Tvoříme literární dialogy (psaní o tvůrčím psaní po lopatě) Pavel Šimík (Šíma)

Tvoříme literární dialogy (psaní o tvůrčím psaní po lopatě)


Pavel Šimík (Šíma)




Tvoříme literární dialogy Pavel Šimik (Šíma) autorský text, ukázkové texty © 2014 (autor) použité obrázky – volná licence creative common námět: „Jak se (ne)stát spisovatelem“ © 2009 a „Jak (ne)napsat román“ © 2012 (autor) Tato kniha je v elektronické podobě, editace a kopírování textu bez výslovné citace se zakazuje! Překlepy a nedoklepy vyhrazeny.



Několik slov na úvod Každý nejspíš ví, nebo jen tuší, co si pod slůvkem: „dialog“ může představit, a nemusí jít jen o literaturu, ale i politiku či mezilidské vztahy. Jde tedy o mluvené slovo, které na místě poslouchá více osob, pokud nejde o „monolog“ a dotyčný netrpí samomluvou či není divadelním hercem ve hře o jedné postavě. Pokud v našich textech naši hrdinové promlouvají k druhých a ostatní na ně reagují (nebo také nikoliv) nazývá se tato část textu přímou řečí, která může být uvozena nejen klasickými uvozovkami, ale i jiným způsobem, například pomlčkou a dalšími znaménky. Sečtělí autoři budou vědět své... Není nad to vést společně podnětný dialog, který bude ku prospěchu věci. Jenže, můžeme svým slovním projevem své protějšky i přivést do varu či donutit k činům, ne nadarmo se totiž říká, že slovo je tou nejlepší zbraní (mnohdy však dvousečnou). Jiné přísloví totiž také praví: „Mluviti stříbro, mlčeti zlato!“ Nechme však přísloví (byť je na nich kus pravdy) a vrhněme se na dialog(y) v literatuře, tedy v psaném textu (ať už jde o povídky či rozsáhlejší slovní útvary). Po stránce mluvnické lze řeč literárních postav rozdělit do několika škatulek: - přímá řeč – kdy jde o klasické slovní projevy, které literární postavy pronášejí nahlas, ať už je kdokoliv slyší, nebo také ne, - řeč polopřímá – zde jde o přímou řeč, která je opsaná vyprávěčem takovým způsobem, že čtenář sice pozná, co dotyčná osoba říkala, ale tato přímá řeč není uvozena a nemá podobu klasické přímé řeči, - řeč nepřímá – jde o slovní projev, který si postavy říkají v myšlenkách (samy pro sebe) a ví o ní jen autor, čtenář a vlastní literární postava, neuvozuje se.

Přímá řeč má ještě jednou podnětnou funkci, může děj psaného textu pěkně posouvat vpřed, může pomoci dialogů postav ozřejmovat nejen různé situace v ději, ale také kupříkladu popisovat dané prostředí. Nemusí jít jen o konverzaci samotných hrdinů, ale i o předkládání informací touto formou (pro jiné postavy a pro čtenáře). Ještě maličkost k rozdělení mluvy hrdinů (viz nepřímá, polopřímá a přímá řeč), můžeme ji kombinovat podle toho, jak toto potřebujeme (v rámci příběhu) a na co se jako autoři cítíme...



Přímá řeč Zkusím vám přednést klasickou ukázku přímé řeči. Nebudeme se zaobírat počtem diskutujících postav, prostě tu něco napíšeme: „Já to říkal!“ řekl ten vyšší z nich. „Já to věděl!“ „Co jsi věděl? Co jsi říkal?“ bránil se menší muž. „Prd jsi věděl...“ „Já to říkal, že ti uteče...“ máchl rukou vyšší muž a trval si na svém. „Jak uteče? Jak uteče? Snad utekla, ne?“ odpověděl mu menší muž a bouchl se do kolen. „No a co, tak je pryč...“ „Ale už se nevrátí,“ podotkl tlustý muž, který s ostatními stál u řeky do třetice. „A kdy se ti podaří chytit podobný úlovek?“ „No bože,“ zamával menší muž čepicí nad hlavou. „Utekla snad tobě?“ „Ale ta ostuda,“ dobíral si jej vyšší muž. „Zase se budeš chvástat, že jsi chytil takovouhle rybu a skutek utek!“ „Tak si jdi na ryby příště sám!“ zlobil se naoko menší muž. Byla to jen hra a oni ji rádi spolu hráli, ať už něco chytili nebo ne. Pak se nadšeně chodili utěšovat do nedalekého hostince U splávku, kde byli vítanými hosty i zpestřením letního večera. „Tak, co budeme dělat?“ zeptal se jich tlustý muž. „Co by?“ pokrčil menší rameny. Jako jediný měl v ruce prut a v kapse i rybářský lístek. Na jedné straně byl příliš poctivý na to, aby lovil na černo a na druhé straně, nechtěl mít s porybným či policisty nic společného. „Jde se na pivo, ne?“ „Ale zveš nás,“ řekl ten vyšší. „Sázka je sázka!“ „Správně,“ přikyvoval horlivě ten tlustší muž. „Jednou ses vsadil, tak jaképak copak!“ „Ale jo,“ přikývl menší z trojice. „Beztak jste mi potají plašili ryby!“ „Kdo má žízeň, ať první vykročí do hospody, Petru zdar!“ řekl ten vyšší. „Petru zdar,“ odpověděl mu tlusťoch. „Tak co, jdeme?“ „Jo, jen si vezmu náčiní...“ přikývl menší muž. „Jsem zvědav, co budete dělat, až něco chytnu, pak mě budete zvát celý měsíc!“ „Tak na to se těšíme!“ řekli oba zbývající muži svorně. Věděli totiž, že jejich společník, ať se tvářil jako rybář, ještě nic pořádného nechytil...

Tak... Vidíte klasický dialog literárních postav. Není důležité, jak vypadali, co si mysleli, kde přesně po čas rozhovoru pobývali, jde tady jen čistě o to, napsat nějaký ten příklad vzájemné rozpravy. Ano, byli to „rybáři“ a chytili... Houby! Pojďme se podívat, jak by vypadala taková polopřímá řeč, ale až v další kapitole.



Řeč polopřímá Polopřímá řeč není ničím jiným, než vyjádřením mluveného slova nepřímo, prostřednictvím vyprávěče, ať už je jím nějaká literární postava, nebo samotný vyprávěč příběhu. Prostě někdo řekl, že někdo něco řekl... Jedna bába povídala, nebo něco na tem způsob, pokud to chcete takto polopatisticky! Podívejme se na toto: „Jářku, je to pravda pravdoucí! Nelžu, ať se do západního Německa propadnu!“ řekl děda, div mu fajfka nevypadla z ruky. „Tehdy to byly velmi zlé časy. Starý Jíra mi říkal, že ubít toho fašistického zlosyna nebude jen tak. Prej že to bude stát hodně nevinných životů, než ta bůhví kolikohlavá saň odtáhne tam kam patří! On tehdy starý Jíra tak nějak přeběhl k partyzánům. Celá ta válka jej tak nějak táhla do boje za spravedlnost a vyšší cíle. Vždycky říkal, že to bohdá nebude, aby český člověk z boje utíkal, jenže, kde je mu dneska konec! Jo, leží tam na tom starém hřbitově. Dostali ho! Esesáci a Gestapo. Počíhali si na něj v jedné vesnici nedaleko od té naší, prej šel tehdy pro nějaké to jídlo, vody je v okolí dost, jen to jídlo neroste na stromech. A tak se stalo, že jej lapli, ale pozor, nezastřelili jej hned! Prej, ať se vzdá, že se mu nic nestane a že s ním bude zacházeno jako s válečným zajatcem. Chyba lávky! On dobře věděl, že to na něj hrají. A tak se stalo, že se rozpoutala velká přestřelka! A nejen na pistolky, ale i na samopaly. Němci s sebou naštěstí neměli kulomet, jinak by byl se starým Jírou hnedle konec... A tak ho čapli s průstřelem ramene, odvezli na nejbližší úřadovnu Gestapa a vyslýchali jej prej docela dlouho, než ho umučeného hodili do hromadného hrobu. Ani kříž mu neudělali. Ale neřekl ani slovo. Věděl, do čeho jde. Jeho stará pak musela odejít do ilegality, protože byla taky u těch komunistů a Gestapo to dobře vědělo. Náš pan farář ji na čas schoval v té tajné kryptě pod kostelem, taky říkal, že pokud už nám Čechům nepomůže i sám pánbůh, tak s náma bude amen, když se na nás západní mocnosti vykašlaly a Rusové, ta sebranka rudá, zůstala kdesi za Ukrajinou... Proč vám to všechno říkám? Abyste věděli, že i mezi obyčejnými lidmi byli hrdinové a nejen udavači a podlézavci, jak už tomu bývá. Říkáme si přeci udatný český národ Jana Žižky? Jen nechápu, proč naše udatnost skončila s husitským hnutím a z nás Čechů se stal národ slabochů a vlezdoprdelků! Ale nic jsem neřekl, protože i dnešní doba je nestálá, jak řekl pan učitel z místní školy: Dávejte si pozor na ústa, lidi, protože i dneska mají stěny uši! A je to pravda pravdoucí... Takže kdybych tu zítra u tohohle stolu už neseděl, zabásli mě chlupatí za ty jejich politický zločiny! Jo, jo...“

Troška agitace nezaškodí. Náš staříček je svérázná postava. Sice o něm nevíme ani „ň“, ale ono i jeho vyprávění není nezajímavé. A nejen to, dokonce do svého monologu zakomponoval nepřímo i slovní projevy dalších postav, o kterých je zde řeč, aniž bychom museli být svědky toho, jak to či ono pronášeli.



Nepřímá řeč Pokud se nemýlím, rozumí se pod nepřímou řečí myšlenkové pochody našich hrdinů, které sice nepronesli, ale vše jim prolétlo hlavou (čili jejich myslí). Prostě si to nechali pro sebe, aniž by cokoliv vyslepičili do světa. K čemu je nepřímá řeč dobrá? Kupříkladu k tomu, aby čtenáři věděli, nejen co dotyčný říká a dělá, ale i co si myslí (tady pak čtenáři krásně uvidí onen možný rozpor mezi tím, co kdo říká a co si myslí). Když jsme u toho, v naší povídce nemusí říci nikdo ani slovo, jen si mohou myslet své a dělat si také své. Myslíte si, že je takový text pro kočku? Může být, ale i nemusí, to už záleží na autorovi, jeho autorském záměru a skutečnosti, jak se mu jeho text povedl... Seděli na židli... Oba seděli na židli a to tak, že proti sobě. Avšak nehleděli si do očí, namísto toho hleděli na hrací desku, na které leželo několik kamenů černé a bílé barvy. Ano, myslíte správně, hráli spolu Dámu. Na šachy, hru králů, bylo docela teplo, dusno a ke všemu se odněkud blížila bouřka, která je rušila při přemýšlení. To je dneska den, pomyslel si bližší z obou hráčů, den na dvě věci... To je dneska den, pomyslel si druhý hráč, ale co, bývají i horší... Občas si odkašlali, občas se zavrtěli na dřevěných židlích, které pod nimi tiše zavrzaly. Tu a tam se poškrábali na hlavě či jinde, avšak stále hleděli na těch několika kamenů, které ještě na hrací desce zbyly. Kdo vyhrával? Právě že ani jeden z nich. Síly byly vyrovnané, kamenů měli také stejně, dokonce u každého z nich byly k mání i dvě dámy. Jedna černá a druhá bílá. Kdo byl na tahu? Jeden nebo druhý? Kdo ví, nakonec to nebylo důležité, protože proluky ve hře byly delší než u šachového turnaje. Chyběly jim snad už jen hodiny, které by oběma odměřovaly čas. To je doba, to je doba, klepal ten první nohou do stolu. Proč už netáhne, na co čeká? říkal si ten druhý. Ještě chvíli a nechám toho, zamračil se první z hráčů, který čekal, co udělá jeho protějšek. No tak táhni! S kamenem... S dámou... Nebo do prdele... To víš že jo, poškrábal se jeho oponent po hlavě. Já potáhnu, zvořu to a ty vyhraješ! Jen si počkej, dáma není karban. Pokud jsi chtěl hrát karty, měl jsi jít jinam. Já z toho chlapa snad dostanu psotník, řekl si netrpělivě ten bližší muž, a zatahal se za ucho, měl chuť kopnout ze všech sil svého protivníka do kostky, ale rozmyslel si to. Dáma přeci není hra v kostky! Úpěnlivě pokynul svému protivníkovi, ať už konečně udělá další tah. Také že udělal, vzdal hru a odešel. To jsou lidi, to jsou lidi, zavrtěl hlavou netrpělivý muž a díval se, jak jeho protivník zvolna odchází. Kam jde? Dacan! Ještě jsme nedohráli! S tím chlapem se nedá hrát, říkal si muž na odchodu. Ne, snad příště...



Kombinujeme řeč přímou, polopřímou a nepřímou Kdo se na to cítí a myslí si, že už něco zažil a napsal, může všechny druhy řeči našich hrdinů vzájemně zkombinovat. Jde to a není to zase tak těžké, jak se může na první pohled zdát. Stačí jen trocha snahy a trpělivosti. Jak to udělat? Nejlepší bude ukázat si vše na dalším příkladu. Přeci jen tak z „voleje“ vám to neřeknu... „Je to blázen!“ řekla jedna kamarádka druhé. Obě seděly na lavičce v parku a sledovaly muže, jak jezdí kolem na vysokém bicyklu, který snad pamatoval První republiku. „On se určitě zabije!“ „Nebo někoho přejet,“ souhlasila ta druhá, ale v duchu si říkala, jaké by to asi bylo umět tak jezdit na tom monstru. Ano, sice by nesměla mít minisukni a tanga, aby všem neukazovala své pozadí, ale i tak? V šortkách by to šlo... „Prosím tě, na co myslíš?“ vyrušila ji ze snění ta první. „Neříkej, že bys to chtěla taky zkusit? Copak si nepamatuješ, jak to dopadlo minule, když ses učila jezdit na obyčejném horském kole?“ „Ale, to bylo před rokem,“ mávla rukou její oponentka a dál se zasněně dívala na toho muže v kostkovaném saku a košili. I šortky měl kostkované, do půli stehen. Prostě motorista jak se patří... Tedy, bicyklista! „Já tě nepoznávám,“ řekla odpůrkyně jízdy na kole. „Ty matka dvou děti a muže, který jezdí jen vozem, myslíš na to, jak se ztřískat na tom monstru!“ „No a kdyby?“ zamračila se druhá žena zasněně. Co ty o tom víš? „Můj muž říkal, že ten tvůj byl na mrtvici, když jsi dva týdny ležela na ARU a doktoři se tě snažili dát dohromady...“ „Co ty o tom víš?“ pousmála se bývalá cyklistka. Co na tom, že ujela jen a pouze několik metrů, než si rozbila hlavu, nos, zlomila ruku v zápěstí, odřela jedno koleno a natrhla šlachu u kotníku v nartu... Vypadala jako válečný veterán, u kterého vybuchl rovnou dělostřelecký granát. „Dobrý den, milostivé!“ projel muž kolem nich. Vypadal jako by byl i se svým strojem přiletěl snad z Marsu či Venuše, nebo rovnou spadl z Měsíce. „Jak se vede?“ „Dobře, děkujeme,“ řekla ta první a distingovaně si přitáhla svého malého psíka na vodítku, aby jej ten blázen náhodou nepřejel. Že o tom psovi zatím nebyla řeč? Nebyl důvod! A možná bude... „Nechcete se svést?“ proletěl kolem nich podruhé. „Jízda je zdarma!“ „Ne, nechceme,“ řekla žena, teď již se psem. „Na futrál máme ještě dost času!“ „Ale já bych to ráda zkusila,“ řekla ta druhá a nábožně se div muži neuklonila. „Řekněte mi, jak na tom vůbec můžete jezdit?“ „Jednoduše,“ zarazil se u nich muž v kostkovaném obleku. „Vše je o rovnováze a o cviku! Stačí vylézt nahoru a jet... Dopředu! Kolo má i brzdu, pozor však při zatáčení a zastavování, přeci jen budete docela vysoko!“



„A co když si nabiju?“ zamyslela se nahlas. Přeci jen už měla i trochu strach a obavy, jak toto dobrodružství vlastně dopadne. Ale ten muž a jeho stroj ji doslova přitahovali magickou silou. „Už jednou jsem se ztřískala na horském kole!“ „Horské kolo? Horské kolo...“ mávl muž rukou. „Toto je veterán! Starožitnost! A jezdí, prosím...“ Jo, rovnou do pekla, řekla si žena se psem a dávala pozor, aby se jí nevytrhl. Pes však o pána ani kolo nejevil sebemenší zájem. Spíš jej zaujala jedna čubička stejné rasy a velikosti. Na co asi myslí? Ten pejsek, samozřejmě. „Mohu se vás zeptat, pojedete? Nebo nikoliv?“ uklonil se té odvážnější muž s kolem. „Když já nevím...“ pokrčila rameny žena bez pejska ušlechtilé rasy. Vlastně neměla žádného psa, ale také ji ubývalo odvahy. Přeci jen, vzpomínky byly silnější než její potřeba se před kamarádkou vytáhnout. „Raději ne,“ zaváhala. Kdo ví, jak by to dopadlo! „Nevadí,“ pousmál se muž a obřadně se odrazil od země, nasedl za jízdy na své kolo tak, že vylezl na rám a sedl si na sedátko v jeho nejvyšším bodě a s úsměvem pomalu odjel po cestičce jinam. „Měli by ho zavřít,“ řekla ta se psem. „Jezdit s takovým kolem po parku mezi lidmi, ještě někomu ublíží!“ „Ale stejně to musí být krása,“ povzdechla si ta, která na tom kole div neseděla. Jen ta výška, zamyslela se, jen ta výška je neskutečná! Za několik minut se obě rozešly, v dobrém samozřejmě, ale i tak, jedna z nich stále kroutila hlavou, zatím co ta druhá zamyšleně opustila park, aniž by se za tím pánem, který zde stále popojížděl, poletoval či se přemísťoval, se ani neohlédla. Možná to byl vážně fešák, kdo ví? Třeba jí zaimponoval svou zdvořilostí, která byla jakoby z jiné doby. A možná, možná se i ona na okamžik přenesla v duchu jinam, do časů, kdy byly ulice plné těchto prapodivných pánů na ještě prapodivnějších kolech.

Samotné povídání se nám krapet zvrhlo, ale snad v něm uvidíte všechny druhy řeči, ať už půjde o přímou řeč (čili konverzaci všech tří hrdinů), tak řeč polopřímou (tu, kdy se jen říká, že někdo něco říkal a vše je jen přetlumočeno) a řeč nepřímou (kdy si ony hrdinky myslely svoje, avšak nic z toho, co se oběma honilo hlavou, neprozradily). Co bude dál? Pojďme se podívat na to, co dělat a nedělat u přímé řeči.



Autorské prohřešky Čeho se jako autoři nejčastěji dopouštíme? Vezmeme to popořadě a snad na nic nezapomeneme, pokud ano, můžete machrovat, že toho víte víc než já... Tak tedy: a) nesprávné použití interpunkce u přímé řeči (vzhledem k návaznosti uvozovací věty, pokud této přímé řeči sekunduje a doprovází ji) - tady je dobré mrknout se do pravidel českého pravopisu, na web a vygoooglit něco o této problematice, nebo se podívat do nějaké dobré knihy oblíbeného autora, snad to tam také nezvorali, b) nesprávné odsazení jednotlivých replik u přímé řeči (viz odsazení každé nové přímé řeči na nový řádek, pokud tato nenavazuje na popisný text po dvojtečce) – stane se, že autoři vloží celý dialog svých literárních postav do několika řádku takovým způsobem, že jednotlivé reakce svých hrdinů poskládají za sebe, kdy jedna přímá řeč končí a jiná začíná na tomtéž řádku, pozor na přehlednost textu, aby se čtenář při čtení neztrácel, kdo že to zrovna mluví a s kým, c) nesprávné uvození (ať už jde o přímou řeč, či řeč nepřímou) – buďto je přímá řeč uvozena nestandardně, nebo vůbec, popřípadě je naopak řeč nepřímá uvozena jako řeč přímá a čtenář v tom pak může mít pěkný zmatek, mimochodem, nezačínáte se v tomto bodě také ztrácet(?), opět napoví jak pravidla, tak net, nebo dobrá kniha, d) přílišné užití dialogů v textu (pokud je autor ukecaný a holduje užití přímé řeči ve svém textu) – také se musím přiznat, že miluji dialogy a hodně je používám, ono i samotný příběh může být veden prostřednictvím dialogů a s minimem popisů (a popisného textu), ale jak se říká: všeho s mírou, ono stejně jako příběhu neprospěje, když v něm spolu jednotlivé postavy nemluví, stejně mu neprospěje, když spolu mluví příliš, chce to najít si svou zlatou střední cestu, e) použití dialogů, které nejsou k věci (viz mlácení prázdné slámy) – není nic horšího, než když se autor snaží zaplácat volné místo dialogy, které jsou doslova o ničem, nikam nesměřují a nemají v rámci příběhu žádnou váhu, podobně tomu bývá u nepřiměřeně podrobných popisech, které stejně jako nekonečné dialogy mohou čtenáře odradit od čtení (či je doslova unavit a unudit k smrti).

Určitě jsem nevypsal vše, ale nic mne zrovna nenapadá. Chtěli byste příklad dialogu, který je vyloženě nepovedený? Jen prázdným tlacháním? Možná se jej dočkáte v závěrečné kapitolce u několika slov na závěr. Přejme si, ať jsou naše dialogy, monology či myšlenkové pochody vždy k věci a prospěchu našich literárních textů, aby je naši čtenáři rádi četli a neohlíželi se po jiných autorech.



Několik slov na závěr Musím končit, přestože mám pocit, že jsem na něco zapomněl. Když jsme u toho, víte, že prostřednictvím dialogů, monologů či jen myšlenek, které se hrdinovi honí hlavou, lze postavit až neuvěřitelnou atmosféru? Kupříkladu i v rámci daného žánru, kdy v případě, že se nám vše podaří, se čtenář může bát, může být napnutý, jak to celé dopadne, nebo si myslet, že se ta či ona postava doslova zbláznila a je zralá tak akorát do blázince. Tak a tady je příklad dialogu či monologu o ničem. Jen prázdná slova, i když... „Já to věděl...“ „Co jsi věděl?“ „Já to tušil...“ „Co jsi tušil?“ „Měl jsem to předpokládat...“ „Copak?“ „Jinak to dopadnout nemohlo, takové fiasko!“ „To je pravda, a co s tím?“ „Teď už s tím však nic nenadělám...“ „Opravdu?“ „Ani kdybych se rozkrájel, je to hotové! Na nic...“ „Co naplat... Co budeš dělat?“ „Asi toho nechám, protože to nemá cenu!“ „Chceš se vzdát? No dobře, jen do toho...“ „Ale, co když existuje i jiná možnost?“ „Určitě, vždy existuje mnoho možností...“ „Ale... Co když to znovu zvorám?“ „No bože, nebudeš první, ani poslední, komu se něco nepovedlo!“ „Jenže, já nesnesu ten pocit z porážky!“ „Tak neprohrávej...“ „Ale jak zvítězit?“ „To je otázka...“ „Doprdele!“ „Jo...“

Nevypadá tento dialog jako rozhovor něčího Já s druhým Já? Tak, ať se daří! A zase někdy u nějaké mikro-příručky o tvůrčím psaní po lopatě...



Obsah (Lze se v této kratičké publikaci ztratit? Kdo ví...)

Několik slov na úvod …............................................................................................... 3 Přímá řeč …................................................................................................................. 4 Řeč polopřímá …......................................................................................................... 5 Nepřímá řeč …............................................................................................................ 6 Kombinujeme řeč přímou, polopřímou a nepřímou …................................................ 7 Autorské prohřešky ….................................................................................................. 9 Několik slov na závěr …............................................................................................ 10

Kniha je součástí psaní o tvůrčím psaní: „Literární jednohubky“ (autorův web: psimik.sweb.cz) V Bystřici dne 26. 7. 2014

Tvoříme literární dialogy (psaní o tvůrčím psaní po lopatě) Pavel Šimík (Šíma)

Recommend Documents