OSTRAVSKÁ UNIVERZITA PEDAGOGICKÁ FAKULTA
TVOŘENÍ SLOV A ČESKÁ LEXIKOLOGIE
PhDr. Diana Svobodová, Ph.D.
OSTRAVA 2005
Obsah předmětu Úvod ........................................................................................................................................... 2 1. Tvoření slov a lexikologie – úvod........................................................................................ 3 2. Slovotvorné postupy............................................................................................................. 4 3. Slovotvorné procesy............................................................................................................. 8 4. Odvozování podstatných jmen ............................................................................................. 9 5. Odvozování přídavných jmen ............................................................................................ 12 6. Odvozování sloves ............................................................................................................. 13 7. Odvozování příslovcí ......................................................................................................... 14 8. Složení slovní zásoby ......................................................................................................... 15 9. Vrstvy slov ve slovní zásobě.............................................................................................. 16 10. Slovní význam.................................................................................................................... 20 11. Vztahy slov ve slovní zásobě ............................................................................................. 22 12. Frazeologie ......................................................................................................................... 25 Literatura .................................................................................................................................. 26
ÚVOD Text studijní opory je určen především studentům oboru Učitelství pro 2. stupeň ZŠ studujícím český jazyk v některé z kombinací předmětů. Jedná se o velmi stručné shrnutí náplně předmětu TVLEX, který je v rámci výuky tvořen přednáškami a cvičeními. K jednotlivým kapitolám jsou pro doplnění a procvičení teoretických pasáží připojeny úkoly k zamyšlení, otázky a úlohy. Informace jsou podány v redukované formě (většinou jsou zpracovány pouze v bodech a některé problémové body jsou jen naznačeny), která pro splnění úkolů za teoretickými částmi textu a pro přípravu ke zkoušce z uvedeného předmětu bezpodmínečně vyžaduje doplnění dalšími poznatky z odborné literatury, jejíž základní seznam je uveden v závěru textu.
2
1. TVOŘENÍ SLOV A LEXIKOLOGIE – ÚVOD Klíčová slova této kapitoly: Tvoření slov, slovotvorba, pojmenování značková a motivovaná, fundace, slovo fundující, slovo fundované, slovotvorné svazky, slovotvorné řetězce, slovotvorná hnízda, pojmová báze a pojmový příznak (onomaziologická báze a onomaziologický příznak); lexikologie, nauka o slovní zásobě, lexém, sémém, frazém, sousloví. I. TVOŘENÍ SLOV • tvoření slov (SLOVOTVORBA) se zabývá vytvářením nových slov a jejich užíváním; • samostatná disciplína; • společné rysy s lexikologií (tvořením slov vznikají nová pojmenování), morfologií (stejné jednotky – morfémy) a syntaxí (v oblasti složenin). 2 základní typy pojmenování v češtině: 1) značková (nemotivovaná, základová), význam nelze odvodit ze slov současně existujících ve slovní zásobě (např. dům, les, bít); 2) motivovaná (popisná, nově utvořená), např. domeček, polesný, bitý, všechna slova složená, víceslovná pojmenování apod. • fundace – slovo fundující je součástí slova fundovaného; • další pojmy slovotvorby: 1) slovotvorné svazky – jedno slovo motivující a ostatní od něj odvozená, např.: dům – domový, domovník, doma, domek; 2) slovotvorné řetězce – vztah motivace (fundace) mezi sousedními členy, např.: dům — domek — domeček — domečkový; 3) slovotvorná hnízda – obsahují zároveň slovotvorné řetězce i svazky; • motivované (fundované) slovo zahrnuje: – pojmovou bázi (určitá třída jevu); – pojmový příznak (odlišující znak od jiných jevů této třídy); – také onomaziologická báze a onomaziologický příznak. Např. řidič – báze: osoba; příznak: řídí. II.
LEXIKOLOGIE
• nauka o slovní zásobě; • samostatná disciplína, prolíná se s mluvnicí (gramatikou), pracují se stejnou základní jednotkou, slovem; • lexikologie se zabývá stránkou lexikální (věcnou), zkoumá slovo jako jednotku pojmenování (obsah, formu a funkci); • základní jednotky lexikálního systému: – lexém (souhrn všech tvarů jednoho slova, slovníkové heslo); – sémém (jeden z významů slova mnohovýznamového); – frazém (základní jednotka frazeologická, spojení slov s ustáleným významem);
3
• slovo – nejčastější typ pojmenování (to však může být tvořeno i více slovy, např. souslovím (skok daleký) nebo frazémem (tvrdý oříšek); • základní lexikologické disciplíny: – lexikální sémantika (nauka o slovním významu); – lexikografie (nauka o slovnících); – etymologie (nauka o původu slov); – onomaziologie (nauka o pojmenování); – onomastika (nauka o vlastních jménech); – frazeologie (nauka o frazeologických jednotkách). O t á z ky : 1. Se kterými lingvistickými disciplínami má slovotvorba společné znaky? 2. Jaký je rozdíl mezi slovy značkovými a motivovanými? Uveďte příklady. 3. Definujte pojem fundace. 4. Čím jsou tvořeny slovotvorné svazky, řetězce a hnízda? 5. Kterými stránkami slova jako pojmenování se zabývá lexikologie? 6. Které jsou základní lexikologické jednotky a jak jsou definovány? Uveďte příklady. 7. Čím se zabývají následující lexikologické disciplíny: sémantika, lexikografie, etymologie, onomastika, toponomastika a frazeologie? Úloha: Určete onomaziologickou bázi a onomaziologický příznak následujících slov: učebnice, houslista, dobrák, okenice, letiště, vinice, útočník, tmavovláska, dělitel, sněženka, vrchovina, hlídač, přikrývka.
2. SLOVOTVORNÉ POSTUPY Klíčová slova této kapitoly: Odvozování (derivace), slovotvorné kategorie, slovotvorné typy, slovotvorný (odvozovací) základ, slovotvorný (odvozovací) formant – afix, prefix, sufix, koncovka, prefixace, sufixace, konverze, smíšené odvozování, cirkumfix, postfix, infix, interfix; skládání (kompozice), čistá (vlastní) kompozice, komplexní (smíšený) způsob kompozičně-derivační, spřahování (juxtapozice), složeniny koordinační, složeniny determinační; zkratky a zkratková slova, zkratky čistě grafické (samostatné, sdružené, sloučené, složené, zdvojené, stažené, kostrové), zkratky graficko-fonické, zkratky fonické, univerbizace. I. ODVOZOVÁNÍ derivace; nová jednoslovná pojmenování vznikají obměnami morfologické struktury slov; tvoření nového slova obměnou morfémové stavby; nově utvořená (derivovaná) slova se zařazují do slovotvorných kategorií (třídy slov majících stejný vztah ke slovu základovému); • dále se slova dělí na slovotvorné typy (skupiny slov utvořené pomocí stejného slovotvorného prostředku – formantu); • • • •
• slovotvorný (odvozovací) základ – část slova, která se opakuje (např. dom-ek, domeč-ek, domeč-kový); • slovotvorný (odvozovací) formant – afix (prefix, sufix apod.). 4
Způsoby odvozování: 1) PREFIXACE (odvozování předponové) • tvaroslovný charakter slova se nemění; • slovní druh slova odvozeného zůstává stejný. Druhy předpon: a) předložkové (pod-, nad-, na-, u-, před-, proti-) a nepředložkové (pa-, pra-, vy-); b) domácí a cizí (anti-, sub-, kontra-, super-, extra-, re-, ex-, vice-); c) neslabičné (v-, s-, z-), jednoslabičné (pod-, nad-, na-, vy-, u-) a dvouslabičné (mezi-, proti, místo-) Deprefixace – velmi řídká, např. útes – tes 2) SUFIXACE (odvozování příponové) • odvozené slovo se vůči základovému mění podstatněji; • může docházet ke změně slovního druhu (např. zimní → zimník); • přípona není samostatným slovem, připojuje se ke slovnímu základu; obvykle v sobě zahrnuje i tzv. ohýbací sufix (koncovku) a zařazuje slovo ke skloňovacímu nebo časovacímu vzoru. 3) KONVERZE (odvozování koncovkové) • ke slovnímu základu se pouze připojí ohýbací koncovka, např. kámen → kamení, vynést → výnos (nulový morfém, nulová koncovka v 1. pádě). • 1) 2) 3)
Druhy koncovek: pádové – žen -a, -y, -ě; dobr-ý, dobr-ého, … jarn-í, -ího; osobní (u sloves) – nes-u, -eš, -e, -eme; infinitivní – děla-t nebo knižně -ti.
• také přechod slova z jedné slovnědruhové kategorie do druhé bez změny tvaroslovné formy: a) adverbializace ohebných tvarů (místy); b) změna příslovce v předložku (kolem domu); c) změna spojky v částici (že ti není hanba!); d) substantivizace adjektiv (vedoucí) a jiných slovních druhů (to tvoje věčné ale). 4) SMÍŠENÝ ZPŮSOB ODVOZOVÁNÍ • realizován tzv. oboustrannými afixy (CIRKUMFIXY): a) prefixálně-sufixální (předponově-příponový), např. pata → pod-pat-ek; b) prefixálně-konverzní (předponově-koncovkový), např. voda → roz-vod-í. Méně časté typy formantů (afixů): − POSTFIX – slovotvorný afix připojený až za koncovku (např. kdo-koli); − INFIX – zvukový komplex dodatečně vkládaný do základu slova (mali-li-nký); − INTERFIX – segment vystupující mezi dvěma jednoduchými základy tvořícími složený základ (tzv. spojovací vokál, velk-o-město).
5
• • • •
II. SKLÁDÁNÍ SLOV (KOMPOZICE) skládání slov ze dvou až tří slovotvorných základů; vždy se tvoří pojmenování motivovaná; kondenzovaná forma a vysoká explicitnost složených výrazů; v básnickém stylu zvýrazňují expresivitu vyjádření.
Typy složenin: 1) podle slovních druhů složenin – především substantiva (zlatovláska), adjektiva (modrozelený) a číslovky (třiatřicátý); 2) podle slovotvorného způsobu skládání – 3 způsoby: a) čistá (vlastní) kompozice • první a druhý komponent se spojují spojovacím vokálem (interfixem); • zadní členy mohou existovat jako samostatná slova (např. novostavba); b) komplexní, smíšený způsob kompozičně-derivační • vznikají složeniny odvozené; • vždy se jedná o změnu významu; • zadní členy nemohou existovat samostatně (např. tlakoměr); c) spřahování (juxtapozice) • výsledkem jsou tzv. spřežky, vznikají formálním srůstem členů (komponentů) bez jejich morfologických změn; • citátové (větné) spřežky vznikají spojením sloves a dalších větných členů v původním pořadí v jeden ustálený výraz (kdovíjaký); • nevlastní spřežky vznikají spojením podstatných jmen a přívlastků bez spojovacích vokálů (pravděpodobný). 3) a) • •
podle vztahu mezi členy: složeniny koordinační souřadnost, členy mají rovnocennou syntaktickou platnost; vztah členů prostě slučovací (severozápad), vztahově slučovací (ekonomicko-politický) nebo reciproční (česko-anglický); b) složeniny determinační • podřadnost, závislost, jeden člen určuje druhý, který je mu nadřazen (krátkozraký). III. TVOŘENÍ ZKRATEK A ZKRATKOVÝCH SLOV • slova se redukují na písmena nebo slabiky (tzv. krácení mechanické); • prostředek jazykové ekonomie; • zkratka a plná podoba výrazu mají vždy stejný význam. Typy zkratek: 1) Zkratky čistě grafické • slouží ke zkracování jen v psaném projevu, čte se vždy jejich plná forma; • z hlediska způsobů tvoření se dělí do následujících skupin: samostatné – str. (strana) sdružené – t. r. (tohoto roku) sloučené – mj. (mimo jiné) složené, vzniklé ze složenin – čs. (československý) 6
zdvojené – pp (pianissimo) stažené, tvořené z prvního a posledního písmena slova – fa (firma) kostrové – kpt. (kapitán) 2) Zkratky graficko-fonické • tvořené z iniciálových hlásek; • píší se velkými písmeny a čtou se jako slova (např. NATO), nebo se hláskují po jednotlivých písmenech (OSN); • zkratky převzaté z cizích jazyků je vhodné až na některé výjimky (např. BBC) hláskovat česky. 3) Zkratky fonické • zkratková slova (slova zvukovým i tvaroslovným charakterem); • příklady: názvy firem Čedok (Česká dopravní kancelář), osamostatněné části složených výrazů (kilo, auto), zkratky přejaté z cizích jazyků (sci-fi – science fiction); • výrazy hovorové nebo slangové, kde se uplatňuje mechanické krácení (nashle, matika); • odvozeniny od zkratek fonických, např. CD – cédéčko, PC – písíčko, pécéčko. UNIVERBIZACE • krácení sémantické, tvoření jednoslovného pojmenování z víceslovného, např. vysoká škola → výška, dálkař (dálkový student, dálkový řidič, skokan do dálky), nebo utvoření slova s jedním slovním základem ze složeniny, např. rychlovlak → rychlík. Úkoly k zamyšlení: 1. Definujte rozdíl mezi předponami předložkovými a nepředložkovými. 2. Z čeho vyplývá zvuková výraznost předpon v češtině? 3. U kterého slovního druhu jsou předpony nejproduktivnější? O t á z ky : 1. Které typy odvozovacích formantů znáte? 2. Jaký je rozdíl mezi formantem tvarotvorným a slovotvorným? 3. Definujte termín deprefixace. 4. Které druhy koncovek v češtině existují? 5. Definujte termín cirkumfix a uveďte příklady. 6. Uveďte příklady postfixů, infixů a interfixů. 7. Jaké jsou základní typy složenin a podle čeho se určují? 8. Uveďte příklady složenin koordinačních a determinačních. 9. Definujte pojem grafická zkratka. Které typy grafických zkratek znáte? 10. Jak se zvukově a pravopisně realizují zkratky graficko-fonické? 11. Uveďte příklady fonických zkratek, které jsou výsledkem mechanického krácení slov. 12. Co je to univerbizace? Úloha č. 1: K následujícím základovým slovům utvořte substantiva a adjektiva tvořená smíšeným odvozováním: kůň, les, moře, bok, kout, houba, břeh, vrch, víra, rok, hrad, led, prst, pata, hlava, cesta Úloha č. 2: Uveďte příklady adverbializace a substantivizace jiných slovních druhů. Úloha č. 3: Uveďte příklady graficko-fonických zkratek, u nichž se podobně jako u BBC užívá původní hláskování. Úloha č. 4:
7
Proveďte rozbor stavby slov: bezvědomí, doplňovačka, dosáhnuvší, hlupák, housátko, mlékař, modřín, nádraží, náhrdelník, násep, nazelenalý, nedopalek, nepřiberu, nesrovnatelnost, nezdvořák, nosíček, okolí, pahorek, podporučík, porost, předvolání, přístavba, rozcestí, schovávaný, stromoví, tazatelka, učenec, úspora, výlov, vyorávač, výtvarnice, zahraniční Úloha č. 5: Určete druhy následujících zkratek: aj., atd., BBC, CD, Čedok, ČSA, DAMU, fa (firma), kpt., např., NATO, n. l., OSN, pí, P.S., s. (strana), sci-fi, SIPO, SMS, t. r., tzn., USA Úloha č. 6: Určete druhy složenin: autoopravna, díkůvzdání, hlavolam, jihozápad, kazisvět, krvelačný, lidojed, mrakodrap, novomanžel, obranyschopnost, plynoměr, přelíčení, samospoušť, samouk, sebeobrana, spolupráce, starověk, telenovela, velkovýroba, vlastizrada, zvěrolékař
3. SLOVOTVORNÉ PROCESY Klíčová slova této kapitoly: Slovotvorné procesy, onomaziologické produktivita slovotvorných typů.
kategorie,
mutace,
transpozice,
modifikace,
• 3 základní slovotvorné procesy na základě srovnání významu a formy slova základového a slova nově utvořeného, jsou řazeny následujících onomaziologických kategorií: 1) Mutace • slovo nově utvořené má jiný význam než slovo základové; • dochází k větší změně než u ostatních slovotvorných procesů; • slovní druh se může měnit i nemusí, např. slepý → slepec, kniha → knihař, běžet → běžec, jídlo → jídelna. 2) • • • •
Transpozice ve srovnání se slovem základovým se u nově utvořeného mění slovní druh; nemění se lexikální význam, nově utvořené slovo má stejný význam jako slovo základové; např. vlastnost veselý → veselost, děj létání → létat; u mnohovýznamových slov se může jednat o dva různé procesy, např. psát → psaní (děj = transpozice, dopis → metonymické přenesení, změna slovního významu = mutace).
3) • • • • a) b) c) d) e)
Modifikace obměna slovního významu slova základového; k původnímu významu slova se přidává příznak; nemění se slovní druh, např. milý → miloučký; nejčastější typy modifikace: vidové změny sloves: sklít → zasklít; stupňování adjektiv: slabý → slabší → nejslabší; tvorba zdrobnělin (deminutiv): obličej → obličejík → obličejíček; tvorba slov zveličelých (augmentativ): chlap → chlapák, chlapisko; tvorba kolektiv: list → listí;
8
f) tvorba výrazů přechýlených: student → studentka; g) názvy mláďat: slon → slůně. •
u každé slovotvorné kategorie existuje několik slovotvorných typů, tj. několik druhů formantů; ty jsou různě produktivní: neproduktivními se slova již netvoří; • prostředky neomezeně produktivními se tvoří slova stále od jakéhokoliv základu – např.: tvoření deverbativních substantiv (bití, učení), stupňování adjektiv apod. Úkol k zamyšlení: Uveďte příklady formantů na různém stupni produktivity. Otázky: 1. Jak se od sebe liší mutace, transpozice a modifikace z hlediska srovnání významu slova základového a nově utvořeného? 2. V rámci kterého slovotvorného procesu dochází u slova nově utvořeného ke změně slovního druhu? 3. Které nejčastější typy slovotvorných modifikací znáte?
4. ODVOZOVÁNÍ SUBSTANTIV Klíčová slova této kapitoly: Odvozování substantiv – kategorie mutační (názvy činitelské, konatelské, prostředků, nositelů vlastností, výsledků děje, obyvatelské, příslušenské, míst), kategorie transpoziční (názvy vlastností a dějů), kategorie modifikační (názvy zdrobnělé, zveličelé, přechýlené, mláďat a hromadné). I. KATEGORIE MUTAČNÍ 1) Názvy činitelské • pojmenování osob (zřídka zvířat nebo rostlin) podle charakteristické činnosti; • odvozeny výhradně od základů slovesných; • fundujícími slovy jsou nejčastěji přímo slovesa (plavat → plavec), řidčeji dějová substantiva (původ → původce), výjimečně dějová adjektiva (útočný → útočník); • pojmenování zvířat: obaleč, hlídač; • názvy rostlin: osladič, vratič, vstavač; • názvy matematických veličin: čitatel, jmenovatel, činitel, dělitel; • nejčastější přípony: • -TEL (stavitel), -Č (posluchač), -CE (soudce), -EC (chodec), -ČÍ (mluvčí), -NÍK (bojovník), -ÁK (divák), -AŘ (těžař), -L (kutil), -AN (trhan), -OUN (pěstoun), -NA (drbna), -DLO (motovidlo); • přípony cizího původu: • -ANT (demonstrant), -ENT (student), -OR (redaktor), -ÁTOR (programátor), -ISTA (komponista), -ÉR (režisér), -ER (dispečer). 2) Názvy konatelské • označení osob (rostlin, zvířat) vykonávajících nějakou činnost spjatou se skutečností vyjádřenou substantivem;
9
• pojmenovávají činnost podle toho, čeho se týká, ale tato činnost není v jejich základu vyjádřena, např. ryby → lovit ryby → rybář (nikoli lovec); • domácí formanty: • -AŘ (zubař), -NÍK (úředník), -ÁK (plameňák), -ÍŘ (hrnčíř) • přípony cizího původu: • -IK (dramatik), -ISTA (bohemista). 3) Názvy prostředků • pojmenování věcí sloužících k nějaké činnosti jako nástroj; • většinou odvozeniny od sloves, obvykle nedokonavých (rydlo, lehátko), výjimečně dokonavých (odzátkovač, vývrtka); • domácí formanty: • -Č (odpařovač), -ČKA (pračka), -KA (výhybka), -DLO (mýdlo), -TKO (těžítko), -NÍK (cedník), -ÁK (věšák), -IVO (topivo), -ÍK (budík); • cizí přípony: • -OR (televizor), -TOR a -ÁTOR (reproduktor, destilátor), -ER (kontejner), -ÉR (mixér), IKUM a -IVUM (narkotikum, sedativum). 4) Názvy nositelů vlastností • pojmenování živých bytostí i věcí podle vnějšího znaku nebo vnitřních charakteristických rysů chápaných jako vlastnost; • odvozeny výhradně od adjektiv; • pojmenování osob jsou označením typu (mladík, lakomec), nebo jsou to označení příležitostná, aktuální (opilec); • názvy živočichů (bělouš), názvy rostlin (jalovec), názvy nerostů (živec); • u maskulin jsou přípony: • -EC (stařec), -ÍK (mladík), -ÁK (chytrák), -EK (předek), -ÁČ (boháč), -OCH (běloch), OUŠ (bělouš), -ÝŠ (chřestýš), -AS (expresíva typu kliďas, zdrobněliny: bělásek), -ÁN (velikán); • příponami feminin jsou: • -ICE (pravice), -KA (lanovka), -INA (mělčina). 5) Názvy výsledků děje • označení toho, co vzniká dějem; • výsledky činností – zlomit něco → zlomek, výsledky vzniklé ze spontánních dějů – výrůstek; • výsledky děje mohou být konkrétní předměty – výrobek, pozůstatky po nějaké činnosti – ústřižek nebo názvy abstraktních výsledků – požadavek; • výhradně deverbativa; • přípony: • -EK (výsledek), -KA (vzpomínka), -INA (rozvalina), -ENÍ (odzbrojení). 6) Názvy obyvatelské • pojmenování osob podle místa, které obývají nebo odkud pocházejí; • místa mohou být obecná i vlastní (měšťan, Pražan); • přípony: • -AN (vesničan, Američan), -EC (cizinec, Portugalec), -ÁK (eskymák, Hanák), -NÍK (poustevník), -ÁN (Indián), -AL (horal) a -AT (Asiat).
10
7) Názvy příslušenské • označení osob podle příslušnosti ke kolektivu nebo stoupenců hnutí a směrů; • domácí přípony: • -NÍK (družstevník), -EC (Přemyslovec), -ÁŘ (odborář), -ÁK (junák); • cizí přípony: • -ISTA (slávista) a -ITA (táborita). 8) Názvy míst • pojmenování míst podle toho, co se na nich nachází (smetiště), co na nich roste, pěstuje se, chová se apod. (vinice, včelín) nebo co se na nich dělá (hřiště). II. KATEGORIE TRANSPOZIČNÍ 1) Názvy vlastností • vyjádření vlastnosti jako jevu, derivace výhradně od adjektiv, často abstrakta; • přípony: • -OST (krátkost), -STVÍ (bohatství), -CTVÍ (strojnictví), -OTA (dobrota), -INA (kantořina), -OBA (hniloba), -KA (dálka), -DA (křivda). 2) Názvy dějů • vyjádření děje pojatého jako předmět, derivace výhradně od sloves; • formanty maskulin: • -OT (skřípot), -EK (úvazek), -TEK (užitek), -NEK (spánek); • formanty feminin: • -BA (léčba), -KA (půjčka), -ČKA (tancovačka), -ICE (tlačenice), -OTA (žebrota), -EŽ (loupež). III. KATEGORIE MODIFIKAČNÍ 1) Názvy zdrobnělé (deminutiva) • vždy je zachován rod substantiva; • někdy lze rozlišit 2 stupně zdrobňování (ryba – rybka – rybička), jindy existuje stupeň jen jeden (zajíc – zajíček); • lexikalizované odborné názvy – termíny: (bubínek, kovadlinka, třmínek); • obvykle označují věci menší (knížka), nebo mají emocionální příznak, a to pozitivní (maminka), nebo negativní (doktůrek). 2) Názvy zveličelé (augmentativa) • vždy expresívní příznak, obvykle pejorativní; • nejčastější přípony: • -ÁK (měšťák), -ISKO (psisko), -AN (zoban), -AS (lotras), -IZNA (babina). 3) Názvy přechýlené • ženské protějšky utvořené k mužským jménům; • přípony: • -KA (sousedka), -YNĚ (ministryně), -KYNĚ (soudkyně), -ICE (holubice), -A (blondýna). 4) Názvy mláďat 11
• označují odvozené názvy užívané pro mláďata zvířat, např. slůně, kůzle, lvíče. 5) Názvy hromadné • odvozeniny označující kolektiv, soubor jedinců téhož druhu; • přípony: • -STVO (bratrstvo), -CTVO (žactvo), -Í (listí), -OVÍ (stromoví), -EŽ (mládež), -INA (smrčina), -IVO (osivo). Otázky: 1. Od kterých slovních druhů a jakými příponami jsou odvozeny názvy činitelské a konatelské? 2. Uveďte příklady názvů prostředků (odvozených i neodvozených). 3. Jak je definován název nositele vlastnosti? 4. Určete rozdíl mezi názvy obyvatelskými a příslušenskými. 5. Co označují názvy míst? Uveďte příklady pro jednotlivé typy. 6. Od kterých slovních druhů a jakými příponami jsou odvozeny názvy vlastností a dějů? 7. Co je typické pro názvy zdrobnělé a zveličelé? 8. Uveďte nejčastější přechylovací přípony a příklady maskulin, která se užívají v nepřechýlené podobě i pro osoby ženského rodu. 9. Které názvy mláďat nejsou odvozeny v rámci modifikační kategorie od jiných substantiv? Úloha: Určete onomaziologické kategorie a slovotvorné typy následujících substantiv: škůdce, jezdec, vrtačka, pískoviště, cizinec, spánek, běloba, psisko, domeček, běloch, mladík, hlídač, kabaretiér, ložnice, kůzle, královna, skřípot, rychlost, vesničan, podběrák, sladkost, předehra, jezuita, pravda, hnědák
5. ODVOZOVÁNÍ ADJEKTIV Klíčová slova této kapitoly: Odvozování adjektiv – kategorie mutační (adjektiva přivlastňovací a vztahová v užším smyslu), kategorie transpoziční (deverbativa, adjektiva odvozená od příslovcí a předložkových pádů substantiv), kategorie modifikační (adjektiva s významem zesilujícím a zeslabujícím a stupňované tvary). I. KATEGORIE MUTAČNÍ • adjektiva vztahová vyjadřující vztah vlastnosti k určité substanci: 1) adjektiva přivlastňovací (posesívní): a) individuálně přivlastňovací – přípony: -ŮV, -IN (otcův, matčin); b) druhově přivlastňovací – přípony: -SKÝ/-CKÝ (otcovský, panovnický) a -Í (kočičí); 2) adjektiva vztahová (relační) v užším smyslu: a) místní – tvořená od názvů míst (ostravský, vzdušný); b) látková – určující původ z nějaké látky (kovový); c) časová – vyjadřující vztah k době, časovému úseku (ranní, hodinový); d) vyjadřující vlastnost podle nápadného znaku (vlasatý, deštivý); e) vyjadřující podobnost (kruhový, kruhovitý); 12
f) adjektiva široce vztahová (tvůrčí). II. KATEGORIE TRANSPOZIČNÍ • adjektiva dějová, odvozená od slovesných tvarů: a) přechodníku přítomného ženského rodu (zrající, nesoucí); b) přechodníku minulého ženského rodu (vykonavší, vrátivší se); c) příčestí trpného (mluvený, psaný); d) příčestí činného (znalý). • • • •
další typy deverbativ: potřebný, volitelný; účelová adjektiva: prací, čisticí; adjektiva odvozená z příslovcí: dnešní, včerejší; adjektiva odvozená z předložkových spojení substantiv: pouliční, náhorní.
III. KATEGORIE MODIFIKAČNÍ • adjektiva s významem zesilujícím a zeslabujícím (velikananánský, maloulinký) stupňované tvary adjektiv (čistý – čistší – nejčistší). O t á z ky : 1. Jaký je rozdíl mezi individuálně a druhově přivlastňovacími přídavnými jmény? 2. Jaký význam vyjadřují adjektiva vztahová – místní, látková a časová? 3. Od kterých slovesných tvarů se odvozují adjektiva dějová? 4. Jaké další typy deverbativních adjektiv znáte? 5. Uveďte příklady různých typů stupňování adjektiv. Úloha: Určete onomaziologické kategorie a slovotvorné typy následujících adjektiv: havraní, kruhový, smetanový, smetanovský, Smetanův, volitelný, voličský, zralý, zrající, včerejší, šijící, šicí, balící, balicí, nohatý, ovesný, válcový, polní, zraněný, domovský, čtecí, čitelný, čtoucí, čtený, napsaný
6. ODVOZOVÁNÍ SLOVES Klíčová slova této kapitoly: Odvozování sloves – kategorie mutační (desubstantiva, deadjektiva), kategorie transpoziční (slovesa odvozená z citoslovcí, příslovcí a zájmen), kategorie modifikační (slovesa s obměněným významem, deminutiva, iterativa, frekventativa).
13
• • • • •
I. KATEGORIE MUTAČNÍ odvozeniny od substantiv a adjektiv: desubstantiva vyjadřují vztah k substantivu vyjádřenému dějem, např. sportovat, veslovat, rozumět, hostit; deadjektiva vyjadřují 2 základní významy: stávat se nějakým (černat, šedivět, stárnout); činit nějakým (bělit, sladit, očerňovat).
II. KATEGORIE TRANSPOZIČNÍ • slovesa odvozená z citoslovcí (mňoukat, žbluňkat); • slovesa odvozená z příslovcí (zpozdit se, opětovat); • slovesa odvozená ze zájmen (tykat, vykat). • • • •
III. KATEGORIE MODIFIKAČNÍ slovesa s obměněným významem (vidové změny – např. nést → odnést); deminutiva (spát → spinkat); slovesa opětovací (iterativa – vrátit → vracet); slovesa opakovací (frekventativa – vracet → vracívat).
O t á z ky : 1. Která desubstantiva a deadjektiva jsou zastoupena v mutační kategorii odvozování sloves? Pokuste se vymezit jejich základní typy. 2. Vyjmenujte současně užívaná i zastaralá slovesa odvozená od zájmen. 3. Jaký je rozdíl mezi slovesy opětovacími a opakovacími? Úloha: Určete onomaziologické kategorie a slovotvorné typy následujících sloves: zamířit, sedávat, přitakat, spinkat, kralovat, vonět, červenat, zvonit, solit, stolovat
7. ODVOZOVÁNÍ PŘÍSLOVCÍ Klíčová slova této kapitoly: Odvozování příslovcí – kategorie mutační (příslovce odvozená ustrnutím ohebných tvarů), kategorie transpoziční (příslovce tvořená z přídavných jmen, číslovek a sloves), kategorie modifikační (hovorové varianty příslovcí a stupňované tvary).
• − − − − −
I. KATEGORIE MUTAČNÍ příslovce odvozená ustrnutím následujících tvarů: podstatných jmen v nepředložkových tvarech (ráno, místy); předložkových pádů substantiv a adjektiv (občas, naboso); předložkových pádů zájmen (zatím, pokaždé); slovesných tvarů (vleže, nehledě); frazeologických spojení (odjakživa, jaksepatří).
14
II. KATEGORIE TRANSPOZIČNÍ • příslovce tvořená z přídavných jmen (česky, nízko, sladce); • příslovce tvořená z číslovek (dvojmo, pětkrát); • příslovce tvořená ze sloves (mlčky, snožmo). III. KATEGORIE MODIFIKAČNÍ • hovorové varianty příslovcí (tudyma, teďka); • stupňované tvary příslovcí (daleko – dále – nejdále). Otázky: 1. Které ohebné tvary jiných slovních druhů přecházejí v ustrnulé podobě ke slovnímu druhu příslovcí? 2. Od kterých typů adjektiv a zájmen lze tvořit příslovce? 3. Vyjmenujte frekventovaně užívané hovorové varianty příslovcí. 4. Které druhy stupňování se užívají u příslovcí? Úloha: Určete onomaziologické kategorie a slovotvorné typy následujících příslovcí: jaksepatří, kampak, ostošest, nahoře, snožmo, koňmo, mlčky, mezitím, nejvíce, místy
8. SLOŽENÍ SLOVNÍ ZÁSOBY Klíčová slova této kapitoly: Složení slovní zásoby, slovníky českého jazyka, aktivní a pasivní slovní zásoba, jádro a proměnlivá část slovní zásoby. ROZSAH ČESKÉ SLOVNÍ ZÁSOBY • celkový počet slov v české slovní zásobě nelze přesně určit; • odhad 250.000 slov, založený na počtu hesel devítisvazkového Příručního slovníku jazyka českého, který vycházel v letech 1935-57, je dnes již zastaralý; • ovlivňující faktory: neustálá potřeba pojmenovávání nových skutečností, vyplývajících z rozvoje lidského poznání, a přejímání pojmenování z cizích jazyků, která postupně procházejí procesem formální adaptace a stávají se zdrojem rozšiřování české slovní zásoby; • další slovníky, o něž se posuzování české slovní zásoby může opírat: • čtyřsvazkový Slovník spisovného jazyka českého (1960-71, 193.000 hesel); • Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost (jednosvazkový, 1. vyd. 1978, 2. vyd. 1994, 50.000 hesel); • překladové dvojjazyčné slovníky mívají podle typu vydání obvykle 100-200 tis. hesel. • Jiný způsob posuzování složení slovní zásoby: stanovení alespoň přibližného počtu slov, která znají uživatelé daného jazyka: • slovní zásoba aktivní – slova užívaná v běžné komunikaci mluvené i psané; • slovní zásoba pasivní – soubor slov, jimž uživatelé rozumějí, ale nepoužívají je; • rozsah obou je individuální, u aktivní slovní zásoby může být 3-10 tisíc slov, u pasivní slovní zásoby bývá obvykle 3-6x vyšší. 15
• Slovní zásobu tvoří jádro a proměnlivá část: • jádro slovní zásoby – základní slovní fond každého jazyka; • slov v základní slovní zásobě je relativně málo, ale jsou často užívána často, jejich frekvence činí asi 90 % celkového počtu užívaných slov; • charakteristika jádra české slovní zásoby: a) původ slov (domácí slova stará: matka, řeka, slova přejatá z cizích jazyků velmi dávno a zdomácnělá: škola, kostel, nebo přejatá později, nicméně frekventovaně užívaná: republika, banka); b) struktura – slova kořenná, sama jsou základem pro další tvoření (les, dřevo); c) význam – pojmenování nejdůležitějších skutečností spjatých se životem, tj. příbuzenských vztahů, obydlí, jejich částí a zařízení, částí lidského a zvířecího těla, zvířat, rostlin, základních lidských výrobků (nástrojů, oděvů, jídla) apod.; d) užívání – slova jsou nepostradatelná pro běžnou komunikaci. • větší část slovní zásoby: proměnlivá, neustále se vyvíjí; • některá slova vycházejí z užívání, zastarávají, jiná jsou nově tvořena, získávají nové významy, nebo jsou nově přejímána z cizích jazyků; • hranice mezi jádrem a proměnlivou částí jsou plynulé, mění se s vývojem potřeb pojmenování. Otázky: 1. Uveďte alespoň některé důvody, proč je obtížné určit celkový rozsah současné české slovní zásoby. 2. Ze kterých zdrojů vycházejí odhady celkového počtu slov? 3. Definujte pojmy aktivní a pasivní slovní zásoba. Jaký je jejich rozsah? 4. Čím je charakterizováno jádro slovní zásoby? 5. Jaký je vztah mezi jádrem a proměnlivou částí slovní zásoby?
9. VRSTVY SLOV VE SLOVNÍ ZÁSOBĚ Klíčová slova této kapitoly: Slova neutrální, slova oblastní (regionalismy; čechismy a moravismy), dialektismy (etnografické dialektismy), výrazy z obecné češtiny; profesionalismy, slangismy a argotismy; slova hovorová, knižní, odborné názvy (termíny), poetismy; slova zastaralá (historismy, archaismy – lexikální, hláskové, slovotvorné, sémantické), neologismy; expresíva s citově pozitivním příznakem (zdrobněliny – deminutiva, slova důvěrná – familiární, domácká – hypokoristika, dětská slova, eufemismy), expresíva s citově záporným příznakem (slova hanlivá – pejorativní, zveličelá – augmentativa, zhrubělá, vulgární, dysfemismy); expresivita inherentní a adherentní, expresivita hlásková, slovotvorná a lexikálně sémantická; slova přejatá přizpůsobená a nepřizpůsobená. • Většina slov ve slovní zásobě: slova neutrální s funkcí pouze pojmenovávací, nepojí se k nim žádné vedlejší příznaky; • tvoří jádro slovní zásoby a lze je použít bez omezení v různých oblastech vyjadřování;
16
• ostatní slova ve slovní zásobě se vyznačují dalšími vedlejšími příznaky a obvykle náleží do proměnlivé části slovní zásoby. Podle typu vedlejšího příznaku náleží slova do následujících vrstev: I.
VRSTVA SLOV PATŘÍCÍCH K NESPISOVNÝM ÚTVARŮM NÁRODNÍHO JAZYKA
Z hlediska geografického rozlišujeme: a) slova oblastní (regionalismy): • čechismy užívané častěji na území Čech (špitat, umolousaný, přišel dlouho = pozdě); • moravismy užívané na Moravě a ve Slezsku (zatmět = zdržet se do setmění, haluz, dědina); b) dialektismy – slova nářeční: • běžné komunikační prostředky na ohraničených územích; • charakterizační prostředky v uměleckém stylu; • etnografické dialektismy – výrazy spjaté se životem a zvyklostmi v určité oblasti (např. části oděvu, věci z domácnosti, jídlo apod.); c) výrazy z obecné češtiny, např. rejžák, vejšlap, zdejchnout se apod. Sociolekty – výrazy představující nespisovnou vrstvu lexikálních prostředků charakteristických pro vyjadřování určitých sociálních, profesionálních nebo zájmových skupin lidí: – profesionalismy • snaha o úspornost výrazových prostředků, citové zaujetí, lpění na tradici, vyjádření příslušnosti k prostředí • nespisovné pracovní odborné názvy, obvykle neexpresívní; často cizího původu; – slangismy • lexikální a frazeologické prostředky typické pro zájmové skupiny lidí a dočasná společensko-pracovní společenství; • expresivita, metaforičnost, variabilita, jazyková hra; – argotismy • výrazy užívané v mluvě příslušníků společenského podsvětí; • snaha o utajení významu slov pro ostatní vrstvy společnosti. II. VRSTVY SLOV PODLE SLOHOVÝCH PŘÍZNAKŮ a) slova hovorová • užití zpravidla omezeno na mluvené projevy; • mohou být spisovná a nespisovná (hranice nejsou ostré a vývoj neustále postupuje ve směru od nespisovnosti ke spisovnosti); • častá univerbizace, tj. tvoření spisovných i nespisovných jednoslovných výrazů z víceslovných pojmenování, např. záchranka; • častá expresivita (nátřesk, binec); b) slova knižní
17
•
užití se neomezuje jen na texty literární, ale i psané projevy oficiálního charakteru a mluvené projevy pronášené při slavnostních příležitostech, např. odvětit, záhy;
c) • • – – – –
odborné názvy, termíny tvoří terminologie vědních oborů a dalších odvětví lidské činnosti; vlastnosti termínů: jednoznačnost (absolutní, např. dusičnan, nebo alespoň v daném oboru, např. spojka); přesnost, výstižnost; ustálenost, normalizovanost; neexpresívnost (citový příznak nežádoucí; u zdrobnělin typu kladívko, kovadlinka, lopatka se nepociťuje, názvy jsou lexikalizované); nosnost (možnost dalšího tvoření slov příbuzných a odvozených, které se pak také stávají termíny);
–
d) poetismy – slova užívaná v uměleckém stylu. III. VRSTVY SLOV PODLE ČASOVÝCH PŘÍZNAKŮ 1) slova zastaralá a) historismy • výrazy označující věci již zaniklé; • užití v uměleckém stylu pro vytvoření dobového koloritu a ve stylu odborném v oblasti historie; • např. názvy historických zbraní (halapartna), staré vojenské tituly (mušketýr), názvy peněz (rýnský), sociální postavení a povolání osob (panoš) apod.; b) • • • –
archaismy pojmenování vytlačená z užíváním jinými slovy běžnými, živými; označení věcí stále existujících; typy archaismů: lexikální – výrazy nahrazené v současné době slovy jinými, např. šlojíř (závoj), škamna (školní lavice); – hláskové – výrazy užívané dnes s odlišným hláskovým složením, např. mučedlník (mučedník); – slovotvorné – slova tvořená zastaralými příponami, např. kabátec, měštěnín; – sémantické – zastaralý význam mnohoznačných slov, např. loket ve významu „délková míra“, branný jako „hlídač v bráně“; 2) slova nová, neologismy – neologismy slovotvorné, odvozené od výrazů stávajících, např. výrazy přechýlené (pivotmanka), deverbativní substantiva (úrazovost), některé typy kalků (jáismus); – složeniny ze základů domácích (lůžkoden), přejatých (klipparáda), případně složeniny hybridní (studentohodina); – neologismy sémantické – nové významy slov, např. tunel (podvod). IV. VRSTVY SLOV EXPRESÍVNÍCH • slova s citovým (emocionálním) příznakem, který se přidružuje k základnímu významu pojmenovávacímu:
18
1) expresíva s citově pozitivním příznakem – zdrobněliny (deminutiva) – dvoustupňové (zajíc – zajíček) nebo třístupňové (oko – očko – očičko); – slova důvěrná, familiární, užívaná v důvěrném styku osob (miláček); – slova domácká, hypokoristika – označení členů rodiny obecnými názvy (strýček, dědoušek), nebo domáckými podobami jmen vlastních (Jaroušek); – dětská slova užívaná dětmi a dospělými v kontaktu s nimi (papat, hajat); – eufemismy se zjemňující funkcí (skonat, indisponovaný); 2) expresíva s citově negativním příznakem – slova hanlivá, pejorativní (herka, křáp); – slova zveličelá – augmentativa (babizna, tlusťoch); – slova zhrubělá (žvanit, ožralec); – slova vulgární; – dysfemismy – opak eufemismů, hrubé výrazy typu chcípnout, mrzák apod.; • expresivita inherentní – spjata přímo se slovem a jeho stavbou (dědoušek); • expresivita adherentní – vyplývá z užití slova v kontextu (kočka). Podle expresívního příznaku se rozlišuje: – expresivita hlásková – hlásková spojení neobvyklá ve slovech neexpresívních, např. kňučet, čučet; – expresivita slovotvorná – typické přípony u slov zdrobnělých a zveličelých; – expresivita lexikálně sémantická – souvisí se základním významem slova, např. citoslovce (fuj, hybaj), slova zvukomalebná (mňau) a slova od nich odvozená (mňoukat). V. VRSTVA SLOV CIZÍCH • slova přejímaná do češtiny z cizích jazyků jsou hodnocena podle míry formální adaptace, tj. přizpůsobení českému jazyku v rovině výslovnostní, grafické, gramatické a slovotvorné; • slova přizpůsobená (adaptovaná) – např. džez, spíkr; • slova nepřizpůsobená – např. whisky, happy end; • slova byla přejímána v různých obdobích, někdy došlo již k silnému zdomácnění (škola, salát), v jiných případech slova patří k běžným lexikálním prostředkům, ale stále je u nich zřetelný určitý rys cizosti (gól, exhibice, interview); • slova byla v průběhu vývoje češtiny přejímána především z latiny (např. republika, student) a řečtiny (demokracie, hyperbola); • celé terminologie některých vědních oborů jsou založeny na latině (např. lékařství, farmacie) i řečtině (geometrie, psychologie), totéž platí např. i u italštiny (klasická hudba) nebo francouzštiny (výrazy z oblasti módy, gastronomie, umění, baletu apod.); • z němčiny přejala čeština mnoho slov pojmenovávajících i věci týkající se každodenního života (např. mince, punčocha); • ze slovanských jazyků přejímala čeština v největší míře z ruštiny (vesmír, vzduch), polštiny (kořalka, okres), srbochorvatštiny (junák, snacha) a slovenštiny (zbojník, namyšlený); • za exotismy jsou považovány přejímky např. z arabštiny, hebrejštiny, čínštiny, indiánských a eskymáckých jazyků;
19
• v současné době probíhá přejímání slov především z angličtiny, a to nejvíce v oblasti ekonomiky, výpočetní techniky, moderní hudby, sportu a publicistiky. Část pro zájemce: 1. Uveďte příklady frekventovaně užívaných čechismů a moravismů. 2. Které etnografické dialektismy znáte? Ve které oblasti se užívají? 3. Uveďte příklady profesionalismů, slangismů a argotismů. 4. Které poetismy znáte? 5. Které jsou typické přípony slov zdrobnělých a zveličelých? 6. V čem spočívá stále zřetelný rys cizosti u slov typu gól, exhibice nebo interview? 7. Vyjmenujte některé odborné názvy cizího původu, užívané v oborech naznačených v textu. Otázky: 1. Čím se liší slova neutrální a slova s vedlejším příznakem? 2. Jaký je rozdíl mezi regionalismy a dialektismy? 3. Jaké jsou nejvýraznější charakteristické rysy profesionalismů, slangismů a argotismů? 4. Které vrstvy slov podle slohových příznaků znáte? 5. Které jsou typické vlastnosti termínů? Vysvětlete je. 6. Jaký je základní rozdíl mezi historismy a archaismy? 7. Definujte pojem neologismus. 8. Jaké druhy expresivity rozlišujeme (uplatněte různá hlediska)? 9. Ze kterých jazyků přejímala čeština slova v průběhu svého vývoje a jaká je situace v současnosti? Úloha: Zařaďte následující výrazy do jednotlivých vrstev slovní zásoby: Alenka, archanděl, babča, bábinka, babizna, barabizna, bestseller, bufík (bufet), čeledín, dědoušek, flaška, halapartna, chlastat, jinoch, kabátec, komoří, loch (vězení), luna, panoš, psisko, sladkobol, spinkat, vesna, vozataj, zesnulý
10. SLOVNÍ VÝZNAM Klíčová slova této kapitoly: Slovní význam, denotace, konotace, význam lexikální a gramatický, slova plnovýznamová (autosémantická) a neplnovýznamová (synsémantická), slova jednovýznamová (jednoznačná) a mnohovýznamová (mnohoznačná, polysémní); metafora, metonymie (strukturní, kontextová, etymologická), synekdocha. • Význam slova: jazykově ztvárněný odraz skutečnosti ve vědomí uživatelů daného jazyka; • pojmový obsah může být spojen s průvodními významy expresívními a stylistickými; • slovní význam se váže na výrazovou (formální) stránku slova, je společensky závazný a objektivní; • znaková podstata: slovo neodráží skutečnost přímo, jeho zvuková ani grafická podoba nejsou zvukovým (grafickým) obrazem daného předmětu nebo skutečnosti; • výjimka: zvukomalebná slova, v ostatních případech je vztah předmět – pojem nahodilý, jejich spojení je věcí konvence; • denotace: vyjádření věcného obsahu předmětu nebo skutečnosti (tzv. denotátu); • konotace: případný spoluvýznam, obvykle expresívní nebo stylistický příznak; 20
• význam lexikální: slovní znak jím odkazuje ke skutečnosti; • význam gramatický: vyjádřený koncovkami ohebných slovních druhů a syntaktickými vztahy slov; • slova nesoucí význam lexikální: plnovýznamová (autosémantická), ostatní slova jsou neplnovýznamová (synsémantická) – např. slova s významem ukazovacím (deiktická), tj. zájmena a zájmenná příslovce (já, ten, tam, tudy), slovesa způsobová, modální (muset, chtít, smět, moci, mít povinnost), sponová (být, stát se, mít) a fázová (začít, končit) a částice (ať, nechť, kéž).
A. Slova jednovýznamová (jednoznačná) • slova nesoucí jen jeden slovní význam; • méně početná než slova mnohovýznamová; • obvykle neoznačují jen jeden denotát (např. zeměkoule), ale třídu denotátů; • jednoznačnost je typická pro odborné názvy (absolutně, nebo v rámci jednoho oboru); • jednoznačná jsou vždy vlastní jména osobní a jména zvířat; • zeměpisné názvy: jednoznačné při označení pouze jedné skutečnosti (např. hory, města); • ostatní jednoznačná slova jsou ojedinělá (koloběžka, iglú). B. Slova mnohovýznamová (mnohoznačná, polysémní) • slova nesoucí více než jeden význam; • sémantické tvoření pojmenování, nový význam vzniká přenesením pojmenování (slova) z jednoho denotátu na označení jiného denotátu; • původní význam: přímý, nový: přenesený, snadno rozeznatelné v kontextu. 3 základní druhy přenášení pojmenování: I. METAFORA • přenesení pojmenování na základě vnější podobnosti denotátů; • podobnost se může týkat: – tvaru (např. zub, hřeben); – barvy u adjektiv typu cihlový, čokoládový; – umístění (pata, hlava); – rozsahu (kapka, hromada); – funkce (hlava, ručička); • metaforické přenášení pojmenování u jiných slovních druhů: – přídavná jména – olivová pleť, měkká povaha; – příslovce – sladce se usmívat, ohnivě červený; – slovesa – tzv. personifikace (spojení sloves vyjadřujících děje živých podmětů s podměty neživými). II. METONYMIE • přenášení pojmenování na základě vnitřní souvislosti denotátů
21
a) metonymie strukturní – přenášení pojmenování z abstraktních skutečností na konkrétní předměty, např. děje na věc (psaní – děj, pak dopis), děje na místo děje (zatáčka), materiálu na výrobky (zlato), nádoby na její obsah (pohár); b) metonymie kontextová – přenesení jména autora na název jeho díla (např. poslouchat Bacha), nebo zeměpisného jména na událost coby symbol (Waterloo); c) metonymie etymologická (historická) – přenesení vlastních jmen osobních a místních na obecné označení osob a věcí: – vlastní jména osobní – označení t y p u: kasanova, jidáš, donkichot; – vlastní jména osobní – označení v ě c í: rentgen, sendvič; – vlastní jména místní – označení v ě c í, které se tam vyrábějí, pěstují apod.: damašek, bordó, plzeň. III. SYNEKDOCHA • přenášení pojmenování na základě rozsahových poměrů; • 2 typy synekdochy: a) část za celek – např. duše místo člověk, střecha pro celý domov; b) celek za část – např. tabák, označení celé rostliny je užito jen pro část. Část pro zájemce: 1. Pokuste se vyjmenovat některá slova jednovýznamová označující skutečně jen jeden denotát. 2. Proč jsou vlastní jména osobní a jména zvířat považována za výrazy jednovýznamové? 3. Uveďte příklady personifikace (metafory u sloves). O t á z ky : 1. Definujte slovní význam. 2. Vysvětlete pojmy denotace a konotace na konkrétních příkladech. 3. Vysvětlete pojmy význam lexikální a gramatický a odvoďte význam lexikálně-gramatický. 4. Které jsou základní typy synsémantických slov? 5. Čím se liší jednotlivé typy přenesení pojmenování? 6. Vyjmenujte druhy metonymie a uveďte jejich frekventovaně užívané příklady. Úloha č. 1: Podtrhněte slova značková (nemotivovaná): Šemík, hvězda, šlechtična, barvit, domov, spojka, petrklíč, žabka, Krkonoše, palec, kuželosečka, dálkař, liška, dovolená, maxipes, ryba, mazadlo, tok, pohlednice, oko, les, výtisk, plynovod, lískovka, večerník, nést, velký, bitý, horník Úloha č. 2: Určete druh přenesení pojmenování: řeznictví (obchod), hrdlo (láhve), lazar (nemocný), otelo (žárlivec), kočičky (rostlina), psaní (dopis), lopatka (kost), hraje Dvořáka, pomerančová (barva), hřeben (hory), dravčí (povaha), řezat (zatáčku), list (knihy), kořen (slova), krk (houslí), sladký (zvuk), nepřišla ani noha, (motor) běží, sladkost (zákusek), ucho (hrnce), průjezd (domu), koš (hrudní), lišky (houby), (hodiny) bijí, watt, damašek, (rodná) střecha, kohoutek (na zbrani), sklenka (vína), bomba (známka pětka).
11. VZTAHY SLOV VE SLOVNÍ ZÁSOBĚ Klíčová slova této kapitoly: 22
Hyperonyma, hyponyma a kohyponyma, významová nadřazenost a podřazenost slov; homonyma čistě lexikální, slovotvorná, slovnědruhová, úplná a částečná, homoformy, homofony, homografy, mezislovní homonyma, paronyma; synonyma úplná, částečná (stylistická, expresívní, dobová), strukturní (jednoslovná, souslovná, frazeologická); antonyma lexikální a slovotvorná, antonyma tvořená předponami, antonymní složeniny a souslovná antonyma.
• • • •
• • • • •
I. HYPERONYMA A HYPONYMA hyperonyma – slova významově nadřazená; hyponyma – slova významově podřazená; kohyponyma – slova stejné významové úrovně; na vztahu významové nadřazenosti a podřazenosti jsou založena odborná názvosloví různých oborů. II. HOMONYMA A PARONYMA stejná výrazová (psaná i mluvená) forma se vztahuje ke dvěma nebo více denotátům; u homonymie se nejedná o přenesení pojmenování (polysémii); homonyma spolu významově nesouvisejí, např. stopka – část rostliny – dopravní značka; shoda ve formě je náhodná, významy se nedají odvodit jeden z druhého; typy homonym:
1. Podle původu: – homonyma čistě lexikální, shoda je náhodná (vlna – na hladině vody – ovčí srst); – homonyma slovotvorná, slova různého významu tvořená homonymním formantem (vinice); – homonyma slovnědruhová (během). 2. Podle rozsahu: – homonyma úplná – shodují se ve všech tvarech (např. zámek); – homonyma částečná – v některých tvarech se liší, např. maskulina životná a neživotná (los, rys); • homoformy – substantiva se shodují jen v některých tvarech, např. holení, platí i mezi slovními druhy (např. tři) • nepravá homonyma: – homofony – slova se stejnou formou zvukovou, ale odlišnou grafickou (led – let); – homografy – mají stejnou formu grafickou a odlišnou zvukovou (panický); – mezislovní homonyma (do hry – dohry). • paronyma – slova ne zcela shodná, lišící se např. délkou samohlásky (soli – solí); • v nedbalé výslovnosti nebo při ztížených akustických podmínkách mohou být považována za homonyma. III. SYNONYMA • podstata synonymie: více pojmenování pro jednu skutečnost; • možnost je vzájemné záměny v kontextu;
23
• synonyma vždy patří k jednomu slovnímu druhu. Typy synonym: 1. úplná – shodná v základním slovním významu, spoluvýznamu i rozsahu užívání: – slova domácí (děvče – dívka); – domácí a cizí termíny (skladba – syntax), kalky typu dvojhláska – diftong; – slova spisovná a nářeční nebo slangová, tzv. tautonyma (pětka – bomba); – synonyma mezijazyková, tzv. ekvivalenty (vlak – train). 2. částečná – 3 typy: – synonyma stylistická s různými stylistickými příznaky (moc – hodně – mnoho převelice); – synonyma expresívní – jedno slovo neutrální a druhé s citovým příznakem (ústa pusinka, pít – chlastat), eufemismy (obézní – korpulentní) a dysfemismy (obézní bachratý); – synonyma dobová – slova neutrální jsou synonymní se zastaralými, knižními (nechat zůstavit).
– – – –
3. strukturní – možnost vzájemné synonymity pojmenování jednoslovných i víceslovných: – jednoslovná synonyma (bída – nouze); – víceslovná, souslovná synonyma (milovat – mít rád, dálkař – skokan do dálky), platí i v případě složenin, nejčastěji přejatých (tělesný strážce – bodyguard, přesilová hra – powerplay); – frazeologická synonyma – tvořena ekvivalenty ustálených spojení (zchudnout – přijít na mizinu).
• • • • •
IV. ANTONYMA slova s opačným, protikladným významem; dvojice slov na opačných pólech významu; jedno slovo může mít více antonym, která jsou pak vzájemně synonymní (např. vítězství – prohra / porážka / debakl); většina slov v české slovní zásobě své antonymum nemá; slova mnohovýznamová mohou mít v různých významech různá antonyma.
Typy antonym: – lexikální – tvořena slovy nepříbuznými (den – noc); – slovotvorná – tvořena slovy příbuznými, odvozenými a složeninami: 1. antonyma tvořená předponami a) ne- (kuřák – nekuřák, vědět – nevědět); b) ni- (někdo – nikdo, nějak – nijak); c) bez- (charakterní – bezcharakterní); d) proti- (jed – protijed); e) předpony cizího původu: a-/an-: organický – anorganický; i-/in-: tranzitivní – intranzitivní; anti-: feministický – antifeministický; kontra-: indikace – kontraindikace; f) předpony se vzájemně antonymickým významem (nadzemní – podzemní);
24
2. antonymní složeniny • antonymita je vždy odvozená, protikladné jsou první části složenin, např. velkoobchod – maloobchod; 3. souslovná antonyma • protikladná jsou celá sousloví navzájem (bílá káva – černá káva), slovo a sousloví (mít rád – nenávidět) nebo frazeologismus (bdít – tlouct špačky). Část pro zájemce: 1. Mezi které typy synonym byste zařadili dvojice typu: nafukovací vak – airbag, vzájemná spolupráce – interoperabilita, tělesný strážce – bodyguard apod.? 2. Uveďte příklady slov z různých oblastí, která v češtině mají, nebo naopak nemají své antonymum. 3. Najděte příklady slov mnohovýznamových, která mají v různých významech různá antonyma. Otázky: 1. Uveďte příklady hyperonym, hyponym a kohyponym. 2. Co je podstatou homonymie a jaké druhy homonym rozeznáváme? 3. Definujte pojmy nepravá homonyma a paronyma. 4. Se kterými úplnými synonymy se můžeme v současné češtině setkat? 5. Jaké typy strukturních synonym znáte? Uveďte příklady. 6. Jaké jsou základní typy antonym a čím jsou tvořeny? Úloha: K těm následujícím výrazům, u nichž je to možné, uveďte jejich synonyma a slovotvorná antonyma: milý, cenný, bílá káva, severovýchod, racionální, směle, nějak, charakterní, slaboproud, velkoměsto, ležet, atypický, nelehký, špionáž, mladý, anorganický, vadný, živý, opěvovat, hodný, hezký, moudrý, velký, bezuzdný, zlý, úpadek, divoký, jednat, hned, kaz, obklopit, gramatika
12. FRAZEOLOGIE Klíčová slova této kapitoly: Frazeologismy, rozsah frazeologizace, frazeologismy neutrální, eufemistické, dysfemistické, hovorové a knižní, rčení (úsloví), pořekadla, přísloví a pranostiky. • Frazeologismy: ustálená víceslovná pojmenování s přeneseným významem; • pořadí slov je nezaměnitelné; • význam frazeologismu nelze vyvodit z dílčích významů jeho složek, slova ve frazeologismech ztrácejí svůj původní význam. Podle rozsahu frazeologizace rozlišujeme: • frazeologismy s jedním frazeologickým členem (železné zdraví, děravá paměť); některé jsou odbornými názvy (slepé střevo) nebo vlastními jmény (Tichý oceán, Mrtvé moře); • spojení frazeologizovaná jako celek (modrá krev, z deště pod okap, do morku kostí); • frazeologismy jsou často přirovnáními (bílý jako stěna, mlčí jako hrob); • podle citových příznaků mohou být frazeologismy: 25
• neutrální (krok za krokem); • eufemistické (rozloučit se se životem); • dysfemistické (mlít pantem); • • • •
podle stylistických příznaků mohou být: neutrální (krokodýlí slzy); hovorové (dát do zubů); knižní (stavět vzdušné zámky);
• frazeologismy mohou být také navzájem synonymní (vzít do zaječích – vzít nohy na ramena – vzít roha – zahnout kramle – být v prachu – být ten tam). Slovesné vazby a větné frazeologismy: a) Rčení (úsloví) – klíčovým slovem je sloveso, které se podle potřeby v závislosti na kontextu tvarově mění (dělat z komára velblouda). b) Pořekadla – mají stálou, neměnnou podobu, často jsou to situační průpovídky, někdy mohou být veršovaná (My o koze, on o voze. – Až naprší a uschne.). c) Přísloví – krátké průpovědi s mravním ponaučením, mají smysl sama o sobě, nepotřebují kontext (Lež má krátké nohy, daleko neujde.). d) Pranostiky podávají zkušenosti o přírodních jevech, nejčastěji o počasí (Svatý Martin přijede na bílém koni.). Otá z k y: 1. Vyjmenujte charakteristické rysy frazeologismů. 2. Jak rozumíte pojmu rozsah frazeologizace? 3. Uveďte příklady frazeologických přirovnání. 4. Jaké jsou typy frazeologismů podle citových příznaků? 5. Jaké stylistické příznaky mohou frazeologismy mít? 6. Definujte pojmy: rčení, pořekadlo, přísloví a pranostika.
LITERATURA ČMEJRKOVÁ, S. Reklama v češtině – čeština v reklamě. Praha: Leda, 2000. ČEJKA, M. Česká lexikologie a lexikografie. Brno, 1992. DANEŠ, F. – DOKULIL, M. – KUCHAŘ, J. Tvoření slov v češtině 2. Odvozování podstatných jmen. Praha, 1967. DANEŠ, F. a kol. Český jazyk na přelomu tisíciletí. Praha, 1997. DOKULIL, M. Tvoření slov v češtině 1. Teorie odvozování slov. Praha, 1962. FILIPEC, J. – ČERMÁK, F. Česká lexikologie. Praha, 1985. HAUSER, P. Nauka o slovní zásobě. Praha, 1986. HUBÁČEK, J. – JANDOVÁ, E. – SVOBODOVÁ, J. Čeština pro učitele. Opava, 1998. HUBÁČEK, J. Tvoření slov v češtině. Ostrava, 1996. KOLEKTIV AUTORŮ Mluvnice češtiny 1. (Část III. – Tvoření slov.) Praha, 1986. KOLEKTIV AUTORŮ Příruční mluvnice češtiny. Praha, 1997. MARTINCOVÁ, O. Problematika neologismů v současné spisovné češtině. Praha, 1983. 26
MARTINCOVÁ, O. Nová slova v češtině. Slovník neologismů. Praha, 1998. MARTINCOVÁ, O. Nová slova v češtině. Slovník neologismů 2. Praha, 2004. NĚMEC, I. Vývojové postupy české slovní zásoby. Praha, 1968. RUSÍNOVÁ, Z. Tvoření slov v současné češtině. Brno, 1993. ŠMILAUER, V. Novočeské tvoření slov. Praha, 1971. ŠMILAUER, V. Nauka o českém jazyku. Praha, 1974.
27
