TVÁŘÍ V TVÁŘ MILAN MACÁK. Věnováno všem zapomenutým hrdinům osmašedesátého roku PŘÍBĚH ČS. VOJENSKÉ ROZVĚDKY V SRPNU 1968

TVÁŘÍ V TVÁŘ O K U PA C I PŘÍBĚH ČS. VOJENSKÉ ROZVĚDKY V SRPNU 1968

Věnováno všem zapomenutým hrdinům osmašedesátého roku

MILAN MACÁK Praha 2008

Mgr. Milan Macák – narozen 20. července 1963 v Táboře. V roce 1981 zde absolvoval gymnázium, které zakončil maturitou. V roce 1986 ukončil státní závěrečnou zkouškou vysokoškolské studium oboru český jazyk-dějepis na Pedagogické fakultě v Českých Budějovicích (nyní Pedagogická fakulta Jihočeské univerzity). Několik let působil jako středoškolský učitel v Praze. Od roku 1990 příležitostně publikoval v denním tisku, např. v Lidové demokracii, Lidových novinách či na internetu (Česká média). V letech 1993–2002 pracoval jako redaktor a reportér v redakci zpravodajství České televize. Zpracovával zejména příspěvky s historickou tematikou a zabýval se i aktuálním politickým děním. Psal také pravidelně komentáře pro diskusní pořad České televize Debata. V letech 2000–2002 byl zpravodajem ČT v Senátu PČR. Od února 2005 působil nejprve jako pracovník pro styk s veřejností Vojenského zpravodajství (VZ). V současné době je badatelem VZ. V roce 2006 vydalo Ministerstvo obrany ČR – AVIS jeho publikaci o případu generála Jana Šejny (Dvojí tvář hazardního hráče s podtitulkem Jan Šejna pod drobnohledem VKR). Kniha Tváří v tvář okupaci s podtitulkem Příběh čs. vojenské rozvědky v srpnu 1968 vychází jako autorova druhá publikace ve zvláštní edici Vojenského zpravodajství.

Ministerstvo obrany České republiky – AVIS, březen 2008 ISBN 978-80-7278-449-3

SVĚDECTVÍ PO TÉMĚŘ ČTYŘICETI LETECH Motto: „Zůstala jen možnost vnitřní volby, niterná vzpruha mravní, ochota či neochota nasadit sebe tak či onak znovu do boje. Podle toho, vsadil-li sebe či ne tenkrát, vypadá každý dodnes.“ Václav Černý Je nevlídný zářijový den. Nacházím se v malé dřevěné chatce na okraji jihočeského Písku ve společnosti dvou bývalých výsadkářů. Myšlenky jim bloudí daleko v minulosti. Vzpomínají na rok 1968. Na „horký“ srpen a na to, co následovalo. Život se jim během několika měsíců změnil k nepoznání. Potom už nic nebylo jako dříve. Doba se změnila a lidé většinou s ní. Naštěstí však přece ne všichni. Kamarádi zůstali. To všechno byly důsledky vpádu cizích vojsk. Kolikrát prožije člověk za svůj život něco takového jako je okupace? Někteří jednou, jiní nikdy. Jen málo je těch, které to potká vícekrát. Vojáky v uniformách i bez nich v takových okamžicích zpravidla svazuje obrovská tíha odpovědnosti. Takovým pocitům však nesmějí podlehnout. Síla skutečných mužů spočívá v tom, že jsou v kritickém okamžiku připraveni vzít na sebe víc závazků než průměrný občan. Pouhé konání povinnosti je pro ně jen malou hodnotou, protože zpravidla nevede k cíli. V životě každého člověka se stává, že čas od času dospěje na nějakou křižovatku a musí se rozhodnout, jakým směrem se dál vydat. Stojí před určitým osudovým rozhodnutím, které zpravidla není jednoduché. Stačí jediný chybný krok a může se zhroutit vše, co do této chvíle vybudoval. Tom Holland1 upozorňuje, že staří Římané používali pro tento okamžik odhodlání ke krajnímu riziku slůvko DISCRIMEN. V tuto chvíli se celý život člověka ocitá v sázce a on se musí rozhodnout, protože i nečinnost znamená čin. Je to chvíle pro pravého muže,

3

který musí pomyslný Rubikon překročit nejprve sám v sobě, než ho překročí skutečně. Takové rozhodnutí předcházelo i okamžiku, kdy Gaius Iulius Caesar vydal 13. legii rozkaz k překročení říčky Rubikon, aby „kostky byly vrženy“. V tu chvíli už nebylo cesty zpátky. Zbývalo jediné: vítězství nebo pád! Něco podobného čekalo v historii na tisíce lidí, ale jen ti nejstatečnější před výzvou osudu neuhýbali. Právě tím se podle starých Římanů vyznačovalo jednání skutečných mužů. Na osudové historické okamžiky nebylo chudé ani bývalé Československo. Jen těch Caesarů se mu většinou nedostávalo. Pouze o T. G. Masarykovi kdysi prohlásil Z. Nejedlý, že jeho síla spočívala v tom, že ač hlásal Ježíše, dokázal být v rozhodujícím okamžiku právě tím Caesarem. Na vojenském poli to samé nepochybně prokázal generál R. Gajda během sibiřské anabáze nebo atentátníci na Heydricha a ještě někteří další. Rozhodně jich však nebylo mnoho. Rok 1968 v tomto smyslu přichystal další zkoušku. Najdou se takoví chlapi, kteří dokážou vše vsadit na jednu misku vah a riskovat, třebaže vybojovat jen dílčí vítězství bude při nerovném rozdělení sil krajně obtížné? Nebo zvítězí tradiční defétismus a vše ovládne poraženecká nálada? Rozhlížím se kolem sebe a přemýšlím o tom, co se oběma veteránům asi právě honí hlavou. Sovětská okupace? Nejspíš. Je to už dávno. Za čtyřicet let dokáže člověk zestárnout a několikrát se za život spálit. Nebo může nesnáze překonat a získat neocenitelné zkušenosti. Když je člověk mladý, vidí mnohé věci jinak. Většinou uvažuje jako idealista a často se vrhá do nebezpečí po hlavě. Možná, že právě o tom teď oba veteráni přemýšlejí. Ale třeba taky ne. Ponechávám oba muže jejich myšlenkám a prohlížím si černobílé fotografie ležící na stole. Vidím tvář mladíka v uniformě důstojníka někdejší Československé lidové armády. „Tak už dávno nevypadám. Ty časy jsou dávno pryč,“ prolomí najednou ticho mladší z obou mužů. Miroslav Petrák sloužil osudného 21. srpna 1968 u 7. výsadkového pluku v Holešově. Tehdy do Československa vpadla vojska pěti států Varšavské smlouvy, aby potlačila údajnou kontrarevoluci. Příjezd okupačních vojsk natáčel odhodlaný mladý voják na kameru. Byly to velmi emotivní a neopakovatelné zážitky. Bývalý výsadkář vzpomíná, že záběry přijíždějících Sovětů pak předal veliteli pluku Vladimíru Košanovi. Později se v bouřlivé době někam ztratily. „Možná, že skončily v archivu nějakého soukromého sběratele. Těžko říct. Třeba se někde objeví. Příští týden nám budou v Praze něco promítat. Možná, že to budou ty moje ztracené záběry,“ usmívá se Miroslav Petrák.

4

Druhý muž si přinesl na setkání příruční kufřík. Jmenuje se Jaroslav Janků a před čtyřiceti lety byl už zkušeným důstojníkem. Dokonce zástupcem náčelníka štábu pluku. Otevírá kufřík a pokládá opatrně na stůl kroniku vojenského útvaru 7374. Je vidět, jak moc mu na ní záleží. Nedá ji, jak se říká, z rukou. Potom pomalu v kronice listuje a přitom usilovně přemýšlí. Nakonec se zastavuje u zápisu z 12. července 1968, který je celý psaný azbukou, a končí bojovým pozdravem důstojníků Sovětské armády. Jsou tam i jejich podpisy. Vlevo na stránce je však několik vysvětlujících poznámek psaných česky. „Návštěva? Průzkum sovětské vojenské delegace po skončení cvičení ŠUMAVA u útvaru.“ Jaroslav Janků objasňuje těch několik řádek , které byly dodatečně k původnímu textu připojeny. „Ta jejich návštěva, to nebyla náhoda. Rekognoskovali terén. Chtěli vidět, jak vypadají naše kasárny. Asi se už připravovali. Teprve teď jsme si uvědomili, že nám hrozí vážné nebezpečí. Do této doby jsme si něco takového vůbec nepřipouštěli. Rusové byli přece přátelé. Znali jsme je ze společných cvičení. Vždy oceňovali naše schopnosti. Ale teď to vypadalo jinak…“ Manévry spojeneckých armád Varšavské smlouvy pod názvem Šumava začaly 20. června 1968. Předcházely srpnové okupaci a byly nepochybnou přípravou na její realizaci. Spojenečtí vojáci s odchodem domů nespěchali. Ještě v půli července napsal předseda vlády Oldřich Černík dopis předsedovi Rady ministrů SSSR Alexeji Kosyginovi. Stěžoval si v něm na oddalování odsunu sovětských vojsk z území Československa, které způsobuje československému vedení vážné vnitropolitické potíže. Je příznačné, že odpovědět se nikdo nenamáhal. Přesto byl učiněn ještě jeden pokus. Další dopis byl adresovaný dokonce generálnímu tajemníkovi ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu Leonidu Iljiči Brežněvovi.2 Ani on se však nenamáhal s odpovědí. Přitom byl zrovna ve Varšavě, kde probíhalo další jednání o československé otázce. Kritika ze strany ortodoxních ideologů „spřátelených“ stran se stupňovala. Praha už nemohla brát zhoršující se vztahy s Moskvou, Varšavou, Sofií a Berlínem na lehkou váhu. Jen Budapešť byla o poznání zdrženlivější. Jaroslav Janků si vzpomíná, že tehdy se politická situace skutečně přiostřila. „Po ukončení spojeneckého cvičení Šumava volali do Holešova Sověti ze štábu generála Zolotova, že by si chtěli prohlédnout náš útvar a potom s námi pobesedovat na klubu. Žádost vyslovená v této napjaté době se všem jevila jako velmi podezřelá. Spojil jsem se s velitelem Košanem. Ten vyslovil souhlas, ale chtěl, abychom byli opatrní. Ukázali jsme Sovětům jen něco, hlavně nedávno dokončenou a skutečně moderní balírnu padáků. Ta byla skutečně skvělá a Sověti ji obdivovali. Bylo nám ale jasné, že kvůli tomu nepřijeli.“

5

Při besedě na klubu vznesli Sověti dotazy na vnitropolitický vývoj v Československu a sami hovořili o kontrarevoluci. To nemohla být náhoda. Něco se muselo stát. Do dřívějších zdánlivě upřímných vztahů se podle výsadkářů vloudil nějaký stín. Je také možné, že si dřívější vztahy se Sověty příliš idealizovali. „Velitel Košan sovětské hodnocení rezolutně odmítl. Řekl jim, že pojem kontrarevoluce není rozhodně správný a neodpovídá československé realitě. Když Sověti odjížděli, jeden z nich – byl to nepochybně důstojník operačního oddělení – nám zamával darovaným červeným baretem a zvlášť nápadným způsobem se rozloučil. Jako by chtěl říci, že se zase brzy setkáme. Ani my jsme už nebyli naivní. V tu chvíli nás napadlo, že se Sověti už asi rozhodli – 21. srpen 1968 byl opravdu za dveřmi. Se Sověty jsme se pochopitelně znovu setkali. A nečekali jsme dlouho. Jen ty okolnosti, za nichž k tomu došlo, byly jiné než dřív. Na to jsme si špatně zvykali.“ Miroslav Petrák dodává, že právě v tomto okamžiku se začala odvíjet niť příběhu, který začal okupací a skončil zrušením 7. výsadkového pluku. „Nešlo jen o srpen 1968 a o ruskou okupaci, ale i o to, co se dělo potom. Drželi jsme spolu až do konce. Tedy až na jednoho politruka, který nám tehdy tak ztrpčoval život, že ho chtěl jeden kamarád zastřelit. Taková to byla svině. V červnu 1969 nás rozprášili. Odebrali nám bojovou zástavu a nahnali nás do stanů na prostějovské letiště. Tam nás drželi v otřesných hygienických podmínkách tři měsíce. Brzy mezi námi začaly řádit různé choroby. Objevila se dokonce úplavice. Měli jsme toho plné zuby. Pak nás přidělili do různých koutů republiky. Tedy ty, které neposlali rovnou do zálohy. V tu chvíli už na tom tak nezáleželo. Po tom všem, co se stalo, mnozí už beztak ztratili motivaci. Nikdo nikomu nic nevyčítal.“ O několik týdnů později si povídám v malém domku na pražské periférii s dalším pamětníkem. Podplukovník Jiří Dufek byl v kritických okamžicích u 7. výsadkového pluku dokonce náčelníkem štábu pluku a zároveň předsedou stranické organizace. Později byl označen za jednoho z hlavních nositelů pravicových tendencí u útvaru. Viděl, jak se v posrpnovém období pozvolna začíná prostor pro vyjadřování vlastních názorů nebezpečně vytrácet. Dalo se očekávat, že to nebude trvat dlouho a půjde doslova o všechno. Mílovými kroky se totiž blížily kádrové čistky a s nimi i brzký konec 7. výsadkového pluku. Rok po vpádu okupantů a po dosazení jejich nohsledů do vedoucích funkcí se začaly útoky na 7. výsadkový pluk nebezpečně množit. Většině začínalo docházet, že to nemůže dopadnout jinak než špatně. „Holešovští bolševici nás už dávno odepsali. Někdo z místních mi zasílal výhružné anonymy. V Holešově jsem neměl budoucnost. Nemohl bych tam dělat ani skladníka. Odešel jsem proto do Prahy, koupil si dům a zadlužil se. Měl jsem ale přece jenom štěstí. Ředitel jednoho závodu Železničního stavitelství Praha inženýr Kosík věděl, co se právě všude kolem děje. Měl své životní zkušenosti. Původně válčil s Ludvíkem Svobodou v Sovětském svazu. Pak ho to najednou také semlelo. Po osmašedesátém roce měl proto pochopení pro lidi,

6

kteří se ocitli v nesnázích a snažil se jim pomoci. Pod svá křídla schoval dost schopných lidí. Dokonce i mluvčího z Ministerstva zahraničních věcí. Závod pod jeho vedením prosperoval a rozšiřoval se. I to pak ale někomu v Bratislavě vadilo. Díky Kosíkovi jsem nepřízeň doby překonal. Soudruzi na mě však nezapomněli. Při nejrůznějších výročích stála pod okny našeho domku černá Volha, což trochu lekalo manželku. Po listopadu 1989 se mi omluvili. Byl jsem i rehabilitován. Bohužel se vše týkalo jednotlivců, ne celku. 7. výsadkový pluk se odpovídající satisfakce dosud nedočkal.“ Proč se vlastně začaly snášet od podzimu 1968 nad 7. výsadkovým plukem temné mraky? Co vše bylo jeho příslušníkům kladeno za vinu? Proč byla další existence pluku nepřijatelná? Těch otázek může být klidně i víc. Oficiální zpráva přívrženců nastupující normalizace je ale stejně úřednicky strohá. Dobu a atmosféru, kdy vznikla, však vystihuje dokonale. „U pluku se projevily v průběhu roku 1968/1969 značné oportunistické tendence, které vedly k netřídnímu a nacionalistickému posuzování situace a k antisovětismu. Tyto názory se plně projevily po 21. srpnu, ale i později v přístupu k plnění usnesení listopadového, dubnového a květnového pléna ÚV KSČ. V rozporu s rozkazem ministra národní obrany z 21. srpna byla použita radiostanice, vytvořena pohotovostní jednotka, organizován průzkum sovětských vojsk.“ V hodnocení tzv. Širůčkovy komise – jmenované na podzim 1969 náčelníkem Generálního štábu ČSLA Karlem Rusovem – se dále upozorňuje na to, že pluk poskytoval až do května 1969 plnou podporu silám bránícím konsolidaci. Termín „konsolidace“ lze přitom chápat jako armádní ekvivalent pro celospolečensky více užívaný termín normalizace.3 V této souvislosti je třeba upozornit, že ačkoliv rozsáhlé kádrové čistky po srpnu 1968 postihly celou armádu, vojenské rozvědky a jejích speciálních útvarů se chystaná opatření dotkla zvlášť citelně. Kromě již zmíněného 7. výsadkového pluku z Holešova se kádrové čistky týkaly zejména pražského ústředí vojenské rozvědky, brněnské expozitury a ještě dvou speciálních útvarů: 7. radiotechnického pluku ze Zbiroha a 7. spojovacího pluku z Litoměřic. Definitivní normalizační tečku za polednovým vývojem Zpravodajské správy udělaly dva dokumenty zaslané nově jmenovaným náčelníkem Zpravodajské správy generálmajorem Josefem Brožem náčelníkovi Generálního štábu ČSLA generálporučíkovi Karlu Rusovovi. Jedná se o analýzu4 a zároveň o Souhrnné hlášení o průběhu realizace organizačních a dislokačních změn na Zpravodajské správě.5 Lidé, kteří se léta znali ze společné služby a často se stali i nerozlučnými přáteli, se nyní z moci úřední museli rozejít. Nastala vynucená reorganizace následovaná redislokací. Většina postižených odešla do Prostějova, Tábora, Písku, Plzně, na Slovensko, nebo i jinam. Jaroslav Janků měl odejít do Trenčína, ale tam se mu nechtělo a uvažoval o odchodu do zálohy.

7

„Zavolal si mě velitel Košan a řekl mi, že bych mohl jít místo něho do Písku. Já jsem se ho zeptal, kam ale půjde on. Odpověděl, že rodinné zázemí má v Plzni a pokusí se dostat tam. Tak mě vlastně zachránil.“ Na novém působišti v Písku se Jaroslav Janků setkal s některými dalšími příslušníky z Holešova. Spatřil tam i bývalého náčelníka vojenské rozvědky generála Oldřicha Burdu. Bylo to nedlouho před definitivním koncem jeho kariéry. Rád na to však nevzpomíná. Z generála zbyla podle jeho líčení jen troska. Viděl před sebou jen stín zklamaného a otráveného muže, který byl bez budoucnosti a tlumil nával depresí notnými dávkami alkoholu. „Navzdory tomu, co se o něm později říkalo, si myslím, že to byl celkem charakter. Prožíval však těžké období. Sebrali mu stranickou legitimaci a to byl konec. Musel z armády. Přitom měl mladou manželku a musel se o ni postarat. Nakonec snad pracoval někde u benzinové pumpy. Tím si ale nejsem stoprocentně jistý.“ Na počátku osmašedesátého žili mnozí příslušníci Zpravodajské správy podobně jako celá společnost velkými ideály. Idealismus však narazil časem na neúprosnou realitu. Po necelých dvou letech – pro některé o trochu později – následoval „pád na tvrdou zem“. Ve společnosti se pod vlivem kolektivně i individuálně prožívaného zklamání otevřel prostor pro člověka všední povinnosti, který své „ideály“, pokud mu nějaké vůbec zůstaly, realizuje o víkendu na chatě nebo na své zahrádce obklopený jen hrstkou nejbližších přátel. Na blaho vlasti a na své spoluobčany, s nimiž plul ještě nedávno na stejné lodi, už raději občan nemyslí, protože se krátce předtím „spálil“ a nerad by takovou zkušenost v blízké době ještě jednou zopakoval. Ideály zkrátka vybledly a halasně se ohlašující svět nestravitelných frází ho nezajímá vůbec. Na druhém společenském břehu se nicméně pohybuje typický výpěstek nové doby – kariérista. Ten se pro změnu obrní právě frází a je ochoten pošlapat všechno a poplivat všechny, kteří mu stojí v cestě. Teď mu nastávají zlaté časy. Lež se opět začíná vyplácet a on si je toho vědom. Kariérista má rád jednodušší a málo vznešené recepty, které nekomplikují cestu za úspěchem. Není idealista, ale hrdý pragmatik. Ví dobře, že zvítězila moc, čirá moc, která není zvyklá brát na nikoho a na nic žádné ohledy. Moc si vystačí sama se sebou. A tak na tom není špatně jen ten, kdo jí ochotně slouží až do roztrhání těla a nehledí přitom napravo ani nalevo. Kariérista nepokrytě pohrdá idealisty, protože jejich svět je mu naprosto cizí. Nechápe, proč člověk neurve co může, když se k tomu naskytla příležitost. Idealismus je pro něho v jistém smyslu nepochopitelné bláznovství. „I mezi námi se našel jeden, který chtěl dělat kariéru na úkor ostatních. Mnoha lidem ublížil. Dnes už nežije. Je to pro nás sice malé, ale přece jenom zadostiučinění,“ vzpomíná Miroslav Petrák.

8

Dotyčný podplukovník, o němž je řeč, je podepsaný jako člen komise pod posudkem, na jehož základě byl z politických důvodů vyloučen z KSČ Jiří Dufek. Posudek je dítkem své doby a promítá se v něm pokřivený jazyk prázdných ideologických floskulí. „Jako jeden z hlavních funkcionářů útvaru a v roce 1968 i předseda ZO KSČ svými názory a postoji prohluboval vliv dezorientace členů ZO KSČ a dalších příslušníků útvaru, byl nositelem nacionalismu a antisovětismu a aktivně se zúčastnil v srpnových dnech příprav na vyvedení části útvarů do lesů, což vytvářelo podmínky k otevřenému střetu se sovětskou vojenskou jednotkou.“6 Jaroslav Janků vzpomíná v této souvislosti na setkání s dalším z nepřeberného zástupu nově se rodících kariéristů. S dotyčným důstojníkem hovořil po svém přemístění do Písku. Muž vedl v jeho přítomnosti cynické a nemorální řeči. Bezostyšně plánoval další kariéru. Překážel mu v ní pouze politický škraloup manželky. Přinesla si ho stejně jako mnoho dalších z doby celkem nedávné. Svému muži tak připravila špatné spaní. Dovádělo ho to k nejrůznějším úvahám. Ale nevzdával se. Vždyť on sám nezbytnými kádrovými předpoklady plně disponoval. Studium v Sovětském svazu ho podle předpokladů mělo katapultovat do společenství důstojníků se skvělou budoucností. Neměl pochyb o tom, že uspěje a rád se s tím chlubil. „No, Vorošilovku už mám. Teď ještě vyměnit manželku a mojí kariéře už nebude stát nic v cestě.“ Závěr šedesátých let byl pro výsadkáře z Holešova těžkou dobou. Po čtyřech desetiletích to už ale vidí jinak. Zmizela zahořklost, pachuť z normalizačních prověrek a trapného ponižování. Čas je v tomto ohledu milosrdný a nepříjemné vzpomínky časem blednou. Jedna věc však Jiřího Dufka dodnes mrzí. Má pocit, že obraz osmašedesátého roku se dochoval v jakési zkarikované podobě. „Lidé, kteří se tenkrát angažovali, nejsou nejen doceněni, ale často ani pochopeni. Být osmašedesátníkem je dnes už skoro nadávka.“ Životní příb ěh těchto mužů, ale i dalších zap omenutých hrdinů osmašedesátého roku, se zrodil téměř před čtyřiceti lety. Od té doby se hodně změnilo. Okupace je pryč, vzpomínky dávno vybledly, ale to podstatné, o co tehdy skutečně šlo, zůstává trvalou výzvou. Je to ochota jednat nesobecky a vydat ze sebe vše, pokud je v sázce svoboda vlasti a jejích obyvatel. Největší řecký spisovatel nové doby Nikos Kazantzakis v jednom svém románu trefně poznamenal, že národ, který nebojuje za svou svobodu a spoléhá se na to, že jí dostane darem, nakonec žádnou svobodu nezíská, ale vymění pouze jedno otroctví za druhé.

9

Poznámky 1 Tom Holland: Rubikon – triumf a tragédie římské republiky, Dokořán, Praha 2005, s. 13–14. 2 Mihai Retegan: 1968 – Ve stínu pražského jara, Argo, Praha 2002, s. 128. 3 Závěrečná zpráva komise NGŠ pod předsednictvím generálmajora Josefa Širůčky, ustanovené k řešení politické situace v oblasti ZS/GŠ, čj. 21341, listopad 1969 (dále Závěrečná zpráva komise NGŠ, čj. 21341, listopad 1969). 4 Analýza vojenskopolitického vývoje na GŠ/ZS od XIII. sjezdu KSČ do současnosti, zaslaná náčelníkem ZS/GŠ generálmajorem Josefem Brožem náčelníku GŠ ČSLA generálporučíkovi Karlu Rusovovi – čj. 0047968 – GŠ/ZS – 1970. 5 Čj. 0048060 – GŠ/ZS – 1970. 6 Záznam o výsledku pohovoru s podplukovníkem Jiřím Dufkem, Tábor 29. 6. 1970. Členové komise: pplk. Zdeněk Špička, mjr. Michal Popovec, pplk. Robert Říha a mjr. Josef Šrámek.

I.

10

I.

LEDNOVÉ PŘEKVAPENÍ Motto: „Každá vláda, která se domnívá, že udrží národ klamem a falešnou propagandou se dopouští ohromného omylu a bezpráví… a dociluje pravého opaku, jež může časem vyvrcholit v nenadálou krizi.“ František Fárek Počátek roku 1968 je v Československu předzvěstí rozsáhlých společenských změn. Vyvěrají z celkové únavy, která provází dlouholeté vládnutí prezidenta a vedoucího tajemníka Komunistické strany Československa Antonína Novotného. Změny zasáhnou zanedlouho celou společnost. Výrazně ovlivní také situaci v armádě a pochopitelně i ve vojenské rozvědce. Tento výrazný společenský pohyb nejprve zbrzdí a poté úplně zastaví až srpnová okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy. To ovšem na samém počátku „reformního“ roku nikdo netuší. Přesto lednové události znamenají do jisté míry paradox, protože Novotného éra, navzdory určitým autokratickým rysům osobnosti jejího nositele, je obdobím poměrné společenské liberalizace. Na tento paradox naráží ve své známé knize Mráz přichází z Kremlu i Zdeněk Mlynář. Tento kdysi prominentní funkcionář upozorňuje, že ačkoliv je první muž strany Novotný všeobecně pokládaný za poslušnou moskevskou loutku (rčení: Antonín Novotný ke všemu ochotný), teprve za něho se naplno rozvíjí protistalinská, reformně komunistická kritika, kterou v Moskvě naopak Brežněvova kamarila stále zjevněji opouští.1 Málo se například akcentuje také fakt, že Novotný se poměrně vytrvale bránil požadavku, aby byla v Československu trvale rozmístěna sovětská vojska. Přitom šlo o moskevský mocenský požadavek formulovaný už v roce 1966. Samolibý Antonín Novotný dokázal čas od času Moskvě vzdorovat. Udělal však ze svého hlediska obrovskou chybu, když Leonida Brežněva vytrvale podceňoval

11

a postavil ho proti sobě. Na rozdíl od předchozí „chruščevovské“ éry se tak ocitl bez vlivného spojence, který by jeho občasné „opoziční“ postoje toleroval. Novotný zkrátka považoval soudruha Brežněva jen za dočasnou a nestabilní postavu, s níž není moudré spojovat svůj osud.2 To se mu ale skutečně vymstilo. Není divu, že Moskvě reprezentované právě Brežněvem, začal brzy nevypočitatelný pražský soudruh překážet. Po pádu Chruščeva proto Kreml vytrvale hledal záminku, jak se Novotného zbavit. Jeho éra sice mnohdy silně zaváněla kultem osobnosti, ale ve srovnání s dogmatismem vládnoucím na počátku padesátých let znamenala nesporně velké uvolnění ve všech oblastech života, zejména v politice a kultuře. Přesto všechno zůstával Novotný komunistou starého překonaného stylu. Pozitivní prvky, které umožnil a částečně i sám prosazoval, nezastřely a ani nemohly zastřít fakt, že vše zdaleka není v pořádku, jak se stále snažila troubit do světa oficiální propaganda. Vrásky na čele začaly celému stranickému vedení přidělávat zejména nezdary v ekonomické oblasti. Tato sféra provázená dlouhodobou stagnací byla skutečně zralá pro reformu. Státem řízená ekonomika se začala točit v bludném kruhu a československé výrobky se jen obtížně prosazovaly na zahraničních trzích. Proto se potřeba reformy jevila jako neodkladná. Jednou z „hvězd“ pražského jara se tak mohl stát i ekonom Ota Šik, který si toto všechno uvědomoval. Při zpětném pohledu můžeme dobře postřehnout, že uvolněná atmosféra v československé společnosti šedesátých let přece jenom poněkud tlumí oficiální propagandu a vytváří dosud nebývalý prostor pro kritiku negativních společenských jevů. Ta se však nezastavuje ani před prahem kanceláře nejvlivnějšího politika. To pochopitelně začíná Novotnému vadit. Od podzimu 1967 kritika sílí a proti muži stojícímu v čele strany a vlády se začíná formovat početná opozice. Vážné výhrady začínají mít všichni – straníci i lidé z občanských kruhů. Ostrá kritika zaznívá také na IV. sjezdu spisovatelů. Například příspěvky Milana Kundery, Antonína Liehma nebo Ludvíka Vaculíka vyvolávají silnou odezvu nejen mezi delegáty. Výrazné zastoupení ve vnitrostranické opozici mají zase slovenští komunisté, protože Novotný nejednou urazil jejich národní cítění. Nově vycházející slovenská politická hvězda jménem Gustáv Husák je pro Novotného naprosto nepřijatelná. „Znáte Husáka? Neznáte? Tak si ho nepřejte poznat.“ Tak se prý podle historika Karla Kaplana často a rád vyjadřoval Novotný, který se údajně usilovně snažil zabránit politické rehabilitaci tohoto kdysi odsouzeného slovenského „buržoazního nacionalisty“. Dalším neméně podstatným důvodem Novotného ústupu ze slávy na konci roku 1967 je chování jeho oblíbenců, kteří zneužívají svého postavení k získávání neoprávněných výhod. Typickým příkladem je kamarád jeho syna a z vůle

12

Antonína Novotného čerstvě jmenovaný generál Jan Šejna, který se obohacuje nezákonným prodejem travních semen. Šejnu obdaří novináři dokonce trefnou přezdívkou „semínkový generál“. Když se vše provalí a Šejnovi hrozí trestní stíhání za nezákonnou činnost, uteče koncem února 1968 do USA. Vyvolá tím obrovský skandál, jímž žije po několik týdnů celá československá společnost.3 Novotný ztrácí půdu pod nohama a následuje jeho pád. V lednu 1968 je nahrazen v nejvyšší stranické funkci Alexandrem Dubčekem. Kauza generála Šejny má mimořádný ohlas zejména v armádě. Celá řada těch důstojníků, kteří s ním přišli do osobního kontaktu, je podrobena nejrůznějším kádrovým opatřením. V Litoměřicích odvolávají kvůli aféře z funkce podplukovníka Drobníka,4 JUDr. Trojan je zase přemístěný v rámci Zpravodajské správy mimo posádku Praha a také vojenský a letecký přidělenec v USA podplukovník Horák končí předčasně dráhu vojenského diplomata.5 Není pochyb, že Novotný je v armádě vnímaný optikou jeho chráněnce Šejny. Jeho autorita je vniveč, zvláště když se ukazuje, že nejen Šejna, ale i jím protěžovaný ministr národní obrany armádní generál Lomský má máslo na hlavě. Také on si pořizuje za pomoci „semínkového“ generála a za velmi výhodných podmínek rekreační chatu poblíž Úštěku. A není zdaleka sám. V armádních kruzích včetně vojenské rozvědky vyvolává takové chování bouři nevole a touhu po změnách. Také odtud pramení armádní podpora novému Dubčekovu vedení, stejně jako víra v obrodný proces a připravované společenské reformy. „Vnímali jsme, že za Novotného nefunguje ekonomika a roste korupce. Přáli jsme si změnu a Dubčekovi jsme věřili. Náš útvar začal jeho vedení od počátku podporovat. Sepsali jsme z tohoto důvodu také různé rezoluce.“ Takto vzpomíná na počátek roku 1968 zástupce náčelníka štábu 7. výsadkového pluku Jaroslav Janků.6 Je zajímavé, že takovou charakteristiku poměrů podává důstojník elitních průzkumníků, kteří mají v té době ve srovnání s jinými útvary naprosto výjimečné podmínky. Jinde je totiž situace mnohem složitější. Dá se říci, že se jen těžko hledá jednotka, která by alespoň čas od času neřešila vážné problémy. Nejspíš se i u 7. výsadkového pluku silně projevil mediální ohlas kauzy Šejny. V čem tedy znamená leden 1968 takovou změnu? Proč si od něj začínají mnozí tolik slibovat? Atmosféru, která nastává po lednovém pádu Novotného z nejvyšší stranické funkce, trefně vystihl Jiří Vančura ve své knize Naděje a zklamání. Podle něho dochází v tomto okamžiku především k pádu symbolu, který se zdál být věčný a nedotknutelný. Novotného fotografie visely v úřadech i ve školách tak dlouho, že už stačily zežloutnout. Tato ikona socialistického režimu se zdála být neměnná a neotřesitelná jako každá moc, která přežívá svou dobu. A najednou byl Novotný pryč. Tisíce Novotných na vládní, krajské a okresní úrovni, lidí

13

Novotnému nesmírně podobných, najednou mohl potkat tentýž osud, který by mohl způsobit démon změny.7 Nikdo z těch, kteří si zvykli na pohodlné a hlavně letité přežívání v nejrůznějších funkcích, si už nemohl být jistý, že má svěřené prebendy na doživotí. Konzervativní kruhy jsou proto společenským vývojem nemile zaskočeny, zatímco stoupenci reforem pookřívají. Podobná situace panuje také v armádě a ve vojenské rozvědce. Mnozí příslušníci jsou plni očekávání věcí příštích. S dosavadní situací je skutečně spokojený málokdo. Vyplývá to i z některých zachovaných dokumentů. V jednom z nich se například uvádí, že stranická práce byla do ledna 1968 charakteristická nízkou úrovní dosahovaných výsledků. Velitelská činnost nesla pečeť byrokratické svévole a to mělo vážný dopad na ideologickou výchovu členů stranické organizace. Chabé výsledky a nedostatek přirozené a tím pochopitelně i respektované autority vyvolávají po lednu 1968 oprávněné kritiky stávajících nepořádků a prázdného rutinérství. Pranýřují se nedostatky v armádním i ve veřejném životě. Kritika zasahuje v plné míře armádu i vojenskou rozvědku. Dokonce i převážně konzervativně laděná a vzhledem ke svému kádrovému složení reformám ne příliš nakloněná vojenská kontrarozvědka (VKR) se snaží využít výrazného společenského pohybu na jaře 1968 k tomu, aby odstranila deformace minulosti. VKR nechce být už nadále součástí Ministerstva vnitra, ale chce být znovu přiřazena k armádě. Chce tak dosáhnout alespoň takového postavení jaké má vojenská rozvědka. Její náčelník generálmajor Josef Stavinoha argumentuje ve svém návrhu tím, že vojenské kontrarozvědné orgány v Československu, bez ohledu na to, zda měly nebo neměly buržoazní charakter, byly až do roku 1951 součástí československé armády. 8 S jeho názorem se ztotožňuje i tehdejší náčelník Generálního štábu ČSLA Karel Rusov9. To, že se VKR postupným vývojem stala součástí Státní bezpečnosti (StB), pokračuje generálmajor Stavinoha ve svém hodnocení situace, neznamená v konečném důsledku nic pozitivního. Ministerstvo vnitra se totiž v duchu této logiky stalo kontrolním orgánem Ministerstva národní obrany, což mu ze zákona nepřísluší. Na návrhu je rovněž patrné, jak VKR vojenské rozvědce nebo-li Zpravodajské správě G enerálního štábu (ZS GŠ) záviděla její relativně autonomní postavení. Ačkoliv Josef Stavinoha brojí, že jednotný bezpečnostní systém s přičleněnou VKR byl okopírován podle sovětské šablony a poplatný své době, nic stejně nezmůže. Vpád tanků Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968 nebere ohled na nic, natož pak na nějaké iniciativy náčelníka VKR . Spíš se tyto návrhy jeví jako nevhodné. Generálmajor Stavinoha to brzy pochopí a až příliš snadno zahodí flintu do žita. Pro jistotu se velmi rychle a disciplinovaně zařazuje do normalizačního šiku. Nicméně i jeho dlouholeté působení u kontrarozvědky se pomalu chýlí ke svému závěru.

14

VKR se splní její přání formulované v roce 1968 až za zcela jiných okolností. Součástí armády se stane znovu až v důsledku politického zvratu v roce 1989. Předsednictvo vlády ČSFR totiž rozhodne 4. ledna 1990 na základě usnesení číslo 310 o převedení VKR z podřízenosti Federálního ministerstva vnitra (FMV) do podřízenosti Federálního ministerstva obrany.11 V roce 1968 je to však utopie. Vraťme se však k vojenské rozvědce. Za dlouhá léta se zde nakupila celá řada problémů. V květnu 1968 se hovoří velmi otevřeně např. o vážných problémech v činnosti 2. oddělení Zpravodajské správy. Současná situace je považována v mnohém ohledu za kritickou. „Současné zdroje nezabezpečují především nejdůležitější informační ú ko ly … S o u č a s n ý stav, k d y 4 0 p ro c e n t z p r á v j e z í s k á n o l e g á l n í m i rezidenturami, které by v průb ěhu konfliktu nemohly plnit úkoly, připravenost oddělení dále zmenšuje… Současný stav umožňuje plnit část úkolů v období míru, neodpovídá však potřebám válečným…“ Terčem kritiky je chabá úroveň vzdělání jednotlivých příslušníků. A to i přesto, že ZS/GŠ je na tom v tomto ohledu lépe než např. VKR . Tam je vysokoškolské vzdělání skutečnou raritou. Zkušenosti vojenské rozvědky však naznačují, že ani vysokoškolské vzdělání není samospasitelné. Zvlášť, když nebylo získáno za zcela standardních podmínek. Následující konstatování se proto evidentně týká tzv. „rychlokvaškových“ vzdělanců. „Polovina příslušníků má sice vysokoškolské vzdělání, ale ne všichni mají úroveň skutečně vysokoškolskou. Zvláště markantní je to u těch, kteří nemají střední školu. V náročné zpravodajské práci v zahraničí se tyto nedostatky ve vzdělanosti projevují některými problémy v práci…“ Do popředí vystupuje dokonce problém národnostní, jak se to stává v závěru Novotného éry už pravidlem. Čeští příslušníci rozvědky totiž počtem převažují nad slovenskými kolegy. Těm se to pochopitelně nelíbí a chtějí zjednat nápravu. Žádají proto, aby se počet Slováků na oddělení zvýšil.12 V roce 1968 se začíná také hovořit o potřebě podřídit ZS/GŠ Správu pro zahraniční styk (SZS/GŠ). Je to zdůvodňováno častou paralelností a tím i rozporností činnosti obou složek. Otevřeně se totiž hovoří o tom, že právě vznik SZS/GŠ a její odtržení od ZS/GŠ je důsledkem „zájmu vytvořit odpovídající pracoviště pro některé funkcionáře bez ohledu na skutečné zájmy Ministerstva národní obrany“. Tato dvojkolejnost pak způsobuje, že vojenská rozvědka nedostává od SZS často důležité informace. Například o výjezdech důstojníků do zájmových prostorů se ke škodě věci dozvídá až dodatečně.

15

Asi není zrovna náhoda, že do propuknutí Šejnovy aféry stojí v čele SZS generálmajor Rudolf Babka, který pro „semínkového“ generála zařizoval spoustu věcí a „přátelsky“ mu vypomáhal i finančně. Po útěku Šejny do USA a rozsáhlých šetřeních souvisejících s bezpečnostními riziky, které vyvstaly v souvislosti s jeho útěkem, je generál Babka přeřazen na Krajskou vojenskou správu do Ostravy.13 Problém zvaný existence Správy pro zahraniční styk, dlouhodobě považovaný za jeden z příkladů deformace velení, se však vleče ještě dlouho a na počátku roku 1970 není stále vyřešen. I tento příklad svědčí o tom, že náprava minulých chyb a deformací není zdaleka pouhým výmyslem pozvolna se prosazujících reformátorů, ale naprostou nutností.14 Možná je trochu překvapivé, že ve speciálních útvarech Zpravodajské správy, které sehrají po okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy velmi významnou roli, jsou vnímány lednové události bez zvláštního vzrušení a bez mimořádných událostí.15 Zatím tam převládá relativní klid. Příkladem může být 7. radiotechnický pluk ze Zbiroha. Je patrné, že do některých útvarů skutečně pronikají nové společenské trendy pozvolna. I zde však dojde zanedlouho k výraznému posunu, což budou konzervativci hodnotit velmi negativně.16 K názorové radikalizaci v rámci pluku dochází v okamžiku, kdy se aktivisté útvaru účastní jednání na Vojenské politické akademii, kde jim o nedostatcích v práci strany referuje plukovník Mencl. Ten nehovoří jen o chybách objevujících se v nižších stranických složkách, ale přímé kritice podrobuje jak ÚV KSČ, tak i prezidenta Novotného. Dosud téměř neznámá nebo jen málo známá fakta z vystupování stranických prominentů účinkují jako ideová rozbuška v řadách komunistů i bezpartijních. Soustředění mo ci v jedněch rukou, autoritářský způsob vládnutí a rozhodování, většinou i špatné a zastaralé metody řízení a korupční praktiky v nejvyšším stranickém aparátu – to je strašná vizitka oficiálně tolik opěvovaného socialismu. Je to šok! Občané i čestní straníci to nadále tolerovat a přehlížet nejen nechtějí, ale ani nemohou. Strana pro ně najednou není čistý a neposkvrněný obrázek, který si mnozí naivně nosili ve svém srdci. Z toho všeho nelze nevyvodit patřičné závěry. Je třeba jednat. Vše staré a přežilé je třeba odmítnout. Proto se také dosud váhající příslušníci 7. radiotechnického pluku rozhodnou plně podpořit obrodné hnutí, které si razí cestu ve straně a společnosti. Cesta zpátky přestává pro ně existovat, protože by to byl návrat k starým a překonaným praktikám a deformacím. A to je v tuto chvíli už nepřijatelné. Složitá je situace také u 7. spojovacího pluku v Litoměřicích. Do jeho činnosti se po lednu 1968 velmi výrazně promítá aféra „semínkového“ generála. Jan Šejna přišel do Prahy právě z Litoměřic a měl tam i dlouholeté armádní i poslanecké vazby. Právě v Litoměřicích je proto jeho aféra velmi citlivě vnímaná. To se uvádí i v pozdějších normalizačních hodnoceních.

16

„Různá šetření u pluku a střídání komisí – to vše vytváří i zde podhoubí pro dohady a senzace a odvádí organizace i jednotlivce od stranické práce.“ Jako by stín „semínkového“ generála zůstával v Litoměřicích stále přítomný. Přeloženo do srozumitelného jazyka: také zde mají starých stranických praktik plné zuby a s napětím se očekává, jak se projeví polednové změny ohlášené novým stranickým vedením. Litoměřičtí spojaři se ztotožní s polednovou politikou Dubčekova vedení a jím vyhlašovanými změnami stranického kurzu. Společenským změnám jsou bezvýhradně oddáni také holešovští výsadkáři. Jsou na tom sice lépe než jinde, ale nejsou odtrženi od reality, aby netušili, kde armádu i celou společnost „tlačí bota“. O rok později zpracované hodnocení situace u 7. výsadkového pluku konstatuje, že také zde je polednový vývoj ovlivněný novými trendy prostupujícími stranu a společnost. Podle normalizátorů se zde daří ještě před 21. srpnem vytvořit psychózu antisovětismu a nacionalismu, která se plně projevuje po vstupu spojeneckých vojsk do Československa a která trvá až do zrušení pluku v roce 1969.17 Situace u 7. výsadkového pluku je natolik specifická, že si zaslouží zvláštní kapitolu. Nemilosrdná kritika zaznívající ze všech stran nevoní stranickým konzervativcům, kteří pociťují, že se pod nimi houpou křesla. I oni budou kritičtí, až přijde čas. Zatím jsou spíš potichu. Důrazně vystoupí až po 21. srpnu. To budou kritizovat „komunisty - náčelníky“, kteří sami uplatňovali velitelskobyrokratické způsoby jednání, ale po lednových změnách se stáhli do ústraní. Museli platit daň za to, že zaspali dobu. Pak podle těchto kritiků dokonce vyklidili ideologický prostor protivníkovi, který toho využil a vyplnil ho „oportunisticky a pravicově“ smýšlejícími jedinci. Teprve po květnovém plénu se tito výtečníci znovu ujímají velení, ale jejich výsledky jsou žalostné. Podle konzervativců se podbízejí revizionistům a v podstatě souhlasí s prováděnými reformami. Tito lidé zkrátka nechtějí zaujmout „osobní principiální postoje“, které by mohly ovlivnit jednání stranické organizace. Jinak řečeno: konzervativní odpůrci obrodného procesu si stěžují, že tito „komunisté - náčelníci“ z pohodlnosti a zároveň z obavy o vlastní posty slouží pravici a podporují její záměry.18 Co lze ze všech předchozích dokumentů vyvodit? Vcelku jednoznačný názor, že na jaře 1968 je popularita a úroveň starých stranických kádrů v armádě nevalná. Silně je pociťována potřeba změny. Poctiví stoupenci pražského jara a s ním spojených společenských reforem usilují o větší důvěryhodnost stranického aparátu, jehož autorita radikálně poklesla. Aféra Šejna ukázala v ostrém světle, co je pociťováno jako palčivý problém. Mnozí soudruzi si v armádě učinili ze strany především dobrou živnost. Tyto skutečnosti nemají jen negativní dopady, protože způsobí i zcela pozitivní „ozdravný šok“. Je zjevné, že nelze do nekonečna problémy obcházet a mlžit.Viníci společenské stagnace

17

musí být pojmenováni a odstraněni. Nelze si také vypomáhat jen frázemi o údajném „pravicovém spiknutí“, protože takový generál Šejna před svým útěkem do USA žádným pravičákem nebyl. Není to příjemné zjištění, ale viníky je třeba hledat především uvnitř dosud „křišťálově“ čisté strany. Právě tam sedí dosud na vlivných postech paraziti typu „semínkového“ generála, kterým je stranická knížka dobrá především k vlastnímu nezřízenému obohacování. Řadoví straníci proto vnímají, že se něco podstatného musí změnit. Pokud má mít socialismus vůbec nějakou budoucnost, nesmí ignorovat určité demokratické prvky umožňující kritiku panujících zlořádů. S tím souvisí i širší účast občanů na rozhodování ve věcech obecného zájmu. Zatím však málokdo tuší, co si má pod tou záplavou slov a náhle probuzené kritiky představit. Na polednové tápání společnosti, která nechce být tam kde byla, ale ještě není tam, kam by chtěla dospět, reaguje stať předního politika rodícího se pražského jara Josefa Smrkovského, zveřejněná v deníku Práce 21. ledna 1968 pod názvem Oč dnes jde.19 Josef Smrkovský má mimořádný význam i z jiného důvodu. Právě on je po několik měsíců v úzkém kontaktu s předními představiteli vojenské rozvědky a má v ní také řadu svých stoupenců. Při dubnovém zasedání hlavního výboru KSČ ZS/GŠ bude mít punc mimořádné důležitosti bod, v němž se hovoří o zabezpečení postavení a činnosti vojenské rozvědky. Jde o to prosadit v Národním shromáždění legislativní návrh, který by Zpravodajské správě na poli speciálních složek přiznal významnější roli než dosud. Vojenským rozvědčíkům se sice nedaří získat pro tento záměr přímo vedoucího tajemníka strany Alexandra Dubčeka, ale právě Smrkovský je ochoten podniknout v tomto směru vstřícné kroky. Vedení Zpravodajské správy a její náčelník generál Burda jsou proto připraveni u něho intervenovat, aby se záměr zdařil. Zanedlouho dojde k prvním sondážím. Na celostátní konferenci tajemníků strany jedná s Josefem Smrkovským za vojenskou rozvědku podplukovník Ladislav Škrob. Z jeho vystoupení 28. května vyplývá, že dalších přípravných jednání se zúčastnil i náčelník Zpravodajské správy generál Oldřich Burda. Smrkovský poté skutečně slibuje, že do konce měsíce vyřeší právní postavení vojenské rozvědky.20 Nebude však trvat dlouho a Smrkovský bude muset svůj zájem upřít jinam. K dalšímu setkání dojde až mnohem později – v září 1968. Ale v totálně změněné politické atmosféře, kterou způsobí srpnová okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy. V tu chvíli už bylo Smrkovského postavení natolik otřeseno, že už nemohl pomoci. Navíc v té době už půjde o politickou záchranu jeho samotného. Nyní se však vraťme na počátek roku 1968 k článku Smrkovského, v němž jako první politik naznačil, kam by se měla polednová československá společnost

18

ubírat. Jakým způsobem lze tedy podle něho vybřednout z chaosu a zmatků, které vyvolal náhlý a pro mnohé nečekaný pád Novotného? Jak neprohospodařit naději, kterou přinesly lednové dny a nástup Alexandra Dubčeka do čela strany? Josef Smrkovský vidí za vším zájem a potřeby konkrétního člověka. Na něho, na jeho potřeby, přání a iniciativu se zapomnělo. Hlavně pak na jeho svobodu. Proto navrhuje odstranění byrokratických bariér, které produkují pouze nadvládu jedinců a administrativy. Politik, který má dostatek vlastních životních zkušeností ví, že panovačná byrokratická mašinérie se chová jako anonymní moc. Snadno pak plodí bezpráví a křivdy, je dokonce jejich podmínkou. Dokud tento kolos nepadne, neblahý stín padesátých let nikdy nezmizí a obyčejný člověk se v byrokratické mašinérii bude i nadále potácet jako hrdina Kafkových románů. Smrkovský také ví, že zásadní změna nemůže opomíjet charakter člověka. Člověk nemá jinak myslet a jinak jednat. Má stát za svým názorem a nesmí se nechat zviklat. Aby toho dosáhl, musí se cítit svobodný. To je velmi důležité, ale nepřijde to ze dne na den. Chce to čas. Příliš se otálelo a nyní bude nějakou dobu trvat než lidé znovu získají zpět ztracené sebevědomí. Nicméně času není moc, události se řítí rychle kupředu. V kritických momentech srpnového a posrpnového vývoje bude právě charakter mnoha lidí vystaven těžké zkoušce. Neobstojí v ní zdaleka všichni hrdinové z časů pražského jara. Času zkrátka nebylo moc… Ještě jednu věc je nutné mít na mysli v souvislosti s článkem Smrkovského. Politik se čtenářům svěřuje se svými úvahami nepochybně i proto, že si uvědomuje, jak je důležité působit na občany pozitivní propagandou. Ta totiž pomáhá mezi lidmi udržovat víru v konečné vítězství obrodného procesu ve společnosti. Jde o to získat na svou stranu stále odvážnější sdělovací prostředky. V této souvislosti nelze asi považovat za náhodu, že vojenská rozvědka poskytne po srpnové okupaci tak rozsáhlou pomoc právě zástupcům „sedmé velmoci“ – počínaje podporou novinářů, kteří zajišťují zpravodajství z vysočanského sjezdu, a konče radiostanicemi, které budou v řadě míst zajišťovat ve ztížených podmínkách vysílání Československého rozhlasu. Josef Smrkovský si nepochybně dobře uvědomuje, že 20. století je v dobrém, ale hlavně ve špatném slova smyslu stoletím propagandy. Jedná se v principu o metodu, jejímž základním cílem je měnit lidské postoje žádoucím směrem.21 Jde proto, ať se nám to už líbí nebo ne, o jistý druh manipulace. Každý zkušený a čestný politik ví, že pouhá manipulace s lidmi se dříve či později vymstí. Uvědomuje si, že občan nemůže být donekonečna obelháván. Naopak, musí být o všem poctivě informován. Jakmile totiž občan zjistí, že se mu neříká pravda, začne jí nakonec hledat sám. A lhaní a přetvářka mohou rychle ohrozit celý

19

obrodný proces a důvěru lidí v reformní politiky. Právě takové chyby se totiž dopustili konzervativní dogmatici, když podcenili pravdivost starého rčení, které říká, že chceš-li pravdu zabít, tak ji lidem nakomanduj! V souvislosti s Josefem Smrkovským a jeho vztahem k vojenské rozvědce je tedy důležité ozřejmit, jak vnímá polednový vývoj ústředí Zpravodajské správy. Ze zachovaných materiálů nijak nevyplývá, že by příslušníci vojenské rozvědky toužili po nějaké radikální změně vycházející za rámec socialismu. S vedoucí úlohou strany ve společnosti počítají alespoň v armádě i kritikové stávajících nedostatků. Navíc je z textu rozeslaných rezolucí zjevné, že straní socialismu, ovšem socialismu reformovanému s výraznými demokratickými prvky. Nepřejí strnulému socialismu zaštítěnému centralistickou, všemocnou a neprůhlednou byrokracií. Starý zkostnatělý model řízení lidé nepodporují, protože ho považují za příčinu společenské stagnace a ekonomického zaostávání. Komise pod vedením generálmajora Josefa Širůčky, pracující koncem roku 1969 z pověření náčelníka Generálního štábu ČSLA generálporučíka Karla Rusova, konstatuje, že kulminačním bodem polednového vývoje se v prostředí vojenské rozvědky stává dubnová stranická konference Zpravodajské správy. Tato normalizační komise také dospívá k závěru, že aktivizaci tzv. pravicových sil umožnil „v podstatě pasivní přístup stávajícího předsednictva hlavního výboru strany (HV KSČ) k přípravě a průběhu konference“. Svou roli podle Širůčky sehrálo i problematické a nepřesvědčivé vystoupení bývalého vedoucího 1. oddělení soudruha Koláře, který nedokázal dosavadní linii strany přesvědčivě obhájit.22 Zatímco straničtí konzervativci nedokáží oponenty přesvědčit, stoupencům reforem doslova narůstají křídla. Atmosféra na konferenci je bouřlivá, ale také krajně napjatá. Později se bude hovořit o vlně hysterie, která nezastřeně zaznívala v příspěvcích soudruhů Němce, Přibyla, Ottenschlägera, Thurnvalda nebo Švejnohy. Stoupenci normalizace ve svém hodnocení uvedou, že dokonce i vedoucí funkcionáři rozvědky jako generálmajor Oldřich Burda nebo jeho zástupci plukovník Jaroslav Vinkler či plukovník Josef Drong vytvářeli údajně velmi tíživé, nedemokratické a nátlakové prostředí, ačkoliv prý právě oni patřili k těm, kteří se demokracií nejvíc oháněli. K jejich vystoupení se ještě vrátíme. Konzervativci hovořili ještě v roce 1969 o nestoudné, na emocích založené kritice všech a všeho. Podle nich docházelo na konferenci i mimo ní k anarchistickému uvolnění jakékoliv představy o určitých normách, mezích a pořádku. Na druhé straně byli nuceni připustit, že mohutná kritika stávajících poměrů si na zasedání získala celou řadu příznivců. Díky své autoritě a oblibě bude proto hlavní výbor KSČ jako hlavní propagátor reformních myšlenek v rámci vojenské rozvědky významně ovlivňovat další stranickou činnost jednotlivých organizací. To potrvá až do jeho rozpuštění na počátku roku 1969.23

20

Na dubnové konferenci v roce 1968 padají i některé radikální a dříve nepředstavitelné požadavky. Padají výzvy k odvolání prezidenta, ministra národní obrany nebo náčelníka Generálního štábu. Objevují se požadavky, aby armáda byla podřízena výhradně vládě a nikoli aparátu ÚV KSČ. Přímo zděšení vyvolávají u konzervativců názory požadující vymanit Československou lidovou armádu z vlivu Varšavské smlouvy. Sázka na neutralitu je pro starý a „kovaný“ stranický aparát přímo úděsná. Tito lidé mají brzy vychvalovaného demokratizačního procesu plné zuby a dobře vědí proč. Zdá se jim, že je „pravičáci“ pozvolna odsouvají na periférii dění. Cítí, že vše začíná být jiné než dřív. Mají obavy o své pohodlí, prebendy, vliv. Není divu, že z tváří většiny z nich lze vyčíst nevyřčenou otázku, kde se to všechno zastaví? Lze pochopit, že částečně mají i pravdu. Třeba v tom, že jejich názory se těžko prosazují. Je to dáno hlavně tím, že téměř nikoho nezajímají. Jsou považovány za zastaralé a zkostnatělé. Na druhou stranu nelze pochybovat o tom, že atmosféra je při stranickém zasedání skutečně silně podbarvená emocemi. V takových okamžicích je velmi obtížné hájit menšinový názor a očekávat od emocemi zmítaného sálu nějakou větší názorovou toleranci. Je však třeba vidět i fakt, že ti, kteří se nyní cítí ublížení, sami dříve nepopřáli sluchu jiným. Nyní zažívají na vlastní kůži, jaké to je. Přestože ve zjitřených dobách není taková atmosféra nijak výjimečná, žádá si tento jev určité vysvětlení. Ve víru emocí ztrácejí vždy racionální soudy svůj význam. Rozhoduje pocitové naladění většiny. Člověk sám o sobě není v tu chvíli takřka ničím, idea elektrizující shromáždění lidí a její obhajoba vším. Lidské konání se někdy pohybuje v extrémech. Myšlení jedince totiž v tu chvíli nepodléhá žádné autocenzuře, což pod vládou opatrného a vždy nějak kalkulujícího rozumu, který často plodí strach a obavy, není možné. Naopak dlouhou dobu potlačované spodní proudy mysli se pod diktátem prudkých emocí nekontrolovatelně a bezohledně derou na povrch. Člověk se vyjadřuje upřímně a bez skrupulí. Zároveň se však stává, že jak vědomě tak podvědomě tíhne k zjednodušeným pravdám. A nejen on sám. Platí i to, že se stává součástí podobně naladěného společenství. Emoce takové pospolitosti bývají absolutní, tedy naprosto vyhraněné. Ať už v pozitivním nebo v negativním smyslu. Nikdy však nejsou polovičaté, protože stoupenci nějaké myšlenky v tuto chvíli nic nenávidí víc než hanebný kompromis. Ten jim připomíná otrávenou studnu, z níž se nedá pít. Zjednodušeně řečeno, lidé jsou v tu chvíli jaksi bez sebe. Buď zbožňují, nebo nenávidí.24 Ti, kteří se ocitají v tuto chvíli na „duchovním pranýři“, většinou jen mlčky přihlížejí. Pod vlivem takto vypjaté atmosféry se někteří funkcionáři vojenské rozvědky jako generál Burda, plukovník Drong nebo podplukovník Krejča stavějí kriticky k vlastní minulosti. Každý se pokouší obhájit sám sebe ve světle nových

21

skutečností. To sice může, ale také nemusí nutně znamenat, že by se tito muži naprosto poddali atmosféře panující v sále, nebo že by dospěli k obratu jen z prosté vypočítavosti. Respektovat ji však musí. Nejspíš si však i oni uvědomují, že kritika ozývající se v sále, nevznikla bez příčiny. Vše staré skutečně nebylo vždy dobré. Zřejmě upřímně nepochybují o prospěšnosti některých změn. Na druhé straně hraje svou roli nepochybně i vědomí, že nic jiného než kajícný projev se od nich nečeká. Nemohou se – ostatně jako nikdo v sále – odpoutat od své minulosti a tvářit se, že s ní nemají nic společného. V případě náčelníka rozvědky generála Burdy jde o to, že byl do funkce doporučený ÚV KSČ po ukončení studií v Sovětském svazu, takže je vnímaný některými příslušníky jako protěžovaný nomenklaturní kádr. Generál Burda je si toho nepochybně vědom. Prohlašuje však, že chce v nových poměrech pomáhat a pracovat, pokud mu to poměry umožní. Sám kritizuje velení armády a dokonce i ministra národní obrany, který podle něho není mužem na svém místě a není schopen akční práce.25 Jakkoli působí Burdovo vyznání upřímně, bude se také on sám muset později přesvědčit o tom, že kdo hodlá zachránit všechno, nezachrání nic. Snahu zmírnit hrozící prudký názorový střet projevuje podle materiálů Širůčkovy komise podplukovník Šnábl. Vystupuje s názorem, že i demokracie musí zachovávat určitá pravidla. Nemůže však uspět, protože emoce dostupují vrcholu a lavina je už v pohybu. Navíc je rozhořčení kritiků pochopitelné. Konzervativci po léta „zabetonovaní“ ve svých funkcích, jeví většinou pramálo ochoty k tomu, aby celospolečenský vítr změn zasáhl i armádní a zpravodajské prostředí. Chtějí většinou i nadále zastávat své posty bez ohledu na to, zda pro to mají nezbytné odborné a morální předpoklady. Proto se v tuto chvíli stávají po právu terčem kritiky. Někteří kritizovaní začínají chápat, že doba se mění a nacházejí v měnících se poměrech i novou šanci pro vlastní seberealizaci, jiní se k reformám otáčejí zády a v ústraní chtějí počkat na příležitost k zvratu. Až se šance znovu naskytne, budou soudit přísně a nesmlouvavě. Prozatím však jen opatrně ustupují do pozadí a opatrně živí spory, které se tu a tam vyskytnou. Pustit se do otevřeného střetu s většinovými reformisty považují za riskantní a v tuto chvíli málo produktivní krok. Poukazují proto alespoň na negativní roli sdělovacích prostředků, které prý přispívají k formování antisovětských nálad. Takový postoj pokládají nepochybně také za vyjádření určitého názoru, který považují za přiměřený momentálním okolnostem. Na víc si zatím netroufají. Dobře si totiž uvědomují, že jsou v menšině. Trnem v oku je konzervativcům také působení proreformního HV KSČ, který prý nereaguje na útoky proti straně a Lidovým milicím, ale zato formou rezoluce

22

odsuzuje například dopis pěti komunistických stran, jehož signatáři mají obavy o osud socialismu v Československu. Neztotožňují se ani s požadavkem HV KSČ, aby z ÚV odstoupili funkcionáři, kteří nejsou nakloněni obrodnému procesu, a proto ztratili důvěru prostých straníků. Konzervativci tuto dobu po změně poměrů vyvolané srpnovou okupací Československa zhodnotí tak, že předsednictvo HV KSČ vytvářelo ve stranické organizaci atmosféru, která vyústila po vstupu vojsk do „nepříčetného nacionalismu“. Tato cílená propaganda pravicového tábora dokázala prý strhnout i „zdravé“ stranické jádro, které do té doby projevovalo správné názory.26 Není pochyb, že v předsrpnovém období jsou ve vojenské rozvědce konzervativci ve výrazné menšině. Oddávají se proto povětšinou spánku jako ve slavné pohádce Šípková Růženka a čekají trpělivě na svého zachránce. Pokud přece jenom sem tam procitnou a světe div se, začnou občas dokonce bít na poplach, pak především ve vlastních uzavřených skupinkách a stranou veřejnosti. V kruhu souvěrců čekají na svou velkou chvíli, která je vrátí zpátky do hry. A věří, že se dočkají. O pocitech řadových příslušníků, kteří byli úzce spjati s předreformními poměry ve vojenské rozvědce a najednou se octli po lednu 1968 v palbě kritiky, vypovídá jeden z nich před komisí NGŠ koncem následujícího roku na první pohled velmi deprimujícím způsobem. „Ocitl jsem se na indexu odepsaných příslušníků ZS/GŠ, který byl po lednu na kádrovém oddělení zpracován… Je pochopitelné, že souhrn všech veřejných, politických i služebních okolností hlavně v roce 1968 mě vedl k tomu, že jsem postupně přestal věřit všem a každému, kdo se mnou přicházel do styku. Postupně jsem se povahově přizpůsoboval dané době. Začal jsem i v soukromých rozhovorech používat agenturně-operativních forem prověřování názoru, myšlenek i stanovisek náčelníků, mých spolupracovníků i nejbližších příbuzných. Proto právem vyvstává do popředí otázka, zda jsem vůbec někomu v roce 1968 věřil? Odpovídám i dnes jednoznačně, že jsem tenkrát nevěřil nikomu. Věřil jsem pouze ve vítězství myšlenek marxismu-leninismu…“27 Uvnitř vojenské rozvědky se v roce 1968 skutečně nevedou jen ohnivé debaty, ale připravují se i změny. Navrhují se např. některá kádrová opatření. Po kritice stranickopolitického aparátu a stranického orgánu HV KSČ MNO – 5 mají odejít z funkcí straničtí tajemníci plukovník Dudek a podplukovník Šnábl. Připravují se však i mnohem razantnější změny, které mají zasáhnout i nejvyšší patra vojenské rozvědky. Dotýkají se bezprostředně zejména pěti výše postavených příslušníků.28 Chystaná opatření se týkají těch příslušníků, kteří přišli k vojenské rozvědce buď ze stranického aparátu, nebo ze složek Ministerstva vnitra. Opatření jsou schválena 20. srpna, ale vzhledem k okupaci už nebudou realizována. Je určitým paradoxem, že někteří z těchto jedinců budou muset později z kádrových důvodů rozvědku skutečně opustit. Ale v časech počínající normalizace. Stane

23

se to z důvodu politicky přesně opačného. Pro nespolehlivost, kterou projeví svým odporem k sovětské okupaci. To je např. případ plukovníka Josefa Dronga. Je prvním z těch, jichž se mají připravovaná opatření dotknout. Z vyjmenovaných příslušníků zastává nejvyšší funkci. Je zástupcem náčelníka Zpravodajské správy. Nyní se chystá jeho odvolání z funkce. Po absolvování jazykového kurzu má být jako zkušený pracovník na agenturním úseku vyslán do Francie. Důvod není na první pohled patrný. Dá se však usuzovat, že z hlediska nových trendů nemusí být dobře vnímána jeho někdejší příslušnost k vojenské kontrarozvědce, která byla v minulosti a je dosud součástí Státní bezpečnosti (StB). Plukovník Drong v ní působil od roku 1952 v rámci III. a později IV. odboru.29 Jiný je případ náčelníka strategické rozvědky plukovníka Čestmíra Podzemného. Ten se skutečně po srpnu vybarví jako prosovětsky orientovaný a do polednové atmosféry nezapadající příslušník. Dokazuje to i tím, že podle svědectví jednoho z veteránů 7. výsadkového pluku odmítne pomoci velení Zpravodajské správy s pátráním po Sověty internovaných stranických a vládních činitelích.30 Podzemný má být podle původního záměru vyslán po absolvování jazykového kurzu jako vojenský a letecký přidělenec do Kanady. Místo toho mu bude po porážce pražského jara za „zásluhy“ v boji s pravicovým nepřítelem svěřena vysoká funkce na Ministerstvu vnitra. Stane se náčelníkem správy politické a ekonomické rozvědky. Náčelník 4. oddělení podplukovník Krejča, který přišel do vojenské rozvědky z vnitra, má být po absolvování jazykového kurzu poslán do Západního Berlína. Alespoň je v tomto smyslu kádrový návrh podán. I jemu připraví budoucnost paradoxní osud. Bude velmi aktivní v odporu proti okupantům a v časech počínající normalizace ho bude vyslýchat kvůli jeho aktivitám dokonce VKR. Další dva plukovníci, náčelník informačního oddělení Kašpar a náčelník kádrového oddělení Tupý, mají být po absolvování jazykového kurzu vysláni do některé „spřátelené“ země.31 Plukovník Tupý si po vpádu vojsk Varšavské smlouvy vyslouží (podobně jako plk. Podzemný) pověst prosovětsky orientovaného příslušníka. Pozdější hodnocení z počátku normalizace hovoří o dalekosáhlých kádrových opatřeních, která neměla v předchozích letech obdoby. Je to podle nich důsledek negativního vlivu pravice. Předsrpnový návrh kádrových opatření je pochopitelně podroben velmi ostré kritice. „…připravovaly (se) změny v nejdůležitějších funkcích ZS/GŠ. Mělo se jednat o dva zástupce náčelníka ZS, pět náčelníků oddělení a dva zástupce náčelníků oddělení. Z toho mělo dojít ke změnám ve všech funkcích na úseku agenturního průzkumu. Ve skutečnosti byly po příchodu sovětských vojsk realizovány jako odpovídající jen dva návrhy… Od realizace dalších návrhů bylo upuštěno.“32

24

Na druhé straně, i když odhlédneme od normalizačního hodnocení, je nepochybné, že chystaná kádrová opatření vyvolávala uvnitř vojenské rozvědky po určitou dobu nejistotu a napětí. Vyplývá to např. z citovaného prohlášení podplukovníka Rédla, který ale mohl před prověrkovou komisí své zážitky zveličit. K předreformním postavám patřili kromě něho a dalších příslušníků také vysoce postavení funkcionáři rozvědky generál Burda a plukovník Drong. Ti neviděli vše zdaleka tak černě jako podplukovník Rédl. Uznali své omyly a reformisté s nimi i nadále počítali. Přesto si je třeba znovu položit otázku, zda nemohla být jejich dubnová sebekritika dílem vypočítavosti? Zdá se, že jejich pozdější působení za sovětské okupace a následný kariérní pád to vylučují. Přesto dejme ještě slovo vyhraněnému skeptikovi. Legendární zpravodajský důstojník František Fárek, tvůrce předválečných předsunutých agenturních ústředen v pohraničí a poté i vězeň nacistického režimu, se ve svých spisech dívá s krajním podezřením na jednotlivce, kteří v určité historické chvíli tvrdí, že stojí pevně a poctivě za svými politickými názory. Člověk je podle něho spíše tvorem neustále převlékajícím kabáty než upřímným zastáncem politických ideálů. Politické přesvědčení, anebo příslušnost k určitému světovému názoru, podléhá podle Fárka u valné většiny lidí účelovým proměnám. Názorový oportunismus není výjimečný, ale naopak velmi častý individuální rys člověka.33 Zdá se, že klíčem k posuzování postojů Burdy a Dronga na jaře osma– šedesátého roku může být i pozitivní efekt projevující se ve skupinové soudržnosti. Momentální vypočítavost, která bývá vlastní řadě jednotlivců s kariéristickými sklony, mohla být utlumena „psychologií davu“. A tentokrát jednoznačně v pozitivním smyslu. Lidé drželi pospolu, riziko podstupovali v kolektivní víře, že bojují za něco lepšího. Pud sebezáchovy, silně se ozývající v izolovaném jedinci, byl často v davovém opojení potlačen a lidé nesli svou kůži na trh nejen dobrovolně, ale i s nadšením. Nějaké názorové přeběhlictví v módě příliš nebylo. Na to byla doba příliš vážná. Názorový oportunismus, tolik akcentovaný Františkem Fárkem, se sice také projevil, ale až dodatečně. Souvisel s počínající normalizací, která postavila mnohé protagonisty obrodného procesu do složité existenční situace. Až teprve na počátku normalizace, kdy kolektivní nadšení opadlo a občan byl znovu ponechán sám sobě, svým nejistotám, pochybám a obavám z následků svého jednání, začínají se stávat z mnoha lidí, nevyjímaje armádní a zpravodajské důstojníky, názoroví oportunisté, kteří jsou připraveni „dát císaři, co je císařovo“. S určitým oportunizmem je však třeba počítat. V tom lze s Františkem Fárkem souhlasit. Oportunismus je však téměř vždy až dodatečnou záležitostí. Převratná síla nějakého nového učení spočívá totiž vždy v tom, že je spojena s určitým

25

nebezpečím. Tento fakt zpočátku drží zbabělé, egoistické a oportunistické živly stranou. Když je však úspěch zřejmý, pak se právě takové elementy v hojné míře do každého hnutí vetřou a zaujmou tam významné pozice, aby ho podřídily svým egoistickým zájmům. Tím se většinou dané společenství na prahu konečného úspěchu oslabí, vnitřně vyčerpá a spěje k potlačení vlastních, původně ryzích ideálů, nebo dokonce ke svému zániku.34 Bylo nemálo těch (lze k nim koneckonců počítat i iniciátora řady normalizačních rozhodnutí Gustáva Husáka nebo dlouholetého předsedu vlády Lubomíra Štrougala), kteří za svůj výrazný politický vzestup vděčí i pražskému jaru. V armádě lze takto hovořit např. o ministrovi národní obrany Martinu Dzúrovi a náčelníkovi Generálního štábu ČSLA Karlu Rusovovi. Vystřídali totiž ve funkcích někdejší favority Antonína Novotného: Bohumíra Lomského a Otakara Rytíře. Tito pánové naplňují Fárkovy závěry. Sehráli totiž skutečně jinou politickou roli, než se obecně čekalo. Vsadili na konjukturalismus, který je udržel u moci. Bohužel špatný příklad dali po srpnu 1968 československým vlastencům, jak se v našich dějinách často stává, především politici. Někteří začali názorově otáčet příliš brzy v domnění, že si svou kůži mohou ještě zachránit. Jak asi mohl obhajovat svá někdejší stanoviska generál Burda, když si Alexander Dubček posypal hlavu popelem a „sebekriticky“ přiznal, že se mýlil. Ještě markantnější příklad představoval předseda vlády Oldřich Černík. Jako jediný z těch, kdo byli v srpnu určeni pro „revoluční tribunál“, veřejně poplival demokratické reformy roku 1968 a svou vlastní účast při jejich provádění. Po svém vyloučení z KSČ na jaře roku 1970 k tomu sám sice pozdě, ale výstižně poznamenal: „Prosral jsem pozici i čest.“35

26

Poznámky 1 Zdeněk Mlynář: Mráz přichází z Kremlu, Mladá fronta, Praha 1990, s. 82–83. 2 Tamtéž, s. 180. 3 Milan Macák: Dvojí tvář hazardního hráče (Jan Šejna pod drobnohledem VKR), AVIS, Praha 2007. 4 Některé problémy kádrové práce na ZS od ledna 1968 do dubna 1969 – příloha k čj. 021341, SZS 1969. 5 MNO – GŠ/ZS – čj. 0069542 – Informační zpráva k případu Šejna. Obsahuje také svědecké výpovědi o vztahu generála Šejny k podplukovníku L. Horákovi a F. Trojanovi. 6 Rozhovor autora s Jaroslavem Janků, Písek, 8. 9. 2007 (dále Rozhovor s Jaroslavem Janků, 8. 9. 2007). 7 Jiří Vančura: Naděje a zklamání – Pražské jaro 1968, Mladá fronta, Praha 1990, s. 23–24. 8 Text návrhu generálmajora Josefa Stavinohy – čj. 00120/20 - 100 – Vývoj organizace MNO – čj. 042221- GŠ/ZS 1968. Zasílá NGŠ genpor. Rusov MNO genplk. Dzúrovi, 21. 11. 1968. 10 Někdy bývá uváděno i usnesení vlády ČSFR č. 7. 11 Dílčí analýza postavení, působnosti a činnosti VKR. Zpracovala DKSK VOZ FMO pod vedením Pavla Gavlase, Praha, listopad 1990, s. 14 (dále Dílčí analýza postavení, působnosti a činnosti VKR, Praha, listopad 1990, s. 14). 12 Zhodnocení současného stavu 2. oddělení ZS/GŠ – čj. 0069543, květen 1968. Podepsán náčelník 2. oddělení Čestmír Podzemný. 13 Milan Macák: Dvojí tvář hazardního hráče (Jan Šejna pod drobnohledem VKR), AVIS, Praha 2007. 14 Například Informační zpráva pro NGŠ – čj. 0069520 GŠ/ZS 1968. 15 Vyhodnocení z října 1969 – čj. 01043. 16 7. radiotechnický pluk Zbiroh – příloha k čj. 0021341. 17 Zpráva o situaci u 7. výsadkového pluku GŠ/ZS. 18 Vyjádření k činnosti 6. oddělení a ke stranické práci v roce 1968 a 1969. Na žádost zhodnocovací komise vypracoval 20. 10. 1969 major Schmidt. 19 Jiří Vančura: Naděje a zklamání – Pražské jaro 1968, Mladá fronta, Praha 1990, s. 24. 20 Zpráva komise NGŠ o výsledcích šetření činnosti na ZS v roce 1968 a 1969 – původní čj. je přeškrtnuté, rukou pak dopsáno 0048146. Předkládá generálmajor Josef Širůčka. Práce komise: 15. 9.–5. 11. 1969 (dále Zpráva komise NGŠ o výsledcích šetření činnosti na ZS v roce 1968 a 1969). 21 František Fárek: Spisy, 7. díl: Propaganda, strojopis, s. 5–6. 22 Zpráva komise NGŠ o výsledcích šetření činnosti na ZS v roce 1968 a 1969. 23 Tamtéž. 24 František Fárek: Spisy, 7. díl: Propaganda, strojopis, s. 39. 25 Zpráva komise NGŠ o výsledcích šetření činnosti na ZS v roce 1968 a 1969. 26 Tamtéž. 27 Záznam podplukovníka Stanislava Rédla o činnosti v roce 1968, 1. skupina – 4. oddělení GŠ/ZS, 20. 10. 1969. 28 Některé problémy kádrové práce na ZS od ledna 1968 do dubna 1969 – příloha k čj. 021341, SZS 1969. 29 Marta Fabšičová, Daniel Povolný: Organizační vývoj VKR v letech 1945–1989, internetová verze, s. 9, 15. 30 V textu článku Zdeňka Pavlačíka a Jana Macha: Rozkaz: osvoboďte Dubčeka, Koktejl, září 1997, není Podzemný výslovně uvedený, ale hovoří se zde o náčelníkovi strategické rozvědky, jímž byl v této době právě Podzemný. 31 Některé problémy kádrové práce na ZS od ledna 1968 do dubna 1969 – příloha k čj. 021341, SZS 1969.

27

Tamtéž. František Fárek: Spisy, 3. díl: Zpravodajský nábor, strojopis, s. 58–59. 34 František Fárek: Spisy, 7. díl: Propaganda, strojopis, s. 35. 35 Zdeněk Mlynář: Mráz přichází z Kremlu, Mladá fronta, Praha 1990, s. 268–269. 32 33

28

II.

JEDNOTKA PRO ZVLÁŠTNÍ ÚKOLY Motto: „Ten, kdo se vrací je už jiný než ten, kdo se na cestu vydává, a také tvářnost světa se mezitím může změnit.“ Jaroslav Durych Významnou roli po srpnové okupaci sehráli příslušníci speciálních útvarů Zpravodajské správy. Vedle 7. radiotechnického pluku ze Zbiroha a 7. spojovacího pluku z Litoměřic šlo zejména o 7. výsadkový pluk z Holešova. Právě posledně jmenovaný útvar měl zcela mimořádné postavení a jednalo se skutečně o jednu z elitních jednotek nejen v Československu, ale i v rámci celé Varšavské smlouvy. Historie 7. výsadkového pluku není kvůli důsledkům srpnových událostí osmašedesátého roku příliš dlouhá, ale právě proto je velmi poučná. Proto si také zaslouží více pozornosti. I ti, kteří se nakonec rozhodli 7. výsadkový pluk rozprášit, museli přiznat, že jde o to nejlepší, co má momentálně armáda k dispozici. Specialisté na hloubkový průzkum z Holešova byli totiž připraveni k okamžitému nasazení i v případě válečného konfliktu. Právě za takových okolností měly vyniknout nesporné přednosti jednotky. Někdejší náčelník štábu pluku pplk. Jiří Dufek proto plným právem upozorňuje, že provedená reorganizace a redislokace 7. výsadkového pluku jako přímý důsledek počínající normalizace v letech 1969–1970 znamenala ve svém důsledku významné snížení bojeschopnosti československé armády na úseku, který mu byl určen.1 To však zřejmě normalizátorům nevadilo. Rozhodující roli sehrálo ideologické hledisko. Noví mocipáni se spokojili s tím, že zemi „dočasně“ chrání slavná Sovětská armáda. Proč ale českoslovenští komunisté kdysi vyvinuli tolik úsilí, aby 7. výsadkový pluk vůbec vznikl, když ho najednou byli schopni tak snadno oželet? Odpověď na tuto otázku je třeba hledat v historii jednotky, která se konstituovala v složitých podmínkách, ale před náročnými

29

úkoly ani na okamžik necouvla a dokázala je splnit. A to i v situacích mimořádně vypjatých a nebezpečných. Jednotky typu 7. výsadkového pluku jsou obecně určené k plnění zvláštních úkolů a jsou cvičeny především pro operace v týlu nepřítele. V americké a britské armádě se začaly formovat už během poslední světové války. Speciální jednotky hrají od té doby v moderních armádách nezastupitelnou roli. Jsou schopny dosáhnout několika efektů najednou. Zasévají strach, nejistotu a také blíže nespecifikovaný pocit ohrožení v týlu protivníka. Překvapivě se objevují na naprosto nečekaných místech, bojují vynalézavým způsobem a vyznačují se i schopností utajeně přežívat v nejsložitějších podmínkách.2 V Československu se o vytvoření podobných speciálních sil začíná uvažovat asi deset let po skončení druhé světové války. Konkrétní záměr vytvořit takovou jednotku v československé armádě se objevuje v roce 1956. Ještě v tomto a pak i v následujícím roce se usilovně pracuje na programech bojové přípravy. Hledají se vhodní kandidáti do této elitní jednotky. Výcvikový program spojuje taktickou bojovou dovednost, maskování, utajené a dlouhé přesuny, střeleckou přípravu včetně střelby bez přípravy, přežívání v obtížných podmínkách, boj zblízka apod. První příslušníci nově vytvořené 22. průzkumné výsadkové roty skládají přísahu 6. listopadu 1957 v Sabinově. Je to pět dní po jejím založení.3 Přísaha každého jednotlivce zvlášť zavazuje „k vysoké kázní, statečnosti a iniciativě, mistrnému zvládnutí vojenského umění“ apod. 22. průzkumná rota je zřízena jako nová průzkumná jednotka zvláštního určení v rámci Československé lidové armády. Její vznik je zdůvodňovaný prudkým rozvojem moderní techniky a neustálým zdokonalováním zbraní hromadného ničení. Takové hrozby nemohou být opomenuty nebo dokonce ignorovány, ale musí se s nimi vážně počítat. Proto také armádní velení usuzuje, že „těžiště vojskového průzkumu musí být položeno do hloubky nepřátelské sestavy se zvláštním důrazem právě na zbraně hromadného ničení“. Dosavadní zpoždění a zaostávání v této oblasti za armádami potenciálního nepřítele působí jako významný impulz k urychlení výcviku. Ještě v jednom ohledu je průzkumná rota unikátní. Od svého vzniku je jednotka cvičena pro specializované úkoly zpravodajského charakteru. Tím se zásadně liší od běžných výsadkových jednotek. 4 Při vyhledávání vhodných kandidátů jsou kladeny vysoké nároky nejen na odbornost, ale také na ideové předpoklady. Pozdější tvrzení normalizátorů o zavilých pravičácích a nacionalistech v řadách 7. výsadkového pluku musí proto (alespoň v tomto případě) obrazně připomínat „střelbu do vlastních řad“.

30

Vždyť vzhledem k zaměření jednotky musí příslušníci po všech stránkách splňovat ta nejnáročnější kritéria. „Pro tyto náročné úkoly jsou vybíráni pro průzkumnou výsadkovou rotu vojáci morálně pevní, bezmezně oddaní našemu zřízení, straně a vládě, kteří se musí vyškolit ve výtečné výsadkáře, musí snášet velké fyzické zatížení a výtečně ovládat svoje odbornosti. Služba u této jednotky je pro každého vojáka nejvyšší ctí.“ Oddanost „zřízení, straně a vládě“ elitní průzkumníci v kritickém období roku 1968 skutečně projeví. Máme-li však na mysli legálně zvolené orgány a ne ty, vnucené okupanty a jejich přisluhovači. Nelze se však divit, že normalizační ideologové to budou ze svých pozic posuzovat jinak.5 Jednotka je v poměrně krátké době po svém vzniku perfektně vycvičená, což je vzhledem k nedostatku zkušeností překvapivý úspěch. V roce 1958 provádějí její příslušníci první seskok z balónu.6 V srpnu přichází první stěhování. V jeho důsledku odchází 22. průzkumná rota z původní základny v slovenském Sabinově a usazuje se v Sokolovských kasárnách v Prešově.7 Ještě v tomto roce je nadporučík Jaroslav Janků pověřen transformací roty na prapor zvláštního určení. Jeho velitelem se stává major Miroslav Šedina. V krátké době se mu podaří stmelit důstojnický sbor praporu. Stává se z něho účinný a spolehlivý nástroj velení. V srpnu 1960 čeká 22. průzkumný výsadkový prapor nové stěhování. Přesun z Prešova do Holešova je naštěstí definitivní a 7. výsadkový pluk si může vytvořit pevné zázemí. V Holešově se tak vytváří základna jednotky. To platí až do jejího rozpuštění v roce 1969. 8 Z útvarové kroniky však vyplývá, že tento přesun naráží na nečekané komplikace, které sehrají významnou roli i v budoucnu. Mezi obyvatelstvem se totiž „začaly projevovat jednotlivé nesprávné názory na naše příslušníky - výsadkáře, a to proto, že západní imperialisté v této době používají výsadkových vojsk jako svoji údernou pěst proti národněosvobozeneckému hnutí“. Z kronikářského zápisu sice dále vyplývá, že se tuto nedůvěru podařilo rozptýlit a mezi vojáky a občany pak „byly navázány přátelské vztahy“,9 ale to platí přinejmenším podmíněně. Budoucnost ukáže, že vztahy vojáků s občany mají ve skutečnosti do idylky daleko. Srpnové události pak vyhrotí zpočátku sice potlačované, ale existující rozpory až do naprosté nesmiřitelnosti. Zejména o souznění výsadkářů a zdejších komunistů si pak všichni přestanou dělat sebemenší iluze. Atmosféru otráví vzájemná nedůvěra a navíc i záludné anonymy. V roce 1961 je stávající prapor konečně reorganizovaný a vzniká samostatný 7. výsadkový pluk zvláštního určení. Je vyčleněný ze svazku výsadkové brigády. Dne 6. října 1962 přebírá velitel podplukovník Šedina z rukou náčelníka

31

Zpravodajské správy generálmajora Oldřicha Burdy bojovou zástavu. Pro příslušníky pluku je to mimořádná pocta a také ocenění úspěchů, kterých výsadkáři v náročném výcviku dosáhli.10 O to nepříjemnějším a ponižujícím zážitkem bude pozdější odebrání zástavy v souvislosti s totálním rozprášením tohoto elitního bojového útvaru. To už budou velmi rychle, jak se to ostatně čas od času v životě stává, všechny minulé zásluhy zapomenuty. Pluk v šedesátých letech dosahuje dlouhodobě mimořádných výcvikových úspěchů. Vládne v něm sice kamarádský, ale zároveň i soutěživý duch. Není sporu o tom, že patří k nejlépe a nejvšestranněji vycvičeným jednotkám. Příslušníci pluku získávají cenné trofeje v nejrůznějších sportovních soutěžích domácího i světového významu. V roce 1965 účinně pomáhají při povodních na jižním Slovensku. V květnu 1967 dekoruje bojovou zástavu 7. výsadkového pluku u příležitosti 10. výročí založení útvaru Řádem rudé hvězdy dokonce ministr národní obrany armádní generál Bohumír Lomský11. Nikdo nepochybuje o tom, že se za deset let podařilo něco mimořádně významného. Jedinou výraznější změnou je výměna velitele. Na místo úspěšného podplukovníka Miroslava Šediny, jenž odchází ke Zpravodajské správě Generálního štábu, nastupuje podplukovník Vladimír Košan, který bude stát v čele pluku v nejtěžších okamžicích jeho existence.12 „Naše jednotka byla svého druhu první v celé Varšavské smlouvě,“ vzpomíná v jednom rozhovoru na dosažené úspěchy bývalý velitel štábu pluku Jiří Dufek. „Měli jsme vyvinutý speciální způsob výcviku. Od práce v jazykových učebnách až po akce v terénu. V polovině šedesátých let nás navštívil šéf východoněmecké rozvědky. Byl šokován, k čemu jsou naši hoši cvičeni.“13 Jiří Dufek má zřejmě na mysli návštěvu delegace Národní lidové armády NDR z 18. května 1967, kterou podle zápisu v kronice útvaru vedl náčelník východoněmecké vojenské rozvědky generálmajor Franke.14 7. výsadkový pluk neměl pouze vlastní výcvik, ale rovněž zvláštní uniformy, stravu, výkonné radiostanice a zbraně. Jeho důstojníci si zvyšovali kvalifikaci studiem na vysokých školách a doplňovali si ji i v různých kurzech, zejména jazykových.15 Prioritu měli i při testování některých nových zbraní. Například legendární „Škorpión“ ze zbrojovky v Uherském Brodu byl vyvinutý především pro jeho potřebu. Nebylo to bezdůvodné. Tato elitní jednotka plnila prioritní úkoly. V případě potřeby musela být schopna ochromit systém velení protivníka a ztížit možnosti jeho komunikace. Její hlavní poslání spočívalo ve vyhledávání a likvidaci prostředků jaderného napadení. Především palebných i mobilních postavení raket Pershing, ale také letounů schopných nést jadernou nálož.16 A jak zhodnotil Jiří Dufek výcvik, poslání a specifické postavení jednotky po téměř čtyřiceti letech u příležitosti letošního vzpomínkového setkání bývalých příslušníků 7. výsadkového pluku, které se konalo začátkem října v Ruzyni?

32

„Těžiště výcviku i výchovy příslušníků tohoto útvaru spočívalo především v přípravě skupin hloubkového průzkumu (SHPz) k samostatné zpravodajské a zčásti i diverzní činnosti v týlu protivníka na vzdálenost stovek kilometrů od řídících orgánů. Řídící centrum, které tvořil štáb pluku spolu se štáby praporů a velitelů jednotek, mělo jasný úkol: skupiny hloubkového průzkumu připravit k plnění konkrétního úkolu v konkrétním terénu, materiálně zabezpečit, připravit a provést výsadek SHPz do hlubokého týlu protivníka, zabezpečit spojení se SHPz, dešifrovat přijaté zprávy od skupin a ty co nejrychlejší cestou předat příslušnému oddělení Zpravodajské správy.“17 O budoucnosti 7. výsadkového pluku se začíná rozhodovat na jaře 1968, ale nikoliv na cvičišti. Každodenní život elitní jednotky, prožívaný do této doby celkem v ústraní, se od této chvíle dostává do víru rozsáhlých společenských změn. Míří nezadržitelně do prostoru, v němž odborné znalosti a dovednosti nutně ustupují do pozadí, aby byly nahrazeny ne vždy průhledným a často iracionálním světem politiky. Pražské jaro 1968 se dostává do pohybu v souvislosti s politickými pády Novotného, Šejny a dalších lidí, jejichž působení ve svěřených funkcích se stává předmětem ostré kritiky. Otřes vyvolaný touhou po změnách je tak obrovský, že snad není v Československu místo, které by jím nebylo poznamenáno. Jaká atmosféra tedy panuje u pluku bezprostředně po vnitrostranických změnách v lednu 1968? Zpočátku je patrné určité tápání a nedostatek přesných informací. Jediným vodítkem se stává tisk. Sdělovací prostředky se aktivizují v březnu 1968, několik dní po překvapivém útěku Šejny. Bývalý náčelník štábu pluku Jiří Dufek potvrzuje, že noviny začínají být v březnu jakýmsi motorem chystaných změn. Také v Holešově začínají všichni doslova hltat nejnovější vydání novin a časopisů. Každý se zajímá o to, co je nového a čeká, kam ohlašované změny povedou. „V lednu se dohromady ještě nic nedělo. O výměně na nejvyšším stranickém postu, kde Dubček vystřídal Novotného, se sice mluvilo, ale nikdo ještě netušil, co to vlastně bude znamenat. Více vzruchu přinesl až konec února, když zmizel Šejna. Potom jsme více pozornosti začali věnovat tisku, který významně ovlivňoval názorové zrání u pluku.“18 Průzkumníci se v podstatě ztotožňují s politikou nového stranického vedení. Imponuje jim otevřené pojmenování společenských nešvarů spojené s touhou po nápravě minulých deformací. Názorově vyhraněných konzervativců mezi holešovskými specialisty moc není. Určité potíže dělají jen politruci. Je to pochopitelné. Nečekaně se ocitají na slepé koleji. O jejich „ideologická moudra“, kterými ostatní krmili dlouhá léta, teď nikdo nestojí a postupem doby přestávají mít také vliv na chod stranické organizace. Jejich typickým představitelem je podplukovník Robert Říha. Někteří další příslušníci pluku si ve víru překotných událostí vlastní názor teprve tvoří. Ne každý se umí okamžitě zorientovat a zaujmout vyhraněný postoj.

33

„Vždy se vyskytnou lidé, kteří se rádi vezou s ostatními. Takoví byli i u nás. Například Mlčák. Předseda stranické organizace Toman byl zase člověk bez názoru a nechal se ovlivnit Říhou. Docházelo i k paradoxům. Velitel roty Augustin Šoka zastával sice konzervativní názory, ale nakonec to byl právě on, kdo mě navrhl na funkci předsedy stranické organizace.“19 16. dubna 1968 je Jiří Dufek zvolen do čela zdejší stranické organizace. V tomto okamžiku dochází k zásadní změně v její činnosti. To uznávají i konzervativní kruhy, které to ale Dufkovi nikdy nezapomněly. „Chtěl jsem hlavně, aby byla stranická organizace nezávislá a nezmítala se pod kuratelou politruků. Myslel jsem si, že skutečný socialismus má šanci, pokud počítá s důvěryhodnými komunisty. Věřil jsem, že jen takoví lidé si získají důvěru i ostatních občanů. To byla moje vize. Komunista má ve funkci sedět jen tehdy, když má odpovídající schopnosti a dobrou pověst. Nesmí tam sedět jen proto, že se vyšplhal do funkce za pomoci partajních klik a nyní je sám se sebou spokojený, protože jeho klid a bohorovnost střeží estébák s milicionářem.“20 Podle Jiřího Dufka je duben skutečným zlomem, protože od této chvíle se začíná o všech problémech veřejně diskutovat. Hledají se cesty, jak posunout společnost vpřed. On sám se v tisku dočítá o humanitních i d e á l e ch Ma sa r y k a a B e n e š e, k te r é m u z d a l e k a n e p ř i p a d aj í n ě j a k é zastaralé nebo neaktuální. Popularizuje tyto myšlenky i mezi vojáky. Obecně se začíná uznávat, že i socialismu by pomohlo, kdyby se otevřel některým jiným hodnotovým systémům. Není to nijak výjimečné, protože atmosféra šedesátých let k tomuto pojetí přirozeně inklinuje. Dialog kvete mezi představiteli nejrůznějších a někdy naprosto protichůdných směrů. Také marxismus jde s dobou a vystupuje ze své ideologické ulity, aby se mohl zúčastnit názorového dialogu. Vše se dostává do pohybu, statické vnímání jediné správné ideologie mizí a marxisté diskutují i s křesťany, což bylo před několika lety nemyslitelné. Dufkovo úsilí tedy skutečně nijak nevybočuje z dobového rámce, ale naopak do něho plně zapadá. Názorová tolerance a otevřenost vůči novým podnětům je obecně jakési stigma této svobodomyslné doby. „Oč nám tehdy šlo? O člověka a jeho individualitu, která se slepě nepodřizuje celku, ale svou prací, charakterem a morálními zásadami jde ostatním příkladem a tím jim také ukazuje správnou cestu. Ne slepé potlačování jiného, byť i dobře míněného názoru, kolektivní násilí, tupé donucování, jak tomu bylo v minulosti, ale svobodný rozvoj osobnosti, která volí socialismus, protože jí tento režim na rozdíl od minulosti garantuje právo na všestranný rozvoj.“21 Ať už to byla reálná úvaha , nebo jen politická naivita trestuhodně podceňující roli Moskvy v zahraničních vztazích, byl takto chápaný socialismus praktikovaný v Československu skutečně něčím novým. Není divu, že zahraniční komunisté ortodoxního ražení začali brzy nechápavě

34

kroutit hlavou. Hlavně v Moskvě, Varšavě a v Berlíně se počaly objevovat první vážné výhrady k československému modelu. Soudruzi z NDR přišli dokonce s unikátním pojmem „plíživá kontrarevoluce“, který sám o sobě lze chápat jako určitou formu výhružky. Rozhodně takový pojem více než výmluvně charakterizuje postoj „bratrských“ stran k československému obrodnému hnutí. V Československu si ale takovou možnost dlouho nepřipouštějí. Pesimismus není na pořadu dne. Nikdo nevidí rozumný důvod k tomu, aby propadal panice. Podobně se na věc dívají také příslušníci 7. výsadkového pluku. Možnost zahraniční invaze neberou dlouho v úvahu. Jaroslav Janků říká, že nějaký otevřený konflikt se Sověty se prostě zdál nemyslitelný. „S kolegy z ostatních socialistických zemí jsme se pravidelně stýkali. Vždy jsme byli výtečně hodnoceni. Sověti naše kvality uznávali. Chválili však hlavně naše odborné schopnosti. Je pravda, že z ideologického hlediska měli výhrady. Nechápali, že nesdílíme jejich zaujetí proti Američanům.“22 Ani podplukovník Jiří Dufek nemá na jaře 1968 pocit, že by okupace reálně hrozila. Nevidí důvod, proč se předčasně znepokojovat? „Přišlo nám to nepravděpodobné. Vždyť by to byla rána pro celé mezinárodní komunistické a dělnické hnutí. Byla by to diskreditace socialismu.To si přece nikdo – ani Sovětský svaz – nemohl přát.“23 Bývalý náčelník štábu pluku i po letech hovoří o tom, že cílem byla obroda socialismu. O něčem jiném se neuvažovalo. I dnes trvá na tom, že socialismus ohrožen nebyl. „Za rámec daného společenského systému jsme jít nechtěli. Proto jsme strašení kontrarevolucí nebrali vážně. Chtěli jsme jen lepší socialismus. Takový KAN (Klub angažovaných nestraníků) nám myšlenkově blízký nebyl a k srdci nám nepřirostl.“24 Podle Jaroslava Janků lze za určitý zlom v dosavadním způsobu uvažování považovat až 12. červenec 1968. Pak přišlo prozření. Příslušníci pluku už nemohli nadále ignorovat fakt, že by Sověti skutečně mohli sáhnout k vojenskému řešení. Tehdy totiž Holešov navštívila už zmíněná delegace ze štábu generála Zolotova. Sověti otevřeně hovořili o československé kontrarevoluci a naznačovali, že se brzy vrátí. V tuto chvíli už nebylo možné hrozby přehlédnout. Nebezpečí invaze se stalo reálnou možností. Pozdější normalizační hodnocení situace u 7. výsadkového pluku hodnotí situaci u pluku zcela v jiném duchu než většina jeho tehdejších příslušníků. Naznačuje, že bezstarostnost nebyla na místě. Hodnocení je však zhotovené ex post a nepochybně poznamenané tehdejším sovětským pohledem na československé reformy, který byl tehdy v Československu jen předmětem

35

úvah. Kritice je také podrobeno to, co podplukovník Dufek považoval naopak za přednost. Totiž omezení pravomocí politruků. „Vývoj politické situace po lednu 1968 byl ovlivněn celkovým vývojem ve straně a společnosti… Na pokyn HV KSČ Zpravodajské správy byla oddělena stranická práce a politickovýchovná činnost.“ Právě stranické působení podplukovníka Dufka je odsuzováno, protože „činnost stranické organizace plně podporovala obsah, metody a formy masových sdělovacích prostředků, oportunistických a pravicových sil v orgánech strany“. Stranická organizace pod Dufkovým vedením prý dokonce navázala kontakt s OV KSČ Gottwaldov, ačkoliv územně spadala pod okres Kroměříž. Normalizační hodnocení to vysvětluje tím, že se OV KSČ Gottwaldov jednoznačně stavěl na pozice revizionismu a oportunismu, což vyhovovalo stranickému vedení u 7. výsadkového pluku. „Zdravé“ síly se prý nezmohly na protest, protože se je podařilo téměř umlčet. Ani Jiří Dufek po dlouhých letech spolupráci s lidmi z Gottwaldova nepopírá. Naopak potvrzuje, že organizace pod jeho vedením skutečně komunikovala více s komunisty z Gottwaldova než se straníky z Kroměříže a Holešova. V tomto bodu se s normalizačním hodnocením naprosto shoduje. „V Gottwaldově vládlo jiné ovzduší. Byli tam příznivci společenských změn. Měli jsme dobré kontakty i s tamními příslušníky Lidových milicí. Na takovém maloměstě jako byl Holešov měli naopak konzervativci všechno pod palcem. Zvláště tzv. „Španěláci“, což byli bývalí interbrigadisté ze Španělska, nechtěli o nějaké obrodě socialismu ani slyšet. Stáli jednoznačně na konzervativních pozicích a tím i na straně sovětských okupantů. Usilovali také o to, aby náš pluk Holešov opustil.“25 Závěry Širůčkovy komise z roku 1969 lze vnímat jako jednoznačný ideologický odsudek příslušníků 7. výsadkového pluku. „Tak se u pluku podařilo před 21. 8. vytvořit psychózu antisovětismu a nacionalismu, která se plně projevila při vstupu spojeneckých vojsk na naše území a ovlivňovala pluk prakticky až do jeho zrušení v srpnu 1969.“ O tom, že toto tvrzení je pouze propagandisticky účelové, nelze pochybovat. Přesto nebylo možné v roce 1969 čekat něco jiného. Případná argumentace, která by chtěla s předchozím pojetím polemizovat, nepřipadala v úvahu a byla předem vyloučena. Vůbec se nedalo čekat, že by prověrková komise připustila jiný než oficiální názor. Hájit se tím, že se nejednalo o antisovětismus, ale o lepší socialismus, který by v případě úspěchu mohl v budoucnu pomoci i ostatním socialistickým zemím budovat důvěryhodnější a efektivnější společenský systém, by bylo bláhové. Československá vize „socialismu s lidskou tváří“ narazila v tzv. bratrských zemích na totální nepochopení a odsouzení. Následná okupace pak s definitivní platností tyto poněkud naivně optimistické předpoklady pražského jara tragicky rozmetala.

36

Násilný vpád pěti zemí Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968 skutečně vyvolal u pluku antisovětské nálady. To byl ale až důsledek okupace. Porušení všech myslitelných norem mezinárodního práva totiž vyvolalo nejprve šok a pak oprávněné rozhořčení nad chováním ještě nedávných „přátel“. Od tohoto okamžiku tak „hra“ na přátele a nepřátele skončila. Na jednu stranu se postavily armády agresorů a na druhou tisíce rozčarovaných a zklamaných československých občanů spolu s příslušníky jejich armády. Pokolikáté se už opakovala ta samá historická scéna, kdy nepřítel provádí obsazení země a její vojáci jen trpně přihlížejí? To nikdo nevěděl, respektive nikomu nestálo za to, aby se tím zabýval. Místo toho byla provedena nezbytná opatření. Vojáci pro každý případ zaujali palebné postavení. O vyhlídkách na úspěch se nemluvilo. Přesto těmto opatřením vojáci dobře rozuměli. To nebylo kličkování, ale jasná řeč, třebaže postavení národa a jeho armády bylo považováno z vojenského hlediska za beznadějné. Myšlenková radikalizace u pluku vyplynula z tragických okolností srpnového vpádu, který doprovázela vlna oprávněných a pochopitelných emocí. Sovětský svaz tehdy utrpěl těžkou morální újmu a dá se říci, že se z ní už nikdy pořádně nevzpamatoval. Dokonce i starší generace občanů, která pociťovala ještě nedávno jakousi povinnou úctu k vojákům, kteří prolili krev za osvobození jejich vlasti z rukou nacistů, prožívala po srpnu 1968 těžké zklamání. Najednou už takřka nikdo nevěřil, že by mohli mít Čechoslováci nějakého skutečného „bratra“. Velitel 7. výsadkového pluku Vladimír Košan to jednou Sovětům v lehké ironii sám připomene. Poznámky 1 Dopis adresovaný sdružení Vojenská obroda z 27. 1. 1990. 2 Alois Klindera, Marko Solmoši: Do týlu nepřítele. In: Daga Minkewitzová a kol.: Výsadkáři 60 let v čele armády, AVIS, Praha 2007, doplněné vydání, s. 45 (dále Alois Klindera, Marko Solmoši: Do týlu nepřítele. In: Daga Minkewitzová a kol.: Výsadkáři 60 let v čele armády, AVIS, Praha 2007). 3 Kronika vojenského útvaru (VÚ 7374). 4 Jiří Dufek: Vzpomínky i strastiplné příběhy. Letos v říjnu uplynulo padesát let od vzniku jednotek zvláštního určení, A report 2007, s. 25–26 (dále Jiří Dufek: Vzpomínky i strastiplné příběhy, A report 2007, s. 25–26). 5 Kronika VÚ 7374, s. 2–3. 6 Tamtéž, s. 9. 7 Tamtéž, s. 12. 8 Tamtéž, s. 15. 9 Tamtéž, s. 17. 10 Tamtéž, s. 26 nebo Alois Klindera, Marko Solmoši: Do týlu nepřítele. In: Daga Minkewitzová a kol.: Výsadkáři 60 let v čele armády, AVIS, Praha 2007, s. 46–47. 11 Kronika VÚ 7374, s. 67. 12 Alois Klindera, Marko Solmoši: Do týlu nepřítele. In: Daga Minkewitzová a kol.: Výsadkáři 60 let v čele armády, AVIS, Praha 2007, s. 48.

37

Citováno podle článku Zbyňka Pavlačíka a Jana Macha: Rozkaz: osvoboďte Dubčeka, Kokzáří 1997 (dále Zbyněk Pavlačík, Jan Mach: Rozkaz: osvoboďte Dubčeka, Koktejl, září 1997). 14 Kronika VÚ 7374, s. 70. 15 Jiří Dufek: Vzpomínky i strastiplné příběhy, A report 2007, s. 25–26. 16 Zbyněk Pavlačík, Jan Mach: Rozkaz: osvoboďte Dubčeka, Koktejl, září 1997. 17 Jiří Dufek: Vzpomínky i strastiplné příběhy, A report 2007, s. 25–26. 18 Rozhovor autora s Jiřím Dufkem, Praha 25. 9. 2007 (dále Rozhovor s Jiřím Dufkem, 25. 9. 2007). 19 Rozhovor s Jiřím Dufkem, 25. 9. 2007. 20 Tamtéž.. 21 Tamtéž. 22 Rozhovor s Jaroslavem Janků, 8. 9. 2007. 23 Rozhovor s Jiřím Dufkem, 25. 9. 2007. 24 Tamtéž. 25 Tamtéž. 13

38

III. KOSTKY JSOU VRŽENY Motto: „Temný plamen je vždy připraven vzplanout a pohltit nás.“ Hermann Broch Československá společnost se po lednovém stranickém zemětřesení sice pozvolna dostává do pohybu, ale vývoj není tak rychlý, jak by si mnozí představovali. Je ustavena a pracuje tzv. Pilerova komise, která se zabývá rehabilitací osob postižených nezákonnými procesy v letech 1949–1954, do vedení strany jsou zvoleni důvěryhodnější komunisté typu Smrkovského nebo Kriegela, je jmenována nová vláda v čele s Oldřichem Černíkem. Zásadní stranický dokument, jakým je Akční program KSČ, který slibuje přizvat k podílu na moci i další společenské vrstvy, je ale přijat až v dubnu. V červnu vývoj kulminuje uzákoněním svobody slova. To vše naráží zejména v Moskvě, Berlíně a ve Varšavě na prudkou a odmítavou kritiku. Socialistické Československo se točí ve víru změn, ale je – politické elity nevyjímaje – příliš zahleděno samo do sebe. Buď si nedokáže připustit žádnou neočekávanou variantu budoucího vývoje, nebo – a to je ještě horší – vytrvale podceňuje nebezpečí, které začíná hrozit zvnějšku. Proto, když Sovětský svaz se svými spojenci nakonec 21. srpna 1968 Československo přepadne, může si být jistý nejenom tím, že nenarazí na účinnou vojenskou obranu, ale konečně i tím, že reformně vystupující vedení země nepodnikne ani účinnou diplomatickou protiofenzivu. Nemá totiž, a možná, že ani nemůže mít, promyšleně vybudovanou politickou obranu na mezinárodním fóru. To znamená, že je Československo vojensky a do značné míry i diplomaticky paralyzované. Jsou zde samozřejmě sympatie demokratické veřejnosti, je tu i podpora několika komunistických stran, ale chybí systém promyšleně vytvořených zahraničněpolitických vztahů takové povahy, aby jejich ohrožení vojenskou intervencí vyvolávalo v Kremlu obavy z politických důsledků.1 Drážďany 23.–24. března, Moskva 3.–4. května, Čierná nad Tisou 29. července –1. srpna 1968 a následně i Bratislava – to jsou některé milníky na cestě, která vede zejména Brežněva, Ulbrichta a Gomulku k názoru, že uhájení socialismu ve vlastní zemi není pouze záležitostí československého lidu a jeho představitelů. Také v červnu zahájené spojenecké cvičení Šumava spojené s velmi pozvolným odchodem cizích vojsk a červencové odvolání generála Prchlíka z funkce

39

vedoucího administrativního oddělení ÚV KSČ (nepochybně na nátlak Sovětů) svědčí o tom, že se politická situace začíná z mezinárodního hlediska výrazně komplikovat. Jediný československý generál, který se v rámci Varšavské smlouvy snaží posílit relativní samostatnost ČSLA, je paradoxně právě reformním vedením odvolán a tím i obětován.2 K tomu nelze nic dodat. Z mezinárodněpolitického hlediska se Dubčekovo vedení dopouští chyby už na začátku, když se poměrně dlouho zdráhá navázat užší kontakty s Rumunskem a Jugoslávií, což jsou jediné dvě socialistické země, kterým jsou československé reformní kroky sympatické. Možná, že tak činí i proto, že se bojí negativní reakce ortodoxních spojenců. Návštěvy Nicolae Ceausesca a Josipa Broze Tita, realizované až v srpnu 1968 nedlouho před spojeneckou invazí, tak přicházejí ve chvíli, kdy nemohou nic ovlivnit. Sice se setkávají s velkým ohlasem veřejnosti a dokonce s voláním po obnovení někdejšího meziválečného vojenského paktu Malé dohody za účasti těchto tří zemí, ale v tuto chvíli je to představa nereálná. Tyto návštěvy mají vlastně jen symbolický charakter. Jsou výrazem určité morální podpory československým soudruhům. Nic víc neznamenají. Generálního tajemníka ÚV KSSS Leonida Brežněva naopak sbližování Československa s Rumunskem a Jugoslávií ještě více vydráždí. Na zasedání politbyra ÚV KSSS je nadmíru rozrušený a nebere si servítky. „Tak teď v Praze čekají, až přijede Ceausescu a Tito, aby mohli jednat o tom dunajském komplotu. O dunajském setkání.“3 Objevují se ale také názory, že před strašákem Malé dohody Moskvu a ostatní spojence vytrvale varuje zejména nejvyšší představitel polských komunistů Gomulka. Někteří pozorovatelé soudí, že jednotliví pohlaváři si mezi sebou role rozdělili. Brežněv je ten, kdo naoko přátelsky domlouvá, zatímco Ulbricht a Gomulka „tvrdí ideologickou muziku“. Posledně jmenovaný se vyjadřuje naprosto jednoznačně a odmítavě na adresu případné aliance Československa, Rumunska a Jugoslávie. „Tyto tři státy sjednocuje tíhnutí k Západu a jejich společné přání odtrhnout se od socialistického tábora a vytvořit jakýsi zvláštní neveřejný svazek.“4 Sověti jsou evidentně znepokojeni nejen vývojem v Československu, ale i v Rumunsku, protože se jim zdá, že Ceausescův režim začíná příliš hrát „československou kartou“. Chlad v rumunsko-sovětských vztazích dokládá i rozhovor rumunského náčelníka Generálního štábu Iona Gheorghe se sovětským představitelem ve vedení Varšavské smlouvy generálem Romanovem. Když si sovětský generál stěžuje, že roste napětí a znepokojení nad vývojem událostí v Československu, kde se objevují tendence k návratu časů Masaryka a Beneše, odpoví jeho rumunský protějšek překvapivě ostře, že „něco takového si může představovat jen chorobný mozek“.5

40

Tento rozhovor není ničím výjimečným. Zastánci tvrdé linie z Varšavského paktu dávají najevo stoupající nelibost nad československým vývojem. Výhrady mají i k příliš nezávisle vystupujícímu Ceausescovi, který dává tu a tam najevo, že s Prahou sympatizuje. Když je rumunský velvyslanec ve Varšavě T. Petrescu přijat členem politbyra a tajemníkem Polské sjednocené dělnické strany Z. Kliszkou, musí si vyslechnout ostré ideologické kázání. „Nás hitlerovci připravili o šest milionů lidí. Dnes zjišťujeme, že jižní křídlo našeho obranného systému proti SRN je odkryté, a vy nám tady dáváte rady, jak máme hodnotit, co se děje u našich hranic…“6 Nicolae Ceausescu sice prohlašuje, že „Československo jde správnou cestou“, ale sám dobře ví, že i on se musí mít na pozoru. Ačkoliv je nakonec Rumunsko na rozdíl od Československa invaze ušetřeno, svědectví někdejšího náčelníka Generálního štábu rumunské armády Iona Gheorghe je více než výmluvné. Nescházelo prý mnoho a Rumunsko mohl potkat stejný osud jako Československo. Na hranicích bylo podle něho za srpnové krize soustředěno asi 10–12 sovětských vojenských svazků, 4–5 bulharských a 2–3 maďarské. „V tu chvíli mělo Rumunsko při své geopolitické situaci více než 30 0 0 kilometrů dlouhou hranici (z toho jen 546 kilometrů s Jugoslávií) a vědělo, že by se muselo ubránit samo mnohem větší převaze sil, které na ně navíc mohly zaútočit z několika směrů. Byli jsme tedy v dosud neznámé situaci, situaci armády obklíčené ještě předtím, než začaly nepřátelské akce. A naši předpokládaní nepřátelé navíc z velké části znali naše ozbrojené síly a jejich rozmístění.“7 Československo podobně jako v minulosti zůstává vůči agresorovi osamoceno a navíc mu schází rumunské odhodlání. Historik Mihai Retegan odvolávající se na šestý svazek řady Pramenů k dějinám československé krize v letech 1967–1970 upozorňuje, že prezident republiky armádní generál Ludvík Svoboda se shodl v jednom z posledních předsrpnových rozhovorů s ministrem národní obrany generálem Martinem Dzúrem na tom, že československá armáda se v případě intervence bránit nebude8 Podle svědectví Zdeňka Mlynáře pro změnu ministr obrany Martin Dzúr podlézavě líčí už v květnu vrchnímu veliteli Varšavské smlouvy maršálu Jakubovskému situaci v ČSLA v temných barvách a hovoří o její malé bojeschopnosti. Jakubovskij to rád slyší. Když Dzúr domluví, maršál ho přátelsky obejme a poděkuje. „Přítel pochopil přítele!“ Co to vlastně znamená? V podstatě to, že ministr národní obrany Martin Dzúr, balancující na tenké hraně vlastizrady, dodává dobrovolně sovětským maršálům argumenty pro jejich koncepci intervence. Ta totiž zdůvodňuje přítomnost sovětských vojsk v ČSSR zajištěním „obranyschopnosti socialistického

41

společenství“, neboť v případě „útoku imperialismu“ nelze spoléhat na československou armádu samotnou.9 B ez ohledu na reálné možnosti obrany se nelze ubránit vzpomínce na mnichovské události spojené s pasivním přístupem tehdejšího prezidenta Edvarda Beneše a také s bezradností jím jmenovaného předsedy mimořádného kabinetu generála Jana Syrového. Zjevně se po třiceti letech nic nezměnilo. Navenek to v roce 1968 vypadá, že nemáme armádu pro obranu země, ale jen pro parádu. Sověti jí také nepřikládají nějaký bůhvíjaký význam a nepočítají s ní. Srpen je proto poznamenaný rostoucí nervozitou a napětím. V předvečer velkých událostí se už nelze tvářit, že se nic neděje. Také vojenská rozvědka se pídí po získání poznatků, které by pomohly reálně postihnout další vývoj situace. Mezitím znepokojivé zprávy skutečně přicházejí. Nejen ze zahraničního a domácího tisku, ale i z diplomatických zdrojů lze vycítit napětí. Již 2. srpna přijímá Praha šifrovku z Budapešti. Jejím odesílatelem je vojenský a letecký přidělenec v Maďarsku plukovník Milan Mojžíšek. Upozorňuje v ní, že Československu hrozí akutní nebezpečí vojenské intervence. Odvolává se na mínění diplomatů akreditovaných v Budapešti. Ti sledují s krajními obavami cvičení maďarské armády s názvem Horizont. Nepochybují totiž o tom, že mezi vojenským cvičením a souběžným jednáním československých a sovětských politických špiček v Čierné nad Tisou existuje vzájemná souvislost. Vojenské cvičení v Maďarsku se skutečně časově kryje s jednáním sovětské a československé delegace, které probíhá poblíž vzájemné hranice obou států. Do stavu bojové pohotovosti jsou uvedeny nejen jednotky maďarské armády, ale také sovětské letecké síly. Podezřelé je i to, že zpráva o cvičení Horizont se v tisku objevuje až po ukončení dvoustranných jednání v Čierné nad Tisou.10 Jinou věcí však je, zda lze vůbec Mojžíškovu informaci nějakým odpovídajícím způsobem využít. Zpráva má obvykle význam jen v takovém případě, když její včasné získání umožňuje neprodleně čelit záměrům protivníka.11 To však v tomto případě neplatí. Nevyužít cennou zprávu je na druhé straně vždycky hazard. Záhy lze totiž často vysledovat opačnou variantu – odmlčení zdrojů zpráv. Může to svědčit o vážnosti situace. Nicméně i v takovém případě to není úplně k zahození. Platí stará zásada, že žádná zpráva je také zpráva.12 Skutečně přicházejí dny podivného klidu. Po jednáních v Čierné nad Tisou a v Bratislavě se už žádné další politické schůzky nekonají. Nastává jakési politické vakuum. Je to zejména proto, že Sověti už dalším jednáním nepřikládají žádný význam. Vždyť s československými „oportunisty“ a „revizionisty“ už podle Sovětů není o čem jednat. Jejich experti jsou přesvědčeni, že varovných signálů obdrželi už Čechoslováci dost a stejně to není nic platné. Chystají proto

42

uplatnění hrubé síly, které před lety úspěšně zabralo v NDR i v Maďarsku. Československo nebude v tomto ohledu výjimkou. „Spřátelené“ mocnosti dospěly k závěru, že je načase udělit Československu lekci a zamezit všem nevyzpytatelným experimentům. Okupace proto přichází zdánlivě jako blesk z čistého nebe. Ještě 20. srpna odpoledne se na vltavském nábřeží v budově ústředního výboru Komunistické strany Československa scházejí stranické veličiny, aby projednali záležitosti spjaté s nadcházejícím sjezdem KSČ. Konzervativci v čele s Kolderem, Biľakem, Kapkem a Rigem se snaží projednávání tohoto bodu bojkotovat a oddalovat. Navrhují proto jiný program. Sice ho neprosadí, ale na tom už koneckonců vůbec nezáleží. Třebaže se jednání vleče, kostky jsou už dávno vrženy. Když chybí jen několik minut do půlnoci přichází rozuzlení. Předseda vlády Oldřich Černík přítomným oznamuje, že „vojska pěti socialistických zemí překročila hranice a začínají obsazovat republiku“. Je třeba připravit prohlášení určené obyvatelstvu. Jeho stylizace je svěřena Zdeňku Mlynářovi. Na rozbřesku nového dne už letí do éteru prohlášení. „Včera, dne 20. srpna 1968, kolem 23. hodiny překročila vojska SSSR, Polské lidové republiky, Německé demokratické republiky, Maďarské lidové republiky a Bulharské lidové republiky státní hranice ČSSR… Předsednictvo ÚV KSČ vyzývá všechny občany republiky, aby zachovali klid a nekladli postupujícím vojskům odpor, protože obrana našich státních hranic je nyní nemožná. Proto ani naše armáda, bezpečnost a Lidové milice nedostaly rozkaz k obraně země…“13 Jakkoliv je pro mnohé tápající veličiny vojenský zásah pěti států Varšavské smlouvy těžko pochopitelný, lze jednoznačně říci, že tehdejší politické a armádní špičky s ním jako s určitou eventualitou vývoje měly počítat. Nebo si tuto možnost měly alespoň připustit. Pokud by takto neuvažovaly, chovaly by se mírně řečeno velmi naivně a dopustily by se zároveň velké chyby. Každému muselo být jasné, že Československo má pro Varšavskou smlouvu zásadní geopolitický význam. Československá socialistická republika zaujímala především pro svou strategickou polohu také významné místo v operačních plánech Spojeného velení ozbrojených sil. Z české kotliny bylo možné kontrolovat jihovýchod západního Německa a severovýchod Rakouska. Navzdory této skutečnosti se však Sověti cítili v tomto prostoru oslabeni. Vadilo jim, že nemají v Československu rozmístěna svá vojska. Antonín Novotný se v tomto ohledu navíc vytrvale stavěl na zadní a tuto možnost odmítal. Dalším a ještě podstatnějším důvodem k vojenské intervenci a následnému rozmístění sovětských vojsk mohl být tehdy velmi aktuální problém atomových zbraní. Šlo vlastně o rozmístění sovětských jaderných hlavic na československém území.14

43

Jestliže disponuje vojenská rozvědka nejpozději na počátku srpna poznatky, které naznačují možnost okupace, neznamená to, že by takové signály neměly i jiní. Své instrukce má i prosovětsky orientovaný náměstek ministra vnitra Viliam Šalgovič, který je napojený na sovětské zpravodajské služby.15 Předem je o situaci informovaný nepochybně i náčelník Generálního štábu ČSLA Karel Rusov. S předstihem si k sobě povolává 20. srpna na desátou večer náčelníka vojenské rozvědky generálmajora Oldřicha Burdu. Generálporučík Rusov mu po příchodu oznamuje, že Sověti zde budou velmi brzy.16 Náčelník Zpravodajské správy generálmajor Burda může být jen těžko příliš překvapený. Nyní to však už není o variantách, získává železnou jistotu, že krajní situace skutečně nastala. V roce 1969 se pokusí popsat své tehdejší pocity, ale je třeba poznamenat, že je to v době, kdy už je jako politicky nespolehlivá figura vystaven hrozbě vážných existenčních potíží, takže je třeba jeho tehdejší svědectví brát s nezbytnou rezervou. Situaci, která zavládla těsně po zahájení okupace, charakterizuje s odstupem jako neuvěřitelný zmatek. Každý se bojí učinit nějaké rozhodnutí. Každý se zabývá sám sebou a řeší vlastní dilema. Zdá se obtížné, ne-li nemožné, cokoliv podniknout. „Nespolupracovat se spojenci bylo nemožné, pracovat pro ně bylo proti stanovisku vedení strany.“ Jak rozseknout tento gordický uzel, když se okupace stala realitou? Nejistotu všech zúčastněných neprohlubuje jen přítomnost cizích vojsk, ale také atmosféra panující v budově Generálního štábu. Lidé jakoby strkali hlavu do písku a zříkali se jakékoliv odpovědnosti. Kdekdo se klepe o svou pracně budovanou kariéru. Nikdo nemá recept na to, co právě teď podniknout. Generál Burda si uvědomuje, že od konce války uplynulo už více než dvacet let a z vojáků se stali úředníci. Podle toho se i chovají. Typický je postoj generála Šmoldase. „Nevidíš, co se kolem děje? Vezmi si polévku a jez.“ To ale není to jediné, co dělá na generála Burdu špatný dojem. Budovou se šíří defétismus a poraženectví. Chodbami kolují zvěsti o tom, že velení ministerstva a státu neexistuje. Šéf vojenské rozvědky z toho vyvozuje jediný závěr, velení nemá potřebné kontakty ani zájem vzniklé problémy řešit. Uvědomuje si zároveň, že on si něco takového nemůže dovolit. Už brzy se bude muset rozhodnout a zaujmout k vzniklé situaci jasný postoj. Ještě jedna věc však generálu Burdovi vrtá v hlavě a nedopřává mu klidu. Rozhlasové prohlášení odpovědných stranických činitelů k okupaci. V roce 1969 se o něm také zmiňuje. Generál Burda však mlží. Říká, že mnohé takové prohlášení překvapilo. Všichni prý čekali jiné stanovisko. Blíže tyto pocity však

44

neupřesňuje. Co má tedy na mysli? To se můžeme jen dohadovat. Mělo se snad vedení strany postavit na stranu okupantů? Nebo se naopak čekal alespoň symbolický odpor? Těžko říci. O tom dokumenty mlčí. Je také možné, že si tímto tvrzením před prověrkovým tribunálem tehdy už bývalý náčelník vojenské rozvědky jen dodatečně zajišťoval určité alibi. Chtěl snad říci, jak to v jednu chvíli před komisí naznačoval, že by se zachoval jinak, kdyby se mohl alespoň o někoho opřít? Ať tak či onak – platné mu to nic nebylo. Jediné, co lze ze zachovaných dokumentů bezpečně doložit, je to, že generál Burda, zpočátku sice sám zmítaný nejrůznějšími pochybnostmi, nestrčil v rozhodujících okamžicích hlavu do písku a nezaujal pozici mrtvého brouka. Postavil se zřetelně proti okupaci. Od tohoto okamžiku se také v dobrém i ve zlém začal odvíjet i jeho další osud.

Poznámky 1Zdeněk Mlynář: Mráz přichází z Kremlu, Mladá fronta, Praha 1990, s. 196. 2Tamtéž, s. 167. 3Mihai Retegan: 1968 – Ve stínu pražského jara, Argo, Praha 2002, s. 136. 4Tamtéž, s. 93. 5Tamtéž, s. 98. 6 Tamtéž, s. 130. 7 Tamtéž, s. 155. 8 Tamtéž, s. 148. 9 Zdeněk Mlynář: Mráz přichází z Kremlu, Mladá fronta, Praha 1990, s. 167. 10 ZS/GŠ – přijatá zpráva č. 1, Budapešť 1968, MNO – ZS T 12/4–31/4. 11 František Fárek, spisy, 6. díl: Zpravodajské spojení, strojopis (dále František Fárek: ZS, strojopis). 12 František Fárek: ZS, strojopis. 13 Provolání předsednictva ÚV KSČ – citováno podle článku Z. Pavlačíka, J. Macha: Rozkaz: osvoboďte Dubčeka, Koktejl, září 1997. 14 Mihai Retegan: 1968 – Ve stínu pražského jara, Argo, Praha 2002, s. 127. 15 Jiří Vančura: Naděje a zklamání – Pražské jaro 1968, Mladá fronta, Praha 1990, s. 71–72. 16 Svědectví náčelníka ZS/GŠ generálmajora Oldřicha Burdy, příloha k čj. 021341, SZS – 1969 (dále Svědectví generálmajora Oldřicha Burdy).

45

46

IV.

VE VÍRU EMOCÍ Motto: „Přežije a přetrvá jedině čest. A právě čest vdechne život mrtvému tělu, až zlé časy pominou.“ Louis Bernieres Sotva doléhají k obyvatelstvu první zmatené zprávy, kolony tanků a těžkých vozidel směřují od ruzyňského letiště do centra Prahy. Záplava invazní techniky se zdá být nekonečná. V průběhu několika hodin proniká na československé území 29 divizí, z toho 15 tankových. Celkem asi 7500 tanků a 300 000 vojáků.1 Invazní stroje nezaplňují pouze oblohu nad Prahou, ale dosedají i na plochu letiště v Brně-Tuřanech. Každý si může povšimnout nezvyklého ruchu, který je všudypřítomný. Jaroslav Janků ze 7. výsadkového pluku vzpomíná, jak o půl třetí ráno zahlédl na obloze nad Holešovem první blikající „osmnáctku“. „Všiml jsem si, že otáčí kurz na Brno. Za půl hodiny jsem zahlédl další dopravní mašinu. Pak další a další… Celkem jsem jich napočítal 72. Tanky a obrněné transportéry pak pokryly plochu letiště.“ Kolony obrněnců dávají okupaci rozměr něčeho hrozivého a trvalého. Je to účinná demonstrace síly, ale zatím obyvatelstvo příliš zastrašit nedokáže. Lidé pokřikují na zmatené vojáky okupačních vojsk, že v Československu žádná kontrarevoluce není a vyzývají je, aby se vrátili domů. Obrněné vozy a jejich osádky ale nedbají na lidské emoce a stereotypně rachotí předem vytýčeným směrem. Nejprve je obsazeno Ministerstvo národní obrany a budova Generálního štábu, protože paralyzování československých ozbrojených složek má nepochybně prioritu. Přesto je od počátku jasné, že opatření jsou přehnaná. Nějaký ozbrojený odpor většího rozsahu nehrozí. V tomto smyslu mají okupanti volné ruce. Na druhé straně je jim všude dáváno najevo, že nejsou v Československu vítáni. Lidé je nepovažují ani za hosty, ani za zachránce, ale právě jen za okupanty.

47

Lidé tváří v tvář opancéřovanému nepříteli nerezignují. Brzy jsou stěny domů (někde i chodníky) popsány hesly a polepeny různými plakáty. V ulicích jsou kolportována mimořádná vydání novin, v oknech úřadů i soukromých bytů se objevují státní vlajky, názvy ulic jsou strhány nebo změněny, aby mátly všudypřítomná vojska. Národ tu stojí jako jeden muž v neozbrojeném odporu proti okupantům a dává najevo zvoleným politikům, že za nimi stojí. Zdeněk Mlynář v této souvislosti zmiňuje tehdy aktuální podobenství o slonovi, který nemůže rozšlápnout jehlu.2 Pochopitelně, že slon představuje okupační vojska a jehla československý lid, který si je vědom své morální převahy. Všelidový odpor je spořádaný a v mnohém kontrastuje například s chaosem nastoleným na Generálním štábu, jak o něm podal svědectví náčelník vojenské rozvědky Oldřich Burda. Nicméně i v ulicích měst dochází k mnoha dramatickým situacím. Mrtví a zranění nejsou výjimkou. Morálka národa je však stále vzorná a rezignace není na pořadu dne. Okupační vojska mohou navenek ovládat situaci, ale ve skutečnosti stojí na jejich straně jen menšina tvořená fanatickými stranickými konzervativci a někdy i otevřenými kolaboranty. Pak však dochází k události, která může významně ovlivnit tvář následujících dnů, týdnů a měsíců. Ovšem jen tehdy, pokud se zdaří. A to není jisté. Když sovětští vojáci postupně dokončí obsazování významných stranických a vládních budov, má konečně dojít na opatření zásadního rázu. Sověti chystají za asistence domácích kolaborantů „revoluční tribunál“ a zároveň i vytvoření Sovětům oddané „dělnicko-rolnické“ vlády. Aktuální záležitostí se proto brzy stává zatčení významných stranických a vládních činitelů. Probíhá průběžně se zajišťováním významných budov. Doslova žně mají Sověti v budově ÚV KSČ na vltavském nábřeží. Zatčeným v čele s Alexandrem Dubčekem začíná být jasné, že se brzy mohou stát terčem nevybíravého nátlaku. Patrně prvním internovaným je předseda vlády Oldřich Černík, který k ránu odešel ze zasedání předsednictva ÚV KSČ do svého úřadu. Zatčení představitelé jsou v obrněných transportérech odváženi na letiště a večer letadlem za hranice.3 Rozhořčení způsobené okupací není patrné pouze v ulicích měst a obcí, ale panuje také za „zavřenými dveřmi“. Sílící emoce jsou patrné také mezi příslušníky vojenské rozvědky. Konzervativně orientovaný podplukovník popisuje dění na jeho skupině 21. srpna jako protisovětskou hysterii. Většina příslušníků se podle jeho svědectví shromažďuje u oken. Vyhlížejí do ulice 1. máje a častují sovětské vojáky urážlivými výroky. O výkřiky typu „Asiati“ a „Ivani“ není nouze. Padají i mnohem ostřejší slova. Z oken budovy se pořizují fotografie občanů diskutujících se sovětskými vojáky. Fotografie se mají podle podplukovníka odeslat ke zveřejnění. Zda k tomu skutečně došlo, není jisté. Uvedený příslušník je jako „nespolehlivý orgán“ umístěný v konspiračním bytě a přestává mít přehled o aktuálním dění.4 V srpnových dnech skutečně

48

dochází k tomu, že příslušníci považovaní za nespolehlivé elementy se sklony ke kolaboraci jsou tzv. „morálně izolováni“ a posláni do konspiračních bytů. Ti, kteří mají důvěru, jsou však ponecháni na pracovišti. O tomto opatření se ještě zmíníme v souvislosti s děním na 2. oddělení Zpravodajské správy. Zmíněný podplukovník, který byl dán v srpnu 1968 do tzv. morální izolace, si někdejší újmu vynahradí v roce 1969 před komisí NGŠ. Chová se přitom velmi horlivě. Útočí na všechny „pravičáky“, nejvíce si však bere na mušku náčelníka skupiny podplukovníka Kašpírka. Komisi prozrazuje, že do Prahy je v srpnu 1968 jeho zásluhou přepravena radiostanice Orel. Technické prostředky vojenské rozvědky jsou prý tehdy nabídnuty k využití také „kontrarevolučnímu“ vysílání plzeňského rozhlasu. Provoz zajišťuje dokonce radista skupiny major Kott. Náčelník Kašpírek vyvíjí i další aktivity. Nechává prý také sledovat pohyb sovětských vojsk v okolí Plzně. To však stále není výčet všech údajných Kašpírkových „hříchů“. Z jeho iniciativy jsou podle dotyčného podplukovníka potom dokonce rozeslány radiogramy agentům se striktním příkazem, aby přerušili veškerou činnost. Kašpírkův rozkaz určený všem spolupracovníkům rozvědky na našem území vyjadřuje výstižně poselství prvních okupačních dnů: SE SOVĚTY

NESPOLUPRACUJEME!

Ani to však neplatí absolutně. Najdou se i jedinci, kteří vzniklou situaci hodnotí jinak a vycházejí Sovětům vstříc. Jeden se dokonce veze v sovětském transportéru, aby okupantům usnadnil orientaci v hlavním městě. Na tento případ paradoxně upozorní příslušník VKR, který zároveň vojenské rozvědčíky nabádá, aby si více hlídali vzájemné styky, protože případ soudruha Redla považuje za velmi špatný příklad.5 Zpráva zvláštní komise ustavené náčelníkem Generálního štábu pod vedením generálmajora Josefa Širůčky dospívá v roce 1969 k závěru, že samotný vstup spojeneckých vojsk do ČSSR je pro pravicově se angažující funkcionáře obrovským šokem, který jim zabraňuje v jakékoli soudné reakci. Ve zprávě se píše o emocionálním třeštění, které se obrací proti zbytku zásadových soudruhů. Širůčkova komise se dále zmiňuje o vzniku prudkých názorových střetů, o osočování a skandalizování některých osob, které jsou obviňovány z kolaborace a zrady. 6 Podle citované zprávy dochází po 21. srpnu k překračování rozkazů prezidenta republiky a ministra národní obrany. Nejvíce tato komise kritizuje skutečnost, že se ihned po okupaci organizuje „vlastenecká činnost“, dochází prý k pálení spisů a k vylepování hesel o kolaboraci a neutralitě. Tehdy zasedá také rozšířené plénum hlavního výboru KSČ vojenské rozvědky, které vydává ve vztahu k okupaci následné pokyny – NEKOLAB OROVAT, UCHOVAT KÁDRY, ZACHOVAT

JEDNOTU A IZOLOVAT TY, KTEŘÍ BY CHTĚLI POŽADOVANOU JEDNOTU NARUŠIT.

49

Komise NGŠ o rok později na vojenskou rozvědku ostře zaútočí. Nejvíce jsou napadáni příslušníci zakryté části vojenské rozvědky. Osudný 21. srpen 1968 je označen za kulminační bod, kterým podle komise dosahují vrcholu protisovětské postoje. Protisovětské emoce jsou v osudných srpnových dnech projevovány naprosto spontánně a příslušníci se je nesnaží nijak zakrývat. Také náčelnický sbor se staví na jasně PROTISOVĚTSKÉ STANOVISKO. Svým postojem tak výrazně ovlivňuje i ostatní příslušníky. Obsah tehdy vydaných rozkazů hovoří sám za sebe. Dá se shrnout do několika bodů: 1. V žádném případě nespolupracovat se sovětskými orgány, případně vojsky a považovat je za okupanty. 2. Učinit taková opatření, aby v případě okupace pracovišť sovětskými vojsky nebylo možné identifikovat pracovníky vojenské rozvědky nebo případy, na nichž pracují. Ukrýt zvláště svazky cenných agentů, materiál apod. 3. Vytvořit takový stav a opatření na Zpravodajské správě, aby mohla poskytovat pomoc československým legálním orgánům a ÚV KSČ vzešlému z XIV. sjezdu KSČ. Jedná se o tzv. vysočanský sjezd. 4. Do stavu aktivity k plnění úkolů uvést útvary Zpravodajské správy i celou zakrytou část. Zapojení příslušníků vojenské rozvědky včetně speciálních útvarů by v srpnu 1968 nebylo možné bez podpory samotného velení Zpravodajské správy. Ačkoliv vnímá náčelník ZS/GŠ generálmajor Burda vzniklou situaci jako velmi složitou a z pohledu armádního velení jako plnou rozporů, rozhodne se urychleně svolat poradu velení vojenské rozvědky. Účastníci porady se scházejí na přelomu 21. a 22. srpna. Problémů, které má setkání vyřešit, je několik. Především je nutné nalézt východisko ze složité situace a vytýčit směr, jímž se bude složka v dalších dnech ubírat. Jednoznačný postoj je třeba zaujmout k okupaci země, která se stala těžce sdílenou realitou. Na pořad jednání se nejprve dostávají aktuální události. Vévodí jim internace vedoucích stranických a vládních činitelů v čele s vedoucím tajemníkem ÚV KSČ a vlastně i hlavním symbolem pražského jara Alexandrem Dubčekem. Naprosto vážně se jedná o akci, kterou je nutné podniknout na jejich záchranu. Klíčovým bodem porady je rovněž aktivní využití všech prostředků vojenské rozvědky proti okupantům. Další projednávaná témata se později nedaří Širůčkově vyšetřovací komisi upřesnit. Je to prý způsobeno především neochotou přímých účastníků v této věci před komisí vypovídat.7 Průběh porady u generála Burdy lze nicméně do jisté míry zrekonstruovat podle výpovědí přímých účastníků, kteří nakonec nebyli zase tak nesdílní, jak si stěžují pracovníci komise. Podle bývalého tajemníka HV KSČ ZS/GŠ

50

podplukovníka Škroba 8 a dalších vyslechnutých svědků 9 vydává náčelník Burda svému zástupci plukovníku Drongovi příkaz, aby zjistil, kde se nacházejí internovaní vedoucí představitelé strany a státu v čele s Alexandrem Dubčekem a Oldřichem Černíkem. Zároveň pověřuje svého druhého zástupce plukovníka Vinklera, aby zabezpečil vytvoření pohotovostní jednotky určené k osvobození dotyčných činitelů. Podplukovník Škrob je přitom přesvědčený, že tyto úkoly obdržel náčelník ZS/GŠ Burda od náčelníka Generálního štábu ČSLA Rusova. Podplukovník Šnábl později uvedl, že 21. srpna se v kanceláři plukovníka Vinklera sešlo několik lidí. Vzpomněl si na generála Burdu, plukovníka Dronga, podplukovníka Škroba a plukovníka Kříže. I na Šnábla vše dělalo dojem, že náčelníka vojenské rozvědky někdo pověřil, aby zjistil, kde se nachází Dubček. Proto se podle něho Burda obrátil na svého zástupce plukovníka Dronga.10 Tento muž výslovně uvedl, že se náčelník ZS/GŠ Burda odvolával na příkazy ministra národní obrany Dzúra a náčelníka Generálního štábu Rusova. Vzhledem k tomu, že se jednalo o výrazně prosovětsky se angažující vysoké armádní důstojníky, nejeví se tato verze jako příliš pravděpodobná. Vždyť Dzúr společně s Rusovem si svá křesla na rozdíl od Burdy, Dronga, Vinklera a dalších udrželi i v období normalizace. Přitom se nerozdávala zadarmo. Vyvolení se museli hodně snažit, aby do nich mohli usednout po boku všech věrných internacionalistů. Tlumočil tedy generál Burda skutečné rozkazy svých nadřízených, nebo si vše jen vymyslel? Vypadá to, že pravděpodobnější je druhá možnost. Náčelník ZS/GŠ se nejspíš sám chopil iniciativy, aby ostatním ukázal, že není pouhý aparátčík vystudovaný v Moskvě a že jemu stejně jako jiným vlastencům bije srdce v pravý čas na správném místě. Generál Burda chtěl asi dát všem najevo, že jeho dubnová sebekritika a rozchod s minulostí nebyly jen formální záležitostí. Chtěl dokázat, že se v pravou chvíli umí vzít za správnou věc a spolupracovat ruku v ruce s ostatními. Porada na přelomu 21. a 22. srpna však přesto neprobíhá nijak hladce. Plukovník Drong není zrovna u vytržení, když má splnit příkaz generála Burdy a zjistit, kde se nachází Dubček. Argumentuje velmi opatrně. Snaží se vysvětlit, že splnit takový úkol je téměř nemožné. Nejprve proto dlouze vysvětluje, že je třeba zjistit, zda zadržené představitele převáželi po silnici, nebo transportovali z letiště. A to není vše. Prověřit se musí podle zástupce náčelníka správy ještě celá řada dalších údajů. Generál Burda chvíli naslouchá, ale brzy mu dochází trpělivost, protože všechny vznesené argumenty považuje za pouhé vytáčky. Navíc si určitě nepřeje, aby byla v této kritické době zpochybněna jeho autorita. Ví, že je v sázce příliš mnoho na to, aby se porada rozmělňovala tímto způsobem. Burda se na chvíli ovládne, pak ale pohlédne na Dronga a vzápětí vybuchne.

51

„Kdo je posera, nechť odejde.“ Drong je rázností nadřízeného překvapený a dává se na pozvolný ústup do předem připravených pozic. Nakonec slibuje, že vše ověří u prezidentova tajemníka. Potom odchází k telefonu. Vytočí číslo, chvilku hovoří a pak si zřetelně oddechne. „Řekl mi, že se nemáme vzrušovat. Ta záležitost se prý brzy urovná.“ Plukovník Drong se přesto cítí provinile. Nechce působit dojmem toho, kdo věci brzdí. Náhle mu hlavou probleskne nápad. Ještě je tu jedna možnost. Obrátit se s žádostí o pomoc na šéfa VKR generála Stavinohu. Ať VKR dokáže, co umí. Po chvilce přemýšlení však Drong o vhodnosti této varianty sám zapochybuje. Usoudí, že zasvěcovat do všeho „kontráše“ by asi věci příliš neprospělo. Na vztahy ve velení Zpravodajské správy ale tato výměna názorů jistý dopad má. Generál Burda se příliš nespoléhá na plukovníka Dronga a obrací se raději ke svému druhému zástupci plukovníku Vinklerovi. Ten vydává na přání Burdy neprodleně rozkaz k vytvoření pohotovostní jednotky, která má osvobodit internované stranické a státní činitele. Provedením úkolu je pověřený elitní 7. výsadkový pluk.11 Vybraní muži jsou pak skutečně v noci vyvezeni v zakrytých autech z kasáren do prostoru muničního skladu s přidělenými úkoly. Když má plukovník Vinkler o rok později vypovídat před komisí NGŠ, nestojí před jednoduchou volbou. Zvlášť když na něho naléhají a chtějí vědět, kdo dal rozkaz k vytvoření pohotovostní jednotky. Plukovník Vinkler se podobně jako někteří další příslušníci rozvědky pokouší kličkovat a tvrdí, že byl ovlivněný tehdejší atmosférou, že emoce umocňoval v kritických okamžicích alkohol. Na přímou otázku opatrně odpovídá, že rozkaz k vytvoření jednotky byl vydán s vědomím generála Burdy. O měsíc později však svou výpověď upřesňuje v tom smyslu, že patřičný pokyn vydal přímo náčelník vojenské rozvědky generálmajor Oldřich Burda.12 Je třeba připomenout, že po 21. srpnu 1968 se skutečně rozhodnutí velení vojenské rozvědky rodí v mimořádně obtížných podmínkách, kdy vedení státu je internováno, vedení KSČ prakticky neexistuje z téhož důvodu a dříve „odstrkovaní“ funkcionáři se nyní otevřeně staví do služeb interventů a chtějí ustavit prosovětskou „dělnicko-rolnickou“ vládu v čele s Alojzem Indrou. Záhy po okupaci proto vzniká na půdě pražské stranické organizace iniciativa požadující neodkladné svolání XIV. sjezdu KSČ, původně plánovaného až na září. Na úspěšném průběhu této akce se chtějí podílet i příslušníci vojenské rozvědky. Stranou nechce zůstat zejména 2. oddělení. O situaci na 2. oddělení Zpravodajské správy v srpnových dnech se vyjadřuje jedno anonymní svědectví.13 Anonymní stěžovatel uvádí, že zdejší stranická

52

organizace byla pod naprostým vlivem soudruha Němce, letitého pracovníka stranického výboru a zástupce náčelníka oddělení. Hned 21. srpna svolal poradu, kde apeloval na ostatní příslušníky, že NELZE NEČINNĚ PŘIHLÍŽET

K OKUPACI.

Porada u Němce měla dvě části. Nejprve se probírala důvěryhodnost jednotlivých členů oddělení. A zde se dostáváme k tvrzení podplukovníka Willa, jež bylo potvrzeno z více stran. Ti příslušníci, kteří nebyli považováni za důvěryhodné, museli odejít do konspiračních nebo vlastních bytů. „Seděli jsme střídavě v bytě soudruha Spirita a u mě a čekali na příkazy soudruha Kobra. Z této nečinnosti jsme usuzovali, že nemáme důvěru vedení a náš pobyt v bytě jsme považovali za odstavení od možné jiné činnosti.“14 Jiný příslušník později vzpomínal na další příklad provedení morální izolace a stěžoval si v této souvislosti na plukovníka Josefa Dronga. „Tento nám při osobním styku po srpnu 1968 sdělil, že soudruh Tupý se jednoznačně postavil za okupaci a je zapotřebí ho ignorovat a morálně izolovat.“15 Také pozdější zpráva komise NGŠ uvádí, že v srpnovém období byli někteří soudruzi dáni do morální izolace.16 Jednalo se například o podplukovníka Šimana, který byl jako nedůvěryhodný příslušník přemístěn. Normalizátoři později odměnili tohoto „nešťastníka“ členstvím v prověrkové komisi, kde mohl své někdejší odstavení svým někdejším odpůrcům důrazně připomenout. V materiálech komise NGŠ se hovoří i o dalších diskriminačních opatřeních, na nichž se měli podílet plukovník Vinkler, plukovník Drong, plukovník Němec, náčelník 3. oddělení podplukovník Svatoš a náčelník 4. oddělení podplukovník Krejča. Celé „konsolidační“ řízení se však s těmito jmény nespokojuje a na „tapetě“ se objevují další „pravicoví úchylkáři“ – náčelník 2. oddělení plukovník Jiří Hájek, zástupce náčelníka zpravodajské školy podplukovník Ladislav Pokorný, náčelník 2. skupiny 2. oddělení plukovník Přibyl, náčelník 2. skupiny 4. oddělení podplukovník Kobr. Plnou zodpovědnost podle komise NGŠ nese také bývalý první tajemník HV KSČ podplukovník Škrob a tajemník podplukovník Prokeš. Mezi organizátory diskriminačních opatření komise dále jmenuje například podplukovníka Ottenschlägera, podplukovníka Polanského, majora Thurnvalda, podplukovníka Syrového, podplukovníka Pokorného, podplukovníka Kašpírka, občanského pracovníka Ing. Krále a další osoby. Z uvedeného poměrně obsáhlého seznamu je zřejmé, že velmi významná část vedoucích pracovníků vojenské rozvědky se zcela záměrně a programově postavila proti přisluhovačům okupantů s cílem izolovat je, aby nesabotovali úsilí proti okupantům se angažujících příslušníků rozvědky. Koncem roku

53

1969, kdy zasedala komise NGŠ, měli tito nadšení vlastenci za své činy podle nových mocipánů po zásluze pykat. Druhé části zmíněné porady se účastní pouze ti příslušníci oddělení, kteří získali důvěru. Do této skupiny patří především příslušníci Přibyl, Ottenschläger, Thurnvald a Polanský. Přizváni jsou ještě náčelníci 4. a také 1. oddělení podplukovníci Krejča a Šnábl. Na poradě je schváleno rozhodnutí monitorovat pohyb a postavení sovětských vojsk. Získané zprávy přebírají a vyhodnocují zejména plukovník Němec a major Thurnvald, ačkoliv prověrková komise později konstatovala, že zejména druhý jmenovaný popírá tuto skutečnost, jakož ostatně veškerou svou činnost. Sledování pohybu sovětských vojsk organizuje podplukovník Kašpírek. Podplukovník Kubr požaduje, aby příslušníci projeli osobním autem trasu Praha – Hradec Králové a dvěma auty také úsek Praha – Plzeň. Posádky jednotlivých aut mají za úkol zjišťovat bezpečnostní situaci, sledovat průjezdnost silnic, četnost kontrol apod. Chystá se rovněž budování mrtvých agenturních schránek. Je to především záležitost 1., 2. a 4. oddělení, ale podílí se na něm celá složka. Tento rozkaz je však později zrušen. Další rozkazy se týkají zásobování. Do vybraných konspiračních bytů jsou svezeny potraviny, benzin, polní lůžkoviny a další věci. Plukovník Drong a podplukovník Svatoš dávají rozkaz k vydání cestovních a diplomatických pasů vystavených na pravá i krycí jména. Spolu s tím se vydávají i další zpravodajské doklady. „A to bez jakékoli dokumentace či podpisu“, vztekají se později členové prověrkových komisí. Podle dalšího „internacionálním závazkům plně oddaného příslušníka“ tzv. pravičáci sepisovali rezoluce a letáky namířené proti Ministerstvu vnitra, kde úřadoval „muž Moskvy“ Viliam Šalgovič. Svědek popisuje nelíčenou radost podplukovníka Němce, kterou projevil během rozhovoru se zástupcem náčelníka Zpravodajské správy plukovníkem Drongem. „To bude senzace až některé materiály otiskne německý Der Spiegel.“17 Svědek také neopomene dodat, že letáky a rezoluce byly rozmnoženy v redakci Rudého práva, čímž naznačoval, že pravičáci měli výborné kontakty na nejvyšší stranické vedení, které pochopitelně také nemohlo být jinak než pravicově orientované. Na druhé straně nelze všechny tyto výpovědi brát vždy doslova. Někteří „svědkové“ si mohli dobře spočítat, co od nich chce komise slyšet. A podle toho také libovolně fabulovat a vytvářet účelové konstrukce. Spojení tzv. pravičáků se západními sdělovacími prostředky členům komise jistě zvlášť lahodilo. Takovým průhledným způsobem bylo možné „dokázat“ existenci kontrarevoluce a dodatečně i ospravedlnit „bratrskou internacionální pomoc“ okupačních armád.

54

Vraťme se ještě jednou k tvrzení citovaného svědka. S ročním odstupem od zmiňovaných událostí se snaží působit jako ideově mimořádně pevný soudruh a hovoří o tom, jak část letáků byla rozdána lidem a další měl on sám rozhodit před budovou Ministerstva vnitra. Neudělal to však a letáky spálil doma v kamnech. Navíc prý odmítl vypracovat zprávu o situaci na Ministerstvu vnitra. A stále to ještě není vše. Když na něho naléhal „pravičák“ Krejča, aby se připojil k většině, odbyl ho přímo ukázkově. „Nešilhám po Západu a vstup plně schvaluji. Než s nimi, to budu raději střílet po boku Rudé armády.“ Těžko říci, nakolik je možné takovou výpověď učiněnou s ročním odstupem před politickou prověrkovou komisí považovat za věrohodnou. Pokud je pravdivá, pak se jedná v srpnových dnech osmašedesátého roku o velice vzácný příklad soudruha věrného okupační moci doslova až za hrob. Spíše se však zdá, že tento pohled na srpnové události víc než pravdu ukazuje normalizační kritérium „pravdivosti“, které rezignuje na to být relevantním a hlavně pravdivým zdrojem poznání skutečnosti. Ideologie v tomto případě stojí nad skutečností, protože vůbec nejde o to, jak se co stalo, ale o to, jak se to mělo stát.

Poznámky 1 Jiří Vančura: Naděje a zklamání – Pražské jaro 1968, Mladá fronta, Praha 1990, s. 80. 2 Zdeněk Mlynář: Mráz přichází z Kremlu, Mladá fronta, Praha 1990, s. 228. 3 Jiří Vančura: Naděje a zklamání – Pražské jaro 1968, Mladá fronta, Praha 1990, s. 75–77. 4 Výpověď podplukovníka Miroslava Willa, I/1. oddělení, 13. 10. 1969. 5 Sdělení podplukovníka Karla Maška, GŠ/ZS, 7. 10. 1969. 6 Zpráva komise NGŠ o výsledcích šetření činnosti na ZS v roce 1968 a 1969. Původní čj. je přeškrtnuté, rukou je dopsáno 0048146. Předkládá předseda komise generálmajor Josef Širůčka. Práce komise: 15. 9.–5. 11. 1969 (dále Zpráva komise NGŠ o výsledcích šetření činnosti na ZS v roce 1968 a 1969). 7 Tamtéž. 8 Záznam pohovoru s vedoucím tajemníkem HV KSČ ZS/GŠ podplukovníkem Škrobem, 22. 10. 1969 (dále Záznam pohovoru s podplukovníkem Škrobem, 22. 10. 1969). 9 Vyplývá to například také z pohovoru s podplukovníkem Karlem Šnáblem, 24. 10. 1969. 10 Záznam pohovoru s plukovníkem Josefem Drongem, 23. 10. 1969. 11 Záznam pohovoru s plukovníkem Jaroslavem Vinklerem, 23. 10. 1969. 12 Doplněk k rozhovoru s plukovníkem Jaroslavem Vinklerem, 14. 11. 1969. 13 Vyjádření k srpnovým událostem v roce 1968 na 2. oddělení ZS, rukopis. Jméno neuvedeno. 14 Vyjádření staršího důstojníka podplukovníka 4/2 oddělení podplukovníka Richarda Kašpárka k průběhu činnosti 2. sk. 4. odd. v srpnových událostech 1968 (dále Vyjádření Richarda Kašpárka k průběhu činnosti 2. sk. 4. odd. v srpnových událostech 1968). 15 Zápis provedený s podplukovníkem Karlem Maškem, GŠ/ZS, 7. 10. 1969. 16 Zpráva komise NGŠ o výsledcích šetření činnosti na ZS v roce 1968 a 1969. Zde je uvedena poznámka, že doplňující materiál k tomuto souhrnu je založen ve svazku 55 výpovědí, přípravách

55

a provádění pohovorů s některými funkcionáři, záznamy pohovorů, jakož i zápisy ze stranických jednání a konferencí od ledna 1968 do února 1969. Zpracovali: pplk. Ing. Josef Kravar, pplk. Ladislav Holub, pplk. Oldřich Šiman. 17 Záznam o jednání s majorem Václavem Vlkem, 6. 10. 1969.

56

V.

PŘECHOD DO POLOILEGALITY Motto: „V rozhodném okamžiku bude armáda takovou, jakým je celý národ se svými vadami a přednostmi.“ František Fárek Dramatická situace, která vypukla po 21. srpnu, vyvolává napětí v celé armádě. Příslušníci Generálního štábu ČSLA zveřejňují 22. srpna rezoluci, která ostře odsuzuje protiprávní okupaci země vojsky Varšavské smlouvy, protože „porušila všechny normy mezinárodního práva a narušila základní vztahy ČSLA k ostatním armádám Varšavské smlouvy, které se podílejí na okupaci naší vlasti“. Rezoluce požaduje rovněž propuštění všech řádně a demokraticky zvolených stranických a vládních činitelů a stažení okupačních vojsk z našich měst. Výmluvné je i prohlášení 5. oddělení Zpravodajské správy. Ukazuje, že vojenská rozvědka hýří aktivitou, aby pomohla legálně zvoleným orgánům a zároveň ztížila situaci okupačních sil. „Nesouhlasíme s uměle vytvořenými frakcemi ÚV KSČ pod záštitou okupačních orgánů… odsuzujeme kolaboraci s okupačními vojsky… a jsme připraveni zabezpečit nerušený průběh XIV. sjezdu KSČ…“ Také zpráva komise NGŠ z roku 1969 se zmiňuje o spolupráci orgánů vojenské rozvědky se zástupci „ilegálního“ tisku ve věci zajištění podpory vysočanskému sjezdu. Významnou roli hraje v tomto ohledu především podplukovník Škrob, který se sám sjezdu aktivně účastní a který je dokonce zapojený do práce volební komise.1 Později podrobně informuje základní organizace o průběhu a výsledcích vysočanského sjezdu. Širůčkova komise mu to později spočítá i s úroky, když ve své zprávě uvede, že podplukovník Škrob přispíval k rozdmýchávání nacionalistických vášní tím, že emotivně líčil, jak soudruhu Dubčekovi způsobili okupanti četná zranění.

57

K tomuto tvrzení několik slov na okraj. Těžko říci, co měl pplk. Škrob na mysli a kdy mělo k této události podle něho dojít. Alexander Dubček se však skutečně zranil. To výmysl není. Zdravotní újmu si však nejspíš způsobil sám. Alespoň pokud přihlédneme ke svědectví, které ve své memoárové knize předkládá Zdeněk Mlynář. Tento bývalý stranický tajemník se o Dubčekově zranění zmiňuje v souvislosti s jednáním československé delegace v Moskvě, kterého se však Škrob pochopitelně neúčastnil. „Ležel v posteli pod přikrývkou… ležel bezvládně, zřejmě pod vlivem nějakých uklidňujících léků. Na čele měl menší, leukoplastem zalepenou ranku… byl tehdy ve stavu úplného nervového zhroucení. Zranění na čele utrpěl nárazem o umyvadlo, když upadl v koupelně…“2 Nyní zpět k vysočanskému sjezdu. Vojenská rozvědka mu vyjadřuje aktivní podporu několika způsoby. Asi čtyři novináři jsou údajně přijati příslušníky rozvědky Němcem, Přibylem a Thurnvaldem dokonce v utajované části budovy. Novinářům jsou dána k dispozici auta i s řidiči. Cílem těchto opatření je zajistit pravdivé a pokud možno úplné a nezkreslené informování veřejnosti o průběhu jednání tzv. vysočanského sjezdu, kde je za nepřítomnosti vedoucích politiků zvoleno nové vedení strany. V následujících týdnech udržuje vojenská rozvědka rovněž spojení s některými předními politiky. Patří k nim Josef Smrkovský nebo Zdeněk Mlynář. Vojenská rozvědka jedná i s tehdejším ředitelem Československého rozhlasu Z . Hejzlarem ohledně pomoci rozhlasovému vysílání v Praze a v Plzni. Co se týče pomoci mimořádnému sjezdu KSČ ve Vysočanech, něco se lze dozvědět i z výpovědí těch pracovníků ZS/GŠ, kteří dodatečně takové jednání neschvalovali. Jeden z občanských zaměstnanců si později ve své výpovědi stěžuje na podplukovníka Krejču kvůli tomu, že vydal příkaz, aby byl novinářům plně k dispozici.3 Řidič tvrdí, že svého nadřízeného musel nejprve odvézt do redakce Dikobrazu k nádraží Praha-Střed. Tam ho pplk. Krejča přidělil jako řidiče k redaktoru Antonínu Růžičkovi. Tohoto muže odvezl ještě s dalším společníkem okolo čtvrté hodiny na Vinohrady k budově Ministerstva zdravotnictví. Z rozhovoru redaktorů řidič prý vytušil, že se v blízkosti vinohradské vodárny nachází pomocné vysílací studio. Pomocník 4. oddělení pak ještě odvážel dalšího redaktora. Tentokrát se jednalo o Františka Růžičku, který se chtěl dostat do Vysočan k závodu ČKD Praha. Dalšího redaktora potom odvezl řidič 24. srpna na Smíchov k „tanku“ do nějaké tiskárny. Dále byl několikrát mezi 24. a 26. srpnem k dispozici redaktoru Vaněčkovi při jeho pravidelných cestách do závodu ČKD Praha. V tomto případě šlo opět o dodatečné svědectví vyžádané „konsolidační“ komisí. Občanský pracovník neopomněl před komisí iniciativně uvést, že podle

58

jeho názoru „příkazy podplukovníka Krejči neodpovídaly služebním úkolům“.4 A navrch přidal i vlastní úvahu o tom, že tyto rozkazy byly prospěšné pouze zmíněným redaktorům při zajišťování zpravodajství z vysočanského sjezdu. Svědek jménem Voves také iniciativně dodal, že podobné úkoly dostal i soudruh Hrabal, který jezdil rovněž do redakce Dikobrazu. Nejspíš se prý jednalo o distribuci protisovětských tiskovin. Svědek nechtěl nechat komisi na pochybách o svých postojích a na důkaz svého správného smýšlení ještě uvedl, že několikrát odmítl přímé pozvání do redakce, čímž prý ztratil důvěru dotyčných žurnalistů. V podobném duchu vyznívá i svědectví zmíněného soudruha Hrabala, který se rovněž pokusil před komisí o určitou rekonstrukci zmíněných událostí.5 „23. srpna jsme byli spolu se soudruhem Ševčíkem odesláni náčelníkem skupiny soudruhem Kobrem do redakce Rudého práva, která měla toho času sídlo v redakci Dikobrazu u náměstí Praha - Střed. Zde jsme byli k dispozici redaktorům. Měli jsme jezdit podle jejich potřeb… Vždy jsem redaktory vysadil v blízkosti konečné tramvaje číslo 15 ve Vysočanech a v boční ulici jsem na ně čekal… Dne 27. srpna jsem na redaktory čekal ráno v Karlíně na parkovišti U Invalidovny, kde byl soudruh Voves a redaktory mi předal. Domů jsem jel asi v 21 hodin. 28. srpna jsme v dopoledních hodinách poslouchali projev soudruha Dubčeka z rozhlasu a krátce poté jsem odjel do konspiračního bytu ve Strašnicích a tím byla moje činnost skončena.“ Naléhavá porada u náčelníka vojenské rozvědky řešila i otázku přechodu na poloilegální formy stranické práce. Rozkazy k netypickému provedení bojové pohotovosti vydal náčelníkův zástupce plukovník Josef Drong. Jejich rozpracování dostali za úkol náčelníci jednotlivých oddělení. Jednalo se o plukovníka Němce, podplukovníka Krejču, podplukovníka Šnábla, podplukovníka Svatoše a spolu s nimi se do práce zapojili i někteří další příslušníci, kteří úkoly iniciativně rozpracovali za přispění náčelníků složek. Ve výčtu jmen nelze opominout také podplukovníka Pokorného, p o d p l u ko v n í k a K a š p í rk a a n á č e l n í ky s k u p i n p l u ko v n í k a P ř i b y l a a podplukovníka Kobra. 6 O co se vlastně jednalo? Proč byla zapotřebí tak naléhavá opatření? V důsledku okupace a stoupající nejistoty se v hlavním městě vytváří krajně napjatá situace. V ulicích se pohybují davy lidí. Množí se incidenty. Emoce dostupují vrcholu. Vedení Zpravodajské správy se netají určitými obavami. Je budova Zpravodajské správy před případnými excesy dostatečně zajištěná? Někteří pesimisté nevylučují, že v případě napadení by mohla budova vyhořet. Je zřejmé, že situaci na ulici nelze mít pod kontrolou. Ovzduší nejistoty zvyšuje nečekaná návštěva u generála Burdy. Kdosi z agenturního pracoviště náčelníka upozorňuje, že tam „dole“ je nepřehledná situace. Generál Burda musí reagovat. Povolává si k sobě plukovníka Dronga.7

59

Na základě přímého rozkazu od náčelníka pak plukovník Drong provádí veškerá nezbytná opatření, aby zabránil dekonspiraci. Je třeba jednat okamžitě. Následně se ze zakryté části rozvědky vyvážejí agenturní svazky a rovněž ostatní materiál směřuje mimo pracoviště. 8 Generálmajor Burda bude později vehementně popírat, že by šlo o jeho iniciativu.9 Tomu zřejmě není třeba věnovat velkou pozornost. Stává se téměř pravidlem, že generál Burda ve svých vystoupeních před prověrkovou komisí z taktických důvodů mlží nebo se snaží popřít to, co je skutečně doloženo a mnohdy z několika zdrojů. Podplukovník Krejča později skutečně potvrzuje, že pokyn k přechodu do ilegality vydal opravdu generál Burda, zatímco plukovník Drong „pro to moc nebyl“.10 Vyvezení materiálů z budovy Zpravodajské správy má také souvislost s rozdělením příslušníků podle stupně důvěry, jak bylo uvedeno v předchozí kapitole. Blíže o tom vypověděl například podplukovník Kašpárek. „Ve dnech 24.–5. 8. 1968 jsem měl společně se soudruhem Holubem službu… do budovy docházeli orgánové z různých oddělení. Pamatuji se, že soudruh Macek vynášel z budovy velké balíky spisů a někam je odvážel. Jak přicházeli orgánové do budovy, zastavovali se u vývěsky, kde byly zavěšeny různé letáky a prohlášení proti vstupu sovětských vojsk…“11 Podle podplukovníka Maška byl odvoz agenturních svazků spojený s přechodem do poloilegality. „Asi 24. nebo 25. srpna 1968 jsem s ostatními soudruhy ze skupiny dostal rozkaz od soudruha pplk. Michálka, abychom agenturní svazky zabalili, zapečetili a přenesli je do konspiračních bytů. Při této příležitosti nám bylo soudruhem Michálkem řečeno, abychom zůstávali v konspiračních bytech a prakticky neprováděli žádnou činnost. Přešli jsme tedy vlastně do poloilegality.“12 Písemnosti vyvezené z budovy Zpravodajské správy jsou ukryty v konspiračních i soukromých bytech, garážích, chatách a v mrtvých agenturních schránkách. V některých případech jsou materiály složené v bednách, někdy se vyskytují volně. Ochranu zajišťují sami příslušníci vojenské rozvědky. V materiálech komise NGŠ se objevuje tvrzení, že byl také vydaný pokyn k ničení některých materiálů, přičemž konečné rozhodnutí mělo záviset na uvážení každého příslušníka. Plukovník Přibyl a plukovník Hájek dávají rovněž příkaz k vyjmutí karet velmi cenných agentů z evidence, aby nedošlo k prozrazení jejich identifikačních údajů. Z příkazu podplukovníka Svatoše jsou ukryty evidenční karty legalistů. Na ošetřovně jsou vytříděny zdravotní knížky důstojníků ze zakryté části. Později se objevuje snaha zjistit, zda skutečně došlo k pálení některých vyzvednutých materiálů. Podle vyjádření jednoho příslušníka vojenské rozvědky bylo asi třetí den – tedy zřejmě 23. srpna – vydáno rozhodnutí vyzvednout si pasy a rozkaz k pálení… měla se údajně spálit identifikační data agentů. Není však známo, že by k tomu došlo. Alespoň to vyplývá ze svědectví zmíněného příslušníka.

60

„Nic ze svých svěřených věcí jsem nespálil.“13 Také výpověď dalšího příslušníka likvidaci materiálů nepotvrzuje. „Na skupině se po mém příchodu z dovolené žádný materiál nepálil. Co bylo do 28. srpna, nevím. Na skupině neschází žádný materiál. V archivu se žádný materiál neničil… do archivu se jelo až koncem září nebo v říjnu. Stav na skupině byl v srpnových dnech stejný jako všude jinde. Běžná práce byla pozastavena. Nebyly požadavky na lustraci, archiv, na doklady… Doklady se normálně začaly vydávat v září tak, jak se práce rozbíhala atd. Pokud se pamatuji, byly z evidence vydány i některé blokované případy a přiloženy k materiálům na skupinách… Kdo dal rozkaz k tomuto úkonu mi není známo… Důvodem pro vydání dokladů bylo ohrožení budovy nepřátelskými živly. Udávalo se, že budovu sledují neznámí lidé, a jelikož evidence je uložena nejníže, aby prý nedošlo k nežádoucímu zničení nebo zcizení dokladů, byly tyto rozptýleny mezi jednotlivá oddělení a jednotlivé orgány... S vydáním dokladů takovým bezhlavým a neevidenčním způsobem jsem měl nejvíce práce já, neboť přehled se dá zničit v několika dnech či hodinách, ale dát to zpět dohromady trvalo týdny.“14 Již citovaný podplukovník Kašpárek, který se cítil po 21. srpnu odstavený, líčí velmi dramaticky situaci, která nastala 25. srpna. Z jeho líčení lze získat dojem, že se snad schylovalo k ozbrojenému odporu proti okupantům. On sám své dramatické líčení ale vzápětí zpochybňuje. „V dopoledních hodinách přišel do prostoru před výtahy soudruh Burdych a celý zděšený říkal, že dostal rozkaz odvézt z budovy nějaké zbraně. Měl před budovou postavené auto (žlutý steischen), ptal se soudruha Holuba, co má dělat. Ten mu řekl, ať to nedělá. Zda odvezl soudruh Burdych z budovy zbraně, již nevím. V průběhu noci sloužil na 1. oddělení také soudruh Škrob, který chodil po budově a vykřikoval, že dětem zakázal učit se rusky za to, co nám provedli. Počínal si jako pominutý…“15 Činnost namířená proti důsledkům okupace nebyla zdaleka jen výsadou domácího prostředí, ale přenesla se i na zahraniční zastupitelské úřady. Některé činnosti byly vzájemně koordinovány. Lze to vyčíst například z textu, který je založený na zvláštním listě v aktech komise NGŠ. „Dne 23. srpna 1968 přijeli do Vídně příslušníci ZS/GŠ Miroslav Janků a Zdeněk Veselý. Vyslanec Novotný měl s nimi dlouhé jednání, pravděpodobně ve věci vytvoření exilových orgánů. Sekretář vojenského atašé Vokáč je ostře protisovětský a v tomto duchu ovlivňoval pracovníky vojenského oddělení. Žádal zakládání interbrigády na pomoc ČSSR a přesvědčoval vojáky z řad emigrantů, kteří obdrželi sovětská vojenská vyznamenání, aby je vraceli na zastupitelský úřad SSSR.“ Zpráva komise NGŠ konstatuje, že cílem mise Veselého a Janků bylo obnovení jednostranného rádiového spojení. Instruktáž provedl podplukovník Veselý, který měl být jako budoucí obsluha tohoto pracoviště přednostně vyškolen ke splnění uvedeného úkolu. Komise se přitom pozastavuje nad tím, že tento

61

úkol se týkal pouze rezidentury Vídeň. Zda akce dvou kurýrů měla nějakou souvislost s údajným vytvářením exilových orgánů lze po čtyřiceti letech těžko říci. Navíc jsou i dostupná akta na další údaje k této kauze velice skoupá. Jedinou výjimkou je případ podplukovníka Krejčí, který jako by nepřímo tuto verzi potvrzoval. K němu se však vrátíme později. Razantně se proti srpnové okupaci staví například vojenské oddělení československého zastupitelského úřadu (ZÚ) v Římě. A to i v době, kdy v Praze už stoupenci normalizace směle zvedají hlavu. Velkou zásluhu na tom má vojenský a letecký přidělenec Přemysl Kocourek, který je podle pozdější normalizační kritiky pod silným vlivem Jiřího Pelikána, někdejšího ústředního ředitele Československé televize a v té době už emigranta s vazbami na italské socialistické hnutí. Pelikán brzy začne v Itálii vydávat exilovou revue Listy a později se stane díky nominaci italských socialistů dokonce prvním „českým“ poslancem Evropského parlamentu. Toto hodnocení souvisí nepochybně se zprávou vojenské kontrarozvědky, která posuzuje na konci roku 1969 situaci na vojenském oddělení československého zastupitelského úřadu v Římě ve velmi negativním světle. „Vnitráci“ (VKR byla součástí StB) se ve zprávě představují v roli ochránců internacionálních svazků zřejmě i z toho důvodu, že normalizace se ve vlasti už „slibně“ rozvíjí a oni dobře vědí, která hodina právě uhodila. Byli by pochopitelně rádi, kdyby to byla i hodina jejich. A tak se snaží zavděčit. „Celá řada pracovníků zůstala od počátku nekompromisně na třídních principech marxismu-leninismu a proletářského internacionalismu a také tak vystupovali. Na druhé straně to byli především soudruzi z vojenského oddělení v čele se soudruhy Kocourkem, Šotkem, Hlávkou, kteří projevili své antisovětské cítění takovými slovy, která u pracovníků zahraniční služby, dlouholetých členů strany a lidí, kteří mají určitý přehled, by nikdo nečekal… hovořili o Sovětech jako o okupantech, vrazích, dobytcích, primitivech, revizionistech atd., což ani nelze dát na papír.“16 Zpráva uvádí jako konkrétní příklad negativního vlivu vojenského oddělení projednávání rezoluce proti vstupu vojsk do Československa, kdy měli vojáci sabotovat úsilí „věrných internacionalistů“. Původní rezoluce, připravená tehdejším výborem základní organizace, byla prý umírněná. V tu chvílí se ale do věci vložil soudruh Šotek a žádal, aby byla rezoluce doplněna o slova okupace, agrese apod. Zmíněný soudruh pak byl členem komise, která původní rezoluci přepracovala a pozměnila v protisovětském duchu. Hodnocení VKR je neúprosné. „…Lze říci, že situace na vojenském oddělení… byla nejhorší ze všech úseků… Prostě vojáci udávali tón všemu.“17

62

Poslední citát ze zprávy popisující situaci na ZÚ v Římě mluví sám za sebe i za dobu, kdy podobná hodnocení vznikala jak houby po dešti. Odpůrci okupace se dostali do defenzivy, zatímco normalizátoři se stali pány situace. Pozice drží nejen doma, ale postupně obsazují svými lidmi i zahraniční zastupitelské úřady. Pro prvně jmenované soudruhy mají jen opovržení. Mnozí se už vidí na jejich místech. Množí se denunciace. „Po listopadové rezoluci se stáhli do ústraní a diskuse dále vedou jen odděleně, a to mezi těmi, jimž tzv. věří. Na veřejnosti se neprojevují a zachovávají pasivitu. To, že se dosud nesmířili a nevyrovnali, potvrzují jejich drobné poznámky, když si neuvědomují, kdo stojí vedle.“18 Z textu je patrná snaha po kádrovém odstavení těch, kteří se zpronevěřili „víře uhlířské“. Začíná se formovat typická tvář nastupující normalizace. Špehování a donášení má pomoci odstartovat nové kariéry, které se budou tvořit na troskách těch starých. Jedni mají na čele napsáno Kainovo znamení, zatímco druzí se začínají drát bezohledně nahoru. Začíná se mluvit o zrádcích, nacionalistech, pravičáckých úchylkářích a oportunistech, kteří zradili socialismus, třídní princip a napomáhali kontrarevoluci. Internacionální hledisko spojené s vděčným uznáním nezištné a bratrské pomoci spojeneckých armád v srpnu 1968 se stává novým výtahem k moci. Ne každý však do něho může nastoupit. Nejdříve je třeba vypracovat „nový pořadník“. Dějiny se sice neopakují, ale v některých ohledech nabízejí stále stejné nebo podobné recepty a možnosti. V tomto smyslu není 21. srpen 1968 zcela nepodobný například 15. březnu 1939. Přesto všechno v časech „obratu“ ještě všichni nepropadají kapitulantství a beznaději. Zatím se stále ještě vede boj za zvrácení neblahých důsledků zahájené okupace. Poznámky Zpráva komise NGŠ o výsledcích šetření činnosti na ZS v roce 1968 a 1969. Zdeněk Mlynář: Mráz přichází z Kremlu, Mladá fronta, Praha 1990, s. 230. 3 Ladislav Oves: Záznam o činnosti pomocníka 4. oddělení ve dnech 21.–26. 8. 1968. 4 Tamtéž. 5 Zpráva majora Jindřicha Hrabala o činnosti v období 21.–28. 8. 1968. 6 K zakryté části ZS – pokračování komise NGŠ. 7 Svědectví generálmajora Oldřicha Burdy. 8 Zápis z jednání komise NGŠ s podplukovníkem Miroslavem Svatošem, 21. 10. 1969. 9 Svědectví generálmajora Oldřicha Burdy. 10 Zápis z jednání komise NGŠ s podplukovníkem Františkem Krejčou, 21. 10. 1969. 11 Vyjádření Richarda Kašpárka k průběhu činnosti 2. sk. 4. odd. v srpnových událostech 1968. 12 Zápis provedený s podplukovníkem Karlem Maškem, GŠ/ZS, 7. 10. 1969. 13 Vyjádření k srpnovým událostem na 2. oddělení ZS, rukopis. Jméno neuvedeno. 14 Václav Kouba: Zpráva o průběhu událostí na 3. skupině v srpnových dnech 1968, 3. odd. / 3. sk., 9. 10. 1969. 15 Vyjádření Richarda Kašpárka k průběhu činnosti 2. sk. 4. oddělení v srpnových událostech 1968. 16 SVKR: vojenské oddělení ZÚ Řím – poznatky, čj. MV 00581 / 11-69, 25. 10. 1969. 17 Tamtéž. 18 Tamtéž. 1 2

63

64

VI.

EMOCE A REALITA Motto: „Charakter národa neznamená jen souhrn specifických znaků jeho kulturních výtvorů, ale také pospolitého chování v kritických dobách.“ František Fárek Okupace se zdaleka netýká jen pražského ústředí Zpravodajské správy. Speciální útvary vojenské rozvědky umístěné mimo hlavní město musí také zaujmout stanovisko k okupaci země. Dochází k tomu v situaci, kdy často nemají dostatek relevantních informací o vzniklé situaci. Přesto nejsou od centra dění zcela odtrženi. Přímo podléhají velení Zpravodajské správy a navíc mají k dispozici poměrně kvalitní techniku, kterou mohou proti okupantům nasadit. Jedná se zejména o rádiové vozy, které mohou suplovat rozhlasové vysílání v situaci, kdy ho na oficiální úrovni okupační vojska znemožní. Příslušníkům těchto speciálních útvarů také nechybí odhodlání a ochota k obětem. To všechno vytváří předpoklady k dosažení minimálně dočasných úspěchů. Je 21. srpna 1968 po půlnoci. Šifrant elitního 7. výsadkového pluku z Holešova František Koller si nervózně protírá ospalky. Před chvílí ho vzbudili. Má okamžitě přijít do kasáren. Co se vlastně děje? Vypadá to, že se dneska už nevyspí. Okolo druhé hodiny už není se svými otázkami a pochybnostmi zdaleka sám. Na nohou už je asi pět stovek lidí. Neblahé tušení se mění v jistotu. Sověti okupují Československo. Kdy dorazí do Holešova? Dojde k vzájemné konfrontaci? To nikdo neví. V tuto chvíli je jisté jen to, že „kostky jsou vrženy“ a „Rubikon je překročen“. Situace se kardinálně změnila. Nic z toho, co platilo ještě včera, dnes už neplatí. To je třeba vzít na vědomí. Za půl hodiny příslušníkům 7. výsadkového pluku nad hlavami bliká první „osmnáctka“. Dopravní letadla okupantů se snášejí na plochu letiště v Brně-Tuřanech. Ve čtyři hodiny je konečně vyhlášený poplach. Zařizují se neodkladné věci jako je například ostraha muničního skladu. Příslušníci jednotky v civilním oblečení a v soukromých vozech vyrážejí na průzkum, protože se čeká příjezd sovětských vojáků.1

65

Zpětně lze sled rychle po sobě následujících událostí rekonstruovat jen přibližně. Asi v jednu hodinu ráno zvoní telefon u velitele pluku Vladimíra Košana. Ze Zpravodajské správy přichází informace o obsazení Československa vojsky pěti států Varšavské smlouvy. Prozatím nemají být vojáci vyvedeni z kasáren. Podplukovník Košan vydává příkaz motospojkám, aby informovaly o situaci všechny vojáky z povolání, kteří jsou služebně zařazeni u 7. výsadkového pluku.2 Zástupce náčelníka štábu Jaroslav Janků vzpomíná, že ještě v noci je vytvořený záložní štáb. On sám se má neprodleně dostavit k veliteli pluku Košanovi. Ten mu oznamuje, že je třeba počítat se vším. I on musí být připravený na každou eventualitu dalšího vývoje. Podplukovník Košan vše důkladně promyslel. „Kdyby nás sbalili, přebíráš moji funkci!“ Nad ránem vydává podplukovník Košan další rozkazy. Stále se ještě neví, kdy Sověti dorazí a co bude jejich příjezd znamenat. Jaroslav Janků si dobře uvědomuje, že je nutné vše co nejlépe připravit a minimálně improvizovat. Nepřítel se může chovat nevyzpytatelně. „Z hlediska bezpečnosti bylo třeba zabránit shromažďování obyvatelstva v blízkosti kasáren. V případě potřeby střílet z oken. Pak jsme čekali na Sověty. Měl jsem u sebe malé tranzistorové rádio a chytal z éteru novinky. Všichni chtěli vědět, co se vlastně děje.“3 Jiný pamětník sovětského vpádu do Československa – tehdejší náčelník štábu pluku Jiří Dufek – si bere na pomoc své osobní poznámky z té doby. Pak přiznává, že po vstupu cizích vojsk v srpnu 1968 střídala jedna událost rychle druhou. Mnoho podrobností si už nepamatuje. Dosud si však schovává drobné poznámky z té doby. Pomalu listuje ve svazku zažloutlých papírů. Najednou zpozorní a pomalu pročítá starý zápis. „21. srpen. Zachovat klid. Nevydávat zbraně. Jak je to s odvoláním Burdy? Situace vážná!“4 Na Rusy čekali v Holešově dost dlouho. Ještě před jejich příchodem vyjel z kasáren rádiový vůz, který pak nepřetržitě zajišťoval šíření vysílání pražského rozhlasu v okolí Holešova.5 Okupanti se objevili kolem desáté hodiny dopoledne. Jaroslav Janků vzpomíná, že Sověti přijeli a požádali o vodu. To byl prý jejich obvyklý trik, když se někam chtěli dostat. Velitel pluku Košan se však nenechal nijak rozhodit a odpověděl jim velmi pádně. „Jeďte na letiště. Tam je vody dost!“ Velitel 7. výsadkového pluku Miroslav Šedina, který byl prvním velitelem této elitní jednotky, popsal tehdejší situaci před deseti lety reportérům magazínu Koktejl. „Rusové přijeli v průběhu dopoledne. Jednalo se o lehkou průzkumnou jednotku. Tanky přijely ke kasárnám a namířily na nás hlavně. Připjal jsem si pistoli a vyšel ven zjistit, co to má

66

znamenat. Sovětský velitel se mne zeptal, jak to, že mám pistoli. Abychom prý nedělali žádné hlouposti, že mají tanky. Odpověděl jsem, ať se podívá do oken kasáren. Z každého na ty jejich tanky mířila pancéřová pěst.“6 Sověti později tvrdili, že se z místnosti nedá pancéřovou pěstí střílet, což podle pamětníků tehdejších událostí není tak docela pravda. Možné to prý je. Všechen kyslík se podle nich v místnosti spálí až po druhém výstřelu, takže teoreticky je možné vystřelit třikrát než dojde k udušení. K boji nakonec nedojde, takže tento předpoklad nebyl v Holešově prověřen v praxi. Okupace má nicméně podstatný vliv na názorovou radikalizaci řady příslušníků. Po počátečním vzrušení se nakonec nahromaděné emoce daří zvládnout. Všichni cítí, že je potřeba situaci odlehčit. Najít nějaký ventil. Nakonec se i to podaří. Před holešovskými kasárnami dochází k úsměvné příhodě. Jaroslav Janků s Miroslavem Petrákem vzpomínají, jak jeden z vojáků ležel zamaskovaný v trávě poblíž sovětských tanků a celý den okupanty a jejich techniku fotografoval. Díky němu jsou dodnes zachované unikátní snímky z příjezdu Sovětů do Holešova. „Někdy to bylo o nervy. Když se jeden z tanků otáčel, málem to odvážný fotograf odnesl. Ještě větší překvapení však čekalo na Sověty. Nemohli uvěřit vlastním očím, když chlap ukrytý v listí večer vstal a v klidu odešel do kasáren.“ Zlomový okamžik nastává u pluku po vydání rozkazu náčelníka Zpravodajské správy generála Burdy, který tlumočí jeho zástupce plukovník Jaroslav Vinkler. Jedná se o delikátní úkol. Vypátrání a osvobození internovaných stranických a vládních činitelů. Je to důsledek porady, kterou generál Burda svolal 21. a 22. srpna. Nepřímým podnětem k rozhodnutí „jít do toho“ je ovšem i incident, o němž se později zmiňuje jeden pamětník. Ve víru zmatků provázejících počátek okupace dochází k masakru v Prostějově, který vyvolá silné negativní reakce. Po zběsilé střelbě Kazachů v sovětských uniformách zde umírají čtyři civilisté.7 Průběh akce, která měla vést k osvobození Dubčeka a jeho druhů, popsal v roce 1997 rovněž pro magazín Koktejl tehdejší velitel pluku Vladimír Košan. „Postupně jsme nepozorovaně vyvedli z kasáren šedesát mužů, kteří se ukryli v lesnatých kopcích za Holešovem. Vzali si s sebou lehké zbraně. Střelivo jsme jim raději nevydali, kdyby je s ním chytli Rusové, bylo by s nimi zle. Mobilizační munice byla ale neustále připravena.“8 Při provádění rozkazu se zachovává přísná konspirace. Všichni vybraní členové jednotky jsou pro jistotu vyřazeni z evidence pluku. Tím, že o nich neexistují úřední záznamy, přestávají fakticky existovat. Jaroslav Janků vzpomíná, že nejprve se příslušníci jednotky přesunuli k muničnímu skladu. Odtud se v malých skupinkách po dvou až třech lidech vydali do Hostýnských vrchů, kde měli až do odvolání plnit průzkumné úkoly.

67

Jaroslav Janků v jednu chvíli zahlédl v lese stopy po pásech. V tu chvíli znejistěl. Napadlo ho, že možná nejsou v lese sami. „Nebyl jsem si vůbec jistý, zda půdu zbrázdila lesní technika, nebo jestli tam nezanechal stopy tank nebo transportér. V duchu jsem si to tam měřil, abych odhadl, zda by se tam mohl obrněný vůz otočit. K žádnému jednoznačnému závěru jsem ale nedospěl. To mě dost znepokojilo.“9 Na otázku, zda to vše bylo součástí akce „DUBČEK“, nemá Jaroslav Janků ani po letech přímou odpověď. Plnil prý pouze rozkaz velitele pluku Košana a o podrobnosti se nezajímal. Nebyl na to ani čas. „Požádal mě, abych byl mezi těmi, kteří se opatrně přesunou z kasáren do Hostýnských vrchů. Tušil jsem, že je to nějaký důležitý úkol, ale o Dubčekovi tenkrát opravdu nepadlo ani slovo. V terénu jsem pochopil, že jde o dlouhodobý rozvědný průzkum. Nabízela se i varianta přípravy na partyzánskou válku. I kdyby šlo o osvobození Dubčeka a dalších činitelů, těsně před přesunem bychom se to z konspiračních důvodů nejspíš stejně nedozvěděli. O akci, která měla mít souvislost s osvobozením Dubčeka, jsem se jako mnoho dalších dozvěděl až dodatečně.“10 Deset let stará výpověď někdejšího velitele pluku Miroslava Šediny víceméně výpověď Jaroslava Janků potvrzuje. „Chlapci se v lese připravovali i na variantu partyzánské války. V asi pětisetmetrových vzdálenostech od sebe vybudovali tři podzemní bunkry. Dohromady bunkry tvořily jakousi podkovu, aby jeden mohl krýt druhý. Mysleli jsme, že by tak mohlo vzniknout jisté ohnisko odporu. Posléze po vyhodnocení nálady ve společnosti jsme od záměru upustili.“11 Ti, kteří neopustili kasárna, se zatím připravovali na jejich obranu. Počítali totiž s otevřeným konfliktem. Deníkové záznamy Jiřího Dufka potvrzují, že atmosféra byla velmi emotivní. Nesouhlas s okupací byl všudypřítomný. „Tak například 22. srpna jsem si poznamenal, že se konala členská schůze, která se nesla v duchu hesla PRYČ S KOLABORANTY! Také zde mám poznamenáno, že okupanti zdržující se v blízkosti kasáren chtějí pryč. O den později jsme dospěli k závěru, že otevřený boj by byl bezvýchodný. Vojáci však měli jiný názor, byli nespokojeni s tím, že je klid a odsuzovali pasivitu.“12 V Koktejlu popsal před deseti lety tuto situaci někdejší kapitán Jaroslav Bílek. I z jeho svědectví jednoznačně vyplývá, že atmosféra silně připomínala chůzi po tenkém laně. Stačil jeden neopatrný krok, maličkost a nahromaděné emoce mohly eskalovat. Ve vzduchu bylo cítit napětí i odhodlání. „Všechny vojáky, od nejvyšších důstojníků až po záklaďáky, nejprve přepadl vztek. Pak jsme ale zklidnili hlavy a byly vydány zbraně. Rusové měli z našich erpégéček strach, při zásahu tanku to totiž většinou pro celou posádku znamenalo uhoření zaživa. Proto se raději stáhli

68

na pět set metrů od kasáren. V případě jejich útoku bychom se tvrdě bránili. S naším výcvikem a výzbrojí bychom to zvládli.“13 Dohady o tom, jak to bylo s osvobozením Dubčeka a jeho druhů, se pokusil před lety rozptýlit také podplukovník Dufek. Jeho líčení rozhodně nepostrádá dramatické prvky. Ve srovnání s Jaroslavem Janků je mnohem konkrétnější. „Nejprve jsme zvažovali variantu útoku na sovětské velvyslanectví v Praze, to ale byla v té době jedna velká pevnost. Měli jsme informace, že byli ukryti v Polsku. Chtěli jsme Dubčeka osvobodit výsadkem a pak ho nějakým malým letounem s nízkou letovou hladinou dopravit sem… V podstatě to celé bylo politické gesto. Zároveň bychom dokázali světu, že něco umíme a že se nevzdáváme.“14 Zjistit, kde se Dubček nachází, to byl těžko splnitelný úkol. Již víme, jak byl v této záležitosti skeptický plukovník Drong, což vyvolalo ostrou reakci náčelníka Burdy. Jiří Dufek vzpomínal, že Dubčekovi lidé měli být ukryti v Polsku. Po letech se ukazuje, že to však byla pouhá domněnka. Něco jiného naznačuje tehdy vysoký komunistický funkcionář Zdeněk Mlynář, který se zúčastnil nepříjemných moskevských jednání. „Červoněnko dokonce přímo lhal, že Dubček i ostatní jsou na území Československa. Byla by to pravda, pokud by se uznávaly předválečné hranice, neboť všichni zatčení byli oné noci na území Zakarpatské Ukrajiny, rozmístěni po dvou v barácích KGB.“15 Mlynář nepochybně mluví o noci, kdy se konala porada u generála Burdy, která řešila problém internovaného Dubčeka. To znamená, že Sověti nic nepodcenili a československé představitele brzy po zatčení rychle odvezli za hranice státu. Zvlášť poté, když zjistili, že záměr vytvořit revoluční tribunál a dělnickorolnickou vládu se nečekaně hroutí. Sověti zůstali v tomto ohledu realisty a nedělali si žádné iluze. Věděli, že atmosféra je v Československu výbušná a Sovětům ne zrovna přátelsky nakloněná. Svůj vzácný úlovek si chtěli pojistit. Už za dva dny, 24. srpna, je zjevné, že akce selhala. Rozkazem jsou vybraní příslušníci 7. výsadkového pluku povoláni zpět do kasáren. Tehdy už vešlo ve známost, že všichni internovaní představitelé jsou v Moskvě. Tedy mimo jakékoli operační možnosti 7. výsadkového pluku. V jinak nepochybně pečlivě vedeném deníku Jiřího Dufka o tom však překvapivě není žádný záznam. Sám nad tím kroutí nevěřícně hlavou. „Poslední zápis je z 23. srpna. Pak následuje až zápis z 27. srpna. Je zde napsáno, že jsou podrážděné reakce na projev generála Svobody. Dále konstatování, že neznáme komuniké z Moskvy. V rozpětí 24.–26. srpna zde žádný zápis není. Neumím si to vysvětlit.“16 Dubček tedy nakonec osvobozen nebyl a bunkry v okolí Tesáku zůstaly nedokončeny. Sověti a jejich pomocníci začali chystat protiofenzivu. Také

69

deníkové záznamy Jiřího Dufka svědčí o tom, že se politická situace začíná otáčet. Moskevský protokol znamená faktickou porážku obrodného procesu. Sověti si v průběhu jednání prosadili souhlas vůdčích osobností pražského jara se svými normalizačními záměry. Za této situace zbylo místo jen pro symbolická gesta. Zklamaní příslušníci 7. výsadkového pluku zvolili tento přístup. Svůj protest proti nezákonné okupaci vlasti vyjádřili symbolicky tím, že vrátili 30. srpna na patřičná místa sovětské výsadkové odznaky. Takové gesto stejně jako celou posrpnovou činnost jim však noví mocipáni neodpustí. Nad existencí pluku se brzy zavře voda. Pak nastane období dlouhého mlčení, protože tato epizoda z historie osmašedesátého roku není normalizátorům v žádném případě příjemná. Klubko záhad a mlčení spojených se 7. výsadkovým plukem se tak začne rozmotávat až po dlouhých letech. První nezkreslené informace se vynoří až po listopadovém demokratickém převratu v roce 1989. Mýlí se však ten, kdo se domnívá, že stržení hradby mlčení v té době zároveň znamená, že se pozapomenutí příslušníci 7. výsadkového pluku dočkají nějaké výrazné satisfakce. Není jim přáno. Pro mnohé „odborníky“ jsou to jen bývalí komunisté, kteří na konci šedesátých let prohráli boj o moc s jinou komunistickou garniturou. Musí tak dál žít s cejchem „osmašedesátníků“, kteří nejsou po roce 1989 zrovna v přílišné oblibě. Není to poprvé, kdy temné zákruty dějin vyvolávají v život neadekvátní soudy a ukvapená rozhodnutí. Něčím podobným si čas od času prošli vojáci a odbojáři obou světových válek. Později potkává tento úděl i pozapomenuté hrdiny osmašedesátého roku. Jeden z těch obětavců, kteří nasazovali život za německé okupace a pak trpěli v nacistických káznicích, pojmenoval pocity těch, na něž se v dalších generacích zapomnělo, velmi pesimisticky. „V dějinách neměl lidský život nikdy cenu. Lidé přicházejí a odcházejí! My všichni nejsme ničím jiným než mizivou součástí dějin – nikdo z nás nemá ceny!“17 Naštěstí v době, kdy tito lidé tvoří dějiny, nemají na podobné úvahy čas. Tak je tomu i v Československu v srpnových dnech roku 1968. V tu chvíli nepřemýšlejí aktéři tohoto příběhu nad tím, co bude, ale zabývají se pouze tím, o co jde právě teď. Vědí, že právě teď zvoní hrana jim a s nimi možná i celému národu. Podle toho také jednají. Naprosto neberou ohled na něco tak nevyzpytatelného jako je případné budoucí uznání jejich zásluh. To je stejné ve velkých městech, městečkách i v malých obcích. Stranou dění nezůstává ani moravská metropole. Ohnisko odporu proti okupaci tam představují příslušníci brněnské expozitury Zpravodajské správy. Zde leží organizace aktivního odporu zejména na bedrech plukovníka Františka Břízy. Brněnští příslušníci pod jeho vedením spolupracují s KV KSČ a poskytují mu veškerou nezbytnou pomoc. K dispozici dávají všechny agenturní i technické prostředky.

70

Atmosféru plnou odhodlání, panující v srpnových dnech na brněnském pracovišti, popisuje později jeden z mladých příslušníků, který byl právě tehdy přijat za člena komunistické strany. O to je jeho svědectví cennější. „Na pracovišti všichni tvrdili, že je to okupace… Všichni starší a zkušenější soudruzi hovořili o okupaci až do prosince. Nikdo tyto názory nezměnil… Bříza to hodnotil také tak, ale on víc dělal a stále někde byl.“18 Odpor proti okupaci se v rámci Zpravodajské správy neprojevuje pouze v Praze, Brně nebo v Holešově. Svědčí o tom také dění u 7. spojovacího pluku, který sídlí v Litoměřicích. Jeho velitel podplukovník Vladimír Leška dává k dispozici už 21. srpna radiostanici R 118 i s obsluhou OV KSČ Litoměřice. Radiostanice je zapojena do severočeského vysílání Svobodné Litoměřicko. Osádka radiostanice vysílá v civilním oblečení, ale je ozbrojena. 23. srpna dochází u 7. spojovacího pluku k velmi závažnému aktu. Spojaři se rozhodnou změnit pod vlivem politických událostí text dosud platné přísahy. Zásadní změna se objevuje v závěru. Je vypuštěný poslední odstavec, v němž se klade důraz na internacionální svazky a povinnosti vojáka. I nadále se v přísaze sice hovoří o socialismu, ale odráží se v ní i realita okupace. V části, která zde není citována, se slibuje věrnost a poslušnost těm státním a stranickým představitelům, kteří jsou považováni za jakési ikony obrodného procesu. Závěr přísahy nepotřebuje žádný komentář, jeho poselství je naprosto zjevné. Během jediné hodiny přísahá v duchu nové přísahy celkem 440 povolanců. Toto „nacionalistické třeštění“, jak se později vyjadřují členové prověrkových komisí, jim vydrží po celý rok. Závěr přísahy je jednoznačný.

„PRO OBRANU SOCIALISTICKÉ VLASTI JSEM VŽDY PŘIPRAVEN… V BOJI PROTI OKUPANTŮM A VŠEM NEPŘÁTELŮM SOCIALISMU POLOŽIT I SVŮJ ŽIVOT K DOSAŽENÍ VÍTĚZSTVÍ. TAK PŘÍSAHÁM.“19 Text přísahy jasně dokazuje, že za rámec socialismu nehodlali jít ani litoměřičtí spojaři. Pozdější nařčení z kontrarevoluce proto nelze chápat jinak než jako otřepanou ideologickou floskuli. Litoměřickým spojařům šlo evidentně především o vyjádření vlasteneckého postoje a srozumitelného demonstrativního odporu proti okupaci, která usilovala o násilnou změnu poměrů v obrozujícím se Československu. Okupace radikálně mění situaci také u 7. radiotechnického pluku ze Zbiroha. Poměry se zde v mnohém podobají situaci v jiných speciálních útvarech. Zdejší velitel podplukovník Jaroslav Jásek vyhlašuje bojovou pohotovost, vydává vojákům ostrou munici a nařizuje provedení kruhové obrany na Zbirohu též u 2. praporu v Klenčí. Později bude za toto nařízení odsuzován a jeho zásluhy budou zlehčovány tvrzením, že v kritické době velel v podnapilém stavu.

71

Podplukovník Jásek je nakonec stejně přinucen rozkaz odvolat. Mezi nadřízenými se prosazuje názor, že by nebylo dobré okupanty provokovat nebo jim dokonce dávat záminku k zásahu. Odvoláním rozkazu však na Zbirohu zdaleka vše nekončí. Podplukovník Jásek nerezignuje ani když ztrácí podporu svých nadřízených a v těchto krajně vypjatých okamžicích nařizuje svým mužům, aby zazpívali státní hymnu. Lze si celkem dobře představit, co to v takové zjitřené atmosféře znamená. Lze pochopit, jak výraznou roli hrají v tuto chvíli emoce. Veliteli a jeho lidem je sice znemožněno hájit svěřené pozice, ale kolektivní duch útvaru zůstává nezlomen. Prověrková komise to jednou zhodnotí po svém. Vytkne Jáskovi jako všem ostatním v podobné pozici, že jeho zásluhou propuká u pluku extrémní nacionalismus, který se odráží v negativním postoji ke spojeneckým vojskům. Jáskovi bude jednou důrazně vytknuto i to, že podobně jako v případě 7. výsadkového pluku jsou i zde radiotechnické prostředky zapojeny do vysílání proti okupantům. V tomto případě je radiostanice R 118 předána i s obsluhou, kterou tvoří příslušníci 2. praporu z Klenčí, k dispozici okresnímu výboru KSČ v Domažlicích. Radiostanice je následně zapojena do vysílání západočeského rozhlasu pod názvem Svobodné Domažlicko.20 Pro tyto činy nezůstane později na pplk. Jaroslavu Jáskovi, jak se lidově říká, nitka suchá. Když normalizace nabírá na obrátkách, dá do hodnocení propašovat cokoliv ideologicky hodnotného. V takovém případě nejlépe poslouží účelově vykonstruované a nic neříkající fráze. Jejich magie je obvykle založena jen na obrácených znaménkách. V období totální proměny politických poměrů a lidských charakterů je totiž možné beztrestně znectít kohokoliv a cokoliv. A tak se mnozí činí. Takový účelový metr nelze však bez uzardění uplatnit na důstojníky typu Jaroslava Jáska. Není totiž nejmenších pochyb o tom, že tento muž se zřejmě v nejvypjatějším okamžiku našich poválečných dějin zachoval jako čestný muž a vlastenec. Choval se tak, jak mu to ukládala důstojnická čest a sounáležitost vojáka s rodnou zemí. Je proto nutné dát prostor i jemu samotnému, aby se obhájil. Dokonce bez ohledu na to, že svou obhajobu pronesl v nelehké situaci před jemu rozhodně ne nakloněnou prověrkovou komisí. Není však pochyb o tom, že se hájil čestně bez jakýchkoliv postranních úmyslů. „Kdysi jsem četl v našich řádech, že nebude potrestaný ten velitel, který se ve svých vystoupeních dopustil chyb, ale ten velitel, který nečinně přihlížel a nechal vojska osamocena. Dle těchto zásad jsem se řídil. I když to zní jako fráze v této těžké době, byl jsem ochoten položit život za stranu a vlast.“ Podplukovníka Jaroslava Jáska lze nesporně považovat za určitý prototyp důstojníka vojenské rozvědky srpnových dnů. Odvážný a obětavý příslušník

72

s vyvinutým smyslem pro čest a odpovědnost. Je sice straník, ale nemá kvůli tomu problém projevit naplno své vlastenecké cítění. Evidentně se však v jeho případě nejedná o straníka starého střihu. Jeho ideálem není socialismus provázený nezákonnostmi, korupcí a vládou tupé, frázemi obrněné byrokracie. Jde mu o socialismus obrozený, nedeformovaný nejrůznějšími politickými šíbry typu Jana Šejny, nebo všemocnými zájmovými klikami, které si hlídají jen vlastní prospěch. Jeho vlastí nejsou tučná konta, intriky a ideová bezpáteřnost. V této souvislosti lze připomenout, že protagonisté pražského jara – jako např. Josef Smrkovský – hovoří často o SOCIALISMU S LIDSKOU TVÁŘÍ. Mají tím na mysli důstojnost člověka, režim založený na vzájemné důvěře mezi politikem a obyčejným člověkem a budovaný ve prospěch všech občanů. Vědí, že ho nelze realizovat s prospěchářskými parazity, kteří servilně přisluhují cizí moci, ale jen s lidmi překračujícími rámec každodenní povinnosti, s nadšenými idealisty, jimž jde skutečně o věc. K takovým srpnovým hrdinům patří i podplukovník Jásek. Proto je ochoten přinést v případě nutnosti i oběť nejvyšší. A to je obdivuhodné i přesto, že dnešní doba vyznává zcela jiné ideály a těžko se smiřuje s jeho stranickou knížkou. Na tomto místě si nelze nepřipomenout názor velkého českého historika Josefa Pekaře, který hájil zásadu, že historickým dějům lze porozumět jen z ducha doby, z níž povstaly. Pokud dnešní člověk bude hodnotit například středověk, aniž by se pokusil vcítit do myšlení tehdejších lidí, pak tuto dobu odsoudí, ale jen na základě primitivního a ničím nepodloženého soudu, který vychází z myšlenek a představ jiné doby. Přitom jak středověk, tak dnešní doba stejnou měrou podléhají „dějinnosti“. Jinak řečeno: ani dnešní ideje nelze absolutizovat, protože i ony jsou poplatné své době. I ony budou dřív nebo později vystaveny „soudu dějin“.21 To vše je důležité zdůraznit proto, že můžeme podlehnout pokušení nahlížet na události osmašedesátého roku jen prizmatem dnešní doby, která má smysl pro jiné hodnoty. Právě proto možná není schopná docenit prostý fakt, že pražské jaro bylo v dějinách československého komunismu jediné období, kdy většina lidí politikům důvěřovala a žila pro ideály. Připomeňme, jak lidé dobrovolně přispívali zlatem a šperky na státní poklad. Taková důvěra ve zvolené představitele je i ve srovnání s naší dobou neuvěřitelná. Když se tedy pokusíme vcítit do nadšení tehdejších lidí, vyvstane nám před očima i postava podplukovníka Jáska, idealisty, ochotného obětovat se pro hodnoty, jimž věřil. Nelze ho tedy jen tak odsoudit, třebaže se nám mohou zdát jeho ideály málo pochopitelné a mnozí je mohou považovat dokonce za špatné. Nyní se znovu vraťme do posádky Zbiroh, kde nepůsobil pouze podplukovník Jásek. Do kampaně proti okupantům je zapojen i rozhlasový vůz, který má na starosti svazák útvaru poručík Seidl. Dejme nejprve prostor jeho líčení. „Vyjel jsem rozhlasovým vozem spolu s podporučíkem v základní službě Josefem Bukvicem do města Zbiroha a tří okolních vesnic, kde jsem vyzýval občany, aby

73

okupantům nepodávali žádné jídlo a pití. Rovněž jsem je žádal, aby příslušníkům cizích vojsk neposkytovali žádné informace.“22 Poručík Seidl rovněž přiznal, že v těchto obcích sundal i směrové tabule, aby zmátl příslušníky okupačních vojsk. Pak je uschoval u místních lidí. Poslední jeho zásluha, nijak však z pochopitelných důvodů doceněná prověrkovou komisí, spočívala v tom, že napsal vápnem na silnici krátké politické provolání, nevybočující z rámce tehdejších zvyklostí. Na silnici se jeho přičiněním objevily nápisy ve stylu „Ať žije Dubček a Svoboda!“ Také poručík Seidl se v srpnových dnech nechává strhnout atmosférou nasáklou emocemi a vlasteneckou sounáležitostí. Lze předpokládat, že Seidlovy postoje jsou podbarveny emocemi v ještě větší míře než je tomu u starších příslušníků s nepoměrně bohatšími životními zkušenostmi. A právě v tom bude asi i zásadní rozdíl mezi ním a podplukovníkem Jáskem. Takový mladý člověk, jakým je poručík Seidl, může v situaci vnějšího ohrožení zažívat i jakýsi pocit opojení či vytržení z všední a fádní každodennosti. Idealismus spojený s odhodláním ho také může přivést až na samotný práh sebeobětování. Touha dosáhnout něčeho krásného a mimořádného mladému člověku doslova nasazuje křídla. Nevnímá nic než ohrožené společenství, které svou čistotou, jak věří, může právě on zachránit. V tu chvíli je ten nejodhodlanější z odhodlaných. Zároveň však za to musí platit i určitou daň. Ztrácí ve víru emocí nad událostmi nadhled, protože mu dělá dobře nechat se jimi unášet. Vlastenectví poručíka Seidla je čisté a upřímné, zároveň však příliš citově přeexponované. Nelze si přát nic jiného, než aby mu takové odhodlání vydrželo věčně. Emoce však věčné nejsou. Po určité době, kdy celospolečenské vzepětí uvadá, dostaví se vystřízlivění. Pak následuje pád na tvrdou zem, provázený často duševní kocovinou. Tato pronikavá změna se nemůže vyhnout ani poručíku Seidlovi. S ročním odstupem v říjnu 1969 bude vnímat mnohé věci jinak, ale nebude rozhodně sám. „Ve své činnosti v uvedený den jsem podlehl davové psychóze… která byla vyvolána rozhlasem a televizí. Postupem času jsem si uvědomil, že jsem nejednal správně, což bylo nakonec v rozporu s mým skutečným smýšlením, když jsem v předcházejícím i letošním roce obhajoval politiku strany a spojenectví se Sovětským svazem. Zvláště při školení PŠM. Domníval jsem se, že vstup vojsk pěti zemí Varšavské smlouvy je neoprávněný, což mi bylo potvrzeno i prohlášením ÚV KSČ z 20. na 21. srpna. V podobném duchu se nesla i rezoluce příslušníků KSČ Generálního štábu zprostředkovaná velením vojenské rozvědky.“23 I taková osobnostní proměna je charakteristickým rysem osmašedesátého roku a hlavně událostí, které následovaly. A nemusí být vůbec příznakem charakterové vady. Je způsobena tím, že srpnové události byly nejenom střetem

74

mezi vlastenci a okupanty, ale i soubojem mezi prudkými emocemi a postupně doléhající krutou realitou, která se hlásila o slovo. Člověk ještě nedávno plný emocí se najednou špatně orientuje ve světě racionální přízemnosti, kde může každé nevhodně pronesené slůvko osudově rozhodnout o jeho budoucnosti. Podle Miroslava Petráka ze 7. výsadkového pluku to těžko pochopí ten, kdo to nezažil. „Byla to hrozná doba. Proto nikomu nic nevyčítám.“ Jak ještě uvidíme, dozvuky osmašedesátého roku především v podání prověrkových komisí znamenaly pro mnohé zasvěcené především předvolání před novodobý inkviziční tribunál. Šlo zde minimálně v existenčním slova smyslu doslova o všechno. Poručík Seidl nebyl jediným vojákem, který tak přinesl úlitbu „novým bohům“ v čase, kdy nastal soumrak těch starých. Přesto ho nelze nějakým laciným způsobem odsuzovat. I on se zpočátku zachoval jako vlastenec. Aby se tak mohl zachovat, musel žít pro ideál a nesměl racionálně přemýšlet o budoucnosti. Proto ho právě budoucnost, kterou si předtím pramálo připouštěl, tak překvapila, když se nakonec přihlásila o slovo. V závěru této kapitoly je třeba znovu zopakovat, že aktivity speciálních útvarů Zpravodajské správy byly namířeny proti okupaci, nikoliv proti socialismu. To nám dnes může připadat málo, ale musíme respektovat fakt, že tomu tak prostě bylo. To, že rok 1968 nebyl rokem 1989, je naprosto zřejmé. To však neznamená, že by se kolem tohoto výročí mělo chodit po špičkách jako tomu bylo v časech normalizace. Nebo naopak, že by se v něm mělo za každou cenu hledat něco, co v něm nebylo a ani nemohlo být. S ohledem do budoucna totiž sehrálo obrodné hnutí osmašedesátého roku tak jako tak jednoznačně pozitivní roli. Bylo to právě duchovní klima pražského jara, které po dlouhých letech přineslo československé společnosti naději a nepochybně i trochu té demokracie a svobody. Jeho význam spočívá nesporně i v tom, že oživilo vlastenectví živořící po léta ve stínu zplanělého internacionalismu a zároveň trvale zpochybnilo omezenou doktrinářskou povahu podoby socialismu importované Sověty. Teprve toto zpochybnění mohlo vést později k úvahám, které už vycházely za rámec tehdy obhajovaného společenského zřízení. S jistou mírou nadsázky lze říci, že bez „osmašedesátého“ by buď nebylo ani „devětaosmdesátého“, nebo by alespoň „sametová“ revoluce měla jinou, možná méně sametovou podobu. Ostatně kdyby byl odkaz srpna 1968 zanedbatelný, pak by ani takový Alexander Dubček nemohl po roce 1989 zastávat jednu z nejvýznamnějších ústavních funkcí. S ideovým dědictvím osmašedesátého roku lze zkrátka souhlasit nebo nesouhlasit, ale nelze ho v žádném případě obejít, nebo dokonce pominout.

75

Poznámky 1 Částečně využito článku: Z. Pavlačíka, J. Macha: Rozkaz: osvoboďte Dubčeka, Koktejl, září 1997. 2 Tamtéž. 3 Rozhovor s Jaroslavem Janků, 8. 9. 2007. 4 Rozhovor autora s Jiřím Dufkem, Praha 25. 9. 2007 (dále Rozhovor s Jiřím Dufkem, 25. 9. 2007). 5 Zbyněk Pavlačík, Jan Mach: Rozkaz: osvoboďte Dubčeka, Koktejl, září 1997. 6 Tamtéž. 7 Jan Gazdík: Rozkaz: Vysvobodit Dubčeka, Mladá fronta Dnes, 20. 8. 2007. 8 Zbyněk Pavlačík, Jan Mach: Rozkaz: osvoboďte Dubčeka, Koktejl, září 1997. 9 Rozhovor s Jaroslavem Janků, 8. 9. 2007. 10 Tamtéž. 11 Zbyněk Pavlačík, Jan Mach: Rozkaz: osvoboďte Dubčeka, Koktejl, září 1997. 12 Rozhovor s Jiřím Dufkem, 25. 9. 2007. 13 Zbyněk Pavlačík, Jan Mach: Rozkaz: osvoboďte Dubčeka, Koktejl, září 1997. 14 Tamtéž. 15 Zdeněk Mlynář: Mráz přichází z Kremlu, Mladá fronta, Praha 1990, s. 214. 16 Rozhovor s Jiřím Dufkem, 25. 9. 2007. 17 František Fárek: spisy, 2. díl: Zpravodajská služba a její orgány, rukopis, s. 107. 18 K projednání odvolání proti hodnocení několika příslušníků ZS ze složky Brno, listopad 1970. 19 Příloha k čj. 0021341. 20 7. radiotechnický pluk Zbiroh – podplukovník Jásek, příloha k čj. 0021341. 21 Otázkou „dějinnosti“ se zabýval německý filozof Martin Heidegger (1889–1976). 22 Prohlášení poručíka Jaroslava Seidla, Zbiroh, 15. 10. 1969. 23 Tamtéž.

76

VII. ODVOLÁNÍ GENERÁLA OLDŘICHA BURDY Motto: „Volba je výsadní okamžik existence: je sázkou, neboť nikdy nevím, kam až zvolený čin povede.“ Václav Černý V noci z 21. na 22. srpna 1968 se koná nejen klíčová porada u náčelníka Zpravodajské správy. Zájem o audienci u generála Burdy projevují také vysoce postavení důstojníci Ministerstva vnitra. Dva plukovníci, Šalgovič a Ripl, z nichž první je náměstkem ministra Pavla, však nepřicházejí z jeho pověření, ale stojí za nimi vlivnější kruhy. Šalgovič má nepochybně pověření k jednání přímo od Sovětů. Aby nebylo pochyb, kdo za návštěvou stojí, doprovázejí oba „vyslance“ Ministerstva vnitra ještě dva sovětští důstojníci v hodnosti plukovníků. Jde jim hlavně o získání zaměřovačů, aby mohli vypátrat polohu „ilegálních“ rozhlasových vysílačů a zabránit tak jejich využívání v „informační válce“ proti okupantům a jejich domácím přisluhovačům.1 Generál Burda je podle předpokladů vystavený obrovskému tlaku, aby Sovětům vyhověl. Snaží se v nelehké situaci manévrovat, jak se dá. Hovoří neurčitě, neslibuje nic konkrétního. „Středněvlnné zaměřovače rozvědka nemá. Pokud potřebujete zaměřovače VKV, musíte počítat s tím, že jejich přesun bude několik dní trvat.“ Sověty takové „kličkování“ nemůže uspokojit. Nicméně generál Burda bude později tvrdit, že byl údajně jejich emisar Viliam Šalgovič s výsledkem jednání spokojený. Nejspíš si to Burda jen namlouval. Po hubeném výsledku první schůzky se totiž Sověti rozhodnou tlak stupňovat. U Burdy si nyní budou doslova podávat dveře. Jeden důstojník bude střídat druhého a tlačit na generála, aby jim vyhověl. Generál Burda potvrdil dokonce i v roce 1969, že žádané přístroje – tzv. pelangátory – veřejně odmítl Sovětům poskytnout. Hájil se však tehdy dost neobvyklým a málo přesvědčivým způsobem. Tvrdil, že prý ve skutečnosti prováděl taková opatření,

77

aby se přístroje spojencům postupně vydaly. Musel ale jednat takticky a navenek pomoc Sovětům odmítat, neboť hrozilo, že by protisovětsky naladěné útvary takový požadavek odmítly. V důsledku žádostí a urgencí, přicházejících prostřednictvím sovětského poradce u složky generála Zadvinského, vydal náčelník Zpravodajské správy generál Burda nakonec přece jenom plukovníku Křížovi pokyn, aby jeden přístroj přivezl. Definitivní rozhodnutí o jeho předání Sovětům však generál Burda přeložil až na ráno. Zajímavé svědectví podal podplukovník Šnábl. 2 Podle jeho svědectví nejednalo s generálem Burdou na přelomu prvního a druhého okupačního dne hned několik důstojníků, nýbrž pouze plukovník Šalgovič. Podplukovník Šnábl tehdy zaslechl náčelníkovu výmluvu formulovanou tak, že dodání požadovaných přístrojů potrvá dlouho. Šnábl dále potvrdil, že náčelník Zpravodajské správy generál Burda to s ochotou pomoci Sovětům nijak nepřeháněl. Ať už chceme věřit tomu či onomu vyjádření generála Burdy, porada velení vojenské rozvědky konaná za jeho účasti dokazuje, že vydával příkazy, které Sovětům nejen nepomáhaly, ale směřovaly proti jejich zájmům. Nejmarkantnějším příkladem Burdova postoje je určitě rozkaz požadující vytvoření pohotovostního oddílu s cílem pomoci internovaným politickým představitelům, jehož provedení měl osobně zajistit zástupce náčelníka plukovník Vinkler. Kontroverzní výroky náčelníka Zpravodajské správy lze celkem snadno objasnit. Na počátku okupace byl generál Burda nejvýše postaveným funkcionářem vojenské rozvědky a mohl se rozhodovat podle vlastního uvážení. To samé ovšem neplatilo v roce 1969. Tehdy se před prověrkovou komisí ocitl v nezáviděníhodném postavení odvolaného funkcionáře, který ve své funkci zklamal. Nezbylo mu proto nic jiného, než si hledat nějaké alibi, pokud chtěl u Zpravodajské správy zůstat. V rozporu se skutečností vylíčil záležitost tak, jako by chtěl tehdy Sovětům pomoci. Svou hru hrál generál Burda před komisí důsledně. Aby působil důvěryhodně, uvedl příklad. V srpnových dnech ho prý navštívili dva sovětští důstojníci s žádostí o vytištění jakéhosi prohlášení. Slíbil, že jim vyhoví, ale neuspěl. Odpovědný pracovník soudruh Prokeš mu prý sdělil, že takový požadavek vyvolal v tiskárně velký odpor. Následně proto nařídil vedoucímu tiskárny soudruhu Klementovi, aby požadovaný úkol splnil. Text prohlášení pak byl skutečně vysázen. Co to však bylo spojencům platné, když prohlášení stejně vytištěno nebylo. Pro Sověty tehdy nikdo nehnul ani prstem. Tak vypadala realita. Vykalkulovaná obrana před komisí stejně nebyla generálu Burdovi nic platná. V konečném důsledku se stejně obrátila proti němu. Pokud by se vůbec našel

78

někdo, kdo by chtěl jeho verzi uvěřit, pak by se dotyčný stejně nemohl smířit s tím, že náčelník neměl v kritické době u svých podřízených žádnou autoritu. Jak jinak vnímat fakt, že nebyl schopen přinutit své podřízené, aby vytiskli text jednoho jediného prohlášení? Generál Burda zkrátka v roce 1969 před komisí kličkoval, jak se dalo. Sám se však zamotával do klubka svých výpovědí a nepůsobil důvěryhodně. Svědectví svědčila proti němu, komisi se jeho postoje po srpnu oprávněně jevily jako protisovětské. Na druhé straně měl tento muž nepochybně pravdu v tom, že po srpnu bylo takřka nemožné žádat po někom, aby plnil přání Sovětů. Vždyť se jednalo o nezvané a nenáviděné okupanty, kterými každý poctivý vlastenec opovrhoval.3 Lidé byli ochotni podat pomocnou ruku jen tomu, kdo pracoval proti vetřelcům. To se také dělo. Například podplukovník Škrob potvrdil, že v tiskárně vojenské rozvědky se po srpnovém vpádu okupačních vojsk tiskly nejrůznější tiskoviny, které měly společné jedno – odpor proti okupaci. Šlo například o Zemědělské noviny. Sazeči a tiskaři se tehdy stali skutečnými pány ve vlastním domě a sami rozhodovali o tom, co se bude, nebo nebude tisknout. Každopádně Burdovo vystoupení před prověrkovou komisí v roce 1969 lze hodnotit jako zoufalé a krajně nešťastné. Uvědomoval si vůbec, že vlastně ospravedlňoval rozhodnutí těch, kteří ho z funkce odvolali? Někdo může z jeho vystoupení dokonce nabýt dojmu, že pomáhal odpůrcům okupace jen z vypočítavosti. Jako by generál Oldřich Burda vzdoroval okupantům jen proto, že mu jako bývalému nomenklaturnímu pracovníkovi nic jiného nezbývalo, pokud se chtěl ve funkci udržet v době, kdy ho obklopovali téměř výhradně stoupenci obrodného procesu. To však není pravděpodobné. Po zahájení okupace by člověk jednající pouze z vypočítavosti musel přejít na stranu vojensky dominujících Sovětů. Pokud by chtěl hrát Burda v tak vyhrocené situaci hru na obě strany, pak si musel jako zkušený funkcionář lehce spočítat, že dopadne špatně tak jako tak. Ve výpovědi generála Burdy z roku 1969 je mnoho výroků, které musely budit úžas. Náčelník se zmiňuje třeba o tom, jak vedl diskusi s příslušníky rozvědky o vysočanském sjezdu. Jeho pasivita – tak jak ji před komisí vylíčil – je až zarážející. „Co k tomu děláte?“, ptá se náčelník Zpravodajské správy generál Burda a příslušníci mu odpovídají: „Budeme dělat propagandu.“ Více podrobností však v tuto chvíli generálu Burdovi údajně jeho podřízení říci nechtějí. Smiřuje se s tím a na své podřízené ani nenaléhá. Podle vlastního vyjádření pak odchází s nepořízenou. Je takové líčení jen součástí momentální taktiky před prověrkovou komisí, nebo byl generál Burda skutečně takovým „neškodným“ velitelem? A jaká taktika by to byla? Chce si snad náčelník vojenské

79

rozvědky vysloužit politování za to, že si nebyl schopen zjednat pořádek? To snad ani nemůže myslet vážně. Komisi ještě vysvětluje, že druhý den se u něho zastavil Šnábl s omluvou. Vysvětlil prý nadřízenému, že příslušníci poskytli pomoc vysočanskému sjezdu. „Budete mít dost peněz také na agenturu?“, zareagoval Burda. Před prověrkovou komisí pak bývalý náčelník zároveň popírá, že věděl o stranických penězích (asi 70 000 korun), které měly být poskytnuty po jednání vysočanského sjezdu novému vedení ÚV KSČ. Je vůbec možné brát Burdovy výroky před komisí vážně a uvěřit, že by byl takovou pasivní a pramálo informovanou „loutkou“ posrpnového dění? Nezní to vůbec pravděpodobně. Vždyť nejeden svědek připomínal, jak postupoval nekompromisně vůči svému váhavému zástupci plukovníku Drongovi v souvislosti s chystaným osvobozením internovaných politiků. Vmetl mu tehdy do tváře ostrou výčitku. „Kdo se bojí, může odejít.“ Takto přece nevystupuje zbabělec nebo pasivní loutka. Ne, generál Burda v těchto vypjatých okamžicích nepůsobí ustrašeným dojmem. S přihlédnutím k zachovaným materiálům lze spíše říci, že před komisí ze sebe dělá záměrně někoho jiného, než kým v srpnu 1968 skutečně byl. Generál Burda však není příliš obratný herec a před komisi působí trapně a nepřesvědčivě. Odpověď na příčinu jeho odvolání z funkce 24. srpna 1968 je však přesto třeba hledat jinde. Nejde o chabou autoritu, pasivitu a nejspíš ani o alkohol, jak je občas účelově zdůvodňováno. Odpověď je třeba hledat jinde. A to především ve výsledcích jeho jednání se Sověty, jak o tom podal svědectví podplukovník Miloš Matys.4 Tento důstojník vylíčil poměrně podrobně průběh posledních hodin generála Burdy ve funkci náčelníka Zpravodajské správy a podrobně popsal i souběh okolností, které vedly k jeho odvolání. Jeho svědectví je naprosto zásadní. Je totiž pořízeno necelý měsíc po Burdově odvolání, kdy ještě ani zdaleka neúřadovaly prověrkové komise a kdy také nálada ve společnosti byla naprosto jiná než později na začátku normalizace. Nelze tedy předpokládat, že by v tomto případě „zapracovala“ autocenzura autora či došlo k jiným nežádoucím úpravám. Matysova výpověď se vztahuje k událostem z 23. srpna, kdy se tento důstojník pohyboval po celý den v bezprostřední blízkosti generála Burdy. Připomeňme ještě širší společenské souvislosti, protože i jednání generála Burdy do nich zapadá. Osudný 23. srpen je dnem, kdy atmosféra způsobená zásahem okupačních armád v Československu vyvolává nadále spontánní protesty obyvatelstva. Vedení odborů chystá na znamení nesouhlasu s okupací stávku. V poledne se ozývá hukot sirén a účastníci početných mítinků

80

podepisují rezoluce proti přítomnosti okupačních vojsk. Začíná válka nervů, kterou umocňuje prezident republiky Ludvík Svoboda, když sděluje národu, že se chystá k přímým rozhovorům do Moskvy. Zdůvodňuje to tím, že jeho jednání se sovětskými představiteli v Praze nevedla k uspokojivým závěrům.5 Pokud si odmyslíme diplomatický ráz tohoto prohlášení, jediný správný výklad Svobodova vyjádření bude, že jednání zkrachovala na neústupnosti Kremlu. V této politicky krajně napjaté situaci se u náčelníka Burdy ohlašuje sovětský poradce u Zpravodajské správy generál Zadvinskij. Chce generálu Burdovi tlumočit stížnost sovětského velení. Postupuje tentokrát razantněji, než tomu bylo v případě opatrného vyjednávání Burdy se Šalgovičem. Svědčí to mimo jiné o tom, že Sověti už ztrácejí trpělivost. Zadvinskij pozdraví československého generála a hned míří přímo k věci. „Vysílá váš spojovací uzel.“ Náčelník správy se tváří překvapeně a nařizuje pplk. Matysovi, aby ho spojil s velitelem spojovacího uzlu. Burda je však ostrým tónem sovětského hosta přece jenom vyvedený z míry a netroufá si mu odporovat. Naopak žádá přísné vyšetření incidentu a potrestání viníka. Poté vydává podobné rozkazy i veliteli v Litoměřicích. Zřejmě se domnívá, že Sověty uklidnil a bude mít od nich na chvíli pokoj. Okolo sedmé hodiny večer generál Burda se sovětským poradcem povečeří. Zadvinskij asi po dvou hodinách odchází. O čem s Burdou hovořil a zda je s jeho přístupem spokojený nelze tak snadno odhadnout. Pokud má však samotný Burda dojem, že uklidnil Zadvinského vydanými rozkazy, pak bude brzy nucen poznat, jak hluboce se mýlí. Asi za půl hodiny přichází generál Zadvinskij znovu a tentokrát už v doprovodu dalšího sovětského generála. Generál Burda vidí, že se něco děje, ale nechce, aby na něm bylo znát překvapení. Snaží se chovat jako pozorný hostitel a nabízí sovětským hostům kávu. Ti o kávu nestojí, ale neodmítnou přinesené pivo. Náčelník rozvědky se chová zdrženlivě, do pití se rozhodně nehrne. Ví, že nyní musí být opatrný. Každá chyba se může záhy vymstít. Připadá si, jako by začínal nejtěžší šachovou partii svého života. Netuší však, že obezřetnost nestačí. Sověti potřebují záminku, a tu si také najdou. V konzumaci alkoholu hodlají pokračovat. Vždyť opilý náčelník rozvědky – to také není špatný argument k odvolání, když se nepodřídí. Sověti rozehrávají s generálem Burdou malou psychologickou válku. Alkohol v ní hraje důležitou roli. Sověti chtějí tímto způsobem prokázat, že vzhledem ke svým slabostem není mužem na svém místě. To jejich společník pochopitelně netuší. Popíjí se Sověty v domnění, že pokud s nimi naváže touto cestou „družbu“, nebudou snad mít vůči jeho osobě podstatné výhrady. Je to zásadní omyl. Vše mu dojde, až když bude pozdě. To už budou v nejrůznějších kruzích kolovat zvěsti tom, jak se generál Burda při setkáních se Sověty opíjí a chová

81

se naprosto nemožně. Nakonec to bude skutečně prezentováno jako jedna z příčin jeho odvolání. Je pravda, že v kritických okamžicích, které vyvstaly po srpnové okupaci, se velení rozvědky alkoholu zřejmě nevyhýbá. Zástupce náčelníka plukovník Vinkler později uvede, že například rozhodnutí vytvořit z příslušníků 7. výsadkového pluku pohotovostní jednotku, vyplývalo z velkého nervového vypětí a ze souhry dalších okolností. Plukovník Vinkler připustí, že napjatá atmosféra těch dnů si v některých okamžicích vybírala svou daň v podobě zvýšené konzumace alkoholu. „Rozkaz jsem vydal já. Moje rozhodnutí bylo ovlivněno atmosférou, přitom jsme pili. Vycházeli jsme z toho, aby se zabránilo krveprolití. Bylo třeba osvobodit vedoucí strany a státu. Bylo to s vědomím generála Burdy. Druhý den jsme rozkaz odvolali…“6 Z hlediska objektivity je třeba přiznat, že náklonnost k alkoholu vytýkal náčelníkovi vojenské rozvědky kromě Sovětů i jeho zástupce plukovník Drong.7 Nelze však zároveň nevidět, že Drongova vzpomínka pochází ještě z předsrpnového období, takže nemusí být zcela relevantní v námi sledovaném období. Plukovník Drong o tom navíc vypovídal také až v roce 1969 a před prověrkovou komisí, což mohlo rovněž sehrát určitou roli. Navíc sám přiznal, že si s generálem Burdou nepadli zrovna do oka. Nicméně jeho vyjádření bylo dost nevybíravé a mohlo jeho představenému dost uškodit. „Burda se před sovětskými soudruhy opil, usínal a zaváděl nemožné řeči. Soudruhu Ivašutinovi řekl, když se řešil nový ministr národní obrany, já dostal tři hlasy a ten, co dostal dva hlasy, je ministrem.“8 Jednání generála Burdy se Sověty 23. srpna však zdaleka ještě nekončí. Okolo osmé hodiny večer se účastníci schůzky vyjadřují k politickým otázkám. Je zřejmé, že pohled náčelníka Zpravodajské správy na vstup spojeneckých vojsk do Československa se naprosto zásadně liší od mínění jeho hostů. Generál Burda potřebuje Sověty přesvědčit, že jeho názor není nijak výjimečný. Volá k sobě podplukovníka Matyse. Ten se postaví do pozoru. Pak sovětským generálům potvrzuje, že československá veřejnost sovětskou vojenskou akci odsuzuje a jejími důsledky je přímo zděšena. Matys neargumentuje rozvlekle, je stručný a výstižný. „S vaším dovolením, soudruhu generále, celý národ je proti!“9 Jakkoliv zní takové prohlášení pateticky a opravdově, nemohou Burda s Matysem počítat s tím, že zapůsobí na Sověty nějakým hlubokým dojmem. I Sověti jsou vojáci, mají své rozkazy a musí poslouchat. Československý generál vnímá, že nemůže dosáhnout svého cíle. Názorová propast mezi ním a jeho hosty se po Matysově vyjádření ještě více prohlubuje. Sověti

82

přece nepřišli proto, aby se nechali přesvědčovat. Jsou tu proto, aby on Burda konečně pochopil, že ze svých požadavků nesleví ani o píď. Chtějí mu naznačit, že nějaké vlastenecké tirády je pramálo zajímají a on by si měl uvědomit, že jeho další kariéra je plně v jejich rukou. Náčelník Burda po nějaké době zapomíná na dřívější ostražitost. Ještě dvakrát požádá podplukovníka Matyse, aby jim přinesl pivo a pokračuje v diskusi až téměř do půlnoci. Nejspíš se nevzdává myšlenky, že Sověty přece jenom přesvědčí. Přání otcem myšlenky. Okolo jedenácté hodiny jeden ze sovětských generálů zřejmě usoudí, že řeči nikam nevedou a pokračování v diskusi nemá cenu. Zvedá se k odchodu a vychází z kanceláře na chodbu. Zde zahlédne podplukovníka Matyse. Jejich pohledy se na okamžik střetnou, jakoby se oba muži navzájem zkoumali. Pak sovětský generál jako první prolomí mlčení. Domnívá se, že osamocený Matys by navzdory předchozímu vystoupení mohl mít větší smysl pro realitu než jeho pivu holdující velitel. „Kde jsou vysílače Československého rozhlasu?“, vyštěkne otázku. „Nevím“, odpovídá podplukovník Matys. „Jak je to vůbec u příslušníka této složky a navíc podplukovníka možné?“, kroutí naoko hlavou sovětský generál. Podplukovník Matys neodpovídá. Sovětský generál už ví, že sázka na Matyse nevyšla. V duchu si říká, že jsou všichni stejní. Nezbývá než těmto snílkům vysvětlit, že sem sovětští generálové nepřišli proto, aby tu vedly prázdné řeči. Ti pánové asi zapomněli, že kamkoli se z okna podívají, uvidí sovětské tanky. Sovětského generála už to nebaví. „Nechcete to říci a nechcete nám pomoci.“10 Podplukovník Matys se nemusí příliš vzrušovat. O něho v tuto chvíli nejde. Vypadá to však, že pod generálem Burdou se křeslo začíná povážlivě kymácet. Z pohledu Sovětů sedí na silně exponovaném místě náčelníka vojenské rozvědky ideově velmi vlažná a jim nepřátelsky nakloněná postava. Po půlnoci konečně oba sovětští generálové odcházejí. Navenek zachovávají srdečnost a korektnost. Jak generál Burda tak podplukovník Matys mají nakonec dobrý dojem. Pokud se však oba domnívají, že mají pro dnešek slovní válku konečně za sebou, netuší, jak hluboce se mýlí. Noc je nekonečná. Asi za patnáct minut vchází do pracovny náčelníka rozvědky další sovětský generál. Není pochyb, že o klidu si mohou oba důstojníci nechat zdát. Je nad slunce jasné, že Sověti nechtějí povolit. Buď Burda konečně pochopí a pokusí se ještě naposledy zachránit si svou kůži, nebo bude bez milosti obětován. Uvědomuje si v tuto chvíli náčelník rozvědky, co mu hrozí?

83

V kanceláři šéfa se už poněkolikáté opakuje stejný výjev. Dva generálové probírají témata, která se tuto noc opakují s železnou pravidelností. Hovoří se o obsazení území ČSSR spojeneckými vojsky, o oprávnění zadržet vrcholné představitele strany a státu i o obsazení budovy Generálního štábu. Diskutuje se také o současné situaci v Československu, o principech politiky KSČ a KSSS. K zásadnímu obratu však nedochází. Není divu. Dokola se opakuje stále stejná písnička. Generál Burda obhajuje reformní linii KSČ a objasňuje sovětskému generálovi smysl rozkazů prezidenta republiky a ministra národní obrany. Oba zmínění muži – prezident Ludvík Svoboda a ministr národní obrany Martin Dzúr a s nimi rovněž náčelník Generálního štábu Karel Rusov – chápou ale smysl těchto rozkazů zcela jinak než generál Burda. Jsou zajedno se Sověty. Těžko říci proč. Jsou takoví z přesvědčení, nebo z pouhého pudu sebezáchovy či touhy po kariéře? Zvlášť posledně jmenovaná možnost hraje určitě nezanedbatelnou roli. Podceňovat však nelze ani faktory obecného rázu. Existují obavy, že Sověti by uvítali ozbrojený odpor, aby měli záminku k zásahu.11 Generalita se chová k okupantům nejspíš vstřícně také proto, aby zabránila zbytečným masakrům. Skutečný důvod, proč stojí Burda na jiné straně barikády než Dzúr a Rusov, není v tuto chvíli až tak významný. Podstatné je jen to, že generál Burda zůstává se svými názory osamocen. Sovětský generál se nenechá svým partnerem nijak zviklat. V diskusi jednoznačně trvá na důvodech přítomnosti vojsk Varšavské smlouvy v ČSSR. Čeká, jestli se Burda vzpamatuje a konečně pochopí, že je tak trochu generálem bez vojska. Cožpak neví, že ti, co sedí v nejvyšších armádních funkcích, se už Sovětům dávno podrobili? Sovětský generál se snaží svůj protějšek pochopit. Co ho vede k takové zatvrzelosti? Jak si jen může myslet, že ho budou brát Sověti vážně? Neumí snad počítat? Poměr sil je jednoznačný a on to nechápe. Takový člověk musí pryč. Šanci dostal a nevyužil ji. Nyní už nelze s takovým člověkem ztrácet čas. Nikam by to stejně nevedlo. Kolem jedné hodiny po půlnoci se sovětský generál omlouvá, že je už pozdě. Nabízí však generálu Burdovi, že mohou v diskusi pokračovat, až se vyspí. To je však už jen formální zdvořilost. Teď si je sovětský generál konečně stoprocentně jistý, že generál Burda není jejich člověk. Náčelník rozvědky hosta vyprovází a dlouho se nevrací. Možná, že teprve teď Burdovi dochází, že Sověti ho odepsali. Po chvíli vychází z místnosti i zamyšlený podplukovník Matys. Rozhlíží se kolem sebe a spatří svého šéfa zabraného do hovoru se sovětskými vojáky střežícími budovu. Náčelník rozvědky si Matyse všimne a požádá ho, aby přinesl vojákům pivo a cigarety. Pak už i generála Burdu přemáhá únava a spánek. Druhého dne v sedm hodin ráno končí Matysovi služba. Splní poslední úkol a vzbudí generála Burdu, který ho o to předtím požádal. Matys se v mysli stále nedokáže odpoutat od včerejší noci. Má to v hlavě zpřeházené,

84

jednotlivé dojmy se překrývají. Netuší, co to přinese. S nepříjemnými pocity opouští generála Burdu a odchází domů. Vnímá jen to, že si zoufale potřebuje odpočinout.12 Den 24. srpen 1968 je pro vojenskou rozvědku černým dnem. Schází se nečekaně vojenská rada Ministerstva národní obrany. A výsledek? Náčelník vojenské rozvědky generálmajor Oldřich Burda je s okamžitou platností odvolaný z funkce. Kdekdo si klade otázku, proč k odvolání vůbec došlo. Vůči stranickým a vládním činitelům zůstal Burda loajální. Vojenská rozvědka se za jeho velení nestala nástrojem zrady. Naopak nabídla svou pomoc nezávislému rozhlasovému vysílání, vysočanskému sjezdu i zástupcům dalších sdělovacích prostředků. On sám se snažil ve složité situaci udělat vše, co bylo v jeho silách. Chtěl se dokonce podílet na osvobození zadržených představitelů státu. Není jeho vina, že to nevyšlo. Myslí si, že víc už udělat nemohl. Proč se tedy znelíbil? Skutečný šok prožívá generál Burda, když se dozví důvody, které vedly k jeho odvolání. Za vinu se mu klade to, že jeho názor na vývoj politické situace v ČSSR se zásadně liší od pohledu představitelů spojeneckých vojsk. Není prý také ochoten pomoci sovětským soudruhům. Teprve teď odvolanému generálovi svítá. Vybavuje si jednotlivé scény z včerejšího večera. Mohlo ho napadnout hned, že za vším stojí Sověti. Vždyť nebylo normální, když za ním chodilo tolik jejich generálů. Nenechali ho vydechnout. Asi si už připravovali půdu pro to, aby ho mohli „odstřelit“. Teprve teď chápe, proč se ani dnes ráno nedokázal zbavit nepříjemných pocitů. Je to však pozdní, příliš pozdní prozření. Pořád diskutovali, ale ve skutečnosti jim o žádnou diskusi nešlo. Hledali jen záminku k chystanému kroku. Předhodili mu návnadu a on se chytil. Nejhorší je, že s jeho odvoláním souhlasí i československá vláda, která zasedá v nepřítomnosti zadržených vládních činitelů za předsednictví Lubomíra Štrougala.13 Zní to neuvěřitelně. Ta vláda, která na stejném zasedání odvolává jednoznačně prosovětského náměstka ministra vnitra Viliama Šalgoviče a všechny jím vydané rozkazy ruší, se zároveň zbavuje i Oldřicha Burdy, který při všech možných chybách a nedostatcích, stál přesně na opačné straně barikády a zůstal loajální legálně zvoleným stranickým a vládním činitelům. Jak se v tom vyznat? Sovětům nakloněný náměstek ministra vnitra Viliam Šalgovič je však jiný případ. Svou roli v tuto chvíli úspěšně dohrál. Pro Sověty zařídil, co mohl. Nyní se může klidně na nějaký čas „uklidit“ do ústraní. Až nastane vhodný čas, pak se znovu objeví na domácí scéně, aby ve znormalizovaném Československu dostal odměnu za vykonanou práci v podobě nějakého

85

teplého místečka. Za to generála Burdu, který mu naletěl, budou mnozí lidé proklínat za to, že se tímto aparátčíkem nechal ukolébat a obelhat. Netrvá to dlouho a zpráva o odvolání náčelníka ZS/GŠ generála Burdy zapůsobí doslova jako bomba. V celé vojenské rozvědce způsobí nebývalý rozruch. Jeden z hlavních protagonistů obrodného procesu ve vojenské rozvědce a účastník vysočanského sjezdu podplukovník Škrob je kvůli tomu povolaný na Hlavní politickou správu (HPS). Tam ho už netrpělivě očekává plukovník Devera. Podplukovníkovi Škrobovi oficiálně oznamuje sesazení generála Burdy z funkce náčelníka vojenské rozvědky.14 Funkce se po odvolání generála Burdy dočasně ujímá jeden z jeho zástupců plukovník Jaroslav Vinkler. O rozhodnutí vojenské rady ho informuje generál Šmoldas, který bývalého náčelníka Oldřicha Burdu nijak nešetří. „Ten chlap je opilý“, pohrdavě prohlásí Šmoldas. Generál Burda a jeho vztah k alkoholu. Znovu se vrací toto téma. Podplukovník Matys takové obviňování Burdy odmítá. Jeho dočasný nástupce ve funkci plukovník Vinkler pro změnu Burdovu slabůstku nepopírá, ale omlouvá ji obrovským stresem a nervovým vypětím. Šéf rozvědky se podle něho jak profesně tak lidsky dostal v srpnu 1968 do velmi obtížné situace. Měl rodinné problémy, situace na správě byla velmi složitá a do toho ještě došlo po 21. srpnu k zlomu v obrodném procesu. Plukovník Jaroslav Vinkler se domnívá, že právě z těchto důvodů se generál Burda dopustil některých vážných chyb.15 S generálem Burdou to jde z kopce, třebaže vojenská rozvědka ještě činí pokusy rozhodnutí vojenské rady a vlády zvrátit. Kvůli jeho případu se schází dokonce předsednictvo hlavního výboru KSČ Zpravodajské správy. Je snaha intervenovat na vysokých místech v jeho prospěch. To samo o sobě je další důkaz, že ať to s Burdou vypadá jakkoliv, stoupenci obrodného procesu a odpůrci okupace mu věří. Oficiálně má být intervence za bývalého náčelníka odůvodněna zachováním kontinuity v práci vojenské rozvědky. Z tohoto důvodu je také plánována nová schůzka s Josefem Smrkovským, která by se však neměla konat v jeho bytě.16 Momentálně to však není možné provést, protože Smrkovský je spolu s dalšími politickými činiteli na jednáních v Moskvě. Ale brzy se ukáže, že až tato možnost skutečně nastane a stále oblíbený politik se znovu objeví v Praze, nebude už kauza generála Burdy aktuální. Čtyřiadvacátý srpen je tak nepochybně velmi závažným mezníkem v posrpnovém vývoji. A nejen z pohledu vojenské rozvědky. Toho dne přebírají navzdory odvolání Šalgoviče iniciativu protireformní síly podporované okupačními jednotkami. Lidé typu Oldřicha Burdy musí jít stranou, aby mohly o to více vyniknout prosovětské síly v armádě, reprezentované zejména ministrem národní obrany Martinem Dzúrem. Ten vydává právě 24. srpna vzhledem k okolnostem více než výmluvně znějící rozkaz. Stojí rozhodně za ocitování.

86

„…rozkazy vrchního velitele a prezidenta republiky armádního generála Ludvíka Svobody, ministra národní obrany a náčelníků všech stupňů musí být bezpodmínečně splněny… (zachovat) klid v útvarech a jednotkách Československé lidové armády a nedopustit vznik konfliktních situací s přítomnými vojsky i na veřejnosti. Vyvarovat se účasti příslušníků armády na případných demonstracích. Jinak spojené velení přikročí k odzbrojení takových jednotek a útvarů… Při organizaci života a výcviku vojsk brát v úvahu zvláštnosti současné situace dočasného umístění spojeneckých vojsk na území ČSSR…“17 Tento výrazný politický obrat se promítá i do činnosti vojenské rozvědky. Konzervativci začínají 24. srpna skutečně opět zvedat hlavu. Vypovídá o tom mimochodem jeden zachovaný záznam. Anonymní autor v něm upozorňuje na okamžitou politicky motivovanou reakci náčelníka strategické rozvědky soudruha Podzemného, tedy muže, který měl podle původních předsrpnových předpokladů tuto vysokou funkci v rámci chystaných kádrových změn opustit. Nyní už se necítí být druhořadým příslušníkem s nepřitažlivou minulostí. Je opět na koni a dává to patřičně najevo v celém kolektivu. „Soudruzi, nemám nic společného s tím, co tu organizuje soudruh Němec a důrazně se od této činnosti distancuji.“ Podzemný má k Němcovi spoustu výhrad. Například mu vadí, že hned po zahájení okupace prohlásil, že nelze k této skutečnosti jen nečinně přihlížet, ale je třeba připravovat opatření na pomoc vysočanskému sjezdu a další aktivity namířené proti okupantům. Podzemný mu tehdy nemohl vzdorovat, se svými názory byl rozhodně v menšině. Tehdy nenarazil plukovník Němec na žádný odpor. Nyní se situace změnila, a tak i jeden z „anonymů“ spěchá soudruha Podzemného ujistit, že ani on nemá s těmi kontrarevolučními rejdy nic společného. Nikdy prý nepatřil k oblíbencům soudruha Němce. Ten tehdy pověřil úkoly jen lidi, které si sám vybral.18 Důsledky 24. srpna zlomily především generála Burdu. Najednou mu dochází, že ho čeká prudký kariérní pád. Přemýšlí naléhavě o tom, zda se dá něco zachránit. Má mladou ženu, která čeká dítě. Musí se o svou rodinu postarat. Zároveň ví, že šance nejsou velké. Nechce to však vzdát. Po třech měsících váhání se nakonec odhodlá k činu. Udělá ale zřejmě tu nejméně vhodnou věc. Napíše kajícné doznání, které adresuje prezidentu republiky armádnímu generálovi Ludvíku Svobodovi. To je člověk, který ovšem nikdy nebude revokovat rozhodnutí, které posvětili Sověti. Oldřich Burda žádá prezidenta o „objektivní posouzení návrhu na jeho odvolání“. Zdůrazňuje své někdejší zásluhy, k nimž se ještě nedávno moc nehlásil. Připomíná své čtyřiadvacetileté členství ve straně, studium na Vysoké škole stranické v Moskvě v letech 1957–1960 a následné jmenování do funkce

87

náčelníka vojenské rozvědky. Připomíná také své zásluhy na konsolidaci složky paralyzované tehdy zradou vojenského a leteckého přidělence v USA Tišlera. Zmiňuje se rovněž o „čestném plnění dohod se Sověty“ a zdůrazňuje, že „vše cenné, co bylo získáno naší Zpravodajskou správou, bylo dáváno k dispozici sovětským soudruhům“. Neopomene také připomenout, že ho za zásluhy o upevňování družby armád států Varšavské smlouvy vyznamenal dokonce maršál Spychalský.19 Generál Burda obrazně řečeno klesá na kolena. Pokud mu bude odpuštěno, projevuje nezakrytě ochotu podrobit se vítězům. Touto rezignací násobenou kajícným dopisem tak bohužel vrhá stín na své předchozí působení v čele vojenské rozvědky. Zejména na svou činnost bezprostředně po okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy. Je však třeba vidět, že od člověka, který se ocitá psychicky zcela na dně, nelze nic očekávat. Ukazuje se, že generál Burda zastával po léta velmi významnou funkci, ačkoliv byl v mnohém ohledu spíš průměrnou než mimořádnou osobností. Jeho nespornou slabinou je to, že špatně psychicky zvládá náročné situace. Nejspíš mu také schází patřičné sebevědomí, což se plně projevuje zejména v kritických okamžicích. Má sklony k nerozhodnosti. Přesto přesahuje právě v srpnu 1968 v dobrém smyslu hranici svých možností. Prokazuje dobrou vůli a ochotu pomoci své okupované vlasti. Nelze zapomenout, že zpočátku podporuje a až na výjimky nebrání v činnosti těm příslušníkům vojenské rozvědky, kteří se s okupací odmítají smířit. A co z toho všeho plyne? Přes všechny výhrady k jeho pozdějšímu vystupování je jasné, že kdyby se takto po 21. srpnu nezachoval, nebyl by sovětskými okupanty a jejich domácími přisluhovači z funkce tak promptně odvolán. Generálu Burdovi lze rozhodně přičíst k dobru, že vojenská rozvědka se za jeho vedení nestala nástrojem kolaborace a zrady. Pravý opak je pravdou. Zpravodajská správa Generálního štábu pod jeho vedením hájila po 21. srpnu velmi zarputile poslední zbytky pošlapané státnosti, v případě některých jedinců a jednotek tak činila se vskutku mimořádným nasazením. Pochopitelně to není jen zásluha generála Burdy. Bez jeho veřejné či skryté podpory by však byl jakýkoliv odpor proti okupantům takřka nemožný. Na druhé straně není ani tento obraz úplný. Podle vyjádření podplukovníka Šnábla byl generál Burda v kritických okamžicích často rozkolísaný, důvěřoval i lidem, kteří se ukázali jako zrádci a přisluhovači okupantů. Šnábl jmenuje konkrétně náměstka ministra vnitra plukovníka Viliama Šalgoviče a náčelníka VKR generála Josefa Stavinohu.20 K jeho nedostatkům lze přičíst i to, že si občas „vypomáhal“ alkoholem a vojenskou rozvědku ne vždy odpovídajícím způsobem řídil. Žádná historická postava však není černobílá. A tak je třeba hledět i na komplikovaný případ generála Burdy. Při nepředpojatém posuzování tehdejší složité situace nelze

88

nevidět enormní psychické vypětí jedinců disponujících velkou mírou odpovědnosti na pozadí mnohdy nejasného, lavírujícího, chaotického a někdy i zbabělého armádního velení směřujícího postupně do „klidných“ vod kolaborace. Stačí připomenout opatrnické rozkazy a defétistické chování ministra národní obrany Martina Dzúra, náčelníka Generálního štábu Karla Rusova a někdy bohužel i jinak respektovaného prezidenta Ludvíka Svobody. Je možné, že tato opatrnost částečně vyplývala ze strachu před zbytečným krveprolitím, protože sílila i obava před tím, aby se Sovětům nedala zbytečná záminka k zásahu. Na druhé straně nelze nevidět, že tato rozhodnutí v sobě skrývala i kariéristické pozadí, protože Dzúr s Rusovem se stali velmi záhy nepochybnými pilíři armádní „konsolidace“. Stát v takových okamžicích v čele vojenské zpravodajské služby nebylo vůbec jednoduché, protože člověk v takové funkci musel čelit trvalým a často protichůdným tlakům. Nelze jen tak rozhodnout, zda by byl někdo v této roli úspěšnější než mnohokrát kritizovaný generál Oldřich Burda. To by nemělo být opomenuto a zcela překryto dalšími rozpornými dojmy z jeho pozdějšího vystoupení před prověrkovou komisí. Tam rozhodně pochybil, když se chtěl za každou cenu distancovat od své nedávné minulosti. Nevzal v potaz ani starou lidovou moudrost, která říká, že kdo chce zachránit všechno, nezachrání nic. Tragédie generála Burdy uzrávala postupně. Ani jeho kariérní pád nebyl záležitostí jednoho okamžiku, jak by se mohlo na první pohled zdát. Nejprve přišel o vysokou funkci a nakonec dokonce o stranickou knížku, což byl jediný klíč ke kariérnímu vzestupu. Jeho pád tím byl definitivně zpečetěn. Z nedávno poměrně vlivného muže se stala lidská troska, která podle některých dobových svědectví až v této etapě svého života naplno propadla alkoholu. Přesto nelze v případě generála Burdy uplatňovat černobílý sektářský pohled, připomínající nechvalně proslulý „barvotiskový“ realismus. Stereotyp v jednostranném líčení kladných a záporných postav se sice výrazně uplatňoval v literatuře padesátých let, ale dnes by působil směšně. Generála Burdu je třeba vnímat komplexně. Nejen jako nějakou bezmocnou, komunisty odchovanou loutku, která tragicky selhala. V jeho působení lze totiž při pozorném studiu nacházet jak záblesky světla, tak i hru záludných stínů. Vylíčit ho pouze v kladném, nebo naopak výhradně v záporném světle nelze, pokud nechceme rezignovat na historickou věrohodnost. Byl to člověk z masa a kostí, žádná charismatická postava vystupující do popředí dobových událostí. Přesto se zachoval statečněji než mnozí z těch, od nichž by to byl československý občan osmašedesátého roku více očekával. Proto lze říci, že v tragédii jeho pádu se zračí i jistá velikost. Spočívá především v tom, že v kritické situaci neuhnul, nehledal výmluvy a přijal pokorně do značné míry nevděčnou roli, kterou mu osud přichystal. A to přesto, že se pro ni pramálo hodil.

89

Poznámky 1 Svědectví generálmajora Oldřicha Burdy. 2 Pohovor s podplukovníkem Karlem Šnáblem, 24. 10. 1969. 3 Svědectví generálmajora Oldřicha Burdy. 4 Svědectví pomocníka operačního dozorčího MNO – 12 podplukovníka Miloše Matyse z 23. srpna 1968, 12. 9. 1968 (dále Svědectví Miloše Matyse z 23. srpna 1968). 5 Jiří Vančura: Naděje a zklamání – Pražské jaro 1968, Mladá fronta, Praha 1990, s. 89–92. 6 Záznam pohovoru s plukovníkem Jaroslavem Vinklerem, 23. 10. 1969. 7 Záznam pohovoru s plukovníkem Josefem Drongem, 23. 10. 1969. 8 Tamtéž. 9 Svědectví Miloše Matyse z 23. srpna 1968. 10 Tamtéž. 11 Tento názor vyslovil v interview pro Mladou frontu Dnes historik a člen vládní komise pro analýzu let 1968–1970 Antonín Benčík (20. 8. 2007). 12 Svědectví Miloše Matyse z 23. srpna 1968. 13 Stanovisko náčelníka ZS/GŠ generálmajora Jozefa Turošíka k předložené zprávě komise NGŠ o činnosti ZS/GŠ v letech 1968–1969, čj. 0047825 – GŠ/ZS – 1969. 14 Záznam pohovoru s podplukovníkem Škrobem, 22. 10. 1969. 15 Záznam pohovoru s plukovníkem Jaroslavem Vinklerem, 23. 10. 1969. 16 Záznam pohovoru s podplukovníkem Škrobem, 22. 10. 1969. 17 Rozkaz ministra národní obrany generálplukovníka Martina Dzúra z 24. 8. 1968. 18 Vyjádření k srpnovým událostem v roce 1968 na 2. oddělení ZS, rukopis, jméno neuvedeno. 19 Odvolání proti kádrovému řešení a prosba o objektivní posouzení návrhu na odvolání z funkce – dopis generálmajora Oldřicha Burdy prezidentovi ČSSR armádnímu generálovi Ludvíku Svobodovi, čj. 042553 – GŠ/ZS – 68, 12. 11. 1968. 20 Zpráva komise NGŠ o výsledcích šetření činnosti na ZS v roce 1968 a 1969.

90

VIII. HORKÝ PODZIM Motto: „Každé duchovní násilí vyvolává v člověku kontroverzi mezi rozumem a citem. Přímým důsledkem toho sporu bývá vnitřní rozdvojení člověka, jež nachází výrazu v přetvářce… lidé jednají navenek jinak než myslí a cítí. Uchylují se za ochrannou clonu falše, lži a přetvářky, a jsou-li jednou vehnáni do této situace, pak už je marné je přesvědčovat.“ František Fárek Asi jen těžko lze najít výstižnější příměr, charakterizující vnitřní duševní rozpoložení československého občana po porážce pražského jara. Na dlouhých dvacet let se lidé stáhli do sebe, aby si ve vlastním nitru budovali svou „věž ze slonové kosti“, nezbytnou pro vlastní přežití. Prudce stoupl zájem o chaty a venkovská sídla nejrůznějšího typu. Každý chtěl alespoň na víkend uniknout z atmosféry lží a obecného pokrytectví. Lidé si začali tvořit svůj vlastní ohraničený svět a vpustili do něho maximálně členy rodiny nebo ještě pár dobrých známých. Jestliže se v roce 1968 průměrný československý občan výrazně zajímal o věci veřejné, vydrželo mu to potom maximálně ještě jeden rok. Pak na podobné ambice většinou rezignoval, protože na veřejnosti už nebylo možné bez značného rizika prezentovat názory vybíhající za rámec oficiální propagandy. Obrodný proces tak nahradilo Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti. Všichni záhy pochopili, že o řadového člověka a jeho názory, zejména pak o názory kritické, už nová moc nestojí. Každý se potřeboval nějak živit a nechtěl si zbytečně ztěžovat mnohdy už beztak svízelnou situaci. To začalo nahrávat názorové schizofrenii, kdy občan jinak smýšlel, jinak se vyjadřoval doma a jinak na veřejnosti. Řečeno s Františkem Fárkem uchyloval se za ochrannou clonu

91

falše, lži a přetvářky. Ve svém vnitřním světě vše oficiální potlačoval, i kdyby to čirou náhodou byla stokrát pravda. Průměrný občan už ničemu nevěřil a noviny otevíral na zadní stránce, protože dospěl k názoru, že ve sportu na rozdíl od politiky vládne duch fair play. Ani to nebyla tak docela pravda, protože i za socialismu se např. ve fotbale shromažďovaly peníze nezákonným způsobem v tzv. černých fondech a korupce v některých odvětvích sportu jen kvetla. Bylo však jasné, že bez naděje se trvale žít nedá a alespoň něčemu člověk věřit musí. Když nevěřil straně, věřil tedy alespoň Spartě, Slavii či jinému klubu. Jak jednoduchý recept na přežití… Cesta k této „blbé“ náladě však nebyla zdaleka tak přímočará, jak by se na první pohled mohlo zdát. Po několika nepříjemných okupačních dnech v Československu stále ještě žila naděje, že vše špatné se ještě může v dobré obrátit. Lidé ještě stále čekali na nějaký zázrak a netrpělivě vyčkávali návrat politické reprezentace z Moskvy. Věděli sice, že to jejich oblíbenci – Dubček, Smrkovský, Kriegel a další – nemají lehké, ale zároveň si nedokázali představit, že by mohli společně sdílené ideály zradit nebo opustit. Skutečnost však předčila očekávání mnohých. Nejméně sedm měsíců po srpnových událostech pak trval nepřetržitý zápas mezi stálým taktizováním vlády a stále ještě přímočarým smýšlením obyvatelstva. Už v úterý 27. srpna, tedy tři dny po odvolání náčelníka vojenské rozvědky generála Burdy, vchází ve známost, že jednání v Moskvě skončila a jejich výsledkem je podepsání společného protokolu mezi československými a sovětskými delegáty. Důsledky tzv. moskevského protokolu jsou fatální. Přinášejí naprostý politický zvrat. K pochopení této dalekosáhlé změny je nutné seznámit se alespoň v kostce s jeho závěry. Moskevská jednání vrcholící podpisem memoranda zúčastněných stran znamenají pro reformátory zásadní ústup z dosud zastávaných pozic. Především je prohlášen za neplatný tzv. vysočanský sjezd, který se snažil navzdory zatčení předních představitelů státu i komunistické strany udržet kontinuitu s předokupačním prostředím. Nový stranický sjezd má být svolaný až po provedení „normalizace“ ve společnosti. Podepsáním protokolu se ústřední výbor KSČ rovněž zavazuje, že projedná kádrové změny ve stranických a vládních funkcích. Vláda má napříště přijmout účinná opatření proti „antisocialistickým“ silám a zavést „pořádek“ v oblasti tisku, rozhlasu a televize. V Moskvě je také dohodnuto, že nedojde k perzekuci prosovětských přisluhovačů. Ba naopak, ti představitelé, kteří osvědčili věrnost socialismu, tedy ti, kteří spolupracovali, spolupracují a budou spolupracovat s okupačními vojsky, zůstanou ve funkcích. Po návratu z Moskvy odjíždí jeden z účastníků moskevských jednání Josef Smrkovský do pražského Národního shromáždění podat zprávu o průběhu jednání. Je přijata v tichosti a bez rozpravy.1 To je smutný, ale jasný signál vyslaný do budoucna. Moskevská

92

kapitulace pochopitelně přináší do českého reformního prostředí značnou dávku nervozity. To se projevuje i při jednání rozšířeného pléna vojenské rozvědky o den později. Podplukovník Šnábl hovoří tak, že jsou na něm znát silné obavy z dalšího vývoje i mimořádné duševní pohnutí. „…Burda rozkolísaný, těžce nesl, co se stalo. Věřil jim moc. Věřil celé řadě lidí, kteří se ukázali jako zrádci… Šalgovičovi, Stavinohovi… Jestliže se jim podaří, že se začneme hádat, je to konec…“2 Podplukovník Šnábl v tuto chvíli říká jasně, co si nepochybně myslí i většina ostatních. Stoupenci Sovětů jsou na koni a pokusí se brzy vrazit klín mezi své odpůrce. Co se týče předchozí poznámky týkající se generála Burdy, chce řečník nejspíš upozornit, že po jednání o zaměřovačích se bývalý šéf domníval, že Šalgoviče přesvědčil. Záhy se ukázalo, jak hluboký to byl omyl. Podplukovník Šnábl naznačuje, že podobné chyby se nesmějí v budoucnu opakovat. Sebemenší zaváhání nebo špatný odhad situace se okamžitě vymstí. Přítomným účastníkům jednání pléna začíná být jasné, že právě začíná nejsložitější etapa vývoje. Otázkou zůstává, co všechno se už brzy octne v sázce? Je také zřejmé, že teprve nyní se projeví skutečná síla i slabost charakterů jednotlivých protagonistů děje. Doba, kdy půjde doslova o všechno, se nezadržitelně blíží. Nejistota si brzy může vybrat svou daň. Příkaz dne zní zachovat si nadhled a nenechat se otrávit! Přitom je už teď jisté, že právě to každý nedokáže, protože tlak z protivného tábora bude obrovský. Zatím se připravují změny v nejvyšších politických patrech. Už 31. srpna probíhá plenární zasedání ÚV KSČ, které projednává změny ve stranickém a státním aparátu. Zdánlivý kompromis je jen kouřovou clonou, která má zakrýt skutečnou povahu nastartovaných kádrových změn. Za ústupek reformistům a podobně naladěným lidovým zástupům lze na první pohled považovat odvolání čtyř skalních konzervativců. Patří k nim Oldřich Švestka, Drahomír Kolder, Emil Rigo a Antonín Kapek. Je to však pouhá taktika s jen dočasnými následky. Do budoucna se s osvědčenými internacionalisty i nadále počítá. Větší rána je však zasazena reformistům. Odstraněni jsou František Kriegel a intelektuální idol mládeže Čestmír Císař. Zvlášť v případě prvně jmenovaného to lze chápat jako výmluvné a jednoznačně politicky motivované rozhodnutí. Na plenárním zasedání je rovněž oznámena rezignace ministra vnitra Pavla. Symbolicky je nový kurz završen vyhlášením neplatnosti tzv. vysočanského sjezdu. V této souvislosti si vzpomeňme, kolik energie vydali příslušníci vojenské rozvědky, aby podpořili jednání delegátů tohoto sjezdu. Nezapomeňme ani na to, jak se všestrannou podporou novinářské obce zasloužili o to, aby byla o výsledcích sjezdového jednání pravidelně a korektně informována československá veřejnost. Jen tak si uvědomíme,

93

co vše bylo na plenárním zasedání ÚV KSČ 31. srpna ztraceno. Vyhráno však nemají ani ti, kteří na různých stupních řízení i nadále zůstávají ve funkcích. Ostatně koncepce interventů a jejich domácích pomahačů je sice celkem prostá, ale velmi účinná. Podobá se příběhu o pověstném mouřenínovi, který splnil úkol a může se odporoučet. Podle této koncepce českoslovenští reformní vůdci, nesoucí zodpovědnost za předsrpnové poměry, sami obnoví pořádek a až tuto „černou“ práci dokončí, tak půjdou.3 Bohužel s ohledem na výsledky, kterých tento ďábelský plán docílil, je na místě připomenout ještě jednu moudrost – nejlépe slouží ten, kdo neví, že slouží. Mnozí si to nepochybně uvědomili, ale bylo už příliš pozdě. Nyní mají Sověti a jejich přisluhovači konečně partii slušně rozehranou a tlačí dál na pilu. V září vychází pověstná Bílá kniha o událostech v Československu, což je účelově sepsaný, ale poměrně obsáhlý a nebezpečný propagandistický pamflet z dílny sovětské tiskové agentury. Nálepky jsou v něm rozdány kdekomu. Například filozof Ivan Sviták je obviňovaný z toho, že manipuluje myšlením mladých lidí tím, že se jim podbízí. Svádí je tak na scestí antisovětismu. Autoři citují Svitáka a snaží se ukázat, o co lidem jeho zaměření ve skutečnosti jde. „Vy, mladí lidé, nevěřte nikomu. Vy, mladí lidé, věřte jen sami sobě.“ Přes nepříjemný obrat politické situace vojenská rozvědka ještě neskládá ruce do klína. Podplukovník Škrob na aktivu předsedů základních organizací KSČ mobilizuje všechny síly s cílem nevzdat se a nevyklidit pole do popředí se deroucím konzervativcům. Na aktivu burcuje ostatní, aby vytrvali. „Zástupci vojsk SSSR se dožadují účasti na schůzích Zpravodajské správy. Nejsou a nebudou tito připuštěni. Je nutné ochraňovat politické činitele – Smrkovského a podobně –, aby nebyla připuštěna jejich výměna… Požadavek SSSR na prosazení do funkcí Indry, Koldera, Kapka a dalších se nesmí připustit. Ústřední výbor nikdy neschválí vstup vojsk do ČSSR, ale trvá na charakteristice okupace. Taktéž velení Zpravodajské správy na tom trvá. Všemi prostředky zabránit stranickým procesům, které se chystají.“4 Vraťme se k Škrobově argumentaci. Na aktivu varuje před chystanými procesy. Je vidět, že se pomalu začíná počítat s nejhorším. Damoklův meč čistek začíná být všudypřítomný. Je vůbec ještě nějaká šance takový vývoj zvrátit? Jedině v případě, že nedojde k odstranění posledních sloupů a symbolů obrodného procesu. Podplukovník Škrob je skálopevně přesvědčen, že lidé jako Josef Smrkovský nesmějí ztratit politický vliv. Veřejnost je musí podržet a vojenská rozvědka nesmí zůstat stranou. Je možné, že si od tohoto kontaktu nelze slibovat tolik co v minulosti, ale i přesto je otázka Smrkovského setrvání ve vysoké politice věcí zásadního významu. Jen prostřednictvím takových lidí lze odrážet stále ostřejší nápor konzervativců. Vojenská rozvědka se však nechce zcela rozloučit ani s dřívějšími plány. Otázka nového zákonného vymezení jejího postavení není

94

dosud uspokojivě vyřešena. Hledá se proto možnost, jak vejít znovu do styku s Josefem Smrkovským. Jako kontaktní osoba se nabízí podplukovník Bohumil Moravec.5 Seznámil se s tímto politikem poměrně nedávno prostřednictvím zpravodajského důstojníka Antonína Votruby, jemuž dělal během základní vojenské služby v Litoměřicích v letech 1946–1948 řidiče. Když Votruba požádal na jaře 1968 o rehabilitaci, tak se Moravec spolu se Smrkovským podepsali pod jeho žádost jako svědkové. Od té doby se znají. Podplukovník Moravec skutečně slovo dodrží a plní roli prostředníka. Právě v jeho bytě se zástupci vojenské rozvědky podplukovník Škrob a plukovník Prokeš setkávají v září 1968 s Josefem Smrkovským. Jednají znovu o požadavku Zpravodajské správy G enerálního štábu prosadit nový zpravodajský zákon na jednání branného výboru parlamentu. Dále projednávají zřízení koordinačního orgánu pro řízení všech zpravodajských složek s patřičným vlivem vojenské rozvědky. Vojenští rozvědčíci mají v září i jinak napilno. Poněkud nejasné je v této době poslání podplukovníka Krejči. Tento muž se měl jako bývalý „vnitrák“ původně stát ještě před srpnovou okupací jedním z terčů chystaných kádrových opatření. Po vpádu cizích vojsk si však pro své postoje právem získává důvěru. Podílí se totiž velmi aktivně na různých opatřeních, která směřují proti okupantům. Je to on, kdo poskytuje významnou pomoc novinářům, kteří zajišťují zpravodajský servis z ilegálně probíhajícího vysočanského sjezdu. Mezi příslušníky vojenské rozvědky, kteří po srpnu podporují zadržené politické činitele a chtějí pokračovat v duchu předsrpnové politiky, by se těžko našel někdo, kdo by mohl o jeho charakteru pochybovat. Na počátku září se podplukovník Krejča vydává na zajímavou cestu. Navštěvuje v Plzni svého bývalého kolegu z dob, kdy ještě pracoval na vnitru. Jedná se o majora Chvátala. Tento muž nyní pracuje v metropoli západních Čech ve funkci náčelníka oddělení pasů a víz při Krajské správě Sboru národní bezpečnosti.6 V pátek 6. září 1968 kolem 11. hodiny vchází podplukovník Krejča do jeho plzeňské kanceláře. Hovor má zpočátku pouze konvenční charakter. Oba muži se znají spoustu let a hovoří proto nejprve o běžných rodinných záležitostech. Podplukovník Krejča si navíc bývalého kolegu opatrně oťukává. Po nějaké době nastává v diskusi zvrat. Krejča vznese nečekaný dotaz. Ptá se, zda je v místnosti zabudovaný odposlech. Chvátal je očividně překvapený, ale snaží se zachovat klid. Na otázku však odpoví záporně. Podplukovníka Krejču to povzbudí. Tentokrát se ptá na způsob, jakým se vystavují pasy. Zajímají ho i další věci s tím související – psací stroj, technické složení inkoustu, razítkové barvy a další nezbytné náležitosti. Největší zájem ale projevuje o reliéfní razítko, které se používá na fotografie v cestovních pasech. Chvátal zpozorní. Začíná se chovat velmi opatrně. Z dotazů bývalého kolegy nemá dobrý pocit. Nyní je mu naprosto jasné, že Krejča

95

nepřišel proto, aby společně zavzpomínali na dřívější časy. Jediná pomůcka, kterou zvědavému hostu ukáže, je psací stroj značky Consul. Podplukovník Krejča působí zvláštním dojmem. Jako by měl na srdci něco, o čem se mu zároveň nechce příliš mluvit. Váhá, zda se s tím má Chvátalovi svěřit. Vypadá to, že jejich vztahy nejsou tak srdečné jako kdysi. Neriskuje příliš? Co když ho Chvátal podrazí? Krejčovi ale také hrozí, že pokud nevyloží karty na stůl, vážil cestu do Plzně zbytečně. Ne, nemůže se chovat jako zbabělec. Musí s Chvátalem na rovinu. Jinak je vše ztraceno. „Vím, že mě neshodíš. Něco od tebe potřebuji. Co bys říkal tomu, kdybych tě požádal o pomoc kvůli vydání pasů pro některé významné funkcionáře?“ Major Chvátal je už zase celý nesvůj. Do takových kšeftů se mu moc nechce. Tuší nicméně, že teď přijde hlavní odhalení. Asi se dozví důvod návštěvy. Musí si přiznat, že ho to začíná docela zajímat. Dává si však pozor, aby nedal najevo sebemenší vzrušení. Nesmí se zkrátka unáhlit. Hovoří pomalu. „Zkus se s takovou žádostí obrátit na vyšší služební funkcionáře v rámci kraje. Vůbec nejlepší by ale bylo, kdyby ses obrátil přímo na soudruha Rajchrta z centrální složky.“ Krejča mávne znechuceně rukou. Co mu to ten Chvátal radí? Zbláznil se. To snad ani nemyslí vážně. Podívá se mu do tváře a odpoví mu rázně. „Z toho nic nebude. Rajchrt se bojí. Je to posera.“ Chvátal nic neříká. Viditelně nespěchá s odpovědí. Krejča cítí, jak se potí. Hrozí, že odjede s nepořízenou. Pak se přece jen vzchopí. „Všechno je naprosto legální. Pokyny jsem dostal z nejvyšších míst – od soudruhů Svobody, Dubčeka a Černíka. Pasy jsou potřeba pro případ odchodu některých čelných funkcionářů na Západ.“ Chvátal se dává pozor, aby se nepustil do nějaké vysoké hry, která by ho mohla vystavit zbytečnému riziku. Kdo ví, co má Krejča ve skutečnosti za lubem? Co když ho chce jen vyprovokovat k nějaké unáhlenosti? Chvátal zvolí umírněný, ale rozhodný tón, aby dal společníkovi najevo odstup. „Nejvyšší straničtí a vládní funkcionáři by se v takové záležitosti určitě nespoléhali na krajské orgány. Pro ně by bylo mnohem snazší opatřit si potřebné doklady přímo v Praze.“ Krejča cítí, jak se mu stanovený cíl nekonečně vzdaluje. Pokusí se Chvátala uklidnit, třebaže mu svou odměřeností začíná lézt na nervy. „Máš pravdu, jedná se spíš o pololegální záležitost, protože dotyční funkcionáři by do ciziny nevycestovali s doklady znějícími na pravá jména.“ Chvátal nehne ani brvou. Krejča ho opatrně pozoruje. Po chvilce však mlčení prolomí a pokračuje ve svém monologu rozborem politické situace.

96

„U nás patří k vůdcům kontrarevoluce generál Prchlík, za kterým jde armáda. Pak Císař, za kterým jde mládež a Černík, za kterým jde inteligence. Za Dubčekem a Svobodou jdou pak všechny složky národa.“ Ani tento rozbor nedělá na Chvátala zvláštní dojem. Podplukovník Krejča teď už ví, že se namáhal zbytečně. Chystá se k odchodu. Uvědomuje si, že prohrál a ještě se vystavil nebezpečí. To už není ten kamarád Chvátal, kterého znal před lety. Stala se z něho zpohodlnělá kancelářská krysa, která si střeží své vydobyté postavení. Je to nepříjemné zjištění, ale nedá se nic dělat. Bez rizika určité věci prosadit nelze. Inu, kdo nevsadí, nemůže vyhrát. Krejča však dobře ví, že v tuto chvíli nevyhrál, ale prohrál. Nemá cenu v neplodné diskusi pokračovat. Zvedá se ze židle, obléká si kabát a odchází ke dveřím. Ještě naposledy oslovuje Chvátala. „Buď tak hodný a o tomto hovoru se nikomu nezmiňuj.“ Chvátal mlčky sleduje, jak se za Krejčou zavírají dveře. Konečně je pryč, uleví si nahlas. Zároveň mu stále není jasné, do čeho se to Krejča namočil a jakou roli v tom všem přisoudil jemu. Chvátal také myslí na to, jak se bývalý kamarád změnil. No jo, jako Pražák přičichl k vysoké politice. Jen, aby se mu to brzy nevymstilo. Rekonstrukce tohoto rozhovoru se opírá výhradně o výpověď majora Chvátala,7 učiněnou zhruba rok po vylíčených událostech. Objevují se v ní ovšem některé detaily, které svědčí o tom, že autor si průběh rozhovoru nejspíš zaznamenal, neboť mu přikládal mimořádný význam. Jinak však vidí celou záležitost podplukovník František Krejča, který byl kvůli objasnění celé záležitosti vyslýchán orgány vojenské kontrarozvědky v květnu 1969. 8 Vyslýchaný Krejča nejprve popírá, že by před srpnem nebo po srpnu 1968 komukoli nějaké pasy opatřoval. Nebyl o to nikým požádán. Na druhou stranu ale nepopírá, že se s majorem Chvátalem setkal a projednával s ním nějaké otázky spojené s pasovou problematikou. Podplukovník Krejča tak prý učinil na příkaz svého představeného, plukovníka Dronga. Záležitost řešil jako zpravodajský orgán, takže Chvátalovi rozhodně nesdělil, na co pasy potřebuje. A důvod? Krejča uvádí, že Chvátala pouze požádal, zda by bylo možné vystavit nějaké pasy pro československé občany s předsrpnovým datem. Šlo o zpravodajský úkol, o to, aby byly dotyčné osoby v zahraničí správně „zalegalizovány“. Chvátal sice Krejču vyslechl, ale nevyhověl mu. Seznamy pasů vydané v srpnových dnech už byly podle něho předány krajské správě, takže s tím nešlo nic dělat. Podle Krejči je to škoda. Nevyužilo se možnosti emigrace pro operativní účely Zpravodajské správy. O výsledku své mise informoval plukovníka Dronga a později o všem ještě

97

hovořil na pracovní poradě. Svou výpověď před VKR končí Krejča prohlášením, že „žádný československý občan se na československý pas s falešným jménem mou zásluhou nedostal“. Komise náčelníka Generálního štábu ale Krejčovi neuvěřila a jeho výpověď označila za nevěrohodnou.9 Bohužel více se o tomto případu v dokumentech dozvědět nelze. Přesto stojí za to se u něho ještě na chvíli zastavit. Zajímavý je výrok Krejči uváděný v protokolu Chvátalem o tom, že přední stoupenci obrodného procesu jsou vlastně „vůdcové kontrarevoluce“. Tento výrok je totiž pramálo věrohodný. Spíše odkazuje k dikci nastupující normalizace, která s oblibou označovala „pravicové oportunisty“ zároveň za „kontrarevolucionáře“. Podplukovník František Krejča vydatně pomáhal redaktorům Rudého práva v době konání vysočanského sjezdu KSČ. Jeho jméno lze tedy nepochybně spojovat s odporem proti okupaci, ale s kontrarevolucí? To nezní moc pravděpodobně. Navíc musel být jako bývalý pracovník Ministerstva vnitra a poté i příslušník ZS/GŠ nepochybně pečlivě prověřený. K „buržoazním“ a „kontrarevolučním“ elementům tedy Krejča patřit nemohl. Stejně tak k nim nepatřili politikové propagující socialismus s lidskou tváří, které právě on podporoval. Například v podstatě výrazně pravicově a protikomunisticky o r i e n t o va n ý K A N b y s p o j e n e c t v í s ta ko v ý m i l i d m i u r č it ě o d m í t l . Za kontrarevolucionáře mohli takové lidi označit jen ortodoxní ideologové z Moskvy, Varšavy, Berlína a později také normalizátoři z Prahy. Jiná věc však za úvahu stojí. Chvátal se zmiňuje o Krejčově tvrzení, že pasy potřebuje pro vysoké politické činitele, aby mohli pod falešnou identitou odejít na Západ. Na první pohled to vypadá jako velmi ztřeštěná a nepravděpodobná konstrukce. Když si ale připomeneme jeden zde už citovaný dokument, nejeví se to vše zase v tak absurdním světle. „Dne 23. 8. přijeli do Vídně příslušníci ZS/GŠ Miroslav Janků a Zdeněk Veselý. Vyslanec Novotný měl s nimi dlouhé jednání, pravděpodobně ve věci vytvoření exilových orgánů…“ Už dříve jsme uvedli, že na vídeňské rezidentuře mělo být právě přičiněním těchto mužů vytvořeno jednostranné rádiové spojení. Komise NGŠ se později podivovala tomu, že pouze ve Vídni.10 Na tom při bližším pohledu zase nic tak divného není. Tato křižovatka Západu a Východu mohla mít v té době na rozdíl od jiných evropských měst pro některé zklamané reformátory jistou osudovou přitažlivost. Rakouské hlavní město má výhodnou polohu – nachází se velmi blízko československých hranic. Navíc má tato země i jinou přednost. Rakousko se deklaruje od roku 1955, kdy získalo na základě tzv. Státní smlouvy od Sovětů

98

nezávislost, jako politicky neutrální země a vzhledem k tomu, že se vůči Východu tak jednoznačně nevymezuje, představuje tato varianta opravdu určité východisko. Nezapomeňme, že od časů habsburské monarchie zde žije i významná česká menšina podporovaná po únoru 1948 a srpnu 1968 novou a vydatnou emigrační vlnou. Relativně snadno dostupná Vídeň by v případě katastrofického politického scénáře nemusela být pro případné exilové politiky špatnou volbou. Navíc na počátku září – ne příliš dlouho po podepsání moskevského protokolu – se velkému počtu reformně uvažujících politiků mohla zdát politická situace málo nadějná a mohli se snažit hledat nějaké východisko. Právě v září se zástupci vojenské rozvědky také znovu scházejí s Josefem Smrkovským. A konečně – opět v září – shání podplukovník Krejča pasy pro čelné politiky. Není to příliš velká souhra náhod? Krejča podle tvrzení Chvátala uvádí mezi těmi, jimž chce pomoci získat pas Dubčeka, Prchlíka, Černíka, Svobodu a Císaře. Oldřich Černík ale zůstává až do ledna 1970 premiérem. Počítá poměrně dlouho s tím, že se politickému pádu vyhne. Alexander Dubček zamíří aspoň načas na velvyslanecký post do Ankary, takže možná také nějakou dobu věří, že poté, až se politická vichřice přežene, tak se i pro něho nějaký post najde. Generál Prchlík je odvolaný už před srpnem a jako člověk pro okupanty naprosto nepřijatelný skončí dokonce ve vězení. Těžko si však představit, že by právě pro něho byla emigrace východiskem. Prchlík měl značnou zásluhu na provalení Šejnovy kauzy a lze téměř vyloučit, že by chtěl své problémy řešit odchodem do ciziny stejně jako koncem února 1968 nechvalně proslulý „semínkový generál“. Generál Svoboda vzhledem ke svému věku a dlouholetým zkušenostem se Sověty na něco takového určitě nepomyslel vůbec. Jako hrdina Sovětského svazu a člověk, který tak jako tak šel Kremlu vždy na ruku, nemusel mít o svou budoucnost obavy. Čestmír Císař je sice v roce 1968 silnou politickou osobností, ale absolutně nemiluje riziko, takže lze pochybovat, zda by se do takové hry vůbec pustil, pokud by byla jen trochu nejistá. Vzpomeňme, jak píše Mlynář, že jediný Císař unikl sovětskému zatčení, když budovu ÚV KSČ opustil a skrýval se u svého kamaráda na chatě v Kersku, odkud posílal všem vlastencům „bojové pozdravy“. Ačkoliv nejde pro úvahy o případné emigraci vysokých funkcionářů strany a státu najít dostatečnou oporu v pramenech, nejde ani Krejčovu návštěvu v Plzni nebo angažmá dvou příslušníků vojenské rozvědky ve Vídni brát jen jako těžko uvěřitelnou pohádku. Šlo nejspíš skutečně o jednu z variant, která se ale nejspíš zdála být obtížně realizovatelná a později byla dokonce dalším vývojem překonaná. Pokud se v ní angažovala prostřednictvím Krejči také vojenská rozvědka (Krejča se odvolává na instrukce od plukovníka Dronga), nelze vyloučit, že v tom skutečně mohly hrát určitou roli i vztahy se Smrkovským. Ale také

99

nemusely. Smrkovský v každém případě není uveden mezi těmi politiky, jimž měl Krejča prostřednictvím Chvátala opatřit pas. Více asi k tomuto zajímavému tématu zatím říci nelze, protože by to příliš zavánělo spekulací. V říjnu 1968 se politická situace nadále přiostřuje. V polovině měsíce je v Moskvě podepsána smlouva o dočasném rozmístění sovětských vojsk v Československu. Za ČSSR jí podepisuje jeden z předních vůdců obrodného procesu a předseda vlády Oldřich Černík. Musí tak vypít pomyslný kalich hořkosti až do dna. V tuto chvíli se zdá, že to pro něho zase tak velký problém není. Na nedávné minulosti mu zjevně tolik nezáleží a byl by rád, kdyby se od ní mohl v tichosti distancovat. Černík se chce očividně v politice udržet bez ohledu na změnu politického kurzu. V pátek 18. října se schází také Národní shromáždění. Dokument odsouhlasený v Moskvě bez nějakých výhrad ratifikuje. Celkovou atmosféru vystihuje jeden z posledních publikovaných průzkumů veřejného mínění, který má do dřívějšího optimismu na hony daleko. Celá čtvrtina československých občanů už vidí budoucnost černě.11 Přibližně v té době se schází stranický aktiv 4. oddělení Zpravodajské správy.12 Emoce dostupují vrcholu, když stoupenec obrodného procesu plukovník Prokeš popisuje drastickým způsobem údajné mučení politických představitelů strany a státu Ludvíka Svobody, Alexandra Dubčeka, Oldřicha Černíka a Josefa Smrkovského v Moskvě. Je pravda, že pro tento způsob argumentace nelze najít oporu v prokazatelných faktech. Konzervativci to vědí, a proto zuří, když Prokeš hovoří o přeražené čelisti soudruha Dubčeka.13 Také příslušníci 7. výsadkového pluku mají v říjnu 1968 napilno. Připravuje se důstojná oslava 50. výročí vzniku Československé republiky. Zároveň se chystá také „rozloučení“ se Sověty, kteří strávili od konce srpna v plné polní několik týdnů v bezprostřední blízkosti holešovských kasáren. Rozloučení je skutečně „srdečné“. Platí to minimálně v tom smyslu, že odchod Sovětů všichni pociťují jako obrovskou úlevu. Jaroslav Janků vzpomíná, jak přistoupil podplukovník Košan s vážnou tváří k jednomu sovětskému důstojníkovi s otázkou. „Skutečně odjíždíte?“ Sovětský důstojník přikývl. Pak spatřil velitele 7. výsadkového pluku, jak se znatelně pousmál. Následovala ironická poznámka z úst československého velitele. „To je dobře. Konečně budu mít zase bratra!“ Sovětský velitel se zatvářil překvapeně, nebo spíš nechápavě. V tu chvíli si Jaroslav Janků uvědomil, že z tohoto „nevinného“ rozhovoru může koukat pěkný průšvih. Věděl, že Sověti nemají ve zvyku, aby nad takovými výroky jen mávli rukou. Radost z odchodu sovětských vojáků však přesto přehlušila všechny

100

obavy. Platilo to i o Jaroslavovi Janků. Byl rád, že jeho nevděčná role spočívající v permanentním styku se Sověty se stává minulostí. Podplukovník Košan ho totiž před časem pověřil rolí styčného důstojníka mezi plukem a sovětskou jednotkou. Po srpnových událostech to nebylo nic, co by mu mohl někdo jiný závidět. „Košan měl skutečně skvělý nápad. Říkal mi: když se u nich budeš pohybovat, budeme alespoň s předstihem vědět, co mají za lubem. Takový argument jsem uznával. Nic příjemného to ale nebylo. Na Sověty byli všichni naštvaní. Bál jsem se, co tomu budou lidé říkat, když mě v jejich společnosti uvidí. Jednou jsem s nimi dokonce musel jít do továrny, kde pracovala moje manželka. Pochopitelně jsem se doma nepochlubil, že tam s nimi půjdu. Měl jsem však takové divné tušení. Žena mě v továrně se Sověty skutečně zahlédla a ptala se mě, proč jsem se o tom doma nezmínil.“14 Koncem října se už situace v Holešově zase začíná měnit k horšímu. Příslušníci pluku začínají pociťovat silné politické tlaky. Něco visí ve vzduchu. Reorganizace stranické organizace a posléze i samotného pluku začíná být palčivě prožívanou otázkou. V té době se rovněž objevuje v Holešově Milouš Jakeš, aby podrobil ostré kritice polednový vývoj ve straně i postoje čelných představitelů obrodného procesu. S pochopením se však nesetkává. Jeho vystoupení je přijato velmi nevraživě a na známého normalizačního aparátčíka si stěžují příslušníci pluku dokonce na ústředním výboru strany. Nadto žádají, aby byl vzat ke stranické zodpovědnosti. Nemohou však uspět. Politické poměry se změnily. Ústřední výbor se začíná zase hemžit takovými Jakeši. Dlouho postávali v ústraní. Nyní opět vylézají z kouta jako pavouci a připravují se na opětovné převzetí dřívějších pozic. Ideály pražského jara jsou tak s určitou mírou nadsázky pohřbeny už zaživa. Na zmrtvýchvstání budou čekat dlouhých dvacet let. A moc slavné vzkříšení to nebude.

Poznámky 1 Jiří Vančura: Naděje a zklamání – Pražské jaro 1968, Mladá fronta, Praha 1990, s. 94–95. 2 Zpráva komise NGŠ o výsledcích šetření činnosti na ZS v roce 1968 a 1969. 3 Jiří Vančura: Naděje a zklamání – Pražské jaro 1968, Mladá fronta, Praha 1990, s. 108. 4 Zpráva komise NGŠ o výsledcích šetření činnosti na ZS v roce 1968 a 1969. 5 Zápis z jednání s podplukovníkem Bohumilem Moravcem, GŠ/ZS, 6. odd./2.sk., 7. 10. 1969. 6 Zpráva komise NGŠ o výsledcích šetření činnosti na ZS v roce 1968 a 1969. 7 Záznam o pohovoru s majorem Chvátalem, náčelníkem oddělení pasů a víz při KS SNB Plzeň, 7. 10. 1969. 8 HSVKR: Zápis o výpovědi podplukovníka Františka Krejči, Praha 20. 5. 1969. 9 Zpráva komise NGŠ o výsledcích šetření činnosti na ZS v roce 1968 a 1969. 10 Tamtéž. 11 Jiří Vančura: Naděje a zklamání – Pražské jaro 1968, Mladá fronta, Praha 1990, s. 113. 12 Příloha k čj. 0021341, SZS 1969. 13 Doplněk k poznatkům na Prokeše od Františka Svobody, 17. 7. 1969. 14 Rozhovor s Jaroslavem Janků, 8. 9. 2007.

101

102

IX.

AŽ K HOŘKÉMU KONCI Motto: „Aby protivník mohl v masách vyvolat bezradnost a nedůvěru v politické vedení státu, posílit opozici v jeho řadách a docílit duchovního odzbrojení národa, se skleněnýma očima hada sleduje každou příležitost a možnost, na kterou by se mohl vrhnout a která by byla jeho snahám ku prospěchu.“ František Fárek Za definitivní bod obratu směřující k porážce stoupenců obrodného procesu ve straně lze považovat listopadové plénum ÚV KSČ. Na něm se už otevřeně proklamuje potřeba normalizace. Plénum odsuzuje negativní prvky polednové politiky a ačkoliv Akční program strany a hospodářská reforma stále alespoň slovně žijí, radikální změna politického kurzu je nepřehlédnutelná.1 Jak jsou však všechny tyto překotné změny přijímány v armádní rozvědce? Není pochyb, že dost bouřlivě. Aktiv k výsledkům jednání pléna se koná 21. listopadu. O výsledcích pléna přítomným straníkům referuje náčelník HPS soudruh Bedřich. Nemá rozhodně jednoduchou pozici, protože zastánci polednového kurzu ještě nesložili zbraně a reformisté z HV KSČ jsou stále populární. Proto není divu, že Bedřichova zpráva je přijata s neskrývaným odporem. V sále se ozývají výkřiky a dupání. Není ani vůle projednat rezoluci ve všech základních organizacích. Navíc dochází k ostré konfrontaci obou názorových proudů. Podle konzervativců deroucích se po dlouhé době do popředí se závěry listopadové rezoluce prosazují obtížně. Její vyústění je prý utlumeno celospolečenskými akcemi pravicových sil.2 Další a ještě hlubší odezvu vyvolává návrh HPS na úpravu stranickopolitických orgánů v armádě a na Zpravodajské správě. Má dojít ke zrušení nepohodlného

103

a novým trendům nepřístupného hlavního výboru KSČ, který vytváří soustavnou a účinnou blokádu normalizačních nařízení. Úder proti HV KSČ je proto považovaný za věc zásadního významu. Hlavní výbor má být obětován. Zčásti ho má nahradit volené byro nebo politické oddělení. To vyvolává v táboře odpůrců okupace a normalizace vlnu emocí. Zastánci HV KSČ vyhlašují, že jde o řešení vynucené Sověty a podporované skupinou konzervativních stranických elementů. Kvůli těmto pokusům ovlivnit konečné řešení situace v armádě se schází 3. prosince mimořádné plénum hlavního výboru. Jeho předák podplukovník Škrob se staví proti návrhu a poukazuje na tradice, které hlavní výbor na Zpravodajské správě má. Zároveň upozorňuje, že návrh předložený HPS nemá nic společného s polednovou politikou. V usnesení pléna je proto návrh označen za nedemokratický a nevhodný. Plénum soudí, že jde o návrat k zdiskreditovaným a oprávněně kritizovaným stranickopolitickým metodám minulosti, které obrodný proces právem zavrhl. V neposlední řadě je tento záměr chápaný jako výraz naprostého neporozumění specifickým podmínkám Zpravodajské správy.3 Jednání HV je poté přerušeno, ale už za dva dny rokování pokračuje. V závěru přijímá usnesení, které vyslovuje nesouhlas se záměrem HPS. Jeden z účastníků jednání podplukovník Přibyl obviňuje z vyvolávání krizových situací nikoli pravicové síly, jak to činí HPS ovládaná konzervativci, ale přímo ústřední výbor strany. Objevují se názory, že „nelze hledat pravicové živly, když je tu realita cizích vojsk“. Reformisté nyní chápou, že se nemohou nechat zatlačit do kouta, protože by to znamenalo jejich konec. Přesto se přímo nabízí otázka, zda vůbec ještě nějaké východisko ze stále zapeklitější situace zbývá. S přihlédnutím k listopadové rezoluci se vyskytují obavy z návratu ke starým nefunkčním a zbyrokratizovaným poměrům před lednem 1968.4 Situace ve vojenské rozvědce do značné míry kopíruje dění v celé společnosti. Prudce klesá popularita ještě nedávných politických idolů. Všichni stoupenci změn vidí, že je začínají ve stále větším počtu obklopovat funkcionáři nepokrytě starého ražení. Také studentská stávka 17. listopadu naznačuje, že ve společnosti se cosi zásadně mění k horšímu.5 Prosinec je pak poznamenaný především bojem za jednoho z mála polednových politiků, kteří se dosud těší plné důvěře občanů. V sázce se totiž ocitá politická kariéra Josefa Smrkovského. 6 Tlak konzervativců namířený proti jeho osobě je obrovský. Také Sovětům je trnem v oku. Už v září projevují značnou nelibost nad jeho rozhlasovým projevem po návratu z Moskvy. Kreml ho obviňuje, že jeho prohlášení nejsou v souladu s moskevským protokolem a mají vliv na zostření politické situace v Československu. Josef Smrkovský si to však nenechá líbit a kontruje výrokem, že nemá zrovna v úmyslu být se Sověty ve všem zajedno. Je to nepochybně úctyhodné gesto, ale působí jako červený

104

hadr na býka. Začíná být zřejmé, že Smrkovský soustředěný tlak neustojí. Navenek má stále mnoho stoupenců. Stojí za ním různé společenské organizace i řadoví občané. Odborový svaz kovodělníků přijímá na svém sjezdu 20. prosince dokonce rozhodnutí, že bude-li odstaven Smrkovský nebo jiný z vůdčích politických představitelů, které dělníci respektují, dojde k vyhlášení generální stávky. Bojujícímu politikovi opět slibují podporu i představitelé vojenské rozvědky. I pro ně nadále zůstává klíčovým mužem, na něhož se lze spolehnout. Bude taková podpora stačit? Tuto otázku zatím nikdo zodpovědět neumí. V souvislosti s kampaní za zvolení Smrkovského do funkce předsedy parlamentu se objevují prudké útoky směřující proti stále více se prosazujícímu dr. Gustávu Husákovi. Terčem kritiky se stává také Komunistická strana Sovětského svazu a Sověti vůbec. Tyto kruhy jsou vesměs obviňovány ze stupňování politického nátlaku. Husák si ze všeobecného odporu vůči jeho osobě příliš nedělá. Ví, že se za ním formují síly, které co nevidět převezmou otěže moci do svých rukou. Husák si je jistý tím, že Smrkovského už Sověti dávno odepsali, ale jemu naopak vyjadřují plnou podporu. Husák – a to je neoddiskutovatelné – je talentovaný, mazaný a velmi obratný politik, který si na svého českého protivníka, mimochodem oblíbeného i na Slovensku, připravil důkladnou léčku. Na klíčovém zasedání ústředního výboru Komunistické strany Slovenska 22. prosince vystupuje Husák s neuvěřitelnou politickou chytristikou. Zásada rovnoprávnosti obou národů podle něho vyžaduje, aby stál v čele nově konstituovaného Federálního shromáždění Slovák. Situace se zdá být výbušná. Už 5. ledna však dochází k nečekanému rozuzlení. Smrkovský ve svém televizním vystoupení zatroubí na ústup a prohlašuje, že nechá rozhodnutí na kompetentních orgánech. V tu chvíli musí být každému trošku bystřejšímu pozorovateli jasné, že jeden z politických idolů pražského jara mlčky přiznává porážku. A nejen vlastní. Jde o porážku celého reformního proudu, který už bohužel nedokáže realizovat jinou strategii než fatální ústup z dříve dobytých pozic. Jestliže mohlo předchozí líčení budit dojem, že Smrkovský a vojenská rozvědka jsou téměř jako siamská dvojčata, pak nyní to platí naprosto. Bohužel nikoli v pozitivním smyslu. Porážka jednoho z vůdců pražského jara se promítá i do osudu jeho stoupenců v řadách rozvědky. Za pouhé čtyři dny oznamuje tajemník hlavního výboru KSČ rozhodnutí politbyra ÚV KSČ o zrušení HV KSČ MNO – 5. Činnost hlavního výboru – tak aktivního a proreformně vystupujícího od jara 1968 přes okupaci až do této doby – se tímto rozhodnutím uzavírá. Stoupenci normalizace tak likvidují klíčovou baštu odporu a ujímají se s definitivní platností iniciativy. Teď už pramálo záleží na tom, že řada členů právě zrušeného výboru jako jsou důstojníci Thurnvald nebo Přibyl nadále věří své pravdě, jakož i tomu, že v budoucnu budou jejich postoje pochopeny a oceněny.

105

Zatím však vládne jen zklamání a pocit zmaru. Neutěšenou společenskou situaci dokresluje i oběť Jana Palacha, který chce svým odhodlaným činem národ vyburcovat k rozhodnému odporu vůči nastupující normalizaci. Za měsíc ho následuje student Jan Zajíc. I on umírá. Cíle však přesto dosaženo není. Projevy odporu ztrácejí na síle, začíná převládat letargie a tiché smíření se s novými poměry. To už pomalu klepe na dveře dubnové stranické plénum, které přináší rozhodující přeskupení politických sil. Na něm je přijata Dubčekova sebekritika a také jeho rezignace. S konečnou platností je umlčen i Smrkovský, když je odvolán z předsednictva strany. Plénum se nese v duchu dobově příznačného hesla: PRYČ S POLEDNOVOU POLITIKOU! Chtělo by se dodat: PRYČ TAKÉ S TĚMI, KTEŘÍ JÍ SYMBOLIZOVALI! Už jen rok bude stačit k tomu, aby protagonisté pražského jara tiše vyklidili své pozice a opustili politickou scénu. Smutnou ironií je fakt, že architektem plánovaných změn je klíčová postava obrodného procesu. „Dubnové teze“ pocházejí z autorské dílny Alexandra Dubčeka. Postup tedy přesně v duchu sovětských přání. To znamená, že ti, kteří vše zavinili, sami zjednají pořádek a pak mohou jít. Odpůrci normalizačních trendů ve vojenské rozvědce zabředávají do jakési podivné rezistence. Likvidace hlavního výboru jim nepochybně bere půdu pod nohama. Přesto je stále patrná snaha nenechat se úplně zatlačit do kouta. Navenek i oni formálně souhlasí s novými stranickými opatřeními. Zároveň se však prostřednictvím vlastních rezolucí pokoušejí těm nahoře sdělit své mínění. Normalizátoři si stěžují na to, že určité elementy stále bojkotují usnesení strany a vytvářejí atmosféru neklidu a nejistoty. To se prý děje hlavně na 2. oddělení Zpravodajské správy. Dubnové plénum je však přece jenom „silné kafe“ i pro ty, kteří se do této doby nechtěli smířit s nově se rodícími pořádky. Zrada ve vlastních řadách zvlášť zabolí. Normalizátoři ten úpadek morálky a vůle vnímají. Nyní se už neobávají zásadního odporu, neboť vidí, jak vůle vzdorovat jejich tlaku povážlivě slábne. Mají pocit, že v podstatě jen „čistí“ dobyté území. Cítí, že postačí pár týdnů a protivník bude na kolenou. Později to také potvrdí sebevědomým prohlášením, že „napjatá situace a odpor pravicových sil trvaly jen do května 1969.“7 Poměry panující na centrální úrovni jsou pro někdejší reformátory skličující. Jak se však změněná politická situace odráží u mimopražských speciálních útvarů? I tam se po srpnové okupaci aktivně zapojili do boje za uhájení dosavadní politické linie. Politický tlak nemůže proto polevit ani zde. Pozdější normalizační hodnocení deklaruje, že úspěchy začínají být patrné. Například u 7. radiotechnického pluku ze Zbiroha prý dochází k určitému uklidnění. Spokojenost však není ani zde naprostá. Politická přeměna neprobíhá ani na Zbirohu, navzdory přijatým opatřením, nějakým závratným tempem. Stranickým dokumentům je „dávána spíše pasivní podpora“. Navíc i zde existují

106

příslušníci, kteří stále necítí potřebu se za každou cenu přizpůsobit novým poměrům. Tak např. u praporu v Klenčí se ještě v této době objevuje na nástěnce leták s diskusním vystoupením dr. Františka Kriegela, všemi normalizátory už dávno zavrženého muže. Jedná se o politika, který si jako jediný troufl nepodepsat moskevský protokol. Leták působí na normalizátory jako otevřená politická provokace. Přikazují, aby byla záležitost v Klenčí bezodkladně vyšetřena. Šetření ale vázne, aniž by kdokoli dokázal zdůvodnit proč. Záhy je proto označeno za bezzásadové, protože „do dnešního dne není dovedeno do konce“. To je ovšem pro stoupence nových pořádků pramálo potěšující výsledek. Takový neúspěch se musí něčím vyvážit. Proto se zároveň konstatuje, že pro nějaký velký pesimismus není důvod. Určitý pokrok je přece jenom patrný a „počet realisticky uvažujících členů strany je stále větší“. Přání je však v tomto případě stále otcem myšlenky. Jinak by ti samí lidé nemohli současně připustit, že k ideálu mají poměry stále daleko, protože nadále přetrvává dezorientace jednotlivých komunistů. Jako nezbytné se jeví vypracování politické analýzy poměrů u 7. radiotechnického pluku. Velení správy a politické oddělení správy má aktivně pomoci problémy překonat. Příkaz zní, že z hodnocení se nesmí vyvléci žádný jedinec. Má jít o komplexní materiál. Zároveň se mají vyvodit rázné závěry kvůli porušování rozkazu ministra národní obrany z 21. srpna 1968. A to „vůči všem, kteří jej vědomě neplnili a narušovali“. Služební a stranické důsledky je třeba vyvodit také „proti všem stranickým funkcionářům pluku, kteří se podíleli na přepracování přísahy a dopustili, aby vojska přísahala proti okupantům“. 8 Ani u 7. spojovacího pluku v Litoměřicích nepanuje jednoznačná situace. I zde je schválena listopadová rezoluce, která je předzvěstí tuhé normalizace. Je však přijata stejně rozpačitě jako jinde a jako výsledek nátlaku Sovětů. Stejně je hodnoceno dubnové a květnové plénum. Velkou odpovědnost za tristní stav současné politiky příslušníci připisují také dr. Husákovi, který je zcela jednoznačně považovaný za muže Moskvy. Poslední události jsou pak vesměs hodnoceny jako postupné odbourávání polednové politiky a jejích principů. Reakce druhé strany tomu odpovídá. Nově nastupující politická garnitura konstatuje, že ani zde se dosud nepřistoupilo k důsledné analýze a k objektivnímu zhodnocení uplynulého vývoje u každého člena strany. Jediné vypracované hodnocení je podle stoupenců normalizace scestné. Neodráží prý celkovou situaci u pluku, ale naopak ji zkresluje. To znamená jediné – vyvinout ještě silnější politický tlak a rebelanty rozprášit. Snad největší problémy mají však tvůrci nových pořádků se 7. výsadkovým plukem z Holešova. Zdá se jim, že zde moskevský protokol nevzali vůbec na vědomí. U pluku prý nadále pokračuje protisovětská hysterie. Zmíněný dokument je sice přijatý místní stranickou buňkou, ale jen jako vynucený

107

kompromis. Se zlou se v Holešově potáže i stranický tajemník Jakeš, který chce nepoučitelným rebelům domluvit a zároveň objasnit, jak se nechali oklamat pravičáky. S listopadovou rezolucí vyjadřují holešovští průzkumníci jako disciplinovaní straníci navenek souhlas. Ale ani zde to nelze rozhodně chápat jako souhlas bez výhrad, což je z jejich oficiálního stanoviska na první pohled patrné. „Přijímáme rezoluci pléna jako východisko ze současného stavu, hrozícího ochromit akceschopnost strany… Plně a disciplinovaně se zapojíme do plnění úkolů této rezoluce a vynaložíme veškeré úsilí k dosažení názorové jednoty komunistů i nestraníků útvaru… abychom účinně čelili jak vlivu antisocialistických sil, tak i působení radikalistických, liberalistických a dogmaticko-sektářských extrémů uvnitř strany…“9 Dříve než se k stanovisku komunistů 7. výsadkového pluku vrátíme podrobněji, upozorňujeme na pojem, který je obsažený v závěru právě citovaného textu. Není pochyb o tom, kdo podle nich reprezentuje zmíněné „dogmaticko-sektářské extrémy uvnitř strany“, o nichž se provolání zmiňuje. Holešovští průzkumníci nejsou zdaleka tak naivní, aby netušili, kam ve skutečnosti listopadová rezoluce směřuje. Proto k svému zdánlivě vstřícnému postoji dodávají: 1. Obáváme se, aby se otevřenost Akčního programu nestala rouškou pro okleštění některých základních myšlenek a mechanismu Akčního programu, zejména záruk proti zneužití moci a obnově byrokratického centralismu ve straně a v celé společnosti. 2. Znepokojuje nás, že se nedělá důsledně otevřená politika, ač o její nutnosti hovoří i rezoluce, že strana a společnost není informována o řadě skutečností zásadního významu pro její život a nemá ani možnost na ně působit… V této souvislosti nás znepokojují i některé projevy vedoucích představitelů socialistických zemí ukazující na nadstátní chápání suverenity…, které v konkrétních podmínkách socialistického společenství znamená rozšířenou suverenitu jednoho z partnerů na úkor ostatních. Je pochopitelné, že s takovými postoji se prosovětští funkcionáři nemohou smířit. Formulace typu „nadstátní chápání suverenity“ nebo „rozšířená suverenita jednoho z partnerů na úkor ostatních“ nelze chápat jinak než jako skryté narážky na sovětskou hegemonii. Navíc je v této době stále ještě hodnoceno „nadstátní chápání suverenity“ v podobě nechtěného „importu“ sovětských tanků jako jasné porušení mezinárodního práva. A to bez ohledu na to, že ho jiné velmoci tolerují. Pánové nahoře však taková doporučení chápou jako nehoráznou opovážlivost. Konzervativně ladění funkcionáři proto velice brzy dospívají k názoru, že pokud se budou takové postoje tolerovat, mohou příště příslušníci z Holešova vyrukovat s ještě nepřijatelnějšími

108

tezemi a hovořit třeba o sovětském imperialismu. Chystají se proto proti 7. výsadkovému pluku tvrdě a nemilosrdně zakročit. Jednou provždy. Je třeba říci, že v Holešově k tomu mají příhodnější podmínky než jinde. Ne snad proto, že by se jim mohlo podařit vrazit klín mezi ideově semknuté příslušníky pluku. Jednota zde sice panuje, ale ne naprostá. I zde se najdou výjimky potvrzující pravidlo. Normalizace celkem nepřekáží politrukům. Například zástupce velitele pluku podplukovník Robert Říha se nerad smiřuje s tím, že obrodný proces u této jednotky podstatně omezil právě vliv politruků. To je voda na mlýn normalizátorům. Dobře vědí, že politruci tvoří ve většině útvarů spíš „zdravé“ konzervativní jádro, takže s nimi mohou při nastolování pořádku počítat. Je pravda, že i politruk může občas názorově tápat. Pokud mu to však strana vytkne a on uzná svůj omyl, zpravidla to brzy napraví. Také zmíněný podplukovník Říha prý v jedné slabé chvilce prohlašuje, že Josef Smrkovský je největší politik poslední doby. Za to by ho nové vedení nepochybně nepochválilo. To však není nejdůležitější. Cení se naopak to, že podplukovník Říha svůj chvilkový omyl prohlédne a v praxi se stává poslušným a ochotným nástrojem právě se ohlašující normalizace. Nemá to ale vždy jednoduché. Není snadné pohnout tak velkým balvanem nakupených problémů. Normalizátorům ale nahrává specifická situace v Holešově. Zdejší stranická buňka je ovládána konzervativci, kteří měli už kdysi dávno námitky proti umístění průzkumníků. Nyní mají konečně šanci do všeho promluvit. Kdysi vyslovili názor, že existenci těchto jednotek nelze jen tak ospravedlnit, protože jich využívají západní imperialisté při obraně neokolonializmu. Holešovští upjatí konzervativci proto dlouho nemohli pochopit, proč se takové útvary budují i v lidové armádě. Jejich jádro tvoří tzv. Španěláci, tedy veteráni z tzv. interbrigád. Jedná se o ultralevičáky, kteří se ve druhé polovině třicátých let zúčastnili bojů proti frankistickým jednotkám ve Španělsku. Při každodenním kontaktu se Sověty vyslanými příslušníky NKVD si velký počet těchto interbrigadistů vyjasnil jednou provždy svou ideovou platformu. Sveřepý postoj „Španěláků“ je přesto poněkud překvapivý, protože i oni byli na počátku padesátých let při vnitrostranických čistkách pronásledováni. Po 21. srpnu 1968 navzdory svým bohatým životním zkušenostem obhajují „španěláci“ z Holešova postoje sovětských okupantů a netají se svou nenávistí k příslušníkům 7. výsadkového pluku, které považují za zrádce socialismu. Bývalý náčelník štábu pluku Jiří Dufek vzpomíná, že se s nimi nemohli téměř na ničem shodnout. Mnohem lepší spolupráci navázali s proreformně smýšlejícími komunisty z Gottwaldova. Holešovští bolševici v té době posílají Dufkovi několik anonymů.10 Jsou plné zášti a vypovídají dost o duševním rozpoložení pisatele. I s tím však bylo třeba v takové době počítat.

109

„Kdy přestanete s protistátním a protisovětským štvaním. Důstojníci chcou dělat puč? Rudá armáda je za humny.“ Pozdější anonym je ještě útočnější. Svědčí o tom, že „mstitelé“ už zvětřili změněnou politickou situaci a vylézají ze svých děr. Tentokrát už jsou si jisti, že jejich čas konečně nadešel. Výhružky se stupňují. Odpůrci se mají na co těšit. Teď už „věrné internacionalisty“ nikdo a nic nezastaví. Nepochybují o tom, že si v Holešově znovu zjednají pořádek a očistí ho od stranických zrádců. „Doba vypořádání již přichází, pane Dufku. 2000 slov a další protistranické rejdy. Holešov o tobě velmi dobře ví a zná tě.“ Adresát těchto anonymů podal pochopitelně oznámení příslušným orgánům. Okresní prokuratura v Kroměříži Jiřímu Dufkovi 20. září 1968 oznámila, že věc postoupila k vyšetřování obvodnímu oddělení Veřejné bezpečnosti v Holešově. Zároveň přislíbila, že do jednoho měsíce podá zprávu o výsledcích šetření. Nakonec se plukovníku Dufkovi ozve okresní prokurátor. Přesně v polovině října 1968 stěžovateli suše oznamuje, že „se dosud nepodařilo pisatele anonymního dopisu zjistit“. Zároveň ho však ujišťuje, že v pátrání se dál pokračuje a jakmile bude pachatel zjištěn, bude žadatele opět informovat. K tomu už ale nedošlo. Jiří Dufek vzpomíná, že s něčím podobným tak trochu počítal. V této baště konzervativců to ani nemohlo dopadnout jinak. Holešovští „Španěláci“ se podle něho společně s dalšími místními konzervativci už nemohli dočkat, až vojáci z „jejich“ Holešova vypadnou.11 S touto hlasitou podporou v zádech se mohli normalizátoři v klidu připravit na rozhodující úder, který vzdorující jednotce zasadí. O tom, že 7. výsadkový pluk z Holešova skutečně ležel normalizátorům v žaludku svědčí zpracované hodnocení. Předjímá budoucí čistky. „U pluku se v průběhu roku 1968/1969 projevily značné oportunistické tendence, které vedly k netřídnímu a nacionalistickému posuzování situace a antisovětismu. Tyto názory se plně projevily po 21. srpnu 1968, ale i později v přístupu k plnění usnesení listopadového, dubnového a květnového pléna ÚV KSČ. V rozporu s rozkazem ministra národní obrany z 21. srpna 1968 byla použita radiostanice, vytvořena pohotovostní jednotka, organizován průzkum sovětských vojsk.“ V podstatě likvidační hodnocení zdůrazňuje, že pluk poskytoval až do května 1969 podporu silám bránícím konsolidaci. Trest je krutý. Pluk je doslova rozprášen, je mu odebrána zástava. Jednotliví příslušníci jsou rozmístěni v parném létě roku 1969 na prostějovském letišti, kde každý čeká na vynesený ortel. Část příslušníků bude přemístěna. Oficiální dobový slovník hovoří o redislokaci. Někteří „holešováci“ budou v jejím důsledku muset armádu opustit. Ještě před dvěma lety výjimečně oceňovaní specialisté tak po změně politických poměrů přebývají v provizorních stanech a ve špatných hygienických

110

podmínkách. Hrozí propuknutí epidemie. Trauma jednotlivců umocňuje ponížení, které zažívají. Noví mocipáni však stále nejsou spokojeni. Po zásadním posouzení situace u 7. výsadkového pluku přichází překvapivé rozhořčení nad tím, že se u pluku prý stále „nic neděje a vše běží při starém“. Redislokace není podle nich prováděna s přihlédnutím k závažným okolnostem, viníci nejsou odpovídajícím způsobem potrestáni. „Průběžné hodnocení vojáků z povolání prováděné podle rozkazu ministra národní obrany tuto situaci nehodnotí, naopak ukazuje, že je vše v pořádku. V důsledku toho byli i funkcionáři rozmístěni bez přihlédnutí k jejich postojům v roce 1968 a 1969. Podplukovník Košan přemístěn na operační oddělení 19. motostřelecké divize do funkce staršího důstojníka průzkumu, podplukovník Dufek na zástupce velitele výsadkového pluku pro hloubkový průzkum, zařazení podplukovníka Sejka se v současné době ještě řeší.“ Normalizátoři zuří, protože např. velitel pluku Vladimír Košan není podle nich potrestaný odpovídajícím způsobem. Vždyť se v roce 1968 plně angažoval a navíc i „živil antisovětismus“. Rovněž prý plně podporoval předsedu místní organizace KSČ Dufka a propagandistu pluku Sejka. Podplukovník Dufek se měl provinit tím, že vychvaloval do nebes pravičáky ovládané sdělovací prostředky, odsuzoval okupaci a propagoval dokonce politické ideály T. G. Masaryka. Podplukovník Sejk pochybil v očích normalizátorů zase tím, že plně podporoval tzv. demokratizační proud, navíc ještě v roce 1969 pozval na návštěvu pluku soudruha Pavlištíka z Gottwaldova, který údajně vystoupil s jasně protisocialistickými názory. Právě z toho důvodu byl také v září 1969 vyloučen ze stranické buňky v Holešově. Nakonec přichází kupodivu ke slovu i stranická sebekritika, která v letech normalizace opět přichází do módy. Posrpnoví strážci ideologické čistoty totiž dospívají k závěru, že řadu věcí pokazili svou horlivostí sami. Urychleným zrušením 7. výsadkového pluku zabránili tomu, aby mohla být provedena jimi tolik žádaná důsledná analýza politického vývoje včetně tvrdého potrestání konkrétních viníků. Nezbývá jim nic jiného, než vlastní chyby urychleně napravit. Vždyť „pravičáci“ u 7. výsadkového pluku jim dlouhodobě leží v žaludku a možná je straší i ve snu. Nesmějí proto v úsilí polevit, dokud nebude úkol splněn. Instrukce znějí jasně a je třeba je splnit. „Je nutné zpracovat řádné hodnocení na podplukovníka Košana, bývalého velitele pluku, podplukovníka Dufka, bývalého náčelníka štábu pluku, i na podplukovníka Sejka“. Čistka však zdaleka nekončí. K odpovědnosti je třeba volat i jiné. Nelze prý opomenout zejména velení Zpravodajské správy. Právě to se výrazně podepsalo na politickém stavu pluku. Padají jména dalších příslušníků, jejichž činnost je

111

nutné prověřit a viníky pak odpovídajícím způsobem potrestat. Zejména se jedná o podplukovníka Hradila, plukovníka Moraučíka a plukovníka Vinklera, kteří pluk bezprostředně řídili a „na některé nedobré signály nereagovali“. Plnou politickou odpovědnost podle zpracovaného hodnocení nese i bývalý tajemník HV KSČ podplukovník Škrob a pracovníci sekretariátu. Z předchozích řádek je patrné, že po dubnovém a květnovém plénu v roce 1969 začíná atmosféra houstnout. Už to přestává být o relativně vyrovnaném soupeření dvou názorových proudů. Nyní naplno přebírá iniciativu jeden jediný. Ten, za nímž stojí okupační tanky, a který se těší podpoře Moskvy. Těm, kteří náležejí k druhému názorovému proudu, moc možností nezbývá. Buď se plně podřídit nové politické realitě, posypat si hlavu popelem a doufat ve shovívavost nové vrchnosti, nebo se smířit s odchodem z armády a s celkově nejistou existencí. Ještě horší možností je „péče“ vyšetřovatelů VKR nebo dokonce „návštěva“ u vojenského prokurátora. Každopádně prověrky čekají na každého z nich. Těm neunikne nikdo. V takových případech se obvykle těžko hledá pověstných „sedm statečných“. Je jasné, že někteří příslušníci jsou připraveni bojovat za svou záchranu za každou cenu. Považují to za nezbytnou „úlitbu novým bohům“, kterou je nutné podstoupit v zájmu vlastního „přežití“. Mnozí z těchto důstojníků nicméně zůstávají uvnitř i nadále přesvědčeni o tom, že se zachovali po osudovém 21. srpnu správně a čestně. Nyní musí doufat, že pod uměle vytvořenou škrabošku nikdo nenahlédne. Ti, kteří při prověrkách nebudou hledět na následky, necouvnou a nezapřou své názory, se záhy octnou v nezáviděníhodné situaci. Zdaleka ne každý je však ochotný takové martyrium podstoupit. Jedním z těch, kteří ze sebe chtějí rychle setřást břímě domnělé viny, je náčelník 8. oddělení ZS/GŠ plukovník Moraučík. Patří k těm mužům, o nichž komise prohlásila, že nesou plnou zodpovědnost za politické poměry u 7. výsadkového pluku.12 Tento muž následný tlak nezvládne. Podle jeho výpovědi lze usuzovat, že patří k lidem, kteří postupem doby dospěli k přesvědčení, že hrdinové se vyskytují pouze v pohádkách nebo v románech. Ne však v armádě a zvlášť za tak svízelné situace. Vcelku ochotně přijímá Moraučík roli, kterou mu členové komise podsouvají. Nestaví se na odpor, omlouvá se kajícně za své postoje, ale také upozorňuje, že situace pro něho nebyla v osmašedesátém jednoduchá. Může za to vedení ZS/GŠ. Nezaujalo prý správné a pevné postoje. On sám se do srpna pohyboval někde v názorovém středu, ale v srpnu podlehl emocím a pochybil. Lituje toho. Na svou obhajobu dodává, že dodatečně si vše uvědomil a pak se postavil na správnou stranu. Moraučíkovo líčení může působit jako „pohádka s dobrým koncem“, kdyby zároveň nebylo naprostým názorovým popřením všeho, k čemu se ještě nedávno sám hlásil. Je pravda, že podávat vysvětlení před komisí není pro nikoho jednoduché. V tuto

112

chvíli tam stojí každý sám za sebe a na nějakou podporu zvenčí se spoléhat nemůže. Sám musí zvážit, kam až může zajít, jaké riziko podstoupit. Komise je zjevně s Moraučíkovým vyjádřením spokojena. Po takové sebekritice jsou i její členové ochotni ukázat i laskavější tvář. Koneckonců žádný hříšník není nenapravitelný. A plukovník Moraučík cítí, že beznadějné to není. Určitá šance se pro něho přece jenom rýsuje. Trochu se uklidňuje a své výroky upřesňuje. Už ví, jak se komisi zavděčit. Ano, přiznává, že pochybil, ale není to jen jeho vina. Je třeba vidět, že nejvyšší funkcionáři mu nedávali dobrý příklad. Zvlášť generál Burda selhal. Nepůsobil aktivně, kolísal, nevyrovnal se s výsledky konference ZS/GŠ. Nad HV KSČ nedokázal udržet pevnou ruku, a tak si tamní funkcionáři dělali, co se jim zlíbilo. Zkrátka svou úlohu vůbec nezvládl. Kdyby o Moraučíkově „doznání“ generál Burda věděl, možná že by rezignoval ještě dřív a nikdy by se nenamáhal s napsáním osobního dopisu prezidentu Svobodovi. Navíc mu mohlo dojít, že jeho ponížená žádost neskončí někde v zásuvce Svobodova stolu, ale bude logicky postoupena dalším funkcionářům, včetně náčelníka Zpravodajské správy. Generál Burda zkrátka nechtěl pochopit, že už dávno překročil Rubikon. Nechtěl si připustit, že pro něho neexistuje cesta zpátky. Nebyl schopen vidět, že argumenty proti němu budou vždy po ruce. A náčelníkem ZS/GŠ se už nikdy nestane. Skutečně nikdy. Generál Burda se čím dál tím víc zaplétal do klubka vlastních protimluvů, až vlastně nakonec – jaký paradox – Moraučíkova slova před prověrkovou komisí víceméně sám potvrdil. Nepochybně v naivní víře, že ho možná někdo pochopí a zcela nezatratí. „Říkají-li soudruzi, že jsem byl na ústupu, nutno vycházet z toho, že jsem byl ve složité situaci. Kdybych našel někde oporu, nebo mi bylo řečeno: jdi do toho, tak bych do toho šel. To však mimo Sovětů nebylo. Mohl jsem otevřeně vystoupit, ale možná bych odešel od Zpravodajské správy…“13 Burda však po 21. srpnu nechtěl mít alespoň navenek se Sověty nic společného. Proto později tak obtížně kličkoval. Kdo se nechce ničeho vzdát a chce být s každým zadobře, nemá však nakonec nic! Plukovník Moraučík však nemíří pouze na Burdu, neušetří ani jeho zástupce a blízkého spolupracovníka. Snaží se podat před komisí komplexní obraz selhávajícího velení. „Plukovník Vinkler je povahy trochu měkké, ale názorově se jeví trochu pravičácký. Po srpnu se správně neorientoval, počítaje v to i listopadovou rezoluci. Všechny tyto okolnosti vedly k tomu, že HV KSČ měl příliš volné pole pro šíření pravicových teorií.“ Sledujeme-li Moraučíkův výstup, je nutné poznamenat, že v roce 1969 bojují za záchranu vlastní kůže i někteří další příslušníci. Ostatně není to poprvé v dějinách této země, kdy dochází k trestání odpůrců a udělování odměn těm

113

„věrným“. Není to poprvé, kdy po vzedmutí krátké vlny euforie nastávají dny tak všední, že z nich naskakuje husí kůže. Tak se příběh československé rozvědky, kterou významně ovlivnily ideály pražského jara, pozvolna chýlí ke konci. Několik stranických plén a všudypřítomné sovětské tanky vedou nakonec unavený lid k prozření, že se v nedávné minulosti možná podařilo zvítězit v nějaké té bitvě, ale co je to platné, když válka byla ztracena. Vítězové jsou si toho vědomi. Sledují, jak odhodlání protistrany den ode dne slábne a začínají utahovat šrouby. Pro poražené jsou přichystány prověrkové komise. Svůj úkol plní beze zbytku. Působí jako „všelék“ na všechny skutečné i fiktivní neduhy nedávné minulosti. Poznámky 1 Jiří Vančura: Naděje a zklamání – Pražské jaro 1968, Mladá fronta, Praha 1990, s. 118. 2 Zpráva komise NGŠ o výsledcích šetření činnosti na ZS v roce 1968 a 1969. 3 Tamtéž. 4 Vyjádření k činnosti na 6. oddělení a ve stranické organizaci v roce 1968 a 1969. Na žádost zhodnocovací komise zpracoval 20. 10. 1969 major Schmidt. 5 Jiří Vančura: Naděje a zklamání – Pražské jaro 1968, Mladá fronta, Praha 1990, s. 120. 6 Tamtéž, s. 121–126. 7 Dubnové a květnové plénum – příloha k čj. 0021341, SZS 1969. 8 Vyhodnocení celkové situace u 7. rtp: K některým závažným problémům od ledna 1968 do současné doby, čj. 01043. Vyjádření velitele 7. rtp podplukovníka Jáska – politické oddělení MNO – 12. 9 Komunisté VÚ 7374 v Holešově: Rezoluce k závěrům listopadového pléna ÚV KSČ o politické situaci, 1968. 10 Citované dokumenty zahrnují dva nedatované anonymy a dvě vyjádření kroměřížského okresního prokurátora z 20. září a 15. října 1968. Originály listin autor získal od pplk. Jiřího Dufka. 11 Rozhovor s Jiřím Dufkem, Praha 25. 10. 2007.

114

X.

KONEČNÉ ZÚČTOVÁNÍ Motto: „V životě se rozmohly takové manýry, pro které ze země zmizela místa, kde si člověk mohl ohřát duši ohněm studu. Stud všude navlhl a nehoří.“ Boris Pasternak Když odpor proti normalizačním praktikám polevuje a málokdo je už přesvědčen o tom, že duch obrodného procesu ještě vůbec žije, hodlají vítězové zasadit svým odpůrcům závěrečnou zdrcující ránu. S ideologickou výzbrojí opřenou o závěry listopadového, dubnového a květnového pléna z let 1968 a 1969 zahajuje v září 1969 činnost komise náčelníka Generálního štábu ČSLA pod vedením generálmajora Josefa Širůčky. Má za úkol dovést do úspěšného konce dlouho očekávané kádrové čistky uvnitř vojenské rozvědky. Komise zahajuje činnost přesně v polovině září a končí své šetření 5. listopadu 1969. Za tuto dobu vyslechne celkem 96 příslušníků Zpravodajské správy a jí podřízených útvarů. Členové komise osobně navštíví i místa dislokace jednotlivých pluků.1 Širůčkova komise po vyhodnocení všech faktů, jež shromáždila, dospívá k těmto závěrům: 1. V období 1968–1969 došlo k vážným chybám a proviněním ve služební a stranické činnosti. 2. Objektivní podmínky daného stavu spatřuje komise v podmínkách stranickopolitické nevázanosti vytvořené polednovým vedením KSČ. 3. Subjektivní příčiny daného stavu spočívají v relativní uzavřenosti práce Zpravodajské správy a tím i ve značné izolovanosti od práce ostatních úseků Československé lidové armády. Svou roli sehrála i nedostatečná odvaha předsednictva hlavního výboru KSČ, zejména tajemníků, ale i vedení ZS/GŠ postavit se na odpor pravičáckým tendencím v oblasti Zpravodajské správy. Jak předsednictvo hlavního výboru (PHV KSČ), zejména jeho

115

tajemníci, tak i velení ZS jsou pod tíhou kritiky zprava morálně izolováni a zbaveni potřebného vlivu. 4. Svou roli hrálo i to, že srpnové události, tak jak byly prezentovány vedením ÚV KSČ, vládou i dalšími institucemi včetně sdělovacích prostředků, jen zesílily útok pravice a zvýšily dezorientaci příslušníků ZS/GŠ. 5. Konsolidační proces v oblasti ZS/GŠ probíhal jen velmi pomalu, zdrženlivě bylo přijato listopadové plénum a další opatření. Příčinu komise spatřuje v nejasných postojích řady členů vedení ZS/GŠ. V této souvislosti jmenuje plukovníka Dronga, plukovníka Vinklera, podplukovníka Škroba, plukovníka Němce a další. Jejich postoje brzdily kritiky těch pracovníků, kteří obstáli. Je možné učinit jednoznačný závěr, že příčinou neuspokojivého postupu konsolidace v oblasti ZS/GŠ je neřešení postojů některých význačných pracovníků, kteří se v uplynulém období značně provinili a tím v očích ostatních zkompromitovali. Co k těmto závěrům Širůčkovy komise dodat? Je jasné, proč byla zřízena a k jakým závěrům musela za každou cenu dospět. Nemohla vycházet z jiných premis, než byly oficiálně posvěcené stranické závěry o pravicovém spiknutí, podporovaném sdělovacími prostředky a reformními funkcionáři KSČ. Je jasné, že měla hledat a za každou cenu také najít viníky. Zároveň musela vyhledat i částečně „pomýlené“, ale přesto za „pravdou“ neochvějně kráčející poctivé straníky. Někteří byli v očích členů komise jen dočasně odstrčeni na vedlejší kolej, další nedostatečně pevní v názorech zakolísali a ideově klopýtli pod náporem pravicových exponentů. I přes tyto negativní tendence nebylo možné připustit ideologické selhání takového rozsahu. Bez toho se jevila názorová vyspělost členské základny ve vojenské rozvědce jako alarmující. Tak to nemohlo zůstat. Muselo se objasnit, proč většina těchto „ryb“ uvízla v pravičácké síti. Před normalizátory byl postaven nelehký úkol. Nyní však už věděli, že vítězství je jejich a nejistota v táboře poražených jim bude hrát do karet. Ve svých plánech počítali s takovými jedinci, kteří se budou chtít zachránit za každou cenu. Na nich pak bude možné demonstrovat vítězství té jediné správné marxistické ideologie a zároveň i porážku temných sil reakce. S pomocí těchto kajícníků bude možné zdiskreditovat před veřejností experimenty polednových pravičáků včetně nositelů těchto idejí. Ano, vítězové si už byli jisti. Síla marxismu-leninismu se opět projeví. Dialektická jednota a boj protikladů vyústí v novou kvalitu. Některé závěry Širůčkovy komise lze bezproblémově zpochybnit. Pokud například dospívá k poznání, že jedna z příčin nesprávného vývoje spočívá „v relativní uzavřenosti práce Zpravodajské správy a její izolaci od ostatních úseků práce ČSLA“, pak to působí dojmem, že jinde v armádě reformisté podporu neměli. To je absolutní nesmysl. Problém je naopak v tom, že jinde

116

to bylo dost podobné. Výjimku tvořily jen armádní špičky typu ministra obrany Martina Dzúra nebo náčelníka Generálního štábu Karla Rusova. Vojenská rozvědka většinou převyšovala ostatní armádní složky v odporu proti okupantům pouze rozsahem a pestrostí svých aktivit. Důvody proč byla aktivnější mohou být různé. Na lehkou váhu nelze brát ani názor některých pamětníků a historiků, že okupanti čekali na jakoukoliv záminku ke konfrontaci, takže některé jiné s okupací nesouhlasící armádní útvary přece jenom své aktivity utlumily nebo omezily na nezbytné minimum, jak to požadoval často tak rozdílně interpretovaný rozkaz ministra národní obrany z 21. srpna. Abychom dokázali, že odmítání okupace bylo v rámci armády všudypřítomné, postačí uvést jen několik strohých statistických údajů. Z ČSLA bylo v důsledku čistek účtujících s tzv. krizovým obdobím propuštěno celkem 3597 vojáků a více než dvě stovky občanských zaměstnanců. Rozkaz náčelníka Hlavní správy vojenské kontrarozvědky Josefa Stavinohy č. 16 z 30. června 1970, který se týkal zavedení vnitřní účelové evidence pravicových, protisocialistických a protisovětských elementů v armádě se týkal celkem 3425 osob. Z tohoto počtu bylo propuštěno v rámci tzv. kádrové očisty do zálohy 2042 osob. Podle rozkazu ministra vnitra ČSSR č. 48/70 převzala 1816 postižených do své pravomoci Státní bezpečnost. Zbývajících 1609 si ponechala pod svým dohledem VKR. V dubnu 1971 se konala celostátní porada náčelníků složek VKR k otázkám postupu v boji s vojenskou pravicí. Pozornost byla věnována také bázi 1400 vojáků z povolání, kteří po kázeňském trestu, kádrovém a stranickém řešení sloužili nadále v armádě.2 VKR, jež měla ve své působnosti kontrarozvědnou ochranu armády včetně Zpravodajské správy, neustávala ve své bdělosti. Jen v první polovině roku 1971 bylo podle ní v řadách ČSLA odhaleno 374 závažných případů negativních politických projevů. Míra perzekuce tzv. pravicových elementů je patrná i z údaje, že k 5. srpnu 1971 bylo vedeno na „pravicové“ a „protisocialistické“ elementy celkem 135 operativních svazků.3 Několik suchých statistických čísel tak dokonale vyvrací tezi generála Širůčky o izolovanosti a tím větší náchylnosti příslušníků vojenské rozvědky k tzv. pravičácké úchylce. Myšlenky reformovaného socialismu zapustily v období pražského jara v armádě silné kořeny. Ovšem jen do té doby, než byly pod tlakem nejrůznějších perzekucí umrtveny. Ideje se bohužel časem ukázaly jako podružné ve srovnání s existenčním tlakem, jemuž byli pronásledovaní jednotlivci vystaveni. Nejdůležitějším vyústěním Širůčkovy komise jsou navržená kádrová opatření. Nejprve se v duchu známého pořekadla, že „ryba smrdí od hlavy“ ocitá na tapetě velení vojenské rozvědky. V případě náčelníka ZS/GŠ generálmajora Oldřicha Burdy komise konstatuje, že jeho odvolání z funkce plně odpovídá míře

117

provinění. Zde se však o nějaké nové rozhodnutí nejedná, protože generál Burda byl z funkce odvolaný už v srpnu 1968. Podobně je zdůvodněno také odvolání jeho zástupců, plukovníka Josefa Dronga a plukovníka Jaroslava Vinklera. U posledně jmenovaného se hovoří dokonce o tom, že míra provinění by sice odpovídala odchodu do zálohy, nicméně je na místě i určitá opatrnost. Je třeba mít na paměti, že plukovník Vinkler zastával po určitou dobu vedoucí funkci na ZS/GŠ (stal se krátce i nástupcem Burdy), kde se seznámil s přísně tajnými skutečnostmi, které mají vztah také k zahraničním pracovištím. Komise proto doporučuje, aby bylo využito zkušeností plukovníka Vinklera na některé z referentských funkcí mimo centrálu, kde by neměl žádné podřízené pracovníky.4 Navrhovaná opatření považuje komise za dostatečná, ale zároveň se domnívá, že v případech, kde se nevylučuje porušení trestního zákona, je potřeba veškeré poznatky předat příslušnému orgánu VKR. K předložené zprávě Širůčkovy komise se nejprve vyjadřuje nový náčelník ZS/GŠ generálmajor Jozef Turošík.5 Nový šéf vojenské rozvědky souhlasí s hlavními závěry analyzované situace, ale určitý odlišný pohled uplatňuje v případě konkrétních kádrových návrhů. Co se týče nejvyššího velení rozvědky – tedy generála Burdy a plukovníků Dronga a Vinklera – tam se s názorem Širůčkovy komise v podstatě shoduje. Navrhuje však, aby s každým z provinilců bylo ještě zavedeno stranické řízení. Jiný názor však uplatňuje v případě podplukovníka Karla Šnábla. Tohoto příslušníka obhajuje. Uvádí, že nevěří v jeho vinu jenom proto, že plnil rozkazy nařizující ukrytí zpravodajské dokumentace. Generál Turošík tvrdí, že podplukovník Šnábl už před srpnem nesouhlasil s protisocialistickými a protisovětskými tendencemi. Svou funkci prý plnil vždy dobře. Po srpnu své chyby pochopil a postavil se také proti mnohým nesprávným jevům ve straně a ve státě. Po listopadové rezoluci se už plně angažoval na správné straně. Navíc ve srovnání s celkovými poměry na 2. oddělení neměl na svém pracovišti nedostatky. Šnáblův případ je tedy do značné míry výjimečný, protože shovívavost tehdy v kurzu rozhodně nebyla. Zkrátka „věrchuška“ neudílí jen tresty, ale zároveň i jakési rozhřešení těm soudruhům, kteří se zapletli s třídním nepřítelem pouze z nezkušenosti a svého činu upřímně litují. Taková „velkorysost“ se však nevztahuje na další hrdiny tohoto příběhu. Takový podplukovník Ladislav Škrob nese „největší vinu za činnost HV KSČ i za nedůsledné a neprincipiální pravicové tendence“. Verdikt je v jeho případě tvrdý. Napříště je ho třeba umístit mimo Zpravodajskou správu na podřadné místo. Jedna z nejpozoruhodnějších postav našeho příběhu podplukovník Jaroslav Jásek, velitel 7. radiotechnického pluku ze Zbiroha, je nejen navržený na odvolání z funkce, ale navíc se má jeho případem zabývat vyšetřovatel VKR. V případě, že se prokáže jeho vina, má být předán vojenskému prokurátorovi ke stíhání.

118

To nejsou dobré vyhlídky. Totéž se má – alespoň podle podaných návrhů – týkat i dalších dvou velitelů mimopražských složek, kteří aktivně připravovali opatření proti okupantům. Jde o podplukovníka Vladimíra Košana ze 7. výsadkového pluku a o podplukovníka Vladimíra Lešku ze 7. spojovacího pluku z Litoměřic. Naštěstí všechny návrhy Širůčky a Turošíka realizovány nebyly.6 Velitelé pluku nejsou pochopitelně jedinými důstojníky, jichž se mají čistky dotknout. V Turošíkově vyjádření je také návrh na přehodnocení služební a politické činnosti například u podplukovníka Oldřicha Přibyla, majora Stanislava Thurnvalda, podplukovníky Polanského a Ottenschlägera. Míru jejich provinění má došetřit a posoudit podplukovník Kravar. Je to rovněž jeden z mužů, kteří se za nadvlády „pravičáků“ dostali do ústraní. Kádrová opatření tím však zdaleka nekončí. Chystá se mimo jiné také odvolání bývalého náčelníka štábu pluku z Holešova podplukovníka Jiřího Dufka, který byl přemístěný k 22. výsadkovému pluku do Prostějova. Poslední slovo při realizaci kádrových čistek však nemá ani Širůčka, ani Turošík, ale náčelník Generálního štábu ČSLA generálporučík Karel Rusov. Pochopitelně také on vypracuje vlastní stanovisko ke zprávě jím jmenované komise.7 Generál Rusov pochopitelně odsuzuje zejména bývalé vedení Zpravodajské správy, které podle něho nese hlavní odpovědnost za stav složky v tzv. krizových letech 1968–1969. Jeho hlavní zájem se soustředí na interpretaci rozkazu ministra národní obrany, který byl vydaný na počátku okupace. Zástupci náčelníka ZS/GŠ byli v kritických dnech přesvědčeni, že rozkazy generála Burdy jsou vydávány z vyššího pověření. Šlo např. o vytvoření pohotovostní jednotky určené k osvobození ústavních činitelů. V souvislosti s tímto pověřením se spekulovalo o mužích stojících v pozadí. Také o Rusovovi. Něco takového je velmi nepravděpodobné. Navíc by to v delší časové perspektivě zhatilo náčelníkovi Generálního štábu slibně se rozvíjející kariéru. Po porážce pražského jara nepochybně. Náčelník Rusov, který nicméně před vpádem Sovětů s Burdou hovořil, vynakládá neustále obrovské úsilí, aby se od aktivit „pravičáků“ jednoznačně distancoval. Nesmí na něm ulpět ani stín podezření z obojakosti. „Generálmajor Burda, plukovník Vinkler a plukovník Drong nikdy nedostali ode mne žádné rozkazy, které by odporovaly rozkazu ministra národní obrany z 20. srpna 1968 a rozkazu prezidenta ČSSR z 28. srpna 1968. Naopak byly jim vydávány rozkazy k zavedení a udržení pořádku, kázně na složce i u podřízených útvarů…“ Generál Rusov vrhá všechny jmenované přes palubu. Náčelník Generálního štábu navíc iniciativně informuje, že na základě závěrů komise provedl na Zpravodajské správě zásadní změny. Přesto jeho verdikt některé navržené restrikce zmírňuje. Že by se přece jenom v Rusovovi hnulo svědomí? Takovým

119

lidumilem bezpochyby není. Ale řídí se nejspíš praktickými ohledy. Proto upozorňuje, že při provádění kádrových změn vycházel z nutnosti po dobu několika let ponechat třeba na podřadných místech bývalé vedoucí funkcionáře ZS/GŠ s cílem ochrany zpravodajských zájmů Zpravodajské správy ČSLA. Náčelník Generálního štábu ví, že tato otázka je velmi citlivá, a proto neponechal nic náhodě. Nikdo mu nemůže nic vytknout. Vše konzultoval s několika vedoucími funkcionáři Sovětské armády, kteří mu podle jeho vlastních slov dali za pravdu. Generál Rusov ovšem zároveň neopomene dodat, že povinnostem přes tyto „ústupky“ učinil v kádrových otázkách zadost a odvolal z funkcí dvacet důstojníků Zpravodajské správy a podřízených útvarů, z nichž většina je navržena k přemístění mimo vojenskou rozvědku. Ve vyjádření náčelníka Generálního štábu následuje dlouhý seznam řešených a následně rozmístěných osob. K propuštění do zálohy navrhuje plukovníka Františka Němce, bezesporu jednoho z nejaktivnějších odpůrců okupace. V dokumentu je zároveň uvedeno, že dotyčný s tímto řešením souhlasí. U generála Burdy je nejprve uveden všeobecně známý fakt, že byl už 24. srpna 1968 odvolán z funkce náčelníka ZS/GŠ. Nyní byl kádrovým rozkazem velitele Západního vojenského okruhu (ZVO) ustanoven do funkce náčelníka zpravodajského oddělení – zástupce náčelníka štábu 4. armády. Ani zde si však generál Rusov neodpustil příznačný dodatek, že míra jeho provinění by odpovídala i možnosti jeho propuštění do zálohy. Proč byl tedy tak velkorysý? Snad proto, že generál Burda pomlčel o jejich vzájemném rozhovoru z 20. srpna 1968? Tak to být nemusí. Faktem je, že podobnou míru „velkorysosti“ zdůrazňuje náčelník Generálního štábu i v jiných případech. Nejenom v případě generála Burdy. Zástupce generála Burdy plukovník Josef Drong je odvolán z funkce kádrovým rozkazem ministra národní obrany 8 a ustanoven kádrovým rozkazem náčelníka Generálního štábu 9 do funkce staršího důstojníka – učitele agentury výcvikového střediska 06 – 248. provozního praporu. Seznam zpracovaný generálem Rusovem ob sahuje i jména opatřená poznámkou, že „dotyční jsou ještě v řešení“. Mezi takto označenými jedinci se vyskytuje např. jméno bývalého vedoucího tajemníka HV KSČ MNO – 5 podplukovníka Ladislava Škroba. Také na něho se vztahuje obvyklá formulka o tom, že byl odvolán z funkce a navržen k zařazení u vojsk ZVO, ačkoliv „míra jeho provinění by dávala možnost jeho propuštění do zálohy“. Podobně jsou na tom i bývalý tajemník HV KSČ MNO – 5 podplukovník Václav Prokeš nebo major Stanislav Thurnvald. Kádrová opatření čekají také na podplukovníka Milana Mojžíška, který jako vojenský a letecký přidělenec

120

v Budapešti upozorňoval Prahu už na počátku srpna 1968 na reálnou možnost zahraniční vojenské intervence. Nyní se má „za odměnu“ stát důstojníkem roty. Podobné umístění je navrženo také pro bývalého politického pracovníka 7. výsadkového pluku majora Vladimíra Sejka. V rubrice označené písmenem „D“ se vyskytuje např. jméno dalšího Burdova zástupce plukovníka Jaroslava Vinklera . Tento důstojník je na základě zpracovaného hodnocení navržen k přemístění mimo vojenskou rozvědku. Velitel 7. radiotechnického pluku podplukovník Jaroslav Jásek má být nejprve odvolán z funkce a poté zařazen do vojsk v rámci ZVO. Oba mají být podobně jako dalších 14 vojáků z povolání sníženi ve funkcích nebo jinak potrestáni. Na ko n e c s e roz h o d l n á č e l n í k Ru s o v ř e š it i p ř í p a d y, k d y n e d o š l o k „vědomému“ selhání jednotlivců. V této skupině se objevují tři důstojníci, jejichž provinění spočívalo v tom, že někdo z jejich blízkých emigroval do kapitalistické ciziny. Tento problém se týká i náčelníka 8. skupiny plukovníka Moraučíka, který před komisí vystavil tak nelichotivé vysvědčení generálu Burdovi. Dcera plukovníka Moraučíka totiž emigrovala na Západ. Jak je vidět, někdy nepomáhá ani to, když si dotyčný posype hlavu popelem a přizná své politické chyby. Přemístění čeká také na podplukovníka Stanislava Zimmermanna, protože v zahraničí zůstaly jeho sestra a bývalá manželka. Dále je uvedeno ještě šest případů, jejichž řešení „není motivováno politicky“, ale je zdůvodněno snahou preventivně ochránit zpravodajskou činnost vojenské rozvědky.10 Celkově lze vysledovat, že byly z podnětu náčelníka Generálního štábu generálporučíka Karla Rusova kádrově projednány případy celkem 42 příslušníků vojenské rozvědky, kteří podle jeho názoru a závěru jím ustavené komise nějakým způsobem v tzv. krizovém období selhali. Z tohoto faktu byly vyvozeny tyto závěry: propustit do zálohy – 1, přemístit mimo ZS/GŠ – 20, snížit ve funkci – 7, ponechat ve funkci – 7, jinak řešit – 2. Z číselného rozdílu mezi počtem kádrově projednávaných (42) a skutečně projednaných případů (37) vyplývá, že v pěti případech zřejmě ještě nebylo s konečnou platností rozhodnuto. V závěru citovaného dokumentu je uvedeno datum 5. 12. 1969 a podpis generála Rusova. Prosinec 1969 tedy

121

uzavřel jednu etapu normalizačního zúčtování s minulostí. Další probíhala dál prakticky až do roku 1971. Potom už se staly „pražské jaro“ a „socialismus s lidskou tváří“ definitivně uzavřenou a odbytou kapitolou. Náčelník Generálního štábu Karel Rusov ukládá na konci roku 1969 svým podřízeným, aby mu do 30. prosince předložili řádná hodnocení, kádrové rozkazy a návrh kádrových změn na zbývající funkcionáře, aby mohli být zařazeni v nomenklatuře náčelníka Generálního štábu a velitele Západního vojenského okruhu. A to hned, jakmile bude rozhodnuto o způsobu jejich přemístění. Generál Rusov zároveň přikazuje, aby do 25. prosince bylo s vyšetřovateli VKR projednáno chování velitelů speciálních útvarů – tedy 7. radiotechnického pluku, 7. spojovacího pluku a 7. výsadkového pluku, které je podle něho v rozporu s rozkazem ministra národní obrany a prezidenta ČSSR ze srpna 1968. V případě, že zkoumání dospěje k závěru, že se zmínění velitelé dopustili trestné činnosti, má být záležitost předána vojenskému prokurátorovi.11 Mnozí však nečekají na konkrétní dopad kádrových čistek a začínají odcházet od Zpravodajské správy sami. Podle dokumentu z roku 1969, který pojednává právě o kádrových problémech ve vojenské rozvědce, odešlo od ledna 1968 do dubna 1969 – tedy ještě před vytvořením Širůčkovy komise – od Zpravodajské správy a jí podřízených útvarů 50 důstojníků a 53 praporčíků.12 Jako důvod je uváděn náročný a odpovědný výkon služby v těžkých podmínkách, který však není kompenzován materiálním zvýhodněním. Existují však i politické důvody. Ty vypovídají více než výmluvně o pookupační realitě. Normalizátorům musejí příslovečně vstávat vlasy na hlavě, když pročítají příslušné zdůvodnění „…zejména praporčíci zdůvodňují podání žádosti do zálohy tím, že obsazení ČSSR spojeneckými vojsky vytváří podmínky pro neopodstatněnost naší armády…“ Rok 1969 je však pouhým přechodem do další etapy zúčtování s tzv. krizovým obdobím ve straně a společnosti. Už v lednu 1970 zasílá nástupce generála Turošíka ve funkci náčelníka ZS/GŠ generálmajor Josef Brož náčelníkovi Generálního štábu generálporučíku Rusovovi další důležitou analýzu.13 Z poloviny ledna téhož roku pochází rovněž „Souhrnné hlášení o průběhu realizace organizačních a dislokačních změn na Zpravodajské správě“.14 Z tohoto dokumentu vyplývá, že dlouhodobě „rebelující“ speciální útvary se v původní podobě neudržely a byly rozprášeny. Zrušen byl 7. výsadkový pluk. Místo něho vznikl výsadkový prapor zařazený do sestavy 22. výsadkového pluku ZVO. Také 7. spojovací pluk byl reorganizován a rozdělen na dva samostatné útvary – 7. spojovací uzel ZVO a spojovací uzel ZS/GŠ. Zároveň došlo k ustavení ZS/ZVO a 247. provozního praporu ZS. Do organizační struktury bylo konečně zařazeno také oddělení pro zahraniční styk v počtu 40 důstojníků. Existence Správy pro zahraniční styk byla vojenskou rozvědkou

122

kritizována už od jara 1968 kvůli neustálým kompetenčním sporům, které oslabovaly výkonnost Zpravodajské správy. V materiálu je nicméně i nová organizační struktura podrobena kritice kvůli častému porušování zásad konspirace. Přímým důsledkem změn je totiž podstatné rozšíření počtu osob, které se s novou organizační strukturou seznamují. Odklon od ideálů osmašedesátého roku znamená pro mnohé důstojníky ztrátu iluzí o dalším společenském vývoji. Některé příslušníky vojenské rozvědky to přivádí i k úvahám, jak se v nových poměrech zařídit. A není to zdaleka volba jednoduchá a přímočará. Někteří řeší tento problém dokonce útěkem do zahraničí. Vypovídá o tom například návrh opatření, který vznikl na konci roku 1969 v důsledku emigrace Metoděje Valentíka a dalších příslušníků 7. radiotechnického pluku. Z tohoto materiálu zároveň vyplývá, že se do celé záležitosti vložila rovněž vojenská kontrarozvědka.15 Vzhledem k účinnější ochraně utajovaných skutečností má dojít na základě nových opatření k přehodnocení způsobu výběru vojáků v základní službě k útvarům Zpravodajské správy a k zpřísnění kritérií výběru adeptů ještě před jejich nástupem k těmto útvarům.16 Ideologická „čistota“ se stává základním kritériem při kádrovém obsazování postů ve vojenské rozvědce. Rozchod s minulostí má být v tomto ohledu naprostý. Poznámky 1 Závěrečná zpráva komise NGŠ, čj. 21341, listopad 1969. 2 Dílčí analýza postavení, působnosti a činnosti VKR Praha, listopad 1990. 3 Tamtéž. 4 Závěrečná zpráva komise NGŠ, čj. 21341, listopad 1969. 5 Stanovisko náčelníka ZS/GŠ generálmajora Jozefa Turošíka ke zprávě komise NGŠ o činnosti ZS/GŠ v roce 1968 a 1969, předložené jejím předsedou generálmajorem Josefem Širůčkou, čj. 0047825 – GŠ/ZS – 1969. 6 Autorův už citovaný rozhovor s Jaroslavem Janků. Z něho vyplývá, že například velitele 7. výsadkového pluku pplk. Vladimíra Košana takový osud nakonec nepotkal, byť pochopitelně i na něho dopadla kádrová opatření plnou vahou. 7 Stanovisko NGŠ ke zprávě komise o výsledcích šetření činnosti na ZS/GŠ v roce 1968 a 1969, příloha č. 3 k čj. 0047825 – GŠ/ZS – 1969 (dále Stanovisko NGŠ ke zprávě komise o výsledcích šetření činnosti na ZS/GŠ v roce 1968 a 1969). 8 RMNO č. 0157 z 8. 8. 1969. 9 Kádrový rozkaz NGŠ č. 023 z 1. 12. 1969. 10 Stanovisko NGŠ ke zprávě komise o výsledcích šetření činnosti na ZS/GŠ v roce 1968 a 1969 11 Tamtéž. 12 Některé problémy kádrové práce na ZS/GŠ od ledna 1968 do dubna 1969 – příloha k čj. 021341 – SZS – 1969. 13 Analýza vojenskopolitického vývoje na ZS/GŠ od XIII. sjezdu KSČ do současnosti zaslaná náčelníkem ZS/GŠ generálmajorem Josefem Brožem náčelníku GŠ ČSLA Karlu Rusovovi – čj. 0047968 – GŠ/ZS – 1970. 14 Čj. 0048060 – GŠ/ZS – 1970. 15 Odkaz na vyhodnocení RSDr. Františka Kokošky ze SVKR Praha – čj. 0011711 – 1969. 16 Opatření k účinnějšímu zabezpečení ochrany utajovaných skutečností ZS/GŠ podle návrhu VKR – čj. 0045665 – GŠ/ZS – 1969.

123

124

XI.

VÍTĚZOVÉ A PORAŽENÍ Motto: „Pro lokaje veliký člověk neexistuje, protože lokaj má na velikost svůj názor.“ L. N. Tolstoj Odvetným opatřením za aktivity vyvíjené proti okupantům neunikl v časech normalizace nikdo. Už František Fárek , obdařený četnými životními zkušenostmi, napsal kdysi výstižně, že kdykoli se přežene vichřice a po ztraceném boji dochází k mocenským přesunům, hledají se také domnělí viníci. Pak se vždy hrstka zpravodajců zlikviduje a předhodí jako uklidňující sousto napospas veřejnému mínění. Dosavadní zpravodajská služba se starou tradicí je odsouzena, pranýřována jako původce katastrofy a potajnu se začne budovat nová, pracující stejnými ne-li horšími metodami a prostředky. Změní se pouze koncepce, vnější nátěr a firma, ale smysl a podstata zůstává stejná.1 Z logiky věci se takovému osudu nemohou vyhnout ani další příslušníci vojenské rozvědky, kteří se měli v roce 1968 zpronevěřit předepsaným internacionálním povinnostem. Mezi těmito nespolehlivými kádry se ocitají rovněž příslušníci brněnské expozitury vojenské rozvědky. Také na ně doléhá tíže kádrových prověrek.2 V brněnské kauze se terčem připravované čistky stává plukovník František Bříza. Jeho provinění má spočívat v aktivní pomoci odpůrcům okupace a ve „využití příslušníků skupiny, agenturních a technických prostředků skupiny pro potřebu pravicového vedení KV KSČ v Brně a v organizovaném odporu proti vstupu vojsk Varšavské smlouvy do ČSSR“. Právě na případu plukovníka Františka Břízy lze názorně ukázat, jak vypadal takový prověrkový pohovor. Fráze a pustá demagogie se staly nedílnou součástí prověrkového rituálu. Následující ukázka o tom svědčí více než výmluvně. „Kdy poprvé jste jako komunista, příslušník ČSLA, vystoupil k nedostatkům a nesprávným politickým postojům, které jste sám zaujímal?“ Vyslýchající, který se nepochybně sám vžívá do role trestající spravedlnosti, však ani nečeká na odpověď vyslýchaného plukovníka Břízy a odpovídá si sám. „Nikdy!“

125

Ta k to v e d e n ý p ro v ě rko v ý p o h o vo r n e m ů ž e p o ch o p ite l n ě d o s p ě t k jinému závěru než k tomu, že soudruh Bříza je celkovým svým profilem příkladem nedostatků předchozí kádrové práce i konkrétní výchovy nadřízených náčelníků. Podle vysloveného verdiktu tohoto ideologicky podjatého tribunálu jeví šéf brněnské složky maximální snahu po zakrytí stop, aby nevyšlo najevo nic z toho, co se na jeho pracovišti odehrávalo. Navíc je prý třeba vidět i to, že „vyvíjel i maximální snahu, aby byla zachována falešná jednota skupiny a nikdo nic nepřiznal“. Ani takové konstatování nestačí. Je třeba jít ještě dál. Předseda 1. pohovorové skupiny Král, který se evidentně cítí předchozím působením Břízy osobně dotčen, nedokáže potlačit své emoce a pokračuje v ostrém výpadu. „Především Bříza a lidé kolem něj měli zájem, aby nepřišli o kariéru. Proto byla snaha nepřiznat nic, nepustit nic… snaha zahladit styky na KV – od funkcionářů, členů výboru i Břízy. Tendence k tomu pak i u Krejčího3… byl ustanoven předsedou pohovorové komise, měl dostat podklady, ale nic seriózního nedostal. Dostal materiály – podklady pro tzv. průběžné hodnocení – fraška… Lidé líčeni tak, že jim nelze nic vytknout, relativně nejhorší hodnocení soudruh Král. Ostatní vše dobré, měli jasno, vztah k SSSR dobrý atd. Prostě k pláči.“ Dotčený soudruh Král má pocit, že pravděpodobně jediným spolehlivým internacionalistou a přítelem Sovětského svazu v brněnské složce v srpnových dnech roku 1968 byl zřejmě on sám. Proto to tak nechce nechat. Je nepříjemný a útočný. Každý pravičák musí podle něho pocítit trestající ruku strany. Ta přece nacionalisticky orientovaným zrádcům nemůže jen tak odpustit. V celém jeho vystoupení je patrná značná osobní zášť k plukovníku Břízovi, ale i k dalším vyslýchaným příslušníkům. Král upozorňuje, že Bříza není zdaleka jediný, kdo by měl být potrestán. Také podplukovník Krejčí podle něho zastával nesprávné názory a souhlasil s polednovou politikou Dubčekova vedení, kterou chápal jako obrodný proces. Král se však snaží zbytečně. Podplukovník Krejčí nijak nezapírá náklonnost k Dubčekovi a své postoje před komisí formuluje vcelku otevřeně. „Kritizoval jsem extrémy jako KAN, K–231, ale od polednové politiky, jak ji rozvíjel Dubček, jsem se nedistancoval.“ Pro Krále je však taková nemastná neslaná sebekritika nepřijatelná, a proto stupňuje tlak. Upozorňuje, že Krejčí nikdy nevystoupil proti pravicovému extremismu. Formálně prý souhlasil s listopadovou rezolucí, ale v praxi zaujal jiné postoje. Politiku KV KSČ nikdy nechápal a nehodnotil jako pravicovou. Vyslýchanému má rovněž za zlé, že KV KSČ považoval za normální stranický orgán a o jeho pravicovém zaměření prý neměl ani potuchy. Krejčího chce Král rozcupovat politicky i odborně, aby na něm nezůstala pověstná nitka suchá. Proto se pustí do výčtu jednotlivých chyb jmenovaného a poté chystá zdrcující závěr, který ovšem ještě více podtrhuje divadelní charakter zinscenované frašky.

126

„To je neschopnost politická, ale i odborná. Jako rozvědčík by tyto otázky měl umět rozlišovat, aby si nepletl třeba Nixona s Brežněvem… Nejhorší… je jeho snaha společně s Břízou, Křížem, Divinou, Paurem… zakrýt, nic nepřiznat ze skutečného politického vývoje základní organizace v roce 1968 a 1969 i z činnosti na jeho pracovišti. Vydržel u této jednoty až do druhého pohovoru. Ani tam nedoznal řadu věcí.“ Král se dostává do řečnické extáze. Nikdo už nemá šanci, aby muže podobného rozjetému vlaku zastavil. Cítí, jak jsou pohledy všech upřeny přímo na něj. A on nechce diváky zklamat. Nechce konečně zklamat ani sám sebe. Vžívá se naplno do role trestající spravedlnosti a hřímá dál. „To je nejhrubší provinění člena strany, když nepřizná, že lže straně. Všechny možné postoje by šlo prominout, tento ne!“ Přes Královo řečnické „mistrovství“ se zdají být výsledky šetření proti Břízovi a jeho druhům chatrné. Komise musí připustit, že jasné důkazy o Břízovi postrádá. Zdůvodňuje to tím, že poznatky prý byly logicky zničeny.4 „Myslet si, že to mají a že to dají by bylo naivním podceňováním soudruhů.“ Další přítomný soudruh poznatky komise zobecňuje více než příznačně. Obavy prý vedly Břízu a spol. k postoji „držet hubu, nic na sebe neříci“. Předchozí autentické vylíčení práce prověrkové komise umožňuje nahlédnout do reality probíhajících normalizačních kádrových řízení, které měly „stabilizovat“ situaci ve vojenské rozvědce. Proto jsme si případ plukovníka Františka Břízy z brněnské složky vybrali téměř nakonec. Ideologická odveta se ovšem netýkala jen příslušníků vojenské rozvědky, kteří působili doma, ale významně zasáhla i zastupitelské úřady státu v zahraničí. Je to pochopitelné, protože zejména z propagandistického aspektu a z hlediska ovlivňování zahraničního veřejného mínění byla zahraniční „fronta“ velmi důležitá. Z pohledu tvůrců nového pořádku jí nebylo možné ponechat, byť jen dočasně, pod taktovkou „pravičáků“. V roce 1970 se velmi bedlivě sleduje zejména průběh konsolidace na 2. oddělení Zpravodajské správy, protože právě ono bylo podle mínění normalizátorů skutečným doupětem pravičáckých revizionistů a oportunistů. „Ideologická čistota“ 2. oddělení leží normalizátorům velmi na srdci, protože mu věnují mimořádnou pozornost. Druhé oddělení se zabývá strategickým agenturním průzkumem v určených zájmových prostorech západních států. Odpovídá za trvalé a nepřetržité získávání zpráv o zámyslech nepřítele proti ČSSR a ostatním státům Varšavské smlouvy, za rozpracování a realizaci koncepce rozvoje a výstavby agenturních prostředků. Hlavní činností získává podklady a analyzuje vojenskopolitický

127

vývoj a koncepce vojenskopolitických zámyslů protivníka, stav vojenskoteoretického myšlení vojenskotechnické připravenosti k vedení války, vývojové tendence v NATO s důrazem na integrační a dezintegrační proces. Má rovněž odhalovat přípravy k napadení ČSSR, buduje a řídí rezidentury ve vojenských odděleních zastupitelských úřadů a v zájmových prostorech, schvaluje přípravu a provádění agenturních akcí v rozsahu své působnosti. Získává a využívá spolupracovníky, občany ČSSR, pro plnění agenturních úkolů na území ČSSR i v zahraničí.5 V provedeném politickém hodnocení 2. oddělení se lze dočíst, že uplynulá polovina roku 1970 je obdobím, ve kterém na oddělení dochází zpočátku k pomalému, ale přece jen postupnému obratu v řadě politických, ideových i organizačních otázek. Podle analýzy se jedná v kladném slova smyslu o návaznost na závěr uplynulého roku. Za rozhodující moment obratu je považováno přijetí a uplatňování lednového pléna. Podle hodnocení se posiluje a krystalizuje zdravé jádro i v ZO KSČ na tomto oddělení. Na tom má prý zásluhu především „přijetí usnesení o výměně stranických legitimací, pevné zhodnocení postupu a usnesení předsednictva ÚV KSČ ze 14. dubna 1970, které dalo v procesu konsolidace výměnou stranických legitimací a kádrových opatření důsledné tempo, principiálnost a zásadovost“. Ve zprávě z konce června 1970 se rovněž uvádí, že „postupně začala být uznávána fakta celostátního dosahu“ a bylo dosaženo dobré spolupráce s výborem základní organizace strany, pohovorovými komisemi a aktivisty. Díky tomu jsou důsledně řešeny pozůstatky pravicového oportunismu na oddělení a pečlivě se postupuje rovněž proti revizionismu. Zpráva však přesto připouští, že ještě v květnu byla situace nepříznivá a některé negativní trendy stále přetrvávají. U části soudruhů na oddělení je prý také patrná značná nervozita. Nadále přetrvávají tolerantní stanoviska, je patrná snaha o uplatňování tzv. humanismu, působení na city a ohled na pracovní kvalifikaci. Objevují se i prvky falešné solidarity, obranářství, obavy ze ztráty pracovního místa. Normalizátoři evidentně těžce nesou, že necelé dva roky po srpnových událostech se stále nedaří zavést na oddělení nové pořádky. Závěr zprávy však přesto nepostrádá optimismus. Platí asi nepsané pravidlo, že každé hodnocení musí obsahovat 95 procent pozitivních prvků a alespoň pět procent konstruktivní kritiky. Tak tvůrci těchto řádek přes všechny těžkosti přece jenom konstatují, že je patrný „zdravý posun v politickém stavu, který lze celkově charakterizovat jako dobrý“.6 Náčelník 2. oddělení podplukovník Ladislav Holub ještě přidává nezbytnou statistiku realizovaných čistek. Členství ve straně bylo zastaveno soudruhu Polanskému, zatímco soudruzi Němec, Přibyl, Štěrba, Thurnvald, Vondráček

128

a Pavelka už byli ze strany vyloučeni. Co se týká pracovníků zdržujících se na zahraničních rezidenturách, předpokládá se, že bude členství v KSČ zrušeno podplukovníkům Neoralovi, Lisému a Kocourkovi. Podplukovník Holub naznačuje i další postup. „U všech soudruhů, kde jde o ztrátu členství v KSČ, následuje i provedení řádného hodnocení. Jeho výsledky umožní provést klasifikaci soudruhů na ty, kteří vyhovují, nebo naopak nevyhovují. Řešený příslušník však v každém případě musí opustit oddělení. Těm, kteří nevyhověli, bude navržen odchod do zálohy.“7 Výrazná angažovanost podplukovníka Ladislava Holuba při realizaci kádrových čistek svědčí o tom, že teprve rok 1970 lze označit za zásadní přelom zejména v oblasti složení 2. oddělení a s ním související vojenské diplomacie. Do této doby vše tak průzračné nebylo. Svědčí o tom např. zajímavý dokument nacházející se ve zvláštním spisovém fondu – ZSF. 8 Vyplývá z něho, že ještě na přelomu let 1968/1969 si udrželi významný vliv na kádrové otázky u Zpravodajské správy lidé, kteří se podíleli na aktivních opatřeních proti sovětské okupaci.9 V dokumentu se překvapivě uvádí, že „cíle a úkoly prověrky na všech rezidenturách byly splněny s kladným výsledkem“. To muselo zřejmě vyvolat podezření zainteresovaných a normalizátory už ovládaných orgánů. Později se lze setkat s konstatováním, že se tento optimisticky znějící závěr nepotvrdil. Nejde však bezpečně říci, kdy dokument vznikl. Datace schází. Nejspíš mohl vzniknout po skončení jednání dubnového a květnového pléna ÚV KSČ, ale ještě před zahájením práce Širůčkovy komise v září 1969. Zajímavá jsou v tomto kontextu jména důstojníků, kteří úkol s tak skvělým výsledkem zabezpečovali. Jde o zástupce náčelníka ZS/GŠ plukovníka Josefa Dronga, zástupce náčelníka 2. oddělení ZS/GŠ plukovníka Františka Němce a náčelníka 2. skupiny 2. oddělení plukovníka Oldřicha Přibyla. Pověření právě těchto příslušníků ZS/GŠ prověrkami na rezidenturách působí z hlediska normalizačních kritérií až neuvěřitelně. Takový plukovník Drong, který je komisí generála Širůčky označen v závěru devětašedesátého roku za jednoho z hlavních viníků posrpnového stavu, je ještě rok po zahájení okupace stále zástupcem náčelníka ZS/GŠ, organizuje provádění prověrek na rezidenturách a jeho spolupracovníky jsou plukovníci Němec a Přibyl. Tedy muži, kteří budou nakonec sami na základě šetření prověrkové komise vyloučeni ze strany. To je skutečně zvláštní a těžko uvěřitelná situace. To se nemůže obejít bez následků. Rozhodně nelze považovat za náhodu, že náčelník ZS/GŠ generál Turošík předává už 12. prosince 1969 svou funkci generálu Brožovi. Moc dlouho si

129

v křesle šéfa vojenské rozvědky neposeděl. To musí mít svou příčinu. Nabízí se otázka, zda tato změna nemá souvislost právě s prověrkami na rezidenturách. Lze se ptát i jinak. Zvládl generál Turošík z pohledu normalizátorů funkci, která mu tak trochu spadla do klína? Splnil očekávání svých nadřízených? Už když generál Turošík funkci přebíral, nebyl samotnými příslušníky vojenské rozvědky považovaný za zpravodajského odborníka, ale spíš za politiky nastrčenou figuru. Nyní to vypadá, že se znelíbil i těm, kteří ho do funkce náčelníka dosadili. Úkol evidentně nesplnil, čistky za jeho vedení byly buď zanedbatelné, nebo neproběhly vůbec. Když přihlédneme k výsledkům šetření Širůčkovy komise, která svou práci skončila v listopadu 1969, tak se tento závěr sám nabízí. Generál Turošík musel přinejmenším působit dojmem, že s čistkami otálí a v důsledku své odborné nekompetentnosti se nedokáže zbavit politicky nedůvěryhodných „odborníků“, kteří ho mají v hrsti. Navíc mohl Turošík vzbudit nežádoucí pozornost i tím, že nesouhlasil s některými závěry Širůčkovy komise. Obhajoval např. prohřešky podplukovníka Šnábla a žádal v jeho případě shovívavější přístup. Generál Turošík se proto náčelníkovi Generálního štábu Rusovovi musel jevit jako nerozhodný a málo třídně nesmlouvavý. Takového člověka v tak významné funkci nemohl generál Rusov potřebovat. I on musel mít hmatatelné výsledky, pokud se chtěl ve funkci udržet. Na neodkladné provedení čistek tlačil přímo byrokratický aparát ústředního výboru KSČ. Takový zájem vyšších míst nemohl brát na lehkou váhu nikdo. Výjimkou nemohl být ani náčelník Generálního štábu ČSLA. V roce 1969 je už vojenská rozvědka vystavena tlaku takřka ze všech stran. Není divu, že přichází také z Ministerstva vnitra, které si potřebuje s vojáky vyřídit účty ze srpnových dnů.10 Svým způsobem je to pochopitelné, neboť vojenská rozvědka po srpnu 1968 mířila politicky jinam a ocitla se nejednou právě s „vnitrem“ ve sporu nebo dokonce v nepřátelských vztazích. Doba začíná být plná paradoxů. Ministr vnitra si chce s vojáky vyřídit účty a žene to hodně vysoko. Na naléhavé nedostatky v práci vojenské rozvědky si stěžuje dokonce předsedovi vlády. V této funkci však stále ještě sedí jeden z vrcholných představitelů obrodného procesu z roku 1968 Oldřich Černík.11 Tento hrdina nedávné doby však nyní už dobře ví, že si po změně politických poměrů nemůže moc vyskakovat a ignorovat ty, kteří mají plnou podporu normalizátorů. Když se chce udržet nahoře, musí vzít stav ve vojenské rozvědce, který ministr vnitra charakterizuje jako vážný, na vědomí. Vnitro se totiž obává, že nebude-li problém ihned řešen, může mít závažné důsledky v oblasti celé vojenské zpravodajské služby ČSLA. Ministr vnitra navíc varuje, že by mohl dokonce vést k vojenskopolitickým komplikacím ve vztahu k našim spojencům. Vojenská rozvědka se tomuto nařčení vehementně brání a uvádí rezolutně, že „poznatky uvedené v dopise ministra vnitra neodpovídají poznatkům Zpravodajské správy“.

130

Trvá si na svém a znovu opakuje, že „prověřené konkrétní výsledky svědčí o celkové konsolidovanosti vojenských zahraničních pracovišť“. Armádní rozvědčíci se drží zásady, že nejlepší obranou ve sporu s „vnitráky“ je útok. Tvrdí, že konsolidace vojenských pracovišť nejlépe vynikne právě ve srovnání se situací na vnitru, kde dochází k útěku jeho orgánů, což vážně narušuje zájmy armády v zahraničí. Jako příklad se uvádí Rakousko, kde došlo k prozrazení agenturní sítě uprchlým příslušníkem Ministerstva vnitra. Míněna je zřejmě emigrace Bittmana.12 Není vyloučeno, že právě tato „potyčka“ se mohla stát generálu Turošíkovi osudnou. Nezapomeňme, že k ní dochází v době, kdy ještě zastávají významné pozice na Zpravodajské správě lidé jako plukovník Drong a s ním i další příslušníci, kteří sympatizovali s obrodným procesem. Iniciátoři normalizace však už každopádně něco tuší, protože nařizují provést následující opatření: 1. Pod legendou porady ihned povolat z preventivních důvodů do Prahy vojenského a leteckého přidělence v Berlíně plukovníka Milana Ruského. Prý se společensky stýká výhradně s Američany a jednoznačně odsuzuje akci socialistických států z 21. srpna a celý posrpnový vývoj.13 2. Definitivní závěry o tomto případu učinit po důkladném prošetření stavu v součinnosti s orgány Ministerstva vnitra a Ministerstva zahraničních věcí. Přitom se má zabezpečit objektivní posouzení, zbavené jednostranných a nekvalifikovaných pohledů. 3. K posouzení konkrétního stupně ohrožení zájmů velení armády konzultovat vše i s orgány sovětské zpravodajské služby. Navzdory velkému tlaku Ministerstva vnitra si však vojenská rozvědka trvá na svém a konstatuje, že veškeré poznatky předané k plukovníkovi Milanu Ruskému se po prověření ukázaly jako nepodložené.14 Stejně zareaguje Zpravodajská správa i po prošetření podobného případu týkajícího se vojenského a leteckého přidělence v Alžíru plukovníka Pavelky. V tomto případě se prošetřovalo podezření, že dotyčný spolupracoval prostřednictvím fregatního kapitána André Calena s francouzskou rozvědkou. Zdá se, že v tuto chvíli Drongovi lidé spletitou situaci ještě ustáli. „Konsolidace“, což je armádní výraz pro normalizaci, však pokračuje. Požadavky přicházejí i od Sovětů. Navržený plán vzájemné spolupráce vstupuje v platnost v roce 196915 a vymezuje hlavní úkoly do následujících oblastí: – rádiový a radiotechnický průzkum, informační služba (uskutečnit pravidelnou denní informaci a operativní výměnu důležitých zpráv), – vševojskový průzkum (zabezpečit vzájemnou výměnu zkušeností a účast na cvičeních),

131

– stranickopolitická práce (zabezpečit organizaci a vzájemnou účast na významných politických akcích). Od této chvíle není nějaký, byť nahodilý, odpor možný, protože vše se začíná odehrávat pod sovětskou kuratelou. Sověti si také pohlídají, aby vůči nim nepřátelsky zaměřené osoby ztratily sebemenší vliv na chod vojenské rozvědky. V roce 1970 se čistka rozšiřuje také na vojenská oddělení československých zastupitelských úřadů v zahraničí. V březnu přichází náčelníkovi Generálního štábu ČSLA a prvnímu náměstku ministra národní obrany Karlu Rusovovi přípis z ÚV KSČ, který jasně ukazuje, kdo čistky nařizuje a kdo jejich průběh také ve skutečnosti řídí. Je z něho rovněž zřejmé, že i velmi vysoký armádní funkcionář je součástí rozjeté normalizační mašinérie a na tomto důležitém postu sedí jen proto, aby svědomitě plnil direktivy ÚV KSČ.16 Autor přípisu, jímž je vedoucí oddělení státní administrativy ÚV KSČ JUDr. Benčík, sděluje generálu Rusovovi, že jde o odvolání vojenských a leteckých přidělenců v souvislosti s výměnou stranických legitimací. Toto opatření se prosadí jako účinný nástroj, pokud se jedná o pověstné oddělení „zrna od plev“, tedy věrných internacionalistů od zrádných nacionalistických pravičáků. Ti druzí totiž neprojdou prověrkami a o stranickou legitimaci tak přijdou. JUDr. Benčík proto zcela v duchu těchto direktiv oznamuje náčelníkovi Generálního štábu Rusovovi, že bylo rozhodnuto, aby byli ze zahraničí odvoláni soudruzi, kteří se v letech 1968–1969 postavili na nesprávné pozice a jejich pobyt za hranicemi státu je z tohoto důvodu neúnosný. K odvolání by mělo dojít nejlépe do 30. března, ale nejpozději do 30. června tohoto roku. Jde o to, aby se pohovory spojené s výměnou členských legitimací mohly provést v ČSSR. V přípisu se hovoří konkrétně o třech vojenských diplomatech. Prvním je plukovník Václav Pivnička, který dosud zastává post vojenského a leteckého přidělence v Pekingu. V jeho hodnocení se uvádí, že se plně podílel na tvorbě a prosazování nesprávných rezolucí. Ještě v březnu 1969 prý celkem otevřeně vystoupil proti usnesení předsednictva ÚV KSČ, které rozhodlo o odmítnutí účasti na sjezdu Svazu komunistů Jugoslávie. Není divu, že takový postoj se jeví jako nepřijatelný. Tito byl zkrátka kvůli své podpoře Dubčeka na černé listině a s ním i jeho strana. Ostatně nebylo to poprvé. Už dávno předtím (na přelomu 40. a 50. let) je vůdce jugoslávských komunistů nazývaný „krvavým psem “. Zdá se, že po letech ožívá duch starých zašlých časů. Přitom se ještě před několika měsíci zdálo, že je zaválo pražské jaro s konečnou platností na smetiště dějin. Druhým mužem, proti němuž se má zakročit, je vojenský přidělenec v Damašku plukovník Jaromír Lisý. Spolu s obchodním radou Kindlem údajně odmítá sebekriticky přiznat své někdejší oportunistické jednání. Vypracované hodnocení sice připouští, že jeho prohlášení jsou nyní v souladu s novou

132

politikou vedení strany, ale Lisý je nyní už nemůže prosazovat vzhledem k svému nesebekritickému postoji. Je totálně zdiskreditovaný. Navíc jediné, co přiznal, jsou omyly v souvislosti se vstupem vojsk Varšavské smlouvy do Československa. V okamžicích, kdy probíhá zásadní přehodnocení minulé éry, nemůže taková chabá sebekritika Lisého zachránit. Je považována za známku stranické nevyspělosti a neschopnosti odkrýt před stranou plnou pravdu. Třetím mužem nacházejícím se na pomyslné ideologické „tapetě“ je zástupce vojenského přidělence v Londýně podplukovník Boris Neoral. Ve zdůvodnění se píše, že patřil k hlavním propagátorům protisovětských postojů v roce 1968. Kvůli tomu si prý na něho také stěžoval sovětský vojenský přidělenec Němčenov. Zřejmě z tohoto důvodu byly také Neoralovy politické aktivity nahlášeny soudruhu Pleskotovi z Ministerstva zahraničních věcí. Podplukovník Neoral sice v poslední době rovněž zaujal správný postoj, ale jeho nynější postoje působí ve srovnání s dobou nedávno minulou jako neupřímné. Konečný verdikt proto vyznívá tak, že je jeho setrvání na zahraničním postu neúnosné. Dodatečně je odvolán ze své funkce také Neoralův nadřízený, jímž je vojenský a letecký přidělenec v Londýně plukovník Bohumil Švejnoha. Vyplývá to z informační zprávy určené pro náčelníka GŠ ČSLA Karla Rusova.17 Hodnocení vypracované podplukovníkem Ladislavem Holubem je jednoznačné a nesmlouvavé. „Plukovník Bohumil Švejnoha zaujímal v období let 1968–1969 nesprávné politické postoje, stál na protisovětské platformě a ztratil třídní a internacionální hledisko při posuzování vzniklé situace, nepřispěl k diferenciačnímu procesu a z těchto důvodů je navrhován k vyloučení ze strany“. Místo plukovníka Švejnohy navrhuje náčelník Zpravodajské správy generálmajor Josef Brož do funkce vojenského a leteckého přidělence podplukovníka Václava Jiříka. Zdůvodnění tohoto rozhodnutí v sobě rovněž nese pečeť své doby. „Ve složitém politickém období prokázal pevný třídní a internacionální postoj. Manželka je též politicky pevná, vzdělaná, inteligentní žena…“18 Reakce náčelníka Generálního štábu na požadavek ÚV KSČ je skutečně rychlá. Generál Rusov dobře ví, kdo v této složité době uděluje pokyny a kdo poslouchá a plní každé vyslovené i nevyslovené přání. V tomto případě je však nutné objasnit některé dobové reálie. Může se zdát divné, že muž v tak vlivném postavení jakým je první náměstek ministra národní obrany a náčelník Generálního štábu generálporučík Karel Rusov se nechá úkolovat od JUDr. Benčíka, pouhého stranického aparátčíka, byť se jedná o administrátora přímo z ÚV KSČ. Vždyť nejde na první pohled o nějakého velevýznamného funkcionáře.

133

Adekvátní vysvětlení k tomuto zdánlivému paradoxu podává znalec tehdejších politických poměrů Zdeněk Mlynář. Podle něho se dopouštějí obrovské chyby lidé neznalí struktury komunistické politické moci v tom, že soudí jen podle formálního postavení lidí v různých funkcích. Pro takové lidi je podle Mlynáře československý ministr významnější osobností než vedoucí oddělení v aparátu ÚV KSČ. A to je podle něho samozřejmě omyl. Vedoucí oddělení ÚV KSČ totiž prakticky nikterak nezávisí na ministrovi, ale ministr v mnohém naopak závisí na něm. Neboť on má mnohem blíže ke skutečnému mocenskému centru, ke stranickému politbyru. On také rozhodujícím způsobem ovlivňuje jmenování, povyšování nebo naopak pád všech ministrových podřízených a konečně i ministra samého. Proto se také náčelník Generálního štábu Rusov snaží vedoucímu oddělení ÚV KSČ neodkladně a beze zbytku vyhovět. Mlynář v této souvislosti uvádí názorný příklad. Pro člověka nezasvěceného naprosto nepochopitelný. Generál na inspekci u vojenského útvaru náhle nechá bez povšimnutí stát všechny své plukovníky a majory, místo toho se s nastavenou pravicí vrhne ke kapitánovi stojícímu nenápadně v řadě nastoupeného vojenského útvaru a přátelsky s ním začne rozprávět. Člověk neznalý věci si asi v té chvíli pomyslí, že generál je podivín nebo blázen. Ve skutečnosti je však onen kapitán referentem z branného oddělení ÚV KSČ, který si právě odbývá třicet dnů povinného vojenského cvičení. A generál i jeho plukovníci a majoři vědí, že je to jejich podřízený jenom zdánlivě. Ve skutečnosti jejich šarže, funkce i platy, kariéry a pády může tento kapitán ovlivnit více než oni sami.19 Podle toho se k němu také chovají. Po této vsuvce je snad zřejmé, proč musí Karel Rusov vedoucímu administrativního oddělení ÚV KSČ okamžitě vyhovět. A také tak neodkladně činí. Brzy putuje na patřičná místa hlášení, že plukovník Lisý bude vystřídán plukovníkem Komárkem, podplukovník Neoral podplukovníkem Váchou a plukovník Pivnička majorem Němečkem. Zároveň upozorňuje, že podobné proceduře se podrobí i další nespolehliví soudruzi. Vojenského a leteckého přidělence (VLP) v Itálii plukovníka Kocourka vystřídá plukovník Hájek, zatímco sekretář VLP v Itálii major Šotek bude vystřídán plukovníkem Sosnou. Konečně řidič VLP v Itálii major Vošvrda bude muset své místo postoupit majoru Minárikovi. Odvolaného VLP ve Vietnamu plukovníka Černého nahradí podplukovník Vimr. Generálporučík Rusov v závěru svého hlášení žádá o urychlené projednání věci. Nepochybně proto, aby mu nemohl nikdo nic vytknout. „Vzhledem k tomu, že u nově vysílaných vojenských a leteckých přidělenců budou patřičné návrhy projednány politickým byrem ÚV KSČ, prosím o intervenci k urychlenému kladnému vyřízení.“20 Zdánlivě hladkému průběhu „konsolidace“ vojenské diplomacie tak brání pouze nečekané komplikace v případě zástupce VLP v Londýně podplukovníka Neorala. Náčelník vojenské rozvědky generál Brož vnímá jisté signály,

134

které naznačují, že by se podplukovník Neoral mohl pokusit o emigraci. Do celé záležitosti proto zasvěcuje vojenskou kontrarozvědku a navrhuje některá opatření. Stažení diplomata ze zájmového prostoru má proběhnout konspirativně. Navrhuje se obvyklý postup, který se v takových případech uplatňuje. Podplukovník Neoral má být povolán na poradu do Prahy, odkud se už do zájmového prostoru nevrátí. Mezitím než bude stažení vojenského diplomata z Londýna odpovídajícím způsobem zajištěno, má se na svou misi intenzivně připravovat jeho nástupce podplukovník Vácha. Ze studia pramenů tedy vcelku jasně vyplývá, že tzv. normalizace či v armádě obvyklejší termín konsolidace, tedy odmítnutí politického směřování od ledna 1968 a odstranění jeho reprezentantů, bylo ve vojenské rozvědce postupným procesem. Do konce roku 1968 si dokázali stoupenci obrodného procesu a zároveň i odpůrci okupace udržet své pozice i přes pozvolnou změnu politického kurzu. Výjimkou bylo jen odvolání generála Burdy z funkce náčelníka Zpravodajské správy už 24. srpna 1968. Do jisté míry se někdejším obhájcům společenských reforem dařilo obratně manévrovat ještě v průběhu následujícího roku, ale zhruba od počátku léta začíná normalizační tlak nabývat na síle. Na podzim se rozjíždí práce Širůčkovy komise a do konce roku je prakticky o všem rozhodnuto. V roce 1970 normalizační úsilí vrcholí a dochází k odstraňování všech zbylých nepohodlných osob. Celý proces je završen v roce 1971, kdy se konstituuje nová velitelská elita vzešlá z řad majitelů vyměněných stranických legitimací, která striktně ideologicky zametá stopy za nedávnou minulostí. Každý, kdo se nechce dostat do politických nebo dokonce existenčních potíží, musí nově nastolené pořádky respektovat. Vojenská rozvědka není a nemůže být v tomto ohledu výjimkou. V tomto okamžiku také tragédie obrodného procesu a jeho stoupenců dosahuje vrcholu. Pojmy jako „pražské jaro“ nebo „obrodný proces“ jsou zatlačeny do pozadí novou politickou realitou.

Poznámky 1 František Fárek: Zpravodajská služba a její orgány, spisy, 2. díl: rukopis, s 105–106. 2 K projednání odvolání několika příslušníků ZS ze složky Brno, listopad 1970. 3 Jedná se o plukovníka Vladimíra Krejčího. 4 Odkaz na výpovědi členů ZO při průzkumu a pohovorech, případně na zápisy z šetření komise NZS. Dále na materiály ZO K – 20. 5 HSVKR: objektový svazek ZS/GŠ ČSLA – statická část, registrační č. 029 362, archivní č. 909. 6 Zhodnocení stavu politické konsolidace 2. oddělení – čj. 0065571, 26. 6. 1970. 7 Tamtéž. 8 Písemnosti dokumentární hodnoty 1966–1970, krabice č. 49, balík č. 81. 9 Porada VLP v zájmových prostorech – nedatovaná zpráva pro NGŠ od NZS/GŠ: v zastoupení plukovník Jaroslav Vinkler a plukovník Josef Drong.

135

Dopis ministra vnitra o kádrových problémech ZS/GŠ – čj. 0045061 – GŠ/ZS, 1969. Čj. 060029/NGŠ. 12 Informace k otázkám možné motivace útěku Bittmana – čj. 0070293, plukovník Drong náčelníkovi I. správy MV plukovníkovi Čadovi ohledně projednávání otázek možného ohrožení rezidentury v důsledku útěku Bittmana, příslušníka MV ve Vídni (4. 12. 1968). 13 MV – čj. M – 00202/68. 14 Čj. 0045061 – GŠ/ZS – 1969. 15 Plán vzájemné spolupráce mezi zpravodajskými orgány ČSLA a Střední skupiny sovětských vojsk dočasně umístěných na území ČSSR – čj. 0046303 – GŠ/ZS – 1969. 16 Přípis vedoucího oddělení státní administrativy ÚV KSČ JUDr. Michala Benčíka náčelníku Generálního štábu a prvnímu náměstkovi MNO genpor. Karlu Rusovovi ve věci odvolání VLP, čj. XIII. – 0164/70, 26. 3. 1970. 17 GŠ/ZS: Informační zpráva pro NGŠ – odvolání plukovníka Švejnohy – čj. 65596. 18 GŠ/ZS: Generálmajor Brož – návrh na ustanovení do funkce VLP – čj. 065662. 19 Zdeněk Mlynář: Mráz přichází z Kremlu, Mladá fronta, Praha 1990, s. 63–64. 20 GŠ/ZS: Stanovisko NGŠ Rusova – střídání příslušníků ZS na zahraničních pracovištích, čj. 0065263. 10 11

136

21. SRPEN 1968 A NAŠE DOBA Motto: „Člověk našich dnů tkví jenom v přítomnosti a jen nerad se ohlíží zpět… chová se k minulosti lhostejně. Neznaje jí, přeceňuje to, co činí náplň přítomnosti, což posiluje jeho nekritičnost…“ Arne Novák Příběh československé vojenské rozvědky v roce 1968 dospěl ke svému konci. Právě včas, protože čtyřicáté výročí srpnové invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa pomalu klepe na dveře.Tomuto výročí se bohužel dávno nevěnuje taková pozornost, jakou by si bezesporu zasloužilo. Rok 2008 bude v tomto ohledu snad přece jenom výjimkou. Nic to však nezmění na tom, že srpnové události z roku 1968 a jejich důsledky upadly do zapomnění už před lety. Neprávem. Ztráta historické paměti a neznalost elementárních dějinných souvislostí jsou krutou realitou. Tato ztráta není kompenzována něčím hodnotným, jen přemírou vytrvale se vtírajícího bezduchého konzumu. Nedocenění významu historie v životě člověka je alarmující, ale plně odpovídá současným vzdělávacím trendům. Dosažená úroveň poznání tomu také odpovídá. Stačí jediný příklad. Podle nedávného průzkumu Mladé fronty Dnes jen necelá polovina oslovených studentů z řad mladé generace (rok narození 1989) spojuje politické dění v roce 1968 s osobností Alexandra Dubčeka. Pokud tedy víme, že tyto negativní trendy existují a jednou se nám mohou opět vymstít, bylo by chybou nepokusit se pojmenovat příčiny tohoto stavu. Ztráta historické paměti má zjevnou souvislost s rostoucím úpadkem všeobecného vzdělání a širšího politického a kulturního povědomí. Souvisí také s jinými prioritami a nároky kladenými dnes na vzdělaného člověka. Opovrhování tradičními formami vzdělání a snaha slepě napodobovat globální trendy vede k vítězství kvantity nad kvalitou. Jediným měřítkem se stává úspěch a je naprosto lhostejné, jakými formami a metodami se k němu dospívá. Morálka se zdá být pouhým přežitkem.

137

Módní trend dneška, který lze označit jako „vzdělání ve službách trhu“, je ve skutečnosti jen karikaturou vzdělání, protože v něm nejde o všestrannou kultivaci jedince, ale pouze o vzdělávací programy zacílené na úspěch, na jednání ve stylu účel světí prostředky. Člověk, který si v takto zmanipulovaném vzdělanostním rámci osvojuje jen hodnotově nízkou kramářskou mentalitu a konzumní vztah ke světu, nemá ani potuchy o tom, co skutečně znamenají slova jako morálka, charakter nebo dokonce dějiny. Proto si s těmito výzvami ani neumí poradit. A když si s nimi neumí poradit, tak se jimi ani nezatěžuje. K čemu tedy dnešní vzdělávací trendy vedou? To se lze dočíst např. v brilantní analýze Konrada Paula Liessmanna: „Veřejně vzdělávací instituce již nevychovávají samostatné jedince, nýbrž pouze nesvéprávné, výkonnostní a konzumní jednotky bez jakékoliv vlastní myšlenky… Systém vyššího vzdělávání je neustálými politickými direktivami veden k tomu, aby se stal neodporujícím sluhou trhu a na něco takového jako myšlenky vůbec zapomněl.“1 Proces kolektivního zapomnění kráčí kupředu mílovými kroky ruku v ruce s takovým vyprázdněným pojmem vzdělání. A tak není divu, že máme takové problémy zejména s historií poměrně nedávnou. Rok 1968 je typickým příkladem. Příčin tohoto stavu je víc než dost. V překotném polistopadovém budování demokratické společnosti, spojeném na počátku devadesátých let s odchodem sovětských okupačních vojsk, s rozpadem Československa, ale i s tragickou smrtí symbolu pražského jara Alexandra Dubčeka, se zdálo být dědictví osmašedesátého roku zaváté prachem vzpomínek. Tehdejší politikové příliš brzy zapomněli na události rozbouřené silnou vlnou idealismu, kterou si kdysi i jejich generace spojovala s určitými nadějemi. Kdysi tak populární slogan o „socialismu s lidskou tváří“ ztratil po letech svou někdejší magickou přitažlivost. Doba se změnila. Idealismus a heroismus osmašedesátého roku měl smůlu. Byl – tak či onak – spojen s jinou dobou a také s režimem, který momentálně ležel na „na lopatkách“. A také proto, že pouhý pragmatismus mu byl cizí. Pokud od té doby přišla na „osmašedesátý“ v kruzích nové elity řeč, hovořilo se spíš o pokusu reformovat systém, který je ze své podstaty nereformovatelný a tudíž odsouzený k zániku. V prostředí rychle se obrozujícího neoliberalismu byl „osmašedesátý rok“ v nejlepším případě chápaný jako vize jakési „třetí cesty“. To ale neznamenalo nic pozitivního. Pro neoliberální vůdce byla třetí cesta jen směšnou a fiktivní utopií. Je pravda, že i mezinárodní okolnosti tomuto pojetí nahrávaly. Poté, když došlo po smrti Josipa Broze Tita k poměrně rychlé destrukci někdejší socialistické Jugoslávie, zmizel ze světa spolu s ní zřejmě i jediný přitažlivý socialistický model, který kdysi obdivovalo i mnoho Čechoslováků. Nějakou dobu pak nutně musel převládat názor, že socialismus v jakékoliv podobě je jen „slepé rameno dějin“. Právě idealismus hraničící s utopií je také velmi často považovaný za příčinu pádu tzv. pražského jara. Když v roce 1994 zemřel bard odporu proti srpnové

138

okupaci Karel Kryl, působilo to dojmem, že i heroismus osmašedesátého roku pozvolna kráčí do zapomnění. Přesto tehdy nebyl a ani dnes není na místě nějaký macešský pohled na tuto etapu našich moderních dějin. Zda nějaké období ožije v myslích budoucích generací, zda v něm objeví naši potomci nějaké námi dnes netušené hodnoty, může totiž současník jen těžko odhadnout. Historik proto ví, že poznání dějinné epochy s určitým časovým odstupem je nezbytností. Jinak hrozí, že té či oné době nasadíme aktuální „ideologické parohy“. A osmašedesátý rok je sice historií, ale příliš mladou na to, abychom o ní mohli už dnes vynášet nějaké definitivní soudy. Navíc při poctivém a nezaujatém zkoumání můžeme i v tomto období zahlédnout některé sympatické rysy. Je nesporným faktem, že málokdy zavládl v našich novodobých dějinách takový entuziasmus, takový spontánní souhlas s politikou vedoucích představitelů státu jako právě tehdy. Pomalu si dnes zvykáme na to, že obyčejný Čech nechce mít se světem vysoké politiky nic společného. Přitom zapomínáme na to, že právě na jaře 1968 a také po srpnové okupaci byl zájem o věci veřejné naprostou samozřejmostí. A nešlo jen o pasivní zájem. Lidé byli ochotni k obětem politického i materiálního charakteru. Například odevzdávali naprosto spontánně své cennosti do sbírky na státní poklad. „Zbavovali se“ zlata, stříbra a šperků, aniž by za to cokoliv požadovali. Čím si to vysvětlit? Nejspíš tím, že mezi lidmi žila naděje, že společenský vývoj směřuje k něčemu lepšímu. Občané byli připraveni k obětem a stáli při sobě. Osobní prospěch jedince byl podružný a sobectví tehdy rozhodně v módě nebylo. Autorovi těchto řádek bylo v roce 1968 pouhých pět let, ale atmosféra doby včetně její kulisy v podobě všudypřítomných sovětských tanků se mu pevně vryla do paměti. Při psaní této práce se proto v myšlenkách vracel i do dětství. Vzpomínal při tom také na to, jak tabuizovaným a nechtěným výročím se v časech normalizace stal právě 21. srpen 1968. Tato tragická událost totiž významně ovlivnila myšlenkový svět celé jeho generace. Vyvolala mezi vrstevníky pocity hořkosti a smutku spojené s vědomím, že vlivem srpnové invaze se něco dobrého nepodařilo dotáhnout do konce. Tehdejší pohled vyplýval nepochybně i z jistého idealismu, který vždy nutně nemusel korespondovat s realitou. Ale málo platné, takový ten pohled tehdy byl. Bylo by proto poněkud alibistické nad tím vším ve světle dnešních skutečností jen mávnout rukou. Osmašedesátý rok – zejména ovšem svými důsledky – vstoupil do života mnoha lidí i poté, když vlastně pominul. Některým lidem způsobil existenční potíže. Jiným problémy se studiem. O budoucnost se totiž v roce 1968 hrálo především. Proto ti, kteří se s okupací nesmířili a aktivně proti ní vystupovali, mají právo na naši úctu. To platí také o dnes již zapomenutých příslušnících vojenské rozvědky.

139

Prvním předpokladem k pochopení událostí osmašedesátého roku ve vojenské rozvědce je odmítnutí zažitého a pohodlně se vnucujícího schematického hodnocení, které klade přísné dělítko mezi komunisty a ostatní občany. Kdo odmítá připustit, že i mnozí komunisté, pracující dlouhá léta ve speciálních složkách totalitního režimu a nejen v nich, se v srpnu 1968 zachovali jako upřímní vlastenci, nemůže se ve specifickém charakteru této doby zorientovat. Komunisté z našeho příběhu, jakými jsou např. Vladimír Košan, Jaroslav Jásek, Jiří Dufek, František Bříza a další, se zachovali v těžkých okamžicích srpnové okupace jako čestní a odpovědní vojáci, kteří museli za své osobní postoje později zaplatit. Byť každý různou měrou. Jiní komunisté, zejména ti, kteří posléze kádrovali jako vítězové v tzv. prověrkových komisích ty prvně jmenované, byli naopak poslušnými vykonavateli cizí moci a dočkali se za tyto služby zpravidla i kariérního vzestupu. Později ovšem i oprávněného odsouzení. Zásluhy těch prvních jsou však nepopiratelné a neměly by být zapomenuty. Bohužel kvůli postupně upadajícímu zájmu nejen o události osmašedesátého roku, ale i o opravdové vlastenectví, které odpůrce okupace stmelilo a postavilo v srpnu 1968 do jedné řady, zůstávají tito muži dlouhá léta neprávem v anonymitě. Splatit alespoň částečně tento dluh si proto klade za cíl i tato knížka. Ztráta historické paměti v menší či větší míře postihne každý národ a každou generaci a málokoho to trápí i přesto, že se to čas od času vymstí. Největší „zásluhu“ na tom zpravidla mívá v té či oné době momentálně prosazovaná „ideologizace“, která má tendenci v duchu hesla „vítěz píše dějiny“ degradovat historii na pouhou služku určitých zájmů a účelově pojatých cílů. Proto proslulé Palackého krédo PRAVDA PADNI KOMU PADNI je ve věku ideologií prakticky zapomenuto. Souvisí to nepochybně i se vznikem davového člověka, který povstal z chaosu a zmatků provázejících 1. světovou válku a také všechny následné konflikty. Příčina tohoto jevu tkví v tom, že lidské bytosti se v moderní éře otevřel velmi komplikovaný pohled na svět plný nespravedlnosti, zla a násilí, v němž se bez pomoci zvnějšku dodaného vysvětlení často sám nedokáže zorientovat. Davový člověk se proto v tomto světě zařizuje jednoduše bez ohledu na to, že se tak může snadno stát pohodlným nástrojem ideologické manipulace. Toho bezpochyby využila celá řada demagogů a naučila takového člověka žít ve světě sice povrchních, ale také snadno dostupných a pochopitelných pravd. Davový člověk se tak odnaučil myslet, toužit po všestranném a kultivovaném vzdělání a začal jednat pouze pudově, podobně jako kdysi jeho prapředek. Naučil se především milovat a nenávidět podle předem daného ideologického klíče. Černobílý svět se svou strohou jednoduchostí se tak stal jeho domovem i jeho šalbou. Proto dnes tak obtížně hledáme vlastní místo v dějinách, proto

140

musíme minulost často doslova dolovat z balastu ideologicky zbarvených polopravd i vyložených lží. Abychom pochopili dění osmašedesátého roku ve vojenské rozvědce, musíme proto takové jednoduché „pravdy“ odmítnout. Například právě tu, že každý, kdo v té době pracoval v komunistických zpravodajských složkách, musel být ve své podstatě krystalicky čistý prototyp zloducha. Jen takto se můžeme osvobodit k tomu, abychom byli schopni přijmout skutečnou pravdu. Milan Macák Poznámka 1 Recenze knihy Konrada Paula Liessmanna: Theorie der Unbildung, Die Irrtümer der Wissengeselschaft, Paul Zsolnay Verlag, Wien 2006, od Pavlíny Richterové, jež byla zveřejněná v časopise Dějiny a současnost.

141

142

OBRAZOVÁ PŘÍLOHA

Titulní strana kroniky

Ustavená jednotka zvláštního určení (1. listopad 1957)

143

144

Přísaha příslušníků 22. průzkumné výsadkové roty (6. listopad1957)

Velitelství 22 . průzkumné výsadkové roty

Služba u průzkumné jednotky nejvyšší ctí

První seskok z balonu (leden 1958)

Přesun do Prešova

Úspěchy holešovských průzkumníků (1959)

Na přelomu let 1959–1960 došlo ke dvěma důležitým změnám…

Velký den útvaru – předání bojové zástavy (1962)

145

146

Novoročenka spojená s průšvihem – porušila zásady konspirace

Emil Zátopek s přáním úspěchů příslušníkům VÚ 7374 Holešov v nácviku na III. CS (1965)

Pomoc při záplavách na Slovensku (1965)

Návštěva polských rozvědčíků v Holešově (duben 1967)

Pomoc příslušníků 7. výsadkového pluku při výstavbě výsadkové překážkové dráhy v Maďarsku (duben 1967)

Návštěva náčelníka východoněmecké vojenské rozvědky genmjr. Frankeho v Holešově (květen 1967)

7. výsadkový pluk vyznamenán ŘÁDEM „RUDÉ HVĚZDY“ (1967)

Po skončení cvičení ŠUMAVA se uskutečnila „návštěva“ sovětských důstojníků ze štábu generála Zolotova (Holešov, 12. července 1968)

147

Anonymy zaslané pplk. Jiřímu Dufkovi (září 1968)

Sovětský agresor v Holešově (srpen 1968)

Okresní prokuratura v Kroměříži šetří aféru s anonymy (20. 9. a 15. 10. 1968)

148

Poslední seskoky a sbohem Holešovu (1969)

Výsledky závodů na překážkové dráze mezi ČSLA a Střední skupinou sovětských vojsk dokumentují podíl příslušníků výsadkového praporu zvláštního určení na vítězství (8. května 1969)

Likvidace 7. výsadkového pluku v Holešově, po reorganizaci zbytek útvaru dislokován do posádky Prostějov, kde byl začleněn jako výsadkový prapor zvláštního určení do sestavy 22. výsadkového pluku ZVO (1969)

Nástup příslušníků výsadkového praporu k udělení odznaku Vzorný voják a jmenování vzorných skupin (8. května 1969)

149

Po čtyřech letech jsou z okupantů ze srpna 1968 opět přátele (1972)

Setkání po dvaceti letech (1977)

Prohlášení veteránů 7. výsadkového pluku z června 1990

150

Velitelství 22. průzkumné výsadkové roty – čet. Jaromír Studnička, npor. Jaroslav Alinče, npor. Jaroslav Janků, npor. Alois Klindera, npor. Alois Valenta, rtn. Karel Plánčat Předání bojové zástavy (6. října 1962)

151

Olympijský vítěz Emil Zátopek mezi holešovskými průzkumníky (26. ledna 1965) Ministr národní obrany armádní generál B. Lomský předává 7. výsadkovému pluku k 10. výročí jeho založení ŘÁD „RUDÉ HVĚZDY“ (6. května 1967)

152

Sověti v Holešově (srpen 1968)

153

154

155

Poslední seskoky před odchodem z Holešova (1969)

156

Plukovník JUDr. Josef Drong, jedna z oběti normalizačních čistek na ZS/GŠ (1971) Setkání veteránů 7. výsadkového pluku po dvaceti letech (1977)

157

OBSAH SVĚDECTVÍ PO TÉMĚŘ ČTYŘICETI LETECH . . . . . . . . . .

3

I.

LEDNOVÉ PŘEKVAPENÍ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

11

II.

JEDNOTKA PRO ZVLÁŠTNÍ ÚKOLY . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 29

III.

KOSTKY JSOU VRŽENY . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

39

IV.

VE VÍRU EMOCÍ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

47

V.

PŘECHOD DO POLOILEGALITY . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

57

VI.

EMOCE A REALITA . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

65

VII.

ODVOLÁNÍ GENERÁLA OLDŘICHA BURDY . . . . . . . . . .

77

VIII. HORKÝ PODZIM . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

91

IX.

AŽ K HOŘKÉMU KONCI . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 103

X.

KONEČNÉ ZÚČTOVÁNÍ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 115

XI.

VÍTĚZOVÉ A PORAŽENÍ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 125 21. SRPEN 1968 A NAŠE DOBA . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 137 OBRAZOVÁ PŘÍLOHA . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 143

Autor na tomto místě děkuje všem kolegům, kteří pomohli vzpomínkou, cennou radou či povzbuzením.

Mgr. Milan Macák

TVÁŘÍ V TVÁŘ OKUPACI Příběh čs. vojenské rozvědky v srpnu 1968

Vydalo Ministerstvo obrany České republiky – Agentura vojenských informací a služeb Adresa: Rooseveltova 23, 161 05 Praha 6-Dejvice http://www.army.cz Redakce účelové tvorby (RÚT AVIS) Řízením redakce pověřen: Jaroslav Roušar Odpovědný redaktor: Michal Polívka Grafická úprava a zlom: Jarmila Jarešová Dáno do tisku: březen 2008 Tisk: Sdružení MAC, spol. s r. o., Praha 10 1. vydání Kopírovat, překládat a rozmnožovat publikaci bez souhlasu vydavatele je zakázáno. NEPRODEJNÉ