Trocha historie z dobových dokumentů a vzpomínek pamětníků nejen z Kosobud a Zadního Chlumu

Trocha historie z dobových dokumentů a vzpomínek pamětníků nejen z Kosobud a Zadního Chlumu Šťastný František

Autor dokumentu vlastním nákladem vytiskl pouze jeden exemplář pro přátele a známé, kteří pomohli svými vzpomínkami ke vzniku tohoto povídání a nemají možnost přečíst si jej na www.kosobudy.eu

Prosím zacházej s tímto výtiskem šetrně Kosobudy říjen 2010

Obec Kosobudy, Zadní Chlum a blízké okolí Trocha historie z dobových dokumentů a vzpomínek pamětníků nejen z Kosobud a Zadního Chlumu Tento dokument byl vytvořen ve Wordu 2003 sady Office 2003. Strana 1. Obsah 2. Úvodem, Původ názvu obce 3. Kosobudská kaplička, Kotribučenský špejchar, Křížkovina 4. „Požáry, blesky, hasiči, 5. až 14. „Pešatova“ cihelna Pamětní kniha obce Kosobudy 1924 až 1939 15. Kam a v kterých obdobích obec Kosobudy patřila 16 a 17. Zadní Chlum 18. Počty obyvatel v různých obdobích, Obchod, hospoda, Cihelna u Plané, Střípky 19. Větrná smršť, vandalský čin, zajímavosti v okolí Kosobud, U Buku. 20. Dřevěný kříž na vrcholu „Hrby“, Kněží sloužící v Lašovicích, bunkry poblíž Jalovčí v Hrbech 21. Pád vojenské stíhačky MIG 15 v Hrbech, Jezárko. 22. Padesátá léta v Kosobudech a okolí. 23. Zakládání a spojování JZD. Zločiny mocných proti vlastnímu národu 24 až 26. Zločiny mocných proti vlastnímu národu 26 a 27. Kolem jedné hrůzy 28 a 29. Případ vraždy Emila Máry z Radvánov. 30 až 36. Patnáctileté skrývání Václava Jakeše u rodiny Pecků na Zadním Chlumu 36 a 37. Životopis ing. Josefa Jirouška rodáka z Kosobud 37 a 39. Obětní kámen blízko Kosobud 39 a 40. Historie kamenolomu Lašovice „Na Babínech“ 41. Boží muka u Zahořan a Lipí – 42. Zabití dvou německých četníků „Partyzány“ v posledních dnech války. Smrt Českého četníka Karla Ciruse ze Zlákovic v květnu 1945, 43. Čertova kolíbka, Bořín, Holešovice, Chrást, 44. Kamenice, Koňský vrch, Klučenice 45. Kostel v Klučenicích 46. Lašovice, Onen svět 47. Planá, Voltýřov – historie 48. Zahořany, Milešov 49. Milešov – Krásná Hora. Viklan u Krásné Hory 50. Důlní činnost v okolí Kosobud. Štola Kosobudy, 51. Štola ve „Stupné strouze“, milešovské zlaté a antimonové doly, 52 až 55. Ema Kittlová-Destinová. Revír Milešov – Krásná Hora. Štola a Jáma Jindřiška 56. Doly Krásná Hora 57. Vrch Hotětín (Kolečko), 57. a 58. Podnikání v místní části Kosobudy a Zadní Chlum v roce 2010 59. Pár slov na závěr Protože je to povídání dlouhé doporučuji, pokud jej budeš chtít číst ze stránek www.kosobudy.eu v záložce historie si je stáhnout do počítače, číst postupně s možností se kdykoliv ke čtení vrátit.

1

Úvodem: Jmenuji se František Šťastný, narodil jsem se v roce 1944 v Kosobudech č. 28. V letech 1944 až 1947 jsem žil v Kosobudech, 1947 až 1970 v Milešově. 1970 až 1994 v Praze. Od roku 1972 do 1994 v Kosobudech o víkendech a od 1995 celoročně v Kosobudech. O historii Kosobud a okolí sbírám materiály od roku 1973 a jsem autorem tohoto povídání. K napsání tohoto povídání jsem použil různé dobové dokumenty a vzpomínky nejen místních, ale i lidí ze vzdálenějších obcí. Z dokumentů jsem čerpal z knihy Josefa Kytky, Milevsko a jeho kraj. Milevsko od A do Z. Sedlčansko, Sedlecko, a Voticko od Čeňka Habarta 1941 z obnoveného vydání 1994. Pamětní knihu obce Kosobudy 1924 až 1939, jejíž doslovný opis je odlišený kurzivou, a také internetu i poznámek a výpisů, které jsem si po léta dělal a dnes si již nepamatuji na jejich zdroj. Jsem také autorem téměř všech fotografií. Do některých převzatých částí jsem přidal text, odlišného písma a obrázky. Některé obrázky jsem převzal ze servru Mapy.cz. Svými vzpomínkami přispěli především: p. Balík František, p. Zelenková Miluše, p. Pešata Josef., p. Melicharová Marta, p. Pecka Jan, p. Josef Hroch, p. Bc.Václav Hlinomaz mladší, p. Hejra Alois, p. Protiva František, p. Holan Bohumil., p. Nožička Karel p. Květ Pavel a mnozí další. Pokud milý čtenáři u stejné události nalezneš rozdílné vysvětlení, není to chybou, ale událost byla v různých zdrojích, rozdílně popsána. Původ názvu obce Podle publikace A. Profouse Místní jména v Čechách může být jméno Kosobudy odvozeno od příjmení Kosobud, tj. ves Kosobudů, nebo od obecného jména kosobud, tj. ves lidí, kteří naklepáváním kos budili, anebo (posměšně) ves lidí, kteří budili kosy (ptáky), tedy brzy vstávali. 2

První písemné zmínky o Kosobudech pochází z roku 1336 Obec Kosobudy leží ve středočeském kraji, okres Příbram 463 metrů nad mořem, 1 km od hranice okresů Příbram a Písek, která je současně i hranicí kraje Středočeského a Jihočeského. Západním okrajem vsi vede silnice č. 102 na sever k Milešovu a na jih k Lašovicům, která byla vystavěna roku 1898. (některé zdroje uvádí rok 1890) a končila v Milešově. Do Krásné Hory pokračovala až roku 1908. U této silnice mezi dvěma lipami je zvonička v podobě kapličky, kterou dal vystavět roku 1863 Tomáš Očenášek, rolník z Kosobud č. p.3., na poděkování za to že se mu nic nestalo, když jej pokousal vzteklý pes. Zvonek sám přinesl pěšky z Prahy. (V pamětní knize je: Kolem roku 1850, přinesl rolník Zalušák z čp. 3 v Kosobudech zvon z Prahy na zádech, do naší kosobudské kapličky.) tento údaj považuji za věrohodnější. Zvonička je čtyřhranná a bez oken. Věžička má 8 dřevěných sloupků a jehlancovitou prohnutou stříšku, pokrytou eternitem. Nad vchodem skrývá výklenek a za dřevěnou mřížkou sochu svatého Jana Nepomuckého. Zvonička byla v devadesátých letech dvacátého století celkově nově omítnuta a zrekonstruována, zvonění dostalo automatický elektrický pohon, který zvonek pohání v poledne a navečer. Před zvoničkou postavili osadníci na okrouhlém návršíčku železný kříž v žulovém spodku a kolem kříže upravenou malou zahrádku. Na návsi bývala obecní váha, s malým domkem vedle kovárny, proti ní bývalo hasičské skladiště z roku 1908. (V současné době tyto stavby již neexistují.) V obci je také budova č.p.26, jež svou výškou 10 metrů a mohutností v minulosti přesahovala všechny tehdejší stavení. Je to někdejší Kontribučenský špejchar z roku 1788. Po založení Okresní hospodářské záložny prodala jej „poddanost“, tj. hospodáři z Kosobud a Zadního Chlumu soukromníku Václavu Michálkovi z Kosobud č. p. 9. Býval kryt šindelem a měl dvě sýpky nad sebou. Roku 1891 vyhořel, načeš, přešel v majetek Okresní hospodářské záložny za 200 Zlatých. Od záložny jej koupil místní krejčí Josef Skala a přeměnil jej v obecní stavení. Později patřil truhláři Františku Rozhoňovi, který tam provozoval živnost, a jeho manželce Anežce. Po něm tam za války bydleli Tomáškovi. Tomášek přes válku provozoval také truhlářství. Přistěhovali se od Sedlčan, protože za druhé světové války oblast kde bydleli, zabrali Němci jako cvičiště. Měli dvě dcery, dvojčata. V té době do špejcharu uhodil kulový blesk. Jedno z dvojčat popálil, proletěl místností a po stěnách zanechal začouzenou stopu, opustil budovu a na dvoře zabil dvě husy. Po válce se Tomáškovi odstěhovali do pohraničí. Dalšími majiteli byl František Hejna, po něm jej získal dědictvím Kadlec z Krásné Hory, který jej prodal současným majitelům rodině Pelantů v roce 1989. Od té doby je „špejchar“ postupně rekonstruován. Z vedlejšího stavení pod špejcharem bývalého č. p. 12, zbyla jen část obvodových stěn. Bydleli v něm Křížkovi, kteří se po druhé světové válce, kdy dům již po druhé vyhořel, odstěhovali do pohraničí do Kfel č. p. 8, poblíž Karlových Varů. Dům během asi 10 roků, vyhořel celkem třikrát. Poprvé jej zapálil blesk. Po druhé, když v té době tam byli oba bratři Václav a Jarda Křížek. Manželka Jardy s mužem nevycházela a chtěla ho zabít. Myslela si, že má milenku. Přijela z Prahy autobusem do Sedlčan a pěšky došla v noci do Kosobud. Jarda Křížek měl takovou malou cimřičku s malým okénkem. Ona to okno ucpala a zatarasila. Ke dveřím nanosila slámu a klestí, které zapálila, aby tam uhořel. On se ale odtud přeci jen dostal a utekl před 3

ohněm. V Noci, když u Křížků začalo hořet, byl pan František Balík s Jirouškem na Zadním Chlumu na hruškách. Když viděli, že u Křížků hoří běželi tam, a když přecházeli hluboký úvoz ke Skalovu, který tam v té době byl, viděli, jak se tam krčí Křížková, která když je uviděla, dala se na útěk ke Skalovu. Požár vyšetřovali četníci a oba svědkové vypověděli, že Křížková se v té době ukrývala v úvoze a že před nimi utíkala. Potom se báli, aby je také nevypálila. Byla za tento čin zavřená. Václav Křížek byl stejný ročník jako p. F. Balík 1914, chodili spolu do školy. Po odstěhování Křížka do pohraničí, ve stodole č. p. 12 měli sousedé Pšeničkovi uskladněnou slámu. Děti ji při hraní zapálili a tak vyhořela poslední část, a to stodola „Křížkoviny“. Blesk uhodil také v roce 1951 u Pecků na Skalově Zadní Chlum č. p. 1. Uhodil do komína, v plotně se netopilo. Vyletěl z plotny jako velký ohnivý plamen, který s ohlušující ránou vletěl do kovového umyvadla vedle plotny a zřejmě kovovým odpadem zmizel v zemi. Vedle plotny stála paní Zelenková a její tehdy čtyřletý bratr Sláva Pecka. Ti zůstali jako omráčení, kromě úleku se jim nic nestalo. „Táta“ byl někde na Zadním Chlumu a viděl to s povzdálí, běžel rychle domů zjistit, zda uvnitř nehoří. Blesk v roce 1951 uhodil také u Pecků, říkalo se tam „u Císařů“ shořelo bydlící i stodoly. V roce 1957, nebo 1958 uhodil blesk ve večerních hodinách u Pintů na Onom Světě tam shořela velká kůlna. Požár V roce 1991, shořela pravá část sklaďáku s uskladněným senem vedle kravína v Kosobudech, tehdy ještě patřící JZD Klučenice. Při hašení zasahovali místní hasiči z Kosobud, hasiči z Klučenic a Milešova. Pravděpodobně požár založili hrající si děti. Dalším požárem založeným pravděpodobně dětmi byl požár bývalé slepičárny JZD nad Milešovem nedaleko silnice do Kosobud, v níž byly uskladněny pneumatiky pro zemědělské stroje. Zmínky zasluhuje, že nejstarším stavením ve vsi bylo asi č. 1. Nasvědčoval tomu trám ve světnici s vyřezaným letopočtem 1716. (při rekonstrukci v sedmdesátých letech byl odstraněn) Na jižní straně nepravidelné návsi býval malý rybník (7 arů) s lipami na hrázi, zasypán byl v šedesátých létech, kdy se budovala v obci dešťové kanalizace. V obci bývala jednotřídní škola (dnešní hostinec) z roku 1892. Po St. Bartošovi byl dalším řídícím učitelem František Peterka, byl to přísný ale výborný učitel. Dalším byl Jan Burda. Od 1 září 1930 správcem školy Jan Maštík, který podal pisateli „Sedlčanska“ cenné zprávy o Kosobudské a Podmocké obci. Od roku 1934 Josef Kronus, potom Josef Ježek a od roku 1938 Albert Haidl. Náboženství v období války a po válce vyučoval v padesátých letech Josef Hejl, farář z Lašovic. Řídící učitel Albert Haidl pořídil roku 1941 školní rozhlas nákladem 2400 kč. Obecní kroniku s názvem „Pamětní kniha“ založil řídící učitel Jan Burda 23. 5. 1924, kdy se vrací do roku 1914, seznamem občanů z Kosobud a Zadního Chlumu povolaným do první světové války i s údaji, kdo padl a kdo se vrátil. Prvním kronikářem byl Štěpán Kříkava ze Zadního Chlumu č. p.4. Této funkce se ujal 10. listopadu 1924.(dosud originál existuje v soukromých rukách) poslední zápis končí rokem 1939 slovy: Z výnosu zrušeno??? Ze dne 28. října 1940 č. j. 189247/40 kronika obce Kosobud uzavřena dne 20 listopadu 1940. (nejspíš za Německé okupace byly uzavřeny kroniky v celé zemi??) Pokračování ve druhém díle. Obecní knihovna byla založena v roce 1920. Obecní sbor dobrovolných hasičů byl zřízen v roce 1908, jehož majetkem byla vozní stříkačka se 100 metry hadic se 4 metry savic a ostatního hasičského náčiní. Členů hasičského sboru bylo čtyřicet. Původní vozová hasičská stříkačka byla v roce 2008 kompletně zrestaurována a na slavnosti srazu rodáků 5. 7. 2008 vysvěcena. V současné době působí v obci velmi aktivní sbor „přehlídkových historických hasičů“ v dobových bílých uniformách a přilbách, který se zúčastňuje mnoha hasičských přehlídek v okolí s ukázkami zásahů s původní rekonstruovanou vozovou stříkačkou taženou koňským spřežením již od roku 2008.

4

Za zmínku stojí také „Pešatova cihelna“ asi 1,1 km od Kosobud severním směrem pod kótou Mirovky (dříve se říkalo Bradlo) vysokou 512,21 m, tam stávala dvoupatrová rozhledna vyšší než borovice. Když chátrající rozhledna hrozila zřícením, rozebrali ji Pilíkovi z Podmok. (tehdy na cihelně se říkalo v Podbradlí). Jinak v podbradlí stávali dvě cihlářské pece a jedna várka činívala 10 000 cihel. Jan Pešata přistavěl k cihelně roku 1895 domek. Přestože leží v katastrálním území Podmoky, vždy měla blíže ke Kosobudům, odkud je i přístupová cesta. Z První světové války si dělal zápisky pan František Pešata z Cihelny-Podbradlí a díky jeho prasynovci Jaroslavu Hůlovi, který přepsal dochované části, je možno si přečíst zlomky autentického svědectví znamenitého vypravěče v brožuře Podmoky. Zmiňuje se i o zajetí na Sibiři a říjnových 80-ti stupňových mrazech. Pešatovi děti mít nemohli, paní Pešatová navíc nemohla chodit. Měli tam služku Otylku, ta byla od Petrovic. Před koncem druhé světové války se vdala a odešla. Pan Pešata všechno dělal sám a údajně celou válku tam měl partyzány. Nyní je to velmi pečlivě rekonstruované a udržované obytné stavení, které nynější majitelé, rodina Protivů začala opravovat v roce 1968 z ruiny, ve které bývala v přízemí slepičárna za JZD Podmoky. Později, byla budova předána do Kosobud. Za JZD Kosobudy tam měli ve stodole slámu. Nynější majitelé ji koupili v roce 1970 od JZD Kosobudy, postupně ji citlivě zrekonstruovali v původním duchu do nynější podoby. Ve svahu severně, poněkud níže pod tímto objektem se ručně kopala hlína a v dřevěných formách na dvě cihly se do forem šlapala směs hlíny a plev tak zvané vepřovice, které se pod přístřeškem sušily. Ze zdejších pálených cihel je postavena i obytná budova na snímku. V sousedství jsou ještě dvě chaty, jedna ze třicátých let a druhá ze sedmdesátých let minulého století. Napojení na elektrickou síť se uskutečnilo až v roce 2005. Kosobudy v roce 1843 měly 18 popisných čísel s 208 obyvateli Pamětní kniha Tato založena r. 1924 k věčné paměti potomkům. Doslovný opis Ve svornosti a jednotě je život, v rozdrobení smrt (F. Palacký) Hledej pravdy, slyš pravdu, uč se pravdě, miluj pravdu, prav pravd, drž pravdu, braň pravdu až do smrti…. (Jan Hus) Aby vylíčena byla souvislost kroniky, vrátíme se zpět k počátku světové války v r. 1914, ježto nastaly mnohé změny v osobách rolnických usedlostí. Válka vyhlášena 28. 7. 1914 a tak rozvířila takměř celý svět. Před vyhladověním mělo se sepsati množství obilí, což se také stalo ve dnech 3 až 5 3. 1915. Dne 26. 7. 1914 odešlo hned z obce 13 vojínů. Srdcervoucí výjevy v rodinách nelze ani popsati. Práce ve žních šly pomalu, musily se hrabic chopit ženy na mnohých rolnických usedlostech. Pak odeslány koně, což mělo taktéž smutný následek. Válka se vlekla s různými změnami. Nastaly sbírky látek, válečné půjčky, sbírky ostružinového listí a lipového květu, sbírky kovů, chlebenek, masenky, moučenky a jiné lístenky, na něž se vydávaly životní potřeby v obmezeném počtu. Sbírání kopřiv, nedostatek uhlí, látek, koží, drahota, rekvisice obilí, dobytka, omastku a bramborů, sbírky peněžité a mnoho jiného. Ve válce byli: Josef Ptáček, Kosobudy č. 5 – padl 5

Josef Ptáček Kosobudy č. 7 – padl Josef Karolínek, Kosobudy č. 9 – vrátil se Emanuel Spilka Kosobudy č. 14 – vrátil se František Hodouš Kosobudy č. 3 – padl Josef Žvastal Kosobudy č. 22 – vrátil se Václav Ptáček Kosobudy č. 5 – vrátil se Alois Pešata Kosobudy č. 8 – vrátil se Jaroslav Křížek Kosobudy č. 12 – vrátil se Josef Křížek Kosobudy č. 12 – vrátil se Štěpán Křížek Kosobudy č. 12 – vrátil se Václav Křížek Kosobudy č. 12 – vrátil se František Hejna Kosobudy č. 27 – vrátil se Alois Hejna Kosobudy č. 27 – (není záznam) Josef Diviš Kosobudy č. 10 – vrátil se Jindřich Chyle Kosobudy č. 28 – vrátil se Karel Roušal Kosobudy č. 11 – vrátil se Hynek Roušal Kosobudy č. 11 – vrátil se Rudolf Hnilička Kosobudy č. 15 – vrátil se Emanuel Hnilička Kosobudy č. 15 – padl Josef Blumentritt Kosobudy č. 13 – padl Vincenc Pecka Kosobudy č. 26 – vrátil se František Hejna Kosobudy č. 20 – vrátil se František Toužimský Kosobudy č. 23 – vrátil se Alois Hodouš Kosobudy č. 3 – vrátil se Josef Hejna Kosobudy č. 2 – padl Emanuel Hejna Kosobudy č. 25 – vrátil se Josef Pecka Zadní Chlum č. 1 – padl Josef Rozhoň Zadní Chlum č. 21 (není záznam) Jan Kříkava Zadní Chlum č. 20 – padl Štěpán Kříkava Zadní Chlum č. 4 – vrátil se Josef Skala Zadní Chlum č. 16 – vrátil se František Smrt Zadní Chlum č. 25 – vrátil se Josef Toužimský Zadní Chlum č. 11 – zemřel na cestě ze zajetí Václav Pecka Zadní Chlum č 8 – vrátil se Alois Pecka Zadní Chlum č. 1 – padl František Volf Zadní Chlum č. 7 – padl Josef Pecka Zadní Chlum č. 17 – vrátil se Jan Pecka Zadní Chlum č. 17 – vrátil se Alois Pecka Zadní Chlum č. 17 – vrátil se Josef Kubeš Zadní Chlum č. 32 – vrátil se Josef Zajíček Zadní Chlum č. 28 – padl Štěpán Zajíček Zadní Chlum č. 28 – vrátil se Václav Chmátal Zadní Chlum č. 30 – vrátil se Adolf Chmátal Zadní Chlum č. 30 – vrátil se František Vostarek Zadní Chlum č. 13 - ? Vincenc Skala Zadní Chlum č. 12 – vrátil se Bedřich Habart Zadní Chlum č. 9 – vrátil se Josef Dvořák Zadní Chlum č. 2 – vrátil se Hynek Dvořák Zadní Chlum č. 25 – vrátil se Josef Volf Zadní Chlum č. 7 – vrátil se 6

Jan Kadlec Zadní Chlum č. 33 – vrátil se František Škoch Zadní Chlum č. 13 – vrátil se Alois Pecka Zadní Chlum č. 19 – padl Josef Jiroušek Zadní Chlum č. 3 vrátil se Karel Stoulil Zadní Chlum č. 22 – vrátil se Vincenc Hynek Zadní Chlum č. 8 vrátil se Josef Stoulil Zadní Chlum č. 22 vrátil se Vincenc Habart zadní Chlum č. 9 vrátil se Dne 19. října 1918 stal se mezníkem v našich dějinách. V tomto roce prohlásila národní rada československá v Paříži nezávislost národa československého. V tento den zasedal v Praze „Národní výbor“aby vyslovil solidárnost s Národní radou československou. V tento den zasána nota presidenta Wilsona vídeňské vládě. Tyto tři významné události v souvislosti provedené znamenají naší národní samostatnost, svobodu, právo, život. Tímto dnem vešel náš stát jako plnoprávný mezi státy ostatní. Předcházely ovšem veliké oběti zvláště legionářů na světových bojištích a účinná a ohromná práce některých našich vynikajících mužů. V den 28. října 1918 ujímá se „Národní výbor“ správy v republice „Československé“ Válka skončena. 18. ledna 1919 zahájena v Paříži mírová konference. Republika naše však byla nucena brániti Slovensko proti proletářskému vojsku maďarskému. Mimo to byl spor s Polskem o Slezko, Těšínsko. Legionáři se vraceli do milé vlasti po oddílech. Na návsi v Kosobudech vsazena „lípa svobody“, která uschla a na její místo vsazena z jara 1924 jiná lípa. Jest na špičce trojúhelníku mezi Blumenttritovic a Hniličkovic. Dne 20. 10. 1923 zahájeno autobusové spojení z Krásné Hory přes Kosobudy do Milevska a zpět. Jízdné za jednu osobu z Kosobud do Krásné Hory je 5 K, do Milevska (nádraží) 14 K Po válce upravena též náves v Kosobudech. Zapsal dne 23. 5. 1924 Jan Barda správce školy Usnesením obecního zastupitelstva ze dne 11. října 1924 byl jsem já Šťěpán Kříkava, rolník v Zadním Chlumu čp. 4 ustanoven prvním kronikářem. Funkce této ujal jsem se dnes 10. listopadu 1924 Jsem zdejší rodák, narodil jsem se 16. prosince 1884 v čp. 20 Zadním Chlumu. Vychodil jsem obecnou školu v Kosobudech za p. řídícího učitele Františka Peterka. Rád naň vzpomínám, byl to přísný, ale výborný vychovatel. Politická obec Kosobudy skládala se až do r. 1906 z osad: Podmoky, Proudkovice, Přední Chlum, Zadní Chlum. Téhož roku byla rozdělena na dvě pol. obce: Kosobudy s osadou Zadní Chlum a Podmoky s osadami Proudkovice a Přední Chlum. Prvním starostou obce v Kosobudech byl zvolen p. František Hynek, rolník ze Zadního Chlumu čp. 6; v r. 1906, opětoval ještě jedno období, tudíž do r. 1912. Po něm zvolen byl p. Josef Ptáček, rolník v Kosobudech čp. 7; V r. 1914 nadešel osudný den 26 července a on jako starosta obce podle tehdy platných zákonů rakouských mohl se zdržeti 14 dní po mobilizaci v obci, ale jako podřízený vyšším úřadům šel s námi, že se poradí u c.k. Hejtmanství, kde mu bylo řečeno, jen aby se dostavil ku svému pluku č. 102. Byl na frontě v Lipsku a v Rumunsku, kde onemocněl a zemřel ve vojenské nemocnici v Uhrách Kualihide, dne 26. ledna 1917. jeho manželka Františka dala jej převézti do obce Kosobudy, tudíž do jeho rodného domu a byl pohřben na osadním hřbitově v Lašovicích. Jeho nástupcem stal se Jan Diviš, rolník v Kosobudech č. p. 10, nevoják, až do roku 1919, tedy celou dobu válečnou. V témž roce byl opět zvolen za starostu až do roku 1923. V roce 1923 byla provedena volba obecního zastupitelstva a zároveň podány námitky několika občanů proti volbě. Právoplatné vyřízení došlo dne 21 ledna 1924 a byl za starostu zvolen Diviš Jan. Jelikož od občanů byla proti němu jakási nedůvěra a zášť z dob válečných, kterou on těžce nesl, podal resignaci, kde dne 20. listopadu 1924 byl jsem zvolen já pisatel této kroniky. Obec Kosobudy čítá 28 domů, 35 rodin, 154 všeho obyvatelstva, z nichž mužů bylo 79, žen 75, dle národnosti Čechů 153, jeden cizinec, dle náboženství 152 římskokatolíků a dva israeliti. 7

Zadní Chlum ke stejnému datu čítá 34 domovních čísel a 33 domů, 34 rodin, 197 všeho obyvatelstva, z nichž mužů 100, žen 97; dle národnosti Čsl 196 a 1 cizinec, dle náboženství 196 římskokatolíků. Zadní Chlum se skládá z částí osady „ Černov“, „Hadrov“, „Jezviná“, „Peckov“, „Skálov“, „Oný Svět“, „Sychrov“, „Třepená“, „Tuška“, a u „Peterků“. Poznámka autora: Bývalý zámek na Zadním Chlumu, pohled z jihovýchodu podle návrhu p. Štěpána Dvořáka olejomalba p. Karla Nožičky z roku 1969 obraz zapůjčil k ofotografování p. Bohumil Holan viz: text z kroniky níže. Vedle obrázku je snímek z katastrální mapy ze šedesátých let (zapůjčil p. Karel Nožička), na němž je ještě zakreslen půdorys zámku pod číslem 11. podle měřítka měřil zámek v kříži 22 x 22 metrů. Jedno z křídel zámku z části stálo na nynější zahradě p. Mošničky (dříve Šrůta) ze 2/3 a v místě stodoly p. Josefa Dvořáka z 1/3. Obrázky a tiskací text vložen do kroniky autorem tohoto povídání. Čp .23 na „Oným Světě“ stával hrad, patřící velkostatku Zahrádka, bývalé vrchnosti z dob roboty, okolního lidu. Jelikož se se žádné spisy neuchovaly, není znám původ jeho stavby. Dle starších ústních podání, sloužil jako honební sídlo okolních rytířů. Jiné podání podává, že tu byla chudá půda a vrchnost majitele z lepších půd vyhnali a sem je usídlili. Že stavba byla, ještě z jiných objektů svědčí, že čp. 2 a 8 je z téhož samého zdiva zbudováno. V letech 1850 sloužil jako tančírna, neb v okolí se tak velký sál nenalézal, kde se scházela mládež z dalekého okolí, jak mě ústně vypravoval p. Pešata z Podmok (Podbradlí – Cihelny), stařec 95 ti letý který je ještě živ. (rozuměj v roce 1924) Hudba byla slyšitelná do Krásné Hory a Podmok, neb hrad se nacházel na vyvýšenině. Do let 1870, sloužil jako obydlí chudého lidu, který nájemné neplatil a spíše byl obci na obtíž. Jelikož kryt byl jenom šindelem a zub času hlodal čím dál tím více a žádný neopravoval, tu v letech 1880 jeho majitel Čestmír Lang dal sejmouti kryt a dřevěné části spodku a prodal veřejnou dražbou co palivové dříví. Zdivo koupil Josef Kadlec č.p.9 v Zadním Chlumu za cenu 120 zlatých staré Rakouské měny. Rozboural jej během šesti roků a vystavěno z onoho materiálu čp. 9 na Zadním Chlumu. Ostatní zbytky rozvezli ti, co potřebovali kámen, takže dnes jest místo jen hromadou drobného kamení. Pozemek dosud vlastní velkostatek Zahrádka. Jinak jest Zadní Chlum osadou chudou, bez průmyslu a komunikace. Ani jediné číslo popisné není bez kouska vlastního role, jinak by zde obživu nenalezli. Krajina jest hornatá s vrchem Kolečko (577 m) na jihu mění se dlouhý hřbet zvaný Hrby, který jest tu nejvyšším místem (622 m) Po svazích Hrbů roztroušeny jsou samoty, nepatrné chudičké vísky, zato vyhlídka do širé dálky, nahrazuje čeho se krajince této na kráse a bohatství nedostává. Viděti jest odtud skoro celá Šumava od Kletě až k Bavorskému Javoru za jasného počasí na západě pak Brdy, na severu pak celé povltaví až k Červené Hoře u Štěchovic, na výshodě je viděti až k rozhledně na Mezivratech u Votic s Miličínskou kalvárií s bělavou kapličkou. Další rozhled nám zabraňuje skupina hor u Chyšek. Hrby táhnou se dále jako hřbet značně již nižší na sever ke Kosobudům, kterážto ves má nadmořské výšky 463 m, zajímavá tím, že je dodavatelem vody dvěma potokům na různé strany tekoucím. V její východní části vzniká potok „Svatoš“ též zvaný „Mlýnský“. Z rybníka v jižní části zvaný „Na provodech „ neboli „Divišův“ve výměře 1ha 26a vytéká potok“Jahodový“ Obcí probíhá okresní silnice od severu k jihu, která je příznivá víc okresu milevskému než našemu okresu sedlčanskému. Asi 200 m směrem k Milevsku od dědiny nalézá se po pravé straně silnice kříž z roku 1873, který Jan Pešata Kosobudy čp. 8 dal v onom roce postaviti „ku cti a chvále Boží“. Na rozhraní katastru obce Kosobudy a Plané po levé straně silnice stojí kříž v upomínku na padlého vojína Josefa Blumentrita, který dal postaviti jeho otec Štěpán Blumentrit čp. 13 v roce 1919. 8

V severní části osady po pravé straně silnice stojí č.p.26 bývalý špíchar, založený v roce 1788 a zrušený v roce 1878 do kterého byli hospodáři nuceni odvádět obilí, by v případě jeho neúrody se z něho potřebné obilí půjčovalo za takzvaný „náměrek“. Obec Kosobudy a Zadní Chlum byly přiškoleny do roku 1892 do farní školy v Laštovicích, okresu Milevském vzdálené asi 3 km. Jelikož se měla stavěti ještě jedna třída při farní škole v Laštovicích, tu usneslo se tehdejší obecní zastupitelstvo ze dne 29 června 1890 postaviti jednotřídní školu v Kosobudech, na obecním pozemku kde stojí č.p.4. obecní pastouška a pojmout do ní rozptýlenou část Zadního Chlumu čísel popisných 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 20, 21, 22, 23, Zbořený hrad 24, 31, 33, a 34. Vyžádala si nákladu 5227 zlatých a 27 krejcarů mimo všech povozů, které dělali všichni přiškolení podle základu daňového. Dne 11. listopadu r. 1892 byla posvěcena a začalo se učiti. Prvním učitelem a zároveň správcem školy byl František Vojtěch. Po něm tu působili: František Petýrek, Jan Kročák, Antonín Charvát, Jan Řibřid, Jan Burda a Alois Volný. Hasičský sbor byl založen 22. března 1908 Mimo to jest v obci jeden hostinec, č.p. 11. „Roušalů“ a zároveň provozuje i kovářství a podkovářství. Jeden obchodník v č. p. 15 Karel Hrdlička a truhlářství v č. p. 26 Františka Rozhoně. V osadě je 8 křížů. Po cestě k Zadnímu Chlumu od Kosobud, jest postaven u samé dědiny kříž v roce191, Josefem Štemberkem č.p.6. Za číslem popisným 4 stojí kamenný kříž z roku 1861, postaven Františkem Sirotkem č.p.4. Na rozhraní veřejných cest:Planá, Předbořic, Krásná Hora, Lašovice, tak zvaný „ u Sečů“ stojí kříž z r. 1908 postavený Janem Kříkavou čp.20 padlým vojínem. Dále na rozhraní katastru Chlum Zadní, Mokřice a Předbořic jest kříž z roku 1914 postavený Ignácem a Františkou Kochových č.p. 11. Na Hadrovejch byl postaven v roce 1850 kříž kamenný, Janem Skalou č.p. 13. V roce 1885 byl větrem povalen a tu nynější majitel Matěj Šindelář č.p. 13 dal v témže roce znovu železný zbudovati. Na Tušce u č.p. 28 jest křížek z roku 1880 postavený Janem Peckou čp. 17. U čísla 32 jest kříž z r. 1883 postavený Františkem Volfem čp. 38 obec Zahořany. Pod Hrby u takzvané „ohrady“ postavila v r. 1912 kříž Josefa Pecková čp. 18. Kříže vesměs byly postaveny ku „cti a slávě boží“ Koncem padesátých let dvacátého století (podle jiných pamětníků to již bylo okolo války) několik křížů bylo postaveno v okolí Zadního Chlumu. Byly přemístěny z rušeného hřbitova okolo kostela v Klučenicích, kam převážná část Zadního Chlumu farností patří. V té době se v Klučenicích stavělo malé sídliště rodinných domků pro lidi z vesnic zatápěných Orlickou přehradou. Byl zřízen nad Klučenicemi nový hřbitov, tam již se většinou stavěly pomníky a tak někteří lidé své křížky od hrobů ze starého hřbitova přemístili ke svým domovům a nebo polím. Po roce 1918 naše obec zůstala tím, čím byla před 1 světovou válkou, vždy chudá, obecního jmění žádného nemá, vše hradí přirážkou a ani obecního domku pro chudé občany. Pozemkovou reformou bylo posíleno na Tužce 6 čísel dlouholetým pachtem a částečným rozparcelováním Švanzenberského statku v Lašovicích. Co se týče polních plodin hospodářských, sejí se: žito, pšenice, ječmen, brambory, oves, jetel červený a žlutý a malé procento luskovin. Průmyslové plodiny se nesejí. Lesy převládají borové, něco smrků, bříz, a modřínů. Z ovocných stromů jest nejvíce švestek, pak jabloní, něco hrušek, a malé procento vlašských ořechů. Největším procentem z lesní zvěře jest zajíc, něco divokých králíků, (ti zde byli ještě v sedmdesátých letech), koroptvích a nějaké srnčí, když přeběhne. První žací stroj zařídil Diviš Jan v Kosobudech čp. 10 v r. 1916. První benzinový motor zařídil Šťěpán Kříkava čp. 4. v roce 1922. secí stroj i mlátičky převládaly dříve. Samočinné vodovody jsou v Zadním Chlumu u č.p.6 a 24, v r 1914 pak u čp. 1 v r 1921 Původ zvonu v Kosobudech Kolem roku 1850, přinesl rolník Zalušák z čp. 3 v Kosobudech zvon z Prahy na zádech, do naší Kosobudské kapličky. Byl posvěcen též proti krupobití, by v případě nebezpečí krup bylo vyzváněno, by mraky přešly a neuškodily na úrodě. Během času bylo zvoněno utopenému člověku a tím zvon pozbyl své moci proti krupobití. Když v roce 1855 velké mraky od Písku, hrozily nebezpečím, ač bylo zvoněno, přec v celé naší osadě kroupy rozbily celou úrodu polní a vše osení bylo zničeno, stromy otlučené a lesy moc rozbité, vůbec padaly kusy ledu, jak vypráví naši pamětníci. Za světové války v roce 1917 v říjnu měl být náš zvon odebrán a rozlit na děla. Osadníkům líto bylo zvonu na použití válečné. Před odebráním zvon někdo odšrouboval a zvoník a zvoník Josef Hejra čp., jej odnesl v nůši na své role, do hromady kamení. Jedenkráte zpozoroval, že 9

jest povrchem kamení pohnuto, přeschoval jej na dvorek pod svůj ořech, kdež byl do listopadu 1918. Celkem byl schován 13 měsíců, každý mínil, že zvon je úplně ztracen a v obci bylo smutno, až když se ozval znovu hlas starobylého zvonu, osvěžil veškerý duch každého občana. V r 1922, 15 srpna odpoledne, zuřila prudká vichřice a bouře s deštěm. Za samou kapličkou stála velká třešně, která vichřicí touto byla rozdrcena a hořejší báňka s křížkem byla stržena a zvon zůstal zavěšen nepoškozen. Zároveň byla poškozena nová železná hradba u kříže vedle kapličky. Báňka byla nato nová zřízena v r 1923. Vichřice tato poškodila mnoho stromů, střech, úrodu, pokud byla na polích a cesty poškodila Autor perokresby kapličky na Zadním Chlumu je pan Kofroň 1990. K ofocení zapůjčil p. Josef Pešata Katastrální obec Zadní Chlum, byla úplně bez zvonu. V roce 1894 byl zakoupen zvonec, který byl zavěšen na dřevěný sloup, až do roku 1924. jelikož sloup byl zpuchřelý a byla obava, že se musí přestat zvoniti, pojalo zdejších pět občanů myšlenku, že postaví kapličku; myšlenka uskutečněna a také provedena. Dne 16. května r. 1924 dal se zhotoviti plán a zároveň a zároveň podána žádost veledůstojnému panu velmistrovi řádu Křížovníků do Prahy o nějakou podporu. Dne 6 července 1924 začalo se se stavbou a 14 srpna byla kaplička dostavěna. Dne 17 srpna 1924 důstojným panem farářem z Klučenic Josefem Maříkem slavně posvěcena a Božskému srdci páně zasvěcena. Vyžádala si nákladu v penězích 3516 Kč tj. třitisícepětsetšestnáct korun. Práci nádenickou a povozy vykonali zdejší občani zdarma. Josef Volf čp 7 šest a půl dne a Bedřich Habart čp.20 pět dní. Ostatní dostavěl Hynek Hroch z Předbořic se svými zedníky za plat. Velmistr Křížovníků udělil podpory 400 kč, které slevil na dříví a věnoval sochu Božího srdce páně. Dobrovolně na kapličku přispěli občané Zadního Chlumu. Marie Pecková čp. 1 = 127 kč, Barbora Dvořáková čp. 2 = 20 kč; Alois Jiroušek čp. 3 = 100 kč; Marie Habartová čp. 9 = 50 kč; Anna Toužimská čp. 10 = 100 kč; Josef Škoch čp 11 = 150 kč; Josefa Flídrová čp. 18 = 20 kč; František Rozhoň čp. 21 = 100 kč; Vincenc Drozd čp. 31. 200 kč; Jan Šrůt čp. 33 = 25 kč; Anastázie Pecková čp. 34 = 20 kč; Josef Hůla mlynář Krásná Hora = 20 kč; Hraběnka Petrovice = 20 kč; a velkostatek Zahrádka Dr. Lang = 6 kč; Jelikož si stavbu kapličky sami usmyslili tak také zbývajících 2553 kč zaplatili stejným dílem a sice: Štěpán Kříkava čp. 4 = 510,60 kč; Josef Štemberk čp. 6 = 510,60 kč; Josef Diviš čp. 24 =510,60 kč; Karel Stoulil čp. 22 = 510,60 kč; a František Pešata čp. 5 = 510,60 kč; kterýmžto obnosem byla kaplička zaplacena. Kéž Boží Srdce Páně, za oběť, kterou jsme tak rádi z lásky k němu přinesli, chrání naši obec ode všeho zlého. Rok 1925 byl rokem dobrým. Zima mírná a jaro dosti příznivé a rok úrodný i na ovoce. Samočinný vodovod společný zřídili občani Karel Stoulil čp. 22 a Štěpán Kříkava čp. 4 od 15 července do 15 srpna 1925 Rok 1926 byl velice mokrý a studený, brambory se skorem žádné neurodily. 20 července 1926 započal stavěti Vincenc Pecka domek, který obdržel nové číslo 29 v Kosobudech na obecním pozemku, který mu obec darovala jako chudému příslušníku a dokončil stavbu dílem sám a dílem několika pomocníků dne 30 října 1926. V témže roce samočinné vodovody společné zavedli čp na Zadním chlumu, část „Oný Svět“ Barbora Dvořáková čp. 2; Josef Klepač čp. 8; Bedřich Habart čp. 20 a Jan Šrůt čp. 33 Rok 1927 byl rokem dobrým na vývin všech plodin Rok 1928 byl velice suchý a parný, takže obilí skorem všechno uschle. 15 dubna 1928 byl opět zvolen starostou Štěpán Kříkava čp. 4 Zadní Chlum. V Květnu obnovil Jan Diviš Kosobudy čp. 10 doškový kryt za eternit. Okresní správní komise v Sedlčanech darovala k desítiletému výročí České samostatnosti všem obcím po 50 pěkných roubovaných třešní z okresní školky. Stromky jsou vysázeny na obecním pozemku t.z. „Na Drozdách“; místo toho jest pojmenováno“Jubilejní třešňovka“ Rok 1929 byl rok dosti dobrý, co se týče hospodářských plodin. Zima byla velice studená, kde dosahoval u nás v únoru mráz 38 °Celsia. Sněhu napadlo na 150 cm, obloha byla velice jasná, ponejvíce bez mraků. Zima trvala až do března, byla obava, že bude mnoho vody při jarním tání, ale obleva trvala více jak 10

čtrnáct dní většinou sluncem, takže sníh se ztratil a vody bylo poměrně málo. Škody způsobené touto sibiřskou zimou byly přímo katastrofální, kde pomrzlo mnoho ptactva a lesní zvěře, včel a mnoho ovocného stromoví, největší procento švestek a ořechů. Ve zdejší obci rozbořil sníh krytiny v Kosobudech u čp. 8 stáje; u čp 5 zadním Chlumu stodolu a u čp. 13 na Hadrově stodolu. Tyto stavby byly v témže roce zbudovány. Pak přestavěla obytné stavení Anna Toužimská čp. 10 na Zadním Chlumu. V říjnu u role nazvané „u lípy“na Skalově dala Marie Pecková čp. 1 svým dvoum synům Josefu a Aloisu Peckovým padlým to vojínům ve světové válce, postaviti pomník vzpomínku jejich. Rok 1930 byl rok velice suchý, tudíž v našem kraji neúrodný. Na lukách byla jenom sena a otava žádná nikde. Taktéž jetele červeného bylo jenom seno. Přesto obilí pokleslo v ceně, v nejbižší prodejně v Krásné Hoře platilo se za jeden metrický cent žita 75 kč, pšenice 125 kč, ječmene 110 kč, ovsa 100 kč, a brambor 14 kč. Zatím z jiných průmyslových výrobků zlevněno nebylo ani ze mzdy dělnické, tak že poměry na venkově jsou moc neurovnané. Následkem neurovnaných poměrů venkova, jelikož nemá za co kupovati, nekupuje; tudíž průmysl nemá odbytu, propouští dělnictvo a tu se zmáhá nezaměstnanost. Dne 27 května bylo provedeno sčítání zemědělských a živnostenských podniků státním úřadem statistickým pomocí sčítacích komisařů. V obci provedl sčítání správce školy v Kosobudech Stanislav Bartoš. V obci bylo napočítáno 56 zemědělských podniků a 4 živnostenské podniky. V obci bylo napočítáno 24 koní, 355 kusů hovězího dobytka. Z celkového počtu připadá na krávy 154 kusů, jalovice 22 kusů, býky licencované 2 kusy, ostatní nelicencované 21 kusů, telata po jeden rok 120 kusů, a voli 36 kusů. Vepřového bravu napočítáno 133 kusy; z nichž 23 kusy na svině plemenné a zbytek na ostatní brav. Dne 21 prosince bylo sčítání obyvatelstva celkem 314 obyvatel, z nichž připadá na Kosobudy 132, na Zadní Chlum 182 obyvatel. Rok 1931 přinesl našemu kraji i obci mimo jiné dvě hospodářské vymoženosti. Rozhodnutím ministerské rady v červnu 1931 založena byla akciová společnost „Jihočeské podniky pro automobilovou dopravu“, která vstoupila v život s přesně vypracovaným plánem doplnění komunikační sítě jihočeské zavedením potřebných spojů automobilových osobních i nákladních. První dálkový spoj docílen v trati Praha – Dobříš – Kamýk – Milevsko přes Petrovice. Přípojku k němu z Kostelce do Krásné Hory obstarán panem Krejčím z Hrazan. Dále mají býti zřízeny trati Praha – Sedlčany – Bechyně, Pelhřimov, Písek – Bavorov atd. Od měsíce října pečuje o polední spoj s Milevskem poštovní autobus pouze ve čtvrtek a v sobotu. Příjezd ve 12 hodin, odjezd v ½ 1 odpoledne. Na podzim roku 1931 „Jihočeský elektrárenský svaz“ prodlužuje elektrické vedení z Kovářova na Žlučín, Zahořany, okolo Klučenic (Voltýřov), Kosobud do Milešova a odtud přes Horu Krásnou do Kamýka. Svítiti se počne až 1 února 1932. Zde se elektrika zavádět nebude pro malý počet zájemců. Rok 1932 byl rokem celkově příznivým, jaro začalo dosti brzo, polní práce měly hladký průběh. Dne 26 května stala se na statku Štěpána Kříkavy v Zadním Chlumu zvláštní nehoda. Třináctiletá pasačka Marie Buchalová z Milešova byla při pasení dobytka na pozemku „Babinský“ nalezena mrtva. Přivolaná komise zjistila, že smrt nastala zadušením. Dne 8 května byla provedena volba obecního zastupitelstva v Kosobudech. V této volbě kandidovaly 3 pol. strany a to: republikánská, lidová a občanská. Volba starosty byla provedena dne 29. května. Obecním starostou byl zvolen František Hejna, rolník v Kosobudech čp.20. Ráz naší vesnice pomalu mizí. Romantické doškové střechy jsou nahrazovány tvrdou krytinou:taškami a eternitem. V tomto roce přestavěl obytné stavení František Melichar v Kosobudech čp. 6 a František Černý v Kosobudech čp. 1 a Emanuel Spilka v Kosobudech čp. 14 Rok 1933 byl celkem úrodný, avšak pro nízké ceny obilí byl pro zemědělce jenom zklamáním. Dne 6. srpna zemřel výměnkář Jan Pešata z Kosobud čp. 8, ve věku 93 let. Byl to jediný pamětník roboty ve zdejší obci. Sám robotoval v nadřízeném panství Mladoňově v zahrádce. Rok 1934 začal pěkným jarem. Koncem května se počasí změnilo v dlouhotrvající katastrofální sucho, takže jaře se neurodily a na lukách a pastvinách bylo vše vypáleno jako po ohni. Potoky a rybníky vyschly, takže i ve zdejší obci vodou bohaté, projevil se nedostatek vody. Nebylo krmiva pro dobytek a následkem toho ceny dobytka značně klesly. Též obilí ačkoliv se ho málo urodilo, bylo laciné. Okresní úřad v Sedlčanech zaopatřil zdejší obec podporou na živelné pohromy v částce 10 000 kč. Peníze byly předány hospodářskému družstvu v Sedlčanech, které za ně dalo postiženým krmivo a osivo. Dne 30 října převzala obec Kosobudy 11

dobytčí váhu, která byla obcí postavena v r. 1930 nákladem 2500 kč. V tomto roce byla též opravena a pokryta eternitem zdejší kaplička Rok 1935 měl celkem příznivý průběh. Na nátlak republikánské strany byl v tomto roce zaveden obilní monopol. Ceny obilí se pevně ustálily a k nim stanoveny měsíční příplatky. Dne 17 prosince, z neznámé příčiny vypukl oheň v kůlně Františka Černého v Kosobudech č.1. Oheň byl včas zpozorován a v zárodku uhašen, takže nenadělal velkých škod. Rok 1936 začal mírnou zimou. Sněhu bylo málo. Avšak již v prvních jarních měsících přišly dlouhotrvající deště, které měli vliv na úrodu. Krmiva byl nadbytek. Za to v obilí a hlavně v žitech narostla takzvaná „povázka“, která brzy přerostla obilí. Celé lány obilí zelenaly se jako louky. Zrno bylo podřadné a bylo ho málo. Za 120 panáků žita, (panák o deseti snopek)bylo vymláceno celkem 5 pytlů zrna, ve váze 300 kg. Bramborů byl nadbytek. Z ovoce urodily se jenom švestky. Ceny dobytka opět stouply. Prodávalo se za 5 až 5,5 kč za 1 kg živé váhy. František Černý v Kosobudech čp. 1, pokryl maštale eternitem. V tomto roce vypukl požár v usedlosti p.Frýdové na Zadním Chlumu. Veškeré budovy, obytné i hospodářské, vyhořely do základů. Rovněž drůbež i všechen dobytek shořel. Též hospodářské stroje byly požárem zcela zničeny. Rok 1937 Zima byla mírná, jaro začínalo deštěm, avšak od poloviny května již nepršelo až do půli srpna. Celkem byl rok mokrý. Sklizeň pícnin a obilí byla slabá. Ceny dobytka opět klesly na 3 až 2,5 kč za kg živé váhy Hostinský Hynek Roušal přestavěl hostinec čp.11 a zřídil v něm taneční sál, který byl 29 srpna otevřen. Toho dne odpoledne, byla ve zdejší kapli sloužena mše sv. a odpoledne byla taneční zábava za hojné účasti občanstva. Rozhodnutím ministerstva škol a národní osvěty byla čp. 9, 19, 25, 28, 18, 12 10, a 11 z osady Zadní Chlum přiškolena z Lašovic do Kosobud. Dne 14 září t.r. zemřel první president první Čsl. republiky T.G.Masaryk. Úmrtí jeho zanechalo hluboký dojem ve všech vrstvách zdejšího občanstva a stalo se dějinnou událostí republiky Československé. Ve zdejší obci byl též uspořádán smuteční projev. Zahájen byl ve zdejší škole za účasti obecního zastupitelstva, hasičského sboru a velkého počtu obyvatelstva. O velkých činech T.G.Masaryka promluvil starosta obce. Večer byl zapálen smuteční oheň na obecních drahách, za účasti hasičského sboru a občanstva. Smuteční projev byl ukončen národní hymnou. Rok 1938 začal dosti tuhou zimou, nahromadily se závěje sněhu, takže doprava musila býti dočasně přerušena. Tato nepohoda však byla brzy vystřídána pěkným teplým počasím. V měsíci březnu nastalo nejkrásnější jaro, takže všechny stromy byly již v květu. Začátkem dubna však nastaly plískanice a zima s mrazem. Napadl nový sníh a rozkvetlé stromy všechny pomrzly. Úroda ovoce toho roku tudíž nebyla. Obilí, které rovněž značně pomrzlo, krásně znovu vzešlo. Příznivé počasí během měsíce května, června, července značně pak přispělo k dozrání obilí, takže tohoto roku byla veliká úroda, jaká již mnoho let nebyla. Než v měsíci srpnu nastaly nekonečné deště, takže obilí již posečené, nebylo možno včas s polí sklidit. Většina žita narostla v panákách na polích a v mnoha případech bylo nutno dát obilí s pole přímo do stohu, aniž by bylo mláceno. Rovněž otavy i jetele většinou shnily na polích. Vzdor těmto pohromám, byla však úroda abnormální. I ceny dobytka udržely se na výši. Měsíc září tohoto roku byl velmi neklidný. Během tohoto měsíce, mezinárodní politická situace se značně přiostřovala. Světové události měly odezvu i ve zdejší obci. Klidný život obyvatelstva byl rušen neklidnými poměry. Dne 21 září odhodlala se vláda republiky k odstoupení část svého území a dala souhlas k připojení tohoto území k Německé říši. Od toho dne měly události strhující spád. Dne 23 září v 22 hodin byla vyhlášena všeobecná mobilizace všech braných sil národa a státu. Dne 24 září nastoupilo vojenskou službu 12 příslušníků zdejší obce. Koncem měsíce září bylo však dosaženo dohody mezi oběma státy a příslušníci čsl. Armády byly postupně demobilizovány. Za těchto poměrů odstoupil též dosavadní druhý president republiky a republika přeměněna na Česko – Slovenskou. Prvním presidentem druhé republiky zvolen Dr. Emil Hácha, který zahájil svou činnost návratem k tradici svatováclavské. Za mobilizace, kdy většina hospodářů i zemědělských dělníků nastoupila vojenskou službu, projevil se i ve zdejší obci nedostatek pracovních sil. Práce spojené se sklizní okopanin, jakož i setí a orání, zůstaly většinou ženám, a nebylo možno je plně zastati. Důvodu toho, mnoho brambor shnilo a zmrzlo na polích a 12

setí a orání se značně zpozdilo. Když však se vrátili muži, bylo lze všechny opožděné práce ještě včas vykonati. Dne 8 října zemřela ve zdejší obci výměnkářka Marie Kubíčková. V tomto roce bylo ve zdejší obci též oslaveno 30leté trvání hasičského sboru. Ne 19. června dopoledne byly uspořádány slavné bohoslužby a odpoledne slavnost okrskového cvičení na Divišově zahradě. Této slavnosti zúčastnilo se mnoho občanstva ze zdejší obce i z okolí. Na přání obyvatelů, správa zdejší školy uspořádala dne 25 prosince dětské divadelní představení. Byla provedena vánoční hra A. Weniga „K Betlému“. Po dlouhém čase, bylo to opět prvé veřejné vystoupení zdejší školní mládeže, zpestřené četnými sólovými i sborovými zpěvy. Toto představení bylo obecenstvem velmi příznivě přijato a v dětech vzbudilo živý zájem o další práci. Rok 1939 začal dosti tuhou zimou. Napadlo mnoho sněhu, který však dlouho nepotrval. Vzdor tomu deštivé a studené počasí potrvalo téměř až do konce dubna. V Březnu již byly některé stromy v květu, avšak prudké a dlouhotrvající deště zurážely a odplavily všechny květy, takže i v tomto roce bude neúroda ovoce. Rovněž polní práce, následkem dešťů se a příliš mokré půdy se značně zpozdily. Během května nastalo pěkné počasí, takže obilí pěkně vzrostlo. Příznivé počasí potrvalo až do srpna, takže žně dobře probíhaly. Úroda nebyla sice taková, jako v předešlém roce, avšak i letos byla pěkná. Toliko brambor v těžkých půdách bylo málo. Září a říjen byl opět velmi deštivý, takže jetel na semeno nebylo lze svést s polí a mnoho jetele na polích shnilo. Rovněž podzimní orání a setí bylo nutno prováděti za krajně nepříznivého počasí a zdrželo se až do zimy. Celý rok byl příliš mokrý a brzo na zimu nastaly již první mrazy. Na rozmoklou půdu brzy napadlo množství sněhu, což mělo zvláště v lesním hospodářství nedozírné následky. Stromy praskaly pod tíhou sněhu a v rozmoklé půdě vyvrátily se z kořenů. Místo lesní plochy, leží pokáceny a polámány. Z krásných okolních lesů po odklizení vývratů, zůstalo jen velmi málo Vlivem politických poměrů, v říjnu 1938 ustanovená republika Česko – Slovenská, doznala změn a dne 16 března 1939 byla přeměněna na Protektorát Čechy a Morava, postavený pod ochranu Německé říše. Politické poměry se neustále přiostřovaly, až k válce německo-polské a po podrobení Polska, vypukla válka mezi Velkoněmeckou říší na jedné a Anglií a Francií na druhé straně. Jest přirozené, že jako každá jiná, i tato válka má své důsledky a ukládá všem obyvatelům Protektorátu podrobiti se všem politicky, sociálně i hospodářsky důležitým opatřením. Z podnětu státního presidenta Dra Emila Háchy, byly v Protektorátu Čecha a Morava rozpuštěny všechny bývalé politické strany a založena strana jediná nazvaná „Národní souručenství“, která sjednotila v sobě všechny složky národního života. Též v místní obci byla ustanovena místní skupina Národního souručenství. I tato mladá skupina může se pochlubiti zdárně započatou prací. V rámci akce pro jarní sázení stromů její členové vyseli 2 a ¾ kg lesního semene a vysaditi řadu ovocných stromků. V „Týdnu čistoty a pořádku“ byla celá obec řádně vyčištěna, téměř všechny budovy nově obíleny a některé cesty upraveny. Při sběru cenných odpadků odeslala zdejší obec 2 povozy kovových odpadů všeho druhu. Při sbírce ve prospěch „Národní pomoci“ vybralo se ve zdejší obci 96 Kč na hotovosti a 6q žita. Okolí školní budovy bylo nově upraveno. Dne 20 dubna 1939 u příležitosti 50 narozenin Vůdce říšského kancléře Adolfa Hitlera nebylo ve zdejší škole vyučováno a na školní budově vyvěšena po celý den státní vlajka. Dne 11. června 1939 byl ve zdejší obci uspořádán „Dětský den“. Zahájen byl průvodem dětí v národních krojích, načež ve školní zahradě bylo provedeno dětské divadelní představení „Sněhurka a 7 trpaslíků“ Po divadle byla dětská veselice. Hasičský sbor uspořádal ples v Hostinci u Roušalů V tomto roce vyskytlo se ve zdejší obci několik případů onemocnění černým kašlem. Onemocnění však neměla vážnějších následků. Z Obyvatelů obce zemřel výměnkář Čeněk Vávra z Kosobud čp. 5 a Anna Šindelářová ze Zadního Chlumu.

13

V roce 1939 narodilo se ve zdejší obci 8 dětí, z nichž jedno zemřelo Počet Národnost Jiná Náboženství zemědělci dělníci obchodníci úředníci řemeslníci obec češi

národnost

Římskokatolíci

Kosobudy 147 Zadní Chlum 180 celkem 327

144 178 322

3 2 5

147 180

Zemědělské plodiny žito pšenice ječmen oves brambory

Cena za q 134 160 130 112 30

obyvatel

Dobytek vepři Hovězí dobytek teleta

141 177 318

2

1

2

2

2

1

2

2

Cena za kg živé váhy 6 až 7 kč 3,50 kč 8 kč

Výnosu ze dne 28. října 1940 č.j. 129247/40 kronika obce Kosobud uzavřena dne 20 listopadu 1940 Pokročování v II. Díle Poznámka autora tohoto povídání: Po kronice obce Kosobudy jsem pátral od roku 1973, až před několika lety se mi podařilo první díl objevit a půjčit si k okopírování. Stále jsem přesvědčen, že existoval a možná stále existuje i druhý díl, který navazuje na díl první a mohl by končit kolem roku 1976, kdy z obce Kosobudy se stala místní část obce Klučenice. Podle jednoho z pamětníků, měli být kroniky dvě, jedna z nich měla mít koženou vazbu a tu pamětní kniha nemá. V roce 1930 měly Kosobudy 29 popisných čísel se 132 obyvateli a byl tady hostinec, trafika, obchod se smíšeným zbožím, truhlář, kovář, 13 rolníků, 10 chalup a 5 domkářů. V návesním rybníčku měl svůj počátek potok Svatoš, tekoucí odtud napřed směrem severovýchodním, pak severozápadním do Vltavy. Rybníky tady byly vesměs malé, obecní 7 arů, Hodoušův 5 arů, Ptáčkův 3 ary; jedině Divišův je větší 1 hektar a 26 arů Kosobudskou místní obec dříve tvořily dvě katastrální obce: Kosobudy a Zadní Chlum; do roku 1906 byla o dřívější obec Podmockou větší. Výměra katastrální obce Kosobudy byla: 195,9507 ha (rolí 133,8855 ha. Luk 23,7220 ha, zahrad 2,6406 ha, pastvin 10,2388 ha, lesů 15,9299 ha, rybníků 1,4615 ha, stavebních ploch 1,6004 ha, neplodné plochy 0,2450 ha, jiných ploch daně prostých 6,2270 ha) Výměra katastrální obce Zadní Chlum byla 342,8758 ha (rolí 171,2780 ha, luk 25,7516 ha, zahrad 5,4835 ha, pastvin 24,7719 ha, lesů 109,1488 ha, rybníků 0,0539 ha, stavebních ploch 1,9551 ha neplodné plochy 0,2898 ha, jiné plochy daně prosté 4,1432 ha) Součástí Kosobud je i Zadní Chlum a další samoty roztroušené v okolí Hrbů. Z hřebene Hrbů (627 m. n. m.) nebo též z „Onoho světa“ je široký rozhled na Brdy, Šumavu, Orlík, poutní místo Maková, Vysoký Chlumec a údolí, jímž protéká Vltava. U Turistické chaty na „Onom světě stojí obnovená dřevěná „Langova“ rozhledna. Dvoupatrová dřevěná rozhledna stávala na kótě Mirovky dříve s názvem Bradlo (512 m n. m) mezi Kosobudy a Podmoky. Podle jedněch byla rozebrána mezi léty 1973 – 75 a podle druhých 1964 – 1965. Všechny tři obce patřívaly ve 14 století Kamýckým manům. Později připadly k Dobříši. Ve druhé polovině 17 století je získal Mladota ze Solopysk a vystavěl nad Zadním Chlumem zámek ve tvaru kříže. Ten v 18 století občas užíval rovněž hrabě Cukr. Cukr byl ze Zahrádky u Petrovic. Nakonec se roku 1888 zámek rozboural a materiál z něj použili lidé z okolí. Druhý skromnější zámeček prý postavil jakýsi Tomáš Hadrava, který z Hadrova podnikal hony na zvěř. Tu vozil do Kozárovic a odtud svému pánu do Vídně. K Zadnímu Chlumu až po Radešín patří spousta roztroušených horských samot a že v nich býval drsný život, se již nepamatuje. V zimě se odtud nemohli lidé pro hluboké závěje dostat i delší dobu a proto za vlády paní zimy pohřbívali v místě zvaném Krchov. Podle hasičské kroniky i po odtržení měli Podmoky a Kosobudy více než dobré vztahy, vždyť oba hasičské sbory vznikly jednoho roku. Podle výkazu ze mletí ze Sedlákova mlýna v Milešově je poznat, že sem jezdili i z Kosobud. Mlelo se tam ještě po druhé světové válce (nyní rekreační objekt „Liškův mlýn“) 14

“ V rozmezí let 1864 až 1906 byly Kosobudy úřední obcí Podmokům, Proudkovicím, Přednímu a Zadnímu Chlumu. V Kosobudech za Rakouska-Uherska i za první republiky byla škola, předtím chodili děti do Lašovic. v létech 1869 až 1930 byly obcí v okrese Sedlčany V létech 1950 až 1961 byly obcí v okrese Milevsko V létech 1961 až 1975 byly obcí v Okrese Příbram Od 1. 1. 1976 jsou místní částí obce Klučenice v okrese Příbram

15

16

17

Počet obyvatel – dle retrospektivního lexikonu měst a obcí 1850 až 1970 Rok 1843 1850 1869 1880 1890 1900 1910 1921 1930 Kosobudy 208 179 175 182 168 167 147 154 132 Zadní Chlum 263 265 237 218 223 199 197 182 Počet domů Kosobudy 18 21 24 25 28 28 28 29 Zadní Chlum 34 34 34 34 33 33 33

1950 1961 1970 109 106 59 128 74 85 27 32

-

16 22

Stav obyvatel k 31. 12. 2008 v obci Klučenice se všemi místními částmi je 475 trvale žijících obyvatel z toho 241 žen a 234 mužů. Průměrný věk je 39,6 roku Obchod v Kosobudech míval p. Hnilička (byl židovského vyznání) pak p. Novák, říkali mu „daimon“ snad podle značky baterií, které také prodával. Později dům koupil Prokop Balík a prodávala zboží paní Balíková (protože Balíků ve vsi bylo více, pro rozlišení, říkalo se „krámská“) Obchod býval také jeden čas ve výměnku u „Divišů“ a měl ho Antonín Holát a jeho paní prodávala. Nejdelší dobu trvání měl dobře vedený obchod se smíšeným zbožím po zrušení hospody u Roušalů. Paní Roušalová Anděla prodávala pod „Jednotou“ jistě již před rokem 1973, po roce 1990 pak, jako vlastní až do odchodu do důchodu, kdy obchod převzala snacha p. Roušalová Alena. S rozvojem supermarketů a nemožnost cenově konkurence malých obchodů, zájem zákazníků upadal natolik, že obchod pro nerentabilnost byl zrušen cca v r. 2005 Hospoda bývala v minulosti dlouhé léta u Roušalů. Asi v roce 1958 byl vybetonován na okraji Černých lesíku proti autobusové zastávce malý taneční parket, kde se konala, pouťová taneční zábava pořádaná místními hasiči, při které hrála dechová hudba p. Vašáka. Největší zásluhu na tom měl asi Serafín, který byl na vychování u Ptáčků, (Tošnerů) byl to skvělý člověk, zemřel velmi mladý. Po zrušení místní jednotřídní školy byla v budově bývalé školy zřízena hospoda, byl přistavěn sál. Několikrát ročně se konávali taneční zábavy a plesy. Vystřídalo se mnoho hostinských. Pokud si vzpomínám, byla to p. Procházková z Krásné Hory, Jirsa Stanislav z Milešova, p. Žírovnický z Klučenic, p. Marian Otáhlo, pak provozovala hospodu romka z Pečic, ale hospodským byl její bratr Láďa. Po nich hospodu provozoval asi rok p. Pacovský, hospodský z Milešova a pivo točil Petr Brož z Milešova. Hospodu pod názvem „Nebe peklo ráj“ zrekonstruovala interiér výčepu a provozovala p. Jana Valentová z Milešova spolu s p. Květou Mášovou z Kosobud, později jen Jana Valentová. Po nich hospodu pod stejným názvem provozovala p. Vokrouhlíková z Milešova. Hospoda okolo roku 2007, dostala novou střechu. V roce 2008 hospodu do pronájmu získal ve výběrovém řízení p. Jan Melichar, který ji nákladně a pěkně uvnitř zrekonstruoval. Nově otevřena byla v listopadu 2008 a je čilou víkendovou hospodou s častým pořádáním mnoha společenských a kulturních akcí, jich se zúčastňuje široké okolí. Mléko v Kosobudech vykupoval p. Novák v krámu, později paní Blumenttritová. Vajíčka chodila vykupovat „hokyně“ paní Novotná z Krásné Hory. Na Zadním Chlumu před druhou světovou válkou pí Kotápišová z Jalovčí. Později také p. Vršecký z Milešova Před č. p. 3 v bývalé v hasičárně bývala i obecní pražírna kávy (pražívalo se žito) a zelená obecní krouhačka zelí. Obojí se i půjčovalo po staveních. Mohlo to být v letech 1930 až 1945. Nakonec to u někoho zůstalo. Cihelna bývala také asi 200 metrů pod odbočkou na Planou ze silnice na Milevsko po levé straně. Měla vysoký čtyřhranný komín. P. Čedík z Plané se v r. 1926 přistěhoval z Ameriky, postavil cihelnu, a velké kůlny na sušení cihel. Dělaly se šlapáním cihly i tašky, všechno ručně. Byla tam dobrá hlína. Uhlí pro pece se vozilo koňmi z Příbrami a stěží se stačilo dovážet. Mimo jiné byla velká stodola na Skalově postavena z cihel Planské cihelny. Ještě šedesátých letech si tam lidé pálili cihly pro vlastní potřebu. Posledním byl asi pan Kutil. Byla zbourána asi tak okolo roku 1965. Jáma, kde se těžila hlína v poli, byla zavezena. V dávnější minulosti bývala blíže k Plané ještě jedna menší cihelna s pecí. Střípky V kronice u roku 1926 je zmíněna stavba č. p. 29 v Kosobudech. Doplňuji, že Paní Pecková pocházela ze Zlákovic, byla obecním poslem, její syn byl pokrývačem. Podle některých pamětníků, Peckovi 18

nikdy nepracovali a živili se neznámo čím. Po válce odešli do pohraničí. Za JZD Kosobudy, byla jeden čas v č. p. 29 slepičárna. Rodina Benešů dům koupila v roce 1967 od obce. V č. 6. U Melicharů na Dvoře bývalo tak mokro, že tam děda navezl přes sto for kamene. Větrná smršť-tornádo V podvečer 1. srpna 1983 se náhle setmělo a za bouřky se silným větrem se přehnalo pruhem Tornádo. V Trhovkách rozmetalo kemp, zpřevracelo stany a obytné přívěsy. Byla to hlavní událost televizních novin pro několik následujících dnů. V Kosobudech zcela odneslo střechu z čp. 32 a velmi silně poškodilo střechu u č. p. 31. Vedle stojící veliká a vysoká stavba dřevěné haly „invesťáku“ který koupilo JZD Kosobudy od Vodních staveb po dokončení vodního díla Orlík a v Kosobudech postavilo, byla poškozena natolik, že musela být rozebrána a zlikvidována. Byly silně poškozeny i střechy okolních zemědělských staveb patřících JZD. Část střechy z čp. 32 a 31. zůstala rozmetána ležet na silnici, sloup elektrického vedení byl uťat u země. Převážná část střechy zcela zlikvidovala 28 metrů plotu u č. p. 28 včetně sedmi ovocných stromů tvořících ovocnou stěnu. Tři statné ořechy byly silně polámány a zabránili pádu trámů a prken na obytné stavení. I tak byl zlomen stožár se třemi televizními anténami a strženo na padesát tašek a hřebenáčů z č. p. 28. V menším rozsahu bylo poškozeno i několik dalších střech ve vsi. K dalšímu velkému poškození střech u č. p. 32 a č. p. 31 došlo při bouřce v roce 2002. Větrnou smrští byly poškozeny krovy a eternitová krytina. Musel být opraven krov, některé krokve a kleštiny vyměněny, zničený eternit byl spolu s prkenným záklopem odstraněn a celý dvoj dům byl pokryt betonovou krytinou Bramak. Pádem části komína na střechu garáží byla krytina z vlnitého eternitu na garážích také silně poškozena. Byly také silně poškozeny střechy s vlnitým eternitem na zemědělských objektech p. K Zelenky. Vandalský čin (záznam SDH Klučenice)V noci z 30.4. na 1.5. 2010 jsme byli v 1:50 vyzváni k požáru v Kosobudech. Hořela dřevěná budova bývalé drůbežárny v Divišově zahradě. Jednotka se sešla během 5 minut a okamžitě jsme vyjížděli k požáru. Při příjezdu byla budova už téměř shořelá. Budovu jsme uhasili a uchránili okolí. Na místo během 15 minut dorazila jednotka z Krásné Hory a po chvíli i profesionální jednotka z Příbrami. Společnými silami jsme spáleniště ještě jednou prolili vodou a kolem 4 hodiny jsme se vrátili na základnu. Téže noci byl také zdemolován nedávno postavený zděný sloupek rozvodu elektřiny s pojistkovou skříní u nově stavěného domku p. K. Zelenky. Dále u č.p. 12 vytrženy a zdemolovány dvířka rozvodu elektřiny, vytržen elektroměr a HDO. Elektroměr a HDO musel být pracovníky „čezu“ vyměněn. Všechny tři tyto vandalské činy zaznamenala policie. Zajímavosti z okolí Kosobud U Buku – V lese nad Oným Světem na horizontu, mezi vrchem Hotětín (579 m n. m.) a vrcholem Hrbů (627 m. n. m.) stojí státem chráněný strom buk již po staletí. Ve výšce 150 cm má obvod kmene 430 cm. Stojí přímo u křižovatky lesní cesty (svážnice) vybudované v sedmdesátých letech dvacátého století tehdy k vojenským účelům a proto dodnes není zakreslena v mapách. Cesta vede od Podmok východním směrem ke křižovatce u mlýnského potoka do leva vede kolem „Hůly“ „u Svatošů“ do Krásné Hory. Do prava pokračuje cesta směrem vzhůru ještě přes jedno údolí asi 2,5 km k Buku. Odtud je možné se dostat do 19

Mokřice, Vrbice a Krašovic. Cesty se různě dělí, takže lze dojít do Jalovčí, chatě na „Oným Světě“, Lašovek, Lašovic i Předbořic. Na snímku vedle buku vpravo vede cesta, v jejímž ohybu je pomník, odhalený v březnu 1999 s nápisem: Památce ing. Jaroslava Růžičky, vrchního lesního rady 15. 3. 1874 až 7. 3. 1957 Významného českého lesníka. Od buku po hřebeni hrbů se dojde na nejvyšší bod Hrbů 627 metrů. Tam je zakopán dřevěný kříž asi tak od roku 2000. Od Kapličky na Zadním Chlumu jej farníci nesli o velikonocích, na křížové cestě se čtrnácti zastaveními spolu s knězem slovenské národnosti, Jánem Barníkem (obrázek vlevo níže), který měl farnost Kovářov, Kostelec, Předbořice. Křížová cesta se opakovala i v dalším roce, zúčastnilo se dost lidí z okolních obcí, včetně Předbořic. V roce kněz 2002 odešel na Lipno. Dlouholetým farářem v Lašovicích, kam Kosobudy a část Zadního Chlumu farností patří, byl Josef Hejl. Za války jej zavřeli Němci, v říjnu 1943 byl vězněn na Pankráci, pak v koncentračním táboře v Dachau. 29. 4. 1945 byl Dachau osvobozen Američany a kněz se vrátil. V padesátých letech často zjišťoval, že mu STB otevírala a kontrolovala v jeho nepřítomnosti auto předválečnou Pragovku. V padesátých letech při procesech proti katolickým kněžím byl 29. 4. 1957 státní bezpečností zatčen a posléze 2,5 roku vězněn. Brzo po propuštění z vězení na podlomené zdraví zemřel. Po něm od 1. 5. 1957 do konce října 1968 dojížděl kněz Václav Skala z Kovářova. V listopadu 1968 přišel kněz Jan Červinka, který zemřel na počátku července 1981. Z dalších duchovních v Lašovicích sloužil kněz z Chyšek od října 1981 do konce července 1982 po něm Bohumil Mráz z Příbrami 1982, až 1989, byl již v pokročilém věku, zemřel v osmdesáti devíti letech. Po něm spravoval farnost děkan z Mirovic Jan Krejza, byl i vikářem na Píseckém okrese do roku 2000. Od roku 2002 pak kněží z Milevského kláštera, především Nepomuk Jindřich Loffelman o Praemen. Ten také 5. 7. 2008 při srazu rodáků sloužil u Kosobudské kapličky mši svatou a světil historickou hasičskou stříkačku. V Hrbech na východním svahu jižně od Jalovčí jsou v lese tři zdvojené vojenské objekty, bunkry vybudované okolo roku 1985. Před tím v letech 1975 až 1978 byla zbudována „svážnice“ – lesní cesta od Podmok a Krásné Hory k buku a dále, kterou budovaly Lesostavby. Ač to dnes tak nevypadá, měla být široká 6 metrů. Není zakreslena v mapách. Pohled z Kosobud přes Hynkovi (nyní Dalecká) za kopcem v Šindelářů lese.

Jsou z panelů v zemních valech, tři dvojice bunkrů, od sebe vzdálených, několik desítek metrů. Každý objekt se dvěma bunkry asi 2,5 x 5 metrů + vstupní chodba s trojími zárubněmi. Více jak rok tam byli vojáci, bydlící ve stanech. Z vojenského hlediska si myslím, že šlo spíše o kamufláž, k odvedení pozornosti od jiného místa. Bunkry se budovaly okolo roku 1985, převážně v noci. Tenkrát se mezi lidmi mluvilo o raketové základně, 20

což byl nejspíš nesmysl. Říkalo se také, že to měla být v té době záložní pozice pro základnu u Ratiboře. První snímek je pohled na jednu ze tří dvojic bunkrů v zemním valu. Vstupy jsou částečně zasypány zeminou. Druhý snímek zabírá vstupní chodbu do jednoho z Bunkrů Třetí snímek je záběr uvnitř vlastního bunkru Koncem čtyřicátých a v padesátých letech minulého století, kdy ještě nebyla přehrada, armáda hojně využívala okolí Milešova a sousedních vesnic k přesunům vojsk a vojenským cvičením. Jako děti jsme pozorovali a počítali vojenské „Ereny“, Tatry 805 a Tatry 111 táhnoucí děla, vojenské džípy, motorky, obojživelná vozidla, obrněné transportéry a několikrát i tanky, jedoucích přes Milešov polní cestou směrem ke Klenovici a Koubalově Lhotě. Mnohdy to bylo více jak padesát vozidel a přesuny se konaly i několikrát do roka. Také přelety celých letek MIG 15 později MIG 17 a MIG 19 bývali běžné i několikrát týdně, mnohdy i v malých výškách. Pád vojenské tryskové stíhačky MIG 15 na Onom Světě. 25. června 1953 se zřítila do Zelenků lesa na úbočí „Hrbů“ vojenská trysková stíhačka MIG 15 pilotovaná osmadvacetiletým nadporučíkem československé armády Richardem Fratrišem slovenské národnosti. Jako devítiletý jsem tento pád viděl. Pásli jsme s kamarádem krávy mezi Milešovem a „vrchy“ Upoutal nás neobvyklý zvuk motoru letadla, které ztrácelo výšku, ve vzduchu se převracelo do vývrtky šikmo dolů. Nám se zdálo, že muselo spadnout hned za „vrchy“, běželi jsme tedy do kopce na „Vrchách“. Až tam jsme viděli, že spadlo asi o 3 km dál do lesa v Hrbech. Hořelo, valil se hustý dým a vybuchovala ostrá munice. Museli jsme se vrátit. Jiní kamarádi z Milešova tam doběhli, to už to bylo obsazené vojáky a esenbáky. Někde na poli tam našli kolečko a částí podvozku a menší část plexisklového krytu kabiny letadla. Asi 100 metrů od místa kam letadlo spadlo, Štemberkovi nakládali seno, kobyla měla u sebe hříbě a tak nemohli k letadlu jít. Navečer přišel důstojník shánět koně na vytažení vraku letadla z lesa. Někteří pamětníci si vzpomínají, že těch letadel letělo více v sestavě, dokonce jsem slyšel názor, že byl sestřelen, nic z toho mi v paměti neutkvělo. V místě dopadu letadla byl kráter a ohořelé stromy. Na jednom ze stromů je přibita, dnes již téměř nečitelná cedulka: 25. 6. 1953 TU SKONAL TRAGICKOU SMRŤOU NADPORUČÍK RICHARD FRATRIŠ 1925 – 1953, připomínající tuto událost, a prý i pod tím stromem býval malý kousek z vraku letadla. Jezárko., (někdy také Jazérko) Je místo v lese v hluboké strouze směřující nahoru k buku vlevo několik set metrů štoly Kosobudy. Je součástí rozsáhlého lesního pozemku č 441 (24,6 ha) patřící p. Ivanu Uhrovi. Poblíž měli les Černých a Hejnovi. Staří pamětníci od svých předků slýchávali, že prý je bezedné. Prý někdo kdysi zkoušel hloubku a jedenácti metrová slabá sušina se tam potopila a šla stále dolů. Nad ním bývalo pastviště, přes nějž vedla cesta od Krásné Hory. Vyprávělo se, že panstvo ze zámku se v Krásné Hoře opilo a v noci když se vracelo kočárem domů, sjel z cesty a v Jezárku se utopil panský kočár i s koňmi. Slyšel jsem i názor, že v dávné minulosti tady mohla být šachta a že hluboká dlouhá strouha že může být propad nad štolou. V současné době, podle stop zvěře i stromů, které v blízkosti rostou, tam zase tak měkké podloží není. Bahnisko je dosti rozsáhlé cca 80 metrů dlouhé ve strouze různě široké. Na fotografii je jen malá část. 21

Padesátá léta a s nimi spojené represe se nevyhnuli ani Kosobudské obci. V říjnu 1955 byl vystěhován p. Karel Pecka s rodinou ze Zadního Chlumu č. p. 1. Byl jim zabaven veškerý majetek, stroje, dobytek pole i les a odveden z velké části do JZD Lašovice, (převážná část pozemků ležela v katastru Lašovice), z menší části do JZD Zadní Chlum – Kosobudy. Záminkou bylo neplnění dodávek státu, což se ostatně praktikovalo ve většině případů vystěhování. Nepohodlným byly stanoveny dodávky v takové výši, že je nebylo možné plnit a tak po vzoru Sovětského svazu byli „sedláci“ vystěhováváni. Pan Karel Pecka byl v této souvislosti 2,5 roku vězněn údajně za to, že když mu zabavovali majetek, jej bránil vidlemi. Pecka rád pytlačil a měl časté střety s „esenbákama“. Když přišli soudruzi z okresu, na kontrolu, tak jim vynadal. Po návratu z vězení pracoval na stavbě přehrady, kde i s rodinou bydleli na ubytovně. Po politickém uvolnění v roce 1968 si Zelenkovi svou zabavenou zemědělskou usedlost, koupili zpět. Notářsky zpětné odkoupení zabaveného vlastního majetku bylo dokončeno v roce 1970. V té době také p. Karel Zelenka starší (zemřel v roce 1987) viděl listinu „výměr a příkaz k vystěhování“ s podpisy čtyř Kosobudských komunistů podporujících vystěhování. V roce 1993 vnuk vystěhovaného p. Karla Pecky p. Karel Zelenka založil se společníky vlastní zemědělský podnik, který se stále modernizuje a rozšiřuje a úspěšně dnes hospodaří na 236 ha. Další vystěhování na sebe nedalo dlouho čekat. Čtyři měsíce po vystěhování Karla Pecky byl v únoru 1956 vystěhován p. Stanislav Diviš s rodinou z č. p. 10. v Kosobudech. Jeho majetek, zvířata i stroje včetně 30 ha polí a lesa, celý získalo JZD Kosobudy. Byl vystěhován přes to, že dodávky plnil, i za cenu toho, že rodina strádala. Nebyl ani proti vstupu do JZD. Po nuceném vystěhování rodina začínala od nuly, nejprve měli přikázáno pracovat v Branicích a později v Jenšovském dvoře u Milevska. V Divšů obytném stavení byly nějaký čas kanceláře MNV a JZD. Ve výměnku pak prodejna se smíšeným zbožím. Později v domě JZD skladovalo obilí. Rodina Divišova byla jedním z nejstarších rodů v Kosobudech žijících. V historických pramenech je uvedeno, že: …Několik selských statků a chalup z Kosobud patřívalo ke statku Krašovickému, později Petrovickému. Byli to v letech 1654 až 1666 sedláci V. Diviš a Mat.Hudlík a domkáři (tehdy zvaní zahradníci) Jakub Tupa a Jan Krátký…. K nucenému vystěhování rodu po staletí v Kosobudech zakořeněného, stačilo několik let vlády komunistů za vydatné podpory pěti místních komunistů, kteří vystěhování iniciovali a podporovali. Z nichž čtyři se pod vystěhování podepsali. Kolem roku 1977 přišlo vedení JZD za p. Divišem se žádostí o odkup obytného stavení č. p. 10 s tím, že tam bude stavět bytovky. Jednalo se však o získání stavení pro předem vybraného zájemce. Divišovi za směšnou velmi nízkou cenu JZD prodali. Po křivdě, kterou především p. Stanislav Diviš velmi těžce nesl, možnost vrácení se do Kosobud rodině nikdy nebyla nabídnuta. Také potomci Stanislava Diviše po roce 1990 se dočkali restitucí a navrácení a nebo náhrady majetku. Našli se však i tací, kteří v roce 1968 byli proti prodeji zabavené zemědělské usedlosti Zadní Chlum č 1, zpět původním majitelům, přesto, že původně patřil v rodině mnoha generacím, kterým byl ukraden, ale také byli i proti vydání restitučního nároku počátkem devadesátých let potomkům obou vystěhovaných rodin. Nejhorší na tom je, že za vystěhováním těchto dvou rodin stáli místní lidé, sousedé – komunisti. Byl to sice celostátní trend padesátých let vyhledávat nepohodlné „sedláky“, zbavit je zcela jejich historického majetku, dědícího se z generace na generaci, vzít jim nejen živobytí, ale i vystěhováním domov. To mělo být pro ostatní výstrahou, mělo to přispět ke snadnějšímu zakládání JZD, do nichž se mnohým nechtělo. Na to, aby mohl být v té době někdo vystěhován, bylo třeba nejméně tří podpisů místních pod výměr o vystěhování. Bohužel i v tak malé obci, jakou Kosobudy se Zadním Chlumem byly, se aktérů našlo pět. Všichni komunisté. Pod výměr o vystěhování se podepsali čtyři. Pátý výměr odmítl nakonec podepsat. Všeobecně u pamětníků té doby jména všech aktérů žádajících vystěhování byla známá, na čtyřech, těch co podepsali, se pamětníci shodují. U pátého co byl také jedním z iniciátorů a odmítl nakonec podepsat, se různí dvě jména. Původně v úvaze na vystěhování byl v návrhu i Šindelář z Hadrova a prý také Kříkava ze Zadního Chlumu. I v okolních vesnicích byl v Lašovicích vystěhován Hloucal, V Milešově Máša (říkalo se tam u Nykodýmů.) I V Milešově se také vědělo, kteří z komunistů se pod výměr o vystěhování podepsalo. V Krásné Hoře byla vystěhována rodina Hejhalů. V plánu ještě byl Zelenka z Předního Chlumu. Z Klenovice Řezník, říkalo se tam u Valků, tam asi pomohla přímluva v té době na okrese velmi vlivného p. Josefa Hrdiny, tehdejšího předsedy JZD Milešov, takže od vystěhování bylo upuštěno. Vystěhování již bylo téměř jisté a 22

rodina již si hledala jiné bydlení. Také vystěhován měl být p. Čmolík z Koubalové Lhoty. Z Podmok chtěli vystěhovat Švagra, ale místní drželi pohromadě a za něj se postavili. Z Radvánova pak Hřebejk, Dvořák, a Ptáček. U těchto plánovaných rolníků na vystěhování, však se nenašlo dostatek lidí ochotných požadavek na vystěhování podepsat, takže vystěhováni nebyli. Nikdo z aktivních komunistů, co vystěhování žádali, a tady se podepsali, to udělat nemuseli. Tam kde místní komunisté nikoho k vystěhování nevybrali a nebo se nenašlo dost podpisů, tam nikdo vystěhován nebyl, ani se jim nic za to nestalo. Nezískali, však to čemu se dnešní mluvou říká „trafika“. Tenkrát se mluvilo i o tom, že jeden z místních aktérů se domníval, že vystěhováním Diviše získá jeho les, a olší, což se nestalo. Předtím si myslel, že totéž získá po vystěhování Pecky. Dokonce šel po vystěhování Diviše za hajným oznámit, že jde kácet Diviše olší, což hajný zakázal s tím, jestli porazí jediný strom, že to bude muset hlásit na okres. V současné době je zdokumentováno více jak tři tisíce nuceně vystěhovaných vesnických rodin „sedláků“ z padesátých let. Bylo jim určeno nové místo pobytu, se zákazem pobytu v původní obci, některým doživotně. Zpravidla jim propadl veškerý majetek, uloženy tučné pokuty, mnohdy za „ohrožení státního hospodářského plánu“ byli vězněni a soudní výlohy včetně nákladů na svoje věznění jim byly dány k úhradě. V brožuře Podmoky, zabývající se historií obce, vydané k výročí obce v roce 1999 se o období „kolektivizace vesnice“ píše: …. V polovině padesátých let bylo ve vsi několik větších sedláků, považovaných i za „kulaky“. Jestli však byly plány na nějaké vystěhování, nedošly naplnění, také pro obecný duch soudržnosti, přes radikální názory jednotlivců, vycházejících z atmosféry těch časů (mladým už tak vzdáleným). Faktem zůstane, že v Podmokách k vystěhování nedošlo, když zde lidé drželi víc při sobě než jinde. … Zakládání a spojování JZD Jednotné zemědělské družstvo v Kosobudech, jehož prvním předsedou byl kratší dobu Pechold, a JZD Zadní Chlum byly založeny současně 16. února 1956. Obě družstva se sloučily pod JZD Kosobudy v roce 1962. Ke sloučení s JZD Klučenice došlo k 1. 1. 1976, kam se sloučilo i JZD Milešov. Sloučené družstvo získalo nový název Jednotné zemědělské družstvo „ORLÍK“ se sídlem v Klučenicích. V brožuře Podmoky se píše: …Přicházela další centralizace venkova a tak se uvažovalo o spojení s JZD Kosobudy a Klučenice, až nakonec převážilo spojení s Krásnou Horou. Překážkou prvotního plánu bylo tenkrát nejspíš také špatně hospodařící JZD v Milešově a tak se obě tyto velmi blízké obce ani tentokrát nesešli v silnějším poutu, přestože od 60. roku už konečně patřily alespoň pod jedno „panství“ příbramského okresu. …. JZD Orlík se sídlem v Klučenicích pro špatné hospodaření s vysokým zadlužením, šlo v roce 1997 do likvidace, aby se zbavilo dluhů a především, aby se nemuselo vyrovnávat s majetkovými podíly restituentů, což považovalo za likvidační. Bohužel v té době běžný postup mnohých JZD s tichým souhlasem státu. Byla založena nová akciová společnost „Zemědělská Klučenice a.s.“ s většinou lukrativního majetku bývalého JZD, se stejnými lidmi, ve stejném místě, změnil se jen název. Restituentům bylo nabídnuto v roce 1997 převést do 31. 10. 1997 své pohledávky na neobchodovatelné akcie „Zemědělské Klučenice“. V roce 1999 přišla nabídka upsat do 30. 9. 1999 majetkový podíl snížený na 75% zaokrouhlený na celé tisíce dolů do nově založené akciové společnosti zemědělská Klučenice. Někteří své majetkové podíly upsali, někteří ne. Ti co neupsali, obdrželi od správce konkurzní podstaty v roce 2009 vyrovnání ve výši 4,6% skutečné hodnoty jejich pohledávek. V podstatě slušnějšího vyrovnání se dočkali jen dědici po p. Diviši, bývalí členové JZD, kteří začali podnikat v zemědělství a členové bývalého JZD bydlící a odkupující si byty bývalého JZD, jimž byla částečně snížena cena o část restitučního podílu. Také někteří členové, jako např. restituenti kravína Kosobudy a nebo dobytka, kteří si svůj majetek od JZD restituovali a pronajali firmě p. Karla Zelenky, který jim postupně vyplatil plnou hodnotu. Obec Kosobudy jako taková zanikla k 1. 1. 1976, kdy se stala místní částí „střediskové obce“ Klučenice. Začátkem padesátých let se děly i mnohem závažnější události v okolí. Jednu z nich podrobně po prostudování archivů popsal pan Václav Šroub a v roce 1994 to otiskl CS Magazín

23

Zločiny mocných proti vlastnímu národu. Václav Šroub Lépe by bylo nadepsat naši vzpomínku na tragédii občanů České republiky z archivu H-21 jako “Koho vlastně drtila železná pěst dělnické třídy - KSČ - KGB – StB” Skromný pomníček s vytesaným nápisem Vladimír Mandík † 14. 2. 1951 u cesty z Milešova do Koubalové Lhoty asi 50 metrů od křižovatky na Klenovici na místě, kde byl zavražděn. Jižně od Orlické hráze na řece Vltavě v České republice stoupá asfaltová silnice k posledním vesnicím pražského kraje. Silniční ukazatelé nás zavedou do Milešova a dále pak do Koubalovy Lhoty. Právě na této cestě se před třiapadesáti lety odehrál tragický příběh, který se pokusím vyprávět.

Dne 14. února 1951 se mezi desátou a jedenáctou hodinou před půlnocí vracel z odpolední směny Vladimír Mandík, 59letý horník. Domů do Koubalovy Lhoty nedošel. Byl bestiálně ubit nedaleko křižovatky vedoucí do obce Klenovice. Tato hrůzná zpráva se roznesla zrána 15. února po všech přilehlých obcích a státních úřadech jako blesk. Mandík byl také předsedou místního národního výboru v Koubalově Lhotě, mluvil perfektně rusky, protože se v Rusku narodil a byl proto považován za občana SSSR. Emigroval do předválečného Československa z politických důvodů. Utíkal před neomezenou zvůlí rudé bolševické ideologie. Měl smůlu, že to, před čím utekl ze SSSR, kolektivizace vesnic a zakládání kolchozů, se začalo zavádět v Československu v režii sovětských poradců a KGB. Před polednem 15. února se sjeli do vesnice kriminalisté a poradci a začalo vyšetřování. Ze spisu je patrno, že kriminalisté nalezli řadu závažných stop. Především našli otisk stopy zcela nového vzoru boty, kterou mohl zanechat vrah. Tyto stopy vedly k obci Kosobudy, tedy zcela opačným směrem než později uváděla žaloba. Dále nalezli nábojnici z revolveru a krevní skvrny. Podle výpovědí svědků stál dlouhou dobu před obcí Kosobudy černý automobil a další svědek vypověděl, že slyšel v noci výstřel. Tyto skutečnosti byly založeny v tak zvaném podsvazku. který soudu předložen nebyl a přišlo se na něj až při revizi procesu v roce 1965. Na voze taženém koňmi odvezli mrtvolu Mandíka do místní márnice v Klučenicích, kde pak, podle obžaloby, byla provedena odborná pitva a ohledání mrtvoly. Odborná pitva a ohledání mrtvoly trvalo dle protokolu od 14.10 do 14.40 hodin. Pitvu prováděl MUDr. Schmid za přítomnosti strážmistra a místního občana. Později, při revizi procesu, se oba svědci od ohledacího protokolu mrtvoly distancovali a soud zkoumal pravost podpisů. Dr. Schmid nakrátko po smrti Mandíka záhadně zemřel, takže při revizi procesu nemohl potvrdit, zda byl pitevní nález padělaný nebo ne. Svědci, kteří nakládali mrtvého, viděli za jeho uchem otvor po střele. V obžalobě nebyla zmínka o tom, že byl střelen do hlavy. Obžaloba tvrdila, že zemřel na následky ran holí do hlavy. Tentýž den v poledne byl zatčen sedlák Václav Junek, otec šesti dětí a obviněn z vraždy Mandíka. Druhý den byl zatčen Alois Lacina, sedlák a otec tří dětí. Další den byl zatčen sedlák Karel Máša, otec tří malých dětí. Události, jak se později ukázalo, byly zcela v režii KSČ a StB v Českých Budějovicích a Ústředního výboru KSČ v Praze. To vše se zjistilo při revizi procesu. Výslechy trvaly nepřetržitě několik dní po 24 hodin denně. Inspekce zjistila, že proti obviněným bylo použito fyzického a psychického násilí do doby, než se obvinění přiznali. Druhý den své přiznání zase odvolali. Obžaloba potřebovala z nich vymlátit přiznání příslušnosti k organizované skupině, což se nakonec podařilo, když slíbili Mášovi a Lacinovi, že je pustí, když usvědčí Junka. 24

Soud první instance se konal 8. a 9. března 1951 v sále sokolovny v Milevsku. Soudu předsedal JUDr. Jaroslav Novák. Další soudci byli JUDr Vladimír Siegel, JUDr. Otto Kovařík, Anna Součková a Cyril Churý. Prokurátorkou byla 22letá svazačka Dr. Matušínská, která chodila k soudu ve svazácké košili. Odvolací soud se konal 14. března 1951. Trval 30 minut. Manželky a děti obviněných ani veřejnost nebyly k soudu připuštěny. Máša a Lacina byly lidské trosky, které stráž musela podpírat. Celou dobu jednání hleděli do země a báli se podívat na svého kamaráda Václava Junka, který v průběhu líčení vykřikl: “Soudíte nevinné – já jsem nikoho nezabil a vy to víte. Vrazi jste vy.” Předseda odvolacího soudu byl JUDr. Malý, soudci byli Görner, Felber, Vališ a Rolenc. Prokurátor byl JUDr. Čimbura. Žádosti o milost prezidentem republiky vyhověno nebylo, jak se uvádí ve sdělení ministerstva spravedlnosti ze dne 15. března 1951 čj. 376/51. Zápis z věznice: “Rozsudek bude vykonán 16. března o 5. hodině ranní v pořadí Máša, Lacina, Junek.” Přítomni byli JUDr. Siegel, JUDr. Mikyska a Smejkal, velitel SVS Eminger a lékař MUDr Obermajer. Karel Máša byl předán popravčímu v 5 hodin 15 minut, smrt nastala v 5 hodin 25 minut, ohledací list čj. 5328-5330/51. Smrt nastala udušením, protože výška pádu těla byla jen 30 centimetrů. Ve všech třech případech vyslovil soud kromě trestu smrti ještě propadnutí celého jejich jmění. Je odporné číst ve spisu, jak vyrvali z rukou syna popraveného Máši saxofon a housle s tím, že jsou zabaveny. Je odporné číst o tom, jak policie vybírala ze spíže mouku u vdovy popraveného Junka, která měla šest dětí. Sám esenbák, který zákrok prováděl, měl pochybnosti, co budou jíst, a druhý mu odpověděl, že “bude lepší, když ten dobytek pochcípá.” Je odporné číst novinové články z té doby o “spravedlivých trestech venkovským boháčům” nebo o “pijavicích vesnice” o “vrazích” v publikaci Svazu českých zemědělců a jiných. Byla to nemilosrdná kampaň rudé mafie řízené Moskvou. Oba komunistické rozsudky byly po 14 letech dne 27. října 1965 zrušeny a neprávem popravení Junek, Máša a Lacina zproštěni viny a rehabilitováni u Krajského soudu, kterému předsedal Jan Kareš, soudci byli Košnář a Vašák. Do dnešních dnů nebyl nikdo za tuto bestiální vraždu a justiční zločin potrestán. Do dnešních dnů nedostali pozůstalí popel a urny, které museli tenkrát zaplatit. Do dnešních dnů nedostali pozůstalí dopisy na rozloučenou, psané před popravou. Do dnešních dnů se rodiny popravených nedočkaly plné rehabilitace a přitom víme, že na prezidentském sídle a nad celou českou zemí vlaje prapor s heslem “Pravda vítězí”. Víme, že od roku 1990 vládne v českých zemích demokracie s novou ústavou, kde se deklaruje “právní stát s úctou k právům” a k právu jednotlivců. Po 14 letech vlády nových vůdců jsou tisíce nevyřešených restitučních nároků přesto, že zákon 119/1990 Sb. zrušil všechny protiprávní rozsudky z té doby ex-tunc, což znamená, že byly zrušeny od samého počátku a Ústavní soud České republiky deklaroval, že okradení nikdy neztratili své vlastnictví. Po 14 letech držitelé kradených věcí sedí neprávem v domcích a usedlostech, které dostali jako kořist za prokázané služby a právo a spravedlnost žebrá u dveří. Okradení a pozůstalí nechtějí pomstu ale žádají spravedlivé tresty, což je morální povinnost všech nynějších vedoucích činitelů České republiky a českého parlamentu. Místo toho je slyšet z úst mocných, že nebudou podporovat “hon na čarodějnice”, a že se musí udělat “ tlustá čára za minulostí”. To většinou propagují ti, kdo si již nakradli nebo zprivatizovali ze státního majetku nebo z majetků obětí ještě dříve, než proběhly restituční procesy. Tento postup státních orgánů je plánován, jak to dokazují některé restituční zákony a prohlášení mocných v masmédiích ČR. Autor tohoto článku pochází z míst, které jsou tu popsány. Bylo mu tehdy 12 let. Pak ho zavál osud do Kanady. Z jeho vlastní zkušenosti a z posledních zpráv z tisku se okradení nemohou dočkat spravedlnosti ani u mezinárodního soudu ve Štrasburku, který, jak je dokázáno, je v některých detailech řízen ministerstvem spravedlnosti České republiky. Soud stěžovatelům odmítá posuzovat události, které se staly před podepsáním Úmluvy Českou republikou, t.j. 25

18. března 1992, ale na druhé straně se řídí kontinuitou práva z doby komunismu, tedy rozsudky, které byly zrušeny zákonem 119/1990 Sb. ex tunc. Připomínám všem, že to není jen právo ale je to povinnost vlastence je, aby kritizoval na cestě k pravdě svou rodnou zem, kde má hroby, slzy a mozoly svých předků.

Tento článek byl uveřejněn (1994) na http://www.cs-magazin.com a převzalo jej i několik dalších např. www.klučenice.cz Dle pamětníka pana Aloise Hejry: Vladimír Mandík narozený16. 11. 1892 v obci Špakov v okrese Rovno byl Volyňský Čech. Byl to všestranný člověk, stříhal, holil, spravoval hodinky, byl velmi šikovný a měl velký přehled. 15. 2. 1951 jej ráno nalezla Helena Kroupová z Milešova, která se vracela z Koubalové Lhoty odkud pocházela, od rodičů. Najatý vrah, či vrahové jej několik dní před vraždou sledovali a zkoušeli, jestli nenosí sebou zbraň, kterou vlastnil. Dávali u cesty, kterou v noci ze směny v dolech chodil, oblečené „strašáky“. Mandík se netajil s obavami o svůj život. Spolupracovník Tater z Milešova se několikrát nabídl, že jej doprovodí. Ten den však šel Mandík z odpolední směny sám. V době, kdy došlo k vraždě, měl výstřel z dálky slyšet Volf, který byl na „čekané“. Na místě vraždy byla nalezena nábojnice. František Jirsa z Milešova, který když se konala pitva u kostela v Klučenicích u toho byl, viděl za uchem otvor po kulce. Syn Vladimíra Mandíka, byl odmítnut, když si chtěl půjčit klíče od márnice, chtěl otce vidět. Přesto se do márnice dostal a za uchem otvor po kulce také viděl. Přesto obžaloba tvrdila, že byl ubit holí. V den vraždy byl Klučenský okrskář, esenbák Toncar odvolán, aby nebyl v obci přítomen. Ani v den, kdy se ztratil Mára z Radvánova nikdo z Kovářovských esenbáků nebyl celý den v Kovářově k zastižení. Dalším článek zabývající se tímto případem byl otištěn v Zemědělských Novinách 4. 7. 1968, přináším doslovný opis první části (pro špatnou čitelnost skenu, a sken originálu druhé části článku.

Kolem jedné hrůzy Ta scéna mi hned z paměti nevymizí. Bylo to na začátku letošního roku, když jsem začala sbírat materiál kl případu justiční vraždy tří nevinných rolníků z Koubalovy Lhoty, okres Příbram, dříve Milevsko. Doprovázel mne předseda MNV z Dublovic, který mi o hrůzném případu asi rok předtím vyprávěl. Tenkrát, tedy o rok dříve, jsem jeho vyprávění vyprávěla v redakci. Potom, tedy o rok později, mi vzhledem ke změněným podmínkám v redakci řekli, je čas abys s tím začala. Seděli jsme se vdovou po jednom z popravených a jedním z jeho šesti synů. Líčila nám tehdejší atmosféru. Když byl její muž popraven, nemohla s matkou vytáhnout paty ze stavení, aby na ně sousedé nekřičeli „Vrazi!, Vrazi!“. Když jim brali poslední špetku mouky, esenbák se zarazil „Ty děti nebudou mít co jíst“, ale místní občan prohlásil: Takový dobytek ať pochcípá! Jsou to děti vraha! Je těžko si představit, že tříměsíční kojenec měl zodpovídat za otce-vraha. Navíc to nebyly děti vraha. Byly to děti poctivého rolníka. Komunisty. Ale vyrůstali s tou pečetí všichni: šest synů Václava Junka, tři děti Karla Máši a tři děti Aloise Laciny. Jak k tomu došlo? Dne 14. února 1951 byl cestou z odpolední směny, zabit předseda MNV Vladimír Mandík. Ačkoliv stopy vedly jinam, byli z vraždy obviněni předseda vesnické organizace KSČ Alois Lacina, předseda akčního výboru Karel Máša a funkcionář KSČ Václav Junek. Za tři týdny na to se s nimi konal veřejný soud v Milevsku. Po projevu dělnické prokurátorky Motušínské – jak tehdy zdůrazňovaly noviny – byli tři vesničtí boháči, upíři a zavilí nepřátelé socialismu, odsouzeni k smrti. Nejbohatší z nich měl 11 ha a zmíněných šest kluků od 15 let do tří měsíců. Koubalova Lhota byla jednou z nejchudších vesnic kamenitého Povltaví, kde se toho na jedenácti hektarech moc neurodí. Karel Máša měl tři hektary, tři malé děti a doškovou chalupu. Nicméně byl před soudem také vesnický boháč. Rozsudek byl za týden v Praze potvrzen. Za další dva dny byli popraveni. Tím byla vyvražděna celá stranická organizace, ve Lhotě Koubalové. 26

Když jsme šli od Junků, zažili jsme tu scénu. Navštívili jsme jednoho místního funkcionáře, který nám prý bude moci lecos povědět. Povědět, co o tom slyšel – ne že by měl v něčem prsty. Ten člověk snad byl ochoten mluvit. Ale on se vůbec ke slovu nedostal. Seděli tam s ním dvě ženy, manželka a matka a ty, jakmile jsem se zmínila, proč jsme přišli, spustili nepředstavitelný křik, jehož obsahem bylo: „Nic nemluv! Nic neříkej! Nic nevíš!“. Ani já, ani ten funkcionář, jsme snad nestačili doříci jedinou myšlenku. Byla to scéna jako z Homéra, jako ze Starého zákona, bylo v ní něco hrůzně středověkého, pračlověčího a obludného. Z očí žen sálala nenávist, vůči mě, měnily se v zuřící menády, čekal jsem, kdy mi vyškrábou oči, kdy mě rozsypou. V jejich divoké vášni byla praženská (pokračování je v neskenované druhé části ze Zemědělských novin na další straně) Poznámka: Podle pamětníka křičící ženy měly být Vopičková s dcerou. Mandíková v době, kdy se vražda vyšetřovala, měla říct, že pokud vraha nenaleznou, že to dá ruskému soudu. Zemřela 14. 4. 1964. V případě Máry časem všichni ti, kteří v tom případu měli být „ namočeni“byli později zdravotně poznamenáni.

27

Další událostí v nedalekém okolí byl případ vraždy z roku 1953 pana Emila Máry z Radvánova. Přináším autentický přepis událostí, tak jak jej popsala a zaznamenala jeho rodina. 28

Hospodář Emil Mára v Radvánově byl rolníkem, který prodával své produkty v „kůži“ a ne v pytli. To znamená, že prodával hospodářská zvířata a ne výpěstky obilí. Jeho koníčkem bylo mít ve stáji pěkná zvířata a hovězí dobytek. V roce 1953 odchoval dva volky, které používal jako potah, s kterými vstoupil do JZD. V roce 1953 koncem ledna prodal E. Mára pár volků jistému hospodáři z Kolišova, s dohodou, že si je odebere v Milevsku dne 4. 2. 1953. Ráno, když se probudila manželka Emila Máry, dne 4. 2. 1953 zjistila, že byl celý dům i stáje osvětleny. Měla za to, že manžel krmí dobytek a připravuje se na odvoz volků do Milevska. Vzala dížku na mléko a šla dojit krávy do stáje. Myslela, že manžel šel pro seno do stodoly a bude krmit. Za určitou dobu, když se nevracel, šla se do stodoly podívat a hledat kde je. Když jej nemohla najít, poslala svého desetiletého syna k sousedům se zeptat, zda tam není tatínek. Bylo asi 7 hodin. U sousedů nebyl, proto začali hledat v celém hospodářství, ale bezvýsledně. Osm hodin se volalo na četnickou stanici do Kovářova, ale nikdo se neozval, nikdo nebyl přítomen. Za půl hodiny se situace opakovala a pak ještě několikrát. V půl jedenácté poštmistr Hanzlík se ptal po stálém volání co se děje. Když se dověděl o ztrátě E. Máry, přislíbil, že vše zařídí sám. Kolem 11 hodiny volal do veřejné telefonní stanice u Bašů, že je vše zařízeno, nejdéle do půl hodiny, že přijede pátračka se psem. Čekalo se do dvou hodin, ale nikdo nepřijel. Ze strany veřejné bezpečnosti nejevil o tento případ žádný zájem ani VB Kovářov, ani VB Milevsko. Rodina, přátelé a občané byli bezradní, nevěděli, co si o tom mají myslet. Vzhledem k tomu, že byl slabý poprašek sněhu, sebralo se několik občanů a kolem Radvánova prošli kruhem, aby zjistili nějaké stopy. Žádnou stopu nenašli. Předpokládalo se, že měl na sobě všední oblečení a na nohou klampy (mejšláky, nebo jinak bácy – dřeváky). Tím byli všichni bezradní a skončili pátrání. Též byl do pátrání zahrnut rybník Kněžský, který byl celý zamrzlý i s rybářskými vzdušníky. Rybník byl pokryt slabým popraškem a nikde žádné stopy. Druhý a třetí den probíhal v marném očekávání, že se případu ujme VB. To se ovšem nestalo. Třetí den při krmení dobytka, ve stáji p. Márová našla v hrádi pod opálkou dřevěné klampy. Předpokládalo se, že v nich odešel. Tento nález se oznámil na VB Kovářov. Odpověď zněla. Tehdejší vrchní strážmistr Dvořák reagoval tím, že Mára je ve svobodné zemi a že si může jít, kam chce, co se z toho dělá taková věda. Za týden přišel vrchní strážmistr Dvořák k Márovům a oznámil, že pana Máru hledat nebudou, kdyby se něco dověděli, aby jim to oznámili. Zmizení p. Máry bylo pro VB tímto vyřízeno, neb neměli o tento případ absolutní zájem. Celou rodinu, přátele a sousedy nechli v absolutní nejistotě. V čase, kdy se tato událost stala, bylo v Radvánově založeno JZD II typu, to znamená, že byl dobytek soukromně a společně se obdělávala zemědělská půda. Prodané voly E. Máry se odvezli 4. 2. 1953 ve večerních hodinách traktorem do obce Kolišova. Pro paní Márovou byla tato událost velkou ranou neb byla doma sama se 16 letou dcerou Zdeňkou a desetiletým synem Mílou. Druhý syn Josef, byl toho času na vojně na Slovensku a dcera Věra, provdána v Kovářově. V tu dobu v Kovářově působila újezdní tajemnice KSČ Langová, která se nejvíce zasloužila o založení zemědělského družstva. Předseda MNV byl v Radvánově Josef Volf ze Zlučína, což Radvánov a Zlučín je jedna obec. Čas ubíhal, celé příbuzenstvo a občané, kteří znali E Máru, žili v dohadech, kam se mohl ztratit a neb co se s ním stalo. Tento stav byl až do 25 března, kdy se jeho tělo objevilo, v rybníce Kněžský. Asi kolem poledne, újezdní tajemnice KSČ Langová a předseda MNV Volf, zorganizovali několik občanů. Vzali traktor s valníkem, na valník dali dřevěná vrata a jeli k rybníku Kněžský. Asi ve dvou třetinách od zadní hráze našli utonulé tělo. Po identifikaci bylo zjištěno, že jde o ztraceného Emila Máru. Byl přivolán SNB a kriminální služba, která nařídila pitvu. Pitva byla provedena MUDr Schmidem (obvodní lékař z Kovářova) před márnicí u kostela v Kovářově. MUDr Schmidovi pomáhal František Ptáček z Radvánova a ještě dva sousedé, kteří nosili vodu pitvajícímu doktorovi. Pitvou bylo zjištěno následující: V žaludku pitvaného bylo nalezeno pouhé dvě lžíce žaludečních šťáv, když doktor řízl do těla, prohlásil, že tělo nemůže být více jak 48 hodin ve vodě, 29

neb z těla vytékala krev s vodou. Dále byly zjištěny stopy po škrcení. Na základě pitvy, vydán úmrtní list, tohoto znění: Vražda uškrcením po smrti utopením. Utonulý měl na sobě uvázanou polovinu rozbitého betonového koryta. Na nohách měl pracovní boty, přibližně o tři čísla větší, než byla jeho velikost nohy. Tyto boty se v jeho rodině nikdy nenalézaly. Rodina Márova byla z této události zničena a nevěděla, kdy se má pohřeb uskutečnit. Zpráva o smrti otce byla podána rodinou svému synovi na Slovensko do Komárna (kde sloužil na vojně) který přijel domů. Pohřeb se konal třetí den od márnice z kostela za přítomnosti všech občanů z okolí, ale též za přítomnosti kriminální služby. Po skončení obřadu začalo vyšetřování případu. Viníci byli hledáni pouze přímo v rodině a příbuzenstvu. Manželka Emila Máry a její syn Josef, byli stále usvědčováni dlouhodobým vyšetřováním, že vraždu udělali oni. Tělo zavražděného bylo vykopáno z hrobu a převezeno do Českých Budějovic k nové pitvě. Přivezeno a znovu do hrobu uloženo. Vojín syn Josef byl v den pohřbu vyšetřován až do doby odjezdu autobusu bez rozloučení s matkou a rodinou. Byl příslušníky odvezen přímo k autobusu v Kovářově, odkud odjížděl zpátky na Slovensko. Kriminální služba žádala o vydání úmrtního listu, který měl zeť Fr. Škoch. Ten ho druhý den předal kriminální službě. Celý týden prožívali příbuzní Emila Máry z Radvánova období strachu, neb viníci byli hledáni výhradně mezi příbuznými. Pro děti Zdeňku a Mílu byly tato dny velmi těžké, neb jejich matka, byla stále vyšetřována a oni zůstávali sami doma. Toto vyšetřování trvalo nejméně týden. Bratranec p. Márové Hřebejk byl v době, kdy se ztratil E. Mára na tři dny v Praze. Měl u sebe jízdenky na cestu do Prahy tam i zpět. To byl důkaz o jeho nepřítomnosti v Radvánově. Při jeho vyšetřování mu byla stále dokazována spoluvina se sestřenicí Márovou. Přesto, že měl důkaz o svojí nepřítomnosti v Radvánově. Po týdenním vyšetřování a usvědčování z viny byla p. Márová zajištěna na SNB v Milevsku a její bratranec byl zajištěn ve věznici v Táboře. Po sedmi dnech byl znovu již po druhé vykopán pohřbený Emil Mára, byl převážen na novou pitvu do Prahy. Zda byl do Prahy dovezen, či nikoliv, to nelze určit, jen určité dohady, že do Prahy nedojeli. Rakev s tělem byla uložena do hrobu a vystaven nový úmrtní list, který zněl: s e b e v r a ž d a. Na základě nově vystaveného úmrtního listu, byla propuštěna paní Márová a její bratranec, kteří byli dočasně zadrženi. Tím skončil záhadný případ Emila Máry z Radvánova. Po těchto vzrušujících událostech v obci Radvánov, újezdní tajemnice KSČ p. Langová byla odvolána neznámo kam. Údajně s e měla provdat do Českých Budějovic. Mnoho pamětníků již zemřelo i osoby uváděné v tomto spise. Tím končí příběh jednoho dobrého hospodáře z obce Radvánov. I když byl úmrtní list vydán jako sebevražda, tak v celém okolí každý ví, že to nebyla pravda. K objasnění případu nedošlo ani v roce 1968, nebyla k tomu vhodná doba, neb byl stále strach z pronásledování. V zemědělských novinách ze dne 4. 7. 1968 v rozsáhlém článku novinářky Jiřiny Dumasové týkající se vraždy pana Mandíka je i zmíňka o panu Márovi Doslovně: …. A nejen tato vesnice, také sousední Radvánov, tam zas o dva roky později zmizel rolník Mára. Nad Radvánovem je rozhledna tam prý měla být napsána jména těch, kdo jej tam zavřeli. Snad tam zešílel hlady a zimou, protože, když ho tam po jaru našli v rybníce s kamenným korytem na krku, měl prý prsty celé okousané. Kdo mohl mít zájem na úmrtí Vladimíra Mandíka, komunisty, po celém okrese známém svým kritizováním? Kdo potřeboval smrt Emanuela Máry, rolníka, za nímž šla celá vesnice? O tom se jenom šeptá. Vrazi dodnes nebyli vypátráni. …. Potud zmíňka o tomto případu v Zemědělský Novinách 4. 7. 1968 Podle pamětníků od zmizení p. Karla Máry do asi dvou dnů před nalezením jeho těla v rybníku Kněžský měl být vězněn v rozhledně na Koňském vrchu. (Vlevo je snímek rozhledny z června 2010.) Údajně tam měla být prsty na omítce napsána jména 30

jeho trýznitelů. V té době klíče od rozhledny byly u předsedy p. Šonky z Lašovic. Po létech od hrůzného nálezu těla v rybníku Kněžský, vyorával „tekem“ brambory p. Josef Volf ze Zlučína. Nahromaděnou nať na ocelovém mřížovém pásu „teku“ se za jízdy z traktoru snažil odstranit a ruce se mu dostali do stroje. Došlo k velmi vážným poraněním obou horních končetin. Byl dopraven do Písecké nemocnice, kde v ukrutných bolestech křičel, že je to boží odplata za Máru. Přivolanou policii okamžitě nahradila STB, která personálu chirurgie nemocnice, na němž zraněný ležel, zakázala o případu s kýmkoliv mluvit pod hrozbou trestního stíhání. Přesto se to dostalo ven až do okolí Kovářova. V těch dnech veřejným rozhlasem bylo vyhlášeno, že kdokoliv bude tuto zprávu šířit, bude trestně stíhán!! Jiný dnes již více let nežijící pamětník mi vyprávěl, věděl o člověku, který za peníze tyto vraždy nepohodlných lidí v kraji na příkaz sekretariátu KSČ prováděl. Byl to policajt, či bývalý policajt, ale jméno ani nic bližšího mi o něm však neřekl. Cena na paměť národa 2010. Jsou i lidé v naší vesničce, kteří neváhali riskovat vlastní svobodu, pro svobodu druhých. Dne 8. května 2010 v Praze na Žofíně bylo předáno toto vyznamenání z křišťálu, v němž je zabudován kousek kamene z Karlova mostu, čtyřem občanům, (reportáž s rozhovorem odvysílala i televize) mezi nimiž je i pan Jan Pecka. Z Onoho světa č. p. 17 Zadní Chlum. Do křišťálu je vyleptán nápis: Pocta osobnostem, které během svého života dokázaly, že svoboda, čest a lidská důstojnost nejsou prázdná slova z druhé strany je jméno a podpis zachráněného Václava Jakeše Jan Pecka Peckovi hospodaří v Zadním Chlumu v Příbramském okrese už několik set let. Jan Pecka se narodil v roce 1927. V devětačtyřicátém narukoval, a z vojny se vrátil 21. října 1951. Po několika dnech se od bratra dověděl, že se na rodinném statku již 12 dní skrývá Václav Jakeš. Peckovi předtím Jakeše neznali, poskytli mu úkryt a stravu, protože to byl „dobrý člověk v nouzi“. Když v roce 1953 otec Jana Pecky zemřel, převzali hospodářství a zodpovědnost za rodinu jeho synové s matkou. Ani v době nejtvrdších komunistických represí rodina nezakolísala, nikdy Jakeše nepožádali, aby odešel, natož aby ho udali. Dost možná mu zachránili život a zcela jistě ho uchránili od mnohaletého vězení. Jan Pecka a Václav Jakeš o svých osudech vyprávěli v jednom z dílů dokumentárního cyklu Příběhy 20 století na rádiu Česko v premiéře v neděli 11. 4. 2010 a v repríze v sobotu 17. 4. 2010. Přináším podrobnosti podle autentického vyprávění zachránce, p. Jana Pecky a skrývaného Václava Jakeše. Říká skromně, že on i jeho rodina prostě pomohla člověku, který to potřeboval a že to za nějaký hrdinský čin nepovažuje. Václav Jakeš byl z Branišovic na Písecku. Měli tam hospodářství s asi 24 ha. Znal se, a od mala se přátelil s pozdějšími hlavními odbojáři „Černého Lva.“ S Jiřím Řezáčem a Jaroslavem Sirotkem, ministrovali, společně chodili za děvčaty, schovávali zbraně, které nedaleko zanechala Rudá armáda. V roce 1951 si pro Václava Jakeše přišla STB. Udán vlastním bratrem. Domníval se, že ho zatkli kvůli jeho kontaktům s Černým Lvem. Myslel, že je konec. Jakeš byl tehdy totiž předsedou tehdy již zakázané katolické mládeže, kde mu hlavní organizátor diverzních akcí Řezáč dělal tajemníka. STB však hrála jinou hru. Na hranicích chytli Jakešova bratra, když se pokoušel utéci s manželkou a šestitýdenní dcerou na západ. Václava Jakeše bratr při výslechu udal, že se stýká se zahraničním agentem Šafránkou. STB jej donutila podepsat spolupráci, měl se s agentem dál scházet a každý týden podávat hlášení. Dostal jsem strach, že to celé bylo jenom proto, abych proti sobě vytvořil důkazy, říká dnes Jakeš. „Proto jsem se rozhodl utéci za hranice.“ 31

Jakeš byl domluvený s kamarádem pohraničníkem, že utečou společně, jenže Jakešova matka nevyřídila synovi stěžejní vzkaz. „Asi nechtěla přijít i o druhého syna, bratr dostal 15 let kriminálu,“ vzpomíná dnes Jakeš „a tak jsem utekl do lesa“. Bylo léto 1951. Spal v lese nedaleko rodných Branišovic na Písecku. V přístřešku z větví, rodiče a sousedé mu nosili jídlo, pomáhal sklízet sena a brambory. Občas přespal u kamarádů, dva týdny bydlel u člena „Černého Lva“ Jaroslava Sirotka. Na podzim jej hlídka uvědomělých občanů, pátrajících v bramborách po „americkém brouku“ – mandelince bramborové zahlédla a udala. V křížové palbě. 9. října 1951 odpoledne se Jakeš sušil po bouři u své skrýše. „Slyšel jsem přijíždět auta, jak zastavila. Ozvalo se otevírání dveří. Sevřel jsem pistoli ráže 6,35, co jsem měl stále v kapse a rozběhl se“. Bylo jich dvacet. Stříleli z takové blízkosti, že cítil teplo jejich samopalů. Jako zázrakem z obklíčení prchl. „Nechtěli mě zabít, alespoň né všichni, rozstříleli by mě na cucky, kdyby chtěli“ domýšlí dnes Jakeš. Dvě hodiny prchal bezhlavě lesem, jako zázrakem dorazil k domu kamaráda ze školy Jana Kořánka z Lašovek. „Pocákal mě petrolejem, aby psi ztratili stopu.“ Vzpomíná Jakeš. Ještě tu noc ho odvedli na statek k rodině Peckových, která bydlela na samotě patřící k Zadnímu Chlumu. Tam se zavrtal na půdě do sena a čtrnáct dní nevylezl. Měl se na pár měsíců schovat ve stodole, dokud se – jak věřil – nezhroutí komunistický režim. To ještě netušil, že tady bude žít patnáct let. Václav Jakeš a černý lev 777 Václav Jakeš pochází ze selské rodiny, vystudoval hospodářskou školu a po únoru 1948 byl označen za „kulaka“. Od dětství se přátelil s Jiřím Řezáčem, Jaroslavem Sirotkem a Bohumilem Šímou, čeleny odbojové organizace Černý lev 777, která působila na území tehdejšího sedlčanského a milevského okresu. Skupina provedla několik protikomunistických akcí – a ačkoliv se na nich Jakeš nepodílel, Státní bezpečnost jej začala pronásledovat. Příslušníci StB nejdříve Jakeše nutili ke spolupráci – několikrát se s nimi sešel v lesích, dostával úkoly, ale stále silněji si uvědomoval, že vyrábí past na sebe a na svoje přátele. Proto 15. července 1951 odešel do ilegality. Patnáct let v úkrytu. Dnes 83 letý pan Jan Pecka vzpomíná: Vrátil jsem se z vojny 21. října 1951 a po několika dnech mi bratr řekl, že se u nás již čtrnáct dní skrývá p. Jakeš. „Neptal jsem se proč tu je, byla taková doba. Za komunistů bylo hůř než za Němců. Na hranicích stříleli lidi jako zvířata, to nebyla žádná spravedlnost. Bylo to horší než za Němců, tehdy musel politicky proti Němcům něco dělat, aby ho zavřeli. Za komunistů zavírali za nic! Chlév a stodola jsou spojeny do podkovy s malým obytným stavením. Za domem les a krásný výhled na vesnici. Nad chlévem bylo tehdy seno, a tam byl schovaný, vzpomíná Jan Pecka. Maminka mu nosila jídlo, někdy jsem ho měsíc neviděl. Za chlévem vedla pěšina, po které se chodilo do Lašovic. Po ní denně chodil „újezdní tajemník KSČ“ Velíšek zakládat do Milešova JZD. Říkával: „tam je to horký, ale penízky za to tam budou, penízky budou“ Později, když jsme měli elektřinu, chodil Václav Jakeš do světnice poslouchat rádio Svobodnou Evropu a Vatikán. Po čase začal Jakeš s rodinou večeřet. Ve dne byl ale vždycky schovaný. Museli jsme si dávat pozor, nikoho jsme k nám nezvali na návštěvu, nikdo nám nechodil pomáhat, říká Jan Pecka a ukazuje světnici, na které se od té doby moc nezměnilo, velký kachlový sporák, stůl, lavice, na zdi kříž a staré pendlovky. Jen rádio je novější. Jakešův pobyt v domě ovlivnil osud celé rodiny Peckových. Bratr se neoženil… A já až když Jakeš odešel, říká Jan Pecka. „nemohli jsme si přivést cizí slečnu, mohla by něco říct“ Snášeli jsme se ale dobře, nikdy za těch patnáct let jsme mu neřekli, že by měl odejít. Svatí lidé Kromě manželů Peckových a jejich dvou synů věděli o Jakešově úkrytu jen Kořánkovi, jejichž syn jej k nám přivedl. Ani soused, který žil 100 metrů od Chalupy, nic nevěděl. Bratr Jana Pecky po čase donesl v zalepené obálce varhaníkovi v Ouběnicích vzkaz, pro rodinu Jakeše, že žije a že se skrývá, bez udání místa. „Byli to svatí lidé“, vzpomíná Václav Jakeš na rodinu Peckových. „Jedl jsem co jedli oni. Když dostali balíček z Červeného kříže s čokoládou, počkali, až zas budu u nich dole, a rozdělili se se mnou.“ 32

Statek opouštěl jen na pár desítek metrů do sadu a to jen za temných nocí. Jednou ročně, na velikonoce, chodil za tmy do Lašovic na faru ke zpovědi. Ani kněz nevěděl, kde se schovává. Nejhůře Jakešovi bylo, když všichni na statku onemocněli „Asijskou chřipkou“. Měl horečku a nikdo mu nemohl donést jídlo. Nakonec se dopotácel do světnice a naráz vypil hrnek mrazivého mléka, to ho postavilo na nohy. Nikdy nebyl víc nemocen, trápila ho však urputná bolest zubů, prořezával si zhnisané váčky žiletkou, aby mohl spát. Konečně svobodný Nejblíže k odhalení byl Jakeš v květnu roku 1961 Na statek přijel traktorem nějaký Habart z družstva, přivezl dávky pro družstevníky, vzpomíná pan Jakeš. „Koukal jsem na něj, jak odjíždí, sešel jsem do domu. On se ale za chvíli vrátil, že zapadl do strouhy, ať ho jdeme vytlačit. Tam mě uviděl. Nic neříkal. To bylo v pátek V neděli dopoledne přijelo auto, nechali ho u vedlejší chalupy, jeden zůstal venku a dva „úředníci“ přišli dovnitř s tím, že jsou protipožární ochrana a že jdou kontrolovat elektrické vedení. Kontrolovali i tam kde žádné vedení nebylo. Šli do všech místností i sklepa a půdy i hospodářských budov. Kontrolu přečkal Jakeš v zastlané manželské posteli. Druhé půlka byla rozestlaná, sahali, jestli není teplá a ptali se, kdo tam spává, Jan Pecka odpověděl, že tam spává on. Nikde jinde v okolí u nikoho nic nekontrolovali. Za těch patnáct roků skrývání byl Jakeš viděn několikrát. Jednou tam nečekaně vstoupil listonoš Davídek (starý) zrovna když ve světnici odstředil u okna mléko. I později listonoš Davídek (mladý) jej ve světnici nečekaně překvapil a stará Kříkavová jej také jednou zahlédla, ale nikdo nic nikomu neřekl. Později přes kamaráda Kořánka si psal s rodinou. Dozvěděl se, že v roce 1954, pochytali kamarády ze skupiny „Černý lev“. Řeháka, Sirotka, a Šímu popravili, ostatní dostali dlouhé tresty. V šedesátých letech mu zemřeli rodiče, na pohřeb nemohl, čekali tam na něj. Bratra pustili z kriminálu. Sestra Jakeše Blábolíhová bydlela v té době v Plzni. (Učila také v Milešově za války, v Chrástu a Jetěticích) se dlouho pokoušela úkryt bratra najít. Počátkem července 1966, když již se politická situace uvolňovala, přijela domluvit Jakešův odchod. Jakeš pak od Pecků odešel v půli července 1966. Jakešův bratr v Milevsku chtěl vědět, jak se domluvili. Pracoval u Jednoty jako obchodní cestující a sbíral objednávky po prodejnách j Jednoty v okrese. Jednou neočekávaně přijel v den volna do Kosobud, vyhledal spolu zaměstnankyni z Jednoty, choval se divně. Stále se vyptával, co se v okolí povídá. Jakeše k sestře vezl kamarád Kořánek, a aby nebyl nápadný, Peckovi mu dali na cestu pro sestru košíček třešní. Bylo to naplánováno tak, že se po měsíci pobytu u sestry v Písku přihlásí k trvalému pobytu s tím, že celou dobu pobýval u ní. Než se stačil přihlásit, StB ho v Písku zatkla, a převezla do vazební věznice v Českých Budějovicích. Pět měsíců byl ve vazbě. Byl viněn, že v roce 1951 když jej obklíčilo dvacet příslušníků SNB, na ně měl vystřelit. Provedená rekonstrukce prokázala, že z místa odkud na ně měl vystřelit, nemohl na ně vidět. Dva SNB, kteří to v roce 1951 vypověděli do protokolu, při rekonstrukci prohlásili, že již si nepamatují. Protože se Stb obvinění nepodařilo prokázat, musel podle tehdejších zákonů být propuštěn z vyšetřovací vazby. Prokurátor všechna obvinění nakonec stáhl a na vánoce 1966 byl Václav Jakeš svobodný. Nějaký čas žil u sestry v Plzni a živil se jako topič. Později nastoupil do pražského Železničního stavitelství, kde pracoval jako dělník a bydleli ve vagoně, tam byl až do penze. Rehabilitace se dočkal v roce 1994. Oženil se se sestřenicí Jana Pecky. „Ona mě neznala“ říká. „ale já jsem na ni škvírou koukal, když jezdila k tetě na návštěvu.“ Tajemství nakonec Dnes žijí Jakešovi v malém panelákovém bytě v centru Příbrami. Koupili si chalupu několik kilometrů od místa, kde se skrýval. Za paní Peckovou jezdil několikrát do roka až do její smrti. S mladším synem Janem, se rád potkává dodnes. Svůj podíl na hrdinném odporu skupiny mladých katolíků, kteří si říkali „Černý lev“, však Jakeš nikdy nepřiznal. Z výpovědi hlavního člena „Černého lva“ později popraveného Václava Řezáče, dochovaných ve spisu StB, se lze dočíst, že Jakeš byl od roku 1950 jedním ze čtyř hlavních členů skupiny. Zůstává však 33

otázkou, jak to bylo. Státní bezpečnost tyto výpovědi získala po několikadenním, nepřetržitým vyslýchání. Jiná svědkyně přímo uvedla, že byl u výbuchu na sekretariátu KSČ v Sedlčanech. „Nebyl jsem tam,“ říká dnes Jakeš. V tu chvíli se z kuchyně ozve Jakešova manželka Jana: „Byl!“

foto: František Vlček, Lidové noviny

V roce 1951 utekl před StB. Patnáct let se potom skrýval ve stodole V roce 1951 zmizel Václav Jakeš na celých patnáct let ze světa. Před StB, která ho nutila, aby donášel, se totiž skrýval na statku rodiny Peckovy poblíž Příbrami. Z úkrytu vyšel až v polovině 60. let. Po převratu v roce 1948 se Václav Jakeš stýkal se skupinou Černý lev 777, která stála za bombovými útoky na sekretariáty KSČ v Milevsku a Sedlčanech, při nichž zemřel jeden příslušník SNB. Přestože Jakeš tvrdil, že o útocích nic nevěděl a neúčastnil se jich, Státní bezpečnost toho využila a začala na Jakeše naléhat, aby donášel a zachránil si tak krk. Jakeš to však odmítl a připravoval se na útěk na Západ. Místo emigrace ho ale čekal život v úkrytu.

Při útoku zemřel příslušník SNB Únorový převrat Jakeš jistě nevítal, zároveň se nedá říct, že by se z něj rázem stal protikomunistický odbojář. Stýkal se ovšem s lidmi, kteří se do odboje pustili: od mládí se třeba přátelil s Jiřím Řezáčem, o čtyři roky mladším spoluzakladatelem odbojové skupiny Černý lev 777, která působila na Milevsku a Sedlčansku. Její jádro vedle Řezáče tvořili Jaroslav Sirotek a Bohumil Šíma. Historik Tomáš Bursík cituje z místního policejního dálnopisu, který dorazil na ministerstvo vnitra: "Hlásím, že dne 3. 7. 1949 kolem 1:25 hod. byly neznámým pachatelem vhozeny do okresního sekretariátu KSČ v Sedlčanech 2 granáty nebo 2 pumy. Sekretariát byl úplně zdemolován. K úrazu neb o život nepřišel nikdo..." Úspěšný útok provedli právě Řezáč se Sirotkem, a ačkoli po atentátnících policie usilovně pátrala, nezjistila nic. Po necelém roce provedla skupina další bombový útok: v noci ze 13. na 14. května 1950 na sekretariát KSČ v Milevsku. silný výbuch zničil část přízemí a smrtelně zranil příslušníka SNB. Václav Jakeš – přestože se jeho jméno vyskytuje v archivních policejních materiálech týkajících se Černého lva 777 a dokonce je v jedné z výpovědí zmíněn jako člen této odbojové skupiny – dnes vyvrací, že by o útocích a hlavně o tom, co dělá jeho kamarád Jiří Řezáč, něco věděl: Státní bezpečnost se nepokoušela Jakeše z něčeho usvědčit. Naopak, chtěla ho získat ke spolupráci, nasadit ho jako donašeče, mimo jiné na jistého Františka Šafránka, jenž měl mít kontakty na některou ze západních tajných služeb.

34

Na podzim na něj uspořádali zátah Jakeš pochopil, že ho StB buď brzy sebere, nebo z něj udělá konfidenta. V červenci 1951 se proto začal skrývat, občas u přátel, ale hlavně v lese. Doufal, že se dostane na Západ, ale nedařilo se mu najít převaděče. Žil tedy blízko domova, postavil si přístřešek z větví a rodiče mu nosili jídlo. Tehdy se také začal znovu stýkat s muži z Černého lva 777, týden nebo dva bydlel u Jaroslava Sirotka. V lesním úkrytu zůstal asi tři měsíce, do podzimu, kdy na něj uspořádala policie zátah. Brzy odpoledne 9. října 1951 uslyšel Václav Jakeš z kraje lesa zvuk motoru a pak někde blízko bouchly dveře od auta: "Myslím, že přijely tak čtyři vozy, ale neviděl jsem na ně. Až jsem zahlídl člověka v rádiovce, jak mává rukou a někomu něco ukazuje. Tak jsem začal utíkat."Běžel přes louku, ale esenbáci a estébáci, kterých mohlo být patnáct až dvacet, se k němu rychle přibližovali. Stříleli ze samopalů, ale Václav Jakeš si myslí, že většinou do vzduchu. "Viděl jsem, kolik kulek se kolem mě zarejvalo do země, a tak bych řek’, že po mně musel střílet nejvýš jeden, protože jinak by těch kulek bylo víc. A hlavně by mě určitě trefili! Pamatuju se, jak jsem utíkal a od tý střelby cejtil takovou vlnu, teplej vzduch..." Statek, na půl samota, sloužil Jakešovi jako úkryt 15 let Václav Jakeš dorazil k lesu, který znal – věděl, že hustým a zarostlým porostem by jen těžko pronikl, a tak pokračoval po cestě, k vesnici. Naštěstí policajti uvažovali opačně: předpokládali, že se uprchlík pokusí najít bezpečí mezi stromy, zamířili do lesa a Jakeš získal náskok. Na chvíli se schoval, pak se dostal ke korytu vyschlého potoka, kterým putoval dál, až dorazil do vesnice, ve které bydlel kamarád ze školy Kořánek.Přátelé Václava Jakeše schovali a právě Jan Kořánek ho za pár dní odvedl na statek do Zadního Chlumu. Rod Peckových tu žije mnoho let, možná několik staletí. Statek, napůl samota, se dodnes špatně hledá, malá vesnice Zadní Chlum je roztroušená po stráních. Sedlák Jan Pecka se tu narodil v roce 1927, v devětačtyřicátém roce narukoval a o dva roky později, po návratu z vojny, se od bratra dozvěděl, že se na rodinné usedlosti schovává Václav Jakeš. "Žili jsme tu tehdy čtyři, tatínek, maminka, bratr a já. Rodiče a bratr Václava Jakeše schovali a já jsem to bral jako fakt. Takovým lidem prostě bylo potřeba pomáhat…" vypravuje dnes Jan Pecka. Tehdy jistě nikdo netušil, že Jakeš zůstane na statku mnoho let – lidé si pořád ještě dělali naděje, že vláda KSČ dlouho nepotrvá, že dojde ke konfliktu mezi Západem a Východem a Západ z něj vyjde vítězně. Václav Jakeš přebýval ve stodole a měl velký strach: "Já jsem byl v noci vyjukanej, takže jsem moc nespal – a ve dne to nebylo o moc lepší. Nakonec jsem vždycky usnul, až když jsem padal únavou. Ve stodole jsem žil pořád, až do Vánoc. Na Štědrý den mi řekli, pojďte k nám, dneska už žádnej nepřijde. A pak jsem dostal všechno – co měli oni, to dali i mně. Svatý lidi!" Jídlo nosila Václavu Jakešovi do úkrytu paní Pecková, přes den pomáhal s prací, u které si ho cizí lidi nemohli všimnout: skládal ve stodole seno, zpracovával ovoce, dělal košťata. Na vzduch se dostal za tmy, procházel se kolem chalupy, časem začal po večerech sedávat s Peckovými ve světnici, od pětapadesátého, kdy na statek zavedli elektřinu, chodil poslouchat rádio, dvakrát třikrát navštívil tajně kněze a vyzpovídal se. V úkrytu spal i v zimě: "To jsem byl zavrtanej v seně nebo v otavě. Zima by mi byla, kdybych si vlezl do slámy, do stébel, v tom člověk mrzne, ale když je řezanka nebo seno, tak se to nechá vydržet. A sem tam jsem přespal u Pecků na peci." Blbost traktoristy Roky plynuly a Václav Jakeš se postupně stal trochu zvláštní součástí rodiny. Situace v Československu ani v kraji se nelepšila, spíš naopak: v polovině padesátých let pozatýkala StB Jakešovy známé z Černého lva 777: Jiří Řezáč, Jaroslav Sirotek a Bohumil Šíma byli odsouzeni v monstrprocesu a 10. února 1955 popraveni. O rok později nahnali komunisté Peckovy do družstva. Ani teď ale Václava Jakeše nepožádali, aby si našel jiný úkryt, a když o odchodu začal mluvit sám, řekla mu paní Pecková: "A kam byste šel, vždyť vás udají! Seďte támhle na hůře a něco dělejte!" 35

Zeptal jsem se Jana Pecky, jestli Jakeše za ta léta opravdu nikdo neviděl. Po té otázce se usmál: "Třeba tu byl listonoš, nějakej pan Davídek, kterej ho viděl, ale neřekl nikomu nic a na nic se neptal. A pak sem chodil jeho syn, s tím to bylo stejné. Ale jednou, to už jsme byli v družstvu, přijel nějakej traktorista, spadly mu pytle z valníku, tak vyběhl a Jakeše si všiml. A hned v tom týdnu u nás zastavilo auto, vylezli dva chlapi, jeden prolejzal celej dům a druhej hlídal venku… Ale nenašli ho." A pak Jan Pecka naštvaně zvýší hlas nad nepochopitelnou blbostí jezeďáka: "On prostě někde něco vykládal, ten traktorista!" Po patnácti letech, v roce 1966, dospěl Václav Jakeš po dlouhém zvažování k závěru, že se poměry uvolnily natolik, aby mohl vyjít z úkrytu. Měl obrovské štěstí, že u Pecků nikdy vážně neonemocněl, nicméně byl unavený, začal být alergický na prach ze sena, trápily ho bolesti zubů. Rodiče mu zemřeli v šedesátých letech (na pohřeb nemohl), a tak se spojil se svou sestrou. Šel se ohlásit úřadům, vzali ho sice do vazby, ale po pár měsících pustili. Doba přece jen pokročila. Jan Pecka se oženil, až když Jakeš odešel Nakonec si Jakeš vzal sestřenici Jana Pecky a dnes bydlí v Příbrami. Na statek do Zadního Chlumu čas od času jezdí, plné rehabilitace se dočkal po roce 1989. A Peckovi, kteří v padesátých letech tolik riskovali, aby úplně cizího člověka zachránili před kriminálem? Pořád dokola jsem se Jana Pecky ptal, jestli jim alespoň někdy Jakešova přítomnost nevadila – je zkrátka těžké představit si tak dlouhé soužití se zcela cizím člověkem. "Nám to nedělalo žádnou potíž, že tady byl," řekne Jan Pecka a dodá: "Akorát třeba, že se bratr neoženil a já jsem se ženil až ve čtyřiceti letech, až když Jakeš odešel… Já jsem si myslel tak: kdyby Jakeše chytili, tak mne automaticky zavřou taky. Tak jak bych se mohl oženit? To bych měl potom rozvrácený manželství!"

Bratr Václava Jakeše se pokusil emigrovat Václav Jakeš se narodil v roce 1924 v Branšovicích, v rodině menších zemědělců. Vystudoval hospodářskou školu, po válce pracoval na rodinné usedlosti, na přelomu let 1947 a 1948 se stal členem sdružení katolické mládeže. Jeho bratr Alois se pokusil utéct za hranice, ale chytili ho a zřejmě "úspěšně" vyslýchali, spolupracoval. Václav Jakeš se pohyboval v nekomunistickém prostředí a jeho rodinu úřady označily za kulackou. Jakeš byl členem národního výboru, což kulaci nesměli.

Ing. Josef Jiroušek (1920) – Životopis - Rodák z Kosobud „Člověk má mít ve všem pořádek a sám sobě si nic neodpustit.“ Ing. Josef Jiroušek se narodil 17. listopadu 1920 v obci Kosobudy. Vyučil se tesařem, poté studoval Vyšší průmyslovou školu stavební a vysokoškolské vzdělání získal na Fakultě architektury a pozemního stavitelství ČVUT, v roce 1959 úspěšně dokončil studium a získal titul stavební inženýr. V únoru 1943 byl poslán na nucené práce do říše. První jeho nasazení bylo v Halle, kde pracoval ve stavební firmě jako tesař, poté stavěl kryty a bednění v továrně Normawekr. Tam se setkal s anglickými zajatci. S těmito vězni vyměňoval zboží a dodával jim, co potřebovali - drogerii, základní potraviny. Také se tam setkal s dalším Čechem, který pracoval jako pekař a dodával mu chleba pro anglické vězně. Díky němu se také zapletl do obchodu s potravinovými lístky. Tuto aféru se Němcům podařilo vyřešit a velká většina lidí 36

zapletená do případu zmizela v německém vězení. Josef Jiroušek naštěstí vyvázl. Byl posílán na práci po celém Německu, pracoval mimo jiné v továrně na syntetický benzin ve městě Leuna poblíž Merseburgu. Poslední jeho pobyt byl v Nordhausenu, kam se dostal na přelomu roku 1943. Jako tesař stavěl konstrukce pro mosty a poslední jeho práce byla na tunelu, který měl údajně sloužit pro železnici. Odtud Josef Jiroušek utekl, protože pomáhal vězňům z pracovního tábora Mittelbau-Dora, kteří pracovali pod jeho vedením. Nosil jim řepu z blízkého pole, škoda na úrodě byla údajně tak vysoká, že majitelé pole žalovali pracovní tábor o náhradu škody, skutečný viník Josef Jiroušek byl odhalen a z tohoto důvodu v únoru 1945 utekl do Československa. Zdejší pracovní úřady nepátraly po skutečném důvodu návratu z Německa a Josef Jiroušek se dočkal v bezpečí konce války. Po válce absolvoval zkrácenou vojenskou službu (byl ženista) v Litoměřicích. V listopadu 1949 nastoupil jako projektant do podniku Zbrojovka Brno, krátce nato byla továrna přejmenována na Projekta - Státní projekční kancelář. Zapojil se také do činnosti obnovy Sokola v Praze, ale samozřejmě tehdejší způsob organizace v rámci tělovýchovných jednot nedovolila samostatnou činnost spolku a spolek Sokol zanikl. V roce 1959 dokončil vysokoškolské studium a stal se vedoucím projekční skupiny, která se zaměřovala na průmyslové a zbrojní stavby. V roce 1985 odešel definitivně do důchodu (po pěti letech přesluhování). Jedna z jeho posledních prací před důchodem byl projekt stavby Výzkumného ústavu leteckého v Praze-Letňanech. Pramen: paměti Národa – český rozhlas

"obětní kámen"

Pohled na kámen od východu (foto Roman Abušinov)

Při staré (dnes polní) cestě spojující obce Milešov a Kosobudy se nachází žulový balvan vysoký asi 1,4 m, ke kterému je přivalena řada menších. Na vrcholu kamene je nepravidelná prohlubeň zřejmě přirozeného původu ve tvaru misky, průměru asi 60 cm a hloubky až 20 cm, otevřená směrem k jihozápadnímu okraji kamene. Výzkum prováděl v roce 1943 Bedřich Dubský: "Při severní straně kamene byly pod odvalenými okolními balvany v písčité vrstvě zjištěny 37

uhlíky, keramické střepy a fragment z vypálené hlíny, téměř hranolovitý (5 x 3 x 2 cm), na dvou stěnách vyhlazený. Keramika získaná na ploše asi 1 m2 příslušela čtyřem nádobám: 1. střepy z materiálu pískem prostoupeného, povrchu červeného, vnitřku do černa vypáleného; 2. střepy stejné techniky zdobené na výduti nízkou vrytou vlnicí; 3. střepy z tuhovité hlíny s ornamentem trojnásobné vlnice; 4. okraje slabě profilované z nádoby na kruhu točené. Keramika zřejmě pochází z doby hradištní z 9. - 10. století. K tomuto prvnímu dokladu používání kamene s miskou v raném středověku je třeba zdůraznit, že kámen se nachází zcela mimo osídlené polohy, keramika byla při něm rozhozena dosti povrchově a bez kulturní tmavé vrstvy a přinesena tudíž k němu úmyslně." Podle všeho tedy kámen či prostor kolem něj mohl mít spojitost s kultovními praktikami, což činí tuto památku mimořádně hodnotnou zasluhující zvýšenou pozornost a ochranu. V roce 2009 byl kámen nově lokalizován. Literatura: Dubský, Bedřich: Pravěk jižních Čech. Jihočeské nakladatelství Bratři Řimsové v Blatné, 1949, str. 224-226 Sklenář, Karel a kol.: Archeologické památky. Optys, Opava 1993 Důležitý a dosud jediný doklad v kraji tom pro případné použití misky na balvanu jsem zjistil u Kosobud. Na západ od vsi při cestě je žulový balvan, k němuž přivaleno mnoho menších kamenů. Na balvanu vysokém 1,4 m je patrna nepravidelná přírodní prohlubeň průměru 60 cm, hloubky 15 cm až 20 cm, která je otevřena k jižnímu zvýšenému okraji kamenu. Výzkum vykonán při severní straně balvanu; navalené kameny odhozeny a pod nimi v písčité vrstvě se sporadicky vyskytovaly uhlíky, dále jakýsi fragment z vypálené hlíny a střepy, jež přísluší 4 nádobám střední hradištní fáze (kol. 9. stol.) K tomuto nálezu prvního dokladu používání kamene s miskou slovanským lidem dodávám: Balvan je naprosto mimo osídlený prostor (zaniklou soudobou osadu dlužno hledati dále při pramenu u Kosobud), keramika při něm rozhozena bez kulturní vrstvy a dosti povrchově, přinesena tudíž k němu za jistým účelem – podle datování v době ještě pohanské, takže možno souditi v souvislosti mezi ní a miskou na kameni, že kámen měl v oné době jakýsi kultovní význam, pro který ho bylo jen v určité době používáno. O uctívání kamenů ještě v XII. stol. srovn. zprávu Kosmovu: "... jakož dosud mnozí vesničané jako pohané jeden studánky neb ohně ctí, druhý hájům a stromům neb kamenům se klaní" (Tomek v edici Kosmovy kroniky, str. 6 a 7.)

Nedaleko se nachází příjemné místo k odpočinku

38

u rybníka zvaného Divišák (foto Roman Abušinov)

Archeologické nemovité památky jsou kulturními památkami chráněnými zákonem. Navštěvuj, objevuj, poznávej, ale nepoškozuj!

Hornické muzeum Příbram náměstí Hynka Kličky 293 261 01 Příbram VI - Březové Hory tel.: +420 318 626 307, +420 318 633 138 fax: +420 318 622 566 e-mail: [email protected] http://www.muzeum-pribram.cz

Zajímavosti z okolí Kosobud: Kamenolom s drtičem na Babínech Pohled do jámy kamenolomu na Babínech shora z okraje jámy ze směru od Turistické chaty. Dobývací plocha má přibližně 85 000 m2 s hloubkou k 26. 7. 2007 48 metrů, a v současném dobývacím prostoru více jak 50 metrů. V současnosti se lom rozšiřuje do hloubky. Těží se zde převážně rohovec, z menší části rula, která se zpracovává v drtiči na kamenivo různé zrnitosti, vhodné do obalovaných asfaltů, směsi do betonů, Na silniční a inženýrské stavby a podobně. Lom na Babínech byl již za první republiky, od roku 1930 Již v padesátých letech minulého století se zde prováděli komorové odstřely, kdy se ještě lom rozšiřoval do délky a šířky. Do skály se vyrubala štola, 39

zavezla se třaskavinou v pozdějších letech naftou s ledkem. Odpal byl řetězový, který se projevil jako dutá rána. Okolo roku 1957 jsme se školou tento komorový odstřel pozorovali z prostoru hřiště u školy v Klučenicích. Celý kopec se jakoby nadzvedl a sesul dolů. Narušená hornina se pak dále rozebírala klasickým způsobem a vozila do drtiče. Obrázek vpravo zobrazuje celkový pohled na lom z výšky. Ještě jsou pamětníci, kdy se po odstřelu, kámen lámal ručně na menší. Pracovali tam i muži z Kosobud a okolních obcí. K lomu se váže také jedna nehoda se šťastným koncem. Nejmenovaný, tehdy ještě 24 letý mladík z Plané v březnu 1979 k ránu za mlhy s „moskvičem“ si cestu z Lašovické hospody po oslavě Josefa, krátil po polní cestě směrem k lomu. Existovala tam ještě v té době cesta a okolo lomu byla navážka zeminy ze skrývky. (Dnes cesta již neexistuje, ale i současné katastrální mapě je zakreslená) Zemina ze skrývky byla v té době odvážena, což nevěděl a držel se auty vyjetých kolejí, ale v mlze zabloudil a i s autem se zřítil do lomu. Podle protokolu policie se zřítil z výšky 18,5 metrů. Moskvič byl na odpis a řidič vyvázl s pohmožděným obratlem bez trvalých následků. Odešel domů, a když se sprchoval, dorazila za ním policie, kterou zavolal vedoucí z lomu. Historie lomu – výňatky z kroniky lomu. V roce 1930 byly vykoupeny pozemky okresní správou státních silnic v Milevsku, od soukromých zemědělců z Lašovic, části pozemků, na kterých začali pracující kopat kamení a pak kladivy roztloukat kámen na štěrk, pro opravu prašných silnic v okolí Lašovic. Pozemek, kde se nejdříve začalo těžit kamení a roztloukat, je na opačné straně silnice kde je nynější skládka drtí a sklad výbušnin za mostní váhou u silnice. V roce 1936 byl postaven drtič u silnice směr „Onen svět“ a dřevěná bouda, která sloužila jako kancelář pro mistra a současně ubikace pro dělníky. Do drtiče byl kámen navážen na kolečkách a štěrk odvážel jeden vůz o tonáži 5 tun, později o tonáži 8 tun. Pracovalo zde 9 dělníků, jeden mistr a jeden vedoucí závodu. Vrtalo se ručně a nejhlubší vrt byl 1 metr. Denní výroba průměrně 50 až 60 m3 štěrku. Stavba nynější drtírny a granulovány začala po 1 květnu 1951. Drtit se začalo v roce 1952. Byly zabudovány jeden štěrkový rotační drtič a jeden rotační třídič na granulované drtě. Granulátory byly zabudovány dva, čelisťové. Postupem času byly stroje nahrazovány novými. Nakládání kamene u lomové stěny se provádělo ručně do kovových vozíků, které se ručně tlačily až k tunelu pod silnicí, kde se vůz přepnul na vrátek, který ho vytáhl na rošt před drtič. Později byly vozíky tahány po kolejích naftovou mašinkou. V roce 1957 byl do lomu nasazen bagr, „Škoda“ který za pracující přebral tu nejtěžší práci v lomu. Odvoz kamene od lomové stěny k drtiči prováděl dumpr Maďarské výroby a později Tatra dumpr. V době výstavby drtírny a granulovány pracovalo zde 21 pracovníků. Před nasazením bagru a dumoru byla výroba 60 až 70 m3 granulovaných drtí. V pozdějších letech se využívalo bagrů ruské a polské výroby. V roce 1960 byla postavena mostní váha. Sklad olejů, nafty a garáž na autodumpra postavena koncem roku 1966. Vedoucím lomu od roku 1962 byl Alois Volf starší. Jelikož v lomu nebyl zdroj pitné vody, vykopali zaměstnanci lomu ve skále studnu poblíž drtiče, odkud je veden vodovod s pitnou vodou do sociálního zařízení. V roce 1968, byla provedena přestavba třídírny (granulovány). Postaveny dva vibrační třídiče na místo třídiče rotačního, čímž se zvýšila kvalita granulovaných drtí. II etapa přestavby drtírny v r. 1972. Byla postavena nová transportní cesta z lomu od drtiče až k nově zabudovanému kuželovému drtiči. Granulátor a podavač drtiče byl nahrazen novým. Touto přestavbou se zvýšila výroba granulovaných drtí. 40

V roce 1974 byl zabudován vibrační třídič, odhliňovač, místo magnetického podavače. Dále dvě kovová sila na prosívku a menší vibrační třídič na čištění drtě z prosívky. 17. 3. 1975 bylo zahájeno ražení tunelu pro 24 komorový odstřel. 12. 6. 1975 v 16 hodin byl proveden 24 komorový odstřel. 1. září 1975 nastoupil do funkce druhého mistra Alois Volf mladší, který se stal 1. dubna 1976 vedoucím celého lomu. 16. ledna 1976 bylo navezeno do komoráku 110q střeliva a ve 12 hodin proveden 25 komorový odstřel. 11 srpna 1976 byl proveden 26 komorový odstřel ve 13,30 bylo odstřeleno 150q trhavin. V tomto roce byla postavena plechová násypka na 200 tun, osazeny nové třídiče včetně zastřešení a provedení nových transportních cest, zabudování nového podavače včetně nové cesty do lomu. 27 komorový odstřel byl 22 prosince 1976 za použití 60q trhaviny. V červnu 1977 bylo otevřeno nově zbudované sociální zařízení. V roce 1978 pracovalo v lomu 28 zaměstnanců, pokračovalo se v přestavbě i výměně strojů a taktéž v pravidelných komorových odstřelech, při 29 komorovém odstřelu bylo použito 190q trhaviny. 20 července 1981 došlo po silném dešti k zatopení lomu, bylo nutno vyhlásit pohotovost. Vodu celý den čerpali hasičské sbory ze Zahořan, Předbořic a Chrástu + 2 čerpadla z lomu. V tomto roce byl vyměněn drtič za výkonnější. 6 června 1987 byl proveden pracovníky vojenských staveb plošný odstřel zahlubování lomu. Kronika končí rokem 1988. Každý rok je dopodrobna popsán podle událostí s přesným datováním. Je zaznamenáno v kronice 51 komorových odstřelů. Pro komorové odstřely se lámala ve skále chodba asi 20 metrů dlouhá s odbočkami na obě stany s takzvanými „sklípky“, do kterých se navážela trhavina. Někdy tritol (trhavina používaná převážně armádou), někdy ledek politý naftou a jiné průmyslové trhaviny. V současné době lom nemá vlastního střelmistra, toto je zajištěné dodavatelsky. Množství a struktura vytěženého kameniva je v jednotlivých letech podobná. V roce 1988 bylo vytěženo a zpracováno na drť různé zrnitosti 204234 tun. Změnilo se jen to, že dříve chod lomu zajišťovalo okolo třiceti zaměstnanců a nyní vlivem mechanizace stačí šest. Boží muka Asi 600 metrů jihozápadně od Lomu Laštovice stojí „boží muka“ Podle zahořanské kroniky tato byla postavena v roce 1626 jako dík našeho lidu za ukončení moru, který řádil mezi zdejším obyvatelstvem. Byla postavena v podobě kulatého sloupu asi 5 metrů vysokého, trochu nahnutého a nahoře čtyřhranná hlava a v ní výklenky pro sošky. Na každé straně byl nápis. Na jedné „pane ochraňuj naši vlast a národ“. Na druhé „tato boží muka byla postavena r. 1626 na památku zde ukončeného moru“. Na třetí starně: „Opravena byla v r. 1884 Fr. Melicharem z č. 22“ a na čtvrté straně: „opravena byla Josefem Melicharem v r. 1925. Původní nápisy psané švabachem vlivem povětrnosti nevydrželi.

Lipí Jezdecká farma, založena po roce 1990, kterou provozuje rodina Krausova, nese jméno „Stáj Dick“ podle prvního a zároveň nejstaršího koně ve stádě. Velmi pěkně udržovaná stylová farma nabízí rekreační vyjížďky do přírody jak pro začátečníky tak i pro pokročilé. Taktéž se na farmě vyučuje jízdě na koni. Na farmě je okolo 38 koní. V samém konci války v Lipí byli zabiti dva němečtí četníci z Tábora. Celý příběh mi vyprávěl pamětník této události Pan František Balík z Kosobud, zemřel v lednu 2007 ve věku nedožitých 93 roků. Následující řádky jsou přepisem části tří audiokazet, které jsem s panem Františkem Balíkem kolem roku 2005 natočil. Za první republiky patřilo Lipí Aloisi Branžovskému, předtím jeho otci. Lojza Branžovský byl špatný člověk, samá děvka, špatný hospodář a o Lipí přišel. Před druhou světovou válkou v roce 1937 koupil Lipí 41

Evžen Kraus nar. 23. 8. 1894 v Praze. Vyznáním byl žid a jeho žena byla katolička. Němci byl deportován do koncentračního tábora. Zemřel v Terezíně v roce 1942. Za druhé světové války byl na hospodářství němci dosazen Sudetský němec Šindler, který na Lipí hospodařil a dělal také správce pily na Ovčíně. Šindler měl dceru a dva syny, kteří padli ve válce, byl dobrý hospodář i dobrý soused, čestný člověk a s lidmi v okolí dobře vycházel. Snad byl původně Čech, který si vzal sudetskou Němku, jejich děti byli křtěné. Soused Hrudka byl Šindlera dobrý kamarád, když musel občas Šindler odjet, tak se mu postaral o hospodářství a vypomáhal mu. V posledních dnech války do Lipí přijeli dva němečtí četníci z Tábora. Pan František Balík z Kosobud tehdy třicetiletý se od svého strýce dověděl, že se v Lipí střílí, a proto tam běžel. Tam již byla spousta lidí z Milešova a Zlákovičtí „partyzáni“ (Pamětník je popisoval spíše jako zloděje, druhý pamětník toto potvrdil, proto v uvozovkách.) V lipí již byl také Alois Kolín z Kosobud. A co předcházelo? Do Lipí přišli „partyzáni“ vzali Šindlerovi hrnec sádla a nové vysoké boty, a řekli mu do tý a tý doby nesmíš vylézt ven, jak vylezeš, přijdeš k zabití. Aby nejel do Tábora žalovat. Když ten čas vypršel, bylo to v sobotu, odjel do Tábora. Tam jej vzali do auta dva němečtí četníci a jeli s ním do Lipí. V Lipí byla paní Šindlerová s dcerou. Hrudka uklidil dobytek a odcházel domů. Ti dva přijíždějící Němečtí četníci po něm chtěli střílet, ale Šindler je zarazil, že jde od nich. Tak ho nechali. Později šli k Hrudkovi, že jim musí jít pomoc strojit vozy do žebřin a měli sjednáno s Květem (Šourkem) z Milešova, že je odveze na Babína a pak, že již pojedou sami. (Nejspíš Šindlerovi, chtěli natrvalo opustit Lipí.). Šindlerovi měli dvoje vrata, jedny ke Klenovici a druhé k Hrudkovi. Někdo hodil kamenem do vrat směrem k Hrudkovi. Německý četník se šel podívat, kdo to hodil. Zlákováci na něj čekali a hned ho zastřelili. Šindlerovi se podařilo skočit do bydlícího, a oknem na druhou stranu vyskočil a běžel po potoce do Kosobud a dále do Milevska, tam byl do rána a pak šel tam to ohlásit. Když hodili do těch vrat tak druhý němec strojil vůz s Hrudkou. Šindlerová je varovala, aby si dali pozor, že po těch vrškách stále běhá spousta lidí. Když padla ta rána, tento druhý německý četník běžel ke vratům, kde měl postavený kver. Než tam stačil doběhnout Zlákováci jej zastřelili také. Chytili paní Šindlerovou a tu vyslýchali. Hned začali kopat jámu na zahradě. Byli tam i Milešáci. Když přitáhli mrtvé Němce k jámě, jeden dupnul Němci na hlavu, až mu vylétlo oko a povídá, přeci ho tam nedáme v tak pěkných šatech, tak ho vysvlíkli a ten „chudák“ si je vzal. (měl to být Bartůněk ze samot patřících k Milešovu.) Hodili je do jámy a zaházeli. Četníci měli být do 17 hodin v Táboře, a když se nevrátili, tak je sem další Němci přijeli hledat. Bylo štěstí, že Šindlerovou s dcerou zavřeli „partyzáni“ v Milešově na Horách, tam byla hospoda, zavřeli je do sklepa zámečku, aby nemluvili. Z obavy z represí všichni z Milešova utekli do Klasovce, kde se skrývali několik dnů. Kosobuďáci se skrývali v Pešatů lese, kde byli i moji rodiče se mnou, tehdy mi bylo necelých 5 měsíců. Druhý den ráno přijelo do Lipí několik aut plných Němců, hledali, ale nikoho nenašli. Odjeli z Lipí do Milešova na šachtu a do vzduchu vypálili salvu z kulometu, pak odjeli do Kosobud a zastavili u Pešatů křížku a chystali se, že budou střílet na Kosobudy, nakonec si to rozmysleli, do konce války již zbývalo několik dnů. Stát se to o rok dříve mohlo to dopadnout jako v Lidicích. V těch květnových dnech také ve Zlákovicích zabili „partyzáni“ četníka Toncara, vraha nenašli. Kosobudský Alois Kolín od Šindlera kupoval hnojiva, která byla na příděl a Šindler jako Němec měl větší možnosti se k nim dostat. Když „partyzáni“ v Lipí Šindlerovou vyslýchali, ta se obrátila na Kolína, a řekla „Pane Kolín, zastaňte se nás“. Ten z obavy, aby se „partyzáni“ neobrátili proti němu, rychle se sbalil a odjel do Krašovic, odkud pocházel. Kraus měl sestru v zahraničí a koupil Lipí od Aloise Branžovského. K Lipí v té době patřilo asi 90 měr polí, což je asi 18 hektarů. Smrt českého četníka Karla Ciruse u Zlákovic v květnu 1945 V posledních dnech války, už Němci utíkali a snažili se dostat k Američanům. V dnes zatopené vesnici Orlické Zlákovice býval přívoz přes Vltavu. Zlákovičtí nad vesnicí zatarasili cestu poraženými stromy. Německé auto s vojáky dojelo k zátarasu, pak se vrátili do Klučenských lesů tam co se říká čertova kolíbka, stružky. Vzali střelivo a zbraně a šli lesem vršky na přívoz do Zlákovic pěšky. V lese na ně čekali Zlákováci „partyzáni“ s nimiž byl i četník Cirus. Cirus vystřelil po Němci, o němž si myslel, že je velitel, nezasáhl ho. Německá kulka Ciruse zasáhla do břicha a kyčle, zemřel na vykrvácení.

42

Čertova kolíbka zalesněný vrch vysoký 468 m se skupinou balvanů s miskovitými prohlubněmi. Miskovité prohlubně vedly mnoho lidí k domněnkám, že šlo o kultovní kameny, používané ke krvavým obětem. Prohlubně však vznikají odvětráním měkčích částí horniny a následnou činností vody, větru a mrazu.

Bořín Při pohledu z hráze Orlické přehrady na jezero se několik kilometrů od hráze vlevo vypíná vrch Bořín 420 m.n.m. K němu se pojí pověst, že když se stavěl v dnes zatopené vesnici Těchnici kostel, tak to co se za den postavilo, čert odnesl na vrch Bořín.

Holešice V místě dnešního dvorce a v jeho okolí vznikaly postupně tři tvrze a také dvě vesnice – Holešice Staré a Holešice Nové, které byly během třicetileté války úplně zničeny. Jižně od dvora leželo tvrziště se jménem "Na říčkách". Je menší rozlohy, obklopeno valem s příkopem. Náspy byly již většinou rozkopány a hlíny bylo použito k výrobě cihel. Původním sídlem Holešických vladyků byla jižní dřevěná tvrz, která byla založena asi ve 12. století. V době husitských válek byl vladyka Oldřich z Holešic na straně katolíků. Po dobytí tvrze kališníky byl zajat a upálen. V letech 1429 – 1448 stál Martin z Holešic na straně pánů orlických. Za Šternberků (v letech 1469 – 1470) byla postavena druhá, větší tvrz na severní straně, při samém dvoře. Místu se říká "Na zámku". Jádrem tvrze byla snad věžová pravoúhlá stavba, v níž se dochoval úsek jižního bočního zdiva o síle téměř 170 cm. Vnitřní tvrziště s předpokládaným věžovým palácem mělo průměr 12 m a bylo obklopeno dvojím příkopem, z nichž vnější dosahoval hloubky asi 4 m. Vedle této centrální palácové stavby existovaly další objekty, z nichž při západním valu zůstal zřetelný půdorys. Z tvrziště vedou dvě podzemní chodby - jedna k bývalé tvrzi "Na říčkách" a druhá směrem k Voltýřovu. Chodby jsou z větší části zasypány. Ve dvoře se zachovala okrouhlá bašta a hradby se střílnami; tvrzi se říkalo "Na baště". Ze zbytků zřícenin a kamení starých zdí byl vastaven nynější dvůr. Dnešní hospodářské budovy byly postaveny v 18. století. Při požáru v létě roku 1939 východní část dvora vyhořela. U nové části dvora zaujmou pozornost lomené štíty, jakož i sgrafita pod omítkou na špýchaře. Dnes je namístě bývalých tvrzí vybudováno rekreační středisko. Areál je upraven v duchu historické tradice.

Chrást dějiny Chrástu jsou společné s dějinami tvrze. Z návrší nad školou (402 m) se otevírá krásný rizhled na břehy Orlické přehrady na řece Vltavě, Orlík a za dobré viditelnosti až k předhůří Šumavy. Jihozápadně od vsi je v lese ve Strážné možno spatřiti zbytky kutací jámy, ktará byla hluboká 24 m. V letech 1910 - 1911 započal místní občan Vála dolovati antimonovou rudu. Dolování skončilo s nezdarem. V místě "V jezerách" bylo nalezeno mladohradištní sídliště. Mezi jinými nálezy byla objevena železná struska. Struska souvisí s výrobou železa z rudy, těžené pravděpodobně u nedalekého Voltýřova. Mladohradištní osada musela být značně rozsáhlá. Na jih od vsi se rozkládala schwarzenberská obora, ve které žili mufloni, daňci a jeleni. Nevelké stádo daňků žije v lesích mezi Žebrákovem a Kostelcem n. Vlt.

43

Kamenice počátkem 13. století daroval král Václav I. blízké Klučenice řádu křižovníků s červenou hvězdou. Řád je zde ještě připomínán počátkem 17. století. Křižovníci založili ves Kamenici na potůčku s malým mlýnem. O ten bývaly časté spory mezi vrchností orlickou a klučenickou, jak svědčí zápisy z roku 1618.

Koňský vrch z vrcholu (586 m) se nám otevírá krásný průhled údolím potoka Žebrákovského, zvaného dříve též potok Dalejský, který ústí dlouhou zátokou do Orlického jezera a výhled na jihozápad k Orlíku. Dle pověsti se prý na něm odbývaly koňské trhy. Když roku 1770 řádil velký hlad, vznikl mor, lidé umírali a lašovický hřbitov nestačil. Na´úpatí Koňského vrchu byl tedy zeložen morový hřbitůvek. Vrch patříval starousedlíkům, ale po roce 1918 se stal obecním majetkem. Na svazích jsou četné balvany v pruzích. Vrchol je chráněným územím geodetického bodu. Na vrcholu stojí 17 m vysoká rozhledna z roku 1941, dnes uzamčena a nepřístupná.

Klučenice Klučenice jsou střediskovou obcí. Je zde škola (Základní škola a Mateřská škola, Klučenice), s 1.-9. ročníkem základní školy. V obci se také nachází pošta a ordinace praktického lékaře, kadeřnictví. Nakoupit potraviny, tisk nebo základní drogerii lze ve dvou prodejnách smíšeného zboží "Klood" a "Famo" . V centru jsou 2 hostince a bufet. Hostinec u "Kostínků" a "Na Panské". Největšími ubytovacími zařízeními jsou kemp Podskalí, hotel "Panorama" a "Sportpropag" na břehu orlické vodní nádrže. Největším podnikem je v obci akciová společnost Klučenická zemědělská sídlící v rozsáhlém zemědělském areálu na kraji vesnice.

Historie Klučenic - převzato z www.klučenice.cz

Na pravém břehu Vltavy leží na samém konci středních Čech obec Klučenice. Jejich poloha se rozkládá na jihozápadním úpatí Hrbů s nejvyšším vrcholem „Onen svět“ ( 627 m) severně pak 44

obce Krásná Hora a Milešov.Jižním směrem Zahořany a Chrást. Samotný název Klučenice zřejmě pochází ze staročeského slova „klučit“, což znamená totéž mýtit , kácet. Ves původně patřila ke Zvíkovu. Roku 1238 byla Václavem I. darována řádu křižovníků s červenou hvězdou. Počátkem 17. století zabral ves Petr ze Švamberka. Po bitvě na Bílé hoře se Klučenice křižovníkům vrátili. Během třicetileté války byly roku 1645 Klučenice zpustošené švédskými vojsky. Co ale nestačili zničit Švédové, to dokončil velký požár,který roku 1720 zničil skoro celý zbytek vsi. Obec dále postihly i napoleonské války. Mnoho mužů tehdy bylo zverbováno k vojsku a bohužel už se nikdy nevrátilo. Těmito pohromami pronásledovaná ves se dočkala klidu a svého rozvoje v druhé polovině 19. a ve 20. století.

Kostel v Klučenicích V obci se nachází barokní kostel Narození Jana Křtitele a sv.Antonína Poustevníka, který je připomínán již (1352)v 1. polovině 14. století. Tehdy zde stával kostel dřevěný, který shořel při již zmiňovaném požáru roku 1720. V letech 1721 – 1723 byl na jeho místě postaven řádem křižovníků za velmistra Böhma nákladem 3438 zl. 39 kr. nový zděný a bohatě zdobený barokní chrám. Hlavní chrámová loď je dlouhá 14 m – 9 m široká – 9 m vysoká. Klučenice(450 m) leží v krásném údolí západně od pahorkatina Hrby. Od vesnice až k Vltavě se prostírají rozsáhlé lesy, jejichž vlastníky byl řád křižovníků s červenou hvězdou. V úvalu bývalé Vltavy jsou mohutné sloje žuly. Nad žulový základ vyvřel porfyr. Žula se lámala jak na levém, tak i na pravém břehu v místě zvaném "V Ráji" severozápadně od Klučenic. Z této žuly byl vystavěn Palackého most v Praze, schodiště chrámu Křižovníků u Karlova mostu, zdymadla ve Střekově a ve Vraném a jiné stavby. Kámen se po opracování dopravoval po lodích. Jméno Klučenice je odvozeno od slova klučiti, což znamená vykácet stromy na lesním pozemku, dobýt pařezy, zkopat půdu, aby se dala použít k pěstování polních květin. Důkazem prastarého osídlení je i starověké sídliště a pohřebiště v lese na Hrobcích, severozápadně od Klučenic. Půodně patřily Klučenice ke královskému hradu Zvíkov. Král Václav I. daroval Klučenice roku 1238 řádu Křižovníků s červenou hvězdou v Praze. Řád založila Anežka Přemyslovna, sestra Václava I. Řád měl Klučenice na dlouhá léta ve vlastnictví. V roce 1352 se připomíná farní kostel v Klučenicích. V roce 1605 nechal velmistr řádu přestavět panské stavení. V roce 1610 bylo ve vsi 10 sedláků. Jako povinnost roboty vůči řádu měli chodit na hony a ročně pokácet 180 vorů dříví a splaviti do Prahy. Lesní robotu sdílela s Klučenicemi i ves Kosobudy. V letech 1607 – 1612 byla velká část lesa vykácena. Kolem roku 1618 založili křižovníci osadu Křesina a Kamenice. V Křesině byla krčma, kde se plavci stavívali s vory, aby se pivem z klučenického pivovaru posílili na další plavbu. V roce 1619 zabral na krátkou dobu Klučenice Petr ze Švamberka. Potom byla vesnice znovu v roce 1620 vrácena řádu. Roku 1620 leželo stavovské vojsko v blízké Krásné Hoře a okolních vsích. K vojsku tam zavítal i zimní král Bedřich Falcký. Od Krásné Hory se hnulo stavovské vojsko přes Zbenické vršky a Rakovník ku Praze, kde došlo k bělohorské bitvě. Roku 1621, kdy císařští pod velením Maradase dobývali Orlík, byla ves Klučenice silně poničena. Další veliké škody byly způsobeny vojenskými oddíly roku 1639 a 1640. V roce 1645 přešel Vltavu v blízkém Podskalí švédský generál Torstenson a Klučenice zle zpustošil. Roku 1720 vyhořela část vesnice i s kostelem, tehdy dřevěným. Řád znovu vystavěl kostel v letech 1721 - 1723. 15. října 1744 přešla císařská armáda pod velením Karla, vévody lotrinského (bratr císaře Františka, manžela Marie Terezie), Vlatavu pod Orlíkem a utábořila se v Chrástu, Voltýřově a Klučenicích a odtud odtáhla k Vysokému Chlumci. Vojska způsobila vesnicím značné škody. Během napoleonských válek vedle verbování k vojsku byly rekvirovány povozy a potahy. Sedlák Sirový z Klučenic byl s koňským potahem až u Lipska a sedlák Řezáč dojel volským potahem až do Drážďan. 45

V Klučenicích bývala i tvrz. Vladyka klučenický přepadával prý kupce jedoucí se zbožím od Písku. Na starém hřbitově u kostela stojí ručně tepaný kříž s letopočtem 1767. Uvnitř barokního kostela sv. Jana Křtitele a sv. Antonína opata je krásný obraz Petra Brandla obou svatých. V kostele jsou další obrazy a sochy. Po stranách oltáře jsou sochy sv. Anežky a sv. Augustina. Pokladem kostela je monstrance a kalich. V Klučenicích působil jako kaplan Václav Bělohlávek, který sepsal dějiny českých křižovníků s červenou hvězdou a napsal mnoho příspěvků turistických, historických a kulturních novin. V roce 1883 zřídila náboženská obec židovská ve vsi soukromou školu německou. Na této škole se vyučovalo do roku 1918. Bývala zde i synagoga, která kolem roku 1930 byla přestavěna na obytné stavení. V roce 1931 byl postaven pomník padlým ve světové válce.

Lašovice podobně jako Záhořany byly městečkem. Začátkem 14. století zde bylo několik dvorů, na kterých sídleli vladykové. V 15. století vznikla z jednoho dvora tvrz, na níž vládl pan Bohuslav z Lašovic. Potom se vystřídalo několik vlastníků a až v roce 1604 koupil tvrz s pivovarem pan Jan Jiří ze Švamberka. Lašovice podobně jako Klučenice a Záhořany utrpěly v dalších letech značné škody. Kolem roku 1616 zanikla tvrz beze stopy. Kostel Navštívení Panny Marie byl postaven v roce 1365 ve slohu raně gotickém. Oltář hlavní i oba vedlejší jsou rokokové. Ve výklenku uvnitř kostela je socha Panny Marie z konce 15. století z lipového dřeva 1 m vysoká. V presbytáři byla v roce 1937 objevena stará freska znázorňující udělení zákona na hoře Sinaj. Na farním hřbitově jsou pochováni i evangelíci. V tomto kraji se usídlilo v 17. století mnoho evangelíků a zabrali dokonce vedle hřbitova i kostel lašovický. Bylo to potom, co císař Josef II. vydal toleranční patent, podle kterého se mohli veřejně hlásit ke své víře. Náleželi pod církevní správu v Rybnících u Dobříše. Na škole byl od roku 1868 řídícím učitelem Václav Geriger, otec redaktora americké "Svornosti", který dlouho podporoval chudé v obci. Historický přehled Obec původně patřila k hradu Zvíkov, zanikla během třicetileté války. Plebanie r. 1365, později přifařeno ke Starému Sedlu, r. 1786 farnost obnovena. Matriky od r. 1784. Kostel raně gotický z let 1260 – 1270, vznikl ve stavebním okruhu milevského kláštera, připomínán r. 1350. Presbytář sklenut v 17. stol. V současnosti je duchovním správcem administrátor excurrendo vikář p. Jindřich Jan Nep. O Preem Lőffelmann z Milevského Kláštera Název německy: Laschowitz Název latinsky: Laschovicium

Onen svět místu se lidově říká také "Onej svět". Stával zde kdysi zámeček, z něhož koncem minulého století nezbylo nic. Z vrchu jsou nádherné výhledy do okolí, a proto se Klub českých turistů rozhodl v roce 1939 uskutečnit výstavbu turistické chaty hřebenu Hrbů na kótě 594 m. Stavbu chaty propagoval a zasloužil se o její výstavbu pplk. Duchovní služby Jaroslav Janák rodem z Kovářova. Podél chaty vedla Sukova stezka z Krásné Hory přes Záhořany, Chást na Orlík. Z návrší vysokého 622 m na hranicích okresu máme následující výhledy. Pro orientaci směrem na jih je ves Lašovice a je vidět 46

Koňský vrch (587 m). Směrem jihozápadním je vesnice Klučenice, Voltýřov a u přehrady Orlík vrch Žíkov (440 m). Dále za řekou směrem na zámek Orlík vrch Chlum (520 m). Směrem západním vrch Čertova kolíbka (468 m) a za řekou Sosna (508 m) a Baba u Kozárovic (522 m). Severozápadně Pteč (632 m), Hřebeny (543 m) a Maková hora u Smoletel (543 m) směrem na Příbram. Západní okraj lemují Brdy. Směrem severním je u přehradního jezera vidět Klasovec (431 m), Kobyla (434 m), Mrázov (408 m) a blížeji Mírovky (512 m). Západně vrch Hodětín (572 m) a vsi Dředbořice a Zahrádka. K jihovýchodu Kovářov a pahorkatina kolem Milevska.

Planá osada, ve které býval tzv. manský statek zapsaný v zemských deskách jako "Machovský dvůr v Plané". Manové byli podřízeni purkrabímu, který stál v čele hradu. Jejich povinností bylo vykonávat vojenskou službu nebo různé hospodářské služby.

Voltýřov – Historie Voltýřova – převzato z www.klučenice.cz Asi 1 km jihozápadně od Klučenic leží vesnice Voltýřov. Za dávných časů se také nazývala Valtířov nebo Valéřov,prý od rytíře Valtra, který zde založil tvrz. Valter z Valtéřova zde seděl r. 1360 a Karel IV. mu dovolil zříditi zde krčmu a pivovar. Roku 1415 byl majitelem Voltýřova Vilém Rejman z Erlebachu , který daroval toho roku kostelu klučenickému, úrok ze vsi Valtířova na sloužení zádušních mší. Později přikoupil Voltýřov Martin z Holešic, který v letech 1429 – 1448 držel Holešice. Po jeho smrti, majetek jeho přešel na Jarohněva z Úsuší. R. 1454 byl Voltýřov v držení Heřmana z Nedvězí. Roku 1485 zde byli pány Vaněk a Oldřich z Vestce. Tvrz Voltýřovská stávala na místě, jemuž se říkalo „Buršů hrad“. Jedné části pozemků se říká „Na kacíři“. Dle pověsti upálili tam prý kacíře. K Voltýřovu kdysi patřila i část Kamenice na levém břehu potoka Voltýřovského.V obci je sbor dobrovolných hasičů, založený r. 1899. vesnice se nazývala také Valtířov nebo Valtéřov, prý od rytíře Valtra, který zde založil tvrz. V roce 1360 na tvrzi sídlil Valter z Valtéřova, kterému zde Karel IV. povolil zřídit krčmu a pivovar. Začátkem 15. století zde byl Martin z Holešic, který v letech 1429 – 1448 držel Holešice. Tvrz stála do 16. století na místě zvaném "Buršů hrad". Zbytek základu staré zdi je patrný na zahradě domu čp. 15. Jedné části pozemku se říká "Na kacíři". Dle pověsti snad proto, že zde upálili kacíře. 47

Zahořany bývaly ve středověku městečkem, které však bylo třicetiletou válkou téměř zničeno. Patřívaly ke hradu Zvíkov v době držení králem. Začátkem 14. století byly Zahořany s okolními vesnicemi zastaveny králem Janem Petrovi z Rožmberku. Roku 1420 byly zastaveny panu Mikuláši z Lobkovic ke zboží Hlubockému. Roku 1608 připadly Zahořany k panství Orlickému. Za třicetileté války přecházely obcí vojenské oddíly. V roce 1619, dne 29. září, přitáhl z Jindřichova Hradce do Milevska se stavovskými vojsky Anhalt a vyčkával zde, kam zamíří císařské vojsko, které bylo tehdy v Písku. Brzy pak odtáhl přes Kovářov, Zahořany na Krásnou Horu. Vesnice se musely starat o obživu vojska, byly přitom drancovány. Nové utrpení se přivalilo na celý kraj roku 1645, kdy sem přitáhli Švédové za velení generála Torstensona. V letech 1741 – 1742 drancovala kraj vojska francouzská. Dne 17. října 1742 táhlo krajem vojsko rakouské směrem od Orlíka na Vysoký Chlumec. Všechny tyto válečné útrapy měly za následek, že celé osady a vesnice byly zničeny a zanikly. K tomuto úpadku přispěl hlad i mor v letech 1771 – 1772. Teprve počátkem 19. století se Zahořany vzpamatovaly a vznikla nová vesnice. Na západní straně vesnice vystupuje pahorkatina, zvaná Babíny. Na jejím vrcholu, severně od Zahořan stojí boží muka vysoká 5 m v podobě sloupu, o průměru 2 m. Na nich je napsán letopočet 1626. Postavena byla jako poděkování za zánik moru a na paměť obětí třicetileté války. Od božích muk je krásná vyhlídka do kraje. U Zahořan je hojně cihlářské hlíny a naleziště burelu. Burel, oxid manganičitý, se užívá k výrobě kovového manganu a feromanganu. Doloval zde v letech 1921 – 1923 rolník Jan Čapek, který proslul i sestrojením prvního letadla. Pro velkou odlehlost od dráhy bylo těžení zastaveno. Západně ode vsi, směrem k Voltýřovu se těžil vápenec a byla zde vápenka. Západně od obce bylo ložisko zlatonosné rudy.

Milešov nad Vltavou Jak už název napovídá, leží obec v kraji, který je stříbrnými stuhami lesních potůčků propojen s blízkou Vltavou. K obci Milešov náleží mistní části (osady) Klenovice a Přední Chlum, jehož západní stráně jsou na úpatí omývány Vltavou a shlížejí i na mohutnou stavbu Orlické přehrady. Přehradní jezero nabízí především letní radovánky v kempech Trhovky, Bor, Popelíky a Salaš, které Kostel Nanebevzetí Panny Marie Obec Milešov. Ale turisty lákají i vycházky do lesů, technická památka Šefrovna (legendární to hospůdka s pivovárkem z dob zašlé slávy vorařů), půvab polních cest a v sezoně houbařský ráj. Ze samot v okolí je zajímavé především utěšené Lipí, jižně od obce. Chovají zde koně a umožňují i výcvik a projížďky. Cykloturisté a zdatní chodci mohou vyrazit proti proudu řeky i na romantický Orlík, či vzdálenější a věkovitější Zvíkov. Milešovem protéká potok, zvaný někde Jahodový, svahy Předního Chlumu odděluje dravější Hrachovka, na které stávaly v minulosti i půvabné mlýny, dnes rekonstruované na romantické rekreační samoty. Milešov důstojně lemují vlídné kopce, jejichž jména jakoby povstala z lůna naší mateřštiny. Klasovec, Bešovka, Kolečko, Beran, Vrcha….. Z dávných kronik víme, že obec má bohatou a pohnutou historii. Těžba antimonu a zlata už je dávnou minulostí,

48

ovšem minulostí, která patrně dala někdy na počátku 14. století důvod ke vzniku osady. V kronikách také najdeme zmínky o mladé Emě Kittlové, která později proslula jako operní pěvkyně Ema Destinová. Část svého dětství prožila se svým otcem E. Kittlem v této malé středočeské obci. Při návštěvě Milešova vítá návštěvníky charakteristický kostelík z počátku 20. století. Tehdy střežil malebné domky malorolníků, převážně s doškovými střechami. Kostel je zasvěcený Nanebevzetí Panny Marie a každoročně se o víkendu po 15. srpnu koná v Milešově pouť. Dnes má obec okolo 350 obyvatel, obchod, poštu, hostinec s chutnou kuchyní. O ochranu, zdraví lesa, ale i zábavu se starají místní dobrovolní hasiči a myslivci. O staré občany je postaráno v místním Domě pečovatelské služby. Vlahé večery červnových nocí, chladivou hladinu blízkého Orlického jezera, barevnou krásu podzimu v horizontu lesních a polních cest, sport i pestrou paletu odpočinkových vycházek nabízí malá obec, jedna z vísek našich předků, kteří v chudém, ale krásném kraji v potu tváře dobývali svůj chléb vezdejší (autor: Josef Hejna rodák z Milešova)

Kemp Trhovky

Odkazy na zajímavé stránky dotýkající se Kosobud: http://www.pametnaroda.cz/index.php/witness/index/page/21/id/1373 Krásná Hora Krásná Hora byla založena na planině pod vrchem Strážník (522 m n. m.), který býval důležitým strážním místem na župní hranici (od 10. století velké župy kamýcké). Název města je odvozen od původní činnosti, dolování antimonu a zlata (červená krásná ruda – hora v původní slovanštině důl). Přídomek "nad Vltavou" byl zaveden v roce 1907, aby byla vyloučena záměna s dvěma dalšími stejně nazývanými obcemi v Čechách. Přesné datum založení obce není známo, je však známo, že již počátkem 14. století se u Krásné Hory dolovalo zlato, z něhož král Jan Lucemburský dal razit zlaté mince. Osada však byla asi již dříve – asi koncem 13. století, kdy se zde těžilo zlato rýžováním. Doly u Krásné Hory a u Pomuk (nynějších Podmok) náležely České koruně a Krásná Hora je za krále Jana Lucemburského připomínána mezi horními městy v Čechách. Na snímku je viklan na Vidouši poblíže Krásné Hory směrem na Mrázova Město získalo řadu privilégií, které potvrdili další panovníci: Karel IV. (1351), Jiří z Poděbrad (1456), král Vladislav (1479) a posléze Ferdinand I. (1538). Od poloviny 16. století nastaly pro Krásnou Horu důležité změny, které byly i počátkem postupného úpadku města. Od roku 1554 přestává být Krásná Hora královským městem, krásnohorští ztrácí vzácné výsady a práva a stávají se poddanými robotníky. Roku 1562 prodal Ferdinand I. zdejší doly Kryštofovi Silberovi, což mělo za následek úpadek dolů, zchudnutí města a celkový úpadek dovršila 30.letá válka. Krásná Hora měla pak celou řadu vlastníků. Dolování ve 30.leté válce zcela zaniklo. Teprve na začátku 18. století se zahajují pokusy o nové dolování a to mezi roky 1700 až 1712. V roce 1839 byla založena šachta Václavka (v blízkosti Milešova), roku 1859 šachta 49

Anna, v blízkosti šachty Václavka. V roce 1867 byl objeven zlatonosný kyz na vrchu Strážníku. Prvním významnějším podnikatelem v těžební činnosti byl Josef Vang z Kňovic, který koupil šachty Václavku a Annu a založil důl Kateřinu severozápadně od Krásné Hory v Jamném. V roce 1871 byl nucen Vang všechny doly prodat Emanu Kittlovi z Prahy (otec Emy Destinové), který založil šachtu Jindřišku u Proudkovic (hloubka 285 m), Marii západně od Krásné Hory (hloubka 156 m), důl zvaný "Nová šachta" 700 m od dolu Marie (150 m), důl Otto v samotné Krásné Hoře (134 m) a nejposledněji roku 1900 byl založen důl Puš asi 500 m východně od Krásné Hory. U dolů Jindřiška a Marie byly vybudovány úpravny rudy. Až do roku 1884 se těžil v okolí Krásné Hory pouze antimon, potom i zlato. Největšího rozkvětu dosáhly doly roku 1881, kdy zde bylo zaměstnáno 700 horníků a měsíčně se těžilo 1200 centů antimonu, 24 kg amalgamu a rýžovaného zlata, 25 centů kyzu, jenž obsahoval v každém centu 150 gramů zlata. Charakteristickou siluetu Krásné Hory vytváří radnice s radniční věží a kostel sv. Mikuláše. Vznik kostela není přesně znám, pravděpodobně byl založen některým z opatů bílého řádu premonstránského v klášteře milevském, kterým Václav II. postoupil roku 1285 patronátní právo v Kamýku i v Krásné Hoře. Kostel zde stál již před rokem 1350, kdy se připomíná mezi farními kostely v děkanátu vltavském. Z městských památek je nutno připomenout opis privilegie krále Jana Lucemburského a vzácné originály výsaních listů Karla IV. z 11.ledna 1351, krále Jiřího z Poděbrad z 10.prosince 1456, krále Vladislava z roku 1479, krále Ferdinanda I. z roku 1538, privilegia císařovny Marie Terezie z roku 1744, císaře Josefa II. (1797) k odbývání výročních trhů. Listiny jsou uloženy v okresním archivu v Příbrami. Od roku 1789 má město obecní kroniku. Vysvětlivka: ANTIMON - je stříbrolesklý kovový až polokovový prvek, známý již od starověku. Chemická značka Sb, (latinsky Stibium). Slouží jako součást různých slitin, používá se ve výrobě elektronických prvků, barviv a keramických materiálů. Antimon je v zemské kůře poměrně vzácným prvkem. Průměrný obsah činí pouze 0,2 – 1 (mg/kg). Významné uplatnění nalézá antimon jako složky různých slitin. Obvykle v nich však tvoří pouze minoritní součást, která pouze zlepšuje vlastnosti základní slitiny – např. zvýšení mechanické pevnosti a odolnosti proti chemickým vlivům. Další významné použití je využití sulfidu antimoničného při výrobě kaučuku. Je součástí ložiskových kovů, používá se jako přídavek pro nové typy olověných akumulátorů, výrobě pájek, v litografii se hojně používal jako přídavek při výrobě tiskových desek.

Důlní činnost v okolí Kosobud. V místech zvaných Hlinovka, byla prý geologickým průzkumem zjištěna tuha. Při mlýnském potoce asi po 1 km od Kosobud se nalézá vchod do průzkumné důlní štoly, kde se rubalo zhruba v letech 1952 – 1955. Z místních horníků tam pracovali, p. Šrůt, Balík Ladislav, Zajíček František, Kabát Jan, Balík Prokop, Šamal z Milešova a další. Těžil se tam Baryt. Štola je ražena směrem východním. O její délce se názor různí, od desítek do stovek metrů. Asi v prostředku délky štoly je vyražen směrem vzhůru komín a štola končí krátkým odbočním vpravo i vlevo. Blízko vchodu vpravo byla vyražena odbočka, v níž byl umístněn kompresor s odvětráním výfuku směrem nahoru, část výfukové trubky na povrchu ještě v nedávné době byla patrná. Podle pamětníka, který v sedmdesátých letech štolou došel asi 40 metrů, již tehdy byla výdřeva velmi chatrná, shnilá a místy popadaná. Jiný pamětník uvedl, že po jednom z odstřelů, došlo k velkému výronu vody, takže horníci, měli co dělat včas opustit štolu. Štola má větrací šachtu v lese (Ptáčků), kde byla velká propadlina, nyní již zavezena Při jednom z honů v roce 2007 se do 50

propadliny se dostali dva psi, propadli dolů „komínem“. Majitel psů nechal před vchodem do štoly svetr a za dva dny našel psy venku u vchodu do štoly, takže štolou se dostali ven. To svědčí o tom, že štola je i dnes průchozí. Další verzí hodně pravděpodobnou je, že větrací šachta je pozůstatkem mnohem dávnější důlní činnosti, kdy se tady dolovalo zlato a štola do ní směřuje za účelem průzkumu nerostů v tomto prostoru. Další průzkum tady v okolí dělala zahraniční firma (tatáž firma dělala asi 2 roky průzkum zlata u Jílového a v Kašperských Horách, kde chtěla loužit zlato kyanidem.) Vlevo na obrázku je zajištěný propad do štoly Kosobudy v lese nad štolou. Přibližně v roce 1985 asi 50 metrů od štoly na druhé straně potoka po proudu, velkým strojem nedaleko potoka vyhloubila jámu, odkud odebírala vzorky. Bylo zde zjištěno 8 g zlata na tunu. Hranice rentabilnosti těžby byla v té době stanovena na minimum 13 g zlata na tunu horniny. Dělala také průzkum u cihelny, kde ve čtverci o straně asi 100 metrů v rozích tohoto čtverce vyvrtala mělké asi půlmetové vrty a v nich odpálila naráz čtyři slabé nálože a v průsečíku úhlopříček čtverce seismografem zjišťovala skladbu podloží. V osmdesátých létech se v okolí cihelny hledal přístroji také uran, na příklad ve svahu pod chatou vpravo nad cihelnou byl zjištěn a na dotaz majitelů chaty geologové nevyloučili, v těchto místech těžbu. (Baryt Zdroj barya, dále se využívá v papírnickém a gumárenském průmyslu jako plnivo, ve stavebnictví jako ochranná omítka proti rentgenovému záření (RTG), které baryt pohlcuje. Je také oblíben v pyrotechnice při výrobě ohňostrojů, jelikož barví plamen. Další využití nalézá např. v lékařství, při výrobě barev nebo ve sklářství. Baryt je důležitý prvek i pro těžařský průmysl, kde je minerál využíván k výplachům a těsnění vrtů. Jen zřídka se používá jako drahý kámen (fasetové brusy, kabošony). Štoly Viktor a Kateřina ve stupné strouze Za Podmoky po pravé straně kopce Kobyla klesajícím údolím směrem k Vltavě se ve pravém svahu směrem k Vltavě asi třicet metrů od potoka nachází staré důlní dílo štola Viktor, lokalita Zhoř nad Vltavou v níž již v padesátých letech byly krápníky. V padesátých letech jsme jako děti tuto štolu několikrát navštívili s baterkami a karbidkami. Jednalo se o poměrně úzkou a nižší štolu vyrubanou ve skále bez výdřevy v délce možná až 100 metrů, která měla jednu odbočku, asi 10 metrů dlouhou. Byla v ní místy voda okolo dvaceti centimetrů, takže jsme tam chodili v holínkách. Voda kapající ze stropu vytvářela v té době ještě krátké krápníky, okolo tří centimetrů jak u stropu, tak i na dně štoly v místech, kam voda skapávala a kde nebyla voda. Štola bývala obývána hojně netopýry. Pod Mrázovama protéká Kobylí potok na kterém bývala ve středověku stupná strouha na rýžování zlata. V roce 2007 bylo důlní dílo zajištěno mříží a u vstupu vystavěny tarasy, zajišťující svah z obou stran vchodu. Oba snímky jsou štola Viktor z 8. října 2010. Stará důlní díla okolo roku 2007 zajišťoval Průzkum Příbram s.r.o. a investorem bylo ministerstvo životního prostředí, což se týká i štoly Kosobudy. 51

Asi třicet metrů po potoce dolů v protějším svahu je částečně zasypaný a zajištěný vchod do další štoly se jménem Kateřina. Štola Kateřina byla rubána v roce 1867. V Milešově „Na Horách“ je místo šachty „Václavka“ zakryté betonem. V šedesátých letech se dokonce uvažovalo šachtu využít jako zdroj vody pro Milešov. Na úpatí „šmaldy“ poblíž Opičků ústil zděný vstup štoly, z níž trvale vytékala voda. Nahoře za „šmaldou“ býval propad štoly, který je dnes zasypán. Zdejší kraj byl velmi bohatý na důlní činnost. Dnes již zapomenutých štol, jam a míst, kde se dříve těžilo nebo rýžovalo je na desítky. Zlato se dolovalo také u Voltýřova. A nebylo to jen zlato a antimon, ale i uranový průzkum byl především v padesátých a šedesátých letech minulého století v okolí dosti rozšířen o čemž svědčí četné překopy v lesích, uranové šachty byly u Předbořic a Kovářova. V Milešově, když se prováděl výkop pro posledně stavěné bytovky JZD, byla nalezena uranová ruda „smolenec“. Milešovské zlaté a antimonové doly Část mzdy za Kytla? v milešovských dolech byla vyplácena vlastními mincemi, za něž

se nakupovalo ve firemní kantýně. Tuto minci v hodnotě 6 krejcarů nalezl p. Pavel Květ z Milešova na své zahradě při vybírání brambor v roce 2000 a zapůjčil mi ji k ofotografování. Jeho předkové jako horníci v milešovských dolech pracovali. Zapůjčil k ofotografování i medaili z Proudkovických dolů, která je na dalších snímcích. Text zní: ANTOMONOVÉ A ZLATÉ DOLY V PROUTKOVICÍCH FIRMY BRATŘÍ POLLÁKOVÉ V PRAZE VÝTĚŽEK ZE ZLATÝCH DOLŮ. Z druhé strany je letopočet 1886. V Milešově prožila svoje mládí nejslavnější operní pěvkyně všech dob Ema Destinov. Až do svých čtrnácti let bydlela se svými rodiči v Milešově. Světoznámá česká operní pěvkyně Ema Destinová, vlastním jménem Emilie Pavlína Věnceslava Kittlová, se narodila 26. února 1878 v Praze jako nejstarší z pěti dětí bohatého pražského kulturního mecenáše Emanuela Kittla, majitele Milešovských dolů. Podle ní je pojmenovaná část Milešova „na horách“ a to především zámeček, který dříve patřil Emanuelu Kittlovi jako Destinov. Pocházela tak z věhlasné rodiny léčitelů a okultistů, z nichž je nejznámější tzv. "létající doktor" Jan Josef Antonín Eleazar Kittel, údajný čaroděj z Jizerských hor. Její matka byla operní pěvkyně Jindřiška, rozená Šrutová. Malá Emilka byla umělecky velmi nadaná, krásně malovala, učila se hře na housle u profesora Ferdinanda Lachnera a ve svých osmi letech měla svůj první koncert. Hodiny zpěvu brala u 52

profesorky Destinové-Löwelové (též Loewe-Destinn) v Praze a jméno své učitelky si pak zvolila za svůj umělecký pseudonym. Mimo to studovala herectví v dramatické škole při Národním divadle v Praze…

REVÍR KRÁSNÁ HORA - MILEŠOV Zrudnění krásnohorského rudního okrsku je vázáno většinou na lamprofyrové žíly a je čočkovité. Hlavním typem rudních žil jsou antimonitové, které přecházejí v žíly zlatonosného křemene. Primární minerály jsou křemen, antimonit, antimon, zlato, pyrit, arzenopyrit a vápenec. Zlato se vyskytuje buď volné, nebo v kyzech, anebo v antimonitu. Revír se dělí na pět základních úseků: 1. Úsek Brtevník mezi Bražnou a Tisovnicí s pěti žilami o mocnosti 15 cm až do 1 metru. 2. Úsek Jamný od Zajícova vrchu k Proudkovicům na Vltavě s 6 žilami mocnosti maximálně 1,5 metru. 3. Jitřní žíla a Kobylská žíla dosahují mocnosti až 3 metry. 4. Úsek krásnohorský jde od Předního Chlumu u Vltavy přes Krásnou Horu k Puši. Je tu 8 jitřních žil se závalky zlatonosných křemenů a antimonity. 5. Úsek milešovský je mezi kótou Strážný a Klenovicemi. Z žil je významnější Václavova mocnosti až 65 cm a žíla Emanuel, mocná až 75 cm. Prvním zdrojem zlata na Krásnohorsku byly rýže na potocích Brzina a Mlýnský. Irmler odhaduje plochu u Bražné pokrytou haldami, a to převážně rýžovnickými, na 20 hektarů. Existenci Krásné Hory potvrzují teprve tři listiny královské z let 1341, 1344 a 1351. Na základě těchto dokladů možno usoudit, že k založení městečka došlo nejpozději na počátku 14. století. O staré báňské tradici svědčí i Maxmiliánova listina z roku 1567, která uvádí, že česká královská koruna byla zhotovena ze zdejšího zlata. Původní svobody Janovy a Karlovy potvrdil roku 1458 Jiří z Poděbrad, který přikázal Krásnohorské s výkupem do Knína. Další privilegia, a to Vladislavovo z roku 1479, a Ferdinandovo z roku 1538, se však o dolování již nezmiňují. Konkrétnější zprávy máme až po polovině 16. století. Těžaři měli v 50. a 60. letech spory s majitelem panství, který je chtěl zbavit horních svobod. Z této doby známe i několik zpráv o revíru. Podle zprávy z roku 1566 byly na tzv. Písečném pohoří opuštěny rozsáhlé rýže a staré doly, aniž byly vyčerpány. Staří pamětníci uváděli, že se odvádělo ročně za několik set tolarů zlata do Knína. Z roku 1567 je zpráva nejvyššího hormistra Neumanna, která uvádí stará báňská díla na Zlatém Kohoutu, na Puši a Brtevníku, o nichž se nevědělo, proč byla opuštěna. Proto obnovu báňských děl Neumann nedoporučoval, ale rýže z okolí městečka byly podle něj velmi nadějné. V další zprávě z roku 1573 se zmiňuje Neumann ještě o mnoha dolech a rýžích, z nichž mnohé byly již v jeho době aplanovány. Z těchto lokalit můžeme umístit mimo známý Puš a Brtevník snad Zlatého Kohouta, který bude totožný s Kohoutkem pod Svatošovým mlýnem. Zprávy o Krásné Hoře končí roku 1574. Ercker nalezl roku 1592 v revíru již jen stařiny. K dalšímu pokusnému dolování došlo zásluhou Lobkoviců v letech 1705–1727. Do dolování bylo investováno na 40.000 zlatých a bylo vytěženo 35,587 hřiven zlata a 9,086 hřiven zlatnatého stříbra. Lobkovicové tedy dali jednak zmáhat některá stará díla, jednak založili několik mělkých šachtic u Krásné Hory v území se stařinami, čili v málo nadějných povrchových partiích. V 18. století se vedle zlatonosných křemenů zpracovávaly i kyzové šlichy, tj. pyrit a arzenopyrit, antimonit pak jen výjimečně, neboť jeho hutnění bylo velmi obtížné. K údajům o odvodu zlata přidává Pošepný ještě dodávky zlata od Lobkoviců do vídeňské mincovny za léta 1705–1706 ve výši 12,377 hřiven. Po opuštění lobkovických dolů se patrně opakovaly rýžovací pokusy, neboť z let 1775–1777 máme doloženy odvody v celkové výši 0,861 hřivny. Nová etapa dolování byla zahájena až koncem prvé poloviny 19. století, a to v Milešově, a omezila se na 53

těžbu antimonových rud. S kutacími pokusy začal roku 1839 obchodník Stein z Kardašovy Řečice, ale brzy všeho zanechal. V padesátých letech nalézáme v Milešově havíře Kubala z Příbrami a Jana Jedličku, který začal hloubit šachtu Václavku, Annu a Emanuela. Po Jedličkově smrti získal Václavku roku 1860 J. Wang, který koupil mimo to později i důl Annu a Emanuela a soustředil tak milešovské doly do jednoho podniku. Nález zlatonosného kyzu na úseku Janiny štoly roku 1867 vedl M. Vorlíčka k založení štoly Kateřina, k níž přibyla později štola Viktorie, jáma Antonín a Jindřiška. Milešovské doly koupil roku 1871 za 150.000 zlatých E. Kittl (otec E. Destinnové) z Prahy, který investoval do podnikání 200.000 zlatých, takže podnik byl roku 1872 oceněn na 850.735 zlatých. O dolování v 50. a 60. letech se zmínil Jokély a Grimm a jeho stav k roku 1874 nám vylíčil R. Helmhacker. Pohled na doly v Milešově „na horách“. Stavby v pravé třetině snímku dosud stojí. Snímek byl pořízen v době, kdy ještě tudy nevedla silnice do Krásné Hor, ani nestál zámeček. V milešovském dolovém poli byly sledovány tři žíly, a to Václavská mocnosti až 3 metry, Emanuelova, mocná až 2,5 metru, a Mariina. Václavská žíla byla otevřena ve směru 260 metrů, po úklonu do 130 metrů, Emanuelova ve směru 140 metrů, po úklonu 90 metrů. Velká rudní čočka většinou celistvého antimonitu v délce 80 metrů o mocnosti 30–250 cm byla zastižena v hloubce 60-120 metrů. Emanuelova žíla byla zrudněna v délce asi 80 metrů, Mariina jen v délce 10 metrů. Do roku 1871 se těžilo průměrně ročně 1232 q čisté rudy, vyrábělo se 1008 q antimonitu a od roku 1868 asi 130 q kovu ročně. Roku 1872 došlo k rozšíření a zmodernizování úpraven na kapacitu 1000 q rubaniny denně a tím i ke zdvojnásobení výroby. Krize, začínající roku 1873, však vedla k poklesu výroby na 60 % a k trvalému úpadku, z něhož se již milešovské doly nevzpamatovaly. Nedostatek peněz byl takový, že vedl k zastavení výplat mezd a tím i ke stávkám. Od roku 1875 do roku 1880 došlo v Milešově k poklesu těžby na 554 q rudy a roku 1885 k zastavení dolů. Tento snímek je z července 2010 a je to pohled na vstup do štoly Jindřiška. (nejspíš Nová Jindřiška) Zde bylo dolování ukončeno okolo roku 1985. V lesích okolo je větší množství starých propadlin, na něž upozorňují tabulky u cesty. Na druhém snímku níže z 8. 10. 2010 je pohled na zasypanou „Jámu Jindřiška“. Ještě dnes je dobře viditelné kruhové rozhraní Jámy o průměru okolo 8 až 10 metrů. S úpadkem milešovských dolů se přenášelo těžiště k Proudkovicům na jámu Jindřišku, to je na Kobylskou žílu. Zdálo se, že podnikání bude úspěšné, neboť v druhé polovině 70. let dostoupila těžba na Jindřišce 5600 q antimonitu ročně. Těžká finanční situace vedla však i zde na počátku 80. let k prodeji Jindřišky bratřím Pollakům. Kobylská žíla byla otevřena v délce 1100 metrů štolou Emilinou, jamou Emilkou, Jindřiškou a Novou Jindřiškou. V bezprostřední blízkosti jámy Jindřišky byla zjištěna mohutná rudní čočka, která do 160 metrů obsahovala hlavně antimonit, hlouběji zlatonosné křemeny. Tato čočka byla velmi intenzívně exploatována od konce 70. let do poloviny 80. let, což uvedlo jámu do velmi chatrného stavu. Tato bohatá čočka vedla na počátku 80. let k založení štoly Emily. Ta byla ražena s přestávkami do roku 1908, kdy se dostala do vzdálenosti 852 metrů. V práci na štole se pokračovalo od roku 1916. Celkem byly tedy na Kobylské žíle zjištěny a rubány tři čočky: první antimonitová, ve 100 metrech od ústí štoly v délce 20 metrů o úklonné výšce 30 metrů; druhá, také antimonitová, ve vzdálenosti 345–410 metrů v hloubce 25-85 metrů; a třetí na Jindřišce, jdoucí téměř do hloubky 280 metrů, obsahující vedle antimonitu i zlatonosný křemen. 54

Když se nepodařilo Kittlovi zachránit se konkurzním řízením, hledal kupce. Důl koupil roku 1890 A. Šrůt a obratem ruky jej prodal za 680.000 zlatých Milešovské důlní a hutní akciové společnosti s kapitálem 1 mil. zlatých. K majetku nového těžařstva patřily jámy Marie, Otto a štola Emilie a od roku 1892 Jindřiška. Následujícího roku byla založena u Krásné Hory ještě Nová jáma. Těžařstvo zmodernizovalo důlní a úpravárenské zařízení a provedlo otvírku tří nových čoček, jež se staly základem rozmachu. Podnik, který zaměstnával až 1000 lidí, těžil ročně 1500 t antimonitu a vyráběl kovový antimon, antimonium crudum, antimonové sklo, kysličník a antimonovou mouku. Od roku 1892 se získávalo zlato z kyzových a křemenných šlichů a amalgamací a od roku 1893 i z antimonu a antimonitu. Extrakce byla velmi nehospodárná, neboť z obsahu 31 g/t Au v antimonitu se získalo jen 15 g/t Au a zbytek šel do strusky. Doly byly dočasně největším výrobcem zlata v monarchii. Přes tyto úspěchy bylo podnikání pasivní a tak došlo roku 1899, kdy byly vyrabovány vyřízené rudní čočky, k zastavení práce. Nejvýznamnější žilou krásnohorského úseku, známého v 16. století jako Zlatý Kohout, byla jitřní žíla Mariina či Krásnohorská, mocná 50–600 cm. Otevřena byla Novou jamou, Mariinou, Ottovou a jamou na Puši. V tomto úseku se pracovalo do roku 1901; k obnovení prací došlo v letech 1920–23. Na úseku jámy Nové a Marie byly zastiženy celkem tři čočky, a to jedna se zlatonosným křemenem o obsahu 20–40 g/t Au v prostoru 150-250 metrů východně od Marie a v hloubce 80-110 metrů, druhá čočka, a to většinou antimonová, byla asi 200 metrů západně od Marie a třetí byla asi 380 metrů dále k západu. Z Ottovy jámy byla vyřízena jedna čočka asi 120 metrů západně od jámy s křemeny o obsahu 20–50 g/t Au. Poslední krásnohorská jáma na Puši byla založena roku 1900 na území mezi starými pracemi, ale roku 1919 byla zastavena. Další úsek, kde pracoval Kittl, byl Jamný, známý již v 16. a 18. století. Byla tam zjištěna menší antimonová čočka. První etapa prací na Jamném skončila roku 1893, když se zjistilo, že antimonit se rychle vykliňuje. Práce byly obnoveny roku 1917. Po zániku milešovské akciové společnosti se ujala roku 1900 podniku Rakouská antimonová společnost, která byla převedena do Londýna pod názvem Austrian Antimony Works Ltd. Těžařstvo paběrkovalo zbytky rudy na krásnohorských jamách a hloubilo jámu na Puši; koncem roku 1901 byla práce zastavena. Roku 1903 koupil doly pařížský bankéř Myrtyl Rose a Co., obnovil činnost na Puši a štole Emilii, ale i on zastavil roku 1909 práci. Teprve když koupil doly roku 1912 Z. Metzl, začaly se zpracovávat od roku 1914 staré haldy. Roku 1919 získaly dolový majetek České montánní podniky, za nimiž stála banka Union. Tato společnost pracovala na Marii a Kobylské žíle do roku 1923, kdy byl provoz zastaven. Pokusy o zainteresování státní báňské správy do dolování roku 1930 a později ztroskotaly. Průzkum revíru byl obnoven po druhé světové válce. Po pokusech na Brtevníku se začalo se zmáháním jámy Marie a Nové, i Otto a Puš. Mezi těmito jamami byla založena roku 1955 jáma Milan. U Podmok byly zmáhány štoly Emil a Emilka. Těžba však byla málo rentabilní a v 80. letech byla těžba s konečnou platností ukončena. Jak patrno z celkového vývoje dolování, bylo původně předmětem zájmu pouze zlato, a proto se dolování omezilo na rýžování, a hlubinné dolování na úsek krásnohorský a brtevnický. Staří se omezili na oxidační a cementační pásmo s ryzím zlatem, a na zlatonosné pyrity a arzenopyrity. Když se začalo v 19. století s obnovou dolování v milešovském úseku, soustředil se zájem na antimon a zlato bylo zanedbáváno, i když bylo známo již Jokélymu, že i milešovský antimonit je zlatonosný a že je přirozeně zlatonosný i pyrit a křemen. O zlato se nezajímal v 70. a 80. letech ani Kittl, ale začala mu být věnována pozornost s přesunem dolování na východ, do úseku krásnohorského a brtevnického, kde rostl obsah zlatonosných křemenů v žilovině. Roku 1892 byla vypracována Dürichem metoda extrakce zlata z antimonu a roku 1893 byla zavedena do provozu. Na základě obsahu zlata počítal Heveroch s průměrným obsahem 15 g/t Au a s 55

mocností 80–100 cm, a těžbu pokládal za rentabilní při obsahu 5 g/t Au. To byly ovšem odhady nadsazené. V období 1893–1900 se vyrobilo 439,6 kg zlata, v období 1705 až 1727 13,4 kg, to je celkem 453 kg zlata.

CZECH MINING CLUB 2005

Krásná Hora Krásná Hora, město v politickém okresu Sedlčanském, náležívala k panství Chlumeckému. Již v dávných dobách byla Krásná Hora horním městečkem, počítávala se k hornickému okresu Jílovskému a náležívala rodině zvané z Krásné Hory, která dle hr. Kašpara Sternberga roku 1410 založila jakési nadání na tamní faru. Zdali rodina tato anebo v té době dokonce již králové – praví dále hr. Sternberg – hornictví tam provozovali, není známo. Prvně se Krásná Hora témuž slavnému spisovateli hornicky objevuje v listině krále Jiřího z Poděbrad z roku 1461, kterouž se městu Knínu nové právo horničné uděluje, a Krásnohorští se svými právy se odkazují do Knína, kam prý obyčejně své zlato odváděli. Pak po celé století o tomto horním městečku není řeči. Objevuje se však zvláštním způsobem opět v reskriptu krále Maxmiliána z roku 1567, který pojednává o jakési výměně Krásné Hory, která prý dvorní komoře nebyla ohlášena, a protože prý Krásná Hora byla kdysi bohatým zlatodolem nejen v horách (dolováním), ale také v rýžích (zlata vypíráním), má se tam vyslati k vyšetření náležitě instruovaná komise. I vyšetřilo se, že při dotčené výměně zeměpanská práva horní byla patřičně vyhrazena. Těžaři Krásnohorští se pak generalním nařízením královským z roku 1568 berou v ochranu, poukazují se na horní řád Jáchymovský, a mají své zlato i na dále do Knína odváděti. Že se u Krásné Hory druhdy (před válkou třicetiletou) pilně na zlato dolovalo i rýžovalo, dosvědčují hojné zbytky toho dolování, zejména strže starých šachtiček i jiných hornických děl, které však, ač na mnohých místech jsou rozptýleny, sáhají všude jen do nepatrné hloubky. Již pověstný Lazar Ecker podává roku 1592 o Krásné Hoře zprávu, že na blízku se objevuje mohutná ruda antimonová, avšak dotčené staré hornické práce tomu nasvědčují, že před válkou třicetiletou nevšímáno si této rudy, ba že byla jakoby bezcenná odkládána, a hledělo si pouze zlata. Je pravdě podobno, že zlata bylo na zemském povrchu a nehluboko pod povrchem v některých místech více soustředěno, nežli se ho nyní nalézá ve značnější hloubce. Ve velkém množství však nahromaděno asi nebylo, proto ale přece lze uvěřiti, že tu dobýváním zlata zaměstnáno bývalo okolo 300 horníků. Pokusy dalšího dobývání zlata u Krásné Hory prováděly se i také po válce třicetileté. Ještě roku 1710 byl prý tu horní inspektor knížete Lobkovice, avšak doly potom zahálely téměř zcela. Ku konci 18. a na začátku 19. století staly prý se opětně některé pokusy, otevříti stará díla, ale protože se práce nevyplácela, upuštěno pak od ní nadobro. Přes všechen úpadek, který doly Krásnohorské ve příčině někdejšího dobývání zlata – jako mnohé jiné - byly utrpěly, byla jim přece jakási, a to nikoli nepatrná budoucnost hornického požehnání vyhrazena, a to pozdějším i posavadním dobýváním rudy antimonové, která se tam objevuje v žílách dosti pravidelných – v týchž žílách, ze kterých staří horníci dobývali zlata, nechávajíce antimon stranou.

56

Ruda antimonová i antimon kov je již po delší dobu i přítomně na více místech okolí Krásnohorského hlavním předmětem hornického dobývání, jehož vedlejší výrobou bývá ročně 10, 20 i více, někdy však také méně kilogramů ryzího zlata. O dotyčných hornických podnicích u blízkého Milešova, u Proutkovic, u samé Krásné Hory a nejnověji u Sedlčan pojednáme zevrubněji (též v příčině hornicko – geologické) v kapitole o antimonu.

Vrch Hotětín – významná geologická lokalita (místní znají spíše pod názvem Kolečko) Všeobecná charakteristika Katastr: Zadní Chlum Lokalizace: Vrch Hotětín /kóta 579/ 2 km východně od Kosobud Charakteristika objektu: Zalesněný vrch se skalními výchozy Geologie Geologická charakteristika: Lokalita s nejmocněji a velmi typicky vyvinutým bazálním členem krašovického souvrství sedlčansko-krásnohorského metamorfovaného ostrova. Odkryty vulkano-sedimentární, živci bohaté bazální klastické horniny /slepence, metaarkozy/, které svědčí o paleozoické /nepochybně ordovické/ transgresi přes silněji metamorfně postižené horniny svrchnického souvrství /odkryty v sz.výběžku vrchu/.Jako celek jde o příklad litologického vývoje, transgrese, metamorfního postižení a svědectví kyselého vulkanismu v horninách pláště středočeského plutonu. Regionální členění: Soustava: Český masiv – krystalinikum a prevariské Region: ostrovní zóna středočeského plutonu

paleozoikum Oblast: středočeská oblast (bohemikum)

Ochrana a střety zájmů Stupeň ochrany: Geologické lokality doporučené k ochraně Důvod ochrany: Lokalita s typicky a nejmocněji vyvinutým bazálním členem krašovického souvrství v rámci metamorfovaného paleozoika pláště středočeského plutonu. Témata: petrologie; stratigrafie Střety zájmů: bez střetů Popis střetů zájmů: Zatím nehrozí, lokalita zalesněna Literatura: Chlupáč I./1989/: Stratigraphy of the Sedlčany-Krásná Hora Metamorphic Islet in Bohemia /Proterozoic? to Devonian/. Čas.Mineral.Geol.,34:1-16.Praha. Chlupáč I./1991/: Nově navrhované chráněné geologické lokality v okolí Sedlčan a Krásné Hory.-Čas.Miner.Geol.,36,163-173.Praha. Zpracování a aktualizace: Zpracoval(a): Chlupáč Ivo, PřF UK Praha, 21.11.92

Podnikání v obci v roce 2010 Zelenka Karel starší podniká v oboru zemědělská výroba od roku 1993. Podniká ve sdružení se společníky Volf Jiří, Zelenka Karel mladší a Šťastný Vladimír, jejichž firma je v současné době největším zemědělským podnikem v katastrálním území Zadní Chlum a Kosobudy. Sdružení obdělává 236 ha půdy, z toho je 42ha vlastních a 194 ha pronajatých. Chová hovězí dobytek okolo 200 ks jak na výrobu mléka, tak i na maso. Rostlinná výroba je zaměřena na řepku, kukuřici, pícniny a obilniny pro vlastní potřeby výkrmu dobytka. Z historie firmy: V roce 1993 začal p. Karel Zelenka starší spolu s p. Jiřím Volfem podnikat po vystoupení ze 57

ZD Klučenice, se dvěma starými traktory a několika ha vlastní půdy. Od restituentů si pronajali vrácený Kosobudský kravín a od dalších restituentů část hovězího dobytka a zemědělskou půdu. Dobytek i kravín postupně splatili. V roce 1995 přišel do firmy třetí společník Josef Volf. V roce 1998 přišel do firmy společník Vladimír Šťastný a v roce 1999 Karel Zelenka mladší. Okolo roku 2004 Josef Volf odešel do plného invalidního důchodu, jeho podíl mu byl firmou vyplacen. Firma od založení postupně nakupovala zemědělské stroje, pronajímala si další pozemky a některé i koupila. Byla ke kravínu přistavěna nová mléčnice s vybavením a centrálním dojením. Kravin je v současné době na obě strany zásadně rozšiřován pro volné ustájení. Byla vystavěna velká hala pro pastevní dobytek. Další velká hala byla vystavěna pro zemědělské stroje. Ke štítu slaďáku byl přistavěn velký přístřešek pro ustájení jatečných býků. Celá živočišná výroba se modernizuje podle požadavků EU. Byly ohraženy rozsáhlé pastviny, na nichž se pase mladý a jatečný dobytek. Vystavěna byla i velká dílna na opravu zemědělských strojů. V současné době, kromě pronajaté zemědělské půdy je již vše ve vlastnictví firmy, jíž tvoří čtyři společníci. Firma se stále postupně úspěšně rozvíjí. Štemberk Josef podniká v zemědělství od roku 1999 na 23,48 hektarech, z toho má 10 ha pronajatých. Zabývá se chovem hovězího dobytka v počtu okolo 30 ks, s ročním obratem 400 000 kč. Mechanizace: traktor se sběrákem, rotační sekačka, obracečka, shrnovačka. Pecka Stanislav podniká v oboru zemědělství, chov hovězího dobytka na maso. V zimním období zajišťuje pro obecní úřad Klučenice prohrnováním sjízdnost místních komunikací. Šťastný Jiří podniká v oboru truhlářství, klasické, stavební, nábytkové. Sídlo firmy má v Milešově, dílny v Kosobudech, vybavené všemi potřebnými stroji. V roce 1992 se vyučil truhlářem a začal pokračovat v rodinné tradici práce se dřevem. Jako truhlář pracoval 1 rok v truhlářské dílně JZD, pak čtyři roky v truhlářské firmě Hejna Voltýřov. Krátce také v truhlářství v Dobříši. V roce 1997 založil vlastní firmu. Začínal v dílně v Milešově na strojích svého otce, který na živnostenský list prováděl již od konce osmdesátých let truhlářskou výrobu. Dílnu v Milešově, podstatně rozšířil přestavbou a přístavbou a postupně ji vybavil stroji. Pro nemožnost dalšího prostorového rozšiřování dílny, koupil od restituenta bývalé truhlářství JZD v Kosobudech, které přestavěl a rozšířil na dvě dílny. Jednu pro klasickou truhlářskou výrobu z masivu a druhou pro nábytkovou výrobu z lamina. Obě dílny jsou vybaveny všemi potřebnými stroji. Firma se stále zdokonaluje, zúčastňuje se výběrových řízení. Dlouhodobě spolupracuje a plní zakázky s pozemkovým fondem Praha a Báňským úřadem Praha. Provádí také zakázky drobnějších zákazníků. Připravuje se výstavba lakovny. Pohostinství: „Peklo horoucí“ Jan Melichar hostinec s výčepem, venkovní terasou a salonkem pro 30 osob a tanečním sálem pro 120 osob s možností pořádání akcí a oslav. Je to čilá vesnická víkendová hospůdka s pořádáním tanečních zábav a kulturních akcí. V Kosobudech má také sídlo internetový obchod s bižuterií www.handwork.cz v č.p.22, který provozuje p. Sovová Lucie, s kamenným obchodem v Příbramské Pražské ulici 6 v prvním patře. Ještě před pěti lety zde byla Zámečnická provozovna firmy „DUVAL profi“, nyní již opuštěná, zabývající se výrobou a montáží zámečnických výrobků.

Zemědělská Klučenice a.s. s tímto právním statutem hospodaří od 1. 1. 1998. V 60. letech minulého století byla postupně založena, JZD Milešov, Klučenice, Klenovice, Přední Chlum, Voltýřov, Zadní Chlum, Kosobudy a Koubalova Lhota. Následně se pak slučovala v JZD Klučenice, JZD „ORLÍK“ Milešov nad Vltavou, JZD Kosobudy a JZD Koubalova Lhota. K 1. 1. 1976 byla tato družstva sloučena v JZD „Orlík“ se sídlem v Klučenicích. V prosinci 1992 bylo transformováno na ZD „ORLÍK“ se sídlem v Klučenicích. K 1. 1. 58

1998 došlo k převodu majetkových podílů postoupením pohledávek členů dle občanského zákoníku do současné a.s. Základní informace: Základní kapitál Zemědělská Klučenice a.s. činí 47 159 tis. Kč a je rozvržen na 6 110 ks listinných akciích na jméno. Zemědělská Klučenice a.s. hospodaří na 1630 ha zemědělské půdy na základě nájemních smluv s vlastníky půdy. 70% půdního fondu je orná půda, zbývající půda jsou louky a pastviny. Půdní držba je především v bramborářsko – ovesné oblasti a v členitém terénu středního Povltaví. Podnik se specializuje na produkci mléka, odchov březích jalovic holštýnského plemene a chov krav bez tržní produkce mléka. Zemědělská Klučenice a.s. chová 1 100 ks skotu. V rostlinné výrobě je to pak produkce řepky, krmných a potravinářských obilovin a objemná krmiva pro živočišnou výrobu. Zemědělská činnost podniku je částečně limitovaná rozsáhlým rekreačním ruchem v okolí orlické přehrady.

Pár slov na závěr: Toto povídání bylo dokončeno 16. října 2010. Snažil jsem se, aby toto povídání bylo co nejvíce pravdivé a v mnoha případech i autentické. Autor vlastním nákladem vytiskl jeden výtisk pro přátele a známé, kteří svými vzpomínkami pomohli ke vzniku tohoto povídání. Stáhnout a přečíst si jej lze také na www.kosobudy.eu v sekci historie Bude také přidán do zeměpisného rejstříku na www.ceskearchivy.cz

59