Tržní hodnota jednoho života
OVERTURA Scéna je tmavá, prostorem probleskují světelné linky a zaznívají útržky telefonních hovorů z jedoucích automobilů (zvuk motorů a kolísající signál). „Tady Orel, tady Orel, volám Kačenu,“ Eva Fáberová se snaží navázat spojení. Chvilku je slyšet jen šum. Potom se ozve Katka Skálová: „Tady Kačena. Halo... Tady Kačena...“ „No konečně, Kačíku... Tady Orel, kde se nacházíte?“ Krátká odmlka. Pak Katka rezignovaně: „Tak ti mám takový neblahý pocit, že v zádeli, Orlíku. Už někdy před hodinou visela nad silnicí cedule, že na Rab je to třicet kilometrů a od tý doby nic.“ „A kde jste?“ „Tak přesně tohle nevím, Evi. Prostě někde na dálnici na Split.“ „Co je napsáno na tabulích?“ ptá se Evy Viktor Fáber. „Co je napsáno na směrovkách?“ zopakuje Eva. „Naposled bylo něco jako Primoš...?“ „Primoš co? Ztrácíš se mi. Není tu signál...“ Vrčení, ztráta signálu. Rozjařený mužský hlas. „Dobrý den, jak se máte, pane Fáber...“ „Manžel řídí... kdo volá?“ ptá se Eva. „Broker family...“ „Broker co..?“ „Vypni ho!“ řekne rychle Viktor. „Cože?“ „Vypni ho! Na displeji máš napsáno NE, to znamená nebrat!“ „Nedívala jsem se... Ale ty koukej na cestu...“ „Máte u nás milion. Jen pro něj sáhnout. Tak co tomu říkáte?“ rozjařený mužský hlas. 2
„Štěnice... Už jim to nezvedej...“ sykne Viktor. „Snad se toho tolik nestalo...“ „Jak nestalo? Dvacka za rauming ve větráku!“ Do třetice zazní dotčený ženský hlas: „Kačenko, Kačko... Slyšíš mě?“ „Špatně...“ odpoví Katka. „Napsala jsem ti už dvě zprávy a ty neodpovídáš...“ „Stalo se něco?“ „Co by... Ale nevíš náhodou, co nebo kdo je Homér?“ „Mami, prosím tě, jsem v Chorvatsku na dálnici, je už skoro tma, plno tiráků a strašně prší...“ „Kristepane, tak hlavně dávejte pozor na cestu, holka, ty jejich tiráci jezdí jak šílení... A ten Homér je látka nebo básník?“ „A není to mohér?“ „Ne, Homér.“ „Tak básník, mami. Básník.“ „Aha... Tak vám tam prší... Tady taky prší. Co jste odjeli, tak prší...“ Zvuky se ztrácejí, rozsvěcuje se scéna.
3
PENZION ŽAL Zvony kostela Svatého Petra v sousedství penzionku majestátně odbíjejí osmou večer a spolu s tvrdým anglickým technem znějícím z rádia vystřídají echa hovorů. Do malého prázdného lokálu ze dveří z kuchyně vstoupí majitel penzionu Marko, puntíčkářsky doladí podle zvonů stojací hodiny a přimhouřenýma očima se popase pohledem na svou útulnou kavárničku. „Lepa. Vredno lepa...“ pochválí ji gestem posílajícím hubičku. Vyzkouší změkčené panty lítaček, čidlo na zvedání lustru, zmáčkne gumové stínidlo lampy a potom na rádiu přeladí techno americké hitparády na národní stanici Hrvatska. Tady hrají typickou chorvatskou lidovou. Zvedne ruku, zajuchá si do rytmu a přidá se i ke zpěvu. Na stěně vedle baru otočí velký dominantní board s kozatými modelkami a s anglickým nápisem Yamay heat a obnaží zadní stranu tabule s růžolící dívkou v chorvatském kroji s nápisem Ťopla piča. Otočí i další americkou reklamu s logem Coca cola cold a snědými dívkami a obnaží zadní stranu tabule s naducanou dívkou v plavkách a s chorvatským nápisem Hladna piča. Zvenčí šumí déšť. Marko dojde k oknu a zachmuřeně se zadívá ven. A rázem má po náladě. „Kiša...“ teskně si povzdechne. Musí přivřít okenice, aby dešťové kapky nezatopily parapety. Drobné stříkance puntíčkářsky vysaje jídelním ubrouskem. „Kiša...“ vzdychne poněkud znechuceně, zavrtí hlavou a praští nacucaným ubrouskem, až to pleskne. Píseň v rádiu končí. „Dobar večer, dobar dan, vsem vam želi Slobodan!“ ozve se moderátorův hlas. „Želame my vsem, koe dolazili, solnce v nutri.“ Marko skepticky máchne rukou a kontroluje množství čiré lozy a zlatavé medovice v karafách. „Sutra bo kiša ravno,“ hlásí Slobodan. Marko vysype led z výměníku, pečlivě rozděluje kousky utěrkou a pěstí zahrozí k oknu: „Kiša, jebemtiboga!“ 4
Nad strmými vrchy Svatého Petra vzápětí oslnivě zableskne a následně praskavý hrom rozdrnčí okenní tabule i skleničky na věšáčcích. Soška světce a ostrovního patrona Svatého Petra visící nade dveřmi z vinárny do horních pokojů spadne na podlahu. Marko ji váhavě zvedne a znovu pověsí. Zběžně se pokřižuje, vyčítavě pohlédne ke kostelu, pro jistotu se otočí zády k hoře a uleví si: „By neskadil sa...“. Hrom práskne znovu, již mírněji, pak venku prásknou dveře od auta a do kavárny vběhnou z deště manželé Fáberovi. Eva visí Viktorovi na ruce, nesou jen příruční zavazadla. „To ale byla prda...“ uleví si Viktor a teprve teď zvedá hlavu, vtaženou mezi ramena. „Gospa Eva, gospod Viktor...“ Marko upřímně srdečně oba vítá. „Kako je? Dobro?“ „Dobro, Marko,“ odpovídají manželé. „A kako ty?“ „Dobro,“ Marko koukne přes okno. „Saša dolazi?“ ptá se a nalévá na přivítanou Evě medovici a Viktorovi lozu z karafy. Viktorovi (po krátkém němém ujištění se) přidává klíšťkami kostky ledu. Manželé se po sobě tázavě podívají. Viktor neurčitě přikývne a zároveň pokrčí rameny. „Danes?“ ptá se Marko. „Ztratili jsme spojení...“ odpoví Eva zdráhavě. „Potratili signal...“ Viktor znovu pokrčí rameny. Marko je těmi zjevnými rozpaky trochu znepokojený a zaražený. „Sobe ima otvorene,“ ukáže ke stropu a couvá do kuchyně. „Samo malo za vas zajest...“ Fáberovi zůstanou sami. Eva si vydechne a zvolna prochází vinárnou, dotýká se známých věcí a věciček a nostalgicky se rozhlíží. „Je to balzám na duši. Takový pohlazení. Žádné reklamy, anglické nápisy, techno...“ ukazuje na tabule i na rádio. „Ťopla piča, hladná piča, Dubrovnički trubaduri... Zůstali sví... Poslední Slované. Mohla bych tu žít. Nekoupíme tady konečně už nějakou tu kuču, Viktore?“ zasměje se. 5
Viktor neodpoví. Je stále zvláštně zachmuřený, stojí nehybně, drží sklenku, nepřítomně upíjí. Eva ho vezme za ruku a vede ho k francouzskému oknu s výhledem na moře a průchodem na terasu. Tam ho políbí a otočí se ke krbu, vedle kterého visí na zdi zborcená tenisová raketa. „Nemůžu si na to zvyknout... Celý rok mi to připadá naprosto absurdní, ale zrovna teď tady úplně nejvíc. Neměl bys to Markovi říct?“ Viktor bezradně pokrčí rameny. „Nevím jak...“ Eva mu stiskne ruku. „Jako by to bylo včera. Je mi to strašně líto,“ řekne. Viktor opětuje stisk. Eva si povzdechne a vzhlédne. „Půjdu nahoru,“ vezme příruční tašku. „Vybalíme ráno. Máš unavené oči... Nechceš si chvíli odpočinout?“ dodá významně. „Počkám tady. Musí už každou chvíli přijet.“ „Necháme jim ten s výhledem na moře, hm? Petr na tom vždycky lpěl...“ „Samozřejmě,“ přitaká Viktor nepřítomně. Eva se na něho upřeně zadívá. „Tebe to rozmrzelo, Viktore. Nechtělo se ti sem jet,“ konstatuje a evidentně by ráda slyšela opak. Viktor chvíli mlčí. „Upřímně řečeno - moc se mi to nehodilo,“ připustí. Eva ho obejme. „Jsme snad přátelé,“ řekne domlouvavě. „Petr musí být úplně na dně. Katka mi to do telefonu ani nechtěla říct. Ale byla strašně ráda, že se tady setkáme. Kdo jiný než my bychom jim měli v téhle situaci pomoct. Spousta lidí se k nim otočila zády... Jsme opravdoví přátelé. A těch nám moc nezbylo...“ „Ne, je to v pořádku, fakt,“ ujistí ji Viktor. Eva ho s vděčným úsměvem políbí a odejde. Viktor úzkostně vydechne a kopne do sebe panáka lozy. „Moc že jich nezbylo?“ pronese k publiku. „Skoro nikdo nezbyl. Vlast6
ně vůbec nikdo...“ dojde k místu, kde visí tenisová raketa. „Na tebe čekali, kamaráde. A pořádně se na tebe vybavili. Kdo to teď všechno vypije?“ Do lokálu vstoupí Marko, nese podnos se studeným občerstvením. „Malo zajest, Viktor...“ přátelsky zve. Vezmou si. Mlčky chutnají. „A zapiť...“ Marko doleje Viktorovi sklenku. Napijí se a popadnou dech. Marko zavzpomíná: „Koliko godina ty už tu, Viktor... Deset? Dvenáct...?“ „Patnáct.“ „Da ne!“ nevěří Marko. „Ale jo. Letí to.“ „Petnajst... A děti fajn?“ „Fajn.“ Marko z Viktora cítí jakousi nepohodu. Zjevně ho to mrzí. „Něco tu ne dobro, Viktor,“ konstatuje. „Ta kiša, jebemboga?“ Nad Svatým Petrem se zableskne a třískne hrom. Kříž nade dveřmi spadne. Marko jej zvedne, znovu zavěsí a hodí hlavou: „By neskadil sa.“ Práskne znovu, smířlivěji. „Kiša mi nevadí,“ říká Viktor. „ Ani náhodou. Dobro je tu, Marko...“ Nalejou si, a než si připijí, zvenku zabublá auto. „Saša...“ ožije Marko. Viktor zavrtí hlavou. „To je Petr,“ řekne. „Petr Skála. Taky bezva kamarád.“ „Ale ima jen dve sobe... To ty znáš...“ „Já vím. Dvě stačí. Saša nepřijede.“ „Za kaj?“ zamračí se zklamaně Marko. Viktor neodpoví, protože se otevřou dveře a z deště vběhnou dovnitř Skálovi. Katka visí Petrovi na ruce, nesou jen příruční zavazadla. „To ale byla prda!“ uleví si Petr a radostně bouchne Viktora do ramene. „Nazdar, draku!“ „Čau, chlape,“ zdraví ho Viktor. Marko krátce přemítá, pak pokrčí rameny a rozhodne se. „To ale byla prda!“ snaží se způsobně opětovat domněle nový český 7
pozdrav, ustoupí a čeká, až skončí přivítání. Dolů do lokálu seběhne Eva, Petr ji obejme. „No Evino... Co s ní děláš, Viktore, že tak kvete?“ „Dobře se o ni stará, co, Viky?“ usměje se Katka a obejme Viktora. Bouchání do ramen, líbání. „Katka, Petr a Marko, náš pan domácí,“ představuje přítomné Eva. Marko nalije lozu. Petr přičichne a omluvně se usměje. „Sorry, vím, že je to nebeský pití, ale lozu ne. Nedávno jsem se z ní neskutečně ztřískal a už ji nemůžu... „ „A dáš si co?“ ptá se Viktor. „Když tak jen malinko. Nebo vizourek kdyby byl...“ zaprosí Petr. „Visky ima,“ reaguje Marko. „Tak nějakýho pokud možno hodně nad hrobem. Starý pán. Fousy...“ ukazuje Petr se smíchem Markovi. „Dvenajst godina. Čivas. Može, gospod?“ „Čivaska? Dvanáctiletka? Skvělý. Može, hospod, to víš, že može.“ „Tady se ale pije domáča piča,“ zdůrazní s úsměvem Eva. „Taky bude,“ Petr ji rozjíveně znovu obejme. „Koukám, že ta zavilost pro folklor ti zůstala, ale já raděj vizoura.“ „A kde jste vůbec byli tak dlouho? Dusili jste se mořskejma obludama?“ usmívá se Eva. „Kdyby,“ máchne rukou Katka. „To víš, že bych něco k jídlu unesla, ale s ním..? Na dálnici usnul jak špalek. Jedu a koukám, kde je odbočka na Rab, to jak jsi zrovna volala... No a ono nic. Pořád nic. A najednou cedule Split. Tak jsem ho probudila, otočili jsme to a jeli zas zpátky.“ „Najeli jsme si skoro tři sta kiláků...“ postěžuje si Petr. „To ti tiráci. Děs. Museli mi před odbočkou na Rab zakrýt směrovku.“ „A že jsi neřídil?“ Eva potřese hlavou a podívá se na Petra. Marko přinese visku a naleje panáka. Petr mu naznačí, ať nechá lahev na stole. „Bez řidičáku v Chorvatsku?“ zdůrazní. „Počkej, pas ti vrátili a řidičák ne?“ nechápe Viktor. „Řidičák mu ani nesebrali. Až dneska cestou,“ vysvětluje Katka. 8
„Cože? A proč, prosím tě?“ zajímá se Eva. Petr se provinile pošklebuje, když Katka odpovídá. „První ještě naši u Humpolce. Jel skoro dvě stě a navíc se honil s tím jejich měřicím pasátem.“ „V tom dešti?“ Eva si poklepe na čelo. „Mám čtyřkolku. Ta sedí jak prdel na hrnci. Ale stejně mě nedohnali. Drapli mě až před Brnem. Čekali na mě s druhým auťákem před výjezdem na Hatě a na silnici roztáhli takový ty ocelový ježky. Všechny čtyři gumy okamžitě v háji. Ale za půl hodiny to bylo přezutý, podle mýho jsou domluvený s místním servisem.“ „A pak ho chytli Rakušáci před Grazem. Naměřili mu sto osmdesát...“ „Měřili z vrtulníku a lapli mě u mýtnýho,“ vysvětluje Petr. „Dali mu tři sta euro pokuty a razítko do pasu. Zpátky abysme jeli přes Španělsko. A poslední řidičák mu sebrali už tady v Chorvatsku za Malou Kapelou. Chtěli ho zavřít, ale naštěstí měl to triko...“ Petr rozepne větrovku a ukáže třičko Dinamo Zagreb. „Tak se sem těšil, že si ho navlík už ráno doma. Ale pokutu samozřejmě platil taky,“ pokračuje Katka. „A taky u mýta. Dávám jim tři eura za dálnici a oni že musím přidat tři stovky...“ „Takže ho nechali jen Slovinci. Jak by řekla máma, cesta za sto bodů.“ „Za čtrnáct určitě. Ale můžeš si je odepsat v Mostě na polygonu...“ podotkne Eva. „Tak na ty dopravní body jsem alergickej. Jak někde na pionýráku. Za úklid, za vyčištěný boty, za básničku, za nástěnku...“ „Moment, a tys měl tři řidičáky?“ zarazí ho Eva. „S nejvyšším dopravákem jsem byl dva měsíce na vazbě.“ „Ty jsi seděl s ministrem?“ podiví se Eva. „S náměstkem,“ odpoví Petr. „Ale má ještě o pět cenťáků víc.“ „S ministrem sedět teprve bude,“ poznamená Katka. „Víte co? Kašlem na ministry!“ Petr rozjařeně tleskne. „Kurňa, Fábeříčci, já jsem tak rád, že jsme zase spolu...“ Chorvatská hudba zesílí, zrychluje, scéna se setmí a hudba graduje. 9
PŘED PŮLNOCÍ Hlasitou hudbu vystřídá tichá noční náladovka. Scéna se rozsvítí do intimního osvětlení. Na stole je prostřeno jídlo, lahve s pitím. Blíží se půlnoc. Šumění deště se mísí s teskným hukotem mořských vln narážejících na břeh pod terasou. Naše čtveřice přichází z terasy, sklenky v rukou. Všichni čtyři jsou viditelně v dobré náladě. „Nádhera. Boží. Na širý moře můžu koukat hodiny. Tohle jsem potřeboval. Moře, výhled, volnost,“ libuje si Petr. „Ještě kdyby tak nechcalo...“ „Přes noc se vyprší a ráno bude modro,“ usuzuje Katka. „Říkal jsi, že Rab má nejvíc slunečných dnů v roce v celém Chorvatsku...“ koukne na Viktora. „V bedekrech to píšou. Ale bacha, vedoucí zájezdu nejsem...“ Viktor varovně zvedne prst. „To bylo předloni,“ vysvětluje Eva. „Byla tu s námi Miládka. Lilo zrovna jak dneska. Ale už tři dny v kuse. Snad každou hodinu chodila za Viktorem naříkat: Ono prší, Viktore. Jak to?“ napodobuje ji. „No jo, jak to, Viktore?“ rovněž napodobí se smíchem Petr. „Pro mě za mě může lejt celý týden...“ praví Katka. „Strašně jsem se sem těšila. Po tom všem...“ Marko nese další tác s pochutinami. „Tak tohle už ale ne...“ zaprotestuje Katka. „To gratis,“ informuje takřka omluvně Marko. „Když tady prší celý den, tak je jídlo a domáča piča...“ zdůrazní Eva slovo domača a varovně ukáže na lahev visky, „grátis,“ vysvětlí. „Domácí piča je snad zadara všude, ne?“ poznamená Petr. „Když je ženská blbá, tak možná,“ opáčí se smíchem Eva. Marko postaví jídlo na stůl. „Ale já sem přijela zhubnout...“ povzdychne Katka a smutně si pomačká špíčky kolem pasu. „Jen si dej. Nikdy nevíš, jestli na tohle jednou nebudeš vzpomínat a vyčítat si, že sis tenkrát nevzala,“ řekne vážně Eva. „Doufejme že už ne, ačkoliv pár dní hladu by mi docela prospělo. To10
muhle ovšem neodolám...“ Katka nabere pršut a vychutnává. „Víte, na co vzpomínám? Jak jsme sem, tenkrát ještě do Jugošky, přijeli poprvé. Kufr auta narvanej teplýma lahváčema a napěněnou bohemkou...“ „Fábeříci měli apartman s lednicí. Po pár dnech nám to i chladili...“ zavtipkuje Petr. „Když jsme se skamarádili...“ „Kolik je to let?“ nevšímá si ho Katka. „Dvacet..?“ „To přidej,“ řekne Eva. „Počkej, Péťovi byly tři a vašemu Víťovi čtyři, takže dvaadvacet. A Viktor jak vypadal nepřístupně... Balzak. A přitom byl úplně normální.“ „Jo, tvářil se, že pije rosu a snídá pel z květin...“ nasazuje Eva, aby byla zábava. „Náhodou byl bezvadnej. Všem harantům dělal šťávu do tý vaší obrovský termosky. Úplně ho vidím, jak se s ní každý ráno vleče přes rameno na pláž...“ nostalgicky vzpomíná Katka. „Míchal šťávu, aby nemusel kupovat kolu, škrťák,“ namítne Eva. „Stačilo, že musel dětem kupovat zmrzlinu. Měly povolený dva kopečky denně. Malej Viktor pravidelně ukousnul jako první špičku kornoutu a všechno mu to pak vypadlo na chodník. To bylo facek...“ „Tohle mi zrovna ty povídej,“ namítne Petr pobaveně. „Bydleli jste v baráku a my ve stanu...“ „To jo. Ale víš, jaký hrátky probíhaly třeba kolem takových koblih?“ oponuje Eva. „Cukráři je nosili po pláži, haranti řvali, že je chtěj, ale Viktor usilovně hledal peníze, počkal si, až je vyprodaj, a pak pro ně šel.“ „Tak to je síla, Viky...“ poznamená Petr. „Nedáš si radši bramborovou kaši od včerejška? Takovou trošku už nakyslou...“ kývne na Evu, která si vybírá z obloženého talíře olivy. „Pán je sečtělej...“ s mírnou ironií protáhne Eva. „Dělal jsem v kriminálu knihovníka,“ vysvětlí Petr. „Hlavně že jsme byli u moře, ne?“ Katka rázně změní téma. „ A napřesrok jsme už bydleli v apartmanu všichni. A za třetinu ceny. Pamatujete Poreč? V devadesátým? Byli jsme tam úplně sami. Hotely zavřený, kuchyně vystěhovaný vojákům, město jak po morový ráně... Zápaďáci se báli a Čechoslováci je drželi nad vodou.“ 11
„No jo, Poreč...“ povzdechne si Eva. „Kolikrát jsme tu vůbec byli společně? Pětkrát?“ „Pětkrát,“ přitaká Katka. „A kdy naposledy?“ „To je jednoduchý. Skoro na den šest let. Domlouvali jsme se tenkrát, že v červnu pojedem zase a Peťu v květnu zabásli. Rok byl ve vazbě, pak měl soud, a bylo po dovolených.“ „Šest let...“ Eva kývne na Petra. „A jak často ses dostal domů?“ „Si děláš kozy, ne?“ zasměje se Petr. „ Od nás pouštěli jedině s nataženejma brkama. Jednou za měsíc jsem měl povolenou návštěvu. Buď Káču nebo někoho jinýho.“ „A jaks to snášela ty?“ Eva se obrátí na Katku. „Jak..? To by bylo na román. Co myslíš, jak ti asi je, když ti takhle v pět ráno zničehonic vypadnou dveře z pantů, do bytu vlítne deset zakuklených chlapů s puškama, řvou jak pominutý, srazí tě na zem a ten největší si ti klekne na záda?“ „Třeba to Viktor napíše. To by byl bestseller. Ale taková chytrá příručka by byla lepší. Jak se chovat ve vazbě, jak ve výkonu, jak u vyšetřovatelů... Divili byste se, kolik lidí by to kupovalo. Jednou nohou jsme tam všichni. Stačí sednout za volant...“ Petr se pobaveně směje. „Taková sranda to zas až tak nebyla, Petěrko,“ oponuje Katka. “Všechno nám sebrali. Peníze, vkladní knížky, kreditky... Musela jsem doma vypínat topení i elektriku, a do toho přišli gauneři, že když jim budu dávat dvacet tisíc měsíčně, bude se mít Petr v kriminálu řekněme slušně. A když nezaplatím, tak se třeba nemusí vrátit vůbec.“ „Blafovali. Prostě jim nalítla,“ vysvětluje Petr. „A jak jsem to asi měla vědět? Žes mi předtím nedal nějaký to školení? Najednou bylo všechno jinak. Všechny dveře byly zničehonic zavřený. Známí se mi vyhýbali...“ Katka si povzdechne a zavrtí hlavou. Zavládne ticho. „No tak...“ prolomí je Petr chlácholivě. „Nemusí se to dramatizovat. Je to podobný jak na vojně...“ kývne k Viktorovi. „To ses obrátil na toho pravýho. Viktor na vojnu dojížděl tramvají,“ za12
směje se Eva, aby nabourala poněkud dusnější atmosféru. „Rok jsem měl vojnu na vejšce a druhej jsem byl v Ústí v redakci Vojáka...“ vysvětluje Viktor. „Ten by na normální vojnu ani nemohl,“ Eva už zase humorně ovládne debatu. „Jednou jedinkrát v životě byl z domova. Když mu bylo asi deset - to měřil už tak metr sedmdesát, měl přes padesát kilo a šedesátku čepici, což je defakto takovej menší pytel na brambory - a pořád měl angíny, poslali ho rodiče do školy v přírodě na Červený Hrádek. Byl tam nešťastnej jak šafářův dvoreček. Když všichni usnuli, vyplížil se na umývárnu, otevřel okno a volal do dáli... Maminko, přijeď si pro mě...“ „To je ale přece strašně smutný, Evi...“ rozněžní se Katka. „Párkrát tam takhle chodil naříkat, neúspěšně, no a pak si jednou v noci zabalil kufírek, slezl po hromosvodu z hradu dolů, a chytli ho až v Mostě na nádraží, když přestupoval na tramvaj domů... Skoro jako Lassie. Zdrhal pomalu přes půl republiky.“ „Nech toho, Evi, mně se chce skoro brečet...“ vzdychne Katka. „Samozřejmě ho šupem odvezli zpátky,“ uzavře Eva. „Nalej mi panáka,“ vyzve Katka Petra a stírá si imaginární slzy. „Tohle už přede mnou nikdy nevyprávěj, Evi.“ Petr si ale soustředěně balí cigaretu a nereaguje. Doleje jí Viktor. Eva skepticky pozoruje nasypaný tabák v papíru. „Zvyk z kriminálu,“ konstatuje Katka. Petr je tak zabrán do balení, že neposlouchá. „A kdyby jedinej...“ pokračuje Katka. „Někdy před měsícem, to ještě neměl pas, jsme si vyrazili na výlet do Hřenska. Lodí po labských soutěskách. V jednu chvíli nás proud zanesl hrozně blízko břehu a chlápek na přídi najednou zařval: bacha, skála!“ Petr vylítne a postaví se do pozoru. „Zrovinka takhle vylít a převrátil loď. Vytáhli nás až před drážďanským zdymadlem.“ Všichni se pobaveně smějí. „Nezdá se to, ale pěkně tam i zestárnul,“ pokračuje Katka. „Pořád se sleduje. Dvakrát denně si měří tlak a zapisuje si to do tabulek. A než jde 13
spát, obchází všechny dveře a okna, jestli všechno dobře zamknul.“ Eva přitaká. „Viktor zas takhle vyvádí se Šímou...“ Skálovi nerozumějí. Eva vysvětluje. „Máme originál Šímy, olej na plátně, a Viktor ho neustále ukrývá, i když jdeme třeba jen ulici nad nás ke Zvonku na pivo. Pak je ale línej ho znovu pověsit, takže třeba i dva tři dny je na zdi prázdný místo. Já mu říkám, chci se na něj dívat, tak ho nenos na půdu. Ne, jen někam jdeme, je pryč. Než jsme jeli, samozřejmě ho zase někam zašil. Kams ho strčil? Teď tam taky nebyl. Kde je? Ve sklepě? To sis moc nepomohl, zloději přece tyhle fígle dokonale znají.“ „A kolik koštuje?“ zajímá se Petr. Eva se jen neurčitě pousměje. Nechce se jí o ceně mluvit. „Půl mega?“ odhaduje Petr a dívá se na ni. „Mega...? Dvě...“ Eva rukou naznačí, že o tom už nechce mluvit. „Tři... Tři a půl?“ „Přihořívá,“ přece jen nevydrží Eva. Petr se podiví. „Copak není pojištěnej?“ „Nejspíš bude kradenej,“ Viktor mávne rukou. „Kradený je u nás všechno. Od Bílý Hory. A navíc sběratelům je to šumafuk...“ míní Petr. „Přesně,“ souhlasí Eva. „Takové obrazy stejně mají jen pro sebe.“ „Pěknej kousek...“ uznale kývne Petr. „Jak znám tvoji ohleduplnost k přátelům, bude nejmíň za bůra...“ Nastane zvláštní pauza. „No tak, Vikinku, co je to s tebou? Unavenej?“ Katka si všimne Viktorovy nenálady, sedne si mu na klín a přátelsky ho políbí. „Takovýho tě neznám...“ „Co by mu bylo, má kaču. Dokonce dvě,“ zavtipkuje Petr. Eva zavrtí hlavou, že to je jinak, zadívá se na tenisovou raketu na zdi a pak na Viktora. „Myslíš na Sašu...“ konstatuje. Tahle věta všechno pozmění. Všichni zvážní. Katka vstane z Viktorova klína a sedne si zpátky na své místo. 14
„Můžeme o tom mluvit?“ zeptá se opatrně a dívá se po Fáberových. „Zasáhlo nás to. Moc. Znali ho snad všichni, ale my jsme ho od vás poznali osobně. Vy jste s ním byli skoro denně, tak jste si to třeba ani neuvědomovali, ale z něj něco vyzařovalo, taková síla, převaha, charisma... Já z něj měla až trému... Nedokázali jsme tomu uvěřit. A vlastně ani teď ne.“ „Loni jsme tu byli spolu,“ povzdechne si Eva. „A týden po návratu se to stalo.“ „Je to nesmyslný...“ tiše řekne Katka. Eva přitaká a pousměje se. „Ale stejně mám pocit, že se najednou otevřou dveře a Saša sem vejde. Nebo že zavolá a bude chtít vědět, kolik má Mars měsíců nebo třeba jak se jmenoval poslední římský císař, protože se někde s někým vsadil...“ „Jak je to možný...“ šeptá Katka. „Taková nesmyslná náhoda...“ „To nebyla náhoda,“ odmítne Eva. „Nic není náhoda. To je osud. Prostě jseš v blbý chvíli na blbým místě,“ zapojí se Petr. „Náhoda to nebyla,“ zdůrazní Eva. To tvrzení vzbudí u Skálových údiv. Tázavě se podívají na Viktora. Ten zavrtí hlavou. „Nesmysl,“ sykne. „Na to by člověk musel bejt pošahanej...“ souhlasí Katka. „Už jenom ta bolest...“ otřese se. „Nebolí to,“ namítne Petr. „Sám jsem takovou bouračku zažil. Světla, rána a nic. Probral jsem se až za půl hodiny, a přitom jsem si myslel, že jsem vůbec v bezvědomí nebyl. Měl jsem zlomený tři žebra, a nic mě nebolelo...“ Katka ho pohledem zarazí a znovu se obrátí na Evu. „A proč si myslíš, že to nebyla náhoda? Nejmíň měsíc o tom psali ve všech novinách, ale nikde nic takovýho ani nezmínili, a přitom by to bylo pro bulvár sousto jako hrom... Jak jsi na to přišla?“ zajímá se. „Už jí měl plný zuby. Všeho měl plný zuby. Nevěděl, co s ní. Mladýho Sašu nenáviděla, úplně jim zničila vztahy. Tak to ukončil,“ líčí Eva. Viktor se ovládal, ale už nevydrží. 15
„Nech těch bludů. Už mi ty tvý dedukce nebaví,“ napomene ji. „Jenom proto, že něco neumíš vyhodnotit, nemusíš zuřit,“ odpoví Eva klidně. Viktor se rezignovaně stáhne a doleje si sklenku. „A co teď? Po tom, co jsem četla, to mezi vámi a tou jeho Leonou zrovna nejlepší není...“ konstatuje Katka. „To kvůli mladýmu Sašovi. Když se začali dohadovat o dědictví, Viktor se přidal k němu a ona to vzala jako projev absolutního nepřátelství.“ „A to nešlo domluvit se nějak podobrém?“ Katka se podívá na Viktora. „Pokoušel jsem se, ale je to složitý. Manželka, tedy novomanželka a taky macecha, a jedinej syn, skoro stejně starej jako ona. Samo o sobě odjištěnej granát. A jak se toho chytli novináři, všechno se nesmyslně vyhrotilo. Teď je to na nože. Oba všechny kolem přesvědčují o svým morálním nároku a shánějí podporu pro svou verzi. Je to těžký, každý má svou pravdu. Oba se ohánějí Sašou, jak co myslel a jak by si co přál, a já už si sám nejsem jistej, jak by to vlastně chtěl. Docela pochybuju, jestli bylo správný, že jsem se do toho vůbec přimíchal.“ „Bylo to správný,“ rozhodne Eva a vysvětluje. „Naše děti vyrůstaly tak nějak bezbranný, protože tátové za ně vždycky všechno řešili. Viktor se Sašou si to samozřejmě uvědomovali a jednou si slíbili, že kdyby se náhodou někomu z nich něco stalo, tak se o svý děti vzájemně postarají. Viktor ten slib musel splnit. A prostě usoudil, že je kluk v právu.“ „Četla jsem tu knížku, co napsal o tátovi, a myslím si to taky,“ přitaká Katka. „Ale některý věci jsou tam skoro neuvěřitelný. Třeba to s tou závětí... To vážně bylo tak, jak píše?“ Eva přitaká. „Tenkrát všichni zůstali po kartách u Zvonku, mladej Saša měl narozeniny. Nasávali a Viktor hrál na kytaru. Zrovna zpívali Nohavicu, Až obuju si ráno černé papírové boty, když tam vtrhla. Byla jak furie. Na kamarádíčky a na chlast máš času spoustu, ječela, ale abys konečně napsal tu závěť, na to ti čas nezbývá... Slovo od slova si to pamatuju.“ „Byla s ním za čtrnáct dní tejden a chce půlku majetku? A kluka, jeho vlastního syna, jedinýho syna, by vošulila? Ženských můžeš mít a jsou vpodstatě pořád jen cizí, ale vlastní kluk, navíc jedinej... “ Petr máchne 16
rukou. „Měl si doma udělat pořádek.“ „Vždycky jen kňourala, že jí o nic nejde, že vlastně ani neví, v jakým čísle popisným bydlí, ale pak to vzala pevně do ruky,“ pokračuje Eva. „Okamžitě vyměnila v baráku zámky, všechny účty a smlouvy o reklamě zašila a obešla si novináře, aby psali podle ní...“ „To aby snad Saša vstal z hrobu...“ zamračí se Katka. Eva významně pozvedne paži a Viktor si beznadějně povzdechne. „To víš, že to řeknu....“ Eva se rozhlédne, trochu se nakloní a ztiší hlas. „Na pohřbu se to stalo. Zničehonic...“ Viktor na protest znovu hlasitě vydechne. „Co je?“ zamračí se Eva. „Slyším to už podesátý.“ „A není to snad pravda?“ Viktor neodpoví. „No není to pravda?“ opakuje Eva naléhavě. Také Katka se s očekáváním na Viktora podívá, ten posléze rezignovaně mávne rukou. „Prostě...“ Eva se skloní a tiše pokračuje. „Když domluvili řečníci a Leona šla položit kytku, zvedl se ve smuteční síni vítr. Co vítr, vichr! Rozlítlo se okno... Fúúúú...“ ukáže. „Proletěl kolem piedestalu, pokácel svíčky a najednou, jako by nic, najednou byl zase absolutní klid...“ Skálovi se dívají na Viktora. „Byl to nějaký zvláštní poryv...“ pokrčí Viktor rameny. „Poryv? Byl tam. Prostě tam byl,“ Eva se rozhlíží, mhouří oči a opět pozvedne významně ruku. „A teď je tu taky...“ „Nech toho, prosím tě...“ chce ji zarazit Viktor. Marko se objeví ve dveřích. Nese další pití. Viktorovo gesto ho přiměje, aby zůstal stát u spojovacích dveří.. V místnosti zavane vítr. Zvedne se záclona. Málo, ale viditelně. „Je tady...“ řekne Eva tiše. „Není to trochu morbidní?“ namítne Petr. „Samozřejmě je,“ odpoví důrazně Viktor. „A proč? Víš, jak ráda bych si s ním popovídala? O Saškovi, o Leoně... 17
A dal by si s námi rakiji. Minule tady rozbil lustr...“ Eva se natáhne k lustru, ale ten vyjede nahoru ke stropu. „Dobrý...“ usměje se na Marka. Marko pochváleně přitaká, využije uvolněné atmosféry a servíruje pití. Katka se na něho podívá a naznačí, že tu další láhev visky už radši ne. „Jen to sem dej,“ přitaká Petr. Marko odejde. A pak skutečně zaduje vítr. Pozvedne závěsy, ubrusy. „Co jsem říkala...“ ukazuje Eva. „Byl tady. Prolít tu a pozdravil nás.“ „Tak čau, Sašo, měli jsme tě rádi! A pořád máme...“ zvolá Katka. Vítr se utiší. Zvláštní tíseň odezní. Všichni čtyři si povzdechnou. A je to pryč. „Ale sem na Rab jste jezdívali s velkou partou...“ poznamená Katka. „Už se nescházíte?“ Eva zavrtí hlavou a pokrčí rameny. „Jsme nějak sami. Většinou se všichni rozvedli, takže nevíš, s kým z nich se přátelit, aby ses toho druhýho nedotkla, a nakonec to dopadne tak, že se nescházíš s žádným z nich. Když to tak vemu, tak vlastně vy jediní ze všech jste zůstali spolu...“ „Protože pět let seděl...“ pousměje se Katka. „Je to zvláštní, ale nějak se to všechno rozpadlo...“ Eva přitaká. „Je fakt, že nás se spoustou lidí rozdělila doba. Někdejší známí se začali stydět chovat se jako rovný s rovným. Někomu to trvalo dýl, snažil se, ale bylo to nepříjemné. Z práce si zvykli na subordinaci, a sami od sebe ji začali respektovat. Mrzí to, ale co s tím naděláš...“ „Ale Saša asi chybí nejvíc, co...“ poznamená Katka. „Je to něco jako doba před letopočtem a po něm,“ přisvědčí Eva. „Viktor ten poslední rok vlastně nekomunikuje s nikým.“ „To víš, v padesáti těžko někoho najdeš...“ Viktor pokrčí rameny. Eva si povzdechne. „Mám uloženou jeho poslední esmesku. Trochu jsme se ten večer u nás chytli kvůli Leoně a klukovi. Nerad to poslouchal. Prásknul dveřma a za necelou hodinu přišlo tohle...“ ukáže. „Evíku, když nejde o život, jde o hovno...“ přečte Katka. „A druhý den se to stalo,“ znovu povzdechne Eva. Do ticha pípne zpráva. Všichni si prohlížejí mobily. Vzhlédne Katka. 18
„Máma. Soutěží s Novou... Otázka za třicet tisíc,“ čte zprávu: „Kdo byla slavná egyptská panovnice,“ gestem zarazí možnou odpověď. „Dávají tři možnosti. Marie Terezie, Kleopatra a nebo Vlasta Parkanová...“ Pobaveně se zasmějí. Jen Viktor nevěřícně vrtí hlavou. „To nic, ráno se mě ptala, jestli je Homér látka nebo básník. Ona to samozřejmě ví, jen chce být zajímavá. Touží po kontaktu...“ Katka mluví a odepisuje mobilem. „Tchyně a uzený...“ poznamená Petr výmluvně. „Copak bys bez ní dělal?“ ohradí se Katka vyčítavě. „Však bych si poradil.“ „Teď možná...“ Pípne další zpráva. „Předpověď pro Istrii. Od rána do večera bude pršet,“ hlásí Katka. „Posel dobrých zpráv, ta naše matinka,“ Petr varovně zvedne ruku. „Hlavně ať nevolá...“ „Těm předpovědím se nedá až zas tak věřit, tady se někdy najednou přes noc všechno změní. A když ne, můžem si zítra zajet třeba do Benátek,“ navrhne Eva. „Autem už nikam,“ zaběduje Petr. „Jezdí tam katamarán,“ namítne Eva. „Nebo ta ruská raketa...“ Petr pokrčí rameny: „Když budou mít palubky...“ „Teď v červnu určitě,“ poznamená skepticky Viktor. „Jsou i docela mastný.“ Eva se trošku zarazí a pak se na Viktora prosebně zadívá. „Ale když už jsme tak blízko...“ „A víme, v kolik ta raketa startuje?“ zeptá se Petr. „V devět. Jestli nezměnili řád,“ informuje Eva. „Tak když se probudíme, pojedem. Respektive poplujem. Poplujem do daleka...“ zanotuje Petr, dopije a sáhne pro láhev. „A jestli ten řád změnili, jsem na dovolce. Po šesti letech...“ „Nepůjdem už?“ zeptá se starostlivě Katka. „Ještě jednu zvládnem,“ Petr si nalévá. „Tak čusík. A opatrně...“ 19
Katka vstane a decentně zamává otevřenou dlaní. Také Eva se zvedne. „Už nepij. Nebo jen málo,“ domlouvá Viktorovi. „Neboj. Já ti ho ohlídám,“ ujistí ji Petr. Marko se přijde rozloučit s holkama. „Lahku noč,“ kývne hlavou. „Vypadá to, že oni budou mít dost těžkou,“ poznamená Katka. Holky odejdou, Petr vstane a přátelsky vezme Marka kolem ramen. „Marko, ima jastog?“ „To ně lahko. Jastoga malo...“ „Málo, ale je. Pojď na chvilku...“ Petr vede Marka ke kuchyni. Jen odejdou, nakoukne ještě Eva. Šeptá, gestikuluje, dívá se do kuchyně, aby ji ti dva náhodou nepřistihli. „Mám na tebe počkat?“ provede několik humorně svůdných pozic. „Jsem nějak přetaženej...“ odpoví Viktor. „Ty se zlobíš kvůli těm Benátkám, viď? Ale kdyby je to mělo nějak moc zatížit, tak by snad řekli, že se jim třeba nechce... Nakonec... můžeš nás tam pozvat na oběd. Nebo bys mohl koupit lístky pro všechny jako že jsou na firmu... Ty už něco vymyslíš.. Týden ti budu dělat sluhu...“ zopakuje svůdné pozice. Petr se vrací. Eva mizí. Viktor se dívá ke dveřím, kterými odešla, a zamyšleně se usmívá. „Co je? Utahanej?“ zeptá se Petr. „Taky,“ máchne Viktor rukou. „To víš, tisíc kiláků, v našem věku... A jinak? Daří se?“ zajímá se s přátelským pochopením Petr. Viktor do sebe kopne panáka, velkého a naráz, kření se, jak ho to pálí. „Tak co je? Co se děje?“ zeptá se Petr naléhavě. Viktor mlčí. Pak natáhne ruku se sklenkou. Petr nalije oběma. „Můj šestej smysl mi napovídá, že máš starosti...“ poznamená. „Starosti?“ Viktor se instinktivně rozhlédne. Nadechne k řeči, zarazí se, pak znovu nadechne a konečně se odhodlá. „Jsem plajte, Péťo.“ Petr se zatváří udiveně. 20
„Jo, na mizině,“ potvrdí Viktor. „Jak na mizině... Máš přece vydavatelství, studio, tiskárnu...“ „Zrovna ta mě tam dostala. Vlastně už při privatizaci. Podepsal jsem kupní smlouvu a banka ze dne na den zvedla dohodnutý úroky skoro na dvojnásobek.“ „Taks to neměl platit...“ „To mi radili taky, abych neplatil, že se to srovná nějakým kompromisem... Měl jsem je poslechnout, jenže já chtěl bejt čistej.“ „Pěkná blbost. A žes to vůbec kupoval? Neměls svých starostí dost?“ Viktor pozvedne ruce. „Víš, jak se to říká? Cesta do pekel je dlážděná dobrými úmysly. Zahrál jsem si na Mesiáše. Když ji privatizovali, kolegové začli hysterčit, že nebudeme mít kde tisknout a že by bylo skvělý mít vlastní tiskárnu, uměleckou, nezávislou, a ať do toho jdu, kdo jinej, ne, a že budou shánět zakázky a tiskárna časem zaplatí sama sebe... Celý to byla bouda. Vykazovali, že je v zisku. Dvacet milionů pohledávek, patnáct milionů dluhů. Jenže pohledávky nedobytný a dluhy uznaný. A ty se platit musí. Tomu se nevyhneš, doženou tě všude.“ „Tak to prodej. Smiř se s tím, že se ti to nepovedlo a radši to odepiš.“ „Už to nejde. Je v konkursu.“ „To tě přece nemůže položit. Maximálně přijdeš o akcie...“ „Je to celý idiotsky propojený. Věřil jsem, že se to otočí, a za některý úvěry jsem se zaručil osobně.“ Nastane ticho. „Kolik to dělá?“ ozve se Petr po chvíli. „Něco přes čtyři. Možná pět. Nebo už šest, já fakt nevím, nemůžu to už ani počítat, zvedá se mi z toho žaludek.“ „Tak si vem úvěr, jen barák máš nejmíň za pět... Nebos ho taky zastavil?“ Viktor jen přikývne. Opět zavládno ticho. Nalejou si. „Eva to neví,“ konstatuje Petr. „Žije někde jinde. Protože všechno pořád ještě je.“ 21
„Jak se ti to mohlo stát..?“ „Jak?“ Viktor se pousměje. „ Ani nevím. Možná tak ty čtyři jsem rozpůjčil známým... Nikdo mi nevrátil ani kačku. A než jsme jeli, zjistil jsem, že Polcarová, naše účetní, si posílala pojistku za firemní rizika na vlastní konto. Nejmíň tři roky. Patnáct tisíc měsíčně... Ale kašlem na to, promiň, nějak jsem to měl v sobě a potřeboval jsem se vykecat.“ „Tak ty známý obejdi, nebuď pyšnej...“ „Konec!“ přikáže si Viktor. „Už ani slovo o penězích.“ Petr si začne balit cigárko. „Tak jo. Dobrá. Jezdíš sem pořád takhle v červnu?“ „Mám radši, když je míň lidí,“ přitaká Viktor. „Měl tu být...“ Petr kývne bradou k tenisové raketě na zdi. „Měl.“ „A kde měl bydlet? V našem?“ „Měl rád výhled na širý moře.“ „Jako já.“ „Vadí ti to?“ Petr zavrtí hlavou. „Nechali jste nám lepší apartman... A přitom jsem koukal, že cena je stejná... Proč?“ „Jsem tu asi tak podvacátý. Kdybys přijel první, taky bys neobsadil ten lepší.“ „A víš že asi jo? Blbý, viď? Ale upřímnost cti netratí. V kriminále to oceníš. Kdo dřív přijde, ten dřív mele. Vykoupěj ti cigára, den nehulíš. Vykoupěj ti známky, tejden nepošleš dopis.“ „Nejsme v džungli.“ „Jsme, Vitorio. Jsme. Ale toho tvýho gesta si fakt cením. Táta o tobě vždycky říkal, že jseš frajer. A dobrej chlap.“ Viktor mávne rukou. Odbíjí půlnoc. „Svety Petar. Patron ostrova. Tvůj patron,“ zvedne sklenku. Přijde Marko. „Polanoči. Hodina duchů a bohů...“ „Na duchy a na bohy já osobně zvysoka sejřím!“ prohlásí Petr. 22
Nad vrchy zableskne a zahřmí. „To ale byla prda...“ uleví si Petr. Marko se usměje a pokrčí rameny. „U nas recime lahku noč,“ loučí se. „U nás taky,“ usměje se Petr. „Dobrou.“ „Kdyby gospod treboval, može klicať,“ Marko ukáže na starý lodní zvon nad krbem. Viktor chce platit. „Plačano...“ odmítne Marko a odchází. „Zatáh jsem to,“ vysvětlí Petr a dodá: „A od zítřka jedem každej za svý, jo?“ Chce si připít, ale Viktor nereaguje. „Pojď si dát jednu...“ vybízí Petr s lahví visky. Viktor chce něco říct. „Já to myslel dobře, Viktore. Tys měl jenom domáču piču a ta byla gratis...“ vysvětluje Petr. Viktor trucuje. Petra to rozmrzí. „Dáme retko? Můžu ti ubalit...“ „Nebo já tobě, vole.“ Petr vstane. „Půjdu chrnět. Sám sobě jsem někdy protivnej. Jdeš taky?“ Viktor jen máchne rukou. „Ráno jedem...“ připomíná Petr. Viktor znovu jen mlčky máchne rukou ke dveřím. „Tak jo. Ráno. A soráč, Vitorio...“ Petr se zvedne a odchází. Viktor čeká, až zvuk Petrových kroků zanikne a praští sklenicí proti zdi. Sklenice jen neškodně odskočí. Je nerozbitná. „Kurva!“ nakopne ji a třískne do lampy, ale ta se jen zhoupne a vyjede ke stropu. Vezme prázdnou karafu, praští s ní, ale i ta je nerozbitná. „Tady se nedá ani nic roztřískat. Guma, folie, tlumiče, senzory... Báli se, že jim to tu zase zbouráš!“ Z rádia se line něco veselého. Třískne do něj. Zapraská elektrický zkrat, 23
všechna světla pohasnou, jiskry srší a vzápětí nastane přítmí. Viktor vtáhne hlavu mezi ramena, povzdechne nad tím, co způsobil, a náhle se zklidní. „Debile...“ uleví si. Zkouší rádio naladit, a po neúspěšném pokusu ho odstrčí. „Bude za mě platit... Je to možný? A já držím hubu. Celej život takhle držím hubu!“ odkopne rádio ze scény. „Proč? Abych se náhodou někoho nedotknul. Je mi za ně trapně. Stydím se. Ale oni ne... Proto jsem to zesral. A ne že nevím!“ obrátí se ke dveřím, kterými odešel Petr. „Přemýšlím o tom denně. Nemůžu kvůli tomu spát. Je to dlouhá historie. A ne moc zábavná...“ obrátí se k divákům a s určitým sarkasmem vysvětluje: „Prostě se stane, že jseš najednou úspěšný pan autor. Na poměry až veleúspěšný. A tak samozřejmě táhneš děti, rodiče, sourozence. A pak zaměstnáváš děti svých kamarádů a kamarády svých dětí. Všechny oslavy jsou u tebe a na tebe, máš přece velký dům. Taky tě všude možně a často zvou. A když dáváš dárek, očekává se něco. Tak platíš a nechce se ti o tom přemýšlet. Pak se ale v noci probudíš a propadneš panice, že už to takhle nemůže jít. Začne chodit míň peněz, tantiemy jsou nižší, prodeje padají, s překlady je najednou konec, lidi nějak míň čtou... Jsi hrdý, pyšný, přesvědčuješ se, že to ustojíš. Jiným radíš, sám sobě ale nepřiznáš pravdu. Přece nemůžeš přijít o dům, který jsi stavěl a kde vyrostly tvé děti... Zaměstnáváš padesát lidí.. Koho z nich propustit? Přijdeš do práce a oni se za tebou otáčí a nespustí z tebe oči, protože vědí, že když se na tebe dívají, tak je přece mezi ty oči nestřelíš... Sehnat pět milionů, všechno poplatit a jít někam do práce... K čemu seznamy dlužníků a dobrých skutků. Byl jsem šlechetný, protože jsem na to měl? Nebo proto, že jsem byl zbabělec? Hlavně jsem byl vůl. Nafoukanej ješitnej blb. Já byl na to svý mesiášství i pyšnej... Spasitel českých spisovatelů... Je to potupný, padnout až takhle na dno. Co s tím? Pojistka by je dostala z nejhoršího...“ přistoupí k raketě na zdi. „Je to jako mávnutí. Start a cíl. Nakonec svoje jsme si užili, ne? Možná jsme trochu přepálili předposlední kolo. Co mi o tom řekneš? Vždycky jsem si myslel, že ses narodil pod šťastnou hvězdou. Všichni si to mysleli. A taky, že tobě se nikdy nemůže nic stát, že jsi nesmrtelný. A ono se stalo, ty vole. Jaký to bylo...“ 24
Zadívá se na lodní zvon. „Možno klicať. A mít tři přání. Jedno stačí. Aby se vrátil čas a ty abys žil. Všechno by bylo jinak. Jsem strašně sám, Sašo. Mám ženu, děti, a stejně jsem sám...“ Sedne si ke stolu, naleje si a nesmyslně naráz to tam kopne. „Chybíš mi, kamaráde. Chybíš...“
25
PŘÍCHOD BOHŮ V místech, kde byla za dne vidět věž kostela Svatého Petra, se rozsvěcuje světlo. Mihotá a blíží se. Viktor u stolu únavou, alkoholem i čáry bohů usíná. Jakmile usne, terasou do sálu vstoupí boží trojice: děda bůh, víla Jasněnka a mladší bůžek Pepino. Víla poletuje po místnosti, je hravá, krátce se zastaví u spícího Viktora, zblízka se na něho zadívá, požehná mu a zase odtančí, bůžek kráčí zvolna, loktem tiskne k tělu notebook a tváří se důležitě. Děda bůh se zastaví nad Viktorem a důstojně pozvedne paže. „Tvé hoře, hochu, tak upřímné a převeliké jest, žes prolomil...“ vznosně spustí s širokými gesty. „Momentík...“ bůžek ho přeruší a žádá o strpení. Hledá zásuvku. Pak kabel. Ale ten do zásuvky nepasuje. „Tak co je?“ nevrle se otáže děda bůh s pozvednutými pažemi. „Když navolím obraz přes celou obrazovku, zhasne to. Asi už jsou špatný baterky. Nedrží. Potřeboval bych se připojit na síť, ale je tu jiná koncovka...“ ukazuje bůžek kabel. „Vymýšlíš samé novinky, které nejsou funkční...“ pokárá ho bůh. „Nemůžeme přece pořád dělat všechno stejně a přitom očekávat lepší výsledky. Určitě je vybila Jasněnka...“ ohradí se bůžek. „Já? Pouštěla jsem si jediné dívko. Ty u těch obrázků ležíš věčně,“ brání se Jasněnka. „U jakých obrázků?“ zajímá se děda bůh. Bůžek syčí, Jasněnka žaluje. „Co si tak asi lidi vozí k moři za filmy... Ostatně i pod hladinou je sem tam k vidění věcí... Ten se v poslední době věčně motá u nudapláží.“ „A ty jsi zase lidem vzala empé.“ „Já ne. Příboj vzal...“ Zahřmí. „Trošku jsem možná zavadila o kolíček. Špatně to ukotvili. Jen malinko, ploutvičkou...“ Jasněnka se provinile zadívá ke kostelu. Zahřmí smírněji. Viktor se probírá. 26
Víla ho obtančí a Viktorovi znovu padá hlava na stůl. Bůžek dá znamení, že je vše připraveno. „Tvé hoře, hochu, tak upřímné a převeliké jest, žes prolomil hranici světů...“ vznosně pronáší bůh. Světlo pohasne a zvolna se rozsvěcuje bodovka. Ze světelného oválu vychází postava muže. Bůh ho důstojnými gesty vítá a vede jeho kroky. „Ty, Sašo povolaný, prostup branou času a vejdi do světa živých...“ Saša projde, ale za ním se objeví i druhá postava, ženská. Děda bůh zkoprní. Víla stále tančí, okouzlena sama sebou, dívá se do zdobeného zrcátka a dělá líbezné obličeje. „Co to je tohle?“ naštve se bůh. „Prosím? To je zrcátko. Z Titaniku. Vyměnila jsem je se Sněženkou za Rubikovu kostku...“ vysvětluje Jasněnka. „Dost! Stop!“ bůh zamává rukama. Víla se poleká, přestane tančit. „Co jsem udělala, dědečku?“ „Ty nic. Jsou tu dva. Pepino!!!“ zakřičí děd na bůžka. Bůžek se zděšeně dívá do notebooku a klepe na klávesnici. Notebook zhasne. „Byli tam napsaní,“ píchá prstem do temné obrazovky. „Já to viděl. Dva tam byli...“ Ti dva somnambulně kráčejí jevištěm. Sašu nechá bůh projít, ale ženu chytne za ruku. „Zůstaň, osobo!“ přikáže. „Co je?“ probere se žena. „Kdo ty jseš?“ „Já? Já jsem učitelka.“ „Jaká učitelka? Odkud?“ „Z Poděbrad. Základní škola s rozšířenou výukou jazyků,“ žena opět somnambulně natáhne ruce a kráčí dál. „Tak co děláš tady?“ děda ji znovu zastaví. „Mě sežral žralok,“ pokrčí žena rameny. „Carcharodon carcharias. Žralok bílý. Tamhle kousek pod Krkem. Plula jsem si na lehátku, četla si 27
knížku a najednou jsem byla sežraná... učitelka... další... česká...“ Bůh krátce zapřemítá, ale pak odmítavě sekne rukou. „To tě neopravňuje k tomu, aby ses tu pletla. Pepíno! Co to tu máš za bordel?“ „Jakej bordel? Já vybral tady toho, koho tamten vzýval. A ten je správně. Saša Burger,“ ukáže bůžek. „V tom případě tady bude Saša Burger a nikdo jinej,“ poručí bůh. Saša somnambulně zamíří k Viktorovi. „Stop!“ zarazí ho děda bůh. „Zatím stop! A ty se vrať do hrobů,“ nařídí ženě. „Ale já jsem taky Saša Burger,“ brání se žena. „Jsem sice bůh, ale až zas úplně blbej nejsem. Copak je tohle?“ „Čtyřky. Poctivý,“ uznale ohodnotí bůžek. „No tak, sakra!“ okřikne ho bůh. Zableskne se a zahřmí. „No jo,“ smířlivě zamumlá bůh a bojovně kývne na ženu. „Ty přece nejseš Saša Burger!“ „Ale ano... Moje příjmení je Burger, nesnáším totiž překlánění. A Saša, Saška, Sašena... to jsem odjakživa.“ Bůh se zarazí a zakaboní se. „Na tvém místě bych přítomný čas už moc nepoužíval,“ poznamená. „Vytáhli jste mě sem, tak se starejte,“ opáčí učitelka. „Odpočívala jsem si, sežraná, v pokoji, a najednou jsem tady.“ Pepino klepe do notebooku. Je ustrašený a rozpačitý. „Tak vidíš, bože, že tam byli dva.“ „Nemohou být dva. Na rodná čísla koukals?“ „To nám zakázali. Ochrana osobních údajů...“ „Takže jsem tam byla napsaná,“ ohradí se žena důrazně. „Mlč, osobo! To musíme vyřešit. No... zatím si čti, dítě,“ dodá bůh smířlivě a podá učitelce knížku ze svého kapsáře. „Píše se tu i o nás.“ Učitelka objevně zajásá. „To je ta moje. Vidíte tu rýhu od žraločích čelistí? Četla jsem si ji na lehátku. Už potřetí. Kvůli ní jsem sem jela. Tu napsal... Jé, támhle je! Pan 28
Fáber. Četla jsem od něj všechno. Naposledy tuhle knížku o Rabu. Můžu se ho něco zeptat? Nebo je snad taky sežranej? “ „Pravděpodobně ano,“ bůh pohledem zhodnotí láhve na stole. „Ale stejně k němu nemůžeš. Sedni a čti si. Jseš omyl, ale bohužel - krucifix - prostě do rána musíš zůstat venku.“ Zahřmí. „Nemůžeš vypnout ta čidla, himl,“ oboří se bůh na Pepina. Znovu zahřmí. „To nejde, musím donést jiný kabel...“ bůžek odběhne. „Takže vyvolal mě...“ ozve se Saša. „Je to můj nejlepší kamarád.“ „Ty taky kušuj. Je to sice formalita, ale musí se to ověřit.“ Odstaví je oba. Rázně. Boží silou. Napřáhne paže a uspí je. Potom se rezignovaně a vyčerpaně posadí a čeká na Pepina. „A jak se ti dva vůbec vyvolali, dědečku?“ vyptává se Jasněnka a zlehounka si potancovává. „Je-li hoře tak upřímné a uplyne-li alespoň pozemský rok bez hoře urputného, brána světů se otevře. Jednou. Jedinkrát. Ale musí to být absolutně čisté. Beze stínu zloby, zášti, výčitky. Prostě zoufale čisté.“ „Takže doteďka neměl nikoho zoufale čistého? Nebo čistě zoufalého..? A co tu dělá ta druhá?“ „Nevím sám. Patrně chyba úřadů.“ „Jakých úřadů?“ „Jakých? No... nejspíš těch našich.“ „Copak my chybujeme? Bůh je poněkud zaskočen. Přemítá. „Ono totiž... Ve své podstatě jsou na vině oni,“ ukáže na Sašu a učitelku. „Používat stejná jména pro muže i pro ženu..! Vytrácí se z nich pokora. Touží po výjimečnosti. Že prý nesnáší překlánění... Taky je trochu náhoda, že si oba zamilovali stejné místo. A na vině je i naše přílišná demokracie. Ochrana osobních údajů... K čemu to, když jsme je stvořili a můžeme si s nimi prakticky udělat, co chceme, protože jsme prostě nad nimi.“ „Vyšší potravinový stupeň?“ „Tak nějak.“ 29
„A je někdo i nad námi?“ „Ví bůh. Ale nejspíš už nikdo.“ „Nikdo? Tak ale... kde jsme se pak tady vzali my?“ „Kde?“ bůh se zamyslí. „Kde... Bude to znít možná trochu podivně, ale... Stvořili nás oni. Vybájili si nás. Mysleli si ovšem, že se budeme chovat tak, jak oni budou chtít, a to se jim poněkud vymklo z rukou.“ Víla přemítá, zavrtí hlavou. „A to si nás vymysleli už takhle? Mne už odvždycky jako mladou poletuchu a tebe, nejvyššího, jako dědečka?“ „Jsou zdravě konzervativní. Milují mládí a důvěřují šedinám. “ Přiběhne Pepino s kabelem. Poslouchá to. „Takže já toho fleka nedostanu?“ otáže se zklamaně. „Jednou snad. Možná. Pokud mě povolá náš nejvyšší...“ zasní se bůh. „Do svého poradního sboru...“ „Už aby...“ uleví si bůžek. Jasněnka se přiblíží k Viktorovi. Vzhlédne. „A jak s námi komunikují?“ „Když nás velebí, zvoní mi líbezně v uších. Když se rouhají, je mi zima.“ „A jak na nás myslí víc?“ „Dřív nás často vzývali s nadějí a láskou a sem tam nám spílali. V posledních letech na nás většinou nadávaj.“ „A co když ten trend bude pokračovat? To třeba...zanikneme? Jak, dědečku? Budu pěna? Mám z toho strach...“ Děda bůh si povzdychne, rozhlédne se, vezme ze stolu láhev vína a naleje do sklenice. „Víš, Jasněnko, nalijme si čistého vína...“ kývne na Jasněnku, ať si taky podá pohárek, a pohodlně se usadí. „Naše česká sekce s největší pravděpodobností ano. To rozdělení nás oslabilo, Češi jsou neznabozi. Ale globálně je práce dost. A když bude nejhůř, přestěhují nás na Balt.“ „Ale tam je zima. A mně se líbí tančit takhle... Nalehko... Frivolně...“ „Trochu přibereš, naučíš se na vodku, mají výbornou, a bude to v pořádku.“ Pepino zapne notebook. 30
„Je to tak,“ vítězně ukazuje na obrazovku. „Vidíš? Jsou tu dva.“ Viktor pozvedne hlavu. Budí se. Jasněnka kolem něho zatančí, zlehka dýchne, aby ho netlačil ubrousek, a když opět usne, vrátí se k bohu. „Viď, že mu pomůžeš, dědečku...“ zaprosí. „Je mi ho tak líto... Víš, tenkrát na tom Červeném Hrádku, jak volal maminku, bylo ho slyšet až sem. Okna vedla k nám na jih a byly jasné noci, dobře to vodilo. Maminko, přijeď si pro mě, volal tak teskně...“ „Na to si nějak nevzpomínám...“ bůh zavrtí hlavou. „Ani když tolik trpěl?“ „Kdybysme měli poslouchat všechny lidi, co trpí a co se trápí, museli bysme se zbláznit. A propo... jeho matka tenkrát... Přijela?“ „Přijela. Od nich z podniku tam vozili ložní prádlo, a pan Brychta, co s ním jezdil, ji vzal s sebou. Víťa se jí držel jako klíště. Na šatech, tady...“ ukáže, „jí vybrečel takové tmavé kolečko. Když ale šly děti na oběd, vedoucí tábora ji přemluvil, aby ho tam nechala. Že jestli chce, aby z něj byl jednou chlap, tak to musí udělat. A tak mu během oběda ujeli. Víťa je slyšel odjíždět a běžel za nimi hradní cestou dolů k silnici. Pan Brychta ho viděl v zrcátku, ale nezastavil. Jak já tenkrát plakala... Večer si Víťa sbalil kufřík a druhý den ráno ho chytli v Mostě na autobusovém nádraží.“ „A dál?“ „Už odpoledne jsem mu přičarovala krásnou copatou dívenku. Zamiloval se do ní. Našel jí čtyřlístek a napsal jí básničku. Taky před ní chodil po rukou. Na konci tábora už ani nechtěl domů...“ „Jmenovala se Eva,“ ozve se Pepino od kompu a ukazuje na obrazovku. „Eva Oktápcová. Skupova šestnáct lomeno dvě.“ „Pomoz mu nějak, dědečku. Možná je trošku trouba, ale v jádru to myslí dobře. Je mi ho líto. Maminko, přijeď si pro mě... Třeba kdybys mu nastražil nějaký poklad...“ „Poklad musí odevzdat a dostane sotva desetinu. Musel bych mu nechat tu benátskou šalupu za cresským majákem, ale tu mi nahoře neschválí. Ta jednou bude na seznamu UNESCO.“ „Něco mám i já...“ zaprosí víla a vykouzlí hromádku svých pokladů. Pár ztracených prstýnků, všelijaké cetky, perličky, mince. 31
Děda se na ně dívá. Zatváří se skepticky. „Tohle je Jablonec. Tohle z dětské stolní hry. Tyhle už neplatí, ty jsou ještě federální. Lidi to najdou někde ve sklepě v zapomenutých šatech po kapsách a naházej nám to do moře. Tyhle platné jsou, už české, ale nevalné ceny, Jasněnko...“ „Tak jak mu mám pomoci, dědečku..?“ smutně vzdychne víla. Děda rovněž vzdychne, zaváhá a pak vyndá z měšce hrst zlata. „Jé, zuby... A zlaté... Někomu vypadly z pusy, dědečku?“ „Nevypadly, děvče, nevypadly.“ „Vyhnily...“ vysvětlí Pepino a poklepe si na lebku. Jasněnka polekaně vykřikne. „Kušuj!“ okřikne ho děda. Somnambuly to vyruší. Procitají. „Tak pomůžeš, dědečku?“ Bůh strčí váček se zuby zpět a zatváří se ustaraně. „Tohle je prdlajs. Musíme vymyslet něco jiného. Něco zásadního... Hej, vy tam, stát!“ napomene procitající somnambuly. Saša se snaží kráčet k Viktorovi, ale nejde to. Všimne si mobilu na stole před Viktorem, zavře oči a soustředěně si stiskne hlavu. Telefon na stole začne zvonit. Viktor se probere, vezme telefon a vidí na displeji jméno volajícího. „Saša...“ nevěřícně čte, zatřepe hlavou a stiskne příjem. „Sašo!“ Bůh rázně máchne rukou. Somnambulové ztuhnou, Viktor ztratí rovnováhu, klesne na židli a opět usne. Vše zmizí. Hudba a zatmívačka.
32
DEN DRUHÝ Scéna je opět tmavá, prostorovým echem probleskují imaginární rádiové linky a zaznívají útržky telefonních hovorů. „Dobar zjutro, dobar dan, vsem vam želi Slobodan. Kiša bo i danas, cely dan...“ „Jebemtibogamaria...“ zakleje Marko. Práskne hrom, až zacinkají skleničky. Následuje tupý zvuk po pádu sošky Svatého Petra. „By nezkadil sa...“ Zahřmí znovu, ale slaběji.. „Jakpak se máte, pane Fáber?“ „Co je, co se děje, kdo volá..?“ ospalý, ještě omámený Viktor. „Máme pro vás poránu skvělou zprávu. Vyhrál jste s námi milion korun. Není to úžasné? Tak co tomu říkáte?“ „Cože? Milion? Já ale nesázím...“ „Není třeba, pane Fáber. Máme pro vás balíček akcií čezu.“ „Jděte do hajzlu!“ pochopí Viktor. „Jsou za pár korun. Je to brutální... Je to přímo masakr, pane Fáber!!!“ „Jakou máš aktuální velikost, Evi?“ ptá se Eva. „No... osmatřicet.“ „Našla jsem něco překrásnýho. Ale je to šestatřicítka.“ „Kolik obnáší ten zázrak?“ „Ani se neptej.“ „A co táta?“ „Drží se.“ „A Katka?“ „Je zrovna na záchodě, není jí dobře. Snad to stihnu, než se vrátí...“ „Tak kolik to je?“ „Neptej se, něco ti snad z Benátek přivézt musím, ne...“ 33
„Tak jo. Tak do toho zhubnu...“ „Katko, psala jsem ti už třikrát a ty neodpovídáš...“ „Jsme na lodi,“ zadýchaná odpověď. „Ty pádluješ? Nebo kormidluješ?“ „Zrovna se chystám blinkat. Jsou strašný vlny...“ „Tak se drž. Drž se. A... Katuško, asi nemáš náladu, ale prosím tě, jakou charakteristickou destinaci můžeš najít ve Skotsku? Jsou tu tři možnosti. Za á Petřínskou rozhlednu, no tak to ti říkám jen tak, to vylučuju, to si o nás myslí, že jsme úplní blbci... Takže za bé Cheopsovu pyramidu anebo za cé Lochness...“ „Lochnesku.“ „Já si to myslela. Jen mě trochu pletly ty kolotoče...“
34
PENZION ŽAL Je po desáté. Kluci už sedí u stolu a holky scházejí z horních pokojů k nim. Udiveně koukají na prostřený stůl. „Snad ještě nechcete večeřet...“ zanaříká Eva. Katka se odmítavě zamračí. Zdá se, že jí není nejlíp. Sotva dosednou, zazní fanfára. Scéna se rozsvěcuje prskavkami. Marko přináší z kuchyně tác s jastogem. Katka si přiloží na ústa kapesníček a musí se odvrátit. Eva vrtí hlavou nad tím obřadem, tázavě se podívá na Viktora, a protože ten nereaguje, tak na Marka. „Gospod Petar...“ vysvětlí Marko. Petr se usmívá. „Mám narozeniny.“ „Narozeniny? Ale my nic...“ začne Eva a pak se zarazí. „Počkej... Ty máš přece narozeniny celkem vtipně na Silvestra...“ „Samozřejmě, já nevím, co blbne,“ potvrdí Katka. „Tak dobrá. Prostě mám radost. Léta jsem takovou neměl,“ řekne Petr. Marko servíruje. „Dobar tek...“ popřeje. „Takhle pozdě...“ vzdychne Eva. „Je to jen delikateska. A dietní,“ klidní ji Petr. Začnou jíst. Viktor je mimo. Katka nejí, má v ruce kapesníček. Eva uznalým gestem pochválí Marka. „Výborný,“ přidá se Petr. „Ještě v noci se někde vznášel a teď...“ cinkne nožem do talíře. „Tohle jsem si představoval.“ Pípne zpráva. Viktor se skoro lekne. „Máma....“ vysvětlí omluvně Katka. „Večeříme...“ ohradí se Petr takřka prosebně. Marko nalévá víno. Připíjejí si. Katka jen málo. Také Viktor se napije jen symbolicky. „Snad taky nemáš mořskou nemoc?“ podiví se Petr. „Po včerejšku toho mám nějak dost...“ Viktor se pousměje. „Jak dlouho má ještě chcát?“ ptá se Petr Marka. „Kolko dní kiša?“ 35
„Dva tri dana...To Svety Petar reci...“ Marko s úsměvem krčí rameny. „No, ne že bych si musel spálit pokaždý u moře prdel, ale tohle už začíná bejt dost monotónní. Nechce to třeba nějakou oběť?“ Petr ukáže jídelním nožem na krk. „Nech toho...“ napomene ho Katka. „Nám ten déšť nevadí.“ Telefon na stole začne zvonit. Viktora to skoro vyleká. „Máma...“ Katka chce vstát. „Večeříme,“ Petr s úsměvem, leč důrazně slabikuje. „Co když se doma něco stalo...“ Katka si vezme telefon a vstane. „Spíš chce zas něco moc důležitýho vědět. Kupříkladu co je to barometr,“ skepticky namítne Petr. „Měřič tlaku nebo počitadlo panáků?“ napodobuje tchyni. Katka jde stranou, čte a pak píše zprávu. „Myslel jsem, že si od ní konečně oddechnu, ale dožene mě i tady,“ líčí Petr sarkasticky. „Já mám flastr, Katka podmínku, a tak naši firmu vede tchyně. Jako v našem parlamentu. Poslanci raděj a tchyně nakupujou. Zezačátku celkem fajn, občas i trochu sranda. Jenže když naše drahá mamička pochopila, co všechno má v ruce, začla mi občas dělat peklo.“ „Které spočívá v tom, že některé poněkud nestandardní věci dělat odmítá,“ poznamená Katka. „Nemůžeš jí říct, co si myslíš. Ani v náznaku. Všechno otočí. A bahní si v tom. Není žádnej extra lumen, ale na tohle má zvláštní talent, to prostě nějak cejtí...“ vysvětluje Petr Viktorovi. „Nech moji mámu na pokoji. A jestli ti není dost dobrá, najdi si někoho lepšího,“ Katka dnes zjevně není na jeho sarkasmus naladěná. „Tak to by věru moc práce nedalo,“ Petr by ale rád bavil společnost. „To už by stačilo, ne?“ zamračí se Katka. „Změna je život...“ pokračuje Petr. „I ty si dej pozor, lásko...“ „Nebuď tak nad věcí,“ opáčí Katka. „Že jsem na tebe čekala pět let, neznamená, že tě nemůžu vypakovat s igelitkou a s kartáčkem na zuby.“ Petr se baví. „A co by sis beze mě počala?“ „Chvíli bych odpočívala a pak si našla jinýho.“ „Nějakýho dědka pod penzí?“ Petr ostentativně a pobaveně pomrkává. 36
„Proč dědka? Třeba mladšího.“ „Jo tak... Jseš snad zpěvačka? Nebo herečka? A miloval by tě? Možná kdybys mu za to platila.“ „Ukázala bych mu něco, co ještě nezažil,“ kontruje Kačka. „Smrt stářím v posteli?“ „Ha ha... A co ten kluk, jak jsme byli s naším Čarlínkem na očkování proti psince? Ten byl ze mě unešenej.“ „Přišel vedle od optika. Měl rozkapaný oči. A na nich popelníky.“ Katka jen máchne rukou. „A ty by sis mladší našel?“ vloží se do dialogu Skálových Eva. „Vidlema bych je přehazoval.“ „A kolik by jí mělo být? Čtyřicet? Nebo třicet?“ „Viděl bych to tak na dvacet... maximálně pětadvacet. Spíš tu dvacku.“ „A ta by tě milovala? Blbá dvacítka?“ „Proč blbá? Tys snad byla ve dvaceti blbá?“ „Samozřejmě.“ „Tak ses z toho trošičku dostala.“ „Jenže jsme byli blbí všichni. Stejně blbí i mladí. Ale žít s holkou o třicet let mladší? Není to až trochu perverzní?“ „Je to zcela přirozené. Víš, co teď frčí? Holky z pajďáku. Vysokoškolačky. Pár mých kámošů je má. Dávaj jim desítku měsíčně a jednou dvakrát týdně si s nima užijou. Ani se kvůli tomu nerozváděj. A ještě si je některý dávaj jako stípko do daní,“ vykládá Petr. „A kdyby jim tohle udělaly jejich manželky?“ Petr se smířlivě a chlácholivě usměje. „Evi, kecáme o blbostech. Svět nepředěláš ani ty. Prostě u chlapa je bokovka přirozená a mladá milenka taky. Ženská je ovšem v obdobný pozici samozřejmě trapná. S tím se prostě v jistým věku musí smířit.“ Eva nevěřícně zavrtí hlavou. „Ty jseš jak horník z třicátých let. Prosím tě, kde máš díru po masarykovský kulce?“ ostentativně kouká. „Proč horník?“ „Jedinej z rodiny dostával k obědu maso a první šel v neděli do necek.“ 37
„A bylo na tom snad něco špatnýho? Stejně je tohle všechno jen kvůli tobě. Kačka byla vcelku klidná, ale stačil jedinej den s patologicky emancipovanou ženskou...“ Petr bezradně zvedne ruce. „Už mě nebavíš,“ opět ostentativně zívne Eva. „Uměli jsme se hádat, až nám sousedi klepali na dveře, ale tohle už nemá onu lehkost bytí.“ „Je to buran. Byl a vždycky bude,“ přidá se Katka. „Je ti blbě z lodi a přenášíš to sem,“ odbyde ji Petr. „Jdem, je pozdě, a konečně si vyzkoušíme ty benátský hadříky...“ bagatelizuje přestřelku Eva a holky odcházejí. Také Marko se loučí. Poklidí stůl a položí na něj klíče. „Zapijtě po chuti...“ kývne na dveře do kuchyně. „Lahku noč.“ „Lahku...“ odpoví kluci. Marko odejde. Zůstanou sami. Petr kývne nahoru k pokojům a zakření se. „Malá italská erotická předehra...“ nalévá do skleniček. Viktor neurčitě přitaká. Napijou se. „Kurňa, dobrý...“ uznale vydechne Petr. „Ještě jednu, ať se Mariovi to bezpečnostní opatření aspoň vyplatí...“ klepne do gumové lampy. Zasmějou se a nalejou si. „Tak jste mu z toho tady občas udělali kůlničku na dříví...“ rozhlíží se Petr. „Spíš Saša,“ přisvědčí Viktor. „Uměl bejt divokej. Ale nebylo to nic tak strašnýho. A vždycky všechno zaplatil. Respektive přeplatil...“ Připijí si. „Co doma?“ kývne Petr. „Nadějnější zprávy?“ Viktor máchne rukou. „Vlastně jo, vím o akciích čezu za senzační prachy...“ ironizuje. „Je to přímo brutální masakr..!“ napodobuje brokera. „Taky mě otravujou,“ kývne Petr. „Kde berou čísla našich telefonů..?“ Poposedne si blíž ke stolu a soustředěně vzhlédne. „Ty, Viktore, kolik se vůbec platí za knížku?“ „Chceš napsat paměti?“ 38
„Možná. Tak kolik?“ „Myslíš tiskárně nebo autorovi?“ „Autorovi, samozřejmě...“ „V poslední době většinou nic... Tak jo,“ Viktor přestane ironizovat a přikývne. „Dobrým autorům kolem pěti procent z ceny knížky. Ale takovej Michal Viewegh má i dvacet. Samozřejmě z prodaných...“ „Takže třeba i padesát korun za každou prodanou..?“ „Může být. Výjimečně.“ „A kolik máš ty prodaných knížek? Myslím dohromady...“ „Ty vole... Kolik... Tak čtyři miliony. Možná čtyři a půl.“ Nad Svatým Petrem zabliká světýlko. Petr mhouří oči, pokyvuje hlavou a pak vzhlédne. „A co kdybych uměl prodat práva na tvý knížky... Řekněme za devadesát, za sto milionů...“ Viktor se pošklíbne. „Tureckých?“ „Našich.“ „Dost šibeniční fór...“ „Tak za devadesát devět. Ale myslím to naprosto vážně, Viktore. Do týdne je můžeš mít na účtu.“ Viktor se zarazí. Dívají se na sebe. „Dej číslo účtu, a jak se vrátíme, jsou tam,“ dodá klidně Petr. „Nešlehnul sis? Tady je to trestný skoro jak v Malajsku...“ Petr to úsměvem ocení jako vtip a věcně pokračuje. „Bude to honorář za už napsaný věci, takže z toho nebudeš platit sociálku. Náklady si dáš paušálem, pro letošek je to šedesát procent, a ze čtyřiceti zaplatíš vpodstatě komickou daň...“ Viktor přikyvuje a pochybovačně se usmívá. Petr vykládá dál: „Vezmeš si daňovýho poradce, takže i tu sranda daň zaplatíš defakto až za rok. Pět si necháš a zbytek vložíš do akciovky na majitele. Je to naprosto čistý. A neprůstřelný. Ty prostě takovou cenu máš... Nakonec za všechny práva to není zas tak moc...“ 39
„Mám tě nechat ještě minutu kecat a moudře přikyvovat? Nebo jsme kámoši? Fajn. Takže celý je to nesmysl. To by na finančáku museli sedět absolutní negramoti.“ „Proč myslíš? Jseš právník?“ namítne Petr. „A ty?“ „Já jo.“ Viktor se zasměje a zakroutí hlavou. „Já právník jsem,“ ujistí ho Petr. „Zatím jen magistr, ale na doktorátu se maká.“ „A kdys to vystudoval?“ „Myslíš, že jsem se na Borech flákal?“ Viktor se znovu zasměje a vrtí hlavou. „Čemu se tak divíš?“ Petr se také usmívá. „Co ta tvoje filmová akademie? Zkoušky jste dělali v hospodě, většinou hned vedle ve Slávii, sám jsi to jednou vyprávěl v televizi... Ale to je teď vedlejší. Prodáš?“ Viktor zvedne ruku. „Počkej, nech mě trochu vzpamatovat. Neblouzníš?“ „Myslím to smrtelně vážně.“ „Takže ode mě vlastně chceš, abych někomu vypral sto milionů. Vole, o tomhle jsem zatím jen četl v novinách... To je nesmysl. Bramboračka.“ „Takový věci se dějou denodenně. Strhne se kolem toho obrovskej bengál, novináři blázní, doběla nažhavený, v parlamentu založí vyšetřovací komisi a pak to vyšumí, protože kdyby se to dotáhlo až do konce, zbuchli by tam páni poslanci nejspíš taky. Navíc to bude v eurech, takže to tak hrozně nebude nevypadat. Víš, kdy u nás začne platit? Až si všichni potentáti takhle nějak vyměněj zašitý koruny. V tý akciovce samozřejmě můžeš výhledově i dělat, ale už letos tě to dostane minimálně na nulu.“ „Nebo do kriminálu.“ „A je snad kriminál horší než bankrot?“ „Asi ne...“ připustí po chvíli Viktor. „A kdo mi ty prachy pošle?“ „Nakladatel.“ „Z Kypru nebo z Gibraltaru...“ „Třeba z Lichtenštejnska. Nebo z Papuy Nový Guiney, vyber si, co je ti 40
sympatičtější.“ „Super. Jasně. Prostě úplně normální obchod. Takhle se totiž u nás naprosto běžně nakupujou autorský práva...“ „Viktore, já se nechci dohadovat o obvyklosti a okolnostech, chci ti pomoct a umím to jen takhle. Můžeš začít znovu. Od nuly. Budeš se moct vykašlat na dlužníky, na banky, na zástavní práva...“ Je to lákavé. Světlo nad svatým Petrem sílí. „Ďábelský pokušení...“ vydechne Viktor tiše. Nad svatým Petrem mírně zahřmí. „Hlavně řešení,“ upřesní Petr. Viktor nechápavě vrtí hlavou a krátce se zasměje. „Ty vole, á já myslel, že jseš taky bez peněz. Proč to vůbec děláš?“ Petr se na Viktora zpříma zadívá. „Proč? Protože jseš můj kámoš, Viktore. A protože tě mám rád. Léta jsem se chlubil, že se s tebou znám. I naše děti se tím chlubily. Učily se o tobě ve škole. A můj táta, ten z tebe byl totálně hotovej. Byli jsme na tebe pyšný... Ale fakt je, že jsem ti i trochu záviděl. Snad se tomu nedivíš, doprdele... Platils tady tenkrát pití dole v hospodě na pláži. Potají, abych to nepoznal. Vole, já to věděl naprosto přesně... Někdo třeba celej život čeká, jak se někomu za něco pomstí a já si vychutnám, že můžu pomoct kámošovi...“ Viktor potřese hlavou. „Proč jste tedy s námi jezdili?“ „Protože nám s vámi bylo dobře. Byls známej, a přitom úplně normální. Když jsem v práci řekl, že jedu s tebou, tak mi nevěřili. Když pak viděli fotky, byl jsem king.“ Viktor ho mlčky pozoruje. „Co je?“ kývne Petr. „Nic. Jen si těžko zvykám, jak se všechno změnilo.“ „A připadá ti to nespravedlivý?“ „Asi jo.“ „Tys považoval za spravedlivou tu dobu tenkrát, já zas tuhle. Tobě vyhovovaly tamty pořádky, mně vyhovujou tyhle. A vás není víc. Jinak byste to zas vrátili zpátky.“ 41
Viktor se nostalgicky pousměje.. „Asi mám romantický představy, že si svý peníze musím opravdu nějak fyzicky vydělat...“ „Já ti rozumím. V kriminálu jsem přečetl všechny tvoje knížky. Měli je tam komplet. A jak se půjčovaly... Socialistickej realismus je asi fakt výchovnej. Byli tam zmrdi, co by ti kvůli cigáru uřízli ruku, ale ty tvoje knížky o spravedlnosti a chlapství je braly za srdce. Oni by takoví taky chtěli bejt, jenom jim to nevyšlo, tak si tu šlechetnost aspoň představovali. Jednou jsem ti vyprávěl, jak jsem za víkend o svátky vydělal ve fabrice čtyři tisíce, prakticky celej další měsíční plat. A tys mi prozradil, že když jsi dopisoval Havárii, vydělals za víkend padesát tisíc jen za první vydání. Ani sis to asi neuvědomoval, ale říkals to, skoro jako by ses za to styděl, jseš takovej sociální typ. A víš co? Teď si můžeš vydělat za víkend pět milionů.“ „A to ti připadá normální? A morální?“ „Ty vole, co je na tom nemorálního? Ber to třeba tak, že to je tvoje tržní hodnota. A že když ne ty, tak se najde někdo jinej... Hele, v kriminále začnou lidi po čase věřit, že jsou nevinní. A těm venku jsou tím pro smích. A tady venku zase všichni časem propadaj iluzi, že jsou poctiví. Můžeš to o sobě říct?“ Viktor po chvíli zavrtí hlavou. „A nebojíš se aspoň?“ zeptá se namísto odpovědi. „Čeho? Boha snad?“ opáčí Petr. Nad svatým Petrem zapráská. Petr to vůbec neregistruje. „Tak co? Jdem do toho?“ Viktor mlčí. „O čem přemýšlíš? Jestli zůstat ve sračkách, nebo zas normálně žít..?“ „Kdyby se to provalilo, odseru to samozřejmě všechno já...“ „Jako v tý pohádce,“ přisvědčí Petr. „Vrazej ti veslo do ruky a čekáš na střídání.“ „Třeba pět let?“ „Třeba. Ale utečou jak voda. Vím, o čem mluvím. A pak je klídek.“ 42
Viktor nechápavě vrtí hlavou. „Stejně mi to všechno nějak nedochází... Jak jsi do toho vůbec zbuchnul..?“ zeptá se. „Jak zbuchnul? Kam zbuchnul? Myslíš jako do bahna? Nebo na šikmou plochu?“ Petr ironizuje a pak zvážní. „Při tý bouračce, jak jsem vyprávěl, mě nabořila krajská prokurátorka. Měla ten den padesátiny. Když jsem se probral, byla pryč. Její starej ji uklidil do nemocnice, která mu shodou okolností patřila. A pak už mě jen cvičili jak opičku. Že si můžu vybrat. Malé zranění, střední, těžký, s následky, šest měsíců basy, rok, dva... Nový auto, bolestný, společenský uplatnění... Kde jsem to měl pořád brát? Ale mezi námi... Ničeho nelituju. Vůbec ne. Naopak. Takhle stačí?“ Viktor se na Petra zpříma zadívá. „Těch sto... Jsou tvý?“ „A kdyby?“ „Kolik lidí je kvůli nim v sudech?“ „V sudech žádnej. To mi věř.“ „A na čem se tedy dá tolik vydělat?“ „Hele, Viktore, já si to odseděl, tak mě taky nechtěj cvičit. Ale jestli se ti do toho tak zásadně nechce, koupím od tebe toho tvýho Šímu a vyplatím tě z nejhoršího. Kolik potřebuješ? Čtyři? Pět..?“ Během jejich hovoru schází dolů po schodišti Eva. Zvolna. Pod tíhou toho, co slyší, se musí přidržovat zábradlí. Sestoupí. V obličeji kamenný výraz. „Skála!“ řekne hlasitě. Viktor se polekaně otočí, ale Petr se ani nehne a usmívá se. „To byl jen takovej fór, to nefunguje...“ vlídně Evě vysvětlí. „Kolik jsi vlastně dostal, Petře? Deset let?“ zeptá se Eva. Petr se stále přátelsky usmívá. „Dvanáct. Takzvaný tucet. Dva roky mi dodatečně odpustila paní prokurátorka a pak jsem byl vzornej vězeň.“ „A teď potřebuješ vyprat nějakých sto milionů.“ „Píchlo by mi to.“ „A dost, viď? Další už se pak prát nemusejí.“ 43
„Chytrá.“ „Spíš blbá, kamaráde. Takže to srdceryvně přátelský setkání po letech tady na Rabu byla jen bouda.“ Petr mlčí. „Katka skoro slzela, když mi volala...“ „Katka je mimo, Evi. Fakt. Byl to takovej můj náhlej nápad.“ Eva pochybovačně přitaká. „A když Viktor na tu tvoji šlechetnou nabídku přistoupí a něco se náhodou pokazí, bude celá naše rodina do smrti chodit kanálama.“ „Dneska se to tak nebere, Evi. O mně jste ani nevěděli a přitom to vyšetřovaly dvě parlamentní komise.“ „Ovšem. Nevěděli. A víš, proč jsme to nevěděli? Protože ty jsi totiž takový obyčejný bezejmenný hovno, rozumíš?“ „No tak, Evi, nebuď hysterická...“ řekne Petr smířlivě. „Řešíme dost závažný věci...“ „O mě se nestarej. Ale ty ses někde zapomněl. Nedrápej se někam, kam nepatříš. Na některé věci jenom peníze nestačí, musíš se k nim dopracovat, musíš k nim prostě dorůst.“ „Možná by ses nejdřív měla na všechno vyptat Viktora...“ „Slyšela jsem dost. Takže nás nech o samotě a laskavě vypadni.“ „Promysli to, Evíku. A ty ji trochu uklidni, prosím tě. Budem tu společně ještě týden...“ obrátí se Petr na Viktora. „Běž do hajzlu!“ řekne s převahou Eva. Ale jen se za Petrem zavřou dveře, její výraz převahy vymizí. Dojde ke stolu a skoro se sesune do židle. Sebere ze stolu panáka a naráz ho vypije. Až se trochu zalkne. Mlčí a prosebně se dívá na Viktora. „Tak mluv, prosím tě...“ řekne po chvíli ticha naléhavě. „A co chceš ještě slyšet? Že to není pravda? Bohužel.“ Eva si naleje a napije se. „Tak chci slyšet tu pravdu. Ale úplnou,“ pronese odhodlaně. „Skutečně?“ „Ovšem. Já ji snesu. Vždycky jsem ji snesla.“ „Zatím jsi slyšela jen pravdy, které byly příjemné. Nebo upravené.“ 44
„Tvoje chyba, že neumíš říkat pravdu. Nebo spíš zbabělost. Proto to tak vždycky všechno dopadá.“ Viktor chvíli váhá, pak promluví: „Evo, prosím tě, copak jseš skutečně tak mimo? Ty jsi přece pravdu vlastně nikdy slyšet nechtěla. Všichni kolem se k tobě léta chovají tak, jak vyžaduješ. Jak sis to vymohla. Protože se s tebou nikdo nechce hádat. A protože všichni vědí, že tě stejně nepřesvědčí. Tak radši mlčí nebo ti podkuřujou. Podívej se, co je tady! Hladna piča!“ otáčí bilbordy na anglickou verzi. „Trubaduri... Poslední Slované... Koupíme tady kuču. Hovno koupíme! Do konce života budeme platit exekuce!“ Viktor máchne rukou a unaveně se posadí. Eva se tiše rozpláče. „Přece jsme nemohli tak najednou přijít o všechno...“ vzhlédne. „Evi...“ Viktor se zvedne, chce ji utěšit. „Proč jsi něco včas neudělal...“zavyčítá Eva prosebně. „Léta jsem ti to říkal...“ . „Tak ses ale podle toho nechoval...“ „A věřilas mi? Posmívala ses, že si hraju na chudáka.“ „Máme přece u lidí tolik peněz...“ „Jo. Němcům jsme půjčili dva miliony, Šindymu jeden a půl. Průšovi tři sta tisíc, slíbil, že vypátrá, kdo vykradl naši Evku, Grešl má dvě stě, Šťastný sto, drobné ptactvo pomíjím... Nikdo nic nevrátí. Jsme na dně.“ Eva to nedokáže tak rychle přijmout a vzbouří se. „Snad ty jseš na dně. A nebudeš to řešit tím, že prodáš mého Šímu...“ Viktor se jen rezignovaně pousměje. „Tys ho prodal... Ale byl to přece dárek...“ Eva se znovu rozpláče. Tiše. Beznadějně. Viktor se k ní přisune, obejme ji. „Je mi to líto, Evi... „ Eva jen vrtí hlavou. „Jak jsi nás mohl dostat do tak strašné situace...“ Viktor mlčí. Objímá ji. Pak si povzdechne. „Na jaře, když začlo tát, chodili jsme se Sašou rovnou ze školy na op45
rám. Měli jsme tam vor a pluli jsme na něm mezi krama na druhou stranu. Jednou nás strhnul proud a táhnul nás k výpusti. Ztratili jsme prkna, kterýma jsme veslovali, měli jsme tak zmrzlý ruce, že jsme je neudrželi, a tak jsme brali z vody kusy ledu a házeli je za sebe, a ten vor vždycky trochu poposkočil ke břehu, a pak už nebyly kolem nás ani kusy ledu a tak jsme zahodili i bundy a boty, kulichy a košile... Obětoval jsem i tvýho Šímu, ale na druhou stranu jsem se stejně nedostal... Ráno se domluvím s Petrem...“ Eva ho gestem ruky zarazí.. „To ne. To nemůžeš. Naše děti se za tebe nemůžou stydět...“ „Tak nám seberou dům.“ „Nám? To je můj dům. Já tam vyrostla!“ Viktor mlčí. Jen klopí hlavu. „Máš přece pojistky. Ty, o kterých jsi tvrdil, že nás jednou zajistí. Všechny a navždycky...“ tiše namítá Eva. „Ty spořící jsou v hajzlu. Jestli sis nevšimla, za posledního půl roku padlo asi sto bank.“ „A ty sis vybral zrovna tu blbou! Něco tam snad zbylo, ne?“ „Když je teď zruším, nedostanem skoro nic. Jediná se drží životní, ale ta končí až za dva roky.“ „Přece nebudeš čekat, až rozkradou i tu... Samozřejmě ji zrušíš!“ „To nejde. Víc jak půlku by z ní sebrali.“ „A proč jsi tam ty peníze vůbec dával? Nalítnuls jim. Kdyby se se mnou něco stalo, je o vás postaráno!“ napodobí Eva Viktora. „To je ale pravda. Kdyby se to něco stalo, dostanete jedenáct milionů.“ „Jedenáct? Nebo půlku? Nebo zkrachujou taky a nedostanem nic...“ „Jedenáct dvě stě. K dnešnímu dni. To víš, že to mám spočítaný.“ Zavládne ticho. Oba dva se zadívají na tenisovou raketu na zdi. „Neboj, o vás postaráno je,“ přikývne Viktor. Eva se až zděsí sama sebe. A přebije to. „Tak se ale musíš hodně odrazit...“ „Vím, co mám dělat.“ „Kriminálník nebudeš...“ ujišťuje se v afektu Eva. 46
„A taky to nesmí být sebevražda. A nesmím se ztratit...“ Viktor je až sarkastický. „Proboha, čeho jsem se to dočkala!“ Eva se napije a znovu zavyčítá. „Já tomu nemůžu nějak uvěřit. Stavěl ses do role všeználka, všem bys radil, jak investovat, jak danit, dělalo ti dobře, že za tebou chodili jako za panem moudrým...“ „Mlč už, prosím tě“ přeruší ji Viktor. „A radši běž pryč...“ Eva impulzivně vstane a po krátkém zaváhání skutečně odejde. „Evi...“ Viktor za ní vykročí, ale pak se vrátí ke stolu, naleje si stakan a přistoupí k tenisové raketě na zdi. „Tak co, kamaráde? Co mám udělat? Nechat se zkorumpovat, poplatit dluhy a začít znovu? Čeho se bojím? Že se to proflákne a půjdu do vězení? Mám děti, rodiče, sourozence, čtenáře... Jsem maturitní otázka! (se smíchem). S tím nejde žít. Nebo by jim to bylo jedno? Dneska, když někdo denně krade stamiliony... Všechno bych mohl splatit. Splatit a rychle z toho vystoupit. Jenže tenhle vlak stanice nemá. Takže co..? Publikum zavazuje. I v umírání. Pojišťovák sice tvrdil, že oni zaplatí cokoliv, ale věř mu. Rozhodně by to nemělo bejt primitivní. A taky se při tom nesmím ztratit. Když se nenajdu, prohlásí mě za mrtvýho až po roce. Do tý doby ale už můžou skončit v holobytu...“ Dopije panáka a rozhlíží se po dalším. Zvedne plnou láhev, čte vinětu a skoro pobaveně vrtí hlavou. „Živá voda... Dobrej fór... Zvláštní konec dovolené... Takže poslední panák a poslední cigáro...“ sebere ze stolu cigaretu a zapálí si. „A to jsem toho nechal, abych náhodou neumřel na rakovinu...“ Zvony svatého Petra odbíjí půlnoc. Venku se zvedne vítr a dveře na terasu se rozlétnou. Zvenčí hlasitě hučí moře. Světla se rozblikají a skomírají až do tmy. Viktor odloží lahev i cigaretu a odhodlaně vyjde do tmy na terasu.. Vítr zesílí a dveře se prudce zabouchnou.
47
BOZI a VIKTOR a SAŠA Doznívá vyzvánění z kostela Svatého Petra, světla se znovu pozvolna rozsvěcejí a na scénu přicházejí Saša, bozi a učitelka. Saša jde rychle, rozhlíží se. „Viktore!“ zavolá. Rozhlíží se po místnosti, pak pohlédne přísně na dědu. „Kde je?“ „Nepřijal boží nabídku,“ praví děd skoro provinile. „Boží? Spíš ďábelskou!“ Lehce zahřmí. Saša zahrozí. „To jste se vyznamenali. To mi rozum nebere!“ Jasněnka je polekaná, drží se zpátky, Pepino otvírá notebook a zapojuje kabel do sítě. Učitelka se zastaví u stolu a zvědavě si prohlíží, co tu je prostřeno. „Šanci dostal...“ brání se děd. „To tedy jo. Na kriminál. Viktore!“ znovu zavolá Saša, zamíří ke dveřím na terasu, ale zakopne o kabel, který Pepino zapojil do sítě. Tomu počítač vypadne z rukou a spadne na zem. „Chceš mě zabít, vole?“ utrousí skepticky Saša. Pepino uhýbá, ale jen se mu plete do cesty. „Nepleť se tu...“ odstrčí ho Saša. Jasněnka položí na stůl zlaté zuby a raději se klidí. Také Pepino ustrašeně ustoupí. Saša se snaží otevřít dveře na terasu, ale nejde mu to, nedokáže uchopit kliku. „Tak už dost!“ náhle zvolá rázně děd. „Zpátky! Oba zpátky!“ Saša ho ignoruje, učitelka ale rychle obejde stůl a pro jistotu se posadí zády ke zdi. „Ty si nesedej, půjdeme,“ napomene ji bůh. Učitelka si odsedne dál, vezme láhev na stole a dívá se na etiketu. „Živá voda...“ přečte objevně a rychle ji s nadějí ochutná. „Nech to být! A pojď!“ starý je hrozivý. Učitelka ho třepáním rukama odhání. „Hexempo... šunkoflex! Ustup, satane!“ ožene se po něm i utěrkou. 48
Saša chce otevřít dveře, ale nemůže s nimi hnout. „Smaž ji!“ přikáže děd Pepinovi. „Spadl mi počítač,“ bůžek krčí rameny. „Vstaň!“ poroučí děd učitelce. „Nech ji a raděj odčaruj ty dveře!“ utrhne se na něj Saša. „Je pozdě,“ odmítne děd. „Dostal šanci a nevyužil ji.“ „Nežvaň, a něco udělej, sakra!“ Saša už soptí. Hrozivě zahřmí. „Abyste se neposrali!“ ohradí se Saša prudce a zvýší hlas. „Kde jste vůbec zalezlí, když jde lidem o život? Jste pěkný parchanti!“ Starého se jeho slova dotknou. Výbojně nakročí. „Tak tohle poslouchat nemám zapotřebí. Z čeho mě viníš? Dělám něco zlého? Můžu snad za tuhle mizérii já? To všechno je vaše věc! To vy svoje podlé úmysly svádíte na nás. Na naše našeptávání. Činíte zlo a nás prosíte o odpuštění svých největších sviňáren. Co s tím máme dělat? Ukradneš prase, dáš jitrnici. Zesmilníš, zařízneš nějaký ten dobytek. Podsvinčata, jehňata, krev... Kdo má ten sajrajt po vás pořád uklízet?“ Saša zaraženě zmlkne. „Vaši bozi jsou jen výsledkem vašeho černého svědomí. Svědomí lidstva. Vašich omluv a výmluv. A svádění viny,“ dokončí starý. Mladý se krátce zasměje. Napil se živé vody a laškuje s učitelkou. „Co je na tom k smíchu? Co to máš?“ nasupí se děd. „Živá voda,“ hlásí učitelka. „A veselá...“ dodá Pepino. „Budeš muset jít, moje milá. Nemáš tu co dělat,“ smířlivě naléhá děd. „Víš co, dědo?“ učitelka je už v ráži. „Odjeď. Je to stejně všechno nějakej fígl, co? Není to Moody? Nebo nějaká reality šou? Přece se tu nemůžu sejít zrovna s těmi dvěma... Jednoho jsem četla a druhého léta znala, protože se jmenoval stejně jako já... Pojď si radši dát s námi...“ „Dost! Už dost! Všechno rozvrátíte!“ běduje děd. Saša zaslechne zvenčí slabé volání. „To je Viktor... “ rozběhne se proti dveřím a snaží se je rozbít. Děd se hrozivě napřímí. 49
„Ty, člověče smrtelný, neopovažuj se měnit sudbu bohů!“ Dveře se třesou v rámu. Děd kráčí k Sašovi. „Když už nepomůžeš, tak aspoň nepřekážej!“ okřikne ho Saša a zahrozí k nebesům. „Proboha, ať už jdou konečně všichni bozi do prdele!“ Mohutně zahřmí. Světla zablikají. Zhasínají. Dveře se rozletí, zavane vichr. Bozi zmizí. „Dva přišli a dva se také do kuropění vrátí...“ zazní ještě echový hlas starého boha. Vzápětí dovnitř vlítne Viktor. Poněkud orvaný a celý přikrčený. „To ale byla prda...“ uleví si. Blikavě se rozsvítí světlo. Uvidí Sašu a ustoupí. Chvilku se zdá, že chce utéct zpátky na terasu. Mimoděk se zadívá na kříž. Potom znovu na Sašu. Nedůvěřivě se mračí. Nechápe. Utírá si mokrý obličej, protírá si oči. „Sašo...“ konečně nevěřícně pronese. „Ty nejsi...Ty jsi... A nechals mě při tom, že.... Jak to... Já mysel... A ty... “ vykročí k němu. Saša ustoupí. „Moc se ke mně nežeň, Viktore. Jsem dost studenej...“ „Studenej? To jako že jseš... Nebo se mi to všecko jen zdá?“ „Nezdá. A jsem.“ „A jak to, že jseš tady...“ „Nevím. Prostě jsi mě vyvolal.“ „Vyvolal? Jak vyvolal?“ „To bozi. Bozi mě přivedli.“ „Bozi..?“ „No jo. Fakt. Ale už jsou fuč. Já je poslal... To jsem asi neměl...“ „A tohle je kdo?“ „Saša. Taky Saša. Učitelka.“ 50
„Poděbradka. Sežraná...“ hlásí učitelka. Viktor zatřepe hlavou, bafne láhev, pořádně si přihne a vydechne. „Tak nevím, co si mám myslet, ale jestli je to tak, a i kdyby to tak bylo, tak já se ale nebojím...“ „Ani nemusíš, fakt...“ Zavládne ticho. Pak Saša kývne kamsi k oknu. „Naproti u Diany je ticho... Už maj zavřeno?“ „Diana je na druhý straně, tam naproti je hotel Karolina. Vždycky sis to pletl... V Karolině ještě neotevřeli. Až tak za týden. Je brzy. Červen.“ „Červen... A který rok?“ „To nevíš?“ podiví se Viktor. „Nevím.“ „Dva tisíce čtrnáct.“ „Cože? Teprve?“ „Připadá ti to málo?“ „Řekl bych aspoň o deset víc.“ „To jsem tak sešel?“ „Ale ne. A vlastně trochu jo...“ pousměje se Saša a znovu kývne k oknu. „Tam v Karolině... Tenkrát... Naposled... Hráli mi tam Sinatru. My way. Pamatuješ?“ (Chvilku by mohla hrát My way...) „Jasně. Tobě hráli všude. Vždycky a rádi. A cokoliv.“ „Ale My way mě dostávalo...“ „A taky jsi směl všude hulit. I v letadlech, u pilotů v kabině.“ „Ale tenkrát v Detroitu na letišti mě nenechali...“ „Ale bylo to absurdní. Kličkovali jsme tam mezi zfetovanejma narkomanama, injekce jim trčely z žil jak trifidi, ale s cigárem tě hnali ven. Málem nám to tenkrát uletělo...“ „Ale u nás jsem mohl všude...“ „Tady tě lidi měli rádi, byl jsi miláček národa. A mají pořád.“ Saša se zatváří pochybovačně skromně. Viktor ho utvrzuje. „Víš vůbec, kolik lidí ti přišlo... Se s tebou rozloučit?“ Saša s očekáváním vzhlédne. 51
„V Praze přes šedesát tisíc, na poslední chvíli tam rozloučení s tebou museli udělat, a pak u nás, druhý den, skoro dvacet...“ „Ty brďo...“ „A možná i víc...“ Viktor pokývá hlavou. „Bylo to ve středu v poledne, lidi si kvůli tobě brali dovolenou. Bylo vedro, přes třicet stupňů, dole před kruhákem u pumpy zavřeli lomskou silnici a na loukách u zahrádek se parkovalo. Na hřbitov se šlo pěšky. To máš dobrých pět kilometrů.“ „Se snad picnu. Jak nějaká pouť...“ dojatě se usmívá Saša. „A víš, proč za tebou všichni šli? Protože se loučili se svým bohatýrem. Protože věděli, že s tebou něco definitivně končí. Jejich poslední naděje. Cítili, že teď už se tamtěm nikdo nepostaví. Snad všechny dokázali smést, všechny donutili, aby plivli na svou minulost, ale na tebe se neodvážili, nikdy se na tebe neodvážili, ani když jsi nevrátil medaile od Husáka a šel sis na Hrad pro další...“ „A co bych měl vracet...“ vylítne Saša. „A proč? Vyhrál jsem přece olympiádu a prezident mý země mě za to prostě vyznamenal...“ „Právě toho si na tobě lidi cenili...“ „Vyhrál jsem i dvanáct turnajů, třikrát jsem byl mistr světa, nemám ten nejmenší důvod nic nikomu vracet...“ dál se prudce hájí Saša. „To přece vím. A oni to věděli taky. Byls jejich hrdina. Dokud jsi žil, tamti se neodvážili tak lhát, krást a svinčit jako tenhle poslední rok. Báli se tě. Už jen toho, že existuješ a že se ozveš. A že je strašně zostudíš. A lidi věděli, že je konec, že teď už je nezastaví nikdo. A přišli něco pochovat. Něco, co už nikdy nebude. Jedině snad zase nějakou revolucí. Ale to nejdřív až se přestanou stydět sami za sebe.“ „Dvacet tisíc... To je víc jak v Key Biskey... A kde vůbec ležím... No, ležím... Asi mě spálili...“ tázavě vzhlédne Saša. Viktor přikývne. „A kam mě dali? Vedle táty?“ Viktor mlčí. Saša se zamračí. „Tak kam?!“ „Vážně to chceš vědět?“ „Rád bych.“ 52
„A neobejdeš se bez toho?“ „Ty vole, ty mi dáváš...“ „Vybíral sis samý bláznivý ženský...“ Viktor si povzdechne. „Ty mě teda napínáš...“ „Tak jo. Nejdřív tě měla na zahradě. Tam nahoře u altánu.“ „Grilovali tam, co? Občas mi bylo takový divný horko... „Právě že to vadilo víc lidem. Pak tě měla nějaký čas doma. A nakonec tě převezla na Vyšehrad.“ Saša se tváří nespokojeně. „Dej mi panáka,“ skepticky povzdechne. „Snad mi to nevyteče z nohavice...“ „Z ní to taky neteče. A to je sežraná...“ Viktor ukáže na učitelku. „Lozu? Vizoura? Nebo živou vodu?“ „Tu snad ani ne... Lozu.“ Viktor naleje. Trochu. „Brčko...“ zaprosí Saša. „A můžeš přidat...“ „Aby to s tebou netřísklo. I když... Koukej, jak se na tebe Marko vyzbrojil...“ Viktor klepne nerozbitnou sklenicí i karafou a dolije víc. „Nemůžu nic udělat...“ Saša pokrčí rameny a napije se brčkem. „Ale jinak... Ten Vyšehrad... Radši bych byl u nás. Nebo si myslíš, že je vpodstatě jedno, kde potom člověk je?“ Viktor přemítá. „Třeba se do toho neumíš vžit...“ dodá Saša, napije se a ukáže Viktorovi, aby mu dolil. „Tak to by ses divil, kamaráde,“ Viktor doleje oběma a zadumaně pokyvuje hlavou. „Víš... jako kluk jsem nesnášel hřbitovy. Když jsem tam musel, pořád jsem si utíral pusu kapesníkem nebo rukávem a stranou si uplivoval. Ani pozdějc jsem je nemusel, ale co ses... zabil, vole, tak na to všechno koukám úplně jinak. Teď je skoro obrážím. Není to cílený, to ne, prostě jedu kolem nějakýho města nebo vesnice a najednou mě napadne, kde to tu asi je? A tak hledám. A pak se tam procházím a koukám, jestli bych tam uměl bejt. Nemáš ponětí, co jich je. Skoro v každý prdelce. A jak jsou kolikrát, vlastně většinou, na hezkých místech...“ 53
Saša přitakává a Viktor pokračuje: „Tak se tam procházím, koukám, jestli je moderní, zastíněný, jaký je z něj výhled, ptáci jestli tu řvou, kontejnery jestli nepřetékaj, jestli je tu uklizeno, jak vypadá hrobník... A taky jestli tu jsou vrazi... A sebevrazi... A ženy jsou tu jaké? Mladé? Krásné? Mají tu fotografie? A pak mě napadá... Nebyl bych tady moc daleko? Nestejskal bych si tu? Nebál bych se tmy? To není hřbitov, toť můj sad...“ „Počkej, tos napsal?“ „Parafrázuju. Erben. Klasika. Ale taky jsem ho pořádně četl skoro až v padesáti...“ „Jsme u Suchánků?“ ozve se Saša. Viktor doleje. Napijí se a Saša máchne rukou. „Takových starostí a přitom kdybys mi to neřekl, tak ani nevím, kde vlastně jsem. Nejspíš je to fuk. Stejně jednou může přijít pár magorů, vysypou tě někde u silnice na šotolinu a urnu prodaj do sběru. Kdyby dneska bylo na mně, nechal bych se rozsypat. Ale ne na nějakou obyčejnou pietní loučku. Monument zrovna nepotřebuješ, ale vypelichanej trávník taky ne. Pár zrnek do Ohře, pár na dvorek, špetku taky na kurt...“ směje se. „Něco málo do moře a taky něco i do hor... A když do hor, tak do Himalájí...“ přidá se Viktor. „A kousínek taky vystřelit do vesmíru, to už snad má někdo i předplacený... Co je v tom? Ješitnost? Strach?“ „Asi obojí. Dřív si s sebou bossové brali psy, koně a milenky, dneska by rádi, kdyby se kvůli nim aspoň na chvilku zastavil svět. Dávaj najevo vlastní obrovskej význam po celoživotní skromnosti...“ „ A ty by ses nechal sežrat rybama...“ poznamená skepticky Saša. „Já jsem taky sežraná...“ ozve se učitelka, zvrátí hlavu a usne. Saša máchne rukou. „A proč? Jen kvůli penězům...“ náhle se zarazí. „Ty vole, víš, že já ti taky dlužím?“ „Sto euro,“ přikývne Viktor. „Z loňských Benátek.“ „A tys mi nic neřekl...“ zavyčítá Saša. „Neboj, já bych se přihlásil...“ 54
„A že ses teda nepřihlásil? Ty vole, víš, jakej mám teď pocit? Proč jsi mi to nepřipomněl..?“ Viktor se zasměje a najednou zvážní. „Tak to jsem udělal. S Jardou Němcem. Když jsem se dostával do srabu, zašel jsem za ním, jestli by třeba něco nevrátil. Docela jsem tenkrát i zuřil, protože to jednu chvíli vypadalo, jako kdybych dlužil já jemu a ještě ho otravoval... Prostě jsem na něj ke konci i řval... Pár dní nato ho našli ve sklepě na trubkách. Měl toho hodně a já ho, debil, dorazil. Přitom mě varoval, že se oběsí...“ „Ale na zahradě na hrušni. To mně říkal taky.“ „A já mu nevěřil. Bral jsem to jen jako jeho nějakej řečnickej obrat. Nikdo to neví. Ale je mi z toho hrozně.“ „No jo. náš Jaroušek. Takovej estét. Ten i když otevíral kufr od auta, tak si na to navlíknul rukavice... A pak si od kamarádů napůjčoval miliony a přitom věděl, že je nikdy nevrátí... Tak to tě asi uklidním. Sám si to neudělal, u nás není.“ Viktora to zarazí. Vzhlédne. „Kde u vás..?“ „Tam u zdi, tam leží...“ zarecituje Saša. „Není to taky Erben?“ Viktor nevěřícně zavrtí hlavou. „Moment... Počkej... Takže ty... Nekecej... Jak to..?“ „Člověče, sám pořádně nevím. Přišlo to tak nějak najednou. Takový svinský nutkání. Znáš to, jdeš přes most a něco tě poňouká přeskočit zábradlí. Nebo naprosto nesmyslně zahodit z trajektu do stometrový hloubky klíčky od auta. A tohle bylo víc. Stačilo jen neuhnout. A do toho máš chandru, chceš někoho naštvat, vytrestat, a taky jseš strašně unavenej, jako když se ti chce děsně spát a vlastně je ti všechno úplně jedno. No, a najednou tě to přemůže. Nejvíc mě trápí ten druhej, vůbec nevím, jak se s tím vyrovnat, kamaráde... S tím se nedá žít!“ „Tak to tě zas uklidním já. Zprostili ho viny.“ „Cože? Fakticky?“ „Nakonec jo. Nemohl za to. Prej jsi jel skoro dvě stě.“ „Kurňa, tak to se mi ulevilo. Viděl jsem ho jen mžik, ale mám ho pořád 55
před očima. Jel jsem rychle. Asi jo. Určitě. Byl jsem v napětí. Řekla, že si nepřeje, aby k nám mladej chodil, kdykoliv se mu zamane. Jako domů. Že doma je jinde. A že buď on nebo ona. A já držel hubu. Jen mě to strašně naštvalo. A hlavně zklamalo. Najednou jsem měl pocit, že se mi v životě vlastně nic nepovedlo. A že jdu už jen dolů. A že v nejlepším se má přestat, což jsem už stejně zmeškal. A že se na nic netěším a že jenom z toho, co bude, mám větší nebo menší tíseň. A že mě strašně serou. Leona i kluk. Že se nedokážou dohodnout, že se rvou a chtěj po mně, abych jim dělal arbitra. Tak si naserte, jsem si řek. Oba. Pobijte se. Zkuste si to! Třeba nanečisto. Jenže už to bylo definitivní...“ Viktor vrtí hlavou. „A já se s ní hádal... Ale taky vykládá, že... Prostě... Že v tý kapli, na tvým... na svým pohřbu... To ty?“ „Když jsem slyšel některý kecy a pak se tam objevil ten prolhanej ministr, vylítnul jsem z kůže.“ „A když občas Eva blbne...“ „Tak to trošku fouknu. Abych jí udělal radost... No a co vůbec ty mý dva?“ Saša se zkoumavě zadívá na Viktora. Ten přemítá, co říct. „Nebo... raděj ne, vlastně to ani nechci slyšet...“ Viktor se napije. „A jak to teda děláš s tím průvanem...“ vyzvídá. „To je mezi námi z minula. Vždycky ses vztekal, když jsme s Evinou duchařili... A Leona... Bydlí tam?“ Viktor zavrtí hlavou. „A mladej?“ Viktor znovu pohne hlavou. „Prodali to?“ povzdechne Saša. „Prodali.“ „A kdo to koupil?“ „Pavel Lakomý.“ „Cože? Lakomec?“ „Jo. A přikoupil i ten kus lesa nahoru k Bílýmu potoku.“ 56
„Nahoru k potoku? Ale to se přece prodat nesmělo... Lesy měly zákaz... To neprodali ani mně...“ „Zvolili ho do dozorčí rady. Jako místopředsedu. Za město.“ „Ty vole, a to nikdo nic neřekl? Ani ty? Nejsi na nich přece závislej!“ „Já ne. Možná. Ale nežiju sám. Tuhle revoluci ať udělá někdo jinej.“ Saša si povzdechne. „S Leonou se vídáte?“ „Moc ne. Je v Praze.“ „A s mým klukem... Dobrý?“ „Dobrý.“ „Nějak se ti do toho nechce. Hele, jsme přece kámoši, a já se kvůli tomu nepověsím... Jednou jsme tak trochu kecali a něco si slíbili...“ „To víš, že jsem ho v tom nenechal.“ „Moc nadšeně to neříkáš...“ „Ani nemůžu. Pro Leonu jsem se ze dne na den samozřejmě stal hajzlem. Zvedá se jí ze mě kufr.“ „To ti řekla?“ „Vzkázala.“ „Třeba to někdo překroutil... Byla umíněná, ale že by si nedala říct ani od tebe... Na nočním stolku měla ležet tvoji básnickou sbírku. Otevřenou. Jestli jsem si někdy myslel...“ Saša významně pokýve hlavou. „Blbost! Něco snad říkala?“ „Když mě chtěla naštvat, tak trochu mlžila. Věděla, že jseš jedinej, u kterýho by mi to smrtelně vadilo. Takže vyvádí?“ Viktor mlčí. „Že jsem si to myslel. Hodně, co?“ Saša si povzdychne. „No jo, prachy. Čekala víc. Jenže já hrával za slabou desetinu toho, co se dává dneska. A taky jsem dost utrácel. Já si to myslel, to jsem měl nějak dát do pořádku. Lepší bejt bohatej a zdravej než nemocnej a chudej, co?“ „To určitě...“ skepticky podotkne Viktor. „Jsem vůl, sorry...“ „Ser na to, já se kvůli tomu taky nepověsím. Možná...“ Viktor se napije. „Nějak to dopadne.“ „Nějak? A proč něco nenapíšeš?“ Saša se klepne do čela. „Napiš něja57
kou řachu. Neříkej mi, že si tě nekoupí sto tisíc lidí, a když máš padesátku za kus...“ „Ty jseš fakt boží duch, vole... Deset možná, a i kdyby dvacet, tak to mě nespasí.“ Saša váhavě přikyvuje a pak varovně zvedne ruku. „Ale ten Skálovo kšeft neber! Kdyby se to profláklo a šel bys sedět, už bys to zpátky nevrátil a jednou provždy bys zkazil všechno, co jsi v životě vybudoval! Úplně všechno, Viktore...“ „Takže se mám rozplácnout někde dole na šutrech?“ „V tuhle chvíli mě zrovna nic zásadně lepšího nenapadá, ale ten kšeft nevezmeš...“ Viktor mlčí. Saša si ho přísně měří. Viktor se nostalgicky usměje. „Tohle jediný jsem ti záviděl, kamaráde. Absolutní nezávislost. Žes měl vždycky hlavu vzhůru. To je ale asi sen všech lidí. Nemuset taktizovat, lhát, předstírat, bát se...“ Saša poslouchá a klopí hlavu. „Víš, Viktore, já měl spíš strach než odvahu. Vlastně jsem měl strach mít strach. A oni to jenom nepoznali. Jenže jak se jednou posereš, už si o tebe čistí boty. Můj táta říkával, že lepší je vestoje umřít, než se pinožit na kolenou, a já se tak nějak snažil žít... Ten Petrovo kšeft neber. Budeš se bát každýho zazvonění, každýho auta, co ti projede kolem baráku, že přijdou a daj ti želízka... A co pak Eva, děti... A víš, že by to vadilo i mně..? Že můj kámoš je podvodník...“ „Takže šutráky,“ přikývne Viktor. „Nakonec... Co ztratím? Jen věčný obavy, co bude s těma, který mám rád...“ Nad Svatým Petrem se rozsvěcuje obloha. Viktor si povzdychne a sáhne po láhvi, aby dolil. „Budu muset jít...“ zarazí ho Saša. „Svítá.“ „No jo... „ Viktor zadumaně přitaká. „Nejkratší noc v roce...“ Je ticho. „Tak co... Jdeme?“ zeptá se Saša. Viktor mimoděk ustoupí. Nesouhlasně se zamračí. „Já musím,“ přikývne Saša. „A hned.“ 58
„Tak zůstaň tady...“ Saša zavrtí hlavou. „To nejde.“ Chvíli je ticho. „Nemáme moc času...“ řekne Saša. „Jak nemáme...“ Viktor znovu mimoděk ustoupí. „Dva přišli, dva odejdou. Nemůžu měnit jejich rozhodnutí...“ „Kdo tak rozhodl? Bozi? Žádní bozi přece nejsou!“ naléhá Viktor. Zahřmí a rozletí se dveře. Saša ještě chvíli čeká, pak se otočí a odchází. „Nejsou! Žádní bozi nejsou!“ volá Viktor a obrátí se do publika. „Našeho světa se zmocnili podivní výrostci, kdo ví odkud se vyloupli. Možná že skutečně ti z nebes pojmuli pozemské ženy a oni z nich vyrostli. Nejspíš to tak bude, protože jsou jeden jako druhej, jako by je stvořili přes kopírák. Draví, cílevědomí, chladní. Bez zábran a bez ohledů. Univerzální vojáci. Jeden den řídí drůbežárnu, druhý den elektrárnu, třetí den nemocnici. A o všem zasvěceně hovoří v televizi, kterou řídí taky jeden z nich. Jsou ve správních radách, v bankách, ve vládách a v parlamentech a světské právo se na ně nevztahuje. Ale bozi to nejsou, nejsou, slyšíš, Sašo!“ Nikdo neodpoví. Viktor dojde ke stolku a naleje si panáka, kterého mu Saša před chvílí odepřel. „Nesmíš na mě tak spěchat, kamaráde...“ napije se a vrtí hlavou. „Napiš řachu! Vole... Když jsi umřel, myslel jsem, že jsem ji napsal. Vylil jsem si srdce i duši, kňučel při tom jako pes... Natočil jsem pět tisíc výtisků, jenom pět, připadalo mi hnusný na tom vydělat. A víš kolik se jich prodalo? Sotva půlka... Zbytek jsem navozil z tiskárny do garáže a přikryl je plachtou, abych na ně nemusel koukat... A kdyby se zjevil ďábel, upsal bych se mu jako Faust. Jenže se nezjevil, a tak se to tam válí pořád. Moje poselství už nikoho nezajímá. Zbytečně potištěnej papír. Starý noviny... I já si už všechno prožil. A taky ztratil. A co jsem si nadrobil, to si i vypiju. Ale ještě mám svou cenu. Tržní hodnotu... A ne pět, ale jedenáct. Tržní hodnota mýho života. A třeba se pak prodá i ten zbytek z garáže, smrt 59
přitahuje. Možná budou i reedice... Nakonec... o čem to tady je? Homér nebo mohér... Co se to stalo? Kam nás ještě kdo chce dostat? Tak tady ne... Tady nechci.“ Třískne do lampy. Ta zhasne.
60
RÁNO Rozednívá se. Moře šumí. Déšť nikoliv. Řvou cikády. „Dobar zjutri, dobar dan, da vam želi Slobodan. Danes modro, toplo, solnce, vroče...“ Do šumu zní telefonát. „Taky máte hezky?“ ptá se matka. „Nádherně...“ spokojeně odpovídá Katka. „Tak vidíš, ani jste nikam nemuseli jezdit... Katuško, prosím tě, nevíš náhodou, co je to biomasa? Za á letní kino v Jižní Americe, za bé domácí zabíjačka nebo za cé alternativní zdroj energie?“ „Já myslím, že za cé, mami, ale úplně jistá si nejsem...“ „No nevadí, stejně mi to už ten Homér prohrál. Že já jsem na tebe nedala...“ Do lokálu sejde Eva. Nahlédne do kuchyně. Pak jde ke stolu s lahvemi a sklenicemi a uvidí na stole rozsypané kousky zlata. Vezme jeden mezi prsty, nedůvěřivě si jej prohlíží. Pod nohama jí cosi křupne, sehne se a vidí další rozsypané zlaté zuby. Zaslechne zvuky zpod lavice a uvidí ležící učitelku. Přiklekne k ní, dívá se na její obličej a na zlaté zuby v ruce. „Stalo se vám něco...?“ zatřese s ní. „Co je vám?“ Učitelka se rozvalí na záda a z ruky jí vypadne láhev živé vody. „Nechte mě na pokoji... Já jsem sežraná...“ zamumlá. Zvedne se vítr. Eva polekaně vzhlédne. Vítr rozrazí dveře i okna, zvedne záclony a náhle se zklidní. Eva si cosi uvědomí a vyběhne dveřmi na terasu. Musí si před sluncem zakrýt oči. Nic nevidí. „Viktore!“ zavolá. KONEC
61
62
63
64
65
66
67
68
69
70
