Úvod Radikalizace jednoho vizionáře

Úvod

Radikalizace jednoho vizionáře Mnoho muslimů dodnes setrvává v zajetí mytické postavy Mohameda, jenž žil v 7. století. Ale i historický Mohamed je zajatcem přehnaného uctívání a požadavku muslimů na jeho nedotknutelnost. Prorokova všudypřítomnost a přemrštěné zdůrazňování náboženských komponentů v mnoha islámských společnostech brání vzniku alternativních zdrojů identity. Všechno se vrací a odvolává k němu, Mohamed se vznáší úplně nad vším a řídí každodenní život občanů, politiků a teologů. Muslimové mají k Mohamedovi emoční vazbu a svého proroka nereflektují. Nadřazují ho úplně všemu a brání tak historicko-kritickému zkoumání zakladatele islámu. Dokud jsem ještě byl přísně věřící muslim, myslel jsem si, že o Mohamedovi vím všechno jen proto, že jsem četl jeho životopis, Korán a četné hadíthy. Jako badatel jsem si však musel kritický odstup od islámu, Koránu a Mohameda vytvořit sám. A čím víc jsem se zabýval Mohamedem, historií vzniku jeho životopisu a jeho vlastních textů, tím více ve mně sílil dojem, že držím v ruce sadu tarotových karet. Některé dávaly útěchu a naději, jiné zase vyvolávaly hrůzu a děs. Na jedné straně kazatel z Mekky, jenž používá eticko-humanistické argumenty, na druhé netolerantní vladař-válečník v Medíně. Na jedné straně člověk horlící pro soucit a odpuštění, na druhé straně masový vrah a duševně nemocný tyran. Zrádné na tom všem je, že každou kartu lze 7

Uctovani_s_Mohamedem.indd 7

20.2.2016 9:19:43

vyložit subjektivně. Podle toho, kdo ji drží v ruce. Mohamed jako historická osoba, jeho slova a činy, to vše je projekční plocha, na kterou si můžeme promítnout, co chceme. Každý na ní může vytvořit to, co sám chce, a najít v ní potvrzení a legitimitu toho, oč usiluje a kým je. Mnoho mírumilovných muslimů se odvolává na Mohameda a vidí v něm pouze spravedlivého, moudrého a milosrdného proroka, jenž byl sice krutý, ale přesto spravedlivý a slitovný. Orientují se podle epizod z Mohamedova života a pasáží Koránu v mekkánském období, jež kladou důraz na mírové soužití s jinověrci. Na Mohameda se odvolávají i radikální síly a teroristé – a citují pozdější pasáže z Koránu, které zatracují nevěřící do pekel a adorují válku. Spatřují v Mohamedovi nekompromisního bojovníka za věc Boží, jenž proti nevěřícím postupoval se vší brutalitou. Kritikům islámu je naopak zatěžko rozpoznat Mohamedovu milosrdnou stránku a uznat jeho zásluhy o sjednocení Arábie a ukončení polyteismu v této oblasti. Stručně řečeno, pídíme-li se v Mohamedově životopisu nebo hadíthech, záleží na tom, co hledáme. Můžeme vynést kartu dobrotivého Mohameda a hrát s ní, ale také kartu netvora. Tak ambivalentní osobnost, jako je Mohamed, lze stěží zařadit do kategorií typu dobro/zlo, bílá/černá. Je to tím, že nemáme jednoznačné historické doklady, co skutečně vykonal nebo řekl. Část dokumentů, o něž se můžeme opřít, vznikla až dlouho po jeho smrti. Člověka žijícího a působícího v 7. století je navíc velmi problematické posuzovat z pozice vědění a měřítek 21. století. Kdyby to byla historická postava jako řada jiných, mohli bychom jeho činy měřit podle historických souvislostí. Jenže Mohamed nezůstal v 7. století, přetrval věky a spousta muslimů v něm spatřuje morální, náboženský, a dokonce i politický vzor pro dnešní dobu. Měřít8


20.2.2016 9:19:43

ka, která stanovil on, mají dodnes vliv na politickou situaci v řadě islámských států a na jejich zákonodárství. Dodnes definují vztahy mezi muslimskými muži a ženami a mezi muslimy a nemuslimy. Dokonce i muslimy žijící v západních zemích má prorok pevně v hrsti. Spousta vyprávění a různých Mohamedových životopisů jsou sice jenom legendy, vymyšlené nejspíš k politickým nebo teologickým účelům, ale pro mnohé jeho přívržence dodnes platí za fakta a ovlivňují jejich světový názor a představu o společnosti. Není všechno jenom fikce, jiné epizody z prorokova života považuji za naprosto autentické. Ty tvoří historické jádro islámu. Na základě těchto vyprávění se pokusím sestavit Mohamedův psychologický portrét. Zásadní roli v něm hrají jeho původ, dětství, jeho války a množství manželek. Zajímavý vhled do Mohamedova myšlenkového světa nám poskytují i výroky o tehdejších židech a křesťanech a o vztahu k nim. Tato kniha není nový Mohamedův životopis, nýbrž můj zcela osobní přístup k prorokově životu. Na rozdíl od většiny životopisců se ho pokusím analyzovat nikoli z perspektivy oficiálních muslimských vyprávění, nýbrž vytvořit protipól. Ne nadarmo má tato kniha v titulu „účtování“. Základem tohoto účtování nejsou pouze dnešní měřítka – již jsem poukázal, že nejsou dostatečná –, nýbrž i morální a společenská kritéria jeho doby. Mohamed totiž vykonal spoustu zavrženíhodného i z hlediska svých současníků. Mimo to se pokusím pochopit politické a duševní motivy jeho jednání a v následujícím kroku vysvětlit důsledky tohoto konání pro dnešní muslimy.

Mohamed byl sirotek. Nevyrůstal ve vlastní rodině, nýbrž u cizích beduínů. Když se vrátil do Mekky, pásl jako otrok 9


20.2.2016 9:19:43

ovce svého kmene, u něhož se zjevně netěšil žádnému respektu. Chyběla mu nejen láska a péče rodičů, ale též vzory, které by ho mohly zorientovat v životě. Role osamělého bojovníka a poustevníka mu v jistém smyslu byla dána do kolébky. Později se oženil s bohatou vdovou, zapojil se do jejího podniku a stal se uznávaným vůdcem karavany. Jako obchodník si osvojil roli prostředníka. Před svým „posláním“ to tedy byl dobře situovaný a šťastně ženatý muž. Ve čtyřiceti letech se náhle octl v duševní krizi. Čím dál více se uchyloval do ústraní, putoval sám po poušti, meditoval v jeskyni a tvrdil, že k němu promlouvají kameny. Trpěl úzkostnými stavy a zaobíral se myšlenkami na sebevraždu. Kořeny této náhlé proměny jsou obestřeny temnotou. Já se ve své knize pokusím rekonstruovat potenciální psychické a osobní příčiny tohoto bodu zlomu, k němuž v prorokově životě došlo. On sám tvrdil, že od vize v jeskyni přijímá v pravidelných intervalech Boží poselství. Mohamed zřejmě opravdu věřil na zjevení, které mu seslalo nebe. Na druhé straně lze těžko vysvětlit jeho zaujetí a vytrvalost, s nimiž tato nebeská poselství zpracovával. Fenomén zjevení a prožitek vize hrají roli v řadě náboženství. Můžeme jim věřit, ale racionálně je uchopit nelze. Ledaže by za nimi vězely bludné představy způsobené nemocí, jak zní jedna domněnka. V příslušné kapitole se dostanou ke slovu odborníci, kteří se v těchto jevech vyznají. Mohamedova zjevení byla zprvu apolitická, vyznačovala se mírem a tolerancí. V pozdějších poselstvích zjišťujeme zřetelnou radikalizaci. Jak se to stalo? A co to má společného se vznikem Koránu? Někteří badatelé vycházejí z toho, že Mohamed převzal Korán ze starých křesťanských textů. Jenže Korán je jazykově a tematicky příliš rozmanitý a mnohostranný, než aby mohl pocházet pouze z jediného textu. Jednotlivé súry se rovněž dají přiřadit k různým fázím pro10


20.2.2016 9:19:43

rokova života. Další zvrat v Mohamedově životě nastal s jeho vycestováním z Mekky do Medíny. Nejenže tam založil první muslimský stát, ale také se tam projevil jako násilník, jenž za svými politickými cíli kráčel přes mrtvoly. V Medíně se výrazně změnil nejen obsah, ale rovněž i jazyk Koránu. Už není tak poetický a meditativní jako v Mekce, nýbrž suchý a didaktický. Jedna kapitola této knihy se bude věnovat Koránu jakožto Mohamedovu „duševnímu životopisu“. Jako zrcadlu jeho strachů, přání, úspěchů a zklamání. Mohamedovu ambivalentní osobnost a jeho dilema však nemůžeme pochopit, neporozumíme-li jeho vztahu k ženám. Nabízí se sice představa, že s nimi zacházel jako tyran, ale ve skutečnosti s nimi jednal spíše jako narušené dítě trpící strachem ze ztráty a snažící se kompenzovat absenci takzvané prvotní důvěry způsobenou časným odloučením od matky. V samostatné kapitole se věnuji ne všem, ale těm nejdůležitějším ženám v prorokově životě: matce Ámině, první manželce Chadídže, jedné její dceři, která nevěřila v Mohamedovo poslání, a několika dalším z mnoha manželek a otrokyň. Jeho zacházení s ženami a jeho výroky o nich hrají dodnes zásadní roli pro postavení žen v mnoha muslimských státech. Zahalování, mnohoženství, útlak a absence rovnoprávnosti mezi mužem a ženou jsou zčásti zaviněny Mohamedovými úzkostmi z žen. Zároveň se však zakladatel islámu vyjadřoval o ženách veskrze pozitivně a někteří muslimové dokonce tvrdí, že teprve on je osvobodil a přiznal jim práva, jaká nikdy předtím neměly.

Mohamed chorobně bažil po moci a uznání. A nehledal je pouze u žen, nýbrž i ve válkách, jichž jen za posledních osm let svého života vedl na osmdesát. Čím byl mocnější, tím víc byl posedlý mocí. Čím víc nepřátel zlikvidoval, tím byl para11


20.2.2016 9:19:43

noidnější. V Medíně kontroloval své přívržence na každém kroku. Změnil navyklé struktury všedního dne, zasahoval do každé podrobnosti a snažil se všechno ovládat a řídit, dokonce i spánkový rytmus. Své stoupence shromažďoval k modlení pětkrát denně, aby se ujistil jejich věrností. Můžeme dokonce říct, že je nechal nastupovat jako na vojenskou přehlídku. Varoval je před ďáblem a pekelnými mukami, rozvíjel scénáře doby konce. Hříšníky dával bičovat, rouhače a odpadlíky zabíjet. On určoval, co je hřích. Poslední súry Koránu, které oslavují válku a proklínají nevěřící, zasely setbu, jejíž fatální plody sklízíme dodnes. Korán platí za věčné slovo Boží a má tuto platnost na věčné časy, a proto jsou to především islamisté, kdo v těchto válečných pasážích vidí legitimitu pro celosvětový džihád. Rozdíl mezi Mohamedem v Mekce a Mohamedem v Medíně můžeme přirovnat k mladému marxistickému teoretikovi Leninovi a Leninovi coby hlavě sovětského státu. Jakmile se mu podařilo uchopit moc, původní vznešené principy stále více ustupovaly do pozadí a téměř všechno se řídilo logikou moci a strachu ze zrady. Války si vyžadovaly nové války, roztočené kolo teroru, útlaku a násilí už nešlo zastavit. Mohamedův životní obrat odstartovalo navázání spojenectví s někdejšími nepřáteli z kmene Kurajšovců. Táž událost také zahájila bezpříkladnou dobyvačnou vlnu, která dodnes utváří svět. Teprve ve stínu meče Mohamed zažil průlom a došel uznání, po němž odjakživa toužil. Jenže celé islámské dějiny se tak staly rukojmím jeho úspěchu. Na začátku sice ustanovil, že „legitimními“ válkami jsou pouze ty obranné, ale později přesto sáhl k dobyvačným tažením a učinil z nich hlavní zdroj příjmů jak svých, tak i své obce, jež se rozrůstala a zvyšovala své nároky. Mohamed svým bojovníkům nesliboval pouze věčný ráj na onom světě, nýbrž i tučné zisky a krásné ženy coby otrokyně ještě zde na 12


20.2.2016 9:19:43

Zemi. To byla hodina zrodu „islámské ekonomie“. Válečná kořist, obchod s otroky a zavedení daně z hlavy pro nevěřící zůstaly ještě staletí po Mohamedově smrti nejdůležitějším zdrojem příjmů islámských vladařů. Ať už jde o Umajjovce, Abbásovce, Fátimovce, mamlúky nebo Osmany – všichni muslimští dobyvatelé se odvolávali na Mohameda. A i dnes teroristická banda Islámského státu (IS) ospravedlňuje svá válečná tažení a vyhlazovací fantazie prorokovým životopisem. Ten rovněž dával stínat hlavy válečným zajatcům a nevěřící vyháněl z jejich bydlišť.

I v rouchu vladaře-válečníka zůstal Mohamed tak trochu dítětem. Byl to vnímavý ukřivděný outsider a svět ho ustavičně zklamával. A když ho svět nechtěl, musel si vytvářet své vlastní, zcela nové světy. Ať už jako pastevec, obchodník, kazatel nebo vojevůdce. Mohamed neustále hledal nějaké nové útočiště. Jednou se jmenovalo Chadídža, jindy to byla písmena Koránu, pak zase věřící muži nebo milující ženy. A definitivní vlastí se mu stalo bojiště. Když se svět nenechal přesvědčit slovem, musel ho přesvědčit mečem. Mohamed zemřel před 1400 lety, ale dosud není s konečnou platností pohřben. Zanechal po sobě litery, které jsou mocnější než jakýkoli meč – dějinný regulátor pro muslimy, jenž dodnes řídí kteroukoli záležitost jejich všedního života. Jeho etické a sociální formulace z Mekky inspirovaly miliony lidí a darovaly jim útěchu a spásu. Mnozí z nich však vidí vzor v jeho nesmiřitelných postojích a válkách z medínského období. V přeneseném smyslu Mohamed předal dalším muslimům rysy své osobnosti, které můžeme nazvat chorobnými: fantazírování o všemohoucnosti, megalomanii, paranoiu, stihomam a obsedantně kompulzivní poruchu. Největší hold, jaký dnes můžeme Mohamedovi vzdát, je 13


20.2.2016 9:19:43

vysvětlit ho jako člověka. A zanechat ho i s jeho konáním v tehdejší době. Zkrátka pohřbít ho, kam patří. Nejlepší, co by se dnes muslimům mohlo stát, by bylo překonat Mohamedovou všemohoucnost. Kdo se tomu brání, ten chtě nechtě nahrává islamistům a teroristům, kteří zabíjejí a ničí Mohamedovým jménem.

14


20.2.2016 9:19:43

Kapitola 1

Mohamedovo znovuzrození Proč byl sepsán prorokův životopis

Máme-li pochopit pohnutky, jež vedly k sepsání Mohamedova životopisu, musíme začít rozmotávat historii od konce. Prorokova překvapivá smrt nastoluje řadu otázek, které mnozí islámští teologové raději obcházejí. Jen o samotném způsobu úmrtí se traduje několik různých verzí, jejichž účelem bylo podpořit tehdejší mocenské nároky sunnitů a šíitů. V uznávané sbírce hadíthů od al-Buchárího se dočteme, že Mohamed ležel v posteli s vysokou horečkou a tvrdil, že mu jedna židovka podala otrávené jehněčí maso. Mohamedova žena Áiša podala tuto zprávu: „Alláhův prorok mi na smrtelném loži řekl: ‚Áišo, co jsem snědl to otrávené maso, mám bolesti. Teď nastal čas, kdy mi kvůli tomu jedu praskne tepna.‘“1 K jednomu takovému atentátu patrně došlo – ovšem čtyři roky před Mohamedovou smrtí. V době, kdy onemocněl, už v Medíně dávno žádní židé nežili. Sám se postaral o to, aby všichni, kteří žili v městě nebo jeho blízkém okolí, byli buď zabiti, anebo vyhnáni z Arabského poloostrova. Měl prorok halucinace? Nebo na něj byl spáchán další atentát? Jeho blízký druh Ibn Mas’úd byl rovněž přesvědčen, že Mohameda zavraždili.2 Ale kdo mohl být Mohamedovým vrahem? A kdo by z jeho smrti měl užitek? 15


20.2.2016 9:19:43

Mohamed krátce před svým záhadným onemocněním kul plány, že svou armádu pošle podruhé proti Byzanci. A k překvapení svých nejbližších důvěrníků jmenoval velitelem armády teprve osmnáctiletého Usámu ibn Zajda. Mohamedův přítel a tchán Umar se proti tomuto jmenování ostře postavil; spatřoval v něm urážku všech bojovníků, kteří v minulých letech dopomohli Mohamedovi k velkým vítězstvím. Nový armádní velitel platil za blízkého důvěrníka Mohamedova bratrance Alího, jenž byl zase považován za Mohamedova nástupce. Mohamedovi už bylo přes šedesát, vedl několik válek na různých frontách, ale dosud nejmenoval následníka, jenž by po jeho smrti vedl muslimy. Ovšem Mohamedovi tchánové a souputníci Abú Bakr a Umar se sami považovali za vhodné kandidáty, kteří po Mohamedově smrti budou řídit osudy muslimů. Obávali se, že si prorok pro funkci velitele mohl vybrat mladého Usámu právě proto, aby muslimy připravil na jmenování svého rovněž mladého bratrance Alího svým nástupcem. Když prorok náhle onemocněl a trpěl vysokou horečkou a silnými bolestmi, shromáždili se kolem něho jeho věrní. Nikdo nevěděl, co se s ním děje. Po nějaké chvíli Mohamed požádal o pero a papír a řekl: „Chci sepsat dokument, abych zabránil všem zmatkům.“ Umar zneklidněl a jeho prosbu odmítl slovy: „Prorok je příliš nemocen, a my už přece máme Korán.“ V prorokově domě se strhla hádka. Mohamedův strýc al-Abbás prohlásil, že je to katastrofa, když chce Umar zabránit prorokovi v sepsání závěti. Mohamed se rozzlobil a všechny je ze svého pokoje vyhnal.3 Šíitští učenci věří, že znají motivaci Umarova chování: Prorok prý chtěl jmenovat nástupcem svého bratrance Alího, čemuž Mohamedovi tchánové Umar a Abú Bakr hodlali za každou cenu zabránit. Někteří šíitové zacházejí dokonce o krok dál a tvrdí, že proroka otrávili Abú Bakr a Umar, aby 16


20.2.2016 9:19:43

si mohli mezi sebou rozdělit moc. Pokud takový plán vůbec existoval – tak se zdařil: Abú Bakr se prosadil jako první chalífa po Mohamedovi a po něm se dostal k moci Umar. Mohamed neshromáždil do knihy ani Korán, ani své mimokoránové výroky (hadíthy). Nejenže se považoval za posledního proroka, ale evidentně také předpokládal, že jeho mise přivodí konec světa. „Jednou řekl: ‚Moje poslání a poslední soud jsou jako toto.‘ A napřáhl souběžně vedle sebe ukazovák a prostředník.“4 Patrně je to i důvod, proč nejmenoval nástupce, který by po něm vedl mladou obec. Mohamed po sobě sice zanechal 6 236 veršů Koránu a několik tisíc nezapsaných hadíthů, ale na tu nejdůležitější otázku neodpověděl. Totiž podle jakých měřítek má být zvolen nebo jmenován příští vládce. Tím byl konflikt naprogramován už předem. Již onoho 8. června 632, v den, kdy Mohamed podle muslimských historiografů překvapivě zemřel, vypukl mezi různými muslimskými frakcemi boj, který nakonec vedl k schismatu. Každá frakce si nárokovala nejen právo vést muslimy, ale také výsostné právo na výklad Mohamedova odkazu. Tento spor o následnictví byl počátkem pozdějšího rozštěpení muslimů na sunnity a šíity. Šíitská menšina dodnes trvá na tom, že vládce musí pocházet z přímé linie prorokova rodu. Sunnité naopak uznávají tři metody pro jeho jmenování: volbu konsensem věřících, převzetí moci ve válce nebo dědickou posloupnost v rámci dynastie.

V mocenském vakuu po Mohamedově smrti bojovaly o nadvládu tři skupiny: příslušníci Mohamedova klanu Hášimovců, kteří spatřovali legitimního nástupce v Mohamedově bratranci Alím. Medínské kmeny, jež Mohamedovi po odchodu z Mekky poskytly útočiště a dopomohly mu k založení jeho 17


20.2.2016 9:19:43

státu, se rovněž cítily oprávněny zdědit Mohamedův odkaz. Kromě toho usilovala o moc koalice kolem Abú Bakra a Umara – oba byli Mohamedovi raní přívrženci a tchánové – kteří se těšili podpoře několika mekkánských kmenů. Tato koalice se sešla s medínskými kmeny ještě dřív, než Mohamedovu mrtvolu pohřbili. Pouze bratranec Alí se schůzky nezúčastnil. Umar naléhal na kmeny, aby přijaly vládu Abú Bakra. Leč ty se postavily na odpor, a teprve po prudké hádce medínská koalice ustoupila. Tím byla překonána první důležitá překážka. Jenže aby mohli Abú Bakra zavázat přísahou, museli ho uznat i Alí a jeho přívrženci. Podle šíitského dějepisce al-Ja’kúbího k tomu byl donucen: Umar prý šel do Alího domu a vyhrožoval jeho ženě Fátimě (Mohamedově dceři), že dům vypálí, jestli její muž odmítne panovnictví Abú Bakra. Navíc mělo dojít k souboji na meče mezi Alím a Umarem. Boj skončil poté, co Alí zlomil meč a Umar si pro sebe nárokoval vítězství – a tím i nový chalífát.5 Alího přívrženci se dodnes cítí podvedeni ve sporu o prorokovo dědictví. Zatímco sunnité uctívají Abú Bakra a Umara jako právoplatné chalífy, pro šíity je jediným oprávněným nástupcem po Mohamedovi pouze Alí. Prorok byl pohřben až tři dny po smrti – i když nejen podle islámské, ale i staroarabské tradice se pohřeb musí konat ještě v úmrtní den. V neposlední řadě i kvůli klimatickým podmínkám. Spor o nástupnictví však byl evidentně natolik žhavý, že to nebylo možné. Někteří stoupenci nechtěli Mohameda vůbec pohřbít, protože si mysleli, že stejně jako Ježíš za tři dny vstane z mrtvých a vstoupí na nebesa. Když se zpráva o Mohamedově úmrtí rozšířila po Arábii, shromáždilo se před prorokovým domem mnoho kmenových vůdců. Nechtěli věřit, že je mrtvý. Abú Bakr k nim promluvil a dopustil se osudové chyby. Řekl: „Kdo z vás uctíval Mohameda, Mohamed je mrtvý. Kdo uctívá Alláha, Alláh nikdy nezemře.“6 Pro násilně ujařmené kmeny, které přijaly 18


20.2.2016 9:19:43

islám jen z úcty k Mohamedovi nebo ze strachu před ním, to muselo znít jako signál k osvobození. Následně mnozí od islámu odpadli. Další mu zůstali věrní, ale odmítali platit Abú Bakrovi daně, jež předtím odváděli Mohamedovi. Abú Bakr musel proti odpadlíkům a neplatičům zakročit a potřeboval na to jednoznačný mandát. Ovšem v Koránu samotném nenašel žádné konkrétní výroky, jak s těmito odpadlíky naložit. A sám neměl pravomoc zavádět nové zákony, jak podle okolností rozhodovat o životě a smrti. Vycházím z toho, že toto byla hodina zrození hadíthů, Mohamedových výroků mimo Korán. Hadíthy řeší otázky islámského práva v mnohem větší míře než Korán. Spousta hadíthů z doby Abú Bakrovy vlády pochází od Áiši, Abú Bakrovy dcery a Mohamedovy vdovy. Ta přispěla 2 200 hadíthy o každodenním soužití s Mohamedem a o jeho životě. Z jejích vyprávění je odvozeno mnoho pravidel šaríi. Ostatní manželky buď žádné hadíthy o Mohamedovy nepředaly, nebo jen velice málo. Jeho žena Zejnab vyprávěla asi jedenáct hadíthů, Safíja pouze devět. Kromě toho existovaly další dva hlavní zdroje hadíthů z Abú Bakrovy doby. Jedním z nich byl Abú Hurajra: žebrák z ciziny, jenž se stal muslimem velice pozdě a strávil s Mohamedem v Medíně pouze krátkou dobu. Přesto o něm uměl povědět víc než 5 300 hadíthů. Jeden z nich dal Abú Bakrovi tolik potřebnou legitimaci, jak nakládat s odpadlíky a neplatiči. Abú Hurajra tvrdil, že slyšel proroka říci: „Bylo mi nakázáno bojovat proti lidem, dokud nestvrdí, že není Boha kromě Alláha a že Mohamed je posel Boží, že budou vykonávat modlitby a odvádět daně. Když tak začnou činit, zachrání si přede mnou svou krev a majetek.“7 Tento výrok potvrdil i Umarův syn Abdulláh. Sám předal 2 630 hadíthů o prorokovi. Pozoruhodné je, že tolik důležitých vyjádření, v nichž jde o život a o smrt, nestojí v Koránu a „slyšeli“ je pouze dva muži. Abú Hurajra u mus19


20.2.2016 9:19:43

limů v Medíně mohl těžko požívat nějaké vážnosti. Umar ho sice v roce 641 jmenoval místodržícím Bahrajnu, ale brzy ho zase odvolal zpátky do Medíny a zabavil mu majetek. Hurajra se údajně obohacoval na daních, které v obci vybíral. Abú Hurajra však považoval opatření za protiprávní a odmítl peníze vydat. Umar mu měl následně tak dlouho spílat a bičovat ho, dokud peníze do pokladnice nezaplatil.8 Umar dokonce Abú Hurajrovi zakázal vyprávět hadíthy o prorokovi s tím, že jinak ho pošle do vyhnanství do „země opic“ neboli do Afriky.9 Nezávisle na tom se Hurajrova ústní podání stala vedle Áišiných hadíthů hlavním pramenem mimokoránových vyprávění o Mohamedovi – až dodnes.

Prorokův první nástupce Abú Bakr svou dvouletou vládu strávil válkou proti odpadlíkům. Po něm vládl deset roků Umar. Chalífu s přízviskem „Důmyslný“ můžeme považovat za skutečného zakladatele islámské světové říše. Vedl dobyvačné války v Palestině, Sýrii, Iráku a Egyptě. Budoval vojenské základny a díky své autoritě udržel klany pohromadě. V roce 644 ho v Medíně zavraždil jeden perský rebel. Stejný osud stihl v roce 656 i jeho nástupce Uthmána. Mohamedův zeť platil za velice zbožného člověka, ale nebyl politicky příliš prozíravý ani dost silný na to, aby se mohl stát vůdcem. Když ve svých osmdesáti letech nevyhověl výzvě, aby odstoupil, rozzuřená chátra ho lynčovala v jeho medínském sídle. Lid mu vyčítal protežování, bratříčkování a korupci. Za největší zásluhu chalífy Uthmána se – podle islámských zdrojů – považuje, že dovedl do konce sebrání súr Koránu a dal mu tak jeho dnešní podobu. Z prvopisů Koránu se ovšem žádný nedochoval. Všechny rukopisy, které dnes máme k dispozici, pocházejí z pozdější doby. Po Uthmánovi se konečně dostal k moci Mohamedův bra20


20.2.2016 9:19:43

tranec Alí. Sňatkem s prorokovou dcerou Fátimou se stal i jeho zetěm. Byl jeden z prvních, kdo následovali Mohamedovo učení. Šíité ho považují za „prvního muslima“ po Mohamedově ženě Chadídže. Jeho přívrženci se prohlašovali za „Šíat Alí“, z něhož je odvozeno pojmenování „šíité“. Alí je pro ně první ze „čtyř pravomocně zvolených chalífů“, kterého uznávají za prorokova legitimního nástupce. Alí byl zvolen chalífou v roce 656, ale jeho vláda se zrodila pod špatnou hvězdou. Áiša a její stoupenci stejně jako Uthmánova rodina mu odepřeli poslušnost. Vyčítali mu, že nepronásledoval Uthmánova vraha. Áiša proti němu dokonce zmobilizovala velkou armádu a sama ji vedla. V dějinách islámu jde o precedentní případ. Byl to totiž přestupek proti pravidlu Koránu, podle nějž je Mohamedovým ženám zakázáno opouštět jejich domy. A poněvadž i další klany odmítaly uznat nového vladaře, nastala dlouhá občanská válka mezi různými muslimskými skupinami, v níž zahynulo několik desítek tisíc lidí. Místodržitel v Sýrii, což byl bratranec zavražděného Uthmána, dal dokonce instalovat vzdorochalífu. Alí byl zavražděn v lednu 661 cestou do mešity. V této rozbouřené době vzniklo několik desítek tisíc hadíthů, které se připisují Mohamedovi. Mnohé jsou sice považované za autentické, ale vznik dalších byl motivován čistě politicky. Každá skupina zapletená do této občanské války se odvolávala na Mohamedovy skutečné nebo vymyšlené výroky a leckterý sběratel hadíthů tak vykonával funkci ministra propagandy příslušné frakce. Tyto hadíthy budou později tvořit základ pro Mohamedův první životopis.

21


20.2.2016 9:19:43

Umajjovci znovu vynalézají Mohameda Po vládě prvních čtyř chalífů, Abú Bakra, Umara, Uthmána a Alího, na sebe strhl moc silný klan Umajjovců z Mekky a změnil systém vlády. Za jejich vladařství v letech 661–750 se chalífát dědil v rámci rodiny. Umajjovci si později vybrali za hlavní město své říše Damašek a ustanovili první dynastii v dějinách islámu. Umajjovci tvořili v Mekce vlivný klan už v době před prorokem a jejich vliv na politiku vzrůstal. Byli v trvalém konfliktu s Hášimovci, kteří postupně museli odevzdávat svou moc ve městě. Umajjovci udržovali skvělé obchodní vztahy se Sýrií a fascinovala je Byzantská říše. Když Mohamed na začátku 7. století začal hlásat svoje učení, většina umajjovských vůdců se k němu stavěla skepticky až nepřátelsky. Tehdejší hlava Umajjovců Abú Sufján konvertoval k islámu teprve potom, co Mohamedova vojska dobyla Mekku. Bylo to rozhodnutí v poslední minutě, jež se nakonec ukázalo pro jeho kmen jako výhodné. Umajjovci se zúčastnili Mohamedových posledních dobyvatelských válek a upevnili tím nejen jeho, ale především své vlastní mocenské postavení. Bezprostředně po jeho smrti však neměli šanci prorokovo vůdčí postavení zdědit, neboť jim k tomu chyběla náboženská legitimace. Tu měli Abú Bakr a Umar, kteří Mohamedovu poselství uvěřili již záhy a prodělali s ním první bitvy. Umajjovští vládci se po nástupu k moci považovali spíše za arabské krále než za zvěstovatele islámu a sledovali své vlastní imperialistické cíle. Dynastie za dobu vlády rozšířila hranice říše až k Iberskému poloostrovu a k řece Indus. Arabské dobývání, jež začalo loupežnými výpravami, Umajjovci poněkud „zcivilizovali“ tím, že ho zabalili do jakéhosi kulturního projektu. Převzali od Byzance vojenskou strukturu a státní administrativu. První umajjovští chalífové nejen zachovali v oběhu 22


20.2.2016 9:19:43

byzantské mince s křesťanskými symboly, ale dokonce se s těmito symboly dávali zobrazovat i na nových mincích. To se změnilo, až když v Mekce došlo k velkému povstání proti nim. Jistý Abdulláh ibn az-Zubajr, jenž byl rovněž Áišiným synovcem a vnukem prvního chalífy Abú Bakra, se v roce 683 povýšil na vzdorochalífu a zavedl první islámské mince – s prorokovým jménem.10 První umajjovský chalífa Abd al-Malik ibn Marwán (* 646, † 705 v Damašku) tuto revoltu krvavě potlačil. Město Mekka bylo totálně zničeno i s Ka’bou. Abdulláh ibn az-Zubajr byl při pozdějším útoku Abd al-Malikových vojsk poražen a veřejně ukřižován v Mekce. Abd al-Malik ibn Marwán razil podobu islámu, jak jej známe dnes. Po revoltě v Mekce si uvědomil, jak je důležité oživit Mohamedův kult. Postavil proto v Jeruzalémě Skalní dóm jako protějšek Ka’by v Mekce a dal do něho vytesat Mohamedovo jméno. Také na něj dal napsat verš z Koránu, jenž uvádí novou dobu: „Náboženstvím jediným u Boha jest věru islám.“ Toto jsou první historické doklady jak jména Mohamed, tak slova „islám“. První písemná zmínka o Mohamedovi vznikla šedesát let po jeho smrti. Historikové tuto záhadu dodnes nedokázali vysvětlit. Za chalífy Abd al-Malika ibn Marwána se vyprávění o Mohamedovi stala novou prioritou. Za umajjovských časů byla dobyta mnohá nová území a souběžně s tím vznikaly první části prozatímního prorokova životopisu. Všechno začalo zprávami o prorokových válkách, které sepsal synovec Mohamedovy ženy Áiši pod názvem maghází. Zprávy o bojovném duchu proroka a jeho vojáků sloužily v době islámského dobývání za nástroj propagandy. Abd al-Malik, jenž musel bojovat proti řadě povstání v Iráku a v Mekce, stále znovu hledal opodstatnění své vlády. V jeho době se objevila spousta hadíthů, které zakazovaly rebelie proti panovníkovi, i když byl nespravedlivý 23


20.2.2016 9:19:44

a nemravný. Další hadíthy dokonce oslavovaly Umajjovce za jejich podporu prorokovi. Stavbou Skalního dómu v Jeruzalémě chtěl Abd al-Malik vytvořit poutní místo jako Mekku a získat tím ještě větší náboženskou legitimitu. V polovině 8. století vypuklo na dobytých perských územích nové povstání proti vládě Umajjovců. Peršany coby tehdejší nositele vyšší kultury uráželo, že s nimi Umajjovci zacházejí jako s občany druhé kategorie. I šíité v Iráku se přidali k revoltě proti sunnitským Umajjovcům. Povstání dokonce podporoval i rod Abbásovců, kteří sice byli sunnité, ale chtěli svrhnout umajjovskou dynastii a přenést hlavní město nového chalífátu do Bagdádu. Leč Peršané ani iráčtí šíité nebyli za svoje angažmá odměněni. Abbásovci stejně jako Umajjovci vládli sami a železnou rukou. Noví mocipáni potřebovali silnější náboženskou legitimitu, aby do budoucna předešli dalším povstáním. Tvrdili proto, že Abbásovci pocházejí přímo od prorokova strýce al-Abbáse. Nová politická elita v Bagdádu prorokův životopis nejen požadovala, ale byl pro ni přímo nezbytný. Obsáhlý životopis měl zdůraznit roli al-Abbáse a jeho klanu Hášimovců a dát tak Abbásovcům náboženskou legitimitu pro jejich nově zřízený chalífát. Chalífa al-Mansúr projektem osobně pověřil učence hadíthů jménem Ibn Ischák (* kolem 704 v Medíně, † kolem 768 v Bagdádu). Al-Mansúr byl druhým abbásovským chalífou a zakladatelem města Bagdád. Vládl v letech 754 až 775. Ibn Ischák byl muslimský dějepisec, jenž se v roce 737 odebral do Alexandrie, aby se tam věnoval studiu hadíthů. Kniha, kterou o Mohamedově životě sepsal, se stala základem pro všechny pozdější prorokovy životopisy. Vznikla zhruba 130 let po jeho smrti. Všichni současníci, kteří ho osobně znali nebo zažili, už byli dávno mrtví – a zrovna tak jejich bezprostřední potomci, kteří by si mohli pamatovat 24


20.2.2016 9:19:44

ústně tradované příběhy. Leč nejen politická elita, ale rovněž rozrůstající se obec věřících měla potřebu dovídat se o svém prorokovi nejen jednotlivé příhody, nýbrž všechno. I ze strany duchovenstva existoval požadavek na souvislou Mohamedovu biografii, jejíž pomocí by se měla „pravdivá“ vyprávění o prorokovi oprostit od všech legend. Tou dobou se panství islámu rozprostíralo od hranic Číny po severní Afriku. Bylo to nesourodé území se spoustou kmenů a národů, které si předávaly své vlastní mýty a legendy. Na mnoha dobytých územích, především v Alexandrii, Damašku a Bagdádu, žili vzdělaní křesťané a židé. Tato města byla nejen tavicím tyglíkem různých národností, ale rovněž místy teologických debat mezi arabskými dobyvateli a křesťanskými a židovskými usedlíky. Diskuse v neposlední řadě kroužily kolem toho, které ze tří abrahámovských náboženství má výsostné právo výkladu monoteismu a jaký význam pro světové dějiny měli Ježíš a Mohamed. Kdo čte Ibn Ischákův životopis pozorně, zjistí, že porovnávání Ježíše a Mohameda se vine celým dílem jako červená nit. Rovněž nelze přehlédnout, že autor se částečně orientoval podle struktury Matoušova evangelia a Starého zákona a vyzdobil Mohamedův život několika zázraky podobnými těm Ježíšovým, o nichž nikde v Koránu není ani zmínka.

Když Ibn Ischák dílo dokončil, panovník usoudil, že je moc dlouhé. Učenec musel knihu výrazně zkrátit.11 „Velká kniha“, jak se jí říkalo, sestávala podle dochované tradice ze tří dílů: „Kniha začátku“ pojednávala dobu od stvoření do Mohamedova příchodu; „Kniha poslání“ vysvětlovala životní a tvůrčí periodu v Mekce; a konečně „Kniha polních tažení“ pojednávala o prorokově době v Medíně, kdy válkami rozšiřoval území své vlády. Některé prameny zmiňují ještě čtvrtý díl, 25


20.2.2016 9:19:44

„Knihu chalífů“, ale protože se žádný z originálů nedochoval, nelze její existenci spolehlivě doložit. Vznik Mohamedova životopisu z pera Ibn Ischáka byl sice motivován politicky, ale ne všechno v něm sloužilo politickým cílům. Dílo koneckonců nevzniklo ve vzduchoprázdnu, nýbrž se začlenilo do dlouhé tradice dochovaných sebrání. Autor se mohl opřít o starší vyprávění o prorokovi, která učenci Mohamedovy doby znali. Ibn Ischák proto musel skloubit potřeby duše lidu s nároky oněch učenců a se zájmy mocipánů v Bagdádu. Rovněž musel najít odpověď na otázku, v jakém vztahu k islámu stojí židovské a křesťanské náboženství. Vznikla tak směs anekdot a starých mýtů v nových hávech, prezentovaných do jisté míry chronologicky. Někteří současní učenci však Ibn Ischákovi vyčítali nedbalou metodiku. Imám Málik ibn Anas (* kolem 715 v Medíně, † 795 tamtéž), zakladatel jedné ze čtyř právních škol islámu, ho dokonce označil za „šarlatána“. Stejně jako další učenci kritizoval především to, jak Ibn Ischák naložil s mnohými epizodami podle ústní tradice. Autor svá líčení často začíná vágní formulací typu: „Lidé vědění nám vyprávěli, že...“ nebo „Tvrdí se, že...“ a další upřesnění schází. Přitom platilo pravidlo, že vyprávění o prorokovi může být uznáno teprve poté, kdy všichni muži, kteří si ho předávali, byli uznáni za věrohodné na základě několika zdrojů. I řetěz předávání tradice musel souhlasit časově a prostorově. Příklad: Šlo-li o to, že „Ahmed slyšel Alího a Alí slyšel proroka, když říkal...“, pak bylo nutno zkoumat, jestli Ahmed a Alí žili ve stejné době a nejméně jednou se spolu setkali. Rovněž se muselo prověřit, zda byl Alí důvěryhodný a mohl proroka potkat „naživo“. Teprve potom se řetěz předávané tradice mohl považovat za jistý. A když toto bylo spolehlivě zdokumentováno, octl se pod lupou obsah: nesměl být v rozporu s Koránem nebo dalšími uznanými vyprávěními o prorokovi. 26


20.2.2016 9:19:44

Ibn Ischákovo dílo se navzdory pochybné metodice a nespolehlivosti pramenů prosadilo v pozdějších verzích – částečně v komentovaném přepracování vyhotoveném jeho žáky – jako oficiální Mohamedův životopis a dodnes ho uznávají mnozí učenci – včetně západních. Už jsme zmínili, že jak původní dlouhá, tak i zkrácená verze tohoto prvního textu se nedochovaly. Ibn Ischákův žák al-Bakkáí předal dílo Ibn Hišámovi (rok narození neznámý, † mezi 829 a 834 v Egyptě), jenž ho přepracoval, zkrátil a okomentoval. Ibn Hišámovu verzi dnes používají všichni Mohamedovi životopisci jako hlavní pramen. Nevíme, co všechno Ibn Hišám z originálu odstranil nebo přepsal. On sám pouze v úvodu zmiňuje, že vypustil ta vyprávění nebo básně, v nichž je prorok zmíněn jenom okrajově nebo vůbec ne. A dále všechno, co by mohlo být „ostudné“ a „urážlivé“.12 To vytváří prostor pro spekulace, a proto se ve své knize nespoléhám pouze na Ibn Hišámův životopis, ale opírám se též o různé sbírky hadíthů a další biografická díla, která blíže popisují život Mohameda a jeho souputníků. Navíc je často třeba jednotlivá vyprávění o prorokovi poskládat jako puzzle z různých zaměnitelných dílků různého původu, abychom ho mohli skutečně zrekonstruovat a ověřit.

Za zmínku stojí též jedna pozoruhodná okolnost: Ibn Ischákův životopis se chronologicky téměř kryje se vznikem sebrání příběhů Tisíce a jedné noci. Obě díla byla sepsána v Bagdádu a nebyla to žádná náhoda, neboť v žádném jiném městě na světě nekvetla kultura vyprávění příběhů jako právě v Bagdádu 8. a 9. století. Srovnání Mohamedova životopisu s pohádkami Tisíce a jedné noci se samozřejmě nevztahuje na obsahy obou knih, nýbrž na genezi jejich vzniku. V obou dílech spolu splývají různé vypravěčské kultury. Obě práce 27


20.2.2016 9:19:44

měly své předchůdce a v průběhu času byly zpracovávány a pozměňovány. Sbírka příběhů má indický a perský původ a teprve v 8. století byla přeložena do arabštiny. Arabové několik desetiletí předtím dobyli Persii. Dílo bylo při překladu zarabizováno, rozšířeno o citáty a další příběhy a zároveň byla z cyklu vypuštěna raná vyprávění, jež nezapadala do konceptu. U Mohamedova životopisu je to obráceně: Jedná se o původní arabský příběh, jenž byl vyzdoben židovským a křesťanským vyprávěním, jakož i staroperskými mýty, byl rozšiřován a měnila se jeho struktura. To ostatně platí i pro Korán, jemuž v této knize věnuji samostatnou kapitolu.

Existoval vůbec Mohamed? Mnoho mohamedovských badatelů (19. stoletím počínaje a dneškem konče) se orientuje na základě biografie od Ibn Ischáka, jak nám ji zprostředkoval Ibn Hišám. Rovněž sbírky hadíthů hrály pro historiky důležitou roli při rekonstrukci prorokova životopisu. Většinu hadíthů považovali za autentickou, i když někteří učenci odkazovali část vyprávění do říše mýtů. Jiní badatelé zas na tyto prameny vůbec nedali. Jeden z otců islamologie, Maďar Ignaz Goldhizer, na konci 19. století označil hadíthy za čistokrevný falsifikát sepsaný až dlouho po prorokově smrti. Italský raný islámský badatel Leone Caetani (* 1869 Řím, † 1935 Vancouver) nepovažoval islámské velkovyprávění o vzniku islámu za autentické. Rovněž Francouz Rédis Blachère (* 1900 Montrouge, † 1973 Paříž) nepokládal islámské prameny o prorokově životě za použitelný materiál. Jedna nová tendence v mohamedovském bádání zašla před několika desetiletími ještě o krok dál. Uvedli ji vědci, 28


20.2.2016 9:19:44

kteří Ibn Ischákovo dílo, resp. verzi jeho žáka Ibn Hišáma nejen umístili do říše fi kcí, ale dokonce zpochybnili samotnou Mohamedovu existenci. Historici Michael Cook a Patricia Croneová vydali v roce 1977 kontroverzní knihu Hagarism. The Making of the Islamic World. Oba vědci v ní zastávají názor, že islám nevznikl na Arabském poloostrově, nýbrž v Palestině. Název knihy odkazuje na tezi, že Mohamed byl zvěstovatelem učení, jež se odvolává na původ Arabů od Abrahama a jeho egyptské otrokyně Hagar. Podle Croneové a Cooka Mohamed nepůsobil jako Boží prorok a zvěstovatel Koránu, nýbrž jako mesianistický kazatel v Palestině. Německá badatelská skupina Inarah (Karl-Heinz Ohlig, Christoph Luxenberg, Volker Popp a další) vychází z toho, že islám byl původně arabsko-křesťanská sekta, jež se rozvinula v samostatné náboženství až po arabském podmanění. Arabští křesťané se prý spojili s Byzancí proti perské sásánovské dynastii a po byzantském vítězství byli odměněni autonomií v Sýrii. Mohamed, Korán a pojmenování „islám“ bylo vymyšleno až dodatečně, aby nové říši propůjčilo identitu. Také islámský teolog Sven Kalisch se vyjádřil k Mohamedově existenci přinejmenším skepticky, ale žádnou studii o tom neuveřejnil. K podobnému výsledku docházejí i britský historik Tom Holland (Ve stínu meče) a americký spisovatel a religionista Robert Spencer (Did Muhammad exist?). Všechny tyto vědce spojuje jedna metoda: Odvrhli veškeré islámské historiografické prameny a spoléhají se pouze na mince a nápisy z prvních dvou století po Mohamedově smrti. Jen nepatrné množství materiálů připouští dvojznačnou interpretaci. Při pokusech o rekonstrukci všichni zjistili, že jméno Mohamed ani Korán nebo slovo „islám“ se prvních šedesát let po Mohamedově smrti nevyskytuje na mincích 29


20.2.2016 9:19:44

nebo v nápisech zmiňovaných území, jež se nacházela pod arabskou vládou. Nejstarší nápis, jenž údajně uvádí Mohameda jménem, najdeme na již zmíněném Skalním dómu v Jeruzalémě, který vybudoval umajjovský chalífa Abd alMalik v letech 691–693. A dokonce i v tomto případě má většina těchto badatelů za to, že slovem „Muhammad“ zde není míněn prorok islámu, nýbrž jeden z Ježíšových predikátů. Označení Mohamed bylo arabským křesťanům skutečně známo už před islámem. Nebylo to však jméno, nýbrž titul s významem „velebený“. V neislámských dokumentech se jméno Mohamed objevuje až mnohem později. Skeptikové se proto domnívají, že islám, jeho prorok a Korán, jak je známe dnes, nelze lokalizovat do Mekky 7. století, nýbrž že vše „vzniklo“ v 8. a 9. století v Bagdádu a Damašku. Islámský narativ tvrdí, že napřed islám sjednotil Araby, a teprve pak následovalo dobytí Persie a Byzance. Opačná teorie vychází z toho, že napřed proběhla dobyvatelská vlna, čímž se území Sýrie, Iráku, Íránu a Egypta octla pod arabskou vládou. A teprve potom arabští panovníci naroubovali islám na orientální křesťanství, aby všem lidem, jimž nyní vládli, dali společnou identitu a novým dobyvatelům propůjčili mocenskou legitimitu. Další krok spočíval v připojení nové říše k Arábii, části světa, jež byla tenkrát odříznuta od světových dějin, a tudíž se skvěle hodila k vymyšlení celého nového náboženství úplně od základu. Podle tohoto badatelského pojetí to byl teprve „sňatek“ impéria Umajjovců s novým náboženstvím, co učinilo islám tím, čím je dnes. Podle této interpretace v tom měl sehrát klíčovou roli první umajjovský chalífa Abd al-Malik. Z tohoto pohledu můžeme Abd al-Malika srovnávat s císařem Konstantinem, jenž ve 4. století učinil z křesťanství státní náboženství Římské říše a navždy tím změnil jak dějiny Říma, tak i tohoto náboženství. Abd al-Malik byl sečtělý 30


20.2.2016 9:19:44

muž, často diskutoval s učenci a skvěle se vyznal v dějinách Římské říše a v řecké filosofii. Nepochybně určil charakter islámského dějepisectví a nelze vyloučit, že ho nezmanipuloval ve svůj prospěch. Otázky, které tyto kontroverzní teze nastolily, jsou nejen oprávněné, ale přímo nezbytné, abychom dokázali lépe porozumět mezerám a rozporům v „metanarativech“. A právě otázky, které k historii vzniku Koránu položil Christoph Luxenberg, mají pro výzkum islámu obrovský význam, neboť poukazují na možné křesťanské prakořeny Koránu. Přesto k tezi „vymyšleného“ Mohameda zachovávám kritický odstup, stejně jako přistupuji s jistou skepsí k islámským vyprávěním o vzniku islámu. Tak jako islámský narativ vidí za vznikem islámu dokonalý plán Boží, výše zmíněné teze předpokládají spiknutí. Nejprve Umajjovců a po nich Abbásovců, kteří evidentně nejen vyčarovali proroka jen tak z ničeho, ale ještě tento konstrukt dokázali velkoplošně udržovat po celá staletí – navzdory rozštěpení muslimů na šíity a sunnity a navzdory řadě válek uvnitř islámského světa. Je pravda, že první Mohamedův životopis byl sepsán asi 130 let po jeho smrti, ale opíral se o starší texty a ústní podání. A je rovněž pravda, že už tenkrát kolem životopisu vypukl spor. Učenci tehdejší doby rozhodně netvořili homogenní jednotku kolaborující s vládnoucí elitou, aby tato mohla provést největší historický falsifikát v dějinách. A již dlouho před nimi se první generace islámských teologů a sběratelů ústních podání přela o detaily z Mohamedova života, stejně jako způsob jejich tradování. Některé z těchto učenců dokonce mocipáni v Bagdádu pronásledovali, dávali bičovat a žalářovali je, jako například Ahmada ibn Hanbala (* 780 Bagdád, † 855 tamtéž), zakladatele právní školy hanbalitů, jež zastávala doslovný výklad Koránu. 31


20.2.2016 9:19:44

Kdyby teorie „vynalezení proroka“ byla pravdivá, pak bychom museli vycházet z předpokladu, že bylo nutné vymyslet nejen Mohameda, ale také stovky lidí z arabských kmenů, které s ním bojovaly a padly ve válkách. Klany si památku těchto mučedníků ústně tradovaly celá staletí. Tyto kmeny jsou rovněž zmíněny v kronikách a jsou skutečné, existovaly před Mohamedem i po něm a některé dokonce existují dodnes. Konspirace však předpokládá, že všechny tyto kmeny, a to bez jediné výjimky, musely falšování svých dějin přijímat za své – i dávno potom, co Umajjovci už nebyli u moci a v konečném důsledku i dodnes. Životopisci opravdu uchovali spoustu metanarativů a legend, které lze okamžitě identifikovat jako nehistorické. Rovněž mohli některá místa změnit, případně si je dodatečně vymyslet z politických důvodů nebo kvůli teologickým zákopovým válkám. Ale spousta vyprávění o Mohamedovi má zjevně historické jádro. Zejména ta, která ho nejen podle našeho dnešního chápání, ale i podle měřítek 7. a 8. století rozhodně neukazují v dobrém světle. A právě ta odporují tezi, že Mohamed je smyšlená postava. Několik příkladů: Mohamed si zprvu myslel, že když přijal „zjevení“, posedl ho ďábel, a chtěl se zabít. Jeho žena Chadídža mu namluvila, že není nemocný, nýbrž že je prorokem Božím. Tento příběh neslouží ani prorokově glorifikaci, ani mobilizaci bojovníků. Ani nezakládá identitu. Také příběhy o intrikách v prorokově domě a o jeho vzpurných, nevěrných manželkách líčí přetíženého manžela, jenž nemá pevně v rukou ani svůj vlastní dům. Že měl třináct manželek a z toho devět současně, ačkoli v Koránu povolil věřícím jenom čtyři, nemůže být výmysl. A že dal rozvést synovu manželku, aby si ji mohl vzít za ženu sám, a že k tomu potřeboval jako pojistku ještě jeden verš v Koránu, se také jeví jako popis skutečné události. Právě takové příběhy, které zdůrazňují Mohamedovy lidské sla32


20.2.2016 9:19:44

bosti, pokládám za autentické. Také vyprávění o tzv. satanských verších, o nichž Mohamed tvrdil, že je omylem obdržel od ďábla a měl je jako slovo Boží předat věřícím, nemají žádnou politickou nebo teologickou funkci ve vymyšlené biografii. Naopak, právě toto vyprávění bylo první generaci exegetů Koránu a teologů natolik trapné, že se Mohamedův životopisec Ibn Hišám, jenž přepracoval a okomentoval verzi Ibn Ischáka, cítil nucen příběh satanských veršů odstranit z originálního textu biografie. A Mohamedova smrt rovněž vůbec nezapadá do vymyšleného příběhu, který měl překonat Ježíše. Mohamed projevil přání padnout jako mučedník na bitevním poli, ale zemřel na vysokou horečku, možná i na otravu. A také rozhodně nevstal z mrtvých.

Kdo čte Korán chronologicky, rozpozná jeho vnitřní jádro, které se točí kolem jedné osoby. Lze si ovšem představit, že Mohamed nebylo prorokovo pravé jméno nebo že bylo vymyšleno později jako čestný titul. Každopádně bylo tehdy běžné, že člověk měl jedno skutečné jméno a druhé, jež znamenalo jeho hodnost. Co se týče absence nápisů na mincích, které by zmiňovaly Mohamedovo jméno několik desetiletí po jeho smrti, napadají mě tyto argumenty: Za prvé, absence důkazů o existenci osob není důkazem toho, že neexistovaly. Za druhé, až do sepsání Koránu nebyli Arabové lidem písma, nýbrž ústní tradice. Bylo to dáno i tím, že arabské písmo v Mohamedově době mělo jen 15 písmen, postrádalo samohlásky, interpunkci a gramatiku. Arabština se vyvinula v úřední a literární jazyk až o několik desítek let později. A za třetí, vojenské úspěchy Arabů se dostavily překvapivě rychle. První desítky let věnovali válkám a potlačování povstání. Noví dobyvatelé kooperovali s křesťanskými separatisty, 33


20.2.2016 9:19:44

kteří nevycházeli s Byzancí. Rovněž křesťanské arabské kmeny, které dříve bojovaly za Byzanc nebo Sásánovce, se staly částí islámské aliance proti starým, rozpadlým světovým mocnostem. Bez těchto křesťanských aktérů by blesková vítězství Arabů na souši i na vodě (např. v bitvě u Fénixu) nebyla myslitelná. Je tedy dost dobře možné, že umajjovští panovníci nehovořili hned od začátku o novém náboženství jménem islám, nýbrž o pokračování nebo zdokonalování Mojžíšova a Ježíšova učení, aby uchlácholili křesťanské poddané a získali v nich spojence. Kromě toho se v prvních kronikách islámu dočteme, že Umajjovci byli zpočátku úhlavní nepřátelé Mohameda a jeho klanu Hášimovců, a stali se jeho stoupenci velice pozdě – totiž tehdy, když Mohamed začal vítězit. Zdá se tedy, že motorem jejich jednání nebylo Mohamedovo učení, nýbrž politický kalkul. Když se Umajjovci dostali k moci, přemístili hlavní město do Damašku. Považovali se zpočátku spíše za dědice byzantského impéria než za zvěstovatele islámu. Vycházím z toho, že první umajjovský chalífa Muávija I. hrál do jisté míry dvojí hru: Svým muslimským poddaným v Mekce a Medíně se prezentoval jako vůdce věřících muslimů. Křesťanům v Sýrii, kteří tam tvořili většinu jeho poddaných, se mohl ukazovat jako zbožný křesťan nebo aspoň vládce, jenž křesťanskou víru uctívá. Nejenže ponechal v oběhu staré byzantské mince s křesťanskými symboly, ale sám se dal s křesťanskými symboly zobrazovat. Někteří badatelé ho právě pro toto považují za křesťana. Jiné arabské mince z první poloviny 7. století – tedy z doby po Mohamedově smrti, ale ještě před Umajjovci – však vykazují, že nejednou byl kříž smazán. Evidentně kvůli nim docházelo ke konfliktům a záleželo na dané oblasti. Na perských územích Arabové zpočátku ponechali staré mince se zoroastriánskými náboženskými symbo34


20.2.2016 9:19:44

ly. Teprve chalífa Abd al-Malik rozpoznal nutnost homogenizace a návratu ke společnému náboženství a arabizace úřadů a písemností. Za jeho vlády se umajjovská říše stabilizovala a bohatla. Teprve tehdy byla zavedena arabština jako úřední jazyk a islám propagován jako samostatné náboženství, které se jasně vymezuje proti judaismu a křesťanství. Když uvážíme, co všechno se tehdy stalo, musí se nám šedesát let jevit jako normální přechodná doba.

Umajjovští panovníci a později Abbásovci určitě něco pozměnili v historiografii, ale jejich zásahy se pohybovaly v rámci omezených korektur, které sloužily legitimizaci jejich moci. Sem můžeme počítat hadíthy, které Umajjovci mimořádně velebili. Ve sbírce Sachích Muslim existuje kapitola o ctnostech Abú Sufjána, otce prvního umajjovského chalífy Muáviji. Životopis od Ibn Ischáka naopak nevrhá na Abú Sufjána a Umajjovce dobré světlo. V době Umajjovců nelze vyloučit ani redakční zásahy do Koránu. Je nám známo, že bagdádský místodržící dal koncem 7. století spálit několik verzí Koránu a připustil pouze svou oficiální verzi. Někteří reformátoři islámu jako Mouhannad Khorchide, jenž vyučuje náboženství v Münsteru, neodmítají tezi, že Umajjovci a Abbásovci některá vyprávění o Mohamedovi později zkomolili nebo si je vymysleli. Khorchide je toho názoru, že islám se zrodil jako poselství míru a teprve Umajjovci z něj učinili náboženství meče, aby jím mohli upevnit svou moc a sledovat imperialistické cíle. Já naopak soudím, že islám neučinili násilnickým Umajjovci, ba právě naopak. Podle mého názoru byl islám divoký a válečnický od počátku a teprve Umajjovci a po nich Abbásovci ho zkrotili a zcivilizovali. V prostředí, kde islám vznikl, se čistě eticko-humanistické učení neuchytilo. Mohamedovo poselství v Mekce 35


20.2.2016 9:19:44

ztroskotalo, protože bylo nenásilné. Uspělo až ve stínu prorokova meče. Pandořinu skříňku otevřela už první válka, kterou Mohamed vedl proti Mekkáncům. Protivníci ho začali respektovat, až když vyhrál první bitvu. Každá vítězná válka volala po válce další, neboť nepřátelé nespali a ambice Mohamedových přívrženců rostly s každým vítězstvím. Nakonec z toho bylo přes osmdesát válek, které Mohamed vedl jen v posledních osmi letech svého života. Jinými slovy: téměř každý měsíc jedno polní tažení. Po každé válce následoval spor o rozdělení kořisti a příprava na nový vojenský konflikt. Kdy tedy mohl mít Mohamed čas k budování základů mírumilovné a humanistické společnosti? Byli to Umajjovci a Abbásovci, kdo vytvořili nová kulturní centra v Damašku, Cordóbě a Bagdádu. Tato města zůstala ozbrojených konfliktů relativně ušetřena. Vznikla v nich nová kultura vědění a poznání, jaká by nikdy nemohla vzniknout v Mekce nebo Medíně. Kdysi divoké náboženství se v těchto multietnických a multireligiózních centrech aspoň trochu posunulo k civilizovanosti. A teprve s dobyvatelskými úspěchy a pomocí křesťanů, židů a Peršanů v Iráku a Sýrii se vyvinul islám, jenž byl pragmatičtější a tolerantnější. Vynálezy Umajjovců a Abbásovců nejsou Mohamed a Korán, nýbrž islámská teologie. Její vynalezení bylo nezbytné pro zvládnutí nároků v tak enormně rozsáhlé říši. Zároveň by se tato teologie nikdy nemohla prosadit, pokud by nestavěla na pravdivé historii, jež byla zakotvena v kolektivní paměti soudobých muslimů a křesťanů.

Vycházím z toho, že existovali tři Mohamedové. První tvoří historické jádro Koránu. Tento Mohamed byl obchodník 36


20.2.2016 9:19:44

a kazatel, pohyboval se mezi Arabským poloostrovem a Sýrií a vyprávění a debaty obou kulturních prostorů zkombinoval v knize jménem Korán. Podařilo se mu spojit některé arabské kmeny, ale zemřel dřív, než mohl dokončit svůj veliký projekt sjednocení Arábie. Představa, že by se na Arabském poloostrově mohlo etablovat nové náboženství ze Sýrie, nemá logiku, neboť právě tito Arabové z Hidžázu (v dnešní Saúdské Arábii) byli vždy rezistentní vůči obracení na víru a mohl je sjednotit pouze jejich vlastní prorok a jejich vlastní kniha. Kmeny žily kolektivní pamětí a byly pyšné na svůj genealogický původ. Náboženství vynalezené v cizině by spíše považovaly za invazi. Postavu jménem Mohamed mohly přijmout pouze tehdy, jestliže skutečně žil mezi nimi a jeho příběh se prolnul s jejich příběhy. Druhý Mohamed je nadčasová postava, mýtus vytvořený nostalgickými vypravěči příběhů. Tyto metanarativy jsou výsledkem teologických debat v 7. a 8. století, které se vedly především v Sýrii a Iráku. A konečně třetí Mohamed je osoba, kterou téměř všechny biografie zamlčují. Prorok z pohledu svých soudobých odpůrců a kritiků. Tento Mohamed měl evidentně víc charakterových vad a problémů s identitou, než jeho životopisy připouštějí. Psychické nebo zdravotní problémy jakož i nesrovnalosti ohledně jeho původu by mohly dobře vysvětlit jeho záchvaty vzteku a agresivity. Korán i životopisy nám poskytují několik odkazů na Mohamedovy slabiny a problémy, které mu patrně ztěžovaly život, ale další nám zůstávají utajeny. A stejně tak byly evidentně systematicky vyretušovány i leckteré podrobnosti o Mohamedových blízkých vztazích s několika křesťanskými mnichy a o náboženském vyznání jeho první ženy Chadídži. Takový postup vytváří mezery a rozpory v Mohamedově životopisu, které pak zase vytvářejí prostor pro další spekulace. 37


20.2.2016 9:19:44

Jako vědec se k věci stavím tak, že v životopisech od Ibn Ischáka, Ibn Sa’da, al-Baládhurího a v chronologii od alTabarího a ve sbírce ústních podání od al-Buchárího a ze Sachích Muslim hledám autentická svědectví o Mohamedovi, která nevzbuzují zdání, že byla zmanipulována nebo vymyšlena k politickým účelům. Souběžně s tím nečtu súry Koránu podle oficiálního pořadí, jež je standardní pro každé vydání Koránu, nýbrž podle chronologie „zjevení“ súr. Číst Korán chronologicky osvětlí zajímavé aspekty v Mohamedově životě a myšlenkovém světě – i když se jméno Mohamed v Koránu vyskytuje pouze čtyřikrát. V další fázi srovnávám vyprávění z různých životopisů, zda jsou v souladu s prorokem v súrách Koránu. V samotném Koránu nejsou souvislá líčení Mohamedova života, ale súry zřetelně zrcadlí jeho obavy, naděje, zklamání, vítězství a porážky. Z tohoto důvodu pro mě Korán, jak už jsem zmínil, představuje Mohamedův duševní životopis. Poznáme v něm jeho vývoj, výšiny a propasti, jeho silné i slabé stránky. Předmětem mé analýzy nebude jen to, co je v Koránu a životopise psáno, ale také to, co tam chybí nebo je případně zamlčeno.

38


20.2.2016 9:19:44

Úvod Radikalizace jednoho vizionáře

Recommend Documents