TRANSFER PRICING PŘEVODNÍ CENY

METODICKÁ SMĚRNICE FIRMY AUDIT ÚČETNICTVÍ, s.r.o.

TRANSFER PRICING – “PŘEVODNÍ CENY“

Ing. Lucie Pečenková

LEDEN 2010 ■

www.auditucetnictvi.cz Brno, Příkop 6, 602 00 tel./fax: +420 545 175 887 e–mail: [email protected]

■■■


1.

ÚVOD

3

2.

PRÁVNÍ ÚPRAVA PŘEVODNÍCH CEN

3

3.

ZÁKLADNÍ ZÁSADY TRANSFER PRICINGU

5

4.

METODY PRO ZJIŠTĚNÍ PŘEVODNÍCH CEN

6

5.

DOKUMENTACE ZPŮSOBU TVORBY CEN MEZI SPOJENÝMI OSOBAMI

8

6.

ZÁVAZNÉ POSOUZENÍ

11

7.

ZÁVĚR

11

-2-


1. ÚVOD V posledních letech se stále častěji setkáváme s problematikou daňového plánování u nadnárodních skupin podniků. Cílem tohoto daňového plánování je především optimalizace daňových rizik tak, aby byla příslušná nadnárodní skupina podniků co nejméně daňově zatížena. Jedním z prostředků sloužících ke snížení daňových rizik jsou mj. transferové ceny. Tato směrnice objasňuje právní úpravu převodních cen, základní zásady transfer pricingu, popisuje metody, pomocí nichž se převodní ceny stanovují, a vše, co by měla dokumentace k převodním cenám obsahovat. Na závěr stručně informuje o možnosti závazného posouzení způsobu, jakým byla cena mezi spojenými osobami vytvořena.

2. PRÁVNÍ ÚPRAVA PŘEVODNÍCH CEN Základem transferových neboli převodních cen je takzvaný princip tržního odstupu. Tento princip v českých podmínkách říká, že transakce mezi spřízněnými subjekty by měly být uskutečněny za srovnatelných cenových podmínek jako transakce, které jsou uzavřeny se zcela nezávislými subjekty. Princip tržního odstupu je upraven: a) v tzv. Směrnici OECD o převodních cenách pro nadnárodní podniky a daňové správy (angl. Transfer Pricing Guidelines for Multinational Enterprises and Tax Administrations, dále Směrnice OECD). Úkolem této směrnice o převodních cenách je sjednocení postupu daňových správ a sdružených podniků při řešení případů převodních cen, minimalizovat konflikty mezi nimi a vyhýbat se nákladným soudním sporům. Ačkoliv Směrnice OECD z pohledu českého daňového práva není závazným dokumentem, základní postupy, které jsou zde obsaženy, jsou využitelné také v případě transakcí mezi ekonomicky a personálně spojenými osobami v rámci České republiky. Protože Směrnice OECD je chápána také jako výklad k článku 9 Modelové smlouvy o zamezení dvojího zdanění, musí jít pak vždy v tomto případě o vztahy mezi tuzemským a zahraničním daňovým subjektem b) v dvoustranných smlouvách o zamezení dvojího zdanění (dále jen SZDZ), u většiny SZDZ se především jedná o článek 9, ze kterého vyplývá:

„Jestliže a) se podnik jednoho smluvního státu podílí přímo nebo nepřímo na vedení, kontrole nebo kapitálu podniku druhého smluvního státu, nebo b) se tytéž osoby podílejí přímo nebo nepřímo na vedení, kontrole nebo kapitálu podniku jednoho smluvního státu i podniku druhého smluvního státu a jestliže v těchto případech jsou oba podniky ve svých obchodních nebo finančních vztazích vázány podmínkami, které sjednaly nebo jim byly uloženy, a které se liší od podmínek, které by byly sjednány mezi nezávislými podniky, mohou jakékoliv zisky, které by, nebýt těchto podmínek, byly docíleny jedním z podniků, ale vzhledem

-3-


k těmto podmínkám docíleny nebyly, být zahrnuty do zisků tohoto podniku a následně zdaněny.“ Výše uvedené ustanovení článku 9 SZDZ je v podstatě obdobou ustanovení § 23 odst. 7 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, v platném znění. c) v § 23 odst. 7 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, v platném znění (dále ZDP). Toto ustanovení ZDP upravuje a stanovuje podmínky pro použití ceny “obvyklé“ pro účely stanovení základu daně z příjmů následovně:

„Liší-li se ceny sjednané mezi spojenými osobami od cen, které by byly sjednány mezi nezávislými osobami v běžných obchodních vztazích za stejných nebo obdobných podmínek, a není-li tento rozdíl uspokojivě doložen, upraví správce daně základ daně poplatníka o zjištěný rozdíl; nelze-li určit cenu, která by byla sjednávána mezi nezávislými osobami v běžných obchodních vztazích za stejných nebo obdobných podmínek, použije se cena zjištěná podle zvláštního právního předpisu.“ „Spojenými osobami se pro účely tohoto zákona rozumí a) kapitálově spojené osoby, přitom 1. jestliže se jedna osoba přímo podílí na kapitálu nebo hlasovacích právech druhé osoby, anebo se jedna osoba přímo podílí na kapitálu nebo hlasovacích právech více osob; a přitom tento podíl představuje alespoň 25 % základního kapitálu nebo 25 % hlasovacích práv těchto osob, jsou všechny tyto osoby vzájemně osobami přímo kapitálově spojenými, 2. jestliže se jedna osoba nepřímo podílí na kapitálu nebo hlasovacích právech druhé osoby, anebo se jedna osoba přímo nebo nepřímo podílí na kapitálu nebo hlasovacích právech více osob; a přitom tento podíl představuje alespoň 25 % základního kapitálu nebo 25 % hlasovacích práv těchto osob, jsou všechny tyto osoby vzájemně osobami kapitálově spojenými, b) jinak spojené osoby, kterými jsou osoby 1. kdy se jedna osoba podílí na vedení nebo kontrole jiné osoby, 2. kdy se shodné osoby nebo osoby blízké podílejí na vedení nebo kontrole jiných osob, tyto jiné osoby jsou vzájemně osobami jinak spojenými. Za jinak spojené osoby se nepovažují osoby, kdy je jedna osoba členem dozorčích rad obou osob, 3. ovládající a ovládaná a také osoby ovládané stejnou ovládající osobou, 4. blízké, 5. které vytvořily právní vztah převážně za účelem snížení základu daně nebo zvýšení daňové ztráty. Podíl na základním kapitálu nebo podíl s hlasovacím právem ve zdaňovacím období nebo období, za něž je podáváno daňové přiznání, se stanoví jako aritmetický průměr měsíčních stavů. Účast v kontrolní komisi nebo obdobném kontrolním orgánu a provádění kontroly za úplatu se nepovažuje za podílení se na kontrole.“

-4-


Cenou zjištěnou podle zvláštního právního předpisu se rozumí obvyklá cena podle zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku, v platném znění. Obvyklou cenou je cena, která by byla dosažena při prodejích stejného, popřípadě obdobného majetku nebo při poskytování stejné nebo obdobné služby v obvyklém obchodním styku v tuzemsku ke dni ocenění. Při tom se zvažují všechny okolnosti, které mají na cenu vliv, avšak do její výše se nepromítají vlivy mimořádných okolností trhu, osobních poměrů prodávajícího nebo kupujícího ani vliv zvláštní obliby. d) v metodickém pokynu č. D-258 vydaném Ministerstvem financí k uplatňování mezinárodních standardů při zdaňování transakcí mezi sdruženými podniky – převodní ceny. V tomto pokynu jsou uvedeny postupy doporučené v již výše zmíněné Směrnici OECD, které byly aplikovány na české právní a daňové prostředí. Také v pokynu D-300 Ministerstva financí k jednotnému postupu při uplatňování některých ustanovení ZDP je uvedeno, že pro účely posouzení, zda jsou ceny sjednávané mezi spojenými osobami v souladu s § 23 odst. 7 ZDP se mj. postupuje dle zásad zakotvených ve Směrnici OECD.

3. ZÁKLADNÍ ZÁSADY TRANSFER PRICINGU Hlavní zásadou při zkoumání, zda jsou převodní ceny v souladu s principem tržního odstupu, je skutečnost, že členové skupiny nadnárodních podniků jsou posuzováni jako by byli samostatnými daňovými subjekty. Pozornost se zde zaměřuje na povahu obchodů mezi těmito subjekty. Princip tržního odstupu je založen na provedení samotné srovnávací analýzy, která porovnává podmínky tzv. řízených a nezávislých transakcí. Řízenými transakcemi se rozumí jakékoliv obchodní vztahy mezi sdruženými podniky; nezávislými transakcemi jsou pak obchodní vztahy mezi subjekty zcela nezávislými. Plně srovnatelné transakce lze v praxi najít pouze ojediněle a převodní ceny nejsou často stanoveny stejně, jako by byly sjednány mezi na sobě nezávislými subjekty. Připomeňme si však zde ustanovení § 23 odst. 7 ZDP, které připouští možnost sjednání cen v obchodních vztazích mezi sdruženými podniky, které se liší od cen obvyklých a sjednaných mezi zcela nezávislými subjekty, pokud však poplatník uspokojivě doloží správci daně tento rozdíl.

Při provádění srovnávací analýzy je třeba zohlednit 5 hlavních faktorů, které určují srovnatelnost, jedná se o: a) Vlastnosti majetku a služeb -

u hmotného majetku a zboží je třeba posoudit jejich kvalitu, objem nabídky na trhu, dostupnost na trhu, spolehlivost

-

u nehmotného majetku je třeba zohlednit formu transakce (např. jde-li o poskytnutí či prodej licence), předpokládané zisky, délku a stupeň ochrany, typ majetku (patent, obchodní známka, know-how)

-5-


-

u služeb je třeba se zaměřit na povahu a rozsah, v jakém jsou poskytovány

b) Vykonávané funkce, míra rizika a využití aktiv (funkční analýza) c) Smluvní podmínky, podle nichž lze zjistit, jak mají být rozděleny zodpovědnosti a rizika či přínosy z prováděných transakcí d) Ekonomické okolnosti, mezi které například patří geografické umístění, velikost trhu, kupní síla, konkurence, substituty, pracovní síla, efektivnost, atd. e) Podnikatelské strategie – průnik na nový trh, zavedení nových produktů na trh

Srovnávací analýza zahrnuje i další faktory, které je třeba brát v úvahu při posuzování převodních cen mezi sdruženými podniky. Jedná se například o posouzení toho, zda vykonávaná transakce skutečně proběhla, zda tato transakce úzce nesouvisí s jinou transakcí, porovnání zisků a ztrát v rámci celé skupiny sdružených podniků atp.

Rozmezí převodních cen Převodní ceny nejsou stanoveny v absolutních číslech, ale vždy jsou aplikována určitá cenová rozpětí, v jejichž rámci se mohou ceny za srovnatelné výrobky či služby pohybovat. Toto cenové rozpětí se zpravidla uvádí v určitém procentu a je zaznamenáno v dokumentaci k převodním cenám.

Užití údajů z období více let Při stanovení převodních cen lze vycházet ze současných i minulých období, relevantní mohou být i údaje za období následující. Proto by zde měl správce daně aplikovat přístup tzv. „rozumných očekávání“, tj. měl by posuzovat cenu v době, kdy byla vytvořena.

4. METODY PRO ZJIŠTĚNÍ PŘEVODNÍCH CEN Sdružené podniky mohou použít jak metody popsané ve Směrnici OECD, jejich kombinace, tak i jiné metody, které jsou v souladu s principem tržního odstupu. Směrnice OECD doporučuje užití 5 základních metod pro zjištění transferových cen, které lze rozdělit do dvou základních skupin: a) Tradiční transakční metody, které porovnávají ceny v nezávislých a řízených transakcích: -

Metoda srovnatelné nezávislé ceny (CUP) – srovnává ceny v řízené transakci s cenami ve srovnatelné nezávislé transakci za srovnatelných okolností. Z hlediska použitelnosti je tato metoda nejjednodušší, avšak požaduje vysokou míru srovnatelnosti výrobku.

-6-


-

Metoda ceny při opětovném prodeji (RPM) – vychází z ceny, za kterou je produkt nakoupený od spojeného podniku prodán nezávislému podniku, tato nezávislá cena je pak ponížena o hrubé rozpětí (hrubou přirážku) závislého prodejce. Tato metoda je vhodná využít tam, kde prodejce nepřispívá k zhodnocení prodávaného produktu – např. distributor.

-

Metoda nákladů a přirážky (Cost+) – vychází z nákladů, které má dodavatel na majetek či služby poskytované spojené osobě. K těmto nákladům je pak přičtena přirážka závislého dodavatele stanovená na bázi tržního odstupu. Tuto metodu lze využít tam, kde závislý dodavatel podstatně nepřispívá k hodnotě prodávaného zboží, například v případě výroby polotovarů, centrálního nákupu a dodávky atp. Zmiňovanými náklady se rozumí vlastní náklady výroby (přímý materiál, přímé mzdy, ostatní přímé náklady, výrobní režie) a provozní režie (správní, odbytová atd.). Přirážka k nákladům může být stanovena jako přirážka, kterou dosahuje tentýž podnik v nezávislých transakcích nebo kterou dosahuje srovnatelný nezávislý podnik v nezávislých transakcích.

b) Ziskové transakční metody, které zkoumají zisky plynoucí z transakcí mezi sdruženými podniky: -

Metoda rozdělení zisku (PSM) – jak z názvu již vyplývá, je založena na rozdělení zisku spojených podniků, tzn. celkový zisk z dané transakce je rozdělen mezi sdružené podniky na základě analýzy zásluh (funkční analýzy), a to podle podílu sdruženého podniku na vytvoření tohoto zisku. Za zisk, který je rozdělován mezi spojené podniky lze například považovat provozní zisk nebo hrubý zisk včetně následného rozdělení výdajů, které nejsou součástí hrubého zisku. Tato metoda je využitelná v těch případech, kdy jednotlivé transakce jsou natolik provázané, že nemohou být posuzovány odděleně.

-

Transakční metoda čistého rozpětí (TNMM) – zkoumá čisté ziskové rozpětí ve vztahu k příslušnému základu, tj. porovnává finanční ukazatele pro řízené transakce s ukazateli pro nezávislé transakce. Příkladem čistého rozpětí může být rentabilita tržeb (provozní zisk / tržby), výnosnost kapitálu (výnosy z kapitálu / kapitál) atp. Čisté rozpětí mezi nezávislými subjekty může být stanoveno jako čisté rozpětí, které dosahuje tentýž podnik v nezávislých transakcích nebo které dosahuje srovnatelný nezávislý podnik v nezávislých transakcích. Na čisté rozpětí působí řada vlivů, které je nutno třeba ošetřit, především se jedná o postavení firem v daném odvětví (konkurence, strategie, struktura kapitálu atp.), účetnictví (rozdíly v tvorbě opravných položek, rezerv atp.) a v neposlední řadě také náklady na outsourcing.

Výběr metody Tradiční transakční metody vycházejí vždy ze znalosti ceny, případně ze znalosti obchodního rozpětí (přirážky). Jsou považovány za přesnější a vzhledem k jednoduchosti použití a větší možnosti získání informací o srovnatelných podmínkách jsou i více preferovány oproti

-7-


metodám ziskovým. V praktické rovině by měl podnik nejprve zvažovat 1. tradiční transakční metodu, tj. metodu srovnatelné nezávislé ceny. Pokud tuto metodu není možné realizovat, společnost by pak měla přistoupit k metodě při opětovném prodeji, dále pak k metodě nákladů a přirážky. Na ziskové transakční metody se přechází až v tom okamžiku, kdy není k dispozici takový dostatek informací, který by zajistil stanovení transferových cen pomocí metod tradičních.

Transakce s vyšším rizikem – vnitroskupinové služby Vnitroskupinové služby představují především standardní služby, které jsou poskytovány obvykle i nezávislými subjekty (účetnictví, právní poradenství), tak i služby uskutečňované v rámci skupiny (vnitřní audit, finanční poradenství, výzkum a vývoj, personální služby atp.). Při stanovení obvyklé ceny při poskytování služeb v rámci skupiny nastávají dvě zásadní otázky. Zda byla služba skutečně poskytnuta, a jakým způsobem určit cenu obvyklou. Pro stanovení transferové ceny vnitroskupinových služeb by se měly použít již výše zmíněné transakční metody – CUP, Cost+, PSM. V zásadě platí, že u vnitroskupinových služeb je upřednostňován zisk před pouhou přefakturací nákladů. V praxi však mohou výjimečně nastat případy, kdy je vhodné přefakturovat náklady bez zisku, či dokonce se ztrátou, jedná se například o situaci, kdy náklady na služby jsou vyšší jak tržní cena, ale samotné poskytnutí služby vyvolává u poskytovatele služby dodatečný prospěch. Zde bych však chtěla upozornit na tu skutečnost, že v případě potřeby je nutno prokázat správci daně opodstatněnost takto stanovené ceny, což bývá v praxi většinou obtížné. Poskytování vnitropodnikových služeb může představovat řadu rizik v případě daňové kontroly. V posledních letech se v mnoha nadnárodních společnostech vyskytují tzv. manažerské služby, u kterých musí být poplatník schopen prokázat nejen dodržení principu tržního odstupu, ale také samotné skutečné poskytnutí služby a užitek z přijaté služby (náklad na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů). Manažerské služby jsou víceméně oceňovány prostřednictvím metody nákladů a přirážky (v České republice se přirážka u většiny vnitropodnikových služeb pohybuje v rozmezí 5 – 10 %, obdobně i v jiných zemích EU).

5. DOKUMENTACE ZPŮSOBU TVORBY CEN MEZI SPOJENÝMI OSOBAMI Česká daňová legislativa neukládá daňovým subjektům povinnost vést dokumentaci k transferovým cenám. Avšak upozorním zde na již zmíněné ustanovení § 23 odst. 7 ZDP a § 31 odst. 9 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, v platném znění (dále jen ZSDP). Dle § 23 odst. 7 ZDP správce daně upraví základ daně o zjištěný rozdíl mezi cenou sjednanou mezi spojenými osobami a cenou, která by byla sjednána mezi nezávislými osobami, pokud tento rozdíl není uspokojivě doložen. Zmíněný § 31 odst. 9 ZSDP Dokazování ukládá daňovému subjektu prokazování všech skutečností, které je povinen uvádět v přiznání, hlášení a vyúčtování nebo k jejichž prokázání byl správcem daně v průběhu daňového řízení vyzván.

-8-


Dle těchto uvedených ustanovení může správce daně po poplatníkovi požadovat zdůvodnění a doložení stanovení převodních cen (dokumentaci k převodním cenám). Dokumentací tvorby převodních cen se blíže zabývá Kapitola V. již několikrát zmíněné Směrnice OECD. Tato Směrnice OECD není pro Českou republiku právně závazná, přesto je považována za všeobecně uznávaný manuál sloužící nejen jako návod pro poplatníky, ale i daňovou správu pro řešení otázek tvorby převodních cen. Nástrojem k implementaci společných a částečně centralizovaných zásad členských států Evropské unie k dokumentaci tvorby převodních cen je Koncept evropské dokumentace k převodním cenám (EU TP Documentation), na jehož základě byl také přijat Kodex chování ohledně dokumentace tvorby převodních cen pro nadnárodní podniky v EU. Všechny členské státy EU včetně České republiky se rozhodly přijmout evropský kodex EU TP Documentation a implementovat je do svých zákonů. V návaznosti na přijetí výše uvedeného konceptu vydalo Ministerstvo financí pokyn č. D-293 k rozsahu dokumentace způsobu tvorby cen mezi spojenými osobami.

EU TP Documentation Základním principem EU TP Documentation je příprava dokumentace k převodním cenám ve dvou částech: 1. Základní dokumentace, tzv. Masterfile, která by měla obsahovat údaje o celé skupině podniků použitelné pro všechny členské státy EU. Tyto údaje by měly pojednávat o ekonomických skutečnostech a poskytovat celkový přehled o nadnárodní společnosti. Masterfile by především měla obsahovat: -

obecný popis podnikatelské činnosti a podnikatelské strategie skupiny podniků, včetně změn podnikatelské strategie oproti předchozímu roku,

-

obecný popis organizační, právní a provozní struktury skupiny podniků (včetně organizačního schématu, seznamu členů skupiny a popisu podílu mateřské společnosti v dceřiných společnostech,

-

obecný popis spojených osob,

-

obecný popis obchodních vztahů mezi členy skupiny (obecný popis toku transakcí, průběhu fakturací, rozsahu transakcí),

-

obecný popis vykonávaných funkcí, předpokládaných rizik a popis změn funkcí a rizik ve srovnání s předchozím daňovým rokem,

-

vlastnictví nehmotného majetku (patentů, ochranných známek, obchodních značek, know-how apod.) včetně licenčních poplatků,

-

politiku dané skupiny týkající se tvorby transferových cen,

-9-


-

seznam ujednání o podílení se na nákladech, seznam předběžných cenových dohod (závazných posouzení).

2. Specifická dokumentace v návaznosti na Masterfile by měla obsahovat: -

podrobný popis podnikatelské činnosti a podnikatelské strategie, včetně změn podnikatelské strategie oproti předchozímu roku,

-

popis obchodních vztahů, kterých se tento člen účastní se specifikací předmětu transakce, jejího rozsahu a průběhu fakturace,

-

srovnávací analýzu (5 faktorů srovnávací analýzy),

-

vysvětlení týkající se výběru a uplatňování metody tvorby převodních cen, tj. proč byla zvolena konkrétní metoda tvorby převodních cen a jak byla uplatněna,

-

informace o vnitřních a/nebo vnějších srovnatelných údajích.

Součástí specifické dokumentace jsou i informace o srovnatelných nezávislých transakcích. Použití Masterfile je dobrovolné, tzn., že společnosti sami mohou rozhodnout, zda vytvoří základní dokumentaci za celou skupinu dohromady či zdokumentují tvorbu svých převodních cen samostatně.

Bez ohledu na to, zda společnost přijme koncept EU TP Documentation, dokumentace předkládaná finančním úřadům by měla obsahovat již zmíněné informace: -

informace o skupině a jednotlivém podniku – nástin podnikání, popis aktivit, organizační a vlastnické vztahy ve skupině, výše obratu a provozní výsledky za několik předcházejících let, úroveň transakce daňového subjektu se zahraničními spřízněnými podniky (např. výše obratu zásob, poskytování služeb, pronájem dlouhodobého hmotného majetku, užití a převod dlouhodobého nehmotného majetku, úrok z půjček),

-

informace o obchodní transakci, především informace o povaze a podmínkách transakce, ekonomických podmínkách transakce, majetku zahrnutého do transakce, toku výrobků a služeb mezi spřízněnými podniky,

-

informace o cenách, podnikatelských strategiích a zvláštních okolnostech – faktory, které ovlivnily stanovení cen nebo stanovení cenových politik společnosti a celé skupiny, vysvětlení pro výběr metody převodní ceny a její aplikace, kompenzační transakce, manažerská strategie, či typ podnikání, obecné obchodní a průmyslové podmínky, vykonávané funkce, podstoupená rizika, finanční informace.

Dokumentaci k transferovým cenám předkládá společnost správci daně v případech dokazování daňové povinnosti, podání žádosti o vydání závazného posouzení, popřípadě při

-10-


zahájení řízení o řešení případu vzájemnou dohodou na základě čl. 25 SZDZ, které může vyústit až v předložení případu Arbitrážní komisi.

Pokud poplatník nevyužije dokumentaci k výše uvedeným případům, lze říci, že není povinen vést dokumentaci předem. Je však nutné si zde uvědomit, že vždy nemusí být určité podklady vztahující se při zpětném vyhotovení dokumentace k dispozici a také vzhledem k pracnosti přípravy dokumentace k transferovým cenám je téměř nemožné tento podklad zpracovat v krátkém čase. Proto je vždy na poplatníkovi, aby zvážil nutnost a míru tvorby dokumentace k převodním cenám, která mu navíc může pomoci dopředu ujasnit si daňové dopady jeho transakcí s ostatními podniky ve skupině.

6. ZÁVAZNÉ POSOUZENÍ Od 1. ledna 2006 může společnost dle § 38nc ZDP požádat o závazné posouzení způsobu vytvoření transferové ceny v obchodních vztazích s osobami, které jsou vůči němu osobami spojenými ve smyslu § 23 odst. 7 ZDP. K § 38nc ZDP vydalo Ministerstvo financí pokyn č. D-292 - závazné posouzení způsobu, jakým byla vytvořena cena sjednávaná mezi spojenými osobami. Tento pokyn objasňuje základní postup při vydávání závazného posouzení: -

společnost může požádat o závazné posouzení v těch případech, kdy sjednává ceny v obchodních vztazích se spojenými osobami,

-

poplatník má možnost zažádat o posouzení způsobu vytvoření převodní ceny u transakcí probíhajících v daném zdaňovacím období, nebo které v budoucnu proběhnou. Nelze však žádat o závazné posouzení obchodních vztahů, které již v minulosti ovlivnily základ daně,

-

závazné posouzení se předkládá místně příslušnému správci daně,

-

správce daně prověří srovnatelné podmínky a zhodnotí, zda způsob tvorby ceny, který poplatník navrhuje, je v souladu s principem tržního odstupu,

-

správce daně není zákonem vázán vydat rozhodnutí v určité lhůtě,

-

rozhodnutí je účinné pro zdaňovací období uvedená v rozhodnutí, maximálně tři roky od konce kalendářního roku, v němž nabylo toto rozhodnutí právní moci.

7. ZÁVĚR Ačkoliv tato směrnice nepostihuje veškeré problémy s transfer pricingem související, přesto věřím, že bude dobrým pomocníkem, především pro ty společnosti, které podobnou problematiku stanovení převodních cen řeší ve své každodenní praxi.

-11-

TRANSFER PRICING PŘEVODNÍ CENY

Recommend Documents