Třetí číslo/ročník třetí
Červen 2006
Toto číslo připravili žáci 9. ročníků
Namaloval: Patrik Starovič, 7. A
Představujeme se Třída IX.A Povím vám příběh, který se stal už roku 1997 v Habartově. Objevila se tu neznámá třída I.A. Nevím odkud se vzala, ale byla a bude. Tak začneme hezky od začátku. Psal se rok 1997-1998, od kdy existovala. Děti se původně vůbec neznaly. Postupem času se musely naučit, jak spolu vycházet. Čekalo je totiž spoustu let, devět dlouhých let. To si nikdo neumí představit, jak mohou být dlouhé. A přesto tyto roky plynuly tak rychle! Je tu poslední rok. IX.A se samozřejmě zapíše do historie školy, buď jako zlobivá třída, nebo jako hodný andílek, kterého si bude každý pamatovat asi až do smrti. Doufám, že se to bude přenášet z generace na generaci a tato skutečnost zůstane navždycky promílána. Ve školním roce 2006-2007 zase zaplní historii jiná IX.A. Tak nakonec vás prosím, nezapomeňte na IX.A, kterou jste poznali. Napsala: Lucie Baurová, IX. A
9. B Dostali jsme za úkol představit vám 9. B. Co psát? Snad o našich přáních a snech o budoucnosti. Tento rok je pro nás velmi těžký, protože se rozhodujeme o našem budoucím životě. Například Karel Tancl by chtěl být automechanikem a kdyby to nevyšlo, tak by chtěl být obráběč
kovů (soustružník). Také David Tomšík má přání být automechanikem. To jsou naše sny, ale skutečnost ukáže až blízká budoucnost. Je proto jasné, že se v devítkách už začíná opravdu vážně myslet na to, že by bylo potřeba něco umět. Učili jsme se hlavně k přijímačkám. Problém je v tom, že při tom učení nesmíme zanedbávat holky a spousta dalších věcí je také „důležitějších“. Podobné pocity mají všichni deváťáci.
9. B je jednou z devátých tříd. Je nás 23 žáků z toho 11 kluků a 12 holek. Máme třídu v prvním patře. Vedle nás na levé straně má kancelář zástupkyně ředitele Mgr. Ludmila Kallová, za ní následuje ředitelna a sborovna. Na pravé straně je kabinet, učebna výtvarné výchovy a „konkurenční“ devítka. Nedaleko je také 6. B. Třídu máme pěkně vymalovanou a vyzdobenou obrázky. Máme vcelku hodného třídního učitele, který se jmenuje Aleš Plevka. Máme ho už 3 – 4 roky. Snad to s námi ještě vydrží až do konce školního roku. Učení je pro nás sice, jak nám všichni říkají, velmi důležité, my však máme raději přestávky. Někdy se o nich i učíme a navzájem se zkoušíme. To když z něčeho píšeme prověrky. Častěji však děláme, co nesmíme. Když zazvoní na velkou přestávku, tak vyběhneme ze třídy div se neušlapeme. To jdeme rovnou do tělocvičny a tam se bavíme s kamarády. Zrovna nedávno nám paní učitelka Pospíšilová zařídila posilovnu. Kromě přestávek se nám moc líbí předměty tělocvik a
výtvarná výchova, protože při nich si nemusíme namáhat mozkové závity. Jsme kolektivní třída. Některé holky z naší třídy jsou opravdu kusy. Hezčí snad na světě nejsou! Už aby byl konec školního roku a už aby nás přešly nervy. To bylo o třídě 9. B asi tak vše. Napsali: Karel Tancl a David Tomšík, IX. B
Přestávky v IX.B V naší třídě jsou přestávky asi to nejlepší na škole. Zvláště o těch velkých se tu bitkuje, provokuje, hází různými předměty, žebrá a prostě vše, co k nenormálním přestávkám patří………..Tak se nám i stane, že musíme opravovat úhloměr, loni jsme platili ventily. Žebrá se především o svačinu. Největší charitou v naší třídě je Roman Síth. Roman si totiž do školy nosí „igelitku“ plnou svačiny, a tak není divu, že od něj ti, kteří nemají svačinu, žebrají………. Vzduchem létají předměty jako jsou Síthův salám, kuličky z alobalu...…. O velkých přestávkách chodí asi polovina naší třídy do tělocvičny. Žáci 8. a 9.tříd ze sebe mohou vyplýtvat přebytečnou energii.V tělocvičně se hrají různé míčové hry, např.fotbal, volejbal, basketbal. Žáci, kteří mají zaplacenou posilovnu, ze sebe mohou dostat přebytečnou energii tak, že posilují. Jelikož jsme už v deváté třídě, tak se o přestávkách také zajímáme o různé střední školy. Katalogy, které jsme dostali od naší třídní učitelky Anny Horové, nám umožňují získávat informace o školách, na které se chystáme jít. Přijďte se k nám o přestávce podívat, ale raději opatrně. Napsali: Marek Bistiak a Marek Drahokoupil, IX.B
Rozhovory Anketa: Čím chci být Všem žákům v IX. A jsme položili několik: 1.otázka na kterou jsme se zeptali zní: Co si představovali v šesti letech, že budou jako dospělí dělat? Většina žáků si v šesti letech představovala, že bude pracovat jako letuška, učitelka, elektrikář, automechanik, prodavačka, policista a mnoho žáků řeklo, že chtělo být popelářem nebo astronautem. 2.otázka zněla: Které obory si vybralo nejvíce dětí? Největší zájem byl o obor lékařky a různých mechaniků. 3.otázkou jsme se zeptali: Na jakou školu se ve skutečnosti hlásíte? Zhruba 5 žáků se hlásí na ISŠTE do Sokolova, několik žáků odpovědělo, že jdou do Karlových Varů na zdravotní sestru. Dále je to hodně kuchařů a číšníků. Někteří žáci si pro špatný prospěch vybrali školu, která je nebude příliš bavit. Někteří z nich doufají, že budou moci přestoupit na jiný obor. 4.otázka: Co nikoho nezajímá? Nikoho z naší třídy nezajímá povolání policisty, práce v technických službách a nikdo z nás také nechce jít dělat UČITELE. 5.otázka: Co by chtěli dělat dnes? Alois Bauer zvaný Evžen by chtěl být elektrikářem, Lucie Baurová – Modelka ještě vůbec neví, co by chtěla dělat. Kamila Bouchalová – Rybička chce být výtvarnicí a já Jan Sivák – Wuve chci být automechanikem. Ale ještě nevím, jestli mne to bude bavit potom, až se vyučím. Mohli bychom vám napsat současná přání všech našich spolužáků. Je to však vcelku zbytečné. Zjistili jsme však, že dětská přání už nejsou našimi současnými přáními. Napsal: Jan Sivák, IX. A
ROZHOVOR Druhý rozhovor jsme si připravili s naším třídním učitelem, panem Riedlem. 1. Chtěl jste být vždy učitelem, nebo jste uvažoval o jiném povolání? - Když jsem se hlásil na tento obor, počítal jsem s tím, že se stanu učitelem, protože jsem studoval pedagogickou fakultu. 2. Čím jste chtěl být v dětském věku? - Jako dítě jsem chtěl být kosmonautem, řidičem autobusu a popelářem. 3. Měnil byste v budoucnosti své povolání? - Nikdy neříkej nikdy - James Bond. 4. Proč jste si vybral zaměření dějepis? - Vždyť dějiny jsou základem veškerého poznání lidstva. Díky dějinám známe odpovědi na mnoho otázek, díky dějinám už dnes víme, že na mnoho otázek odpovědi nevíme. Dějiny nás učí. Dějiny to je vlastně celý náš život. 5. Chtěl byste učit jiné předměty kromě dějepisu a občanské a rodinné výchovy?A proč? - To nevím, ale rozhodně vím, že bych nechtěl učit matematiku, fyziku a chemii. 6. Co vám nešlo za předmět v základní škole? - Já jsem se učil docela dobře, neměl jsem žádné větší problémy. Určitě byly některé předměty, na které jsem se musel více připravovat, ale všechno to bylo v normě. 7. Co jste považoval za váš nejoblíbenější předmět a naopak? - Měl jsem rád zpěv a neměl jsem rád chemii a fyziku. 8. Co posloucháte za muziku? - Rozděluji hudbu na dobrou a špatnou.Takže vyjmenovávat zpěváky a skupiny, které mám opravdu rád, by určitě zabralo značný kus papíru.
9. Co je podle vás naprosto promarněný čas? - Setkání s blbcem. Je mi líto, že tento čas mi už nikdy nikdo nevrátí. 10.Kdo vám udělal v tomto školním roce největší radost? - Určitě bych si vybavil více příkladů třeba ti žáci, kteří si v době volna našli cestu do školy a přišli si zahrát basketbal. 11. Co byste vzkázal vycházejícím žákům? - Hlavně ať si hned na prvním kroku nezlomí nohu a nerozbijí hu… 12. Co vás dokáže nejvíce rozesmát? - Určitě záleží na tom, o jaký smích nám jde. Ale pokud je to spojeno s pocitem radosti, tak určitě mě pobaví dobrý vtip, nebo nějaká komická situace. Mám rád smích. 13. Co patří mezi vaše záliby? - Určitě sport. Ještě minulý rok jsem trénoval volejbal. Možná se někdy k této činnosti vrátím. Rád čtu - mám dokonce rozečteno několik knížek a vybírám si podle nálady. Je mi líto těch lidí, kteří nepřečtou za život téměř žádnou knížku. Bavit se s takovými lidmi je opravdu zážitek. Rád poslouchám muziku a dívám se na opravdu dobré filmy. Napsaly: Nikol Ptáčková a Michaela Cíglerová, IX.C
Ze života školy Byli jsme se podívat v jedné první třídě a seznámili jsme se s novou paní učitelkou. První třída Budeme vám vyprávět o první třídě, kterou jsme navštívili.
Když jsme vstoupili, uchvátila nás výzdoba a zařízení třídy. Na oknech měli žaluzie a lavice postavené našikmo, aby děti přímo viděly na paní učitelku. Nad tabulí byla velká housenka s dvaatřiceti dílky a v každém tom dílku jedno písmeno abecedy. Po zdech měli namalované obrázky a na tabuli napsané příklady, které se právě učí. Vedle tabule stálo velké počítadlo, na kterém kontrolují každý příklad. Zatím se učily počítat příklady jen do dvaceti. Paní učitelka je učila pomocí panenky Táni a nevěřili byste, jak jim to pomáhalo. Příklady počítaly na prstech a ti lepší z hlavy. Ne vždy se jim to zatím dařilo (15 – 4 = 12 ).
S dětmi jsme si o přestávce i popovídali. Nejvíc se jim líbí přestávky, ale to i každému z nás. Paní učitelku mají rády a za nic na světě by ji nevyměnily. Jinak se dětem ve škole docela líbí.Také jsme se dozvěděli, že už tam mají i první skryté lásky, ale jmenovat je nebudeme. Napsali: Petr Kretschmer a Pavel Král, IX. A
Nováček Novou paní učitelkou je Jana Kindlová. Narodila se 10. 11. 19… . Do Habartova se přestěhovala z Bukovan. Nastoupila na první stupeň 1. ZŠ Habartov. Učí první třídu, i když by raději učila větší děti tak třetí třídu.
Paní učitelka upoutala třídu a vlastně i nás tím, že si přinesla panenku Táňu. A panenka napomínala, radila, dávala příklady a to bylo lepší, než když se učitelé rozčilují, zlobí, křičí apod. (Nevím tedy, zda by to u nás v devítce fungovalo!) Paní učitelky jsme se zeptali, co by na škole změnila, nebo jestli se jí líbí víc tady než na základní škole v Dukovanech. Potěšila nás odpovědí, že by na škole nic neměnila. Je to tu moderněji vybaveno a je tu spokojená. Paní učitelce se líbí, jak jsou děti hravé a mají radost z nového učiva. A také jak se snaží, aby dostávaly samé jedničky. Některým to však tak dobře nejde jako jiným. Všimli jsme si, že v první třídě má paní učitelka moc práce. Některé děti nevydrží celou vyučovací hodinu v klidu pracovat, soustředit se. A tady vždy nastoupila svou práci panenka Táňa. Práce v první třídě nás moc překvalila. Viděli jsme ji totiž z jiného pohledu, než pouze pohledu žáků a byla i pro nás poučením. Napsali: Tereza Bezděkovská a Sergej Osadčij, IX. A
GALERIE KARLOVY VARY Dne 26.2.2004 se konal výlet do Karlových Varů, který pořádaly paní učitelky Smolová a Pospíšilová. Jeli někteří žáci ze sedmých a osmých tříd se zájmem o výtvarné umění.Cesta do Karlových Varů trvala asi půl hodiny. Po příjezdu jsme se nejdříve prošli, abychom si prohlédli zajímavé stavby a architekturu ve městě. Uvnitř galerie už čekaly průvodkyně. Nejdříve jsme se svlékli, seřadili před velké schody a už pro nás přišla jedna paní průvodkyně, myslím že se jmenovala paní Kothová .Všechny nás dovedla do velké místnosti, kde bylo alespoň padesát hezkých velkých křesel, posadili jsme se a poslouchali. Povídala, jaké jsou druhy umění, vyprávěla, jaké druhy obrazů jsou a jakými technikami. Dověděli jsme se, v jakém pořadí uvidíme obrazy, abychom jim mohli porozumět. Po chvilce jsme se přesunuli do místnosti, kde byly obrazy s krajinou. Po krajinách jsme si prohlédli zátiší a nakonec portréty. Možná tak po půl hodině jsme šli zase dál. Zde jsme viděli nejcennější obrazy, ale i výrobky ze všech
možných materiálů. Zaujal mě výrobek vytvořený ze sítě na dům, právě z té, co se s ní dělá fasáda na barák. Po prohlídce jsme šli dolů po schodech a kdo chtěl mohl se nasvačit. Pak jsme šli do místnosti, kde leželi polštáře a desky s jedním papírem. Každý si sedl na polštář a paní průvodkyně nám dávala otázky: z jaké doby je třeba obraz Štěstí, který jsme si před chvílí prohlédli a nebo také co si představujeme pod pojmem štěstí. Nejsměšnější asi bylo, že kluk jménem Honza řekl, že by rád dostal z výtvarné výchovy jedničku .Když jsme skončili s otázkami, tak už byla u konce i prohlídka galerie. Bylo to zajímavé, a proto jsme byli hodní a paní učitelky nás chválily. Napsal: Michael Igari, IX.B
TURNAJ V BASKETBALU DÍVKY Dne 20.února se v Bukovanech konal turnaj v basketbale, v kategorii mladších a starších žákyň. Starší žákyně se bohužel nezúčastnily. Proč? Na rozdíl od nás mladších tak pilně netrénovaly a nedokázaly sestavit družstvo. Tak to zbylo na nás mladších. Naši školu reprezentovaly Michaela Gruberová, Lucie Johanidesová, Petra Pacoláková, Monika Drahokoupilová,Veronika Kočová a také náhradnice. Dívky se umístily na krásném prvním místě a postoupily do okresního kola. To se konalo dne 26.února v Sokolově. Zde to již nebylo tak lehké, dívky se utkaly s velkou konkurencí, ale nevzdávaly se. Ze sedmi družstev se umístily na krásném čtvrtém místě. Všichni jsme ztoho měli velkou radost a věříme, že příští rok budeme ještě lepší a děkujeme paní učitelce Pospíšilové za to, že měla výdrž s námi trénovat. Nám to dalo hodně přípravy, trénování a někdy i bolestivých pádů. Napsal: Petra, Pacoláková, Veronika Majková, IX.B
Sběrová soutěž Letos probíhá 2.ročník sběrové soutěže. V této akci soutěží nejen třídy naší školy mezi sebou, ale i školy celého Karlovarského kraje. Na rozdíl od loňského ročníku jsou letos pozměněná pravidla, která pro nás už nejsou tak výhodná. Papír se musí třídit. Například noviny k novinám, časopisy k časopisům a karton také zvlášť. O některé druhy papíru není vůbec zájem a za jiné je zase méně peněz než v loňském roce. Těšili jsme se, co si za peníze jako třída zase pořídíme a asi to tak slavné nebude. Přesto se snažit budeme. Letos do pravidel soutěže přibylo ještě soupeření mezi jednotlivci. Ti nejlepší potom získají hodnotné ceny. Cílem této soutěže je nasbírat co nejvíce kilogramů popřípadě tun papíru. Tedy ten cíl, který vidíme my. Důležitější je však to, že se musí pokácet méně stromů na výrobu papíru a tím se šetří naše životní prostředí. Na rozdíl od loňského roku již děti nenosí tolik papíru. Ale i v minulém roce začal větší zájem až ke konci školního roku, a tak se to možná ještě zlepší. Letos nejaktivněji začali šesťáci, ale špatně na tom není ani letošní 9. B, která v minulém roce s přehledem vyhrála celou soutěž. Na prvním stupni je na tom nejlépe 4. B. Napsala: Kateřina Polanská a Petr Novotný, IX. B
Stonožka Cílem této akce je, vybrat nějaké peníze pro děti, které vůbec nic nemají a jsou v dětských domovech. Naše škola se připojila k jiným
v naší republice a zorganizovala diskotéku. Na ni mohly přijít děti z celého Habartova, tedy i ty, které na naši školu nechodí. Vstupné bylo 5 Kč. Přišlo docela velké množství dětí. Kromě běžných diskotékových radovánek si mohly děti koupit různé plyšové, umělohmotné i jiné hračky, které jsme přinesly my děti ze svých zásob. Něco se nám už zkrátka nehodilo a jinému to ještě za malý finanční obnos udělá radost. Mohly si zakoupit i nějaké občerstvení. Byla zde docela zajímavá muzika od hiphopu až po disko, takže si tu mohl vybrat každý. Tato akce se velmi povedla. Přijel tam dokonce i redaktor ze Sokolovského týdeníku. Doufám, že jste se o tom všichni v tisku dočetli! Vybrala se docela slušná částka peněz – něco přes dva tisíce korun. Jak už to při takovýchto akcí bývá, diskotéka se údajně někomu líbila a někomu ne. Její význam byl hlavně v tom, že i my žáci jsme přispěli na jiné děti. Můj názor na tuto akci: Myslím, že akce je pro správnou věc. Napsali: Lucie Vokasová a Roman Hargaš, IX. B
Naše tvorba Zachránce Lucie Baurová, 9. A Bylo nebylo. V jednom krásném útulném Lentilkovém městečku žilo pět kamarádů. Jmenovali se Janička, Martin, Honza, Jára a Kristýna. Janička byla oranžová, drobná, roztomilá a tak trochu strašpytel. Martin byl modrý, největší silák a pěknej vejtaha. Honza měl zelenou barvu moudrosti. Byl největší koumák ve městě, věděl snad všechno. Jára, červený šikula města, spravil snad všechno. No a Kristýna, fialová, krásná a také patřičně na to hrdá. Všichni byli laskaví, hodní a pomáhali všem lidem ve městě. Tak například paní Malé chodili nakupovat, když byla nemocná. Panu školníkovi pomohli s úklidem školního hřiště. No a třeba paní Ochotné pohlídali malou Aničku. Dělali toho spoustu. Chodili do Skauta a do domu dětí na různé kroužky. Každý je měl rád. Jednoho krásného květnového dne šli na kroužek do DDM. A protože jim nepřišel vedoucí, rozhodli se, že půjdou do lesa na průzkum. Janička s protestem řekla: „Vždyť víte, že tam nemáte chodit bez dospělých.“ „Jani, nebuď strašpytel. Ukaž, že se už nebojíš, jak jsi nám říkala,“ odpověděl Martin. „Nemám žádnej strach, jasný!“ řekla rozčileně Jana. Tak šli. Šli dlouho, zpívali si a obdivovali les. Najednou se na nebi začaly objevovat první hvězdy. „Měli bychom se už vrátit. Rodiče už nás jistě hledají,“ řekla Kristýna. „Jo, ale kudy.
Zabloudili jsme!“ řekl Honza dost vážně. Jana začala vzlykat: „Co, co zabloudili. Jsme ztraceni, sežerou nás vlci!“ „Vlci ne, spíš mravenci,“ zasmál se Jára. „Hele, támhle je světlo. Jdeme tam!“ s úžasem vykřikl Martin. Šli přímo za světlem. Najednou před nimi stál starý polorozpadlý dům. Chvilku stáli nehybně, až po chvíli zvolali: „Je tu někdo?“ Vyšel starší, špinavý, vousatý muž. „Jen já, já bezdomovec. Nebojte se,“ řekl. Všichni s údivem v očích ztichli. Po chvíli se ozval Martin: „My se nebojíme.“ „To je dobře. Já vám neublížím. Ještě jsem nikdy nikomu neublížil. A co vy tu vlastně děláte? Nemáte už být v postýlce?“ řekl bezdomovec a posadil se na pařez. „Máme! Zabloudili jsme. Už nevidíme na cestu. Nevíme, kde budeme spát a co jíst,“ zakuňkala Janička se slzami v očích. „Nebojte se, jídla sice moc nemám, ale my se podělíme a nějaké deky tu také jsou. U ohně nám bude teplo,“ laskavým hlasem pronesl muž. Sedli si k ohni a povídali si o tom, jak se mohlo stát, že skončil tady jako bezdomovec. A muž začal vyprávět: „Žili jsme, já a moje žena, poklidný a spořádaný život, měli jsme se moc rádi. Chtěli jsme děti, ale nemohli jsme je mít. Moje žena těžce onemocněla vážnou nemocí. Když se vrátila z nemocnice, neměl jsem peníze na ošetřovatelku a musel jsem se o ní starat sám. Za pár měsíců jsem přišel o práci a za rok i o svou ženu. Bylo to těžké a úlevu jsem hledal v alkoholu. Přišel jsem o byt a šel jsem bydlet sem. Už ale nepiju, vím, že by se moje nebožka žena zlobila.“ Najednou všichni zesmutněli. „A co jste dělal za práci,“ zeptal se Jára. „Byl jsem fotograf, ale teď už spěte, zítra vás vyvedu z lesa.“ Ráno se vydali na cestu. V městečku už je všichni hledali. „Tady, tady jsme. Zabloudili jsme, ale tenhle pán nás zachránil,“ řekli kamarádi. Obyvatelé městečka děkovali: „Jak se vám za to odvděčíme?“ „My víme jak. Jdeme za starostou,“ řekly s úsměvem děti. Panu starostovi vysvětlily, co se pánovi stalo a poprosily ho o ubytování pána – zachránce a také o místo vedoucího kroužku MLADÝ FOTOGRAF. Pan starosta souhlasil a podal si ruku se zachráncem. „Hurá,“ vykřikli všichni.
Namalovala: Helena Margetová, 7.A
Setkání s mimozemšťanem Jana Studničková, 9. B Jednoho dne se Petříček rozhodl, že navštíví dědečka. Přišel k jeho domu a zaťukal. Dědeček otevřel. Péťa vešel dovnitř a posadil se s dědečkem na pohovku ke krbu. Začali si povídat. Najednou Petříčka napadlo: „Dědečku, povídej mi o tom, jak jsi byl mladý.“ Tak dědeček začal. To už je dávno, před mnoha a mnoha lety. Byl jsem ještě malý kluk. Začalo to tím, že se mi jednou v noci zdálo o nějakém divném chlápkovi. Měl tykadla a na konci takové malé bambulky, které svítily, jako dva knoflíky. Místo nosu drátek, který byl na konci zatočený, tak jako má vosa sosáček. „A uši? Uši neměl?“ zeptal se Petříček. „Ale měl,“ odpověděl dědeček. „Jako uši mu sloužily vysílačky s mnoha knoflíky.“ Když jsem šel do školy, chodil jsem do kroužku čtení, ve kterém jsme mohli navštěvovat knihovnu se slevou. Po pár letech jsem měl přečtenou skoro celou knihovnu, proto mi trvalo dlouho, než jsem
našel knihu, kterou jsem ještě nečetl. Koukal jsem se vlevo, úplně vzadu u okna. Nakoukl jsem za police s knihami a viděl nějakou zaprášenou knihu. Chtěl jsem ji vzít, ale kniha najednou zmizela. Šel jsem tedy domů a nijak jsem se tím nezabýval. O pět let později, když jsem chodil do šesté třídy, jsem navštěvoval knihovnu pro starší žáky. Hledal jsem nějakou dobrou knihu. Najednou něco bliklo. Bylo to oslňující světlo. Vyšlo z páté police zprava. Šel jsem se hned podívat, co to bylo. Nic jsem ale neviděl. Nedokázal jsem si to vysvětlit. O další dva roky později, to jsem chodil do osmé třídy, se mi zdál znovu ten sen jako předtím. Ale měl jeden zásadní rozdíl. V tomto snu křičel nějaký hlas, abych šel hned ráno do školy. Když jsem se probudil, na nic jsem nečekal a běžel jsem do školy. Dveře byly otevřené. Vejdu dovnitř a slyším hlas z toho snu. Jdu za ním a narazím na dveře od knihovny. Vidím záblesk, dveře povolily a já padám na podlahu v knihovně. Slyším znovu ten hlas. Pozorně poslouchám a jdu za ním. Vidím další záblesk a dveře ve zdi se otevřely. Tentokrát tajné. Nikdy před tím jsem o nich nevěděl. Vejdu dovnitř. Jdu nějakou kamennou chodbou a na konci něco blikalo, nebo svítilo. Přijdu blíž a vidím toho chlápka ze snu. Představil se mi. „Já jsem mimozemšťan. Jmenuji se …“ řekl. Nebylo mu rozumět. Vyprávěl mi o svém životě i o životě svých předků. Na konci rozhovoru mě poprosil, abych to, co mi řekl, otiskl. Vůbec jsem o tom nepřemýšlel a odešel domů. Za několik let mi to začalo vrtat hlavou, a tak jsem knihu napsal. Měla velký úspěch. Jestli si ji chceš přečíst, Petříčku, leží támhle na polici. Petříček si knihu vzal, poděkoval, rozloučil se s dědečkem a odešel domů. Doma si ji přečetl a moc se mu líbila.
Křížovka pro dlouhou chvíli
1. Fyzikální zákon 2. Karetní hra 3. Tropický strom 4. Horské zvíře 5. Tělocvičné nářadí 6. Čínská růže 7. Parní stroj Připravili: Zdeněk Čech a Tomáš Blecha, IX. B
