Tommy & Tara: Outsider Nikki Finn

~2~

Tommy & Tara: Outsider Nikki Finn

© 2014

~3~

~4~

Do rukou se Vám dostává první část mé knihy o studentovi jménem Thomas Hutchins, který vzplane láskou k mladičké učitelce na střední škole – Taře Jordan. Tento příběh jsem psala téměř šest let. Neustále jsem překopávala dialogy, děj, aţ jsem se uchýlila k verzi, která je nyní k mání. Příběh jako takový se nikdy nestal, ale je inspirován skutečnou událostí. Moţná na vás nebude mít takový dopad a půjde čistě o jeden další záţitek, který si přečtete a kterého se vám dostane, ale psaní této knihy pro mne moc znamenalo. K oběma hlavním hrdinům mám velmi blízko, smála jsem se s nimi, s nimi jsem i plakala. Všem čtenářům bych chtěla sdělit tímto příběhem jediné. Nezavírejte oči před násilím konaným nejen na dětech, ale také mladistvých. Za zavřené dveře sice nevidíte, ale právě proto nikdy netušíte, co za zvěrstva se za nimi můţe odehrávat. Můţete-li jakkoli nabídnout pomocnou ruku, udělejte to. Příjemné čtení přeji.

Nikki.

~5~

Věnováno všem, kterých se to týká.

~6~

Aţ teprve naše společná láska mi ukázala, co je v ţivotě důleţité. Teď vím, ţe štěstí je jen poloviční, kdyţ se o něj nemáš s kým dělit a ţe smutek je dvojnásobný, kdyţ Ti z něj nemá kdo pomoci. S Tebou jsem poznal, co to znamená opravdu milovat a jaké to je, kdyţ je moje láska opětována…

- William Shakespeare

~7~

~8~

Intermezzo

~9~

~ 10 ~

Ani nevíš, co všechno tvůj příchod způsobil. Byl to ten nebláznivější rok. Byl to ten nejkratší rok. Nemáš tušení, co všechno jsi pro mě znamenala. Dodnes tě vidím, jak jsme stáli u oken na chodbě ve vašem domě a společně se dívali na rušnou křiţovatku pod námi. Byli jsme snad v jedenáctém patře a byla to ta nejúţasnější podívaná na světě. Jen jsme mlčky poslouchali vzdálený šum motorů aut, které po mokré silnici jezdily sem a tam. Bylo ještě dost teplo a sněhové vločky nevydrţely a pod krokem a pneumatikami roztávaly.

~ 11 ~

A my jsme si přáli, aby byly Vánoce na sněhu a smáli se řidičům, ţe shánějí poslední dárky. Ty, které snad ještě zbyly. My jsme pro sebe neměli ţádný, ale bylo nám to jedno. Měli jsme jeden druhého. Kaţdá minuta, kterou jsme mohli trávit spolu byla víc neţ cokoli na světě. Dodnes tě vidím, jak ses jemně usmívala, kdyţ jsi to dění dole pozorovala. Odtamtud z výšky. Ani jsem se tě nedotýkal, nedrţel tě za ruku.

~ 12 ~

Měl jsem ruce v kapse, opíral se ramenem o skleněnou výplň a pozoroval, jak ti noční scenérie vytváří překrásný filtr na tváři. Věděl jsem, ţe se na mě touţíš podívat, cítila jsi, ţe tě sleduji, ale neodváţila ses. A pak se tvůj pohled přeci jen vychýlil mým směrem. Jen na malý moment.

Rychle jsi pak ucukla hlavou a snaţila ses znovu najít onen bod, na který ses původně dívala.

Sakra! Šíleně mi chybíš!

~ 13 ~

~ 14 ~

O mnoho dní dříve

~ 15 ~

~ 16 ~

V září začala škola. Přes prázdniny jsme se s otcem snad uţ po sté přestěhovali. Na jednu stranu to bylo fajn. Nikdo nás neznal. Mě nikdo neznal. Nemusel jsem se uţ nikomu dívat do očí s cejchem blázna a sebevraha. Jo. Nakonec jsem i já uvěřil, co vlastně jsem. A teď sedím v poslední lavici a snaţím se přijít na to, co si o mně všichni myslí.

Kdepak. Nesnaţím se přijít vůbec na nic. Je mi to jedno. Je to tak jednodušší. Dívám se z okna a pozoruji sluneční paprsky, jak se snaţí probojovat skrz silné závěsy nataţené téměř po celé délce stěn.

~ 17 ~

Koutkem oka zaznamenávám, jak se třída chová. Holky jsou praštěné jako všude jinde. Kluci nahlíţí mým směrem a drţí si odstup. A já si bezmocně přes dlouhý rukáv svírám předloktí a svými bříšky prstů ţehlím své jizvy. Jako by byly viditelné i přes silnou látku. Jako by měly snad vykřiknout a upozornit na sebe. Uţ teď se cítím jako vyvrhel. Navíc. Outsider. A kdyţ zazvoní, zpozoruji, jak vejdeš do dveří. Moţná se čas na moment zastavil. Moţná se na moment i vrátil. O vteřinu. O dvě. Protoţe se všechno kolem v tu chvíli zpomalilo. Celý svět a s ním i tvé kroky. Černé vlasy se ti leskly a vílím krokem jsi přispěchala na své místo u katedry.

~ 18 ~

A kdyţ ses pak otočila, pocítil jsem ohromnou ránu v hrudi. Ten tlak mi znemoţnil dýchat. Na moment. Jako bych ztratil vědomí a ty ses mi prostě jen zdála. Stála jsi tam. Nymfa. A já tě pozoroval. Dívala ses na mě a mile se usmívala…a pak i promluvila. „Prosím?“ „Ty jsi ten nový student, ţe?“ usmála ses znovu. „Já… ano.“ Muselo mi trvat věčnost, neţ jsem od tebe odtrhnul svůj pohled. Neţ jsem si uvědomil, ţe tohle je realita. Muselo mi trvat věčnost, neţ jsem znovu vnímal okolí a ignoroval posměšky. Zastyděl jsem se a rychle překontroloval stav svých dlouhých rukávů.

~ 19 ~

A tolik jsem si přál, aby si mé srdce stálo za svým. Aby dál umělo nenávidět. Tak, jak jsme se to společně naučili. Aby se během vteřiny nedonutilo porušit všechny své zásady a pravidla. Tak, jak jsme si to společně slíbili. Prohráli jsme! Během jediné vteřiny…

~ 20 ~

Stokrát jsem ulehal do své postele. Stokrát jsem nad sebou hleděl do prázdnoty a nic v ní neviděl.

Dnes v noci jsem se díval nad sebe a vybavoval si tvé křivky.

Natáhl své ruce a volně v prostoru krouţil dlaněmi a opisoval linii tvého těla. Dnes v noci jsem ulehal a v té prázdnotě jsem viděl nás dva.

~ 21 ~

Nikdy jsem nevěřil, ţe to můţe být aţ tak silné. Ţe příchod určitého člověka můţe tolik změnit.

Cítil jsem se jako pták v kleci a tys pootevřela dvířka. Málem jsem zapomněl lítat a dost moţná budu křídly jen tak neohrabaně řezat vzduchem. Pocit volnosti jsem uţ málem zapomněl. Včera ráno pro mne tvoje existence znamenala únik. Včera ráno jsem snad uvěřil, ţe cítím ţivot. Včera ráno jsem si vzpomněl, ţe ještě umím cítit. Třeba to, co ve mně vyvolala tvoje blízkost. Kvůli tobě jsem se osmělil oslovit jakousi holku, aby mi řekla, kde tě najdu.

~ 22 ~

A teď stojím před tvým kabinetem a zvaţuji všechny moţnosti. Zaklepat? Odejít?

Zvedl jsem ruku a… zase ji stáhl y. k t á p z Zpocené dlaně jsem si utřel do dţínů, a nově mě přepadal pocit, který jsem necítil ani v momentě, kdyţ jsem tenkrát zápasil s tou věcí nad svým zápěstím.

~ 23 ~

Strach.

Kde byl tehdy? Kdo ví. Ale teď jsem ho slyšel pumpovat v mých uších. Bubnoval jak o ţivot. Znovu jsem se odhodlal a chtěl na tvé dveře zaklepat… „Tady jsem.“ Otočil jsem se za hlasem. „Dobrý den,“ pozdravil jsem tě překvapivě klidně, ale všechna krev v ţilách se mi vařila. A tvoje líčka byla červená od toho, jak jsi spěchala. Oči ti zářily a úsměv, ten jsi snad uměla rozdávat na potkání.

~ 24 ~

„Dobrý den. Jdeš za mnou?“ „Tak trochu. Já… potřeboval bych něco na bolest hlavy, asi změna počasí,“ zalhal jsem. „Proč zrovna ode mne?“ Protoţe jsem tě chtěl vidět! Za kaţdou cenu jsem s tebou potřeboval mluvit! O čemkoli. A dost moţná právě proto jsem jen tak zíral na tebe a mlčel. Odemkla jsi dveře, vešla dovnitř, pověsila bundu na věšák, zašmátrala ve své tašce a pak jsi mi opět věnovala to, pro co jsem si skutečně přišel. Úsměv. „Nesmíme studentům dávat ţádné léky.“ „Nesmíte?“

~ 25 ~

A v tu chvíli jsi mi jeden podávala. A v další chvíli jsi mi nabídla sklenici vody a lišácky se usmála. „Rozumím.“ A oplácel ti spiklenecký úsměv. Jen na krok daleko od tebe. A nesnášel tu vteřinu, kdy jsem se s pilulkou v těle a poděkováním otáčel a odcházel pryč. Kdyţ jsem tvé dveře zavřel, ještě na malou chvíli jsem tam musel stát. Abych se ujistil, ţe stále dýchám. A moţná i trochu proto, abych si prodlouţil pocit tvé blízkosti. Ohlédnul jsem se zpět na vizitku u tvých dveří. Na ní stálo tvé jméno

TARA JORDAN.

~ 26 ~

U večeře bylo ticho. A pak se otec jako vţdy ptal, jaká byla škola. Jako vţdy jsem řekl, ţe fajn. Ptal se na učitele. Jací jsou. Těţce jsem polknul. A řekl, ţe fajn. A co spoluţáci? Uţ se tam s někým znáš? Co sis vybral za seminář? Řekl jsem, ţe ještě přemýšlím. Pozoroval mě. A já raději sledoval dva dny starý chleba, který jsme večeřeli. Nesnášel jsem tyhle večeře. Nesnášel jsem jeho. Nesnášel jsem kombinaci obojího.

~ 27 ~

A pak mě zničehonic praštil po hlavě. „Na mě se budeš dívat, kdyţ s tebou mluvím!“

~ 28 ~

Nechci myslet na to, kým jsem já, kým jsi ty. Chci na to zapomenout. Abych tě mohl pozvat na čaj nebo do kina nebo se s tebou schovat někam, kde bych tě měl jenom pro sebe. Kde bys patřila pouze mně. Kde bych vdechoval vzduch, který jsi před chvílí vydechla. Kde bych se tě moh omylem dotknout. Boţe, měl bych na takové věci vůbec myslet?

~ 29 ~

Bez mámy jsme … Bez mámy jsem osm let. Tehdy odešla. Prý uţ z ní vyprchala láska k mému otci. Zůstal jsem s ním, protoţe mi ho bylo líto. Protoţe tehdy prosil a zůstal by sám. Protoţe máma odešla s bráškou a sestrou.

Na fyzickou bolest jsem si na rozdíl od ní musel zvyknout. Ona utekla. Já nemám kam. Osm let o sobě nedala vědět. Nenávidím ji za to. Musela vědět, s kým mě tady nechala. Ale těţko ji všechno vyčítat. To já se rozhodl, ţe zůstanu s otcem.

A takhle jsem dopadl. Mačkáme se v garsonce.

~ 30 ~

Jmenovala se Jane, bez ní jsem si připadal jako totální nic. S ní jsem se cítil potřebný. Ona se vymykala všemu a já se v ní viděl. Kouřila, pila, oči si lemovala černou, barvu nehtů lakovala černou, nosila černý věci a jediné, co na ni vyčnívalo, byly její platinově blonďaté vlasy.

Miloval jsem ji. A ona prý milovala mě. Milovala mě a milovala všechny. Kvůli ní budu do konce ţivota nosit na předloktí to její debilní jméno, co jsem si tam vybodal jehlou, kdyţ odešla. Ty rány v kůţi však jen mizivě zahnaly onu velkou bolest, co byla v hrudi. Tu bolest, kterou ona způsobila.

~ 31 ~

Vařil se ve mně vztek a vzdor. Cítil jsem tu bolest hluboko. Hluboko… Chtěl bych tak moc, abys věděla, ţe jsem to tak nechtěl. Chtěl bych, abys tomu… prostě věřila. Chtěl bych, abys věděla, ţe jsou důvody, proč jsem odmítl důvěřovat ţenám. Nechtěl bych, abys kdy viděla, aţ kam mě dostaly. Jejich činy a následky jejich činů. Třeba jako školní psycholoţka z předešlé školy. Slibovala, ţe to nedovolí. Slibovala, ţe se to nestane. Slibovala, ţe nanejvýš dva měsíce…

~ 32 ~

Psychiatrickou léčebnu jsem opouštěl loni po šesti měsících. Řekni, má slib ţeny vůbec nějakou hodnotu?

~ 33 ~

Dnes jsi byla smutná. Usmála ses na kaţdého, kdo tě pozdravil.

Dobrý den. Ale po kaţdém pozdravu se tvůj úsměv vytratil. Copak to nikdo nevidí? Pak za tebou přišel student. Ty jsi ho trpělivě vyslechla a zase jsi s lehkostí vykouzlila jeden smutný úsměv. A já tě pozoroval, zatímco jsem předváděl zájem o studentskou nástěnku. Pohled na tebe oţivoval mé vzpomínky. Takový výraz jsem míval před rokem. Stejný výraz bych dost moţná uviděl i dnes. Ale kdyţ vidím tebe, tvoji tvář, jak se celá ladným pohybem přibliţuješ a bez povšimnutí projdeš kolem…

~ 34 ~

Nedokáţu odvrátit pohled. Jsi tak nádherná! A kdyţ mne mineš a projdeš kolem, ve vteřině se rozmyslím, otočím se, zatnu pěsti a zavolám na tebe... „Slečno Jordanová,“ otočíš se. Nevím, co za to mohlo. Zda jsem se za tu dobu smířil s tím, ţe se ode mne nic nečeká a dokáţu jen nemile překvapovat, ale kdyţ jsem promluvil, i mně to takhle nahlas vyznělo jako troufalost. „Co děláte po škole?“ „Prosím?“ To nebylo dobré. To nebylo vůbec dobré. Jestli jsem měl v plánu ze sebe udělat blbce, šel jsem na to dobře.

~ 35 ~

„Promiňte, já jen…“ Jak z toho ven? Mysli! Mysli! „Ehm, nemohla byste mne doučovat?“ „Potřebuješ doučování? Teď? Škola sotva začala.“ Není mi pět, abych nepoznal, ţe vynakládáš maximální úsilí, aby ses neusmála a neztrapnila tuhle situaci víc, neţ jsem to dokázal já sám. Jo, občas se mi váţně daří. Kristepane! „Jo… jo, promiňte, omlouvám se.“ A kdyţ uţ se rozhodnu jít po svých, rozbuší se mi hruď, kdyţ tě uslyším říct: „Půjdu do školky pro syna.“

~ 36 ~

Prima. Máš dítě. A určitě jsi zadaná. Určitě! A mé šance jsou tím navţdy pohřbeny. Co jsem si vlastně myslel? Ţe někdo jako ty čeká na Thomase Hutchinse? Ale ty se zase tím svým způsobem krásně usměješ. A já si studem popotáhnu rukávy níţ. „Ještě nějaké dotazy, Sherlocku?“ A pozvedneš obočí v očekávání, ţe ze svého rukávu vysypu nějaké inteligentnější otázky. „Nene, já... Jen mne zajímalo to doučování.“ „Aha… tak… dobře. A co ty? Máš TEĎ něco v plánu?“ Dal bych ruku do ohně za to, ţe jsi se mnou laškovala. Jako bys mne lapila do pasti v mé vlastní hře. Ale moţná jsem si to celé jen namlouval. I kdyţ, sakra, nemaj na tohle kluci čich?

~ 37 ~

„Teď zrovna nic?“ Jo, znělo to jako otázka. Mám něco v plánu? Krom toho, ţe zrovna teď dost váţně přemýšlím nad tím, co tohle tady mezi námi znamená? „Počkáš chvíli? Jen si něco vyřídím!“ Řekla jsi naléhavě a ukázala směrem ke kanceláři školy. A já ti to odkývl a čekal. Samozřejmě, ţe jsem čekal. A přál jsem si, aby čas čekal se mnou. Pauza byla sotva patnáct minut a dobrá polovina uţ určitě byla pryč. A jen co sis vyřídila, co jsi potřebovala, sedli jsme si na jednu z laviček na chodbě školy. Zeptala ses znovu na mé jméno. Řekla jsi, ţe pro mne nejspíš není lehké být na škole nový.

~ 38 ~

Řekla jsi, ţe za tebou můţu kdykoliv přijít, neţ si najdu pár nových přátel, neţ se rozkoukám. A kdybych cokoli potřeboval. Jakoţe, opravdu cokoliv a významně ses na mě dívala. A pak jsi mi vyprávěla o svém synovi. Ţe chodí do školky. A ţe má čtyři roky. Ţe jste sami. Chvála bohu… vykopal jsem své šance z hrobu a mé sebevědomí opět povýšilo. A ţe svou práci miluješ. A ţe tě baví tenis. A filmy. Komedie. A ţe se bojíš pavouků. A ţe se - ironicky - bojíš strachu. Ţe strach je tvůj úhlavní nepřítel. Ţe kdyţ se člověk bojí, jeho mysl nefunguje a neovládá se. Panikaří a nejedná rozumně. A já ti všechno mlčky odkýval. A bál se na tebe dívat a tak jsem kýval hlavou směrem do země.

~ 39 ~

Pak ses přiznala, ţe nerada čteš. Chvíli jsi mlčela a já ucítil na sobě tvůj pohled. Řekla jsi, ţe knihy miluješ, ale nečteš je. Knihy jsou téma, které mne vţdycky rozmluví, a ty ses trefila. Takţe jsem ti odpověděl, ţe je to chyba. Ţe kdyţ je člověk sám, kniha je nejlepší přítel. Ohraná fráze, ale pravdivá.

A ty jsi poslouchala. A já poslouchal tebe. Uţ bylo téměř po pauze a já se tě zeptal, zda do té školky smím jít někdy s tebou. Chtěl jsem tě dál poslouchat a víceméně jsem po ničem jiném netouţil. Ale…řekla jsi, ţe to nejde.

Sklopila jsi zrak a pak se zadívala ven skrz protější okno. Chvíli bylo ticho.

~ 40 ~

„A ty čteš?“ Přikývl jsem. „A hodně?“ Přikývl jsem. „Tak to jsi hodně sám, ţe?“

Podíval jsem se na tebe. A vyděsil se nad tím, jak snadno jsi mne během tak krátké chvíle prokoukla. Jak snadno jsi dokázala ve mně číst. A tak jsem raději tenhle rozhovor utnul, rozloučil se, vstal a šel. Pryč. Kamkoli. Odcházel jsem a tvé oči mne pálily do zad, dokud jsem ti nezmizel za rohem z dohledu. Strach je rozhodně i můj úhlavní nepřítel.

~ 41 ~

Večer jsem o tobě v posteli přemýšlel. Přehrával jsem si náš rozhovor znovu a znovu… Jako bych měl dálkový ovladač od videopřehrávače a neustále mačkal tlačítka rewind a play. Během toho jsem si vybavoval kaţdičký detail tvé osoby. Měla jsi zelené oči. Oslnivě zelené. Dřív jsem si toho nevšiml, ale teď, v kombinaci s tvými havraními vlasy, černými jako tuš, to byl přímo vraţedný atak na můj apetit. Černá... černá... Osudná barva či co?

~ 42 ~

Líbí se mi, kdyţ s tebou můţu prohodit pár slov. Jsem rád, kdyţ tě můţu alespoň pozdravit. A můj den za něco stojí, i kdyţ tě jen uvidím. Miluji kaţdou chvíli, kdy spolu na chodbě mluvíme. Jako bych tě znal rok. Máme si pořád co říct. Škola se mi stávala domovem, protoţe jsem se tam rád vracel. Za tebou. Pro tvůj úsměv, tvá gesta, tvé vtípky a vůni tvých vlasů. Ale teď uţ je to týden, co jsem tě neviděl. Nechodíš do školy.

~ 43 ~

Napadá mě, ţe jsi asi nemocná. Nedá se to vydrţet. Na chodbách tě nevidím. Procházím školou z patra do patra kaţdou volnou chvíli a hledám někoho, o kom vím, ţe tu není. ROZČILUJE MĚ TO!

~ 44 ~

Dnes ráno jsem na čísi zahrádce utrhl květinu. Majitel by asi nadšený nebyl a ze sebevraha bych upgradoval na zloděje. Netrápilo mě to. Byla pro tebe. Byla celá fialová, připomínala krokus. Ale správný název jsem neznal. I kdyţ byl podzim, měla nádhernou barvu. Moc krásná. Jako ty. Voněla po mýdle. Kruci, odkdy vlastně čichám ke kytkám?

Schoval jsem si ji pod rukáv. Byla to moje první květina pro dívku vůbec a o lepší skrýši jsem prostě nevěděl. Měla trošku ostřejší lístky a pořezala mě na předloktí. Jaká ironie. Ale… ani dnes jsi nepřišla.

~ 45 ~

Usínal jsem s myšlenkou o tobě. Usínal jsem a uvědomoval si, jak se nutím přede všemi ovládat své city, kdyţ někdo zmíní tvé jméno. Jak mi kaţdé tvé slovo utkvělo v paměti a jak na tebe celé dny a víkendy myslím. Jak ve mně působíš zmatek. Jak tajně doufám, ţe tě potkám, ať jdu kamkoli. Během chvíle jsi mi dodala pocit, ţe můţu něco znamenat, ţe můţu být uţitečný. Aniţ bys o tom věděla. Před tebou šla všechna má pravidla, zákony a zásady stranou. Jako bys byla výjimka, anděl, co pronikne štítem mé obrany. Působilas v mém nitru zmatek. Ten největší, jaký jsem kdy zaţil.

~ 46 ~

Dnes jsi konečně přišla do školy. Měl jsem tisíc otázek a chtěl jsem vědět proč… Kde jsi byla?! Jako bych si tě snad nárokoval a měl právo vědět. Jako bys mi uţ dávno patřila. Byl jsem tak mimo z tvého bytí, aţ mě čím dál častěji napadaly nemorální myšlenky. Jenţe vedle těch nebezpečných myšlenek bylo něco, o co mi šlo mnohem víc. Připadalo mi, ţe vedle tebe můţu dýchat. Okysličovala jsi mi mozek, duši… Nazývej to, jak chceš, já to takhle cítil. A dnes jsi to moţná vnímala podobně. Chybělas mi. Chyběl jsem ti? Kaţdý pohled jsi mi opětovala. Hledal jsem záminku, pokaţdé, abych toho dne kolem tebe mohl projít. Těšil se na konec kaţdé hodiny, abych mohl brouzdat o pauze chodbami.

~ 47 ~

Nejméně stokrát jsem tě dnes pozdravil. (Alespoň mi to tak připadalo.) A snaţil se vymyslet, jestli a co ti říct. K mému překvapení sis mě ale sama zavolala. Stačilo udělat jediné gesto prstem a já se tvým směrem přiřítil jak torpédo.

Stála jsi nad teráriem dvou bílých krys před biologickou laboratoří. Opravdu úchvatné místo na schůzku. Já to jako malé rande bral, protoţe mě k sobě zavolala holka, kterou jsem chtěl. Tvůj názor na tahle stvoření mi byl jasný uţ jen tvým postojem, rukama sis objímala paţe, nahlíţela dovnitř a netvářila ses příliš nadšeně. „Nesnáším krysy,“ řekla jsi.

~ 48 ~

„Tohle jsou jen laboratorní,“ usmál jsem se. „To jim nijak na mé lásce k nim nepřidává. Váţně to někdo chová dobrovolně doma?“ „Lidi mívaj doma horší věci, neţ jsou krysy, to mi věřte.“

Podívala ses na mne, kousla ses do rtu a já na tobě viděl, jak jsi na chvíli nad něčím zauvaţovala. Strčila sis ruce do kapes a vyšla po chodbě. A já s tebou. „Věříš na anděly?“

Usmál jsem se. Takovou otázku jsem zaprvé nečekal, zadruhé jeden vedle mě šel. „Ano,“ odpověděl jsem.

~ 49 ~

„Co myslíš, jak ten tvůj vypadá?“ „To nevím, pravděpodobně to bude černoch.“

Zasmála ses a já s tebou. Nevědomky sis oblízla rty a já raději odvrátil pohled do davu studentů před námi. „A jak vypadá ten váš?“ nadhodil jsem. Zváţněla jsi. „Víš, vlastně… je ti dost podobný.“ „Mně podobný?“ „Jo, tobě. Před třemi roky se mi při cestě do obchodu udělalo dost špatně. Tak špatně, ţe se mi na chodníku podlomily slabostí nohy a já čekala, aţ naberu vůbec nějaké vědomí a budu mít sílu vstát. Leţela jsem tam a lidi chodili kolem. ~ 50 ~

Připadalo mi, ţe kaţdou chvíli usnu a uţ se nikdy neprobudím. Přemohla mě příšerná únava. Prosila jsem o pomoc, ale podvědomě jsem věděla, ţe o tu prosbu ţádám jen v mé hlavě. Zvedla jsem trochu hlavu a doufala, ţe tu prosbu někdo vyčte aspoň pohledem. A pak jsem uviděla… muţe. Byl v černým kvádru,blond vlasy,andělská tvář. Mezi těmi všemi lidmi jsem jeho jediného viděla naprosto jasně. Moţná ani nešel, vypadalo to spíš, jako by se vznášel, kdyţ mířil přímo ke mně. Vím, ţe to zní divně, ale … Nikdy jsem tohle nikomu neřekla. Nejsem ten typ, co se modlí a chodí na půlnoční. Ale kdyţ za mnou přišel, vůbec se na nic neptal a beze slov mě postavil na nohy. Vím, ţe jsem pořád dokolečka děkovala a on se mě pak zeptal, zda nepotřebuji ještě něco. A já řekla, ţe ne, zatímco jsem si z tašky vytahovala láhev s vodou. ~ 51 ~

Chtěla jsem mu znovu poděkovat, ale kdyţ jsem zvedla hlavu, nebyl tam. Prostě tam nebyl. Nikde. Nejsem blázen, ale… to je fuk. Od té doby prostě věřím, ţe ho mám.“

Podívala ses na mne a asi jsi čekala, ţe ti na to něco řeknu. Věřil jsem ti. Věřil jsem ti všechno. S tebou jsem sice nebyl nikdy při smyslech, to je pravda a tak bylo lehké uvěřit všemu, co jsi říkala. Ale… měl jsem tě rád. A tak jsem ti to věřil. Jak říkám, jeden vedle mne stál. „A já vám ho připomínám?“ „Ty mi ho připomínáš, jo,“ usmála ses. A pak ses na mne podívala, zakroutila hlavou a zamračila se. „Vlastně ne, nepřipomínáš. Ty jsi… spíš predátor.“

~ 52 ~

To označení mi sice lichotilo, ale mohlo to znamenat cokoli. „Predátor?!“

Zasmála ses. A já s tebou. „Ano, predátor.“ „Co si mám pod tím představit??“ „No, ten taky pravidelně podniká výpravy do terénu a čeká na příleţitost, kdy lapí svou kořist.“

~ 53 ~

Utrhl jsem ti další květinu. Strčil ji pod rukáv, kde mi hladila dnes jiţ zacelené rány. A dnes mám váţně v plánu ti ji dát. Ţenu se přímo do problémů. Vím to. Ale nemůţu si pomoc. Dnes zastupuješ jednu naši vyučující. Stejně jako v den, kdy jsem přišel. Budu tě mít na očích celou hodinu. Vejdeš, pozdravíš, nás všechny. Nelze si nevšimnout té změny. Nevěnuješ mi ani nepatrný pohled. Děláš, jako bych tam nebyl. Rozčiluje mě to. Uţ zase. Nejprve si říkám, ţe přece musíš zachovat jisté dekorum a udrţet si profesionální přístup, ale stejně mi vzduch najednou připadal těţší. Něco bylo jinak.

~ 54 ~

Všichni poslušně píšeme do papírů, které si nechala rozdat a do kterých zaznamenáváme výsledky úkolů. Aţ na mne. Nemohu se takto soustředit. Nedokáţu takto fungovat. Do papíru místo toho vpichuji propiskou díry. A kreslím různé symboly a píšu slova. Stokrát obtahuji písmenka. Projdeš třídou kolem lavic a nakoukneš mi přes rameno. Tvá blízkost mě ubíjí. Zrychlí se mi tep, pohlídám si rukou svůj dlouhý rukáv. Ucítím přes něj kytku pro tebe. Mou práci nekomentuješ a projdeš dál Na konci hodiny si sbalíš své věci, rozloučíš se, přidáš úsměv, který nepatří mně. Ujdeš dva kroky od katedry a tvé oči na setinu vteřiny vyhledají ty moje.

~ 55 ~

Pracovní list zmuchlám, strčím ho pod lavici, propisku si dám do kapsy a jen co odejdeš, popadnu batoh a vystřelím z místa s takovou vervou, aţ při tom shodím svou ţidli. Pár očí se po mně podívá. Na chodbě ucítíš, ţe jdu za tebou, protoţe trochu pootočíš hlavou, aby ses přesvědčila, ale nezpomalíš. Zato já ano. Nechám tě v klidu vplout do dveří, které s ohlušující ránou zavřeš. A já u nich za moment stojím úplně stejně, jako tomu bylo před měsícem.

Zase váhám. Zaklepat? Nebo rovnou vejít? Beztak mě čekáš. A ty víš, ţe já to vím. Přesto zaklepu. Přijdeš mi otevřít. „Dobrý den.“ „Pojď dovnitř.“

~ 56 ~

S třesoucí rukou se snaţím vytáhnout z pod rukávu květinu. V momentě, kdy si všimnu ještě jedné postavy stojící u okna - muţe, od svého záměru ustoupím. Tsss… co jsem si to jenom myslel? „Copak se děje, Tommy? Potřeboval jsi něco?“ Ruce se mi třesou. Snaţím se v tomhle stavu uklidnit svůj hlas. Ten mi pravděpodobně v momentě, kdy promluvím, vypoví sluţbu. Ten chlápek se naštěstí dívá z okna ven. Dusí mě to tady. Tady ta místnost. Zašmátrám rychle v kapse a podám ti propisku. „Nechala jste si ji na stole.“ Naše oči se setkají a ty pochopíš, ţe je to jen kamufláţ, řekneš „děkuji“ a propisku si vezmeš.

~ 57 ~

Díváš se na mě. Otazníkům v tvých očích nerozumím. Něco se asi opravdu stalo. Moţná je to moje vina. Moţná za to můţe… kdo ví? Moţná bys mi něco řekla, ale ne teď. Ne tady, a ne teď s ním.

Pozdravím a odejdu. Z rukávu za tvými dveřmi vytáhnu kytku, která toho má uţ dost za sebou. Pár okvětních lístků opadalo a sesypalo se neústupně k zemi. To, co z kytky zbylo, háţu do koše. Uţ podruhé.

~ 58 ~

Vzali si mě do týmu. Kluci ze třídy. Škola měla turnaj ve fotbale, musel jsem jít. Snad nemusím říkat, proč jsem nechtěl. Ale něco to mělo do sebe. Trošku jsem zapadl do toho jejich spolku. A bylo to fajn! Na chvíli jsem tak mohl zapomenout na všechno kolem. Na včerejšek. Kdykoli jsem si na to vzpomněl, stáhla se mi bolestivě hruď. Kdyţ mě dnes ráno vezl autem otec na fotbal, měl hloupé řeči. Na holky. Ptal se, zda nějakou mám.

Hnusí se mi tyhle rozhovory. S ním. Řekl jsem mu, ţe o ţádnou nestojím. (Lhal jsem.)

~ 59 ~

Pohádali jsme se. Ostatně jako vţdy. Kdyţ jde o výměnu názorů, vše, co řeknu, je špatně. A jelikoţ je můj názor často jiný neţ ten jeho, hádáme se dost často. Protoţe mám zkrátka pořád špatné názory. „Umyl jsi ráno po sobě nádobí?“ „Ne, nestihl jsem to.“ „Nestihl jsi to?“ „Ne.“ „A co jsi dělal tak důleţitého, ţe jsi po sobě nestihl umýt hrnek a talíř?“ „Umyju ho, aţ přijdu ze školy.“

~ 60 ~

„Na to jsem se tě neptal!!!“ „Ţe bych se připravoval na fotbal a dělal si svačinu?“

Auuu! „To máš za to, ţe jsi drzý!“

Sakra! Sakra! Boční okýnka jsou bezcitně tvrdá.

~ 61 ~

(Tentýţ večer) Moţná bych to měl všechno vzdát. Člověk, jen trochu při smyslech, by to viděl. Máš přítele. Řekla jsi, ţe bydlíte sami. Ne ţe jsi sama.

Co si to namlouvám? Jak bych ti mohl být plnohodnotným partnerem? Jak? Jak bych se mohl vyrovnat člověku, který stál tam u tvých oken? Nevím. Nemyslí mi to. Uţ jsem příliš unavený. Asi.

~ 62 ~

Znáš ten pocit, kdyţ ti nohy vypoví sluţbu? Kdyţ ses dnes objevila nečekaně v naší učebně, musel jsem se málem přidrţet jedné z lavic. Po posledním incidentu jsem ani nedoufal, ţe snad spolu někdy promluvíme. I kdyţ jsem netušil, zda jsem něco neudělal špatně, bál jsem se zeptat nebo to nějak řešit a tak jsem to raději vzdal. Ale teď jsi přistoupila rovnou ke mně. Já zůstal stát jako opařený. Srdce mi začalo šlapat na plné obrátky. BUM. BUM. BUM. BUM. „Můţeš se mnou na moment?“ „Ano, ale…“

~ 63 ~

„Ale?“ „Za chvíli máme hodinu.“ „To je zařízený. Věci si tu nech, vrátíš se v hodině.“

Tohle mě zákonitě musí zabít. V hrudi to pumpuje jako na poplach. Na sucho polknu. Ze třídy nás vyprovodí nejeden pár očí. Zaslechnu jen podvědomě „uţ zase ti dva?“, ale abych rozluštil, komu ten hlas patřil, musel bych se zastavit a ty jsi mě provedla aţ na druhý konec chodby do jazykové učebny. Celou dobu jsi šla dva metry přede mnou a já za tebou kráčel s pocitem poráţky.

~ 64 ~

Vejdeme do třídy. Do prázdné třídy. „Posaď se.“ „Postojím.“ „Posaď se!!!“ řekneš důrazněji.

Posadím se. Ty vedle mě. A na stůl poloţíš sloţku. Je plná papírů, evidentně jde o nějaký materiál. Vrháš na mne dlouhý pohled a z toho usoudím, ţe asi čekáš, ţe se na něco zeptám nebo minimálně započnu tento rozhovor. „Co je to?“ zeptám se tedy. „To je tvoje sloţka!“

~ 65 ~

Moje sloţka. Tuším to nejhorší. Moje sloţka. V ní je totiţ to nejhorší. Jestli jsem doufal, ţe u někoho – u tebe - začnu s čistým štítem, šeredně jsem se mýlil. „Co je v ní?“ „To ty mi pověz!“

Odvrátím hlavu. „Tommy?“ „Nemám k tomu co říct.“ Proč tady prostě nemůţem jen sedět? Proč se na tebe prostě nemůţu jen mlčky dívat a vnímat tvůj parfém, který voní po květinách, po vanilce, po tobě? Namísto toho došlo na nejhorší, budu se opětovně babrat v něčem, co mi je proti srsti. ~ 66 ~

Zrovna s tebou. Kdybys jen tušila, jak moc jsem si tohle nepřál! Poposedneš na ţidli a zkontroluješ čas na hodinkách. „Můţu se tě na něco zeptat?“ „Proč se lidi ptají, zda se mohou na něco zeptat? Proč se nezeptají rovnou?“ „Myslím, ţe tím naznačují, ţe se chtějí zeptat na něco, co by nemuselo být pro druhého zrovna příjemné.“ To dávalo smysl. „Ptejte se.“ „Zjistila jsem, jak jsi na tom byl minulý rok.“ „Fajn.“

~ 67 ~

Tak to bychom měli. Další dotazy? Třeba takový typický, ten mám fakt nejradši. Proč ses chtěl zabít? „Vím, to není otázka. Jen jsem ti chtěla říct, ţe to vím.“ Tohle jsem fakt nepotřeboval. Ale i kdyţ jsem se zrovna s tebou o tom bavit nechtěl, dost moţná jsem právě tobě dluţil vysvětlení. „Jak… jak jste se k té sloţce dostala?“

Sklopila jsi hlavu, vzala ji do rukou a začala si v ní listovat. „Vyţádala jsem si ji.“ „Aha.“ „Zlobíš se?“ „Co všechno v ní je?“

~ 68 ~

„Ty víš, co všechno v ní je!“ „Takţe všechno… Thomas Hutchins. Depresivní porucha. Tendence sebepoškozovat se. Pokus o sebevraţdu. Ve zkratce, pro společnost odepsanej.“ „Ty tomu věříš?“ „Je to tam černé na bílým,“ ukázal jsem na sloţku prstem. „Já se ale ptala, zda tomu, co je uvnitř napsáno, věříš? „Asi jo. Uţ jo.“ „Neměl jsi jim to dovolit.“ „Co tím myslíte?“ Pročesala sis svými prsty vlasy a s povzdechem si promnula krk.

~ 69 ~

„Nejsem si jistá, zda ten, kdo tady teď se mnou sedí, je ten samý člověk, kterého tady popisují. Tvůj problém kdosi pojmenoval, a tys to přijal. Jak snadné.“ „Moţná mi to vyhovuje. Moţná mi vyhovuje být sám. Být vyvrhel. Být divnej. Nikdo ode mě tak nic neočekává. Nikoho nezklamu a nikdo ode mne nečeká, ţe bych překvapil.“ „Copak ty to nechceš změnit?“ „Proč bych to dělal? Kvůli komu?“ Tohle přiznání tě šokovalo. Nemohu popřít, ţe bych i já sám sebe nepřekvapil. Opřela ses o ţidli a výraz v tvé tváři… zesmutněl. Začala jsi rovnat listy ve sloţce, z čehoţ jsem usoudil, ţe tohle sezení je zřejmě u konce. „Moţná by se našlo pár lidí.“

~ 70 ~

Zvedla jsi svůj pohled. Byla jsi raněná. Dost. Nikdo se na mne takto doposud nedíval. A já nikdy nikoho neviděl kvůli mým slovům takto trpět. „Kteří?“ „Můţu se já vás na něco zeptat?“ „Proč se lidi ptají, zda se mohou na něco zeptat? Proč se nezeptají rovnou?“

Nedalo mi to, abych se nepousmál. Seděli jsme vedle sebe a ta chvíle ticha se dala doslova krájet. „Proč jste si vyţádala mou kartu? Skoro bych řekl, ţe ses té otázky zalekla a tak jsi jen sklopila oči a pak i bradu. Znovu ses na mne podívala, polkla a pokrčila rameny.

~ 71 ~

„Nevím… asi jsem se chtěla o tobě něco dozvědět. A taky jsem chtěla, abys věděl, ţe to vím.“ „A mění to něco?“ Po neznatelné chvíli ses usmála a řekla prostě: „Ne.“

Dívali jsme se na sebe a v těch pohledech bylo tisíce nevyřčených slov. Odhad situace mi říkal, ţe bys mi dovolila se tě dotknout. Chtěl jsem tě chytnout za ruku, ale celou sloţku sis drţela na prsou a jiných částí těl jsem se zatím dotknout dost zdráhal. „Tohle se nedá vydrţet!“ „Ne?“ „Nedá se to snést, Taro! To, jak se na mě usmíváš, jak jsi na mě milá… to, jak tady se mnou jseš!“

~ 72 ~

Nedalas mi facku, ani mi nepromlouvala do duše, ţe si tohle k tobě tady na půdě školy dovolit nesmím. Ale jakoby ses nebála… A mé gesto a vyznání nijak nevyvracela… Bylas mi blíţ, neţ bych kdy uvěřil, ţe by to u člověka šlo. Znázorňovalas všechno. „Můţeš se vrátit do hodiny.“ …dokud ses nezvedla ze ţidle a neřeklas, abych se vrátil do hodiny. „Taro,“ prosil jsem. „Tohle musí přestat, Tommy,“ řekla jsi tichým hlasem. Na to jsem neměl co říct. A tak jsi odešla.

~ 73 ~

To odpoledne jsem se trochu zdrţel. Chodil jsem městem a přemýšlel, jak moc váţně jsi myslela to, kdyţ jsi řekla, ţe to musí přestat. Netušil jsem, jak to zastavit. Jak to zastavit v době, kdy jsem v tom lítal aţ po uši. To je jako bys hladovému vzala talíř plný jídla, sotva ochutnal. A tak jsem přišel pozdě domů. Jestli jsem si myslel, ţe nic horšího uţ mne dnes nemůţe potkat, hned mezi dveřmi mě to přešlo. „Zapomněl jsi, ţe jsi měl se mnou jet makat?“ „Promiň. Zdrţel jsem se v…“ „Je jedno jaký máš důvod. Důleţitý je výsledek. Jsi nezodpovědný spratek.“ Fackami se u otce řeší úplně všechno.

~ 74 ~

Druhý den se mi pod obočím objevila světle hnědá modřina. Otec má fakt talent umět se trefit. Ale bylo to naštěstí vidět jen z blízka. Takţe jsem nemusel řešit, zda si toho vůbec někdo všimne. Celý den jsem tě neviděl, protoţe jsem se ti zkrátka vyhýbal. Jak sis přála. I o pauzách jsem zůstával přikovaný k ţidli a vycházel ven, jen kdyţ jsme střídali učebny. Aţ odpoledne, kdyţ bylo po vyučování a všichni energicky sbíhali schody, jsem tě viděl v přízemí u automatu na kafe, jak sbíráš ze země papíry a popadané knihy. A tak jsem ti samozřejmě přiběhl na pomoc. Moţná jsem neměl, ale co jsem tímhle gestem vlastně porušoval?

~ 75 ~

A tak ti pomáhám skládat jeden papír na druhý a zcela logicky nijak nespěchám. Dívám se ti do očí jestli je přeci jen mým směrem nezvedneš a jeden jediný pohled mi nevěnuješ. Ale uděláš ještě něco lepšího. „Zítra na mne počkej po škole za dvorem u garáţí. Potřebuji s tebou mluvit.“ „Proč ne dnes?“ „Dnes ne.“ Nekývnu na souhlas, ani nic neřeknu, protoţe stejně víš, ţe tam budu.

~ 76 ~

Další den ráno mě do ramene strčí otec a veškeré naděje na příjemné odpoledne s tebou jsou v čudu. „Vstávej, jedeš se mnou.“ „Coţe? Kam?“ „Jedeme makat.“ „Nemůţu s tebou do práce. Musím do školy!“ „Do školy jsem volal. Jsi na týden omluvenej.“ „Týden? Nemůţu jet s tebou, máme důleţité písemky…“ … a musím mluvit s Tarou, krucinál!!! „Jsi hluchej? Oblíkej se. Za chvíli je tu šéf s dodávkou. Vracíme se příští neděli. Věci jsem ti uţ zabalil.“

~ 77 ~

„Tati, prosím…“ „Sám tu zůstat nemůţeš.“ „Nic bych neprováděl!“ „Taková moţnost neexistuje, Thomasi.“ Mám chuť umřít. Uţ zase. Jenţe… to není tak snadné. Mám s tím jisté zkušenosti.

~ 78 ~

A tak jsem celý týden musel trávit bez tebe. A tvou přítomnost si jen představoval. Muselo mi to stačit. Kaţdý moment strávený tady, daleko, mi připadá nekonečný. Snaţím se soustředit na práci, ale nejde mi to. Sním za chodu a oddávám se iluzím, které mne drţí duševně naţivu. Jsi v mé mysli naprosto pevně ukotvená. Chybíš mi.

~ 79 ~

Zítra je to poslední den v práci, neţ odjedeme zpátky domů. Toho večera jsme já a otec zůstali sami v chatě, kde jsme přespávali. Ostatní šli do hospody na pár piv a zůstat sám jsem – jak jinak – nemohl. Takţe jsme společně mlčky čistili svoje pracovní boty, i kdyţ jsem nikdy nechápal, proč se zrovna ty pracovní musí blýskat novotou, ale neprotestoval jsem, protoţe být s otcem o samotě nikdy nevěstilo nic dobrého. Coţ jsem vcelku brzy pochopil. „Tak… jak ti to vlastně jde ve škole?“ „Jde to…“ „S kým sedíš?“ „Seznamování mi moc nejde. Takţe sám.“

~ 80 ~

„Hm, hm… ţádná holka na obzoru?“ Aţ teď si získal moji plnou pozornost. Vteřinka zaváhání stačila k tomu, aby na mně viděl šok, kdyţ jsem si na jednu potenciální vzpomněl. „Takţe je?!“ „Ani ne.“ „Kecáš!“ „Ne,“ zalhal jsem. „Měl bych?“ „Zjistil bych to.“

Nebyl to dotaz a tak jsem neodpovídal. Vycítil jsem jen, ţe se schyluje k další hádce. Tyhle rozhovory byly jak přes kopírák. Z počátku se tvářily nevinně, jakoby o nic nešlo, ale otec byl na tohle fakt profík.

~ 81 ~

Jemu šlo vţdycky o něco. Třeba jen chuť vyprovokovat další hádku. A ta na sebe nenechala dlouho čekat. „Takţe která?“

Nedalo mi to, přestal jsem kartáčovat boty od hlíny a na otce se podíval. Ten se však jen pobaveně rozřehtal. „Ty se mi to snad bojíš říct?“ „Nebojím, jen ti nemám co říct. Je to jen… spoluţačka. Kamarádka.“ Vzal jsem do ruky další botu, opakoval proceduru čištění kartáčem a doufal, ţe mi tuhle leţ spolkne. „Kamarádka…,“ mlaskl. „Víš, Thomasi, občas si říkám, ţe o tebe by musel stát někdo ještě víc zoufalejší, neţ jsi ty sám.“

~ 82 ~

Moţná bych měl něco říct, protestovat, ale abych si zachoval poslední zbytky zdravého rozumu, musel jsem se naučit tohle nevnímat. Stát se vůči takovým řečem imunní. Lidské tělo naprogramuješ na všechno. I na to, ţe pokud ti někdo bude neustále dokola omílat, jak jsi k ničemu, jak se k ničemu nehodíš, jak na co sáhneš, to zpackáš, pak tomu uvěříš a kupodivu se s tím naučíš i ţít. A pak přijde člověk jako ty, Taro a nedaří se ti pochopit, proč bych to měl chtít měnit. A tak jsem mu věřil i to, kdyţ mi dával na vědomí, ţe ani sebevraţdu jsem neuměl dotáhnout do konce. Ale od té doby, co jsem tě poznal, se mnohé změnilo. Mé staré tvrdohlavé já by mu moţná tu laskavost dotáhnout to do konce prokázalo. Ale teď? Kdyţ jsi tady ty? Mám chuť válčit. Bojovat. ~ 83 ~

Najednou mi docházelo, ţe uţ toho všeho bylo dost a já poprvé cítil vztek. Uţ jsem slyšel tisíce uráţek, posměšků a někde hluboko uvnitř mne se začala probouzet vlastnost, které mé podvědomí nadobro vytlačilo. Byla to hrdost. „Občas mám pocit, ţe tě budu mít na krku do konce ţivota.“ „To se nestane. Nemíním kaţdej večer ţrát chleba s máslem!“ Moţná jsem tohle chtěl a schválně tohle vyprovokoval. Uţ jsem neznal hranice, pokud nějaké byly. A uţ bylo dost těch špinavostí, kterými mě ta hyena krmila. Koneckonců jsem ani nebyl překvapenej tím, co do vteřiny, moţná dvou, následovalo.

~ 84 ~

Otec vystřelil mým směrem a svou rukou mě chytil pod bradu a zvedal ze země, na které jsem doposud seděl. Táhnul mě směrem ke zdi, při couvání se mi nedařilo zapřít nohama, ale věděl jsem, ţe mě čeká náraz. Ten jsem taky záhy ucítil a v tom momentě zesílil i tlak jeho ruky pod mým krkem. „Podívej se, co se tu kvůli tobě děje!“ syčel. Raději jsem mlčel. Můj otec je psychopat. Bez debat. Následná rána přes obličej mě svalí k zemi. Ve spáncích mě tepe, v uchu píská. Sedím klidně a po chvíli se opřu zády o zeď a rukávem si otřu ret, ze kterého teče krev. Vrhnu po něm nenávistný pohled.

~ 85 ~

„V botníku máš ještě jeden pár bot. Ukliď to tady a dej se do pucu. Pořadí nechám na tobě. Ale jak se tak dívám, začal bych v koupelně.“

Pak si vezme kabát do ruky a zabouchne dveře. Odejdu do koupelny a studenou vodou si chladím naběhlý ret. Otřesně to bolí, ale něco mi říká, ţe to mohlo dopadnout i hůř. Pozoruji kapky krve, jak padají do umyvadla. Párkrát zamrkám. Hodně myslím na to, jaké to kdysi bylo. Kdy se tohle z něj stalo? Kdy si on začal myslet, ţe tohle všechno můţe?

~ 86 ~

Pokrytecky jsem se snaţil předstírat, ţe se mnou pohled na tebe nic nedělá. Kdyţ jsem opouštěl prostor školních šaten, zahlédl jsem tě opět u automatu na kafe. To ráno jsi byla to nejhezčí, co jsem za poslední dny viděl. Zápasila jsi s mincí, která se ti neustále vracela zpátky a ty sis tak nemohla koupit, co jsi chtěla.

Tvé rty si ulevily tichou nadávkou. Usmál jsem se. Trošku mě to zabolelo, přeci jen jsem měl ještě ránu na rtu citlivou, ale k mému štěstí v neštěstí nebyla vidět. Ret jsem měl rozštíplý zevnitř. „Chce to jinou minci.“ Prudce ses otočila.

~ 87 ~

„Tommy!!!“ Měla jsi fakt nefalšovanou radost. Aţ tě to samotnou překvapilo a ohlédla ses obezřetně kolem. „Taky tě rád vidím.“ „Kde... kde jsi byl?“ Rozhlédla ses kolem sebe plna nervozity. „Musím s tebou mluvit.“

Mávla si rukou nad kafem, které sis nedopřála a řekla jsi, ať jdu s tebou. Zavedla jsi mne k sobě a zavřela za námi dveře. Lhal bych, kdybych řekl, ţe se mnou tenhle prostor ve kterém tě mám jen pro sebe, nic nedělal. Batoh jsem poloţil na zem a při zpětném pohybu se zadíval na tvé křivky. ~ 88 ~

Vytahovala jsi něco ze skříně. V momentě, kdy mé oči opustily tvé tělo, ses otočila a podala mi… dárek. Zabalenou věc, v dárkovém papíře. „Koupilas mi dárek?“ „Jo, rozbal to.“ „A já ti taky můţu koupit dárek?“ „Ne!!! Ty mi ţádný dárky nosit nesmíš.“ „Já ti nesmím nosit dárky a ty smíš?“ Usmála ses. „Přesně tak. Tak rozbalíš to konečně?“ Jako malá holka, aţ mě to rozesměje. A kdyţ jsem sundal ozdobný papír, dlaní jsem přejel obálku knihy přes vytištěná zlatá písma a nemohl se vynadívat. ~ 89 ~

Nezmoh jsem se ani na jediné slovo. Na jedinou emoci. Na nic. „Nelíbí se ti? “ „Je… nádherná. Dostojevskij je můj oblíbenec.“ „Já vím.“ „Jak víš?“ nejdřív jsem nechápal. „Ach… sloţka! Zlatý důl všeho o Thomasi Hutchinsi.“ Prolistoval jsem knihu, rozevřel ji a pak vdechl vůni papíru. Usmála ses, viděla jsi, ţe mám váţně radost. Zločin a trest. „To by si měl přečíst můj otec.“ „Ano?“ Zvedl jsem své oči a zařezával svůj pohled přímo do tebe. Chtěl jsem ti v ten moment poděkovat, ale slova uvízla, někde hluboko ve mně.

~ 90 ~

Protoţe právě teď jsem touţil cítit tvou kůţi pod svými bříšky prstů. Ale bál jsem se, ţe bych to pokazil. Jen tě pohladit, dotknout se. Chtěl jsem v ten moment podniknout cokoliv, abys pochopila, jak důleţitou součástí mého ţivota ses pro mne stala. Bylas mi přítelkyní. Láskou. Oporou. Nadějí. Duší, do které sis vykopávala tu nejhlubší propast.

A tak jsme tam tak stáli a dívali se jeden druhému do očí. „Vlastně jsem pro tebe měla ještě jednu věc, ale tu jsem nakonec zavrhla.“ Plna nervozity jsi strčila ruce do kapes a ošívala se ze strany na stranu. „Jakou další věc?“

~ 91 ~

„Nehodí se!“ „Nehodí se?“ Aniţ bych z tebe uhnul pohledem, poloţil jsem knihu na stůl a dvěma po-ma-lý-mi kroky popošel blíţ k tobě. Udělala jsi krok zpátky. A druhý. Za tebou uţ byla jen skříň. Opřela ses o ni. Hruď se ti zvedala výrazně a viditelně, nahoru a dolů. Ani jsem se tě nedotknul, jen jsem narušil tvůj osobní prostor. Tak to nazývali. V léčebně. A teď jsem přesně věděl, co měli na mysli.

~ 92 ~

Naklonil jsem se lehce a rukou se opřel o skříň za tebou. Sledovala jsi pohyb mé ruky a pak ses kousla do spodního rtu. V očích paniku a přitom touhu. V tu chvíli jsi byla na-pros-to per-fekt-ní. „Tommy, ne!“ Zašeptala jsi. „Bude ti vadit, kdyţ si vezmu to, co jsi mi původně chtěla dát?“ „Ne! Totiţ ano!“ A pak jsem se dotkl svými rty těch tvých. Byly přesně takové, jak jsem si je představoval. Jemné jako mech. Odtáhl jsem se a ty jsi otevřela oči. Unikl nám oběma mírný úsměv. „Teď mi řekneš, ţe jsem to neměl dělat a jednu mi vrazíš, ţe?“

~ 93 ~

„Neměl jsi to dělat! Bít tě nebudu.“ „Bezva.“ Zasměju se. „Vše nejlepší k narozeninám.“ „Jsi jediná, kdo si vzpomněl.“ „Jediná? A otec?“ Konečně jsem se odtáhl od skříně a udělal krok nazpět. „Pokud se překoná, donese mi pytlík gumových medvídků. Raději o něm nechtěj nic vědět.“ „Proč ne?“ „Řekněme, ţe si z domu odnáším většinu svých mindráků. A nechci se o tom bavit. Ne, kdyţ jsem s tebou.“

~ 94 ~

„Tommy, ubliţuje ti tvůj… ?“ „Nechceš jít dnes odpoledne ven?“ Přeruším tvé naléhání vytáhnout ze mne víc. „Nemůţu, promiň. Jdu trošku protáhnout tělo do Parcu. Takţe uţ mám domluvené hlídání a…“

Zazvoní na hodinu. Popadnu batoh. Popadnu dárek, otočím se na tebe, chytnu tě za bradu a ještě jednou letmo políbím. „Přijdu si pro tebe.“

Pohnu klikou u dveří a vytratím se. Jestli jsi něco chtěla namítnout, měla jsi holt smůlu.

~ 95 ~

Nebylo moc rozumné mít silácké řeči a tvrdit, jak si pro tebe přijdu, kdyţ absolutně nevím kde a kdy tě čekat. Stojím u jednoho z východů sportovní haly Parc, kterou ve městě máme. Bude sedm večer, k mému úţasu se začalo snášet pár vloček, docela přituhlo… Třesu se chladem, ale nehodlám nikam jít, dokud třeba nezavřou. Lidi i v tuhle hodinu stále přichází a taky odchází a já doufám, ţe mezi nimi budeš i ty. Kdyţ uslyším po chvíli holčičí smích, trošku zpozorním.

~ 96 ~

Proběhne mnou zima.. Moţná z chladu. Moţná z nervozity. Protoţe v momentě, kdy se objevíš venku, se celý svět otočí vzhůru nohama… „Tys fakt přišel,“ řekneš mi, aniţ bys pozdravila. Rozloučíš se s ostatními navlíkneš si rukavice, usměješ se a řekneš, ţe uţ je fakt zima a já se usměju taky, protoţe to ksakru fakt cítím. Šli jsme ještě hodnou chvíli vedle sebe jen tak mlčky. Kdyţ jsem sám, přemýšlím a plánuji, co všechno bych ti chtěl říct.

~ 97 ~

Přemýšlím nad frázemi, nad slovy.

Ale pak jsem s tebou a nejsem schopen cokoli smysluplného říct. Cítím, ţe ta slova tu jsou, ţe existují, ale nejsem si jistý, zda uţ neztratily mezitím význam. A tak raději mlčím. „Kde vlastně pracuje tvůj otec?“ prolomíš ticho. „Za městem.“ „Za městem. Aha. Já spíš myslela, ţe mi řekneš, co má za práci?“ „Neptala ses na to.“ Usměješ se. „Takţe?“ „Dělá pro jednu firmu, co dostává kšefty od města. Různé venkovní práce.“ ~ 98 ~

„Asi je to dost náročné.“ „Je, ale baví mě to.“ „Ty pracuješ taky?“ „Jo. Byl jsem s ním celý ten týden, který jsem nebyl… s tebou. Dostali zakázku ve Woodgate, upravovali jsme terén v jednom parku.“ „Za týden práce to muselo hodit aspoň pár drobných, ne?“ „Jako mně? To určitě.“ Vycítíš můj tón. Můj nenávistný tón, jakým to říkám. „Tommy, co je mezi tebou a tvým otcem?“ „Co to bylo za chlapa tehdy u tebe v kanclu?“

~ 99 ~

A najednou vycítím, ţe se něco pokazilo. Zastavila ses, podívala ses před sebe do nicoty a pak na mne a já nevěděl, co v takové situaci dělat. „Máš pravdu, nic mi do toho není. Ale nemohla jsem si nevšimnout, ţe se svým otcem válčíš, něco se u vás děje a já bych ti chtěla pomoc. Proč se mi nesvěříš? Kdykoli na něj přijde řeč, vţdycky změníš téma. Třeba jako teď.“ „Třeba se s tebou o něm nechci bavit. Nechci ztrácet jedinou minutu s tebou plýtváním řečmi o něm. Nenávidím ho. Dělá mi ze ţivota peklo. Matka si zdrhla bůhví kam a já… občas mám fakt pocit, ţe ţiju s psychopatem.“

~ 100 ~

„Ubliţuje ti?“ Pomalými kroky jsem došel k tobě. Vzal jsem pramínek tvých vlasů, co ti zakrýval obličej a vsunul jej něţně za tvé ucho. „Nenávidím ho tak moc, ţe mám pocit, ţe ho jednou zabiju. Jestli ještě jednou urazí moji… kamarádku.“ „Tommy, ty nemáš ţádné kamarádky.“ Mělo by se mě to dotknout, ale zasměju se. „To nemám. Ale nedávno jsem jednu z nich bránil. Podle něj, kdokoli se se mnou baví musí být ještě větší tragéd neţ já sám.“ „Bránil jsi mě?“

~ 101 ~

Zeptala ses tak opatrně, jak to jen šlo. Jen lehce jsem kývnul. „Tak nějak.“ A snaţil se v tvém výrazu, kterým si teď překypovala, vyznat. „Doprovodím tě a budu muset jít domů.“ Chvíli ses rozmýšlela, zda se ještě na něco zeptáš, ale nakonec jsi jen nepatrně kývla hlavou a řekla „oukej“.

~ 102 ~

Je pátek odpoledne. Za tři dny jsem přečetl Zločin a trest. Knihu, kterou jsi mi dala. Urovnal jsem skříně. Umyl nádobí. Vydrhl vanu. Přerovnal všechny věci v téhle kleci. Kaţdou chvíli by měl přijet otec a proto mě překvapí, zaklepání na dveře. Nejdříve mě napadlo, ţe si zapomněl klíče. Nebo je to soused. Pozdní pošta. Zástupci psychiatrické léčebny co si pro něj přijeli. Ale stojíš tam ty. Usmíváš se, ale kdyţ ti oči sjedou trochu níţe, na můj nos, tvoje tvář zváţní a vidím v ní soucitnou grimasu. ~ 103 ~

„To ti udělal on?“ „Co tady děláš?“ „Nevěděla jsem, co s tebou je, kdyţ jsi nepřišel do školy.“ „Měla bys odsud odejít. Za chvíli přijde.“ „Co se stalo, Tommy?“ „Nechtěj znát důvody.“ „Důvody? On k tomu, co máš na obličeji má důvody?“ „Sám nevím.“ Uděláš krok mým směrem a opřeš se o zárubeň dveří. Jsi strašně krasná, moje učitelko. Já ale vypadám po dalším incidentu s otcem určitě mnohem úchvatněji. ~ 104 ~

„Nemůţeš jít ven?“ Stačí minimální náznak hlavou. Abys pochopila, ţe to nejde. Místo toho si sedneš na zem.

Dívám se na tebe a po chvilce zaváhání si sednu také. Dělí nás jen práh. Jakási pomyslná hranice dobra a zla. „Zahrajeme si hru?“ „Jakou?“ „Na pravdu. Dám ti otázku a ty na ni popravdě odpovíš.“ „Ne!“ „Proč ne?“

~ 105 ~

Zamračíš se. Proč jsi tak nádherná, i kdyţ se zlobíš? „Protoţe vím, na co se mě budeš ptát.“ Usměju se a ty taky. Natáhneš svoji ruku přes práh. Dotkneš se mé dlaně, která doposud klidně odpočívala na mých kolenou. „Máš studené ruce.“ „Venku je uţ pořádná zima.“

Dotýkám se tvých dlaní a zjišťuji, jak jsou jemné. Hebké. Jako samet. Nic tak křehkého jsem ve svých rukách nedrţel. V rukách plné mozolů a tvrdé kůţe.

~ 106 ~

Chtěl bych tenhle moment zastavit. A zůstat tak navţdy. Víc, neţ kdy jindy si jsem jistý, ţe ta náklonnost, kterou k tobě chovám, je mi opětovaná. „Jak se vlastně jmenuje tvůj syn?“ „Jeremy.“ „Po otci?“ „Nikdy!“ „Jak se jmenuje?“ „Bean,“ řekla jsi po chvíli pauze.

Zakuckám se. A mám co dělat, abych se nerozesmál.

~ 107 ~

„Pěkné jméno.“ „Nic neříkej,“ usměješ se a zakroutíš hlavou. „Nechci tě vyhazovat. Váţně ne. Ale měla bys raději jít.“ „Můţu mít otázku, neţ odejdu?“ „Zase hra na pravdu?“ To tě rozesměje, ale nakonec zváţníš. „Přijdeš v pondělí zase k Parcu?“ „Přijdu.“

A v tom nás probere randál u výtahu. Okamţitě jsi pochopila, ţe musíš pryč. Popadla jsi svou tašku a vyběhla do patra po schodech, jelikoţ ti byly nejblíţ.

~ 108 ~

Já se rychle postavil, ale dveře jsem nestihl zavřít. „Hej!“ Zaslechl jsem otcův řev. Otevřel jsem dveře a díval se na něj. Čekal jsem na jeho reakci, protoţe mě nenapadalo, co bych měl říct. „Cos tu pohledával?“ „Slyšel jsem nějaký hluk, tak jsem vykoukl ven.“ „Aha… To jsem byl já. Vem tady tu krabici. Ještě mám jednu ve výtahu.“

~ 109 ~

Srdce mi bušilo o sto šest. Všechno ze mě opadlo aţ v momentě, kdy jsem za námi zavřel dveře a za nimi uslyšel tvé kroky, jak sbíháš dolů po schodech. A pak jsem si nadal do volů. Vole! Ani jsi ji nedal pusu! Do háje!

~ 110 ~

Uţ to jsou téměř dva měsíce. Co na tebe den co den myslím. Téměř dva měsíce, co se mi hůř usíná, protoţe jsi všude, kamkoli se podívám. Představuji si tě a přehrávám si po paměti, co jsme si řekli, co ne a co bych ti chtěl říct. Dva měsíce. A zatímco se během této doby jeden ze spoluţáků dal dohromady a zase rozešel se třema holkama,

~ 111 ~

zatímco se ta namalovaná a věčně přehnaně naparfémovaná blondýna z první lavice chlubila svými víkendovými úlovky, zatímco se kaţdý z nich během těch pár týdnů zamiloval několikrát „aţ do smrti“ a zatímco si směšně přísahali věrnost, ţe on je ten pravý a ona ta pravá, já tady sedím v poslední řadě, v poslední lavici a vzpomínám, jak jsem tě odsud poprvé spatřil. Moje láska k tobě se od toho okamţiku nijak nezměnila. Naopak. Zesílila. Kaţdým dnem narůstá do vyšších hodnot. Do hodnot, o kterých jsem neměl tušení. O citech, o kterých jsem nevěděl, ţe je ještě moje srdce schopno a ochotno pojmout.

~ 112 ~

A kdyţ jsem tě o pauze potkal na schodech, jak se vláčíš s knihami s utrápeným výrazem, doběhl jsem tě a šeptem pozdravil. „Ahoj.“ V ten moment jsi roztála a místo pozdravu ses usmála. Naklonil jsem se k tobě a řekl ti, ţe si dnes pro tebe přijdu.

Kývla si hlavou a kousla ses do rtu, abys zakryla své rozpaky nad tím, ţe se na ten moment těšíš stejně jako já.

*** Kdyţ jsme odcházeli z haly, oba jsme si dali ruce do kapes.

~ 113 ~

Snaţil jsem se odhadnout, zda by ses bála mého dotyku nebo toho, ţe nás někdo uvidí.

Obojí jsem chápal. A tak jsme pár kroků šli mlčky. Jen tak. Vedle sebe. Podíval jsem se na tebe. Usmívala ses a přitom sledovala rytmus svých kroků. Kdyţ jsem se podíval podruhé, věnovala jsi mi pohled a já se taky usmál.

Byla tma. Ta čerstvá troška napadaného sněhu nám křupala pod nohama. A ve světle lamp se sníh třpytil. Pableskoval jako diamanty. „Baví tě učit?“

~ 114 ~

Chvíli jsi přemýšlela. A bylo na tobě vidět, jak hledáš vhodnou odpověď. „Nevím. Asi ano.“ „Asi?“ „Nejsem v tom ještě tak zběhlá. Nemám moc zkušeností. Ale řekla bych, ţe je to dost nevděčné zaměstnání.“ „Chtěl bych být učitelem. „Ty?“

Usmála ses. Divila ses. Taky jsem se usmál. Nikdy jsem tohle nikomu neřek. Byla jsi první.

~ 115 ~

„Jo.“ „Co bys chtěl učit?“ „Moc jsem nad tím neuvaţoval, ale asi literaturu. Moţná dějiny.“ Podívám se trochu nenápadně na tebe. Jen zlehka přikyvuješ. „Nebudeš mi to rozmlouvat?“ „Proč bych měla?“ „Můj otec, například, tvrdí, ţe se k ničemu nehodím.“ „Nejsem tvůj otec.“ „To nejsi. Naštěstí. Jsi mnohem… hezčí.“

~ 116 ~

Oba dva jsme povytáhli koutky rtů do úsměvu. A všiml jsem si, ţe uţ máš vlasy bílé od vloček. Za chvíli jsme ale stáli pod stříškou u domu, kde jsi bydlela. „Měl bys jít domů.“ „Doprovodím tě aţ nahoru.“ Chvíli ses na mě dívala a moţná sis v hlavě přehrávala scénář, který by mohl následovat. Co se stane, kdyţ s tebou půjdu? Vklouzli jsme do domu a za dveřmi sis z oblečení a vlasů setřepala sníh. A kdyţ jsi viděla, jak jsem tam stál a pozoroval tě, oprášila jsi mi sníh z věcí sama. Podívala ses mi do očí. Párkrát zamrkala.

~ 117 ~

Kdybys jen tušila, na co jsem právě v tu chvíli myslel. Byla jsi tak smyslně nádherná. Chtěl jsem tě pevně obejmout a znovu ochutnat jemnost tvých úst. Tak jako předtím. Abys věděla, ţe to tehdy nebyla náhoda. Ţe jsem to tak chtěl. A ţe to chci znovu. A pořád. Beze slov ses otočila a prošla chodbou.

~ 118 ~

Šel jsem za tebou a úlekem zjistil, kam se mi při tvém ladném pohybu stočil můj pohled. Boky se ti vlnily jak… Kruci!

Vyjeli jsme výtahem do patra, kde jsi měla svůj byt. Ale nezamířila jsi k němu.

Za výtahem byl prostor. Tak velký, jako jedna celá místnost v našem bytě.

Bylo zde okno, s výhledem na půlku města. Nádhera! Vločky se třpytily uţ za letu a společně jsme vnímali dění tam dole na ulici. Auta opatrně projíţděla rozbředlým sněhem.

~ 119 ~

Zadívala ses dolů a já na tebe. Cítila jsi můj pohled, ale neodvrátila ses. Ruce jsem měl zařezané hluboko ve svých kapsách a představoval si, co by dělaly, kdyby opustily své místo.

Srdce mi pracovalo na plné obrátky, vnímal jsem myšlenky, které obavami snad kráčely po kůţi. Cítil jsem je všude. „Kdy máš být doma?“

Prolomila jsi ticho pro mne ne zrovna vhodnou otázkou. „Není mi osm.“

~ 120 ~

Sklopíš zrak a znovu se zadíváš z okna. „Ne, to není. Ale oba víme… tedy alespoň to tuším, jaký tvůj otec je a vsadím se, ţe nemá ponětí, kde teď jsi. S kým teď jsi.“ „To neví.“ „Takţe?“ Podíváš se na mě a já si nemohu nevšimnout, jak ti i tak v temném prostoru oči ţhnou a jiskří. „Září ti oči.“ Usměješ se a zakroutíš hlavou.

~ 121 ~

„Taro, nemusíš se bát. Jsem venku a řeknu, ţe jsem byl venku.“ „Jednou na to přijde.“ „To je dost moţné.“ „Zabije tebe a pak si přijde pro mě.“ „Vymyslím si cokoliv, abych tě kryl. Vţdycky!“ „Takţe budeš lhát?“ „Taro, lţi nejsou správná věc. Ale častokrát je to únik před moţnými následky. V případě mého psychopatického otce to je jediná věc, která mi ještě pomáhá. Lhát. Abych všechen trest nějakým způsobem oddálil.“

~ 122 ~

„Bojím se o tebe.“

Byla jsi první, kdo mi kdy něco takového řekl. Chtěl jsem ten moment zastavit. A znovu si ho přehrát. Abych pocítil onu důleţitost v tom, co jsi právě řekla. Znovu a znovu. Replay! Replay! Replay! „Nemysli na to.“ Přistoupil jsem k tobě a ty ses ani nepohnula. A já uvěřil, ţe jsi to tak chtěla. Nechala jsi to na mně. Vytáhl jsem ruce z kapes a oběma dlaněmi se dotkl tvých tváří. Udělal jsem ještě jeden krok navíc, abych tě opravdu cítil u sebe. Naprosto blízko. ~ 123 ~

„Ať udělám cokoliv, nikdy nedovolím, aby to tobě ublíţilo.“ „Tvůj otec jednou zjistí, ţe mu lţeš. Ţe mu lţeš kvůli mně a bude nepříčetný.“ „Nelţu mu kvůli tobě. Ale kvůli sobě. Abych s tebou mohl být. Nesnáším ţivot s ním. Tak šíleně, Taro!“ Celou dobu jsme zde stáli po tmě, za okny poletoval sníh, a já tě konečně zase políbil. Myslím, ţe netrvalo dlouho a tvé dlaně se třely o mou kůţi pod tričkem, ke které si našly cestu. Byli jsme tu jen my dva.

~ 124 ~

Nikdo jiný, kdo by byl svědkem toho, jak moc mě to rozrušilo, ale ty ses mě drţela, a nedokázala jsi pustit se mě. Nebo já tebe? Kdyţ jsme se od sebe odtrhli, stěţí jsme popadali dech. Byl mezi námi jen malý věkový rozdíl, a přesto to byl rozdíl nepřekonatelný díky tomu, kým jsme oba byli. „Uţ půjdu.“ „Rovnou domů?“ „Rovnou domů.“ „Tommy,…“ „Slibuji ti to!“

~ 125 ~

Naposledy jsem tě políbil, nečekal na výtah a schody seběhnul po třech. Venku jsem si natáhl kapuci a rozběhl se domů. K otci. Tušil jsem… Tedy spíše věděl jsem, ţe mám velkej problém.

*** Seděl v obýváku. S novinami v ruce. Vešel jsem do místnosti. Pozdravil jsem. Sedl jsem si na pohovku. „Kde jsi byl?“ Ani nepozdravil. Špatné znamení. „Venku.“

~ 126 ~

„Kde venku?“ „Venku s klukama.“ „Neznáš pravidla?“ „Jo, vím. Promiň, zapomněl jsem ti napsat vzkaz.“ „Co kdybys mi tu svou kamarádku představil? Nebylo by to o dost jednodušší?“ Krev mi při pomyšlení na něco takového ztuhla v ţilách. Uţ jsem si během těch dvou vteřin přemýšlení říkal, ţe moţná něco tuší a hraje si se mnou. Ale to bylo nemoţné. Kaţdopádně jsem během momentu maximálně zpozorněl a snaţil se chovat přirozeně. „Řekl jsem ti, ţe jsem byl s klukama venku.“ „Slyšel jsem, co jsi mi řekl.“

~ 127 ~

Podíval jsem se na něj pozorně. A pochopil jsem. Tohle byla hra. Jeho hra. Uţ mne to unavovalo. Intervaly našich hádek a napadání se den ode dne zkracovaly a přibývaly na intenzitě. Kdy tomu bude konec? Kdy? Aţ to já zarazím? Nebo kdo? „Jen nevím proč mi kvůli nějaké děvce musíš lhát!“ „Coţe?“

Podíval se na mne, otočil list novin a pak zase zrak sklopil a četl si dál, jakoby se nic nedělo.

~ 128 ~

„Tati, nic ve zlým, ale proč, proboha, musíš kolem sebe všechny uráţet?“ „Všechny ţenský jsou děvky, pamatuj na to, Thomasi. Všechny. Včetně tvé matky, včetně té lůzy, která ti pomotala hlavu…“

Byl jednou jeden kluk a ten našel diamant. A jak je známo, na diamanty se nešlape. A kdyţ se tak stalo, to dovedlo kluka k nepříčetnosti. „Tohle nebudu poslouchat!“ Uţ jsem se zvedal k odchodu, ale prudkým pohybem mým směrem mrsknul noviny a neţ jsem se vzpamatoval, byl u mne a svalil mě zpátky na pohovku. ~ 129 ~

Rukou mě drţel pod krkem, nekompromisně ukotvený v sedačce jsem se mu díval na vztekem zrudlý obličej. V mých očích nemohl vidět nic. Ţádný strach. Jen prázdnotu. Moţná to očekával. Já v té chvíli myslel na tebe. „Myslíš si snad opak? Tak to mě pouč!“ Zavřel jsem pevně oči a rozhodl se, ţe je otevřu aţ bude po všem. Zda vůbec.

~ 130 ~

Měl jsem chuť jej udeřit, bránit se, ale byl jsem v nevýhodě a nijak bych si nepomohl. Po chvíli sevření povolilo.

~ 131 ~

Ráno jsem si musel vzít šátek, abych ti nemusel vysvětlovat červené stopy na mém krku. Poprvé za celou dobu jsem ti musel lhát. Uklidňoval mě jen fakt, ţe šlo o malou leţ. O leţ, která tě měla ochránit před zbytečnými starostmi. A tak mě na pár dní zkrátka bolelo v krku.

Odpoledne jsem s tebou seděl na lavičce za hřbitovem. Pamatuješ? Díval jsem se na tebe, jak jsi vesele konverzovala o jaru, které miluješ, a na které se po zimě těšíš, a představoval si svého otce, jak neničí ţivot pouze mně, ale i tobě.

~ 132 ~

„…jaro je prostě kouzelné. Moţná je to divné, ale jaro mi voní. Všechno voní. Jako malé miminko… Ty mě neposloucháš.“ „Ale jo.. jo… poslouchám. A moţná taky ne…“ Nakloníš hlavu, podíváš se na mě a zkoušíš pochopit, co jsem právě řekl. Nedávalo ti to smysl. S otevřenou pusou si mě prohlíţíš a já se tomu musím zasmát. Rukou si přitáhnu tvůj obličej a dám ti jemný polibek, takový, jaký si zaslouţíš jen ty. „Děje se něco?“ „Nene, jen tak přemýšlím nad budoucností.“

~ 133 ~

„Nad čím konkrétně?“ „To ještě nevím. Není to nic konkrétního, jen…“ dám hlavu do dlaní a pak se otočím k tobě, promnu mezi prsty tvé vlasy, splývají ti podél tváří, které máš od mrazu krásně červené. „Bojím se.“ „Otce?“ „Bojím se sám sebe. Svých činů. Bojím se toho, ţe tě zklamu. Ţe udělám něco, čím všechno zničím.“ Chytneš mě za ruku a tvůj úsměv mě jako vţdy naprosto odzbrojí. Vím, ţe to pořád opakuji, ale nemáš tušení, co všechno mi díky němu předáváš.

~ 134 ~

„Nemyslím si, ţe něco takového existuje. Spíš si myslím, ţe tě hodně ovlivňuje otec. Ţe tvé myšlenky řídí. Moţná v tobě tenhle strach vypěstoval. Moţná jsi v léčebně nebyl… kvůli… nešťastné lásce k dívce. Myslím, ţe tvým hlavním problémem je on.“ „Měla bys tu sloţku přestat číst.“ „A ty by ses mi měl svěřit. Je evidentní, ţe to doma nemáš s otcem snadné. Ale… nepřekračuje to uţ hranice?“ „Taro…,“ povzdechnu si. „A jsme zase u toho. Proč mi nic neřekneš? Chtěla bych ti pomoc a nevím jak.“

~ 135 ~

„To ani nemůţeš. A ani to nechci. A navíc, uţ to tady bylo.“ „Co bylo?“ „Nemyslíš si, ţe se mě na to nikdo neptal? Ţe se neptali na to, jaký to doma mám? V léčebně na to došlo snad stokrát, ptala se policie, ze sociálních odborů, poukazoval jsem na to, ale nikdy to nikdo neřešil. Nebo to moţná řešili, co já vím. Vše se u nás děje za zavřenými dveřmi, Taro. Sousedi nikdy nic neví, nic neslyší. Můj otec je milý pán a zřejmě to má s pubertálním klukem těţké. Přísnější metody výchovy. Takový byl vţdycky závěr. Co víc ti mám na to říct.“ „Přemýšlel jsi, ţe bys odešel od otce?“

~ 136 ~

„Tss… nemáš tušení kolikrát. Ale sama řekni. Kam bych šel? Nikam nepatřím, nemám domov, neustále se stěhujeme, útěk by znamenal vzdát se školy. Tak daleko zajít nechci. Nevím, co bude. Zda tady vůbec vydrţíme. Protoţe - a to tě pobaví – je dost moţný, ţe přijdu domů a bude sbaleno. A tentokrát budu fakticky nasranej…“ „Nemyslela jsem, ţe bys utíkal. Co tvoje matka? Nechtěl bys k ní?“ „Aaach...,“ otřesu se při vzpomínce na ni. „Ani se o ní nezmiňuj.“ „Proč ne?“ „Taro, prosím tě…“

~ 137 ~

„Jdi do háje, Thomasi. Nebo mi řekni, co proti matce máš!“ Skutečně – Co vlastně proti ní mám? Opustila ona mě nebo já ji? Co mi vadí? Co mě štve? „Nechala mě tady s ním. Coţ bych i pochopil, ale… nemá potřebu… Nezajímá se, jak mi je nebo co dělám.“ „Mluvils jsi o tom někdy s otcem?“ „Jednu dobu jo, chtěl jsem vědět, co je s mámou, ale pak jsem to vzdal. Telefonní číslo neexistující. Na dopisy nereagovala.“

~ 138 ~

„Co kdyţ nemá moţnost tě kontaktovat?“ „Jak to myslíš? Zrovna jsem ti řek, ţe tu moţnost vţdycky měla.“ „Zapomeň na to, jen tak přemýšlím,“ uhnula jsi pohledem a teprve dnes vím, ţe v tom uţ tehdy a dávno dřív ve všem co jsme si řekli, bylo daleko víc. Přemýšlela jsi nahlas, ale mně tehdy nic nedocházelo. Moţná jsem cítil, jako bys byla o krok přede mnou, ale nechal jsem to plavat. „Tvůj otec… bije tě často?“ zeptala ses jemně. „Jak jsem řekl. Jde jen o výchovu s přísnějšími metodami,“ odpověděl jsem potichu. Zkoumal jsem své dlaně a styděl se za přiznání, které jsem ti právě poskytnul. ~ 139 ~

Otec mě bije jak neposlušného kluka. Copak se k něčemu takovému muţ dozná? Aby se cítil poníţeně? Ty sis však poposedla blíţ ke mně a objala jsi mě. Přitiskl jsem si tě k sobě a pevně drţel. Pak jsi mi řekla, ţe je ti to líto. A ţe mi slibuješ, ţe toho hajzla dostaneš. A já se jen usmál a nechal tě při tom. Potom jsi mě políbila, omluvila se, ţe uţ musíš jít a opustila mou náruč. Já šel domů a ty pro Jeremyho do školky.

~ 140 ~

Víkend jsem strávil s otcem pracovně. Jeho kolegové si mě pochvalovali, otec jako vţdy hrál divadlo a přitakával, jak je na mne pyšný a jak jsem po něm zdědil to nejlepší. Kaţdý mu tohle věřil, protoţe nikdo neměl důvod myslet si opak. Na veřejnosti byl tím nejvzornějším otcem. Doma jsem se ale pomalu bál promluvit, i kdyţ tento víkend byl jedním z těch kupodivu klidných. Jak se to říká? Klid před bouří? Jenţe ono opravdu spousta věcí byla jinak. Nejdříve se mne ptal na školu, jak ji zvládám, pak se zajímal o to, zda do školy něco nepotřebuji. Kdyţ se mě začal ptát, co bych řekl na kapesné, myslel jsem, ţe jde o nějaké další triky nebo o snahu vyprovokovat hádku. Ale nic z toho se nedělo. Kapesné jsem nakonec odmítl ve prospěch čas od času výţivnější večeře. ~ 141 ~

Dokonce mi z novin předčítal vtipy a z horoskopu mi prozradil, ţe mne čeká daleká cesta a splní se mi přání. A kdyţ jsem odpověděl, ţe je to blbost, dokonce se zasmál. Celý víkend mi ale zároveň hučely myšlenky v hlavě. Přehrával jsem si náš rozhovor a přemýšlel nad matkou. Něco mě nutilo zeptat se otce na ni, zda se přeci jen v posledních týdnech neozvala. Chtěl jsem vyuţít jeho dobrého rozpoloţení, ale nakonec jsem to právě kvůli tomu nechal být. A tak jsem raději zalehnul a přemýšlel nad přáním, které bych měl mít. Aţ budu mít svoje děti, nikdy nedopustím, aby ţili tak, jako já.

~ 142 ~

Blíţily se Vánoce. Uběhly další dva týdny relativního klidu doma s otcem a uběhly další dva týdny nejcennějších chvilek s tebou. Byl jsem šťastný, kdyţ jsem těch pár minut po škole mohl trávit s tebou, navíc jsme se při nich minimálně věnovali mým problémům doma a uţívali si daleko příjemnějších věcí. Ukradl jsem ti nějaký ten polibek a dokonce se ti u hřbitova na naší lavičce dostal rukou pod tričko. Jsem prostě chlap, tak se nediv, ţe se ti přiznám, ţe jsem myslel na ty nejchlípnější věci, ale byla jsi tak nádherná a vzrušující, ţe i to tričko bylo aţ příliš. Vyprávěla jsi mi o svém synkovi a domluvili jsme se, ţe se musíme brzy sejít všichni tři. ~ 143 ~

A já uţ přemýšlel, co mu koupím za hračku. Za peníze, které jsem neměl. A byl to váţně skvělej pocit, vědět, ţe tvého syna poznám a uţ jsem si představoval, jak se o vás starám a mám spoustu peněz, abych vám mohl splnit všechno na světě.

To bylo mé nové já. Nepoznával jsem se. Ale líbilo se mi to pomyšlení. Mít jednou dokonalou rodinu. Myšlenkami jsem lítal míli nad zemí, ale realita byla tady a teď.

~ 144 ~

Škola se postupně měnila a získávala sváteční nádech, dokonce nám do budovy přitáhli jeden mega smrk. Tak velkej, ţe abys ho ozdobila, musela by sis vzít ţebřík. Asi to tady bylo pravidlem, pro mě to bylo nové, většinou do třídy někdo donesl malej umělej stromek a to bylo vše. Ale tahle škola vánocemi ţila. A jelikoţ u nás doma nic takového nebylo a vánoce jsme neslavili a tudíţ ani nic nezdobili, nemohl jsem nepřiznat si, ţe se mi ta atmosféra líbí a potají jsem si přál přidat se k ostatním dobrovolníkům a chodby školy zdobit s nimi. A proto jsem byl překvapenej, kdyţ se před mou lavici postavila dívka, pozdravila mě a usmívala se. ~ 145 ~

Hluk ve třídě utichl, protoţe za mnou nikdo nechodil. Nikdo se mnou nekomunikoval. Všichni to chápali tak, ţe jsem zkrátka samotář a já vlastně nikdy nikomu ani nedal najevo, ţe mám zájem bavit se nebo se jakkoli sdruţovat. „Ahoj?“ pozdravila otázkou. „Thomas, že?“ „Jo, ahoj… promiň, ty jsi?“ „Vanessa. Ale můžeš mi říkat Van. Je to kratší.“ Aha… kratší... „Něco jsi potřebovala?“ „Já ne,“ zasmála se. „Ale ještě je potřeba doladit výzdobu na chodbách u laboratoří a já se nabídla, že bych to ráda vzala, ~ 146 ~

ale abych nad tím nestrávila celodenní rozvrh, mám si k sobě vzít parťáka a nikdo tady o tobě moc neví, tak jsem si říkala, že bych tě na to ráda vzala, popovídáme si a tak. Jsi takový ‚pan Tajemný‘,“ zasmála se svému vtipu. Upřímně, pobavila mě a získala si mé sympatie. „Je to místo biologie… teda jestli chceš… není to povinný.“ „Nene, půjdu rád. Van…“ „Tak skvělý,“ štěstím poskočila na místě. „Ty jsi tady ze třídy?“ zeptal jsem se opatrně. „Jojo, sedím v řadě před tebou, ve druhé lavici…“ ukázala prstem na prázdné místo. „Promiň, já… nikdy jsem si tě nevšiml. Vlastně…“ rozhlédl jsem se po třídě.

~ 147 ~

Pár očí si náš rozhovor měřilo a někteří vyloţeně poslouchali a zvedli koutky do úsměvu. „Jak dlouho jsem byl mimo?“ To ji rozesmálo. Kdyţ se takhle hihňala, připomínala mi zvuky, co vydává delfín. Styl jejího nadšení byl přesně takový. Nemyslím to nijak špatně, ta holka byla fakt milá. A vlastně jsem rád, ţe za mnou tehdy přišla. Jednak proto, ţe mi bylo - po neskutečně dlouhé době – příjemné zapadnout mezi lidi a taky proto, ţe...

~ 148 ~

Drţel jsem v rukách dvě krabice s vánočními ozdobami a spolu s Vanessou šli dokončit výzdobu. „Musíme udělat tady tahle okna a pak ve vedlejším křídle to samé.“ „Je v tom nějaký systém?“

Vanessa se mi prohrábla krabicemi a vysvětlila velmi stručně, co kam patří. „Takže… odkud vlastně pocházíš?“ „Ach, takţe jsme oficiálně začali se zpovědí?“ „Jakmile jsi tu se mnou, máš jedinou záruku. Nedám ti pokoj,“ usmála se.

~ 149 ~

„Ani vlastně nevím, kde je můj domov, abych byl upřímný. Stěhovali jsme se tolikrát. Ale narodil jsem se v Surrey.“ „Prima, aspoň víme, z které části Anglie jsi.“ A dál natahovala zelené řetězy na vedlejší okno, zatímco já zápasil s tím, abych všechny ty, co jsem měl v krabici, vytáhl a od sebe oddělil. „To mi potrvá hodinu, neţ to vůbec rozmotám. To jsi udělala schválně, co?“ Zasmála se. A pak mi přišla na pomoc. „Říká se o tobě, že máš něco se slečnou Jordanovou.“

~ 150 ~

Přímý zásah. Překvapením jsem se na ni podíval a aţ po chvíli se přistihl, ţe mám pusu pořád otevřenou. Chtěl jsem zareagovat, ale slova ze mne jaksi nevycházely. Nikdy předtím mne nenapadlo, ţe by si mne – nás - někdo všímal, ale evidentně jsem se mýlil. „Kdo ti tohle napovídal?“ „Jste spolu pořád vidět. Lidi si prostě povídají. Takže… je to pravda?“ „Kdyby byla, myslíš, ţe bych ti to řekl?“ „A je?“ „Ne! Jistěţe ne! Vţdyť je to učitelka!“

~ 151 ~

„To je taky taková záhada. Nikdo neví, co tady vlastně učí. Spíš si myslíme, že si tady dělá praxi nebo něco takového. Nemá žádnou specializaci. A když se podíváš na její štítek na dveřích, má tam jen jméno, žádnou odbornost na předměty. No a ty i ona jste sem na Hinchley přišli tak nějak stejně. A bavíte se… a z toho všichni usuzují, že se přinejmenším znáte. A myslela jsem, že nám prozradíš, co je zač. Je moc pěkná a milá. Kéž by byli všichni jako ona.“ „To jsem netušil…“ „Co přesně?“

~ 152 ~

„No, v první řadě, ţe jsme tady takovou atrakcí.“ „Ani ne. Hlavní atrakcí je zde Kelly Matthewsová. Je těhotná. Prý. Není ji ani sedmnáct. Ale ona si vždycky potrpěla na skandály.“ Téměř jsem překvapením oněměl. A ohluchnul. Zatímco Vanessa drmolila o jakési hvězdičce ze školy, já přemýšlel nad tím, zda mi po celou tu dobu s tebou něco neunikalo. Kdo jsi, Taro Jordan? Kdo jsi skutečně? Nebo je to semínko pochyb zaseto zbytečně? Moţné to je. Ale v tu chvíli bych ruku do ohně za to nedal.

~ 153 ~

„Tak, tenhle je rozmotanej. Můžeš ho dát sem na okno,“ přerušila mé myšlenky. „Díky.“ „Nemáš za co. Poslyš, co děláš příští pátek?“ „Zveš mě na rande?“

Vanessa se rozesmála. Jako delfínek. Chtěl jsem ulehčit situaci a nenapadlo mne nic jiného, neţ právě tato otázka. „No, možná,“ uculila se. „Bude totiž v tělocvičně vánoční párty. Neměl bys tam chybět. Jdem tam všichni.“

~ 154 ~

„Van, to… není dobrej nápad. Nikoho tady neznám.“ „Budeš znát mně a ber to, jako příležitost to změnit.“ Na to jsem neměl co říct, ale nemohl jsem ji přiznat, ţe by mě otec nepustil. Bylo mi sedmnáct, ale neexistoval ţádný způsob, jak bych se na jakýkoli mejdan mohl dostat. Byť jen školní. „Van, asi se tam nedostanu.“ „Copak? Máš v sedm večerku?“ zasmála se. „Tak uteč.“ Vanessa z toho měla obrovskou psinu. Ale absolutně netušila, která bije.

~ 155 ~

„To by v mém případě byla sebevraţda.“ „Tak teď jsi to trefil,“ zasmála se. „Trefil? Co myslíš?“ „Říká se o tobě taky, že nosíš pořád dlouhý rukávy, protože prý seš to… pořezanej.“

Vanessa se dál chichotala, zatímco na zelený řetěz u okna věšela červené ozdůbky. Pro mne byla tato hodina jak z hororu. Co všechno se ještě dozvím? Co ještě nevím, co ostatní tuší? Díval jsem se na ni a do smíchu mi vůbec nebylo. Neměl jsem snad za to, ţe jsem na této škole v září začal s čistým štítem? ~ 156 ~

„Byl to jen vtip,“ teď uţ se jen usmívala a já sklopil hlavu a hledal v krabici něco, čím bych se okamţitě zaměstnal. „Nebo ne?“ zváţněla. A jelikoţ jsem dál mlčel, přistoupila blíţ a sáhla mi zlehka na rameno. „Panebože, odpusť… já…tohle jsem nechtěla. Přísahám.“ Pak jsem se zadíval do jejího vyděšeného obličeje. „Já vím. Já taky ne.“

Neopovrhovala mnou. A v tu chvíli jsem měl kamarádku.

~ 157 ~

„Děje se něco? Jsi celou cestu zamlklý.“

Splnil se mi sen. Šel jsem s tebou do školky pro Jeremyho, protoţe nám odpadla odpolední hodina. A namísto toho, abych si toho uţíval, jsem se babral v pochybách a zkoumal tě, zda něco netajíš, nechováš se jinak a přestoţe jsem měl na tebe počkat mimo areál školy (aby nás nikdo neviděl), přestoţe jsi mě políbila mimo areál školy (aby nás nikdo neviděl) a přestoţe jsi v kabelce nesla tunu papírů, coţ jsem odhadoval na písemky, beztak jsem měl v hlavě kopu otázek, které mne tíţily. Ale kdybych jim ulevil, dost moţná bych něco pokazil a taky jsem si říkal, zda by vůbec měly stejný význam, jaký měly v mé mysli. ~ 158 ~

K čemu jsem potřeboval šťárat se v něčem, co bylo vlastně směšné? Jeremy hopsal pár metrů před námi a kaţdou chvíli bral sníh do ručiček, pro něj to byla ohromná legrace. Házel ho do vzduchu a pak čekal, aţ mu jednotlivé vločky spadnou do očí a do pusy. „Nevěděl jsem, ţe jsi na škole prvním rokem.“ Bez jediného mrknutí oka jsi mi odpověděla. „Tak tohle tě tíţilo?“ usmívala ses. „Jo, je to můj první rok.“ „Jak jsi ale hned ten první den věděla, ţe já jsem ‚ten„ nový? Tím přece pro tebe byli všichni nebo ne?“

~ 159 ~

Moţná jsem si to jen namlouval, ale viděl jsem a cítil, ţe jsi zpozorněla. Nepřebírala sis v sobě, co mi říct, ale jak mi to říct. „Ta sloţka. Byla jsem tvým případem seznámena… od počátku. A pokud jde o tebe, byl jsi jediný, kdo si ve třiceti stupních vzal dlouhý rukáv. Bylo snadné tě poznat. Křičel jsi to na všechny strany.“ Upřímně? Jaký argument bych proti tomu měl mít? Styděl jsem se, ţe jsem si vůbec dovolil pochybovat. „Co tak najednou takové otázky?“

~ 160 ~

„Taro, promiň, já… dnes jsem mluvil s jednou holkou, od nás ze třídy… měla nějaké řeči, ţe se ve škole o nás dost povídá, ţe spolu trávíme dost času a co jsi ty zač, bla bla bla… Mrzí mě to, prostě jsem pochyboval. Přiznávám. Nesnesl bych zklamání.“ Chytl jsem tě za ruku, ale do očí se ti nepodíval. Sledoval jsem Jeremyho a doufal, ţe v tom pohledu najdu útěchu. Ale ty jsi mi pevný stisk opětovala a přitiskla ses ke mně, abys mi dala pusu na tvář. Pak jsem roztál jak led na Arktidě.

~ 161 ~

„Holka od vás ze třídy, jo?“ Nemohl jsem si nevšimnout onoho typicky holčičího podtónu a fakticky jsem se tomu musel zasmát. „Jen kamarádka.“ „Kamarádka,“ zopakovala jsi. A já se dál ješitně čepýřil. „Snad neţárlíš?“ „No promiň! Ţárlivost je projev slabosti.“ „Však samozřejmě,“ culil jsem se. „Samozřejmě,“ přitakávala jsi a kousala se při tom do rtu. „Proč si koušeš ten ret? Víš, co to se mnou dělá?“

~ 162 ~

V tu chvíli jsem si tě otočil k sobě a nečekal ani vteřinu na odpověď. Potřeboval jsem ty tvé našpulené rtíky cítit na těch svých. Zase tak hebké, jako vţdy. Ale pak jsme se museli chtě nechtě od sebe odtrhnout. Jeremy nám se smíchem vyhlásil sněhovou válku.

*** Neţ jsme došli k tobě domů, byli jsme promočení na kost. Zatímco jsi pomáhala svému synkovi sundat botičky, já šel dát vařit vodu na čaj. „Mám žížeň,“ zašišlal Jeremy. „Říká se ţízeň, miláčku,“ opravila si ho.

~ 163 ~

Bylo moc milé vidět tě v roli matky. Chviličku jsem si říkal, zda ta moje byla taky taková, neţ mě nechala u otce. Pokud ano, nepamatoval jsem si to. „Uţ vařím vodu, chlape, vydrţ a bude čaj.“ „Neci taj,“ protestoval. „Nechceš čaj?“ zeptal jsem se. Jeremy jen zakroutil hlavou. „A co chceš k pití?“ hodil jsem očkem po tobě a přál si, abys mi pomohla. Ale ty ses jen usmívala a tento pohled na nás dva sis doslova uţívala. „Čeba chleba.“

~ 164 ~

To uţ jsem povytáhl koutky úst i já. „Ty máš ţízeň a chceš chleba?“ „Jeremy to má trošku pomíchané. Hlad je ţízeň a ţízeň je hlad. Běţ do pokojíčku si hrát, hned ti to donesu,“ plácla jsi jej něţně po zadečku. „Posaď se, já se o to postarám.“ A tak jsem se posadil na gauč z modrého sametu. Kuchyňka a pokoj pro hosty byly evidentně dva v jednom. Jeremy měl vedle svůj malý pokojíček, kam jsem z místa dohlédl.

~ 165 ~

Pořádně jsem se rozhlídl a zkonstatoval, ţe budeš mít asi zalíbení v minimalistickém zařízení. Víc neţ byt mi to u tebe připomínalo hotelový pokoj. I vzduch voněl novým nábytkem. Chyběly mi tu závěsy, televize, kdyby nebylo na zemi pár Jeremyho hraček a ve dřezu talíře zřejmě od včerejší večeře, řekl bych, ţe tu pobýváš jen přechodně a taková představa se mi rozhodně nelíbila. „Budu to tady muset víc zařídit,“ všimla sis mého neklidu. „Zrovna jsem si říkal, ţe to vypadá, jako by ses právě nastěhovala. Nebo jako by ses chystala odstěhovat. Nebo obojí…“

~ 166 ~

„Vlastně… dost ráda bych zůstala. Můj původní… plán takový nebyl.“ „Změnila jsi rozhodnutí?“ Ale na tohle jsi mi neodpověděla. Dívala ses na mě, prohlíţela sis mě, jako bych ti měl snad odpověď vyčíst z myšlenek, které sis nechávala pro sebe. „Odkud vlastně jsi?“ zkusil jsem jinou otázku. „Moc se ptáš a zvědavým lidem dřív šedivěj vlasy.“ Neţ jsi ale odešla za Jeremym donést mu přichystaný talíř jídla, prudce jsem vstal a zastoupil ti cestu.

~ 167 ~

Trochu ses vylekala a zůstala jsi stát jako přikovaná na místě. „Nezahrávej si se mnou, Taro.“ Chytl jsem tě za poutka u kalhot, stál nemilosrdně před tebou a pohledem jsem tě propaloval. Něco jsi tajila. Moţná to nebylo tak ţivotně důleţité, ale bylo vidět, ţe jsem na to kápl. S talířem jsi balancovala kdesi ve vzduchu a ze mne se během vteřiny stal slabomyslný lovec bez zábran. „Kdyţ jsi takhle blízko, rozrušuje mě to,“ řekla jsi. Vzal jsem ten talíř a poloţil jej zpět na barový stůl.

~ 168 ~

Přivinul jsem si tě k sobě a vášnivě políbil tak, aţ ti unikl hlasitý povzdech. Nechápal jsem ale spíše to, co se to děje se mnou. Odkdy jsem schopen tak rychle zapomenout, co jsem vlastně chtěl původně řešit. „Je tu Jeremy,“ řekla jsi mezi polibkem. Otočil jsem se a viděl, jak si Jeremy ve vedlejším pokoji loví něco z krabice. „Není,“ objasnil jsem situaci. Opravdu nebyl. Měl svůj svět. A já ten svůj měl teď taky. Zatáhl jsem si tě zpět do chodby a přivřel dveře.

~ 169 ~

V duchu jsem se omlouval tomu malému, ţe chci trošku soukromí. Promiň, Jeremy.

Nebudu ti popisovat, co se tam dělo. Byla jsi tam. A byla jsi tam i tehdy, kdyţ se najednou rozletěly dveře, já v leku vytáhl ruce z pod tvého trička a ty jsi opustila můj pásek od kalhot. „Luce vzhůlu nebo čelím. Já sem Fantomas a ci váš poklad,“ Jeremy stál ve dveřích jak kovboj, mířil na nás vodní pistolkou a přes oči měl masku, se kterou spíše připomínal Zorra. A kdyţ jsem se dostatečně vzpamatoval a ty jsi v sobě dusila smích, vyběhl jsem směrem k tvému synovi a začala bitva. ~ 170 ~

Uši mi po jeho pištění vypovídaly sluţbu, ale ten nahoře mi byl svědkem, ţe jsem se do vás zamiloval. A chtěl vás mít. Navţdy. A jen pro sebe.

~ 171 ~

Chyběl nám poslední týden. Poslední týden školy. A pak tu měly být vánoce. Které jsem chtěl mít rád, ale nemohl jsem. Hlavně proto, ţe zůstanu o svátcích odříznutý od školy a tím pádem i od tebe. Nelíbila se mi tahle představa. Ale zlepšila jsi mi náladu uţ jen tím, ţe jsi mi do skříňky prostrčila otvorem malý vzkaz napsaný na kousku papíru.

MYSLÍM NA TEBE.

Hodil jsem jej zpátky a upaloval do třídy. Za chvíli mělo zvonit. Vyběhl jsem do patra a v učebně pozdravil Vanessu. Se zbytkem třídy mi seznamování šlo jen pozvolna.

~ 172 ~

„Ahoj, Van,“ kývl jsem hlavou. „Čau, čau…Už se blíží pátek s velkým pé. Stále ses nerozmyslel?“ Vanessa věřila, ţe mi dělá dobře, nechávat se přemlouvat, problém byl ale v tom, ţe nebylo moţné pohnout nebem a zemí a přesvědčit otce. Ne, ţe bych to zkoušel, ale upřímně, poslední dobou jsme doma vcelku vycházeli. Tahle změna byla fajn, bylo fajn chodit domů a neobávat se, ţe se občasně večer zvrtne a já si budu v koupelně chladit rány. Nechtěl jsem s ním raději nic řešit a provokovat a tak jsem nějakou párty neřešil.

~ 173 ~

Vanessa vstala a šla se mnou k mé lavici do poslední řady. „No ták, Hutchinsi, co mám udělat, abys přišel?“ „To nezáleţí na mně, věř mi,“ a vytahoval si věci na lavici. „A na kom? Taťka má strach, že se střískáš? To nehrozí, hlídaj nás učitelé, alkohol ani žádný průser nehrozí, věř mi. Naopak, všichni se tam chovaj jako lidi.“ Hlídaj nás učitelé? I Tara? Jak se zeptat a nevzbudit podezření. Nezmínila by se mi o tom sama?

~ 174 ~

„Kteří učitelé?“

Vanessa se usmála, naklonila se nad stůl a pak mi řekla tak potichu, jak to jen šlo: „Vím určitě, že tě zajímá jen ta jedna.“ Věděla to. Prostě to věděla. Holky asi nikdy nepochopím, ale měli pro tohle dar, intuici, a tahle měla navíc neskutečnou radost, ţe ví něco tajného, nekalého a je toho součástí. Nemusel jsem říct ani slovo a ono pochopila, ţe jsem pochopil. A v tu chvíli mě napadl ohromný plán. „Co děláš v pátek večer?“ zeptal jsem se ji.

~ 175 ~

„Mám určitý plány, ale jestli mě potřebuješ…“

Naklonil jsem se k ní a kdyby se někdo z povzdálí koukal, myslel by si, ţe jsme jak dvě hrdličky, co se na sebe sladce usmívaj. „Neměla bys chuť stát se mou přítelkyní?“ A v tom jsi vešla do třídy…

~ 176 ~

Ze třídy jsi uháněla jako o závod. Dal jsem ti chvíli náskok, protoţe mi bylo jasné, ţe jsme od jistého momentu, který jsem nepostřehl, na očích ostatním. I teď se na mne pár očí obrátilo a zkoumalo v mém výrazu, co se mnou tvoje přítomnost po celou hodinu dělala. Ačkoli jsem si dával s balením věcí na čas, abych u ostatních nevzbudil podezření, vřelo to ve mně a vlastně mi to přišlo i komické. Bylas naštvaná. A jen co jsem naoko pomalu odcházel z učebny, v momentě, kdy jsem z ní vyšel, jsem bral schody po dvou a uháněl za tebou.

~ 177 ~

A je to tady zase. Déjà Vu. Opět tady stojím a klepu ti na dveře. Jak zlobivej školák. Ale tentokrát se musím uculovat. A kdyţ mi otevřeš, roztomile vyprskneš. „Čemu se tak křeníš?“

Ohlédnu se kolem sebe, abych se ujistil, ţe ti můţu bezpečně odpovědět. Zatáhneš mě za ruku a vtáhneš dovnitř. Jen co zavřeš dveře, tak spustíš. „Moţná je to vlastně lepší, jsi chytřejší jak já, měl bys mít rád holky tvýho věku, Ale… “

~ 178 ~

Na nic nečekám a umlčím ty řeči pořádnou pusou. A jelikoţ mě od sebe odtáhneš se slovy, ţe tohle na tebe nefunguje, hned na to tě znovu přesvědčuji o opaku. Dotýkáme se čely a tentokrát se usmíváš se mnou. „Vanessa je jen kamarádka. Pomůţe mi, abych mohl být v pátek s tebou.“ Konečně si dáš jedna a jedna dohromady a jsi dost překvapená. Pohladím tě po vlasech a ty sklopíš s úsměvem oči.

Nedopustím, abys tohle kdy cítila a dávala na sobě znát s někým jiným.

~ 179 ~

„A co tvůj otec?“ „Myslím, ţe tentokrát to vyjde. Musí. Nevím, čím jsem se přičinil, ţe spolu teď vycházíme, ale je to tak,“ vyruší nás zazvonění na další hodinu. „Musím jít. Těším se na pátek,“ políbím tě na rty a jen co vykročím na chodbu, otočím se a připomenu ti: „A uţ nikdy nechci slyšet, ţe bych měl mít rád někoho jiného.“

~ 180 ~

Vše vycházelo podle plánu. Ať se s otcem dělo cokoli, během týdne jsem ho seznámil s tím, ţe mám dívku Vanessu. Ţe se v pátek za přítomnosti učitelů pořádá v tělocvičně školy vánoční večírek a rád bych tam s Vanessou šel. Jak jsem tušil, nejdříve chtěl mou holku poznat, takţe jsme se s Van domluvili, ţe ji vyzvednu kolem sedmé večer doma, abychom pak následně přišli k nám domů a otci ukázal tu, s kterou strávím večer. A v pátek, onen večer, se tak skutečně seběhlo vše podle plánu. Aţ na jednu výjimku.

~ 181 ~

Stáli jsme s Van u dveří a otec začal vtipkovat. Bohuţel, na můj vkus dost nevhodně, ale Van se chichotala a byla to pro ni sranda. Nechal jsem to být a uţ jsme pomaličku odcházeli, kdyţ si mě otec přivolal a zašeptal mi do ucha: „Nezapomeň, co jsem ti říkal o ţenských.“ Pro mne byla tahle věta krokem zpět. Myslel jsem, ţe uţ tyhle uráţky máme za sebou. Ale mlčel jsem. Vyvolávat konflikt teď jsem neměl v úmyslu. Jinak bych pokazil všechno, co mne teprve mělo ten večer čekat. A jen co jsme s Van vyšli z domu, jsem se jí za otce omlouval.

~ 182 ~

„Ale jdi, je fajn… Máš srandovního tátu, musí to být s ním zábava.“

Van byla kamarádka, ohromně dobrodruţně naladěná, ale občas mi připadala hloupoučká. Třeba teď. Ale chápal jsem, ţe nemohla tušit, co se za tváří mého otce skutečně skrývá. A tak jsem jen řekl: „Jo, to je.“ Kdyţ jsme vešli o dvacet minut později do tělocvičny, hrál se Shaun Baker a disko koule házela sklíčky prasátka na celou tělocvičnu. A tam, v růţku na protější straně, jsi stála ty. Červené šaty ti perfektně sekly, vyjímala se v nich tvoje linie těla.

~ 183 ~

Na hlavě jsi měla santovskou čepičku a z ní se ti po stranách leskly tvé černé vlasy. Byla jsi úchvatná.

Vanessa ten pohled zachytila, pustila se mé paţe a řekla: „Dobře se bav.“ Poděkoval jsem ji a dţentlmensky ji políbil ruku. Zatetelila se nad mou galantností, ale pak uţ jsi existovala pro mne jen ty. Pohledem jsem zamířil ke spojeným stolkům, které se tvářily jako bar, kde několik studentů nalévalo nealko do kelímků. Po chvilce jsi přišla a poručila si lehkou kolu. Já si vzal dţus, myslím. Kdo by si to pamatoval.

~ 184 ~

„Sluší ti to,“ řekl jsem, kdyţ jsme popošli dál od baru. „Oblíkla sis schválně šaty, které mám z tebe chuť hned servat?“ „Nejsi vůbec trpělivý, Thomasi,“ snaţila ses neusmát. „Nicméně, v obleku vypadáš jako skutečný dţentlmen. Je mi nesmírně dobře vidět tě takhle.“

Nadechl jsem se? Nebo se zrovna naparoval? „V deset se střídáme a pak mám hodinu pauzu.“ „Tak to máme štěstí, celou hodinu jen pro sebe,“ sledoval jsem dav a tvářil se přede všemi, ţe s tebou vedu jednu z těch nudných konverzací, jaké studenti s učiteli vedou.

~ 185 ~

„Potřebuješ na to hodinu?“ Nechtěně ses zachichotala. Puberťačka i v dospělosti. „Neprovokuj mě,“ naposledy jsem zhodnotil tvé křivky pohledem a pak raději odešel pryč.

~ 186 ~

Přísahám, neţ odbila na hodinách v tělocvičně desátá, uběhlo snad čtyřicet let. Domluvili jsme se, ţe na tebe počkám na parkovišti za školou, ale potřeboval jsem najít Vanessu, abych ji sdělil, ţe se za hodinku vrátím. Stála opřená o zeď u ţebřin a nad ní se skláněl zřejmě vyvolený pro tento večer. „Promiň, brácho,“ změřil jsem si ho. „Jen potřebuji Van, za chvíli ti ji vrátím.“ Řekl jsem jí, ţe se na hodinku vypařím ven, poděkoval ji za všechno a netušil, ţe se ten večer uţ nevrátím.

~ 187 ~

Na místě jsi byla dřív neţ já. Vypadala jsi překrásně. Zdviţený límec od dlouhého černého kabátu lemoval tvůj obličej a oči ti zářily vzrušením. „Ahoj, krásko,“ pozdravil jsem tě. „Ahoj, zvíře,“ laškovala jsi. Vyrazili jsme směrem od školy, cestou, kterou v tuhle noční hodinu nikdo nechodil. Pod nohama nám křupal čerstvý sníh a snášely se na nás pomaličku obrovské vločky. „Řekneš mi konečně, kdo byl ten záhadný muţ tehdy u tebe?“

~ 188 ~

Pobaveně ses zasmála, ale šla jsi s pravdou ven. „Byl to Jeremyho otec. Přijel tehdy a chtěl s ním strávit odpoledne. Nic víc.“ „Nevypadala jsi moc nadšeně.“ „Nebyla jsem nadšená. Vycházíme spolu dobře, v tom to není, ale… plány jsem měla jiné a kvůli němu je musela překopat.“ „Proč spolu nejste?“ „Ani jeden z nás to nechtěl. Vím, je to divné, ale i kdyţ oba Jeremyho zboţňujeme, nedokázali jsme spolu ţít.“

~ 189 ~

„Nedovolila jsi mu koukat se na večerníček?“ To tě opět rozesmálo a já se cítil dobře, ţe mám na tebe takový vliv. Bavilo mě dělat tě šťastnou. Líbilo se mi vidět tě šťastnou. „A co tvůj otec? Stále oukej doma?“

A tehdy jsem se zarazil, protoţe jsem netušil, co říct. Bylo vše oukej? Nebo jsme se vraceli do starých kolejí? „Popravdě, ani nevím, zdál se fajn, ale dnes byl… choval se divně, měl takové divné naráţky na Vanessu. Nevím, nelíbilo se mi to.“

~ 190 ~

„Slíbíš mi něco? Kdyby se cokoli stalo, řekneš mi to? Klidně okamţitě přijď. Nemůţe tě drţet. Nemůţe tě zastavit.“ „A co s tím ty uděláš, Taro?“ Povzdechneš si: „Neptej se. Prostě mi to slib.“ „Jsi hodná, ale poradím si sám.“ „Boţe, Tommy. A jak sis poradil do teď?“ „Nebudem to teď řešit, prosím.“

Zastavil jsem, otočil jsem si tě k sobě a pohladil ti vlasy. Spíše jsem z nich jedním pohybem sundal napadané vločky, ale dotýkat se tě mě uklidňovalo.

~ 191 ~

V tom ti jedna vločka spadla přímo na špičku nosu. Pousmála ses a utřela si ji rukou. „Mám tě hrozně rád,“ přiznal jsem. „Já tebe ne.“ Řekla jsi to tak jasně a tak bez rozmyslu, ţe jsem ti málem naletěl. Ale jelikoţ jsi měla co dělat, aby ses nesmála, pochopil jsem, ţe jsi mě jen škádlila. Líbila ses mi takhle. Člověk by řekl, ţe čím je starší, tím zevšední, ztratí smysl pro humor, unaví se. Ale ty jsi to všechno popírala.

~ 192 ~

Byla jsi veselá, dokázala ses chovat jako malá holka i jako dáma. Kolikrát jsem si nebyl jistý, kolik ti je vlastně let. Byl mezi námi sedm let rozdíl, ale naprosto jsi mi vyhovovala a připadala jsi mi, ţe jsi jako já. Přesně stvořená pro mě. Ţe jsme si rovni. Ţádný věkový rozdíl.

Procházeli jsme se ještě další půl hodinu a uţ jsme se museli pomaličku vracet. Bavili jsme se o všem. O filmech, o knihách, o budoucnosti, o snech, o tom, ţe ty jsi věřila na globální ochlazování a já málem vyletěl z kůţe, protoţe se samozřejmě děl přesný opak.

~ 193 ~

Nejlepší na tom všem bylo, ţe jsem tě po celou dobu drţel za ruku. Vedl jsem si tě vedle sebe. Uţ jsme se blíţili na místo, abychom se pro tento večer rozloučili. Špatně jsi snášela, ţe nade mnou nebudeš mít dohled po dobu vánočních svátků a já umíral z představy, ţe tě tak dlouho neuvidím. “Víš jak chutná sníh?" vzpomněl jsem si na Jeremyho, kdyţ chytal sníh do pusy.

"Ne." "Tak zkus chytit vločku na jazyk." Předváděl jsem ti jak. V tu chvíli jsi stála u mě. "Dáš mi ochutnat?” ~ 194 ~

Z toho polibku mi ještě teď mrazí po zádech. Proč jsme prostě nemohli zmizet? Navţdy… Spolu… Pryč… „To je neskutečný, co za svini z tebe vychovali!“

Odtrhli jsme se od sebe. Ten hlas bych poznal i mezi milióny. „Nazdar, Hutchinsi,“ ustoupila jsi jen trochu stranou a já v tu ránu oněměl. Téměř. Coţe? Nechápal jsem. Stačilo ale jen pár vteřin, abych se dovtípil, co tyhle vraţdedné pohledy otce a tebe znamenali. Vy jste se znali! O co tady šlo? „Ty mi prostě nedáš pokoj!“ supěl otec, směřujíc svůj pohled stále na tebe. „Co to má znamenat?“ dostal jsem ze sebe konečně.

~ 195 ~

Ale ty jsi pohledem stále neuhnula a dívala ses na otce, jako na úhlavního nepřítele. „To se mi snad zdá! Przníš mi kluka?“ ukázal na mne. Neustále si mě nikdo nevšímal. Jako by tohle nebyla moje hra, jako bych směl jen přihlíţet. „Proboha!“ „Nech si ty uráţky, Hutchinsi! Vzal sis léky? Nebo porušuješ nařízení? To by se mi moc nelíbilo zjistit, ţe se ti to vymyká z ruky.“ Léky? O čem to sakra mluvíš? Jaké nařízení? „Ty drţ hubu, ty čubko! Ty mi teď budeš zobat z ruky!“ Otec udělal krok blíţ. K tobě.

~ 196 ~

Nechtěl jsem, aby se tady cokoli vymklo kontrole. Zatímco jsi otci srozumitelně vysvětlovala, ať si dává bacha na jazyk, já zvýšil hlas zřetelným DOST!!! „Chci vědět, co se tu děje!“

Díval jsem se z jednoho na druhého. Konečně ses na mne podívala a ten pohled bolel. „Mám ti pomoc?“ pobízel tě můj otec. Vysloveně si uţíval onu skutečnost, ţe teď praskne jedno velké tajemství a bude se týkat tebe. „Taro?“ „Jak asi uţ tušíš, nejsem učitelka, Tommy.“ „To mi došlo.“

~ 197 ~

„Pracuji pro policii a zastupuji oddělení centra ochrany mladistvých.“ „Coţe?“ zamračil jsem se. „Jsem tady, abychom tě ochránili před tvým otcem. Mám tvůj případ na starosti od doby, co jsi nastoupil do léčebny.“ „Ty jsi… fízl?“ „Ne, ne! Jen pro policii pracuji. Neustále nám s otcem utíkáš, Tommy a… zajistili mi na škole fiktivní místo. Potřebovali jsme se dostat k tobě, abychom tě ochránili a ...“ „Bla bla bla bla bla…to stačí…“ chytil mě silně za ruku a táhnul pryč. „Pust mě. Chci to vědět.“ Trhnul jsem rukou z jeho sevření.

~ 198 ~

„Čeho se bojíš, Hutchinsi? Aţ mu řeknu, kde je jeho matka?“ „Moje matka pro mne neexistuje. Nezajímá se o mě. Nestará se.“ „A kdo si myslíš, ţe nás na to najal?“ téměř ses na mne rozkřikla. „Je mi strašně líto, ţe se k ní takhle stavíš, je to skvělá ţena. Dobře situovaná ţena. Ale hlavně, je to tvá máma, má o tebe strach.“ „Proč jsi mi tohle nikdy neřekla, Taro. Proč tahle komedie? Tyhle lţi?“ „A co jsem podle tebe měla dělat? Přijít hned první den, říct ti, ţe mě posílá tvoje máma, kterou nenávidíš,

~ 199 ~

ţe tě chce vidět a ţe já jsem od policie? Ten den bys Thomasi šel za otcem, pověděl mu o podivné učitelce a do týdne bys byl s ním zase pryč. Tommy, proboha, je to furt dokola.“ „Můţu se tě na něco zeptat?“ Rozpřáhla jsi ruce, protoţe jsi věděla, ţe osobně tenhle druh dotazu nemůţu vystát. Stála jsi tam plna očekávání, moţná se ti v oku i slza zaleskla, moţná to jen byla vločka, co se ti rozpustila na řasách. Potřeboval jsem vědět jediné. Bylo mi lhostejné, s kým a kde vlastně budu a kde vlastně skončím. Ničemu z toho jsem nerozuměl.

~ 200 ~

Ale nutně jsem chtěl vědět, jak dalece v tom všem sehrála role mých citů, které jsem k tobě choval. „Co všechno bylo součástí tady tohoto plánu? Co všechno?“ „Tommy, zlobíš se. Moţná bychom si mohli promluvit v klidu.“ „Pomluvit v klidu? Jakoţe někde u kafíčka mi řekneš, ţe to všechno byla jen hra? Jen honba za mým otcem? Já jsem se do tebe zamiloval, Taro.“ „Netvrdím, ţe to věci nezjednodušilo. Tím, ţe sis mě sám vyhledal. Ale nikdy jsem nezneuţívala toho, co jsi cítil. Taková já nejsem.“

~ 201 ~

Chtěl jsem ti to věřit, ale cítil jsem se děsně ublíţeně, ztraceně a zrazeně. Otec zcela určitě proţíval určité vnitřní potěšení nad tragédií, která se tu – pro mne - odehrávala. Přistoupila jsi ke mně a k mému překvapení jsi mne prostě objala. Byla jsi odvrácená hlavou směrem od otce a tak jsi mi zašeptala do ucha: „Prohledej mu věci.“

Pak ses odtáhla, řekla: „Jednou mi odpustíš.“ Otočila ses na půl k otci a vyslala varování: „Ještě jsem neskončila. Dej si na mě pozor.“

~ 202 ~

„Na tvým místě bych byl s výhruţkami opatrný.“ A pak jsi odešla směrem ke škole. A po pár krocích ses rozběhla.

A já se za tebou díval a říkal si, ţe ještě před malou chvílí to bylo na tomto místě, kde stojím, naprosto perfektní. A pak nám do toho vstoupil můj otec, který mě teď přímo rodičovsky poplácal po ramenou. „Co jsem ti říkal synku? Děvky!“

~ 203 ~

Ţivot bez tebe mi nedával smysl. Slova, která jsi řekla, mi rezonovala v hlavě. Škola skončila, ty jsi odešla a mně tady opět zůstalo jen pusto. Ohromná spoušť ve formě nicoty. Občas jsem si prohlíţel jizvy na předloktí a občas je jen tak drţel, jakoby znovu krvácely. Moţná jsem si kdysi chtěl pohrát se štěstím a vyzkoušet, zda by nebyl lepší neţivot. Ale odchod Jane tehdy byla jen malá a poslední kapka, která mne ke svým činům donutila. Měl jsem spoustu času a neměl čím zaměstnat mozek. Kdyţ uţ jsem chtěl číst, nesoustředil jsem se.

~ 204 ~

Čím dál víc a hlasitěji se ozývala jednotlivá slova, která jsi v onen večer pověděla. Co jsi to říkala? Léky? Porušování nařízení? Hledá mě matka? Přes policii? Proč? Proč ne přes otce? Přece by mi to dal vědět. Nebo ne?

Nebo ne?

~ 205 ~

Jsou tři hodiny odpoledne. Den před Štědrým večerem. Otec musel ještě pracovně odjet a já zůstal doma. Netušil jsem, kde začít, ale jedno bylo jisté. Kdyby zjistil, ţe se mu hrabu v osobních věcech, zabil by mě. Do šuplíků a skříně jsem měl vţdycky přísný zákaz. Pokud měl nepořádek na stole, neexistovalo, ţe bych mu ho uklízel.

Nikdy mne ani nenapadlo, tohle pravidlo porušit, ale potřeboval jsem zjistit, kde vězí pravda a kdo tady lţe.

~ 206 ~

Čím více dní od osudného večírku ubíhalo, tím více na mne dopadaly myšlenky a já si všechno, co bylo vyřčeno, přehazoval jako lopatou. Zprava doleva. Netušil jsem, co vlastně hledám, ale pronásledoval mne tvůj hlas. Prohledej mu osobní věci. A pak, v jednom z šuplíků plných papírů, jsem našel krabičku prášků. Normálně bych je přešel, ale teď jsem se na ně zaměřil. Antipsychotika. Pobyt v léčebně mě naučil jedné věci. Uţ mi bylo jasné, proč ty změny nálad a výbuchy agrese. Můj otec se léčil na maniodepresivní psychózu.

~ 207 ~

Někdo zrovna ve tvém domě stěhoval nábytek, takţe jsem vyuţil otevřených dveří, které kdosi zaklínil kouskem klínu a utíkal za tebou. Výtah byl obsazen, tak jsem vyběhl schodištěm, abych byl co nejdříve u tebe. Přiběhl jsem udýchaný a musel být blázen, pokud jsem čekal vřelé přivítání, otevřenou náruč a hromadu polibků. Namísto toho na mne čekala ledová sprcha. Stěhovala ses. Byly to tvoje věci. „Taro?“ zavolal jsem do bytu. Téměř okamţitě jsi přišla.

~ 208 ~

„Co tady děláš?“ „Ty odcházíš? Kam odcházíš?“

Sklopila jsi hlavu a kouskem hadru, který jsi drţela, sis utírala špinavé ruce od úklidu. „Nechoď. To… to nemůţeš! Nějak to vyřešíme,“ prosil jsem pohledem. „Je konec, Thomasi!“ vyhrkla jsi ze sebe. Nemohl jsem uvěřit tomu, co mi říkáš. Moţná ani ty sama ne. Zvedla jsi ke mně své smutné oči a těmi slovy atakovala znovu. „Je po všem. Je konec!“

~ 209 ~

O lásce pro Taru

~ 210 ~

Láska – má chuť okamţiku Láska – jak voják ve výcviku Láska – přikrytá zhoubnou touhou Láska – trvala chvíli pouhou Lásko – líbat tě bez přestání Lásko – nedbat na varování Lásko – strachem mi srdce svíráš Lásko – ať mne nikdy neodmítáš Lásko – s tebou se celý chvěji Lásko – miluj mě, to si přeji Lásko – tvůj dech mi tady schází Lásko – dostáváš mne do nesnází Lásko – bez tebe zmírám ţárem Lásko – jak orel nad stoţárem Lásko – přivést tě do extáze Lásko – svést tě na oběţné dráze Lásko – omamná vůně tvých vlasů Lásko – nedá se zvyknout na tvou krásu Lásko – jsi nezkrotná jako vítr Lásko – krve jsem ztratil litr Láska – je slovo ve slovníku Lásku – nenajdeš na chodníku

~ 211 ~

~ 212 ~

P O D Ě KO VÁ N Í Moc ráda bych poděkovala svému příteli, který mne při psaní podporoval a napsal nádhernou závěrečnou básničku. Také svým dětem, které mne alespoň v noci nechaly klidně spát a dokončit tuhle věc ☺ Určitě patří dík té, která se to pravděpodobně nikdy nedoví, spisovatelce Lise Shroeder, která mé psaní velmi ovlivnila a pomohla mi najít sama sebe. A pak děkuji i blogerkám Adelle, KejBí a Madţgy, ţe se ujaly premiérového čtení Outsidera a pomohly mi opravit překlepy a chyby v textu, které já uţ prostě neviděla. Moc děkuji!!!

Nikki.

~ 213 ~

Název: Outsider Série: Tommy & Tara, 1. díl Foto a návrh obálky: Kristina Čechová Text: Nikki Finn aka Kristina Čechová Báseň: Tomáš Vymazal c) 2014 Všechna práva vyhrazena!

~ 214 ~