Tomáš Garrigue Masaryk, Republika Československá a idea České republiky Pavel Kopecký, Vysoká škola polytechnická, Jihlava, e-mail:
[email protected] KOPECKÝ, Pavel. Tomas Garrigue Masaryk, Czechoslovak Republic and the idea of the Czech Republic. Individual and Society, 2012, Vol. 15, No. 3. Bequest of complex personality of Tomas Garrigue Masaryk is still a topic of discussion today and remains actual. First of all, the importance of his political function, and how his main area of interest became Czechoslovakia. Tomas Garrigue Masaryk. Czechoslovakia. Czechoslovac Republic. Czechoslovak nation. Central European history. Political philosophy and sociology. Vznik České republiky nebyl bohužel výsledkem hledání a nalezení ideje, jako se to stalo v případě Republiky československé roku 1918, nýbrž následkem čirého a v podstatě pokleslého pragmatismu. Což je na posledním výhonku „balkanizace“ střední Evropy poněkud znát. Pikantním pak můžeme shledat, že hlavní „duchovní“ otec zřízení ČR (jež se zrodila tváří v tvář pokračující evropské integraci), a současně odpůrce masivní veřejné podpory kultury či ochrany přírody, stávající první občan, pravidelně verbálně bojuje za obranu hodnot českého národa. Entity natolik vnitřně dezorientované, že mluvit dnes o nějaké verzi masarykovské „české otázky“ nebo o vůdčích, všeobecněji přijímaných domácích hodnotách a podobně, působí v lepším případě „nevhodně“. Přitom novodobá česká státnost trvá již déle než meziválečné Československo a její existence je v podstatě odvozeninou předchozího státního útvaru. Všechno to má své logické důvody. Za nejdůležitější považuji fakt, že československou a českou státnost nesmírně silně poznamenal dravý vývoj 20. století. Zatížený neustálým ostrým vymezováním se vůči předchozím podobám uplatňování veřejné moci. Přičemž neexistuje dostatečně dlouhá kontinuita. Právě to, po čem toužil Tomáš Garrigue Masaryk (1850 – 1937). Jeho stát se svými myšlenkovými kořeny jej o mnoho nepřežil a také poválečná obdoba již hodně jiné Československé republiky rychle ztratila státoprávní svébytnost v pravém slova smyslu. Pád režimu KSČ a rozdělení společného státu Čechů a Slováků po Listopadu 1989 v éře globálního kapitalismu nás přitom vybízí k návratu zpět: k novému hledání identity obou společenství. Záležitostí tolik potřebných pro menší pospolitosti ve sjednocující se Evropě a světě, pro nějž se začíná užívat sousloví „asijské století“. Zrození československé státnosti bylo výsledkem řady složitých procesů, které vyvrcholily první světovou válkou. Z hlediska Tomáše Garrigua Masaryka se jednalo o konflikt demokracií (Dohoda) s teokraciemi (Ústřední mocnosti). Vypuknutí tohoto konfliktu bývá označováno za konec „dlouhého“ 19. století a na jejím konci se někdejší svět ocitl v rozvalinách. Doslova i přeneseně. Došlo k obrovským i nebývalým ztrátám na životech, majetku, kulturních památkách. Najmě „starý světadíl“ se dostal na jakési existenciální rozcestí.
Důsledkem toho byly pochopitelně i zásadní změny duchovní, k nimž mimo jiné náleží prudká politická radikalizace. Především vznik a rozvoj takzvaných politických náboženství. Jejich nejviditelnějším a pro budoucnost nejvýznamnějším projevem byla bolševická revoluce se svým sociálním inženýrstvím a totalitním chápáním společnosti. Obdobně můžeme mluvit o nástupu nejprve fašismu a poté nacionálního socialismu. Přestože mezi zmíněné radikální složky politického spektra nelze klást rovnítko (v českém prostředí se tento jev stále poměrně nezřídka – hlavně z důvodů politického boje – vyskytuje), nelze ani popřít, že ultralevicové i ultrapravicové ideje první poloviny 20. století mají mnohé společné. A že hluboce ovlivnily středoevropský prostor, kde se s nimi také nemálo výsostných intelektuálů identifikovalo. Například jeden z nejvlivnějších filozofů minulého věku, Martin Heidegger (1889 – 1976), byl po jistou dobu příznivcem hitlerovských nauk a nikdy toho, alespoň veřejně, nelitoval. Zcela jiné pojetí společnosti vyznával širokými styky a poznáním společenských procesů v nejdemokratičtějších státech ovlivněný Tomáš G. Masaryk. První prezident Republiky československé, státník a proti zmíněnému rektoru univerzity ve Freiburgu za NSDAP málo významný filozof. Člověk, který se za katedrového filozofa výslovně odmítal označit celý život. Své poučené, více vědními a uměleckými obory ovlivněné názory užíval spíše k praktické aplikaci ve veřejném životě a při formování ČSR. Což mu vyneslo lichotivé přízvisko „filozof na trůně“ (za něj byl do té doby vždy označován římský císař Marcus Aurelius či pruský král Bedřich II. Veliký). Nepochybnou složkou extrémních pravicových doktrín, které TGM vždy odmítal a kritizoval (ostatně nepřijímal extremismus jako takový), je i nacionalismus. Paradoxním faktem se jeví, že stál i u zrodu naší 1. republiky, a tím pádem u Masarykova prezidentství. Československo tedy bylo konsekvencí růstu naposledy zmíněného druhu uvažování, jenž měl své kořeny přinejmenším na počátku předchozí epochy. Jeho katalyzátorem byla například Velká francouzská revoluce. Nebo napoleonská tažení, jež vyvolala rozmach německého vlastenectví či nacionalismu. I touhu po sjednocení Německa. Tudíž tendencí, na něž pochopitelně reagovalo, vlastně nemohlo nereagovat též hospodářsky a kulturně tehdy slabší české prostředí. Postupný vzestup uvědomění si češství (hluboko do 19. století nesamozřejmého) vedl krom jiného ke komplikovanému hledání duchovně-politických hodnot, na nichž by mohl obrozený český národ stavět svou plnohodnotnou existenci. Tomáš G. Masaryk, pro své „obrazoborecké“ aktivity – týkaly se zejména domácích národních tradic a stereotypů – dlouho jen mimořádný profesor české odnože Karlovy univerzity, se do tohoto procesu rovněž zapojil. Navázal najmě na historika a politického myslitele Františka Palackého (1798 – 1876). Rozumáře taktéž většinou vzdělávaného mimo české milieu (!), a to v tehdejších Horních Uhrách. Ve spisech z konce 19. století TGM pozvolna nastiňuje svou koncepci „české otázky“, když kritizuje dobovou malost našeho prostředí a velmi pozitivně hodnotí velikány Jana Husa nebo Karla Havlíčka Borovského. Hovoří o smyslu českých dějin, což následně zažíhá rozsáhlý, dodnes nezcela ukončený historiozofický spor. Zdůrazňuje proud české „humanity“ v dějinách, která se mu do značné míry propojila se socialistickými hodnotami. Pochopitelné je proto jeho sbližování se stranickou levicí. Hlavně s reformními, od ortodoxního marxismu ustupujícími proudy sociáldemokratismu. Zhruba do této doby spadá též jeho ostrá kritika antisemitismu, o mnoho let později významně zužitkovaná při Masarykově „vlastizrádném“ tažení vůči Vídni. Ale rovněž i jeho mnohdy opomíjená víra ve smysluplné prohlubování české autonomie v postupně se liberalizující dualistické monarchii.
Spolu s ustavením Československé republiky, na němž má TGM (ruku v ruce se svým významným pokračovatelem Eduardem Benešem nebo tragicky zemřelým Slovákem M. R. Štefánikem) lví podíl v podstatě geniální politickou propagandou, se zcela mění celá centrální Evropa. Na základě ne vždy dobře domyšlených plánů a myšlenkových konstrukcí dochází k její „balkanizaci“. Meziválečné Československo nicméně přivítala jak drtivá většina „Národa československého“ (uvědomme si, že samo o sobě jako by „přinášelo“ mír), tak vítězné mocnosti. Uvažováno bylo o „Švýcarsku střední Evropy“, mravním vzoru pro ostatní společenství. Mělo se jednat o naplňování duchovně založené humanity, o takzvanou socializaci samostatného prostoru Národa československého a jeho kulturní otevřenost světu. Tedy vlastně o přání učinit z „české otázky otázku světovou“. Vytvořit tím mimochodem jakousi „intenzivní“ alternativu k „extenzivní“ státoprávní koncepci Karla Kramáře (1860 – 1937), stoupence vlády ruského cara. Masaryk se tehdy do jisté míry vrátil ke svým akademickým počátkům, kdy se během studií filozofie a klasické filologie na Vídeňské univerzitě zabýval antickým mudrcem Platónem. Autorem význačného spisu o ideálním státě (obci). Zajímavé pak je, že samotný univerzitní text – na rozdíl od nepříliš pochvalných posudků – se nezachoval. Nicméně zatímco Sokratův nejlepší žák při nastolování dokonalého zřízení trpce neuspěl, první prezident ČSR stanul v daleko lepší pozici. Získal si takovou autoritu vně i uvnitř nově ustaveného státu, že měl až do své dobrovolné abdikace zaručenou fakticky doživotní prezidentskou roli. Pro značný segment obyvatelstva se dokonce stal idolem, mravním vzorem. Jakousi náhražkou předchozí korunované hlavy státu, takříkajíc uctívaným „republikánským císařem“. Masaryk se v celé řadě aspektů vymezoval vůči předchozí vládní formě. Například prosadil svou už dřívější kritiku srůstání náboženství s politikou, čímž jasně odmítl předchozí austrokatolicismus, důležitou oporu Říše rakousko-uherské. Přesto však lze tvrdit, že jeho představa demokracie do určité míry religiózní rozměr má a jejím důležitým pilířem je výchovně-vzdělávací proces. Razící odmítnutí tzv. titánství a bojující též proti duchovní krizi nebo vyprazdňování moderního člověka. Jde proto do značné míry o záměr navazující na Komenského představu vševýchovy a všenápravy. Koncepci čelící dynamickému meziválečnému prostředí, v němž se mimo jiné prosazují mnohdy nebezpečná politická náboženství. Především fašismus, nacismus a komunismus. Politické nauky, jež mají ambice vše beze zbytku objasnit a osobují si stanovovat zákonitosti vývoje, na jehož vrcholném konci jsou samozřejmě ony samy. Doktríny, které následně získávají klíčový vliv na vývoj Masarykova největšího díla – samostatného československého státu. Celku sice fakticky zmizelého po Mnichovské dohodě z roku 1938, ale pro českou i slovenskou pospolitost stále klíčového. Navazujeme na něj v nespočtu ohledů, tudíž je potřeba stále znovu věcně zkoumat počátky a raný vývoj naší moderní samostatnosti. Bránit se tomu, aby byla zapomínána, popřípadě pojímána jakožto historická floskule. Podivuhodný majestát prvního „prvního občana“, v němž se kloubila náboženská víra, nemarxistický socializmus a pozitivizmus, se následně přenesl na jeho následovníky v úřadu. Přičemž význam má očividně dodnes, sedmdesát pět let po úmrtí TGM. Tento státník (obklopený vysloveným kultem osobnosti) získal též možnosti, jak s tichým veřejným souhlasem veřejnosti překračovat své ústavní pravomoci. Což je jev dodnes v ČR bohužel taktéž „napodobovaný“… Především Masarykův neformální vliv na život našeho meziválečného státu měl i svou symbolickou tečku: ani ne do roka od jeho skonu navždy zmizelo i Československo v té podobě, jakou pomáhal budovat. Změnilo se hranicemi, obyvatelstvem – a hodnotami.
Literatura a prameny: FISCHER, Josef Ludvík. Krise demokracie. Kniha prvá. Praha : Univerzita Karlova v Praze, nakladatelství Karolinum, 2005, s. 361. HAVELKA, Miloš. Dějiny a smysl: obsahy, akcenty a posuny „české otázky“ 1895 – 1989. Praha : Lidové noviny, 2001, s. 203. HAVELKA, Miloš. Spor o smysl českých dějin: 1895 – 1938. Praha : Torst, 1995, s. 867. HAVELKA, Miloš. Spor o smysl českých dějin: 1938 – 1989. Praha : Torst, 2006, s. 723. HRUBEC, Marek – BÁRTA, Miloš (Eds.). Dějiny českého a československého sociálnědemokratického hnutí. Praha : Masarykova dělnická akademie – Brno : Doplněk, 2006, s. 192. KAUTMAN, František. Masaryk Šalda Patočka. Praha : Evropský kulturní klub, 1990, s. 94. KOHÁK, Erazim. Domov a dálava: kulturní totožnost a obecné lidství v českém myšlení. Praha : Filosofia, 2009, s. 422. KOPECKÝ, Pavel. TGM a „balkanizace“ střední Evropy. In: Revue Politika, roč. 10, 2012, č. 7-8. MASARYK, Tomáš Garrigue. Ideály humanitní: a texty z let 1901 – 1903. Praha : Ústav T. G. Masaryka, 2011, s. 519. MASARYK, Tomáš Garrigue. Jan Hus: naše obrození a naše reformace. Praha : Jan Kanzelsberger, 1990, s. 163. MASARYK, Tomáš Garrigue. Karel Havlíček: snahy a tužby politického probuzení. Praha : Ústav T. G. Masaryka, 1996, s. 381. MASARYK, Tomáš Garrigue. Moderní člověk a náboženství. Praha : Masarykův ústav AV ČR, 2000, s. 222. MASARYK, Tomáš Garrigue. Palackého idea národa českého. Praha : Čin, 1947, s. 67. MASARYK, Tomáš Garrigue. Politika vědou a uměním: texty z let 1911–1914. Praha : Ústav T. G. Masaryka, 2011, s. 575. MASARYK, Tomáš Garrigue. Světová revoluce: za války i ve válce 1914 – 1918 / vzpomíná a uvažuje T. G. Masaryk. Praha : Masarykův ústav AV ČR, 2005, s. 639. NEUDORFLOVÁ – LACHMANOVÁ, Marie. T. G. Masaryk – politický myslitel. Praha : ARSCI, 2011, s. 254. NOVÝ, Lubomír. Filosof T. G. Masaryk: problémové skici. Brno : Doplněk, 1994, s. 156.
NOVOTNÝ, Zdeněk. Korektiv Masarykovy filosofie. Praha : Filosofia, 2011, s. 178. OPAT, Jaroslav. Masarykiana a jiné studie II. Praha : Ústav T. G. Masaryka, 2006, s. 227. SOUBIGOU, Alain. Tomáš Garrigue Masaryk. Praha – Litomyšl : Paseka, 2004, s. 451. ŠÁMALÍK, František. Úvahy o dějinách české politiky: od reformace k osvícenství. Praha : Victoria Publishing, 1996, s. 304.
Tomas Garrigue Masaryk, Czechoslovak Republic and the idea of the Czech Republic Bequest of complex personality of Tomas Garrigue Masaryk is still a topic of discussion of today, so speaking actual. First of all, of course for the importance of political function of Tomas Garrigue Masaryk, its main area of interest became Czechoslovakia. Today there are tendencies forget or belittle her long duration, and yet it is a crucial era for the development and continued existence of Czechs and Slovaks. They were initially united in the Czechoslovak nation, the main builders of democratic Czechoslovak Republic.
