Masaryk, Tomáš Garrigue Palackého idea národa eského. ZOb. fcmj

Masaryk, Tomáš Garrigue Palackého idea národa

eského

DB ZOb fcMj

T. G.

MASARYK:

PALACKÉHO s IDEA s

NÁRODA ESKÉHO

PRAHA Knihkupectví

GROSMAN A SVOBODA

nakladatelství

1912

Cena jO

h.

Masarykovi k60.narozeninám

T. G.

Nádhernou dali

E.

Herben

tuto

Beneš,

publikaci Frant.

a Fr. Krejí.

Drtina,

Jan

Obsahuje práce

etných uenc, politik :

uspoá-

a spisovatel

domácích, slovanských

i

cizích.

:

Kresby a knižní úprava od A. Kašpara

Cena 20 ::

kožené

korun,

vazb 30

Nakladatelství v

Praze

II.

v anglické

korun.

-

Grosman a Svoboda

Ferdinandova tída

40

a

IV.

237.

PALACKÉHO IDEA

NÁRODA ESKÉHO. Napsal

T. G.

MASARYK.

rv

"

MTCRQFÍU rry OF T LIBRARY fER NEGATIVE NO.

PRAHA KNIHKUPf knihkupectví

GROSMAN A SVOBODA 1912

nakladatelství

JJIÓ Pj Mi

TISKEM EDVARDA LESCHINGRA V PRAZE.

OBSAH. Str.

Úvod.

Palackého

»dílo

celého

živobytí«:

5

eské I.

II.

historie Filosofie eských djin:

Vyklad

eské

Bratrství

...

Idea humanitní

9 l5 20

Naše reformace a obrození Palackého program politický: Idea státu Ra25 kouského 33 V. Nejednotnost politického programu Palackého 34 VI. Uení o stát III.

IV.

.

VII. VIII.

IX.

Uení

o národnosti

Program sociální Malý národ politikou

Doslov.

Bažení po

kulturní

nekoneném

35 38 39 48

Digitized by the Internet Archive in

2011 with funding from University of Toronto

http://www.archive.org/details/palackhoideanOOmasa

UVO. V pedmluv k poslednímu dílu svých Djin národa eského Palacký, rozhlížeje se po svém *díle celého živobytí«, ukazuje strun na hlavní obsah našich djin: Cechové »snad ped asem« pokusili se jako národ malý o úkol veliký sami o vymanní ducha lidského ze stedovké autority i musili pro to po dvakrát podniknout veliké boje; válkami husitskými vymohli si uznání svého jiného reforpesvdení, válkou ticetiletou podlehli mace násilím potlaena. »Od té doby obdrželo vrch to zdání, že djiny eské XV. a XVI. století byly vesms poblouzením, kteréhož litovati, za které se stydti slušelo. Reakce všeobecná a nelítostná zachvátila všecky památky života duchovního epochy té; spisy po ní pozstalé jmíny za jed nebezpený, a protož vyhledávány a nieny po více než celé století napoád; a co náhodou nepodlehlo lítému fanatismu, zmaeno neteností potomkv. « »Za takovýchto smutných pomr, v dob, kdy pevládala myšlenka, že lépe bylo utopiti ony události v moi zapomenutí, nežli rušiti jimi hluboký poklid pozdjšího vku«, Palacký podjal se své životní práce napsat národu svému djiny a zejména vypsat onen

—

—

—

5

veliký úkol doby husitské, nebo »na lepším nežli posavad vzdlání a vylíení epochy té, jakožto vrcholu eských djin, nejvíce záleží«. Djinami svými a práv djinami své doby nejvtší národ se vzpamatovat; vždy »ani v dob nejhlubší své kleslosti nepestával by žízniti a práhnouti po djinách svých, obraceje zení k nim, co ke svaté kotvici pi hrozoucím utonutí«. Pál si ovšem Palacký, aby jeho dílo životní, »ukonené sice, ale nikoli dokonané«, mladšími djepisci bylo dovedeno až do doby novjší. »Já jen z té duše peji a pána boha prosím, aby milovanému a po

ml

asy nad jiné tžce zkoušenému národu našemu co nejdíve dostalo se vrného zrcadla vevšecky

škeré jeho minulosti, ku pouení, spamatování a otužení se v bytu svém, by vždy kráel po cestách pravdy a práva, i aby nepýchal ve zdaru, aniž kdy

zmálomyslnl ve protivenství. « Toho pouení, spamatování a otužení nedosáhneme poznáním všech jednotlivostí a podrobností historických, nýbrž pochopením jejich smyslu. Všichni velicí historikové neproslavili se pouze vyliováním událostí a sehledáváním dokument, nýbrž také a pedevším výkladem tch událostí a dokument. A také Palacký v tom byl veliký, že uml nám povdt, co naše historie nám a svtu znamená, co je její smysl, její idea, ab3r chom užili slova, jehož Palacký sám upotebil, vystihuje smysl celého státu Rakouského. I kdyby nám toho Palacký neíkal výslovn, co je vrcholem našich djin, každý i sebe netenjší tená eských djin zamyslí se nad tím faktem, že hlavním obsahem našeho vývoje od dob

6

Karla IV. až do konce minulého století je idea náboženská. Za Karla hnutí reformaní se poíná a vrcholí, jak Palacký íká, v dob husitské; válkou ticetiletou jeví se úpadek z toho vrcholu, ale obsah ovládá ji idea nábotéto doby úpadkové je týž ženská, jak eeno, až do konce minulého vku: 1775 byly ješt boue náboženské, jimž Marie Terezie musila ustoupit. Císa Josef II. uznal konen svobodu náboženskou. Tak v djinách našich po tyi století idea náboženská byla ideou vdí. Tato idea je hlavním obsahem tchto našich djin, jí vyerpává se smysl Je možná, aby naší minulosti. Jen minulosti? další náš vývoj od konce minulého století byl dostal obsah docela jiný a nový, než kterým národ žil tyi století pedchozí? Je možná, aby národ žil duší dvojí? Nikoli. Naše t. zv. obrození je piroze-

—

—

ným

a

dsledným pokraováním doby dívjší

a

navazováním na ideu a ideály naší reformace. Navazováním ovšem nedokonalým a nehned uvdomlým. Ale naše obrození daleko není dovršeno, ješt jsme toho daleci, abychom se našimi djinami, jak Palacký to chtl, náležit pouili, zpamatovali a utužili; ale pokud jsme to již vykonali, vykonali jsme to hlavn tím, že jsme si uvnám domovali úsilí reformaního, smysl že zejména

je

Dobrovský, Kollár, Šafaík, Palacký, Havlíek, Smetana celým svým snažením životním odhalovali ten velký úkol, kterého se naši odvážili reformací. idea obrozenská je idea naší reformace. Pomry se zmnily, podrobnosti a formy jsou jiné, ale hlavní smysl a

pedkové

cíl

Vdí

zstal týž. 7

Tento

cíl

objasnit

—

to bylo

—

Palackého dílem

Program Palackého tof vyložení smyslu našeho národního úsilí. Program Palackého nevyerpává se tím oním návrhem konstituním, tím oním návrhem jazykovým; program Palackého hledat musíme v tom jeho »díle celého živobytí«, ve životním.

výkladu naší

historie.

I.

vdí

ideou naší historie je otázka náJestliže boženská, není tím eeno, že tato naše otázka vyerpává se pro nás stránkou theologickou. Máme o tom pouení od Palackého samého. V téže dob, kdy Palacký dopisoval historii hnutí husitského, se strany klerikální H 6 f e r tuto slavnou dobu naši odsoudil po zpsobu starších odprc, o nichž teme v uvedené práv pedmluv. Proti Hóflerovi Palacký napsal spis, který sám se1

bou, pravdou dané látky historické stal se »apologií Husa a jeho pívržencm A v této apologii Husov Palacký nám praví, že mu jako historikovi nebží o stránku jen theologickou, nýbrž více o mravní a

»Mlo ono hnutí vbec význam a oprávnnost mravní nebo ne?« Touto otázkou po významu a smyslu nejdležitjší doby naší historie Palacký pirozen musil si pedevším ujasnit problém náboženský vbec. To Palacký uinil záhy, díve než se podjal svých národní:

prací historických.

Hned v láncích o krasovd (1820 a násl.) Palacký nám podává své hlavní filosofické pojmy a zejména vykládá tu svou ideu náboženskou. Ve vší strunosti dá se shrnout málo slovy: 9

Základem a posledním cílem všeho iidského »moc naše životní usiluje koje »božnost«

snažení

nen —

:

k božnosti«; božnost však je »jakoby srodnost a podobnost boha, ili úastenství pírody boží a obraz bytu božského ve lovku«, je »obsah jestotný (= vcný, nejen formální) všech konených ouelv života duchovního«. Tuto svou ideu Palacký provádí svou historií

eského národa.

V souhlase s touto základní ideou Palacký v duchovním vývoji celého lovenstva a jednotlivých národ vidí uskuteování té vdí idee náboženské. Jako jiní novjší historikové a filosofové djin vidí práv v historii každého národa vypracovávání duchovního života zpsobem svým zvláštním. Jak národ náš tomuto úkolu dostál tof obsahem celých djin Palackého. Strun filosofii eských djin vyložil ve zmínném spise proti

—

Hóflerovi:

lovk

od pírody víry tak nutn potebuje jako poznání: a jako ve všech oborech, ve víe náboženské, rozhoduje autorita nebo svobodný rozum. Uruj ef protiva autority a svobodného rozumu všeliké lidské myšlení a chtní. Náboženství autoritativní typicky se vyvinulo v katolicismu, v protestantismu máme typ druhý, náboženství rozumové. Protestantism vyvinul se pirozen z katolicismu a proti nmu. Katolicism totiž porušil asem isté uení kesanské, o Palacký je pesvden, že samo v sob staí lovenstvu na všech stupních vzdlání a že mu postaí Porušení to stalo se smrem dvojím. hierarchie, uchvátivší asem všecku autoritu církevní. i

bu

nmž

vn.

Pedn

10

jednostrann se opírala o dogma, zanedbávajíc vykládá mravní správu životní. Uení Kristovo podobn jako Tolstoj po stránce spekulativní neboli theologické jako po stránce praktické neboli mravní bylo nad míru prosté, zárove však vznešené a populární a obzvlášt praegnantní; nebylo v odporu k rozumu naopak, bylo rozumu nejvyšším projevem. Ale proto, že každé uení, aby se chránilo a podávalo, potebuje zvláštních orgán, vznikl pirozen zvláštní stav náboženských uitel, knží; z toho pak vyplývá, že uení se vyvíjí dále a jak se dá oekávati, bude se vyvíjet smrem pokazil anthropomoríickým. Anthropomorfism v stedním vku také uení Kristovo. Církevní hierarchie v mla s poátku svou pevahu ve

—

—

i

—

ím

svém uení a uitelství, ale zneužila uení Kristova k panství svtskému podle zpsobu staroímského. Kristovo pikázání lásky k bohu a bližnímu ustupovalo poád více složitému uení dogmatickému; láska k bohu a bližnímu platila nežli pochopení spletitého uení církevního. Kristova touha po království božím v podstat je to, co nová filosofie

mén

zove bažením po nekoneném

— kanónem

dogma-

Hierarchie takto vládla svtu kea papežové již již byli by se stali druhem

tiky to nebylo.

sanskému kesanských dalaj-lám, kdyby v kesanství

sa-

mém

nebylo léku: svobodného rozumu. Druhé porušení istého kesanství stalo se v katolicismu znanou zkažeností mravní. Proti tomuto dvojímu porušení pravého kesanství oposice v církve samé nestaila, ást kesanství musila se postavit mimo panující církev to providenciální poslání protestantismu a

ln

—

11

pedevším tedy naší eské reformace. Proti autorit církve ímské postavila se církev, prohlašující svobodu rozumu vázaného pouze Písmem.

Kesanský svt takto byl rozpoltn. Palacký však v tomto dualismu náboženském a církevním (je vidt, že ve svých nejintimnjších myšlenkách na pravoslavnou církev nemyslí) vidí veliký a spasný historický vývoj vývoj ten, vykládá, odpovídá dualismu ducha lidského. Jedni nadáni jsou duchem více aktivním, druzí více passivním; jedni jsou samostatnjší, druzí následují cizí vedení; jedni dají se autoritou urovati mén, druzí jí potebují více tomuto pirozenému zákonu polarity, jenž ve všech organických útvarech zpsobuje protivu principu mužského a ženského, odpovídá církevn ;

—

a nábožensky protestantism a katolicism.

Palacký postehuje v protestantismu XVI. vku taktéž vady, pes to, že jej pokládá za nutný stupe dalšího vývoje nadkatolického. Vidí v reformaci jednostranný odpor proti principu autoritativnímu: proti upílišenému duchovnímu despotismu ímské církve vznikl protest taktéž upílišený, ponkud anarchický. Proto Palacký se domnívá, že svtový historický proces, zahájený protestantismem, dávno není ukonen. Protestantism totiž svými církvemi, akoli prohlašoval svobodu badání, utkvl taktéž na autorit, speciáln na autorit svých hlavních dvou konfessí (augšpurské a švýcarské); avšak podle svého principu protestantism musí pipustit další vývoj rozumové kritiky a

zejména musí pipustit, aby tato kritika oišovala pravé uení Kristovo od anthropomorfismu. jehož se theologie protestantská,

12

tebaže v

míe

menší

práv tak dopouští, jako církev ímská. Palacký nevidí podstatného rozdílu, pipustíme-li v djstvu zázrak jeden nebo zázrak sta a tisíce. Proto protiva katolicismu a protestantismu, jak se ustálila v reformaci XV. a XVI.

—

eské

a západní vývojem dalším. Zatím, než se

koneného,

vku

—

tedy v reformaci

není úplná, dokoná se teprve

lovenstvo

dovine toho stupn

pomrn

nedokonalý katolicism a protestantism mají se snášet, ne potlaovat; katolicism protestantismem se polepšil a naopak zase protestantism svobodou rozumu náboženství také poškozoval a práv proto mají se vzájemn doplovat a pronikat co nejvíce. I kdyby se lidstvo svého cíle nedovinulo, Palacký spokojil by se piblížením k nmu. nikdy nepestane být smsicí dvou svt: dychtí po nekoneném a povznáší se k tušení boha, zárove však je také otrokem hmoty. Mezi tmito dvma protivami jsou nesíslné stupn, odpovídající subjektivním potebám rzných individuí. Hovt potebám je úkolem katolicismu jako protestantismu a proto vzájemná snášelivost, ne válka mla by být jejich heslem. by závodit svými blahodárnými úinky dokonalým není ani jeden, ani druhý. Palacký vidí mezi katolicismem a protestantismem menší protivu nežli mezi vírou a hrozící nevrou a proto opt a opt žádá snášelivost. »Už te každý katolíkem není, kdo zapsán je do katolické matriky a na mši chodí, jakož není každý protestantem, kdo neuznává papeže a ho neposlouchá, a protestantští jesuité, nikoli zídcí, v niem nezadávají Loyolovým.«

lovk

tm

Mly

—

um

13

«

Palacký, jak vidíme, se svého stanoviska filosofického pln pijímá pro náboženství a jeho vývoj »Víra náboženská zásadu svobodného rozumu. o

sob vždycky

jest subjektivní, tudíž

nikdy offen-

a

se odívá ve formy sebe rznjší; ofíensivní stane se jen tehdy, pestane-li býti úelem samé jiným. sob, jsouc jako prostedek užívána k sivní,

úelm

Stanovisko Palackého, to vidí každý znatel nové filosofie a jejích smr, v otázce náboženské velmi dsledn stojí na zásadách filosofie Kantovy. Nejeví se to pouze v terminologii a filosofických

—

pojmech celá historie jeho, zejména líení djstva doby husitské, te se jako žulová epopeje kategorického imperativu mravního.

V Kantov filosofii Palacký nalezl pirozené pokraování a filosofické dovršení eské reformace a obzvlášt Bratrství. Kant v náboženství kladl nejvtší draz na prvek mravní a nikoli na dogmata, obady a církevnictví, Kant v náboženství nechtl postrádat svobody rozumové. V tomto duchu Palacký svou filosofií, historií všeobecnou a eskou a zárove podáním rodinným vyspl k tomuto vyznání: »abych však také mluvil in concreto, nepokonfessemi kesanpírám, že mezi známými skými dávám pednost té, již vyznávali moji pedi

mn

eské Jednot

kové, Bratrské: nikoli jak v posledním století byla v Herrnhut, nýbrž jak v XV. a XVI. st. se tvoila v echách a na Morav, kde se více starala o praxi kesanství než o jeho uení dogmatická a co do tchto se držela zásady zdokonalování na základ kesanském. V tom následovala jako píklad tak i slova

pemnna

svého prvého uitele Husa. koucího: »Od samého 14

«

í

poátku svého poznávání uinil jsem

si

pravidlem,

bych v kterémkoli oboru postehl mínní lepší, že rád a skromn upustím od názoru prvého, a to s plným vdomím, nebo to, co poznáváme, je nepatrné v srovnání s tím, eho nepoznáváme. kolikrátkoli

II.

Druhá vdí idea Palackého je idea humanitní. Vlastn idea humanitní kotví v idee náboženské. Bratrství

eské

jsouc bratrstvím bylo

zárove

ná-

boženstvím.

V božnosti, teme jeho další výklad o náboženství a »jen v božnosti, jakožto v idei, dochází lovcství ouplného výrazu bytnosti

své«. Tato Kantovská formule znamená, že isté lovctví je vrcholem lidské moudrosti a všeho lidského snažení a toto isté lovctví samo spoívá v tom, aby lovk dokonale a úpln v sob vypracoval všecko,

mu

vlastní pírodou je dáno. »Prapoznání svrchované idey lovcství jest vrch moudrosti lidské, « »isté lovctví« je »nejje zákonem vezdejšího bytu našeho

co ušlechtilého

vé. živé a úplné

vy š š

a

nejsvtjší

lovke

— lovka

povin-

nost, býti m«. Také v tomto názoru humanitním ozývá se vedle vzpomínek Bratrských filosofie Kantova a •

ierdera, o

nmž

Palacký

pravil, že

»duch istého

lovctví zdál se spoívati na nm jako na svatém knzi svém«. Ideál humanitní v nové dob uznává se všude, filosofiemi všech národ; obzvlášt 15

však filosoíie minulého století stala se humanitní po výtce. Posud lovk moderní jiného ideálu neovšem že každý národ a každá doba obsah má tohoto ideálu formuluje zpsobem svým. Jakož tedy je rozdíl mezi humanismem nmeckým, anglickým nebo francouzským, tak i humanitní ideál eský má obsah svj. Alespo pední naši buditelé novjší, Kollár, Šafaík, Palacký a Havlíek, usilovali o urení toho obsahu.

—

Palacký

obsah

uroval hlavn

eského

historií.

ideálu

A práv

humanitního

z té naší historie

erpá pesvdení to, že národ náš, jakož všecek národ slovanský od pírody je obzvlášt zbožným a zárove mírumilovnjším, nežli jeho západní sousedé; svou národní povahou národ eský a slovanský je humánním, je pímo istého lovctví pedstavitelem. Z tchto dvou píin usiloval národ náš o reformaci a reformací vypracoval nejistší posud církev

kesanskou

—

své Bratrství, kteréž tudíž

tvoí centrum všeho historického vývoje lovenstva. Bratrství je vrcholem historického vývoje národa eského a lovenstva vbec. V Bratrství projevila se

ská. Bratrství je

eská

pirozenost,

lovckost e-

posud nejistším národním pro-

jevem eské lovckosti a ovšem božnosti. lovctví, humanita bratrská, je projevem lovka eského, je vrcholem, je centrem naší historie. i

V tchto myšlenkách Palacký ve mnohém se shoduje s názory slavjanofilskými stejná doba vedla myslitele slovanské k závrm podobným. Vedle shody jsou ovšem rozdílové. Ruští slavjanofilové vycházeli pro svou národní filosofii z jiného 16

—

i

základu: Rusové vidli svj národní ideál v pravoslaví a vzdlanosti staroruské, Palacký stál na Bratrství a vzdlanosti eské. V tom za jedno byl s Šafaíkem a Kollárem. Také s polským messianismem náš eský humanitism má shodu tu, že messianisté budují ideu na katolicismu polskou na základ náboženském a na historii polské, ve mnohém naší podobné. Ovšem slavjanofilství ruské našemu humanitismu je bližší než polský messianism. i

—

—

Humanitní ideál Palackého a obrozenský vbec chová v sob dva prvky: nábožensko-mravní a rozumový. Máme usilovat zárove o mravní povznesení a o osvícení ducha;

naše práce kulturní

spoívat má v souladném spojení charakteru a rozumu. Palacký, jako starosta Svatoboru (1864), humanitní úkol formuloval velmi urit a v plném souhlase se svou filosofií djin, ukazuje, ím vynikli jsme v dob reformaní a ím zase jsme po svém hlubokém úpadku byli vzkíšeni. »Národ náš jest jak na poet tak na rozsáhlost sídel svých nevalný, a již na druhé tisíciletí jest mu zápasiti se sousedem mocnjším o uhájení a zachování bytu svého. Vyložili jsem na jiném míst, kterak celá historie eská, co do hlavního obsahu stýkání a potýkání se svého, jest ustaviné a ve všech oboSlovanství s Nmeckem a to rech psobení lidského. Ví to již tuším každé dít, že v osudném zápasu tom, akoli nerovní potem a silou hmotnou, obstáli jsme nejednou nejen estn, ale slavn: to však ješt na mále vešlo v obecnou známost a musí tedy teprv snažn pipomínáno býti, že kdykoli jsme vítzili, dalo se to pokaždé tento

i

vné

tém

i

2

17

více pevahou ducha nežli moci fysickou, a kdykoli jsme podléhali, že tím vinen býval vždy nedostatek duchovní innosti, mravní statenosti a odvahy. Jsouf velice na omylu ti, kdo se domnívají, že

ony válené zázraky, které zpsobili pedkové

naši

v nepokojích husitských, záležely v jakémsi zbsilém zuení, bouchání a tískání rozsápaných divoch (jakož je líiti bohužel ode dávna vešlo v obyej), a ne radji v jaré nadšenosti ducha pro idey, ve mravní zachovalosti a vyšší osvt národa našeho. Naopak, když o dv st let pozdji do hrobu, v podobném zápasu klesli jsme až zavinili jsme to tím, že nepedivše vzdlaností ducha, ale rovnajíce se nepátelm více mravní hnilobou nežli dostatkem moci, byli jsme apelovali sami k mei a k násilí. V posledních dvou stoletích živoili jsme jen tlesn, duch v nás byl utajen; nebo, i vykoisfoval-li se kde, odíval se v roucho cizí a ne své vlastní. Svt proto zapomenul na nás, jako by nás již ani nebylo: a když nyní hlásíme se k bytu svému, diví se nám a zdá se mnohým lidem, jako bychom poínali nco mimo právo a slušnost. Že pak již nyní dobrým svdomím a plným právem hlásiti se mžeme o své místo v národv, za to dkovati máme ne tak potu svému a síle hmotné, jako radji moci duchovní a mravní statenosti tch, kteí nás pedešli v národním procitnutí a uvdomní. Kdyby oni ve svém podnikání byli hned od poátku neohradili se pravou osvtou, pravým pokrokem k lepšímu, skutenou obtavostí a bezúhonností charakteru, byli by

tém

ad

neodolali

nesnázem a pekážkám nesíslným tžjen tím donutili také nepíznivce své

kým; nebo 18

i

k uznání, že úmysly a skutky jejich byly šlechetné, jimžto neslušelo brániti mocí a násilím. Národní naše vzkíšení umožnilo se jen touto cestou. A jelikož dle známé maximy každá država jen tmi prostedky, kterými povstala, udržeti se mže v bytu na spisovatele eské, co duchovní svém: naléhat budie a vdce národa svého, povinnost, nejen vynikati a svítiti pravou osvtou, pokrokem, obtasnažiti se, aby ctnostmi vostí a bezúhonností, ale ducha, inteligencí a mravní stateností pedili a pemáhali rozhodn všecky ty, kdo národnímu bytu našemu na odpor se staví, jej zteniti a zniiti usilují. Jen tehdáž ubezpeíme trvale budoucnost svou, když duchem vítziti a vévoditi budeme v odvkém zápasu prozetelností nám uloženém. Vím dobe, jak veliká i nesnadná jest úloha tato: vím ale také, že není nemožná. Uštdili pán zárodkv a darv nejspanilejších duchu eskému: je-li krev naše ponkud mén usedlá, mén chladná, jest mysl za to jemnjší, ipernjší, svižnjší; potebí jen vle_stálé, neohrožené a vytrvalé, ana by rozumem vésti se dala. Vždy jsme to již dokázali jednou ped svtem, že umíme duchem pediti jiné národy, když jen celou vlí a snahou svou o to se piiníme. Jest ovšem svobody potebí k dílu takovému; zkusili jsme to dosti za minulých: ale povážiti sluší, že pouta naše zmizela již aspo z vtší ástky, že pravé snahy humanitní a vlastenecké, když se varují pídechu podvratného, nemají v našem vku aspo u nás pekážek, že reakce jest sice možná, trvání však a úspch její bude tím menší, ím vtší bude innost naše duchovní, a že šlechetní Qalileiové i

i

Bh

i

vkv

19

i

v nejvtší nesvobod dovedli povznésti se k výši

žádoucí.

Smysl a úel ei mé jest jen ten, abych pimladpomenul jak vrstevcm svým vbec, tak šímu pokolení zvlášt, kteréž teprv chystá se pii

stoupiti do sboru našeho, kam pedevším a stále vlastn a hlavn jsme obraceti jest nám zetel, povinni se snažiti. Neníf dosti, abychom leda plodili knihy a nedali národu svému zahynouti hladem duchovním. Vážnjší jest úloha naše: nepo-

o

vzneseme-li ducha svého a ducha národa našeho k vyšší a ušlechtilejší innosti, nežli jest u sousedv, nejen nedobudeme si estného místa v národv, ale neuhájíme konen ani pirozeného bytu svého. Proto jest povinností spisovatele eského, starati se, aby plody ducha jeho vnitní hodnotou a cenou svou nejen rovnaly se plodm cizojazyným, ale aby je pevýšily; povinnost jest zvlášt mladších, aby záhy cviili a pipravovali se opravdov k jízd o závod se všemi výteníky domácími cizokrajnými na poli jak nauném, tak

ad

i

krasoumném.« Tyto »pravé snahy humanitní a vlastenecké« Palacký slovy tak draznými jist nedoporuuje i

pouze buditelm-literátm, naším úkolem národním.

—

úkol

humanitní

je

III.

Každý

myslící,

lackým musí

si

každý

uvdomlý

Cech

s

Pa-

položit otázku, byla-li naše refor-

mace poblouzením aneb mla-li význam mravní a 20

oprávnnost. V otázce tají se zárove otázka druhá: jaký význam mravní a jakou oprávnnost mla protireformace? Mezi dobou reformaní, již Palacký prohlašuje za vrchol našeho vývoje, a mezi pítomností je veliký rozpor. Jestliže se v náboženství duch národa pak roza projaduje projaduje nejintimnji por našich djin je zjevný. Národ náš, jako každý, vzdal se ovšem v dob starší svého polytheismu a pijal kesanství; ale to byl pokrok a vývoj pirozený. S tohoto stanoviska, že historie je vývojem a pokrokem, Palacký vidí v reformaci pokrok další; nepijímat Palacký nesprávného mínní nkterých historik ruských, že by naše reformace byla pouze pokraováním domnlého pravoslaví cyrillo-methodjckého.*)

—

—

*) Dokonce Palacký nemohl by uznat snahy tch, kteí z nepochopení eské historie a podstaty náboženské upravují si uení ruských slavjanotil v ten smysl, jako by eské otázce náboženské bželo o bohoslužebný jazyk (staroslovanský). Taková otázka je pro Palackého a každého, kdo o vci pemýšlel hloub, velmi podízená. Nesluitelnost pravoslavné správy životní a eské po stránce náboženské a církevní po své ruské cest Palacký v Doslovu vyslovil a odvodoval, akoli nikterak

dvody

—

hlubšími a dosti pesvdujícími uznávaje, že v ruském rozkolu a našich Husitech a Bratích XV. až XVIII. st. vidti pímo totožnost ducha eského a ruského, že by však echové nemohli pilnout k pravoslaví, teba prý jejich oddanost k stolici ímské, zejména pro koncil r. 1870, není nikterak nepemožitelná. Palacký míní, že nám Cechm nevyhovuje pravoslavný obad, mluvící jednostrann k citu a ne k rozumu a za druhé, písnost ruských post byla by nám prý protismyslná a podobn jiné zvyky a obady.

21

-

Jestliže

naše

reformace

Bratrství bylo náboženským,

a

zejména

mravním a

eské

tudíž kul-

pokrokem vbec, protireformace byla úpadkem, odkrokem. Palacký to prohlašuje výslovn, teba že vinu toho úpadku nevidí pouze v násilí protireformaním, nýbrž také v úpadku vlastním. Bohužel Palacký nepodal nám djin katolické protireformace, naše historiky eká tu tžké, ale naléhavé pokraování díla Palackého. Tím pokraováním bude muset vyniknout, ím jsme vlastn turním

—

ím

upadli, protireformace byla umožnna. Vtším dílem poznáme, že nedostatky naší reformace byly vtší a osudnjší, než pipouštl Palacký, ímž nijak není doznáno, že protireformace a zejména její zjevné násilí duchovní a fysické byla oprav

V ist

historické otázce: do které míry psobily na a ostatní reformátory vzpomínky a zvsti eckoslovanské církve, vlastn eckoslovanského obadu, Pa-

Husa

lacký pvodn byl za jedno s Dobrovským, neuznávajícím pro dobu starou znanjšího vlivu staroslovanské literatury náboženské a odmítajícím mínní, že by církev Methodjova byla bývala pravoslavnou. Pozdji, soud podle pozdjšího vydání své historie, Palacký koncedoval ruským historikm, že vlivy ty byly a že byly znanjší. Avšak tu velmi urit liší obad od uení a výslovn praví, že lánky víry, od latinských odchylné, nedošly u nás zvláštní njaké obliby; výslovn odporuje mínní, že by se byl obyej, pijímat pod obojí, od vku Methodjova potají byl udržel, dokládaje, že mnichové sázavští a podobn sv. Prokop byli ímskokatolickými. Pokládá za jisté jen tolik, že u nás po vky byli lidé, kteí se nedávali vodit pouhou autoritou stoi

lice

ímské.

Novjší historikové mace

s

církví

pipouštjí.

22

kontinuity

naší

refor-

Methodjovou práv tak a právem

ne-

e-

pes své nedostatky naše reformace Bratrstvím, v tom Palacký má pravdu, je vrchoiem našeho národního vývoje. Pijavše náboženství a zásady protireíormaní stojíme tudíž podie Palackého na stupni nižším. Tento rozpor mezi pítomností a vtší minulostí cítil Palacký, cítil jej Havlíek, Šafaík, Kollár, Smetana. Všichni usilovali o to, rozpor ten peklenout. Všichni vraceli sek základm reformace: pijímajíce pokatolitní jako hotovou událost, hledají pechod od reformaní minulosti do katolické pítomnosti ve filosofické idei humanitní. A ovšem tento ideál humanitní Kollár, Šafaík a Palacký, jako potomkové Bratí a Husit i podle vyznání, ustanovili úpln v duchu reformaním. v náhody historické. Nebylo náhodou, že práv ti hlavní osnovatelé ideál obrozenských byli Palacký, Šafaík, svým vyznáním evanjelíci i Kollár. (Havlíek vil v reformu katolictví podle zásad Husových.) Již v tom vidíme, jak naše obrození bylo pirozeným pokraováním ideí refornna.

I

ským

Nevím

—

maních. Pravím

ideí reformaních, ne protestantských, protože reformace eská od nmeckého protestantismu ve svém základu byla pece jen rozdílnjší, než sám Palacký se domníval. Naše obrození není dovršené. Není a nebude dovršeno, pokud na základ našeho Bratrství, nešetíc zpráchnivlých a neživých forem officiálního a vlastn jen matrikového církevnictví, nevj spjeme k pravé zbožnosti a k pravému lovctví. Palacký si peje, aby se katolicism a protestantism harmonicky slouily a vzájemn co nejr

více pronikly.

Do

jisté

míry

je to

možné,

ale tato

nám

sotva staí. Ba nestaí. Jestliže podle Palackého držet se máme Bratrské pokroivosti, nestaí dob naší synthese kulturních prvk starých, nýbrž musíme pracovat k tvrí synthesi nové. A práv Palacký vážnost vci nutí k tomu v naší jubilejní nálad, ba práv v ní! doznání touto formulí doveden byl k mnohému ústupku, jejž inil tomu principu autority, jehož kulturní nebezpeí sám nám vylíil tak výmluvn. A jist se nemýlíme, vyznáme-li si, že naše charakterová chabost do veliké míry zapíinna je tou neblahou dvojakostí, spoívající v tom, že vyznáváme náboženství minulosti a pítomnosti a obojí jen ústy.

formule

—

—

i

Kritický rozbor filosofických uení Palackého nalezne ovšem to ono i v podrobnostech, co vyžaduje formulaci novou. Zejména bychom dnes náboženský a mravní problém neosnovali tak výna rozumovosti, ovšem práv tato racionalistická filosofie nejen u Palackého, ale ostatních buditel byla v duchu doby a práv pro ponaše užitená. Jist že se také nebudeme držet Kanta tak pevn a jen filosofie nmecké; ale to dkovati máme Palackému a ostatním buditelm, vedoucím nás filosofií nmeckou k samostatnjšímu myšlení eskému. Také ruským sla-

lun

—

i

mry i

vjanofilm a polským messianistm cká prokázala tuto velikou službu.

filosofie

nme-

Pozmnním tohoto filosofického a psychologického základu také náš vývoj historický a zejména náš vývoj církevní objeví se ve svtle ponkud jiném; ale pes to ve vcech hlavních Pala24

ckého následovati

mžeme

a

musíme

s

dvrou

a

radostí.

IV.

Když v Palackém dozrávaly tyto idee, rok 1848 povolal jej za politického vdce národa. Vdcovství jeho uznávali doma (zejména také Havlíek), uznávaly je vláda a cizina. význam veliký. Rok 1848 pro náš národ Vtší nežli pro národy jiné. Rokem 1848 zaíná se

ml

vdomjší

probuzení politické.

Po prvé

totiž

po

více než 200 letech národ vystupoval politicky a

ujm sám. Po prvé po staletém hntu protireíormaním promluvil národ eský politicky. Národ! Oiiiciálním národem podle pravidel absolutistických byli ovšem stavové a jejich lidový pívsek. Ten národ nemíním, nýbrž národ representovaný lidem, lovkem malým. Tím národem, jak o své

eeno,

stával se ten

lovk

malý, živnostník a

e-

dlník a sedlák. Tento národ te promluvil. Na památné schzi svatováclavské mezi požadavky politickými nalézají se také požadavky sociální (organisace práce a mzdy). eské zem byly již dávno ped rokem 1848 zemmi nejprmyslnjšími a proto zejména otázka dlnická záhy u nás mla dležitost sociální národní (eský dlník tenkráte ješt více než dnes pracoval podnikatelm nmeckým). Ped bouemi r. 1848 v Praze, v Brn byly boue dlnické. meslník,

i

eské zem ped rokem

mmi

1848 byly nejen zev Rakousku nejprmyslnjšími, byly zárove

25

obilní

komorou

íše.

Uhry

tenkrát

hospodásky

byly velmi sláby. Otázka selská (osvobození sedlák) hýbá myslemi již dávno, jak vidíme z pokus za Marie Terezie a za Josefa na sklonku minulého Smutné dost, že náš sedlák osvobozen století. teprve 1848, tím smutnjší, že jinde, na p. i v sousední íši pruské, reforma ta provedena díve. A jak naléhavá byla tato reforma, vidt nejlépe z toho, že reakce v r. 1849 stihla svobody politické, nikoli však osvobození sedlák. Od roku 1487, kdy eští pánové sedláka porobili definitivn, prošlo smutné doby dost a' více, než na národ zahájivší reformaci na slušelo. Dojista divný a pouný to kontrast jedné stran nevolnictví, odhlasované svorn pány pod obojí pod jednou, na stran druhé rodící se Jednota Bratrská. Revoluce roku 1848 byla nutná: absolutism padnout musil. Pro zem eské absolutism vídeský byl absolutismem protireformaním a je proto pirozené, že u nás rok 1848, jak to ve svých djinách dobe postehl Springer, ráz náboženský ml více než jinde. Officiální orgán strany Palackého, Havlíkovy »Národní Noviny«, požadovaly nejen reformu politickou, ale církevní. Ovšem že požadavky sociální a politické byly pro okamžik nalé-

—

i

i

havjší a pímjší.

Také u nás a hlavn v Praze revoluce byla pokraováním revoluce francouzské. Otázka taktiky byla tudíž v popedí. O to šlo, mla-li být násilnou násilí fysického. Palacký s Havlíkem byli proti násilí. Stáli v ele strany mírnjší, jejíž jméno bylo: strana národní nebo liberální, také národn-liberální. Proti stran Palackého a Havlí-

nebo bez

26

pod stála strana, vlastn frakce radikálnjší vedením nejednotnjším. (Sabina, z mladších vy-

ka

ve stupoval Sladkovský, V. Fric a j.) Strana tato nespokonemožnými a možnými spojení se všemi svatojenci, s Bakuninem v ele, zpsobila boue improdušní: Palackého odsouzení této radikální visace nejlépe osvtluje smr a cíle politiky strany národní.

,

Ale strana Palackého stala se stranou vládni a Palacký sám hájil tuto politiku (»Osvdení«). Není divu, že naše první politická strana sloužila

vlád

—

demokratické pesvdení, stupující se u mnohých poslanc až v náladu revoluní, nebylo píliš silné a zejména neopíralo se o náležité Strana Palackého vzdlání volistva. politické dávajíc se Vídeské, vlád elit proto nedovedla absolutistické

npoužít jako prostedek proti radikálnjší frakci mecké. Podnes strany eské jdou touto cestou,

—

nikoli národní antagonism taktiku tu vysvtluje, ale

neospravedluje.

Palackého program byl demoakceptokratický a po výtce národnostní. Palacký osobní své pes a konstitucionalism moderní val styky se šlechtou byl proti ústav stavovské. Rakousko podle jeho plán tehdejších mlo se petvoit ve federaci národní; zem mly ustoupit novému rozdlení na skupiny ist národní. Podle eskou toho zem eské byly by roztrženy na ást uherské pivtleno být mlo eské k nmeckou, a

Roku

Slovensko.

1848

tomto smysle Palacký pro snm Vídesky a Kromížský, jako len užší komise výboru ústavpodle ního vypracoval svj návrh ústavy. lánek 27

V

tohoto návrhu vedl k zastavení Havlíkových »Národních Novin«. Žádaje úplnou rovnoprávnost ná-

rodm

všem, Palacký doufal, že novou ústavou dostane se pedevším právo a tím i politická pevaha národm slovanským. Politika národnostní byla zárove politikou slovanskou. Slovanský sjezd v Praze této politiky byl veejným hlasatelem. V provolání k neslovanským národm v Rakousku »zjevn a svatosvat« se prohlašuje, že Slované chtí státi k panujícímu rodu a k íši rakouské. Docela v tehdejším smysle Palackého a proslulé vty v list poslaném do Frankfurtu ped necelými dvma msíci: »Zajisté, kdyby státu Rakouského nebylo již od dávna, musili bychom v interessu Evropy, ba humanity samé piiniti se co nejdíve, aby se utvoil.* V manifeste k národm

vrn

evropským, napsaném Palackým, sjezd vyslovuje se

proti

politickému panslavismu;

jednaje

vbec

jménu svobody, rovnosti a bratrství« žádá rovnoprávnost všech národv a podává se bratrská »ve

ruka všem sousedm; jako ped tisíci lety, tak nyní zase Slované chtí domoci se volnosti své a všech, panství pouhé síly Slované zavrhují a v ošklivosti mají, jen silou

Qermáni

a

Romani

mee. Slovanský

pojistili

sjezd

svou nadvládu

domáhá

—

se stejného

práva k nejušlechtilejší lidskosti stát císae rakouského má se pemnit ve spolek národ rovnoprávných.

Všechny tyto konstituní pokusy potlaeny byly reakcí. íká se jí Bachovská, ale reakce byla také v národech rakouských. V nás alespo byla tuhá dost. Palacký, jak odkryt vyznává, zanechal k vli žen vší politiky Havlíek zstal na stráži

—

28

a stal se v této smutné dob skuteným a vdcem národním. V roce 1859 absolutistický centralism

—

jediným poražen

z Rakouska musil byl také od nepítele zevního se udlat stát konstituní. K této práci, zapoaté íjnovým diplomem 1860, posíláni také zástupcové eští za optného vedení Palackého, jenž od r. 1861 stojí

v ele ruchu Nebudeme se

politického.

bohaté innosti Palackého v tomto období, sahajícího do vyrovnání s Uhry. Politický program Palackého této dobv uložen je v »Idei státu Rakouského« tu zabývati jednotlivostmi

(1865).

Palacký, jakož roku 1848, stále ješt uznával

oprávnnost a nutnost Rakouska. Tuto oprávnnost nevyhledával však v bžných tehdy theoriích, nýbrž vidl ji v rovnoprávnosti všech národ. Staré absolutistické Rakousko, podle Palackého, mlo své poslání, svou ideu v hájení národ kesanských proti Turkm a pozdji v obhajování katolicismu proti reformaci. Tomuto úkolu Rakousko dostálo. A proto, že starý absolutism protireíormaní padl zejména rokem 1848 a jeho následky musí Rakousko mít ideu novou: tou ideou je rovnoprávnost

—

—

národ.

V hlav Palackého tato idea mla obsah bohatý a hluboký. Absolutism rakouský byl jen negativní; bží tedy o to, aby Rakousko dostalo úkol positivní a úkol ten bude mít, jestliže pln bude hovt ideálu humanitnímu, podle nhož lovk jednotlivec a národové musí býti svobodni. Palacký, mžeme íci strun. Rakousku ukládá ideu eskou. Zajisté rakouský absolutism

29

—

protireiormaní elil práv nám Cechm nejvíce jakmile absolutism ten stal se nemožný, a práv tím svým odporem proti nám, tou svou negací idee eské, jen tou positivní ideou eskou Rakousko mohlo získat novou ideu positivní. Rakousko absolutistické, centralistické mlo se perodit v Rakousko federativní,

ve

stát

národ rovnoprávných.

Tato

federace v svém základ není než uskutenním idee humanitní, a to v eské form: Palacký v Bratrství nevidl njaký ideál mlhavý, nýbrž uskutenitelný: idea Bratrství neplatila pouze nám,

nýbrž národm všem. Upravení této federace Palacký si však v roce 1865 pedstavoval jinak než v r. 1848. Odvolávaje

svj dívjší program ist

ethnografický, souvisící federaci nejen ethnografický, nýbrž také historicky a zempisn. Federace rakouská má být spojením historicko-politi-

prý

s

revolucí, zakládá

te

ckých individualit (theorie Eotvósova). Touto federací Palacký elit chce

jednak

centralismu, ale také dualismu, nejsoucímu nic jiného než centralismem dvojitým. A práv toho dualismu Palacký se v té dob, jak vidt, již velmi obává. »Den provolání dualismu stane se, nutností pírody neodolatelnou, spolu také den narození pan-

slavismu ve

form

jeho

nejmén

žádoucí, a

kmoti

jemu budou rodiové onoho. Co následovati bude, domyslí si každý tená sám. My Slované budeme tomu hledti s upímnou bolestí vstíc, ale bez bázn. Byli jsme ped Rakouskem, budeme po i

nm!«

»Idea státu Rakouského« Palackému, jak praví, sloužila k ulevení svdomí, aby varoval

30

sám

ped

nebezpeím, »kteréhož pedvídati tuším ne každému dáno v té míe a s tou uritostí, jako mn.« Nebezpeí, proti nmuž Palacký varoval, se dostavilo a docela podle

pedpovdi

podniknuta 1867

Moskevská pou. Úastníci politický význam této pouti pozdji

asto

zapírali

— velmi

zbyten,

nebyla-li

pou

sa-

ma vbec

zbytená. Proroctví Palackého v »Idei státu Rakouského« je pece jasné a stejn jasné je to, co Palacký pozdji ekl v Doslovu. Cesta do Moskvy znamená u Palackého optn pozmnní programu politického. S poátku austroslavistická formule znla: Rakousko proti Rusku, po cest do Moskvy znla: Rakousko vedle Ruska. Tato pemna programu nestala se pouze poutí do Moskvy. Palacký již ped tím názory své o Rusku zmírnil, jak vidíme z jeho postavení proti polské revoluci a jak v »Idei státu Rakouského«, tedy již roku 1865, cení osvobození ruských nevolník, oekávaje od nho, že díve, »než mine jedna generace, národ ruský, posud jen passivný, vystoupí co mocnost aktivná na djišt svtové, a to ve smyslu staroslovanské demokracie«. Bližší poznání svta ruského smr tento sesílilo. V Doslovu sám o vci mluví dosti obšírn. Praví, že trvá pi svém politickém programu, totiž pi idei federalistického Rakouska; jako v r. 1848, spatoval by v universální monarchii ruské »zlé nevyslovitelné* a »neštstí bez míry a konce«. Avšak toho se již nebojí, obavy jeho vztahují se na stranu jinou. Události od roku 1866, nespravedlivé a panované postupování vynucuje

tém

Nmc

31

«

mu

vyznání: »Já bohužel nyní již i sám pouštím o trvalém zachování íše Rakouské: ne proto, že by ona nebyla žádoucí aneb sama v sob byla nemožná, ale že dáno a zmocniti se panství a založiti v ní jednostranný de.« spotism plemenný Vzpomínaje pak své cesty na Rusko, opakuje: »Rekl jsem, že již nenadji se valné budoucnosti Rakouska-, zvlášt od té doby, co Nmci a udlali z nho hrubou despotii plemennou: otázka tedy, co stane se vbec se Slovany potud rakouskými, a zvlášt s Cechy, v tom ohledu není bez dležitosti. Nepouštje se do možností všelikých, jichžto pedvídati smrtelníku žádnému nelze, povím z úplného pesvdení jen tolik, že Cechové, jako národ, kdyby upadli v podrobenost a v poddanství buto ruské nebo pruské íše, nikdy by se nespokojili s osudem svým; nikdy by jim nevyšlo z pamti, že dle práva mají od jakživa poddáni býti jen sami sob, t. j. své vlastní vlád, svému vlastnímu panovníku. Prušáky, pro jich germanisaní fúrii, nemohli by pokládati než za úhlavní nepátele a vrahy národnosti své. Co do Rusv ale, byl by ovšem pravý opak toho; tmto, co pirozeným po-

nadji

Nmcm

.

Maarm

.

Maai

krevencm, pátelm

a pomocníkm svým stali by se nejvrnjšími, ne poddanými, ale spojenci a dle

poteby tebas pedvoji v Evrop. Ve své stísnnosti peje si Palacký pedevším i

evropský mír; nebof »idea federativního Rakouska pedpokládá vždy pokojné pátelení jeho s Ruskem, jakož s jinými mocnostmi«. Proti panovanosti nmecké, jíž po válce r. 1870 nejvíce se obává, oekává záštitu od Ruska. Panovanost ta »nemže. 32 i

než

ím

dále tím více buditi a tužiti netoliko cit všeobapolnou oddanost a píze mezi i

slovanství, ale

Rusy a Cechy«.

Politický program Palackého, jehož se u nás všecky, není tak jednotný, dovolávají strany jak se myslívá. Vidíme jasn rozdíly mezi prvním programem r. 1848 a »Ideou státu Rakouského« a opt jinaký je program v letech pozdjších. Pala-

tém

cký vrací se na konci své dráhy více k programu národnostnímu, slovanskému, kdežto v »Idei« podán více

program

historický.

Rozdíly tyto jsou dležitý a vykládají do znané míry další vývoj našich politických stran. A také na to musí být upozornno, že v »Idei« není toho programu státoprávního, který se Palackému pisuzuje dnes. Hlavní myšlenka v »Idei« je ješt, jako v r. 1848, federace; Palacký klade na právo pirozené vtší váhu než na historické. Z mnohých vt vyznívá, že Palacký pi federaci po výtce myna íjnový diplom. V souhlase s tím práv slil r. 1865 po jmenování Belcrediho oslavován okázale 20. íjen. Teprve zavedením dualismu a jeho pí-

kladem také státoprávní požadavky eské se poád více a více formulují ve smyslu politické samostatnosti eských zemí, jíž umírnnjší rozumjí unii Palacký sám, reální, radikálnjší unii personální. jak ješt dopovíme, v možnost politické samostatnosti eské nevil. V tom smysle koncipovány jsou dležitá politická prohlášení z pozdjší doby, 33 3

v nichž Palacký

Tak zejména

ml

úast, která alespo podepsal.

protest

eských poslanc

1867

(13.

dubna) proti volbám do íšské rady, ve kterémžto proteste prosincovka se výslovn uznává. Také deklarace nemá smyslu jiného, ani fundamentálky. A také pozdjší návrat z politiky passivní byl de facto návrat k požadavkm mírnjším. Zajisté sám Sladkovský ve jménu strany radikálnjší 1879 od hr. Taaffea nežádal než provádní základních zákon, zárove ministra ubezpeuje, že strana jeho bude korrektivem požadavk staroeských.

Poznámkami tmi na dležitý

ostatn jen upozornit názory Palackého názory, dnes asto v jeho jménu chci

fakt, že státoprávní

neshodují se s

innými.

VI.

K porozumní politických cíl a také taktiky Palackého musíme si všimnout, jak zejména pojímal stát. národnost a úkoly sociální. Podle Palackého s t á t do roku 1848 byl centralistickým; svou mocí centralisaní, z níž také vznikl absolutism, vykonal platný úkol kulturní tím, že z jednoho bodu vtší ást lovenstva jednotn zorganisoval. Avšak úkol ten už je vyplnn i nastává doba pro nové síly spoleenské a státní proti centralismu vyvstává jakožto kulturní princip v eejnémínníanárodnost. Centralism musí :

ustoupit federaci

Pro

národ.

úkol státních Palacký dovolává se starých eských a slovanských pedk 34

toto své pojímání

Toto slovanské pojímání Palacký zárove staví proti tehdejšímu liberalistickému názoru o státu, drženému Nmci. Palacký tento prý Rotteckovský a Welckerovský libeodsuzuje v ralism odmítá astji a drazn vyvyšování moci státní nad národnost. Zavrhuje absolutism a centralism, Palacký neuznává zízení stavovského. Akceptuje moderní konstitucionalism a eské šlecht klade za vzor staa jejich demokratickosti. státu

—

nm

rou šlechtu slovanskou, demokratickou.

VII.

Nad státem podle Palackého rodnost.

Národ

stojí národ a nájako celek je Palackému osoba

mravní a právní národností rozumí uvdomní mravních a právních úkol a nárok ná:

rodních.

má

své plné oprávnní v idei hurovnoprávnost nejen individuí, ale také národ jako pirozených celk. Idea humanitní, jsouc základem a odvodnním idee národní, je vyšší: »pi vší velé lásce k národu svému vždy ješt výše cením dobré lidské vdecké, nežli dobré národní.« V praxi není vždy snadné,- odmit vždy spravedliv a dáti národu, co národovo, a lovctví, co lovkovo; také Palacký té správné míry ve všem nenalezl. Hned ve svém psaní do Frankfurtu Palacký dovolává se prospchu lidskosti a vzdlanosti, aby uhájil rovnost národ slovanských a nmeckého; v manifeste Sjezdu Slovanského dovolává se fran-

Národnost

manitní.

Z

ní

vyplývá

i

35

«

couzského hesla: svobody, rovnosti a bratrství »všech ve státu žijících«, požaduje na tomto základ »úplnou rovnoprávnost všech národností, bez ohledu politické moci a velikosti«. Rovnoprávnost národ podle Palackého je dsledek pirozeného práva, je totožná s požadavky humanitními. »Zásada rovnoprávnosti národv jest rovn tak teme v »Idei státu Rakouského« a v dostará jako nauka pirozeného práva vbec«

—

—

;

teném

manifeste

teme:

»Nemén

svatý,

lovk

nežli

ve svém pirozeném právu, jest nám národ s ouhrnkem duševních svých poteb a prospchv... Stejné právo všech k nejušlechtilejší lidskosti jest zákon boží, jehož žádný z nich bez trestu pestoupiti

i

nesmí.

Národové mají pirozené právo k zachování »Vždyf mají povinnost vzdlávati se, to jest kísiti a rozsvcovati jiskru božskou v sob, a od té povinnosti nikdo na svt nemá moci dispensovati jich. Vzdlání mysli bez vzdlání ei jest holý nesmysl, a ušlechtní jazyka jest podmínkou ušlechtisebe.

duchovního.

ponvadž

povinnost Droit des gens, Préliminaires, § 3.), tedy my, majíce povinnost vzdlávati jazyk svj, kteréž povinnosti nikdo nás zprostiti nemže, máme i právo, initi tak a nilejšího

života

bývá spolu matkou práva

I

(viz

Vattel,

kdo nemá protiviti se tomu ani klásti nám v tom pekážky. Zachování a vzdlání národnosti jest pikázání a zákon mravní, kterémuž nemže derogovati nižádné pikázání positivní.« Palacký, dovolávaje se pro národní rovnoprávidee francouzské revoluce, idee ty pokládá za ideály staroslovanské demokracie a za nost

36

vdí

prostý dsled hlavního uení kesanského. Palacký má, co se posledního týká, více pravdy než tenkrát tušil novjší badání historická a státovdecká potvrzují, že práva lovcská vznikla z reformace. Za to mínní o zvláštní demokratickosti národa slovanského potebuje opravy. Palacký tu upadá v ono nadsazování, jež tenkrát nalézáme ve všech Pi vší své kritickosti filosofiích národnostních. mluví z nho ono kollárovské nadšení slovanské, jež ho po prvých neúspších politiky ústavní pivedlo také k onomu »slovanskému kosmopolitismus jejž už Havlíek se snažil nahradit slovanským ešstvím

—

do opravdy uvdomlým a promyšleným. Ovšem nebudiž zapomnno, co ješt 1873 Palacký sám od-

povdl

varšavskému professorovi Makuševu: »Kdy bychom však jednou musili pestat být echy:

pak

bude

nám

staneme-li se A také v Doslovu, kde doporouí cit slovanství a obapolnou oddanost a píze mezi Rusy a echy, ohrazuje se pepiatostem, snícím o tom, že by se Slované co nejdíve musili poruštit; odmítaje takto panrusism výhost dává také o utvoení a uvedení jednoho jazyka všeslovanského. Palacký proto také slovenzáhy a astji ozýval se proti spisovné ské, háje jednotu spisovného jazyka a literatury

Nmci,

Vlachy,

dosti

Maary

lhostejným,

nebo Rusy.«

snm

ei

eskoslovenské. Práv svou

historií a jejím výkladem Palacký naproti slovanské rozplývavosti doby kollárovské ideu národní v pravém a hlubokém slova smysle zeštil, ukázav nám, že národ náš vedle jiných a íseln vtších povolán byl a jest k cílm velikým a

37

nejvyšším. Proto neteba národ svj pokládat za vyvolený a jedin vyvolený: pravá humanita elí protivám individuí, tíd, stát a národ, církví a vzdlání. Palacký asto na protivy národní, zejména národa slovanského a germánského kladl vtší draz, nežli na shody a momenty spojující.

VIII.

Odmítaje liberalism Palacký stál, jak praví, na »svobodomyslnosti humanní«. Není pochybnosti, že tento jeho základ humanitní a ideál Bratrství vésti ml k tomu, že by také v otázkách sociálních byl pokroilejší. Bohužel práv tu Palacký pidržoval se zásad konservativnjšíchu než slušejo. Stav se .sám velkostatkáem a jsa od r. 1863 v politickém spojenství se šlechtou, povoloval svým spojencm práv také v tom, ímž vznikl onen krutý rozpor stran, strany staroeské a mladoské. Mladoechové let 60., obnovujíce radikální stranu r. 1848, ve svém demokratitjším úsilí proti Palackému mli pravdu. Palacký sám hned roku 1864 dobe rozpoznal, že »otázka o národu a šlecht stala se v poslední dob jablkem Eridiným mezi námi«, totiž stranami. Tuto diagnosu Palacký ješt uritji a jasnji formuloval ve svém Doslovu, tedy r. 1872. Postehl totiž, že vzniknou rozepe o otázku dlnickou a s ní spojenou otázku o všeobecném právu hlasovacím.

Pedpovdní

to se splnilo,

tebaže ponkud

jinak,

než Palacký tušil. Dnes bývalá strana demokratická pijímá jeho názory.

38

—

ve snahách dlnictvu pejících mnoho revolucionáství a hlavn komunism, a o tom uvedl se pronáší, že by za jednu generaci spolenost

Palacký

vidí

zhovadilosti. Uznává oprávnnost socialismu prvého jen, pokud by se opíral o zásady a praxi kesanství a Jednoty Bratrské; nerovnostem má odpomáhati láska, dobroinnost. Ostatn radí Pa-

do

lacký dlnictvu, aby klidnou, zákonitou cestou stesky své pednášelo a že se domúže spravedlnosti. Za hlavní dvod proti snahám socialistickým uvádí

pirozenou nestejnost lidí. Proto také je obecnému právu hlasovacímu. Zastávaje

proti vše-

se šlechty

mlua jejích historických privilegií, o »proletariátu
pomr

státních?«

Vné

dál a na slovil

ty naše Lipany! ...

cest správnjší, když

Havlíek s

tu již byl celou duší se vy-

pro všeobecné právo hlasovací. Ješt jasnji je snad omluva ta.

vidl Smetana. Pro Palackého

sebou ml utopistický a revoluní socialism pravda, mohl také studovat hnutí francouzský našeho dlnictva eského a to ukazovalo jinam, než k dobroinnosti že

ped

—

IX.

Politická praxe není pouhou a logickou dsledivostí z princip theoretických a proto, uznávajíce Palackého filosofii eských djin, o jeho politice

mžeme

a

musíme mít své pochybnosti. Palacké39

mu

politika nebyla tím,

ím

byla Havlíkovi. Pala-

cký více tíhl ku své práci historiografické. Sic jinak nemohl se vzdát politické innosti za doby reakní a nebyl by pozdji vedení politické pei

nechával

dviv

tak

Clam-Martinicovi

a

dru

Riegrovi. ^

Pro tuto svou politickou zdrželivost

svj dvod

dvod

a

ml

ovšem

vážný, že totiž stát a tudíž innost jen politickou nepokládal pro dobu novou již za tak dležitou, jak pro dobu starší. i

S tohoto cenní státu posuzovat se musí Palackého politika passivní a hlavn jeho pesvdení, že národ eský nemže již být politicky samostatným. Jak už naznaeno, to pesvdení je jedním

názor politiky Palackého. Jako ertáhne se politickým dílem spis v »Radhosti« slouených. Po prvé mínní své slavnostn prohlásil v list do Frankfurtu totéž teme v aforismu o státu (1848) a v manifeste národního výboru v provolání (6. kvtna 1848) pro spojení Moravy a Slezska s echami. V Osvdení 21. bezna 1849, hájícím politiku snmovní roku 1848 a 1849, praví mezi jiným, že ^pomyšlení na státní samoze základních

vena

nit

;

statnost

Maarv

nv, Rusínv

jako

echv, Srbv

jako

Rumu-

Slovencv, ba Polák vbec, pi ústedivém psobení ducha svtového, není více než záludný sen«. Totéž praví ve své ei v panské snmovn 27. srpna 1861: malé státy mohly trvat docela dobe v stedovku, nyní však se neudrží. i

i

Toto své pesvdení hájil ve sporu o polské povstání proti frakci mladoeské (odpov Boleslavanu 1863); na této myšlence vybudována je »Idea

40

«

státu

;

Rakouského« a jak už eeno, ozývá se stejný

názor v nejdležitjších projevech politických až i ve fuTidamentálkách.

Práv

pro tuto pirozenou malost hledá pro nás

federaci malých národ

rakouských v citované ei v panské snmovn, associace: »Uhry práv tak, jako Cechy na píští osudem hnány jsou, aby se státn pipojily záštity

drže

ve

se,

jak praví

k vtšímu celku a podrobily se tohoto vtšího celku.

podmínkám života

Ani dualism ani pevaha, již si osvojili Maai, v tomto mínní Palackého nezviklala, jak také dokazuje cesta do Moskvy a do Ruska. Ovšem nevil Palacký již ve všemohoucnost státu vbec, tudíž ani státu vtšího a sebe vtšího. Uznávaje národ-

moc silnjší nežli stát a uznávaje s národzárove za takovouž moc veejné mínní, Palacký pedevším a docela dsledn stál o politiku mohli nazvat, kulturní, o politiku, jak bychom

nost za ností

ji

vnitní. Je pochopitelno, že pi novosti kotistituního života politická innost zdála se mnohým býti sumnárodní práce a že veliké vrstvy národa si zvykaly oekávat od politiky dovršení našeho obro-

mum

zení a pímo naši spásu. Nemže býti osudnjšího omylu. Jako jsme za Kollára a s Kollárem politického psobení a státního života nedoceovali.

Život státní a politický nemá pro národ té dkterá se mu u nás posud tak asto pisupolitická samostatnost nás zuje. Uritji eeno: nespasí a nezachrání; byli jsme samostatní a ztratili jsme samostatnost svou, a jsou národové samoležitosti,

41

pece nesvoji. Palacký nebyl by tím velikým kdyby nebyl poznal, z jakých kulturních sil vzniká stát; Palacký nebyl by tím silným myslitelem, kdyby nebyl postehl, že povalením absolutismu roku 1848 rozpoutány mnohé jiné a mocstatní a

historikem,

státní. V tomto lepším poznání nekázal, že osud národa našeho závislý je na

njší síly než

únavn

tom, co on zval »centralisací celé zemkoule«, a jak touto centralisací nuceni jsme k associaci se státy a národy jinými, a jak v ní udržeti se mžeme jen neúmornou prací osvtovou hlasu toho politikové naši a my všichni jako bychom neslyšeli, a slyšíme-li jej, tož mu nerozumíme, ». Jestliže kdy,« praví ve svém novém návrhu o obsahu a smru slovníka nauného, »cítna a uznána poteba vzdlanosti a osvty pro národy vbec, nyní od té doby, co život celého pokolení lidského vynalezením a užíváním parostrojv a parochodv nové tvánosti

—

.

nabývá, stala se

skuten

.

životní otázkou národa

e-

ského^* Životní otázkou, slyšíme tedy, je pro náš národ využití moderní vdy: »Zázranou mocí páry a elektiny dána svtovým nová míra, staré hráze mezi zemmi a národy mizejí vždy více, všecky eledi, všecka plemena pokolení lidského sblížily se k sob, dotýkají a otírají se o sebe vzájemn a samožilové každého rodu náležejí napotom do íše bajek. Tím vzbudila se evnivost mezi národy v míe ped tím nikdy neznámé, a roste již a bude vyrstati dále tím více; kdo nepobží napotom o závod se sousedy svými, zakrsá i zahyne 'konen a neuchrann. í ptám se, má-li práv náš národ, spanilými dary ducha od Boha nad jiné hojnji nadaný, nedbou a nedomyslností svých

pomrm

ím

vdcv

42

«

nesúastniti se v závodu, který zaruiti život jeho do budoucnosti ?«

straniti a

mže

jediný

»Než sestupme s íše ideí a obrazv povšechných do holé konkrétní skutenosti: smysl eí našich nabude tím snad více svtla jasnosti. Cas jest, aby povzbudil se znovu národ náš a orientoval se v duchu vku nového; aby povznesl zrak svj nad úzké meze své otiny, a nepestávaje býti vlastencem vrným, aby spolu stal se svtoobanem bedlivým a opatrným. Musímef my úastniti se v obchod svtovém a koistiti pro sebe z pokroku všeobecného; musímef opustiti, ne starou víru a poctivost svou, ale starý a zarytý onen zvyk šlendriánský, onu dávnou ochablost a zahálku, která jest píinou chudoby a malomyslnosti naší; musíme nastoupiti cesty nové a zotaviti se prmyslem i

i

všechni, netoliko fabrikanti, kupci a emeslníci, ale selští hospodái, uenci a úedníci. Nkdejší pohodlná láce vzala výhost od nás navždy spolu se i

surovostí a s neznámostí poteb lahod vku civilisovaného; ani daní veejných nemže a nebude napotom ubývati, budiž vláda státu našeho jakákoliv. Nemáme-li zakrsati a octnouti se na mizin, musíme ztrojnásobiti piinlivost svou a staviti se co možná v roven s jinými národy, kteí podnikavostí svou opanovali kraje svta. i

Proti námitce, že o tento osvtný úkol mají peškolní knihy, že slovník nauný neuiní zázrak, Palacký dokazuje, že za zvláštních svých popotebujeme zvláštních prostedkv a k ítá slovník nauný. »Lid náš, jakkoli jemností a

ovat

mr

zpsobilostí, láskou

tm

i

schopností k

uení

se nad jiné

43

vyniká, pece do myslné innosti a obzoru duchovního vždy ješt obmezenjší jest, nežli sousedé jeho. Trpíf, abych tak ekl, pedevším na chudobu a obmezenost látky myslné, na nedostatek materiálu, kterýmž by myslnou moc svou živil, cviil a velebil. Nemám tu na mysli ani bohatších tíd, které krom toho více národu se odcizily, ani robotného lidu, který nikde studiemi obírati se nemže, ale samé tak eené vzdlance a honcratiory, knží, uitele, úedníky, správce, editele fabrik a živností, pední hospodáe atd., kterými teprv lid obecný se vzdlává, vodí a upravuje. nedostává se s vtší ástky potebného rozhledu v oboru naukovém a myslném, onoho vdomí a hojné zkušenosti pedešlých a národ zahraniních, le

mén

Tm

vk

by

jich byli dosáhli

žel až

peasto

jazyky cizími, vedoucími bohu-

k odnárodování.«

Tak uvažoval Palacký r. 1852 o poteb národního vzdlání; Palacký neváhal, práv také z d-

vod politických, požadovat popularisaci vd a zejména moderní pírodovdy, kterýžto názor je tím pozoruhodnjší, že humanitní ideál obrozenský u nás a posud se tak asto ztotožuje se vzdláním t. zv. humanistickým, po výtce jazykovým.

—

—

Dnes

pomry

jsou jiné

u nás, nýbrž také u našich

—

ale

soused

jsou jiné nejen a v celém svt.

Máme universitu, máme akademii a j. korporace, kterých za Palackého nebylo. Ale pes to probouzející slova jeho platí podnes. Ba platí dnes možno-li více.

Naše situace národní práv v novjší dob se Moderní komunikace, a stžuje ustavin.

stížila

44

moderní pokroky vtších a velikých národ ve všech odborech, promyšlené a poád promyšlenjší jejich

postupování

volnost poutání

nýbrž

vi

národm

ostatním, relativní

zabezpeená konstitucionali&mem a rozobecné konkurence netoliko prmyslové,

vbec

kulturní,

pokroky

a intelektuální organisace

školství, žurnalistiky

vbec,

—

tužení,

rozmnožení

a zdokonalení státní správy to všecko jsou faktonim nestaí nám ry tak mocné a práv nové, že pestávat na bžných formulacích našeho národního programu. Nikdo nedej se klamat a ukonejšit našimi úspchy. Úspchy ty jsou, ale nezapomínejme, že nejsou absolutní, nýbrž relativní, a sotva tou mrou, kterou pokroili ostatní národové, a zejména Nmci. Dnes na nás cizí svt a jeho kultura nedorazí méné než v dob Kollárov a Dobrovského, naopak více

vi

a intensivnji: stailo-li našim otcm eské slovo, my pracovat musíme, aby slovo to uinno bylo eským duchem. Není to paradoxon, ale poznání, erpané z pilného srovnání naší nynjší literatury se starší, pravím-li že od r. 1848 a od doby konstitucionalismu germanisace nás ohrožuje, ekl bych více vniternji, nežli v dobách dívjších, snad více nežli

v dobách císae

Josefa.

Já se situace té nijak nebojím, ale ovšem pokládám za svou povinnost, na ni ukazovat. Nezbývá nám než ta vnitní politika, kterou Palacký stále a stále nám doporuoval. Palacký oekával spásu jen od práce osvtné. A ovšem nemyslil Palacký, že by osvtní práce byla jen vzdláváním intellektuálním a nikoli také charakterovým, aneb že by vda dokonce byla vlastním úelem. Proti tomu v uvedené

odpovdi 45

Makuševu výslovn

lovka

protestuje

V

národ. také svj Doslov, prav: vzdlání

»Poslední

mé

a

slovo jest

aby národovci moji

milí

—

vda

sloužit

má

tomto smyslu koní

srdené a vroucí pání,

v Cechách

i

na

Morav,

v jakémkoli postavení se octnou, nikdy nepestávali býti vrni sob, pravd spravedlnosti !« A tuše svj blízký konec, na prahu svého hrobu Palacký dne 23. dubna 1876 nám zanechal tuto záv: »Doba Husova jest slavná doba; tehda národ eský vzdlaností pevyšoval všecky ostatní národy evropské Teba nyní, abychom se vzdlávali a podle ukázání vzdlaného rozumu jednali. Tof jediný odkaz, kterýž bych takka, umíraje, zstavil svému i

.

.

.

národu.«

Vren svému pesvdení a víe v pokrok humanity o Kantov kategorickém imperativu ješt v Doslovu mluví se zápalem. A kategorický imperativ je mu »cit povinnosti, co základ veškerého mravního bytu lidského. Tím objevila se cesta ke všemu, co v mysli a v cílech lidských vznešeného a práv božského jest«. Odmítá s toho stanoviska

materialism

a

pantheism, v nmž

vidí

zídlo také národní nesnášelivosti a politického násilnictví. »Potebí jest ovšem, aby vtšina lidí dobromyslných nelenila; potebí jest innosti a boje svtla proti tm, práva proti násilí, mysli ušlech.« »Protož tilé proti bestiálnosti s ohledem na nynjší trudné postavení národu mého nepestávám volati: nebesa kalí se nad námi sebe chmurnji, neznabohové (tebas kleící u oltáv a žehnající se kížem) vymýšlejí na potlaení, hanní a týrání nás prostedky a cesty sebe ošemetnjší; .

i

.

a

a

46

i

odvolávám se, ne k násilí za násilí, ale k budoucnosti nedaleké, ve kteréž již i dávní pohané pedvídali a tšili se neuprositelnou Nemesis. Ovšem pak nepestávám také napomínati a prositi, ba zaklínati dobrého, aby neoddával se neinnosti, ale vzdlával se, pracoval a piioval se ze vší síly, kudy by mohl rozšíiti a upevniti na zemi íši pravdy a spravedlnosti .« já

.

.

47

DOSLOV. Takový je ve vcech hlavních program »otce národa«. Není to jen program politický. Není v utlaeném a nesamostatném národu nesnadné, vyslovit požadavky politické a národní; požadavek spravedlnosti a rovnoprávnosti dán je sám sebou. Veliký in Palackého v tom spoívá, že tyto požadavky filosoficky odvodnil a že jim dal obsah z veliké naší

historie.

Proto uznán byl

vdným

národem za vdce, za otce. Myšlenky Palackého mohou nás každého v nynjší tžké krisi pimt k zpytování národního svdomí. Jednáme podle Palackého eské idee? Pokraujeme v té jeho idei? Palacký nám ukázal,

že

naše

idea

eská

je

v pravd ideou svtovou, otázkou životní, nejživotnjší: urovat pomr lovka k lovku, národa k národu sub specie aeternitatis

— ve

smyslu

v-

nosti.

Národ bratí, národ Bratrský bažit musí po tof odkaz našich otcv a v jejich

nekoneném

—

duchu otce národa, Františka Palackého.

48

.

"-'

">

f

Macharovy feuilletony v knižním vydání:

Prosa

1904—1905. k 250, 70. Váz. K 3'80, poštou

Prosa

z roku 1906. k 2-, poštou Váz. K 3-20, poštou K 340.

z let poštou K 2 K 4'—.

K

2-10.

K

BOŽÍ bojovníci. 3. vydání. Za pošt. K 170. Váz. K 2-80, pošt.

ím.

7.

K

1 60,

3—

vydání za K 2'80, poštou K 4-20, poštou K 4"50. —

3-—. Váz. 8.

lidové vy dání

K

1-60.

Veršem

K

1

k

prosou

K

230. Váz.

Krajiny, iidé poštou K 3 K 450.

K 1"50,

za

3-50,

220, poštou 370. poštou

K

a netopýi,

—

Váz.

.

Katolické povídky,

K

poštou

K

k

k

2 so,

420, poštou

poštou

2 so,

K 4'50. eským životem, k 250, pošt. k 2-70. Vázané K 3-80, poštou K 4' — Konfese literáta, díi i. k 2 40, poštou K 2-60. Vázané K 3'80, poštou K 4—. Konfese literáta. Díl n. k 2 40, poštou K 260, vázané K 3'80, poštou K 4'—. K

3-—. Vát.

4'20,

poštou

.

Na sklad ve všech knihkupectvích, jakož

GROSMAN V PRAZE

V.

IV. 237 a

A II.

i

v nakladatelství

SVOBODAQ

Ferdinandova tída

-

40.

>

JAN HERBEN:

HOSTIŠOV DDDD S

obrázky

JAROSLAVA PANUŠKY. ODOD

Dr. Herben jakp noviná je dojista jednou z nejznámjších a nejveejnjších osob v echách. Pes to do-

vytvoiti svou druhou existenci, o níž až dosud si veejnost nevdla. Muž, jenž v Praze s nejcitlivjším zájmem sleduje bhy událostí a den co den staví se s pérem v ruce do boje za své názory, má své dny a týdny, kdy zanechává daleko za sebou tento život papíru, politiky a polemik a kdy žije existenci prostého venkovana a lovce. Ves Hostišov u Votic je pro oním místem blahého míru, v nmž osudy strom na zahrad, styky s domácími zvíaty a pochzky lesem s puškou na ramen pinášejí mu horlivého zájmu, že opravdu co chvíli tolik staí na zcela samostatnou, od oné prvé oddlenou existenci. Ale vydáním této knihy vstupuje i tato druhá jeho existence do ostrého svtla veejnosti. Pro jejího autora vedl

pedmt

tím arcif svj pvab skrytosti, ale za to literatura získává knihu pknou, ve výsluní nejlepších chvil života eského uzrálou, plnou hlas pírody a rázovité kraje. V knize Herbenov nenajdete horování o národ a vlasti a je to pec kniha tak ryze a hluboce eská, jakých je u nás málo. To proto, že vyrostla z nejdvrnjšího styku s eskou pírodou a eským lidem a že, podávajíc pítomnost celého jednoho rázovitého eského kraje, vycítila dech velikosti, jenž na ní zstal z dob eské rebýt za ni autorovi vden. formace. Kraj táborský ztratí

vn

mže

Z Cena

K 4—,

poStou

K

4'20, váz.

K

kritiky tPráva Lidu*.

550, poStou

ve všech knihkupectvích jakož

i

K

580.

—

Na sklad

v nakladatelství

a SVOBODA v PRAZE FERDINANDOVA 40 a IV. 237.

GROSMAN

Tiskem E. Leschingra v Praze.

II.

DB

203 P3M3 1912

Masaryk, Tomáš Garrigue Palackého idea národa eského

PLEASE

CARDS OR

DO NOT REMOVE

SLIPS

UNIVERSITY

FROM

THIS

OF TORONTO

POCKET

LIBRARY

O

CM