To the heart of Europe for research

Vědcem v srdci Evropy

Jak se žije a pracuje zahraničním vědcům v České republice

To the heart of Europe for research Foreign researchers living and working in the Czech Republic

Úvodní slovo

Vědci – cizinci, často z velmi vzdálených zemí, už dávno nejsou v českých výzkumných institucích vzácností. Adaptovat se na nové podmínky, kulturu, dostát administrativním povinnostem, najít a zařídit si bydlení a zvládnout řadu dalších věcí v odlišném prostředí pro ně není jednoduchou záležitostí. Síť informačních a konzultačních kanceláří EURAXESS zdarma pomáhá nejen jim, ale i jejich zaměstnavatelům, hned od počátku všechny překážky bezproblémově zvládnout. Denně řešíme osobně, telefonicky nebo e-mailem celou řadu dotazů, které se týkají praktických aspektů života v České republice. Hlavním problémem bývá samotný příjezd do naší země a vízové povinnosti s ním spojené, ale poradit umíme v celé řadě dalších situací, od sociálního a zdravotního pojištění, daní, bydlení, zřízení bankovního účtu přes jazykové kurzy nebo školy a školky pro děti. Díky dennímu kontaktu se zahraničními vědci jsme se naučili řešit i neobvyklé situace, jako je například možnost získání řidičského průkazu v české autoškole nebo adresa zubního lékaře, kde je možno domluvit se anglicky. Často pracujeme i „v terénu“ - poskytujeme osobní asistenci a tlumočení při nezbytných jednáních na úřadovnách Cizinecké policie nebo Ministerstva vnitra i dalších institucí. Ke snazší integraci zahraničních výzkumníků a jejich rodin v ČR přispívá EURAXESS mnoha způsoby. Pořádáme bezplatné konverzační kurzy českého jazyka, společenská setkání a výpravy za poznáním krás naší vlasti.

Touto brožurou vás zveme k nahlédnutí do života deseti zahraničních vědců, zaměstnaných v českých výzkumných institucích, působících v různých vědních oborech, příchozích z odlišných částí světa, nacházejících se v rozdílných etapách své vědecké kariéry i osobního života.

EURAXESS působí v rámci Střediska společných činností AV ČR, v. v. i. za finanční podpory Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ČR.

Foreword

Foreign researchers, often from distant countries, are no longer a rarity at Czech research institutes. Even so, adapting to a new culture and way of life, getting the necessary paperwork done, finding and kitting out a new place to live, and managing numerous other matters in an unusual environment is no easy task for them. The EURAXESS network provides informative consultancy free of charge to the researchers themselves and to their employers, from the very beginning of the process, to help ease the transition as much as possible. Every day we answer numerous questions in person, by phone and by e-mail, on a wide range of matters concerning the practicalities of life in the Czech Republic. The most common issues surround the moving process itself and visa requirements, but we also regularly advise on matters as broad-ranging as social security and health insurance, taxes, housing, bank accounts, language classes, childcare and schooling. Our daily contact with foreign researchers has led us to help with some less usual requests, from obtaining a Czech driving licence to finding a dentist who speaks English. Our work often takes us “into the field”, too – we accompany researchers to important meetings at the offices of the Foreign Police and Ministry of the Interior, among others, and interpret between Czech and English for them. EURAXESS also contributes in numerous other ways to support the researchers and their families in integrating into Czech society and culture: we run free conversation classes in Czech, and organize social events and trips to interesting and beautiful places around the country.

In this brochure, we invite you to take a look into the lives of ten foreign researchers employed at Czech research institutes. They work in a variety of academic fields, come from all corners of the world, and are at different stages in their research careers and personal lives.

IF YOU ARE A RESEARCHER PLANNING YOUR NEXT STAY IN THE CZECH REPUBLIC

ZAHRANIČNÍ VĚDEC VE VAŠEM TÝMU? Pomůžeme vám!

We can help you!

Síť EURAXESS Česká republika nabízí své služby

EURAXESS Czech Republic offers a number of free services to

ZAHRANIČNÍM VĚDCŮM I JEJICH ZAMĚSTNAVATELŮM

FOREIGN SCIENTIST



Uveřejňování nabídek volných pracovních míst a vyhledávání vhodných kandidátů



Search for research opportunities, post your CV



Kompletní poradenství v otázkách procesu zaměstnávání zahraničních vědců



Assistance and consultancy before and during stay in the CR



Osobní asistence při vyřizování nezbytných formalit souvisejících se vstupními podmínkami



Help with visas and other legal requirements



Informace o praktických aspektech života v ČR (sociální zabezpečení, zdravotní péče, ubytování, školství, volný čas)



Information and assistance on everyday life matters in the CR (housing, schooling, child care etc)



Czech language courses



Kurzy českého jazyka



Social and cultural events for foreign researchers living in the Czech Republic



Společensko-kulturní setkání zahraničních vědců, žijících v ČR

Neváhejte se na nás obrátit www.euraxess.cz

Do not hesitate to contact uS www.euraxess.cz

Bokang Maswabi Bokang vyrostl v Botswaně, malé zemi v jižní Africe, která sousedí s JAR, Zimbabwe, Namibií a Zambií. V roce 2003 přijel do České republiky studovat medicínu, v současnosti končí doktorské studium a zastává pozici výzkumníka na Univerzitě Karlově. Sám už také budoucím lékařům přednáší. Bokang grew up in Botswana, a small country bordering with South Africa, Zimbabwe, Namibia, and Zambia. He came to the Czech Republic in 2003 to study medicine, and he is currently a PhD student and researcher at Charles University, where he also teaches medical students.

CZ

Vše, co potřebujete, tu máte Na úvod nás zajímá, proč ses rozhodl právě pro Českou republiku? Ve skutečnosti vlastně nešlo o rozhodnutí – získal jsem stipendium a do České republiky jsem byl vyslán studovat medicínu. V roce 2003 v Botswaně neexistovala škola pro budoucí lékaře a jako jediné možné řešení se nabízelo udělit perspektivním studentům stipendium a poslat je studovat do zahraničí. Bylo nás tehdy 14, kteří jsme byli vybráni ke studiu u vás. Do té doby jsem o České republice nevěděl téměř nic, vše jsem si teprve musel začít zjišťovat.

Vzpomínáš si, co tě napadlo jako první, poté, co ses dozvěděl, kde budeš studovat? Každý se ptal: „Kde je to? Co je to?“ Někdo zmínil Československo a ti, kteří se zajímají o fotbal, si vybavili český národní tým, ale to je tak všechno. Kromě toho, že jsou Češi docela dobří ve fotbale, jsme nevěděli nic – snad jen, že je ta země v Evropě. V našich představách byla Evropa jedna homogenní entita, a tak jsme se domnívali, že to bude více či méně stejné jako to, co jsme vídávali v televizních pořadech z evropských zemí – množství vysokých budov, tramvaje v ulicích, chlad a sníh (před svým příjezdem jsem sníh nikdy nezažil) a samozřejmě spousta bílých lidí.

ládali řeč a bohužel se často přihodilo, že jsme se ztratili a potřebovali poradit. Lidé byli dost netrpěliví a nesnažili se nám porozumět. Nyní jsem tu už 11 let a připadá mi, že se něco změnilo, vše se zdá být snazší.

Studium probíhalo v angličtině? Ano, studovali jsme v angličtině, i když jsme také tři roky měli kurzy češtiny. Jednalo se ale o „lékařskou češtinu“, díky níž jsme sice porozuměli pacientům v nemocnicích, ale venku na ulici byla téměř k ničemu.

Vracíš se domů, do Botswany, často? Vždy alespoň jedenkrát, v poslední době i dvakrát ročně. Obvykle v prosinci, protože to je v Botswaně léto a slavíme svátky. Moje rodina žije od roku 2006 v Londýně, je tedy pro mne poměrně snadné se s nimi vidět – prostě si koupím jízdenku a na dva nebo tři dny odjedu do Londýna. Podívat se za mnou do Prahy ale ještě nepřijeli, není pro ně jednoduché získat vízum. Většinou jezdím já za nimi a do Botswany pak jedeme všichni společně.

Nakolik se tvé představy shodovaly se skutečností?

Můžeš nám říct, na čem v současné době pracuješ?

Bylo to opravdu tak. Vlastně možná i horší, protože takovou zimu jsem si neuměl představit – pro někoho, kdo nikdy nezažil méně než 3 stupně, bylo zdejších minus 5 opravdu krutých. V prvním půlroce jsem zhubl 10 kg kvůli nezvyklým potravinám, chladu a také kvůli tomu, že v zimě jsou noci opravdu dlouhé – trvalo dlouho, než jsem si zvykl. Svou roli hrál samozřejmě i neznámý jazyk. Musel jsem se všemu přizpůsobit, ale nakonec to dobře dopadlo.

Můj výzkum se týká mechanismů rezistence rakoviny – řešíme, proč nemůžeme některé nádory vyléčit, ale pouze pozastavit jejich růst do chvíle, nežli se opět vrátí, a to ještě rezistentní na předchozí léčbu. Snažíme se zjistit, jakým způsobem se rakovinné buňky mění, aby se staly odolnými vůči lékům, které užíváme. Konkrétně se zabýváme Non-Hodgkinovým lymfomem, zjednodušeně řečeno rakovinou krve.

Pomohlo ti, že jsi přicestoval spolu s dalšími krajany?

Domníval jsem se, že po šesti letech ze mne bude doktor, vrátím se domů a budu pracovat v nemocnici nebo na klinice. Ale samozřejmě, jak jsem získával další a další vědomosti, pochopil jsem, že lékařských specializací je mnoho a že kromě „služby na klinice“ existuje možnost věnovat se medicínskému výzkumu. Cítil jsem, že mám blíže spíše k vědě a výuce než ke každodennímu kontaktu s pacienty. Vybral jsem si tedy tuto cestu a začal se zajímat o to, jak ve vědecké kariéře pokračovat.

Rozhodně ano. Na počátku je křivka opravdu strmá, tolik věcí neznáte a musíte si na ně zvykat, vysoká zátěž ve škole a pro nás zcela nové metody výuky… Pomáhalo, že na to vše jsem nebyl sám, že jsem byl členem skupiny.

Co bylo na stěhování do České republiky nejtěžší? Přijali vás Češi srdečně? Bylo snadné najít bydlení? Jako studenti jsme měli bydlení zajištěno. Po příjezdu jsme ale zažili mnoho „kulturních šoků“, tím myslím skutečnost, že se vše kolem tolik lišilo od života, na který jsme byli zvyklí. Češi jsou na rozdíl od obyvatel Botswany velmi tišší, téměř nemluvní lidé. Pro nás bylo nepochopitelné, že je možné cestovat tramvají nebo vlakem s padesáti dalšími lidmi a kolem je naprosté ticho. Také nás překvapilo, že pokud někoho o něco žádáte, musíte přesně definovat, co chcete, v opačném případě mají lidé tendenci odvětit, že netuší, co od nich chcete. Byli jsme zvyklí na společenství, kde stačí říct: „Sháním něco hezkého pro svou matku.“ A lidé přispěchají na pomoc. Myslím, že Češi nejsou tak srdeční jako lidé v některých jiných zemích, které jsem navštívil. Jsou poněkud uzavření, ale zvykl jsem si na to. Zpočátku jsme vůbec neov-

Když jsi před 11 lety začal studovat medicínu, měl jsi tušení, kam tě ta cesta zavede?

Plánuješ pobývat v České republice delší dobu, nebo máš v plánu přesídlit jinam? Určitě se chci přesunout, myslím, že jsem tu zůstal příliš dlouho. Možná se připojit ke své rodině v Anglii, možná se vrátit do Botswany, ale cítím, že potřebuji změnu. Byl jsem zde skoro celý svůj dospělý život.

Bokang Maswabi

CZ Jistě zde máš mnoho přátel…

Máš v Praze své oblíbené místo, kam „utíkáš“?

Ano, to mám. Někteří studují, s některými jsem pracoval a některé jsem jen náhodou potkal. Největší skupinu přátel tvoří Botswaňané, následují samozřejmě Češi, protože pracuji na poměrně velkém oddělení. Se studenty mého ročníku vytváříme takovou komunitu.

V létě miluji parky – Letenské sady, Vyšehrad, Stromovku. A i když jsem si už zvykl na chlad, nemám ho moc rád, takže v zimě raději zůstávám doma nebo jdu do kina.

Co je podle tvého názoru to nejlepší na České republice?

Kdy ses dozvěděl o EURAXESS? Bylo to ještě v dobách, kdys byl student?

Na České republice miluji, že je to jakoby mnohem rozvinutější verze mé země. Mám rád prostor, a tak vítám, že kolem není příliš mnoho lidí. Mám opravdu rád střídání ročních období a vše, co s nimi souvisí. Bydlím ve městě. Moji přátelé, kteří žijí v Sydney, v Londýně nebo v Dublinu, si občas postesknou, že život tam je velmi nákladný, rychlý a stresující. Život v Praze je opravdu uvolněný. Lidé jsou tu šťastní – pracují, ale ne až tak moc, umí také odpočívat, jít ven a užívat si v mnoha ohledech. Lyžují, jezdí na své chalupy, koupou se, prochází se v přírodě. Česká republika je krásná země, a to zejména v létě. Mám také rád historii Prahy – jakmile zjistíte, co to všechno znamená, kdo co udělal, kdo a kdy co vystavěl… Praha není příliš moderní město, ale vše, co potřebujete, tu máte. Takový opravdu příjemný mix.

Když jsem přicestoval, EURAXESS ještě neexistoval. Ale před dvěma nebo třemi lety mne jeho pracovníci kontaktovali s dotazem, zda nepotřebuji pomoct s povolením k pobytu. Když jsem později potřeboval prodloužit své pobytové oprávnění, obrátil jsem se na EURAXESS. Pomoc je to opravdu významná – mohu konzultovat všechny formality s někým, kdo hovoří anglicky, a navíc mi tito lidé jsou schopni domluvit na úřadě jednání, které zabere jen 15 minut. Vyřídit si prodloužení pobytového oprávnění pro mne dříve znamenalo ráno vyrazit, vyzvednout si pořadové číslo a celý den čekat ve frontě, než se na mne dostane. Škoda, že jsem EURAXESS objevil tak pozdě, bylo by pěkné, kdyby mi pomohl dřív.

Míval jsi dříve problémy s pobytovým oprávněním? Míval, a problémy se každý rok opakovaly. První proces povolování pobytu trval čtyři měsíce, takže jsme s kolegy dorazili s měsíčním zpožděním. Dalším problémem byla jazyková bariéra – úředníci neuměli anglicky, my jsme neúspěšně zkoušeli naši špatnou češtinu. Nakonec nám bylo po celém dni stráveném ve frontě doporučeno, abychom přišli jindy a to s někým, kdo mluví česky. Řada mých kolegů se dostala do potíží – kvůli vízovým povinnostem nemohli složit zkoušku, nebo naopak dali přednost studiu, dělali zkoušky místo prodlužování svých pobytových oprávnění a potom byli ze země vyhoštěni. Mně osobně se to nestalo, ale pro nás všechny to samozřejmě byl obrovský stres.

Naštěstí tedy máš k dispozici EURAXESS. Napadá tě ještě něco dalšího, čím by mohl být vám, zahraničním výzkumníkům, užitečný? Potřebovali bychom pobytová povolení na delší dobu, ale to není v moci EURAXESS.

Jaká je komunikace s Karlovou univerzitou, cítíš z jejich strany podporu? Určitě, jsou skvělí! Pokud cokoli potřebuji, stačí o to jen požádat na oddělení, kde pracuji. Všichni jsou moc ochotní. Na univerzitě mají velkou zkušenost s kolegy-cizinci, vědí, co potřebujeme, což je dobře.

Měl bys nějakou radu pro krajany z Botswany, co se chystají do ČR? Hlavně buď te připraveni na velmi těžké počáteční období. Nejsložitější jsou vstupní formality a nalezení dobrého, levného ubytování. Je důležité být trpělivý, spokojit se pro začátek s něčím nepříliš finančně náročným a teprve později se rozhlížet po bydlení, které vám bude

Bokang Maswabi

CZ lépe vyhovovat. Obvykle přidávám ještě něco z vlastních praktických zkušeností, například ohledně bankovnictví nebo mobilních komunikací. Taková univerzální, ale nejdůležitější rada zní: buď te připraveni na spoustu nových věcí - nová jídla, nový jazyk, nový lidé, nové zvyklosti a jiný způsob myšlení. Všechno tady je zkrátka velmi odlišné v porovnání s Botswanou.

Co tě čeká v tomto roce? Tento rok mi přinese řadu změn – je to můj poslední rok tady a těším se na něj. Budu obhajovat svou disertační práci a poté (snad) promovat. Vlastně poprvé v životě nebudu student, budu hledat práci, rozhodovat se kam jít… Pro mne je to velký rok a začátek nové životní etapy.

Chtěl bys najít práci, která zahrnuje výuku i výzkum? Rozhodně. Jedním z důvodů, proč jsem zůstal v České republice, byla skutečnost, že jsem dostal příležitost nejen studovat, ale také tady přednášet, věnovat se výzkumu nebo pracovat v nemocnici. Nemusíte být buď učitel, nebo vědec – je možné najít mezi oběma směry rovnováhu. Můj výzkumný projekt je zaměřen na problémy, které v nemocnicích reálně existují, takže jsem v kontaktu s pacienty a jejich ošetřujícími lékaři. Takové propojení výzkumu a praxe je velmi důležité. Doufám, že najdu zaměstnání, které mi umožní podobný druh spolupráce.

nebo si užívat jejich kombinací.

Oblíbil sis české pivo? Ó, ano! Vaše pivo je vynikající, stejně jako váš vztah k němu. V Botswaně platí velmi přísná regulace konzumace alkoholu, která ve výsledku způsobuje řadu potíží – alkohol je velmi drahý a často nadužívaný. Lidé u vás jsou, pokud jde o pivo, mnohem rozumnější. Celkově v Botswaně panuje dost konzervativní kultura, zatímco vaše společnost je liberální – pokud má někdo chuť kouřit trávu nebo nosí bláznivý účes, nikdo se nad tím nepozastavuje.

Zmínil ses, že tu mnoho lidí z jižní Afriky nepobývá. Jaké je být součástí takové, pro nás vlastně exotické, menšiny? Češi Afriku a africké země moc neznají. Zpočátku jsem si to neuvědomoval, studoval jsem v angličtině společně s ostatními anglicky mluvícími cizinci. Jakmile jsem ale začal pracovat mezi Čechy, překvapilo mě, že i ti vzdělanější toho vědí o Africe překvapivě málo. Byli schopni se mě zeptat „ Tak ty jsi z Afriky – a už jsi ochutnal slona?“ Potom se divili, že jsem kromě návštěvy zoo nikdy slona neviděl. Nebo: „Včera jsem slyšel africkou hudbu, znáš to?“ Přitom se jednalo o jakési egyptské melodie či co. Většina Čechů opravdu poznala jen severní Afriku během své dovolené. O jižní Africe nemají povědomí, možná někdy zaslechli jméno Mandela, ale netuší, jak velký a rozmanitý africký kontinent je. Jsem rád, že jim o něm mohu vyprávět – jen to zabírá spoustu času.

Máš rád českou kuchyni? Mám samozřejmě několik svých oblíbených jídel, ale přišel jsem na chuť téměř všemu! Ale například ten váš velký „chleba“ – je pro mě záhada, jak ho můžete vůbec jíst. Ale klobásy, guláš a knedlíky jsem miloval od začátku. Musel jsem si zvykat na kysané zelí, nechápal jsem, proč kazíte jeho chuť octem. Peče se tu také jinak – tvarohový koláč tady a tvarohový koláč v Botswaně jsou dva zcela odlišné dezerty. Společný mají snad jen ten tvaroh. Ale obecně lze říct, že jsem se naučil mít rád mnoho vašich jídel.

Vaříš si doma tradiční botswanská jídla? Je složité obstarat si k takovému vaření ingredience. Dříve jsem pro některé zboží chodíval do jihoafrického obchodu, ale ten po nějaké době zavřel. Některé věci jsou samozřejmě stejné, ale jiné se liší. Například hovězí maso. Ve vašich obchodech je opravdu libové, zatímco v Botswaně, požádáte-li řezníka o hovězí, dostanete výřez obsahující kromě masa také šlachy, tuk a kosti. Jsme zvyklí kupovat to, co bylo včera poraženo, a hned to zkonzumovat, zatímco u vás tak čerstvé maso k dispozici nebývá. Kuřata jsou ale stejná. Také se u vás jí hodně vepřového masa, což mě těší. V Botswaně vepřové prakticky neexistuje a já ho mám přitom tak rád! Moji kolegové žertují, že jsem z 60 procent Čech, ale pokud žijete v Praze, můžete si dopřát i kuchyně z celého světa, ochutnávat a vybrat si takovou, která vám vyhovuje,

Bokang Maswabi

EN

Everything you need is here What first made you decide to come to the Czech Republic? Actually, I didn’t really choose to come here, I was sent on a scholarship to study medicine. In 2003 there was no medical school in Botswana, so the only way to train doctors was to give people scholarships to go and study abroad. So about 14 of us were sent to study in the Czech Republic. I didn’t know anything about the Czech Republic before, so when I heard I was going to study here, I had to go and find out about it.

Do you remember what your first thoughts were when you discovered that you were going to the Czech Republic? Well, everyone said “where is this, what is this?” Someone mentioned Czechoslovakia, and some of us who liked football remembered a bit about a team from there, but that’s all we knew, that they were quite good at football – apart from that nothing, except that it was in Europe. To us, Europe was one homogenous entity, and so we thought it would be more or less the same as what we saw on TV from other European countries, there would be lots of big buildings, trams in the streets, and it would be cold, there would be snow – before I came here, I had never seen snow in my life – and there would be lots of white people.

When you arrived, was it really like that? It was really like that, and maybe worse, because it was a cold we couldn’t have imagined, about -5, and for someone who has never experienced less than 3 degrees, minus 5 was really terrible. In the first six months or so I lost about 10kg, due to food, the cold, and also the fact that in winter the nights are really really long - it took us a long time to get used to that. And of course, there was the different language, we had to adapt to almost everything… but it turned out well!

Do you think it helped that you came together with other people from your country? Absolutely, yes, because in the beginning the learning curve is really steep, there are so many things that you don’t know, so many things that you have to get used to, and the workload at medical school was heavy, and the learning method was new to us. So it was definitely good that there was a group of us.

What were the hardest things about moving to the Czech Republic? Were the Czechs welcoming? Was it easy to find somewhere to live? When we were students we had some accommodation pre-arranged, so that was OK. But when we arrived we had a huge amount of culture shock, in the sense that almost all the things we saw were different. The Czechs, in contrast to the Batswana, are very quiet people, almost silent - it’s possible to be in a train or tram with fifty people and it’s completely quiet. This was very strange for us. Also we found that when you need something here, you really need to know what you want, because if you do not exactly say what you need, people tend to

say “I don’t know what you want” and that is it. We were used to a system where you could just say “I’m looking for something nice for my

mother”, and somebody would help you. I wouldn’t say the Czechs were as welcoming as some people I have seen in other countries, they are very private people. We had to get used to that. At first, we didn’t know the language at all, and unfortunately we got lost a lot, because we needed to ask directions, and people didn’t understand us, and they were a little bit impatient. It’s a little bit better now though, I have been here 11 years, and I feel things have changed a bit.

You were studying in English, I suppose? Yes, we studied in English, though we also had weekly Czech lessons for three years. But those classes were in medical Czech, so that we could understand the hospital patients. Outside in the streets, it was almost useless.

Do you go back to Botswana much? I have been to Botswana at least once every year, recently twice a year. I usually go in December because it’s summer there, and the festive season. My family has been living in England since 2006, so it’s easier for me to see them, because I can easily get a ticket and go to London for two or three days. But they’ve never been here; it’s too difficult for them to get a visa. Usually, I go there and then we go to Botswana together.

Tell me a bit more about what you’re doing now. My research is about mechanisms of cancer resistance, and why we can’t cure some cancers, only subdue them for some time, before they come back, and with resistance to the previous treatment. We are trying to find out how the cancer cells change to be able to resist the drugs we use. Specifically, we are working with non-Hodgkins lymphomas, blood cancers.

When you started studying medicine 11 years ago, did you have any idea where it would lead you? I thought that after six years I would be a doctor, and I would go home, and work in a hospital or clinic. But of course as we learnt more, we learnt that there are many types of doctors and that as well as working in clinical services, you can also do research in medicine. I felt I had a little bit more affinity towards the research and the teaching, rather than treating patients every day. So I chose this path started talking to people about how to continue in research.

Do you think you’ll stay in the Czech Republic for some time, or do you have plans to move elsewhere? I will definitely move - I think I have stayed here a long time. I might see if I could join my family in England, or maybe go back to Botswana,

Bokang Maswabi

EN but definitely I feel I want something new for a few years. I have been here almost all my adult life.

You must have many friends here now, too? Yes, I have; some are studying, some I work with, and some I just happened to meet. The biggest group are the Batswana, and the second are the Czechs of course, because I work in quite a big department, and the year I started the department took on a lot of young students, so we formed a bit of a community.

What do you think is the best thing about the Czech Republic? The thing I love about the Czech Republic is that it’s like a much better developed version of my country. I like the space, that there are not too many people around, and I really love the seasons, and the activities that go with them. I live in a city, but my friends who live in Sydney, or London, or Dublin complain about life being very expensive there, faster, and more stressful. Life here is really relaxed. People are happy: they work, but not too hard, or even if they do, they still go out and enjoy themselves in many ways: skiing, going to their cottages, swimming, walking in the countryside. It is a beautiful country, especially in the summer. I also love Prague, and it’s history - once you discover what everything means, who did this, who built this, when that was built. It’s not too modern, but everything you need is here. It’s a really nice mix.

Do you have a favourite place in Prague, or a place where you go to get away?

In Summer, I love the parks – Letenské Sady, Vyšehrad, Stromovka. In winter unfortunately I don’t much like the cold, though I am used to it now, so I stay indoors, or go to the cinema.

At what point did you find out about EURAXESS? Did you already know it when you were a student? When I first came, EURAXESS didn’t exist yet, but about two to three years ago, they contacted me to ask if I need any help with my visa. So the next time I needed to renew my visa, I came to EURAXESS and it was a big help – firstly having someone who speaks English to help with the forms, and secondly, being able to make an appointment and be there for just 15 minutes; before, getting a visa meant going in the morning to get a ticket, and queuing up the whole day waiting for your turn. It’s a pity EURAXESS discovered me so late, it would have been really nice if they had helped me earlier!

When you first came, did you have any trouble with your visa? Oh yes, we had trouble almost every year. For the first entry, the process took four months, so we arrived a month late. The other problem was that when we went for our visa appointments, they didn’t speak English, so we had to try our broken Czech, and sometimes they didn’t understand, and would tell you to come again later with someone who can translate. This was after you had queued for a long time. A lot of people failed their exams because of that, or chose to go to the exams instead of renewing their visa, and then got expelled from the country. Thankfully that didn’t happen to me, but it was a big stress for all of us. We have to apply for a new visa every year, so there are always a lot of people at the office.

Thank goodness EURAXESS can help! Do you think there’s anything that EURAXESS could do to help researchers more?

Bokang Maswabi

EN I can’t think what else would make it better except much longer visas, but that’s not something EURAXESS can do!

How is the communication with Charles University, are they supportive as well? Yes, it’s excellent. If I need anything I just tell my department, and they arrange it. They are very helpful. Sometimes people are helpful, but they don’t know what you need – but at the university they are experienced in working with foreigners, so they know what is necessary, which makes it quite a pleasant experience.

used to the sour cabbage of course, I didn’t know why someone would put vinegar or this bitter taste on cabbage! The baking is also a little bit different from what I was used to – I eat cheesecake here, and I eat cheesecake in Botswana, but if I put them next to each other, they are quite different things. They both have cheese, but otherwise they are rather different! But I have grown to like many of these things.

At home, do you still cook some traditional dishes from Botswana?

To be ready for a very hard time at the beginning! The most difficult things here are the visa, and finding good, cheap accommodation. It’s important to be patient, find something cheap at first, and then gradually look around for something that will suit you better. And then I usually give some advice from experience, about particular things like banks and mobile phones. The general advice I would give is just to be ready for a lot of new things – new food, new language, new people, and a new way of doing things, a different mindset, these are very different here compared to Botswana.

Well, it’s difficult to get some of the ingredients here – we have to bring it ourselves. There used to be a South African shop which sold some of the things, but they closed. Some things are the same, of course, but even the beef here is a bit different: the meat is really lean, whereas in Botswana when you go to the butcher they cut a cross-section, so you have some of the sinews, the fat, a bit of the bone, and then the meat. And also, usually we would buy meat that was killed yesterday, and eat it today, whereas here, most of the meat available is less fresh, at least unless you go to the smaller individual butchers. But the chicken is the same, and there is a lot more pork here, which I love – we don’t have that in Botswana, there is absolutely no pork meat there. I’m 60 percent Czech, as they say at my workplace! And of course when you’re in Prague you are exposed to cuisines from all over the world, so you can find more or less whatever you like, or just enjoy combining them.

How do you feel about the coming year?

Do you like the beer too?

2015 will bring new things for me – it is my final year here, but I’m looking forward to it. I have to defend my dissertation, and then (hopefully!) I will graduate. Then for the first time in my life I won’t be a student, so I will need to find a job, decide where to go, whether to take a holiday first, and so on. It’s a big year for me, a new era of my life.

Oh yes! There is really good beer here, and an excellent attitude towards beer, too. In Botswana there is very strict alcohol regulation, which causes much more difficulty – there is a lot of alcohol misuse in Botswana, and it is very expensive. Here everyone is much more sensible with the beer. And in general, in fact, there is a very conservative culture in Botswana, whereas here it is a very liberal society – if someone wants to smoke weed here, or have crazy hair, no one is bothered.

If someone was coming from Botswana, what advice would you give them?

Would you like to find a job that includes teaching as well as research? Definitely. One of the reasons I stayed in the Czech Republic was that I had the opportunity not just to study here, but also to teach, and do research, or work in a hospital. You don’t have to be only a teacher or only a scientist, you can find a nice balance of both. In my research, I work on problems that exist in hospital, so I am in contact with patients and their consultants, and it is very useful to have that connection between the research and the practice. So I hope I will find somewhere where a similar collaboration is possible.

Maybe EURAXESS can help you to find a position! Do you like Czech food? I have some favourites of course, but almost all of it is an acquired taste! For example, this chleba, the big one, I never could understand how people could eat it. But the sausages, and the goulash and dumplings are really nice, I loved them from the beginning. I had to get

You mentioned there are not many Southern Africans here. Have you found it strange to be in such a minority? Well, there is very little knowledge of Africa and African countries among the Czechs. It was not so difficult at the beginning actually, I suppose because I was studying in English and with other English-speaking foreigners, but once I started to work more with Czechs, I found that even among the more educated Czechs there was surprisingly little familiarity with Africa. They would say to me, “ooh, you’re from Africa – have you tasted elephant?” And I had to tell them that except in the zoo, I have never seen an elephant! Or they would say “I heard some African music yesterday, do you know it?” and it is some strange Egyptian music or something – most Czechs only really know North Africa, from their holidays. Some people do not know much at all about Southern Africa, even about Mandela – they only know his name – and they are not really aware of the size and variety of the African continent. But it’s good that I can tell them about it – it just takes a lot of time!

Bokang Maswabi

Carles Noguera Carles se narodil v Barceloně a tam také získal titul z matematiky a filozofie, na což navázal postdoktorským působením v Itálii. Od prosince 2012 žije v Praze a zabývá se oborem matematické logiky.

Carles was born in Barcelona, Catalonia, where he also gained his degrees in Mathematics and Philosophy, before completing a post-doc position in Italy. He has lived in Prague since December 2012, where he is a researcher in the field of mathematical logic.

CZ

Nevadilo by mi strávit tady celou kariéru Jak ses ocitl v Praze?

Pokud jsi znal Prahu a některé své kolegy již dříve, bylo snadné se tady usadit? Našel sis rychle nějaké bydlení?

Své působení v Itálii jsem považoval za dostatečnou mezinárodní zkušenost. Vrátil jsem se do Barcelony, získal pracovní smlouvu na tři roky a doufal, že tam i zůstanu. Ekonomická krize ve Španělsku se ale prohlubovala a situace nevypala nadějně. Rozhlížel jsem se tedy po něčem jiném a narazil na příležitost, která mi pomohla dostat se až sem.

Bylo to snadné, protože Akademie věd má pozůstatky z komunistické éry (v tomto případě jde o dobrou věc!) v podobě řady ubytovacích zařízení pro vědce a hosty. Bydlel jsem v jednom z nich, v hotelu Mazanka, stejně jako mnoho z mých zahraničních kolegů. Přijel jsem se svou ženou, takže jsme dostali vlastní malý apartmán a měli soukromí. Po nějakém čase jsme si našli normální byt ve městě. Bydlíme v centru (Praha 2), což je zcela jiná zkušenost – můžeme kamkoliv zajít, užít si kulturu. Vše šlo tedy opravdu dobře.

Hledal jsi i v pracovních nabídkách, které uveřejňuje EURAXESS? Ne, v té době jsem o EURAXESS nic nevěděl. K Praze jsem měl dlouhodobý vztah díky tomu, že jeden z nejlepších vědců v mém oboru, Petr Hájek, který nedávno odešel do důchodu, pracoval právě v Praze. Můj doktorandský konzultant s ním spolupracoval a podporoval mě v kontaktech s Petrem a jeho spolupracovníky – každý rok jsem přijížděl na krátkou návštěvu. Znal jsem tedy v Praze několik lidí, kteří si na mě vzpomněli a dali mi vědět, když se na jednom z pracovišť Akademie věd uvolnila vhodná pozice.

Pracuješ na nějakém konkrétním projektu? Máš ve svém bádání určitou volnost? Můžu si ve svém oboru dělat prakticky, co chci, což je na mém zaměstnání tady vážně skvělé. Kontinuálně pokračuji ve svém výzkumu, který ale samozřejmě prochází vývojem a změnami. Mám radost, že nedlouho po mém příjezdu se mi podařilo získat grant GAČR. Něco podobného by se mi momentálně v Barceloně stát nemohlo – finanční podporu tam získá jen několik málo projektů a granty obvykle získávají tzv. „velké ryby“. Pro mě jako relativně mladého vědce je to bezvadné. Nyní tedy mám na starosti vlastní projekt a navíc jsem členem dalšího výzkumného týmu řešícího jiný projekt.

Skvělé! A co další administrativní povinnosti po příjezdu do země? To je občas hodně náročné a vlastně právě proto jsem se dozvěděl o EURAXESS. Přestože jsem měl v Akademii věd přátele a kolegy, kteří mi byli ochotní pomoci, našlo se několik záležitostí, se kterými si nevěděli rady. Jeden z nich znal EURAXESS a poradil mi kontaktovat tuto kancelář, což mi velmi pomohlo. Zaměstnanci EURAXESS mě zaregistrovali na úřadě, který vydává oprávnění k pobytu, a také mi pomohli s pojištěním pro moji ženu.

Jak stěhování prožívala tvoje žena? Pochází z Bolívie, takže má už jedno velké stěhování za sebou! Když jsme se poznali, žila už v Barceloně 7 let. Následovaly potom další dva roky, než jsme se vzali. Přestěhování do Prahy jsme plánovali několik měsíců. Věděli jsme, že se bude muset vzdát svého zaměstnání (které ale nebylo bůhvíjaké, takže to nebyla velká ztráta) a přestěhovat se se mnou tam, kde mě čekají lepší pracovní vyhlídky. Doufali jsme, že nebude tak těžké najít tu pro ni práci, ale ještě jsme žádnou nesehnali.

Bylo těžké takový projekt napsat?

Jaká je její profese?

Papírování je vždy složité. V tomto projektu jsou zapojení další dva vědci a zvláště jeden z nich mi hodně pomohl s pochopením veškeré nutné administrativy a vědeckou část jsme samozřejmě napsali spolu. Snažím se učit česky, ale v té době jsem ještě neuměl vůbec nic.

Z Bolívie má titul z ekonomiky a administrativy a v této oblasti taky pracovala. Je ale taky plavkyně, takže pracovala několik let jako instruktorka ve veřejném plaveckém bazénu. Mysleli jsme, že v tom bude moct v Praze pokračovat, ale jazyková bariéra je problém. Byla to pro ni docela výzva, nejdřív se zlepšit v angličtině a poté se učit česky.

Co tvůj projekt řeší? V matematické logice se snažíme vysvětlit, jak je možné, že dokážeme přenést vědomost logickým, neměnným, vhodným a správným způsobem tak, že můžeme tvrdit, že je to v souladu s tím, co jsme tvrdili už předtím. Zabývali se tím už starověcí filozofové a našli mnohá vysvětlení – historické úvahy byly však většinou omezeny na velmi jednoduché paradigma, kdy je všechno buď pravda, nebo lež. To je velmi omezující, protože v každodenní komunikaci nejsou věci tak přímé a jasné, a přesto o nich dokážeme hovořit. Vyslovujeme neurčité názory, a přesto o nich ostatní přesvědčujeme. Je tedy velkou výzvou vysvětlit, jak tohle funguje, nejenom kvůli vědění samotnému, ale i proto, abychom popsali určité automatické postupy, které umožní myslet stejně úspěšně jako člověk, a abychom je implementovali do konkrétních oblastí. Tímto způsobem můžeme pomoci vytvořit umělou inteligenci. To jen tak ve zkratce.

Chodíte na kurzy češtiny? Ano, chodíme do kurzu, který pořádá EURAXESS. To je další dobrá věc – nabízejí kurzy češtiny zdarma. Sice jen jednou týdně, ale je to lepší než nic. Máme rádi naši učitelku, její lekce jsou zábavné a smysluplné. Rozhodně to ale nestačí, takže máme i soukromého učitele, který nás učí gramatiku. Kurz EURAXESS je zaměřen více na konverzaci než na gramatiku, ale my potřebujeme pochopit stavbu jazyka a s tím nám pomáhá soukromý učitel. Někdy také zkouším trénovat mluvením s lidmi, ale je to těžké.

Carles Noguera

CZ Podařilo se vám oběma najít si tady přátele, v zaměstnání, nebo mimo něj? Mimo práci se nám daří potkávat hodně nových přátel, protože se setkáváme s dalšími krajany z Katalánska. Byla to vlastně náhoda, ostatní národnostní komunity mají své vlastní skupiny, ale v případě Španělska tu existovala jen jedna – španělská, ale nikoli katalánská, a tak jsme ji vytvořili a je to rozhodně jedna z mých oblíbených volnočasových aktivit.

Co společně podnikáte? Máme katalánský dům s názvem Casal – je to ale jen takový virtuální dům (žádnou budovu nevlastníme – alespoň zatím ne), kde se pravidelně potkáváme . Vídáme se pravidelně jednou týdně ve stejné hospodě, o čemž všichni vědí. Když přijede někdo nový, může si to najít na internetu a přijít. Také pořádáme kulturní aktivity, hodně dbáme na kulturní výměnu, říkáme tomu Česko-katalánský spolek. Rádi zapojujeme obě strany – nechceme vytvořit ghetto a být obklopeni jen našimi lidmi, naopak rádi přivítáme všechny Čechy, kteří se zajímají o katalánskou kulturu, a takových je tady celá řada.

To zní skvěle! A jistě vám pomáhají i s češtinou. A co bys zatím zhodnotil jako to nejlepší na životě v České republice? Nejlepší je, že jsem dostal příležitosti, které bych doma nedostal, například mít vlastní projekt. Také mohu snáz propojit výzkum a pedagogickou činnost, což v Barceloně možné nebylo, z nějakých směšných byrokratických důvodů. Pracoval jsem ve španělské obdobě Akademie věd a smlouva mi zakazovala učit. S tím jsem měl ale docela problém, protože věřím, že učení nám pomáhá zůstat ve styku s laiky. Není dobré být v kontaktu jen s těmi, kteří rozumí tomu, co děláte. Když jste v kontaktu se studenty, neustále vás nutí přemýšlet nad věcmi, které berete při vědecké práci jako samozřejmost. Také je důležité, aby vás studenti poznali, protože jedině tak se mohou později stát vašimi doktorandy. Líbí se mi, jak je tu věda organizovaná, i když to samozřejmě není dokonalé. Líbí se mi, že jsou výzkumné instituce samosprávné a mají své vlastní vedení. Španělský a italský systém je zkostnatělý a vše záleží na ministerstvu nebo vládě. Ti, kteří rozhodují, jsou daleko a vědci to příliš ovlivnit nemohou. Tady je to mnohem flexibilnější. Přináší to sice i větší soutěživost, ale zatím jde vše dobře.

A co tu pro tebe bylo nejtěžší? Již jsem zmiňoval pojištění, ale ještě jedna věc se mi nelíbila – pojišťovna nám nepřidělila lékaře, očekávali (a to bude Čechům připadat normální, protože jsou na to zvyklí), že si najdeme vlastního. Když jste Čech, tak je to možná snadné, ale my jsme se potýkali s jazykovou bariérou, takže jsme chtěli doktora, se kterým bychom mohli mluvit. Šli jsme do klientského centra VZP, ale tam neměli seznam anglicky mluvících lékařů. Zdá se mi, že Češi stále nejsou zvyklí na příchozí cizince, přitom by si na to měli začít zvykat, protože tady dlouhodobě žije nebo by chtěla žít řada cizinců – zvláště v Praze. Další věcí byla změna adresy. Předpokládal jsem, že změnu nahlásím v místě bydliště, takže jsem šel na úřad Prahy 2. Paní úřednice chápala,

co pořebuji, a řekla mi, že kdybych byl Čech, mohli by mi to vyřídit, ale jelikož nejsem, tak se musím obrátit na cizineckou policii. Takže jsem tam šel. Docela mě pobavilo, že ačkoli je to policie pro cizince, nemluvili vůbec anglicky, a na rozdíl od paní úřednice na Praze 2 mi ani nerozuměli!

Jak se ti líbí česká kultura? Jídlo, to, jací jsou lidé, jejich smysl pro humor? To je jedno z mých nejoblíbenějších témat, zvláště v česko-katalánské společnosti. Jsme si s Čechy v některých věcech překvapivě podobní, což je zajímavé. Například v obou zemích lidé rádi chodí na houby. To je totiž katalánská posedlost a já jsem netušil, že se to děje ještě v nějaké další zemi. Ale Češi jsou tím posedlí také! Rovněž tradice procházek po lese a pěší turistiky je něco, v čem jsme si podobní. Velmi oceňuji, jak zodpovědně Česká republika přistupuje k pěší turistice. Národní parky zabírají velkou část země a cesty jsou vždy dobře značené. Líbí se mi, jak jsou Češi spořádaní, alespoň tedy v Čechách, neboť mi bylo řečeno, že na Moravu bych to vztahovat neměl. Některé věci se mi samozřejmě tolik nelíbí. Češi nejsou moc příjemní k cizím lidem – můžete očekávat, že se na vás v hospodě neusmějí, nebudou mít trpělivost, když budete pít pomalu a tak podobně. Snažím se to ale brát s nadhledem, takže nečekám, že na mě budou milí,

Carles Noguera

CZ a když jsou, tak je to příjemné překvapení! Popravdě se to stává docela často. Také si uvědomuji, že když se na vás někdo usměje na ulici, je to upřímný úsměv. Jídlo je také jedním z problémů. Česká kuchyně je velmi chutná, ale není to něco, co bych si mohl dávat každý den. V prvních měsících svého pobytu tady jsem přibral tolik jako nikdy předtím a poprvé v životě mi lékař zjistil zvýšenou hladinu cholesterolu v krvi. Takže jsem opravdu musel změnit své návyky – např. to, že jsem každý den jedl oběd s kolegy v hospodě, často jsem tam také trávil večery a doma jsme vařili vepřové maso, které Češi milují a které je v obchodech tak levné. Jedli jsme tudíž jako Češi, ale to muselo přestat. Také mi chyběla středomořská kuchyně. Miluji tolik věcí z cizích zemí a kultur, rád cestuji, ale když přijde na jídlo, středomořská kuchyně je opravdu to nejlepší. Nyní si tedy v restauraci snažím vybírat to nejzdravější a české tradiční jídlo si nechávám pro zvláštní příležitosti.

Jsou u nás ingredience pro jídla ze středomořské kuchyně snadno k sehnání? Sehnat se dají, ale ne snadno. Některé věci nejsou dostupné – možná je nemají Češi rádi. Samozřejmě ryby a mořské plody tu nejsou vždy k dispozici a když už ano, tak méně kvalitní a drahé. To je pochopitelné, nemůžeme očekávat, že budeme mít všude všechno. Pomáhá nám, že jeden z našich kolegů z Katalánska má obchod, který se zaměřuje na katalánskou produkci, takže tam nakupujeme.

Chodíte na farmářské trhy?

Chybí ti Barcelona? Musím přiznat, že ano. Prahu si užívám a miluji to tu, ale je to velký rozdíl. Pořád si myslím, že Barcelona je nejlepší město pro život. Je škoda, že tam občas věci nefungují tak, jak by měly, ale stejně to tam mám rád. Samozřejmě si vždycky užívám návštěvu nové země, kdy objevuji všechny rozdíly, a vždy se od ostatních něco naučím. Kdybych se ale mohl vrátit zpátky do Barcelony, udělal bych to. Nevím přesně proč… Asi je to kombinace moře, počasí, vše je tam tak živé, mnoho festivalů. Kulturní život je tam velmi intenzivní, ale jiným způsobem než v Praze – máte zde klasickou hudbu například, ale my máme místo toho mnoho jiných věcí.

Jezdíváš často do Barcelony? Ano, ne tak často, jak by se mi líbilo, ale jezdím minimálně dvakrát nebo třikrát za rok – na Vánoce a při dalších příležitostech během roku. Navštívit Bolívii je náročnější, je to drahé a stojí to hodně času a plánování. Mé manželce se začíná trochu stýskat, protože jsme tam nebyli skoro dva roky.

Myslíš, že se v budoucnosti znovu přestěhuješ, a jestli ano, už víš kam?

Ano, moje žena chodí na trh na Náplavce a už jsem tam s ní byl i já. Ovoce a zelenina tam je mnohem lepší než v supermarketech, kde je nekvalitní. V zimě, kdy je trhů méně, je to těžší.

Kdyby se zhoršila situace, přestěhoval bych se. Jestli vše bude tak jako dosud, rád tu zůstanu a nevadilo by mi zde strávit celou kariéru. Jestli se podmínky změní, což se může stát vždy, protože věda je křehká věc, tak znovu znovu zhodnotím možnosti svého působení v jiných zemích. A samozřejmě kdyby se objevila dobrá příležitost, jak se vrátit domů, zvážil bych to. Nicméně to v nejbližší době neočekávám.

Pravda. A jak se vypořádáváš s místní zimou?

Jakou radu bys dal Katalánci, který přemýšlí o odjezdu do České republiky?

Já docela dobře. Manželka to ale snaší hůř, hlavně proto, že pochází ze slunné Bolívie. Naše první zima zde byla velmi studená a slunce prakticky nesvítilo – ale já jsem si moc nestěžoval, protože je vše dobře zorganizované a topení všude funguje na jedničku, jak v práci, tak doma.

Katalánsko je známé svou kinematografií – chodíte do kina? Ano, docela pravidelně. A už jsme v Praze viděli dva nebo tři katalánské filmy s českými titulky. Vždy, když se něco takového děje, snažíme se zorganizovat skupinu a jít společně. Jednou jsme do kina dokonce napsali – promítali katalánský film, ale uváděli, že je ve španělském znění, což nebyla pravda. Okamžitě tuto chybu napravili a poděkovali nám za upozornění. Praha je skutečným rájem pro milovníky filmu. Je tu hodně kin, vstupenky jsou levné a je velký výběr filmů, většinou v původní verzi (nesnáším jakýkoliv dabing). Také se mi líbí nabídka hudby, je tu tolik žánrů a můžete najít prakticky cokoliv.

Podpořil bych ho v tom, aby se učil česky. Mám kamarády, kteří tu žijí několik let a neumí ani slovo česky. A ano, přežiješ tak, ale je to jen přežívání – a já nechci přežívat, chci v Praze žít! Je tu tolik různých aspektů českého života a možností objevování Prahy, které nepoznáte, jestliže neumíte jazyk. A uvědomuji si to tím víc, čím víc se ho učím. Také bych mu poradil, aby měl s Čechy trpělivost, nejsou tak špatní, jak se může zdát! Ve skutečnosti si tu můžete najít dobré přátele. Řekl bych: „Užij si, že je to velmi dobře organizovaná země, a nebuď agresivní…“ Někdy může kulturní šok v člověku vzbudit agresivitu – lidé se chovají způsobem, kterému cizinec nerozumí, a ten se na ně proto naštve. „Ale pamatuj si, že jsi tu určitým způsobem host a když děláš něco, co může být urážlivé, měl bys o tom přemýšlet.“ A co dalšího bych řekl? „Nemusíš jíst smažený sýr a pečené koleno každý den! Užij si všechny možnosti a levnou hromadnou dopravu – Opencard je skvělá! Jednou zaplatíš, pak na to můžeš zapomenout a cestovat celý rok! Užitečné jsou také vlaky a autobusy, kterými můžeš jezdit po celé zemi.“

Carles Noguera

EN

I wouldn’t mind spending the rest of my career here How did you end up moving to Prague?

cial intelligence enterprise – in a nutshell!

After my post-doc in Italy, I came back to Barcelona in the hopes that that was enough international experience, and I got a three year contract in Barcelona. But then the economic crisis was getting worse, and it was very precarious in Spain. So I started looking around, and I saw the opportunity to come here.

Fascinating! So you already knew some of your colleagues, and Prague. When you got here, was it easy to settle in - did you find it easy to find somewhere to live?

How did you find this opportunity, were you looking on EURAXESS Jobs? No, at that stage I didn’t know anything about EURAXESS. The thing is, I had a long term relationship with Prague, because one of the top researchers in my area, Petr Hajek, was working in Prague – he retired quite recently – and my PhD advisor collaborated with him, so he encouraged me to come to visit him and his group, and from that time I came every year for a short visit. So I knew several people in Prague, and when a vacant position came up at one of the Academy institutes, they thought of me and let me know.

Are you working on a particular project here, or can you work on what you like? That’s actually a good thing about my arrangement here: I’m free to do pretty much whatever I want in my department, so I am continuing in the same line of research. The other thing I’m very happy about is that shortly after I arrived I was able to obtain a GAČR grant, which is something that couldn’t possibly happen in Barcelona currently - there are very few projects funded, so only the very big guys get them. For me, as a relatively young researcher, this is quite a good thing. So now I have my own project, and am a member of another one too.

Was it difficult to write the project? Paperwork is always complicated. There are two other researchers involved in the project and one of them in particular helped me a lot with understanding the paperwork, and of course we did the scientific part together. I’m trying to learn Czech, but at that time I knew absolutely nothing!

What is the project about? In mathematical logic, we try to explain how it’s possible that we can communicate knowledge in a logical, consistent, adequate, correct way, so that when we claim something it’s supported by what we have claimed before. This was explained in several ways many many years ago by the ancient philosophers – but usually the historical accounts were restricted to the very simplistic paradigm in which everything is either true or false. Which is in fact very restrictive, because in everyday communication things are not so straight and easy, and we manage to speak about many things that aren’t clear, aren’t black or white. And still we persuade people of things, and communicate vague notions. So the challenge is to explain how this works, not only for the sake of knowledge itself, but in the hope that we can then implement some automatic procedures that can reason as successfully as we do, in some particular areas, and in this way we can help the whole artifi-

This was actually easy, because the Academy has a remnant from communist times (one of the good things!) which is a set of residences for researchers and visitors. I was in one of these, Mazanka Hotel, where many of my foreign colleagues have stayed at least for some time. I came with my wife, so we managed to get a small apartment in the residence, and a bit of autonomy. After some time there, we found a normal flat in the city, and moved. Now we are in the centre, in Prague 2, and that’s a totally different experience – we can walk anywhere, enjoy the cultural life. So it worked out very well.

Great! And what about the other paperwork? Yes, sometimes that can be difficult, and in fact this is where I was told about EURAXESS, because although I had several friends and colleagues in the Academy who were willing to help me, there were some things they didn’t know how to solve. One of them knew about EURAXESS and said to me that we should try contacting them, and that was extremely helpful: they helped me with the foreign police registration – signing up as a resident and getting the resident’s card – and also with my wife’s insurance.

How did your wife feel about the move? Well, she is originally from Bolivia, so she had already moved a long way! She had been living in Barcelona for seven years when we met, and then another two years before we got married, and we had been planning this move to Prague for a few months. We knew that she would give up her job – it was not such a great job, so it wasn’t a big loss – and that she would move here with me, where I would have better career prospects. We had hoped it wouldn’t be so difficult to find a job for her here, though, but so far we still haven’t managed.

What is her profession? She has a degree from Bolivia in something like economy and administration and had worked in that area, but she also used to be a swimmer, so for some years she was an instructor at a public swimming pool - we had thought that maybe in Prague this would be possible, but the language barrier is the main issue. It’s been quite a challenge for her, first to consolidate her English and now to learn Czech.

So have you been going to Czech classes? Yes, we go to the EURAXESS classes – that’s another great thing about EURAXESS, that it offers free Czech lessons. Only once a week, but better than nothing. We love the teacher, it’s fun, and it is useful. But it’s not enough, for sure, so we have been using a private teacher who

Carles Noguera

EN is teaching us the grammar. The EURAXESS classes are more conversation than grammar, but we do need to understand the structure, so we do that with the private teacher, and sometimes I try to practice speaking with people, but it’s difficult.

Have both of you been able to make some friends and contacts here, both through work and also perhaps outside of work? Outside of work we are making a lot of friends, because I managed to meet other expats from Catalonia, quite coincidentally, and because there was no structure for those people here – other national communities have groups, and there was one for Spain (that is a delicate issue!) but there was nothing for Catalonians – we created it. So that’s one of my pastimes!

So what have you been doing with them? We have this so-called Casal, a Catalan House – it’s a virtual house, we don’t physically have our own building (at least, not yet) – so people can meet together on a regular basis. We meet once a week in the same pub, the same day, the same time, so everyone knows, and if someone new comes, they can find it on the internet and go there to meet some fellow nationals. And then we organise cultural activities, in fact we insist a lot on cultural exchange, in Czech we call it the Česko-katalánský spolek, the Czech Catalan society, and we like to include both elements, because we are in a different country – our aim is not to create a ghetto, and close ourselves off with our own people – but on the contrary we would like to welcome any Czech people who might be interested in Catalan culture, and there are some!

That sounds like great fun! And I’m sure they are helping you with learning Czech, too. What do you think have been the best things about living and working in the Czech Republic so far, for you? The best thing is that I’ve been given opportunities that would have been next to impossible at home, like having my own project. I also had more possibilities to combine research and teaching. In Barcelona for some ridiculous bureaucratic reason, this was not allowed – I was based at the Spanish equivalent of the Academy of Sciences, but my contract explicitly forbade me to teach. I don’t agree with that, because teaching helps you to stay in touch with non-specialists. Otherwise you only speak to those who already know what you do, and that’s very bad. At least if you are in contact with students, you constantly have to rethink the things that you usually take for granted when doing your research. It’s also essential that the students get to know you, because that’s the only way you will get a PhD student later on. I quite like the way science is organised here, although of course it’s not perfect. I like the fact that the institutes are quite autonomous and they have their own appointment policies. In the Spanish and Italian system everything is rigid and depends on the ministry or the central government. The centre of decisions is far away, you don’t have control over anything. Here it is much more flexible. Of course that also makes it more competitive too, but so far it is going ok.

And what do you think the most difficult thing was here? Well, we mentioned insurance before and there was another thing I didn’t like – the insurance company didn’t assign us to any doctor, they expect (and this will seem normal to Czech people, because they are used to it) that you will find your own. Well, maybe if you are Czech it’s easy, but we had the language barrier, so we wanted a doctor who we could speak with. So we went to the VZP client centre to ask, and they didn’t even have a list of English-speaking doctors. It’s probably just a sign that the Czechs are still not used to people coming from other countries, but maybe they should start getting used to it, because it’s already happening – especially in Prague. The other thing is that I changed my address. I assumed I should update my residence card in the city district where I live, so I went to the Prague 2 office, and the lady understood what I wanted and told me if I was Czech, they would do it there, but as I’m not I have to go to the foreign police. So I went there, but the funny thing is that even though they are the “foreign” police, they don’t speak English, and unlike the lady at Prague 2, they didn’t understand me!

How do you find the Czech culture? The food, the way the people are, their sense of humour? This is one of my favourite topics actually, especially in this Catalan Czech society. There are surprising similarities between us and the Czechs, which is interesting. For instance, in both cultures people love to go out and collect mushrooms in the forest! That’s a Catalan craze, and I didn’t know that any other country does it, but the Czechs are crazy about this too! Also the tradition of walking a lot in the forest is very similar. In the Czech Republic it is so well organised, I love it, the national parks make up a large percentage of the country and the ways are always so well marked. I like how the Czechs are very orderly, at least in Bohemia (they tell me I shouldn’t extrapolate this to Moravia!). Some things I don’t appreciate so much, of course. I feel they are rude to unknown people, in general – you can expect that they will not smile at you in the pub, will not be patient if you drink slowly, and so on. But I try to take this on the bright side, so I don’t assume they will be nice to me, and the day they are it’s a good surprise! It happens quite often in fact. I also realise that means that if someone smiles at you in the street, they really mean it! Food is one of the problems, too. I find the Czech gastronomic tradition very tasty, but it’s not something I can have every day. In the first months here I gained weight like never before, and for the first time in my life the doctor found some cholesterol. So I really had to change my habits – I had been eating every lunchtime in a pub with my colleagues, and often going to the pub in the evening, or cooking pork meat at home, which the Czechs love so much and it’s so cheap in the supermarket. So we were eating like Czechs but that had to stop. I also missed the Mediterranean cuisine. I love so many things from other countries and cultures, I love travelling, but when it comes to food, Mediterranean really is the best. So now I try to choose the healthiest option at the pub, and keep the traditional Czech food for special occasions!

Carles Noguera

EN Can you find ingredients for Mediterranean dishes easily?

Do you get back to visit Barcelona sometimes?

We can, but it’s not easy. Some things are not available – maybe there are some things the Czechs don’t like. And of course fish and seafood is not so readily available here, and when it is, it’s lower quality, and expensive. That’s understandable, we can’t expect to have everything everywhere all the time. But one of the things that helps is that one of our Catalan colleagues has a shop with produce from Catalonia, so we can buy things there.

Yes, not as often as I would like, but I go at least two or three times a year – for Christmas and a couple of other occasions during the year. Getting to Bolivia is more difficult, it’s expensive and it takes a lot of time and planning. My wife is feeling a bit homesick, because we haven’t been for nearly two years.

And do you go to the farmers market? Yes, my wife goes to the market at Náplavka and I’ve been there with her. The fruits and vegetables you find there are hugely much better than what you find in the supermarket, which is really poor quality. It gets more difficult in winter, when there is less at the market.

True – how do you cope with the winter here? I cope with it quite well. My wife finds it more difficult in that respect, especially as she comes from sunny Bolivia. The first winter here was very cold and there was hardly any sunshine - but I don’t complain too much, because it’s well organised, and the heating is so good everywhere, at work and at home.

Catalonia is famous for its films – do you go to the cinema here? Yes, I do quite regularly, and in fact we’ve already been to two or three Catalan movies in Prague, with Czech subtitles. Whenever there is something like that we try to organise a group to go along. Once we wrote to one cinema, because they were showing a Catalan movie, and they were advertising that it was in Spanish, which was actually false. They immediately corrected it and thanked us for pointing out the mistake. In fact Prague is a paradise for a cinema lover: there are many cinemas, and it’s very cheap, and there is a wide selection of movies, usually in the original version (I totally hate dubbing in any language). I also like the musical offer here, there are so many genres, you can find almost anything.

Do you think that you’re likely to move again in the future, and if so do you have any idea where? Well… I would move if it came to that, if things get worse. So far, if it stays like this, I’m happy to stay and I wouldn’t mind spending the rest of my career here. If the situation gets worse, which could always happen, because science is a delicate, fragile thing, then I will open my perspectives again. And of course, when there is a good opportunity to go back home I will consider it. But I don’t see that coming in the near future.

What advice would you give if another Catalan person was thinking of coming to the Czech Republic? I would encourage them to learn Czech. I have some friends who have been here for years and don’t speak a word of Czech. And yes, you can survive. But it’s surviving – and I don’t want to survive, I want to live in Prague! There are so many aspects of Czech life and of the Prague experience which you just miss if you don’t speak the language; I am realising this more and more, the more I learn. And then I would tell them to be patient with the Czechs, they are not as bad as they seem! In fact you can make great friends here. Enjoy that it’s a very well organised country, and don’t be aggressive… sometimes cultural shock can make us aggressive – people behave in a way you can’t understand, and you get mad at them. But remember that you are a guest here, in a certain way, so if you’re doing something that might be offensive, you should think about it. What else would I say? You don’t have to have smažený syr and koleno every day! Enjoy all the possibilities, and the cheap public transport – the Open Card is great! You pay once, then forget about it and travel all year! Also the trains and buses to move around the country are quite convenient.

Do you miss Barcelona? Yes I have to admit I do. I enjoy Prague a lot and I love it here, but it’s so different. I still think that Barcelona is the best city to live in. It’s a pity that some things don’t work there the way they should, but I still love it. Of course, I always enjoy it when I visit a new country, and see the differences, there are always things you can learn from others. But if I could go back to Barcelona, I would. Why, I don’t know exactly… I guess it’s a combination of the sea, the weather, it’s so lively, there are so many festivals, the cultural life is very intense but in a different way from Prague – you have the classical music scene, for example, but we have many other things instead.

Carles Noguera

Danijela Rostohar Danijela se narodila v bývalé Jugoslávii, její matka je Srbka a otec Chorvat. Kariéra ji zavedla na celou řadu míst: od té doby, co před sedmnácti lety opustila Srbsko, žila ve Švédsku, Belgii, Číně a dvakrát v Německu. Předtím, než se přestěhovala do Prahy, aby zde pracovala na projektu HI-LASE, strávila dva a půl roku v Irsku. Danijela comes from former Yugoslavia, her mother is Serbian and her father is Croatian. She has had a very mobile career: since leaving Serbia seventeen years ago, she has lived in Sweden, Belgium, Germany (twice) and China. Immediately before moving to Prague to work on the HI-LASE project, she spent two and a half years in Ireland.

CZ

Necítím se tu jako cizinec Žila jsi v několika zemích. Proč ses tak často stěhovala? Jedním z důvodů je, že lidé z třetích zemí nemohou v EU dostat stálou práci. Vždy potřebujete nové povolení a v mnoha zemích můžete zůstat jen určitou dobu. Například v Německu mě tlačili k tomu, aby má němčina byla na jazykové úrovni C1, i když jsem němčinu ke své práci nepotřebovala. Může tedy být těžké zůstat na jednom místě dlouho. Další důvod je ten, že mám ráda nové výzvy. Jakmile mě začne práce nudit, musím ji změnit. V Číně jsem byla dva roky nadšená, protože jsme museli vybudovat továrnu úplně od začátku, ale jakmile vše fungovalo, nebylo to pro mě. Nemám ráda rutinu a ráda zkouším nové věci. I proto jsem se přestěhovala sem, protože jestli existuje v Evropě nějaká výzva, je to HI-LASE! Laserová technologie, publikace, vše kolem je výzva.

Jak ses o projektu HI-LASE dozvěděla? Na konferenci jsem potkala nějaké lidi, kteří mě propojili s koordinátorem projektu. Poznala jsem ho ve chvíli, kdy připravoval první část návrhu projektu, a domluvili jsme se, že zůstaneme v kontaktu a jakmile bude projekt připravený a bude mě potřebovat, přestěhuji se do Prahy. Takže jakmile jsem před dvěma lety dokončila svůj projekt v Irsku, přestěhovala jsem se do ČR.

Jaká byla tvá očekávání v souvislosti se stěhováním do ČR? Když jsem přijela na návštěvu do Prahy, byla jsem tímto městem okouzlená. Čekala jsem východoevropský stát, pomalý, se stěžující si a obviňující kulturou, ale tak to nebylo. Vzhledem k tomu, jak často jsem se stěhovala, dokážu rychle odhadnout, jestli se mi bude někde líbit. A tady jsem si velmi rychle uvědomila, že s koordinátorem projektu budu vycházet, v práci budu mít hodně volnosti a podpory a že se mi líbí Praha. Také jsem se těšila, že moje dcera poprvé uvidí sníh, protože do té doby netušila, co to je! Když jsme přijely kvůli mému pohovoru, stala se humorná věc. Moje dcera vystoupila z metra na stanici Muzeum, podívala se kolem a řekla: „To je zvláštní metro, nastoupili jsme v Praze a vystoupili v Bělehradě.“ Připadalo jí to tu hrozně podobné! Měly jsme zkrátka pocit, že se stěhujeme někam, kde to známe, kde jsme doma a lidé jsou velmi přátelští. I když neumí anglicky, vždy se snaží pomoci.

Jaké to bylo s administrativními povinnostmi, když ses stěhovala? Co se týče papírování, nejhorší stát, ve kterém jsem žila, byla Belgie. Musela jsem dokazovat, že nemám AIDS ani žloutenku typu C, že jsem nikdy nepožila drogy, že já ani moje rodina nemáme záznam v rejstříku trestů a že jsem nebyla ve válce. V porovnání s tím to v ČR nebylo tak těžké. Jediný problém bylo přeložit všechno do češtiny, ale česká ambasáda v Dublinu mi velmi pomohla, neboť tam měli oficiálního překladatele. Poté mi pomohl EURAXESS, byli jsme v kontaktu ještě v době pobytu v Irsku a také bezprostředně poté, kdy jsme přijely. Za dva roky, co jsme tady, nás nikdo nezastavil a nechtěl se podívat na naše pasy nebo cokoliv jiného, takže vlastně nevím, k čemu nám všechny

ty papíry jsou.

Znala jsi EURAXESS již před stěhováním, nebo jsi nás objevila až potom? Ne, v jiných státech jsem nic podobného nenašla. Kontakt mi dalo naše HR oddělení, které se zabývalo mým případem a bylo kvůli němu ve spojení s EURAXESS. Byla jsem přesvědčená, že došlo k nějakému nedorozumění. Aby nedocházelo k případným nedorozuměním, požádala jsem HR, aby mi umožnili komunikovat s EURAXESS přímo, a touto cestou to bylo mnohem lepší.

Pomohl ti EURAXESS ještě nějak jinak, kromě pomoci s vízem? Třeba kurzy češtiny? Ne, na kurzech jsem nebyla, ale přišlo mi hodně informačních e-mailů. A když jsem potřebovala najít školu pro svou dceru, EURAXESS mi dal seznam škol a pár rad. Také mi pomohli s dokumenty kvůli zdravotnímu pojištění pro mou dceru, protože nejdřív jsem tomu rozuměla tak, že budu muset pro svou dceru platit soukromé pojištění, ale to nakonec nebyl ten případ, jelikož jsme přišly z jiné země EU.

Přijde ti snadné najít si v Praze místo k bydlení? Velmi! Protože jsem se stěhovala s malým dítětem, musela jsem nejdřív najít školu. A jakmile jsem ji našla, hledala jsem byt. Když jsem přijela, navštívila jsem dvě školy, pracovník EURAXESS mi dělal doprovod. České školy musí přijímat žáky ze zahraničí a dvě školy v Praze 8, které jsme navštívili, byly ochotné mou dceru přijmout. Neměly ale učitele, kteří by ji učili v angličtině, dokud by nemluvila plynně česky. Rozhodla jsem se nakonec pro mezinárodní školu a vybírala jsem mezi několika, které jsem si mohla dovolit. Jakmile jsem našla školu, která vypadala dobře, začala jsem hledat místo k bydlení. Nechtěla jsem bydlet v centru, raději jsem chtěla nějakou tichou čtvrť a hodně zeleně. Praha 8 byla ideální a zrovna tam dokončovali novostavbu – byla jsem první člověk, který se tam nastěhoval! Dům je spravován agenturou a komunikace s pronajímatelem přes agenturu je dobrá. Samozřejmě platím agentuře poplatek, ale bylo to velmi snadné – prostě jsem se podívala na internet, našla byt, zavolala agentuře a vše s nimi zařídila.

Řekni mi něco o tvé dceři – kolik jí je let? Teď jí je osm a když jsme se stěhovaly, bylo jí šest. V Číně chodila do mezinárodní školky a poté se mnou byla v Irsku, takže mluví plynně anglicky, další jazyky umí trochu hůře. Velmi se snaží naučit se česky, ale je to pro ni těžké. Chodí do mezinárodní školy, kde je vyučování v angličtině, a poté chodí do hudební školy, kde se mluví česky. Nedávno dokonce poslalo vedení hudební školy jejího učitele hry na kytaru, aby se učil anglicky a mohl s ní tak snáze mluvit! Jediný problém jsou hodiny teorie, ale chodí na ně se svou chůvou, která jí píše poznámky v češtině a poté jí pomáhá se studiem. S vedením školy jsem hovořila o možnosti kurzů češtiny, ale možná by mohl zkusit pomoci EURAXESS – zorganizovat lekce pro děti. Ostatním by to také mohlo pomoci – v mé skupině mám kolegu, který má dvě dcery, a ty také chodí do mezinárodní školy.

Danijela Rostohar

CZ Přemýšlela jsi o tom, že by navštěvovala vyučování v češtině? Děti se v tomto věku učí rychle…

Navštěvujete také místa mimo Prahu?

Ano, ale pak je problém s tím, že rodiče nemohou pomáhat s úkoly a dalšími věcmi. Je tu jedna škola, myslím, že je napůl soukromá, která učí napůl v angličtině a napůl v češtině, takže něco takového by bylo ideální.

Ano, snažíme se cestovat po ČR, kdykoliv máme nějaké volno. Moje oblíbená část země je zatím na jihu, kolem Českého Krumlova, tam bych se ráda podívala znovu. Ještě jsem nevyzkoušela žádné lázně, protože čekám, až přijede moje máma a pojedeme tam spolu.

Co říkáš na českou kulturu?

Máte s dcerou rády české jídlo? Je podobné vaší domácí kuchyni?

Ta je úžasná. Líbí se mi nadšení pro hudbu a to, že se lidé i na malý koncert obléknou tak, jako by šli na bál. Tento respekt k muzikantům je úžasný. Také jsme byly na baletu a myslela jsem, že to mou dceru bude nudit, ale byla vtažena do představení celé dvě hodiny. V Praze se toho děje každý den tolik! Většinou se v pátek podívám a vyberu si program na sobotu. Také je tu hodně aktivit pro děti, některé jsou v češtině, ale někdy to nevadí, protože i tak je to pro ni zábava. Chodíme často na výstavy, zvláště do Technického muzea, to se mé dceři hodně líbí. Také má ráda Petřínskou rozhlednu, kde mají vždy nějaké programy pro děti, a to dokonce anglicky.

Najde se pár rozdílů – Češi nejedí tolik ryb a občas je těžké je tu nakoupit. Také tu není tolik jehněčího, to mé dceři chybí. Obecně nám něco chutná, ale ne všechno. Nejím vepřové, protože mi nechutná, a to nás trochu omezuje, co se českého jídla týče. Nicméně maso je v českých obchodech kvalitní a lze z něj uvařit dobré jídlo. Potraviny tu nejsou drahé a od Čechů rádi dostáváme doporučení na dobré restaurace. Nemusím pivo, což je možná moje chyba, ale víno mám ráda, i když většinou australské nebo argentinské. České víno mi tolik nechutná, ale nedávno jsem vyzkoušela burčák a ten mi chutnal moc. Jeden z mých kolegů bydlí ve vesnici, ve které se odehrávalo vinobraní, a to jsem si užila.

Pokud se týká nových přátel, bylo snadné se tu usadit? Bylo to velmi snadné. S námi vědci je ten problém, že nemáme moc volného času a pořád je co dělat. Hodně se angažuji ve dvou klubech maminek s malými dětmi. Bydlí tu totiž řada bilingvních dětí, které mají česky a anglicky mluvící rodiče, takže není těžké takovou komunitu najít a podniknout něco společně. Víkendy ráda trávím s dcerou a někdy se na pár hodin sejdeme i s dalšími lidmi, jinak se ale většinou procházíme po městě, jdeme do divadla a podobně.

Myslíš, že tu nějaký čas zůstaneš?

Ráda bych! Investuji hodně času a energie do toho, aby HI-LASE dobře fungovalo, protože se už nechci stěhovat. Necítím se tu jako cizinec, jako tomu bylo v ostatních zemích. Přišlo mi, že jinde na mě lidé koukají a přemýšlí, kdy odjedu, ale tady se tak necítím, cítím se vítaná. Je pravda, že když jsme začínali, někteří lidé byli trochu ostražití, skeptičtí. Ale nyní volají a říkají: „Chtěl bych udělat tohle a tamto s lasery, mohla bys to pro mě vyzkoušet?“ Nebo: „Slyšel jsem, že tohle je s laserem možné, můžeš nám pomoct? Můžeme spolu udělat projekt?“ – Něco se opravdu mění. Když jsem přijela, většina dveří nebyla zavřená, ale otevřená jen na škvíru – nyní jsou mnohem otevřenější.

Zdá se ti, že lidé jsou ochotní mluvit anglicky, pokud se jedná o práci a komunikaci ve vědeckém světě? Ano. Fyzikové angličtinu potřebují vždy a mnoho našich studentů se ji naučí, zatímco fyziku dělá – mají většinou nějaké základy a ze začátku to pro ně může být docela obtížné, ale po nějakém čase si na to zvyknou. Někteří lidé jsou překvapení, že v projektu HI-LASE mluví anglicky prakticky všichni, většinou nikoho mluvit česky neuslyšíte.

Danijela Rostohar

CZ A jaké je to nyní s administrativními povinnostmi, jsou věci, které stále vnímáš pro cizince jako náročné? Ano, lékaři! Pro dceru to bylo snadné, protože můj kolega znal dobrou lékařku, a tak jsme šly k ní. Mnoho lidí by s touto doktorkou možná nebylo spokojených, protože má zavedený roční poplatek za to, že vás přijme. Ani nevím, jestli to je legální, ale jestliže mám zaplatit 5000 Kč za rok za to, že někdo dokáže se mnou a mým nemocným dítětem komunikovat, udělám to. Se mnou to bylo mnohem složitější. Fyzikální ústav měl smlouvu s lékařem, který slíbil, že bude mluvit anglicky, ale když jsem tam přišla, anglicky nemluvil . Pak jsem našla velmi dobrou anglicky mluvící doktorku, ale ta si také nechává platit poplatek mimo zdravotní pojištění. Přišlo mi zvláštní, že tu bylo náročné sehnat zubaře, který by se specializoval na děti. Většina zubařů děti přijme, ale jsou to zubaři pro dospělé. Nakonec jsme ale jednu našly, je skvělá a mluví pěti jazyky! V současnosti nemáme žádné velké problémy. Možná bych se chtěla v budoucnu přestěhovat do většího bytu, ale zatím je to dobré. Také hledám cestu, jak zkrátit dobu, po kterou dojíždím do práce, protože nyní mi cesta trvá dvě hodiny každý den.

Takže se možná přestěhujete blíže k místu zaměstnání? To si nemyslím, protože bydlíme v docházkové vzdálenosti od školy. Bydlet na Praze 8 je také snažší pro chůvy, kdybych se přestěhovala dál, bylo by to pro studentky komplikovanější.

Něco pro děti, co by jim pomohlo zapadnout do společnosti. Dcera se někdy cítí osaměle, protože nemluví česky. Pro některé děti je to zábava – když ji potkají a ona zkouší mluvit trochu česky, oni trochu anglicky. Ale některé prostě utečou a nechtějí si s ní hrát. Nyní bydlíme na stejném místě už dva roky, takže ji většina místních dětí zná a snaží se s ní komunikovat, takže se to lepší. Nenašla si ale kamarády ve škole, což ji mrzí. Když bydlíte v zahraničí, je to tak vždy, nemáte s lidmi tak blízké vztahy, jako byste je měli ve své zemi, kde vaši rodiče mají přátele a rodiny, které mají děti stejného věku.

Vidáš se se svou rodinou často? Moji rodiče jsou v důchodu a je pro ně tedy snadné cestovat, takže tu jsou docela často. Otec mé dcery je fotograf, takže hodně cestuje a také je pro něj snadné se za námi podívat. Do Srbska příliš nejezdím, protože ráda cestuji po jiných místech a také protože patřím ke generaci, která se odstěhovala. Všichni moji kamarádi se přestěhovali do zahraničí, takže jsou všude možně. Několik jich je ve Španělsku, pár v Berlíně, někteří v Mnichově a moje nejlepší kamarádka bydlí v Los Angeles. Další bydlí v Austrálii, přijela minulý rok na pár týdnů do Prahy. Všimla jsem si, že lidé jezdí do Prahy rádi, takže to je fajn.

Bylo jednoduché najít si chůvu? Myslím, že jsem měla štěstí. Jeden z mých studentů má přítelkyni, jejíž sestra tuto práci hledala. Má mou stoprocentní důvěru a vždy má nové nápady, jak dceru zabavit, je velmi aktivní a nadšená, je to dobré. Vím, že pro mnoho lidí je problém sehnat dobrou chůvu. Platím jí trochu víc, než je obvyklé jen proto, abych si ji udržela. Myslím, že to za to stojí, protože jsem s její prací spokojená.

Pomáhá dceři i s češtinou? Zkusila to, ale bála se, že kdyby na moji dceru s češtinou moc tlačila, zkazila by tím jejich dobrý vztah. Je to těžké, dcera je po škole unavená a chůvu má spíš pro zábavu, odpočinek, procházky v parku než na další učení.

Jakou radu bys dala vědci, který se chystá do ČR? Zaprvé zkontaktovat EURAXESS! A potom bych mu dala konkrétní doporučení týkající se realitních kanceláří, lékařů, části města, v níž je dobré bydlet, a podobně.

Myslíš, že existuje něco, co by EURAXESS mohl dělat a zatím nedělá?

Danijela Rostohar

EN

I don’t feel like a foreigner here I see you have a lot of experience with moving countries! What was it that led you to move around so much? One thing is that, in the European Union, we “third country people” are not allowed to get permanent jobs. You always need a new permit, and many countries have a limitation on how long you can stay, for example in Germany they were starting to push me to have C1 level German, even though I didn’t need German for my daily work. So it can be difficult to stay in one place for long. The other reason is that I like to have new challenges; as soon as jobs start to be boring, I need to move. When I was in China I was very excited for two years, because we had to build a completely new factory from scratch, but once it started working, it wasn’t for me. I don’t like routine much, I like doing new things. And that’s why I moved here, because if there’s something challenging in Europe, it’s HI-LASE! The laser technology, the publications, everything about it is challenging.

How did you find out about the HI-LASE project?

Embassy in Dublin was very helpful, because they had an official translator for that. Then EURAXESS helped me – we were in contact while I was still in Ireland, and when we arrived they took us to the offices, and so on. Mind you, in the two years we’ve been here no one has ever stopped us or asked to look at our passport or anything, so I don’t know why we have all those papers!

Did you already know about EURAXESS before this move, or did you discover it this time? No, in other countries I never found anything like it. I think I found out about it because the HR staff dealing with my appointment were in touch with EURAXESS about the procedure, and I was fairly sure they had misunderstood something, so I asked them to put me in touch with EURAXESS directly and it was much better that way.

Apart from the visa help, did you get any other assistance from EURAXESS? Czech classes, perhaps?

I met some people at a conference who put me in touch with the project coordinator. I came to meet him when he was preparing the first phase of the project application, and we agreed to stay in touch and that once he had the project ready and needed me, I would move to Prague. So as I finished my project in Ireland, two years ago, I moved to the Czech Republic.

No, I haven’t been to the classes, but I receive a lot of informative emails, and also when I was looking for a school for my daughter, EURAXESS gave me a list of schools and some advice. They also helped with the paperwork for medical insurance for my daughter, because my first understanding was that I have to pay for private insurance for my daughter, but in fact that that’s not the case, because we had come from another EU country.

What were your expectations about the move to the Czech Republic?

Did you find it easy to find a place to live in Prague?

When I came to visit, I was really amazed by the town; I was expecting an Eastern European country, slow moving, with a complaining and blaming culture, but it was not like that. Having moved so much, I’ve become very quick at getting the feeling whether something is going to be good for me or not, and I realised immediately that I would get along with the project coordinator, that I would have a lot of flexibility and support in the job, and that I like Prague. I was keen that my daughter would finally see snow, too, because she didn’t yet know what that was! When we came over for my interview it was very funny, because my daughter came out of the metro at Muzeum, looked around, and said “that metro was very strange, we left Prague and now we are in Belgrade”, it looked so similar to her! So we had the feeling we were moving to something familiar, homely, and the people are very friendly. Even when people don’t speak English, they will always try to help you somehow.

Very! Because I was moving with a small child, I first had to look for a school, and once I’d found a school, then I had to look for an apartment. When I came over, I visited two schools, and someone from EURAXESS went with me. Czech schools have to accept non-Czech pupils, and the two schools we visited in Prague 8 said that they could take my daughter, but they couldn’t get a teacher who could teach her in English until she was fluent in Czech. So we decided to go for an international school, and I looked at a few that I could afford. Once I’d found a school that looked OK, I started looking for a place to live. I didn’t want to live in the centre, because I wanted it to be a quiet area, and I wanted some green space. Prague 8 was ideal, and there was a new building coming up there – in fact I was the first person to move into it! It’s managed by an agency, and communication with the landlord via the agency is very smooth. Of course, I pay an agency fee, but it was very easy – I just looked on the internet, found the apartment, called the agency and arranged everything with them.

And when you moved, how easy did you find it to do the paperwork?

She is eight now, and she was six when we moved. She used to go to an international kindergarten in China and then she was in Ireland with me, so she is completely fluent in English, the other languages she speaks are less fluent. She is trying very hard to learn Czech, but it’s very difficult for her. She goes to an international school, where she is taught in English, and then she goes to music school, which is in Czech, but they recently sent her guitar teacher to learn English, in order to communicate with her more easily! The only difficulty is the theory

I think the worst country I’ve lived in for paperwork was Belgium, where they required me to prove that I don’t have AIDS or Hepatitis C, that I have never used drugs, that I didn’t have a criminal record and neither did my family members, and that I didn’t take part in the war. Compared to that, the Czech Republic was not so complex. The only difficulty was having to translate everything into Czech, but the Czech

Tell me a bit more about your daughter – how old is she now?

Danijela Rostohar

EN class, but her babysitter goes with her and makes notes, in Czech, and then helps her study afterwards. I have been discussing with the school about the possibility of some Czech lessons for her, but maybe that’s something that EURAXESS could try to do, to organise some Czech lessons for kids. It could help others too – I have a colleague in my group who has two girls who also go to an international school.

Did you think of schooling her in Czech? – children learn very quickly at that age! Yes, the only problem is that it’s then a problem for the parents, because these days parents have to help children, with their homework and so on. There is one school, which I think is semi-private, which teaches half in English half in Czech at primary level, something like that would be ideal I think.

How do you find Czech culture? It’s amazing. I like the addiction to music, and that people will dress up even for small concerts as if they were going to the Met. That kind of respect for musicians is wonderful. We also went to a ballet, and I thought it would be boring for my daughter, but she was gripped for two hours – just amazed at it. In Prague there is so much on, every day. Usually I have a look on Friday at what’s on, and choose somewhere to go on Saturday. There are also a lot of activities for children, some are in Czech, but sometimes that doesn’t matter because it’s fun for her anyway. We often go to exhibitions, and especially to the Technical museum, because my daughter really likes that one. She likes the observatory on Petřín too, they always have some programmes for children, even in English.

ing festival we visited, it was really good.

In terms of making friends, have you found it easy to settle here? It’s very easy. The problem with us scientists is that we don’t have so much free time, there is always something to do. But I’m part of a couple of “mum clubs” with small children. There are a lot of children here that are bilingual, with Czech and English speaking parents, so it’s not difficult to find this kind of community to go and play and have some fun with. I like to spend time with my daughter at the weekend, and sometimes we meet up for a couple of hours with other people, otherwise we usually walk around the town, go to the theatre, and so on.

Do you think you will stay for a bit longer? I would like to! I am investing a lot of my time and energy getting HI-LASE working because I don’t want to move any more. I don’t feel like a foreigner here, which I did in the other countries. I felt people there would look at me wondering when I would leave, but here I don’t have that feeling, I feel welcome. It’s true that when we started working, some people were a little wary, sceptical, but now they have started call and say “I would like to do this or that with lasers, can you try it out for me?” or “I heard from someone that this is possible with a laser, can you help us, can we do a project together?”– something is really changing. When I arrived most doors were not closed, but were only slightly ajar – now they are much more open.

Do you go outside Prague to visit things too?

And in terms of your work and this communication within the science world, do you find the people are happy to speak English?

Yes, we try to travel somewhere in the Czech Republic every time we have a short holiday. My favourite part of the country so far is down to the south, around Český Krumlov, I would like to go there again. I still haven’t tried the spas either – I’m waiting for my Mum to come so we can visit some of those.

Yes. I mean, Physicists always need English, and many of our students learn it by doing – they had some basic English at school, and at the beginning it can be quite difficult for them, but after some time they get used to it. Some people are quite surprised that HI-LASE is almost completely English speaking, you don’t hear anyone speak Czech, usually.

And do you and your daughter like the Czech food? Is it similar to your home cuisine?

And how’s the paperwork side of things going for you now – are there things you still find difficult for foreigners here?

There are a few differences – the Czechs don’t eat fish much, and buying fish here is sometimes difficult. There is not much lamb in Prague either, so my daughter misses that. In general, we like some of it, but not all! I don’t eat pork – just because I don’t like it – and because of that we are a bit limited when it comes to Czech food. But the meat in Czech shops is high quality and you can make good food with it. Food is not expensive here, and we like to collect recommendations from Czech people about restaurants to go to. I don’t drink beer, maybe that’s a big minus for me, and wine I like but I mostly like wines from Australia, or Argentina. I don’t like the Czech wine so much, but we tried the “young wine” (burčák) recently, and it was very good. One of my colleagues lives in a village where there was a wine pick-

Yes, doctors! For my daughter it was easy because my colleague had already discovered a good doctor, and we went there. Many people might not like that doctor, because she charges you a fee per year, to be accepted. I don’t know if that’s really allowed, but if I have to pay 5000 CZK per year to get someone who can communicate with me and my child, when she is sick, then I will pay it. For me, it was much more complex. The Institute of Physics had a contract with a doctor who promised to speak English, but when I went there he refused to speak English at all. Then I found one very good English-speaking doctor, but she too charges a fee on top of your medical insurance. Something I found strange here was that it was difficult to find a dentist specialised in children’s dentistry. Most will accept children, but are

Danijela Rostohar

EN really adult dentists. Eventually we found one though, and she is excellent and speaks five languages! Nowadays we don’t have any big problems. Maybe I would move to a bigger apartment sometime, but for now it’s OK. I’m also looking for a way to reduce my commute, because at the moment it takes me two hours every day to go to work and back.

So do you think you might move closer to your work? I don’t think so, because we live within walking distance of the school. Also, living in Prague 8 is much easier for babysitters too, if I moved far away it would be harder for the students.

And do you see your family often, do you have a chance to go home? My parents are retired and for them it’s much easier to travel, so they are here quite frequently. My daughter’s father is a photographer, so travels a lot, and it’s also quite easy for him to come to us. I don’t go to Serbia very often, because I like to travel a lot to other places, and also because I belong to the generation who moved away. All my friends moved abroad for, or after university, so my friends are all somewhere else! A couple are in Spain, a couple are in Berlin, and some in Munich, and my best friend lives in LA! Another friend, who lives in Australia, came to Prague for a few weeks last year. People like to come to Prague, I have noticed, so that is really nice.

Were you able to find a babysitter easily then? I think I was lucky. One of my students has a girlfriend whose sister was looking for that kind of work. I trust her completely, and she always has new ideas for activities, she is very active and keen, it is great. I think we are very lucky, because a lot of people find it hard to find a good babysitter and for a long time. In fact, I pay a bit more than the market rate, to keep her. I think it is worth it, I am happy with her work.

Does she help a bit with the Czech as well? She tried, but she was afraid that if she pushed my daughter too much with the Czech, it might spoil their good relationship. It’s difficult; my daughter is tired after school, and she has the babysitter there for fun, to relax, to go to the park, rather than to do more learning.

What advice would you give to a researcher thinking of coming to the Czech Republic? First, to talk to EURAXESS! And then I would give them some specific recommendations as regards estate agencies, doctors, which area of the city to live in, and so on.

Do you think there’s anything EURAXESS could do, which they don’t do yet? Something for children, to help them integrate in the community – sometimes my daughter feels isolated because she doesn’t speak Czech. For some children, that’s fun – when they meet her, she tries some Czech and they try some English - but some just run away from her, and don’t want to play with her. Now we’ve been in the same place for a couple of years, so most of the local children know her, and try to communicate somehow, so it’s getting better. But she hasn’t found friends at her school, which is quite painful for her. It’s always like that when you live abroad, you never have the close relations to people like you would in your own country, where your parents have friends and family who have children the same age.

Danijela Rostohar

Ed Curtis Ed pochází z Los Angeles, své navazující studium ale absolvoval v Bostonu. Když hledal práci v USA, našel inzerát na pozici vedoucího skupiny do Ústavu organické chemie a biochemie Akademie věd v Praze. Práci dostal a se svou ženou se do Prahy přestěhoval před 6 měsíci.

Ed is originally from Los Angeles; he did his graduate and postdoctoral training in Boston, and was looking for a job in the United States, when he came across an ad to be a group leader in Prague, at the IOCB – Academy of Sciences. He got the job, and moved here with his wife six months ago.

CZ

Změna prostředí, nová inspirace, noví lidé, nové perspektivy Jak jsi ten inzerát našel? Inzerát mi byl zaslán do e-mailové schránky na Harvardu, kde jsem dělal svůj postdoktorát. Jednou jsem pročítal e-maily, uviděl ten inzerát a pomyslel si: „Wow, to by bylo skvělé!“ Odpověď na inzerát jsem poslal ještě ten večer! Bylo to spontánní. Nečekal jsem, že svou nezávislou výzkumnou kariéru začnu v Evropě.

Znal jsi předtím Prahu nebo Českou republiku? Ano, jednou jsem tu byl a byl jsem vážně ohromen. Líbilo se mi prakticky všude, kam jsem v Evropě cestoval, ale Praha byla jedno z mých nejoblíbenějších měst. Když jsem přemýšlel o té pracovní nabídce, začal jsem hledat Čechy žijící v Bostonu a ti mě ohledně stěhování uklidnili.

Takže ti trochu pomohli, například s jazykem a administrativou? Nabízeli mi to, ale nakonec mi nejvíc pomohl EURAXESS. To papírování bylo poměrně složité, s mnoha pravidly a občas jsem si nebyl jistý, jestli vše dělám správně. I typy písma se na dokumentech liší a občas bývá obtížné pochopit, co je co. Situaci komplikovalo i to, že jsem přijel se svou ženou, která neměla práci, anebo že jsme museli nechat notářsky ověřit náš oddací list, abychom dokázali, že jsme skutečně manželé. To je něco, co v USA dělat nemusíme. Zařídit toto všechno tedy bylo docela složité a v té samé době jsme se také stěhovali z našeho bytu v Bostonu, takže se toho dělo hodně najednou.

Jaká byla tvá očekávání, když jsi přišel na pohovor a mohl se rozhlédnout kolem? Když se podívám na kariérní dráhu typického vědce, připadá mi, že na začátku můžete mít plno bláznivých nápadů, ale ještě toho neznáte tolik, abyste mohli posoudit, zda jsou proveditelné. Jste velmi kreativní, ale ještě nemůžete ničím přispět. Poté přijde období, kdy dokážete odhadnout, jestli je něco dobrý nebo špatný nápad, stále jste kreativní a to je čas, kdy jste na svém vrcholu. A potom konečně přijde bod, kdy si myslíte, že víte všechno, a jste prakticky vyřízení. Možná jste uznávaný vědec a lidé vás považují za velkého odborníka, ale už toho moc neuděláte. Takže myslím, že je velmi důležité přemýšlet nad tím, jak zůstat v té druhé fázi co nejdéle. A připadá mi, že stěhování do nové země může být cesta, jak si zachovat flexibilní mysl. A ještě lépe když se přestěhujete do země, kde mluví jiným jazykem – snažím se učit česky a myslím, že je to něco, co by mi mohlo pomoci. Je to změna prostředí, nová inspirace, noví lidé, nové perspektivy. Věděl jsem, že je Praha krásná, ale neměl jsem tušení, jak moc. Ani po šesti měsících nemám pocit, že jsem nahlédl dál než těsně pod povrch – rovněž jsem zatím příliš necestoval mimo Prahu, což je další oblast k prozkoumání!

Jak jsi v Praze našel bydlení? Než jsme si našli vlastní byt, byli jsme ubytovaní v hotelu Mazanka na Praze 8, což je speciální ubytovací zařízení pro vědce. Když jsme byli na dovolené na Kostarice a v Panamě, potkali jsme člověka, který pracoval v New Yorku v realitách a jehož společnost má kanceláře v Praze. Takže jsme se

v Praze setkali s paní, která v té kanceláři pracuje. Velmi jsme si rozuměli a ona pro nás našla místo k bydlení.

To je hezký příběh. Jste tam spokojení?

Jsme. Bydlíme na Praze 7, mezi Stromovkou a Letnou. Moje žena je nadšená, že bydlí blízko Stromovky a mně se líbí, že to mám pět minut k zahradním hospůdkám na Letné, kde je úžasný výhled na centrum města. A je to výhodné také kvůli práci, kam se dostanu za 15 minut tramvají nebo za půl hodiny pěšky. Takže je to praktické a hezké místo.

Jak vnímáš velikost města v porovnání s tím, na co jsi byl zvyklý? Praha mi připadá o něco větší než Boston, ale rozhodně ne tak velká jako New York Je to kvůli dvěma věcem – zaprvé je mnohem víc kosmopolitní, zadruhé v Bostonu jsou všichni doma už před večerníčkem, zatímco tady jsou lidé venku celý den a to je něco, co se mi vážně líbí.

Dá se tedy říct, že ti zdejší společenský život vyhovuje? Řekl bych, že ano, i když společenský život nepotřebuji až tolik jako ostatní lidé. Když jsem nastoupil do ústavu, někdo mi řekl, že bude chvíli trvat, než si na mě lidé zvyknou. A přesně tak se i stalo. První dva měsíce jsem potkával lidi na chodbě a řekli jsme si navzájem maximálně „dobrý den“. Až jednoho dne, asi po dvou měsících, jsem řekl na chodbě opět své „dobrý den“ a najednou se z toho rozvinul 10minutový rozhovor. Nicméně já rád trávím čas i o samotě, takže toto není zas takový problém. Lidé jsou tu rozhodně více uzavření než v USA, ale na druhou stranu bývají extrémně milí. Je tu také hodně Američanů a kdybychom se s nimi chtěli nějak družit, bylo by to docela snadné. Oba se ale chceme naučit česky a chceme poznávat kulturu, takže jsme Američany nijak nevyhledávali. Zjistil jsem, že jsem tu mnohem společenštější než ve Státech, protože jsem tak nadšený z poznávání nové kultury a lidé tu jsou velmi přívětiví k cizincům, kteří se snaží mluvit česky. Když mluvím ve městě s cizími lidmi, vždy jsou ochotní poslouchat mou hroznou češtinu a snaží se mi porozumět, takže myslím, že je to skvělá cesta, jak se naučit jazyk. Necítím se ani trochu nesměle, když mám k někomu přistoupit a zeptat se ho na něco.

Stýská se ti občas po domově? Po dvou měsících jsme jeli na týden do USA a byl jsem celkem zvědavý, jak to budu prožívat. A Praha mi začala chybět hned, jak jsem v USA vystoupil z letadla! Je to docela zajímavé, zažívám opak stýskání po domově. Za pár týdnů ale přijde první zkouška, protože Halloween je můj oblíbený svátek, takže možná budu muset najít nějaké Američany, se kterými ho oslavím.

A tvá manželka? Jak tím vším prochází a jak se cítila po příjezdu do ČR?

Než jsme přijeli, byl jsem otevřený myšlence, že bychom zůstali déle – mám pracovní smlouvu na pět let, ale může být obnovena. Moje žena se

Ed Curtis

CZ ale necítila na to, že bychom tu mohli zůstat déle než pět let. Částečně proto, že si nedovedla představit, že bude mluvit česky stejně dobře jako anglicky nebo španělsky. Ale nyní, když jsme tady, líbí se nám tu oběma víc, než jsme čekali. Zatím si nehledala práci, ale to přijde – když přijela, chtěla se usadit a začít se okamžitě učit jazyk. Je velmi čilá a všichni, co ji znají, se shodli na tom, že by nebylo dobré, kdyby nepracovala. Pomalu se dostává do bodu, kdy si bude chtít najít práci. Učí matematiku a také učila španělštinu a angličtinu, doufám tedy, že to pro ni nebude tak složité.

Chodíš na kurzy češtiny? Náš kurz začal teprve před týdnem, dosud jsme se ji učili sami. Myslím, že ten kurz je dobrý, protože se zaměřuje na konverzaci a to hodně pomůže – všiml jsem si, že v restauraci rozumím mnoha věcem na jídelním lístku, ale stále nezvládám obyčejnou konverzaci s lidmi. Moje žena je v jazycích lepší než já, takže je trochu pokročilejší, také měla více času na studium a vážně se na to vrhla.

Co říkáš na českou kulturu? Řekl bych, že se tu já i moje žena cítíme pohodlně, a je trochu těžké pochopit proč. Lidé jsou tu uvolnění, a tak nějak člověka nechají na pokoji, což je pro mě důležité – líbí se mi, že můžu někam přijít a i když vyčnívám nad ostatními, nikoho to nezajímá. Lidé tu také mají rádi přírodu, což se mi líbí.

Zajímáš se o sport? Ano. Zjistil jsem, že mnoho sportů, které jsou tu populární, jsou sporty, které jsou v USA neobvyklé. Například studentka, která se mnou bude pracovat v laboratoři, se zajímá o lezení po skalách. Nevěřil jsem, že něco takového existuje, ale párkrát mě pozvala do baru s názvem Boulder Bar, ve kterém je lezecká stěna. Zní to jako nejhorší nápad na světě, představuji si, že se tam každý den najdou lidé s prasklými lebkami a vymknutými kotníky, ale ve skutečnosti jsou zodpovědní – nejdřív lezou a až potom jdou do baru. Další lidé, se kterými pracuji, se také zabývají lezením a neznám nikoho, kdo by to dělal v USA. Ve Stromovce jsem také nikdy neviděl nikoho hrát fotbal, což je něco, co bych očekával, že se tam bude dít, ale viděl jsem lidi šermovat, žonglovat a chodit po laně.

Zapojil ses do nějakých sportovních aktivit? Rád bych. Ta studentka by rozhodně chtěla, abych taky začal lézt, takže uvidíme. Mám rád fotbal, ten bych si rád zahrál. V Bostonu jsem jezdil do práce na kole, ale než jsem sem přijel, přečetl jsem si, že je v Praze jízda na kole obtížná, tak jsem své kolo prodal. Je to něco, co mi chybí, a přemýšlím, že si koupím kolo tady a budu jezdit alespoň ve Stromovce, když už ho nemůžu používat jako dopravní prostředek. Přijde mi, že Praha má velký potenciál stát se cyklistickým městem, a slyšel jsem, že se dá na kole dobře jezdit blízko za městem. Dokonce existuje cyklostezka, která vede z Prahy do Vídně, a to mi připadá fantastické.

Vše se posouvá správným směrem, pokud se cyklistiky týká. Blízko mého bydliště se nachází ulice, která vede ze Stromovky na Letenské náměstí, a tahle ulice má cyklostezku. Představte si, že jste ve Stromovce, chcete odjet a najdete tuhle úžasnou cyklostezku… Až na to, že stezka vede jen ke křižovatce a tam najednou končí. Vede přes jeden blok a pak už nikam.

Máš v Praze oblíbené místo? To je těžká otázka. Nedokážu vybrat jen jedno místo. Líbí se mi procházky na Malé Straně a také mám rád Vyšehrad, Petřín a Stromovku.

Co si myslíš o českém jídle? Chutná Ti? Než jsem přijel, byl jsem trošku skeptický. Když jsem tu byl na návštěvě, jídlo mi připadalo velmi těžké. Také jsem věděl, že pivo tu bude mnohem lepší než ve Státech, a ačkoli tam obecně jsem pivo moc nepil, věděl jsem, že tady určitě budu pít víc. Myslel jsem, že kvůli tomu budu muset hodně cvičit! Teď, když už tu nějakou dobu jsem, uvědomil jsem si, že mi české jídlo vyhovuje. Od příjezdu jsem shodil přes 9 kilo a to jím všechno, co chci. Bylo to pro mě překvapující. Myslím, že je to tím, že tučnější jídla mému tělu nevadí, ale že má problém s jídly, ve kterých je hodně cukru. Přijde mi, že zdejší jídlo obsahuje mnohem méně cukru než to ve Spojených státech. Jídlo je pro mě tedy skvělé, užívám si ho a zdá se, že mi i sedí. Pro Tamaruje to trochu složitější, protože je vegetariánka. V Bostonu jsme rádi chodili do luxusních restaurací a tady to moc neděláme, protože není moc těch s dobrým výběrem pro vegetariány. V práci máme kantýnu, kde podávají pořádné domácí jídlo s velkou slevou. Tam obědvám a je to místo, kde jím maso a tradiční české jídlo. Je to vtipné, protože většina mých kolegů si na zdejší jídlo stěžuje. Možná, že to někdy taky pocítím, ale zatím si to užívám. Potom přijdu domů na večeři a máme vegetariánské jídlo. Moje žena si většinou pro sebe uvaří a nemá problémy se sháněním ingrediencí, které potřebuje – jde jen o to, že nemá moc na výběr, když jdeme do normální restaurace. Jednou jsme šli do vegetariánské restaurace, která mi připadala úžasná. Myslím, že jí tam chutnalo, ale ne tolik jako mně. Vážně se mi tam líbilo, a to i přesto, že než jsem ji poznal, nikdy by mě na takovém místě nenašli! Zastával jsem názor, že jakmile jídlo neobsahuje maso, není to opravdové jídlo.

To je typicky český přístup, takže mě nepřekvapuje, že se ti tu tak daří! Ochutnal jsi nějaké české víno? O českém víně jsem před příjezdem nic nevěděl, ale bílé víno je tu velmi dobré. Ještě tu nebydlím ani rok, takže neustále zažívám nové věci – před pár týdny jsem měl poprvé burčák, další věc, o čem jsem nikdy neslyšel, a docela mi chutnal!

Mají Češi dobrý smysl pro humor? Ano a líbí se mi. Je rozhodně černý! Než jsme přijeli, snažili jsme se toho o ČR zjistit co nejvíc, a tak jsme koukali i na české filmy. Hodně z těch filmů bylo označováno jako tragikomedie, což chápu jako film, který bude vtipný, ale zároveň i temný. Několik z nich jsem si pustil a v jednu chvíli jsem si musel dát pauzu, protože jsem to každý večer nezvládal. Nebyly totiž vůbec vtipné! Pamatuji si jeden konkrétní, jmenuje se Spalovač mrtvol a pojednává o muži, který věří, že duše nemůže opustit tělo, dokud neprojde kremací. Bylo to brutální! Nebylo na tom nic vtipného, i když určitým

Ed Curtis

CZ způsobem to byl krásný film. Myslím ale, že už se přizpůsobuji. Nedávno jsem měl schůzku s architektem – chvíli jsme si povídali a na konci našeho setkání jsem mu řekl, že se snažím naučit česky. A on mi na to řekl: „Život není dostečně dlouhý na to, aby se člověk naučil česky.“ Něco takového jsem slyšel skoro od každého Čecha, se kterým jsem mluvil, a myslím, že to nemůžou brát úplně vážně. Rozhodně se mi ale zdejší smysl pro humor líbí, i když je docela odlišný od toho, který je v USA.

je, ale pokud ne, pak pár let pracuj, získej nějaké výsledky, napiš několik článků a zkus to znovu. Požádal jsem tedy o dva granty, jeden z nich byl z EU, takže bylo vše v angličtině. Stále jsem ve výběrovém řízení a ještě pár měsíců budu čekat na výsledky. Druhý grant byl český, jeden z těch větších a jak jsem zjistil, není úplně uzpůsobený pro cizince, protože instrukce, jak ho získat, jsou jen v češtině a část grantu samotného požaduje znalost češtiny, takže je to těžké. Samozřejmě mi pomohla grantová kancelář ÚOCHB a někteří moji kolegové, ale není úplně ideální být v situaci, kdy žádáte o grant a nemůžete si přečíst instrukce. Někteří moji spolužáci ze školy nyní pracují jako vedoucí skupin v rozličných evropských zemích

Chodíš v Praze do kina? Nebyl jsem v kině ani jednou. Bydlíme blízko kina, které se jmenuje Bio Oko, a jednou jsme tam šli na drink, ale film jsme tam ještě neviděli. Hrají hodně zajímavých věcí, takže doufám, že se tam brzy dostaneme. Jeden ze zlatých hřebů, které jsme za tu za těch 6 měsíců zažili, byla návštěva opery Don Giovanni ve Stavovském divadle. Je úžasné, že k divadlu dojdu pěšky z domova a navíc je to místo, kde se tato opera hrála vůbec poprvé. Vstupenka nebyla příliš drahá, je to nádherná budova, takže jsem byl opravdu nadšen.

Řekni mi něco více o projektu, na kterém pracuješ. Většina známých enzymů je tvořena bílkovinami, ale ukázalo se, že některé enzymy jsou tvořené molekulou zvanou RNA. Pozitivní na RNA je, že je mnohem snažší vyrobit RNA enzym než bílkovinový enzym. Mou specializací je výroba RNA enzymů. Budeme hledat příklady RNA enzymů v přírodě a vyrábět nové RNA enzymy, které budou mít praktické využití. Příkladem mohou být světlušky. Vědci identifikovali bílkovinový enzym, který může za produkci jejich světla. Já pracuji na výrobě RNA enzymu, který dokáže vyvolat reakci, která produkuje světlo. Představuji si, že se bude moci používat jako senzor, který například odhalí určitý typ znečištění ve vzorku – lze vyrobit druh tohoto enzymu, který bude produkovat světlo jen v případě, že je tento typ znečištění přítomen, a poté lze z intenzity světla vyčíst, jak čistý vzorek je.

Kolik lidí na této věci pracuje? Má první studentka začne za dva měsíce, takže momentálně jen já, ale postupně se tým bude rozšiřovat. Mám dostatek financí na 3 až 5 lidí po dobu pěti let a pokud mi vyjdou ještě další granty, mohu jich přijmout i víc. Je to pro mě velká příležitost.

Je to věc, na kterou se ústav specializoval již předtím, nebo jsi s tím přišel ty? Pokud vím, tak jsem jediný člověk v ČR, který tento druh výzkumu dělá. Moje práce do oblasti působení ÚOCHB zapadá a je zde hodně příležitostí pro spolupráci. ÚOCHB se momentálně také snaží být více mezinárodní, do mezinárodních týmů přichází mnoho nových lidí.

A co struktura výzkumu – je podobná tomu, na co jsi byl zvyklý?

Obecně je pro mě nejdůležitější pochopit financování vědy. Když jsem nastoupil, bylo mi řečeno: podívej, dali jsme ti dostatek peněz na pět let, ale v určitém bodě si budeš muset obstarat granty sám. Chceme, aby sis o ně zažádal teď a potom se o to nestaral – možná budeš mít štěstí a dostaneš

Ed Curtis

CZ a řekli mi, že většina zemí má takovéhle zvláštnosti a že je malá šance získat grant, pokud nezjistíte, o co jde. Je tedy důležité si najít mentora, který tomu systému rozumí a může vám pomoci. Takže budování vztahů s lidmi je něco, na čem pracuji.

Chystáš se poznávat Evropu? Rozhodně – oba rádi cestujeme. Zatím jsme byli jen na jednom velkém výletě – nějací přátelé přijeli na návštěvu a letěli jsme do Dubrovníku, kde jsme si půjčili auto a cestovali po Chorvatsku, Bosně a Hercegovině, Montenegru a Albánii. Byl to velmi pěkný výlet. Je složité cestovat do Států, takže přemýšlíme, že tento rok zůstaneme na Vánoce doma a pojedeme někam na výlet. Je úžasné, že můžete jet na tolik zajímavých míst jen na víkend!

Těšíš se na zimu? Viděl jsem krásné obrázky, například zasněžený Karlův most, takže se těším. Nemám ale moc rád studené počasí. Než jsem přijel, porovnával jsem počasí tady a v Bostonu. Teplotně to vypadá docela podobně a vypadá to, že v Praze je tak o polovinu méně sněhu než v Bostonu, takže to nebude tak velký šok. Nicméně věc, které se bojím, je nedostatek denního světla – když jsem tu byl v létě, říkal jsem si, jak je úžasné, že se stmívá v jedenáct večer! Potom mi ale začlo docházet, že tu bude cena, kterou za to musí člověk zaplatit… Takže to je něco, na co se netěším.

Jakou radu bys dal Američanovi, který přemýšlí o stěhování do ČR? Nejlepší radou by bylo mít otevřenou mysl, protože často si lidé myslí, že někam pojedou a bude to tam stejné jako místo, odkud pocházejí. Jsou pak zklamaní, když nenajdou určitou věc k jídlu nebo když se lidé chovají určitým způsobem. Myslím, že když někam jedete s myšlenkou, že tam budou některé věci lepší než na místě, odkud přicházíte, a některé věci můžou být zase naopak horší, když prostě chcete zjistit, jak žijí lidé v jiné části světa, budete mít nejlepší zážitek.

Napadá tě něco dalšího, s čím by mohl EURAXESS pomáhat zahraničním vědcům, kteří přicházejí do Prahy? Byl jsem velmi vděčný za pomoc, které se mi dostalo ve věci mého povolení k pobytu, bylo to náročné a sám bych to nikdy nezvládl. Jakmile někdo přijede, jeho prioritou by mělo být naučit se česky a EURAXESS již kurzy češtiny nabízí. Další prioritou je se usadit, takže by mohlo být užitečné, kdyby EURAXESS nabízel informace o základních službách v Praze. To jsem se snažil nějak si zjistit sám a ptal jsem se lidí v práci, nebo jsem napsal do kanceláře EURAXESS e-mail a pokaždé jsem dostal odpověď hned další den, za což jsem byl opravdu vděčný!

Ed Curtis

EN

A change of scene, fresh inspiration, new people, new perspectives So how did you come across that ad?

How did you find somewhere to live in Prague?

The ad was sent to the mailing list at Harvard, where I was doing my post-doc, so one day I simply checked my email, and this was there, and I thought “oh, wow! That would be amazing,” so I sent the application off that night! It was a kind of impulsive thing. I didn’t really expect to start my independent research career in Europe.

The institute where I’m working put us up at a special hotel for scientists, Hotel Mazanka, in Prague 8, until we could find an apartment. And then it happened that while we were on holiday in Costa Rica and Panama, just before we moved, we met somebody who worked in real estate in New York, whose company has an office in Prague. So in Prague we met up with a lady from that office, and really got along well with her, and she basically found a place for us.

Did you know Prague, or the Czech Republic, before that? Yes, I had come to visit, just one time, and I was really struck by it. I have pretty much loved everywhere I’ve travelled in Europe, but Prague was one of my favourite cities. After I found out about the job, I started to seek out Czech people in Boston, and they made me feel better about coming here.

So did they give you a bit of practical help, with the language and the paperwork? They offered, but in the end I think EURAXESS was really the one that helped me out. This was the one down side – the paperwork was quite difficult, there were many rules, and I wasn’t always quite sure if I had done the right thing. Even styles of handwriting on the documents are different, so it can be tricky to work out what is what. What made my situation more complicated was that my wife came along, and she didn’t have a job, and there was a special process to get our marriage certificate notarised, which we never do in the States, to prove she was married to me. So getting all this co-ordinated was quite rather difficult, and at the same time we were moving out of our apartment in Boston – lots of things were happening all at once.

What were your expectations, after you’d come for the interview and had a look around? When I look at the sort of career trajectory of a typical scientist, my impression is that at the beginning you may have really crazy ideas, but you don’t know enough to be able to say whether they are realistic. You are very creative, but you can’t yet make a contribution. Then you reach a period where you know enough to decide if this is a good idea or a bad idea, and you are still being creative, and I this is really where you are at your peak. And then finally you get to the point where you think you know everything, and you’re pretty much done. You may be a distinguished scientist and people consider you a great expert, but you’re not going to do any more. So, I think it’s very important to think about how I can stay in the second phase as long as possible, and it seemed to me, coming to a new country would be a way to keep my mind flexible, and even better, coming to a country where the language is totally new; I’m trying to learn Czech, and I believe this is something that could really help me. It’s a change of scene, fresh inspiration, new people, new perspectives. Also, I knew it was a beautiful city but I had no idea just how beautiful, I think. Even after being here for six months I’m still feeling like I haven’t really scratched the surface – and I still haven’t travelled much outside of Prague, so that’s another whole area of exploration!

That’s a great story! Are you happy there? Yes! We ended up living in Prague 7, right between Stromovka and Letná. My wife really likes being close to Stromovka, it makes a big difference in her quality of life, and I like the fact that it is literally a five minute walk to the Letna beer garden, where I have this wonderful view of the centre. It’s also convenient for work, it takes me about fifteen minutes on the tram, or half an hour to walk. So it’s a practical place, and beautiful too.

How is the size of the city, compared to what you were used to before? I would say it feels a bit bigger than Boston, but certainly not as big as New York. There are two things that probably make Prague feel a bit bigger to me – first, it’s much more cosmopolitan, and second, Boston really shuts down early, whereas here people are out and about at all hours of the day and that is something I really like.

So do you feel like you’ve found your feet here with a new social life as well?

Yes, I would say so, though I feel like I don’t need that as much as some people. When I first came to my institute someone told me people would take a bit of time to warm up to me, and this was exactly how it went –for the first month or two I would see people in the hall and say “Dobrý den” and they would say “Dobrý den” and then after two months I would say “Dobrý den”, and suddenly there was a ten minute conversation. But I am also quite happy spending some time alone, so this wasn’t so much an issue. I would say that people are definitely more reserved here than they are in the United States, but on the other hand people have always been extremely nice. One other thing to say is that there are a lot of Americans here, so I think that if we had wanted to plug in with a group of them here it would have been quite easy. In fact, both of us want to learn Czech and are really interested in experiencing the culture, so we haven’t sought out the Americans. Interestingly, I’ve found that I’m more outgoing here than I am in the States, because I am so keen to discover the culture, and I’ve found that people are so incredibly open to foreigners trying to speak Czech. When I’m talking to strangers in the city they are always willing to listen to my terrible Czech, and try to understand, so I think it’s a fantastic place to learn a language. I don’t feel self-conscious at all about walking up to a stranger and asking a question.

Ed Curtis

EN Do you find you sometimes feel homesick? After a couple of months here, we went back to the US for one week, and I was quite interested to see how I would feel. And I actually missed Prague as soon as I got to the United States! That was quite interesting, it’s like I’m the opposite of homesick. The first challenge will be in a few weeks, though, because Halloween is my favourite holiday, so I might have to find some Americans to celebrate with!

How about your wife? How’s she getting along and what did she feel when she arrived in the Czech Republic? Before we came, I was open to the idea of staying longer – my job is for five years but could be renewed – whereas my wife didn’t really feel like staying for more than five years, partly because she couldn’t imagine ever speaking Czech as fluently as she speaks English or Spanish. But now that we’re here, both of us like it even more than we thought, so I think we are doing well. She hasn’t really been looking for a job yet, but I think she will – when she arrived, she really wanted to get settled, and get straight into the language. She’s very high energy, and everyone who knows her said it was a terrible idea for her not to be working … surprisingly, it’s been going well, but she is getting to the point where she will want to look for a job. She teaches maths, and has also taught Spanish at one point, and English as a second language, so I feel like it should be pretty easy for her to find a good job here.

Have you been going to Czech classes? Our classes just started about a week ago, so we’ve been studying on our own until now. I think the class is great because it focuses on speaking, and that’s really going to help – I’ve noticed, I can understand a lot of things on the menu at restaurants, but I still can’t have basic conversations with people. I think my wife is better at languages than I am, so she’s a bit more advanced and also has had a bit more time to study, and has really been throwing herself into it.

Tell me about Czech culture – how do you find it? I would say that I feel very comfortable here, and my wife as well, and it’s a bit hard to understand why. It seems that people are very laid back and sort of leave you alone, and that’s something that is important for me – I like the fact that I can walk into a place, and even if I’m sticking out like a sore thumb, nobody really cares. I also think that people are really into the outdoors, which is something else that I like.

Are you into sports? Yes, I am, and I have discovered that many of the sports that are popular here are sports that are quite unusual in the States. For example, the student who’s going to be joining my lab is really into rock climbing. She’s invited me a few times, and I couldn’t believe this – there’s a bar in Prague, called Boulder Bar, which is a bar and a climbing wall – it sounds like the worst idea ever, I imagined there are people with cracked skulls and sprained ankles every day, but in fact people are responsible, and climb first and go to the bar afterwards. Other

people I work with are also into climbing, and I don’t know anyone who does this in the United States. Also I’ve never seen people playing soccer in Stromovka, which is what you’d think everyone would be doing, but I’ve seen people fighting with swords, walking on tightropes, and juggling.

Have you got involved in any sporting activities already yourself? I’d like to. The student definitely wants me to become a climber, so we’ll see if that happens. I really like soccer, so I’d really like to play here. In Boston, I was always biking to work, but before I came I did some reading, and it sounded like it was quite difficult to bike in Prague, so I sold my bike. But it’s something I miss, and I’m thinking I’ll buy one here, and I can at least bike in Stromovka, even if I can’t use the bike to travel around. It seems to me that Prague has great potential as a cycling city, and I’ve heard that there are lots of good opportunities for cycling just outside the city. I noticed there’s a bike path that goes from Prague to Vienna, and I think this could be fantastic. One other thing that gives me a sense that people might be moving in the right direction with cycling, but still have some way to go, is that near where I live there’s a street that goes from Stromovka to Letenské Náměstí, and that street has a bike path – imagine, you’re in Stromovka and you want to leave, and there’s this wonderful bike path…except the bike path only goes to the intersection, and then it just abruptly stops! It lasts for about a block, and goes nowhere!

Do you have a favourite place in Prague? That’s a difficult question. I can’t really pin it down to one place. I really like Mala Strana, just wandering around, and I really like Vyšehrad, to me there’s something really special about going to a place where there used to be a castle, and it’s just sort of crumbling. I really like Petrin Hill, and Stromovka too.

What’s your impression of Czech food? How do you like eating here? Well, before I came I had some reservations. When I visited, the food seemed very heavy to me. I also knew that the beer was much better here than it is in the States, and there I generally didn’t drink beer, but I knew that I was going to here, so I thought I’d have to exercise a lot. Well, now that I’ve been here for a while, I’ve realised that the Czech food really agrees with me! I’ve lost about twenty pounds since I’ve been here, and I’ve basically been eating whatever I want. So I’m quite amazed. And I think it is that high fat food is OK for me, but high sugar food is a problem - my sense is that the food here has much less sugar than it does in the United States. So the food has been great for me, I really enjoy it, and it seems to be agreeing with me. For my wife, it’s a bit more complicated because she’s a vegetarian. So in Boston, we would enjoy going to fancy restaurants, and here we generally don’t, because there aren’t too many restaurants that really have good choices for her. My work has a cafeteria (that is pretty

Ed Curtis

EN common here), where they give you a proper home-cooked meal for a hugely discounted price. So I have my lunch there, and that is when I eat meat and have traditional Czech food. It’s funny, because most of my colleagues complain and complain about the food there. Maybe I’ll feel that way at some point, but for now I’m really enjoying it. And then I come home for dinner and we have vegetarian food. My wife usually cooks for herself, and she hasn’t had any trouble with getting the ingredients for that – it’s just when we go to a normal restaurant there’s not too much available for her. We did go to a vegetarian restaurant, actually, that I thought was outstanding – and I think she liked it, but not as much as I did. I really liked it, and before I met her, I wouldn’t have been caught dead in a place like that! I thought if the meal doesn’t have meat in it, it’s not a real meal!

That’s a very Czech attitude, so I’m not surprised you’ve got on quite well here! Have you tried any Czech wine? It was very interesting, I knew nothing about Czech wine when I came here, and I think the white wine is really quite good. I still haven’t been here for a full year, so I’m experiencing new things all the time – a few weeks ago I had burčák for the first time, again something I’d never even heard of, but was quite good I thought!

Do you find that the Czechs have a good sense of humour? Yes, and I like it. It is definitely dark! Before we came, we were trying to learn as much as we could about the Czech Republic, and part of this was watching Czech movies. A lot of the movies were described as tragicomedies, and when I read that, I think the movie is going to be funny, but it’s also going to be dark. Well, I watched a few of these and at some point, I had to take a break, I couldn’t do it every night, because there was nothing funny at all! There was one in particular, it’s called the Cremator, and it’s about a guy who believes that the soul can’t truly be released from a body unless it’s cremated… it was just brutal! There was nothing funny about it, although it was a beautiful movie in some ways. So that was a little dark, but I also think I am adapting. The other day I had to meet an architect – we talked for a while, and then at the end of the meeting, I told him I am trying to learn Czech, and he said to me, “life is not long enough to learn Czech”. I’ve heard something like this from almost every Czech person I talk to, and I think they can’t really be taking it seriously either. But I definitely like the sense of humour here, even if it’s quite different from what you find back in the States.

Do you go to the cinema much in Prague? I haven’t been to the cinema even once! We live near a cinema called Bio Oko, and we went there for drinks once, but we haven’t yet gone for a film. It looks like they have a lot of interesting things on, so hopefully we’ll see something there soon. One of the highlights of the first six months here was going to see Don Giovanni at the Estates Theatre, and it’s amazing to think I can walk to that theatre from my house, and it is where the opera actually had its first performance, and it wasn’t that much money, and it is a beautiful building, so that

was really outstanding.

Tell me a bit more about the project you’re working on. Most of the enzymes that are known are made of protein, but it turns out there are also some enzymes that are made of a molecule called RNA. One of the nice things about RNA is it’s much easier to make an RNA enzyme, than to make a protein enzyme. My area of specialty is making RNA enzymes, we will be looking for new examples of RNA enzymes in nature, and making new RNA enzymes that will have some sort of practical use. To give you an example, have you ever seen a firefly? It turns out scientists have identified a protein enzyme that produces their light. I’m working on making an RNA enzyme that can also catalyse a reaction that produces light. I can imagine using this as a sort of sensor, for example to detect a certain kind of pollution in a sample - you could make a variant of this enzyme that only produces light when that type of pollution is present, and simply read off by how much light is produced how clean the sample is.

How many people are working on that kind of thing? I’ve just hired my first student, she’ll be starting in a couple of months, so at the moment it’s just me, but we will expand gradually. I have enough money to hire between three and five people, for the five years, and if I get grants, then I can add more. It’s an exciting opportunity for me.

Is this the kind of thing the Institute specialised in already, or have you introduced it? As far as I know I’m the only person in the Czech Republic who does this kind of research. The kind of work I do is a good fit for the IOCB and there are a lot of opportunities for collaboration at the institute, and they are trying to become more international at the moment too, so many new people are joining the institute with more international teams.

What about the research structures – are they similar to what you were used to? In general, the most pressing thing for me is understanding scientific funding, and that is something I’m still trying to figure out. When I first arrived, the IOCB said, look, we’ve given you enough money for five years, but at some point you need to be getting grants on your own, so what we want you to do is apply for a couple of grants now, and then don’t worry about it – maybe you’ll get lucky and get them, but if you don’t, then work for a few years, get some results, get some papers, and then try again. So I applied for two grants, one of them was an EU grant, so everything was in English, and I’m still in the running, but I won’t find out for a few months. But the second thing was a Czech grant, it’s one of the major ones, and what I’ve discovered is that it’s not very well suited to foreigners, because the instructions are only available in Czech, and some of the grant itself requires Czech, so it’s difficult. Of course, the people at the IOCB grant

Ed Curtis

EN office and my colleagues helped, but it’s really not ideal to be in the situation where you’re applying for a grant and you simply can’t read the instructions. Some of my classmates from grad school are now working as group leaders in different countries in Europe, and they’ve told me most countries have these kinds of quirks, and you have little chance of getting a grant unless you figure out what they are, so it’s very important to find a mentor, someone who knows the system, to help you out. So that’s something I’m working on, developing relationships with people.

Do you think you’ll explore Europe a bit more while you’re here? Absolutely - both of us really like to travel. So far we’ve only taken one major trip – some friends came to visit, and we flew to Dubrovnik, rented a car, and travelled around Croatia, Bosnia-Herzegovina, Montenegro and Albania. It was a very nice trip. It’s quite difficult to go back to the States, so this year we’re thinking about staying in Europe for Christmas, and might take a trip somewhere. It’s wonderful that we can go to so many cool places just for the weekend!

Are you looking forward to the winter?

I’ve seen some very beautiful pictures, for example of the Charles Bridge after it snowed, so I’m looking forward to that. But I don’t really like cold weather. Before I came, I did a comparison of the weather here with the weather in Boston. Temperature wise, it looks pretty similar, and it seems like Prague gets about half as much snow as Boston, so that won’t be too much of a shock, but the thing I’m quite concerned about is the sunlight – when I was here in the summer, I was thinking, this is wonderful, it’s getting dark at 11pm! But then I started to think that there’s going to be a price to pay… so that’s the one part of it that I’m not looking forward to.

What advice would you give if there was another American thinking of coming to the Czech Republic? Probably the best advice would be to try to have an open mind, because I think a lot of times, people will go somewhere and think it should be like the place they came from. So they are disappointed when they can’t get a certain food item, or people behave in a certain way. I think if you go to a place simply thinking there are going to be some things that are better than where you came from, and some things that may be worse, and you just want to see how people live in a different part of the world, that is the way to have the best experience.

Can you think of anything more EURAXESS could do to help foreign researchers when they come to Prague? I’m very grateful I was given support with the visa, it was quite challenging and there’s no way I could have done it on my own. Once someone arrives, I think one priority should be learning Czech, and EURAXESS already offers Czech classes, so that’s great. The second priority is just getting your feet on the ground, so it could be useful for EURAXESS to offer some information about basic services in Prague. I just sort of tried to figure that out on my own, and talked to people at work, or asked the EURAXESS office by email, and every single time I got a response the next day, so I was really grateful!

Ed Curtis

Hélène Robert-Boisivon Hélène Robert-Boisivon vyrostla v Normandii a získala inženýrský titul ve Francii. Její zájem o vědu ji poté dovedl do Spojeného království, Nizozemí (kvůli doktorátu) a Belgie. Před dvěma lety se se svou rodinou přestěhovala do Brna, kde pracuje v CEITEC.

Hélène Robert-Boisivon grew up in Normandy and graduated with a master’s degree in France before her interest in science led her to travel to the UK, the Netherlands (for a PhD) and Belgium. She moved to Brno with her family just over two years ago, to work at CEITEC.

CZ

Cítila jsem, že už je opět čas se přestěhovat Proč ses rozhodla přestěhovat do České republiky?

Co zatím považuješ za nejlepší věc ohledně bydlení v České republice?

Již v Belgii jsem pracovala pro českého vědce, který chtěl v CEITEC vybudovat kvalitní výzkumnou skupinu, a tři z nás souhlasili, že se do ČR přestěhujeme. Já cítila, že už je opět čas se přestěhovat, a tak jsem na to byla připravená.

Máme rádi Brno, je to velmi zelené město, hezká oblast, vhodná na procházky. Chutná nám jídlo a lidé jsou zde nápomocní, když se tedy nestydí mluvit anglicky. Jakmile překonáte tuto bariéru, pomohou vám v mnoha směrech.

Co na stěhování říkala tvá rodina?

Zdá se ti, že se Češi stydí mluvit anglicky?

Souhlasila. Děti byly stále relativně malé a samozřejmě byly smutné, že opouští své kamarády. Nicméně obě byly nadšené z toho, že se podívají na nové místo, a daří se jim tu dobře.

Ano, ale to je normální. V Belgii jsme mluvili francouzsky a v Nizozemí všichni mluví anglicky, i když se snažíte mluvit nizozemsky. Tady je to jiné, protože většina lidí mimo vědecké prostředí anglicky příliš neumí.

Na jakém projektu zde pracuješ?

Učíš se trochu česky?

Zabývám se vývojem semene. V semenu je embryo, ze kterého se stane malá rostlinka, sazenice, která má dva listy a jeden kořen. Stejně jako se my rodíme s hlavou a končetinami, pro rostliny platí to samé – dva listy a kořen jsou vytvořeny již v embryu. Za tento výsledek může hormon a my studujeme, jak je embryo tímto hormonem ovlivňováno.

Něco málo, ale zabírá to hodně času - toho bohužel moc nemám. Je to škoda, protože bych se ráda zlepšila. Když jsem se učila anglicky, bylo to jiné, protože jsem byla v Anglii sama a všichni kolem mě mluvili anglicky. Tady mluvím v laboratoři anglicky, a když přijdu domů, mluvím francouzsky. Potřebuji trávit čas se svou rodinou, takže nemám moc příležitostí, jak se učit česky.

Je tento projekt financován grantem?

Cestovala jsi po okolí?

Ano, jsem financována programem SOMOPRO (the South Moravian Programme for Distinguished Researchers) a část projektu je financována grantem GAČR. Brzy ale bude čas na psaní nových grantových žádostí.

Ano, byli jsme na několika výletech v okolí Brna a v létě jsme jeli do Českého Krumlova, kde to bylo krásné. V Brně chodíme často do muzeí a byli jsme na několika prohlídkách zámků, které byly skvělé hlavně pro děti. Také rádi chodíme na procházky do blízké přírody.

Jaké je v CEITEC prostředí pro výzkum?

Stýská se ti po Francii?

Prostředí je velice dobré a máme špičkové vybavení, popravdě je to až obdivuhodné. Podobné prostředí jsme měli v Belgii. Je to skvělé místo a má velký potenciál.

Věnuješ se při výzkumu také učení? Zatím ne, možná v budoucnu. V naší skupině je několik studentů, dva doktorandi a od léta i několik inženýrů. Trvalo nějaký čas je získat, ale jsme rádi, že se k nám připojili.

Bylo snadné se tu usadit? Dostalo se nám pomoci – CEITEC má speciální oddělení pro služby cizincům, které pomohlo s hledáním školy a s administrativou, a rovněž nám hodně pomohl EURAXESS. Co se týče hledání bydlení, měla jsem tu nějaké přátele, takže jsem u nich na týden zůstala a po bytech jsem se dívala sama. Našli jsme hezké místo.

Ani ne. Jsem pryč tak dlouho, že si myslím, že bych si ve Francii připadala trochu jako cizinka. Moje dcera o sobě říká, že je Francouzka, ale ve skutečnosti tam tráví méně než měsíc za celý rok a když už tam jedeme, je to za rodinou, takže toho moc neví o škole ani o ničem jiném. Mluví francouzsky, ale nikdy tam nežila, nezná kulturu a tak dále. Když o tom přemýšlím, je to zvláštní, protože nikam pořádně nepatří. Pro nás je to podobné – i když jsme starší, tak už nemáme kořeny. Mohli bychom se nazývat Evropany! Nyní jsme se rozhodli usadit, takže jsme zrovna koupili dům – cítíme, že stěhování máme na nějakou chvíli dost!

Řekni mi víc o své rodině. Jak se jim daří v Brně? Mám syna, kterému je pět, a dceru, které je devět. Můj syn chodí do soukromé mateřské školy, kde je anglicko-česká třída a česká třída. On chodí do české třídy a je to velice pěkná škola, jsou hodně nápomocní a dělají řadu dobrých věcí. Včera mi jeho učitelka řekla, že rozumí z 90 % a začíná i mluvit, což je dobré – občas je trochu líný a jedna z učitelek mluví francouzsky, takže měl tendence chodit za ní, ale nyní se už v češtině cítí lépe. Moje dcera chodí na základní školu a mluví skoro plynule, takže se jí daří velmi dobře.

Hélène Robert-Boisivon

CZ Můj manžel je v domácnosti a o vše se stará. Nerad se učí jazyky, ale snaží se a myslím, že dělá větší pokroky než já! Je velmi těžké začínat od začátku a udržet krok s dětmi.

Čas od času ano. Děti jezdí v létě na dva týdny k prarodičům, takže si u moře můžou hrát. Já nejsem úplně plážový typ, takže mi stačí ho vidět jen občas.

Našla jsi tu nějakou francouzskou společnost?

Navštívila jsi české nebo slovenské hory?

Znám pár Francouzů, kteří pracují zde na kampusu, a občas zajdeme na kafe, ale upřímně jsme žádné francouzské přátele aktivně nehledali.

Byli jsme na Radhošti a toto léto jedeme do slovenských Tater.

A tvoji kolegové v laboratoři jsou Češi?

Nacházíš tu jídlo, které bys chtěla, a ingredience na přípravu oblíbených pokrmů?

Někteří jsou cizinci (Poláci, Slováci, Libanonci, Indové, Egypťané, Argentinci), ale většina jsou Češi. Máme pár českých přátel, se kterými občas jedeme na víkend, což je skvělé!

Vždy se najdou věci, které neseženeš, ale myslím, že jídlo tady je bližší tomu, které máme ve Francii, než jak tomu bylo v Nizozemí. Jsou tu nějaké rozdíly v druzích zeleniny a podobně, ale s tím se dá vypořádat. Děti jsou spokojené – můj syn občas říká, že jídlo, které dostává v jídelně, je lepší než jeho večeře doma! Obzvlášť polévky.

Máš nějaké zkušenosti s místním zdravotnictvím? U doktora jsem byla zatím jen jednou, ale já nejsem skoro nikdy nemocná. Máme dětskou lékařku, která mluví anglicky, takže je to snadné, i když se nachází celkem daleko od našeho domova. Také jsem byla dvakrát v dětské nemocnici a neměli jsme žádné problémy.

Jakou radu bys dala člověku, který se plánuje přestěhovat do ČR?

Co bylo nejhorší na stěhování do ČR? Stěhování samotné! Když jsme se stěhovali, cestovali jsme přes noc náklaďákem, bylo to dlouhé. Na začátku může být trochu stresující vyřídit veškeré papírování, nevíte, co a jak a nikdy není úplně jasné, co přesně potřebujete – ale když zjistíte, jak to funguje, můžete se přestat stresovat a je to v pořádku.

Řekla bych: „Neváhej, prosím. Pojď !“ Když jsem ve Francii a Belgii řekla, že se sem budu stěhovat, koukali na mě, jako bych se zbláznila. Myslím, že si představují, že je to tu velmi zpátečnické, že musíme stát fronty v obchodech a podobně. Neuvědomují si, že život tady nebo v Belgii se moc neliší. Říkají, že je to daleko, ale doopravdy to tak daleko není. Ani kulturní šok není tak velký, jako si myslí. Jediné, co může být čas od času problém, je komunikace, ale většinou se najde někdo, kdo v případě potřeby pomůže.

Myslíš, že existuje něco, co by mohl EURAXESS dělat a zatím nedělá? Ani ne, byli ochotní mi pomoci vždy, když jsem něco potřebovala a stále jsou velmi nápomocní, když se na něco zeptám. Je tu rovněž Brno Expats Centre (BEC) a uvítací služba v CEITEC, takže vždy existuje místo, kde seženete informaci, kterou potřebujete. BEC organizuje semináře zaměřené na určité problémy, například daně, což se může rovněž hodit. Také jsme s EURAXESS jeli na výlet do Pernštejna a jeskyní, kde jsme si to velmi užili.

Líbí se ti zdejší počasí? Ano, je hezké, i když je tu větší sucho než v Belgii a Nizozemí. Bydlení je rovněž o mnoho lepší, než jsme dříve měli, stavby jsou kvalitnější.

Stýská se ti po moři?

Hélène Robert-Boisivon

EN

I was ready for the move What made you decide to move to the Czech Republic?

How is the research environment here, and CEITEC?

I was already working for a Czech researcher, while I was in Belgium, and he wanted to build a proper group here at CEITEC, so three of us agreed to move over here. For me, it was time to move again, so I was ready for the move!

We have a very good environment here and excellent equipment, it’s quite impressive actually. It’s quite similar to what we had in Belgium, I would say. It is a very good place and has plenty of potential.

What about your family, how did they feel about moving?

Do you teach, as well as doing research?

They were ok with it! The children were still quite small, and of course they were sad to leave their friends there, but both excited to be going to a new place and they are getting along fine here.

Not yet, but maybe in future. There are some students in our group, two PhDs and since the summer some Masters students too. It took some time to attract them but it’s great that they have joined us.

What is the project you’re working on here?

How easy has it been to settle in here?

I’m working on seed development. In the seed there is an embryo, and the embryo will become a small plant, a seedling, which has two leaves and one root. In the same way we are born with a head and limbs, the same is true for the plant – the two leaves and a root are formed already in the embryo. That’s the result of a hormone, and we are studying how that hormone works on the embryo.

We had some help – CEITEC has a special department for foreigners’ services, which helped a lot with finding a school, and with the paperwork, and EURAXESS also helped us. As for finding a place to live, my friends were already here, so I came over for a week, and looked at some flats by myself. We found a good place.

And is that project funded by a grant? Yes - I’m funded by SOMOPRO (the South Moravian Programme for Distinguished Researchers), and we are also running part of the project on money from a GAČR grant. Soon we will need to start writing some new grant applications!

What do you think the best things have been about life in the Czech Republic so far? We like Brno, it is a very green city, a nice area, it’s nice to walk around. We like the food, and people are very helpful in general, when they are not afraid to speak English – when you get past that barrier, they are really helpful in a lot of ways.

Do you find a lot of Czechs are scared of speaking English? Yes, but that’s normal. In Belgium, we spoke French, and in the Netherlands, everyone speaks English, even if you try to speak Dutch! Here it’s different, because most people outside the scientific environment don’t speak much English.

Have you been learning a bit of Czech? A little bit, but it takes too much time, I’m too busy. It’s a pity, I would like to improve a bit. It was different when I learned English, because I was in England alone, and everyone around spoke English. Here, I speak English in the lab, and when I go home, I speak French. I need to spend time with my family, so there is not so much opportunity to learn Czech.

Have you travelled a bit in the area? Yes, we’ve been on a few trips around Brno and in the summer we went to Cesky Krumlov, it was very beautiful. In Brno we often go to museums, and we’ve been to a couple of exhibitions in the castle, which were great for the children. We enjoy walking in the surrounding countryside too.

Hélène Robert-Boisivon

EN Do you miss France?

crazy, and I think they have this idea that it’s very backward here, that you need to queue at the shops, and so on. They don’t realise that

I don’t think so. I have been away so long, I would feel like a bit of a foreigner in France now I think! My daughter always claims she’s French, but in fact she spends less than a month a year there, and when we do go it’s to see family, so she doesn’t know about school there, or anything. She speaks French, but she has never lived there, doesn’t really know the culture, and so on. It’s strange when you think about it, because she doesn’t really belong anywhere. It’s similar for us – although we are older, we don’t really have roots anymore. We could say we are European! For now, we have decided to settle down a bit, so we have just bought a house – we feel like we have done enough moving for a while!

Do you think there’s anything EURAXESS could do, which they don’t do already?

Tell me more about your family, and how they are getting on here in Brno. I have a son, 5 years old, and a daughter who is 9. My son goes to a private pre-school, where there is an English/Czech class and a Czech class. He’s in the Czech class now and it’s a very nice school, they are very helpful there and do a lot of good things. Yesterday his teacher told me that he understands 90%, and has started speaking a bit, so that’s great – he’s a bit lazy sometimes, and one of the teachers speaks French so he used to have a tendency to go to her, but he’s getting on well now with the Czech. My daughter goes to a state primary school and she is nearly fluent, so it’s going very well for her. My husband is at home, taking care of everything. He’s not very comfortable with learning languages, but he is trying, and I think he’s making more progress on it than me! It’s very difficult doing it from scratch and keeping up with the children.

living here or in Belgium is not very different. They say, oh it’s far away, but it’s not that far, in fact – and the culture shock is not as big as they think. Just communication might be a bit problematic at times, but you can usually find someone to help you if you need it.

Not really – I felt like each time I needed something, they were always willing to help. Even now, they are very helpful if I ever ask anything. There’s also the Brno expats centre (BEC), and the CEITEC welcome service, so there is always somewhere to find the information you need, and the BEC organizes seminars on certain issues, for example tax, so those can be handy too. We also went on a EURAXESS trip to Pernstejn, and to some caves, which was good fun!

Do you like the weather here? Yes it’s nice, it’s drier than it was over in Belgium and the Netherlands, the housing is also much better than what we had – better building quality.

And do you miss the sea? A bit, from time to time. The children always go to see their grandparents for two weeks in the summer, so they get to play at the seaside then. I’m not such a beach girl, so I’m OK if I can see it from time to time.

Have you found a French community here at all?

And have you been to the Czech or Slovak mountains at all?

I do know a couple of French people who work on the campus here, and we go for coffee occasionally, but to be honest we haven’t been actively looking for French friends.

We have been to Radhošť, and we are going to the Slovak Tatry this summer.

And in your lab, are your colleagues Czechs?

Do you find you can get the food you would want here, the ingredients for making your favourite dishes?

Yes, some are foreigners (Polish, Slovak, Lebanese, Indian, Egyptian, Argentian), and most people are Czech. We have a couple of Czech friends with whom we sometimes go away for the weekend, which is great!

There are always things you can’t get, but I think the food is closer here to what we have in France, than it was in the Netherlands. There are differences in the kind of vegetables and so on, but you just deal with that. The children are happy – my son sometimes says that the food he gets at the canteen is better than his dinner at home! The soup especially, he loves the soups.

Have you had any experience with doctors here?

And what do you think the worst thing about moving here was?

I’ve been once, but I’m nearly never sick. We have a doctor who speaks English for the children, so that’s easy, though she is a bit far from home, and I’ve been to the children’s hospital a couple of times and we had no difficulties there either.

What advice would you give to someone who was planning to move to the Czech Republic?

The moving itself! When we moved, we travelled overnight with the truck, it was very long. At the beginning it can be a bit stressful to get all the paperwork organized, you don’t know what’s what, and it’s never clear exactly what you need – but when you know how it works you can stop stressing about it, and it’s fine.

I would say: “Please, do not hesitate. Come!” In France and Belgium, when I said I was going to move here, they looked at me like I was

Hélène Robert-Boisivon

Chrysa Pantzartzi Chrysa pochází z Řecka, kde studovala chemické inženýrství. Poté získala magisterský a doktorský titul z biologie. Aktuálně je post-doktorandskou výzkumnicí v Ústavu molekulární genetiky AV ČR, kde pracuje v oblasti, která se zabývá analýzou biologických dat na počítači. V Praze bydlí něco málo přes dva roky. Chrysa comes from Greece, where she studied chemical engineering, before completing a masters and PhD in biology. She is currently a post-doctoral researcher at the Institute of Molecular Genetics (Academy of Sciences) where she works on bio-informatics, analysing biological data on the computer. She has been in Prague for just over two years.

CZ

Praha je vážně nádherná Je to tvé první post-doktorandské zaměstnání? Ano i ne. Když jsem dodělala doktorát, pracovala jsem dva roky v laboratoři v Řecku, ale toto je má první oficiální post-doktorandská pozice a je to také poprvé, co jsem se odstěhovala z rodného města a země.

To pro tebe musela být velká změna. Byla! Ale já jsem to opravdu potřebovala – situace v Řecku není moc dobrá a v dohledné době se nezlepší, takže pokud jsem chtěla zůstat ve výzkumu, musela jsem jít jinam.

Věděla jsi, do které země se chceš odstěhovat? Jak si tady našla práci? Chtěla jsem zůstat v Evropě. Na začátku, když jsem byla nadšená a věřila jsem tomu, že práci dostanu, jsem se dívala jen na určité země – ty ve středomoří a na Velkou Británii. Když jsem ale zjistila, že se tam nejspíš nedostanu, začala jsem posílat žádosti všude, kam se dalo. Našla jsem i inzerát, který vyvěsil místní ústav, jen jiná skupina. Poslala jsem CV a čekala, co se stane. Oni přeposlali můj životopis jiné skupině, která také někoho hledala, a ti mi dali práci! Abych byla upřímná, byla jsem trochu rozpolcená, protože jsem nevěděla, jestli je výzkum v České republice na dobré úrovni. Pak jsem ale zjistila, že moji řečtí profesoři spolupracovali s nějakými lidmi v Brně. Řekli mi, že si ani nedovedu představit, na jak dobré úrovni váš výzkum je. A když jsem jim řekla, že jde o Prahu, všichni byli ohromení a říkali mi: „Je to dobré město, měla bys jít, minimálně to zkus.“ Já byla připravená zkusit něco jiného, zjistit, jak věci fungují v zahraničí, takže jsem přijela.

Byla jsi někdy předtím v Praze? Ne. Slyšela jsem od mnoha lidí, že je to skvělé a nádherné město a že bych ho měla navštívit, ale nikdy jsem tu nebyla. A opravdu to za to stojí! Praha je vážně nádherná.

Jaká byla tvoje očekávání, než jsi přijela? Nejdřív jsem si myslela, že to bude studená země, se špatným počasím a že nebudu schopná komunikovat s lidmi, takže se budu soustředit na svou práci a budu se snažit udělat pokrok, který povede k něčemu dalšímu. Měla jsem ale docela štěstí, protože ještě než jsem přijela, potkala jsem nějaké Řeky, kteří tu již pracovali, takže jsem měla s kým mluvit, kde začít. Počasí je špatné, ale na to se dá zvyknout. Jazyk je ale výzva!

Je tvůj výzkum v angličtině? Ano, i když jsem ve skupině s Čechy a Slováky a jsem jediná cizinka, takže když mluví mezi sebou, nerozumím jim. Když říkají vtipy, musím je

poprosit o překlad. Snažíme se ale dělat věci společně a pokud se tak děje, mluví anglicky. Dokážu ale pochopit, že je to těžké, když na sebe nebyli zvyklí mluvit anglicky – v Řecku by to bylo stejné. Není to špatné a zvykám si na to.

Chodíš na kurzy češtiny? Začala jsem minulý rok, ale pak jsem musela na čtyřměsíční stáž do Německa. Nyní mám tolik práce, že mi to moc nevychází. Není to nejlehčí jazyk – stále se musím učit, jak vyslovit „čtvrtek“! Další věc je, že má smlouva je na dobu určitou, takže vlastně nevím, jak dlouho tu budu.

Takže už přemýšlíš o tom co dál? Ano, byla jsem na stáži v EMBL v Heidelbergu, což je dobrý institut pro to, čím se zabývám. Takže jít tam nebo zůstat tady jsou dobré možnosti. Nemyslím si, že se chci přestěhovat do nové země a začít úplně od začátku, navíc můj vedoucí řekl, že se pro mě bude snažit najít grant. Prahu mám opravdu ráda a rozhodně bych tu dokázala zůstat několik let, možná i celý život. Nejsem si ale jistá tím, jestli zůstanu u výzkumu, momentálně jsem ve stadiu rozvažování.

Jak jsi našla EURAXESS a jak ti pomohl? Věděla jsem o EURAXESS ze stránek Evropské unie od doby, kdy jsem začala hledat práci. Když jsem sem přišla, potřebovala jsem si vyřídit nějaké dokumenty a byli opravdu nápomocní. Sama bych to nedokázala, protože nikdo na ministerstvu nemluvil anglicky.

Zmínila ses, že už by ses nechtěla znovu stěhovat – bylo snadné se přestěhovat? Jak sis našla bydlení? Než jsem se přestěhovala, můj školitel mi doporučil zůstat v ubytovacím zařízení blízko ústavu, abych měla dostatek času na výběr bydlení předtím, než si cokoliv pronajmu. Strávila jsem tam něco přes dva měsíce a navštívila několik bytů. Nebylo to moc těžké. Asi tři dny potom, co jsem přijela, mě kamarád vzal na kafe blízko náměstí Míru. Hned jak jsem vyšla z metra, řekla jsem: „Wow, tady chci vážně žít!“ Také jsem chtěla bydlet na vhodném místě, odkud bych se snadno dostala do práce, ale zase ne příliš blízko místa mého zaměstnání, protože se nachází daleko od centra. Abych město poznala, chtěla jsem se procházet, hlavně podél řeky. Vyrostla jsem ve městě u moře, takže jsem tento živel potřebovala. První dva měsíce na ubytovně jsem cestovala do práce dvě minuty, což bylo fajn, protože nesnáším rána. Ale nejbližší noční autobus byl vzdálený dvacet minut chůze a o víkendu jel ke stanici metra jen jeden autobus. Když jsem tedy hledala byty, koukala jsem především na Vinohrady. Našla jsem dobré bydlení, má domácí mluví anglicky, sice ne moc dobře, ale stačí to. Další dobrá věc je, že účty jsou zahrnuty v ceně nájmu, takže jsem nemusela zvlášť vyřizovat dohody s dalšími společnostmi.

Jak může ovlivnit délku tvého pobytu v ČR skutečnost, že tady nemáme moře?

Chrysa Pantzartzi

CZ

Vždy jde o to, co potřebuješ v určitém období tvého života. V Řecku je slunce, moře, dobré jídlo a podobně, ale to si neužiji, jestliže tam nebudu mít dobrou práci. Tady mám bydlení, práci a můžu se těšit z mnoha věcí. Stále mohu Řecko navštěvovat, když bude příležitost. Možná máš ale pravdu a je to jeden z důvodů, proč si nemyslím, že tu zůstanu navždy.

Jezdíš do Řecka za svou rodinou a přáteli často? Ano, snažím se pravidelně, i když mi zabere půl dne se zase vrátit. Hodně v tomto ale pomáhají technologie, protože s přáteli a rodinou chatuji na Skypu. Chybí mi moji kmotřenci, protože jsou to miminka, takže i když skypujeme, není to to samé. Je ale mnohem lehčí žít v zahraničí nyní než před několika desítkami let a také se nacházím ve střední Evropě, takže je jednoduché navštívit další místa a zažít nové věci, což je velká výhoda.

Našla sis v Praze hodně přátel? Většina mých kolegů má rodinu, takže nemají volný čas nazbyt, ale občas se dvěma z nich zajdu na pivo. Měla jsem štěstí, že jsem v Praze přes jiné přátele potkala další Řeky, takže s nimi občas zajdu na kafe nebo večeři a na některé z festivalů jídla a vína, ale většinu času si sama užívám dlouhé procházky a obdivuji architekturu a Prahu. Občas není špatné být sám!

Jak ti chutná české jídlo a víno? Dají se tu sehnat jak dobré věci, tak i věci, na které nejsem vůbec zvyklá a jsou pro mě nové. Neřeknu ne dobré gulášové polévce a hodně mi tu chutná pivo. Ochutnala jsem také pár dobrých vín, ale nejsou tak dobrá jako ta řecká.

Máš v Praze nebo České republice nějaké oblíbené místo? Vyšehrad. Poprvé jsem tam byla na pikniku, abych oslavila narození kolegovy dcery – měli jsme nějaké víno a jídlo, bylo to velmi jednoduché, ale uvolněné a zábavné. Když jsme poté zamířili k řece, našla jsem místo, které mi připomnělo moje rodné město. Nafotila jsem tam nějaké fotky a když jsem je pak sdílela, moji kamarádi se začali ptát, kdy jsem se vrátila do Soluně. Takže kdykoliv se mi stýská po domově, jdu tam. Líbí se mi celé to místo, je to hezký park s krásným výhledem na hrad a řeku a není tam přelidněno, takže vždy najdeš dobré místo, kam si sednout a odpočívat. Také to není nijak velká zacházka na mé cestě z práce, takže tamtudy a kolem řeky často procházím, když jdu domů.

Zdají se ti být Češi přátelští? Předtím, než jsem přijela, mi kamarád biolog řekl: „Nebuď moc nadšená a nesnaž se je objímat nebo líbat, protože to nesnáší dobře.“

V Řecku je to úplně normální věc. Ale myslím, že mám docela štěstí, protože všichni moji kolegové jsou velmi otevření a dobře naladění. Slyšela jsem od dalších přátel, že jejich kolegové tak pohodoví nejsou. Myslím, že je to stejné v každé zemi – někteří lidé jsou kamarádští a vstřícní, další se bojí anebo se nechtějí setkávat s cizinci. Občas mi někdo řekne, že se stydí za svou angličtinu, takže radši nemluví, aby neudělal chybu, a to přesto, že mluví anglicky dobře a ví, že ani já nejsem rodilý mluvčí! Bylo by pro nás všechny lepší, kdybychom mohli mluvit anglicky – ne celou dobu, ale pro některé druhy konverzací by to bylo přínosné.

A co v obchodech nebo u lékaře, jací lidé obvykle jsou? Myslím, že čím blíže k centru města, tím lepší je komunikace. Byly chvíle, kdy jsem nevěděla, jak česky říct to, co si potřebuji koupit, takže jsem použila jakousi znakovou řeč, nebo se snažila naučit slovo nebo dvě. Byla to zábava, protože někteří lidé se snažili pochopit, co chci, a pomoct mi. Jsou ale i situace, kdy se chceš na něco zeptat a oni nerozumí a ani se nesnaží. Lékaře jsem potřebovala zatím jenom jednou. Nebylo snadné najít takového, který mluví anglicky, ale když se mi to podařilo, vše další už

Chrysa Pantzartzi

CZ proběhlo v pořádku.

Byla (kromě jazykové bariéry) všechna potřebná administrativa snadná? Ano, povolení k pobytu jsem získala snadno – EURAXESS se o vše postaral a kdybych nepotřebovala speciální dokumenty kvůli řeckým úřadům, neměla bych vůbec žádný problém.

Napadá tě, s čím ještě by mohl EURAXESS pomáhat a zatím to nedělá? Možná nějaké akce – nemyslím jen výlety, ale setkání, kam by lidé mohli přijít a strávit hodinu povídáním, dát si pivo. Abychom poznali lidi, co tu také žijí, další cizince, kteří zažívají to samé.

Jakou radu bys dala někomu, kdo přemýšlí o stěhování do České republiky? Jestliže chceš být v Praze šťastný, můžeš tu být šťastný. Myslím, že se tu nikdy nebudeš nudit. Zatím jsem nezažila jediný den, kdy bych si pomyslela: „Co bych tak dneska mohla dělat?” V zimě je tu opravdu studené počasí, ale na to si zvykneš. Ulice jsou čisté, i když sněží, a metro a autobusy jezdí pravidelně – je zkrátka dobrá zkušenost sem přijet a pracovat tu. Samozřejmě tu jsou nějaké překážky a problémy, přes které je třeba se dostat, ale když chceš, můžeš tu udělat řadu dobrých věcí. Místní si také začínají zvykat na cizince, takže je pro nás vše snadnější a myslím, že za dva roky to bude ještě lepší. Takže ano, doporučila bych mu sem přijet a zjistit, jaké to tu je.

Jak sháníš ingredience pro přípravu tradičních řeckých jídel? Některé ingredience sehnat lze, jiné prostě nahradím nejlepší možnou alternativou a některé věci si vozím z Řecka anebo si je nechávám odtamtud posílat. Jsou tu i řecké obchody, ale myslím, že jsou předražené. Když jdeš na večeři, nalezneš různé kuchyně, nejsi tudíž omezen jen na české jídlo – můžeš si dát italské a dokonce tu jsou i nějaké dobré řecké restaurace.

Co bys označila jako nejprospěšnější věc, která se ti stala v souvislosti s přestěhováním do České republiky? Nové město, noví lidé, místa k prozkoumání a interakce s rozličnými národnostmi, setkávání se s lidmi z různých částí světa. Také jsem se nikdy předtím nepřestěhovala z domova, takže jsem tu dospěla a naučila se vařit!

Největší výzvou byl pro tebe jazyk? Ano, nejdřív jsem se bála počasí, ale na to si moje tělo začíná zvykat, takže stačí jen předstírat, že neprší, a žít svůj život.

Chrysa Pantzartzi

EN

Prague is very beautiful Is this your first post-doc position? Yes and no: after finishing my PhD I worked in my lab in Greece for a couple of years, but this is my first official post-doc, and it’s the first time I’ve moved away from my home-town, and my country.

So it must have been a big change for you? It was! But I really needed it – the situation in Greece is not that good, and it’s not getting better any time soon, so as long as I wanted to be in research, I had to go somewhere else.

Did you know which country you wanted to move to? How did you find the job here? I wanted to stay in Europe, and to begin with, when I was more enthusiastic and more certain that I would get a position, I only looked in certain countries – mostly in the Mediterranean, and the UK – but when I saw that I wasn’t getting far, I started to send applications out everywhere I could. I found a post advertised by the institute here, in a different group. I applied for it to see what would happen, and they passed my CV on to another group, who were also looking for someone, who gave me the job! To be honest, I was a little bit puzzled, because I didn’t know how good the research was in the Czech Republic, but then I found out that my professors in Greece had collaborated with some people in Brno, and they told me “you can’t imagine the level of research there”. And when I told them it’s Prague, they were all amazed, and told me “it’s a great city, you should go – you should at least try it”. I was ready to try something different, to see how things work abroad, so I came.

Had you ever been to Prague before? No. I had heard many people telling me it’s a great city, a beautiful city, and that I should visit it, but I had never been here. And it’s really worth it! Prague is very beautiful.

Before you came, what were your expectations? My first thoughts were that it would be a cold country, with bad weather, and that I would not be able to communicate with people much, so I would focus on my job, and try to make some progress to lead to something else. But I was quite lucky, because before I came here I met some Greek people who were already working here, so I had some people to talk to, somewhere to start from. The weather is still bad, but you can get used to that. The language is a challenge though!

Is your research in English? Yes, though I’m in a group with Czechs and Slovaks, and I’m the only foreigner, so when they speak to each other it’s in Czech, and I don’t

understand. When they make jokes, I have to ask them to translate! But we try to do things together, and when we do things together, they speak in English. I can understand that it’s difficult when they’ve not been used to speaking English to one another – it would be the same in Greece. It’s not bad, and I’m getting used to it.

Have you been taking Czech classes? I started last year, but then I had to go to Germany for a four-month training period. And now I have so many things I have to work on, it’s not very convenient to attend the classes. It’s not the easiest language – I’m still trying to learn how to pronounce “Thursday”! The other thing is my contract is fixed term, so I am not entirely sure how long I will be here.

So are you already thinking about what next? Yes, for the training I was in Heidelberg, at EMBL, which is a great institute for what I’m doing, so going there or staying here would both be good options. I don’t think I really want to move to a new country and start all over again, and my PI has said that he will try to find a grant for me. I really love Prague, and could certainly stay here for a couple of years, if maybe not my whole life. I’m still not sure if I’ll stay in research long term – so that is what I’m trying to figure out at the moment.

At what point did you come across EURAXESS, and how has EURAXESS helped you? I knew about EURAXESS from the time I was searching for a job – from EU websites. When I came here, I needed some paperwork for some things in Greece, and they were really helpful. I couldn’t do it myself because no one at the ministry spoke English.

You mentioned you wouldn’t like to move all over again – was it easy to move here, how did you find somewhere to live? Before I moved, my PI recommended staying at the guest house near the institute, so that I could take my time and visit some flats before I rented anything. So I spent just over two months there, and visited a few flats. It wasn’t very hard. About three days after I arrived, a friend took me for coffee at a place close to Náměstí Míru, and as soon as I came out of the metro I said, “wow, I really want to live in this area!” Also I wanted to be in a convenient place, where I could get to work easily, but I didn’t want to live very close to my workplace, because it’s not very close to the city centre. To get to know the city, I wanted to be able to walk, especially by the river. I grew up in a city with water, by the sea, and so I need this element in my life. The first couple of months in the guest house I lived a two minute walk from my office, which was good because I hate mornings! But the closest night bus was a twenty minute walk from there, and during the weekend only one bus went to the metro station. So when I was searching for flats, I looked mostly in Vinohrady. I found a great flat, the landlady is really good, and she can speak English, not very well, but enough. Another good thing is that all the bills are included in the rent, so I didn’t have to make any separate arrangements with companies here.

Chrysa Pantzartzi

EN Do you think that the fact there’s no sea here will influence how long you want to stay in the Czech Republic? Well, it comes to what you want at each stage of your life. In Greece I have the sun, the sea, nice food and so on, but I can’t enjoy them if I don’t have a good job there. Here, I have my house, my job, and I can be happy with other things. And I can still go and visit Greece when I get the chance. But maybe you are right that that’s one of the reasons I don’t see myself staying here for ever.

Do you manage to get back to see family and friends in Greece fairly often? Yes, I try to go regularly, although it takes me about half a day to get back. But technology helps, too – I chat with my friends and my family on Skype when I am not there. I do miss my godchildren, because they are babies, so even though we talk on Skype, it’s not the same. But it’s much easier to be abroad now than it would have been several decades ago, and also I’m in the middle of Europe here, so it’s very easy to visit other places, and have other experiences, which is a great advantage.

Have you made lots of friends in Prague? Well, most of my colleagues are married and have children, so they don’t have much free time, but I go for a beer with a couple of them sometimes. I was lucky to meet other Greeks in Prague too, through some friends, so I go for coffee or dinner with them, and to some of the food and wine festivals, but most of the time I enjoy just having a long walk by myself here, and enjoy the buildings, enjoy Prague. It’s not bad being alone, sometimes!

How do you like the Czech food and wine? There are some good things, and some things I’m not used to. I don’t say no to a nice gulašová polévka, and I really like the beer here. I have tasted some good wines, too, but not all of them are as good as Greek ones.

Do you have a favourite place in Prague or in the Czech Republic? Vysehrad. I first went there for a picnic to celebrate the birth of a colleague’s daughter - we just took some wine and food, it was a very simple thing, but relaxed and fun. As we were walking down towards the river afterwards, I found a place in the back side of Vysehrad that reminded me a lot of my home town. I took some photos there and uploaded them, and my friends from home who saw them said “when did you come back to Thessaloniki?!” So whenever I feel homesick, I go there. I really like the whole place, it’s a nice park, with a great view of the castle and the river, and it’s not crowded, so you can always find a nice spot to sit and relax. Also it’s not much of a detour on my way from work, so I often walk through there, and then by the river for a bit, on my way home.

Have you found that the Czechs are generally welcoming to you?

Well, before I came, a friend who is a biologist here told me “don’t be very enthusiastic, and try not to hug or kiss them, because they are not very open to that” – in Greece that is a very normal thing. But I guess I’m quite lucky, because my colleagues are all very open and very enthusiastic too; I’ve heard from other friends that their colleagues are not so easy-going. I think it’s the same in every country – some people are more open, more welcoming; some are maybe more afraid, or don’t want to socialise with foreigners. I understood from some people I met that they feel embarrassed about their knowledge of English, so they prefer not to speak in case they make mistakes, even when they speak very good English, and though I am not even a native speaker! It would be better for all of us if we can speak English - not the whole time, but for some kinds of discussions it would be more productive.

What about outside, so in the shops, or when you’ve been to the doctor, how have you found the people generally are? I think that the closer to the city centre you are, the better it is for communication. There were cases when I didn’t know what I wanted to buy, in Czech, so I just used some sort of sign language, or tried to learn a word or two, and it was really fun, because there were some people who tried to understand what I wanted, and help me; but there are some other cases where you try to ask something and they don’t understand, and don’t even try to make an effort. As for doctors, I have only been once, and it was quite difficult to find someone who speaks English, but thankfully it worked out OK when I did.

Apart from the language barrier, has the paperwork here been fairly easy? Yes the residence permit was very easy – EURAXESS took care of everything, and if I hadn’t needed some special papers for things I had to do in Greece, I would have had no trouble at all.

Can you think of anything EURAXESS could help with, which they don’t already help with? Maybe some events – not just the trips, but gatherings, times when people could just come here and spend an hour talking to each other, have a beer together, or something like that, to get to know other people who are living here too, other foreigners who are experiencing the same thing.

What advice would you give to someone who was thinking of moving to the Czech Republic? If you want to be happy in Prague, you can be happy in Prague. You can never get bored here, I think. So far there hasn’t been a single day when I’ve thought “what can I do today?”. The weather gets really cold in winter, but you can get used it, even when it snows the streets are clean, and the metros and buses work properly – so it’s still a good experience to come and work here. Of course, there are some barriers and troubles to get over, but if you want to, you can do lots of good things here. Also, the locals are getting more used to having

Chrysa Pantzartzi

EN foreigners here, so things are getting easier and easier for us to be here, and I think in a couple of years things will be even better. So yes, I would recommend to someone to come and see what it’s like here.

Do you find you can get the ingredients to make traditional Greek food? Some ingredients I can find, some I just replace with the best alternatives I can get, and some things I bring back with me when I go to

Greece, or get people to send me from Greece! There are some Greek shops here but I’d say they’re overpriced. If you go out for dinner, you can find different cuisines, you’re not restricted to just Czech food – you can have Italian, or there are even Greek restaurants here.

What would you say is the most beneficial thing for you of having moved to the Czech Republic? For me, it is the new city, new people, places to explore, and the interaction with different nationalities, getting to know people from different parts of the world. Also I had never moved away from home before, so I’ve grown up here, and learnt how to cook!

And the biggest challenge was the language? Yes. I was afraid of the weather, at the beginning, but I think my body is getting accustomed to that now, you just have to pretend it’s not raining and get on with life.

Chrysa Pantzartzi

Nikolay Kotov Nikolay pochází z Ruska a vyrůstal v Petrohradě, kde studoval medicínskou fyziku. Nyní pracuje na svém doktorátu v Ústavu makromolekulární chemie.

Nikolay is from Russia, and grew up in St Petersburg, where he studied Medical Physics. He is currently working on a PhD at the Institute of Macromolecular Chemistry

CZ

Vízum jsem získal rychleji a pohodlněji díky EURAXESS V jaké chvíli ses rozhodl, že se chceš odstěhovat z Ruska? V době, kdy jsem studoval inženýrský obor a přemýšlel o doktorátu. Učili mě dobří profesoři a lektoři, ale vybavení, které jsme používali, bylo velmi zastaralé. Můj vedoucí mi nabídl šanci zúčastnit se kurzu UNESCO IUPAC, který umožňuje studentům absolvovat desetiměsíční kurz v České republice – byla to dobrá příležitost, jak poznat ČR, zjistit, co tu můžu dělat, jestli se mi tu líbí a jestli tu můžu navázat užitečné kontakty s dalšími vědci. Takže jsem sem přijel na deset měsíců a poté se tu rozhodl zůstat a udělat doktorát.

Jaká byla tvoje očekávání, když jsi poprvé zjistil, že jedeš do České republiky? Byl jsem v Praze předtím několikrát a jako turistovi se mi líbilo jak město, tak země. Věděl jsem tedy, co můžu očekávat od místních lidí – mám Čechy rád, jsou velmi hodní a nápomocní. Očekával jsem, že objevím nějaká nová témata, jelikož jsem se zabýval lékařskou fyzikou a nyní pracuji s polymerovou chemií. Byl jsem zvědavý, co tu objevím, a těšil jsem se, že získám nové zkušenosti v neznámém ústavu, nové znalosti a nové vědecké kontakty.

Bylo snadné se přestěhovat do ČR? Pro mě ano. Během deseti měsíců, kdy kurz probíhal, jsme měli ubytování v hotelu a zůstal jsem tam i chvíli potom, ale po dvou letech jsem potřeboval trochu víc soukromí a mohl si dovolit pronájem bytu, takže teď žiji v bytě se třemi kamarády, což je moc fajn.

A co nutná administrativa, bylo to snadné? Získat poprvé vízum bylo trochu složité, převážně kvůli tomu, že se objevily problémy se získáním potřebných dokumentů v Rusku. Organizátoři kurzu mi ale velmi pomohli, zprostředkovali kontakt s EURAXESS, který mi s celou záležitostí pomohl, a vízum jsem získal rychleji a pohodlněji. Párkrát jsem si musel vízum měnit, když jsem se stěhoval a dostal novou pracovní smlouvu. A vždy mi se vším pomohli.

Jak vnímáš český život? Byl to velký kulturní šok? Pro mě moc ne, neboť jsem tu už několikrát byl. Jídlo je trochu jiné, ale je velmi chutné. Rád chodím s přáteli do restaurace na vepřové koleno. Je tu mnoho dobrých restaurací. Když jedeme na výlety, ať už s EURAXESS nebo sami, narážíme na plno zajímavých a krásných míst. Vždycky se také blízko najde podnik, kde se můžeme dobře najíst, je to skvělé. Jediný problém tu mohou mít vegetariáni, vzhledem k tomu, že Češi mají rádi maso, příliš vegetariánských možností tu není.

a mám tu víc přátel, kteří nejsou Češi, protože jsem je poznal na jazykovém a IUPAC kurzu. Také mám ale dobrý vztah s českými kolegy z ústavu.

Jak ti jde čeština? Jelikož mluvím slovanským jazykem, je docela snadné porozumět češtině při čtení nebo poslouchání, i když občas je význam jiný a může to být matoucí. Trošku česky umím a řekl bych, že většina lidí mi už rozumí. Asi bude těžké se češtinu naučit na úrovni rodilého mluvčího, ale není složité se ji naučit natolik, aby se byl člověk schopen domluvit v každodenních situacích. Je to moc hezký jazyk.

Jezdíš domů do Petrohradu často? Bohužel je to docela drahé, a tak je pro mě složité jet domů víckrát než dvakrát za rok. Moje rodina mě jezdí navštěvovat, kdykoliv se jim povede získat vízum. Občas si vezmu dovolenou, abych s nimi jel někam jinam. Bohužel to ale není moc často, jelikož všichni také pracují, a tak není moc času.

Přemýšlíš občas, kde bys teď byl, kdybys nepřišel do Prahy? Upřímně, to si dokážu představit! Chtěl jsem jet do zahraničí, ale kdybych zůstal v Rusku, tak bych pracoval ve vědě v mezinárodní společnosti, protože umím anglicky, a tak by to pro mě byla nejlepší možnost.

Myslíš, že se v budoucnu vrátíš do Ruska, nebo budeš chtít někam jinam? Doktorát dokončím za dva roky, ale rád bych tu zůstal. Nicméně by mi nevadilo, kdybych na post-doktorandskou pozici jel někam jinam na rok nebo dva. Žádné plány zatím nemám, mám dost času. Mám přítelkyni z Ukrajiny, která tu chce také zůstat. Je výzkumnicí v oboru chemie a já jsem fyzik a tyto dva pohledy na věc nás inspirují k novým oblastem výzkumu.

Jak se v ČR žije tvé přítelkyni? Velmi se jí tu líbí. Z vědeckého hlediska tu má velmi dobré místo, přístup k různým grantům, které jí pomáhají s prací na vlastním výzkumu a otevírají řadu možností. V jejím ústavu je fajn komunita a má příležitost navštěvovat konference, které pomáhají sdílet nápady s ostatními vědci.

Řekl bys, že máš hodně českých přátel?

Máš pocit, že jsi v ČR v rámci své vědecké kariéry objevil novou oblast?

Mám několik přátel, se kterými chodím na pivo, a snažím se učit česky tím, že si s nimi povídám. Většina mého výzkumu je v angličtině

Rozhodně jsem neočekával, že budu pracovat na tom, na čem zrovna pracuji – je to polymerová věda, což není mé původní zaměření. Jak

Nikolay Kotov

CZ jsem již řekl, jsou to nové příležitosti a nové horizonty a samozřejmě nové problémy, se kterými se musíte vypořádat, ale když je překonáte, cítíte radost a úlevu a to vás inspiruje k dalšímu výzkumu.

Zmínil jsi, že občas se svými přáteli cestuješ po ČR. Máš nějaká oblíbená místa nebo činnosti? Rád jezdím na snowboardu a věnuji se sjezdovému lyžování – v zimě jezdím do lyžařských oblastí z Prahy autobusem. Také mám rád pěší turistiku a navštěvuji české zámky. Občas mi venkov připomene místo, kde jsem se narodil. Je to krásná země s krásnými pamětihodnostmi.

Máš oblíbené místo pro odpočinek? Můj gauč! Mám rád hrad Bezděz a zámek Hluboká nad Vltavou, jsou méně turistické než například Karlštejn. Rád se na ně dívám z různých úhlů pohledu a stejně tak rád je navštěvuji. Tyto krátké výlety jsou velmi osvěžující.

Chodíš v Praze do divadla, na koncerty nebo na nějaké další akce? Rád chodím do kina a taky do Národního divadla a Státní opery. Nejlepší, co jsem tu viděl, byla Rusalka od Antonína Dvořáka, bylo to úžasné. Také rád čtu knihy od různých autorů, studuji, nejenom vědu, protože myslím, že je důležité mít všeobecný přehled v různých oblastech. V této době nestačí studovat jen biologickou chemii nebo fyziku, aby byl člověk schopný se na svůj problém podívat ze správné strany a vyřešit ho, ale mít všeobecný přehled.

Co bys řekl člověku z Petrohradu, který by přemýšlel o stěhování do České republiky? To je hodně subjektivní.Člověk nemusí mít v oblibě ČR a může například preferovat Španělsko nebo Itálii, ale doporučuji sem přijet a rozhlédnout se, protože tu lze dělat spousta věcí a je tu mnoho dobrých ústavů a výzkumných příležitostí. Češi jsou docela komunikativní a interaktivní a pro slovanské národy je snadné se navzájem domluvit, takže je tu dobré místo pro to, aby člověk budoval svou výzkumnou kariéru. Za mě mohu rozhodně doporučit!

Co tě čeká v příštím roce? Bude rušný jako všechny ostatní, ale těším se na dokončení doktorátu a doufám, že tu budu moci zůstat a pokračovat se svým výzkumem, jestliže se najde správná příležitost.

Chodíš do kurzů češtiny EURAXESS, byl jsi na některých pořádaných výletech a rovněž jsme mluvili o pomoci se získáním víza. Myslíš, že je zde něco dalšího, co mohou nabídnout? Bylo by dobré organizovat nejen výlety za kulturou, ale také setkání týkající se výzkumů, na kterých pracujeme. Také by bylo fajn, kdyby nám pomohli se seznámit s vědci působícími v ostatních ústavech.

Nikolay Kotov

EN

EURAXESS helped me to get the visa more quickly and comfortably At what point did you decide that you wanted to move away from Russia?

Would you say you have many Czech friends?

It was while I was studying for my Master’s degree and thinking about a PhD. I was studying with good professors and lecturers, though unfortunately the equipment we had was very old. My supervisor happened to offer me the chance to participate in the UNESCO IUPAC course, which enables graduate students to visit the Czech Republic for a ten month course – so it was a good opportunity to see the Czech Republic, find out what I can do here, whether I like the place, and whether I make good connections with some other scientists. So I came here for 10 months, and then decided to stay here for my PhD.

I have a few who I go out for beers with, and I try to learn Czech by having some conversation with them. Most of my research is in English, and I have more non-Czech friends here, because I got to know the people who came for the IUPAC course, and the people from my language classes. But I also have a good relationship with my colleagues from the institute, who are Czech.

When you first discovered you were going to come to the Czech Republic, what were your expectations? I had been to Prague a few times before that, and I really liked both the city and the country as a tourist. So I knew what to expect from the people – I really like the Czech people, they are very kind and helpful. I expected to discover some new topics, as I was in medical physics and now I work with polymer chemistry. I was curious what I would see here, and keen to get some new experience in a foreign institution, new knowledge, and new scientific contacts. It was just the first step on my road of opportunities, so to speak.

Was it easy to move to the Czech Republic? Yes, it was quite simple really. For the ten months on the course we had accommodation in a hotel, and I stayed there a bit longer, but after two years I needed something more private, so now I’m sharing a flat with three friends, which is nice and affordable.

What about paperwork – was the administration easy? The process of getting a visa the first time was a bit hard, mostly because there were some problems due getting the necessary documents in Russia. But the course organisers were very helpful, and put me in touch with EURAXESS to do the visa application, and they really helped me to get the visa more quickly and comfortably. I have had to change my visa a few times, when I moved house and had a new work contract – and they have been helpful every time.

How do you find Czech life? Was it a big culture shock? For me, not really, as I had been here a few times before. The food is a bit different, but it is very tasty. I like to go to a restaurant with my friends, to have Pork Knee… there are a lot of good restaurants here. When we go on trips around the country, sometimes with EURAXESS and sometimes on our own, we find lots of interesting and beautiful places and there is always somewhere nearby where we can eat well, it’s great. The only problem is for people who are vegetarians, because the Czech people like to eat meat so there are not so many vegetarian choices.

How do you get along with the Czech language? Well, since I speak a Slavic language, it’s quite easy to understand Czech when reading or listening, though sometimes the meanings are different so it can be confusing. I can speak some Czech, and most people manage to understand me. It seems hard to learn Czech to native speaker level, but it’s not difficult at all to learn enough to be able to communicate everyday situations. It’s a very nice language.

Do you get to travel back home much, to St Petersburg? Unfortunately it’s quite expensive, and I find it difficult to go home more than twice a year. My family comes to visit me whenever they manage to get a visa, and sometimes I take a holiday to go somewhere else with them. But it’s not very often, unfortunately - they are all working too, so there is not that much time.

Do you ever wonder where you would be now, if you hadn’t come to Prague? Honestly I can only imagine! I wanted to go to another country, but if I had stayed in Russia I think I would have worked in science for an international company, because I know some English, and that would have been the best option for me there.

Do you think you’ll go back to Russia in the future, or would you like to go somewhere else? My PhD will be finished in two years, but I would like to stay here, but I wouldn’t mind going for a postdoc position somewhere else for a year or two, perhaps. No plans yet – there is plenty of time still. I have a girlfriend who is Ukrainian and she wants to stay here too. She is a researcher too, a chemist, and I’m a physicist, and the two points of view are really inspiring us both into new areas of research.

How does your girlfriend find life in the Czech Republic? She likes it a lot. From a scientific point of view, she has a very good position, access to different substances, and grants, which enable her to continue her own research, and open up a lot of possibilities. She has a good community at the institute, and there are conferences which help with sharing ideas with other researchers.

Nikolay Kotov

EN In terms of your scientific career, do you feel like you’ve discovered a new field here in the Czech Republic? Definitely I didn’t expect to work on the topic I’m working on right now – it’s polymer science, which was not my original specialisation. As I said, it’s new opportunities and new horizons, and of course new problems to cope with, but overcoming them you feel pleasure and relief, and it inspires you to further research.

You go to the EURAXESS Czech classes and on some of the trips, and we talked about their help with the visa process. Do you think there’s anything else they could usefully offer? It would be very good to have not only cultural trips, but also some trips linked to the research we do, and to help us make contact with researchers working in other institutes.

You mentioned that you sometimes go travelling around the Czech Republic with your friends. Do you have any favourite places or activities? I like snowboarding and downhill skiing – I use the buses from Prague to the snow parks in the winter. I also like walking, and visiting Czech castles. Sometimes the countryside reminds me a bit of the area around where I was born. It is a beautiful country with beautiful sights.

Do you have a favourite place where you like to go to relax a bit? My sofa! There are a few castles like Beznez castle, or Hluboka nad Vltavou, which I like, they are less touristic than Karlstejn, for example. I like to look at them from different points of view, as well as visiting the castle itself. These short trips are very relaxing.

What about in Prague, do you go to theatres or concerts or other events here? I like to go to the cinema, and also to the National Theatre and State Opera., The best I’ve seen here was Rusalka, by Dvořák, it was amazing. I also like to read books from different authors, but not only science, I think it’s important to have broad knowledge, in different areas. Nowadays to have a good view of your problem and be able to solve it, you need to study not only biology Chemistry or Physics, but everything.

If there was someone from St Petersburg who was thinking about coming to the Czech Republic, what would you say to them? Of course it’s a very subjective matter, whether the person likes the Czech Republic or not – he might prefer Spain or Italy – but I recommend coming and seeing, because there are a lot of things you can do here, and plenty of good institutions and research opportunities. Czech people are quite communicative and interactive, and it’s easy enough for Slavic people to communicate here, so it’s a good place to further your research career. I recommend it!

How do you feel about the coming year? It’s going to be busy, like the others, but I’m looking forward to finishing my PhD and I hope I’ll be able to stay on and continue in my research, if the right opportunities present themselves.

Nikolay Kotov

Vaidurya Pratap Sahi Vaidurya Pratap Sahi pochází z Indie, ale jeho vědecká kariéra ho již dovedla do Japonska (kvůli doktorátu) a Jižní Koreji (šestiměsíční postdoktorát). Od jara 2013 je postdoktorandským výzkumníkem v Praze, kde žije se svou ženou a malým synem.

Vaidurya Pratap Sahi comes from India, but his scientific career has already taken him to Japan (for a PhD) and South Korea for a six month post-doc. Since Spring 2013, he has been a post-doctoral researcher in Prague, where he lives with his wife and young son.

CZ

Nyní tu probíhá vynikající výzkum Co tě přimělo se přestěhovat? Pocházím z velmi tradiční rodiny, která se po generace zabývá zemědělstvím, a já jsem měl vždy zájem o rostliny a jejich výzkum. V Indii jsem získal bakalářský titul v zemědělské vědě a magisterský titul v genetice rostlin. Mým snem bylo jet do ciziny a naučit se víc, abych se mohl vrátit zpátky s novými nápady, novými technologiemi a pomohl Indii být více globální.

Spřátelil ses s dalšími cizinci? Popravdě jsem necítil potřebu hledat si přátele – mám nějaké přátele - cizince, ale moji nejbližší přátelé jsou stále kolegové z laboratoře, se kterými trávím hodně času. Také existuje dobrá komunita mezinárodních vědců, která zahrnuje několik Indů, což je fajn.

A jak se stalo, že ses přestěhoval zrovna do České republiky?

Kdy jsi objevil EURAXESS a jak ti pomohl?

V roce 2010 jsem tu byl na konferenci a od té doby jsem se snažil najít způsob, jak v tomto úžasném městě žít. Jednoho dne jsem něco hledal na Googlu, narazil na kontakt na paní profesorku a napsal jí hned e-mail. Byla velmi hodná, odpověděla mi a následoval pohovor přes Skype, kdy mi nabídla postdoktorandskou pozici. Měl jsem velkou radost! Univerzita Karlova má program, který podporuje zahraniční vědce a do tohoto programu jsem byl vybrán – vše bylo velmi snadné a rychlé. Myslím, že většina lidí neví, že Česká republika byla v 19. století průkopníkem ve vědě o rostlinách a určila směr výzkumu rostlinné fyziologie. A rovněž to, že tu nyní probíhá vynikající výzkum.

EURAXESS jsem znal již při mém pobytu v Japonsku, protože jsem se účastnil mezinárodních biologických konferencí, kde měl EURAXESS stánek. Když jsem tu dostal práci, můj vedoucí se s nimi zkontaktoval a pomohli mi se získáním víza.

Už jsi zmínil, že učit se česky je trochu těžké… Zvládl ses naučit alespoň něco?

Jsi součástí konkrétního výzkumného projektu?

Malinko! Minulý rok v létě jsem na dva měsíce chodil do jazykové školy, takže jsem se něco naučil, ale musím trénovat. Občas mám problémy, když jdu na místo, jako je pošta nebo nemocnice, ale většinou to nějak zvládnu. Ve srovnání s ostatními jazyky, například korejštinou, není česká gramatika těžká na porozumění – pocházíme ze stejné jazykové rodiny, indoevropské.

Ano, pracuji ve skupině s magisterskými a doktorskými studenty a rovněž mám volnost při svém vlastním výzkumu v oboru. Většinu mé skupiny tvoří Češi, ale je tu i pár cizinců. V laboratoři i na poradách mluvíme anglicky, vlastně všude, což je pro mě dobré, protože se nedokážu naučit češtinu!

Myslíš si, že mají Češi dobrý smysl pro humor? Jak se ti líbí česká kultura?

Řekni mi trochu víc o výzkumu, kterým se zabýváš. Pracujeme s rostlinným cytoskeletem, což je část buňky složená z mikrotubulů a aktinových vláken. Zabývám se rolí aktinového cytoskeletu ve vývoji rostliny a během mého výzkumu jsem našel nové fenotypy, které ukazují, že aktin by mohl hrát roli ve vývoji buněčné stěny. Máme zajímavé výsledky, které jsme prezentovali v USA a dvakrát v Německu, a dostali jsme pozitivní zpětnou vazbu. Jsem velmi spokojený s prací, kterou tu odvádím, protože se jedná o novinku a já jsem měl příležitost se na ní podílet.

Učíš také?

Musí mít dobrý smysl pro humor, tohle je země, která dala světu Švejka! A je to pravda – mají ho. Trochu jsem po ČR cestoval – Brno, Kutná Hora, Konopiště a párkrát jsem byl v Národním divadle a Státní opeře. Největší náhled do české kultury jsem ale získal minulý rok, kdy jsem byl na výletě a přinesl si z něj klíště. V Indii je nemáme a já nebyl očkovaný, takže jsem dostal encefalitidu – a zatímco jsem se uzdravoval, chvíli jsem zůstal na venkově. Nebylo tam nic jiného než krávy a kočky, takže to byl dobrý způsob, jak českou zemi opravdu poznat. Bylo to velmi zajímavé!

Určitě jsi potřeboval navštívit nějaké lékaře a nemocnice – jací byli? Občas je třeba dlouho čekat. Ale úroveň zdravotnictví je dobrá, řekl bych, že se o mě postarali dobře.

Neučím, ale občas svým kolegům asistuji při praktických hodinách. Myslím, že pro vysokoškoláky by mohl být problém jazyk, ale přemýšlím, že to příští rok zkusím, protože bych učil moc rád.

Jsi tu se svou ženou – přijela s tebou, nebo až později?

Bylo snadné se tu usadit? Byli Češi přátelští?

Byli ze stěhování do Prahy nadšení?

Ano, bylo to snadné. Prvních šest měsíců jsem bydlel na koleji a bylo pro mě mnohem snažší zvyknout si na život v Praze než v Jižní Koreji, kde jsem měl víc problémů. Již v Japonsku jsem se srovnával s kulturním šokem, takže na to jsem byl připraven. Když jsem přijel, neznal jsem žádné lidi kromě mých spolupracovníků v laboratoři, ale všichni byli velmi přátelští. Překonávali se, aby mi pomohli s praktickými záležitostmi, a také mě vzali k sobě na chatu.

Ano, zvláště moje manželka! V Indii pracovala jako novinářka a televizní zpravodajka a také píše, takže byla příchodem sem fascinovaná – řekl jsem jí mnoho o místním jídle, zvlášt o chlebu, rohlících a dezertech. Miluje vaření, takže byla nadšená z objevování nových věcí. Nyní se potkává s mými přáteli a jejich rodinami častěji než já, protože se potřebuje naučit českou kuchyni!

Přijela až letos – máme malého syna, kterému byl zrovna rok, takže když byl malý, zůstali v Indii a vyřizovali veškeré formality, aby mohli přijet.

Vaidurya Pratap Sahi

CZ

Jak se jí tady daří? Našla si tu v Praze několik opravdu dobrých přátel, takže se jí tu moc líbí. Bylo docela štěstí, že se v ulici naproti našemu bytu nachází školka, kam chodí dvakrát týdně učit angličtinu, a jim nevadí, když sebou bere našeho syna, který si hraje, zatímco ona učí. Je to pro ni dobré, dokud je náš syn malý a než si najde vhodnou příležitost ve svém oboru. Syn se také přizpůsobuje dobře.

Stýská se vám někdy po domově? Občas ano, ale s tím se musíme vypořádat. Když se nám stýská, pozveme přátele na večeři a navaříme hodně indického jídla a takto to zvládáme.

A co zbytek zbytek tvé rodiny? Většina mé rodiny je stále v Indii, ale celá má rodina a přátelé z celého světa jsou šťastni, že jsme v Praze, protože můžou přijet na návštěvu a podívat se na toto úžasné místo! Na Vánoce budeme mít sedm hostů – mého bratra a sestru a nějaké přátele z Japonska.

Myslíš, že se nakonec budeš chtít vrátit do Indie? Nakonec ano, ale nejdřív bych tu chtěl strávit trochu více času. Chtěl bych v Praze nějakou dobu zůstat, protože je zde velmi dobrá pracovní kultura. Mám k tomu dva důvody – jeden je akademický, protože bych chtěl ve své vědecké kariéře něco dosáhnout předtím, než se posunu dál, a druhý je ten, že tu mám dobré přátele a nechci začínat znovu tím, že bych se přestěhoval na nové místo.

Cestoval jsi trochu po Evropě? Cestoval, byl jsem například několikrát v Německu. Na práci v ČR je dobré, že to neznamená dělat výzkum jen tady. Brzy pojedu na několik týdnů zase do Německa, abych se naučil nové techniky. Vše je přístupné – pobytem v EU je možné snadno mezinárodně spolupracovat, navštěvovat různé laboratoře a učit se novým přístupům. Když tu člověk bydlí, má výhodu v tom, že může vidět část Evropy, která lidem běžně uchází – hodně míst je z Prahy snadno dostupných, ať už vlakem nebo autobusem, takže se můžete podívat na víkend do Vídně, Salzburgu, Budapešti. Naše další výlety plánujeme do Olomouce a možná do Krakova.

Takže předpokládám, že tvé rodné město je docela daleko od moře. Hodně daleko! A v této souvislosti mě napadá jedna věc, kterou musím zmínit. Kapr, kterého Češi jedí, je podobný tomu, co jíme doma v Indii, protože tam taky jíme říční ryby. To je něco, co mi jinde chybělo, například v Japonsku jedí úplně jiné ryby.

Je něco, s čím by mohl EURAXESS pomáhat rodinám, jako je ta vaše, a s čím zatím nepomáhá? Jenom jedna věc – myslím, že EURAXESS by mohl zprostředkovávat setkávání manželek a rodin zahraničních vědců. Bylo by dobré, kdyby existovalo místo, kam by mohli přicházet nejen vědci, ale i jejich rodiny a mohli si povídat.

Jakou radu bys dal jiné indické rodině, která by zvažovala sem přijít?

Mám dva oblíbence, první je Café Louvre a druhé Náplavka, kde jsou farmářské trhy. Je tam místo, kde si můžete sednout a krmit labutě, a tam to mám nejraději.

Řekl bych, že se v ČR dělá dobrá věda a i když je Praha hlavní město, není tak drahá jako většina měst. Hodně lidí si myslí, že platy, které dostáváme v ČR, jsou nízké v porovnání s Německem a dalšími místy. Možná jsou nižší, ale nejsou ani špatné – a určitě je možné s platem, který tu dostávám, vyjít. Takže moje rada je přijít s otevřenou myslí a dělat dobrou vědu. Problémy mohou nastat všude, takže zkrátka přijďte s otevřenou myslí a buďte pozitivní.

Z jaké části Indie pocházíš – je tam řeka?

Jak vidíš svou budoucnost?

Máš v Praze oblíbené místo?

Ze severní Indie, Allahabadu. Je to místo, kde se setkávají řeky Ganga a Yamura.

Skvěle!

Vaidurya Pratap Sahi

EN

So much good science is happening here What was it that made you move abroad in the first place? I come from a very traditional family which has been in agriculture for generations, and I had always been interested in plants and plant research, so I did my bachelors in agricultural science, and then a masters in plant genetics, in India. My dream was to go abroad to learn more, so that I could come back with new ideas, new technology and make India more global.

And how did you end up moving to the Czech Republic? Well, back in 2010 I had come here for a conference, and ever since then I had wanted to find a way to come and live in this wonderful city. Then I was googling about a topic one day, and found out about the professor here, so I wrote her an email, and she was very kind to reply to me. We had a Skype interview, and she offered me the post doc position, which I was very happy about! Charles University has a programme to promote foreign researchers, which I was selected for – and it was all very easy and quick. I think many people don’t know that the Czech Republic was a pioneer in plant sciences in the 19th century and established the science of plant physiology – and also that so much good science is happening here now.

Are you part of a particular research project here? Yes, I work in a group, with masters and PhD students too, though I also have the freedom to do research of my own, within the field. Most of my group are Czech, and there are a couple of other foreigners too. We speak English in the lab, in our meetings, everywhere, which is great for me, because I can’t learn Czech!

Tell me a bit more about the research that you do. We are working with the plant cytoskeleton, which is the part of the cell composed of microtubules and actin filaments, which gives structure to the plant and is also involved in trafficking and signaling. I am working on the role of the actin cytoskeleton in plant development, and during the course of my research I have found new phenotypes which point to the possible role of actin in cell wall development. We have some pretty interesting results, which we’ve presented in the USA and twice in Germany, and we have received some very positive feedback. I’m very happy with the work I’ve been doing here, because it’s new and I’ve had the chance to do it, which is satisfying.

Are you also teaching at all? I’m not teaching, but sometimes I assist my colleagues with the practical classes. I think language would be a problem for the undergraduates, but I’m thinking of trying it next year, as I would love to teach.

Was it easy to settle in here? Were the Czechs welcoming?

Yes, it was very easy. I stayed in one of those dormitories, koleje, for the first six months, and it was much easier for me to get used to life in Prague than it had been in South Korea, where I had more practical problems. I had already coped with cultural shock in Japan, too, so I was ready for that. When I came, I didn’t know any people except those in my laboratory, but they were very welcoming! They went out of their way to help me with practical things, and took me to their cottages, too.

Have you made friends with other foreigners? Well, to be honest, I haven’t really felt the need to look for friends – I do have some foreign friends, but my closest friends are still my colleagues from the lab, I spend a lot of time with them. There is also a very nice community of international researchers, including quite a few Indians, which is nice.

At what point did you discover EURAXESS, and how did they help you? I knew about EURAXESS since my Japan days, because I attended some international Biology conferences, where EURAXESS had a stand. When I got the job here, my boss got in touch with them and they helped me with the visa process.

You mentioned earlier that learning Czech is a little difficult…have you managed to master a little Czech? Malinko! I went to language school in the summer last year, for two months, so I learnt something, but I need to practice. I sometimes have problems when I go to places like the post office or hospital, but it is usually manageable somehow. In comparison to other languages, like Korean, Czech grammar is not so difficult for me to understand - we come from the same language family, the Indo-European family.

Do you find the Czechs have a good sense of humour? How do you get along with Czech culture? They have to have a good sense of humour, this is the country that gave the world Svejk! And it’s true – they do. Culturally, I have travelled a bit around the country - Brno, Kutná Hora, Konopiště, and I’ve been to the National Theatre and the State Opera a few times. But I got the biggest insight into Czech culture last year, after I went trekking and somehow got bitten by a tick. We don’t have those in India and I wasn’t vaccinated, so I ended up getting Encephalitis – and while I was recovering I stayed in the countryside for a while, in a village. There was nothing there except cows and cats, so it was a very good way to get to know the Czech country for real. It was very interesting!

You must have needed to visit some doctors and hospitals - how were they? The only thing I found was that sometimes have to wait a lot. But the medicine and treatment is good, I would say, they took good care of me.

Vaidurya Pratap Sahi

EN I understand you’re here with your wife – did she come with you, or only later?

How is she getting along with that?

She came only this year - we have a small son, who has just turned one, so they were in India when he was small, and they needed to get all the paperwork done before they came over.

She is getting on well, and she has also found some good friends here in Prague, so she has created a good life for herself. In fact it was quite good luck for us that across the street from our apartment there is a kindergarten, where she now goes as a volunteer to teach English twice a week, and they don’t mind if she brings our son along and he plays while she is teaching. It is great for her, while our son is young and before she finds a good opportunity in her main field. And he is acclimatizing well, too.

They must have been excited about moving to Prague? Yes they were, especially my wife! She was a journalist and a TV anchor, in India, and she writes, so she was fascinated about coming here – I told her a lot about the food too, especially the breads, rohlík, and desserts, and she loves cooking so she was very keen to discover the new things here. She meets my friends and their families here more often than I do, now, because she needs to learn Czech cooking!

It sounds like you’re settling in well. Do you ever feel homesick? Sometimes yes, but we have to cope with that. When we are homesick, we invite lots of friends for dinner and we cook a lot of Indian food, that’s how we cope!

How do the rest of your family feel? Most of my family is still in India, but all my family and friends from all over the world are happy that we are in Prague, because they can come and visit and see this wonderful place! At Christmas we will have 7 guests – my brother and sister, and some friends from Japan.

Do you think that eventually you’ll want to return to India? Eventually, yes – but I’d like to spend some more time here first. I would like to stay in Prague for some time, because the work culture is very good. There are two reasons – one is academic, because I’d like to achieve something more in my research career before I move on, and the second aspect is that I have nice friends here, and I don’t want to start again by going to a new place.

Have you travelled around Europe a bit while you’ve been here? Yes I’ve been to Germany a few times, and another good thing is that being in the Czech Republic doesn’t just mean doing research here, because for example I’ll be going to Germany soon for a few weeks, to learn some new techniques. It’s accessible – being in the EU, you can collaborate internationally easily, and visit different laboratories to learn new techniques. And if you’re living here, you have the advantage of seeing the part of Europe that people usually miss – so many places are easily accessible from Prague, by rail and bus, you can go for weekends to Vienna, Salzburg, Budapest. We are planning our next trips to Olomouc and maybe to Krakow.

Do you have a favourite place in Prague? I have two favourites, one is Café Louvre, and the second is Náplavka, where the farmers’ market is. There is a place there where you can sit and feed the swans, and that’s my favourite spot.

Vaidurya Pratap Sahi

EN

Which part of India are you from – is there a river there? From north India, Allahabad. It is the place where the Ganges river and the Yamura river meet.

So I suppose your hometown is quite far from the sea, too? Very far! And there is one thing about that, which I really like, which is that the carp the Czechs eat here is really similar to what we eat at home in India, because we also eat river fish. That was something I missed elsewhere, even when I was in Japan where they eat a lot of other fish!

Do you think there’s anything EURAXESS could help families like yours with, which they don’t at the moment? Well just one thing really – I think EURAXESS could be a medium to get all the international researchers’ wives and families together, it would be a good platform. So perhaps it would be good to provide a forum where not only researchers but also their families can just come and sit, and talk.

What advice would you give to another Indian family that was considering coming to do research here? I would say that the Czech Republic is doing good science, and even though Prague is a capital city, it’s not as expensive as many cities. Many people think that the salaries we get in the Czech Republic are low, compared with Germany or other places. They are lower, but they are not bad – it’s possible to live comfortably on the salary you get here. So my advice is to come with an open mind, and do good science. Problems can happen anywhere, so just come with an open mind and be positive.

And you’re feeling positive at the moment about the future here? Absolutely!

Vaidurya Pratap Sahi

Sinéad Currivan Sinéad pochází z Dublinu a v roce 2013 se přestěhovala do Pardubic, kde je postdoktorandskou výzkumnicí v oboru chemie, přesněji v separačních vědách. Její partner pracuje pro mezinárodní společnost.

Sinéad is from Dublin, and moved to Pardubice in 2013, where she is a postdoctoral researcher in chemistry, specifically separation sciences, and her partner works for an international company.

CZ

I přes jazykovou bariéru bylo jasné, že máme něco společného Co tě původně přivedlo do České republiky – chtěla ses přestěhovat do zahraničí? Věděla jsem, že pokud chci zůstat v oboru, stěhování do zahraničí bude nezbytné, protože studuji velmi nové téma a jediná místa, kde na něm můžete pracovat, jsou Berkeley, Dublin, Hobart v Tasmánii a Pardubice. Irsko zrovna dost postihla recese, a když jsem v roce 2012 dokončila doktorát, bylo velmi těžké najít postdoktorandskou pozici, která by se vztahovala k tomu, co jsem studovala. Před několika lety jsem na konferenci potkala někoho, kdo věděl, že se tu otevírá nové místo, takže mi navrhl, abych kontaktovala profesora, a takto jsem tu dostala práci. Bylo to dobré rozhodnutí, máme se tu opravdu dobře.

bydleli v Dublinu. Byt je velmi malý, ale musíme vyjít s tím, co máme, a už osmnáct měsíců v něm žijeme.

Myslíš, že se nakonec přestěhuješ někam jinam? Jak vidíš budoucnost? Dostala jsem nabídku práce v Austrálii, takže příští rok z Pardubic odcházíme. Ale rozhodně se vrátíme, Pardubice jsme si zamilovali. Je to malé město s venkovskou atmosférou, což je velký rozdíl oproti městskému životu, který jsme žili předtím. A velmi nám to vyhovuje!

To ráda slyším! Když sis uvědomila, že jedeš do České republiky, jaká byla tvoje očekávání?

Bylo snadné si tu najít přátele a zapadnout do společnosti?

Na stěhování jsem se těšila, protože když žijete na ostrově, jste docela limitováni tím, kam až můžete jít, a věděla jsem, že to bude úplně jiné. Než jsem podepsala smlouvu, přijela jsem sem na víkend s rodiči. Praha byla krásná a pak jsme přijeli do Pardubic… Jakmile jsme opustili nádraží, uvědomila jsem si, že je to vlastně hezké město! Můj partner nikdy v České republice nebyl, takže pro něj to byl docela šok.

Rozhodně, máme několik českých přátel, zvláště kolegy mého partnera a nějaké zahraniční přátele také. Jsou to především přátelé z práce, protože to je jediná cesta, jak poznáváme lidi.

Cestovala jsi předtím hodně po Evropě? Ano, cestovali jsme, ale nikdy jsme nejeli dál než do Berlína.

Všechno je v češtině! Nic tu není v angličtině a já bych se bála jít třeba na hodinu aerobiku, protože bych nechápala, co se děje. Zúčastnila jsem se jen věcí odehrávajících se v rámci anglicky mluvící komunity.

Když jsi přijela, jaké to bylo? Byli lidé přátelští?

Práce tvého partnera je rovněž v angličtině?

Rozhodně, Irové jsou známí svou přátelskostí a otevřeností k lidem, kteří přicházejí do jejich země, a to samé jsem zažila s Čechy. I přes jazykovou bariéru bylo jasné, že máme něco společného. Možná je to pivo! Stěhování bylo nejdříve zvláštní, ale bylo dobré vidět něco tak odlišného. Bylo to něco, co jsme potřebovali zažít.

Ano, je to anglicky mluvící náborová společnost, která tu má kancelář. Je to šťastný příběh. Chtěl být učitelem angličtiny, ale nedostal práci. Vždy chtěl být spisovatel, novinář a nakonec skončil v této společnosti, protože si ho našli přes jeho blog! Nyní dělá marketing a spravuje sociální média – zdá se, že v současnosti dělá tuhle práci hodně novinářů – a je velmi spokojený.

Zdá se ti, že jiné je i výzkumné prostředí?

Takže i přes problémy s jazykem se tu cítíš jako doma?

Je trochu uvolněnější, ale když například potřebujete získat nějaké vybavení, je složitější projít všemi procesy, než ho dostanete. Někdy ani nevíte, jakou osobu kontaktovat, a když už ji kontaktujete, zabere pár minut, než všichni pochopí, co se děje. Snažila jsem se naučit trochu česky, ale nemám na to čas. Práce je velmi podobná, ale trochu staromódní – pracujete pro profesora a nemůžete se odchýlit od toho, co vám zadal, zatímco v Dublinu jsem mohla být více kreativní.

Ano, naprosto! Abych řekla pravdu, součástí mého postdoktorátu bylo tříměsíční studium v zahraničí, takže jsme část tohoto roku strávili v Berkeley a nemohli jsme se dočkat, až budeme zpátky v Pardubicích! Lidé to nechápou.

Myslíš, že se to postupně změní? Snad. S novými posilami a financováním se to rozhodně změní, ale pravděpodobně ne v nejbližší budoucnosti.

Řekni mi víc o tom, jak ses usadila v Pardubicích. Našla sis snadno nějaké bydlení?

Ano, profesor nám s tímto ochotně pomohl, protože na kampusu je ubytování pro pracovníky a jejich rodiny. Je to velká změna oproti tomu, kde jsme

Pravděpodobně jsi tu neměla čas vyzkoušet sportovní a jiné aktivity...

Myslíš, že by ses chtěla naučit česky, kdyby ses vrátila? Pravděpodobně ne, nepřestěhovala bych se sem za prací nastálo. Koupila bych si malou chatu u Labe, jenom na dovolenou a s angličtinou si tu vystačíte, takže bych příliš času do učení češtiny neinvestovala.

Jaké to bylo při stěhování do ČR s administrativními záležitostmi? Mluvili na úřadech a v bankách anglicky? Vše šlo docela hladce. Jeden z mých kolegů se mnou šel do banky a vše mi pomohl zařídit a teď už víme, že tam pár lidí mluví anglicky, takže se v případě

Sinéad Currivan

CZ potřeby domlouváme přímo s nimi. Na poště je vše v češtině – to je vždy zajímavé dobrodružství! Mám malou knížku s českými frázemi a teď už vím, co potřebuji, a rozumím víc, než dokážu mluvit. Většinou tedy rozumím, co mi říkají, ale nedokážu reagovat na to, co říkají. Některé postupy nebyly jasné a slyšela jsem, že na cizineckém úřadě měli lidé problémy, zvláště proto, že zaměstnanci mluvili pouze česky. V restauracích taky nemám problém – dokonce jsem byla za svou češtinu pochválena!

Byla jsi zde u lékaře? Jaké to bylo? Ano, musela jsem tu před začátkem práce podstoupit lékařskou prohlídku, to bylo zajímavé. Ve srovnání s domovem tu není moc soukromí. Když po vás chtějí vzorek moči, musíte projít čekárnou s otevřeným kalíškem. Je to tu velmi otevřené, ne jako doma – takže to pro mě bylo jiné.

Líbí se ti česká kultura, jídlo, možná divadlo, pokud jsi nějaké viděla? Panuje tu určitá důstojnost. Například lidé se stále oblékají společensky, když jdou do divadla, což je něco, co už se na mnoha místech nestává, ale bývalo to zvykem, když jsme dospívali. A jídlo prostě miluju! Když jsme se vrátili z USA, šla jsem rovnou do restaurace na guláš. Kultura je rozhodně jiná a někdy je vidět, že se tu dělají rozdíly mezi muži a ženami a také mezi Čechy a cizinci, zvláště mimo Prahu, kde na cizince nejsou tolik zvyklí. Moje kamarádka přijela minulý rok na návštěvu. Vypadá velmi irsky – bledá, pihatá, ohnivě rudé vlasy – a všichni na ni zírali, když jsme šly ulicí, což bylo zvláštní. Ale co se týče všeho ostatního, musím říct, že ČR je velmi přátelská, přívětivá. Češi vás velmi podporují v tom, abyste tuto zemi navštívili, což je hezké.

Měla jsi šanci cestovat po ČR a vidět další místa? Tento rok ne tolik jako ten minulý, ale minulý rok jsme cestovali hodně. Myslím, že jsme toho v této zemi viděli mnoho. Ještě ale musíme jet lyžovat, protože minulý rok nebyl žádný sníh.

Doufám, že máš teplý kabát! Máš nějaké oblíbené místo z těch, co jsi viděla?

Přemýšlíš někdy, co by se stalo, kdybys nepřijela do Pardubic? Kde bys byla a co bys dělala?

Z krátké návštěvy se mi líbily Karlovy Vary. Většinou jezdíme do Brna na závody motorek a to je pravděpodobně jedna z mých nejoblíbenějších činností. Taky se mi líbí Praha, ale byla jsem tam už mockrát, s návštěvami a když cestujeme do zahraničí.

Nemyslím, že bych zůstala doma. Po doktorátu jsem v Irsku přijala práci, kterou jsem dělala už jako studentka, a nebylo to pro mě. Takže bych si našla něco jiného. Pravděpodobně bych se snažila si najít něco v Anglii, nebo bych zvážila jako možnost Kanadu, protože tam bychom se v budoucnu chtěli přestěhovat. Pravděpodobně bych musela opustit vědu, protože je velmi těžké sehnat tam práci. Ale životní styl je skvělý!

Stýská se ti po Irsku? Občas ano. Oba jsme z měst blízko u moře, takže nám chybí moře. Mořský vzduch je něco, co nelze nahradit. Také nám samozřejmě chybí naši přátelé, ale je dobré, že nás tu navštívili, anebo jsme byli společně na dovolené, takže se stále vídáme. Rodina nás také navštívila – je to krátká vzdálenost, což je skvělé. Ale nějaké věci nám chybí, zvlášť čerstvé mořské ryby. To je něco, co tu často nelze sehnat. Zní to směšně, ale když na tom vyrostete, chybí vám to. Nikdy jsem nebyla tak dlouho tak daleko od moře, takže to byla velká změna – opravdu jsem to cítila.

Myslela sis vždycky, že budeš vědkyní? Nebo to bylo něco, co jsi zjistila až na univerzitě? Když mi bylo čtrnáct, měla jsem velmi dobrou učitelku. Inspirovala mě a uvědomila jsem si, jak si cením matematiky a vědy, a tehdy jsem věděla, že se chci vědě věnovat. Že chci dělat doktorát, jsem si uvědomila až ve druhém ročníku univerzity a potom jsem si pomyslela: „Ano, přesně tohle chci dělat.“ Takže mi to zůstalo!

Sinéad Currivan

CZ

Jsou ve tvé laboratoři další zahraniční vědci? Na fakultě je hodně Indů, nějací Němci, Ukrajinci a hodně studentů v rámci programu Erasmus. Ale v mé laboratoři jsem jediná cizinka. Když okolo mě všichni mluví česky, cítím se občas trochu izolovaná, ale musíte se snažit domyslet si, o co se jedná… Občas se snaží přeložit vtipy, ale to nefunguje!

Kdy jsi objevila EURAXESS a jak ti pomohl? Objevila jsem ho přes univerzitu. Nabízejí lekce češtiny, které jsem za ty dva roky vyzkoušela, ale nemám na to tolik času. Organizovali několik výletů, což je skvělé, především pro lidi, co tu nemají partnera. Nicméně můj partner je fotoreportér, takže stejně pořád cestujeme.

Jezdíte vlakem, nebo máte auto? Jezdíme vlakem. Vlaky jsou tu skvělé a můžeš jet kamkoliv prakticky zadarmo, v porovnání s cenami doma. Taky miluji vlaky RegioJet! Mají kafe zadarmo. Jenom jednou k nám byl nepříjemný zaměstnanec ve výdejně lístků, což mě zklamalo, protože tu zrovna byl můj bratr, a tak si odnesl špatný dojem. Ale jsme zvyklí si kupovat lístky v češtině a většinou to není problém!

Myslíš, že by univerzita nebo EURAXESS mohli pro lidi ve tvé pozici dělat ještě něco víc? Byla by užitečná pomoc v problematice projektů z Evropské unie, abychom si hned na začátku ujasnili, co potřebujeme vědět, s kým potřebujeme mluvit, abychom si zařídili nutné záležitosti.

Řekni mi víc o svém partnerovi, říkala jsi, že pro něj bylo složité sehnat si práci, když jste přijeli. Ano, bylo, práci hledal měsíc. Bylo to poprvé za devět let, co neměl práci, a tak to pro něj nebylo lehké. Očekávali jsme, že tu bude moci učit angličtinu, protože to vypadalo, že je v Pardubicích hodně anglicky mluvících a angličtinu učících škol, ale práce, které našel, byly jen na dvě nebo tři hodiny týdně, což by nebylo dost. Byl z toho dost znepokojený a začal psát blog o naší cestě, protože opustit Irsko pro nás byla tak nová a velká věc. Majitel jedné společnosti jeho blog našel a zeptal se, zda by chtěl práci. Bylo to úžasné! Společnost se v posledním roce velmi rozrostla, počet zaměstnanců se zčtyřnásobil a můj partner byl druhým nejlepším zaměstnancem roku, hned za mužem, co společnosti vydělal milion liber! Tento rok firmě pomáhal s nějakými brožurami, takže se začíná věnovat také grafice, což je něco, co mu předtím umožněno nebylo a teď ho to hodně v kariéře posunuje dál. V Irsku pracoval v obchodě, protože tam nemohl najít žádnou novinářskou práci.

časopisů, s kterými chce spolupracovat, takže to mu snad pomůže. Také vyhrál nějaké ceny za svůj blog, vede si opravdu dobře.

Byli jste na nějakých výstavách fotografií? Na několika. Existuje fotograf, který fotí Humans of Pardubice, je to jako Humans of New York, jestli znáte. Můj partner s ním dělal před pár týdny rozhovor a byl pozván na otevření jeho výstavy, což bylo skvělé. Také jsme viděli několik českých umělců a naši přátelé měli výstavu v Hradci Králové.

Jak se přítel těší na další stěhování? Trvalo mu pár let si zvyknout, ale teď je opravdu nadšený! Jakmile začal zjišťovat, jaké to je tam, kde budeme žít, začal se víc těšit. Roztrhat pouta s Irskem bylo to nejtěžší, ale teď, když to udělal, je připraven na další dobrodružství.

Vypadá to, že je velmi ochotný tě následovat po celém světě. Ano! Vždy jsme věděli, že nás naše kariéry pravděpodobně zavedou do světa. Zatím byla místa, kde jsme žili, ovlivněna mou prací, ale to se nakonec může změnit a tradičně by to také mělo být naopak. Když jsme sem přišli,často jsme slyšeli: : „Tys vážně přijel s ní?“ A myslím, že to pro něj bylo trochu trapné, ale opravdu mě podporoval, když jsem si dělala doktorát, a nyní mu tu laskavost trochu oplácím. Kdyby neodešel z Irska, nebyl by na pozici, na které teď je, a nezískal by zkušenosti.

Jakou radu bys dala někomu, kdo se chystá z Irska do České republiky? Přivezte si čaj! Nám ho obvykle posílají. V poslední době měla jedna čajová společnost soutěž „fly a friend home“ – protože situace v Irsku začala být až tak špatná, že hodně lidí odcházelo, až 100 000 za týden – a v krabici s čajem, kterou mi poslal táta, byl kód do této soutěže a my vyhráli let domů zdarma!

Je tu ještě něco, co chceš říct o životě v České republice? Životní tempo je tu pomalejší, což je příjemné. Také tu mají dobré kafe. Na hlavní ulici máme oblíbenou kavárnu – zrovna ji rekonstruují – můžete ale projít přímo skrz stavbu. Je to osvěžující. V Irsku „Health and Safety“ vše spíše komplikuje, zatímco tady jde o zdravý rozum – nestoupni si před náklaďák a budeš v pohodě.

A pokračuje i jako fotoreportér? Rozhodně. Nikdy v tomto oboru nebyl zaměstnán, ale snaží se získat víc zkušenosti, zlepšit své portfolio a v Tasmánii, kam se budeme stěhovat, je hodně

Sinéad Currivan

EN

Even with the language barrier, you could feel we have something in common What brought you to the Czech Republic in the first place – were you looking to move abroad? I knew I would have to move abroad to stay in my field, because I study a very new topic, and more or less the only places you can work on it are in Berkeley, Dublin, Hobart (Tasmania) and Pardubice. The recession hit Ireland pretty badly, and when I finished my doctorate in 2012, it was very hard to find a post-doc position relevant to what I had studied. I had met someone at a conference a few years ago who knew there was a position coming up here, so he suggested I get in touch with the professor, and that’s how I got the job here. It’s been a great move; we are having a really good time here.

Possibly. With new staff coming in and new funding, it will definitely change, but probably not for a while yet.

So tell me more about how you settled down in Pardubice? Did you find a place to live easily? Yes actually the professor very kindly helped us with that, because there are facilities on campus for staff and their families. It’s a big change from where we used to live in Dublin, and a very small apartment, but we make do with what we have, and we are still living there now, eighteen months later.

I’m pleased to hear that! When you realised you were going to move to the Czech Republic, what did you expect?

Do you think you’ll eventually move somewhere else? How do you see the future?

I was looking forward to moving away, because living on an island there’s only so far you can go, and I knew it was going to be completely different. Before I signed the contract, I came over for a weekend with my parents. Prague was beautiful, and then we came out to Pardubice… once we got beyond the train station, I realised it is actually a really nice town! My partner had never been to the Czech Republic before we moved here, so that was a bit of a transition for him.

Well, I’ve been offered a job in Australia, so we are leaving Pardubice next year. But we’ll definitely come back here, we’ve really fallen for Pardubice. It’s like a village atmosphere in a small town. That’s a big difference from the suburban life we used to have, and much nicer!

Had you travelled much in Europe before? Yes, we had travelled around a fair bit, but we’d never gone beyond Berlin, let’s say.

And when you arrived, what was it like? Were the people here welcoming? Definitely, Irish people are apparently very well known for being friendly and open to people coming into their country, and I found the very same thing with Czechs. Even with the language barrier, you could feel we have something in common. Maybe it’s the beer! Moving here was strange at the start, but it was really great to see something so different. That was something we definitely needed to experience.

Do you find the research environment is different as well? It’s a little bit more relaxed, although when you need to find a piece of equipment for example, it’s a bit more difficult here than at home to go through the procedures to get it; sometimes you don’t know who the right person is to contact, or when you do contact them it takes a few minutes before everyone understands what’s happening. I tried to learn a bit of Czech, but I just don’t have the time. The work is very similar, but I think it’s a little bit more old-worldly – you’re working for the professor and you can’t deviate from what he has outlined, whereas in Dublin it was very creative.

Do you think that’s changing gradually?

So have you found it easy to make friends here, and get a feel of community? Absolutely, we have several Czech friends, especially my partner’s colleagues, and a few expat friends as well. They’re mostly friends through work, because that is the only way we meet people.

So you haven’t got much involved in sports or other activities here? I guess you don’t have much time? Everything’s in Czech! There’s nothing in English, and I would be intimidated to go into an aerobics class or something like that, I wouldn’t understand what’s happening. I have only really been involved in things within the English speaking community.

Is your partner’s work also in English? Yes, it’s an English speaking recruitment company who have an office here. It was a lucky story, really. He had trained to be an English teacher, but didn’t get a job here when we arrived. He always wanted to be a writer, journalist, and he ended up working this company because they found him through his blog! He now he does a lot of their marketing and social media work – there seem to be a lot of journalists doing that type of work these days - and he is very happy.

So even despite the language issues you still feel at home here? Yes, absolutely! In fact, as part of my post-doc I had to study abroad for three months, so we went to Berkeley for part of this year, and we couldn’t wait to get back to Pardubice! People can’t understand that.

Sinéad Currivan

EN Do you think if you came back, you would want to learn Czech?

I hope you’ve got a warm coat! Do you have a favourite place, from those you’ve seen?

Probably not. I wouldn’t move back here permanently, to work. I would buy a small cottage by the Labe, or something, just for holidays, and you can get by with English here, so I wouldn’t invest too much time learning Czech, I think.

I really liked Karlovy Vary, for a short stay. We usually go to the motorbike races down in Brno, that’s probably one of my favourite things to do. And I really like Prague, but I have been there so often, with visitors, and when we travel abroad.

How was the paperwork when you moved to the Czech Republic? Did you find the people in the offices and banks speak English?

Do you miss Ireland?

It all went fairly smoothly. One of my colleagues came with me to the bank and helped me get everything set up, and now we know there are a couple of people in the bank who speak English so we liaise with them directly if need be. In the post office, it’s all in Czech – that’s an interesting adventure! I have a small Czech phrase book, and by now I know what I need, and I can understand more than I can speak, so I usually understand what they’re saying to me, I just can’t react to what they need! Some procedures weren’t clear, and I heard that the office for foreigners was quite difficult for some people, especially as the staff only spoke Czech. Restaurants are no problem – I have even been complimented on my Czech there!

Have you been to see a doctor here at all, and how was that?

Yes, sometimes. We are both from towns beside the sea, so we miss the sea, and the sea air is something you can’t replace. And we miss our friends of course, but what’s great is they’ve been to visit, or we have been on group holidays, so we still get to see each other. Family have visited – it’s a short distance, which has been great. But we miss some things, especially very fresh sea fish. That’s something you can’t get here very often. It seems so ridiculous, but when you grow up on it, you miss that. I had never been so far away from the sea for so long, so that was a big change – I really felt it.

Do you ever wonder what would have happened if you hadn’t come to Pardubice? Where you would be and what you’d be doing?

Yes, I had to do a medical check for my work here, before I started, so that was interesting. Compared with home, there’s not much privacy. When you have to do a urine sample, you might have to walk through the waiting area with an open cup. It’s very open, not so compartmentalised as it would be at home – so that was a bit different.

I don’t think I would have stayed at home. I had taken up a job after my PhD there, one I’d done before as a student, and it wasn’t for me. So I would have found something else. I probably would have tried to find something in England, or I might have looked at Canada as an alternative, because that’s somewhere we’d eventually like to move in the future. I probably would have had to leave science altogether, because it’s very hard to get a job there. But the lifestyle is great!

How do you like Czech culture, food, maybe theatre if you’ve been?

Did you always think you would be a scientist, or was that something you discovered only while at university?

There is a certain dignity to it. For example, people still dress up to go to the theatre, which is something that doesn’t happen any more in many places, but did happen when we were growing up. And I just love the food! When we came back from the States I went straight to a restaurant here for goulash – it’s real comfort food. But the culture is certainly different, and sometimes you can see there is a bit of a difference between men and women, and between Czechs and foreigners too, especially outside Prague, where they are not so used to foreigners. A friend of mine came to visit last year. She’s very Irish looking – pale, freckles, fiery red hair – and everyone stared at her when we were walking down the street, it was very strange! But in everything else, I have to say the Czech Republic is friendly, very warm, and the Czechs really encourage you to visit the country, which is lovely.

Well, I had a really good teacher when I was fourteen. She really inspired me and made me feel how much I appreciated maths and science, and I knew then that I wanted to do science. At university, I didn’t know I wanted to do a doctorate until I was in my second year, and then I thought, yes, I definitely want to stay in this, so I stuck at it!

So have you had the chance to travel around the country a bit and see some places? Not as much this year as last year, but last year we did a lot of travelling. We’ve seen a lot of the country I think. We have yet to go skiing though, as there was no snow last year.

Are there other foreign researchers in your lab here? In the faculty, there are a lot of Indians, some Germans, some Ukrainians, and a lot of Erasmus students too. But in my lab I’m the only nonCzech person. It can get a little solitary sometimes when everyone is speaking Czech around you, and you have to try to figure out what’s going on… sometimes they try to translate the jokes and it doesn’t work!

When did you discover about EURAXESS, and how did EURAXESS help you?

Sinéad Currivan

EN I only really found out about it through the university. They offer Czech lessons, I’ve dabbled in those over the last two years, but I don’t have that much time for it. There have been several trips and so on organised, which is great, especially for people who don’t have a partner here with them, but my partner is a photojournalist, so we travel all the time anyway.

Do you use the trains, or do you have a car here? We use the trains. They are great, the trains are fantastic, and you can go anywhere for next to nothing, compared to the prices at home. Also I love the RegioJet trains! They have free coffee, oh it’s great. Just once some of the staff at the ticket office were very rude to us, which was disappointing especially because my brother was here that day, so it gave him a bad impression. But we are used to asking for tickets in Czech and it’s never usually a problem!

Do you think there’s anything more that EURAXESS or the university could provide for people in your position? I think probably an orientation at the beginning of projects with the European Union would be useful, to solidify what we need to know, who we need to talk to to get this or that done, and so on.

So tell me more about your partner, you said he found it quite difficult to get a job when you arrived? Yes, he did, for about a month. It was the first time he had been out of work for nine years, so it was a very difficult transition for him. We expected that he would be able to teach English here,since it seemed that there were a lot of English speaking schools and English teaching schools in Pardubice, but the jobs he found were for two or three hours a week, which wouldn’t be enough. So he was very anxious about it. He started a blog about our journey, because leaving Ireland was such a big thing for us, and so new – and the owner of a company found his blog, and asked him if he wanted a job. It was amazing! The company has expanded massively in the last year, their workforce has quadrupled, and my partner was the runner-up employee of the year, next to a guy who made a million pounds for the company! This year he has been helping the company with some brochures, so he is getting a bit more into graphics, which is helping him develop his career path, which is something he hadn’t been able to do before. He had been working in retail in Ireland, because he couldn’t find any journalism work there either.

And he’s been able to continue his photo journalism a bit on the side? Absolutely. He’s never really been employed to do it, but he’s trying to get more experience, improve his portfolio, and when we move to Tasmania, there are a lot of magazines he wants to get involved with, so hopefully that will help him. He’s won some awards on his blog as well, he’s doing very well.

Have you been to any photo exhibitions here, while you’ve been here? Quite a few actually. There’s a photographer who does Humans of Pardubice, something like Humans of New York if you know it. My partner interviewed him a few weeks ago, and was invited to the opening of his exhibition, which was great. And we’ve seen several Czech art-

Sinéad Currivan

EN ists, and some friends also had an exhibition in Hradec Králové.

How does he feel about the next move? It’s taken him a few years to get used to the idea, but he’s really excited now! Once he started to investigate what it’s like there, he started to be more excited about it. Breaking the bonds with Ireland to start with was the most difficult thing I think, but now that he has done that, he is keen to adventure further.

It sounds like he’s very open to following you around the world! Yes! We always knew our careers were likely to lead us around the world, and it just happens that so far the destinations have been more determined by my work, but eventually that might change, and of course traditionally it would be the other way around. Indeed when we first came there was a bit of an attitude of “oh, you came with her?”, and I think that was a bit embarrassing for him, but he really supported me through my PhD, and now I’m returning the favour a bit. If he hadn’t left Ireland, he wouldn’t be in the position he’s in now, and wouldn’t have had this experience.

What advice would you give to someone who was going to come from Ireland to the Czech Republic? Bring your teabags! We usually get them sent over. In fact, recently there was a tea company that had a competition “fly a friend home” because that’s how bad the situation in Ireland got – so many people were leaving, I think 100,000 a week, or something – and there was a code for the competition in a box of tea my Dad sent over, and we won a free flight home!

Is there anything else you want to say about life here in the Czech Republic? The pace of life is slower, which is a little more enjoyable. There is a great coffee scene too. We have a favourite café bar on the main street – the one that is being renovated at the moment –you can just walk through the construction works, though. That is refreshing – in Ireland, Health and Safety destroys everything, whereas here it’s just common sense – don’t walk in front of a truck, and you’ll be fine.

Sinéad Currivan

Veronika Pashkova Veronika je povoláním chemička, pracuje v Heyrovského ústavu fyzikální chemie. Pochází z Ukrajiny, studovala v Polsku a poté se přestěhovala do Prahy se svým manželem a malým synem.

Veronika is a chemist working at the Heyrovský Institute of Physical Chemistry. Originally from the Ukraine, she studied in Poland before moving to Prague with her husband and young son.

CZ

Češi vás berou takové, jací jste Byla sis vždy jistá tím, že se chceš stát vědkyní? Ne tak docela. Kdysi jsem se ve škole zúčastnila chemické olympiády a to byl pravděpodobně moment, který rozhodl o tom, že budu studovat chemii. Získala jsem svůj první titul a protože situace na trhu práce nebyla příliš dobrá, rozhodla jsem se pokračovat v doktorském studiu. Můj „kariérní růst“ se neobešel bez přestávek, v té době jsem už také zakládala rodinu. Pak se objevila možnost přesídlit do Prahy.

Otevřely se před tebou i jiné možnosti? A co rozhodlo o tom, že sis vybrala právě Prahu? Nakonec jsem volila mezi Brazílií a Českou republikou. Kdybych v té době byla svobodná, pravděpodobně bych si vybrala Brazílii, ale pro rodinu byla Praha lepší volbou. Znala jsem ji. Vlastně jsem si od chvíle, kdy jsem poprvé navštívila pražskou zoologickou zahradu, představovala, že tam jednou půjdu se svými dětmi. Ale samozřejmě to nebyla jen zoo, která mluvila pro Prahu. Během doktorského studia jsem tu strávila dva měsíce, pracovala jsem tu s týmem, se kterým pracuji i nyní, takže jsem nešla do neznáma. Ve skutečnosti je právě kolektiv spolupracovníků tím, co se mi na mé práci líbí nejvíc, a hrál důležitou roli, když jsem se měla rozhodnout, kam jít. Také jsem usoudila, že tady budu schopna lépe sladit pracovní a rodinný život, že je Praha bezpečnějším místem, kde se nemusíte bát na ulici ani v noci… Praha byla zkrátka rozumnější volba.

Kdy ses poprvé dozvěděla o EURAXESS? Bylo to poté, co jsem přijela, když jsem byla v polovině procesu všeho toho papírování, někdo v ústavu mi poradil kontaktovat EURAXESS. Musím se přiznat, že bez této pomoci by se mi pravděpodobně nepodařilo zajistit všechna víza a administrativu týkající se pobytu tady. Nechtěla jsem vůbec mluvit česky a snažila jsem se komunikovat v polštině, což bylo pravděpodobně velmi nezdvořilé a nikdo mi nerozuměl. Bylo to milé překvapení zjistit, že EURAXESS existuje právě proto, aby se postaral o zahraniční výzkumníky! Bylo to neuvěřitelné.

Myslíš si, že Akademie věd je dobrým místem pro práci ve výzkumu? Ano. Prostředí umožňuje nebýt příliš pod tlakem, a přitom je velmi konkurenční – má to své výhody i nevýhody. Je to příjemné, ale někdy

Jak dlouho už jsi v České republice? Tři roky. Můj syn právě nastoupil do první třídy. Dříve chodil do školky a mluví perfektně česky. Opravdu mu to závidím, nikdo by nepoznal, že je cizinec. Jak snadné je to v jeho věku!

Jak se synovi ve škole daří? A bylo pro vás obtížné najít pro něj školu a předtím školku? Ve škole mu to jde velmi dobře! Ano, musím říct, že to bylo snadnější než v Polsku. V Krakově, kde jsem studovala, se ženy registrují do mateřských škol už ve chvíli, kdy zjistí, že jsou těhotné. Tady existuje možnost zažádat o místo v mateřské školce v místě bydliště a v Praze 8 naštěstí volná místa byla, ačkoli se syn narodil v době „baby boomu“. Bezprostředně po příjezdu jsme na čas využili služeb užitečného Akademického centra pro předškolní děti Mazánek, které je mnohem levnější ve srovnání s chůvou a nachází se v blízkosti mnoha pracovišť AV ČR. Za tři týdny už syn chodil do školky, kde si velmi dobře zvykl. Byla jsem skutečně ráda, že jde vše tak hladce.

A jak probíhalo hledání bydlení? Než za mnou přijela rodina, bydlela jsem v hotelu Mazanka a poté jsem si s pomocí realitní kanceláře našla byt, který se mi líbil. S bydlením v něm jsem byla spokojená, ale nastaly nějaké potíže s pronajímatelem. Teď se na nás usmálo štěstí, uvolnil se jeden z „akademických“ bytů v blízkosti mého zaměstnání, po kterých bývá vysoká poptávka. Dříve bychom si ho nemohli dovolit, ale teď jsme se nastěhovali a jsme šťastní, že máme víc životního prostoru. Syn se stal školákem a i díky tomu, že má svůj vlastní pokoj, se cítí dospělejší.

Veronika Pashkova

CZ trochu pohodlné. Přesto mám trvale dobré výsledky, řadu věcí jsem publikovala a pracuji na zajímavých projektech. V poslední době jsme řešili velký projekt s mezinárodní korporací, což byla skvělá příležitost.

Sovětského svazu. Takže už uplynula dlouhá doba, co naposledy cestovala kamkoliv! Ale zvládla to opravdu dobře, jsem na ni velmi hrdá. Doufám, že v jejím věku budu čelit výzvám stejně statečně jako ona. Byla tady dvakrát a my doufáme, že přijede znovu.

Zažila jsi po příchodu do České republiky nějaký kulturní šok?

Zdá se, že se tvé rodině v ČR líbí. Plánujete nějakou dobu zůstat?

Ne tak docela šok, protože jsem velmi tolerantní a akceptuji, že jsou lidé různí. Na Češích se mi líbí, že vás berou takové, jací jste. Nikdo vás neodsoudí nebo se nesnaží vás tlačit k tomu, abyste byli jako oni. Možná je to proto, že jsem pro ně stále cizinka, ale zatím se zdá, že jsou ochotní mě přijmout takovou, jaká jsem. Zdá se mi, že v tomto postoji se Češi podobají Západu: nezáleží na tom, jestli jste věřící, nebo nevěřící, jaké politické názory vyznáváte, jakou hudbu posloucháte, jestli máte tetování, piercing, dredy. Pokud děláte svou práci dobře a chováte se slušně na veřejnosti, jste normální občan.

Ano, to je pravda. Je těžké každé dva nebo tři roky odcházet do jiné země s celou rodinou, takže jsme rozhodnutí pro pobyt zde alespoň na několik let. Jsem ráda na mém pracovišti a doufám, že také oni jsou se mnou spokojení. Dalším důvodem je to, že se nechceme znovu stěhovat ve chvíli, kdy se můj manžel pokouší o zahájení vlastního podnikání v oblasti kadeřnictví, po čemž vždy toužil. Takže to nejsou jen moje sny, které se tady plní!

Byla čeština jednodušší nebo těžší, než jsi čekala? Obtížnější. Mluvím polsky velmi dobře a překládala jsem z polštiny do ruštiny nebo ukrajinštiny nějaké texty, takže jsem nečekala, že čeština může být tak složitá. Ale moje standardy jsou poměrně vysoké, pravděpodobně příliš vysoké. Nedokážu začít mluvit s chybami, pořád si myslím, že se mi lidé budou smát. Takže nechci začít mluvit, dokud si nejsem v jazyce úplně jistá. Můj manžel začal mluvit velmi rychle – zkrátka poslouchal a opakoval po druhých. Měl více příležitostí mluvit, takže už komunikuje docela dobře – lépe než já, protože jsem začala v práci mluvit česky teprve asi před půl rokem. Před tím mě k tomu nic nenutilo, všichni tam mluví anglicky.

Co říkáš na českou kuchyni? Jak kdy… Například brambory a pivo mám ráda. A když je chladné počasí, je těžké jídlo to nejlepší. Byla jsem trochu překvapená, když jsem šla do jídelny na polévku. Vypadala a chutnala dobře…ale byla to dršťková polévka! Nicméně se tradičně jí také na Ukrajině a v Polsku, takže to nebylo opravdový kulturní šok.

Co bys řekla, že je nejlepší a nejhorší na životě v ČR? Nejlepší jsou příležitosti pro trávení volného času s rodinou. Je to opravdu skvělé. Jedná se o zemi, která je rodinám s dětmi opravdu nakloněná. Navštívila jsem hodně evropských měst a musím říci, že Praha má nejvíce dětských hřišť. Překvapilo mne, že jsou všude! Také velmi rádi navštěvujeme hrady a malá historická města. Po celé zemi také bývá mnoho malých festivalů a akcí pořádaných pro celou rodinu. Nemám ráda zimní počasí, na podzim jsme většinou všichni nemocní. Ale to není jen o zemi, je to také tím, že žijeme ve velkém městě, kde není tolik čerstvého vzduchu.

Pokud by se někdo z Ukrajiny chystal jako výzkumník do České republiky, jakou radu bys mu dala? Nebuď nervózní! Zkus se setkat s místními lidmi... Zpočátku, kdy jsem žila na Mazance jako doktorandka, měla jsem příležitost se spřátelit s dalšími mladými vědci, kteří tam bydleli. A když jsme se vrátili, mnoho z těchto přátel bylo ještě stále v Praze – takže to byl skvělý způsob, jak poznat lidi. Nyní, když máme syna, to funguje trochu jinak. Vaše dítě najde své přátele a jejich rodiče se spřátelí s vámi. Ale najít nějaké přátele je vždy důležité.

Vzpomínáš na rodnou zemi? Jak často se tam vracíš? Ano. Stýská se mi po krajině, většinou. Musím ale říct, že i příroda v České republice je krásná. Hodně jsme cestovali a prozkoumali tady mnoho míst, a to jak na vlastní pěst, tak díky EURAXESS, kteří pořádají výlety. Ale pořád se mi tak nějak stýská po domově, přestože jsem se odstěhovala pryč už dávno. Vracím se zpátky, když to jde. V létě jsme jeli domů na návštěvu rodičů mého manžela, což bylo dobré.

A navštěvuje vás vaše rodina a přátelé tady v ČR? Ano, moje matka sem za námi přijela a moc se jí to tu líbilo. Zpočátku měla trochu strach, byla to její první cesta do zahraničí od rozpadu

Veronika Pashkova

EN

Czech people accept you as you are Did you always want to be a scientist? Not really, but when I was at school, I participated in an Olympiad, and that was what made me decide to study Chemistry. After I finished my first degree, it was difficult on the job market, so I decided to continue with PhD studies. I started a family, too, so I had a bit of a break in my career, and after that one of the possibilities I had was to come to Prague.

What were the other options, and what made you decide to choose Prague? Well, the final decision I made was between Brazil and the Czech Republic! I know that if I had been single I would have gone to Brazil, but Prague was the better option for the whole family. I knew Prague, and in fact it had been my dream since I first visited Prague zoo that someday I would go there with my children! But it wasn’t only the zoo that persuaded me to come to Prague – during my PhD I had had

the opportunity to spend two months here, with the same team I work in now, so I knew the place and the team. The team is what I like best about working here, because I feel very comfortable with the people, so that was important when I was making the decision. I also knew I would be able to combine work and family life here well, and that Prague was a safer destination – you can walk here at night and not worry – so Prague was the more sensible choice.

How long have you been in the Czech Republic now? Three years. My son has just started school. He went to kindergarten before, and already speaks perfect Czech. I really envy him because you can hardly tell that he’s a foreigner. It’s so easy at his age!

How is school going? Did you find it easy to find the kindergarten, and now the school? Very well! Yes, I must say that it was easier than in Poland. In Krakow, where I studied, the moment women discover they are pregnant, they already sign up for kindergarten. Here, you apply for kindergarten in the area where you live and luckily in Prague 8 there were places, even though he was born in the baby boom. Also, we were able to use the childcare facility Mazanek at the start, which was very helpful – it is very cheap compared with a babysitter, and close to a lot of the Academy’s workplaces, so he went there for a month when he first arrived. About three weeks in, we already had a kindergarten place, and he settled in pretty well, I was really pleased it was so simple.

What about finding a place to live, was that difficult? I stayed at Hotel Mazanka before the family came over, while I looked for a flat, which I found with the help of an estate agency. I was pleased with the flat, but we had a few issues with the landlord. Now we have been lucky enough to move to an Academy flat – they offer a few flats, close to work in Prague 8, but there is high demand for them. We couldn’t afford this flat before, but now we have moved and we are happy to have more space – now that my son is going to school I wanted him to be able to have his own space where he can keep his things and feel a bit more grown up.

When did you first find out about EURAXESS? It was after I had arrived, when I was in the middle of doing all the paperwork, that someone at the institute told me to contact EURAXESS. I must admit that without that help, I probably wouldn’t have managed all the visa and residence paperwork. I didn’t speak Czech at all, I had been trying to communicate in Polish, which probably wasn’t very polite, and no one understood me. It was such a pleasant surprise to find out that EURAXESS exists to take care of foreign researchers! It was incredible.

Veronika Pashkova

EN Do you think the Academy is a good environment to do research in?

And do your family and friends visit you here?

Yes I do. The environment is not very pressured, not very competitive – there are advantages and disadvantages to that. It’s nice, because I don’t feel stressed, but sometimes, it’s a bit too comfortable! Still, we have been getting good results, I have a lot of things published and I’m working on interesting projects. Recently we had a big project with an international corporation, which was a great opportunity.

Yes, my mother visited us, and she liked it here. At first, she was a bit afraid – it was her first trip abroad since the break-up of the soviet union, so it was a long time since she had travelled anywhere! But she managed it really well, I’m very proud of her, I hope that at her age I’ll manage as well as she does! She has been here twice now, and we hope she will come again.

Do you feel like it has been a culture shock coming to the Czech Republic?

It seems you quite like it here in the Czech Republic – are you planning to stay for a while?

Not really a shock, because I’m very tolerant too, so I just accept how others are. What I like about Czech people is that they accept you as you are. No one judges you or tries to influence you to be like them. Maybe that’s because I’m still a foreigner to them, but so far, it seems they are willing to accept me however I am. Compared with other nations I’m used to, it seems they are more Western in this attitude: it doesn’t matter if you are a believer or a nonbeliever, what political views you have, what music you listen to, if you have tattoos, piercings, dreadlocks. If you do your job right and behave politely in public, you are a normal citizen.

Yes that’s true. It’s difficult to move countries every two or three years with the whole family, so we feel like staying here – at least for several years. I’m pleased with my workplace and hopefully they are also pleased with me. The other reason we don’t want to move again at the moment is that my husband is about to start his own business as a hairdresser, which was always his dream. So it wasn’t only my dreams that came true here!

Did you find Czech easier, or more difficult than you had expected? More difficult. I speak Polish very well, and I have done some translation work between Polish and Russian, sometimes Ukrainian, so I didn’t expect picking up Czech to be too hard. But my standards are quite high, probably too high – I can’t start speaking with mistakes, I always think that people will laugh at me, so I don’t speak until I’m really sure I know the grammar and can say the right thing. My husband started to speak really fast – he just listened and repeated! He has had more chance to speak too, so he already speaks quite well – more than me, because I only started speaking Czech at work about half a year ago. Before that, no one was pushing me, and everyone there speaks English.

How do you like Czech food?

It depends… there are a lot of things in common with the other cuisines I know, like potatoes and beer, which I like – and when the weather is cold, heavy food is the best. I was a bit surprised when I went to the canteen, and the soup was nice and tasty, but it was drstková (tripe soup), but that is also eaten traditionally in Ukraine and Poland too, so it wasn’t really a cultural shock!

What would you say the best things are about life here, and the worst? The best things are the opportunities for spending leisure time with the family. It’s really great. It is a very child-friendly country. For example, I have visited a lot of European cities, and I have to say that Prague has the most children’s playgrounds I’ve seen, they are everywhere! Also, we like visiting castles and small historic towns, and there are so many small festivals and events organised around the country for all the family. I don’t like the winter weather, we are usually sick all autumn. But that is not just about the country, it is also just because we live in a big city where there is not so much fresh air!

If someone was coming from the Ukraine to do research in the Czech Republic, what advice would you give them? Not to be nervous! Try to meet people… the first time I was living in Mazanka as a young PhD student, I was able to make friends with other young scientists there – and when we returned, many of those friends were still in Prague – so that was a great way of getting to know people. Now that we have our son, it works a bit differently - your child makes friends, and after that, you make friends with their parents! But finding friends somehow is important.

Do you miss your home country a lot, and do you go back much? I do. I miss the countryside, mostly. The countryside in the Czech Republic is beautiful, I must admit, and we have also travelled a lot and explored a lot of places here, both on our own and with the EURAXESS trips, but still I have some homesickness, despite the fact I moved away a long time ago. We get back when we can – in the summer we went home to visit my husband’s parents, which was good.

Veronika Pashkova

EURAXESS Centrum Praha Středisko společných činností AV ČR, v. v. i. Vodičkova 40 110 00 Praha 1 www.euraxess.cz

EURAXESS Centre Prague The Centre of Administration and Operations of the CAS, v. v. i. Vodičkova 40 110 00 Praha 1 www.euraxess.cz

EURAXESS Česká republika (projekt Střediska společných činností AV ČR, v. v. i.) je síť informačních a konzultačních kanceláří, která napomáhá zahraničním vědcům, jejich rodinným příslušníkům i zaměstnavatelům překonávat veškeré administrativní překážky spojené s pobytem v ČR a poskytuje jim aktuální informace a poradenství v praktických záležitostech profesního i osobního života.

EURAXESS Czech Republic (a project coordinated by The Centre of Administration and Operations of the CAS, v. v. i.) is a network of offices providing information and consultancy to support foreign researchers, their family members and their employers to overcome all administrative barriers associated with coming to live and work in the Czech Republic, and offering up to date information and advice on practical matters related to researchers’ personal and professional lives.

EURAXESS Česká republika je projekt financovaný Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy z programu EUPRO.

EURAXESS Czech Republic is a project financed by the Ministry of Education, Youth and Sports of the Czech Republic, through the EUPRO programme.