To nejlepší z putovní výstavy

To nejlepší z putovní výstavy

Tento dokument vznikl s finanční podporou EU. Názory zde vyjádřené žádným způsobem neodrážejí oficiální stanovisko EU.

www.2010againstpoverty.eu www.ey2010.cz

Dr. Ing. Jaromír Drábek

Ministr práce a sociálních věcí Jaromír Drábek k putovní výstavě: „Chudoba je v Česku velmi aktuálním tématem a pro naši společnost je důležité naučit se tento problém vnímat realisticky a postavit se mu čelem. Řešení existují: od aktivního přístupu samospráv, až po zvyšování finanční gramotnosti obyvatel. Každá osvěta a apel na vyšší zodpovědnost v tomto směru je tedy jednoznačně přínosem.“

4

1

Co bylo smyslem putovní výstavy

Obsah: Úvod Obsah Co bylo smyslem putovní výstavy Priority Evropského roku 2010 Předlužení Vzdělání Nezaměstnanost Aktivní pomoc Bezdomovectví Příběhy lidí z jednotlivých krajů ČR Praha Ústí nad Labem Karlovy Vary Plzeň České Budějovice Jihlava Pardubice Liberec Hradec Králové Olomouc Ostrava Zlín Brno

2

1 2 3 4 6 8 10 12 14 16 17 18 20 21 23 24 26 27 28 30 31

Putovní výstavu uspořádalo s finanční podporou Evropské unie Ministerstvo práce a sociálních věcí jako součást své osvětové a informační kampaně k Evropskému roku boje proti chudobě a sociálnímu vyloučení. Výstava, umístěná z důvodu snadné přístupnosti co nejširšímu publiku na náměstích a podobně frekventovaných místech, měla návštěvníkům připomenout, že problém sociálního vyloučení a chudoby se přímo či nepřímo dotýká nás všech. Prostřednictvím zajímavých instalací, doplněných informacemi a konkrétními lidskými příběhy představila pět hlavních témat, která si pro Evropský rok chudoby vytyčila Česká republika jako jedna z dalších 29 evropských zemí zapojených do Evropského roku 2010.

Pět hlavních témat: • řešení problematiky předlužení • podpora vzdělání a konkurenceschopnosti na trhu práce • podpora zaměstnanosti u osob, které těžko hledají pracovní uplatnění • možnosti aktivní pomoci samospráv • řešení problému bezdomovectví Instalace věnovaná právě těmto pěti oblastem se od 1. června do 8. října 2010 vystřídala ve třinácti krajských městech České republiky, aby ukázala, jak svou situaci řešili ti, kdo se dotkli sociálního dna, kdo jim z nepříznivé situace pomohl a pomáhá, a předvedla řadu příkladů, jak se s chudobou úspěšně vypořádali konkrétní lidé v jednotlivých krajích České republiky. Na přípravě výstavy v jednotlivých městech se svými příběhy a zkušenostmi podílely vždy také místní organizace, které se zabývají prevencí, podporou a pomocí v sociální oblasti.

Způsob, jakým byla výstava koncipována, měl ukázat, že hranice mezi „normálním“ životem a životem v chudobě může být někdy velmi tenká. Zároveň měla jako součást širší kampaně pomoci zlomit některé předsudky, které vůči lidem na okraji společnosti mnohdy neprávem panují. Výstava navíc představila projekty, které Ministerstvo práce a sociálních věcí podpořilo ve speciálním dotačním programu k Evropskému roku 2010. Spoluautorem výstavy je Pavel Šťastný, autor loga OF a designu pořadů Banánové rybičky.

3

Priority Evropského roku 2010 Předluženost Prevence sociálního vyloučení v důsledku předluženosti je jednou z hlavních priorit Evropského roku boje proti chudobě a sociálnímu vyloučení 2010 v České republice. Ekonomický růst provázelo v posledních letech rostoucí zadlužení domácností. Mohutnou expanzi zaznamenaly zejména spotřebitelské úvěry, jejichž nabídka byla rozšířena např. i na nákup dovolené, vánočních dárků atp. Ukazuje se, že v důsledku nedostatečné informovanosti si řada občanů nedokáže sama vyhodnotit rizikovost své zadluženosti, zejména v návaznosti na schopnost své dluhy splácet.

4

K růstu zadluženosti přispívá i současná hospodářská krize, kdy občané nejsou schopni splácet své dluhy, protože ztratili práci či se dostali do částečné nezaměstnanosti, a na umoření starých dluhů si vytvářejí dluhy nové. Jde o velké nebezpečí i z hlediska výchovy dětí v rodině, kdy děti pokládají za normální, že si lze téměř vše pořídit na dluh. Roste počet osob, u kterých byla nařízena exekuce. Jsou proto „snadnými“ potenciálními klienty pro bankovní i mimobankovní úvěry.

Mimo to jsou určité skupiny občanů zneužívány k lichvě, kdy je možno finanční prostředky získat v podstatě okamžitě, avšak za pro ně velmi nevýhodných podmínek.

Nejvíce ohrožené skupiny Sociálním vyloučením v důsledku velké zadluženosti jsou nejvíce ohroženy osoby žijící v sociálně vyloučených komunitách, rodiče samoživitelé, početné rodiny, rodiny s jedním příjmem, nezaměstnaní, především dlouhodobě nezaměstnaní, mladí lidé, starší osoby, osoby se zdravotním postižením, vězni, resp. osoby po návratu z výkonu trestu, mladí po ukončení ústavní nebo ochranné výchovy a náhradní rodinné péče, cizinci s nízkou úrovní jazykového vybavení a vzdělání.

Řešení Aby bylo možné předejít sociálnímu vyloučení v důsledku předluženosti, je především potřeba zvýšit informovanost občanů o negativních důsledcích zadluženosti a zvýšit jejich finanční gramotnost. Problematiku je nutné začlenit i do školních vzdělávacích programů a připravit na tuto situaci také klienty pobytových zařízení (dětských domovů atp.), aby v okamžiku, kdy toto zařízení opustí, byli schopni „lákavé“ nabídky rychlého získání finančních prostředků dobře vyhodnotit a čelit jim.

Zároveň je třeba vytvořit a rozšířit sítě finančního poradenství pro posílení finanční gramotnosti a ochrany spotřebitelů a zvýšit počet sociálních pracovníků pracujících s osobami ohroženými zadlužeností.

Podpořené projekty: Prevence předlužení Asociace občanských poraden Dluhy – snadno tam, těžko zpátky Sdružení pro probaci a mediaci v justici Rozvoj ekonomické gramotnosti, prevence proti zadluženosti Petr Otáhal s.r.o. Problematika předlužení EAPN ČR Chudoba, týká se nás všech Oblastní charita Hradec Králové

5

Vzdělání a konkurenceschopnost na trhu práce Druhou z priorit Evropského roku boje proti chudobě a sociálnímu vyloučení je zvýšení úrovně vzdělanosti a tím konkurenceschopnosti chudých a vyloučených lidí na trhu práce. V posledních desetiletích se na trhu práce objevuje vysoká konkurence mezi uchazeči o zaměstnání, což snižuje šance těch, kteří jsou méně kvalifikovaní, na získání kvalitního a dobře placeného pracovního místa. Nezbytným předpokladem pro úspěšné hledání a udržení si pracovního místa je celoživotní vzdělávání a průběžné zvyšování kvalifikace.

6

Mezi jednotlivými sociálními skupinami jsou možnosti přístupu ke vzdělání rozděleny velmi nerovnoměrně. Současná podoba vzdělávacích systémů vykazuje spíše přenos vzdělanostního a kulturního kapitálu mezi generacemi stejné sociální vrstvy a tato skutečnost se projevuje i v oblasti dalšího vzdělávání. Výrazně vyšší měrou se dále vzdělávají ti, kteří již kvalitní formální vzdělání získali a většinou i zastávají dobré sociální postavení, naopak ti, jejichž formální vzdělání není na příliš dobré úrovni (tedy skupina nejvíce ohrožená chudobou, rizikem ztráty zaměstnání, sociálním vyloučením apod.) a kteří by tedy pravděpodobně mohli dalším vzděláváním získat nejvíce, se dalšímu vzdělávání a učení věnují jen ve velmi omezené míře.

Tento fakt lze doložit na příkladu zastoupení různých sociálních skupin s rozdílným stupněm dosaženého vzdělání v dalším vzdělávání v ČR. Zatímco se v roce 2004 účastnilo dalšího formálního vzdělávání v ČR 4,3 %, neformálního 27,2 % a informálního 53,2 % dospělých s dosaženým terciárním vzděláním, osob se základním vzděláním jen 0,1 % ve formálním vzdělávání, 3,9 % v neformálním a 7,1 % v informálním. Z těchto skutečností vyplývá, že osobám s nízkou kvalifikací, jež mohou být častěji ohroženy sociálním vyloučením a marginalizací, nezaměstnaností a chudobou, je třeba věnovat zvýšenou pozornost.

Nejvíce ohrožené skupiny

Řešení

Priorita zvýšení úrovně vzdělanosti a tím konkurenceschopnosti na trhu práce by měla být zaměřena především na děti a mládež ze sociokulturně znevýhodňujícího prostředí. Další cílovou skupinou jsou dlouhodobě nezaměstnaní uchazeči, jejichž kvalifikace neodpovídá požadavkům současného trhu práce. Dále pak osoby s nedostatečnou úrovní funkční gramotnosti.

Pro zvýšení vzdělanosti ohrožených skupin na trhu práce je vedle motivace těchto osob nutné, aby samy cítily potřebu dále se učit a vzdělávat, propojit poslední ročníky základních škol s kariérním individuálním i skupinovým poradenstvím a věnovat odpovídající pozornost dětem ze sociálně znevýhodněného prostředí. Podniky a sociální partneři by se měly podílet na přípravě standardů pro Národní soustavu kvalifikací tak, aby kvalifikace v ní uvedené odpovídaly potřebám trhu práce.

Na lokální úrovni je třeba podporovat například alternativní typy předškolní přípravy – miniškolky, mateřská centra apod., s důrazem na aplikaci v sociálně vyloučených rodinách.

Podpořený projekt: Zvyšování funkční gramotnosti ohrožených osob Romodrom

7

Nejvíce ohrožené skupiny

Nezaměstnanost Prioritou Evropského roku 2010 je také usnadnit v rámci konceptu aktivního začleňování přístup na trh práce osobám, které jsou tomuto trhu vzdáleny. V důsledku zhoršené ekonomické situace výrazně ubývá pracovních míst a nárůst nezaměstnanosti má pochopitelně značný dopad do sociální oblasti.

Podpořené projekty: Vítej! Dobrovolnické centrum Ústí nad Labem Sólo rodiče a práce Aperio Aktivní začleňování osob s duševní poruchou ESET Help

8

Problémem je však především dlouhodobá a opakovaná nezaměstnanost, související především s nízkou kvalifikací nezaměstnaných osob, s jejich zhoršeným zdravotním stavem, s neschopností orientovat se na pracovním trhu či s nepřiměřenými očekáváními některých nezaměstnaných vůči institucím, zaměstnavatelům i vůči sobě samotným. Významným faktorem je i určitá míra rezignace na hledání řešení v obtížné životní situaci nezaměstnaného, jeho nemotivovanost a zklamání. Dlouhodobě nezaměstnaní ztrácejí pracovní návyky na trhu práce, z toho důvodu nejsou konkurenceschopní a jejich šance na nalezení zaměstnání klesají.

Situaci neprospívá ani diskriminace ze strany některých zaměstnavatelů – zvláště vůči etnickým skupinám, ženám s malými dětmi a dalším skupinám nezaměstnaných.

Dlouhodobou nezaměstnaností jsou více postiženy ženy, častěji se s ní setkáme u vyšších věkových kategorií (nad 50 let), popřípadě u zdravotně znevýhodněných osob. Obtížněji hledají na trhu práce uplatnění také osoby, které se vracejí z výkonu trestu, matky samoživitelky, lidé s nízkou kvalifikací či cizinci. Dlouhodobá nezaměstnanost je obzvlášť nebezpečná, pokud se stane životní strategií. Vzorce v rodině se pak přenášejí při socializaci dětí a vzniká riziko vzniku tzv. kultury chudoby, mezigenerační přenos ztráty motivace k uplatnění na trhu práce.

S dlouhodobou nezaměstnaností jsou spojeny také jevy materiální a sociální deprivace. Nezaměstnané osoby klesají pod životní úroveň, na kterou bez problémů dosahuje průměrný člen majoritní společnosti. Tito lidé se tak postupně ocitají v sociální izolaci, stávají se vyloučenými ze sociálních vztahů, ztrácejí podporu komunity, mají nedostatek příležitostí pro vzdělání a zaměstnání a stávají se vyloučenými ze společnosti. Dlouhodobá nezaměstnanost se navíc prokazatelně nepříznivě odráží i na zdravotním stavu a psychické pohodě člověka.

Řešení K řešení situace by měla pomoci například úprava koncepce a fungování systému služeb zaměstnanosti, která by vycházela z vyhodnocení vlivu opatření politiky zaměstnanosti na situaci jednotlivých specifických skupin. Cestou je také využívání společensky účelných míst, která podporují začleňování do běžného pracovního prostředí, podpora sezónních a příležitostných prací, alternativních forem studia a rekvalifikací tak, aby mohly probíhat při výkonu zaměstnání. Důležité je rovněž vytvořit vhodné prostředí pro podnikání, snížit finanční a administrativní zátěž zaměstnavatelů a zároveň je stimulovat k vytváření míst s kratšími pracovními úvazky, což by usnadnilo návrat na trh práce např. ženám pečujícím o děti, či osobám se zdravotním postižením. Důležité je zajistit také například profesionální péči a supervize pro pracovníky v přímé práci s uchazeči o zaměstnání a jejich provázanost s dalšími aktéry jako jsou pracovníci nevládních organizací.

9

Řešení

Bezdomovectví Podpora přiměřeného bydlení sociálně ohrožených skupin a řešení bezdomovectví je rovněž jednou z priorit Evropského roku 2010. Ačkoli ze strany státu bylo v uplynulých letech vynaloženo maximální úsilí ke stimulaci aktivit obcí v oblasti uspokojování potřeby bydlení (nabídka jednotlivých podpor), nesetkalo se s takovým zájmem, který by vedl ke zlepšení podmínek bydlení osob nejvíce ohrožených sociálním vyloučením. Státní podpora byla dosud zaměřena pouze na výstavbu nájemních bytů pro osoby s vymezenými příjmy, a byla podle četných zkušeností obcemi využívána zejména pro bydlení co nejméně rizikových nájemců (tj. např. s minimálním rizikem neplacení apod.).

Velké problémy s bydlením mají osoby, které jsou, a to při využití všech existujících nástrojů sociální politiky, pro potenciálního pronajímatele natolik rizikovými nájemci, že s nimi nájemní smlouvu buď neuzavře, nebo si zvýšené riziko promítne do výše nájemného. V těchto případech nelze spoléhat na pomoc formou sociálních dávek. Jestliže tato osoba nenajde vhodný byt, nikdo ji neubytuje a tak nevydává ani náklady, na jejichž úhradu lze sociální dávkou přispět. Rizika například spočívají ve vyšší pravděpodobnosti výpadku nájemného, ve zvýšených nákladech na opravy bytu spojených se změnou nájemce, v nákladech na soudní výlohy spojené s vymáháním nájemného, ale i v externalitách vyplývajících ze skutečnosti, že bydlení problematické osoby v bytovém domě záporně ovlivňuje užitek z bydlení v celém domě a jeho okolí.

Nejvíce ohrožené skupiny Takto rizikovými, případně domněle rizikovými osobami, jsou zejména osoby opouštějící instituce, u kterých se předpokládá ne zcela dostatečná schopnost plnit povinnosti spojené s nájemním vztahem. Jedná se například o mladé lidi opouštějící dětské domovy, o osoby, které se vracejí z výkonu trestu, o absolventy resocializačních programů azylových domů. Jedná se však i o vícečetné rodiny s dětmi s nízkými příjmy, sociálně vyloučené romské komunity, starší osoby, osoby se zdravotním postižením.

Podporované bydlení bude tvořit netržní segment nájemního bydlení, jehož výstavba bude podporována z veřejných prostředků. Základním principem budoucí úpravy bude respektování přiměřenosti bydlení vzhledem k finančním možnostem a potřebám konkrétní domácnosti. Bude se jednat o „neziskové“ nájemní bydlení, kde uplatňovaná výše nájemného bude limitována nákladovou úrovní. Byty budou po stanovenou dobu pronajímány osobám z cílové skupiny. Pokud by pronajímatelům sociálního bydlení byla poskytována neinvestiční podpora, určená na provoz sociálních bytů, mohlo by dojít k překonání neochoty pronajímatelů poskytnout bydlení nájemcům z cílové skupiny. K důležitým krokům patří také například zefektivnění procesu územního plánování a jeho propojení s řešením problematiky vyloučených lokalit. Obce by měly v nižší míře přistupovat k represivním postupům při řešení dluhů spojených s bydlením a ve vyšší míře využívat nástrojů včasné prevence, které zabrání nárůstu dluhů, ztrátě bydlení a hlubšímu sociálnímu propadu zadlužených rodin. Jejich situaci v konečném důsledku opět řeší sociální odbory a tím dochází k zatížení jejich agendy. Obce by měly důsledně informovat nájemce o jejich právech a povinnostech vyplývajících z nájemní smlouvy a nastavit jasná pravidla užívání bytu a úhrady nákladů na bydlení. S pronájmem obecního bytu by měla být spojena častá kontrola úhrady nájmu tak, aby byly dluhy na nájmu včas podchyceny.

Některé definice berou v úvahu jen absenci domova a definují bezdomovce jako lidi, kteří jsou bez možnosti využívat trvalý přístřešek. Z pohledu bydlení na bezdomovectví většinou nazírá i státní správa. Je samozřejmé, že by mělo být v zájmu každého státu, aby měli jeho občané zabezpečeno bydlení, což deklarují i mnohé mezinárodní dohody a smlouvy. Naplnit deklarovaná práva je však mnohem složitější. Už jen samotné uchopení problému bydlení a nebydlení, tak aby byly vzaty do úvahy všechny jeho druhy, je dosti komplikované. V Evropské unii byla snaha sjednotit pohled na bezdomovectví a vyloučení z bydlení. Nadnárodní organizace FEANTSA nabídla obsáhlou definici ETHOS, kterou správa EU přijala.

Podpořené projekty: Zvítězit může každý Sananim Odlepit se ze dna pomůže vám sedma Městská část Praha 7 Podpora přiměřeného bydlení sociálně ohrožených skupin a řešení bezdomovectví Most k naději o.s. Bez střechy, ale mezi lidmi Statutární město České Budějovice

Podle ETHOS do kategorie bezdomovců, či lidí ohrožených bezdomovectvím, patří osoba: bez přístřešku (rooflessness – bez možnosti pobytu pod střechou 24 hodin denně, např. na ulici, v kanálech či noclehárně) bez bytu (houselessness – osoby v různých zařízeních, např.: noclehárnách, veřejných ubytovnách, stejně tak osoby, které opouštějí instituce) bydlící v nejistých podmínkách (osoby, kterým hrozí vystěhování, oběti domácího násilí, domácnosti v bytech bez právního nároku) bydlící v nepřiměřených podmínkách (příliš lidí v bytě, špatný technický stav budovy, bez pitné vody a elektřiny, provizorní stavby, maringotky) V praxi to znamená, že v EU se za bezdomovce nepovažují pouze lidé, kteří jsou viditelní přímo na ulici či v noclehárnách a útulcích, ale i ti skrytí, potulující se z ubytovny na ubytovnu nebo z bytu do bytu. S občasnými zastávkami pod mostem či v kanále. Také lidé, kteří se nacházejí v různých institucích, např. ve věznicích, zdravotnických zařízeních či azylových domech, avšak pokud je opustí, nemají kam jít. Za potenciální bezdomovce se považují také lidé, kterým bezprostředně hrozí ztráta jejich přístřešku, například oběti domácího násilí nebo nezaměstnaní bez příjmu, kteří nejsou schopní platit nájemné. Také lidé, kteří bydlí v nepřiměřených podmínkách, tj. bez vody, bez elektrické energie, v chátrajících obydlích či příbytcích, které vůbec nesplňují kritéria domova, jako např. maringotky či zahradní chatky. Zdroj: Beňová. N. Bezdomovci, l’udia ako my. Košice: o.z. Proti prúdu, 2008.

10

11

Neodmítej podanou ruku

Aktivní pomoc Další z priorit Evropského roku 2010 je aktivizace územní veřejné správy při tvorbě a hodnocení regionálních a místních akčních plánů boje proti chudobě a sociálnímu vyloučení. Ve venkovských oblastech vzdálených od větších měst často chybí dostatečná infrastruktura, je zde nedostatek ekonomických aktivit a komplikuje se dostupnost sociálních a dalších veřejných služeb. S tím se zvyšuje i riziko, že dojde ke zhoršení životní situace cílových skupin, riziko jejich sociálního vyloučení a sociální izolace. Tyto osoby jsou ve venkovských oblastech víceméně závislé na pomoci ze strany rodiny či jiných blízkých osob. Problém ovšem nastává v situaci, když občané se specifickými potřebami žádný přirozený zdroj pomoci ve svém okolí nemají. Z tohoto důvodu je klíčové zdokonalení zavádění politik sociálního začleňování na lokální a regionální úrovni.

Nejvíce ohrožené skupiny Mezi skupiny obyvatelstva, jejichž situaci může významně napomoci právě lokální plánování v oblasti boje proti chudobě a sociálnímu vyloučení a aktivní přístup územní veřejné správy, patří ty, které mají specifické potřeby z důvodu zhoršeného zdravotního stavu nebo věku; osoby sociálně vyloučené žijící ve znevýhodňujícím sociokulturním prostředí s nedostatečnou úrovní kompetencí k samostatnému fungování v sociálním prostředí (např. bezdomovci, děti opouštějící zařízení ústavní péče, atd.), se zvláštním zřetelem k obyvatelům venkovských oblastí. Podpořené projekty: Seznámení s projevy chudoby Centrum sociálních služeb Brno Pro sociální integraci na Šluknovsku Kostka Krásná Lípa Vzdělání odborníků k podpoře aktivizace veřejné správy Finanční gramotnost

Řešení Aby se rozhodovací procesy na všech úrovních veřejné správy mohly efektivně opírat o objektivní poznání problému chudoby a sociálního vyloučení, je nutné podpořit komunikaci a partnerství všech aktérů politiky sociálního začleňování, více zapojit občanský sektor a samotné osoby zažívající chudobu do plánů, jako je Národní akční plán sociálního začleňování. Obcím je nutné zajistit metodickou podporu, aby mohlo dojít k efektivnímu uplatnění koncepcí a strategií z centrální úrovně na úroveň místní.

před několika lety jsem měla fajn zaměstnání. Pracovala jsem jako sekretářka v soukromé firmě v Plzni. Před třemi lety ale vedení společnosti rozhodlo o organizačních změnách a já přišla o práci. V té době jsem už druhým rokem splácela úvěr od banky na koupi nábytku. Nejprve jsem půjčku splácela z našetřených úspor. Nemohla jsem ale najít jinou práci a podpora v nezaměstnanosti na úhradu splátek nestačila a já, abych mohla úvěr doplatit, jsem si vzala půjčky u dvou splátkových společností“.

Paní Iva se domnívala, že doplatí původní úvěr (s vyšší měsíční splátkou) a bude hradit dvěma novým společnostem splátky nižší. Také myslela, že brzy najde zaměstnání a půjčky bude moci rychleji splácet. Nespočítala si však, že splátky jedné společnosti, které byly vybírány v týdenním intervalu a druhé, kde při každém zpoždění nabíhaly vysoké smluvní pokuty, jsou nad její finanční možnosti. Paní Iva nastoupila do zaměstnání zprostředkované úřadem práce, avšak na méně kvalifikovanou pozici a za nižší mzdu než v předcházejícím zaměstnání. Již dnes je jí jasné, že jí její příjem na úhradu běžných životních nákladů a zároveň hrazení obou půjček bohužel stačit nebude.

Kdyby paní Iva pohovořila o svém problému s odborníky a navštívila Poradnu při finanční tísni, nemusela by nyní problém s platební neschopností řešit. Příběh paní Ivy měl šťastný konec. Po telefonátu na Poradnu při finanční tísni se přes analýzu všech příjmů a výdajů, jakož i stavu majetku a všech dluhů, nakonec přiklonila k oddlužení splátkovým kalendářem – osobnímu bankrotu. Zákonné podmínky byly splněny a paní Iva bude muset vydržet 5 let žít na nezabavitelných částkách. Velkou výhodou je, že na ní nemohou exekutoři ani vymahači a po pěti letech bude od zbytku dluhů osvobozena.

Nečekejte proto, až exekutor zazvoní na vaše dveře, volejte každé pondělí na bezplatnou zelenou poradenskou linku 800 722 722. Poradna své služby poskytuje zdarma.

Ředitel Poradny při finanční tísni David Šmejkal radí u příležitosti zahájení výstavy, jak se vyhnout dluhům

Jsme obecně prospěšnou společností poskytující dluhové poradenství. Služby poskytujeme fyzickým osobám (nepodnikatelům), které se dostaly do finanční tísně v důsledku neschopnosti splácet své závazky (zejména ze smluv o úvěru, půjčce, leasingu apod.).

Poskytujeme bezplatně zejména následující služby: • rady, jak postupovat v případě hrozící platební neschopnosti • rady, jak postupovat v situaci, kdy platební neschopnost již nastala • konzultace k oddlužení podle insolvenčního zákona • pomoc při vyplňování a podávání návrhu na povolení oddlužení (osobní bankrot) • konzultace k průběhu soudního a exekučního řízení Služby Poradny jsou poskytovány: • bezplatně - a to za všech okolností • nestranně - neupřednostňujeme zájmy žádného účastníka, naší snahou je najít nejlepší řešení pro všechny • diskrétně - s osobními údaji nakládáme plně v souladu se zákonem č. 101/2000 Sb. o ochraně osobních údajů • nezávisle – na jakýchkoli jiných institucích KONTAKT: Poradna při finanční tísni, o.p.s. Bezplatná zelená linka: 800 722 722 (v provozu každé pracovní pondělí od 8.30h do 11.30h a od 13.30h do 17.30h)

OSTRAVA - Vítkovická 1 (budova ÚAN), 702 00 Moravská Ostrava Tel.: 595 532 740, fax: 596 656 555 ÚSTÍ N L - Dlouhá 15 (budova B krajského úřadu), 400 02, Ústí nad Labem Tel.: 411 135 200 PRAHA - Americká 22, 120 00, Praha 2 Tel.: 222 922 240, fax: 222 524 198 e-mail: [email protected], www.financnitisen.cz Člen Evropské asociace pro řešení spotřebitelských dluhů - ECDN

12

13

Příběhy lidí z jednotlivých krajů ČR Praha „Z ulice do bytu …“ Manželé Jana s Radkem se ocitli na ulici po ztrátě bydlení z důvodu dlouhodobého neplacení nájemného. Nejdříve přebývali u svých příbuzných a známých, ale po roce už skončili na ulici. Po pár týdnech přežívání pod mostem se potkali s terénními sociálními pracovníky Centra sociálních služeb Praha (CSSP), kteří jim doporučili noclehárnu na lodi Hermes, kterou provozuje tatáž organizace. Během pobytu na lodi Hermes si dali do pořádku své osobní doklady a oba si našli zaměstnání. Hned od počátku se jim na jejich výdělky ze zaměstnání vrhli exekutoři kvůli dluhu za nesplacené nájemné, pokutám za jízdy načerno v dopravních prostředcích apod. Své několikasettisícové dluhy po poradě v bezplatné právní poradně CSSP přiznávali a uznali a měli se k jejich splácení.

Za 2 měsíce ale paní Jana zjistila, že je těhotná. Rozhodli se, že si dítě nechají. O to více začali pracovat na řešení své situace a splácení dluhů. Těhotenství tedy paní Jana prožila mezi prací a lodí Hermes, ale za plné podpory svého manžela. Těsně před porodem pomohli sociální pracovníci zajistit paní Janě kvalitnější ubytování v krizovém pokoji 14

v azylovém domě. Jana se ale začala bát, že se o dítě nebude moci s manželem postarat, a zvažovala myšlenky dát dítě hned po porodu k adopci. Její postoj se změnil po porodu, ale stále zůstávaly v ní i v Radkovi skryté obavy z budoucnosti již celé jejich rodiny. Dcera Lenka se jim totiž narodila postižená dětskou obrnou. Před potřebu rychlého rozhodnutí kvůli prospěchu dítěte je postavili sociální pracovníci – Jana s Lenkou byla ubytována v azylovém domě a Radek za nimi mohl docházet na návštěvu. Jana se tedy musela rozhodnout, zda dá přednost péči o dítě, anebo volnějšímu životu pouze s Radkem. Rozhodli se, po poradě s psychology a lékaři, že chtějí žít dále společně jako rodina. V azylovém domě tedy v necelých 2 měsících života malé Lenky již bydleli všichni společně. Jana se pečlivě starala o malou dcerku a Radek poctivě docházel do zaměstnání, aby zajistil peníze na živobytí a na splátky dluhů. Jejich snaha byla obdivuhodná a za podpory sociálních pracovníků, psychologa, právníka a speciálního pedagoga dospěli k běžnému rodinnému životu. Aby si vyzkoušeli samostatný život v plné míře, byli zařazeni do programu sociálních bytů CSSP. V současné době již druhý měsíc bydlí v sociálním bytě CSSP na běžném pražském sídlišti a odborná pomoc je jim poskytována pouze minimálně. Jana se stará vzorně o malou Lenku, Radek má dvě zaměstnání a pečlivě hradí veškeré potřebné poplatky a splátky. Od počátku věří v lepší budoucnost a jdou si za ní. Centrum sociálních služeb Praha

Hořící pochodeň příběh pana Zdeňka “Moment, kdy se můj život přestal ubírat správným směrem, jsem si uvědomil ještě za minulého režimu. Tehdy jsem začal mít kvůli pracovní docházce potíže se zákonem a nakonec jsem skončil ve výkonu trestu. Po propuštění, to bylo ještě před rokem 1989, jsem začal pracovat v úpravně uhlí nedaleko Teplic, a protože tehdy u dolů nebyl problém získat byt, dostal jsem okamžitě podnikovou garsonku pár kilometrů od Mostu. Našel jsem si družku a společně jsme hospodařili. Práci na šachtě jsem po pár letech ukončil a byt mi zůstal. O budoucnosti jsem moc nepřemýšlel. Střechu nad hlavou jsme měli a vždycky jsme nějak vyžili. Kolem roku 2002 to začalo v našem společném životě skřípat, hlavně kvůli penězům. Ještě asi dva roky po rozchodu jsem se snažil byt udržet, ale po několika tahanicích s úřady jsem raději sedl do vlaku a odjel do Prahy. To byl rok 2004. Začal jsem žít na ulici. Spal jsem, kde se dalo. Netrvalo to dlouho a našel jsem si známé mezi lidmi na ulici. Když jsem zrovna neměl co do úst, nebylo co kouřit nebo jsem dostal chuť na “krabičák”, tak se se mnou podělili; bylo to na revanš, věděli, že až já budu mít, také se s nimi podělím. Scházeli jsme se často u metra na Dejvické. Odtud to bylo blízko do Divoké Šárky, kde se v lese dalo dobře přespat a policie nás tam nechávala na pokoji. Většinou jsem se ale po Praze pohyboval sám, ne že bych byl samotář, ale mám rád klid, a tak jsem si místo na přespání raději hledal sám. Když byly nějaké

peníze, tak jsem si občas dopřál luxusu a přespal v noclehárně na Armádě spásy. Když pak uhodily opravdu veliké mrazy a já byl zcela bez koruny, našel jsem jediné útočiště v denním centru NADĚJE v Bolzanově 5, kde nás nechali několik nocí v provizorních podmínkách přespat. Půjčili mi dokonce spací pytel, který mi nakonec věnovali. Tehdy jsem si poprvé uvědomil, že bez pomoci téhle organizace bych na ulici zcela jistě umrzl.

Zima byla dlouhá, krutá a už jsem se nemohl dočkat prvního jarního slunce, kdy zase budu moci spát jen tak pod širákem ve volné přírodě. Mým oblíbeným místem pro přespání byl od předešlého roku lesopark nedaleko sídliště Barrandov. Cítil jsem se tu docela bezpečně, až do okamžiku, který zásadním způsobem změnil na dlouhou dobu můj život," vypráví Zdeněk svůj příběh. “V noci na 27. května 2005 jsem si ustlal na obvyklém místě, a protože bylo poměrně teplo, v polootevřeném spacáku jsem usnul. K ránu, to už bylo světlo, jsem jen tak dospával, když jsem vzdáleně zaregistroval nějaké kroky. Pootevřel jsem oči a otočil jsem se za tím zvukem. Za mnou se mihla nějaká postava a když jsem zaostřil, viděl jsem v jejích rukou kanystr. Ten člověk na mě jedním prudkým pohybem chrstl směrem od nohou k hlavě obsah nádoby. Ucítil jsem, že mi po obličeli stéká benzin. Na chvíli mě to oslepilo, pak jsem ucítil, jak mi

nový proud chladné tekutiny polévá nohy a trup. To už jsem se téměř vyškrabal ze spacího pytle, vtom další chrstnutí na trup a hlavu a pak se vše kolem mě rozsvítilo a já hořel. Začal jsem mávat rukama a jediné, co mě v té chvíli napadlo, bylo, že si musím chránit hlavu a především oči. Šílená bolest mi otupovala smysly. Schoulil jsem se do klubka a chvíli se válel po zemi, ale všechno kolem mě hořelo, vedle mě do výšky plály zbytky spacího pytle. Rozběhl jsem se směrem ven z lesa, kde jsem tušil blízkost lidí, oslepený bolestí, plameny z hořícího trupu mi ožehávaly obličej, už jsem necítil benzín, ale štiplavý zápach seškvařené kůže. Nemohl jsem ani pořádně dýchat. Kolikrát jsem upadl a pokoušel se v trávě uhasit své hořící tělo, nevím, zbytky oblečení spolu s cáry kůže ze mě postupně odpadávaly. Už jsem ani nevnímal bolest, když jsem se konečně blížil k prvním domům sídliště. Nohy mi vypovídaly službu, vnímal jsem jen, že už nehořím, ale celé tělo jsem měl jakoby v jednom ohni," popisuje svůj hrůzný zážitek. “Jak jsem se dostal na policejní stanici, která je hned na kraji sídliště, to si vůbec nepamatuji. Otevřela mi žena v uniformě, pamatuji si jen její vyděšený výraz, její kolega okamžitě někam volal. Prosil jsem je, aby mi dali napít; chvíli se dohadovali, ale nakonec mi vodu nedali, prý nevědí, zda by mi tím ještě více neublížili. Za nějakou chvíli přijeli další příslušníci. Měli určitě více zkušeností s podobnými úrazy, uhasili moji příšernou žízeň a hned mě opatrně naložili do auta. Probudil jsem se až po několika dnech ve Vinohradské nemocnici na popáleninovém centru; prý jsem byl několik dní v umělém spánku. Cítil jsem se jak tělesně, tak

psychicky velice špatně. Proto mi udělalo velikou radost, když se na mě přišel podívat zaměstnanec NADĚJE od terénních pracovníků a přinesl mi boty. To byl první počin, jinak jsem neměl

vůbec nic. O mém úrazu se dočetli v novinách. Dlouho si se mnou vyprávěli a chovali se skvěle a psychicky mě moc podpořili. Když mě konečně měli propustit, velmi přívětivá sociální pracovnice nemocnice mi přinesla oblečení a hůl, protože se mi po operaci obtížně chodilo. Moje první cesta vedla na NADĚJI a hned ten samý den jsem byl ubytován v jejich azylovém domě na Žižkově. Teď již třetím rokem pracuji v občanském sdružení NADĚJE a stále vůči nim cítím jistou povinnost, když mi v nejhorších mých obdobích pomohli, a svou prací jim to chci vrátit. Musím se hodně snažit, zbývá mi ještě odpracovat dva roky, abych mohl dostat alespoň částečný invalidní důchod.” Podle vyprávění pana Zdeňka zapsal Milan Egem, vedoucí střediska Naděje

15

Příklad pomoci z Ústí nad Labem Příběh paní Lenky "Pomáhám v oblasti, ve které jsem se sama ocitla" Dobrovolnické centrum vyhledala paní Lenka v červnu 2009 a zajímala se o dobrovolnickou práci, protože se ocitla bez zaměstnání. Navedla ji sem její sociální pracovnice, která již měla na Dobrovolnické centrum kontakty. Jako dobrovolnice zde působila dva měsíce a vykonávala pomocné administrativní práce. Vzhledem k jejím schopnostem a výbornému pracovnímu nasazení jí paní ředitelka, Mgr. Lenka Černá, v srpnu 2009 nabídla hlavní pracovní poměr. Jak přesně probíhá přijetí dobrovolníka a co tato práce může vše přinést, nám sdělila paní Kokšalová, původně nezaměstnaná dobrovolnice, která se vypracovala k hlavnímu pracovnímu poměru v Dobrovolnickém centru a pomáhá nyní tam, kde i ona kdysi potřebovala podat pomocnou ruku. Dobrovolník je člověk, který je ze své dobré vůle schopen mít otevřené srdce a vnímat potřebnost druhých – buď proto, že jemu bylo pomoženo a chce to vrátit, nebo má štěstí na energii a svou otevřenost, kterou chce předat dál. Mgr. Lenka Černá, ředitelka Dobrovolnického centra

“Když jsem se ocitla bez zaměstnání, nasměrovala mě má sociální pracovnice do Dobrovolnického centra, abych zde odpracovala svých 20 hodin a neztratila tak sociální dávky. Přijala mne a dalších několik zájemců přímo paní ředitelka Černá a sepsaly 16

jsme spolu vstupní kartu se základními informacemi, které paní ředitelce sloužily k dalšímu užšímu výběru dobrovolníků. Poté jsem se spolu s dalšími 5 uchazeči dostavila na jakési výběrové řízení, kde nám bylo sděleno, že jsme byli vybráni pro dobrovolnickou činnost nezaměstnaných. Tím jsem získala práci v rozsahu 20 hodin měsíčně a udržela si sociální příspěvek. Měla jsem flexibilní pracovní dobu – docházela jsem vždy po předchozí domluvě s paní ředitelkou. Po dvouměsíčním působení jako administrativní pracovnice mi byl nabídnut hlavní pracovní poměr. Práce mě velmi bavila, vidíte zde výsledky vašeho snažení, s rozhodnutím jsem tedy neváhala a práci vzala. Nyní mám stálou osmihodinovou pracovní dobu. Působím hodně v terénu, starám se vlastně o vše, co se týká nezaměstnaných dobrovolníků. Od administrativy až po terénní sociální práce. Pomáhám tedy v oblasti, kde jsem sama potřebovala pomoci. Vzhledem k tomu, že se v těchto sférách dobře orientuji, paní ředitelka mi nechává poměrně velké pole působnosti i v organizaci dobrovolnických činností. Má práce je velmi různorodá – každý den je jiný a to je to, co se mi na tomto zaměstnání líbí. Když nezaměstnaný vyhledá naši pomoc, na předem domluvené schůzce s ním sepíšu evidenční kartu dobrovolníka, kde o něm získám základní informace a zároveň se dozvím i okruh, kde by chtěl pomáhat. Velmi zde dbáme na respektování individuálních schopností dobrovolníků – někdo je zkrátka šikovnější na práci se seniory, jiný raději pomáhá dětem. Pole působnosti si proto vybírají

dobrovolníci sami. Poté kontaktuji naše akreditované organizace a zjišťuji, kde by se mohl nezaměstnaný dobrovolník uplatnit. Pokud najdu vhodné místo, kontaktuji nezaměstnaného a jdeme spolu na předem sjednanou schůzku s vedením organizace. Tam se zpravidla domluví jeden zkušební den, při němž by měl dobrovolník ukázat své schopnosti, a zároveň se i s organizací a vedením poznat. Pokud vše dobře dopadne, sepíše se smlouva a dobrovolník tak získá místo. Tím však pro mě práce nekončí, dobrovolníka sleduji neustále. Každý měsíc jezdím za koordinátorem organizace,

vyptávám se na spokojenost jejich i dobrovolníka, případně řeším drobné změny v časových harmonogramech, atd. O dobrovolníka se starám, dokud naše služby využívá. V této práci jsem se takříkajíc našla – přijdu si skutečně potřebná, vidím výsledky své práce a to mě nejvíc těší. Bohužel mi na konci května končí smlouva a zatím nevím, zda-li se mi podaří obhájit její prodloužení," popisuje svou práci paní Lenka. Sdružení vytváří profesionální zázemí dobrovolníkům a propaguje dobrovolnictví jako přirozenou součást života. Vytváří podmínky pro setkávání a vzájemnou komunikaci dobrovolníků a lidí sociálně znevýhodněných - snaží se tyto dva světy spojit v oblastech kulturních, sociálních, zdravotních i vzdělávacích. ww.dcul.cz

římskokatolické farnosti v Toužimi. Nejprve jsme moc nevycházeli s rodinou prvních pracovníků Českého západu. Došlo i k hádce kvůli dětem, ale dostalo se nám podpory od ostatních pracovnic, nakonec se rodina odstěhovala. Pak jsem hlídala děti v družině, pracovala jsem jako terénní pracovnice v Českém západě. Pomohlo mi to uvědomit si, že můžeme být jiní, lepší a když se chce, všechno se dá změnit. Často o nás slýcháme: „Jo, ty cigáni z Dobrý Vody,“ a už je to pozitivní a ne negativní. Jaké to tu bylo před příchodem Českého západu? Byla tu nuda. Jedinou starostí byla rodina, nic jiného. Měly jsme touhu udělat pískoviště, ale nedokopaly

Karlovy Vary ČESKÝ ZÁPAD Cílem Českého západu je vytvářet podmínky pro zkvalitnění života obyvatel Dobré Vody a okolí na Toužimsku a Tepelsku skrze zásadní změnu v nich samých, v komunitě jako celku a v pohledu majoritní společnosti. Český západ se snaží o podporu samotných členů komunity takovým způsobem, aby dokázali své osobní i společné problémy řešit vlastními silami a postupně uměli brát své životy do vlastních rukou. Činnost Českého západu dnes už nemá jen čistě lokální význam, ale zvyšuje se také jeho význam celospolečenský. Sdružení je často uváděno jako příklad dobré praxe v práci s romskou menšinou a podílí se i na vytváření metodiky řešení problematiky romských lokalit v ČR. Práce Českého západu byla 1. prosince 2009 oceněna cenou Gypsy Spirit.

Příběh z Karlovarského kraje Kláře Berkyové je 30 let, narodila se v Bezděkově a od svých 13 let žije v Dobré Vodě. Je sedm let vdaná, má 4 děti - 2 chlapce a 2 dívky. “Příchod Českého západu vnímám jako obrovskou změnu. První byli Trapisti, kteří nabídli

Klientka Českého západu

mému manželovi práci. Když začal fungovat Český západ, dostal stálou práci na klášteře a já jsem začala pracovat jako kuchařka na

jsme se k tomu. Po příchodu Českého západu jsem si udělala řidičák, abych mohla jezdit do Toužimi, byla jsem první, kdo si ho tu udělal. Asi to bylo motivací i pro další, protože pak si dělaly řidičák i další ženy. Teď už jsou ostatní motivovaní, aby si to tu udržovali, řekla bych tak tři čtvrtiny obyvatel. Ta zbývající čtvrtina má pořád přístup „to je zbytečný udržovat“, ale snažím se tak i vychovávat děti, umím je okřiknout, když chodí přes trávu a pak sleduju, jak se ty děti okřikují navzájem. I jim už na tom záleží víc. Teď už i děti chodí do školky, před Českým západem nás vůbec nenapadlo, že by měly chodit do školky. Příští rok už tam bude chodit 7 dětí. Já sama mám jen základní vzdělání a potom jsem si udělala

rekvalifikaci na kuchařské práce a pracuji na další rekvalifikaci na sociální pracovnici. Chtěla jsem jít na učiliště na obor kuchař-číšník, ale otěhotněla jsem, takže jsem nemohla. Ve volném čase se věnuji hlavně tanci. Vedu tady taneční kroužek, kde tančíme romské tance, latinu, hip-hop. Teď už si jen přeji donutit své děti vyučit se," vypráví Klára.

ARMÁDA SPÁSY Karlovy Vary, účinná pomoc bezdomovcům Armáda spásy Karlovy Vary nabízí lidem pomoc při řešení obtížné životní situace, lidem bez domova a podporu při cestě k zařazení se do normální společnosti. Pomáhají bezdomovcům v jejich vlastním prostředí, přinášejí jim informace, nabízejí jim služby centra, dávají jim informační letáky. Zároveň spolupracují s městskou policií, monitorují situaci a pohyby skupin bezdomovců. Posláním Nízkoprahového denního centra Armády spásy je první kontakt s muži

a ženami bez přístřeší umožňující základní možnost poskytnutí jednoduché stravy, hygieny, výměny oděvů a sociálního poradenství vedoucí k zahájení řešení jejich životní situace. Posláním Noclehárny je snižování zdravotních a sociálních rizik u mužů bez přístřeší, snaha zastavit jejich sociální vyloučení a poskytnout jim jednorázové přespání, stravu, základní hygienu a sociální poradenství včetně odkazování do 17

návazné péče jiných poskytovatelů. Posláním Azylového domu je snižování zdravotních a sociálních rizik mužů bez přístřeší, poskytovat jim na přechodnou dobu ubytování, stravu, sociální poradenství, podporovat je v obnovení nebo rozvíjení sociálních a pracovních dovedností a podle jejich možností jim pomáhat v návratu do života ve společnosti.

DŮM NA PŮL CESTY Dům na půl cesty v Karlových Varech ve Staré Roli poskytuje sociální služby mladým lidem bez rodinného zázemí na cestě k samostatnému životu. Cílovou skupinou jsou lidé ve věku 18 – 26 let v nepříznivé

sociální situaci, kteří po dosažení zletilosti opouštějí dětské domovy, výchovné ústavy, pěstounské rodiny či se vrací z výkonu trestu odnětí svobody, a další osoby bez dlouhodobě bezpečného rodinného zázemí. Zdejší sociální pracovníci se věnují také problémům s dluhy. Zadluženost je dnes větším problémem, než se může zdát. Lidé se dostávají k dluhům často omylem, vlastní neznalostí nebo neinformovaností. Počet zadlužených stoupá, jako příklad můžeme uvést protější Dům pro matky s dětmi v tísni: v roce 2005 zde žilo 17 klientek, z toho dvě zadlužené, několik dalších mělo problémy s hospodařením; v roce 2009 zde bylo 9 matek (jen do 31. 3. 2009), z čehož bylo 6 zadlužených.

V Domě na půli cesty pracují v současné době čtyři sociální pracovnice a v Domově pro matky s dětmi v tísni pracují dvě sociální pracovnice a dvě pracovnice v sociálních službách. Dům na půl cesty spadá pod Farní charitu Karlovy Vary a funguje od roku 2001, od roku 2007 je registrovanou sociální službou. Zdrojem financování jsou dotace z individuálního projektu Karlovarského kraje z evropských sociálních fondů. V době reportáže v azylovém domě bylo ubytováno 7 klientů, se dvěma z nich se aktuálně řeší dluhy a u dalších dvou je v řízení stanovení výživného.

Občanské sdružení Naděje

Příklady pomoci z Plzeňského kraje Sdružení Romů a národnostních menšin Plzeňského kraje Chudoba, nízká vzdělanost a sociální dezintegrace jsou příčinou zvětšující se propasti mezi romským obyvatelstvem a společností. Sdružení Romů a národnostních menšin Plzeňského kraje se rozhodlo odpovědět na tyto problémy a své sociální služby poskytuje Romům již od roku 2004. Vznik sdružení byl podmíněn doporučením zástupců Plzeňského kraje i města Plzně, ale samotné sdružení je založeno a vedeno Romy, což

18

zároveň zvyšuje důvěru klientů. Sdružení poskytuje sociální služby, pořádá volnočasové a vzdělávací aktivity a kulturní akce. Jeho činnost je spolufinancována ze zdrojů Evropského sociálního fondu a z rozpočtu České republiky.

Příběh slečny Moniky Příkladem pomoci je příběh 27-leté slečny Moniky, která vyrůstala v sociálně vyloučené romské komunitě. Dosáhla základního vzdělání a následně si našla druha, budoucího otce jejich dvou dětí. Slečna Monika bohužel ztratila zaměstnání a v důsledku toho i byt, protože se svým přítelem, který v té době již delší dobu hledal práci, nebyli schopní platit nájem. Protože rodina neměla kde bydlet, bylo na děti soudem vydáno předběžné opatření a byly rodině odebrány a umístěny do ústavní výchovy do doby, než bude mít jejich

Sdružení své klientce pomohlo zaslat žádost o byt, který následně dostala a v současnosti ho zařizuje vhodným vybavením. Slečna Monika nyní chodí pravidelně do práce a byl jí zajištěn i kontakt s dětmi. Celá pomoc se odehrála během května a června v roce 2010. Po navrácení klientů do běžného života se stává, že se někdy vrátí pro radu do Sdružení, ale obecně už vědí, že je třeba dodržovat vypsané lhůty nebo si případně sjednat splátkové kalendáře. Jsou více uvědomělí, jsou již schopní řešit dílčí problémy sami.

matka práci a byt. Paní Monika tedy začala hledat pomoc u Sdružení Romů, které jí ihned zajistilo ubytování a zprostředkovalo jí kontakt se soudem a sociální pracovnicí na plzeňském magistrátu. Sdružení ověřilo pravdivost údajů od klientky a Monice byla udělena sociální pracovnice, která se jí věnovala a průběžně s ní pracovala. Klientce byl domluven pracovní pohovor v plzeňské prodejně potravin, který dopadl úspěšně. Při pracovním pohovoru nebyl nikdo ze sdružení přítomen. Slečna Monika přišla druhý den na zkoušku a po oboustranné spokojenosti mohla nastoupit do zaměstnání jako prodavačka.

Naděje je organizace poskytující služby lidem v nouzi podle křesťanských principů. Plzeňská pobočka byla založena v roce 1998 a od té doby zde úspěšně rozvíjí svoje aktivity, financované z rozpočtu města Plzně, státního rozpočtu a dotací Evropské unie. Sdružení poskytuje sociálně aktivizační služby i ubytování pro rodiny s dětmi, dále provozuje azylový dům pro ženy a nízkoprahové zařízení pro děti a mládež. Zadlužení je palčivým problémem současnosti. Jak nám potvrdila vedoucí plzeňské pobočky sdružení Naděje, Tereza Holzmanová, klienty přicházející do střediska trápí především velké zadlužení, se kterým si již nevědí rady a které dochází často tak daleko, že kvůli exekuci přijdou i o střechu nad hlavou.

Příběh paní Pavly V rodině, kde vyrůstala, nevládlo příliš harmonické prostředí. Její otec byl alkoholik a tak se klientka brzy osamostatnila, vyučila se dámskou krejčovou a ve svých dvaceti letech se vdala a se svým manželem vychovala dvě děti. Ve 40 letech se však paní Pavla nechala rozvést a vdala

Klienti občanského sdružení Naděje

se za svého druhého manžela. Kvůli novému manželství se jí však rozpadla rodina. Nový manžel jí donutil prodat byt, peníze z prodeje jí vzal a nechal jí dluh na finančním úřadě za převod bytu. Její děti to paní Pavle zazlívaly a přerušily s ní kontakt. Tak se paní Pavla nepřízní osudu ocitla v azylovém domě pro ženy provozovaném občanským sdružením Naděje. V tomto zařízení pracují s klientkami specialisté, kteří pomáhají ženám bez domova vyřídit si sociální dávky, najít ubytování a navrátit se do běžného života. Paní Pavla se psychicky zhroutila,

Klientka Naděje Plzeň

ale s pomocí sdružení se podařilo zjistit všechny dluhy, které měla, a přesvědčit ji, aby je začala splácet. Podařilo se také znovu navázat kontakt se synem a vnučkou, což bylo jistě pro paní Pavlu velkou úlevou. Klientka si našla zaměstnání jako dělnice v pásové výrobě, ale nadále ji stresovala otázka bydlení, protože stále bydlela v azylovém domě. S pomocí sdružení tedy zažádala o byt a za dva a půl roku se mohla stěhovat

do nového bytu. Podle sdružení Naděje se nepovede vždy, aby se klient navrátil do životního standardu, na který byl zvyklý, ale v tomto případě se tento úkol povedl. Nyní je paní Pavla spokojená a její kontakt se sdružením Naděje je sporadický, ale přátelský. SPOLEČNOST TADY A TEĎ Obecně prospěšná společnost TADY A TEĎ působí v Plzni již od roku 2004 a jejím hlavním cílem je zvyšovat úroveň vzdělanosti sociálně znevýhodněných dětí, lépe je připravit na trh práce a zmírňovat sociální propad mezi nimi a většinovou společností. V průběhu let se portfolio služeb rozšířilo i na finanční a sociální poradenství a další práci s rodinami ze sociálně vyloučeného prostředí. Organizace podporuje vzdělávání praktickou cestou, vysílá do rodin dobrovolníky, kteří pravidelně pracují s dítětem a probírají s ním látku vyučovanou ve škole. S rodiči pak pracují sociální pracovníci, kteří je podporují v řešení problémů souvisejících se vzdělávání dětí, bydlením, zadlužením atd. O službu je velký zájem, ale dobrovolníků bohužel stále není tolik, aby byla poptávka uspokojena. 19

ochranné výchovy, popřípadě pro osoby z jiných zařízení pro péči o děti a mládež, a pro osoby, které jsou propuštěny z výkonu trestu odnětí svobody nebo ochranné léčby. Nízkoprahová zařízení pro děti a mládež poskytují ambulantní, popřípa-

Příklady pomoci z Jihočeského kraje CENTRUM SOCIÁLNÍCH SLUŽEB DŮM SVATÉHO PAVLA Od roku 1991 existuje v Českých Budějovicích Městská charita, která poskytuje různé sociální služby a pomáhá lidem se zdravotními či sociálními handicapy, seniorům a nemocným lidem. V roce 1996 vznikl Azylový dům pro muže, který se během let transfromoval na Centrum sociálních služeb Dům sv. Pavla. Je určen pro muže od 18 let, kteří jsou bez domova a bez práce. Těm nabízí pomoc s bydlením a podporu při jejich opětovném zapojení se do běžného života. Kromě azylového domu poskytuje Centrum také nízkoprahové denní centrum a noclehárnu. Centrum je určeno ženám i mužům bez přístřeší, nabízí jim možnost vysprchování se, získání čistého oblečení, uvaření jídla, využití internetu, prodej časopisu Nový prostor. Noclehárna slouží pouze pro muže a dává jim možnost přespání v čistém a vytopeném prostředí. Centrum úzce spolupracuje s Úřadem práce v Českých Budějovicích, také s některými občanskými poradnami, pracovními agenturami, prostřednictvím nichž získává nabídky práce pro uživatele.

Příběh O tom, jak se žije člověku bez domova, jsme hovořili s jedním z uživatelů Centra sociálních služeb Domu svatého Pavla, s panem Michalem Pavlíčkem (42let). „Jsem vyučený instalatér. Vždy jsem pracoval ve svém oboru, chvíli jsem byl soukromníkem, pak jsem se nechal zaměstnat u jedné velké českobudějovické společnosti, ale vzhledem 20

ke krizi jsem v roce 2009 přišel o práci. Do Domu jsem přišel v září, novou práci jsem v tu dobu nesehnal, hledám ji doteď. Rodina mě nemohla podpořit, manželku ani děti nemám, a tak jsem skončil na ulici, nemohl jsem si dál udržet byt. Pak jsem vyhledal pomoc v Domě svatého Pavla. Jsem evidovaný na Úřadu práce, práci si hledám, chtěl bych pracovat, ale zatím se mi nedaří nic stálého najít,“ říká Michal Pavlíček. „Jsem strašně vděčný, že taková organizace existuje. Nevím, kde bych teď bez nich byl. Nejspíš na ulici... Bez nich bych neměl žádnou šanci vrátit se do normálního života,“ shrnuje pan Michal.

Pan Michal z Domu Sv. Pavla

JIHOČESKÁ SOCIÁLNÍ POMOC Jihočeská sociální pomoc o.p.s. spolupracuje s českobudějovickým Úřadem práce, zaměstnává lidi, kteří jsou dlouhodobě evidováni na úřadu práce a nemohou najít své uplatnění. Prací si vydělají sice jen o něco málo víc než je minimální mzda, ale získají praxi v oboru – to jim potom může usnadnit další pokusy o zapojení se do pracovního procesu. Kromě toho se zde také vaří pro lidi např. v sociální tísni, pro seniory, atd. Ceny za obědy se snaží udržet na co nejnižší částce, aby sem mohli zajít právě ti, kteří nemají

mnoho finančních prostředků n a své živobytí. Ačkoliv by paní Stierandová se svým synem, který má 4.stupeň postižení, sama mnohdy potřebovala pomoci, je nesmírně silná!

Paní Stierandová

Poskytuje synovi tu nejlepší péči a zároveň pracuje pro organizaci Jihočeská sociální pomoc o.p.s. „První půlrok, kdy jsem začínala pracovat v této společnosti, jsem si raději vůbec nevyplácela mzdu, protože na to nebyly prostě peníze, dělala jsem to jako takovou dobrovolnou činnost. Toto období se nám naštěstí podařilo překlenout.“ Největší krizi organizace pomohlo překlenout i město, které poskytlo dva dary ve výši 40 tisíc a poté 30 tisíc korun českých.

DIECÉZNÍ CHARITA ČESKÉ BUDĚJOVICE „Život se neměří na dny, ale na skutky...“ Nezisková organizace Diecézní charita České Budějovice je významným nestátním poskytovatelem sociálnězdravotních služeb v Jihočeském kraji. Je zřízena katolickou církví a jejím posláním je pomoc lidem v nouzi bez ohledu na jejich příslušnost k rase, národnosti či náboženství. Azylové domy poskytují pobytové služby na přechodnou dobu lidem v nepříznivé sociální situ-

dě terénní služby dětem ve věku od 6 do 26 let ohroženým společensky nežádoucími jevy. Svým klientům poskytuje Charita pomoc v podobě poradny, intervenčních a dobrovolnických center, a samozřejmě realizuje též terénní programy.

Mgr. Michaela Čermáková, ředitelka DCh ČB

aci spojené se ztrátou bydlení, ať už jde o matky s dětmi v tísni, případně těhotné ženy ale i další občany ve složité životní situaci. Krátkodobou službu nabízí noclehárny. Nízkoprahová denní centra poskytují ambulantní, popřípadě terénní služby lidem bez přístřeší během dne. Pomohou při hygieně, poskytnou stravu atp. Domy na půl cesty poskytují pobytové služby zpravidla lidem do 26 let věku, kteří po dosažení zletilosti opouštějí školská zařízení pro výkon ústavní nebo Ilustrační foto

Příklady pomoci z Vysočiny IMPULS TŘEBÍČ Vzdělávací a rekvalifikační středisko Impuls Třebíč pomáhá zvyšovat zaměstnanost a pomáhá lidem při vstupu do procesu celoživotního vzdělávání. Vzniklo jako náhrada za zaniklou pobočku Pedagogického centra Jihlava. Impuls Třebíč pořádal například kurzy Nová šance pro nezaměstnané se základním nebo nedokončeným základním vzděláním, První příležitost pro dlouhodobě nezaměstnané do 25 let nebo Nový start pro starší 25 let.

Příběh V letech 2006 až 2008 pořádal Impuls rekvalifikační kurz pro osoby se zdravotním postižením s názvem Mluvme spolu, pracujme

spolu. Účastníci se v šestiměsíčním kurzu mohli rekvalifikovat v různých oborech: administrativní pracovník, osobní asistent nebo florista. „Když jsme nabírali účastníky, zazvonil v mé kanceláři telefon a na druhém konci ženský hlas,“ vypráví Karel Ošmera z Impulsu. Žena se zeptala, zda se může zastavit, a nezvykle rychle zavěsila. Ve dvě hodiny do kanceláře vešla usměvavá čtyřicátnice. „Mám zájem se vašeho projektu zúčastnit. Je to ohromná myšlenka, že s námi postiženými chce také někdo zkusit něco udělat, a ne nás jen přehlížet,“ ocenila projekt Zdeňka Palátová. Po chvíli rozhovoru se Karel zeptal, jaké je vlastně její postižení: „Víte, já jsem hluchá, a jen odezírám.“ Zdeňka je vysokoškolačka, jedna z prvních úspěšných podnikate-

lek v Třebíči. Její osobní i pracovní život narušila nehoda. Stačila jedna zatáčka a autohavárie ji připravila o jeden z nejdůležitějších lidských smyslů, o sluch.

Karel Ošmera, Impuls

„Náš projekt v ní zmobilizoval všechny již ztracené síly i nápady,“ popisuje Ošmera. Zdeňka se zapojila do tvorby projektu, jehož výsledkem bylo vytvoření chráněné dílny pro obdobně postižené spoluobčany. Občanské sdružení, které založila, nese název Vrátka. 21

OBČANSKÁ PORADNA

Vedoucí poradny a poradce Ivana Chudárková a poradce Mgr. Martina Dvořáková

Občanská poradna v Novém Městě na Moravě funguje od roku 2001 a spadá pod Sdružení Nové Město na Moravě, které zaštiťuje také nízkoprahové zařízení pro děti a mládež, sociální službu rodinám s dítětem s postižením nebo osobní asistenci. Poradna se zabývá oblastmi pracovního práva, důchodového a nemocenského pojištění, mezilidskými vztahy a dalším bezplatným poradenstvím.

enta finanční tíseň doléhala o to více. Po vysvětlení své situace se s městem, jakožto majitelem bytu, domluvil na splátkovém kalendáři. Nakonec se mu podařilo i sehnat práci a vrátit se do starých kolejí. Je jedním z mála pozitivních případů.

POMOC V NEZAMĚSTNANOSTI RESTART Středisko Restart nabízí účastníkům v rekvalifikačních kurzech možnost naučit se řemeslům truhlářských, zahradnických, malířských prací či oboru údržbáře bytových domů. Nejnovější projekt ve spolupráci s Úřadem práce se jmenuje Řemeslo jako šance. Další podrobnosti o práci s nezaměstnanými přiblížil Jan Tkadleček, sociální pracovník Restartu.

Příběh s dobrým koncem Jeden z klientů splácel dva dluhy, žil sám v městském bytě. Jeho příjmem byl částečný invalidní důchod. Přišel o zaměstnání a dostal se do evidence Úřadu práce. Přestože měl velkou snahu pracovat, zaměstnání se mu sehnat nedařilo, také z důvodu zdravotního postižení. Nebyl schopen půjčky splatit a neměl peníze na nájem a hrozilo mu i vystěhování. Jeho účet byl exekučně zablokovaný, ztratil přístup i k důchodu, který mu na účet chodil. V důsledku toho mu začaly vznikat i dluhy za elektřinu, telefon. První krok, který k jeho pomoci Občanská poradna podnikla, bylo kontaktování České správy sociálního zabezpečení, aby byl klientovi důchod posílán složenkou. Po vysvětlení situace byli vstřícní přistoupit na zkrácení obvyklé lhůty až do tří měsíců. Celá situace se navíc odehrávala v předvánoční době, tudíž na kli22

Jan Tkadleček

Kdo jsou účastníci kurzů Restartu? Do loňského roku jsme byli zaměřeni na mládež do šestadvaceti let, často dlouhodobě nezaměstnané, u většiny byla ještě další komplikace jako problematické rodinné zázemí, kriminální nebo drogová minulost. V současnosti se záběr rozšířil i na dospělé, nejvíce se tu potkávají lidé do třiceti a pak nad padesát let. Jaké kurzy organizujete a jak probíhají? Kurzy řemesel u nás probíhají už osm let. Truhlář se osvědčil, uplatnitelnost je dobrá, malíř je z hlediska uplatnitelnosti závislý na sezónních pracích. Vcelku novinkou je obor zahradník. U těch máme ideu, že by se absolventi kurzu mohli v budoucnu

uplatnit u zakázek u soukromých osob jako živnostníci a starat se o údržbu zahrad u domů. Kapacita kurzu je šest až osm lidí na jednoho lektora, takže se jim může věnovat individuálně, případně zvolnit, když některý účastník nestíhá. Kurzy jsou pětiměsíční, výuka bývá denní a jejím hlavním cílem je zaučení v oboru s velkým důrazem na praktickou stránku. Pavel začal experimentovat s drogami a pro kázeňské prohřešky ho vyhodili z učiliště. Doma dostal podmínku: „Buď se vrátíš do školy, najdeš si práci, anebo půjdeš!“ Hrozilo, že skončí na ulici. Zpátky do školy se nechtěl vrátit za žádnou cenu, připadal si moc starý na to, aby se začlenil mezi mladší kolektiv. V té době moc pracovních nabídek nebylo, a bez vzdělání neměl šanci práci získat. Dozvěděl se o kurzu pořádaném tenkrát střediskem Malá řemesla, kde by se učil jen řemeslo, ne matematiku, češtinu nebo tělocvik. Nebyla to klasická škola, a tak se do kurzu přihlásil. Práce se dřevem a truhlařina ho začaly bavit. Kurz dokončil a dostal chuť se svou situací něco udělat. Podporovala ho jeho dívka a také jeho mistr. Ve firmě, kde byl na praxi, dostal nabídku nastoupit na zkoušku na měsíc. Měl štěstí na šéfa, který objevil jeho cit pro řemeslo a měl i tendenci dovychovat ho.

Příklady z Pardubického kraje SOPRE CR o. p. s. Nezisková organizace SOPRE CR obecně prospěšná společnost byla založena v únoru roku 2007. Klade si za cíl doplnit síť služeb sociální prevence v Chrudimi. Posláním zařízení je podpora při stabilizaci situace občanů, kteří se ocitli v důsledku tíživých sociálních a životních podmínek bez domova nebo možnosti jiného ubytování. Noclehárna provozovaná SOPRE CR slouží pro všechny muže i ženy, kteří se dostali do tíživé životní situace a nemají kde přespat. Je jim nabídnuto dočasné zázemí, teplo, klid a bezpečí spolu s vytvořením prostoru pro případnou širší krizovou intervenci. Podle svého vlastního uvážení a rozhodnutí mohou učinit další kroky pro získání třeba zdánlivě ztracených, ale pro život potřebných jistot.

Příběh

ubytovat, ale sebraly jí veškerý její příjem. Tak se ocitla v noclehárně SOPRE, kde ji naučili pravidelně užívat léky, které měla předepsané, a po měsíci se ji podařilo umístit v chráněném bydlení, kde je v úzkém vztahu se sociální pracovnicí a její život už se nezdá tak beznadějný.

RYTMUS o. p. s. Organizace Rytmus se zaměřuje na lidi v produktivním věku se zdravotním postižením nebo sociálním znevýhodněním, kteří potřebují dlouhodobou podporu při rozvoji dovedností směřujících k získání a udržení zaměstnání. Spolupracuje s rodinnými příslušníky nebo lidmi z nejbližšího okolí uživatelů. Oslovuje zaměstnavatele, kteří zaměstnávají nebo mají zájem zaměstnat uživatele jejích služeb. Poskytuje služby sociální rehabilitace: podporované zaměstnávání (pro uživatele v produktivním věku) a tranzitní program (pro mladé lidi se znevýhodněním, kteří končí školní docházku). Zajišťuje pracovní rehabilitaci, vzdělávací aktivity a poradenskou činnost.

Příběh Slečna Irena žije přes týden v Domově sociálních služeb ve Slatiňanech a na víkendy jezdí za svou rodinou. Ráda tančí, zpívá, nadšeně vystupuje na besídkách. Ráda poznává nové lidi. V DSS Irena pomáhá s vařením a úklidem domu, kde bydlí. Z důvodu zdravotního postižení (mentální retardace) pobírá Irena plný invalidní důchod. Irena si přála najít placenou práci a oslovila za pomoci rodičů a DSS o.p.s. Rytmus. Nejdříve pracovala Irena přímo v Rytmu, jednalo se o úklid kanceláří. Po osmi měsících skončil pracovní poměr na dobu určitou a Irena začala s pracovní konzultantkou hledat novou práci. Přála si najít práci, kterou se zvládne naučit a kde bude potkávat hodně lidí. S pracovní konzultantkou se učila, co znamená pracovat, kde práci hledat, jak napsat životopis, jak jednat se zaměstnavatelem. Od května 2007 pracuje Irena 2 hodiny denně ve firmě, kde uklízí kanceláře. Práci se učila s pracovní konzultantkou, která s ní první měsíc denně chodila do práce. Nejprve se naučila cestu ze zastávky do firmy, zároveň se postupně

Po výkonu trestu hledal pan Pavel uplatnění ve stavební profesi. Stále se mu to nedařilo, měl velice nepravidelné příjmy, a tak skončil v noclehárně. Po třech týdnech mu lidé ze SOPRE pomohli najít zaměstnání v ubytovně Foxconn. Pavel tam patří mezi nejlepší pracovníky. Je ubytován na podnikové ubytovně a začíná nový život. Šťastný konec měl i příběh paní Věry. Invalidní důchodkyně Věra přebývala u rodin, které ji byly ochotny 23

osamostatňovala i při samotném úklidu a seznamovala se se zaměstnanci firmy. Nyní je Irena v práci zcela samostatná a je moc šťastná, že se jí podařilo najít uplatnění.

patří pardubická Charita k významným organizacím působícím v rámci Diecézní charity Hradec Králové ve východních Čechách. Organizace Charity Česká republika patří k největším poskytovatelům sociálních zdravotních služeb v ČR.

OBLASTNÍ CHARITA PARDUBICE

Příběh

Oblastní charita Pardubice byla zřízena arcibiskupem Karlem Otčenáškem v květnu 1992. Patří k mezinárodní rodině organizací Caritas. Katolická církev zřizuje její střediska téměř všude, kde působí. Poslání Charity je obsaženo v jejím názvu. Slovo „caritas“ vyjadřuje lásku, která se projevuje službou člověka člověku, především tomu, který trpí. Dnes

S panem H. se rozvedla žena a vyhodila ho z bytu, ocitl se tak bez peněz a bez střechy nad hlavou na ulici a zvrat v jeho životě nastal ve chvíli, kdy ho našli na pardubickém nádraží. Měl omrzliny po celém těle, pracovníci Charity ho ubytovali ve svém zařízení, poskytli mu ošetření a potřebnou péči. Pravidelně se nyní podílí na úklidu a pomáhá organizaci v plnění jejího poslání.

Sociální pracovníci na pana H. stále dohlížejí, pomáhají mu například naučit se hospodařit s vydělanými penězi. Další, komu Charita v Pardubicích pomohla najít pro život potřebný zdroj peněz a zázemí, je paní Klára. Matka čtyř dětí se ocitla dlouhodobě bez zaměstnání a požádala o pomoc či radu místní Charitu. Ta jí poskytla možnost dělat vedoucí jednoho ze středisek, a Klára tak měla šanci dokázat, že je velice pracovitá a schopná.

Zařízení poskytuje krátkodobé ubytování mužům starším 18 let, státní příslušnosti ČR, kteří se ocitli v těžce řešitelné sociální situaci a nemohou bydlet ve svém dřívějším bydlišti či v jiném ubytovacím zařízení. Ve výjimečných případech lze ubytovat i osoby, které tyto podmínky nesplňují, avšak jen na dobu nezbytně nutnou. Součástí slu-

24

žeb je v rámci krizové intervence poskytnutí krátkodobé pomoci týraným či zneužívaným ženám (případně s dětmi) a ubytování v samostatném pokoji. Pracovníci azylového domu pomáhají klientům řešit jejich obtížné situace, včetně hledání zaměstnání nebo stálého ubytování.

Příběh Klient přišel do azylového domu SPERAMUS z Krajské nemocnice Liberec, kde byl hospitalizován na základě opakovaných epileptických záchvatů, po prodělané hospitalizaci v Kosmonosech. I když nesplňoval vstupní kritéria, byla mu rozhodnutím ředitele udělena výjimka. V době přijetí do zařízení již z rodinného prostředí neměl nikoho. Klient byl dlouhá léta opakovaně trestně stíhán a odsouzen, dlouhodobě nezaměstnán. Jeho jediným

Člověk v tísni působí v Liberci od roku 2002. Jeho pracovníky najdete také v kontaktních centrech v Chrastavě a v Mimoni,

Občanské sdružení Foreigners Posláním poradny je pomoc osobám, které získaly v ČR azyl, cizincům s legalizovaným pobytem na území ČR a pomoc osobám, které jsou nebo mohou být v nepříznivé sociální situaci při své integraci do naší společnosti. Dále pomoc osobám potřebujícím specializované nebo sociální služby při orientaci v novém prostředí a v maximálně možném začlenění do společnosti. Kon-

Eva Kočárková, ředitelka oblastní pobočky

Příklady pomoci z Libereckého kraje Azylový dům SPERAMUS společnosti Návrat, o.p.s.

Člověk v tísni

zdrojem obživy byl dlouhá léta částečný invalidní důchod, který mu byl přiznán na základě diagnostikované epilepsie. Do azylového domu přišel již po prodělané mrtvičce, která měla za následek zhoršené vnímání a komunikační schopnosti, na začátku pobytu se jevil jako velice problémový. K tomu vyvstávala otázka, kam bude uživatel směřovat po vypršení 3měsíčního pobytu. Bylo osloveno několik příspěvkových i neziskových organizací, více méně neúspěšně. Hlavním problémem byly finance a hraniční duševní, zdravotní stav i problematická minulost klienta. Smlouva mu byla ještě několikrát prodloužena. V jednání byly dávky hmotné nouze, příspěvek na péči, přezkoumání zdravotního stavu. Nakonec se klienta podařilo umístit do chráněného bydlení s chráněnou dílnou.

odkud dojíždějí do okolních obcí. Věnují se terénní sociální práci a doučování dětí ze sociálně slabých rodin. Nejčastějším problémem lidí, kteří hledají pomoc u pracovníků liberecké pobočky, je zadluženost domácností. Lidé se na terénní sociální pracovníky obracejí i v případech, kdy jim hrozí vystěhování nebo už mají exekuci na vyklizení bytu. Další službou liberecké pobočky je od roku 2007 doučování dětí ze sociálně slabých rodin. Služba je založená na spolupráci s dobrovolníky, kteří jednou týdně docházejí přímo do rodiny dítěte. Pomoc potřebují především malí školáci, kteří se učí číst, psát a počítat.

Příběh Paní Bílá a její rodina spolupracují s Člověkem v tísni již několik let. Největším úspěchem je pravděpodobně přestěhování z nevyhovujících bytových prostor do nové bytové výstavby v ulici Krejčího. „Potřebovala jsem sehnat nový byt. Přišla k nám domů terénní pracovnice, která mi poradila, kam musím zajít se žádostí. Když jsme měli jít byt vybrat a nevěděli jsme, kde to je, tak ona tam na nás čekala. Pak mi pomohla s vyřízením, oni jako sociální pracovníci mají na úřadech větší respekt,“ pochvaluje si pomoc paní Bílá.

Ing. Ruzanna Grigoryan, jednatelka Foreigners

krétní cíle poradenství uživatelům jsou zejména: působení na zlepšování úrovně sociálních služeb v jednotlivých případech i v rámci celého systému a zvyšování práv-

ního vědomí, samostatnosti, vědomostí a dovedností uživatelů sociálních služeb potřebných pro řešení jejich vlastní situace.

Příběh Klientka pochází z Moldávie. Do ČR přijela na pracovní vízum. V roce 2008 měla autonehodu a přišla o nohu. Během pobytu v nemocnici jí naše organizace ve spolupráci s MVČR pomohla požádat o humanitární azyl. Po šesti měsících bylo žádosti vyhověno. S pomocí naší organizace došlo k vyřizování dokladů (např.: VZP, ZTP atd.), ubytování a práce v chráněných dílnách, zároveň jsme klientku přihlásili na kurzy českého jazyka. Ve spolupráci s organizací Easy handycap help, která poskytuje sociální služby zdravotně znevýhodněným občanům, jsme pomohli obstarat vozík, napsali jsme žádost o invalidní důchod, o příspěvek na péči a další nezbytné věci. Klientka získala příspěvek na 2. stupeň tělesného postižení a na vozík pro postižené.

Příklady z Královéhradeckého kraje Občanské poradenské středisko o.p.s. Občanské poradenské středisko v současnosti realizuje čtyři programy – dobrovolnickou informační kancelář, komunitní plánování sociálních služeb, centrum pro neziskové organizace, občanskou poradnu a v poslední době také program vzdělávání zaměřující se na akreditované vzdělávání pomáhajících profesí. Podporují aktivní přístup klienta – podávají mu informace, rady, různé alternativy řešení, pomáhají v orientaci v dané problematice. Samotné řešení však již záleží jen na klientovi samém.

Příběh Do poradny jednou přišel manželský pár. Měli čtyři děti, žena byla na mateřské dovolené, muž měl měsíčně splácet čtyřicet tisíc. Celkový dluh činil 1,89 milionu. Klient měl slušné příjmy, zhruba sedmnáct tisíc čistého, a proto se s manželkou rozhodli pro propočet pro institut oddlužení. Nevyšlo to. Následně se objevila možnost, že by mu manželka přispívala určitou částku z peněžité pomoci v mateřství, která chyběla k dosažení hranice 30 % uhrazených závazků. Pro klienty bylo velmi těžké dát dohromady potřebný dokument. Pracovníci občanské poradny jim pomohli dokument sestavit a provázeli je celým procesem insolvenčního řízení.

a cizincům, humanitární pomoc v zahraničí, odborné poradenství, adopci na dálku a mnoho dalších projektů a pomoc těm, kteří se ocitli v těžké životní situaci.

Příběh Jednoho muže, který využíval služeb azylového domu, oslovil pracovník DCH HK s nabídkou zaměstnání po dobu trvání projektu. Protože velmi dobře komunikoval, spolupracoval a o práci projevoval zájem při minulých brigádách, bylo hlavní myšlenkou a smyslem celého projektu osamostatnit se a stát se nezávislým na jednotlivých sociálních dávkách poskytovaných státem dlouhodobě pro tuto skupinu lidí. V rámci projektu Aktivní přístup byl zaměstnán jako skladník a údržbář po celou dobu projektu (1,5 roku) a následně ještě půl roku poté. Za tuto dobu získal dotyčný znovu pracovní návyky a začal si také více věřit. Díky tomu si po skončení projektu z vlastní iniciativy našel práci u technických služeb, kde je zaměstnán dodnes. Poté také odešel z azylového domu na ubytovnu. Je velmi důležité, že nerezignoval, přestože měl záznam v trestním rejstříku a uvalenou exekuci, kvůli které mu strhávali část platu. Sebral všechny síly a snaží se uhradit dluhy a řešit své prohřešky a je tak na velmi dobré cestě k lepšímu životu.

Diecézní katolická charita Hradec Králové Charita nabízí pomoc lidem bez domova, lidem s handicapem, pečovatelskou a zdravotnickou službu pro seniory a nemocné, pomoc maminkám s dětmi, pomoc uprchlíkům 26

Ilustrační foto

Oblastní charita Hradec Králové Cílem je pomáhat lidem v hmotné, sociální, duševní a duchovní nouzi. Lidem, kteří se ocitli v krizové nebo dlouhodobě nepříznivé životní situaci. V současné době poskytuje služby v těchto střediscích: Charitní pečovatelská služba, Charitní

Příklady pomoci z Olomouckého kraje SPOLU Olomouc – Podporované zaměstnávání Nejen zdraví lidé mají problém sehnat práci, mnohem těžší je to pro zdravotně znevýhodněné spoluobčany. Občanské sdružení SPOLU Olomouc se těmto lidem snaží ulehčit cestu k nalezení zaměstnání, neméně pak k návratu do společenského života.

Jednání v Oblastní charitě

ošetřovatelská služba, Dům Matky Terezy - středisko sociálních služeb pro lidi bez domova, Domov pro matky s dětmi, Poradna pro lidi v tísni, Středisko rané péče Sluníčko, Intervenční centrum pro osoby ohrožené domácím násilím.

Příběh Na jednoho pána upozornila OCH HK televize, která točila na nádraží. Zavolali tedy OCH HK, pracovníci přijeli a zjistili, že muž měl svrab a štěnice. Po zaléčení na infekční klinice se ocitl v péči OCH HK. Lidé z charity s ním začali pracovat a on se časem zlepšil natolik, že hlídal po celý měsíc výstavu fotografií – každý den provázel návštěvníky. Tento pán však zažíval alkoholické periody, vyrazil ven a dva tři týdny se neukázal a pak se vrátil jako troska. Tehdy si pracovníci charity kladli otázku, zda to má vůbec cenu. Ale nakonec právě tento příběh byl pro ně příkladem, že má cenu zkoušet to znovu a znovu. Muž teď žije sám, má pronajatý byt, měl i přítelkyni a žije poklidným životem.

Ilustrační foto - SPOLU Olomouc

V roce 2001 zahájila svoji činnost také Agentura podporovaného zaměstnávání, která nabízí službu Sociální rehabilitace metodou podporovaného zaměstnávání. Služba je určena lidem se zdravotním postižením z olomouckého regionu, kteří potřebují podporu při řešení své nepříznivé sociální situace. Cílem programu je posílit schopnosti a dovednosti těchto osob, aby mohly využívat běžné společenské zdroje, uplatnit se na otevřeném trhu práce a žít v přirozeném prostředí.

Příběh paní Hanky Paní Hanka, dospělá žena s plegií horní končetiny a epilepsií, přišla do Agentury podporovaného zaměstnávání zhruba před rokem. V té době měla jasnou představu o svém budoucím zaměstnání. Ráda uklízela, a tak si tím chtěla přivydělat. Pracovníci agentury neváhali kontaktovat velkou olomouckou firmu, u které získali podporu ze strany vedení.

Paní Hanka podepsala pracovní smlouvu a ihned začala s prací. Odváděla ji dobře, avšak některé pracovní úkony nemohla kvůli zdravotní postižení vykonávat. Mohla uklízet jen kanceláře a nikoliv technické vybavení firmy. To se nelíbilo jejím kolegyním, které jí sobecky vyčítaly, že to musí dělat za ni. Když se o tom dozvěděli pracovníci agentury, kontaktovali zaměstnavatele, s kterým se předtím domlouvali na práci. Pokusil se spor urovnat a promluvil si s ostatními spolupracovnicemi. Bohužel situace se zanedlouho opakovala a paní Hanka po třech měsících zaměstnání opustila. Byla zklamaná z minulé zkušenosti a neměla moc chutí zkoušet to někde znovu.

SPES – dluhové poradenství Občanské sdružení SPES poskytuje poradenské služby lidem v obtížné majetkové situaci, do které se dostali v důsledku svého předlužení. Jeho cílem je poskytovat odborné rady, jak takovou situaci vyřešit vlastními silami a v mezích zákona. Nabízené služby vycházejí ze dvou hlavních pilířů. Prvním programem je poradenství pro předlužené domácnosti, které se ocitly ve svízelné situaci, již je potřeba řešit. Druhým pilířem činnosti je navyšování finanční gramotnosti u různých cílových skupin. V neposlední řadě pořádá SPES semináře v poslanecké sněmovně určené odborné veřejnosti. Jiné workshopy jsou naopak otevřeny široké veřejnosti.

Dobrá rada nad zlato

Paní Hanka

Hlavní náplní schůzek se sociálním pracovníkem byla nová motivace do pracovního procesu. Do půl roku dostala kontakt na firmu, kde hledali pomocného dělníka na třídění oblečení. Agentura oslovila firmu a paní Hanka zde začala pracovat. Firma měla předchozí zkušenost se zaměstnáváním lidí s postižením a po krátké zkušební době byla paní Hanka přijata do pracovního poměru. Kolektiv ji přijal kladně a dosud probíhá vše v naprostém pořádku.

Manželé Dvořákovi zrovna procházeli rozvodovým řízením, což nejsou nikdy lehké chvíle. Navíc byli zároveň připravováni na insolvenční řízení. Vzhledem ke společnému majetku a společným půjčkám bylo zapotřebí situaci nějak vyřešit. Paní Dvořáková zůstala sama se třemi dětmi a budoucnost neviděla kvůli velkým dluhům moc růžově. Obrátila se na poradnu SPES, kde ji vyslechli a doporučili nutná opatření. Byl vypracován plán splátek, avšak v důsledku chyby věřitelů nakonec k vymáhání částek vůbec nedošlo. Paní Dvořáková zůstala bez dluhů a nyní už je poučena o zodpovědném zadlužení. 27

Sdružení pěstounských rodin Olomouc o.p.s. – Dům na půli cesty Dobromilice V dnešní době žije v dětských domovech, diagnostických a kojeneckých ústavech odhadem přes 23 tisíc dětí a mladých lidí. Po dosažení plnoletosti musí

Dům na půli cesty - kuchyně

však zařízení opustit a postarat se o sebe samy. Vzhledem k tomu, že tito lidé byli až

dosud závislí na péči jiných a nevědí, jak nový život začít, je jim potřeba pomoci. A právě zde se nachází pole působnosti pro domy na půli cesty. Jedním z nich je i Dům na půli cesty v Dobromilicích na Prostějovsku.

Příklad dobrého konce Kamarádi Honza a Mirek se dostali do Dobromilic hned po odchodu z dětského domova. Společně s dalšími klienty byla zahájena intervence, přičemž její součástí mohla být i prevence kriminality při právě probíhajícím projektu. To však všichni odmítli. Vzhledem k opakujícím se problémům s chováním zakrátko odešli a pracovníci Sdružení s nimi ztratili kontakt. Po nějaké době pan Bureš náhodně potkal Honzu. Ten mu sdělil, že si našel

práci, a že to mohlo dobře dopadnout už dřív, kdyby dbali rad a pomoci Sdružení. Nyní si již něčím prošel a poznal, co je v životě důležité. Ke štěstí mu chyběl jen vlastní byt, který měli s Mirkem vyhlídnutý. Jenže neměli dostatek peněz na složení zálohy. Pan Bureš jim zbývající částku půjčil, dá se říci na dobré slovo. Mohlo to dopadnout jakkoli, avšak po dvou týdnech Honza s Mirkem všechny peníze vrátili. V zařízeném bytě bydlí dodnes se svými přítelkyněmi.

Příklady pomoci z Ostravska Armáda spásy Cílem Armády spásy v ČR je fyzická, sociální, morální a duchovní podpora lidí všech věkových kategorií, a to na křesťanských principech. Cílovou skupinou Armády spásy jsou všichni ti, kteří se ocitli v obtížné životní situaci, ale také ti, kteří hledají jakoukoliv duchovní pomoc či oporu. Klienty jsou především osoby, které se ocitly z různých důvodů bez domova (maminky

Děti v zahradě - Armáda spásy

s dětmi, osamělí muži a ženy), ale také osoby ohrožené sociálním vyloučením (senioři, maminky s dětmi na mateřské dovolené), 28

děti a mládež ve vyloučených lokalitách. Armáda spásy provo-

Klientka Armády spásy

zuje sociální zařízení a komunitní centra, ve kterých poskytuje více než 50 sociálních služeb. Každý den poskytuje své služby více než tisíci znevýhodněným osobám. Pan Jan patřil z počátku mezi nejlepší klienty Armády spásy v Ostravě. Byl to středoškolák, který si dovedl najít práci. Začal pracovat v jedné restauraci jako číšník, později dostal důvěru a stal se z něho vrchní. Asi po půl roce se jeho chování začalo měnit. Občas přišel opilý, občas někomu

vynadal, začal být agresivní. Později dokonce zcizil tržbu a zaměstnavatel jej propustil. Byl vyřazen z práce za hrubé porušení kázně, i z evidence úřadu práce, musel opustit ubytovnu a přespával na noclehárně, kde si mohl alespoň odpracovat nocleh a stravu. Delší dobu si stěžoval na bolesti hlavy a velice podivně se choval, byl agresivní k spolubydlícím, ale i k zaměstnancům. Pracovníci Armády spásy to ovšem přičítali alkoholu a jednali podle obvyklého řádu – to znamená po porušení řádu následovalo krátkodobé vyloučení z pobytu. Snášel to překvapivě bez protestu.

Ilustrační foto - Armáda spásy

Jednoho dne ráno začal ztrácet vědomí. Odvezli jej do nemocnice. Večer se Armáda spásy dozvěděla, že byl ihned převezen do Fakultní nemocnice v Ostravě a tam se podrobil vážné operaci. Za dva dny se za ním pracovníci Armády vypravili. Byl v těžkém stavu, mnoho nekomunikoval. Ošetřující lékař sdělil, že se jedná o zhoubný nádor, který pronikl mozkem, s neradostnou prognózou – asi půl roku života. Janův stav se postupně horšil, byl mu vyčleněn zvláštní pokoj. Mile potěšil jeden další klient. Jednalo se o dlouhodobého alkoholika, který se nabídl, že s ním bude na pokoji a bude o něj pečovat. Po dlouhém váhání s tím pracovníci souhlasili a bylo to úžasné. Když byl Jan již na konci své životní cesty, měl problém s udržením základních životních funkcí a jeho spolubydlící o něj až dojemně pečoval. Když se Jan dostával do trvalého bezvědomí, odvezli ho do nemocnice, kde za dva dny, ve věku 34 let, zemřel. Jeho opatrovník odešel a asi po měsíci se vrátil k alkoholu a ke starému způsobu života. A zůstala jen pokorná otázka nad tím, jak si myslíme, že všemu rozumíme a vše dovedeme řešit. Tedy nejen otázka, ale svým způsobem i výčitka. Jak je jednoduché zastrčit do škatulky člověka, který se chová jinak, možná podezřele.

Vzájemné soužití Občanské sdružení Vzájemné soužití je registrovaná apolitická, nevládní nezisková organizace, která působí v Ostravě od záplav v roce 1997. Snaží se vytvářet přátelské platformy mezi romskou a neromskou komunitou. Metodou komunitní práce se pokouší zlepšit sociální a životní podmínky chudých a potřebných rodin. Činnost sdružení se soustřeďuje na oblast humanitární, vzdělávací, lidská práva, poskytování sociálního a právního pora-

denství, problematiku bydlení, zaměstnanosti, řešení konfliktů a vyjednávání.

Pracovníci poradny Vzájemné soužití

Panu E. K. je 74 let a stará se o družku, která je ještě o několik let starší. Oba se stali obětí tzv. „novodobé lichvy“. „Stalo se to přímo u nás v domácnosti. Navštívil nás agent telefonní společnosti a nabídl nám telefony za korunu. Zřejmě si nás vytipoval. Má družka neumí číst ani psát, já jen s obtížemi, takže jsme museli důvěřovat tomu, co řekl a obě smlouvy vypsat na mě. Až po podpisu se ukázalo, že nás nedostatečně informoval a zavázal nás na 2 roky placení paušálu. Jakmile jsem to pochopil, vyhodil jsem ho i s telefony z domu. Ale tím to, bohužel, neskončilo. Pán si totiž smlouvu ponechal a zaregistroval. Vlastně jen mimochodem jsem se o tom zmínil paní Renatě ze Vzájemného soužití, která mi chodí pomáhat s družkou. Věc překontrolovala a zjistila, že smlouvy, přesto, že jsem si neodebral přístroje, vešly v platnost. O dva měsíce později mi už u oné společnosti nabíhaly nedoplatky. Vše naštěstí dobře dopadlo, protože paní Renata včas zareagovala a zažádala o zrušení smluv, což je do jisté lhůty od podpisu možné. Měl jsem stejně povinnost zaplatit vysokou tarifní částku, kterou mi započítali, než mi smlouvy zrušili. Paní Renata ale oznámila nekalé praktiky podomního prodeje Policii a peníze se mi po čtvrtroce nakonec vrátily. Od té doby se raději chodím se složitými záležitostmi radit. V poradně Vzájemného soužití pro nás v tomto směru dělají neskutečně důležitou práci", vypráví pan E.K.

Nová Šance Projekt s názvem Nová Šance se sídlem v Koblově je ojedinělým sdružením zaměřeným na pomoc mužům po výkonu trestu. Klientem Nové Šance je i několikanásobně souzený Jiří K. „Poprvé jsem tady byl tak před deseti lety. Byl jsem tady asi čtrnáct dní a pak jsem měl malér, tak jsem byl vyhozen. Nějakou dobu na to jsem zase seděl, už ani nevím, jak dlouho. Já jsem byl ve vězení mnohokrát. Vrátil jsem se sem proto, že jsem chodil pravidelně na Charitu Hlučín, a pan vedoucí si tam tehdy všiml, v jakém jsem stavu. Bylo to v zimě a já byl bezdomovec. Měl jsem spoustu omrzlin a dodnes mám následky, zřejmě mi amputují i další prst. Z nemocnice mě pak dovezli přímo sem a to mě zachránilo. Rodinu sice mám, ale nejsem s nimi. Matka je už hodně stará a leží v ústavu. Akorát bratr mě tu jednou navštívil, ale nejsme v bližším kontaktu. Jednou jsem se nechal zapsat na protialkoholní léčení, ale to jen proto, abych měl kde bydlet. Jinak nemám, kam bych šel. Máme tu povinné služby, povinné motlitby, ale to je správné, že se zachovává disciplína. To je potřeba. A než jsem sem přišel, nevěřil jsem, ale teď už věřím, takže ani ty motlitby mi nevadí.

Jiří K. s Petrem Novákem, ředitelem Nové šance

Chtěl bych tady zůstat, když byli tak hodní a přijali mě i přes má provinění. Nikde bych se neuživil, protože už jsem starý a mám příliš podlomené zdraví. Tak tady pomáhám a doufám, že si mě tu nechají. Vždyť tady mám vše, co potřebuju,“ říká o „své“ Nové šanci Jiří. 29

Příklady pomoci ze Zlínska Dluhové poradenství Samaritán, Charita sv. Anežky, Otrokovice Posláním služby Dluhové poradenství Samaritán je poskytnout pomoc a podporu lidem v tíživé sociální situaci způsobené dluhovým zatížením. Součástí pomoci a podpory je spolupráce při řešení dluhového zatížení uživatele orientace v pohledávkách od věřitelů, zprostředkování kontaktu s věřiteli, stabilizace sociální situace uživatele a nasměrování k jeho oddlužení a zodpovědnému hospodaření. „Pomohli jsme například matce dvou dětí, přičemž jedno z nich bylo vážně nemocné, která ručila svému příteli za půjčku a on zároveň ručil jí. Dohromady tyto půjčky činily přes dvě stě tisíc korun. Její přítel se však zdráhal splácet, tím pádem leželo jejich splacení na ní, jinak by jí exekutorský úřad zabavil majetek. Nakonec se podařilo domluvit splátkový kalendář tak, aby byla schopná zabezpečit i své děti. Tato žena poctivě splácí, i když musí zároveň živit dvě děti,“ vzpomíná na úspěšnou pomoc Tomáš Bernatík, vedoucí Azylového domu Samaritán v Otrokovicích.

Tomáš Bernatík

Azylový dům pro muže Kroměříž Azylový dům pro muže poskytuje svým klientům celkem tři služby. Jsou jimi noclehárna, služba azylového domu a Nízkopra30

hové denní centrum ADAM. Cílem AD je pomoci mužům, kteří se ocitli v nepříznivé sociální situaci, v návratu do běžného života. Rozhovor s Martinem Seidlem, klientem Azylového domu pro muže

Martin Seidl

Jak jste se dostal do situace, že jste musel vyhledat služby Azylového domu pro muže? V jednom okamžiku jsem ztratil práci, rozešel se s přítelkyní a ocitl se na ulici. Měsíc jsem přespával na lavičce v parku ve Zlíně, až jsem si řekl, že už to tak dále nejde, a vydal jsem se přihlásit na Úřad práce. Protože jsem v občance měl napsaný okres Kroměříž, tak mě ze Zlína poslali se zaevidovat sem. Na místním Úřadu práce jsem úřednici vysvětlil svoji situaci, ta mě uklidnila a začala se mnou sepisovat veškeré formality a dala mi adresu na místní azylový dům. V azylovém domě mě přijali, trochu jsem se tam dal „dohromady“, a protože jsem již ve Zlíně pracoval jako popelář, zkusil jsem se o toto zaměstnání, které mě moc baví, ucházet i v Kroměříži. Asi po týdnu se mi ozvali, že jim zrovna někdo onemocněl a že by mě přijali na zkoušku. Protože jsem pak skoro půl roku pracoval bez smlouvy, museli nakonec zakročit pracovníci azylového domu a já jsem dostal smlouvu. Díky tomu jsem si mohl zažádat o startovací byt. V tuto chvíli už mám ale vyhlédnutý vlastní pronájem,

u něhož bude možnost odkoupení. Během jednoho až dvou měsíců bych se měl stěhovat a být úplně nezávislý. Rád bych touto cestou poděkoval Azylovému domu pro muže, který mi hodně pomohl.

AKROPOLIS Uherské Hradiště Rodinné centrum Akropolis bylo založeno v roce 2007 a jeho cílem je poskytovat rodičům s malými dětmi a lidem pečujícím o osobu blízkou možnost využití volného času včetně dalšího prezenčního i distančního vzdělávání. Zmírňovat tak jejich společenskou izolaci a umožnit lepší pozici na trhu práce. Paní Jitka Frýbortová je jedním z klientů rodinného centra Akropolis, kteří se vypracovali přes dobrovolnickou práci v centru až na pozici zaměstnance.„V době, kdy jsem byla na mateřské dovolené, mi o Akropolisu pověděla kamarádka. Dozvěděla jsem se, že se zde pořádají kurzy angličtiny v dopoledních hodinách a zároveň je zde možnost hlídání dětí. Což byla ideální kombinace, a proto jsem kurz začala navštěvovat. Poté mě oslovila paní Mega, jestli bych nechtěla spolupracovat na dobrovolnické pozici. Mezitím rodinné centrum získalo finanční prostředky pro vytvoření nového pracovního místa a já zde mohu pracovat jako nutriční poradkyně,“ vypráví Jitka.

Paní Mgr. Dagmar Mega, vedoucí rodinného centra Akropolis

Příklady z Brna AGAPO, o.s. Posláním občanského sdružení AGAPO (www.agapo.cz), sídlícího v Brně na ulici Cejl 68, je pomáhat lidem se zdravotním nebo sociálním znevýhodněním, kteří při hledání a udržení práce potřebují individuální, intenzivní podporu. Sdružení vzniklo v roce 2004 a poskytuje službu sociální rehabilitace v programu podporované zaměstnávání, tranzitním programu a ostatních složkách sociální rehabilitace, dále organizuje motivačně vzdělávací kurzy – job kluby. Všechny služby jsou poskytovány bezplatně.

Sociální pracovnice z občanského sdružení Agapo

Příběh Služby občanského sdružení AGAPO využíval dva roky pan Jaroslav. Dvaačtyřicetiletý muž, který se vyučil instalatérem a dvaadvacet let pracoval v brněnských vodárnách. „Práce se mi líbila, i když byla dost náročná, pracoval jsem deset dvanáct hodin denně i o sobotách, jenže pak jsem začal mít problémy s nadřízeným, kterému se nelíbilo, že jako diabetik chodím často k lékaři, takže jsem odsud před dvěma a půl lety odešel,“ líčí počátky své nezaměstnanosti muž z Brna. Pan Jaroslav tedy zašel na úřad práce a tam si udělal rekvalifikační kurz práce na počítači. „Kurz skončil v únoru a v srpnu jsem pak začal pracovat v Královopolské. Jenže po šesti týdnech přišla krize, takže ti, co

byli ve zkušební lhůtě, což jsem byl i já, byli propuštěni. A od té doby nemůžu žádnou práci najít,“ popisuje muž, který si také ještě stačil udělat rekvalifikační kurz na práci s vysokozdvižným vozíkem a rovněž vyhledal pomoc sdružení AGAPO. „Poradili mi, jak poslat životopis a mohl jsem zde docházet na počítač. Nyní už zde nejsem registrovaný, protože už jsem zde byl dva roky, ale i tak, když přijdu, tak mi pracovníci pomohou,“ říká pan Jaroslav. Ten poctivě každý den rozesílá své životopisy do nerůznějších firem. „Počítač mi shánění zaměstnání velmi ulehčuje. Takhle během dopoledne obešlu třeba i dvacet firem, ale kdybych měl chodit pěšky, tak stihnu jen dvě, tři. Někdy se mi firmy ozvou, že nyní nemají místo, ale že si mě zařadí do databáze. Některé firmy mají o nás, lidi s průkazkou OZZ tedy o osoby zdravotně znevýhodněné, zájem, protože na nás dostanou nějaké příspěvky, jenže i tak je to problematické, protože na jedno volné místo je deset, patnáct i více uchazečů,“ zmiňuje těžkosti při hledání práce muž, který by nejraději pracoval jako skladník.

Diecézní charita Brno Pomáhat těm nejpotřebnějším. Takové je poslání Diecézní charity Brno (www.dchbrno.charita.cz), která tak svou pomocnou ruku nabízí seniorům, nevyléčitelně nemocným, lidem bez domova, matkám v tísni, lidem se zdravotním postižením, cizincům a příslušníkům menšin. Poskytuje také humanitární pomoc, charitní poradenství, ošetřovatelskou službu a prevenci rizikového chování. Charita má kromě Brna pobočky ještě v Blansku, Břeclavi,

Hodoníně, Jihlavě, Rajhradě, Tišnově, Třebíči, Znojmě a Žďáru nad Sázavou. V Brně lidem bez domova Diecézní charita pomáhá ve dvou zařízeních - v nízkoprahovém denním centru pro lidi bez domova, které sídlí na ulici Bratislavská 58. Centrum zajišťuje základní servis denních potřeb člověka, jako je poskytnutí jednoduché stravy, osobní hygieny, čistého ošacení, odpočinku a přečtení denního tisku. Dále nabízí svým uživatelům odborné sociální poradenství. Nebo v azylovém domu pro muže, který je umístěn v Brně Maloměřicích na ulici Karlova 59.

Jeden z klientů Diecézní charity v Brně - bezdomovec pan Jindřich

Hnutí humanitární pomoci Občanské sdružení Hnutí humanitární pomoci, www.hhp.cz, vzniklo v Blansku před dvaceti lety a jeho posláním je, aby každý, i mentálně handicapovaný člověk, měl právo být aktivním členem společnosti. Tedy aby i lidé, kteří díky svému postižení dosáhli jen nízkého vzdělání, se učili novým věcem a zlepšovali se

Vlaďka Kratochvílová, ředitelka HHP

31

Vlaďka je jednou z těch, kterým HHP pomohlo najít práci.

v nich. V současné době Hnutí provozuje dvě zařízení poskytující sociální služby – denní stacionář Domov Olga, který sídlí v Blansku na ulici L. Janáčka 2184/15, a chráněné bydlení Centrum Velan, jež je umístěné v blanenské městské části na Klepačově. Služby jsou poskytovány mentálně postiženým lidem nad osmnáct let, horní věková hranice určena není.

IQ Roma servis Občanské sdružení IQ Roma servis (www.iqrs.cz), které vzniklo v Brně v roce 1997, poskytuje bezplatné sociálně právní poradenství a vzdělávací a volnočasové služby osobám ohroženým sociálním vyloučením, především romského původu. Sdružení má hlavní sídlo v Brně na Cejlu 49, další poradna je na ulici Hybešova 41. Kromě Brna má sdružení pobočku také v Břeclavi a terénní pracovníci působí i v Bučovicích, Ivanovicích na Hané, Mikulově, Vyškově, Tišnově, Zastávce u Brna a Blansku. Sociální pracovníci zájemcům, kteří musí být starší patnácti let, pomáhají v těchto tématech: bydlení, zaměstnanost, diskriminace, zadluženost, rodina, vzdělávání a volný čas.

Helena Lorencová

32

Čtvrtým rokem pracuje ve sdružení IQ Roma servis Helena Lorencová, která klientům nejčastěji pomáhá při hledání práce a problémech se zadlužeností. Podle ní, i v důsledku ekonomické krize, přichází v poslední době do poradny kvůli svým dluhům velmi mnoho lidí. „Velká část z nich pak přijde až po takzvané té hodině dvanácté, tedy až v době, kdy jim do domu došel exekutor,“ uvádí Lorencová.

Občanské sdružení Ženy50 V padesáti život nekončí… Takový podtitul má na svých internetových stránkách, www.zeny50.cz, občanské sdružení Ženy50. Sdružení sídlí v Brně, na ulici Anenská 10, ve čtvrtém patře a působí zejména v těchto oblastech - ochrana před sociálním vyloučením, pomoc ženám v nezaměstnanosti a zlepšení počítačové gramotnosti.

Klientky organizace Ženy50

Jednou z těch, kterým sdružení Ženy50 přineslo mnoho dobrého, je paní Věra. Sympatická usměvavá žena také zjistila, jak je těžké si ve starším věku najít práci. „Před několika lety jsem sama odešla ze zaměstnání, které mě neobyčejně bavilo, a doslova jsem jím žila. Vše krásné ale skončilo s nástupem nové kolegyně. S některými lidmi se dá komunikovat opravdu jen těžko.

Nemohla jsem snášet její každodenní mobbing, a tak jsem raději odešla,“ vzpomíná paní Věra, která pak začala pracovat s manželem v jeho firmě. „Musela jsem se naučit spoustu grafických programů, abych mu mohla pomáhat v jeho práci. Za tuto zkušenost jsem byla vděčná, nicméně jako žena zvyklá být v neustálém kontaktu s lidmi jsem po několika letech cítila velkou potřebu komunikovat také s někým jiným než se svým mužem. Rázné rozhodnutí najít si jinou práci mě zavedlo na úřad

Projekty Evropského roku 2010 Předluženost

Bezdomovectví

Prevence předlužení Asociace občanských poraden

Zvítězit může každý Sananim

Dluhy – snadno tam, těžko zpátky Sdružení pro probaci a mediaci v justici

Odlepit se ze dna pomůže vám sedma Městská část Praha 7

Rozvoj ekonomické gramotnosti, prevence proti zadluženosti Petr Otáhal s.r.o.

Podpora přiměřeného bydlení sociálně ohrožených skupin a řešení bezdomovectví Most k naději o.s.

Problematika předlužení EAPN ČR Chudoba, týká se nás všech Oblastní charita Hradec Králové práce. Jenže jako žena ve věku 50+ jsem měla malou šanci najít si jakoukoliv práci. A to nebyl jen můj osobní pocit, stejná slova jsem pravidelně slyšela od své referentky. Rozhodla jsem se tedy absolvovat rekvalifikační školení, abych si mohla zvýšit kvalifikaci. A dobře jsem udělala. Ne však proto, že by mi rekvalifikační kurz něco dal, ale seznámila jsem se na něm s předsedkyní občanského sdružení Ženy50. Její záměr pomáhat ženám v našem věku mě nadchl. Po absolvování kurzu jsem měla možnost se ve sdružení zaměstnat a ani na chvíli jsem neváhala. Vyřešila jsem si tím své dva velké problémy. Našla jsem práci a znovu byla mezi lidmi. A navíc mám z práce velmi dobrý pocit. Mám možnost pomáhat svým vrstevnicím při řešení podobných problémů, kterými jsem sama prošla, mohu předávat své znalosti v oblasti výpočetní techniky a mám radost z toho, že jsem potřebná. Své nynější zaměstnání nevnímám jako práci, ale jako poslání,“ uzavírá paní Věra.

Bez střechy, ale mezi lidmi Statutární město České Budějovice

Aktivni pomoc Vzdělání Zvyšování funkční gramotnosti ohrožených osob Romodrom

Seznámení s projevy chudoby Centrum sociálních služeb Brno Pro sociální integraci na Šluknovsku Kostka Krásná Lípa

Nezaměstnanost Vítej! Dobrovolnické centrum Ústí nad Labem

Vzdělání odborníků k podpoře aktivizace veřejné správy Finanční gramotnost

Sólo rodiče a práce Aperio Aktivní začleňování osob s duševní poruchou ESET Help

Vydalo Ministerstvo práce a sociálních věcí, výstava a typografie publikace Active Partners, s.r.o., fotografie Jan Přerovský, Jan Železný a jednotlivá občanská sdružení a organizace. © Ministerstvo práce a sociálních věcí 2010