TMAVOMODRÝ SVĚT 2. číslo listopad. Veronika Rybářová Pražské jaro optikou tranzice Adama Przeworského

2

2016 listopad

Veronika Rybářová Pražské jaro optikou tranzice Adama Przeworského David Hmíra Marxismus, marximus-leninismus . Idea versus praxe Zuzana Suranová Aplikace Teorie Lynn Karlové a Philippe Schmittera na sametovou revoluci Tomasz Martinek Konflikt o Těšínsko v letech 1918 až 1920 a jeho současná reflexe

Pozvánka na konferenci: Prokletá část - Marginalizované oblasti sociálních věd - Opava 2017

číslo

TMAVOMODRÝ SVĚT

Úvodník Milí čtenáři, milá čtenářko, uběhlo několik měsíců a Tmavomodrý svět je zpátky. Jsem velice rád, že se celé redakční radě a přispěvatelům podařilo úspěšně zkompletovat druhé vydání časopisu, které právě držíte ve svých rukou. Věřím, že se vám bude každý z článků v tomto čísle číst doslova jedním dechem.

Vydávání časopisu je financováno Slezskou univerzitou v Opavě v rámci projektu SGS/25/2016 Mapování vývoje a fenoménů areálu střední Evropy z historických, sociologických a politologických perspektiv a dalších oblastí sociálně vědního výzkumu.

Časopis začíná pozvolna žít vlastním životem a dostává se do širšího povědomí studentů a vysokoškolských pracovníků. Věřte, že úsilí, které pro to jednotliví redaktoři vynakládají je nemalé. Při tvorbě tohoto čísla se mi potvrdilo, že pokud se dá dohromady tým jedinců zapálených pro danou věc, pak nic není nemožné. Překážek se od doby stanovení data druhého vydání vyskytlo vskutku hodně. O to více jsem rád, že se nám je podařilo společně překonat. Tým Tmavomodrého světa se navíc stále rozšiřuje. Při pohledu na mladé lidi, pro něž není studium jen povinností, ale zároveň i zábavou, kterou dokáží následně využít pro psaní článků, či interní redakční práci musím konstatovat, že je mi velkou ctí být součástí tohoto týmu. Trochu jedinečné atmosféry, kterou v redakci společně zažíváme, vám doufám přinese také toto vydání. Možná vás inspiruje a vy se také rozhodnete vydat se na cestu, které začíná v levém horním rohu bílého papíru. Slunce v duši a úsměv na tváři vám přeje,

David Beinhauer

šéfredaktor

Ústav středoevropských studií

Obsah Pražské jaro optikou tranzice Adama Przeworského…………1 Bc. Veronika Rybářová

Marxismus, marxismus-leninismus. Idea versus praxe………12

David Hmíra

Aplikace teorie Lynn Karlové a Philippe Schmittera na sametovou revoluci……………………………………………..22 Bc. Zuzana Suranová

Konflikt o Těšínsko v letech 1918 až 1920 a jeho současná reflexe……………………………………………………………31 Bc. Tomasz Martinek

Tmavomodrý svět na předpokladu, že proces tranzice nemusí vyústit v  demokracii, zájem bádání většiny odborníků v  80. a 90. letech minulého století. V tomto ohledu nebylo v politologických kruzích Pražské jaro jakožto případ nepodařené tranzice, která nevyústila v  demokracii, z  hlediska tranzitologie prozatím dostatečně zkoumáno.

Pražské jaro optikou teorie tranzice Adama Przeworského

Pro studium Pražského jara z  hlediska tranzice se ukázal jako nejvhodnější teoretický koncept tranzice Adama Przeworského publikovaný v knize Democracy and the market: political and economic reforms in Eastern Europe and Latin America. Tento americký politolog polského původu se ve své již zmíněné knize zabývá procesem přechodu k  demokracii, přičemž proces tranzice dělí na dvě fáze, a to liberalizaci a demokratizaci. Przeworského teoretický koncept tranzice je zaměřen především na interakci mezi občanskou společností a skupinou liberalizátorů pocházející ze strany režimu. Przeworski je pro studium Pražského jara z  hlediska tranzice přínosný právě z  toho hlediska, že se jako jeden z mála autorů ve své práci detailně zabývá procesem liberalizace, která je příznačná pro samotné období Pražského jara. Tento fakt potvrzují i Vladimíra Dvořáková a Jiří Kunc v knize O přechodech k  demokracii, podle které si Przeworského model zaslouží větší pozornost právě díky komplexnímu přístupu ke studiu liberalizace. (Dvořáková a Kunc 1994: 86) Primárním cílem tohoto článku je zjistit, jak teoretický koncept tranzice Adama Przeworského naplňuje průběh Pražského jara, případně jaké aspekty za neúspěchem právě probíhajících politickospolečenských změn směřujících ke změně dosavadního režimu.

Bc. Veronika Rybářová Pražské jaro je v  naší historii známo jako období vyústění krize společensko-politického systému v  Československu. Společnost byla dlouhodobě nespokojena se špatnými hospodářskými a kulturně-politickými poměry. Občanské společnosti se v  tomto ohledu především nezamlouvala cenzura, které podléhaly sdělovací prostředky, a která znemožňovala společnost objektivně informovat o aktuálním polickém dění. Cenzura byla stěžující okolností i pro umělce, jelikož byla omezována jejich tvůrčí svoboda. Dalším z  hlavních faktorů špatných kulturních poměrů byla i podřízenost veškerých společenských organizací a spolků Národní frontě. Režim Novotného ztratil své ,,despotické“ rysy, byla narušena jeho nehybnost, přičemž se slovenská veřejnost spojila do společné reprezentace v  čele s  Gustávem Husákem proti prezidentovi Antonínovi Novotnému (Měchýř 1993: 11). Novotný totiž ztratil důvěru Slováků díky asymetrickému státoprávnímu uspořádání. Na základě tzv. socialistické ústavy z  roku 1960 sice fungoval výkonný orgán slovenského národa Slovenská národní rada, ale její samostatná činnost byla omezena díky vedoucí úloze Komunistické strany Československa (dále jen KSČ) (Grónský 2007:41). Svou roli sehrála také tzv. generace mladých komunistů, která se právě v období Pražského jara dostala do pozice, kdy chtěla systém demokratizovat a zároveň chtěla naplno rozvinout a prosadit své mocenské ambice (Měchýř 1993: 11-12). I když je většina tranzitologických konceptů založena

1

Tmavomodrý svět nebo pro spojení s  reformátory z  občanské společnosti, a tím pádem pokračovat v  přechodu k  demokracii. V  případě úspěchu represí dochází k  zúžené diktatuře – NDIC (narrower dictatorship) a osud liberalizátorů zůstává v rukou vykonavatelů represí. V případě neúspěchu represí je výsledkem povstání, na které Przeworski pohlíží jako na nejhorší výsledek pro všechny zúčastněné. Pokud dojde ke spojení liberalizátorů s reformátory občanské společnosti, výsledkem je přechod (Przeworski 1991: 61). Przeworského liberalizační proces nejlépe vystihuje následující schéma.

1. Teorie tranzice První etapou tranzice je dle Przeworského liberalizace. Společným znakem všech diktatur je netolerance existence nezávislých organizací, jelikož režim tyto organizace inkorporuje nebo úplně potlačí.1 Ovšem jistou formu liberalizace signalizuje moment, kdy režim začne některou z  těchto autonomních organizací tolerovat. K  procesu liberalizace může dojít na základě dvou impulzů - impulzem směřujícím od sil stojících mimo režim (ze zdola) nebo impulzem ze strany režimu či jeho určitých částí (ze shora). V  případě, kdy dochází k  liberalizaci ze shora, je zamýšlena jako kontrolované otevření daného politického prostoru, přičemž cílem této změny je posílení pozice liberalizátorů2 nebo uvolnění sociálního pnutí ve společnosti. Z toho lze vyvodit, že na straně režimu dochází k  rozdělení elit na dvě skupiny, a to na liberalizátory a zastánce tvrdé linie (Przeworski 1991: 54-57).

‑

Przeworski uvažuje o situaci liberalizátorů ve chvíli, kdy se objeví možnost otevření režimu. Pokud se liberalizátoři rozhodnou zůstat ve své stávají pozici v  rámci mocenského bloku a nespojí se s občanskou společností, výsledkem je status quo, tedy diktatura – SDCI (status quo dictatorship). Mohou si ovšem také zvolit variantu omezeného otevření vztahu k  občanské společnosti. V  tomto případě musí liberalizátoři dále volit mezi dvěma variantami. Buďto občanská společnost bude ochotna tolerovat a vstoupit do některé nové organizace vytvořené režimem (např. Fronty národní jednoty) a neobjeví se žádné další autonomní organizace, výsledkem je rozšířená diktatura – BDCI (broadened dictatorship). V tomto případě je liberalizační strategie úspěšná. Na druhou stranu, pokud se občanská společnost organizuje v takové formě a rozsahu, které nejsou pro liberalizátory přijatelné, musí se liberalizátoři rozhodnout buďto pro její potlačení

Schéma: Zdroj: Autorka podle Przeworského (Przeworski 1991: 61-63)

Liberalizace je tedy výsledek interakce rozkolu uvnitř autoritativního režimu a autonomními organizacemi občanské společnosti. Liberalizátoři spatřují v  mobilizaci možnost vzniku aliance, která by posílila jejich postavení uvnitř mocenského bloku. Podobný efekt je znatelný i na straně občanské společnosti, která ve štěpení mocenské bloku spatřuje šanci pro vznik autonomních organizací (Przeworski 1991: 57).

1

V Przeworského pojetí je autoritářský režim každá diktatura, není tím myšlena definice autoritářského režimu podle Linze. 2 Např. prostřednictvím již zmíněného povolení existence autonomních organizací, které slouží k  rozšíření sociální základny režimu, díky jejich pozdějšímu inkorporování do autoritářské instituce.

2

Tmavomodrý svět Przeworski dále poukazuje na to, že liberalizace je nestabilní a její výsledek je nejistý. V průběhu liberalizace totiž často dochází k procesu tzv. tání – jakmile se sníží represe ze strany režimu, v z n i k á v  r á m c i o b č a n s k é s p o l e č n o s t i nekontrolovatelně mnoho nezávislých organizací. Za velmi krátkou dobu se formují různé spolky, svazy, kluby a zárodky nových stran, nebo se některé strany pokoušejí o obnovu své činnosti. Liberalizace je p o v a ž o v á n a z a p ro c e s , k t e r ý m á b ý t kontrolovatelný ze shora, ale nemůže v  této podobě trvale zůstat. Jednak proto, že zde existují nezávislé skupiny, které se nemohou podílet na vládě.3 Protesty těchto skupin mohou postupem času nabýt masového charakteru. Dalším důvodem je také to, že pozice liberalizátorů v  režimu je podkopávána masovou mobilizací - ,,vlna“ masových hnutí a jimi způsobený nepořádek a následné zatýkání je příznačné pro selhání liberalizace. V důsledku těchto okolností se liberalizátoři musí ro z h o d n o u t , z d a - l i p ř i j m o u n ě k t e r é z alternativních skupin do vlády a ostatní skupiny potlačí, nebo se vrátí k  autoritativnímu režimu, či umožní otevřít politický proces vedoucí k  demokracii. Liberalizace je v  tomto momentě spíše zvrácena a vede k  normalizaci, v  opačném případě nelze vyloučit pokračování směrem k  demokratizaci (Przeworski 1991: 57-60).

umírněními na straně opozice (Przeworski 1991: 69). Na základě vyjednávání různých aktérů může dojít ke čtyřem různým výsledkům.

Tabulka: Výsledek vyjednávání mezi aktéry demokratizace

Umírnění spolupracují s Radikály

Reformátory

Představiteli tvrdé linie

Autoritářsky režim přežívá ve své staré podobě

Autoritářský režim se udržuje díky provedení jistých uvolnění

Umírněnými

Demokracie se zárukami

Demokracie bez záruk

Reformátoři spolupracuj ís

Zdroj: Autorka podle Przeworského (Przeworski 1991: 69)

Przeworski také bere v potaz ozbrojené složky. Hrozba vojenské intervence podle něj ohrožuje celý politický proces. Ve své práci Przeworski také poukazuje na to, že pád autoritativního režimu může být zvrácen nebo může vést k  nastolení jiného typu diktatury. I když výsledkem tohoto procesu není stará nebo nová diktatura, tranzice může být zvrácena v  kterékoliv své fázi – především v  režimech, které jsou omezovány nebo ohroženy již zmíněnou vojenskou intervencí (Przeworski 1991: 51).

Druhou fází Przeworského teorie přechodu je demokratizace, která navazuje na úspěšnou liberalizaci. Cílem demokratizace je vybudovat demokratické instituce, zavést a zároveň zajistit dodržování pravidel hry. Pro demokratizaci jsou důležité dva aspekty: vyproštění se z autoritářského režimu a  ustavení demokracie, přičemž oba dva procesy jsou ve větší míře ovlivněny politickými aktéry a armádou (Przeworski 1991: 67). Co se týče politických aktérů v  procesu demokratizace, můžeme rozlišovat mezi čtyřmi aktéry, a to zastánci tvrdé linie a reformátory uvnitř režimu a radikály a

3

Během mobilizace občanské společnosti se nově vzniklé organizace deklarují jako nezávislé na režimu a proklamují své cíle a zájmy. Nejsou zde instituce, které by tyto organizace prezentovaly a obhajovaly jejich zájmy (Przeworski 1991:61).

3

Tmavomodrý svět Proces liberalizace byl v  případě Pražského jara zahájen ze shora, a to ze strany členů komunistické strany, kteří byli pro reformu stávajícího politicko-společenského systému, jenž v mnoha ohledech fakticky procházel krizí. K  vydělování liberalizátorů 4 z  řad politiků Komunistické strany Československa došlo na začátku  druhé poloviny 60. let ve spojitosti se zavedením ekonomické reformy, která byla potřebná pro ozdravení ekonomiky po zhroucení třetí pětiletky v  roce 1963. Ekonomická reforma navržená týmem v  čele s Otou Šikem byla zavedena v  národním hospodářství v roce 1967, 5 ale už během jejího projednávání na XIII. sjezdu KSČ v  roce 1966 vedla ke konfliktu mezi Šikem a prvním tajemníkem Ústředního výboru Komunistické strany Československa (dále jen ÚV KSČ) Antonínem Novotným (Fiala et al 1999: 54-55).

Rozpor uvnitř KSČ se ještě více vyostřil na zasedání ÚV KSČ v  říjnu 1967, kdy Dubček kritizoval materiál O postavení a úloze KSČ, a zároveň byla ostatními členy kritizována až příliš velká moc Novotného, jelikož zastával post prvního tajemníka strany a prezidenta republiky. Díky spojení liberalizátorů z  řad KSČ a členů Komunistické strany Slovenska6 Novotný v  prosinci 1967 rezignoval na post prvního tajemníka ÚV KSČ. Jeho nástupcem se v lednu 1968 stal Dubček, který byl vhodnou volbou pro Moskvu i pro proreformní proud (Vondrová 2008: 140-141).

Stranický aparát se tedy v  důsledku výše uvedených událostí rozdělil na dvě skupiny, a to na liberalizátory a skupinu zastánců tvrdé linie. Skupinu liberalizátorů tvořili členové předsednictva, jako byl Oldřich Černík, Dubček, ale i další političtí činitelé, jako byl Josef S m r k o v s k ý n e b o Š i k . P ro t i n i m s t á l o konzervativní křídlo, které prezentoval Novotný či Jozef Lenárt (Moravec 1993: 24). Novotný byl definitivně odstaven od moci na konci března 1968, kdy jej ve funkci prezidenta vystřídal generál Ludvík Svoboda, který byl na půdě N á ro d n í h o s h ro m á ž d ě n í z v o l e n n o v ý m prezidentem Československé socialistické republiky (Fiala et al 1999: 57).

Lidé z  řad stranického aparátu sdružení kolem prezidenta Novotného se obávali, že by na základě ekonomické reformy došlo k  ohrožení mocenského monopolu strany. Svou pozici si tak chtěla strana pojistit přitvrzením v  politické oblasti a zvýšením represivních prvků. Naopak skupina politických činitelů, která nesdílela myšlenky skupiny lidí sdružené kolem Novotného (významnými představiteli této skupiny byl Šik či první tajemník Ústředního výboru Komunistické strany Slovenska Alexandr Dubček) se obávala, aby právě tato až příliš tvrdá politika Novotného neohrožovala vedoucí postavení strany případnou revoltou občanů kvůli zmíněným represivním opatřením. Tato skupina, která dala později základ křídlu tzv. liberalizátorů, také zastávala názor, že by se společnost měla podílet na rozhodovacích procesech jako aktivní politický činitel a prioritou tohoto uskupení politických činitelů se stala liberalizace režimu (Vondrová 2008: 139-140).

V  únoru 1968 se již začala rýsovat podoba reformního projektu, tedy předběžný návrh Akčního programu KSČ. Jeho schválení předcházel referát Dubčeka, který byl přednesen na plénu ÚV KSČ na jaře 1968. Dubček ve svém projevu charakterizoval následující období jako dobu stabilizace a konsolidace společenské obrody a zároveň bylo cílem vytvořit demokratický socialismus. V  podstatě tedy šlo o formulaci socialismu nazvaného ,,socialismus s  lidskou tváří“, jehož podoba byla podrobně představena právě v  Akčním programu. Akční program KSČ byl

4

V  literatuře jsou liberalizátoři označováni za proreformní skupinu, reformátory či protinovotnovskou skupinu. Jelikož Przeworski mluví o reformátorech jako o aktérech ve fázi demokratizace, z  důvodu správnosti terminologie se v rámci článku bude pojednávát o liberalizátorech. 5 Základním rysem reformy byla například decentralizace řízení, obnovení funkce trhu v  systému plánovaného hospodářství, úsilí o příjmovou denivelizaci emancipace hospodářství z přímého direktivního řízení strany. 6 Mezi tyto politiky jsou řazeni Lubomír Štrougal, Miloš Jakeš, Alois Indra a Drahomír Kolder.

4

Tmavomodrý svět přijat 5. dubna 1968 a symbolizoval prozatímní ideově - politické vítězství reformních komunistických politiků (Hampl 2008: 174-177). Socialismus s  lidskou tváří na základě tohoto programu tkvěl ,,v rozvoji socialistické demokracie, nově uvažované vedoucí úloze KSČ, v  ekonomické reformě a v  duchovní svobodě ve vědě, školství a kultuře“ (Hampl 2008: 177). Zároveň mělo být zachováno spojenectví se Sovětským svazem a ostatními socialistickými zeměmi, přičemž parlament se měl stát nejvyšším zákonodárným orgánem a vláda měla vládnout samostatně. Akční program měl tedy být východiskem ze společenské krize a mělo za jeho pomoci dojít k  demokratizaci jak politického systému,7 tak i k demokratizaci uvnitř KSČ (Fiala et al 1999: 59; blíže viz Vondrová a Navrátil 1999: 321-355). Z  Akčního programu tedy lze odvodit, že otevření politického prostoru mělo být kontrolováno ze strany liberalizátorů a mělo vést k uvolnění sociálního pnutí ve společnosti, ale i k  mocenskému posílení samotných liberalizátorů.

liberalizátory byli především novináři, rozhlas a televize. Média ovšem začala společnost informovat i o tématech, která byla tabu,9 čímž byly překročeny záměry liberalizátorů. Politická aktivizace společnosti byla tedy obrovská, ale mnohdy až příliš spontánní. Lidé se mimo jiné v  hojném počtu zúčastňovali mítinků ve Slovanském domě a v  sálech parku kultury Julia Fučíka, kde jim na jejich otázky týkajících se změn v režimu odpovídali představitelé nové politiky (Janáček a Moravec 1993a: 44- 47).

Potvrdil se ovšem i jeden velmi důležitý aspekt Przeworského teorie, a to ten, že liberalizace je nestabilní a její výsledek je nejistý. Przeworski (1991: 57) v  tomto ohledu poukazuje na to, že jakmile dojde ke snížení represí ze strany režimu vůči občanské společnosti, vznikají za velmi krátkou dobu a v  hojném počtu různé svazy, spolky, kluby a zárodky nových stran, přičemž všechna tato uskupení deklarují svou nezávislost na režimu (či vedoucí straně) a proklamují své cíle a zájmy. Emancipační snahy se týkaly široké sféry občanské společnosti. Studenti vystoupili s  návrhem vytvoření samostatné organice vysokoškoláků mimo rámec Československého svazu mládežemi díky jejich úsilí vznikla v  březnu autonomní organizace Svaz vysokoškolského studentstva Čech a Moravy (Kadrmas 1993: 245-246). Ve spisovatelské obci se zrodil Kruh nezávislých spisovatelů sdružující pouze nekomunisty10 a Klub kritického myšlení sdružující komunisty i nekomunisty.11 V  dubnu 1968 se také objevily požadavky pro změny v rámci Revolučního odborového hnutí. Ústřední rada odborů v této době čelila několika stovkám rezolucí, které

3. Občanská společnost Úspěšnost liberalizačního procesu podle Przeworského závisí na tom, zda-li se liberalizátoři oddělí od tvrdé linie a spojí se s  občanskou společností.8 Liberalizátoři se ke spojení s  občanskou společností  odhodlali v  březnu 1968, kdy byla předsednictvem ÚV KSČ zrušena cenzura, aby byli občanskou společnosti podporováni a získali tak převahu n a d z a s t á n c i t v rd é l i n i e . P o s i l o u p ro 7

Československo se mělo stát federací, úloha státu v řízení ekonomiky měla být omezena a občané postižení politickými procesy měli být rehabilitováni. Akční program ovšem nezahrnoval návrh pro přijetí zákona umožňující svobodné volby. 8 Karel Bartošek v  článku Občanská společnost v  Československu a revolta roku 1968 definuje občanskou společnost v  období pražského jara jako souhrn společenských institucí, ve kterých se sdružují členové společnosti s  cílem koordinovat svou činnost, přičemž vyjadřují své zájmy a smýšlení. Takto pojatá občanská společnost zahrnuje orgány a instituce nezávislé na státní moci, např. politické strany (kromě KSČ), společenské organizace, odbory, církve, různé spolky či debatní kluby. Pražské jaro však nejvíce ovlivnili kluby KAN a K231 a Sociální demokraté, proto budou v této části článku detailněji zkoumány. 9 Například následující témata - Politické procesy z  50. let nebo útěk chráněnce Novotného, generála Šejny, který se spoluúčastnil na rozkrádání státního majetku a uprchl na Západ. 10 V čele s Václevem Havlem, Alexandrem Klimetem a Pavlem Koptou. 11 V čele s Karlem Kosíkem, Milanem Kunderou a Miroslavem Holubem.

5

Tmavomodrý svět obsahovaly žádost přeměny odborů z  převodové páky KSČ na samostatnou a nezávislou organizaci pracujících (Janáček a Moravec 1993b: 74). V  červnu 1968 se pak konala celostátní porada delegátů závodních výborů ROH, kde byly k  projednávání předloženy dva dokumenty ze strany Ústřední rady odborů, a to nový program a stanovy. Strojvůdci se však s  těmito dokumenty nespokojili a rozhodli se založit Federaci lokomotivních čet (Státník 2008: 201-201). Byly také zakládány výbory a organizace družstevních rolníků a v  podnicích byly demokraticky voleny Rady pracujících (Bartošek 1998:18).

k  průvodu klubu připojovali (Hoppe 2008: 17-18).

Klub K231 byl založen v  březnu 1968 na základě projektu nepolitického klubu s  celostátní působností (včetně Slovenska) sdružující osoby odsouzené v minulých dvaceti letech na základě zákona č. 231/1948 Sb. (Grisová 2009: 17-19). Prostřednictvím stanov se klub zavázal, že bude přispívat k uplatnění demokratických práv členů, tím tedy i posílení socialistického zřízení prostřednictvím pomoci svým členům k dosažení plné rehabilitace, případně poskytnutím sociální pomoci. Stanovy také zahrnovaly podmínky pro přijetí nových členů. Do klubu mohl vstoupit pouze československý občan, který byl odsouzen na základě zákona č. 50/1923 Sb. či podle zákona č. 231/1948 Sb. a jejich pozdějších verzí, či příbuzní osoby, která byla na základě tohoto zákona odsouzena k smrti (Růžička 2013: 27).

V  rámci občanské společnosti došlo také k  zakládání, dalo by se říci, předchůdců politických stran vznikajících mimo Národní frontu, které měly vzbuzovat dojem politické plurality a destrukce monopolu KSČ. V občanské společnosti v tomto ohledu vznikly dvě organizace, které měly v  plánu soupeřit o moc s KSČ, a to Klub angažovaných nestraníků (dále jen KAN) a K231 – Sdružení bývalých politických vězňů (dále jen K231). Jak ovšem uvádí Jan Měchýř ve své studii Na okraj legendy roku 1968, ve skutečnosti se obě tyto organizace vyslovily pro podporu nového ,,dubčekovského“ kurzu (Měchýř 1993: 14). Je také důležité zmínit, že stanovy ani jednoho z  těchto klubů nebyly ministerstvem vnitra ani vedením KSČ před invazí vojsk Varšavské smlouvy schváleny.

Kromě KAN a Klubu K231 se o obnovu své činnosti snažili i sociální demokraté. Snaha o obnovu sociálně-demokratické strany vyústila v  květnu 1968 v  založení Přípravného ústředního výboru Československé sociální demokracie v  čele s  předsedou Zdeňkem Bechyně. Zprávy o snaze obnovit činnost sociálních demokratů měla ze strany veřejnosti pozitivní odezvy, což dokazují i souhlasné stanoviska intelektuálů vydaných v  Literárních listech (Krákora 2008: 190-191). Sociální demokraté v  programu strany vyjadřovali odmítavé stanovisko sloučení strany s  KSČ po v  únoru 1948, ale zároveň vyjádřila i svou podporu obrodného procesu zahájenou právě ze strany KSČ. Na základě stanov se sociální demokraté chtěli rovněž podílet na kontrole KSČ, státní moci či hospodářství a byli odhodláni do těchto procesů vtáhnout i společnost (Hoppe 2009: 87-88; blíže viz Janýr 1998).

KAN byl založen 5. dubna 1968 ustavující schůzí přípravného výboru klubu. Na základě programového prohlášení KAN sdružoval lidi politicky neangažované, kteří se chtěli zapojit do tehdejšího dění v  Československu. KAN se hlásil k  ideji reformy socialismu a jako svůj hlavní cíl proklamoval úsilí o vytvoření ústavní demokracie v  souladu s  Všeobecnou deklarací lidských práv (Hoppe 2008: 10-11). První oficiální manifestace KANu se uskutečnila při příležitosti oslav Prvního máje roku 1968 v Praze, kdy členové KANu vyšli do ulic, přičemž získali podporu velkého počtu lidí, kteří se

6

Tmavomodrý svět v Československu ohrožen, činnost stranických a státních orgánů byla stále více dezorganizovaná a média se společně s  různými organizacemi vymkly kontrole KSČ (Vondrová 2006: 69-70).

4. Kam směřuje liberalizace? Jakmile existují organizace nezávislé na režimu, je dle Przeworského důležitý následný postoj liberalizátorů vůči těmto organizacím. Pokud se autonomní organizace rozhodnou vstoupit do organizace vytvořené ze strany režimu, např. Fronty národní jednoty, liberalizační strategie je úspěšná. V případě Pražského jara byla ze strany liberalizátorů založena Česká národní rada a jejími členy byli na základě voleb z  10. července 1968 zvoleni lidé kandidující právě za zmíněné svazy, spolky či kluby (Jičínský 1990: 27-29), ovšem v  době založení České národní rady se již bezmála čtvrt roku občanská společnost organizovala v  takové formě a ro z s a h u , k t e r á b y l a p ro l i b e r a l i z á t o r y nepřijatelná a přesahovala meze Akčního programu. Nekontrolovatelná vlna zakládání výše uvedených autonomních organizací a klubů včetně proklamace jejich cílů a zájmů a samotná jejich činnost však vedla pouze k  tomu, že pozice liberalizátorů a tím pádem pozice vedení KSČ byla touto občanskou společností podkopávána a liberalizace začala selhávat.

Moskva zesílila svůj tlak na vedení KSČ na začátku července, kdy po KSČ požadovala, aby byl změněn kurz její politiky. Na tuto skutečnost bylo předsednictvo ÚV KSČ upozorněno dopisem z Moskvy a následně dopisy ze strany tzv. Pětky. 13Vedení KSČ bylo jasné, že pokud změní politický kurz, povede to ke ztrátě podpory zdola a konfliktu s občanskou společností, zároveň však muselo přesvědčit Moskvu a Pětku, že jejich obavy ohledně s i t u a c e v  Č e s k o s l o v e n s k u j s o u neopodstatněné. Předsednictvo ÚV KSČ se nakonec rozhodlo summitu ve Varšavě nezúčastnit (Navrátil 1993: 125 – 127).14

Předsednictvo ÚV KSČ nejen v  důsledku tlaku Moskvy podniklo dva pokusy o potlačení občanské společnosti, které měly charakter právních norem. V prvním případě se jednalo o Zákon o národní frontě, který byl projednáván na zasedání Národního shromáždění 10. července 1968. Na jeho základě měla mít KSČ možnost čelit pokusům „pravicových a protisocialistických sil“ (tedy KAN, K231 a sociálním demokratům) o získání organizační základny pro veřejnou činnost. Druhou normou bylo zákonné opatření předsednictva Národního shromáždění o dočasných opatřeních v oblasti tisku, shromažďování a sdružování. Vedení KSČ o této normě, která měla umožnit zákaz činnosti organizací ohrožující zájmy republiky či posoudit jejich činnost jako trestný čin v případě nerespektování vlády, jednalo ke konci července. Ani jedna z  těchto norem ovšem nevstoupila v platnost (Hoppe 2008: 30-31).

V  této chvíli záviselo pokračování liberalizačního procesu na rozhodnutí KSČ. Jak konstatuje Przeworski (1991: 59), liberalizátoři se v  této chvíli musí rozhodnout buďto občanskou společnost potlačit, nebo se spojit s její reformní částí a pokračovat k demokratizaci. KSČ zvažovala podniknutí patřičných kroků proti elementům společnosti, které ohrožovaly demokratizační proces (především média, KAN, K231 a sociální demokraté), již od května 1968. Svůj podíl na rozhodnutí, jak potlačit občanskou společnost a zda-li ji vůbec potlačit, se aktivně podílela i Moskva, která pozvala vedení KSČ začátku května na jednání do Moskvy.12 Podle Brežněva byl socialismus

Díky neúspěšným pokusům o potlačení společnosti znovu zasáhla Moskva, která

12

Jednání probíhalo ve dnech 4.- 5. května 1968. SSSR, Maďarsko, Polsko, NDR a Bulharsko. 14 Summit pěti stran ve Varšavě konaný 14.– 15. července 1968. Zúčastnili se ho zástupci komunistických stran Bulharska, NDR, Polska, Maďarska a SSSR a byl zde schválen Brežněvův koncept dopisu pro KSČ, který KSČ varoval před zásahem vůči stávající situaci v Československu. 13

7

Tmavomodrý svět pozvala vedení KSČ na konci července na tzv. vagónové jednání v Čierné nad Tisou, 15 kde se Českoslovenští politici snažili přesvědčit Moskvu o tom, že probíhající reforma neohrožuje politický proces. Podle Brežněvova výkladu na Bratislavské schůzce KSČ a Pětky se KSČ zavázala k tomu, že zabezpečí vedoucí úlohu KSČ, obnoví cenzuru a svou moc nad sdělovacími prostředky a provede personální změny. Vedení KSČ se domnívalo, že obhájilo pokračování reformního procesu a zabránilo roztržce s  Moskvou. Součástí komuniké z  Čierné nad Tisou byla také formulace, která dávala jasně najevo, že socialismus bude bráněn společnou internacionální pomocí proti případné kontrarevoluci. Dubček odkládal plnění dohod z  Čierné na dobu po konání XIV. sjezdu KSČ, i když už byla připravena opatření (tedy Konkretizace návrhů, jak zabránit politické činnosti K 231, KAN a sociální demokracie.) pro jejich naplnění, protože se obával reakce veřejnosti a o osud XIV. sjezdu (Vondrová 2013: 221-224).

ohrožen právě vojenskou intervencí. V důsledku  zásahu zvenčí byl proces Pražského jara směřující k zúžené diktatuře zvrácen a osud liberalizátorů zůstal v  rukou vykonavatelů represí.

Jak konstatuje Przeworski, zvrácení liberalizačního procesu může vést k  nastolení normalizace, což se v  případě Československa naplnilo. Podle Oldřicha Tůmy (Tůma 2006: 2 1 1 - 2 1 2 ) d o š l o k  r o z h o d u j í c í e t a p ě normalizace16 systému především mezi léty 1969-1971. Normalizační proces se začal rozbíhat 27. srpna po návratu části vedení KSČ z  jednání v  Moskvě a po podepsání tzv. moskevského protokolu, 17 kdy část politiků z  reformního proudu KSČ volala po nastolení normalizace. Politici prostřednictvím svých proslovů společnosti slíbili, že pokud se normalizují poměry ve společnosti, 18budou v  zemi obnoveny normální poměry, což znamenalo odchod cizích vojsk ze země. Do rozhodujících pozic v  KSČ byli dosazeni promoskevští politici, mezi kterými byli i někteří původně proreformní politici. Od podzimu 1968 prošla KSČ celkovými personálními změnami – v  dubnu roku 1969 byl do funkce prvního tajemníka dosazen Gustáv Husák a v roce 1970 proběhla uvnitř strany masová čistka. Likvidaci se nevyhnula ani občanská společnost. Většina organizací a spolků byla zrušena nebo se opět dostala pod správu KSČ, odpor společnosti proti intervenci v době prvního výročí intervence byl pacifikován na základě Zákonného opatření. 19 Pro toto období byla tedy charakteristické především   rekonstrukce s t r a n y, o b n o v a k o n t ro l y n a d m é d i i a společenskými organizacemi a likvidace zbytků politické opozice (Tůma 2006: 210-216).

Jelikož Dubček otálel s  naplněním závazků z  Č i e r n é , p o l i t i c k é ř e š e n í s i t u a c e v  Československu vypadlo ze hry a Moskva vážněji uvažovala o řešení situace vojenskou invazí. Tlak na Dubčeka ohledně vyjádření se k  plnění závazků stále sílil. K  vyjádření svého stanoviska se rozhodl pozdě – až v  noci 19. srpna, kdy již bylo o intervenci rozhodnuto (Vondrová 2006: 79-81). Intervence naplno v y p u k l a v  n o c i z  2 0 . n a 2 1 . s r p n a . Československá společnost se k  tomuto kroku stavěla odmítavě a s  odporem, její postoj posilovalo přesvědčení o stejně odmítavém stanovisku ÚV KSČ k intervenci (Benčík a Kural 1993: 26-30). Srpnovou intervencí byl tak naplněn další aspekt teorie Przeworského, který upozorňuje na to, že celý průběh tranzice je 15

Jednání se konalo ve dnech 29. července – 1. srpna 1968. Opětovná konsolidace systému; postupné obnovení režimní kontroly nad společností. 17 Na základě žádosti prezidenta Svobody proběhlo od 23. srpna v Moskvě jednání intervenovaných československých politiků v čele s Dubčekem a předních sovětských činitelů. Výsledkem jednání byl pod podpis tzv. Moskevského protokolu. KSČ se zavázala ke splnění požadavků z Čierné a byl přislíben odchod intervenčních vojsk z Československa. 18 Tím byla myšlena demobilizace společnosti a pozastavení otevřeného odporu k intervenci. 19 Přijato v srpnu 1969 Federálním shromážděním, právní nástroj monopolu proti společnosti. 16

8

Tmavomodrý svět přerušen a vyústit do rozšířené diktatury. Je tedy zřejmé, že by si teorie Przeworského zasloužila hlubší rozpracování právě zmíněné nedostatkové oblasti, ale i zapracování a propojení dalších možností přechodu mezi jednotlivými výsledky, ke kterým může liberalizační proces dospět.

5. Zhodnocení Pražského jara v rámci Przeworského teorie Z  dění v  Československu mezi léty 1967-1970 (a především v  prvních osmi měsících roku 1968) vyplývá, že proces tranzice v rámci teorie Adama Przeworského byl naplněn pouze v jeho první liberalizační fázi, která vyústila v nastolení normalizace, tedy rozšířené diktatury. Je možné polemizovat o tom, proč byl demokratizační proces zmařen. Mezi nejzávažnější příčiny neúspěchu přechodu k demokracii patří především to, že změny směrem k  demokracii probíhaly ve společnosti rychleji, než KSČ v  rámci své demokratizační politiky plánovala. Z a t í m c o K S Č m ě l a v  p l á n u s y s t é m demokratizovat, občanská společnost požadovala ustavení plné demokracie. Svůj podíl na neúspěchu pokusu o změnu režimu měla i nevědomost společnosti o postoji Moskvy. Moskva s  děním v  Československu nesouhlasila a tlačila na KSČ, aby přikročila k  potřebným opatřením a stabilizovala danou situaci. Je tedy jasné, že situaci, kterou neměla KSČ pod kontrolou, chápala Moskva jako ohrožení své vlastní pozice a socialismu vůbec, načež se rozhodla vůči této hrozbě zakročit. Spolupůsobením všech těchto faktorů byl tedy proces směřující k předpokládanému  pádu autoritativního režimu v Československu zvrácen.

Použité zdroje: Knižní zdroje: DVOŘÁKOVÁ, Vladimíra a KUNC, Jiří. O přechodech k  demokracii. Praha: SLON, 1994. ISBN 80-901424-8-6.

FIALA, Petr. HOLZER, Jan. MAREŠ, Miroslav a PŠEJA, Pavel. Komunismus v České republice: vývojové, systémové a ideové aspekty působení KSČM a dalších komunistických organizací v české politice. Brno: Masarykova univerzita, 1999. ISBN 80-210-2249-3.

GRONSKÝ Ján. Komentované dokumenty k ústavním dějinám Československa 1960 - 1989. Praha: Karolinum, 2007. ISBN 80-246-1285-0.

HOPPE, Jiří. Opozice ´68: Sociální demokracie, KAN a K231 v  období Pražského jara. Praha: Prostor, 2009. ISBN 978-80-7260-216-2.

Na základě poznatků získaných v  rámci tohoto článku je možné uvést i několik připomínek k samotné teorii Przeworského. Autor sice řeší vztah liberalizátorů a občanské společnosti a možné výsledky, ke kterým tato interakce může dojít, ovšem nevěnuje pozornost právě jednotlivým výsledkům této interakce. V  tomto ohledu tedy teorie postrádá bližší vysvětlení a detailní rozpracování pojmu rozšířená a zúžená diktatura. Mimo jiné je možné na základě tohoto článku najít i nedostatky v  rámci schématu liberalizačního procesu. Przeworski v rámci liberalizačního schématu opomíjí možnost, že proces směřující k  zúžené diktatuře může být

JIČÍNSKÝ, Zdeněk. Vznik České národní rady v  době Pražského jara 1968 a její působení do podzimu 1969. Praha: Svoboda, 1990. ISBN 80-85270-59-5.

PRZEWORSKI, Adam. Democracy and the market: political and economic reforms in Eastern Europe and Latin America.. New York: Cambridge University Press, 1995. ISBN 0-521-42335-X.

9

Tmavomodrý svět VONDROVÁ, Jitka. NAVRÁTIL, Jaroslav a M O R AV E C , J a n . K o m u n i s t i c k á s t r a n a Československa: Pokus o reformu (říjen 1967květen 1968). Brno: Doplněk, 1999. ISBN 80-85270-96-X.

Prečana. Praha: Ústav soudobých dějin, 1998, s. 12-20. ISBN 80-85270-73-0.

HAMPL, David. Akční program KSČ a jeho souvislosti. In: Pražské jaro 1968: pokus o obnovu občanské společnosti. Praha: Epocha, 2008, s. 172- 183. ISBN 978-80-87027-78-3.

VONDROVÁ, Jitka. Reforma? Revoluce? Pražské jaro 1968 a Praha. Praha: Ústav pro s o u d o b é d ě j i n y AV Č R , 2 0 1 3 . I S B N 978-807285-167-6.

KADRMAS, Pavel. Studentské hnutí proti ústupkům a poraženectví. In: Proměny pražského jara: Sborník studií a dokumentů o nekapitulantských postojích v  československé společnosti 1968-69. Brno: Doplněk, 1993, s. 245-280. ISBN 80-85765-02-0.

Kapitoly v knihách: HOPPE, Jiří. Klub angažovaných nestraníků v roce 1968. In: HOPPE, Jiří a SUK, Petr. 2008. Dvojí identita Klubu angažovaných nestraníků? Před invazí 1968 a po pádu komunismu 1989. Praha: Euroslavica, 1993, s. 9-43. ISBN 978-80-85494-82-2.

KRÁKORA, Pavel. Nekomunistické strany Národní fronty a Pražské jaro 1968. In: Pražské jaro 1968: pokus o obnovu občanské společnosti. Praha: Epocha, 2008, s. 184- 193. ISBN 978-80-87027-78-3.

JANÁČEK, František a MORAVEC, Jan. Leden 1968 a spor o jeho smysl. In: KURAL, Václav et al. Československo roku 1968- 1.díl: obrodný proces. Praha: Parta, 1993, s. 27-62. ISBN 80-901337-7-0.

STÁTNÍK, Dalibor. Revoluční odborové hnutí (ROH) jako platforma socialistické reformy v  letech 1968-1969. In: Pražské jaro 1968: pokus o obnovu občanské společnosti. Praha: Epocha, 2008, s. 194-206. ISBN 978-80-87027-78-3.

JANÁČEK, František a MORAVEC, Jan. Mezník i rozcestník reformního hnutí (duben-květen) In: KURAL, Václav et al. Československo roku 1968- 1.díl: obrodný proces. Praha: Parta, 1993, s. 63-110. ISBN 80-901337-7-0.

TŮMA, Oldřich. Normalizace 1969-1971. In: Polsko a Československo v  roce 1968. Praha: Dokořán, 2006, s. 210-221. ISBN 80-7363-103-2.

VONDROVÁ, Jitka. Pražské jaro 1968 a Moskva. In: Polsko a Československo v  roce 1968. Praha: Dokořán, 2006, s. 64-83. ISBN 80-7363-103-2.

MORAVEC, Jan. Československá krize- rok 1967. In: KURAL, Václav et al. Československo roku 1968- 1.díl: obrodný proces. Praha: Parta, 1993, s. 17-27. ISBN 80-901337-7-0.

VONDROVÁ, Jitka. Rozkol uvnitř KSČ během Pražského jara. In: Srpen 1968- čtyřicet let poté: sborník textů. Praha: CEP - Centrum pro ekonomiku a politiku, 2008, s. 139- 158. ISBN 978-80-86547-64-0.

NAVRÁTIL, Jaroslav. 1993. Vyvrcholení vnitřní i vnější krize. In: KURAL, Václav et al. Československo roku 1968- 1.díl: obrodný p ro c e s . P r a h a : P a r t a , 1 1 1 - 1 4 0 . I S B N 80-901337-7-0.

Odborná periodika:

Příspěvky ve sbornících:

BENČÍK, Antonín a KURAL, Václav. Vojenská intervence proti Československu v srpnu 1968 a politická porážka její původní koncepce.

BARTOŠEK, Karel. 1998. Občanská společnost v Československu a revolta roku 1968. In: Acta Comtemporanea. K  pětašedesátinám Viléma

10

Tmavomodrý svět Historie a vojenství. 1993, 43(3), 3-54. 0018-2583.

ISSN

MĚCHÝŘ, Jan. Na okraj legendy roku 1968. Soudobé dějiny. 1993, 1(1), 11-23. ISSN 1210-0750.

Závěrečné práce: GRISOVÁ, Hana. K231 Sdružení bývalých politických vězňů. Příčiny jeho vzniku a zánik [online]. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2009 [cit.2016-03-10]. Dostupné z: h t t p : / / t h e s e s . c z / i d / ewfz13/72104-117133767.pdf.

RŮŽIČKA, Filip. Vývoj klubu K231 v československých krajích v roce 1968 [online]. Pardubice: Univerzita Pardubice, 2013 [cit. 2016-03-10]. Dostupné z: http:// dspace.upce.cz/bitstream/handle/ 1 0 1 9 5 / 4 9 4 7 0 / RuzickaF_KlubK231_VV_2013.pdf? sequence=3&isAllowed=y.




11

Tmavomodrý svět

Marxismus, marxismusleninismus. Idea versus praxe

Objasněme v  úvodu alespoň základní pojmy, s nimiž budeme v textu pracovat. Především je zapotřebí vnímat rozdíl mezi pojmy „socialismus“ a „komunismus“. Socialismus není totéž, co komunismus, byť různé články tohoto rozdílu nedbají. Komunismus je cílem, socialismus je jen jakýmsi prostředkem, jen přechodnou fází na cestě ke komunismu. Komunismus je idea, které možná bude dosaženo, možná se k ní lidstvo přiblíží, anebo bude i nadále utopií. Socialismus můžeme chápat jako ono „nutné zlo“, které splatí daň za rovnost a svobodu v nově vzniklé komunistické společnosti. Další často zmiňovaný pojem je „proletariát“, který značí hlavní hnací sílu v  Marxových a Engelsových spisech. Jedná se o dělnickou třídu, která se má násilnou revolucí vzepřít svým zaměstnavatelům, kteří své zaměstnance okrádají o „nadhodnotu“, což je rozdíl mezi hodnotou výrobku který zaměstnanci vyrobí a mzdou, kterou za danou práci dostanou. Zde vidíme zásadní rozdíl v  chápání toho, kdo tento úkol plní a možná tedy i příčinu kolapsu tohoto režimu. Marx s  Engelsem hovoří o vedení revoluce proletariátem-dělnickou třídou, kdežto V. I. Lenin se rozhodl vést revoluci osobně, prostřednictvím nikoli proletariátu, ale za pomoci armády a policie.

David Hmíra Důvodem pro volbu tohoto tématu byl zájem poukázat na to, jaký vliv má na společnost prosazování určité ideologie a jak jednoduše lze během pár generací obrátit smýšlení lidí z oslav takovéto ideologie k nenávisti.

Po událostech v Evropě v roce 1989, kdy byl ve většině států socialismus svržen (jednalo se o Polsko, Maďarsko, ČSR, NDR, Bulharsko a Rumunsko), a po roce 1991, kdy se rozpadl Sovětský svaz, byla vidina beztřídní společnosti alespoň na několik desetiletí zavržena. V těchto zemích byl socialismus nahrazen kapitalistickým, liberálním modelem, který byl přijat po vzoru západních mocností. Sledování nových cílů a hodnot společnosti vštípilo do myšlení zejména dospívající generace to, č e m u ž d n e s ř í k á m e t z v. p r i m i t i v n í antikomunismus. Následkem toho dnes vyrůstají děti v  domnění, že idea komunismu byla špatná a že za naše problémy mohou právě komunisté. Pokud by však byl proces vedoucí ke komunismu dokončen, situace by byla zcela jiná. Málokdo by se odvážil stěžovat si na veřejnosti. Jednak proto, že by lidé pravděpodobně měli dostatek toho, co by potřebovali a z části také jistě proto, že každý, kdo si stěžoval, by byl patřičnými způsoby umlčen anebo by byl donucen emigrovat. Proces údajně vedoucí k  beztřídní společnosti, kde funguje heslo: „Každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb“, byl ukončen revolucemi ve všech státech Východního bloku, které volaly po svobodě a demokracii. Na místo socialismu byl demokraticky nastolen kapitalismus. 


12

Tmavomodrý svět K rapidnímu vývoji této novodobé společnosti dělníků 19. století vedly hlavně novodobé objevy na poli vědecko-technickém, které vytvořily industriální společnost. Téměř každý metr čtvereční půdy planety Země znal svého majitele, ale místo drobného rolnictví byla tato držba půdy v průmyslově vyspělých zemích vystřídána též plně vyspělou a četnou buržoazií, která disponovala obrovským majetkem. V jejich rukou se pravděpodobně nacházel i vládnoucí systém sám, který v sobě nesl zbytky absolutní monarchie, včetně všech tří složek státní moci.3 Humanitní a spravedlivé ideály byly nahrazeny ziskuchtivostí jedné třídy. Nespokojení dělníci se proto začali shromažďovat do spolků, ze kterých podnikali kroky patřičné k  tomu, aby si udrželi životní úroveň. Marxismus do tohoto boje mezi dělnictvem a vládnoucí třídou vstupuje jako podpůrný iniciátor, který chce přinést řešení v podobě emancipace proletariátu, která spočívá na převzetí a kolektivizaci kapitálu buržoazie a zabránění tak možnosti dalšího vykořisťování dělnictva.4

1. Marxismus a revoluce Po státním převratu, jímž vyvrcholila revoluce 1848, se dostala Francie na 18 let pod vliv napoleonského režimu. Lenin tvrdí, že tento režim přivedl zemi nejen k hospodářskému úpadku a národnímu ponížení, ale zároveň sehrál významnou roli v  myslích obyvatel celé Evropy. Proletariát, který povstal proti starému režimu, se chopil dvou úkolů – celonárodního a třídního: osvobodit Francii od vpádu Německa a socialisticky osvobodit dělnictvo od kapitalismu. Spojení těchto dvou úkolů je nejsvéráznějším rysem Komuny. 1 Tou dobou byli Karl Marx a Friedrich Engels nejvíce tvůrčí a jejich filozofování vyústilo v  ideologii, která výrazně ovlivnila celý svět po dobu dalších staletí. Společně tak vytvořili filozofický a ideologický směr – marxismus, který přímo ovlivňoval jednoho z  největších revolucionářů a marxistů své doby - Vladimíra Iljiče Lenina. Ten pečlivě studoval Marxovy a Engelsovy spisy a vyvodil z nich vlastní závěry.

Marx nenabízí pouze aspekty ekonomického řešení, protože dle ideologického aspektu, je sám člověk marxismem pojímán jako nejvyšší bytost. Tento bod je uplatňován jak v rovině existenciální tak i hodnotové. V řádu hodnot, má všechno sloužit člověku. Přikázání marxismu by tedy mohlo znít: „Jednej tak, aby tvé činy sloužily člověku.“ 5 „Komunismus je především hnutí opačného mínění, je to odraz, který čerpá sílu ze své protikladnosti a jeho účinnost závisí na síle opozice, kterou vyvolává.“6


1.1 Marxismus Ideál revoluce založený na souboji společenských tříd, čili mezi vykořisťovanými a vykořisťujícími, prostupuje celým marxismem s  velice omezeným a striktním přístupem k tomu, za jakých okolností je revoluce a zároveň diktatura proletariátu nevyhnutelným činem.

Jednou z těchto okolností je neschopnost vykořisťované dělnické třídy pracující hlavně v průmyslu vlastněném buržoazií, zlepšit pracovní a životní podmínky sobě samým. Hlavním cílem proletariátu tedy je, navždy se vysvobodit ze začarovaného kruhu vykořisťování podmaňující třídou.2

1

Poučení z Komuny: V. I. LENIN [cit. 2016-01-22].:

http://kominternet.cz/subdom/teorie/1793_lenin_komuna.html. 2 MARX, Karel. Bedřich, ENGELS. 1970. Komunistický manifest. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, s. 21. 3 Tamtéž, s. 21. 4 Tamtéž, s. 29 – 40. 5 BOCHEŃSKI, Józef Maria. 1994. Marxismus-leninismus, věda nebo víra. Olomouc: Velehrad. S. 24. 6 BATAILLE, Georges. 2000. Svrchovanost. Praha: Hermann a synové, s. 87.

13

Tmavomodrý svět kde třídní rozpory nemohou být objektivně smířeny a naopak – existence státu dokazuje, že třídní rozpory jsou nesmiřitelné. Podle Marxe je stát orgánem třídního panství, kde jedna třída vytlačuje druhou a úkolem je vytvoření „pořádku“, který legalizuje tento útlak tím, že smiřuje konflikt tříd. Z  toho podle Marxe v y p l ý v á , ž e p o k u d j e s t á t p ro d u k t e m nesmiřitelnosti třídních rozporů, pokud je mocí stojící nad společností, je tedy jasné, že k  osvobození utiskované třídy je zapotřebí násilné revoluce a následného zničení aparátu státní moci - byrokracie. Zavedením socialistického společenského řádu se stát sám rozpouští a mizí. Engels spolu s  Marxem doporučují používat místo pojmu „stát“ raději slovo, „obec“, které se po překladu do němčiny rovná slovu „komuna“.7

2. Marxismus - leninismus Dle Marxovy teorie má jít o proces, vedený dělnickou třídou, směřující k  vytvoření komunistické strany, která následně revolučně svrhne vládnoucí kapitalisty a nast olí komunismus.

V  praxi jsme to však mohli zatím zaznamenat v  různých podobách, zejména ve Východním bloku, jen jako pokus, vedený politickou elitou, směřující k  získání absolutní moci a ovládání ostatních. Proto mnohde nastala totalitní diktatura, která je dnes považována za špatnou a chceme se jí vyhnout. Je možné, že tito diktátoři měli opravdu v  úmyslu dotáhnout proces k  čirému komunismu a následně se zbavit moci a majetku. Když se podíváme hlouběji, jistě můžeme nalézt „dějinné poučení“, skryté za touto kapitolou lidstva. Myšlenky, postupy a možnosti, které byly užívány v  této době, můžeme pozorovat i dnes a budeme díky nim i v budoucnu moci lépe prohlédnout skryté záminky falešných řečí a manipulátorských snah. Jedním z takových manipulátorů by mohl být i myslitel, vůdce bolševické revoluce v roce 1917 a následně první předseda vlády Sovětského svazu – Vladimír Iljič Lenin. Nyní se budeme věnovat jeho teorii marxismuleninismu.

Důležitou složkou státu je veřejná moc, která je nutná k  organizaci obyvatelstva. Tato veřejná moc existuje v každém státě a patří do ní nejen represivní aparát, ale i příslušenství jako jsou věznice a další monopolní donucovací instituce. Z  této veřejné moci se vyčleňuje státní moc, která je potřebná, protože možnost vzniku samovolné ozbrojené organizace obyvatelstva by vedla k  úměrně možnému vzájemnému boji mezi obyvateli samotnými. Státní moc vzešla ze společnosti, ale staví se nad ni a odlišuje se od ní. Patří sem zejména státní armáda a policie. Mají za úkol dohlížet na dodržování bezpečnosti, pořádku a poslušnosti.

2.1 Leninův marxismus

Všeobecné hlasovací právo, pak po vzoru Engelse, shledává Lenin naprosto jasným nástrojem panství buržoasie. Je prý jen měřítkem znalostí dělnické třídy a nikoli projevu vůle většiny lidu. Zároveň však nenavrhuje vhodnou alternativu, ale cituje Engelse a tvrdí, že státní aparát tu nebude věčně, a že se jeho existence chýlí ke konci, protože se svět prý blížil k  takovému stupni výroby, na kterém existence tříd ve státě přestala být nutností, ba dokonce se brzy stane přímou překážkou

Ve svém díle Lenin často cituje Marxe či Engelse, prý aby bylo zabráněno špatným výkladům těchto názorů různými překlady. Dnešní pojetí slova „stát“, tvrdí Lenin, se mění s  každými hranicemi. V  Prusko-německé říši je pojem státu naprosto jiný než například ve Švýcarsku, v  Anglii je pak úplně jiný než ve Spojených státech. Dnešní stát je tudíž fikce. Podle Lenina, Engels chápe stát jako produkt nesmiřitelnosti třídních sporů. Stát vzniká tam,

7

LENIN, Vladimir Il'jič. Stát a revoluce: marxistické učení o státu a úkoly proletariátu v revoluci. Praha: Otakar II., 2000, 131 s. Politologická řada. s. 9-11.

14

Tmavomodrý svět výroby.8 Tyto třídy padnou, stejně jako padne stát jako takový. Společnost, která nově vznikne, má zorganizovat výrobu na základně volného a rovného sdružení výrobců. Proletariát se následně ujme státní moci a promění vše ve státě ve státní vlastnictví. Tím se však ruší proletariát, třídní rozdíly i stát jako takový, protože už nebude třeba dělit společnost na vlastníky a pracující. Jakmile se stát stane představitelem celé společnosti, učiní sám sebe zbytečným.

skutečným cílem všech snah. Komuna je prvním pokusem proletářské revoluce o rozbití buržoazní státní mašinérie a její nahrazení novou politickou formou. Posléze bude byrokratický způsob vlády nahrazen prostými funkcemi dozorců a úředníků. Tyto funkce mohou vykonávat obyvatelé s  takřka jakýmkoli vzděláním a za „dělnické“ mzdy. Státní úředníci se stanou vykonavateli dělnických příkazů. Budou odpovědní a sesaditelní. To vše pod dohledem nejpřísnější, železné kázně. Toto povede ke zrušení parlamentarismu, a zároveň k zachování zastupitelských institucí. Dále je kladen důraz na jednotu národa. Marx i Lenin, jsou centralisté.

Jakmile nebude společenské třídy, kterou je nutno udržovat v  podřízenosti, jakmile budou odstraněny boje o individuální existenci vyvěrající z  boje tříd, pak nezbude nic, co má být potlačováno. Nebude již třeba zasahování státní moci do společenských vztahů, stát sám odumře. Akt zrušení státu jako takového a převzetí výrobních prostředků jménem společnosti tkví ve vystřídání vlády, kdy hrstka bohatých utlačuje miliony pracujících za vládu „diktatury proletariátu“. Z  tohoto plyne, že neexistuje žádné postupné odumírání, nýbrž je třeba násilného převratu. Buržoazní stát může zničit jen revoluce. Poté odumřou zbytky státu, zbylé struktury a systémy.9

Tato jednota by měla být zorganizována pomocí komunálního zřízení. K  dosažení cíle je však třeba dočasně využít nástrojů, prostředků a metod státní moci a to jak proti vykořisťovatelům, tak jako nutná zbraň k odstranění tříd.11

2.2 Nastolení socialismu, centralismus Lenin se nechá inspirovat a prosazuje také myšlenku, že demokratická republika je cestou k  diktatuře proletariátu, neboť taková republika vede nevyhnutelně k zostření boje mezi panující a opanovanou třídou. Demokracie se v  praxi neshoduje s  teorií – tedy, že se jedná o podřízení se menšiny většině.12 Ve skutečnosti vládne špička podnikatelů s  největším vlivem, prostřednictvím médií, vykonstruovaných procesů, tajných služeb atd. Ve stavu komunismu nebude třeba podřizování se člověka člověku, bude mizet potřeba jakéhokoli násilí nad lidmi vůbec, neboť si lidé zvyknou p ř i ro z e n ě d o d r ž o v a t z á k l a d n í p r a v i d l a společenského soužití, bez násilí a podřízení. To

Lenin se vyjadřuje také na adresu parlamentního systému. Tento systém prý jen rozhoduje o tom, kdo z  panujících bude „potlačovat a deptat lid“. Skutečná politika se prý dělá za kulisami, vykonávají ji departementy, kanceláře a štáby. „V  parlamentech se pouze žvaní a to jen proto, aby byl prostý lid voděn za nos.“10 Východiskem ovšem není zrušení zastupitelských institucí, nýbrž přeměna zastupitelských institucí ze „žvaníren“ na „pracující“ instituce. Tímto řešením měly být Komuny – pracující korporace se zákonodárnou a výkonnou mocí, kde se svoboda projevu, mínění a projednávání záležitostí stává 8

ENGELS, Friedrich.  Pana Eugena Dühringa převrat vědy (Anti-Dühring): S dodatkem přípravných prací a vybraných dopisů. Praha: Svoboda, 1977, 508s. 9 LENIN, Vladimir Il'jič.  Stát a revoluce: marxistické učení o státu a úkoly proletariátu v revoluci. Vyd. 1. Praha: Otakar II., 2000, 131 s. Politologická řada. s.39-47. 10 Tamtéž, s. 66 – 68. 11 Tamtéž. 12 Tamtéž.

15

Tmavomodrý svět však bude možné až s  příchodem nové generace, která bude na těchto základech vychována.

Záhy po revoluci, po ovládnutí výrobních prostředků a vypořádání se s  kapitalisty, mělo dojít k úpadku demokracie. To je prvotní fáze na cestě ke komunismu. Demokracie, píše Lenin, je jednou z  forem státu, kde jsou pracující lidé jen jakýmisi námezdními otroky, kteří jsou v  důsledku kapitalistického vykořisťování tak zdeptáni povinnostmi, bídou a strachem, že mají přirozeně jiné starosti, než zájem o politiku. To je pro kapitalistický model vítané, protože je tímto většina obyvatel vyloučena z  účasti na veřejném politickém životě. 14 Demokracie je však etapou na cestě ke komunismu. V  této etapě je stmelována revoluční třída namířená proti kapitalismu, která promění v  prach buržoazní státní mašinerii a nahradí ji novou, demokratičtější formou v  podobě ozbrojených dělnických mas. Zde kvantita přechází v kvalitu. Je prolomena buržoazní společnost a je položen základ budování socialismu. Celá společnost je jedna velká kancelář, jeden velký kontrolní orgán, jediná továrna s rovností práce a mzdy.

Vedle demokratické republiky Lenin spolu s  marxisty zavrhují také možnost vhodné federativní republiky a vyzdvihují podstatu centralistického vedení státu – demokratický centralismus. Tento centralismus nevylučuje širokou místní samosprávu, kdy je jednota státu hájena komunami. Upozorňuje dále na fakt, že nejširší místní, oblastní a jiná svoboda známá v  historii byla dána centralistickou, a nikoli federativní republikou.13

3. Úpadek demokracie Dle Marxovy teorie je na cestě mezi kapitalismem a komunismem nutné období přechodu a s  ním spojená revoluce. Na druhý pokus úspěšný ozbrojený převrat, uskutečněný 7. listopadu 1917, vedený bolševiky, v  čele s  Leninem měl za následek rozpad carského Ruska a po sléze vznik Ruské sovětské federativní socialistické republiky. Zároveň to byla příčina vzniku Ruské občanské války (která započala na přelomu let 1917/1918), vedené proti bolševikům, kterou ukončilo vítězství Rudé armády v roce 1920 a která si vyžádala přibližně osm milionů obětí.

Avšak tato kázeň není cílem, nýbrž jen prostředkem. Cílem je ten bod zlomu, odkdy se sama společnost naučí spravovat stát a sama bude kontrolovat a řídit celé jeho dění. Teprve od této chvíle začíná mizet nutnost jakéhokoliv vládnutí vůbec. Čím blíže je stát tomuto ideálu, tím dříve začínají jeho prohnilé a nepotřebné části odumírat a s  ním začne odumírat i nesvobodný pojem státu.15

Po vypořádání se s úhlavními nepřáteli revoluce mělo dojít ke stabilizaci režimu zevnitř. Bolševici byli přesvědčeni, že přetvoří Rusko a následně celý svět. Předpokládalo se s úplnou přeměnou společnosti na plně marxisticky orientovanou společnost vedenou proletariátem. Uskutečněná revoluce a následné ovládnutí skoro celé východní až střední Evropy však nepřineslo ani vítězství nad kapitalismem, ani kýžený mír a beztřídní společnost.

3.1 Fáze - Socialismus Po tomto období bude odpor kapitalistů nadobro potlačen. Lidé si zvyknou udržovat socialistický řád a pořádek. Počítá se však i s  excesy jedinců, kteří budou tento plán chtít sabotovat. K  napravení tohoto však nebude třeba žádné mašinérie, neboť to bude řešit sám ozbrojený dav, prostě a snadno, stejně jako

13

Tamtéž. LENIN, Vladimir Il'jič. Stát a revoluce: marxistické učení o státu a úkoly proletariátu v revoluci. Vyd. 1. Praha: Otakar II., 2000, 131 s. Politologická řada, s. 71-74. 15 Tamtéž, s. 71 – 74. 14

16

Tmavomodrý svět kterýkoli hlouček lidí přirozeně trhá od sebe rváče, či zabraňuje znásilnění ženy.16

svého uvážení. Až všechno společenské bohatství bude nastartováno tím správným směrem, až poteče plným proudem, teprve potom budeme moci hovořit o svobodné společnosti. Poté bude pravdivé tvrzení: „Každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb.“ 19 Následně přirozeně započne obrovský rozvoj produktivních sil společnosti. Kdy se k  tomuto rozvoji společnost dostane a jak dlouho to bude trvat, však nemůže nikdo vědět. Teprve poté stát může plně odumřít. Lidé si již natolik zvyknou dodržovat základní pravidla společenského soužití, až jejich práce bude natolik produktivní, že budou dobrovolně pracovat podle svých schopností. To se má brzy stát zvykem. Vzhledem k  tomuto růstu produktivity již nebude třeba, aby společnost rozdělovala množství výrobků, které má každý dostat. Každý si totiž bude moci volně brát podle svých potřeb.20

V  této fázi se rodí komunistická společnost, vystavěná na kapitalistickém základě. Tento stav je prvotní fází komunismu, kterou Lenin označuje, jako socialismus. Socialismus se podle něj projevuje tím, že výrobní prostředky patří celé společnosti a pořádek funguje tak, že každý, kdo odvede jistou společensky nutnou práci, dostane od společnosti stvrzenku na příslušné množství potřebných výrobků. Každý dělník tak dostává od společnosti tolik, kolik jí dal. Socialismus však ještě neznamená rovnost. Jednotlivci si totiž nejsou rovni. Jeden je silnější než druhý, jeden je ženatý, druhý není. Z tohoto vyplývá, že rovné právo pro všechny znamená vlastně nerovné právo. Rozdíly v  bohatství i nadále přetrvají, ale už nedochází k  vykořisťování člověka člověkem, protože všechny výrobní prostředky již budou patřit do společného vlastnictví. 17

4. Proces, který nedosáhl cíle

V  této fázi však stát stále existuje, neboť je potřeba nějaké „dozorčí“ síly, která chrání společné vlastnictví výrobních prostředků, rovnost práce a také rozdělení výrobků. V  této fázi požadují socialisté nejpřísnější kontrolu míry a spotřeby. Kontrolu kapitalistů prováděnou ozbrojeným dělnictvem.18

Vize byla jedna, skutečnost se však odehrála jinak. I kdyby sovětští vůdcové dovedly svět k „lepším zítřkům“, byly by ony lepší zítřky postaveny na deseti milionech zavražděných obětí režimu a dalších milionech lidí, kterým tato ideologie zničila život. Takovýto teror nemá co do činění s  Marxem předpovídanou svobodou. Komunistická ideologie narušila všechny zavedené formy a normy.21

3.2 Cíl - komunismus Následuje nevyhnutelný přechod k  vyspělejší, komunistické společnosti, jako odměna za dosavadní těžkosti. Zmizí podřízení člověka a tím také zmizí protiklad mezi prací duševní a prací fyzickou. Práce přestane býti prostředkem k  živobytí, ale stane se prioritní životní potřebou, aby se jednotlivec mohl rozvíjet podle

Idea Marxova komunismu zneužitá pro zisk moci bolševiky však nebyla, a ani nemohla být naplněna. Již státní převrat a způsob, jakým k  němu došlo, znamenal to, že se tento režim jednou pro vždy odchýlil od zdroje, ze kterého

16

Tamtéž. Tamtéž, s. 75. 18 Tamtéž. 19 Tamtéž, s. 77 – 80. 20 Tamtéž. 21 KAPLAN, Karel a Pavel PALEČEK. Komunistický režim a politické procesy v Československu: marxistické učení o státu a úkoly proletariátu v revoluci. 2. vyd. Brno: Barrister, 2008, 253 s., xvi s. obr. příl. Respekt. s. 20-21. 17

17

Tmavomodrý svět vycházel a vydal se svou vlastní cestou. Bolševici se pokoušeli tranzici značně urychlit, čímž zapříčinili fakt, že namísto Marxem proklamované naprosté svobody byl nastolen naprostý teror všech, kteří se nechtěli podřídit. Nedošlo ani k  odumření státu, naopak stát zesílil a znásobil svoje funkce. 22

orientovat na podporu komunistických stran v Evropě.

Po vyhrané Druhé světové válce byl Stalin ohromně glorifikován a měl absolutní vliv na většinu občanů. Stalin vytvořil model „socialismu 20. století", který ukazuje, že se dá hospodařit bez soukromého kapitálu. Tvrdil, že stabilita sovětské měny je zabezpečena především obrovským množstvím zboží (produkce) v  rukou státu, které je pouštěno do koloběhu za stabilní ceny. Stát nepotřebuje zlato, když má prostý produkt. Toto je nejreálnější zabezpečení stability měny, větší, než jakýkoli zlatý poklad.26 Možná právě J. V. Stalin jako jeden z  mála toužil opravdu po změně a něco změnit dokázal.

Mnoho změn a událostí působily často další rozbroje ve společnosti. Například dělníci si často vyložili hlásanou ideologii tak, že továrny teď budou patřit jim a sami je budou řídit ku vlastnímu prospěchu. V  tomto se zcela mýlili, ale jistě ne jejich vinou, nýbrž v důsledku slibné a důrazné propagandy, která držela v zajetí celé obyvatelstvo.23

Proletariát se nikdy nedostal skutečně k moci a dělnická třída nezaujala v Sovětském svazu, ani nikde jinde vedoucí postavení. Vzhledem k  jejich nedostatečnému vzdělání a vyškolení mnozí nebyli schopni zvládat řídící funkce a běh s t á t u . To t o p o s t a v e n í z a u j a l a j e d i n ě komunistická strana a následně po Leninově smrti diktátor – Stalin. Vzhledem k jeho rozdílnému pohledu na vedení státu se začal rozlišovat pojem: „stalinismus“ a „marxismusleninismus.“24

Ze středověkého carského Ruska, kde se 80% obyvatel živilo zemědělstvím a naprostá většina, až 90% obyvatel byli negramotní, dokázal vybudovat za dobu své vlády hospodářskou velmoc, která dokázala zlomit tlak nacistického Německa a vyhrát druhou světovou válku. Přivedl národ od pluhů do kosmu, hovoříme-li o Sovětském kosmickém programu. Automobilky jako Volga, nebo Čajka, patřily tou dobou k  nejlepším na světě. Bylo zabezpečeno libovolně vysoké vzdělání všem, bez ohledu na původ, či majetek.27 Za dob jeho vlády můžeme vidět první opravdové úspěchy socialistického zřízení díky přísné, avšak účinné kontrole, vycházející z  nezlomné motivace sovětských občanů vybudovat nový světový řád a lepší podmínky pro životy jejich dětí.

Ještě za Leninova života se Stalin v  roce 1922 stal generálním tajemníkem a ujal se vlády. Postupem času získal ve státě absolutní moc, kterou chtěl využít pro obnovení velikosti dřívějšího carského Ruska a začlenění těchto zemí (jednalo se o Bělorusko, Finsko, Moldavskou demokratickou republiku, Ukrajinu, Zakavkazsko a Litvu) pod svou vládu. Období stalinismu se vyznačovalo svou krutostí a neústupností, 25 ale bylo to zároveň období obrovského rozmachu a obrození sovětského národa. Od začátku 30. let se Stalin začal

S  přibývajícím věkem se však jeho zdraví podlamovalo a tím slábla jeho moc. Po smrti Stalina 5. 3. 1953, se vlády ujímá Nikita Sergejevič Chruščov, který nahradil stalinismus v  zemích ovládaných komunisty, včetně Číny a

22

Tamtéž, s. 253. LENIN, Vladimir Iljič. Socijalism i religija – Polnoje sobranie sočinenij, sv. X. Vyd. IV. Moskva 1959. 24 JEFIMOV, Viktor. Stalin, ruský člověk gruzínské národnosti. In:  Leva-net.webnode.cz [online]. [cit. 2016-04-04]. Dostupné z: https://www.youtube.com/watch?v=76NgXfprKdo 25 REINIS, Stanislav a Milan JANÁČEK. Největší omyl dějin: marxistické učení o státu a úkoly proletariátu v revoluci. 1. vyd. V Praze: Nakladatelství Bystrov, 2001, s. 64-68. 26 JEFIMOV, Viktor. Stalin, ruský člověk gruzínské národnosti. In:  Leva-net.webnode.cz [online]. [cit. 2016-04-04]. Dostupné z: https://www.youtube.com/watch?v=76NgXfprKdo 27 Tamtéž 23

18

Tmavomodrý svět zemí Třetího světa neostalinismem, tedy jakýmsi „stalinismem v lidskou tváří“, respektive trockismem. Odhalení Stalinova kultu osobnosti v  únoru 1956, vedlo k pošpinění předchozích 30 let budování socialistické společnosti, znechucení a odrazení milionů čestných komunistů a jejich sympatizantů a rozkolu v mezinárodním komunistickém hnutí. Chruščovovy útoky na Stalina se staly podkladem pro zostření ideologické antikomunistické kampaně světového imperialismu.28

prosince 1991 přestal oficiálně existovat Sovětský svaz, který byl nahrazen Společenstvím nezávislých států, v  čele s mocností – Ruskem.30

4.1 Rozpad Rozpad sovětského impéria, zřeknutí se socialistických hodnot a přechod ke kapitalismu s  tržní ekonomikou mělo za následek krach státních podniků, ztrátu velmocenského postavení, nárůst kriminality a problematické etablování demokracie, která v Rusku neměla tradici. V roce 1998 následoval státní bankrot a s  tím spojená emigrace intelektuálů, nízká porodnost a teroristické útoky. 31 Obrat k lepšímu v očích obyvatel Ruska nastal až za vlády Vladimíra Putina, kdy si země opět vydobyla opět přední místo mezi světovými velmocemi. Byly položeny základy, na kterých roste nová společnost. Jsou navazovány nové diplomatické vztahy, což znamená zcela odlišné rozdělení moci v celém světě, než jak tomu bylo kdy dříve.

Podle Chruščova v  roce 1960 bylo nebezpečí návratu kapitalismu již vyvráceno, což znamená, že triumf socialismu měl být konečný. Do deseti let měl SSSR předstihnout USA, ve výrobě na hlavu, a do roku 1980 měla být dobudována základna komunismu. Mnohonásobně měla vzrůst zemědělská a průmyslová produkce. Produktivita se měla zvýšit až o 350% a mělo dojít ke zvednutí životní úrovně na evropské maximum. Ve skutečnosti se však špatný stav ekonomiky a kultury zhoršil. Na tomto měl zásluhu i Leonid Iljič Brežněv, který se stal v  roce 1966 g e n e r á l n í m t a j e m n í k e m s t r a n y. 29 Za Brežněvovy vlády lze 70. léta charakterizovat jako období stabilizace režimu a oteplování vztahů. Po jeho smrti nastává úpadek schopností potřebných k  udržení moci a s  tím související úpadek strany. V  té době vládnoucí gerontokracie, jakási „vláda starých“, byla jistě jedním z  faktorů neatraktivnosti stávajícího režimu. Nic na tom nezměnili ani další komunisté, kteří se vystřídali na pozici generálního tajemníka komunistické strany. Gorbačov se stal 15. 3. 1990 prezidentem SSSR a v  prosinci následujícího roku rezignoval. Tím byl završen rozpad komunistické strany. Pobaltské a další země vyhlásily svou samostatnost a ke dni 31.

5. Závěr Od dob vydání Komunistického manifestu se mnoho změnilo. Kapitalistický systém první poloviny 19. století neustrnul, ale velmi rychle se vyvíjel a vyvíjí i nadále. Místo zvyšování intenzity práce, zhoršování životní úrovně a růstu proletariátu, jak bylo předpokládáno, se nám může zdát, že kapitalismus má na svědomí pravý opak. Výroba se zlepšuje směrem zvyšování technické úrovně a zvyšováni produktivity práce, směrem mechanizace, automatizace a standardizace. Máme celkem slušný životní standard, v  západní Evropě se životní úroveň někde až ztrojnásobila od dob

BRAR, Harpal.  Trockismus nebo leninismus  [online]. In: . [cit. 2016-04-04]. Dostupné z: http:// lukassluka.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=499649 29 REINIS, Stanislav a Milan JANÁČEK. Největší omyl dějin: marxistické učení o státu a úkoly proletariátu v revoluci. 1. vyd. V Praze: Nakladatelství Bystrov, 2001, 101 p. Respekt. s.71-73. 30 CROZIER, Brian. Vzestup a pád Sovětské říše. Praha : BB art, 2004. 679 s.  31Rozpad Sovětského svazu  [online]. In: . Česká televize, 2011 [cit. 2016-04-04]. Dostupné z: http:// www.ceskatelevize.cz/porady/10101491767-rozpad-sovetskeho-svazu/211411034000208 28

19

Tmavomodrý svět vlády socialismu. Kupní síla obyvatelstva stoupá, zvyšuje se průměrná doba dožití obyvatel, vyrovnávají se rozdíly mezi muži a ženami32 a mnohde roste ekonomika. Na druhou stranu tu však máme 5,4% nezaměstnanost, 33 problémy s  menšinami, vysoké zadlužení státu, mnohé rodiny jsou v exekuci a mladá generace je povětšinou zcela závislá a pod kontrolou nejmodernějších výdobytků technologie a internetu.

do svých vlastních světů v domnění, že je jediný pravdivý a skutečný.

O dávné i blízké minulosti máme jen zkreslené představy zatížené spoustou lží, účelové propagandy a manipulace. Pod vlivem současné rusofóbní a antikomunistické ideologie se jen těžko dobereme pravdy. Jsme svědky toho, jak je pravda pomíjivá. To, za co bojovali naši prarodiče, je dnes zadupáváno jako nejhorší možné zlo, a naopak, to, proti čemu tehdy bojovali, je dnes oslavováno jako nejlepší možná cesta.

Nyní není cílem beztřídní svobodná společnost, která nepotřebuje peníze a živí se prostým směňováním výrobků, ale zejména profit, plynoucí skrz takzvané vzájemné podporování a pomoc druhým, která jde často na vrub zájmů a bezpečnosti vlastního obyvatelstva, a začleňování se do stále větších organizací, která mají zajišťovat vzájemné bezpečí a společné - nadnárodní zájmy. Tedy stále ty stejné cesty, vedoucí k  zisku moci a poražení nepřítele, akorát oblečené do moderního demokratického kabátku. Země, jež slepě přijímají nařízení z  EU anebo z  USA se stávají čím dál více jejich novodobými „koloniemi“, protože vyhlášky a reformy těchto vedoucích organizací jsou nadřazeny ústavě a zájmům oněch oficiálně „svrchovaných“ a „svobodných“, avšak často nesoběstačných a slabých zemí. Následkem toho vlastní naprostou většinu národního bohatství některých zemí, (příkladem mohou být středoevropské země) různé nadnárodní korporace, či jednotlivci. To jim umožňuje ovládat ekonomiku, která hýbe  politikou a médii, která tvoří veřejné mínění.

Jsem si zcela vědom toho, že mnohá tvrzení nemusí být tak jednoznačná a jasná, jak je popisuji a jak je vidím já, protože prozkoumat celé toto téma je práce na několik let. Nesnažím se ponížit stávající režim a ani nepropaguji ten minulý. Věci jsou takové, jaké jsou, a my je můžeme studovat z  dochovaných materiálů a učit se z nich.

Dříve bych o sobě tvrdil, že demokracie je nejlepší možný známý způsob vlády a že soukromé vlastnictví znamená svobodu. Nedávno bych řekl, že demokracie je původ všeho zla a vykořisťování běžných obyvatel a že je třeba najít správnou cestu ke komunismu. Nyní věřím, že je pravda relativní. Okolnosti a informace, které ke mně přicházejí, mi znovu a znovu mění pohled na „pravdu“. Proto jako jediné důležité považuji najít si vlastní cestu a věřit tomu, k  čemu nás nabádá náš zdravý rozum. Sto lidí si vyloží jeden příběh sty různými způsoby. Proto nevěřím tomu, že je pravda buď A, anebo B. Myslím si, že slepě přijmout jakýkoliv názor, byť sebevzdělanějšího člověka je nesprávné. Pro něj je pravda taková, jakou si on sám vybádal na základě jeho vlastních životních zkušeností, proto pravda pro čtenáře musí být jedině tou pravdou, která vzejde právě a jen z  jeho životního příběhu a která existuje jen pro něj. Jsem velice rád za toto poznání.

Z pracujících  lidí se stali námezdní otroci, bez zájmu o skutečný svět. Byl naprosto utnut kontakt se vším původním. Na území, kde byl dříve každý hrdý Slovan, by dnes svůj původ nejraději většina lidí zapřela. Lidé následují uměle vytvořené hodnoty a přes kvanta vymožeností a technologií nerozumějí ani sobě samým, ani lidem a světu na okolo. Uzavírají se 32

REINIS, Stanislav a Milan JANÁČEK.  Největší omyl dějin: marxistické učení o státu a úkoly proletariátu v revoluci. 1. vyd. V Praze: s.54. 33 Nezaměstnanost v ČR, vývoj, rok 2016  [online]. In: . [cit. 2016-09-06]. Dostupné z: http://www.kurzy.cz/ makroekonomika/nezamestnanost/

20

Tmavomodrý svět Použité zdroje:

JEFIMOV, Viktor. Stalin, ruský člověk gruzínské národnosti. In: Leva-net.webnode.cz [online]. [cit. 2016-04-04]. Dostupné z: https:// www.youtube.com/watch?v=76NgXfprKdo

Knihy: LENIN, Vladimir Il'jič. Stát a revoluce: marxistické učení o státu a úkoly proletariátu v revoluci. Vyd. 1. Praha: Otakar II., 2000, 131 s. ISBN 80-863-5580-2.

Rozpad Sovětského svazu [online]. In: . Česká televize, 2011 [cit. 2016-04-04]. Dostupné z: http://www.ceskatelevize.cz/porady/ 10101491767-rozpad-sovetskeho-svazu/ 211411034000208

REINIS, Stanislav a Milan JANÁČEK. Největší omyl dějin: marxistické učení o státu a úkoly proletariátu v revoluci. 1. vyd. V Praze: Nakladatelství Bystrov, 2001, 101 p. Respekt. ISBN 80-859-8021-5.

Nezaměstnanost v ČR, vývoj, rok 2016 [online]. In: . [cit. 2016-09-06]. Dostupné z: http:// www.kurzy.cz/makroekonomika/ nezamestnanost/

KAPLAN, Karel a Pavel PALEČEK. Komunistický režim a politické procesy v Československu: marxistické učení o státu a úkoly proletariátu v revoluci. 2. vyd. Brno: Barrister, 2008, xvi s. obr. příl. Respekt. ISBN 978-80-7364-049-1.

BRAR, Harpal. Trockismus nebo leninismus [online]. In: . [cit. 2016-04-04]. Dostupné z: http://lukassluka.blog.idnes.cz/ blog.aspx?c=499649


Marx, Karel. Bedřich, Engels. 1970. Komunistický manifest. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1970, 64 stran. Přeložil: Ivan Olbracht

Georges Bataille: Svrchovanost, překlad Ladislav Šerý, Herrmann & synové, Praha 2000, 300 stran, Praha

Bocheński, Józef Maria. 1994. Marxismusleninismus, věda nebo víra. Olomouc: Velehrad

Štrougal, L.: Paměti a úvahy, Praha, Epocha 2009, ISBN 978-80-7425-026-2

CROZIER, Brian. Vzestup a pád Sovětské říše. Praha : BB art, 2004. 679 s. ISBN 80-7341-349-3

COUFAL, Jakub. Marxova revoluce a Castrovy reformy. Olomouc, 2014.. UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI.

Internetové zdroje: Poučení z Komuny: V. I. Lenin [online]. [cit. 2016-01-22]. Dostupné z: http://kominternet.cz/ subdom/teorie/1793_lenin_komuna.html

21

Tmavomodrý svět revoluční ideje spíše skepticky (Cabada, 2003: 15-16). Zhroucení komunistické moci v několika zemích Evropy nebylo velkým překvapením, a to i přes stabilitu těchto diktatur do konce 80. let.2 Krize, kterou Československý stát procházel, nebyla ojedinělá. Události, které vedly k  nastolení demokratického režimu, vyvrcholily v  listopadu 1989 Sametovou revolucí, přičemž následující období lze označovat jako nastolování demokracie v Československém státě.

Alikace teorie Lynn Karlové a Phillippe Schmittera na sametovou revoluci

Samuel Huntington ve své knize The Third Wave: Democratization in the Late Twentieth C e n t u r y p ř i c h á z í s  m y š l e n k o u t ř í demokratizačních vln, které definuje jako skupinu několika přechodů z nedemokratických na demokratické režimy, které probíhaly postupně ve stejném časovém pásmu. (Huntington 2008: 24). Právě Sametová revoluce časově náleží do třetí demokratizační vlny. Huntington však není jediným autorem, který se zabýval demokratizačním vlnami. Na jeho dílo například navázal McFaul a jeho kolegové, kteří vyčlenili další tzv. čtvrtou demokratizační vlnu, která proběhla v  letech 1988 – 1922 (McFaul et al. 2010).

Bc. Zuzana Suranová

Konec 90. let 20. století přinesl sebou do Evropy značné změny v režimech mnoha států. Nejčastější přechod režimu se týkal z  režimu nedemokratického na režim demokratického charakteru. Československá republika, která vznikla roku 1918, se jako jedna z  mála států může chlubit zkušeností s  demokracií. Č e s k o s l o v e n s k o b y l o j e d n í m z  m á l a demokratických států té doby. První republika vydržela na základech demokratických principů až do konce její existence, přičemž konec první re p u b l i k y m ů ž e m e d a t o v a t k  p o d p i s u Mnichovské smlouvy v  roce 1938. (Období první republiky 1918 – 1938).

Převrat v  únoru v  roce 1948 jasně změnil pravidla hry, kdy se po tzv. vítězném únoru Komunistická strana Československa stala mocensky nejsilnější stranou v  celém Č e s k o s l o v e n s k u .1 P o h l e d y z e m í Č e c h a  Slovenska byly na tuto revoluci rozdílné. Zatímco Češi vítali revoluční vlnu s respektem a nadšením slovenští myslitelé byli ovlivnění Kossuthovskou národní revolucí, a dívali se na 1

Československý převrat v  roce 1948 byl součástí mezinárodního mocenského přesunu iniciovaným Kominternou z Moskvy. 2 Konkrétně můžeme jmenovat ukončení komunistického režimu na konci 80. let v Polsku, Maďarsku, Německé demokratické republice, Bulharsku, Československu a Rumunsku.

22

Tmavomodrý svět Tento článek však nevznikl proto, aby se soustředil na vývoj demokracie v  Československé republice, ani na určování role Komunistické strany Československa v  politickém spektru. Článek si klade za cíle popsat demokratizační proces v  Československu v  roce 1989, a následně ho podle získaných informací aplikovat na teorii Lynn Karlové a Philippe Schmittera, kteří se zabývali teorií přechodu režimu.

v některých aspektech nelišila od revolucí jiných a byla stejná, v jiných zase byla typicky česká a slovenská (Pithart 1998).

Je nutné zdůraznit, že fakt, že se jedná o revoluci, nebyl v  době probíhajících událostí jakkoli zpochybňován a mezi lidmi panovalo přesvědčení, že se o revoluci jedná. Pochyby přicházely až později, kdy řada autorů začala revoluci zkoumat podrobněji. I přesto, že Sametová revoluce přímo nenese definovatelné známky revoluce, je dodnes za revoluci považována.

1. Revoluce, či nikoli? Sametová revoluce bývá nazývána též Něžná revoluce. Méně užívané názvy byly například dětská, studentská, nebo očistná. Oficiální název „sametová“ dostala revoluce díky tomu, že proběhla bez ozbrojeného krvavého boje. Pojem „revoluce“ je díky tomuto faktu mnoho autory zpochybňován. Autor polemizující o tomto faktu je například Jan Měchýř, který svou knihu Velký převrat, či snad revoluce sametová? vydal deset let po uplynutí od událostí v  roce 1989. Dalším autorem, který zpochybňuje termín revoluce, je Petr Husák se svým dílem Česká cesta ke svobodě: revoluce či co? (1999) U obou dvou zmíněných děl jsou pochybnosti patrné již z názvu knih přítomností otazníků v názvech.

2. Teorie revolucí Pojem revoluce je dlouhodobým fenoménem, který se v 19. století spojoval nejvíce se svržení absolutní monarchie, která je založena na božském právu ve jménu svobody a práv jednotlivců (Malia 2009: 20). Základní kámen pro další bádání v  okruhu revolucí položil francouzský aristokrat Alexis de Tocqueville, který v  19. století stal prvním badatelem studiem společností, které vyznávaly nové h o d n o t y, a p ř i s p ě l t a k k  b u d o u c í m u podrobnějšímu studiu problematicky revolučního procesu (Krejčí, 1992: 13). Myšlenkami revoluce se zabýval také Karl Marx, jehož názor byl, že každá revoluce rozděluje společnosti a strhává starou moc (Marx 1971: 25). Teoriemi revolucí se zabývala také německá politická filozofka Hannah Arendtová. Ve svém díle O revoluci hovoří o revolucích jako o jediných politických událostech, které společnost nevyhnutelně staví před problém počátku, protože revoluce nemají za cíl pouhé změny (Arendtová 2011: 18). Z  dalších autorů můžeme uvést například Martina Maliu, který se věnuje fenoménu revolucí ve svém díle Lokomotivy Dějin (2009). Podle něj mají revoluce obrovskou sílu, a dokáží vytvářet nové dějiny.

Jiří Suk se ve svém díle Labyrintem revoluce přiklání k  názoru, že událost, která se odehrála na podzim v  roce 1989, nelze považovat za revoluci. Svůj názor opírá o tři kritéria revoluce, jejichž autorem je Anthony Giddens, jež jsou: „1. masové sociální hnutí, 2. vedl k procesu zásadních reforem a změn, kdy nová moc dosáhla alespoň části cílů, které si určila, a 3. nebylo v  něm přítomno násilí, ale aktéři obou stran jednali podle jeho bezprostřední hrozbou“ (Giddens 1999: 595, Suk 2003: 19). Petr Pithart přirovnává revoluci ke ztrouchnivělé střeše, která spadla proto, že se občané shromáždili v  listopadu 1989 na Václavském náměstí, ale která by spadla sama od sebe i bez toho. Pithart proto vyjadřuje pochybnosti o tom, zda se události dají skutečně nazvat revolucí. Revoluce se podle něj

České dílo Dějiny a revoluce, jehož autorem je Jaroslav Krejčí, popisuje revoluci jako proces, ve kterém bylo užito násilí, díky němuž došlo ke změně ve společenských vztazích a institucích.

23

Tmavomodrý svět Zdůrazňuje, že nestačí změna osob ve vládě, ale je nutná změna celého politického režimu (Krejčí 1992: 10).

revoluci (Karl, Schmitter 1991: 274; Ženíšek 2006: 73). Teorie Lynn Karlové a Philippe Schmittera se pro tento článek stává stěžejní díky následující aplikaci této teorie právě na Sametovou revoluci, která se odehrála v Československu 17. listopadu roku 1989.

Revoluce svým průběhem, jakým se v dějinách na celém světě konaly, daly samy podnět k  jejich zkoumání a k  vytváření mnoha politologických teorií přechodu režimu. Vznikly různé teorie. Modely přechodu k demokracii se zabývali například Leonardo Morlino, nebo Samuel Huntington. Morlino udává dva typy modelu: reformátorský, a diskontinutiní. 3 Huntington oproti němu rozděluje demokratizaci do tří základních teoretických přístupů: lineární, cyklický a dialektický (Ženíšek 2 0 0 6 : 6 0 - 6 1 ) .4 P ř í č i n a m i p á d u nedemokratických režimů se zabýval Alfred Stepan, který vymezil osm typů příčin pádu (Ženíšek 2006: 62-65). 5 Etapy přechodů k  demokracii definoval například Adam Przeworski, který rozděluje proces přechodu k demokracii na dvě fáze: období liberalizace, 
 a období demokratizace (Ženíšek 2006: 78).

3. Teorie Lynn Karlové a Philippe Schmittera Ve schématu je znázorněna strategie všech čtyř přechodů – pakt, vnucení, reforma a revoluce. Horizontální osa znázorňuje proměnnou strategii přechodů. Na této ose se pohybuje typ přechodu, který je vyvíjen jednostranně užitou sílou, zatímco na druhé ose je zaznamenán multilaterální kompromis. V  případě převahy jednostranné síly je jeden z  aktérů schopen prosadit jednostranně podmínky pro způsob přechodu režimu. Pokud převažuje strategie kompromisu, shoda mezi aktéry se jeví ve větší míře, než u typu jednostranně použité síly (Karl 1991: 34).

Další teorii, která souží se klasifikaci přechodu režimu, je teorie Lynn Karlové a Philippe Schmittera, která vznikla na počátku 90. let. Jejich teorii lze popsat jako tezi, že důležitější v  přechodu k  demokracii jsou konkrétní hybatelé, kteří si volí určité strategie, za pomocí kterých dochází k přechodu k demokratickému systému státu. Nejdůležitější ukazatelé jsou tím pádem převládající strategie přechodu a aktéři. Karlová a Schmitter ve své teorii vymezují čtyři typy přechodů: pakt, vnucení, reformu a

3

U reformátorského modelu je proces změn vytvářen elitami nedemokratického režimu, jeho typickým znakem je dlouhý časový úsek, ve kterém změny probíhají, nevyskytuje se v něm mnoho násilí, avšak velkou roli v něm hraje armáda a policie. U modelu diskontinuitního hraje velkou roli používání násilí, nepřítomnost armády, masová participace občanů společnosti, aktéři realizují své dohody zásadně veřejně (Ženíšek 2006: 60-61). 4 Lineární model je charakteristický národní jednotou, časově náročný politický boj, jehož výsledkem je přijmout principy demokracie, například vývoj a přijímání demokratických pravidel ve Velké Británii. Základ cyklického modelu je fakt, že se u moci střídá demokracie s  jinou formou vlády, a demokracie tak bývá přerušována, například vojenským převratem. Uvést lze Bolívii, Ekvádor, nebo Ghanu. V  případě dialektického modelu je aktérem střední společenská třída, která vytváří tlak vůči režimu a dožaduje se participace v  politické oblasti. (Ženíšek 2006: 60-61). 5 Jedná se o typy přechodu režimu: vnitřní restaurace po dobytí z  vnějšku (Belgie, nebo Dánsko po druhé světové válce), vnitřní přeformulování (Řecko po druhé světové válce), zvnějšku monitorované nastolení (Německo po druhé světové válce), redemokratizace zahájená zevnitř (ukončení nedemokratického režimu ve Španělsku), ukončení režimu tlakem společnosti (Československo, Polsko), pakt mezi politickými stranami (Keňa v roce 2002), organizovaní násilná revolta koordinovaná reformními stranami a revoluční válka vedená marxisty (Kuba, Kolumbie).

24

Tmavomodrý svět Schéma č. 1: Strategie přechodu režimu Lynn Karlové a Philippe Schmittera

se dříve nacházel pod koloniální správou Portugalska. Když byla moc úspěšně převzata, výsledkem bylo vyvolání masové obyvatelstva. Tento fakt určoval směr přechodu dle vzoru reformy, ale později v  roce 1975 revoluční typ přechodu nahradil typ reformní. V  tomto případě byl nakonec překažen porážkou vojenských prvků, a přechod tedy nesl znaky reformy i vnucení (Karl, Schmitter 1991: 275-277).

Prvním typem přechodu režimu podle Karlové a Schmittera je změna režimu pomocí paktu. V tomto případě se elity mezi sebou dohodnou tak, aby bylo vyhověno všem zúčastněným aktérům. Základním charakteristickým znakem přechodu pomocí paktu je zvolení kompromisu (strategie) elitou (aktéry) nedemokratického režimu. Nejčastěji používané jsou čtyři typy dohod, které se používají v  případě paktu. V první řadě jde o vojensko-civilní pakt, zadruhé o dohodu mezi politiky, kteří se dohodnou na tom, jaká budou platit pravidla hry (například při prvních volbách, které by byly svobodné), za třetí je to socioekonomická dohoda (například budoucí možné restituce, nebo jednání mezi odborovými svazy). Posledním, čtvrtým typem jsou náboženské a etnické dohody, do kterých můžeme zařadit náboženské, nebo etnické cleavages ve společnosti (Karl 1991: 33-37; Ženíšek 2006:74). Přechody režimů prostřednictvím paktu spojuje v  některých zemích existence zakladatelských paktů. 6 Jedná se o explicitní dohody mezi elitami, které mezi sebou soupeří a které udávají pravidla vlády na základě vzájemných zaručení životních zájmů. Zakladatelské pakty obsahují několik základních složek. V  první řadě nesmí opomenout žádného významného aktéra, který by mohl představovat nějaký potencionální ohrožený zájem. Za druhé, zakladatelské pakty lze považovat za soubor dohod, které jsou na sobě navzájem závislé a prolínají se. Za další je nezbytná dohoda o podmínkách vytvoření civilní vlády, která je realizována mezi civilisty a armádou; a dohoda mezi politickými stranami,

Zdroj: Dvořáková, Kunc 1994: 64

V prostoru mezi těmito dvěma polohami můžeme hledat měnící se protikladné tendence, jako je zastrašování, násilí, nebo uplatňování hrozeb. Na vertikální ose je zaznamenána proměnná aktérů, kde se odehrávají činy, jejichž podnět ke změně vychází buď ze strany mas, tím pádem zdola, nebo ze strany elit, to znamená shora. Čtyři krajní typy přechodu (pakt, vnucení, revoluce a reforma) představují ideální typy přechodu k  demokracii. Celkové postavení pozic ve schématu však neznamená, že se jedná o dichotomii, a že nezbývá prostor pro přechodné a smíšené strategie (Karl, Schmitter 1991: 274-275, Dvořáková, Kunc 1994: 64).

Jak již bylo zmíněno, Karlová a Schmitter udávají čtyři ideální typy přechodu k  demokracii. V  praxi je však při určování typu přechodu málokdy možné zcela přesně určit jasné zařazení do jednoho z  uvedených typů přechodu. V  úvahu je třeba brát mnoho proměnných, které občas způsobují odchylky právě od ideálního přechodu k  demokracii, proto se jim často vzdalují a stojí mezi dvěma, nebo dokonce několika typy přechodu. Příkladem může být Portugalsko, kdy přechod začal náhle vojenským povstáním, které bylo vyvolané mladými armádními důstojníky, když hrozila porážka ve státě Guinea-Bissau, který

6

Například Kolumbie v roce 1957, Venezuela v roce 1958, obnovení demokracie ve Španělsku v roce 1975, a v Uruguayi v roce 1984 (Dvořáková, Kunc 1994: 68).

25

Tmavomodrý svět jak budou v oněch  nově stanovených podmínkách soutěžit. Nutná je také tzv. sociální smlouva, která je uzavřená mezi státem, podnikatelskými organizacemi a odbory, které se zaměřují na vlastnická práva, řízení trhu a efektivní rozdělování zisků. Uzavřené dohody se nemůžou týkat pouze obsahu, ale důležité jsou i procedury. Musí být kladen důraz na pravidla hry, která udávají prostor, ve kterém může soutěž probíhat a ve kterém jsou přípustné změny (Dvořáková, Kunc 1994: 68-69).

režimu je svržena násilím. Autoři teorie revoluce jsou názoru, že tento typ přechodu režimu povede k nefunkčnímu demokratickému zřízení.

Poslední typ, reformní, je považován za přechod zdola. V  případě reformy dochází k  mobilizaci mas, které si od vládnoucích elit vynutí kompromisní strategii. Touto dohodou se na rozdíl od revolučního typu přechodu vyhnou násilné a ozbrojené změně režimu. Od přechodu typu paktu se tento reformní typ liší tím, že prvními hybateli nejsou elity odstraňovaného režimu, ale právě masy. Strategie je však použitá stejně jako u přechodu paktem. Karlová se Schmitterem hodnotí reformní typ přechodu jako méně úspěšný přechod k  demokratickému zřízení, a vlády v  nově nastoleném režimu nejsou stabilní, a mohly by být tak snadno odstranitelné, zejména ozbrojenými silami (Karl 1991: 33-37 Ženíšek 2006: 74-75).7

Druhým typem, jakým se může uskutečnit přechod systému režimu, je vnucení. Jedná se o přechod shora. Jde o typ, kdy se elity nedemokratického režimu samy rozhodnou být hlavními iniciátory změn režimu. Změnu tyto elity provádí prostřednictvím jednostranně a efektivně využívané síly k  prosazení svých záměrů, a to i přes odpor dosavadních privilegovaných skupin. I přes to, že tento typ přechodu považují Karlová se Schmitterem za přechod nejsnadněji a nejhladčeji uskutečnitelným, může být výsledkem tzv. zamrzlý demokratizační proces. Výsledkem tohoto tzv. zamrzlého demokratizačního procesu je potom nestabilní demokracie, která se v  zemi neudrží příliš dlouho. Důvodem neschopnosti udržet stabilitu režimu a jeho dlouhodobější životnost je fakt, že v  systému chybí vyjednávací prostor. Díky tomu se všechny řešené problematiky a rozhodnutí odehrávají uvnitř stávajících politických institucí, a řešení zásadních otázek a následné rozhodování je velmi složité.

4. Sametová revoluce jako typ přechodu k demokracii na základě paktu Rok 1989 je pro Československo revolučním ro k e m , v e k t e r é m b y l a s v r ž e n a v l á d a komunistů, a začaly být nastolovány podmínky pro formování demokratického státu. Samotné Sametové revoluci, která měla za cíl pád komunistického režimu, však předcházelo mnoho událostí, které byly tvrdě potlačovány ze strany bezpečnostních složek (Kalendárium 2008-2012). 8 Jednalo se například o lednovou demonstraci při vzpomínkové akci u uctění památky Jana Palacha, 9 o srpnovou sešlost k  připomnění vojenské intervence z  roku 1968,

Třetím typem přechodu je revoluce. Revoluce je charakteristická násilným nebo dokonce ozbrojeným zásahem mas proti stávajícím elitám, které jsou přítomny u moci. Podoba

7

Karlová a Schmitter při určování stability a síly nastolených režimů paktem, vnucením, revolucí nebo reformou vycházeli ze zkušeností z Latinské Ameriky, které probíhaly za dob Studené války, což může být důvod pro jejich skeptičnost pro neúspěšnost udržení schopnosti nově nastoleného demokratického režimu. 8 Za bezpečností složkou, která měla na starost mimo jiné likvidaci protivníků režimu, byla Státní bezpečnost (StB), která byla již od svého vzniku pod kontrolou KSČ. Vznikla v roce 1945 jako jedna ze složek Sboru národní bezpečnosti. Po roce 1948 se StB stala jednou z  hlavních nástrojů, prostřednictvím kterých KSČ konala svůj násilný teror. StB zanikla v únoru roku 1990 na rozkaz ministra vnitra Richarda Sachera. 9 Jan Palach byl student, který se v roce 1969 upálil na protest proti sovětské okupaci.

26

Tmavomodrý svět nebo demonstrace proti zavedení stokorunové bankovky konající se na konci října (Kalendárium 2008-2012).

o ideologii marxismu-leninismu.12 Následující den na základě kladených požadavků ze strany Občanského fóra bylo odhlasováno zrušení článků o vedoucí úloze KSČ a článek o marxismu-leninismu jako ideologii státu. 5. prosince Občanské fórum (OF) navrhlo šest svých kandidátů do federální vlády (Hanzel 1991: 197-198). Premiér Adamec abdikoval na svůj post 7. prosince, a o tři dny později prezident Gustav Husák jmenoval novou federální vládu, a taktéž abdikoval. 19. prosince premiér Čalfa jménem vlády navrhl Václava Havla na prezidentský post jako jediného kandidáta, který byl parlamentem jednomyslně přijat (Suk 1999: 483-497).

Na den 17. listopadu byla naplánována vzpomínková akce k  padesátému výročí Jana Opletala, která však byla legálně povolená komunistickou stranou (Kopeček 2010: 25).10 Akce byla realizována Městskou vysokoškolskou radou SSM ve spolupráci s  dalšími nezávislými studenty. Povolená plánovaná trasa byla však změněna, a místo na Vyšehrad průvod zamířil na Václavské náměstí. V  průvodu se již začaly objevovat transparenty propagující nezávislost a svobodu. Postupně dochází ke střetům demonstrantů s bezpečnostními silami. Demonstrace se konaly paralelně v  České i Slovenské republice (Suk 2003: 37), kdy v  Česku byly realizovány protirežimním Občanským fórem, a na Slovensku obdobným sdružením s  názvem Verejnosť proti násiliu.11 Demonstrace se konaly i následující dny v Praze, Bratislavě, a následně i v ostatních městech.

Výše zmíněný rámec událostí se vyznačuje jak prvky paktu, tak prvky reformy. V případě paktu by prvními hybateli musela být elitní KSČ. V  tomto případě se však jednalo o přechod, který byl iniciován právě ze stran studenstva a veřejnosti. Dva dny po začátku Sametové revoluce vzniklo Občanské fórum, které zastupovalo lid ve společnosti, a jednalo za ně s  vládní elitou. OF vzniklo kolem osobnosti Václava Havla, a jeho členové měli za úkol řešit aktuální problémy vzniklé v  komunistickém režimu, a následné  revoluci, která měla původně za cíl úpravu režimu. Následně se OF angažovalo v  problematice týkající se odstranění komunistického režimu a následné demokratizace země (Suk 2003: 483-484).

O týden později, 24. listopadu, na mimořádném zasedání ÚV KSČ podalo rezignaci jeho předsednictvo s  generálním tajemníkem Milošem Jakešem, místo kterého byl na jeho post dosazen šéf výboru pro stranickou práci Karel Urbánek. Bylo taktéž složeno nové předsednictvo, které nebylo veřejností přijato. O tři dny později se konala generální stávka, ke které se připojily jak české, tak slovenské instituce, podniky a organizace. 28. listopadu Občanské fórum vedené Václavem Havlem při rozhovorech s  předsedou federální vlády Ladislavem Adamcem předneslo své požadavky – demisi federální vlády, vypuštění z  ústavy články týkající se vedoucí úlohy Komunistické strany Československa, a článek

Občanské fórum kladlo postupně na režim několik zásadních požadavků, a pomocí vyjednávání, hlavně s  L. Adamcem, trvalo na jejich splnění. Zásadní kladenou podmínkou ze strany OF bylo vyškrtnutí článku z ústavy o vedoucí úloze KSČ (Ústavní zákon ze dne 11. července 1960. Ústava Československé socialistické republiky). OF samo sebe vnímalo

10

Komunistická strana akci povolila z  důvodu, že se mimo jiné měla na manifestaci uctít památka antifašistického odboje. 11 Občanské fórum vzniklo dva dny po začátku Sametové revoluce, 19. listopadu 1989. Hlavním mluvčím se stal Václav Havel. Verejnosť proti násiliu vznikla 20. listopadu 1989 jako platforma, která sdružovala různé opoziční proudy. Hlavním mluvčím se stal Ján Budaj. 12 Komunistická moc byla ukotvena již v ústavě, která byla přijata roku 1960. Odhlasováním vypuštění čtvrtého článku z ústavy v roce 1989 tak skončilo více jak čtyřicetileté období komunistické nadvlády.

27

Tmavomodrý svět jako velmi vlivnou skupinu 13 (kterou také bylo), se kterou byl režim ochoten jednat o změně režimu (Suk 2003: 45-49, 485). Nesmíme opomenout také VPN, obdobu OF, která existovala na slovenském území. OF i VPN byly velmi podporovány veřejností, která trvala na změně režimu, a vytvářela tím pádem na OF a VPN čím dál větší tlak.

prochází. Nejvíce radikálně smýšlející skupiny obyvatelstva nepožadovaly změny režimu, ale pouze chtěly jeho úpravu (Kopeček 2010: 25). Změna nastala až po ukončení oficiální povolené části demonstrace, kdy dav zamířil na Václavské náměstí s  doprovázením hlásajících hesel týkající se nesouhlasu režimu, svobody a demokracie. Demonstrace i přesto, že první den šla většina demonstrujících domů, během několika dní vytvořila velmi početnou masu, která svou setrvačností v  demonstraci během následujících dní položila základní kámen pro nasměrování změny režimu k  demokracii. Samotné události, které se odehrály v  den 17. listopadu, však nelze považovat za samotnou revoluci. Za Sametovou revoluci lze označovat soubor dní, ve kterých se odehrávaly jak občanské demonstrace proti stávající elitní straně a jejím představitelům, tak následné období politických změn, které vedlo v  u k o n č e n í k o m u n i s t i c k é n a d v l á d y v  Československu a následné nastolování režimu demokratického.

Charakteristickým znakem přechodu pomocí paktu je vyhovění všem zúčastněným aktérům. V  tomto případě byly přijímány podmínky ze strany OF. Zvolená strategie nebyla síla ani násilí, avšak politické vyjednávání a rozhovory vedené mezi OF a KSČ, které nakonec vedly k  domluvě mezi těmito subjekty o vypuštění článků z  ústavy o vedoucí úloze KSČ (Ústavní zákon ze dne 11. července 1960. Ústava Československé socialistické republiky). Došlo k  určitému rozptýlení moci, a objevil se zjevný zájemce o převzetí moci od stávajícího držitele (Kopeček 2010: 325). Komunistická strana tak nakonec na základě dohody sama odstoupila a dala tak prostor pro vytvoření nového demokratického režimu. Vzhledem k  tomu, že komunistická nadvláda trvala v Československu téměř 40 let, KSČ měla určitý vliv i na další formování demokratického režimu.

5. Jiné přechodové teorie aplikovatelné na Sametovou revoluci

Podmínka, že jsou prvními hybateli masy, nebyla u typu přechodu paktem naplněna. Naopak u přechodu reformou je tato skutečnost naplněna za všech podmínek. Ani v tomto typu přechodu se nesetkáváme s  užitím násilí. Zda se revoluce obejde bez násilí nebo ne, však nebylo na začátku vůbec odhadnutelné. Stěžejním rozhodnutím v  tomto směru bylo odvolání již nastoupených jednotek Lidových milicí z Prahy, o čemž rozhodlo vedení KSČ ve večerních hodinách 22. listopadu (Suk 2003:484). Shromáždění, které se mělo uskutečnit 17. listopadu roku 1989, bylo z  počátku naplánováno jako poklidná událost za účelem připomnění výročí uzavření českých škol nacisty. Jednalo se o záminku, aby bylo upozorněno na problémy, kterými režim

Teorie přechodu režimu dle Karlové a Schmittera se zdá pro zkoumání jednotlivých typů přechodů daných zemí ideální díky jasně daných specifických bodů stanovených autory této teorie. Teorie je v  dnešní době stále aktuální a snadno aplikovatelná na jednotlivé typy přechodu i přes to, že vznikla v roce 1991. Není však jedinou tranzitologickou teorií, která by byla aplikovatelná na případ procesu demokratizace v  Československu. Vhodnou teorií je například teorie S. Huntingtona, pro kterého v demokraticky zřízených státech je ústřední procedurou výběr představitelů, kteří budou jako vedoucí v rozhodujících úřadech voleni prostřednictvím soutěživých voleb, v nichž hlasuje lid. Tito zvolení vedoucí

13

Existovaly i jiné skupiny, které však OF postupně svou dominantou vytlačovalo na okraj. Jednou z takových skupin je například Klub angažovaných nestraníků (KAN).

28

Tmavomodrý svět představitelé poté vládnou. (Huntington 2008:15-17). Na rozdíl Karlové a Schmittera, Huntington vymezuje pouze tři typy přechodu k demokracii, které jsou pro tuto kapitolu stěžejní díky aplikaci na Sametovou revoluci v ČSR roku 1989. Obecné typy přechodu jsou transformace, nahrazení a sjednaný přechod(Ženíšek 2006: 67).14

I přesto, že se tento článek ve své první části zabývá otázkou, zda Sametovou revoluci lze opravdu dle jejich charakteristických rysů k  revoluci, nestává se tato otázka tou hlavní, kterou by se práce měla zabývat. Primární otázkou, která byla v  tomto článku položena, byla jakému modelu typologie k  přechodu k  demokracii podle L. Karlové a S. Schmittera nejvíce odpovídá případ Sametové revoluce, který se odehrál v listopadu v roce 1989. První část článku se proto zabývala zkoumáním historických událostí, které předcházely demokratizačnímu procesu, včetně směru, kterým se Československá republika ubírala po s é r i i n ě k o l i k a d n í v y v rc h o l u j í c í v  p á d komunistického režimu. Na zmíněné revoluční události byla následně aplikována tranzitologická teorie, jejímž autory jsou Karlová a Schmitter. Tato zvolená teorie se zabývá čtyřmi modely přechodu k  demokracii. Jedná se o pakt, reformu, vnucení, a revoluci. Samotní autoři teorie však uvádějí, že se jedná o čtyři ideální typy, které nejsou ve většině přechodů zcela naplněny. Je možné, že některé typy přechodu dokonce uvíznou mezi dvěma, nebo několika modely přechodu. Na základě analýzy přechodu k demokracii pomocí paktu a reformy se setkáváme s  jistým dilematem, konkrétně jaký typ přechodu je pro Československou tranzici nejvíce přirovnatelný a vhodný. Po konečné analýze událostí odehrávající se v roce 1 9 8 9 s e v  t o m t o č l á n k u p ř i k l á n í m e k nejvhodnějšímu typu přechodu podle Karlové a Schmittera právě pomocí paktu díky nenásilnému průběhu revoluce, která se stala podnětem pro jistou dohodu mezi Občanským fórem a Komunistickou stranou Československa.

Mezi teoriemi S. Huntingtona a L. Karlové a P. Schmittera můžeme nalézt jistou podobnost. Modely paktu a reformy Karlové a Schmittera jsou svou charakteristikou přirovnatelné ke sjednanému přechodu od Huntingtona. V porovnání paktu a sjednaného přechodu nacházíme shodné znaky v tom, že první iniciativa k přechodu vychází ze stran elit. V případě paktu i sjednaného přechodu je nutná určitá kooptace mezi reformátory a elitami, jehož výsledkem je přechod do jisté míry založen na domluvě. Reformátoři sami nemají sílu a prostředky na zvrat, a proto dochází ke kompromisu. V případě reformy v komparaci se sjednaným přechodem nacházíme rozdíl mezi „pakt vs. sjednaný přechod“ v tom, že iniciativa tranzice přichází ze strany mas. Na rozdíl od předchozího porovnávaného typu se v tomto případě jedná o přechod shora.

Typ přechodu vnucením od Karlové a Schmittera je shodné s Huntingtonovým typem přechodu transformace. V obou případech přichází prvotní změna ze strany elit nedemokratického režimu. Samotný režim dojde k závěru, že pro ně bude přechod k  demokracii výhodný a následná podoba demokracie jim může přinést větší výhody, než stávající režim. Na základě charakteristiky můžeme určit, že se jedná o přechod shora. V poslední řadě můžeme shledat jistou podobnost mezi revolucí, jejímiž autorem jsou Karlová a Schmitter, s typem nahrazením. Shodným znakem u těchto dvou typů je fakt, že se jedná o demokratizační proces iniciován ze strany nedemokratické elity, které hrají klíčovou roli v přechodu k demokracii. Elitní skupiny v tomto přechodu využívají sílu.

14

Originální názvy přechodů jsou transformation, replacement a transplacement. (Ženíšek 2006: 67).

29

Tmavomodrý svět Použité zdroje: ARENDTOVÁ, Hannah (2011). O revoluci. Vyd. 1. Praha: Oikoymenh. ISBN 978-80-7298-403-9.

MARX, Karl (1971). Myšlenky o státu a revoluci. Vyd. 1. Praha: Mladá fronta.

McFAUL, Michael; BUNCE, Valerie a STONERWEISS, Kathryn (2010). Democracy and authoritarianism in the post-communist world. Cambridge: Cambridge University Press.

CABADA, Ladislav (2003). Politický systém první Československé republiky. In: Politický systém České republiky.Vyd. 1. Praha: Portál. ISBN 80-7178-718-3.

MĚCHÝŘ, Jan (1999). Velký převrat či snad revoluce Sametová? Vyd. 1. Praha: Progetto. ISBN 80-86366-00-6.

DVOŘÁKOVÁ, Vladimíra, KUNC, Jiří (1994). O přechodech k  demokracii. Vyd. 1. Praha: Sociologické nakladatelství. ISBN 80-901424-8-6.

PITHART, Petr (1998). Po devětaosmdesátém: Kdo jsme? Mezi vzpomínkami a reflexí: texty z  let 1992-1996. Vyd. 1. Praha: Doplněk. ISBN 80-7149-204-3.

GIDDENS, Anthony (1999). Sociologie. Vyd. 1. Praha: Argo. ISBN 80-7203-124-4.

HANZEL, Vladimír (1991). Zrychlený tep dějin. Praha: Galén. ISBN 80-7262-426-1.

S U K , J i ř í ( 1 9 9 9 ) . C h ro n o l o g i e z á n i k u komunistického režimu v  Československu 1985-1990. Praha: USD AV ČR. ISBN 80-85270-88-9.

HUNTINGTON, Samuel (2008). Třetí vlna. Demokratizace na sklonku dvacátého století. Vyd. 1. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury. ISBN 978-80-7325-156-7.

SUK, Jiří (2003). Labyrintem revoluce. Vyd. 1. Praha: Prostor. ISBN 80-7260-099-0.

HUSÁK, Petr (1999). Česká cesta ke svobodě: Revoluce či co? Praha: VolvoxGlobator. ISBN 80-7207-299-4.

ŽENÍŠEK, Marek (2006). Přechody k demokracii v teorii a praxi. Vyd. 1. Plzeň: Aleš Čeněk. ISBN 80-7380-008-X.

KARL, Lynn. (1991). Getting to Democracy: Plenary Session II, in: TheTransition to Democracy: Proceedingsof a Workshop, Washington, NationalAcademyPress, pp. 29-41.

Internetové zdroje:

KARL, Terry L.; SCHMITTER, Philippe C. (1991). ModesofTransition in Latin America, Southern and EasternEurope. International Social Science Journal, 1991, Vol. 43, No. 2.

Parlament České republiky, Poslanecká sněmovna. Ústavní zákon ze dne 11. července 1960. Ústava Československé socialistické republiky. (http://www.psp.cz/docs/texts/ constitution_1960.html).

KOPEČEK, Lubomír. (2010). Éra nevinnosti. Česká politika 1989-1997. Vyd. 1. Brno: Barrister&Principal. ISBN 978-80-87029-98-5.

Ú s t a v p ro s t u d i u m t o t a l i t n í c h re ž i m ů . 2008-2012. Kalendárium 1985-1989. (http:// www.ustrcr.cz/cs/kalendarium).

KREJČÍ, Jaroslav. Dějiny a revoluce (1992) Vyd. 1. Praha: Naše vojsko. ISBN: 80-206-0168-6.

Vláda České republiky. 2009-2016. Období první republiky 1918–1938. (http:// w w w. v l a d a . c z / a s s e t s / O b d o b i - p r v n i republiky-1918.pdf).

MALIA, Martin (2009). Lokomotivy dějin: revoluce a utváření moderního světa. Vyd. 1. Brno: CDK. ISBN 978-80-7325-194-9.

30

Tmavomodrý svět

Konflikt o Těšínsko v letech 1918 až 1920 a jeho současná reflexe

války a následné stěhování obyvatelstva za prací především do průmyslu na Ostravsko, Karvinsko a Třinecko. Tyto události radikálně zasáhly strukturu obyvatelstva. Co nahrávalo politické ideologii před rokem 1989, poněvadž tyto osoby neznaly události minulých let. Až s  rozsáhlými politickými změnami na konci let osmdesátých dvacátého století. Byl tento konflikt opět na pořadu dne, kdy bylo možné další zkoumání tohoto bouřlivého období na území Těšínského Slezska.

Bc. Tomasz Martinek

V  současnosti je povědomí mezi širokou veřejností o tomto konfliktu minimální. Bohužel neinformovanost a různá interpretace historických faktů vede k  otevírání starých ran. V  minulosti bylo možné sledovat názorové střety zástupců českých organizací s  polskou národností menšinou, kterou de facto konflikt o Těšínsko vytvořil. Proto události tohoto konfliktu jsou pro členy menšiny stále citlivé. Konflikty se odehrávaly především prostřednictvím tisku, kde byl mnohdy používán i nevybíravý jazyk. Tyto střety měly spíše regionální charakter, přesto se občas objevily i spory, které byla nuceny řešit policie nebo politické případně diplomatické špičky. Napětí narůstalo i s výstavbou pomníků aktérům tohoto konfliktu, které společnost Těšínského Slezska vnímá různě. Důležité je také připomenout vyjádření politických špiček a možnosti omluvy za způsobené příkoří, především na místním obyvatelstvu.

Spor o Těšínsko, který se udál téměř před sto lety těsně po ukončení první světové války, kdy po zaniklé Rakousko-uherské monarchii se formovaly nové nástupnické státy Československo a Polsko. Obě země vznášely územní požadavky na základě různých koncepcí. Do konfliktu zasahovalo i místní obyvatelstvo Těšínského Slezska, kterého struktura byla vysoce heterogenní, což bylo velkou překážkou k utvoření jednoho či druhého stabilního, unitárního státu bez emocí. Definitivní rozhodnutí nakonec padlo na mezinárodní arbitráži v  belgickém městě Spa v roce 1920. Historické území bylo nakonec rozděleno na řece Olze. A z hlavního města bývalého Těšínského knížectví Těšína vznikla dvě města ve dvou zemích Český Těšín a Cieszyn. Obě strany přijaly toto rozhodnutí poněkud rozpačitě, neboť takové řešení neuspokojilo ani jednu stranu. Konflikt eskaloval na konci let třicátých dvacátého století, kdy v  Evropě narůstal strach a nejistota z  důvodu rozpínavosti Německé říše. A otevíraly se staré konflikty. Definitivně byl konflikt zahlazen po ukončení druhé světové války. A dá se říci, že události z  let 1918-1920 upadly téměř v  zapomnění. Obě vlády nepovažovaly za vhodné, aby byly narušovány vztahy obou sousedních zemí v  rámci socialistického bloku. Tento konflikt však zůstal v  povědomí části místního obyvatelstva. Ovšem je nutné připomenout, že duch města Těšína před rozdělením byl definitivně pryč. Na něm se podepsaly tragické události druhé světové

31

Tmavomodrý svět prostředky, ale také proto, že na toto místo do Orlové byly bezprostředně po ukončení konfliktu převáženy těla z míst bojů, včetně míst nyní na polském území, ze kterého bylo převezeno celkem dvaadvacet těl za účasti tisíců lidí. Jsem si jistý, že události po obsazení Těšínska v roce 1938 a zničení pomníku Poláky v následujícím roce Čechy na Těšínsku nesmírně zasáhly, také z toho důvodu, že původní sousoší po zničení polským vojskem již nikdy nebylo obnoveno. Chování Poláků v Orlové také ovlivnilo budoucí česko-polské vztahy. A dodnes je obsazení Těšínska ze strany Poláků a jejich následné počínání vnímáno v kruzích české společnosti jako msta a odsouzeníhodné chování.

1. Nezahojené jizvy Jednou z nejpalčivějších otázek současnosti mnou již načrtnutého sporu, která stále vyvolává emoce v obou táborech je výstavba různého druhu pomníků, které mají sloužit k zachování památky na tyto události. Jak se však ukazuje, jedná se spíše o prostředky, prostřednictvím kterých dochází ke střetu obou stran, ke zbytečným přestřelkám v tisku a podpoře nevraživosti mezi místním obyvatelstvem. Z toho důvodu je nutné i tyto události zařadit do práce, aby ještě podrobněji vykreslily současnou podobu tohoto konfliktu.

1.1 Památník padlých československých vojáků v Orlové

1.2 Pomník „těšínské Niké“ v Těšíně

Hřbitov v Orlové, který měl sloužit k pohřbívání československých legionářů padlých na území Těšínska, byl postaven již během začátku bojů o Těšínsko. Základy památníku československým legionářům byly položeny již v lednu 1919 z iniciativy orlovského Sokola, který organizoval finance pro vybudování tohoto památníku prostřednictvím sbírek od občanů. Při pohřbu 8 legionářů na orlovském hřbitově 26. ledna 1919 se zúčastnilo pohřbu t i s í c e l i d í , b y l o v y b r á n o v e p ro s p ě c h pozůstalých 1761 Kč.1 Je nutné říci, že tento památník měl pro místní Čechy na Těšínsku velký význam, o čemž svědčí fakt, že tato iniciativa byla financována samotnými občany na Těšínsku. Sbírky byly úspěšné, Moravskoslezská banka nakonec evidovala 14 066 Kč věnovaných občany pro výstavbu památníku a pro pozůstalé.

Obnova pomníku tzv. těšínské Niké na území dnešní polské části Těšína v těsné blízkosti česko-polské hranice vzbuzovala již před zahájením výstavby ostré kontroverze. Těšínská Niké již byla v minulosti od roku 1934 do 1939 na místě, na kterém se nachází nyní, tj. v blízkosti česko-polské hranice na úpatí těšínského zámku se slavnou rotundou sv. Mikuláše a Piastovskou věží. Pomník vzbuzuje kontroverze především tím, že byl umístěn do již zmíněné hraniční oblasti a socha zmíněné Niké má hlavu obrácenou ve směru na dnešní Českou republiku, na kterou ukazuje šavlí, což může opravdu vyvolávat dojem, že státní hranice je jen dočasná. Na tomto pomníku jsou umístěny i názvy obcí, ve kterých se o Těšínsko bojovalo, mezi jinými: Karviná, Stonava, Bohumín a další obce. Reakce na tento pomník se liší a troufám si říct, že jednota v této věci dosud neexistuje. Samotné vedení dnešního polského města Cieszyn tuto výstavbu nepodporovalo, což bylo vnímáno dobrovolníky a nadšenci velice negativně a mnohdy se těšínští zastupitelé ocitli pod obrovskou palbou kritiky.

U zrodu této akce stál orlovský učitel Eliáš, který také výrazně přispěl k realizaci tohoto pomníku a pomoci pozůstalým. Především je nutné připomenout, že tento hřbitov měl citový význam pro místní Čechy nejenom z toho důvodu, že se pro tento účel vybíraly nutné 1

MATROSZOVÁ, Veronika. Českoslovenští legionáři: rodáci a občané okresu Karviná. 1. vydání. Karviná: Zemský archiv v Opavě – Státní okresní archiv Karviná, 2005. s. 27.

32

Tmavomodrý svět Kritika se snesla na Jana Olbrychta (tehdy europoslance za Občanskou Platformu), který se údajně přičinil k likvidaci dochovaných částí předválečného pomníku. Likvidace zahrnovala i infrastrukturu s okázalými schody pomníku, který byl postaven v  období Lidového Polska jako výraz vděčnosti Rudé armádě. Z důvodu likvidace stávajícího pomníku se náklady na obnovení „těšínské Niké“ zvýšily k nelibosti iniciátorů obnovy pomníku. Svůj nesouhlas dal najevo i tehdejší starosta Cieszyna Jerzy Ficek. 2 Již v samotné polské části Těšína byla situace před rekonstrukcí Niké napjatá, poněvadž město Cieszyn odmítlo jakoukoliv finanční pomoc, což vyvolalo přestřelku v tisku a také četná obvinění, mezi jinými z příslušnosti ke Šlonzákům, kteří jsou již několik desetiletí odvěkými nepřáteli Polska, a kteří ještě v období tak zvaného Lidového Polska (PRL) aktivně bránili rekonstrukci i umístění tohoto pomníku na původním místě.

Došlo dokonce na obvinění z neznalosti poměrů a vměšování do záležitostí cizího státu. Ani polská menšina na Těšínsku nebyla v této věci jednotná. Zatímco předseda Kongresu Poláku v ČR Józef Szymeczek se ve věci pomníku vyjádřil odmítavě a nesouhlasil s umístěním pomníku tohoto typu v bezprostřední blízkosti státní hranice, další aktéři polské národnostní menšiny se odhalení pomníku těšínské Niké zúčastnili. Tato událost vyvolala česko-polskou roztržku, do které se zapojili členové české politické scény, např. tehdejší ministr zahraničních věcí Cyril Svoboda. Ten byl nucen se touto události zabývat kvůli interpelaci poslance za ODS Karla Sehoře pocházejícího z Frýdku-Místku, který požadoval, aby bylo v této věci zaujato jednoznačné stanovisko a vyjádřen nesouhlasný postoj s lokalitou umístění tohoto pomníku a nesouhlas s jeho charakterem. Dle jeho soudu tento pomník ve své původní podobě byl jakousi památkou padlým, kteří bojovali v rakouských legiích na východní frontě, s čímž v podstatě souhlasil.

Navíc vyjadřovali odmítavý postoj a nesouhlas s rozhodnutím zastupitelstva města Cieszyna, které obdobně jako předseda Kongresu Poláků v České Republice Szymeczek nepodporovalo výstavbu pomníku. Domnívalo se totiž, že by došlo k zbytečnému narušení přátelských a korektních česko-polských vztahů, které jsou v současnosti opravdu nadstandardně dobré v porovnání s minulostí. Této záležitosti začal věnovat pozornost rovněž konzulát České republiky v Katowicích prostřednictvím českého konzula Byrtuse, který si vyžádal jednání v této věci přímo na místě, tj. v Cieszyně, aby tak zabránil výstavbě pomníku nebo pokud možno přesvědčil zmíněné iniciátory, aby na pomníku neumisťovali desky s místy bitev v  současné České republice. Tady ovšem česká strana narazila, poněvadž iniciátoři si stáli za svým a dokonce prostřednictvím redakce v již citovaném bulletinu hodnotili počínání české strany negativně.

Ovšem současná podoba je podle něj, nepřijatelná a může vyvolávat nepřátelský dojem z polské strany. Připomněl také, že Polsko v minulosti oficiálně neratifikovalo hranici na řece Olze, co způsobilo obsazení Těšínska těsně před Mnichovem. Poslanec vytýkal také to, že výstavba pomníku nebyla konzultována se zastupitelstvem a radou Českého Těšína s tím, že pomník má zahrnovat tabulky s některými městy, která jsou v současnosti součástí euroregionů a tím by mohlo opravdu dojít k narušení přátelských vztahů a vzájemné spolupráce. Proto podporuje a chválí rozhodnutí města Cieszyna výstavbu tohoto pomníku nepodpořit. 3 Reakce ministra zahraničních věcí v této věci byla taková, že je třeba všechny strany posadit k jednacímu stolu a zahrnout do diskuze i odbornou veřejnost a také akademické obce v obou zemích, jednalo se o univerzity působící v Opavě a Katovicích.

2

ZAOLZIE POLSKI BIULETYN INFORMACYJNY. W przeddzień uroczystości odsłonięcia pomnika cieszyńskiej Niké [online]. Cieszyn, 2008, 23.4.2008, 2008(4) [cit. 2016-03-07]. Dostupné z: http://www.zaolzie.org/ zaolzie2008/200804/PBI200804.htm 3 ZAOLZIE POLSKI BIULETYN…, Dostupné z: http://www.zaolzie.org/zaolzie2008/200804/PBI200804.htm

33

Tmavomodrý svět České výhrady spočívaly i v tom, že slavnostní odhalení pomníku se mělo konat 28. října, v den vzniku samostatného Československa. A tím by mohlo dojít k ryze antičeskému charakteru akce. Výhrady se týkaly také směru šavle zmíněné sochy. Expertní tým však došel k závěru, že ruka se šavlí je sice natažená ve směru české hranice, ale nejedná se o provokační, nýbrž obranné gesto. Tvář sochy je nasměrována ve směru ulice vedoucí k náměstí polského Cieszyna, kde se nachází radnice. Tvář sochy je více nasměrována na východ, než ve směru České republiky. 4 Organizátoři odhalení pomníku přislíbili, že se nebude jednat o nacionalistický akt, ale že termín odhalení pomníku bude pečlivě vybrán buď v souvislosti se svátkem Tří Bratří, které spojuje obě města, nebo s výročím vstupu Polska do Evropské unie, popřípadě se akt uskuteční během svátku polské armády. Vláda ve Varšavě se touto věcí nezabývala a brala ji spíše jako záležitost regionálního charakteru, ve které není třeba jednat nebo protestovat a tím zbytečně vyvolávat rozruch.

ve kterých městech či obcích byly vedeny tuhé boje a na pomníku se jejich názvy nevyskytují. 5 Připomíná, např. počínání československých legionářů v Orlové v sirotčinci, kde byli drženi místní Poláci. Popisuje také kruté zacházení, kterého byla svědkem žena Józefa Kiedroně Zofia. Připomíná poslanci, že sám Edvard Beneš nabídl vrácení české části Těšínska Polsku již před Mnichovem.

Tato tvrdá kritika je místy neopodstatněná, poněvadž poslanec Suchoř mohl těžko protestovat proti pomníku, který byl na místě již od roku 1931. Jako občan Českého Těšína a člověk, který prožil celý svůj život v oblasti Těšínského Slezska, a který problematiku národnostních, a také náboženských odlišností pociťuje na vlastní kůži, se domnívám, že kauza „těšínské Niké“ je kauzou spíše marginálního významu. Jsem si jist, že v kruzích široké veřejnosti Českého Těšína a Cieszyna jsou události, které se odehrály na Těšínsku v letech 1919-1920 už skoro zapomenuty. Uvědomuji si však, že dosud žijí lidé, kteří možná tyto události zažili nebo je znají z vyprávění svých rodičů, popřípadě prarodičů, proto může u nich výstavba pomníku tohoto typu vyvolávat traumatické zážitky. Vztahy mezi novými generacemi jsou dnes už korektní, domnívám se, že ani akce tohoto typu nemohou narušit spolupráci v rámci obou měst Český Těšín – Cieszyn, a jde spíše o zbytečné národnostní spory, které by se již v době evropské integrace vůbec neměly vyskytovat. Proto se domnívám, že i když se tento pomník v této lokalitě před druhou světovou válkou skutečně vyskytoval, bylo by nepochybně lepší, kdyby byl umístěn na vhodnějším místě. Pokud by opravdu musel být památník v blízkosti dnešního zámku Cieszyn, zcela by postačila na nějakém úctyhodném místě památková tabule v rámci historického areálu tzv. „Wzgórza Zamkowého“, kde by snad nevzbuzovala podobné emoce, jak tomu bylo v souvislosti se zmíněným památníkem. Na „Wzgórzu Zamkowém“ je již umístěna naučná stezka s místy připomínajícími

Přesto si bulletin „Zaolzie.org“ v souvislosti s rekonstrukcí pomníku neodpustil komentář k interpelaci poslance Suchoře, a také k odpovědi Cyrila Svobody a podrobil jejich tvrzení tvrdé kritice. Především na poslance Suchoře se snesla kritika z neznalosti. Bulletin mu jízlivě poradil, že svoje výhrady by měl směřovat k těšínským Piastovcům, kteří umístili své sídlo v místě, kde se nyní nachází hranice mezi Českým Těšínem a Cieszynem a že nepředvídali, že v budoucnu bude v těchto místech hranice mezi dvěma státy. A připomíná, že poslanec Suchoř neprotestoval, když v blízkosti mostu Svobody byla umístěna socha těšínského knížete Mieszka I. Těšínského, který rovněž s mečem hledí na dnešní Českou republiku. V minulosti se na tomto místě nacházela socha císaře Františka Josefa I. Pomník byl zničen v roce 1918 a v roce 1931 nahrazen těšínským Piastovcem. A také připomíná, že poslanec Suchoř moc dobře ví, 4 5

Tamtéž, Dostupné z: http://www.zaolzie.org/zaolzie2008/200804/PBI200804.htm ZAOLZIE POLSKI BIULETYN…, Dostupné z: http://www.zaolzie.org/zaolzie2008/200804/PBI200804.htm

34

Tmavomodrý svět významné činitele, kteří se zasloužili o rozvoj Těšínska nebo samotného Těšína. Takovým příkladem je např. kámen s podobiznou významného polského spisovatele a básníka Jana Kubisze a dalších osob, které se zasloužily o Těšínsko. Památník jako takový i přes všechen povyk nakonec zůstal v původní podobě i se zmíněnými tabulemi s místy bitev a snad již nevzbuzuje tolik emocí, jak tomu bylo na začátku.

komentáři osob jedné či druhé strany. V této souvislosti se vyjadřoval také třinecký historik Stanisław Zahradnik, který prohlásil, že tuto činnost považuje za absurdní a považuje ji za zbavenou zdravého úsudku. A znovu připomíná, že generál Josef Šnejdárek osvobozoval Těšínsko bajonety a pronásledováním místního obyvatelstva.6

Další komentáře z řad zástupců polské menšiny se nesly v podobném duchu. Kritika směřovala především na organizátory této akce i na Adolfa Kaletu, tehdejšího předsedu legionářské oblasti. Ostře proti této iniciativě vystoupil předseda Kongresu Poláků Józef Szymeczek, který prohlásil, že generál Šnejdárek je symbolem polského upokoření. Vedení města Bystřice se od této akce distancovalo a tvrdilo, že o ní nemá tušení, a že se jedná o soukromou iniciativu. Musím říci, že na toto období odhalení pomníku si vzpomínám velice dobře. A vím, že k iniciativě pomníku se ze začátku nikdo oficiálně nepřihlásil, čili se zdálo, jako by se jednalo o anonymní akci. Již v následujícím čísle „Głosu Ludu“ se objevil další článek obviňující Petra Majera, nového předsedu legionářské oblasti ve Frýdku-Místku, že údajně zneužil nemocného Adolfa Kaletu, jak tvrdila Kaletova manželka. Majer se proti této výtce ohradil a tvrdil: Paní Kaletové jsem ihned telefonoval, zeptal jsem se jí, jak to myslela […] Paní Kaletová se mi omluvila a uvedla, že redaktorce Głosu Ludu paní Danutě Chlup, která článek napsala, nic podobného neřekla […].7 Tato situace byla nezáviděníhodná i z toho důvodu, že Józef Szymeczek prohlásil, že starosta Bystřice nad Olší Ladislav Olšar lže. Je podivné, že starosta nevěděl o výstavbě pomníku, když sám autor Petr Majer v knize věnované problematice pomníku mu děkuje. Příkladem by mohla být i iniciativa Majera s Olšarem u poslankyně PS PČR Miroslavy Němcové. Je nepochybné, že i reakce ze strany Józefa Szymeczka byla nepřiměřená až příliš

1.3 Pomník generála Šnejdárka v Bystřici a jeho ohlas Jednou z nejbouřlivějších a nejzásadnějších událostí na Těšínsku spjatých se sporem o Těšínsko je bezesporu výstavba pomníku generálovi Josefu Šnejdárkovi v roce 2012 na hoře Poledná u Bystřice nad Olší. Iniciativa výstavby pomníku českou legionářskou oblastí Obelisk z Frýdku-Místku vyvolala bouři především v médiích a na internetu. Slovní přestřelky mezi iniciátory pomníku a funkcionáři především polských organizací na Těšínsku nebraly konce a dokonce se objevovala kontroverzní prohlášení té či oné strany, která zcela určitě stojí za zmínku.

Tento pomník vznikl z iniciativy Petra Majera, vojáka ve výslužbě a dalších osob jako, např. Zdeňka Macoška. Iniciátoři tvrdí, že chtěli tímto pomníkem vytvořit místo české státnosti na Těšínsku, které tam dle jejich rétoriky doposud chybělo. Pomník byl slavnostně odhalen 27. října 2012 ve dvanáct hodin. O tři dny později byla o tomto faktu vyrozuměna média. Již 3. listopadu 2012 se objevil článek v novinách polské národnostní menšiny o generálovi Josefu Šnejdárkovi s titulkem „Pro jedny hrdina pro druhé kriminálník“. Tento článek odstartoval sérii článků zabývajících se touto tématikou s 6

CHLUP, Danuta. GŁOS LUDU. Dla jednych bohater dla drugich zbrodniarz. Czeski Cieszyn: Kongres Polaków, 2012, 129(LXVII) [cit. 2016-03-07]. Dostupné také z: http://www.glosludu.cz/content/news/129GL-20121103.pdf 7 MAJER, Petr. Generál Josef Šnejdárek opět na Těšínsku. 1. vyd. Praha: ČsOL - Jednota ČsOL Frýdek-Místek, 2013, s. 20.

35

Tmavomodrý svět emotivní. Zaslal dopis bystřickému starostovi se znepokojením, že dochází ke zhoršování českopolských vztahů, a že je zde vytvářena p ro t i p o l s k á n e p ř á t e l s k á a t m o s f é r a . A nezapomněl zdůraznit, že osoba generála Šnejdárka je pro místní Poláky bolestným symbolem protipolské nenávisti. Následovaly další protestní dopisy, mezi jinými od předsedy PZKO Jana Ryłko a také předsedy polských veteránů Bronisława Firly. Petr Majer však tvrdí, že se potvrdilo, že bystřický starosta opravdu nelhal a kritizuje chování Szymeczka, který se dle jeho soudu dosud neomluvil. 8

pohledu nezdravá. Přijde mi podivné, že zastupitelstvo města i starosta se od této věci na jedné straně distancovali a hovořili o tom, že o této činnosti nevěděli a na druhé straně se vyjadřovali tak, jak se vyjadřovali. Tato situace trochu připomíná události již zmíněné výstavby těšínské Niké, kde polská strana, ač informovala městské zastupitelstvo v Těšíně, tak si ohledně výstavby a lokality tohoto pomníku počínala stejně jako zmíněná legionářská oblast, nekonzultovala tuto věc s druhou stranou a tím zbytečně otevírala staré rány, místo aby došlo ke konečnému smíření. Dalším z článků, který se objevil v „Głosu Ludu”, byla reakce Stanisława Zahradnika, který argumentoval, proč by se pomník gen. Šnejdárkovi neměl nacházet na území obce Bystřice nad Olší. Připomíná chování československých legionářů, kteří v Bystřici mučili místního pastora Karola Michejdu, který byl veřejně ostouzen před celou obcí.10 Proč k zostuzení pastora Michejdy došlo je více než zřejmé, poněvadž rod Michejdů kladl důraz na polské vlastenectví a v neposlední řadě také na náboženskou výchovu v duchu protestantismu. Pastor Michejda podepsal rovněž listinu pro připojení obce Bystřice k Polsku. Je téměř jisté, že českoslovenští legionáři byli s touto skutečností seznámeni. Proto je dosti pravděpodobné, že se chtěli faráři pomstít a pro výstrahu jej potrestat. Zcela určitě byl legionářům znám i člen Rady Narodowé Jan Michejda, který i přes intervenci československé armády odmítl evakuaci a i přes hrozící nebezpečí na Těšínsku zůstal jako jediný z členů Rady Narodowé. Přesto se mu podařilo vyhnout se československým vojákům. Tyto důvody se jeví jako velmi vážné poněvadž rod Michejdů je nejenom jedním z nejváženějších polských rodů na území Těšínského Slezska, ale i nositelem polské inteligence na Těšínsku. Potomci tohoto rodu

Hlavním důvodem proč došlo k tak ostré kritice, bylo to, že zástupci polské menšiny byli přesvědčeni o tom, že tento pomník má ryze nacionalistický charakter a pomník se stane protipolským místem. Mediální přestřelky pokračovaly dál. Mnou zmíněný článek měl ještě další pokračování, v němž došlo k přímé konfrontaci Szymeczka se starostou Olšarem, který mimo jiné vzkázal panu Szymeczkovi, aby se zdržel komentářů a respektoval status quo. Pro mě však podivným a rg u m e n t e m p a n a s t a r o s t y O l š a r a j e marginalizování lidského života když říká, že vlastně tato válka měla nejméně obětí na životech. Proto si dovolím citovat část starostova dopisu, ve kterém dokonce píše slovo válka v uvozovkách, ovšem neuvádí, že obětmi nebyli pouze vojáci, ale i místní lidé, a proto je toto téma dodnes tak žhavé především pro polskou menšinu, stejně jako rok 1938 pro českou veřejnost: Když hodnotíme generála Šnejdárka, bylo by dobré, kdybychom jasně řekli. Kolik obětí měla sedmidenní válka na Těšínském Slezsku. Řekněme si objektivně: polských vojáků padlo X, českých Y. Prosím neuvádějte jednostranná fakta. I když nejsem historik, myslím, že tato „válka“ měla možná nejméně obětí.9 Atmosféra v době vydávání těchto článků byla velmi napjatá a z mého 8

Tamtéž, s. 21. CHLUP, Danuta. GŁOS LUDU. Dla jednych bohater dla drugich zbrodniarz. Czeski Cieszyn: Kongres Polaków, 2012, 131(LXVII) [cit. 2016-03-07]. Dostupné také z: http://www.glosludu.cz/content/news/131GL-20121108.pdf 10 ZAHRADNIK, Stanisław. GŁOS LUDU. Gromada przeciwko wojsku. Czeski Cieszyn: Kongres Polaków, 2012, 134(LXVII) [cit. 2016-03-07]. Dostupné také z: http://www.glosludu.cz/content/news/134-GL-20121115.pdf 9

36

Tmavomodrý svět žijí dodnes, a to jak v dnešní České republice, tak v současném Polsku, takže z tohoto pohledu by opravdu mohlo dojít k návratu bolestných vzpomínek, které iniciátoři pomníku nevzali v potaz, jak sám přiznal tehdejší zástupce československé legionářské oblasti Adolf Kaleta. Mediální válka však nadále pokračovala. Předseda Szymeczek se ocitl pod palbou kritiky nejenom ostrých slov, ale i nepravd a troufám si říct i skutečně útočného prohlášení. Plk. Šnejdárek a jeho legionáři vyhnali polské jednotky gen. Latinika, neoprávněně se zdržující na našem teritoriu. Šnejdárek Latinika nejprve slušně osobně vyzval, aby se sebral a táhnul, odkud přišel. Cituji knihu „Pochoduj nebo zemři”. Tehdy plk. Šnejdárek (později generál), nekonal o vlastní vůli, ale podle rozkazu velení armády a naší politické reprezentace v čele s TGM (ten Vám také vadí, jak jsem zjistil). S rázností sobě vlastní, kterou získal ve službách Francii, udělal to, co bylo potřebné nejen ve Slezsku, ale později i na Slovensku […]11

názor, a co více, nemají stejná práva jako většinová společnost. Tyto přestřelky opravdu nabíraly charakteru, který na Těšínsku neměl už hodně dlouho obdoby, dle mého soudu vyvolával zbytečnou zášť. Bohužel došlo i na výhružky ze strany pana Skácela, že během stého výročí československých legií bude odhalena další pamětní deska generálovi Šnejdárkovi přímo v Českém Těšíně.

Domnívám se, že šlo o zbytečnou demonstraci síly, která nepřispěla k ničemu dobrému. Také bylo opět vytýkáno umístění těšínské Niké ve zmíněné polské části Těšína s tím, že její šavle míří bezprecedentně na Český Těšín. Tento článek vyvolal rychlou reakci představitelů polské národnostní menšiny, kteří prostřednictvím svých funkcionářů v PZKO a jiných organizacích na toto odpověděli. Kauza tímto měla definitivní dohru. Především prohlášení předsedy polských veteránů v ČR Bronisława Firly a Mariusze Wałacha stojí za zmínku. První ze zmíněných se vyjadřoval v tom smyslu, že iniciativa pomníku byla nejspíše vedena Adolfem Kaletou z toho důvodu, že měl ambice na získání hodnosti generála. Firla uznává, že bezesporu každý národ má právo uctívat své hrdiny. Ale v případě Šnejdárka je to dosti problematické z důvodu chování československých legionářů, kteří se těmto způsobům naučili v cizineckých legiích a posléze je praktikovali na Těšínsku především ve Stonavě, Albrechticích a jiných obcích. Zajímavým postřehem bylo, že člověk s tak vysokou hodností by měl mít umístěný pomník na důstojnějším místě nežli na vrcholu hory uprostřed Beskyd, vhodným místem by byl na příklad již existující památník s hřbitovem v Orlové, který byl připomínán i Pavlem Skácelem. Druhý zmíněný radní za obec Bystřice Mariusz Wałach se v této věci vyjadřuje daleko razantněji a to z toho důvodu, že je rovněž jako pan Majer bystřickým rodákem, a kterého bezpochyby tento pomník zasáhl. Jeho pradědeček byl totiž československými

Tato slova, která padla z úst Pavla Skácela, předsedy československé legionářské oblasti za Moravskoslezský kraj, byla nejenom přehnaná, ale i nenávistná. Článek je opravdu tvrdým protiúderem i z toho důvodu, že se zde objevují obvinění, že osoby podobné panu Szymeczkowi způsobily rozbití již vzpomínaného hřbitova a památníku československým legionářům v Orlové v roce 1939, když Těšínsko bylo pod správou Polska až do vypuknutí druhé světové války. Pro mě však nejvíce šokujícím vzkazem pana Skácela je prohlášení Berte laskavě na vědomí, že žijete v našem státě, v naší ČR, kde si můžeme opěvovat podle svého ne podle Vašich pomýlených a pro nás nepřijatelných představ […]12 Tady je třeba se pozastavit nad tím, jak to pan Skácel myslel, protože i členové polské národnostní menšiny jsou občany České republiky, čili dle jeho rétoriky lze usuzovat, že v této věci nemají právo projevit svůj svobodný

11

KONGRES POLAKÓW W RC GŁOS LUDU. Gromada przeciwko wojsku. Czeski Cieszyn: Kongres Polaków, 2012, 137(LXVII) [cit. 2016-03-07]. Dostupné také z: http://www.glosludu.cz/content/news/137-GL-20121124.pdf 12 KONGRES POLAKÓW…, Dostupné také z: http://www.glosludu.cz/content/news/137-GL-20121124.pdf

37

Tmavomodrý svět legionáři bit, mučen a byl půl roku vězněn v zajateckém táboře v Lipníku nad Bečvou. Proto se neváhal opřít do generála Šnejdárka s tvrzením, že se o žádného hrdinu nejednalo, a že zcela jistě český národ má lepší hrdiny než je postava generála Šnejdárka, který s několikanásobnou převahou profesionální armády bojoval proti civilistům. Z jeho pohledu se nejedná ani o průměrného velitele, poněvadž obsazení území mu trvalo deset dnů. Dle jeho soudu průměrnému veliteli by toto trvalo tři dny. Zde však padají klíčová slova o tom, že tento pomník neuráží pouze místní Poláky, ale i osoby, které byly nuceny pod nátlakem se podřídit a nyní jejich potomci jsou již Češi. Pan Wałach vyjádřil obavy, že k tomuto pomníku se budou konat nacionalistické pochody organizované panem Majerem. Bude tam vodit děti z českých škol a potvrzovat jim jednostrannou verzi problematiky konfliktu. Tyto pochody se skutečně konají, jak popisuje pan Majer ve své knize. Pan Wałach také připomněl, to že místní Poláci jsou českou veřejností bráni jen v souvislosti s lihovým nápojem „vařonka“ a horalským svátkem v Jablunkově, ale jinak jsou na okraji společnosti a nemají právo se vůbec k těmto věcem vyjadřovat, poněvadž iniciátoři pomníku vůbec nepočítali s tím, že by mohli ranit něčí city. Za zmínku také stojí dopis, který zaslal do Kongresu Poláků jistý pan Stebel občan Bystřice české národnosti. V článku „Głosu Ludu” se psalo: Je Čech a jeho rodina je česká, ale jeho předkové byli Poláky. Byli napadeni českými „legionáři“ a on jako občan české národnosti s tím pomníkem nesouhlasí. Není to tak, že Šnejdárek bojoval s nějakými imaginárními Poláky z Varšavy. Jeho vojáci válčili s našimi předky[…] 13 Je jisté, že československo-polský konflikt je vnímán především polskou menšinou velice citlivě. Dle mého soudu nejde ani tak o útok československých legionářů na Těšínsko, ale spíše o chování československé armády na Těšínsku, které především polská národnostní menšina vnímá jako velmi bolestné, především

z negativních zážitků příslušníků jejich rodin. V polské veřejnosti byla tato kauza vnímána jako zcela okrajová a nebyla jí věnována přílišná pozornost, stejně tak česká média zůstala v této věci prakticky němá. V této souvislosti se vyjádřil i místostarosta Českého Těšína Stanisław Folwarczny, že tato kauza je řešena pouze na lokální úrovni a dosud nejsou známy postoje polské vlády ve Varšavě ani české vlády v Praze, což bylo nepochybně pravdou. Z české strany jde dle mého názoru o iniciativy jednotlivců, poněvadž v očích širší veřejnosti je tento spor skoro zapomenut. Proto se domnívám, že by bylo vhodné do budoucna vést dialog historiků obou stran tak, aby nedocházelo k těmto přestřelkám v rámci tisku a vyhrocování fungujících česko-polských vztahů na Těšínsku.

Co se týká umístění pomníku generálovi Josefu Šnejdárkovi v lokalitě, ve které se dodnes nachází, tj. nedaleko obce Bystřice nad Olší na hoře Poledná, pokládám toto umístění za nešťastné stejně jako umístění zmíněné těšínské Niké. Domnívám se stejně jako někteří činovníci polské národnostní menšiny, kteří jsou sdruženi v organizacích jako PZKO či Kongres Poláků v ČR, že by bylo daleko vhodnější, aby tento pomník byl umístěn v jiné lokalitě, než je místo přímého konfliktu. Již umístěním v této lokalitě vzbuzuje nepříjemné vzpomínky, a proto nespojuje, nýbrž rozděluje obyvatele nejenom města Bystřice nad Olší, ale dá se říci i dalších obcí Těšínska. Proto zastávám názor, že by bylo vhodnější, kdyby se pomník generálovi Šnejdárkovi vyskytoval například v místě jeho rodiště v moravských Napajedlech, ke kterým měl zcela určitě vřelejší vztah, než k místu, kde vedl válečné operace, nebo ve zmíněné Orlové na hřbitově věnovaném československým vojákům. Obdobný pomník generálovi Latinikovi se v polské části Těšínska nevyskytuje a to ani např. ve Skoczowě nebo v polské části Beskyd. Polská strana by ho také mohla využívat k protičeským akcím, přesto k

13

BEATA SCHÖNWALD GŁOS LUDU. Czas podnieść głowę, czy czas przebaczyć?. Czeski Cieszyn: Kongres Polaków, 2012, 140(LXVII) [cit. 2016-03-07]. Dostupné také z: http://www.glosludu.cz/content/news/140GL-20121201.pdf

38

Tmavomodrý svět výstavbě pomníku nedošlo. Stalo se tak z několika důvodů. Generál Latinik nepocházel z oblasti Těšínska, byl zde pouze delegován polským velením. Pokud by polská strana jednala jako jednotlivci v české části Těšínska, tak by výstavbu jeho pomníku mohla iniciovat, poněvadž pro Poláky se jedná také o válečného veterána z rakouských legií a především úspěšného obránce Varšavy před bolševiky. Stejně tak by mohl Kongres Poláků iniciovat výstavbu pomníku Henryku Sucharskému, který v období sedmidenní války v oblasti Těšínska sloužil a posléze se vyznamenal při obraně Westerplatte hned na úvodu druhé světové války. Zatímco polské zastupitelstvo v Cieszyně dlouhodobě odmítalo výstavbu „těšínské Niké“ v blízkosti hranice, bohužel neúspěšně, v Bystřici došlo buď k nečinnosti radnice, nebo k tiché podpoře výstavby pomníku. Proto by bylo přínosnější, kdyby se oba tábory snažily vzájemně spolupracovat a případné aktivity konzultovaly, aby nedocházelo ke sporům.

šéfredaktora „Głosu Ludu“ Wolffa. Především ze strany Legionářské oblasti zastupované panem Majerem, který jasně deklaroval, že zmíněné periodikum „Głos Ludu“ a zmíněné osoby podporovaly svými výroky šovinistické a nacionalistické nálady ve společnosti. Proto se také předseda Kongresu Poláků musel dostavit na Policii ČR v Třinci k podání vysvětlení. Zajímavá jsou vyjádření zúčastněných osob. Szymeczek se vyjádřil v tom duchu, že považuje celou věc za nešťastnou, a že došlo k narušení dvacetiletých korektních vztahů mezi Čechy a Poláky činem několika nacionalistů. Bývalý předseda Legionářské oblasti obvinil místní Poláky, že tuto věc mají oni na svědomí. Tento čin je bezpochyby odsouzeníhodný a v demokratické společnosti nemá místo. Těžko ale říci, kdo ho má skutečně na svědomí, poněvadž osoby, které tento čin spáchaly, se dosud nenašly a zřejmě ani nenajdou. Argument, že tento čin mají na svědomí místní Poláci, se mi nezdá tak úplně neprůstřelný z toho důvodu, že Poláci jsou již delší dobu pod palbou kritiky části české veřejnosti, že prosazují v obcích i na úřadech dvojjazyčné nápisy dle regulí EU. Tyto tabule jsou mnohdy také cílem kritiky, že se jedná o zbytečné plýtvání penězi a jsou také terčem vandalství, když jsou ničeny popřípadě zcizovány neznámými osobami a mnohdy se na zamazaných tabulích objevují i samolepky s nápisem „Těšínské hnutí odporu“. Proto je těžké s určitostí říct, že toto způsobili Poláci z Těšínska vyprovokovanými články, které se objevily v polském tisku. Pokud by tomu tak bylo, jednalo by se o pokrytecké jednání a nedovedu si dost dobře představit, že by někdo vyžadoval z jedné strany toleranci a z druhé strany by ničil místo, které má určitý citový význam pro část obyvatelstva, byť má druhá strana v této věci odlišný názor. V tomto smyslu se vyjádřil i předseda PZKO Jan Ryłko a jeho projev dokládá nesouhlas s jakýmikoliv projevy vandalismu: Boj s vandalismem, projevujícím se například ničením pomníků, ale i polských nápisů, musí spojovat Čechy i Poláky.14

Doufám, že v budoucnu se již podobné výměny názorů nebudou konat a nebude šířena a podporována vzájemná nevraživost mezi národnostmi, což odporuje vizi společné Evropy a vzájemné spolupráce v rámci evropské integrace a regulím, ke kterým se zavázaly oba státy a to jak Česká republika, tak Polsko. Kontroverze a přestřelky v tisku však zdaleka nebyly u konce. Dne 19. prosince 2012, ani ne padesát dnů od slavnostního odhalení pomníku, bylo lesním správcem nahlášeno poničení pomníku generála Šnejdárka. Pomník byl poničen červenou barvou, na které byl vyobrazen hákový kříž na šibenici používaný během druhé světové války na území okupovaného Polska. Objevil se také nečitelný nápis „fašismus neprojde nebo neprowdy“, ovšem slova nelze přesně přečíst. Pamětní deska byla odcizena a na pomníku se objevil i srp a kladivo, symbol sovětského totalitního režimu. Po těchto událostech se teprve strhla bouře. Na bedra polských činitelů se snesla kritika, především na účastníky diskuze Z a h r a d n i k a , S z y m e c z k a , Wa ł a c h a a 14

MAJER, Petr. Generál Josef Šnejdárek…, s. 33.

39

Tmavomodrý svět Proto se moje podezření kloní spíše k akci polských nacionalistů z druhé strany hranice tzv. „narodowców“, kteří jsou v Polsku obávaní, neváhají používat i metody za hranou zákona a mnohdy se nebojí sáhnout k prohlášením, jež v demokratické společnosti nemají co dělat. Je spíše pravděpodobné, že někdo z těchto osob podlehl článkům polského tisku, který se ve věci sporu o Těšínsko mnohdy vyjadřuje bohužel v úzkých souvislostech a osoby, které této tématice nevěnují zvýšenou pozornost, mohou snadno podlehnout emocím, které senzacechtivý tisk může vyvolávat. Příkladem by mohlo být zcizení pamětní desky připomínající jednu z mála dochovaných budov českotěšínské synagogy, ve které v současnosti sídlí polská organizace PZKO. Pamětní deska se bohužel také dosud nenašla ani přes rychlou reakci Policie ČR a prohledání provozovny místních sběrných surovin, takže tato deska zřejmě nebyla obětí sběračů kovů, jak bylo deklarováno tiskem. Je těžké si představit, že by někdo ze zaměstnanců sběrných surovin přijal pamětní desku za účelem zisku, když mu hrozí ztráta zaměstnání a policejní postih. Proto je možné, že také tuto hanebnou činnost mají na svědomí polští nacionalisté, kteří se i v Českém Těšíně bohužel objevují a jejich činy jsou mnohdy neoprávněně přisuzovány členům polské menšiny na Těšínsku.

Pro členy polské menšiny bylo rozhodnutí soudu šokující, když podle jeho vyjádření se nejednalo o nenávistný článek. Z pohledu českého právního řádu zveřejnění svastiky není trestným činem. Daleko kontroverznějším vyjádřením, které se objevilo na těchto stránkách, bylo vyjádření ve znění. Polsko je země s národem, který nemá ani svou vlastní hymnu, poněvadž hudební forma hymny je česká. Jedná se o píseň Hej, Slované. Jsou žalostní a přecitlivělí. 15Bezpochyby se jedná o další důkaz nárůstu národnostního napětí, které se v souvislosti s pomníkem gen. Šnejdárka opět dostalo na povrch. Proto si myslím, že by měly být tyto aktivity staveb různých pomníků, p a m ě t n í c h d e s e k k o n z u l t o v á n y, a b y nedocházelo k těmto excesům, které doznívají velice dlouho.

1.4 Pomník prezidenta Masaryka v Českém Těšíně Jednou z dalších kauz je výstavba či obnova pomníku prezidentu Masarykovi v Českém Těšíně ve známém parku, který nese jméno Masarykovy sady. Prezident Masaryk Český Těšín několikrát navštívil a také se přičinil o rozvoj tehdy československých institucí a v neposlední řadě i rozvoj školství, které bylo třeba na území města podpořit. Památník by odhalen za účasti starostů města Českého Těšína i polského Cieszyna, akce se zúčastnil i velvyslanec Polské republiky v Praze. Tuto událost však vnímala se smíšenými pocity polská národnostní menšina, ač uznává zásluhy prezidenta Masaryka o československý stát. Poněkud kriticky se k této akci vyjádřil zmíněný předseda Kongresu Poláků v ČR Józef Szymeczek, který by dle vlastních slov spíše ocenil, kdyby tyto akce měly charakter, který oba v minulosti znesvářené národy spojuje a vyjádřil lítost, že nedošlo například k setkání obou premiérů České republiky a Polska, které bylo plánováno, ale nakonec se nekonalo, nebo

Další akcí, která otřásla médii i internetem, byla stížnost, členů ČSOL na chování obsluhy restaurace v Hrádku ve Slezsku na Těšínsku. Obvinili polskou obsluhu, že je odmítla obsloužit i přesto, že skupinu doprovázely děti a venku byl tuhý mráz. Posléze se na internetu na webové stránce bez politické korektnosti objevil článek s polskou vlajkou s hákovým křížem. V souvislosti s touto věcí Dariusz Branny, člen Kongresu Poláků v ČR a také člen výboru vlády ČR pro národnostní menšiny, podal trestní oznámení na neznámého pachatele. Orgány trestního řízení však neshledaly tuto činnost jako porušující zákon.

15

ELŻBIETA PRZYCZKO GŁOS LUDU. Podżeganie do nienawiści? To tylko swastyka.... Czeski Cieszyn: Kongres Polaków, 2015, 66(LXX) [cit. 2016-03-07]. Dostupné také z: http://www.glosludu.cz/content/news/066GL-20150504.pdf

40

Tmavomodrý svět ke společné ekumenické mši v rotundě sv. Mikuláše v Cieszyně. Namítal, že se Český Těšín stal jen jedním z mnoha měst, ve kterých se nachází památník prezidentu Masarykovi. Jsem sice přesvědčen o prospěšnosti Szymeczkových návrhů, avšak je třeba říci, že osoba prezidenta Masaryka je v České republice velmi vážená a i v Českém Těšíně má bezpochyby své místo.

zásadních forem lidskosti jako takové. Její síla tkví v tom, že slovo dokáže nejenom zraňovat, ale především léčit a narovnávat to, co bylo v minulosti rozbito. Jednotlivé země však k oficiálním omluvám sahají s velkou opatrností, poněvadž pokud se skutečně jedná o oficiální omluvu, tak by případní poškození mohli požadovat finanční náhradu za příkoří, které bylo na jejich předcích učiněno. V této věci však existují různé názory a to především z toho důvodu, že jak společnost v Polsku, tak v České republice nemá o těchto záležitostech příliš mnoho informací, proto jsou sporadické články nebo názory dosti rozpačité.

Na rozdíl od těšínské Niké a pomníku gen. Šnejdárkovi byl návrh iniciován vědeckou institucí a to Těšínským muzeem, byl řádně schválen i zastupitelstvem města Českého Těšína, a bylo zde jasně prokazatelné, čí iniciativa za výstavbou pomníku byla. Oprávněnost existence pomníku podtrhuje také to, že k návrhu na obnovu pomníku byla sepsána petice občanů a odborné veřejnosti. 16 Pod tímto dokumentem jsou podepsáni PaeDr. Zdeněk Ondřeka, PhDr. David Pindur, Mgr. Radim Pindur, PhDr. Jan Al Saheb, co dle mého soudu zvyšuje nejenom důvěryhodnost i oprávněnost této iniciativy. Proto by měly být podporovány iniciativy odborných institucí nežli návrhy jednotlivců, kteří mnohdy nezohledňují místo a odlišné názory jiných osob. Z toho důvodu by měl být kladen větší důraz na dialog mezi zúčastněnými stranami a to nejlépe prostřednictvím odborné veřejnosti, která by mohla zprostředkovávat vývoj tohoto dialogu široké veřejnosti tak, aby nedocházelo k zbytečným střetům a excesům.

První kroky učinila polská strana, když se 21. srpna 2005 bývalý prezident Wojciech Jaruzelski omluvil nejenom za obsazení Těšínska polskou armádou v roce 1938, ale i za rok 1968. Generál Jaruzelski u příležitosti 37. výročí invaze prohlásil, že ho rozhodnutí vyslat do tehdejšího Československa polské vojáky stále trápí. 21. srpna 1968 překročily československé hranice statisíce vojáků Varšavské smlouvy.17 Tento čin lze vnímat jako velmi vstřícné gesto, poněvadž za zásah v roce 1968 Polsko jako takové nebylo zodpovědné, poněvadž se tak stalo na příkaz Sovětského svazu. Nedomnívám se, že Polsko bylo v pozici, aby jednalo obdobně jako Rumunsko, kdy Ceausescu odmítnul rumunské vojsko do Československa poslat. Přesto je velmi dobré, že i Polsko cítilo, že byť na tyto události nemělo větší vliv tak je nutné se za tyto události omluvit. Polský tisk se však v této věci vyjádřil kriticky, poněvadž toto gesto Jaruzelského podle polské strany zůstalo prakticky bez odezvy. Je zřejmé, že bylo očekáváno i gesto z druhé strany v této době od prezidenta Václava Havla v souvislosti s rokem 1919. Ovšem k němu nikdy nedošlo. Překvapivým tahem však byla omluva bývalého prezidenta Lecha Kaczyńského. Tento čin byl nečekaný, především proto, že strana Právo a

1.5. Omluvy státníků Jak již bylo zmíněno, spor o Těšínsko jako takový nevzbuzuje tolik pozornosti, kolik by si zasloužil, a to ani v tisku, ani na politické scéně obou zemí. Přesto se však v této souvislosti napříč dějinami objevily komentáře některých politiků nebo významných osobností, které se pokusily o narovnání vzájemných vztahů. Domnívám se, že omluva je jednou ze 16

MUZEUM TĚŠÍNSKA. Výzva Muzea Těšínska - pomník TGM [online]. 2009 [cit. 2016-03-26]. Dostupné z: http://www.ceskytesin.org/news/vyzva-muzea-tesinska-pomnik-tgm 17 BBCCZECH. Jaruzelski se omluvil za invazi z 21. 8. 1968 [online]. 2005 [cit. 2016-03-26]. Dostupné z: http:// www.bbc.co.uk/czech/domesticnews/story/2005/08/printable/050822_cz_jaruzelski_apology_0600.shtml

41

Tmavomodrý svět Spravedlnost, jejímiž zakladateli jsou bratři Kaczyńští, je na středoevropské poměry velice konzervativní, a zřídkakdy sahá ke kritice polských dějin. Právě naopak, v jejím programu je vyzdvihování některých událostí polských dějin, mnohdy bez kritického pohledu na věc. Slova Lecha Kaczyńského u gdaňského p a m á t n í k u We s t e r p l a t t e u p ř í l e ž i t o s t i sedmdesátého výročí začátku druhé světové války zněla slova takto. Dokážeme se v Polsku k tomu hříchu přiznat a nehledat výmluvy […].18 Tato slova byla kladně přijata českou stranou prostřednictvím velvyslance České republiky v Polsku Jana Sechtra. Bohužel tato omluva v České republice nevzbudila většího zájmu. Této omluvě věnovalo pozornost pouze pár periodik.

vytyčování státní hranice československou armádou pomocí bajonetů. Někteří členové polské menšiny považovali tato slova dokonce za zradu a narušení jejich zájmů. Slova člověka v současnosti úřadujícího prezidenta RP vyřčené bez solidní tematické znalosti, proti zájmům občanů Zaolší, udržujícími polskou tradici mimo nutnosti početných obětí. Silně zabolela Poláky v oblasti Zaolší a povzbudily k reflexi také ty, kteří se již v dnešní době hlásí k českému občanství, než k polské národnosti.20 Lze se domnívat, že ta omluva byla spíše demonstrací ruské straně, že polské politické špičky se na rozdíl od ruské strany nebojí sáhnout k omluvám. Proto tato omluva prakticky vyšuměla do prázdna. Je škoda, že tato omluva měla jiný politický cíl, než by měla ve skutečnosti mít.

Zcela odlišný názor však sdílela polská národnostní menšina na Těšínsku. V této souvislosti se vyjadřoval předseda Józef Szymeczek, ale i např. historik Bohdan Małysz. Dá se říci, že pro polskou menšinu byla tato slova šokující. Především z toho důvodu, že se blížila postoji Ruské federace, proti které strana Právo a Spravedlnost dodnes tvrdě vystupuje. No a samozřejmě došlo k uznání českého pohledu na anexi Polska v roce 1938, bez širších souvislostí s událostmi, jež se odehrály o dvě desetiletí dříve, v roce 1919. Tím byla polská menšina zasažena. Tato slova byla spíše reakcí na slova Vladimira Putina, který se v této souvislosti vyjadřoval před Kaczyńskím. K této záležitosti se vyjádřil i Polák Jarosław jotDrużycki, který si rovněž všimnul toho v jaké souvislosti byla tato omluva vyřčena. Drużycki zde poukazuje na to, že prezident Kaczyński se sice omluvil za rok 1938, ale již nezmínil, že hraniční spory již trvaly před rokem 1938.19 Především Szymeczek se vyjádřil v této souvislosti tak, že pokud se Kaczyński omluvil za rok 1938, měl by se někdo za českou stranu omluvit za rok 1919 a křivdu na Polácích během

V této souvislosti se vyjádřil i tehdejší ministr zahraničních věcí Radosław Sikorski, který pouze konstatoval, že anexí Těšínska v roce 1938 byl jeho osud definitivně zpečetěn a Polsko na něho navždy ztratilo právo. Sikorski byl však za tato slova ostře kritizován napříč polskými médii. Dokonce v roce 2014 s polskou premiérkou Ewou Kopacz sáhli k ještě silnějším slovům, že Polsko již nikdy nevytvoří jakýkoliv zábor, když se účastnilo s Třetí říší okrajování Československa. Tyto slova byla vyřčena v souvislosti s návrhem člena ruské Dumy, politika Vladimira Žirinovského, který navrhoval Polsku, aby si zpátky zabralo území dnešního Lvova. Bylo to řečeno v souvislosti s krizí na Ukrajině, čili je to dalším důkazem toho, že polské politické špičky používají anexi Těšínska opět k prosazování odlišných politických cílů. Naopak z české strany ve věci sporu o Těšínsko v roce 1919 nebyl dosud vydán žádný oficiální výrok. Tím nejznámějším vyjádřením jsou jen slova velvyslance ČR ve Varšavě Karla Štindla, který v devadesátých letech během

18

TVN. Czesi chwalą prezydenta Kaczyńskiego za Zaolzie (http://www.tvn24.pl) [online]. 2009 [cit. 2016-03-28]. Dostupné z: http://www.tvn24.pl/wiadomosci-ze-swiata,2/czesi-chwala-prezydenta-kaczynskiego-za-zaolzie, 107709.html 19 AROSŁAW JOT-DRUŻYCKI GŁOS LUDU. Walka o pamięć. Czeski Cieszyn: Kongres Polaków, 2009, 106(LXIV) 20 ZAOLZIE.ORG. Lech Kaczyński a Zaolzie - Co Polacy na to? [online]. Wydawnictwa Porozumienia Polaków Krajów Ościennych, 2009 [cit. 2016-03-28]. Dostupné z: http://www.zaolzie.org/index200911.htm

42

Tmavomodrý svět debaty se studenty Varšavské univerzity prohlásil, že útok na Těšínsko v roce 1919 byl velkou chybou. Především v Polsku tato slova vzbudila v té době velký ohlas. Velvyslanec Sechter se o kauze Těšínska vyjádřil, že tato záležitost již je „konečným řešením“. V Polsku to však bylo vnímáno jako „konečné řešení“ tzv. těšínských Poláků. Sechter však naznačil, že v této věci se vyjádří i prezident ČR Václav Klaus, ale ten tak bohužel neučinil. Zajímavý je také komentář Bohumila Doležala z roku 2009 kdy v Lidových novinách označil československý vojenský zábor Těšínska v roce 1919 nejenom za hřích, ale i nehoráznou blbost.

1.6. Spory bez konce? (kauza Legiovlak) Nejčerstvější akcí, která se bude konat i na Těšínsku, bude příjezd tzv. „Legiovlaku“, jehož cílem je rozšiřovat povědomí o československých legiích, které působily na příklad na Sibiři nebo bojovaly s Maďarskou republikou rad. Legiovlak bude v Českém Těšíně od 16. do 22. září 2016. Tento projekt je organizován Československou legionářskou obcí a je pod záštitou mnoha významných institucí, např. Poslaneckou sněmovnou nebo státní firmou České dráhy, ale i třeba Technickým muzeem. Jak se uvádí v českém tisku, obdobný obrněný vlak na Těšínsku skutečně působil během bojů v roce 1919: Ve všech vozech čeká na návštěvníky věrná rekonstrukce vybavení, legionáři v dobových stejnokrojích, ale také originální exponáty a několik stovek fotografií na panelech mapujících historii legií nejen v Rusku, ale například i při bojích o Těšínsko, nebo s Maďarskem při zrodu samostatného Československa. 22

Já se spíše kloním ke slovům papeže Jana Pavla II., který prohlásil, že jakýkoliv válečný konflikt je porážkou lidskosti, proto se domnívám, že ani konflikty, kterým je mnohdy ubíráno na významu by neměly být zapomenuty, aby se již v budoucnu jakékoliv národnostní napětí nekonalo. Z toho důvodu vnímám evropskou integraci jako klíčovou, jejímž cílem je národy spojovat nikoliv rozdělovat.

Domnívám se, že jak na české, tak polské politické scéně chybí v kauze Těšínska informace, a také širší znalost i dnešního Těšínska. Bohužel chybí i zájem v této věci konat. Je nutné říci, že přece jenom v této věci větší aktivitu vyvinula polská strana, bohužel však nebyla vyřčena omluva v širších souvislostech, ale mnohdy tyto omluvy sloužily k zcela jiným politickým cílům. Česká strana v této věci dosud nevyvinula větší aktivitu a z toho důvodu je kritizována především ze strany polské národnostní menšiny prostřednictvím jejích špiček. Je nutné také připomenout zajímavou televizní debatu zástupců polské národnostní menšiny a zástupce české odborné veřejnosti prof. Mečislava Boráka, v níž se objevilo téma případné oficiální omluvy z české strany v souvislosti se sporem o Těšínsko v roce 1919.21

Je možné, že by „Legiovlak“ mohl mezi části veřejností Těšínska vzbuzovat kontroverze tak, jako zmíněné pomníky, které byly na Těšínsku postaveny. Z toho důvodu pokládám za důležité, pokud bude zmiňována problematika sporu o Těšínsku, což je velice pravděpodobné, že se uskuteční veřejná diskuze o této problematice, v níž by měly být přítomny obě strany z řad odborné veřejnosti. A to proto, aby mladá generace, která žije v současnosti na Těšínsku, nahlížela na tento spor v rámci možností komplexně, byť se přikloní k té či oné straně, aby nedocházelo k vyhroceným situacím.

Projekt „Legiovlaku“ je bezesporu přínosným projektem, jehož cílem je připomínat novodobé české dějiny a přijít také s mnohými

21

Kulatý stůl: Česko-polské vztahy [diskuzní pořad]. TV Noe, 2012. [cit. 2016-03-29]. Dostupné z: http:// www.tvnoe.cz/video/3712 22 MIKEL, Jakub. DENÍK.CZ. Legiovlak přivezl do Zlína „hochy od Zborova [online]. 2015 [cit. 2016-03-29]. Dostupné z: http://zlinsky.denik.cz/zpravy_region/legiovlak-privezl-do-zlina-hochy-od-zborova-20151108.html

43

Tmavomodrý svět zajímavostmi, které veřejnost za běžných okolností nemá šanci zjistit, ale je třeba přistupovat ve výkladu dějin a případného působení obrněného vlaku na Těšínsku se znalostí všech dějinných souvislostí. Ke specifickým rysům dnešního Těšínska totiž patří, že často stačí maličkost a ze zdánlivě malé, možná i malicherné záležitosti, která je komentována z protichůdných stanovisek a mnohdy i nevybíravým způsobem, vyroste k a u z a o b ro v s k ý c h ro z m ě r ů . N á s l e d n é narovnávání vzájemných vztahů je velice obtížné a mnohdy trvá řadu let, proto je obezřetnost a cit ve věcech týkajících se dějin Těšínska klíčová.

E L Ż B I E TA P R Z Y C Z K O G Ł O S L U D U . P o d ż e g a n i e d o n i e n a w i ś c i ? To t y l k o swastyka.... Czeski Cieszyn: Kongres Polaków, 2015, 66(LXX) [cit. 2016-03-07]. Dostupné také z: http://www.glosludu.cz/content/news/066GL-20150504.pdf.

CHLUP, Danuta. GŁOS LUDU. Dla jednych bohater dla drugich zbrodniarz. Czeski Cieszyn: Kongres Polaków, 2012, 131(LXVII) [cit. 2016-03-07]. Dostupné také z: http:// w w w. g l o s l u d u . c z / c o n t e n t / n e w s / 1 3 1 GL-20121108.pdf.

CHLUP, Danuta. GŁOS LUDU. Dla jednych bohater dla drugich zbrodniarz. Czeski Cieszyn: Kongres Polaków, 2012, 129(LXVII) [cit. 2016-03-07]. Dostupné také z: http:// w w w. g l o s l u d u . c z / c o n t e n t / n e w s / 1 2 9 GL-20121103.pdf.

JAROSŁAW JOT-DRUŻYCKI GŁOS LUDU. Walka o pamięć. Czeski Cieszyn: Kongres Polaków, 2009, 106(LXIV).

Z A H R A D N I K , S t a n i s ł a w. G Ł O S L U D U . Gromada przeciwko wojsku. Czeski Cieszyn: Kongres Polaków, 2012, 134(LXVII) [cit. 2016-03-07]. Dostupné také z: http:// w w w. g l o s l u d u . c z / c o n t e n t / n e w s / 1 3 4 GL-20121115.pdf.

Použité zdroje: MAJER, Petr. Generál Josef Šnejdárek opět na Těšínsku. 1. vyd. Praha: ČsOL - Jednota ČsOL Frýdek-Místek, 2013, 79 s.

KONGRES POLAKÓW W RC GŁOS LUDU. Gromada przeciwko wojsku. Czeski Cieszyn: Kongres Polaków, 2012, 137(LXVII) [cit. 2016-03-07]. Dostupné také z: http:// w w w. g l o s l u d u . c z / c o n t e n t / n e w s / 1 3 7 GL-20121124.pdf.

MATROSZOVÁ, Veronika. Českoslovenští legionáři: rodáci a občané okresu Karviná. 1. vyd. Karviná: Zemský archiv v Opavě - Státní okresní archiv Karviná, 2005. 79 s. ISBN 80-86388-32-8.

Příspěvky v tisku:

Televizní, rozhlasové vysílání – samostatné pořady:

BEATA SCHÖNWALD GŁOS LUDU. Czas podnieść głowę, czy czas przebaczyć?. Czeski Cieszyn: Kongres Polaków, 2012, 140(LXVII) [cit. 2016-03-07]. Dostupné také z: http:// w w w. g l o s l u d u . c z / c o n t e n t / n e w s / 1 4 0 GL-20121201.pdf.

Kulatý stůl: Česko-polské vztahy [diskuzní pořad]. TV Noe, 2012. [cit. 2016-03-29]. Dostupné z: http://www.tvnoe.cz/video/3712

44

Tmavomodrý svět Webové stránky:

ZAOLZIE POLSKI BIULETYN INFORMACYJNY. W przeddzień uroczystości odsłonięcia pomnika cieszyńskiej Niké [online]. Cieszyn, 2008, 23.4.2008, 2008(4) [cit. 2016-03-07]. D o s t u p n é z : h t t p : / / w w w. z a o l z i e . o r g / zaolzie2008/200804/PBI200804.htm.

BBCCZECH. Jaruzelski se omluvil za invazi z 21. 8. 1968 [online]. 2005 [cit. 2016-03-26]. Dostupné z: http://www.bbc.co.uk/czech/ domesticnews/story/2005/08/printable/ 050822_cz_jaruzelski_apology_0600.shtml.

ZAOLZIE.ORG. Lech Kaczyński a Zaolzie - Co Polacy na to? [online]. Wydawnictwa Porozumienia Polaków Krajów Ościennych, 2009 [cit. 2016-03-28]. Dostupné z: http:// www.zaolzie.org/index200911.htm. 


MIKEL, Jakub. DENÍK.CZ. Legiovlak přivezl do Zlína „hochy od Zborova [online]. 2015 [cit. 2016-03-29]. Dostupné z: http:// zlinsky.denik.cz/zpravy_region/legiovlak-privezldo-zlina-hochy-od-zborova-20151108.html.

MUZEUM TĚŠÍNSKA. Výzva Muzea Těšínska pomník TGM [online]. 2009 [cit. 2016-03-26]. Dostupné z: http://www.ceskytesin.org/news/ vyzva-muzea-tesinska-pomnik-tgm.

TVN. Czesi chwalą prezydenta Kaczyńskiego za Zaolzie (http://www.tvn24.pl) [online]. 2009 [cit. 2016-03-28]. Dostupné z: http://www.tvn24.pl/ wiadomosci-ze-swiata,2/czesi-chwalaprezydenta-kaczynskiego-za-zaolzie, 107709.html.




45

TMAVOMODRÝ SVĚT Korespondenční adresa:

TMAVOMODRÝ SVĚT
 Fakulta veřejných politik

Ústav středoevropských studií

Bezručovo náměstí 885/14, 746 01 Opava

http://www.thedeepblueworld.wordpress.com
 E-Mail: [email protected]

Předseda redakční rady: Bc. David Beinhauer

Členové akademické sekce redakční rady: Mgr. Lubomír Hlavienka, Ph.D.
 Mgr. Petr Hušek, Ph.D.
 Mgr. Martin Stanoev, Ph.D.
 Mgr. Lukáš Vomlela, Ph.D.

Členové studentské sekce redakční rady: Bc. Petra Gajdošová
 Bc. Vojtěch Gřuňděl (archivář)
 Bc. Hana Chobotová
 Bc. Viktor Janák (správce www stránek)
 Bc. Václav Jelen 
 Bc. Lotte Korencová

Jiří Lexa

Bc. Jan Lukáš

Bc. Tomasz Martinek
 Bc. Šárka Perlovská

Bc. Lenka Plašilová

Bc. Veronika Rybářová

Bc. Zuzana Suranová
 Bc. Michal Trajkov (editor, grafik a správce www stránek)

Jste autorem historického, politologického, sociologického a příbuzného textu, který byste rádi publikovali? Chcete získat kvalitní zpětnou vazbu?

Texty přijímáme na e-mailové adrese [email protected] ve formátu MS Word případně v  jiném kompatibilním formátu. Odevzdaný text bude podroben anonymnímu recenznímu řízení na jehož základě redakční rada rozhoduje o jeho publikování.

Formální pokyny pro autory naleznete na webové stránce www.thedeepblueworld.wordpress.com

v sekci „Informace pro autory“.

Prokletá část – Marginalizované oblasti sociálních věd
 Studentský časopis Tmavomodrý svět ve spolupráci s  Ústavem středoevropských studií, FVP SU pořádá I. ročník interdisciplinární konference zaměřené na marginalizovaná témata, metody a přístupy ve společenských vědách.

Hlavním záměrem konference je zprostředkovat prostor pro prezentaci: 1. témat odklánějících se od mainstreamového proudu sociálních věd, témat opomíjených, nedostatečně reflektovaných, nedoceněných a přehlížených. 2. nekonvenčních přístupů, opomíjených metodologických postupů. 3.

přihlášky by měl být abstrakt v  přibližném rozsahu 250 s l o v, zaslaný na adresu [email protected] do 20. 2. 2017.

Přihláška musí obsahovat název příspěvku, celé jméno autora/ky, kontaktní e-mailovou, název instituce. Text abstraktu by měl stručně představit strukturu příspěvku, základní teze případně metodologii a závěry nebo předpokládané závěry. O akceptování nebo zamítnutí přihlášky budou účastníci informování do 25. 2. 2017

Aktivní (prezentující) účastníci

nonkomfor ních zpracování klasických nebo v  současnosti dostatečně reflektovaných témat sociálních věd. 4. kritiky převažujících trendů ve výzkumu, výuce, diskurzu sociálních věd nebo jednotlivých subdisciplín (příspěvky je možné koncipovat i jako obecné zamyšlení nad vývojem a směřováním sociálních věd nebo jednotlivých oborů)

Za účast na konferenci není požadován žádný poplatek. Pro účastníky vystupující s  příspěvkem na konferenci bude zajištěno zdarma ubytování. Prezentující obdrží i příspěvek na cestovní náklady, jehož konkrétní výše bude upřesněn do 1.3. 2017.

Obecné informace

konference

Konference je otevřena studentům bakalářského, magisterského i doktorandského stupně studia a akademickým pracovníkům z  oborů politologie, historie, sociologie, filozofie, antropologie, bezpečnostních studií, veřejné správy, gender

Organizační tým může ostatním účastníkům zajistit u b y t o v á n í v  p r ů b ě h u k o n á n í k o n f e r e n c e v  ubytovacích kapacitách Slezské univerzity, v  případě zájmu nás kontaktujte s  předstihem na email [email protected] (do předmětu

studies, etnologie, mezinárodních vztahů a evropských studií. Jednacím jazykem bude čeština, slovenština (případně polština) a angličtina.

zprávy uveďte UBYTOVÁNÍ).

Vybrané příspěvky re c e n z n í m ř í z e n í odborném  časopise pro autory a archiv

konference mohou být po otištěny ve studentském Tmavomodrý svět. Informace čísel časopisu naleznete na

n a š i c h w e b o v ý c h s t r á n k á c h . We b : h t t p s : / / thedeepblueworld.wordpress.com/ Facebooková stránka: Tmavomodrý svět @casopistmavomodrysvet

Konference se uskuteční 14. 3. 2017 v  Opavě, na Fakultě veřejných politik Slezské univerzity v Opavě. Adresa: Bezručovo nám. 14, Opava.

Informace pro pasivní (ostatní) účastníky

Občerstvení bude zajištěno zdarma v  průběhu celé konference pro všechny účastníky a po ukončení konference jsou všichni účastníci konference očekáváni na závěrečné „prokleté“ after party (místo bude upřesněno v průběhu konference).

Publikace příspěvků Příspěvky akceptované na konferenci mohou být publikovány ve studentském odborném časopise Tmavomodrý svět po zaslání textu v  minimálním rozsahu 9 normostran na adresu [email protected] do 30. 4. 2017 (do předmětu zprávy uveďte ČLÁNEK). Příspěvek musí

konference:

odpovídat pokynům autorům, dle požadavků časopisu (blíže viz webové stránky časopisu).

Délka prezentace konferenčního příspěvku by se měla pohybovat v rozmezí 18-25 minut. Součástí

Na konferenci je možné vystoupit i bez publikování příspěvku v časopise.

Informace pro aktivní (prezentující) účastníky