TITUL DAVID RANSOM. Fair trade. Společensko-ekologická edice Nakladatelství DOPLNĚK

OBAL

TITUL

DAVID RANSOM

Fair trade 

Společensko-ekologická edice Nakladatelství DOPLNĚK

Vydání knihy podpořilo statutární město Brno.

Na vydání publikace se podílela také Asociace pro fair trade.

Toto je překlad knihy No-Nonsense Guide to Fair Trade z angličtiny, poprvé publikované v roce 2006, vydaný po dohodě s New Internationalist Publications. © New Internationalist Publications Ltd 2006 Translation © Daniel Hrabina, 2011 ISBN 978-80-7239-270-4

PŘEDMLUVA K ČESKÉMU VYDÁNÍ Na podzim roku 2003 se v Brně potkává několik studentů a lidí občansky aktivních, které zaujalo téma fair tradu, a zjišují, že v České republice až na řemeslné výrobky není žádný fair trade k mání a o jeho existenci ví jen pár zasvěcených. Koho chu a kvalita fairtradové čokolády nebo neobvykle dobré kávy oslovuje, musí si pro ně zajet do Vídně či Drážan. A tak se rozhodnou, že je potřeba s tím něco udělat... Totéž si řekli i další lidé jinde v republice a od té doby se příběh fair tradu významně posunul. Koncept fair tradu, známý už pár desítek let v  Evropě i  Americe, se uchytil také zde. Vzniklo několik organizací (­jejich přehled najdete na  konci knihy), objevili se dovozci, velkoobchodníci, specializované obchody. Na fair trade dnes můžeme narazit v mnoha prodejnách zdravé výživy, v supermarketech i hypermarketech, drogeriích, kavárnách, podnikových kantýnách, internetových obchodech nebo třeba i v automatu na kávu na nádraží. Za rok 2009 činil obrat fairtradových výrobků v ČR 50 milionů korun a bylo možné koupit až 2 500 různých produktů na stále více prodejních místech, včetně některých velkých maloobchodních řetězců. Obrat každoročně vzrůstá o desítky procent, a to i navzdory krizi. Nabídka fairtradových výrobků celosvětově neustále roste – dnes tak existuje například i fairtradové zlato, kondomy nebo tak zvláštní produkt jako bambusové rakve. I když takovou rakev si u nás zatím zakoupit nemůžeme, popularita fairtradové kávy narůstá. Máme však stále co dohánět. Představa, že se Česká republika brzy přiblíží Anglii, kde fairtradová káva získala přes 20% podíl na trhu, je stále jen vzdáleným přáním. Jako z říše snů nám pak může znít zpráva ze Švýcarska, že více než polovina zde prodaných banánů je fairtradového původu a pro největší řetězec se staly minimálním standardem kvality, takže jiné než fairtradové banány už ani neprodává... Fair tradu přináleží důstojné místo mezi stále populárnějšími koncepty odpovědné spotřeby, jako je dnes už také u nás rozšířená a dobře známá bio produkce (velká část fairtradových potravin je zároveň bio; 5

mnohé ne-bio fairtradové potraviny fakticky také, ač z důvodu vysoké ceny certifikace známku bio nemají), certifikace Forest Stewardship Council (FSC) pro lesní produkty, výrobky ze dřeva a papíru či nám téměř neznámá certifikace Marine Stewardship Council (MSC) na mořské ­produkty. Přes rostoucí oblibu u nás stále chybí populární a čtivá publikace k tomuto tématu – právě tato kniha má ambici mezeru zaplnit. Ransomův průvodce je tak první podrobnější do češtiny přeloženou publikací o fair tradu a patří velký dík nakladatelství Doplněk, že se jí ochotně ujalo. Přeji pěkné čtení všem, kteří se chtějí o fair tradu dozvědět více než jen to, co je k nalezení na obalech výrobků či webech obchodníků. Nepochybuji také o tom, že kniha předestírá čtenáři kontroverzní otázky, nebo fair trade není všelékem a řešením chudoby všech. Z autorova podání je vidět, že i v rámci hnutí fair trade existují rozdíly a různé pohledy na to, který fair trade je ten nejsprávnější. Luděk Štěrba

PŘEDMLUVA „JE FAIR TRADE opravdu fér?“ Tato otázka bystrého desetiletého dítěte při setkání adivasiů (původních obyvatel) z Indie s britskými žáky nás zcela zaskočila. Tyto děti se právě učily o historii původních obyvatel, kteří se věnují pěstování čaje ve vesnici Čembakolli v jihoindickém údolí Gudalur. Hotový čaj se prodává přímo spotřebitelům, což zajišuje nová iniciativa Just Change (Spravedlivá změna) snažící se do fair tradu (spravedlivého obchodu) vnášet nové prvky. Organizace ACCORD, pro niž v Indii pracujeme, pomohla pěstitelům díky výsadbě čaje zlegalizovat držbu území zděděného po  předcích. ­Ačkoliv jim pěstování čaje pomohlo zvýšit příjmy, učinilo je také zra­ nitelnějšími vůči eufemisticky nazývaným „tržním silám“. Hledání ­bezpečnějšího trhu nás přivedlo k hnutí fair trade, jež se zdálo být vyslyšením našich vroucných přání. Fair trade byl revoluční, protože představoval zásadní změnu. Volání „fair trade namísto pomoci“ znamenalo nahrazení charity spravedlností. Používání výrazu „férový“ odhalilo nesnadno stravitelnou skutečnost, že světový obchod férový není a že jeho pravidla jsou vytvářena tak, aby sloužila vykořisování chudých zemí i lidí. Slovo začínající na „f“ začalo vzbuzovat respekt. Zní te ze všech úst v každém supermarketu1 a je tak v módě, že i Nestlé – největší potravinářská korporace na světě – má tu drzost chopit se tohoto loga a profitovat z něj. Jak tedy bude vypadat další krok? Můžeme dovolit očividně pochybným společnostem – jakou je například Nestlé –, aby si uzurpovaly fair trade a roky práce jeho průkopníků? Anebo se pokusíme změnit pravidla hry a začneme opravdu jednat? Fair trade byl až doposud doménou slušných lidí střední třídy, kteří mají smysl pro spravedlnost. Nejde tu však pouze o faktor dobrého pocitu a úlitbu špatnému svědomí spotřebitelů? Situace v České republice je zatím poněkud odlišná. Pozn. překl.

1

7

Koupě fairtradových výrobků zahřeje na  duši tak, jako nákup produktů ekologického zemědělství svědčí našemu tělu. Z pohledu výrobců to ale doposud neznamenalo téměř nic jiného než jen posun od chamtivých ke zjevně shovívavějším nadnárodním společnostem. Minimální mzda je nyní celosvětově považována za základní právo zaměstnanců. Představuje cenu, kterou musí zaměstnavatel zaplatit, a už si to podnik může dovolit nebo ne. Avšak proč na  minimální mzdu nemají právo i malí producenti a zemědělci? Po celém světě nutí vykořisování drobné zemědělce k zoufalým krokům. Ačkoliv se zdá, že se veškerý ten humbuk zabývá zejména slušnou odměnou pro výrobce, jde především o spotřebitele. Fair trade musí překonat fázi, kdy je jen jednou z mnoha značek poskytujících spotřebiteli možnost výběru. Musí změnit poměr sil mezi výrobci a  společnostmi nakupujícími jejich produkt – bez ohledu na to, jde-li o nenasytné nadnárodní společnosti nebo férové dovozce. Ale ony britské děti se vyznaly. Dříve než jsme jim mohli na jejich otázku odpovědět, museli jsme vše důkladně promyslet. „Je fér,“ připustili jsme, „ale mohl by být ještě férovější.“ A tato věta v kostce shrnuje současný stav debaty o hnutí fair trade. V knize Fair trade David Ransom tuto debatu obecně přibližuje na základě vyprávění příběhů z celého světa. Živá diskuze se rozvine v okamžiku, kdy potřeba zásadní proměny nespravedlivého systému světového obchodu získá na naléhavosti. Autor také podotýká, že nikdo není jen „spotřebitelem“ nebo jen „producentem“ – všichni jsme jedním i druhým zároveň – a že nyní přišel čas, kdy je třeba propojit tělo s duší a spravedlnost s ekologií. Stan a Mari Marcel Thekaekarovi Stan a  Mari Marcel Thekaekarovi jsou zakladateli organizace ACCORD pracující s lidmi, kteří žijí v kmenovém společenství v Gudaluru ve státě Tamilnádu.

8

ÚVOD Krátká procházka zákoutími historie mezinárodního obchodu a několik momentek k  dokreslení celkového dojmu. Jak „volný“ obchod a  „zákon komparativní výhody“ dosáhly vedoucího postavení a kdo na ně doplácí. Co se hnutí fair trade snaží v této věci podnikat. Stejně jako v lásce a válce, i v obchodě je vše fér. Samotná myšlenka „spravedlivého“ obchodu se z jednoho úhlu pohledu zdá být zároveň konstatováním zjevné skutečnosti i  protimluvem. Je přece samozřejmé, že nakupovat lze jen od někoho, kdo prodávat chce, a naopak – při obchodování jde o dobrovolnou výměnu mezi dospělými, kteří k ní dali souhlas, a je tudíž fér již z povahy věci. Rovněž si protiřečí výraz „spravedlivý obchod“, protože obchodování je lidem přirozené a dokáže se samo regulovat prostřednictvím neviditelné ruky trhu. Etika do žádné z jeho částí nepatří. Trhu se nelze vzepřít. Jako v případě pralesů nebo přílivu a odlivu oceánu, lze do trhu zasahovat jen na vlastní nebezpečí. Tento ortodoxní názor přetrvává již po nějakou dobu a mohl by si snad činit nároky na úspěch i do budoucna, kdyby nebyl tak očividně absurdní. Kdo jsou ti lidé, kteří se nemohou vzepřít trhu, systému, jejž vynalezli sami a údajně ve svém nejlepším zájmu? V čem spočívá síla trhu, jež se podobá síle přírody, když se ta první snaží zničit tu druhou? Trhy a obchod jsou lidskými výtvory, a jsou proto v nejednom ohledu náchylné k selháním, poněvadž jejich touha po neomylnosti snižuje jejich schopnost poučit se z vlastních chyb. A co je tedy v obchodu fér? Položme si dvě jednoduché otázky: Kdo z něj má prospěch a kdo za něj zodpovídá? V případě „volného“ obchodu zní odpově na první otázku velmi přímočaře: bohatí a mocní. Jinak řečeno, nespravedlnost tohoto obchodu bije do očí. Odpově na druhou otázku je ještě jednodušší: nikdo. Nespravedlivý obchod je smrtelným nepřítelem demokratické odpovědnosti, která se mu staví do cesty. Fair trade usiluje primárně o znovuzískání lidské kontroly nad mecha­nismem, 9

který o sobě prohlašuje, že funguje v zájmu všech, ale už se ani nesnaží, aby to dokázal. O tom, jak jsme se do téhle šlamastyky dostali, nám leccos může napovědět historie. Slovo „trade“ (obchod) se v angličtině používá překvapivě krátce. Navzdory tomu se však jeho význam výrazně měnil. Původně tento výraz označoval trasu nebo stezku vyšlapanou lidskými chodidly. Od 14. století se slovo používalo také pro lodní trasu a přeneseně se jím začal označovat styl života. Před několika stovkami let (a někdy i dnes) se o lidech říkalo, že „sledují svou kariéru“ (follow a trade) – řemeslo kameníka, krejčího či tesaře, který v hierarchii společenských tříd stojí někde na pomezí „odborníků“ a „pomocných dělníků“. V zadních částech majestátních domů a luxusních hotelů je někde  ještě možné nalézt cedule vyznačující „vchod pro řemeslníky“ (Tradesmen’s Entrance). Teprve ve  20.  století začalo slovo „trade“ označovat výhradně výměnu věcí za účelem zisku. Proces, jehož prostřednictvím se životní styl změnil ve způsob vydělávání peněz, nám nejvíce napoví o tom, co je potřeba vědět o záludnostech vyplývajících ze současného významu slova. Přídavné jméno „volný“ způsobuje další komplikace, dojde-li k jeho spojení se slovem „obchod“, jak to standardní ekonomie běžně činí. V 19. století se průmyslový kapitalismus šířil světem na svalech a šlachách evropských říší. Většina z  nich byla založena na  vojenském podrobení a  udržování hrubou silou. Tato impéria provozovala řadu ­merkantilistických obchodních systémů, jež bez uděleného povolení a zajištěného vlastního prospěchu neumožňovaly obchodní výměnu se svými rivaly ani s kýmkoliv jiným. Hlavním účelem zahraničního obchodu bylo obohacení a oslavování panovníků koloniálních mocností, a už šlo o Španělsko, Portugalsko, Francii, Británii či Nizozemsko. Komparativní výhoda

Spolu s rostoucím bohatstvím a vlivem si průmyslový kapitalismus zejména v Británii začal žádat teorii, jež by ospravedlnila, proč by se měl namísto vybraných členů královské rodiny a velkostatkářů stát právě tento systém právoplatným dědicem hmotných statků, které bylo možno sklízet z  mezinárodního obchodu. S  teorií „komparativní vý10

hody“ se přišlo na počátku 19. století, aby se zdůvodnilo, proč by měl být obchod nezatížený merkantilistickými omezeními nakonec prospěšný všem – a jen zcela náhodou, samozřejmě, také průmyslovým ­kapitalistům. Započaly se neutuchající a  těžko srozumitelné spory mezi  zastánci volného obchodu a  jejich rivaly, které v  tomtéž duchu ­trvají dodnes. Myšlenka „komparativní výhody“ bývá většinou přisuzována britskému milionáři, burzovnímu makléři a podnikateli Davidu Ricardovi, který měl vylepšit teorii „absolutní výhody“ navrženou Adamem Smithem. Podle Ricardovy teorie každá část světa disponuje jistou hospodářskou výhodou. Tak například Británie počátku 19. století měla výhodu v průmyslové výrobě plátna. Nacházely se zde rozsáhlé zásoby uhlí a vyráběly parní stroje, jež poháněly zpracovatelské závody. A když byli lidé donuceni opustit venkovskou půdu a odejít do velkých měst, měla Británie dostatek pracovních sil, které v těchto továrnách mohly být zaměstnány. Bývalá britská kolonie v Americe na druhou stranu disponovala velkými plochami zemědělské půdy, nedostatkem městské pracovní síly a  na  jihu příhodným podnebím k  pěstování bavlny. Pro Ameriku tedy mělo smysl posílat bavlnu ke zpracování na plátno do Británie a zpětně kupovat až výsledný produkt. Obě země na tom byly díky co nejefektivnější „mezinárodní dělbě práce“ lépe, než kdyby se každá z nich snažila o to samé. „Komparativní výhoda“ věci poněkud zkomplikovala tím, že podle ní výhody platily nejen mezi národními ekonomikami, ale i v nich samotných. Takže ačkoliv Anglie produkovala pšenici i železo levněji než Polsko, její komparativní výhoda v železe byla větší než její absolutní výhoda v pšenici. Bylo tedy logické, aby Anglie dovážela pšenici z Polska, ačkoliv svou vlastní pšenici mohla vypěstovat efektivněji. Poláci na tom budou lépe, protože je nákup anglického železa za  pšenici bude stát méně pracovních sil, než kdyby jej vyráběli sami. Angličané si také polepší a dosáhnou čistého zisku, protože Poláci jim za jejich železo nabídnou dostatek pšenice. Tímto způsobem mezinárodní trh funguje za účelem maximalizace efektivity každé národní ekonomiky. Lze to těžko prokázat, avšak při správné formulaci to může znít docela přesvědčivě.

11

Ricardo nebo Marcetová

Problém s danou teorií spočívá už v jejím vzniku, protože jako první s ní nepřišel David Ricardo, ale Jane Marcetová, plodná autorka učebnic v oborech tak odlišných jako chemie a filozofie a také autorka fiktivních „rozhovorů“ mezi studentkami a jejich učiteli. Rok před publikováním Ricardových Zásad politické ekonomie a zdanění vyšly Rozhovory o po­ litické ekonomii paní Marcetové, jež obsahovaly téměř kompletní teorii  komparativní výhody vyložené formou dialogu mezi „Caroline“ a „paní B“. Není třeba dodávat, že její přispění nebylo uznáno a že je tento koncept stále přisuzován Ricardovi. Ekonomická ortodoxie je stejně jako každá jiná náchylná k běžným předsudkům – v tomto případě se jedná o podřazenost žen a nadřazenost burzovních makléřů. Když tedy dojde na porovnávání výhod, člověk zaujme pozici závisející na tom, kde se nachází. Například ctižádostiví američtí kapitalisté si mohli handicap komparativní výhody velmi dobře vyzkoušet na vlastní kůži. Na bavlněném plátně bylo možné vydělat daleko více než na surové bavlně. Proces průmyslového zpracování bavlně přidával „hodnotu“, jež se odrážela ve vysoké ceně plátna v porovnání se surovým produktem. Kdyby se přádelny nacházely v Americe místo v Británii, mohli by Američané z této hodnoty utržit více na ziscích a zaměstnanosti. Dle soudobého výkladu komparativní výhody v imperiální Británii by američtí pěstitelé bavlny nemohli zbohatnout, zatímco britští majitelé zpracovatelských závodů by bohatli donekonečna. To se americkým kapitalistům samozřejmě nelíbilo. Jednoduše to nebylo fér. A tak nakonec neváhali investovat do války o nezávislost na Británii, v jejímž důsledku byl vytvořen americký kapitalistický moloch a do nic netušícího světa bylo uvedeno americké bavlněné plátno – například džínovina. Otrocká práce

Plantáže s bavlnou na americkém jihu samozřejmě obdělávali otroci. Obchod s otroky fungoval celé stovky let jako každý jiný obchod, možná jen s daleko větším ziskem. Z pohledu amerických bavlněných baronů se muselo zdát, že otroctví je výhodou nade všechny výhody – bez ní by obchod s bavlnou nemohl vůbec existovat. Svoboda v jeho provozování 12

byla hájena se stejnou vervou jako v dnešní době volný obchod. Avšak slibně se rozvíjející průmysloví kapitalisté své továrny nemohli provozovat na  základě otrocké práce. Otroctví fungovalo s  velkým ziskem ve venkovských zemědělských podmínkách, ale v průmyslových městských oblastech, kde bylo nutné pracovní sílu za mzdu najímat a propouštět dle libosti, tomu tak nebylo. Otroctví podlamovalo „volný“ trh s pracovními silami (jako s každou jinou komoditou), nezbytnými pro průmyslovou revoluci. To byl jeden z požadavků, kvůli kterému se vedla a vyhrála americká občanská válka – opět z velké části za peníze průmyslových kapitalistů. Velká hospodářská krize

Jinými slovy, ekonomickou ortodoxii téměř nelze rozlišit od názorů převládajících mezi bohatými a mocnými a v oblasti soukromého zájmu. Čím více o tom člověk přemýšlí, tím absurdnější se stává představa, že „volný“ obchod vůbec kdy existoval – nebo že by vůbec kdy exis­ tovat mohl. Nejzřetelnějším důkazem jsou pravidelné ekonomické propady nebo krize kapitalismu. Doposud nejhorší z nich byla velká hospodářská krize třicátých let, kdy se v několika málo letech mezi dvěma světovými válkami systém ocitl na pokraji zhroucení.2 Dnešní zastánci volného obchodu vám povědí, že řešení krize zabránily snahy vlád o ochranu národního průmyslu před důsledky krize prováděné zvyšováním cel vůči zahraniční konkurenci, čímž došlo ke zmrazení mezinárodního obchodu a završení zkázy. Díky tomuto výkladu získal „protekcionismus“ špatné jméno a nese si jej až dodnes. Méně předpojatá vysvětlení si však všímají paralel mezi všeobecně netečným postojem vlád k  jejich vlastnímu hospodářství (a  masové ­nezaměstnanosti především) ve třicátých letech 20. století a lhostejností národních vlád vůči dnešní „globalizaci“ volného trhu. Přinejmenším je nutno podotknout, že kapitalismus v Americe se ve čtyřicátých letech vzpamatoval pouze díky rozhazovačným výdajům vlády na programy ­zaměstnanosti a na druhou světovou válku. Jen stěží se jedná

Autor knihu psal ještě před vypuknutím další velké krize v roce 2008. Pozn. překl.

2

13

o dobrý příklad samoopravných mechanismů a příznivých důsledků sil volného trhu. Po zkušenostech ze třicátých a čtyřicátých let bylo vyvíjeno cílené úsilí o zprůmyslnění evropských kolonií v Africe a Asii, které čerstvě získaly nezávislost, a v padesátých a šedesátých letech také v Latinské Americe. Tímto způsobem, alespoň podle tehdejších očekávání, mělo dojít k posílení státu a daleko rychlejší expanzi mezinárodních trhů průmyslového zboží ku prospěchu všem. Na  globálním Jihu vládní programy „nahrazení dovozu“ povzbuzovaly rodící se průmyslovou výrobu, aby se dokázala etablovat pod ochranou celních bariér proti zahraniční konkurenci. V některých oblastech, například v Japonsku a u „asijských tygrů“ – států jihovýchodní Asie (zejména Hongkongu, Singapuru, Tchaj-wanu a Jižní Koreje) – to fungovalo celkem dobře. Díky tomu, že jejich nové ekonomiky byly chráněny celními bariérami, se tyto země „orientovaly na vývoz“ a začaly vyrábět pro světové trhy. Jinde – především v Africe a Latinské Americe – to už tak dobře nefungovalo. Vznikl zde nevýkonný zaostávající průmysl, který vyráběl pro místní trhy a  jenž až do svého zhroucení pohlcoval obrovské dotace. Navzdory tomu mezinárodní obchod a světová ekonomika zažily svůj „zlatý věk“ růstu.

POČÁTKY SVĚTOVÉ OBCHODNÍ ORGANIZACE (WTO)

Na konci druhé světové války v mezinárodních vztazích převládla atmosféra, kterou lze charakterizovat slovy „již nikdy více“. Ta v roce 1945 vedla k  založení Organizace spojených národů. Původním úmyslem bylo vytvořit přidružené orgány, jež by se OSN zodpovídaly. Mezi nimi byly i finanční instituce, z nichž nakonec vznikla Světová banka a Mezi­ národní měnový fond. Mimoto také existovaly plány na založení mezinárodní obchodní organizace. Mocným zájmům se však podařilo ekonomické instituce oddělit od těch politických. V roce 1948 byla uzavřena Všeobecná dohoda o clech a obchodu (GATT) s pouhými dvaceti třemi signatáři z řad nejbohatších zemí západního světa. Jejím účelem bylo řešit obchodní spory pomocí více kol jednání. Poslední z nich bylo zahájeno v Uruguayi v roce 1987. Jednou z dohod dosažených během „uruguayského kola“ byla transformace

14

GATT ve Světovou obchodní organizaci (WTO). GATT totiž nedisponovala žádnými pravomocemi k prosazení vlastních rozhodnutí. Postupující globalizace otevřela možnost vzniku skutečně celosvětové organizace, jež by prosazovala hodnoty volného obchodu pomocí škály sankcí a pokut. ­Kolaps Sovětského svazu a  konec studené války dále vedly ke  vzniku ­velkého množství potenciálních nových členů. WTO byla založena v roce 1995. Obchodní jednání se od tohoto okamžiku vedou v jediné tržní měně – v hotových penězích. Sporné „procesní“ otázky mající vliv na životní prostředí či lidská práva byly vyloučeny. Ačkoliv většina zemí dnes patří mezi členy WTO, mnohé z nich si nemohou vlastní zastoupení u této ­organizace dovolit, zatímco hrstka nejmocnějších běžně rozhoduje v místnosti, které se začalo přezdívat „zelená“. K prvnímu závažnému protestu proti těmto pravidlům došlo na ministerské konferenci WTO v Seattlu v roce 1999, kdy bylo nutné odložit plány na vyjednávací „kolo tisíciletí“. Po této zkušenosti se ministerské setkání WTO přesunulo v roce 2001 do relativní izolace města Dauhá v Kataru. V Dauhá jednací agenda i nadále odrážela zájmy mocných zemí a korporací navzdory pokusům o vyhlášení nového „rozvojového kola“. Na ministerské konferenci v mexickém Cancúnu v roce 2003 tyto zájmy našly vyjádření v pokusu o posunutí programu jednání na ještě spornější politickou půdu, totiž na investice, veřejné služby a vládní dodávky. Zde vůbec poprvé došlo k tomu, že skupina G 20 (včetně tak velkých států, jakými jsou Brazílie a  Indie) začala jednat o  vlastních pozicích odděleně, i když to nemělo žádný hmatatelný dopad na zahájení následující ministerské konference v Hongkongu v roce 2005, kde opět zavládla netečnost. USA a Evropská unie se soustředily na přímé bilaterální obchodní dohody s vládami zemí Jihu ve snaze zabránit spojenému úsilí G 20 a dalších zemí na půdě WTO. Bylo dosaženo patové situace, která umožňuje ničím ­neomezené trvání nerovností a pokrytectví současného systému.

Růst podporovaný vývozem

Během sedmdesátých let již bylo selhání systému „nahrazení dovozu“ příliš zřejmé na to, aby jej bylo možné opomíjet. Zhroucení Sovětského svazu v období po roce 1989 ještě dále posílilo odhodlání a sebedůvěru 15

zastánců volného trhu. Ačkoliv se volný trh neukázal být o nic méně katastrofální jako kdykoliv předtím, podle jejich názoru k němu neexistovala jiná alternativa. Světem se přehnala módní vlna hospodářského růstu „podporovaného vývozem“ založená na úspěchu asijských tygrů. Hlavní myšlenka stoupenců volného trhu spočívala v tom, že světový trh má tendenci růst rychleji než jednotlivé ekonomiky. To znamenalo, že výroba pro „světové trhy“ musí být nutně tou nejefektivnější a nejvýnosnější cestou vpřed. Následkem deregulace bylo zavržení myšlenky, že by vlády dokázaly užitečné zásahy vůbec provádět. Výsledky byly vskutku velmi uspokojivé pro hlavní obhájce experimentu – banky a nadnárodní společnosti. Téměř pro všechny ostatní, a zejména po vypuknutí krize asijských tygrů v roce 1997, jsou výsledky daleko méně zřejmé. Mnohé země globálního Jihu jsou na tom dnes stejně jako dřív – jsou totiž zcela závislé na produkci několika základních plodin (například bavlny) pro světové trhy. Jejich zkušenost se světovým trhem se ukázala být zcela katastrofální z důvodů, o nichž není sporu. Neexistuje rychlejší způsob zbohatnutí – nebo zchudnutí – než prostřednictvím spekulací na mezinárodních komoditních trzích. Mráz postihne sklizeň kávy v Brazílii, válka naruší dodávky mědi ze Zambie, spekulant se pokusí o ovládnutí trhu se stříbrem... Všechny podobné události způsobují ostré výkyvy cen a  nabízejí příležitost k bezprecedentnímu zisku – nebo ztrátě. Celkový efekt je umocněn velkými sumami přelévajícími se mezi komoditními trhy v Londýně, New Yorku a Chicagu. Ještě větší množství spekulativních peněžních prostředků se točí okolo měn, v nichž probíhají transakce na světovém trhu. Nejrozumnější finanční radou je tedy vyhnout se za všech okolností komoditním trhům jako moru – s výjimkou případů, kdy si můžete dovolit své peníze ztratit. V dnešní době na komoditních trzích nejvíce závisí přežití právě těch zemí, které si to mohou dovolit nejméně. Tato skutečnost je tak blízko ekonomickému šílenství, jak jen si je možné představit. Ekonomická ortodoxie navzdory tomu naléhá, aby dané země zašly ještě dále.

16

Až po krk v dluzích

To je jeden z důvodů, proč se dnes mnoho z těchto zemí nachází hluboko v dluzích. Jejich bohatí věřitelé je tudíž donutili k zavedení programů „strukturálních změn“, kterým se záhy začalo říkat „snižování“ nebo „zmírňování chudoby“. Jedná se o druh nucené správy při vyhlášení úpadku, která se liší jen v tom, že zemi a její obyvatele nelze zlikvidovat úplně stejným způsobem jako společnost nebo korporaci. Programy mimo jiné po dlužnících žádají, aby vyváželi jakékoliv dostupné komodity a získali tak dostatek zahraniční měny na pokrytí svých dluhů. A jelikož se po každém z dlužníků žádá totéž ve stejný okamžik, vede to ke zcela jednoduše předpověditelnému nasycení světových komoditních trhů a rovněž k dramatickému poklesu cen. Vítězi jsou opět spekulanti, banky a korporace a také každý člověk žijící v rozvinuté zemi, který má prospěch z nízké úrovně inflace umož­ ňované levnými produkty ze zemí Jihu. Na straně poražených se ocitá světové životní prostředí, poněvadž dochází k drancování vzácných neobnovitelných zdrojů a k jejich plýtvání, a dvojnásobně zbídačení chudí lidé. Bilance volného obchodu se jeví v daleko méně příznivém světle, díváme-li se na ni z pozice Jihu, a tedy i z hlediska většiny světové populace. Některé výhody na světových trzích jsou zjevně komparativnější než jiné. Mezinárodní obchod na prahu 21. století se od svého protějšku před sto lety výrazně liší. Evropské říše téměř zmizely a vystřídalo je jediné impérium nevázaného kapitálu korporací, kterému dominují Spojené státy. Spolu s tím došlo k jedné velmi významné změně: převážná většina světových výrobních sil se přesunula ze zemí Severu do rozvojových zemí s  levnou pracovní silou. V  exportních výrobních zónách, které ­lemují nejlidnatější oblasti světa, od Mexika a Střední Ameriky přes ­Filipíny, Indonésii, Čínu a Indii až po Pákistán a Maroko, žijí a pracují miliony lidí v  podmínkách velmi se podobajících Evropě a  Americe v 19. století. Toxická směs ekonomického neoliberalismu s politickým autoritářstvím a vysokou koncentrací zahraničních investic má za následek závažné změny v enklávách modernity, zejména pak v Číně. Podobný vzorec se začal prosazovat i v Indii. Nadále však přetrvává řada 17

pochyb o její dlouhodobé udržitelnosti jak v hospodářské, tak v environmentální rovině. S přesunem těžké fyzické práce ve výrobě na Jih se zdá, že se na Severu vynořily „postindustriální“ a  „postmoderní“ nebo „informační“ ekonomiky. Ve skutečnosti to zatím úplně neplatí, avšak moc a bohatství se z rukou průmyslové pracovní síly přesunuly do  rukou citadel nad­ národních společností a finančních domů na Severu. Pro většinu světové populace na globálním Jihu byl příchod nového století doprovázen návratem k životním podmínkám stále vzdálenější minulosti.

OBCHODNÍ PODMÍNKY

Klíčovým prvkem mezinárodního obchodu jsou podmínky, kterými se řídí. Z vývozu jednotlivé země získávají zahraniční měnu, jíž pak pokrývají dovoz. Nějaká země může například vyvážet rýži a dovážet ropu. Dojde-li ke snížení světové ceny rýže na polovinu nebo ke zdvojnásobení ceny ropy, bude při zachování stejného množství ropy nucena ke zdvojnásobení objemu vývozu rýže. Její podmínky obchodu se takzvaně zhorší a stanou se nepříznivými. Zásadním faktorem není jen cena rýže, ale také její poměr ke všem ostatním komoditám. Zde spočívá problém s  vývozem například kávových bobů nebo nerostných surovin. Nejde jen o to, že exportérská země ztrácí „přidanou hodnotu“ ze zpracování kávových bobů. V několika posledních letech měly světové ceny komodit vůči všemu ostatnímu tendenci klesat. Kterákoliv země, která tyto komodity vyváží a ostatní zboží naopak dováží, se tak ocitá v problematickém postavení.3 Přesně to se děje v nejchudších zemích světa, hlavně v Africe. Hladovějící země se může dostat do situace, kdy musí vyvážet stále více potravin, i když jejich cena na světových trzích je na velmi nízké úrovni, protože nic jiného na vývoz nabídnout nemůže. Potraviny tak v zemi začnou scházet a jejich cena pro domácí obyvatelstvo může ještě vzrůst. Za tyto těžce získané prostředky místní elity platí „nezbytným dovozem“, kterým míní

Situace se poněkud změnila při extrémním nárůstu cen komodit na začátku roku 2008. Ceny však začaly z důvodu krize klesat na původní hodnoty. Pozn. překl.

3

18

automobily, jež slouží jen jim. Zhoršující se obchodní podmínky se stávají důvodem klesající životní úrovně a nárůstu chudoby. Důležitým faktorem však není pouze „fyzický“ obchod. Vývozy plodin slouží k  pokrytí zahraničních dluhů bohatým zemím, a  jejich objemy je  proto při neustále padajících světových cenách nutné dále zvedat, což efektivně brání zvyšování bohatství chudých zemí. Jde o sestupnou spirálu bez zjevného konce, pro niž Změna Vliv platí jediná zásada: brát chudým a dáv podmínkách na reálné obchodu mzdy vat bohatým. 1997

Obchodní podmínky v Africe

–0,2

1998

–0,6

Tento graf znázorňuje vztah mezi ostrým zhoršením obchodních podmínek pro Afriku a prudkým poklesem reálných příjmů mezi lety 1997 a  1998. Zdroj: Human Development Report 1999, UNDP.

1997

–0,1

1998

–0,3 –2,6 –2,4

–9,9

–9,1

celá Afrika subsaharská Afrika

Kdo má moc

Nyní, stejně jako kdysi, je nejnaléhavějším tématem to, že lidé zmítaní ve víru událostí si neuvědomují, že by nějak měli nebo mohli ovlivnit svůj společný osud. Většina z našich současných demokratických aspirací se soustřeuje na národní a místní vlády, zatímco při rozhodování má hlavní slovo často právě sféra nadnárodních společností podporovaná Spojenými státy. Tato impéria jsou nejaktivnějšími zastánci „volného“ světového obchodu jednoduše z pozice držitelů monopolu nad jeho dvěma třetinami (což zdaleka převyšuje jejich podíl na vnitřním nebo „domácím“ trhu) a  chtějí, aby to tak zůstalo. Ovšem výrazu „volný“ nepřisuzují jeho běžný význam a vnímají ho jen prizmatem vlastního prospěchu. Paradoxně se při dosahování svého cíle velmi silně spoléhají na jednotlivé vlády. Přijímají štědré peněžní dávky z veřejné pokladny: dotace, podporu při finančních potížích (zejména v případě bank), daňové úlevy, 19

„pobídky“, tvrdou měnu, ve které lze obchodovat, „diplomatickou“ pomoc a komerční špionáž, vědecký výzkum financovaný z veřejných prostředků, vládní zakázky, záruky úvěru, ochranné operace (jako ty prováděné WTO), vzdělanou, vyškolenou a  ochotnou pracovní sílu, cesty, přístavy, letiště – víceméně cokoliv si jen mohou přát. Míra veřejných dotací soukromému podnikání společností je tak vysoká, že si ony, spíše než lidé spoléhající se na hubené sociální dávky, daleko více zaslouží přízvisko „příživníci“. Oplátkou pak financují politické strany v  bohatých zemích a  sponzorují zkorumpované jedince v chudých zemích – což přijde daleko levněji, ale vyjde to nastejno: získávají politickou kontrolu. Ovládnutí bestie

Otázkou není, zda jsou zásahy do obchodu nutné či žádoucí, ale spíše jakou formu by měly mít. Stejně tak nejde o to, jestli by obchod měl být regulován nebo deregulován, ale o to, jestli má být člověku pánem či sluhou. Ačkoliv se v současnosti může lidský zájem ozývat jen velmi slabě, začíná sílit, protože ty nejnaléhavější priority se u většiny lidí velmi podobají. První z nich je nerovnost. I když byla vytvořena nepřeberná hojnost věcí, je přístupná pouze malé a stále se zmenšující části lidstva – v nejlepším případě jeho dvaceti procentům. Jelikož bohatství nevázaného kapitalismu neexistuje jen samo o sobě, ale probíhá jeho akumulace, dochází k tomu, že ve své neregulované podobě bohatí relativně bohatnou a  chudí se stávají poměrně chudšími. Propast mezi nimi se rozevírá stále rychlejším tempem. V jednotlivých společnostech, v nichž každým dnem sílí do očí bijící nespravedlnost, i mezi nimi navzájem, nemá demokracie velkou šanci na přežití, natož aby vzkvétala. Druhá priorita se týká charakteru samotného kapitalistického bohatství. Každý již například ví, že probíhají globální změny klimatu a že je třeba se jim postavit. Tomu navzdory převládající ekonomická ortodoxie tvrdí, že se se situací vlastně nedá nic moc dělat.

20

OBSAH PŘEDMLUVA K ČESKÉMU VYDÁNÍ

5

PŘEDMLUVA

7

ÚVOD

9

1. kapitola

MEXIKO: VAROVNÝ PŘÍBĚH

29

2. kapitola

KÁVA V PERU

38

3. kapitola

KAKAO V GHANĚ

55

4. kapitola

BANÁNY V GUATEMALE A KARIBSKÉ OBLASTI

68

5. kapitola

MODRÉ DŽÍNY

91

6. kapitola

SPOTŘEBA: FAIR TRADE V ROZVINUTÝCH ZEMÍCH

102

7. kapitola

BUDOUCNOST FAIR TRADU: BATOLE MEZI OBRY

116

KONTAKTY A ZDROJE

131

137

TIRÁŽ

David Ransom

Fair trade Společensko-ekologická edice, svazek 16 Jako svou 381. publikaci vydal Jan Šabata, Kallabova 29, 616 00 Brno, nakladatelství DOPLNĚK, v Brně roku 2011 Z anglického originálu The No-Nonsense Guide to Fair Trade vydaného nakladatelstvím New Internationalist Publications Ltd. v Oxfordu přeložil Daniel Hrabina Odpovědná redaktorka Eva Hánová Jazyková redakce Eva Hánová a Marcela Šabatová Obálka a grafická úprava Jana Braná Sazba Vladimír Ludva Technická redaktorka Janina Vrátníčková Počet stran 138 První vydání 1081-381-2011 www.doplnek.cz e-mail: [email protected]

REKLAMA NAKLADATELSTVÍ DOPLNĚK VE SPOLEČENSKO-EKOLOGICKÉ EDICI DÁLE NABÍZÍ: Jerry Mander Čtyři důvody pro zrušení televize (brož., 360 stran, 294 Kč, ISBN 80-7239-063-5) Ivan Klíma Jak přežít blahobyt (brož., 86 stran, 49 Kč, ISBN 80-7239-072-4) Viviane Forresterová Hospodářská hrůza (brož., 144 stran, 49 Kč, ISBN 80-7239-101-1) Světlana Alexijevičová Modlitba za Černobyl (brož., 230 stran, 49 Kč, ISBN 80-7239-082-1) Jerry Mander V nepřítomnosti posvátného (váz. s přebalem, 388 stran, 399 Kč, ISBN 80-7239-075-9) M. K. Gándhí Hind svarádž neboli Indická samospráva (brož., 102 stran, 99 Kč, ISBN 80-7239-154-2) Thomas Hylland Eriksen Tyranie okamžiku (2. vydání, brož., 168 stran, 210 Kč, ISBN 978-80-7239-238-4) Thomas Hylland Eriksen Syndrom velkého vlka: Hledání štěstí ve společnosti nadbytku (brož., 216 stran, 249 Kč, ISBN 978-80-7239-244-5; e-kniha: pdf, epub, mobi, 129 Kč)) Jan Keller Abeceda prosperity (4., rozšířené vydání, brož., 188 stran, 209 Kč, ISBN 978-80-7239-249-0) Josef Šmajs, Ivan Klíma, Václav Cílek Tři hlasy. Úvahy o povaze konfliktu kultury s přírodou (brož., 168 stran, 199 Kč, ISBN 978-80-7239-252-0)

*** Vážení přátelé, zajímá-li Vás produkce nakladatelství Doplněk, naleznete přehled naší ediční činnosti na internetové adrese: www.doplnek.cz Objednávky poštou vyřizujeme z kanceláře nakladatelství: Bratislavská 48/50, 602 00 Brno tel.: 545 242 455 e-mail: [email protected]