Architekt
Bohumil
Waigant,
významný
představitel
počátku
české
moderní
architektury, zanechal ve východočeské metropoli nejpočetnější soubor svých staveb a nepřehlédnutelným podílem se zasloužil o výstavbu moderního Hradce Králové. Přinášíme vám zkrácenou verzi příspěvku Mgr. Salmy Soppe, který zazněl na konferenci Okamžiky proměny. Tvůrce Bohumil Waigant byl jako jeden z prvních modernistů přítomen okamžikům proměny hradeckého provinčního prostředí v moderní město evropské úrovně. Právě v Hradci Králové zanechal tento pozoruhodný architekt největší soubor své umělecké produkce. Waigant, původem Pražan, se v Hradci nenarodil, dokonce tu nestrávil ani větší část svého života, ale přesto mu stačily s přestávkami pouhé tři roky na to, aby vyprojektoval soubor nadprůměrných realizací. Kromě toho uměleckému řemeslu vyučil na zdejší průmyslovce desítky studentů a strávil tu i poslední okamžiky svého života. Pokrokoví podnikatelé „Ulrichova zlatého věku“, kteří volili riskantnější stavební investice, zadávali vypracování svých staveb výrazným architektům nebo jejich žákům. Patřil k nim právě i Waigant, který z Prahy do Hradce přišel za svým učitelem Janem Kotěrou v roce 1910. Důkazem přízně k tomuto městu byl i jeho návrat do Hradce v roce 1928 po dlouhém pracovním pobytu na Slovensku. Na rozdíl od Kotěrových příznivců, kteří se později oprostili od čistě účelových hledisek a vydali se po nových stylových stezkách, které nabídla dvacátá a třicátá léta, se Waigant až na jednu výjimku v podobě hradecké Tesařovy vily nesnažil vyrovnat s nejnovějšími trendy funkcionalismu a purismu. Zůstal věrný výtvarnému názoru, který odpovídal Kotěrově průpravě, kdy byl důraz kladen na účel, používání základních geometrických prvků, cihlovou texturu atd. Bohumil Vincenc Waigant- se narodil v roce 1885 na pražském Starém Městě. Jeho o pět let starší bratr Antonín, žák Celdy Kloučka, se později stal tvůrcem nástěnné dekorativní plastiky a sochařské výzdoby mnoha desítek průčelí pražských novostaveb. Po celý život je tedy tak spojovala velmi těsná spolupráce. Bohumil nejdříve prošel Uměleckoprůmyslovou školou, kde se zdokonalil v oboru figurálního modelování u Stanislava Suchardy (1904–1906) a malby v ateliéru Karla Vítězslava Maška. To vše můžeme vnímat jako solidní průpravu pro studium v Kotěrově speciální škole dekorativní architektury. Tato dvě léta u Kotěry měla zcela mimořádný význam pro mladého umělce a rozhodla o jeho budoucí profesní dráze, protože jak dobře známo, profesor Kotěra na žáky nepochybně působil nejen jako přirozený vůdce, ale studentům zprostředkovával živý kontakt s rodící se modernou pobízením k samostatným praktickým zkušenostem nebo je přímo doporučoval stavitelům. A přesně
tímto způsobem se Bohumil Waigant ocitl v Hradci, kde mu byla zároveň umožněna první zakázka. Jako mladík, který měl za sebou několik invenčních návrhů školních prací a tři realizace na prestižních vinohradských parcelách, se stal velmi brzy jedním z nejosobitějších Kotěrových žáků. Mistrova průprava byla pro něho rozhodující nejen v aspektech uměleckých, ale i profesních, protože podle některých tiskových zdrojů Bohumila Waiganta jako Kotěrova spolupracovníka přivedla do Hradce nabídka dozorovat průběh výstavby muzea. Reálnějším důvodem pro změnu působiště tehdy pětadvacetiletého Waiganta do Hradce je s největší pravděpodobností ten fakt, že jako Kotěrův žák sem přišel do města za svým učitelem, který mu potencionálně mohl zajistit pracovní příležitost. A to se také stalo. Protože Waigantovu hradeckou sérii odstartovala velkorysá nabídka obchodníka Josefa Juliše na projekt obchodního domu na dnešní Gočárově třídě v blízkosti Pražského mostu, odkud v prvním desetiletí expandovala další městská zástavba. I když pohledově exponovaná stavba z roku 1910 svojí geometricky zredukovanou podobou pochází ze samého počátku Waigantovy dráhy, ve srovnání s jeho pozdějšími realizacemi v duchu klasicizující secese se jedná o velmi pokrokový počin dosahující soudobé evropské úrovně. Dominujícím akcentem celého objektu s formově zjednodušenou fasádou a minimálními výrazovými prostředky, je zaoblené nároží obrácené do náměstí Svobody vrcholící žebrovaným tamburem, které konvenovalo dobovému vyjadřování geometrické moderny. Waigant se tu musel přizpůsobit netradičnímu asymetrickému tvaru parcely, který dal prostor k rozvinutí jak nároží, tak křídel domu. Ve stejném roce se manželé Markovi rozhodli postavit jednopatrovou rodinnou rezidenci, situovanou do řadové zástavby vilové čtvrti ve Střelecké ulici Hradce. Od počátku se jednalo o domek všedního zjevu známý z produkce předměstských rodinných zástaveb počátku 20. století, ale jeho mnohem zajímavější stránkou jsou pro bratry Waigantovy charakteristické spirály zhotovené do hrubé omítky s motivy evokujícími stylizované květy. Jedná se o velmi zajímavý akcent zvláště z hlediska svého přemrštěného měřítka, kde dekorace zabírá celou plochu patra a nehraje až druhořadou roli. Původní projektant domu - hradecký stavitel František Černý měl silnou konkurenci v konečném návrhu od pražského sourozeneckého dua Waigantových přišlých právě z Prahy. Jejich mládí, pražský původ a očekávání přirozeně plynoucí z proslulosti samotného Kotěry, který nad těmito bratry držel patronaci, mohlo zcela jasně výběr ze dvou projektů zvrátit ve prospěch nadějných talentů. Další pro Hradečany známou realizací je dům ve Švehlově ulici, který je plasticky ztvárněn nejen Waigantem oblíbenými spirálovými útvary, ale i kanelovanými plochami, které se
opakují i na jiných jeho návrzích. Fasáda je navíc v každé okenní ose konkávně prohloubena, takže celkový vzhled působí rozvlněně podobně jako Jihlavcův dům na třídě ČSA. Dům čp. 512 se svojí zdobnou a křehkou formou výrazně liší od nadčasové podoby předchozích progresívních realizací a jakoby tímto návrhem vykročil Waigant na několik let jiným „nekotěrovským“ směrem. Waigantovy zcela samostatné projekty z let 1908–1911 včetně projektů školních jednoznačně reprezentují špičkový soubor architektonické moderny. Po úvodní realizaci progresivního nárožního domu obchodníka Josefa Juliše, Cardova pekařství ve Švehlově ul. a rodinné vily na Střelecké pokračoval v návrzích dvou překvapivě klasicizujících sousedících domů pro stavitele Josefa Jihlavce na třídě ČSA. Po období individualistické moderny se tak Bohumil Waigant od roku 1911 přiklonil ke klasicizujícím projevům, stejně tak jako desítky předních evropských a českých představitelů moderny, u kterých se tyto tendence jako východisko z tektonické krize objevily ve stejné době. Velkoměstsky elegantní dům čp. 543 na třídě ČSA s nevšední plastickou ornamentikou na fasádě domu pojal Waigant v romantizující a - s použitými prvky sloupků - klasicizující rovině, která nám potvrzuje jeden z dobových trendů probíhající v architektuře. Mistrovsky tu spojil prvky geometrické moderny patrné i v interiéru s formami dobového klasicismu. Sousední stavbu stavebního podnikatele Jihlavce z roku 1914 autor zkomponoval v podobném schématu jako o rok starší sousedící realizaci zahrnující opět klasicizující rozvrh na fasádě. Jde o dům s výraznou symetrií, kde Waigant použil tradičního architektonického jazyka znatelného zvlášt v tektonickém článkování a detailech fasády. Mezi Waigantovy nedávno objevené realizace patří plastická výzdoba s pozdně secesním geometrickým dekorem divadelního sálu v Hořicích z roku 1912. Mezi českými venkovskými městy šlo skutečně o záležitost skutečně výjimečnou a velmi odvážnou. V roce 1911 byl na doporučení hradeckého stavebního podnikatele Františka Jiráska navržen k vyprojektování plánu výzdoby tehdy šestadvacetiletý Waigant. V navržené dekoraci se přesně odráží jeho oblíbené osobité motivy a výraznou analogií k výzdobě dvou vinohradských domů v Chopinově ulici v Praze se nám na této zakázce otevírá teoretická možnost spolupráce Bohumila s jeho bratrem. Výzdobou Waigant zhodnotil nejen celý divadelní prostor, ale podtrhl i jeho slavnostní duchovní obsah. Elegantní uměleckořemeslné detaily výzdoby geometrické moderny a celková harmonie interiéru patří k nadprůměrným počinům té doby.
Pro toto pojetí mohl být pro Waiganta inspirací Kotěrův přístup k dokonalému výtvarnému celku na budově muzea v Hradci, která se v době návrhu na hořický sál právě dokončovala. Pro radikální profesní a životní odbočku se umělec rozhodl v roce 1919, kdy se pražský rodák dostal až na východ republiky, do Prešova (stejně jako desítky tisíc Čechů různých profesí, kteří 1918 přišli na Slovensko budovat nový společný stát). Waigant tu přijal místo na Státní průmyslové škole, jediné odborné škole stavebního charakteru na východním Slovensku na pozici učitele uměleckořemeslných předmětů. Z jakého důvodu architekt dobře zavedený v hlavním městě Čech dobrovolně vyměnil kreslicí prkno za učitelskou katedru vzdálenou několik set kilometrů od svých blízkých, není zcela zřejmé. Jakožto aktivní člen Sokola přichází v úvahu vysvětlení o ušlechtilé touze jít pomoci do země svému „pokrevnímu“ národu. Ale reálnější bude spíše druhá argumentace založená na lepší profesní příležitosti, kdy mu byl nabídnut „solidní“ profesorský post. Pro tehdy čtyřiatřicetiletého, tedy již poměrně vyzrálého architekta, který v době odchodu pracoval jako zaměstnanec v pražské stavební kanceláři to mohla být poměrně snadná volba. Na otázku, zda velmi dobře etablovaný architekt Waigant na vrcholu svých uměleckých sil zanechal na východě nově utvořené republiky alespoň jediný hmotný odkaz, dal průzkum na Slovensku bohužel poměrně neurčitou odpověď. Veškeré provedené práce se buď nedochovaly, nebo na jejich objevení, pokud stále existují, čeká šťastná náhoda. Do Hradce Králové - města svého mládí, prvních nadějných pracovních příležitostí a uznání v uměleckých i podnikatelských kruzích, které mu i po návratu daly možnost uskutečnit jeho umělecké představy se vrátil zpět se svojí rodinou v roce 1928. A zřejmě pod vlivem příznivých zadavatelských podmínek v Hradci nebo uměleckého napětí po dlouhé přestávce, vytvořil Waigant několik svých posledních návrhů. V případě těch, které se podařilo uskutečnit, se jednalo o obytný dům pro stavitele Josefa Jihlavce v Divišově ulici a puristickou, kompozičně „čistou“ vilu primáře Václava Tesaře. V případě domu v Divišově ul. se Waigant vrátil k principům odkazující na zásady jeho učitele Kotěry. Waigantův posun byl pravděpodobně dán nejen jeho uměleckým vývojem, ale zvláště novou architektonickou situací v Hradci, kde znovu ožila cihlová řeč v pracích Josefa Gočára, a kdy se začaly objevovat nové architektonické programy. Dům v Divišově ulici má ryze moderní, racionální charakter. Výraz stavby spoléhá na kompozici čistých ploch z cihelné struktury a okrové omítky a akcentem celého objektu je symetrická osa v podobě cihelné, dovnitř zalomené zdi s plastikou ženy symbolizující stavitelství od hradeckého sochaře intimních figur Josefa Škody.
Poslední stavba znamenala Waigantův přerod od modernismu přes plasticky řešená průčelí až k téměř hladkému, od nadbytečných tvarů okleštěnému vzhledu domu v souladu s pojetím 20. let. Symetrický hranol završený rovnou římsou, lemovaný lizénami na nárožích a proděravělý typicky waigantovsky orámovanými obdélnými okny, byl pořízen jako jednopatrový kubus s plochou střechou a zastřešenou terasou. I přes tyto zcela příkladné puristické rysy, je zde stále přítomna klasicizující tíha nejvíce zřejmá na hutném vzhledu terasy, široké římse a nárožních lizénách. Autorova představa městského sídla pro hradeckého primáře ORL a jeho ženu Luisu umožňující domácím pohodlné, přitom reprezentativní bydlení se zde zcela naplnila. Velmi zajímavé epizody Waigantova profesního života představují potenciální realizace zakázek pro Podkarpatskou Rus, kam po připojení Rusi v roce 1919, kdy začala vláda organizovat na jejím území státní správu sem s idealistickým entuziasmem přicházely kromě zástupců různých profesí a úředníků také desítky československých architektů a stavebních inženýrů. Důvod ke spekulaci o Waigantově působení na Rusi zavdává poznámka v dobovém tisku, která upozorňuje na několik jeho podkarpatoruských projektů. Nedostupnost dokladů o působení prvorepublikových československých pracovníků v západní části současné Ukrajiny se samozřejmě odrazila i v nedostatku listinných důkazů, které by potvrzovaly Waigantův místní odkaz. Bez objasnění této kapitoly nebude obraz činnosti Bohumila Waiganta a ostatních českých architektů, kteří ovlivnili tvář Podkarpatska na dlouhé desítky či snad stovky let, nikdy úplný. Regulace Pražského Předměstí, úpravy dnešní Gočárovy třídy, vznik nového urbanistického souboru na Eliščině nábřeží atd. – těchto proměn už se nedočkal. Bohumil Waigant zemřel v srpnu 1930 v domě v Divišově ulici v Hradci Králové. Dílo Bohumila Waiganta je v komplexu kvalitativně homogenní, zato však různorodé charakterem. Patrně vlivem vnějších okolností či snad náhlou ztrátou odvahy, kterou dříve předešel architektonický vývoj, nesetrval tam, kam spěl. Po roce 1911 opustil své smělé vyjadřování, projevené ve studentských návrzích, a na svůj nevšední progresivní drive, který se stačil odrazit na několika návrzích, nenavázal. I přesto je větší množství jeho prací svojí progresivitou, solidností materiálovou i tvarovou a kultivovaným noblesním vyzněním důkazem o jeho výjimečném uměleckém nadání. Ty nejkvalitnější projekty můžeme bez ostychu zařadit mezi špičkové položky české moderní architektury. Mgr. Salma Soppe
