❖
1
❖
„Time, ty už budeš muset dospět,“ zamračila se Lilla. „Najít si skutečnou práci.“ „Mám přece skutečnou práci,“ namítl jsem. „Chodím do práce. Něco dělám. Dostávám za to zaplaceno. To se mi zdá dost skutečné.“ „Dobře,“ vzdychla. „Možná skutečná není to správné slovo. Potřebuješ trvalejší práci. Nějakou, která pokryje aspoň tvůj nájem a jídlo. Práci, která bude znamenat, že můžeš být nezávislý.“ „Takže ty mi vlastně říkáš,“ povytáhl jsem obočí, „koukej se už odstěhovat.“ „Jo.“ Pokrčila rameny. „Když už o tom mluvíš, nemůžeš tu zůstat navždycky. Spát na mé pohovce není až tak úplně dlouhodobě fungující plán. Ne když je tady Patrick.“ Natáhla se přes kávový stolek a vzala si svůj notebook, otevřela si ho na kolenou. „A jestli odmítneš najít si pořádnou, myslím tím lukrativnější práci, prostě ti budeme muset najít nějaké laciné bydlení.“ Zavřel jsem oči a doufal, že ji to přestane bavit. Přestane se pokoušet řešit můj život. Věděl jsem, že se budu muset sebrat, a měl jsem to také v úmyslu. Jenom ne dneska. Po chvilce do mě dloubla loktem. „Poslechni si tohle. Vážně to zní docela dobře. A je to ve Fairlight.“ Četla nahlas: „Velký zařízený pokoj v prostorném do11
mě, obývaném jednou osobou. Sto dolarů týdně. Sto babek, Time. Nic levnějšího nenajdeš.“ Když jsem neodpovídal, otočila se a znovu do mě dloubla. „Zavoláš tam, nebo co?“ „To bude asi díra,“ zabručel jsem mrzutě. „Plíseň. Krysy. Dovedu si to představit.“ „Nemáš žádný prachy, Time,“ odpověděla. „Budeš prostě muset vzít, co si můžeš dovolit. Ať je to díra, nebo ne.“ Vzala můj telefon a naťukala na něm čísla. „Tak dělej.“ Strčila mi telefon k uchu, takže jsem si ho prostě musel vzít. „Jen se zeptej. To ti nic neudělá. Přestaň se chovat jako takovej lúzr.“ Ozval se nějaký chlapík jménem Marcus, předali jsme si informace. Zeptal se mě, kolik je mi let, jestli jsem zaměstnaný a jestli jsem ochotný zajet do Fairlight, abych se podíval na pokoj a seznámil se se svou potenciální spolubydlící, dívkou jménem Anna. Napadlo mě, proč asi Anna ten telefon nevzala sama. Dal mi adresu a já jsem mu pověděl, že tam dorazím později odpoledne. „Můžu mít ještě jednu otázku?“ zeptal jsem se, než jsem zavěsil. „Samozřejmě,“ odpověděl Marcus. „Proč je to tak levný? O co jde?“ Lilla mě dloubla loktem, udělala obličej. Ignoroval jsem ji. „Je to velký dům,“ odpověděl Marcus přívětivě. „Hodně velký. Až moc velký, než aby tam žila jedna holka sama. Pochopíte, co tím myslím, až to uvidíte. A Anně je teprve dvacet. Bude se jí hodit mít tam někoho. To je všechno, co chci říct po telefonu. Jestli se sejdeme v domě, můžeme vám toho povědět víc osob12
ně. Ale můžete si být jistý, že není proč si dělat starosti. Podmínky jsou velmi rozumné.“ Podmínky. To slovo v sobě mělo cosi hrozivého. Přemýšlel jsem, proč ten pokoj ještě nikdo nevzal, a usoudil jsem, že „podmínky“ nemohly být tak rozumné, jak Marcus sliboval. Musí v tom být nějaký chyták. Jestli něco vypadá až moc dobře na to, aby to byla pravda, pak obvykle proto, že to tak je.
I když jsem byl podezřívavý kvůli neuvěřitelně nízké ceně, rozhodl jsem se tam jet a podívat se. Lillin přítel Patrick přišel domů a závan nepřátelství, které z něj vyzařovalo, byl téměř stejně silný jako pach jeho vody po holení. Najednou se prostor zdál příliš malý. Lilla měla pravdu. Musím si najít nějaké jiné bydlení. Seběhl jsem dolů a ven do sálajícího vedra, právě včas, abych chytil další autobus do Fairlight. Dům byl obrovský. Postavený z pískovce a cihel, dvoupatrový, největší a nejimpozantnější dům v ulici plné pěkně nóbl domů. Je to dům, kterého si prostě musíte všimnout, když projíždíte nebo procházíte kolem. Typ domu, který vás nutí uvažovat o tom, jací lidé tam bydlí. Obklopovala ho bujná zahrada, rozlehlý trávník a krásné vzrostlé stromy a byl tak nečekaně velkolepý, že mě nejdřív napadlo, jestli jsem se nespletl. Dokonce měl i jméno. Na ceduli na bráně bylo zdobným písmem vyryto Fairview. Několikrát jsem zkontroloval adresu. Docela určitě jsem byl na správném místě a docela určitě to nebyla díra, kterou jsem očekával. Když jsem přicházel po cestě zahradou, vchodové dveře se otevřely, ale venku tak zářilo slunce a uvnitř 13
bylo takové šero, že jsem hned nedokázal rozeznat, kdo je otevřel. Až když jsem vystoupal po schodech nahoru, zjistil jsem, že ve dveřích čeká nějaký muž. Byl úhledně oblečený v košili a kalhotách, a jak jsem se blížil, prohlížel si mě od hlavy k patě. V šortkách a tričku jsem určitě vypadal ošuntěle, blesklo mi hlavou, jestli bych se neměl omluvit, až jsem si vzpomněl, že hledám bydlení, nepřišel jsem žádat o práci. Napřáhl ke mně ruku. „Marcus Harrow,“ představil se. „Vy musíte být Tim?“ Byl vyšší než já, převyšoval mě dobře o hlavu. Vlasy měl tmavé, obličej výrazný. Uslyšel jsem kroky blížící se z haly a pak se vedle něj objevila žena. Stejně jako Marcus byla i ona vysoká a tmavá a oblečená v byznys kostýmu. „Tohle je moje sestra Fiona,“ pronesl Marcus. „Fiono, tohle je Tim.“ „Jsme Annini přátelé,“ vysvětlovala. „Čeká v kuchyni.“ Vedli mě dlouhou, širokou chodbou. Chvilku trvalo, než si moje oči přivykly na šero. Podlaha byla z leštěného dřeva, strop vysoký a zdobený složitým štukováním. Minuli jsme několik místností, dveře všech byly zavřené, a pak ohromné schodiště do horního patra. V zadní části domu jsme došli k velké kuchyni a jídelně. Na rozdíl od šeré chodby byla tahle místnost plná oken a světla, francouzská okna vedla na dvůr a do zahrady za ním. U kuchyňského stolu seděla plavovlasá dívka. Byla hubená a bledá, s nešťastným výrazem ve tváři. Bylo v ní něco křehkého a zranitelného, napadlo mě, jestli není nemocná. „Time,“ řekl Marcus, „tohle je Anna. Anna Londonová.“ 14
Zvedla se, napřáhla ke mně ruku a pak ji hned stáhla. Tichounkým hlasem pozdravila a sklopila přitom oči na stůl. Marcus říkal, že je jí dvacet. Na první pohled se zdála mnohem mladší. „Těší mě,“ pronesl jsem. „Děkuju,“ zamumlala. „Tak, Time,“ začala Fiona. „Marcus nám pověděl, že pracujete v restauraci?“ „Je to tak,“ přikývl jsem. „Dole v Manly. Není to odsud daleko. Deset minut pěšky, maximálně.“ „A vaše práce je spolehlivá? Bezpečná? Není pravděpodobné, že byste v blízké době mohl být nezaměstnaný?“ „Pracuju pro svýho tátu,“ odpověděl jsem. „Myslím, že mě nevyhodí. Rodinným vztahům by to zrovna neprospělo.“ Měla to být žertovná poznámka, něco na pozvednutí nálady, ale nikdo se nezasmál. Marcusův obličej zůstal bez výrazu. Anna dál upírala pohled na své nervózně roztěkané ruce. Fiona blýskla upjatým úsměvem. „Velmi dobře,“ kývla. „No, prozatím ten výslech nejspíš stačí. Myslím, že bychom vás měli vzít nahoru, abyste viděl pokoj.“ Následoval jsem ty tři zpátky do šera chodby a po schodech nahoru. Fiona kráčela vepředu. Šel jsem vedle Anny. Pokoušel jsem se zachytit její pohled, úsměv, zkusit nějak navázat přátelské spojení, ale celou cestu upírala oči na svoje nohy a mému pohledu se vyhýbala. „Fairview byl postaven v roce 1890,“ vysvětloval Marcus, když jsme stoupali po schodišti. „A tak, i když je to velký a dokonale pohodlný dům, možná vám bude připadat, že tu chybí některé prvky moderní estetiky.“ Jako třeba světlo, pomyslel jsem si. 15
„Rozhodně se liší od většiny australských domů,“ pokračoval. „Stylem je spíš britský. Některým lidem se to nelíbí. Ale já si myslím, že má své kouzlo.“ Všechno v tomhle domě, včetně schodiště, bylo velkolepé a velkorysé a pečlivě vypracované. Muselo to stát celé jmění, ale zároveň to bylo také pochmurné a studené. Možná dokonce trochu skličující. Venku bylo spalující vedro, slunce zářilo tak jasně, že ulice jako by se tetelily v té záři, a tady přesto byla tma a chladno, jako v jeskyni, jako v nějakém úplně jiném světě.
Dorazili jsme do horního patra a Fiona se zastavila před prvními dveřmi. „Můžete si vybrat z několika pokojů,“ poznamenala, „ale tenhle patří k těm nejhezčím.“ Otevřela dveře do určitě zdaleka nejlepší ložnice, jakou jsem kdy viděl. Byla velká a světlá a zaplněná dostatkem nábytku na to, aby působila přívětivě, ale ne přecpaně. Vejít do ní ze šera chodby bylo jako vyjít z jeskyně do slunečního svitu. Stěny byly bílé, podlaha z teple působícího dřeva. Velká okna rámovala působivý pohled na záliv. Po jedné straně stála dvojitá postel, na druhé šatní skříň, v rohu byl zastrčený velký dřevěný stůl. Na podlaze ležel draze vypadající koberec. „Nemá vlastní koupelnu,“ vysvětlovala Fiona. „Ale tady nahoře jsou tři – a jedna rovnou přes chodbu – takže se s Annou nebudete muset dělit o jednu společnou.“ Pomyslel jsem na koupelnu, kterou jsem uplynulých několik týdnů sdílel s Patrickem a Lillou, na turecký záchod, který byl normou v Indonésii. Koupelna jen pro mě znamenala luxus, na jaký jsem nikdy ani nepomyslel. Pokoj sám byl tisíckrát lepší, než jsem si dokázal 16
představit. Otočil jsem se, abych si ho celý prohlédl, pak jsem přešel k oknu a podíval se ven. „Tahle vyhlídka,“ potřásl jsem hlavou, „musí být jedna z nejlepších v Sydney.“ „Rozhodně je nádherná,“ odpověděl Marcus a postavil se vedle mě. Vteřinku se díval spolu se mnou, pak se podíval na hodinky. Napřímil se, zatahal se za manžety košile a posunul chodidla k sobě rychlým, téměř vojenským pohybem. „Ano. Takže to je ten pokoj,“ pronesl. „Fiono, asi bychom se měli vrátit do kanceláře.“ Podíval se na Annu. „Předpokládám, že vás dva tady můžeme nechat, abyste dohodli zbytek?“ „Samozřejmě,“ odpověděla Anna a přikývla. „Klidně jděte.“ „Jsi si jistá?“ zeptala se Fiona. „Jsi v pořádku?“ „Nic mi není.“ Marcus s Fionou se rozloučili. Odcházeli a jediným zvukem v celém domě bylo klapání podrážek jejich bot dolů po schodišti. Anna neřekla ani slovo. Ani se na mě nepodívala. Zírala přímo před sebe, nepohnula se, jako by byla v transu. Až když se chodbou rozlehla ozvěna zabouchnutí vchodových dveří, pohnula se. Zavřela oči a položila si ruku na tvář. Bylo to zvláštní, důvěrné gesto, jako by zapomněla, že tam jsem. „Tak,“ odkašlal jsem si. „Je to krásné místo.“ Otevřela oči. „Děkuju.“ Čekal jsem, jestli se nějak pokusí o konverzaci, zeptá se mě na něco nebo mi poví něco zajímavého o sobě, ale jen tam stála a nervózně si protáčela ruce. Pomyslel jsem si, že nejen Fairview vypadá jako z jiného světa, ale že tak působí i Anna. Sotva promluvila, a když už, pak se chovala tak formálně, až to působilo nepřirozeně, násilně, jako by odříkávala text scénáře. 17
Držela se rozpačitě, přihrbeně, jako by neměla dost sebedůvěry na to, aby se postavila zpříma a čelila světu, jako by raději chtěla zmizet. Ruce se jí neustále pohybovaly, svírala je a zase rozevírala, popotahovala si oblečení. Měl jsem pocit, že pokud se chci někam dostat, budu se muset ujmout velení. Pokoj byl mnohem lepší, než jsem očekával, a tak jsem byl v pokušení jí oznámit, že ho beru, bez ohledu na to, jak divná je Anna nebo jaké budou podmínky, ale věděl jsem, že bych jí měl položit několik otázek. Sto dolarů týdně za pokoj jako tenhle bylo neuvěřitelně málo. Musí v tom být nějaká léčka. „Je to krásný pokoj,“ začal jsem. „A líbí se mi i ten dům. Ale když jsem telefonoval, Marcus se zmínil, že jsou tu nějaké podmínky. To jsou jeho slova, ne moje. Nevadilo by vám, kdybych se zeptal, jaké? Jaké jsou to podmínky?“ Kývla, a jestli předtím vypadala nejistě, teď to bylo ještě mnohem horší. Upírala oči na podlahu a horečnatě si kroutila ruce. Obličej jí zřetelně zrůžověl. „Já mám...“ Zamumlala cosi tak tiše, že jsem jí nerozuměl. „Prosím?“ „Mám agorafobii,“ vyrazila ze sebe příliš nahlas. „Agorafobii?“ opakoval jsem. Znal jsem to slovo, ale neměl jsem nejmenší tušení, co znamená. „Nejsem si jistý...“ „Je to úzkostná porucha,“ vysvětlovala. „Mám panické ataky.“ „Jistě. Ano. Panické ataky.“ Omluvně jsem se usmál. „Promiňte. Připadám si trochu hloupě, ale pořád ještě si nejsem jistý, co...“ 18
„Nemůžu jít ven. Panikařím, když opustím dům.“ „Vy nemůžete jít ven?“ Snažil jsem se nemluvit příliš poplašeně, ale moc se mi to nedařilo. „Nikdy?“ „Vůbec nevycházím z domu,“ přiznala. „To musí být těžké.“ Zamrkala a odvrátila se. „Promiňte. Vlastně nevím, co říct. Chci říct, to musí být síla. Byla jste někdy...“ „Ne,“ přerušila mě. „Ne, nebyla.“ „Promiňte. Nechtěl jsem být... Jak dlouho to máte? Jak s tím žijete?“ „Mám to už docela dlouho,“ odpověděla. „Nebyla jsem venku už šest měsíců.“ Celá věčnost, pomyslel jsem si. „Marcus s Fionou mi pomáhají,“ pokračovala. Zvedla bradu. „Ale nemůžou to dělat věčně.“ Chvíli jsme mlčeli, oba jsme zírali ven z okna. Přemýšlel jsem, jak se může dívat na všechnu tu krásu venku, na slunce a nebe, lodě v zálivu, když je uvězněná uvnitř, celý den, každý den. Představa toho, že se dívá na svět, kterého nemůže být součástí, pro mě byla nepochopitelná. Určitý druh mučení. „Dobrá,“ pronesl jsem konečně. „Takže potřebujete někoho, kdo vám donese nákupy? Potraviny? Chleba a mléko a tak? To jsou ty podmínky, o kterých mluvil Marcus?“ „Ano, z větší části ano,“ přikývla. „Většinu věcí si můžu koupit po internetu. Ale není to vždycky praktické. A Marcus je přesvědčený, že bych měla s někým bydlet. Pro případ, hm, pro případ nějaké naléhavé potřeby nebo tak. Fairview je tak velký...“ Odmlčela se. „Takže v podstatě napíšete seznam a já vám to přinesu?“ zeptal jsem se. „Tak by to mělo fungovat?“ 19
„Můžeme si domluvit nějaký systém,“ navrhovala. „Cokoli budete potřebovat, aby to pro vás bylo snadnější. Nechci být na obtíž.“ Pokrčil jsem rameny, zazubil jsem se. „Myslím, že bych ten pokoj chtěl. Pokud vám přijde, že vyhovuju já? Tedy, předpokládám, že také máte pár otázek?“ „Vlastně ne,“ zavrtěla hlavou. „Můžete ten pokoj mít, jestli chcete. Zdáte se mi dost normální.“ Poprvé se chabě usmála. „Rozhodně normálnější než já.“ Sešli jsme dolů a domluvili ještě pár detailů. Dala mi klíče, ukázala mi, kde je prádelna, vzadu na dvoře. Když jsem odcházel, skoro jsem se vznášel. Pokoj byl fantastický a víc než dostupný, a dům byl jedním z nejlepších v Sydney. Anna byla nepochybně divná, ale to mě netrápilo. Přišla mi jen trochu plachá, trochu nervózní – nic, co by mi dělalo starosti. Napadlo mě, že bych jí možná mohl i pomoci. A přinejmenším bych mohl do Fairview vnést trochu života, otevřít pár dveří a oken, pustit do něj světlo.
20
❖
2
❖
Anna ho pozorovala z okna. Jakmile zavřela vchodové dveře, vklouzla do obýváku, odhrnula závěsy a vykoukla ven. Kráčel rychle, trochu jako by při každém kroku poskočil – spokojená, optimistická chůze, chůze někoho, kdo má kam jít a s ničím si nedělá starosti. Líbilo se jí, jak vypadá. Nebyl ten typ ohromujícího hezouna, ale měl otevřený výraz, pihovatou pleť a rozježené, větrem rozfoukané vlasy, které byly možná kdysi hnědé, ale slunce je vybělilo do plava. Měl přímý a upřímný pohled a uvolněný úsměv. Odhadovala, že jemu jde všechno hladce. Že je milovaný, sebevědomý, je si jistý řádem světa a svým místem v něm. Nikdy ho nezlomil život nebo nenadálé okolnosti, nikdy ho nezradila vlastní křehká mysl. Vypadal jako někdo, kdo patří ven, na slunce a vítr a moře – všechny ty živly, které v ní vyvolávaly takový strach –, do krajiny, ze které se ona tak pečlivě vymanila. Představovala si, že kdyby olízla jeho kůži, chutnal by jako sůl.
21
❖
3
❖
Do začátku směny mi sice zbývalo ještě víc než dvě hodiny, ale po setkání s Annou jsem šel rovnou do restaurace. Když jsem došel na pobřeží, bylo mi jasné, že mám vážně kliku. Nejen že ten dům je jen kousek od pláže i města, ale také odtamtud pohodlně dojdu do práce. Proběhl kolem mě šlachovitý, zdatně působící starší chlápek, kývl bradou směrem ke třpytící se vodě a potřásl hlavou – gesto, které říkalo: Koukni na to! Vypadá to zatraceně dobře! Oplatil jsem mu úsměv a radostně zvedl ruku k čelu na pozdrav. Corso bylo hlučné a plné lidí, vonělo vaflovými kornouty z krámku se zmrzlinou a slaným pachem oceánu. Panovala tam veselá a povznesená nálada. Později, až půjdu z práce, zažiju jiné vibrace. Chlast a drogy to tu zanesou ošuntělou špínou – opilecké pokřiky a šarvátky, rozbité lahve, dívky se smutnými obličeji klopýtající domů na vysokých podpatcích. Ale vpodvečer tady vždycky panuje tenhle slavnostní, veselý pocit, který miluju. Restaurace mého otce je přímo naproti Manly Beach. Když jsem dorazil, táta už tam byl. Našel jsem ho za barem, v podřepu doplňoval lednice. „Ahoj,“ houknul jsem a polekal ho tím. Zazubil se na mě. „Našel jsem si bydlení,“ oznámil jsem mu. „Kousek 22
odtud ve Fairlight. Je to neuvěřitelný. Je odtamtud ta nejúžasnější vyhlídka na záliv, jakou jsem kdy viděl. A taky je to pěkně levný.“ „Jo?“ Zamračil se. „A v čem je háček?“ Klesl jsem na stoličku, opřel se lokty o bar. „Mohl bych dostat pivo?“ „Když pohneš kostrou a pomůžeš mi, možná o tom budu uvažovat.“ Přesunul jsem se k němu na opačnou stranu baru, otevřel krabici s plechovkami piva a začal je šoupat do lednice. „Takže? Povídej,“ vyzval mě. „Za kolik a jaká je dohoda?“ „Sto doláčů týdně – za krásnej starej dům kousek od zálivu. Fairview se mu říká. Věřil bys tomu? Budu bydlet v domě, kterej má jméno.“ „To zní skvěle.“ „Taky to je skvělý. Je to obrovský, tati. Je tam snad tisíc místností. Z mýho pokoje je vyhlídka, tomu bys nevěřil. Přes vodu, na mys. Budu moct klidně z postele koukat na trajekty.“ „A?“ Povytáhl ramena, pobízel mě, abych se dostal k podstatě. „No, ta majitelka, holka, která se jmenuje Anna, trpí agorafobií a není schopná chodit ven. Potřebuje trochu pomoct. S nakupováním a tak. To je všechno,“ dodal jsem. „Není to moc těžký.“ Tátovo mlčení bylo výmluvnější než řeč. „Co?“ „Musím říct, Timmo,“ pronesl, „že se mi zdá, že se občas rozhoduješ trochu divně.“ Prohrábl jsem si vlasy a pokusil se nedat v tónu hlasu znát podráždění. „Co tím myslíš, že se rozhoduju divně?“ 23
„Myslel jsem, že jsi odjel do Indonésie, aby sis všechno nějak urovnal,“ odpověděl. „Myslel jsem, že se vrátíš s nějakou představou o tom, co chceš.“ Jel jsem do Indonésie surfovat, pomyslel jsem si, ne najít sám sebe. „Ale ty ses vrátil, poflakoval se celé týdny u Lilly a teď budeš bydlet v nějakým laciným domě a starat se o psychicky narušenou holku... a to všechno, abys mohl dál pracovat v restauraci. Aby sis nemusel jít hledat pořádnou práci. Jako by ses vyhýbal životu. Skutečnýmu životu.“ Teď už jsem podráždění nedokázal skrývat. „Má záchvaty paniky. To není nic tak těžkýho. A já se nevyhýbám životu, jenom ještě nevím, co chci dělat. Jsem jenom... sakra, tati, já jsem jenom...“ „Jenom co?“ přerušil mě. „Máš přece mozek. Proč ho nepoužíváš? Proč nevyužít všechno to dobré, čeho se ti dostalo? Trochu se snažit, aby ses dostal dál?“ „Dostal dál?“ Vytřeštil jsem na něj oči. „Ani nevím, o čem to mluvíš.“ „Dobře, kámo.“ Táta vzdychl a vrátil se k zastrkávání piv do ledničky. „To je jedno.“ V restauraci jsem pracoval rád. Líbilo se mi pracovat v noci a mít volné dny. Nechtěl jsem práci, která by mě stresovala, která by mě pronásledovala domů jako hladový pes a kňučela na mě celou dlouhou noc. Ale neuplynul ani den, aby se do mě táta neopřel nějakou poznámkou o tom, že bych se měl snažit najít si pořádnou práci, budovat kariéru, dát svému životu určitý směr. Chvilku jsme pracovali mlčky. Když jsem vyprázdnil dvě krabice piva, zvedl jsem se a zamířil ke kuchyni. „Kdy se stěhuješ?“ houknul za mnou táta. „Zítra.“ 24
❖
Restaurace otevírala v půl šesté, ve čtyři jsem měl hotové všechny přípravné práce, které jsem mohl udělat. Vyšel jsem ven a našel tátu u stolu nad nějakými papíry. „Zapomněl sis dát to pivo,“ poznamenal. „Chceš si sednout a dát si teď jedno se mnou?“ Když jsem byl kluk, považoval jsem se za strážce otcova štěstí. Když mi řekl, abych s ním šel rybařit, šel jsem, i když jsem nenáviděl ty slizké žížaly, ten pach ryb a trýzeň při pohledu na to, jak zoufale lapají po dechu. Když se díval na film nebo nějaký dokument či zprávy v televizi, sedl jsem si vedle něj a předstíral, že mě to také zajímá. Myslel jsem si, že mu budu chybět, když mu nebudu nablízku – aspoň jsem si to říkal –, ale pak jsem ho jednou v noci slyšel, jak si povídá s mámou, když si myslel, že spím. Nějak ho nejde setřást, chudáka malýho. Pořád se mě drží jako klíště. Je to tak trochu nešťastnej chlapeček, co? Potřebuje spoustu lásky. Spoustu pozornosti. Jeho slova mnou projela, až jsem se kroutil hanbou, a od té doby jsem se cítil mnohem volnější, mnohem víc jsem si šel vlastní cestou, dělal si věci podle svého. „Ani ne,“ odmítl jsem. „Nejspíš si před šichtou zajdu trochu zasurfovat.“ Otec na znamení souhlasu zvedl ruku, ani nevzhlédl od papírů.
Když jsem se dostal domů, bylo v bytě ticho, Lilla mi ale v hale nechala rozsvícené světlo. Šel jsem rovnou do kuchyně, co nejtišeji jsem otevřel ledničku a sáhl dozadu, kam jsem si ukládal piva. „Mohla bych si taky dát jedno?“ Lilla se nečekaně zjevila vedle mě. Vlasy měla ještě rozcuchané z postele, 25
