TŘI ČESKÉ DENÍKY V OBDOBÍ POMNICHOVSKÉ A DRUHÉ REPUBLIKY

SBORNÍK PRACÍ FAKULTY SOCIÁLNÍCH STUDIÍ BRNĚNSKÉ UNIVERZITY SOCIÁLNÍ STUDIA 4, 1999

PAVEL VEČEŘA

TŘI ČESKÉ DENÍKY V OBDOBÍ POMNICHOVSKÉ A DRUHÉ REPUBLIKY

EINLEITUNG: Dieser Aufsatz versucht, die Reaktionen der drei analysierten Tageszeitungen, Lidové noviny, Venkov und Právo lidu (Národní práce), auf die Anderungen des geistigen und politischen Klimas in der tschechischen Gesselschaft in den Jahren 1938–1939 in Grundzügen zu erfassen. Eine wessentliche Aufmerksamkeit widmet der Aufsatz den Reaktionen dieser Tageszeitungen auf die Schlüsselfragen der untersuchten Periode, wie z. B. die deutsche Hegemonie im Verhaltniss zur Tschechoslowakei, das „slowakische Problem“, der innerpolitische Charakter des Staates oder die Stellung zu den Juden. Im Zusammenhang mit diesem Knotenpunkten der Entwicklung in den Jahren 1938–1939 kam es zur Differenzierung der analisierten Blatter. Das Ziel der Arbeit ist, diese Differenzierungen zu erfassen und bestimmen.

Úvod Předložená stať je součástí rozsáhlejší úvodní kapitoly dizertační práce, jejímž cílem je analýza orientace vybraných deníků (Lidové noviny, Venkov, Právo lidu (Národní práce)) ve vztahu ke kolaboraci s německou okupační mocí a jejími protektorátními prostředníky v období let 1939–1945. Přestože těžištěm práce je protektorátní éra, období pomnichovské a druhé republiky, jíž se zabývá výše zmíněná úvodní kapitola, představuje z hlediska časového i obsahového ideový a politický předstupeň nezbytný k pochopení období následujícího. V žurnalistickém kontextu došlo nejenom k významným zásahům represivního charakteru do činnosti periodického tisku, ale především se v ČSR zásadně proměnila společenská atmosféra. Snahou této statě je postihnout v základních rysech reakci analyzovaných deníků na změny duchovního i politického klimatu české společnosti v letech 1938–1939 a vykreslit obraz jejích ideových postojů k aktuálním vnějším i vnitřním okruhům problémů sledovaného předokupačního období. V tomto kontextu patřily ke klíčovým bodům především postoj ČSR k Německé říši, která se Mnichovskou dohodou čtyř velmocí stala jednoznačným mocenským hegemonem ve střední Evropě, tzv. slovenský problém akcelerovaný v souvislosti s autonomizační proměnou státoprávní podstaty republiky, otázka vnitropolitického uspořádání okleštěného státu spjatá se zápasem o charakter pomnichovské demokracie, ale také vztah nastupujícího režimu k odkazu, tradicím a symbolům první republiky či postoj k Židům a antisemitismu.

132

PAVEL VEČEŘA

Především v souvislosti s těmito uzlovými body politického vývoje v letech 1938 – 1939 docházelo k diferenciaci analyzovaných listů, jež se lišily mírou ochoty přizpůsobit se novým poměrům a nově nastoleným otázkám a řešením. U všech tří sledovaných deníků se však zároveň – samozřejmě v odlišných rovinách a v různé intenzitě – projevovala i nechuť či dokonce odpor k „pomnichovské adaptaci“. Záměrem této kapitoly je tak současně osvětlit charakter a formy defenzivních strategií, které analyzované listy v takových případech volily, zejména pak ve vztahu k výše zmíněným vnitro- a zahraničněpolitickým tématům.

Reflexe doby Převládajícím dobovým pocitem, jenž se zrcadlí na stránkách tří analyzovaných listů, byla úzkost z budoucnosti. Budoucnost se v tomto výhledu jevila jako neklidná, chaotická, plná hrozeb, skrytého nebezpečí a tušené krutosti. Důvěra ve dvacáté století jako naplnění ideálů pokroku zmizela nebo byla vážně narušena. „Dvacátý věku neblahý / nestvůrně lhavý tatrmane / co všecko v plných kapsách svých / máš ještě nachystané?“1 napsal v příznačně nazvané básni Jsou světla – tam v dáli? F. X. Svoboda. Úzkostný charakter konce 30. let zdůraznil otázku civilizačního zlomu, jež evropské lidstvo pronásledovala od I. světové války. Doba se zdála být ve znamení posunu od dosavadní civilizace postavené na anticko-křesťanských humanistických základech směrem k materiálně vyspělé, avšak vnitřně barbarizované epoše, v níž „technika převažuje filozofii a čin úvahu.“2 Charakteristickým rysem této barbarizované epochy se jevil civilizační ústup od humanismu a demokracie, ať už trvalý nebo jen dočasný. „Svět se dnes potácí, jako by se chtěl zřítit. […] Teprve přede dvěma tisíci lety proti právu pěsti začal Kristus hlásat právo lásky. Teprve před sto lety různá socialistická hnutí snažila se prakticky vyjádřit, jak by se tento svět bez bojů mezi národy a třídami dal zorganizovat. Žijeme teprve na začátku nové éry. Často tam, kde byly udělány dva kroky kupředu, se musilo couvnout o velký krok zpět…“3 Relativně častou historickou metaforou, jež se v žurnalistické rétorice pomnichovské éry v tomto kontextu objevuje, je přirovnání vlastní doby k epoše zániku Římské říše, zejména pak k období stěhování národů. „Je doba stěhování národů, jak byla před patnácti sty lety a před třinácti, když praotcové vkročili sem…“4 Již na samém prahu válečných událostí tak na sebe budoucnost brala podobu rozsáhlých etnických přesunů. Ani politicky, sociálně a ekonomicky nestabilní Evropa neodkazovala žurnalistického pozorovatele závěru 30. let k jinému pocitu než k pocitu úzkosti. Komentátoři sledovaných listů shodně charakterizují Evropu jako kontinent nacházející se na okraji válečného výbuchu. „Dnes je Evropa po zuby ozbrojená,“ píše Právo lidu. „Prožívá takové dusné napětí, které lze srovnati jen s údobím neklidu a velikých státních změn 1 2 3 4

Svoboda, F.X.: Jsou světla – tam v dáli? Lidové noviny, 46, 1938, č. 570, 12/11, s. 1. Kahánek, F.: Volá se po nových lidech. Venkov 33, 1938, č. 240, 12/10, s. 1. Křižan, V.: Zítřka se neboj. Právo lidu. 47, 1938, č. 304, 25/12, s. 1. kd: Říjnové stěhování. Lidové noviny. 46, 1938, č. 504, 7/10, s. 5.


v době Napoleonovy moci a slávy. Události se řítí jako lavina a jejich tvar i obraz se mění a střídá jako v kaleidoskopu.“5 Politické napětí stále více odkazovalo k válce, v Evropě se stále zřetelněji rýsovala hrozba válečného konfliktu, který nemohla zaplašit ani Mnichovská dohoda čtyř velmocí obětujících v září 1938 Československo Hitlerovi. V období mezi Mnichovem a 15. březnem 1939 vedle těchto obecně laděných faktorů „úzkostné budoucnosti“ prožíval český národ i specificky vlastní „zhroucení světa“, mnichovskou katastrofu, zánik první republiky, s níž se většina tohoto národa ideově i emocionálně identifikovala. Výsledkem byly „pocity rozhořčení, deprese, únavy, apatie a zklamání.“6 Na stránkách sledovaných novin se přirozeně tato atmosféra zřetelným způsobem odrážela. Prožívaná doba je charakterizována takovými metaforami jako např. „nadcházející soumrak“ či „nastupující temno“, často obrazem pevniny, jež náhle zmizela pod nohama, nebo evokací propasti, na jejímž okraji se stát i národ náhle ocitl. Arne Novák napsal v jednom ze svých sloupků hluboce truchlivá slova, jež snad nejlépe obnažují hloubku pomnichovské bolesti: „Dnes o Dušičkách budeme jim přáti [mrtvým – pozn. autora] jejich hlubokého klidu a tichého, byť trpného štěstí, že – se nedočkali.“7 Pokusíme-li se v této souvislosti o konfrontaci tří sledovaných listů, zjistíme, že nejreflexivnější polohu zaujímají Lidové noviny, které se téměř po celé pomnichovské období vracejí k „mnichovskému zlomu“. Přítomnost reflektují jednoznačně jako existenci v „tragickém čase“. Charakteristické jsou pro ně v tomto smyslu titulky jako např. Slavnost v slzách (28. 10. 1938), Světla v našem soumraku (25. 12. 1938), Nejsmutnější vánoce (25. 12. 1938) apod. Na opačném pólu stojí agrárnický deník Venkov, jenž se v mnoha ohledech v nových poměrech rychle zabydloval. I pro něj je pomnichovská éra obdobím „tragického času“, avšak možnost výrazným způsobem spoluvytvářet duchovní atmosféru a společenské klima nastupující II. republiky jej s přítomností na druhé straně smiřuje. Pomnichovské období je tak pro Venkov ambivalentně zároveň „tragickým časem“ i nadějí k prosazení svých představ, národní katastrofou i bránou k realizaci přeměny československého státu v duchu ideologie autoritativní demokracie. Venkov je ovšem neporovnatelně méně reflexivní než Lidové noviny, což je jistě dáno především jeho pozicí stranického listu. Obdobně je to po této stránce s Právem lidu, pro něž je ovšem pomnichovské období bezvýhradně „tragickým časem“ v kontextu národním, politickém i ideologickém.

Mnichovská dohoda V reakci analyzovaných listů na přijetí kapitulace ve dnech a týdnech bezprostředně jí následujících lze postřehnout tři základní okruhy: heroizace vlastní kapitulace, mýtizace československé oběti a sakralizace národní budoucnosti. Obvykle se tyto tři typové okruhy bezprostředních reakcí vzájemně proplétaly. 5 Charvát, V.: Hlavní příkaz. Právo lidu. 47, 1938, č. 304, 25/12, s. 1–2. 6 Pasák, T.: JUDr. Emil Hácha (1938–1945). Horizont, Praha 1997, s. 21. 7 Novák, A.: Dušičky 1938. Lidové noviny. 46, 1938, č. 551, 2/11, s. 1.

133

134

PAVEL VEČEŘA

Na titulní stránky raníků se zprávy o přijetí Mnichovské dohody československou vládou dostaly 1. 10. 1938. Všechny tři sledované listy přetiskly v centru titulní stránky oficiální prohlášení ministerského předsedy gen. J. Syrového, jenž vyjmenovává důvody, které vedly vládu ke kapitulaci. Jako klíčový argument pro její přijetí zde stála otázka zachování holé existence národa, jež by byla ve válečném konfliktu, považovaném za předem prohraný, kritickým způsobem ohrožena. Tento výklad bez pokusů o polemiku analyzované listy přejaly. Týden po Mnichově se v Právu lidu v článku Lide československý píše: „Měli jsme dvojí volbu. Buď podstoupit válku, nebo se podřídit. Válka znamenala boj se třemi našimi sousedními státy bez podpory velmocí západních, který by pravděpodobně skončil vybitím našeho národa.“8 Obdobně se v tomto kontextu vyslovily i Lidové noviny – „První pud každého jedince i celku je pud sebezachování.“9 – a Venkov. Aktuálním problémem ČSR po přijetí kapitulace bylo zajištění vnitřní bezpečnosti státu. První den po kapitulaci na stránkách analyzovaných novin ještě probleskují obavy z postoje československé veřejnosti. Noviny vyzývají občany k zachování klidu a rozvahy. Přijetí kapitulace se přitom všechny tři listy snaží heroizovat jako projev národního sebepřekonání ve smyslu zodpovědného realismu. Morální vítězství národa a jeho mravní převaha se má projevit ukázněnou zodpovědností, s níž je třeba čelit kapitulaci. Venkov se v článku Veliká Němá zaměřil na armádu. „Budou činěny pokusy státu nepřátelskou propagandou zapůsobit na slavnou, velikou, mlčící armádu.“10 Všeobecně klidné přijetí kapitulace československým obyvatelstvem však způsobilo, že zanedlouho úvahy podobného druhu ze stránek sledovaných deníků zmizely. Vedle základního argumentu pro přijetí kapitulace, argumentu o fyzickém zachování národa, s nímž analyzované listy hojně operovaly, se bezprostředně po zprávě o přijetí Mnichova, dostávala do popředí teze, podle níž je odstoupení Sudet národní obětí ve jménu záchrany evropského míru. „Byli jsme obrovským nátlakem přinuceni, abychom přinesli největší a nejtěžší oběť evropskému míru, oběť, kterou kdy v historii Evropy přinesl kterýkoliv národ.“11 Na druhé straně ovšem Lidové noviny a Právo lidu s nadčasovou jasnozřivostí konstatují, že mnichovský mír Evropě uklidnění nepřinese, neboť je jen odkladem skutečného řešení. „Evropský západ, jenž se právě raduje, že zachránil mír, pozná brzy jeho podstatu.“12 Oba listy, na rozdíl od Venkova, předpokládají, že se mezinárodní situace v Evropě bude i po Mnichově nadále vyostřovat a že skutečným řešením bude s největší pravděpodobností další evropská válka. „My jsme byli obětováni, ale s námi byl obětován evropský mír.“13 Teze o „obětovaném národu“ je i v pozdějších reflexích velmi živá. Mnichov je přitom traktován 8 9 10 11 12 13

Lide československý. Právo lidu, 47, 1938, č. 235, 6/10, s. 1. Po neděli. Lidové noviny, 46, 1938, č. 496, 3/10, s. 1. Veliká Němá. Venkov, 33, 1938, č. 230, 1/10, s. 3. Ch.: Politické porady pod dojmem Mnichova. Právo lidu, 47, 1938, č. 231, 1/10, s. 1. JM: Po neděli. Lidové noviny, 46, 1938, č. 496, 3/10, s. 1. Lide československý. Právo lidu, 47, 1938, č. 235, 6/10, s. 1.


jako historicky naprosto ojedinělý akt, jako zcela nesouměřitelný příklad zrady v dějinách diplomatického obcování států. Hloubka bolesti prožívané národní tragédie zůstala na stránkách všech tří sledovaných listů přítomna ještě dlouho po přijetí kapitulace. Uprostřed nuceně realisticky věcných komentářů probleskují věty dávající tušit o její intenzitě. „Všecko bylo zvráceno: dějiny, příroda, doprava, právo a tradice […] Co zbývá, podobá se zbytkovému statku z bývalého panství,“14 píše Venkov měsíc po osudném záříjovém dni. Mnichov je chápán jako naprostá katastrofa, jako nejtragičtější okamžik národních dějin. Ani jeden z analyzovaných listů se neoddává klamně nadějným představám, falešným výhodám plynoucím z katastrofy, jako byla např. představa, že pomnichovský čs. stát bude alespoň etnicky jednolitý. Projevem vzdoru se v těchto dnech bezprostředně následujících kapitulaci jeví jedině víra v blíže nespecifikovanou budoucnost, jež je ovšem spíše chápána ve smyslu hospodářského a kulturního vzestupu. Vedle takto motivované víry lze však zejména v kultivovaných Lidových novinách postřehnout i vyšší typ této „víry v budoucnost“, typ, jenž bychom snad metaforicky mohli nazvat vírou v návrat boží milosti či dějinné spravedlnosti, vírou v budoucí národní vzkříšení, jež nepostrádala důvěry v celkovou duchovní i mocenskou restauraci I. republiky.

Demokracie nebo autorita Základní vnitropolitickou otázkou druhé republiky se stala otázka formy vlády, otázka, zda má okleštěný stát zachovat demokratický způsob rozhodování, anebo se uchýlit k nějaké autoritativní verzi řízení státu. Venkov, jenž se po Mnichově stal mluvčím vládnoucích pravicových kruhů, přišel s tezí „autoritativní demokracie“, zároveň však – alespoň dočasně – odmítal likvidaci demokracie v jejím celku. Odvolával se přitom na charakter národní mentality i na tradice české politické kultury. „Diktatura, i když nutno uznati mnohé její úspěchy v Evropě, nesvědčí naší národní povaze a naší politické vyspělosti.“15 Stále výrazněji se zde ovšem prosazovaly otevřeně autoritativní tendence, jež reprezentoval především sám šéfredaktor listu, autor značné části úvodníků a převážné většiny zásadních komentářů, Rudolf Halík, a vedle něj další čelný komentátor deníku František Kahánek, jehož ideálem byl konzervativně laděný stavovský stát spíše dle rakouského než italského vzoru. Buď „tu bude myšlenkový i politický pořádek a národní disciplína – nebo […] tu bude dělat pořádek za nás někdo jiný,“16 napsal výhružně Rudolf Halík v úvodníku Nebezpečí z myšlenkových zmatků v polovině listopadu 1938. Pro Venkov byla po celé pomnichovské období příznačná dosti schizofrenní situace, kdy na jedné straně list požadoval „myšlenkový i praktický pořádek“, což byl pouhý eufemismus pro autoritativní režim, na druhé straně si ovšem deník nepřál ani 14 Sirius: Hranice. Venkov, 33, 1938, č. 255, 29/10, s. 1. 15 Přikryl, S.: Demokracie či diktatura? Venkov, 33, 1938, č. 267, 12/11, s. 1. 16 Halík, R.: Nebezpečí z myšlenkových zmatků. Venkov, 33, 1938, č. 266, 11/11, s. 1.

135

136

PAVEL VEČEŘA

nastolení otevřené diktatury. Ani Halík nebo Kahánek si, navzdory svým antidemokratickým tendencím, zatím nepředstavovali II. republiku jako diktaturu, natožpak totalitní systém. Byli si v prvé řadě dobře vědomi bariér národní mentality a českých politických tradic. Mimo jiné také výsledkem tohoto rozporu byla ideologie tzv. autoritativní demokracie, jejímž cílem bylo v mezích zachovaných demokratických kulis zastřené budování stále výrazněji autoritativního režimu. „Autoritativní demokracie“ měla být demokracií nerovnoprávnou, v níž jeden tábor, tábor pravice vedený bývalými agrárnickými vůdci, měl vládnout a druhý, levicový tábor, sestávající hlavně z bývalé sociální demokracie, měl představovat trpěnou opozici. Rudolf Halík si autoritativní demokracii v praxi představoval takto: „Musí tu býti velké občanské hnutí národní, státní. Vedle něho může býti jen jeden jediný tábor, těch, kdož se přes noc nemohou změnit, ani vůdci, ani lid jimi vedený, když dvacet let byli obětí názorů ciziny […]. Tento tábor, buď tábor loyální opozice, nebo spolupráce, nemůže dnes vést, odpovídat.“17 „Autoritativní demokracie“, jak je z citovaného textu patrno, neměla být konečným stavem, nýbrž měla spíše představovat časově nespecifikovanou mezifázi na cestě k otevřenému autoritativnímu režimu. Přes rostoucí tendence prosazující otevřeně takový režim, zůstal Venkov až do posledních dnů existence republiky zastáncem ideologie „autoritativní demokracie“. Po přijetí zmocňovacího zákona, kdy se Beranově vládě dostalo na dvě léta i legislativních pravomocí, fungoval tento systém po necelé čtyři měsíce trvání druhé republiky poměrně spolehlivě a bez vážnějších výkyvů. Jestliže postoj Venkova by bylo možné charakterizovat jako schizofrenní, pak Právo lidu hájilo demokratická pravidla s bezrozpornou otevřeností. List se ve svých podzimních apologiích demokracie odvolával přirozeně především na demokratickou národní mentalitu, hovořil přitom přímo o nemožnosti nastolení otevřeného autoritativního režimu v českých poměrech s ohledem na zdejší politickou tradici. „Touto národní tradicí je demokracie […], odervat se od demokracie znamenalo by prodat národní duši.“19 „Setrvat při demokracii velí také sám národní charakter český. Česká demokracie není dítětem posledních dvaceti let. Kořeny její tkví hluboko v naší půdě.“20 „Národní“ se v tomto kontextu stávalo totožné s „demokratickým“. Obě citace pocházejí z článků Josefa Martínka, předního vnitropolitického komentátora Práva lidu, který v sérii úvodníků a komentářů snad nejdůsledněji z redaktorů listu hájil zachování demokracie. Právo lidu se sice z nezbytí muselo přihlásit k principům tzv. autoritativní demokracie, nicméně snažilo se je demokraticky vymezit v obavě, aby nepřerůstaly ve skutečnou diktaturu. „Volá se po demokracii autorita17 Tamtéž. 18 Jedním z argumentů podporujících likvidaci i takto seškrcené demokracie v českých zemích byl odkaz na československou státní jednotu s tím, že nemůže existovat jiný politický režim v historických zemích a jiný na Slovensku či Podkarpatské Rusi. 19 Martínek, J.: Kulatá slova. Právo lidu, 47, 1938, č. 244, 16/10, s. 4. 20 Martínek, J.: Setrvat při demokracii. Právo lidu, 47, 1938, č. 251, 25/10, s. 3.


tivní […], v každém případě musí být přesně oddělena od diktatury. Kdo by chtěl vládnout oligarchicky a snad dokonce násilím, narazil by na samé kořeny českého národa. Diktatury tento národ nesnese. A nesnese jí nikdy.“21 Nová demokracie měla být v představách sociálně demokratického listu spíše ukázněná, spravedlivá a výkonná než autoritativní. V zápase o zachování demokracie list – a to právě na rozdíl od Lidových novin – poukazoval silněji na nedemokratické trendy, jež se projevovaly ve Straně národní jednoty a v jejím klíčovém orgánu, v deníku Venkov. Skutečný postoj Práva lidu k ideologii „autoritativní demokracie“ byl zásadně negativní. List si však neodvážil toto stanovisko vyjádřit otevřeně, ale kryl se, jak bylo nejenom pro jeho defenzivní strategii typické, citací z jiného periodika. V článku ze 4. 12. 1938 Autoritativní demokracie? vyslovuje list jednoznačný souhlas s názorem prof. B. Baxy vyjádřeným v časopise Obchod: „Autoritativní demokracie jest sama sobě protikladem. Neboť buď vláda jest výrazem a souborem všech občanských národních sil […] a pak režim vládní z toho vyplývající jest režimem demokratickým. Anebo jest vláda v rukou jedince […], jehož autorita jest výhradným pramenem […] veškeré moci ve státě.“22 Lidové noviny zaujaly v otázce demokracie – autorita navenek pasivní vyčkávací postoj. Vyjadřovaly sice souhlas s formou „autoritativní demokracie“, ten byl ovšem zarámován celkovou nechutí listu k novému režimu, jenž se projevoval zejména obranou první republiky, její nezaměnitelně demokratické atmosféry a jejich demokratických autorit. „Nesmíme ovšem mávat žádnou autoritou, které se nedostává uznání opravdu obecného,“23 napsal Jar. Stránský v novoročním čísle v r. 1939. Na druhé straně byly ovšem Lidové noviny v sebezáchovném realismu ochotny opustit principy demokracie, bude-li to nezbytné. „Pro dnešek máme ideu: zachovat státu národní ráz, zachovat a zabezpečit národ […]. Na ústavně-právním uspořádání poměrů ve státě v zásadě nezáleží.“24 Při srovnání obou „defenzivních listů“ v kontextu postoje k demokracii narážíme na odlišnosti. Právo lidu i ve své transformované podobě Národní práce bylo mnohem více zainteresováno na alespoň formálním zachování demokracie, než tomu bylo v případě Lidových novin. Smyslem existence Práva lidu (Národní práce) jako opozičního listu poloumlčené levicové opozice sdružené v Národní straně práce byla co možná nejdůslednější obrana demokracie, zatímco Lidové noviny kombinovaly pragmatický realismus sebezáchovy s nostalgickou apologií spíše demokratického ducha konkrétní první republiky než demokracie jako takové. V kombinaci pragmatické sebezáchovy a do předmnichovské minulosti zahleděného resentimentu, pro Lidové noviny tak charakteristické, se listu již jako by nedostávalo síly k důslednější obraně principů demokracie. Jeho demokratický étos se soustředil i vy21 22 23 24

Křižan, V.: Palacký mluví. Právo lidu, 47, 1938, č. 271, 17/11, s. 1. Autoritativní demokracie? Právo lidu, 47, 1938, č. 286, 4/12, s. 2. Stránský, J.: Náš program. Lidové noviny, 47, 1939, č. 1, 1/1, s. 1. Khás, L.: Ústavně-právní vývoj. Lidové noviny, 47, 1939, č. 74, 10/2, s. 1.

137

138

PAVEL VEČEŘA

čerpával obranou symbolů první republiky, mnohem méně pak již zápasem o konkrétní demokracii republiky druhé. Ochotněji než Právo lidu (Národní práce) byl pak deník připraven tolerovat likvidaci demokracie v „realistickém“ hávu zachování československé státnosti.

Problematika „slovenské otázky“ Po celou existenci pomnichovské a druhé republiky byla nejožehavějším vnitropolitickým problémem „slovenská otázka“, na jejímž vyřešení záviselo samotné zachování státu, jenž se transformoval v průběhu podzimu roku 1938 do spolkové podoby. Vývoj na Slovensku ovšem probíhal v letech 1938–1939 ve znamení radikalizace nacionálních požadavků, které vrcholily u radikálního křídla luďáků stále otevřenějším prosazováním úplné samostatnosti „autonomnej krajiny“. Fenomén slovenského separatismu nakonec skutečně vedl k zániku československé státnosti a nepřímo i k otevřenému ovládnutí zbytku českých zemí nacistickým Německem ve formě protektorátu. Reflexe tzv. slovenské otázky na stránkách tří analyzovaných raníků je v kontrastu s jejím významem překvapivě slabá, a to jak po stránce kvantitativní, tak kvalitativní. Je možné, že si část českých žurnalistů ani neuvědomovala, jak hluboké rozpory se nahromadily v česko-slovenských vztazích a nakolik se část slovenské politické elity vzdálila myšlence funkčního československého státu. Autonomizaci Slovenska Žilinskou dohodou přivítaly sledované listy rozdílně, společná jim byla ovšem jistá míra rozpačitosti. S víceméně neskrývaným negativním pohledem k věci přistoupilo Právo lidu, které přitom ani později nepřekročilo vůči novým poměrům na Slovensku meze chladné rezervovanosti. V úvodníku Smernice našej politiky na Slovensku vyjádřil rezervovaný postoj listu velmi zřetelně dlouholetý československý ministr a přesvědčený čechoslovakista Ivan Dérer: „Zvrátenie zahraničných predpokladov urobilo mnohé, čo sa na Slovensku posledne stalo, logickým dosledkom.“25 V témže úvodníku se ovšem Dérer zároveň zřekl kritiky slovenského vnitropolitického vývoje, neboť jako nejpodstatnější v této chvíli spatřoval připravovanou úpravu slovensko-maďarských hranic a především potřebu zachování společného státu. „Slovenský národný život zachovať sa dá len v československej štátnej jednote.“26 Oba další listy reflektovaly Žilinskou dohodu také jako okolnostmi vynucenou nezbytnost, avšak nevzdávaly se naděje, že autonomizace zásadním způsobem přispěje k vyjasnění česko-slovenských vztahů. Jestliže Venkov zachoval tuto naději v mezích střízlivě radostných, pak Lidové noviny přivítaly Žilinskou dohodu patetickými, téměř bombasticky oslavnými titulky. Slováci s námi jdou na život a na smrt oznamuje titulek LN ze 7. 10. 1938 přinášející v následném článku první informace o Žilinské dohodě. O dva dny později se pak objevují titulky článku Radostná dohoda se Slováky a úvodník Slováci věrni republice. Lidové noviny ve svých komentářích vyslovovaly důvěřivé přesvědčení, že Žilinská dohoda znamená odvrácení nebezpečí sloven25 Dérer, I.: Smernice našej politiky na Slovensku. Právo lidu, 47, 1938, č. 238, 9/10, s. 1. 26 Tamtéž.


ského separatismu. „Nejhorší chmura, která ležela nad naší nešťastnou zemí v těchto dnech, jest teď rozptýlena. Byla obava, že slovenský autonomismus stane se pod vlivem katastrofálních změn separatismem.“27 Již po několika dnech se však očividně projevily negativní důsledky slovenského vnitropolitického vývoje. Na české straně byla zvláště nepříznivě pociťována slovakizace státní správy, která byla často provázena psychickým terorem vůči zaměstnancům české národnosti. Již 9. 10. 1938 uveřejnil Venkov, který v následujících týdnech a měsících referoval o slovenských událostech nejčastěji a poměrně otevřeně, komentář J. Rocha Na novú cestu Slovenska, v němž se mimo jiné píše: „Nevyhrážajme Čechom, usadeným na Slovensku. Nový národný život slovenský nech sa neprejavuje vo vyháňaní Čechov zo Slovenska […]. Buďme vďační tým Čechom, ktorí prišli s bratskou láskou na Slovensko, ktorí neprišli vládnuť, ale pracovať…“28 I přes negativní kontext agresivní slovakizace však přetrvává u obou analyzovaných listů po celý říjen důvěra ve vyjasnění česko-slovenských vztahů a v posílení souladu obou klíčových částí státu. V následujících měsících se strategie tří sledovaných deníků ke slovenské problematice dále vyvíjela. Lidové noviny reagovaly mlčením – list se začal tvářit nejenom, jako by Žilinská dohoda splnila svůj účel a na Slovensku vymizely negativní jevy (zejména separatismus a protičeská xenofobie), ale dokonce tak, jako by ani žádné Slovensko neexistovalo. Mezi listopadem 1938 a 12. 3. 1939 neuveřejnily noviny jediný úvodník, který by byl věnován slovenské tematice. Pravděpodobně obava, aby případné nesouhlasné komentáře listu, spjatého v minulosti s hradní politikou, nepůsobily další nesnáze v česko-slovenských vztazích, vedly deník k přijetí této „strategie mlčení“. Informace o Slovensku, vyjadřující skutečné stanovisko listu, se přesunuly na zadní stránky novin, zejména do kulturní rubriky nebo do rubriky Denní zprávy.29 „Strategii mlčení“ Lidových novin vůči Slovensku v zásadě neporušila ani oficiální cesta nového prezidenta dr. Emila Háchy do Vysokých Tater v poslední prosincové dekádě roku 1938. Sociálnědemokratické Právo lidu zvolilo ve vztahu ke slovenským událostem statečnější strategii. Zaměřilo se na kritiku klerikálně autoritativního vládního systému, jenž se na Slovensku začal uplatňovat záhy po autonomizační Žilinské dohodě: „[…] dr. Tiso v projevu, učiněném v Banské Bystrici, vyslovil se pro autoritativní stavovský stát […]. Netřeba jistě dokazovat, že stavovský stát není demokratickou republikou,“30 na27 J: Slováci věrni republice. Lidové noviny, 46, 1938, č. 506, 8/10, s. 1. 28 Roch, J.: Na novú cestu Slovenska. Venkov, 33, 1938, č. 238, 9/10, s. 4. 29 Typická svou trpkou povzneseností je noticka o odchodu syna básníka Vítězslava Hálka Ivana: „Za Maďarska, když byl dr. Hálek vypovídán ze Slovenska, řekl mu maďarský župan v Trenčíně, že má příliš pevnou páteř. S tímto svým nejcennějším majetkem opouští nyní Slovensko stejně chudý na pozemské statky, jako když na ně před sedmatřiceti lety přišel.“ In: hj: Dr. Ivan Hálek odchází ze Slovenska. Lidové noviny, 47, 1939, č. 39, 22/1, s. 7. 30 Martínek, J.: Roztrhaná Magna charta. Právo lidu, 47, 1938, č. 252, 26/10, s. 1.

139

140

PAVEL VEČEŘA

psal Josef Martínek v úvodníku příznačně nazvaném Roztrhaná magna charta. Pro svou argumentaci obhajující platnost demokracie i na Slovensku se deník neváhal obrátit rovněž na Pittsburskou dohodu: jestliže Slovensko dostalo autonomii v duchu této dohody, musí naplňovat i ostatní její klauzule, tedy být mimo jiné demokratické. Právo lidu soustavně kritizovalo rychlý postup totalitarizace Slovenska, v prvé řadě nedemokratickou formu voleb do prvního slovenského sněmu. V posledních deseti týdnech existence Č–SR se pak list v transformované podobě Národní práce zaměřil na obhajobu zachování česko-slovenského státu. Deník velmi ostře odsuzoval postoje separatistického křídla HSLS reprezentovaného především V. Tukou, F. Ďurčanským a Š. Machem.31 V prvním březnovém týdnu, kdy slovenská krize spěla ke kulminaci, se zostřila také kritika Národní práce. „[…] vzájemný poměr mezi Slováky a Čechy musí být vyřízen definitivně a jasně […], bude nutno vysvětlit, jaké stanovisko zaujímá slovenská vláda ke všem jevům, které zlomyslně kalí úsilí o dobré česko–slovenské styky.“32 V předvečer krize zdůraznila NP nutnost čelit „rozvratným živlům“ z radikálního křídla luďáků, přičemž slovenskou touhu po samostatnosti označila za projev „naivního a dobrodružného velikášství“ a za „sebepřeceňování a přepjatou národní pýchu“.33 Agrární Venkov pohlížel na vývoj na Slovensku zpočátku s jistými upřímnými sympatiemi – jistě i z důvodů ideologického blíženectví s tamním konzervativním režimem – a radikalismus projevující se touhou po slovenské státní samostatnosti považoval za dočasný výstřelek opožděné národní revoluce. Jeho počáteční shovívavý postoj vycházel z přesvědčení, že porevoluční radikalismus je přirozený a stejně přirozeně pomine. „Revoluční kvas […] je rychle opojný, ale vystřízliví se z něho.“34 Mnohem citlivěji již deník vnímal protičeskou hysterii, třebaže i zde se Venkov pokoušel vcítit do slovenských nálad. Taktiku listu by bylo lze shrnout takto: vstřícnost vůči slovenským nacionálním požadavkům a bagatelizace tamního separatismu. Navzdory předpokladům o zmírnění radikální vlny v „porevolučním“ období na Slovensku mocensky rostl význam separatistického křídla v HSLS, reprezentovaného jmény Ďurčanský–Tuka–Murgaš–Mach, a ani protičeská xenofobie se nemírnila. V době vánoční cesty prezidenta Háchy na Slovensko, kdy vrcholily naděje na obnovení národnostní i politické shody mezi Čechy a Slováky, převládala v komentářích Venkova zasvěcených slovenské problematice důvěra v budoucnost československé státní 31 „Projev šéfa slovenské propagandy Šaňo Macha o důsledné vůli slovenského národa po samostatném státě vzbudil pozornost v zahraničním tisku, zejména v tisku německém, polském a maďarském. Je zaznamenáván místy velmi radostně a pochvalně. Šaňo Mach je věrným žákem prof. dr. Tuky, který po podzimním převratu na Slovensku v rozličných svých projevech formuloval s diplomatickou obratností to, co šéf slovenské propagandy dnes říká s úplnou otevřeností celé slovenské a zahraniční veřejnosti.“ In: Ch.: Slovenské věci a pražský parlament. Národní práce, 1, 1939, č. 42, 11/2, s. 1. 32 Ch.: K pražským poradám o věcech slovenských. Národní práce, 1, 1939, č. 66, 7/3, s. 1. 33 Charvát, V.: Důležité porady česko-slovenské. Národní práce, 1, 1939, č. 64, 5/3, s. 1–2. 34 Kahánek, F.: Tři pruty Svatoplukovy. Venkov, 33, 1938, č. 258, 2/11, s. 1.


jednoty. Když se tato důvěra nenaplňovala, dostávalo se do popředí pozornosti deníku téma tzv. „tří prutů Svatoplukových“,35 v němž se již zřetelně odrážela úzkost z rozkladu státu. Přesto Venkov líčil slovenskou politickou scénu i nadále vcelku příznivě: „Odpovědní činitelé na Slovensku jsou si vědomi, že jen spolupráce s Čechy v rámci našeho společného státu obrodí slovenský národ a zabezpečí slovenskou zemi. Jestliže jsou dosud proudy, které směřují jinam, musí býti v zájmu Slovenska samého potlačeny.“36 Jádro slovenské politické elity pak v předvečer krize list charakterizuje dobrou, avšak slabou vůlí ve vztahu k hrstce nacionálních radikálů. Česko-slovenský nesoulad je podle deníku především jejich dílem. Až do samotného březnového konce republiky přitom Venkov označoval radikály jako málo početné křídlo luďáků, jejichž halasnost předčí jejich význam. V tomto duchu vedl také list protiseparatistickou kampaň po sesazení Tisovy vlády (10. 3. 1939).

Druhá republika a Třetí říše Naprosto nezbytným úkolem pro pomnichovskou a druhou republiku bylo nalézt dorozumění s nejmocnějším československým sousedem, s nacistickým Německem, které od mnichovské katastrofy, jak se stále zřetelněji ukazovalo, fakticky rozhodovalo o bytí a nebytí československého státu. Integrální součástí hledání nových vztahů k této velmoci byla přirozeně také snaha nalézt adekvátní poměr ke zbývající německé minoritě na území ČSR. Jak se později ukázalo, byla tato až zoufale usilovná snaha čs. politického vedení v obou případech marná, neboť o osudu československého státu bylo rozhodnuto v Berlíně předem a bez ohledu na pokusy tohoto vedení o dosažení nerovnoprávného kompromisu. Úsilí o změnu kursu vůči Německu, úsilí o vstřícný postoj k říši se v tomto ohledu přirozeně odráželo na stránkách analyzovaných deníků. V prvních říjnových dnech, ba ještě po celou první polovinu tohoto měsíce, se v přístupu k Německu v případě Lidových novin i Práva lidu projevoval často pejorativní nebo ironický postoj. Typický je v tomto ohledu fejeton Martina Sekerky Náhražky do nekonečna z 8. 10. 1938, jenž zesměšňoval úsilí Němců získat suroviny náhražkovými materiály. „Přáli bychom dokonce Němcům úspěch v náhražkovém snažení. Přáli bychom jim, aby realisovali všechny fantastické nápady fyziků a vyrobili si uměle třebas i prostor, aby nešilhali po prostoru, obydleném cizími národy.“37 Přestože právě Lidové noviny ve svých dvou proslulých úvodnících z počátku října (Nová Evropa Petra Bílého [Jana Stránského] a Účtování a co dále St. Yestera [Emanuela Moravce] z 5. 10. 1938) reflektovaly změněnou zahraničněpolitickou situaci státu, posměšně přezíravý tón některých zmínek o Německu zde v kontextu sledovaných deníků přetrval nejdéle. Směrnicí k postojové proměně vůči říši se stal až 35 „Tři pruty Svatoplukovy“ představovaly v dobovém kontextu symbolický obraz státní jednoty Čechů, Slováků a Rusínů (Karpatských Ukrajinců). 36 R. K.: Praha–Berlín, Praha–Bratislava. Dvě politické linky, na kterých se nesmí stát havárie. Venkov, 34, 1939, č. 55, 5/3, s. 1. 37 Sekerka, M.: Náhražky do nekonečna. Lidové noviny, 46, 1938, č. 506, 8/10, s. 4.

141

142

PAVEL VEČEŘA

pravidelný nedělní úvodník Jaroslava Stránského nazvaný Loyálnost k Německu ze 16. 10. 1938. Stránský v něm vyjadřuje existenční nezbytnost nalézt nový vztah republiky k jejímu mocnému severnímu sousedu. Majitel koncernu LN ve svém komentáři argumentuje m.j. také potřebou pevného stanovení hranic okleštěného státu – ty totiž bezprostředně závisely na dobré vůli říše. Vztah mezi ČSR a Německem podle něj nyní nemůže být jiný než příznivý vůči německým zájmům, zejména v kontextu hospodářském. Stránský přitom jednoznačně odděloval rovinu politickou a ekonomickou od roviny kulturní. „Žádná loyálnost nám nekáže, abychom mluvili, myslili, cítili a jednali jako Němci, když nejsme Němci,“38 napsal. Venkovu, na jehož stránkách se již v předmnichovském období projevovala naděje v dohodu s Německem,39 nepůsobila potřeba loajality vůči Hitlerově říši takové potíže. Zejména ekonomická spolupráce se tu jevila jako vítaný prostředek sblížení. „Jakmile budou naše nové hranice určeny, musíme uzavřít co nejdříve hospodářskou smlouvu s Německem a usilovat o to, aby naše obchodní styky byly co nejlepší.“40 Průkopníkem politického sblížení s Německem se na stránkách Venkova stal jeho zahraničněpolitický komentátor, později proslulý aktivistický kolaborant, V. Krychtálek. Jiný význačný komentátor listu, Ferdinand Kahánek, později emigrant v beckovském Polsku, ovšem usiloval v geopolitickém kontextu o vyvažování vlivu Německa vlivem polským. Není náhodou, že Krychtálkovy komentáře byly zároveň silně protipolské. Ve dnech předcházejících vídeňské arbitráži již tón komentářů ve Venkově, ale i v Lidových novinách vyjadřuje jisté naděje v Německo. Říše se v těchto úvahách jevila jako garant zachování československé svrchovanosti nad Podkarpatskou Rusí. Opačně měly působit polsko–maďarské snahy podporované Itálií o společnou hranici, což by pro ČSR znamenalo minimálně právě ztrátu její nejvýchodnější provincie. Německo v kontextu těchto představ mělo mít naopak geopolitický zájem „uchovat celistvý zbytek Československa se Slovenskem a Podkarpatskou Rusí, aby mělo volnou cestu k Ukrajině.“41 Právě v duchu této geopolitické spekulace se nesly komentáře v obou listech až do chvíle rozhodnutí. Výsledek vídeňské arbitráže, který sice znamenal zachování celistvosti československého státu, avšak zároveň přinesl zklamání z míry územních ústupků, byl československou veřejností, jak již bylo řečeno, pokládán za dovršení mnichovské tragédie. Není proto divu, že po „německých nadějích“ hodnotil vídeňskou arbitráž jako československý úspěch právě jen V. Krychtálek ve Venkovu. „Platí reálný zájem velmocí. Budeme-li vždy stát tam, kde to bude toho času zájmem nejsilnějšího, porosteme s ním […], Včas jsme se postavili tam, kde byly 38 Stránský, J.: Loyálnost k Německu. Lidové noviny, 46, 1938, č. 521, 16/10, s. 1. 39 „Pro nás není přátelský poměr k Německu něčím novým […], Kdyby byl Švehla neodešel, došli jsme k dorozumění se sudetskými Němci a k obratu v zahraniční politice […].“ In: Halík, R.: Politika reality. Venkov, 33, 1938, č. 284, 2/12, s. 3. 40 Mencák, A.: Pryč s ilusemi. Venkov, 33, 1938, č. 235, 6/10, s. 5. 41 JM: Maďarsko chce stále vyjednávat. Lidové noviny, 46, 1938, č. 521, 16/10, s. 1.

143 zájmy nejsilnějšího, Německa, rovnoběžny se zájmy našimi. Tak je to bez ilusí. Budeme-li vždy hledat své místo bez ilusí, porosteme.“42 Československo-německé vztahy byly nejpečlivěji monitorovány v politicky dominantním raníku pomnichovské republiky, a sice ve Venkovu. Převážná většina jeho úvodníků a komentářů vyjadřuje potřebu nikoliv jenom loajality vůči říši, ale přímo nezbytnost proněmecké orientace československé zahraniční politiky. Převládajícím tónem těchto komentářů byla přitom důvěra v možnost přátelské dohody s Německem, která ČSR vymezí přijatelný existenční prostor. Již tehdy lze ve Venkovu najít projevy, které míru vstřícnosti vůči Německu překračují směrem k vstřícnosti vůči jeho ideologii – „Nový poměr k Německu znamená nutně také nový poměr k německému národnímu socialismu.“43 – avšak podobných vyjádření je zde v celkovém kontextu poskrovnu. Všechny tři analyzované listy se na přelomu let 1938–1939 již shodnou, že pro ČSR není „aktuálnějšího tématu nad otázku, jak vybudovati trvale uspokojivé vztahy mezi námi a Němci“.44 Shodují se ovšem také v tom, že budování přátelského poměru k říši neznamená proměnu duchovní podstaty národa. Sledované deníky ve svých komentářích připouštějí zahraničněpolitické a ekonomické podřízení státu za cenu uchování relativně svobodného česko-slovenského prostoru po stránce duchovní a kulturní. „Duchovní nezávislost nám nikdo nebéře, a proto si ji v plné celistvosti zachováme.“45 V kontextu této „duchovní nezávislosti“ znamená spolupráce s Německem jen inferioritu politickou a ekonomickou. Právo lidu (Národní práce) a Lidové noviny, ale i Venkov se zřetelně obávaly případného německého exportu nacismu. Nejlapidárněji toto nebezpečí vyjádřila Národní práce, která pokračovala v omezené obraně demokracie v duchu tradice Práva lidu. „Němci mají své a my máme také své. Chybovali jsme v minulosti, když jsme posuzovali s nesouhlasem jejich režim […]. Jsou některé národy, které mají rády, když je jim pevně veleno […]. Jsou jiné národy, které si tíhu odpovědnosti rozdělí na více beder, aby tolik netlačila. K těm patří český národ.“47 V obdobném smyslu, třebaže méně otevřeně, se projevoval také Venkov. Němci se sami budou moci „přesvědčiti o vroucí hloubce našeho nacionalismu, obdobě nacionalismu jejich, který žádá pro národ tu i za hranicemi zachování důstojného národního života, tak jako jej hájí národ německý pro příslušníky své, nechť žijí kdekoliv“.47 List v tomto kontextu otevřeně vyslovil obavu, aby se česko–slovenští Němci necítili být trojským koněm říšsko-německého nacismu. Přes některé totalitarizující výroky Venkova všechny tři analyzované listy odmítaly hledět na „německý světový názor“ jinak než jako na výlučně říšskou záležitost. 42 43 44 45 46 47

Krychtálek, V.: Bez ohledů. Venkov, 33, 1938, č. 264, 9/11, s. 1. Lipský, V.: O poměr k Německu. Venkov, 33, 1938, č. 275, 22/11, s. 1. R. K.: Náš poměr k Německu. Venkov, 34, 1939, č. 32, 7/2 s. 1. Tamtéž. D.: Každý má svou pravdu. Národní práce, 1, 1939, č. 12, 12/1, s. 3. R. K.: Náš poměr k Německu. Venkov, 34, 1939, č. 32, 7/2 s. 1.

144

PAVEL VEČEŘA

O to více však v posledních deseti týdnech existence Česko-slovenské republiky sílila potřeba nalezení modu vivendi s Německem, o jehož dominanci ve střední Evropě nemohlo být pochyb. „Naše hlavní starost je, jak přivodit snesitelný, slušný a čestný poměr k Německu.“48 Otázka spočívala v tom, jaké vztahy budou mezi oběma partnery nastoleny. České straně šlo alespoň o to, aby měla pocit, že je také subjektem a ne jen trpným objektem velmocenské manipulace navzdory tomu, že politická inferiorita se pro ni jevila jako bezpodmínečná. „Jsme dost realističtí, abychom uznali, že velký národ vždycky bude hrát politicky větší úlohu, než jakou může hrát národ malý, ale nemůžeme souhlasit s tím, aby se z toho vyvozovala zásada nerovnosti také v oblasti mravní a kulturní, v oblasti základních a nedotknutelných lidských práv.“49 Je patrné, že rezistence se mohla projevit jen obranou duchovních hodnot a mravní nezávislosti. Tento základní směr pokračoval i po návštěvě ministra Chvalkovského v Berlíně v poslední lednové dekádě roku 1939, třebaže se zmírnil. Na československé straně přetrvávala iluze, že s Němci lze dohodnout modus vivendi, spočívající na jedné straně v našem politickém a ekonomickém podřízení, na druhé straně v zachování jisté nezávislosti, která se stále více scvrkávala alespoň na snahu nepopřít sama sebe a svou minulost. Přetrvávala naděje v jistou důstojnost úpravy vztahů s Německem, víra, že lze, jak to vyjádřily Lidové noviny, zachovat „holý život ve cti a svobodě na zděděné půdě“. Výsledky lednové návštěvy ministra zahraničí v Německu však vyzněly velmi negativně: Hitler požadoval mnohem dalekosáhlejší ústupky a zejména kritizoval postoj českého periodického tisku, včetně Venkova, k Německu. V posledním období existence samostatného Česko-Slovenska, jež lze rámcově vymezit Chvalkovského cestou do Berlína 21. ledna 1939 a okupací českých zemí 15. března 1939, nabyl tón všech tří sledovaných listů na křečovité vstřícnosti, aniž by však analyzované deníky slevily ze základní obranné linie postavené na diferenciaci politicko-ekonomické inferiority a duchovně-kulturní rezistence. Velmi pozitivně byl Venkovem, Lidovými novinami i Národní prací přijat proslov A. Hitlera k šestému výročí převzetí moci nacistickou stranou v Německu, učiněný 30. 1. 1939, v němž říšský kancléř hýřil za účelem zastření svých skutečných cílů slovy o evropském míru. „Byla to jedna z nejlepších a nejvýraznějších Hitlerových řečí […], Byla to řeč triumfátora, nikoli muže, který velí k útoku,“50 píší Lidové noviny. Obdobně na proslov reagovala Národní práce, která se od ledna 1939 rovněž usilovně dopracovávala přátelského postoje vůči nacistickému Německu. List konstatoval, že napětí bylo „vystřídáno obecným ulehčením, odůvodněným zejména výrokem Hitlerovým, že věří pevně v dlouhotrvající mír“.51 Značnou pozornost pak všechny tři 48 49 50 51

Smetáček, Z.: Kdo je na řadě. Lidové noviny, 47, 1939, č. 20, 12/1, s. 1. Tamtéž. Smetáček, Z.: Na vrcholu úspěchu. Lidové noviny, 47, 1939, č. 59, 2/2. s. 1. Svět o řeči kancléře Hitlera. Národní práce, 1, 1939, č. 32, 1/2, s. 1.


listy věnovaly Hitlerově zmínce o Česko-Slovensku. „Na posledním místě evropského pořadí zmínil se Hitler o Česko-Slovensku, tentokrát poprvé ne-li přímo přátelsky, tedy aspoň blahovolně.“52 Nejenom ve Venkově, ale i v Lidových novinách a Národní práci se od konce ledna 1939 také začínají objevovat obdivně laděné články i výroky ve vztahu k určitým aspektům říšské reality. Národní práce např. pozitivně referuje o Hitlerově „německém hospodářském zázraku“ a Venkov přináší reportáže, v nichž v superlativech líčí „německý smysl pro pořádek“. Analyzované listy přinášejí také citace z německého tisku, jež jsou příznivě naladěny vůči Česko-Slovensku nebo českému národu. V kontextu dobrého sousedství zdůrazňuje zejména Venkov „svatováclavskou tradici“ dobrých česko-německých styků. „Tisíc let českého státu není tisíc let zápasů a válek s Německem, není také tisíciletím idylického soužití. Ale často žili oba národové bez bojovného zápolení.“53 Rovněž Národní práce stále častěji akcentuje tradici dobrých poměrů mezi Čechy a říšskými Němci – ostatně problém Němců sudetských a domácí německé minority by list nejraději obešel právě „říšskou oklikou“.54 Navzdory míře rostoucí vstřícnosti vůči nacistickému Německu55 zastávaly všechny tři sledované listy shodnou taktiku vůči německému sousedu, založenou na ústupcích v oblasti politické výměnou za právo vlastní hodnotové orientace. Stále více se však ukazovalo, že vztah Německa k Č-SR bude založen jednoznačně na diktátu silnějšího vůči slabšímu a že představa jakkoli minimalizovaně v politickém slova smyslu nezávislého Česko-Slovenska bude chimérou. Přesto ani Venkov, který v pomnichovském období provedl tvrdou, až zlobnou kritiku Benešovy zahraniční politiky a i v minulosti měl k Německu v kontextu analyzovaných raníků relativně pozitivní poměr, nepřekračuje v zásadě míru defenzivní loajality. „Nebudeme vůči Německu předstírat city horoucí lásky. Budeme čestní a upřímní. Budeme loyální […]. Vyrůstá korektní poměr. Bude přátelský, když lid uvidí, že Německu nejde o naše národní bytí, o naše národní zničení […]. Nebudeme základnou zájmů kohokoliv proti Německu […]. Věříme, že Hitlerův nacionalismus sleduje velikost, sílu a růst jeho národa, vedle něhož může žíti a růsti národ třeba malý, ale loyální, počestný v závazcích, dodržující závazky, prostý minulých omylů.“56 To, že právě takový sousedský poměr česko – německý nebyl za vlády Adolfa Hitlera možný, měly ukázat následující dny a týdny. 52 Smetáček, Z.: Na vrcholu úspěchu. Lidové noviny, 47, 1939, č. 59, 2/2 s. 1. 53 Halík, R.: Život nezná snů. Venkov, 34, 1939, č. 43, 19/2, s. 1. 54 „Teď, když sudetští Němci se stali členy Třetí říše, a když odložili navždy strach z odnárodnění, nemusí ani mezi nimi a námi trvat nějaké reziduum starých bojů politických.“ In: Podmínky dobrého poměru Čechů a Němců. Národní práce, 1, 1939, č. 33, 2/2, s. 1. 55 Ještě v polovině ledna 1939 ovšem vychází v Lidových novinách úvodník Zdeňka Smetáčka Kdo je na řadě (12. 1. 1939), v němž je Německo prezentováno jako agresor. Autor vypočítává země, o nichž se v tomto kontextu uvažuje jako o obětech nacistické agresivity – Polsko, Maďarsko, Litva, Francie. 56 Halík, R.: Život nezná snů. Venkov, 34, 1939, č. 49, 19/2, s. 1.

145

146

PAVEL VEČEŘA

Židé a antisemitismus Postavení Židů v pomnichovské a druhé republice nebylo jednoduché. Ve společnosti – a to nejenom na jejím okraji – se začaly projevovat antisemitské tendence. Po mnichovském záboru k šíření těchto tendencí přispěl i příchod obyvatel židovského původu z okupovaného pohraničí do vnitrozemí okleštěné republiky. Vzhledem k tomu, že jejich mateřskou řečí byla převážně němčina, přičítala jim část české veřejnosti vinu na obsazení některých pohraničních oblastí, v nichž měli Němci většinu jen díky jim, neboť za rozhodující etnické kritérium bylo zvoleno sčítání lidu z roku 1911. Nezanedbatelný vliv na sílící vlně antisemitismu měla také averze krajně pravicových, filofašistických nebo přímo fašistických kruhů vůči početné židovské emigraci z Německa a Rakouska. Rozhodujícím momentem vzedmutého antisemitismu však byla atmosféra rozkladu, jež v republice nastala po mnichovské kapitulaci. Antisemitské živly, které se dosud pohybovaly na okraji a ve stínu politického života, v atmosféře všeobecné dezorientace ovládly ulici a daly vyhřeznout všemu pudově temnému a nízkému, co se skrývalo v masách českého obyvatelstva. Záměrem pomnichovského establishmentu bylo při řešení tzv. židovského problému nalézt takové východisko, jež by uspokojilo část antisemitské veřejnosti, aniž by bylo třeba přistoupit k radikálním zásahům do veřejného života v duchu antisemitských zásad. „Vláda se omezila na to, že se k Židům tvářila nevlídně, aniž přistoupila k zákonům vyděračským a katovským: židovští státní úředníci byli propuštěni, ale brali svoje platy dál, otázka byla ponechána v stavu právně nedořešeném, odkládána, protahována, na vysokých školách zaveden ,numerus clausus‘ židovského posluchačstva, ale arijské zákony vydány nebyly, na majetky Židů nebylo sáhnuto.“57 Přes dílčí protižidovská opatření se vládě vcelku dařilo udržet agresivní antisemitismus od bran státní politiky. Na rozněcování a udržování antisemitské vlny se podílela významnou měrou také část českého periodického tisku. Jednalo se především o listy fašistické, ale také o některé populární večerníky dosud spjaté se seriózním tiskem politických stran (agrárnický Večer, národněsocialistické Večerní České slovo ad.) Raníky zachovávaly v této „otázce“ spíše zdrženlivost, přesto však některé z nich pomnichovská antisemitská vlna zasáhla. Uveďme si to na příkladu tří analyzovaných listů, tedy Lidových novin, Venkova a Práva lidu (Národní práce). Venkov, který byl úzce spjat s pomnichovskými vládními kruhy agrárnické provenience, odděloval v duchu vládních intencí „domácí“ obyvatelstvo židovského původu, částečně česky asimilované, od německy hovořící židovské protinacistické emigrace, ať už z říše nebo ze Sudet. Vůči této emigraci se Venkov projevoval až agresivně hysterickým antisemitismem denunciantského zabarvení. „Židovská emigrace, tito nevítaní parasyti, musí umlknout s prolhanou propagandou za každou cenu! Žádáme všech, kdož tyto ,flastence‘ slyší štvát, aby zjistil jejich jména a oznámil je 57 Černý, V.: Křik Koruny české. Paměti 1938–1945. Atlantis, Brno 1994, s. 68. 58 Pozor na židovskou emigraci! Venkov, 33, 1938, č. 240, 12/10, s. 3.


úřadům.“58 O něco později, v již méně pohnutých pomnichovských týdnech, se postoj Venkova vůči židovským uprchlíkům stal o něco klidnější, ale jeho zásadně negativní ráz se nezměnil. Na druhé straně se ovšem Venkov jako politicky nejmocnější deník v zemi pokoušel oddělit, ba vzít v ochranu „české Židy“. Kritériem se v tomto kontextu stala českojazyčnost a loajalita vůči českému národu a jeho státnímu útvaru. „Chceme, aby nám bylo jasně porozuměno, jak se díváme na otázku židovskou,“ píše list. „Nehlásáme antisemitismus, nevidíme v každém židu nepřítele […]. Pokud jde o občany židovské konfese či národnosti, pokud prokázali v tomto státě loyální spolupráci s národem a pro stát, není důvodu, aby kdokoli proti nim živil rasovou nenávist.“59 V praxi vágní formulace „loyální spolupráce s národem a pro stát“ znamenala mlhavý náznak ochrany pro vesměs českojazyčné obyvatelstvo židovského původu. Nelze říci, že by Venkov psal z rasově motivovaných antisemitských pozic, jeho projevy byly spíše poznamenány tradičním sociálně, nacionálně nebo i konfesijně laděným antisemitismem. Tak např. 4. 11. 1938 list uveřejnil článek Převaha Židů v obchodě, peněžnictví, dopravnictví a ve volných povoláních, v jehož závěru autor napsal: „Uveřejňujeme statistiku o tom, jaká povolání zvolili si Židé v našem státě. Krátce se to dá říci, že Židé jsou všude, kde není potřebí fyzické práce.“60 I ve Venkově se ujala zvláště nechutná forma ostrakizace Židů, a sice označování osoby židovského původu před jménem (viz např. titulek Žid Nagiar vyslancem Francie v Moskvě [13. 12. 1938]). Tato forma se ovšem užívala jen v kontextu zahraničněpolitických informací, zejména ve spojitosti se Sovětským svazem (viz např. titulky I v čele sovětského zemědělství Žid (18. 11. 1938) nebo Další Žid do sovětské vlády (13. 12. 1938) apod.). Protižidovsky laděné zprávy přinášel Venkov rovněž z britské Palestiny, kde již tehdy soupeřili o vliv Židé s Araby. Na druhé straně nutno podotknout v souvislosti s událostmi „křišťálové noci“ v Německu, že se Venkov nedal strhnout k podpůrným antisemitským projevům. List sám byl přitom tlačen radikálnějšími složkami Strany národní jednoty, zejména její mládežnickou organizací, k ostřejším protižidovským postojům. Těm se ovšem bránil a nepřestával přitom zdůrazňovat v duchu vládních intencí snahu vyřešit tzv. židovský problém vlastní cestou, tedy diferencovaným přístupem k obyvatelstvu židovského původu. Tak např. komentář O židovské otázce redaktora Rostislava Korčáka, později činného v odbojovém hnutí, představoval zřetelné odmítnutí německého rasově motivovaného antisemitismu. „Vyřešíme si tuto věc [„židovskou otázku“ – pozn. aut.] tak, jak to vyžadují naše vlastní potřeby. Není tu diktátu a nebude tu ani kopírování.“61 V závěru svého článku přitom Korčák ujistil tzv. domácí Židy, že se žádných vládních, antisemitsky motivovaných opatření nemusejí obávat. 59 O židovské otázce. Venkov, 33, 1938, č. 246, 19/10, s. 3. 60 Převaha Židů v obchodě, peněžnictví, dopravnictví a ve volných povoláních. Venkov, 33, 1938, č. 260, 4/11, s. 3. 61 Korčák, R.: O židovské otázce. Venkov,34, 1939, č. 7, 8/1, s. 4.

147

148

PAVEL VEČEŘA

V Lidových novinách a Právu lidu (Národní práci) se antisemitské tendence neprojevily, oba listy však navzdory spíše sympatizujícímu hledisku zaujaly vůči tzv. židovské otázce vyčkávací, víceméně opatrnický postoj. Otevřeněji se odpor vůči antisemitismu projevil v Právu lidu, jež své odmítavé stanovisko halilo do pláště obrany československých hospodářských zájmů: „[…] po řadu měsíců se vedly u nás pusté a neodpovědné kampaně proti podnikatelům, kteří se nemohou vykázat arijskou babičkou […]. Nebylo dostatek odvahy potlačit citové výlevy neodpovědné ulice. Jsme příliš malá země, která se nemůže odvážit k experimentům, jež provádějí některé země velké […]. Cizí konkurence využívá proti naší výrobě každé okolnosti, která nepříznivě působí na veřejné mínění anglosaských zemí.“62 I Právo lidu (Národní práce) ovšem přijímalo diferencovaný postoj vůči obyvatelstvu židovského původu. Když se list na samém sklonku roku 1938 statečně ujal dvou pražských magistrátních poslanců židovského původu, jimž hrozilo vyloučení z tohoto sboru, zvolil obrannou strategii vycházející právě z této diferenciace: „Oba […] zástupci židů na pražské radnici byli vždy loyalními a dbali vždy prospěchu Prahy a hlásili se k českému živlu. Není tudíž příčin, aby byli ze spolupráce na pražské radnici vylučováni.“63 Lidové noviny zvolily postoj ještě opatrnější. Bylo to do značné míry způsobeno majetkovými poměry listu, který vlastnila rodina Stránských, jejichž původ byl židovský. Jejich zájmem bylo přirozeně zachránit list za změněných politických poměrů, a proto i ve vztahu k tzv. židovské otázce psal deník co nejopatrněji. List se na rozdíl od Práva lidu (Národní práce) neodvážil vystoupit ani na obranu proskribovaných, třebaže asimilovaných „domácích Židů“, a tak jeho obranná strategie zůstala jen v rovině ekonomické utilitarity. „Všechny protižidovské projevy v Česko-Slovensku mohly by se projevit v cizině jako příliš drahý přepych. Drastické zákroky proti židům mohly by poškodit obchodně stát na dlouhou dobu.“64 Zcela nerozpačitě se o problému v tomto kontextu rozepsal Ferdinand Peroutka ve svém pravidelném nedělním úvodníku Všechen náš kapitál musí pracovat. Vyjádřil v něm explicitní ekonomický zájem Stránských na hospodářské jistotě podnikatelů židovského původu. „Nežádám více, než aby se židovským podnikatelům u nás jasně řeklo: budete moci pracovat nebo: nebudete moci.“65 Nad rámec obranné strategie ekonomické utilitarity se Lidové noviny neodvážily a obdobně jako v případě „slovenské otázky“ se snažily zachovat bezpečnou „strategii mlčení“. V zásadě lze říci, že i Právo lidu (Národní práce) a Lidové noviny, které se uchránily antisemitských tendencí a vystupovaly se zastřenou prožidovskou obrannou strategií opřenou o postulát ekonomické utilitarity, nedokázaly překlenout diferencovaný postoj k obyvatelstvu židovského původu. Otevřeně odsoudit principy antisemitismu bylo nad jejich síly. 62 63 64 65

-z-: Konkurence těží z našeho antisemitismu. Národní práce, 1, 1939, č. 12, 12/1, s. 3. Pa.: Pražská radnice bez židů? Právo lidu, 47, 1938, č. 307, 30/12, s. 6. Chv: Bojkot našeho zboží v Americe? Lidové noviny, 46, 1938, č. 619, 9/12, s. 3. Peroutka, F.: Všechen náš kapitál musí pracovat. Lidové noviny, 46, 1938, č. 559, 6/11, s. 1.


Závěr V kontextu tří analyzovaných listů lze rozlišit na jedné straně deník Venkov, na straně druhé pak dvojici raníků Lidové noviny a Právo lidu. Zásadní rozdíl spočíval v jejich ideově-politické i hodnotové orientaci, jež se promítala do jejich vztahu ke konzervativně autoritativnímu charakteru pomnichovského státu. Zatímco intelektuální a politicky levostředově liberální Lidové noviny a reformně socialistické Právo lidu byly hluboce zakotveny v demokratismu první republiky, Venkov se stal budovatelem, obhájcem a v žurnalistické rovině i čelným reprezentantem ducha nového režimu. Ve vnitropolitické rovině se oba dříve prohradní deníky dostaly do zřetelné defenzivy. Složitější a méně jednoznačná byla pozice analyzovaných listů ve vztahu k vnějšímu ohrožení okleštěné republiky, ve vztahu k dominantnímu nacistickému sousedu. V tomto kontextu se totiž v rovinách defenzivní strategie pohyboval i dosavadní ústřední tiskový orgán agrární strany a později klíčový deník Strany národní jednoty. Defenzivní strategie Venkova spočívala v propagaci loajality ve vztahu k Německu, v přijetí podřízeného postavení československého státu v rovině politické a ekonomické, ale také ve snaze nalézt s Hitlerovou říší takový modus vivendi, který by republice umožňoval zaujímat relativně samostatnou orientaci v rovině kulturní s právem vlastních východisek hodnotových a morálních. Venkov vyjadřoval v duchu vládních intencí66 základní obrannou linii, na níž měla být nová republika ve vztahu k Německu postavena, linii spočívající na diferenciaci politicko-ekonomické inferiority a relativní duchovně-kulturní samostatnosti. Jakkoliv se tato představa ukázala v perspektivě několika málo měsíců jako marná, byla pravděpodobně jedinou víceméně realistickou alternativou počítající s existencí právně subjektivní, formálně suverénní druhé republiky v dlouhodobější perspektivě pomnichovských mezinárodně-politických vztahů ve střední Evropě, které byly za daných okolností určeny jednoznačnou dominancí Hitlerova Německa v tomto prostoru. Reakcí Venkova na ohrožení státu a národa německým hegemonem byla ovšem také propagace českého nacionalismu. Jednalo se o obranný nacionalismus s výraznými znaky do sebe zahleděného egoismu, nacionalismus půdy a nejbližších domovských perspektiv, nacionalismus čerpající z krotkých výhledů předpolitické éry národního obrození, nacionalismus úzkostné víry v národní přežití. Tento nacionalismus „rodné hroudy a svatého národního sobectví“, který se ideově snažil vyvázat stát i národ z moderního časoprostorového kontextu současné Evropy, usiloval o relativně bezpečný rámec národní perspektivy zajištěný z jedné strany německou blahovůlí, z druhé pak československou loajalitou ve vztahu k nacistické říši. Ideálem předních komentátorů určujících ideově-politická východiska listu (Rudolf Halík, Ferdinand Kahánek) byl politicky a zejména myšlenkově konzervativní „čes66 Beranova vláda se snažila o to, „aby zachovala národní podstatu a obnovila pokojnou národní existenci za cenu, že bude národní politický život zjednodušen, že v něm převládne konzervatismus a že se stát vzdá zahraničněpolitického stranictví a světové ctižádosti.“ In: Černý, V.: Křik Koruny české. Paměti 1938–1945. Atlantis, Brno 1994, s. 66.

149

150

PAVEL VEČEŘA

ký vesmír“ přežívající bez souvislosti s moderním světem okolním. Agrárnickému žurnalistovi konzervativní observance byl v zásadě stejně vzdálený moderní demokratismus západního střihu jako totalitarismus nacistický a přes halasně artikulovaný obdiv k mussoliniovskému impériu a jeho fašistickým teoriím a praktikám jim byla nejblíže stejně obranná a do biedermeierovské minulosti zahleděná autoritářsko-konzervativní ideologie rakouského stavovského státu. Ve vnitropolitickém kontextu tento nacionalismus úzce omezené agrárnické provenience obranným dojmem zdaleka nepůsobil. Zejména v bezprostředně pomnichovském období využíval agrárnický list ideologie egoisticky laděného českého nacionalismu zejména k útokům vůči první republice charakteristické svým důrazem na demokratismus a masarykovský humanismus. Typické pro jeho rétoriku úzce vymezených perspektiv a národně-egoistických snah byly útoky vůči evropansky, ba světově pojatému demokratickému češství, jak je ve své dějinné filozofii chápal T. G. Masaryk. Právě ve vnitropolitickém kontextu prosazoval Venkov zásady tzv. autoritativní demokracie, která pravděpodobně měla tvořit jenom jisté překlenující období na cestě k otevřené diktatuře. Pro ni byl charakteristický nerovnoprávný princip přístupu k moci, který diskvalifikoval především levici, ale také bývalé uskupení tzv. Hradu. Venkov a především jeho šéfredaktor R. Halík patřili k nejzanícenějším obhájcům „autoritativní demokracie“, jejíž vnitřní rozpornost se pokoušeli zastřít právě zvýšenou nacionalistickou rétorikou. Jestliže Venkov uplatňoval defenzivní strategii pouze ve vztahu k vnějšímu ohrožení republiky, tedy vůči hitlerovskému Německu, zbývající listy analyzované trojice byly nuceny praktikovat obranný postup i ve vnitropolitickém kontextu. Oba deníky se s Venkovem srážely zejména ve dvou bodech: bylo to jednak v souvislosti s formou „autoritativní demokracie“, jednak ve vztahu k plně demokratické a masarykovskohumanistické tradici první republiky. Ve vztahu k „autoritativní demokracii“ si Lidové noviny a Právo lidu (Národní práce) neodvažovaly přímo s jejími tezemi, s jejími polodemokratickými principy polemizovat, avšak v případě Lidových novin častými poznámkami ironicko-sarkastického obsahu, v případě Práva lidu pak snahou o posun „autoritativní demokracie“ do demokratičtější polohy fakticky oba listy vedly s ideologicky dominantním politickým deníkem pomnichovské a druhé republiky vlastní obranný zápas. Mezi oběma listy přitom existoval očividný rozdíl v taktice jeho vedení. Lidové noviny ve svém přístupu slučovaly pragmatismus vlastního přežití se sentimentální nostalgií po atmosféře první republiky. V souhře pragmatické sebezáchovy a do předmnichovských časů zahleděného resentimentu trval list méně důsledně na obraně demokratických principů jako takových než Právo lidu (Národní práce), které v daném okamžiku působilo rovněž jako ideologický antipod bývalého agrárnického deníku z levostředových pozic opatrně reformního socialismu. V případě Lidových novin se jejich demokratický étos primárně soustředil na obranu tradic a symbolů první republiky. Právě v tomto ohledu sehrál deník vysoce pozitivní roli v kontextu prodemokratické defenzivní strategie na vnitropolitickém poli. Lidové noviny neváhaly ze-


jména v bezprostředním pomnichovském období kriticky komentovat každý útok pravicových kruhů. K nejkontroverznějším patřila protibenešovská kampaň stříbrňáckých listů, kauza svržení Masarykovy busty v areálu filosofické fakulty Univerzity Karlovy krajně pravicovými studenty, otázka nahrazení Masarykova portrétu ve vyučovacích zařízeních symbolem kříže či postoj k připravovaným rehabilitacím některých politických a vojenských činitelů, kteří se v minulosti dostali do rozporu s autoritami první republiky (J. Durich, K. Pergler, R. Gajda ad.). Příležitost k demonstraci věrnosti první republice představovala pro Lidové noviny data spjatá s významnými masarykovskými výročími a přirozeně také samo dvacetileté jubileum samostatné ČSR 28. října 1938. Zcela neočekávanou, ovšem tragickou možností přihlásit se k demokratickému a humanistickému odkazu předmnichovské republiky, patřilo úmrtí spisovatele Karla Čapka, jehož list prezentoval téměř v rovině moderního mučedníka demokratismu. Na druhé straně Právo lidu (Národní práce) oponovalo pravicovému tisku – v kontextu analyzovaných deníků Venkovu – otevřeněji, tvrději a adresněji než Lidové noviny, přičemž se soustředilo na kritiku konkrétních protidemokratických opatření nově se formujícího autoritativně-konzervativního vládního režimu druhé republiky. Lidové noviny naopak postupovaly spíše v rovině vnitropolitické než zahraničněpolitické se zjevnou opatrností, kterou otevřeně v několika nedělních komentářích odůvodňoval Ferdinand Peroutka i vlastník koncernu LN, J. Stránský. Lidové noviny se zřetelněji než Právo lidu (Národní práce) uchylovaly k „psaní mezi řádky“, k náznakovým formulacím a poznámkám ironického charakteru osvětlujícím lépe než úvodníky či hlavní komentáře postoj redakce. Rovněž pro ně byla po celé pomnichovské a druhorepublikové období typická „strategie mlčení“, která se vztahovala k určitým tématům. Snad nejzřetelněji se to projevilo ve vztahu k tzv. slovenskému problému a vůbec k celému Slovensku, o němž list referoval minimálně. Nutno ovšem poznamenat, že situace deníku byla v jistém smyslu komplikovanější, než tomu bylo v případě Práva lidu (Národní práce). Lidové noviny postrádaly mocenské zaštítění politickou stranou a rovněž židovský původ jejich majitele principiálně přispíval k jejich zranitelnosti. Přes tyto rozdíly bylo pro oba listy typické, že se často uchylovaly k formě citace v případě, že chtěly vyjádřit nějaký z hlediska vládnoucího pravicového establishmentu kontroverzní názor: neodvážily se daný postoj otevřeně formulovat ve vlastním úvodníku nebo komentáři, ale převzaly jej v podobě citace z některého jiného, jim blízkého periodika. Častým zdrojem těchto již zformulovaných „kontroverzních postojů“ bylo např. Národní osvobození, jež pod vedením šéfredaktora Lva Sychravy s mimořádnou vytrvalostí plnilo roli strážce morálně–politického odkazu tradic první republiky. Citace „kontroverzního postoje“ se přitom zřídkakdy stávala součástí úvodníku, spíše ji využívaly komentáře na dalších stranách obou listů. Obdobně oba listy využívaly renomovaných zahraničních zdrojů (v případě Práva lidu např. zpráv převzatých z tisku amerického, jenž se vyslovoval v protinacistickém duchu). V konfrontaci postupu analyzovaných listů ve vztahu k vnějšímu ohrožení státu ze strany německého hegemona měly Lidové noviny a Právo listu (Národní práce) vůči bývalému ústřednímu tiskovému orgánu agrárníků snadnější pozici. Byl to totiž

151

152

PAVEL VEČEŘA

Venkov, kdo si nejen osoboval, ale byl mocenskými souvislostmi a vazbami přímo předurčen vyjadřovat novou linii pomnichovské zahraniční politiky. Venkov svou politicky čelní pozicí v kontextu druhorepublikové žurnalistiky udával formu i míru defenzivní strategie vůči Německu. Lidové noviny a Právo lidu (Národní práce) v zásadě charakter jeho strategie respektovaly, neboť chápaly její nezbytnost vycházející z geopolitické determinace středoevropského prostoru. Na rozdíl od Venkova však uplatňovaly větší míru zastřeného, často ironicky zahroceného kriticismu. Postoje obou listů se ovšem přirozeně měnily v závislosti na zhoršujícím se postavení stále více jen formálně samostatné republiky. Očividným bodem obratu se stala poslední lednová dekáda roku 1939, která se i ve vnitropolitické rovině odehrávala ve znamení oficiální návštěvy česko-slovenského ministra zahraničních věcí dr. F. Chvalkovského v Berlíně (21. 1. 1939). V německém hlavním městě byl ministr mimo jiné srozuměn s Hitlerovým negativním hodnocením postojů českého tisku ve vztahu k říši.67 Po tomto varování i v Lidových novinách a Národní práci nastala změna a oba listy se snažily o pozitivnější postoj k Německu, jenž se přirozeně projevoval zejména ve vztahu k určitým blízkým tématům (v případě Národní práce např. ocenění říšské sociální politiky). V posledních deseti týdnech existence Č-SR se již na stránkách analyzovaných listů v kontextu přijaté defenzivní strategie, postavené na diferenciaci politicko-ekonomické inferiority a relativní duchovně-kulturní nezávislosti výraznější rozdíly neprojevovaly. Specifickým zorným hlediskem v analyzovaných denících zůstává otázka jejich ideové sevřenosti a politické ucelenosti. V této souvislosti je nutné položit důraz na personální problematiku v sledovaných denících. V případě Venkova, Lidových novin a Práva lidu (Národní práce) udávaly shodně v ideově-politickém kontextu tón dvojice nejvýraznějších protagonistů: Rudolf Halík a Ferdinand Kahánek ve Venkovu, Ferdinand Peroutka a Jaroslav Stránský v Lidových novinách a Vincenc Charvát a Josef Martínek v Právu lidu. Byli to tito žurnalisté, kteří zaujímali a prezentovali ke všem důležitým informačním okruhům klíčová stanoviska, jež v jejich denících ostatní redaktoři nejenom respektovali, ale v udaném směru také rozvíjeli. Jisté názorové pnutí lze z novinových stránek snad rozpoznat pouze v případě Venkova. V říjnu se v zahraničněpolitické rubrice listu objevily komentáře pocházející z pera Ferdinanda Kahánka, respektive V. Krychtálka, jejichž zahraničněpolitické tendence byly zastřeně, nicméně zjevně protichůdné. Oba redaktoři byli důvěrnými spolupracovníky – v choulostivých případech dokonce jeho emisary v Polsku, respektive v Německu – vůdce agrární strany a budoucího ministerského předsedy Rudolfa Berana. Zatímco v komentářích F. Kahánka lze postřehnout určité propolské sympatie, zahraničněpolitické názory V. Krychtálka jsou svou tendencí horlivě proněmecké. Intenzita, s níž se zahraničněpolitické komentáře obou žurnalistů v inkriminovaném období na strán67 „Situace byla horší, než jsme mysleli. Chvalkovský řekl, že budeme muset rychle uspokojit Hitlera skutky. Hned při návštěvě slíbil Hitlerovi, že u svého ministerstva zřídí zvláštní odbor pro otázky německé menšiny v Česko-Slovensku a že bude zřízen zvláštní úřad pro usměrnění tisku.“ In: Feierabend, K. L.: Politické vzpomínky I. Atlantis, Brno 1994, s. 103.


kách Venkova objevovala, svědčí o jisté, třebaže skrývané disharmonii. S tím, jak v průběhu podzimu roku 1938 rostl tlak Německa na okleštěnou republiku, byl Kahánkův pokus o harmonizační pozici Polska v československém prostoru vyřešen vahou sílící říšské hegemonie. Z hlediska budoucí kolaborace části, nebo spíše skupiny českých žurnalistů se v kontextu analyzovaných deníků pomnichovského a druhorepublikového období nelze ani v případě Venkova setkat s projevy, které by o takových tendencích jednoznačně svědčily. Ani zřetelně proněmecké zahraničněpolitické komentáře V. Krychtálka jej nemohly determinovat k budoucí úloze čelného kolaboračního žurnalisty. Je však otázkou, nakolik již tehdy na něj mohly jeho postoje upozornit německé tiskové propagandisty, kteří se později ujali úkolu zformovat „aktivisticky“ naladěnou skupinu protektorátních novinářů. Protižidovské – a současně protiemigrační – excesy, jež se zvláště na podzim 1938 okrajově dotkly i Venkova, lze připsat především na vrub vzedmuté vlně antisemitismu domácí provenience. Známé „obratové úvodníky“ Lidových novin z počátku října (Nová Evropa Jana Stránského a Účtování a co dále Emanuela Moravce) vyjadřují pak spíše zoufalé zklamání z Mnichova než cokoliv jiného. Závěrem lze říci, že v tomto období je pro všechny tři analyzované deníky charakteristické zvýšené vědomí odpovědnosti o československý stát, vědomí, že republika se stala téměř bezbranným rukojmím německého hegemona a že její politické manévrovací pole se za daných podmínek zúžilo na snahu získat deklarovanou, leč víceméně důstojnou loajalitou k Německu co nejsnesitelnější východiska své další existence. Ani Venkov, jenž přes svou ideologicky přízemní úzkoprsost a upřímnou snahu o shodu s hitlerovským Německem, nepřekročil meze této důstojné loajality. Rovněž je třeba zdůraznit, že přes pokračující polemické vztahy Venkova k dvojici obou dalších sledovaných deníků – a zejména k Právu lidu (Národní práci) – se na stránkách analyzovaných listů zračí vědomí vzájemné solidarity plynoucí pravděpodobně především z poznání kritické situace vlastního státu a národa.

Abschluss Im Kontext drei analysierter Blätter kann man auf einer Seite Tagesblatt Venkov und auf der anderen Seite Morgenblätter Lidové noviny und Právo lidu (Národní práce) unterscheiden. Ihre politische ind ideologische Orientierung, sowie ihre Wertsysteme, die sich stark in ihr Verhältniss zum konservativ autoritären Charakter der Zweiten Republik projiziert haben, waren völlig verschieden. Während die intellektuelle und politisch liberale Zeitung Lidové noviny und reformsozialistisches Právo lidu (Národní práce) tief im Demokratismus der Ersten Republik verankert wurden, ist Venkov ein Reprasentant des Geistes des neuen Regimes geworden. Die Position der analysierten Blätter wurde komplizierter vor allem im Verhaltniss zum dominanten Nachbar, dem nazistischen Deutschland. In dieser Hinsicht wurde in allen drei Blätter eher die „Defensive Strategie“ geltend gemacht. Venkov hat dabei die Position des egoistisch gerichteten Vertiedigungsnationalismus vertreten. Lidové noviny und Právo lidu

153

154 (Národní práce) wurden sich der notwendigen Vorsicht, die sich aus der machtolesen Situation der restlichen Tschechoslowakei ergab, bewusst. Sie haben sich jedoch trotzdem um die verschleierte Verteidigung ihrer bisherigen Ideologien bemüht. Erhöhtes Verantwortungsbewusstsein im Verhältniss zum Staat und das Gefühl der gegenseitigen, aus der Erkenntniss der kritischen Situation des eigenen Volkes resultierende Solidaritat, wurden zu gemeinsamen Zügen der analysierten Blatter.

TŘI ČESKÉ DENÍKY V OBDOBÍ POMNICHOVSKÉ A DRUHÉ REPUBLIKY

Recommend Documents