The Story of Film premiéra: 01.09.2013
Film Europe Media Company Lenka Stanslická PR manager
[email protected], +420 731 440 446
6 let natáčení, 4 kontinenty, 11 desetiletí a tisíce filmů. Výpravný příběh o vývoji filmu. Na konci 19. století se zrodilo nové umění. Vypadalo jako naše sny. Ukazovalo nám cizí země. Změnilo vše, po čem jsme dosud toužili. Vznikl FILM. Filmy jsou nyní multi-‐milionovým, globálním, digitálním, zábavním průmyslem. A jsou o penězích. Nebo snad ne? Tento dokument si to totiž nemyslí. Věříme, že kino je o něčem jiném. Ale o čem? Existuje pouze jediný způsob, jak to zjistit – vyjít do ulic, cestovat světem. Potkávat lidi jako jsou Stanley Donen, který natočil Zpívání v dešti. A Youssef Chahine, první skvělý arabský a africký režisér. A Jane Campion z Austrálie. A Kyôko Kagawa, která si zahrála v tom nejúžasnějším filmu všech dob. Oni vědí, co to film je, odkud se vzal a jak funguje. Oni vědí, že peníze nepohání vývoj filmu kupředu. PŘÍBĚH FILMU: ODYSEA Příběh filmu je adaptací Cousinsovi knihy stejnojmenného názvu, která ukazuje, jak jsou filmaři ovlivněni historickými událostmi jejich doby a také ostatními filmaři. Tento téměř patnáctihodinový dokumentární snímek navštěvuje klíčová místa v historii filmu; od Hollywoodu po Bombaj; od Hitchcockova Londýna po vesnici, kde se natočil Pather panchali; přináší rozhovory s legendárními filmaři a herci – Stanley Donen, Kyôko Kagawa, Gus Van Sant, Lars Von Trier, Claire Denis, Bernardo Bertolucci, Robert Towne, Jane Campion, Claudia Cardinale ad. Mark Cousins řekl: „Film je můj život. Zlepšil můj život. Rád bych mu tedy něco vrátil. Vyrůstal jsem jako nervózní, maličký kluk v Belfastu v 70. letech během války a film byl pro mě útočištěm. Zklidnil mě, vzal mě na různá místa, ukázal mi slušnost, stejně jako vztek. Přiměl mě vnitřně zpívat a tancovat. Rozechvíval mě svou podobou. Přiměl mě žít v době a místě, kde nebylo tolik násilí a útisku. Budu za to vždy vděčný a jako poděkování bych chtěl natočit první dokumentární průzkum celé historie vývoje v oblasti filmu.“ Tento mezní dokument je první, který vypráví historii vývoje filmu. Popisuje vzrušení z němého filmu, vznik Hollywoodu a hvězdného systému a umělecký vývoj filmu v Rusku, Japonsku, Německu, Francii, Itálii, Británii, Skandinávii, USA a dalších zemích. Přináší profily skvělých filmových herců, popisuje převrat způsobený zvukovým filmem a ukazuje, jak 2. Světová válka nejen podnítila vznik komedií, ale také přinesla nový realismus na stříbrné plátno. Oblétáme svět 50. let, abychom poznali, jak je filmový jazyk univerzální. Objevujeme zrod moderního filmu vzešlého z napětí a nejistoty a vznik úchvatných nových vln. Sledujeme, jak z různých experimentů povstal komerční film, který uchvátil zejména mladé diváky svými speciálními efekty. Mapujeme, jaký vliv mělo video na film a jak nejlepší režiséři planety s takovými výzvami bojovali. Zastavujeme se až v digitálním věku s novými hvězdami, novými generacemi a novými formami natáčení a sledování filmů. Příběh filmu je fascinující cestou po světě filmu, která začíná v jedno-‐sálových kinech a končí jako multi-‐miliardovo-‐dolarový globalizovaný digitální průmysl. Tento film je o tom, jak průkopníci, lidé, kteří skutečně milovali film, ho zrodili a užívali ho inovátorsky. Je vyprávěn skrze jejich oči. Není to o ekonomice průmyslu, ani o marketingu. Otázky,
které si klade, jsou: Kdo, v jakékoliv době, byli těmi nejdynamičtějšími filmaři planety? Jaké druhy filmů točili? Jak je posouvali kupředu? Každá sekce filmu je natáčena v různé zemi a svojí atmosférou nám připomíná, že filmy jsou o skutečném světě. Snímek nám přináší mnoho klíčových lokací, kde byly natočeny velké filmy. Některé z těchto míst jsou nyní parkovišti, ale to pouze dodává filmu na dojemnosti. Na konec budeme mít pocit, že jsme opravdu procestovali celý svět. NATÁČENÍ PŘÍBĚHU FILMU: ODYSEY V roce 2001 jsem napsal článek do londýnských novin The Independent on Sunday, kde jsem nastínil, že by někdo měl napsat historii filmů jako je The Story of Art od E.H. Gombrich – kniha bez žargonu zaměřená na široké publikum a mladé lidi, zaměřená na inovaci. Pak jsem jel se svým karavanem ze Skotska do Indie. 11. 9. jsem jel po silnici, když jsem se dozvěděl o New Yorku. Nějaký čas jsem strávil v Íránu a Kurdistánu a můj život se přesunul směrem k východu. Když jsem se vrátil – vyhublý, blonďatý, navždy změněný – čekal na mne dopis. Žádal mne o napsání knihy, o které jsem se v článku zmiňoval. A tak jsem tak učinil. Trvalo to 11 měsíců. Seděl jsem ve svém pokoji a psal na stroji a rostly mi kotlety. Kniha The Story of Film byla vydána (což mne samotného překvapilo) a přeložena do dalších jazyků. Viděl jsem ji v knihkupectvích v Pekingu a Mexico City, LA a Tokiju a hned se s nimi vyfotil. Kniha se vydala na toulku světem. V roce 2005 můj producent John Archer navrhnul, abych podle této knihy natočil dokument. Myslel jsem si, že je blázen. Ten film by musel být ohromný – můj první odhad byl tři hodiny a více. Jak málo jsem věděl. Evropský program MEDIA nám poskytl nějaké finance na rozjezd, stejně jako organizace Scottish Screen. Peníze jsme si rozložili, natočili něco málo v Káhiře, natočili sami sebe, ustavili si akustický styl práce. Pak nám Britská filmová rada poskytla ohromné množství peněz, a tak jsme točili dál ve stejném stylu – v Japonsku, Indii, Číně a Hong Kongu. Britský televizní kanál More 4 nám poskytl ještě větší měšec peněz a najednou se film, který se mohl točit, natáčel. Byly jsme uprostřed výroby. Tvořili jsme dějiny filmu. Příběh filmu začal dostávat konkrétní tvar a já mohl vidět, co z toho bude. Byl jsem nadšený a plný touhy po cestování. Nepoužíval jsem žádné statické obrazy nebo grafiku a ani ne moc rozhovorů. Natáčel jsem při západu i při východu slunce a používal hodně hlasového komentáře, chtěl jsem mít něco, jako byly kdysi obrázky promítané laternou magicou. Zavítali jsme na místa, kde vznikly ohromné filmy: Kalkata v Indii (Satyajit Ray); Toho studia v Tokiju, Kurosawovo oblíbené místo; Pekingskou filmovou akademii kvůli jejím skvělým filmům z 80. let; stará LA studia; vodní kanál v Paříži, kde bylo natočeno mnoho filmů poetického realismu 30. let. Brzy bylo jasné, že ten film bude mnohem delší než jen tři hodiny. Jak natáčení pokračovalo, zdála se mnohem pravděpodobnější stopáž šest hodin. Pa to bylo najednou osm hodin, dvanáct a nakonec patnáct. A tempo se zvyšovalo. Začali jsme chvátat mezi městy a krajinami. Jak se rozsah práce zvětšoval, život jakoby zrychlil z 25 rámečků za sekundu na 50, a pak na 100. Příběh filmu obsahuje na 1000 filmových ukázek. Vybrat každou z nich, to znamenalo vidět všechny ty filmy celé; poté jsme natočili místo nebo osobu, které by vysvětlily, co ta scéna znamená, pak jsem napsal scénář, abychom dali ukázku do kontextu. Následovalo stříhání, přestříhávání, uzpůsobení záběru do jednotného obrazu, otitulkování a gradování, nahrání komentáře a mix zvuk. Odhadem to je dvacet hodin ukázek, což odpovídá 20 000 hodinám zhlédnutí všech těch filmů. To je 375 týdnů, nebo více než 7 let práce.
A jak Příběh filmu rostl, začal jsem si uvědomovat další věci. Moje vlasy začaly šedivět. Všem se nám zdálo o záběrech, střihu, lokacích. Protože jsem spíše cestoval po světě, než bych seděl v pokoji, natáčení se v první chvíli zdálo mnohem větší než psaní knihy. Například jsme natáčeli s minijeřábem u Hollywoodského nápisu při západu slunce a na Velké zdi v Číně. A místo psaní o režii Stanleyho Donena ve filmu Zpívání v dešti nebo dvojí mistrovství Bernarda Bertolucciho z roku 1970 (filmy Konformista a Strategie pavouka), jsem šel a setkal se s Donenem a Bertoluccim. Všechny tyto věci jsou mnohem větší než psaní. A přeci se mi natáčení Příběhu filmu po více než 6 let a na 4 kontinentech zdálo menší než napsání knihy. Nebo možná bylo pro mne více důvěrné. Hovořil jsem s Bazem Luhrmannem o scéně s akváriem u Romea a Julie, pak jsem jeho komentář vložil přes onu scénu a tím se režisér ještě dostal blíže k filmu, jakoby právě tu scénu psal. Měl jsem pocit, jako bych se těch filmů dotýkal. A co další se vynořilo, když jsme natáčeli a stříhali? Začal jsem si uvědomovat, že to pomíjivé médium, film, je neskutečně veselé a smutné (nebo je to proto, že jsem se cítil veselý a smutný?). A zjistil jsem, že kamkoliv na světě jsem šel – LA, Telluride, Paříž, Moskva, Dakar, Edinburgh, Senegal, Teherán, Londýn, Tokio – všude byl přítomen film, jako uvítací výbor, využívající svého kouzla. Příběh filmu byl pro mne odyseou. Byl jsem třicátník, když jsem to odstartoval, a nyní mi je 46 let. Tato odysea mne zavedla do Burkina Faso a k hrobu Yasujiro Ozu a do podvečerních ulic Kalkaty. Po zbytek života si budu pamatovat ostrý jazyk Stanleyho Donena a krásu Sharmily Tagore a Jane Campion, jak hovoří o scéně plné úzkosti ve filmu Anděl u mého stolu, a v Káhiře, jak velký režisér Youssef Chahine předpověděl pád Hosni Mubaraka pět let před tím, než se tak skutečně stalo. Ale pokud má jedna věc shrnovat tuto odyseu, pak to je toto – šli jsme do bytu Sergeie Eisensteina v Moskvě a hovořili s úžasným držitelem jeho ohně, Naumem Kleimanem. Nad čajem a sušenkami, obklopeni poznámkami od Jamese Joyce a Meyerholda a Einsteina, jsem se ptal Kleimana na to, čemu jsem nikdy pořádně neporozuměl, Eisensteinově myšlence nazvané „ne-‐netečná příroda“. Kleiman mi popsal báseň od Pushkina. Znázorňuje dítě, které je pohřbeno, a píše, že příroda je netečná k pohřbu. Eisenstein zachytil tuto báseň a argumentoval proti legendárnímu Pushkinovi tím, že příroda není netečná. To, co tím Eisenstein zřejmě myslel, je, že když filmař točí přírodu, on nebo ona nejsou neteční. Kamera zachycuje jejich vášeň, kterou cítí k tomu, co leží před nimi. Ten záběr je odrazem jich samých. Ukazuje jejich zvědavost, jejich starostlivost. Je to přímluva. Doufáme, že Příběh filmu: Odysea je naplněn takovými věcmi. Že na něm můžete vidět otisky našich prstů. Že je to vidět v jeho obsahu. Že není netečný. MARK COUSINS VZNIK EPOSU Vývoj a financování Když jsem se před 22 lety přistěhoval so Skotska, řekl mi můj kamarád, producent Stephen Garrett, že se musím setkat s Markem Cousinsem, skvělým mladým režisérem, který se mi, podle jeho názoru, bude líbit. Setkali jsme se a tento veselý, energický a hloubavý šotek ze Severního Irska se okamžitě stal mým kamarádem a kolegou. Mark je neskutečně inventivní režisér Edinburghského mezinárodního filmového festivalu, já jsem založil národní filmovou organizaci Scottish Screen a pak jsme začali skutečně spolupracovat na Cinema Iran – dokumentární a íránské filmové sérii pro Channel 4. Mark právě dokončil The Story of Film, úžasnou knihu o globálním pohledu na film, nakažlivý milostný dopis psaný filmům, inteligentní a pronikavý. „Měli bychom z toho udělat
dokument,“ řekl jsem. „Nemožné,“ řekl Mark. „To je právě důvod, proč bychom to měli udělat.“ A nyní, o šest let později, jsme to dokončili. Nejprve jsme žádali na organizaci MEDIA 2, která nám poskytla grant, díky němuž a nějakým dalším financím mohl Mark začít psát scénář na základě své knihy a začít vymýšlet, s kým udělá rozhovory a kde bude natáčet. Rozhodli jsme se pro Egypt a rozhovor s Youssefem Chahinem, otcem afrického filmu. Jeli jsme s Rose Issa, vzdělanou kulturní kurátorkou, která s námi spolupracovala také v Íránu a která nám vytipovala smrtelnou kombinaci šarmu a respektu, kterým ani Abbas Kiarostami neodolal. Vzali jsme si s sebou nový tip kamery Sony Z1 a najali si místního kameramana a trochu natáčeli sami sebe. Tato sestříhaná část byla skvělou pozvánkou, kterou jsme si sestavili podle sebe – 3 x 90 minut. Tři celovečerní dokumenty pro festivalové screeningy, tři tučné sobotní večery na BBC2 nebo Channel 4 – to bylo naším snem. Jan Younghusband v C4 byl velmi povzbudivý, MORE4 se přidalo a Peter Dale doplnil svůj entusiasmus. V BBC se z různých stran objevil určitý zájem, ale nakonec se k nám vrátilo slovo, které bylo naším záměrem „Příliš velké“, což mne trochu zklamalo. V roce 2008 nám Scottish Screen poskytlo nějaké pilotní peníze, abychom jeli natáčet do Shanghaie a Pekingu a získali tak dostatek materiálu na přesvědčení Lizzie Francke a Britské filmové rady, aby zafinancovali další natáčení. Nyní jsme měli dost sebevědomí. Zjistili jsme, že když cestujeme ve dvou s celým vybavením na zádech, je to naprosto bezproblémové natáčení. Skrze Markovi rozsáhlé mezinárodní kontakty jsme našli prostředníky, kteří nám pomohli zařídit natáčení v Indii, Hong Kongu, Japonsku a Austrálii a pomohli nám zajistit levné letenky a hotely. Mysleli jsme si, že nyní snadno dostaneme peníze, abychom mohli dokončit, co jsme nyní považovali z 6 hodin. Ale Jan z Channel 4 odešel. Pak jsme potkali v More4 Tabithu Jackson. Mark natočil The First Movie a velmi rychle do něj vnesl své filmařské zkušenosti. Tabitha byla jednou z výkonných producentek. Nadchla se pro Příběh filmu a přislíbila nám peníze. Bylo to dost na to, abychom mohli rozjet natáčení. Stuart Cosgrove se také přidal a my se mohli vydat natočit klíčové záběry z LA, produkci jsme financovali sami a následujících 12 měsíců jsme stříhali. Když jsme začali dávat dohromady všechny ty natočené záběry, ukázali jsme je znovu Lizzie Francke a nakonec se k projektu přidalo i BFI s kompletní částkou na něco, co mělo mít podle nás 12 hodin. Jak střih pokračoval, Mark zjistil, že potřebujeme 15 hodin, abychom mohli plně vyprávět tento příběh a dobře vystihnout toto médium. Tabitha poslouchala a pak přivedla do projektu Film4, dorovnala rozpočet a rozšířila naše horizonty. Praktické aspekty – přístup k filmovým tvůrcům a archivům Mark natočil v 90. letech Scene by Scene pro BBC. Seriál zajímavých rozhovorů mu přinesl několik přátel z řad velkých filmařů a Mark také zjistil, kdo jsou skutečnými kinofily – lidé, kteří vidí své umění v širším záběru, ne jen v úzkém zaměření na svou vlastní práci. Lidé, které chtěl do svého dalšího seriálu dostat. Často věděl, který filmař mu zajistí úvod pro dalšího filmaře. Mark si nemohl lépe vybrat. Ve skutečnosti bylo načasování tohoto projektu správné – nyní, ne dříve. Za prvé, Markova kameramanská práce dosáhla uměleckých kvalit – jeho kamera je klidná a řemeslná, nachází nečekané záběry, které jsou dokonalé. Jeho znalost filmu je jedinečná. On je požehnán velkým mozkem a úžasnou pamětí – někde vidí určitý záběr, který by se hodil do jeho scény ve filmu, a hned ví, jakou by mu dodal atmosféru a jak by evokoval režisérův styl. Za druhé pak přesně ví, co chce a potřebuje od dotazovaných, takže jsme neztráceli čas a mohli jsme je nalákat tím, že „potřebujeme pouze 20 minut vašeho času.“ Jako producent jsem tak mohl být klidný. Na konci našeho měsíčního natáčecího turné jsme se dostali do kanceláře Jane Campion
v Sydney, usadili se a začali 20minutový rozhovor. „A je to,“ řekl Mark. A pak jsme ještě seděli a povídali si dalších 40 minut. Chtěl jsem toho natočit ještě víc. Ale když jsme pak stříhali, měli jsme přesně to, co jsme potřebovali. Dotazovaní jsou většinou uneseni jeho znalostí jejich práce, jeho schopností diskutovat o detailech a co víc, uvést je do širších souvislostí, co se kolem nich děje. Za třetí, férové jednání a férové zacházení s věcmi – jeho přístup vyspěl a stal se výrazným prvkem naší práce. Náš film je o komentáři a přehlídce: vzor toho, co aspekt autorského práva umožňuje. Výzvou bylo najít některé téměř neznámé tituly na DVD ve vysílací kvalitě. Síť produkčních manažerů, které jsme měli po celém světě, byla pro nás obrovskou oporou – jedna slečna požádala otce, aby našel dobrou VHS kvalitu vzácného indického filmu, neboť DVD s tímto filmem, které jsme viděli, byly velmi špatné. Střižna byla v Markově bytě v Edinburghu. Skončili jsme akorát, abychom stihli premiéru na Mezinárodním filmovém festivalu v Torontu, s tajnou předprojekci v Telluride. Markova odysea se tím teprve započala, s pozváními na řadu festivalů po celém světě. A nyní je film na DVD, abyste si ho užili i doma. Šťastnou cestu. JOHN ARCHER „Filmová událost roku… výjimečné“ Daily Telegraph „Poetický, milující, osobní, radostný pedagogický protilék na provinčnost většiny děl o dějinách filmu… nádhera“ Sight and Sound „Ambiciózní a inteligentní“ The Guardian „Pozoruhodné“ The Independent on Sunday Mark Cousins říká: „Tím, že je Příběh filmu: Odysea jedním z nejdelších filmů o dějinách filmu na světě, jsme neměli představu, jako ho lidé přijmou. Takže když nás oslovilo Muzeum moderních umění z New Yorku, že by ho chtěli zahrát, byli jsme nadšeni. Přidaly se další úžasné ohlasy festivalů a film se prodal do tolika teritorií, to bylo něco nad naše očekávání. Naší velikou touhou bylo natočit snímek, který by měl na diváky určitý dopad; který by i v digitální době představil lidem některé drahokamy z doby 117 let světového filmu. Zdá se, že se to podařilo – v kinech, v muzeích, na festivalech, v televizi a na DVD. Jsme nadšeni.“
