The Incorrigible Children of Ashton Place Book 2: The Hidden Gallery

The Incorrigible Children of Ashton Place Book 2: The Hidden Gallery Vydáno ve spolupráci s HarperCollins Children´s Books, divizí HarperCollins Publishers. Text copyright © Maryrose Wood, 2011 Illustrations copyright © Jon Klassen, 2011 Translation © Jan Sládek, 2013 © Nakladatelství JOTA, s. r. o., 2013 ISBN: 978-80-7462-382-0

Věnuji svým dvěma hrozným sourozencům, Thomasovi a Jamesovi. Nevyrostli jsme sice v lese, ale máme ho ve svém příjmení. — M. W.

„Zhruba po hodině bezcílného bloumání pochopila, že se ztratili…“

první Kapitola Velká dotčenost, trocha kuráže „ALE DĚLNÍCI SLIBOVALI, že opravy domu budou dnes hotové!“ Růžová zdravíčka, která vždycky zkrášlovala tváře lady Konstance, nabírala tmavě červenou barvu. „Nedokážu pochopit, jak mohly tři děti napáchat tolik škod, i když to byli Hrozní. Popadne mě vztek, jakmile si na to jen vzpomenu!“ Zdá se, že s lady Konstance cloumá zloba, pomyslela si slečna Penelopa Lumleyová, která stála za dveřmi jejího salónku. Raději přijdu jindy. Asi víte, že když s člověkem cloumá zloba, bývá až nepříčetný, je jako zvíře chycené v pasti. Dneska už se slovo „zloba“ považuje za staromódní a používá se zřídka, přesto každý velmi dobře chápe, co znamená. Jen mimořádně spokojená, klidná a laskavá osoba by mohla na konci života říct, že s ní nikdy necloumala zloba. To platilo za časů slečny Penelopy Lumleyové a platí to i dnes. Většina lidí by asi lady Konstanci Ashtonovou pokládala za velmi šťastnou. Byla přece mladá a hezká a provdala se za nesmírně bohatého lorda Frederika Ashtona. Stala se z ní paní velkého domu se služebnictvem (do jehož řad patřila i hospodyně paní Clarková, které právě teď spílala za vlekoucí se opravy domu). Klidná a laskavá však lady Konstance nebyla ani náhodou, takové vlastnosti by jí mohl přisoudit jen někdo velmi nepozorný. Penelopa by to určitě neudělala. Výstupy její paní ji dost vyčerpávaly. Vychovatelce sice bylo teprve patnáct, ale moc dobře chápala, že takové chování je směšné. A to bylo lady Konstanci skoro dvacet a byla vdaná! Navíc ze všeho obviňovala děti, a to i z věcí, za které nemohly, alespoň ne úplně. To Penelopě vadilo zrovna tak. Už čtvrt hodiny stála u dveří salónu a čekala, až bude povolána dovnitř. Začínaly ji bolet nohy. Jestli včas nedostane příležitost k přednesení své žádosti a nevrátí se do pohodlného křesla v dětském pokojíku k předčítání poezie, tak popadne vztek ji. „Dělníci dělají, co mohou, má paní.“ Paní Clarková byla statná žena, silné postavy i charakteru, a přesto v jejím hlase zazníval strach, když své paní odpovídala. „Nezapomeňte, že bydlíme ve velmi starém domě, a když připevníte jednu věc, jiná spadne. Kdo mohl vědět, že při věšení nových závěsů v salónu vezme všechna omítka kolem oken za své? Nebo to broušení škrábanců na podlaze – nikdo netušil, že ta prkna jsou plná mravenců. A odstraňování skvrn od vína ze starožitných koberců způsobilo strašné díry. Nebo třeba –“ „Výmluvy, výmluvy, samé výmluvy!“ křičela lady Konstance. „Ještě mi řeknete, že je dům prokletý, ne? Ach, moje hlava! Přineste mi studený obklad, prosím vás. Už nevím kudy kam. A trochu čaje a čokoládu, rychle! Celou krabici!“ „Jak si přejete, má paní!“ Paní Clarková pozoruhodně rychle vycouvala z místnosti, a než

jí mohla Penelopa projevit soucit, s hlasitým supěním odklusala na druhý konec chodby. Lady Konstance svírala okraj svého toaletního stolku a utrápeně odfukovala. Nebyla to zrovna vhodná příležitost k přednesení žádosti, ale moudrá Agáta Swanburnová kdysi prohlásila: „Ten, kdo stále čeká na vhodnou chvíli, rušnou křižovatku nikdy nepřejde.“ Proto Penelopa na nic nečekala a obula se do toho. „Promiňte, lady Konstance,“ řekla stejným tónem, jakým uklidňovala Hrozné, když uviděli nějakého malého chutného hlodavce, když je vábil úplněk nebo když probírali zvlášť napínavou báseň. (Její tři žáčci nebyli jen tak obyčejnými dětmi, ale o tom později.) „Mohu s vámi mluvit? Chci vás o něco požádat a potřebuji včasnou odpověď.“ „Včasnou odpověď, říkáte? Včasnou odpověď? Přesně na tu já čekám! Od Božího hodu je můj dům neobyvatelný a já nechci nic jiného než včasnou odpověď! Kdy dělníci dokončí opravy? Kdy konečně odejdou? Kdy už přestane to mlácení a cvakání? Samý hluk, prach a zápach terpentýnu –“ Jestli jste někdy zamotali lana houpačky odshora až dolů a pak se prudce roztočili, asi tušíte, jaký bouřlivý neklid zmítal lady Konstancí. „A lordu Frederikovi je to všecko jedno! Všeho do času, říká tím svým netečným způsobem, jenže je věčně v klubu, takže ho nic, co se v domě děje, absolutněneznepokojuje. Proč by taky mělo?“ „Dostala jsem dopis,“ naléhala Penelopa, protože nechtěla poslouchat o manželských trápeních lady Konstance ani nikoho jiného, „je od slečny Šarloty Mortimerové, ředitelky mé bývalé školy.“ Lady Konstanci vlastní nářky náhle unavily a zhroutila se do křesla. „Ze školy?“ mumlala. „Z jaké školy? Aha, vy myslíte tu Swamprnovou. A o co jde?“ Škola se jmenovala po své zakladatelce, o níž jsme se již zmínili, Agátě Swanburnové. Penelopa nechtěla ztrácet čas, a tak svou paní neopravila a chybu přešla. „Slečna Mortimerová pojede zanedlouho do Londýna a přeje si vědět, zda bych se tam s ní mohla na chvilku sejít. Neviděla jsem ji od doby, co jsem u vás začala pracovat, a to už je kolik měsíců. Moc ráda bych ji navštívila. Děti bych vzala s sebou, takže by za mé nepřítomnosti v domě nevznikly žádné další škody. Pokud si přejete, můžete mi to samozřejmě strhnout z platu.“ O snížení mzdy se Penelopa zmínila až na konci, poněvadž věděla, že právě takový argument dokáže lady Konstanci přesvědčit. V nitru si však myslela, že pokud by na to její paní přistoupila, nebylo by to spravedlivé. Vychovatelkou je přece všude na světě, ať se s dětmi vypraví do Londýna, Budapešti nebo třeba do Timbuktu. Když si jen pomyslí, kolik naučných míst mohou děti v Londýně vidět a navštívit! Všude tam jsou knihovny, divadla, muzea, parky, paláce – panečku, jako v knížce! Penelopa to vlastně znala jenom z knížek, stejně jako děti v Londýně nikdy nebyla. Hodně o něm četla: Hlučné, zapáchající, mlhou zahalené město, kde je díky plynovým lampám i v noci stejné světlo jako ve dne. Vzduch je tam tak nasáklý sazemi z uhlí, že místo slunce vládne šero a přítmí. A chudí sirotci se buď setkávají s uprchlými trestanci, nebo naopak dědí velké majetky, které jim odkázali dávno ztracení příbuzní, o nichž vůbec nevěděli. Takové místo plné paradoxů jistě stojí za vidění. A navíc uvidí slečnu Mortimerovou! To bude ze všeho nejlepší. Penelopa cítila, že jí možná při setkání s milovanou učitelkou a přítelkyní, která jí tolik scházela, vyhrknou slzy. A slečna Mortimerová se možná také rozpláče radostí, protože Penelopu mezi všemi těmi nemajetnými inteligentními dívkami z akademie pokládala za svou oblíbenkyni.

Díky vzpomínce na laskavou, ale také přísnou ředitelku se teď mohla jaksi víc narovnat. „Lady Konstance, chci slečně Mortimerové odpovědět ihned, jelikož budeme potřebovat čas, abychom se připravili na cestu a zajistili si nějaké ubytování. Povolíte mi tedy ten výlet?“ Lady Konstance si držela hlavu v dlaních. Přidušeně slabikovala mezi prsty: „Londýn… ubytování… ubytování v Londýně… Lumleyová… Londýn… úžasné!“ Zvedla hlavu. Její kulaté oči, připomínající oči panenky, podivně svítily, jako když se na vás dívá šílenec. „Slečno Lumleyová, vy jste dokonale vyřešila mé dilema!“ „Znamená to, že můžeme jet?“ Penelopa už se chystala, že udělá pukrle a poběží shánět pero a papír. Blížila se druhá hodina, sluha odvážel poštu do města o půl třetí, takže pokud chtěla odeslat dopis s odpovědí ještě ten den, musela si pospíšit. „Ano, to znamená, slečno Lumleyová, že my všichni můžeme jet!“ Lady Konstance vyskočila a cvalovým krokem přetančila pokoj jako přiopilá baletka. „Přiměji lorda Frederika, aby nám v Londýně pronajal pohodlný dům. Nic složitého – postačí nejlepší dům v Kensingtonu, komfortně vybavený, samozřejmě s několika cennými starožitnostmi – a budeme žít v Londýně a bavit se jako civilizovaní lidé, než se tohle zatracené místo stane zase obyvatelným!“ Okamžitě si bledýma rukama zakryla pusu. „Jejda! Já vím, neměla bych říkat, že sídlo Ashtonů je zatracené, vůči Frederikovi je to neuctivé, o jeho nebohých předcích ani nemluvě. Všichni totiž zemřeli strašlivou smrtí. Ale však vy víte, jak to myslím.“ „Nejsem si tak docela jistá.“ Penelopa nevěděla, zdali má ten nápad s přesídlením celé domácnosti považovat za skvělou zprávu, nebo naopak za děsivý zvrat událostí. „Rozumím dobře, má paní, že chcete, abychom vy, lord Ashton, děti i já jeli do Londýna společně? A abychom bydleli v domě, který lord Ashton pronajme?“ Lady Konstance už neposlouchala. „Přirozeně si s sebou vezmu takových dvanáct sluhů. Každý aspoň trochu vážený dům s sebou mívá personál a jeden člověk by nám moc nepomohl, a navíc chci kolem sebe známé tváře. I když jakmile se lidé z Londýna dovědí, že tam jsem, asi se v domě nebudu moc zdržovat! Mám v tom městě spoustu, spoustu přátel! Frederik samozřejmě také, ačkoli mě většina z nich pěkně nudí, hlavně ta otřesná baronka Hooverová – naskakuje mi z ní husí kůže –, ale dost o tom! Musím dát všem vědět, že přijedeme. Nastane nekonečný vír obědů, čajů a večírků. A pochopitelně také nakupování!“ Pohodila hlavou, až jí máslově žluté kudrlinky poskočily. „Vážně, bude to báječné, žít ve městě. Nebudu se muset vůbec starat, jestli ti strašní dělníci už opravili dům. A to všechno díky těm Hrozným!“ Penelopa sklonila hlavu, aby skryla rozpaky. Alexandr, Beowulf a Kasiopea byli její žáci. Takhle je pojmenoval lord Frederik. Jejich pravá jména nikdo neznal, protože je našli nahé uprostřed lesů. Tyhle tři štěkající a kousající rarášky, kteří tak rádi pronásledovali veverky, podle všeho vychovali vlci. Nešlo tedy o normální děti. Penelopa měla bohužel v živé paměti, jak proběhl vánoční bál lady Konstance, na němž se jasně projevilo, jak jsou Hrozní vychovaní – či spíš nevychovaní. „Jistě, má paní,“ odpověděla pokorně, „pokud mě tedy omluvíte, napíši hned slečně Mortimerové a sdělím jí tu dobrou zprávu.“ Nákyp je sice při vytahování z trouby pěkně nafouknutý, ale jakmile jej ovane studený vzduch, hned splaskne. A stejně tak se scvrklo nadšení lady Konstance, když sama zmínila

ty „strašné dělníky“. Znovu ji popadla zlost. „Ti dělníci jsou skutečně příšerní, nemotorní a neschopní! Všechny je vyhodím,“ zuřila, „nebo ještě líp, dám je zatknout za rušení klidu. Narušují klid mého domova. Slečno Lumleyová, musíte rychle zavolat strážníka!“ Penelopa jen trnula, aby stihla odpolední poštu. A taky neměla ráda, když někoho bezdůvodně zatýkali. Proto se rozhodla pro něco nezvyklého a odvážného – něco, co možná budete muset jednou udělat i vy, pokud už se tak při nějaké příležitosti nestalo. Zkrátka se postavila autoritě. „Ve vší úctě, lady Konstance, to neudělám,“ řekla to zdvořile, ale zároveň tvrdě, jak by to nejspíš vyslovila i slečna Mortimerová, „není na to vhodná chvíle. Kromě toho dělníci dělají, co můžou, a víc od nich člověk nemůže chtít.“ Lady Konstance se s rukama v bok obrátila tváří k Penelopě. Měla na sobě rozkošné šatičky v barvě krémové zmrzliny, plné kanýrů a mašliček, zato její výraz, ještě před chvílí tak veselý a živý, se nyní povážlivě změnil. Paní domu teď vypadala jako nějaký vzteklý svatební dort s nohama. „Všimla jsem si, slečno Lumleyová, že máte sklony k optimismu.“ Při slově „optimismus“ lady Konstance pokrčila nosík, jako by cítila nějaký hrozivý zápach. „Je to velmi politováníhodný návyk a já chci, abyste s tím přestala.“ „Vynasnažím se,“ odpověděla Penelopa a udělala pukrle. Ale když odcházela z pokoje, pomyslela si: Domnívat se, že s tím skutečně přestanu, to je přílišný optimismus zase od vás, má paní! A skutečně. Na škole byly vedeny k optimismu, vytrvalosti a k tomu, aby dokázaly plnit náročné úkoly navzdory nepříznivým podmínkám. Jedním slovem by se to dalo nazvat „kuráž“ – a právě ta byla cílem výchovy Akademie A. Swanburnové pro nadané dívky z chudých rodin. Mladá vychovatelka před necelým rokem tuto váženou instituci absolvovala, kuráž měla pevně zakotvenou ve své povaze a v dohledné době na tom nehodlala nic měnit. Byla totiž skrznaskrz dívkou se swanburnovským naturelem, bez ohledu na to, kam ji život, náhoda nebo touha po cestování zavedou.

druhá Kapitola Děti zašly trochu daleko LADY KONSTANCE PROHLÁSILA, že za stav sídla Ashtonů mohou „ti Hrozní“. Myslela tím události minulých Vánoc, které se staly před několika měsíci. Alexandr, Beowulf a Kasiopea měli pro hosty bálu lady Konstance uspořádat malé představení, jenže místo toho se jim podařilo obrátit dům vzhůru nohama. V nejméně vhodnou chvíli totiž do sálu vběhla veverka, děti se za ní pustily a začaly ji pronásledovat. Po celou tu dobu na sobě měly plesové šaty, které samozřejmě taky vzaly za své. Jak se veverka na taneční parket dostala, zůstává záhadou. Paní Clarková usoudila, že hloupý hlodavec dovnitř vlezl otevřeným oknem. Penelopa ale podezírala někoho z okolí, poněvadž se na plese stalo pár věcí, podle nichž by se dalo usuzovat, že Hrozné k jejich běsnění ten někdo záměrně vyprovokoval. Například měly být inscenovány živé obrazy, v nichž vystupují vlci (navíc Penelopa později zjistila, že toto téma si někdo přímo objednal – někdo, kdo se podepsal písmenem A). Zlatým hřebem večera však byla veverka. Děti malého výtržníka hnaly po schodech nahoru, načež zaslechly záhadné vytí vycházející z tajné podkrovní místnosti, jejíž dveře byly zamaskovány nevkusnou tapetou. Penelopa si s těmito hádankami lámala hlavu každý den, a když si děti hrály, párkrát si do podkroví i potají zašla. Nezaslechla však nic, ačkoli ponurý výjev z lesa, namalovaný na zdi, jí připadal jaksi povědomý. Nástěnná malba byla na několika místech poškozená opakovaným tapetováním, takže slečna nedokázala rozeznat podpis autora. Vzala si tedy na pomoc několik zaprášených knih z knihovny lorda Frederika. Z nich vyčetla, že jde o velmi mizernou ukázku malířské školy „Zlověstná krajina“, která se u veřejnosti nikdy neujala a již brzy vytlačily jiné, méně depresivní styly. Proč tahle zlověstná krajina zobrazuje vlka se žlutýma očima a zakrvácenými tesáky, to byla další znepokojivá záhada. Přemýšlení o tom všem Penelopu hrozně vyvádělo z míry. Když zmizí na pár dní do Londýna, bude to úleva! Čeká ji báječné dobrodružství! Když přišla do dětského pokoje, svolala děti k sobě a pověděla jim o plánu lady Konstance. Čekala, že se zaradují stejně jako ona. Vždyť koho by nevzrušoval Londýn, domov královny Viktorie a prince Alberta, hlavní město země, sídlo vlády a (někdo by se možná hádal) kulturní i ekonomická křižovatka světa? Kasiopea, nejmladší z Hrozných, se na slečnu podívala svýma zelenýma rošťáckýma očima. „Oříšek taky pojede?“ zeptala se líbezně. „Do Londýna?“ Na to Penelopa nepomyslela. Oříšek se jmenovala ona veverka, která způsobila to pozdvižení na vánočním večírku. Děti kupodivu chlupatého darebu nerozsápaly, naopak

se stal milovaným mazlíčkem Kasiopey. Bydlel ve větvích koruny stromu u okna dětského pokoje. Děti si na veverku rychle zvykly (Penelopě nebylo zcela jasné, zda je to „on“ nebo „ona“, ale pátrat po tom nehodlala) a dokázaly s ní hezky vycházet. Toto privilegium ovšem neplatilo pro ostatní zástupce Oříškova druhu, které Hrozní i nadále pokládali za lovnou zvěř. Kasiopea prosebně hleděla na vychovatelku a čekala na odpověď. Co s tím? Oříšek do Londýna nemohl, to bylo jasné. Ale jak Kasiopeu přesvědčit? Holčička už ke svému bázlivému kamarádovi přilnula. „Veverky do města nemůžou,“ začala Penelopa, ale když se nad tím zamyslela, napadlo ji, že londýnské parky jsou přece plné veverek. „Oříšek není zvyklý cestovat a mohl by se nachladit,“ změnila to potom, ale zase se zarazila, poněvadž Oříšek jistě po celý život nedělal nic jiného, než že poletoval ze stromu na strom v rozsáhlých lesích sídla Ashtonů. Za tu dobu urazil bezesporu mnohem více mil než Penelopa na všech svých cestách dohromady, a to za každého počasí. Beowulf s Alexandrem obklopili sestru z obou stran. Všechny tři děti sledovaly slečnu zářícíma očima, jedno z nich (nedokázala určit které) dokonce prosebně zakňouralo. Připomněly jí to odpoledne, koneckonců ne zas tak vzdálené, kdy tato tři hříbátka objevila zamknutá ve stodole. Zanedbaná, nevzdělaná, divoká – kolik se toho od té doby změnilo! A zároveň se až tak moc nezměnilo – Beowulf, který dychtivě čekal na její odpověď, začal zase slintat. „Oříšek nemá vhodné zavazadlo,“ řekla nakonec. Hrozní se na vychovatelku podívali, jako by nebyla úplně v pořádku. Jenže Penelopa měla kdysi ve škole předmět s názvem „velké projevy starověku“, kde se musela učit slavné proslovy dávných generálů a politiků. Vzala si z toho ponaučení, že když člověk chce přesvědčit občany o něčem nepodloženém, musí mluvit nahlas a nenechávat žádný prostor pro otázky. „Povídám – nemá zavazadlo. A tím to hasne,“ vykřikla. „Oříšek zůstane tady, a zatímco budeme pryč, pohlídá vám pokojík. A teď ke geometrii! Vezměte si milimetrový papír!“ Kasiopea začala natahovat moldánky. „Bude to krátký výlet a rychle uteče,“ dodala Penelopa už ne tak tvrdě jako předtím. „Pohlednici?“ řekla dívka a popotáhla. „Pro Oříška?“ Penelopa už chtěla začít vysvětlovat, že Oříšek neumí číst, ale pak jen povzdechla. Co měla říkat? Vždyť ty děti žily v lesích a starala se o ně pouze divoká zvířata. Když se pomocí trpělivého opakování a rozumného odměňování lahůdkami naučily žít v domě, jíst vařené jídlo (ovšem hojně polité kečupem), základy poezie, a dokonce i složité taneční kroky, tak proč by drahouška Oříška nemohla potěšit barevná pohlednice z Londýna? Třeba ta nezbedná chlupatá kulička dětem nakonec i odepíše. „Samozřejmě že pošleme Oříškovi pohled. A přivezeme mu i dárek.“ Správná vychovatelka vždy instinktivně ví, jak hodinu zpříjemnit, ale i naopak. Proto slečna pokračovala: „Doufám, že si povedete deníky, čímž si jednak procvičíte psaní, jednak se Oříšek dozví, co a jak jsme podnikali. Až se vrátíme, bude mít pocit, že on sám byl v Londýně! Všichni veverčí kamarádi mu budou závidět.“ Penelopa netušila, zda lze to poslední tvrzení pokládat za pravdu. Může veverka něco závidět? Není jim náhodou nějaká návštěva Londýna úplně lhostejná? Měl někdy Oříšek nějaké kamarády? Kdyby se nad všemi těmi otázkami měli hlouběji zamýšlet, musela by

odbočit od tématu, převést řeč na jinou kolej. A odbočování od tématu je vždycky riskantní, protože přetržená nit se pak hledá jen těžko. To Penelopa dobře věděla, a proto jen stála a čekala. Naštěstí to trvalo jen chvilku – její výrok zapůsobil na děti přesně tak, jak chtěla. „Obrázky?“ zeptal se Beowulf. Chlapec totiž strašně rád kreslil a měl k tomu skutečně nadání. „Ano, do deníku můžete malovat i obrázky,“ souhlasila vychovatelka. Pak ovšem dostala strach, aby úkol nebyl příliš jednoduchý, a proto dodala: „Ale popisky musíte napsat francouzsky. A teď konec debaty, protože řeči se mluví a voda teče, jak říkávala Agáta Swanburnová. Procvičíme si geometrii tím, že propočítáme velikost našich kufrů a vhodné uspořádání věcí.“

„Procvičíme si geometrii tím, že propočítáme velikost našich kufrů a vhodné uspořádání věcí.“

Děti s radostí uposlechly a začaly své věci skládat do úhledných hromádek, které pak měřily. Alexandr na svou hromádku skákal a několikrát ji převrhl a Beowulf usilovně hryzal pravítko, ale nakonec se výpočet zdařil. Kasiopea, ač nejmladší, byla na matematiku eso, takže úkol vyřešila rychleji než oba bratři. Po celou tu dobu Penelopa slyšela, jak si cosi legračně drmolí a mumlají. Myslela, že se před cestou snaží naučit něco francouzsky. Zřejmě se jim to nepodaří, zatím si pořád ještě zvykají na vyjadřování se v angličtině (místo štěkání a vytí), ale aspoň se tím zaměstnají a nebudou s nimi potíže, v což slečna upřímně doufala. „Říkám vám, slečno Lumleyová, bylo to, jako když koukáte na ty Španěly v obtažených oblečcích a legračních kloboucích, co lezou do arény s rozzuřenými býky a křičí ,toro, toro‘ a přitom kolem sebe mávají takovým červeným hadrem.“ Paní Clarková použila svou velkou zástěru (příhodně červeně pocákanou, jelikož právě pekla koláč) a názorně to předvedla. „Toro! Toro!“ vykřikovala energicky. „Akorát že tady byl býkem lord Frederik a lady Konstance minotaurem, promiňte mi ten výraz.“ „Vy asi myslíte matadora, viďte,“ opravila ji Penelopa. Ale paní Clarková na to nedbala. Vychutnávala si vlastní představení, pomocí něhož ztvárňovala, jak to probíhalo, když lady Konstance řekla manželovi lordu Frederikovi, aby pronajal dům v Londýně. Podle paní Clarkové by se celé jednání dalo popsat jako korida: otevřené výhrůžky a předstírané ústupy, vzpurné víření červené sukně lady Konstance, frkání, dupání lorda Frederika. Mazaný matador nakonec začal předstírat smrt. A pak, když pozornost býka opadla, matador v ženské podobě vyrazil a zasadil smrtící úder. V případě lady Konstance šlo o srdceryvný pláč, který by se, pakliže by lord Frederik ihned její plán neodsouhlasil, proměnil v hysterický záchvat. Penelopa nevěděla, jestli je takový záchvat vážným zdravotním stavem, ale určitě byl nepříjemný. A dívat se na někoho, kdo ho právě má, je ještě horší. Lord Frederik si to zřejmě myslel taky, protože se rychle rozhodl. Najal ve městě dům, zřídil celou armádu služebnictva a dovolil lady Konstanci nakupovat dle libosti. „Pro personál tak každopádně nastane příjemná změna,“ paní Clarková hořela vzrušením, „ale jestli lady Konstance nedá každou druhou neděli sluhům půl dne volno, budou remcat, pamatujte na má slova.“ „Půl dne na prohlídku Londýna nestačí,“ začala Penelopa protestovat, ale vtom ji přerušil děsivý zvuk. Ozývalo se to odněkud zblízka. „Toroooúúúúúú! Toroooúúúúúú!“ Byli to Hrozní. Penelopa doufala, že si šli zdřímnout, hrají potichu šachy (což měli hlavně chlapci velmi rádi) nebo počítají na počítadle (tohle zase bavilo Kasiopeu). Jenže oni zatím skákali z postele na postel a hráli si na býčí zápasy. Alexandr se zhostil role matadora, coby muleta mu posloužil červený závěs a Beowulf s Kasiopeou na něj střídavě útočili. „Děti, přestaňte!“ vykřikla Penelopa zděšeně. „To stačí. Ubohý závěs! Utrhaly jste všechna poutka. Teď se budou muset znovu přišít, jinak by nedržel.“ Děti se snadno nechaly unést, ale nyní nad radostí ze hry zvítězila touha po tom, aby se slečně zavděčily. Byly celé sklíčené. „Promiňte, Lumaú,“ řekl Alexandr se sklopenou hlavou. Druzí dva se také omlouvali, pomocí vět, které se tak svědomitě učili. „Velmi se omlouváme! To je politováníhodné!

Už se to nestane!“ „Zvláštní, že?“ poznamenala paní Clarková. „Takoví nespoutaní tvorové a baví je napodobovat divoká zvířata. Člověk by řekl, že toho měli dost v lese, když vyrůstali!“ Jenže děti nenapodobovaly býky, ale paní Clarkovou, protože jak by mohly znát býčí zápasy a matadory? V lesích Ashtonova sídla se s nimi setkaly jen stěží. A už ani nebyly „nespoutané“, poněvadž Penelopa odvedla kus výborné učitelské práce. Copak divocí tvorové znají násobilku? Copak se divokým tvorům líbí básně Henryho Wadswortha Longfellowa? Umějí snad trefná latinská rčení? Určitě ne, zato Hrozní tohle všechno jakžtakž dovedou. Ale rádi provádějí lumpárny, hlavně když mají dobrou náladu. Ostatně jako všechny děti, pomyslela si Penelopa odevzdaně. Jenže destruktivní chování se tím omlouvat rozhodně nedá. „Přijímám vaši omluvu, děti,“ řekla nahlas, „ale teď začneme uklízet ten nepořádek –“ „Paní Clarková říkala toroú,“ přerušil ji Alexandr a lehce se zamračil. „A mávala sukní,“ dodala Kasiopea a názorně to předvedla se závěsem. Beowulf nic neříkal, zato stiskl rty, aby nezačal přežvykovat. Děti se sice omluvily, ale cítily křivdu. Proč ony dostaly za předvádění matadora vynadáno, a hospodyně ne? Penelopa začala vysvětlovat: „Chápu, paní Clarková předváděla býčí zápasy a vy jste si myslely, jaký je to báječný nápad na ukrácení dlouhé chvíle. A ono tomu tak skutečně je, ale pouze v rámci rozumných mezí. Chápete?“ Hrozní se na sebe podívali. Očividně nechápali. A kdo by jim to taky mohl zazlívat? Rozumné meze se přece nedají snadno určit, a navíc se den ode dne posunují a mění. Jak těžké je přesně definovat tyto fráze, Penelopa zjistila, když se dětem snažila vysvětlit přesný význam sousloví „nechat se unést“, „zajít příliš daleko“, „přepísknout to“ a podobně. V místnosti, kde se válely potrhané závěsy a prázdné polštáře, z nichž děti vycupovaly peří, byl bohužel význam těchto rčení zcela jasný. Paní Clarková se to taky pokoušela objasnit. „Opravdu jsem říkala toro, toro, ale to jsem jen slečně Lumleyové popisovala, co se stalo mezi pánem a paní. Takže jsem si vůbec nehrála na býčí zápas, víte? Vyprávěla jsem příběh. To je něco úplně jiného.“ „Metafor?“ zeptala se Kasiopea. „Minotaur, ty hlupáčku,“ paní Clarková shovívavě popleskala dítě po hlavičce, „ty jsi malý chytroušek, viď?“ Penelopa cítila, že je načase tenhle rozhovor ukončit: „Nevadí, děti. Omluvy se přijímají. Teď ustelte postele tak, jak byly, než jste si začaly hrát na minotaura… totiž metafora – teda matadora! Pak hezky složte ten závěs. Dám ho Margaret, aby ho zašila. Jestli to za, řekněme, devadesát sekund (slečna vytáhla z kapsy hodinky) všecko stihnete a sednete si do křesel u krbu, tak vám budu předčítat.“ Hrozní se činili, aby to zvládli (stejně jako většina dětí milovali, když se jim nahlas četlo). Pak Penelopa sáhla do kapsy u zástěry a vyndala malou knížečku. „Má bývalá ředitelka, slečna Mortimerová, nám poslala průvodce po důležitých londýnských památkách. Výborně se tak připravíme na náš výlet.“ „Památky a hudba, to je sice všecko moc hezké, ale já bych raději navštívila nějaké pěkné kloboučnictví,“ pronesla paní Clarková se zasněným výrazem ve tváři, „a taky cukrárnu. Kdybych měla trochu peněz a každou druhou neděli odpoledne volno, nemusím se na nic připravovat, to by mi stačilo!“

Jestli paní Clarková skutečně potřebovala jít do cukrárny, o tom by se dalo polemizovat, jenže Penelopa na to neměla ani pomyšlení. Odměřovala přece dětem čas. „Osmdesát osm… osmdesát devět… devadesát. Skvěle! Tak a teď si sedněte a začneme. Hixbyho bohatě ilustrovaný průvodce Londýnem: Doplněný historickými fakty, významnými architektonickými počiny a literárními odkazy,“ přečetla z přebalu. „Úžasný dárek.“ „Odkazúúúýýý!“ zavyli souhlasně Hrozní. A pak se všichni čtyři sesedli kolem, aby poslouchali. Ano, čtyři – paní Clarková totiž taky tajně naslouchala.

třetí Kapitola Hrozní jedou parní lokomotivou a zajímavě to končí Hixbyho průvodce PŘIŠEL OBRATEM, JAKMILE SLEČNA ŠARLOTA MORTIMEROVÁ OBDRŽELA PENELOPIN DOPIS S OZNÁMENÍM, ŽE SE S DĚTMI CHYSTÁ DO LONDÝNA. BYL TO PRAKTICKÝ A ZÁROVEŇ MÓDNÍ DÁREK, JELIKOŽ V TÉ DOBĚ SE PRŮVODCE TĚŠILY VELKÉ OBLIBĚ. VYCHÁZELY S NEJRŮZNĚJŠÍ TEMATIKOU – OD AUDUBONOVÝCH PTÁKŮ AMERIKY AŽ PO ZACHARYHO TAXONOMII JEZEVCŮ, PŘESNĚ VYOBRAZENÝCH I S MLÁĎATY. Obdivovatelé kapradin si mohli vybrat mezi spoustou titulů, včetně Frondsonových Kapraďorostů pro začátečníky s předmluvou o výtrusech od doktora Warda. (V době, kdy žila slečna Penelopa Lumleyová, byly kapradiny velice populární, mnohem víc než dnes.) Mezi bedekry se daly najít například Blackovy Barevné turistické průvodce po Anglii, Skotsku a Walesu nebo nepostradatelný Harveyho Levně: Cestování po kontinentu za pět pencí na den. Jen málokdo by riskoval cestu za Atlantik bez Appletonova průvodce s názvem Železnicí a parníkem. Cestovní průvodce po Spojených státech amerických, Kanadě, Novém Brunswicku a po Novém Skotsku. S mapami zachycujícími silnice severních, středních a východních států. Název této knihy byl stejně impozantní a sebejistý jako sám Nový svět, který autor tak strhujícím způsobem líčil. O Londýně samozřejmě existovalo mnoho knih, ale slečna Mortimerová na přiloženém lístku Penelopu ujišťovala, že Hixbyho průvodce je pro cestování po městě nejlepší ze všech. Svazek v souladu se slibným názvem skutečně obsahoval bohaté akvarelové ilustrace velikosti nehtu palce u ruky. Až na to, že většina z nich zobrazovala louky s květinami nebo zasněžené horské vrcholy a na žádné nefigurovaly význačné památky města. Ovšem byly opravdu hezké a Penelopě se moc líbily. Obdivovala je celou cestu na nádraží, kde měla s dětmi nasednout na vlak do Londýna. „Ty maličké malby jsou tak krásné, že mě hned napadlo navštívit v Londýně jako první Britské muzeum. Podle pana Hixbyho,“ slečna se snažila rychle nalistovat správnou stránku, „se máme vyhnout davům, které se hrnou ke slavným dílům, a zaměřit se na málo známé sbírky pro náročnější návštěvníky.“ Ukázala dětem stránku, aby si mohly prohlédnout obrázek s velmi malebným jezerem. „Pan Hixby tvrdí, že obrazárnu číslo sedmnáct – Nadměrné užívání symbolismu na menších historických portrétech – je třeba vidět.“ „Tak to ji musíme navštívit,“ odpověděl Alexandr a Beowulf souhlasně štěkl. Penelopa na něj káravě pohlédla, takže se opravil a jako řádný anglický školák řekl: „Ano, musíme.“ Kasiopea měla pořád ještě slzy na krajíčku, byla smutná z loučení s Oříškem. Nepromluvila až do chvíle, kdy si u okénka koupili jízdenky a odešli na nástupiště čekat na vlak. Tam začala zničehonic poskakovat.

„Toroúúú!“ křičela a kamsi ukazovala. „Toroúúú!“ „Na nástupišti asi těžko uvidíš matadora,“ poznamenala Penelopa, „kdybychom jeli do Španělska nebo na maškarní bál, tak snad.“ Dívenčinu představivost však podnítila parní lokomotiva. Byl to nový, krásně červeně lesklý Bloomerův stroj, výkvět techniky. (Vraťme se ještě krátce k příručkám: Pokud jde o přesný popis tzv. bloomeru, není nad Crashwellova speciálního průvodce britskými parními lokomotivami. Bohužel se téměř nedá sehnat.) „Toroúúú!“ vykřikovali chlapci, ukazovali na lokomotivu a strkali do sebe. „Toroúúú!“ Penelopa se také podívala, a i když nevolala „toroú“ jako kluci, zaujalo ji to úplně stejně. Lokomotiva měla zářivě šarlatovou barvu a vpředu hrůzu nahánějící černou mřížku. Nad trupem se tyčily dva lesklé zlaté komíny. Po pravdě řečeno, Bloomer svým vzhledem skutečně připomínal frkajícího zakrváceného býka s černými nozdrami a zlatými rohy. Průvodčí najednou třikrát táhle zapískal. Děti si zakryly uši a na prostest hlasitě zavyly. „Nastupujte, prosím,“ zvolal průvodčí. „Londýnská a severozápadní dráha, spoj jedenáct nula sedm do Londýna, staví na všech zastávkách. Konečná stáááááánice Euston!“ Penelopa sevřela v dlani lístky do druhé třídy a pomohla dětem vylézt po příkrých kovových schůdkách. Byli tu jen oni čtyři. Lady Konstance s lordem Frederikem měli jet do Londýna soukromým vagónem o den později, až pán vyřídí své obchodní záležitosti. Služebnictvo odcestovalo se zavazadly napřed, aby vybalilo a připravilo dům na příjezd panstva. „Metafor! Metafor!“ ječela Kasiopea bez ustání, zatímco nastupovali do vlaku. Pochopitelně se spletla, a to hned dvakrát. Myslela totiž matadora, jenže tu žádný matador nebyl, jen červená parní lokomotiva. Ale ve své podstatě měla pravdu, protože vlak přepravoval cestující z místa na místo podobně, jako metafora převede jednu myšlenku v jinou (například z hádky mezi manžely udělá býčí zápas). Kdyby Penelopa dávala pozor, upozornila by na to děti a vyvodila z toho skvělé ponaučení. Jenže ona zatím myslela na úplně jiný vlak. To je ale zajímavé, přemítala, když usazovala děti na jejich místa. Tenkrát, když jsem přijela podobným vlakem z mé milé školičky, připadalo mi sídlo Ashtonů tak cizí. A nyní je to můj domov a cizí je Londýn. Pak jí v hlavě vyvstala další myšlenka: Jaké to asi bude, vidět opět slečnu Šarlotu Mortimerovou? Penelopa cítila, že už není taková, jaká bývala na Akademii Agáty Swanburnové. Už není studentkou, je učitelkou, stejně jako slečna Mortimerová. Vyrostla a trochu zesílila, což poznala podle toho, jak jí padlo oblečení. Proboha, snad nebude chtít, abych ji oslovovala Šarloto, vyděsila se slečna v duchu. To by po těch letech, co ji pokládala za slečnu Mortimerovou, působilo hrozně trapně a rozpačitě. Ale takový už je život. Penelopa zavřela oči, protože se jí najednou chtělo spát. Nové věci se stávají známými a známé věci začnou být divné. Jak zvláštní a – Penelopa zívla – únavné. Vlak na ně začínal mít uspávací účinek. Hrozní usnuli takřka hned, uhnízdění na hromádce na sedadle, a Penelopa už taky skoro dřímala. Chvíli vnímala rachot kol a pak si opřela hlavu. Víčka jí těžkla, až se nakonec zavřela. Hixbyho průvodce jí začal vyklouzávat z rukou. Ležel v jejím klíně a s každým zakodrcáním vlaku popojížděl sem a tam. Za chvíli spadne na podlahu, ozve se bum – Vrrrrrr! Penelopa se s trhnutím probrala. Spatřila něco naprosto nečekaného. Hlavní roli

v nenadálé scéně hráli Hrozní. Alexandr cenil zuby tak, že mu koukaly i stoličky. Beowulf vrčel jako šílený a Kasiopea visela zakousnutá do rukávu pána v dlouhém černém kabátě, který se ji snažil setřást, ovšem marně. „To si vyprošuji!“ syčel rozzlobeně. „Slečno, zavólejte si ty déti! Ta dévenka mě snád chce pokousat do krve.“ Mluvil těžko zařaditelným přízvukem. „Děti, co děláte?“ zvolala Penelopa. „Pán ukradl knihu!“ řekl Alexandr zuřivým hlubokým hlasem. Oči upíral na vetřelce. Muž byl vysoký a korpulentní, měl znetvořený nos a klobouk naražený hluboko do čela. Penelopa pohlédla do klína. Hixbyho průvodce byl pryč. Horečně se rozhlížela kolem sedadla a po podlaze. Pak zvedla oči k mužově ruce v rukávu kabátu, který Kasiopea pořád ještě svírala v zubech. V té ruce držel její knihu.

„Pán ukradl knihu!“

„Vezmu si ji zpět, když dovolíte,“ řekla zdvořile a knížku mu sebrala. „Málem vám spadla na zém, slečno. Chtěl jsem ji jen chýtit a dát na zédadlo vedle vás, když vy jste spala,“ vysvětloval svým záhadným přízvukem, „zém je velmi špinavá a mókrá, knížka by se zníčila.“ „Děkuji vám mnohokrát.“ Penelopa sledovala koutkem oka děti, které byly stále v režimu pohotovosti. Co to mají za zvířecí instinkt, který jim vždy napoví, kdy hrozí nebezpečí? hloubala slečna. „Každopádně je to sméšná knížka,“ nenechal se pán odradit, „plná chýb a zástaralá. Jestli chcete, dám vám výtisk Parsonovy obrazové příručky, popisující město Londýn a okolí, vydání druhé, a túhle bézcennou bichli zahoďte.“ „Ještě před chvílí jste se bál, že by se mohla poškodit, a teď tvrdíte, že je bezcenná. Vaše argumenty na mě působí trochu rozporuplně.“ Penelopa se usmála, ale vůbec ne přátelsky. Byl to trik, který se naučila od lady Konstance, ale dosud neměla důvod ho použít. „Děkuji vám za ochotu. Na shledanou.“ „Na shledanou,“ opakoval Alexandr skrz vyceněné zuby. Nevyslovil větu právě dobře, ač byla jistě společensky užitečná. „Mějte se, vrrrrrr,“ přidal se Beowulf a znělo to hodně nepříjemně. „Pusť pánův rukáv, zlatíčko,“ nařídila Penelopa Kasiopee. Holčička neochotně poslechla. V látce zůstala po jejích zubech malá trhlinka a mokrý flíček ve tvaru půlměsíce. Za jiných, příznivějších okolností by se Penelopa nabídla, že nechá kabát spravit, jenže tyto okolnosti příznivé nebyly. Slečna přitáhla děti blíž k sobě a podívala se na pána s přísným a odvážným výrazem ve tváři. Tedy aspoň doufala, že to tak působilo. Muž chvíli otálel, jako by chtěl ještě něco říct, ale pak se pohledem rozloučil s Hixbyho průvodcem a odešel. Skutečně se na knihu díval chtivě a toužebně, nebo se to Penelopě jenom zdálo? Kasiopea si utírala pusu lemem šatů. Ze rtů se jí odchlíplo maličké, jasně zelené pírko. Podržela je mezi dvěma prsty a potom ho odfoukla. Všichni sledovali, jak se pohupuje sem a tam, až nakonec zmizelo pod sedadlem. „Fůůůj,“ poznamenala Kasiopea, načež se schoulila zpátky k bratrům. „Chutná jako polštář.“ Všechny tři děti po chvíli opět usnuly. Penelopa ne. Po zbytek cesty zůstala ostražitá a pevně držela Hixbyho průvodce, připravená kdykoli zaútočit. „LONDÝN, STÁÁÁÁÁÁNICE EUSTON!“ „Držte se za ruce, děti, hlavně se držte!“ Cestující se hrnuli z vlaku jako stádo krav. Penelopa nesla v jedné ruce svou cestovní tašku a ve druhé svírala Alexandrovu upocenou dlaň. Alexandr zas pevně držel Kasiopeu a Kasiopea Beowulfa. Vyčerpané děti a nervózní vychovatelka se proplétaly davem a hledaly východ. Penelopa se dívala, jestli někde nezahlédne toho podivného muže, který se jí pokoušel ukrást Hixbyho průvodce. Nikde ho neviděla, ale v tak ohromném davu lidí bylo skoro nemožné najít kohokoli. Při tom pomyšlení stiskla Alexandrovu ruku tak silně, že hoch vyjekl. Nepříjemný incident, nic víc, pomyslela si statečně. Nebudu si z toho nic dělat, poněvadž kapsáři a jiní darebáci se v Londýně vyskytují běžně. Musíme zůstat ve střehu, to je vše.

Pak slečna obrátila pozornost k naléhavější obavě: Jak najde Bochánkovou ulici, popisné číslo dvanáct? Na této adrese totiž lord Frederik najal dům. Penelopa věděla, že Londýn je velké, uspěchané a zmatené město a že stačí jednou špatně zahnout a budou donekonečna bloudit po dlážděných ulicích, které končí u smradlavých jatek nebo u nábřežních podniků nevalné pověsti. V průvodci však měla složenou mapu a děti přece byly zdatnými stopaři – tedy aspoň v lese. Všichni čtyři si konečně proklestili cestu ven z nádraží a Penelopa zkusila určit polohu. Rozložila mapu a točila s ní tak dlouho, až bludiště ulic, které se před ní křížily, začalo připomínat nákres na plánku. Chodníky před stanicí Euston byly ještě přeplněnější než samo nádraží. Kolemjdoucí do Penelopy vráželi a znemožňovali jí držet knihu otevřenou na správné straně. A nejen to. Rozkládací mapu tak rozkošně zdobily obrázky alpských luk, že se nedaly přečíst názvy ulic. „Omluvte mě,“ říkal Alexandr jízlivě lidem, když do nich neustále vráželi a protahovali se kolem, navíc často s neurvalými poznámkami. „Promiňte, prosím.“ „Souhlasím s tebou, Alexandře,“ řekla Penelopa. Naposledy se pokusila vyčíst něco z mapy a pak ji s povzdechem složila. „Ukázka toho, jak někteří lidé nemají způsoby – přesto není třeba tak hlasitě vrčet, Beowulfe. Někdo by si to mohl špatně vyložit.“ Slečna pořád nevěděla, kterým směrem by se měli vydat. Hnala tedy Hrozné před sebou směrem k nejbližší křižovatce. Po ulici děsivě rychle projížděly omnibusy a u obrubníku čekala řada dvoukolých drožek. „Nepotřebujete drožku, slečno?“ „Kampak, slečno?“ „Chcete vzít, slečno? Pro děti jízda za polovic.“ Penelopa si říkala, že by jí peníze asi stačily, i když netušila, kolik si za svezení řeknou, jelikož drožkou nikdy nejela. Ale kočí vypadali až výhrůžně se svou předstíranou přátelskostí a podbízivými nabídkami. Možná se cítila tak nejistá po tom incidentu z vlaku. Každopádně couvla před řadou drožek a sevřela děti ještě pevněji. „Půjdeme pěšky,“ oznámila jim, „Bochánková ulice určitě není daleko. A po cestě uvidíme spoustu zajímavého.“ V tu chvíli se zvedl poryv větru a málem všecky čtyři strhnul pod projíždějící omnibus. Penelopa počkala, až se vítr utiší. Pak znovu vykročili, přičemž teď už si slečna jednou rukou přidržovala klobouk. „Agáta Swanburnová kdysi prohlásila: ‚Když jsi na pevnině, je nejlepší jít po památkách pěšky. Jinak si vezmi kánoi.‘ Pojďte, děti.“ Agáta Swanburnová ve skutečnosti nikdy nic takového neřekla, alespoň o tom Penelopa nevěděla. Ale najednou se přistihla, že je díky tomu méně nervózní. Potom už začali hledat cestu v bludišti neznámých ulic.