The Council on State Support to Non-governmental. Bulletin. červen Centra ázerbájdžánských a kaspických studií

The Council on State Support to Non-governmental KƌŐĂŶŝǌĂƟŽŶƐƵŶĚĞƌƚŚĞƵƐƉŝĐĞƐŽĨƚŚĞWƌĞƐŝĚĞŶƚ ŽĨƚŚĞZĞƉƵďůŝĐŽĨǌĞƌďĂŝũĂŶ

Bulletin

červen 2014

8

Centra ázerbájdžánských a kaspických studií Vydáno s finančn ní podporou Rady pro státní podporu nevládních h organizací pod záštitou pre ezidenta Ázerbájdžánské republiky

Meziná árodní konference | Prah ha, 9. čerrven 2014

Ázerbájdžánská bezpečnostní politika jako faktor míru a regioná ální stability

2 | Bulletin Centra ázerbájdžánských a kaspických studií | červen 2014

Vážení čtenáři, do rukou se Vám dostává monotematické číslo Bulletinu Centra ázerbájdžánských a kaspických studií Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, které je věnováno výsledkům společného projektu Centra a Střediska bezpečnostní politiky Centra pro sociální a ekonomické strategie Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze „Ázerbájdžánská bezpečnostní politika jako faktor míru a regionální stability“. Projekt byl realizován s finanční podporou ve formě grantu Rady pro státní podporu nevládních organizací pod záštitou prezidenta Ázerbájdžánské republiky a jeho ambicí bylo představit politický, ekonomický a bezpečnostní potenciál země, která je významným politickým aktérem v regionu jižního Kavkazu a v kaspické oblasti s přesahem na Střední východ. Děje se tak prostřednictvím devíti analytických studií renomovaných expertů, kteří se dlouhodobě zabývají problematikou Ázerbájdžánu, Zakavkazska a geopolitickým a bezpečnostním vývojem v globálním i regionálním měřítku. S jejich obsahem se můžete seznámit na následujících stránkách. Najdete zde též informaci o konferenci, která se stejným názvem jako celý projekt proběhla v pondělí 9. června 2013 pod záštitou předsedy Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR Jana Hamáčka a velvyslance Ázerbájdžánu v České republice J. E. Tahira Taghizadeho za účasti více jak stovky účastníků z řad představitelů státní správy, akademické a bezpečnostní komunity, zástupců komerčního sektoru, diplomatů, novinářů a studentů. Vystoupení a otevřená diskuse ve čtyřech diskusních blocích ukázaly významnou regionální váhu Ázerbájdžánu v Zakavkazsku, jeho významnou roli při zajišťování evropské a české energetické bezpečnosti s potenciálem stát se regionálním „transportním hubem“ na důležité tranzitní ose mezi Asií a Evropou. V centru pozornosti byla i problematika reformy bezpečnostního sektoru, která je pro Ázerbájdžán významná především s ohledem na jeho polohu v bezpečnostně velmi komplikovaném regionu. Věřím, že monotematické číslo Bulletinu bude pro všechny jeho čtenáře vítaným zdrojem nových informací a poznatků. PhDr. Miloš Balabán, Ph.D. Vedoucí SBP CESES FSV UK

Ázerbájdžánská bezpečnostní politika jako faktor míru a regionální stability

Centrum ázerbájdžánských a kaspických studií se stalo spolu s partnery z Institutu mezinárodních studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze a Centrem pro strategická studia pod prezidentem Ázerbájdžánské republiky spolupořadatelem konference nazvané podle grantu hlavního organizátora akce, Střediska bezpečnostní politiky Centra pro sociální a ekonomické strategie Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze „Ázerbájdžánská bezpečnostní politika jako faktor míru a regionální stability“. Konference se uskutečnila v pondělí 9. června 2014 v reprezentativních raně barokních prostorách Profesního domu na Malostranském náměstí v Praze, v sídle Matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy. Konferenci zahájil vedoucí Střediska bezpečnostní politiky CESES Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze PhDr. Miloš Balabán, Ph.D. informací o grantu a spolupráci s partnery. Ocenil nevšední podporu J. E. velvyslance Ázerbájdžánské republiky Tahira Taghizadeho celému projektu, kde veškerá komunikace probíhala v českém jazyce. Dále zmínil, že konference byla bohužel poslední akcí J. E. pana velvyslance v České republice, neboť jeho mise, která začala v roce 2007, končí. Pan velvyslanec si právě kvůli konferenci prodloužil pobyt v Praze. Na závěr mu popřál hodně úspěchů v jeho novém působišti v Londýně. Jako druhý vystoupil s projevem předseda Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky Jan Hamáček. Zdůraznil velký význam akce, ocenil úsilí organizátorů i připravené materiály, neboť Ázerbájdžán je podle jeho slov pro Českou republiku velmi důležitým partnerem. Připomenul úspěchy v budování vzájemných styků obou zemí od ustavení velvyslanectví Ázerbájdžánské republiky v Praze v září 2007 i českého zastoupení v Baku v lednu 2010. Zavzpomínal na své cesty do Ázerbájdžánu a dojmy, které v něm zanechala tato dynamicky se rozvíjející země. Závěrem poděkoval J. E. Tahiru Taghizademu za mimořádné nasazení během jeho celé mise u nás. Úvodní projevy zakončil sám pan velvyslanec J. E. Tahir Taghizade perfektní češtinou. Řekl mimo jiné, že je velmi rád, že se začíná dařit měnit obraz Ázerbájdžánu pouze jako ropné velmoci, nýbrž také jako historicky zajímavé a kulturně bohaté země, a že se daří rozvíjet spolupráci nejen na poli energetiky, ale také ve vědě a v kultuře. Zmínil se o spolupráci s Palackého univerzitou v Olomouci v rámci letní školy slovanských jazyků, Ostravskou univerzitou a Univerzitou Karlovou v Praze, kde se na Filozofické fakultě podařilo založit Centrum ázerbájdžánských a kaspických studií a na Fakultě sociálních věd získat grant, který umožnil uspořádat dnešní konferenci. Poděkoval předsedovi Poslanecké sněmovny Janu Hamáčkovi za trvalou podporu vzájemným vztahům a popřál konferenci úspěch. Následovaly příspěvky rozdělené do čtyř panelů, jak patrno z přiloženého programu. Po úvodních vystoupeních probíhala odborná diskuse z řad panelistů i přítomných v sále. Velmi podnětné byly prezentace a vystoupení ázerbájdžánských kolegů. PhDr. Jana Gombárová, Ph.D.

Bulletin Centra ázerbájdžánských a kaspických studií | červen 2014 | 3

Opouštím Českou republiku, zemi, kterou miluji, miloval jsem a budu milovat Rozhovor s velvyslancem Ázerbájdžánu v České republice Tahirem Taghizadem

Vaše Excelence pane velvyslanče, Vaše diplomatická mise v České republice končí. Jak byste ji zhodnotil? Otázka vskutku krásná, zajímavá a na místě. S politováním musím konstatovat, že život jde bohužel dál a já opravdu musím Českou republiku opustit – zemi, kterou miluji, miloval jsem a budu milovat – zemi, lidi i kulturu. Je to beze změn a to se ani nemůže změnit. Víte, diplomat potřebuje mít zemi, ve které je akreditován, rád, pokud chce být efektivní. Jestliže to jenom předstírá, tak se to dříve či později projeví. Tady jsem nic předstírat nemusel. Jak jsem říkal – tuto zemi jsem měl, mám a budu mít rád vždycky. Dosáhli jsme velkých úspěchů za těch sedm let, co tady velvyslanectví funguje. Ani nemyslím to, že se uskutečnila řada cest oproti těm dvěma návštěvám na úrovni náměstků ministrů před zahájením činností ambasád: našeho velvyslanectví tady a českého zastupitelství u nás. Byla tady setkání na všech úrovních, včetně čtyř prezidentských návštěv. Tři návštěvy našeho prezidenta sem a jedna českého prezidenta v Baku. Nemyslím tím ani to, že pan prezident Zeman před rokem charakterizoval pracovní vztahy mezi Ázerbájdžánem a Českou republikou jako strategické spojenectví, což je velký pokrok oproti jen tomu vlažnému zájmu před sedmi lety z obou stran. A nemyslím tím ani ten úplně hlavní ukazatel a tím je to, že velice vyrostla obchodní výměna mezi oběma státy. Momentálně činí přes 1,6 miliardy dolarů. Samozřejmě z toho větší část připadá na energetiku. Ale i na ty neenergetické sektory zůstává v poslední době dost – přes 300 milionů. Ale ani to není adekvátní číslo. Mohlo by být ještě vyšší. Nicméně ani to z mého hlediska není to nejdůležitější. Co je opravdu důležité, je to, že roste zájem lidí, roste počet mezilidských kontaktů, roste počet cest. Ať už se jedná o české podnikatele nebo české turisty nebo naše lidi, kteří jezdí sem do České republiky. Na začátku jsme vydávali 50 víz měsíčně, teď vydáme 50 víz za jeden den. Jak vidíte budoucnost našich vztahů, vztahů mezi oběma zeměmi – co myslíte, že by se dalo ještě zlepšit? Děkuji – velice správná otázka. Já jsem záměrně z toho dosavadního seznamu věcí, které jsme udělali dobře podle mého mínění, vypustil Centrum ázerbájdžánských a kaspických studií na Karlově univerzitě. Já si myslím, že toto je ta cesta, kterou by se to mělo ubírat. Abychom nebyli státy, které se navzájem vnímají jen z jednoho hlediska. Aby Ázerbájdžánci – a to už je u nás realitou – nevnímali Českou republiku pouze jako krásnou turistickou destinaci, kde se vyrábí výborný křišťál a skvělé pivo. Aby Česká republika neviděla v Ázerbájdžánu pouze zemi, na kterou připadá 25 % jejích energetických zdrojů nebo paliva, které se tady spotřebuje, to na jedné straně, a na druhé straně zemi, kde lze levně nakoupit kvalitní koberce a kaviár. Já si myslím, že právě Centrum dělá z tohoto hlediska hodně. Samozřejmě, že původním zaměřením Centra je především energetická bezpečnost. Centrum však dělá spousty dalších věcí. A tady musím uznat zásluhy jak pana profesora Gombára, tak pana doktora Dilbaziho. Centrum dělá hodně z hlediska diverzifikace zájmu, který v České republice o Ázerbájžán je.

J. E. Tahir Taghizade působil od roku 2007 jako mimořádný a zplnomocněný velvyslanec Ázerbájdžánské republiky v České republice. Bulletinu poskytl rozhovor při příležitosti ukončení jeho diplomatické mise v Praze.


Kam myslíte, že by se měla ubírat další činnost Centra ázerbájdžánských a kaspických studií? Samozřejmě je to jen přátelská rada, neboť užší spolupráce bude pokračovat s novým panem velvyslancem. Možná to budu v budoucnu zase já, protože pan prezident Aliyev se vyjádřil předsedovi poslanecké sněmovny, že máme zavedenou praxi, že se naší velvyslanci občas vracejí na místo svého působiště. Takže nevylučuji, že se sem někdy zase vrátím. Momentálně já bych to viděl tak. Udělali jsme velmi dobrou věc, a tou byla knížka Přehled ázerbájdžánské gramatiky pana velvyslance, dr. Laněho. To je cesta, kterou bychom se měli ubírat. Teď bych viděl jako nejlepší věc zahájení studia: studia Ázerbájdžánu jako oboru, např. energetika nebo reálie, ale i studia ázerbájdžánského jazyka, protože zájem o něj roste. Jazyky jsou si velmi blízké – to vy sama víte – a s ázerbájdžánštinou se domluvíte i mimo Ázerbájdžán – v Turecku a okolí. Další věcí je dělat více společných akcí, jako byla konference o ázerbájdžánské bezpečnostní politice z minulého týdne, jejímž hlavním organizátorem bylo Středisko bezpečnostní politiky CESES FSV UK s podporou Rady pro státní podporu nevládních organizací pod záštitou prezidenta Ázerbájdžánské republiky, a na jejíž organizaci se podílelo Centrum ázerbájdžánských a kaspických studií. To bylo zajímavé. Akce spojila dohromady mnoho organizací, které se nescházejí každý den – nevládní organizace, Parlament, Ministerstvo obrany, Ministerstvo vnitra, Ministerstvo průmyslu a obchodu. To je to, čemu Američané říkají task force. Oni když potřebují něco řešit, např. otázku Perského zálivu, nevytvářejí kvůli tomu zvláštní agenturu, ale dají dohromady skupinu z různých organizací. A tato akce – tato konference – byla svým způsobem task force. Vidím Vám na očích, že máte ještě další nápady ohledně Centra. Já tyto věci vidím jako to, co je třeba udělat. Myslím, že Centrum jako živý organismus musí mít vývoj. Cokoli se zastaví, je odsouzeno k zániku. Já si myslím, že na ázerbájdžánské straně zájem je. Musí být i na české. A teď střílím do nebe. Možná bychom se mohli pokusit rozšířit činnost Centra i mimo Prahu. Já například vím, že pan profesor Mašláň, rektor Univerzity Palackého v Olomouci, projevoval obrovský zájem o rozvoj vztahů s Ázerbájdžánem. Takže pokračovat ve spolupráci s Palackého univerzitou. Česko-ázerbájdžánské kulturní fórum v Ostravě je další možnost. A možná by bylo dobré vykročit i mimo akademickou sféru. Zmínil jste, pane velvyslanče, že byste se mohl ještě někdy vrátit? To bychom byli rádi. Ani nevíte, jak rád bych byl já. Já doufám, že pokud to v Londýně nepokazím, že mám šanci. Mohli bychom se tedy na Vás občas obrátit? Určitě, určitě – jednoznačně. Dnes jsem se na tureckém velvyslanectví setkal s několika českými podnikateli. Oni říkali, že někde se to povedlo. Já jsem za ně hodně loboval. U nás mi říkají, že je to až neúnosné, že jsem spíše druhým českým velvyslancem v Baku. Podařilo se to určitě Tatře Kopřivnice. Škoda Transportation má rozjednaný obrovský kontrakt za 6 miliard eur. Moc mne mrzí, že se to dodnes nepodařilo Vítkovicím z Moravskoslezského regionu, který mám tak rád a kde mám spoustu přátel. Toto budu prosazovat dál i z Londýna. Rozesílám kontakty a budeme spolupracovat dál. Samozřejmě do té míry, abych nezasahoval do práce novému panu velvyslanci. Pan velvyslanec, jenž přijede, umí česky? Bohužel neumí. Přijede z Kanady, z Ottawy. Ale je to opravdu velmi zkušený diplomat, kamarádský a otevřený a velice konstruktivní člověk. Já si myslím, že to bude perfektně fungovat. Rozhovor vedla Jana Gombárová


Institut mezinárodních studií

Institute of International Studies

Fakulta sociálních vČd Univerzita Karlova v Praze

Faculty of Social Science Charles University in Prague

Ázerbájdžánská bezpeēnostní politika jako faktor míru a regionální stability

Azerbaijan’s Security Policy as a Factor of Peace and Regional Stability Date: June 9, 2014 Venue: Profesní dƽm, Malostranské námĢstí 25, Praha 1

Termín: 9. ēervna 2014 Místo: Profesní dƽm, Malostranské námĢstí 25, Praha 1 OrganizátoƎi StƎedisko bezpeēnostní politiky CESES Fakulty sociálních vĢd Univerzity Karlovy v Praze Centrum ázerbájdžánských a kaspických studií Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze Institut mezinárodních studií Fakulty sociálních vĢd Univerzity Karlovy v Praze Centrum pro strategická studia pod prezidentem Ázerbájdžánské republiky

Organizers Center for Security Policy CESES, Faculty of Social Sciences, Charles University in Prague Center of Azerbaijani and Caspian Studies, Faculty of Arts, Charles University in Prague Institute of International Studies, Faculty of Social Sciences, Charles University in Prague Center for Strategic Studies under the Auspices of the President of the Republic of Azerbaijan

Project implemented with the financial support of the Council on State Support to Non-Governmental Organizations under the Auspices of the President of the Republic of Azerbaijan

Projekt je realizován s finanēní podporou Rady pro státní podporu nevládních organizací pod záštitou prezidenta Ázerbájdžánské republiky

S laskavou podporou Velvyslanectví Ázerbájdžánské republiky v eské republice Záštitu pƎevzali Jan Hamáēek, pƎedseda Poslanecké snĢmovny Parlamentu R J.E. Tahir Taghizade, velvyslanec Ázerbájdžánské republiky v eské republice

With a support of Embassy of the Republic of Azerbaijan to the Czech Republic Under the auspices of Jan Hamáēek, President of the Chamber of Deputies of the Parliament of the Czech Republic H.E. Tahir Taghizade, Ambassador of the Republic of Azerbaijan to the Czech Republic Program 8:30 – 9:00 9:00 – 9:30

Registration Introductory words

Program 8:30 – 9:00 9:00 – 9:30

Registrace Zahájení

Miloš Balabán, vedoucí SBP CESES FSV UK Jan Hamáēek, pƎedseda Poslanecké snĢmovny Parlamentu R J.E. Tahir Taghizade, velvyslanec Ázerbájdžánu v eské republice

Blok 1

Ázerbájdžán jako významný regionální politický, ekonomický a bezpeēnostní aktér a partner EU

9:30 – 10:00

Vystoupení

10:00 – 10:45

František Masopust, výkonný Ǝeditel Komory pro hospodáƎské styky se Spoleēenstvím nezávislých státƽ BƎetislav Tureēek, vedoucí Centra pro studium Blízkého východu Metropolitní univerzity Praha Miloš Balabán, vedoucí SBP CESES FSV UK

Moderátor PƎestávka

Blok 2

Reforma bezpeēnostního sektoru v Ázerbájdžánu: zkušenosti, výsledky, perspektivy

11:00 – 11:15

Vystoupení

11:15 – 12:00

KomentáƎe a diskuse

Moderátor ObĢd

10:00 – 10:45

Jan Vykoukal, zástupce Ǝeditele odboru bezpeēnostního výzkumu a policejního vzdĢlávání Ministerstva vnitra R Brig. gen. Jaromír Zƽna, Ǝeditel Agentury logistiky Armády eské republiky Libor Stejskal, SBP CESES FSV UK

Role Ázerbájdžánu v zajišƛování evropské a ēeské energetické bezpeēnosti

13:00 – 13:30

Vystoupení

13:30 – 14:30


Eltay Dilbazi, Centrum ázerbájdžánských a kaspických studií FF UK Pavel Kavina, Ǝeditel odboru surovinové a energetické bezpeēnosti Ministerstva prƽmyslu a obchodu R

Jitka Holubcová, tajemnice zvláštního velvyslance eské republiky pro energetickou bezpeēnost Luboš Palata, MF Dnes Michael Romancov, Institut politologických studií FSV UK Jan Ludvík, SBP CESES FSV UK

14:30 – 14:45

Moderátor PƎestávka

Blok 4

Ázerbájdžán: významná tranzitní zemĢ mezi Asií a Evropou

14:45 – 15:15

Vystoupení

15:15 – 16:00


Zakonēení konference íše vína

10:45– 11:00

Slavomír Horák, Institut mezinárodních studií FSV UK Mustafa Gurbanli, Ǝeditel OddĢlení mezinárodních vztahƽ, Rada pro státní podporu nevládních organizací pod záštitou prezidenta Ázerbájdžánské republiky

Moderator Break

František Masopust, Executive Director of the Chamber of Trade and Industry for CIS countries BƎetislav Tureēek, Head of the Centre for Middle Eastern Studies, Metropolitan University Prague Miloš Balabán, Head of the Center for Security Policy CESES FSS CU

Session 2

Security sector reform in Azerbaijan: experiences, results, perspectives

11:00 – 11:15

Opening remarks

11:15 – 12:15

Comments and discussion

12:15 – 13:00

Moderator Lunch

Kamal Makili-Aliyev, Leading research Fellow, Foreign Policy Analysis Department, Center for Strategic Studies under the President of the Republic of Azerbaijan

Jan Vykoukal, Deputy Director of Security Research and Police Education Department, Ministry of the Interior of the Czech Republic BrigGen Jaromír Zƽna, Director of Logistics Agency, Armed Forces of the Czech Republic Libor Stejskal, Center for Security Policy CESES FSS CU

Session 3

Role of Azerbaijan in ensuring the European and Czech energy security

13:00 – 13:30

Opening remarks

13:30 – 14:30


Eltay Dilbazi, Center of Azerbaijani and Caspian Studies, FA CU Pavel Kavina, Director of the Energy Security Department, Ministry of the Industry and Trade of the Czech Republic

Jitka Holubcová, Secretary to the Ambassador-at-Large for Energy Security of the Czech Republic Luboš Palata, MF Dnes Daily Michael Romancov, Institute of Political Studies FSS CU Jan Ludvík, Center for Security Policy CESES FSS CU

14:30 – 14:45

Moderator Break

Session 4

Azerbaijan: an important transit country between Asia and Europe

14:45 – 15:15

Opening remarks

15:15 – 16:00


Moderator

Fariz Ismailzade, Vice-rector of Diplomatic Academy of the Republic of Azerbaijan Eduard Gombár, Director of Institute of Middle East and African Studies, Faculty of Arts, Charles University


Kamal Makili-Aliyev, vedoucí vĢdecký pracovník, Centrum pro strategická studia pod prezidentem Ázerbájdžánské republiky

Blok 3

Moderátor

16:05 – 18:00

Opening remarks

Fariz Ismailzade, prorektor Diplomatické akademie Ázerbájdžánské republiky Eduard Gombár, Ǝeditel Ústavu Blízkého východu a Afriky FF UK

10:45 – 11:00

16:00 – 16:05

Azerbaijan as a significant political, economic, and security actor and partner of the EU in the region

9:30 – 10:00


12:00 – 13:00

Session 1

Miloš Balabán, Head of the Center for Security Policy CESES FSS CU Jan Hamáēek, President of The Chamber of Deputies of the Parliament of the Czech Republic H.E. Tahir Taghizade, Ambassador of the Republic of Azerbaijan to the Czech Republic

Slavomír Horák, Institute of International Studies FSS CU Mustafa Gurbanli, Head of the Department of the International Relations, the Council on State Support to Non-governmental Organizations under the Auspices of the President of the Republic of Azerbaijan

Michal Roh, Head of Sales Support Department, D Cargo, plc Jan Šír, Institute of International Studies FSS CU LudĢk Moravec, Center for Security Policy CESES FSS CU

Miloš Balabán, Head of the Center for Security Policy CESES FSS CU Hosted by H.E. Tahir Taghizade, Ambassador of the Republic of Azerbaijan to the Czech Republic

Michal Roh, Ǝeditel Odboru podpory prodeje, D Cargo, a.s. Jan Šír, Institut mezinárodních studií FSV UK LudĢk Moravec, SBP CESES FSV UK

16:00 – 16:05 16:05 – 18:00

Miloš Balabán, vedoucí SBP CESES FSV UK

Simultaneous Czech/English interpreting provided.

PoƎádá J.E. Tahir Taghizade, velvyslanec Ázerbájdžánu v R

Simultánní tlumoēení ēeština/angliētina zajištĢno.

Conclusion Glass of wine


Eduard Gombár

Ázerbájdžán jako významný regionální partner Evropské unie

Summary Azerbaijan is an important political, economic, and security partner of the European Union in the region of South Caucasus in particular, and in Caspian region and in the Middle East in general. It was founded as a secular state respecting the principle of territorial integrity as a barrier against security risks connected with Islamist religious extremism and international terrorism. Economic orientation of Azerbaijan is very important factor of energy security of the European Union. In the same time, Azerbaijan maintains excellent partnership relations with the NATO. However, the general security in the South Caucasus region depends on solution of frozen conflicts.

Geopolitické historické dědictví Ázerbájdžánu Ázerbájdžán je významný politický, ekonomický a bezpečnostní aktér a partner Evropské unie v regionu Jižního Kavkazu v užším smyslu a v kaspické oblasti a na Středním východě ve smyslu širším. Ázerbájdžán zdědil své současné geopolitické postavení ze své historie. Teritorium severního a jižního (íránského) Ázerbájdžánu je od 11. století osídleno převážně turkickým obyvatelstvem, jehož moderním jazykem je ázerbájdžánština. Koncem 18. století se toto území formálně nacházelo pod svrchovaností Perské říše, fakticky však bylo složeno z řady nezávislých chanátů. K nejvýznamnějším patřily chanáty Baku (Bakı), Šírván (Şirvan), Quba, Derbent (Dərbənd), Šeki (Şəki), Gandža (Gəncə), Karabach (Qarabağ), Talyš (Talış), Jerevan (İrəvan) a Nachičevan (Naxçıvan). Po dvou rusko-perských válkách, ukončených v říjnu 1813 gulistánskou smlouvou a v únoru 1828 turkmančajskou smlouvou, carské Rusko anektovalo severní Ázerbájdžán. Ruská administrativa záhy zrušila bývalé chanáty včetně těch, které se dobrovolně vzdaly pod slibem zachování dřívějšího statutu. Zároveň se snažila osídlovat dobytá území křesťanským obyvatelstvem. Za zmínku stojí německá kolonizace v lokalitě Helenendorf (dnes Göygöl) z roku 1818. K dramatickým změnám v etnickém složení populace Náhorního Karabachu (Dağlıq Qarabağ) došlo v letech 1823 –1832, kdy se podíl Arménů zvýšil ze 7,5 % na 34,8 %, a v roce 1897 Arméni dosáhli většiny 53 %. Charakter ruského Ázerbájdžánu se od poloviny 19. století výrazně změnil v souvislosti se zahájením těžby ropy. V tomto ohledu měl Ázerbájdžán světové prvenství, neboť první vrt byl poblíž Baku proveden již v roce 1846,

zatímco ve Spojených státech se těžba ropy v Pensylvánii datuje od roku 1859. Ropa dodala městu Baku před první světovou válkou výrazně kosmopolitní charakter s pozoruhodnou architekturou paláců ropných baronů i veřejných budov. Po první světové válce se profilovalo silné národní hnutí usilující o nezávislost. Dne 28. května 1918 byla vyhlášena Ázerbájdžánská demokratická republika. Tento den se oficiálně slaví jako státní svátek. Po obsazení země Rudou armádou vznikla v dubnu 1920 Ázerbájdžánská socialistická republika. Po sovětské éře se 18. října 1991 obnovila nezávislost Ázerbájdžánu. Významnou roli při formování nového státu sehrál prezident Heydar Alijev (1923 – 2003) s prozíravou koncepcí zachování územní celistvosti a nevytváření autonomních oblastí, které se mohou stát předmětem zasahování jiných států do vnitřních záležitostí, jak se stalo například v Gruzii. Válečný konflikt s Arménií o Náhorní Karabach v letech 1992 –1994 vyústil v arménskou okupaci téměř 20 procent ázerbájdžánského území. Nejznámějším případem porušování lidských práv byl masakr ázerbájdžánského obyvatelstva v Chodžali (Xocalı) 26. února 1992. Vznikl tak jeden z nejzávažnějších zamrzlých konfliktů v oblasti Jižního Kavkazu.

Ázerbájdžán jako politický partner EU Soudobý Ázerbájdžán je budován jako sekulární stát na bázi národního principu s důrazem na zásady územní celistvosti a s ohledem na bezpečnostní rizika vyplývající z mezinárodního terorismu a náboženského extremismu. Geopolitické postavení Ázerbájdžánu je charakterizováno hraniční polohou s mocenskou osou Moskva – Jerevan – Teherán na stra-


Baku – pohled na centrum města. Zdroj: Fotolia.

ně jedné a zřetelnou orientací ázerbájdžánské reprezentace směrem na Západ obecně a k Evropské unii zvlášť na straně druhé. Naproti tomu sousední Arménie odmítla asociační dohody s Evropskou unií a směřuje k celní unii vedené Ruskem. Dokud byl Ázerbájdžán součástí Sovětského svazu, veškerá infrastruktura a komunikace byly orientovány směrem k Ruské federaci. To po získání nezávislosti vedlo k jisté izolaci země, kterou bylo nutno překonat rychlým budováním ropovodů, plynovodů a železnice západním směrem přes Gruzii a Turecko. Teprve poté bylo možné přeměnit ekonomický potenciál daný bohatými přírodními zdroji, zejména ropou a zemním plynem, v realitu. Ázerbájdžán se přeměnil ve významného politického aktéra v regionu Jižního Kavkazu v užším smyslu a v kaspické oblasti a na Středním východě ve smyslu širším. Zároveň se stal spolehlivým a užitečným partnerem Evropské unie. To se projevilo zapojením Ázerbájdžánu do projektu Východního partnerství, které bylo založeno v květnu 2009 v době českého předsednictví Evropské unie. Vrcholná schůzka Východního partnerství v Praze, které se

24. dubna 2014 zúčastnil prezident Ilham Alijev (İlham Əliyev), ukázala úzké vazby Ázerbájdžánu k Evropské unii společně s Gruzií a Moldavskem. Prohloubení vzájemných vztahů by se mělo odrazit i v zjednodušení vízového režimu. Celkově pozitivní vývoj ve vztazích mezi Evropskou unií a Ázerbájdžánem se odrazil i v rozvíjejících se vzájemných vztazích mezi Českou republikou a Ázerbájdžánem. Svědčí o tom častá setkání hlav obou států, při státní návštěvě prezidenta Václava Klause v Baku (květen 2011), prezidenta Ilhama Alijeva v Praze (duben 2013), jakož i při setkáních prezidenta Miloše Zemana s prezidentem Alijevem v Soči (7. února 2014) a v Praze (24. dubna 2014). V této souvislosti stojí za zmínku rozvoj ázerbájdžánské bohemistiky pěstované na Bakuské slovanské univerzitě, jakož i pravidelná česká účast na každoročním Bakuském mezinárodním humanitárním fóru. Geopolitická stabilita Ázerbájdžánu je do velké míry závislá na vnitropolitické stabilitě země jako sekulárního státu založeného na bázi národního principu a principu územní celistvosti. Proto není na místě v souvislosti s demokratickými a ekonomickými reforma-


mi přikládat velkou váhu kritice, kterou občas ventilují některá média. Výraznou bezpečnostní hrozbou pro Ázerbájdžán a širší region jsou islamistický náboženský extremismus a s ním spojený mezinárodní terorismus. Jak ukázal průběh arabských revolucí po roce 2011, snahy o demokratizaci mohou být zneužity islamistickými silami k nastolení náboženské diktatury.

Ázerbájdžán jako ekonomický partner EU Ekonomická politika a projekty Ázerbájdžánu jsou velmi důležité pro energetickou bezpečnost Evropské unie. Dnešní Ázerbájdžán se stal významným ekonomickým aktérem regionu Jižního Kavkazu, jeho role stále roste a přeměňuje se v ekonomického lídra této oblasti. V září 1994 byla v Baku podepsána dohoda o podílech produkce ropy (Production Sharing Agreement) a založeno konsorcium deseti mezinárodních ropných společností. Mezitím se Ázerbájdžán stal také významným producentem zemního plynu v ložiscích Šah Deniz I a Šah Deniz II v Kaspickém moři. Toto bohatství mohlo být využito pouze budováním exportní infrastruktury. Pokud jde o vývoz ropy, k dispozici byl pouze ropovod Baku – Novorosijsk k Černému moři a možnost oživení ropovodu Baku – Supsa v Gruzii. Významnou změnu přinesl ropovod Baku – Tbilisi – Ceyhan v Turecku na břehu Středozemního moře. Pokud jde o zemní plyn, paralelně s ropovodem Baku – Tbilisi – Ceyhan byl budován plynovod Baku – Tbilisi – Erzurum, kde se napojuje na tureckou a evropskou plynovou soustavu. Jako velký projekt byl koncipován plynovod Nabuccco, jenž však nezískal dostatečnou podporu ze strany Evropské unie. Poté bylo nastoleno téma nového projektu plynovod TANAP (Trans Anatolian Gas Pipeline) k turecko-řeckým a turecko-bulharským hranicím a na něj navazujícího plynovodu TAP (Trans Adriatic Pipeline) z Řecka přes Albánii a Jaderské moře do Itálie. Tyto projekty mají zásadní význam pro energetickou bezpečnost Evropy. Když hovoříme o infrastrukturních projektech, nelze opominout ani velice důležitý moderní železniční koridor Baku – Tbilisi – Kars,

jenž umožňuje přímé spojení Ázerbájdžánu přes Gruzii s Tureckem, přičemž se vyhne průjezdu přes arménské území. Evropská unie však zatím nedává Ázerbájdžánu v ekonomické oblasti dostatečné signály, jak ukazuje osud některých projektů. Pokud se tato situace nezlepší, Baku by se nemuselo spoléhat jen na evropské partnery, ale mohlo by hledat alternativní odbytiště pro svou energetickou produkci.

Ázerbájdžán jako bezpečnostní partner NATO V bezpečnostní oblasti jsou partnerské vztahy s NATO celkově výborné. Toto partnerství je založeno na strategických základech. Ázerbájdžán se chystá spojencům předložit nový Individuální akční plán partnerské spolupráce (IPAP), který bude substantivně pokrývat všechny oblasti spolupráce. Probíhají společné odminovací projekty v Ázerbájdžánu a pokračuje přechod ázerbájdžánské armády na standardy NATO. Bezpečnost autonomní oblasti Nachičevan je zajištěna ve spolupráci s Tureckem. Ázerbájdžán podporuje stabilizaci Afghánistánu, byl uznán za potenciálního partnera pro novou alianční misi v Afghánistánu a zvažuje navýšení bilaterálních výcvikových aktivit. Rozhodl se navýšit příspěvek do aliančního fondu na podporu afghánské národní armády na celkových 3 mil. euro. Hodlá se angažovat i v ekonomickém rozvoji země prostřednictvím investic a zkušeností nabytých při budování vlastní rozvrácené ekonomiky. Celková bezpečnost na Jižním Kavkaze je však přímo podmíněna řešením zamrzlých konfliktů. Ke všem těmto konfliktům by mělo být přistupováno stejně, protože mají stejný původ, jsou důsledkem okupace území a externích vlivů. Pokud jde o problém Náhorního Karabachu, Arménie trvá na udržení statu quo, čímž se dostává do stále větší izolace a závislosti na Rusku. Na rozdíl od Ázerbájdžánu není ochotna ustoupit od maximalistických požadavků. Čím dříve se problém začne řešit, tím lépe pro všechny. Samotná rekonstrukce okupovaných území a Náhorního Karabachu bude stát hodně peněz a času. Podle NATO klíčovým principem řešení zamrzlých konfliktů na Jižním Kavkaze je princip územní celistvosti.


Břetislav Tureček

Blízký východ a ázerbájdžánská hra na obě strany

Ázerbájdžán považují za spřátelenou zemi jak Írán, tak Izrael, tedy dva blízkovýchodní státy, jejichž politici a generálové si nezřídka navzájem vyhrožují válkou! Jak se Baku do takové kuriózní pozice dostalo?

Malé státy se snaží prosadit mezi paralyzovanými velmocemi Nestává se často, aby izraelská veřejnost obracela svoji pozornost ke Kavkazu – většinou je to nanejvýš z nostalgie těch obyvatel židovského státu, kteří z postsovětských kavkazských republik pocházejí. V uplynulých letech se ale izraelská média zabývala jmenovitě Ázerbájdžánem hned několikrát v souvislosti s vysoce aktuálními tématy. Ve stejné době – a ze stejných pohnutek – se Ázerbájdžánem zabývají také v Íránu. Baku se tak stalo průsečíkem nejen mediální pozornosti, ale hlavně politického uvažování dvou blízkovýchodních zemí, které spolu svádějí otevřenou i skrytou válku o vliv v celém regionu a o prosazení vlastních bezpečnostních zájmů. Ázerbájdžán přitom nepatří mezi země Blízkého východu a leží „pouze“ na hranici tohoto regionu. Přesto – nebo možná právě proto – hraje velmi důležitou roli v otázkách blízkovýchodní geopolitiky a bezpečnosti. Na otevřené scéně a na očích světové veřejnosti jsou hlavními vnějšími hybateli dění na Blízkém východě Spojené státy, Evropská unie či OSN, ačkoli v případě Sýrie nebo izraelsko-palestinského konfliktu se jasně ukazují limity jejich možností a ochoty prosadit účelná a spravedlivá řešení. Teprve detailní pohled do blízkovýchodního tisku a poznámkových bloků tamních odborníků odkrývá, že v zákulisí mohou hrát značnou roli i relativně malé státy, mezi nimi Ázerbájdžán. A jak Írán, tak Izrael se toho snaží využít ve vzájemném politicko-bezpečnostním konfliktu.

Přichází po bouři se švábem obrat ve vztazích mezi Baku a Teheránem? Vztahy mezi Íránem a Ázerbájdžánem zatížilo v uplynulých letech několik incidentů bezpečnostního charakteru. Ázerbájdžánské úřady v letech 2012 i 2013 opakovaně oznámily, že odhalily Íránce nebo na Írán napojené osoby, chystající teroristické útoky proti izraelským a židovským cílům v oblasti Baku (The Jerusalem Post, 21. 11. 2013). V obou případech média v Ázerbájdžánu i v Izraeli uváděla, že šlo o operace řízené íránskými revolučními gardami (The Jerusalem Post, 22. 2. 2012). V lednu 2012 naopak Írán obvinil Ázerbájdžán, že pomohl izraelským tajným službám s vraždou íránského jaderného vědce a univerzitního pedagoga Mostafy Ahmadí-Roušana v Teheránu. Tyto aféry vždy vedly k diplomatickým protestům i mediálním přestřelkám mezi oběma státy, které pečlivě zaznamenávaly i západní sdělovací prostředky (BBC, 13. 2. 2012). Interakce mezi Teheránem a Baku ale utvářejí i celá desetiletí komplikovaných historických vazeb. Delikátnost a pozadí těchto vztahů výstižně dokládá například aféra z května 2006, jakkoli se jedná spíš o kuriozitu. Víkendová dětská příloha íránského deníku Írán tehdy otiskla článek doprovázený karikaturami o tom, jak je těžké domlouvat se se šváby, protože tento hmyz nerozumí lidské řeči. V jednom okénku chlapec sedí proti švábovi a oslovuje ho různými zkomoleninami slova súsk, tedy perského výrazu pro švába. Hmyz ale nerozumí a ptá se „Cože?“ – Namana? – což ovšem není persky, ale ázerštinou (IRIN, 25. 5. 2006). I když toto slovo už proniklo i do hovorové perštiny a samotný karikaturista rovněž patřil k ázerské národnostní menšině, u jejích příslušníků na severozápadě Íránu článek vyvolal dojem, že perskojazyčný establishment

Summary Political conflict between Israel and Iran over the Islamic Republic’s nuclear program and alleged mutual terrorism sometimes dominates world diplomacy and media headlines and has a capacity to inflame whole Middle East. Baku gradually took an unique position between the two states. Both Iran and Israel consider Azerbaijan to be a friendly country and strategic ally, even against the adversary in their mutual warmongering. Until know, Baku has played its delicate role to the benefit of the regional stability.


zesměšňuje dotyčnou komunitu. Krátce po otištění článku proto vypukly rozsáhlé nepokoje v íránském Tabrízu, Orúmíji, Ardabílu a dalších městech. Někteří demonstranti ničili veřejný majetek, pořádkové jednotky tvrdě zasahovaly a jak tehdy uvedly íránské úřady, celkem čtyři lidé přišli o život a 330 dalších bylo zatčeno pro podezření, že nepokoje vyvolávali. Celá aféra ale měla také mezinárodní rozměr, který se týkal rovněž Ázerbájdžánu. Někteří íránští politikové totiž obvinili několik zahraničních vlád včetně ázerbájdžánské, že etnické nepokoje namířené proti centrální vládě záměrně vyvolaly. V tomto duchu vystoupil i nejvyšší íránský vůdce ájatolláh Alí Chámeneí, který je přitom rovněž ázerského původu (Asia Times Online, 8. 6. 2006). Otázku ázerské menšiny v severozápadním Íránu – neboli v jižním Ázerbájdžánu, jak někdy říkají ázerbájdžánští nacionalisté – samozřejmě nelze pominout. Bez ohledu na oficiální postoje Baku a Teheránu se ji totiž snaží využívat různé nátlakové organizace k oslabení Íránu. Takové pokusy existují i ve Spojených státech – například republikánský člen Sněmovny reprezentantů Dana Tyrone Rohrabacher v červenci 2012 prohlásil, že USA by měly podporovat úsilí Ázerů žijících pod „agresivní íránskou diktaturou“. O dva měsíce později pak navrhl rezoluci vyzývající k právu na sebeurčení Ázerů, „rozdělených mezi Ázerbájdžánskou republiku a Islámskou republiku Írán“. Kongresman Rohrabacher k dokumentu nesehnal žádného dalšího podporovatele, jeho aktivit si ale všimla média (EurasiaNet, 1. 11. 2012) i aktivisté internetových nátlakových kampaní. V dubnu 2013 předložil návrh, aby americké Rádio Svobodná Evropa a Hlas Ameriky vysílaly do Íránu nejen v dosavadní perštině, ale aby pro Islámskou republiku zavedly i speciální vysílání pro tamní ázerskou komunitu. K tomuto návrhu Dana Rohrabacher získal podle databáze Kongresu USA jednoho spolusponzora.

Prezidenti obou států si slíbili lepší zítřky I přímo v Baku mají iredentisté ze severozápadního Íránu své stoupence. Faktem ale je, že na mezistátní úrovni se mezitím vztahy mezi Íránem a Ázerbájdžánem prokazatelně ubírají jiným směrem. Přinejmenším v oficiální rovině. V dubnu 2014 navštívil Teherán ázerbájdžánský prezident Ilham Alijev. „Tato návštěva je důležitým krokem na cestě k posilování vztahů,“ prohlásil prezident hostitelské

země Hasan Rouhání, který se dostal do čela íránské vlády po loňských prezidentských volbách. Jak dodal, „s novou vládou nejsou k posilování vztahů s bratrským Ázerbájdžánem žádné překážky“. Zajímavá byla v této souvislosti i poznámka Ilhama Alijeva o zemích, které se snaží sbližování Baku a Teheránu zmařit. „Mnoho sil si přátelství mezi Íránem a Ázerbájdžánem nepřeje a snaží se tento vztah překazit,“ prohlásil Alijev, aniž ale dotyčné státy konkrétně zmínil. Jak dodal, Baku a Teherán každopádně musejí podniknout protiopatření. Ázerbájdžánský velvyslanec v Teheránu Džavanšir Achundov později íránské agentuře Mehr potvrdil, že už se připravuje reciproční návštěva Hasana Rouháního v Baku (agentura Trend, 27. dubna 2014). Ázerbájdžán také na veřejnosti vyvrací hypotézy, že by mohl dát své území nebo vzdušný prostor k dispozici k útoku na Írán – tyto spekulace se objevují v souvislosti s hrozbami Izraele zlikvidovat vojenskou silou íránský jaderný program. Vyjádřil se tak naposledy ázerbájdžánský ministr obrany generál Zakir Hasanov, který navštívil Teherán v dubnu 2014, týden po prezidentu Alijevovi, a se svým íránským protějškem Hosejnem Dehkánem jednal o prohlubování bezpečnostní spolupráce. „Ázerbájdžánská ústava nedovoluje vybudování cizích vojenských základen na území státu, a Ázerbájdžán ani nikdy nepovolí využití svého území k útoku proti některé své sousední zemi,“ prohlásil generál Hasanov podle íránského deníku Tehran Times (16. 4. 2014). Do toho přicházejí zprávy o civilních, i když také vysoce strategických projektech spolupráce. Jak informovala íránská agentura IRNA, když prezident Rouhání přijímal letos 22. dubna pověřovací listiny od nového gruzínského velvyslance Josifa Čachvašviliho, mluvil s ním o plánu chystané železnice, která by spojovala Írán s Gruzií právě přes území Ázerbájdžánu; trať z íránského Kazvínu do ázerbájdžánské pohraniční Astary už je ve výstavbě. Hasan Rouhání prohlásil, že propojení železničních sítí dotyčných států je v zájmu celého regionu a pro Teherán pak podle něj bude velkým přínosem hlavně přímé železniční spojení s Černým mořem přes gruzínský přístav Batumi (Trend, 22. 4. 2014). Jestliže je tedy Írán řadou politiků západního světa vykreslován – eufemisticky řečeno – jako kontroverzní země, ázerbájdžánské vedení se alespoň navenek snaží přistupovat ke svému sousedovi s pragmatismem a snahou udržet či dokonce rozvinout přátelské


vztahy. Zjevné je i to, že k tomu napomohla loňská výměna v čele íránské exekutivy, kdy Hasan Rouhání nahradil v prezidentské funkci Mahmúda Ahmadínežáda.

Také Izrael hledá muslimské spojence Ve stejné době se ale Baku snaží o maximálně pružné a klidné vztahy také s úhlavním regionálním nepřítelem Íránu, tedy s Izraelem. Ve světových médiích se v této souvislosti v uplynulých letech objevilo několik textů, které však už kvůli podstatě zveřejněných údajů mohou být jen velmi těžko ověřeny. Jedná se totiž o spolupráci tajných služeb, navíc údajně namířenou proti Islámské republice Írán. V únoru 2012 zveřejnil britský deník The Times a po něm i izraelská média údajné výpovědi důstojníka izraelské tajné služby Mosad působícího v Baku. Muž identifikovaný jako Šimon si v článku pochvaluje, že Ázerbájdžán nabízí vynikající podmínky ke sbírání špionážních poznatků o Íránu. The Times k tomu poznamenal, že Izrael se snažil využít tehdejší rivality mezi Ázerbájdžánem

a Íránem způsobené mimo jiné tím, že Teherán upevňoval své vztahy s Arménií (The Jerusalem Post, 12. 2. 2012). Ačkoli šlo pouze o anonymní výroky, které mohly být i součástí psychologické války mezi Izraelem a Íránem, a nikoli stoprocentní realitou, Teherán se rozhodl na článek listu The Times oficiálně zareagovat. Íránské ministerstvo zahraničí si den po otištění britského článku předvolalo ázerbájdžánského velvyslance Džavanšira Achundova a vyzvalo jeho prostřednictvím vládu v Baku, aby zamezila dalším operacím Mosadu na svém území (Ha’arec, 13. 2. 2012). Tyto mediální a diplomatické události je možné spojovat s érou, kdy íránskou vládu ještě řídil prezident Ahmadínežád. Izraelští stratégové však spolupráci s Ázerbájdžánem považují za žádoucí a přínosnou i z dlouhodobého hlediska. Jeruzalém navštívil v dubnu 2013 ázerbájdžánský ministr zahraničí Elmar Mammadjarov. Šlo o první takovou návštěvu od vyhlášení nezávislého Ázerbájdžánu a jedním z jejích výsledků bylo oznámení, že Baku chce v Tel Avivu v brzké době otevřít svou ambasádu. Prezidenti Ázerbájdžánu a Izraele v Baku, 2009. Zdroj: Government Press Ofﬁce, Izrael.


Dvojice analytiků telavivské Bar Ilanovy univerzity v červenci 2013 – tedy více než měsíc po zvolení současného íránského prezidenta Rouháního a čtvrt roku po dotyčné Mammadjarově návštěvě – zveřejnila analýzu, která konstatuje existenci strategických vazeb mezi Izraelem a Ázerbájdžánem nejen v minulosti, ale i do budoucna. „Izrael a Ázerbájdžán mohou z posilování vztahů jedině těžit. Z izraelského pohledu je velký potenciál v utužování ekonomických vazeb opřený nejen o to, že Baku Izraeli prodává ropu a kupuje od něj špičkové technologie a vojenské vybavení, jako jsou bezpilotní letouny, obrněné transportéry, raketomety a útočné pušky Tavor,“ uvádí dokument Beginova a Sádátova centra pro strategické studie (BESA Center, 15. 7. 2013). Ve vztahovém trojúhelníku s Íránem analytici v narážce na občasné kontroverze mezi Baku a Teheránem doslova uvádějí, že Izrael může v přístupu k Ázerbájdžánu těžit z poučky, že „nepřítel mého nepřítele je můj přítel“. Připomíná, že Ázerbájdžán je pro Izrael cenným partnerem i proto, že jde o muslimskou, navíc převážně šíitskou zemi, která může v regionu zastoupit Turecko, jehož vztahy s Izraelem procházejí už čtyři roky velmi komplikovaným obdobím. Izraelský velvyslanec v Baku Michael Lotem se také pokusil strategické vazby utužit prohlášením, že Ázerbájdžán představuje „výkladní skříň pokroku v muslimském světě“ (ISN ETH Zurich, 30. 1. 2013).

Závěr Uvedené souvislosti dokládají, že Ázerbájdžán se – zdánlivě paradoxně – stal zemí, na kterou při obtížném hledání regionálních spojenců sázejí oba největší rivalové na Blízkém východě, Stát Izrael a Islámská republika Írán. Vůdci židovského státu i šíitské teokracie vzývají Ázerbájdžán jako mimořádně důležitého spojence a v podtextu jejich prohlášení můžeme cítit, že i spojence vůči druhé, znepřátelené zemi. V kontextu neklidné oblasti Kavkazu a zejména Blízkého východu lze říci,

že vedení v Baku si je těchto souvislostí velmi dobře vědomo a snaží se z nich maximálně těžit k posilování vlastní pozice. Z hlediska bezpečnosti je pak tato ázerbájdžánská „hra na obě strany“ v neklidném regionu bezesporu přínosem.

Zdroje IRIN, 25. 5. 2006: http://www.irinnews.org/ report/26910/iran-iran-azeris-unhappy-at -being-butt-of-national-jokes. Asia Times Online, 8. 6. 2006: http://www.ati mes.com/atimes/Middle_East/HF08Ak02. html. The Jerusalem Post, 12. 2. 2012: http://www. jpost.com/International/Mossad-using -Azerbaijan-as-hub-for-Iran-spying. Ha’arec, 13. 2. 2012: http://www.haaretz.com/ news/diplomacy-defense/iran-rebukes-azer baijan-for-allegedly-aiding-israel-s-mos sad-1.412511. BBC, 13. 2. 2012: http://www.bbc.com/news/ world-europe-17015238. The Jerusalem Post, 22. 2. 2012: http://www. jpost.com/International/New-Iran-linked -terror-plot-uncovered-in-Azerbaijan EurasiaNet, 1. 11. 2012: http://www.eurasia net.org/node/66134. ISN ETH Zurich, 30. 1. 2013: http://www.isn.et hz.ch/Digital-Library/Articles/Detail/?lng =en&id=157415. BESA Center, 15. 7. 2013: http://besacenter.org /perspectives-papers/israel-and-azerbaijan -geopolitical-reasons-for-stronger-ties-2/. The Jerusalem Post, 21. 11. 2013: http:// www.jpost.com/Iranian-Threat/News/ Azerbaijan-arrests-Iranian-suspected-of -planning-attack-on-Israeli-embassy-in -Baku-332501. Tehran Times, 16. 4. 2014: http://www.tehrantimes.com/politics/115129-no-country -can-attack-iran-via-azerbaijans-soil-aze ri-official. Trend, 22. 4. 2014: http://en.trend.az/news/ politics/2266088.html. Trend, 27. 4. 2014: http://en.trend.az/news/ politics/2267632.html.


Libor Stejskal

Bezpečnost a obrana Ázerbájdžánské republiky: Kam dospěly a jakým výzvám čelí?

Čím je Ázerbájdžán důležitý z bezpečnostního hlediska? Ázerbájdžán navzdory své relativně malé rozloze i počtu obyvatelstva hraje relativně významnou roli ve stabilitě kaspického a kavkazského regionu, a to i v obecně bezpečnostním i užším vojenském smyslu. Jeho role, postavení a možnosti ale nejsou ani pevně dané, ani definitivní, a už vůbec ne neměnné. Ovlivňuje je jednak vnější prostředí, na něž má Ázerbájdžán jen určitý a omezený vliv, a jednak proces reformy, rekonstrukce a rozvoje vlastního bezpečnostního systému, kam řadíme ozbrojené síly a ostatní bezpečnostní sbory. Pro stabilizační roli Ázerbájdžánu je podstatný vnější kontext, tvořený řadou faktorů. Jako první lze uvést aktuálně probíhající intenzivní militarizaci kaspického a kavkazského regionu. Dále jsou to negativní historické zkušenosti Ázerbájdžánců jako etnika i jako politického národa se sousedy – v první řadě Arménií, dále s Íránem a s Ruskem. Zcela konkrétní historickou zátěží je pak zamrzlý konflikt s Armény a Arménií o Náhorní Karabach. Ten představuje jedno z nejnebezpečnějších ohnisek napětí v prostoru širší Evropy. Dalším aktuálním tématem je přítomnost organizovaného zločinu na území Ázerbájdžánu, přes nějž vedou významné tranzitní trasy ilegálního obchodu s drogami a v menší míře i obchodu s lidmi a se zbraněmi. Jako klíčový prvek pro bezpečnostní roli a postavení Ázerbájdžánu lze označit jeho geopolitický status: podle Zbigniewa Brzezinského je lokalita nejen úzkým hrdlem uzavírajícím či otevírajícím celý přirozeně izolovaný region, ale přímo „zátkou v láhvi“ (Souleimanov – Kraus 2011). Michael Romancov hovoří o „křižovatce cest“ či „bráně“ podle toho, kdo a jak místo kontroluje. Každopádně je jižní Kavkaz a Kaspická oblast neuralgickým bodem, v němž působí zájmy velmocí (Rusko, USA, EU) i mocností druhého řádu (Turecko

a Írán), přičemž Írán sám je (aktivně i pasivně) zdrojem rizika v globálním měřítku. Podobně klíčovým faktorem pro pozici Ázerbájdžánu je jeho vlastní význam pro energetickou bezpečnost Evropy a dalších zemí Západu. Tento potenciál je dán rozvojem produktovodů mimo přímou kontrolu Ruska, a přímo jej lze ilustrovat faktem, že Česká republika pokrývá čtvrtinu své spotřeby ropy právě dodávkami z Ázerbájdžánu. Posledním faktorem, který je nutno zmínit, bude dopad změny klimatu: pro celý jižní Kavkaz (Ázerbájdžán, Arménii i Gruzii) se potvrzuje predikce výrazného nárůstu teplot, zvláště v létě, poklesu srážek, pokles průtoku řek, odtávání horských ledovců, to vše s negativním dopadem na zásobování pitnou vodou a zemědělství a s rostoucím výskytem extrémního počasí a živelních pohrom.

Stav bezpečnostního sektoru a ozbrojených sil Podle CIA World Factbook má v roce 2014 Ázerbájdžán 9,68 milion obyvatel. Rozloha činí 86 600 km2. Jedná se tedy o zemi v obou veličinách plně srovnatelnou s Českou republikou. Překvapivě může působit fakt, že obranné výdaje této jihokavkazské republiky dosáhly v roce 2013 výše 5,2 % HDP, což ji řadí na páté místo v celosvětovém měřítku (CIA World Factbook 2014); v roce 2012 tvořil obranný rozpočet 14,8 % státního rozpočtu (SIPRI Yearbook 2012). Pro službu v ozbrojených silách je k dispozici teoreticky až 1,77 milionu mužské populace, přičemž každý rok do braneckého věku dospívá kohorta asi 77 tisíc mladých mužů. Existuje branná povinnost a základní vojenská služba, jíž se musí podrobit muži ve věku 18 – 35 let. Velikost a struktura ozbrojených sil je velmi tradiční a nese dosud znaky sovětského dědictví. Dělí se na pozemní síly (armádu), námořnictvo, letectvo a protivzdušnou obra-

Summary Azerbaijan is undergoing a slow reconstruction of its security and defence sector. In context of a significant militarization of the South Caucasus and Caspian region the Azerbaijani security policy is facing a set of challenges including a frozen conflict with a neighbouring Armenia, geopolitical tensions with Russia and with Iran. Azerbaijan has been developing relations with the EU, NATO, US, and is present in regional multilateral organizations. The potential risks include geopolitical power shifts, Islamic fundamentalism, terrorism, separatism, organized crime, and climate change, too.


nu. Podle ročenky IISS The Military Balance 2012 jsou celkové stavy ozbrojených sil a jejich jednotlivých složek následující: ozbrojené síly mají jako celek 66 940 příslušníků v činné službě, z toho armáda necelých 57 tisíc, námořnictvo přes 2 tisíce, letectvo a protivzdušná obrana necelých 8 tisíc. Jádrem je 23 motostřeleckých brigád členěných do pěti sborů, jejichž výzbroj sestává z tanků (hlavně T-72 v počtu 244 kusů), bojových vozidel pěchoty (nejvíc BMP-1 a BMP-2, celkem 76 kusů), obrněných transportérů pásových (336 kusů řady MT-LB) a kolových (21 kusů řady BTR). Dělostřelectvo disponuje celkem 458 systémy, z toho je 52 samohybných (v rážích 122 mm a několik 152 mm), dále 219 tažených (v rážích 122–203 mm), 18 samohybných a 107 tažených minometů, jakož i 62 raketometů. Ve výzbroji je celá škála protitankových střel a systémů protivzdušné obrany vojsk, vesměs sovětského původu. Odhaduje se, že Ázerbájdžánci mají také 4 komplety balistických střel krátkého dosahu SS-21. Námořnictvo používá 8 bojových plavidel pro strážní a pobřežní službu, 4 minolovky a 6 vyloďovacích plavidel. Letectvo sestává z jedné letky stíhacích MiGů-29, jednoho pluku s MiGy-21, stíhacími bombardéry Su-17, útočnými Su-24 a bitevníky Su-25. Transportní letka používá An-12 a Jak-40, k výcviku slouží 40 kusů československých L-29 Delfín a L-39 Albatros. Bitevních vrtulníků Mi-24 je 26 kusů, dopravních 20 kusů (13 Mi-8, 7 Mi-2). Teprve v posledních letech jsou pořizovány zcela nové druhy bojové techniky. Jako příklad uveďme lehká obrněná vozidla Otokar Cobra z Turecka (až 550 kusů), v Ázerbájdžánu vyrobené jihoafrické obrněnce Marauder a Matador (až 220 kusů celkem), 104 kusů nových ruských BMP-3, 94 ruských tanků T-90, a především moderní raketový komplet S-300. Další typy (např. raketomety) procházejí modernizacemi, nejčastěji od firem z Izraele a Ukrajiny. Z tohoto přehledu je zřejmé, že modernizace ozbrojených sil i přes značné investice viditelně pokročila teprve v poslední době a jen částečně. Zcela určitě tak je zásadním problémem udržovat velké počty zastaralé techniky – často však jen v několika kusech jednoho typu – v provozuschopném stavu. Evidentně tak panuje značná nevyrovnanost v operačních schopnostech mezi jednotlivými jednotkami i mezi druhy zbraní a služeb. Dramaticky rostoucí obranný rozpočet – v roce 2010 činil 1,59 miliardy dolarů, 2011 už 1,68 miliardy, v roce 2012 pak 1,77 miliardy – umožnil

Ázerbájdžánu stát se 38. největším dovozcem zbraní na světě, což je pozoruhodné v porovnání s Arménií, jejíž obranné výdaje dosáhly roku 2012 „jen“ 400 milionů dolarů. Paradoxně oba státy nejvíc nakupují v Rusku – Ázerbájdžán 55 % importu zbraní, Arménie dokonce 96 % (SIPRI Yearbook 2012). Mezi ozbrojené sbory Ázerbájdžánské republiky se řadí také Státní pohraniční služba podřízená ministerstvu pro vnitřní záležitosti, která má cca 5 tisíc příslušníků a je vyzbrojena nezanedbatelným počtem 168 bojových vozidel pěchoty (BMP-1 a BMP-2) a 19 kolových obrněných transportérů řady BTR. Její součástí je i pobřežní stráž s osmi plavidly (včetně jednoho dodaného USA). Existuje také vojsko ministerstva pro vnitřní záležitosti (označované též milice či vnitřní vojsko) v počtu přes 10 tisíc příslušníků, jež má k dispozici několik kolových obrněných transportérů. Jeho úkoly lze přirovnat k četnictvu či bývalým vojskům ministerstva vnitra a zahrnují udržování vnitřní bezpečnosti a veřejného pořádku, krizové řízení a zvládání přírodních katastrof či ochranu kritické infrastruktury. Dalším zvláštním prvkem v celkové architektuře bezpečnostního sektoru je tzv. národní garda, vzniklá po roce 1991 a podřízená přímo prezidentovi, která je ale v současnosti s nejvyšší pravděpodobností začleněna do Zvláštní služby ochrany státu. Ta zůstává jakousi gardou s úkolem chránit prezidenta a další vrcholné ústavní činitele a orgány, ale velmi zajímavě též převzala klíčovou roli při ostraze a ochraně nově vybudovaných ropovodů (zvláště Baku – Tbilisi – Ceyhan). Za tím účelem údajně některé členské státy NATO poskytují této gardě materiální podporu (vrtulníky a vozidla). Ministerstvu pro vnitřní záležitosti je podřízena také národní policie, odpovědná za prosazování práva, boj s kriminalitou, veřejný pořádek, ale třeba také civilní ochranu. Policie má cca 23 tisíc příslušníků a je rozdělena do 84 okrsků. Struktura kriminality se vyznačuje zajímavým prvkem, a to vysokým podílem trestné činnosti spojené s výrobou, přepravou a prodejem drog (přibližně 20 % registrovaných trestných činů souvisí s drogami). Počty vražd mezi lety 2000 a 2007 výrazně klesly ze 478 na 201 na 100 tisíc obyvatel, u krádeží došlo k poklesu ze 4 943 na 1 775, ovšem u loupeží došlo k nárůstu z 216 na 672 – vždy na 100 tisíc obyvatel (OSCE 2008). Míra kriminality je tedy relativně vysoká. Zmínit je třeba též kontroverzní otázky kolem působení a fungování policejního sboru.


Prvním okruhem jsou problémy s postupem policie vůči islámským fundamentalistům a radikálům. Ty je totiž nutno vnímat nejen jako možné porušování lidských práv, z něhož bývá ázerbájdžánský režim obviňován poměrně často a paušálně, nýbrž také jako pochopitelný důsledek napětí mezi zcela legitimním sekulárním a unitárním charakterem státu na jedné straně, a šířením radikálních forem islámu (zvl. saláfismu) v kavkazském a kaspickém regionu. Hrozba teroristických útoků jak proti ázerbájdžánským, tak zahraničním cílům v Baku není zdaleka jen hypotetická. Druhou otázkou je míra centralizace a kontroly nad výkonem policejních funkcí: podle expertních odhadů dochází v některých segmentech k určité neformální privatizaci výkonu.

Mezinárodní dimenze ázerbájdžánské bezpečnostní politiky Z pohledu ČR a EU jsou přirozeně významné vazby na Západ, ale historickou a geografickou realitou je dána v první řadě vazba na partnery v regionu. Ta je zhmotněna především bilaterálními vztahy, jimž Ázerbájdžán dává přednost ve všech podstatných otázkách. Klíčovým je pak vztah k „bratrskému“ Turecku, jež poskytuje jihokavkazské republice velmi širokou a intenzivní podporu v bezpečnostní a vojenské problematice. Další silné vazby jsou vyvíjeny směrem ke Gruzii a Ukrajině (zde opět v přímé vojenské spolupráci). Ázerbájdžán se však zapojuje také do multilaterálních uskupení. Jako postsovětská republika je zapojen již od vzniku roku 1991 do Společenství nezávislých států (SNS), které deklaruje mj. koordinační roli v bezpečnostních otázkách, vojenské spolupráci (zvláště protivzdušné obraně), prevenci terorismu a přeshraniční kriminality. Rusko jako dominantní aktér však postupně přeneslo vážnější vojensko-bezpečnostní spolupráci na půdu menší Organizace Smlouvy o kolektivní bezpečnosti (OSKB), která se strukturou podobá NATO. Jejím členem byl Ázerbájdžán od vzniku roku 1992, avšak v roce 1999 své členství ukončil (spolu s Gruzií). Vystoupení z tohoto společenství jasně reflektuje postupně sílící a poté stabilní distanci Baku od Moskvy a jejího vlivu v regionu. Součástí této politiky distance je naopak alternativní uskupení Gruzie, Ukrajiny, Ázerbájdžánu a Moldavska (GUAM), ustavené roku 1997, respektive 2001. To však díky přílišné heterogenitě členských zemí nemá výraznou při-

Z přehlídky ázerbájdžánských ozbrojených sil. Zdroj: Reuters.

danou hodnotu a jeho členové se nad rámec volné koordinace pravidelně uchylují k bilaterálním vztahům (SIPRI 2007), což je přesně případ Ázerbájdžánu. Směrem k Západu je ázerbájdžánská politika nesena intenzivní, byť minimálně artikulovanou spoluprací s USA. Ta zahrnuje dílčí vojenskou podporu při výcviku, společných operacích v Kaspickém moři, v logistice a vyzbrojování, ale také v boji proti terorismu. Vztah k NATO se vyvíjí v mezích možností – Ázerbájdžán je od roku 1994 členem programu Partnerství pro mír a od roku 2005 realizuje a pravidelně obnovuje Individuální akční plán partnerství (IPAP) zaměřený na prohloubení spolupráce. Ta rozhodně není jen formální, což dokazuje i zapojení Ázerbájdžánu do aliančních operací. V letech 1999 – 2008 působili jeho vojáci v rámci tureckého praporu v Kosovu (KFOR); od roku 2002 pak byli nasazeni v Afghánistánu (ISAF), kde ázerbájdžánský kontingent dosáhl v roce 2012 počtu 94 mužů. Pod americkým velením bylo nasazeno ázerbájdžánské rotní uskupení v síle 150 mužů také v Iráku. Mezinárodní spolupráci realizuje také ázerbájdžánská národní policie. Od roku 1992 je členem Interpolu. Konkrétní projekty k posílení schopností v zemi realizovala také OBSE; jedním z nejvýraznějších projektů byl twinningový projekt s Českou republikou, zaměřený v letech 2007 – 2009 na reformu policejního vzdělávání v Policejní akademii v Baku, zahrnující několik vzájemných pracovních pobytů a tvorbu a aplikaci nového výcvikového kurikula.


Obrněný transportér ázerbájdžánských pozemních sil při přehlídce. Zdroj: Fotolia.

Klíčovým mezinárodním aktérem je také Evropská unie a v daném kontextu hlavně její projekt Východního partnerství (od roku 2009). Ten nemá samostatnou bezpečnostní agendu, ale skrze posílení vzájemné spolupráce a závislosti, ekonomický a institucionální rozvoj může dlouhodobě sblížit i země ve vzájemném konfliktu – tedy Arménii a Ázerbájdžán. Evropská unie se v tomto zamrzlém konfliktu angažuje naprosto minimálně a nejednoznačně: trochu Východním partnerstvím, trochu evropskou politikou sousedství, trochu SBOP. Na vlažnost Evropské unie k bezpečnostním obavám Ázerbájdžánu (jemuž chybí potvrzení principu územní celistvosti) tak zcela pochopitelně navazuje zdrženlivost Baku v podstupování zásadnějších demokratizačních reforem požadovaných Bruselem (FRIDE 2010).

Závěr Ázerbájdžán se nachází v nezáviděníhodné pozici výbušného sousedství s Arménií, chladných, byť korektních vztahů s Ruskem a chladných, byť stabilních vztahů s Íránem. Evropská unie bohužel zatím nemá pro jeho bezpečnost téměř co nabídnout. NATO a USA jsou dnes kvůli vyčerpání z Afghánis-

tánu a krizi na Ukrajině maximálně zdrženlivé k jakékoli přímé angažovanosti v nestabilních regionech Eurasie, zvláště v blízkosti Ruska. Vláda v Baku se tyto faktory snaží poměrně úspěšně tlumit a vyvažovat. Rostoucí vojenský potenciál země je jedním z nástrojů, sám o sobě však k zajištění udržitelné bezpečnosti určitě nestačí.

Zdroje CIA World Factbook 2014. FRIDE 2010. Working paper 99: The EU’s Eastern Partnership: One year backwards. IISS The Military Balance 2012. OSCE Assistance to Azerbaijan in Implementation of Police Reforms. 2008. Dostupné z: http://www.dcaf.ch/content/download/34 434/524085/version/1/file. SIPRI Yearbook 2007. Chapter 4. Regional security cooperation in the former Soviet area. SIPRI Yearbook 2012. SOULEIMANOV, Emil a KRAUS, Josef. 2011. Postsovětský Ázerbájdžán a militarizace Kaspického moře. Almanach (Actual Issues in World Economics and Politics), Bratislava: Vydavateľstvo EKONÓM, roč. 6, č. 2, s. 25–36. ISSN 1337-0715


Eltay Dilbazi

Význam Ázerbájdžánu pro zajištění energetické bezpečnosti Evropské unie

Ázerbájdžán po rozpadu Sovětského svazu na začátku 90. let 20. století zahájil aktivní účast v energetických projektech na šelfu Kaspického moře. Hlavní směr energetické politiky Ázerbájdžánu byl již od počátku orientován směrem na Západ – do Evropy. Prvním úspěšným mezinárodním projektem mezi Ázerbájdžánem a některými stávajícími členskými státy Evropské unie byl projekt ropovodu Baku – Tbilisi – Ceyhan (BTC). Projekt se stal hlavní energetickou páteří nejen Ázerbájdžánu, ale i celého Kaspického regionu. Cílem tohoto ropovodu byla dodávka ázerbájdžánské a v pozdějších etapách kaspické ropy na evropský trh. Od června 2006 do června 2013 proteklo přes tento ropovod 230 milionů tun ropy. Tři čtvrtiny podílu v tomto projektu vlastní evropské a americké společnosti, pouze 25 % ázerbájdžánská vláda. Hlavním operátorem ropovodu je britská ropná společnost British Petroleum, jejíž podíl činí 30,1 % akcií. Projekt je dodnes přes veškeré skeptické názory na osud ropovodu v Ruské federaci velice úspěšný a je považován za politické vítězství Západu v geopolitickém smyslu. Rusko považuje tento projekt za nástroj oslabení svého politického tlaku na Baku a oslabení geopolitického vlivu v regionu, který od 18. století považuje za sféru svého zájmu. Destabilizace regionu přes podporu okupace Náhorního Karabachu ze strany Arménie (jediného státu na území Jižního Kavkazu, kde jsou dislokovány ruské ozbrojené síly) a pozdější okupace gruzínských teritorií Jižní Osetie a Abcházie v roce 2008 je očividným nástrojem udržení geopolitické nadvlády Ruska v regionu. Za pozornost stojí i připomínka faktu, že celý středoasijský region, kde jsou významní exportéři ropy a zemního plynu, nedisponuje na Rusku nezávislými produktovody. Celý objem středoasijského exportu energetických surovin je pod totální

kontrolou Ruska a bez jeho politického souhlasu tyto státy nejsou schopny dodávat ropu a plyn do Evropy. Dodávky ropy na Západ z Kazachstánu a Turkmenistánu se uskutečňují převážně přes Kaspické moře a dál přes ázerbájdžánské území a produktovody.

Baku – Tbilisi – Erzurum Paralelně s BTC byla zahájena stavba tzv. Jihokavkazského plynovodu Baku – Tbilisi – Erzurum (Ázerbájdžán – Gruzie – Turecko). Projekt byl uveden do provozu v září 2006. Tento plynovod kopíruje trasu ropovodu BTC, ale zastavuje se v tureckém městě Erzurum a nepokračuje do středomořského přístavu Ceyhan. Délka plynovodu činí 970 km. Propustná síla v první fázi je 8,8 mld. m3/rok. Po dokončení realizace plynového ložiska Šah Deniz II v kaspickém šelfu se má kapacita plynovodu zvýšit na 25 mld. m3/rok tím, že bude posílena dodatečnými propustnými stanicemi. Z města Erzurum se plynovod napojuje na tureckou plynovou soustavu, odkud se pumpuje dál do Evropy. Tento plynovod měl původně pokračovat podél dna Kaspického moře až do Turkmenistánu, aby zajistil dodávku turkmenského a kazašského plynu na evropský trh. Pod tlakem Ruské federace a Íránu však tyto státy nakonec projekt nepodpořily. Zde je nutno poznamenat, že během rusko-gruzínského konfliktu v oblasti Jižní Osetie a Abcházie v létě 2008 byla dodávka plynu přes tento plynovod zastavena operátorem (BP) na několik měsíců až do uklidnění situace.

Baku – Achalkalaki – Kars Dalším krokem pro posílení nezávislých dodávek ropy a ropných výrobků do Evropy bylo, že Baku oficiálně iniciovalo projekt Baku –

Summary Energy policy of Azerbaijan for the last 20 years is targeted towards European Union. The energy projects realized within these years include not only oil and gas pipe lines but also railway and sea roads which increases its capacity to export its oil and gas products to the EU countries. Participation of European companies in Caspian energy projects is very important for EU in diversification of its energy dependence on Russia. Energy security of European Union should not rely on one major source and on this way Azerbaijan can be one of its reliable partners.


Achalkalaki – Kars (Ázerbájdžán, Gruzie, Turecko), který spočíval ve stavbě železniční tratě z Ázerbájdžánu do Turecka a přes Turecko dál k evropským železničním systémům. Projekt byl podpořen bývalým gruzínským prezidentem Michailem Saakashvilim i tureckou stranou. Tato železniční trasa je součástí ázerbájdžánské energetické politiky zajistit bezpečnou a nezávislou dodávku svých energetických nosičů na evropský trh. Projekt byl zahájen v roce 2007. Předpokládaná dostavba je rok 2015. Celková délka tratě činí 826 km. Z toho 153 km je plánováno na rekonstrukci staré tratě mezi Gruzií a Tureckem a na území Gruzie stavba nové trasy v délce 29 km. Ázerbájdžán poskytl gruzínské straně nízkoúročený úvěr ve výši 775 mil. USD. V tomto projektu jsou zapojeny jako věřitelé rovněž české banky (Česká exportní banka, 215 mil. EUR) a firmy, které zajišťují stavební práce. Z ekonomického hlediska je projekt velmi efektivní. Na počáteční trase má být přes něj přepraveno přes 1 mil. osob a kolem 6,5 mil. tun zboží. Celková kapacita projektu je přes 3 mil. osob ročně a přes 15 mil. tun ročně. Práce na ázerbájdžánské straně (rekonstrukce původní trasy) Baku – Boyuk Kasik je již úspěšně završena. Čeká se na dokončovací práce na straně sousední Gruzie. Z politického a bezpečnostního hlediska je tento projekt nepochybně posílením pozic Ázerbájdžánu a Gruzie v energetické sféře. Pro státy Evropské unie to znamená další alternativní na Rusku nezávislý logistický zdroj pro přepravu energetických surovin. Po změně vlády v Gruzii a nástupu Bidzina Ivanišviliho do funkce premiéra (25. října 2012) a po oslabení moci prezidenta Saakašvilího, se dá říci, že v Gruzii byly veškeré velké projekty přehodnoceny. Hned po nástupu Ivanišviliho oznámila gruzínská vláda zastavení stavebních prací na projektu Baku – Achalkalaki – Kars na území Gruzie. Jako důvod byla uvedena neefektivnost projektu a finanční zátěž pro Gruzii. Zajímavé je, že gruzínská vláda neinvestovala do tohoto projektu ani dolar, navíc dostala velice výhodný úvěr na částku 200 mil. USD s úrokovou sazbou 1 % na 25 let a 557 mil. USD se sazbou 5 %. Kromě toho by gruzínská strana podle dohody měla úvěr splácet z příjmů získaných z toho projektu. Reálně je ekonomický projekt pro Gruzii velmi výhodný, pomineme-li skutečnost, že díky němu dochází k modernizaci infrastruktury státu. Na druhé straně vezmeme-li v úvahu, že premiér Ivanišvili byl od začátku prorusky orientovaný politik

a tento projekt je v rozporu s ruskými zájmy v regionu, je možno spekulovat o skutečných důvodech negativního postoje gruzínského premiéra. V závěru návštěvy Ivanišviliho v Baku v prosinci 2012 se situace uklidnila, obavy gruzínské strany byly rozptýleny a dokončení projektu opět dostalo zelenou.

Šah Deniz II Po exploataci kaspického plynového ložiska Šah Deniz I v roce 2006 a jeho exportu přes plynovod Baku – Tbilisi – Erzurum na evropský trh byly objeveny další značné zásoby zemního plynu. Největší z dosud objevených ložisek zemního plynu dostal název Šah Deniz II. Pro srovnání s jeho předchůdcem, který disponoval zásobami 7 m3 plynu, má tento projekt schopnost zajistit 16 mld. m3 zemního plynu ročně. Celkové zásoby tohoto ložiska jsou 1,2 bilion m3. Stavba projektu má začít v roce 2016 – 2017. Tato ložiska právě slouží z větší části pro zásobování plynovodu BTE.

TAP Po zastavení projektu NABUCCO, který nedostal politickou podporu ze strany Evropské unie, bylo nastoleno téma nového projektu TAP (Trans Adriatic Pipeline). Jedná se o projekt, který má dopravit kaspický a středoasijský plyn do EU. Trasa plynovodu je naplánována následujícím způsobem: Ázerbájdžán, Gruzie, Turecko, Řecko, Albánie, Jaderské moře a Itálie. Propustná síla plynovodu je v počáteční fázi 10 mld. m3 ročně, později je naplánováno zvýšení propustné síly do 20 mld. m3 ročně. Akcionáři tohoto projektu jsou: BP 20 %, SOCAR 20 % (State Oil Company of Azerbaijan Republic), Statoil 20 %, Fluxys 16 %, Total 10 %, E.ON 9 % a Axpo 5 %. Tento projekt nabízí evropským spotřebitelům další alternativní zdroj dodávek zemního plynu. Vzhledem k tomu, že v současné době závislost Evropské unie na dodávkách zemního plynu z Ruska činí přibližně 40 % celého objemu importu, do roku 2030 by se měla zvýšit ještě o 20 %. V reálných číslech to znamená, že Evropská unie nyní pokrývá 50 % svých energetických potřeb importem. Očekává se, že v důsledku vyčerpání většiny domácích zásob ropy a plynu se tato závislost za 15 let zvýší až na 70 %. V takovém případě samozřejmě vzniká otázka, nakolik je racionální sázet na spolehlivost ruských dodávek energetických nosičů. Bylo by velmi naivní se domnívat, že Rusko nevyužije situace jako ná-


stroj manipulace v geopolitických otázkách. Evropská unie se tak může dostat do pasti a ocitnout se v pozici vydíratelného partnera, neboť Rusko nepochybně dobrovolně nezanechá své ambice. Nikdo se asi neodváží tvrdit, že se nemohou vyskytnout konflikty typu krymského scénáře, ale v tomto případě by se mohly dotknout i některých členských států Evropské unie. Je třeba mít na zřeteli, do jaké míry se dodržují dohody a smlouvy mezi Ruskem a ostatními členy OSN. Na druhé straně může Evropská unie při správné geopolitické rozhodnosti získat v Ázerbájdžánu opravdu spolehlivého partnera v otázkách zajišťování energetické bezpečnosti Evropy. Podle mého soudu nejsou zatím ekonomické a geopolitické signály vůči Ázerbájdžánu ze strany Evropské unie na uspokojivé úrovni a potenciál vzájemné spolupráce je – dá se říci – slabý. Dokud nedá Evropská unie jasnou podporu, Ázerbájdžán nemůže riskovat vztahy se sousedními státy, jako je Írán a Rusko. Proto na této úrovni si myslím, že musí být nastaven jiný princip spolupráce, který bude dávat jasné signály. Pokud ale nedojde k otevřené spolupráci mezi Evropskou unií a Ázerbájdžánem, Baku nemusí mít důvody spoléhat se pouze na evropského partnera a asi by mělo hledat alternativní trhy pro odběr energetických surovin. Takovým „velkoodběratelem“ je i samotný ruský Gazprom, který by rád odkoupil veškeré zásoby plynu a dál by je distribuoval přes své nezanedbatelné sítě. Tento scénář by nejspíš nebyl podle představ Evropské unie. Dostala by se do závislosti na ruských dodávkách a přišla by o celý region alternativních zdrojů energetických nosičů. Ztráta Ázerbájdžánu podle mne neznamená jen ztrátu jednoho státu, ale celého Kaspického regionu. Jediná cesta, která by obcházela ruské a íránské kontroly ze střední Asie do Evropy, vede totiž přes Ázerbájdžán.

a TPAO) s podílem 20 % a Ázerbájdžán (SOCAR) s 80 %. Tento projekt samozřejmě bude mít možnost fungování i bez napojení na projekt TAP tak, že v Řecku nebo v Bulharsku budou vybudovány plynové přijímací stanice a odtamtud přes tankery anebo železnicí se dostane do dalších evropských měst. Zásobování tohoto projektu je plánováno ze zdrojů Šah Deniz II. Závěrem lze říci, že po dokončení výše jmenovaných energetických projektů bude Ázerbájdžán aspirovat na pozici nezávislého energetického giganta v regionu. Zároveň pro členské státy Evropské unie to znamená mít spolehlivého dodavatele energetických surovin a bezbariérový přístup k těmto zdrojům. Zvýší-li se evropský kapitál na takových projektech, situace v regionu bude stabilní. To znamená, že Evropská unie by v takovém případě měla větší možnost hájit své ekonomické zájmy. Právě jen stabilní Ázerbájdžán může být správným partnerem pro Evropu. Stabilita v celém regionu Kaspického moře v tomto duchu znamená alternativní zdroje ropy a plynu pro Evropu bez „zásahu“ Ruska.

TANAP Projekt TAP navazuje na turecko-řecké hranici Kipoi na plynovod TANAP (Trans Anatolian Gas Pipeline). Od roku 2013 se Ázerbájdžán aktivně podílí na spolupráci s tureckou stranou na stavbě tohoto plynovodu. Datum dokončení plynovodu je rok 2017. Hlavní akcionáři tohoto projektu jsou Turecko (BOTAŠ

Zdroje Oficiální stránka ropného fondu Ázerbájdžánské republiky: www.oilfund.az Oficiální stránka ropné společnosti Ázerbájdžánské republiky: www.socar.az Stránka energetického informačního střediska Kaspických států: www.caspenergy.com

TANAP má zajistit energetickou bezpečnost Turecka a přeměnit Turecko v energetický koridor. Zdroj: World Bulletin.


Luboš Palata

Až zase budou Arméni jezdit do Baku k moři

Summary Transcaucasia should again become a federation, as in 1918; otherwise it will be annexed to Russia as Putin strives to restore the USSR. A reconciliation between Armenians and Azeris is possible, as shown by the reconciliation between Czechs and Germans.

Představte si stát velký téměř jako Rumunsko, s počtem obyvatel asi jako Nizozemsko a s významem regionální mocnosti. To by dnes byla Zakavkazská demokratická federální republika, státní útvar, který vznikl v dubnu 1918 na místě dnešní Gruzie, Arménie a Ázerbájdžánu. Vydržel bohužel pouhých několik měsíců, ale jeho odkaz, jako demokratického státu, který v sobě sdružoval na základě společných zájmů všechny národy Zakavkazska, tohoto nejrozmanitějšího, ale také nejkrásnějšího koutu Evropy jaký znám, by neměl být zapomenut. Nejsem si jistý, zda by z tohoto odkazu mělo přetrvat všechno, například rubl jako společná měna, nebo ruština jako státní jazyk, ale jsem přesvědčen, že naděje na mír, prosperitu a rozvoj celého zakavkazského regionu leží právě ve společné budoucnosti zakavkazských národů. Ostatně evropská perspektiva, k níž jak Gruzie, Arménie, tak Ázerbájdžán přes různou rychlost a občas, jako v případě Arménie i zákruty, celý region ve formě Východního partnerství směřuje, má tento cíl. Ano, Evropská unie sice ještě dnes není plně funkční nadnárodní, či federativní útvar, ale k této vizi své budoucnosti pomalu, s rozvahou a formou vzájemné dohody směřuje, což je něco v lidských dějinách dosud nevídaného. A program Východního partnerství, který vznikl před pěti lety právě tady v Praze, se stal prostředkem, jak navázat a prohlubovat naše vztahy s námi blízkými zeměmi východní Evropy. Účast na tomto programu byla nabídnuta i Ruské federaci, která to však odmítla. Původně si mnozí mysleli, že je to proto, že jí přijde program Východního partnerství málo, ostatně samo Rusko mělo s Evropskou unií podepsán program o „strategickém partnerství“, který předpokládal v některých ohledech ještě intenzivnější formu spolupráce. Jenže společně s utužováním nedemokratické

formy vlády v Ruské federaci, autoritativním režimem, který dá jednou této době přízvisko „putinovské Rusko“, se v Moskvě začala rodit idea obnovy Sovětského svazu. Pod jiným názvem, bez zástěrky komunistické ideologie, ale s imperiálním obsahem. Jeho první obětí se stal ukrajinský Krym, následuje východní Ukrajina, o připojení k Rusku žádají Moskvou vydržovaní, nebo přímo dosazení vládci státečků Abcházie, Jižní Osetie a Podněstří. Kroky směřující k územnímu rozšíření nadvlády Moskvy se dějí zatím pod záminkou sjednocování ruskojazyčného obyvatelstva.

Putin obnovuje SSSR. Přinejmenším My v Evropě si dobře vzpomínáme, že podobné kroky s velmi podobnými metodami podnikal na konci třicátých let nacistický diktátor Adolf Hitler. Na jaře 1938 se stalo obětí tohoto „sjednocování Němců“ Rakousko a ano, dějiny se opakují, protože podobně jako na Krymu následovalo po vojenské okupaci referendum, v němž se drtivá většina Rakušanů v uvozovkách svobodně rozhodla potvrdit připojení své země k Německu. O pouhý půl rok později následoval Mnichovský diktát, kdy západní mocnosti ve slepé důvěře, že tím budou Hitlerovy choutky ukojeny, věnovaly nacistům české pohraničí. Ano, bylo převážně osídleno Němci, ale spolu s českými Němci se stali součástí Třetí říše i statisíce Čechů. Z Československa, které přišlo o tisícileté historické hranice, se stalo bezbranné torzo, které Hitler nejdříve rozdělil a pak jeho českou část okupoval a vytvořil tu Protektorát Čechy a Morava. Nacistické Německo, do té doby usilující pouze o „sjednocení Němců“, náhle pozřelo přes sedm miliónů Čechů. Teprve tehdy se demokratický západní svět probudil, ale ani podpis spojenectví s Polskem a urychlení západních příprav na válku trium-


fujícího Hitlera nezastavil. I proto, že se zpočátku spojil se Stalinem, který mu tak významně pomohl ve vítězném tažení Evropou…

Karabach jako ruská karta Ale to už jsme došli příliš daleko. To, co chci naznačit, je obrovské nebezpečí toho, co začalo Krymem, ale vlastně už okupací gruzínské Abcházie, Jižní Osetie, ale vlastně už Podněstřím, a v neposlední řadě i Náhorním Karabachem. Část ruských, lépe řečeno bývalých sovětských elit, se nikdy nesmířila ani s rozpadem Sovětského svazu, ani sovětského impéria v Evropě. Ruská federace ve své dnešní podobě pro ně není státem, který chtějí. Je to jen výsledek porážky ve studené válce, porážce, kterou chtějí podobně jako hitlerovské Německo Versailleskou mírovou smlouvu „odčinit“. Rusko dnes není v celosvětovém měřítku supervelmocí, ale k tomu, aby ovládlo zpět postsovětský prostor, má po ekonomické i vojenské stránce dost sil, i proto, že je hospodářsky nejúspěšnější a jeho armáda nemá v postsovětském prostoru konkurenci. Putinův projekt Euroasijského svazu nevzniká jako prostor svobody a demokracie a rovnoprávné ekonomické spolupráce, ale je podobně, jako byla Varšavská smlouva a Rada vzájemné hospodářské pomoci, jen prostředkem pro ruskou nadvládu a koloniální vysávání zúčastněných zemí ve prospěch mocenského centra, tedy Ruska. Ruskem při životě uměle udržované konfliktní zóny, od Podněstří až po Náhorní Karabach, jsou v této velké mocenské hře prostředkem, který může ruským zájmům velice posloužit a dělá ze zemí, kterých se tyto konflikty dotýkají, rukojmí ruské velmocenské politiky. Před národy Zakavkazska stojí podle mého názoru podobně jako v roce 1918 zásadní výzva. Buď se dokáží mezi sebou samy dohodnout na mírovém urovnání konfliktů, které jsou mezi nimi s rus-

Pobřeží Kaspického moře. Zdroj: Fotolia.


kou pomocí udržovány, a v nich je Náhorní Karabach na prvním místě, nebo se v kratší či střednědobé časové perspektivě opět stanou obětí ruského imperialismu, tak jako tomu bylo po roce 1920, kdy rozdělené a mezi sebou znesvářené samostatné státy Gruzie, Arménie a Ázerbájdžán zmizely jako součást obnoveného ruského impéria, kamuflovaného komunistickou ideologií a později i lživým názvem Sovětský svaz.

Češi na Balt, Arméni ke Kaspiku Nemám tu žádné jednoduché řešení, Zakavkazsko, především jeho arménsko-ázerbájdžánská část prožily za posledních sto let obrovské množství tragédií, které stály životy statisíců nevinných lidí, vedly k etnickým čistkám, pogromům a nakonec k brutální válce na počátku devadesátých let. Přestože se zdá, že míra utrpení a vzájemné nahromaděné nenávisti je nepřekonatelná, není tomu tak. Stačí se podívat právě na střední Evropu, například právě na již zmíněné česko-německé vztahy. Během minulých dvaceti pěti let se poctivou prací jak české, tak německé strany podařilo překonat takové tragické kapitoly naší minulosti, jakými byly Mnichov, nacistická okupace Česka, která přinesla více než sto tisíc obětí a následné vyhnání tří miliónu českých Němců, které provázelo zavraždění téměř dvaceti tisíc německých civilistů. Pro dnešní mladou generaci jsou Němci jeden z nejbližších a nejsympatičtějších národů, jsme spojenci v NATO, partneři v Evropské unii a naše ekonomiky, kultury i národy jsou propojenější, než kdy byly. Dokonce padají polovážně míněné návrhy, že kdyby se nedej-

bože Evropská unie rozpadla, tak bychom se měli jako další spolková země připojit k Německu a v případě rozpadu eurozóny přijmout jako měnu německou marku. A co je ještě pozoruhodnější, nevyvolává to žádný větší odpor, nebo diskusi. Zásadní pro toto česko-německé vyrovnání bylo vzít současný stav hranic, majetkové poměry, i místo pobytu obyvatelstva jako dané a neměnné. Nesnažit se vznášet nějaké dodatečné požadavky na reparace, označovat nové generace Čechů a Němců za viníky toho, co se stalo před desítkami let. Protože tato cesta, na Kavkaze tak oblíbená, nikam nevede. I v Ázerbájdžánu a Arménii dorůstá nová generace mladých lidí, kteří nemají s konflikty na začátku devadesátých let nic společného. Kteří by si dokázali představit a dokonce možná i přáli, aby mohli svobodně cestovat z Jerevanu do Baku, poznávat se, ba dokonce i přátelit. Generace, pro niž by nebylo nepředstavitelné, aby se obě vlády dohodly na spravedlivém řešení otázky Náhorního Karabachu. Aby mezi Baku a Nachičevanem vedla dálnice s odbočkou do Chankendi (armén. Stěpanakert) a Jerevanu a tisíce Arménů jezdily v létě na dovolenou na krásné ázerbájdžánské pláže Kaspického moře, podobně jako dnes jezdí tisíce Čechů na německý Balt.

Závěr K tomu, aby se takový sen mohl začít uskutečňovat, nezbývá však mnoho času. Také proto, že na severních svazích Kavkazu se už uskutečňuje jiný sen, sen Vladimíra Putina. Sen, ve kterém pro samostatný, s Evropou spojený Ázerbájdžán, samostatnou Arménii a nezávislou Gruzii není místo.


Michael Romancov

Nedobré perspektivy jihokavkazské křižovatky

Na úpatí jižního Kavkazu, v prostoru relativně úzké pevninské šíje oddělující Černé a Kaspické moře, leží region, jemuž se, díky dlouhodobému ruskému/sovětskému vlivu, začalo říkat Zakavkazsko. V souvislosti s rozpadem SSSR se tento prostor opět stal tím, čím historicky původně byl: „křižovatkou“ několika vedle sebe ležících „světů“. Podle toho, odkud se budeme dívat, se jedná o „konec“ (východní) Evropy a „začátek“ (jihozápadní) Asie; o specifickou část světa (ortodoxního) křesťanství, respektive (šíitského) islámu; severní okraj tzv. „většího“ Blízkého východu a jižní okraj prostoru postsovětského; z hlediska dnes již zaniklých, ale silou svého odkazu stále přítomných, aktérů se jedná o samotný okraj světa antických Řeků a nejvýchodnější provincii Římské říše; součást kdysi mocné Persie, Byzance, Osmanské říše či Ruského impéria… Všechna místa, z nichž kombinace geografie a historie učinila takovéto „křižovatky“, jsou nevyhnutelně předmětem zájmu aktérů a sil, které působí v jejich okolí. V našem případě se díky krizi na Krymu a Ukrajině tato „křižovatka“ stává mnohem důležitější, než kdykoli v posledních 20 – 25 letech, a zároveň reálně hrozí, že dojde k dramatické proměně jejího určení: že se z křižovatky opět stane (zavřenou) branou mezi Ruskem a „světy“, jež ho obklopují… Potenciál tohoto regionu, respektive (ne) možnost realizace shora zmíněného scénáře, se na následujících řádcích pokusíme zhodnotit prostřednictvím geopolitické optiky. Dříve, než se do tohoto úkolu pustíme, je třeba uvést, co od takového přístupu lze očekávat. Geopolitika je analytickou metodou, jejímž prostřednictvím je možné vysledovat měnící se rozložení moci v prostoru, zjistit, jak k němu došlo, a zhodnotit silné/slabé stránky postavení jednotlivých aktérů, tedy v prvé řadě států. Bylo by však naivní očekávat přesnou predik-

ci budoucího vývoje, či dokonce sestavení „časového harmonogramu“ změn připadajících v úvahu. Výchozími body pro naše zkoumání jsou již zmíněný rozpad SSSR, respektive současný pokus prezidenta Putina jeho negativní dopady zmírnit/odstranit. Právě proto bude, navzdory přítomnosti řady dalších aktérů, dominantní pozornost věnována Rusku, neboť to vedle neoddiskutovatelných mocenských kapacit právě demonstrovalo odhodlání provést změnu, z jeho pohledu nevyhovujícího, statu quo, čímž do prostoru našeho zájmu vneslo nový, velmi silný a dynamický prvek. Nejpozději v únoru 2007, během bezpečnostní konference v Mnichově, jejíž formát Putinovi umožnil „říct, co si opravdu myslím o mezinárodních bezpečnostních problémech“, Rusko celému světu dalo zřetelně a srozumitelně najevo, že je zásadně nespokojeno s panujícím nastavením mezinárodního systému, a vyzvalo k naprostému přehodnocení existující architektury mezinárodních a bezpečnostních vztahů (Putin, 2007). Tato výzva se nesetkala s pochopením, naopak vyvolala značnou kritiku, jež zesílila po srpnové (2008) válce mezi Ruskem a Gruzií. Tou však začalo nové kolo konfliktů v Eurasii, kdy stará pravidla už neplatí a nová ještě nebyla vytvořena (Markedonov, 2008). Po vítězné válce ruské politické elity následně „jih“ vyhlásily za zónu, kde došlo k zastavení rozpadu státu (Čečna), zastavení expanze NATO (Gruzie) a kde dojde k demonstraci modernity Ruska (OH v Soči). Srpnovou válku lze považovat za počátek konce regionu jižního Kavkazu jako prostoru komplikovaného (je to jediná část někdejšího SSSR, kde mezi nástupnickými státy nejsou navázány diplomatické vztahy/jsou neprůchodné hranice), konfliktního (proběhlo zde šest z osmi ozbrojených konfliktů na teritoriu bývalého SSSR) a tedy politicky nestabilního

Summary Due to disintegration of the Soviet Union the region of South Caucasus was transformed to region of political instability, but simultaneously into region which was, and still is, open not only to the surrounding neighbours, but to the entire World. Recent crisis over Ukraine is perceived as an evidence of sudden change of Russia’s behaviour, as an attempt to restore its power status within the area of former USSR, covered as an attempt to promulgate Eurasian Union. South Caucasus and Azerbaijan is probably the next target.


(Markedonov, 2014), leč v podstatě otevřeného, neboť se stal křižovatkou zájmů a strategií Ruska, USA, EU, Turecka, Íránu a (částečně) Číny. Tento rozměr však Rusku, jak jsme se již mohli přesvědčit, nevyhovoval a nevyhovuje. Navzdory mnoha deklaracím, plánům a strategiím prosazujícím nezbytnost mentálního obratu a plnohodnotného ekonomického průniku do asijsko-pacifického regionu (Barabanov, Bordachev, 2012) se však na tomto „strategickém směru“, s výjimkou rétorických cvičení, nic zásadního zatím neděje. Naopak v Evropě, kam, pokud ne geograficky, tak zcela jistě institucionálně, patří i státy v oblasti jižního Kavkazu, jsme byli svědky zásadní aktivity, jejímž prozatímním vyvrcholením je plán spočívající v kopírování Evropské unie v podobě tzv. Eurasijské unie. Ta by se měla stát mocnou nadnárodní unií suverénních států, propojující ekonomiky, sjednocující cla a vojenský potenciál participujících států, které budou schopny stát se úspěšnou konkurencí EU, USA, Číně a Indii a zároveň mostem mezi Evropou a Asií (Henley, 2014). Poslední zmíněný aspekt má mít podobu transkontinentálního ekonomického propojení táhnoucího se od Lisabonu po Vladivostok. Tato mimořádně ambiciózní chiméra má jeden zajímavý geografický rozměr. Pokud se obě města spojí přímkou, tak je ihned a zřetelně vidět, že jejich spojnice ponechává, s výjimkou Mandžuska, stranou celou Čínu, ale zato všechna v Asii ležící teritoria byla buď přímo součástí Ruského impéria/SSSR, nebo alespoň součástí někdejší sféry imperiálního vlivu. Proč je tento rozměr důležitý pro region našeho zájmu? Jsme přesvědčeni, že deklarované ruské cíle vybudovat ekonomickou strukturu, jež by se zapojila do současného globálního režimu, jsou, podobně jako šance na plnohodnotné zapojení se do asijsko-tichomořského ekonomického prostoru, velmi slabé. Důvod je v obou případech stejný: jak Rusko, tak ostatní státy v postsovětském prostoru, nejsou v současnosti, ale nejspíš ani dlouhodobě, schopny nabídnout nic jiného než nerostné suroviny, a případně své teritorium jako přepravní koridor (předpokládejme s postupně budovanou moderní dopravní infrastrukturou). Jejich prostřednictvím však zásadní ekonomický, a tedy ani politický vliv, získat nelze. Ve snaze zvýšit svůj vliv na mezinárodní scéně tedy Moskva musí hledat jiné strategie a zdá se, že Krymsko-ukrajinská krize by se mohla stát předehrou k pokusu plnohodnotně rozehrát představu o Rusku – svébytné civilizaci/kontinentálním ostrovu, jak ji již

v průběhu 90. let minulého století zpracoval Alexandr Dugin v práci Základy geopolitiky. Ponechme stranou, že u Dugina se více než s racionální geopolitickou analýzou setkáme s prvky jakési geo-psychologie, a soustřeďme se na jeden podstatný – z anglosaské geopolitiky převzatý – koncept konfliktu mezi pozemní/kontinentální (tellurokratickou) a námořní/mondialistickou (thalasokratickou) mocí. V tento okamžik ještě nelze tvrdit, že se jedná o přesný návod k jednání, ale řada prvků stojí za zmínku. Za nejdůležitější považujeme dva z nich. Prvním je nutnost zabezpečit vlastní teritorium před všemi vnějšími vlivy, učinit z něj „nedobytnou“ pevnost. Druhým je důraz kladený na zásoby nerostných surovin, jimiž Rusko disponuje. Jejich export na straně jedné zajišťuje rozhodující přísun financí do státního rozpočtu, na straně druhé – a platí to zejména směrem do Evropy – umožňuje šířit vliv/moc. V této souvislosti je třeba zdůraznit jeden významný, ještě stále poměrně nový, prvek. Na evropském směru došlo k vybudování a úspěšnému zprovoznění plynovodu Nord Stream, jehož trasa zcela obešla teritoria zemí, přes která dosud ruský plyn tekl na západ. Tím začala být naplňována představa, že tellurokratický vládce „pevnosti“ kontroluje všechny „brány“, které do/z pevnosti vedou. I když přes Ukrajinu i nadále významná část energoexportů prochází, je současná situace výrazně odlišná, než byla před jeho zprovozněním, a to jednoznačně v ruský prospěch. Chaos, jehož jsme na Ukrajině svědky, je možné považovat za, z prostoru jižního Kavkazu na západ přenesený, prvek, kdy stará pravidla již neplatí, a nová ještě nebyla vytvořena. Třetím důležitým prvkem je nutnost narušit fungování dnešní, bezprecedentně zglobalizované, světové ekonomiky a mezinárodního obchodu. Ještě nikdy v historii nebylo tolik států tak intenzívně zapojeno a je zřejmé, že tento systém vznikl, je zaštiťován, regulován a do jisté míry snad i řízen Spojenými státy, tedy vedoucí mondialistickou mocností. Chce-li se Rusko stát globálně působící mocností kontinentální, je nutné, aby dosavadní systém poznamenalo co možná největší množství problémů, aby Rusko a jím ovládaná/izolovaná oblast, vypadalo stabilně, spolehlivě a tedy přitažlivě. Pohlédneme-li na postsovětský prostor z Moskvy, a pokud je výše nastíněná alternativa správná, ihned zjistíme, že další v dosahu ležící oblastí, v níž by bylo potřeba realizovat změnu, je právě prostor jižního Kavkazu. Ze tří zde ležících států je v potenciálně nejzra-


nitelnějším postavení právě Ázerbájdžán, neboť jeho teritorium představuje přirozenou křižovatku vlivů a zájmů hráčů ze vzdálenějšího i bližšího okolí, díky svému energetickému bohatství, jehož transport Rusko dosud nekontroluje, je navíc hospodářsky nezávislý a do této pozice se dostal rozpadem SSSR. Ani jedna z uvedených dimenzí současnému ruskému vedení přitom vyhovovat nemůže, a některé, například vznik tzv. Turkické rady (založená 2009) snažící se posílit spolupráci turkických národů, přímo logicky vadí. Nástrojem pro eliminaci cizích vlivů, a tím pádem zvýšení a zefektivnění ruské kontroly, se, stejně jako v případě Ukrajiny, může stát/ stane tlak směřující na vstup do Euroasijské unie, jejímž členem se v dohledné době má stát Arménie, ekonomicky v podstatě zcela nevýznamný aktér, který ale disponuje dvěma velkými „výhodami“. První je značná závislost na Rusku v oblasti bezpečnostně-politické a hospodářské, druhou pak fakt, že Rusko s Arménií nemá pozemní hranici a veškerý kontakt, pokud nemá probíhat vzduchem, musí jít přes území Gruzie, nebo eventuelně Ázerbájdžánu. Společná azersko-arménská hranice je sice v důsledku známých konfliktů momentálně neprůchodná, a obě země spolu nemají navázány diplomatické vztahy, ale jejich geografická poloha – v obou případech se jedná o vnitrozemské státy bez přístupu k otevřenému moři/oceánu – je vystavuje mimořádně silnému tlaku Ruska, zejména pokud se tento aktér rozhodl přehodnotit svou pozici v rámci globálního ekonomického celku. Toto tvrzení dále umocňuje i další rozměr Krymsko-ukrajinské krize, kdy porušením teritoriální celistvosti Ukrajiny nebyly zneplatněny „pouze“ hranice v prostoru SNS, ale zároveň mezinárodní závazky a garance, které Ukrajina získala v 90. letech, v souvislosti s likvidací jejího tehdejšího jaderného potenciálu. Moskva si musela být vědoma faktu, že takový zásah nevyhnutelně zesílí již tak silné přesvědčení mnoha zemí, že jen jaderné zbraně jsou účinnou obranou proti zvůli silných, mezi které se teď Rusko zařadilo. Tento rozměr je důležitý zejména vzhledem k Íránu, jenž se na začátku letošního roku, poprvé od roku 1979, ocitl v situaci, která reálně slibovala ukončení sankcí, normalizaci vztahů s většinou světového společenství a postupné plnohodnotné zapojení země, zejména pak jejího surovinového potenciálu, do ekonomické výměny. I tento faktor Rusko musel znepokojovat, neboť dle některých odhadů disponuje Írán momentálně největšími ověřenými zásobami energetických surovin

na světě, což je přímá a nepříjemná konkurence Rusku. Jsme přesvědčeni, že se Kreml, ve snaze udržet se spolu s USA a Čínou v první velmocenské lize, rozhodl zásadně změnit své chování ve světové aréně, neboť ruské elity dospěly k závěru, že současný typ chování nepřináší potřebné výsledky. Namísto dosavadní, jakkoli v řadě konkrétních příkladů problematické, spolupráce se tedy dočkáme vyostřené konkurence, která bude podepřena jak reálně existujícími silovými kapacitami, tak i nově se tvořící ideologií konzervativismu. Protože v důsledku rozpadu SSSR není zcela zřejmé, kde zóna nového/obnoveného vlivu Ruska končí/začíná, bude nutné přistoupit k její „demarkaci“, k čemuž v selektivních případech bude použito, dle krymského vzoru, fyzické síly. Domníváme se, že historickým předobrazem takového chování jsou události z 50. a 60. let minulého století, jež nakonec našly vyjádření v dikci tzv. Brežněvovy doktríny, přičemž tentokrát nepůjde o udržení prostoru komunismu, ale udržení prostoru socio-ekonomického vlivu, jehož marketingovou

Náměstí státní vlajky v Baku, dokončené roku 2010. Zdroj: moonsun1981, Wikipedia.


značkou je Euroasijská unie. Jsme přesvědčeni, že dalším ideálním místem je právě prostor jižního Kavkazu. Jedná se o světu otevřený, a zároveň „příhodně“ nestabilní, region, jehož nejbližší sousedé – Turecko a Írán – do světové mocenské extratřídy nepatří. Pro globálně silné hráče, jimiž jsou v ruských očích pouze Čína a USA, se v případě prvního jedná o prostor malý a vzdálený, v případě druhého o prostor vnitrozemský, kde se po zkušenostech a problémech působení v Afghánistánu Američané nebudou chtít silově angažovat. Před dosavadní jihokavkazskou křižovatkou, v jejímž pomyslném středu leží Ázerbájdžán, se proto rýsuje perspektiva, že bude „přestavěna“ do podoby jedné z „bran“ nově se rýsující Euroasijské unie, pod exkluzivní kontrolou Ruska.

Zdroje BARABANOV, O., BORDACHEV, T. (2012) Toward the Great Ocean, or the New Globalization of Russia. Valdai Discussion Club analytical report. Dostupné z: http://vid-1.rian.ru/ig/valdai/ Toward_great_ocean_eng_short.pdf. HENLEY, J. (2014) A brief primer on Vladimir Putin’s Eurasian Dream. Dostupné z: http://www.theguardian. com/world/shortcuts/2014/feb/18/ brief-primer-vladimir-putin-eurasian -union-trade. MARKEDONOV, S. (2008) Regional Conflicts Reloaded. In: Russia in Global Affairs, No. 4., October – December 2008. Dostupné z: http://eng. globalaffairs.ru/number/n_11893. MARKEDONOV, S. (2014) The Caucasian Factor in Eurasian Integration. Dostupné z: http://eng.globalaffairs. ru/number/The-Caucasian-Factor-in -Eurasian-Integration-16500. PUTIN, V. (2007) Speech and Following Discussion at the Munich Conference on Security Policy. Dostupné z: http://archive.kremlin.ru/eng/speech es/2007/02/10/0138_type82912type82 914type82917type84779_118123.shtml.

Jan Ludvík

Diverzifikace nestačí: Ázerbájdžán, Evropská unie a ochrana kritické infrastruktury Úvod

Evropská závislost na Rusku

Energetická bezpečnost se zdánlivě pevně vepsala do bezpečnostního diskurzu Evropské unie a Česká republika rozhodně stála mezi příznivci tohoto konceptu. Na potřebě věnovat se tématu panovala vzácná shoda mezi politiky, státní správou a akademickou obcí. Klíčovou evropskou odpovědí na potřebu zajišťování energetické bezpečnosti se měla stát diverzifikace dodávek, koncept, jehož skutečným významem je pro mnohé evropské státy omezení závislosti na dovozu ropy a plynu z Ruska. Stačí však samotná diverzifikace k zajištění energetické bezpečnosti obvykle definované ve smyslu spolehlivých a adekvátních dodávek energie za rozumnou cenu? Možnost odebírat energetické suroviny od různých dodavatelů cestami procházejícími přes různé tranzitní země nepochybně omezuje případné dopady regionální nestability, nebo politických tlaků na fungování evropských ekonomik. Diverzifikaci je však třeba dále problematizovat. Doposud se totiž energetická bezpečnost primárně soustředila zejména na vybudování produktovodů, případně jiných tras pro dodávky surovin a na sjednání objemu těchto dodávek. Naopak doposud spíše přehlížené zůstalo téma dennodenního fungování navzdory možným negativním vlivům. Vybudování infrastruktury a uzavření kontraktů je však jen důležitým prvním krokem, po kterém musí následovat krok druhý, a to ochrana energetické kritické infrastruktury, téma, které Evropská unie uchopila teprve nedávno a navíc bez uvědomění si potřeby chránit tuto infrastrukturu po celé její délce, tedy i mimo území členských států.

Evropská potřeba řešit problematiku energetické bezpečnosti vyvstává ze stavu, kdy Evropa kryje velkou část svých potřeb dovozem surovin ze třetích zemí. Členské státy unie získávají zhruba čtyři pětiny ropy a dvě třetiny zemního plynu dovozem ze zemí mimo Evropskou unii. Největšího dodavatele obou surovin přitom představuje Rusko následované Norskem. Třetí místo mezi dodavateli ropy pak zaujímá Saúdská Arábie, zatímco v případě plynu ho obsazuje Alžírsko. Z hlediska stability dodávek a jistoty jejich ceny tak pro Evropu vyvstávají dva podstatné problémy. V prvním případě se jedná o politickou nestabilitu arabských zemí, v případě druhém snaha Ruska regulovat export nikoliv na základě ekonomické logiky, ale na základě politických zájmů. Zejména z hlediska stability dodávek představuje nedávný vývoj v arabských zemích tvrdé vystřízlivění. Arabské jaro smetlo řadu vlád, jež zdánlivě představovaly stabilní a spolehlivé partnery zásobující Evropu ropou a plynem. V dalších arabských zemích pak sice vlády dokázaly tlak ustát, jejich udržitelnost je však z hlediska budoucnosti nejasná. Protizápadní nálady arabské ulice a možnost nástupu islamistických stran k moci nedávají příliš důvěry v roli regionu jako stabilního dodavatele životně důležitých surovin. Na rozdíl od jižního křídla Evropské unie Rusko od nástupu Vladimíra Putina do úřadu prezidenta domácí politickou nestabilitou netrpí. Na druhou stranu však příležitostně neváhá svého surovinového bohatství využívat k prosazení vlastních mocenských zájmů.


Hlavní exportní ropovod Baku – Tbilisi – Ceyhan BTC. Zdroj: Fotolia.

Summary

Moskva to k nemalé nervozitě Evropanů ukázala například ve sporech s Kyjevem v letech 2006 a 2009. Ruské mocenské zájmy více než znepokojují zejména nové členské země EU obávající se, že je Rusko stále považuje za součást svojí sféry vlivu. Nestabilita jihu a mocenské zájmy severovýchodu tak nutí unii řešit svoji závislost na dovozu z těchto oblastí. Unie se přitom nabízejí dvě cesty, z nichž každá má svoje omezení. První, zelenější částí Bruselu jednoznačně podporovanou, je snížení vlastní spotřeby a přechod k alternativním zdrojům energie. I proto Komise upřela nemalou pozornost směrem k zateplování budov, snižování – často bohužel pouze normované – spotřeby spalovacích motorů, či budování solárních, či větrných elektráren. Druhou cestu pak nabízí právě diverzifikace dodávek a otevření nových cest, kterými by mohly energetické suroviny do unie proudit. Přitom je poměrně jednoznačné, že se unie ani v případě naplnění ambiciózních cílů v oblasti snižování spotřeby a přechodu k obnovitelným zdrojům neobejde bez dovozu ze třetích zemí a obě strategie pro energetickou bezpečnost tak musí fungovat společně.

Role Ázerbájdžánu Nalézt zdroje, které by mohly nahradit arabskou a ruskou ropu a plyn, však není snadné. Další ideální, geograficky blízcí, politicky stabilní partneři typu Norska se v blízkosti

Evropské unie nenacházejí. Jiní významní producenti ropy a plynu již často nemají dostatečnou exportní kapacitu (např. USA a Kanada před břidlicovým boomem), případně jsou postiženi politickým násilím (Irák, Nigérie), nebo mají s unií problematické vztahy (Írán). Jako jedna z mála možných alternativ se tak nabízí využití nezanedbatelných zdrojů států v oblasti Kaspického moře. Mezi nejzajímavější nepochybně patří Ázerbájdžán, významný producent ropy i plynu vyznačující se relativní politickou stabilitou a sekulárním charakterem. Ázerbájdžán těží zhruba 43 milionů tun ropy ročně (tj. 930 tisíc barelů denně), z nichž naprostou většinu může díky relativně malé domácí spotřebě exportovat. Obdobně významná je i ázerbájdžánská produkce plynu dosahující 26,9 miliard m3. Díky moderní infrastruktuře v podobě ropovodu Baku–Tbilisi–Ceyhan a plynovodu Baku–Tbilisi–Erzurum vybudovaném v polovině první dekády tohoto tisíciletí mohou energetické suroviny proudit na evropský trh trasou vyhýbající se Rusku, a poměrně efektivně tak eliminovat ruskou možnost tyto dodávky snadno blokovat. Ázerbájdžánská transportní infrastruktura je tak přinejmenším stejně významná jako samotné zdroje surovin. Nakonec, byť více než nezanedbatelná, dokázala by ázerbájdžánská produkce ropy pokrýt méně než desetinu obrovského objemu potřebného dovozu, který Evropa nutně potřebuje. Infrastruktura tak i jinak nezanedba-

Energy security claimed unequivocal position in the EU security discourse. Being dependent on the import of gas and oil from the volatile regions, or from power seeking Russia, the EU seeks energy savings and diversification to meet the challenge. Caucasian raw material is particularly attractive in this respect, and key role in its deliveries is played by Azerbaijan. Yet the EU should improve its cooperation in critical infrastructure protection with countries like Azerbaijan where critical infrastructure is more endangered then in Europe and where new technologies being under development in Europe can be utilized.


telný význam Ázerbájdžánu dále navyšuje, neboť země může sloužit jako regionální centrum, jehož prostřednictvím bude do Evropy proudit i produkce z energeticky bohatých zemí Střední Asie.

ani hrozby drobných krádeží, kdy se místní obyvatelstvo pod tlakem chudoby pokusí o navrtání v zemi uložených trubek a ilegální odběr ropy.

Možnosti ochrany Infrastruktura v ohrožení Vybudování infrastruktury a zajištění produkce, která bude skrze ni proudit, je prvním krokem. Pro splnění požadavku na stabilní dodávky je však také třeba zajistit, aby infrastruktura fungovala po celou dobu. Řada faktorů přitom může způsobit její narušení. Kromě přírodních jevů a technických závad nelze podcenit ani možnost záměrného narušení infrastruktury ze strany člověka. Dobrou zprávou je, že si EU tyto problémy relativně nedávno uvědomila a zahájila první iniciativy na poli ochrany kritické infrastruktury. Přes zahrnutí externí dimenze do tohoto evropského programu ochrany kritické infrastruktury však je v praxi role EU v ochraně kritické infrastruktury na území třetích států spíše omezená. Klíčová evropská legislativa v podobě Směrnice Rady č. 2008/114/ES o určování a označování evropských kritických infrastruktur a o posouzení potřeby zvýšit jejich ochranu se totiž omezuje pouze na prvky kritické infrastruktury na území členských států. Infrastruktura, skrze kterou do Evropy proudí potřebné energetické suroviny, je přitom v mnoha ohledech ohrožena spíše mimo území členských států. Například oba klíčové produktovody spojující přírodní bohatství Ázerbájdžánu s Tureckem a jeho prostřednictvím potažmo s Evropou procházejí regiony ohroženými terorismem a zamrzlými mezistátními a vnitrostátními konflikty. Samotný Ázerbájdžán zaznamenal od získání nezávislosti 32 teroristických útoků včetně těch směřovaných na ropovody, a to ze strany různých skupin včetně čečenských a arménských. Nezanedbatelné riziko terorismu pak hrozí také v Turecku, a to ze strany kurdských separatistů. K útoku na produktovody, ať už skrytě nebo viditelně, může sáhnout také samotná Arménie, jejíž vztahy s Ázerbájdžánem jsou s ohledem na nevyřešený konflikt o Náhorní Karabach více než napjaté, a kterou ropovod Baku–Tbilisi–Ceyhan a plynovod Baku–Tbilisi–Erzurum obcházejí, a tím zvyšují její mezinárodní izolaci. Z hlediska bezpečnosti není s ohledem na vyhrocené vztahy s Ruskem, jež v roce 2008 přerostly do válečného konfliktu, zdaleka bezproblémová ani jeho část na území Gruzie. Opomenout pak nelze

Ochrana liniových staveb procházejících různě obydlenými oblastmi není jednoduchou záležitostí. Ropovod z Baku do Ceyhanu měří 1 768 km a plynovod do Erzurum 692 km. Takovou délku není přirozeně fyzicky možné permanentně strážit. Přestože například Ázerbájdžán vycvičil a moderně vybavil celý prapor určený pro ochranu produktovodů, jsou od sebe jednotlivá hlídková stanoviště vzdálená 30 km. Další posílení by vyžadovalo nemalé investice a lidské zdroje. Klíčovou podmínkou pro úspěch ochrany je tedy včasné varování. S předstihem ho přináší zejména kvalitní zpravodajská činnost. Pokud ta selže, zůstává možnost zachytit aktivitu útočníků na místě a umožnit zásah sil z nejbližších kontrolních stanovišť. Právě takové včasné varování mohou poskytnout senzorové systémy, jejichž vývoj Evropská unie podporuje v rámci svých výzkumných programů. Příkladem je platforma ARGOS připravovaná třináctičlenným konsorciem evropských výzkumných organizací a podniků. Ta dokáže pomocí kombinace kamer, zvukových a seismických senzorů zaznamenat aktivity v blízkosti ohrožené liniové stavby. Samotné zaznamenání však nestačí, neboť by bylo nepochybně zatíženo řadou falešných poplachů od pohybu zvěře a lidí v chráněné oblasti, jež pro kritickou infrastrukturu nepředstavuje ohrožení. Z toho důvodu je systém senzorů vybaven schopností automatizovaného vyhodnocování informací a učení se. Taková moderní technologie umožní výrazně posílit ochranu kritické infrastruktury, zajistí varování před nebezpečím, jako je terorismus, sabotáže, nebo pokusy o ilegální odběry. Evropská unie má moderní technologie k dispozici a může je nabídnout svým partnerům ve třetích zemích.

Zdroje Eurostat, Energy, transport and environmental indicators 2013 edition, ISSN 1725-4566. S. Frederick Starr and Svante E. Cornell, The Baku-Tbilisi-Ceyhan Pipeline: Oil Window to the West (Washington DC: John Hopkins University, 2005). SOCAR, Anual Report 2012.


Slavomír Horák

Ázerbájdžán v eurasijských dopravních systémech. Tranzitní centrum nebo koncový bod? Přestože pozemní doprava mezi východní Asií a Evropou se v současnosti podílí pouze přibližně 1 % na veškeré přepravě tímto směrem, s ohledem na rostoucí objem nákladů, posun výroby do čínského vnitrozemí, stejně jako osvojení nových tras či modernizace stávajících může tento podíl zvýšit až na 5 – 8 %, což je výrazný skokový nárůst. Ázerbájdžán se představuje jako země s potenciálem stát se jednou z alternativních suchozemských tras mezi východem a západem. O zvýšení tohoto potenciálu se od rozpadu Sovětského svazu pokoušelo několik velkých projektů podporovaných Evropskou unií, USA i dalšími subjekty – TRACECA, CAREC apod. Ázerbájdžán se zapojil do většiny z nich, avšak tranzitní potenciál této země i nadále není využit naplno. Vedle administrativních, psychologických i logistických bariér se ukazuje i silná konkurence alternativních tras severním či jižním směrem.

Dopravní systémy Ázerbájdžánu Z hlediska Evropské unie je hlavní dopravní potenciál především v potrubní přepravě zemního plynu a ropy z vlastních nalezišť. Nezdá se přitom, že by se do budoucna měla tato role „počáteční dopravní země“ příliš změnit. První vlaštovkou, která výrazně přeorientovala export ázerbájdžánského černého zlata ze severu na západ, se stal ropovod Baku – Tbilisi – Ceyhan otevřený v roce 2005. Přestože se dosud nepodařilo využít jeho kapacity naplno (v současnosti se využívá cca 60 % kapacity), potenciální růst těžby na ázerbájdžánských nalezištích je schopen jeho kapacitu plně saturovat. Z tohoto důvodu jsou případné plány na jeho zaplnění ropou například pomocí tankerů z Kazachstánu či Turkmenistánu vítanou, avšak spíše doplňkovou službou tohoto spojení. V roce 2013 bylo ropovodem přepraveno cca 3,1 mil. t turkmenské ropy (cca

10 % objemů přepravy v roce 2013), zatímco přeprava kazašské ropy tímto ropovodem byla obnovena až v listopadu 2013. Pokud však bude konsorcium BTC ochotno přistoupit k nižším tarifům za přepravu ropy, může se tento ropovod stát jednou z doplňkových alternativních možností, jak transportovat středoasijskou produkci na světové trhy. Situace s plynem je poněkud komplikovanější, neboť vnitrozemská poloha Ázerbájdžánu neumožňuje efektivní využívání LNG technologií a je závislá na výstavbě konvenčních plynovodů. Prakticky veškerý plyn vyvážený z Ázerbájdžánu má v této zemi také svůj původ (pokud nepočítáme menší SWAP dodávky do Íránu, resp. z Íránu do Nachičevanu). Tranzitní potenciál pro přepravu plynu nebude existovat, pokud nebude vystavěn Transkaspický plynovod. Tato stavba měla být původně napojena na systém jihokavkazského plynovodu a plynovodu Nabucco s kapacitou 10 mld. m3 plynu ročně. Tato kapacita je však pro investici podobného rozsahu nerentabilní a větší objem z Turkmenistánu nelze očekávat s ohledem na perspektivní zaplnění sítě plynovodů ázerbájdžánským plynem. Ázerbájdžán tak patrně zůstane v oblasti dopravy zemního plynu spíše počáteční než tranzitní zemí. Pokud jde o další druhy dopravy, tranzitní význam Ázerbájdžánu je spíše doplňkový. Klíčové jsou směry z východu na západ a ze severu na jih. Hlavní tahy silniční a železniční dopravy vedou především východozápadním a také severojižním směrem. Jestliže druhý z nich se zatím dá označit z hlediska tranzitní přepravy za významný, avšak nevyužitý, v případě směru z východu na západ (a opačně) je význam spíše regionální. Na železnici převládá vývoz ropy a ropných derivátů do Gruzie a částečně dále přes Černé moře do Evropy, zatímco silniční dopravě vévodí zejména import z Turecka do Ázerbájdžánu. Hlavní silniční tah E60 z Baku přes Tbilisi do západní

Summary Land transport on the bridge between Asia and Europe has great potential to grow as the quantity of goods transferred between the two regions is expected to increase substantially in the near future. Azerbaijan has advantageous position and has made a lot of effort to attract transit cargoes through its territory in recent years. Modest impact of these investments on Azerbaijani transport as well as the South Caucasus transport corridor as a whole is constrained by the factors which Azerbaijan cannot fully influence.


Gruzie a do Turecka prošel ve své gruzínské části výraznou a v Ázerbájdžánu částečnou modernizací. To sice zkrátilo dobu přepravy, problémem však nadále zůstává nízká četnost i propustnost hraničních přechodů mezi Ázerbájdžánem a Gruzií. Letecká doprava se rovněž potýká se značnou regionální konkurencí. Národní letecká společnost AZAL sice pokrývá řadu významných měst v Evropě, frekvence letů však spíše odpovídá domácí point-to-point poptávce z/ do Baku než potřebám tranzitních cestujících. Pokud by se Baku mělo stát významným tranzitním centrem mezi Evropou (včetně Ruska) a Asií, bylo by potřeba především vytvořit systém navazujících spojení (příletové a odletové vlny), zvýšit frekvenci na mnohých linkách a prorazit i konkurenční cenou. Hlavními konkurenty by v tomto byly takové huby jako Istanbul, Dubaj, Abú Dhabí, Dauhá či Moskva. Z hlediska osobní letecké přepravy má tedy Baku význam jako významná regionální destinace, avšak bez výraznějšího tranzitního potenciálu. Tato skutečnost však platí i pro další jihokavkazské huby – zejména Tbilisi. Pokud se tedy podíváme na dopravní potenciál Ázerbájdžánu, jeho hlavní význam je především jako centrum regionálního obchodu a může sloužit jako doplňkové centrum potrubní přepravy ze Střední Asie a určité části tranzitní přepravy ze severu na jih a opačně. V ostatních případech je Ázerbájdžán spíše cílovým či počátečním bodem přepravy, což však může pozitivně stimulovat domácí produkci.

Ázerbájdžán a transkontinentální dopravní systémy Po rozpadu Sovětského svazu se objevilo několik pokusů stimulovat transkontinentální eurasijskou dopravu. Tyto systémy byly a jsou založeny především na vytvoření komplexního dopravního systému, který by sjednotil tarify, legislativu, celní bariéry či technické předpisy dotčených států s cílem vytvořit efektivní koridor pro dopravu zboží především z Číny do Evropy. Jedním z prvních pokusů o vytvoření podobného logistického systému se stala TRACECA (TRAnsport Corridor Europe–Caucasus–Asia). Jejím cílem bylo především sjednotit dopravní spojení mezi Čínou a Evropou přes Turecko, Kavkaz, Kaspické moře a Střední Asii. Ázerbájdžán (stejně jako například Gruzie) hrály v této strategii nenahraditelnou roli, neboť se staly úzkým hrdlem mezi Íránem a Ruskem, jež nabízely již fungující,

konkurenční a (přinejmenším v ruském případě) zavedené dopravní spojení. Přesto však dosáhl tento projekt pouze částečného a spíše občasného úspěchu. TRACECA se osvědčila především jako koridor mezi Evropou a Afghánistánem. Hlavní letecké trasy do této země vedly právě přes jižní Kavkaz, především Ázerbájdžán, který především od roku 2001 (zahájení operace v Afghánistánu) odbavil stovky tisíc letů přes své území. Po trase jižní Kavkaz – Kaspické moře – Turkmenistán směřovaly do Afghánistánu humanitární konvoje i další pozemní zásobování. Koridor byl využit částečně i pro přepravu kazašské ropy a s ohledem na snahu o odstranění všech překážek na kazašské i ázerbájdžánské straně se jedná o nejúspěšnější a byrokraticky nejjednodušší část tohoto východozápadního koridoru, jakkoliv delší na vzdálenost. Pro Ázerbájdžán samotný znamenal projekt značný impuls a příliv peněz do rekonstrukce železničních tratí, zabezpečovacích zařízení či vozového parku Ázerbájdžánských železnic. Dále byly v rámci tohoto projektu zrekonstruovány některé silnice a Ázerbájdžán výrazně pokročil v rychlosti celního odbavení i pohybu tranzitních nákladů přes své území. Přestože se jedná o nejkratší spojení bulharsko-tureckých a kazachstánsko-čínských hranic, kromě několika výjimek se nepodařilo vybudovat komplexní koridor, který by reálně začal fungovat jako dopravní spojení mezi Evropou a východní Asií a přeprava po koridoru TRACECA v Ázerbájdžánu v posledních letech spíše stagnovala. Mezi příčinami dosavadního problematického vývoje lze vidět především stále přetrvávající celní bariéry na četných hranicích mezi Čínou a Evropskou unií (kontejner jich na této linii musí překonávat až osm, zatímco konkurenční Transsibiřská magistrála či cesta přes střední Kazachstán pouze dvě), rychlost dodávky zboží (cca o 50 % více času než přes Rusko či Kazachstán a Rusko) a v neposlední řadě také o polovinu vyšší cena, která je způsobena mj. nákladnou lodní dopravou přes Kaspické a případně Černé moře, včetně překládek. Pro tyto nepříznivé údaje se tato trasa nikdy nestala pro obchodníky efektivním způsobem přepravy na prvně plánované trase mezi Čínou a Evropou a předpokládá se, že potenciálně může převzít maximálně 10 % suchozemské přepravy mezi východní Asií a Evropou či Středomořím. Na projekt TRACECA navazuje Čínou, respektive Asijskou rozvojovou bankou iniciovaný systém CAREC (Central Asia Regional Economic Cooperation) zahrnující vytvoření pozemních tras mezi Čínou a Střední Asií


s východem na sever, západ a jih, respektive jihozápad. Jeden z navrhovaných koridorů by měl procházet i Ázerbájdžánem a směřovat především dále přes Gruzii do Turecka. Na rozdíl od projektu TRACECA je čínský projekt velmi intenzivně podporován tamějšími státními orgány a navazuje na čínské aktivity v regionu. Tímto se vytváří komplexní a vzájemně propojený systém dopravních sítí a investic. Jakkoliv je tato iniciativa spíše politickým (či geopolitickým) projektem, reálné investice Číny ve Střední Asii a, v menším měřítku, na Kavkazu, mohou mít pro tuto trasu synergický efekt. Z hlediska Číny je však jihokavkazská část tohoto koridoru spíše okrajová. Její transkontinentální rozvojový potenciál tkví především v dopravě z Číny do Turecka a do Středomoří, což je ovšem stále spíše doplňková trasa na koridoru východ – západ. Vedle horizontálního směru leží Ázerbájdžán také na potenciální poledníkově orientované trase sever – jih. Tato cesta má značnou výhodu v její reálně existenci až po ázerbájdžánsko-íránskou hranici a blížící se dostavbě íránské železniční sítě až do pohraničního

města Astara. Této trase přes Ázerbájdžán však již dnes konkuruje lodní doprava z lodního přístavu Ola blízko Astrachaně a také nově budovaná železnice spojující Kazachstán, Turkmenistán a Írán. Lze předpokládat, že tyto trasy budou využívány především pro obchod mezi Ruskem a Íránem či Indií, objem zboží mezi Evropou a těmito asijskými velmocemi bude spíše marginální. Proto ázerbájdžánské spojení bude muset prokázat značnou konkurenceschopnost vůči alternativám.

Závěr Nevýhodou Ázerbájdžánu v získání většího podílu na lukrativní tranzitní dopravě je především jeho vnitrokontinentální poloha a sousedství s řadou zemí. Mezi koridory, které by mohly poskytovat přepravní služby z východu na západ, se jedná o značně neefektivní variantu. Pro východozápadní trasu z Číny do Evropy jsou mnohem účinnější a konkurenceschopnější koridory přes Rusko či Kazachstán a Rusko, na kterém dnes sto-

TRACECA (TRAnsport Corridor Europe-Caucasus-Asia). Zdroj: TRACECA.


jí prakticky pouze dvě hranice (Číny a Ruska či Kazachstánu, respektive Běloruska a EU). Potenciál obchodu mezi Čínou a Tureckem, Blízkým východem či jižní Evropou přes Ázerbájdžán je v tomto kontextu poměrně nízký. Na tomto segmentu navíc stojí konkurence Íránu, jež je sice zatížený sankcemi, nicméně odpadá zde zdlouhavá přeprava nákladů přes Kaspické moře. Podobná situace je i v případě severojižního koridoru, k jehož rozvoji může přispět především výrazné posílení rusko-íránských vztahů a dostavby železnice z Teheránu do pohraničního města Astara s terminálem na výměnu podvozků. Přesto je postavení Ázerbájdžánu spíše komplementární, neboť většina obchodu mezi Ruskem a Íránem se odehrává po alternativních lodních trasách, k nimž do budoucna přibude i nová konkurence z Kazachstánu do Íránu. Pozice Ázerbájdžánu v transkontinentálních obchodech je tedy spíše sekundární, o to větší je však využití rostoucího bohatství země k rozvoji dopravních koridorů do a z Baku v regionálním kontextu, případně na linii Ázerbájdžán – Evropa. Přesto zůstává Ázerbájdžán potenciálně významným dopravním uzlem eurasijského kontinentu, který je vhodné ze strany Evropské unie podporovat.

Zdroje EMERSON, M. – VINOKUROV, E., 2009. Optimisation of Central Asian and Eurasian Trans-Continental Land Transport Corridors. EUCAM Working Papers, No. 7. Brussels: EUCAM. IVANOVA, O. – TOIKKA, T. – HILMOLA, O. P., 2006. Eurasian Container Transportation Market: Current Status and Future Development Trends with Consideration of Different Transportation Modes. Research Report No. 179, Lapeeranta: Lapeeranta University of Technology. STARR, F. S. (ed.), 2007. The New Silk Roads Transport and Trade in Greater Central Asia. Washington – Stockholm: Central Asia-Caucasus Institute & Silk Road Studies Program. TRACECA Atlas. 2012. Traceca. [ONLINE] Available at: http://www. traceca.org. [Accessed 29 April 14].

Jan Šír

Brána na Západ? Ázerbájdžán v zahraniční politice Turkmenistánu

Úvod Rozpad Sovětského svazu v roce 1991 přinesl dramatické proměny mapy Eurasie. Na troskách někdejší supervelmoci povstal více než tucet nově nezávislých států usilujících o zaujetí důstojného místa ve světě, každý s vlastními zájmy, nastoupenou cestou rozvoje či sadou zahraničně politických priorit. K areálům, v nichž jsou tyto proměny obzvlášť markantní, je nepochybně nutno řadit i region Kaspického moře, oblast, jež je z evropského pohledu poněkud utilitaristicky vnímána především jako alternativní zdrojová oblast dodávek energetických surovin. O velmocenském soupeření okolo kaspického regionu toho již bylo napsáno mnohé. Méně je však známo o vztazích mezi jednotlivými aktéry uvnitř tohoto dynamického komplexu. Následující příspěvek se tak snaží zaplnit tuto mezeru a aspoň stručně přibližuje vztahy mezi dvěma nově nezávislými státy regionu – Turkmenistánem a Ázerbájdžánem, a přibližuje místo, jež zaujímá Ázerbájdžán v zahraniční politice Turkmenistánu.

Turkmensko-ázerbájdžánské vztahy po roce 1991 Ázerbájdžán z pohledu Turkmenistánu má předpoklady patřit patrně vůbec k nejbližším zahraničním partnerům. Oba národy tradičně pojí společná historie, etnická blízkost, jazyk, kultura. Čilé kontakty mezi oběma břehy Kaspického moře jsou ostatně dokladovány nejpozději od středověku. Jejich podobu v současnosti předurčuje především sdílené, nezřídka nadále netknuté, bohatství Kaspického moře, zejména ropy

a zemního plynu, jež řadí obě země mezi významné producenty energetických surovin, po nichž je poptávka ve světě, od Západu, přes Rusko, země Středního Východu, indický subkontinent až po východní pobřeží Číny. Druhým faktorem je geografická poloha obou sousedů na styku Evropy a Asie, jež činí z oblasti Kaspického moře důležitou křižovatku cest. Utváření moderních vztahů mezi Turkmenistánem a Ázerbájdžánem spadá do období po rozpadu Sovětského svazu. Diplomatické styky mezi oběma zeměmi byly navázány v létě 1992. V tomtéž období byly zároveň podepsány první dokumenty tvořící smluvní základnu novodobých vztahů mezi těmito dvěma nově nezávislými státy. Pracovní kontakty v první polovině 90. let byly udržovány především díky členství obou zemí ve Společenství nezávislých států, v jehož rámci byly, úměrně demontáži sovětských struktur, vzájemné vztahy jednotlivých postsovětských republik převáděny na novou, mezistátní úroveň. Hlavní položkou vzájemného obchodu obou zemí toho období byly přetrvávající dodávky turkmenského zemního plynu do Ázerbájdžánu. S postupným vytlačováním Turkmenistánu z kavkazských odbytišť ze strany Ruska, jakož i nedobytností pohledávek za ně však byly dodávky postupně redukovány, než byly v druhé polovině 90. let zcela přerušeny. Pomyslný vrchol ve vzájemné relaci připadl na rok 1996, kdy se v Baku uskutečnila první a na dlouho jediná regulérní dvojstranná vrcholná schůzka, jejímž výsledkem bylo uzavření tzv. velké smlouvy o přátelství a spolupráci, hlavního dokumentu podávajícího zá-


kladní rámec vztahů. Turkmenistán a Ázerbájdžán se v ní zavázaly budovat přátelské vztahy podle zásad mezinárodního práva, včetně provize zaručující vytvoření příznivých podmínek pro rozvoj etnické, kulturní, jazykové a náboženské svébytnosti menšin. Avšak avizované přátelství mělo mít jen krátké trvání. Od roku 1997 procházely vztahy vleklou krizí, mj. v důsledku sporů o jurisdikci nad kaspickými ropnými a plynovými ložisky ležícími uprostřed moře Kjapaz (turkm. Serdar), Čirag (Chazar) a Azeri (Osman), jež byly mezitím vládou v Baku s úspěchem zařazeny do mezinárodního tendru, resp. prodány nadnárodním společnostem v rámci tzv. kontraktu století, jakož i prohlubující se izolace Turkmenistánu v mezinárodních vztazích. V roce 2001 Turkmenistán, poté co rozhovory o rozhraničení námořních prostranství ztroskotaly, dal, spolu s uzavřením diplomatického zastoupení v Baku, v rámci stupňování vyjednávací pozice vědět i o svých nárocích na ázerbájdžánskou stranou prozkoumávanou strukturu Šarg.

Nový začátek za Berdymuchammedova Období „chladu“, charakterizované obecně nízkou intenzitou mezistátních kontaktů, danou i některými osobními animozitami, přetrvala prakticky po celou éru vládnutí prezidentů zakladatelů. V roce 2003 zažil Ázerbájdžán dynastické nástupnictví v souvislosti se smrtí Heydara Alijeva, jehož nahradil syn Ilham, a na sklonku roku 2006 zemřel i doživotní prezident Turkmenistánu Turkmenbaši. Zejména nástup energického vůdce Kurbankuli Berdymuchammedova do čela Turkmenistánu vnesl do relace obou států potřebnou změnu, spojenou s opatrným odbouráváním dosavadního izolacionistického kurzu. V průběhu roku 2007 došlo na nejvyšší úrovni k prvním neformálním kontaktům, během nichž bylo dosaženo porozumění o zahájení „nové kapitoly“ v dějinách vzájemných vztahů, jež nebudou zatíženy nedořešenými otázkami. Dokladem toho se stalo ještě do konce roku dohodnuté znovuotevření turkmenské ambasády v Baku. V průběhu roku 2008 se v metropoli Ázerbájdžánu a Turkmenistánu uskutečnily dvě vrcholné schůzky, jimiž započala postupná normalizace vzájemných vztahů. Výsledkem bakuského a ašchábádského summitu byl podpis balíku hospodářských dohod, jež měly regulovat, vedle palivo-energetické sféry, jež zůstává pro obě země prioritou, zejména spo-

lupráci v oblasti tranzitní dopravy. Současně s tím byla urovnána otázka dluhů za dodávky turkmenského zemního plynu z první poloviny 90. let. Rok 2008 zaznamenal rovněž téměř pětinásobný nárůst vzájemné obchodní výměny. V následujících letech byl ovšem registrován opětovný pád, až na současných cca. 88 mil. USD v roce 2013, úroveň, jež zjevně neodpovídá potenciálním možnostem. Nástrojem k rozšiřování a prohlubování obchodních a hospodářských vztahů, vedle organizace společných aktivit, jako jsou podnikatelská fóra, průmyslové veletrhy a výstavy, slouží od roku 2008 zasedání společné mezivládní komise. Sbližování pozic po roce 2008 je možno spatřovat i v rámci mnohostranných formátů a mezinárodních organizací včetně Organizace islámské konference, Organizace ekonomické spolupráce a v neposlední řadě také Spojených národů, když Ázerbájdžán vystoupil jako spolupředkladatel turkmenskou stranou iniciované rezoluce Valného shromáždění o zajištění stabilního a bezpečného tranzitu energetických surovin na světové trhy, zatímco Turkmenistán podpořil kandidaturu Ázerbájdžánu na místo nestálého člena Rady bezpečnosti od roku 2012. Oživení je patrno v kulturní a humanitární sféře. Týká se to v prvé řadě obnovení spolupráce v oblasti školství, jež bylo na obou stranách stvrzeno udělením čestného doktorátu Bakuské státní university presidentu Berdymuchammedovovi, resp. udělením čestné profesury Turkmenské státní university prezidentu Alijevovi. V letech 2009 a 2010 byly pak uspořádány Dny ázerbájdžánské kultury v Turkmenistánu, resp. Dny turkmenské kultury v Ázerbájdžánu, spolu s provedením kulturních festivalů, expozic a demonstrací národního umění. Slibně se rozvíjí i seznamování širší veřejnosti s literárním dědictvím obou národů díky překladové činnosti za podpory státu (překlady klasiků turkmenské literatury a spisů presidenta Berdymuchammedova do ázerbájdžánštiny, resp. vydání životopisného díla o Heydaru Alijevovi v turkmenštině).

Aktuální agenda Ačkoli tedy lze v relaci Ašchábád – Baku po roce 2006 konstatovat mírné oteplení, nadále přetrvávají problémy, jež stojí v cestě plnému využití nabízeného potenciálu. Problémem číslo 1 patrně zůstává nedořešený spor o jurisdikci nad klíčovým nalezištěm Kjapaz. Nehledě na porozumění

Summary This article provides a brief overview of TurkmenistanAzerbaijan relations after 1991. The paper examines the troubled political contacts, trade and economic relations and cultural affairs between the two countries. It argues that their ongoing rapprochement is a matter of trans-regional significance as it can boost further development of hydrocarbon resources in the Caspian and promote main transportation and communication projects along the East-West axis.


hlav států z roku 2008, že průmyslová činnost na sporné struktuře bude až do urovnání otázky pozastavena, ázerbájdžánskou stranou deklarovaná připravenost jednat o možném společném využití struktury se doposud nesetkala na turkmenské straně s adekvátní odezvou. Z úst nejvyššího turkmenského vedení naopak stále častěji zaznívají slova o vznesení případu k mezinárodní arbitráži, doprovázená mj. navyšováním vojenských kapacit po obou březích společného vodojemu, vedoucím k rostoucí militarizaci regionu. Spory o přesahující surovinová naleziště jsou přitom součástí širšího komplexu problémů spojených s finalizací úpravy statutu Kaspického moře. Na podzim 2010 proběhl v Baku, od roku 2002 v pořadí již třetí, kaspický summit, s účastí hlav všech pěti pobřežních států. Všeobjímající úmluva o právním statutu, zahrnující mj. i prin-

Bývalý prezident Heydar Alijev. Zdroj: Jan Šír.

cipy delimitace hranic mezi sousedními a protilehlými státy, včetně rozhraničení mořského dna a jeho podzemí pro účely průmyslové činnosti, zůstává však pořád v nedohlednu. Úprava stávajícího režimu Kaspického moře, přesněji jeho severní části, se tak i nadále řídí dvojstrannými a trojstrannými dohodami mezi zainteresovanými státy, k nimž Turkmenistán, i s ohledem na uvedené spory s Ázerbájdžánem o přesahující surovinová ložiska, nepřistoupil a zatím nic nenasvědčuje případnému přehodnocení postoje. Konečně od finální úpravy statutu Kaspického moře se může odvíjet i napojení Turkmenistánu na transregionální energetické projekty prosazované západními partnery. Zatímco Ázerbájdžán se v posledních letech přeměnil v prioritního partnera EU v rámci Jižního plynového koridoru, a to jak jako perspektivní dodavatel „modrého paliva“ na Západ (projekt Šach Deniz II), tak i tranzitér (projekt transanatolského plynovodu TANAP), účast Turkmenistánu coby zdrojové země dodávek je zatím krajně nejistá. Vedle specificky vnitřních problémů (nedokonalé investiční klima, absence garancí dodávek, požadavek prodávat plyn výlučně na vlastní hranici) se mohou právě neurovnané právní vztahy v regionu, v kombinaci s odporem ostatních pobřežních států, zejména Ruska a Íránu, ukázat jako hlavní překážka pro úspěšnou realizaci infrastrukturních projektů (projekt Transkaspického plynovodu) sledujících rozšíření exportních možností Turkmenistánu o západní trhy.

Osa Ašchábád – Baku: faktor stability v regionu? Turkmensko-ázerbájdžánské vztahy jsou tak součástí dynamického komplexu

vztahů v širší oblasti Kaspického moře, na jejichž utváření se samy významným způsobem spolupodílejí. Na tom, nakolik se oběma zemím podaří přenést přes přetrvávající problémy v rovině dvojstranných vztahů, přitom může v rozhodující míře záležet i řešení dalších otázek, jež mají transregionální význam. Sem patří budoucí rozvoj energetických surovin v oblasti Kaspického moře a jejich zpřístupnění na světové, zejména západní trhy, realizace hlavních dopravních a komunikačních projektů po linii východ–západ, jakož i upevnění geopolitického pluralismu v oblasti spadající po více než poslední století do výlučné sféry vlivu Moskvy. Osu Ašchábád – Baku je tedy možno směle nazvat svérázným faktorem stability v kaspickém regionu. Nezbývá si tudíž než přát, nechť obě země dostojí této zodpovědné roli.

Zdroje CORNELL, Svante E. Azerbaijan Since Independence. Armonk, NY: M.E. Sharpe, 2011. Energy and Security from the Caspian to Europe. A Minority Staff Report. Committee on Foreign Relations, United States Senate. December 12, 2012. HORÁK, Slavomír and ŠÍR, Jan. Dismantling Totalitarianism? Turkmenistan under Berdimuhamedow. Washington, DC: Central Asia-Caucasus Institute and Silk Road Studies Program, 2009. HORÁK, Slavomír. Turkmenistan’s Shifting Energy Geopolitics in 2009– 2011. European Perspectives. Problems of Post-Communism. Vol. 59, No. 2, March/April 2012. Pp. 18–30. PEYROUSE, Sebastien. Turkmenistan: Strategies of Power, Dilemmas of Development. Armonk, NY: M.E. Sharpe, 2012. RZAYEVA, Gulmira. Natural Gas in the Turkish Domestic Energy Market: Policies and Challenges. Oxford Institute for Energy Studies Paper NG 82. February 2014. SHLAPENTOKH, Dmitry. Turkmenistan and military buildup in the caspian region: A small state in the postunipolar era. Journal of Eurasian Studies. No. 4 (2013). Pp. 154–159.


Zahájení konference: J. Hamáček, M. Balabán, T. Taghizade (zleva).

F. Masopust, F. Ismailzade, M. Balabán (zleva).

Pohled na účastníky konference v sále Profesního domu.

K. Makili-Aliyev, L. Stejskal, J. Vykoukal (zleva).

M. Balabán, E. Gombár, B. Tureček (zleva).

F. Masopust, F. Ismailzade, M. Balabán, E. Gombár, B. Tureček (zleva).

F. Masopust, F. Ismailzade, M. Balabán, E. Gombár, B. Tureček (zleva).

K. Makili-Aliyev.


Bulletin Centra ázerbájdžánských a kaspických studií

Centrum ázerbájdžánských a kaspických studií, Ústav Blízkého východu a Afriky FF UK Vydavatel Univerzita Karlova v Praze Filozofická fakulta nám. Jana Palacha 2 116 38 Praha 1 Adresa redakce Ústav Blízkého východu a Afriky Filozofické fakulty UK nám. Jana Palacha 2 116 38 Praha 1 http://ubva.ff.cuni.cz [email protected] Výkonný redaktor PhDr. Jana Gombárová, Ph.D. Redakční rada předseda prof. PhDr. Eduard Gombár, CSc. členové Mgr. Eltay Dilbazi, Ph.D. PhDr. Jana Gombárová, Ph.D. PhDr. Slavomír Horák, Ph.D. PhDr. Tomáš Laně PhDr. David Majer PhDr. Josef Ženka, Ph.D. na tomto čísle se podílel PhDr. Libor Stejskal, Ph.D. Sazba, předtisková příprava a realizace PhDr. Josef Ženka, CSc. Praha 8 Tisk Tiskárny Maestro, s. r. o. Praha 4 Registrace MK ČR E 18888 ISSN 1803-8611. Za obsahovou správnost odpovídá autor. Za jazykovou správnost cizojazyčných příspěvků odpovídá autor nebo překladatel. Uveřejněné články nemusí vyjadřovat názor redakce.

OBSAH ČÍSLA

M. Romancov, P. Kavina, J. Ludvík, E. Dilbazi, J. Holubcová, L. Palata (zleva).

E. Dilbazi.

S. Horák, L. Moravec (zleva).

M. Romancov, S. Horák, L. Moravec, J. Šír, M. Boháč (zleva).

Editorial (Miloš Balabán) 2 Ázerbájdžánská bezpečnostní politika jako faktor míru a regionální stability (Jana Gombárová) 2 Opouštím Českou republiku, zemi, kterou miluji, miloval jsem a budu milovat – rozhovor s velvyslancem Ázerbájdžánu v ČR Tahirem Taghizadem (Jana Gombárová) 3 Eduard Gombár Ázerbájdžán jako významný regionální partner Evropské unie 6 Břetislav Tureček Blízký východ a ázerbájdžánská hra na obě strany 9 Libor Stejskal Bezpečnost a obrana Ázerbájdžánské republiky: Kam dospěly a jakým výzvám čelí? 13 Eltay Dilbazi Význam Ázerbájdžánu pro zajištění energetické bezpečnosti EU 17 Luboš Palata Až zase budou Arméni jezdit do Baku k moři 20 Michael Romancov Nedobré perspektivy jihokavkazské křižovatky 23 Jan Ludvík Diverzifikace nestačí: Ázerbájdžán, Evropská unie a ochrana kritické infrastruktury 26 Slavomír Horák Ázerbájdžán v eurasijských dopravních systémech. Tranzitní centrum nebo koncový bod? 29 Jan Šír Brána na Západ? Ázerbájdžán v zahraniční politice Turkmenistánu 32

The Council on State Support to Non-governmental. Bulletin. červen Centra ázerbájdžánských a kaspických studií

Recommend Documents