Textilnictví v prehistorii 2. přednáška – technologie Mgr. Kristýna Poppová Urbanová Oddělení prehistorie a protohistorie Národní muzeum Praha
4. Textilní surovina 4.1. Vlákna rostlinného původu jsou nejstarší doloženou textilní surovinou. Pro výrobu rohoží a tkanin bylo používáno široké spektrum divoce se vyskytujících rostlin (traviny, lýko dřeviny). Postupem času specializováním textilní výroby docházelo k záměrnému šlechtění vybraných nejvhodnějších rostlin (len, konopí aj). Len užitkový, setý (Linum usitatissimum) Jednoletá (zřídka dvouletá), až 150 cm vysoká bylina z čeledi lnovitých (Linaceae). Má dlouhý, tenký kořen a přímou, oblou, hustě listnatou a nahoře větvenou lodyhu. Stopkaté květy mají pětičetnou, bleděmodrou nebo nafialovělou korunu. Len se rozděluje podle užitnosti na přádný (poskytující lýková vlákna) a olejopřádný (lisování oleje, větší počet semen). Barvitelnost tkaniny vyrobené ze lnu je oproti jiným materiálům horší, také brzo ztrácí tvar. Jedná se v prostoru střední Evropy o jednu z nejstarších textilních surovin (neolit).
Obr. 1. Zleva doprava: Len setý (Linus usitatissimum) – rostlina, Konopí seté (Cannabis usitatissimum), Bavlník (Gossypium).
Z dalších v Evropě se vyskytujících rostlin byly pro textilní výrobu používány: konopí seté (Cannabis usitatissimum), kopřiva (Urtica) a různé druhy travin (např. mořská tráva) a lýčí (vrba, lípa, dub aj.).
1
Bavlna (Gossypium) Gossypium je rod zahrnující asi 40 druhů dvouděložných rostlin z čeledi slézovitých. Jsou to tropické nebo subtropické rostliny s velkými žlutými, později nachovými květy. Některé druhy se pěstují pro vlákna ze semen, ze kterých se vyrábí textilní vlákno – bavlna. Semena bavlníku rostou v tobolkách, porostlá bílým chmýřím, ze kterých se bavlna vyrábí. Bavlníky jsou keře, podle druhu 1,5 – 3m vysoké, pro výrobu vlákna se používají především tyto tři druhy: bavlník keřovitý (Gossypium hirsutum L. - Amerika), bavlník bylinný ( Gossypium herbaceum L. – Asie ) a bavlník srstnatý ( Gossypium hirsutum L. – Asie ) a mnoho dalších. Tkaniny vyráběné z bavlny jsou pro naše území potvrzeny až ve vrcholném středověku. 4.2. Vlákna živočišného původu V Evropě se objevuje používání živočišného vlákna k textilní výrobě poměrně pozdě, až v době bronzové, a to zejména v oblasti severní Evropy, kde bylo zpracování rostlinných vláken k výrobě tkanin přejímáno s obtížemi (z části způsobeno klimatem). První tkaniny, v nichž se setkáváme s kombinací rostlinného a živočišného vlákna (vlny) pochází z chalkolitické lokality Nahal Mishmar na Blízkém Východě, v Evropě se setkáváme s kombinovanou tkaninou od neolitu ( Clairvaux – les – Lacs, Luetzendorf aj.). Nejpoužívanější surovinou živočišného původu byla vlna, živočišné vlákno získávané střihem ovcí (Evropa, Blízký Východ), velbloudů a koz (střední Asie, Dálný Východ, Indie), která má výborné tepelně – izolační vlastnosti, v oblasti Asie pak hedvábí. Kromě vlny a hedvábí se používalo i zvířecí srsti (psí chlupy, koňské žíně) a lidských vlasů (vlasové síťky).
Obr. 2. Bourec morušový – motýl, kokon
Hedvábí je bílkovinný výměšek snovacích žláz housenek bource morušového (Bombyx mori), který na vzduchu tuhne v dvojvlákno. Charakteristickými vlastnostmi hedvábí jsou barva, lesk, omak a dále
2
pak špatná vodivost tepla (což je pro oděv výhodou) a zejména pevnost ( nejpevnější textilní surovina vůbec ). Doporučená literatura: Opravil, E. 1981: Z historie lnu v našich zemích a ve střední Evropě, AR 33, 299 – 305. Opravil, E. 1983: Z historie šíření konopě seté, AR 35, 206 – 213. Walton Rogers, P. 1997: The Raw Materials of the Textiles from Northern Germany and the Netherlands, in: Probleme der Küstenforschung im südlichen Nordseegebiet 23, 389 - 400.
4.3. Základní příprava materiálu Aby mohly být látky utkány, bylo potřeba připravit surovinu do podoby, která byla pro proces tkaní použitelná. Podle toho, jestli se jednalo o materiál rostlinného (len, konopí, kopřivy) nebo živočišného (vlna, vlasy, chlupy) původu se stříhal, pral, cupoval, upravoval máčením, vochlováním až k procesu předení. Len a rostlinná vlákna vůbec – máčení, lámání, česání, spřádání (zapotřebí lamačky, drhleny aj., názorně v dětském filmu Krteček a kalhotky ☺). Vlna a chlupy – stříhání, máčení, vochlování, jemné česání, spřádání (zapotřebí vochle, nůžky aj.). Hedvábí – vysoce specializovaná příprava vlákna (složité zařízení – pece, navíječe vláken aj.). Předení – ruční vřeteno a přeslice Postup, při němž je ze surové vlny nebo koudele připravena nit vhodná k natažení osnovy, tvořil drtivou většinu tvorby samotné textilie. K tomu bylo potřeba vřetene, přeslice a dalších předmětů (např. obásla, epinetronu v řeckém prostředí, misek aj.). Vřeteno se skládá z dříku (vyroben nejčastěji z organických materiálů – dřevo, kost) a přeslenu, který je na dřík nasazován. Přeslen - předmět kotoučovitého tvaru s perforovaným vertikálním otvorem ve středu - slouží jako setrvačník a závaží při spřádaní suroviny. Je navlečen na dříku, s nímž společně tvoří vřeteno. Přesleny byly vyráběny nejčastěji z hlíny, kamene, kosti, dřeva. Jejich tvar a velikost se často mění. Díky této značné variabilitě se pro bližší chronologické datování nehodí. Přeslice slouží k upevnění příze (snadná manipulace). Mohla mít formu kratší tyče, přidržované v podpaždí nebo jako samostatně stojící, do země nebo stojanu zasazená dlouhá tyč. Byla vyrobena z organických materiálů (dřevo, kost, výjimečně z kovu), ve starověku spíše kratší (max okolo 35 cm). Koudel upevněna na přeslici obáslem (pojem z etnografických paralel). 3
3
4
Obr. 3. Vřeteno, přesleny, Obr. 4. Přeslice (2. stol. n. l., Kolín nad Rýnem), Obr. 5. Přadlena, sumerský reliéf (cca…BC)
Princip předení: Z upevněné nebo volné příze je jednou rukou tažen svazek vláken (příze), které jsou přivázány k vřetenu (nejčastěji na dřík – k háčku nebo pod přeslen). Když je předivo takto upevněno, roztočí se vřeteno, které si udržuje setrvačnost díky váze přeslenu, a které vytahuje a kroutí nit z připraveného přediva. Vřeteno mohlo být roztočeno dvěmi směry – podle nich se určuje, jestli je nit zkroucena „napravo“ (torze Z) nebo „nalevo“ (torze S). Šířka nitě byla dále upravována rukou přadleny, nebo mohlo být skáno více nití dohromady. Ženy předly vsedě nebo ve stoje, ale také při chůzi a konání jiných každodenních činností. 5 V okamžiku, kdy byla surovina spředena, mohlo být přikročeno k jejímu dalšímu zpracování. Nit byla odmotána z vřetena a vytvořena klubka. Pomocí snovadla nebo bez byla natažená osnova na tkalcovský stav podle toho, jaký typ tkaniny měl být vytvořen. Doporučená literatura: Strelnik, M. O., Chomčik, M. A.2005: Pro technologiji prjadinja za antičnoji dobi v Nadčornomorji, in: Archeologija 1(2005), Kyjiv, str. 70 – 75. Jakovenko, V. E. 1991: Skythische Spindeln,in: Gold der Steppe, Archäologie der Ukraine, Archäologisches Landesmuseum der Christian – Alberts – Universität, Schleswig. Luněva,V. 2002: Prjaslica Kampyrtepa, in: Materialy Tocharistanskoj ekspedicii, Vypusk 3, Archeologičeskije issledovanja Kampyrtepa, Taškent, 109 – 117. Internetové odkazy: http://www.predeni.cz/
4
5. Předtkalcovské techniky Jedná se o techniky, které sloužily k výrobě textilií před vynálezem samotného tkaní založeného na principu křížení dvou osnovních nití a protahování útku prošlupem – odtud jejich název „předtkalcovské“. Jsou to především techniky proplétání (košíkaření), pletení prostin (pletení na rámu, sprang) a tkaní na destičkovém stávku. Jedná se o základní techniky, z nichž se tkaní vyvinulo. Některé z nich ovšem byly s tkaním kombinovány a mnohdy jsou známy a používány až do současnosti. 5.1. Proplétání a pletení na rámu (tzv. sprang)
6
7
8
Obr. 6. Schéma proplétané tkaniny z lokality Çatal Hüyük (Turecko, cca 6000 BC), Obr. 7. Schéma proplétání z různých lokalit, Morava (pavlovien, cca 25 tis BC), Obr. 8. Schéma pletenin (tzv. sprang): shora dolů: prostina, tkanina, šňůrkové pletení.
Jedná se o nejstarší techniku výroby textilií vycházející z opracování rostlinných vláken pro výrobu rohoží a košíků (účel – tepelná izolace, uchovávání a přenos potravy, estetická funkce jako oděv a doplňky oděvu aj.). Rohože se vyráběly buď bez nebo s použitím jednoduchých stavů horizontálních (pozemních) nebo vertikálních. Bohaté možnosti studia principů výroby u domorodých kmenů v oblasti Sibiře, centrální Asie (Kyrgyzové, Turkméni) nebo Severní a Jižní Ameriky.
5
9
10
Obr. 9. Fragmenty rohoží ukazující proplétací techniky (19. stol., Nevada), Obr. 10. Košíkářské výrobky (19. stol., Colorado)
Vertikální bezprošlupové stavy Tyto stavy měly velmi jednoduchou konstrukci – většinou byly tvořeny dvěma horizontálními tyčemi, mezi které byla napínána osnova (viz Obr. 11). Horní tyč mohla být upevněna např. k větvi, spodní tyč byla poté zatížena závažími (kameny nebo hliněná závaží), takže došlo k vypnutí osnovních nití (viz Obr. 11).Druhou možností bylo vytvoření jednoduchého stavu zapuštěného do země, tvořeného dvěmi postranicemi a jednou horizontální tyčí k nim upevněné (viz Obr. 12). Osnovní nitě byly zatíženy závažími. K vytváření tkaniny docházelo bez křížení osnovních nití tak, jak se tomu děje u pozdějších konstrukčně složitějších tkalcovských stavů. Tkanina vznikala pouhým proplétáním osnovní niti (popřípadě nití) okolo napnutých nití osnovních pomocí jehly nebo ručně. Tyto stavy mohly být obsluhovány jednou nebo více osobami (podle složitosti proplétání).
11
12
6
Obr. 11. Schémata navazování osnovních nití na bezprošlupové stavy, Obr. 12. Jednoduchá konstrukce bezprošlupového stavu zapuštěná do země.
Jedná se o velmi jednoduché primitivní konstrukce, které jsou místy užívány dodnes. Takto vzniklá tkanina mohla mít různý charakter – od jemné pleteniny až hrubým strukturám. Z jednoduchého proplétání a obvazování osnovních nití se postupně vyvinula složitější technika tkaní, která však umožňovala vyrábět tkaniny jiných vlastností a zejména daleko rychleji. Pletení na rámu se však udrželo i nadále a rozvíjelo se. Znalost se udržela až do dnešních dní – někdy nazýváno sprang nebo též pletení na krosienkách. Technika práce spočívá v křížení dvou soustav nití, nikoliv kolmých, jako je to u tkaní, ale rovnoběžných nití jedné osnovy, a to jen pomocí prstů, bez pomoci útku, jen zajištěním pomocí dřevěných kolíků nebo tkalcovského mečíku. Pletenina vzniká na rámu shora i zdola proti sobě a uprostřed musí být zajištěna provázkem proti rozpletení. Její velikost je ovlivněna velikostí rámu.
5.2. Tkaní na destičkovém stávku
Obr. 13. Destičkový stávek z 19. století, Djerba, Tunisko.
Princip tkaní spočívá v prohazování útku prošlupem, který vzniká otáčením destiček (karetek) kolem osy doleva nebo doprava, při němž se osnovní nitě skrucují a vytvářejí šňůrky stejné šířky. Vzorování, při němž může být užito až několik stovek destiček, může dosáhnout velmi efektivních výsledků. Povrchová úprava takto vytvořených tkanic připomíná zešikmenou keprovou vazbu. Tkanice jsou velmi pružné a pevné. Základním nástrojem je destička (karetka) v rozích provrtaná. Nejčastěji bývá čtverhranná, ale může být i vícehonná. Do provrtaných dírek se navlékají osnovní nitě. Destičky byly vyráběny vesměs z organických materiálů jako je dřevo a kost.. Útek je tvořen pomocí smotku nebo namotaný na člunku. 7
14 15 Obr. 14. Princip tkaní na destičkovém stávku, Obr. 15. Princip tkaní na mřížkovém stávku Nejzdlouhavější a nejsložitější je navlečení osnovy. Velmi jednoduchý, ale praktický způsob snování osnovy známe z etnografických paralel z Kavkazu a Turkestánu ( a jeho znalost a užívání je na základě textilních nálezů ze severní Evropy doložena v protohistorickém období i tam). Osnova byla uzavřena do kruhu a obtočena kolem protilehlých kolíků, na straně pak zatížena kamenem, aby se docílilo napnutí. Kolem kolíků se mohla spolu s pokračující prací volně posunovat. Pro běžné, občasné tkaní pro vlastní užití, jej nebylo třeba, protože osnova se uvazovala kolem pasu, ale při stálé, výdělečné produkci to znamenalo značné usnadnění. Základem je dřevěná lavice se dvěma sloupky ve tvaru písmene U na obou koncích. Mezi těmito vidlicemi byla navinuta a vypnuta osnova. Na jednom konci byla osnova stáčena na válečku s ozubeným kolečkem (zajištění proti zpětnému chodu), které udržovalo osnovu napnutou, na druhém konci se navíjela již hotová tkanice. Destičky byly umístěny uprostřed osnovy mezi vidlicemi. Z tohoto principu se posléze vyvinuly drobné stávky, které jsou v menší obměně užívány dodnes (viz Obr. 13 nahoře).
5.3. Tkaní na mřížkovém stávku Jednoduchý mřížkový stávek byl používán ke tkaní užitných popruhů, stuh, ale i ozdobných tkanic, jeho tradice byla v Čechách ještě donedávna živá. Osnovní nitě byly provlečeny mřížkou v pohyblivém, většinou obdélném stávku (často s rukojetí, viz Obr. 15), vyrobeným z organických materiálů (dřevo, kůže, kost, rákos aj.) a vypnuty mezi dvě tyče nebo na rámu (také mohla být jedna strana upevněna k pasu tkalce jako u destičkového stávku výše). Posunováním stávku nahoru a dolů docházelo k tvorbě prošlupu, kterým byl prohazován útek namotaný na člunku nebo ve smotku. Na stávku mohla docházet i k výrobě složitých brokátových ozdobných stuh. Nejčastěji byl však používán pro výrobu užitných popruhů do hospodářství (ucha a popruhy ke košíků, nůším, ohlávky pro dobytek aj.).
8
Doporučená literatura: Arsenjevová, Z., Wolfová, E 2005.: Tkaní, Brno. Collingwood, P. 1974 (reprint 1999): The Techniques of Sprang. Plainting on stretched Threads. New York. Kaprasová, A., Vondrušková, A. 1989: Šikovné ruce aneb malá škola textilních technik, Praha. Kindlová, Z. – Tomková, M. 2001: Pletení na krosienkách. Praha. Ménard, F. – Moser, F. 2006: Observation sur la fabrication expérimentale des étoffes cordées, in: euroREA 3 (2006). Popov, A.1955: Pletenje i tkačestvo u narodov Sibiri, in: Sbornik muzei antropologii i etnografii, XVI., Leningrad, str. 44 – 146. Schlabow, K. 1957: Die Kunst des Brettchenwebens, Veröffentlichungen des Fördrvereins Industrie – Museum Neumünster e. V., Heft 1, Neumünster.
6. Tkaní, tkalcovské stavy 6.1. Pozemní (horizontální) tkalcovský stav Je všeobecně uváděn jako jeden z nejstarších tkalcovských stavů, dodnes je užíván, zejména nomádskými společnostmi v centrální Asii, na Sibiři, ale také na Předním Východě a v některých oblastech Afriky. Z prehistorického období máme četná vyobrazení z Egypta (reliéfy, nástěnné malby, modely tkalcovských dílen aj.). Zdá se, že v prostoru Evropy nebyl nikdy používán. Archeologicky je téměř nezachytitelný, vzhledem k tomu, že jeho konstrukce je z organických materiálů (dřevo, kůže) a není nijak složitě ukotvován do země.
Obr. 16. Pozemní tkalcovský stav, Egypt.
Jeho základ je tvořen dvěma základními tyčemi, upevněnými k pevnému podkladu, většinou zemi, mezi kterými je natažena osnova. Jedna řada osnovních nití je navázána k pohyblivému brdu, které je nadzvedáváno pomocí kolíků (viz Obr. 16.) nebo přivázáno k dřevěné trojnožce. Prošlup pro vedení útku, a tím tkaní, je tvořen pomocí jednoho nebo několika prohozních břeven (viz. technický slovníček níže). Počet prohozních ramen se liší podle toho, o jakou vazbu nebo vzor se má jednat. Všeobecně se dá říci, že tkaniny, vyrobené na tomto typu stavu bývají jednoduché plátěné vazby, ozvláštněné mohou být více či méně složitějšími geometrickými vytkávanými vzory. Šíře látek bývá 9
maximálně jeden metr. Je to z toho důvodu, že stav bývá vesměs obsluhován jednou osobou, která nad ním dřepí nebo sedí na stoličce. Jedná se o poměrně prostor zabírající tkalcovský stav, na němž se většinou pracovalo a pracuje venku, na dvorech.
6.2. Vertikální tkalcovský stav se závažími Vertikální tkalcovský stav je tvořený dvěma vertikálními tyčemi (postranicemi) a dvěma transverzálními. Upevněn mohl být buď přímo zapuštěním do země, opřením o stěnu, nebo byl vybaven stojanem, poté stál samostatně. Osnova byla napnuta závažími různých tvarů (pyramidální, kruhové atd.). Křížení osnovních nití docházelo upevněním jedněch k brdové příčce a druhých k závažím, které byly většinou z hlíny (pálená i nepálená), ale také z kamene. Takto vzniklým prošlupem byl protažen útek a vzniká vazba tkaniny. Brdová příčka nemusela být pouze jedna (tkaní plátnové vazby), ale mohlo jich být více (na tkaní keprových vazeb, viz Obr. 17).
Obr. 17. Vertikální vícebodový tkalcovský stav.
Jedná se o typ stavu, který je archeologicky doložen nálezy tkalcovských závaží, ať už jednotlivě v rámci sídlišť nebo in situ v obytných budovách (např. při požáru zaniklý stav aj.). Byl a je prostorově méně náročný než předchozí typ. Pracovat na něm mohla jedna i více osob uvnitř domu, ale také dle potřeby i na dvoře. Také umožňuje dosažení větší šíře látek, zvláště pokud je obsluhován více lidmi. 10
6.3. Vertikální tubulární tkalcovský stav Jedná se o vertikální tkalcovský stav, kde osnova nebyla zatížena a vypnuta závažími, ale upevněna mezi obě horizontální tyče (obtočena – jedna „nekonečná“ nit). Prošlupu se docílilo použitím prohozního ramene a navázáním jedné řady osnovních nití na pohyblivé brdo. Tkanina se otáčí kolem horizontálních tyčí okolo, takže vznikne jeden „tubus“, který se snímá z konstrukce stavu sundáním horizontálních tyčí. Dosahuje různých rozměrů, podle typu tkanin, které na něm byly tkány.
18
19
Obr. 18. Nákres tubulárního tkalcovského stavu, Obr. 19. rekonstrukce z archeologického centra v Düppelu (Berlín).
Je specifickým fenoménem severní Evropy od doby bronzové, největší rozšíření má v době železné (nejznámější nález tzv. peplos z Huldremose). 6.4. Tzv. gobelínový stav Dalším typem tkalcovského stavu, po kterém nezůstávají archeologickými metodami zachytitelné stopy, je rámový tkalcovský stav někdy také nazývaný jako gobelínový, který byl používán k tkaní a vázání koberců a gobelínů. Principielně je podobný tubulárnímu. Má různé rozměry podle typu tkanin, které jsou na něm zhotovovány. Z prehistorie neznáme z území Evropy žádný doklad vázaného koberce, vázaný koberec pouze z Altaje, z kurhanu č. 5 v Pazyryku (původ pravděpodobně v centrální Asii nebo na Blízkém Východě). 11
6.5. Stručný technický slovníček k tkalcovským stavům Osnova – je tvořena vertikálními vlákny (v případě horizontálního tk pak horizontálními vlákny osnovními nitěmi), nataženými na tkalcovském stavu (rámu). Musí být napnuta co nejpevněji a vlákna musí ležet paralelně k sobě navzájem, aby se útek mohl provlékat nad a pod vlákny velmi snadno. Způsob, jakým je připevněna ke stavu je různý, podle jeho konstrukce. Útek – je tvořen vodorovnými vlákny (nitěmi), provlékanými mezi nitěmi osnovními, veden člunkem nebo prsty. Tím dochází k vlastnímu procesu tkaní, tj.proplétání dvou sad vláken (nití), která jsou k sobě vedena v pravém úhlu. Brdo – brdová příčka, konstrukční prvek tkalcovského stavu. Je to dlouhá tyč (deska), na níž jsou navázány (většinou sudé) osnovní nitě. Je ukotveno na vidlicích (u vertikálního tkalcovského stavu) nebo sloupcích (u horizontálního tkalcovského stavu). Jeho pohybováním dolů a nahoru dochází ke křížení osnovních nití a tvorbě prošlupu. Prošlup – vymezený volný prostor, utvořený mezi sudými a lichými osnovními nitěmi. Tímto prostorem se provléká útek. Prohozní rameno – konstrukční prvek horizontálního tkalcovského stavu. Je to tyč (deska) navlečená skrz osnovu pod lichými osnovními nitěmi. Prohozní rameno musí být vždy delší, než je šíře osnovy a silné cca 5cm (a více). Prošlup se utvoří postavením ramene na jeho hranu. Druhý prošlup se utvoří pomocí navázání sudých osnovních nití na brdo. Člunek – předmět (většinou vyráběný z organických materiálů) určený k navlečení útkové nitě. Může mít různé tvary, nejčastější je skutečně v podobě člunku, odkud pochází jeho název. Nemusí být používán vždy, nejčastěji je používán u rozměrných a vícebarevných tkanin. Někdy je útek také veden pouze prsty. Tkalcovský mečík – předmět mečovitého tvaru, s oboustranným ostřím, zakončený bodcem. Bývá vyroben z organických materiálu, někdy také z kovu. Typický zejména pro germánská etnika.Byl používán při tkaní k zarážení útku a drobným úpravám ve tkanině (odstraňování chyb aj.). Doporučená literatura: Arsenjevová, Z., Wolfová, E 2005.: Tkaní, Brno.
12
Blümner, H.1912: Technologie und Terminologie der Gewerbe und Künste bei Griechen und Römern, Erster Band, Leipzig und Berlin. Geijer, A. 1979: A History of Textile Art. A selective Account. London. Hoffman, M. 1964: The Warp-Weighted Loom, Studies in the History and Technology of an ancient Imlement, Oslo. Johl, C. H. 1917: Die Webstühle der Griechen und Römer, Technisch – Terminologische Studie, Druck von Robert Noske, Borne – Leipzig. Roth, H. L. 1913: Ancient Egyptian and Greek Looms, Bankfield Museum Notes, Second Series No. 12., Halifax. Rudenko, S. : Kovry i tkani. Rudenko: Der zweite Kurhan von Pazyryk. Šagalina, N.2002: Gruzila s Kampyrtepa i ich klasifikacija, in: Materialy Tocharistanskoj ekspedicii, Vypusk 3, Archeologičeskije issledovanja Kampyrtepa, Taškent, 109 – 117.
7. Vazby Vazba tkaniny je způsob vzájemného provázání osnovních a útkových nití. Rozlišujeme tři základní vazby, z nichž vycházejí další odvozeniny. Základní vazby: Plátnová – nejjednodušší a tím pádem nejpoužívanější vazba. Je oboustranná, při procesu tkaní je útková nit vedena střídavě nad 1 a pod 1 osnovní nit. V další řadě se pak takto vzniklé vazné body prostřídají a osnovní nit, která byla pod útkem, bude nad ním a naopak.
Obr. 20. Různé druhy plátnové vazby, zleva doprava: jednoduchá vyvážená, s dominujícími osnovními nitěmi, s dominujícími útkovými nitěmi.
Plátnová vazby je po proplétaných textiliích nejstarší doloženou vazbou (neolit). Keprová – charakteristický je plastický povrch tvořený různými šikmými pruhy, klikaticemi a jejich odvozeninami. Nejmenší možný kepr je třívazný - při procesu tkaní je útková nit vedena přes 2 a pod 1 osnovní nit, v další řadě je provázání posunuto o 1 osnovní nit (od doby bronzové). Keprové vazby mají nad sebou několik útků, které se v okrajích nestejnoměrně provazují s osnovními nitěmi – proto 13
mívají okraje zpevněny plátnovou vazbou nebo tkanicemi vyhotovenými na mřížkovém nebo destičkovém stavu (typické pro dobu železnou).
Obr. 21 a – šikmý kepr, b – motiv tzv. rybí kosti neboli horizontální hrotitý kepr, c – hrotitý kepr vertikální, d – tzv. diamantový kepr
Keprové vazby se objevují v Evropě v době bronzové. Od jednoduchých šikmých keprů se postupně vyvinuly ke složitým „diamantovým“ vzorům. Pro tkaní keprových vazeb musí být používán vícebodový tkalcovský stav. Atlasová – tkaniny s atlasovou vazbou se vyznačují hladkým povrchem s nevýrazným šikmým řádkováním ve více směrech. Na rozdíl od keprů se vazné body vzájemně nedotýkají. Nejmenší atlas, který lze sestavit, je pětivazný, který vzniká tak, že ve střídě vazby se nad útek vazby zvedá jedna nit osnovní, ostatní zůstávají pod útkem (tz. útkový atlas, osnovní atlas shodně, ovšem naopak). Doporučená literatura: Emery, I. 1994: The Preliminary Struture of Fabrics. London. C.I.E.T.A. 1979: Vocabulaires techniques textiles, Lyon. C.I.E.T.A. 1979: Tracés techniques (Illustration des Notes Techniques).
14
Obr. 22. Schéma atlasové vazby
.8. Ostatní textilní techniky
8.1. Pletení pomocí jehly, tzv. nålebinding Jedná se o techniku, kterou máme formou negativních otisků doloženu už od období mezolitu (Pobaltí, S Evropa). Zdá se, že pletení pomocí poměrně masivních kostěných a dřevěných jehel je jakousi specialitou severní Evropy, kde jsou nálezy tohoto typu časté. Nicméně tato technika byla známá i v prostoru střední Evropy (kombinování tkaných látek a proplétání – neolitické tkaniny z Irgenhausen, Robenhausen aj.), na Předním Východě a v Egyptě. Byla používána zejména pro výrobu drobných doplňků oděvu jako jsou závoje, šátky, síťky, ponožky, rukavice aj. Je známá a užívaná dodnes. 8.2. Plstění Jedná se o velmi jednoduchou techniku úpravy vlny a srsti v tuhý, kompaktní celek – plsť pomocí horké vody a tlaku. Z prostor Evropy nemáme před středověkem zatím doložen žádný nález plstěného výrobku, ale plstění bylo hojně užíváno zejména nomádskými etniky v prostoru střední Asie (Hunové, Skytové – kurhany v Noin – Ula, Pazyryk aj.)
Obr. 23. Zleva doprava: postup při plstění, pohled na rubovou stranu koberce, pohled na lícovou stranu, Kyrgyzstán, současnost.
8.4. Pletení stuh, tkanic, ozdobných střapců, provazů aj. Další naprosto běžnou textilní technikou a každodenní činností, k níž není zapotřebí žádných dalších pomůcek, které by se archeologicky dochovaly, je splétání provazů, ozdobných nití, střapců aj, které sloužily jak k užitným účelům, tak k dekoraci. Znalost různých technik splétání nám tak dokládají většinou negativní otisky na nádobách, hlíně atd.
15
9. Barvení Archeologický textil si většinou bohužel svou původní barvu neponechává, veškeré nálezy mají vlivem působení různých činitelů stejnou barvu – hnědošedou, šedozelenou apod. To však neznamená, že původně nebyla tkanina pestrá. Bohužel zjistit barevnost či snad rostlinu k barvení použitou je velmi složitý chemický proces, který nemusí být vždy úspěšný. Proto jsou dobrým vodítkem písemné prameny, které popisují barevnost nošených oděvů, případě se věnují popisu návodu přípravy barviv a surovin k tomu užívaných (např. Plinius, Vitruvius aj.). Jako vhodný se ukázal experiment s barvením. Doporučená literatura: Bidlová, V. 2005: Barvení pomocí rostlin. Praha. Van Stralen,T. 1993: Indigo, Madder and Marigold. A Portfolio of Colors from Natural Dyes. Loveland.
10. Textilní výroba a obchod v pravěku
10.1. Domácí výroba Každý rodinný celek, obývající určitou jednotku, musel být textilně soběstačný, minimálně na užitné úrovni. Provazy, pytle, hrubší tkaniny určené k hospodářským účelům, dekorativní tkaniny v interiérech, ošacení rodiny – to vše si vyžadovalo alespoň základní přísun tkanin domácí výroby. Důvody plné nebo částečné soběstačnosti byly samozřejmě ekonomické, rodina si nemohla dovolit za všechny věci, kterých užívala, platit, zvlášť, když část z nich mohla sama vyrobit ze surovin, které jí byly k dispozici (vlna, len, srst, vlasy atd.). Členové rodiny předli nebo tkali na místech, která byla vyhrazena veškerým hospodářským pracím, ať už na dvorech (tkaní, předení) nebo v obytných místnostech (předení, vyšívání, šití atd.). 10.2. Lokální produkce Ne všichni však byli nuceni k naprosté soběstačnosti, lze tedy předpokládat existenci specializovaných tkalcovských dílen, které svými produkty zásobovaly sídliště a jeho okolí. Stav bádání v tomto ohledu je bohužel zatím velmi neuspokojivý. Vyčlenit prostory, kde mohlo docházet k textilní výrobě lze do značné míry pomocí sledování koncentrace nálezů předmětů, k této činnosti sloužící. K textilní výrobě v prostoru sídlišť mohlo docházet na otevřených dvorech, kde byl dostatek prostoru k postavení 16
tkalcovského stavu (tkaní, předení, výroba závaží atd.), ale také i v jednotlivých domech a místnostech, obývaných jednou nebo vícero rodinami (šití, vyšívání, drobné textilní techniky). 10.3. Dálkový obchod Luxusní tkaniny (hedvábí aj.) byly součástí životního standartu členů nejvyšší společnosti. Jako takové byly tedy součástí obchodu, ale i diplomacie (dary velvyslanců – např. kronika Hu – han- šu). Problematika bádání ohledně dálkových kontaktů se v současné době utěšeně rozrůstá. Doporučená literatura: Durham, N. C., Raschke, M. G. 1994: New Studies in Roman Comerce with the East, A. N. R. W., 605 – 1363. Ferguson, J., Keynes, M. 1994: China and Rome, A. N. R. W., 581 – 602. Kochnev, B. D. 1994: The Trade Relations of Eastern Turkestan and Central Asia in the Eleventh and Twelfth Centuries according to Numismatic Data, S. R. A. A., III. (1993/1994), 277 – 289. Petrikovits, V. H 1981.: Die Specialiesierung des römisches Handwerks, v: Das Handwerk in vor- und frühgeschichtlicher Zeit, Teil I., Historische und rechtshistorische Beiträge und Untersuchungen zur Frühgeschichte der Gilde, Bericht über die Kolloquien der Kommission für die Altertumskunde Mittel- und Nordeuropas in den Jahren 1977 bis 1980, Göttingen, 63 – 132.
17