Text: Dr. Tomáš Kilian, zástupce vedoucího lékaře, Lázeňská Léčebna Nový dům, redakce

Lázeňský poukaz a elegantní řešení chronických obtíží Text: Dr. Tomáš Kilian, zástupce vedoucího lékaře, Lázeňská Léčebna Nový dům, redakce

Duševní choroby se stávají největším evropským zdravotním problémem 21. století, stojí ve studii Evropského kolegia pro neuropsychofarmakologii (ECNP). Často mají původ ve stresu, pokračují nespavostí, a není pochyb o tom, že téměř polovina našich nemocí, je ovlivněna právě naší psýché, respektive emoční zátěží. Vztah mezi fyzickou a duševní kondicí není žádnou novinkou a pro prastaré medicíny byl základem každé léčby. Přístup lékařů k člověku a jeho nemocem se samozřejmě měnil a není to tak dlouho, kdy snaha přiřadit ke každému nežádanému symptomu odpovídající „orgán“ odložila význam emocí a stav duše na druhou kolej. Ve 20. ˗ 30. letech se začíná hovořit o psychosomatice a choroby, u kterých nebyl pro určité symptomy nalezen jejich „problémový“ orgán, popisovaly učené lékařské knihy jako přímo ideální stavy pro lázeňský léčebný pobyt. A dnes jsou to právě lázně, které se mohou zaštítit exklusivní nálepkou specialisty na psychosomatická onemocnění.

1

Jsme áčka a béčka. Ani jedno vás nepotěší Důkazů, že duševní porucha má tendenci vyvolávat tělesné neduhy, není málo. Jedna z nedávných studií přišla dokonce se závěrem, že například v oblastech, kde je vysoká nezaměstnanost, je počet psychosomatických potíží daleko vyšší. Kdo se dlouho trápí, drží se ho obavy či strach, a je zkrátka oslabený i fyzicky. Častá nebo opakovaná disharmonie tudíž zákonitě ovlivňuje i funkci tělesných orgánů a může vyústit i v závažnější fyzická onemocnění jako jsou srdeční infarkt, mozková mrtvice, vředová choroba žaludku, průduškové astma nebo i v obávané onkologické onemocnění. Velmi častým, skoro až lidovým, onemocněním jsou bolavá záda. Málokoho napadne, že např. nezdravě ohnutá záda vyjadřují podobně nezdravý postoj člověka k realitě, k pravdě. Doktor Vogeltanz, jeden z našich předních odborníků na psychosomatiku, uvádí ve své knize s podtitulem „Cesta etikoterapie“ příklad muže léčícího se léta s bolestmi zad. Vyzkoušel na sobě všechny možné léčebné postupy, ale úleva byla vždy jen dočasná. Při podrobnějším rozhovoru s lékařem-terapeutem na sebe pacient, který je povoláním výhybkář, přiznal, že vlastně celý život trpí tím, že se mu nesplnil jeho klukovský sen, stát se mašinfírou. Lokomotivy to bylo vždy jeho. Řídit lokomotivu, stát hrdě za pákama byl jeho sen, který se z různých důvodů nesplnil. Nebylo mu umožněno studovat, prožil mnoho ústrků a tak ohnul hřbet a vlastně se už jako chlap pořádně nenarovnal a dokonce se začal problémům vyhýbat. Stal se tedy výhybkářem. Dr.Vogeltanz k tomu dodává, že když se nám bortí sen, něco, k čemu jsme se upínali, když se nám bortí jistoty, nejen hmotné, ale i citové, myšlenkové, tělo na to může reagovat tím, že začnou potíže s páteří. Na jiném místě uvádí autor případ vyléčeného muže s diagnózou rakovinného nádoru na plicích. Pacient dříve zastával významnou funkci a bylo vidět, že svou prací žil a byl mužem na svém místě. Svou práci miloval, ale jednoho dne byl přinucen z místa nečekaně odejít. Zažíval pocity křivdy z nevybíravého chování a praktik těch, kteří ho v jeho funkci nahradili. Nemohl se bránit a nemohl jim z plných plic říct, co si o tom vše myslí. Není divu, že se u něj objevil nádor. Ten člověk však dokázal neuvěřitelnou věc. Pocitům hořkosti z křivdy nepodlehl, ale bojoval a nádor se k překvapení lékařů začal zmenšovat. Nezmizel ale úplně a jakoby se opouzdřil a

zůstal lokalizovaný v plicní tkáni bez dalších komplikací. Ten člověk sice své nemoci stejně jako nepřízni osudu nepodlehl, ale nedokázal jednu důležitou věc, nedokázal odpustit těm, kteří ho zbavili místa. Po terapeutickém rozhovoru začal chápat, že odpuštění je veliká síla a pokud to nedokáže nádor se úplně nerozpustí. Ten muž nakonec svůj boj vyhrál a znovu dokázal nalézt Lásku k lidem. Lékaři také mají jasno v tom, že na vzniku psychosomatické nemoci se ve velké míře podílejí osobnostní rysy jedince. Je to logické – pohodáři vše lépe snášejí, jak potvrzuje i klišé obalená přísloví – veselá mysl, půl zdraví. Vědci z Harvardu skutečně prokázali, že pozitivně myslící lidé trpí chorobami srdce, infarkty a mrtvicemi nejméně ze všech, přičemž ale: „absence negativních myšlenek neznamená to samé co přítomnost pozitivních. Optimismus, spokojenost se životem a štěstí souvisejí se sníženým rizikem kardiovaskulárních chorob bez ohledu na věk, společenský a ekonomický status, kouření nebo tělesnou váhu,“ tvrdí profesorka Julia Boehmová z Harvardské univerzity. V odborné praxi pak platí, že lidé, kteří neustále spěchají a neumí relaxovat, jsou označováni za typy „A" a tato áčka mají větší sklon k srdečním infarktům než jedinci typu „B". Béčka jsou klidní lidé, vyrovnaní a nenechají se tak vtáhnout do stresových situací. Jsou odolnější.

2

Béčka jsou tedy protipólem k áčkům. I když je dělení na A a B-typy poněkud schematické vyjadřuje z kardio-psychologického hlediska určitou pomůcku k odhadnutí způsobu chování a jeho možných následků lidí ohrožených srdečně-cévními chorobami. Jak píše Skorodenský v knize „Psychologické rizikové faktory ischemické choroby srdeční“ vydané už v r.1990 je chování béček mnohem relaxovanější, spokojenější, není tolik uspěchané a nedá se říct, že by tolik toužili po velkém množství věcí a nekonečné sérii událostí ve stále se zkracujícím čase. Jsou to spíše „pohodáři“, kteří si „vystačí s málem“ a preferují spíše kvalitu než kvantitu. Jejich inteligence bývá stejná nebo spíše větší a stejně tak i jejich ambice jsou srovnatelné, ale jejich uspokojení jim na rozdíl od áček dodává více uspokojení, sebedůvěry a pocitu bezpečí. Podle Friedmana a Jenkinse (1967) jsou také více zaměření na prostředí než na svou osobu. Jejich pohyby jsou plynulejší, hlas klidnější a plynulejší. Mají vyrovnanější náladu a více času např. na mimopracovní aktivity (hobby a koníčky). V dnešní době by se však hodilo říci více času na rodinu. Dle výzkumné zprávy pro evropský parlament se projevují u 32 % obyvatel EU duševní poruchy. Jejich léčení stojí ročně 800 miliard Euro/rok 165 milionů Evropany sužují duševní a neurologické choroby. Téměř 165 milionů z 514 milionů obyvatel 30 zemí Evropy trpí každoročně například depresí, úzkostí, nespavostí nebo demencí. Vyplývá to ze studie, kterou před půldruhým rokem zveřejnila organizace European College of Neuropsychopharmacology (ECNP).Duševní diskomfort může přerůst jak v psychickou poruchu, tak rozvinout fyzické obtíže nebo například astma. Alergie bez příčiny? Tradiční psychosomatické školy, zejména německé, považují v podstatě každé onemocnění za psychosomatické, a to včetně úrazů. Přísně vzato může podle nich platit i model, jak v rozhovoru pro internetový deník naznačila MUDr. Helena Máslová z Centra psychosomatické péče: Člověk si zlomí nohu nebo nabourá autem tehdy, je-li nějakým způsobem narušena jeho koordinace nebo jsou změněny jeho reakce.“

Povšechnost této teorie přímo úměrně zvyšuje počty pacientů, jejichž „psycho-soma“ není optimální. Ty jsou i tak dost vysoké (stejně jako výdaje na jejich léčení, včetně těch plynoucích ze státních rozpočtů), na druhou stranu ne každý z „postižených“ skutečně vykazuje důvody pro hospitalizaci na psychiatrickém oddělení. U mnoha lidí se jedná o přechodné stavy, např. z přepracování a stresu a po určité době odpočinku jejich potíže mohou odeznít. Typické, a ne zrovna příjemné, jsou však průvodní chronické obtíže, které lze špatně ovlivnit klasickou léčbou. Jsou to zpravidla alergie, astma nebo chronické kožní problémy, ale také zprofanovaný únavový syndrom. Poukaz do lázní se tak stává elegantním doporučením, jak z trablí ven. Člověk změní místo pobytu, klimata a prostředí, kde nastartuje jinou životosprávu a vyčistí si hlavu, a dopřeje jí i tělu relax. Taková nabídka je samozřejmě k dispozici i zájemcům ze zahraničí, přičemž lázeňské provozy mají pro cestovní kanceláře připravené balíčky za touroperátorské ceny.

3

Chce to pohyb, ideálem je však klasická jóga Lázeňské procedury (koupele, peloidy, vodoléčba, reflexní masáže aj.) pomáhají ovlivnit reflexní děje, čímž přispívají k úpravě psychosomatických poruch. Soudobě pojali nabídku v Priessnitzových lázních v Jeseníku, kde krátkodobý balíček (obvykle nazývaný Lázně na zkoušku) nabízejí pod výzvou: Otestujte si své duševní zdraví. Je plný perličkových van a masáží a je doporučen všem, kdo si chtějí otestovat kondici své psychické i fyzické stránky, protože cítí, že nejsou ve formě jako dřív. Je také pravděpodobné, že tito lidé své potíže svěřili lékaři, ale ten jejich objektivní příčinu nezjistil. Jiní specialisté zase akcentují význam cvičení, léčebné rehabilitace a například v Lázních Libverda nedají dopustit na využití jógy. Lidé se v lázních naučí základům jógy, naučí se správně dýchat, uvolňovat vědomě ztuhlé svaly a přijmou další principy zdravého způsobu života, které pak sami doma podle pokynů a návodu v lázních rozvíjejí. …Pokud jde o objektivní zdravotní účinky jógy popsali je u nás velmi kvalifikovaně ve svých lékařských studiích ještě před rokem 1989 např. Dr. Věra Doležalová (Jóga a zdraví) a Dr. Jaroslav Šedivý (Jóga očima lékaře). Doktorka Doležalová ve své práci vycházela ze zkušeností z indických léčebných center, kde má léčení jógou dlouhou a respektovanou tradici. Vědomé a soustředěné provádění jógových cviků ovlivňuje pozitivně funkci vnitřních orgánů díky nervově-reflexnímu propojení mezi orgány a příslušnými svalovými skupinami. Posílením oslabeného nebo protažením zkráceného svalu příznivě ovlivníme nejen pohybový aparát, ale díky odpovídajícímu nervovému svazku vycházejícího ze stejného úseku páteře má tak procvičení svalů bezprostřední vliv i na kondici jednotlivých orgánů. Časté bolesti zad nejsou vždy jen problémem páteře, ale i nedostatečné funkce ledvin, které zase naopak můžeme cvičením páteře, pokud jde o jejich funkci, vhodně ovlivnit. Nejde tedy jen o zlepšení prokrvení vnitřní masáží (zesílení mikro- a makrocirkulace), ale o komplexní vliv na organizmus, kde autonomní nervový systém propojuje systém žláz s vnitřní sekrecí s mozkem a složitými zpětnovazebnými reakcemi reguluje jeho optimální činnost a výkon. Pravidelně prováděným jógovým cvičením se organizmus vylaďuje a regeneruje. Spojením lázeňských procedur s aktivním cvičením jógy se v ideálním případě dosahuje lepších léčebných výsledků než jen při víceméně pasívní balneoterapii. Léčebné procedury jako jsou

4

koupele, masáže a další metody působí podobným principem přes fyziologické regulační mechanizmy. Kromě již zmíněného reflexního působení zde hraje roli i zlepšení okysličení tkání díky jejich intenzivnějšímu prokrvení. Velmi významnou kapitolou je v józe správné dýchání a to nejen ve smyslu jakési dechové gymnastiky, která je doménou rehabilitace, ale nauka jógy se dechem zabývá mnohem systematičtěji a hlouběji. Dech je v józe synonymem pro energii, která je známá jako energie prány. Vysvětlení pojmu Prána přesahuje rámec tohoto sdělení a tak by nás mělo uspokojit, že se jedná o ekvivalent životní energie, o které hovoří nejen staroindické texty, ale pojem je dobře známý např. v tradiční čínské medicíně, akupunktuře nebo v léčitelství. Pokud jde o vědecké vysvětlení účinků správného a zdravého dýchání podle učení jógy je nutné sáhnout hlouběji do zdrojů příslušné literatury. Jednou z významných publikací je i u nás do češtiny přeložená a dostupná kniha belgického lékaře a učitele jógy Andé van Lysebetha: „Pranajáma dynamika dechu“. Popisovat dechové techniky v souvislosti s životní energií si může dovolit skutečně jen člověk znalý věci. Takovým odborníkem právě Lysebeth, autor mnoha publikací a článků o józe, který tuto staroindickou nauku transponoval do evropských poměrů, skutečně je. Díky jeho respektované autoritě a rozsáhlému dílu o józe se můžeme i my Evropané a příslušníci západní civilizace dozvědět, že systém jógy je velmi uceleným a propracovaným systémem sloužící lidem nejen k zachování zdraví, čili k prevenci, ale zejm. i k léčení, bez nadsázky, všech chorob. Uveďme jeden příklad za všechny. Mezi lidmi zabývajícímí se jógou víc než jen jako rekondičním cvičením je známý pojem Kapalabháti. Do češtiny lze tento výraz přeložit jako technika čistící lebku resp. vnitřní masáž mozku. Vynecháme-li poněkud náročnější popis této techniky, kterou se ovšem lze pod odborným vedením naučit, zjistíme že při jejím pravidelném provádění se centrální nervový systém regeneruje mnohem intenzivněji a rychleji než např. při běžném aerobním cvičení. Technika zasahuje hlouběji do centra regulace výměny kyslíku a kysličníku uhličitého v mozku a ovlivňuje tak příznivěji okysličování krve. Běžným dýcháním se krev zbytkového CO2 zbavuje jen velmi zvolna a buňky se tak nesnadno zbavují balastu, který při své činnosti produkují. Pravidelným prováděním pranajámických (dechových) technik se okysličení krve zkvalitňuje a okysličení buněk zlepšuje natolik, že tím lze i zkrátit někdy dost dlouhou dobu, kterou člověk ke své regeneraci běžně potřebuje. ……. Chronické potíže, na které znají lázně recept: alergie, astma, kožní problémy, u žen chronické gynekologické potíže, opakované pánevní záněty, poruchy menstruace, problémy spojené s reprodukcí Potíže psychosomatického původu, kterých vás lázně mohou zbavit: únavový syndrom, metabolický syndrom včetně hypertenze a cukrovky, poruchy štítné žlázy, choroby zažívacího traktu včetně vředové choroby …… Srdce trpí s duší Souvislost mezi duševní a tělesnou poruchou je dnes již seriózně vědecky prokázán. Nejvíce je to u srdečně-cévních onemocnění což jsou choroby často způsobené vysokým krevním tlakem. Jde o tzv. přetlakovou chorobu (arteriální hypertenzi), která narušuje cévní výstelku a indukuje ukládání cholesterolu v cévách a kornatění (tvrdnutí) cévní stěny. Srdeční infarkt nebo mozková mrtvice pak na sebe už nenechají dlouho čekat. Jak ukazuje jedna z tabulek, nemoci oběhového ústrojí jsou u cizinců v českých lázních čtvrtou nejčastěji léčenou indikací. Těmto nepěkným stavům však lze změnou životního stylu a úpravou životosprávy účinně předcházet a to je jistě dobrá zpráva pro nás pro všechny. ….

Lázeňská péče pro dospělé klienty ze zahraničí v roce 2011 U PLNĚ PLATÍCÍCH KLIENTŮ Zdroj: UZIS INDIKAČNÍ SKUPINA

5

POČET PŘIJATÝCH ZAHR. PACIENTŮ Nemoci onkologické 825 Nemoci oběhového 7 201 ústrojí Nemoci trávicího ústrojí 21 975 Nemoci z poruch 15 639 výměny látkové a žláz s vnitřní sekrecí Netuberkulózní nemoci 960 Nemoci nervové 527 Nemoci pohybového 80 195 ústrojí Nemoci močového 4 368 ústrojí Duševní poruchy 113 Nemoci kožní 121 Nemoci ženské 467 CELKEM 132 391

POČET OČETŘOVACÍCH DNŮ

PRŮMĚRNÁ OŠETŘOVACÍ DOBA

11 032 96 807

13.4 13.4

295 619 234 348

13.5 15

7 727 4 785 1 043 404

8 9.1 13

51 396

11.8

1 417 3 181 7 370 1 757 086

12.5 26.3 15.8 13.3

LÁZEŇSKÁ MEDICÍNA NENÍ JINÁ, JEN JÍ JINAK CHÁPEME? Při vyslovení slov „medicína v lázních“ si mnozí nezasvěcení představují lázeňského lékaře jako žoviálního muže v nejlepších letech mezi jehož dobré známé patří všichni dobří lázeňští šviháci a dámy z „lepší“ společnosti. Proč ne? V minulém, či předminulém století to na stránkách bulvárních novin a časopisů tak mohlo vypadat, ale dnes jsme přece jen i v tak konzervativním oboru, jakým je balneologie, už někde jinde. Anebo se to podstatné ani po letech nezměnilo? Tak jak se mění časy mění se i mravy, mění se lidé a s nimi i jejich nemoci a projevy lidského utrpení vůbec. Do lázní se už skutečně nyní konečně jezdí více za zdravím než jen za společenskou zábavou. To, co však po léta zůstává, je jakási naděje a pozitivní očekávání, že v lázních člověk potká někoho zajímavého, že dojde k osudovému seznámení, že se třeba přece jen něco změní k lepšímu a že moje osudové břímě zde bude o něco lehčí a mé obtíže budou méně obtěžující. Nakonec „změna je život“. Změnit prostředí, které pomůže změnit zaběhnuté, a nic nového nepřinášejícího, myšlení je jistě dobrý impulz. V čem je odlišná medicína v lázních a v nemocnici? Medicína je sice jen jedna a lékař je lékařem stejně tak ve špitále tak v léčebně. Už Hippokrates pravil: „Jediným velkým lékařským uměním je vyléčit pacienta a je lhostejno, jakým způsobem se to podaří“… Léčení nemocí v lázních mělo a stále má blíž k přírodě a taky k člověku, kterého lázeňský lékař vnímá více než jen jako nemocného pacienta ale i jako zajímavého a jedinečného člověka, který je součástí velkolepého dramatu univerza a v nenáhodném záměru matky přírody mu pomůže odhalit jeho osudovou roli a životní cíl. Zjevný rozdíl léčení v nemocnici a v lázních je v tom, že do nemocnice přicházejí lidé spíše s akutním zhoršením zdravotního stavu a postupy zde užívané patří spíše k těm radikálnějším. Více zde platí: „buď a nebo“.

6

Medicína v nemocnici je tedy spíše akčnější film plný zvratů a nečekaných okolností a bohužel často i nechtěných komplikací.. Do lázní se jezdívalo a jezdívá zejm. s potížemi chronickými, které jejich nositele trápily dlouhodobě a to s proměnlivou intenzitou a které vycházely spíše z typu osobnosti inklinujícího pro své osobnostní a povahové rysy ke konkrétním chorobám. Původní lázeňští lékaři byli tedy spíše zkušenější znalci přírody, kteří vynikali dobrým postřehem a schopností se do klientova stavu vcítit a pochopit a odhalit tak hlubší souvislosti. Počítalo a počítá se zejm. s tím, že v lázních má lékař na pacienta i více času a že v prostředí, které není tolik nasáklé čpavou dezinfekcí, jako spíše vůní parkových květin a svěžím vzduchem přírody se uzdravování a léčení daří jaksi lépe než ve strádáním a bolestí přeplněném nemocničním pokoji. O lázních se v současnosti hovoří spíše jako o wellness-centrech, kde se nabídka služeb již zdaleka neomezuje jen na čistě zdravotní potíže, ale počítá se i s kosmetikou, fitnessem a dalšími specializovanými studii a poradnami, jako jsou poradny výživové, odvykací, specializované na konkrétní potíže nebo naopak na potíže celostního charakteru, kde se stále dokazuje, jak podstatnou roli hraje v mnoha potížích člověka psychika, nezvládnutý stres nebo nedostatečné sebepoznání. Člověka napadne, že např. role psychologa nebo psychoterapeuta by byla jistě i v lázních užitečná, ale tuto roli zde právě naplňuje (nebo by měl naplňovat) svým přístupem lázeňský lékař. V souvislosti se vztahem lázeňské medicíny, lázní a přírodních léčebných metod nemůžeme opominout okřídlené rčení: „Lékař léčí, ale příroda (Bůh) uzdravuje“… V současné době, kdy se konečně více prosazuje při léčení a hledání uzdravení i něco, co nás přesahuje a co dává i jakousi duchovní podporu a kvalitu je lékař vyhledáván a ceněn nejen jestli jen dokáže stanovit přesnou diagnózu, ale spíše než toto chladně-racionální uvažování s pragmatickým koncem je žádán terapeut, který je lékem již sám sebou a svou přítomností ovlivní pacientovo myšlení a cítění aniž by příliš hovořil, ale o to více léčebně na své okolí a klienty působil. V dnešní době poplatné farmaceutickému byznysu a pokřiveným finančně, resp. ziskově a výkonově orientovaným měřítkům s poněkud odlidštěným povrchním zájmům může tato charakteristika působit poněkud staromilsky. Opak je však pravdou. Zdravotnický systém, který občany žít zdravěji příliš nemotivuje, začíná zapadat do bláta vlastních problémů a nejen finančně se zacykluje. Podle všeho však pouhý „restart“ nepovede ke kýžené změně. Pokud lékař pracuje pro zdraví svého klienta, nemůže sám vyzařovat opak, tedy nemůže si dovolit nepůsobit jinak než zdravě. Bližší modernímu modelu vztahu lékař a pacient je model sportovně-partnerský resp. poradensko-klientský, kdy lékař více zaujímá postoj zkušenějšího a moudrého rádce, trenéra a poradce (kouče) a odsouvá tak paternalistický přístup asymetrické komunikace ne vedlejší kolej přežitého. Do popř. se tak dostává konstruktivnější a efektivnější postoj vzájemné symetrie, která indukuje dialog, otevřenost a svobodu. Za těchto podmínek pak může vznikat nová kvalita a do vzájemně se ovlivňujícího tvůrčího procesu komunikace mezi terapeutem a klientem vstupuje svěží energie vycházející z opravdovější snahy a motivace obou zúčastněných o posun „problému“ k jeho zdárnému vyřešení, které je ale bez vzájemné konstruktivní komunikace jen zbožným přáním. Co si tedy lze pod pojmem lázeňské medicíny a vůbec pod pojmem léčebné lázně dnes představit a co mohu od lázeňské léčby reálně očekávat? Tato otázka, byť nevyslovená, jistě spotřebovává v myslích většiny našich hostí nemalé množství energie a hraje důležitou roli v rozhodování klientů do lázní jet či nejet. Po pravdě řečeno se není čemu divit. Objektivních informací o léčení v lázních, efektu a významu lázeňských procedur zas až tak moc neexistuje a tak se spíš čerpá ze zkušeností a sdělení těch, co už lázněmi prošli a kteří se do nich opětovně navrací. Náš člověk si pod vlivem nedostatku informací řekne, že „proti věku není léku“ a „ na něco umřít musím“…takovéto „hospodské“ povídačky a poraženecké povzdechy ale nikam nevedou a jen zhoršují již tak „blbou“ náladu společnosti, která je sama

nemocná a nějakou tu radikální očistu vč. „skotských střiků“ a dalších důrazných léčebných metod (třeba „elektrošoků“) by sama potřebovala, resp. by byla nejvíce indikovaná v nabubřených řadách naší politické reprezentace a státní správy vůbec. Je skutečně nesnadné zůstat zdráv a dobře naladěn uprostřed marasmu nezdravé a nevěrohodné společnosti. Abychom však více pochopili ten opravdu správný a laskavý důvod, proč lázně od nepaměti existují a k čemu jsou dobré, musíme se vrátit hodně velký kus do historie. Něco na způsob lázní, které byly vždy symbolem očisty, regenerace a ozdravění existovalo podle písemných zmínek už v 5. stol. před Kr. v Řecku, tedy v antice. Tam se ale dostaly z orientu, konkrétně z arabského světa už ve starověku. Až v 1. století po Kristu (našeho letopočtu) vznikají větší veřejné lázně na apeninském poloostrově a počátkem 4. stol. už je možné v Římě napočítat přes 11 lázní, tedy římských lázní nazývaných thermy. Římané budovali větší či menší lázně po celé své říši. Dokonce byly ve starém Římě lázně i někdy i součástí bohatých domácností a tvořili pevnou část měšťanských (patricijských) domů.

7

Podle dostupných údajů už v 5.stol.p.Kr. bylo v celé římské říši na tisíc lázní. Lázně tehdy nesloužily jen ke koupání, ale už tehdy k pěstování společenských styků, k vzdělávání, ale i duchaplné zábavě. Součástí lázeňských objektů byly ale kromě tělocvičen a maséren i čítárny a místnosti, kde se hrálo divadlo, přednášelo se a i kromě kultury těla se tedy v rámci ceněné rovnováhy mezi tělem a duší dbalo i na kulturu ducha. Z této doby pochází pojem Kalokagathia, který vyjadřuje antické řecké přesvědčení, že krásné a dobré, krása a ctnost patří k sobě a mají mnoho společného. Co není zároveň dobré, nemůže být krásné a naopak. Je-li aplikován tento princip na člověka vyjadřuje ideál harmonického souladu a vyváženosti tělesné i duševní krásy a dobroty, ctnosti a statečnosti. V klasické době se používal jako označení dokonalého aristokrata, řeckého gentlemana. Friedrich Nietzsche označil tento klasický pohled za „apolinský“ (podle boha Apolóna) a proti němu postavil pohled „dionýský“, (podle boha Dionýsa) vášnivý a temný, k němuž měli blízko romantici. Od 19. století se pojem kalokagathie používal zejména v počátcích sportu a tělesné výchovy. Je důležitým prvkem novodobé v olympijské myšlenky, jak je ve svém díle Antický ideál tělesné krásy a duchovní dokonalosti zformuloval Pierre de Coubertin. Byla důležitou ideovou základnou sokolského hnutí. Dobové odrazy kalokagathie lze vysledovat v dobovém skautingu, v hnutí Wandervogel a jiných. Ve všech těchto případech kalokagathie vždy vyjadřovala program tělesné krásy spojené s čestností a poctivostí. (Podle http://cs.wikipedia.org/wiki/Kalokagathia). Jak z předešlého vyplývá, bylo základní a nosnou myšlenkou budování lázní na počátku našeho věku téma harmonie, čistoty a udržení si dobrého zdraví. Spojovat lázně s rozmařilou zábavou bohatých se ukazuje jako neoprávněné. Římané nestrpěli žádnou nepatřičnost a pokud už na zábavu došlo, tak jí byl vymezen patřičný prostor, řád a čas. Jen tak pro legraci a z kratochvíle své mnohdy opravdu pompézní lázně jistě Římané nebudovali, když se na přepychu nešetřilo mramorem, červenou žulou a alabastrem. Po architektonické stránce byly římské lázně skutečně špičkou stavitelského kumštu a stavitelé se ve svém důmyslu předháněli v uplatnění svého umu a dovedností. Stavěly s lázeňské budovy monumentálních rozměrů a to s plným využitím dostupné stavební techniky. Lázeňské budovy vynikaly bohatostí a krásou stavebních prvků jaké si jen dovedeme představit. Sloupoví, oblouky, klenby, kupole, terasy, altány a to vše doplněno vhodnou květenou a okrasnými dřevinami. Provozovatelé lázní už tehdy věděli, jak důležité je nejen pro zdraví, ale i pro vnitřní harmonii, aby se zde klienti cítili dobře a tak estetické prvky a podněty spoluvytvářely

8

léčebnou atmosféru působící nejen na všechny tělesné smysly, ale zejm. se zdůrazňoval jejich pozitivní vliv na duši, tedy psychiku ( psyché). Dobře věděli, že pokud nebude člověk v pohodě a v harmonii nejen s vnějším prostředím, ale zejm. v klidu a míru sám se sebou, nebude ani sebelepší léčba zaměřená jen na tělo tolik efektivní. Jednalo se o již zmíněnou nauku o harmonii těla a duše (kalokagathia) vyzkoušené a ověřené praxí. Škoda, že se do dnešních dní z těchto moudrých antických zásad dochovalo jen tak málo. Přesto je ale právě v dnešních kritických časech znát, že nesmrtelný lidský duch opět „oprašuje“ dávné zkušenosti předků a snaží z jejich moudrosti vytěžit maximum užitných hodnot i pro dnešek. Nejde o to budovat kopie a napodobeniny antických lázní jen jako formu bez obsahu, ale spíše si tento moudrý požadavek udržení a péče o vnitřní rovnováhu a čistotu udržet navzdory neharmonické době, ve které dnes žijeme. Význam lázní a lázeňské medicíny tedy ani v současnosti nijak neklesá, naopak jsme svědky jeho renesance a revitalizace. Nejedná se však o lázně v duchu levné odborářské rekreace z dob nedávno minulých, ale o doslova vzkříšení ducha zdraví, tak jak ho vnímali naši předci, kdy zdraví není jen nepřítomnost nemoci, ale jedná se právě o tu ztracenou rovnováhu ducha těla, harmonii, která právě je synonymem oné pohody, po které každá lidská bytost podvědomě touží a nedosáhne klidu, pokud ve zdroji tohoto klidu jako duše ve svém zdroji, nespočine. Odpusťte trochu silný poetický závěr pojednání, ale důvodem je upozornit, že lidské zdraví, tak jak ho běžně vnímáme, opravdu není jen záležitostí fyzického těla, ale zejm. toho jemnějšího software duše, který onen fyzická hardware oživuje. Pojem duše zde není myšlen nábožensky, ale jaksi univerzálně, nadčasově. Při tom je ale zapotřebí zmínit ještě třetí složku lidské bytosti, kterou je po tělesné a duševní ještě úroveň duchovní. Opět myšleno univerzálně a ne v religiózním a církevním duchu. S pojmem duch lze spojit praktičtěji např. vědomí, které zase můžeme dělit na nižší a vyšší. Podle toho jaké ideály, myšlenky a city v nás převažují, tak podle toho si přitahujeme jako magnet i podobné události, lidi a věci podle zákona přitažlivosti nebo jak to vyjadřuje stará lidová moudrost: „Vrána k vráně sedá a stejný stejného si hledá..“.Toto pravidlo, i když se přitom pousmějeme, nám nezní cize, ale my nemusíme jen sklízet negativní následky svého konání z minulosti, ale v naší moci je přeprogramovat svůj budoucí osud. Jakže ? A je to vůbec „technicky“ možné? Je to nejen „technicky“ možné, ale je to i potřebné a žádoucí. Programovacím nástrojem je naše podvědomí, projekční plochou zobrazení aplikace, kterou nechť je klíčové slovo „Zdraví“, je naše vědomí a To, co nám dává tu potřebnou sílu a inspiraci zároveň je Nadvědomí, jakýsi Vyšší princip v nás a zároveň síťový kabel, resp. datový kabel, kterým jsme napojeni na Univerzální zdroj Bytí…“hezká abstrakce“ pomyslíte si a ušklíbnete se se sarkastickým dodatkem: „kdyby to tak ještě byla pravda..?“ Ale proč by to nemohla být pravda? …Nebo si naivně myslíme, že pravda je jen to, co nám říkala paní učitelka, rodiče a ti další, kteří nás formovali, či spíše deformovali k obrazu svému? Co je to vlastně pravda, nebo čemu tento význam přikládáme? Mistr Jan Hus řekl: “Pravda je jen To, co jest Dobrem všech“… Ani si neuvědomujeme, že automaticky pokládáme za pravdu To, co nám říkají naše smysly a rozum, resp. naše osobní představy a myšlenky o určité věci zcela běžně nazýváme pravdou a přitom si neuvědomujeme, že je to jen naše osobní a nedokonalá interpretace námi pozorované skutečnosti. Této iluzi dáváme vznešené jméno a dál tak živíme své ego vírou v to, čemu jen věřit chceme. Abychom však ještě více neznejistěli při prohlédnutí klamu vnějšího světa uzavřeme tuto disputaci okřídleným einsteinovým výrokem, že vše je relativní.

Přesto si však na závěr dovolme přece jen něco optimistického a navíc i skutečně pravdivého. O lidském vědomí a duševních procesech toho dodnes víme jen velmi málo. Možná někoho udiví, že i v době dobývání vesmíru a manipulace s genetickým kódem zůstává tím největším tajemstvím tajemství nás samých nebo-li nevyslovená odpověď na otázku: „Kdo nebo co jsem já?“ Z vlastní zkušenosti ale víme, že v běžném životě stejně používáme produkty a technologie o jejichž podstatě toho zrovna moc nevíme. Pak i jen povrchní znalost lidského mozku není důvodem, nevyužít jeho možnosti do větší hloubky. Nepatrné znalosti o fungování mozku sice máme, ale stále chybí odpovědi na zásadní otázky principu jeho globální funkce. Představy typu, že se mozek chová jako obrovská žláza nebo orgán produkující myšlenky jako žlučník produkuje žluč už jistě dnes vykážeme do patřičných úrovní podobně jako představy, že země je placatá nebo že pocházíme z opice. I přes tyto „dílčí“ nedostatky nám může mozek posloužit jako to, k čemu je určena a sice, aby byl naši dobrým nástrojem. Pokud už víme, že „stejné přitahuje stejné“ můžeme využít jednu jeho užitečnou funkci, kterou lze popsat principem ideoplasticity. Podle tohoto principu, který je podstatou autogenního tréninku a autorelaxačních metod vůbec lze představu a myšlenku „materializovat“ v tom smyslu, že při opravdu vědomém vyslovení např. příkazu „uvolnit“ který ještě umocníme náležitou vizuální představou např. tajícího vosku na rozpálené plotně kamen lze docílit efektivnějšího uvolnění svalového napětí a tím dosáhnout náležité regenerace a např. úlevy od bolesti.

9

Prostředníkem mezi vědomím a podvědomím je vegetativní, tedy vůlí neovlivnitelný, nervový systém. Pokud přijmeme pravdu, že myšlenka je energie a myšlení energetický proces není těžké domyslet důsledky této teze při respektu k zákonu o zachování a přeměně energií, akce a reakce a setrvačnosti.Princip ideoplazie velmi prakticky využil pro dobro svých pacientů francouzský lékárník Emil Coué (čti Ků nebo Qví), který napsal knihu o vědomém využití autosugesce nebo-li o léčebném využití pozitivních představ-viz např. http://cs.wikipedia.org/wiki/Sugesce ...nebo http://emilecoue.wwwhubs.com/.. Pro nás ale postačí vědět, že se nám děje podle toho na co převážně myslíme a co si vědomě či nevědomě přejeme. Ideální dobou pro aplikaci léčebné nebo jinak pozitivní autosugesce je před usnutím nebo ráno po probuzení. Formulku: „Každým dnem a v každém ohledu se mi daří lépe a lépe“ kterou se Coué proslavil můžeme nahradit pro nás jednodušší a praktičtější větičkou: „Jsem zdráv“ nebo jen „Zdraví“. Klíčové slovo pak automaticky opakujeme využívaje při tom vlastností podvědomí fungujícího jako fotografická deska nebo paměťové médium. Podvědomí přijaté informace ukládá a zpracovává. V tomto případě v náš prospěch a po čase začne prakticky ovlivňovat naše těla. Využívání přírodních léčivých zdrojů jako je nejen pití léčivých vod ze zázračných studánek a pramenů, ale hlavně koupele a zábaly vč. aplikace rašeliny a bahna patřilo odedávna k tradičnímu sebeléčení našich předků, kteří své osobní zkušenosti pak předávali dál a posíleni vlastní zkušeností začali budovat první lázeňská místa. Mezi nejznámější patřily takové osobnosti jako byl Vincenz Priessnitz (česky Čeněk Priessnitz) nebo farář Sebastian Anton Kneipp. Oba vycítili léčivé schopnosti obyčejné vody a používali svých poznatků v úspěšné léčitelsko-lázeňské praxi. Výrazy jako „kneipování“ (polévání těla studenou vodou) nebo „Priesnické obklady“ (vícevrstevný zapařovací zábal) i u nás zdomácněly a jsou víceméně znovu objevované moderním „wellnessově“ zaměřeným lázeňstvím. Obecně se lázeňsko-léčebným metodám využívajících hojivé vlastnosti vody říká vodoléčba ai

10

když se tento pojem dnes používá poněkud zjednodušeně, dokáže si pod ním většina z nás představit, co měli Priessnitz a Kneipp na mysli. Jde např. o střídavé nožní koupele, tzv. „šlapačky“. Jde o dvojvaničkovou nožní koupel, kdy v každé z nich je rozdílně teplá voda, aby se dosáhlo efektivního prokrvení nejen dolních končetin, ale v podstatě celého těla. Léčebný vliv je např. v Lázních Libverda umocněn umístěním gumových reflexních rohoží na dno vaniček, takže je přitom využíváno také léčebného vlivu masáže reflexních zón chodidel. Pacient přešlapuje nejdříve po dobu jedné minuty ve vaničce s teplou vodou (38-45 st.C) a potom asi 15 sekund ve vaničce s vodou chladnou (+1-16 st.C). Po té následuje frotáž nohou do sucha a rychlejší chůze v terénu. Farář Kneipp doporučoval chůzi bosky v mokré trávě zkropené ranní rosou. Dnes se ještě např. využívá chůze po oblázcích na speciálně k tomu upraveném chodníčku, kde se strídají kaménky o různé velikosti s chůzí po písku. Balneoprocedura je velmi oblíbená a pacientům pomáhá kromě žilních a tepenných onemocnění dolních končetin zejm. při neuropaticky podmíněných bolestech nohou (cukrovka, kořenové syndromy), ale i při chronických bolestech hlavy (migrénách). Tradiční vodoléčebné terapie se u nás, tedy kromě Bavorska, kde Kneipp v 19. stol. působil, využívá zejm. v Priessnitzových léčebných lázních Jeseník, kde skoro v téže době působil jeho souputník Vincent Priessnitz. Lázně Jeseník se tehdy nazývaly Gräfenberk. Priessnitz nebyl nijak lékařsky vzdělaným mužem, ale o to víc využíval své dobré schopnosti učit se od matky přírody a přeměňovat bolestivé zkušenost své i svých blízkých v kvalitu uzdravování. Legenda praví, že jej inspirovala zraněná srnka, kterou jako dítě pozoroval, jak si chodí omývat ránu do léčivého pramene až do úplného vyléčení. Sám mladý Priessnitz se staral o svého osleplého otce a po smrti staršího bratra se musel starat o živobytí celé rodiny. Ve 14 ti letech si sám do vody namáčenými obklady vyléčil poraněnou ruku a když ho v 16 ti letech přejel koňský povoz léčil si poraněná žebra opět studenými obklady a narovnával si je o opěradlo židle. I zkušený ranhojič pokládal jeho zranění za smrtelná a v lepším případě za invalidizující. Když se však mladý Priessnitz ze svých poranění dokázal vyléčit jen vodou a obklady rozšířila se jeho sláva po kraji a tak se syn chudého chalupníka stal věhlasným zakladatelem hydroterapie využívané nejen v našich, ale i v lázních a wellness centrech po celém světě. Kromě těchto jednoduchých léčebných metod prosazoval Priessnitz i léčbu prací, čerstvým vzduchem a čistou horskou vodou. V balneologických procedurách jsou používány i Priessnitzem navržené dvouvrstvé zapařovací zábaly, kdy první vrstva je tvořená zábalem namočeném ve vlažné vodě a druhá je suchým přebalem, který způsobí hojivé zapaření. Lidově se tomu říká vytažení horkosti (nemoci) z těla. V současných lázních se jeho „knowhow“ využívá ve formě zábalů po vanových uhličitých a přísadových koupelích, kdy zábal zvýší účinek předchozí vanové lázně. O nespecifických a specifických účincích přírodní terapie toho bylo napsáno mnoho a faktem je, že se jedná o popis stejných mechanizmů, jak o nich mluvil např. první lázeňský lékař už před víc jak 150 ti lety Friedrich Wilhelm Beneke (1824-1882), který se jako první v Německu (tehdejší Prusko) seriózně zabýval balneologií (nauka o léčivých účincích lázeňských pramenů) vědecky o tom jako profesor patologické anatomie a ředitel patologicko-anatomického (výzkumného) institutu i publikoval a napsal i vůbec první učebnici balneologie („Balneologische Briefe zur Pathologie und Therapie der constitutionellen Krankheiten“), která už ve svém názvu naznačuje, že balneologie má vztah k léčení všech nemocí. Beneke tím položil už v 19. stol. pevné základy lázeňské medicíně, která byla už tehdy vnímána jako důležitá součást studia, poznávání a léčení vnitřních chorob člověka. U nás v ČR se na odborně-vědecké úrovni balneologií zabývá paní doc. Dobromila Jandová, v jejíž moderní učebnici balneologie vydané v r.2008 se lze dočíst, že mezi

všeobecné (nespecifické) účinky lázeňské terapie patří mj. zvýšení energie organizmu, optimalizace látkové výměny, aktivace imunitního systému a tím zvýšení jeho odolnosti, vyladění vegetativního nervového systému, zlepšení regulace krevního oběhu, zlepšení termoregulace se zvýšením tolerance k chladu, zvýšení odolnosti vůči psychickému stresu, zlepšení tolerance bolesti se snížením jejího prahu vč. účinku smazmolytického, což je snížení náchylnosti ke svalovým křečím a obnovení biorytmů v organizmu člověka. Jak je vidět přináší i dnes lázeňská léčba jen samé dobré věci a není radno její účinky zlehčovat a podceňovat.

Dne 7.července 2012, Dr.T.Kilian

11