Terra Libera
âasopis hlásící se k tradici LAISSEZ FAIRE
březen–duben 2013 / ročník 14
Zákaz kouření v restauracích podporuje jen 28 % obyvatel ČR
Nezaměstnanost nové peníze nevyléčí
Aleš Rod
Ivo Strejček ml.
B
Aktuální čísla o české nezaměstnanosti nehovoří ve prospěch nějakého významného hospodářského oživování. Ke konci března 2013 Český statistický úřad uvádí nezaměstnanost na úrovni 8 %, což je téměř 600.000 nezaměstnaných lidí. I když se toto číslo nemusí zdát tolik hrozivé v oblíbeném porovnání s průměrnou nezaměstnaností v EU (kde se ukazuje, jak rychle Evropě „ujíždí hospodářský vlak“), nemůže nás to - i vzhledem k nové metodice výpočtu1 tohoto ukazatele, nijak utišit. Ministerstvo práce a sociálních věcí v reakci na zjištění počtu nezaměstnaných začalo konat. Nejen, že probíhají diskuse o zvýšení minimální mzdy, jejíž škodlivost pro hospodářství byla dostatečně teoreticky i empiricky prokázána v obsáhlé ekonomické literatuře, ale MPSV představilo i tzv. „Plán pro zaměstnanost“2 (celkem za 7 miliard, z nichž jejich část přijde z EU), který má pomoci počty nezaměstnaných redukovat. Již při letmém pohledu na vytyčené cíle ale musí každý liberál nevěřícně zakroutit hlavou nad mixem socialistických opatření a vyhazováním peněz z okna. Jelikož by detailní rozbor jednotlivých opatření vydal na dlouhý text, podívejme se v rychlosti na několik nových trendů, ale i stále se vracejících „manter“ zaměstnanosti.
oj proti svobodě volby, podporovaný nesmyslnými a vágními argumenty, nabírá na obrátkách. Pocit Ministerstva zdravotnictví České republiky, že by nám – daňovým poplatníkům – mělo být s blížícími se volbami o zas trochu víc užitečné, je tím nejhorším, co se nám mohlo stát. V souvislosti se zákonem je hojně citován průzkum agentury Ipsos. Její materiál lze označit za cokoliv, jen ne za objektivní analýzu… Viz provokativní titulek tohoto článku, který vychází ze stejných dat jako závěry výzkumné zprávy Ipsos. Příkazy majitelům restaurací, co mohou ve svém podniku dovolit a co ne (kouření), šikanování majitelů restaurací za to, že si rodiče nedokážou ohlídat vlastní nezletilé ratolesti a umožňují jim trávit volný čas v hospodách, absurdní cenová regulace... To je ve zkratce návrh zákona o ochraně před škodami působenými návykovými látkami, který se po vnějším připomínkovém řízení dostane v červnu letošního roku na stůl vládě. Pokud vše půjde „hladce“ a resort spravovaný TOPkou normu protlačí, vejde v účinnost od ledna 2014. Nebudu se znovu (po kolikáté už?) pouštět do vysvětlování, jak je to skutečně s právy kuřáků, nekuřáků, majitelů restaurací a legitimitou státních zásahů v tak zvaném veřejném zájmu. Jen bych opakoval to, co skvěle vyložili moji kolegové v TÉTO STUDII. Nebudu se věnovat ani naivitě (mírně řečeno) závěru, že milionové pokuty pro majitele restaurací ochrání nezletilce před alkoholem (pokud vás zajímá, vysvětlení je ZDE). Zaměřím se na jinou věc – materiál, kterým se autoři a podporovatelé zákona zaklínají.
Průzkum Dle zastánců zákazu kouření v restauracích je tato regulace v zájmu veřejnosti. Veřejnost jej chce, my to musíme udělat. 78 % obyvatel je proti kouření v restauracích. Atd. Toť argumentace, jejíž základ má společného jmenovatele – výsledky průzkumu agentury Ipsos z května roku 2012. Doporučil bych všem, aby si přečetli více než nadpis tohoto výzkumní zprávy, případně více než výtah zaslaný do tiskových agentur. Ideálně celý materiál! Jakmile totiž někdo někde argumentuje objektivním průzkumem veřejného mínění, měli bychom být stejně ostražití jako senior, když ve schránce nalezne pozvánku na prezentaci spotřebního zboží s obědem zdarma a zabijačkovou výslužkou návdavkem! Přesně toto je ten případ.
(pokračování na straně 2)
Ekonomie jazyka a titulků „Věřím, že co nejvíce odlišuje ekonomii, jako obor od ostatních oborů ve společenských vědách, není její předmět zkoumání, ale její přístup. […] Tvrdím, že ekonomický přístup je jedinečně silný, protože je schopen integrovat širokou škálu lidského chování.“1 Gary Becker
Vzorek dat Autoři by se nemohli živit psaním detektivek: Od prvního řádku materiálu Ipsos je totiž jasné, kdo je vrah. Průzkum agentury Ipsos, cit.: „byl proveden na nezvykle velkém počtu 8488 respondentů, a je proto mimořádně reprezentativní pro populaci ČR“. Odvážné konstatování hned v prvním odstavci. Vzorek dat je vždy menší než populace, to je samozřejmé, nicméně je nutné si uvědomit omezení v aplikaci výsledků vzorku na celou populaci. Ač větší než u jiných anket, i v tomto případě vzorek dat činí méně než jednu desetinu procenta obyvatel České republiky. Jak byl vybírán? Kdo jej tvořil? Jak si představit osobní dotazování pracovníky agentury? Byli oslovováni lidé na ulici? Podle jakého klíče? A kde? V poledne v parku
Jazyk jednou z dalších oblastí, na kterou lze pohlížet skrze ekonomické brýle. Schopnost domluvit se mateřským jazykem je základní potřebou téměř v každém povolání a je tak na něho možné pohlížet jako na investici do lidského kapitálu.2 Investicí do lidského kapitálu je bezpochyby také schopnost dorozumět se cizím jazykem (např. angličtinou či italštinou), avšak za předpokladu, že bude zvyšovat produktivitu práce, ze které bude plynout vyšší mzda. Jistě existuje celá řada oborů, kde cizí jazyk nepovede k vyšší produktivitě, nicméně v České republice, která je malou, otevřenou a silně exportně orientovanou ekonomikou, bude cizí jazyk v mnoha oborech a odvětvích velmi žádaný. Schopnost mluvit cizí řečí s sebou rovněž nese nepeněžní výnosy ve formě lepšího socioekonomického postavení jedince (pokud samozřejmě jeho sociální skupina pozitivně ocení znalost cizího jazyka). Přesto, že je Česká republika silně proexportní ekonomikou, není zde bohužel vysoká znalost např. angličtiny jakožto nejdůležitějšího zahraničního jazyka. Dle studie Eurobarometer č. 386 je v ČR schopno dorozumět se anglicky pouze 27% lidí, a to ji ve srovnání zemí Evropské unie staví na dělené 20.-21. místo s Portugalskem (což je neli-
(pokračování na straně 2)
(pokračování na straně 2) /1
Zákaz kouření v restauracích podporuje jen 28 % obyvatel ČR (pokračování ze strany 1)
u dětského hřiště? Večer v centru města před diskotékou? Jaké procento vzorku je z jakého regionu ČR? Nevíme. Pod větou „Výzkum byl plně reprezentativní pro populaci ČR starší 18 let.“ si lze totiž představit cokoliv. Věda statistika nabízí vyčerpávající metodiku, jak určit spolehlivost měření užitím náhodných vzorků. Jakoukoliv zmínku o rizicích interpretace v textu postrádáme.
Klíčová otázka č. 1 - „Vadí Vám kouření v hospodě, restauraci, kavárně a baru?“ To se ukáže jako klíčová věc při hodnocení otázky „Vadí Vám kouření v hospodě, restauraci, kavárně a baru?“, která je alfou a omegou celého průzkumu. Závěr vypadá neprůstřelně: „Více než polovině Čechů vadí kouření v restauraci“ vyplývá z výsledků. Jenže… Ona polovina je tvořena součtem odpovědi VELMI VADÍ (29 % respondentů) a SPÍŠE VADÍ (23 % respondentů). Pokud by průzkum zpracovával jiný autor, napsal by třeba „Bomba: Navzdory mediálnímu tažení kouření v restauracích nevadí téměř polovině populace“ nebo „Jsme liberální společnost, kouření v restauracích velmi vadí jen necelé třetině obyvatel“. Pokud by průzkum interpretoval objektivní autor, napsal by k výsledkům následující: VELMI VADÍ 29 %, SPÍŠE VADÍ 23 %, SPÍŠE NEVADÍ 22 %, VŮBEC NEVADÍ 25 %. Nic víc, nic míň. Mimochodem, počítáte správně. Ona „více než polovina“ činí přesně 52 %. Zbytek činí 48 %. Rozdíl pouhé čtyři procentní body. Kdyby průměrný student prvního semestru vysokoškolské statistiky dostal u zkoušky otázku, zda by na následujícím výsledku průzkumu postavil tak dramatickou legislativní změnu, asi by se „obtížnosti“ dotazu zasmál – jeho interpretace, a tudíž i odpověď, by byla správná; diametrálně odlišná od odpovědi autorů výzkumné zprávy Ipsos. Klíčová otázka č. 2 – „Vyjádřete svůj postoj k zákazu kouření v restauracích?“ Další zajímavost, která se objevila v agenturní zprávě, a tudíž ji bez ověření převzala všechna česká média (čest případným výjimkám, o kterých nevím), je následující tvrzení: „78 % lidí je pro zákaz kouření v restauracích“. Jasné a výstižné, lidi mají rádi zkratku. Otázka zněla
také jednoduše: Vyjádřete svůj postoj k zákazu kouření v restauracích? Jenže… Je zde opět několik nejasností. První je ta, že zatímco v předchozí otázce se autoři ptali na hospody, restaurace, kavárny a bary, v této otázce se z mně neznámého důvodu ptají pouze na restaurace. Pokud by se i v druhé otázce ptali na všechny typy zařízení (Vyjádřete svůj postoj l zákazu kouření v restauracích A HOSPODÁCH A BARECH A KAVÁRNÁCH), výsledky plynoucí z odpovědí by mohly být jiné. Zákaz kouření v restauraci? Ok. Zákaz kouření v restauraci, hospodě, baru a kavárně? V restauraci ok, ale proč v baru nebo kavárně? Ač nekuřák, cítím mezi typy zařízení dramatický rozdíl. Co vy? Ještě horší je pohled na data, tj. skutečné odpovědi na otázku: ROZHODNĚ BYCH TO (zákaz) UVÍTAL/A 28 %; SPÍŠE BYCH TO UVÍTAL/A 51 %, SPÍŠE BYCH TO NEUVÍTAL/A 10 %; ROZHODNĚ BYCH BYL/A PROTI 12 %. Ano, čtete správně… Oněch 78 % je opět tvořeno součtem rozhodných a rozhodnutých kritiků, kterých je však jen 28 procent, a pak „měkkými“ odpověďmi respondentů ze středu škály (spíše ano), kterých je 51 procent. Tak tvrdý závěr NIKDY nelze stavět na 51 procentech odpovědí měkkého středu (spíše ano, spíše ne). Jistě, je pochopitelné, že titulek „Zákaz kouření v restauracích rozhodně podporuje jen něco málo přes čtvrtinu obyvatel ČR“ není tak sexy…
Absurdity… Podobnou analýzu napravující naprosté selhání při práci s daty, které lze familiérně označit jako „přání otcem myšlenky“, bychom mohli dělat u každé otázky průzkumu. A byla by to zábava. Všeho moc škodí, proto vybírám „pouze“ absurdní pasáže z kategorie „ČEHO SE VYVAROVAT, CHCETE LI PŮSOBIT OBJEKTIVNĚ“. Bez důkazů a ověřitelných výpočtů se jedná o pouhá kouzla a čáry se slovy, která mají nepozornému čtenáři vnuknout myšlenku autorů průzkumu: „Velmi působivým dodatečným zjištěním pro všechny, kteří chtějí být úspěšní, je skutečnost, že ve skupinách s nejvyššími příjmy – mezi vrcholovými
manažery, řediteli a vysokoškolsky vzdělanými odborníky je jen velmi malé procento kuřáků (cca 6 %).“ „61 % Čechů se domnívá, že kuřáci omezují svobodu nekuřáků, opět se tak vyjádřilo více žen než mužů. Nekuřáci tolerují kouření jen ze zvyku a také proto, že jim nic jiného nezbývá.“ „Po započtení výrazného nárůstu návštěv restaurací u nekuřáků v případě zavedení zákazu kouření a analýzou důležitosti motivátorů pro návštěvu restaurací pro kuřáky, kde kouření je zcela okrajové a doplňkové, jsme došli k predikci, že po zavedení zákazu kouření lze očekávat 3–6% nárůst návštěv v restauracích.“ „I u nás lze po zavedení zákazu kouření očekávat v prvních zhruba třech měsících drobný, zhruba tříprocentní pokles tržeb v restauracích, kavárnách a barech, který bude velmi brzy vystřídán růstem tržeb. Tento jev bude způsoben dočasným odlivem kuřáků, a také nekuřákům bude nějakou dobu trvat, než si zvyknou, že se v restauracích nekouří.“ „Dobrou zprávou pro majitele restaurací, kaváren a barů je, že mohou počítat s nárůstem obratů. Pro celý trh restaurací by zákaz kouření mohl v tržbách přinést až 6 miliard Kč. Tyto propočty vycházejí z údajů Českého statistického úřadu. Je pravděpodobné, že tato částka bude vyšší, protože v tomto segmentu je i velké množství nepřiznaných příjmů.“
Závěr Často bývá kritizováno, že návrhy tuzemských zákonodárců nejsou podložené tvrdými daty. Že jsou výsledkem práce lobbyistických skupin, nebo jsou, chcete-li, vycucané z prstu. Pokud ovšem mají být jako podpůrné materiály používány studie, analýzy a průzkumy stejné kvality, jako je výše uvedená, bude snad lepší, když se zákonodárci opět při tvorbě a přijímání zákonů spolehnou na svůj vlastní úsudek. Horší to být nemůže… Aleš Rod (
[email protected]) je hlavní analytik Liberálního institutu
Nezaměstnanost nové peníze nevyléčí (pokračování ze strany 1)
Nezaměstnanost mladých jako „sexy“ téma Evropská unie, potýkající se s ohnisky gigantické nezaměstnanosti, vyhodnocuje jako jednu z nejrizikovějších skupinu nové absolventy škol, jejichž problémy EU zpravidla vtlačí do jediného hesla „bez praxe nejsou koláče“. To, že jsou ze škol vypouštěny tisíce
absolventů s tržně nepoužitelným vzděláním a odbory si udržují své monopolistické postavení na trhu práce, jako by v EU nikdo neviděl a daňový poplatník měl nést náklady buď špatných rozhodnutí jednotlivců, nebo chybných systémových rozhodnutí vlád. Na boj proti nezaměstnanosti mladých, kterou můžeme jistě připsat na vrub
krachujícímu evropskému modelu vzdělání, nárokovému státu, rigiditě pracovního práva a mezi mladými obecnému odmítání podnikání jako metody, jak se postavit na vlastní nohy, uvolnila Evropská komise v minulých dnech 7 miliard (!!) euro. Aktivismus vstříc skupině mladých do 30 let se přelévá už i do České republiky, kde
/2
POKRAČOVÁNÍ – NEZAMĚSTNANOST NOVÉ PENÍZE NEVYLÉČÍ
zatím není jejich nezaměstnanost velkým tématem (podíl čerstvých absolventů na celkovém počtu nezaměstnaných není nijak výrazný). Populární „sexy“ politice pro zaměstnanost mladých se věnuje hned první bod „Plánu pro zaměstnanost“, který dává zaměstnavateli možnost po dobu jednoho roku čerpat až 24.000 měsíčně na mzdy a zákonné odvody za zaměstnání mladých nezaměstnaných, přičemž může zaměstnavatel jako bonus získat ještě dotaci na pořízení nového vybavení a zařízení pracovního místa pro tohoto nového zaměstnance. Zaměstnavatelé by byli asi úplně hloupí, kdyby tomuto návrhu nezatleskali a předmětnou 1 miliardu Kč, která zřejmě poslouží jako jedna velká investiční pobídka pro nákup vybavení, si rádi nerozdělili. Jen je otázkou, co s novými zaměstnanci bude poté, až se miliardová podpora (vyplácená zaměstnavatelům `i z daní jejich konkurence) vyčerpá.
Kurzarbeit – krátká práce, dlouhé kurzy Jedním z „matadorů“ boje s nezaměstnaností je státem dotovaný tzv. kurzarbeit. Podniky, které nemají zakázky, jsou nekonkurenceschopné nebo překapitalizované a nejsou schopné udržet vytížení kapacity (často jako výsledek předešlé vládní podpory), mají možnost „sáhnout si“ na 400 milionů, za které můžou organizovat „vzdělávací programy“ pro své zaměstnance, kteří zrovna nemají třeba dva dny v týdnu co na práci. O efektivitě takto vynaložených peněz můžeme spekulovat, ale troufnu si tvrdit, že valná nebude.
Zaměstnavatelé, často pod tlakem odborů a svázaní pracovním právem, posunou své problémy někam do budoucna a zaměstnanci si to na seminářích o zkvalitnění práce nějak „odsedí“.
Úřadem schválené podnikání Přeskočíme-li další výrazné položky peněz do rekvalifikací, vzdělávacích kurzů a na dotace obcím, aby zaměstnávaly své nezaměstnané, dostaneme se (překvapivě) k podpoře individuálního podnikání ve formě OSVČ. Nezaměstnaný, který začne podnikat, může získat 40-80 tisíc jako jednorázovou podporu, přičemž jeho byznys plán bude posuzovat úředník z úřadu práce. Ten zpravidla o úskalích podnikání nebo stavu trhu nemá ani tušení, takže si můžeme jen domýšlet, jak takové podnikání pak asi bude vypadat a na jaké podnikatelské projekty tyto peníze mohou jít. Podpora nezaměstnaným ale okamžitě podráží nohy lidem, kteří by rádi začali podnikat, jen nejdou registrovaní na úřadech práce – jejich služby se stávají od prvopočátku nekonkurenceschopné. Kdo neví, radí Jak jsme si již zvykli, korunu „prozaměstnanostním“ opatřením nasazují gigantické fondy na „poradenství“, „komunikaci“ atd., které mají ambici rozhýbat pracovní trhy. V těchto penězích jsou samozřejmě skryté fondy pro samotné MPSV a úřady práce, ale i investice do na MPSV tak oblíbených IT systémů, nebo peníze pro poradenské agentury. Vyčerpat tyto „soft“ peníze není nijak těžké.
Závěr Jaký tedy můžeme očekávat celkový výsledek těchto opatření? Ze zkušeností se státem, jehož aktivistické politiky vstříc vyšší zaměstnanosti většinou vedly pouze k vyhazování peněz z okna (z nespočetného množství příkladů jmenujme například projekt veřejných prací Civilian Conservartion Corps jako součást politiky New Deal ve 30. letech) bez prokazatelného dlouhodobého efektu na zaměstnanost (možná kromě velmi drahého odsunutí řešení problému o pár měsíců do budoucnosti). Vláda by, místo vymýšlení podobných akčních plánů a agend, měla zvážit, jestli za zvyšující se nezaměstnaností nejsou spíše produkty státu – například rigidní pracovní právo, kdy je přijmutí každého nového zaměstnance velkým riskem, vysoké odvody, které práci prodražují, nebo daňové a administrativní bariéry podnikání. Odstranění podobných překážek by přineslo výhody jak pro pracovité zaměstnance, kteří by mohli pracovat flexibilněji a být lépe odměňováni, tak pro zaměstnavatele, kteří by si ušetřili nemalé náklady na odvody a administrativu. Cestou k růstu a zaměstnanosti není vymýšlení nových fondů z „cizích“ peněz, selektivní podpora jednotlivých podniků nebo skupin obyvatelstva a další pokřivování trhu, ale férové liberální prostředí, které ocení lidskou píli a iniciativu. Ivo Strejček ml. (
[email protected]) je spolupracovník Liberálního institutu
1
Nezapomínejme, že od podzimu roku 2012 MPSV používá novou metodiku pro vyčíslení nezaměstnanosti, která oproti minulým obdobím vykazuje podíl nezaměstnaných nikoli na ekonomicky aktivním obyvatelstvu, ale na obyvatelstvu dané věkové skupiny. Oproti minulým obdobím je tedy současná nezaměstnanost významně podhodnocená. Více k nové metodice např. na http://www.mpsv.cz/files/clanky/13856/tz_071112a.pdf 2 Tisková zpráva a přehled: http://www.mpsv.cz/files/clanky/14864/TZ_150313.pdf
Ekonomie jazyka a titulků (pokračování ze strany 1)
chotivá vizitka). Naproti tomu například v Nizozemí má tuto schopnost 90% obyvatel, ve Švédsku a Dánsku 86% a ve Finsku 80%. Pracovníci z těchto zemí se jistě lépe uplatní na evropském, potažmo na světovém trhu práce protože mají díky svých znalostí možnost pracovat v zahraničí, patrně i vyšší produktivitu práce a tyto země jsou rovněž atraktivnější pro zahraniční investory i pro turisty, kteří se snáze domluví. Tyto země s vysokou úrovní angličtiny mají ještě jednoho společného jmenovatele a to, že veškeré televizní programy jsou titulkované a tedy i děti jsou již od raného mládí konfrontováni s anglickým jazykem. Tento fakt potvrzuje např. Danan (2004),3 který dokazuje, že titulkování zvyšuje schopnost dorozumět se daným jazykem. Ve své studii4 se zabývám přesně touto prob-
lematikou. Nejprve porovnávám země s titulky a země s dabingem, co do úrovně angličtiny země s dabingem mají v průměru 37% znalost a s titulky 64% - a ukazuji statisticky velmi významný rozdíl. Při dalším zkoumání pomocí regresní analýzy, která umožňuje zahrnutí kontrolních proměnných na očištění ostatních vlivů (jako úroveň středního školství v zemi, podobnost jazyka, to zda v zemi byl komunistický režim a tedy povinná ruština aj.), tento vztah zůstává statisticky velmi signifikantní. Přesněji, země s titulkovanými pořady mají o 43,7% vyšší znalost angličtiny. Asi si říkáte, že nejen titulky mohou vést k vyšší úrovni angličtiny, ale že existuje možnost, že vyšší historická znalost angličtiny (např. země obchodovala s Anglií, byla dominiem Anglie atd.) může vést k větší preferenci či toleranci titulkovaných pořadů. Tuto
otázku jsem si také položil a pomocí složitějších statistických metod (použití instrumentálních proměnných) docházím k výsledku, že existuje pravděpodobně kauzální vliv titulků na úroveň angličtiny a nikoliv naopak. Z těchto výsledků by se dala vyvodit jistá národohospodářská opatření, která by vedla k zavedení titulkovaných programů, přesto musíme být s těmito návrhy velmi opatrní, zejména aby nebyla narušena svoboda volby jednotlivce či televizních stanic. Avšak pokud současná vláda předkládá jeden návrh za druhým, jak podpořit český průmysl a zvýšit tak HDP, tak zdatně cizojazyčně domluvící se obyvatelstvo je prvním předpokladem pro úspěch Českého zahraničního obchodu. Podobně, dobrá znalost cizího jazyka může vést k pozitivním externalitám „např. ve formě nižší
/3
POKRAČOVÁNÍ – EKONOMIE JAZYKA A TITULKŮ
nezaměstnanosti, vyšších mezd plynoucích z vyšší produktivity a tedy vyššímu výběru daně, vyšší atraktivity země pro zahraniční investory či turisty.” (Mlčoch 2013, pp. 4). Jedna z nejméně bolestných cest k zavedení titulkovaných pořadů je na státní České televizi (vyjma pořadů pro náročné diváky na ČT2). České televizi by se jednak snížily náklady, protože výroba titulků je bezpochyby levnější než dabing (a na tyto náklady by se mělo hledět, protože jsou placeny z peněz daňových poplatníků) a rovněž by tak přispěla k veřejnému blahu, protože by obyvatelstvo
mělo možnost si zlepšit své anglické dovednosti. Případná snížená sledovanost by se následně mohla kompenzovat mírným zvýšením reklamního času. Druhým možným řešením je vzájemná shoda všech televizních stanic na určitém procentu (či plném počtu) programů, které budou vysílat s titulkovanými pořady (vyjma titulkovaného vysílání, které již občas probíhá na Prima Cool), jenž by následně bylo externě vynuceno např. Radou pro rozhlasové vysílání.5 Televizím by se takto snížily náklady, a pokud by tento krok udělaly všechny, tak
by nemuselo následovat snížení sledovanosti z nechuti k titulkovaným pořadům. Závěrem tedy, nepodceňujme znalost cizího jazyka, který s sebou může nést mnoho pozitiv. Rovněž se dívejme na titulky či dabing nejen z estetického a kulturního pohledu, ale také ekonomickým pohledem, kdy titulky zlepšují jazykovou znalost, která je bezpochyby součástí lidského kapitálu daného jedince. Tomáš Mlčoch (
[email protected]) je spolupracovník Liberálního institutu a student NF VŠE
1
Becker, Gary S. (1976). The Economic Approach to Human Behavior, Chicago, strana 5. Becker, S., G. „Investment in Human Capital: A theoretical Analysis.“ Journal of Political Economy (70) 1962:9-49. 3 Danan, M. „Captioning and Subtitling: Undervalued Language Learning Strategies.“ Meta 49(2004): 67-77. 4 „Jak zlepšit znalost cizích jazyků v České republice? Zavedením titulkovaných pořadů.“ Working paper 2013 (dostupný na vyžádání), Národohospodářská fakulta, VŠE. 5 S tímto konceptem přišel Schelling, který ukázal, že v jistých případech si mohou („Hockey Helmets, Concealed Weapons, and Daylight Savings: A Study of Binary Choices with Externalities.“ Journal of Conflict Resolution 17(1973): 381-428.) 2
Should we pay politicians more? Jonáš Rais (Liberalni Institut, Prague) Ondřej Klička (VŠE, Prague) Since March this year Czech politicians (among other legislators) are exempt from paying social and health insurance on some compensation and thus their salaries are de facto increased (iDNES.cz 2013). Unsurprisingly, such change was met with some disagreement of general public (iDNES.cz 2012) While negative reception is quite understandable, especially given the low trust and general disillusion of people towards politicians in the last few years, it could be rooted in the general believe that politicians should be self-less individuals in service of public. However, politicians should be viewed as self-interested as any other economic agents. Taking this fact into consideration is it possible that higher salaries of politicians lead to increase in public welfare? Politicians are self-interested agents, so it should not be surprising that they are motivated by the amount on their paycheck. However, they are also driven by wide range of other various motivations such as non-monetary allowances (car, secretary, housing, etc.), respect of their peers, hunger for power and fulfillment of their ideology. Furthermore, their salaries might be only small fraction of their income if they are prone to accepting bribes and extracting rents. Their behavior might be also significantly altered by their need to stay in the office – to be re-elected. When individuals consider their career, their future income plays considerable role. If a salary in public sector is sufficient, they might choose this path over career in private sector. Higher salaries should attract better candidates. If we assume that the political office is associated with high responsibility,
stress and risks similarly to managerial position in private sector, it could come as surprising that significant wage differential between public and private sector can often be observed. For example, Besley (2004) notes that while “the Governor of California is paid $165,000 to preside over a budget of $150 billion (including Federal funds) with a population of roughly 34 million, the Governor of Montana is paid around $84,000 to preside over a budget of $3 billion and a population of just 900,000 and the average pay of a U.S. Governor in 2000 was $105,000 … the median CEO compensation package for the Mercer/Wall Street Journal Survey of the 350 biggest publicly held companies is around $6.1 million.” However, this significant difference might support the hypothesis that politicians are motivated by wide range of different factors when choosing their path in public sector. This could imply that increase in salaries might not be as significant incentive in attracting more qualified candidates as we assumed. Given the uncertainty about the significance of increase in salaries as incentive for attracting better candidates for political office, we turn our attention towards empirical evidence. For example, Gagliarducci and Nannicini (2008) explored data of Italian municipalities from 1993 to 2001 and found that “wage increase attracts more candidates employed in high-skilled occupations, such as lawyers, professionals, or entrepreneurs. This translates into more educated and high-skilled elected mayors.” Similar conclusion could be found in Ferraz and Finan (2009) who explored data of Brazil’s municipal governments from 2000 to 2004 and claimed that higher
salaries improved quality measured not only by education, but by the type of previous profession, and political experience in office as well. Furthermore, Dal Bó, Finan, and Rossi (2011) also note that higher salaries attracted „a better candidate pool both in terms of quality and motivation. In the places that announced a higher salary the average applicant was smarter, had better personality traits, had higher earnings, and a better occupational profile.“ Even though the empirical evidence suggests that more qualified candidates are attracted by higher salaries, it does not necessarily translate into improvement of public welfare. Because in absence of effective monitoring even more qualified candidates might not be motivated to make the extra effort. If it is possible for voters to differentiate the more active and successful ones, politicians might be motivated to improve their performance in order to get re-elected. But the differentiability i.e. monitoring is hindered by the difficulty of measuring politicians’ efficiency in reaching government goals. Furthermore, the ambiguous nature of the very goals makes it even more difficult. It might be possible to monitor performance of ministries to some degree by introduction of performance-based contracts to ministers (and their subordinates). However, the study by Binderkrantz and Christensen (2012) of agency performance and executive pay for the heads of Danish central government agencies introduce evidence to the contrary, since they find neither relationship between performance and bonus paid to executives, nor their full salary. The responsibilities and goals of PM members are even more am-
/4
POKRAČOVÁNÍ – SHOULD WE PAY POLITICIANS MORE?
biguous and at least in Czech conditions it is very difficult to find meaningful way to measure their performance. On the other hand, Ferraz and Finan (2009) in their research of Brazilian municipalities found that higher salaries increase performance of politicians in office measured by number of submitted and approved bills (though their conclusion should be taken with caution since the number of passed bills does not necessarily mean improved public welfare). Gagliarducci and Nannicini (2008) also stated that “better paid politicians lower the size of the municipal government, by reducing taxes, tariffs, and current expenditure, as the result of an improvement in the efficiency of the municipal organization. Results also show that this performance effect is due to the selection of more skilled mayors, rather than the incentive to be reelected.” Answering the question whether increase in salaries of politicians also increases public welfare proves rather difficult. Though, the empirical evidence suggests that higher salaries do attract better candidates for public office (despite the wide range of politicians’ motivations), translation of this effect into the increase of public welfare is not straightfor-
ward. It is hindered by the difficulty of measuring the activity of politicians and presence of suitable monitoring device. Empirical research is divided on this topic. Nevertheless, since the increase in Czech politicians’ salaries was relatively negligible, neither of those effects can be expected.
References Besley, Timothy. 2004. “Paying Politicians: Theory and Evidence.” Journal of the European Economic Association 2 (2-3): 193–215. Binderkrantz, Anne Skorkjær, and Jørgen Grønnegaard Christensen. 2012. “Agency Performance and Executive Pay in Government: An Empirical Test.” Journal of Public Administration Research and Theory 22 (1): 31–54. Dal Bó, Ernesto, Frederico Finan, and Martın A Rossi. 2011. “Strengthening State Capabilities: The Role of Financial Incentives in the Call to Public Service.” UC Berkeley. http://businessinnovation.berkeley.edu/williams onseminar/finan101311.pdf. Ferraz, Claudio, and Frederico Finan. 2009. Motivating Politicians: The Impacts of Monetary Incentives on Quality and Performance. Working Paper. National Bureau
of Economic Research. http://www.nber.org/papers/w14906. Gagliarducci, Stefano, and Tommaso Nannicini. 2008. Do Better Paid Politicians Perform Better? Disentangling Incentives from Selection. Working Paper. IGIER (Innocenzo Gasparini Institute for Economic Research), Bocconi University. http://ideas.repec.org/p/igi/igierp/346.html. iDNES.cz. 2012. “Přihrál poslancům tisíce. Voliči reagují negativně, přiznává len ODS - iDNES.cz.” iDNES.cz. http://zpravy.idnes.cz/rozhovor-k-pojisteni-znahrad-dkk-/domaci.aspx?c=A121219_142856_domaci_jj. ———. 2013. “Poslanci si polepšili o tisíce korun. Z peněz na důchody a nemocné iDNES.cz.” iDNES.cz. http://zpravy.idnes.cz/politici-dostali-vyssiplaty-d21-/domaci.aspx?c=A130307_132321_domaci_hv. Jonáš Rais (
[email protected]) je spolupracovník Liberálního institutu. Ondřej Klička (
[email protected]) je studentem Fakulty mezinárodních vztahů, VŠE.
Prokletí minimální mzdy Ladislav Tajovský
Zatím není jasné o kolik, ale minimální mzda v česku poprvé po sedmi letech stoupne. Odbory by rády o šest stovek, zaměstnavatelé o čtyři, Šalamoun – čti vláda na tripartitě reprezentovaná ministryní práce Müllerovou – zřejmě přidá stovek pět. I tak budeme mít jednu z nejnižších minimálních mezd v Evropě. Jenže ono vlastně o výslednou částku ani nejde, jde o samotný institut minimální mzdy, přesněji jeho nesmyslnost. Jestliže je ve sféře hospodářské politiky nějaké opatření, které fakticky nepřináší nic dobrého a ideálem je dosažení stavu, kdy neškodí, pak je to právě tahle hračka. Jde o pohrobka z doby budování sociálního státu ve druhé polovině 20. století, kdy, ehm, zdroje byly a jaksi se nosilo myslet na ty méně štastné. Ekonomie má jasno od samého začátku, ale o ni tady bohužel nejde. Pokud by šlo, tak minimální mzda dávno přestala být tématem k diskusi, protože by nic takového neexistovalo.
Držet, nezvyšovat Přístup Nečasovy vlády k tomuto přežitku je na české zvyklosti poměrně racionální. Když už nebudeme dráždit návrhy na zrušení tohoto přežitku, tak ji aspoň nebudeme zvyšovat. Minimální mzda je na stejné úrovni – tedy 8000 – už od roku 2006 a díky své stagnaci tak postupně přestává škodit tolik, jako tomu
kdysi. To se pravidelně zvyšovala (za 6 let před posledním pohybem se její výše zdvojnásobila!) a z legálního trhu práce tak vytlačovala ty, kteří toho případným zaměstnavatelům mohou nabídnout opravdu málo. A tak tedy málo i dostávají. Je to možná smutné, ale tak to bylo a bude vždy. Ekonomie na teoretické i praktické rovině bezpočtukrát dokázala, že existuje přímá korelace mezi výší minimální mzdy a výší nezaměstnanosti. Institut minimální mzdy patří, z definice, mezi opatření, jimiž se do trhu práce vnáší rigidita. Podobně jako kolektivní smlouvy, u nichž jsme si zvykli pouze na zaručený pravidelný pohyb mezd směrem vzhůru, je i rostoucí minimální mzda tím, co brání přizpůsobování se nabídky poptávce na trhu práce. Mzda je cenou práce, stejně jako úrok je cenou peněz a 160 korun stojí kilo hovězího. Jestliže je cena práce směrem dolů nepružná, tj. naráží na zákonem – či dlouhodobou kolektivní smlouvou – stanovenou bariéru dohodnutou v lepších časech, pak v situaci ekonomického ochlazení vytěsňuje z trhu práce ty, kteří pobírají mzdu blížící se té minimální.
odvětvích dopravy a stavebnictví či v textilním průmyslu. Nebo ještě více zdravotně či jinak postižených, kterých se pracovní místa spojená s nejnižšími mzdami nejčastěji týkají. Minimální mzda vytlačuje totiž cenu práce výš, než by byla jako výslednice nabídky a poptávky – kdyby to tak nebylo, její existence by postrádala jakýkoliv smysl. Tím samozřejmě snižuje nabídku pracovních míst na legálním trhu práce a přesouvá ji na trh černý. Úplně stejně, jen s opačným znaménkem, jako regulované nájemné (rozuměj nižší než tržní) ve svém důsledku vytlačovalo nahoru i reálné nájemné placené na černém trhu nájemních bytů. Kvůli minimální mzdě se tak mimo trh práce – buď úplně, nebo aspoň mimo ten legální – dostávají právě ti nejohroženější. A za nimi v řadě čekají zástupy lidí z jihu a východu Evropy, kteří jsou rádi za jakoukoliv středoevropskou mzdu, jejíž část nakonec odvedou dobře živeným hochům z mafiánských struktur. Ladislav Tajovský (
[email protected]) je ekonom z Národohospodářské fakulty VŠE
Překážka, ne pomoc Optikou vysokoškolsky vzdělaného městského člověka jde o nepředstavitelný údaj, ale poptejte se lidí pracujících v zemědělství, některých /5
U rudého snědeného krámu Hynek Řihák
V tomto příspěvku se nebudeme snažit pokračovat v díle dnes již poněkud zapadlého spisovatele Ignáta Herrmanna. Koneckonců hlavní postava románu a filmu kupec Žemla přece spáchal sebevraždu a postavu rytmistra Kyllijána v socialistickém hospodářství pro to, aby byly krámy, jako vyjedené, nepotřebujeme. Primárně se zde budeme zabývat nedostatky v zásobování obchodů v době vlády komunismu v Československu, ale narazíme i na jiné problémy. Prozkoumáme, zda skutečně chyběla jen káva a tropické ovoce, jak tvrdí jedni. Anebo chyběl i toaletní papír či vložky, jak tvrdí druzí. Příspěvek je prakticky zcela založen na studiu knih (často od renomovaných historiků) o historii níže uvedených obcí. Plné znění příspěvku najde čtenář na webu www.mises.cz.
Protěžované ocelové srdce republiky na příkladu Hlučína: maso nemáme, ale můžete za to využít jesle, které nepotřebujete Hlučín patřil do oblasti protěžovaného ocelového srdce republiky - Ostravska. Místní kronika se zmiňuje v 60. letech o 93 neplatičích nájemného v bytech, což mělo být dle knihy na tehdejší politické poměry, postupy a zvyklosti překvapivě mnoho (viz i dále). Rozvoj infrastruktury města nedržel krok s růstem počtu obyvatel: „Město zásoboval státní obchod, ale síť prodejen nedostačovala požadavkům zákazníků. Na Rovinách se situaci podařilo částečně zlepšit otevřením prodejny potravin. I tak vládl všeobecně neustálý nedostatek masa, což muselo být velmi nepříjemné a pro dnešní poměry téměř nepochopitelné.“ Zato využití jeslí se zde pohybovalo kolem 70 %. „Stálý nedostatek bydlení si vynucoval stavbu nových kapacit.“ [1]. V 70. letech 80 % obyvatel žilo v nových bytech a výstavba dalších pokračovala, a to i při kritickém nedostatku stavebnin. Ty se v podstatě měly přidělovat. Například: „Aby stavebník dostal třeba obklady, musel se prokázat stavebním povolením.“. „Nedostatkovým zbožím bylo kakao. V masnách se běžně tvořily fronty, maso se obvykle prodalo již v dopoledních hodinách a pracující ženy pak mohly odpoledne koupit pouze drůbež a uzeniny.“ [2]. V 80. letech: „V pořadníku na byt zůstávalo 100 uchazečů.“. Konečně zanikly jesle na Zahradní ulici, už delší dobu se potýkaly s nevyužitím kapacit. Co se týče obchodů: „V letních měsících scházely v prodejnách potravin slazené minerální vody, mezi sýry nebylo příliš na výběr. Vázlo zásobování ovocem a zeleninou. Co se týká průmyslového zboží, nedostávalo se mrazniček a barevných TV přijímačů. V prodeji masa obchodníci často vázali jeden druh na jiný, méně atraktivní, nebo dostaly hospodyňky k požadovanému druhu masa automaticky dováženo maso horší kvality nebo
odřezky, apod. Panoval nedostatek ponožek a punčochového zboží. Výčet by mohl pokračovat jízdními koly Favorit a babetami.“ Z kroniky lze vyčíst zlepšení situace na vánočním trhu a zřejmě radost kronikáře nad tím, že nechyběl: „…dokonce ani kapr!“ Vedle jižního ovoce však byl nedostatek i česneku. Pokračujme dále: „Dnes již tyto řádky zřejmě vzbuzují úsměv, ovšem tehdy byla rada města nucena zavést u nedostatkového zboží prodej 50/50, tzn. 50 % dopoledne a 50 % odpoledne, čímž vyšla vstříc zaměstnaným ženám. Ve stavebnictví chyběly v té době všechny druhy stavebního materiálů [3]. Kdo se směje naposled, ten se směje nejlépe, ale třeba současné zvyšováni DPH má dopad na přístupnost zdaněného zboží a jeho kvalitu. Na druhou stranu se objevují prodejny s kvalitnějšími, ale dražšími potravinami.
Dolní Dunajovice: zdražování Tento pramen obsahuje porovnání cen některých vybraných výrobků za roky 1965 a 1986. Krystalový cukr za tu dobu zlevnil o 13 % a hrubá mouka stála stejně. Ostatní uvedené věci však zdražily. Káva zrnková a litr vína zdražily o 20 %, čokoláda na vaření o 30 %, salámy o 33 %, rum o 43 %, hovězí a vepřové maso o 81 % a 57 % a litr benzínu podražil z 2,40 Kčs na 9 Kčs – tj. o 275 %! Srovnání pro barevný televizor není možné učinit, protože k roku 1965 tyto ještě nebyly k mání, ale k roku 1986 stál barevný televizor 17 tisíc korun [4]. Protože však bylo dané zboží mnohdy nedostatkové (ceny neodrážely vzácnost tohoto zboží) a k jeho získání bylo nutné obětovat čas, nervy, další peníze (úplatky) atp., tak je zřejmé, že skutečné ceny byly vyšší než uvedené ceny. Nicméně pro učiněné srovnání to není až tak významné. I když se v zásobování zbožím jistě vyskytovaly fluktuace a situace se spíše zhoršovala. Předchozí postřeh pěkně ilustruje na stejné stránce toto tvrzení: „Velký zájem byl o průmyslové zboží, jako mrazničky, elektrické šicí stroje, barevné televizory, nebyl však tento zájem pokryt – byl nedostatek.“ [5]. Veselí nad Moravou: trvalá ekonomická krize, sociálně spravedlivá společnost a bydlení V historii východomoravského města Veselí nad Moravou se píše zajímavá věc, a to sice, že se obecně zvyšovala životní úroveň, avšak v 70. letech byl růst možný jen díky podpoře ze SSSR. Nabízí se tak otázka, zda byl vztah ČSSR a SSSR skutečně tak jednostranný, jak se u nás traduje, to zde však řešit nemůžeme. Zajímavé je však další tvrzení: „V dalších letech ekonomický vývoj přerostl v trvalou krizi, kterou navenek reprezentoval nedostatek jakéhokoliv zboží v obchodech.“ [6]. Dále zde byly tzv. závazky, hlavně akce Z, což byla dle pramenu masově politická, organizační a kulturně výchovná práce se zaměřením na závěry pléna Ústředního výboru (KSČ). Ve
městě bylo odvedeno roku 1974 na 30. výročí SNP (Slovenské národní povstání) 123 340 brigádnických hodin, na obyvatele to bylo více než 10 hodin [7]. Přepočteno na práceschopné obyvatelstvo to samozřejmě muselo být více, pokud bychom vzali, že tuto „nadpráci“ provedlo 50% obyvatel, tak dojdeme k závěru, že na jednoho pracanta připadlo 20 hodin – tj. 2,5 dne práce za rok navíc. I když jistě někteří lidé dělali tuto práci dobrovolně (viz i dále). Co bydlení a jeho dostupnost? K výstavbě nových panelových domů v 70. letech se dočteme, že: „Vyskytly se i problémy, protože část obyvatel se nemohla z finančních důvodů do státních bytů přestěhovat, protože neměla na nájem.“ [8]. Vzpomene-li si čtenář na výše uvedený Hlučín, tak je patrné, že ani tehdy na bydlení neměl rozhodně každý.
Netín: hřebíky a žárovky prostě nebyly Obchodní činnost v šedesátých letech v obci Netín (okr. Žďár nad Sázavou) vypadala následovně: „Zásobování, o kterém se v tisku psalo jako o plynulém a standardním, komentuje ve své kronice Ant. Sýkora: „Místní Jednota nemá hřebíky, ani ty malé, a žárovky nebyly půl roku. Neseženou se hrábě, vidle a motyky, kterých je často zapotřebí. Je bída i o chléb, kdo si nepřispíší, nedostane.“ [9]. Brno-Komín: jedna restaurace na dva a půl tisíce obyvatel V Brně-Komíně v půli 70. let minulého století sloužil jediný hostinec „U Dvořáků“. Roku 1970 měla tato městská část 2579 obyvatel. Ve druhé polovině 70. let se situace zlepšila a na budovaném sídlišti vznikly dvě nové restaurace [10]. Ovšem zároveň došlo k nárůstu počtu obyvatel. Dnes uvádí zdroj restaurace.net v Komíně 11 restaurací [11] při 7457 obyvatelích [12]. Bezesporu stejný, ba i větší boom zažily i nejrůznější obchody, centrum (nejen) této městské části je jich dnes plné. Vinařský Čejč (okr. Hodonín): maso jenom o šabatu a fenomén nákupních horeček Pro „zlaté“ období panování prezidenta Antonína Novotného nám citovaná kniha k obecnému vývoji sděluje, že: „Novotného éra „budování socialismu“ zápasila s krátícím se dechem ekonomiky, který se v životech obyvatel projevil zvyšováním cen a problémy se zásobováním.“ [13]. Přičemž pro padesátá léta uvádí ještě snižování cen (a vzestup životní úrovně), ale i pravidelné nedostatky některých výrobků a surovin. Třeba: „V roce 1954 nastal například nedostatek masa, které se prodávalo pouze v sobotu.“ Problémy byly i s dodávkou elektrického proudu. Úsporný týden v březnu roku 1953 například znamenal, že se elektřina zapínala až o půl třetí odpoledne [14]. Součástí života v socialistickém hospodářství byly i nákupní horečky. Počátky lze klást do roku 1953, kdy proběhla měnová /6
POKRAČOVÁNÍ – SHOULD WE PAY POLITICIANS MORE?
Město vína Mělník: máme republiku rudou, mrznu, mrzneš, mrznou Dát si kafíčko někde po práci, přečíst si noviny? Někdy ano, ale někdy také ne. V historii Mělníka se uvádí, že: „Život občanů byl také protkán pravidelnými brigádami v zemědělství a v akcích Z, bezplatné práci na zvelebování města…“. V Mělníku se nepodařilo ani během zlatých 60. let vyřešit problémy s nedostatkem bydlení. Problémem zde byl zastaralý horkovod z cukrovaru, kvůli němuž lidé byli v zimě často bez tepla a elektrické spotřebiče, které nefungovaly kvůli nízkému napětí. Částečně tyto problémy vyřešila plynofikace z roku 1962. Definitivní řešení přinesl o zhruba „pouhých“ 20 let později zřízený horkovod z elektrárny Mělník [16]. „Významným problémem bylo zásobování, přetrvával nedostatek masa i jiných produktů. Přestože Mělník byl stále převážně zemědělským okresem, nejprve musel splnit dodávky pro okresy průmyslové a jeho obchody zely prázdnotou.“ Částečným řešením bylo povolení prodávat zemědělské přebytky na trzích a vánoční trh [17]. Ani za mocnáře doktora Gustáva Husáka, mimochodem milovníka kvalitních západních cigaret a alkoholu, se zde nevedlo o mnoho lépe: „Ani v 70. a 80. letech nepřestaly mělnické obyvatelstvo trápit problémy se zásobováním, špatná obchodní a dopravní síť a trvalý nedostatek bytů. Na sídlišti Rusovice stále vypadávaly dodávky tepla, na sídlišti Střed netekla teplá voda a celkový nedostatek kvalitní pitné vody upravil až vodovod z Vrutice, dokončený v roce 1972. Bytovou otázku měla vyřešit masivní výstavba nových sídlišť: každý rok totiž zůstávalo nevyřešených 400-600 nových žádostí o byt, přičemž ještě v 80. letech zůstávaly nevyřízené i žádosti více než dvacet let staré.“ [18].
kapacity, od státu obdrželo účelové dotace a pomocné práce pak provedli sami občané zdarma: „Někdy skutečně dobrovolně, někdy z donucení. Chtěl-li například někdo umístit svou ratolest do mateřské školky, musel odpracovat určitý počet hodin na její stavbě. V druhé polovině osmdesátých let se velká část plánovaných Akcí Z v Berouně již vůbec nerealizovala kvůli stále slábnoucímu proudu dotací z rychle se vyprazdňující státní pokladny.“ [20]. Jak je z tohoto a podobných předchozích příkladů patrné, tak při hodnocení pracovní doby za bývalého režimu je nutné se zabývat i mnohdy nedobrovolnou prací na akcích Z a podobných podnicích. Katastrofální zde byla situace ve službách. Test redaktorů krajského deníku „Svoboda“ u organizací zajišťujících služby z března roku 1985 ukázal, že oprava kapajícího kohoutku potrvá asi 4 až 6 týdnů, umýt auto si mohli nechat až v Praze, v provozovnách okresního podniku služeb měli buď zamčeno, nebo by museli čekat na opravu rovněž několik týdnů a oprava zatékající střechy nebyla až do konce roku možná z důvodu nedostatku kapacit. Finanční pozornosti a melouchaření (již od 50. let) se staly nutnými. Melouchaření: „Režimu se je nedařilo likvidovat, protože stávající systém vytvářel dokonalé podhoubí pro rozvoj „šedé ekonomiky“. Nakonec tento marný boj vzdal a pokusil se melouchaření fakticky zlegalizovat.“ [21]. Šlo opět o kapitulaci. Na druhou stranu dnešní systém současného veřejného školství a regulace práce nám dává možnost alespoň částečného návratu do časů, kdy sehnat řemeslníka bylo kumštem. V době budování světlých zítřků se ve městě stavělo několik větších budov. Poliklinika byla stavěná Průmstavem od roku 1974 do roku 1983, a jedna z jejich vedlejších budov se ani nerealizovala. Hotel Litava se budoval od roku 1980 a první hosty přijmul až v prosinci 1987. Za to okresní straničtí funkcionáři si nechaly v 70. letech po vynucené změně územního plánu a velkým nákladem postavit reprezentativní sídlo, nazývané berounský Kreml. „Komunisté zajistili této stavbě prioritu, takže postupovala na svou dobu neskutečně rekordním tempem. Staveniště převzal Průmstav v červnu 1975 a 29. června 1978 přestříhávali zdejší funkcionáři pásku sedmipodlažního komplexu…“ [22].
Beroun: co s volným časem po práci? Makat „dobrovolně“ v akci Zet! Masařky. A Rudá šlechta stavěla rychleji Asi nejzajímavější a nejpodrobnější pojednání o sledovaném období jsem našel v historii středočeského Berouna. Co se týkalo brigád: „…obzvláštní aktivitu vyžadoval národní výbor a stranické orgány od občanů před sjezdy KSČ, kdy se na počest těchto monstrózních akcí uzavíraly závazky, pořádaly mimořádné „dobrovolné“ národní směny v podnicích i v ulicích při zvelebování města.“ [19]. Akce Z (zvelebení – tj. budování samoobsluh, hřišť, úprava ulic apod.) plánovalo samo město, zajistilo stavební
Závěr Nyní je již patrné, že v obchodech chyběly běžně a někdy i dlouhodobě i takové věci jako toaletní papír, dámské vložky, prášky na praní a hlavně maso. Dále zejména průmyslové výrobky a stavební materiály, uhlí, ale i žárovky a hřebíky, ořechy, luštěniny, punčochy atp. Ne tedy pouze káva, kakao anebo tropické ovoce, které se dovážely z nepřátelské ciziny. Většina zde uvedených věcí se dokonce vyráběla přímo v Československu, jiné v sovětském bloku. Nedostávalo se bydlení a někteří lidé neměli na nájmy. Stavební fond chátral a lidé bydlící v družstevním dotovali ty, co bydleli ve státním.
reforma, kterou si lidé, zdá se nějakou dobu pamatovali. A v Čejči ji někteří lidé dle značného nárůstu útrat (víc jak desetinásobný růst) v místní prodejně „Slovácké svépomoci“ i správně očekávali. Horečnaté skupování pak provázelo rok 1956 (sovětská invaze do Maďarska), v následujícím roce se rozšířily zprávy o údajném dalším pádu měny, poplach způsobila i karibská krize roku 1962. Obavy z měnové reformy a návratu 50. let se objevily po sovětské invazi, a to v roce 1969 [15].
Nabídka služeb byla slabá. Kvetla šedá ekonomika, melouchaření, zvláštní kontakty a korupce. Běžné bylo zdražování, a to i razantní. Pracovní doba byla díky „dobrovolným“ brigádám ve skutečnosti delší. Volný čas redukovaly i nedostatky a nutnost trávit čas sháněním, což pravděpodobně dopadalo více na ženstvo a pracující lidi, kteří žili sami (někdo se však mohl i v práci docela dobře flákat). Součástí tehdejšího života byly nákupní horečky a paniky. Hynek Řihák (
[email protected]) je projektant [1] Chrástecký, s. 73. [2] Ibid, s. 76. [3] Ibid, s. 82. [4] Paměti Dolních Dunajovic, s. 54. U položek kde byla dána cena rozptylem, byla vzata v úvahu průměrná hodnota ceny. [5] Ibid, s. 54. [6] Plaček, s. 424. [7] Ibid, s. 425. [8] Ibid, s. 426. [10] Jan-Komín, s. 268, 272 a 275. [11] Restaurace.net. Odkaz evidentně nezahrnuje všechny pohostinské podniky, které dnes v této čtvrti působí. [12] Česká wikipedie, heslo „Brno-Komín“. [13] Jan-Čejč, s. 311. [14] Ibid, s. 306-307. [15] Ibid, s. 306. [16] Kilián, s. 320. [17] Ibid, s. 321. [18] Ibid, s. 323. [19] Tošnerová, s. 331. [20] Ibid, s. 340-341. [21] Ibid, s. 351. [22] Ibid, s. 340. Literatura: 1. CHRÁSTECKÝ, Metoděj a KLADIWA, Pavel. Hlučín 1256-2006: 750 let města. Hlučín: Muzeum Hlučínska, 2006, ISBN 80239-7008-9. 2. JAN, Libor. Komín v historii: 1240-2006. Vyd. 1. Brno-Komín: Městská část BrnoKomín, 2006, ISBN 80-239-7486-6. 3. JAN, Libor aj. Čejč: dějiny slovácké obce. Vyd. 1. Čejč: Obecní úřad v Čejči v nakl. Albert, 2006, ISBN 80-7326-089-1. 4. KILIÁN, Jan aj. Mělník. Vyd. 1. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2010, ISBN 978-80-7422-029-6. 5. PLAČEK, Miroslav aj. Veselí nad Moravou: město na řece času. Vyd. 1. Veselí nad Moravou: Město Veselí nad Moravou, 2011, ISBN 978-80-260-0252-9. 6. TOŠNEROVÁ, Marie aj. Beroun. Vyd. 1. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2008, ISBN 978-80-7106-964-5. 7. Paměti Dolních Dunajovic. Dolní Dunajovice: OÚ Dolní Dunajovice, 2008. 8. Restaurace.net [online]. Dostupný z (přístup I/2013): http://restaurace.net/s/brno-komin/. 9. Česká wikipedie.
/7
