Terra Libera. Chceme boj s daňovými podvody, nebo více daňové konkurence? Rent-seeking society Tomáš Mlčoch

Terra Libera

âasopis hlásící se k tradici LAISSEZ FAIRE

květen–červen 2013 / ročník 14

Den daňové svobody 2013: Od úterý Chceme boj s daňovými podvody, 11. června již jen sami na sebe nebo více daňové konkurence? Aleš Rod

Ivo Strejček ml.

V

Daňová harmonizace je po finanční a hospodářské krizi v Evropské unii stále častěji skloňovaným tématem. Zvyšování stávajících daní a zavádění daní nových, omezování pohybu kapitálu po světě, nebo kroky k zásadnímu narušení bankovního tajemství kvůli boji s nezdaňovanými příjmy omezují naši svobodu nakládat s plody práce (která se tím prodražuje). Přitom daňová konkurence je projevem fungujících mezinárodních trhů a daňová optimalizace (pokud se nejedená o explicitní porušení zákona, čili daňový podvod) není ničím jiným, než projevem zcela přirozeného racionálního maximalizačního chování člověka a důsledkem selhání složité regulace, která sice chce takovému jednání zabránit, ale není toho schopná, nebo jej dokonce podporuje.

úterý 11. června se daňoví poplatníci v České republice konečně dočkali vytouženého Dne daňové svobody. Prací na stát jsme letos strávili 161 dní. Následující den, který letos vyšel na úterý 11. června, byl tak prvním dnem daňové svobody v České republice.

Letos více práce na stát Prací na stát v letošním roce strávíme o jeden den více než v minulém roce (2013: 161 dní vs. 2012: 160 dní), což se vzhledem k loňskému přestupnému roku projevilo posunem v kalendáři z 9. června 2012 na letošní 11. červen 2013. A cože Den daňové svobody vlastně znamená? Den daňové svobody pomyslně dělí rok na dvě části, na tu, kdy pracujeme na pokrytí veřejných výdajů, a na tu, kdy pracujeme na sebe. Stát nemá žádné jiné peníze než ty, které vybere na daních, a ty, které si půjčí – ty budou muset být spolu s úroky splaceny v budoucnosti. Proto se Den daňové svobody Liberálního institutu váže k výdajům státu. čím méně se stát rozhodne v daném roce utrácet, tím zkracuje dobu vazalství „práce pro stát“, tedy ekonomické aktivity každého z nás, jejíž plody neskončí v naší peněžence, ale ve státní kase.

Daňové „podvody“ jako problém účetních systémů Současné účetnictví je na hony vzdálené základním principům, které by mělo prvořadě dodržovat – tedy jednoduchost jak pro účetní jednotku, tak (pokračování na straně 2)

KALKULAČKA DAŇOVÉ ZÁTĚŽE vám spočítá celkovou daňovou roční zátěž a jistě vám vyrazí dech, když zjistíte, kolik věcí byste si mohli koupit za celkovou sumu, kterou vám lačná státní pokladna každoročně vytáhne z peněženky! Sami se o tom přesvědčte se na: WWW.DANOVA-ZATEZ.CZ

Rent-seeking society Tomáš Mlčoch

Problém = lidé podceňují velikost státu Protože lidé stále podceňují velikost státu a tím i celkovou sumu všech daňových odvodů, které jsou čím dál častěji skrývány ve formě nepřímých daní, analytici Liberálního institutu vytvořili unikátní kalkulačku zaplacených přímých i nepřímých daní! Tu najdete na webu “Kalkulačka daňové zátěže”. Podíváme-li se na vývoj Dne daňové svobody v okolních zemích, jako každoročně se na prvních příčkách – měřeno daňovou svobodou – umístily Jižní Korea (Den daňové svobody tam oslavili již 27. dubna) a Austrálie (Den Daňové svobody nastal 5. května). Na druhé, „nesvobodné“ straně spektra se – taktéž tradičně – umístilo Dánsko (daňoví poplatníci si počkají až do 1. srpna) a Francie s Finskem (Den daňové svobody vychází shodně na 26. července 2013). Více o projektu Den daňové svobody naleznete na www.dendanovesvobody.cz a www.danova-zatez.cz. Aleš Rod ([email protected]) je hlavním analytikem Liberálního institutu

Rent-seeking inevitably occurs in every society, however, some societies suffer from rent-seeking more and some other less. In this article, I would like to discuss the reasons why rent-seeking may happen in the first place. Secondly, how people should look at various seemingly not rent-seeking actions. Finally, I will place an example from the Czech Republic which could be shown as a nice example of rent-seeking society with many particularities. Rent-seeking generally means capturing rent through political process (i.e. laws or regulations in favour of a particular pressure group) at the expense of others. Therefore, rent-seeking activities and consequent rents do not lead to the enlargement of nation’s wealth but rather to its redistribution that is, by definition, a wasteful activity. Naturally, if a nation operates large budget, there is a lot in stake in terms of a rent and there are higher incentives to get it. Similarly, when a state produces complex and difficult laws, there are higher possibilities to insert some additional paragraph or an exception because one additional paragraph is not as visible among others (economically speaking, marginal cost of implementing them is decreasing with the number of exceptions).

(pokračování na straně 2) /1

Chceme boj sdaňovými podvody, nebo více daňové konkurence? (pokračování ze strany 1)

pro uživatele, významnost informací, nebo princip opatrnosti. Účetní rozvahy již neplní takovou roli, kterou bychom očekávali – závazky v pasivech jsou kryté ztrátami z budoucího impairmentu aktiv a často o skutečném stavu podniku nevypovídají zhola nic. Sofistikovaná regulace výkaznictví tragicky selhává. Goodwill, který jen u evropských firem dosahuje téměř 800 miliard euro v účetní hodnotě, se v rozporu s účetními standardy zpravidla netestuje na snížení hodnoty a neodpisuje (můžeme se tedy jen domnívat, jak moc jsou rozvahy podniků „přifouknuté“ třeba právě touto položkou). O pravidlech pro vykazování a oceňování finančních aktiv zejména u finančních společností je téměř škoda mluvit, neboť jim v kamuflování ztrát zcela vědomě nahrávají samotní tvůrci Mezinárodních standardů finančního výkaznictví. Účetní systémy jsou děravé jako ementálský sýr – množství výjimek a odpočitatelných položek, nekonečné množství právních kliček mezi paragrafy, různé možnosti klasifikace rozvahových položek a jejich následného odpisování či oceňování, nebo jejich vliv na hospodářský výsledek, vedou ke zcela racionálním machinacím s hospodářským výsledkem a následně i jeho zdaněním. Složitost systému pouze nahrává těm podnikům, jejichž management má lepší poradenskou firmu, která je schopná vymyslet „lepší“ alternativní systém účtování výnosů. S daněmi u podniků je spojený i systém navazujících regulací – hygienické normy, normy pro bezpečnost práce, povinné přestávky, nutnost mít pracovní smlouvy zaměstnanců neustále na místě výkonu jejich práce apod. Úředníci, kteří vynucují (podle mnoha příběhů ze života i nesmyslně tvrdě) tyto normy a udělují tučné pokuty nejen, že podnikatelům znepříjemňují jejich práci, ale zvyšováním nákladů tlačí podnikatele k daňové optimalizaci. Přeregulovanost podnikání, neflexibilita pracovního práva a administrativní zátěž nevede k ničemu jinému, než k hledání cestiček, jak regulace a povinnosti obejít.

Daňové „podvody“ jako zrcadlo hospodaření státu Státní výdaje nezadržitelně rostou. Je tomu tak téměř v celém světě, kde se vlády předhánějí v nadbíhání svým voličským zájmovým skupinám (za všechny zmiňme jen krátký

výčet: americká Obamacare, evropské dotace na všechno, bující sociální systémy, ve kterých je pro mnoho lidí lepší nepracovat a být závislý na státu apod.). V posledních krizových letech je vliv státu navíc stále viditelnější a silnější, protože stát a jeho aparát zneužívají krize k ukousnutí co největšího prostoru ve svůj prospěch. Politické elity se nepoučily z krizových okamžiků XX. století a svojí aktivistickou politikou opakují chyby minulosti, jako je příklon k vyššímu zdanění ekonomicky aktivních obyvatel, rozdávání více peněz ekonomicky neaktivním obyvatelům, posílení státních investic (mnohdy do zcela nehospodárných a zbytečných projektů), nebo udržování nekonkurenceschopných podniků nad hranicí bankrotu prostřednictví přerozdělování daní, které odvedly jiné podniky. S bujícími rozpočty státu ekvivalentně narůstá buď přítomné nebo budoucí zdanění jeho obyvatel. A toho jsou si ti, kteří daně budou platit, dobře vědomi. Je tedy racionální, že nevidí-li poplatník efektivní využití svých odvodů, bude se snažit tyto odvody minimalizovat (využíváním kliček v daňovém řádu, nebo explicitním daňovým podvodem) nebo je odvádět jinde (zcela legitimní a nepostižitelné rozhodnutí, kdy odcházejí ti, kdo ekonomice přináší nejvíce). To, že státu začnou mizet daňoví poplatníci za hranice nebo daně přestávají platit, je jednoznačným důkazem, že důvěra ve správu veřejných financí je velmi nízká a daňové zatížení příliš vysoké. Proto by se politici měli nad svým počínáním a směrem a objemem veřejných peněžních toků zamyslet.

Daňová konkurence jako motor změn Poučka, kterou by měl slyšet na první přednášce základů ekonomie snad každý, zní, že „konkurence je vždy užitečná“. Konkurence má vždy blahodárný užitek na lidskou činnost – abychom obstáli a získali „své místo na slunci“ - vždy s někým, nebo něčím soupeříme. A tento souboj a schopnost adaptace na nové tržní podmínky vždy vede k lepšímu výkonu. Konkurence neplatí jen na „mikro“ úrovni – tedy mezi námi jako jednotlivci, nebo mezi podniky - ale i na „makro“ úrovni – mezi regiony, státy a nadnárodními uskupeními. Konkurence na „makro“ úrovni vede k zlepšování institucionálního, legislativního a hospodářského prostředí, což se pozitivně odráží na všech aspektech života. Druhou poučkou, kterou by měl znát i eko-

nomický laik, by měla být ta o blahodárnosti arbitráže - tedy využívání rozdílných cen na oddělených trzích. Je-li cena úvěru v Čechách vyšší než v Německu (v ČR je tedy vyšší úroková míra), je pro investora výhodnější přesunout svůj kapitál do Čech, kde z něj bude mít vyšší zisky (za předpokladu, že transakční náklady na tento přesun jsou nižší, než je cenový rozdíl a i po jejich odečtení bude arbitražér realizovat zisk). Stejně tak to platí i o „ceně podnikatelského úspěchu“ – tedy dani. Je-li někde daň nižší a náklady přesunu svých aktivit do této oblasti jsou relativně nízké, je zcela logické, že lidé půjdou za lepšími podmínkami. To pak zvyšuje nejen jejich bohatství a bohatství hostitelské země, ale ochuzuje to zemi, ze které odešli. Budeme-li vytlačovat naše rezidenty, kteří v evropském prostoru podnikají a zaměstnávají tisíce lidí někam za hranice EU, nic nezískáváme, pouze ztrácíme.

Buďme obezřetní! Je s podivem, proč se státy EU chtějí dobrovolně stát ještě více (nejen) daňově nekonkurenceschopnými, než jsou nyní. Harmonizace daňových pravidel a sbližování daňových sazeb vede k zabraňování daňové konkurenci. To vede k neefektivitě a ztrátě hospodářské dynamiky, která je už po několik posledních let prachbídná. Zároveň omezuje i vlajkovou loď Evropské unie – jednotný trh, kdy se „volnost toků kapitálu“ stává do značné míry bezpředmětnou, neboť kapitálová arbitráž již nebude tak efektivní. Daňové harmonizace zřejmě vytváří předpolí i pro významnější hrozbu pro národní státy – nadnárodní fiskální unii. Nebude-li existovat daňová konkurence, snadno mezi politiky převládnou argumenty o „minimalizaci nákladů“ nebo „efektivitě výběru a dohledu nad daněmi“ a tito lidé pak předají pravomoc zdaňovat občany a spravovat jejich peníze na nadnárodní úroveň do nějaké pěkné skleněné budovy v Bruselu. Tím pozbydou klíčovou pravomoc, která dodává legitimitu jejich existenci i národní státy, jejichž občané přijdou o velkou část své svobody. Buďme proto obezřetní a nenechme se zmást krásně znějícími slovy o spravedlnosti a chytání „daňových gaunerů“. Ivo Strejček ml. ([email protected]) je spolupracovník Liberálního instututu a student NF VŠE

Rent-seeking society (pokračování ze strany 1)

Usually, non-economists classify economists as some ones who measure everything in money and are blind to other “facts” (whatever this incantation means). They may be true but why should not we look at things in this way if peo-

ple, often inadvertently and not-knowingly, bear the costs that rent-seeking produces? We can start with basic example of taxi driver licenses. Taxi drivers are relentless advocates of complicated licenses because without them, obviously,

everybody could do the job and there would be no rent. The role of economist should be to point out this fact and explain it as simply as it is possible to the public. But certainly there are more difficult examples of rent-seeking to reveal.

/2

POKRAČOVÁNÍ – RENT-SEEKING SOCIETY

In the line with Bryan Caplan (2007),1 people, not only in the Czech Republic, probably underestimate the true level of rent-seeking. Let us start with the Czech tax laws which are, literally, filled with exceptions. They help to, especially, a richer part of population which is more able (financially or professionally) to circumvent taxes or to hire a tax advisor.2 Luckily, if you then are rich enough (over 50mil CZK, approx. 2mil €), you can create the fund of qualified investors which is taxed only by 5%. In a sense, this leads to a degressive tax rate or rather reversely U-shaped rate when middle class pays the highest proportion.3 From similar (rent-seeking) reasons, there exist in the Czech Republic six parallel accounting regulations (standards).4 It is more than obvious that it is not necessary to have so

many standards, but rather they were made on the request of the particular pressure groups (tax advisors. If you compare this laws - which are mainly principle based and there are no clear and firm rules - with the best accounting standards US GAAP,5 the situation is rather unsatisfying. Oddly enough, banks and insurance companies have two standards which makes it very difficult to do consolidated financial statements and it is, therefore, very costly for them (and very lucrative for tax advisors). In the end, however, these costs pay the usual customers of banks and insurance companies in the form of lower interest rate (or higher fees) in their bank accounts or in higher interest rate for entrepreneurs which consequently lower entrepreneurial activity and thus increase unemployment. By these examples (out of many) I wanted

to show some particularities of the Czech rentseeking society. To conclude, these laws, regulations and alike increase the cost of production and increase the cost of living that, in turn, means lower living standard. Not to mention that a country loses its competitiveness and also attractiveness for foreign investments in comparison with other countries in which there are not resources wasted in this way. We should bear in minds that the one of the roles of economists is to point out these facts, to explain how unnecessary some laws are and to look for the true incentives of various rentseeking activities. Tomáš Mlčoch ([email protected]) je spolupracovník Liberálního institutu a student NF VŠE

1

His famous book: The myth of the rational voter: why democracies choose bad policies. Princeton University Press, 2007. http://www.cato.org/sites/cato.org/files/pubs/pdf/pa594.pdf. 2 There is an interesting example which has the Czech Republic common with Slovakia. Although both countries started in the 1990s with the tax code without loopholes, after 20 years they both look similarly (with differences) in case of magnitude or the number of various exceptions. This example also shows that both governments are obviously not resistant to various pressure groups which can rather easily put the exceptions in. 3 Nevertheless, from the 1st January there is a new solidarity contribution of 7% for income higher than 100 000CZK. 4 There is regulation n. 500/2002 Sb. which is more or less general for entrepreneurs. Then, special regulations n. 501/2002 for banks and other financial institutions; 502/2002 for insurance companies; 503/2002 for health insurance companies; 504/2002 for non-entrepreneurial institutions and 410/2009 for local governments, contribution institutions, state funds and organizational parts of a state. 5 The US GAAP are considered to be the most transparent and clear because they are “rule-based” and it is very difficult to circumvent them. For example, IFRS (International Financial Reporting Standards) are “principle-based” which allow to an extent to create our own “interpretation” and find more easily some loopholes which means a profitable business for auditors and consultant companies.

Povodně nejsou pozitivní ekonomický stimul Aleš Rod Ještě ani neopadla voda a už se „v záplavě zpráv o záplavách“ začínají objevovat názory, že velká voda je vlastně pozitivním stimulem pro ekonomiku a že na ní vlastně vyděláme. Možná to autoři těchto scestných výroků nemyslí vážně a chtějí lidem vlít optimismus do žil… Protože z ekonomického hlediska jde samozřejmě o naprostý nesmysl!!! Povodně mohou mít pozitivní dopad na statistické měření ekonomické výkonnosti tokovým agregátem, jako je HDP. Ten měříme od ledna do prosince, avšak je známo, že o bohatství lidí nám tento ukazatel nic moc neříká. Tak například kdyby někdo měřil výkonnost ekonomiky, v níž Sisyfos tlačí celý rok kámen do kopce, v prosinci se mu skutálí z podvrcholu a v lednu začne znovu, šlo by o perpetum mobile na hrubý domácí produkt. Ale na bohatství? Asi ne. A přesně to se stalo s velkou vodou. Myslíte, že na povodni ekonomika vydělá? Nevydělá. Pro ekonomiku jako celek povodeň stejným stimulem, jako když si majitel stavební firmy zapálí dům a ten si pak znova postaví. Firma má zakázku a práci, vykáže ekonomickou aktivitu. Ale bohatší se pan majitel určitě necítí. V souhrnu tomu není jinak. To, že sta-

tistika naměří ekonomický výkon, neznamená, že na tom jsme lépe než včera. Na povodni reálně vydělají maximálně ti, kteří své výrobky a služby prodají lidem, kteří o tyto již jednou vyrobené statky kvůli povodni nenávratně přišli. Co jeden zaplatí, druhý vydělá. Zdroje využité na ODKLÍZENÍ ŠKOD a OBNOVU ZNIČENÉ ÚROVNĚ BOHASTVÍ by však mohly být využity jinde a jinak. Právě to, co by mohlo být vyrobeno a v důsledku povodní vyrobeno nebude, je hlavním argumentem proti pomateným uctívačům přírodních katastrof jakožto ekonomického stimulu. Náklady obětované příležitosti výrobních faktorů jsou totiž – na rozdíl od statistiky HDP – prakticky nevyčíslitelné. Celý víkend jsem strávil v zaplavené obci úklidem škod v poničeném domě. Pokud je někdo přesvědčen o tom, že „na povodních vlastně agregátně vyděláme“, nechť to neříká lidem v poničených oblastech. Poškození lidé třímající v rukou krumpáče, sekery, košťata a lopaty, by totiž tyto skvělé zprávy nemuseli pochopit.

On-line archiv

TERRA LIBERA z let 2000–2012 dostupný na stránkách

www.libinst.cz

TERRA LIBERA je vydávána společností TERRA LIBERA. Kontaktní adresa: TL, c/o Liberální institut, Spálená 51, 110 00 Praha 1 E-mail: [email protected] Její vydávání není povoleno ani schváleno žádnou státní institucí.

Aleš Rod ([email protected]) je hlavním analytikem Liberálního institutu /3

Povodňové nespravedlnosti Ladislav Tajovský Velká voda přinesla kromě bezpočtu trápení a několika tragédií i zajímavé podněty k zamyšlení nad jejími, řekněme, ekonomickými souvislostmi. Zkusme jich pár vybrat. „Důvěřuj Bohu, ale dům si postav na kopci,“ říká se odpradávna. Připomínat to právě teď je asi trochu drsné, ale budiž. Stav po opadnutí vody má z tohoto úhlu pohledu několik rovin. V situaci akutního ohrožení je nepochybným faktem, že pomáhat je třeba bez rozdílu a všem ohroženým – i když někdo sjíždí rozvodněnou řeku, i když někdo odmítá opustit zatopený dům, je povinností nabídnout pomoc. Stejně tak by ti, kteří přišli o majetek, měli mít nárok na nouzovou pomoc umožňující holé přežití (u nás s limitem 15násobku životního minima). Že by se i v takové situaci měly zkoumat nejen majetkové poměry postižených a jejich rodin, je stejně tak logické, jako u nás prakticky vyloučené – má mít vytopený investiční bankéř stojící po kolena ve vodě nárok na pomoc v hmotné nouzi? Dejme tomu, že tady převáží „kdo rychle dává, dvakrát dává“ a že takto vydaná částka jsou drobné, při nichž se nevyplatí konkrétní majetkové poměry zkoumat.

Komu pomáhat víc? Jiný rozměr souvisí s pojištěním. Že jsou reálně mnohem víc postiženi ti, kteří své nemovitosti pojištěné nemají (za situace, že pojištěné být mohly), je nabíledni.

V horší situaci jsou tedy ti, kteří si pojištění neplatili, a teď nemají střechu nad hlavou. Mají ti dostat větší pomoc, podle principu potřebnosti, než ti, kteří s něčím takovým počítali? Nebo má platit princip zásluhovosti, tedy pomoc tomu, kdo se sám přičiní? Příroda je nespravedlivá a jde o to, zda tuto nespravedlivost vyrovnáváme, či naopak prohlubujeme. Když si někdo neplatí pojištění, tak to také znamená, že ušetřené prostředky vynaložil na něco jiného než ten, který myslel na zadní vrátka. Bydlet s výhledem na řeku je určitě atraktivní. Každý, kdo si po letech 1997, respektive 2002 takové bydlení pořídil, musel zvažovat, jaké je riziko zatopení ve srovnání s užitkem, který mu přinesou romantické podvečery s tiše plynoucí řekou. Škoda způsobená povodní se dá nějak změřit – ale kdo změří užitek plynoucí z 365 dnů v roce strávených na uklidňujícím, romantickém místě? Máme tyto zatopené považovat automaticky za oběti, když předtím jsme jim mohli roky jen závidět? Sám autor zná několik lidí, kteří si postavili či koupili bydlení po roce 2002 v ohrožených oblastech s tím, že – čistě statisticky – je vyloučené, aby se dožili opakování něčeho podobného.

ních kanceláří, abychom zjistili, že bydlení v ohrožených oblastech je levnější. Představme si tuto modelovou situaci: dvě rodiny si ve městě X ležícím na řece Y pořizují dům. Ten kousek u řeky stojí dva, stejný na kopečku tři miliony. Ti, kteří ušetřili milion, jsou teď zatopení. Ten, kdo se vody bál, vyhodil milion navíc, na který musel vydělat a který nemohl utratit za něco jiného – na rozdíl od souseda od vody. Berme to tak, že šlo o svobodné rozhodnutí každého z nich – to neznamená, že takových případů je většina, ale rozhodně se takové vyskytují. Je tedy spravedlivé, aby v rámci solidarity automaticky přispěchal ten opatrný na pomoc někomu, pro nějž riziko nehrálo takovou roli? Co ten ušetřený, respektive utracený milion? Jak ho do toho započteme? Připomeňme, že už mluvíme o situaci „po“ akutním ohrožení. Trh takovou situaci řeší rozdíly v pojistném – ale když nastane pohroma, jdou tyto úvahy stranou a nastupuje solidarita a pomoc. Tento text vůbec neznamená, že pro něco takového není místo; přesně naopak. Jakmile však opadne voda a zmizí přímá hrozba, měli bychom co největší prostor nechat dobrovolnosti a odpovědnosti za svůj vlastní život. Jinak je totiž pravděpodobné, že budeme v dobré víře a nevědomky hluboce nespravedliví.

Laciné riziko v. drahá jistota A další: stačí letmý pohled na nabídky realit-

Ladislav Tajovský ([email protected]) je vyučující na KHD NF VŠE

Ne až tak divoký „divoký“ kapitalismus: Děti a charita ve viktoriánském Londýně Hynek Řihák

Péči o děti považuje naprostá většina lidí za velmi důležitou věc, dost možná, že za důležitější než péči o jiné skupiny lidí. Součástí péče o děti byla v dřívějších dobách (někdy je i dnes) i dobrovolná charita ve prospěch chudých dětí. Nyní se krátce podíváme na problematiku péče o děti ve viktoriánském Londýně a uvedeme zde pár jiných příkladů této charity a několik jiných zajímavostí. Opřeme se zde o knihu historičky H. Amy "The Street Children of Dickens’s London". Pro ranou viktoriánskou periodu (18371870) H. Amy uvádí, že: "Nepříznivá situace londýnských pouličních dětí během této periody byla zoufalá, ale nebyly bez pomoci. Tato pomoc byla zaměřena na chudé obecně, stejně jako specificky na potřebné děti, včetně těch na ulici.". Pomoc vycházela ze snahy dětem pomoci a zachránit je, ale také z vlastního zájmu - snahy očistit ulice od těchto dětí a chránit tak reputaci Londýna. V té době se dle autorky

vláda zabývala sociálními problémy, jen pokud se staly příliš urgentními a pak je navíc řešila pomalu [1]. Vznikl tak prostor pro soukromou iniciativu. Než přejdeme dále, musíme uvést opět jednu důležitou věc: "Pouličním dětem, speciálně těm, které žily ve slumech, bylo často pomáháno ze strany jiných chudých lidí. Přátelé a sousedé v nejchudších komunitách přicházeli s pomocí sobě navzájem. Na rozdíl od charity nabízené jinými vrstvami, taková pomoc nebyla oficiálně zaznamenána, ačkoliv investigativní žurnalisté, duchovní a misijní pracovníci si jí byli vědomi." [2]. To platí jistě i pro pozdní viktoriánskou periodu od roku 1870, kdy: "Londýnští chudí, včetně pouličních dětí, si pomáhali navzájem také." [3]. Nyní přejděme pro ilustraci k několika příkladům. V Londýně: "Pomoc a přístřeší bylo dostupné pouličním dětem v řadě [několika?, pozn. autora] útulcích napříč metropolí pro chudé všeho věku. Některé útulky nicméně

přijímaly jen děti v doprovodu jejich matek." Dvacet devět institucí, které nabízely nějakou pomoc pouličním dětem, bylo zaneseno v "List of Charities pro 1852-3." [4]. Známý baptistický kazatel Ch. H. Spurgeon dostal 20 tisíc liber na stavbu sirotčince pro chudé chlapce bez otce. Založil tedy „Stockwell Orphanage“, který byl otevřen pro chlapce roku 1867. Od roku 1879 byl i pro dívky. Zde se těmto nabízelo vzdělání, které bylo mnohem širší, než jaké se obvykle pro chudé uvažovalo [5]. V Londýně existovalo i několik charitativních organizací na pomoc kriminálním dětem. „Royal Philantropic Society" byla ustavena již roku 1790. Tato společnost poskytovala střechu nad hlavou pro chlapce a dívky a trénovala je pro to, aby si vydělávali namísto žebrání a kradení. Společnost měla i vlastní farmářskou školu, která do roku 1857 ubytovávala 250 chlapců. Jiná instituce pro dívky kriminálnice od 7 do 13 let vznikla v Chelsea roku 1825. Tyto dívky zde byly trénovány na

/4

POKRAČOVÁNÍ – NE AŽ TAK DIVOKÝ „DIVOKÝ“ KAPITALISMUS: DĚTI A CHARITA VE VIKTORIÁNSKÉM LONDÝNĚ

pozici služebná. A "Reformatory and Refuge Union" ustavená v roce 1856 mimo jiné založila domy na půli cesty [6]. Roku 1884 vznikla v Londýně i společnost pro prevenci krutosti proti dětem („London Society for the Preventetion of Cruelty to Children“), která měla do roku 1889 32 poboček v Anglii, Walesu a Skotsku. Tato společnost zaměstnávala i inspektory ke zkoumání příčin zneužívání a zanedbání dětí [7]. A dalo by se pokračovat. I když byla přítomnost chudých dětí stále zřejmá, tak počty pouličních dětí v Londýně začaly dle H. Amy po roce 1870 upadat [8]. "Pouliční děti pozdější [viktoriánské, pozn. autora] periody měly jednu důležitou výhodu nad jejich dřívějšími protějšky; ony se nemusely protloukat samotné, protože jim bylo dostupné mnohem větší množství pomoci. Filantropové zabývající se záchranou lidí bez domova a strádajících dětí pokračovali a zvyšovali své úsilí, když další se připojovali k záchranné práci. Ovšem ne každé dítě o tuto pomoc stálo: "...některé děti si vybraly zůstat na ulici, protože si užívaly svobody a nezávislosti, kterou tento životní styl dovoloval [9]. Kniha H. Amy také přináší některé z rozhovorů, které prováděl novinář H. Mayhew v ranné viktoriánské periodě. Překvapivě často tyto zde uvedené rozhovory neobsahují žádnou sebelítost anebo žehrání na poměry. Například při rozhovoru s osmiletou prodavačkou řeřichy, která navíc o víkendu sloužila i v židovské rodině, byl Mayhew ze své středostavovské perspektivy překvapen nedostatkem sebelítosti a vlastně akceptací situace. Dvě prodavačky květin (15 a 11 let, sirotci) se vyznačovaly pevností, odhodláním čelit nepřízni a nedostatkem sebelítosti. Nestěžujícím si stoicismem se vyznačoval i 14 letý chlapec, který musel pracovat (ve skutečnosti sbírat to, co přinesla řeka) kvůli nemoci a obchodnímu neúspěchu své ovdovělé matky. 14 letá metařka pracovala mimo neděli dlouhé hodiny, ale: „Ačkoliv přinucena jejími okolnostmi k tvrdému životu londýnských pouličních dětí, tato vybraně mluvící a veselá dívka se nejevila býti nešťastnou...Jako tak mnoho jiných akceptovala svůj životní osud odvážně a beze stopy sebelítosti.“ [10]. Z pohledu tehdejšího průměrného člověka – tj. v podstatě člena nižší vrstvy, protože tato vrstva byla nejvíce v populaci zastoupená – nešlo v zásadě o úplně odlišný způsob života. Hynek Řihák ([email protected]) je projektant

[1] Amy, s. 82. Nelze plně vyloučit, že si tehdejší vlády uvědomovaly i negativa sociálních politik - například zavedení povinné školní docházky vedlo ke ztrátě příjmů pro rodiny chudých a tedy prohloubení jiného problému. [2] Ibid, s. 83. K témuž viz i s. 38-39.

[3] Ibid, s. 114. [4] Ibid, s. 86. Mezi tyto útulky patřil již v kapitole 9.2 uvedený "Field Lane Refuge". [5] Ibid, s. 88 a anglická wikipedie, heslo „Charles Spurgeon“. [6] Amy, s. 91-92. [7] Ibid, s. 115. [8] Ibid, s. 104 a podobně s. 115. [9] Ibid, s. 110 a 115. Podobně i s. 48. [10] Ibid, s. 33-35, 38 – 39 a 46-47 Literatura: 1. Amy, H. The Street Children of Dickens’s London. Stroud: Amberley Publishing 2012, ISBN 978-1-84868-846-9.

Chtěli byste podpořit vydávání elektronického časopisu Terra libera? Staňte se členem

KLUBU PŘÁTEL LIBERÁLNÍCH MYŠLENEK Členstvím nejen podpoříte šíření liberálních myšlenek prostřednictvím časopisu Terra libera, ale získáte i další výhody. Tento klub Vám nabízí tři typy členství: Bronzové členství lze na jeden rok získat poskytnutím daru ve výši minimálně 500 Kč ve prospěch LI. Bronzoví členové získají Terra libera v elektronické podobě, pozvánka na diskusní fóra Liberálního institutu a slevu 20 % na veškeré publikace a reklamní předměty LI. Stříbrné členství lze na jeden rok získat poskytnutím daru ve výši minimálně 1000 Kč ve prospěch LI. Stříbrní členové získají Terra libera v elektronické podobě, pozvánka na diskusní fóra a přednášky Liberálního institutu a slevu 30 % na veškeré publikace a reklamní předměty LI. Zlaté členství lze na jeden rok získat poskytnutím daru ve výši minimálně 10000 Kč ve prospěch LI. Zlatí členové získají Terra libera v elektronické podobě, pozvánka na diskusní fóra a VIP pozvánka na přednášky Liberálního institutu slevu 30 % na reklamní předměty LI, veškeré publikace LI vydané v daném roce zdarma a VIP místa na akcích pořádaných LI. A jak se stát členem Klubu přátel liberálních myšlenek? K registraci stačí vyplnit registrační formulář na stránkách www.libinst.cz, zaslat jej na adresu [email protected] a poukázat zvolenou částku na účet LI (do zprávy pro příjemce prosím uveďte "DAR" a "celé jméno"), případně ji složit hotově v sídle Liberálního institutu ve Spálené ulici. V případě daru převyšujícího 1000 Kč je možné částku odečíst od základu daně z příjmu (více informací na stránkách LI).

/5