Teorie a empirie mzdových strnulostí a jejich důsledky pro měnovou politiku Stanislav Šaroch, KHP VŠE Praha Draft verze – pouze pro účely semináře KHP a IEEP V diskusích
o
tom,
jakou
(-
a
makroekonomickou stabilizační politiku,
zda
vůbec
-)
provozovat
hrají jednu z hlavních rolí
předpoklady o vývoji a chování mezd. V posledním desetiletí, mj. v rámci diskusí o režimu cílování inflace, se objevují zajímavé argumenty založené na předpokladu rigidity nominálních mezd. Tyto argumenty jsou podloženy řadou studií, dokládajících, že strnulosti nominálních mezd směrem dolů jsou i v silně liberalizovaných ekonomikách rozšířeným jevem, a že jsou spíše projevem lidské mentality, než důsledkem jakékoliv ( škodlivé či prospěšné ) regulace. Z tohoto charakteru mzdových rigidit pak lze vyvodit mírně proinflační doporučení. Mzdy v ekonomické teorii (téměř) od Adama Naivní jednoduché představě ze základních učebnic neoklasické mikroekonomie, že mzdové rigidity jsou iluze, a že někteří pracovníci, jakmile v recesi začnou klesat mzdy, opouštějí svá místa, tím brzdí další pokles mezd (protože mezní produkt práce zbylých zaměstnaných vzrostl) a to budí zdání strnulosti mezd, věří i mezi liberálními ekonomy snad už jenom snílci. Ekvivalentem tohoto pohledu je ryze dobrovolná nezaměstnanost v době recese. Stačí se zeptat leckterého z propustěných zaměstnanců velkých firem, které se rozhodly provádět úspory nákladů cestou snižování počtu pracovních sil. Ekonomové, kteří se řadí mezi keynesovsky naladěné, souhlasí s tím, že na trzích práce se vyskytují imperfekce, ale na důvodech se nemohou dohodnout. Někteří poukazují jako na příčinu mzdových strnulostí na odbory, které snižování mezd v případě potřeby blokují, jiní na takzvané „insiders“ –
pracovníky s vyšším statutem, o které by firmy nerady přišly, další argumentují koncepcí „efektivních mezd“, což jsou relativně vysoké mzdy, placené zaměstnancům z důvodu zájmu na jejich setrvání ve firmě a motivace k lepším výkonům. (Takové mzdy mohou nakonec v recesi s rostoucí nezaměstnaností i klesat). Ještě jiní uvádějí, že firmy – z důvodu nepopularity snižování mezd platí dlouhodobě nižší mzdy, než by odpovídalo přínosu zaměstnanců pro firmu – a tím je „pojišťují“ proti poklesu příjmu ve zlých časech a tak dále. Na každém z výše uvedených zdůvodnění může i nemusí být něco pravdy. Skutečné motivace lze ovšem zjistit pouze empirickými výzkumy mezi zúčastněnými aktéry. Jak tedy dopadají průzkumy založené na dotazování? Co odpovídali američané Pokud uznáme výsledky empirických průzkumů, které citují Akerlof, Dickens a Perry [ 1996 ] nebo Bewley [ 2000 ], pak zaměstnanci sami nekladou a ani nemusí klást odpor, protože zaměstnavatelé snižování nominálních mezd jako řešení nenabízejí. Firmy navíc mají prvotně možnost stanovovat mzdy v poměrně širokém pásmu, protože údaje o konkrétní výši mezd na srovnatelných pozicích jinde jsou málo dostupné. Průzkumy Kahnemana, Knetsche a Thalera [1986]ukázaly další zajímavou věc. I když jsou si respondenti vědomi peněžní iluze, 78% z nich akceptuje celkem bez výhrad pouze nominálně pětiprocentní růst mezd při dvánáctiprocentní inflaci, ale 62% považuje za hluboce nepoctivé, pokud by při nulové inflaci byly nominálně sníženy mzdy o 7%, i když z hlediska reálných veličin se jedná o tu samou změnu. Sami zaměstnavatelé uváděli, že snižování nominálních mezd přináší často více škody než užitku, protože
„plošně“ porušuje pracovní morálku
zaměstnanců, znesnadňuje jejich identifikaci s cíli firmy a že lepší je propuštění či dočasné ponechání doma některých zaměstnanců, neboť motivační dopad na
ostatní je výrazně jiný. Dalším uváděným důvodem, proč firmy nesnižují nominální mzdy, je obava, že tak přijdou v daných profesích o nejschopnější zaměstnance, kteří si najdou práci u konkurence – existuje tu tedy psychologický jev, který je obdobou zalomené poptávkové křivky u oligopolu. ( Na začátku této úvahy stojí předpoklad, že firma na počátku nerozezná, kteří ze zaměstnanců dané profese pro ni mají nejvyšší přínos, danou profesi odměňuje zhruba stejně a tím pádem tito zaměstnanci mají ve vztahu ke své produktivitě již na počátku nižší mzdy než jejich spolupracovníci.) Pokud tyto charakteristiky chování zaměstnanců a zaměstnavatelů skutečně platí, pak cestou k co nejnižší dlouhodobě udržitelné míře nezaměstnanosti a tím k maximálnímu trvale rovnovážnému využití zdrojů je mírná inflace, a již nulová inflace přináší s sebou vyšší míry nezaměstnanosti a obětování produktu ( a to zcela pomíjíme problémy v měření inflace, o kterých se má za to, že inflaci také nadhodnocují a poněkud více speciální problém tzv. „konvergenční či Balassovsko-Samuelsonovské“ inflace ). Co říkají statistiky Časové řady od americké deprese roku 1893 přesvědčivé ukazují, že pružnost nominálních mezd směrem dolů byla i v obdobích nízkého nebo i záporného cenového růstu minimální včetně prvních dvou let Velké deprese ve třicátých letech ( přitom odhady poklesu cen v období Great Depression se pohybují okolo 40% ! ) Meziroční poklesy nominálního příjmu jsou i v obdobích s nízkými inflacemi či dokonce poklesem cen zaznamenány statistikami v cca 2% sledovaného vzorku. ( Blíže viz. Akerlof, Dickens, Perry str. 8 – 19 ). Pikantní na tom je, že o něco častěji byly snižovány nominální mzdy ve veřejném sektoru a „moudří soukromí vlastníci“ se tohoto chování skutečně vystříhali jako čert kříže.
Vykazovaná 2% lze navíc – podle výsledků dotazníkových průzkumů – příčíst situacím, kdy firmě zjevně hrozí bankrot bezprostřední – v takovém případě jsou zaměstnanci se snižováním mezd srozuměni. Závěr V ekonomice s deflací, či velmi nízkou inflací, způsobuje strnulost nominálních mezd směrem dolů ( růst reálných mezd ) nákladový šok. V prostředí vykazujícím rysy monopolistické konkurence až oligopolu, s existencí vysokých transakčních nákladů při fluktuaci většiny zaměstnanců přináší takovýto šok citelný propad HDP a zaměstnanosti. Strnulosti mezd tedy poskytují jeden z dobrých důvodů pro mírně pozitivní hodnotu inflačních cílů centrálních měnových institucí. Odkazy na literaturu: [1] AKERLOF, G.A, DICKENS, W.T., PERRY, G.L.: The Macroeconomics of Low Inflation, Brookings Papers on Economic Activity, 1/1999 [2] BEWLEY, T.: Why Wages Don’t Fall During A Recession, Harvard Univerzity Press, 2000 [3] Deflace, deflační situace, deflační past a jak z ní?, Hospodářské noviny, 30.3.1999 [4] DELONG, J.B.: Should We Fear Deflation?, Brookings Papers on Economic Activity, 1/1999 [5] FRAIT, J., MELECKÝ, M., HORSKÁ, H.: Recese, deflace, bankovní krize a past likvidity v Japonsku, Politická ekonomie, VŠE, 2/2000 [6] KAHNEMAN, D., KNETSCH, J., THALER, R.: Fairness as a Constraint on Profit Seeking:Entitlements in the Market. American Economic Rewiew 4/1986 pp. 728 - 741 [7] KOTLÁN, V.: Monetární politika, Vysoká škola báňská – technická univerzita Ostrava, Ostrava, 1999, ISBN 80-7078-675-2 [8] SHILLER, R.: Why do People Dislike Inflation? NBER Working Paper 5539/1996 [9] SUMNER, S.: Some Observations on the Return of the Liquidity Trap, Cato Journal, No.21 [10] ROTHBARD, M.: Peníze v rukou státu, Liberální institut, Praha, 2001, ISBN 80-86389-12-X [11] The new bogey, The Economist, London, 17.11.2001 [12]Why wages do not fall in recessions, The Economist, London, 26.2.2000
