Centrum pro ekonomiku a politiku

Centrum pro ekonomiku a politiku

Rozvojové země Potřebují pomoc, nebo volné trhy? Sborník textů Nomsa Duba, Hynek Fajmon, Jan Kohout Mojmír Hampl, Václav Klaus, Dušan Tříska Walter Williams, Martin Slaný, Marek Loužek Tomáš Munzi, Lukáš Kovanda

Marek Loužek (ed.)

č. 75/2009

Obsah

Předmluva Václava Klause. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7 A. Texty ze semináře „Potřebují rozvojové země pomoc, nebo volné trhy?“ (4. prosince 2008) Nomsa Duba: Rozvojové země potřebují obchod, ne pomoc . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11 Hynek Fajmon: Cestou z chudoby je rozvoj obchodu . . . . . . . . . 17 Jan Kohout: Rozvojová pomoc – součást zahraniční politiky ČR . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 21 Mojmír Hampl: Proč pomoc nepomáhá . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 25 Vydává CEP – Centrum pro ekonomiku a politiku Opletalova 37, 110 00 Praha 1 www.cepin.cz tel. a fax: 222 814 666 e-mail: [email protected] Editor: PhDr. Ing. Marek Loužek, Ph.D. Recenzent: PhDr. Ing. Ladislav Tajovský, Ph.D. Sazba: Vladimír Vyskočil - KORŠACH Tisk: PB tisk Příbram Vydání první, únor 2009 ISBN 978-80-86547-74-9 Ekonomika, právo, politika č. 75/2009 ISSN 1213-3299

B. Doplňkové texty Václav Klaus: Západ a rozvojový svět . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 33 Dušan Tříska: K otázkám solidarity, diskriminace a viny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 39 Walter Williams: Zbytečná pomoc Africe . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 47 Martin Slaný: Subsaharská Afrika v pasti zaostalosti? . . . . . . . . . 49 Tomáš Munzi: Etika rozvojové ekonomie a pomoci . . . . . . . . . . . 63 Lukáš Kovanda: Development economics v čase finanční krize . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 71 Marek Loužek: Falešná pomoc rozvojovým zemím . . . . . . . . . . . 81

Předmluva

Myšlenka, že zahraniční pomoc vytáhne rozvojové země z bídy, je iluzorní. Staré čínské přísloví říká, že lepší než dávat hladovému ryby, je naučit jej ryby chytat. Tato moudrost se zvláště hodí pro Afriku a vůbec pro rozvojové země. O tom, zda systémové řešení představují zahraniční rozvojová pomoc, nebo volný trh, pojednává nový sborník Centra pro ekonomiku a politiku. Část A  přináší texty ze semináře „Potřebují rozvojové země pomoc, nebo obchod?“ z 4. prosince 2008. Velvyslankyně Jihoafrické republiky v  ČR Nomsa Duba uvádí, že zahraniční pomoc má mnoho úskalí, aby mohla být považována za dobrou zbraň pro boj proti chudobě. Poslanec Evropského parlamentu Hynek ­Fajmon argumentuje, že cestou z chudoby je rozvoj mezinárodního obchodu. Náměstek ministra zahraničních věcí Jan Kohout vykládá rozvojovou pomoc jako součást zahraniční politiky ČR. Viceguvernér České národní banky Mojmír Hampl vysvětluje, proč mezistátní finanční pomoc nepomáhá, ale škodí. V části B uveřejňujeme další zajímavé texty o rozvojové pomoci. Přetiskujeme můj projev v Liberty Institute, New Delhi, Indie, z 8. listopadu 2005, v níž vysvětluji pochybné postoje západních zemí vůči rozvojovému světu. Dušan Tříska z  FSP/CDF nabízí zamyšlení k otázkám solidarity, diskriminace a viny. Profesor ekonomie Walter Williams z Univerzity George Masona ve Virginii, USA, označuje pomoc Africe za zbytečnou. Poradce prezidenta republiky Martin Slaný se ptá, zda subsaharská Afrika uvízla v  pasti zaostalosti. Doktorand VŠE Tomáš Munzi rozebírá etiku rozvojové ekonomie a  pomoci. Redaktor časopisu Týden Lukáš Kovanda zkoumá development economics v čase finanční krize. Ředitel pro publikační činnost Centra pro ekonomiku a politiku Marek Loužek kritizuje mezinárodní přerozdělování jako falešnou pomoc rozvojovým zemím. 7

Překonat hospodářskou zaostalost je domácí úlohou. Rozvojové země potřebují ve zbytku světa otevřené trhy, nikoliv trhy chráněné a  ochraňované; potřebují minimální sociální, pracovní, environmentální, bezpečnostní, hygienické a  jiné standardy, které odpovídají jejich vlastní hospodářské úrovni, nikoliv standardy, které jsou na ně uvaleny zvenčí; potřebují obchod, nikoliv pomoc. Věřím, že sborník nalezne pozorné čtenáře. Václav Klaus V Praze, 6. února 2009

A. Texty ze semináře „Do Developing Countries Need Aid, or Trade?“ (4. prosince 2008)

Rozvojové země potřebují obchod, ne pomoc Nomsa Duba velvyslankyně Jihoafrické republiky v ČR Rozhodnutí uspořádat speciální konferenci a  vyhradit pro ni čas v  kalendáři a  ve vašich nabitých časových programech vypadá jako malý úspěch, avšak je to významný prvek, který tvoří součást celé řady iniciativ směřujících k naplnění rozsáhlejší vize. Je to pro nás všechny, kteří se této konference účastníme, příležitost zaměřit se na to pozitivní, o čem víme, že jsme toho schopni dosáhnout. A sice rozvinout plný potenciál národů Afriky.

Mezinárodní programy Dnešní téma „Potřebují rozvojové země pomoc nebo obchod?“ se zaměřením na obchod, investice a  humanitární pomoc tedy nemohlo být lépe zvoleno pro zdůraznění úlohy partnerství mezi vládami, podniky a našimi lidmi. Africký mechanismus vzájemného hodnocení (APRM) podporuje a  prosazuje přijímání zákonů, zásad a  postupů, které vytváří pozitivní prostředí pro politickou stabilitu, vyšší tempo hospodářského růstu, udržitelný rozvoj a kontinentální ekonomickou integraci. APRM je jedinečný a průkopnický v tom, že podporuje africké země v  analyzování a  hodnocení svého vlastního pokroku a  výsledků v důležitých oblastech, aby následně vypracovaly své vlastní domácí reakce, které považují za vhodné. Sdílením zkušeností, rozpoznáváním a prosazováním nejlepších postupů a také prováděním praktických zásahů pro budování kapacity nám tento mechanismus dává možnost ve stále větší míře rozvíjet africká řešení afrických problémů, a to v demokratické atmosféře. Africké země také vynakládají cílenější úsilí na vytvoření pozitivního prostředí pro podnikatelské aktivity. Navíc Nové partnerství pro africký rozvoj (NEPAD) definovalo dobrý způsob výkonu státní správy celistvým způsobem tím, že přijalo pravidla, která 11

mají potenciál podpořit efektivnost trhu, omezovat plýtvání výdaji, upevnit demokracii a podpořit soukromé finanční toky. Tato pravidla a tyto normy představují dobrý postup a transparentnost v  měnové a  finanční politice, fiskální transparentnost, nejlepší postup pro  rozpočtovou transparentnost, směrnice pro správu veřejného dluhu, zásady firemního řízení, přijetí mezinárodních účetních a auditorských standardů a základní zásady pro účinný bankovní dohled. To vše jsou klíčově důležité prvky nezbytné pro vytvoření prostředí, v němž mohou obchod a průmysl prosperovat. Obchodní zákoníky jsou aktualizovány tak, aby byly srovnatelné s těmi, které používají asijské země, do nichž proudí velká část přímých zahraničních investic směřujících do rozvojového  světa. Aby překonaly omezující faktory, které jsou nerozlučně spjaty s malými trhy, africké země prosazují regionální integraci a vytváření regionálních trhů. Zakládají bankovní a  další instituce a  vytvářejí mechanismy pro ochranu majetkových práv. Snaží se nabízet daňové úlevy a  další pobídky, které odměňují podnikavost a investice, aniž by snižovaly prospěšnost těchto investic pro veřejnost. Ve většině afrických zemí je mír a počet afrických zemí, které mají demokraticky zvolenou vládu, je nejvyšší v  historii. Mnohé země zažívají rychlou hospodářskou a  společenskou obnovu a provádějí ústavní a občanské reformy. Nemůžeme se začlenit do globální ekonomiky, pokud neposílíme přístup na trh a možnosti obchodování v rámci Afriky. Začlenění do obchodu zvýší velikost trhu a možnosti pro získávání poznatků v  praxi, takže v  konečném výsledku budou africké firmy na mezinárodní scéně konkurenceschopnější. Afrika zaznamenala v roce 2004 růst ve výši 4,6 %, což je nejvyšší růst za posledních téměř deset let. Toto zlepšení oproti růstu ve výši 4,3 % v roce 2003 bylo podepřeno silným globálním oživením, vyššími cenami komodit a vyšší produkcí a cenami nafty. Rovněž k tomu přispělo dobré makroekonomické řízení, lepší výsledky v oblasti zemědělství po celém kontinentu a lepší politická situace v mnoha zemích.

12

Mezinárodní obchod Popsala jsem některé z mnoha programů, které jsou realizovány africkými vládami, aby byla uskutečněna naše vize pro Afriku. Konají se zasedání Světové obchodní organizace. Tento orgán sdružuje vedoucí představitele za účelem vytváření globálních, regionálních programů a programů pro jednotlivá odvětví. Ještě předtím, než začnou jednání mezi politiky, občanská společnost se domnívá, že tato jednání nebudou úspěšná, avšak jednání by měla pokračovat, byť se stále klesající nadějí, že bude dosaženo průlomu. Toto je opět rána pro světovou ekonomiku, která bude mít všemožné politické a  ekonomické dozvuky, jež nebudou prospěšné pro naše země a  životy jednotlivých lidí. Jsme přesvědčeni, že chudým je opět odepírána možnost snížit chudobu prostřednictvím vyváženějšího globálního obchodního režimu. Africké vývozy zůstávají trvale u zemědělských výrobků, nerostů a komodit, přestože začínáme být svědky určitého rozvoje v oblasti outsourcingu pro snížení nákladů, automobilových dílů atd. Abychom uspěli ve zvýšení našeho globálního podílu na vývozech, je nejen nezbytné, abychom vývozy diverzifikovali, ale je také nezbytné, abychom zajistili svoji schopnost mezinárodně konkurovat... Jednoduše řečeno hledáme cesty, jak zhodnotit naše přírodní zdroje tak, abychom je nevyváželi pouze proto, abychom si kupovali hotové výrobky vyrobené z těchto zdrojů od zemí, do nichž jsme suroviny vyvezli. Z  geografického hlediska byl tento kontinent obdařen impozantním nerostným bohatstvím, které zahrnuje téměř celosvětový monopol na platinu, chrom a diamanty, velkou část světových zásob zlata, kobaltu a manganu; rozsáhlé zásoby uhlí, uranu, mědi a  niklu. V  severní Africe jsou Nigérie a  Gabon již dlouhou dobu významnými těžaři ropy a v poslední době se důležitými dodavateli staly nebo opětovně staly také Angola, Čad, Rovníková Guinea a Súdán. Případ Ugandy, která v posledních deseti letech provádí reformu svého podnikatelského prostředí, také ukázal, že lze přilákat soukromé investice. Ghana je dalším příkladem: její strategie pro 13

snižování chudoby pomáhá podporovat prosperující podniky a zvyšující se příjmy z daní. Před sto lety bylo město Gauteng malým těžařským městem, které bylo zcela závislé na vývozu zlata. Dnes se jeho různorodá a moderní ekonomika rozrostla do takové míry, že hlavní oporou této nejsilnější ekonomiky v  Jižní Africe se stala výroba a  služby namísto těžby. Vzhledem k  tomuto bohatství je diverzifikace naší vývozní základny, které by mělo být dosaženo větším zhodnocováním surovin, spíše nezbytností než „třešničkou na dortu“, pokud se máme zbavit naší historické závislosti na  těžbě nerostů a  produkci komodit. Proto budeme muset nalézt inovativní a  kreativní způsoby, jak zvýšit hodnotu našich vývozů tak, aby splňovaly požadavky poptávky na globálním trhu.

Syndrom závislosti Myšlenka, že zahraniční pomoc vytáhne Afriku z  bídy, je pohádka. Podívejme se například na politiku potravinové pomoci v  USA. Kongres požaduje, aby byla veškerá potravinová pomoc nakupována od amerických farmářů, přepravována loděmi zaregistrovanými v  USA a  distribuována humanitárními organizacemi se sídlem v  USA. To znamená, že prakticky všechny peníze, které USA vyčlení na potravinovou pomoc, zůstanou v USA. Humanitární organizace a dopravní průmysl ostře lobovaly proti jakékoli změně stávajícího stavu. Mezitím si syndrom závislosti nadále vybírá svoji daň na afrických zemích, které se ocitají v situaci, kdy nejsou schopny vyprodukovat dostatek potravin pro své obyvatele. Africké země si uvědomují, že zahraniční pomoc má mnoho úskalí na to, aby mohla být považována za dobrou zbraň pro boj proti chudobě. Dárcovské země při poskytování pomoci myslí v  první řadě na svůj vlastní prospěch; koneckonců, zodpovídají se svým daňovým poplatníkům. Například jsme měli případy, kdy dárcovské země poskytují peníze na rozvoj infrastruktury v afrických zemích, avšak požadují, aby byly tyto projekty realizovány jejich vlastními stavebními firmami za cenu, kterou oni stanoví. 14

Tyto země rovněž vysílají své vlastní „odborníky na technickou pomoc“, kteří dohlížejí na realizaci těchto projektů a  jejichž platy dosahují astronomické výše. Nakonec pohltí většinu „darovaných“ finančních prostředků, přičemž zbývající drobky dostanou zkorumpovaní mocipáni v  zemích, kterým údajně slouží. Není divu, že Afrika je stále přesně tam, kde byla před padesáti lety, kdy vznikla koncepce zahraniční pomoci. Země, stejně jako jedinci, bohatnou spíše tím, že vydělávají peníze, než tím, že by dostávaly almužny. Avšak země potřebují odrazový můstek. Potřebují určitý základ. Jeffrey Sachs, ekonom zabývající se rozvojem, používá toto názorné přirovnání: chudí se musí dostat na žebřík rozvoje, ale tento žebřík visí nad nimi a oni zůstávají trčet pod ním. Potřebují zvednout, aby dosáhli na první příčku. Z  vnitřního pohledu jsou země chudé z  důvodu nedostatku lidského kapitálu, obchodních investic, infrastruktury, přírodních zdrojů, veřejných institucí a znalostí. Pomoc může být a byla poskytnuta v  některých těchto oblastech, avšak obecně pouze v  omezeném rozsahu. Aby byla účinná a  efektivní, musí být pomoc lokálnější, méně omezená a  lépe kontrolovaná, než tomu bylo v minulosti.

Tržní reformy Čeho může podnikání dosáhnout pro Afričany, nebo konkrétněji pro Afričany v sub-saharské oblasti? Tito lidé tvoří 87 % z celkového počtu 1,6 miliard středně chudých lidí (žijících z  částky 2 USD na den). Téměř polovina Afriky žije v  extrémní chudobě (z částky méně než 1 USD na den), a tento poměr i absolutní počet stále rostou. Oproti tomu jinde ve  světě extrémní chudoba rychle klesá, například ve východní a jižní Asii, nebo je nízká a stálá, například v Jižní Americe a východní Evropě. Proč tomu tak je? Za těmito čísly, zejména v Asii, stojí tržní reformy, včetně začátku liberalizace v Číně v roce 1978 a vietnamských reforem doi  moi v  roce 1986. Čínský model společných podniků se zahraniční účastí, zejména v automobilovém průmyslu ve východních provinciích, byl katalyzátorem růstu. Zkušenosti z  Asie také ukázaly, že vzájemné a  kooperativní struktury mají 15

svoji úlohu vedle čistě soukromých či státních podniků. Tržní reforma je pro Afriku jednou z důležitých cest kupředu. Je zapotřebí pokroku na všech frontách a především v oblasti prostředků, kterými se bohatství vytváří, udržuje a předává z generace na generaci. Za  použití všech prostředků, které máme k dispozici – sociálních, ekonomických, dále prostředků v podobě dovedností, a také technických, obchodních a humanitárních prostředků – musíme vytvořit podmínky v Africe i mimo Afriku, které umožní africkému podnikání prosperovat. Cla a dotace nutí podniky v rozvíjejících se zemích, aby provozovaly svoji činnost neefektivně na malých místních trzích, a brání jim v přístupu na globální trhy a ke globálním dodavatelským řetězcům. Politika rozvinutého světa diktuje pokračující chudobu v Africe. Právě v reakci na to říkáme „více než pomoc potřebuje Afrika obchod“. Na místní úrovni musí být investoři a  manažeři kreativní, vytrvalí a především kulturně souznějící. Společnost Marks & Spencer dosahuje v  Jižní Africe značného pokroku ve spolupráci s  Nadací Shell. Účelem této spolupráce je napomoci vzniku nového, dodavatelského řetězce, který by byl ve vlastnictví místních obyvatel a který by byl založen na přenosu technologií, s cílem podpořit rozvoj v  oblasti Agulhaské planiny a  snížit chudobu vytvořením trvalých pracovních míst a zároveň ochránit křehký ekosystém. Je možné to provést, je to dobré podnikání a přináší to pocit uspokojení.

Závěr Podnikání by mělo hrát v životech Afričanů ústřední roli. Vnitřní reformy pro zlepšení podnikatelského prostředí a  vnější reformy pro zlepšení trhů pro africké země po čase sníží chudobu a umožní Afričanům, aby si spíše vydělávali, než aby jen přijímali. Ve své knize „Konec chudoby“ Jeffrey Sachs píše o ekonomických možnostech naší doby: ukončit existenci extrémní chudoby do roku 2025 a  zajistit, že před rokem 2025 chudé země světa postoupí výše na žebříčku ekonomického rozvoje. Podnikání, provozované lokálně, čestně a vytvářející trh i nabídku pro dovednosti, má pro tyto snahy zásadní význam. Afrika volá a je připravena pro podnikání a rovné příležitosti na obchodní scéně. 16

Cestou z chudoby je rozvoj obchodu Hynek Fajmon poslanec Evropského parlamentu za ODS

Otázka, zda mají bohaté státy světa a  jejich bohatí občané pomáhat chudým státům světa a  jejich chudým občanům, nebo s nimi naopak více obchodovat, je velmi aktuální. Někteří lidé si myslí, že řešením je větší distribuce peněz v rámci tzv. rozvojové pomoci. Jiní jsou naopak toho názoru, že cestou z chudoby je rozvoj mezinárodního obchodu. K získání odpovědi se musíme nejprve podívat na dnešní stav světa.

Bohatství a chudoba Na Zemi nyní žije více než šest miliard lidí. Počet obyvatel především v Asii a Africe dále prudce roste. Světová populace se dělí na zhruba jednu miliardu lidí, kteří se nacházejí v  pásmu hladu, tj. v situaci, kdy mají trvale problém zajistit si dostatek základních potravin pro své přežití. Další dvě miliardy lidí se nacházejí v pásmu chudoby. Tito lidé sice nemají hlad, ale jejich životní úroveň je velmi nízká. Další zhruba dvě miliardy lidí v posledních 20–30 letech bohatnou. Jedná se o lidi v Číně, Indii, Vietnamu, Malajsii, Indonésii a dalších státech, kterým se daří zvyšovat životní úroveň. Tito lidé bohatnou a zvyšují poptávku po potravinách. V důsledku toho v posledních letech rostou světové ceny potravin. Podle realistických demografických studií se očekává, že v roce 2050 bude na Zemi zhruba 8–10 miliard lidí. Poptávka po potravinách proto prudce poroste. Jak v této situaci řešit problém hladu a chudoby, je tedy politickou otázkou mimořádné důležitosti. Pokud se podíváme na světový obchod, tak vidíme, že v posledních staletích byl motorem ekonomického růstu a zvyšování životní úrovně těch, kteří se do něj zapojili. Největší rozvoj světového obchodu vidíme nyní, ale jeho počátky lze nalézt již v 18. století. Ostatně lze to doložit i rozvojem ekonomického myšlení počína17

je Adamem Smithem. Právě od jeho dob je neustále patrný spor, který se táhne až dodnes – spor mezi zastánci volného obchodu a  zastánci protekcionismu. Tím se dostávám k  aktuální politice, protože přesně tento spor je nyní řešen v rámci Světové obchodní organizace (WTO) v rámci tzv. kola z Dauhá. Co nyní vidíme a  slyšíme kolem sebe – a  hlavně z  institucí EU -, je rostoucí protekcionismus a nové kolo regulace a pokusů o vytvoření tzv. fair trade. Nic z toho fungovat nemůže a nebude. Tento přístup naopak zpomalí ekonomický rozvoj a oddálí řešení problému chudoby a hladu. Řešením je jedině další rozvoj volného obchodu a zapojení dalších lidí, firem a národů do tohoto systému.

Rozvojová pomoc Rozvojová pomoc je vynálezem poměrně nedávným. Její počátky můžeme hledat v založení OSN v roce 1945 a ve fungování institucí, jako je Mezinárodní měnový fond, Světová banka, a agentur OSN, jako je například FAO. Podstatou rozvojové pomoci je redistribuce peněz od bohatých směrem k chudým. Platforem pro uskutečňování této pomoci je mnoho. Existují na úrovni OSN, na úrovni EU, na národní úrovni i na úrovni tzv. nevládních organizací neboli NGOs. Evropská unie má například nyní schválen akční program s cílem redistribuovat 0,56 % svého HDP v  roce 2010 a  0,7 % HDP v  roce 2015, byť celkový objem těchto prostředků je příliš malý na to, aby vyřešil problém hladu a chudoby na celém světě. Jinak řečeno, rozvojová pomoc může být pouhým doplňkem, nikoliv řešením problému hladu a chudoby. Aktuální problém s hladem je poměrně velký. My v Evropě si to neuvědomujeme, protože žijeme v blahobytu, ale v jiných částech světa tomu tak vždy není. Od roku 2005 do roku 2008 stouply ceny základních potravinářských komodit o 83 %. Hladové bouře se konaly v  tomto období ve třiceti státech světa. Je to důsledek toho, že zvýšení cen potravin uvrhlo dalších cca 100 milionů lidí z pásma chudoby, kdy měli alespoň nějaké jídlo, do pásma hladu, kdy mají problém zajistit si vlastní přežití. Proto je aktuální otázka, zda je možné snížit ceny potravin. 18

Pokud se podíváme na stranu poptávky, tak vidíme, že poptávka roste a nejde s tím nic dělat. Je to přirozený důsledek skutečnosti, že roste počet obyvatel na Zemi. Z  dnešních šest miliard se v  roce 2050 dostaneme k  devíti miliardám – a  všichni budou zvyšovat poptávku po potravinách. Řešení je proto možné hledat a nalézt pouze na straně nabídky. A zde je úkol pro politiky: aby přijali potřebná opatření, která umožní zvýšit nabídku potravin a snížit ceny. Jak můžeme rychle zvýšit nabídku potravin? Nabízím několik jednoduchých opatření, která mohou pomoci. Jedná se o  zrušení zákazu pěstování geneticky modifikovaných (GM) plodin v EU a Africe a o zrušení dotací a další veřejné podpory pro biopaliva. Třetím opatřením je zrušení zemědělských dotací a  kvót a  další liberalizace světového obchodu s  potravinami. Konečně poslední opatření spočívá v odstranění překážek pro vznik a rozvoj velkých komerčních zemědělských podniků.

Čtyři řešení GM plodiny byly uvedeny na trh již v  roce 1996. V  současné době se pěstují již na 300 milionech akrů, což je zhruba 10 % světové orné půdy. Hlavními pěstiteli GM plodin jsou USA, Argentina, Brazílie a Jihoafrická republika. Evropská unie vydala zákaz jejich pěstování, jejž dodržuje celá EU a celá Afrika s výjimkou Jihoafrické republiky. Evropská unie prohrála s USA spor o zdravotní nezávadnost GM plodin ve WTO, stále je však zakazuje pěstovat a obchodovat s nimi. Přitom tyto plodiny mají mnohem vyšší výnosy a nevyžadují chemické postřiky. Rozdíl ve výnosech GM obilí v USA a běžného v EU už dnes činí plných 15 %. Evropská unie i  Afrika tedy mohou okamžitě zvýšit produkci obilí (a  z  něj pocházejících potravin) o značné množství pouze tím, že přestanou zakazovat GM plodiny. Druhý problém přestavují biopaliva. Evropská unie přijala a  uplatňuje politiku podpory biopaliv, která je založena na povinném přimíchávání biosložky do motorové nafty a  benzínu. Hlavním zdrojem této složky je u nás řepka olejná. USA uplatňují politiku podpory produkce etanolu nebo jiných biopaliv pocházejících z kukuřice a obilí. Brazílie již od 70. let 20. století uplatňuje politiku podpory biopaliv z  cukrové třtiny. Tato biopaliva 19

jsou nejlevnější a  energeticky nejúčinnější. USA a  EU proto nyní z  důvodu ochrany vlastních producentů zvažují cla na brazilská biopaliva. Důsledkem podpory produkce a  využívání biopaliv je to, že orná půda není využívána k produkci potravin, ale energetických plodin. I proto se snižuje světová nabídka potravin a ceny rostou. Tuto politiku je nutné zásadně přehodnotit. Orná půda by měla být využívána pro pěstování potravinářských, nikoliv energetických plodin. Třetím problémem jsou agrární dotace v USA a EU. Z hlediska objemu se jedná o zdaleka největší distorzi na světovém trhu s potravinami a o největší politický problém v jednáních o další liberalizaci světového obchodu v  rámci WTO. Bez výrazné redukce agrárních dotací v EU a USA odmítají chudší státy jako Indie, Brazílie, Jihoafrická republika nebo Argentina přistoupit na liberalizaci v sektoru průmyslového zboží a ve službách. Pokud nedojde ke snížení obchodních bariér, tak prodělají úplně všichni. Bohaté státy přijdou o možnost vyvážet průmyslové výrobky a služby na rostoucí trhy rozvojových států a  chudé státy přijdou o  možnost vyvážet zemědělskou produkci na trh EU a USA. Konečně poslední problém představují překážky pro růst a fungování velkých zemědělských podniků, zvláště v Africe. Rozvojová pomoc je směřována především na podporu malých farem, které jsou v mnoha směrech neefektivní a udržují na trhu subjekty, které by měly zmizet. Problém představuje i otázka vlastnictví půdy a  svobodného nakládání s  ní. Velké komerční zemědělské podniky mohou uplatnit výhody plynoucí z  rozsahu produkce a uplatnit nejlepší agropostupy a technologie. Je proto nezbytné opustit romantické zelené představy o malých biofarmářích jako řešení potravinové krize.

Závěr Řešením problému hladu a chudoby ve světě je rozvoj svobodného trhu a  zapojení dalších farem do mezinárodního obchodu. Rozvojová pomoc je pouhým doplňkem, který by měl být využíván pouze v  případě humanitárních katastrof. Nepředstavuje řešení problému hladu a chudoby. Zelené regulace, které v poslední době produkuje Evropská unie, přírodě nepomáhají a hladové odsuzují k smrti. 20

Rozvojová pomoc – součást zahraniční politiky ČR Jan Kohout náměstek ministra zahraničních věcí Vrátil jsem se z  jedné významných mezinárodních konferencí v Dauhá o financování rozvoje. Diskuse o tom, jakými cestami se ubírat, pokud jde o rozvoj v rozvojových zemích, nabírá na intenzitě i v souvislosti s krizemi jako např. problém hladu, který zde docela dobře vysvětlil poslanec Hynek Fajmon. Připomněl bych, že jedním z těch, kdo říkají, že biopaliva jsou zločinem na lidstvu, je i Fidel Castro. My jsme jako Česká republika začali rozvojovou politiku provozovat v roce 1995. Od té doby jsme ušli velký kus cesty a udělali kus práce – jak v objemu tak architektuře, jakou chceme poskytovat. A pokročili jsme i ve filozofii, co vlastně rozvojová spolupráce je a jak by měla vypadat. Rozvojovou pomoc vnímáme jako součást české zahraniční politiky, vedle jejích ostatních pilířů, jako jeden z nástrojů, který nám pomáhá zajišťovat ekonomické, bezpečnostní a  politické zájmy České republiky i z hlediska předcházení různým konfliktům, migračním vlnám, šíření nemocí a dalším věcem, které v dnešním světě okamžitě dopadají na Českou republiku a země Evropské unie. Ačkoli jsme aktivní v  rozvojové politice, nejsme rozvojovými romantiky. Vycházíme z toho, že primární odpovědnost za rozvoj leží hlavně na vládách rozvojových zemí samých. Ty jsou odpovědné za to, jaké vytvoří legislativní a  právní prostředí, aby největší hybatelé rozvoje, tj. zahraniční investice, měli dostatečnou právní ochranu. To je odpovědnost, která je v  posledních letech rozvojovými zeměmi uznávána a  my ji bereme jako základní stavební prvek jejich socioekonomického rozvoje – příznivé investiční a obchodní prostředí. Pokrok rozvojových zemí nelze chápat jako krátkodobou záležitost, která bude urychlena tím, že do nich napumpujeme pení21

ze. Rozvoj je dlouhodobý proces, který má mnoho ­aspektů. Je příznačné, že došlo k výrazným rozdílům mezi zeměmi jihovýchodní Asie a zeměmi africkými. Oceňuji to, co řekla paní velvyslankyně, že Afrika chce více obchodu než pomoci. Vnímám to i jako politiku Jihoafrické republiky, protože na různých konferencích o  oblasti rozvojové spolupráce od New Yorku až po Dauhá, jsem nic podobného ze strany rozvojových zemí nezaslechl. Je naším zájmem, aby rozvojová pomoc pokračovala, aby se vylepšila, aby nebyla ohrožena finanční krizí a povinným šetřením, které dnes všude vidíme. Hledáme nové cesty a způsoby financování rozvojové pomoci, aniž by docházelo ke zvyšování zátěže veřejných financí a daňových poplatníků. Tedy jak získávat dodatečné finanční zdroje, aniž bychom museli zvyšovat daně. Podíl rozvojové spolupráce by měl vzrůstat, nikoli protože jde o naše závazky, ale protože jde o vodítko a rozumný přístup. Jsme přesvědčeni, že rozvojová spolupráce či pomoc má svůj smysl. Odpovědnost vlád rozvojových zemí leží ve vytvoření legislativních a  dalších podmínek pro příchod investic. Naše rozvojová pomoc vychází z naší transformační zkušenosti. Budování ekonomických a politických institucí včetně demokracie, právního státu a  good governance má svůj smysl. To jsou poznatky, o něž se chceme podělit. Naše peníze jsou marginální a  já s  tím souhlasím. Mají zůstat marginálními, ale mají být penězi katalaktickými, které podpoří určité procesy, aby se rozvojové země mohly do světového obchodu zapojit, aby vznikaly infrastrukturní projekty. K  čemu jsou dobré peníze, které vyplodí více plodin a  zboží, když lidé v Africe nejsou schopni z vnitrozemí vyvézt je na pobřeží a odvézt? Dvě pětiny úrody shnijí ještě na polích, protože nejsou dostatečné skladovací kapacity. Peníze, které poskytujeme my, mají smysl. Jsou určité standardy obchodní. Je třeba, aby naše prostředky byly využívány způsobem, který napomůže zemím k rozvoji re­ gionálního obchodu. Stojí za zmínku, že 99 % obchodu je liberalizováno. Zbylé jedno procento jsou zemědělské produkty. Představa, že Evropa je nedobytná pevnost, je mýtus. Kdo je největším konkurentem produktů z  rozvojových zemí, nejsou rozvinuté 22

země Severu, ale především Brazílie a  Čína, které zaplavují levným zbožím africké a asijské trhy a likvidují tamní konkurenci. Celá filozofie, jak ji staví Česká republika, jak ji prosazujeme na evropských a  světových fórech, není stavění proti sobě aid nebo trade, ale aid for trade. Jde o to podporovat instituce, rámce a podmínky pro to, aby mohly do rozvojových zemí přicházet investice, aby tyto země mohly obchodovat a  těžit ze světového obchodu.

23

Proč pomoc nepomáhá? Mojmír Hampl viceguvernér České národní banky

Proč standardní mezistátní rozvojová pomoc viditelně nefunguje? Proč pomoc vlád jiným vládám – či nadnárodních institucí vládám – nepomáhá? Soukromé podpůrné aktivity jedinců, nadací či obecně prospěšných společností ve vyspělém světě směrem ke světu rozvíjejícímu se nechme protentokrát stranou. V odpovědi na uvedené otázky budu vycházet z prací těch nejinspirativnějších a nejlepších ekonomů, kteří se tématem zabývali. Patří mezi ně mimo jiné i Theodore Schultz, nositel Nobelovy ceny za ekonomii, z modernějších a dnes velmi populárních autorů pak William Easterly a zejména pak klasik oboru rozvojové ekonomie Lord Peter Bauer. Ten, o němž jeho následovníci prohlásili: „Čím byl Hayek pro myšlenku socialismu, tím byl Bauer pro myšlenku tzv. rozvojové pomoci.“

Tvrdá fakta Nejprve některá fakta, vycházející z prací ekonomů Světové banky, která má rozvojovou pomoc jako hlavní náplň své činnosti (mimochodem není zřejmě náhoda, že mnoho pozdějších velmi přesvědčivých kritiků stávajícího konceptu rozvojové pomoci pracovalo dříve ve Světové bance – například zmíněný William Easterly). Přepočítáno na ceny roku 2004 bylo nejchudším zemím světa – vesměs jde o země subsaharské Afriky – od roku 1960 právě do roku 2004 poskytnuto zhruba 650 miliard dolarů rozvojové mezivládní či nadnárodní pomoci. Do této sumy nejsou zahrnuty privátní sbírky, peníze soukromých nadací a  podobně. Celková pomoc všem cílovým zemím je ve stejném období odhadována na dva biliony dolarů. Přitom ovšem dle údajů téže Světové banky subsaharská ekonomika za posledních dvacet let nezbohatla, ale naopak zchudla. 25

Měřeno v HDP na hlavu v paritě kupní síly některé země subsaharské Afriky – tedy příjemci pomoci – zchudly. A  to výrazně, v  některých případech o  neuvěřitelných 15–25 %! Empirická ekonomická literatura ukazuje, že neexistuje žádná prokazatelná vazba mezi velikostí ani pravidelností pomoci vybranému vzorku nejchudších zemí a jejich bohatnutím. A nejen to: v jednom z novějších textů na dané téma (Djankov, Montalvo, Reynal-Querol; dva z  nich opět s  pracovní zkušeností ze Světové banky) je na empirických datech za 108 recipientských zemí v rozmezí let 1960–1999 ukázáno, že nejvýznamnější příjemci zahraniční pomoci vykazují v  čase největší zhoršování i u měkkých ukazatelů, jakými jsou fungování demokratických institucí či vymahatelnost práva. Jako by dokonce dlouhodobá mezistátní finanční pomoc ne prospívala, ale škodila.

Důvody neúspěchů Proč? Na rizika tohoto způsobu přelévání peněz z jedněch zemí do druhých již před několika desítkami let upozorňoval právě Peter Bauer, tehdy ještě spíše na okraji stojící intelektuál. Muselo být utraceno dalších několik set miliard dolarů z  veřejných zdrojů, aby se mnohé jeho úvahy o  nefunkčnosti pomoci staly součástí mainstreamové diskuse či byly přímo empiricky potvrzeny – a to právě porovnáním již promrhaných prostředků a  neexistujících výsledků. Škoda času a  peněz. A  přitom stačilo se trochu nad Bauerovými teoretickými úvahami zamyslet: 1. Pokud bude tok peněz primárně směřovat od vlád k vládám, pak to bude znamenat též klasická vládní selhání. Vlády umí máloco dobře, proč by uměly zrovna dobře organizovat a  cílit rozvojovou pomoc? Budou spíše systematicky ve špatný čas vybírat špatné projekty a špatné příjemce na špatných místech. 2. Rozsáhlá mezistátní pomoc mění chování na straně příjemce. Příjemcem mezivládní pomoci je v cílové zemi opět vláda, v mnoha případech ještě méně kompetentní než vláda darující. Právě to je nakonec jedním z  důvodů chudoby dané země. Mezivládní podpora je pak de facto podporou této nekompetentní vlády a na straně příjemce vzniká perverzní motivace získat pomoc nikoli k tvorbě bohatství, ale k dobývání renty, tedy další zahraniční po26

moci. Taková pomoc je, jak tvrdí například Richard Posner, stejně malou motivací k tvorbě domácího bohatství, jako jsou z nebe spadlá ložiska ropy. Bauer dokonce jízlivě tvrdí, že mezivládní pomoc se často mění v nezamýšlený přesun peněz od chudých a středněpříjmových lidí v bohatém světě směrem ke královsky bohatým jedincům ve světě rozvojovém. Takováto pomoc může dlouhodobě vytvářet tzv. syndrom závislosti – pokud je snazší získat peníze zvenčí, je dobré být chudý nebo alespoň předstírat chudobu, což zajistí více zdrojů. K tomu právě dobře slouží strategie „rozdělit si pomoc nahoře“ a chudé nechat dále chudými, aby statistiky „dobře vycházely“. Není pak divu, že obhájci mezistátní rozvojové pomoci jako například Mark Sundberg tvrdí – a přiznejme, že tato diskuse samozřejmě stále probíhá a  je intenzivní -, že důležité pro posouzení toho, komu mezivládní pomoc poskytnout, je schopnost tzv. good governance, neboli „dobré schopnosti vládnout“ na straně příjemce. Jenže vzniká paradox: čím lépe je země schopna se „řídit sama“, tím méně pomoci zvenčí potřebuje. Čím hůře je schopna se sama řídit, tím méně pomoci jí patří do rukou. To je zásadní bauerovské memento: bez klíčové schopnosti země poradit si sama je jakákoli pomoc buď neúčinná, nebo – v tom horším případě – dokonce škodlivá.

Vysvětlení Samozřejmě se nabízí otázka, proč tedy nadále probíhá tak masové přerozdělování prostředků od daňových poplatníků – a tedy jejich vlád ve vyspělém světě – směrem k zemím méně vyspělým? Podle mého názoru za to mohou tři fenomény: 1. Rozsáhlé programy zahraniční pomoci slouží primárně k získání politického kapitálu ve vyspělých zemích, nikoli v  rozvojových. Politici si tak za cizí peníze kupují přízeň těch, kteří si myslí, že se stavem rozvíjejících se zemí „se něco musí dělat“, „že to tak nesmíme nechat“, a že za „daný stav stejně nesou základní odpovědnost ti, kteří jsou celoplanetárně bohatší“ – přičemž s každou z těchto úvah by se dala vést zvláštní polemika. 2. Programy pomoci jiným pomáhají odvést pozornost od domácích problémů v  samotných vyspělých zemích. Jde o  tzv. 27

­ skapismus: když nejsem schopen zvelebovat dál vlastní zahráde ku, musím alespoň mluvit jiným do toho, jak má vypadat zahrádka jejich či společná zahrádka mezinárodní – to je vždy jednodušší. 3. Logika mezinárodních institucí. Jejich velmi častým příběhem je, že se slovy klasického ekonomického modelu principál–agent změní ze zamýšleného agenta na principála. Vlády zemí světa si jako akcionáři založí nadnárodní instituci/společnost, tj. najmou si manažera, aby pro ně provedl určitou práci. A za nějaký čas se stane, že tento manažer sám začne mít tendenci mluvit akcionářům do toho, jak mají nakládat se svým majetkem, peskovat je a vychovávat. Původní rozdělení rolí se zcela změní. Tato zásadní proměna pouhého agenta v  ambiciózního principála se mezinárodním institucím často stává. To vede k  tomu, že i  programy mezinárodní pomoci „tlačí“ agent kupředu více, než by odpovídalo jeho roli. Proto (ale nejen proto) bude muset být zřejmě utraceno ještě mnoho dalších peněz z  veřejných zdrojů, než bude zřejmější, že na mnoha aspektech stávajících modelů mezivládní či mezistátní pomoci je něco vadného.

Hampl, M.: Bída mezinárodního přerozdělování: Newsletter CEP, říjen 2005, s. 3–5. Posner, R.: Should the United States Provide Foreign Aid?, mimeo, 2007. Schultz, T.: Economic Growth and Agriculture: New York, Mc GrawHill 1968. Sundberg M., Gelb A.: Making Aid Work: the end of the cold war and progress toward a  new aid architecture should make aid more ­effective. Findings, The World Bank, September 2007.

Literatura: Bauer, P. T.: Dissent on Development: Cambridge, Massachusetts, Harvard University Press 1971. Bauer, P. T.: Equality, the Third World, and Economic Delusion: Cambridge, Massachusetts, Harvard University Press 1981. Bauer, P.  T.: Population Growth, Disaster or Blessing? The Independent Review, Summer 1998, s. 67–76. Bourguignon, F., Sundberg, M.: Aid Can Work: Finance & Development. A Quarterly Magazine of the IMF, Vol. 44(1), 2007. Djankov, S., Montalvo, J. G., Reynal-Querol, M.: The Curse of Aid. Economics Working Papers, Universita Pompeu Fabra, No. 870, 2005. Easterly, W.: The White Mans‘ Burden: Why the West’s Efforts to Aid the Rest Have Done So Much Ill and So Little Good: New York, Penguin Press 2006. Easterly, W.: Can foreign aid buy growth? Journal of Economic Perspectives 17 (2003), č. 3, s. 23–48.

28

29

B. Doplňkové texty

Západ a rozvojový svět* Václav Klaus

Děkuji za velmi výjimečnou příležitost oslovit toto vážené publikum. Můj první projev v Indii to není. Na jaře roku 1999 jsem na Vysoké škole ekonomické v Dillí (viz 1) hovořil o „Rodících se­ ­trzích a jejich současných problémech“ a ve Federaci indických obchodních komor o „České ekonomice a deseti letech její přeměny“. První projev odrážel skutečnost, že „konec devadesátých let s sebou přinesl nepopiratelnou ztrátu více či méně obecné shody počátku devadesátých let jak ohledně transformační strategie, tak ohledně interpretace transformačních výsledků“. Snažil jsem se obhajovat své názory na transformaci, založené na mém „Desateru systémové reformy“ z roku 1993 (viz 2) a varoval jsem, že „bychom se neměli stát obětí úsilí velmi šikovně zorganizované skupiny mezinárodních poradců, investičních bankéřů, mocných auditorů a byrokratů mezinárodních finančních organizací. Ti vytvořili velmi úspěšnou nátlakovou skupinu, která hledá co největší vlastní výhody“ (str. 58) a které o úspěch jednotlivých zemí nejde. Ve druhém projevu jsem se pokoušel vysvětlit důvody tehdy – po asijské krizi – viditelné enormní zranitelnosti nových tržních ekonomik. Nemohl jsem přijmout argumenty, že bylo možné ­ex-ante vytvořit „krásný nový svět dokonalých trhů a dokonalých států“ a že „politici měli být schopni – ve svých demokratických, pluralistických a  otevřených společnostech – zajistit optimální posloupnost reformních opatření“. Nemyslím si, že bych měl tyto své názory po šesti letech opravovat. Tentokrát bych však rád věnoval větší pozornost vnějším aspektům problému rozvojových zemí a západním (nebo snad severním) postojům k tomuto problému. *) Projev v  Liberty Institute, New Delhi, Indie, 8. listopadu 2005. Z  angličtiny přeložil Jiří Brodský. Vyšlo v Newsletteru CEP č. 1/2006, s. 1–3.

33

Evropská zahleděnost

Domácí úloha

Musím přiznat, že my, kdo žijeme v  Evropě, jsme v  těchto dnech zaneprázdněni především sami sebou a  problémy naší Komfortgesellschaft, a proto se málo věnujeme problémům zbytku světa, včetně problémů ekonomicky méně rozvinutých, někdy přímo zaostalých zemí. Pěkné, uhlazené, starostlivě se tvářící projevy politiků, holedbajících se svým moralismem, jsou sice dnes a denně pronášeny, obzvlášť u příležitosti okázalých summitů, ale to je asi tak všechno. Neexistuje žádná návaznost, žádná skutečná pomoc.

Aby to nebylo špatně pochopeno, rád bych zdůraznil své přesvědčení, že překonat hospodářskou zaostalost je domácí úlohou. Systémové řešení nelze importovat, nelze ho zajistit projevy na mezinárodních konferencích, nelze ho „dodat“ jako zahraniční investici. Některé země toto chápou. Jsem přesvědčen a vidím to zde kolem sebe, že Indie patří mezi tyto země. I když zdůrazňuji „domácí úlohu“, vím, že je vnější stránka ekonomického rozvoje velmi významná. Jaké je mé hlavní poselství? Rozvojové země potřebují ve zbytku světa otevřené trhy, nikoliv trhy chráněné a ochraňované; potřebují pouze minimální sociální, pracovní, environmentální, bezpečnostní, hygienické a jiné standardy, které odpovídají jejich vlastní hospodářské úrovni, nikoliv standardy, které jsou na ně – racionálně či neracionálně – uvaleny zvenčí; potřebují obchod, nikoliv pomoc. Zdá se mi ale, že vyspělé země Evropy a Ameriky nabízejí pravý opak toho, co rozvojové země potřebují. My – klasičtí liberálové – máme k  dispozici spoustu teoretických argumentů týkajících se těchto otázek a  nemyslím si, že je nutné je zde teď opakovat. Moje argumenty by nebyly originální a  jsem si jist, že je znáte. Máme však něco jiného než jen teorii. Máme jedinečnou a  nezapomenutelnou zkušenost s  přeměnou naší země za šestnáct let po pádu komunismu, máme zkušenost s naší transformací od totality a centrálního plánování ke svobodě, parlamentní demokracii a tržní ekonomice. Mezi naše hlavní poznatky patří následující.

Není to náhodou. Evropané byli svými politiky (a jejich akademickými souputníky) přesvědčeni, že si zaslouží stále větší prosperitu a blahobyt, a to nezávisle na své současné ekonomické výkonnosti. Začne-li konkurence z jiných zemí a kontinentů ohrožovat jejich nepříliš rychle rostoucí a nepříliš výkonné ekonomiky, jsou připraveni konkurenci přicházející ze zahraničí zablokovat a  jsou ochotni začít vytvářet chráněnou ekonomiku – tentokrát nikoliv na národní, ale na nadnárodní, pan-evropské úrovni. Při všem řečnění o globalizaci je jejich dominantním cílem ochrana domácích zájmů. Evropská zaneprázdněnost Evropou souvisí s  faktem, že Evropané byli a  jsou přesvědčováni, že éra národních států skončila, a  že kvůli všudypřítomným externalitám a  uměle vytvářené představě o  významu a  nevyhnutelnosti celokontinentálních veřejných statků, musí být Evropa sjednocená a  tedy organizovaná, budovaná, kontrolovaná a  regulovaná shora. Nevyhnutelně to vede k  supranacionalismu a  evropeismu a  ve svém důsledku k novým problémům, zejména k nás všechny frustrujícímu evropskému demokratickému deficitu. Snahy zbavit se tohoto deficitu jsou doprovázeny sice neustálými, ale špatně pojatými reformami stávajícího institucionálního uspořádání, které problémy ještě ­prohlubují. To je náš vlastní problém a nemám v úmyslu zatěžovat vás svými názory, jak ho případně překonat. Tento problém má ale i velmi nepříznivý dopad na celou řadu politik evropských (nebo západních) zemí, včetně jejich politiky vůči zemím rozvojovým. 34

Zahraniční pomoc nestojí za řeč Zahraniční pomoc má jen marginální význam a  prakticky nestojí za řeč. Za prvé, rozsah této pomoci je většinou velmi malý. V  našem případě – v  případě středoevropské, ex-komunistické země s jedním z nejvyšších HDP na hlavu – zahraniční pomoc téměř neexistovala. Pro mě to překvapením nebylo. Mezi rétorikou o zahraniční pomoci a realitou zahraniční pomoci je hluboká mezera. Nedomnívám se, že se to někdy může změnit. V zájmu lobbistů zahraniční pomoci (což je specifická skupina, hledající své vlastní výhody) je to, aby tato mezera byla co největší. 35

Za druhé, forma a  struktura zahraniční pomoci – když už nastane – je většinou špatná. Je založena na zájmech nabídkové strany, což znamená na zájmech donátorů, nikoliv na poptávkové straně, na potřebách těch, kteří mají pomoc dostat a využít ji. Zájmy donátorů, skryté v jejich misionářské, moralistní progresivistické rétorice, jsou velmi povrchní a sobecké. V důsledku toho je strašně moc zahraniční pomoci promarněno. Je tomu v případě materiální i  finanční pomoci, i  takzvaného consultingu. Nemohu odolat tomu, abych teď nezopakoval svou patnáct let starou, často citovanou odpověď na pokusy představitelů Světové banky přinutit mě – coby ministra financí – abych přijal pro Českou republiku úvěr na financování technické pomoci. Odpověděl jsem tenkrát, že „nehodlám platit tvrdé peníze za měkké rady“. To platí stále. Za třetí, pomoc není nikdy zadarmo. Vypadá na první pohled dobře, ale v  celku je velmi drahá a  i  subvencované půjčky se ukáží jako nepříliš subvencované. Instituce, které půjčují, mají byrokratické důvody k  tomu, aby půjčovaly. Nejsou připraveny pasivně přihlížet reformám jednotlivých zemí a  riskovat, že bude odhalena jejich bezvýznamnost. My jsme půjček Světové banky a EBRD kvůli jejich skutečným podmínkám prakticky nevyužili. Kombinací nenulových úrokových sazeb a dodatečných požadavků na zajištění státních garancí nás nijak nezaujaly. Stejný problém je s  kofinancováním, které je v  současnosti tak populární v EU.

Lék svobodného obchodu Svobodný obchod je naprosto zásadní a jakákoliv další opatření, včetně obchodu „férového“, jsou chybná. Férový obchod (fair trade) znamená protekcionismus v  přestrojení. Kdo by měl definovat, co je férové? Mýtem je, že politici a byrokraté jsou lepší než trhy. Jako politik a byrokrat musím říci, že si s pravidly obchodu nechci zahrávat. Svobodný obchod by byl nejlepší pomocí, ale téměř neexistuje. I když je svět dnes pravděpodobně „svobodnější“ než v minulosti, nové sofistikované formy protekcionismu nejsou o  nic méně nebezpečné než ty staré. Z vlastní zkušenosti víme, že cla jsou ve skutečnosti menším problémem než různé explicitní či implicit36

ní kvóty. Víme i  to, že implicitní kvóty jsou nebezpečnější, hůře překonatelné a méně opravitelné mezinárodními smlouvami než kvóty explicitní. Ještě významnější jsou exportní dotace vyspělých zemí, protože rozvojové země nemají finanční prostředky učinit totéž. Obchodní bariéry vytvářejí mnoho dalších problémů, včetně masové migrace. Je dobře známo, že obchod a migrace jsou substituty. Migrace je výsledkem protekcionismu a nejrůznějších dalších bariér omezujících obchod. Další podstatné omezení různých ekonomických aktivit představuje zavádění tzv. mezinárodních standardů. Jejich základním smyslem je omezit vstup na trh a omezit konkurenci. Nechci říci, že všechny „standardy“ jsou špatné, ale dobré standardy by musely splňovat dva předpoklady: – standardy by měly být zaváděny na smluvním základě mezi těmi, kteří nabízejí a poptávají dotyčné zboží; – standardy by měly být, eventuálně, zaváděny domácími politiky a  zákonodárci, nikoliv mezinárodními organizacemi, ať už jsou to organizace obecně politické nebo organizace se specifickými zájmy (komory, asociace, různé typy mezinárodních nevládních organizací). Pod vábničkou jejich volání po pokroku, spolucítění, zmenšování rizik a univerzalitě obvykle najdeme velmi specifickou politickou a ekonomickou agendu vlivných skupin různých „progresivních“ aktivistů, poradců, konzultantů, atd. Není pochyb o  tom, že standardy by měly být buď smluvní, nebo by měly odrážet úroveň ekonomického rozvoje. Tyto standardy jsou dobrým příkladem „luxusního zboží“. Poptávka po nich roste vzhledem k příjmům více než proporcionálně. Pro rozvojové země jsou však tyto standardy často příliš nákladné, ne-li nezaplatitelné. Abych to shrnul, vnější stránka ekonomického rozvoje je velmi významná. Obávám se, že to „dočasně“ vyspělý svět málo ­vnímá.

37

Literatura: 1. Přednáška byla publikována v knize „On the Road to Democracy: The Czech Republic from Communism to Free Society“, National Center for Policy Analysis, Dallas 2005, s. 57. 2. Text byl mnohokrát publikován, viz například „The Rebirth of Liberty in the Heart of Europe“, CATO Institute, Washington, D.C., 1997, s. 43.

K otázkám solidarity, diskriminace a viny Dušan Tříska FSP/CDF V návaznosti na seminář Aid or Trade se možná bude hodit připomenout článek Klaus, Tříska (2007) a  jeho záměr porovnat: a) transfery mezi subjekty žijícími ve stejné době, tj. současníky (hlavní téma zmíněného semináře); b) transfery mezi subjekty, které vůči sobě vystupují jako předchůdci a následníci (centrální otázka předmětného článku). Východiskem při tom může být, že přinejmenším od dob Petera Bauera (i v tomto sborníku hojně citovaného např. Bauer 1957) lze odpovědi na témata sub a) považovat za pevnou součást ekonomického mainstreamu, tj. kanonizovanou kapitolu ekonomické teorie. Pozorujeme-li tedy, že vlády či tzv. ne-vládní agentury tyto notoricky známé až banální poznatky zhusta ignorují, nejde již o otázku „čistě“ ekonomickou, ale spíš politologickou, tj. otázku pro tzv. teorii hospodářské politiky. Poněkud jinak je tomu v  případě transferů sub b) a  citovaný článek je do značné míry úvahou o  možnosti přenést uvedené kanonizované teze do oblasti inter-temporálních, resp. mezi-generačních společenských vztahů. Pro tyto účely ovšem citovaní autoři potřebovali podrobit kritické analýze pojmy z  názvu tohoto textu a  právě toto jejich metodologické úsilí je tím, co citovaný článek spojuje se seminářem „Aid or Trade“.

Kolektivní rozhodování Pojmy nespravedlnost a  diskriminace reprezentují vzájemné postavení členů nějaké organizace. Pro vyšší přehlednost bývá obvyklé analýzu omezit na dva její členy X a Y a soustředit se na asymetrii jejich rozhodovacích sil, tj. vzájemně odlišnou schopnost ve svůj prospěch ovlivnit výsledné (kolektivní) rozhodnutí organizace. 38

39

Pro ilustraci nespravedlivého a  diskriminačního uspořádání uveďme intuitivně dobře srozumitelný případ dvou občanů jedné obce a takovéto negativní externality: – občan X svým podnikáním působí škodu sousedovi Y, aniž by se s ním dělil o své výnosy; – občan X podniká na základě povolení obce, nicméně v příslušném orgánu této obce je rozhodovací (hlasovací) síla poškozeného Y významně menší než škůdce X. Zdůrazněme, že případná nespravedlnost a  diskriminace nereprezentuje naše pocity, ale hodnotové soudy analyzovaných X a-nebo Y, či dokonce nějakého třetího subjektu – například politika, jehož cílem je obec reformovat a o kterého se nabízí každou takovouto analýzu rozšířit. Vzdálenost mezi členy organizace Občany téže obce zpravidla dělí relativně malá vzdálenost (geografická, politická, sociální, kulturní apod.); podstatně větší vzdálenosti pak nejspíš naměříme mezi členy takové organizace, jakou je OSN, například mezi Belgií a Angolou. Velikost této vzdálenosti budeme i nadále měřit ve fyzikálních jednotkách (kilometrech), nicméně její skutečný společenskovědní smysl bude vymezen až jejím zařazením na konkrétní místo v modelu rozhodování analyzovaných subjektů, případně celé organizace. Teprve potom mohou počty kilometrů něco vypovědět i  ohledně již zmíněné politické, sociální, kulturní… podobnosti, či naopak odlišnosti interagujících subjektů X a Y, zejména pak srovnatelnosti jejich zájmové a hodnotové výbavy. Uvnitř například OSN nás tedy jistě bude zajímat, do jaké vzdálenosti lze ještě očekávat, že Belgičan s Angolanem si vůbec mohou rozumět – od které vzdálenosti bude taková schopnost již nulová. Relativní ceny Předchozí úvaha asi narazí na ideu univerzálních hodnot; jejich naléhavost by, z  definice univerzálnosti, neměla klesat se vzdáleností od „centra civilizace“, resp. centra rozhodování. Připomeňme tedy, že ekonomie trvá na tom, že tatáž komodita, například obilí, bude nejspíš na různých místech planety hodno40

cena různě kromě jiného proto, že v Belgii a Angole se bude nacházet ve vzájemně odlišných společenských kontextech, například ve dvou vzájemně odlišných spotřebních koších. Pro ekonoma proto nedává smysl mluvit o hodnotě obilí, ale o jeho relativním ocenění vzhledem ke všem ostatním současně oceňovaným statkům a službám. Pro Belgičana může mít obilí hodnotu například proto, že v  jeho zemi existuje více možností, jak je efektivně uskladnit a  dále zpracovat. Naopak pro Angolana může jakoby totéž obilí někdy působit i problémy – náklady na jeho uskladnění a likvidaci v případě zkázy mohou být vyšší než případné výnosy.

Motivace a efektivnost Problematika redistribučních transferů se samozřejmě odvozuje od pojmu bohatství a jeho obecně nerovnoměrného rozdělení. V této souvislosti citovaný článek připomíná koncept tzv. paretovské efektivnosti, podle něhož není efektivní taková alokace bohatství, kterou lze „bezbolestně“ vylepšit, tj. ve které existuje způsob, jak jednomu členu organizace výrazně pomoci, aniž by se situace toho druhého fakticky zhoršila. Odtud je již jen krůček k úvaze, že ztratí-li, na základě transferu, bohatý X část svého majetku, sám to „snad ani“ nepozná, zatímco obdarovanému Y může případný transfer přinést znatelný nárůst spokojenosti. Od této úvahy zase vede přímá cesta k  faktickému plánu akce analyzovaných subjektů: chudší Y se třeba rozhodne, že se části cizího majetku zmocní, bohatý X se rozhodne pro dobrovolný transfer a  již zmíněný politik prosadí daňovou reformu. Protože se chceme držet semináře Aid or Trade, budeme předpokládat, že je to sám X, kdo přestane svou aktuální situaci považovat za optimální a  tento svůj problém se rozhodne vyřešit tím, že úroveň svého bohatství sníží, a  to tak, že obětuje jeho část ve prospěch chudšího a třeba, v očích X, nespravedlivě diskriminovaného Y. Institucionální podoba takového transferu může mít nejrůznější podobu, charitou počínaje a zahraniční pomocí k ­ onče. Pro naše účely ovšem dále připomeneme, že v citovaném článku jsou důvody, proč se X začne ve své situaci cítit nekomfortně, rozlišeny na etické a pragmatické. 41

Etická motivace – pocit viny Předpokládejme, že Belgičan uvěří, že jeho bohatství je nespravedlivé, protože získané díky diskriminaci občanů Angoly, kteří stále nemají a třeba ještě dlouho nebudou mít dostatečnou sílu ovlivnit uspořádání světa, dosáhnout přiměřeného vzdělání, zpeněžit své pracovní schopnosti a  dosáhnout tak srovnatelných příjmů. Belgičan X může dokonce usoudit, že chudoba Afriky je de facto negativní externalitou eticky nepřijatelných politik belgické vlády. Připomeneme-li naše obecné úvahy, pak nespokojený Belgičan chce vlastně dosáhnout výsledku, ke kterému by došlo, kdyby Angola nebyla diskriminována. Belgičana vede k uvedenému rozhodnutí pocit jeho vlastní viny. Zbývá mu tedy již jen stanovit velikost zamýšleného transferu, tj. provést zpětnou simulaci všech vyjednávání, hlasování a rozhodování, ze kterých byl Angolan nespravedlivě vyloučen. Pragmatická motivace Jiná interpretace rozhodnutí X říká, že se takto třeba jen pokouší vyhnout ex post vyjednávání s nespokojeným Y. Příkladem je bohatý strýček X, který si představí, jak nákladné by mohlo být vysvětlování původu jeho bohatství všem chudým příbuzným. Bohatý X proto sáhne po prevenci a část svých zdrojů převede na Y. Rovněž v tomto případě vzniká otázka velikosti transferu. Ta by měla být optimalizována tak, aby uvedla Y do psychické rovnováhy a ztráta bohatství při tom nebyla větší, než kolik by činily náklady na případný spor. Cynická interpretace popsaného chování říká, že X si vlastně kupuje klid a pohodu; zhruba ve stejném slova smyslu, v jakém si každý z nás může koupit volný čas tím, že se rozhodne nepracovat na plný úvazek (kupní cenou je zde souhrn nevydělaných mezd). Technologická efektivnost transferu Jako drobnou odbočku od našeho výkladu poznamenejme, že ne vždy (opět zejména v závislosti na vzdálenosti mezi X a Y) se dostanou transferované zdroje na místo určení včas a řádně. Jeden z kánonů ekonomické teorie má podobu zákona o klesajících mezních výnosech v zásadě čehokoli, tedy i transferů. S ros42

toucí velikostí transferu tedy bude nejspíše klesat i jeho technologická efektivnost, například s tím, jak se bude snižovat absorpční schopnost obdarovávaného. Zejména má-li být příjemcem rozvojová země, vážným problémem se mohou stát jak její nedokonalé přístavy a letiště, tak i institucionální jevy označované jako korupce, černý obchod apod. Tak či onak, mezi oblíbené bonmoty tohoto oboru patří, že pokud je někdo schopen přijmout masivní (například zahraniční) pomoc, žádnou takovou pomoc ve skutečnosti nepotřebuje.

Inter-temporální případ Vlastním cílem článku Klaus, Tříska (2007) je aplikace popsané metody na transfery mezi-generační, zejména pak na takové intertemporální transfery, které nejsou dobrovolné (charitativní), ale vynucované, a  to ze strany nikoli jen vlastního státu, ale nadnárodních superstátů. Rovněž v  těchto mezi-generačních případech je běžně argumentováno spravedlností, solidaritou, či dokonce vinou, kterou bychom měli cítit za extrémně neetickou diskriminaci těch, kteří se nemohou bránit, protože jsou to vnuci našich vnuků a tedy se ještě ani nenarodili. Analogie s  předchozí, tj. intra-temporální analýzou je zřejmá. Proto zdůrazněme, co je naopak odlišné: 1) budoucí Y, který má být adresátem transferu, je často bohatší než jeho případný sponzor X; 2) vzdálenost mezi X a  Y není ničím omezená a  smysl tedy dává v  zásadě jakákoli její velikost – pět deset let, ale třeba i 17 000 let (koncept inter-temporální vzdálenosti pochází od Thomase Schellinga – viz Schelling 1992). Právě poslední z  uvedených problémů je v  citovaném článku označen jako zásadní. V případě tzv. globálních problémů se uvažuje o časovém horizontu zhruba sto let a my se obáváme, že delší časový horizont není uvažován pouze z obavy, že pro něj by si už vůbec nikdo neodvážil říci cokoli analytického, aniž by se tím totálně zesměšnil. Má-li být v  roli X dnešní lidstvo, pak, i  kdybychom si dokázali vzájemně vysvětlit, kdo tímto Y vlastně je, nedávají dle našeho soudu žádný smysl otázky, kdo je tím budoucím Y – v  jakém in43

stitucionálním rámci bude žít (za 100, či 17 000 let), kde žije (na které planetě?), co jej zajímá (je to stále nafta?) a jak ten svůj, nám dnes naprosto neznámý svět hodnotí (bude naftu nadále považovat za užitečnou?).

Závěr Účastníky semináře Aid or Trade tímto informujeme o  některých analogiích a odlišnostech mezi intra- a inter-temporální analýzou redistribučních transferů. Mezi naše základní teze patří zejména následující. Pojmy jako solidarita a  diskriminace – na rozdíl od některých kolegů – neodmítáme a priori; pracujeme s nimi a přiznáváme jim mimořádnou intuitivní sílu a  často i  praktický význam. Nicméně, velmi doporučujeme brát při tom ohled na výše zmíněnou (kulturní, společenskou a konec konců i geografickou) vzdálenost mezi interagujícími subjekty. Totéž obilí, ale ve dvou různých spotřebních koších, má zcela jistě odlišnou relativní cenu. Případný transfer obilí mezi těmito koši má snadno i opačné než zamýšlené účinky. Motivace pro provedení transferu je přinejmenším dvojí – ta první je jakoby společensky korektní a proto veřejně deklarovaná. K té druhé se naopak nikdo nehlásí, neboť se odvíjí od faktických potřeb a  zájmů toho, kdo transfer poskytuje, tj. dárce, sponzora. Uvedený rozpor již ovšem není otázkou pro „čistou“ ekonomii (ta svou otázku transferů dávno vyřešila), ale politologii, kterýmžto oborem zde ovšem rozumíme ekonomickou analýzu politického systému, resp. tzv. teorii hospodářské politiky.

Literatura Bauer, P. T.: Economic Analysis and Policy in Under-developed Countries: London, Cambridge University Press 1957. Klaus, V. – Tříska, D.: Ke kritice používání konceptu solidarity a  diskriminace v intertemporální analýze tzv. globálních problémů: Politická ekonomie 55 (2007), č. 6, s. 723–750. Schelling, T.: Some Economics of Global Warming: American Economic Review 82 (1992), č. 1, s. 1–14. Schelling, T.: Intergenerational discounting: Energy Policy 23 (1995), s. 395–401.

44

Zbytečná pomoc Africe Walter Williams profesor ekonomie na George Mason University, Virginia, USA

Britský premiér Tony Blair tlačí na další bohaté země, aby zvětšily zahraniční pomoc Africe až na 26 miliard dolarů ročně do roku 2010. Jen Spojené státy poslaly v roce 2004 do Afriky 3,2 miliardy dolarů. Když slyším Blairovo volání po větších finančních dávkách Africe, nemohu si nepoložit otázku, zda zahraniční pomoc je opravdu to, co Afrika potřebuje pro svůj hospodářský ­rozvoj. Existuje mýtus o tzv. začarovaném kruhu chudoby a o tom, že zahraniční pomoc je nutným předpokladem pro hospodářský rozvoj afrických zemí. Jenže Spojené státy, Velká Británie, Kanada a další země také byly kdysi chudé. A jak napsal Andrew Bernstein z Institutu Ayn Randové v článku „Lékem na problémy Afriky je kapitalismus“, předindustriální Evropa byla mnohem chudší, než je současná Afrika. Relativně blahobytné země jako Francie zažily mezi 15. a 18. stoletím několik hladomorů, epidemie moru a dalších chorob, které někdy dokázaly zahubit stovky tisíc lidí. Průměrná délka života ve Francii bývala dvacet let, v Irsku devatenáct a ještě na začátku 19.  století zemřelo v  Londýně 74 % dětí dříve, než dovršily pátý rok života. S koncem 18. století ale v Evropě došlo k dramatickému ekonomickému zlomu. Jak dokázaly tyto dříve bídné země prolomit „začarovaný kruh chudoby“ a stát se bohatými bez toho, co je podle dnešních odborníků na ekonomický rozvoj absolutně nezbytnou podmínkou pro ekonomický růst, tedy mohutných finančních darů, půjček Světové banky a  Mezinárodního měnového fondu a miliard dolarů odpuštěných dluhů? Odpověď je jednoduchá. V Evropě začal zapouštět kořeny kapitalismus. Kapitalismus je hospodářský systém založený na nená45

silné dobrovolné směně. Vláda v kapitalistické společnosti chrání soukromá vlastnická práva ztělesněná ve zbožích a  službách. Panuje vláda práva a státní regulace hospodářství je minimální. Stačí se podívat na Index ekonomické svobody washingtonské Heritage Foundation. Na špičce zemí s největší ekonomickou svobodou najdeme Hongkong, Singapur, Lucembursko, Estonsko, Irsko a  Nový Zéland. Na konci žebříčku s  nejnižší nebo nulovou mírou ekonomické svobody najdeme Severní Koreu, Zimbabwe, Angolu, Burundi a  Kongo. Není těžké dovodit, že hospodářská svoboda a bohatství země a jejích občanů spolu souvisí, nemluvě o míře garance lidských práv. Někteří tzv. odborníci na rozvoj přičítají africké potíže dědictví kolonialismu. To je nesmysl, vždyť některé z nejbohatších zemí světa jsou bývalé kolonie – jmenujme např. Spojené státy, Kanadu, Hongkong či Austrálii. Ve skutečnosti jsou některé africké země dnes chudší, než byly v době kolonií, a jejich obyvatelé trpí větším potlačováním lidských práv. Smutným faktem, který svědčí o mrhání talentem afrických národů, je, že všude mimo Afriku se Afričanům daří dobře. To potvrdí spousta vzdělaných a prosperujících černošských rodin v Evropě i  Spojených státech. Doma by titíž lidé čelili útlaku ze strany zkorumpovaných vlád. Nejhorší, co lze udělat, je posílat více zahraniční pomoci ­africkým státům. Zahraniční pomoc jsou peníze od jedné vlády ve prospěch druhé vlády. Zahraniční pomoc umožňuje zkaženým africkým režimům nakupovat zbraně, uplácet vlivné přátele a pokračovat v  útlaku vlastních občanů. Politickým vůdcům pomáhá zahraniční pomoc plnit soukromé „důchodové“ účty u  švýcarských bank. Co Afrika skutečně potřebuje, zahraniční pomoc poskytnout nedokáže. Afrika potřebuje odstranit diktátorské a  socialistické režimy, zavést politickou a  ekonomickou svobodu, vládu práva a  respekt k  právům jednotlivce. Dokud toto nenastane, nebude Africe pomoci navzdory miliardám dolarů zahraniční pomoci. Vyšlo v Laissez Faire, září 2005. Přeložil Petr Mach.

46

Subsaharská Afrika v pasti zaostalosti? Martin Slaný VŠE v Praze, poradce prezidenta republiky Při debatě o  situaci v  rozvojových zemích světa nelze opomenout černý kontinent. Oblast označovaná jako subsaharská Afrika patří vůbec k nejzaostalejším částem světa a státy této oblasti tradičně obsazují poslední příčky mnohých ukazatelů, kterými se vyspělost země dá měřit (výčet zemí subsaharské Afriky se v publikacích mezinárodních organizacích i autorů liší; patrně nejširší pojetí používá OSN, která zahrnuje 44 zemí včetně JAR; často jsou rovněž vyloučeny malé ostrovní státy). Dle dat v Maddison (2001) byla subsaharská Afrika nejpomaleji rostoucí oblastí světa během posledních dvou set let – a to jak v průměru za celé sledované období, tak za každou jeho dílčí dvacetiletou periodu. Tento text poskytuje krátké seznámení se situací v zemích subsaharské Afriky z pohledu ekonomické, resp. životní úrovně. Rovněž se stať pokusí nastínit některé příčiny jejich přetrvávající zaostalosti a poukázat na možná řešení.

Růst nebo stagnace? Ekonomická vyspělost země či skupiny zemí se nejčastěji měří jako poměr produktu či důchodu na obyvatele. Z  důvodu eliminování vývoje cenových hladin při mezinárodním srovnání v jednotlivých zemích a  rovněž vývoje měnových kurzů se nejčastěji používá ukazatel hrubého domácího produktu (HDP), případně hrubého národního důchodu (HND), v  tzv. paritě kupní síly – HDP je přepočítán pomocí uměle vytvořených směnných kurzů. Tento ukazatel pak vyjadřuje příslušný makroekonomický agregát ve stejné měně a stejných cenách. Při pohledu na žebříček zemí dle tohoto ukazatele ekonomické vyspělosti, který sestavila Světová banka, lze nalézt mezi poslední dvacítkou zemí devatenáct z oblasti subsaharské Afriky. Vyspě47

lost subsaharské Afriky jako celku v  porovnání se zbytkem světa je rovněž patrná. Komparace s nejvyspělejšími zeměmi sdruženými do organizace OECD ukazuje, že vyspělost subsaharské Afriky dosahovala v roce 2007 v průměru jen 5,1 % úrovně OECD a asi 19 % průměrné vyspělosti světa (tabulka č. 1). Tabulka 1: Subsaharská Afrika v mezinárodním srovnání

HND per capita (USD) Poměr vyspělosti subsaharské Afriky (%)

Subsaharská Afrika

Nejvyspělejší země OECD

Svět

Euro oblast

1 870

36 657

9 852

32 508

100

5,1

19

5,8

Pramen: World Development Indicators Database, September 2008; vlastní úpravy a výpočty. Poznámka: měřeno pomocí HND převedeného do mezinárodních dolarů využívajících paritu kupní síly.

Snižovaly země subsaharské Afriky tuto mezeru v HDP na obyvatele nebo se naopak relativní zaostávání zvyšovalo? Podle dlouhodobých trendů hospodářského vývoje země subsaharské Afriky v posledních desetiletích nejvyspělejší země nedoháněly. Během 80. a  90. let docházelo nejen k  zaostávání za ekonomickým růstem ve světě, ale dokonce k poklesu příjmu na obyvatele. Data za stávající dekádu dávají zatím mírnou naději na změnu. Mezi lety 2001–2006 se zvýšila úroveň HDP na osobu o 1,8 %, což bylo více než průměr světa i vyspělých zemí (tabulka č. 2). Z výše uvedeného však nevyplývá, že by v zemích subsaharské Afriky neprobíhal během posledních dekád ekonomický růst, nebo dokonce, že by byl permanentně záporný. Naopak měřeno změnou HDP subsaharská ekonomika rostla poměrně solidními tempy. Růst akceleroval zejména v  posledním desetiletí. Ekonomiky subsaharské Afriky vzrostly například za posledních osm let kumulativně o  více jak 45 % (což znamená průměrný roční růst přes 5,5 %). To odpovídá kumulativnímu průměrnému růstu světové ekonomiky, zatímco vyspělé země za sledované období vzrostly souhrnně jen o 32 %. Například v  roce 2007 subsaharská Afrika zrychlila růst opro48

Tabulka 2: Vývoj reálného HDP na osobu dle regionů 80. léta

90. léta

2001–2006*

2006–2015*

Svět jako celek

1,3

1,2

1,5

2,1

Vyspělé země

2,5

1,8

1,6

2,4

OECD

2,5

1,8

1,6

2,4

EU

2,1

1,8

1,4

2,3

Rozvojové země

0,7

1,5

3,7

3,5

–1,1

–0,5

1,8

1,6

Subsaharská Afrika

Pramen: Global Economic Prospects 2006, s. 8. *Údaje za léta 2006-2015 jsou odhadem Světové banky.

ti předcházejícímu roku z  5,7 % na 6,1 %, což představovalo nejrychlejší růst tohoto regionu během posledních tří dekád. Většina afrických zemí je tak absolutně bohatší, než tomu bylo například před půl stoletím. Rovněž předpovědi ekonomického vývoje na nejbližší léta jsou optimistické (WB, 2008) a až na pár výjimek (Gabon či Zimbabwe) by si všechny země měly udržet tento růst nebo ho ještě zvýšit. Na rozdíl od vyspělého světa i  průměru světa jako celku docházelo ve skupině těchto nejméně rozvinutých zemí k vysokým přírůstkům obyvatel (zhruba dvakrát až třikrát vyšším), což významně ukazatele ekonomické úrovně zhoršovalo. Zjednodušeně řečeno, větší bohatství bylo rozděleno mezi větší počet obyvatel. Je nutné také vzít v potaz, že hodnoty růstu odpovídaly jiné srovnávací základně – africké země rostly vysokými tempy, ale z nízké úrovně. ­Ačkoliv se tedy situace v zemích Afriky absolutně zlepšovala, k průměru ve světě a vyspělým zemím byla mezera stále výrazná a relativní pozice se nezlepšovala. Ostatní základní makroekonomické ukazatele nevycházely za poslední léta pro subsaharskou Afriku nejlépe: nezaměstnanost byla dvojnásobná než průměr ve světě, inflace dokonce čtyřnásobná (zejména vzhledem k vývoji v Zimbabwe).

Alternativní pohled na vyspělost Zaostalost subsaharské Afriky není vidět jen na údajích o vývoji produktu na hlavu, ale také ve všech hlavních ukazatelích mate49

riální vybavenosti ekonomiky i  ukazatelích kvality života. Například očekávaná délka života byla nejen mezi všemi oblastmi světa v subsaharské Africe nejnižší, ale také zde jako v jediném regionu (pomineme-li vývoj v  zemích bývalého Sovětského svazu) došlo během posledních patnácti let k jejímu poklesu. Při srovnávání vyspělosti jednotlivých zemí respektive regionů nelze opomenout ukazatel, který používá OSN, respektive jedna z  jejich organizací – United Nations Development Programme (UNDP). Ačkoliv HDP představuje nejcelistvější ukazatel ekonomické vyspělosti země, je jeho vypovídací schopnost omezená. Kritikové mu vyčítají, že nezahrnuje adekvátně sociálně ekonomický vývoj, což prý může být významné zejména s ohledem na rozvojové země. UNDP se pokusil vytvořit komplexnější ukazatel – tzv. index lidského rozvoje (Human Development Index – HDI). HDI je kompozitní ukazatel, který zahrnuje tři hlavní oblasti bohatství: příjem, vzdělání a zdraví, čemuž odpovídají tyto komponenty (jejich bližší vysvětlení lze nalézt v Kadeřábková, 2003): index HDP (bere v  potaz ekonomickou úroveň); index vzdělání (bere v  potaz gramotnost dospělých a podíl studujících v populaci); a index délky života. Hodnota indexu se pohybuje v  intervalu 0–1. Vyšší hodnota znamená vyšší úroveň rozvoje dané země. Při opomenutí Zimbabwe a  Somálska, jejichž statistické údaje byly těžko dostupné a srovnatelné, pak dle žebříčku HDI za rok 2006 posledních dvacet zemí tvořily opět země subsaharské Afriky. Nejnižší úrovně dosahovala Sierra Leone (0,329), přičemž průměr zemí subsaharské Afriky činil 0,495. Pro porovnání průměr světa byl 0,747 a  průměr nejvyspělejších zemí přes 0,9 (ČR vykázala hodnotu 0,897). Potvrzuje se, že země s  vyšší úrovní produktu na osobu měly i vyšší index lidského rozvoje, platí to i pro země subsaharské Afriky (viz graf 1). Rovněž existovala silná pozitivní závislost mezi indexem HDP (prvním komponentem indexu) a úrovní lidského rozvoje – vyjádřeného jako průměr zbylých dvou složek: indexu vzdělání a indexu délky života (Kadeřábková, 2003, s. 67–68). Vývoj indexu HDI během posledních třiceti let dokládal silný růst kvality života ve světě i  ve všech jeho významných regionech, 50

Graf 1: E  konomická úroveň a index lidského rozvoje v zemích subsaharské Afriky

Pramen: World Bank Development Database, September 2008 a  Human Development Report; vlastní výpočty. Poznámka: HND je uveden v paritě kupní síly za rok 2005, osa byla zlogaritmována. HDI je uveden za rok 2006.

avšak s jedinou výjimkou subsaharské Afriky, kde index HDI posledních dvacet let stagnoval. I  za přispění tohoto ukazatele docházelo k prohlubování mezery mezi (vyspělým) světem a subsaharskou Afrikou (blíže UNDC, 2005, s. 21). Růst ekonomiky je klíčový faktor zlepšení úrovně vzdělanosti či očekávané délky života. To platí z mnoha důvodů i pro eliminaci chudoby, ať už za svět obecně nebo za země subsaharské Afriky. Měření chudoby je pro ekonomy obtížné a v mnohém arbitrární. Jako alternativní ukazatel pro měření ekonomické vyspělosti, opět vypracovaný OSN, lze použít index lidské chudoby (Human Poverty Index – HPI). Ten obsahuje tyto složky: pravděpodobnost nedožití se čtyřiceti let, míru gramotnosti dospělých, podíl populace nevyužívající upravenou vodu, podíl dětí s podváhou. Index lidské chudoby se pohybuje v intervalu 0–100. Čím vyšší je jeho hodnota, tím vyšší je úroveň chudoby ve zkoumané zemi. Vztah mezi indexem lidské chudoby a indexem lidského rozvoje 51

je intuitivní (viz graf č. 2). V zemích subsaharské Afriky se potvrzuje, že čím je země vyspělejší (měřeno HDI), tím je podíl chudoby nižší (měřeno HPI). Pozitivní informací za poslední dekádu je, že podíl obyvatel v extrémní chudobě (s příjmem pod 1 dolar na osobu a den) za poslední léta významně klesl – z 28 % v roce 1990 na 21 % v roce 2005, což v absolutním vyjádření představovalo 130 milionů obyvatel (UNDC, 2005). Graf 2¨: Index lidského rozvoje a index lidské chudoby v subsaharské Africe

Pramen: Human Development Report 2006; vlastní výpočty. Poznámka: Údaje jsou za rok 2006.

Je zjevné, že vývoj ekonomické vyspělosti v úzkém slova smyslu – tedy důchodu (ať už měřeno jako HDP či HND) na osobu – je rozhodující determinantou vyspělosti země. Ekonomický růst je základní požadavek, aby země mohla snížit podíl obyvatelstva žijícího v chudobě a zvýšit kvalitu života v zemi.

Mezinárodní obchod a prosperita Existuje mnoho sofistikovaných studií, které se věnují na jedné straně dopadům zahraniční pomoci a na druhé straně vlivům otevřenosti ekonomiky na rozvoj země. I  pro státy Afriky a  obecně 52

rozvojového světa je jednoznačným řešením, jak se dostat z pasti zaostalosti, zapojit se do mezinárodního obchodu. Myšlenka, že participace na mezinárodním obchodě zvyšuje bohatství zúčastněných zemí je stará jako ekonomie sama. Již Adam Smith či David Ricardo přinesli první teoretická vysvětlení přínosů mezinárodního obchodu. Specializace zvyšuje produktivitu práce, ekonomický růst i  bohatství a  kvalitu života. I  dnes se ekonomická teorie shodne v  tom, že překážky mezinárodního obchodu poškozují zúčastněné země a  že mezinárodní obchod přináší růst blahobytu. O ekonomickém liberalismu v zahraničních vztazích panuje (vzácně) mezi ekonomy téměř úplná shoda (Alson, Kearl a Vaught, 1992). Významnou pozitivní korelaci mezi vývojem zahraničního obchodu a růstem HDP lze vypozorovat z dlouhodobých ekonomických dat. Příklady některých jihoasijských ekonomik jsou toho jasným důkazem. Před čtyřiceti lety byla jihovýchodní Asie dle mnohých ukazatelů přibližně na úrovni subsaharské Afriky. Co bylo příčinou tak výrazného pozdějšího hospodářského vzestupu těchto zemí? Jedno z hlavních vysvětlení lze nalézt právě v mezinárodním obchodě. Země, které se zapojily do mezinárodní směny z  toho těžily v růstu ekonomiky a životní úrovně. Naopak ty, které se mezinárodnímu obchodu vyhýbaly, uzavíraly se do sebe, zápasí dodnes mnohdy nejen s  nevalným ekonomickým růstem, ale i  velkou chudobou a často nemohou naplnit základní potřeby svých občanů. Tento rozdílný hospodářský vývoj lze nalézt například na Korejském poloostrově. Jako příklad úspěšné jihoasijské země může v  tomto ohledu posloužit Vietnam. Ten učinil v 80. letech minulého století určitá liberalizační opatření ve své ekonomice. Klíčem k  jejímu rozvoji byl mezinárodní obchod. Podíl exportu na HDP se za necelých dvacet let zdvojnásobil, ekonomický růst činil průměrně 5 % ročně. To se promítlo do poklesu míry chudoby na polovinu a růstu očekávané délky života o šest let. Ty země, které otevřely své trhy, uspěly. Stejně tak to platí pro africké ekonomiky. Ty, které se více zapojily do mezinárodního obchodu (například měřeno podílem vývozu na HDP), dosahovaly vyšší úrovně důchodu na obyvatele (viz. graf 3). 53

Graf 3: E  konomická vyspělost a zapojení do mezinárodního obchodu

Jak uvádějí Birdsall, Rodrik a  Subramanian (2005), například dotace na jednu krávu v Evropské unii představuje v průměru na den 2,5 amerického dolaru, což je více, než kolik činí denní příjem jedné třetiny populace světa. Podle dat Světové banky podíl zemědělských dotací třech hlavních ekonomických center několikanásobně převyšuje zahraniční pomoc poskytovanou rozvojovým zemím. Významný americký ekonom K. Rogoff ve své studii z  roku 2003 tvrdí, že vyspělé země vydávají ročně celkem 300 mld. dolarů na zemědělské subvence, což je pětkrát více, než kolik poskytují v  rámci zahraniční pomoci (citováno dle Žídek, 2007, s. 274).

Ekonomická svoboda a prosperita

Pramen: Data World Bank Development Database, September 2008; vlastní úpravy. Poznámka: Export vyjádřen jako  % HDP za rok 2005, HND na osobu je v paritě kupní síly za rok 2005.

Mezera v  životní úrovni mezi bohatými a  chudými zeměmi může být výrazně zmenšena během poměrně krátké doby. Předpokladem je rychlý a stabilní ekonomický růst. Zapojení do procesu mezinárodní dělby práce a  obchodu (nebo moderně řečeno do procesu globalizace) se neděje automaticky či svévolně. Nejenže musí být učiněny patřičné liberalizační kroky ze strany obchodních partnerů, ale zejména samy rozvojové země musí být ochotny otevřít se světu, připravit na to své ekonomiky a mnohdy provést nemalé změny v celé společnosti. Mnozí argumentují, že s  ohledem na strukturu exportu rozvojových zemí (subsaharskou Afriku nevyjímaje) jsou překážkou obchodu zejména cla a  jiná ochranářská opatření uvalená na ­zemědělské produkty. Odstranění protekcionismu v  mezi­ národním obchodě a  odstranění podpor zemědělské produkce ve vyspělých zemích by mohlo výrazněji zvýšit zapojení rozvojových zemí do obchodu, a tím i pomoci jejich hospodářskému růstu. 54

Situace zemí subsaharské Afriky může na první pohled vypadat beznadějně. Obrovské sumy zahraniční pomoci neměly výrazný efekt v  tom smyslu, že by se tyto země za poslední dekády odpoutaly od  posledních příček žebříčků vyspělosti a  přiblížily se průměrné vyspělosti světa. Ačkoli zrychlený růst HDP poslední dekády dává naději na změnu, ekonomická svoboda, vymahatelnost práva a zapojení do mezinárodního obchodu jsou jedny z klíčových předpokladů pro růst životní úrovně a  snížení chudoby v budoucnu. Může tedy být ekonomická svoboda klíčem k prosperitě i v zemích subsaharské Afriky? Nejprve je třeba vyřešit problém, jak ekonomickou svobodu uchopit. Patrně nejznámější institut zabývající se měřením ekonomické svobody je Heritage Foundation, který sestavuje index ekonomické svobody (Index of Economic Freedom – IEF). Ten reflektuje deset dílčích ukazatelů a celkem padesát indikátorů institucionálního prostředí, jež poskytují pohled na to, jak je v  dané zemí udržována ekonomická svoboda (blíže k metodologii indexu Holmes, Feulner, O’Grady, 2008, kap. 4). Čím vyšší je hodnota indexu (rozhraní 0-100 bodů), tím je země ekonomicky svobodnější. Dle dat za rok 2008 byl nejsvobodnější ekonomikou světa Hong Kong (index 90,3) (Česká republika byla na 37. místě – hodnota indexu 68,5). Heritage Foundation rozděluje země dle výsledného indexu do pěti skupin následujícím způsobem: ekonomiky svobodné (index v rozmezí 100–80), převážně svobodné (79,9–70), mírně svobodné (69,9– 60), převážně 55

nesvobodné (59,9-50) a  nesvobodné (49,9–0). Ze čtyřiceti zemí subsaharské Afriky sledovaných v rámci tohoto projektu je sedm zemí v  kategorii mírně svobodných zemí, sedm zemí je považováno za nesvobodné a zbylých 26 je v kategorii mírně nesvobodných zemí. Z  údajů zemí subsaharské Afriky je možné sledovat pozitivní korelaci mezi ekonomickou svobodou a  výší důchodu na osobu (graf č. 4). Graf 4: Ekonomická svoboda a životní úroveň v subsaharské Africe

vlastnictví o 12 bodů. Právě tyto dílčí indexy, ve kterých bylo za­ ostávání subsaharské Afriky nejviditelnější, jsou klíčové pro rozvoj obchodu a zapojení do světových trhů. Empirie dokládá silnou korelaci mezi ekonomickou svobodou a  životní úrovní (blíže Schaefer, 2006). Země, které zlepšily své podnikatelské prostředí ve směru větší ekonomické svobody, zaznamenaly vyšší růst HDP na obyvatele. Stejně silný vztah lze nalézt mezi otevřeností ekonomiky a  životní úrovní (respektive jejich změnami), přičemž tento fakt platil i  pro země subsaharské Afriky. Jako dobré příklady mohou sloužit země jako Botswana nebo Mauritius, které představovaly nejrychleji konvergující ekonomiky subsaharské Afriky. Není překvapující, že jim patřila přední místa v indexu ekonomické svobody a indexu svobody obchodu zemí tohoto kontinentu. Podle UNDP (2005, s. 14) tvořil v  roce 2005 export více než čtvrtinu světového příjmu a  více jak třetinu příjmu subsaharské Afriky. Přesto podíl zemí subsaharské Afriky na globálním exportu dlouhodobě klesal – z hodnot přes 7 % po druhé světové válce až na dnešní 3 %. Podle Světové banky tento pokles tvořil roční Graf 5: S  voboda obchodu a ekonomická úroveň v subsaharské Africe

Pramen: World Development Indicators Online (World Bank) a  Heritage Foundation; vlastní výpočty. Poznámka: HND je vyjádřen na osobu v USD metodou Atlas (dle metodiky Světové banky) za rok 2006, osa zlogaritmována. Index ekonomické svobody je uveden za rok 2007.

Ačkoliv je patrné, že v  úrovni ekonomické svobody panovaly mezi zeměmi subsaharské Afriky velké rozdíly, byl tento re­gion jako celek hluboko pod úrovní světa jako celku i jednotlivých regionů. Průměrný index ekonomické svobody pro země subsaharské Afriky stagnoval posledních dvacet let. V  roce 2008 dosáhl hodnoty 54,5  bodu, avšak světový průměr činil 60,3 bodu. V  některých dílčích indexech se rozdíl ukázal ještě markantnější. Například u  indexu svobody obchodu byl rozdíl 10 bodů, index zohledňující úroveň korupce byl nižší o 13 bodů a u ochrany 56

Pramen: Schaefer (2006, str. 17); vlastní úpravy. Poznámka: HDP na osobu je uveden v paritě kupní síly, rozdělení zemí je provedeno dle metodiky Heritage Foundation, údaje jsou za rok 2006.

57

ztrátu téměř 70 mld. dolarů (tedy pětinásobek zahraniční pomoci regionu). Tento vývoj je v kontrastu zejména s jihovýchodní Asií, která naopak za stejné období svůj podíl na světovém obchodě zdvojnásobila (na 28 % v roce 2006). Větší svoboda mezinárodního obchodu vede k růstu bohatství a  potvrzuje to i  příklad subsaharské Afriky (graf 5). Za zmínku rovněž stojí, že necelní překážky obchodu jsou v  zemích subsaharské Afriky čtyřikrát vyšší než ve vyspělých zemích (Schaefer 2006, s. 14).

Závěr Vysvětlení pomalého růstu ekonomické úrovně subsaharské Afriky je mnoho – od těch, které zdůrazňují nedostatečnou ­velikost trhu a  berou v  potaz geografické charakteristiky ­regionu, přes ty, které upřednostňují třeba etnické rozdělení černého kontinentu, dále pak ty, jež kladou důraz na přírodní zdroje, až po ty, které vidí příčinu v nízké zahraniční ekonomické pomoci. Životní úroveň vyspělých i  rozvojových zemích závisí především na jejich zapojení do mezinárodního obchodu a  na ekonomické svobodě. Je třeba významně redukovat překážky obchodu jak celní, tak v podobě dotací, a to nejen ze strany vyspělých zemí, ale významná opatření musí učinit samotné rozvojové země. Je třeba vyvíjet tlak na politiky z vyspělých zemí k otevření trhů produktům z těchto zemí, a posléze povzbuzovat spotřebitele ke koupi těchto produktů. Nízký podíl Afriky na světovém obchodě představuje velký potenciál do budoucna, jak ukázaly země jihovýchodní Asie. Obecně rovněž platí, že se zrychluje tempo hospodářské konvergence. Dosáhnout úrovně 4 tisíc dolarů na osobu trvalo rozvíjejícím se zemím po roce 1950 výrazně kratší dobu než vyspělým zemím, které této úrovně dosáhly mnohem dříve. I  mezi zeměmi subsaharské Afriky najdeme dobré příklady rozvoje, které dokládají, že lze během poměrně krátké doby výrazně zvýšit životní úroveň v  dané ekonomice. Například Botswana zvýšila svoji ekonomickou úroveň během let 1970–2000 z 8 % na 21 % úrovně USA (Parente 2008, s. 25). 58

Významná opatření ve prospěch větší demokratizace a liberalizace ekonomiky mohou být dobrým počátkem cesty, jak vyprostit země subsaharské Afriky z pasti chudoby a zaostalosti. Svobodný obchod má oproti zahraniční pomoci ještě jednu výhodu: přináší prospěch všem zúčastněným zemím – tedy rozvojovým i rozvinutým.

Literatura: Alson, R. M., Kearl, J. R., Vaugh, M. B.: Is There a  Consensus among Economist in the 1990’s? American Economic Review 82 (1992), s. 203–209. Birdsall, N., Rodrik, D., Subramanian, A.: How to Help Poor Countries: Foreign Affairs 84 (2005), s. 136–152. HF (2008) Heritage Foundation, online database. Holmes, K. R., Feulner J. E., O’Grady A. M.: 2008 Index of Economic Freedom: Washington, Heritage Foundation 2008. Kadeřábková, A.: Základy makroekonomické analýzy: Praha, Linde 2003. Maddison, A.: The World Economy: A Millennial Perspective: Paris, OECD 2001. Parente, L., S. (2008) Narrowing the Economic Gap in the 21st Century, In: Holmes, K. R., Feulner J. E., O’Grady A. M.: 2008 Index of Economic Freedom: Washington, Heritage Foundation 2008. Schaefer, B. D.: How Economic Freedom Is Central to Development in Sub-Saharan Africa. Heritage Lectures: Washington, Heritage Foundation, February 3, 2006. UNDP: Human Development Report 2005. International cooperation at a crossroads: Aid, trade and security in an unequal world. United Nations Development Programme 2005. Global Economic Prospects 2006: Washington, World Bank 2006. Global Economic Prospects 2008: Washington, World Bank 2008. World Development Database, World Bank, September 2008. Žídek, L.: Dějiny světového hospodářství: Plzeň, Aleš Čeněk 2007.

59

Etika rozvojové ekonomie a pomoci Tomáš Munzi doktorand Národohospodářské fakulty VŠE

Pokud se ekonomové začnou bavit o  chudobě a  třetím světě, stoupne většině z nich tlak a jejich srdíčko začne bušit o poznání rychleji. Najednou zjistí, že to, co se řeší ve vyspělém západním světě, je vlastně tak trochu malicherné. Třpyt a barevnost ekonomické prosperity najednou pohasíná tváří tvář tomu, kdy pohled na beznaděj hne svědomím skoro každého z nás. Jak je to vlastně možné? Proč někdo žije v relativním blahobytu a někdo musí strávit svoje dětství tvrdou prací? Je snad bohatý viníkem toho, že je někdo chudý? Co nám k tomu mohou říci společenské vědy a zvláště ekonomie? Pokud je na světě tolik schopných ekonomů, jak je možné, že už se nenašlo konečně nějaké řešení pro onen „bludný kruh chudoby“? Všechny výše uvedené otázky nám naznačují jednu zásadní skutečnost. Otázky problémů rozvojového světa jsou dnes šíleně zpolitizované a samotní ekonomové sklouzávají více k emocionálně-ideologickým a díky tomu o poznání méně ekonomickým ná­ vrhům řešení. Cílem mého příspěvku je vyjasnit souvislosti vztahu ekonomie jako vědy a etiky rozvojové pomoci jako takové.

Je snad více než jedna ekonomie? Ekonomie sama o sobě jako společenská věda o lidském jednání nemůže říkat, co je dobro a zlo. Úkolem ekonomie je popsat zamýšlené a hlavně nezamýšlené a neviditelné důsledky rozvojové pomoci a hospodářské politiky ve třetím světě. Komparativní analýza jasně naznačuje institucionální deficit v porovnání s vyspělým světem a ekonomická analýza jasně říká, jaký to má vliv na tvorbu úspor, akumulaci kapitálu a efektivnost alokace zdrojů. Na druhou stranu pozitivní ekonomická analýza těžko může říkat, že právě proto, že ochrana vlastnictví motivuje k  tvorbě 61

bohatství, tak proto je vlastnictví ono „dobro“ a  popírání vlastnictví ono „zlo“. Co je největším útokem na nezpochybnitelnost institutu soukromého vlastnictví v  našem moderním světě? Je to právě naprosto absurdní socialistické ideologické přesvědčení, že systém vlastnických práv vede dlouhodobě k  tomu, že bohatí bohatnou a chudí chudnou. Rozvoj sociálních států a přerozdělování, které ve většině vyspělých zemí atakuje polovinu vytvořeného bohatství, je toho jasným důkazem. Pokud ale někdo něco takového tvrdí, tak implicitně předpokládá, že ekonomické směnné vztahy jsou jakousi hrou s nulovým součtem. Většina lidí vám dnes vážně a s klidným svědomím řekne, že globální kapitálový trh je jedno velké kasino. Nezajímají je fakta a základní koncept logiky společenského jednání. Pokud dva lidi spolu dobrovolně spolupracují, tak za tím účelem, že je to pro oba ex ante vzájemně výhodné. Tvrzení opaku je popíráním reality. Není zbytí. Zase se musí jít ke kořenům ekonomického poznání – k dělbě práce a teorii komparativních výhod v mezinárodním obchodě klasické politické ekonomie. Pokud jdeme skutečně do hloubky, tak poznáme, že ústředním bodem sporu mezi prospěšností volného mezinárodního obchodu versus transferové rozvojové pomoci je otázka pochopení neekvivalence směny. Je nutné pochopit argumenty jednoho z  hlavních aktérů marginalistické revoluce Carla Mengera (Menger, 1871), bez kterých by ekonomie jako věda nikdy nemohla být tím, čím je. Tedy, že když se dva subjekty dohodnou na směnné hodnotě, tak to mimo jiné znamená, že oba předpokládají v důsledku prosté směny zvýšení svého vlastního individuálního blahobytu. To vede v  rámci interpersonální a  potažmo mezinárodní dělby práce a  specializace k  nekonečnému množství směnných vztahů vedoucích k růstu civilizačního bohatství. V zrcadle „prospěšnosti“ ekonomických transferů rozvojovému světu je nutné zdůraznit další klíčový ekonomický aspekt. V rámci směnných vztahů prostřednictvím směnných hodnot se vytváří spontánní mechanismus tržních cenových informací, které mají fundamentální úlohu při procesu akumulace kapitálu. Je nutné rozlišovat kapitál v ekonomickém smyslu a „kapitál“ v technickomaterialistickém významu. Důsledkem netržní redistribuce pak 62

není nic jiného než „investice“ do „kapitálu“ v  rozvojových zemích, který neodráží ekonomickou potřebnost a mezní produktivitu v porovnání s tržními signály – tedy cenami. V celosvětovém měřítku tak dochází k dvojité distorzi a plýtvání zdroji. Veřejné zdroje určené na rozvojovou pomoc jsou byrokratickým procesem přesměrovány tak, že lze pochybovat o jejich ekonomické a  společenské užitečnosti. To je často doprovázeno paralelním protekcionismem, který vede k  tomu, že je rozvojovým zemím upíráno plně využívat principu komparativních výhod. Důsledky jsou drastické až perverzní. Stačí si přečíst například skvostnou práci Williama Easterlyho (Easterly, 2006), který přesně popisuje, jak iluze zahraniční pomoci spolu s absurdní organizací rozvojové pomoci nemůže nikdy vyvést třetí svět z chudoby. Naopak kombinace západního ochranářství a  byrokratických transferů bludný kruh chudoby ještě posiluje. Během dvacátého století se vytvořilo zdání toho, že není možné aplikovat „vykořisťovací“ principy rozvinutého světa na rozvojový svět. Jakoby měla existovat nějaká speciální odnož ekonomie, která bude negovat „klasickou“ ekonomii. Může být ale z logiky věci více jak jedna ekonomie? Je snad tržní směna v rámci vyspělého světa přínosná a v mezinárodním obchodu s rozvojovým světem „neekonomická“, nespravedlivá a kontraproduktivní? Když byl západní svět v  období před průmyslovou revolucí, existovaly snad nějaké jiné ekonomické principy a  zákony než dnes? Existovala tehdy nějaká rozvojová pomoc, která západní svět vyvedla z bludného kruhu chudoby? Pojem „development economics“ je tak nejen nadbytečný, ale možná i úmyslně zastírající. Ekonomie byla, je a bude v principu vždy jen jedna.

Protekcionismus dvacátého století V červnu 1930 byl americkým Kongresem schválen tzv. SmootHawley Act. Jednalo se o jedno z nejdrastičtějších protekcionistických opatření v celé americké historii. Tarify byly zvednuty u více jak dvaceti tisíc importních položek do rekordních výšin. Nepomohla ani petice 1028 ekonomů a celý večer, který strávil Henry Ford v  Bílém domě v  přesvědčování prezidenta Hoovera o  totální ekonomické nesmyslnosti. Důsledky byly fatální. Celosvětově se spustila vlna odvetných protekcionistických opatření, které 63

způsobily pokles světové obchodní výměny do roku 1934 zhruba o dvě třetiny. Stalo se tak v tu nejhorší možnou dobu – v čase dramaticky zhoršujících se ekonomických podmínek nastupující Velké deprese. Z  tohoto pohledu je velmi poučné si přečíst jeden z  nejrelevantnějších pramenů té doby – The Great Depression od profesora z  London School of Economics Lionela Robbinse (Robbins, 1934). Přesvědčivě ukazuje, jak protekcionismus v  té době absurdně vyvolával úplně opačné efekty, než které byly zastánci uváděny. Pro dnešní dobu, leden 2009, je zvlášť výmluvný tehdejší argument boje proti deflaci umocňované „devastační záplavou levných dovozů“. Pro někoho paradoxně to ale tehdy deflační tlaky ještě posílilo. Obchodní války způsobily rozklad světového trhu, pokles mezinárodní dělby práce a specializace. Ekonomiky, které potřebovaly nalézt novou úroveň relativních cen po inflačním boomu dvacátých let, tak dostaly další smrtící injekci. Úvěrová kontrakce v mezinárodních obchodních vztazích dále tlačila na „recesní“ pokles ekonomické aktivity, který se transformoval postupně až v  „depresní“. Krize se přenesla do celého světa a na dlouhou dobu přerušila celosvětovou akumulaci kapitálu. Na západní protekcionismus doplatil nejvíce chudý zbytek světa. Těžko lze zpětně přesně vyjádřit podíl světového protekcionismu na prohloubení světové krize. Především v  porovnání s  měnovou politikou tehdejších centrálních bank a  hlavně Rooseveltovým New Dealem a  korporativistickou vlnou tehdejších hospodářských politik. Zásah to byl ale strašlivý. Břímě si neseme až dodnes. Ve třicátých letech též došlo i  k  něčemu, co naprosto přesně symbolizuje zvrácenosti socialistických „ochranářských“ manipulací. V důsledku rooseveltovské regulační agrární politiky docházelo mimo jiné například i  k  tomu, že se nechávala úroda shnít a  ničit ve jménu posílení ochrany zemědělců. Na druhém konci světa na Ukrajině zase došlo v důsledku jinak manipulativní politiky k jednomu z největších hladomorů v dějinách lidstva. Druhá polovina 19. století se stala pro civilizovaný svět obdobím neskutečného civilizačního rozmachu. Jedním z  předpokla64

dů bylo i  celosvětové uvolnění mezinárodního obchodu, jehož symbolem se stalo zrušení britských obilných zákonů v  roce 1846. Právě v tomto období došlo k té fundamentální akumulaci kapitálu, díky které vyspělý svět přežil i historicky tragickou první polovinu století dvacátého. Ukázalo se, jak mezinárodní dělba práce dokáže skutečně vyvést svět z  civilizační chudoby k  bohatství. Protekcionismus třicátých let tuto tendenci na dlouhou dobu opět pozastavil. Celý zbytek dvacátého století byl ve znamení postupných mírných uvolňování v rámci nejrůznějších dohod GATT a WTO. Skutečný celosvětový svobodný obchod je ale stále v  nedohlednu. Otevřenost mezinárodního obchodu se stala sama politickým obchodem mezi jednotlivými státy. Ekonomický obsah se z  argumentů čím dál tím víc ztrácí. Celou dobu navíc dochází k  další hrozivé tendenci. Snižování tarifních bariér obchodu je nahrazováno často mnohem drastičtějšími netarifními překážkami. Nejtragičtěji to samozřejmě dopadá opět na rozvojový svět.

Etika protekcionismu Celé to vypovídá o  jedné věci. Většina ekonomů dnešní doby je principiálně pro svobodný obchod. Bohužel i sami ekonomové často mohou za to, že protekcionismus se stal více ideologickou a méně ekonomickou otázkou. Nazvěme tuto dichotomii „etikou protekcionismu“. Rozvoj sociálních států a s tím spojený teoretický rozkvět ekonomie blahobytu pokřivily klasické ekonomické vnímání směny. Svobodná směna začala být chápána jako privilegium a méně jako právo. Legislativní exploze v  západním světě jen potvrzuje tuto právně-filozofickou doktrínu. Mezinárodní smlouvy se staly nástrojem obchodu mezi státy samými, nikoliv mezi jednotlivými podnikatelskými subjekty jako takovými. Obchodní delegace v rámci zahraničních cest jsou též často více politické nežli ekonomické. Individuální rozměr mezinárodního obchodu se stal rukojmím protekcionistických státních dohod. V  tomto prostředí se stalo mezinárodní ochranářství spojovacím prvkem teorie blahobytu, veřejné volby, dobývání renty a politického populismu. Stalo se mezinárodním protažením zneužití 65

práva proti těm nejzranitelnějším v chudém světě. Už v 19. století Frédéric Bastiat (Bastiat, 1848) nazýval ochranářské tarify „legálním zločinem“ ve svém slavném pamfletu Zákon. Ekonomické argumenty pro volný obchod jsou jednoduše upozaděny ve prospěch individuálních zisků vzniklých z  ochranářství a  národní ekonomické regulace. Bohaté země si to jednoduše mohou dovolit. Svobodný obchod není brán jako nějaké obecné dobro. Stejně tak jako „svoboda“ již dnes není vnímána tak, jak jí chápaly například američtí otcové zakladatelé. Principy jsou čím dál tím víc nahrazovány vulgárním utilitarismem dneška. Samotný pojem protekcionismu je totiž velmi zmatečný. Uvalení obchodních bariér je vždy deklarováno jako plošná ochrana trhu. Pravým účelem však není ochrana trhu, ale naopak restrikce trhu. Domácím spotřebitelům se zabraňuje ve svobodné volbě mezi tuzemským a  zahraničním zbožím. Běžní lidé si něco takového vůbec neuvědomují. Oni nejsou chráněni, oni jsou naopak zneužíváni snížením možnosti selekce a  placením vyšších, méně konkurenčních cen. Jde o ryzí ekonomický nacionalismus hnaný partikulárními motivy zájmových skupin. Tím nejdrastičtějším dopadem je znemožnění rozvojovému světu v  plnohodnotném zapojení do mezinárodní dělby práce, která by odpovídala úrovním ekonomické vyspělosti. To vytváří ve spojení s institucionálními faktory prostředí permanentní stagnace. A to je ještě o to více umocněno politicky korektní politikou etického a hodnotového relativismu vůči třetímu světu. Vytváří se tak bludný kruh ekonomické iracionality a společenské bezmoci a beznaděje.

nefungoval, nikdy by myšlenky o vykořisťování nevznikly, jelikož by se všichni zaobírali jen vlastním naturálním přežíváním jako v předindustriální éře. Většina lidí v  západním světě si stále bohužel myslí, že rozdíly v bohatství ve světě se dají vyrovnat nějakým rychlým „přelstěním“ nemilosrdné reality tvorby ekonomických hodnot. Zároveň si však zvykli na výdobytky moderního sociálního státu a chtějí se separovat od „bezohledných“ zákonů celosvětové svobodné konkurence. Nechápou, že přerozdělováním se bohatství a  hodnoty nevytváří. V lidech se naopak vytváří morální hazard, který motivuje k ekonomicky a eticky pokroucenému jednání. Ukazuje se, že západní sociální státy svou solidaritu vůči rozvojovému světu jen deklarují. Ve skutečnosti ji naprosto a  pravděpodobně z historického pohledu i jednou provždy zničily. Jde o naprosté intelektuální a etické selhání západních elit, které většinově podporují nacionálně-protekcionistický společenský model a  jako úlitbu naprosto zvrácenou a  pokryteckou rozvojovou „pomoc“.

Pokrytectví rozvojové pomoci

Jediným skutečně solidárním konceptem pomoci rozvojovému světu je absolutně svobodná celosvětová obchodní výměna, která je doplňkově doprovázena skutečně autentickou soukromou pomocí. To by mělo být posíleno tlakem západních zemí na nezbytné institucionální změny. Nejstrašnější důsledky má především zemědělský protekcionismus a dotace, které vytlačují ze světového obchodu hlavní obchodní artikl rozvojových zemí. Francouzská politická lobby dnes ze všeho nejvíc vetuje jakýkoliv pokus o demontáž největšího a nejdrastičtějšího protekcionistického symbolu naší doby – Společné zemědělské politiky Evropské unie.

Chudoba rozvojového světa se postupně stala černým svědomím západu. V  důsledku mediální a  informační revoluce byla navíc během dvacátého století mnohem více na očích, či spíše je dnes viditelná přímo v přímém přenosu. Připomíná to tak trochu období tzv. dickensovského kapitalismu z období průmyslové revoluce, které ukázalo nemilosrdnou civilizační cestu k bohatství. To dalo vzniknout mimo jiné i  socialistické ideologii, která zneužila společenský fenomén chudoby k tomu, aby zaútočila na samotný princip tvorby bohatství. Kdyby tento princip v minulosti

Pro současný rozvojový svět, kde je často i  právo na život chimérou, natož „právo“ na bydlení, platí nemilosrdná a krutá pravda. Čím déle se lidé na západě budou „idealisticky“ bít za svá ­„sociální“ práva, tím déle bude mít například většina afrických dětí stále stejnou životní perspektivu jako jejich rodiče a prarodiče. Právě tady se pozná, zda někdo věří v univerzální ideály, anebo mu pokrytecky končí na hranicích hexagonu. Mnoho lidí si nechce připustit, že se má žít „naostro“, a  ne tak, aby se žití na úkor ostatních stalo snesitelnou lehkostí bytí.

66

67

Literatura: Bastiat, F.: The Law: Irvington-on-Hudson, New York,  Foundation for Economic Education 2004. Easterly, W.: The White Man’s Burden. Why the West’s Efforts to Aid the Rest Have Done So Much Ill and So Little Good: New York, Penguin Press 2006. Menger, C.: Principles of Economics: Auburn, Alabama, The Ludwig von Mises Institute 2007. Robbins, L.: The Great Depression: Auburn, Alabama, The Ludwig von Mises Institute, 2007. Schultz, T.: The Economics of Being Poor: Oxford, Blackwell 1993.

„Development economics“ v čase finanční krize Lukáš Kovanda redaktor časopisu Týden, doktorand VŠE Žil jednou jeden chudý farmářský synek. Vyrůstal v  Koreji a  jmenoval se Čong Jo-jung. Ve čtrnácti musel opustit školu, aby vypomohl rodině na farmě. Posléze pracoval jako stavební dělník na železnici, skladník v docích či jako „poslíček“ pro obchodníka s rýží v metropoli Soulu. Když mu bylo dvaadvacet, založil vlastní rýžový obchod. Ale nedařilo se. I  začal provozovat autoopravnu. Avšak i tu byl nucen zavřít. V roce 1946, když mu bylo jedenatřicet, rozhodl se otevřít ji znovu: nyní uspěl, hlavně díky tomu, že vyhrál kontrakt na opravy amerických armádních vozidel. Firma rozkvetla. V  roce 1968 zahájil výrobu automobilů. Firmu pojmenoval Hyundai. Brzy se proměnila v jednu z největších a nejvýznamněji přispívajících k závratnému hospodářskému růstu Jižní Koreje. V roce 1986, když začal vyvážet vozy do Spojených států, sklízely ještě výsměch. Prý nejsou kvalitní. Asijská krize z konce devadesátých let sice automobilce zasadila ránu, ale nepoložila ji. Čong zemřel v  roce 2001, avšak jeho sny se naplnily: v  roce 2008 obdržely ­automobily značky Hyundai v  USA ocenění za nejvyšší úroveň kvality od vysoce respektovaného magazínu Consumer Reports.

Easterly vs. Sachs Téměř pohádkovým příběhem uzavírá ekonom William Easterly svoji nedávnou stať (Easterly 2009). Argumentuje v ní, že takových „pohádek“ je a může být mnohem více a že jsou to právě tyto „pohádky“, které staví rozvojový svět na nohy. Vždyť za časů Čongova mládí byla Korea zemědělským, zaostalým hospodářstvím; když umíral, řadila se jihokorejská ekonomika k  těm, jež světu udávají tón například v elektrotechnickém či automobilovém průmyslu. 68

69

Koreu dnes následují další. „Jsme svědky překvapivých úspěchů keňského hokynáře, jenž vybudoval řetězec supermarketů, nigerijské ženy, jež zbohatla na prodeji batikovaných oděvů, čínského učitele, který se stal milionářem, když se vrhl na vývoz ponožek, i  konžského podnikatele, jenž během občanské války v zemi vybudoval velice úspěšnou mobilní síť,“ uvádí ve stejném textu Easterly (2009: 2). Stejně jako Jižní Korea, věří, mohou rychle zbohatnout i země jako Keňa, Nigérie či Kongo. Nikoliv ovšem, pokračuje, na základě nějakého spasitelského plánu, jenž bude dosazen „shora“, například vládami zemí bohatší severní hemisféry. Spíše tak, že místní politici-reformátoři či podnikatelé spontánně, na základě metody pokus-omyl, budou utvářet vhodné institucionální prostředí a objevovat mezery na trhu, postupně je zaplňovat, a „zdola“ přispívat k  růstu celé ekonomiky. Jsou to tito obyčejní „hledači“ (tržních nik, lepších zákonů…), kteří mění chudé státy v bohaté, a nikoliv „plánovači“, uvádí Easterly jinde (Easterly 2006). Současná globální finanční krize a z ní plynoucí negativní dopady na jednotlivé ekonomiky může být podle Easterlyho zneužita nejen k  tužší regulaci ve vyspělých zemích, ale i  k  oživení snah „plánovačů“ a  jejich příznivců prosazovat dirigistické, mesiášské a líbivé politiky usilující o vymýcení světové chudoby. Už to tady ostatně jednou bylo: „Zrozena v době po velké hospodářské krizi třicátých let, vyrostla celá subdisciplína ,development ­economics’ na bizarních omylech a  nebezpečných předpokladech“ (2009: 3). Poválečnou podobu „development economics“, čili nejspíše „ekonomie rozvojových zemí“, totiž inspirovali na jedné straně vize keynesovských ekonomů, kteří byli na Západě po krizových třicátých letech viděni jako tolik potřební krotitelé tržních živlů, a  na straně druhé vyznavači marxismu-leninismu a  socialismu coby předstupně komunismu. „Zvláštní poradci, kteří působí v  rozvojových zemích a  dostatečně se seznámili s  jejich problémy, vesměs doporučují centrální plánování jako první podmínku růstu,“ cituje Easterly (2009: 3) slova Gunnara Myrdala, pozdějšího nositele Nobelovy ceny za ekonomii, která vyřkl roku 1956. Ta dobře dokumentují světonázor, jenž stál za utvářením politik pro třetí svět od řečených třicátých let až zhruba 70

po ­osmou dekádu dvacátého století. „V osmdesátých letech začalo být jasné, že státní plány pomoci rozvojovým zemím selhaly. Trosky neúspěšných státních podniků, zkrachovalých státních bank a  rozložená průmyslová odvětví za ochranářskými zdmi – to všechno africké a  latinskoamerické země enormně zadlužilo, znemožnilo růst, a již nebylo možno v tom dále pokračovat“ (2009: 4). Právě tento neúspěch „plánovačů“ otevřel cestu „hledačům“, a  to včetně zmíněného keňského hokynáře či konžského podnikatele v  telekomunikacích. A  tak nyní žije pod hranicí extrémní chudoby, již činí jeden dolar na den, pouze pětina lidí, porovnáme-li stav s  rokem 1960. Easterly tudíž hovoří o  „revoluci zdola“ (2009: 2). Tu však nyní, v době finanční krize a sílících ataků na volný trh, hrozí potlačit renesance dirigistických receptů na vymýcení světové bídy, jež budou elitářsky dosazovány „shora“. Jeffrey Sachs, další vlivný ekonom, je Easterlyho myšlenkovým protipólem. Důvodem, proč se dosud nepodařilo vymýtit chudobu, není dle něj skutečnost, že se ke slovu příliš nedostali „hledači“, nýbrž fakt, že „plánovači“ nezískali pro své politiky dostatek prostředků z  kapes daňových poplatníků. „Není pravda, že jsme se již pokusili třetímu světu potřebné množství peněz dodat. Pravdou je, že jsme se o to nikdy nepokusili. Nikdy jsme se příliš nesnažili zbavit Afriku chudoby. Většina Američanů ani neví, jak malá naše pomoc třetímu světu ve skutečnosti je,“ řekl loni v létě Sachs autorovi tohoto článku (Kovanda 2008a: 63). Sachs jde ale ještě dále. Z extrémní chudoby viní kromě netečnosti, přezíravosti a cynismu představitelů vyspělých ekonomik částečně i  ekonomii jako takovou a  dokonce její metodologii, které prý nedokáží nalézat uspokojivá řešení reálných problémů dneška. „Ekonomická metodologie v současnosti příliš nereflektuje realitu. V  posledních pěti až deseti letech jsem přečetl mnoho z  vědecké literatury, zejména z  oborů, jako je biologie, ekologie, zdravotnictví, klimatologie. Způsob, jímž ekonomové bádají, je velmi odlišný od postupů, jichž užívají tyto vědy“ (Kovanda 2008b: 39). Ekonomie se má dle jeho názoru inspirovat v ekologii: „Ekonomie se vyvinula ve stínů klasické newtonovské fyziky. Odtud čerpá klíčovou hypotézu o rovnováze. Takový přístup má velmi závažná omezení. Vzorem pro ekonomii by měla 71

být, hledím-li nazpět, spíše ekologie. Je o otevřených systémech, o tokových veličinách, o dělbě práce a interakci různých prvků (podniků, firem, jednotlivců) komplexního systému“ (Kovanda 2008b: 39). Zatímco Easterly je zastáncem přístupu „ruce pryč“, Sachs naopak obhajuje intervencionistické politiky, jež by dokonce měly vycházet z nového, „ekologického“ pojetí ekonomie a její metodologie (idea paradigmatu ekonomie, jež disciplínu přiblíží ekologii, není ničím novým, objevuje se například v Capra 1983). Easterlyho a  Sachsovy náhledy na řešení problému extrémní chudoby patří k  těm vyhraněným. Celá řada ekonomů by svůj vlastní názor na daný problém lokalizovala kdesi na kontinuu ohraničeném těmito extrémy. Sachsova argumentace se vyznačuje tím, že uniká ze sféry ekonomie a řešení se snaží hledat v jiných disciplínách, případně v  interdisciplinárních přesazích. Je však ekonomie a její metodologie, jak tvrdí, tak bezzubá v hledání odpovědí na tak palčivé otázky, jako je bída třetího světa? Důvodem, proč Sachs hledí na tyto s  jistým despektem, může být i  fakt, že aktuální teorie, jež se tématem zabývají, příliš nepodporují jeho tvrzení.

Proč jsou chudé země chudé? Jednou z  nich je ta, s  níž loni přišel ekonom Charles Jones (2008). Hledá odpověď na otázky, jež jsou triviální jen na první poslech: Proč jsou chudé státy chudé? A ty bohaté bohaté? Jak vysvětlit propastný, padesátinásobný rozdíl třeba mezi USA a Tanzanií v HDP na hlavu? Jones uvádí, že většina dosud předložených studií a  modelů, jež zpravidla vychází z  neoklasického pojetí hospodářské teorie, nedokáže uspokojivě vysvětlit, jak se relativně malé rozdíly ve strukturách chudých a  bohatých ekonomik (ani sama struktura ekonomiky USA, včetně institucionálního zázemí, vymahatelnosti práva a dalších faktorů, prostě není padesátinásobně kvalitnější než struktura tanzanského hospodářství) přenáší do propastných rozdílů v HDP na obyvatele. Vrací proto do hry některé letité ideje, jež ale byly v posledních desetiletích upozaděny – svým přístupem se vyvazuje ze svěra72

cí kazajky neoklasického paradigmatu. Při vysvětlení nerovností v  bohatství států se opírá o  propojení firem na úrovni meziproduktů, komplementaritu a  efekty „superhvězd“ („ekonomie superhvězd“ byla poprvé načrtnuta Sherwinem Rosenem (1981)). Začněme propojením na úrovni meziproduktů. Příkladem může být nedostatečná výroba elektřiny, která snižuje produktivitu v oblasti bankovnictví (úředníkům stále „klekají“ počítače…) či stavebnictví (výpadky míchaček…), což v dalším sledu znesnadňuje stavbu vodních přehrad a elektráren (stavební firma musí jednak déle čekat, než ji banka schválí půjčku, a jednak déle trvá, než se stavbu podaří dokončit – čas jsou peníze a tak se investice do stavby může spíše ukázat jako neperspektivní) a tedy dále snižuje produkci elektřiny. Tento začarovaný koloběh otevírá dveře multiplikačnímu efektu – jedna mizérie vyvolává druhou, jež původní mizérii činí ještě mizernější. Přejděme ke komplementaritě. Aby byla firma uspokojivě produktivní, musí zajistit dobrý výkon na všech článcích řetězce výroby daného zboží. Textilka musí zajistit hrubou tkaninu, šicí stroje, vyučenou a  zdravou pracovní sílu, know-how, bezpečnostní službu, obchodní licence, přepravní síť, elektřinu… Vtip je v tom, že jestliže tyto vstupy se na výrobě podílejí komplementárně, čili vzájemně se doplňují, jediný vadný článek v  řetězci významně sníží celkovou produkci (jako když nesmírně nákladný raketoplán Challenger havaroval – i se sedmičlennou posádkou na palubě – z důvodu selhání nepatrné součástky, a to poměrně laciného pryžového těsnění). Zatímco v  bohatých zemích může textilka poměrně snadno mezi „vstupy“ substituovat (dodá-li dodavatel A závadné šicí stroje, vymění jej za dodavatele B, C nebo X), v  chudých zemích je taková substituce složitá, ne-li nemožná (autoritářský režim například zapovídá dovoz šicích strojů, takže textilka je odkázána na jednoho, maximálně dva dodavatele). Propojení firem na úrovni meziproduktů tedy vytváří multiplikační efekt, kdežto komplementarita určuje, že ekonomika té které země musí odstranit veškeré vadné články ve výrobě, aby byla ušetřena mizérií plynoucích z  multiplikačního efektu. To vysvětluje hospodářské zázraky: těmto původně zaostávajícím zemím, například zmiňované Jižní Koreji, se podařilo odstranit (třeba po73

mocí reformy) poslední vadný článek a jejich ekonomická výkonnost během několika desetiletí vylétla natolik, že se zařadily po bok nejvyspělejších států světa. Stávající chudé země ale zpravidla narážejí na mnohem více než jediný (poslední) zásadní vadný ­článek. Komplementarita je záludná v tom, že čím je vyšší její míra (například když textilka není odkázána ani na dva, nýbrž na jediného dodavatele šicích strojů), tím více určující je nejslabší článek výrobního řetězce. To pak pochopitelně snižuje možnou produkci ekonomiky. Na druhou stranu, existuje-li bohatá možnost substituce (textilka může vybírat z  dodavatelů A, B, C,…, X), je vysoce pravděpodobné, že mezi těmito dodavateli bude alespoň jedna skutečná „superhvězda“, tedy dodavatel, jenž „umí“ kvalitu za příznivé ceny. Textilka tyto stroje koupí, bude vysoce produktivní a značně zisková. Ostatní textilky si toho všimnou a nakoupí tytéž stroje – celý textilní sektor půjde v  produktivitě nahoru a  tedy i celková výkonnost ekonomiky. Zatímco možnosti substituce stoupají s  růstem  podílu zboží s  přidanou hodnotou na celkovém produktu ekonomiky, komplementarita je tím více určující, čím vyšší je podíl meziproduktů na celkovém výkonu hospodářství (důležitost oněch nejslabších článků ve výrobním procesu tedy vzrůstá nejen s mírou komplementarity, leč také s  relativní důležitostí meziproduktů). Firmy v  USA a  Tanzanii se neliší ani tak v  průměrné efektivnosti jako spíše v tom, že ty nejhorší tanzanské firmy – ony nejslabší články – jsou opravdu výrazně horší než ty nejhorší firmy americké. Proč přesně? Země, které mají dostatečně rozvinutý trh (jako třeba USA), se těší efektivní (tržní) alokaci – uplatňuje se zboží s  dobrým poměrem cena/výkon, a  nikoli (vynuceně a  neefektivně) zboží, jež třeba vyrábí firma klientelisticky a  s  přídechem zlodějny napojená na momentální vládnoucí garnituru (jak tomu bude spíše v  Tanzanii, kde trh v  porovnání s  USA není tak ­funkční). Opravdu fungující trh přináší dvě zásadní pozitiva. Za prvé, posiluje a udržuje potenciálně nejslabší článek (může jich být samozřejmě i více) ekonomiky na takové úrovni, aby se tento nestal zádrhelem hospodářství (například fungují-li v  zemi dva skutečně mizerní výrobci šicích strojů, dříve či později – neexistují-li 74

významné bariéry vstupu na trh – se objeví nový výrobce či dovozce, jež oba břídily byť jen nepatrně kvalitnějšími šicími stroji snadno vytlačí). Za druhé, trh zefektivňuje hledání „superhvězd“ – nejen na úrovni meziproduktů, ale i na úrovni konečných produktů (v každém sektoru, nejen textilním, postupně převládnou „superhvězdy“ – tedy výrobci s nejvyšší produktivitou – a celková produktivita ekonomiky bude sestávat z excelentních produktivit těchto „superhvězd“). Zlodějny, klientelismus a  další temné jevy jsou příčinou, proč ekonomiky chudých zemí stahují dolů ještě více ony nejslabší články, zatímco bohaté státy prostřednictvím fungujícího trhu efektivně posilují potenciální nejslabší články a  navíc benefitují na opačném pólu, na pólu kvality, kde tržní mechanismus vede k nalezení „superhvězd“. Porovnáme-li tedy produktivitu, dejme tomu, USA a  Tanzanie, užijeme násobku dvou výrazů: první bude standardní poměr průměrných produktivit a  druhý bude podílem maximální, „superhvězdné“ produktivity v  USA a  produktivity nejslabšího článku v Tanzanii. Sečteno, podtrženo, efekty „superhvězd“ a  nejslabšího článku nakonec hrají disproporční role a  rozdíly mezi bohatými a  chudými zeměmi jsou dány právě tím, že tyto efekty ženou celkové produkty do opačných extrémů: výkonnost bohatých ekonomik závisí primárně na (substitucí vyšlechtěných) „superhvězdách“, kdežto výkonnost chudých ekonomik je stahována dolů nejslabšími, nejzávadnějšími články komplementárních řetězců. Dopady slabých článků jsou přitom multiplikačně násobeny (velikost multiplikátoru závisí na podílu meziproduktů na hrubém produktu ekonomiky). Průměrná efektivita americké a tanzanské firmy tedy může být přibližné stejná, ale hůře fungující trh, zlodějny či klientelismus zapříčiní, že africká země bude dolů stahována nejslabšími články ekonomiky, jež nebude umět efektivně posilovat (jako ekonomika USA). Vlastně, trh v  Tanzanii pak nemusí být zas o  tolik horší, zlodějen ani klientelismu o tolik více, aby to vyvolalo kolosální rozdíly v celkovém produktu, HDP, na hlavu (stačí poměrně malé rozdíly ve struktuře, aby to vyvolalo značné diference ve výkonu ekonomik na hlavu, což je to, co přesně je reálně pozorováno). 75

I  chudá země může zbohatnout, odhodlá-li se k  reformám. Vzhledem k  tomu, že jednu úspěšnou reformu si lze představit jako jeden odstraněný slabý článek ekonomiky, může takových reforem být potřeba docela dost, než se chudá země zařadí po bok rozvinutějších. To je samozřejmě frustrující a  znesnadňuje to reformní snahy.

Krize – příležitost pro „plánovače“ Jonesova teorie se vyvazuje s  kazajky neoklasických přístupů, nelze však tvrdit, že by byla v nějakém závažném rozporu se současnou ekonomií hlavního proudu. Její klíčové poselství je patrné: chudé země musí začít u sebe a musí být trpělivé v provádění mnoha a  mnoha reforem. Tato trpělivost však mnohdy chybí nejen jejich vůdcům, nýbrž – a  to je patrně závažnější – i  lidem zvenčí. Mezi ně patří i Sachs. Sugestivní líčení afrických hladomorů, kritika okázalé a  přehnané spotřeby Západu, diskusi emocionálně zabarvuje a mnohé globální celebrity, jejichž je Sachs guru, přicházejí se spasitelskými vizemi či „kreativními kapitalismy“. Tato řešení nacházejí odezvu u širší veřejnosti, jelikož jsou líbivá a na první pohled logická. Až podrobnější zkoumání, poučení z  historie, znalost zákona nezamýšlených důsledků a  nebezpečí morálního hazardu či důležitosti institucionálního rámce posouvají debatu do jiného světla. Této fáze debaty se však drtivá většina zmíněných celebrit a  veřejnosti neúčastní. Například i  proto, že jejím výsledkem jsou často neintuitivní náhledy, s nimiž se tito lidé odmítají ztotožnit. Finanční krize a z ní pramenící neblahé dopady na světové hospodářství budou zatěžkávací zkouškou pro obhájce „hledačů“. Už nyní je patrné, že trh, a nikoli například špatná regulace, je a bude z útlumu viněn více, než je patřičné, a že hospodářské rozvolnění osmdesátých let, jež s sebou přineslo i pád železné opony, může být opět passé. Byla by to škoda nejen ve vyspělém světě, ale, snad ještě větší, i ve světě třetím. Dirigistické politiky již jednou na několik desetiletí zbrzdily jeho rozvoj a  nyní hrozí více než v  uplynulých, poměrně úspěšných dvou dekádách, že se „plánovači“ opět chopí taktovky.

76

Literatura: Capra, F.: The Turning Point, London: Fontana 1983. Easterly, W. (2006): Planners vs. Searchers in Foreign Aid. Working paper publikovaný [online] na stránkách Asijské rozvojové banky na adrese http://www.adb.org/economics/speakers_program/easterly.pdf (staženo 11. 1. 2009) Easterly, W. (2009): The Poor Men‘s Burden. Článek pro magazín Foreign Policy (Jan.-Feb. 2009) publikovaný [online] na stránkách Newyorské univerzity na adrese http://www.nyu.edu/fas/institute/dri/Easterly/ File/PMB09.pdf (staženo 11. 1. 2009) Jones, Ch. (2008): Intermediate Goods, Weak Links, and Superstars: A  Theory of Economic Development. Working paper publikovaný [online] na stránkách Berkeleyské univerzity na adrese http://elsa. berkeley.edu/~chad/links200.pdf (staženo 30. 12. 2008) Kovanda, L. (2008a): Radar v česku nebude, je provokací. Rozhovor s Jeffreym Sachsem publikovaný v časopise Týden č. 36/2008. Kovanda, L. (2008b): Rozhovor s  Jeffreym Sachsem o  výpadcích trhu. Rozhovor s  Jeffreym Sachsem publikovaný v  časopise Přítomnost, podzim 2008. Rosen, S. (1981): The Economics of Superstar: American Economic Review 71 (1981), č. 5, s. 845–58.

77

Falešná pomoc rozvojovým zemím Marek Loužek Centrum pro ekonomiku a politiku

Skupina nejbohatších zemí G8 v  roce 2005 vyhověla nátlaku OSN a  koncertů Live 8 a  odpustila nejchudším zemím světa dluhy za čtyřicet miliard dolarů. Současně slíbila do roku 2010 zvýšit finanční pomoc na padesát miliard dolarů ročně. Znamená tento čin zázračný lék pro země třetího světa, nebo bude mezinárodní chudobu spíše konzervovat? Tehdejší britský premiér Tony Blair přesvědčil účastníky summitu ve Skotsku, aby západní země zesílily boj proti „mezinárodní chudobě“. Americký prezident Bush nejdříve váhal, ale nakonec souhlasil s oddlužením nejchudších rozvojových zemí, které dosáhne rekordní úrovně 40 miliard dolarů. Hostiteli Blairovi se navíc podařilo prosadit slib zdvojnásobení pomoci nejchudšímu kontinentu. Máme se radovat, nebo se bát? Ačkoli vypadá tato zahraniční pomoc chudým zemím bohulibě, ve skutečnosti skrývá vážná úskalí. Kdo oponuje bezplatné pomoci či oddlužení nejchudších zemí, nemusí být ještě necita či sobec. Může to být signál jeho opatrnosti. Kdo věří, že bohatství národa nejlépe napomáhá svoboda a volný obchod, bude podobný princip prosazovat i v mezinárodním měřítku.

Morální hazard Rozhodnutí G8 oddlužit nejchudší země je pochybné. Zadlužená Afrika byla nyní rozdělena na dvě části: menší, která slaví, a větší, která závidí. Zbavit se závazků u hlavních věřitelů se podařilo jen čtrnácti zemím. A to hlavně těm, které s dluhem hospodařily vůbec nejhůře. Keňa, která prováděla obezřetnou rozpočtovou politiku, byla z programu vyřazena. Etiopie, Uganda či Tanzanie, které byly rozhazovačné, se zbavily celého dluhu. 79

Schválený program vytváří morální hazard. Kdo hýří, zbrojí a  vede války proti sousedním zemím, je mu odpuštěn celý dluh. Kdo je středně bohatý, dluhy řádně splácí a  chová se slušně, má smůlu. Všechny africké země, které byly oddluženy, slibují, že úlevy využijí pro sektory jako školství či zdravotnictví. Ve skutečnosti je oddlužení plošné, takže prakticky nelze říci, kam ušetřené peníze poplynou. Soustředit se na nejhorší případy není nejpokrokovější strategie. Etiopie neplatila dluh a  zároveň vydávala každý rok pět až deset procent HDP na zbrojení. Z rozpočtu na zdravotnictví dává méně než na armádu. Rovněž Uganda, jež dostala první dluhové úlevy v roce 1998, zvýšila vojenské výdaje na úkor sociální sféry. Souhlas Západu s odpuštěním jejích dluhů je krátkozraký. Staré čínské přísloví říká, že lepší než dávat hladovému ryby je naučit jej ryby chytat. Bohužel oficiální pomoc OSN a řady západních zemí se touto moudrostí příliš neřídila. Do Afriky už byla napumpována spousta peněz, aniž by to k něčemu pomohlo. Poskytování finančních prostředků daňových poplatníků z  vyspělých zemí na úvěry nezodpovědným politikům v rozvojových zemí při vědomí faktické nenávratnosti prostředků je hazard. Lehkovážná pomoc africkým zemím má přitom svou tradici. Smutný osud měl Zair, kde zahraniční pomoc byla využita v boji proti politickým odpůrcům prezidenta Mobutu. Pomoc Etiopii v 70. letech byla využita na nákup zbraní proti odpůrcům marxistické vlády a  později napomohla konfliktu se sousedním Somálskem. Obdobně dopadla pomoc Angole, kde proti sobě bojovali promarxistické síly podporované Kubou a odpůrci podporovaní JAR a Namíbií.

Evropské pokrytectví Členské státy EU se dohodly na výrazném navýšení finančních prostředků pro rozvojové země. Do roku 2015 se má pomoc rozvojovému světu více než zdvojnásobit na 0,7 % státních rozpočtů členských zemí pětadvacítky. Většina těchto prostředků má směřovat do Afriky. Oznámení evropských zemí přišlo ve chvíli, kdy Japonsko a USA „zaostávají“ za cíli, které v boji proti chudobě vytýčila OSN. 80

ČR v roce 2004 věnovala na oficiální rozvojovou pomoc 0,1 % HDP. Např. Slovensko vydává na rozvojovou spolupráci jen 0,05 % HDP, Polsko 0,01 % HDP a pobaltské státy ještě méně. Ačkoli z nových členských zemí EU je ČR největším poskytovatelem, podle českého ministerstva zahraničí je to stále málo, protože např. dárci typu Nizozemí či skandinávské země pomáhají až 1 % HDP. Politika Evropské unie je pokrytecká. Štědrá zemědělská politika vede k vyšším cenám pro spotřebitele a moři mléka a vína vylitých do kanálů. Jako náhradu rozdává EU přebytky dotovaných vlastních potravin, aby nakrmila chudé obyvatelstvo v Africe. Tím často posiluje stagnaci jejich zemědělství. Podporuje politiku, která domácí produkci potravin spíše oslabuje, než aby jí rozvíjela. Je neupřímné vyvážet do Afriky zbytky domácích potravin, když současně nejsme ochotni srazit cla na dovoz z  rozvojových zemí. Navyšování podílu zdrojů věnovaných na rozvojovou pomoc je pak jen slabou náplastí na rozervané srdce obyvatel Afriky. EU stejně jako USA si žárlivě chrání své trhy ochranářskými cly, jejichž odstranění by byla nejlepší politika rozvoje. Finanční pomoc by měla být poskytována zřídka a to jen v případě systémové krize. Země, které splňují náročná úvěrová kritéria mezinárodních institucí, by měly mít snadnější přístup k úvěrům a nižší úrokové sazby. Neexistuje důvod, proč by nejchudším zemím měly být poskytovány půjčky se subvencovanými úrokovými sazbami, nebo dokonce odpouštěny celé dluhy.

Svobodný obchod Když v 19. století přišel anglický ekonom David Ricardo s teorií komparativních výhod, byla to skutečná intelektuální revoluce. Ricardo ukázal, že mezinárodní obchod je výhodný pro všechny země. Předpokládejme, že např. Anglie je absolutně lepší jak ve výrobně sukna tak vína, zatímco Portugalsko v obou zbožích zaostává. Na první pohled by se zdálo, že obchod mezi oběma zeměmi není výhodný. Jenže to je omyl. Dokonce i za situace, kdy je nějaká země absolutně horší v různých komoditách, může se specializovat na oblast, v níž je alespoň relativně (když už ne absolutně) lepší než ostatní. Mezinárodní obchod se tak úspěšně rozvine i mezi bohatými a chudými země81

mi, mezi průmyslovými a  zemědělskými, a  to navzdory tomu, že vyspělé země mohou vyrobit potraviny, oblečení či auta absolutně výhodněji než rozvojové. Skutečnou naději pro rozvojové země nepřináší bezplatná pomoc, nýbrž volný obchod. Budou se specializovat na produkty, v  jejichž výrobě jsou absolutně či relativně lepší (banány, pomeranče) než vyspělé země. Ty budou naopak dovážet do rozvojových zemí vyspělou technologii, kterou chudé země neumí vyrobit levněji. Skutečnou cestou k celosvětovému rozvoji je odbourání cel a obchodních bariér. Očekávalo se, že Světová obchodní organizace (WTO) přispěje ke zlepšení přístupu výrobců a vývozců z rozvojových zemí na západní trhy. Aby se tak stalo, musely by být rychleji a  důrazněji odstraňovány umělé obchodní překážky a  bariéry, které chrání výrobce z hospodářsky vyspělých zemí. To se však neděje, vyspělé země si naopak pečlivě střeží domácí trhy. Oddlužení nejchudších zemí je iracionální. Oddlužení dostává nejchudší země do postavení budoucích příjemců dalších úvěrů, které budou využity stejně podivně jako půjčky předcházející a zase zůstanou nesplaceny. Úvěry možná – podobně jako v minulosti – skončí na zahraničních kontech místních vládců. Nebudou pracovat ve prospěch občanů zadlužených zemí, dokonce mohou napomáhat jejich ještě většímu útlaku.

lu, může obchodovat s bohatými zeměmi v oblastech, kde k tomu má vhodné podmínky. Nikdo by asi nenamítal proti pomoci lidem, kterým skutečně hrozí smrt hlady. Nelze však nevidět, že potravinová pomoc ničí stimuly, které místní farmáře vedou ke zvyšování produkce. Každá bezplatná pomoc svou podstatou povede spíše k  problémům než příležitostem. Užívá se jí tam, kde jsou největší potřeby, nikoli tam, kde se dosahuje výsledků. Bezplatná pomoc vytváří – nebo alespoň zachovává – závislost. Dochází-li k přírodním katastrofám, jako jsou hladomory, zemětřesení nebo epidemie, vzniká přirozená, dobrovolná solidarita mezi lidmi. To je v pořádku. Filantropie je však pouze „první pomoc“, která se poskytuje před příchodem lékaře. Věřit, že bezplatná pomoc je nositelem rozvoje, znamená odsuzovat chudé země k tomu, že nezaznamenávají vůbec žádný rozvoj. Pomoc rozvojovým zemím je falešná. Musíme si vybrat mezi plýtváním bezplatnou pomocí a vynakládáním tam, kde z ní získáme skutečný rozvoj. Bezplatná pomoc může krátkodobě povzbudit, ale dlouhodobě nic neřeší. Nemáme-li odvahu otevřít hranice a  zrušit cla na dovoz z  rozvojových zemí, nehrajme si na dobročinnost a  vzdejme se zbytečných programů na oddlužení či bezplatnou pomoc chudým. 51pro č. 7/2005, s. 36–37.

Úskalí bezplatné pomoci Kdykoli narazíme na problém chudoby, první řešení, které lidi napadne, je přerozdělení bohatství. Na světě však bohužel není dostatek bohatství, aby takové řešení přineslo něco jiného než zklamání. Heslo „svobodný obchod, nikoli pomoc“ je zdánlivě nepřitažlivé, leč pravdivé. Bezplatná pomoc sama o sobě hospodářský rozvoj nezajistí. Důležité jsou instituční podmínky garantující lidskou svobodu. Mezinárodní přerozdělování je smutný omyl. Země, které tuto pomoc dostávají, mají pocit, že místo do zemědělství mohou investovat do politicky hezky působících, avšak z  ekonomického hlediska pochybných projektů, např. do oceláren či proudových letadel. Ve skutečnosti i chudá země, která nemá dostatek kapitá82

83

OBJEDNEJTE SI NA DOBÍRKU TYTO sborníky CEPU: Biopaliva – pomoc přírodě, nebo zločin proti lidskosti? (Sborník č. 74/2008), Brož., 80 stran, 70 Kč Jean-Jacques Rousseau – 230 let od úmrtí (Sborník č. 73/2008), Brož., 136 stran, 70 Kč Mnichov 1938 – sedmdesát let poté (Sborník č. 72/2008), Brož., 232 stran, 100 Kč Srpen 1968 – čtyřicet let poté (Sborník č. 70/2008), Brož., 232 stran, 100 Kč Inflace – krátkodobý výkyv, nebo střednědobá hrozba? (Sborník č. 69/2008), Brož., 112 stran, 70 Kč Vstup do Schengenu – výhody a nevýhody (Sborník č. 66/2008), Brož., 84 stran, 70 Kč Auguste Comte – 150 let od smrti (Sborník č. 64/2008), Brož., 136 stran, 70 Kč Konec České konsolidační agentury (Sborník č. 63/2007), Brož., 78 stran, 70 Kč Maastrichtská smlouva – patnáct let poté (Sborník č. 62/2007), Brož., 132 stran, 70 Kč Jaderná energie – útlum nebo rozvoj? (Sborník č. 59/2007), Brož., 124 stran, 70 Kč Jean Baptiste Say – 240 let od narození (Sborník č. 58/2007), Brož., 112 stran, 70 Kč Maďarské povstání 1956 – 50 let poté (Sborník č. 55/2007), Brož., 140 stran, 100 Kč What is Europeism (anglický sborník, 2006), Brož., 70 stran, 70 Kč Chemická směrnice REACH (Sborník č. 54/2007), Brož., 80 stran, 70 Kč Soudcokracie v ČR – fikce, nebo realita? (Sborník č. 52/2006), Brož., 184 stran, 100 Kč Šedesát let od smrti Johna Maynarda Keynese (Sborník č. 50/2006), Brož., 96 stran, 70 Kč Antidiskriminační zákon (Sborník č. 49/2006), Brož., 96 stran, 70 Kč Padesát let od smrti José Ortegy y Gasseta (Sborník č. 46/2006), Brož., 122 stran, 70 Kč Přebytek obchodní bilance (Sborník č. 45/2006), Brož., 120 stran, 70 Kč

Šedesát let od konce druhé světové války (Sborník č. 43/2005), Brož., 108 stran, 70 Kč Sto let od narození Václava Černého (Sborník č. 41/2005), Brož., 120 stran, 70 Kč Sto let od narození Ayn Randové (Sborník č. 40/2005), Brož., 96 stran, 70 Kč Měříme správně HDP? (Sborník č. 39/2005), Brož., 122 stran, 100 Kč Prezidentské volby v USA (Sborník č. 37/2005), Brož., 84 stran, 70 Kč Vztah církví a státu (Sborník č. 31/2004), Brož., 152 stran, 70 Kč Dvě stě let od smrti Immanuela Kanta (Sborník č. 30/2004), Brož., 96 stran, 70 Kč Daňová konkurence (Sborník č. 29/2004), Brož., 86 stran, 70 Kč Investiční pobídky (Sborník č. 19/2002), Brož., 106 stran, 70 Kč Benešovy dekrety (Sborník č. 18/2002), Brož., 180 stran, 70 Kč ČR, USA a terorismus (Sborník č. 15/2002), Brož., 80 stran, 70 Kč Kuponová privatizace (Sborník č. 13/2002), Brož. 152 stran, 50 Kč Fréderic Bastiat (Sborník č. 11/2001), Brož., 105 stran, 70 Kč

nabízíme TYTO knihy CEPU: Globální oteplování – fakta místo mýtů 40 stran, 70 Kč Michal Petřík: Evropa ve slepé uličce 120 stran, 70 Kč

Knihy a sborníky si můžete na dobírku objednat emailem ([email protected]) nebo prostřednictvím internetové stránky (www.cepin.cz). Poplatek za dobírku je 65 Kč.

2009_74_inz_beck.qxd

6.2.2009

Nový časopis Centra pro studium demokracie a kultury (CDK)

Kontexty

Nakladatelství

12:50

C.H.Beck doporučuje OLDŘICH DĚDEK

Historie evropské měnové integrace

časopis o kultuře a společnosti

Od národních měn k euru

Časopis navazuje na to nejlepší z oblasti filosofických, politicko-filosofických, společenských, kulturních a literárních textů časopisů Střední Evropa – brněnská verze, Proglas a Revue Politika.

Vázané, 288 s., obj. č. BEK 20, ISBN 978-80-7400-076-8

Vychází 6x ročně v rozsahu přibližně 100 stran. Cena jednotlivého čísla 100 Kč, roční předplatné 500 Kč, sponzorské 1000 Kč Pro předplatitele 25% sleva na všechny knihy vydané CDK

650 Kč Z obsahu čísla Kontexty 1/09

Texty: P F / Zkoumání Evropské unie na prahu krize J H / Křesťané a radikální socialismus F M / Ernest Neuschul: tanečník, levicový radikál, polygamista… a nadějný malíř „nové věcnosti“ Diskuse: Pokoušení nesvobody / Diskuse nad knihami R D Portrét: M S / Ryszard Legutko a „ošklivost demokracie“ R L / Démos a elity Téma: Číst Shakespeara jako filosofa Rozhovor: Říkám tomu „rytmus obraznosti“. Rozhovor s A K E P / Cantos (ukázka) Výročí: K H / Futurismus a politika. Sto let od Marinettiho manifestu

Objednávky: CDK, Venhudova 17, 614 00 Brno, tel.: 545 213 862, e-mail: [email protected], www.cdk.cz

Str. 1

�

Brettonwoodská pravidla hry

�

Evropská platební unie

�

Wernerův plán

�

Roky hada

�

Stavební kameny a vývojové fáze EMS

�

Krize EMS

�

Maastrichtská kritéria

�

Teorie optimálních měnových oblastí

�

Poslední úsek ke společné měně

PAVEL DVOŘÁK

Veřejné finance, fiskální nerovnováha a finanční krize Brožované, 368 s., obj. č. BEK 19, ISBN 978-80-7179-882-8 �

Pojetí veřejných financí

�

Veřejné finance jako rozhodovací proces

�

Fiskální nerovnováha

�

Veřejný dluh – základní pojmy a metodika

�

Možnosti řešení dluhového problému

�

Modely finančních krizí a jejich klasifikace

�

Dluhový problém jako příčina systemické finanční krize

�

Prevence vzniku finančních krizí a problém jejich predikce

730 Kč

Publikaci lze objednat s 5% slevou v e-shopu na adrese www.beck.cz, nebo písemně na adrese: Nakladatelství C. H. Beck, Řeznická 17, 110 00 Praha 1, tel.: 225 993 959, fax: 225 993 920, e-mail: [email protected]

CEP je českým institutem pro ekonomická a politická studia založeným na podzim roku 1998 jako občanské sdružení. Cílem CEPu je šíření idejí svobodné společnosti a tržního hospodářství a podpora myšlenek velkých osobností liberálního myšlení. V čele CEPu stojí správní rada, kterou tvoří Václav Klaus, Jiří Weigl a Karel Steigerwald. Centrum pro ekonomiku a politiku je subjektem nezávislým na politických stranách a nehodlá být od politických stran přímo či nepřímo podporováno.

Kontakt: Kontakt: Centrum Centrum pro pro ekonomiku ekonomiku a politiku Politických vězňů Opletalova 37 10 110 00 Praha 1 110 00 tel. fax: 222 192 406 tel. aa fax: 222 814 666 e-mail: [email protected] e-mail: www.cepin.cz www.cepin.cz č. č. účtu: účtu: 19-2304260257/0100 IČO: IČO: 68402091 68402091