Centrum pro ekonomiku a politiku
Frédéric Bastiat Sborník textů
Václav Klaus, Robert Holman, Ilona Bažantová o Frédéricu Bastiatovi Nové překlady esejů Fréderica Bastiata Petice výrobců svíček, Dopis voličům, Vlastnictví a zákon Reprint vydání eseje Co je a co není vidět z roku 1923 s předmluvou Josefa Macka
č. 11/2001
Frédéric Bastiat – Sborník textů č. 11/2001 Vydal CEP – Centrum pro ekonomiku a politiku Nám. Míru 9, Praha 2 Praha, říjen 2001 Editor: Petr Mach Sazba: Vladimír Vyskočil – KORŠACH ISBN 80-86547-01-9
Obsah
A. Texty ze semináře 4. září 2001 Václav Klaus: Frédéric Bastiat – obhájce ekonomické svobody . . . 9 Robert Holman: Odkaz Bastiata dnešnímu světu . . . . . . . . . . . . 13 Ilona Bažantová: Vliv Frédérica Bastiata na české ekonomické myšlení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 21 B. Nové překlady Frédérica Bastiata Frédéric Bastiat: Petice výrobců svíček . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 39 Frédéric Bastiat: Volební krédo z roku 1846 (dopis voličům z okresu Saint-Séver) . . . . . . . . . . . . . . . . . . 45 Frédéric Bastiat: Vlastnictví a zákon . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 61 C. Reprint z roku 1923 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .77 Předmluva Josefa Macka Frédéric Bastiat: Co je a co není vidět Frédéric Bastiat: Tři konšelé
5
A Texty ze semináře 4. září 2001
Frédéric Bastiat obhájce ekonomické svobody Václav Klaus
1. Seminář Centra pro ekonomiku a politiku k dvoustému výročí narození Frédérica Bastiata jsme chtěli uspořádat již v červnu, ale nestihli jsem to. Není to sice úplně jisté, ale snad se narodil 19. června a my jsme právě tento den – bohužel – oslavovali jiné, daleko méně významné výročí. 2. Při přípravě tohoto vystoupení jsem si ověřil, že Bastiat u nás není tak známý jako jiní významní klasičtí liberálové, ale není sebemenších pochyb o tom, že je to ztráta hlavně pro nás. Detailně o něm dnes pohovoří prof. Holman, já si dovolím uvést pouze pár úvodních poznámek. Co víme nebo co je možné vědět o Bastiatovi? Podíval jsem se do Malé československé encyklopedie z roku 1984 a dočetl jsem se tam, že to byl zastánce hospodářského liberalismu a apologet harmonie třídních zájmů v kapitalismu, ale k mému překvapení v nové velké encyklopedii Diderot heslo Bastiat neexistuje vůbec. 3. CEP začal a bude i v budoucnu připomínat velikány ekonomie, společenských věd, liberalismu. Před 2 lety jsme připomněli sté výročí narození F. von Hayeka, loni 50 let od smrti Schumpetera a dnes je na řadě Bastiat. Ten je v čase předběhl a proto víme i to, co o něm řekli tito jeho dva slavní následovníci. Schumpeter, jeden z největších znalců dějin ekonomických doktrín, řekl, že Bastiat nebyl ekonomickým teoretikem (což je nepochybně pravda, protože s ním nejsou spojeny žádné ekonomické učebnicové věty, poučky, teorémy), ale považoval ho za „nejbrilantnějšího ekonomického žurnalistu všech dob“ (ve své knize History of Economic Analysis). Podobně se na něj díval Hayek, který ho označil za „geniálního publicistu“. 4. Z mého pohledu byl Bastiat jedním z nejvýznamnějších obhájců ekonomické svobody a jedním z nejpřesvědčivějších odpůrců stát9
ního intervencionalismu a to nejen v době jeho života, tedy v první polovině devatenáctého století, ale vůbec. Jeho texty i dnes vypadají nesmírně moderně a stojí za čtení, ač byly psány ve čtyřicátých letech devatenáctého století a měly své dobové cíle a ambice. Bastiat zemřel na Štědrý večer roku 1850 na tuberkulózu, když mu bylo pouhých 49 let. Publikujícím autorem byl v podstatě jen posledních 5 let svého života a v revolučním roce 1848 vstoupil do politiky a stal se členem francouzského Národního shromáždění, kde srdnatě bojoval nejen se socialisty a komunisty, ale i s monarchisty, protekcionisty a intervencionisty všeho druhu. Musím připomenout jednu věc z oboru politiky. O vstup do parlamentu usiloval již v roce 1846, ale neuspěl. Napsal tehdy všem svým voličům osobní dopis, což se dalo zvládnout, protože v jeho volebním okrsku bylo jen 369 voličů. Obyvatel tam bylo daleko více, ale volit směli jen ti, kteří platili jistou částku daní. Ve svém dopise napsal, že ví, že je těžké zavděčit se voličům, z čehož plyne, že „nejlepší politikou pro kandidáta je skrývat svůj názor, že by nejbezpečnější bylo nemít názor vůbec žádný a že by měl kandidát vyslovovat jen obecné pravdy“. Bastiat to samozřejmě myslel ironicky, ale mnozí politikové se přesně tak chovají. V závěru tohoto svého dopisu zdůraznil, že „lidé nemusí sdílet mé názory, ale nemohou říci, že by se mé názory měnily. Ony jsou totiž nezměnitelné. Můj názor je natolik koherentní, že žádné dílčí změny nepřipouští. Bu prohraje nebo bude triumfovat jako celek“. To je před volbami úctyhodné stanovisko. 5. Bastiat ovlivnil obrovské množství svých současníků a následovníků. Robert Holman jistě promluví o různých hlubších souvislostech, já zmíním jen dvě úsměvné historky. Na počátku 60-tých let někdo poradil mocné General Electric, že by bylo dobré udělat televizní dokument s myšlenkami Bastiata. Hercem, který tento dokument namluvil, nebyl nikdo jiný než Ronald Reagan. Byl to tak úspěšný pořad, že s ním začal jezdit po Kalifornii „naživo“. Mluvil přitom tak přesvědčivě – o svobodě a roli státu – že mu bylo doporučeno, aby začal pronášet své vlastní projevy. A on opravdu začal. Reagana bych nechtěl srovnávat s Berlusconim. Ale letos v létě, když členové Berlusconiho vlády a jeho poslanci odcházeli na letní prázdniny, osobně jim každému věnoval Bastiatovu knihu „Zákon“ s tím, že si po prázdninách vyzkouší, jestli ji pozorně přečetli. I to může být pro leckoho z nás inspirací. 10
6. V roce 1969 jsem se jako student setkal v americké Ithace s povinnou literaturou kursu mikroekonomie a díky tomu i s Bastiatovým pamfletem „Petice výrobců svíček“, který nikoho nemůže nechat chladným. Myšlenka této fingované petice, že jsou výrobci svíček znevýhodňováni nekalou konkurencí cizího rivala, který má daleko lepší výrobní podmínky a díky tomu zaplavuje domácí trh svými produkty s nesmírně nízkou cenou, je nepochybně geniální. Že je tímto výrobcem světla slunce asi tušíte. Výrobci svíček podle Bastiata proto žádají stát, aby přikázal zavřít přes den všechny okenice. Tedy stát má ochranou domácích výrobců zvýšit domácí výrobu. Pánové Grégr a Fencl to určitě nečetli dodnes. Tento text je však třeba číst i dnes, ne jen o něm mluvit, protože Bastiatova argumentace je vskutku mimořádná. Takovýchto jeho textů je však více. Neméně unikátní je např. jeho pamflet s názvem „Negativní železnice“. V Bastiatově době se připravovala stavba železnice spojující Francii a Španělsko, Paříž a Madrid. Byznysmeni a měšané z Bordeaux tehdy skutečně navrhovali přerušit v jejich městě koleje, což by umožnilo rozkvět průmyslu a obchodu v tomto městě a Bastiat neomylně přesně zaútočil. Co je dobré pro občany Bordeaux, musí být dobré i pro občany všech ostatních měst a vesnic na trase Paříž – Madrid a proto doporučil postavit železnici „skládající se ze samých přerušení kolejí, tedy negativní železnici“. Známý americký ekonom Henry Hazlitt (Economics in One Lesson), říká, že je Bastiat mistrem techniky „reductio ad absurdum“. Není možné nezmínit jeho text „Co je a co není vidět“, který velmi čistě a velmi přesně odlišuje efekty bezprostřední a efekty následné. Měli by si to přečíst všichni naši socialisté, vedení panem Špidlou, aby např. začali domýšlet bezprostředně neviděné důsledky svého sociálního zákonodárství. Problém je i v tom, že obvykle nejsou vidět abstraktní pravidla, že nejsou vidět instituce a že hlavně není vidět svoboda a její důsledky. V tomto smyslu je Bastiat velmi hayekovský, zdůrazňuje ekonomickou svobodu a vlastnická práva a věří, že se právě tím dospívá k harmonii (jedna jeho kniha se jmenuje Ekonomické harmonie) za předpokladu, že se politikové nebudou plést do cesty svobodným jednotlivcům. Citovat jeho vtipné nápady je možné dlouho. Dlouhá léta bojoval proti merkantilismu a protekcionismu a proti nezbytné vyrovnanosti bilance zahraničního obchodu. Je-li natolik lepší vývoz než dovoz, 11
bylo by nejlepší, kdyby se lodě s exportním zbožím potopily a proto nemohly přivést zpátky žádný import. Socialistům vytýkal, že se chtějí o lidi starat, jako se zahradník stará o své květinky. A vysvětloval jim, že „lidská zahrádka“ není takto vylepšovatelná. Reagoval i na umělé pokusy vytvářet nová pracovní místa a zvýšit tak zaměstnanost myšlenkou požádat krále, aby lidem zakázal používání pravé ruky (nebo dokonce, aby jim jedna ruka byla useknuta). To by umožnilo zaměstnat dvojnásobek lidí. 7. Velmi slavný je jeho esej o státu a často bývá jako motto uváděn jeho následující výrok: „Stát je velká fiktivní entita, pomocí níž se každý snaží žít na úkor všech ostatních“. Bastiat také říkal, že stát nic neprodukuje, že nic nevytváří, že vytváří pouze byrokracii, vůči čemuž neviděl žádnou vhodnou brzdu. Říkal: „očekávat, že stát sám v sobě najde sílu ubránit se své přirozené expanzi, je totéž, jako očekávat, že padající kámen sám v sobě najde energii k tomu, aby se v pádu zastavil“. I v jeho době stála Francie před problémem vyrovnanosti státního rozpočtu. O tehdejší vládě říkal, že „vládne, i když vidí, že se rozpočet rok od roku zvyšuje, že je v současnosti v hlubokém deficitu, že je předurčena i jeho budoucnost a že při první mimořádné situaci objevíme, že jsme bez jakýchkoli zdrojů“. I to nám něco připomíná. 8. Bastiat chtěl svobodu, chtěl otevřenost vůči světu, chtěl eliminaci bariér a protekcionismu. V dnešní terminologii bychom mohli říci, že by určitě byl pro globalizaci, což antiglobalizátoři dobře vědí. Narodil se v Normandii, v městě Bayonne, ale jeho socha je v sousedním městečku Mugron, kde prožil většinu svého života. Když tam letos v červnu pořádali oslavy jeho narození, antiglobalističtí demonstranti mu nasadili na hlavu popelnici. A právě to demonstruje sílu idejí – Bastiatovy myšlenky provokují ty, kteří se bojí svobody, i po dvou stech letech.
12
Odkaz Frédérica Bastiata dnešnímu světu Robert Holman Vysoká škola ekonomická
V letošním roce si připomínáme dvousté výročí narození Frédérica Bastiata, klasického liberála v nejplnějším smyslu tohoto slova. I když u něj nalezneme pronikavé pochopení principů politické ekonomie, sotva najdeme jeho jméno v publikacích o dějinách ekonomického myšlení. Bastiat totiž nebyl ekonomickým teoretikem v takovém smyslu jako třeba Jean Baptiste Say, David Ricardo nebo Thomas Malthus. Jeho přínos byl v něčem jiném. Bastiat snad lépe než kdo jiný pochopil, jaký význam má svoboda člověka pro společenský pokrok a zároveň jaké nebezpečí jí hrozí za strany státu – a to i státu plně demokratického. Nikdy se přitom neomezil na abstraktní filosofování. Mluvil a psal o zdanění, o obchodu, o odborech, o vzdělání, o byrokracii, o válce. Je přitom pozoruhodné, jak současné jsou jeho myšlenky. Při čtení jeho článků a knih by nás mohlo napadnout, že je píše člověk, který žije s námi v našem dnešním světě. Claude Frédéric Bastiat se narodil v roce 1801 v malém městě Bayonne na pobřeží Biskajského zálivu v rodině obchodníka. Matka mu zemřela, když mu bylo osm let, a otec zemřel dva roky poté. Frédéric byl vychován dědečkem, který jej poslal do benediktinské koleje. Nedostudoval a v sedmnácti letech se vrátil do rodného města, aby převzal obchodní firmu svého otce. Život obchodníka jej však nikdy plně neuspokojoval. Mnoho četl, zajímal se o filosofii, právo a politickou ekonomii. Čtyřicet pět let prožil Bastiat v poklidném provinčním městečku, jakoby se četbou a diskusemi s přáteli připravoval na těch posledních pět let svého života, kdy se aktivně zapojil do velké pařížské politiky a kdy teprve napsal téměř všechna svá díla. Praxi obchodníka vděčil Bastiat za pochopení mnoha věcí. Stačilo dívat se kolem sebe, aby viděl zhoubné důsledky intervencionistické a ochranářské politiky státu. Jeho rodné přístavní město prožilo během napoleonských válek hospodářský úpadek. Ale proč se nevzpamatovávalo v době míru? Protože vládní ochranářská politika, jak 13
Bastiat mohl na vlastní oči vidět, měla na prosperitu obchodních přístavů stejné devastující účinky jako válečná britská blokáda. Hlavním nástrojem, který vláda používala k ochraně domácích výrobců, bylo dovozní clo. Bastiat jako obchodník dobře chápal souvislosti mezi dovozními cly a prázdnými sklady a doky jeho dříve prosperujícího města. Cla potlačovala obchod. Také zvyšovala ceny na domácím trhu. Ve Francii byl dovoz obilí a ostatních zemědělských produktů téměř úplně zakázán. Ve 40. letech vláda dovozními cly nejprve zdvojnásobila ceny anglického sukna a železa a nakonec jejich dovoz úplně znemožnila. Díky obchodnímu ochranářství rostly životní náklady ve městech a reálné mzdy dělníků permanentně klesaly. A když Bastiat navštívil Španělsko a Portugalsko, viděl, že tamní vlády prováděly stejnou obchodní politiku jako Francie. To byla pro něho první praktická zkušenost s hospodářskou politikou státu. A ta jej také přivedla k systematickému studiu děl velkých politických ekonomů jako byli Adam Smith a Jean-Baptiste Say. Bastiat napsal několik článků a nabídl je ekonomickým časopisům, ale nebyly přijaty. Zájem o obchodní politiku jej nakonec přivedl ke sledování hnutí za svobodu obchodu v Anglii, které v té době vedl Richard Cobden. Cobden založil v Anglii Ligu proti obilným zákonům, jejímž cílem bylo zrušit vysoká dovozní cla na obilí. Liga byla velmi aktivní, její členové organizovali shromáždění, vylepovali plakáty, na každém kroku přesvědčovali o prospěšnosti svobodného obchodu. Francouzský tisk nevěnoval těmto událostem žádnou pozornost, ale Bastiat sledoval Cobdenovo hnutí velmi pozorně. V roce 1844 napsal studii o důsledcích anglických a francouzských dovozních cel na budoucnost obou národů a nabídl ji prestižnímu časopisu Journal des Économistes. A dočkal se prvního úspěchu: jeho článek byl přijat jako brilantní a originální analýza palčivého problému, sužujícího francouzskou ekonomiku. Bastiat se stal přes noc respektovaným autorem, časopis od něho žádal další příspěvky. A on neodmítl. Vstoupil do nové tvůrčí éry svého života. Napsal sérii článků, později publikovaných pod názvem Ekonomické sofismy. Byl zvolen členem-korespondentem Akademie věd. Konečně v roce 1845 přijel do Paříže, kde mu bylo nabídnuto vedení časopisu Journal des Économistes. Jeho přátelé mu radili, aby se ucházel o katedru politické ekonomie na universitě. On se však rozhodl odjet do Anglie a navázat styky s Cobdenem. Bastiat neskrýval obdiv k aktivitám Cobdenovy Ligy. Jeho přátelství s Ri14
chardem Cobdenem pokračovalo formou korespondence až do konce Bastiatova života. Mezitím se ve Francii mobilizovali Bastiatovi odpůrci, kteří jej obviňovali z přátelství k Anglii (což v těch dobách znamenalo téměř totéž jako být „nepřítelem Francie“) a z toho, že on a jeho „angličtí přátelé“ svým úsilím o svobodu obchodu chtějí připravit francouzské dělníky o práci. Bastiat reagoval sérií pamfletů, v nichž přímočarými a vtipnými argumenty a jednoduchými příklady rozbíjel jeden za druhým mýty obchodního ochranářství a státní regulace. Po návratu do Francie začal Bastiat (po vzoru Cobdenovy ligy) organizovat hnutí za svobodný obchod. V roce 1846 se mu podařilo založit Společnost pro svobodný obchod v Bordeaux. Povzbuzen tímto úspěchem přijel do Paříže s úmyslem založit podobnou společnost s celonárodní působností. Paříž se však ukázala být tvrdším oříškem. „Věnuji této věci veškerý svůj čas, ale pokračuje to želvím tempem. Myslím, že tento úžasný Babylón není místem pro mne“, psal Bastiat v jednom ze svých dopisů Cobdenovi. Vytrval však a vláda konečně dala souhlas ke vzniku Francouzské společnosti svobodného obchodu. Společnost začala organizovat série mítinků a kampaní a zakládat pobočky ve větších městech. Bastiatovy argumenty za svobodu obchodu se neomezovaly jen na ekonomické přínosy. Zdůrazňoval morální rozměr a politický význam. Svobodný obchod byl pro něj zárukou míru: „tam, kde zboží nemůže překračovat hranice, překračují je armády“, říkal. Podobné organizace jako byla Bastiatova Společnost pro svobodný obchod, vznikaly i v Belgii, Itálii, Švédsku, Německu a ve Španělsku. Ale ve Francii nezískalo toto hnutí za svobodu obchodu nikdy dostatečně velkou podporu a nakonec v roce 1848 ukončila Společnost úplně svou činnost. Bastiat neúnavně (ovšem marně) vyvracel prastarý ale dodnes zakořeněný mýtus, podle kterého je aktivní obchodní bilance pro národní hospodářství „příznivá“, zatímco pasivní bilance je „nepříznivá“. Na důkaz nesmyslnosti tohoto mýtu použil příklad obchodníka, který vyveze do ciziny francouzské zboží, aby za utržené peníze nakoupil a do Francie dovezl zahraniční zboží. Když obchodník vyveze z Francie zboží dejme tomu za milion franků a prodá je v zahraničí za milion dvě stě tisíc, a když pak za tyto peníze nakoupí v cizině zboží, doveze je do Francie a tam je za milion dvě stě tisíc prodá, pak 15
tento obchodník nepochybně utržil zisk dvě stě tisíc. Ale Francie – podle doktriny obchodní bilance – utrpí ztrátu, protože její dovoz bude o dvě stě tisíc větší než její vývoz. K ještě pikantnějšímu závěru dospějeme, pokud se lo po opuštění francouzského přístavu potopí. Nešastný obchodník utrpí ztrátu, ale zato Francie, jejíž celník poté, co lo opustila přístav, zaznamenal export, získává milion franků coby příspěvek k aktivní obchodní bilanci. V roce 1846 vyšel v Le libre-échange jeden z nejslavnějších Bastiatových pamfletů Petice výrobců svíček. V něm výrobci svíček, knotů, lojů, lihu a pryskyřice přicházejí do Parlamentu s touto peticí: „Pánové, trpíme nekalou soutěží zahraničního konkurenta, která nás ruinuje. Konkurenta, který vyrábí světlo za podmínek natolik příznivějších, nežli to dokážeme my, že zaplavuje náš domácí trh světlem neuvěřitelně nízké ceny. Od chvíle, kdy se objeví, naše prodeje klesají, všichni lidé se obracejí k němu a naše odvětví – odvětví francouzského průmyslu, jehož větve jsou bezpočetné – jsou okamžitě redukována do úplné stagnace. Tímto naším rivalem není nikdo jiný než Slunce. Ono s námi vede tak nemilosrdnou válku, že to vypadá, jako by jej proti nám naváděla ona perfidní Anglie, o níž je známo, že trpí sluncem mnohem méně než naše země. Žádáme vás proto o milostivé vydání zákona, který přikáže zavírat všechna okna, vikýře, světlíky, okenice, zatahovat závěsy, ucpat všechny otvory, kterými by mohl sluneční svit jakkoli vniknout do domů, ke škodě nás, výrobců svíček, výrobců, kteří obohacujeme tuto zemi, a tato země nás proto nesmí vydat napospas nerovné konkurenci.“ O více než 100 let později napsal Henry Hazlitt: „Bastiatova Petice výrobců svíček je zničující, je to záblesk ryzího génia, je to reductio ad absurdum, nikdo ji nepřekoná.“ Bastiat s oblibou používal metodu reductio ad absurdum (redukce na absurdno), která mu pomáhala odkrývat nesmyslné nápady a požadavky zájmových skupin a jejich obhájců v Parlamentu. Tento postup spočívá v tom, že se z nesprávné premisy vyvodí její nejzazší důsledky. K nejznámějším v tomto směru patří Bastiatův krátký pamflet Negativní železnice. Francie Bastiatovy generace nepřála svobodnému podnikání. Úspěšné byly jen podniky, které dodávaly na chráněné trhy, nebo kte16
ré dokázaly získat vládní subvence či monopolní výsady. Bastiat si uvědomoval, že historickým zdrojem této politiky je tradice a mentalita privilegia. Dřívější privilegia šlechty, zrušená revolucí, nahradila buržoazie, která ovládla státní moc, novými privilegii pro sebe – privilegii ochrany, privilegii státních subvencí a monopolních výsad. Bastiat pochopil, že boj za svobodu je ve své podstatě bojem proti privilegiím jakéhokoli druhu. Mezitím však již hospodářská politika, podrývající prosperitu francouzské ekonomiky, připravovala půdu pro revoluci roku 1848. Když revoluce začala, Bastiat pochopil, že jedním z jejích hlavních ideových zdrojů byly myšlenky socialismu. V Paříži je v té době reprezentoval hlavně Louis Blanc, který organizoval dělnickou třídu na principu svých Národních dílen. Bastiat založil časopis La république Francaise a na jeho stránkách zahájil křižácké tažení proti socialismu. Setkal se s ohlasem a byl zvolen poslancem do Národního shromáždění. V té době již nemocný tuberkulózou, přijel Bastiat do Paříže, aby tam viděl statisíce ozbrojených a vyhladovělých dělníků, zmatených socialistickými vizemi. Proti Blancovi a dalším socialistům napsal Bastiat Individualismus a bratrství. Ale když byl Louis Blanc po potlačení revoluce obviněn ze spiknutí, Bastiat vystoupil na jeho obranu. Ukázal tím, že nebojuje s lidmi, ale s myšlenkami. Bastiat dokázal psát a mluvit s takovou rozhodností a zápalem, tak přesvědčivě uměl formulovat své myšlenky, že získával respekt i u svých nepřátel. Jeden pařížský deník, stojící v opozici vůči Bastiatovy, o něm napsal: „Ačkoli nesdílíme myšlenky tohoto spisovatele-ekonoma, musíme přiznat, že umí formulovat věci s opravdovou jasností, příznačnou pro praktického muže … což dělá skutečný dojem v Parlamentu. Pan Bastiat není dobrým veřejným řečníkem, někdy váhá, hledá správný výraz a ne vždy jej nalézá. Ale když má možnost vypracovat své myšlenky, jsou plné přesvědčivých argumentů“ Bastiat odzbrojoval své ideové nepřátele nejen logikou argumentu ale i břitkým humorem. Jeho aforismy jsou dodnes s oblibou citovány. Za všechny alespoň jeden: „Tak tohle je tedy bratrství: Ty jsi vyrobil, já ne. Jsme kamarádi – rozdělme se ! Ty máš něco, já nemám nic. Jsme bratři – rozdělme se !“ Nejlepší kritiku socialismu či komunismu provedl Bastiat ve svém 17
zřejmě nejznámějším díle Zákon, kde charakterizoval komunismus jako legalizovanou loupež. Zákon je organizovaná moc, uvědomoval si Bastiat, a jakmile se použije k útoku na soukromý majetek, stává se zákon organizovanou nespravedlností. Porevoluční pařížská vláda byla rozhodnuta zastavit komunismus. Jako jeden z nejrozhodnějších odpůrců komunismu v ní vystupoval ministr Thiers. Tentýž Thiers, který byl horlivým stoupencem silné vlády, obchodního ochranářství a státní regulace. Bastiat vystoupil proti Thiersovi pamfletem Protekcionismus a komunismus, ve kterém ukazoval, že politika vládní regulace se od politiky komunismu v principu neliší. Thiers komentoval Bastiat slovy: „Máme dobrý důvod říci, že cesty Páně jsou tak neomylné jako jsou nevyzpytatelné. Ochranářství, jakmile se stane dostatečně rozšířeným, stává se komunismem, tak jako se malý kapr stane velkým kaprem, když jej Bůh ponechá žít. Pokouším se vám ukázat, jak je to podivné, když se šampión protekcionismu staví do role ničitele komunismu.“ Stejně rozhodně se Bastiat vyslovoval proti bujení státní byrokracie. V jednom ze svých vystoupení v Parlamentu řekl: „Pevně věřím v myšlenky pana Malthuse, pokud je aplikujeme na růst byrokracie. Nebo její růst co do počtů lidí a vládních projektů je vysvětlitelný stejným Malthusovým principem populace, podle kterého jsou počty determinovány množstvím obživy. Když odhlasujeme 800 milionů franků na vládní služby, úřednictvo pohltí 800 milionů. Dáme-li dvě miliardy, byrokraté a jejich projekty se okamžitě rozmnoží k pohlcení celé této částky.“ Další velkolepý důkaz svého smyslu pro spravedlnost poskytl Bastiat, když v Parlamentu vystoupil proti návrhu zakázat dělnické spolky. Byl již v posledním roce svého života, zesláblý nemocí, ale o nic méně odhodlaný hájit princip svobody. Ve své řeči varoval Bastiat poslance, že zákaz dělnických organizací by byl nebezpečným precedentem pro omezování svobody spolčování, což by bylo v rozporu se samotným principem svobody jako takové. „Ptají se nás: Chcete hájit svobodu z pouhé platonické lásky ke svobodě? A já za sebe říkám: Ano. Svoboda může být pro národy zkouškou, ale ona jediná je osvěcuje a učí. Mimo svobodu je jen útlak. … My ve Francii velice milujeme svobodu, ale málo jí rozumíme. Ó, zkusme jí porozumět lépe! Nebudeme ji proto o nic méně milovat.“ 18
V roce 1850 vyšla Bastiatova kniha Ekonomické harmonie, která byla vyvrcholením jeho intelektuální tvorby. Bastiat se snažil ukázat, že na svobodných trzích, kde si mohou lidé dobrovolně a bez omezení vyměňovat služby, v principu nemohou existovat konflikty zájmů. Ty vznikají teprve tehdy, když lidé začnou využívat stát k získání nějakých privilegií. Naše moderní ekonomie začala až ve druhé polovině dvacátého století systematicky studovat ekonomické chování politiků, byrokratů a zájmových skupin. Obzvláštní zásluhu v tomto směru má americká škola veřejné volby, která se konstituovala v 70. letech. Jak zjišujeme, ve Frédéricu Bastiatovi měla významného předchůdce. V posledních měsících života napsal Bastiat snad nejpozoruhodnější a nejzralejší ekonomický pamflet Co je a co není vidět. V něm ukázal své pronikavé pochopení principů státních zásahů do hospodářství. Každý státní zásah vyvolává kromě prvního efektu, který je vidět, také sérii dalších efektů, které už vidět nejsou, ale které neméně hluboce ovlivňují náš hospodářský život. V příkladu Rozbité okno odhaluje Bastiat (86 let před vznikem keynesiánské ekonomie) krátkozrakost a marnost snahy oživovat hospodářství vládními výdaji. Malý uličník rozbil okno. Lidé se seběhli a nešastnému majiteli okna poskytovali útěchu: „Všechno špatné je k něčemu dobré, takové nehody podporují průmysl, co by dělali sklenáři, kdyby nikdo nikdy nerozbil žádné okno.“ Stojí-li zasklení okna 6 franků, vytvořil malý uličník v této hodnotě práci pro sklenáře a lze mu tedy vlastně blahořečit. Jenže, jak Bastiat podotýká, toto je pouze to, co je vidět. To, co není vidět, je, že majitel rozbitého okna pak už nemohl tyto franky vydat za něco jiného – například za boty, které si zamýšlel koupit – a tím obuvník přišel o práci v hodnotě 6 franků. Malý uličník tedy nevytvořil žádnou práci navíc, protože přírůstek práce pro sklenáře je plně negován úbytkem práce pro obuvníka. Jenom to okno, které mohlo zůstat celé, je rozbité. Bastiat tak odhalil jeden z dodnes nejzakořeněnějších bludů, kterému lidé podléhají. Může vláda stimulovat hospodářství svými výdaji? Na první pohled se zdá že ano, ale to jen proto, že registrujeme pouze viditelné účinky těchto výdajů. Ale už nevidíme, že vláda na své výdaje někomu odebrala peníze, a tím o stejnou sumu zmenšila výdaje soukromých osob. Bastiat k tomu říká: „Existuje jen jeden rozdíl mezi špatným ekonomem a dobrým eko19
nomem: špatný ekonom se omezí jen na viditelný účinek, kdežto dobrý ekonom bere do úvahy jak účinek který je vidět, tak i ty účinky, které nejsou vidět a které musejí být pouze předvídány. Ale tento rozdíl je obrovský, protože se skoro vždy stává, že je li okamžitý důsledek příznivý, pozdější, vzdálené účinky jsou katastrofální.“ Na podzim roku 1850 odjel Bastiat na radu lékařů do Itálie. Měl stále ještě v úmyslu napsat druhý díl Ekonomických harmonií. Ale síly ho již opouštěly. O vánocích téhož roku zemřel. Několik měsíců před Bastiatovou smrtí řekl o něm jeho ideový odpůrce, známý socialista Proudhon: „Je oddán tělem i duší republice, svobodě, rovnosti a pokroku“.
20
Vliv Frédérica Bastiata na české ekonomické myšlení* Ilona Bažantová Právnická fakulta UK
1. České ekonomické myšlení poloviny 19. století České ekonomické myšlení poloviny 19. století nebylo na osobnosti nikterak bohaté. Přesto i u nás lze najít zajímavé ekonomické názory a díla. Nemůžeme se srovnávat s Anglií či Francií, přesto by nebylo správné na české ekonomické myšlení shlížet s despektem, jenž mnohdy pramení spíše z naší neznalosti. Je pravda, že žádný český národohospodář nebyl čistý teoretik, základním rysem jejich názorů se jeví větší či menší eklektičnost a pozitivní pragmatičnost. Podle mého názoru to rozhodně v dobovém kontextu nesnižuje význam, který čeští národohospodáři pro rozvoj české společnosti a jejího podnikatelského uvědomění měli. Většinou působili v praktické politické či ekonomické sféře, což samozřejmě také zpětně jejich názory ovlivňovalo a utvářelo. Nečinili si nárok na originální výzkumné výsledky a v mnohém se inspirovali zahraničními autory, které znali a sledovali. Stejně jako lze v klasickém ekonomickém myšlení první poloviny 19. století charakterizovat dvě tendence, „pesimistickou“ s hlavními představiteli D. Ricardem a T. Malthusem a „optimistickou“ tendenci harmonického vývoje společnosti spojenou s především s F. Bastiatem, J. B. Sayem, Ch. Dunoyerem a částečně s Ch. H. Careyem, lze obdobu najít v českém ekonomickém myšlení. Nejvýraznější optimistický pohled na ekonomický vývoj společnosti měl u nás F. L. Rieger, E. Jonák a M. Wellner. Všichni byli taktéž Bastiatovými myšlenkami ovlivněni. Země Koruny České jako součást rakouského soustátí byly pod přímým jazykovým celoněmeckým vlivem a běžná znalost francouzštiny a francouzských reálií nevytvářela umělé bariéry. Nejen proto bylo dí-
* Tento příspěvek vychází z autorčiných studií zpracovaných s podporou grantu GA ČR č. 402/99/0605 „Dějiny českého ekonomického myšlení“.
21
lo nejvýznamnějšího „optimisty“, francouzského ekonoma a publicisty Frédérica Claude Bastiata (1801–1850) českým národohospodářům na počátku druhé poloviny 19. století známé a některé z nich přímo pozitivně ovlivnilo nebo s ním polemizovali a ujasňovali si tak své názory jako např. F. L. Chleborad. Frédéric Bastiat používal lehký a přitažlivý jazyk s mnoha metaforami a srovnáními, kterými složité ekonomické vztahy zjednodušoval1 na „zřejmé pravdy“. To bylo dalším důvodem jeho oblíbenosti v českém prostředí. Česká národní reprezentace nepožadovala složité teoretické ekonomické teorie. V rozvoji průmyslu, volné soutěži a svobodnému přístupu k podnikání oprávněně spatřovala jeden z předpokladů dosažení politické emancipace a zvýšení svého vlivu v habsburské monarchii.
2. Přímý vliv Může nás těšit, že nesmazatelnou stopu Bastiatova učení lze nalézt i v českém ekonomickém myšlení druhé poloviny 19. století, ačkoli tento fakt žádné učebnice nebo odborné studie nezdůrazňují. Význačný staročeský politik, právník a poslanec František Ladislav Rieger (1818–1903) se po studiích začal nejprve soustavněji věnovat národohospodářské teorii. Od roku 1844 působil spolu s dalšími představiteli českého národně liberálního hnutí v „Jednotě ku povzbuzení průmyslu“, kde se mj. zabýval, např. i ve spolupráci s Karlem Havlíčkem Borovským, tvorbou české ekonomické terminologie. Vzhledem ke své aktivní účasti na Kroměřížském sněmu a revolučních událostech roku 1848 byl nucen se uchýlit do Francie, kde se v letech 1849–1850 věnoval studiu ekonomického díla A. Smitha, J. B. Saye a ostatních francouzských ekonomů. Při svém pobytu ve Francii se seznámil i s Bastiatovým dílem, které mu poskytovalo argumenty podporující jeho liberální industriální teorii. Procestoval i Anglii, kde, mimo jiné, navštívil místa, která popisoval F. Engels ve své práci „Postavení dělnické třídy v Anglii“, a tyto poznatky využil Rieger ke kritice tohoto díla. 1 Pozdějšími renomovanými ekonomy byla Bastiatova vědeckost velmi zpochybňována. Bastiat si však tak ostré odsouzení nezaslouží. Svá díla tvořil ve 40. letech 19. století, kdy v ekonomické teorii nebyly používány matematické ani grafické nástroje a vysokou míru abstrakce v drtivé většině nenacházíme ani v dílech jiných ekonomů.
22
Ve Francii byl přijat i na nejvyšší úrovni a byl představen politicky nejdůležitějším lidem: ekonomu M. Chevalierovi, budoucímu ministerskému předsedovi A. Thiersovi a francouzskému prezidentovi Ludvíku Napoleonu Bonapartovi (budoucímu císaři Napoleonovi III.). Zda se osobně setkal s F. Bastiatem, jenž v téže době byl poslancem v Paříži, není doloženo. Protože se Rieger chtěl po návratu z exilu ucházet o habilitaci2 z národního hospodářství na pražské univerzitě, pro potřeby výuky přeložil teoreticky jednodušší knihu Josepha Droze (1773–1850) z roku 1829 „Économie politique ou Principes de la Science des Richesses“ (pod českým názvem „Politické hospodářství čili zásady vědy o statcích“ vyšla r. 1853) a jako habilitační spis napsal „O statcích hmotných a nehmotných a jich významu i postavení v národním hospodářství“ (1850), kde fakticky přejímá ekonomickou myšlenkovou koncepci J. B. Saye, když např. tvrdí: „Země, kapitál a práce jsou hlavními prameny výroby“.3 Rieger ve svých názorech na produktivní a neproduktivní práci oponuje A. Smithovi. Argumenty, že i duševní práce např. lékaře, kněze apod. je produktivní, přejímá od Saye a Bastiata. Ve druhém díle napsaném ve Francii a částečně v Anglii v roce 1850, ale vydaném až r. 1860 „Průmysl a postup výroby jeho v působení svém k blahobytu a svobodě lidu zvláště pracujícího“ Rieger odmítá názory, ve kterých je kritizován průmysl. Rozvoj průmyslu byl tehdy prvořadým hospodářským cílem v programu české politické reprezentace a inteligence a je logické, že Rieger byl i tímto hlediskem ovlivněn při hodnocení zahraničních ekonomických názorů. F. L. Rieger optimisticky tvrdil a na rozvoji především Anglie a částečně Francie první poloviny 19. století dokazoval, že základní podmínkou hospodářského rozvoje je svobodná soutěž („svoboda v soutěži ... je jedinou garantií pokroku člověčenstva, jakož i postupu výroba a láce, ano že by průmysl bez ní zakrněl a se zarazil, že by se stal nepohnutým...“)4 a rozvoj továrního průmyslu zvyšuje národní bo-
2 Habilitace byla odmítnuta jak z důvodů národnostních – spis byl psán česky a nemohl být německými profesory náležitě vědecky posouzen, tak z důvodů politických – studenti by prý v Riegerovi viděli více politického bojovníka než vědce. 3 Rieger, F. L.: O statcích hmotných a nehmotných a jich významu i postavení v národním hospodářství. Praha, 1850, s. 72. 4 Rieger, F. L.: Průmysl a postup výroby jeho v působení svém k blahobytu a svobodě lidu zvláště pracujícího. Litomyšl 1860, s. 129.
23
hatství a blahobyt národa. Blahobyt národa však není konečným cílem – pouze na jeho základě je možno dosáhnout také svobody. Svobodný rozvoj průmyslu umožní svobodný rozvoj občanské společnosti, ve kterých nebude bariér, společenských přehrad a rodových výsad: „...pak svoboda tržby a průmyslu, kteráž jest nevyhnutelnou podmínkou mocného lidských statků rozmnožování, pojišují nám přecházení statků z jedné rodiny do druhé, z jednoho stavu do druhého a dávají člověku naději, že žádné nakupení statků u jednotlivců, žádné jich příliš nestejné a nespravedlivé rozdělení, by se i na čas státi mělo, dlouhého trvání míti nemůže“, zdůrazňuje Rieger.5 Stejné myšlenky najdeme u Bastiata: „Řešení problémů lidských vztahů musí být nalezeno ve svobodě.“ Veškerá naděje pro lidstvo „spočívá ve svobodné, dobrovolné činnosti lidí v mezích zákona.“6 V polovině 19. století začal na pražské Vysoké technické škole7 (česky) a na Právnické fakultě (německy) přednášet statistiku a národní hospodářství Eberhard Antonín Jonák (1820–1879), který ovlivnil celou generaci studentů. V roce 1871 vydal populárně psanou učebnici, určenou spíše pro laiky „Základové hospodářství“. V tomto díle je patrný silný vliv Bastiatových „Ekonomických harmonií“ a Jonák byl stejně jako jeho francouzský vzor hlasatelem ekonomické harmonie a pozitivního vlivu hospodářské soutěže. Konkurence mezi všemi zúčastněnými má blahodárné účinky na celé národní hospodářství, tvrdí Jonák: „Soutěž jest zákonem lidské společnosti, jemuž se musíme podrobiti. Ona jest jen následkem osobního zisku, jenž vcelku pobádá k blahodárné činnosti. Každý hledí s druhým závoditi, aby měl z toho užitek; na této tužbě zakládá se však prospěch celku. Soutěž ale též nedovoluje, aby zištnost jednotlivce na újmu jiným se vyvíjela.“8 Jak je vidět, Jonák uznává působení „neviditelné ruky trhu“. Jonákovi jde o totéž jako ostatním českým národohospodářům – dosáhnout hospodářské síly a bohatství českého národa. Argumentuje 5 Tamtéž, s. 184. 6 Bastiat, F.: Zákon. Praha 1991, s. 56, 57. 7 Tzv. polytechnika byl zemský vzdělávací ústav v Praze na úrovni vysoké školy. Dne 24. září 1868 rozhodl zemský sněm (bez účasti českých poslanců) o rozdělení na část českou a německou. 8 Jonák, E.: Základové hospodářství. Praha 1871, s. 175.
24
obdobně jako před ním F. L. Rieger. Právě svobodná konkurence umožní zavedení výkonných strojů a rozvoj průmyslu a ten umožní blahobyt národa. Podle Jonáka je svoboda možná pouze tam, kde existuje svobodná konkurence. Ta umožňuje srovnání všech křivd – kde je konkurence, tam může každý dosáhnout majetku a blahobytu. Úspory těžké práce a její zjednodušení prostřednictvím vynálezů a důmyslných strojů umožňuje také pouze konkurence. V Bastiatových „Ekonomických harmoniích“ (kap. XI.) lze nalézt tezi: „Celku prospívá pokrok jednotlivce, jednotlivci prospívá pokrok celku.“ Další Jonákův názor připomíná Bastiatův harmonický vztah práce a kapitálu9 a vzájemného poskytování služeb, by se na ně neodkazuje a vydává jej za svůj. Jonák tvrdil, že majitelé a dělníci jsou na sobě závislí a poskytují si vzájemně výhodné služby – majetek poskytuje dělníkům práci a obživu a dělník naopak umožňuje, aby majitel mohl svůj kapitál využívat: „Tak potřebuje jeden druhého a spojuje oba jeden užitek, jehož žádný z nich o sobě dosáhnouti nemůže.“10 ... „Obé tedy, kapitál i práce, jsou nutny. Prospěch jich vzájemný jest pevně sloučen, co škodí jednomu, škodí též druhému... Prospěchy továrníků a jejich dělníků jsou společné, což však často se od obou zneuznává,“11 zdůrazňuje Jonák a „vypůjčuje“ si Bastiatovu výzvu z VII. kapitoly „Ekonomických harmonií“: „Kapitalisté a dělníci, přestaňte na sebe hleděti s nedůvěrou a závistí!“ Podle Jonáka každý, kdo rozmnožuje kapitál společnosti, je dobrodincem lidstva a vytváří jeho blahobyt. Proto je také nutné majetek chránit, jinak by zmizel významný motiv pro podnikání. „Bezpečnost majetku...urychluje pokroky lidstva, proto jest povinností společnosti chrániti majetek proti každému.“12 Již v roce 1869 se František Ladislav Chleborad (1839–1911) ve své obsáhlé, skoro pěti set stánkové knize „Soustava národního hos9 Bastiat vyvracel Ricardovy vize protichůdnosti zisku a mzdy, která narušovala jeho optimismus. Podle zákona harmonie jsou zájmy kapitálu a práce solidární, podíl jednoho i druhého stoupá současně, avšak podíl práce rychleji než podíl kapitálu, nebo podle Bastiata klesá průměrná úroková míra. 10 Jonák, E.: Základové hospodářství. Praha 1871, s. 146. 11 Tamtéž, s. 152. 12 Tamtéž, s. 57.
25
podářství politického“ jako první český národohospodář na více než sto stranách zabývá dějinami světového ekonomického myšlení od starověku až do své doby. Pro ilustraci, co se mohli čtenáři o Bastiatovi z Chleboradovy knihy dozvědět, si ocitujme příslušnou pasáž: „Frédéric Bastiat, od něhož pocházejí proslulé ,Souhlasy hospodářské (Harmonies Économiques‘), kteréž zakládají se na ideách Carey‘ových. Proto ale nelze viniti Bastiata z plagiatu, jako o něm tvrdil Dühring. Nebo Bastiat se nevydával nikdy za původce všech ideí v díle svém obsažených, jak o tom svědčí předmluva k ,Harmonies Économiques‘. Tyto začal spisovati r. 1848. První článek jeho ,Ústrojí přirozené a umělecké‘ vyšel v Journal des Économistes 1843. Článek tento označuje nejlépe celý jeho směr. Praví: 1. Máme zákony obecné od psaných neodvislé, kteréž musí se hledati, a zákony psanými jenom zviditelňovati. Zákony tyto jsou předmětem politického hospodářství. 2. Ústrojí společenské, vedle zákonů těchto se vyvinuvší, jest to nejlepší a nejdůmyslnější, nebo ,veškeré zájmy oprávněné shodujou se‘. 3. Bláhovo bylo by tudíž (!) snažení vynalézti ústrojí lepšího. Úsudek tento učinil oproti utopickým snahám socialistů. Však pouhého odporu překročiv, octl se sám na stanovišti výstředném a háje oproti ideám socialismu přirozený vlastně přírodní a nahodilý vývoj hospodářství společenského, stal se přívržencem (ovšem nejdůmyslnějším) školy manchesterské.13
Za „manchesterskou školu“ označoval Chleborad široký proud autorů, uznávající zásadu „laissez-faire“; podle kontextu používal též označení „industrialisté“. K francouzským „industrialistům“, ke kterým řadil J. B. Saye i F. Bastiata, byl na rozdíl od anglických Chleborad shovívavější: „Industrialismus francouzský vyniká svou lidumilností. Kdežto anglický hledí pouze k nabývání bohatství; směřuje tento k skutečnému blahobytu; onen jest bezohledný, tento ke všem stejně prohlédá; onen jest abstraktní, tento sociální; onen učenecký, tento populární. Mimo tyto chvalné stránky mají industrialisti francouzští velikou zásluhu o rozšíření vědy hospodářství po celém světě, jelikož spisy jejich, vynikající zřetelností a půvabností, všude nalezly obliby.“14 Chleborad tak potvrzuje úvodní tvrzení tohoto příspěvku, že lehký, skoro až novinářský styl Bastiatových prací naopak napomohl rozšíření a pochopení jeho děl. Určitým signálem je také fakt, že 13 Chleborad, F. L.: Soustava národního hospodářství politického. Praha 1869, s. 129–130. 14 Tamtéž, s. 128.
26
Chleborad ve svém dějepisném přehledu věnoval F. Bastiatovi rozsahem stejné místo jako J. B. Sayovi. Chleborad se jako první český národohospodář obšírněji věnoval teorii hodnoty. Původní teorie hodnoty vypracovali podle něj Smith, Lindwurm, Carey, Bastiat a Dühring. Hodnota je podle Bastiata vztah dvou směňovaných služeb. Směna služeb vzniká přirozeně – nikdo nikoho k ničemu nenutí, každý vyrábí v souladu s přirozenými zájmy užitečné věci s cílem směnit je za jiné užitečné věci, a harmonicky – prokazované služby jsou vzájemné, každá hodnota obsahuje dobrodiní pro toho, kdo ji přijímá a zásluhu pro toho, kdo je postupuje. Od Careyho (i když jej necituje) převzal tezi, že základem hodnoty je spíše námaha uspořená tomu, jenž hodnoty přijímá, než námaha podstoupená tím, kdo hodnotu dává, a proto hodnotu Bastiat odvíjí od služby, která zahrnuje oba tyto činitele. F. Bastiat převzal od J. B. Saye teorii služeb výrobních faktorů, kterou rozpracoval v nástroj poznání hospodářské harmonie. Avšak, na rozdíl od Saye, u Bastiata náhradě podléhají jen ty služby, které prokazuje člověk pomocí své práce. Pod prací chápe jakoukoli lidskou činnost včetně duševních pochodů, jako např. námahy a napětí. Úhradě (směně) podléhají ty služby, které poskytuje člověk, tj. v pojmu služba je zahrnuta užitečnost, vzácnost, nesnadnost získání, výrobní náklady, práce apod. F. L. Chleborad Bastiatovu teorii, podle níž hodnota vzniká výměnou, nepokládal za správnou. Chleborad sám volil moderní přístup subjektivního pohledu na hodnotu v podobném duchu jako o několik let později a daleko propracovaněji rakouská škola. Hodnotu chápal jako dosažený užitek vzhledem k nákladům: „Užitek bez nákladu jest zadarmo; náklad bez užitku jest marný: teprve užitek, jehož bez nákladu nabýti nelze, jest hodnotou.“15 Hodnota z hlediska užitku pro jednotlivce se může lišit a Chleborad dokonce mluvil o psychologickém postupu při oceňování hodnoty. Z hlediska celé společnosti si lidé ustanovili měřítko, což v hospodářství pokročilém je vždy platidlo neboli drahokov neboli peníze, upozorňoval Chleborad. Přesto, že s Bastiatovou hodnotovou teorií Chleborad nesouhlasil a polemizoval s ní, jednu z jeho myšlenek přejímá: podle Chleborada 15 Tamtéž, s. 195.
27
ve všech případech měření hodnoty existuje mez, kterou hodnota nikdy nepřekročí a pod níž neklesne. Je to tzv. „náklad obnovný“, za který se dá věc v současnosti obnovit nebo nahradit: „Věc, která se dá obnoviti, nestojí nikdy ani více, ani méně než by stála okamžitá její obnova,“16 tvrdí Chleborad a sám upozorňuje, že tuto myšlenku vyslovoval Carey, ačkoli podle jeho názoru jí zformuloval F. Bastiat. Bastiat byl nucen zaujmout stanovisko k Ricardově teorii pozemkové renty a k zákonu klesajících výnosů, které odporovaly jeho hospodářské harmonii a bezkonfliktnímu vývoji lidstva k blahobytu. Řeší to svým tzv. zákonem bezplatné užitečnosti, kdy půda nebo příroda dává všem zdarma všechny své plody a renta prostě neexistuje. Cenou se neplatí přirozená užitečnost, ale pouze se hradí nutné výlohy s umožněním jejich užívání. Cena zemědělských produktů uhrazuje pouze „cenu práce“ a „cenu kapitálu“: „Uhlí je poskytováno zdarma všem lidem. Není to ani paradox, ani přehánění, je jim poskytováno zdarma jako voda proudu pod jedinou podmínkou, totiž jíti pro ně nebo zahraditi tuto námahu těm, jež tak činí za nás,“ vysvětloval Bastiat.17 Stejně jako Bastiat a Carey, odmítal i F. L. Chleborad Ricardovu teorii pozemkové renty. Chleborad vychází ze stejných předpokladů jako oni a jejich nauku akceptuje, ačkoli své vzory necituje a navíc sebevědomě tvrdí, že „dokázal jsem... že služba přírody jest zadarmo. Nech koupíš věc jakoukoli a rozebereš všecky části její, nalezneš, že toliko náklad lidský jest zaplacen.“18 Co se týká vyvrácení Malthusova populačního zákona, Chleborad konstatuje, že Bastiat zůstal stát v půli správné cesty a on jej doplní – „Mohl bych ovšem s Bastiatem odkázati čtenáře k důvěře, že ten, jenž tak krásně a souhlasně zařídil svět tento, postará se též o osudy potomstva našeho po sta tisíců letech: však pokusím se přece o rozvedení problému tam, kde Bastiat přestal.“19 Chleborad zdůvodňuje, že nikdy nemůže převýšit počet obyvatel prostředky obživy (volnou půdu k obdělávání), protože se zvyšováním osvěty, vyšším stupněm duševních schopností a vzdělanosti bude klesat porodnost, a na druhou stranu, po16 Tamtéž, s. 197–198. 17 Srovnej Bastiat, F.: Les Harmonies économiques. 10. vydání Ouvres complétes, s. 257. In Gide, Ch. – Rist, Ch.: Dějiny nauk národohospodářských. Díl II. Praha 1917, s. 25. 18 Chleborad, F. L.: Soustava národního hospodářství politického. Praha 1869, s. 410. 19 Tamtéž, s. 411.
28
kud se nebude lidstvo vzdělávat, pak se nebude se rozšiřovat svoboda, dokonalá výměna, blahobyt, a tudíž ani nebudou prostředky a předpoklady k růstu populace. Tím Chleborad podle svých slov rozřešil problém, od kterého odstoupil Bastiat a který nerozluštil ani Carey. Další český právník a národohospodářský publicista Maxmilián Wellner (1838–1904) ve své knize „Hospodářství národní“ vydané r. 1874 za největšího soudobého ekonoma prohlašoval F. Bastiata, dále pak Ch. H. Careye. Vyzvedával i H. Thünena, naopak byl kritický k J. S. Millovi. Obdiv k Bastiatovi je vidět již z definice ekonomie jako vědy. Podle Bastiata je ekonomie „ve své podstatě vědou, která determinuje, zda budou zájmy lidstva harmonické nebo protikladné“20, zatímco Wellner tvrdí: „Věda hospodářství národního jest vlastně vědou, která zkoumá jedinou – ovšem velmi těžkou – otázku, totiž tu, máme-li při jednotlivých oborech přijmouti zásadu laissez faire, neb zásadu vměšování se vlády.“21 Svobodná soutěž a zásada „laissez-faire“ jsou podle Wellnera základem každého fungujícího národního hospodářství. Harmonie existuje, pouze v některých oblastech je nutné jí podpořit. Pomoc poskytují různé subjekty: např. církev může pomoci školství, stát by měl podporovat rozvoj železnic a lesního hospodářství. Dělníci mohou svépomocí zlepšit, tj. zharmonizovat svou situaci v námezdně pracovních vztazích a zde stát nemá vůbec zasahovat. Jak dalece se má ubírat působení státu, to jest „poopravovat směr hospodaření“, je podle Wellnera složitá otázka, protože se to nedá stanovit jednotným pravidlem. Cílem by však vždy mělo být harmonické fungování národního hospodářství: „Účelem státu jest, aby hmotným a nehmotným potřebám jednotlivců harmoničtěji vyhověno bylo, než kdyby každý hospodařil o své újmě.“22 Co se týká vztahu práce a kapitálu, odkazuje Wellner na Jonákovo dílo „Základové hospodářství“ a svou argumentaci o poklesu míry zisku jako důkazu relativního podílu zisku a zvyšování podílu práce na produktu Wellner opírá o Bastiatovu teorii i statistická zkoumání: 20 Bastiat, F.: Zákon. Praha 1991, s. 52. 21 Wellner, M.: Hospodářství národní. Tábor, 1874, s. 156. 22 Tamtéž.
29
„Historie mzdy učí nás, že při národech kráčejících osvětou ku předu mzdy stoupají. Úkaz to harmonie, povážíme-li, že úroky kapitálů jdou spíše dolů.“23 Wellner sice nepřebírá Bastiatovu hodnotovou teorii (velmi zjednodušeně se přidržuje Sayovy koncepce), ale v teorii rozdělování je jeho vzorně opisujícím, i když trochu povrchním žákem. Plně přejímá Bastiatovy názory na pozemkovou rentu: „Bastiat definoval rentu gruntovní jednoduše za čistý výnos z kapitálu. S tím doslovně souhlasím,“ prohlašoval Wellner.24 Podobně souhlasil s Bastiatovou teorií bezplatné užitečnosti Josef Bartošek v díle „Národní hospodářství dle všeobecně uznaných zásad“ z roku 1867, či se k ní v téže době přikláněl Antonín Emanuel Komers (1814–1893), resp. v překladu a souhrnu Komersových děl Karel František Procházka (1839–1878).
3. Zprostředkovaný vliv Bastiatovy názory se do českého prostředí dostávaly i zprostředkovaně, oklikou. Jednou z cest byla kritika Bastiatova ideového následovníka. V roce 1848 ve Francii polemizoval F. Bastiat s L. Blancem – v Německu se ostrou diskusí mezi H. Schulze-Delitzschem a F. Lassallem opakovala na počátku 60. let 19. století historie. Hermann Franz Schulze-Delitzsch (1808–1883) byl německý liberální politik, právník a národohospodář. Vystudoval práva v Lipsku a Halle a poté působil jako soudce v pruském městě Delitzschi, v revolučním roce 1848 se stal poslancem. Od roku 1852, kdy opouští státní službu, se věnoval publicistické a praktické národohospodářské a později i politické činnosti za německou liberální stranu. Vydal množství spisů, jež však mají spíše praktický národohospodářský a politický ráz, např. „Příručka pro německé řemeslníky a dělníky“ („Associationsbuch für deutsche Handwerker und Arbeiter“ 1853), „Záloženská a úvěrová společenstva jako Lidové banky“ („Vorschussund Creditvereine als Volksbanken“ 1855), „Sociální otázka. Dvě přednášky“ („Die sociale Frage. 2 Vorträge“ 1869), „Průmyslový velkokapitál a dělnické hnutí v Německu“ („Der industrielle Grossbesitz und die Arbeiterbewegung in Deutschland“ 1870). 23 Tamtéž, s. 110. 24 Tamtéž, s. 190.
30
Nejvýznamnější kniha, do češtiny překládaná jako „Kapitola z katechismu německého dělníka“ („Kapitel zu einem deutschen Arbeiterkatechismus“) z roku 1863 obsahuje šest Schulze-Delitzschových přednášek v berlínském dělnickém spolku a podle slov autora měla být učebnicí pro řemeslníky a dělníky s cílem odvrátit je od Lassallova programu státem zakládaných či podporovaných dělnických výrobních družstev, které měli změnit charakter kapitalistické společnosti na státně-dělnicko-socialistický. Na Schulze-Delitzschovu aktivitu podrážděně reagoval Ferdinand Lassalle (1825–1864) ekonomickým dílem „Pan Bastiat SchulzeDelitzsch aneb kapitál a práce“ („Herr Bastiat – Schulze von Delitzsch, der ökonomische Julian order: Capital und Arbeit“ 1863). Hermann Schulze-Delitzsch se opravdu inspiroval Bastiatovou tezí „potřeba – úsilí – uspokojení“ i harmonickým pohledem na vývoj kapitalismu. Schulze-Delitzsch ve všech svých pracích shodně s Bastiatem tvrdil, že potřeby jsou vlastní každému člověku a ten musí vynakládat úsilí k dosažení svých potřeb, musí správně, tj. správným způsobem využívat své síly k uspokojování svých potřeb, přičemž oba kladli důraz na slovo „své“. Solidarita se nesmí dotknout individuální odpovědnosti jednotlivce a musí být dobrovolná, neomezující svobodu. Podle Bastiata je i sociální solidarita trestuhodná. Negace solidarity musí vytvořit druh-zodpovědnosti, která je vedoucí silou pokroku a systémem k omezování zla a k rozlišování dobra. K zajištění a uspíšení správné odměny všech činů je nutno solidaritu omezit, aby nepůsobila proti individuální odpovědnosti a spravedlnosti. „Zavrhujeme umělou jednotu, která nedělá nic jiného, než že zbavuje osoby individuální odpovědnosti.“25 „Jakmile uspokojování nějaké potřeby stane se předmětem péče veřejné, ztrácí jednotlivec část svého svobodného rozhodování, ochabuje ve svém úsilí, stává se méně člověkem... Tato mravní zmalátnělost, jež se ho zmocní, stíhá z téhož důvodu všechny jeho spoluobčany.“26 H. Schulze-Delitzsch se především zaměřoval na propagaci úvěrových a spotřebních družstev na bázi dobrovolnosti bez státního diri25 Bastiat, F.: Zákon. Praha, 1991, s. 29. 26 Srovnej Bastiat, F.: Les Harmonies économiques. 10. vydání Ouvres complétes, s. 545. Dle Gide, Ch. – Rist, Ch.: cit. dílo. Díl II. s. 8.
31
gismu. Na státu se podle něj nesmí žádat nic jiného, než odstranění překážek vadících volnému rozvoji lidských schopností, nebo člověk má potřeby a současně je nadán, aby je uspokojil pomocí práce a tomu nic nesmí bránit a ničit vědomí jeho vlastní odpovědnosti. Stát má chránit bezpečnost, právními předpisy apod. zabezpečovat hospodářskou soutěž, svobodu živností, obchodu a práce a pečovat o vzdělání lidu. Jak je vidět, Schulze-Delitzsch v tomto převzal Bastiatovy názory, i když ne úplně – Bastiat byl principiálně i proti bezplatnému vzdělání a odmítal např. povinné sociální a úrazové pojištění. Bastiat byl zapřísáhlým odpůrcem státních podpor: „Do státní pokladny nemůže vstoupit nic pro prospěch jedné osoby nebo jedné třídy, aniž by jiné osoby nebo třídy nebyly přinuceny to tam vložit. ...Mějte toto na mysli a hodnote ochranná cla, podpory, zaručené zisky, zaručená zaměstnání, veřejná vzdělání, progresivní zdanění, bezplatný úvěr a státní podniky. Zjistíte, že jsou vždy založeny na zákonné loupeži a organizovaném bezpráví.“27 Zákonnou loupeží rozumí Bastiat jednak přerozdělování společenského bohatství, kdy zákon „...bere jedněm osobám a dává osobám druhým“ a dále celkovou hospodářskou činnost státu včetně jeho protekcionistickým opatření: Z logiky Bastiatových úvah vyplývá závěr, který nás nepřekvapí: „Žádná zákonná loupež. Toto je princip práva, klidu, pořádku, stability, harmonie a logiky.“28 Kapitalismus je harmonický řád a kapitál není nepřítelem dělnictva a malých živnostníků, je jen jejich zneuznaným přítelem, hlásal Schulze-Delitzsch. Na kapitálu závisí poptávka po práci, ulehčuje práci používáním strojů a zvyšováním produktivity („výrobním upotřebením kapitálu v dokonalejší organizaci, jež se dociluje pomocí strojů a dělby práce“) se snižuje cena spotřebních předmětů. Byl si vědom, že ne každý může samostatně podnikat, a proto navrhoval v určitých oblastech svépomoc spolčováním. Jednalo se o záložny, opatřující členům úvěr, spolky zásobovací, spolky strojové zřizované ke společnému nákupu a používání strojů, konzumní spolky pro levnější prodej potravin svým členům, skladištní spolky a tzv. výpomocné pokladny zřizované pro případ nemoci. K zakládání výrobních společenstev jako nejvyššímu stupni byl dosti skeptický a radil k co nej27 Bastiat, F.: Zákon. Praha, 1991, s. 29. 28 Srovnej Bastiat, F.: Les Harmonies économiques. 10. vydání Ouvres complétes, s. 545. Dle Gide, Ch. – Rist, Ch.: cit. dílo. Díl II. s. 8.
32
vyšší obezřetnosti, nebo „tam, kde pro ně nejsou vytvořeny příznivé podmínky, nezbytně hrozí jejich nezdar.“ I v tomto byl SchulzeDelitzsch ovlivněn Bastiatovou zásadou podřízení výrobce spotřebiteli, na které se musí hospodářství rozvíjet. Na rozdíl od F. Lassalla propagoval H. Schulze-Delitzsch „nepolitická“ družstva a ve svých úvahách se vždy přidržoval pouze hospodářských kritérií. Původně odmítal i odborové dělnické organizace, teprve když je od roku 1868 začali Lassallovi stoupenci zřizovat, zapracoval je do svého programu. V Rakousku a v českých zemích byl patrný silný teoretický i praktický vliv Schulze-Delitzschovy činnosti u zakládání záloženských a spotřebních družstev,29 k jeho příkladu se výslovně hlásil František Ladislav Chleborad, František Cyril Kampelík (1805–1872) a František Šimáček (1834–1885), jeho činnost oceňoval Max Wellner a význačný český národohospodář a staročeský politik Albín Bráf (1851–1912), by s drobnou poznámkou o jeho jednostranné liberální orientaci. V roce 1883 A. Bráf pronesl řeč na schůzi uspořádané „Českým klubem“ na počest památky H. Schulze-Delitzsche. To mu bylo příležitostí nejenom seznámit posluchače s činností SchulzeDelitzsche, kterou dával do protikladu s působením Lassalla, jehož názory byly od konce 60. let až do počátku 90. let 19. století v českém dělnickém prostředí populární, ale především vyzdvihnout odlišnosti české společnosti a zdůraznit pozitivní vliv svépomocných záložen na rozvoj českého podnikání.30 Další český univerzitní národohospodář Josef Kaizl (1854–1901) ve své učebnici ekonomie „Národní hospodářství“ z roku 1883 se několikrát dovolával Lassallova díla „Herr Bastiat – Schulze von Delitzsch, der ökonomische Julian order: Capital und Arbeit“. Někde s Lassallem nesouhlasí, např. s jím hlásaným železným zákonem mzdovým, někde ano, např. při rozboru otázek konjunktury. Ještě se musíme zmínit o dalším nepřímému Bastiatovu vlivu, nebo spíše o diskusích o originalitě jeho díla ve vztahu ke Careyovi. Tato diskuse byla sledována a probíhala i v českých zemích. Jednu z hlav29 Blíže srovnej Bažantová, I.: Družstevní a svépomocné koncepce v českém ekonomickém myšlení. Vývoj názorů a pokusů o praktickou realizaci do roku 1948. Praha 2001. 30 Bráf, A.: H. Schulze-Delitzsch a záložny české. Řeč ve schůzi uspořádané „Českým klubem" v Praze dne 25. května 1883. In Život s dílo. Díl IV. Praha 1923.
33
ních úloh měl v 60. a 70. letech 19. století tehdy velmi populární německý filozof, fyzik a ekonom Eugen Karl Dühring (1833–1921), který měl vliv na české intelektuály i na vznikající dělnické hnutí německé a zprostředkovaně taktéž na české. Dühring své rozsáhlé dílo velikášsky koncipoval jako program zásadní myšlenkové a sociální reformy světa. Jako ekonom brojil proti marxismu a neuznával ani mladší německou historickou školu. Vycházel z Careye a byl v německy mluvících zemích jeho hlavním popularizátorem – viz jeho dílo „Careyův převrat národohospodářské a sociální vědy“ („Carey’s Umwalzung der Volkswirtschaftslehre und Socialwissenschaft“) z roku 1865. Americký ekonom Charles Henry Carey (1793–1879) byl také hlasatelem ekonomické harmonie, i když v jeho díle se hlásá volná soutěž mezi jednotlivci a současně se zavrhuje volná soutěž mezi státy. Bastiatovi byla často vyčítána nepůvodnost a plagiátorství právě vůči Careyovi – i podle Dühringa Bastiat svou základní vizi od Careyho opsal. Stejně jako český národohospodář F. L. Chleborad ve výše uvedené citaci, tak i já spolu s Ch. Gidem31 usuzuji, že to je přehnané tvrzení. V dějinách ekonomického myšlení máme mnoho jiných příkladů nezávislého uveřejnění podobných názorů. Když r. 1850 vyšla Bastiatova kniha „Les Harmonies économiques“, Carey okamžitě v dopise adresovaném a zveřejněném v časopise „Journal des Économistes“ obvinil Bastiata z plagiátu. V tomtéž roce 1850 totiž uveřejnil Carey dílo, dokonce s podobným názvem – „Harmony of Interests, Agricultural, Manufacturing and Commercial“. Bastiat, již umírající, odpověděl, že četl první Careyovo dílo (což bylo třísvazkové „Principles of Political Economy“ vyšlé 1837, 1838 a 1840), a velmi nešastným způsobem se v témže časopise omlouval, že jej necitoval, protože prý Carey napsal tolik zlého o Francouzích, že jej nemohl doporučit k četbě. Bastiatovo „přiznání“ se postupem doby zjednodušilo ve smyslu, že své „Harmonie“ opsal od Careyovy „Harmonie“.32
31 In Gide, Ch. – Rist, Ch.: Dějiny nauk národohospodářských. Díl II. Praha 1917, s. 12–13. 32 In Gide, Ch. – Rist, Ch.: Dějiny nauk národohospodářských. Díl II. Praha 1917, s. 12–13. Podle tehdy průměrné doby vydání dané technickými možnostmi a vzdáleností místa vydání obou knih (Filadelfie – Paříž) ani jeden z autorů nemohl druhou „Harmonii“ opsat. Mnoho shodných myšlenek lze nalézt v celém „optimistickém proudu“, dále např. v díle Ch. Dunoyera „De la Liberté“ z r. 1845. Zrovna tak je možné nastolit otázku originality úvah M. Careye, F. Lista a Ch. H. Careye.
34
Snad kdyby Bastiat předčasně nezemřel, mohl některé úvahy v „Harmoniích“ jen načrtnuté více rozvinout a vědecky se tak obhájit a nám zanechat další zajímavé myšlenky, z nichž mnohé ani v současnosti neztratily na významu.
4. České překlady Bastiatových děl Čeští čtenáři se s Bastiatovým dílem seznamovali především ve francouzském originále; např. dílo „Ekonomické harmonie“ v originálním francouzském vydání i v německém překladu z r. 1850 bylo v knižním fondu knihovny Právnické fakulty Karlo-Ferdinandovy univerzity. A právě až do vzniku Československa se jen na Právnické fakultě učilo „národní hospodářství“ jako vysokoškolský státnicový předmět. V 80. letech 19. století se u nás objevuje také několik dalších německých překladů Bastiatových děl. O Bastiatovo dílo byl zájem i za první republiky, o čemž svědčí český překlad Bastiatova díla „Co je a co není vidět“ z roku 1923 překladatelů J. Kulhánkové a E. Barchana. Předmluvu napsal Josef Macek (1887–1972), pozdější význačný český národohospodář. Tato krátká Mackova předmluva rozhodně stojí za přečtení a odhaduji, že mnozí, mající Macka „schématicky zařazeného“, budou překvapeni. Ostatně za přečtení stojí celý soubor esejí „Co je a co není vidět“, tak, jak je zde dále přetištěn z vydání z roku 1923. I když existuje výborný, moderní překlad tohoto díla z pera Jána Pavlíka, myslím, že i archaičtější sloh a hlavně dobové poznámky českého vydavatele současného čtenáře také zaujmou. Na závěr se ještě zmiňme o dalších českých překladech Bastiatových děl. „Les Harmonies économiques“ bohužel doposud na český překlad čeká a existuje pouze pár rozsáhlejších citací v prvorepublikových „Dějinách nauk národohospodářských“ od Ch. Gida a Ch. Rista v překladu Jana a Milady Koudelkových (I. díl 1915 a II. díl 1917, Praha, nakladatelství Jan Laichter) a 4,5 strany českého překladu Františka Schwarze pod názvem „Svoboda jako konkurence“ vycházející z německé předlohy (in sborník textů „Liberalismus v kostce“ vydaný Liberálním institutem v roce 1994). V roce 1991 vydalo nakladatelství Academia Bastiatův „Zákon“ (překladatel Luboš Hlinovský použil anglickou verzi). Výše zmiňovaný překlad Jána Pavlíka „Co je a co není vidět a jiné práce“ vyšel péčí Liberálního institutu v roce 1998. Časopis „Laissez-Faire“ v říjnu 1998 uveřejnil text „Obchodní bi35
lance“ (překlad J. Pavlík) a v monotématickém čísle z června 2001 Bastiatovy texty: „Laissez faire“ (překlad Veronika Machová), „Travail humain, travail national“ pod názvem „Dovozy a vynálezy“ přeložili Tereza Smetanová a Petr Mach a „Vzájemnost“ („Réciprocité“) v překladu Veroniky Machové.
36
B Nové překlady Frédérica Bastiata
Petice výrobců svíček Frédéric Bastat
petice výrobců svíček, voskovic, lamp, svícnů, luceren, kratiknotů a zhášedel, dále pak výrobců loje, oleje, pryskyřice, alkoholu a obecně všeho, co se týká osvětlení váženým členům Poslanecké sněmovny Pánové, Jste na dobré cestě. Odmítáte abstraktní teorie a příliš se nestaráte o hojnost a nízké ceny. Leží vám na srdci zejména dobro výrobců. Chcete je osvobodit od konkurence ze zahraničí, krátce řečeno, chcete vyhradit domácí trh pro domácí průmysl. Nabízíme vám vynikající příležitost uplatnit vaši … jak bychom to nazvali? vaši teorii? ne, nic není tak ošidné jako teorie; vaši doktrínu? váš systém? vaši zásadu? ale vy nemáte rádi doktríny, děsíte se systémů a pokud jde o zásady, prohlašujete, že v obchodní politice žádné neplatí; řekněme tedy vaši praxi, praxi bez teorie a bez zásad. Trpíme nesnesitelnou konkurencí jistého zahraničního rivala, jehož podmínky pro výrobu světla jsou, zdá se, na úrovni o tolik vyšší než naše, že zaplavuje domácí trh svým světlem za fantasticky nízkou cenu; takže kdykoliv se objeví, náš prodej ustane a všichni spotřebitelé se obracejí na něj, a celé jedno odvětví francouzského průmyslu s nesčetnými výhonky je rázem zasaženo naprostou stagnací. Tento konkurent, kterým není nikdo jiný než samo slunce, proti nám vede tak zuřivou válku, až máme podezření, že ho na nás poštval perfidní Albion (stává se z něj šikovný diplomat!), nebo slunce na tento nadutý ostrov bere takové ohledy, jakými u nás naprosto skrblí. Žádáme, abyste laskavě vydali zákon, nařizující uzavřít všechna okna, vikýře, špehýrky a okenice, zatáhnout žaluzie, záclony, závěsy, ro39
lety, zkrátka a dobře ucpat všechny otvory, díry, skuliny a štěrbiny, kterými má sluneční světlo ve zvyku pronikat do příbytků, a to na úkor skvělých odvětví výroby, kterými jsme měli tu čest zaplnit zemi, a které by te byl od nás čirý nevděk nechat na holičkách v tak nerovném boji. Prosíme vás, páni poslanci, abyste naši žádost nebrali jako satiru, a nezamítali ji dříve, než vyslechnete důvody, kterými ji chceme podepřít. Považte nejprve, které odvětví francouzského průmyslu by s postupem času nezačalo vzkvétat, kdyby se co nejdůkladněji uzavřel přístup přirozenému světlu, a vznikla tak potřeba světla umělého? Stoupne-li spotřeba loje, bude zapotřebí více krav a ovcí, což povede k rozšíření plochy pastvin a zároveň i většímu množství masa, vlny, kůže, a zejména pak hnojiva, které je základem prosperujícího zemědělství. Stoupne-li spotřeba oleje, rozšíří se pěstování máku, oliv a řepky olejky.Tyto bohaté, avšak na půdu značně náročné rostliny přijdou v pravý čas, aby zhodnotily úrodnost půdy, kterou našemu území přinese rozšířený chov dobytka. Naše vřesoviště a suchopáry se zaplní stromy bohatými na pryskyřici. Početné roje včel budou na našich horách sbírat vonné poklady, které se až dosud vypařovaly a mizely bez užitku, stejně jako květy, z nichž se linou. Není tudíž jediného odvětví zemědělství, které by se nezačalo prudce rozvíjet. Totéž platí i pro lodní dopravu: tisíce lodí vyplují na lov velryb, a zanedlouho pak budeme mít námořnictvo, které bude s to hájit čest Francie a které bude balzámem pro vlastenecké cítění níže podepsaných obchodníků se svíčkami atd. A co teprve pařížské zboží? Představte si, jak se v Paříži bude skvět zlacení, bronz a křišál na svícnech, lampách, lustrech a kandelábrech, vyložených v prostorných obchodech, vedle nichž vypadají ty dnešní jako pouhé kiosky? Mezi všemi lidmi, včetně chudičkých sběračů pryskyřice na písčitých dunách či smutných horníků na dně černé sluje, nebude nikoho, kdo by se netěšil ze zvýšeného platu a životní úrovně. Zamyslete se nad tím laskavě, pánové, a jistě dojdete k přesvědče40
ní, že potom snad nebude jediného Francouze, od blahobytného akcionáře Azninské společnosti až po nejubožejšího prodavače zápalek, kterému by kladné vyřízení naší žádosti nepřineslo lepší osud. Tušíme vaše námitky, pánové, ale jistě mezi nimi nebude jediná, kterou byste nenačerpali ze zatuchlých knih bojovníků za svobodný obchod. Odvažujeme se vás vyzvat, abyste proti nám použili jediné slůvko, které by se okamžitě neobrátilo proti vám a proti principu, kterým se řídí celá vaše politika. Chcete namítnout, že i když my na tomto ochranářském opatření vyděláme, Francie z něj nezíská nic, nebo vše bude muset zaplatit spotřebitel? Odpovíme vám: Nemáte už žádné právo odvolávat se na zájmy spotřebitele. Kdykoli se ocitl ve sporu s výrobcem, za všech okolností jste ho obětovali. Dělali jste to proto, abyste podpořili průmysl a zvýšili zaměstnanost. A nyní to ze stejných důvodů musíte udělat znovu. Sami jste tuto námitku předjímali. Když vám říkali: Zájmem spotřebitele je svobodný dovoz železa, uhlí, sezamu, pšenice, látek; odpovídali jste: Ano, ale zájmem výrobců je zase jeho zákaz. – Dobrá, jeli tedy zájmem spotřebitelů volný přístup přírodního světla, tak výrobci jsou naopak pro jeho zákaz. „Ale“, říkali jste dále, „výrobci jsou přeci zároveň i spotřebitelé. Jestliže na ochranářství vydělá výrobce, pak dá zároveň vydělat rolníkovi. A bude-li prosperovat zemědělství, vzniknou nová odbytiště pro továrny.“ – Dobrá! Jestliže nám udělíte monopol na svícení ve dne, začneme jednak nakupovat mnoho loje, uhlí, oleje, pryskyřice, vosku, alkoholu, stříbra, železa, bronzu, křišálu, čímž podpoříme naše odvětví, a navíc až my i s našimi četnými dodavateli zbohatneme, budeme mít velkou spotřebu, a budeme šířit prosperitu do všech odvětví domácího průmyslu. Chcete namítnout, že sluneční světlo je dar, za který se neplatí, a že odmítat takové dary je jako odmítat bohatství, i kdyby to bylo pod záminkou podpory prostředků k jeho dosažení? Uvědomte si ale, že tím vrážíte nůž do zad své politice; uvědomte si, že až dosud jste odmítali zahraniční produkty právě proto, že se podobají bezplatnému daru, a tím více, čím se mu podobají. Podřídili-li 41
jste se tedy požadavkům jiných monopolistů, měli jste proto jen poloviční motivaci, vyhovíte-li však naší žádosti, vaše motivace je úplná, a odmítnete-li nás na základě toho, na čem je náš postoj založen více, než je tomu u ostatních, bude to, jako byste napsali rovnici + x + = – ; jinými slovy, bude to nesmysl nad nesmysly. K vytvoření výrobku je zapotřebí součinnosti lidské práce a přírody, a to v poměru, který se liší podle příslušné země a klimatu. Podíl, který dodává příroda, je vždycky zadarmo, a pouze podíl lidské práce dodává hodnotu a je třeba za něj zaplatit. Pokud se u nás pomeranč z Lisabonu prodává oproti pomeranči z Paříže za poloviční cenu, je to proto, že přírodní, a tudíž bezplatné teplo, dává lisabonskému pomeranči to, co pařížský musí získat pomocí tepla umělého, a tudíž nákladného. Můžeme tedy říci, že doveze-li se k nám pomeranč z Portugalska, získáváme jej napůl zadarmo a napůl za úplatu, čili za poloviční cenu oproti pařížskému. A vy právě touto polobezplatností (promiňte nám to slovo) argumentujete, když zakazujete jeho dovoz. Říkáte: „Jak by mohl domácí průmysl snášet konkurenci zahraničního, když u nás musíme udělat všechno sami, zatímco tam mají jen půlku práce, a zbytek za ně udělá slunce?“ – Ale jestliže vytlačujete konkurenci kvůli polobezplatnosti, jak byste ji mohli připustit v případě naprosté bezplatnosti? Odmítáte-li tedy polobezplatnost jakožto škodlivou pro domácí průmysl, pak přece, pokud uvažujete logicky, musíte a fortiori a s dvojnásobným zápalem odmítnout bezplatnost úplnou. Podívejme se na to ještě jednou: Jestliže k nám nějaký výrobek, a už je to uhlí, železo, pšenice nebo látka, přichází z venku a my jej můžeme získat za méně práce, než bychom museli vynaložit na jeho výrobu u nás, výsledný rozdíl představuje dar, který je nám bezplatně věnován. Velikost tohoto daru se počítá podle velikosti rozdílu. Je to čtvrtina, polovina, tři čtvrtiny z hodnoty výrobku podle toho, jestli po nás cizinec chce pouze tři čtvrtiny, polovinu či čtvrtinu ceny. A vůbec nejúplnější je takový dar tehdy, jestliže dárce – tak jako to u nás dělá slunce se světlem – po nás nežádá vůbec nic. Otázka, kterou vám tímto formálně klademe, je, zda si pro Francii přejete výhody bezplatné spotřeby, anebo raději produkci, za kterou se platí, avšak která se časem ukáže jako výhodnější. Vyberte si, ale uvažujte logic42
ky; nebo dokud budete vytlačovat konkurenční produkty jako uhlí, železo, pšenici a látky ze zahraničí úměrně tomu, jak se jejich cena blíží nule, jako to v současnosti činíte, posute, jak by bylo nedůsledné umožňovat přístup slunečnímu svitu, jehož cena se rovná nule po celý den? Ekonomická sofismata, 1845 Překlad Veronika Machová
43
Volební krédo z roku 1846 (dopis voličům z okresu Saint-Séver) Frédéric Bastiat
Mugron, 1. července 1846 Voličům z okresu Saint-Séver (1846). Vážení přátelé, Jelikož mě někteří z vás přesvědčili, abych kandidoval v nadcházejících volbách, a jelikož bych rád předem věděl, s jakou podporou mohu počítat, oslovil jsem některé z voličů. Avšak běda! podle jednoho jsem příliš pokrokový, podle jiného zas málo; jednomu se nelíbí mé postoje proti universitě, jinému můj odpor proti politice v Alžírsku; ten neschvaluje má ekonomická přesvědčení, ten zase mé názory na reformu parlamentu, atd. To vše dokazuje, že nejlepší taktikou pro uchazeče o volební hlasy je své názory skrývat, nebo pro jistotu žádné nemít, a obezřetně se přidržet banálního programu: „Mým cílem je svoboda bez svévole, řád bez tyranie, mír bez potupy a hospodářství, které není na úkor žádného odvětví.“ A protože nechci váš mandát ani v nejmenším klamat, předložím vám své názory upřímně, i kdybych se tím měl připravit o další voliče. Omluvte prosím, jestli z naléhavé potřeby vyznat se ze svých přesvědčení překročím rozsah, který vyznáním víry obvykle přísluší. Znám řadu konzervativců a setkal jsem se také s mnoha opozičními politiky, a mohu takřka s jistotou říci, že ani jedna z těchto velkých stran, které se dělí o parlament, není sama se sebou spokojena.
Ve sněmovně se střílí měkkými koulemi1 Konzervativci mají oficiálně většinu – jsou u vlády, panují. Přesto ale tuší, že vedou národ i sami sebe do záhuby. Mají sice většinu, ale 45
v hloubi duše je kvůli zjevně podvodnému vedení voleb tlačí svědomí. Vládnou sice, ale vidí, že pod jejich vládou rozpočet rok od roku narůstá, přítomnost že je zadlužená a budoucnost zatížena závazky, že první nečekaná událost nás zaskočí bez prostředků; a jsou si dobře vědomi toho, že finanční problémy odjakživa vedly k revolučním výbuchům. Panují, avšak nemohou popřít, že panují lidem pomocí jejich špatných sklonů a že politická zkaženost proniká do všech tepen státu. Ptají se, jaké budou následky takto vážné situace a jak může dopadnout národ, ve kterém je nemorálnost poctou a poctivost v politice předmětem výsměchu a pohrdání. Zneklidňuje je, když vidí, že sama podstata ústavního režimu je převrácena do té míry, že si výkonná moc veřejně vyměnila pravomoci s Národním shromážděním; ministři přenechávají poslancům obsazování nejrůznějších funkcí, a poslanci zas postupují ministrům svou zákonodárnou pravomoc. Za takového stavu věcí vidí, jak se zaměstnanců státu zmocňuje hluboké znechucení, když jedině přízeň a voličská poslušnost vám mohou vynést povýšení, zatímco dlouholetá a oddaná služba neznamená naprosto nic. Ano, budoucnost Francie konzervativce trápí, a kolik je v jejich řadách těch, kteří by rádi přešli k opozici, jen kdyby tam nalezli nějaké záruky domácího a mezinárodního míru, na kterém jim tolik záleží! Je si však opozice jakožto strana jistá pevností ledu, na kterém se pohybuje? Co požaduje? Čeho chce dosáhnout? Jaké má zásady? Jaký program? To nikdo neví. Její přirozenou úlohou by bylo bdít nad dodržováním oněch třech velkých pokladů civilizace: míru, svobody a spravedlnosti. Ji ale nezajímá nic než války, nadvláda a napoleonské ideje. Zrazuje svobodu práce a směny, stejně jako svobodu intelektu a vzdělávání. Pro samé dobyvačné nadšení nezaslechneme z jejích rtů v souvislosti s Afrikou nebo Oceánií ani jednou slůvko „spravedlnost“. Uvědomuje si, že pracuje pro ctižádostivce, a nikoli pro veřejnost, a že obyčejný lid nezíská pranic z úspěchů jejích manévrů. Kdysi jsme byli svědky opoziční strany o patnácti členech, podporované tehdy nadšeným souhlasem širokých lidových vrstev. Naše dnešní opozice však nezapustila kořeny v sympatiích lidu, cítí se od tohoto pramene síly a života oddělena; a nepočítáme-li zápal, který v je1 V tomto období se ve sněmovně hlasovalo pomocí koulí. Bílá koule znamenala ano, černá ne. Bastiat zde má na mysli, že poslanci vystupovali nepříliš rozhodným způsobem.
46
jích vůdcích probouzejí osobní aspirace, je nevýrazná, zmatená a zastrašená, a většina jejích upřímných členů by přešla na stranu konzervativců, kdyby jim nebylo proti mysli podílet se na jejich zcestném způsobu vedení státu. Zvláštní podívaná! Jak je možné, že se ve středových ani krajních řadách sněmovny poctivá srdce necítí dobře? Není to snad tím, že honba za ministerskými křesly, která je pro poslance více či méně přiznávaným cílem, nikoho až na pár jedinců nezajímá a lidu je naprosto cizí? Nechybí jim snad jednotící princip? Možná by stačilo vložit do tohoto shromáždění jednu prostou, pravdivou, plodnou a praktickou myšlenku, a to, co tam nyní marně hledáme, by konečně začalo vyrůstat – strana zastupující výhradně a v celém rozsahu zájmy občanů a daňových poplatníků. Takovou plodnou myšlenku vidím já osobně v politickém krédu jistých slavných publicistů, jejichž hlas nebyl bohužel vyslyšen. Pokusím se jej pro vás shrnout. Jsou věci, které nelze dělat jinak než kolektivní silou čili mocí, a na druhé straně věci, které je třeba ponechat činnosti soukromé. Základní problém politické vědy je určit, co pod každý z těchto dvou způsobů spadá. Jak veřejné, tak soukromé služby mají na zřeteli naše blaho. Liší se však v tom, že zatímco v prvním případě jsou nám vnuceny, v druhém si je dobrovolně vybíráme; z toho plyne, že rozumné je svěřovat té první jen to, co druhá v žádném případě nemůže zajistit. Já osobně se domnívám, že ve chvíli, kdy veřejná moc bude zajišovat každému volné používání jeho schopností a jejich plodů, trestat případné zneužití této svobody, střežit pořádek a národní nezávislost a obstarávat některé činnosti, které slouží veřejnosti a které jednotlivci nejsou s to zvládnout, bude mít veškerou svou úlohu v podstatě splněnou. Všechny ostatní oblasti – náboženství, vzdělání, sdružování, práce, směna – patří do sféry soukromé činnosti, konané pod dozorem veřejné autority, která nemá za úkol nic jiného než dohled a uvalování sankcí. Kdyby taková základní demarkační čára skutečně fungovala, byla by veřejná moc silná a oblíbená, nebo by nikdy nedala lidem pocítit nic než ochranu. Nebyla by nákladná, nebo by se pohybovala 47
v nejužších možných mezích. Byla by liberální, protože každý občan by v úplnosti užíval svobodného výkonu svých řemeslných, intelektuálních a morálních schopností, a to s jedinou podmínkou, že nenaruší svobodu druhých. Dodávám, že kdyby se mocná schopnost sebezdokonalování, kterou společnost v sobě má, zbavila regulačního tlaku, nastaly by nejlepší podmínky pro růst jejího blahobytu, vzdělanosti i morálky. Ovšem i kdybychom se na hranicích veřejné moci shodli, nebylo by jednoduché ji do nich dostat a udržet ji tam. Veřejná moc, obrovské, organizované a živé těleso, má přirozené sklony k rozpínání. Pouhá funkce dohlížitele jí připadá příliš těsná. Rozpínání je pro ni ovšem možné jedině prostřednictvím neustálého narušování sféry aktivit jednotlivců. Rozšiřování veřejné moci znamená usurpaci nějakého druhu soukromé činnosti, překročení hranice, kterou jsem před chvílí stanovil mezi tím, co patří, a co nepatří mezi její základní úkoly. Veřejná moc se odchyluje od svého poslání např. tehdy, když vnucuje našemu svědomí určitou formu náboženství, našemu intelektu určitou metodu vzdělávání, určité zaměření naší práci či kapitálu, invazní podněty našim mezinárodním vztahům, apod. A všimněte si prosím, pánové, že čím více veřejná moc utlačuje, tím je nákladnější. Usurpovat totiž může jedině pomocí placených úředníků. Každá z jejích usurpací si žádá vznik nové administrativy, zavedení nové daně; a naše svobody a peněženky tak nutně sdílejí společný osud. Pokud tedy veřejnost chápe a chce prosazovat své skutečné zájmy, zastaví veřejnou moc vždy, když se pokusí vyjít z hranic, které jsou jí určeny; a spolehlivým prostředkem k tomu je odmítnout jí poskytnout finanční prostředky, s jejichž pomocí by mohla své usurpace provádět. Stanovíme-li si tyto zásady, pak je úkol opozice, a troufám si říct dokonce celé sněmovny, jasně definován. Nespočívá v podkopávání moci při činnostech jí vlastních: odmítání prostředků pro výkon spravedlnosti, stíhání zločinů, dláždění silnic či odražení vnějšího nepřítele. Tímto úkolem není ani pošpinit a snižovat ji v očích veřejnosti či brát jí prostředky, které potřebuje. Nejde ani o to, nechávat ji přecházet z ruky do ruky pomocí výměn ministrů, a ještě méně pak dynastií2. Tímto úkolem není dokonce ani dětinské povykování proti jejím uchvatitelským sklonům, nebo tyto sklo48
ny jsou osudové a nenapravitelné a narážíme na ně za vlády prezidenta, stejně jako krále, v republice stejně jako v monarchii. Tento úkol spočívá jedině v udržování moci v jejích hranicích a zachovávání sféry svobody a soukromé činnosti v celé její celistvosti a co největším rozsahu. Kdybyste se mě tedy zeptali: Co byste dělal jako poslanec? Odpověděl bych: Ale propána, přesně to, co byste dělali vy jako občané a daňoví poplatníci. Řekl bych veřejné moci: Chybí vám síly na udržování vnitřního pořádku a vnější nezávislosti? Tady máte peníze a muže, nebo řád a nezávislost slouží veřejnosti, a nikoli vládě. Snažíte se nám ale vnucovat nějaký náboženský symbol, filosofickou teorii, systém školství, zemědělskou metodu, způsob obchodování či válečné dobývání? Žádné peníze ani muži nebudou, nebo zde byste nám za naše peníze nesloužili, ale spíš soužili, a místo zachování svobody byste nás o ni připravili. Tato doktrína se dá shrnout prostě: Vše a se děje pro zástup velkých i malých občanů. V jejich zájmu a působí dobrá státní správa ve věcech, které bohužel nelze obstarat jinak. Stejně tak a v jejich zájmu panuje pod dohledem společenské moci naprostá a plná svoboda ve všem ostatním. Jistě vám je, pánové, jasné, tak jako se to zdá jasné mně, že takto hovořit může jedině poslanec, který pochází z řad veřejnosti, té veřejnosti, které státní správa slouží a která ji platí. Je potřeba uznat, že pouze veřejnosti přísluší rozhodování o tom, jak, v jaké míře a za jakou cenu má být spravována; pokud tomu tak není, je zastupitelská vláda pouhý podvod a národní suverenita nesmysl. Uznali jsme, že vláda má sklony k nekonečnému rozpínání; jestliže se vás tedy tato vláda prostřednictvím voleb zeptá, jaké mají být její hranice, a vy necháte odpově na ní samotné a formulací pověříte její vlastní činitele, pak je to, jako kdybyste svůj majetek a své svobody svěřili její libovůli. Očekávat, že sama v sobě nalezne sílu odolávat vlastním přirozeným expanzivním sklonům, je jako chtít, aby padající kámen vydal energii na zastavení vlastního pádu. Kdyby volební zákon říkal: „Daňoví poplatníci se nechají zastupo2 Bastiat naráží na opozici mnohých poslanců vůči vládě Prince polignackého, ministerského předsedy v roce 1829 (za vlády Karla X.), která vedla k pádu bourbonské dynastie a nástupu orleánské dynastie v osobě Ludvíka Filipa I. (1830–1848).
49
vat státními úředníky“, připadalo by vám to protismyslné a pochopili byste, že rozpínání veřejné moci nemá hranic, snad kromě lidového povstání, a narůstání rozpočtu jakbysmet, snad s výjimkou bankrotu; je však výsledek jiný jen proto, že se voliči takovému příkazu podrobují dobrovolně? Zde se, pánové, musím zmínit o významné otázce parlamentní neslučitelnosti. Neřeknu toho k této věci příliš, nebo hodlám na toto téma podrobněji hovořit k panu Larnacovi3. Nemohu ji však zcela přejít mlčením, nebo tento pán se rozhodl rozeslat vám jistý můj dopis, jehož opis jsem si neponechal a který nebyl určen ke zveřejnění, nebo se tohoto nesmírného tématu jen lehce dotýká. Podle toho, jak byl tento dopis vykládán, by mým požadavkem bylo, aby všichni státní úředníci byli ze sněmovny vyloučeni. Nejsem si vědom, zda můj dopis skutečně působí tak nesmlouvavým dojmem. Je-li tomu tak, pak jsem se vyjádřil silněji, než jsem měl v úmyslu. Nikdy jsem se nedomníval, že by se shromáždění, ve kterém se tvoří zákony, obešlo bez soudců; nebo že by se tam mohly s úspěchem řešit problémy námořnictva bez účasti námořníků, vojenské záležitosti bez vojáků, či finanční otázky bez finančníků. Říkal jsem a stále věřím v následující. Dokud zákon neupraví postavení státních úředníků ve sněmovně, dokud v nich zájmy poplatníků nezvítězí nad zájmy úředníků, nebude pro nás – voliče – rozumnější cesta, než je tam vůbec nedosazovat; a přiznávám se, že osobně bych byl raději, kdyby v Bourbonském paláci neseděl ani jediný, než aby jich tam byla většina, aniž by přitom existovaly pojistky, žádané zdravým rozumem veřejnosti, které by je – i nás – chránili před působením různých nadějí a obav na jejich hlasování. Kdekdo se v mé iniciativě snažil hledat mrzkou závist, neřku-li nenávistné podezřívání státních úředníků. Tak tomu vůbec není. Znám se s mnoha státními úředníky, jsou jimi téměř všichni mí přátelé (kdo dnes ostatně není úředníkem?), jsem jím i já sám; a ve svých politicko-ekonomických úvahách jsem vždy navzdory svému učiteli panu Sayovi tvrdil, že jejich služby jsou stejně produktivní jako služby soukromé. To ovšem nevylučuje skutečnost, 3 Marie Gustave Larnac byl zvolen do parlamentu v doplňovacích volbách roku 1845 za okres Saint-Séver a v roce 1846 pak se svými 170 hlasy porazil Bastiata, který získal 53 hlasů, a třetího kandidáta s 84 hlasy.
50
že zatímco od jedněch si bereme jen to, co chceme, a za dohodnutou cenu, ti druzí nám vnucují jak své služby, tak jejich cenu. A tvrdí-li někdo, že veřejné služby i platby za ně jsme si dobrovolně zvolili, nebo o nich rozhodují naši poslanci, musí stejně uznat, že naše svolení nevyplývá z ničeho jiného než právě z tohoto způsobu rozhodování. To pak ovšem nepřísluší státním úředníkům. Nepřísluší jim ani určovat rozsah těchto služeb a výši jejich ceny, tak jako mému dodavateli vína nepřísluší rozhodovat o tom, kolik vína si vezmu a jakou cenu za ně zaplatím. Jestliže tedy něčemu nedůvěřuji, pak to nejsou státní úředníci, nýbrž lidské srdce; a mohu si přeci vážit lidí, kteří žijí z daní, a zároveň je nepovažovat za vhodné osoby pro hlasování, zrovna jako si pan Larnac pravděpodobně váží soudců, přestože jejich funkce považuje za neslučitelné se službou v Národní gardě4. Další kritici tvrdili, že tyto názory na parlamentní reformu zavánějí přemrštěným radikalismem. Já jsem se ale snažil zdůraznit, že podle mého názoru je tato reforma ještě nezbytnější pro stabilitu moci než pro zajištění našich svobod. Říkal jsem, že největší nebezpečí pro sněmovnu nepředstavují státní úředníci, ale ti, kteří by se jimi rádi stali. Takoví lidé vedou neustálý, nesmiřitelný, podvratný boj proti vládě, a už je jakákoliv, aniž by tím zemi jakkoliv prospěli. Ti pak zneužívají událostí, převracejí problémy, matou veřejnost, škodí obchodu a narušují mír, nebo mají na mysli jedinou věc: odstranit ministry, aby se sami mohli chopit jejich míst. Kdo by chtěl tuto skutečnost popírat, musel by zavírat oči před dějinami Velké Británie, musel by dobrovolně zavrhnout poučení z celé naší politické historie. To mě přivádí zpět k základní myšlence této promluvy, nebo vidíte, že na opozici můžeme pohlížet ze dvou různých hledisek. Ve svém současném stavu představuje opozice nutný výsledek toho, že poslanci mají přístup k moci; je to neuspořádané působení ctižádostí. Její útoky jsou razantní vůči osobám a měkké vůči přečinům; což je pochopitelné, protože přečiny tvoří převážnou část dědictví, které se pokouší převzít. Ani ji nenapadne bojovat za omezení působnosti státní správy. Dává si dobrý pozor, aby neodebrala jediné 4 Národní garda. Milice vytvořená v roce 1789 především z řad měšanů, která měla na starosti udržování pořádku ve spolupráci s armádou. Hrála podstatnou roli za krále Ludvíka Filipa I. a její dezerce v roce 1848 se stala znamením pádu režimu.
51
kolečko z obrovského stroje, jehož řízení se touží ujmout. Ostatně jsme ji již viděli při díle. Její vůdce byl ministerským předsedou, a ministerský předseda byl opozičním vůdcem. Vládla už pod tou i onou korouhví. Co jsme tím získali? Zastavil se během celého tohoto vývoje by jen na okamžik vzestupný pohyb rozpočtu? Opozice podle mých přestav je uspořádanou formou veřejné bdělosti. Je klidná, nestranná, avšak vytrvalá jako odpor pružiny, když na ni tlačíte rukou. Není snad v zájmu zachování rovnováhy nezbytné, aby se odporující síla spravovaných občanů rovnala rozpínavé síle jejich správců? Tato protisíla nemá nic proti konkrétním lidem, nejde jí o jejich přemísování, naopak jim v rámci jejich legitimních funkcí pomáhá – zároveň je však v tomto rámci nemilosrdně uzavírá. Možná vám připadá, že takováto přirozená opozice, která v sobě nemá nic nebezpečného ani podvratného, neútočí ani na držitele, ani na principy veřejné moci, ba ani na její užitečnou činnost, nýbrž pouze na její přemíru, je ministrům méně nepříjemná než opozice podvratná. Nemylte se. Právě takové opozice se mocní nejvíce bojí, nenávidí ji, ničí výsměchem, brání jejímu vzniku mezi voliči, protože dobře vědí, že ona jde k jádru věci a útočí na zlo v jeho kořenech. Opačný druh opozice, opozice osobní, nenahání takový strach. Mezi muži hašteřícími se o ministerská křesla, by byl jejich boj sebezuřivější, vždy existuje tichá dohoda, která zajišuje, aby obrovský vládní aparát zůstal nedotčen. „Svrhněte mě, jestli můžete,“ říká ministr, „později svrhnu zase já vás; dejme si ale pozor, aby náš vklad do hry – totiž patnáct set milionů v rozpočtu – zůstal na stole.“ Avšak až jednoho dne ve sněmovně povstane poslanec, hovořící jménem poplatníků a z pozice poplatníka, který se zaručí, že nechce a nebude chtít být ničím víc, a osloví jak ministry současné, tak ministry potenciální: „Pánové, bojujte si spolu o moc – mým cílem je jedině udržet ji v mezích; bojujte si o vládu nad rozpočtem – mně nejde o nic než o jeho snížení;“ pak si můžete být jisti, že ti bojovní gladiátoři, tak zuřiví na pohled, se najednou budou umět náramně rychle dohodnout, aby umlčeli hlas poslance věrného svému mandátu. Budou mu nadávat do utopistů, teoretiků a nebezpečných reformátorů, označí ho za postiženého utkvělou představou bez praktické hodnoty, zahrnou ho pohrdáním a poštvou na něj prodejný tisk. Jestliže ho ale daňoví poplatníci opustí, dříve či později zjistí, že opustili sami sebe. Takový je, pánové, celý můj názor; přednesl jsem vám ho bez pře52
tvářek a bez vytáček, a lituji jen, že jej nemohu podepřít dalšími argumenty, které by vás mohly přesvědčit. Přesto doufám, že jsem hovořil dostatečně na to, abyste mohli zhodnotit způsob, jakým bych se choval, kdybych byl vaším poslancem. Je jistě zbytečné dodávat, že mou první starostí by bylo zaujmout bez ohledu na vládnoucí moc a ctižádostivou opozici nezávislé postavení, na které se jedině lze spolehnout a které je třeba si vynutit, nebo zákon na něj nepamatuje. Když jsem takto stanovil zásady, podle kterých se podle mě musí při svém parlamentním postupu řídit každý z vašich reprezentantů, dovolte mi říci pár slov o konkrétních věcech, na něž se tyto zásady podle mého názoru musejí uplatňovat. Možná jste se doslechli, že jsem věnoval jisté úsilí boji za svobodu obchodu; a není těžké si všimnout, že toto úsilí navazuje na základní myšlenky o přirozených hranicích veřejné moci, které jsem vám právě přednesl. Domnívám se, že vytvoří-li někdo nějaký výrobek, musí mít možnost jej nejen použít, ale také směňovat. Směna je tudíž nedílnou součástí práva na majetek. Jistě jsme si neustavili a neplatíme veřejnou moc proto, aby nás o toto právo připravila, ale aby nám ho naopak v celé jeho úplnosti zaručila. Žádná jiná usurpace ze strany vlády neměla osudnější následky než zásah do využívání našich schopností a do volného zacházení s jejich plody. Když totiž zblízka zkoumáme tento režim, prý ochranitelský, zjistíme, že je založen na veřejné loupeži. Když byla před dvěma lety přijata opatření na omezení dovozu olejnatých semen, mohlo se snadno argumentovat ziskem některých pěstitelů, nebo cena oleje okamžitě stoupla o několik haléřů za libru. Podle všech důkazů ale neznamenaly jejich nadměrné zisky pro národ jako celek žádnou výhodu, nebo byly pořízeny zdarma a uměle z kapes jiných občanů, těch, kteří nepěstují řepku ani olivovník. Nedošlo tudíž k vytvoření, ale k nespravedlivému přesunu bohatství. Kdo říká, že to bylo na podporu jednoho odvětví zemědělství, ten pouze jinými slovy tvrdí, že se vzala míza většině větví a přesunula do jediné. Odvětví, které by se za takovou cenu nezačalo vyplácet, by muselo být skutečně šílené. Kdyby si švec umanul vyrábět z vysokých bot střevíce, tak bez ohledu na to, jak by taková věc byla nesmyslná, stačí mu poskytnout zvýhodnění, a rázem z toho bude bezvadný podnik. Jestliže je pěstování řepky dobré samo o sobě, není zapotřebí, abychom pěstitelům na zis53
ku ještě přidávali. Jestli je špatné, pak mu takový přídavek nepomůže. Jenom přenese ztrátu na celou společnost. Loupež obecně přesouvá bohatství z jednoho místa na druhé, ale neničí ho. Ochranářství jej přesouvá, a navíc ho i ničí, a hned vám ukáži jak. Pokud se olejnatá semena ze severu už do Francie nedováží, přestává být u nás prostor pro výrobu věcí, kterými by se za ně platilo – na příklad určité množství vín. A pokud se zisky výrobců oleje a ztráty spotřebitelů vyrovnají, pak škody, které utrpí vinaři, budou zlem bez náhrady. Jistě jsou ve vašich řadách lidé, kteří nemají zcela jasno ohledně působení ochranářského režimu. A mi tedy dovolí jeden postřeh. Předpokládejme, že nám tento režim nebyl vnucen zákonem, ale přímou vůlí držitelů monopolu. Předpokládejme dále, že nám zákon ponechává naprostou volnost v tom, jestli budeme kupovat železo od Belgičanů nebo Švédů, ale že majitelé hutí mají dostatek služebníků k tomu, aby železo od našich hranic vytlačili, a přinutili nás tak, abychom nakupovali u nich a za jejich ceny. Nekřičeli bychom snad proti útlaku a křivdě? Ve skutečnosti by to byla jen viditelnější křivda; pokud však jde o ekonomický dopad, nelze říci, že by se jakkoli lišil. Ale jsme snad tlustší jen proto, že ti pánové jsou dost obratní, aby v podobě celníků – na naše náklady – vytvořili takovou pohraniční policii, jakou bychom sotva strpěli, kdyby ji platili oni sami? Ochranářský režim dotvrzuje pravidlo, že vláda, která překračuje svoje kompetence, čerpá ze svých usurpací nebezpečnou sílu, a to i pro ni samotnou. Když se stát pasuje na rozdělovače a regulátora zisků, všechna odvětví se u něj začnou strkat, aby mu vyrvala kus monopolu. Viděl kdy někdo, aby svobodný domácí obchod uvedl vládu do situace, do jaké dostal regulovaný zahraniční obchod sira Roberta Peela5? A podíváme-li se k nám, je vláda, která se třese před panem Darblayem6, skutečně tak silná? Vidíte tudíž jasně, že udržovat vládu v jejích hranicích znamená ji posilovat, a nikoli podrývat. Svobodný obchod, svobodná komunikace mezi národy, dostupnost
5 Robert Peel, britský ministerský předseda (1841–1846), zrušil r. 1846 cla na obilí na nátlak Ligy proti obilním zákonům Richarda Cobdena. 6 Aimé-Stanislas Darblay (1794–1878), francouzský průmyslník, obchodoval s obilím. Zavedl pěstování olejnatých rostlin v kraji Brie a otevřel jednu z prvních továren na extrakci rostlinného oleje
54
různých výrobků všem lidem na zeměkouli, pronikání myšlenek společně s výrobky do oblastí, kde vládne nevědomost, stát osvobozený od protichůdných požadavků dělníků, mír mezi národy založený na prolínání jejich zájmů – to je bezpochyby velká a vznešená věc. S potěšením si představuji, že tato věc, která je svrchovaně křesanská a sociální, je zároveň věcí naší nešastné země, úpějící a trpící v současnosti v kleštích obchodních omezení. Také problém vzdělávání lze podrobit základní otázce, která má v politice přijít na řadu jako první: Patří mezi úkoly státu? Nebo spadá do sféry soukromé činnosti? Mou odpově jistě uhodnete. Vláda zde není proto, aby zotročovala náš intelekt a brala rodině její práva. Nepochybně, pánové, jste-li ochotni se v její prospěch vzdát svých nejvznešenějších výsad a chcete-li, aby vám vnucovala teorie, systémy, metody, zásady, knihy a profesory, prosím, je to vaše věc; nechtějte ale po mně, abych se vaším jménem podepisoval pod váš tak hanebný ústupek. Nesnažte si ale zakrývat následky. Leibnitz říkal: „Vždy jsem si myslel, že kdo je pánem vzdělávání, je pánem lidstva.“ Možná právě proto má vedoucí funkce našeho státního školství ve svém názvu slovo „pán“ – Grand Maitre. Podle zdravého rozumu by se monopol na vyučování neměl svěřovat nikomu jinému než autoritě s všeobecně uznávanou neomylností. Pokud tomu tak není, je nekonečně možností k tomu, aby se celý národ jednotně vyučoval omylu. „Vytvořili jsme republiku,“ říkal Robespierre, „zbývá nám vytvořit republikány.“ Bonaparte chtěl vytvářet jenom vojáky, Frayssinous7 nábožné; Cousin8 by chtěl jen filosofy, Fourier9 „harmonické“ lidi pro život v komunitě, a já zas zřejmě jen ekonomy. Jednota je krásná věc, ovšem jen pod podmínkou, že je skutečná. Což nás musí dovést k závěru, že universitní monopol je slučitelný jedině s neomylností. A je proto naše školství svobodné. Bude se zdokonalovat pomocí pokusů, tápání, příkladů, rivality, napodobování a soutěživosti. Na počátku úsilí lidského
7 Denis Frayssinous (1765–1841) byl rektorem University (1822–1824), poté ministrem státního školství a náboženského vyznání (1824–1828) v období francouzské Restaurace. 8 Victor Cousin (1792–1867), filosof a politik, vůdce duchovní myšlenkové školy. 9 Charles Fourier (1772–1837), filosof a sociolog-samouk, byl vůdcem myšlenkového proudu, kterému se mimo jiné říkalo „harmonická škola". Vymyslel komunistický systém pro nové uspořádání společnosti (fourierismus), který by lidstvu zajistil okamžité štěstí. Obyvatelstvo mělo být rozděleno do „falang“ zhruba po 1800 členech, kteří by spolu žili jako jedna rodina a měli společný majetek.
55
ducha není jednota – ta je teprve výsledkem přirozené gravitace svobodných intelektů ke středu vší přitažlivosti, tedy k pravdě. To neznamená, že by se vláda měla uzavřít do úplné lhostejnosti. Již jsem to řekl: jejím posláním je dohlížet nad užíváním a trestat zneužívání všech našich schopností. Připouštím, že toto by měla vykonávat v plném rozsahu, a v oblasti vzdělávání s mnohem větší bdělostí než jinde; a vyžaduje kompetentnost a morálku, a potlačuje nemorální vyučování, a hlídá zdraví žáků. Toto vše připouštím, ačkoli jsem i nadále přesvědčen, že i ta nejúzkostlivější péče je jen nepatrnou zárukou ve srovnání s těmi, které příroda vložila do srdcí otců a zájmu profesorů. Dále se musím vyjádřit k nesmírně závažné otázce, i když se v tomto mé názory budou zřejmě lišit od přesvědčení mnohých z vás – budu hovořit o Alžírsku. Neváhám říci, že s výjimkou případů, kdy jde o zajištění hranic nezávislého státu, nebudu v této ani jakékoli jiné situaci nikdy příznivcem dobyvačných válek. Považuji za dokázané, a troufám si říct vědecky dokázané, že koloniální systém je ta nejosudnější ze všech iluzí, které kdy svedly národy na scestí. A v to počítám i Angličany, navzdory ošidnosti známého tvrzení „post hoc, ergo propter hoc“ (poté, tedy proto). Víte, kolik vás Alžírsko stojí? Třetinu až dvě pětiny vašich čtyř přímých daní, včetně haléřové přirážky. Ti z vás, kdo platí na daních tři sta franků, posílají každý rok sto franků, aby se rozplynuly v oblacích nad Atlasem a rozprášily v saharském písku. Říkají, že se nám to za několik století stonásobně vrátí. Kdo nám to ale říká? Žoldáci, kteří z nás tahají peníze. Věřte mi, pánové, jakmile jde o peníze, existuje jen jedna dobrá rada: a si každý hlídá vlastní peněženku … a ty, kterým ji dává do úschovy. Také nám říkají: „Z těch peněz živíme lidi.“ Jistě, kabylské špióny, maurské lichváře, maltské osadníky a arabské šejky. Kdyby se z těch prostředků raději vykopal kanál Grandes-Landes, mezi korytem řeky Adour a přístavem Bayonne10, uživili by se také naši lidé, a navíc by tak země získala obrovskou výrobní kapacitu. 10 Myšlenka vybudovat kanál spojující řeky Garonne a Adour pochází již z roku 1808. Měl sloužit rozsáhlé lesnaté oblasti Landes a přivádět do ní nový život; Bastiat byl příznivcem tohoto projektu. Konečný plán byl vypracován v roce 1832, ale projekt nebyl nikdy realizován kvůli neshodám v departmentu Landes.
56
Hovořil jsem o penězích, měl jsem se však nejprve zmínit o lidech. Každý rok odchází deset tisíc našich mladých spoluobčanů, květ naší společnosti, umírat na tom nenasytném pobřeží, a to jedině proto, aby na naše náklady rozšířili pole působnosti státní správy, která si nic jiného nežádá. Na to argumentují údajnou výhodou, že se tak prý země zbavuje přebytku. Strašná záminka, proti které se bouří lidské city, a která nemá dokonce ani věcné opodstatnění. I kdybychom totiž předpokládali, že naše země je přelidněná, s každým mužem, o kterého ji připravíme, jí vezmeme dvakrát či třikrát tolik kapitálu, než kolik by on sám u nás spotřeboval – a tak sotva ulevíme těm, kteří zůstanou. Musíme být ale spravedliví. Zdá se, že veřejná moc, navzdory své zálibě ve všem, co přerůstá své rozměry, zprvu před tímto mořem krve, křivd a bídy couvala. Francie si jej však přála; a bude za to dlouho trpět. Hnací silou pro ni kromě iluze o velké říši, nové civilizaci, atd. byla energická reakce národního cítění proti urážlivým nárokům britské oligarchie. Stačilo, aby se Anglie skrytě postavila proti našim plánům, a hned jsme na nich začali trvat. Národní cítění se mi líbí, a jsem raději, dostane-li se na scestí, než aby vyhaslo. Nehrozí nám ale v opačné krajnosti, že nás přivede právě do té závislosti, které se tak hrozíme? Přivete mi dva muže, jednoho poslušného a druhého vzpurného, a já je oba budu vodit na provázku. Když budu chtít, aby chodili, řeknu jednomu: Jdi!, a druhému: Necho!, a oba udělají, co budu chtít. Kdyby se naše důstojnost projevovala takovým způsobem, pak by nás perfidní Albion mohl přimět k největším pošetilostem prostě jen tím, že by předstíral, že je proti nim. Představte si – ač to není pravděpodobné –, že Alžírsko považuje za kouli, která nám sváže nohy, a zkázu naší moci; stačí tudíž, aby svraštil obočí, zatvářil se povýšeně a rozhněvaně, a vžene nás do nebezpečné a šílené politiky? Vyhněme se tomuto úskalí, sume věci sami od sebe a pro sebe, nenechme si nic předpisovat, a už přímo, nebo oklikou. Problém Alžírska bohužel nestojí sám o sobě. Jsme svázáni dřívějšími kroky, minulost si zavázala budoucnost; a některé precedenty nelze ignorovat. Zůstaňme však přece pány svých nových rozhodnutí, važme výhody a nevýhody, a nestyme se přidat na misky vah i trochu spravedlnosti, by to bylo vůči Kabylům. Pokud nám není líto peněz, pokud nechceme kupčit se slávou, považme alespoň bolest rodin, utrpení našich bratří, osud těch, kteří padnou, a neblahé zvyky těch, kteří přežijí. 57
Existuje ještě jedno téma, které si zcela zaslouží pozornost vašeho poslance. Mám na mysli nepřímé daně. V tomto případě se rozlišení mezi tím, co patří a co nepatří do kompetence státu, nedá použít. Je nepochybné, že státu přísluší vybírat daně. Zároveň ale platí, že bezbřehé rozpínání vede státní moc k vymýšlení těch nejodpornějších postupů při jejich získávání. Pokud se národ z přehnané plachosti neodváží nic dělat sám a ve všem vyžaduje zásahy státu, pak se musí smířit s tím, že jej stát bude odírat; stát totiž nemůže nic dělat zadarmo, a když vyčerpá běžné zdroje daní, musí se uchýlit k nanejvýš podivným a utlačovatelským způsobům vydírání. Tak vznikají nepřímé daně z nápojů. Zrušit tyto daně bude možné jedině tehdy, až bude nalezena odpově na věčnou otázku, kterou budu do omrzení znova klást: Přeje si francouzský lid být věčně v poručenství a dovolit, aby mu vláda zasahovala úplně do všeho? Je-li tomu tak, pak a si nestěžuje na břemeno, které ho sužuje, a připraví se na to, že bude ještě tíživější. Ale i kdybychom předpokládali, že daň z nápojů není možné zrušit (což si zdaleka nemyslím), připadá mi jisté, že ji lze důkladně změnit a že ji lze snadno oklestit o nejhorší pomůcky. Stačilo by přimět majitele vinic, aby se vzdali jistých přemrštěných požadavků na rozsah vlastnického práva a nedotknutelnost soukromého pozemku(11). Dovolte mi, pánové, zakončit několika osobními postřehy. Musím je zde skutečně pronést. Já osobně totiž nemám k dispozici žádného činorodého a oddaného asistenta s platem 3000 franků, plus 4000 franků administrativních nákladů, který by mi obstarával volební kampaň po celém okresu a každičký den v roce. Jedni říkají: „Pan Bastiat je revolucionář.“ Jiní zas: „Pan Bastiat je spojenec vlády.“
11 Čtenáře může šokovat zdánlivý souhlas s omezením majetkových práv. Zároveň je ale nezpochybnitelné, že Bastiat byl vždy vášnivým obráncem práva na majetek. Zde se tedy spíše pokoušel nabádat pěstitele révy, aby přistoupili na určitý dosažitelný kompromis. Zdanění se vztahovalo mj. na hrozny v okamžiku, když opouštěly vinici. Vinaři tvrdili, že i když jsou jejich vinice rozeseté po kraji, přece tvoří jednotný pozemkový celek. Také jim vadilo, když výběrčí vstupovali do jejich sklepů, aby kontrolovali produkci, a označovali to za narušování soukromého pozemku. Produkce vína tak byla zdaněna na více než 15 úrovních, a z valné části se jednalo o iracionální daně. Bastiat usiloval o snížení počtu rovin zdanění a přimlouval se za racionálnější přístup, při kterém by ovšem některé kontroly nadále probíhaly.
58
Odpovědí na obě tato tvrzení je celý předchozí text. Někteří říkají: „Pan Bastiat je možná velmi poctivý, ale mění své názory.“ Když já sám uvážím, s jakou vytrvalostí bojuji za princip, který ve Francii nemá žádný ohlas, spíš se někdy sám sebe ptám, jestli nejsem šílenec posedlý utkvělou myšlenkou. Abyste mohli sami posoudit, zda jsem se změnil, dovolte mi ocitovat úryvek z vyznání víry, které jsem uveřejnil v roce 1832, když se mi díky laskavé přímluvě generála Lamarqua12 podařilo přilákat pozornost několika voličů. „Podle mého názoru postačují instituce, které máme a které zákonnými prostředky můžeme získat, budeme-li jich ovšem užívat rozumně, aby naši vlast dovedly na vysoký stupeň svobody, velikosti a blahobytu. Nepředstavuje snad právo odhlasovat si daně, které dává občanům možnost podle uvážení rozšiřovat či omezovat působení státní moci, skutečnou vládu veřejnosti nad věcí veřejnou? Čeho bychom nemohli dosáhnout, když budeme tohoto práva moudře využívat? Uvědomujeme si, že z honby za funkcemi pramení mnohé boje, intriky a politické pletichy? Záleží jen na nás, zda tuto neblahou vášeň připravíme o její mízu tím, že snížíme počet a výnosnost placených funkcí. …….. Vidíme, že je náš průmysl bržděný, vláda příliš centralizovaná a školství poškozeno universitním monopolem? Nic nám nebrání, abychom odmítli dávat peníze, které živí tyto brzdy, tuto centralizaci a monopoly. Vidíte, pánové, že nikdy nebudu očekávat blaho své vlasti od prudkých změn v podobě či držitelích vlády, ale od naší dobré vůle spolupracovat s ní na prospěšném plnění jejích skutečných funkcí a od našeho nesmlouvavého udržování vlády v těchto mezích. Vláda musí být silná proti nepřátelům zevnitř i zvenčí, nebo jejím poslá-
12 Hrabě Maxmilian Lamarque: francouzský generál a politik, narozen v Saint-Séver r. 1770. Ve válce od r. 1794 do r. 1815. R. 1828 zvolen do parlamentu, působil v opoziční Liberální straně. Velmi populární – jeho pohřeb r. 1832 se stal podnětem k lidovému povstání v Paříži.
59
ním je udržovat mír doma i v zahraničí. Musí ale přenechat soukromé sféře vše, co jí patří. Taková je cena za pořádek a svobodu.“ Nejsou to stejné zásady, stejné cítění, stejná základní myšlenka, stejné odpovědi na konkrétní otázky, stejné prostředky k reformě? Lidé nemusejí sdílet mé názory, nikdo však nemůže říci, že jsou proměnlivé; řekl bych dokonce, že jsou nezměnitelné. Tvoří příliš jednotlivou soustavu, aby do ní bylo možné zasahovat. Bu se celá zhroutí, nebo celá zvítězí. Milí přátelé, omlouvám se vám za délku a neobvyklou formu tohoto dopisu. Věnujete-li mi své hlasy, bude to pro mě nesmírnou ctí. Dáte-li je někomu jinému, budu sloužit své vlasti v nižších sférách, které lépe odpovídají mým silám. Autorem poznámek je Jacques de Guenin, předseda sdružení Cercle Frédéric Bastiat Překlad Veronika Machová
60
Vlastnictví a zákon Článek zveřejněný v časopisu Journal des Économistes z 15. května 1848
Díky důvěře spoluobčanů jsem se stal nositelem titulu zákonodárce. Jistě bych však tento titul odmítl, kdybych ho chápal ve stejném významu jako Rousseau. „Kdo si troufá založit stát,“ říká, “musí mít odvahu tak říkajíc měnit lidskou přirozenost, přeměňovat každého jednotlivce, který je sám o sobě dokonalým a samostatným celkem, v součást většího celku, ze kterého jednotlivec svým způsobem čerpá svůj život a své bytí, měnit fyzickou konstituci člověka tak, aby byla silnější, atd., atd… Pokud platí, že velký panovník je výjimečný člověk, co je potom velký zákonodárce? Vždy panovník se pouze řídí podle modelu, který zákonodárce navrhuje. Tvůrce zákonů je mechanikem, který stroj vynalézá, zatímco panovník pouhým dělníkem, který jej sestavuje a udržuje v chodu.“ Rousseau, který byl přesvědčen o tom, že společenský stav je vynálezem lidí, si nutně vysoko cenil zákon a zákonodárce. Mezi zákonodárcem a ostatními lidmi viděl odstup, či lépe řečeno propast, jaká odděluje mechanika od nehybné hmoty, z níž je sestaven stroj. Podle něho zákon musí přeměňovat lidi, vytvářet či nevytvářet vlastnictví. Podle mě však existovala společnost, lidé a vlastnictví dříve než zákony, a abych byl konkrétní, řeknu dokonce: Vlastnictví neexistuje proto, že existují zákony, ale zákony existují proto, že existuje vlastnictví. Rozpor mezi těmito dvěma pojetími je fundamentální. Důsledky obou jdou naprosto opačným směrem. Dovolte mi tedy, abych se k této otázce vyjádřil zevrubněji. Předesílám, že slovo vlastnictví používám v obecném významu, a nikoliv v úzkém smyslu vlastnictví půdy. Pravděpodobně nejen já, ale všichni ekonomové litují, že toto slovo v nás nechtěně vyvolává představu pozemkové držby. Vlastnictvím tedy rozumím právo pracovníka na hodnotu, kterou svou prací vytváří. Po tomto ujasnění si pokládám otázku, zda má toto právo svůj pů61
vod v zákoně, a nebo zda je naopak starší a vyšší než zákon; zda bylo třeba, aby zákon vlastnické právo vytvořil, nebo zda bylo vlastnictví naopak preexistující skutečností a právem, které dalo vzniknout zákonu. V prvním případě je posláním zákonodárce organizovat, upravovat, nebo dokonce rušit vlastnictví, pokud to uzná za vhodné; v druhém případě má za úkol pouze jej zaručovat a zajišovat jeho respektování. V preambuli k návrhu ústavy, který uveřejnil jeden z největších myslitelů moderní doby, pan Lamennais1, čtu následující slova: „Francouzský lid prohlašuje, že uznává práva a povinnosti starší a větší než veškeré pozitivní zákony, na nichž jsou nezávislé. Tato práva a povinnosti vycházejí přímo od Boha a dají se shrnout do trojího dogmatu, vyjádřeného posvátnými slovy: Rovnost, Volnost, Bratrství.“ Ptám se, zda právo na Vlastnictví nepatří mezi ta práva, která rozhodně nevycházejí z pozitivního zákona, ale která jsou naopak předchůdcem a raison d’ tre zákona. Ač se to možná na první pohled nezdá, tato otázka není učenecká a planá. Je naopak dalekosáhlá a zcela klíčová. Je svrchovaným zájmem společnosti, aby na ni nalezla odpově, a doufám, že srovnám-li zmíněná dvě pojetí v jejich původu a účincích, nebude o tom již nejmenších pochyb. Ekonomové se domnívají, že Vlastnictví je stejně jako Člověk dílem Prozřetelnosti. Ani jedno, ani druhé nevděčí za svou existenci zákoníku. Vlastnictví je nutným důsledkem ustrojení člověka. Člověk je v pravém smyslu slova rozený vlastník, nebo se rodí s potřebami, jejichž uspokojení je pro život nezbytné, a s orgány a schopnostmi, jejichž používání je nezbytné pro uspokojení těchto potřeb. Schopnosti jsou pouze následkem existence člověka, a vlastnictví je následkem existence schopností. Oddělit člověka od jeho schopností znamená jeho smrt – a oddělit člověka od plodu jeho schopností znamená taktéž jeho smrt. Někteří myslitelé se důkladně zabývají otázkou, jak měl Bůh stvořit člověka, my však studujeme člověka takového, jakého ho Bůh stvo1 Robert de La Mennais (1782–1854), francouzský kněz a spisovatel, bojovník za náboženskou svobodu.
62
řil, a shledáváme, že nemůže žít, aniž by zaopatřoval své potřeby, a své potřeby že nemůže zaopatřit jinak než prací, a pracovat nemůže, není-li si jist, že plody své práce bude moci použít na uspokojení svých potřeb. To je důvod, proč se domníváme, že Vlastnictví je dáno od Boha, a že úkolem lidského zákona je jej zajistit a zabezpečit. Že Vlastnictví existovalo před zákonem, je jisté již z toho, že jej respektují i divoši, kteří nemají žádné zákony, natož psané. Pokud divoch zasvětí svou práci budování chýše, nikdo nezpochybňuje, že mu patří a že je jejím vlastníkem. Nějaký silnější divoch ho z ní jistě může vyhnat, to se však neobejde bez pohoršení a poplachu v celém kmeni. Dokonce právě zneužití síly způsobilo vznik spojení konvencí, tedy zákona, který dává veřejnou moc do služeb Vlastnictví. Zákon se tedy zrodil z Vlastnictví, a zdaleka ne Vlastnictví ze Zákona. Lze říci, že princip vlastnictví je respektován dokonce i u zvířat. Vlaštovka pokojně pečuje o svá mláata v hnízdě, které vlastním úsilím postavila. Dokonce i rostlina žije a rozvíjí se pomocí asimilace, přivlastnění. Přivlastňuje si látky, plyn a soli, které má nadosah. Stačí tento jev přerušit, a rostlina ihned uschne a uhyne. Stejně tak i člověk žije a rozvíjí se pomocí přivlastňování. Přivlastňování je přirozeným jevem, daným Prozřetelností, nezbytným pro život, a vlastnictví není nic jiného než přivlastňování, ze kterého se prostřednictvím práce stalo právo. Jestliže došlo prací k asimilaci, přivlastnění určitých substancí, pak skutečně nechápu, jak by někdo mohl tvrdit, že by fenomén přivlastnění měl po právu vyústit ve prospěch jiného jedince než toho, který práci vykonal. A právě kvůli těmto základním skutečnostem, které jsou nutným důsledkem vlastního založení člověka, vstupuje do hry Zákon. Protože touha po životě a rozvoji může vést silného člověka k oloupení člověka slabého, čímž by porušil jeho právo na plody jeho práce, dohodli se lidé, že zasvětí společnou sílu předcházení a potlačování násilí. Posláním Zákona je tedy zajistit respektování Vlastnictví. Konvenční tedy není Vlastnictví, nýbrž Zákon. Podívejme se nyní, z čeho vychází opačné pojetí. Všechny naše dosavadní ústavy prohlašují, že Vlastnictví je posvátné, což zdá se klade lidskému společenství za cíl svobodný rozvoj 63
prostřednictvím práce, a už jednotlivců nebo určitých sdružení. Z toho plyne, že právo na Vlastnictví tu bylo dříve než Zákon, nebo cílem Zákona je pouze zaručovat Vlastnictví. Ptám se však, zda toto prohlášení nebylo do našich základních listin vloženo jaksi instinktivně, jako pouhá fráze a mrtvá litera, a zda skutečně stojí u základů sociálního přesvědčení každého z nás? Jestliže totiž skutečně platí, že literatura je vyjádřením postojů společnosti, pak o tom můžeme mít jisté pochyby; vždy spisovatelé, třebaže se někdy před principem vlastnictví uctivě skláněli, dosud nikdy tolik jako dnes nevolali po zásahu Zákona, a to nikoli aby Vlastnictví chránil, ale aby upravil, pozměnil, transformoval, vyrovnal, rovnoměrně rozdělil a uspořádal nejen vlastnictví, ale i půjčování peněz a práci. To předpokládá, že Zákon, a potažmo i Zákonodárce, získají absolutní moc nad lidmi i jejich majetkem. Může nás to trápit, ale nemělo by nás to překvapovat. Odkud vůbec čerpáme názory na tyto věci, včetně samotného pojmu Právo? Z latinských spisů a římského práva. Nestudoval jsem právo, ale stačí mi vědět, že naše teorie pramení právě tam, abych mohl s jistotou říci, že jsou mylné. Římané museli vnímat Vlastnictví jako něco čistě konvenčního, jako produkt, umělý výtvor psaného práva. Očividně však nemohli jít až k samému založení člověka, jako to činí politická ekonomie, a vzít v úvahu vztahy a příčinnou souvislost mezi jeho jednotlivými jevy – potřebami, schopnostmi, prací a vlastnictvím. To by pro ně bylo protismyslné a sebevražedné. Jak by mohli oni, kteří žili z krádeží a veškerý svůj majetek čerpali z odírání jiných, kteří postavili své živobytí na dřině otroků, jak by mohli, aniž přitom otřásli základy své společnosti, vložit do svých zákonů myšlenku, že skutečný nárok na vlastnictví dává jedině práce, která jej vytvořila? Ne, nemohli to ani vyslovit, ani si to myslet. Museli se uchýlit k empirické definici vlastnictví: jus utendi et abutendi (právo užívat a spotřebovávat), definici, která nemá žádný vztah k následkům, příčinám ani původu; nebo právě původ vlastnictví se pečlivě snažili držet v tajnosti. Je smutné, že se právní teorie ve Francii 19. století ještě stále přidržují myšlenek, které v antice musely vyplývat jedině z existence otroctví; to se však dá snadno vysvětlit. Výuka práva je ve Francii monopolizována, a monopol je překážkou pokroku. 64
Jistě je pravda, právníci nejsou jediní, kdo vytváří veřejné mínění. Je však třeba říci, že univerzitní a klerikální výuka výtečně připravuje francouzskou mládež k tomu, aby v těchto věcech přebírala mylné domněnky právníků, nebo nás všechny, jakoby pro jistotu, po dobu deseti nejkrásnějších let našeho života noří do atmosféry válek a otroctví, která zahalovala a pronikala celou římskou společnost. A nás tedy nepřekvapuje, že se v osmnáctém století znovu objevuje římská myšlenka, že vlastnictví je konvenční a ustavené zákonem a že Zákon zdaleka není důsledkem Vlastnictví, nýbrž naopak Vlastnictví je důsledkem Zákona. Víme, že podle Rousseaua je nejen vlastnictví, ale i celá společnost výsledkem smlouvy, vynálezu zrozeného v hlavě Zákonodárce. „Společenský řád je posvátné právo, sloužící jako základ pro všechna ostatní. Toto právo přitom nevychází z přírody. Je tudíž založeno na dohodě.“ V tomto pojetí je právo, sloužící jako základ pro všechna ostatní, čistě konvenční. Vlastnictví, které je právem pozdějším, je tudíž také konvenční. Nevychází z přírody. Robespierre byl Rousseauovými myšlenkami odkojen. V tom, co na téma vlastnictví říká žák, snadno rozpoznáme nejen teorie, ale dokonce i řečnické figury učitele. „Občané, navrhnu vám nejprve několik nezbytných článků pro doplnění vaší teorie vlastnictví. A se toho slova nikdo neleká. Nízké duše, které si neceníte ničeho než zlata, nebojte se, nechci vám sáhnout na vaše poklady, a je jejich původ jak chce nečistý… Já osobně bych se raději narodil ve Fabriciově chatrči než v Lucullově paláci, atd., atd.“ Rád bych zde upozornil na to, že rozebíráme-li pojem vlastnictví, bylo by nerozumné a nebezpečné zaměňovat toto slovo s výrazem bohatství, zejména pak nepoctivě nabyté bohatství. Fabriciova chýše představuje vlastnictví stejně dobře jako Lucullův palác. A mi však čtenář dovolí poukázat na další větu, ve které se skrývá celá Robespierrova teorie: „Když jsme definovali svobodu, největší potřebu člověka a nejsvatější právo, kterým ho příroda obdařila, řekli jsme popravdě, že její hranicí je právo druhého. Proč jste tuto zásadu neuplatnili na vlastnictví, které je společenským zřízením, jako kdyby věčné zákony přírody bylo možno porušit spíše, než lidské konvence?“ 65
Po tomto úvodu Robespirre stanovuje zásady takto: „Čl. 1. Vlastnictví je právo každého občana na požívání a používání množství statků, které mu zaručuje zákon. Čl. 2. Majetkové právo je stejně jako všechna ostatní ohraničeno povinností respektovat práva druhých.“ Takto dává Robespierre do opozice Svobodu a Vlastnictví. Jsou to dvě práva rozdílného původu: jedno je dáno přírodou, druhé je zřízeno společností. První je přirozené, druhé konvenční. To, že Robespierre vymezuje obě práva stejnými hranicemi, ho podle všeho mělo dovést k závěru, že jsou stejného původu. A se jedná o svobodu nebo o vlastnictví, respektovat právo druhého neznamená zničit nebo změnit toto právo, nýbrž jej uznat a potvrdit. A právě proto, že majetkové právo bylo stejně jako svoboda na světě dříve než zákon, jsou obě podmíněny respektováním práva druhých, a úkolem zákona je zajišovat dodržování této hranice, což znamená uznávat a zachovávat vlastní zásadu. A je to jak chce, je jisté, že Robespierre po vzoru Rousseaua považoval vlastnictví za společenské zřízení, dohodu. Vůbec s ním nespojoval skutečné oprávnění, totiž práci. Říkal: Je to právo na užívání množství statků garantovaného zákonem. Nemusím zde připomínat, že prostřednictvím Rousseaua a Robespierra se římské pojetí vlastnictví přeneslo na všechny naše takzvaně socialistické školy. Je známo, že první kniha Louise Blanca2 o Revoluci je doslova chvalozpěvem na ženevského filosofa a na předsedu Konventu. Myšlenka, že majetkové právo je společenské zřízení, že je to vynález zákonodárce, výtvor zákona, jinými slovy že člověk v přirozeném stavu ho neznal, se tedy přenesla od Římanů až k nám, a to pomocí vyučování práva, studia antiky, myslitelů osmnáctého století, revolucionářů z roku 1793 a moderních organizátorů našich životů. Přejděme nyní k důsledkům obou pojetí, která jsem proti sobě postavil, a věnujme se nejprve pojetí právnickému. Prvním z nich je otevření nekonečného prostoru pro představivost utopistů. 2 Louis Blanc (1811–1882), francouzský historik a politik, socialista, v únoru 1848 člen prozatímní vlády.
66
To je očividné. Jakmile uznáme zásadu, že Vlastnictví vděčí za svou existenci Zákonu, ukáže se, že možných způsobů, jak organizovat práci, je tolik, kolik je v hlavách snílků možných zákonů. Jakmile přijmeme zásadu, že úkolem zákonodárce je podle libosti upravovat, kombinovat a formovat lidi i jejich majetek, neexistují žádné hranice pro představitelné způsoby, kterými mohou být lidé a majetek upravováni, kombinováni a formováni. V tomto okamžiku se v Paříži jistě chystá více než pět set plánů na organizaci práce, nepočítaje v to stejný počet plánů na organizaci bankovnictví. Tyto projekty si nepochybně vzájemně protiřečí, jedno však mají společné – všechny jsou postaveny na myšlence, že majetkové právo vzniká ze zákona a zákonodárce že je absolutním vládcem nad pracujícími i plody jejich práce. Z těchto plánů nejvíce přilákaly pozornost veřejnosti projekty pánů Fouriera3, Saint-Simona,4 Owena5, Cabeta6 a Louise Blanca. Bylo by ale šílenstvím se domnívat, že existuje jen těchto pět možných způsobů organizace. Jejich počet je ve skutečnosti neomezený. Každý den se může vyklubat nový, ještě lákavější než ten včerejší, a já nechci domýšlet, co se s lidstvem stane, když sotva na něj bude jeden z těchto vynálezů uplatněn, pokaždé se objeví další, ještě ošidnější. Lidstvu by pak nezbylo než volit mezi dvěma alternativami – bu měnit každý den svůj způsob života, nebo navždycky vytrvat na cestě, o níž se ukázalo, že je špatná, a to jen proto, že se po ní jednoho dne vydalo. Druhým důsledkem je, že u všech snílků se probudí touha po moci. Představme si, že si vymyslím určité uspořádání práce. Kdybych svůj systém vyložil a čekal, zda ho lidé – pokud bude dobrý – přijmou, znamenalo by to, že předpokládám, že iniciativa spočívá na nich. Avšak v pojetí, kterým se te zabýváme, je iniciativa v rukou Zákonodárce. „Zákonodárce,“ říká Rousseau, „musí mít odvahu měnit lidskou přirozenost.“ Jestliže tedy chci prosadit společenský řád, který jsem vynalezl, musím usilovat o to, abych se stal zákonodárcem. 3 Charles Fourier (1772–1837), francouzský filosof a ekonom, byl vůdcem myšlenkového proudu, kterému se mimo jiné říkalo „harmonická škola“. Vymyslel komunistický systém pro nové uspořádání společnosti (fourierismus), který by lidstvu zajistil okamžité štěstí. Obyvatelstvo mělo být rozděleno do „falang“ zhruba po 1800 členech, kteří by spolu žili jako jedna rodina a měli společný majetek 4 hrabě Saint-Simon (1760–1825), francouzský filosof a ekonom, zakladatel učení o náboženství vědy a vyznavač technokratického socialismu (saint-simonismus). 5 Robert Owen (1771–1858), britský socialista. 6 Etienne Cabet (1788–1856), francouzský myslitel, autor slavné utopie, pospané v díle Voyage en Icarie (1842).
67
Je také jasné, že všechny systémy založené na myšlence, že majetkové právo je společenské zřízení, musejí vyústit bu v privilegium soustředěné na nejmenší možný počet lidí, nebo v ten nejdokonalejší druh komunismu, a to v závislosti na dobrých či špatných záměrech vynálezce. Pokud má strůjce systému nekalé úmysly, zneužije zákon pro obohacení několika lidí na úkor všech. Pokud je to lidumil, bude usilovat o rovnost blahobytu pro všechny, a proto bude jeho cílem upravit zákon tak, aby všichni mohli stejným dílem užívat vytvořených statků. Pak se nabízí jediná otázka, zda by v takové situaci bylo vytváření produktů možné. Nedávno jsme v této souvislosti byli v Lucemburku svědky velmi zvláštní podívané. Uprostřed devatenáctého století, jen pár dnů po únorové revoluci, která se děla ve jménu svobody, jsme slyšeli, jak se muž s postavením vyšším než ministr, člen prozatímní vlády a úředník disponující neomezenou revoluční mocí, táže, zda by v rozložení platů bylo lépe brát ohled spíše na síly, nadání, činorodost a šikovnost dělníka, tedy na vyprodukované bohatství, nebo zda by se naopak k těmto osobním vlastnostem ani jejich užitnému výsledku nemělo vůbec přihlížet, a do budoucna všem dávat jednotnou mzdu? Taková otázka je na stejné úrovni, jako kdybychom se ptali, zda se metr látky přinesený na trh lenochem má prodávat za stejnou cenu jako dva metry, které prodává člověk pracovitý. Ač je to neuvěřitelné, tento muž prohlásil, že je pro to, aby všichni měli stejný zisk bez ohledu na práci, která za prodávaným zbožím stojí; a ve své prozíravosti rozhodl, že ačkoli se dvě přirozeně rovnají dvěma, podle zákona se nadále budou rovnat jedné. Vidíte, kam až je možno dojít, vychází-li se z předpokladu, že zákon je víc než příroda. Obecenstvo podle všeho pochopilo, že proti takové svévoli se bouří samotné založení člověka a že nikdy nebude možné rozhodnout, aby prodavač měl právo na stejnou odměnu za jeden metr látky, jako kdyby to byly dva. A že kdyby tomu tak skutečně bylo, nahradila by konkurenci, která má být zničena, jiná, tisíckrát strašnější konkurence, a že každý by se snažil pracovat co nejméně a vynakládat co nejmenší aktivitu, protože podle zákona by beztak byla odměna vždy garantována a stejná pro všechny. Občan Blanc ovšem předvídal námitky, a ve snaze předejít sladké zahálce, která je – běda! – člověku tak přirozená, když nedostává za práci odměnu, vymyslel si, že v každé komuně nechá vztyčit sloup, 68
na který se budou zapisovat jména lenochů. Neřekl už ale, zda tam budou také inkvizitoři, kteří by hříchy lenosti odhalovali, soudy, které by je soudily, a četníci, kteří by vykonávali rozsudky. Je třeba poznamenat, že utopisté se nikdy nezabývají složitým vládním aparátem, který přitom jediný může dát jejich právní mechanismus do pohybu. Vzhledem k tomu, že delegáti v Lucemburku dávali najevo jistou nedůvěřivost, vystoupil občan Vidal, který je tajemník občana Blanca, a dovedl myšlenky svého mistra do krajnosti. Po vzoru Rousseaua nenavrhuje občan Vidal nic menšího, než aby se změnila přirozenost člověka a zákony Prozřetelnosti. Prozřetelnosti se zlíbilo obdařit jedince potřebami a všeho, co z nich vyplývá, a schopnostmi i všeho, co z nich vyplývá, a vytvořila v něm tak osobní zájem, jinak řečeno pud sebezáchovy a lásku k rozvoji, v kterých se skrývá velká hybná síla lidstva. Pan Vidal to vše změní. Pohlédl na Boží dílo a viděl, že není dobré. Vyjde tudíž ze zásady, že zákon a zákonodárce mohou všechno, a vydá dekret na zrušení osobního zájmu. Místo něj ustanoví míru cti. Lidé už nebudou pracovat pro svou obživu a proto, aby uživili a vychovali svou rodinu, ale aby se podrobili míře cti a aby se jejich jméno neocitlo na osudném sloupu, jako kdyby i tato nová motivace nebyla vlastně jen jiným typem osobního zájmu. Pan Vidal bez ustání poukazuje na úspěchy, jakých míra cti dosahuje v armádě. Avšak běda! musíme slyšet celou pravdu, a pokud někdo skutečně chce udělat z pracujících regiment, a nám také řekne, jestli se Vojenský zákoník včetně třiceti případů trestu smrti má stát Zákoníkem práce? Ještě nápadnějším následkem systému, proti kterému se zde snažím bojovat, je nejistota, která v něm neustále visí jako Damoklův meč nad prací, kapitálem, obchodem a průmyslem. To je natolik závažné, že si dovoluji nabádat čtenáře k nejbedlivější pozornosti. V zemi, jako jsou Spojené státy, kde se majetkové právo považuje za vyšší než zákon, kde veřejná moc nemá jiný úkol než bdít nad ochranou tohoto přirozeného práva, může každý s důvěrou zasvětit výrobě své peníze i ruce. Nemusí se strachovat, že mu jeho plány a propočty každou chvíli zmaří legislativní moc. Když ale naopak přijmeme zásadu, že vlastnictví nevytváří práce, ale zákon, a dovolíme všem utopistům, aby své ideje z moci dekretů všeobecně proměnili ve skutek, kdo by neviděl, že stavíme proti prů69
myslovému pokroku veškerou prozíravost a opatrnost, kterou příroda vložila lidem do srdce? Kde by se našel odvážný spekulant, který by si v takové situaci troufnul postavit továrnu nebo založit podnik? Včera se dekretem nařizovalo, že se smí pracovat jen po určený počet hodin. Dnes se nařizuje, že plat za určitý druh práce musí být pevně stanoven. Kdo může odhadnout, jaký dekret nám vydají zítra, pozítří a v dalších dnech? Jakmile se zákonodárce tak nezměrně vzdálí od ostatních lidí a celou myslí uvěří, že může volně nakládat s jejich časem, prací a obchody, prostě vším, co je v jejich Vlastnictví, kdo pak může mít po celé zemi by nejmenší tušení, k čemu ho i s jeho profesí zákon zítra přinutí? A kdo by v takových podmínkách mohl a chtěl cokoli podnikat? Zajisté nepopírám, že mezi nesčetnými systémy, které z této mylné zásady bují, se mnoho, ba dokonce většina nevzdaluje od dobrých a velkorysých úmyslů. Skutečně nebezpečný je však samotný princip. Cílem každého konkrétního plánu je očividně majetková rovnost. Ale ještě očividnějším následkem principu, na kterém jsou tyto plány založeny, je rovnost bídy, ba co víc, je to situace, kdy pohodlně žijící rodiny klesají do řad ubožáků a chudé rodiny jsou decimovány nemocemi a hladem. Přiznávám, že mám strach o budoucnost své země, když si uvědomím, jak vážné jsou finanční potíže, které tento nebezpečný přístup ještě prohlubuje. 24. února jsme zjistili, že náš rozpočet přesahuje rozměry, kterým je Francie schopna realisticky dostát. Nadto máme podle současného ministra financí miliardu okamžitě vymahatelných dluhů. A jako by tento alarmující stav věcí nestačil, výdaje neustále rostou, zatímco příjmy se nepřestávají zmenšovat. A to není všechno. S nezměrnou marnotratností se veřejnosti předhazují dva druhy slibů. Podle jedněch získá bezpočetnou kupu blahodárných, nicméně nákladných institucí. Podle druhých dojde ke snížení všech daní. A tak na jedné straně poroste počet jeslí, nemocnic, základních škol, bezplatných středních škol, továrních dílen, důchody pro dělníky; majitelé otroků budou odškodněni, náhradu škody dostanou i sami otroci; stát bude zakládat instituce poskytující úvěr, půjčovat pracovníkům pracovní nástroje, zdvojnásobí armádu, přeorganizuje námořnictvo, atd., atd., a na druhé straně zruší solnou daň, potravní daň a vůbec všechny berně, které lidé nejvíce nenávidí. 70
A už si o finančních prostředcích Francie myslíme cokoli, musíme alespoň uznat, že musejí vzrůst, mají-li stačit na takový dvojí plán, který je obří, a na první pohled tak protikladný. Tu se však náhle uprostřed celého toho nevšedního projektu, o kterém by si leckdo mohl myslet, že je nad lidské síly, i kdyby se všechny energie v zemi spojily ve výrobní činnosti, pozvedá hlas: Majetkové právo je výtvorem zákona. Následkem toho může zákonodárce podle systémových teorií, kterými byl odkojen, každou chvíli vydávat dekrety, mařící všechny průmyslové plány. Pracovník už věc nebo hodnotu nevlastní proto, že na ni pracoval, nýbrž proto, že mu ji současný zákon zaručuje. Budoucí zákon mu však tuto záruku může zase vzít, a vlastnictví rázem přestane být legitimní. Ptám se, k čemu to povede? Nutně to musí vést k tomu, že se kapitál i práce zaleknou, nebo si nebudou moci být jisty budoucností. Kapitál se po zásahu takové doktríny skryje, uteče, zanikne. A co se pak stane s dělníky – těmi dělníky, k nimž chováte tak vřelou a upřímnou, nicméně nepříliš osvícenou náklonnost? Budou snad lépe živeni, až se zemědělská výroba zastaví? Budou lépe oblečeni, až nikdo nebude mít odvahu založit továrnu? Budou více zaměstnáni, až už nebude žádný kapitál? A co daně, odkud je vezmete? A finance, jak se budou moci dát do pořádku? Z čeho zaplatíte armádu? Jak splatíte dluhy? Kde vezmete peníze na půjčování pracovních nástrojů? Z jakých prostředků podpoříte ona dobročinná zařízení, která se dekretem tak snadno zakládají? Raději těchto smutných úvah rychle zanechám. Zbývá mi ještě zamyslet se nad důsledky principu zcela opačného, než je ten, který dnes převažuje, totiž principu ekonomického, principu, podle kterého majetkové právo vychází z práce, a ne ze zákona, principu, který říká: Vlastnictví existovalo dříve než Zákon; úkolem zákona je jedině zajišovat respektování vlastnictví, a se nachází a vzniká kdekoli, bez ohledu na to, jakým způsobem jej pracovník vytváří, samostatně či ve sdružení, a to pod podmínkou, že respektuje právo druhého. Předně zatímco právnické pojetí v sobě v podstatě skrývá otroctví, ekonomický přístup obsahuje svobodu. Vlastnictví jakožto právo na užívání plodů své práce, právo pracovat, rozvíjet se a uplatňovat své schopnosti podle svého uvážení, aniž stát zasahuje jinak než v roli ochránce, takové vlastnictví znamená svobodu. Proto nechápu, proč mnozí zastánci opačného pojetí stále ponechávají pod pra71
porem Republiky slovo svoboda. Říká se, že někteří z nich jej už vymazali a nahradili slovem soudržnost. Ti jsou upřímnější a důslednější. Jen by namísto soudržnost měli říkat spíše komunismus, nebo soudržnost zájmů existuje stejně jako vlastnictví nezávisle na zákonu. Z ekonomického pojetí vyplývá rovněž jednota. Již jsme o tom hovořili. Pokud majetkové právo vytváří zákonodárce, pak může mít vlastnictví tolik různých podob, kolik jen může vzniknout omylů v hlavách utopistů, tedy nekonečně. Pokud je však majetkové právo naopak dílem Prozřetelnosti, existující před všemi lidskými zákony, a zákon je má za úkol hájit, pak v něm není prostor pro žádný jiný systém. Dalším důsledkem je jistota, a to nade vší pochybnost: a se v zemi všeobecně uzná, nejen že se každý musí starat o vlastní živobytí, ale také že každý má na plody své práce právo starší a větší, než je zákon, a že lidský zákon nevznikl a nebyl zapotřebí pro nic jiného, než aby všem zaručil svobodnou práci a vlastnictví jejích plodů, a zcela nepochybně se pro lidskou činnost otevře budoucnost plná dokonalé jistoty. Lidé se už nebudou muset strachovat, že legislativní moc začne vydávat jeden dekret za druhým, aby jim bránila v jejich úsilí, mařila jejich plány a svedla z cesty jejich předvídavost. Pod záštitou této jistoty se začne rychle vytvářet kapitál. Rychlý růst kapitálu je zase jedinou příčinou růstu hodnoty práce. Dělnickým třídám se tedy uleví, a ony samy se budou podílet na tvorbě nového kapitálu. Dělníci se budou snadněji moci vyvázat z pracovního poměru, vstupovat do podniků či zakládat vlastní, a tak i znovu získají vlastní důstojnost. A konečně věčně platná zásada, že stát nesmí sám být výrobcem, ale má zajišovat výrobcům jistotu, nutně zavede do veřejných financí hospodárnost a pořádek, a následně umožní vyvážené a spravedlivé rozložení daní. Neměli bychom zapomínat, že stát ve skutečnosti nemá vlastní finanční prostředky. Nemá nic – nepatří mu nic, co by nebyl vzal pracujícím. Přesto se do všeho vměšuje a politováníhodnou a nákladnou činnost svých činitelů dosazuje za činnost soukromou. Kdybychom jako ve Spojených státech dokázali uznat, že úkolem státu je zajišovat pro všechny naprostou bezpečnost, pak by přece stát takový úkol mohl vykonávat za pár stovek milionů. Díky takové hospodárnosti, společně s průmyslovou prosperitou, by pak konečně bylo možné zavést 72
přímé, jednotné zdanění, které by zasahovalo pouze a výhradně realizované vlastnictví všeho druhu. Dříve než to však nastane, bude třeba počkat, až nás zkušenost – třeba i krutá – poněkud odnaučí důvěřovat státu a naučí důvěřovat spíše Lidstvu. Na závěr pojednám několika slovy o Sdružení volného obchodu. Mnoho lidí mu tento název vyčítá. Co se jeho protivníci naradovali a příznivci natrápili kvůli tomu, co jedni i druzí považují za chybu. „Proč vzbuzujete pozdvižení?“ říkali příznivci. „Proč si na svůj prapor dáváte zásadu? Proč se neomezíte na požadavek opatrných a moudrých změn v celním sazebníku, které si vyžaduje čas a ke kterým je podle zkušenosti právě vhodná příležitost?“ Proč? Protože, alespoň v mých očích, nebyla svoboda obchodu nikdy otázkou celního sazebníku, ale otázkou práva, spravedlnosti, veřejného pořádku a Vlastnictví. Protože privilegia, a se udělují v jakékoli formě, vždy znamenají popření či pohrdání vlastnictvím; a protože zásah státu v zájmu nivelizace bohatství tak, aby se podíl jedněch zvětšil, a druhých zase zmenšil, představuje komunismus, tak jako kapka vody je pořád úplně stejně vodou jako celý oceán; protože jsem předvídal, že jakmile se princip vlastnictví jedním způsobem poruší, bude zakrátko napaden tisícem dalších způsobů; protože jsem nevyšel ze svého odloučení proto, abych usiloval o částečnou změnu celních poplatků, což by mohlo naznačovat, že jsem přijal za svou onu falešnou představu, že zákon existoval dříve než vlastnictví, nýbrž proto, abych přispěchal na pomoc opačnému principu, který je ochranářským režimem ohrožován; protože jsem byl přesvědčen, že sami pozemkoví vlastníci a kapitalisté zaseli svými požadavky na celní poplatky semínko komunismu, které je nyní děsí, a proto žádají zákon, aby jim zajistil vyšší zisky na úkor dělnické třídy. Bylo mi jasné, že tato třída zanedlouho také začne ve jménu rovnosti požadovat výhody v podobě zákona o nivelizaci majetku, což se jedním slovem nazývá komunismus. Stačí si přečíst první akt, který naše sdružení vydalo, tedy programové prohlášení, sestavené během přípravné schůze 10. května 1846, a hned bude každému zřejmé, co bylo naší hlavní myšlenkou. „Směna je stejně jako Vlastnictví přirozené právo. Každý občan, který vytvořil nebo získal nějaký produkt, musí mít možnost se 73
rozhodnout, zda jej použije ihned, či zda jej postoupí kterékoli osobě na celé Zeměkouli, která bude ochotná mu výměnou poskytnout předmět, po kterém touží. Kdyby ho o tuto možnost někdo připravil, ačkoli by výrobku nikterak neužíval v rozporu s veřejným pořádkem a dobrými mravy, nýbrž pouze pro uspokojení přání jiného občana, znamenalo by to uzákonit loupež a porušit zákon spravedlnosti.“ „Znamenalo by to také narušit podmínky pořádku, nebo jak může panovat pořádek ve společnosti, kde každé odvětví průmyslu usiluje s pomocí zákona a vládních sil o úspěch na úkor všech ostatních?“ Tuto otázku jsme si cenili o tolik více než cla, že jsme ještě dodali: „Níže podepsaní neupírají společnosti právo uvalit na zboží překračující hranice státu daň, určenou na společné výdaje, a to pod podmínkou, že bude determinována potřebami Státní pokladny. Jakmile však takový poplatek ztratí svou fiskální povahu, a jeho cílem se stane vytlačení cizího výrobku na úkor státní pokladny samé tak, aby se uměle zvýšila cena obdobného domácího výrobku, čímž by došlo k poškození celé společnosti ve prospěch jedné skupiny, pak se jedná o ochranářství, nebo lépe řečeno o loupež, a to je zásada, kterou by naše sdružení rádo vytlačilo z myslí lidí a jednou provždy vymazalo z našich zákonů.“ Kdyby naším cílem byla pouze změna celního sazebníku, kdybychom byli, tak jak se to o nás tvrdilo, agenty některých obchodních zájmů, jistě bychom si dali dobrý pozor, abychom na svou korouhev nenapsali jediné slovo, implikující obecnou zásadu. Myslí si snad někdo, že jsem nepředvídal překážky, které nám kvůli tomuto vyhlášení války nespravedlnosti vzniknou? Copak jsem dobře nevěděl, že kdybychom lavírovali a zakrývali cíl, a svou myšlenku odhalili jen napůl, dosáhli bychom mnohem dříve částečného vítězství? Jak by ale taková drobná vítězství, ostatně prchavá, mohla zachránit a zabezpečit velký princip Vlastnictví, když bychom jej předtím sami skrývali a nehovořili o něm? 74
Opakuji, že jsme požadovali zrušení ochranářského režimu, a to ne v podobě jednoho dobrého opatření vlády, ale jako spravedlnost, uskutečnění svobody, jako přísný důsledek práva, které stojí nad zákonem. Nesměli jsme zastírat pravý obsah naší snahy falešnou formou. Blíží se čas, kdy se ukáže, že jsme udělali dobře, když jsme neustoupili a nedali do názvu našeho sdružení léčku, past, překvapení či dvojznačnost, nýbrž upřímný výraz věčně platné zásady řádu a spravedlnosti, nebo skutečná síla spočívá jedině v zásadách – jen ony jsou pochodní ducha, místem, kde se navrací zpět pobloudilé názory. V poslední době proběhlo celou Francií všeobecné zachvění, jakoby záchvěv hrůzy. Stačí vyslovit slovo komunismus, a všichni se hned vyplaší. Každý se ptá, kam míříme, když vidí, jak za bílého dne a takřka oficiálně vznikají ty nejpodivnější systémy, jak jeden rozkladný dekret střídá druhý, po němž co nevidět může přijít další, ještě rozkladnější. Kapitál je zastrašen, půjčky se přestávají nabízet, práce je pozastavena, pila a kladivo se zarazily uprostřed díla, jakoby nějaký hrozivý a všudypřítomný elektrický proud rázem paralyzoval ruce i mozky. A proč? Protože princip vlastnictví, který už podstatně zasáhl ochranářský režim, utrpěl další rány, které jsou důsledkem těch prve zasazených; protože zásah Zákona do záležitostí průmyslu jakožto prostředek k stejnoměrnému rozdělení hodnot a vyrovnání bohatství, jehož prvním projevem se stal ochranářský režim, hrozí, že se projeví v tisíci dalších známých i neznámých podob. Ano, říkám nahlas, že právě vlastníci půdy, kteří jsou všeobecně považováni za vlastníky par excellence, nabourali princip vlastnictví, nebo se obrátili na zákon, aby jejich pozemkům a výrobkům dodal umělou hodnotu. Byli to kapitalisté, kdo přišel s myšlenkou nivelizace majetku pomocí zákona. Ochranářství bylo předvojem komunismu, ba co víc, bylo jeho prvním projevem. Nebo co dnes žádají utlačované třídy? Nežádají nic jiného, než co požadovali a dostali kapitalisté a pozemkoví vlastníci. Žádají, aby zákon vyvážil, stejnoměrně rozdělil a zarovnal bohatství. Čeho jedni dosáhli pomocí cel, chtějí druzí dosíci prostřednictvím jiných institucí, princip však zůstává stejný –pomocí zákona jedněm brát a druhým dávat. A protože jste to byli vy, pozemkoví vlastníci a kapitalisté, kdo otevřel cestu tomuto neblahému principu, nestěžujte si, jestliže lidé nešastnější než vy chtějí pro sebe jeho výhody. Oni na ně alespoň mají nárok, který vám chyběl. 75
Lidé však konečně otvírají oči a vidí, do jaké zkázy nás žene tento první úder na zásadní podmínky veškeré sociální jistoty. Není to děsivá lekce, hmatatelný důkaz řetězení příčin a následků, kterým se nakonec ukazuje spravedlnost, s jakou Prozřetelnost odplácí, když vidíme, jak se dnes boháči děsí rozmáhání falešné doktríny, kterou sami pomáhali zakládat a o které si mysleli, že se jim podaří obrátit její následky výhradně ve svůj prospěch? Ano, příznivci zákazů, vy jste byli strůjci komunismu. Ano, vlastníci, vy jste zničili v myslích lidí správné pojetí Vlastnictví. Toto pojetí vychází z Politické ekonomie, a vy jste Politickou ekonomii zavrhli, protože ve jménu vlastnictví bojovala proti vašim nespravedlivým privilegiím. – A když se tyto moderní školy, kterých se tak děsíte, ujaly moci, jaká byla také jejich první myšlenka? Chtěli zrušit Politickou ekonomii, nebo ekonomická nauka je trvalým protestem proti zákonné nivelizaci, o kterou jste usilovali a o kterou dnes usilují jiní po vašem vzoru. Žádali jste od Zákona něco jiného a něco víc, než se od Zákona žádat má, něco jiného a víc než Zákon může dát. Nežádali jste od něj bezpečnost (na což byste měli právo), ale nadhodnotu k tomu, co vám náleží, což vám nemohlo být dáno jinak, než porušením práva ostatních. A nyní se pošetilost vašich požadavků stala všeobecnou pošetilostí. – A chcete-li odvrátit bouři, která vás hrozí zahubit, zbývá vám jen jediné. Přiznejte svou chybu, vzdejte se svých privilegií, vrate Zákonu jeho pravý úkol, vymezte Zákonodárci hranice jeho úlohy. Opustili jste nás a zaútočili jste na nás, protože jste nám jistě nerozuměli. S vědomím pasti, kterou jste vlastníma rukama připravili, si pospěšte a přidejte se k nám a našemu boji za majetkové právo tím, že slovu vlastnictví dodáme, jak už jsem řekl, ten nejširší význam, zahrnující schopnosti člověka i vše, co vyprodukují, a už se jedná o práci nebo směnu. Učení, které hájíme, vyvolává kvůli své krajní prostotě jistou nedůvěru; omezuje se totiž na požadavek, aby Zákon zajistil Bezpečnost pro všechny. Nechce se věřit, že by vládní mechanismus mohl být do takové míry redukován. Navíc proto, že toto učení omezuje Zákon na Všeobecnou spravedlnost, vyčítá se mu, že vylučuje Bratrství. Politická ekonomie toto obvinění odmítá. A o tom bude řeč v příštím článku. Překlad Veronika Machová
76
C Reprint z roku 1923
CEP je českým institutem pro ekonomická a politická studia založeným na podzim roku 1998 jako občanské sdružení. Cílem CEPu je šíření idejí svobodné společnosti a tržního hospodářství a podpora myšlenek velkých osobností liberálního myšlení. V čele CEPu stojí správní rada, kterou tvoří profesor ekonomie Václav Klaus, profesor medicíny Vratislav Schreiber a Richard Salzmann. Centrum pro ekonomiku a politiku je subjektem nezávislým na politických stranách a nehodlá být od politických stran přímo či nepřímo podporováno.
Kontakt: Centrum pro ekonomiku a politiku Nám. Míru 9 120 53 Praha 2 tel. a fax: (02) 21596451 e-mail:
[email protected] http://web.iol.cz/cep č. účtu: 19-2304260257/0100 IČO: 68402091
