Centrum pro ekonomiku a politiku

Centrum pro ekonomiku a politiku

Jaderná energie Útlum nebo rozvoj? Sborník textů Daneš Burket, Dalibor Stráský, Pavel Hejzlar František Pazdera, Václav Klaus, Vladimír Tomšík Martin Říman, Jaroslav Míl, František Janouch Ami Rastas, Marek Loužek, Jiří Hanzlíček

Marek Loužek (ed.)

č. 59/2007

Obsah

Předmluva . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7 A. T  exty ze semináře „Jaderná energie – útlum, nebo rozvoj?“ (5. dubna 2007 v Praze) Daneš Burket: Jadernou energii potřebujeme . . . . . . . . . . . . . . . . 11 Dalibor Stráský: Rizika jaderné energetiky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 21 Pavel Hejzlar: Jaderná energetika v USA . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 27 František Pazdera: Jádro – naděje pro ČR . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 53 B. Doplňkové texty Václav Klaus: Tři otázky politikům G8 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 75 Vladimír Tomšík: Výhled spotřeby elektřiny v ČR . . . . . . . . . . . . . 77 Vydává CEP – Centrum pro ekonomiku a politiku Politických vězňů 10, 110 00 Praha 1 www.cepin.cz tel. a fax: 222 192 406 e-mail: [email protected] Editor: PhDr. Ing. Marek Loužek, Ph.D. Sazba: Vladimír Vyskočil – KORŠACH Tisk: PBtisk Příbram Vydání první, srpen 2007 ISBN 978-80-86547-78-7 Ekonomika, právo, politika č. 59/2007 ISSN 1213-3299 MK ČR E 14013

Martin Říman: Opravník omylů o českých emisích . . . . . . . . . . 91 Jaroslav Míl: Povolenky – netransparentní byznys . . . . . . . . . . . . 93 František Janouch: Alternativní energetické zdroje? . . . . . . . . . . 97 Ami Rastas: Finská energetická cesta . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 101 Marek Loužek: Ropa nedojde nikdy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 105 Jiří Hanzlíček: Energetické potřeby ČR ve střetu s ideologií . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 107

Předmluva

Energetická politika patří k  vážným národohospodářským tématům. Na straně jedné Evropská unie volá po energetické bezpečnosti, výroba energie je ale na jejím území ve stejné chvíli omezována řadou regulací, zejména ekologického typu. Patří k  nim nejen velmi sporný systém přidělování emisních povolenek, ale i kvóty na výrobu energie z obnovitelných zdrojů a ideologicky motivovaný tlak na útlum jaderné energie. Sborník ­Centra pro ekonomiku a politiku přináší do této debaty řadu nových poznatků. V  části A  uveřejňujeme vystoupení na semináři „Jaderná energie – útlum nebo rozvoj“ z 5. dubna 2007. Fyzik a publicista Daneš Burket argumentuje, že jadernou energii potřebujeme. Poradce Strany zelených pro energetiku Dalibor Stráský tvrdí, že je jaderná energetika riskantní. Jaderný inženýr Pavel Hejzlar z  Massachusetts Institute of Technology vysvětluje důvody renesance jaderné energetiky ve Spojených státech. Generální ředitel Ústavu jaderného výzkumu Řež, František Pazdera, považuje jadernou energetiku za naději pro Českou republiku. V části B přinášíme další inspirativní texty k energetické politice. Václav Klaus klade tři otázky politikům G8. Člen bankovní rady ČNB Vladimír Tomšík analyzuje spotřebu elektrické energie v  ČR a  její vztah k  měnové politice. Ministr průmyslu a  obchodu České republiky Martin Říman vyvrací mýty o  českých emisích. Prezident Svazu průmyslu a dopravy Jaroslav Míl hodnotí obchodování s  emisemi jako netransparentní byznys. Jaderný fyzik František Janouch vysvětluje, proč nás obnovitelné zdroje energie nezachrání. Finský expert Ami Rastas načrtává energetickou politiku ve Finsku, která je z velké části založená na 

jaderné energii. Marek Loužek z Centra pro ekonomiku a politiku vysvětluje, proč ropa nedojde nikdy. Energetický poradce Jiří Hanzlíček analyzuje energetické potřeby v  ČR ve střetu s  dnes dominantní ideologií. Liberalizace a  privatizace energetických odvětví jsou kroky správným směrem. Odstraňování starých regulací je však doprovázeno vznikem regulací nových, ještě přísnějších, které ekonomiku neúnosně brzdí. O energetické politice je třeba diskutovat věcně, zbavit se iracionálních předsudků a  zbytečně nezvyšovat náklady na výrobu energie, což v  konečném důsledku nepoškodí nikoho jiného než samotného spotřebitele, tedy každého z nás. Doufám, že k  posílení těchto argumentů přispěje i  tento nový sborník. Václav Klaus V Praze, 25. července 2007

A. Texty ze semináře „Jaderná energie – útlum nebo rozvoj“ (5. dubna 2007)



Jadernou energii potřebujeme Daneš Burket fyzik a publicista

Obejdeme se bez jaderných elektráren? Máme je čím nahradit? Jaké zdroje mohou v budoucnu pokrýt stále rostoucí poptávku po elektřině? V podmínkách České republiky můžeme nalézt odpovědi na tyto otázky na základě poměrně jednoduchých úvah. Podíváme-li se na bilanci spotřeby a  výroby elektrické energie, potenciál jednotlivých zdrojů a  možnosti dovozů ze sousedních zemí, zjistíme, že nám nezbývá než se spolehnout na klasické zdroje – uhlí a  jádro. Často démonizované obnovitelné zdroje budou v dohledné budoucnosti – ať se nám to líbí nebo ne – pouze zdroji doplňkovými, které mají svoje místo v  energetickém mixu, ale nemají potenciál pokrýt stále rostoucí poptávku po elektřině.

Státní energetická koncepce V  současnosti se živě diskutuje o  výstavbě nového jaderného zdroje (nebo zdrojů), o  prolomení územních ekologických limitů těžby uhlí či o našem závazku pokrýt 20 % spotřeby elektřiny z  obnovitelných zdrojů. Na drtivou většinu otázek souvisejících s  těmito diskusemi však již máme odpovědi – můžeme je nalézt v  dokumentu nazvaném Státní energetická koncepce (SEK), která byla schválena usnesením vlády České republiky č. 211 ze dne 10. března 2004. Státní energetická koncepce patří k  základním součástem hospodářské politiky České republiky. Je výrazem státní odpovědnosti za vytváření podmínek pro spolehlivé a  dlouhodobě bezpečné dodávky energie za přijatelné ceny a za vytváření podmínek pro její efektivní využití, které nebudou ohrožovat životní prostředí a  budou v  souladu se zásadami udržitelného rozvoje. Byla zpracována na základě analýz vývoje spotřeby energií, poten11

ciálu zdrojů, cen surovin a mnoha a mnoha dalších, na její přípravě se podílely desítky odborníků. Základními pilíři státní energetické koncepce jsou nezávislost (nezávislost na cizích zdrojích energie, nezávislost na zdrojích energie z rizikových oblastí, nezávislost na spolehlivosti dodávek cizích zdrojů), bezpečnost (bezpečnost zdrojů energie včetně jaderné bezpečnosti, spolehlivost dodávek všech druhů energie a  racionální decentralizace energetických systémů) a  udržitelný rozvoj (ochrana životního prostředí, ekonomický a  sociální rozvoj). Tedy priority, na které klademe velký důraz i dnes. Státní energetická koncepce stanovuje cíle, jichž chce stát dosáhnout, při ovlivňování vývoje energetiky ve výhledu příštích třiceti let. Při volbě priorit, cílů a  souboru nástrojů energetická koncepce byla respektována hlediska energetická, ekologická, ekonomická a  sociální. Bylo rozhodnuto, že naplňování priorit a cílů koncepce bude vyhodnocovat Ministerstvo průmyslu a obchodu v tříletých intervalech, o výsledcích vyhodnocení bude informovat vládu a v případě potřeby bude vládě předkládat návrhy na změnu koncepce. Než však mohl být tento proces po třech letech od schválení energetické koncepce nastartován, začalo se v souvislosti s angažmá zelených v  současné vládní koalici nakládat s  energetickou koncepcí necitlivě a neodborně. Zajištění dostatku energie patří ke strategickým zájmům každého státu a  státní energetická koncepce by se tak neměla stát předmětem „lidové tvořivosti“ či obětí prosazování zájmů jakékoliv skupiny.

Zelený scénář Při přípravě státní energetické koncepce bylo zpracováno a  analyzováno několik scénářů, z  nichž byl nakonec vybrán scénář označený jako „Zelený“. Pro tento scénář je charakteristické, že administrativně neblokuje žádný zdroj energie – tedy odborníci na rozdíl od zelených vědí, že každý zdroj má své místo v energetickém mixu a neměli bychom se od žádného odvracet. Zelený scénář je směrem počítajícím s nejnižší dovozní energetickou náročností – víme, že závislost na dovozu energií je při současném cenovém vývoji výrazem nezodpovědnosti. 12

Scénář má ze všech posuzovaných variant nejmenší dopady na snižování zaměstnanosti – tedy byl kladen důraz na hledisko ­sociální. Je důležité také připomenout, že Zelený scénář byl nejčastěji doporučovanou variantou ve veřejné diskusi. Na základě diskuzí, které vedla odborná veřejnost, veřejných slyšení a posouzení vlivu na životní prostřední byl vybraný scénář ještě upraven ve prospěch úspor a obnovitelných zdrojů. Takový scénář by měl uspokojit každého, komu záleží na zajištění dostatku energií a současně nezapomíná na hlediska ekologická a sociální. Připomeňme některé konkrétní výstupy z  korigovaného Zeleného scénáře: energetická náročnost tvorby HDP se sníží z  1,212  na 0,454 MJ/Kč, tj. na 37  %; ČR dodrží všechny závazky z  mezinárodních smluv v  oblasti energetického hospodářství a  životního prostředí; dojde k  racionálnímu přehodnocení současných limitů těžeb hnědého uhlí; dojde k  obnově dožívajících elektráren a  hnědé uhlí bude po celé období nejvýznamnějším primárním energetickým zdrojem; na polovinu by měla klesnout spotřeba ropy; po roce 2010 se již nepředpokládá pokračování exportního charakteru energetické soustavy; mezi roky 2020 a 2025 se počítá s výrobou na novém jaderném bloku, mezi rokem 2025 a 2030 na dalším novém bloku; jaderná energie se po roce 2025 stane nejvýraznější technologií výroby elektřiny; podíl obnovitelných zdrojů energie v  tuzemské spotřebě primárních zdrojů do roku 2030 vzroste na 15,7 %. A  nyní se podívejme do programového prohlášení současné vládní koalice: vláda si stanoví za svůj cíl snížení energetické spotřeby české ekonomiky na jednotku HDP o 40 % do roku 2020; zůstanou zachovány územní limity těžby hnědého uhlí; vláda nebude plánovat a podporovat výstavbu nových jaderných bloků; vláda zřídí nezávislou odbornou komisi k posouzení energetických potřeb České republiky v  dlouhodobém horizontu. Jinými slovy – platnou Státní energetickou koncepci zahodíme do koše a  zřídíme komisi, která začne posuzovat naše energetické potřeby. Při vší úctě k  Pačesově komisi musí již zmiňované desítky odborníků, kteří pracovali na státní energetické koncepci, pociťovat silné zklamání nad zbytečnou prací. Pokud bude Pačesova komise pracovat zodpovědně, nemůže dojít k  jiným závěrům, než jsou uvedené ve Státní energetické 13

koncepci. Můžeme dokonce očekávat, že přijde s alarmujícím zjištěním, že je na nastartování naplňování závěrů energetické koncepce pět minut po dvanácté. Co mě k  takovému závěru vede? V  posledních letech dochází k  mnohem dramatičtějšímu růstu spotřeby elektrické energie, než se předpokládalo ve státní energetické koncepci. zatímco koncepce předpokládala mezi lety 2000–2005 nárůst spotřeby o 7,5 %, skutečnost byla 10,5 %; mezi lety 2000–2010 předpokládala nárůst o  17 %, ale dnešní odhady ukazují, že to bude minimálně 25 %.

Spotřeba versus výroba K  odpovědi na otázku, zda budeme či nebudeme potřebovat nové jaderné zdroje, můžeme dojít na základě jednoduchých úvah – úvah o bilanci spotřeby a výroby elektrické energie. V posledních třech letech roste meziročně spotřeba elektřiny v České republice o  2,7 %. HDP, životní úroveň a  tedy i  spotřeba elektřiny poroste v dalších letech podobným tempem, které se nám nepodaří příliš zmírnit ani za cenu úspor, které předpokládá Státní energetická koncepce. Při tomto tempu růstu spotřeby zjistíme, že pokud nezahájíme obnovu dosluhujících hnědouhelných elektráren a nebudeme staObrázek 1: Spotřeba elektrické energie v ČR

14

vět nové jaderné bloky, objeví se v  České republice v  roce 2020 nepokrytá poptávka ve výši 59–68 TWh elektrické energie. Čím budeme moci takovou „díru“ zaplnit? Úspory – 21 TWh. Jaký je potenciál úspor v  našich domácnostech? Pokud bychom vyměnili 10  % ledniček za energeticky úspornější, v  každé domácnosti vyměnili jednu žárovku za energeticky úspornější a  zateplili 10 tisíc rodinných domků topících elektřinou, zjistíme, že uspoříme celkem 0,6 TWh elektrické energie. Pokud dojde ke snížení energetické náročnosti našeho průmyslu z 1,31 na 0,95 MWh/HDP a zefektivnění služeb z 0,5 na 0,38  MWh/HDP do  roku 2020, přinese to úspory ve výši 20,4 TWh. Vyšší úspory ve sledovaném období si lze jen stěží představit. I tak docházíme k celkové hodnotě zhruba 21 TWh uspořené elektrické energie za rok. Není to málo, ale k pokrytí rostoucí spotřeby to stačit nebude. Dovozy – 0 TWh. Další možností jsou dovozy ze sousedních zemí. Pokud se však rozhlédneme okolo, zjistíme, že se na ně nemůžeme spoléhat v podstatě vůbec: Německo na základě politického rozhodnutí plánuje postupně uzavřít všechny provozované jaderné elektrárny – čili 27  % současné výroby. I  přes investiční boom v budoucnu tak maximálně pokryje svoje potřeby. Rakousko je už dnes závislé ve špičkách na dovozu – celkový dovoz v roce 2005 byl 16,3 TWh. Maďarsko je největší dovozce ve střední Evropě (18  % spotřeby), neexistují zde plány výstavby, má omezené palivové zdroje. Slovensko uzavře celkový instalovaný výkon 1600 MW do roku 2008 a  z  čistého vývozce se tak stane čistým dovozcem elektrické energie. Polsko uzavřením 3500 MW uhelných elektráren z  ekologických důvodů se již v  roce 2015 stane závislé na dovozu. V  současnosti zde neprobíhá výstavba ani ne­ existuje dlouhodobý plán výstavby nových zdrojů. Obnovitelné zdroje – 7 TWh. Voda, slunce, vítr či biomasa jsou výbornými doplňkovými zdroji, které mají své místo v  energetickém mixu. S vysokou pravděpodobností se však nedožijeme doby, kdy by v podmínkách České republiky podíl obnovitelných zdrojů na výrobě elektřiny převládl nad zdroji klasickými. Fotovoltaické články mohou v kombinaci s bateriemi zajistit elektřinu pro nenáročného obyvatele horské chaty, sluneční kolektory s  úspěchem využijeme pro ohřev vody. Na několika málo větrných místech 15

v naší republice můžeme postavit větrníky a měli bychom naplno využít potenciál malých vodních elektráren, protože pro velké už u  nás místo není. Pro lokální vytápění může být dobrou volbou spalování biomasy. Ovšem představa, že na těchto zdrojích postavíme naši energetiku je – mírně řečeno – naivní. Pro lepší představu se podívejme na základní vlastnosti a potenciál těchto zdrojů. Větrné elektrárny – naše energetická legislativa zaručuje provozovatelům obnovitelných zdrojů patnáctiletou návratnost investice, a  proto jsou distribuční společnosti povinny vykupovat elektřinu z větru za cenu 2,46 Kč/kWh (pro srovnání: silová elektřiny z  klasických – jaderných či uhelných – zdrojů se vykupuje v průměru za 1,30 Kč/kWh). Koeficient využití (procentuální podíl doby, kdy je zdroj schopen vyrábět elektřinu) se v našich podmínkách u větrníků pohybuje mezi 15 a 25 % (u jaderných elek­ tráren je to více než 85 %). Často jsme lamentovali nad cenou jaderné elektrárny Temelín, která se vyšplhala na sto miliard korun. Pokud bychom chtěli nahradit Temelín větrníky, museli bychom proinvestovat zhruba 780 miliard. A ještě jedna zajímavost – víte, že pro stejný instalovaný výkon jako v  jaderné elektrárně by se v případě stavby větrníku spotřebovalo šestkrát více oceli a desetkrát více betonu? Není mým cílem obnovitelné zdroje zesměšňovat, chci jen poukázat na nesmyslnost prosazování takových zdrojů do velké energetiky – jako například prosazování podílu 20 % na výrobě elektřiny. Mnohem efektivnější by bylo podporovat výzkum a vývoj tak, aby časem mohli tyto zdroje alespoň částečně konkurovat zdrojům klasickým. Tím že podporujeme výkup, prokazujeme těmto zdrojům paradoxně medvědí službu. V České republice odhadují odborníci možnost výstavby 600 až 1000 větrných MW, což při jejich koeficientu využití představuje potenciál 0,8 až 2,2 TWh ročně. Fotovoltaika – záruka návratnosti investice vedla Energetický regulační úřad ke stanovení výkupní ceny ve výši 13,20 Kč/ kWh. Koeficient využití se v  našich podmínkách pohybuje mezi 10 a 15 %. Náhrada Temelína fotovoltaikou by nás přišla na 7,2 bi­ lionu korun. Jako demonstrační zdroj skvělé, pokud však někdo mluví vážně o jejich využitelnosti pro pokrytí rostoucí poptávky po elektřině, koleduje si o stejný osud, jako nepoučitelní automechanici beroucí úplatky v legendární české filmové komedii. 16

Vodní elektrárny – bohužel nejsme Rakousko či Norsko, abychom mohli naši energetiku postavit na výrobě elektřiny z  vodních zdrojů. Potenciál velkých vodních elektráren je u  náš už vyčerpán. Zbývá potenciál zhruba 0,5 TWh/rok v malých vodních elektrárnách a  v  obnově (zvýšení účinnosti) stávajících, který se odhaduje na 0,1 TWh/rok. Celkem tedy pouhých 0,6 TWh/rok. Biomasa – bydlím v  Třebíči, a  proto jsem hrdý na to, že díky rozsáhlému využití spalování biomasy v kotlích centrálního zdroje tepla pro místní sídliště je kraj Vysočina se 60 % výroby tepla z obnovitelných zdrojů jedničkou v České republice. Kombinovaná výroba tepla a  elektřiny může snížit cenu dodávaného tepla, ale představa, že budeme využívat biomasu ve velkém pro výrobu elektřiny není příliš reálná. Díky našim hnědouhelným elektrárnám, které spoluspalují biomasu, se tato podílí třemi čtvrtinami na výrobě elektřiny z  obnovitelných zdrojů u  nás. Omezení jsou zde však velká – palivo se nevyplatí svážet z  okruhu většího než padesáti kilometrů a pokud bychom chtěli nahradit výrobu Temelína biomasou, museli bychom osít plochu 6000 km2 (rozloha Prahy je přibližně 500 km2). Odhadovaný potenciál biomasy je u nás 3 až 4,5 TWh/rok. Celkem je tedy dodatečný potenciál obnovitelných zdrojů v České republice přibližně 7 TWh/rok. Plyn – 5 TWh. Velkou výhodou plynu je poloviční produkce CO2 v  porovnání s  hnědým uhlím. Je to flexibilní zdroj schopný stabilizovat soustavu (pokrývat špičky). Nevýhodou je vysoká závislost na Rusku a  významně vyšší cena vyrobené elektřiny než z hnědého uhlí a jádra. Zatímco u jádra činí palivová složka ceny vyrobené elektřiny jen zhruba 15 %, u plynu je cena paliva rozhodující. Při dnešních cenách plynu a jejich těžko předvídatelnému vývoji je tak velmi nejistá i návratnost investice do nového zdroje. Nově instalovaná kapacita pro pokrývání regulačních potřeb a  pro kombinovanou výrobu by u  nás mohla dosáhnout 1000 až 1500 MW, čili přibližně 5 TWh ročně. Připomeňme, že podle našich odhadů potřebujeme v roce 2020 pokrýt schodek 59–68 TWh. Sečteme-li potenciál úspor, dovozů, obnovitelných zdrojů a plynu, dostáváme 33 TWh/rok. Stále nám tedy zbývá nepokrytá spotřeba 26–35 TWh/rok. Vidíme, že úspory, obnovitelné zdroje a plyn nám pomohou, ale nespasí nás. 17

Do roku 2015 můžeme naštěstí, díky programu obnovy hnědouhelných elektráren, pokrýt rostoucí spotřebu elektřiny, ale po roce 2015 už stávající rozsah těžby uhlí nebude stačit. Částečně by nám mohlo pomoci prolomení územních ekologických limitů těžby, ale smiřme se s tím, že po roce 2020 se bez jaderných zdrojů neobejdeme. Na základě jednoduché bilance mezi stále rostoucí spotřebou elektrické energie a  potenciálem jednotlivých zdrojů docházíme k závěru, že bez uhlí a jádra se v dohledné budoucnosti neobejdeme. Obrázek 2: Rozložení spotřeby energie

Jaderná energie – mýty a fakta Je nad slunce jasnější, že se nevyhneme nutnosti výstavby nových jaderných zdrojů. Proč se tedy kolem tohoto tématu chodí po špičkách? Proč některým skupinám tolik vadí? Podíváme-li se na argumenty protijaderných aktivistů, zjistíme, že důvodem jejich obav je jen a jen nedostatek informací. První mýtus: jaderná energie je drahá. S cenou výroby mohou s jadernými elektrárnami soutěžit jen klasické elektrárny s nízkými náklady na dopravu uhlí (ty které stojí v bezprostřední blízkosti těžby). Jaderná elektrárna Dukovany patří k nejlevnějším zdro18

jům u nás. Druhý mýtus: na výstavbu nové jaderné elektrárny by přispívali daňoví poplatníci. Stejně jako v případě Temelína by šlo čistě o investici ČEZ. Třetí mýtus: v  celosvětovém měřítku je jádro nevýznamný zdroj. Jaderné elektrárny pokrývají 16 % celosvětové výroby elektřiny (více než celková produkce v roce 1960). Čtvrtý mýtus: význam jaderné energetiky ve světě klesá. Přitom od roku 1996 počet reaktorů v provozu stagnuje, ale podíl na výrobě elektřiny roste – odstavovány jsou reaktory s menším instalovaným výkonem, než mají nové, které se staví. Pátý mýtus: jádro je nebezpečné. Máme za sebou 12000 reaktor/roků provozu, způsob zajištění jaderné bezpečnosti je srovnatelný se zajištěním bezpečnosti v  letecké dopravě či v  kosmickém programu. Šestý mýtus: nevyřešený problém odpadů a  likvidace elektrárny. Existuje propracovaný systém nakládání s  radioaktivními odpady a  ukládání použitého paliva – jaderné zdroje jsou jediné, které musí během provozu vytvářet rezervu na vyřazování a likvidaci elektrárny a odvádět prostředky na uložení použitého paliva – v roce 2006 odvedly Dukovany 700 a Temelín 600 milionů korun na tzv. jaderný účet (50 Kč z každé vyrobené MWh). Sedmý mýtus: nebezpečí při transportu použitého paliva. Přepravní kontejnery jsou konstruovány tak, aby odolaly extrémním vlivům. Osmý mýtus: nebezpečí zneužití plutonia. Přepracování je složitý proces, získaný materiál je nevhodný pro výrobu bomby, ale vhodný pro znovuvyužití v  reaktorech. Devátý mýtus: uranu je nedostatek. Dosud zjištěné zásoby vydrží minimálně na 85 let. Desátý mýtus: ložiska uranu leží v  „nejistých“ lokalitách. 30 % zásob uranu najdeme v Austrálii, významná ložiska leží vedle Ruska a Kazachstánu i např. v Jihoafrické republice, Brazílii či Spojených státech. Tvrzení protijaderných aktivistů vycházejí v lepším případě z nevědomosti, v horším jde o účelové zkreslování faktů.

Jaderná renesance ve světě Zatímco Česká republika obchází kolem rozhodnutí vybudovat nový jaderný zdroj jako kolem horké kaše, ve světě se čile rozjíždí 19

masivní výstavba moderních jaderných bloků: Rusko plánuje do roku 2030 postavit čtyřicet nových jaderných elektráren, Čína do roku 2030 postaví minimálně třicet nových reaktorů, Indie v příštích deseti letech zahájí výstavbu 40 tisíc jaderných megawattů, výstavbu nových jaderných zdrojů ohlásila Velká Británie i  USA (dvě elektrárny již dostaly předběžný souhlas státního dozoru). Staví se pátý finský blok, šestý se plánuje. ENEL dostaví třetí a  čtvrtý blok v  Mochovcích, diskutuje se o  výstavbě dalšího bloku v Bohunicích. Francie staví nový jaderný blok a dalších šest je v přípravě. Švýcarská vláda přijala rozhodnutí, že jaderná energetika je pro zemi nezbytná na pokrytí nedostatku energie po roce 2020. Výstavbu nových jaderných zdrojů připravuje Japonsko, Jižní Korea, Jihoafrická republika a další. Rozvoj jaderné energetiky ve světě nabírá na obrátkách. Problém je v  tom, že dodavatelské kapacity jsou omezené. Dodávat jaderné technologie není tak jednoduché jako – při vší úctě – výroba automobilů. Při troše nadsázky se tak nabízí myšlenka, že naši protijaderní aktivisté nebojují z  přesvědčení, ale v  zájmu jiných zemí. Jeden z  mých kolegů je přímo nazývá „čínskými agenty“, protože stejně jako se snaží asijská velmoc ovládnout světové zdroje oceli, bude si při svých ambiciózních plánech výstavby nových jaderných reaktorů muset zajistit i dostatečné dodavatelské kapacity. Může se nám tak stát, že budeme-li ještě pár let diskutovat o potřebě či nepotřebě výstavby jaderného zdroje, zjistíme, že není, kdo by nám, v případě že se konečně rozhodneme, zajistil dodávky technologií. Po roce 2020 se bez nového jaderného zdroje neobejdeme. Podívejme se tedy, jak dlouhá je doba od rozhodnutí o výstavbě ke spuštění jaderné elektrárny. Získání veškerých potřebných povolení a certifikátů by v našich podmínkách trvalo zhruba sedm let, dalších osm let samotná realizace stavby a  1,5 roku uvádění do provozu. Celkem tedy 16,5 roku. Píše se rok 2007, takže pokud bychom chtěli spustit nový jaderný zdroj v  roce 2020, máme už víc než tři roky zpoždění.

20

Jaderná energetika je riskantní Dalibor Stráský EM Consult, s.r.o.

Jaderná energetika se rozvíjela pod odstrašujícím dojmem válečného zneužití jaderné energie. Je tedy pochopitelné, že naděje vkládané do mírového využití energie jádra atomu směřovaly do jiného extrému. Začátkem roku 1948 se předpokládalo, že výlety do vesmíru se stanou skutečností, protože atomové energii se podaří překonat zemskou přitažlivost, dosud známé zdroje energie to nedokáží; že použitím uranu 235 nebo plutonia bude možno vyrobit jakékoliv množství páry. Síť parního potrubí pod letištěm nebo pod ulicí zahřeje tyto plochy tak, že v zimě roztaje všechen sníh a led. Teplý vzduch nad letištěm rozežene všechnu mlhu; že bezpečnost dopravy se zvýší; obrovská umělá slunce se zdrojem atomové energie zahřejí v  každé době libovolně velikou plochu. I  v  zimě bude možno pěstovat plodiny na polích ozářených umělými atomovými slunci. Kopaná, tenis, plavecké závody se budou pořádat i  za tuhého mrazu na vytopených hřištích; budou poháněna osobní i  nákladní auta na „atomový“ motor. O dvacet let později se staly sny ještě odvážnějšími, protože se předpokládalo, že budeme žít bez problémů, protože budeme mít zásobu energie doslova na věčné časy. V polovině 60. let se totiž soudilo, že po roce 1980 dojde k ovládnutí termonukleární energie. První srážky s  realitou a  negativy jaderné energetiky euforii přibrzďovaly jen sotva. V  polovině 80. let odhadovaly optimistické prognózy pro období kolem roku 2010 na světě 2500 GW instalovaných v  jaderných elektrárnách. I  ty opatrnější tipovaly něco kolem 1000 GW. Dnes, po dalších dvaceti letech, je v jaderných elektrárnách instalováno 370 GW a pohled na grafy a diagramy odhaluje stagnaci.

21

Obrázek 1: Vývoj počtu jaderných reaktorů a jejich výkonu

To však neznamená, že by se ztratil optimismus, který stál u  zrodu jaderné energetiky před šedesáti lety. Dnes jako dříve jsme ujišťováni o  brzkém překonání všech potíží a  o  výstavbě převratných typů reaktorů, o  nichž se jako o  převratných a  v  podstatě připravených k  realizaci dočteme ve skriptech, z  nichž se učili studenti technických škol již před 20–30 lety. Dnešní statistiky uvádějí ve výstavbě 31 reaktorů. Stavba 11 z nich však byla zahájena před rokem 1987. Rekordman v této statistice se v  ní nachází již 32 let. Úvahy o  budoucím rozvoji jaderné energetiky narážejí přinejmenším na problém ­dostatku jaderného paliva, problém radioaktivních odpadů, problém ­jaderné bezpečnosti a s tím úzce související problém eko­ nomický.

Zásoby uranu Uranová ruda je stejně tak neobnovitelným zdrojem jako jakýkoli zdroj fosilní. Po vyčerpání zásob uranu určených pro vojenské použití, které byly uvolněny na trh a  významně stačily jeho ceny v  90. letech, dochází k  napětí na trhu s  uranem a  k  růstu jeho cen v  důsledku jeho omezené dostupnosti. Rostoucí cena paliva tak mění původní optimistické výhledy. Je zřejmé, že známé a předpokládané zásoby uranu mohou být vyčerpány již ve střednědobém výhledu. Situaci může vylepšit 22

Obrázek 2: Prognózované vyčerpání zásob uranu

Pramen: Váša (2005)

z­ avedení množivých reaktorů, to ale závisí na rychlosti, s  jakou se tak stane. Naděje vkládané do těchto reaktorů v minulosti však naplněny nebyly a řada projektů byla opuštěna.

Jaderná bezpečnost Existující rizika plynoucí z provozu stávajících jaderných elektráren, jimž je společnost vystavena, lze snižovat zdokonalováním bezpečnostních systémů a zvyšováním nákladů na ochranná zařízení. Tento postup má však své meze a v konkrétních případech vzniká otázka, jak velká je přípustná pravděpodobnost vzniku závažných havárií. Otázku maximálně přípustného rizika lze řešit čistě ekonomickým hodnocením, porovnáme-li na jedné straně náklady na zdokonalení bezpečnostních zařízení a na druhé straně ztráty, které v případě závažné havárie vznikají. I když odhlédneme od problémů, které takové hodnocení přináší, je zřejmé, že současný stav veřejného mínění naštěstí vyžaduje komplexnější přístup. Je proto nutné přistupovat k řešení problému bezpečnosti reaktorů tak, aby pravděpodobnost výskytu i  jediné havárie s  únikem radioaktivních látek do okolí byla prakticky zanedbatelná. 23

Jelikož v  představách o  rozvoji jaderné energetiky roste počet reaktorů a  celková doba jejich provozu, musí se nutně snižovat pravděpodobnost výskytu těžké havárie s únikem radioaktivních látek vztažená na jeden reaktor. Očekávaná hodnota výskytu těžké havárie jednoho reaktoru v  jednom roce musí být dostatečně malá. Takovým požadavkem může být např. havárie jednoho reaktoru jednou za sto let, tedy alespoň o řád nižší, než je řád životnosti reaktoru. Právě za takového předpokladu (hodnota výskytu těžké havárie jednoho reaktoru v jednom roce menší než 10–2) je sestrojen graf na obrázku č. 3. Současné lehkovodní reaktory dosahují pravděpodobnosti výskytu těžké havárie s tavením aktivní zóny 10–3–10–5/reaktorrok při počtu reaktorroků v  řádu 104 reaktorroků. Jestliže by mělo dojít k  dalšímu rozvoji provozu jaderných elektráren (N  >  104 reaktorroků), pak by tato pravděpodobnost měla klesnout až na méně než 10–7/reaktorrok. Je tedy zřejmé, že bezpečnostní úroveň současných reaktorů by měla být ještě nejméně stokrát vyš-

Obrázek 3: S  třední maximální dovolená pravděpodobnost závažných havárií p v závislosti na celkovém počtu reaktor/roků N

ší, než ve skutečnosti je. U nejstarších reaktorů s vyšší pravděpodobností výskytu jejich těžké havárie pochopitelně ještě o  dva řády vyšší.

Ekonomické aspekty Zvyšování úrovně jaderné bezpečnosti je však pochopitelně ekonomicky náročné. Proto se aplikují nejrůznější optimalizace s cílem odůvodnit takovou úroveň jaderné bezpečnosti, která ještě udrží projekt konkurenceschopným. Požadavky plynoucí z uvedených zákonitostí tak nemohou být naplněny a v provozu se ocitají zařízení s neakceptovatelnou úrovní jaderné bezpečnosti. Skutečná četnost výskytu těžkých havárií během čtyřicetileté historie jaderné energetiky pak jen potvrzuje správnost uvedené úvahy. Investor mj. potřebuje, aby se mu investované prostředky rychle vrátily; aby mohl projekt pružně přizpůsobovat změnám na trhu; aby riziko neúspěchu projektu bylo minimální. Investice do jaderné elektrárny, zejména do zařízení zcela nového typu a koncepce, tyto požadavky splňuje je sotva. Je tedy pochopitelné, že pozornost provozovatelů jaderných elektráren se soustřeďuje spíše na prodlužování jejich životnosti. To je ovšem cesta, která zvýšení jaderné bezpečnosti příliš neprospívá. Přestože je možné v  rámci různých modernizací odstranit dílčí prohřešky, celkový, většinou zákonitě zastaralý, koncept změnit nelze. Naopak riziko selhání se zvyšuje v důsledku nevyhnutelného stárnutí komponent zařízení. Druhou cestou je volání po opětném zavedení centrálního řízení státem a po vynucování si prosazení vůle státní mocí. Tato cesta totiž může odstranit výše uvedené překážky pro realizaci projektu. Je příznačné, že v současné době se výstavba nových jaderných elektráren soustřeďuje především do zemí, o jejichž úrovni liberalizace jak trhu, tak společnosti lze polemizovat.

Závěr

Pramen: Heřmanský (1990)

24

U zrodu jaderné energetiky stály nereálné představy a přehnané naděje. Lidé do ní promítli svou touhu po materiálním blahobytu a „návratu do ráje“. Konfrontace s realitou však ukázala meze jaderné energetiky. Existují v  zásadě dvě cesty – buď tyto meze 25

akceptovat anebo vytvářet podmínky pro jejich překročení. Těmito podmínkami by mohlo být mj. přijetí ještě vyššího rizika ohrožení zdraví, nebo zmenšení míry liberalizace společnosti.

Literatura: Heřmanský, B.: Těžké havárie tlakovodních reaktorů s  tavením paliva: Praha, ÚJI, prosinec 1990. Váša, I.: Přehled a  stručný popis generací jaderných reaktorů pro energetiku a dostupnost jaderného paliva: Řež, Ústav jaderného výzkumu 2005. http://www.iaea.org/programmes/a2/index.html

26

Jaderná energetika v USA a směry jejího vývoje Pavel Hejzlar ředitel programu pokročilých reaktorů, Centrum pokročilých jaderných energetických systémů, Massachusetts Institute of Technology Po rychlém rozvoji v  šedesátých a  sedmdesátých letech procházel americký jaderný energetický průmysl během posledních dvou desetiletí prodlouženou stagnací. Poslední povolení ke stavbě jaderné elektrárny bylo uděleno v  roce 1979 a  poslední elektrárna byla uvedena do provozu až v  roce 1996, přestože byla objednána již v roce 1970. Problémy byly umocněny na počátku 90. let, kdy po zavedení deregulace trhu s  elektřinou došlo ke značnému kolísání cen a  nejistotě ohledně struktury trhu, nejvhodnějšího modelu obchodování s  elektřinou, a  v  dodávkách i cen paliv se staly standardní normou. Tyto nejistoty měly ochromující dopad na kapitálové investice v  energetickém sektoru. Investice do uhelných a  jaderných elektráren, které jsou investičně náročné, téměř zkolabovaly a  mezi rokem 1992 a  2004 bylo uvedeno do provozu méně než 15  000  MW v  uhelných a  jaderných elektrárnách v  porovnání s  275  000 MW v  jednotkách na přírodní plyn, které mají nízké investiční náklady. Nejistota před zavedením a těsně po nastartování deregulovaného trhu s elektřinou měla negativní dopad na předpovědi budoucnosti jaderné energetiky. Očekávalo se, že jaderné elektrárny nebudou kvůli svým vysokým investičním nákladům schopné ekonomické konkurence s jinými zdroji výroby elektřiny, zvláště s paroplynovými cykly. Proto řada elektrárenských společností prodávala jaderné elektrárny za symbolickou cenu, často víceméně za cenu paliva, a stavba nového jaderného zdroje byla nemyslitelná. Vývoj cen, za které elektrárenské společnosti prodávaly jaderné elektrárny na konci 90. let a počátkem 21. století, je znázorněn na obrázku 1. Ceny do roku 1999 jsou skutečně symbolické, ale 27

na přelomu století dochází k  náhlému a  prudkému nárůstu cen, který odráží i  posun v  náhledu elektrárenských společností na jaderné elektrárny. Před rokem 2000 některé společnosti považovaly jaderné zdroje za přítěž, a proto se jich za nízkou cenu zbavovaly. Po roce 2000 se najednou jaderné elektrárny stávají ceněným aktivem a podávají žádosti k prodloužení licencí. Proč došlo k takovému posunu v pohledu na jaderné elektrárny v očích provozovatelů energetických zdrojů?

Obrázek 2: Vývoj ceny výroby elektřiny za posledních 18 let

Obrázek 1: Vývoj cen prodeje jaderných elektráren v USA na přelomu století

Zdroj: Federal Energy Regulatory Commission /EUCG

Atraktivní cena výroby elektřiny Jedním ze základních faktorů obnovení zájmu výrobců elektřiny o jaderné elektrárny je jejich příznivá cena v porovnání s jinými zdroji. Obrázek 2 ukazuje, že průměrná cena elektřiny vyrobené v jaderných elektrárnách (nuclear) má od roku 1989 klesající tendenci a v roce 2003 byla dokonce nižší než ceny elektřiny z uhelných elektráren (coal). Naproti tomu došlo na přelomu století k významnému nárůstu cen plynu a ropy, což mělo za následek značné zvýšení ceny elektřiny z jednotek vytápěných topnými oleji (oil) a z plynových a paroplynových elektráren (gas), kterých za posledních patnáct let byla postavena většina. 28

Nemožnost plynových elektráren konkurovat cenově elek­ trárnám jaderným byla jedním z hlavních důvodů přehodnocení postoje elektrárenských společností k jaderným elektrárnám. Korelaci mezi obrázky 1 a 2 lze snadno vysledovat. Zároveň se ukázalo, že stávající jaderné elektrárny v USA jsou nejen cenově konkurenceschopné na  deregulovaném trhu, ale navíc značně ziskové. Tato cenová výhoda se dále zvýší v případě obchodování s emisemi CO2, které se sice zatím v USA neuplatňují, ale existuje několik legislativních návrhů pro celonárodní program omezení emisí CO2 a  obchodování s  nimi. Ve státech jako New York, Connecticut, Delaware, Maine, New Hampshire, New Jersey and Vermont již guvernéři podepsali memorandum na vytvoření podobných programů. Obrázek 4 znázorňuje ceny výroby elektřiny v  dolarech na MWh z  nových zdrojů uvedených do provozu v  roce 2010, jež jsou součástí výsledků studie EPRI (Electric Power Research Institute)(1). Je třeba poznamenat, že ceny na obrázku 4 jsou pro nové zdroje a jsou tedy vyšší než ceny ze současného parku elektráren uvedených na obrázku 3, kde je velká část investičních nákladů odepsána. Obrázek 4 jasně ukazuje cenovou výhodu jaderných elektráren v  případě zavedení  systému obchodování s  emisemi CO2 , která roste s cenou v USD/tunu CO2. 29

Obrázek 3: P  orovnání ceny elektřiny z různých zdrojů při zahrnutí obchodování s emisemi CO2(1)

Obrázek 4: Rozložení ceny elektřiny různých zdrojů do investičních nákladů, ceny paliva a ceny provozu a údržby

30

Necitlivost ceny elektřiny k ceně paliva a energetická bezpečnost Velkou výhodou jaderných elektráren je obrovská koncentrace energie v malém množství hmoty. Oproti uhelné elektrárně o výkonu 1000 MWe, která spotřebuje za rok tři milióny tun černého uhlí, jaderná elektrárna o  stejném výkonu spotřebuje pouze 20 tun jaderného paliva. To má za následek, že palivo v  jaderné elektrárně se vyměňuje jednou za 1,5 roku až jednou za dva roky a  není závislé na nepřízni počasí, popřípadě na nepříznivém vývoji mezinárodní situace, kdy přísun paliva může být ohrožen a  země, které jsou závislé na dovozu uhlí, ropy a  plynu, mohou být vystaveny jak nedostatku paliva pro výrobu energie, tak i dalekosáhlým ekonomickým a sociálním dopadům. Relativně nízký energetický obsah tradičních paliv nedovoluje vytvoření rezerv k  překlenutí takových situací na příliš dlouhou dobu (řádově měsíců) oproti jadernému palivu, kde je snadné se předzásobit na mnoho let. Téma energetické bezpečnosti a nezávislosti na dovozu zdrojů se dostalo do popředí zájmu v  USA po útocích 11. září 2001. Jaderná energie je jedním z hlavních zdrojů, který může přispět k dosažení těchto cílů, zvláště pokud se zvládne výroba tekutých paliv pro pohon automobilů v  reaktorech čtvrté generace. Vysoký energetický obsah jaderného paliva má další výhodu, a  to velice nízkou citlivost ceny elektřiny z  jaderných elektráren k  ceně paliva. Obrázek 4 porovnává rozložení celkové ceny za elektřinu do tří složek pro pět zdrojů výroby elektřiny – ceny za palivo (fuel), ceny za údržbu a provoz (O&M) a odpisů z investičních nákladů (capital). Zdroje zahrnují plynové elektrárny (gas), vodní elektrárny (hydro), kombinované paroplynové elektrárny (IGCC), uhelné elektrárny (coal) a  jaderné elektrárny (nuclear). Plynové elektrárny, které prakticky výlučně zabezpečovaly v USA za posledních patnáct let veškeré přírůstky nových zdrojů pro výrobu elektřiny, mají nízké investiční náklady a  cena elektřiny je prakticky odvozena od  ceny paliva. Pokud cena paliva kolísá, dochází k silným výkyvům ceny elektřiny. Závislost ceny plynu v  USA (podle obchodů s  přírodním plynem na New York Mercentile Exchange) na výkyvech počasí a dalších faktorech je krásně vidět na obrázku 5. Bouře, hurikány, 31

silné dlouhotrvající mrazy mají za následek prudké zvýšení cen. Čím vyšší je cena plynu, tím vyšší jsou tyto skokové změny, jak lze vysledovat porovnáním výšky cenových špiček v levé a pravé oblasti. Naproti tomu hlavní podíl ceny elektřiny z  jaderných elektráren je v  odpisech investičních nákladů a  podíl ceny paliva je velice nízký. Proto výkyvy cen uranu v  důsledku vnějších vlivů ovlivňují cenu elektřiny z  jaderných elektráren velmi málo. Navíc palivo, které se vyměňuje jednou za dva roky, snadno překoná krátkodobé výkyvy cen uranu. Velké množství uranu a thoria v zemské kůře vystačí uspokojit světové potřeby při využití rychlých reaktorů na tisíce let. Obrázek 6 ukazuje, že jen nepatrná část uranu z  bohatých rud, která se dá vytěžit za cenu nižší než 80 USD/kg, obsahuje mnohonásobně více energie než všechny fosilní zdroje dohromady. Za cenu 400  USD/kg a  novými metodami již za 250 USD/kg(3) lze získávat uran z  mořské vody, což mnohonásobně zvýší ekonomicky dostupné zásoby. Pro zajímavost dnešní cena uranu se pohybuje okolo 130 USD/kg. Navíc oproti ropě, která je soustředěna hlavně na politicky nestabilním středním východě a je zdrojem vojenských konfliktů (stačí se podívat na rozmístění vojenských základem a  letadlových lodí v  Perském zálivu), se uran nachází v  nižších koncentracích na zemi a v mořích rovnoměrně a ve vyšších koncentracích v  politicky stabilních částech světa, jako je například Kanada, Austrálie, USA. Rozsáhlé zásoby uranu se svým vysokým energetickým obsahem kontrastují se zásobami ropy a  obavami o  její dostupnost v  době, kdy dochází k  velkému nárůstu její spotřeby v  zemích jako Indie a Čína a nových nalezišť je poskrovnu. Horní křivka na obrázku 7 znázorňuje vývoj nových nalezišť ropy ve světě za posledních sto let v miliardách barelů ročně, zatímco spodní křivka ukazuje celosvětový vývoj spotřeby ropy ve stejných jednotkách. Z  těchto křivek jsou patrné dva trendy – značný pokles objevů nových nalezišť od 70. let a vyšší spotřeba ropy od roku 1985, než jsou nově objevená naleziště. Čili po více než dvacet let svět více ropy spotřebovává, než objevuje, což pokud nedojde k  velkým novým objevům, povede k nedostatku tohoto paliva a růstu ceny. Obavy z nedostatku ropy a přílišné závislosti na jejím dovozu z nestabilních oblastí střední32

Obrázek 5: Kolísání týdenních cen plynu v USA v letech 1992–2006(1)

Obrázek 6: R  ozložení uranu v zemské kůře(2) a energetický obsah dostupného uranu v porovnání s rezervami fosilních paliv Rozložení uranu v zemské kůře

Porovnání s rezervami fosilních paliv

Dostupné za 400 USD/kg

Dostupné za <80 USD/kg

33

Obrázek 7: Vývoj nových nalezišť a spotřeby ropy za posledních sto let(4)

ho východu vedou v USA k výzkumu nových technologií náhrady tohoto paliva jinými tekutými palivy. Jedna z  možností je pohon automobilů palivovými články na vodík, který by se vyráběl vysokoteplotní elektrolýzou nebo termochemickými procesy s pomocí jaderných elektráren.

Velmi nízké emise CO2 V  posledních letech narůstají ve světě obavy z  globálního oteplování. Nárůst průměrné teploty zemské atmosféry a  oceánů, který je pozorován v  několika posledních dekádách, je čím dál více připisován lidským aktivitám, zvláště vypouštění velkého množství oxidu uhličitého a jiných skleníkových plynů. Tyto obavy umocňované intenzivním pokrytím fenoménu globálního oteplování v  médiích vyvolávají negativní postoj veřejnosti ke zdrojům s  vysokými emisemi CO2 a  začínají ovlivňovat rozhodování v  procesech pro povolení staveb nových energetických zdrojů. V  USA zamítla 5. června Florida Public Servise Commission poměrem hlasů 4:0 povolení ke stavbě uhelné elektrárny společnosti Florida Power & Light. Jedním z  hlavních důvodů byly 34

velké emise CO2 tohoto velkého projektu za 5,7 miliard dolarů, které byly odhadovány na 16 miliónů tun CO2 ročně. Podobně bylo v  Texasu odmítnuto několik projektů nových uhelných elektráren, zatímco projekty jaderných elektráren prošly do dalšího kola. Jednou z velkých výhod jaderných elektráren je absence emisí skleníkových plynů při jejich provozu. Klasické energetické zdroje jako např. uhelné a  plynové elektrárny jsou založeny na spalování paliva. Spalování potřebuje obrovské množství vzduchu, který prochází kotlem, a  s  ním pak jdou ven komínem nežádoucí zplodiny jako kysličník uhličitý, kysličníky dusíku a síry a další produkty spalování. Štěpení jaderného paliva nepotřebuje žádný vzduch a je naopak izolováno několika bariérami, a proto nedochází při provozu jaderné elektrárny k vypouštění těchto plynů. Vypouštění emisí při provozu elektrárny je však jen částí problému. Skutečné emise se dají určit pouze při zahrnutí celého cyklu od vytěžení suroviny až po uložení odpadů a  při zahrnutí energetické náročnosti výroby elektrárny samotné, tj. při započtení emisí, které byly uvolněny při výrobě komponent a  stavbě. Obrázek 8 vyčísluje odhady celkových emisí skleníkových plynů při zahrnutí celého cyklu z  různých druhů výroby elektřiny – hnědé uhlí (lignite), černé uhlí (coal), ropa (oil), plyn (natural gas), solární fotovoltaické panely (solar V), vodní elektrárny (hydroelectric), biomasa, vítr (wind) a jaderné zdroje (nuclear). Modré sloupce znázorňují emise přímo z  komína a  zelené sloupce jsou emise způsobené dalšími činnostmi v  celém řetězci výroby elektřiny, tj. těžba suroviny, příprava a transport, stavba elektrárny a její likvidace a výroba komponent. Hodnoty uvedené na obrázku 8 byly vypracovány během několika let na sérii studií poradních skupin Mezinárodní atomové agentury. Rozsah emisí pro každý způsob výroby elektřiny zahrnuje rozdíly v  metodách odhadů, v  účinnostech přeměny energie, v praktikách přípravy paliva, způsobu dopravy do elektrárny a lokálních záležitostech jako např. mix zdrojů energie použitých ke stavbě elektrárny a  výrobě komponent. Několik sloupců pro každou variantu znázorňuje vliv potenciálních zlepšení budoucích technologií. 35

Obrázek 8: Emise skleníkových plynů z různých způsobů výroby elektrické energie při zahrnutí celého cyklu (v gramech ekvivalentního uhlíku na kWh)(5)

v projektu ExternE(6) a řada dalších studií. Jaderná energetika je tedy jedním z nejčistších zdrojů výroby elektřiny ohledně emisí skleníkových plynů a stává se tak jediným „čistým“ velkokapacitním zdrojem výroby elektřiny, který může nahradit fosilní elektrárny.

Rostoucí podpora veřejnosti Obrázek 9 znázorňuje trend postoje veřejnosti k jaderné energetice v  období 1983–2006. Po havárii jaderné elektrárny na Three Mile Island v  roce 1979 převažoval negativní postoj veřejnosti k jaderné energetice. Od konce 80. let začal převažovat projaderný postoj a v současnosti významně převažují zastánci jádra a to v poměru kolem 70 % ku 30 %. V komunitách v okolí jaderných elektráren je podpora ještě vyšší – přes 80 %. Dalším důležitým posunem v  poslední době je narůstající počet environmentalistů, kteří přehodnocují svůj původně tvrdý odpor proti jádru a stávají se zastánci jaderné energetiky. Jedním Obrázek 9: P  ostoj veřejnosti k jaderným elektrárnám za posledních dvacet let

Z obrázku 8 je jasně vidět, že produkce elektřiny v jaderných elektrárnách má jedny z  nejnižších emisí skleníkových plynů, dokonce nižší než výroba ve fotovoltaických slunečních panelech. K  podobným výsledkům došla studie Evropské komise 36

37

z prvních je profesor James Lovelock, celosvětově uznávaný britský přírodovědec a autor teorie Gaia. Intenzivní využívání atomové energie je podle něj jedinou možností, jak zachránit Zemi před ekologickou katastrofou. Dalším, dnes vehementním zastáncem jaderné energie, je zakladatel Greenpeace, Patrick Moore, který prohlásil v  projevu ke  komisi amerického kongresu, že jaderná energetika je jediný zdroj, který neemituje skleníkové plyny a může nahradit fosilní paliva a zároveň uspokojit rostoucí světové potřeby energie(7). Rovněž Stewart Brand, zakladatel organizace Whole Earth, vydávající publikace Whole Earth Catalogue, prohlásil, že „jediná technologie schopná zajistit energii a  zastavit vypouštění oxidu uhličitého do atmosféry, je jaderná energetika“(8). Dokonce i americký tisk, který se většinou vyjadřoval k jaderné energetice negativně, mění tón a  stále více se objevují články s  titulky jako „Čas pro jadernou energetiku“, „Rekordní ceny plynu vdechují život jaderné energetice“, „Horké zboží: Jaderné elektrárny“ apod. Všechny tyto změny postojů jak veřejnosti, tak tisku a  některých environmentalistů vytvářejí příznivější podmínky pro  rozvoj jaderné energetiky a stavbu nových elektráren.

Vývoj jaderné energetiky v USA v budoucnosti Situace pro stavbu nových jaderných bloků je daleko příznivější, než tomu bylo v  80. a  90. letech. Otázka je, jak zareaguje průmysl a elektrárenské společnosti na tuto situaci a jaké budou jejich další kroky. V USA je v současné době v provozu 103 jaderných bloků, které pokrývají 20 % výroby elektřiny. Předpověď růstu spotřeby elektrické energie pro rok 2030 je o  45 % vyšší než dnes. To znamená, že jen pro udržení současného dvacetiprocentního podílu výroby elektřiny v  jaderných elektrárnách v  roce 2030 by bylo nutno přidat více než 50  000 MW výkonu v  nových jaderných blocích (25 Temelínů) z  celkového výkonu 300 000 MW. To je velké množství nových jaderných bloků. Deset elektrárenských společností nebo konsorcií dnes připravují žádosti o kombinované povolení ke stavbě a provozu pro více než dvacet nových bloků. Očekává se, že tyto žádosti budou podány koncem roku 2007 a během roku 2008 s tím, že stavba prvních jednotek 38

začne v roce 2010 a uvedení do provozu v letech 2014 a 2015. Jaké nové jednotky by tedy měly zabezpečit tento velký nárůst jaderného výkonu v nejbližších letech? Budou to jednotky typu pokročilých lehkovodních reaktorů třetí generace (někdy označované jako Generace III+). Jaderné elektrárny třetí generace se vyznačují následujícími charakteristikami: jsou to zdokonalené existující typy lehkovodních reaktorů využívající ověřené konstrukční prvky, ale zároveň zavádějí technologická zlepšení za účelem zvýšení bezpečnosti a  spolehlivosti zařízení; vyznačují se zjednodušenou konstrukcí a  zefektivněním provozu na základě rozsáhlých provozních zkušeností současných jaderných elektráren a zohledněním požadavků provozovatelů jaderných elektráren v  projektu reaktorů třetí generace; některé reaktory třetí generace zavádějí prvky tzv. pasivní bezpečnosti, kde je havarijní chlazení zajišťováno přirozenou cirkulací chladiva a není závislé na zajištění napájení havarijních čerpadel elektrickou energií, což umožňuje zjednodušení konstrukce; jsou připraveny pro energetický trh a očekává se, že budou cenově výhodnější oproti současným reaktorům a  že budou mít kratší dobu výstavby. Na americkém trhu je v  současné době zájem o  následující reaktory třetí generace – pokročilý tlakovodní reaktor AP 1000  (Projekt AP1000) firmy Westinghouse-Toshiba, pokročilý varný reaktor (ABWR) firmy General Electric, úsporný zjednodušený varný reaktor (ESBWR) firmy General Electric a evropský tlakovodní reaktor (EPR) firmy AREVA. Projekt AP 1000 (obrázek 10) vychází z  původního projektu AP 600 o  nižším výkonu. Využívá ve velké míře pasivních bezpečnostních systémů, které jsou schopny zajistit chlazení aktivní zóny a ochranné obálky po dobu 72 hodin bez dodávky střídavého proudu. Během této doby není třeba žádného zásahu operátora a  celý proces probíhá automaticky. Velké úsilí bylo věnováno zjednodušení a zefektivnění celého systému. Oproti dnešním jaderným elektrárnám od firmy Westinghouse má AP 1000 o  80 % méně potrubí, o  50 % méně ventilů a  o  70 % méně kabelů. To umožňuje snížení nákladů na stavbu i dobu výstavby (předpokládaná doba výstavby je pět let). Elektrický výkon reaktoru je 1200 MWe a  jeho projektovaná život39

nost je šedesát let. AP1000 projekt obdržel licenci od U. S. Nuclear Regulatory Commission (NRC) a nedávno ukončené srovnávací studie s požadavky evropských elektrárenských společností potvrdily, že tento reaktor může být úspěšně stavěn v  Evropě. Čtyři jednotky AP 1000 byly letos objednány v Číně. Elektrárenské společnosti v USA, které mají zájem o AP1000, zahrnují Duke Power, Progress Energy, Southern Company a NuStart Energy.

Obrázek 10: Reaktor AP 1000 firmy Westinghouse-Toshiba10

Pokročilý varný reaktor firmy General Electric o  výkonu 1350  MWe (obrázek 11) je evolučním typem varného reaktoru, který využívá ověřené konstrukční prvky a vyznačuje se vysokou bezpečností a spolehlivostí, zlepšeným havarijním systémem chlazení se třemi oddělenými a diverzifikovanýni systémy, zlepšeným rozhraním mezi operátorem a strojem, zkokonaleným recirkulačním systémem a  plně digitálním řídícím systémem. ABWR obdržel licenci od NRC, dva bloky jsou v  provozu v  Japonsku a  další dva bloky jsou ve výstavbě na Taiwanu. NRG Energy a  Amarillo power jsou hlavními potenciálními zákazníky ABWR. Ekonomický zjednodušený varný reaktor (ESBWR) je následníkem reaktoru ABWR. Při jeho vývoji byl dán důraz na prvky pasivní bezpečnosti pro zajištění havarijního chlazení aktivní zóny a ochranné obálky, na zjednodušení konstrukce a provozu a hlavně na snížení nákladů na stavbu a provoz. Vyznačuje se tím, že k chlazení aktivní zóny o tepelném výkonu 4500 MWt (elektrický výkon 1550MWe) není třeba čerpadel, jelikož je zabezpečeno přirozenou cirkulací chladiva. Podobně jako u AP 1000 je ESBWR schopen zajistit chlazení aktivní zóny a  ochranné obálky po dobu 72 hodin bez dodávky střídavého proudu. V současné době probíhá proces standardní certifikace na NRC9. Elektrárenskými společnostmi, které vyjádřily zájem o ESBWR, jsou Entergy a Dominion Energy.

Obrázek 11: Reaktor ABWR firmy General Electric11

Reaktor EPR (European Pressurized Reactor pro Evropský trh a Evolutionary Power Reactor pro trh v USA) vychází z francouzského tlakovodního reaktoru N4 a  německého tlakovodního reaktoru KONVOI a  je nyní ve výstavbě ve Finsku. Elektrárna byla vyprojektována s  cílem vyššího využití jaderného paliva, než je dosahováno u  současných reaktorů; umožnění recyklace jaderného paliva; zvýšení bezpečnosti a spolehlivosti, které je dosaženo čtyřmi redundantními a  fyzicky oddělenými bezpečnostními ­­ 40

41

Obrázek 12: Reaktor ESBWR firmy General Electric11

sy­stémy, které umožňují údržbu a inspekci během provozu, a dvojitou ochrannou obálkou. AREVA požádala NRC o certifikaci projektu a v současné době probíhá pre-aplikační přezkoumání aplikace13. Elektrárenská společnost UniStar Nuclear–Constallation-AREVA plánuje zažádat o kombinovanou licenci k výstavbě EPR a provozu koncem roku 2007.

Program reaktorů čtvrté generace

Obrázek 13: Reaktor EPR firmy AREVA12

42

Ačkoliv reaktory pouze ABWR z  reaktorů třetí generace byly uvedeny do provozu a  ostatní jsou buď ve výstavbě nebo objednány, popřípadě teprve čekají na objednávku, vývoj pokračuje dál a  pracuje se na výzkumu reaktorů čtvrté generace14. Jedná se o  novou generaci jaderných energetických systémů, která by měla být k  dispozici na trhu do roku 2030 nebo dříve, a  která nabídne významná zlepšení k  dosažení náročných cílů. Tyto cíle jsou formulovány ve čtyřech oblastech následovně11: 1. Oblast trvale udržitelného rozvoje: a) Jaderné energetické systémy čtvrté generace zahrnující palivové cykly mají zajistit trvale udržitelnou výrobu energie, která splní požadavky na čistotu ovzduší a  bude podporovat dlouhodobou dostupnost systémů a efektivní využití paliva pro výrobu energie v celosvětovém měřítku. b) Jaderné energetické systémy čtvrté generace zahrnující palivové cykly budou minimalizovat a zvládat svůj jaderný odpad a významně zredukují břemeno dlouhodobé správy odpadu v budoucnosti, a tím zlepší ochranu zdraví veřejnosti a životního prostředí. 2. Oblast bezpečnosti a spolehlivosti: a) Provoz jaderných energetických systémů čtvrté generace bude vynikat v  bezpečnosti a  spolehlivosti; b) Jaderné energetické systémy čtvrté generace budou mít velice nízkou pravděpodobnost a  míru poškození aktivní zóny; c) Jaderné energetické systémy čtvrté generace odstraní potřebu evakuace okolí. 3. Oblast ekonomiky: a) Výroba elektřiny v jaderných energetických systémech čtvrté generace bude jasně cenově výhodná v porovnání s jinými energetickými zdroji. b) Jaderné energetické systémy čtvrté generace budou mít úroveň finančního rizika porovnatelnou s jinými energetickými projekty. 43

4. Oblast resistence proti zneužití jaderných materiálů a  fyzické ochrany: Jaderné energetické systémy čtvrté generace za­hrnující palivové cykly poskytnou vyšší záruku toho, aby byly velmi neatraktivní a nejméně žádoucí cestou pro diverzi nebo odcizení materiálů použitelných k výrobě jaderných zbraní, a zajistí zvýšenou fyzickou ochranu proti teroristickým útokům. Program reaktorů čtvrté generace hledí dále do budoucnosti. Byl iniciován americkým ministerstvem energetiky a  jsou do něj zapojeny univerzity, národní laboratoře a  průmysl a  v  rámci mezinárodního fóra reaktorů čtvrté generace se do něj postupně zapojilo 13 států (USA, Japonsko, Francie, Kanada, Evropská Unie, Velká Británie, Jižní Korea, Jižní Afrika, Argentina, Brazílie, Švýcarsko, Rusko a Čína). Z  94 navržených konceptů bylo vybráno šest kandidátů pro další vývoj: superkritický lehkovodní reaktor – SCWR; velmi vysokoteplotní plynem chlazený reaktor – VHTR, tekutými solemi chlazený rychlý reaktor – MSR; sodíkem chlazený rychlý reaktor – SFR; olovo-vizmutem chlazený rychlý reaktor – LFR; plynem chlazený rychlý reaktor – GFR. První dva koncepty jsou tepelné reaktory pro otevřený, popřípadě částečně otevřený palivový cyklus, tepelný reaktor MSR a  zbývající tři reaktory na rychlých neutronech slouží pro uzavřený palivový cyklus s recyklací aktinidů. Oproti dosavadní misi současných reaktorů, která spočívá víceméně výlučně ve výrobě elektřiny, některé koncepty (VHTR, LFR, GFR, MSR) mají sloužit k výrobě vodíku pro pohon palivových článků automobilů, popřípadě k výrobě procesního tepla (VHTR). Počítá se s tím, že různé státy budou vyvíjet různé typy. V USA je v  současnosti soustředěna hlavní pozornost na vývoj velmi vysokoteplotního reaktoru na výrobu vodíku a  na sodíkem chlazený rychlý reaktor pro recyklaci jaderného paliva. Vhledem k  tomu, že není možné podrobně rozebírat všechny koncepty, budou dále stručně popsány pouze tyto dva reaktory. Heliem chlazený VHTR je vyvíjen ve dvou variantách: s hranolovým palivem a  s  kulovým palivem. Výstupní teplota je 950 °C a  vyšší, účinnost je cílená na 50 %. Díky této vysoké teplotě se s VHTR počítá převážně pro výrobu vodíku, popřípadě s produk44

cí elektřiny v  kogeneraci. Reaktor se vyznačuje nízkým objemovým výkonem aktivní zóny (5–8 kW/l) a obsahuje mikročásticové palivo s několikavrstvovým povlakem schopné udržet těsnost do teploty 1600 °C. Kombinace tohoto paliva s  nízkým objemovým výkonem umožňuje dosažení vysokého stupně pasivní bezpečnosti. Tyto reaktory jsou konstruovány tak, že i při nejhorší hypotetické havárii úplné ztráty chlazení a současného selhání řídícího systému na odstavení reaktoru se reaktor sám odstaví v důsledku negativních zpětných vazeb a sám se ochladí působením přírodních zákonů, jako je vedení tepla, tepelné záření a  přirozená cirkulace plynu, aniž by byla překročena limitní teplota paliva. Program vývoje VHTR v  USA je soustředěn pod jménem Next Generation Nuclear Plant (NGNP). Jedná se o demonstrační jednotku VHTR pro výrobu elektřiny a  vodíku vysokoteplotní elektrolýzou a  termochemickým procesem, která má být postavena ve státě Idaho. Obrázek 14 znázorňuje umělecké ztvárnění místa v Idaho na fotografii. VHTR vyrábí elektřinu a teplo o vysoké teplotě. Teplo je vedeno přes výměník tepla buď do termochemické výrobny vodíku, nebo zároveň s elektřinou do výrobny vodíku cestou vysokoteplotní elektrolýzy. NGNP je součástí energetického zákonu USA, konstrukční parametry reaktoru technologie na výrobu vodíku mají být vybrány do září 2011. Provoz se předpokládá do roku 2021. Rychlý reaktor chlazený tekutým sodíkem (SFR) se opírá o padesát let zkušeností s  reaktory na rychlých neutronech s  tímto chladivem. Tento reaktor bude hrát důležitou úlohu při uzavření palivového cyklu. V současné době je většina reaktorů provozována v otevřeném cyklu (levá část obrázku 15), kdy se v lehkovodních reaktorech spotřebuje jen velmi malá část základní suroviny (1 % uranu) a vyhořelé palivo obsahující štěpné produkty (5 %), plutonium s vedlejšími aktinidy (1%) a uran (94 %). Jelikož převážná většina odpadu obsahuje uran, který lze využít k výrobě energie a plutonium s vedlejšími aktinidy (převážně americium a  neptunium) mají poločasy rozpadu desítky tisíc let a  více, recyklace těchto elementů v  rychlých reaktorech (pravá část obrázku 15) nejen umožňuje mnohonásobně lepší využití základní suroviny, ale též významné snížení dlouhodobé radioaktivity v  úložišti jaderného odpadu. To je ukázáno na střední části 45

Obrázek 14: N  áčrt jaderné elektrárny nové generace NGNP pro výrobu elektřiny a vodíku15

obrázku 15, kde je vykreslen index ingestivního hazardu v závislosti na době vytažení vyhořelého paliva z  reaktoru a  porovnán s  ingestivním hazardem přírodního uranu (vyšrafovaný pás). Z obrázku je patrné, že recyklace transuranů (TRU) v uzavřeném cyklu (tmavý pás) snižuje dobu, kdy tento hazard dosahuje úrovně přírodního uranu o několik řádů let oproti otevřenému cyklu (křivka „LWR without reprocessing”). SFR bude umožňovat plnou recyklaci aktinidů ve dvou variantách provedení. V první variantě se jedná o reaktor středního výkonu mezi 150 a 500 MWe s palivem z kovové slitiny uranu, plutonia a  vedlejších aktinidů, pracující v  palivovém cyklu založeném na pyrometalurgickém přepracování paliva. Druhá varianta zahrnuje SFR o středním až velkém výkonu mezi 500 a 1500 MWe se směsným palivem kysličníků uranu a plutonia, provozovaný v palivovém cyklu založeném na pokročilém přepracování pomocí vodní fáze. Výstupní teplota reaktoru je pro obě varianty kolem 550 °C. Hlavní úsilí výzkumu se zaměří na vývoj paliva s  vedlejšími aktinidy, snížení nákladů na výstavbu a provoz reaktoru, zajištění pasivní bezpečnosti reaktoru a vývoj pokročilých a ekonomických technologií přepracování paliva. 46

Program globálního partnerství v jaderné energetice Vývoj SFR v  USA bude urychlen v  rámci nového programu globálního partnerství v  jaderné energetice (GNEP – Global Nuclear Energy Partnership), který byl vyhlášen prezidentem Bushem v  únoru 2006. Je to program, ve kterém USA s  dalšími národy, které mají rozvinuté civilní jaderně energetické programy, vyvinou a postaví pokročilé reaktory a nové metody recyklace paliva. Program GNEP má umožnit větší výrobu energie v jaderných elektrárnách a přitom dramaticky snížit množství jaderného odpadu a eliminovat vedlejší produkty, které by mohly být zneužity teroristy k výrobě jaderných zbraní. Toto je významný posun v přístupu USA k palivovému cyklu, jelikož od roku 1977 kdy prezident Jimmy Carter zastavil přepracování paliva USA, provozují otevřený palivový cyklus znázorněný na levé straně obrázku 15. Základní elementy programu GNEP jsou: expanze jaderné energetiky; demonstrace malých reaktorů pro export; minimalizace jaderného odpadu; demonstrace technologie recyklace vyhořelého paliva; demonstrace pokročilého rychlého reaktoru pro Obrázek 15: Přechod na uzavřený palivový cyklus16

47

spalování aktinidů; zřízení spolehlivých dodávek paliva; zvýšení ochrany jaderných technologií proti zneužití. A  právě sodíkem chlazený rychlý reaktor byl vybrán jako hlavní kandidát pro demonstraci spalování aktinidů v programu GNEP. Jedním ze základních principů programu GNEP je princip pronájmu paliva, který má snížit rizika šíření jaderných zbraní. Možná implementace tohoto principu, znázorněná na obrázku 16, dělí státy provozující jaderné elektrárny na státy palivového cyklu a  státy partnerské. Partnerské státy provozují pouze jaderné elektrárny bez palivového cyklu a palivo nakupují od států palivového cyklu. Státy s rozvinutým palivovým cyklem provozují celý palivový cyklus včetně obohacování uranu a recyklace jak vlastního vyhořelého paliva tak paliva z partnerských států. Program má být komerčně atraktivní a  konzistentní se smlouvou nešíření jaderných zbraní. Zatím nevyřešenou otázkou zůstává, zda tento systém umožní partnerským státům zbavit se nutnosti budovat na svém území úložiště vysoce aktivních jaderných odpadů, jelikož dosažení toho aby se odpady generované v jaderných elektrárnách partnerských států ukládaly v  úložištích států palivového cyklu bude politicky velmi obtížné. Obrázek 16: Možná implementace principu pronájmu paliva

Závěr Jaderná energetika má unikátní kombinaci cenných atributů. Produkuje bezpečně a spolehlivě velké množství elektrické energie s vysokou zárukou stabilních cen do budoucnosti. Slouží jako nárazník proti kolísání cen fosilních paliv. Snižuje energetickou závislost na dovozu energetických surovin. Díky minimálním emisím skleníkových a jiných plynů na vyrobenou kilowathodinu má velmi nízký dopad na životní prostředí a snadno splní daleko přísnější emisní limity, které se dají očekávat v  blízké budoucnosti. Zabezpečení zásobování energií z diverzifikovaných zdrojů bude v budoucnu pro každý stát klíčové a jaderná energie představuje strategickou součást tohoto energetického portfolia. Svět přehodnocuje otázku jaderné energie a  vyhlídky na rozsáhlou expanzi jaderné energie se stávají reálnými. V  USA elek­ trárenské společnosti vyhlásily záměry na 31 nových jaderných bloků a  první dvě licence na místa byla již udělena. Čína vyhlásila stavbu třiceti nových bloků do roku 2030. Finsko iniciovalo v březnu 2007 studii na stavbu dalších dvou jaderných bloků navíc k bloku EPR, který je v současnosti ve stavbě. Dokonce švédští politici, kteří původně odhlasovali odstavení všech jaderných elektráren ve Švédsku, změnili v  březnu svoji pozici vůči jaderným elektrárnám a  odstavení švédských jaderných bloků není déle na programu. Naopak, stavba nových bloků je po roce 2010 možná. Co Česká republika, která šla v době útlumu jaderné energetiky proti světovému trendu a vybudovala šest jaderných bloků? Půjde teď, když se trend obrací a  jaderná energetika je na prahu nové renesance, opět proti proudu? Nebo využije svého know‑how a  zkušeností v  tomto odvětví k  dalšímu rozvoji a  budování čisté jaderné energie?

Literatura 1. Electricity Technology in a  Carbon-Constrained Future, Electric Power Research Institute, 2005 http://my.epri.com/portal/server. pt?space=Opener&parentname=CommunityPage&control=OpenObject&in_hi_OpenerMode=2&in_hi_ClassID=514&in_hi_ObjectID=410

48

49

2. Duffey K. S.: Beyond Oil – The View from Hubbert’s Peak, Hill and Wang: New York 2005.

Idaho National Engineering and Environmental Laboratory Report, September 2003.

3. Tamada M. et al., Cost Estimation of Uranium Recovery from Seawater with System of Braid Type Absorbent, Nippon Geshiryoku Gakkai Wabun, Ronbunshi, Vol. 5, no. 5, p.  358–363, 2006 (v  Japonštině), též v  JAEA R&D Review, 2006 “Confirming Cost Estimation of Uranium Collection from Sea Water – Assessing High Function Metal Collectors for Seawater Uraniu“

16. Kazimi, M. S.: „Nuclear Power: a  New Era“: MIT Energy Seminar at CSIS, Washington D. C., September 28, 2006.

4. Oil and Gas Journal, February 21, 2005. 5. Spadaro J. V., Langlois L. and Hamilton B: Greenhouse Gas Emissions of Electricity Generation Chains: Assessing the Difference: IAEA Bulletin, Vol. 42, no. 2, Vienna, 2000 6. European Commission “External Costs: Research results on socio‑environmental damages due to electricity and transport”, European Commission Directorate-General for Research, EUR 20198, Brussels, 2003

(http://europa.eu.int/comm/research/energy/pdf/externe_en.pdf). 7. http://www.greenspirit.com/logbook.cfm?msid=70 8. Brand, S.: “Environmental Heresies”: Technology Review, Massachusetts Institute of Technology (MIT), May 2005. 9. Design Certification Application Review – ESBWR,



http://www.nrc.gov/reactors/new-licensing/design-cert/esbwr.html

10. Shiga, S.: AP1000 and Other Reactors Developed by Toshiba and Westinghouse, 2007 International Congress on Advances in Nuclear Power Plants, Nice, France, May 13–18, 2007. 11. White, A. C.: GE Nuclear Energy. Keynote presentation at teh Opening Plenary Session of 2004 International Congress on Advances in Nuclear Power Plants: Nice, France, June 13–17, 2004. 12. Mahon, M. V.: U.S. EPR, The U.S. Deployment of AREVA’s Next Generation Nuclear Power Plant. American Nuclear Society Seminar at MIT: Cambridge, Massachusetts, April 12, 2006. 13. Design Certification Pre-Application Review – U.S. EPR http://www.nrc.gov/reactors/new-licensing/design-cert/epr.html 14. „A  Technology Roadmap for Generation IV NUclear Energy Systems“, GIF002-00, U.S. Nuclear Energy Research Advisory Committee and the Generation IV International Forum, December 2002. 15. NGNP Point Design – Results of the Initial Neutronic and Thermal Hydraulic Assessments During FY-03, INEEL/EXT-03-00870 Rev. 1,

50

51

Jádro – naděje pro Českou republiku František Pazdera Ústav jaderného výzkumu Řež a.s.

Prudký nárůst spotřeby primárních zdrojů ve světě způsobený růstem populace a ekonomickým růstem zejména v Asii staví opět do popředí energii jako základ pro uspokojivou funkci hospodářství a udržení životní úrovně ve světě. Energie a její zajištění stála v roce 1955 též u počátků Evropské unie: „A závěrem se ministři shodli na následujících cílech… zajistit dostatek laciné energie pro potřeby evropských ekonomik… Využití atomové energie pro mírové účely otevře velmi brzy perspektivu nové průmyslové revoluce nesrovnatelně větší ve srovnání s  tou probíhající v  posledním století. Účastnické státy se domnívají, že musí zkoumat ustavení společné organizace, která bude mít zodpovědnost a prostředky k zajištění mírového rozvoje atomové energie, berouce na zřetel speciální závazky některých vlád ke třetím stranám“ (Messinská deklarace, 1955). Energie je kontinuálně existenční potřebou pro úspěšný rozvoj Evropy, ale zajištění levné energie je dnes pro Evropu nereálné. Hlavními vykřičníky v  oboru energetiky jsou: hrozba klimatických změn; rostoucí závislost na dovozu primárních energetických zdrojů; rostoucí ceny energií. Jaká může být potenciální role jaderné energetiky, která se dnes podílí na výrobě elektřiny v EU 36 %? Jaké jsou hlavní překážky k jejímu naplnění?

Fyzikální principy získávání energie K pochopení omezujících faktorů při využívání jaderné a fosilní energie je dobré vyjít z fyzikálních zákonů a uvědomit si hmotové ekvivalenty potřebné k získávání energie. Získávání energie z  jaderného štěpení je založeno na využívání 235U štěpitelného i tepelnými neutrony, kterého je v přírodním uranu pouze 0,72 %. Složení přírodního uranu: 53



234

U U 238 U 235

0,0058 % 0,72 % 99,27 %

štěpitelný i tepelnými neutrony

Energii z  jaderného štěpení je však možno získat i  štěpením dalších izotopů, např. 239Pu nebo 233U. Tyto izotopy se v  přírodě nevyskytují, lze je však získat jadernou reakcí, záchytem neutronu na jádrech izotopů 238U a  232Th. Jaderné reakce produkující štěpný materiál: U + n →

239

Th + n →

233



238



232

→

239

Th →

233

U

–

Np + β + γ → –

Pa + β + γ →

–

Pu + β + γ

239

U + β– + γ

233

Jaderným štěpením vzniká na základě pravděpodobnosti celá řada různých produktů štěpení (PŠ) a  v  závislosti na tom různý počet neutronů. V rovnicích se proto uvádějí střední počty neutronů:

235



239



233

U + n → PŠ1 + PŠ2 + 2,42 n + 215 MeV Pu + n → PŠ1 + PŠ2 + 2,86 n + 215 MeV U + n

→ PŠ1 + PŠ2 + 2,48 n + 215 MeV

Tak například štěpení probíhat následovně:

U+n →

235

235

U může s  určitou pravděpodobností

144

Ba + 89Kr + 3n + 177 MeV

Jedním jaderným štěpením tak vzniká průměrně 215 MeV, čemuž odpovídá 90 GJ/gU. V případě spalování fosilních paliv se obvykle jedná o spalování C (uhlí), CH4 (zemní plyn) nebo vyšších uhlovodíků (plynná i  kapalná paliva). Další možností je H2 (vodík) za přívodu vzduchu nebo kyslíku, např. v  palivových článcích vojenských ponorek. Chemické hoření pak probíhá dle následujících rovnic: C + O2 + 3,76 N2

→

CO2 + 3,76 N2 + 3,933 eV

CH4 + 2O2 + 7,52 N2 → CO2 + 2H2O + 7,52 N2 + 8,025 eV 2H2 + O2 + 3,76 N2

→ 2H2O + 3,76 N2 + 4,837 eV

2H2 + O2

→ 2H2O + 4,837 eV

54

Spálením jednoho atomu uhlíku tak například vznikají 4 eV, čemuž odpovídá 30 kJ/gC. Vidíme, že základním rozdílem mezi produkcí energie spalováním fosilních paliv a  štěpením uranu je množství energie na jednu reakci. Jaderné štěpení produkuje 50 000 000krát více energie na jednu reakci a na jednotku hmoty cca 3 000 000krát více. K výrobě 100 GJ energie musíme rozštěpit cca 1g uranu nebo spálit cca 3 t uhlíku z uhlí.

Specifika výroby elektřiny v jaderných a fosilních elektrárnách Výroba elektřiny v  jaderných elektrárnách má svá specifika. Jedním z  nich je dlouhá doba výstavby jaderné elektrárny (obrázek 1). Zatímco paroplynovou elektrárnu lze postavit včetně všech schvalovacích řízení za 3,5 roku i  méně, u  uhelné elek­ trárny tato doba činí 7 a jaderné 12 let (7 let schvalovací proces a  5 let vlastní výstavba). Tato skutečnost představuje jak značná investiční rizika, tak značná rizika z  hlediska budoucího odbytu elektřiny. Další zvláštností je dlouhá ekonomická i  technická životnost jaderných elektráren. Zatímco u  fosilních elektráren předpokládáme životnost 25–30 let a  případné prodlužování životnosti významným způsobem nesnižuje výrobní náklady v dalším období, u jaderných elektráren byla projektovaná životnost 40 let, dnes se prodlužuje na 60 let a  počítá se s možností prodlužování i na 80 let. Po prodloužení životnosti mohou výrobní náklady na elektřinu v jaderných elektrárnách klesnout až na polovinu projektovaných výrobních nákladů. Jaderné elektrárny jsou charakteristické vysokými investičními náklady (okolo 2 000 $/kWe) v porovnání s uhelnými (okolo 1 000 $/kWe) a paroplynovými elektrárnami (okolo 500 $/kWe). Palivová složka měrných výrobních nákladů je oproti tomu v  jaderných elektrárnách velmi nízká a navíc cena přírodního uranu v ní činí méně než 50 % (obrázek 2). Uhelné elektrárny produkují téměř čtyřikrát více CO2 na jednotku vyrobené energie než paroplynové elektrárny. Produkce CO2 připisovaná provozu jaderných elektráren je zanedbatelná. Výstavbě jaderných elektráren často brání politické programy a  nezřídka manipulovaný odpor veřejnosti. 55

Obrázek 1: Typické doby výstavby jednotlivých typů elektráren

Obrázek 3: Vývojové generace jaderných elektráren

Z  ekonomického hlediska je výroba ve fosilních a  jaderných elektrárnách srovnatelná. Výstavba paroplynových elektráren představuje značná rizika z  hlediska závislosti na dovozu plynu a takřka jistý nárůst jeho cen se výrazným způsobem promítá do budoucích výrobních nákladů. Pro uhelné elektrárny jsou, při používání domácích zdrojů paliva, rizika zejména v nejasné koncepci omezování emisí skleníkových plynů. V případě jaderných elektráren jsou rizika dána zejména dlouhodobou nejistotou v  politické podpoře a  postojích veřejnosti, zejména ve vazbě na dlouhou dobu výstavby a ekonomické návratnosti.

V případě jaderných elektráren je třeba též vzít v úvahu jejich historický a  probíhající vývoj (tabulka 1). Od jaderných elektráren první generace (které jsou dnes po dožití vyřazovány z  provozu, přes dnes provozované elektrárny druhé generace až po jaderné elektrárny třetí generace, se jaderná bezpečnost zvýšila vždy o řád, což odpovídalo počtu provozovaných jaderných elektráren a očekávanému počtu stavěných elektráren třetí generace). Bezpečnost jaderných elektráren je obecně považována za dostatečnou.

Obrázek 2: R  elativní výrobní náklady v jednotlivých typech elektráren a po případném prodloužení jejich životnosti

Tabulka 1: Vývojové generace jaderných elektráren Generace I. II. III. IV. Období Po roce 1950–1975 1970–2000 2000–2050 výstavby 2030 Bezpečnost Základní 10x vyšší 100x vyšší jako GEN III Účinnost 30–33 % 30–33 % 30–33 % 45–55 %

Vývoj čtvrté generace se orientuje zejména na tyto základní cíle: snížit investiční náklady na polovinu; zajistit dostupnost alespoň jednoho typu množivého reaktoru umožňujícího využití 238 U  a  232Th; zajistit možnost výroby H2 vysokoteplotním rozkladem vody; vyřešit transmutaci aktinidů ve vyhořelém palivu. K jednoduššímu pochopení porovnejme energetickou a hmotovou bilanci výroby elektřiny v jednotlivých typech elektráren o výkonu 1 000 MWe za jeden rok a jejich emise CO2 (obrázky 4–7). 56

57

Obrázek 4: Roční spotřeba paliva a emise CO2 paroplynové elektrárny o výkonu 1 000 MWe

Obrázek 6: R  oční spotřeba paliva jaderné elektrárny o výkonu 1 000 MWe (otevřený cyklus).

Obrázek 5: R  oční spotřeba paliva a emise CO2 uhelné elektrárny o výkonu 1 000 MWe

Mmnožství paliva pro jaderné elektrárny je nesrovnatelně menší než pro fosilní elektrárny. Dnes jsou provozované jaderné elektrárny vyžívající tepelné neutrony, které potřebují ročně cca 21,15 t obohaceného uranu při výkonu 1000 MWe. Převážná většina pracuje v  režimu otevřeného palivového cyklu. Ve vyhořelém palivu po vyjmutí z reaktoru zůstane 20,17 t těžkých kovů (HM) – obohaceného uranu, vzniklého Pu a minoritních aktinidů (Np, Am a Cu), které jsou buď štěpitelné nebo z nich lze štěpitelné izotopy získat a 0,98 t štěpných produktů, z nichž převážná většina jsou stabilní izotopy (radioaktivních produktů štěpení je 98 kg). V režimu ote58

vřeného palivového cyklu je toto vyhořelé palivo chápáno jako radioaktivní odpad a připravuje se k uložení do hlubinného úložiště. Francie a Velká Británie přepracovávají vyhořelé palivo s jedno až dvojnásobným opětovným využitím, čímž lze snížit spotřebu paliva až o 30 %. Dnes provozované tepelné reaktory však větší využití neumožňují a  obecně se považuje recyklování paliva v  tepelných reaktorech za neekonomické. Výstavbou rychlých množivých reaktorů lze však veškeré těžké kovy použít k výrobě elektřiny a v odpadech pak zůstanou pouze štěpné produkty a nečistoty z přepracování. 59

Obrázek 7: R  oční spotřeba paliva jaderné elektrárny s množivým reaktorem o výkonu 1 000 MWe a tepelné účinnosti jako PWR

Obrázek 8: Typický tok materiálů v otevřeném a uzavřeném jaderném palivovém cyklu

Jaderný palivový cyklus Typické uspořádání uzavřeného a  otevřeného jaderného palivového cyklu je na obrázku 8. Byť v nákladech na výrobu elektřiny tvoří náklady palivového cyklu nevýznamnou položku, palivový cyklus a  nasazení množivých rektorů významným způsobem ovlivňují využitelnost přírodního uranu a  radiotoxicitu ukládaných radioaktivních odpadů. Potřeba a termín nasazení množivých reaktorů je diktován celosvětovými ekonomicky využitelnými zásobami uranu a  instalovaným výkonem v provozovaných jaderných reaktorech ve světě. Odhaduje se, že při provozu jaderných elektráren o  výkonu cca 1000 GWe by bylo zřejmě žádoucí uzavřít palivový cyklus a využívat množivé reaktory (obrázek 9). Součástí vývoje reaktorů čtvrté generace je též vývoj potřebného palivového cyklu, který se pro množivé reaktory liší od uzavřeného palivového cyklu používaného dnes pro některé tepelné reaktory druhé generace. Uzavřením palivového cyklu a využitím množivých reaktorů se významným způsobem snižuje též radiotoxicita radioaktivních odpadů k uložení do hlubinného úložiště a zejména doba, po kterou je nutné izolovat radioaktivní látky od životního prostředí. Radiotoxicitu ve vyhořelém jaderném palivu tvoří aktinidy (uran, plutonium a minoritní aktinidy (MA) – Np, Am a Cm) vesměs štěpitelné rychlými neutrony a produkty štěpení. Obrázek 9: P  otřeba přírodního uranu a optimální doba započetí ­výstavby množivých reaktorů

60

61

Obrázek 10: R  adiotoxicita jednotlivých komponent ve vyhořelém jaderném palivu

Při otevřeném palivovém cyklu se předpokládá ukládání vyhořelého jaderného paliva do hlubinného úložiště tak, aby radioaktivní látky byly bezpečně izolovány od životního prostředí, než dosáhnou aktivity ekvivalentní uranové rudě. V  tomto případě méně než jeden milion let. Takovéto hlubinné úložiště je dnes ve výstavbě ve Finsku. Využitím množivých reaktorů můžeme využít veškerý uran, Pu a  minoritní aktinidy a  do hlubinného úložiště ukládáme pouze zasklené produkty štěpení (jeden reaktor o  výkonu 1000 MWe produkuje za rok 98 kg radioaktivních produktů štěpení) a k poklesu radiotoxicity na úroveň přírodního uranu postačuje méně než tisíc let (obrázek 10).

Potenciál jaderné energetiky Podívejme se nyní na hmotovou a energetickou bilanci padesátiletého provozu jaderné elektrárny o  výkonu 1000 MWe (tabulka  2). Jak je vidět, elektrárna vyrobila 4  111 PJ tepelné energie, která byla přeměněna na 1 340 PJ elektrické energie. K tomu bylo nutno vytěžit a  obohatit uran. Ve skladech obohacovacích závodů se nám za toto období nahromadilo 8 379 t U (s potenciálním energetickým obsahem 664 124 PJ), ve vyhořelém palivu nám zůstalo 953 t aktinidů (79 929 PJ) a rozštěpeno bylo 46 t U, který se proměnil na produkt štěpení (z nich radioaktivních je 4,6 t). 62

Pro srovnání, spotřeba primárních zdrojů energie v ČR za rok činí 1 800 PJ, ve vyhořelém palivu skladujeme tedy energii odpovídají čtyřicetileté spotřebě primárních zdrojů ČR. Pro zajímavost ve skladech je Dukovany a Temelín je dnes 1 000 t vyhořelého jaderného paliva. Francie a  dnes již i  USA počítají s  výstavbou jaderných elektráren s  množivými reaktory. Na obrázku 11 je strategie využívání jaderné energie ve Francii, která počítá s  nasazením rychlých reaktorů po roce 2040. Zajímavé na této strategii je též to, že nevyužívá plně potenciálu prodloužení životnosti, aby výstavba jaderných elektráren neprobíhala v  krátkém čase, jako se tomu stalo v  70. letech a  vedla následně ke stagnaci jaderného průmyslu. S  nasazením množivých reaktorů se počítá po roce 2040 s tím, že demonstrační jednotka bude uvedena do provozu v roce 2020. Tabulka 2: E  nergetická bilance 50 let provozu jaderné elektrárny s reaktorem PWR 1000 Hmotnost, t Vyrobená energie – Vyrobená elektřina – Rozštěpený uran 46 U v ochuzeném uranu 8 379 U ve vyhořelém palivu 942 Pu ve vyhořelém palivu 10 MA ve vyhořelém palivu 1 PŠ ve vyhořelém palivu 46 Celkem ve vyhořelém palivu 1 000 Roční spotřeba energie v ČR VP ve skladech ČEZ, a. s. 1 000

Energie, PJ 4 111 1 340 – 664 124 78 978 872 79 – 79 929 1 800 79 929

Podívejme se na hypotetický přechod na výrobu veškeré elektřiny v ČR v množivých reaktorech k roku 2100 (jedná se o hypotetický příklad a víme, že elektřina bude vyráběna vždy v technologickém mixu s  fosilními a  obnovitelnými zdroji a  že množivý reaktor nenasadíme dříve než Francie – obrázek 12), abychom si uvědomili potenciál této technologie. 63

Obrázek 11: Strategie rozvoje jaderné energetiky Francie

Obrázek 12: P  otenciál jaderné energetiky v ČR: přechod na rychlé reaktory

Hypotetický scénář by pak vypadal následovně: – od roku 2096 bude elektřina vyráběna jen v rychlých reaktorech; – do roku 2100 bude nakoupeno celkem 11 000 t obohaceného uranu a  jeho dovoz skončí rokem 2096 (vytěženo bude 98  200  t  U  a  ve skladech separačních závodů zůstane 87  200 tun U); – rozštěpeno bude 753 t štěpitelného materiálu; – roční spotřeba U ze skladů po roce 2100 bude činit 7 t/rok; – na skladě zůstane 10 100 t U. Částečný přechod na výrobu elektřiny v množivých reaktorech je reálný: Belgie s deseti miliony obyvateli má instalovaný výkon v jaderných elektrárnách 6 000 MWe; v ČR se vytěžilo 110 000 t U; Francie provozuje závod na přepracování paliva s  kapacitou 2 000 tHM/rok; Francie a Rusko provozují demonstrační množivé reaktory (v provozu byly jaderné elektrárny o jednotkovém výkonu 300–1200 MWe). Nutno jen dovyvinout některé technologie pro komerční účely.

Teoreticky by úplným nahrazením výroby elektřiny výrobou v  ja­derných elektrárnách klesla potřeba primárních zdrojů energie v ČR z 1 800 PJ/rok na 900 PJ/rok: uhlí … 300 PJ/rok, ropa … 300 PJ/rok, zemní plyn … 300 PJ/rok.

64

Omezující faktory Ve světě již dnes neprobíhá diskuse zda jaderné elektrárny ano či ne, ale jaká opatření udělat, aby se započalo s jejich výstavbou i  v  tržních ekonomikách. Tam, kde prudce roste ekonomika doprovázená růstem spotřeby elektřiny (Čína a  Indie), probíhá výstavba bez přerušení, obdobně je tomu i v centralizovaných ekonomikách. Potíže v USA a Evropě jsou způsobeny dlouhou dobou potřebnou na licenční proces a výstavbu se značným rizikem zpoždění, nedůvěrou investorů v dlouhodobou stabilitu provozu, politickými podmínkami (politické rozhodnutí o ukončení provozu) a nejistotou v  uplatnění elektřiny na deregulovaných trzích během dlouhého období potřebného k návratnosti. 65

Rizika investic do nových jaderných elektráren je třeba řádně identifikovat a nalézt způsob jejich zajištění. Má-li společnost zájem na řešení energetických problémů a  hrozeb, musí nalézt způsob jakým rizika rozdělit mezi jednotlivé subjekty (obrázek 13). Nejnázornějším příkladem je výstavba nové jaderné elektrárny ve Finsku. Stabilní politické klima a zejména majetková provázanost investora a provozovatele jaderné elektrárny se stabilními odběrateli energie řeší dnes nejkritičtější riziko na deregulovaném trhu s  elektřinou a tím je záruka dlouhodobého odběru elektřiny. Obrázek 13: Financování a pokrytí investičních rizik

Dalším nedostatkem omezujícím výstavbu jaderných elektráren je sice verbální a  politická podpora posilování energetické nezávislosti, která však nemá žádné ekonomické vyjádření, a snaha o  snižování emisí skleníkových plynů, která bez celosvětové dohody nemůže věrohodně spočívat na regionálním řešení v EU bez jasné dlouhodobé ekonomické perspektivy. Jsme svědky změny postoje k  jaderné energetice v  Evropě a  lze očekávat, že tato změna se brzy promítne do výstavby jaderných elektráren v celé řadě zemí. K  výraznému posunu dochází též na úrovni samotné Evropské komise.

Globální střet dodavatelů jaderných elektráren Vývoj a  výstavba jaderných elektráren není sériová výroba aut či počítačů. V  provozu je dnes přes čtyři sta energetických ­reaktorů a  řádově podobný počet v  armádách jaderných mocností vyrobených a postavených převážně v letech 1970–90, tedy 66

cca  15  reaktorů ročně (vesměs s  cca třemi a  více modifikacemi a  permanentní inovací), na nichž se podílelo cca deset firem v USA, Francii, Rusku, Velké Británii, Kanadě, SRN, Španělsku, Itálii, Československu atd. Sériovost jaderných elektráren v  období prudké výstavby způsobené ropnou krizí 70. let byla cca deset a téměř každý reaktor v sérii byl unikát. Bez státních přímých nebo nepřímých (výstavba vojenských zařízení) prostředků na výzkum, vývoj a  výstavbu infrastruktury by realizace tohoto programu v tomto uspořádání nebyla možná. Zároveň došlo k posunu jednotkového výkonu z cca 500 MWe na 1500 MWe, tedy opět k potenciálnímu poklesu sériovosti. Jen pro srovnání, v  oblasti větrných elektráren o  jednotkovém výkonu 1–2 MWe s  třetinovým využitím odpovídá jednomu reaktoru 3 000 větrných elektráren, dostatečná série k zajištění samofinancování včetně výzkumu a vývoje. Téměř nulová výstavba v posledních 25 letech vedla k tomu, že know-how výstavby se ve firmách téměř vytratilo, zmizely výrobní kapacity a konkurenční střet firem se začal odehrávat v oblasti dodávek jaderného paliva a  údržby provozovaných jaderných elektráren. Důsledkem je celá řada akvizic a postupná redukce na dnešních několik uskupení. Nedávno proběhla akvizice firmy Westinghouse firmou Toshiba. Oproti očekávání firma Mitsubishi neuspěla, připravuje strategickou alianci s  firmou AREVA. Probíhá střet tří uskupení na Asijském trhu (zejména Čína a  Indie). Ostatní potenciální hráči jsou pro Evropu nevýznamní. Významní dodavatelé se tedy redukují na: - Uskupení okolo GE zahrnující firmy Toshiba a  Westinghouse, s varnými reaktory (etablovanými na japonském trhu a připravovanými k výstavbě v USA) a tlakovodním reaktorem AP 1000 firmy Westinghouse (první jednotky se připravují v USA a Číně). Snaze o  prosazení se na Evropském trhu brání nepsané specifické bezpečnostní požadavky a  pokud, tak prosazení se očekává pouze na trhu ve Velké Británii. - AREVA (majoritně vlastněná ve Francii státem a minoritně firmou Siemens) v určitém strategickém spojení s firmou Mitsu­ bishi uspěla s reaktorem EPR (vyvinutým za finanční podpory 67

EdF a E-ON) ve Finsku a připravuje masivní výstavbu těchto reaktorů ve světě (EU, Čína, USA). - V Rusku probíhá reorganizace státních organizací do holdingu se silným vlivem GAZPROM. Dva typy reaktorů VVER 1000 třetí generace jsou stavěny v  Číně (VVER 1000/91 – první blok v provozu a druhý před uvedením do provozu) a v Indii (dva bloky VVER 1000/92). Připravuje se optimalizovaná sériová verze VVER 1000–2006 pro masivní výstavbu v Rusku. Boj o investici mezi dodavateli není ani tak o zisky během výstavby (velké zapojení lokálního průmyslu a široké spektrum subdodavatelů mimo majetkovou kontrolu), jako o následný stabilní trh odběru jaderného paliva. Připravovaná a  předpokládaná výstavba jaderných elektráren ve světě nebude ani tak omezena politickými vlivy, jako nedostatkem dostupných výrobních a  dodavatelských kapacit: ve výrobě těžkých komponent a oceli (dotčená uskupení již sjednávají dlouhodobou výrobní kapacitu zejména v  Asii, kam se v  posledních letech výroba přesunula); v  dostupnosti jaderného paliva, uskupení skupují uranové doly (otevření nového dolu dnes trvá 10–20 let), či dlouhodobě sjednávají dodávky přírodního uranu; v nedostatku kvalifikovaných pracovníků. Reálnost těchto problémů se projevila již dnes při výstavbě reaktorů VVER v  Asii a  EPR ve Finsku. Elektrárenské společnosti které se nerozhodnou včas, budou muset výstavbu jaderných elektráren odložit v  důsledku nedostatku kapacit na trhu, tato skutečnost může též významným způsobem ovlivnit průběh konsolidace elektrárenských společností v Evropě. Situace je příhodná pro zapojení jaderného průmyslu na území ČR do spolupráce s dodavateli, minimálně na výstavbě reaktorů EPR a VVER. Varující je pro ČEZ otálení s rozhodnutím o případné výstavbě nového jaderného zdroje. Ani dnes však nelze počítat s  velkou sériovostí. Předpokládáme-li, že do roku 2030 bude postaveno 100–1000 GWe v  jaderných elektrárnách (4–40 ročně), což je silně optimistický předpoklad, pak to znamená 1–6 reaktorů ročně na uskupení (čtvrtina je vyčleněna na ostatní hráče) v sériích po cca 10–60 (každé usku68

pení má alespoň dva typy). Na konci období však Čína a Indie začnou dodávat své vlastní typy a počet hráčů vzroste. Chceme-li v  této situaci, aby jaderná energetika pomohla v  řešení energetiky ve světě, je zapotřebí odpovídající reakci na úrovni států a  elektrárenských společností – provozovatelů a investorů. Vývoj zásadně nových typů jaderných elektráren nemůže být tlačen velkými dodavateli. Jednak nemají zájem, jejich tendencí bude dodávat vyvinuté typy a  riziko tržního neúspěchu je příliš vysoké, jednak změna technologií je tak zásadní, že toho nejsou schopny. V  USA pochopili situaci a  DOE koordinuje mezinárodní spolupráci pro výzkum, vývoj a demonstraci nových jaderných elektráren čtvrté generace k nasazení po roce 2030. Elektrárenské společnosti si musí zajistit dostatečnou technologickou nezávislost na technologiích potřebných pro provoz a  údržbu provozovaných a  nově stavěných jaderných elektráren a obdobně zajistit přístup ke službám jaderného palivového cyklu. Lze to zorganizovat různým způsobem. Z hlediska dlouhodobé strategie a  potřeb po roce 2030 to však znamená podílet se i na vývoji reaktoru čtvrté generace. Příkladem může být EdF, která dodávky paliva diverzifikuje a  drží vlastní inženýrské centrum, aby udržela o  monopolizaci se snažící dodavatele (včetně státní AREVY) v přijatelných mezích.

Lze úsporami snížit spotřebu energie? Na otázku, zda pouhými úsporami lze snížit spotřebu energie ve světě, je odpověď záporná. Skutečné snížení spotřeby energií lze dosáhnout pouze snížením životní úrovně nebo snížením počtu obyvatel na Zemi. Jiná možnost není. Finanční vyjádření spotřeby v  konečné fázi odpovídá spotřebě primárních zdrojů – energie, surovin atd. Úsporou spotřeby energie vzniknou volné finanční prostředky, které buď spotřebujeme na jiné statky (nadstavba – rekreace, kultura) – tedy k  podpoře nárůstu spotřeby energie v  jiné oblasti, nebo investujeme např. prostřednictvím bank – tedy opět k nárůstu spotřeby energie. Zvyšování efektivity využívání energie nebo její úspory jsou významnou prioritou, neboť zvyšují životní úroveň naši nebo 69

jiných, ale nikdy nepovedou k  celosvětovému snížení spotřeby energie. Statistické údaje jak o  spotřebě energie, tak o  spotřebě primárních energetických zdrojů, jsou často (vědomě i  nevědomě) používány účelově. Statické údaje bez pochopení podstaty jsou obtížně použitelné. Konečná spotřeba energie na jednotku HDP vykazuje dobrou korelaci, je ale třeba si uvědomit dva základní faktory: klimatické podmínky – spotřeba energie na HDP bude jiná v severských oblastech s potřebou vytápění a v ostatních oblastech, kde není zapotřebí klimatizace, nebo výše životní úrovně neumožňuje její masivní zavedení; úsporné či jiné důvody vedou k postupnému formování ekonomik tvořících významnou část HDP z  výnosů finančního kapitálu (výnosů z  investic v  jiných zemích) a  ekonomik založených převážně na výrobě. Rozdíl v  energetické náročnosti je pak výrazný. Z  globálního pohledu však je celková energetická náročnost na celkovou jednotku HDP ovlivněna minimálně. Co se týče emisí CO2, vyjma celkové ignorace krystalizují dvě základní tendence v závislosti na optimistickém či pesimistickém náhledu na celosvětovou dohodu v  oblasti emise skleníkových plynů: celosvětovou regulaci – tendence EU; vývoj ekonomicky konkurenceschopných technologií s nižšími emisemi CO2 – tendence USA. Ekonomicky výhodnější technologie bez nebo se sníženým uvolňováním skleníkových plynů nepotřebují celosvětovou dohodu a redukce emisí skleníkových plynů by byla tažena tržními mechanismy. Ve skutečnosti však bude nutná určitá kombinace (dohoda vedoucí k  významnému zvýšení nákladů na energie je pro rozvojové země nepřijatelná a  nasazení nových technologií by dříve či později vedlo k  takovému zlevnění fosilních paliv, že pokles pod určitou hladinu by nebyl možný). Regionální regulace: krátkodobě může být rozumná, neboť vede k  silnější podpoře výzkumu a  vývoje nových technologií, které mohou být konkurenceschopné technologiím s  emisemi CO a  způsobit konkurenční výhodu. Dlouhodobě je eko2 nomickým hazardem a  vede k  přesunu aktivit do oblastí bez ­regulace. 70

Environmentální plánování je ekonomický hazard: příkazy, kolik a  jakých technologií je možno použít, je ekonomický hazard, navíc konkurenční soutěží je možno dosáhnout cílů efektivněji. Povinné výkupy energie z  obnovitelných zdrojů a  jejich dotace vedou k  ekonomicky neefektivním řešením: např. stejné prostředky investované do zvyšování účinnosti fosilních elektráren by měly daleko větší efekt; dotací rostou celá průmyslová odvětví, např. průmysl výroby větrných elektráren v  Dánsku, jehož lobování zabraňuje návratu k ekonomicky efektivním řešením. Je pro ČR lepší uhlíková daň nebo emisní povolenky? Uhlíková daň placená za použití fosilních paliv a  vratná v  případě bezpečného uložení CO2 je metodicky správnější, ale vede k významnému zvýhodnění zemí např. s  velkým množstvím vodních elektráren, vytváří nepřijatelný přechodový režim pro řadu zemí. Povolenky respektují výchozí stav a  vytvářejí tlak na postupný přechod, nevýhodou je však direktivní rozhodování o  jejich alokacích a  změnách. Pro ČR je výhodnější režim s  povolenkami, avšak pokud možno s transparentním a „spravedlivým“ procesem jejich alokace. Naopak k  vyššímu tlaku na využívání technologií bez emisí CO2 by vedl daňový přístup. Optimálním postupem pro ČR, by bylo vytvoření prostředí k  nasazování dnes pouze ekonomicky efektivních technologií splňujících dlouhodobé cíle: posilování energetické nezávislosti (v dlouhodobém horizontu bude energie nedostatek, nebo může mít i jiné než ekonomické ohodnocení); snižování emisí skleníkových plynů (případná regionální či celosvětová regulace nám pak nebude činit potíže). Spolupracujme na vývoji nových technologií, které budou ekonomicky efektivní a  splní požadované cíle. Pokud zvolíme environmentální přístup bez ohledu na ekonomickou efektivitu, průmysl se přesune do oblastí s rozumnější politikou. Slovensko jde z tohoto hlediska rozumnou cestou.

Závěr Dnešní celosvětový růst populace a  prudký ekonomický růst v  dříve rozvojových zemích (zejména Čína a  Indie) nenechává nikoho na pochybách, že zajištění dostatečného množství energie 71

bude klíčovým problémem a energetická politika stojí v popředí zájmu. Jaderná energetika bude hrát významnou roli v  zajištění potřebné energie. Je proto žádoucí pochopit její možnosti. Jaderná energetika je schopna v ČR z větší části nahradit ostatní technologie k  výrobě elektřiny (požadovaná instalace cca 12  000 MWe); nasazením množivých reaktorů lze postupně odstranit potřebu dovozu jaderných materiálů a  přejít na spotřebu jaderných materiálů z  vyhořelého paliva. Na konci procesu by bylo na území ČR cca 10 000 t U (dnes je cca 1 000 t U), což odpovídá 800 000 PJ (veškerá dnešní roční spotřeba primárních zdrojů energie v  ČR činí cca 1  800 PJ); v  případě přechodu dopravy na vodíková paliva lze zajistit převážné množství potřebného vodíku termickým rozkladem vody. Z hlediska energetické bezpečnosti je v případě jaderné energetiky třeba zajistit maximální míru technologické nezávislosti pro provozované jaderné zdroje v  libovolném období; zajistit dostatečné zásoby paliva v  konečné podobě (palivové kazety) třeba i  s  využitím rezerv na vyřazování (ČEZ, a  s.) nebo financí na jaderném účtu (stát ČR) – nutno legislativně ošetřit; vytvořit předpoklady pro případné nasazení množivých reaktorů po roce 2030–2040 (v závislosti na vývoji ve světě); vytvořit předpoklady ke garantovanému přístupu k potřebným službám jaderného palivového cyklu; vytvořit předpoklady pro případné nasazení jaderných zdrojů pro výrobu vodíku po roce 2025–2035 (v závislosti na vývoji ve světě).

72

B. Doplňkové texty

Tři otázky politikům G8 Václav Klaus

Zdánlivě odvážné a  v  každém případě velmi líbivé (pro toho, kdo nedomýšlí souvislosti) je „rozhodnutí“ vrcholných politiků G8 snížit do roku 2050 emise tzv. skleníkových plynů o 50 % proti současnému stavu. Je třeba jim však položit tři jednoduché otázky. První otázka zní: proč toto „rozhodnutí“ udělali? Na základě jakých důkazů se odhodlali navrhovat tak dalekosáhlý zásah do lidských životů a do fungování celé lidské společnosti, zemí bohatých, i  zemí velmi chudých. Přesvědčivé vědecké důkazy o  tom, že nastává masivní globální oteplení a že příčinou mírného oteplování je aktivita lidí a zejména emise skleníkových plynů, neexistují. Obávám se, že to osm prezidentů či premiérů nejvyspělejších zemí světa dobře ví. Proto se ptám: proč toto gesto? Druhá otázka zní: zná těchto osm politiků metody a  způsoby jak tento cíl zajistit? Zná jinou cestu než radikální deindustrializaci celého světa a zabránění miliardám lidí podílet se na pozitivních efektech dlouhodobého ekonomického růstu, které přinesly takové zlepšení lidských životů dnes vyspělým zemím světa? Jsou tito politikové schopni porovnat náklady a  efekty zásahů, které navrhují, nebo alespoň předpokládají? Doceňují elementární souvislosti, které jim racionálně uvažující odpůrci oteplovací hysterie dnes a denně připomínají? Třetí otázka zní: mají politikové – délkou svého mandátu nutně krátkodobě uvažující lidé – právo sahat do životů miliard lidí ještě půl století po ukončení svého politického mandátu? Rozhoduje se člověk – politik i nepolitik – na půl století dopředu o čemkoli jiném, než je jeho osobní život, skutečně racionálně? Jsou pro něho události roku 2050 stejně „velké“ a významné jako události roku 2007? Nediskontuje politik budoucnost stejně tak výrazně, jako ji diskontuje každý „normální“, racionálně uvažující člověk? 75

Není jakýkoli „cíl“ na půl století pouhým gestem, které politika vůbec nic nestojí a  proto se velmi snadno dělá? Není to pouze politicky korektní cynická hra s veřejností? To byly mé tři otázky, které bych kladl osmi politikům v německém Heiligendammu. Smutné je hlavně to, že tito politici předvedli nesmírný historický pesimismus. Předvedli, že nevěří v pozitivní výsledky neregulované tvůrčí spontaneity lidské společnosti a že primárně věří v povinnost ji shora plánovat a organizovat. Do toho je tlačí „zelené“ hnutí, které se – na rozdíl od klimatu – stalo skutečným „globálním“ nebezpečím současnosti. Aby bylo jasno: dovedu si představit, že budou v  roce 2050 celosvětové emise skleníkových plynů poloviční než dnes. Ale stane se to jen v  tom případě, když bude člověku ponechána jeho přirozená kreativita, když dostane co nejvíce prostoru, aby svobodně fungoval, aby reagoval na nové jevy, aby vymýšlel nové věci. Prostě aby dělal to, co dělal v posledních tisíciletích. MF Dnes, 9. 6. 2007

76

Makroekonomický výhled spotřeby elektřiny v ČR Vladimír Tomšík člen bankovní rady České národní banky Jaké jsou vyhlídky spotřeby elektrické energie v České republice? Je energetická náročnost české ekonomiky přehnaná ve srovnání s  jinými zeměmi? Může se energetická náročnost snižovat, pokud dojde k poklesu podílu průmyslu na HDP? Jaký rámec pro energetiku může vytvořit makroekonomická politika? Cílem příspěvku je formulovat dlouhodobou prognózu spotřeby elektrické energie v  ČR a  zamyslet se nad makroekonomickými souvislostmi s  touto spotřebou. Jakákoliv prognóza je podmíněna jednak svojí metodologií (tj. jaké vstupní parametry pro prognózu použít a jak je uspořádat) a jednak předpokladem o  hodnotách vstupních parametrů, které při zvolené metodologii použijeme. Věnujme se nejprve metodologii, tedy vlastně modelu, o který se opřeme. Pro náš model budou určující následující východiska. Za prvé budeme předpokládat, že dominantním faktorem poptávky po elektřině je výše HDP, kterou ovšem měříme v paritě kupní síly, abychom tak odstínili vliv odlišných cenových hladin. Toto východisko má empirické opodstatnění. Druhým východiskem bude předpoklad, že česká ekonomika je ekonomikou konvergující k úrovni západoevropských zemí. Proces reálné konvergence (tj. „dotahování se“ méně vyspělých zemí na reálnou úroveň produkce a spotřeby zemí bohatších) je v ekonomické teorii dostatečně popsán i  z  kvantitativního hlediska, což využijeme v  naší předpovědi. A  posledním východiskem bude předpoklad, že v  ČR se ve střednědobém až dlouhodobém horizontu podaří snížit „plýtvání“ energií a podaří se dosáhnout určitých energetických úspor.

77

Energetická náročnost v mezinárodním srovnání Začněme od posledního východiska, které předpokládá, že v  ČR je jakási „nadspotřeba“ elektrické energie nebo energie obecně. Takovou tezi je však nutné hlouběji vymezit a  především pro naše účely kvantifikovat. Odbočíme tedy nyní k otázce, jak moc velká (pokud nějaká) je „nadspotřeba“ energie v ČR. Nej­ prve se zmíníme o způsobu měření energetické náročnosti, který je sice zpopularizovaný, ale natolik vychýlený, že je pro seriózní propočty nepoužitelný. Tímto způsobem je měření energetické náročnosti pomocí kilogramů ropného ekvivalentu na 1000 dolarů nebo na 1000 euro produkce. Na obrázku 1 je vidět srovnání takto měřené energetické náročnosti, jaké je například uvedeno v databázi EUROSTATu. Obrázek 1: E  nergetická náročnost v kilogramech ropného ekvivalentu na 1000 euro produkce (rok 2005)

Takto měřená energetická náročnost je však značně vychýlená, protože se dopouští téměř školácké chyby a  nezohledňuje odlišné cenové hladiny. Z  důvodů, které ekonomická teorie umí poměrně uspokojivě vysvětlit, je cenová hladina v méně rozvinutých zemích nižší. To jinými slovy znamená, že euro nebo dolar je v takových zemích „drahý“. Jestliže ale produkci v těchto zemích přepočteme na eura nebo dolary běžným (tedy oním „drahým“) kurzem, vyjde nám, že produkce v  eurech nebo dolarech je zde skutečně velmi malá. Jenže takto přepočtená produkce vstupuje jako jmenovatel do výrazu pro energetickou náročnost a  pochopitelně čím menší je jmenovatel, tím vyšší je podíl. Není proto náhodou, že v obrázku 1 jako země s největší energetickou náročností produkce vystupují Bulharsko, Rumunsko a další ekonomicky slabší státy EU a  že na opačném konci jsou země jako Dánsko a  Japonsko. Kdybychom se podívali na takto měřenou energetickou náročnost jako na funkci cenové hladiny, měli bychom pozorovat hyperbolu, protože cenová hladina při jejím výpočtu skrytě figuruje ve jmenovateli. A to je patrné z obrázku 2. Obrázek 2: E  nergetická náročnost v kilogramech ropného ekvivalentu jako funkce cenové hladiny

Pramen: Eurostat

) Kilogramy ropného ekvivalentu (též se někdy používají tuny ropného ekvivalentu) se používají pro převod různých druhů energie na společné jednotky. Jedná se o zavedenou konvenci, jejíž funkci by stejně dobře obstaral převod na MJ resp. GJ, jakožto jednotky SI. Jeden kilogram ropného ekvivalentu je přibližně 42 MJ.

78

Pramen: Eurostat a vlastní výpočty

79

Výše uvedený způsob měření energetické náročnosti nám tak neřekne mnoho o případné nadspotřebě energie a pro naše účely je nepoužitelný. Místo toho se proto soustředíme na vztah mezi HDP na hlavu v paritě kupní síly (tím předejdeme problému s odlišnými cenovými hladinami) a  spotřebou elektřiny. Tím jednak budeme schopni identifikovat a kvantifikovat případnou nadspotřebu elektřiny v ČR a jednak si tím připravíme půdu pro kvantitativní predikci spotřeby elektřiny.

Obrázek 3: HDP na hlavu a spotřeba elektřiny

HDP a spotřeba elektřiny V  následujícím obrázku je zobrazena celková spotřeba elektřiny v  jednotlivých evropských zemích v  závislosti na jejich HDP na hlavu v paritě kupní síly. Jedná se o průměry za roky 2001 až 2004 včetně (průměry jsou spočteny pro obě veličiny), abychom zmírnili vliv cyklických výkyvů. Mezi členskými zeměmi EU jsou dvě odlehlá pozorování, a  to spotřeba elektřiny ve Finsku a  ve Švédsku. V  těchto zemích je spotřeba velmi vysoká, cca o  100 % vyšší než v zemích se srovnatelným HDP na hlavu, což je pravděpodobně vliv klimatických podmínek. Při regresním odhadu vztahu mezi poptávkou po elektřině a HDP na hlavu jsme proto tato dvě pozorování vyloučili, protože by odhad poptávky nadhodnocovala. Provedli jsme regresi spotřeby elektřiny vyjádřené jako index k průměru EU25 na HDP na hlavu (v paritě kupní síly) vyjádřeného také jako index k průměru EU25. Z průřezové regrese vyplývá, že elasticita poptávky po elektřině vzhledem k reálnému HDP na hlavu je přibližně jednotková (parametr u vysvětlující proměnné HDP na hlavu vyšel 1,04 a konstanta 6,9). Na základě těchto výsledků lze stanovit teoretickou, neboli vyrovnanou hodnotu spotřeby elektřiny v  ČR. Jinak řečeno: můžeme spočítat, jaká spotřeba elektřiny by v ČR byla, kdyby se ČR nacházela přesně na odhadnuté regresní linii. Vzhledem k vyspělosti ČR ve vztahu k průměru EU25 by na základě regrese měla být spotřeba elektřiny na úrovni cca 78,8 % průměru EU25. Skutečná spotřeba však ve sledovaném období byla na úrovni 90 % průměru EU25, takže česká spotřeba byla zhruba o  14 % nad regresní linií, jak je ostatně patrné i z obrázku 3. 80

Pramen: Eurostat a vlastní výpočty

Nyní samozřejmě nastává otázka, jak těchto 14 % interpretovat. Nabízí se hypotéza, že právě těchto 14 % je ona „nadspotřeba“, tedy spotřeba elektřiny navíc nad to, co by odpovídalo stupni ekonomické vyspělosti ČR. Na druhou stranu je třeba důrazně upozornit, že regresní model s  jednou vysvětlující proměnnou (HDP) nemohl zcela zachytit všechny rozdíly ve spotřebě elektřiny mezi zeměmi. Model tak zcela abstrahuje od struktury tvorby HDP (podíl průmyslu na přidané hodnotě, podíl jednotlivých odvětví apod.) a implicitně tak předpokládá, že pokud dvě země mají stejný HDP, tak by měly mít stejnou i spotřebu elektřiny. Uvedených 14 % spotřeby elektřiny „navíc“ oproti regresní linii tak může být zčásti způsobeno tradičně průmyslovějším charakterem české ekonomiky, vysokým podílem strojírenství apod. Na takto agregované úrovni však nejsme schopni říci, kolik z oněch 14 % je způsobeno odlišnými strukturálními charakteristikami. V dalších propočtech budeme však předpokládat, že těchto 14 % skutečně představuje jakousi „nadspotřebu“, která bude ve střednědobém až dlouhodobém horizontu eliminová81

na. Jinak řečeno budeme vycházet z  toho, že osmina (!) spotřeby elektřiny v ČR je neefektivně vyplýtvána a že toto plýtvání je možné odstranit. To učiní naše odhady budoucí spotřeby elektřiny konzervativnějšími. Pokud se však tento předpoklad nenaplní (například proto, že „nadspotřeba“ byla důsledkem strukturální odlišnosti ČR), je třeba počítat s tím, že spotřeba elektřiny poroste ještě rychleji.

Prognóza spotřeby elektřiny Nyní již můžeme přejít k prognóze spotřeby elektřiny do roku 2030. Budeme postupovat následovně. V  prvním kroku odhadneme, jak se bude vyvíjet poptávka po elektřině do roku 2030 v  bývalé EU15. Celek EU15 volíme místo EU25 (resp. EU27) jednak z  důvodů datové dostupnosti, ale především z  toho důvodu, že budeme vycházet z  předpokladu, že ČR konverguje k  úrovni vyspělejší EU15 spíše než k  EU25 (resp. EU27). V  následujícím kroku odhadneme, na jaké úrovni bude ČR ve srovnání s celkem EU15 v  roce 2030. Dále na základě výše uvedené regrese, která dává do vztahu relativní ekonomickou vyspělost a  relativní spotřebu elektřiny, odhadneme jaká bude spotřeba elektřiny v  ČR v roce 2030. Podívejme se tedy na prognózu spotřeby elektřiny v EU15 a jde nám přitom o spotřebu elektřiny na hlavu. Za dominantní faktor opět považujeme růst HDP. Abychom získali kvantitativní představu o  možném budoucím vývoji spotřeby elektřiny v  EU15, podívejme se na její vývoj v nedávné minulosti. Máme dostupná srovnatelná data za období 1985–2004. Během tohoto období vzrostla spotřeba elektřiny v EU15 o 52 % (tj. de facto za 19 let, rok 1985 bereme jako základnu). Po zohlednění populačního vývoje dospíváme k  výsledku, že spotřeba elektřiny na hlavu vzrostla ve sledovaném období o 41 %. Reálný HDP na hlavu přitom vzrostl o cca 43 %. Z toho je patrné, že spotřeba elektřiny měla přibližně jednotkovou elasticitu na reálný důchod. Pro zajímavost se můžeme podívat desagregovaně na vývoj spotřeby elektřiny v  jednotlivých zemích, viz tabulka 1  (výběr zemí je limitován dostupností datové ­základny). 82

Tabulka 1: S  potřeba elektřiny ve vybraných zemích (kumulovaný růst v %, 1985–2004) Růst spotřeby Růst HDP elektřiny na hlavu na hlavu Belgie 57,5 44,9 Dánsko 23,0 36,0 EU15 41,1 43,1 Francie 45,9 35,1 Irsko 105,5 153,7 Itálie 65,3 37,4 Německo* 14,5 20,5 Nizozemí 49,4 49,8 Portugalsko 145,0 72,8 Rakousko 39,4 45,8 Řecko 87,4 43,4 Španělsko 101,8 67,3 Velká Británie 32,3 55,9

Důchodová elasticita spotřeby 1,22 0,67 0,96 1,26 0,77 1,58 0,73 0,99 1,64 0,88 1,74 1,36 0,63

Pramen: Eurostat, OECD a vlastní výpočty * V případě Německa se jedná o kumulované růsty za období 1991–2004.

Skutečnost, že v nedávné minulosti byla důchodová elasticita poptávky po elektřině přibližně jednotková, samozřejmě sama o sobě není zárukou, že tomu bude tak i  v  budoucnosti. Přesto nám poskytuje alespoň nějaké kvantitativní vodítko. Pro naši predikci jsme nakonec zvolili hodnotu důchodové elasticity poptávky po elektřině ve výši 0,8. To se nám jeví jako rozumná hodnota pro konzervativní odhad budoucí spotřeby. Alespoň částečně tak zohledníme možnost, že technologický vývoj směřuje spíše k energeticky efektivnějším zařízením. Je to ostatně i v souladu s elasticitou poptávky po elektřině v některých vybraných zemích. Nyní můžeme postoupit k predikci spotřeby elektřiny na hlavu v  EU15. K  tomu ale dále potřebujeme učinit předpoklad o  růstu HDP na hlavu. V  období, které jsme použili pro zjištění elasticity poptávky po elektřině (tj. 1985–2004), byl průměrný růst produktu na hlavu 1,9 %. Takové tempo se nám pro odhad budoucího růstu zdá jako poměrně vysoké. Jednak v devadesátých letech 83

­ ošlo k  určitému zpomalení růstu a  navíc v  sobě odhad ve výši d 1,9 % obsahuje efekt konvergence původně ekonomicky slabších členů EU15. Díky němu tak některé země rostly rychleji a zvyšovaly tak průměrný růst za celek EU15. Tento efekt se však již postupně vyčerpává. Navrhujeme proto použít pro odhad nižší tempo, které více odpovídá tempu růstu produktivity práce ve vyspělých zemích v posledních letech a to je cca 1,5 % ročně. Jestliže tedy HDP na hlavu poroste v  průměru o  1,5 % ročně a  důchodová elasticita poptávky po elektřině bude 0,8, potom poptávka po elektřině poroste o 1,2 % ročně. To implikuje nárůst spotřeby elektřiny na hlavu v EU15 mezi 2005–2030 zhruba o 35 %. Všimněme si, že se jedná spíše o  konzervativní odhad, protože například mezi roky 1985–2004 (tj. kratší období 19 let, za delší periodu nejsou pro EU15 srovnatelná data) vzrostla v EU15 spotřeba elektřiny na hlavu o 41 %. Podívejme se ještě, do jaké míry je náš odhad citlivý na výši důchodové elasticity poptávky po elektřině. Pokud by elasticita byla větší, např. byla rovna jedné, prognózovaný nárůst by nebyl 35 %, ale 45 %. Naopak, pokud by elasticita byla nižší, např. pouze 0,6, spotřeba na hlavu by se zvýšila pouze o 25 %. Celkově se tak domníváme, že je vysoce pravděpodobné, že skutečný nárůst spotřeby se bude nalézat v tomto pásmu. Střední prognóza tedy je, že se spotřeba elektřiny v  EU15 zvýší ze současných   6227 kWh na hlavu ročně na cca 8400 kWh na hlavu v roce 2030.

Pokles podílu průmyslu na HDP Než se budeme věnovat odhadu spotřeby elektřiny v ČR, podívejme se ještě na jednu námitku proti výše uvedenému postupu. Je faktem, že velká část elektřiny je spotřebovávána v  průmyslu (obvykle kolem 40 %). Je také pravda, že podíl průmyslu na HDP trendově klesá. To vzbuzuje otázku, zdali tento „post-industriální“ vývoj nepovede k výraznějším úsporám elektrické energie a tedy k  celkově nižšímu růstu spotřeby. My se domníváme že nikoliv a náš základní protiargument je následující. Souhlasíme, že podíl průmyslu na celkové přidané hodnotě klesá a stejně tak klesá i podíl pracovníků v průmyslu pracujících. To 84

však nutně neznamená, že by průmysl rostl v  reálném vyjádření pomaleji než ekonomika jako celek. Tento zdánlivý paradox je způsoben dlouhodobou a systematickou změnou relativních cen průmyslové produkce. V  průmyslu totiž zřejmě více než v  ostatních širokých odvětvích může docházet k uplatňování technologického pokroku. Výsledkem potom je to, že v průmyslu produktivita práce roste rychleji než v ostatních odvětvích, takže při daných mzdách mohou ceny průmyslových výrobků růst pomaleji než ceny statků vyráběných jinými odvětvími, neboli řečeno ekonomickou terminologií: relativní ceny průmyslových výrobků klesají. Tento mechanismus je dlouhodobě pozorován a  je v  pozadí mnoha ekonomických jevů (například i problém odlišných cenových hladin, kterého jsme se v úvodu dotkli, je jeho důsledkem). Za následek má mimo jiné i to, že podíl průmyslu na HDP, který se vyjadřuje v běžných cenách, klesá i tehdy, když průmysl roste stejným tempem jako celá ekonomika. Stejně tak i  zaměstnanost v průmyslu klesá, protože produktivita pracovníků v průmyslu relativně rychle roste. Reálná produkce průmyslu tak může růst pomaleji, stejně rychle nebo i rychleji než ekonomika jako celek bez ohledu na to, že podíl průmyslu na HDP se snižuje. Jenže spotřeba elektřiny v průmyslu zjevně souvisí s  reálným, tj. fyzickým, objemem produkce Tabulka 2: P  okles podílu průmyslu a růst průmyslu ve vybraných zemích (1970–2002)

Belgie Francie Itálie Nizozemí Rakousko Španělsko Švédsko Velká Británie

Podíl průmyslu na HDP v běžných cenách (v %) 1970

2002

35 28 29 27 32 30 27 34

19 17 20 17 22 17 20 20

Reálný růst průmyslu (průměr 1970–2002, v %)

Růst HDP (průměr 1970–2002, v %)

2,4 2,4 1,9 2,0 2,7 2,9 2,6 1,2

2,4 2,5 2,3 2,5 2,6 3,0 2,0 2,3

Pramen: OECD a vlastní výpočty

85

spíše než s  podílem průmyslu na HDP ovlivněným vývojem cen průmyslových statků. Ukazuje se, že průmyslová výroba v reálném vyjádření v průměru roste zhruba stejně jako celý HDP (viz tabulka 2). A proto se domníváme, že argument, že evropské země se nacházejí v post-industriální fázi vývoje, není pro predikci spotřeby elektřiny zásadní. A nyní můžeme přejít k prognóze spotřeby elektřiny v ČR. Nejprve odhadneme, na jaké úrovni ve srovnání s  EU15 bude česká ekonomika v roce 2030. Zde můžeme pro přibližné kvantitativní odhady využít ekonomickou teorii růstu, která říká, že ekonomicky slabší země se „dotahují“ na země bohatší tím rychleji, čím jsou od nich ekonomicky vzdálenější (tento výrok samozřejmě platí pouze za určitých předpokladů, jako například, že dotahující se země má určitou míru investic, že má přístup ke stejným technologiím apod.). Teorie i  předchozí empirické výzkumy nám dávají také určité kvantitativní vodítko pro rychlost konvergence. Za příznivých podmínek konvergující země může „umazat“ polovinu rozdílu mezi vyspělou zemí a  svojí ekonomikou cca za 15 let (jedná se o  standardní ukazatel tzv. poločasu konvergence). Na základě těchto poznatků se domníváme, že dlouhodobé průměrné tempo růstu HDP na hlavu až do roku 2030 se bude pohybovat někde v rozmezí 2,5 % až 3,5 % ročně. To se může ve světle současnosti jevit jako příliš pesimistické, ale je třeba upozornit, že současné růsty jsou ovlivněny konjunkturní fází ekonomického cyklu a odhadovat na jejich základě růst na 25 let dopředu by vedlo téměř jistě k nadhodnoceným odhadům.

Jak je patrné z tabulky 3, i když budeme za střední předpověď tempa růstu ekonomiky na hlavu považovat 3 % tempo a budeme předpokládat, že v EU15 poroste produkt na hlavu tempem 1,5 %, bude česká ekonomika v roce 2030 zhruba na úrovni EU15 (nikoliv na úrovni současné EU15, ale na úrovni EU15 roku 2030). To se nám jeví jako realistická prognóza. A nyní již snadno můžeme přejít k predikci spotřeby elektřiny. Jednak víme, že rozdíly ve spotřebě elektřiny mezi zeměmi přibližně odpovídají rozdílům mezi jejich HDP, protože elasticita v  průřezové regresi nám vyšla přibližně jednotková. Země, která bude mít produkci na úrovni 98 % EU15, tak bude mít také spotřebu elektřiny přibližně na 98 % spotřeby v EU15. Výše jsme již prognózovali spotřebu elektřiny v  EU15 v  roce 2030 na cca 8400 kWh na hlavu ročně. Z toho nám vychází odhad spotřeby elektřiny v  ČR v  roce 2030 na úrovni cca 8232 kWh na osobu ročně. To proti současné spotřebě 5400 kWh (v roce 2005) na osobu ročně představuje přírůstek 52 %. Upozorněme, že v  této prognóze již je zahrnut předpoklad o úsporách elektřiny a to vlastně na dvou úrovních. Jednak jsme Obrázek 4: P  rognóza spotřeby elektřiny v České republice v roce 2030

Tabulka 3: Variantní tempa růstu české ekonomiky Kumulovaný Tempo růstu HDP Úroveň HDP na Tempo růstu přírůstek na hlavu v ČR hlavu v ČR HDP na hlavu spotřeby (průměr ve 2030 elektřiny v EU15 (v %) (EU15=100) 2005–2030, v %) (2005–2030, v %)



3,5 3,0 2,5

1,5 1,5 1,5

Pramen: Eurostat a vlastní výpočty

86

110,8 98,1 86,9

172 152 134 Pramen: Eurostat a vlastní výpočty

87

předpokládali, že důchodová elasticita poptávky po elektřině v EU15 bude nižší než v minulosti (místo jednotkové jsme předpokládali elasticitu 0,8), což vedlo ke konzervativnímu odhadu poptávky v  EU15. A  potom je předpoklad o  úsporách elektřiny speciálně v  ČR obsažen v  tom, že předpokládáme, že ČR v  roce 2030 nebude již nad regresní linií, která dává do souvislosti relativní ekonomickou vyspělost a relativní spotřebu elektřiny. Tento předpoklad sám o sobě stlačuje prognózu české spotřeby elektřiny o 14 %, resp. o 21 procentních bodů (nárůst spotřeby elektřiny by bez tohoto předpokladu nebyl 52 %, ale 73 %). Graficky to můžeme znázornit na obrázku 4.

ními zásahy do odvětví, to však vždy deformuje tržní ceny a  tím i  poptávku a  nabídku statku (viz preferování a  dotace určitým zdrojům energie na úkor ostatních). Součástí demokracie vždy musí být, že v takovém případě demokratická reprezentace bude o důsledcích takové volby občany plně, nezkresleně a včas informovat, aby se zjistilo, zdali občané opravdu podporují danou volbu včetně jejích implikací. A  připomeňme, že makroekonomické implikace nedostatku elektrické energie mohou být velmi závažné: akcelerace inflace, pokles investic, hospodářská recese, růst nezaměstnanosti a nestabilita měnového kurzu. A to je velmi vysoká cena za nedostatek elektrické energie či za její uměle vysokou cenu.

Závěr Podle našich výpočtů by se spotřeba elektřiny v ČR měla v následujících zhruba 25 letech zvýšit o více než 50 %. Počítali jsme přitom s tím, že současná spotřeba je z nějakých důvodů vyšší, než by odpovídalo stupni rozvoje české ekonomiky, a předpokládali jsme, že celá tato „nadspotřeba“ v prognózovaném horizontu zmizí. Navíc jsme použili řadu dalších konzervativních předpokladů. Avšak přesto je prognózovaný nárůst spotřeby poměrně výrazný. Vzhledem k  nadcházejícímu dosluhování části instalovaného výkonu výroby elektrické energie v  ČR je třeba okamžitě intenzivně uvažovat o  způsobech jejich obnovy či nahrazení. To jsou již samozřejmě otázky, které se týkají strany nabídky a nikoliv poptávky. V  ekonomice, kde je energetický sektor ovlivněn množstvím státních regulací, jsou to také otázky pro tvůrce těchto regulací. Naším cílem bylo pouze podat informaci, která by mohla sloužit jako podklad pro zvolená rozhodnutí. Predikce samozřejmě nic nemění na tom, že ať již se budoucí regulace budou týkat zdrojů energie (viz společenská diskuse o nukleární energii, o prolomení limitů těžby uhlí, alternativních zdrojích, o  regulovatelnosti sítě apod.) nebo její relativní ceny (různé druhy daní, zpoplatnění různých producentů elektřiny apod.), zůstávají tato rozhodnutí plně v  rukou demokratické reprezentace. I  sebevětší prognózovaný přírůstek spotřeby elektřiny lze pochopitelně stlačit dostatečně agresivním zdaněním anebo netrž88

89

Opravník omylů o českých emisích Martin Říman ministr průmyslu a obchodu ČR

Rozhodnutí vlády o žalobě vůči Evropské komisi ve věci množ­ ství přidělených povolenek na emise CO2 je doprovázeno debatou, která je poznamenána řadou nepřesností a mýtů. Omyl první. Média nikdy neopomenou zprávu o emisích oxidu uhličitého doprovodit obrázky ošklivých čadících komínů. Používají slova jako škodliviny, znečištění. Někde jsem dokonce zaslechl slovo „špindíra“. Je zapotřebí opakovat, že CO2 je bezbarvý plyn prostý zápachu a  nemající na člověka žádný vliv. Vždyť my sami tento plyn vydechujeme a  bez něj by na Zemi ­neexistoval vůbec žádný život. Je to vpravdě životodárná slou­ čenina. Tvrdit, že emisemi CO2 znečišťujeme životní prostředí, pod čímž si každý představí mrtvé stromy, řeky, nedýchatelný vzduch, je účelová manipulace. Existuje jeden jediný důvod, proč se jeho emise začaly v  posledních letech regulovat, a  tím je tzv. globální oteplování. Jde totiž o skleníkový plyn. Vliv člověka na tento jev, a  především na to, zda mu jsme schopni bránit, je velmi diskutabilní. Koneckonců EU je jedinou větší skupinou lidstva, která emise tohoto plynu omezuje. A přitom její podíl činí jen necelých 15 % (podíl ČR je 0,5 %). Omyl druhý. Zastánci co nejpřísnějších limitů argumentují, že Česká republika je jedním z  největších emitentů CO2. Ano, emitujeme (na hlavu) více emisí než třeba Švédsko, ale zhruba stejně jako Belgie nebo Holandsko. Je to dáno strukturou ekonomiky a zejména způsobem výroby elektrické energie. Švédové mají prostě to štěstí, že díky svým přírodním podmínkám mohou vyrábět padesát procent elektřiny z vody. My sotva čtyři. Švédové přitom nejsou žádní šetřílkové. Při počtu obyvatel 8,5 milionu spotřebovávají dvakrát více energie než my. 91

Omyl třetí. Je zvláštní poslouchat ekonomické analytiky nebo novináře, jak jedním dechem chválí příchod dalších velkých investorů, například automobilek do země, a zároveň kritizují snahu získat pro tento rostoucí průmysl větší prostor, co se týče emisí. Jen Hyundai zvedne podle odhadů spotřebu energie o dvě až tři procenta. Radujeme se z růstu průmyslové výroby o dvouciferná čísla, ale nechceme si připustit, že to má své důsledky, které jaksi nechceme slyšet. Podíl průmyslu na HDP vzrostl jen za poslední rok o jeden procentní bod a jsme dnes nejprůmyslovější zemí vyspělé Evropy. Je paradoxní, že když ministr průmyslu nad těmito čísly nejásá nadšením, je označen za podivína. Ale když tato fakta vezme na vědomí a snaží se pro takto nastavenou strukturu ekonomiky získat potřebné povolenky, je nazýván zpátečníkem, který neví, kde je moderní budoucnost. Já jsem ty fabriky do republiky skutečně nepřivedl. Ale beru jako fakt, že tady jsou. Omyl čtvrtý. Nikdo ani na vteřinu nezapochybuje, že metoda, kterou Evropská komise použila ke stanovení limitů, může vykazovat vady. O  rozhodnutích moskevského politbyra také nikdo nediskutoval (je mi líto, že musím použít toto přirovnání, ale jako starší člověk, který zažil obé, mívám nepříjemné déja vu). Komise pro projekci tak složitého jevu použila pouhé tři veličiny – jednu konstantu, tedy skutečné emise za rok 2005, a  dvě neznámé proměnné – vývoj HDP do roku 2010 a jakýsi budoucí index uhlíkové náročnosti české ekonomiky (vypočtený na univerzitě v Aténách!). Nechci považovat za úmysl, že Holandsko, jehož růst HDP je cca třetinový proti našemu, dopadlo díky této metodě lépe než my. A že odhady našeho růstu, pokud by byly použity údaje autorit, jako je Česká národní banka, ministerstvo financí nebo Český statistický úřad, by nám daly až o tři miliony tun více. A proč všechen ten křik? Jde o peníze – jako vždy. Národní limit se rozpočítá na jednotlivé podniky. Ty jej dostanou zdarma. Avšak pokud by jim nestačily, třeba kvůli růstu jejich průmyslové výroby, další si musí koupit. Minulý týden stály na trhu skoro 700 korun za tunu. To už je solidní tlak na konkurenceschopnost. Nezbývá než zopakovat, že Česká republika je a bude ještě hodně let na růstu průmyslu životně závislá. MF Dnes 30. 5. 2007, s. A9. 92

Povolenky – netransparentní byznys Jaroslav Míl prezident Svazu průmyslu a dopravy

Environmentalismus se stal novou ideologií. Přesně takto jej už před dvaceti lety pod heslem ochrany životního prostředí uchopily mnohé politické strany. Uvědomily si, že to může být zajímavý program k získaní voličů. V Evropě to je dnes skutečně velké téma, bohužel často v  rozporu s  potřebami skutečné ochrany životního prostředí. Přesto se jako vždy začaly politické deklarace promítat do života firem a  lidí, až když se přeměnily na peníze. O  emisních povolenkách, které mají přispět k  řešení problému globálního oteplování planety, to platí beze zbytku. Emisní povolenky jsou jedním z  „tržních“ nástrojů, kterými chce Brusel řešit problém globálního oteplování a  mnozí jej považují za všelék. Povolenky na CO2 mají donutit část průmyslu, aby investoval do technologií s  nižší produkcí skleníkových plynů. Evropská unie, která je přiděluje na základě alokačních plánů jednotlivých zemí, jich podle svého mínění v minulém období rozdala příliš mnoho, a  proto v  plánech jednotlivých zemí na léta 2008–2012 škrtá. Toto zpřísnění „pravidel hry“ navíc komise vydala až se schválením první desítky národních alokačních plánů. Některé země včetně Česka hovoří o diskriminaci a zvažují, že budou Evropskou komisi žalovat. To je politické rozhodnutí a při určité nadřazenosti Bruselu se může vrátit jako bumerang. To ale neznamená, že není ospravedlnitelné. Například Slovensko na nátlak EU odstavilo dva bloky jaderné elektrárny Bohunice a  chybějící elektřinu bude muset vyrábět ze zdrojů, které na rozdíl od jaderných produkují CO2. Bude tak potřebovat více emisních povolenek, ale nemá na ně nárok. Podobně Česká republika. Je jednou z mála, která skutečně investovala do zlepšení životního prostředí a  plní Kjótský protokol, a její rozvoj je závislý na průmyslu. Přesto má podle Bruselu ome93

zit emise více než například Nizozemsko. To, že v tomto případě byl celý systém použit jako nástroj omezování konkurenceschopnosti některých zemí, je zjevné. Problém povolenek je v  tom, že se jedná o  netransparentní, neefektivní a hlavně drahý nástroj. Pokud je dnes nutné Evropské komisi něco vzkázat, tak sdělení, že systém povolenek nevede ke zlepšení životního prostředí a  že z  obchodování s  povolenkami mohou profitovat hlavně spekulanti. Evropa jim nabízí příležitost ke vstupu na trh, který na rozdíl od těch akciových nebo zavedených komoditních nepodléhá žádné kontrole, regulaci nebo dohledu. Je reálné riziko, že zisky ze spekulací budou odtékat mimo Evropu a nebudou investovány zpět do nových technologií. Emise skleníkových plynů jsou globální problém a  ten není možno řešit pouze z  území Evropy. Za posledních sedm let zvýšila Čína svou produkci CO2 o 50 procent a dostihla USA. Po roce 2020 bude produkovat tolik, co všichni zbývající členové OECD dohromady. Bez zapojení Číny, Indie, Brazílie, USA, Ruska a  dalších velkých hráčů budou mít povolenky jediný efekt – přesun výroby a s tím spojený „export emisí“ na jiné místo planety. Tedy tam, kde výrobu nebudou zatěžovat dodatečné náklady z  povolenek. Pro Českou republiku se přesun výroby může týkat například chemie nebo sklářství. Přestože chce Evropa přivodit změny v  odvětvích, v  nichž je nutné investice plánovat desítky let dopředu, má zatím plán povolenek jen do roku 2012. Škrtá emisní povolenky, ale přitom podporuje spalování biomasy – jako by zapomněla, že i  tím vznikají skleníkové plyny. A pak, vůbec se nemluví o dopravě. To je přece jeden z největších znečišťovatelů a do systému zatím vůbec není začleněn. Uvažuje se jen o  letecké dopravě, která ovšem i  přes svůj rychlý rozvoj představuje jen tři procenta celkových emisí skleníkových plynů a do systému obchodování má vstoupit až v roce 2012. Evropa jde cestou velkých slov a nerovných řešení. Zodpovědnost politiků je v  tomto směru nulová. Jsou ochotní se zavázat k čemukoli – klidně ke třicetiprocentnímu nebo i vyššímu podílu obnovitelných zdrojů na výrobě elektřiny. Vůbec nevadí, že takový závazek reálně nelze naplnit a prakticky nejde ani vymoci. Vezměme jen Českou republiku. Vycházíme-li z  toho, že má nějaký 94

rozměr, zjistíme, že bychom všude museli mít vysázené energetické plodiny na biomasu a pro zvýšení produkce elektřiny z vodních elektráren zaplavit půl republiky. Emise nicméně představují reálnou hrozbu a jakémukoli riziku je lepší předcházet. Někde se musí začít, ale když už řešíme globální problém, pojďme ho řešit globálně a  efektivně. Chceme‑li zlepšit životní prostředí, tak zapomeňme na ideologii, politické deklarace a  hry. Vraťme se k  respektování fyzikálních zákonů a normálnímu selskému uvažování. Lidové noviny 23. 4. 2007, s. 11.

95

Alternativní energetické zdroje? František Janouch jaderný fyzik a předseda Nadace Charty 77

Tempo rozvoje moderní techniky je dnes natolik překotné a závratné, že prostému člověku nahání strach. Ve světě globálních komunikací, superrychlých počítačů a  mikroprocesorů, které prostoupily naši společnost od shora až dolů, ve světě tryskových letadel, raket a sputniků, je člověk čím dále tím víc ztracen a odcizen. Znepokojený občan hledá alternativu… Centrální místo v odporu proti high technology zaujímá jaderná energie. Lidsky pochopitelně, věcně však zcela nesprávně. Do omrzení musím opakovat, že snaha o  zákaz jaderné energie je stejně nesprávná a marná, jako byl boj proti parním lokomotivám, tkalcovským strojům nebo, opačně, snaha o vynalezení perpetua mobile. Místo termínu alternativní zdroje energie se často používá výraz obnovitelné zdroje. Tento termín má vyjádřit, že energetický zdroj, na rozdíl od fosilních paliv má být lidstvu trvale k dispozici. Mí zelení přátelé i nepřátelé za obnovitelné zdroje považují energii slunce, větru, vody, energii geotermální a  biomasu. Někdy je k nim dodáván ještě jeden zdroj: úspory energie. V  tomto výčtu obnovitelných zdrojů je opomenuta jaderná energie. Zásoby uranu, thoria, deuteria a tritia na zeměkouli jsou takové, že jaderná energetika s brídery, hybridními termojadernými reaktory a reaktory řízenými urychlovači bude stejně nevyčerpatelná (nebo, chcete-li, obnovitelná), jako je např. biomasa. Nemám naprosto nic proti obnovitelným zdrojům. Propaguji je všude, kudy chodím. Chtěl bych však, aby na ně bylo pohlíženo střízlivě a bez klapek na očích. Rozeberme si je po pořádku. Potenciál sluneční energie je skutečně velký a zdálo by se i nevyčerpatelný. Sluneční energetika, která v příštím tisíciletí zajisté 97

bude hrát významnou úlohu, je však zatížena několika problémy. Fyzik by řekl, že slunce je antifázováno: je nejsilnější v létě, kdy je teplo, a ve dne, kdy není zapotřebí svítit. Navíc je sluneční energie stále velice drahá: nedávno byli Švýcaři dotázáni, zda by byli ochotni platit za kwh místo dnešních 0,15 celých 1,5 švýcarských franků – tolik by totiž stála výroba elektřiny v  slunečních elek­ trárnách. Energie větru bude v  globální energetice hrát pouze marginální úlohu. Vzpomínám na diskuse, které jsem měl v roce 1976 s dánskými zelenými na letní univerzitě v Kasselu. Přesvědčovali mě, že již v příštím roce bude jejich vzorná vesnice dodávat přebytky větrné energie do státní sítě... Od té doby uplynulo téměř dvacet let. Dánsko, které má mimořádně příznivé povětrnostní podmínky a  kde vláda výstavbu větrných elektráren přeštědře (řekl bych dokonce – protitržně) podporuje, produkovalo v roce 1993 méně než 3 % elektřiny ve větrných elektrárnách. Dánští zelení se mnohem méně chlubí jiným číslem. Mezi léty 1980 a 1992 aby mělo dostatek elektřiny, muselo Dánsko zdvojnásobit výkon uhelných elektráren: z 15 TWh na 30 TWh. Geotermální energie je použitelná pouze v několika vybraných lokalitách naší planety. Její ekologická bezúhonnost je však problematická. Nedávná měření LIDAREM (přístrojem, který Nadace Charty 77 uvedla do naší republiky) na italských geotermálních elektrárnách ukázala, že elektrárna v  Pian Castello s  výkonem pouhých 20 MW(e) – tedy setina Temelína – emituje ročně do atmosféry 200 kg rtuti! Biomasa je přirozeně velice atraktivním zdrojem energie. Představa, že bychom mohli řešit evropskou zemědělskou nadprodukci výrobou domácích pohonných látek z řepky je velice atraktivní – obávám se však, že k jejímu rychlému uskutečnění by OPEC musel výrazně zvýšit cenu ropy. Úspory energie – a naše země se má v této oblasti nepochybně nad čím zamýšlet – mají svá fyzikální, ale často i  jiná, nečekaná omezení. Před dvaceti lety chtěli švédští odpůrci jaderné energetiky uspořit značné množství energie zlepšenou izolací domů. Severské Švédsko přirozeně používá na vytápění značné množství energie. Najednou se však zjistilo, že ve švédských domech výrazně roste koncentrace radonu a že koncem 80. let ozáření z radonu 98

tvořilo 65% průměrné dávky radioaktivního záření, kterému jsou Švédové vystaveni. Podotknu, že důsledky Černobylu ve Švédsku jsou podstatně menší než 1% ! Skončím své přemýšlení na sklonku léta jednou statistikou. Koncem 70. let se Švédsko chystalo k  referendu o  budoucnosti jaderné energie. Nejen mí zelení přátelé, ale i  vážné státní prognostické instituce uveřejnily prognózy o  vývoji alternativních zdrojů energie, které by mohly nahradit energii jadernou. Obrázek: Obnovitelné zdroje ve Švédsku: prognóza z roku 1978 (10 TWh) a skutečnost v roce 1993 (0,105 TWh) TWh 5 6 5 4 3

2

SLUNCE

VÍTR

2 1

BIOMASA

3

0.0001

0.05

0.1

0

Obrázek zobrazuje rozdíl mezi prognózou obnovitelných zdrojů ve Švédsku a realitou. Kdyby Švédsko poslechlo zelené, kteří vyžadovali okamžité zastavení jaderných elektráren, bylo by dnes vyřízeno jako průmyslová a  vyspělá země. Švédské jaderné elek­ trárny totiž produkují 75 TWh elektrické energie ročně. Voskovec a Werich v jedné ze svých předválečných politických satir mluvili o tom, že se věci často dělají z blbosti nebo za cizí peníze. Nebylo to náhodou o dnešní situaci? Lidové noviny 7. 9. 1995

99

Finská energetická cesta Ami Rastas konzultant pro projekt Olkiluoto 3, bývalý viceprezident TVO

Spotřeba elektřiny na hlavu je ve Finsku vysoká kvůli studenému podnebí, velkým vzdálenostem, energeticky náročnému průmyslu a vysoké životní úrovni. Elektřina se v zemi vyrábí různými způsoby a pomocí různých paliv. Energie z jádra hraje důležitou roli od spuštění dnes existujících čtyř bloků před více než čtvrtstoletím. Jaderné elektrárny pokrývaly v  roce 2006 asi čtvrtinu finské spotřeby. Finsko má pokročilý program nakládání s jaderným odpadem. Obě jaderné elektrárny, tedy Loviisa a Olkiluoto, dnes mají trvalé úložiště pro středněaktivní a nízkoaktivní jaderný odpad. Vyhořelé jaderné palivo se zatím skladuje v meziskladech, které jsou také k dispozici v obou elektrárnách. V roce 2001 schválil finský parlament rozhodnutí vlády o výstavbě trvalého úložiště vyhořelého paliva poblíž Olkiluoto. Finská oficiální politika v oblasti zajištění dodávek elektřiny již několik let zohledňuje výhodnost a potenciál jaderné energie. Na základě dohody uzavřené finskými provozovateli jaderných elektráren v  roce 1999 bylo rozhodnuto, že majitelem nového bloku bude společnost TVO, která zároveň ponese odpovědnost za všechny související aktivity. Jako místa vhodná pro výstavbu nového bloku byla prezentována Loviisa i Olkiluoto, tedy obě stávající jaderné elektrárny. TVO vlastní skupina finských průmyslových podniků a  veřejných subjektů. Veškerou vyrobenou elektřinu TVO dodává akcionářům za nákladovou cenu. Akcionáři mají nárok na podíl z vyrobené elektřiny odpovídající výši jejich podílu v  TVO a  zároveň mají povinnost hradit každoroční fixní náklady společnosti. V  roce 1998 byl zahájen výzkumný projekt, jehož cílem bylo prozkoumat možnost využití jádra ke zvýšení kapacity na výro101

bu elektřiny. Součástí projektu bylo posouzení dopadu na životní prostředí v elektrárnách Loviisa a Olkiluoto a také studie proveditelnosti srovnávající šest různých lehkovodních reaktorů. Projekt byl dokončen v  roce 2000 s  následujícími závěry: Loviisa i  Olkiluoto nabízí vhodné místo pro výstavbu nového bloku; k  dispozici je několik vhodných typů lehkovodních reaktorů; náklady na výrobu elektřiny v novém bloku jsou ve srovnání s alternativami konkurenceschopné. Na základě kladných výsledků výzkumného projektu předložila společnost TVO v listopadu 2000 vládě žádost o vydání předběžného rozhodnutí o výstavbě nové jaderné kapacity. Toto rozhodnutí je v  rámci finského licenčního řízení krokem následujícím po posouzení dopadu na životní prostředí. V rozhodnutí vláda určuje, zda je výstavba nového jaderného zařízení v souladu s obecnými zájmy společnosti. Kladné rozhodnutí však ještě musí po­ tvrdit parlament. Předmětem žádosti o  vydání rozhodnutí byl lehkovodní reaktor s výkonem 1 000 až 1 600 MW. Společnost TVO v žádosti argumentovala, tím, že nový blok alespoň částečně uspokojí nárůst poptávky po elektřině a nahradí dosluhující elektrárny; společně s  obnovitelnými zdroji energie pomůže splnit závazky vyplývajících z Kjótského protokolu; zajistí stabilní a předvídatelnou cenu elektřiny; sníží závislost země na dovozu elektřiny.

r­ eakt­oru vychází z bloku typu EPR firmy Framatome ANP a turbínu dodá firma Siemens. Celková výše investice byla v  roce 2003 odhadována na tři miliardy eur. Projekt bude financován z  vlastního jmění společnosti a  také prostřednictvím podřízeného akcionářského úvěru a zadlužení. Financování nezahrnuje žádné státní dotace. V  lednu 2004 podala společnost TVO žádost o  vydání stavebního povolení, na jejímž základě Úřad pro záření a jadernou bezpečnost (STUK) posoudil bezpečnost projektu. Finská vláda vydala stavební povolení v únoru 2005. Přípravné práce však vypukly již poté, co společnost TVO v prosinci 2003 rozhodla o realizaci investice. Vlastní výstavba byla zahájena v srpnu 2005. Nové jaderné zdroje jsou spolu s  intenzivnějším využíváním obnovitelných zdrojů vnímány jako nejlepší možný způsob zajištění výrobní kapacity ve Finsku. Strategie založená na této skutečnosti bere v úvahu jak ochranu životního prostředí a klimatu, tak ekonomické aspekty a  bezpečnost dodávek. Tento názor zastává většina finských poslanců i různé části finské společnosti.

Po pečlivém zkoumání se vláda v lednu 2002 usnesla na předběžném rozhodnutí, které se na jaře roku 2002 stalo předmětem obsáhlých diskusí v parlamentu. Klíčové hlasování proběhlo v květnu 2002 a jeho výsledkem bylo schválení rozhodnutí. V  září 2002 společnost TVO zveřejnila výzvu k  podání nabídek a  prezentovala požadované technické parametry. V  březnu 2003 podalo nabídku několik potenciálních dodavatelů, přičemž posouzení nabídek nebylo vůbec jednoduché. Hodnotící kritéria byla výhradně technické a  ekonomické povahy, takže politické aspekty ani požadavky na protiplnění nehrály žádnou roli. V říjnu 2003 společnost TVO rozhodla, že nový blok bude stát v  Olkiluoto. V  prosinci téhož roku společnost podepsala smlouvu o dodávce na klíč s konsorciem firem Areva NP a Siemens. Výkon nového bloku bude přibližně 1 600 MW. Konstrukční řešení 102

103

Ropa nedojde nikdy Marek Loužek Centrum pro ekonomiku a politiku

Když americký geofyzik M. King Hubbert přišel v  50. letech 20. století s tezí, že celková těžba ropy dosáhne v 70. letech vrcholu a pak začne klesat, mnozí mu uvěřili. Zlom, který přišel o dvacet let později, však byl pouze krátkodobý a za pár let se světová těžba ropy vrátila na tradiční vzestupnou křivku. Ačkoli ropný vrchol od té doby předpovídalo mnoho autorů, skutečný vývoj je nakonec vždy zklamal. Zásoby ropy nejsou pevně dané, rozšiřují se lidskou vynalézavostí. Neexistuje žádný rozumný důvod myslet si, že v dlouhodobé budoucnosti budou nerostné zdroje vzácnější než nyní. Světové známé zásoby surové ropy vzrostly z 650 miliard barelů v roce 1980 na dnešních 1317 miliard barelů. Americký geologický průzkum odhaduje, že budou nalezeny další tři biliony barelů ropy – třikrát víc, než je dnes známo. Energetický informační úřad americké vlády v  letošním Mezinárodním energetickém výhledu počítá s  tím, že světová spotřeba ropy se zvýší z 83 milionů barelů denně v roce 2004 na 118 milionů denně v roce 2030. Zatímco OPEC, který vytváří 41 % světové těžby ropy, zvýší těžbu o 23 milionů barelů denně (nárůst o 2 % ročně), nečlenové OPEC zvýší těžbu ropy o 12 milionů barelů denně. Již v  roce 1865 varoval britský ekonom William Jevons, že anglický průmysl se brzy zastaví kvůli vyčerpání zásob uhlí. Podobných prognóz o  uhlí, ropě a  dalších surovinách byla vyslovena celá řada. Nikdy se však nevyplnily. Současná vysoká cena ropy je příležitostí pro investory, aby otevíraly nová ložiska. Na sugestivní otázku „kdy nám dojde ropa?“ proto odpovídá známý ekonom Julian Simon oprávněně – že nikdy. Historická fakta jsou v rozporu s malthusovskou, běžnému chápání tak přijatelnou teorií, že čím více něčeho využíváme, tím 105

méně toho zbývá a tím je to vzácnější. Ceny energie – uhlí, ropy a elektřiny – stejně jako ceny ostatních přírodních zdrojů v průběhu staletí k  nákladům práce i  v  poměrů k  cenám spotřebních statků klesají. Energie je stále méně důležitá, poměřujeme-li jejím podílem k HDP. Ropa se nikdy nevyčerpá, protože stále se budou nacházet nová ložiska a  zdokonalovat metody její těžby. Není vyloučeno (a  dokonce je to pravděpodobné), že se jednou světová těžba ropy dostane na pomyslný vrchol a poté začne klesat. Stane se to však nikoli proto, že ropa dojde, ale proto, že lidstvo nalezne levnější zdroj energie. Po tisíce let jsme spalovali dřevo, než jsme dospěli k  uhlí. Tři sta let jsme spalovali uhlí, než se začala využívat ropa. Sedmdesát let jsme spalovali ropu, než jsme objevili jádro. Lze očekávat, že v příštích staletích objevíme levnější, čistší a pro životní prostředí příznivější zdroj energie. Ropa pro nás jednou nebude cennější než pazourek. Žádný seriózní vědec si netroufne říci, kdy nastane ropný zlom. Dosavadní trendy ve spotřebě ropy ve světě blízkému zlomu nenasvědčují. Producenti ropy stojí před dilematem: na jedné straně je v  jejich zájmu co nejvyšší cena ropy, na druhé straně nechtějí přehnanou cenou omezit poptávku po svém zboží. Posun k alternativním zdrojům energie bude jev pozvolný, přirozený a nenápadný, většina lidí jej sotva postřehne. Vědci na světě vyvíjejí zázračnou rychlostí nové technologie. Tržní cena ropy a  ostatních surovin (a  nikoli vládní energetické koncepce) rozhodnou o  tom, která technologie se vyplatí a  které varianty zdrojů energie budou využity. Byla, je a bude to pouze cena, která ovlivňuje využívání jakéhokoli omezeného zdroje daleko lépe, než by to dokázaly sebechytřejší vládní politiky. MF Dnes 23. 7. 2007, B3.

106

Energetické potřeby ČR ve střetu s ideologií Jiří Hanzlíček autor je doktorem přírodních věd na Universitě Karlově v oblasti ochrany životního prostředí

Česká republika má od roku 2004 vládou schválenou a platnou energetickou politiku se střednědobým výhledem do roku 2030. Po mnoha rozborech a  studiích je v  souladu s  nastoleným trendem jednotné energetické politiky Evropské unie. Vlivem trendu celosvětového i tuzemského zvyšování energetických potřeb a jejich cen bude potřebné, aby stávající politická reprezentace tuto koncepci rozumně a účelně přehodnotila. V žádném případě nesmí být ČR závislá pouze na dovozech strategických surovin.

Energetický mix Stávající energetická politika je založena na využívání tuzemských zdrojů, především mixu uhlí, jádra, obnovitelných zdrojů a  dovozu ropy a  zemního plynu. Koncepci, která je zásadní ekonomickou strategií státu, nelze plánovat pouze na jedno čtyřleté volební období. Tím více je překvapující postulát koaliční vlády, že nebude rušit limity uhlí v Severočeské oblasti a nebude prosazovat rozvoj jaderné energetiky. K uvedeným záměrům doplňuji, že žádné limity těžby uhlí, stanovené politickým usnesením vlády z roku 1991, již vlastně neexistují. Usnesení, jako řídící akt pro ministry, bylo totiž schváleno za účelem ozdravění ovzduší a zároveň i pro úkoly energetické politiky pouze do roku 2004. V  Severočeské oblasti i  ostatních regionech je nutné v  zájmu zachování energetické soběstačnosti státu obnovit nebo rekonstruovat, na základě nejlepší dostupné techniky, tepelné elektrárny o výkonu kolem 6 000 MW. Uvedené investice je možné realizovat pouze v  případě, že bude zajištěn dostatek uhlí na období padesáti až šedesáti let, to je na dobu životnosti elektráren. Argumentace, že uhlí nepotřebujeme, neboť máme zásoby v  průmě107

ru na třicet let, je z uvedeného konkrétního pohledu zcela falešné a nepravdivé. Pokud nedojde k uvedené obnově a ve výhledu i k přípravě nových jaderných bloků, nebudeme již logicky elektřinu jako komoditní zboží vyvážet. Zhroutí se tím celá stávající energetická koncepce a budeme muset elektřinu za světové burzovní ceny naopak nakupovat. Dovoz bude nadále komplikovat otázka odkud. Odborné odhady následného zvýšení cen pro podniky i občany se mohou pohybovat ve výši nad 50 %. Při současných zeměpisných podmínkách státu nemůžeme razantně zvýšit využívání obnovitelných zdrojů, například vodních toků, jako v  severských zemích. Při stávajících technologiích nebude možné v období dvaceti až třiceti let dosáhnout jejich ekonomického využívání v  hodnotě mírně překračující 10 až 12 %. Větrné elektrárny, ať budeme poroučet větru jak chceme, nebudou mít u  nás účinnost vyšší nad 10 %. Pěstování energetických rostlin, jako médium pro spalováni biomasy na velkých zemědělských plochách, se střetne ze záměrem pěstování především obilnin pro výrobu biopaliv do pohonných hmot. Na svoji příležitost čeká v  blízké budoucnosti rozvoj sluneční a  fotovoltaické ­energie. Zavádějící argumentace, že uhlí a jádro lze u nás nahradit vedle obnovitelných zdrojů i zvýšeným dovozem zemního plynu, nemá opodstatnění a  logiku. Přineslo by to tragické ekonomické a  sociální důsledky pro stát. Vedle reálné skutečnosti očekávaného stálého trendu zvyšování cen dováženého plynu se zcela opomíjí i jeho ekologické důsledky. O skutečnosti, že při jeho těžbě a spalování se uvolňují do ovzduší mnohem reaktivnější a  nebezpečnější skleníkové plyny než neustále uváděný oxid uhličitý, se raději nikde nemluví. Uvolňováním metanu a oxidů dusíku rozhodně neochráníme atmosféru a  můžeme se tím doopravdy dostat do situace neustálé uváděné nepravdy, že ČR patří mezi největší znečišťovatele atmosféry. Na probíhající diskusi o územních limitech těžby hnědého uhlí a případném referendu v Severních Čechách je potřebné pohlížet komplexně, s  hodnocením vyvolaných a  závažných důsledků. Mnohokrát diskutované usnesení vlády č. 444 z roku 1991, které především z důvodů energetické politiky a zlepšení kvality ovzduší v  severočeské oblasti zavedlo limity, bylo legislativně nezá108

vazným politickým dokumentem, na něž je třeba pohlížet zcela reálně. Kvalita ovzduší v  Severočeské oblasti se radikálně zlepšila, k  odpisu zásob uhlí nedošlo. Rušivým momentem ve kvalitě ovzduší by byla stoupající cena elektřiny a plynu, která by zatížila region zplodinami opětovného spalování uhlí v  lokálních topeništích. Citované usnesení vlády, tak jako mnoho jiných, neuvádí platnost svého působení. V důvodové zprávě z roku 1991 k tomuto usnesení je však uvedeno, že v  souladu s  horizontem zpracování návrhu státní energetické politiky je jeho platnost do konce roku 2004. Při projednávání energetické politiky ve vládě v roce 2004 bylo stanoveno, že dojde k  racionalizaci těchto limitů těžby. V  konečném znění usnesení vlády se odhlasovaný závěr z  politických důvodů již neobjevil. Zůstala pouze myšlenka, že jejich přehodnocení je v pravomoci krajských orgánů, zastupitelstev a schválených územních plánů. Nadále se nepočítá se s tím, že by ministerstvo průmyslu a obchodu nebo vláda přímo limity těžby ovlivňovala. Pokud se týká zákonného a  finančního vyrovnání s  občany dotčenými případnou těžbou uhlí, lze využít zákon č. 61/1988 Sb., o hornické činnosti a horní zákon č. 44/1988. V každém případě je zde rozhodující dosažení dohody mezi občany a těžaři o ekonomickém vyrovnání způsobených škod. Ve hře politického, ekonomického a  sociálního rozhodnutí je však i  jiný závažný faktor. Po roce 2010 bude třeba vybudovat z důvodů energetické soběstačnosti státu nové tepelné elektrárny o výkonu kolem 6 000 MW. Je nutné počítat s tím, že stávající vývoz elektřiny bude zastaven. V  důsledku platných i  neplatných limitů těžby zatím nejsou oficiálně známi příslušní investoři nových moderních tepelných elektráren. Jejich zásadní podmínkou bude zajištění zásob hnědého uhlí na dobu minimálně padesáti let, to je do doby životnosti zařízení, což stávající limity neumožňují. V  případě, že nedojde k  výstavbě nových energetických zařízení splňujících nejpřísnější emisní limity Evropské unie a  naší legislativy, budeme nuceni dovážet část drahé elektřiny. Konkrétně to způsobí značné ekonomické problémy nejen státu, ale i  občanům. V  severních Čechách lze předpokládat silný sociální otřes, narušující sociální smír. Radikálním způsobem stoupne nezaměstnanost horníků, kteří pravděpodobně nenajdou žádné 109

jiné uplatnění. Státní rozpočet to zatíží vyplácením dalších výdajů a nároků v nezaměstnanosti, přičemž finanční prostředky budou chybět v jiných kapitolách. Z výše uvedených důvodů jsou fundamentální vize o ukončení další výroby elektřiny z klasických zdrojů s  náhradou chybějících výkonů vysokým využitím obnovitelných zdrojů energie zcela matoucí a neseriózní. Navrhované zvýšení dovozu zemního plynu, na kterém jsme závislí jako na strategické surovině s  možnými výkyvy cen, nelze považovat za schůdné řešení. Navíc i  po stránce ekologické není zemní plyn nejideálnějším médiem, neboť při těžbě, transportu a jeho spalování i za cenu vybudování nákladných ekonomických a  technických opatření unikají do ovzduší skleníkové plyny. Tak jako většina států se musíme zatím v energetické politice převážně orientovat na své vlastní primární suroviny, kterým je především hnědé uhlí. Bourání severočeských obcí je populisticky zveličováno, čímž dochází k dezinformacím a záměrnému klamání občanů. Rovněž vize Strany zelených a jejich vlastní návrh energetické koncepce není reálný již ve své podstatě. Je slušně řečeno zcela utopistický. Nepočítá s  vyšším nárůstem spotřeby energií tak jako obdobné koncepce v  zemích Evropské unie, ani se základními technologickými předpoklady. Nedaří se je ani rozumnými argumenty přesvědčit, že v  současné době technického poznání nemohou obnovitelné zdroje zajistit bezpečnost a únosnou cenu potřebných dodávek energie pro stát a občany. Vyslovím zde radikální myšlenku. Hromadná výstavba větrných elektráren především v  horských oblastech, včetně případného celostátního rozšíření spalování biomasy vyžadující vyčlenění mnoho set kilometrů čtverečních zemědělské půdy je ve své podstatě ekologickým zločinem. Zdevastovaná krajina a  příroda naprosto neobstojí ve srovnání s  poměrně malým procentem využívání obnovitelných zdrojů. Tvrdím při tom, že obnovitelné zdroje s vývojem lidského poznání a  novými, dnes nepoznanými technologiemi, budou do budoucna významným zdrojem energie jak v Evropě, tak i v dnes rozvojových zemích.

Potřeba nových jaderných reaktorů Pokud se týká jaderné energie, je dnes soustředěna pozornost pouze na jadernou elektrárnu Temelín. Nutno konstatovat, že 110

z  mezinárodních a  politických důvodů patří mezi nejvíce kontrolované elektrárny na světě. Od roku 1990 byla podrobena více než dvaceti prověrkám Mezinárodní agentury pro atomovou energii, včetně konkrétních a  pozitivních prověrek řady inspektorů Evropské unie. Rovněž je každoročně sledována rakouskými orgány v rámci mezivládní dohody Protokolu z Melku, včetně každoročně předkládaných materiálů na jednání naší vlády. Mimo jiné Temelín získal i  certifikát Státního úřadu bezpečnosti práce ocenění jako bezpečný podnik. Pokud jde například o  vypouštění radioaktivních látek do ovzduší, je skutečností, že Temelín vypouští ročně pouze kolem 1 % stanovených limitů. Pro představu, jde o dávku, kterou je každý občan státu ozářen zdroji z  kosmu nebo radonu z horninového podloží. Nebudu zde technické problémy rozvádět, ale uvedu pouze několik významných ekologických aspektů, o kterých iniciativy nechtějí ani slyšet. Jen za jediný rok ušetří Temelín kolem dvanácti milionů tun hnědého uhlí. Nevznikne asi stokilometrová vlečka kouřových plynů, podporujících skleníkový efekt. Temelín společně s Dukovany přispívá ke snížení skleníkových plynů z energetických procesů o 17 %. Světová organizace Foratom provedla výpočet množství emisí skleníkových plynů pro výrobu elektrické energie v  případě, že by došlo na fikci zelených iniciativ k celosvětovému odchodu z jaderné energetiky. Emise skleníkových plynů, které jaderné elektrárny neprodukují, by pouze v zemích Evropské unie naráz vzrostly o  56 %! To by se jistě negativně projevilo v  tolik propagované ochraně vrchních vrstev atmosféry. Naopak reálnou skutečností je, že podle Světové nukleární asociace by se mělo do roku 2030 postavit více než čtyři sta nových jaderných reaktorů. Celosvětově se tak zvýší podíl jaderné energie na pokrytí energetických potřeb ze současných 9 na 16 %. Naprosto zavádějící jsou proto i falešné argumentace, že pro rozvoj energetických zdrojů není v ČR zapotřebí žádný Temelín ani jiný nový jaderný reaktor. Pokud by měla platit uvedená neseriózní představa, zcela určitě by se dovozem elektřiny za vysoké ceny došlo k jejich úsporám, ale za jakou cenu? Na rozdíl od politických a mediálních nátlaků Rakouska na Českou republiku k  nelogickému odstoupení od budoucího provozu jaderné elektrárny Temelín je Evropská komise názoru, že se jedná o  technicky a  ekologicky bezpečné zařízení. Přes všechny 111

vstřícné reakce české strany, které byly zahájeny zcela nadstandardním podpisem protokolu z  Melku, se rozdílná stanoviska obou sousedních států ani o  kousek nesblížila. Radikální požadavky rakouských politických stran jsou směrovány na zastavení Temelína, nejlépe na jeho zboření. Zcela nelogicky je pak požadovaná náhrada atomového zdroje výstavbou obnovitelných zdrojů. ČR nemá oproti Rakousku možnost využívat kapacity hydroelek­ tráren. Musí se proto soustředit na své vlastní strategické suroviny s doplňkem využití možných obnovitelných zdrojů. Takže jedinou možností v  uvedeném martýriu zhoršujících se vzájemných vztahů byla nadstandardní snaha ČR splnit všechny bezpečnostní a  ekologické závazky vyplývající ze závěrečného melkského procesu. Na úseku vlivů elektrárny na životní prostředí se po dobu sedmi let sledoval schválený soubor 21 opatření, které i do budoucna zaručí málo významný vliv jaderné elektrárny na životní prostředí. Opatření koordinovaná vládou za spolu­ účasti rezortů spočívala především v  důsledném monitorování nízkých a  podlimitních hodnot vypouštěných radionuklidů do prostředí, vlivů chladících věží na klima, monitorování zdravotního stavu obyvatel, dálkového snímkování krajiny v okolí elektrárny a mnoho dalších. Obdobný vstřícný přístup byl českou stranou navržen i v sedmi bodech z okruhu jaderné bezpečnosti. Bohužel, především rakouští protijaderní aktivisté mají snahu se již delší dobu vměšovat do vnitřních energetických záležitostí ČR a využívají k tomu všech možností. Připomenu pouze diskutabilní usnesení Evropského parlamentu, kde byla v podstatě proklamace proti Temelínu prosazena především při nereprezentativní víkendové účasti pléna, sestávajícího se pouze ze zástupců jednostranného názoru. V poslední době dochází k vyhrocení blokád našich hraničních přechodů méně než desítkami dobře placených protijaderných aktivistů. O velmi malé informovanosti rakouských médií, které se chytají všech možných dezinformací pro své občany, svědčí i  nedávné oficiální sdělení tiskové agentury ATP, kde se mimo jiné uvádí stále omílané, že dohoda z Melku nebyla ČR splněna. Zajímavé jsou však tiskové pseudoargumenty. Prý nebyl vybudován systém rakouských měřících stanic kolem elektrárny v  Temelíně a  nebylo provedeno posouzení vlivů elektrárny na životní prostředí. K tomu mohu pouze uvést, že kolem elektrárny 112

je z naší strany zajištěn systém desítek měřících stanic a prakticky nulové výsledky jsou zveřejňovány po mnoha kolejích včetně internetu. Rakouské iniciativy si zde vybudovaly jednu stanici, která dlouhodobě nic nezměřila. Pokud si chtějí vytvořit další stanice, nic jim v  tom zřejmě bránit nebude, ale v  žádném případě nejde o neplnění melkského procesu se strany ČR. Další argument, že nebylo provedeno posouzení vlivů Temelína na životní prostředí, je pak vyložená nepravda. Posouzení bylo provedeno již v  roce 2000 vládní Komisí za účasti dalších 76  expertů a  pozorovatelů z  Rakouska, Spolkové republiky Německa a Evropské unie. Závěr, že vliv elektrárny na prostředí je málo významný, byl schválen všemi oprávněnými orgány a nastartoval tím vlastně mezivládní dohodu z  Melku. Zatím však dosud nikde v našem tisku a médiích dosud nezaznělo, že dnešní Temelín představuje špičkovou záležitost českého průmyslu a může být chloubou našich inženýrů i montážních techniků, kteří již odepisovanou elektrárnu dostavěli. Na druhé straně Rakousko však v žádném případě nezatajuje, že na různá protitemelínská tažení byla vynaložena suma kolem sto milionů korun. To se již musí projevit v činnosti aktivistů jak na hraničních přechodech, tak i ve vnitrozemí. Je možné pozorovat i  vliv některých médií. Další nekontrolovatelné prostředky na demonstrace pochází od různých zahraničních nadací. Smutné je, že činnost různých našich iniciativ, která jde mnohdy ­ proti zájmům našeho státu, je dotována i  granty ze státního rozpočtu. V  politické kauze Temelína jde zásadně o  to, zda bude Česká republika přechodně exportovat přebytky elektrické energie, anebo se po roce 2010 stane zemí politicky a hospodářsky závislou na dodávkách velkých západních koncernů. Potíže zde nastanou, když v tomto období budou postupně dožívat zastaralé, ale odsířené tepelné elektrárny. I při nutných a nezbytných úsporách energie bude nutné je nahradit, což reálně představuje kapacitu asi tří Temelínů. Budoucí vlády musí rozhodnout, zda budeme dovážet mnohem více zemního plynu i  ropy, jejichž cena bude mít v závislosti na vyčerpávání zásob a jejich strategický význam stoupající úroveň a současně dovážet i elektrickou energii za vysoké, burzou diktované neznámé ceny. Iniciativy, které neustále 113

­ vádějí, že lze nahradit i jadernou elektrárnu jinými obnovitelnýu mi zdroji energie, nemají asi potřebné informace. Rovněž je i demagogický poukaz na vývoz elektřiny, se kterou prý vyvážíme i naše životní prostředí. K tomu mohu pouze podotknout, že elektřina patří mezi komoditní zboží, tak jako zemní plyn, ropa a mnoho dalších nerostných surovin. Obecný zákaz jejich vývozu by přivodil celosvětový ekonomický kolaps a zhroucení veškeré surovinové politiky. Pokud se týká vývozu elektřiny, vyvezlo se z ČR v roce 2005 18 224 GWh a zpětně dovezlo 8 279 GWh. Dovoz elektřiny při tom stoupnul o  14,8 %. V  prvém pololetí 2005 stoupla meziročně spotřeba elektřiny v ČR o 2,15 % a zřejmě i při dalším zvyšování cen poroste. Uvedená čísla prokazují, že v zájmu energetické soběstačnosti státu se musíme ještě po určitou dobu spolehnout na domácí energetickou surovinu – hnědé uhlí, v dalším úseku pak na rozvoj jaderné energetiky. V našich zeměpisných podmínkách vyšší vy­užití obnovitelných zdrojů, především biomasy a energie větru, zůstane jen doplňkovým energetickým faktorem, který přispěje i svou měrou k dalšímu nárůstu cen energií. V souvislosti s energetickou politikou nejsem sám schopen pochopit jednání premiéra Mirka Topolánka. S  panem premiérem jsem se setkal před sedmi roky, kdy zdaleka nebyl tak známým politickým činitelem. V  úzkém kolektivu společně s  ministerstvem průmyslu a  obchodu jsme připravovali první energetickou politiku státu. Znám jej proto jako znalého odborníka v  této oblasti a vážil jsem si jeho názorů. Nemohu proto pochopit, jaká síla jej jako premiéra vlády donutila ke zcela mylné spolupráci se stranou Zelených. Přístup zelených k tématům, které vydávají za svoji jedinou a  správnou ekologickou politiku, ubližuje ekonomickému rozvoji státu a všem našim občanům. Bohužel v předvolebním boji bylo toto téma zcela tabu, neboť obě velké politické strany počítaly s jejich případnou spoluprací. Pochybné mlčení se projevilo ve volebním výsledku, neboť někteří občané si mysleli, že je správně podpořit opozici proti velkým stranám. Značně se mýlili a  rozhodně souhlasím s  prezidentem republiky, že jde o lidi se zcela jiným pohledem a vizí světa. Potřebná ochrana prostředí, ve kterém všichni žijeme, se v jejich pojetí a taktikou „držení pod krkem“ bohužel prosadila i do vládního programu současné tříkoalice. 114

Například udržení limitů těžby hnědého uhlí podle politického usnesení vlády z roku 1991 již dnes neplatí a je překonáno platnými hornickými zákony. Další šetrné, případně i částečné pokračování těžby splňující potřebné zákonné normy a  požadavky dneška, umožní alespoň do období rozvoje nových a potřebných technologií alespoň částečnou energetickou nezávislost státu. Přístup k  dostatku energií se dnes stává významným politickým nástrojem, umožňujícím v krátké budoucnosti diktát států vyvážejících plyn, ropu a další nerostné suroviny k ostatním závislým státům. Pokud je zájem na tom, aby ČR nepodlehla nátlaku států vyváže­ jících strategické suroviny, musí se ve shodě s celosvětovým trendem soustředit na dostupné domácí zdroje. V našich podmínkách je to především a  zatím pouze uhlí a  rozvoj jaderné energetiky. Rozvoj obnovitelných zdrojů, který není třeba zásadně zatracovat, musí i  přes politické pohledy přihlížet k  jejich stávající ekonomické únosnosti. Nemohu než položit logickou otázku, proč se nepoučíme ze zkušeností Německa, které z  politických důvodů v  mnohém zeleným ustoupilo a  nyní bude trvat několik let, než se energeticky i ekonomicky vzpamatuje.

Emisní povolenky přispějí ke zdražování komodit V souvislosti s energetickou politikou se musím zmínit i o diskutabilní problematice prosazené Evropskou unií o obchodování s  emisemi skleníkových plynů. Obecně je známo, že rozhodnutím Bruselu byly pro naše energetické, průmyslové, a zemědělské podniky přiděleny na léta 2008–2012 povolenky na vypouštění 86,8 milionů tun oxidu uhličitého ročně, namísto vládou zdůvodněných 102 milionů tun ročně. Obchod s  povolenkami je zatížen obrovskou administrativní byrokracií. Například u  nás byl mimo jiné spuštěn registr povolenek skleníkových plynů, jehož provozovatelem je Operátor trhu s  elektřinou, a.s., který eviduje příslušné podniky. Provozovatelé zařízení musí finančně přispívat na provoz registru, podle množství svých přidělených povolenek. Výdaje se zatím mohou pohybovat od několika tisíc až po milionové částky. Souběžně musí každý členský stát Evropské unie předkládat Národní sdělení k  uzavřené úmluvě včetně Zprávy o  dosaženém pokroku k plnění Kjótského protokolu, obsahující stav ve snižování emisí 115

skleníkových plynů. Dnes řada našich podniků uvádí, že přidělené množství povolenek bude znamenat další zdražování energií. K tomu pouze kacířské doplnění, že bruselské povolenky bychom nepotřebovali, kdybychom jako Francie vyráběli většinu elektřiny z jaderných zdrojů. Nad stávajícím rozhodnutím Bruselu jásají fundamentalisté s tím, že podaná žaloba naší vlády na nižší přidělení obchodovatelných povolenek nemá naději na úspěch, aniž by se zamysleli nad následujícími fakty. Evropská unie zaostává v  ekonomickém rozvoji za USA a  asijskými tygry. Svoji kvótu 8 % bude velmi obtížně splňovat, přičemž ochranu atmosféry nemůže svými směrnicemi výrazněji ovlivnit. Podle dostupných informací plní členské státy Evropské unie svůj závazek ve výši osmiprocentní snížení emisí, zatím pouze kolem 3 %. Při tom původní desítka států Evropské unie se podílí na globálním znečišťování skleníkovými plyny pouhými 16 %. Pokud se Evropské unii podaří několik tun emisí ušetřit, pak další nezúčastněné světové giganty, především Čína a  Indie, je v  globálu zcela určitě za rok znásobí. Ostatně uvedené výhrady zazněly i  na červnové schůzce G8 v  Heiligendamu. Může být proto Kjótský protokol ve své podstatě nadále účinný? K diskusi o nepovedeném Kjótském protokolu přidávám jeden příklad. V roce 2006 se obchodovalo asi s 800 miliony povolenek. Zatím však nebyl zjištěn žádný významnější úbytek skleníkových plynů ve vrchních vrstvách atmosféry. Ve většině případů dochází pouze k  přenosům emisí mezi různými státy a  regiony, což je z  globálního hlediska ochrany atmosféry a  přírody naprosto ­lhostejné. Světlou výjimkou je zde ČR. Na globálním vypouštění skleníkových plynů do vrchních vrstev atmosféry, což lidově znamená emitování ze všech průmyslových zařízení nacházejících se na území našeho státu, se podílíme pouhými 0,3 %. Uvedená hodnota je z celosvětového pohledu málo významná a veškerá prosazovaná radikální opatření mají pouze politický význam. Přesto je šířena cílená a nepravdivá propaganda, že patříme mezi největší evropské znečišťovatele. Záměrně se zneužívá statistiky vypouštěných emisí v přepočtu na jednoho občana. Manipuluje se s veřejností i  v  mediích, přestože Kjótský protokol hovoří výhradně 116

o  snižování emisí vypouštěných z  území jednotlivých států. Svůj Kjótský závazek plníme vysoko nad dohodnutými 8 %, neboť došlo k omezení některých výrob. Holou skutečností došlo ke snížení skleníkových plynů o více jak 20 % oproti požadovanému roku 1990. Osobně vidím diskutabilní problém obchodování se skleníkovými plyny ve dvou faktorech. Ruská republika přistoupila k protokolu především z důvodů zlepšování své ekonomické situace. Nemá povinnost snižování emisí. Bude se proto snažit i  za sníženou cenu prodat svou přidělenou emisní kvótu především členským zemím Evropské unie. Záleží proto na ekonomické a politické strategii velkých průmyslových koncernů, zda na uvedený obchod budou ochotni přistoupit. Jaká je zde efektivnost projektu při vynaložených vysokých finančních nákladech? V poslední době nastoupila i řada pochybností o účelnosti stávajícího Kjótského protokolu zejména se strany USA, s  tím, že jej bude nutné k  roku 2012 zásadně změnit. Americký prezident je připraven do dvou let zdůvodnit svůj dlouhodobý plán k  řešení problematiky skleníkových plynů. Především doporučuje stanovení cílových omezení pomocí nových technologií, technických prostředků a rozvoje jaderné energetiky a to v horizontu k roku 2050. K tomu pouze skromně připomínám, že určitým řešením by bylo stanovení emisních limitů pro různé technologie a výroby. V dlouhodobějším horizontu a za předpokladu, že se zapojí další významné státy jako Čína, Indie, Asie, je program opravdu technicky i administrativně reálný. Narazí asi v Bruselu, kde by mnoho úředníků ztratilo ekonomicky významné zaměstnání. Oproti tomu je zatím například prioritou Číny udržet stávající ekonomický rozvoj. Nebrání se však spolupráci s tím, že zveřejnila svoji národní strategii. Spočívá ve zvětšování rozlohy lesních porostů využívajících oxid uhličitý k asimilaci, využití 16 % obnovitelných zdrojů pro energetické účely i  možnosti ukládání skleníkových plynů včetně metanu do podzemí. Kjótský protokol je předmětem diskusí v Evropské komisi, ale i  ve světě. Obchodování s  emisemi tak, jak je dnes nastaveno, je nesmírně složité, účelové a  byrokratické. V  podstatě se jedná o diskutabilní regulaci emisí skleníkových plynů pouze v Evropě bez účasti dalších hlavních producentů. Lze proto předpokládat, 117

že velké evropské průmyslové podniky, které neobdrží dostatek povolenek, budou s  výrobou přecházet do asijských států. Tak bohužel nedojde v nejbližším období k ochraně klimatu, ale pouze pouhému přenosů emisí z jednoho teritoria na jiné území, což v  globálním měřítku nic neřeší. Navíc uvedený systém pravděpodobně svou cenou povolenek dále zdraží cenu energií jak pro občany, tak i podniky a přispěje k inflaci v zúčastněných zemích. Snad jediné pozitivum se strany ČR lze vidět v tom, že případný prodej povolenek budou muset naše podniky zpětně investovat do výrob šetrnějších k prostředí. Ve většině případů nemusí však být uvedený zisk dostačující a motivující. Nedávno dramatickým způsobem prezentovaná pařížská zpráva o  změnách klimatu konstatuje, že vedle mnoha klimatických, hydrologických, meteorologických a  dalších přírodních jevů se na změnách významně podílí i průmyslová činnost člověka. Právě podíl lidské činnosti je zde velmi diskutabilní. Na možné a dlouhodobé změny v atmosféře působí soubor mnoha dosud neobjasněných klimatických, meteorologických, antropogenních a  dalších vlivů, které budou ještě vyžadovat mnoho let objektivního zkoumání. Věřím, že zde nakonec převládnou seriozní vědecké poznatky, bez zastrašování obyvatel stupňovanou a  masivní fundamentální propagandou o pohromě Země v důsledku globálního oteplování. Za hlavního viníka z celého souboru skleníkových plynů se vždy uvádí pouze oxid uhličitý, což rozhodně není správné. Sodovkový plyn, který denně konzumujeme v  nápojích, je z  hlediska znečišťování ovzduší v  přízemních vrstvách atmosféry naprosto bezvýznamnou škodlivinou. Je však naprosto nezbytným prvkem pro fotosyntézu rostlin, která zajišťuje život na naši planetě. Oxid uhličitý je rovněž vydechován do ovzduší člověkem a zvířaty, a to rozhodně ne v zanedbatelné míře.

Obnovitelné zdroje pouze doplňkem energetické politiky V energetické koncepci ČR nemůže chybět ani úvaha o obnovitelných zdrojích. Celosvětová problematika využívání obnovitelných zdrojů energie má mnoho dimenzí. Podle prognózy bude celosvětová spotřeba energie stoupat zhruba o 1,8 % ročně. Otáz118

ky, jak lze v třetím tisíciletí pokrýt energetické potřeby, jsou předmětem mnoha světových konferencí, zasedání komisí EU i  protichůdných názorů mnoha odborníků. Většinou převládá názor, že hlavním zdrojem zřejmě budou nové konstrukce bezpečných a  ekonomických jaderných reaktorů. Nevylučuje se i  další vývoj nových a  dnes neznámých technologií sluneční energie, větru, spalování biomasy a mnoho dalších. Česká republika bohužel nespadá mezi země, které z geografického hlediska mohou ve zvýšené míře využívat sluneční, větrné nebo vodní energie. Přesto nelze vznášet obvinění, že neusiluje o  splnění indikativní, doporučené hodnoty Evropské unie k  dosažení vysokého a  zatím nereálného 8 % podílu obnovitelných zdrojů na výrobu energie v roce 2010. Budu však zcela konkrétní a shrnu několik ekonomických a ekologických skutečností o možnostech vyššího využívání obnovitelných zdrojů u nás, které možná nejsou všeobecně známy. Podle studie provedené před třemi roky Světovou bankou mohou náklady v roce 2010 na dosažení možného šestiprocentního podílu obnovitelných zdrojů dosáhnout výše až kolem dvě stě miliard Kč. Závazek Evropské unie dosáhnout do roku 2020 až dvacetiprocentnímu podílu obnovitelných zdrojů k výrobě energií není příliš reálný bez započítávání podílu jaderných technologií. Ty však zatím nespadají do definicí obnovitelných zdrojů. Nejpropagovanější větrné elektrárny vzhledem k  našim geografickým podmínkám nemohou být v ČR žádným energetickým přínosem. Jejich hromadná výstavba zničí krajinu a provětrá peněženky občanů, neboť je zhruba trojnásobně dražší než klasické zdroje. Pouhých a to ještě teoretických 6 % elektřiny vyrobené z  obnovitelných zdrojů představuje výstavbu, podle výkonu jedné elektrárny kolem 0,5 MW, asi šest tisíc větrných elektráren instalovaných na sloupech vysokých 100 metrů. Musí být postaveny převážně v  horských oblastech, v  nadmořské výšce kolem 750   metrů nad mořem, aby se dosáhlo potřebné rychlosti větru nad 6 metrů za sekundu. Investiční náklady by dosáhly 120 až 150 miliard korun, které překračují výstavbu jaderné elektrárny Temelín. Reálnější přístup k  výstavbě pouhého a  energeticky zanedbatelného 1 % elektřiny z  větrných elektráren, který je snad vzhle119

dem k  našim podmínkám možný, představuje investici 20 až 25 miliard korun. Vedle uvedených značných investic by hromadná a státem neřízená výstavba větrných elektráren znamenala doslova ekologickou pohromu, nevratný zásah do krajiny, standardů ochrany biosféry včetně významného omezení turistického ruchu, rekreace i  podnikatelské činnosti na našich horách. Při náhradě Jaderné elektrárny Temelín, by bylo zapotřebí postavit 2 až 3 tisíce větrných elektráren s  reálnou možností kolapsu energetické soustavy. Například 1000 MW instalovaného výkonu bude potřebovat odborným odhadem navýšení požadavků na regulaci soustavy kolem 3 až 5 miliard ročně oproti současnému stavu. Závažným ekonomickým argumentem je rovněž nedostatek jejich výkonu. V Německu, které ukvapenou výstavbou 14 tisíc větrných elektráren pracujících pouhých 16 % roční provozní doby, tj. kolem šedesáti dnů v roce, se dostalo do energetických potíží. O tom se však u nás nemluví, propagátorské iniciativy jsou neseriózně zticha. Využitelnost větrných elektráren u nás postavených je nižší a  představuje pouze kolem 10 %. Jde o  plný výkon po dobu pouhých padesáti dnů v  roce. Občany a  podnikatele bude ze všeho nejvíce zajímat, kolik by se uvedený a nedomyšlený „experiment“ hromadné výstavby větrných elektráren promítnul do cen elektřiny a kdo jej zaplatí. Elektřinu vyráběnou ve větrných elektrárnách budou muset energetické společnosti vykupovat zhruba trojnásobně dráže nežli elektřinu z klasických zdrojů, navíc při jejich nespolehlivém a  nízkém výkonu musí být zajištěno zálohování klasickými zdroji. V  praxi to znamená, že například uhelná elektrárna musí spalovat navíc určité množství uhlí znamenající zbytečné vypouštění škodlivin do ovzduší. Jinak by se po většinu roku v dotčených regionech nesvítilo. Odborné odhady ukazují, že naplnění osmiprocentní indikativní nezávazné kvóty elektřiny z obnovitelných zdrojů od Evropské unie pro ČR, vyráběné převážně z  větrných elektráren, znamená u občanů a podnikatelů zaplatit za elektřinu ročně asi deset miliard korun navíc. Úvahy o  energetickém využívání biomasy nemusí být v  praxi zdaleka tak optimistické. Biomasa, tak jako i další obnovitelné zdroje, má své problémy. K nahrazení zhruba 6 000 MW energetického výkonu v dožívajících tepelných elektráren v severočeské 120

oblasti by bylo potřebné pěstovat biomasu a  energetické rostliny na více jak jedné třetině celého území ČR. Podle statistických údajů je u nás celková výměra zemědělské půdy zahrnující i louky kolem čtyř milionů hektarů. Počítá se s tím, že dva a půl milionů hektarů je nutné pro zajištění výroby potravin. Značná, zbývající část zřejmě připadne na pěstování obilnin a řepky olejné pro výrobu biopaliv, jako přídavku do pohonných hmot podle směrnice Evropské unie. Program pěstování biomasy zřejmě nebude mít rozměr celostátního charakteru. Rozhodně bude k dispozici sláma z obilí pro biopaliva, lokálně dřevní hmota včetně zbytků z lesních porostů, seno, piliny a podobně. Pro energetické rostliny pak pouze menší plochy v  regionech a  obcích. Zatím veřejnosti uniká skutečnost, že i kotle pro spalování biomasy musí plnit tak, jako ostatní energetické zdroje při svém provozu všechny zákonné limity a normy. V blízké budoucnosti se budou muset vyrovnat i se zachycováním mikronových částic prašného aerosolu podle připravované směrnice Evropské unie. Nezanedbatelný nárůst provozních výdajů spojený dále se svozem, sušením a  paletováním značně zvýší provozní výdaje a  tím i ceny tepla. Přesto spalování biomasy v regionech by mohlo sloužit pro vytápění mnoha tisíc průměrných domácností. Bariérou pro větší rozšíření budou především vysoké a stále narůstající náklady na dopravu i vybudování rozvodných sítí. Se změnou vzhledu naší krajiny, osázenou zatím netypickými, rychle rostoucími dřevinami i různými bylinami jako například šťovík, se lze snad za určitých předpokladů časem smířit. Na druhé straně dostává u nás zelenou i projekt výroby biopaliv podle jedné z mnoha směrnic Evropské unie. Pěstování energetických rostlin jako médium pro spalováni biomasy na velkých zemědělských plochách se pravděpodobně střetne ze záměrem pěstování především obilnin pro přidávání lihu ve výši 5,7 % do pohonných hmot od roku 2010. Biopaliva mohou mít svůj národohospodářský význam jednak pro rozvoj zemědělství, kulturu krajiny a  částečného snižování emisí ve spalovacích motorech. Pravděpodobně značná část zemědělské půdy zřejmě připadne vedle nezbytného zajištění výroby potravin na pěstování obilnin a řepky olejné. 121

;
OPWJOFL
$FOUSB
QSP
TUVEJVN
EFNPLSBDJF
B
LVMUVSZ
$%,

Pokud se u nás výroba biopaliv naplno rozeběhne, bude zřejmě našim hlavním žolíkem pro vyšší využívání obnovitelných zdrojů. Z celosvětových diskusí k rozšířenému využívání biopaliv se připisuje i  mnoho negativ. Mezi hlavní lze uvést diskuse, že emise oxidu uhličitého při započítání energie na výrobu hnojiv, transportu a zpracováni jsou vyšší než při použití fosilních paliv. Dalším negativem je možné zdražování potravin i globální důsledky vznikající kácením tropických pralesů, které značným způsobem pohlcují uvolněný uhlík. Rychlý úbytek lesů je zdůvodňován rozšiřováním ploch pro pěstování především cukrové třtiny a kukuřice na výrobu lihu. Snížení závislosti na ropě, které je zřejmou nezbytností, může být dosaženo pouze za cenu ekonomických a ekologických ztrát.

vuklqêry|{slr±êwl{yhêr|jo€rv}


t’‘Œ—’•Œ‘Šêˆ™•’“–Ž>ê ˆŠŒ–„—Œ™œê¢ªª¦ 7
ƦFTLÏN
QSPTUƻFEÓ
KFEJOFƦOÈ
LOJIB
LUFSÈ
W
KFEOPN
TWB[LV
TISOVKF
UP
OFKEDž MFäJUƩKÝÓ
DP
TF
OB
ÞSPWOJ
&WSPQTLÏ
VOJF
PEFISÈMP
W
SPDF

"VUPƻJ
BOBMZUJDJ
$FOUSB
QSP
TUVEJVN
EFNPLSBDJF
B
LVMUVSZ
TF
WƩOVKÓ
KBL
WâWPKJ
OFKEDžMFäJUƩKÝÓDI
LBV[
OB
QPMJ
TFLVOEÈSOÓ
MFHJTMBUJWZ
UBL
J
HFOF[J
ÝJSÝÓDI
QSPCMÏNDž
TPVWJTFKÓDÓDI
TF
TBNPUOâN
QSPKFLUFN
FWSPQTLÏ
JOUFHSBDF
o
WÝF
T
PIMFEFN
OB
QPTUBWFOÓ
ſFTLÏ
SFQVCMJLZ
W
SÈNDJ
&6
1VCMJLBDF
KF
QSP
QƻFIMFEOPTU
EPQMOƩOB
WƩDOâN
J
KNFOOâN
SFKTUƻÓLFN
QPESPCOâN
PCTBIFN
B
TMPWOÓƦLFN
1PTMPVäÓ
WÝFN
LUFƻÓ
DIUƩKÓ
SFMFWBOUOÓ
B
PWƩƻFOÏ
JOGPSNBDF
P
&6
KEPVDÓ
vQPE
QPWSDIi 1VCMJLBDF
QƻJOÈÝÓ
LPNFOUÈƻ
L
EƩOÓ
W
UƩDIUP
JOTUJUVDÓDI
&6 &WSPQTLÈ
SBEB
&WSPQTLâ
QBSMBNFOU
&WSPQTLâ
TPVEOÓ
EWDžS
,PNJTF
3BEB
&WSPQTLÏ
VOJF ,OJIB
TMFEVKF
WâWPK
W
OÈTMFEVKÓDÓDI
LMÓƦPWâDI
PCMBTUFDI CVEPVDOPTU
&WSPQTLÏ
VOJF
m
OBODPWÈOÓ
&WSPQTLÏ
VOJF
B
SP[QPƦFU
KVTUJDF
B
WOJUSP
-JTBCPOTLÈ
BHFOEB
QSPCMFNBUJLB
KFEOPUOÏ
NƩOZ
SFHJPOÈMOÓ
QPMJUJLB
SP[ÝJƻPWÈOÓ
&WSPQTLÏ
VOJF
B
[FNƩEƩMTUWÓ CSPä
GPSNÈU
#

TUSBO

,ŗ $FOUSVN
QSP
TUVEJVN
EFNPLSBDJF
B
LVMUVSZ
$%,
OBCÓ[Ó
ÝJSPLâ
WâCŞS
PECPSOÏ
MJUFSBUVSZ
[
PCMBTUJ
IJTUPSJF
TQPMFŘFOTLâDI
WŞE
m
MPTPm
F
B
OÈCPäFOTUWÓ

/B
XXXDELD[
OBMF[OFUF
LPNQMFUOÓ
LBUBMPH
LOJI
$%,
WÝFDIOZ
T
o
TMFWPV
1PÝUPWOÏ
BOJ
CBMOÏ
W
ė3
OFÞŘUVKFNF

122

0CKFEOÈWLZ
$%,
7FOIVEPWB



#SOP
UFM



FNBJM
PCKFEOBWLZ!DELD[
XXXDELD[

CEP je českým institutem pro ekonomická a politická studia založeným na podzim roku 1998 jako občanské sdružení. Cílem CEPu je šíření idejí svobodné společnosti a tržního hospodářství a podpora myšlenek velkých osobností liberálního myšlení. V čele CEPu stojí správní rada, kterou tvoří Václav Klaus, Jiří Weigl a Karel Steigerwald. Centrum pro ekonomiku a politiku je subjektem nezávislým na politických stranách a nehodlá být od politických stran přímo či nepřímo podporováno.

Kontakt: Centrum pro ekonomiku a politiku Politických vězňů 10 110 00 Praha 1 tel. a fax: 222 192 406 e-mail: [email protected]

www.cepin.cz

č. účtu: 19-2304260257/0100 IČO: 68402091