Teoretické aspekty stínové ceny externalit

5. mezinárodní konference Řízení a modelování finančních rizik VŠB-TU Ostrava, Ekonomická fakulta, katedra Financí

Ostrava 8. - 9. září 2010

Teoretické aspekty stínové ceny externalit Martina Sieber 1

Abstrakt Při socioekonomickém hodnocení investic je nezbytné zahrnout do ocenění i množství generovaných externalit. Je tedy nezbytné před samotným oceněním nalézt ony hodnoty externalit. Abychom mohli přistoupit k výběru oceňovací metody externalit, je nutné jejich teoretické pochopení. Jen tak je možné vybrat správnou metodu ocenění a současně onu metodu aplikovat. Tento text se věnuje definici externalit, jejich teoretickému členění dle zásadních vlastností. Druhá část textu je věnována rozboru teoretických řešení existence externalit. Klíčová slova Společenská diskontní sazba, stínová cena, externality

1. Co je to stínová cena? Stínová cena (bez ohledu na typ statku, se kterým je spojena) je taková cena statku, které by bylo dosaženo na dokonale konkurenčním trhu. Měří mezní společenský efekt vyvolaný jednotkovou změnou nabídky či poptávky daného statku, a to v celkové společenské výši, tedy celkový vyvolaný efekt dopadající na stranu původce i na stranu příjemce daného efektu. Měří dopad spotřeby statku na blahobyt jedince (Boardman, 2001 a Londero, 2003). Stínovou cenu definujeme jak u statků tržních, tak u statků netržních. Přičemž stínová cena statku může být shodná s cenou tržní pouze za předpokladu, že se statek vyskytuje na dokonale konkurenčním trhu (bez tržních distorzí). U externalit tedy můžeme tedy jen komplikovaně očekávat nalezení přímo nějaké tržní ceny, kterou bychom přiřadili k externalitám jako jejich tzv. stínovou cenu. Nicméně hledání stínové ceny externality je skutečně u části metod aplikovatelné pro ocenění o hledání statku, jehož cena za předpokladu, že by se nacházela na dokonale konkurenčním trhu, by mohla být ztotožňována se stínovou cenou.

2. Externality Externality jsou efekty, které ovlivňují jiné subjekty než samotného svého původce a příjemci externalit nejsou nuceni za ně platit, či nejsou odškodněni za strpění jejich spotřeby. Externality jsou doprovodným efektem činnosti subjektů na trhu, a jako doprovodné efekty neprocházejí cenovým systémem primární činnosti těchto subjektů. Nicméně nelze říci, že neprochází cenovým systémem jako celkem, jen nejsou zahrnuty do cen statků, s jejichž výrobou nebo spotřebou jsou spojeny. Na trhu existují vlivy, které nutí spotřebitele spotřebovávat statky, pro jejichž spotřebu se svobodně nerozhodli - a naopak existují vlivy, které musejí ekonomické subjekty na trhu strpět, aniž by za tuto újmu byly finančně či jinak odškodněny. Tyto externí vlivy způsobují vychýlení ekonomiky z Paretovsky optimálního stavu (neboli vedou k tomu, že produkce 1

Ing. Martina Sieber, PhD., Vysoká škola ekonomická v Praze, Podnikohospodářská fakulta, katedra podnikové ekonomiky, nám. W. Churchilla 4, Praha 3, 130 67, [email protected].



statku, se kterým jsou spojeny, se nachází mimo bod rovnováhy, tedy je ho vyráběno více či méně, než by bylo ekonomicky efektivní); a právě tyto vlivy označujeme jako externality. Nejprve je nutné upozornit na jejich možná členění, která budou ovlivňovat následné stanovení stínové ceny. První členění, které zmíníme, dělí externality dle směru dopadu efektu na pozitivní a negativní. Pozitivní externalita je vyjádřením externího efektu, který vytváří subjekt x svojí činností, přičemž tento efekt spotřebovává spotřebitel y, aniž by se ke spotřebě rozhodl a platil za ni. Příkladem kladné externality je například úspora emisí z dopravy, vyvolané odklonem komunikace z centra města. Tuto intervenci realizuje město, ale pozitivní externí efekty z ní inkasují třetí strany například obyvatelé města či turisti. Záporná externalita je naopak externí efekt, který je subjekt nucen spotřebovávat vlivem činnosti jiného subjektu, který nenese žádné náklady plynoucí z produkce tohoto statku. Současně spotřebitel tohoto externího efektu není odškodněn nějakou formou výhody nebo přínosu. Příkladem záporné externality je hluk plynoucí z kulturní atrakce, původcem je pořadatel a spotřebitelé dané akce a příjemci externalit jsou obyvatelé žijící v okolí (emitent inkasuje cenu vstupenky, příjemci pouze záporný efekt bez odškodnění). Kromě tohoto mikroekonomického členění je vhodné zavést i klasifikaci z hlediska frekvence či trvalosti jejich působení, na externality působící trvale a externality občasné. Jejich dopad na trh a tržní rozhodování subjektů je odlišný. Zatímco externality trvalé existují a působí na trh dlouhodobě (například emise, znečištění životního prostředí, hluk v okolí dopravních komunikací), externality občasné dopadají na ekonomické subjekty jen ojediněle; jejich frekvenci a intenzitu lze odhadovat pouze řádově (například hluk z technoparty). Druhé členění, které zavedeme do systému je třídění trvalých externalit dle možnosti vyhnout se jejich spotřebě – na vyhnutelné a nevyhnutelné. Nevyhnutelné jsou ty, kterým se nelze vyhnout bez poklesu dosažitelných rozpočtových omezení a poklesu užitku z konzumace ostatních statků. Vyhnutelné externality jsou pak ty, kterým se lze vyhnout bez snížení ostatních komponent užitkové funkce a snížení dosažitelného rozpočtového omezení. Příkladem nevyhnutelné externality je stav životního prostředí ve městech, kterému se nelze vyhnout, pokud ekonomický subjekt není ochoten akceptovat buď odstěhování se z města (se kterým může být např. spojeno snížení jeho disponibilního příjmu), nebo pokud by chtěl dojíždět za prací do města, zachovat si výši mzdy a současně bydlet v oblasti s nižší koncentrací emisí, by musel strpět vyšší ztráty času a zvýšené náklady na cestování. Zástupcem vyhnutelných externalit je například hluk v okolí silniční komunikace nebo železnice, což je externalita, které se lze vyhnout bez významného zhoršení úrovně ostatních komponent užitkové funkce konstruované z dlouhodobého pohledu (kvalitní okna, protihlukové zátarasy…). Všechna tři možná členění jsou podstatná, protože ovlivňují rozhodovací systém ekonomických subjektů a ve výsledku mají vliv na vnímání užitku z dané externality i na konstrukci stínové ceny. Pro uchopení problematiky externalit není možné se vyhnout stručné mikroekonomické analýze, jak externality ovlivňují efektivitu a jak je možné řešit problém existence externalit. Abychom si popsali trh s existencí externality, předpokládáme, že jsme na trhu, kde existuje Paretovské optimum, figurují dva spotřebitelé, kteří maximalizují svůj užitek při daném rozpočtovém omezení, ceně nakupovaných produktů a každý spotřebitel je nucen přijmout určité množství negativních externalit ve velikosti. Jelikož naším cílem je maximalizace užitku, platí, že u ′ ( h ) ≤ 0 . Pro optimální úroveň i

produkovaných externalit na základě snahy o Paretovskou optimalizaci platí, že usilujeme o maximalizaci vzájemného přebytku přijímaného dvěma spotřebiteli za předpokladu, že spotřebitel externality je odškodněn za její spotřebu v případě záporné externality a naopak



platí za její spotřebu v případě kladné externality. Optimální množství produkovaných externalit je vyjádřeno následujícím výrazem: h° = Max u1 (h) + u2 (h), jestliže h° > 0 , (1) h≥0

kde h°… označuje optimální hladinu produkované externalit, u1 (h ) … je funkce užitku vyplývajícího z produkce externality (pro producenta), u 2 ( h ) … je funkce užitku vyplývajícího ze spotřeby externality (pro příjemce). Vzhledem ke skutečnosti, že není obvykle možné dosáhnout optima úplnou eliminací negativních externalit, spíše se přistupuje k regulaci externalit tak, aby bylo dosaženo stavu, ve kterém se mezní náklady spotřebitele 1 z každé dodatečné jednotky generovaných externalit u´1 ( h°) rovnaly mezním výnosům spotřebitele dva − u´2 (h°) (tento vztah lze využít pro ocenění externalit, pokud bychom hledali užitek, který vyvolává generování či spotřeba externalit). 2.1 Veřejné řešení externalit Externality a s nimi související neefektivitu na trhu je možná řešit, pokud přiblížíme soukromé náklady spojené s produkcí statku X, která je spojena s produkcí externích efektů, k společenským nákladům daného souboru a soukromý užitek spojený se spotřebou statku se společenským užitkem, který zahrnuje konzumaci externího pozitivního efektu. Tento problém lze řešit pomocí tzv. korekčních daní či dotací (tyto transfery se pojmenovávají jako Pigouovské daně či dotace, budeme je označovat jako th), tj. nastavením pokut, daní či jiné formy plateb za produkci záporných externalit a naopak dotací, subvencí či jiné formy finančního zvýhodnění k povzbuzení produkce kladných externalit, případně nastavením emisních limitů. Principy těchto Pigouovských daní můžeme následně použít pro uchopení stínové ceny externalit v dotazování. Za předpokladu plných informací o fungování a dopadu externalit by bylo možné, aby vláda zavadla daně a kvóty pro subjekty, které produkují externality a tím dosáhla optimality na trhu. Kvóty znamenají stav, kdy vláda nastaví horní hranici produkce externality každou firmou (v případě negativních externalit). Na druhou stranu by daně měly reflektovat celkové mezní náklady či celkový mezní užitek, aby trh byl veden k ustavení rovnováhy. Optimální výše daně pro producenty externalit je na úrovni t h = −∑ u´i ( ∑ h °j ) za celkové množství produkovaných externalit. Za předpokladu uvalení těchto daní na produkci externalit vládou se rozhodování firem o produkci statku X, s jehož výrobou je spojen i vznik externího efektu, mění. Firmy se v případě existence Pigouovských daní nerozhodují pouze na principu střetu mezních soukromých nákladů na produkci statku X s mezními výnosy z prodeje statku X, ale zahrnují do svého rozhodování i daňovou zátěž a potom optimalizují mimo vztahu mezi mezními soukromými výnosy a náklady i funkci Max π (h j ) − th h j , při splnění podmínky π ´( h j ) ≤ t h , jestliže h j ≥ 0 , kde π ( h j ) je výnosová h j ≥0

funkce plynoucí z produkce externality. Nicméně proti řešení problému externalit v podobě Pigouových daní existuje mnoho protiargumentů i mnoho podpůrných argumentů. Proti Pigouově transferům mluví skutečnost, že daně dopadají plošně na všechny ekonomické subjekty, tudíž žádný z nich není motivován k omezení produkce záporné externality či zvýšení produkce kladné externality, tedy k hledání optima ze společenského pohledu. Pigouovy daně tudíž nemají očekávaný dopad ve snížení všeobecné produkce externality všemi producenty (obecně vedou k posunu k optimu, neboli v případě regulace negativních externalit vedou ke snížení produkce statku, který je spojen i s externími efekty).



Kromě této plošné podoby uvalených daní, je možné Pigouovskými daněmi postihnout přímo určitou externalitu. Daň by měla odpovídat marginálnímu užitku či nákladu. Problém s uchopením této teze v oblasti stanovení stínových cen je především v situaci, kdy za jistých podmínek mohou být marginální náklady či užitek nulové, a to v situaci, kdy stávající kapacity pokrývají veškerou poptávku a tudíž byť by byla produkována pozitivní externalita, neměla by tato externalita zvýhodněna dotací, neboť není nikdo, kdyby tuto externalitu konzumoval. Čistě z ekonomického hlediska je podstatné samozřejmě hledání optima a to Pigouovské daně jsou schopny zajistit. Protiargumenty jsou spíše etické, jelikož vytýkají tu skutečnost, že jsou zatáženy i ty subjekty, které neemitovali negativní externality. Druhým významným argumentem mluvícím v neprospěch využití Pigouových daní na řešení externalit je skutečnost, že daně jsou velmi často významným problémem hospodářské politiky státu a tudíž se stávají problémem politických rozhodnutí a jako takové jsou voleny na základě většinové shody. A té je většinou dosaženo až v situaci, kdy určitý stav vnímá jako problém většina společnosti. Pokud si představíme velmi významnou externalitu z hlediska úrovně negativního dopadu na společnost, která ovšem dopadá pouze na velmi malou část obyvatel (např. 0,1 %), nelze očekávat, že společnost bude nakloněna k uvalení plošné daně na takto produkovanou externalitu. A pokud přidáme ještě jeden předpoklad, a to, že externalita je vedlejším efektem výroby statku, který má celoplošnou poptávku, tudíž uvalení daní na externalitu by mělo dopad na cenu statku pro všechny, je téměř vyloučeno, aby volba padla ve prospěch zavedení zdanění takovéto externality. Problém může být ještě zkomplikován informační asymetrií, která povede k nedocenění dopadu na malou část populace. Tento argument se velmi silně ozývá při aplikaci principu Pigouovských daní v dotazování, jelikož pokud se ptáme na ochotu zaplatit za určitý statek a explicitně tento dotaz spojíme s ochotou platit daně, většinou nejsou výsledky zcela relevantní, jelikož ve společnosti platí nejen všeobecná neochota platit daně, ale především nemalá nedůvěra v efektivitu státu coby výběrčího daní a skepse v oblasti využití daňových příjmů (přesněji řečeno neexistuje víra v to, že daně vybrané jako cena za negativní působení určitého efektu, budou použity k odstranění či částečnému odstranění dopadů dané externality a současně daně coby restriktivní prvek je společností často negativně vnímán, viz současný problém s poplatkem u lékaře). Dalším možným způsobem, který se používá k dosažení optima na trhu s nevyčerpatelnými externalitami, je nastavení kvót pro produkci externalit, tedy vláda prodává právo produkovat externality v konkrétním množství. Tuto logiku opět můžeme aplikovat v dotazování, případně při efektivním fungování trhu by měla cena dané kvóty vyjadřovat hodnotu externality (za předpokladu nulových transferových nákladů).

2.2 Soukromé řešení externalit Typickým příkladem, který už i dnes nalézá praktické uplatnění je Coaseho teorém, který říká, že externality lze řešit, pokud budou jasně definována vlastnická práva a současně budou tato práva vymahatelná s nízkými transakčními náklady (za předpokladu plné informovanosti). Coaseho teorém bychom mohli považovat za první nejlepší řešení (viz dále). Tento koncept je více než využitelný v dotazníkovém šetření, kdy se ptáme na konkrétní ochotu platit za zvýšení produkce externalit. Obecným problémem je nízká důvěra státu, viz výše. 2.3 Druhé nejlepší řešení Než se pustíme do vymezení druhého nejlepšího řešení, nelze opomenout první nejlepší řešení, kterému se ovšem věnujeme okrajově, jelikož se jedná o spíše učebnicový případ. Mikroekonomická politika státu má tři hlavní pilíře, a to odstranění tržních selhání (mezi nimi i ostranění vlivu externalit, nebo v ideálním pojetí inkorporování externalit do cenového



systému), dále potlačení vlivů těch členů společnosti, kteří vyznávají extrémní preference a v neposlední řadě distribuce příjmů státu, přičemž zatímco teorie prvního nejlepšího řešení stojí na všech třech pilířích, tak teorie druhého nejlepšího řešení abstrahuje od druhého z nich (Gravelle, 2004). Mimo to je významný rozdíl těchto dvou pojetí ještě ve vztahu k informovanosti. Zatímco první nejlepší řešení stojí na předpokladu plné informovanosti, druhé nejlepší řešení již připouští informační asymetrii, která přirozeně vede k nedosažení optimality. První nejlepší řešení respektuje principy Paretovského optima, kdy není možné zvýšit užitek žádného člena společnosti, aniž bychom při tom poškodili jiného člena společnosti. Jako příklad takového řešení bychom mohli považovat situaci, kdy se na trhu vyskytují dvě firmy (se stejným typem produktu), přičemž obě generují při své produkci externality. Jedna firma je ve vlastnictví státu, druhá je v soukromých rukou. Stát v této situaci má plné informace o způsobu produkce, o množství produkce, o množství produkovaných externalit a má možnost tedy nastavit přesnou politiku na sebe a na druhou firmu na trhu, ať již daněmi, či subvencemi za neprodukci. Vzhledem k přirozené informační asymetrii v oblasti nejen preferencí, ale i technologických náležitostí provozu, není možné ve velkém měřítku aplikovat první nejlepší řešení a musíme proto přistoupit ke zjemění předpokladů a připustit existenci informační asymetrii a modelovat způsoby snížení negativního vlivu externalit. Druhé nejlepší řešení nemusí vést k Paretovskému optimu, jelikož při korekčních opatření nikdy není možné obsáhnout všechny subjekty trhu. Obecně platí, že korekce externalit probíhá několika způsoby, ať již je to internalizace externalit, či vydání kvót jejich produkce, či daně za produkci a v neposlední řadě subvence za zdržení se externalit. Optikou našeho zájmu je ovšem ocenění externality a proto vstupuje do primárního zájmu právě daň stanovená za produkci externality. Optimální výše daně zobrazuje ocenění negativního efektu či pozitivního efektu na jeho spotřebitele. Neboli na úrovni užitku, který externalita přináší jejímu spotřebiteli. Princip fungování daně uvalené pro výrobce externality ukazuje následující obrázek, který ukazuje účinek daně na trhu s produkovanou negativní externalitou. Obr.č. 1: Funkce závislosti ceny na množství spotřebovávaného netržního statku

Cena statku X (Px) Sx*

t

R1

Sx

Px* Px0

R0

Px´ Dx

x*

Množství statku X (Px) x0



Obrázek ukazuje trh produkce statku X, který je doprovázen výrobou externality (negativní). Takový trh je za předpokladu neexistence ekologické daně v rovnováze v bodě R0. Producent nese pouze náklady své produkce hlavního produktu, nikoliv celé náklady své výroby, tedy celkové společenské náklady své produkce se zahrnutím nákladů na eliminaci externalit. Privátní náklady produkce producenta definují nabídkovou křivku na úrovni Sx. V průsečíku původní nabídkové křivky a křivky poptávky se nachází bod rovnováhy pro privátní subjekt. V této situaci stát uvalí na producenta externality ekologickou daň na úrovni, na které spotřebitelé oceňují ztrátu plynoucí z generované externality. Efektem takovéto uvalené daně je zvýšení nákladů výroby hlavního produktu, což posune křivku nabídky nahoru o velikost oné ekologické daně a ustavení nového rovnovážného bodu R1 (ztráta mrtvé váhy je v tomto bodě nulová). Výrobce generuje menší množství externalit, stát zinkasuje cenu externality a má finanční prostředky na případné odstranění negativního efektu externality.

3. Závěr Pochopení samotného fungování externalit v ekonomice je nezbytné pro rozhodnutí o principech ocenění, pro parametry ocenění. Skutečnost, že externality na trhu koexistují vedle tržních statků, vede ke skutečnosti, že je možné při tržních metodách příp. při dotazování odvozovat stínovou cenu externalit od tržní ceny statků (pokud by bylo možné nalézt takovou cenu na dokonale konkurenčním trhu).

Literatura [1] SIEBER, M.: Stínové ceny v České ekonomice (Disertační práce), Vysoká škola ekonomická v Praze, Praha, 2010. [2] FRIEDMAN, L. S. The Microeconomics od Public Policy Analysis. New Jersey: Princeton University Press, 2002. ISBN 0-691-08934-5. [3] GRAVELLE, H., REES, R.: Microeconomics. 3. vyd. UK: Ashord Colour Press. ISBN: 0-582-40487-8. [4] MAS-COLELL, A., WHINSTON, M. D., GREEN, J. R. Microeconomic theory: Oxford University Press, Oxford 1995, ISBN 0-19-507340-1.

Summary When doing socioeconomic valuation of an investment, we need to also include many generated externalities. It is thus neccessary to set the values of these externalities prior to conducting the main valuation itself. So that we can chose the externality valuation method, we need to get a theoretical grasp on them. Only that way it is possible to chose the correct valuation method, and to apply it at the same time. This text deals with definition of externalities and their theoretical classification according to their essential characteristics. Second part of the text analyses theoretical solutions to the existence of externalities.

Teoretické aspekty stínové ceny externalit

Recommend Documents