O dvou kopcích en příběh je starý dvacet let, přesto se mi však jednotlivé okamžiky onoho dne vybavují s podrobnostmi, které mne samotného po těch letech udivují. Tehdy jsem bez dovolení a vůbec poprvé opustil známou ulici a čtvrť a na rozvrzaném kole ujel do Vratislavic. Nebyla to sice zrovna výprava na druhý konec světa, přesto mi to tak ale připadalo. Najednou jsem byl v krajině, kterou jsem neznal – protáhl jsem se zadními uličkami podél Nisy do Vesce a skončil tehdy u vratislavské cukrárny. Snad to byla nezapomenutelná chuť vitacitu lízaného přímo z ruky, která mi pak zářila červenou barvou, co mi dodávalo sílu k dalšímu velkolepému průzkumu krajiny. Vydal jsem se tehdy po silničce vzhůru do kopců, minul Mojžíšův pramen a vstoupil do hustých lesů. Jako by mne něco neznámého pudilo jet stále dál a dál opuštěnou krajinou – byla sobota, ale lesy byly tehdy úplně liduprázdné. Vyšel jsem z nich náhle na pasece, kde stály jednotlivé domky osady Milíře – podle starého záznamu z deníku, který jsem si tehdy vedl, mne překvapily svojí krásou a tím, jak blízko od města může být takto opuštěná horská ves. Deník se, po dvaceti letech už těžko srozumitelně, ale pokouší sdělit i něco téměř až máchovsky rozervaného o romantické náladě tehdy ještě dočista rozvaleného malířského hřbitůvku. Tak silně jsem na místě u lesa, odkud byl a dodnes je jeden z nejpůsobivějších výhledů na jižní stranu Jizerských hor, prožíval ono podivuhodné naladění, které od té doby mám ze všech hřbitovů v Sudetech, kde jsou tak časté opuštěné hroby se švabachem psanými nápisy bez květin a svíček. Snad hodinu jsem pak musel sedět na vrcholu Císařského kamene, tak pečlivě, přesto však neuměle, jsem si do deníku nakreslil vrcholovou skálu s mramorovou pamětní deskou, z níž jsem neuměl pochopit více, než že připomíná Josefa II. Strmým kopcem jsem pak scházel dolů na silnici vedoucí do Vesce, kolo jsem musel tlačit a chvílemi i nést na rameni. Vrátil jsem se pak tenkrát zpátky do Liberce s triumfálním pocitem dobyvatele neznámých území, který však zchladilo rozhořčení, s nímž jsem se doma při líčení zážitků z objevování neznámých světů na Císařském kameni setkal.
©M. Řeháček, ©P. F. Polda, Vratislavice nad Nisou 04–příloha měsíčníku Vratislavický zpravodaj – 2009/04
T
va velké lesní komplexy na výrazných hřebenech obklopují Vratislavice a odnepaměti určují jejich tvar a tvář. Na severu je to výrazný Prosečský hřeben s vrcholem na bezejmenném místě ve výšce 593 m a na jihu potom poslední výběžek mohutného Černostudničního hřebene s dominantním Císařským kamenem. Císařský kámen je se svými 637 metry nejvyšším místem Vratislavic nad Nisou. Ale je velmi zajímavé, že řada obyvatel vratislavického údolí na to příliš nedbá a za nejvyšší bod svojí obce přirozeně považuje nejvyšší místo
D
25
Kolik příběhů by mohl asi vyprávět žulový balvan na Císařském kameni?
Liberce – Ještěd, jehož špice je odsud velmi dobře viditelná. Císařský kámen si však pozornost a úctu určitě zaslouží. Především pro svůj zvláštní tvar. Při pohledu z údolí Nisy je totiž jen málo tak tvarově dokonalých kopců, jako je on. Přírodní síly jej vymodelovaly do širokého kužele, který je – přestože tvořen žulou – lehce podobný kuželovitým vrchům z čediče či znělce, jako je například Bukovec nad Jizerkou či nejvyšší hora Lužických hor – Luž. Vratislavský Císařský kámen je prototypem kopce, školní děti by se na něm klidně mohly učit. Není bez zajímavosti, že právě onen ideální tvar Špičáku a jeho skvělé umístění bylo důvodem, proč byl v polovině 19. století zařazen mezi hlavní body tehdejší zeměměřičské sítě. Dodnes to připomínají poněkud záhadná písmena KV, vytesaná do vrcholové skalky a teprve nedávno vysvětlená jako zkratka německého nápisu KatastralVermessung čili katastrální zaměření. Až do 18. století byl kopec právě pro svůj tvar nazýván Spitzberg čili Špičák; řidčeji se v souvislosti s ním objevuje i jméno Uhlířský vrch, to podle blízké osady Milíře, kterou kdysi měli založit uhlíři, pálící v lesích dřevěné uhlí. Pak se však odehrálo nejskvostnější představení v historii
26
tohoto kopce, které jej nejen proslavilo, ale přineslo mu také nové pojmenování. Stalo se to proto, že Špičák byl po celá léta považován za strategický bod a z jeho odlesněného vrcholu bylo možno přehlédnout celou Libereckou kotlinu i okolní hory. V 18. století ještě nebyli turisté, a tak si krásy výhledů odsud užívali jen vojenští pozorovatelé. Za časů pruského ohrožení v roce 1788 obsadila kopec rakouská vojska, která se zde opevnila. Armádu pak v jejím postavení přišla zkontrolovat nejvýznamnější inspekce té doby – sám císař Josef II. Podle starých vlastivěd tu měl prověřit připravenost svých vojáků a vymýšlet strategie hned čtyřikrát: 6. května, 26. června, 21. září 1778 a snad i v červenci 1779, byť tento údaj bývá považován za ne úplně věrohodný. Některé prameny dokonce uvádějí, že při první návštěvě kopce zde císař vážně uvažoval, že tu nechá vybudovat velkou cihlovou pevnost, ale zdá se, že těmto jeho plánům se Špičákem, stejně jako nápadu postavit podobnou pevnost u Hodkovic, se cosi postavilo do cesty. Říká se, že to měl být nedostatek vody v těchto lokalitách, prezentovaný císaři představiteli místních vesnic, kteří si pevnosti a bujné vojáky na svém území nepřáli, ale to působí spíše jako povídačka.
Jen ze staré litografie z přelomu 19. a 20. století je patrný onen strategický význam Kajzrštajnu. Než bude postavena na vrcholu nová rozhledna nemají turisté dnes příliš důvodů sem chodit za půvabnou vyhlídkou tak jako v minulosti.
27
„Selský“ císař Josef II. se v 19. století těšil v severních Čechách velké popularitě a jen málokteré místo s ním bylo spojováno tak často jako Špičák, přejmenovaný na jeho počest v 19. století na Kaiserstein. Ve starších mapách z poloviny tohoto století se jméno ještě objevuje jako Kaisersteinberg, tj. Vrch s císařským kamenem, který ve významu odkazuje na vrcholovou skalku, na níž měl podle ústní tradice vystoupit a rozhlížet se odsud dalekohledem. Zdá se, že zkrácená podoba Kaiserstein je poněkud mladší. Po druhé světové válce bylo staré jméno přeloženo doslovně na Císařský kámen, ale dodnes je možné zaslechnout, jak řada lidí z okolí, zejména z Milířů, ale i Vratislavic, říká kopci stále Kajzrštajn. Jako připomínka na slavnou císařskou návštěvu byla dne 15. září 1879 – téměř úplně přesně po sto letech od poslední opravdu věrohodně prokázané návštěvy – na vrcholu Císařského kamene uspořádána ohromná slavnost. Byť vrchol leží na katastru Vratislavic, přisvojovali si jej vždy také Jablonečtí, protože jejich okres již tehdy zahrnoval vesničku Milíře, s Císařským kamenem neodmyslitelně spojenou. Z liberecké, ale především z jablonecké strany přitáhly tenkrát tisícihlavé davy lidí, při cestě od Milířů stály stánky s občerstvením a boudy prodavačů pouťového zboží. Režie byla dokonalá – dívky z Dlouhého Mostu kráčely pomalu a důstojně v bílých šatech a nesly na nosítkách relikvii – ozdobenou židli, na níž císař prý kdysi seděl pod lipami u šenku v jejich obci, obědval a popíjel vodu z blízké studny. A další mladá panna přicházela s rudým polštářkem, na němž ležel dukát, který tehdy Josef věnoval místní šenkýřce. Na vrcholové skále pronášeli slavnostní řeči o šlechetnosti a moudrosti císaře obecní představený z Dlouhého Mostu Wilhelm Hübel a učitel Franz Töpper. Předseda čtenářského spolku pan Franz Reichelt přednesl svoji pro tuto příležitost složenou báseň. Z dnešního pohledu by taková veselice působila jako zvláštní taškařice či karikatura, ale ze záznamů o ní to vypadá, že osobnost císaře i po sto letech všichni brali nesmírně vážně a toužili jí prokázat úctu běžně nevídanou. Byla to typická vlastenecká slavnost konce 19. století, která nemohla skončit jinak než bujarou veselicí. Vážení Jablonečané – lékárník Adolf Ullrich, okresní hejtman Wražda baron z Kunvaldu, Adolf a Heinrich Pfeifferovi, Anton Seidemann, Franz Stütz a Anton Weiss nechali do žulové skály v nejvyšším místě vrcholu zasadit pamětní tabuli se jménem císaře, letopočtem 1778 a datem slavnosti. Desku z bílého mramoru vyrobila až v dalekémn Štýrském Hradci firma Waller & Co. Dost mne překvapilo, že poměrně obyčejnou desku bez většího zdobení zadali jablonečtí patrioti až v tak vzdáleném místě, když ve zdejším okolí v té době pracovalo tolik kamenických podniků. Nedávno mi však památkář
28
Petr Kurtin vysvětloval, že právě ve štýrském Grazu si v té době dost často liberečtí a jablonečtí stavitelé objednávali ozdoby domů z jedinečného, mimořádně trvanlivého mramoru. Zdá se, že pomník císaře měl přetrvat věky, a proto byl také vyroben z tohoto kamene. Deska z mramoru skutečně bez větší újmy přežila dodnes, výhled z Císařského kamene ale po více jak sto letech zakryly stromy. Je proto úžasné, že sdružení obcí nacházejících se okolo kopce, a nesoucí dokonce i jeho název, přišlo na počátku 21. století s nápadem postavit na Císařském kameni rozhlednu. Nejedná se však v tomto případě o obnovu vyhlídkové věže, která by zde v minulosti již stála. Pro lepší výhled zde na bezlesém vrcholu vždy stačilo vylézt na vrcholovou skalku, zpřístupněnou navíc několika schody (které se však nedochovaly, a proto se dnes vlastivědci nemohou shodnout, zdali byly z kamene, nebo ze dřeva). Jedná se o úplně novou věž, jejíž stavba byla zahájena v roce 2008, a v roce 2009 by měla být věž předána do užívání všem výletníkům, kteří budou mít po mnoha desetiletích opět možnost rozhlédnout se po okolní krajině tak, jako to roku 1778 udělal císař Josef. Na opačné straně údolí se za řekou Nisou naproti Císařskému kameni rozkládá dlouhý Prosečský hřeben, který sice nedosahuje jeho výšky, zato však překvapuje délkou a velkou strmostí svých svahů. Přestože hřbet neleží na území Vratislavic ani z půlky a je tradičně spojován spíše s blízkou, ale už jabloneckou Prosečí nad Nisou, kde je i jeho nejvyšší bod, býval v minulosti s Vratislavicemi spjat podstatně více než Císařský kámen. Zdejší kronikář Anton Jäger uváděl, že právě toto lesnaté území hrálo vždy v životě obce důležitou roli, neboť nejenže chrání zdejší osídlení a pole před nevlídnými horskými větry, ale také poskytuje dřevo ke stavění příbytků i jejich vytápění. Však právě proto býval Prosečský hřeben podle všeho v minulosti intenzivním využíváním odlesněn mnohem více, než jak jsme dnes zvyklí. Svědčí o tom i drobná zpráva, podle níž zdejší obyvatelé, dychtiví spatřit za prusko-rakouské války v roce 1866 nepřátelské armády na vlastní oči, vystoupali za vyhlídkou na hřeben v tak velkém počtu, že je pruští vojenští pozorovatelé považovali za shromážděnou rakouskou armádu. I druhý nejvýznamnější kopec nad Vratislavicemi má svoji vyhlídkovou věž, která je dokonce nejmladší ze všech slavných rozhleden postavených v jizerském podhůří. Vznikla až roku 1932 na místě, kde ovšem stála její dřevěná předchůdkyně již roku 1892. Prosečská rozhledna je dodnes bytelnou krasavicí ze šedivého granitu a pyšní se bohatou historií. Ačkoliv stojí až kousek za jablonecko-vratislavickou hranicí, zaslouží si svoji samostatnou kapitolu ve vlastivědě, tvoří neodmyslitelnou součást horizontu nad
29
Směrný kámen na nejvyšším bodě Prosečského hřebenu vyvolává řadu otázek. Postavili jej turisté či zeměměřiči? A proč jsme pořád tak posedlí po nalezení správného směru v odlehlých místech uprostřed přírody?
30
Vratislavicemi a bez přičinění vratislavických patriotů – zejména Alfreda Gärtnera, ředitele vratislavského spořitelního a záložního spolku – by nikdy nevznikla. Také díky Alfredu Gärtnerovi byla navíc nová rozhledna spojena s Vratislavicemi úplně novou, dodnes existující cestou, až do konce 2. světové války nazývanou Alfred Gärtner Weg (Cesta Alfreda Gärtnera). Její vybudování mělo zásadní význam pro zpřístupnění Prosečského hřebene pro turisty z Vratislavic, Rochlice a Liberce, kteří k nové věži a chatě přicházeli od západu. Cesta byla dokončena v roce 1932, měřila 2 600 metrů, začínala u Kunratických rybníků ve Vratislavicích a končila až u rozhledny a chaty. Její stavba byla pojata jako veřejně prospěšné dílo, zaměstnávající v těžkém čase hospodářské krize šedesát zdejších nezaměstnaných. Horský spolek se jako stavebník rozhledny i cesty snažil pro svoji dobročinnou aktivitu sehnat podporu u mecenášů a nutno říci, že navzdory složité době se mu to z větší části podařilo. Cena cesty byla 41 160 korun a 15 haléřů, z nichž se darem povedlo získat celých 22 544 korun a 20 haléřů. Hlavním sponzorem byl vratislavský pivovar a dále pak Gärtnerem řízený Spořitelní a záložní spolek, hospodský z chaty u rozhledny Franz Wiesner a několik soukromníků, kteří si kupodivu nepřáli být jmenováni. Na zbylou část si tehdy horský spolek vzal prostě úvěr a je otázka, zdali jej někdy vůbec – s ohledem na další pohnuté časy – celý uhradil. Každopádně velmi hezká cesta byla v lesích na hřebeni postavena a jako žlutě a modře značená turistická pěšina slouží dodnes, byť k původnímu obrázku téměř až lesoparkové stezičky vysypané hrubým žulovým pískem má již notně daleko. Dvě drobné zajímavosti stojí za to navštívit na Prosečeském hřebeni, obě jsou trochu záhadné a jejich podrobnější historie ještě stále čeká na rozkrytí. Prvním je tzv. Směrný kámen – žulový blok s vyznačením světových stran, stojící na kótě 593,5, v nejvyšším místě celého hřbetu. Podle způsobu opracování se zdá, že kámen sem byl umístěn v čase postavení rozhledny a měl být další zdejší turistickou atraktivitou. Této myšlence by svědčilo také to, že nejen cesta z Vratislavic, ale také z jabloneckého Brandlu, vedle které kámen stojí, byla taktéž v roce 1932 opravována nákladem 1 801 tehdejších korun, což bylo sice nepoměrně méně, než stála cesta na opačnou stranu, ale je možné, že i v tomto malém rozpočtu se našel prostor na zvýraznění nejvyššího místa vratislavské i prosečské dominanty. Druhou zajímavostí je na okraji hustých lesů lehce skrytý, přesto však poměrně známý Ptačí kámen. Téměř trojúhelníkový přírodní balvan připomíná péči o ptáky a jejich prostředí v lese nalevo od místa, kde pod dráty vysokého napětí vedoucí červeně značená cesta přechází z luk do
31
prosečských lesů, Do kamene je vepsáno: VOGELSCHUTZPARK DES VEREINES FÜR VOGELKUNDE SCHUTZ U. – LIEBHABEREI GABLONZ A. N. 1934, což znamená Park na ochranu ptactva spolku pro ptáčnictví, ochranu a zalíbení Jablonec n. N. 1934. V německy mluvících zemích jsou dodnes zachovány a pěstovány různé parky na ochranu ptactva, jak zní poněkud toporný, ale často používaný překlad onoho původního Vogelschutzpark, který by asi lépe zněl spíše v prosté formě Ptačí park. Nebyl jsem sám, komu se na tomto místě – stejně jako dávným milovníkům ptáků – zalíbilo, a snažil se jsem proto o něm dopátrat nějakých podrobností, jak takový park vypadal, co měl přinášet a jak vlastně před více jak sedmdesáti lety vypadala ochrana ptactva. Stejně jako ostatní badatelé jsem však nebyl úspěšný: jablonecký spolek ochránců ptactva je prozatím tajemným sdružením, o němž dostupné historické prameny mlčí. Dlouhá léta se zdálo, že z parku, kde byla zřejmě pro ptáky budována krmítka a budky, nezůstalo nic než ten kámen s nápisem. Není to tak dávno, co byl v zarostlé pasece na opačné straně cesty ještě objeven hrubě otesaný žulový balvan s vyhloubenou mělkou vaničkou, naplněnou vždy po deštích vodou smíchanou s jehličím. Znalci v něm identifikovali napajedlo pro ptáky. V roce 1990 proto přibyla do jeho rohu destička s nápisem Ptačí napajedlo, kterou tam – myslím – umístili manželé Zítkovi z Rýnovic, milovníci horských památek. Nedávná jarní návštěva tohoto místa na mne udělala veliký dojem. Po chvíli hledání jsem se u ptačího napajedla posadil a koukal do korun stromů. Najednou vedle něco zapípalo – na žulový okraj dosedli dva ptáčkové a pohrávali si s vodou. Vypadlá to, že i po sedmi desetiletích ptačí park dále žije a láká ty, pro něž byl zřízen neznámými tvůrci – veselé opeřence.
Ptačí kámen připomíná ušlechtilou ochranu opeřenců
32
