2/2013
REPORT
Stovky zachráněných životů ARMÁDA ČESKÉ REPUBLIKY JE TADY UŽ DVACET LET
55. mezinárodní vojenská pouť do Lurd Duchovní služba AČR ve spolupráci s Vojenskými lázeňskými a rekreačními zařízeními zve vojáky z povolání, občanské zaměstnance MO a ozbrojených sil, případně i s jejich rodinnými příslušníky, k účasti na 55. mezinárodní vojenské pouti do Lurd ve Francii ve dnech 23. až 27. května 2013. PROGRAM POUTI 23. 5. 2013 dopoledne odjezd autobusů s poutníky z Prahy 24. 5. 2013 dopoledne příjezd do Lurd, ubytování v hotelu nebo stanovém táboře, večer oficiální zahájení pouti 25. 5. 2013 dopoledne česká bohoslužba, odpoledne křížová cesta, požehnání nemocným, vystoupení vojenských hudeb, večer „Průvod světla“ se svícemi 26. 5. 2013 mezinárodní mše svatá, odpoledne odjezd z Lurd 27. 5. 2013 odpoledne příjezd do Prahy Žadatelem o účast na vojenské pouti může být pouze voják z povolání, občanský zaměstnanec MO a ozbrojených sil a až dva členové jeho rodiny. Za rodinu vojáka z povolání, občanského zaměstnance MO a ozbrojených sil se považují, mají-li trvalý pobyt na území státu a žijí-li s ním v domácnosti, jeho manželka (manžel) nebo družka (druh) a nezaopatřené
děti, a to vlastní, osvojené nebo svěřené do pěstounské péče nebo výchovy. Za nezaopatřené dítě se považuje dítě vymezené v ustanovení § 11 zákona č. 117/1995 Sb., ve znění pozdějších předpisů. K družce se jako k osobě podle věty druhé přihlíží jen tehdy, žije-li s oprávněnou osobou ve společné domácnosti nepřetržitě alespoň 3 měsíce a je-li přihlášena na stejné adrese k trvalému pobytu. Ubytování je zajištěno v hotelu kategorie 2* a pro vojáky z povolání (bez rodinných příslušníků) a studenty vojenských škol také ve stanovém táboře francouzské armády. UBYTOVÁNÍ V HOTELU Orientační cena: 2 600 Kč za osobu Cena zahrnuje: • dva noclehy ve dvoulůžkovém nebo třílůžkovém pokoji hotelu Duchesse Anne se snídaní • autobusovou dopravu Praha–Lurdy–Praha • účastnický poplatek – odznak účastníka 55. mezinárodní vojenské pouti Cena nezahrnuje: • obědy, večeře • cestovní pojištění
23.–27. května 2013 UBYTOVÁNÍ VE STANOVÉM TÁBOŘE Orientační cena: 450 Kč za osobu Cena zahrnuje: • autobusovou dopravu Praha–Lurdy–Praha • účastnický poplatek – odznak účastníka 55. mezinárodní vojenské pouti Cena nezahrnuje: • stravování ve výši cca 30 EUR za osobu a pobyt – hradí každý ubytovaný na místě (povinný poplatek) • cestovní pojištění Upozorňujeme, že všichni účastníci pouti jsou povinni sjednat si cestovní pojištění. V případě zájmu zajistí komplexní cestovní pojištění Vojenská lázeňská a rekreační zařízení. Přihlášku a informace o účasti na 55. mezinárodní vojenské pouti do Lurd naleznete na webu Duchovní služby AČR – na adrese www.kaplani.army.cz, nebo si je můžete vyžádat u vojenských kaplanů. Řádně vyplněnou přihlášku odešlete nejpozději do 1. 4. 2013 na adresu: Duchovní služba AČR, Vítězné nám. 5, 160 01 Praha 6. Vybraní účastníci budou vyrozuměni Duchovní službou AČR nejpozději do 15. 4. 2013.
obsah MISE Provinční rekonstrukční tým Lógar po pěti letech v Afghánistánu končí Dovětek k pobaltské misi Čeští zdravotníci v afghánském Kábulu
2 8 30
TÉMA ROKU Stalo se (v armádě) před dvaceti lety
4
Dvě cesty, ale jedním směrem
6
Únor 1993
PAMÁTNÉ DNY RESORTU MINISTERSTVA OBRANY Hrdinství zaplacené krví
10
ZDRAVOTNICTVÍ Další, prosím… Stovky zachráněných životů
14 27
LOGISTIKA Alky v dusíku
16
VĚDA A VÝZKUM Evropské peníze na revitalizaci objektu UO
18
LEGISLATIVA Bránit vlast je úkolem všech Životní pojištění
20 47
TECHNIKA A VÝZBROJ Kolový obrněný transportér VBCI – 1. část Granátomet M320 W-3 Sokol Pandur II
23 36 43 45
ARMÁDA A VEŘEJNOST Malá bolest, velká úspěšnost
32
VÝCVIK Trénink mající dosah
34
HISTORIE Dělník výsadkového vojska
38
VOLNÝ ČAS Znovuotevření wellness centra
40
Military English Historické čestné názvy
41 48
mise
Provinční rekonstrukční tým Lógar po pěti letech v Afghánistánu končí „Před pěti lety zahájil v Lógaru činnost český provinční rekonstrukční tým (PRT). Od té doby zde sloužilo na dva a půl tisíce našich vojáků a třicet devět civilních expertů. Jsem hrdý, že jsme mohli spolu s afghánskými partnery a koaličními silami přispět k rozvoji provincie,“ řekl velitel 10. jednotky PRT Lógar plukovník gšt. Josef Kopecký. Dočasným domovem se pro ně stala americká základna Shank. Slavnostní ceremoniál ukončení činnosti PRT proběhl ve čtvrtek 31. ledna 2013. První část ceremoniálu se uskutečnila dopoledne, kdy se konalo rozloučení s americkými kolegy ze 173. Airbone Brigade Combat Team, který tvoří úkolové uskupení Bayonet. Stejně jako Češi jsou dislokováni na základně Shank. „Doufám, plukovníku Rohlingu, že vy i vaši vojáci si nás budete pamatovat jako dobré přátele a spolehlivé spojence,“ řekl plukovník Kopecký. Hlavní ceremoniál proběhl v odpoledních hodinách za účasti guvernéra provincie Lógar Mohammada Iqbala Aziziho a představitelů afghánských bezpečnostních složek. „Jsme velmi šťastni, že Češi, naši partneři a přátelé, se velkoryse podíleli na rekonstrukci a rozvoji provincie. Ode dne, kdy jste přišli do Lógaru, se tato provincie změnila k nepoznání,“ řekl ve svém projevu guvernér provincie Lógar Mohammad Iqbal Azizi. Češi za sebou v Lógaru nechali kus dobré práce. Pětileté působení českého PRT vysoce ocenil civilní představitel amerického úkolového uskupení Bayonet David Gallalee: „Český provinční rekonstrukční tým nastavil standard pro mezinárodní společenství jak projektovat a realizovat rekonstrukční a rozvojové projekty.“
2
Civilní část (CIVEX) Provinčního rekonstrukčního týmu Lógar tvořili odborníci, které vybíralo Ministerstvo zahraničních věcí České republiky. „Naší prací bylo projektování a realizace konkrétních rekonstrukčních programů zaměřených zejména na bezpečnost, vodní hospodářství, zemědělství, infrastrukturu, vzdělávání a komunitní projekty. Prioritami civilní části PRT bylo po celou dobu našeho působení v Lógaru podporovat místní vládu, média a ekonomický rozvoj provincie,“ vysvětluje vedoucí civilní části Magdalena Pokludová. „Poslední půlrok jsme se zaměřili na dokončení probíhajících projektů. Jsem ráda, že se nám podařilo všechny projekty dotáhnout do konce a předat je místním,“ dodává. „Jedním z hlavních úkolů PRT byla podpora a zvyšování schopností afghánských bezpečnostních sil. Aktivně jsme se podíleli na mentorování a výcviku policistů Afghánské národní policie a dělostřelců Afghánské národní armády,“ říká velitel PRT Lógar plukovník gšt. Josef Kopecký. Neodmyslitelnou součástí podpory plnění operačního úkolu byly projekty rychlého dopadu, které realizovala skupina PSYOPS/CIMIC. Tyto tzv. Quick Impact Projecks měly jiný charakter než velké rekonstrukční akce. Vytvářelo se jimi příznivější prostředí pro vnímání našich jednotek mezi místním obyvatelstvem. 10. jednotka PSYOPS/ CIMIC úspěšně realizovala čtyřicet tři úkolů, které měly široký záběr. Jmenujme například matematickou olympiádu, nákup vybavení pro dětské oddělení nemocnice v Pol-e Alam, materiální podporu nezávislých médií, zemědělské kurzy, kurzy čtení, psaní a šití pro místní ženy, zodolňování kontrolních míst afghánských bezpečnostních
složek nebo rekonstrukci jídelny pro afghánské vojáky ve Wardaku. Financovány byly z rozpočtu ČR a také z darů nevládních a humanitárních organizací a církevních sbírek. „Zatímco civilní část týmu se zaměřovala na rekonstrukční projekty, jedním ze základních úkolů vojenské části bylo zajistit ochranu civilních expertů. Vzhledem k bezpečnostní situaci v provincii bylo nezbytné zajišťovat jim při výjezdech mimo prostor základny ozbrojený doprovod. Dále jsme vyčleňovali odřad rychlého zásahu, který byl neustále ve vysoké bojové pohotovosti připraven zasáhnout v případě potřeby v provincii. V neposlední řadě tým EOD (Explosive Ordnance Disposal) vyhledával a zneškodňoval nevybuchlou munici a nástražná výbušná zařízení. Realizovali jsme také několik zásobovacích konvojů mezi základnou Shank a Kábulem,“ řekl plukovník Kopecký. Jádro vojenské části poslední, 10., jednotky PRT tvořili vojáci 74. lehkého motorizovaného praporu z Bučovic, doplnění vojáky 72. mechanizovaného praporu z Přáslavic, velitelství 7. mechanizované brigády z Hranic a dalších útvarů Armády České republiky. Desítka působila v Lógaru od srpna loňského roku. V současné době se její vojáci vracejí zpět do vlasti. Hlavní technikou užívanou při plnění operačního úkolu byla lehká obrněná vozidla IVECO a Dingo, kolové obrněné transportéry Pandur a americká obrněná vozidla MRAP typu MAXXPro. Vojáci byli vyzbrojeni novou českou útočnou puškou CZ 805 BREN ráže 5,56 mm a dalšími ručními zbraněmi. Text: mjr. Jindřich Plescher Foto: por. Robert Čihař
3
Hledáme zajímavé fotografie a příběhy z vojenského života od roku 1993
Únor 1993
ČTENÁŘSKÁ SOUTĚŽ
Od vzniku Armády České republiky uplynulo v letošním roce dvacet let. Při této příležitosti jsme se rozhodli připravit seriál, kterým se vracíme do doby před dvěma desetiletími. V každém čísle budeme přinášet nejvýznamnější události a nejdůležitější okamžiky, kterými v jednotlivých měsících roku 1993 žila naše armáda. Také únor 1993 byl poznamenán delimitačním a s ním spojeným reorganizačním procesem. S okamžitou platností například došlo ke zrušení úseku sociálních a humanitních věcí. Pod tehdejšího prvního náměstka ministra obrany Jiřího Pospíšila byla převedena personální správa MO, správa sociálního řízení, správa vojenského školství, správa pro styk s veřejností, správa kultury, správa tělovýchovy a sportu, správa pro vnitřní řízení, Ústav sociálních výzkumů a Historický ústav AČR. Tento stav měl ale platit pouze do počátku března 1993. Po tomto datu mělo dojít k transformaci správy sociálního řízení, správy pro styk s veřejností a správy kultury na oddělení. Také Ústav sociálních výzkumů se měl zredukovat na jednu třetinu dosavadních počtů. Počet lidí přímo podřízených prvnímu náměstkovi se měl snížit ze dvou set padesáti na sto šedesát. Až na jednu výjimku došlo k odvolání všech náčelníků správ Generálního štábu včetně rozvědky a Vojenské policie. Tehdejší ministr obrany Antonín Baudyš na jednání s poslanci branného a bezpečnostního výboru upozornil, že připravuje personální projekt, podle kterého by všichni důstojníci, a dokonce i poddůstojníci prošli komplexem určitých testů, mimo jiné i inteligence, aby mohl být v maximálně možné objektivní míře uskutečněn výběr lidí pro rozhodující funkce. Jen pro zajímavost, počet téměř šesti set generálů předlistopadové armády byl v té době již zredukován na padesát. V neobvyklé situaci se po rozdělení Československa ocitla naše jednotka v misi
4
UNPROFOR na území bývalé Jugoslávie. Rozdělovací proces zde probíhal pouze pozvolna. I v tomto případě se vše dělilo podle klíče jedna ku dvěma. Týkalo se to nejen techniky a materiálního zabezpečení, ale i třeba základen a speciálního spojení s republikami. Postupně došlo k vytvoření jedné slovenské roty a několika družstev, které nadále působily v oblasti Plitvických jezer. K definitivnímu rozdělení jednotky došlo až v polovině dubna 1993. Poměrně složité bylo i rozdělení vojenského školství, které až do roku 1992 mělo charakter federálního. Jeho podstatně větší část, především pokud se týče přípravy praporčického sboru, zůstala na Slovensku. Počátkem roku 1993 tam pokračovalo ve studiích dva tisíce čtyři sta českých posluchačů, z toho bylo asi osm set vysokoškoláků. Čeští posluchači slovenských vojenských škol měli pro školní rok 1992 až 1993 na smluvním základě garantováno poskytování nezbytných služeb za úhradu. Museli si ale písemně požádat v termínu stanoveném MO SR o povolení vykonávat vojenskou základní anebo náhradní službu v Armádě Slovenské republiky. Poněkud
Ředitel Kabinetu ministra obrany ve spolupráci s redakcí časopisu A report vyhlašuje při příležitosti 20. výročí vzniku Armády České republiky čtenářskou soutěž v kategoriích:
komplikované bylo například vyplácení jejich služného. Dostávali ho totiž ve slovenských korunách, které si mohli doma clearingově vyměnit v poměru jedna ku jedné za české koruny. Přes hranici si mohli převést maximálně 7 500 korun v hotovosti, větší sumy pak v šecích. Do budoucna měl být tento problém řešen soustředěním převážné části českého vojenského školství do Brna a Vyškova. Pro vzdělávání praporčického sboru se pak počítalo s využitím vojenských gymnázií, která byla v té době v útlumovém programu. Složitou situaci měl i pedagogický sbor české národnosti působící ve vojenských školách na Slovensku. Jeho příslušníci v některých případech museli v žádosti o převelení k Armádě České republiky uvést, zda souhlasí s vysláním na stáž do vojenských škol, v nichž v současné době pracují. Pokud tak učinili a slovenské ministerstvo obrany požádalo české ministerstvo o jejich ponechání, byli vysláni na tuto stáž na dobu neurčitou. Počátkem roku 1993 byl sice proces dělení vojenského materiálu a techniky úspěšně završen, to ale v žádném případě neznamenalo, že by práce v té oblasti nepokračovaly i po tomto datu. Nadále jedním i druhým směrem proudily stovky vojenských transportů s technikou a materiálem. Bylo potřeba také naplnit mezinárodní smlouvy a zlikvidovat nadpočetnou vojenskou techniku. Její nemalá část se přitom stále ještě nacházela na území druhého státu, v našem případě Slovenska. K 1. lednu 1993 jsme zde měli 247 tanků, 8 obrněných transportérů a 278 dělostřeleckých systémů. Tato výzbroj byla likvidována přednostně. Tanková technika se za tímto účelem svážela do Nového Jičína, pásové obrněné transportéry do Šternberku, kolové do Trenčína a dělostřelecké systémy do Moldavy nad Bodvou. Při tempu likvidace až šedesát tanků a třicet obrněných transportérů měsíčně měl být proces likvidace vojenské techniky na území druhého státu ukončen 13. listopadu 1993. K rozdělení došlo i v případě tzv. vojenských přepravenek, které do té doby využívali vojáci při služebních cestách železnicí po celém území Československa. Ty i nadále zůstaly v platnosti, ale nově musely být označovány červeným fixem, případně razítkem písmeny ČA (Armáda České republiky) nebo ASR (Armáda Slovenské republiky). Jejich platnost se tímto omezovala pouze
po hranice nově vzniklého státu, ve kterém byly vydány. Obdobná opatření platila i v případě vojenských přepravních dokladů vydávaných vojákům na dovolenou. Jedním z úkolů, který v této době plnila naše armáda, bylo přikrytí nově vzniklé hranice mezi rozdělenými státy. Podílelo se na něm zhruba osm set vojáků Vojenského velitelství Střed, kteří po dobu plnění tohoto úkolu byli převeleni do podřízenosti policie. Zásadním způsobem se měnil i výcvik jednotek. V té době totiž bylo již na spadnutí zkrácení vojenské základní služby z osmnácti měsíců na dvanáct. Na to pochopitelně musel reagovat nový program přípravy výcviku jednotlivce a specialisty, známý jako předpis Vševojsk 7-1. Ten poskytoval velitelům všech stupňů mnohem větší volnost. Stanovená témata mohli využít podle vlastních rozhodnutí. Širší prostor byl věnován otázkám přežití a činnosti vojáků v polních podmínkách. Také střelecká příprava se více přenesla z učeben přímo na střelnice. Výcvik podle tohoto předpisu měl zatím pouze zkušební a ověřovací charakter. Zkušenosti z jeho uplatňování měly být v průběhu roku vyhodnoceny a případné připomínky zapracovány do konečně verze. Ta měla vstoupit v platnost na podzim 1993. Zástupci naší armády se v Budapešti zúčastnili čtvrté konference náčelníků duchovní správy vojenských kaplanů z Evropy a Severní Ameriky, která měla mimo jiné na programu duchovní správu v armádách zemí střední a východní Evropy. Byl to jeden z prvních kroků, který AČR učinila směrem ke zřízení své vlastní duchovní služby. Zaznělo zde, že organizačně se ukazuje jako nejvýhodnější britský a americký model, kdy vojenský kaplan působí uvnitř vojenské struktury, je zařazen do armády a má vojenskou hodnost. Tehdy je jeho autorita, možnosti a vliv největší. Jeden kaplan přitom podle potřeby připadá na tisíc až tři tisíce vojáků. Docházelo ale i k určitým kuriozitám. Podle zprávy v Lidových novinách přísahali nováčci mechanizovaného pluku v Lounech věrnost nově vzniklé České republice zdviženou rukou se dvěma vztyčenými prsty. S největší pravděpodobností se jednalo o iniciativu místního velitele. Nikdo z Generálního štábu totiž formu tohoto ceremoniálu neupřesnil. Text: Vladimír Marek Foto: archiv A reportu
FOTOGRAFIE z samostatná fotografie z fotoreportáž (5 až 7 fotografií)
PSANÁ TVORBA z příběh, medailon (rozsah do třech rukopisných stran – 5 400 znaků včetně mezer)
Vítězové jednotlivých kategorií budou vyhlášeni a oceněni u příležitosti Dne veteránů 11. listopadu 2013.
Příspěvky s označením SOUTĚŽ zasílejte na internetovou adresu redakce
[email protected] do 15. října 2013. V případě, že budete posílat původní fotografie, minimální rozměr by měl být 10×15 cm (korespondenční adresa redakce časopisu A report, Rooseveltova 23, 161 05 Praha 6), u digitálních fotografií minimální velikost 500 kb. Nezapomeňte uvést jméno, příjmení, kontaktní adresu a telefonní spojení. Nejzajímavější příspěvky budou otištěny v listopadovém a prosincovém vydání časopisu A report. 5
téma roku Životní příběhy dvojčat Roberta a Jaroslava Bielených se bez ohledu na rozdělení Československa odvíjely jako přes kopírák
Centre of Excellece zaměřeného na oblast EOD se sídlem v Trenčíně. Rodina Bielených i přesto, že žije ve dvou republikách, se tak třikrát čtyřikrát do roka setkává na Slovensku, v domě, ve kterém bratři prožili dětství. Každé jaro přijíždějí pravidelně na zabijačku. Hovoří o všem možném, ale pokaždé se řeč stočí na armádu. Ta je podle obou dvojčat jednoznačně srdeční záležitostí.
Dvě cesty, ale jedním směrem Když se koncem roku 1992 štěpilo Československo, rozdělovalo se všechno možné. Území, měna, společné podniky a vojenská technika. Tehdy se rozešla i identická dvojčata Robert a Jaroslav Bielení. O čtyři minuty starší Robert zůstal v Čechách a začal si budovat kariéru v Armádě České republiky. Jaroslav se naopak stal příslušníkem Armády Slovenské republiky. Zdálo by se, že jejich cesty se definitivně rozešly. Pokud se ale na jejich životní příběhy podíváme podrobněji, zjistíme, že to není tak úplně pravda. I po dvaceti letech, která od té doby uplynula, jsou totiž oba ženisté, plukovníci a patří v obou armádách k nejlepším odborníkům v této oblasti.
Dětský sen V rodině Bielených byli čtyři synové. Vedle již zmíněných dvojčat to byl ještě o tři roky starší Marian a nejmladší Roman. Byli ještě děti, když se zrodil jeden velký sen. Rozhodli se, že všichni se přihlásí do armády k letectvu a společně vytvoří posádku velkého dopravního letounu. „Rozdělili jsme si dokonce funkce,“ vzpomíná Robert Bielený. „Marian měl být prvním pilotem, já navigátorem, Jaroslav se chystal dělat druhého pilota a Roman měl být palubní technik.“ Život však bývá někdy krutý. A tak i v tomto případě se rozhodl tento sen změnit. Jako první se na leteckou školu do Košic přihlásil Marian. Protože ale předtím prodělal infekční žloutenku, neprošel po zdravotní stránce. Podobný osud čekal i dvojčata. Když se ve čtvrtém ročníku Vojenského gymnázia Slovenského národního povstání v Banské Bystrici hlásili na leteckou školu do Košic, zjistili jim šelest na srdci. Nic jim tehdy nepomohlo, že byli ve vynikající fyzické kondici, dokonce běhali půlmaratony. Bratr Marian v té době studoval ženijní obor na Vojenské vysoké škole pozemního vojska ve Vyškově. Také oni se zajímali o techniku. A tak se nakonec přihlásili na Vojenskou akademii v Brně – na obor ženijně-strojní. Nic na tom nezměnilo ani pozdější zjištění lékařů, že šelest zmizel a po zdravotní stránce jsou naprosto v pořádku. Přechod na leteckou školu do Košic již pro ně nebyl povolen. V okamžiku, kdy se musel o své životní profesi rozhodnout i nejmladší Roman, bylo mu už jasné, že z jejich dávného snu nic nebude, a tak nakonec nastoupil na policejní školu v Holešově. „Po celou tu dobu jsme byli neustále spolu. Spali jsme ve stejném pokoji, byli jsme ve stejné četě. Mimochodem, tu tvořilo jen devět posluchačů a patřila k těm nejlepším na akademii. Měli jsme dokonce i stejné koníčky. Věnovali jsme se společenskému tanci, vojenskému sedmiboji a sportovní střelbě,“ vzpomíná na léta strávená na Vojenské akademii Jaroslav Bielený. „Rozešli
6
Nelituje, že zůstal v Čechách
jsme se až po skončení školy v červenci 1991. V té době jsem byl již ženatý, měl jsem manželku ze Slovenska, a tak jsem se tam chtěl vrátit. Nastoupil jsem tedy jako velitel čety k 13. ženijnímu praporu v Seredi. Bratr měl v té době vážnou známost se svou partnerkou ze společenských tanců, a tak se rozhodl, že zůstane na Moravě. Byl tedy zařazen jako velitel čety k pluku civilní obrany do Bučovic. V té době nikdo z nás pochopitelně netušil, že by se mohla republika rozdělit.“ Nejstarší bratr Marian sloužil po skončení školy jako ženista v Hodoníně. V roce 1992 začaly reorganizace a snižování počtů, rozhodl se tedy z armády odejít. Nějakou dobu ještě žil na Moravě, později se přestěhoval do Bratislavy. Dnes pracuje jako občanský zaměstnanec na slovenském ministerstvu obrany.
Každý v jiné republice
Počátkem roku 1993 došlo k rozdělení republiky. Nově vytvořená hranice vedla i mezi dvojčaty Bielenými. Jaroslav byl na Slovensku, zatímco Robert zůstal v Čechách. Po třech letech v Bučovicích odešel z postu zástupce velitele praporu pluku CO na štáb 6. mechanizované brigády. V roce 1995 nastoupil jako pozorovatel OSN v irácké části Kurdistánu. „Po návratu jsem byl přijat ke 4. brigádě rychlého nasazení (BRN). Dělal jsem ženijního náčelníka na 4. průzkumném praporu. Když vznikal 4. ženijní prapor BRN, podílel jsem se na jeho budování, byl jsem zařazen do organizačního jádra 4. ženijního praporu. V roce 1999 jsem postoupil na post ženijního náčelníka divize. Z něho jsem pak po roce odešel do struktur NATO.“ Po návratu strávil Robert Bielený devět měsíců na Generálním štábu AČR, měl tam na starost organizaci velkého mezinárodního cvičení. V Bechyni dělal nejdříve zástupce a později velitele ženijního praporu. Z funkce náčelníka ženijního vojska společných sil si dvakrát „odskočil“ do Kosova. Poprvé jako zástupce náčelníka štábu pro operace mnohonárodní brigády Střed a podruhé jako velitel kontingentu. Od června 2011 do června 2012 studoval na US Army War College v Carlisle v Pensylvánii. Když se před několika lety stal náčelníkem ženijního vojska AČR, věděl,
že beze zbytku naplnil to, co si před mnoha lety s bratrem slíbili. V součastné době ale přechází na funkci velitele ženijní brigády. Mohlo by se zdát, že je to tak trochu krok zpět. To ale Robert Bielený odmítá. Náčelník ženijního vojska je podle jeho názoru člověk, který stanovuje vize a cíle. Stará se o celé ženijní vojsko, a ne jenom o odbornou brigádu. Na druhé straně velitel brigády je velice prestižní funkce. Asi není úplně v pořádku, že právě tou prestiží je postavena ještě nad náčelníka druhu vojska. „Mně v té kariérní mozaice chybí právě velení brigádě. Pokud chci zůstat v armádě a vychovat novou generaci ženistů, tak si musím tento stupeň doplnit. Jinak bych byl handicapován vůči lidem, kteří mají za sebou službu na úrovni velitele brigády. Nemyslím si tedy, že by to byl krok zpět.“
Odskočil si k logistice
Jaroslav Bielený postupně v Seredi vystřídal funkce velitele čety a roty, měl na starosti poddůstojnickou školu pro minéry a odminování. Nakonec postoupil na zástupce velitele praporu pro věci technické. V roce 1994 dostal nabídku, aby šel studovat do Německa. „Německy jsem tehdy vůbec neuměl, velitel ale řekl: Jsi mladý, tak se naučíš. Za čtyři měsíce jsem se na německé jazykové škole v Huertě skutečně něco naučil. Až později, během stáže u útvarů Bundeswehru, jsem zjistil, že toho až tak moc nebylo. Prošel jsem zásobovacím, dopravním praporem, vysvětlili mi, jak funguje logistika v Bundeswehru. Absolvoval jsem tam i kurz velitelů technických praporů. Když jsem se vrátil, tak se u nás zrovna měnila infrastruktura. Slučovala se ta technická složka s týlovou a vznikala logistika. Němci mi ukázali, jak má fungovat komplexně celý tento systém, a tak se ze mě stal logistik.“ Jaroslav Bielený postupoval v logistických funkcích přes taktický a operační stupeň. Vyvrcholením jeho kariéry v této odbornosti bylo, když se v roce 2010 během dvanáctiměsíční mise v Afghánistánu stal zástupcem náčelníka logistiky sil ISAF. Po návratu na Slovensko se ale přece jen nakonec vrátil k tomu, co si s bratrem slíbili, tedy ke své ženijní profesi. Stal se ředitelem NATO
Robert Bielený nikdy nelitoval ani nelituje, že zůstal v Čechách. U nás je ženijní brigáda, na Slovensku pouze prapor. „V tom není problém, na Slovensku jsou menší pozemní síly, i když taky mají dvě manévrové brigády. Takže je adekvátní, že základ jejich ženijního vojska tvoří jen jeden prapor. Slováci ale v současné době litují toho, že si zrušili náčelníky druhů vojsk. Armáda není jen o manévrové jednotce. Pokud nemáte dostatečnou bojovou podporu a vyvážené bojové zabezpečení, nemůže vám fungovat ani manévr, ani palba,“ argumentuje plukovník Robert Bielený. „Na druhé straně jejich ženijní vojsko se dokázalo patřičně zviditelnit na mezinárodním poli. Všechno to je otázka příležitostí a osobností, které stojí v čele vojska. V devadesátých letech minulého století tam na Slovensku byli lidé, kteří chytili příležitost za pačesy. Podobně to u nás v té době udělali náčelníci chemického vojska. Všude ve světě potřebujete ženisty, chemiky, dělostřelce, vojenské zdravotníky a průzkumáky. Tyto odbornosti chybí dnes všem armádám. Naopak většinou mají dostatek mechanizovaných jednotek. Ukazuje se to v současné době i v Afghánistánu. Američané říkají, že nám dají materiál, ale ať poskytneme odborníky. Těch se jim totiž nedostává.“ Ženisté na Slovensku podle Roberta Bieleného představují určitou výkladní skříň. Je to oblast, na kterou se jejich armáda specializuje. „Šli do toho tenkrát po hlavě. Od samého počátku byli v Kábulu a později v Kandaháru. S poměrně malou ženijní jednotkou udržovali kandahárské letiště. Všichni ale o nich věděli, byla to obrovská prezentace. Když však přijedou k nám, tak nám závidí nejen vybavení, ale i to, jak jsou naši ženisté vycvičeni. My ale nemáme takové možnosti prezentovat se na mezinárodním poli.“ Lidé, kteří znají oba bratry, se shodují v tom, že za jejich odborným služebním úspěchem je především cílevědomost, houževnatost a obrovské množství energie. „Sám sebe člověk těžko hodnotí, ale asi to bude dáno tím, co jsme dostali do vínku. Když jsme byli ještě mladí poručíci, tak nám mnozí plukovníci říkali: Vy máte v sobě nějaký motor. Vy jste vlak, který táhne vagony,“ usmívá se Robert Bielený. „Společné pro nás je i to, že nemáme problémy se studiem cizích jazyků. To je samozřejmě velká výhoda. Jsme také hodně zvídaví, chceme se učit nové věci, dívat se daleko dopředu. V armádě je ale spousta pracovitých kluků, takže je potřeba také s pokorou říci, že jsme měli samozřejmě velké sˇtěstí. Byli jsme ve správný čas na správném místě. Prostě okolnosti nám přáli. Nemálo vděčíme také Bohu a svým rodinám za to, že nás podporují.“ Text: Vladimír Marek Foto: autor a archiv bratří Bielených
7
mise Splněný operační úkol a nové profesní zkušenosti – to byla mise Baltic Air Policing
DOVĚTEK k pobaltské misi
Slavnostní nástup příslušníků úkolového uskupení Armády České republiky v misi Baltic Air Policing udělal definitivní tečku za jejich čtyřměsíčním nasazením v zahraničí. Jelikož se jednalo o misi, která se svým charakterem a zejména operačním úkolem poněkud odlišovala od „standardu“ pozemních kontingentů, opětovně se k ní na stránkách A reportu vracíme. Dnešní epilog napsali ti, kteří se jí účastnili. Od prvního zářijového dne loňského roku střežily bojové letouny JAS-39C Gripen vzdušných sil Armády České republiky zařazené do aliančního systému integrované protivzdušné obrany (NATO Integrated Air Defence System – NATINADS) vzdušný prostor a teritoriální vody Litvy, Lotyšska a Estonska. Stejně jako při svojí premiéře v Pobaltí (od 1. května do 31. srpna 2009) české úkolové uskupení, jehož organizační jádro tvořili příslušníci pozemního a létajícího personálu čáslavské „tygří“ 211. taktické letky, opět prokázalo svoji kvalitu. Během více než čtyřměsíční mise provedli patnáct ostrých startů, takzvaných Alpha Scramble, proti narušitelům v zóně odpovědnosti. Ve všech případech splnili patnáctiminutovou normu ke vzletu na povel Spojeného střediska řízení leteckých operací (Combined Air Operations Centre – CAOC) v severoněmeckém Uedemu. Nad Pobaltím nalétali 326 letových hodin a uskutečnili 298 letů, což je nadprůměrný výkon ve srovnání s jinými aliančními kontingenty. Jde o čísla, která odbornou veřejnost ohromují a svědčí o vynikajících profesních i osobních kvalitách všech
zúčastněných. Jenom připomínáme, že ochrana tří pobaltských států začala před devíti roky a doposud se na ní podílelo čtrnáct aliančních letectev v celkovém počtu jedenatřiceti rotací. Belgičané s letouny F-16AM v nich začínali jako první a v současné době drží ostrou hotovost na litevském letišti Šiauliai Dánové s „efšestnáckami“.
Další výzva? Island!
Misi v Pobaltí lze posuzovat z několika směrů. Velitel čáslavské 21. základny taktického letectva a zároveň velitel českého úkolového uskupení plukovník gšt. Petr Lanči hovoří o dvou aspektech. „V Pobaltí jsme po sobě zanechali velmi výraznou a hlavně pozitivní stopu, a to nejen jako profesionálové, kteří umí dobře dělat svou práci a jsou k tomu odpovídajícím způsobem vybaveni, ale také jako vojáci země, která má výrazné vojenské schopnosti v oblasti zajištění vzdušné ochrany a tím i národní suverenity sebe i svých partnerů,“ podotýká a zdůrazňuje, jak je pro samostatný a suverénní stát důležité mít vlastní vojenské
letectvo použitelné v operacích typu NATINADS a jak složité to mají ti, kteří tuto schopnost ztratí nebo na ni z jakéhokoliv důvodu rezignují. Jeho druhý zorný úhel na baltickou misi úzce souvisí s profesní připraveností příslušníků úkolového uskupení. „Opět jsem se utvrdil v tom, že kvalita lidí zaručuje splnění stanovených úkolů. Máme piloty, kteří byli důstojnými ochránci prostoru odpovědnosti, příslušníky inženýrsko-letecké služby, kteří udržovali provozuschopnost letadel téměř za každých podmínek, a příslušníky štábu a zabezpečujících složek, kteří vytvořili skvělý odborný servis i lidské zázemí,“ konstatuje plk. P. Lanči a připomíná „double“ nasazení jak v Čáslavi, tak v Šiauliai, které plnohodnotně zabezpečovala jedna jednotka – 211. taktická letka „Generála Františka Chábery“, vyzbrojená čtrnácti bojovými letouny JAS-39C/D Gripen. Také na čáslavské letecké základně platí, že jedno končí a druhé začíná. Další výzva je takřka na dohled. „Island Air Policing v roce 2014,“ dodává plukovník Petr Lanči.
„Alfa“ borec
PRVNÍ NÁMĚSTEK MINISTRA OBRANY V. PICEK V DOPROVODU VELITELE ZÁKLADNY PLK. GŠT. P. LANČIHO
8
Nadporučík Kamil Kopáč slouží v hotovosti NATINADS půldruhého roku. Za tu dobu provedl jednu „alfu“, a to k civilnímu dopravnímu letounu, které ve vzdušném prostoru České republiky nekomunikovalo s pozemními orgány řízení letového provozu. Jeho pobaltská mise, byť trvala dva měsíce, však zásadně pozměnila dosavadní statistiku. Z ranveje šiauliaiského letiště měl pět ostrých vzletů, takzvaných Alpha Scramble. K cílům, které nedodržovaly letové plány, vždy startoval jako dvojka neboli wingmen. V reálu se jednalo jak o vojenské, tak i civilní stroje Ruské federace. Rusové se totiž při letech do své enklávy Kaliningradu nebo zpět v nejednom případě odkloňují z trasy nebo létají bez zapnutého takzvaného odpovídače, což je zařízení na palubě letounu, které umožňuje automatickou identifikaci letadla ve vzdušném prostoru pro potřeby řízení letového provozu a poskytuje základní parametry stroje. „Považuji to za náhodu, že jsem zrovna sloužil v hotovosti,
když nás uedemský CAOC zvedl,“ usmívá se čáslavský stíhač, který má dvěstěpadesátihodinový nálet na Gripenu. O chvíli později je na něm znát, jak si této pětinásobné náhody cenní. „Je to o dalších profesních zkušenostech. Při premiérovém zásahu jste pod velikým psychickým tlakem, abyste něco nepokazil. Postupy zásahu znáte, ale je třeba mít pod kontrolou i adrenalin. Jak alfy přibývají, už jste mnohem klidnější. Roste sebejistota, dokážete lépe předvídat,“ říká hotovostní pilot a stroze představuje svoje vzdušné cíle v Pobaltí: „Ruské Antonovy, Iljušiny a Tupolevy.“ Žádost o akční popis prováděných „alf“ zamítne. Podrobnosti nelze z pochopitelných důvodů publikovat. Přesto se Kamil Kopáč alespoň obecně vrací k jedné noční „alfě“, kdy se nemohla dvojice hotovostních Gripenů optimálně přiblížit k narušiteli z důvodu blížící se hranice střeženého prostoru nebo k náročnému zaznamenávání cíle nad ním. Leckoho může překvapit, že unikátní porce Alpha Scramble v pobaltském vzdušném prostoru nezavdala nadporučíku Kopáčovi důvod k bujarému veselí. „Pravdou je, že si mě kluci z letky nějaký ten čas dobírali. Žádné rozvleklé oslavy se však nekonaly. Po Litvě záhy přišel standardní kolorit hotovostí na čáslavské základně.“
Dvojí nasazení zároveň
Třetí článek Severoatlantické smlouvy stanoví, že členské státy jsou povinny se jednotlivě i společně starat o svou bezpečnost. Konkrétně v oblasti stíhacího letectva to znamená, že každý členský stát NATO má nárok na stejnou úroveň zabezpečení svého vzdušného prostoru a že obranu zemí, které nedisponují vlastními nadzvukovými letouny, a takových je v současné době v rámci Severoatlantické aliance sedm, zabezpečují signatáři smlouvy. Působení českého úkolového uskupení ocenily politické i vojenské autority všech tří pobaltských států. Nejenže se jednalo o projev alianční solidarity, ale i opětovné potvrzení vysokého kreditu, s nímž jsou čeští profesionálové v Pobaltí
spojováni. To je skutečnost, která bezpochyby těší také velitele prvního úkolového uskupení Armády ČR v misi Baltic Air Policing a velitele 211. taktické letky podplukovníka Jaroslava Míku. „To, že se jednalo o totožný operační úkol jako před třemi roky, lze považovat za jistou výhodu. V dlouhodobé přípravě na druhou misi jsme mohli vycházet z předešlých poznatků, počínaje znalostí prostoru odpovědnosti a konče logistickým zabezpečením personálu a letecké techniky. Neměnné zůstávají operační postupy air policingu i to, že jsme stále v podřízenosti Spojeného střediska řízení leteckých operací v německém Uedemu. Proces vzdušné ostrahy v rámci NATINADS je standardizovaný, rozdílný je pouze mandát v zahraničí.“ Výběr létajícího personálu na misi do Pobaltí nepodléhal žádným zvláštnostem. Kdo létá hotovost v tuzemsku, je nasaditelný i nad územím cizího státu. „Už pilotáž Gripenu lze s jistou nadsázkou označit jako výběrové povolání. Dvě desítky výkonných letců jsou ke specifickému úkolu vzdušné ostrahy vycvičeny a není rozhodující, z jaké letecké základny tuto misi plní,“ vysvětluje velitel čáslavské „tygří“ 211. letky a zdůrazňuje, že náročnosti úkolu musí odpovídat logistická podpora.
Důstojná tečka na závěr
Příslušníkům úkolového uskupení přijeli na čáslavskou základnu poděkovat za úspěšnou reprezentaci vrcholní představitelé Ministerstva obrany České republiky, Generálního štábu Armády ČR, Velitelství společných sil, senátoři Parlamentu ČR, starostové, velitelé vojenských útvarů a zařízení a další významní hosté. Za vynikající plnění povinností v úkolovém uskupení Baltic Air Policing a vzornou reprezentaci AČR v zahraničí převzal nadporučík Martin Pelc Záslužný kříž ministra obrany ČR III. stupně a plukovník Petr Lanči, nadporučík Kamil Kopáč, praporčík Václav Voves a četař Radek Loukota Čestný odznak AČR Za zásluhy III. stupně. Věcný dar za příkladné plnění služebních povinností v rámci zahraniční operace na území Litvy byl udělen majorovi Janu
Ondryskovi, majorovi Martinu Peldovi a nadrotmistrovi Janu Kodrasovi. Všichni příslušníci mise byli vyznamenáni medailí ministra obrany České republiky Za službu v zahraničí. Při pátečním slavnostním aktu byl mezi oceněnými i Tomáš Kostúr, obchodní ředitel společnosti Sieza s. r. o., jenž převzal pamětní odznak jako poděkování za dlouholetou spolupráci při zabezpečení letecké základny Čáslav technickými prostředky. „Vaše vojenská letecká mise v Pobaltí byla druhým regulérním testem technologické vyspělosti našeho taktického letectva a úrovně připravenosti jeho příslušníků působit mimo domácí půdu. Je třeba říci, že testem znovu velmi úspěšným,“ zdůraznil ve svém projevu první náměstek ministra obrany Vlastimil Picek. Pochvalná slova na adresu příslušníků pobaltské mise zazněla také od zástupce náčelníka Generálního štábu AČR – náčelníka štábu generálmajora Bohuslava Dvořáka: „Operační úkol jste splnili bez jakýchkoliv problémů a opět na výbornou. Navíc jste získali i plno dalších profesních zkušeností. Například přelety nad mořem nebo vzlety k bojovým prostředkům jiné země byly jedinečnou zkušeností, kterou nad naším územím, kde obvykle startujete k dopravním letounům, těžko získáte.“ Text: Pavel Lang Foto: autor a Jan Kouba
9
památné dny resortu Ministerstva obrany Od doslova přelomové bitvy československých vojáků u ukrajinského Sokolova uplyne v těchto dnech sedmdesát let
HRDINSTVÍ zaplacené krví Koncem února 1943 došlo k zastavení mohutné ofenzivy Rudé armády. V oblasti Charkova měli Rusové nemalé problémy se souvislým pokrytím fronty. Právě toho využil wehrmacht a vrhl se do protiútoku směrem na Charkov. K ucpání vzniklých mezer byla použita i československá jednotka, která se v té době přepravovala z Buzuluku na frontu. Okolnosti tomu chtěly, aby bojová premiéra našeho praporu měla obzvlášť krvavou podobu.
Místo pochodu zákopy
Prvního března 1943 ve večerních hodinách dorazili příslušníci 1. čs. samostatného praporu do rozbořeného Charkova. Měli za sebou téměř tři týdny jízdy po válkou zničených sovětských železnicích a 350 kilometrů nočních pochodů. Původně plánovaný odpočinek, spojený s motorizací praporu a slavnostním pochodem Charkovem, se však nekonal. Již v noci 2. března byl vyhlášen ostrý bojový poplach. Vojáci dostali střelivo a granáty. Německá 4. tanková armáda prorazila pozice Voroněžského frontu a valila se na Charkov. Situace byla kritická. Náš prapor dostal jednoznačný rozkaz udržet postavení na linii nově budované obrany na řece Mža. Pokud nepřítel již tato obranná postavení překročí, zatlačit ho zpět za řeku a nedovolit mu postupovat na Charkov. Posílená Jarošova rota se 4. března přesunula na druhou stranu řeky do Sokolova a začala budovat obranu. Již od 6. března docházelo k drobným střetům průzkumných hlídek. O den později se zhruba patnáct německých tanků pokusilo neúspěšně prolomit obranu u Timčenkova. Osudový den však měl nastat až 8. března.
10
První bojové vystoupení československých vojáků během druhé světové války na východní frontě je známé jako bitva u Sokolova. Čtyřicet let socialismu zakrylo tento ryze vojenský čin ideologickým nánosem. Někteří lidé také v posledních dvaceti letech hovořili o tom, že to byla až příliš krvavá lázeň, že Jarošova rota byla zdecimována na druhé straně řeky Mža zbytečně. Když odhrneme ale veškerý tento nános, objevíme nemálo hrdinství, sebeobětování a snahy dokázat, že Čechoslováci ve druhé světové válce nesložili zbraně a byli připraveni bojovat. Okolo půl druhé odpoledne zaútočilo čtrnáct nepřátelských tanků na Sokolovo. Palbou sovětských posilových prostředků (dělostřelecké a raketometné baterie) umístěných za řekou a protitankových prostředků, které měla k dispozici 1. rota, se podařilo zteč velice rychle zastavit. Tři obrněnci navíc zůstaly stát na místě, vyvalil se z nich mohutný dým. Obránci Sokolova jásali, hned při prvním útoku se jim podařilo zlikvidovat tři tanky. Ve skutečnosti se jednalo jen o průzkum bojem spojený s válečnou lstí. Osádky tanků zásah předstíraly, imitovaly jej za pomoci dýmovnic.
Doplatili jsme na válečnou lest
Když pak zhruba o dvě hodiny později začal skutečný útok, měli Němci již rozkrytou sokolovskou obranu. Hned prvními přesně mířenými výstřely domněle zničených tanků zlikvidovali obráncům jedno ze dvou protitankových pětačtyřicetimilimetrových děl a těžký kulomet. „Většina z nás se ocitla poprvé na frontě, a tak jsme samozřejmě dělali chyby,“ přiznal po letech generál Oldřich Kvapil. „Když jsme o tři dny později drželi linii obrany na řece a Němci se k nám blížili, nařídil jsem svým vojákům nestřílet. Věděl
jsem totiž, že jdou přímo na minová pole, která jsme tam předtím položili. Německého vojáka postupujícího vepředu ale zastřelil protitankovou puškou jeden z mužů sousední jednotky, který o mém rozkazu nevěděl. Vtom se spustila palba ze všech zbraní. Během okamžiku jsme rozkryli veškerá svá palebná postavení, Němci pak na ně zaměřili střelbu.“ Obráncům Sokolova již kromě praporní palebné podpory zůstal jen jeden protitankový kanon, protitankové pušky a granáty. Zbraně, které nemohly prorazit čelní pancíř německých tanků. Střílelo se tedy na pás nebo z boku a zezadu pod věž či do prostoru motoru. Těmito prostředky samozřejmě naši vojáci nemohli zadržet lavinu tanků, která se na ně valila. Údaje o jejich počtu se liší. Za čísla blížící se realitě je možné považovat, že Němci na tomto úseku nasadili čtyřicet tanků a dvacet obrněných vozidel. Na pravém boku pronikly obrněnce do vesnice. Přesto se ještě několikrát podařilo odrazit pěchotu. Ztráty však byly velké.
Hrdinná smrt velitele
Okolo páté hodiny zaujali obránci kruhovou obranu u sokolovského kostela, kde bylo velitelské stanoviště nadporučíka Jaroše. Svoboda se rozhodl poslat do boje zálohu v podobě všech deseti
tanků T-34, které měl k dispozici, a zesílenou četu rotmistra Oldřicha Kvapila. „Přihnal se ke mně rotmistr Voráč, že prý byl včera povýšen a že si musí tu důvěru zasloužit. Ať ho prý pustím s jeho četou do Sokolova,“ vzpomínal generál Kvapil. „Nakonec si to u velitele praporu vymohl, a to i přesto, že jeho četa měla mnohem menší palebnou sílu. Věděl přitom, jaká je situace na druhé straně řeky, ale přesto tam on a všichni jeho lidé šli dobrovolně. Bylo to obrovské odhodlání.“ Voráčovi lidé se úprkem hnali do boje. Jejich mohutné hurá při protiútoku bylo slyšet až na druhém břehu. Podařilo se jim protivníka zatlačit o pořádný kus dozadu. Na jejich nadšení nezměnila nic ani skutečnost, že pod čelním z deseti tanků, které byly vyslány společně s nimi na pomoc 1. rotě, se probořil led. Z řeky se stala neprostupná protitanková překážka. To už byl ale mrtev i velitel 1. roty. Podle jedné z verzí se nadporučík Jaroš právě chystal hodit pod přijíždějící německý tank granát, když ho zasáhla dávka z kulometu přímo do prsou. Další varianta hovoří o tom, že na něj ještě najel tank a granáty vybuchly. Poněkud jiné jsou vzpomínky vojína Demetera Boháčka. Podle něho psal Jaroš právě rozkazy pro jeho velitele čety, když zpoza blízkého domu vyjel tank a vypálil dávku z kulometu. Ta Jaroše zasáhla šikmo přes prsa. Další z bojujících vojáků vyprávěli o tom, jak Jaroše smrtelně zranily střepiny granátu, případně že ho zasáhla dávka protivníka v okamžiku, kdy zuřivě pálil ze samopalu. V každém případě padl přímo před kostelem a s největší pravděpodobností podlehl smrtelnému zranění na prsou. To ostatně prokázala i poválečná exhumace Jarošových ostatků. Ta zároveň vyloučila výbuch protitankových granátů. Ty by totiž, stejně jako tankové pásy, tělo roztrhaly.
Nespočetná hrdinství
Jarošův poslední boj ale rozhodně nebyl jediným příkladem obrovského hrdinství, ke kterému v těchto hodinách v Sokolovu docházelo. Mezi nejznámější patří činy vojína Josefa Černého. Tento fyzicky zdatný a velice dobře vycvičený příslušník Sochorovy čety samopalníků patřil k našim nejlepším vojákům vůbec. Vyznamenal se již při průzkumu ještě před samotným zahájením bojů o Sokolovo. Průzkumné skupině vedené desátníkem Antonínem Korimou se podařilo zajmout dva Němce a získat důležité informace o postavení protivníka. V tom je ale zpozorovali Němci a začali je obkličovat. Za této situace vyslal velitel družstva s cennými informacemi k praporu právě Josefa Černého. Ten měl ale během cesty k našim frontovým liniím smůlu a natrefil na německou jednotku. Ta po něm okamžitě zahájila palbu. Průzkumník padl na zem a předstíral mrtvého. Němci v domnění, že je celá záležitost vyřešena, se k němu rychle přibližovali. Když byli vzdáleni pouhých deset metrů, zahájil na ně vojín Černý střelbu. Nacisté padali jeden za druhým. Černému se nakonec podařilo i s cennými informacemi dostat na velitelství praporu. Ve chvíli, kdy německý útok začal drtit naši obranu, shromáždil Sochor zbytky své čety a kryt kouřem z hořících domů se pokusil bočním výpadem odříznout německou pěchotu od tanků. V tomto okamžiku se jeden z obrněnců obrátil a začal najíždět přímo na vojína Černého. Ten s chladnokrevností sobě vlastní odjistil granát
11
památné dny resortu Ministerstva obrany a vrhl jej na tank, který začal ihned hořet. O něco později, když již pěchota pronikla do vesnice, se ukryl za jedním ze stavení a hodil protitankový granát přímo dovnitř obrněného vozidla. Zlikvidoval tak dvacet Němců najednou. Četař Komárek postřílel z těžkého kulometu několik desítek nepřátel. Obyvatelé Sokolova později vyprávěli o střelci z lehkého kulometu, který v Němci již obsazené vesnici rozprášil kolonu vedoucí zajatce. Jeho střelba se ozývala dlouho do noci a znemožňovala německým vojákům další postup. A tak bychom mohli pokračovat.
Část zajatých příslušníků praporu byla s ohledem na jazykové znalosti přinucena dělat tlumočníky pro wehrmacht. Ani jeden z nich se nedožil konce války. Takovéto sˇtěstí měli pouze ti z našich vojáků zajatých u Sokolova, kteří se dostali do zajateckých táborů.
Německá rádiová nekázeň
Boje pokračovaly i 9. března. K protiútoku sovětské úderné skupiny od Zmijeva se měl připojit rovněž 1. prapor. Kudličova rota se po sedmé hodině večer snažila překročit zamrzlou řeku a zahájit protiútok na Sokolovo. Byl to obzvlášť těžký úkol. Byla sice již tma, ale přesto uniformy na bílém ledě řeky doslova svítily do dálky. Navíc na rovné hladké ploše nebylo kde se krýt. A tak byl tento útok odražen. Třetí rota pod velením rotmistra Kvapila se měla pokusit o obchvat a vázat tak na sebe část protivníkových sil. „Měli jsme automatické pušky, nařídil jsem vojákům, aby stříleli zásadně dávkami. O náboje nebyla nouze, byli jsme přednostně zásobováni,“ vzpomínal později generál Kvapil. „Měli jsme obrovskou palebnou sílu, Němci si mysleli, že je na křídle snad sto lehkých
Velké ztráty a zajatci
V sedm hodin večer vydal Ludvík Svoboda rozkaz ke stažení 1. roty a jednotek, které ji podporovaly, za řeku Mža. V tu chvíli však již neexistovalo žádné spojení. Ani spojkám se nepodařilo předat tento rozkaz. A tak se vojáci a ranění vracejí po celou noc. Ze zesílené roty zbyly jen trosky. Kromě 86 padlých bylo dalších 56 vojáků raněných. Rota přišla o oba protitankové kanony, sedm protitankových
pušek pět těžkých a šestnáct lehkých kulopušek, metů a pět minometů. Vojenský historik Karel Richtr uvádí jako ztráty na straně protivníka 300 až a 400 vojáků, 19 tanků a čtyři až šest obrněných obrně transportérů. U Sokolova se dostalo také dvacet našich vojáků voják do zajetí. Mnozí z nich byli v té době zranění zran či v bezvědomí. Čekal je tragický osud. osud V případech, kdy se nacistům podařilo zjistit, zj že se jedná o Židy, byli okamžitě zastřeleni. zast Několik jedinců převezli Němci do Prahy a přinutili je vypovídat pro protektorátní tekt sdělovací prostředky o údajných hrůzách, hrů které zažili v Sovětském svazu. Do této kampaně se zapojil sám K. H. Frank.
kulometů. Naprosto zřetelně jsem viděl, jak před námi ze Sokolova houfně prchají. Přesto jsme dostali rozkaz k ústupu.“ Když se Němci chystali 11. března k protiútoku, nedodrželi zcela rádiovou kázeň. Jejich rozkaz k soustředění zachytil radista Kurt Markovič. Výhodou našich vojáků byly jejich velmi dobré jazykové znalosti. Dělostřelectvo pak zaměřilo palbu do míst soustředění jednotek a rozehnalo je. Po válce tuto událost popisovat Kurt Markovič následujícími slovy: „Po nezdařilém útoku druhé roty jsem se vrátil do Artjuchovky a pokračoval ve službě. Tři noci a tři dny jsem se od stanice nevzdálil. Stáhli jsme se do obrany, ve které se nevysílá. Jen v určitých intervalech jsem prováděl kontrolní
hlášení na velitelství praporu. Kontrolní relaci jsem nesměl propást, i když se o mne pokoušel sebevíce spánek. Poslouchal jsem hudbu z Moskvy. Abych se udržel bdělý, otáčel jsem stupnicí radiostanice. Najednou zazněl neobyčejně silný německý hlas, jako by to bylo ve vedlejší místnosti. Achtung Otto-Sigfried. Achtung – Treffpunkt I.A, Angriff 4.00. Němci udělali kardinální chybu. Podcenili situaci a hovořili jen napůl šifrovaně. Dobře jsem znal němčinu a tušil jsem, kolik uhodilo. Němci chystají ve čtyři hodiny útok.“
Unikli z obklíčení
Protivník nakonec prorazil na jiném úseku fronty a československým vojákům hrozilo obklíčení. Třináctého března přišel rozkaz k ústupu k Severnímu Donci. Poblíž Lisogubovky se spojily německé kolony postupující ze severu, z jihu i ze západu. V oblasti stanice Mochnači se ustupující československý prapor dostal do kontaktu s nepřítelem. Stáhl se tehdy do lesa a Němcům se za našimi vojáky do tohoto těžko prostupného terénu bez podpory pěchoty, která se zpozdila vzadu, nechtělo. Prapor pak dál ustupoval úzkým koridorem, který se nepodařilo Němcům přerušit.
Byl to závod s časem. Musel dosáhnout Severního Donce dříve než nacisté. To se nakonec podařilo. Na mostě přes tuto řeku čekal na své vojáky Ludvík Svoboda. Osmnáctého března protivník dobyl Charkov. Ve znovuobsazeném městě neměl slitování. Mimo jiné postřílel zraněné vojáky, které již nebylo možné evakuovat z nemocnice. Byli mezi nimi i příslušníci naší jednotky. O týden později byl československý prapor převelen do zálohy Voroněžského frontu a přesunul se do vesnice Veseloje. První bitva československého praporu měla především obrovský propagandistický účinek. Již 2. dubna 1943 vydala sovětská agentura zprávu o těchto bojích a 8. dubna vyšel v sovětské Pravdě článek Alexandra Fadějeva Bratrství zpečetěné krví. Psal v něm o obrovském nasazení Čechoslováků. Tyto informace pak záhy publikovaly i další sdělovací prostředky, a to nejen v Londýně a za oceánem. Přes obrovské nasazení německých bezpečnostních orgánů v protektorátu se také dostaly k našim lidem na okupovaném území. Text: Vladimír Marek Foto: VÚA-VHA
13
zdravotnictví A report se prošel po „Zelené cestě“, kterou nabízí Centrum zdravotní ambulantní péče Ústřední vojenské nemocnice – Vojenské fakultní nemocnice Praha
+
Další, prosím… V recepci Centra ambulantní zdravotní péče (CAZP) Ústřední vojenské nemocnice – Vojenské fakultní nemocnice Praha opět zvoní telefon. „Dobrý den. Zelená cesta, recepce. Chcete zaregistrovat nebo objednat?“ ptá se pracovník CAZP volajícího. Během chvilky je vše vyřízeno. Nepochybně ke spokojenosti pacienta, protože opakovaně děkuje. Jenom několikadenní čekací lhůta k odbornému vyšetření na urologii jej překvapila i potěšila zároveň.
E S TA C Á N E L ZE jekt MO
ý pro SpoleĀn
N ÿR a ÚV
Pro:
• • • • •
é službď ÿR v Āinn vojáky A veterány váleĀné ÿR y Policie ík šn lu pĢís rávy sp ní el u C y ého sbor pĢíslušník záchrann siĀského a H y ík pĢíslušn
Na jedn
om místď
lékaĢe
ambula i mbulanc orĪ interní a kých ob chirurgic ne e nc a ambul ) ie urolog orĪ (kožní, ne kých ob chirurgic ologie) bulance m a pedie, ur • to or , ie (chirurg anci u ambul tologicko stémem • stoma sy rvaĀním ci s reze • recedpnání vyšetĢení ných obje h odbor ostatníc nává na • objeuldancích ÚVN amb
• • •
AZP)
Centrum
(C Āe ÚVN votní pé
a
í zdra mbulantn
14
cz
zp@uvn.
e-mail: ca 202 920, í Tel: 973 - pĢízem az. vilon B3 bní prĪk Pa že slu tĪ a en ce paci pojištďn evidence ím prĪkaz ávání a ložte pros e, objedn aci pĢed Registrac PĢi registr
ZajišĨuje
www.uvn.cz/leka
rna
=
Držitelé karty „Z elená ce • 5% slevu na veškerý sta“ mají ve veřejné LÉKÁRNĚ ÚVN vo • Slevu 30,- Kč na rece lný prodej léků a zdravotnických potřeb pt* * Lze uplatnit pouz e při výdeji léčivého
přípravku vázaného na lék
5%
na veškerý volný prodej
30,- Kč
na recept*
ařský předpis, hra zeného z veřejného zd
ravotního pojištěn í.
MUDR. IGOR KRIVOSUDSKÝ 300 až 400 osob. Nám se za pět měsíců fungování CAZP přihlásilo přes tisíc zájemců. Dnes tady denně máme okolo dvaceti pacientů na jednu ambulanci,“ argumentuje lékař. Je nabíledni, že tato skutečnost iniciovala dílčí změny v centru. Například, že se u nejvíce
vytížených odborností prodloužily ordinační hodiny. „Máme zde ambulanci praktického lékaře, internu, kožní, neurologii, chirurgii, ortopedii, urologii a stomatologii – tedy základ, který je třeba ke zjištění zdravotního stavu dotyčného. Aby se nezvýšila čekací doba našich pacientů, přijali jsme v CAZP odpovídající organizační opatření a také jsme rozšířili možnosti Zelené cesty na další oddělení střešovické nemocnice,“ argumentuje MUDr. Krivosudský a konkretizuje, že v centru sice částečně utlumili interní ambulanci, ale nově se připravuje k otevření zákrokový sál, kde se budou provádět drobné chirurgické výkony a některé výkony z oblasti kožního lékařství. Stávající pozitivní trend nesouvisí pouze s nárůstem pacientů, nýbrž i s jejich profesním zaměřením. Ještě nedávno se Zelená cesta týkala výhradně profesionálů Armády ČR v činné službě, válečných veteránů, příslušníků Policie ČR, Celní správy a Hasičského záchranného sboru České republiky. V současnosti k nim přibyli také občanští zaměstnanci pracující v ozbrojených silách a vojenští důchodci. O služby CAZP mají zájem také pracovníci Generální inspekce
bezpečnostních sborů, Ministerstva vnitra nebo Ministerstva financí. „Metu související s počtem našich pacientů jsme zatím nestanovili. Zájemci o služby CAZP se tedy nemusí bát, že bychom je nezaregistrovali. Možnosti pro ambulantní sféru jsou ve zdejší vojenské nemocnici i nadále,“ vysvětluje vedoucí lékař Centra zdravotní ambulantní péče. Nejeden čtenář si na závěr pokládá klíčovou otázku související s termínem jeho objednávky na některou z ambulancí centra. „Co se týká CAZP, tak zde je čekací doba klienta na vyšetření maximálně do týdne. Na jiných specializovaných pracovištích nemocnice to může trvat déle, protože se musíme přizpůsobit chodu jejich oddělení a objednávání pacientů,“ říká MUDr. Igor Krivosudský. Dosavadní poznatky ukazují, že tato Zelená cesta dostala zcela nový formát. Střešovická nemocnice nabízí pacientům progres a bylo by chybou jej nevyužít. Text: Pavel Lang Foto: Jan Kouba
Zájem o Zelenou cestu
nabízí:
ického nci prakt
Každý člověk tuto nepříjemnost dobře zná, protože ji při svojí péči o zdraví zažil již nesčetněkrát. Přeplněná čekárna, v časech chřipkové epidemie navíc i spousta pokašlávajících lidí. Tento obrázek však nemůžete spatřit v přízemí pavilonu B3 pražské Ústřední vojenské nemocnice – Vojenské fakultní nemocnice, kde se nachází Centrum zdravotní ambulantní péče. V tamní čekárně zpravidla sedí jenom dva pacienti. To proto, že zde efektivně funguje objednávání – v praxi takzvaná Zelená cesta, což je společný projekt Ministerstva obrany České republiky a „úvéenky“ zaměřený na zkvalitnění procesu léčebných, diagnostických a preventivních služeb. Na Zelenou cestu lze vkročit buď osobně na recepci CAZP, nebo prostřednictvím zavolání na telefonní číslo 973 202 920, případně písemně e-mailem
[email protected]. Naše úterní ranní návštěva CAZP začala překvapením. Představa, že je před pavilonem B3 shluk pacientů, vzala za své. Jako na Václaváku to tady určitě nevypadalo. Přesně v osm hodin se objevil v recepci první klient, o patnáct minut později druhý. Dle jejich autentického vyjádření oba přišli na dohodnutou hodinu. Úvodní procedura, a to předložení karty pojištěnce, Zelené karty, třicetikorunového regulačního poplatku a doporučení od praktického lékaře, zabrala tři minuty. Stejný čas strávili v čekárně, než je přijali lékaři na urologii a neurologii. „Jsme maximálně spokojeni. K odbornému vyšetření se dostaneme v řádech dnů, a ne týdnů nebo měsíců, jak tomu bylo dřív. Jít k lékaři už pro nás není zdlouhavou záležitostí,“ říkají oba profesionálové při odchodu z CAZP. Pro úplnost je třeba zmínit, že naprostou samozřejmostí tady je den dopředu připravené pořadí pacientů s jejich zdravotními kartami. Bez jakéhokoliv prodlení se tedy může na druhý den začít ordinovat…
SLEVA
Každý začátek bývá těžký. Centrum zdravotní ambulantní péče nebylo výjimkou. Čtvrtým zářijovým dnem loňského roku sice nabídlo ve způsobu přednostního objednávání, a tím pádem i ambulantního ošetření, respektive odborného vyšetření svých klientů efektivnější způsob, avšak jaká bude realita, to nikdo netušil. „První dva měsíce nám chodilo do ambulancí pět šest lidí. To nás samozřejmě netěšilo, a proto jsme se zaměřili na propagaci našeho pracoviště i projektu Zelená cesta. Opakovaně jsme informovali jak odbornou veřejnost, tak pacienty spadající do působnosti Ústřední vojenské nemocnice – Vojenské fakultní nemocnice Praha o našem projektu,“ říká vedoucí lékař CAZP MUDr. Igor Krivosudský a dodává, že počet pacientů se záhy začal zvyšovat. „Zelená cesta existuje již zhruba osm let. Každoročně se v ní registrovalo okolo
15
logistika „stopadesátdevítky“ ukládány průběžně, zabralo to také jistý čas. Suma sumárum, v květnu 2009 jsou již všechny L-159 v ochranných fóliích. Jejich počet se však postupně snižoval až na stávajících třicet šest kusů. Rozdíl je způsoben přestavbou několika z nich z takzvaných sólových ( jednomístných) mašin na spárky neboli dvousedadlové verze a kontraktem se Španělskem v souvislosti s pořízením transportních letounů C-295M CASA pro české vojenské letectvo. Aby byla mozaika informací kompletní, je nezbytné zmínit ještě dva údaje. Nejprve místo dlouhodobého uložení letounů. Tím je technologická hala číslo 133, slangově pojmenovaná plecháč, která byla v roce 2006 za tímto účelem primárně vystavěna. Dále je nabíledni, že kontrakt zastřešuje odpovídající legislativa a finanční závazky. Smlouvy mezi Aerem Vodochody a Ministerstvem obrany ČR se uzavírají zpravidla na dva roky.
A report byl v hale, kde je dlouhodobě uloženo šestatřicet neprovozovaných podzvukových bitevníků L-159 ALCA vzdušných sil Armády ČR
Žádná změna stavu
Alky v dusíku Alky ve třpytivém Quadruplexu. Přeloženo do srozumitelné řeči, to znamená, že podzvukové bitevníky L-159 ALCA (Advanced Light Combat Aircraft) vzdušných sil Armády České republiky se nacházejí zahaleny ve čtyřvrstvé bariérové hliníkové fólii stříbrného provedení. Tento unikátní pohled lze spatřit pouze v takzvaném plecháči neboli hale číslo 133 Aera Vodochody. Díky vstřícnosti managementu Aera Vodochody je umožněno také A reportu, aby krátce nahlédl do této de facto obyčejné budovy, avšak s neobyčejným leteckým materiálem. Tím jsou dlouhodobě uložené „stopadesátdevítky“ českého vojenského letectva. V současné době se jich tady nachází šestatřicet kusů.
Část letadel do „plecháče“
Před bezmála šestnácti roky armáda koupila sedmdesát dva podzvukových bitevníků L-159 ALCA. Jako vůbec první vojenský pilot s ním letěl kapitán Rostislav Stroin (16. ledna 2000), a to v rámci přeškolení na nový typ. První dva stroje (tr. č. 6007 a 6006) přistály na čáslavském letišti 29. prosince 2000. Počet strojů vycházel z tehdy předpokládaných potřeb vojenského letectva. „Stopadesátdevítky“ byly postupně dodávány do provozu v letech 2000 až 2004. Byly dislokovány na základně letectva Sedlec, Vícenice u Náměště nad Oslavou a na základně taktického letectva Čáslav. Avšak po schválení Koncepce výstavby profesionální Armády České republiky a mobilizace ozbrojených sil ČR přepracované
16
na změněný zdrojový rámec a po rozhodnutí o pronájmu nadzvukových bojových letounů JAS-39C/D Gripen se vláda ČR usnesla na snížení počtu provozovaných letounů L-159. Za dostatečný byl považován počet čtyřiadvacet strojů. V této souvislosti bylo optimálním řešením nepoužívané bitevníky uložit. Kam? Nejlépe u jejich výrobce – Aera Vodochody. Proč? Důvodů je celá řada, a to od nemalých finančních úspor přes zabránění technické degradace letounů až po skutečnost, že jak lidské, tak technické kapacity letecké základny Armády ČR nejsou předurčeny ke skladování bitevníků, nýbrž k leteckému výcviku na nich. „První přelet armádních stopadesátdevítek do Aera začal v březnu 2006. Na strojích se v periodě třiceti dnů prováděla údržba v režimu provozního uložení, a to přesně podle daných předpisů. Po šedesáti dnech se na letounech točila motorová zkouška,“ vzpomíná vedoucí projektu dlouhodobého uložení L-159 a logistický specialista Jindřich Válek a dodává, že postupně do Aera Vodochody přiletělo sedmačtyřicet bitevníků L-159A. Uskladnění nepoužívaných letounů není jenom ryze technickou záležitostí. „Už od samého začátku jsme hledali tu nejméně finančně nákladnou cestu dlouhodobého uložení letounů L-159,“ říká
technologii ověřit, poté zpracovat zevrubné analýzy a následně požádat kompetentní orgán, což je odbor vojenského letectví Ministerstva obrany ČR, o souhlas se zavedením do výzbroje Armády ČR. Vše se povedlo v polovině roku 2008 a od října téhož roku se ukládání L-159 začalo realizovat. Přesněji řečeno, začaly se provádět odborné a administrativní úkony související s dlouhodobým uložením letounů. A jelikož byly
Logistik Jindřich Válek otevírá dveře haly a naznačuje nám, že můžeme vstoupit. Už letmý pohled je pro návštěvníka zážitkem. Formát bitevníků je zřetelný i přes hrubý střih hliníkové fólie. Na každém stroji vás zaujme jeho vizitka. Příklad? „Letoun L-159A tr. číslo 6028. Letoun uložen podle smlouvy o uložení letounů L-159 č. 112800272. Datum uložení: 24. 6. 2011.“ Pokud nerozhodne provozovatel bitevníků jinak, takto nerušeně zde stojí každý stroj zpravidla dva roky. To je doba, na níž je certifikováno uložení v bariérové fólii. Poté následuje takzvané přebalení letounu. Samozřejmě že se zevrubnou kontrolou stavu stroje. Praxe potvrzuje, že dvouletá servisní perioda je plně dostačující. „Podstatou je, aby se na letounu zabránilo vzniku koroze. A tato technologie to zabezpečuje,“ argumentuje J. Válek a zachází do podrobností. „Letadlo se v bariérové fólii propláchne dusíkem, včetně podvozků. Určitou dobu je vak
nafouknutý jako balon. Poté je provedeno odsátí dusíku pod folií a tím vytvořen mírný podtlak v celém prostoru. Současně s tím dochází k přilnutí fólie k letounu a dosažení optimálního inertního prostředí s minimální vlhkostí (cca 5 až 10 procent). Fólie se zavaří a tím je vytvořeno optimální klima pro dlouhodobé uložení. V běžném provozu na letecké základně by se takovéto podmínky nemohly zabezpečit,“ říká a připomíná, že dusík je plyn vytvářející inertní prostředí. Při exkurzi po hale, kde teplota nesmí klesnout pod pět stupňů Celsia, nelze nevidět kabely vytažené zpod fólie každého letounu. Ty jsou napojeny na čidla, která snímají teplotu a vlhkost v klíčových částech stroje. Není sporu o tom, že nejvíce ochrany potřebuje dvouproudový motor Honeywell/ITEC F124GA-100. „Technik se připojí přes paměťové zařízení USB a provede kontrolu požadovaných parametrů. V první fázi uložení letounů se data snímala každý týden a měsíc co měsíc jsme dávali armádě report o aktuálním stavu skladované techniky. Díky nadmíru pozitivním výsledkům z předcházejícího období se v současnosti kontroly provádějí po čtyřech měsících,“ argumentuje šéf projektu. Neopomene však podotknout, že dohled nad celistvostí bariérové hliníkové fólie je jeho pravidelnou povinností. O jakých pozitivních výsledcích Jindřich Válek hovoří? „Nedošlo k žádným změnám. Uložené letouny se nacházejí ve stavu, v jakém byly v roce 2008. Technologie dlouhodobého uložení ve čtyřvrstvé bariérové hliníkové fólii je efektivní,“ konstatuje logistik Aera Vodochody. Leckoho napadne otázka, co kdyby se poměry ve vzdušných silách AČR natolik markantně zlepšily a náhle bylo třeba zařadit do provozu další stopadesátdevítky. „Alky by musely projít odpovídající úrovní údržby. Rozsah prací by zabral zhruba osm měsíců. Poté by se z takzvaných uloženek opět staly provozuschopné letouny,“ říká viceprezident Aera Petr Kudrna. Text: Pavel Lang Foto: Jan Kouba
JINDŘICH VÁLEK viceprezident Aera pro vojenský program Petr Kudrna a uvádí příklad: „Ještě v roce 2006 jsme si na prototypu letounu s trupovým číslem 5832 vyzkoušeli technologii uložení ve čtyřvrstvé bariérové hliníkové fólii nesoucí název Quadruplex, která je určena pro dlouhodobé uskladnění, přičemž je velice účinná proti klimatickým vlivům.“ Není tajemstvím, že výše vzpomínaný Quadruplex ve stříbrném provedení je běžně dostupnou komoditou a využívá se v celé řadě odvětví. Setkáte se s ní jak v tropických, tak v polárních oblastech. Představuje spolehlivý obal pro korozí ohrožené výrobky, který mimo jiné nepropouští vodní páru, je nepromastitelný, poddajný, má velkou pevnost proti oděru a na nepotištěné straně je spojovatelný zatepla. Pro úplnost, tyto bariérové fólie vyrábí německá společnost, kterou v Čechách a na Slovensku zastupuje firma z Veselí nad Moravou. Vraťme se však do Aera. I v tomto případě platilo, že záměr je jedna věc a vlastní realizace druhá. Proto bylo nutné nejprve uvedenou
17
věda a výzkum Univerzita obrany inovuje studijní programy a modernizuje infrastrukturu za podpory EU
Evropské peníze
na revitalizaci objektu UO
Vedle toho, že Univerzita obrany je zapojena do řady mezinárodních programů výzkumu a vývoje, řeší i několik projektů Evropských strukturálních fondů Evropské unie. Tyto projekty přispívají k inovaci studijních programů realizovaných univerzitou a k modernizaci výukových a laboratorních fondů jednotlivých fakult. Jedním z nich je projekt s názvem Infrastruktura pro výuku spojenou s výzkumem ve strojních oborech studijního programu Vojenské technologie, jehož cílem je rekonstrukce objektu Univerzity obrany, který je stěžejní složkou infrastruktury pro vzdělávací a výzkumnou činnost strojních oborů daného studijního programu. Revitalizace starší budovy v brněnských kasárnách v ulici Šumavská vyřeší modernizaci specifických výukových a laboratorních fondů vybraných kateder Fakulty vojenských technologií Univerzity obrany. Projekt běží od května 2010 a má být ukončen 31. prosince 2013. Na základě úspěšné projektové žádosti a přidělené dotace je realizován za podpory Evropské unie a státního rozpočtu ČR, kapitola 307 – Ministerstvo obrany. Konkrétně je projekt financován prostřednictvím operačního programu Výzkum a vývoj pro inovace, prioritní osa 4 – Infrastruktura pro výuku na vysokých školách spojená s výzkumem, a to v souhrnné výši 146 909 778 korun, přičemž podíl prostředků EU přesahuje 124 milionů korun. Tedy pětaosmdesát procent k nám plyne z Evropské unie, zbývajících patnáct procent ze státního rozpočtu jako povinné spolufinancování. Podpora evropských fondů tak umožňuje Ministerstvu obrany realizovat tento projekt v době celospolečenských finančních škrtů, aniž by to na jeho kapitolu mělo jakýkoli negativní vliv.
18
Zrekonstruovaný rozsáhlý objekt v kasárnách Šumavská bude následně plnit dva základní účely: výzkumný a vzdělávací. Výzkumný – realizace projektu zajistí odpovídající technické zázemí pro vědecko-výzkumnou činnost tří kateder Fakulty vojenských technologií, a to katedry zbraní a munice, katedry bojových a speciálních vozidel a katedry ženijních technologií. Vědecko-výzkumná činnost těchto kateder je primárně zaměřena na technologie pro zvyšování taktické a operační mobility AČR, nové technologie a materiály pro speciální použití, optické sledovací systémy, rozvoj zbraňových systémů a ženijních technologií. Vzdělávací – výzkum na vybraných katedrách Fakulty vojenských technologií je úzce spojen se vzdělávací činností především doktorských studijních oborů. „Fakulta vojenských technologií Univerzity obrany v rámci projektu naplní svůj dlouhodobý záměr a soustředí vybrané katedry studijního programu Vojenské technologie do jednoho místa. Nově rekonstruovaný objekt s odpovídajícím technickým zázemím a vybavením budou v rámci vzdělávání a výzkumných aktivit využívat jak studenti jednotlivých stupňů studia, tak i vědecko-pedagogičtí pracovníci této dynamicky se rozvíjející fakulty,“ hodnotí hlavní koordinátor projektu plukovník profesor Bohuslav Přikryl, rektor-velitel Univerzity obrany.
Celkem bude zrekonstruováno 5 490 metrů čtverečních ploch vzdělávacích a vědecko-výzkumných pracovišť fakulty. V současné době se provádí stavební úpravy vnitřních prostor pro umístění nových laboratoří. V budově proběhla rekonstrukce vytápění, včetně vybudování nové kotelny. Dochází ke kompletnímu zateplení celého objektu, sanaci zavlhlého zdiva spodní stavby, opravuje se okolní venkovní kanalizace a konečně dojde i k rekonstrukci sociálního zázemí studentů a učitelů. Rekonstrukce objektu má být ukončena 30. června 2013 a poté budou laboratoře vybaveny novými přístroji, pořízenými rovněž z prostředků projektu. Důležitým přínosem je také vybudování čtyř zcela nových laboratoří: experimentální balistické laboratoře, laboratorního pracoviště pro optická měření, laboratoře vojenských staveb a laboratoře tribodiagnostiky provozních hmot dopravních strojů a zařízení. Moderní experimentální balistická laboratoř bude například sloužit k testování ochranných prostředků osob a techniky se zaměřením na koncovou a ranivou balistiku a na účinky ničivých prvků s velkým rozsahem dopadové energie. „Vyhodnocovací část této laboratoře bude přenosná a umožní experimentální ověřování při výcviku jednotek ve vojenských výcvikových prostorech nebo při hodnocení vlastností zbraňových systémů v rámci jejich pravidelných zkoušek či zkoušek přejímacích, vojskových a vývojových. Tím se fakticky sníží náklady na experimentální činnost a naopak se zvýší její četnost,“ upřesňuje docent Stanislav Beer, pověřený vedoucí katedry zbraní a munice. Výzkumníci se také více přiblíží reálným podmínkám používání zbraňových systémů. Nově pořízené přístroje pak umožní i hodnocení vlivu střelby v uzavřených střelnicích a v prostorech bojové techniky na zdraví osob.
Laboratorní pracoviště pro optická měření umožní rozšíření testování zavedených a nově zaváděných či vyvíjených optických a optoelektronických přístrojů a stane se jedinečným pracovištěm v rámci celé Armády ČR. Podle vedoucího katedry ženijních technologií plukovníka docenta Pavla Maňase nová laboratoř vojenských staveb bude tvořena třemi pracovišti: mechaniky zemin, modelování a simulací a pracovištěm detekce a vyhodnocování akustické emise. Pracoviště mechaniky zemin bude představovat jednoduché diagnostické pracoviště základních mechanicko-fyzikálních vlastností zeminy pro potřeby návrhů opatření ke zvyšování únosnosti terénu či pro návrhy opatření k budování či rekonstrukci ostatních vojenských staveb v rámci činností ženijního vojska. Pracoviště pro detekci a vyhodnocování akustické emise v rámci laboratoře vojenských staveb poslouží k praktické aplikaci nedestruktivního hodnocení stavebních materiálů a k případné detekci a lokalizaci skrytých materiálových vad. Přesné měření rychlosti šíření signálu akustické emise umožní rovněž stanovit hodnotu dynamického modulu pružnosti testovaného materiálu. Technické prostředky pracoviště pro měření vibrací a deformace namáhané konstrukce se využijí k praktickému posouzení chování dynamicky namáhaných stavebních konstrukcí na základě měření zrychlení pomocí vysoce citlivých seizmických akcelerometrů. Pracoviště modelování a simulací se bude v převážné míře zabývat účinky zbraňových systémů na konstrukce vojenských staveb, strukturální analýzou konstrukcí a tvorbou 3D modelů vojenských staveb, např. i pro prezentační účely. Laboratoř tribodiagnostiky bude sloužit k provádění tribotechnické analýzy olejů se zaměřením
na ty oleje, které jsou používány v bojových a speciálních vozidlech. „Laboratoř bude vybavena celou řadou moderních laboratorních přístrojů, z nichž za pozornost stojí především infračervený spektrometr nebo sofistikovaný ferografický systém. V laboratoři bude možné komplexně hodnotit úroveň degradace olejů a obsah i složení nečistot v oleji a s využitím těchto informací potom hodnotit technický stav zařízení, ve kterých je olej použit,“ přibližuje poslání laboratoře vedoucí katedry bojových a speciálních vozidel plukovník docent Štefan Čorňák a dodává: „Výsledky analýz bude možné využít nejenom k hodnocení okamžitého technického stavu jednotlivých systémů vozidel, ale také k predikci vzniku různých druhů mechanických poruch či k optimalizaci systémů
preventivní údržby.“ Laboratoř bude využívána jak ve výuce (zejména v doktorském studijním programu), tak i při realizaci výzkumných projektů a při řešení konkrétních problémů souvisejících s provozem pozemní vojenské techniky v rámci Armády České republiky. Koncepční řešení rekonstrukce objektu zajistí studentům i akademickým pracovníkům kromě možnosti využívání špičkových vědecko-výzkumných laboratoří a učeben také nezbytné zázemí, a to jak v oblasti přístupu k informačním zdrojům, tak i v oblasti sociálního zázemí této části Fakulty vojenských technologií Univerzity obrany. Text: Pavel Pazdera Foto: archiv UO
19
legislativa Koncepce přípravy občanů k obraně státu by měla být naplněna v roce 2018
BRÁNIT VLAST je úkolem všech V minulých číslech A reportu jsme se věnovali nedávno schválené Koncepci aktivní zálohy ozbrojených sil České republiky a Koncepci mobilizace OS ČR. Celou tuto oblast doplňuje ještě Koncepce přípravy občanů k obraně státu. A právě na ni je zaměřen tento článek. Obrana České republiky není pouze záležitostí ozbrojených sil, ale všech občanů naší země. Kromě Ministerstva obrany se na ní podílejí také ostatní ministerstva, správní úřady a obce. Do přípravy občanů k obraně státu se mohou zapojit i občanská sdružení, církve, náboženské společnosti a další právnické subjekty. Asi málokdo se chce vracet k nejrůznějším branným cvičením, jaká jsme zažili v době studené války. Branné výchově však věnovaly nemalou pozornost i prvorepublikové orgány státní správy a samosprávy. Vzor bychom si mohli vzít i z toho, jak funguje příprava občanů k obraně státu v takových zemích, jako je například Polsko či Maďarsko. Za této situace asi neexistuje důvod, proč se k některým ve světě ověřeným a osvědčeným formám nevrátit.
Problémy a jejich příčiny
V posledních dvaceti letech existuje v oblasti přípravy občanů k obraně státu v České republice řada doslova bílých míst. Systematicky se připravujeme na likvidaci velkých průmyslových havárií či přírodních katastrof, ale asi málokdo z občanů ví, jak se chovat například při leteckém bombardování či teroristickém útoku. Liberální pojetí přístupu občanů k obraně státu předpokládá povinnou přípravu pouze v zákonem stanovených případech. Nejsou nastaveny systémové a organizační vazby, které by umožnily výchovu a vzdělávání občanů k obraně v žádoucím rozsahu. Na ministerstvech a dalších ústředních správních úřadech neexistuje stanovení
20
konkrétních působností. Základní právní úprava sice zmiňuje přípravu občanů k obraně, ta ale není rozpracována dalšími právními předpisy. Pro tuto oblast nejsou rovněž dostatečně alokovány a využívány finanční prostředky. Neexistují účinné mechanismy a normativní postupy, které by podporovaly vzájemnou meziresortní spolupráci při řešení této přípravy. Tato problematika není v potřebném rozsahu zahrnuta do osnov základních a středních škol. Navíc je zaměňována z velké části za ochranu obyvatelstva v případě krizových situací a mimořádných událostí nevojenského charakteru. V plánu obrany není rozpracován systém přípravy občanů k obraně státu v období zhoršování bezpečnostní situace v důsledku ohrožení vojenského charakteru a za stavu ohrožení státu. Neexistuje koordinovaný přístup při zařazování problematiky obrany státu do studijních programů vysokých škol. Příprava tak nemá jednotný obsah a její úroveň je závislá na odborné erudici konkrétních lektorů a učitelů. Navíc v tomto případě chybí podíl resortu ministerstva obrany. Za jeden z největších problémů v tomto směru je možné označit absenci odpovědnosti a povinnosti dotčených orgánů v zákonech. Nejde přitom o to, pouze zakotvit povinnost příslušných orgánů, ale zároveň stanovit, jak ji vynucovat.
Oddělit vojenské krize od nevojenských
Nová koncepce systémově rozlišuje současnou přípravu občanů orientovanou na nevojenské
situace a přípravu občanů k obraně státu. Přitom by mělo dojít k využití shodných aspektů obou segmentů přípravy. Pro koncepci je klíčová role každého občana. Měl by to být právě on, kdo bude samostatně, zodpovědně a aktivně přistupovat k získávání potřebných informací, základních znalostí a dovedností nezbytných pro zajišťování obrany státu. Určitou motivaci by v tomto případě mohla představovat větší šance k získání práce na pozici úředníka státní správy a územní samosprávy. Koncepce by měla rovněž přispět k posílení odpovědnosti občanů za obranu státu. Podíl občanů na obraně státu bude podle stupně naléhavosti rozdělen do několika etap. V mírovém stavu má být plně respektován liberální přístup a princip dobrovolnosti přípravy. V případě zhoršování mezinárodní bezpečnostní situace vyhlásí vláda ještě před stavem ohrožení státu mimořádná opatření. Již v tomto okamžiku je princip dobrovolnosti nahrazen povinností. Příprava obyvatelstva k obraně je začleněna do zákonem vymezených mimořádných opatření. V obdobném režimu pokračuje příprava i při ohrožení státu. Pouze jsou od ní osvobozeny osoby již zapojené do plnění obranných úkolů. Po vyhlášení válečného stavu je příprava občanů k obraně ukončena a v praktických opatřeních státu jsou využívány její výsledky.
internetového portálu MO a sociálních sítí. Ty by měly naplnit jak funkci zdroje těchto informací, tak i platformy pro výměnu názorů a odborného poradenství. Na internetovém portálu budou vytvořeny e-learningové kurzy zaměřené výhradně na problematiku přípravy občanů k obraně státu. K prezentaci v této oblasti budou využity rovněž vybrané produkty vydavatelské a nakladatelské činnosti resortu a také jeho produkční schopnosti. Takto by měly vznikat nejen krátké filmové materiály pro internetový portál MO, ale i zpravodajské televizní materiály.
Metodická pomoc KVV
Role sdělovacích prostředků
Přípravu na plnění těchto úkolů je možné rozdělit na tu, kterou zajišťuje resort obrany, a na tu, která se provádí mimo něj. Na té první se podílejí akreditované a neakreditované formy studia na vojenských školách a zařízeních všech stupňů. Stejně důležité jsou ale i informační a komunikační aktivity na podporu přípravy občanů k obraně státu. Jejich prostřednictvím je široká veřejnost informována o této problematice. K podpoře přípravy občanů v této oblasti jsou využívány především
prezentace pro širokou veřejnost na celostátní i regionální úrovni. V těchto akcích by měly být akcentovány úkoly Armády České republiky, její působení v zahraničních misích a integrovaném záchranném systému a spolupráce s partnerskými aliančními zeměmi při zajišťování obrany. Na regionální úrovni budou tyto úkoly zajišťovány jednotlivými vojenskými útvary a zařízeními, a to
často ve spolupráci s takovými subjekty, jako jsou samosprávné celky, veteránské, sportovní nebo hasičské organizace, školy, domovy mládeže nebo zařízení pro seniory. Informace o těchto aktivitách budou veřejnosti zprostředkovány všemi typy sdělovacích prostředků. Laické i odborné veřejnosti bude tato problematika zprostředkována prostřednictvím
Důležitá role v této oblasti připadne krajským vojenským velitelstvím (KVV). Ta by měla koordinovat dílčí aktivity územně příslušných vojenských útvarů a poskytovat jim nezbytnou metodickou pomoc. KVV budou podporovat přípravu občanů k obraně státu přednáškovou a lektorskou činností. Spolupracovat přitom budou s orgány státní správy a samosprávy, se školami, školskými zařízeními a jinými subjekty. K přípravě občanů k obraně státu přispívají rovněž svým podílem na výcviku záloh. Odbornými přednáškami a poskytováním metodické pomoci se také podílejí na přípravě starostů obcí a pracovníků krizových oddělení a pracovišť územní samosprávy. Tyto osoby by se měly odborně zdokonalovat i při procvičování činností spojených s plněním branné povinnosti občanů, jako jsou například odvodní řízení na krajských úřadech a obecních úřadech obcí s rozšířenou působností. Na přípravě občanů k obraně státu se krajská vojenská velitelství mohou podílet i při organizování společenských, sportovních, kulturních či jiných akcí na místní nebo regionální úrovni souvisejících s prezentací AČR na veřejnosti. Může se jednat například o dny dětí, dny otevřených dveří útvarů a zařízení AČR, střelecké soutěže či ukázky činnosti zájmových klubů.
21
legislativa Cestou učitelů Významnou roli v tomto směru sehrává oblast vzdělávání založená na poznání národní identity,
technika a výzbroj vojenských tradic, poslání, místa a role občana při obraně vlasti. Při plnění tohoto úkolu je potřeba se zaměřit především na pedagogické pracovníky. Fundovanost pedagogů vyučujících problematiku přípravy občanů k obraně státu na všech typech škol je z kvalitativního i časového hlediska základním pilířem. Příprava budoucích pedagogických pracovníků v této oblasti se uskutečňuje přímo na vysokých školách. Tematicky je zaměřena na ochranu člověka za mimořádných událostí, péči o zdraví, dopravní výchovu, význam členství České republiky v Evropské unii a Severoatlantické alianci, význam ozbrojených sil v demokratické společnosti, jejich úkoly při zajišťování kolektivní obrany a při řešení krizových situací vojenského i nevojenského charakteru. Současně získávají informace o základních pilířích zajišťování obrany státu a o významu a parametrech přípravy občanů k této obraně. Pedagogičtí pracovníci následně předávají tyto znalosti svým žákům na všech typech škol, základními počínaje, přes střední a vyšší odborné. Pokud se týče standardního vysokoškolského vzdělávání, tak tam je problematika obrany státu a obecně bezpečnosti vyučována pouze na některých veřejných vysokých školách v rámci specializovaných studijních programů. Na nižších stupních škol je příprava k obraně státu zaměřena zejména na zdravotnickou průpravu, civilní ochranu, sebeobranu a vzájemnou
pomoc v krizových situacích vojenského i nevojenského charakteru. Významnou roli v tomto směru sehrává také mimoškolní výchova podporující činnosti spojené s branností a zabezpečením přípravy k obraně státu. Ta je organizována tak, aby rozvíjela zájem a aktivity žáků a studentů a zároveň umožňovala uplatnění nabytých znalostí, vědomostí a dovedností v praxi. Vhodnou formou může být například organizování soutěží, sportovních aktivit, tvořivých her či pobytu v přírodě. Pro tyto aktivity je možné využít dotačních a rozvojových programů. Pro podporu přípravy občanů k obraně státu je přímo určený dotační program Podpora sportu a branné přípravy.
Celoživotní vzdělávání
Samostatnou kapitolou je příprava dospělé populace k obraně státu. Ta je v případě osob podléhajících branné povinnosti součástí přípravy vojáků v záloze, odvedenců a branců. Zbývající část populace by nezbytné informace měla dostávat prostřednictvím tisku a dalších sdělovacích prostředků. V tomto případě je možné využívat i celoživotní vzdělávání formou nejrůznějších kurzů a případné rekvalifikační programy. Základním pilířem vzdělávání dospělé populace jsou úředníci státní správy a samosprávy. Oni sami jsou na tuto roli školeni v oblasti zaměřené na krizové řízení. Problematice zajišťování obrany státu je v tomto případě věnován samostatný vzdělávací modul. Předávání těchto informací má na starosti resort Ministerstva obrany prostřednictvím Univerzity obrany. Zajištění nezbytné pedagogické dokumentace, studijní literatury a dostupných informačních a propagačních materiálů by mělo být v tomto případě realizováno v rámci již vyčleněných prostředků v jednotlivých kapitolách státního rozpočtu, a to bez nároku na další navýšení. Pro obranu státu má nemalý význam rovněž využití obranného a bezpečnostního výzkumu, vývoje a inovací. Přímo Ministerstvo obrany podporuje vybrané projekty v oblasti materiálního výzkumu, experimentálního vývoje a inovací, které vedou k zajišťování a podpoře přípravy občanů k obraně státu. Naplňování jednotlivých kapitol koncepce bude probíhat postupně. Celý tento proces by měl být ukončen v roce 2018. Připravil: Vladimír Marek Foto: autor a archiv redakce
Kolový obrněný transportér VBCI
Francie se v minulosti často rozhodla jít při vyzbrojování svých pozemních sil vlastní cestou. Výsledkem samostatného národního vývoje je vozidlo VBCI (Véhicule Blindé de Combat d´Infanterie), které tvoří jeden ze základních komponentů výzbroje pozemní i námořní (obojživelné) složky francouzské armády. Francouzské firmy patří k předním světovým výrobcům kolových obrněných vozidel. Tradice sahá do roku 1906 k prvnímu francouzskému obrněnému automobilu Charron. Je třeba konstatovat, že francouzské konstrukce byly obvykle technicky vyspělé. Z meziválečného období lze uvést například Panhard 178. Opravdový rozkvět nastal po druhé světové válce. Již v padesátých letech minulého století vyvinula firma Panhard revoluční osmikolový obrněný transportér EBR VTT. Toto vozidlo, určené pro boj v pouštních klimatických oblastech, vycházelo z nadčasového osmikolového typu EBR 75, vyzbrojeného kyvnou věží s nabíjecím automatem, kterou převzal slavný lehký tank AMX 13 Turenne. Střední čtveřici kol bylo možno hydraulicky zdvihat, takže po silnici se vozidlo pohybovalo ekonomicky pouze po čtyřech kolech. Uvážíme-li požadavky současných expedičních operací, lze konstatovat, že EBR-VTT předběhl dobu o dobrých 40 let. Dalším významným typem, který je stále ve službě, jsou kolové obrněné transportéry VAB (Véhicule de l´Avant Blindé) v konfiguraci 4×4 a 6×6 v mnoha verzích. Mimo obrněné transportéry bylo ve Francii vyvinuto a vyrobeno několik dalších slavných kolových obrněných průzkumných nebo podpůrných vozidel. Příklady jsou VAB Sagaie, ERC90 AML 60/90 a Panhard VBL (Véhicule Blindé Léger). Lze konstatovat, že francouzská armáda při svém vyzbrojování a různých akcích v zahraničí velmi správně analyzovala požadavky doby a realizovala výrobní programy vozidel jako stvořených pro expediční operace, které jsou hlavním druhem bojové činnosti jak v současnosti, tak v dohledné budoucnosti. Na uvedený vývoj navázal program Vextra.
Armament Cooperation). Výsledkem programu se nakonec stal typ Boxer, který v současnosti používají německá a nizozemská armáda. Popud k vývoji nového vozidla dal ředitel francouzského úřadu pro vyzbrojování generál Forray. Cílem vývoje mělo být modulární obrněné vozidlo VBM (Véhicule Blindé Modulaire) pro vojska rychlé reakce. Slovem modulární v názvu je myšlena možnost výroby více verzí s využitím základního podvozku. Hlavním úkolem VBM měla být spolupráce s tanky Leclerc a lehkými obrněnými vozidly VBL. Perspektivně bylo VBM určeno k nahrazení kolových obrněných transportérů VAB a bojových vozidel pěchoty AMX 10P. Podle původního předpokladu mělo být typem VBM obměněno až 3 000 obrněných vozidel francouzské armády, případně jiných ozbrojených složek, především četnictva. Vývoj byl zahájen konsorciem GIAT Industries SA (Groupement Industrie des Armements Terrestres) pod názvem Vextra. Nové vozidlo mělo mít vysokou průchodivost v terénu, modulární pancéřovou ochranu a jednoduché logistické
1. část
zabezpečení. Vývoj byl realizován ve dvou verzích, a to v konfiguraci 6×6 a 8×8. První prototypy byly předvedeny již roku 1994. Vextra měla pancéřovou korbu svařenou z tvrzených hliníkových slitin, schopnou odolávat střelám do ráže 14,5 mm. Odolnost zvyšovala možnost instalace přídavných bočních pancéřových modulů. Pohon zajišťoval přeplňovaný vznětový motor o výkonu 450 kW a automatická převodovka, spojené do powerpacku švédské firmy SCANIA. Řízené byly u obou konfigurací dvě přední nápravy. Výzbroj, tvořená automatickým kanonem ráže 25 mm a kulometem ráže 7,62 mm, byla soustředěna v jednomístné věži Dragar konstrukce GIAT. Osádku vozidla tvořili velitel, řidič, střelec ovládající věž a osmičlenné pěší družstvo. Ve druhé verzi byla Vextra v rámci programu EVA vybavena věží TK 105 s kanonem ráže 105 mm, převzatou z kolového obrněného vozidla AMX 10 RC. Především tato verze byla intenzivně testována v terénu jak ve Francii, tak ve Spojených arabských emirátech pod názvem Vextra 105. Slibný vývoj vedl až k jednání o perspektivním exportu do Singapuru a Saúdské Arábie. Zkoušky však byly roku 1997 ukončeny bez přechodu na sériovou výrobu a vývoj šel jiným směrem. Francouzská armáda vznesla ve druhé polovině devadesátých let minulého století požadavek na kolové obrněné vozidlo, které dokáže doprovázet tanky v terénu, schopné leteckého transportu
Kolový obrněný transportér pro francouzskou armádu 21. století Vývoj nového osmikolového obrněného transportéru je obvykle mylně spojován pouze s mezinárodním programem GTK (Gepanzertes Transport Kraftfahrzeug) a MRAV (MultiRole Armoured Vehicle) konsorcia ARTEC GmbH (ARmored vehicle TEChnology), který byl řízen organizací OCCAR (Organisation Conjointe de Coopération d´ARmement/Organisation for Joint
22
23
Kolový obrněný transportér VBCI
REPORT
technika a výzbroj
zdravotnictví Centrum letecké záchranné služby Armády České republiky provedlo za loňský rok bezmála pět set zásahů k pacientům, kteří byli v bezprostředním ohrožení života
a vybavené modulárním přídavným pancéřováním. Jako zcela nový požadavek lze v té době označit ergonomický interiér eliminující únavu a tím umožňující dlouhé setrvání osádky ve vozidle. K takovému řešení směřoval již vývoj výše uvedeného konsorcia ARTEC. Avšak ještě před vytvořením konsorcia probíhal společný vývoj realizovaný francouzskými a německými firmami, konkrétně Mercedes, Krauss Maffei Wegman, GIAT a Panhard. Výsledkem byly nepříliš známé funkční vzory obrněných kolových vozidel v konfiguraci 4×4, 6×6 a 8×8. Výsledky vývoje byly později využity při vývoji obrněného transportéru Boxer právě konsorciem ARTEC. Francouzi označovali toto vozidlo jako VBCI (Véhicule Blindé de Combat d´Infanterie), tedy obrněné bojové vozidlo pěchoty. Faktem je, že francouzská strana od společného vývoje poměrně brzy odstoupila a realizovala vlastní, národní vývoj. Důvody nebyly dosud v celém rozsahu publikovány. Mohlo jít jak o podíly na finální výrobě a komerční realizaci výsledného produktu, tak určitou odlišnost francouzských a německých představ o novém vozidle. Podobná situace již ostatně historicky jednou nastala při vývoji evropského tanku pro NATO v padesátých letech minulého století. Francouzská a německá strana se neshodly na koncepci. Němci požadovali těžší a lépe chráněné vozidlo, Francouzi menší, lehčí a pohyblivější. Výsledkem byl nakonec samostatný národní vývoj a dva tanky zavedené do výzbroje, francouzský AMX 30 a německý Leopard 1.
Cesta k VBCI
Francie jako jedna z předních velmocí a člen jaderného klubu nikdy neskrývala svoji tendenci k samostatnosti a nezávislosti z hlediska zabezpečování potřeb svých ozbrojených sil. Již generál De Gaulle prosazoval nezávislost zbrojně-technologickou, energetickou a potravinovou jako základ bezpečnosti země. K tomu přistupuje ve Francii rovněž poměrně výrazný sociální podtext, směřující k zachování pracovních míst především pro obtížně nahraditelné kvalifikované odborníky a techniky ve specializovaném obranném průmyslu. Důležitá je rovněž snaha o zachování kontinuity technologického vývoje, a to na světové úrovni. Něco takového samozřejmě není zadarmo a do určité míry může dojít i ke zvýšení vývojových a výrobních nákladů a tím i finální ceny výrobku oproti možnostem daným mezinárodní spoluprací. Pro realizaci projektu
26
STOVKY zachráněných životů
VBCI spojila svoje síly dvě známá konsorcia, a to GIAT Industries a Renault Véhicules Industries (RVI). Stalo se tak na popud úřadu pro vyzbrojování DGA (Delegation General Pour l´Armament). Cílem se stalo dokončení vývoje a realizace výroby více než 700 kolových obrněných transportérů VBCI. Společnosti GIAT a RVI proto vytvořily roku 2000 společnost Satory Military Vehicles. O tři roky později GIAT a divize RVI pro vojenské automobily Renault Truck Défense definovaly společný program pro realizaci výroby a marketingu obrněných vozidel. V jeho rámci došlo k rozdělení úkolů na základě specializace výrobců. Současné konsorcium NEXTER (do roku 2006 GIAT) smluvně plní úlohu výrobce a partnera pro marketing obrněných vozidel VBCI, AMX 10RC a AMX 10P. V současnosti transformovaná společnost Renault Truck Défense (dříve RVI) realizuje výrobu a marketing vozidel VAB a podporuje marketing konsorcia NEXTER. Na základě této dohody byla společnost Satory zrušena. V rámci vývoje a výroby zajišťuje Renault pro vozidla především mobilitu, a to pohonnou jednotku, pracoviště řidiče, pérování, zavěšení kol a elektroinstalaci. NEXTER dodává ochranu (především pancéřovou korbu), vybavení pro pozorování prostoru kolem vozidla, systém velení a řízení palby, systémovou integraci a vyrábí rovněž kompletní věž s výzbrojí. V průběhu roku 2004 bylo dokončeno pět prototypů, čtyři z nich ve verzi bojového vozidla
pěchoty VCI (Véhicule de Combat d´Infanterie) a jeden ve verzi velitelského vozidla VPC (Véhicule Poste de Commandement). V současnosti se v médiích místo VCI často nesprávně používá označení VBCI. Poslední vyvinutá verze je obrněný transportér VTT (Véhicule Troupes Transport) s rozšířenou kapacitou přepravy osádky složené z řidiče, velitele a desetičlenného pěšího družstva. Výrobci předpokládají možnost vývoje a výroby dalších verzí, především vyprošťovací, vybavené i k ženijním pracím, samohybného minometu, podpůrného vozidla s kanonovou výzbrojí, případně i jiných. Vše v podstatě záleží na finanční situaci. Pro vzdálenější budoucnost se předpokládá přezbrojení kanonem ráže 40 mm s teleskopickou municí a využití hybridního pohonu, který je testován na vozidle EBRC (Engin Blindé a Roues de Contact) 6×6. Některé informační zdroje uvádějí obsah zkratky EBRC také jako Engin Blindé a Roues de Combat, nebo Engin Blindé a Roues de Chenille. Vývoj tohoto technologického demonstrátoru byl zahájen v rámci přípravy francouzské armády na robotizovanou, informační, vzdušně-pozemní válku, konkrétně program BOA (Bulle Opérationnelle Aéroterrestre). Text: Martin Koller Foto: autor a NEXTER
Závažnost situace vyžaduje rychlý transport těžce zraněného do nemocnice. Z dispečinku záchranné služby Plzeňského kraje odchází výzva do líňského Centra letecké záchranné služby Armády České republiky. V areálu letiště se rozeznívá siréna. Pro směnu sloužící v záchrance to znamená jediné – vzlet vrtulníku k zásahu do čtyř minut. Ječivý zvuk sirény svolává pětičlennou směnu k hotovostnímu stroji W-3A Sokol. Dříve než doběhnou kapitán vrtulníku, pilot-letovod, palubní technik, lékař a zdravotní sestra k mašině, již tam jsou pozemní specialisté a spěšně tlačí „nulasedmsetdevatenáctku“ ven z hangáru. Jako první zaujímá místo v kokpitu major Peter Smik. Poté, co mu technik dal znamení, že je okolo bezpečno, začíná kapitán vrtulníku provádět předepsané úkony před vzletem. Zapíná spínač po spínači a následně zmáčkne na středovém panelu černé tlačítko spouštění. Nahazuje první a o chvilku později druhý motor. Půldruhé minuty ze stanovené normy ke vzletu je pryč. Kontrolní prověření armádního Sokola končí. Letmý pohled na přístroje potvrzuje, že všechny systémy na palubě fungují tak, jak mají. Na navigačním zařízení GPS již zřetelně svítí bod, který na digitální mapě označuje místo zásahu. Hotovostní vrtulník začíná pojíždět a posléze se zastaví na heliportu. Major Smik dává do přední polohy „pomky“ neboli páky ovládání motorů a kontroluje parametry před startem. Následně zvedá páku kolektivu a odpoutává se od země. Provede krátké kontrolní zavisení stroje a nasazuje na trať. Rychlost Sokola postupně narůstá.
Za chvíli již ručička ukazuje dvěstětřicet kilometrů za hodinu. K místu zásahu je to přibližně patnáct minut.
I tentokrát pokořila posádka vrtulníku z kbelské 24. základny dopravního letectva čtyřminutový limit ke vzletu. Běžnou praxí je, že do tří minut mají takzvaně kolečka nahoře. Limitují je pouze meteorologické podmínky. „Minimální dohlednost ve dne musí být osm set metrů a v noci dva a půl kilometru. Jestliže jsou podmínky k letu nevyhovující, tak je to třeba respektovat. Nelze riskovat s pěti životy na palubě vrtulníku,“ říká mjr. Smik a upřesňuje, že o provedení letu rozhoduje výhradně kapitán vrtulníku. „Záchranku létám už
MJR. PETER SMIK A PLK. MUDR. MICHAL MAREČEK
27
zdravotnictví
deset roků a situace, že nešlo letět, lze pojmenovat jako zcela výjimečné,“ dodává. Zvládnutou čtyřminutovou normu lze považovat pouze za dílčí část úspěchu. Zasvěcení vědí, že klíčová je přeprava pacienta z místa zásahu do zdravotnického zařízení. Při nevyzpytatelnosti počasí, zvláště v horských oblastech, je to mnohdy tvrdý oříšek. Na rychlém a správném rozhodnutí kapitána vrtulníku hodně záleží. V jeho případě to však není pouze o profesní způsobilosti. V záchrance tomu musí dát ještě něco navíc. Kromě nadstandardní flexibility také odpovídající psychickou odolnost. „Existují případy pilotů, kteří šli po první službě na záchrance od toho. Například, když vezeme dítě, je to psychicky náročné. Musíte se však umět nad to povznést a nenechat se tím ovlivnit. Když nebudete v psychické pohodě, můžete ohrozit nejen posádku, ale i samotného pacienta,“ konstatuje zkušený kbelský pilot vrtulníku.
28
Armádní W-3A Sokol se blíží k místu neštěstí. Nadcházejícím úkolem kapitána vrtulníku je bezpečné přistání na místě omezených rozměrů, aniž by jakkoliv ohrozil zasahující záchranáře na zemi. Není tedy pravidlem, aby posadil stroj co nejblíže k inkriminované lokalitě. V nejednom případě se členové posádky zapojují do záchranných prací. Za tímto účelem absolvují výcvik první pomoci. U pacienta jsou postupně zajištěny životní funkce a je připraven k transportu. Tak jako ve většině případů do plzeňské nemocnice v Lochotíně. V této souvislosti hovoří P. Smik o jedné zajímavosti, a to přednosti v letu. „Máme přednost, protože jde o záchranu lidského života. Pozemní orgány řízení letového provozu nám čistí cestu k cílové destinaci. A to i za situace, že letíme přes prostor ruzyňského letiště. Když je to nezbytné, tak nechají vyčkávat nebo odkloní dopravní letoun. Kryštof 07, což je náš volací znak, dostává prioritu.“
Naděje pojmenovaná Kryštof 07 Červenobílá „nulasedmsetdevatenáctka“ se vrací zpět na letiště Líně. O následném klidu nemůže být řeč. Dispečerka na plzeňském středisku zdravotnické záchranné služby může líňské profesionály aktivovat kdykoliv. Jestliže to vyžaduje situace, spustí na CLZS AČR sirénu. „Když zahouká siréna, tak musí lidem ve službě vyletět tlak a rozbušit se srdce. Pokaždé je nabudí vážnost situace. Sokol totiž létá pouze k vážným případům. Jestliže by tam někdo letěl s vědomím, že se jedná o denní rutinu a de facto se nic velevýznamného neděje, tak na místě zásahu neodvede stoprocentní výkon,“ říká plukovník MUDr. Michal Mareček, náčelník Centra letecké záchranné služby AČR, a dává nahlédnout do zákulisí činnosti líňských záchranářů. „Byť máte obecnou informaci o pacientovi, jeho stav zjistíte až na místě. Během letu
se vám musí honit v hlavě všechny možné varianty řešení,“ dodává plukovník M. Mareček. Jeho více než dvacetileté profesní zkušenosti rozptylují některé představy laické veřejnosti o letecké záchrance. Tady je jeden z nich. „Nemá smysl kvapně naložit do vrtulníku neošetřeného pacienta a okamžitě s ním odletět do nemocnice. Tím mu lze ublížit. My ho musíme připravit tak, aby mu transport na specializované pracoviště neuškodil. Je málo situací, kdy jde jenom o čas. Preferuji kvalifikované ošetření. Na místě zásahu budeme tak dlouho, dokud nejsou zvládnuty všechny výkony k udržení životních funkcí a stabilizace pacienta k letecké přepravě.“ Nelze se nezeptat na nezapomenutelné zážitky z praxe. Byť jich má Michal Mareček bezpočet, odpovídá velice stroze: „Zásahy, jež si pamatujete celý život, jsou takové, které na místě vypadaly naprosto beznadějné, ale vy se za nedlouhou dobu dozvíte, že dotyčného pacienta již propustili domů. A věřte, že i kdyby to bylo třeba jen jedenkrát za rok, je to pro vás jisté zadostiučinění. Sami na sobě jste se přesvědčili, že vaše práce má smysl. Že jste přispěli k záchraně lidského života, jehož hodnotu nelze vyčíslit.“ Michal Mareček odchází z hangáru, kde stojí dvojice hotovostních strojů W-3A Sokol ( jak „ostrý“, tak záložní vrtulník jsou identicky materiálně
raněným civilním pacientům. V této souvislosti je tedy třeba informovat o jeho činnosti ve prospěch resortu obrany. „Zapojujeme se do vzdělávacího procesu vojenského lékařského a zdravotnického personálu tím, že pro něj organizujeme odborné stáže zaměřené na akutní medicínu. Kromě toho provádíme ve vojenských útvarech a zařízeních na toto téma semináře. Dále zdravotnicky podporujeme jak výcvik, tak i nejrůznější cvičení jednotek Armády ČR. Zabezpečujeme také úkoly strategické přepravy (Strategic Evacuation) raněných a nemocných ze zahraničních misí,“ vyjmenovává M. Mareček část úkolů spadajících do gesce centra, které vedle nepřetržité čtyřiadvacetihodinové služby LZS drží i stodvacetiminutovou hotovost pro STRATEVAC. Následná slova náčelníka CLZS AČR souvisejí s nejvýznačnějšími indiciemi, na nichž toto unikátní zdravotnické pracoviště stojí. Pravdou je, že základem vždy bývá lidský potenciál. „V současné době máme na tabulkách počtů třicet lidí, z nichž je sedm lékařů, třináct zdravotních sester a deset zaměstnanců, kteří všestranně logisticky zabezpečují chod centra. Dle mých informací by nemělo dojít k propouštění zaměstnanců a personální stabilita nepochybně přispěje k zachování stávající kompaktnosti týmu. V nové organizační struktuře budeme zařazeni do Agentury vojenského
vybaveny), a převléká se z letecké kombinézy do vojenského stejnokroje. S nadsázkou řečeno, z létajícího doktora se stává náčelník. Je nabíledni také přeměna tématu. „Plníme širokou škálu úkolů ve prospěch Armády České republiky. Část svých kapacit denně poskytujeme civilnímu sektoru, což souvisí s tím, že jsme zapojeni do integrovaného záchranného systému. Konkrétně tak, že zabezpečujeme leteckou záchrannou službu pro Plzeňský a Karlovarský kraj a v noci, podle akutnosti a časového profitu, pro celou republiku. Svoji profesní připravenost si tak udržujeme každodenní praxí přímo v terénu. Nabyté dovednosti zabezpečují nejen naši erudovanost, ale především to, že příslušníci CLZS AČR mohou být kdykoliv nasazeni,“ argumentuje plukovník Mareček. Určitým paradoxem je, že byť líňské centrum slouží primárně armádě, v povědomí široké veřejnosti je více zapsáno lety na pomoc těžce
zdravotnictví,“ upřesňuje plk. Mareček a přechází k přiděleným finančním zdrojům. „Za to, že zabezpečujeme pro západní Čechy leteckou záchrannou službu, dostáváme od Ministerstva zdravotnictví České republiky příspěvek ve výši kolem dvaceti milionů korun ročně. Další náklady jsou hrazeny z kapitoly resortu Ministerstva obrany.“ Není tajemstvím, že oba výše uvedené státní orgány mají již dlouhodobě mezi sebou smluvně ujednán nálet čtyř set letových hodin na kalendářní rok. Nic dramatického se však nestane, kdyby se tento počet překročil. „Nikdo nemusí mít strach, že když nám třebas v listopadu takzvaně dojdou hodiny, tak přestaneme záchranku létat. Praxe je taková, že Ministerstvo zdravotnictví i navýšený nálet bez problémů uhradí,“ konstatuje plukovník Mareček. Jeho závěrečná reminiscence se týká součinnosti s létajícím a technickým personálem 24. základny dopravního letectva Praha-Kbely. „Spolupráce
s nimi je výborná. Jsou to profesionálové, kteří dennodenně odvádějí perfektní výkon. Částečné obavy máme jenom z dalšího provozování vrtulníků W-3A Sokol ve vzdušných silách Armády ČR. Kdyby se nad nimi začala stahovat černá mračna, tak by nás to samozřejmě zásadně ovlivnilo. Tento dopravní prostředek je pro činnost CLZS AČR optimálním typem. Umožňuje potřebnou variabilitu záchranných prací. Seděl jsem de facto ve všem, co má vrtuli nahoře, avšak Sokol má přesto navrch. Jsem optimista, a tudíž věřím, že nadřízené orgány podpoří potřebnou kontinuitu související s existencí tohoto vojenského zařízení,“ argumentuje náčelník CLZS a pochvaluje si skutečnost, že den co den je na líňském letišti připraven k zásahu letu schopný stroj.
Povětšině traumata
Zjevným argumentem o činnosti toho či onoho centra bývají statistické údaje. Díky vstřícnosti představitelů CLZS AČR Líně s nimi můžeme seznámit i širokou veřejnost. „Za uplynulý kalendářní rok jsme provedli 483 zásahů. Nalétalo se při nich 403 hodin a 40 minut, přičemž 306 h 10 min bylo ve dne a 97 h 30 min v noci. Celkově jsme transportovali 473 pacientů. Z toho ve 325 případech šlo o traumata a v 95 o somatická onemocnění,“ říká zástupce náčelníka Centra letecké záchranné služby Armády České republiky major MUDr. Zdeněk Pašek a dodává, že k výše uvedeným číslům je třeba ještě připočítat pacienty přepravované v rámci MEDEVAC a STRATEVAC. „Vedle evakuace těžce raněných profesionálů z Afghánistánu to byli čeští občané zranění při dopravní nehodě autobusu v Chorvatsku. Celkově jsme tak ze zahraničí transportovali během loňského roku bezmála padesát lidí.“ Major Pašek je létajícím doktorem z Líní již devátý rok. Na tamní kolektiv, který prochází minimálními změnami, nedá dopustit. „Byť to někoho může tahat za uši, v našem případě lze hovořit o kompaktním kvalifikovaném týmu, který je odhodlán udělat maximum možného. Důkazem je jeho schopnost poskytnout rychlou a efektivní pomoc pacientovi. Samozřejmě že nejsme všemocní. Čas od času jsme konfrontováni se stinnou stránkou záchranářské práce – exitem. Každý na to má svůj recept, jak to dostat z hlavy. Já praktikuji sport,“ říká mjr. Zdeněk Pašek a zdůrazňuje, že k práci na letecké záchrance musíte mít náležitý vztah. Na stejnou úroveň tady však staví i loajalitu a týmového ducha. Líňské Centrum letecké záchranné služby Armády ČR má renomé. Na jeho pomoc spoléhají lidé v nouzi nejvyšší. Text: Pavel Lang Foto: Jan Kouba
29
mise
Čeští zdravotníci v afghánském Kábulu Před pár dny ukončil svoji čtyřměsíční misi ve francouzské vojenské polní nemocnici v afghánském Kábulu český 6. chirurgický tým sestavený z lékařů a zdravotnického personálu královéhradecké 6. a 7. polní nemocnice. Nahradí ho královéhradecký 7. chirurgický tým, který na stejnou základnu odletěl počátkem měsíce února.
V polních podmínkách Základna mezinárodních sil ISAF umístěná na letecké základně v afghánském Kábulu se rozkládá na několika stovkách čtverečních metrů a čítá zhruba pět a půl tisíce lidí – a to jak příslušníků leteckého personálu, vojenských policistů, tak i příslušníků bojových jednotek a logistiky. K desítkám budov vybudovaných na základně patří i dva roky stará betonová budova francouzské vojenské polní nemocnice, jejíž tým už více než rok pravidelně ve čtyřměsíčních misích doplňuje i český vojenský zdravotnický kontingent královéhradecké nemocniční základny. „Vybavení nemocnice včetně zajištění odborným personálem odpovídá požadavkům centra pro péči o pacienty se závažnými a život ohrožujícími úrazy. Stran poskytované operační i následné intenzivní péče je srovnatelná s hradeckou fakultní nemocnicí,“ říká major MUDr. Tomáš Dušek, vedoucí lékař 2. chirurgické skupiny královéhradecké 7. polní nemocnice, který svou odbornou praxi vykonává jako lékař chirurgické kliniky Fakultní nemocnice Hradec Králové. V Kábulu po čtyři měsíce působil jako velitel 4. českého chirurgického týmu. „To, co mne zaujalo, bylo velmi kvalitní vybavení zdravotnickým materiálem, které nám práci velmi ulehčovalo,“ dodává starší zdravotní sestra
30
praporčice Petra Riganová, která v kábulské vojenské nemocnici pracovala jako zdravotní sestra na anesteziologii a která více než patnáct let dělá urgentní medicínu. Pro ní afghánská mise skončila loni v říjnu a byl to už její v pořadí třetí zahraniční pobyt v Afghánistánu. První dva absolvovala v české vojenské polní nemocnici složené tehdy z kontejnerů a stanů. „I když kontejnerová nemocnice co do vybavenosti si s tou kamennou v ničem nezadá, pokud jde o prostředí a samotný komfort, nedá se to srovnávat. Ve francouzské kábulské kamenné nemocnici je velmi účelně řešena její dispozice. Všude je blízko, prostory operačních sálů i ‚jipky‘ jsou veliké. Ve srovnání s kontejnerovou nemocnicí nechybí ani místo pro odpočinek. V nemocnici jako jediné budově na základně teče sladká voda z přímého zdroje, v ostatních budovách je voda dovážena cisternami nebo je upravována technickou solí – zřejmě aby nás to odradilo ji pít kvůli nebezpečí infekce,“ konstatuje MUDr. Dušek.
Na operačním sále
Kábulská vojenská nemocnice, v jejímž čele stojí francouzské velení, má ve svých třech pokojích lůžkovou kapacitu zhruba 42 pacientů. V každém z pokojů je zhruba patnáct lůžek. Připraveny
jsou i přistýlky pro případ, že by šlo o větší počet lidí, které by bylo třeba přijmout. Obsazenost nemocnice je kolem 80 až 85 procent, z toho plných dvacet procent tvoří děti. Jeden z pokojů je vyčleněn pro afghánské ženy, druhý pro muže, třetí pro vojáky koaličních sil. „Francouzský zdravotnický personál byl vstřícný, příjemný. Vytvořili kolegiální prostředí. Komunikace probíhala bez problémů v angličtině, a to jak v běžné hovorové mluvě, tak i po stránce odborné. Pokud jde o medicínský přístup, Francouzi plně respektovali nás, stejně jako my je,“ říká doktor Dušek. Pracovní doba byla v nemocnici v nepřetržitém provozu na směny, a to osmihodinová s hodinovou přestávkou na oběd. Mnohdy však zaměstnanci oběd ani nestíhali a nechávali si ho přinést do nemocnice. Nebylo výjimkou, že se pracovalo a operovalo i v noci. V pátek bylo volno. Ten byl pro Afghánce naší nedělí. Zdravotnický personál se denně scházel kolem čtvrt na devět ráno. Provedl vizitu na oddělení i „jipce“. U každého pacienta se zastavil, diskutoval o jeho zdravotním stavu i o plánu jeho další léčby. Kolem deváté se začínalo s plánovanými operačními výkony. Společně s operačními sály zahajovaly svoji činnost i ambulance – chirurgická, ušní, nosní, krční, jakož i ambulance praktického lékaře. „Do nemocničních ambulancí denně docházely desítky civilistů z blízkého i vzdáleného okolí. To i proto, že u nás v nemocnici bylo ošetření zdarma a mnozí z těch, kteří sem přišli, neměli dostatek peněz na to, aby si mohli dovolit léčbu v místních soukromých nemocnicích. Svou nemalou roli tu však hrála dobrá pověst nemocnice, zejména její vysoká odborná a kvalifikovaná péče v západním stylu,“ konstatuje Petra Riganová.
K ošetřením vyžadujícím lékařskou pomoc patřila podle doktora Duška nejčastěji zranění způsobená válkou, minami a nalezenou či skrytou municí a střelná poranění. Téměř polovina operací byla však pro neúrazová onemocnění zahrnující celé spektrum všeobecné, hrudní chirurgie a ortopedie. V ordinaci českého praktického lékaře se nejčastěji vyskytovala problematika kožních nemocí, vysokého krevního tlaku bolestí zad, ale nezřídka byla také diagnostikována tuberkulóza. Mezi častá neválečná poranění patřily i popáleniny. Ty byly nejčastěji způsobovány nebezpečnými ohništi a kotli na vaření, které má afghánské obyvatelstvo často uprostřed obytné místnosti a jsou doslova pastí pro děti, které si v místnosti hrají. Stejně tak bylo mezi zraněnými municí velké procento dětí. „Zranění způsobená výbušninami, které děti nacházely při hraní v terénu, byla opravdu vážná, neboť šlo o poranění, k němuž došlo z bezprostřední blízkosti. Mnohokrát se stalo, že ze tří dětí z rodiny, které to potkalo, se podařilo stěží zachránit jedno,“ přibližuje situaci doktor Dušek, který se ve francouzské polní nemocnici zabýval všeobecnou chirurgií, jež obsahovala jak plánované operační výkony, tak i výkony způsobené střelbou či výbušninami – a to jak v dutině břišní, tak i poranění měkkých tkání, tzn. poranění svalů, kožního krytu, včetně poranění hrudníku, plic, velkých cév, popálenin aj.
doktor Tomáš Dušek, jenž se v královéhradecké fakultní nemocnici specializuje na chirurgii tlustého střeva a konečníku. Stejného mínění za svoji odbornost je i zdravotní sestra Petra Riganová. Práci českého chirurgického týmu v závěru jeho mise ocenil a vysoce vyzvedl i ředitel francouzské vojenské nemocnice v Kábulu generál Fabien Zagnoli.
Napětí viselo ve vzduchu
„Bezpečnost po celou dobu zajišťovaly bezpečnostní složky belgické armády i česká Vojenská policie. Hlídala jak v prostorách základny, tak i mimo ni. Vyjít bránou ven do města bylo možné jen na zvláštní povolení. Náš čtyřměsíční pobyt byl tedy omezen jen na uzavřený a hlídaný prostor základny,“ říká doktor Dušek s tím, že ven mimo základnu se dostal s ozbrojeným doprovodem jednou, a to na návštěvu českého velvyslance v Kábulu, kam byli pozváni. Venku číhalo nebezpečí na každém kroku. Ale i na základně byl klid jen relativní. „Zažili jsme i tři poplachy, kdy jsme museli přerušit práci. Jednou šlo o poplach, kdy letěla raketa směrem k základně, ale naštěstí nás minula, jindy o útok
Zkušenost pro jednu i druhou stranu
„Operační týmy byly často smíšené. Například chirurg byl Čech, anesteziolog Francouz, sálové sestry Bulharky. V případě, že šlo o hromadný příjem raněných, fungovali jsme v národních týmech – a to od samotného příjmu na emergency až po operační zákrok i pooperační zajištění. Pokud to situace vyžadovala, bylo možné operovat na třech operačních sálech najednou,“ přibližuje práci lékařů doktor Dušek a dodává, že pokud šlo o plánované operační výkony, prováděl operace kýl, žlučníků, střev, ale i odstranění orgánů pro nádor a často i urologické výkony. „Pokud nebyl operatér na danou věc odborník, což bylo například u malého chlapce se získanou vadou ledviny, byla potřeba konzultace telemostem na dálku s odborníkem. V uvedeném případě s urologem z královéhradecké fakultní nemocnice. Operace tohoto malého pacienta byla úspěšná. Dodnes nezapomenu na vděčnost, kterou nám za jeho záchranu projevovali jeho rodiče,“ říká doktor Dušek s tím, že s odborníky v České republice byli na dálku konzultováni i jiní pacienti, například s kožními či revmatologickými chorobami. „Nebýt toho, že šlo o válku, která s sebou nese smrt, mrzačení a utrpení, byl pro mne jako chirurga pobyt v polní nemocnici velkou odbornou zkušeností. Pracujete zde v malém týmu zdravotníků, kteří jsou čtyřiadvacet hodin denně po dobu čtyř měsíců v neustálé pohotovosti, pracujete v týmu, kde nejsou odborníci, například v oboru radiologie, neurologie a dalších specializací. Zkrátka vše je na vás. Řadu vyšetření, například rentgenové včetně popisů z „cétéčka“, musíte dělat sami. To logicky přináší množství zkušeností pro další odbornou medicínskou práci. I přes všechny možné překážky jsme jako mnohonárodní tým Francouzů, Bulharů a Čechů odvedli kvalitní práci“ konstatuje
sebevražedného útočníka, který odpálil sebe i auto na hranici naší základny. Tehdy jsme přijali do nemocnice spoustu zraněných...,“ přibližuje situaci na základně doktor Dušek. „Volna bylo docela málo, ale čas na osobní potřeby – vyprat si, vyžehlit, vyřídit si soukromou e-mailovou poštu, zavolat rodině – se vždy našel,“ říká Petra Riganová. „Byla možnost zajít si do posilovny, půjčit si knihu, pustit si film, zasportovat, zacvičit. Měli jsme s sebou vlastní notebooky, takže bylo možné i popovídat si s blízkými prostřednictvím Skype.“ Dodává, že spolu s těmi, kteří je, zdravotníky, logisticky zabezpečovali a s nimiž se měli možnost seznámit až v misi, tvořili výborný tým.
Epilog
V době, kdy na východě Afghánistánu vrcholily boje o údolí Shahi Kot, objevili se v Afghánistánu první čeští vojáci. Příslušníci chirurgického týmu 6. polní nemocnice působili v mezinárodní misi
od 17. března 2002 několik týdnů při britské 34. polní nemocnici v Bagramu. V polovině května 2002 je nahradila 6. polní nemocnice. O několik dní později bylo toto zařízení připraveno zajišťovat zdravotní péči na úrovni ROLE 3 – a to nejen pro příslušníky spojeneckých sil ISAF, ale i místní obyvatele. Působení českého zdravotnického personálu se od té doby v Afghánistánu nezastavilo. V současné době pracuje v kábulské francouzské vojenské nemocnici 7. chirurgický tým královéhradecké 6. a 7. polní nemocnice. Za vynikající práci, a to nejen při zdravotnickém zabezpečení koaličních vojsk a vojsk Armády České republiky, za pomoc civilnímu obyvatelstvu v místě nasazení, ale také za vynikající práci při výkonu své praxe v českých nemocnicích, propůjčil prezident republiky loni při příležitosti svátku 28. října královéhradecké 7. polní nemocnici bojový prapor. Text: Pavel Filla Foto: archiv Tomáše Duška a Petry Riganové
31
armáda a veřejnost
Malá bolest, velká úspěšnost
V minulém čísle A reportu jsme připomněli projekt Ministerstva obrany České republiky s názvem Armáda dává naději, jehož cílem je vybídnout potenciální dárce kostní dřeně, aby se zapsali do Českého národního registru dárců dřeně, a přinesli tak větší naději na uzdravení osobám s poruchou krvetvorby, imunity a metabolismu. Dnes vás seznámíme s postupem po registraci a průběhem odběru krvetvorných buněk. Při registraci jsou zájemci odebrány asi 2 ml krve. Z tohoto vzorku jsou pak laboratorně zjištěny jeho transplantační znaky (tzv. HLA antigeny), které jsou zapsány do počítačové databáze registru dárců kostní dřeně. V ní zůstávají pro případ výběru ke konkrétnímu pacientovi, jehož znaky jsou shodné. V databázi jsou zájemci evidováni do doby, dokud sami své členství v registru neukončí, nebo nastanou-li u nich trvalé zdravotní překážky, anebo do jejich 60 let. V případě zjištění předběžné shody transplantačních znaků s pacientem se provádějí podrobnější krevní testy dárce, jež míru shody upřesní. Je-li shoda potvrzena a trvá-li i nadále ochota dárce podstoupit odběr kostní dřeně anebo periferních krvetvorných buněk, provede se celkové
vyšetření jeho zdravotního stavu (odběry krve, rentgen srdce a plic, EKG). Současně ho lékař seznámí se způsobem odběru, možnými komplikacemi a časovým plánem celé procedury. Krvetvorné buňky se získávají dvěma způsoby. První z nich – odběr kostní dřeně z pánevních kostí − se provádí v celkové narkóze na operačním sále pomocí vpichů do pánevních kostí a odsátím kostní dřeně v objemu 1 000 až 1 500 ml v závislosti na váze dárce. Pobyt na lůžkovém oddělení specializovaného odběrového centra trvá tři dny. Po odběru u dárců několik dní přetrvává bolestivost v místě vpichů do pánevních kostí. Jeho stav se do normálu vrací do sedmi až čtrnácti dnů. Druhou možnost představuje tzv. odběr stimulovaných kmenových buněk z periferní krve. Tomu
předchází stimulace krvetvorby, kdy čtyři dny před odběrem dostává dárce podkožní injekce růstového faktoru G-CSF, jehož účinkem se krvetvorné buňky z kostní dřeně vyplaví do krevního oběhu. Poté se na specializovaném pracovišti provede jejich odběr ze žíly pomocí separátoru, což nevyžaduje narkózu. Tato procedura trvá několik hodin; v případě nedostatečného množství odebraných buněk se následující den provádí kratší doplňující odběr. V tomto případě může během aplikace injekcí G-CSF u dárce přechodně dojít k vedlejším reakcím podobným jako při chřipce – bolestem hlavy, pobolívání v kostech a v kříži, zvýšené teplotě a únavě. Tyto potíže krátce po odběru odeznívají. Po odběru kostní dřeně či stimulovaných kmenových buněk z periferní krve se dál dlouhodobě sleduje zdravotní stav dárců, kdy jsou mj. zváni na kontrolní vyšetření krve. Dárcovství kostní dřeně dává značnou naději všem, jejichž život ohrožují poruchy krvetvorby, imunity a metabolismu. Transplantace kostní dřeně je pak jediná a velmi účinná léčba – u dětí se 70 až 80procentní úspěšností, u dospělých s 30 až 80procentní, což je ovlivněno jejich diagnózou, pokročilostí choroby i věkem. V roce 2011 u nás bylo provedeno 554 transplantací krvetvorných buněk, ve 157 případech od nepříbuzného dárce. Z registrovaných českých dárců, jichž je zhruba 60 tisíc, podstoupí ročně potvrzující vyšetření asi 1 % a skutečný odběr pak přibližně polovina z nich. Zpracoval: Jaroslav Pajer Ilustrační fota: archiv Nadace pro transplantace kostní dřeně
ARMÁDA DÁVÁ NADĚJI Staňte se dárci kostní dřeně Přinesete tak naději na uzdravení nemocným leukémií. Hlásit se můžete v dárcovských centrech Českého národního registru dárců dřeně či v transfuzních odděleních – náběrových centrech. Informace získáte také ve spádových vojenských zdravotnických zařízeních. Informační leták vám předá tiskový a informační důstojník či pracovník útvaru. Zájemci z řad Armády ČR se mohou zapsat rovněž ve spádových vojenských zdravotnických zařízeních v posádkách Bechyně, Hradec Králové, Praha, Prostějov, Přáslavice, Vyškov a Žatec.
www.kostnidren.cz HEMATOLOGICKO-ONKOLOGICKÉ ODDĚLENÍ FAKULTNÍ NEMOCNICE V PLZNI JE JEDINÉ TRANSPLANTAČNÍ
www.acr.army.cz – banner Armáda dává naději
CENTRUM U NÁS KOMPLEXNĚ AKREDITOVANÉ PRO VŠECHNY TYPY TRANSPLANTACÍ KRVETVORNÝCH BUNĚK.
SNÍMEK Z PRACOVIŠTĚ HEMATOLOGICKO-ONKOLOGICKÉHO ODDĚLENÍ FAKULTNÍ NEMOCNICE PLZEŇ, JEŽ S ČESKÝM NÁRODNÍM REGISTREM DÁRCŮ DŘENĚ SPOLUPRACUJE OD SAMÉHO ZAČÁTKU. ZDE SE PROVÁDÍ ODBĚR PERIFERNÍCH KRVETVORNÝCH BUNĚK ZE ŽÍLY POMOCÍ SEPARÁTORU. LONI V PLZEŇSKÉ NEMOCNICI PROBĚHLO 53 TRANSPLANTACÍ KRVETVORNÝCH BUNĚK, Z TOHO 21KRÁT OD PŘÍBUZNÉHO A 32KRÁT OD NEPŘÍBUZNÉHO DÁRCE.
32
NA SNÍMKU ODBĚR KOSTNÍ DŘENĚ
Z PÁNEVNÍCH KOSTÍ, KTERÝ SE PROVÁDÍ V CELKOVÉ NARKÓZE NA OPERAČNÍM SÁLE POMOCÍ VPICHŮ DO PÁNEVNÍCH KOSTÍ A ODSÁTÍM KOSTNÍ DŘENĚ V OBJEMU DÁRCE.
1 000 AŽ 1 500 ML V ZÁVISLOSTI NA VÁZE
33
výcvik „Máme-li společně bojovat, musíme spolu cvičit“ – to je motto přípravných kurzů českých, chorvatských a maďarských posádek vrtulníků Mi-171 před nasazením do Afghánistánu
Trénink mající dosah Nenadálá střelba protivníka ze země zasahuje jeden z motorů transportního vrtulníku Mi-171Š. Česko-chorvatská posádka je nucena řešit zvláštní případ za letu. Naštěstí se jedná o činnost na simulátoru ve výcvikovém centru společnosti Helicopter Training Point (HTP) Ostrava CZ na mošnovském letišti. Přípravný kurz pod názvem Air Advisor Team Pre-Deployment Training Course (AAT PTC) pokračuje. Tentokrát třetím dílem. Společná příprava posádek dopravních vrtulníků Mi-17/171 před jejich vysláním do dalších rotací leteckého poradního týmu neboli jednotky Air Advisor Team (AAT), která má na starosti výcvik příslušníků afghánských vzdušných sil, byla zahájena v lednu na letišti Ostrava-Mošnov. V únoru bude pokračovat na chorvatské letecké základně Zemunik Donji nedaleko Zadaru. Připomínáme, že se premiérový kurz této mezinárodní iniciativy uskutečnil v dubnu a květnu loňského roku a již za necelý půlrok následoval další. „Naším záměrem je uskutečnit šest přípravných kurzů. Stále platí mandát vlády České republiky pro profesionály v misi AAT do konce roku 2014. Takováto společná příprava je tím nejlepším krokem ke sjednocení operačních postupů pro používání strojů řady Mi a tím zefektivnění činnosti instruktorů při výcviku létajícího a pozemního personálu afghánského letectva,“ říká major Miloslav Synek ze sekce rozvoje druhů sil – operační sekce Ministerstva obrany a popisuje některé novosti. „Do společné přípravy pro afghánskou
misi se zapojili také maďarští kolegové a do třetího AAT PTC vyslali pět příslušníků létajícího personálu. Za progres lze považovat také nasazení bitevního vrtulníku Mi-24/35 vzdušných sil Armády ČR do leteckého výcviku v chorvatském vzdušném prostoru.“ Není tajemstvím, že čeští a chorvatští mentoři jsou dislokováni na kábulském mezinárodním letišti a Maďaři společně s Italy a Američany provádějí základní výcvik afghánských pilotů ze základny v Shindandu. Jejich mise bývají zpravidla čtyři a půl měsíce. Mentorovací činnost na Mi-17 zahajovali v Kábulu v listopadu 2010 podplukovník Petr Kratochvíl a kapitán Robert Rajtmajer. V prosinci loňského roku ukončil svoji misi v rámci 7. jednotky AAT major Josef Kořínek. „V mém případě se jednalo o premiérové nasazení v Afghánistánu a přípravný kurz mi nepochybně pomohl k rychlejšímu začlenění do operačního úkolu. Tamní situace se rychle mění. Jde o velice dynamický proces. Proto je jakákoliv kvalifikovaná informace, kterou dostanete předem, pro každého pilota nesmírně cenná. O to víc, že vychází z praktických zkušeností. Stojím si za tím, že každému mentorovi, byť je do jednotky Air Advisor
Team nasazován opakovaně, tento přípravný kurz dozajista prospěje.“ Také major Kořínek chce do AAT PTC přispět svými zkušenostmi z afghánské mise. Tady je jedna z nich. „Do osnovy kurzu bych zařadil také výuku zalétávacích pilotů. To je v současnosti pro afghánské vzdušné síly téma, kterému věnují pozornost.“ Informace o přípravném kurzu by nebyla úplná, kdybychom neodkryli mnohem ambicióznější cíl. Tím je mezinárodní středisko leteckého výcviku pro létající a pozemní personál vrtulníků řady Mi neboli Multinational Aviation Training Centre (MATC). A právě Air Advisor Team Pre-Deployment Training Course má být jeho základem. V této souvislosti je třeba zmínit, že summit Severoatlantické aliance v americkém Chicagu již schválil vznik MATC. Výstavba českého příspěvku do iniciativy označované Smart Defence vzejde z kapacit Centra leteckého výcviku (CLV) v Pardubicích. Mimochodem, o mezinárodním aspektu společné přípravy jak členských zemí NATO, tak partnerských států se ve výcvikovém centru HTP hovořilo velice často. Je nabíledni, že se k česko-chorvatské iniciativě zanedlouho přidají další signatáři.
Po simulátoru do hor a nad moře
Sedmnáct. To je počet účastníků AAT PTC, který začal třetí lednový týden ve výcvikovém centru
společnosti Helicopter Training Point. Na piloty a palubní techniky z českých, chorvatských a maďarských vzdušných sil zde čekalo třiašedesát hodin výuky rozdělených do dílčích tematických bloků. Nezasvěcený se ptá: „Proč právě v HTP?“ Vysvětlení je prosté – v tuzemsku se takto sofistikovaný letový simulátor „stosedmdesátjedničky“, včetně identické kabiny, na němž lze drilovat taktiku i nouzové postupy, nevyskytuje. Další hodnotné know-how reprezentuje tamní personál.
V přípravě posádek vrtulníků se postupuje osvědčenou metodou – od jednoduchého po složité. „První dva dny absolvují řadu přednášek, které detailně rozebírají jak aktuální situaci v místě nasazení, tak specifika při plnění operačního úkolu v mnohonárodních posádkách,“ říká velitel kbelské 243. vrtulníkové letky a jeden z instruktorů kurzu podplukovník Jaroslav Falta a upřesňuje, že další fáze výuky již probíhá na letovém trenažéru Mi-171Š, který je vybaven nejmodernějšími simulačními technologiemi. „Do simulátoru
usedne mezinárodní posádka a začíná seznamovacím letem. Poté se nacvičuje řešení nouzových situací za letu, jako jsou například požáry motoru nebo hlavního reduktoru. Další výcvikový blok je zaměřen na létání ve vysokohorském a prašném prostředí. Simulátor dokáže věrohodně napodobit jak horský terén, tak vysoké teploty nebo zvířený prach při vzletu a přistání. Závěrečná část směřuje k tomu nejdůležitějšímu, a to létání taktických misí,“ konstatuje pplk. Falta a dodává, že posádka vrtulníku obdrží operační úkol a ten podle stanovené metodiky rozpracuje. Zpravidla se jedná o přepravní misi do určených lokalit, které jsou mimo jiné identicky pojmenovány jako v Afghánistánu. Samozřejmostí jsou zevrubné poletové brífinky. „Obsah přípravných kurzů není identický. Pozměňujeme ho podle aktuální situace v prostoru nasazení. Proto jsme v neustálém kontaktu s příslušníky jednotek AAT, jakož i se zkušenými vojenskými piloty,“ říká chorvatský instruktor podplukovník Michael Križanec. Instruktorem nadmíru povolaným je také bývalý vojenský pilot americké armády Kevin G. Svoje „vrtulníkové“ zkušenosti z operačních nasazení v krizových oblastech světa nyní předává absolventům AAT PTC. Pozorovat jej v akci je pro leteckého fajnšmekra neskutečným zážitkem. Originální „američtinou“ plnou frází a zkratek, zesilující se intenzitou pokynů nebo náhlými změnami situace v zájmovém prostoru uvádí cvičící profesionály pod tlak. „Musí se naučit řešit výjimečné situace při výjimečných souvislostech. Simulujeme jim tady podmínky, které odpovídají realitě Afghánistánu,“ říká Kevin G. Nejeden čtenář však může začít pochybovat o smysluplnosti těchto tréninkových kempů, když zjistí, že jeho přímými aktéry nejsou letečtí elévové, nýbrž protřelí „vrtulníkáři“ s nemalým náletem. „Určitě to není ztráta času. To si tady nikdo nemyslí. Oni tady drilují situace v podmínkách, které pro ně nejsou standardní. A když odcházejí od simulátoru a mají pot po těle, vědí, že právě dnes prožili situaci, ve které nikdy předtím nebyli. Zvládli to a tím se zvyšuje nejen jejich profesní připravenost, ale také psychická odolnost,“ argumentuje pplk. Falta a vyzdvihuje komplexnost výcviku. Problémem není ani používaná letecká technika. Mošnovský simulátor „stosedmdesátjedničky“ je sice totožný jen se stroji Mi-171Š, které jsou ve výzbroji vzdušných sil Armády ČR, ale v chorvatské konfiguraci jsou tyto vrtulníky pramálo odlišné. A konečně, z kábulského letiště se bude létat s afghánskými stroji, na nichž jsou také drobné rozdíly oproti „českému“ originálu. „Žádné komplikace to nezpůsobuje. Zda je ten nebo onen přístroj na palubní desce více doprava či doleva nebo zda se používá jiné rádio, je naprosto jedno. Za velice krátkou dobu si na to zvyknete. Na pilotáž vrtulníku to nemá vliv,“ vysvětlují shodně piloti přípravného AAT PTC. Po sedmihodinovém náletu na simulátoru je pro ně další výzvou čtrnáctidenní praktický výcvik v kokpitech vrtulníků Mi-171Sh na chorvatské letecké základně Zemunik Donji u Zadaru. Jejich letové úsilí bude vrcholit operačními misemi s taktickým námětem. Jinými slovy, úkoly takřka stejnými, které je čekají od konce března v Afghánistánu. Text: Pavel Lang Foto: Jan Kouba
34 34
35
technika a výzb výzbrojj
Granátomet M320 Bez velkého mediálního show se před dvěma roky objevila ve výzbroji americké armády nová zbraň. Kombinovaný granátomet M320 má nahradit dosud používané ruční a podvěsné typy, především veterána M79, ale i velmi rozšířený M203. Nákup zahraniční výzbroje je dokladem značné pružnosti amerických ozbrojených sil při akvizicích. Cizincům se opět podařilo prosadit v tvrdé konkurenci na americkém trhu, stejně jako s kulometem Minimi, samonabíjecí pistolí Beretta, teleskopickou pancéřovkou AT4 nebo kolovým obrněným transportérem Piranha. Americké ozbrojené složky používají v současnosti především podvěsný granátomet M203, který se dostal do výzbroje na přelomu let 1968 a 1969, tedy za války ve Vietnamu. Jedná se o zbraň, která měla nahradit první rozšířený
ruční granátomet M79 z roku 1961. Ten měl jednu zásadní nevýhodu. Působil jako samostatná zbraň a střelec nosil ještě další zbraň pro osobní obranu. Zároveň se však ukázal jako velmi účinný a získal si nemalou oblibu. Cílem se stalo umístění granátometu pod hlaveň standardní samonabíjecí karabiny/útočné pušky M16. Cestou k řešení se stal právě M203. Zajímavé je, že M79 z výzbroje minimálně americké námořní pěchoty (USMC) dosud nezmizel a jeho použití dokladují fotografie z Iráku i Afghánistánu. Jen americké ozbrojené složky nakoupily více než 350 000 kusů. Většina
z nich byla následně odprodána do zahraničí a v současnosti je ve výzbroji 41 států. Výroba sice již skončila, ale aktuální cena M79 se pohybuje kolem 500 USD. Jeho nástupce M203, který má být hlavní obětí přezbrojování na typ M320, slouží v armádách 48 států, včetně AČR. Výroba M203 stále pokračuje a cena na trhu se pohybuje kolem 1 000 USD. Vzhledem k tomu, že došlo ke změně výrobců, nelze se dopátrat k jednoznačnému počtu vyrobených kusů.
Nový granátomet pro nové války
Novinkou ve výzbroji řady armád jsou víceúčelově koncipované granátomety, které mohou sloužit jako samostatné ruční zbraně i jako podvěsné pod hlavní pušky. Typickým příkladem je FN 40G společnosti FN, který se používá v kombinaci se známou útočnou puškou SCAR, nebo český CZ 805 G1, který je doplňkem útočné pušky BREN. Obvykle se jedná o takovou koncepci, že zbraň je instalována pod hlavní pušky a v případě samostatného použití se k ní připevňuje základní blok pažbičky a teleskopické ramenní opěrky. Takové řešení se nakonec objevilo i ve spojení s M203, avšak americká armáda ho nezavedla do výzbroje. Nevýhodou uvedeného řešení je právě základní blok, který je v případě podvěšení granátometu pod pušku jaksi navíc.
M320 NA ÚTOČNÉ PUŠCE M16
Němečtí konstruktéři se rozhodli problém nadbytečných dílů dále eliminovat a výsledkem se stal právě M302.
Německá cesta
První ruční granátomet vznikl pravděpodobně v Německu za druhé světové války, a to ve spolupráci se Zbrojovkou Brno. V poválečném období používala tyto zbraně ráže 26,5 mm francouzská armáda za bojů v Indočíně. Přes dočasnou odmlku vývoj německých granátometů pokračoval a jeho výsledkem byl poměrně známý typ HK69, později HK69A1, společnosti Heckler und Koch, který se objevil již roku 1960, tedy rok před oslavovaným M79. Jeho koncepce byla navíc pokročilejší, protože místo nemotorné dřevěné pažby měl teleskopickou ramenní opěrku. Po demontáži opěrky a sklopných mířidel byla možná montáž pod hlaveň pušek G3 nebo FN FAL. Průběžně se dostal do výzbroje dvanácti států. Již na přelomu tisíciletí zahájil Bundeswehr intenzivní vývoj vybavení pro německou verzi vojáka budoucnosti Infanterist der Zukunft (IdZ). Jeho hlavní výzbroj tvoří skvělá útočná puška G36. Pro tuto zbraň byl vyvíjen jako doplněk podvěsný granátomet AG36, označovaný rovněž jako GLM. Mezi odborníky vzbudila moderní zbraň nadšení, takže se ji rozhodla zavést do výzbroje i konzervativní britská armáda. Právě v jejích řadách
byl AG36 poprvé nasazen roku 2003 jako výzbroj čety Pathfinder při operaci Telic v Iráku.
AG36 a M320
Základ konstrukce AG36 tvoří plasty a lehké slitiny. Drážkovaná kovová hlaveň je upevněna vpředu na čepech v kovovém rámu. To umožňuje její vyklopení či pootočení zadní části vlevo a nabití. Pro zjednodušení zasunutí granátu slouží trychtýřové rozšíření zadní části hlavně před nábojovou komorou. Pro vyklopení hlavně je třeba stisknout pojistku v prostoru lučíku před spouští. Poté pružina upevněná na čepu vpředu po pravé straně rámu hlaveň vyklopí. Do polohy zpět pro střelbu sklápí střelec hlaveň obvykle tlakem levé ruky. Na horní části rámu granátometu se vlevo nalézá montáž, která nese buď sklopná mechanická mířidla, nebo kombinovaný elektronický zaměřovač americké společnosti Insight Technology s publikovaným označením Day/ /Night Sight (DNS), který pracuje ve dne i v noci. Na vzdálenost 350 m údajně zajišťuje středovou odchylku do pěti metrů, což vzhledem k rozletu a účinku střepin vůči živé síle znamená prakticky vždy zásah. Součástí nemotorně vyhlížející plastové pistolové pažbičky je bezkohoutkové dvojčinné bicí ústrojí a oboustranná pojistka. Pažbička může rovněž sloužit k uchopení útočné pušky jako předpažbí. Před lučíkem spouště se nalézá malá
plasto rukojeť, kterou ve skloplastová pené poloze zajišťuje západka ovládaná ovláda tahovou pojistkou. Slouží k pohodlnějšímu uchopení granápoh tometu v případě, že je používán jako samostatná zbraň. sa Do horní části rámu se upevňuje h teleskopická ramenní opěrka. Shora telesko je mož možno ještě upevnit kolejnici/ /rozhraní /rozhran typu Piccatiny Rail. Stejná kolejnice v kombinaci s imbusovými šrouby sslouží k upevnění granátometu pod ú útočnou pušku M16 nebo M4. Výše popsaný granátomet AG36, ktepop rý se průběžně dostal mimo Německa prů a Británie i do výzbroje Litvy, Lotyšska, Nizozemska, Nizozems Portugalska a Španělska, byl v roce 2009 zaveden do výzbroje americké armády s označením M320. Vojáci si jej j prozatím chválí. To je samozřejmě skvělá reklama, která pravděpodobně povede k rozšíření do dalších armád. armád Současná cena je 3 500 USD. Granátomet tedy ve srovnání s M79 n nebo M203 není levný. Fakt, že americká armáda si M320 vybrala v době krize a snižování rozpočtu, však svědčí o jeho kvalitě. Text: Martin Koller Foto: autor a US Army
NABÍJENÍ M320
Hlavní takticko-technická data: Hmotnost . . . . . . . . . . . . . 1,5 kg Délka bez opěrky . . . . . . 350 mm Délka hlavně . . . . . . . . . . 280 mm Rychlost střelby . . . . . . . . 5 ran/min Úsťová rychlost . . . . . . . . 76 m/s Maximální dostřel . . . . . . 400 m Praktický dostřel . . . . . . . 150 m NĚMECKÝ GRANÁTOMET GLM (M320)
36
NĚMECKÝ GRANÁTOMET HK69
37
historie Ve věku devadesáti pěti let zemřel odbojář a konstruktér našeho prvního padáku plk. v. v. Vladimír Maděra
DĚLNÍK výsadkového vojska „Blíž k tobě, Bože můj, vždy k tobě blíž!“ nese se velehradskou bazilikou. Je sobota 19. ledna, na svoji poslední výpravu směr tolikrát toužebně vyhlížené blankytné nebe se ve věku nedožitých devadesáti šesti let vydává plukovník ve výslužbě Vladimír Maděra. Za Armádu České republiky se s ním přišli rozloučit vojáci KVV Zlín a 74. lehkého motorizovaného praporu. Kdyby tento příslušník našeho zahraničního vojska ve Velké Británii a jeden ze spoluzakladatelů výsadkové vojska žil v Praze a mnohem aktivněji vystupoval na nejrůznějších shromážděních, určitě by už dávno byl několikahvězdičkový generál. Něco podobného ale nebylo v jeho povaze.
38
sˇtěstí, kapitán Šeda to bohužel nepřežil,“ vzpomínal po letech Maděra. Odvezli ho do nemocnice v Manchesteru. Pak vystřídal ještě několik špitálů. Lékaři ho sice dali dohromady, o výsadku nad protektorátem si však mohl nechat jen zdát. Přesto zůstal na II. zpravodajském odboru. Měl na starost logistické zabezpečení jednotlivých výsadků. Spolupracoval s Brity, vymýšleli nové dopravní zásobníky, nové druhy výstroje parašutistů, upravovali padáky.
Když jsme se s ním zhruba před deseti lety setkali poprvé, přivítal nás štíhlý, šlachovitý člověk, který byl i ve svém věku plný elánu. Skladové prostory svého velehradského domku měl doslova napěchovány nejrůznějším padákovým materiálem. Živě se zajímal o vývoj nových padáků, kterými měla být vyzbrojena naše armáda. Neměl rád záři reflektorů ani dlouhé projevy. Držel se v ústraní a pracoval. Byl takový dělník výsadkového vojska.
Od Sokola ke zpravodajcům Vladimír Maděra se narodil 19. března 1917 ve Velehradě. Jeho největším koníčkem byl sport, především kopaná. Byl členem místního Sokola. Po ukončení státní tkalcovské a krejčovské školy v Prostějově pracoval u firmy Baťa. Krátce po okupaci Československa ho kolegové ze Sokola přivedli do odbojové organizace Obrana národa. Po nějakém čase mu ale hrozilo zatčení, a tak musel utéci do zahraničí. Přes Maďarsko, Sýrii, Bejrút a cizineckou legii se dostal do Francie. Prošel urychleným výcvikem a okamžitě byl odeslán na frontu na obranný úsek na řece Marně. Po kapitulaci Francie se na egyptské uhelné lodi Rod el Farag dostal do Velké Británie. Zde ho oslovili lidé z II. zpravodajského odboru naší zahraniční armády. Věděli o něm, že má v Československu kontakty na Obranu národa a přehled o umístění tajných skladů. Do výsadkářského výcviku nastoupil s tím, že by již brzy mohl být vysazen nad protektorátem. Při výcviku běžně vysazovali z letadla deset parašutistů. V jeho případě jich do něj nacpali dvanáct. „Společně s mým velitelem kapitánem Šedou jsme šli na seskok jako poslední. To už se ale do letadla opřel silný poryv větru. Hnal naše padáky přímo na stromy. Spadl jsem na košatý dub. Celého mě to dolámalo, přesto jsem měl
Zřídili konstrukční a výstrojní stanici. Postupně se z něho stal na slovo vzatý odborník na tuto oblast. Koncem války se nadporučík Maděra se skupinou našich zpravodajců dostal přes Středozemí a Černé moře do Sevastopolu. Odtud pak cestovali diplomatickým vlakem přes Rumunsko a Podkarpatskou Rus do již osvobozených Košic. Po válce se Vladimír Maděra rozhodl pro odchod z armády. Dostal na starost textilní firmu Adenzhamer ve Zlatých Horách. Před válkou se v tomto oboru vyučil, stále ještě uměl krejčovskou práci. Předtím ale slíbil svému nadřízenému z II. zpravodajského odboru plukovníkovi Karlu Palečkovi, že pokud bude potřebovat, stačí jen zavolat a on přijede. K tomu také došlo krátce poté, co se Paleček stal náčelníkem přípravné skupiny nově vznikajícího výsadkového vojska. „Přijel jsem do Prahy jen tak na lehko a zůstal celý týden,“ líčil Maděra. „Museli jsme co nejrychleji navrhnout nový padák. Vojáci neměli na čem skákat, bez něho by nemohlo vzniknout výsadkové vojsko.“ Základní myšlenky tehdy dali hned na papír, udělali nákresy. Palečkovi se návrhy líbily, předtím
totiž na přípravě padáku pracovali frontoví výsadkáři, kteří měli za sebou sice řadu seskoků, ale s podobnou prací neměli žádné zkušenosti. Maděra se ještě musel vrátit zpátky do Zlatých Hor a zařídit nezbytné věci kolem firmy. Když cestoval do Prahy podruhé, vezl s sebou šicí stroj a metrovou maketu padáku. Se strojem se usadil přímo ve své nové kanceláři na Generálním štábu na Vítězném náměstí v Dejvicích. A tam také dostávaly jednotlivé návrhy konkrétní podobu. „Nemohli jsme začít vyvíjet úplně nový padák, na to nebylo dost času. A tak jsme vycházeli z padáku, který jsme nejvíce znali, tedy z britského Parachute X. Přitom jsme se ale snažili odstranit jeho slabiny. Věděli jsme totiž, že příliš osciluje. Nakonec jsem padák rozdělil otvory na tři části. Díky nim byl vrchlík zcela našponovaný, střední část padáku jen částečně a dolní byla volná. Při seskoku pak vytvářel tvar spláclé čepice a oscilace se snížila,“ popisoval Maděra. Firma PAK vyrobila prvních deset kusů nového padáku označeného VJ-1/47 pro homologační zkoušky. Kromě řady trhacích a pevnostních testů bylo provedeno pětadvacet shozů s figurínou a pak se už šlo na ostré seskoky. První skákal sám Maděra. Pouze s jedním padákem. Na vývoj záložních nebyl v té době již čas. „Nebál jsem se. Byl jsem přece u vývoje a u výroby od samého počátku. Navíc byla funkčnost padáku ověřena na figurínách.“ Vladimír Maděra šel však ještě dál. Nejenže soustředil veškerý dostupný kořistní materiál, ale navrhl i dvanáct nových výstrojních součástek, které by výsadkářům maximálně usnadnily bojové nasazení. Zavedl například na svou dobu zcela výjimečnou kamuflážku. Šlo o blůzu s maskovacím potiskem, kterou si výsadkáři mohli zapnout mezi nohama. Něco mezi kombinézou a kabátem. Stali jsme se také první evropskou armádou, která v té době zavedla kanady (boty vz. 25). „Při seskocích nejvíce trpí nohy. Chtěli jsme co nejvíce chránit kotníky. V Británii jsem si všiml, že si výborné boty přivezli američtí vojáci. Podle toho, co jsem si pamatoval, jsem nakreslil návrh a výrobu jsme si objednali u firmy Baťa. Pro první várku jsem si dokonce letěl junkersem přímo do Otrokovic. Byla to obrovská sláva,“ vzpomínal Vladimír Maděra. Největší problémy byly s červeným baretem a s označením jednotky znakem v podobě okřídleného padáku, jaký užívali naši výsadkáři již v Británii. Ozývaly se výhrady, že červené barety
připomínají dobu, kdy Churchill použil armádu k potlačení dělnických nepokojů. To už ale přijali výsadkáři všechny tyto výstrojní součástky za své. Byli nesmírně hrdí na červené barety a na to, že patří k elitě armády. „Vysvětlil jsem tedy všem těm funkcionářům, že výsadkáři jsou většinou dynamičtí, impulzivní lidé, a že pokud by jim někdo chtěl sebrat jejich baret, mohli by také přijet do Prahy, a to by pak bylo moc zlé. Nakonec tedy všechno raději odsouhlasili,“ řekl nám Vladimír Maděra. To však ještě netušil, že ta nejtěžší životní zkouška na něho teprve čeká. V roce 1951 byl v té době již major Maděra zatčen a odsouzen za spiknutí a neoznámení trestného činu na dva roky vězení a odebrání hodnosti a všech vyznamenání. V roce 1957 mu byl již odpykaný trest zrušen s tím, že nebylo prokázáno spáchání trestného činu. I nadále byl ale perzekvován a šikanován. Nemohl sehnat zaměstnání, a tak patnáct let pracoval jako horník v ostravských dolech. Plné rehabilitace se Vladimír Maděra dočkal až v roce 1990. Byl povýšen do hodnosti plukovníka a zároveň mu byla vrácena všechna vyznamenání. Text: Vladimír Marek Foto: autor, Otomar Jiroušek a VÚA-VHA
39
volný čas
military english
Vodní ráj s pětadvacetimetrovým bazénem z Nová wellness zóna s řadou relaxačních služeb z Stylový wellness bar z Výrazné slevy pro příslušníky resortu
Znovuotevření wellness centra Po téměř rok trvající rekonstrukci bylo opětovně dne 21. listopadu otevřeno pro příslušníky resortu obrany rozsáhlé wellness centrum, které je součástí Vojenské zotavovny Bedřichov ve Špindlerově Mlýně. Mezi první návštěvníky, kteří měli možnost nových služeb využít, patřili účastníci preventivních rehabilitací v té době ubytovaní ve Vojenské zotavovně Bedřichov a středisku Malý Šišák. Samotná rekonstrukce, která se dotkla technického zázemí bazénu a šaten pro návštěvníky, a v neposlední řadě i změna dispozičního řešení saun a maséren, přinesla nové wellness centrum, jehož zvýšená kapacita umožní poskytování služeb nejen ubytovaným hostům, ale i veřejnosti ve Špindlerově Mlýně. Prioritní využití tohoto centra je však zaměřeno na organizaci ozdravných programů pro účastníky preventivních rehabilitací, kterých se ve střediscích Bedřichov a Malý Šišák ročně vystřídá více než tři tisíce. Nově se nejen pro ně, ale i pro účastníky domácích rekreací otevírá komplex wellness služeb nabízející využití Vodního ráje, Wellness zóny, relaxačních a sportovních služeb. Ty jsou nově obsluhovány z centrální recepce, umístěné v objektu, což v konečném důsledku přináší i nižší
náklady na provoz. Pro příslušníky resortu obrany jsou v rámci služebních pobytů nebo rekreací připraveny zvýhodněné cenové relace jak pro samotný vstup do Vodního ráje, tak i do Wellness zóny. Ceny jsou obecně o 60 procent nižší, než je tomu u běžného vstupného. Novinkou pro návštěvníky je propojení Wellness zóny s celým Vodním rájem, což umožňuje souběžné využití parní i parní solné sauny, whirlpoolů a kruhového Kneippova chodníku. V této zóně jsou vybudována i zařízení pro ochlazení organismu a jeho relaxaci v podobě odpočinkové zóny. Vodní ráj z pohledu dřívějšího uživatele nedoznal výrazných změn. Dominuje mu pětadvacetimetrový bazén, do něhož vyúsťuje čtyřiašedesát metrů dlouhý tobogan. Z dalších vodních atrakcí návštěvníky komplexu nepochybně zaujme umělý protiproud, „divoká řeka“, chrliče vody nebo třeba dětmi oblíbený vodní hřib. Účastníci preventivních rehabilitací mohou v programech počítat s vyčleněním Vodního ráje
a Wellness zóny od pondělí do pátku po dobu tří hodin denně, v sobotu a neděli po dobu dvou hodin. I v rámci volnočasových aktivit Volareza umožní rehabilitantům bezplatný, individuální vstup od pondělí až do neděle v době do 17 hodin. Obdobné podmínky platí i pro příslušníky preventivních rehabilitací ve středisku Malý Šišák, a to včetně zajištění bezplatné dopravy dvakrát týdně do špindlerovského wellness centra. Samostatnou pozornost si zaslouží i nově pojatá relaxační část. Interiéry maséren vytvářejí příjemné prostředí, ve kterém je pro návštěvníky připravena rozšířená nabídka masérských služeb, v nichž jsou zcela nově zastoupeny beauty programy a wellness rituály. V jejich skladbě má premiéru jedna z horkých novinek wellness, a to Vichy sprcha s ideálním systémem pro remineralizační ošetření celého těla a současnou terapeutickou vodní masáž. Ostatní wellness rituály v sobě zahrnují nejen wellness-kosmetické prvky s použitím přírodních výtažků ze zeleného čaje, brusinek či hroznového vína, ale taktéž relaxační zklidňující fázi v příjemném prostředí. V rámci těchto rituálů si lze dopřát slastný odpočinek v bahenním zábalu z Mrtvého moře nebo celotělovou masku s peelingy. V této části wellness centra je umístěno i intimní prostředí finské sauny s relaxačním prostorem a ochlazovacím bazénkem. Pohodovou atmosféru navodí a ke zpříjemnění pobytu přispěje wellness bar s nabídkou lehkého občerstvení a nápojů, který je otevřen po celou provozní dobu centra. Centrum je otevřeno denně do 21.00. Nově byl vytvořen informační servis, který je běžně dostupný na internetových stránkách VZ Bedřichov v sekci wellness či přímo na adrese www.wellness.volareza.cz. Text: az Foto: archiv VLRZ
IX. MILITARY COMMUNICATION IX.III ORAL COMMUNICATION SKILLS AND LEADERSHIP Effective performance in any military service requires precise oral communication skills. All commanders, staff officers, and supervisors must be able to speak accurately, briefly, and clearly. This need for accuracy and for brevity has given rise to a specialized and stylized type of speech, the “military briefing”. The primary reasons for its frequent use are to save time, to clarify points, and to facilitate a rapid, coordinated response. The essentials are delivered in a presentation of facts with reference to enough familiar material to establish a basis for understanding by the listeners. Briefers are often required to discuss broad subjects in a limited time. There are four types of military briefings: the information briefing, the decision briefing, the staff briefing and the mission briefing. The information briefing presents facts to the audience, the decision briefing has the purpose of clarifying a decision, the mission briefing is designed to brief training missions that simulate combat, and the staff briefing keeps the staff informed. Successful briefing ability comes from speaking skills, from practice and study, from good judgment, and from awareness of the audience´s feedback. Informal conferences and formal conferences also occur frequently in military life. Informal conferences and discussions may occur in person, by phone, via electronic mail. Formal conferences might include workshops, panel discussions, and presentations of papers/reports. The seminar is a meeting of a small group for the purpose of exchanging information through discussion and research. Military schools employ seminars as important learning tools. A seminar is not substitute for individual study; it is rather a complement to it. Nonverbal communication uses gestures and visual aids to promote understanding of what you have to say. Use your hands to make them add meaning to your speech. If you use them, make the movements natural. Visual aids help you reach your objectives by providing emphasis to whatever is being said, add interest to a presentation. Visual aids include objects, models, photos, maps, charts, flip charts, and drawings. The charts and graphic materials are inexpensive visual aids for briefing small groups readily available. All communication has two parts: a sender and a receiver. Many things can intervene to prevent the intended message from being received accurately. If the message is ambiguous, the receiver is likely to clarify it for him or herself in a way which corresponds with his or her expectations. Our expectations work as blinders or filters that distort what we see or hear. If the communication is verbal, tone of voice can influence interpretation, Nonverbal cues are also important. Is the sender´s posture open, friendly, or closed and cold? Is his/her facial expression friendly or accusatory? All of these factors influence how the same words will be received.
40
Glossary accurately /ˈækjərɪtlɪ/ – přesně, výstižně accusatory /əˈkjuzəˌtɔrɪ/ – vyčítavý ambiguous /æmˈbɪgjuəs/ – nejednoznačný, dvojsmyslný, nejasný audience /ˈɔdɪəns/ – posluchači awareness /əˈwɛərnɪs / – uvědomování si blinder /ˈblaɪn dər/ – klapky na oči brevity /ˈbrɛvɪtɪ/ – krátkost, stručnost brief /ˈbri:f/ – instruovat, informovat briefer /bri:fər/ – přednášející/instruující osoba briefing /ˈbri:fɪŋ/ – brífink, informativní schůzka, instruktáž briefly /ˈbri:flɪ/ – krátce, stručně chart /tʃɑrt/ – graf, diagram, schéma clarify /ˈklærəˌfaɪ/ – objasnit, vysvětlit complement /ˈkɒmpləmənt/ – doplněk cue /kju/ – podnět, signal, narážka distort /dɪˈstɔrt/ – překroutit, zkreslit essentials /əˈsɛnʃəlz/ – nejpodstatnější fakta facilitate /fəˈsɪlɪˌteɪt/ – usnadnit flip chart /flɪp/ /tʃɑrt/ – přenosná prezentační papírová (listovací) tabule, flipchart give rise to /gɪv/ /raɪz/ /tə/ – vést ke vzniku, způsobit in person /ɪn/ /ˈpɜrsən/ – osobně intervene /ˌɪntərˈvi:n/ – přihodit se, nastat, zasáhnout do něčeho objective /əbˈdʒɛktɪv/ – záměr, cíl oral /ˈɔrəl/ – ústní panel discussion /ˈpænl/ /dɪˈskʌʃən/ – panelová diskuze papers /ˈpeɪpərz/ – dokumenty, listiny posture /ˈpɒstʃər/ – držení těla, postoj promote /prəˈmoʊt/ – podporovat rapid /ˈræpɪd/ – rychlý seminar /ˈsɛməˌnɑr/ – seminář substitute /ˈsʌbstɪˌtjut / – náhrada visual aid /ˈvɪʒuəl/ /eɪd/ – vizuální pomůcka workshop /ˈwɜrkˌʃɒp/ – pracovní seminář Phonetic transcription taken from www.dictionary.com.
Phraseology and definitions Blinders – a pair of flat pieces of leather fixed beside a horse´s eyes to prevent sight of objects at the sides; in our context the word is used metaphorically to refer to fact and/or feeling that prevent us from seeing what is necessary. Inflammatory – likely to cause strong feelings to rise, or violence to happen. Intervene – to happen between events. Military briefing – a meeting at which detailed information or instructions are given, as for military operations, etc. Misunderstanding – the act of putting a wrong meaning on something, confusion. Nonverbal communication – the process of communication through sending and receiving wordless (mostly visual) cues between people. Objective n. – an object to be won, purpose of a plan. Mil. : The physical object of the action taken, the seizure and/or holding of which is essential to the commander´s plan. Supervisor – a person authorized to keep watch over work and workers. Visual aid – an object that can be looked at (a picture, map, movie, etc. ) which is used for helping people to learn.
technika a výzbroj
EXERCISES 1. Read the text below and complete the gaps with a noun from the list. One gap can be filled with two words. communication hostility
danger
language
point
rules tendency
differences
misunderstanding speaker translation
3. Complete the sentences below. Choose a, b, or c. Only one option is correct. 1. Body language is
effort
a) demonstrating one´s power.
option
b) an important part of human communication.
statement way
How to avoid misunderstanding One of the 1) .......…….. is to avoid inflammatory language. Inflammatory language increases defensiveness and 2) .......……. . It seldom convinces people that the 3) .......…….. is right, it usually does just the opposite. Making one´s point effectively without inflammatory statements is a better 4) .......……. . Another rule is “speak for a purpose”. Too much 5) .......…….. can be counterproductive. Before you make a significant 6) .......…….., consider what you want to communicate, why you want to communicate that, and how you can do it in the best possible 7) .......…….. . In conflict situations, avoiding 8) .......…….. takes a lot of 9) .......……. . Given our 10) .......…….. to hear what we expect to hear, it is very easy for people to misunderstand each other. Cultural 11) .......…….. increase the likelihood of misunderstanding as well. If people speak different languages, the 12) .......…….. of bad 13) .......…….. is obvious. But even if people speak the same 14) .......…….., they may communicate in different ways.
2. Match the beginnings of the sentences with their endings. There is one extra ending. 1. Managing your relationship with difficult people …… 2. Most people are on their worst behavior…… 3. You don´t have to accept…… 4. You can still choose to treat others as you want to be treated….. 5. You may be able to avoid future conflict with difficult people by ….. 6. A useful communication tool is to repeat what the other person said to …….
c) showing attraction to others. 2. Body language consists of body posture, gestures, facial expressions, and a) individual elements. b) eye movements. c) individual parts of the body. 3. Body language may provide clues as to the attitude or state of a) a mind of a person. b) social distances. c) speaking position. 4. Body language may indicate aggression, boredom, relaxed state, and a) physical touch. b) contact of all muscles. c) amusement. 5. Signals that people send out with their body language a) make sense to understand what they mean. b) are a very useful social skill. c) are comfortable and unstressed.
4. Read the statements and decide if they are true or false. 1. Military briefing is used to keep a commander and his staff informed. ....…….
7. Take care of you. Communication with difficult people……. 8. In times of stress it is essential to ……
2. Flip charts are suitable for use in a large audience setting. ....…….
a. ….. when they are suffering. b. ….. is up to you. c. ….. on your worst day, and your best.
3. A seminar is generally a form of academic instruction offered by a nonprofessional organization. ....…….
d. ….. practicing clear communication. e. ….. unacceptable behavior. f. ….. manage all communication tools. g. ….. attend to your mental, emotional and physical health. h. ….. ensure you understood, and ask follow up questions. i. ….. is stressful.
W-3 Sokol
4. Flip charts can be used to record audience questions and comments. ......….. 5. A conference is a prearranged meeting for consultation or exchange of information or discussion. ....……. 6. Using visual aids is not a very good way to make your speech more clear, effective and memorable.
Answer key to the exercises Ex. 1: 1 rules, 2 hostility, 3 speaker, 4 option, 5 communication, 6 statement/point, 7 way, 8 misunderstanding, 9 effort, 10 tendency, 11 differences, 12 danger, 13 translation, 14 language. Ex 2: 1F, 2A, 3E, 4C, 5D, 6H, 7B, 8G. Ex 3: 1b, 2b, 3a, 4c, 5b. Ex 4: 1T, 2F, 3F, 4F, 5T, 6F.
....…….
3
200
Zpracoval tým ÚJP Vyškov
Vaše případné dotazy, připomínky a náměty nám prosím posílejte na naši e-mailovou adresu:
[email protected].
Polský výrobní závod PZL WSK Swidnik se v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století pokusil na základě pokynu průmyslového vedení SSSR zvětšit trup osvědčených strojů Mi-2. I přesto, že novou verzi Mi-2M2 poháněly výkonnější motory, nemohl vrtulník svými výkony na trhu uspět. Proto se práce přesunuly od Mi-2 k novému typu, který byl v SSSR značen V-3 (v Polsku pak W-3 Sokól). I když je Sokól vnímán jako polský vrtulník, jde ve skutečnosti o design ruské konstrukční kanceláře OKB Mil. Nový vrtulník byl typickým představitelem střední hmotnostní třídy a váhově zapadal mezi Mi-2 a Mi-8/17. První návrhy OKB Mil vycházely z předchozích typů a představovaly jakousi kombinaci prvků z Mi-2 a Mi-8. Konkrétní podobu nového vrtulníku definitivně určila až vybraná pohonná jednotka, tedy typ GTD-10 (v Polsku vyráběn jako PZL-10) vyvinutý pod vedením konstruktéra V. A. Glušenka v omském výrobním závodě. V roce 1974 předala ruská kancelář OKB Mil vedení projektu polskému inženýru S. Kaminskému. Ten velel týmu sovětských a polských expertů, kteří měli dokončit projektové práce. O dva roky později tým představil plnorozměrovou maketu, kterou krátce nato s drobnými připomínkami schválil výbor zástupců sovětského civilního i vojenského letectví. Polští inženýři usilovně pracovali na vývoji systémů vrtulníku, naplno se ale projevil nedostatek zkušeností. Polské závody totiž do té doby pouze stavěly licenční kopie sovětských strojů, vlastnímu vývoji se nevěnovaly. Vývojový tým proto posílili sovětští experti, kteří pomohli dokončit první prototyp W-3. Ten byl v roce 1979 představen vedení polské firmy i zástupcům OKB Mil. Po sérii upoutaných testů se 16. listopadu 1979 prototyp vrtulníku W-3 poprvé vznesl do vzduchu. Následné zkoušky přerušily politické události v Polsku. K dalšímu letu proto došlo až o dva roky později. V roce 1985 odeslal výrobní závod jeden z prototypů na testování do SSSR. Zdejší zkoušky důkladně prověřily výkony nového typu i jeho spolehlivost.
Testy probíhaly v pouštních i arktických oblastech. Jejich výsledky jasně ukázaly, že Sokól vyžaduje mnoho úprav. V mezidobí ztratily sovětské organizace o Sokól zájem a objednaly větší množství osvědčených Mi-2. Stejně jako v případě Mi-2 počítal výrobce se stavbou mnoha specializovaných verzí. Po prvních transportních variantách vznikla i speciální varianta W-3U Salamandra určená pro domácí armádu. Vyznačovala se dvojhlavňovým kanonem GŠ-23L na pravé straně přídě a čtyřmi závěsnými body pro výzbroj. Speciálně pro polské námořnictvo vznikla záchranná verze W-3RM Anakonda. Celkem v Polsku vzniklo 153 vrtulníků včetně šesti prototypů. Mezi největší uživatele patří polské ozbrojené síly. Domácí vláda nakoupila ve snaze podpořit domácí průmysl většinu
technika a výzbroj
z dokončených vrtulníků. Velký počet strojů provozovala též domácí firma Heliseco. Z dalších uživatelů si jistě zaslouží zmínku vojenské letectvo Myanmaru (bývalá Barma), Filipíny, saská policie nebo jihokorejské, saúdskoarabské a portugalské firmy. Česká republika v roce 1996 vyměnila své stíhací letouny MiG-29 za jedenáct vrtulníků W-3A. Ty od počátku slouží v rámci letecké záchranné služby, služby pátrání a záchrany SAR a také při leteckém hašení. Svým vybavením patří české vrtulníky mezi nejlépe vybavené Sokoly. Díky schopnosti létat v námraze pak představují velmi cennou a nenahraditelnou součást záchranného systému ČR.
Pandur II
Kolové obrněné transportéry se staly fenoménem armád působících v rámci expedičních operací bez ohledu na to, že v naší armádě se pro některé jejich verze a výrobní provedení používá podivný neologismus „kolové bojové vozidlo pěchoty“ (KBVP), nebo vozidlo programu MRAP.
Základní technický popis
W-3 je střední víceúčelový vrtulník klasické koncepce s jedním čtyřlistým nosným a trojlistým vyrovnávacím rotorem. Trup začíná přídí, v níž jsou uloženy dva akumulátory. Následuje kabina pro dva piloty, která tvoří jeden celek s nákladovým prostorem, v němž může být přepravováno až dvanáct osob. Trup zakončuje štíhlý ocasní a koncový nosník, na němž se nachází vyrovnávací rotor a rozměrný stabilizátor. Podvozek se skládá z přední nohy se zdvojenými koly, dvou hlavních noh a ocasní ostruhy bránící kontaktu vyrovnávacího rotoru se zemí. Nízkotlaké pneumatiky umožňují provoz z nezpevněných ploch. Nad kabinou pilotů jsou uloženy dva turbohřídelové motory PZL-10W
Hlavní takticko-technická data:
Délka trupu s rotory . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Výška trupu s rotory . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Průměr nosného rotoru . . . . . . . . . . . . . . . . Prázdná hmotnost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Vzletová hmotnost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Maximální rychlost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Dostup . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Dolet . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
18,79 m 5,13 m 15,70 m 3 850 kg 6 400 kg 260 km/h 6 000 m 680 km
o vzletovém výkonu po 662 kW. Oba motory pohání přes hlavní reduktor nosný a vyrovnávací rotor, ale také hydraulické čerpadlo a další prvky. V základní verzi je W-3 určen k přepravě osob a nákladu, vyvinuty ale byly též verze pro přímou bojovou podporu (vyzbrojené protitankovými i protiletadlovými řízenými raketami), průzkum, fotogrammetrické mise či pro záchranné operace. Text a foto: Jakub Fojtík
Z hlediska přezbrojení naší armády novým typem kolových obrněných transportérů existovalo několik cest, a to především modernizace typu OT-64, kterou realizovali v Polsku, či vlastní konstrukce, kterou reprezentovala společnost PSP Bohemia typem Zubr. Další možností byl nákup ze zahraničí. Zvítězila rakouská společnost Steyr, která realizovala konverzi svého typu Pandur 6×6 na verzi Pandur II v konfiguraci 8×8. Dřívější rozsáhlá objednávka AČR byla zredukována na 107 vozidel v šesti verzích. V současné době probíhá výroba všech, především základní Pandur II KBVP (kolové bojové vozidlo pěchoty). Dále se jedná o KBV-Pz s RL (kolové bojové vozidlo – průzkumné s radiolokátorem), KOT-Zdr (kolový obrněný transportér – zdravotnický), KBV-VR (kolové bojové vozidlo – velitele roty), KBV-Pz bez RL (kolové bojové vozidlo – průzkumné bez radiolokátoru) a KOT-Ž (kolový obrněný transportér – ženijní). Dále byla na základě samostatné smlouvy mezi výrobcem VOP-CZ a AČR vyrobena malá série vozidel se zvýšenou odolností KBVP-M1 RVS, která je úspěšně nasazena v Afghánistánu. Mimo výše uvedených byly předpokládány vývoj a výroba dalších verzí, konkrétně logistické, dělostřelecké pozorovatelny, minometné, protiletadlové, průzkumné-
-elektronického boje, policejní, pyrotechnické EOD, chemické, spojovací (MPP40, VOV, R8p) a policejní. Program výroby vozidel Pandur zajistil našim výrobcům práci, umožnil jejich kontakt s některými pokročilými technologiemi a systémy a zajistil vybavení naší armády moderní technikou na úrovni vyspělých států NATO. Podíl na vývoji specializovaných verzí Panduru rovněž posílil znalostní základnu našich výrobců. Kromě finálního partnera VOP-CZ (původně VOP-026 Šternberk) se na dodávkách dílů a skupin podílejí společnosti Steyr (projekt, funkční vzory, rozvodovky), Rafael (dálkově ovládaná zbraňová základna, protitankové řízené střely SPIKE-LR), B.O.I.S.-Filtry (klimatizace a filtroventilační zařízení), HALLON (automatický hasicí systém), Cummins (motor), Ecomat (převodovka), Colorlak (povrchová úprava), DICOM (radiostanice), Harris (radiostanice), E-COM (simulátory), Letecké přístroje Praha (navigace), Meopta – optica (přístroje nočního vidění), Mesit (měřicí přístroje), RETIA (radiolokátor), Tesla (spojovací technika), Rheinmetall (kanon), Wegman (zadýmovací granátomety) a ZVI (munice).
Technický popis
Základním konstrukčním prvkem, který zároveň integruje všechny ostatní skupiny a díly, je samonosná korba, svařená z pancéřových plechů. V základním provedení zajišťuje balistickou ochranu po obvodu na úrovni 2 podle normy STANAG 4569 a po montáži přídavných panelů na úrovni 3. Strop má ochranu úrovně 2. Jedná se o ochranu vůči střelám nábojů, které mají rozměry 7,62×51 mm a 7,62×54 mm, včetně průbojných verzí, a to i při vícenásobném ostřelování. Podvozek a dno korby zajišťují ochranu proti tlakem aktivované explozi protitankové tlakové miny obsahující až 8 kg trhaviny, tedy na úrovni 3a podle
normy STANAG 4569. U verze M1 RVS je ochrana po obvodu doplněna mříží, která eliminuje možnost aktivace granátů s dvoudílnými elektronickými zapalovači propojenými po povrchu kumulativní hlavice, především PG-7. Korba je rozdělena na šest prostorů. První je motor-převodový vpředu vpravo, vybavený shora žaluziemi pro sání a výstup vzduchu. Následuje prostor řidiče vpředu vlevo, vybavený stropním příklopem a průhledným štítem proti vodě a sněhu. Uvnitř je sedačka s možností vertikální úpravy, sklopným opěradlem, opěrkou hlavy a bezpečnostními pásy. Před ní a po stranách se nalézají prvky řízení a ovládání vozidla, řídicí jednotka PPZ motor-převodového prostoru, přístrojový panel a hasicí přístroj. K pozorování okolí a kontrole pohonu slouží zobrazovací jednotka DDU-BVIS, periskopy, pozorovací denní/noční přístroj CDND-1 a skřínka vnitřního hovorového zařízení (VHZ). Prostor velitele čety, vybavený poklopem, se nalézá za řidičem a je vybaven stejným typem sedačky, zobrazovací jednotkou DDU-BVIS, skřínkou VHZ a notebookem. Následuje prostor velitele družstva, který je vybavený poklopem a stejnou sedačkou jako předešlé, radiostanicí RF13250 (u Pandurů pro mise radiostanicí Harris AN/VRC 110 dual), ovládací skřínkou širokopásmového rušiče signálu Starlight 3, chemicko-radiačním detektorem RAID-XP, zobrazovací a ovládací jednotkou FVZ-98M, zobrazovací jednotkou CDU-BVIS, ovládací jednotkou vrhače dýmových granátů, displejem systému detekce a indikace ozáření, GPS přijímačem, zobrazovací jednotkou zbraňové stanice RCWS-30, panelem velitele, skřínkou VHZ, skřínkou VICM 120 a řídicí jednotkou PPZ prostoru osádky a výsadku. Prostor střelceoperátora za motor-převodovým prostorem je přístupný přes prostor výsadku a opět vybaven stejnou sedačkou. Střelec disponuje zobrazovací jednotkou zbraňové stanice RCWS-30, hlavním řídicím panelem, skřínkou VHZ, řídicí jednotkou pohonů RCWS-30, řídicí jednotkou kanonu a jednotkou napájení. Prostor výsadku (pěšího družstva), se sedmi protišokovými sedačkami vybavenými bezpečnostními pásy, je přístupný zezadu přes záďovou hydraulicky sklopnou rampu s dveřmi, případně dvěma stropními příklopy. Příslušníci výsadku disponují třemi CCD kamerami (levá, pravá, zadní) propojenými do uzavřeného okruhu k pozorování okolí v odměru 270 °. Základ pohonné soustavy koncepce power-pack tvoří čtyřdobý řadový přeplňovaný vznětový šestiválec s přímým vstřikem paliva a kapalinovým chlazením Cummins ISLe T450 o objemu 9 l a výkonu 335 kW při 2 200 ot/min. K němu je připojena šestistupňová, elektronicky řízená a hydraulicky ovládaná automatická převodovka ZF Ecomat
Základní takticko-technická data verze KBVP: Osádka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Konfigurace podvozku . . . . . . . . . . . . . . . . . Nejvyšší povolená hmotnost . . . . . . . . . . . . Pohotovostní hmotnost . . . . . . . . . . . . . . . . Délka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Šířka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Výška . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Světlost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Maximální rychlost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Dojezd . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Akcelerace z 0 na 32 km/h . . . . . . . . . . . . . . Stoupavost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Výstupnost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Překročivost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Statická příčná stabilita . . . . . . . . . . . . . . . . . Minimální průměr zatáčky . . . . . . . . . . . . . .
11 osob 8×8 21 000 kg 19 350 kg 8 300 mm 3 500 mm 3 770 mm 475 mm 100 km/h 690 km 7,3 s 35 ° 600 mm 2 200 mm 35 ° 24,5 m
legislativa Komu z vojáků a zaměstnanců resortu MO zbývá na osobním účtu z fondu kulturních a sociálních potřeb (FKSP) více než 100 Kč měsíčně, může tyto prostředky využít jako příspěvek na své životní pojištění.
6HP602 S PLUS s jedním reverzním stupněm, hydrodynamickým měničem točivého momentu, uzávěrkou a retardérem umožňujícím ruční řazení. Pomocí přídavné převodovky, dvou větví kardanových hřídelí a rozvodovek Steyr VG 1400 zajišťuje pohon všech čtyř párů nezávisle zavěšených kol šasi. Náhon druhého páru kol lze odpojit. Poslední rozvodovka na zádi zajišťuje pohon vodometů. První dva páry kol jsou řízené, což zvyšuje pravděpodobnost odjezdu i v případě zničení jednoho kola prvního nebo druhého páru. Systém převodů je kontrolován automatickou řídicí jednotkou ADM (Automatic Drive-Train Management), jež pomocí senzorů sleduje činnost komponentů podvozku a určuje optimální využití točivého momentu jednotlivých polonáprav, včetně zapínání uzávěrek diferenciálů. Blok motoru, převodovky, kompresoru a chladiče lze s použitím jeřábu vyměnit za 15 minut. Základ výzbroje vozidla tvoří dálkově ovládaná zbraňová základna RCWS-30 (Remote Control Weapon Station), na jejíž vnější části jsou externě lafetovány automatický kanon ATK MK 44 Bushmaster ráže 30 mm, spřažený kulomet M240 ráže 7,62 mm a přepravní/odpalovací kontejner pro dvě protitankové řízené střely SPIKE-LR. Zbraně jsou při jízdě stabilizovány ve dvou rovinách. V případě potřeby je lze spustit na strop korby a zase navrátit zpět do bojové polohy pomocí hydraulického čerpadla. Výzbroj doplňuje osm zadýmovacích granátometů ráže 76 mm na přední části stropu korby. Střelec-operátor a velitel čety disponují průzkumnou jednotkou pasivního denního/nočního zaměřovače C-R30MOS tvořeného barevnou CCD kamerou, termovizní kamerou FLIR a laserovým dálkoměrem. Dosah zaměřovače v denním režimu je až 6 000 m a v nočním 5 000 m. Velitel může na rozdíl od střelce-operátora provádět pozorování s kruhovým odměrem. Náměr objektivu je stavitelný v rozsahu od -20° do +60°. Nábojů o rozměrech 30×173 mm je vezeno v nabíjecím zařízení 200 a ve schránkách 350. Nábojů o rozměrech 7,62×51 mm je vezeno u zbraně 250 a ve schránkách 1 500. U zbraňové základny lze nastavovat kruhový odměr a náměr zbraní od -10° do +60°. Maximální dálka účinné střelby kanonu se pohybuje podle druhu cíle mezi 2 000 a 3 000 m. U kulometu je maximální dálka účinné střelby podle druhu cíle od 500 do 1 500 m. Protitankové řízené střely SPIKE-LR lze použít na dálku od 200 do 4 000 m. Na zbraňové základně jsou sklopně umístěny dvě senzorové jednotky detekující a indikující ozáření. Výrobce udává dobu životního cyklu na 30 let, střední dobu mezi poruchami pohonné soustavy 4 000 km, u automatického kanonu 1 000 ran a u informačních prostředků 5 000 hodin. Udržovatelnost a bezporuchovost vozidla je zajištěna v souladu s normou STANAG 4174 a spojeneckou publikací ARMP-1. Text: Martin Koller Foto: Jan Kouba
V Kolektivní smlouvě 2012, jež tuto možnost řeší v článku 7 Životní pojištění, jsou uvedeny tři podmínky: 1. Příspěvek lze poskytnout pouze na základě pojistné smlouvy uzavřené mezi vojákem/zaměstnancem a pojišťovnou na dobu delší než 60 měsíců s výplatou pojistného plnění až po dovršení 60 let věku pojistníka. 2. Minimální měsíční výše příspěvku od zaměstnavatele činí 100 Kč a nejvýše může činit 30 % částky pojistného (maximálně však 150 Kč měsíčně), kterou se zaměstnanec-pojistník zavázal hradit. 3. Mezi pojišťovnou a zaměstnavatelem musí být uzavřena dohoda o spolupráci. V současné době jsou takové dohody uzavřeny s Českou pojišťovnou, Kooperativa pojišťovnou a Allianz pojišťovnou, které k ní navíc připojily i další nabídky a benefity na některé jimi nabízené pojišťovací produkty. Uzavření dohod s dalšími pojišťovnami bude průběžně oznamováno na vnitřních informačních systémech (např. FIS, ŠIS, ISSP).
Vydává MO ČR Odbor komunikace a propagace Tychonova 1, 160 01 Praha 6 IČO 60162694 www.army.cz Redakce Rooseveltova 23, 161 05 Praha 6 Telefony: 973 215 553 973 215 786 Fax: 973 215 933 E-mail:
[email protected] Šéfredaktor: Jan Procházka Grafická úprava: Andrea Bělohlávková Kresby: Jiří Král Jazyková korektura: Jiřina Švarcová, Jaroslav Pajer Foto na titulní straně: Jan Kouba Foto na zadní straně: Vladimír Marek
Co má tedy zájemce o tento příspěvek učinit? A. Zájemce, který má už uzavřenou smlouvu o životním pojištění s pojišťovnami, se kterými již resort uzavřel dohodu o spolupráci: 1. Ověřit si, zda splňuje všechny výše uvedené podmínky: a smlouva na životní pojištění má trvat déle než 60 měsíců, b k výplatě uspořených prostředků dojde až po dovršení 60 let pojistníka, c na osobním účtu z FKSP mu měsíčně zbývá minimálně 100 Kč. Tento požadavek je velice důležitý! Vzhledem k tomu, že letošní celkový příspěvek resortu na osobní účet z FKSP jednotlivce činí cca 211 Kč měsíčně, neměl by zájemce v průměru čerpat z tohoto účtu více než 110 Kč měsíčně. Jinými slovy, každý musí velice pečlivě vážit, na co všechno bude prostředky z FKSP využívat. Kupříkladu přihlásil-li se voják/zaměstnanec také třeba k čerpání příspěvku zaměstnavatele na závodní stravování, jenž letos činí 10 Kč denně, může ho v měsíci využít maximálně 11krát! Nezbude-li mu totiž na osobním účtu z FKSP příslušná částka, musí počítat s tím, že v příslušných měsících mu zaměstnavatel na životní pojištění nepřispěje. d spořená částka činí více než cca 340 Kč měsíčně (příspěvek zaměstnavatele může činit nejvýše 30 % z této částky, v tomto případě tedy 100 Kč, pojistník by platil zbývajících 240 Kč). 2. Cestou finančního orgánu útvaru/zařízení podat žádost o příspěvek zaměstnavatele na životní pojištění vyplněním Návrhu na uzavření dohody o poskytování příspěvku z fondu kulturních a sociálních potřeb na soukromé životní pojištění. Příslušný formulář mu dá finanční orgán, anebo je ke stažení na intranetu (Portál ISSP > Úložiště > Informační systémy > Informační systém o službě a personálu > Informace a pokyny pro uživatele > Metodické pokyny > Ekonomové-plataři > Pokyn k aplikaci životního pojištění). Současně pojistník finančnímu orgánu poskytne originál smlouvy o soukromém životním pojištění. Finanční orgán ověří, zda smlouva vyhovuje všem výše uvedeným podmínkám jak právních, tak vnitřních předpisů. Pokud ano, vyhotoví kopii této smlouvy a všechny její strany ověří svým podpisem a útvarovým razítkem. Poté předloží návrh dohody o poskytování příspěvku z fondu kulturních a sociálních potřeb na soukromé životní pojištění a ověřenou kopii smlouvy o soukromém životním pojištění vedoucímu organizačního celku (veliteli útvaru) ke schválení a následnému uzavření dohody o poskytování příspěvku z fondu kulturních a sociálních potřeb na soukromé životní pojištění. Originál smlouvy o životním pojištění vrátí pojistníkovi. Poté je požadavek předložen místně příslušné účtárně finanční agentury, která zabezpečí zúčtování prostředků z osobního účtu z FKSP zaměstnance na konto jeho životního pojištění u pojišťovacího ústavu. B. Zájemce, který má už uzavřenou smlouvu o životním pojištění s jinou pojišťovnou: 1. Ověřit si, zda splňuje všechny výše uvedené podmínky z Kolektivní smlouvy 2012 (viz bod A1), přičemž nesmí opomenout bod A1c, aby mu na osobním účtu z FKSP měsíčně zbývalo minimálně 100 Kč. 2. Splňuje-li zájemce tyto podmínky, požádá volnou formou cestou finančního orgánu útvaru/zařízení, vedoucího organizačního celku (velitele útvaru) a ředitele sekce personální MO náměstka ministra obrany pro personalistiku o uzavření dohody o spolupráci s příslušnou pojišťovnou. 3. Obdrží-li vedoucí organizačního celku od ředitele sekce personální MO zpětné vyjádření, že je tato dohoda uzavřena, postupuje zájemce o příspěvek podle bodu A2.
V jednotkách ozbrojených sil rozšiřuje OKP MO – produkční oddělení Rooseveltova 23, 161 05 Praha 6 Oľga Endlová, tel. 973 215 563 Tisk: EUROPRINT, a. s. Číslo indexu: 45 011 ISSN 1211-801X Evidenční číslo: MK ČR E 5254 Uzávěrka čísla: 5. 2. 2013 Toto číslo vyšlo dne: 11. 2. 2013 Kontakty do redakce Šéfredaktor Jan Procházka telefon: 973 215 553 mobil: 724 033 407 e-mail:
[email protected] Redaktoři Martin Koller telefon: 973 215 572 mobil: 724 071 112 e-mail:
[email protected] Pavel Lang telefon: 973 215 868 mobil: 724 002 623 e-mail:
[email protected] Vladimír Marek telefon: 973 215 648 mobil: 724 033 410 e-mail:
[email protected] Grafik Andrea Bělohlávková telefon: 973 215 786 mobil: 601 579 644 e-mail:
[email protected] Informace pro autory
C. Zájemce, který se rozhodne uzavřít smlouvu o životním pojištění s Českou pojišťovnou, Kooperativa pojišťovnou nebo Allianz pojišťovnou: 1. Uzavřít příslušnou smlouvu o životním pojištění tak, aby splňovala výše uvedené podmínky (viz bod A1) a neopomenout přitom podmínku bodu A1c, aby mu na osobním účtu z FKSP zbývalo měsíčně minimálně 100 Kč. 2. Dále postupuje podle bodu A2. D. Zájemce, který se rozhodne uzavřít smlouvu o životním pojištění s jinou pojišťovnou, než se kterou má resort uzavřenou dohodu o spolupráci: 1. Uzavřít příslušnou smlouvu o životním pojištění tak, aby splňovala výše uvedené podmínky (viz bod A1) a neopomenout přitom podmínku bodu A1c, aby mu na osobním účtu z FKSP zbývalo měsíčně minimálně 100 Kč. 2. Dále postupuje podle bodů B2, B3 a A2. Závěr: Jinou pojišťovnou může být pouze ta pojišťovna, která má licenci k podnikání na území České republiky (seznam je např. na www.epojistovny.com).
Aby mohla redakce proplatit honorář za zveřejněný příspěvek, musí jí autor zaslat tyto údaje: jméno a příjmení, datum narození (NE rodné číslo!), údaj, zda jde o VZP, o. z., AZ anebo osobu mimo resort, adresu bydliště. V případě VZP, o. z. i přísl. AZ dále: číslo VÚ či VZ a město posádky, číslo RFO, který je vyplácí. V případě osoby mimo resort: číslo účtu, na který má být poslán honorář, název a číslo banky, na faxové č. 973 215 933 poslat kopii průkazního lístku k tomuto účtu. Tyto údaje je účelné uvádět současně se zasílaným článkem. Není v silách redakce je zpětně zjišťovat.
47
historické čestné názvy
Stále více útvarů Armády České republiky se může pyšnit historickými a čestnými názvy. Ne ve všech případech jsou ale dostatečně k veřejnost prezentovány a mnohdy ani vojenská přesně neví, co se za nimi skrývá. Právě tato skutečnost nás přivedla na myšlenku připomenout nejen odborné veřejnosti některé z těchto názvů a také tradice, k nimž se hlásí jejich nositelé. Tentokrát se budeme věnovat historickému názvu 73. tankového praporu – „Hanácký“.
Prapor se tímto o hi histo historickým storic rickým kým ná názve názvem zvem m hlás h hlásí lásíí k tradi tr tradici adici ci čes ččeskoslovenských kosslov ovens enskýc kých h legionářských jednotek v Rusku. Konkrétně k 6. čs. střeleckému pluku „Hanáckému“. Tento útvar vznikl v červenci 1917 původně jako II. záložní prapor čs. střelecké brigády. Ten se v následujících týdnech transformoval na 6. čs. střelecký pluk „Hanácký“. Prvním a také zřejmě nejvýznamnějším vojenským střetnutím tohoto útvaru byly boje u Bachmače ve dnech 8. až 13. března 1918. Ukrajinu začala v té době obsazovat německá vojska. Část našich legionářských jednotek byla tehdy dislokována v oblasti Žitomíru a nezbývalo jim nic jiného než rychlým pochodem ustupovat směrem na Kyjev. Ale ani když dosáhli této metropole, neměli vyhráno. Ešalony s našimi vojáky bylo potřeba vypravit dále na východ. A to za situace, kdy neustále nebezpečně dotíraly německé jednotky. Jako klíčový se ukázal významný železniční uzel Bachmač, který ležel sto šedesát kilometrů severovýchodním směrem od Kyjeva. V pondělí 4. března 1918 ho bez boje obsadil třetí prapor 6. střeleckého pluku „Hanáckého“. Němci v té době drželi severněji položený Gomel a právě odtud začali postupovat na Bachmač. Na obsazení stanice Snovskaja reagovali legionáři zajištěním důležitého železničního mostu přes řeku Děsnu. Skupina, jejíž velení převzal štábní kapitán Ladislav Junger, byla později ještě posílena o rotu a kulometné oddíly 7. střeleckého pluku „Tatranského“. Předsunuté jednotky Jungrovy skupiny se v této oblasti jako první střetly s Němci 8. března 1918 u stanice Měny. Zároveň také přišlo hlášení o postupu německých jednotek z Kyjeva. Následující den se ukázalo, že nepřítel se pokouší o obchvat legionářů bránících Bachmač jak ze severu, tak i ze západu. Nasˇtěstí ale do Bachmače dorazil zbytek 6. střeleckého pluku. Velení na celém úseku převzal jeho velitel plukovník Jaroslav Červinka mladší. Hned druhý den ráno zahájil kapitán Eduard Kadlec na jeho rozkaz se svou skupinou z Česnokovky postup proti nepříteli. Úkolem bylo opět ovládnout železniční most přes řeku Děsnu, ze kterého byli legionáři převahou protivníka vytlačeni. Německé jednotky bránící stanici Doč byly zpočátku zaskočeny prudkostí útoku. Legionářům se podařilo obsadit nejen nádraží, ale i část obce. Úspěšný útok však netrval dlouho. Němci se rychle vzpamatovali a uvědomili si, že mají značnou převahu, a to především v palebné síle. Čechoslováci se postupně dostávali do prudké křížové palby kulometů umístěných na střechách domů. Skupina byla nakonec nucena se ve večerních hodinách organizovaně stáhnout do výchozí stanice Česnokovka. Problém byl ale v tom, že Bachmač se stal cílem útoku i ze západu. Němci v tomto případě použili lsti. Do vlaku plného vlastních mužů nabrali ruské vojáky vracející se ze zajetí. Naši legionáři takto oklamáni si pustili soupravu
na nějakých padesát metrů. Teprve potom zjistili, o co se ve skutečnosti jedná, a zahájili palbu. Tento útok se podařilo ještě odrazit. Pod dalším náporem, prováděným dvěma německými vlaky podporovanými souběžně postupující pěchotou, však museli Čechoslováci ustoupit. Po třetí hodině odpolední Němci definitivně obsadili stanici Pesky. V tomto okamžiku již byla situace především pro jednotky 1. divize skutečně kritická. Němci drželi pozice vzdálené jen dva kilometry od trati Ična–Bachmač, po které musely projet vlaky s našimi vojáky. Nasˇtěstí se ale na bojišti objevují čerstvé síly, se svým praporem přichází kapitán Ludvík Krejčí, pozdější náčelník Hlavního štábu prvorepublikové armády. Přijíždějí také tři prapory záložního pluku. Nakonec se daří německé jednotky přinutit k ústupu a vytvořit dostatečné předpolí pro průjezd vlaků. Večer posilují obranu Bachmače také síly 1. divize, konkrétně 4. střelecký pluk „Prokopa Holého“. V tomto okamžiku jsou Čechoslováci z nejhoršího venku. A to i přesto, že se bojuje ještě několik dalších dnů. V úterý 12. března 1918 přichází informace, že poslední československý vlak projede Bachmačí 13. března kolem třetí hodiny ranní. Příslušníci pluku se v květnu 1918 účastnili přímo tzv. čeljabinského incidentu. Část jednotek pluku byla zdržována v Čeljabinsku právě v době, kdy stanicí projížděl vlak s propuštěnými německými, maďarskými a rumunskými válečnými zajatci. Kus železa, který někdo vyhodil úmyslně z jednoho z vagonů, těžce zranil střelce Ducháčka právě ze 6. pluku. Koncem května 1918 byl na cestě do Omsku zastaven štábní vlak 6. pluku. Bolševici se pokusili naše vojáky odzbrojit. To ale jeho velitel odmítl a začal se stahovat zpět na západ až do stanice Marianovka. Omský sovět za ním však vyslal dva vlaky Rudé gardy. Jejich vojáci zahájili na naše legionáře okamžitě palbu. V nastalém boji zahynulo přibližně dvě stě padesát bolševiků. Dalších sto dvacet osm jich bylo zajato, zbytek se rozprchl do okolních lesů. Jejich útok byl definitivně odražen. Následovala patnáct měsíců trvající série bojů 6. pluku u Omska, později u Tjumeně, Kunguru, Jekatěrinburgu a Irkutska. Na podzim roku 1918 se ujal velení pluku v té době již plukovník Ludvík Krejčí. Zatímco pluk bojoval na kungurské frontě, převzal Krejčí 10. listopadu 1918 v Jekatěrinburgu jeho prapor. O necelé dva týdny později byl pluk stažen z fronty. Pověřili ho střežením transsibiřské magistrály a spojeneckého velení v Omsku. Jeho vojáci mimo jiné hlídali bajkalské tunely. Celkově v těchto bojích padlo 274 příslušníků pluku. Z Vladivostoku se jednotka na lodi President Grant přepravila do Terstu a odtud do vlasti. Poslední její vojáci dorazili do Československa v květnu 1920. Během unifikace československé armády došlo ještě v témže roce
ke sloučení tohoto útvaru s 54. pěším plukem domácího vojska. Nově vzniklý pěší pluk č. 6 si ponechal čestný historický název „Hanácký“. Jeho sídlem se od října 1920 stala hanácká metropole Olomouc. Téměř po celé období první republiky zde sídlily až na malé výjimky všechny jeho jednotky. Od října 1920 do ledna 1921 byl jeho II. prapor odvelen do Komárna. V říjnu 1937 se posádkou nově vytvořeného IV. kanonového praporu tohoto pluku staly nedaleké Přáslavice. V té době také došlo ke změně čestného historického názvu. Útvar se nově jmenoval pěší pluk 6 „Hanácký generála Janina“. Počátkem července 1939 byl pluk, podobně jako ostatní jednotky naší armády, rozpuštěn. K jeho obnově došlo až po druhé světové válce. Už na podzim 1945 byl však reorganizován na 43. pěší prapor a od října 1947 na 6. pěší prapor. Ten se také 3. března 1948 vrátil k čestnému historickému názvu „Hanácký“. To ale byla již jen labutí píseň kdysi slavné tradice. Při reorganizaci armády v roce 1950 byl tento útvar zrušen. K čestnému názvu „Hanácký“ se pak v roce 1991 přihlásil 33. tankový pluk, který v té době sídlil v Přáslavicích. Když byl i on v roce 1994 zrušen, převzal tento čestný historický název nově vzniklý 73. původně mechanizovaný, v současné době tankový prapor. Text: Vladimír Marek Foto: autor a VÚA-VHA
Základní fakta o působení AČR v PRT Lógar Od roku 2008 prošlo jednotkou PRT Lógar 2 497 českých vojáků. Za pět let působení jednotek PRT AČR se uskutečnilo 3 342 patrol, 2 580 operací. Při plnění operačních úkolů bylo zraněno 10 českých vojáků, 1 byl usmrcen. V jednotlivých kontingentech se vystřídaly tyto jednotky: • 102. průzkumný prapor • 7. mechanizovaná brigáda (71. mechanizovaný prapor z Hranic, 72. mechanizovaný prapor z Přáslavic a 74. lehký motorizovaný prapor z Bučovic) • 4. brigáda rychlého nasazení (42. mechanizovaný prapor „Svatováclavský“ z Tábora a 43. výsadkový mechanizovaný prapor z Chrudimi) • 13. dělostřelecká brigáda z Jinců • 53. brigáda průzkumu a elektronického boje z Opavy 1. PRT Lógar v sestavě sil ISAF (březen–srpen 2008) Velitel kontingentu plk. Ivo Střecha Počet osob 190 2. PRT Lógar v sestavě sil ISAF (srpen 2008 – únor 2009) Velitel kontingentu pplk. Pavel Lipka Počet osob 190 3. PRT Lógar v sestavě sil ISAF (únor–srpen 2009) Velitel kontingentu pplk. Petr Procházka Počet osob 269 4. PRT Lógar v sestavě sil ISAF (srpen 2009 – únor 2010) Velitel kontingentu pplk. Milan Schulc Počet osob 269 5. PRT Lógar v sestavě sil ISAF (únor–srpen 2010) Velitel kontingentu plk. gšt. Rudolf Honzák Počet osob 247 6. PRT Lógar v sestavě sil ISAF (srpen 2010 – únor 2011) Velitel kontingentu pplk. Ctibor Gazda Počet osob 247 7. PRT Lógar v sestavě sil ISAF (únor–srpen 2011) Velitel plk. Miroslav Hlaváč Počet osob 250 8. PRT Lógar v sestavě sil ISAF (srpen 2011 – únor 2012) Velitel pplk. Pavel Andráško Počet osob 250 9. PRT Lógar v sestavě sil ISAF (únor–srpen 2012) Velitel plk. gšt. Antonín Genser Počet osob 292 Tento kontingent byl jako vůbec první jednotka AČR v zahraniční operaci vyzbrojen novou českou moderní útočnou puškou CZ 805 BREN ráže 5.56 NATO s příslušenstvím 10. PRT Lógar v sestavě sil ISAF (srpen 2012 – únor 2013) Velitel plk. Josef Kopecký Počet osob 293
