ARMÁDA ČESKÉ REPUBLIKY JE TADY UŽ DVACET LET

7/2013

REPORT

Když ten dělá to a ten zase ono

Mezinárodní cvičení Capable Logistician 2013 ARMÁDA ČESKÉ REPUBLIKY JE TADY UŽ DVACET LET

Den ozbrojených sil České republiky

Slavnostního nástupu ke Dni ozbrojených sil České republiky před Národním památníkem na Vítkově, jehož součástí bylo také udělení resortních vyznamenání a propůjčení čestného názvu „Generála Josefa Churavého“ Vojenskému geografickému a hydrometeorologickému úřadu, se v neděli 30. června zúčastnili představitelé resortu obrany, zástupci zahraničních ambasád, církevních a veteránských organizací, ale i veřejnost. Třicátého června 1918 přísahaly v Darney dvacátý první a dvacátý druhý střelecký pluk Československé brigády věrnost budoucí republice. Právě tento den francouzská vláda před nastoupenými československými legionáři oficiálně oznámila, že uznává právo Čechoslováků na samostatný stát. Rozkaz prezidenta republiky ze dne 7. února 2002 stanovil datum 30. června jako Den ozbrojených sil. Ministr obrany Vlastimil Picek v projevu hovořil o předchůdcích dnešních vojáků, ale i o nich samých, zmínil historické souvislosti i důvody, proč si tento den připomínáme. „Vojákům bych k dnešnímu svátku popřál především stabilitu v resortu obrany, a aby se nám úkoly, které jsme si před časem vytyčili s náčelníkem generálního štábu, podařilo splnit,“ konstatoval ministr. Vlastimil Picek i generálporučík Petr Pavel, náčelník Generálního štábu AČR, se shodli, že Den ozbrojených sil ČR je potřeba, především mladé generaci, připomínat. Podle Petra Pavla není dnešní svátek ani tolik o významu armády jako spíš o vazbě na tradice a historii. „Armáda a stát, který netěží ze své historie, nepoučuje se z ní, nemá ani žádné kořeny. Takový národ asi dlouho nevydrží,“ sdělil Pavel. V proslovu k více než stovce nastoupených vojáků ze sedmi různých útvarů hovořil o významných osobnostech české armády – mimo jiné Jozefu Gabčíkovi a Janu Kubišovi. Své hrdiny má podle něj i dnešní vojsko. „Kdybychom to měli poměřovat mírou rizika a obětavostí, určitě máme tato jména i dnes,“ uvedl náčelník generálního štábu a připomněl v této souvislosti účast českých vojáků v misích v Kosovu, Iráku či Afghánistánu. V průběhu slavnostního aktu, který ministr obrany a náčelník generálního štábu zahájili přehlídkou nastoupených jednotek, společně položili věnec k Hrobu neznámého vojína a uctili památku padlých vojáků v zahraničních operacích. Současně byl vyhlášen rozkaz prezidenta republiky k propůjčeníí čestného ččes estné tn ho h náz ná názvu vu „G „Generála G Josefa Churavého“ Vojenskému geografickému a hydrometeorologickému h hydr ydrome yd ydr om meteo teorologickk úřadu. Ministr obrany při této příležitosti rovněž udělil udě ud děělillilil resortní d dělil resor re sor so ortní tn n vyznamenání: vvyy vyznam náčelník Generálního štábu AČR generálporučík Petr Petrr P Pe Pet Pavel avell p ave přev převzal ře zal stužku sttu za 20 let služby k medaili Za službu v ozbrojených silách silách sil áácch ách ch ČR R I.I stupně, stupn stup p ě, ě Pavel Pa Bret byl oceněn Vyznamenáním Zlaté lípy ministra obrany obrrany a y ČR. ČR R. Záslužným Zá užným Zásl užn ž ým křížem II. a III. stupně pak bylo vyznamenáno 21 osob. Text a foto: Olga Haladová

obsah HOST Šance k dalšímu růstu

rozhovor s náčelníkem Generálního štábu AČR generálporučíkem Petrem Pavlem

2

HISTORIE Vojáci revolučního vojska Voják, který bojoval štětcem

5 36

TÉMA ROKU Stalo se (v armádě) před dvaceti lety

6

Čtenářská soutěž

8

Červenec 1993

MY A NATO Když ten dělá to a ten zase ono Vzdělávání přispívá ke zvýšení interoperability

10 40

Do Mali vyšleme instruktory

18

MISE

VÝCVIK Měli jsme ruce servané do masa Výcvik mezi velehorami

20 28

TECHNIKA A VÝZBROJ Průzkumný Pandur První průmyslový den HC-2 a HC-102 M2A1 – úprava legendárního „Fifty Cal“

23 27 43 45

BEZPEČNOST A OCHRANA ZDRAVÍ Zbytečná absence

32

HRDINSKÝ ČIN Bronzová hvězda z bojové zóny

34

PAMÁTNÉ DNY RESORTU MINISTERSTVA OBRANY Bitva na Vítkově

38

fotoreportáž Povodně 2013 Den vítězství oslavili vojenským pochodem Military English Historické čestné názvy

16 35 41 48

host S náčelníkem Generálního štábu AČR generálporučíkem Petrem Pavlem hovoříme nejen o průběhu reorganizace

Šance k dalšímu růstu Rozsáhlá restrukturalizace Armády České republiky plánovaná na letošní rok se dostala do jakéhosi pomyslného poločasu. Při této příležitosti jsme požádali o rozhovor na toto téma náčelníka Generálního štábu AČR generálporučíka Petra Pavla. Jak hodnotíte dosavadní průběh reorganizace a restrukturalizace?

Zatím se nám daří naplňovat všechny reorganizační kroky, které jsme si naplánovali. A to nehledě na to, že zpočátku došlo k zdržení organizačních, mobilizačních a dislokačních změn (OMDZ) z důvodu řešení kompetenčních a systémových rozporů. Jednalo se zhruba o tříměsíční skluz. V současné době se nám však již daří všechny termíny, které jsme si předsevzali, plnit. Museli jsme však přistoupit k prodloužení původních časových lhůt rušení některých prvků. Například v souvislosti s rušením operačních velitelství je potřeba dotáhnout do konce inventarizaci a veškerou logistickou evidenci. A to především proto, abychom nemuseli dělat koncem roku další inventarizaci. To by totiž nedávalo příliš smysl. Tím, že teď uděláme mimořádnou inventarizaci veškerého materiálu, si ušetříme práci na konci roku. I to byl jeden z argumentů, proč jsme nakonec předložili ministru obrany k podpisu prodloužení termínu rušení některých prvků. Ten se posune z původně uvažovaného 30. června na 30. září letošního roku. Nové struktury ale vytváříme přesně podle harmonogramu.

Hovoří se o tom, že jedním z důvodů tohoto opatření bylo problematické naplňování lhůt vyplývajících z platné legislativy. Je tomu skutečně tak?

Ano. Existují personální lhůty, jak dlouho dopředu musíte dotyčného vyrozumět, kdy s ním musí podle zákona začít správní řízení. Rádi bychom poskytli lidem dostatečný prostor na to,

2

aby se mohli s novou situací vypořádat, případně si najít jiná místa. Eventuálně se připravit na život v civilním sektoru. Proto jsme se rozhodli ten termín posunout tak, aby nám nenarušil celkový harmonogram OMDZ.

Závěrečný termín reformy včetně nahrazení brigádní struktury plukovní, tedy konec letošního roku bude tedy dodržen?

Ano, všechno platí. K 1. lednu 2014 by Armáda České republiky měla již fungovat v nové organizační struktuře.

Generální štáb šel tentokrát příkladem a ještě předtím, než vstoupil v platnost kariérní řád, podrobil všechny důstojníky v jeho působnosti od majora výše výběrovým řízením. Co vás k tomu vedlo?

Neviděl jsem ani jinou možnost. Od začátku jsem se snažil, aby toto opatření platilo celoresortně. Chtěl jsem, abychom současné organizační změny dělali podle nových pravidel, která budou přijata v příštím roce. Neuměl jsem si představit, že bychom prováděli tak rozsáhlou reorganizaci armády ještě podle starých pravidel. To bych viděl opravdu jako velice nešťastné. Když už se ty změny dělají, a lidé budou vystaveni jejich tlaku, případně někteří postaveni do pozice nadbytečných, chtěli jsme, aby se na základě kvalitativních kritérií uskutečnil výběr. Nové funkce musí již být obsazovány lidmi, kteří jím projdou. Je nezbytné, aby bylo evidentní, že tito jedinci splňují vše, co splňovat mají.

Někteří lidé měli dojem, že došlo ke zpochybnění dosavadní personální práce. Působili v dané funkci již delší dobu, odváděli dobrou práci a najednou měli o své místo soupeřit s dalšími třemi čtyřmi jedinci...

Naprosto striktně jsme se drželi zásady, že míst, která přecházela do nové struktury bez jakékoliv změny, neměnila se tedy organizační struktura ani obsah práce, se výběrové řízení zatím netýká. Tam, kde se organizační celek rušil, případně docházelo k úpravě názvu či obsahu práce, tam jsme prováděli výběr vyšších důstojnických hodností. To je naprosto v souladu s pravidly personální práce. Samozřejmě že to ty lidi vystavuje určitému tlaku. Uvědomuji si, že pro jedince, kteří již byli ve funkcích, by bylo pohodlnější, kdyby se žádný výběr nedělal. Na druhou stranu ale vojáci, kteří chtějí postupovat dál a mají možnost ucházet se o nová místa, tyto výběry vítají. Dávají jim totiž šance k dalšímu růstu. S nástupem platnosti nového zákona, a já stále věřím, že to bude k 1. 1. 2014, ale i kdyby nebylo, vojáci si stejně budou muset zvyknout na prostředí, ve kterém budou vystaveni nemalé konkurenci. A právě ta je chtě nechtě vždy dotlačí k tomu, že budou muset po určité době podstoupit tlak soutěže o další příčku.

Každé vývěrové řízení asi budou doprovázet určité negativní ohlasy. Jen jeden z uchazečů uspěje a bude spokojený. Další tři čtyři neúspěšní budou nespokojení. Myslíte si, že naši vojáci již dozráli k tomu, že budou o každé další místo bojovat ve výběrovém řízení a s nadhledem přijmou i případnou porážku?

I přes některé negativní ohlasy, které ale ve většině případů jsou neadresné a objevují

se jen prostřednictvím anonymních médií, jako je Facebook a další, si nemyslím, že by výběrová řízení vyvolávala nějaký všeobecný nesouhlas. Na anonymní stížnosti jen těžko mohu nějak reagovat. Vnímám je jen jako jistý vzorek mínění. Mám-li se ale něčím seriózně zabývat, potřebuji konkrétní případ a konkrétní jména. Celý systém výběru personálu je založen na tom, že k němu nebudeme vytvářet nějaký zvláštní mechanismus kontroly. Od samého začátku byl postaven na veřejné kontrole. I proto byl budován jako maximálně transparentní s tím, že pokud lidé ucítí, že je někde něco špatně, budou se k tomu moci vyjádřit. Stejně jako si vojáci v armádě budou muset zvyknout na to, že po uplynutí rozhodné doby budou muset soutěžit o další postup, musí si i zvyknout na adresné a konkrétní vyjadřování se k nepravostem. Pod svůj názor by se přitom měli i podepsat.

Mnozí se možná pod svůj názor bojí podepsat z důvodu, že by se to mohlo odrazit na jejich další kariéře...

Tohle už bohužel vnímám tak trochu jako pseudoargumenty. Pokud chceme, aby systém fungoval, musíme do toho vložit i kousek odvahy a říci, že někde je něco špatně. Navíc pokud začneme věřit tomu, že systém výběru probíhá objektivně, pak bychom se neměli bát toho, že můj nadřízený mne bude možná vnímat negativně kvůli tomu, že jsem se vyjádřil k určitému nešvaru. Nadřízený totiž již nebude mít tolik společného s mým výběrem na další funkci. Nový systém automaticky vyloučí, aby velitel jen na základě toho, že někoho nemá rád, by ho mohl diskvalifikovat při výběru. Velitel sice může někoho do výběru nominovat, ale každý se také může, samozřejmě pokud splňuje předepsaná kritéria, přihlásit sám. Nadřízený tedy bude mít mnohem menší vliv na to, jakým způsobem bude, či nebude daný jedinec postupovat dál. Ani hodnocení se na základě předem stanovených kritérií nedá postavit negativně pouze na základě osobní averze. Ostatně i z nedávné minulosti máme zkušenost, že výrazný propad

v hodnocení člověka byl natolik evidentně motivován subjektivním vnímáním nadřízeného, že celá záležitost musela být prošetřena a hodnocení přepracováno tak, aby odpovídalo realitě.

Zmínil jste potřebu novelizovaného zákona o vojácích z povolání. Politická situace v České republice je ale velice složitá. Máte připravenou určitou alternativu pro případ, že by zákon neprošel, což by se nejen ve finanční oblasti bezprostředně dotklo vojáků?

Od roku 2014 se nejen v případě vojáků mají zdaňovat veškeré finanční náležitosti. Případné nepřijetí novely zákona o vojácích z povolání, jehož součástí je i nový platový řád, bych vnímal negativně mimo jiné i proto, že na příští rok se zatím nepočítá například s kompenzací zdanění přídavku na bydlení. Přídavek na bydlení je v novém zákoně koncipován jinak. Pokud ale nebude platit, zůstává v platnosti současný zákon. Přitom

Nová struktura resortu MO Ministr obrany

Civilní část MO ČR a PPÚZ

Generální štáb AČR

VZ

VP

VKPR a HS

PPVÚZ GŠ AČR

Velitelství pozemních sil

Velitelství vzdušných sil

Velitelství výcviku – VA

Agentura logistiky

Agentura KIS

Agentura VZdr

Agentura personalistiky AČR

kompenzace tohoto zdanění byla původně plánována jen na rok 2012. Později byla prodloužena i na letošní rok. Na příští rok ale žádná další kompenzace plánovaná není. Už jsme na toto téma zahájili diskusi s příslušnými personálními orgány Ministerstva obrany a pro případ, že zákon přijat nebude, hledáme nějakou formu řešení. Lidem by tedy případné nepřijetí zákona nemělo ublížit. Problém by ale byl v tom, že by se minimálně o jeden rok odložil náběh kariérního řádu. Což by z mého pohledu bylo určité negativum, armádu by to ale nezastavilo. Museli bychom některé záležitosti korigovat, nebylo by to však nic, s čím by se nedalo žít. Samozřejmě že bychom byli velice rádi, kdyby se ten zákon podařilo sněmovnou protlačit a od prvního ledna příštího roku začal platit.

V souvislosti s reorganizací by mělo dojít k opuštění několika dalších posádek. Znamená to, že z ekonomického hlediska je i nadále pro armádu výhodnější vytváření větších celků s menším počtem posádek?

Tato myšlenka tady již byla před jedenácti dvanácti lety. Uvažovalo se o vytvoření dvou tří velkých základen amerického typu, ve kterých by byly byty, školky, obchody a veškeré ostatní zázemí. Nakonec se to ukázalo jako nereálný megaprojekt. Byl ale vytvořen na racionálním základě, něco podobného by určitě bylo fajn. Mít dvě velké posádky soustředěné na okraji výcvikových prostorů kolem 7. mechanizované brigády a 4. brigády rychlého nasazení by určitě mělo něco do sebe. Problém ale je, že civilní veřejnost na to není připravena a ani naši vojáci nejsou zvyklí žít jako Američané na základnách. Vnímáme to, jako že v armádě jsme v práci, ale domů chodíme do civilního prostředí. Nejsme zvyklí, a teď to myslím v dobrém slova smyslu, žít ve vojenském ghettu. I pokud bychom na takové základně vytvořili podmínky pro kvalitní životní styl, je otázka, zda by nám časem vojáci stejně nebydleli mimo. Ostatně něco podobného můžeme vidět i na velitelství NATO v Monsu. Přestože tam je na základně dostatek bytů, čtyřicet procent lidí bydlí mimo ni. Prostě jim to připadne lepší. I z tohoto pohledu má slučování posádek své hranice. Navíc do toho vstupují i jiné aspekty

3

host než vojenské. A to je vliv veřejnosti a místních samospráv. Ty samozřejmě předkládají racionální argumenty. Pokud jsme se dnes dostali do stavu, že v kraji, kromě krajského vojenského velitelství, nemáme již téměř žádné vojáky, je to samozřejmě problém. Příslušníci armády mají jistou kupní sílu. Služby s nimi spojené představují možnosti zaměstnání pro civilní občany. Pokud dojde k nějaké krizi, představuje armáda jistou pojistku. Když se něco stane, mohou být vojáci nasazeni. I tyto aspekty musíme brát v potaz. Pro daný kraj je to také prestižní záležitost. Do budoucna by se tedy měla najít určitá rovnováha, kdy ještě má smysl slučovat posádky a kdy již ne.

V Olomouci vyklízíme objekt, který je v poměrně dobrém stavebně technickém stavu. Už bylo rozhodnuto, jak s ním bude dál naloženo?

Kapacita Žižkových kasáren, ve kterých sídlilo Velitelství společných sil, je zhruba šest set vojáků. Ten areál je po rekonstrukci a dobře vybaven. Udělali jsme si tedy kalkulaci, které prvky sem můžeme přesunout z jiných objektů především v Olomouci. Návrh, který máme k dispozici, naplňuje tuto kapacitu téměř ze sto procent. Přitom jedinou složkou, kterou bychom tam chtěli umístit a nesídlí v Olomouci, je 103. středisko CIMIC z Lipníku. Jedná se zhruba o padesát lidí. Zbytek by byl z Olomouce. Díky tomu bychom mohli v tomto městě uvolnit šest až osm objektů, které bychom mohli prohlásit za nepotřebné. Tím největším jsou Hanácká kasárna. Ta pro nás představují z hlediska údržby nemalé náklady.

Jaké padlo nakonec rozhodnutí v otázce zvažovaného začlenění 601. skupiny speciálních sil pod Generální štáb AČR?

Tohle je téma, které je založené spíš na emocích než na racionálních argumentech. Byl jsem u toho, když jsme v rámci debat o Bílé knize navrhovali přepodřídit 601. skupinu speciálních sil pod generální štáb. I já jsem to viděl jako systémově čistější a běžnější v praxi armád NATO. Na druhou stranu je ale pravda, že neexistuje žádná obecná šablona v podřízenosti speciálních sil. Jsou státy, které mají speciální síly zcela mimo

4

historie strukturu armády. Jedná se například o britské SAS, kteří plní úkoly boje proti terorismu dokonce i na území Velké Británie.

Tato složka je ale koncipována nejen jako výhradně vojenská, ale i policejní...

Přesně tak. SAS je zhruba na rozhraní naší 601. skupiny a policejní URNA. Každý stát to má trochu jinak, takže není možné argumentovat tím, že v NATO existuje nějaký univerzální model. Náš velvyslanec při NATO Jiří Šedivý má sice pravdu, že stávající model vycházel s konceptu Varšavské smlouvy. Na druhé straně, doposud to fungovalo a do dnešní doby tady nebyl jiný než systémový důvod to měnit. Za situace, kdy je stále ještě pravděpodobné, že speciálové budou v příštím roce nasazeni v Afghánistánu, jsme zaznamenávali silnou opozici proti navrhovanému přesunu. Armáda navíc v současné době prochází poměrně rozsáhlou restrukturalizací, a tak jsme společně s ředitelem Vojenského zpravodajství navrhli ministrovi obrany tento krok letos nerealizovat a posunout ho na vhodnější dobu. Vnímal jsem to jako rozumnější řešení, než za každou cenu dodržet termín a riskovat to, že případný problém bude prizmatem toho, co jsem uvedl, zveličen. Osobně jsem přesvědčen, že pokud se budou zpravodajské služby dále transformovat, a případ, který se nyní stal, zřejmě povede k některým změnám ve Vojenském zpravodajství, může nastat doba, kdy 601. skupina speciálních sil bude pro Vojenské zpravodajství přítěží. Věřím, že i Vojenské zpravodajství nevylučuje možnost znovu se o těchto aspektech pobavit.

Situace v Afghánistánu se vyvíjí ještě rychlejším tempem, než jsme si dokázali například před rokem představit. Počítáme nadále s vysláním našich vrtulníků do mise ISAF?

Situace v Afghánistánu se skutečně vyvíjí velice rychle. Je potřeba říci, že je zde značná disproporce mezi strategicko-politickými přáními a vojenskou realitou na místě. Týká se to té nejvyšší úrovně především ve Spojených státech. Vojenští velitelé v Afghánistánu, a to i američtí, vnímají situaci na místě úplně jinak, než je posuzována

strategickým politickým vedením. To samozřejmě s sebou nese určité komplikace nejen pro dosluhující misi ISAF, ale i pro tu novou, která začne fungovat od roku 2015. Do dnešního dne nejsou přesně definovány parametry, na základě kterých by nová mise měla být konstruována. Stále dochází k poněkud optimističtějšímu výkladu vývoje, než ve skutečnosti je. To samozřejmě vede k tomu, že se jednotlivé státy snaží stahovat své vojáky rychleji, než bylo původně plánováno. Na základě toho a reálných potřeb spojenců jsme dospěli k názoru, že naše vrtulníky do Afghánistánu již posílat nebudeme.

Je pravda, že jsme zvažovali vyslání těchto vrtulníků do afrického Mali?

Něco takového se vůbec nediskutovalo. Mise v Mali má jasně ohraničený mandát. A do něho se vyslání vrtulníků nehodí.

Jaké konkrétní síly tedy připravujeme pro Afghánistán?

Obě naše jednotky MAT (Military Advisory Team), tedy jak ve Wardaku, tak i Lógaru, by měly letos na podzim končit a už nebudou nahrazeny další rotací. Namísto toho bychom měli vyslat rotu ochrany v počtu do sto padesáti vojáků na základnu Bagram. Pokud to tedy takto dopadne, budeme mít koncem letošního roku vojáky v Afghánistánu soustředěné na dvou základnách. A to na letištích v Kábulu a Bagramu. Což je z našeho pohledu jak z hlediska logistického zajištění, tak i ochrany personálu mnohem výhodnější. Jedná se totiž o velké základny, které mají rozsáhlou ochranu a zabezpečení. I kdyby se tam naši vojáci dostali do nějakých problémů, možnost jak jim pomoci je mnohem lepší než na odlehlých základnách ve Wardaku a Lógaru. Obzvlášť ve Wardaku se nám raketové útoky množí a možnost jak vojákům pomoci v případě nouze je, se snižující se přítomností Američanů, komplikovanější. Text: Vladimír Marek Foto: Jana Deckerová

Před pětadevadesáti lety se ve francouzském Darney začalo rodit Československo

VOJÁCI revolučního vojska V neděli 30. června 2013 se první náměstek ministra obrany Daniel Koštoval v čele delegace tvořené zástupci Československé obce legionářské, válečnými veterány a dalšími významnými hosty zúčastnil pietního aktu ve francouzském Darney. Ten měl připomenout přísahu našich legionářů a s ní spojené další slavnostní rituály uskutečněné zde před pětadevadesáti lety. Tato událost se od roku 2002 slaví jako Den ozbrojených sil České republiky. Darney je malé městečko se čtrnácti sty obyvateli ležící v jižním Lotrinsku. Okolní krajina až příliš připomíná tu českou. Zvlněná pahorkatina je poměrně hustě porostlá lesy. A právě ty už v sedmnáctém století přitahovaly české skláře, kteří přicházeli do této oblasti na pozvání vévodů lotrinských a usazovali se v okolí. K nejvýznamnější události, jež spojuje tento kraj s Českou a Slovenskou republikou, jak jsme již zmínili, došlo 30. června 1918. Po výcviku v oblasti Cognacu a Jarnacu se tehdy v tomto přifrontovém městečku shromáždila celá naše legionářská brigáda. Tvořil ji 21. a 22. čs. střelecký pluk. Slavnost začala v devět hodin ráno na místním nádraží přivítáním francouzského prezidenta Raymonda Poincareho. Následoval pochod vyzdobeným městečkem. Před nastoupenou brigádou přednesl svůj projev francouzský prezident a Edvard Beneš. Pak obdržel 21. střelecký pluk prapor, který zhotovila česká krajanská obec ve Francii a našim vojákům ho věnovalo město Paříž. Vše ukončila přísaha a defilé před přítomnými hosty, mezi kterými byl kromě již uvedeného francouzského prezidenta i francouzský ministr zahraničních věcí Stephen Pichon a náčelník Generálního štábu při Česko-slovenské národní radě francouzský generál Maurice Janin. O odhodlání československých legionářů bojovat za rozbití Rakousko-Uherska a vytvoření vlastního státu svědčí mimo jiné následující slova přísahy: „My, vojáci revolučního vojska, utvořeného daleko od hranic naší vlasti, rozbíjíme na vždy pouta, jež nás vázala k habsburské říši a k říši Rakousko-Uherské, vzpomínáme křivd dodnes nepomstěných od staletí a před svým drahým národem nyní zastoupeným Česko-slovenskou národní radou skládáme tuto slavnostní přísahu.“ Přečetl ji pozdější československý generál v té době kapitán Otakar Husák. Francouzský prezident si prohlédl i Kleberův tábor, ve kterém byli naši vojáci ubytováni. Pouhé dva dny po této události, tedy 2. července 1918 (v den prvního výročí slavné bitvy

u Zborova) se vojáci 21. čs. střeleckého pluku přesunuli na frontu. Příslušníci 22. čs. střeleckého pluku je následovali 24. srpna. Po působení na klidnějším úseku fronty v Alsasku byli naši vojáci nasazeni v Argonech u Terronu, kde úspěšně bojovali do konce války. Mnozí z těch, kteří v těchto bojích padli, jsou pochováni právě na hřbitově v Darney. „To, že se tehdy podařilo do Darney přivést francouzského prezidenta a především že o den

dříve francouzská vláda oficiálně uznala Česko-slovenskou národní radu, považuji za doslova mistrný kousek vyjednávání a diplomatického úsilí Masaryka a Beneše,“ řekl první náměstek ministra obrany Daniel Koštoval. „Je potřeba si ale uvědomit, že něco podobného by nebylo možné bez existence našeho zahraničního vojska. Tento okamžik symbolizuje odvahu a statečnost našich vojáků, legionářů, kteří se zásadním způsobem zasloužili o vznik Československa. Bez nich by nezávislé Československo bylo naprosto nemyslitelné.“ Na památku těchto významných událostí je nad městečkem Darney vybudován památník. Jeho součástí je i jeden z dobových železničních vagónů, kterými naši vojáci odjížděli na frontu. V budově staré radnice v Darney je umístěno Československé historické muzeum, ve kterém je mimo jiné uloženo Prohlášení o vzniku nezávislého česko-slovenského státu, které zde bylo přečteno. Text: Vladimír Marek Foto: autor a archiv VHÚ

5

rubrika

Hledáme zajímavé fotografie a příběhy z vojenského života od roku 1993

Červenec 1993

ČTENÁŘSKÁ SOUTĚŽ

Od vzniku Armády České republiky uplynulo v letošním roce dvacet let. Při této příležitosti jsme se rozhodli připravit seriál, kterým se vracíme do doby před dvěma desetiletími. V každém čísle budeme přinášet nejvýznamnější události a nejdůležitější okamžiky, kterými v jednotlivých měsících roku 1993 žila naše armáda. V měsíci červenci byla v souvislosti s celkovou koncepcí výstavby AČR představena i nová podoba pozemního vojska. Jeho hlavní součástí mělo být tzv. polní vojsko. To se mělo skládat z mechanizovaného vojska a kompletů druhů vojsk, tedy dělostřeleckých, ženijních, chemických, spojovacích a dalších útvarů. Konkrétně se mělo jednat o dvě dělostřelecké brigády, smíšený raketometný pluk, raketometný oddíl, smíšený raketový protiletadlový pluk, dvě ženijní brigády, chemickou brigádu, dva smíšené pluky radiotechnického boje a dvě spojovací brigády. Všechny tyto jednotky měly mít v míru naplněnost na méně než padesát procent. Některé z nich jen na dvacet až třicet procent. Pro polní vojsko měla být charakteristická velká palebná síla, manévrovost a odolnost. Díky tomu mělo mít možnost bránit zaujaté prostory, vést pohyblivou i aktivní obranu a rozhodný útok. Nový prvek představovaly síly rychlého nasazení. Ty měly mít kromě vysoké manévrovosti a pohyblivosti i schopnost působit jak ze země, tak ze vzduchu. Předurčeny byly k řešení nenadálých krizových situací. Měla je tvořit brigáda rychlého nasazení s vysokým stupněm profesionality, který postupně přeroste v plnou. Vojsko územní obrany mělo být předurčené k ochraně důležitých objektů, směrů a prostorů, správních a hospodářských středisek. K jeho úkolům patřil i boj s diverzními a průzkumnými skupinami a výsadky protivníka. Z armádní koncepce vycházela i budoucí podoba letectva a protivzdušné obrany. To se mělo do roku 1995 zredukovat zhruba o jednu třetinu. Již k prvnímu červenci 1993 musela tato složka zrušit sedmnáct útvarů, mimo jiné i letiště

v Bechyni a Hradci Králové. Do konce roku 1993 mělo dojít ke zrušení velitelství letectva a PVO ve Staré Boleslavi, které nahradí velitelství sborů. Velitelství sboru taktického letectva mělo sídlit v Hradci Králové. Velitelství sboru PVO ve Staré Boleslavi. Na Generálním štábu měl pak vzniknout inspektorát, v čele s inspektorem letectva a PVO. V další etapě se počítalo se zrušením letištního provozu na letištích v Žatci, Mošnově a Líních. Utlumení leteckého provozu se ale nakonec dotklo i letiště v Českých Budějovicích, takže z původního počtu zbylo jen šest letišť. Naplno se rozeběhla i mimořádná hodnocení vojáků a reorganizace, která měla být provedena do počátku října 1993. „Hodnocení jsou

mimořádná tím, že se nebudou opakovat každé dva tři roky. Jejich mimořádnost spočívá v tom, že dochází k totální reorganizaci armády. Ta se týká její celkové kvality, tedy i jejího personálního obsazení. Z tohoto hlediska se musíme dívat na tato mimořádná hodnocení. Nemůžeme je spojovat jenom s jakousi politickou prověrkou,“ řekl k tomu tehdejší náčelník personální správy MO ČR František Greiner. Po třech letech působení ve funkci náčelníka Generálního štábu se s armádou rozloučil generálplukovník Karel Pézl. Na jeho místě ho

1. července 1993 vystřídal Jiří Nekvasil, který doposud působil v armádě jako náčelník štábu – první zástupce velitele letectva a PVO. „Když jsem byl v Koordinačním centru Občanského fóra, tvořili jsme tam představy, jak by měla vypadat armáda ČSFR, jak by se mělo projevit to, že se rozpadla Varšavská smlouva, že došlo k výrazným geopolitickým posunům a vůbec k obrovskému zlomu v myšlení, v chápání světa, demokracie, budoucnosti. To jsem si tentokrát uvědomoval a hlavně jsem si uvědomoval svoji odpovědnost za to, že všechno, co jsme tehdy vyřkli, se musí projevit v reálných skutcích. Což se pak stalo i mým krédem ve funkci náčelníka Generálního štábu,“ zdůraznil generál Pézl. „Nebylo to nic lehkého. Největším problémem bylo naladit se s lidmi na mém působišti na shodnou frekvenci, dosáhnout shodného přístupu k řešení úkolů. Nevím, jak dalece se mi to podařilo, ale myslím si, že jsem našel poměrně široké pochopení a že jsme společně něco udělali.“

6

Ředitel Kabinetu ministra obrany ve spolupráci s redakcí časopisu A report vyhlašuje při příležitosti 20. výročí vzniku Armády České republiky čtenářskou soutěž v kategoriích:

V Armádě České republiky se začal zavádět nový systém plánování, programování a rozpočtování. Ten měl do budoucna umožnit pružné řízení všech oblastí resortu a využití vnitřních zdrojů a rezerv. Při jeho zavádění se naše armáda nechala inspirovat v USA, Velké Británii a Německu. Jen několik dní po svých jednadvacátých narozeninách odcestoval do USA posluchač třetího ročníku Vojenské akademie v Brně podporučík Petr Vohralík. Jednalo se o prvního Čecha, který měl možnost studovat na prestižní americké vojenské akademii ve West Pointu. „Nelituji roky, které jsem strávil na Vojenské akademii v Brně, kde jsem studoval obor výpočetní technika. V mnohém mi mé znalosti pomohou překlenout počáteční jazykové potíže. Místo těchto předmětů se totiž budu moci věnovat angličtině a pak se uvidí. Rozhodně chci studium ve West Pointu dokončit a ne se vzdát při prvních potížích,“ dodal k tomu Petr Vohralík. V italském Valmalencu zvítězilo v soutěži vojenských průzkumných hlídek družstvo sestavené z vybraných příslušníků 6. speciálního střediska z Prostějova. Této prestižní soutěže se v italských Alpách účastnilo celkem osmdesát devět hlídek ze třinácti zemí. Na trať dlouhou zhruba pětadvacet kilometrů se startovalo v nadmořské výšce devět set metrů a cíl byl ve dvou tisících dvou stech metrech. Naše družstvo zvítězilo před druhými Švýcary se čtyřiadvacetiminutovým náskokem. V této době také začal pracovat Svaz důstojníků a praporčíků Armády České republiky, který byl na Ministerstvu vnitra zaregistrován koncem května 1993. Jeho cílem bylo sjednotit vojáky, důstojníky, praporčíky v činné službě, v záloze i ve výslužbě, včetně bývalých vojáků žijících v zahraničí, do jedné silné organizace. Stávající organizace se mohly stát kolektivními členy nově založeného Svazu. Tuto myšlenku se ale nikdy nepodařilo naplnit. Ministr obrany Antonín Baudyš odměnil dva důstojníky, kteří zachránili lidský život, hodinkami Casio s osobním věnováním ministra. Osmatřicetiletý major Lubomír Pírek zachránil život dítěti zraněnému při dopravní nehodě. Příslušník výcvikového střediska protiletadlového raketového vojska v březnu 1993 zachránil šestileté děvčátko, které se topilo v řece Ostravici. Text: Vladimír Marek Foto: archiv redakce

FOTOGRAFIE z samostatná fotografie z fotoreportáž (5 až 7 fotografií)

PSANÁ TVORBA z příběh, medailon (rozsah do třech rukopisných stran – 5 400 znaků včetně mezer)

Vítězové jednotlivých kategorií budou vyhlášeni a oceněni u příležitosti Dne veteránů 11. listopadu 2013.

Příspěvky s označením SOUTĚŽ zasílejte na internetovou adresu redakce [email protected] do 15. října 2013. V případě, že budete posílat původní fotografie, minimální rozměr by měl být 10×15 cm (korespondenční adresa redakce časopisu A report, Rooseveltova 23, 161 05 Praha 6), u digitálních fotografií minimální velikost 500 kb. Nezapomeňte uvést jméno, příjmení, kontaktní adresu a telefonní spojení. Nejzajímavější příspěvky budou otištěny v listopadovém a prosincovém vydání časopisu A report. 7

Z došlých příspěvků vybíráme rubrika

ČTENÁŘSKÁ SOUTĚŽ Vážení čtenáři, v lednu letošního roku ředitel Kabinetu ministra obrany ve spolupráci s redakcí časopisu A report vyhlásil při příležitosti 20. výročí vzniku Armády České republiky čtenářskou soutěž v kategoriích fotografie a psaná tvorba. Někteří z vás neváhali a prohlédli stará alba, jiní zasedli k počítačům a „prolistovali“ soubory fotografií tu z misí, jiní zase z výcviku. A výsledek? Inu nechte se překvapit. Abychom nebyli zbytečně tajuplní, a možná vás inspirovali jak strávit část zasloužené dovolené, tak v předstihu otiskujeme fotografie nadporučíka Štěpána Malasta. Jeho fotoreportáž z mise ISAF, které se zúčastnil v roce 2009, nás zaujala. Vidíte sami, stačí „zapnout“ paměť, sáhnout do správného šuplíku, vyndat cédéčko a pak již jen prohlížet a prohlížet a pět až sedm fotografií nám poslat do redakce. A ti z vás, kteří mají chuť psát, těm také nebráníme. Naopak, zkuste popustit fantazii a nebojte se oněch stále stejných kláves se znaky naší abecedy. Čekáme i na vaše příběhy, protože i psaná tvorba je samostatnou kategorií ve vyhlášené soutěži. Přejeme všem slunnou a pohodovou dovolenou a těšíme se na vaše příspěvky. Redakce časopisu A report

8

9

my a NATO po vlastní ose kolona nákladních vozidel Tatra s návěsy pod velením náčelníka štábu Základny munice z Týniště nad Orlicí majora Jaroslava Ungera. Ten se pro toto cvičení stal zároveň zástupcem rakouského velitele této funkční oblasti. Čeští logistici si prý tak procvičili zároveň přepravu materiálu do oblastí nasazení jednotek. „Úkolem tohoto pracoviště je prověřit si spolupráci mezi různými armádami při příjmu, skladování a výdeji munice. Kromě nás participovali na jeho vybudování a provozu i Slováci, Rakušané a Francouzi. Při přepravě a střežení munice spolupracujeme však i s dalšími národními armádami. Se střežením skladu nám pomáhá Vojenská policie Ozbrojených sil Slovenské republiky, další armády pak přispívají k distribuci munice ať po zemi, či vzduchem,“ vysvětluje major Unger. „Manipulace s municí je alespoň podle mých dosavadních zkušeností v jednotlivých armádách stejná. A tak dolaďujeme především vedení dokumentace spojené se skladováním. Každá armáda má v tomto směru určité národní zvyklosti. Naším úkolem je tedy zavést jednotnou evidenci nejen jejího skladování, ale i účtování.“

Armáda České republiky se na Slovensku účastnila největšího logistického cvičení posledních dvou desetiletí Capable Logistician 2013

Přeprava i vzduchem

Když ten dělá to a ten zase ono Scénář cvičení Capable Logistician 2013, které se v červnu letošního roku konalo ve slovenském vojenském výcvikovém prostoru Lešť, byl doslova notoricky známý. Dal se opsat z desítek krizových situací, ke kterým došlo v posledním období v nejrůznějších částech světa. V pohraničních oblastech dvou sousedních zemí s etnicky smíšeným obyvatelstvem se nečekaně našlo velké nerostné bohatství. Spor o ně a o pohraniční území přerostl v ozbrojený konflikt. Bezpečnostní rada OSN požádala NATO o nasazení vojsk a oddělení znepřátelených stran. Až sem je scénář ověřený desítkami spojeneckých cvičení. Tentokrát jimi však neprocházely bojové jednotky, ale logistická uskupení usilující o materiální podporu jejich činnosti. Cvičení Capable Logistician 2013 řídilo Mnohonárodní centrum pro koordinaci logistiky se sídlem v Praze, v čele s českým plukovníkem Miroslavem Pelikánem. „Z původních pěti zákládajících zemí má toto centrum již jedenáct členských států a o přistoupení dalších se jedná. Vezmeme-li v úvahu, že tým pouhých čtrnácti odborníků, sídlících v Praze, dokázal vedle mnoha

10

dalších konkrétních aktivit za krátkou dobu své existence připravit toto dosud největší mnohonárodní logistické cvičení, pak nelze pochybovat, že jdeme správným směrem,“ dodal náčelník Generálního štábu AČR generálporučík Petr Pavel. Capable Logistician bylo podle ředitele Mnohonárodního centra pro koordinaci logistiky plukovníka Miroslava Pelikána největším polním

logistickým cvičením NATO za posledních dvacet let. Před devíti lety se sice na Boleticích konalo cvičení Collective Effort 2004, ale to současné ho předčí rozsahem i počty nasazených jednotek. Logistici se během Capable Logistician 2013 soustředili na sedmnáct funkčních oblastí. Největší pozornost však věnovali těm pro nasazení vojsk životně nejdůležitějším, tedy zásobování vodou, municí, pohonnými hmotami, vyprošťování, údržbě a opravám techniky a samozřejmě přesunům a přepravě.

Boj s požárem

V takzvané funkční oblasti munice, tedy v polním muničním skladu, vypukl během cvičení Capable Logistician 2013 požár. Hrozilo nejen zničení munice, případný výbuch by představoval nebezpečí i pro okolí. Velení skladu okamžitě přijalo nezbytná opatření, mezi kterými nechybělo ani povolání vrtulníků s vaky na hašení plošných požárů. Většinu technických prostředků pro skladování a ochranu munice do této oblasti po čtyři sta sedmdesát kilometrů dlouhém přesunu přepravila

Požár se naštěstí podařilo včas uhasit. Dalším úkolem oblasti skladování munice je zajistit její distribuci prostřednictvím vrtulníků. S logistiky po celou dobu cvičení spolupracovaly české a slovenské osádky vrtulníků Mi 171Š a Mi-17. „Osádky vrtulníků zde měly možnost si mimo jiné procvičit přepravu materiálu v podvěsu a zároveň i vaků s vodou předurčenou k hašení plošných požárů. V podvěsu se přepravuje náklad, který se buďto nevejde do nákladové kabiny, případně ho nabíráme na ploše, kde není možné přistát z důvodu malých rozměrů anebo přílišného náklonu,“ vysvětluje pilot vrtulníku kapitán Rudolf Jakl. „Ta pilotáž je samozřejmě složitější. Tím, že je náklad zavěšen pod vrtulníkem na laně, hýbe se strojem. Je to podobné, jako když jedete s naplněnou cisternou, která se v zatáčkách přelévá a mění těžiště.“ Pro přepravu munice na blízký heliport se v tomto případě využívá nejen standardní vysokozdvižný vozík, ale i dálkově ovládaný robot, který má k dispozici rakouská armáda. Ten zvyšuje bezpečnost při manipulaci s municí. „Její přeprava v podvěsu pod vrtulníky je poměrně běžná v zahraničních misích. Používá se především v případě, že je potřeba ji dopravit do těžce dostupných oblastí. Upevňování provádí vyškolená osoba. Je potřeba ji umístit doprostřed sítě, aby náklad byl vyvážený. Jeho minimální hmotnost přitom musí být tři sta kilogramů,“ dodává major Unger. „Při skladování munice v poli jsme postupovali podle příručky NATO, která obsahuje veškeré parametry takovýchto skladových prostor. Bylo nezbytné propočítat oblasti ohrožení. Je potřeba vybudovat nejen ochranu celého tohoto prostoru, ale i jednotlivých kontejnerů, v nichž je munice uložena. Oblast musíme chránit i ze vzduchu, a to nejen proti letectvu, ale i raketovému či minometnému ostřelování, které je rozšířené právě v Afghánistánu. Samotné cvičení je pro nás velice přínosné především z hlediska získávání zkušeností. Nabýváme takto celkový přehled o tom, jak se právě v té naší odbornosti postupuje v jiných armádách.“ Unikátní je i mobilní rentgenové zařízení francouzské armády. Tím musí projít veškerá munice

11

my a NATO často zásobovány elektrickou energií s pomocí elektrocentrál. Existují ale časové úseky, kdy není plně energie využívána. Snažíme se ji akumulovat tak, abychom ji mohli použít později. Snažíme se hledat co nejefektivnější baterie.“ Susanne Michaelis se netají tím, že některé komplety, na nichž v současné době pracují, zatím nesplňují parametry pro praktické využití. Někde se ale musí začít a posunovat daný problém dál. „Pokud se týče našeho zařízení na získávání vody ze vzduchu, tak to je samozřejmě závislé na vlhkosti. Například na Sahaře bychom měli asi problémy. Zde na Slovensku jsou podmínky takříkajíc průměrné. Jsme schopni vyprodukovat až devět litrů vody za hodinu, a tak zásobovat dvě čety pitnou vodou. Tento způsob získávání vody je samozřejmě smysluplný pouze v oblastech, kde není jiný zdroj. Jsme přesvědčeni, že do budoucna se nám podaří ještě výrazně snížit energetickou náročnost našich zařízení. Velkou výzvu představuje například využití vodíku. Od tohoto cvičení očekáváme, že by mohlo přispět ke zvýšení zájmu o náš program. Pokud by se do něho zapojily i další země, mohlo by to přinést nové myšlenky a řešení.“ Přestože Smart Energy připomíná některé ekologické projekty, v budoucnu by mohl přinést i významný vojenský aspekt. Čím dál častěji totiž dochází k nasazení vojsk v těžce přístupných oblastech bez jakékoliv infrastruktury. Snadnější než komplikovaně dopravovat jednotlivé komodity je jejich výroba přímo na místě.

Nevyhovující podvalníky

přivezená do skladu. Takovýmto způsobem se eliminuje případný teroristický útok, který by v tomto případě měl nedozírné následky.

Životodárná voda

Jen o několik kilometrů dál pracuje pod velením amerického master seržanta Jasona Elftmanna několik úpraven vody. Pro nasazená vojska připravují jednu z nejdůležitějších logistických komodit. „Naším úkolem je čistit a upravovat vodu, kontrolovat její kvalitu, ukládat ji a dodávat jednotkám. To zajišťují americké, německé a francouzské kontingenty. Nizozemští vojáci jsou se svými úpravnami v záloze pro případ, že by něco selhalo. Vodu čerpáme ze zdejší nádrže, poté prochází čističkou. Pak je opět testována. Armádní odborníci garantují, že je pitná a nemůže způsobit žádná rizika. O kvalitě naší práce svědčí skutečnost, že jsme

12

všemi testy prošli hned napoprvé,“ říká master seržant Elftmann. „Nehledě na to, že zatím nebyla přijata žádná úsporná opatření a námi upravená voda se používá kromě běžné konzumace i na praní a sprchování, jsme ji schopni zabezpečit až pro pět tisíc vojáků.“ Další možností je získávání vody s pomocí vrtů. Soupravu na vrtané studny sem přivezla nizozemská armáda. Již ve dvaceti metrech se jim podařilo narazit na vodu. Aby byl zdroj dostatečný, vyvrtali čtyřicetimetrovou studnu. Tato logistická jednotka byla s podobným zařízením úspěšně nasazena v Iráku. „Komodity, které je možné velice rychle nakoupit, nemusíme mít ve skladech. Komodity, které se dají získat až za určitou dobu, bychom si měli držet v zásobách. Rychle pořiditelná je například právě voda. Tu jsme schopni v poměrně krátkém časovém období nakoupit, anebo si ji vyrobit.

Proto jsme se zde také snažili ukázat různé aspekty, jak vodu získat,“ vysvětluje plukovník Pelikán. „V tomto směru měla příležitost poučit se i naše armáda. Jsme totiž tak trochu poznamenáni určitou setrvačností působení na středoevropském válčišti. Spojenci mají v současné době čističky, které jsou schopné čistit i slanou vodu. Přitom devadesát pět procent vody, která se čistí pro koaliční síly, je právě ta slaná. Takovéto schopnosti bychom si rádi do budoucna doplnili.“

Smart Energy

Určitou zajímavostí této funkční oblasti bylo představení aliančního projektu Smart Energy, který zastřešuje Hlavní velitelství NATO v Bruselu. Přestože některá ze zde instalovaných zařízení prošla již bojovou zkouškou v misích, jde téměř výhradně o ověřovací prototypy. Vedle mobilních

solárních panelů se jedná například o přenosné větrné elektrárny a komplet schopný získávat vodu segregací vlhkosti ze vzduchu. Jako energetický zdroj přitom používá mobilní solární panely. „Naším úkolem je zvýšit význam energie z netradičních zdrojů pro vedení vojenských operací. Snažíme se hledat různé netradiční možnosti. Veškeré zdejší vybavení představují prototypy jednotlivých zemí, které se do našeho projektu zapojují. Nizozemský mobilní solární systém byl již testován během mise ISAF v Afghánistánu. Svými zařízeními přispělo i Německo a Velká Británie,“ říká vedoucí tohoto projektu Susanne Michaelis. „Přicházíme s komplexními řešeními. Například stan, který zde prezetujeme, má co nejdokonalejší izolaci a již tím šetří energii. Nemusí tedy mít klimatizaci, ani se v něm topit. Samostatnou kapitolou je akumulace a přechovávání energie. Vojenské základny v misích jsou

V další části vojenského výcvikového prostoru uvízlo bojové vozidlo pěchoty v hluboké bažině. Motor pohánějící naviják vyprošťovacího tanku zabral na plné obrátky. Lano se na chvíli napnulo a pak se již zapadlé vozidlo začalo posunovat po centimetrech ven. „Zajišťujeme tady vyproštění uvízlé techniky. Pro nás se nejedná o nic mimořádného. Pravidelně vyprošťujeme naše tanky T-72 M4CZ. Bojové vozidlo pěchoty je přitom daleko lehčí. Ze všeho nejdříve jsme si prozkoumali místo. Na základě této rekognoskace jsme se rozhodli, že budeme vyprošťovat za přední část vozidla,“ vysvětluje velitel vyprošťovacího tanku T-72 Roman Ferecký. „Bažina, ve které stroj uvízl, byla poměrně hluboká, jen obtížně bychom do ní dopravovali vyprošťovací lano. Z tohoto důvodu jsme s naším tankem zajeli co nejdále. Samovolným puštěním navijáku jsme se pak přesunuli na předem vybrané pevné místo. Tam jsme zastavili a spustili oporu v podobě radlice, která se zaryla do země. Pak už jsme s pomocí navijáku uvízlou techniku postupně vytahovali. Já osobně jsem jen celou záležitost kontroloval a koordinoval.“ Dalším úkolem, na kterém se český vyprošťovací tank podílel společně s příslušníky německého Bundeswehru, bylo odtažení nepojízdné techniky na laně. Jednalo se o německý tank Leopard 2A4, jehož standardní váha přesahuje padesát tun. Vepředu jel vyprošťovací tank Bafalo. Naši vojáci přibrzďovali při jízdě z kopce tažený tank na laně. „Na tomto cvičení je samozřejmě bezpečnost na prvním místě. Z toho důvodu jsme si stanovili rychlost pět kilometrů v hodině. Občas jsme navíc museli zastavit a zkoumat terén. Na první pohled se to možná nezdá, ale podobná přeprava

fakta Do cvičení Capable Logistician se zapojilo 1 750 vojáků a logistických odborníků s 600 kusy pozemní i letecké techniky z pětatřiceti zemí. Jako pozorovatelé a odborné návštěvy bylo na cvičení přítomno dalších tři sta osob, nechyběl mezi nimi ani kompletní Vojenský výbor NATO. Z 22 mezinárodních organizací zastoupených na Capable Logistician 2013 bylo 13 z velitelské struktury NATO (NCS) a struktury sil NATO (NFS). Za českou stranu se cvičení účastnilo 140 osob s více než 40 kusy techniky, včetně dvou vrtulníků Mi-171Š.

je extrémně nebezpečná záležitost. Může dojít například ke sklouznutí a následnému nárazu do vyprošťovacího Bafala. Může také vypovědět technika a pak je problém rozjetý tank vůbec ubrzdit. Ten terén byl skutečně obtížný, prudké sjezdy, velké díry. Vyšší rychlost by byla riskantní,“ říká řidič českého vyprošťovacího tanku desátník Martin Dohnálek z Přáslavic. „Podobné cvičení je pro nás velice zajímavé především z toho důvodu, že máme v praxi možnost zjistit, čeho jsme vůbec schopni dosáhnout v kooperaci s jinými státy. Zvládneme se navzájem domluvit s řidiči, případně veliteli tanků jiných armád. Jsou tady Němci, Francouzi, Američané, Poláci a další. Všechny nás spojuje společná profese.“ Zkušenosti a poznatky ze cvičení projdou na závěr důslednou analýzou. Její součástí by mělo být i to, jaké nedostatky má naše technika a v čem zaostáváme za ostatními zeměmi. Již v tomto okamžiku je zřejmé, že do této kategorie patří podvalníky. Ty jsou totiž stavěny na přepravu nákladu do padesáti tun, standardem přitom nyní jsou již podvalníky s nosností šedesát až sedmdesát tun. I naše modernizované tanky svou váhou kontaktují tuto mezní hranici. To samozřejmě způsobuje určité potíže. Spojenecké tanky jsou přitom ještě těžší. Pokud by došlo k poškození takovéto techniky na českém území, asi bychom nebyli schopni jim poskytnout požadovanou podporu. Během přepravy vyprošťovacího tanku T-72 do prostoru cvičení, který požadovaný limit padesáti tun splňuje, museli vojáci vyměnit pět pneumatik.

Interoperabilní testy

Jak německý, tak i český vyprošťovací tank jsou na cvičení součástí mnohonárodní jednotky velikosti roty, předurčené pro vyprošťování, opravy a odsun techniky, které velí český poručík Robert Batěk ze 142. praporu oprav techniky z Klatov. V této funkci by měl být důstojník hodnosti podplukovníka, to ale v žádném případě neznamená, že Robert Batěk nemá potřebné zkušenosti. Právě naopak, jedná se o odborníka nejen na opravy vojenské techniky. Má za sebou téměř dvě desítky let služby v praporčickém sboru, celou řadu misí a službu v aliančních strukturách. Navíc je i velmi dobře jazykově vybaven. Jeho jednotka má celkem sto příslušníků rozdělených do tří čet. Jsou v ní zastoupeni vojáci čtrnácti armád. K dispozici má třicet sedm kusů techniky. „Vymysleli jsme si interoperabilní testy, na základě kterých zjišťujeme,

13

my a NATO

jak jsou jednotliví vojáci schopni zacházet s vybavením jiné armády. Zatím každý z třiceti sedmi kusů techniky, které máme k dispozici, prošel třemi testy přímo v poli. Naším hlavním cílem je zajišťovat rychlé opravy techniky na místě. Po této provizorní opravě je již na rozhodnutí taktického velitele, zda s ní nadále bude pokračovat v činnosti, anebo ji dopraví do nejbližších kamenných dílen, kde již dojde k řádné výměně poškozených komponentů. Kromě toho musíme samozřejmě zabezpečovat průběh samotného cvičení. A to ať už se týče oprav nebo odsunů či vyprošťování techniky. Naši vojáci i zde dokazují, že mají zlaté české ruce,“ usmívá se poručík Batěk. „Mezi opravy, které jsme museli improvizovaně vyřešit, patří například repase vysokotlakých hydraulických či palivových trubic. Ty pak podrobujeme tlakové zkoušce. Ne náhodou právě naši mechanici dosáhli nejvyšších hodnot.“ Společně se svými podřízenými poručík Batěk připravil dvě testovací pracoviště, jedno pro pásovou techniku a druhé pro kolovou techniku. Na nich pak vojáci imitovali různé činnosti. „Veškerá tanková technika měla možnost vyzkoušet si tahání poškozeného tanku Leopard na lanech, případně vytlačení na podvalník. To je záležitost, ke které byly ne všechny armády svolné. My ji ale, když nefunguje naviják, běžně používáme,“ vysvětluje poručík Batěk. „Pokud se týče kolové techniky, měli jsme zde imitovanou dopravní nehodu. Jednalo se o převrácenou Tatru 148. K havárii jsme vždy přivolali dvě vozidla. Jedno tahalo a druhé tlačilo. Bylo to z toho důvodu, že stroje měly dál pokračovat v boji, proto jsme si při převracení na kola nemohli dovolit je poškodit. Naším hlavním problémem tady je samozřejmě jazyk. Nakonec jsme to ale vyřešili poměrně dobře. Sestavili jsme hlášení v číselných kódech. Říci čísla v angličtině umí na tomto cvičení naprostá většina vojáků. Pokud se týče komunikace mezi mechaniky, tak v tomto případě se žádné problémy neprojevily. Jsou zde totiž nasazeni zkušení odborníci, kteří se domluví i beze slov.“ Poručík Batěk zároveň ale přiznává, že armádou, která je v současné době nejlépe připravena

14

na improvizované opravy v terénu, jsou Norové. Této oblasti se věnují již delší dobu. Jejich dílny jsou vybaveny obrovským množstvím drobného materiálu, mezi nímž nechybí nejrůznější lepidla, pásky, šrouby, trubice a svorky. Zajímavé je i jejich technické zařízení na vyprošťování techniky, která uvízne pod ledem. Bez jakéhokoliv motoru, pouze lidskou silou a pomocí kladek jsou schopni vyprostit techniku až do váhy dvaceti pěti tun. Také mnohé další země přivezly na toto cvičení technické novinky, které zatím existují pouze ve formě prototypů. Příkladem může být francouzské kolové vyprošťovací vozidlo PPLD. Francouzi přijeli také s technicky velice zajímavým vyprošťovacím tankem Leclerc. Příslušníci 142. praporu oprav z Klatov rozvinuli na tomto cvičení celkem tři pracoviště na opravu pásové a kolové techniky. Z toho dvě existují v naší armádě pouze v jednom provedení. Rotmistr Andrej Olšanský obsluhoval svářecí soupravu CALDO, která dokáže propálit nejen sebesilnější tankový pancíř, ale i třeba betonovou překážku či skálu. V boji může mít toto zařízení význam například při zajišťování průchodu techniky terénem. Před rokem 1989 byly u nás všechny obsluhy této velice výkonné svářecí soupravy přísně registrovány, protože se dostanou do sebesilnějšího trezoru.

Polní sklady PHM

Další životně důležitou komoditou pro nasazení v operacích jsou pohonné hmoty. Pro potřeby cvičení Capable Logistician vznikly ve vojenském výcvikovém prostoru Lešť polní sklady pohonných hmot americké, německé a maďarské armády. Zatímco ten americký se vyznačoval vysokou mobilitou a rychlostí vybudování, německý byl zaměřen na letecké pohonné hmoty a maďarský skladoval naftu pro pozemní techniku. Německý sklad má kapacitu více než sto padesát tisíc litrů pohonných hmot. „Toto skladovací zařízení pohonných hmot standardně používáme v operaci ISAF v Afghánistánu. Moje obsluha skladu se v této misi již vystřídala třikrát. První stanoviště

představuje polní laboratoř, ve které velice operativně kontrolujeme kvalitu přijímaných pohonných hmot. Střídají se zde dva technici, kteří prošli šestitýdenní přípravou. Na dalším stanovišti organizujeme vykládku a přečerpání pohonných hmot. Následují mobilní tanky pro samotné skladování a pro skladování látek, které z nejrůznějších důvodů nevyhověly předepsaným normám. Posledním stanovištěm je pak výdejna,“ vysvětluje velitel skladu nadporučík Alessio Fiorentino. Mezitím přijíždí do skladu česká cisternová Tatra. Nadporučík Fiorentino upozorňuje její osádku, že pokud jedou pro naftu, musí do sousedního maďarského skladu. Tomu velí kapitán Gergely Besenyei. „Během cvičení si zde ověřujeme nejen interoperabilitu technických zařízení používaných v jednotlivých armádách pro skladování pohonných hmot, ale i interoperabilitu vojáků. V současné době jsou u nás na stáži tři američtí vojáci, kteří se seznamují s obsluhou našeho skladu. S přečerpáváním nafty z různých typů cisteren nemáme žádné problémy. Používáme pružné hadice vybavené evropskými unifikovanými koncovkami. Ty má k dispozici většina armád přítomných na tomto cvičení. Pokud ne, jsme vybaveni celou řadou převodek,“ říká maďarský velitel. Úkolem obsluh cisteren je rozvoz pohonných hmot jednotlivým jednotkám. V tomto směru není výjimkou ani ta česká, které velí četařka Lenka Antonová. „Zatím jsme zásobovali výhradně francouzské vojáky. Ze všeho nejdříve musí být vystavena veškerá dokumentace na výdej nafty. S ní jedeme k jednotce, kterou máme zásobovat pohonnými hmotami. Ta nám ji po přečerpání potvrdí. Je zde mnohem více papírování než v Armádě České republiky,“ usmívá se velitelka cisterny. Menší výdejnu pohonných paliv zřídila v blízkosti skladů i litevská armáda.

Mnohonárodní prapor VP Cvičení Capable Logistician se od samého začátku účastnil i mnohonárodní prapor vojenské policie, kterému pro letošní rok velí český podplukovník Roman Gottfried. Celkem se do cvičení zapojilo sedmdesát jedna příslušníků mnohonárodního praporu, z toho sedmnáct českých vojenských policistů. Historie tohoto projektu sahá do roku 2002. Tehdy se na pražském summitu NATO Česká republika, Polsko, Slovensko a Chorvatsko dohodly, že přispějí v oblasti nasaditelných sil bojového zabezpečení vytvořením mnohonárodního praporu vojenské policie. K podepsání implementační smlouvy představiteli vojenských policií jednotlivých zemí došlo v červnu 2007. V září loňského roku během cvičení Sharp Lynx 2012 v polském Wedrzynu prošla tato jednotka závěrečnou certifikací a získala plné operační schopnosti. „Udržení si plných operačních schopností a případné nasazení do mise vyžaduje průběžnou komplexní přípravu. To byl jeden z důvodů, proč jsme se rozhodli zapojit mnohonárodní prapor vojenské policie i do cvičení Capable Logistician. Do současné doby jsme se zaměřovali především na bojovou podporu sil a policejní ochranu jednotek nasazených v misích. Zde jsme se museli poněkud přeorientovat a vcítit se do role jakéhosi podpůrného prvku složek, které samy vytvářejí podporu v misích,“ zdůrazňuje podplukovník

Gottfried. „Naším hlavním úkolem bylo kontrolovat dodržování kázně a pořádku, bezpečnost a policejní ochrana všech cvičících jednotek, a to jak při přesunech, tak i na kontrolních stanovištích.“ Na cvičení podplukovník Gottfried zastával nejen funkci velitele mnohonárodního praporu, ale i nejvyššího velícího důstojníka nad všemi přítomnými policejními složkami. Součástí německého, belgického a dánského kontingentu byly totiž i jejich národní vojenské policie. Musel tedy koordinovat a řídit jejich činnost, aby se nestalo, že by při plnění některých úkolů docházelo k dublování. „Během tohoto cvičení jsme byli schopni si prověřit veškeré postupy stanovené v nových doktrínách, ať již ve vývoji, anebo ve změnách, které v tomto vývoji mohou nastat. Teď mluvím o základních článcích policistů, kteří plní své funkce přímo ve výkonu. Jednalo se především o kontrolu techniky, vozidel, dodržování kázně a pořádku. Tohle všechno jsme si prověřili a zjistili jsme, že to umíme a že jsme plně funkční,“ dodává velitel mnohonárodního praporu. Podplukovník Gottfried by měl ve funkci velitele mnohonárodního praporu skončit v prosinci letošního roku. Pak ji předá svému polskému nástupci.

Společná logistika

Období, kdy veškerou logistiku v misích zajišťovaly velké země a ty malé byly tak trochu v roli pasažérů, definitivně skončilo. Proto nezbývá nic jiného, než aby i v logistice dostaly naplno zelenou tzv. společné projekty. „Logistika je stále více v centru pozornosti a veškeré trendy směřují k větší mnohonárodní spolupráci. Jedná se o princip kolektivní odpovědnosti za ni. Ten se zatím v operacích příliš nedařilo implementovat. Členské státy NATO a další koaliční partneři spoléhali na národní logistiku. Chyběla důvěra mezi Aliancí a členskými státy, že by bylo možné sdílet schopnosti. Právě proto bylo jedním z cílů našeho cvičení ukázat, že něco podobného celkem úspěšně funguje. Každé z našich funkčních oblastí se účastnilo deset i více členských zemí. Jsem přesvědčen, že jednotlivé státy budou své schopnosti sdílet, a to jak na bilaterální, tak multilaterální úrovni,“ zdůrazňuje plukovník Pelikán a netají se tím, že podle jeho názoru se cvičení povedlo. Příležitost seznámit se v praxi s nejnovějším vojenským vybavením jednotlivých národů je prý neocenitelná. Výstupy ze cvičení se stanou i jednou ze zpětných vazeb, které se posléze budou moci promítnout do aliančních standardizačních dohod a publikací. „Cvičení se účastnili naši logistici, a to nejen z brigády a podřízených praporů. A právě oni na základě toho, co zde měli možnost vidět, již vznesli určité požadavky. V budoucnu nám nezbude asi nic jiného, než se ještě více zaměřit na operace, při kterých budeme muset zajišťovat logistiku na strategické vzdálenosti. To ostatně akcentujeme v souvislosti s výstavbou Battle Group, na kterém se společně s dalšími zeměmi V4 máme podílet v roce 2016. Proto zdůrazňujeme posílení strategické přepravy a udržitelnost nasazených jednotek na delší dobu než třiceti dnů a další záležitosti,“ uzavírá plukovník Pelikán. Text a foto: Vladimír Marek

15

rubrika

Lovosice, Ústí nad Labem, Děčín, Roudnice nad Labem, Praha, Litoměřice, ale také Horní Žleb, Křešice, Vojkovice, Štěchovice, Veltrusy, Dědibaby, Bukol, Došníky, Kly, Hořín, Všestudy, Císařský ostrov, Hřensko, Záhořany, Povrly, Lahovice a Lahovičky a další a další města, obce i malé vesničky – tam všude se v červnu přehnala ničivá povodeň, tam všude s odstraňováním následků vodního živlu pomáhali příslušníci Armády České republiky, Hradní stráže a také vojáci zařazení do aktivní zálohy. V období od 2. června do 1. července bylo denně v průměru nasazeno 316 vojáků a 56 kusů různé techniky. Nejtvrdším dnem se ukázal 13. červen, kdy v několika krajích pomáhalo celkem 811 vojáků a v akci bylo 140 kusů různé armádní techniky, především nákladních vozidel a speciální ženijních strojů a zařízení. Všem vojákům, kteří pomáhali jak při stavění ochranných hrází, tak následně při likvidaci škod, patří úcta a obdiv. Mnohdy si hrábli na dno svých sil. Ze všech míst, kde byli nasazeni, bylo často slyšet: „Vojáci děkujeme.“

16

Foto: Jana Deckerová, Jiří Hokův, Jan Kouba, kpt. Miroslava Štenclová, David Tichý

17

mise

Do Mali vyšleme instruktory

„Spolupráce s českými vojáky je absolutně bezproblémová. Velmi oceňuji jejich způsob, preciznost a profesionalitu, s jakou přistupují k plnění úkolů,“ těmito slovy ohodnotil velitel výcvikové mise European Union Training Mission (EUTM) francouzský generál Francois Lecointre české vojáky působící v Mali při setkání s náčelníkem Generálního štábu AČR generálporučíkem Petrem Pavlem, který je v polovině června společně se svým zástupcem generálmajorem Alešem Opatou navštívil v Bamaku. Na cestu se s nimi vydal také senátor Josef Regec, který je členem Výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost Senátu Parlamentu ČR. Generál Lecointre v rozhovoru s generálem Pavlem potvrdil, že situace je na jihu Mali stabilnější a bezpečnější než na severu. „Samozřejmě horší je v severní části, která je vzhledem k prostředí hůře kontrolovatelná. Maliská armáda však již udělala díky výcvikové misi EU určitý pokrok. Bude sice ještě třeba delší čas, aby byla plně funkční a samostatná, ale je na dobré cestě,“ uzavírá s optimismem generál Lecointre.

GENERÁL PETR PAVEL SE NA VELITELSTVÍ V BAMAKU SETKAL S VELITELEM MISE EUTM FRANCOUZSKÝM GENERÁLEM FRANCOISEM LECOINTREM. negativními postoji. Lidé jsou k nám vstřícní a přátelští,“ dodává. Na otázku, co je pro vojáky zde nejtěžší, s úsměvem odpovídá: „Jednoznačně nejtěžší jsou pro nás zdejší klimatické podmínky.

fakta

JEDNÍM Z ÚKOLŮ ČESKÉ JEDNOTKY JSOU DOPROVODY KONVOJŮ A VIP OSOB. K TOMU ČEŠTÍ VOJÁCI VYUŽÍVAJÍ SVÁ VOZIDLA LRD KAJMAN NEBO CIVILNÍ VOZIDLA Z VELITELSTVÍ EUTM. „Afrika je nám ne možná geograficky, ale realitou mnohem blíže, než jsme si mysleli, protože se problémy v africkém regionu mohou velmi rychle dostat na evropský kontinent,“ konstatoval generál Pavel při setkání s velitelem mise EUTM. „Z tohoto důvodu si myslím, že je dobře, že se misí zde budeme účastnit a budeme se snažit tento problematický prostor stabilizovat,“ dodal generál Pavel. „Do druhé rotace v září počítáme s vysláním několika instruktorů, kteří se budou přímo účastnit výcviku maliských vojáků,“ nastínil nejbližší budoucnost českých vojáků na africkém kontinentu s tím, že o podobě mise

18

a případném rozšíření se povedou ve druhé polovině roku diskuse na politické i vojenské úrovni v bruselské centrále EU. S uspokojením také generál Pavel poukázal na skutečnost, že ve srovnání s Afghánistánem, kde čeští vojáci také působí, je bezpečnostní situace v Mali neporovnatelná. „Je mnohem bezpečnější. Prostředí a obyvatelstvo nejsou zdaleka tak nepřátelské a vojáci tu nejsou bezprostředně ohroženi,“ uzavřel generál. „Lidi v jižní části Mali na naši přítomnost reagují velmi kladně,“ potvrzuje jeho slova velitel české jednotky v Mali nadporučík Marek Štěpánek. „Doposud jsme se nesetkali s jakýmikoliv

„ O zřízení výcvikové mise EUTM v Mali bylo rozhodnuto na základě rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 2071 z loňského roku a žádosti maliské vlády. Uvedená rezoluce vyzývá všechny členské státy OSN, regionální a mezinárodní organizace, včetně Africké unie a Evropské unie, k poskytnutí pomoci maliské vládě a maliským ozbrojeným silám formou výcviku a materiálního vybavení. „ Délka trvání mise EUTM Mali byla předběžně stanovena na 15 měsíců. „ Česká jednotka v počtu 34 vojáků působí v Bamaku, tj. v hlavním městě Mali od poloviny března tohoto roku. Bude zde působit šest měsíců až do září, kdy se uskuteční její střídání. „ Jednotku, které velí nadporučík Marek Štěpánek, tvoří vojáci ze 43. výsadkového praporu z Chrudimi. Řada z nich má za sebou již zkušenosti z nasazení v Afghánistánu, Kosovu a z Bosny a Hercegoviny. „ Jejich hlavním úkolem je zabezpečení ostrahy velitelství EUTM, doprovody osob a konvojů.

To teplo je úmorné. Trpí tím i technika, obzvláště pneumatiky u vozidel, které se rychleji opotřebovávají.“ – „Když jedeme ven a bereme si s sebou vodu v láhvích, po návratu si z ní můžeme udělat rovnou čaj, jak je horká,“ doplňuje jeho slova velitel družstva rotný Martin Šelmovský. „A když zaprší, přidá se k teplu velká vlhkost a komáři, kteří jsou přenašeči malárie a dalších nebezpečných nemocí. Jeden případ onemocnění malárií jsme tu již měli. Naštěstí jsme to zachytili včas a vojáka jsme odvezli do německé vojenské nemocnice na základnu Koulikoro. Po třech dnech se vrátil zpět a zatím je bez problémů,“ přidává nadporučík Štěpánek. „Zajímavá zde je také doprava,“ popisuje velitel další maliské specifikum, s nímž se naši vojáci potýkají. „Zabezpečujeme doprovody VIP osob, nebezpečných nákladů, jako jsou převozy munice a zbraní, i dalších nákladů po Bamaku a dále na základnu Koulikoro. Musíme být ve střehu, abychom se nedostali do nějaké dopravní nehody, které jsou tu na denním pořádku,“ konstatuje nadporučík Štěpánek. „Místní zde jezdí hodně na skútrech a motorkách a jsou absolutně nepředvídatelní. Nikdy nevíte, kde se objeví. Najednou se vynoří zprava i zleva a nějaká pravidla neřeší,“ konstatuje s úsměvem jeden z řidičů jednotky. „Složitější jsou dlouhodobější výjezdy na tři až čtyři dny na vzdálenost i více než šest set kilometrů. Cestuje se zde pomalu, protože zdejší cesty mají opravdu daleko do evropských standardů,“ uzavírá nadporučík Štěpánek. Co se týče ostrahy velitelství, zvládají čeští vojáci tento prestižní úkol bez problémů. „Ve spolupráci s maliskými vojáky a bezpečnostní agenturou zabezpečujeme kontrolu osob při vjezdu a při vstupu do objektu. Držíme i tým rychlé reakce pro případ napadení. V případě napadení je naším úkolem zabránit nepříteli vniknout do objektu,“ popisuje velitel jednotky, jemuž by byli v této situaci automaticky podřízeni všichni vojáci na velitelství. Spolupráci s českými vojáky si pochvalují i vojáci maliské armády, kteří se podílejí na ostraze velitelství mise. Na vjezdu potkáváme čtyřiadvacetiletého Umarka Culibaliho. Právě kontroluje přijíždějící vozidlo. S úsměvem nám odpovídá na pozdrav. „Mluví francouzsky, ale učíme je i česky, a docela jim to jde,“ říká jeden z českých vojáků. Jejich velitel, šestadvacetiletý seržant Adama Secu Samake, který je v armádě tři roky a má

GENERÁL ALEŠ OPATA PODĚKOVAL VOJÁKŮM ZA PRÁCI.

Oficiální název státu: francouzsky République du Mali, česky Maliská republika Rozloha: 1 240 192 km2 Počet obyvatel: 14 517 176 (2011) Hustota zalidnění: 11,7 obyv. na km2 Hlavní město: Bamako 1 926 748 obyv. (2012) Úřední jazyk: francouzština Měna: 1 západoafrický frank CFA (XOF) = 100 centimů Správní členění: 8 krajů a distrikt hlavního města Kód země podle normy ISO: ML/MLI/466 Kód NATO: MLI zkušenosti z bojů na severu Mali v Timbuktu, vidí posun v bezpečnostní situaci ve své zemi oproti tomu, kdy bojoval na severu. „I naše armáda se díky výcviku, který jí poskytují vojáci EU, postupně zlepšuje. I s vaší pomocí to půjde,“ konstatuje s tím, že pro něho je čest v armádě sloužit a dělat tak něco pro bezpečnost své země. Z jeho

úst tato slova rozhodně nezní jako fráze a dávají službě českých vojáků v této zemi smysl. Text a foto: plk. Jana Růžičková, oddělení komunikace s veřejností, Generální štáb AČR Mapy: VGHMÚř Dobruška

VELITEL MALIJSKÝCH VOJÁKŮ NA VELITELSTVÍ EUTM SERŽANT ADAMA SECU SAMAKE S DESÁTNÍKEM ONDŘEJEM FIALOU Z CHRUDIMSKÉHO VÝSADKOVÉHO PRAPORU.

19

výcvik Studenti Univerzity obrany úspěšně absolvovali kurz přežití v pralese Francouzské Guyany

Měli jsme ruce servané do masa

Extrémní podmínky, nepřehledný terén, minimum spánku, hladovění, obrovská fyzická i psychická zátěž, jedovaté rostliny a zvířata, s tím vším si úspěšně poradili četaři Miloš Pánek a Michal Holub. Studentům Fakulty ekonomiky a managementu Univerzity obrany se podařilo absolvovat mimořádně náročný kurz přežití v pralese Francouzské Guyany. Nejenže výcvik úspěšně dokončili, ale získali i nejvyšší možnou odměnu (odznak jaguára), a navázali tak na úspěchy svých kolegů z UO, kteří kurz absolvovali v předešlých letech. Jejich mise začala ve čtvrtek 28. března 2013, když odletěli do Francie, kde nejdříve strávili několik dní základní přípravou a seznámili se s obsahem kurzu. Pak odcestovali spolu s posluchači vojenské školy École Spéciale Militaire de SaintCyr do Francouzské Guyany. Necelých dvě stě kilometrů od města Kourou se nachází středisko pro výcvik v rovníkové džungli (CEFE), které bylo založeno už v roce 1987. Kurz přežití probíhá ve velice náročných podmínkách na devíti stech hektarech hustého pralesa. Pořádá jej 3. pluk pěchoty Cizinecké legie se sídlem v Kourou, který má vyčleněných asi třicet instruktorů pro výcvik. Džungle, v níž se vojáci pohybují dva týdny, je plná nástrah. Patří mezi

20

ně špatná viditelnost, hustá vegetace, výrazná vlhkost, častý déšť, jedovatá fauna i flóra. Aby přežili, musí se studenti učit využívat přírodní zdroje – postavit přístřešek, rozdělat oheň, jíst jedlé rostliny, rozeznávat nebezpečí, zvládnout první pomoc a orientaci v džungli. Každým rokem jsou do extrémních podmínek deštných pralesů Jižní Ameriky z Univerzity obrany vysláni nejlepší z nejlepších, perfektně připravení vojáci. Letos na kurz přežití odjeli studenti třetího ročníku modulů – velitel průzkumných jednotek a velitel mechanizovaných a tankových jednotek Fakulty

ekonomiky a managementu. Stejně jako loni se ani letos nejednalo o žádné nováčky, ale o vojáky pečlivě vybrané speciálně pro tento výcvik, o instruktory skupiny Commandos. „Někteří z posluchačů francouzské vojenské akademie berou vyslání do Guyany jako trest, pro nás to byla naopak odměna a čest,“ vysvětluje četař Pánek a zdůrazňuje, že z toho pramení také dobrá pověst, kterou si Češi v průběhu let vytvořili. Jsou hodnoceni jako aktivní, houževnatí, schopní a stateční. „My Češi jsme hodně oblíbení. Dá se říct, že asi nejvíc ze všech národů, které kurz už absolvovaly. Máme výborné jméno, neboť všechno plníme na dvě stě procent,“ tvrdí četař Holub, který na oplátku zase ocenil pozitivní přístup „našich“ legionářů, s nimiž měli možnost se v Jižní Americe setkat. „Chtěli bychom vyzdvihnout české a slovenské legionáře. Snažili se nám pomoci, radit nám. A taky se nám líbí, že i v daleké cizině myslí na svou vlast, semkli se a snaží se kupříkladu vyvěšovat českou a slovenskou vlajku na svých základnách. A protože mají dobré výsledky, jsou odvážní a schopní, nadřízení jim to často povolí,“ prozradili četaři. Přestože si studenti Univerzity obrany ve Francouzské Guyaně sáhli na dno svých sil, oba shodně konstatovali, že absolvování kurzu bylo pro ně přínosem. „Učíte se pořád, i když klikujete, chodíte, běháte. Je to kurz pro budoucí důstojníky, kteří se musí umět rozhodovat pod velkou

fyzickou i psychickou zátěží. I když jsou vyčerpaní, musí velet, učinit rozhodnutí za ostatní,“ vysvětlil cíl výcviku v jihoamerické džungli četař Pánek. Všichni účastníci kurzu bez rozdílu provádějí při nekonečných pěších přesunech v pralese stejně obtížné úkoly. Při náročném výcviku v jihoamerické džungli získá každý voják velké množství nových znalostí a zkušeností a to včetně účastníků, kteří jej již absolvovali, neboť výcvik lze provádět opakovaně. I oba studenti Univerzity obrany se naučili spoustu užitečných věcí. Zjistili, co se dá jíst v džungli, jak přeplavat širokou řeku, používat lano a který strom je dobrý k rozdělání ohně. Zdokonalili se v pochodech v pralese. „Důležitá byla výuka orientace. Zjistíte, co dělat, když zabloudíte. A naučili jsme se také vytvořit improvizovaná nosítka, která se použijí, když se někdo zraní,“ svěřili se četaři a podotkli, že to se bohužel stává často. Především dochází ke zlomeninám nohou a rukou, voják prodělá šok nebo svalový třes z vyčerpání, na denním pořádku jsou krvavé odřeniny či zlomené nosy. Výcvik v džungli není procházkou růžovým sadem a uspějí jen nejsilnější a nejschopnější jedinci. Každoročně se kurzu účastní i několik žen – Franzouzek, pro které je ale velmi obtížné uspět v konkurenci mužských kolegů. „Ženy se na začátku začleňovaly, ale všechny byly nakonec odvezeny zpátky z pralesa. U nás v četě a ani u kolegy,

nezbyla ani jedna a na konci při vyhlašování výsledků jsme neviděli žádnou úspěšnou absolventku,“ řekl četař Holub a podotkl, že výcvik není rozhodně obtížný jen pro ženy. Účastníci kurzu jsou vystaveni velkému tlaku, nemají čas na odpočinek, spí čtyři hodiny denně a téměř nic nejí. „Cesta je nepřehledná a vy musíte běžet. V bahnu jsou všude kořeny, které nevidíte. Musíte spěchat, skáčete z velkých výšek, lehce si zlomíte nohu, vypíchnete oko,“ vypočítává Michal Holub a dodává, že ke zranění dochází hlavně na překážkových drahách. Dalším nebezpečím je infekce způsobená neustálým máčením se ve zdejších vodách. Nohy jsou po celou dobu pobytu v džungli mokré, proto je snáze napadají různé bakterie. Ale nejen končetiny, prakticky celé tělo je ohroženo. „Ruce máte servané do masa, protože se neustále držíte lana, představte si tu bolest. Ale na ni člověk nemůže myslet, to by musel kurz vzdát po prvním dnu, ne-li hodině. Nohy vám namokvají a dostane se do nich infekce, plísně. Někomu tam dokonce slezly nehty,“ barvitě popisuje četař Pánek a podotkne také, že jedno z největších nebezpečí v jihoamerické džungli představuje hmyz. Komáři a moskyti zde totiž přenášejí malárii. Drobné mušky zase způsobují leishmaniózu, tedy nekrózu tkáně, a v exotické Jižní Americe se nachází i další druhy „havěti“, které bodnutím způsobí vážné onemocnění, nebo

dokonce smrt. Proto jsou nezbytná preventivní očkování, užívání antimalarik a aplikace speciálních repelentů s vyšším obsahem účinné látky. „Nejenže vás může štípnout nakažený moskyt, ale neustále se potýkáte i s jinými druhy zvířat. Ropucha tam váží deset kilo a je jedovatá. Může vás kousnout tarantule, uštknout had. Ten zabíjí ale i tak, že spadne ze stromu, bouchne vás do hlavy a je konec. Někteří jsou totiž tak obrovití a těžcí,“ usměje se Miloš Pánek při popisu až absurdního scénáře zabití hadem. Součástí náročného kurzu je rovněž tzv. čtyřdenní mise bez instruktorů, během níž si vojáci hledají v pralese jídlo sami. Moc času na to ale nemají. Přes den musí splnit mnoho úkolů, za něž dostávají hodnocení, a když se setmí, není možné už nikam chodit. V pralese je totiž naprostá tma, kvůli hustému porostu není vidět ani na krok. Použít umělé světlo rovněž není příliš moudré, neboť pak vás začne napadat hmyz, který je v džungli velmi agresivní, a svit lampy ho láká jako magnet. Výsledkem samostatného hledání potravy je, že vojáci během výcviku téměř nic nejí a jejich těla pak logicky slábnou. „V džungli toho moc neseženete, leda kousek dužiny ze stromu či kraba. Nemůžete se potloukat sami, navíc nemáte čas ani energii, musíte plnit úkoly, abyste měli hodnocení,“ tvrdí studenti, kteří přes všechna úskalí reprezentovali nejen svou univerzitu, ale

21

výcvik celou Českou republiku se ctí a dosáhli v konečném hodnocení výborného výsledku. I díky nim jejich čety vybojovaly maximum bodů – tzv. jaguárů. V individuálním hodnocení se oba umístili na desátém místě a získali nejvyšší možnou odměnu – odznak jaguára. Situace českých studentů byla navíc ztížena, neboť všechny povely byly udávány ve francouzštině a rovněž závěrečný písemný test byl k dispozici jen v tomto jazyce. Čas na provedení úkolu, ať už v rámci znalostního testu nebo během výcviku v džungli, byl vždy stejně krátký – studenti museli odpovědět anebo splnit úkol do 10 sekund. Když někdo stanovenou lhůtu 10 vteřin nedodržel, následoval kolektivní trest, který paradoxně postihl všechny kromě onoho opozdilce. „Nám se většinou dařilo plnit úkoly v termínu. Ale byli tací, kteří sice rozuměli, ale přesto nestíhali. No a pak jim instruktor vysvětloval, co udělali špatně, a my ostatní jsme za trest klikovali nebo dřepovali,“ vzpomněl si četař Pánek a vysvětlil rovněž, že tak to chodí v legii neustále. Když přijdou nováčci, musí stíhat s ostatními a učí se v průběhu. „Kupříkladu velitel nařídil, abychom vytáhli lano, karabinu, odložili batoh, vedle něj zbraň a na něj klobouk. To vše jsme museli stihnout za 10 vteřin, což by se dalo zvládnout. Problém byl v tom, že jsme nerozuměli,“ svěřuje se Miloš Pánek s jazykovými úskalími kurzu a dodává, že se časem některá slova naučil. To však neplatilo vždy a v případě těžších výrazů museli Češi doslova odkoukat od kolegů, co se po nich vlastně chce. „Problém byl i v přízvuku. Nemluvili krásnou francouzštinou, spisovnou, ale různými nářečími. Záleželo mnohdy na tom, odkud instruktor pocházel. Navíc jsme si nemohli radit, neboť jsme byli rozděleni do různých čet a téměř nikdy se neviděli,“ řekl četař Holub. Rovněž zdůraznil, že pro cizince je obtížnější kurz absolvovat už kvůli tomu, že si nemá s kým promluvit ani ve chvílích volna. „Sice moc času nemáte, ale určitě by člověk ocenil, že si pár minut povykládá o tom, co zažil, což Francouzi mohli. Nás ale rozdělili záměrně, abychom to měli ještě těžší. Viděl jsem ale, že nás víc respektují a váží si nás,“ dodal Michal Holub. Rozdělení bylo pro české studenty o to těžší, když viděli, jak večer Francouzi zpívají společně písně a vůbec se vzájemně svěřují s útrapami. „Mluvené slovo, tedy možnost komunikace je nesmírně důležitá a časem vám začne hodně chybět. Může to i zamezit lepšímu výkonu. Ale tak to chodilo i v minulých letech, Čechy instruktoři rozdělují,“ podotkl četař Pánek a zdůraznil, že i přesto se čeští vojáci již tradičně umísťují mezi nejlépe hodnocenými účastníky kurzu. Oba studenti se shodli, že by na kurz do Francouzské Guyany odjeli znovu a určitě ho doporučí svým kolegům ze skupiny Commandos. Nepochybují o tom, že i další posluchači Univerzity obrany dosáhnou v příštích letech v rámci obtížných výcviků v Jižní Americe vynikajících výsledků. „V Commandos jsme skvěle připravováni pro extrémní situace a právě tento kvalitní výcvik nám v Guyaně pomohl přežít,“ tvrdí četař Pánek a jeho kolega přikyvuje. Oba budou nyní na svých uniformách nosit odznak, který získali za absolvování kurzu přežití.

Text: Markéta Malá Foto: Miloš Pánek, Michal Holub, 3ème Régiment étranger d'infanterie

22

technika a výzbroj Nejvíce sofistikovaná, nejsložitější a také nejnákladnější z celého programu Pandur II 8×8 pro českou armádu je specializovaná průzkumná verze. Kolové bojové vozidlo vybavené radiolokátorem má označení KBV-PZLOK, pro vozidla bez radiolokátoru je vyhrazena zkratka KBV-PZ.

Průzkumný Pandur Kolové bojové vozidlo průzkumné, ať již s RL, nebo bez něj, může podobně jako základní kolové bojové vozidlo pěchoty (KBVP) vést bojovou činnost proti živé síle, lehce a středně pancéřovaným pozemním cílům, vzdušným cílům i tankům. Jeho hlavním určením je ale pozemní průzkum bojiště v denních i nočních podmínkách a za snížené viditelnosti, včetně automatizovaného přenosu získaných informací na nadřízený velitelský stupeň. Dále zajišťuje přepravu průzkumného družstva do prostoru vedení operační činnosti. Pandur KBV-PZLOK disponuje skutečně pozoruhodným průzkumným vybavením. Tvoří ho vestavěný optoelektronický integrovaný průzkumný systém (IPzS), vestavěný průzkumný radiolokátor a výnosný systém dálkového průzkumu (SDPz). Identické vybavení, kromě radiolokátoru, má i varianta KBV-PZ. Ke zmíněné specializované výbavě lze ještě přičíst dvojici denních/nočních zaměřovačů zbraňové stanice RCWS-30, které se velmi dobře hodí k pozorování, sledování a rozpoznávání cílů – zvláště pak zaměřovací jednotka velitele s neomezenou rotací v rozsahu 360 °. Toto standardní vybavení věžového kompletu k pozorování a identifikaci objektů se již velmi dobře osvědčuje v operační misi české armády na území Afghánistánu. Vnější komunikaci vozidla zajišťuje radiostanice RF13250 firmy DICOM. Další výbavu tvoří KV radiostanice DICOM R-150 M2 dlouhého dosahu pro hlasovou a datovou komunikaci v utajeném

nebo neutajeném režimu při provozu na místě a konečně výnosná VKV radiostanice RF 1302 rovněž od firmy DICOM. KBV-PZLOK obsluhuje pětičlenná posádka tvořená velitelem, střelcem, řidičem, operátorem integrovaného průzkumného systému a operátorem radiolokátoru.

Integrovaný průzkumný systém (IPzS)

V zadní části kabiny je umístěno zařízení, jehož senzorickou hlavu lze pomocí teleskopického sloupu vysunout až do výšky přibližně 2 m nad horní okraj korby. Vlastní senzorická hlava je otočná v rozsahu 360 ° a její náměr lze měnit v rozmezí od -60 ° do +60 ° od vodorovné roviny. Obsahuje denní televizní zobrazovací systém tvořený přehledovou TV kamerou MERLIN 2 a zaměřovací TV kamerou HK-170. Pro podmínky špatné viditelnosti a tmu je k dispozici termovizní kamera LIRC 640. Další součástí výbavy je laserový dálkoměr LDM 38, kombinovaná inerciální/GPS navigační jednotka Talin 3000 a samozřejmě integrované pracoviště operátora uvnitř vozidla. Nejsofistikovanějším prostředkem je termovizní kamera LIRC 640 od firmy FLIR Systems. Jedná se o zařízení třetí generace, pracující v pásmu 7,5 až 9 μm, s chlazeným detektorem, obsahujícím 640 × 480 elementárních detektorů. Kamera má dvě zorná pole (široké 13 ° × 10 ° a úzké 4,6 ° × 3,5 °) a elektronický zoom. K dispozici je i funkce DDE (Digital Detail Enhancement), která dokáže zvýraznit hrany detailů v termovizním zobrazení. Operátor si podle potřeby může měnit polaritu obrazu, takže teplejší objekty se zobrazují v různých odstínech bílé, nebo naopak černé. Cíl veOPERÁTOR SLEDUJE NA ZODOLNĚNÉM TERMINÁLU ZOBRAZENÍ ZE SDPZ. likosti tanku dokáže

kamera zjistit až na vzdálenost okolo 9 000 m, rozpoznat jej na 3 000 m a přesně identifikovat asi na 2 000 m. Pro dálkový optický průzkum a zaměřování během dne či za soumraku je určena černobílá TV kamera HK-170. Její zobrazovací modul má vysokou rozlišovací schopnost a citlivost posunutou do blízké infraoblasti (kamera typu CCD). Je použit objektiv se zorným polem 1,6 ° × 1,2 ° a s pevnou ohniskovou vzdáleností 170 mm, který má spektrum zobrazování posunuto do blízké infraoblasti. Cíl velikosti tanku dokáže kamera zjistit až na vzdálenost 10 000 m, rozpoznat jej na 3 500 m a přesně identifikovat asi na 1 500 m. Barevná (tzv. přehledová) TV kamera MERLIN 2 se používá jak pro blízký, tak pro dálkový optický průzkum ve dne. Obsahuje zobrazovací modul s vysokou rozlišovací schopností a zvýšenou citlivostí. Konstrukce motorizovaného objektivu s proměnným ohniskem (10–300 mm) zaručuje ostrost obrazu během celého rozsahu transfokace. Automatické řízení zisku, kompenzace protisvětla, automatické vyvážení bílé a automatická elektronická závěrka zajišťují stabilní zobrazení v širokém rozsahu světelných podmínek. Kamera má široké zorné pole 27,0 ° × 20,5 ° a úzké zorné pole 0,9 ° × 0,7 °. Cíl velikosti tanku dokáže zjistit až na vzdálenost 16 000 m, rozpoznat jej na 5 000 m a přesně identifikovat asi na 2 500 m. Vysoce výkonný a pro lidské oko bezpečný laserový dálkoměr LDM 38 je výrobkem firmy Zeiss. Vyznačuje se zodolněnou kompaktní konstrukcí a je určený pro zástavbu ve vojenských aplikacích. Má rozsah měření od 100 m do 20 000 m, přičemž přesnost měření je garantována v rozsahu +- 5 m. Uvnitř senzorické hlavy je také umístěna kombinovaná inerciální/GPS navigační jednotka Talin 3000. K podpoře inerciálního navigačního systému při jeho zaměřování v neznámém prostoru, případně ke korekci souřadnic při nepřetržitém dlouhodobém provozu a tím celkovému zvýšení přesnosti naměřených parametrů slouží GPS navigace. Vozidlo je vybaveno přijímačem GPS SMART-V1, který je umístěn v levé přední části korby za poklopem řidiče. Jedná se o integrované provedení GPS antény s GPS přijímačem do jednoho celku. GPS přijímač je datově propojen přes řídicí jednotku s inerciální navigační jednotkou. Informace o poloze jsou využity jak pro vlastní navádění vozidla, tak pro standardní

23

Průzkumný Pandur

REPORT

technika a výzbroj

technika a výzbroj

POHLED DO VNITŘKU KBV-PZLOK. NEJBLÍŽE JE OPERÁTOR RL, PŘED NÍM PAK OPERÁTOR ELEKTROOPTICKÝCH SYSTÉMŮ UMÍSTĚNÝCH NA VÝSUVNÉ SENZORICKÉ HLAVĚ. ZCELA VPŘEDU JE VIDĚT OBRAZOVKA STŘELCE (VPRAVO) A OBRAZOVKA VELITELE. vozidlový bojový a informační systém (BVIS) a také pro zjišťování přesných souřadnic cílů. Vozidlo je ale technicky připraveno k výměně stávajícího GPS přijímače za vojenský GPS přijímač DAGR s SAASM čipem (Selective Availability AntiSpoofing Module), který do budoucna požaduje české Ministerstvo obrany. Konečně posledním hlavním komponentem IPzS je pracoviště operátora uvnitř kabiny. Kromě řídicí jednotky (hlavního počítače) se skládá z barevného 12palcového TFT displeje, zodolněné klávesnice a joysticku, který se používá k ovládání odměru a náměru senzorické hlavy, ke spouštění měření dálky laserovým dálkoměrem a na manuální ostření kamer. Joystick má pevnou rukojeť, směrové ovládání senzorické hlavy se provádí palcem na malém ovladači.

Průzkumný radiolokátor Na pravé straně zádě korby je zastavěn průzkumný radiolokátor Squire od nizozemské firmy Signaal, což je jedna z divizí koncernu Thales. Jedná se o velmi lehké a kompaktní zařízení, protože se nejčastěji používá v přenosném provedení, k jehož dopravě i obsluze postačuje pouze dvoučlenná obsluha. U KBV-PZLOK je otočná anténa umístěna na jednoduchém výklopném nosníku. Squire patří k nové generaci lehkých radarů pro průzkum bojiště středního dosahu a podle informací výrobce disponuje ve své kategorii poměrně ojedinělou technologií. Na rozdíl od klasických impulzních radiolokátorů dopplerovského typu využívá jiný princip vyzařování. Tato technologie je známa jako frekvenčně modulovaná průběžná vlna a její výhoda spočívá v porovnání s klasickými RL v přibližně desetinásobně nižším vyzářeném výkonu potřebném pro dosažení srovnatelných parametrů identifikace cílů na stejnou vzdálenost. Proto je podle informací výrobce tento RL běžnými prostředky téměř nezjistitelný. Radiolokátor Squire dokáže detekovat pohybující se osobu až na vzdálenost 10 km, malé terénní vozidlo na 15 km, letící vrtulník na 14 km a jedoucí tank nebo jiné vozidlo se srovnatelnou radiolokační odraznou plochou až na 24 km.

26

VÝNOSNÝ SYSTÉM DÁLKOVÉHO PRŮZKUMU (SDPZ). VEDLE NĚJ NA MALÉ TROJNOŽCE JE ZAŘÍZENÍ PRO BEZDRÁTOVÝ PŘENOS OBRAZU MEZI

SDPZ A VOZIDLEM.

Systém dálkového průzkumu (SDPz) V případech a situacích, kde nebude možné nebo výhodné využít celé vozidlo nebo kdy dojde k poruše či poškození systému Opus, má posádka k dispozici výnosné zařízení SDPz. To vzniklo odvozením od průzkumného kompletu rodiny PAV/SOM, který je zaveden do výzbroje Armády ČR. PAV/SOM5 je dílem Vojenského technického ústavu výzbroje a munice (VTÚVM) Slavičín. Tato instituce, jež je jednou z divizí státního podniku VOP-026, ostatně konstrukci a integraci celého průzkumného kompletu do vozidel KBV-PZLOK/ KBV-PZ provedla a zodpovídá za ni. Přenosné průzkumné zařízení SDPz se skládá ze senzorické hlavy, terminálu operátora, datového terminálu, přenosové trasy a zdrojové soustavy. Plně otočná senzorická hlava s možností náměru v rozsahu -40 až +40 ° od vodorovné roviny obsahuje termovizní kameru FLIR 5-20UC, TV kameru MERLIN 2, TV kameru RYS, laserový dálkoměr, širokopásmový detektor systému detekce ozáření laserem a stativ. Termovizní kamera ThermoVision Integrator 5-20UC pochází od firmy FLIR Systems. Jedná se o zařízení třetí generace, pracující v pásmu 7,5 až 13 μm, s nechlazeným detektorem, který obsahuje 320 × 240 elementárních detektorů. Kamera má dvě zorná pole (široké 20 ° × 15 ° a úzké 5 ° × 3,75 °) a elektronický zoom. Operátor si podle potřeby může měnit polaritu obrazu, takže teplejší objekty se zobrazují v různých stupních bílé, nebo naopak černé. Cíl velikosti tanku dokáže kamera zjistit až na vzdálenost okolo 3 000 m, rozpoznat jej na 1 000 m a přesně identifikovat asi na 500 m. Barevná TV kamera RYS-36 je určena pro blízký i dálkový optický průzkum během dne a za soumraku. Je vybavena motorizovaným objektivem s proměnným ohniskem (3,4–122,4 mm) a zobrazovacím modulem s vysokou rozlišovací schopností a citlivostí posunutou do blízké IČ oblasti. Automatické ostření kamery zaručuje ostrost obrazu během celého rozsahu transfokace. Široký

dynamický rozsah, kompenzace protisvětla a automatické funkce, jako jsou elektronická závěrka, řízení zisku, vyvážení bílé, řízení clony objektivu a přepínatelný infračervený filtr, zajišťují stabilní zobrazení v širokém rozsahu světelných podmínek. Kamera má široké zorné pole 56,4 ° × 43,4 ° a úzké zorné pole 1,7 ° × 1,3 °. Cíl velikosti tanku dokáže zjistit až na vzdálenost 9 000 m, rozpoznat jej na 3 000 m a přesně identifikovat asi na 1 500 m. Černobílá televizní kamera MERLIN 2 má prakticky shodné parametry jako u barevné verze u IPzS, avšak černobílé provedení má vyšší citlivost – tedy lépe zobrazuje za zhoršených světelných podmínek. Pro lidské oko bezpečný laserový dálkoměr LRF-5K má rozsah měření od 20 m až do 5 000 m, přičemž přesnost měření je garantována v rozsahu +- 5 m. Terminál operátora (TO) představuje integrovaný celek tvořený řídicí a zobrazovací jednotkou v zodolněném hermetickém obalu. Terminál zajišťuje ovládání pohybu senzorické hlavy, obousměrnou datovou komunikaci s ní, zobrazení videosignálu z kamer, programové natáčení senzorické hlavy, příjem zvukové signalizace příchozích alarmů (do sluchátek operátora), interaktivní práci s digitálními mapami, přenos zobrazení z kamer na externí monitor, ukládání snímků z kamer, včetně jejich následného přenosu přes rozhraní USB, a určování souřadnic stanoviště pomocí zabudovaného modulu GPS. Základ TO tvoří řídicí jednotka, ke které je připojen displej umožňující operátorovi pozorovat zájmovou oblast a zobrazovat jednotlivá menu programu. Terminál operátora je ovládán pomocí klávesnice a polohovacího zařízení. Pohyb senzorické hlavy se ovládá pomocí joysticku nebo kurzorovými šipkami v režimu simulace joysticku. Pro rychlé volby, jako je zoom kamer, fotografie zájmové scény, měření vzdálenosti či přepínání kamer, má operátor k dispozici funkční tlačítka. Zodolněný datový terminál je vybaven GPS přijímačem a navigačním programem (softwarem) s podporou mapových podkladů. Za pomoci GPS přijímače umožňuje snadnou lokalizaci vybraných prvků soupravy SDPz, která se děje jednoduchým zadáním souřadnic (dotykový displej, pen, ovládací SW). Data lze exportovat do terminálu operátora, kde budou tyto souřadnice zaznamenány pro další použití, např. vytvoření plánu střeženého prostoru na terminálu operátora. Spojení mezi terminálem operátora, senzorickou hlavou a vozidlem zajišťuje přenosová trasa. Podle potřeby a situace lze zvolit přenos pomocí 200 m dlouhého vojenského odolného optického kabelu, který je navinutý na cívce s vestavěným převodníkem zajišťujícím konverzi z optického na metalické rozhraní. Dále je také možný VF bezdrátový přenos, který lze bez omezení použít i při nepříznivých klimatických podmínkách. Použitelnost VF bezdrátového přenosu je však podmíněna přímou optickou viditelností mezi jednotlivými VF anténami. Systém SDPz je plně autonomní, a proto má vlastní zdroj elektrické energie. Je napájen z bloku sedmi Li-Pol akumulátorů uložených v unifikovaném hermetickém obalu. K opětovnému nabití slouží automatická nabíječka, kterou lze připojit do 24V elektrické soustavy mateřského vozidla nebo do běžné sítě 220 V. Připraveno ve spolupráci s redakcí časopisu ATM Text a foto: Michal Zdobinský

Ve Kbelích se sešli tuzemští výrobci a uživatelé bezpilotních letounů

První průmyslový den Každý, kdo v oblasti bezpilotních prostředků něco znamená, byl ve čtvrtek 13. června v pražských Kbelích. Ve Vojenském technickém ústavu, přesněji řečeno v jeho odštěpném závodu Vojenském technickém ústavu letectva a protivzdušné obrany (VTÚLaPVO) v Praze, se konal premiérový „Průmyslový den ve Kbelích“. S myšlenkou prezentace českých technologií v oblasti bezpilotních systémů přišli společně přestavitelé VTÚLaPVO a Národního úřadu pro vyzbrojování Ministerstva obrany. „V našem ústavu se vývojem a výrobou bezpilotních systémů zabýváme více než třicet let. Dosáhli jsme v této oblasti celou řadu úspěchů, o kterých široká veřejnost mnoho neví. Částečně je to i tím, že dosavadní spolupráce byla zaměřena výhradně na resort obrany. Od této premiérové akce si

S ÚVODNÍM SLOVEM VYSTOUPIL ŘEDITEL VTÚLAPVO PRAHA ING. F. PADĚLEK

slibujeme nejen širokou odbornou diskusi, ale také prezentaci našeho know-how,“ říká ředitel VTÚLaPVO Ing. František Padělek a dodává, že se již zabývají další tématikou v rámci nadcházejících „Průmyslových dnů ve Kbelích“, a to například komunikačními a informačními systémy. Bezpilotní letouny (někdy UAV z anglického Unmanned Aerial Vehicle) jsou letadla bez posádky, která mohou být řízena na dálku nebo létat samostatně pomocí předprogramovaných letových plánů nebo pomocí složitějších dynamických autonomních systémů. Bezpilotní letadla se používají často v armádě k průzkumným i útočným letům. Jejich efektivní využití je však i při mnoha civilních úkolech, například při hašení požárů nebo průzkumech terénu. Jako o velice perspektivních a potřebných technologiích hovoří v souvislosti s bezpilotními průzkumnými prostředky také pracovník Národního úřadu pro vyzbrojování MO Petr Hakl: „Bezpilotní systém umožňuje plnění široké škály specifických úkolů, a to nejen pro Armádu České republiky, ale také pro Policii ČR, integrovaný záchranný systém a další složky veřejného sektoru. Proto jsme se rozhodli dát dohromady nejen potenciální uživatele, ale také zástupce tuzemských firem a institucí, které se vývojem a výrobou bezpilotních systémů zabývají. Považuji za velice přínosné, že se jednotlivá pracoviště tímto způsobem navzájem informují o výsledcích svojí práce. Pro nás je velice důležité, že jsou v auditoriu také

představitelé Generálního štábu Armády České republiky a zástupci některých vojenských útvarů a zařízení. Na dnešním pracovním jednání získají široké on-line informace o aktuálním stavu v této oblasti.“ Pro resort obrany je dobrou zprávou, že Vojenský technický ústav letectva a protivzdušné obrany nehraje v této oblasti takzvaně druhé housle. Jako příklad z jeho produkce lze uvést nový bezpilotní průzkumný prostředek, který nese označení UAV Sokol. „V předcházejících letech jsme dokázali vyvinout a vyrobit lehký taktický bezpilotní prostředek Sojka k vedení vzdušného optoelektronického průzkumu bojiště, který úspěšně sloužil v armádě více než deset let. I v současnosti máme ambice, abychom ozbrojené síly i další složky zabezpečili tuzemským výrobkem tohoto typu. Můžeme se pochlubit sofistikovanými řídicími a kamerovými systémy pro bezpilotní prostředky nebo kompletem Sokol, který hodláme v příštím roce Armádě ČR nabídnout,“ říká pracovník VTÚLaPVO Jiří Kuzdas. Text: Pavel Lang Foto: autor a Jan Kouba

27

výcvik Sto dvacet letových hodin s desítkami přistání na horských plochách – to bylo cvičení Mountain Flight 2013

Výcvik mezi VELEHORAMI

Rok se sešel s rokem a čeští vrtulníkáři z přerovské, náměšťské a kbelské základny se opět vrátili do francouzských Pyrenejí, aby zde absolvovali výcvik létání v horách. Místem nasazení se jim stalo výcvikové středisko Centre de vol en Montagne, dislokované na letišti Sainte Léocadie nedaleko Saillagouse. Z tamní ranveje vzlétaly tři transportní vrtulníky Mi-171Š(M) a dva bitevní stroje Mi-24/35 do nedalekých jedenácti pracovních zón, kde jejich posádky „drilovaly“ operační a taktické postupy používané zejména v leteckém poradním týmu (Air Advisory Team – AAT).

28 28

„Sainte Léocadie věž, tady tři tři šest sedm, povolte spouštění pro let do zóny číslo tři, počet osob na palubě pět,“ hlásí kapitán bitevního vrtulníku Mi-24/35 major Dalibor Křenek řídícímu letového provozu. O chvíli později se začínají roztáčet listy nosného a vyrovnávacího rotoru „čtyřiadvacítky“ s trupovým číslem 3367. Následuje zhruba patnáctiminutová motorová zkouška, při níž posádka stroje prověřuje funkčnost systémů. Všechno funguje tak, jak má být, a vrtulník začíná pojíždět ke vzletové a přistávací dráze jihofrancouzského letiště. Před vstupem na ranvej provádí kapitán Mi-24/35 kontrolní zavisení ve zhruba dvoumetrové výšce. „Tři tři šest sedm, povolte vzlet,“ žádá dispečera, který mu obratem sděluje další potřebné informace. Dva motory TV3-117VMA zvedají zhruba devítitunový stroj hravě nahoru. Jeho odlet kurzem dva pět nula probíhá maximálně možnou rychlostí, aby byly dodrženy protihlukové limity vůči místnímu obyvatelstvu. Major Křenek s instruktorem mjr. Vladimírem Vladíkem se vydávají po stanoveném okruhu k takzvanému hlásnému bodu. Z něho již začínají stoupat do pracovní zóny označené číslovkou tři. O pár minut později se situace opakuje, ovšem s tím rozdílem, že do Mi-24/35 (trup. číslo 3362) z výzbroje 221. vrtulníkové „tygří“ letky

22. základny letectva Sedlec, Vícenice u Náměště nad Oslavou usedá kapitán Pavel Petrovič s instruktorem majorem Marcelem Kicou a odlétají do „dvojky“. Klid na letišti však netrvá dlouho. Úkoly cvičení s názvem Mountain Flight 2013 začíná plnit také létající personál z přerovské 23. základny vrtulníkového letectva a 24. základny dopravního letectva Kbely na třech transportních vrtulnících Mi-171Š(M) s trupovými čísly 9813, 9915 a 9873. Ke „stosedmdesátjedničkám“ přicházejí instruktoři, kapitáni vrtulníků, palubní technici a palubní střelci vybaveni záchrannými leteckými vestami Aerazur a batohy Alphapack, v nichž se nachází široký sortiment materiálu pro případné přežití v horských podmínkách. Jako první se vydává do pyrenejských velehor „devět osm sedm trojka“ s instruktorem podplukovníkem Karlem Krejčiříkem a druhým pilotem nadporučíkem Radimem Žákem. Jejich hodinová dopolední mise bude probíhat v zóně číslo sedm. Do „desítky“ a „jedenáctky“ pro tentokrát odlétají major Josef Mach s kapitánem Ondřejem Truxou a podplukovník Martin Janďourek s majorem Radkem Mičulkem. Ani bezprostřední blízkost zasněžených pyrenejských vrcholů, tj. Carlitu, Puigmalu, Pericu, Cabanette nebo Pedrouse, vyčnívajících do nadmořské výšky bezmála tří tisíc

metrů, jim za žádných okolností nezprostředkovává vyhlídkový let. Létání ve vysokohorském terénu je totiž velice náročnou profesní zkouškou pro všechny členy posádky vrtulníku. Jeho klíčovými faktory jsou vysoká nadmořská výška a síla i směr větru. Především tyto indicie vyžadují při přistáních na horských plochách omezených rozměrů a nevyzpytatelného povrchu maximální profesní zdatnost. To je však pouze jedna strana mince. Ta druhá vyjde najevo až v Afghánistánu, kde už to bude takzvaně na ostro. Přesněji řečeno, v ještě náročnějším terénu, za vyšších teplot a prašnosti, a navíc zejména s jistým stupněm ohrožení protivníkem.

Nácvik postupů před afghánskou misí Úvodem je třeba cvičící vrtulníkové uskupení vzdušných sil Armády České republiky krátce představit. „Cvičení Mountain Flight 2013 se zúčastňuje osmdesát příslušníků Armády ČR, přičemž více než polovina z nich je létající personál. Největší zastoupení tady má přerovská vrtulníková základna,“ říká velitel vyčleněných jednotek podplukovník Karel Krejčiřík a dodává, že kromě denních tříhodinových dopoledních a odpoledních

letových bloků se uskuteční také létání v noci s přístroji pro noční vidění (Night Vision Goggles – NVG) a součinnost s francouzskými speciálními silami. K výcviku posádek vrtulníků v létání v horách využívají již výše zmíněnou pětici strojů – dva Mi-171Š, jeden Mi-171Š(M) a dva Mi-24/35. Pro úplnost je třeba dodat, že vedle letového úsilí je věnována pozornost také pozemnímu speciálnímu výcviku létajícího personálu v horských podmínkách, tj tréninku v přežití, úniku, odporu a odchodu neboli S.E.R.E. (Survival, Evasion, Resistance, Extraction). „Cílem tohoto cvičení je nácvik operačních a taktických postupů používaných v zahraničních misích. Obdobné úkoly a podobný horský terén na ně čekají při jejich případném nasazení v Afghánistánu. Je tady nemálo lidí, kteří létají takovýto výcvik poprvé nebo při něm začínají z kapitánského sedadla,“ vysvětluje pplk. K. Krejčiřík a dodává, že výběr příslušníků létajícího a pozemního personálu byl kolektivní záležitostí velitelského managementu tří leteckých základen vzdušných sil AČR, přičemž v souvislosti s nasazením do dalších rotací AAT dostávají přednost kbelští piloti. Zkušený vrtulníkář klade důraz zejména na kontinuitu výcviku létání v horách. „Nelze argumentovat tím, že jednou už jste ve vysokohorském

29

výcvik všechno klapnout, tak jak má. Klíčové jsou zkušenosti a znalost procedury. Nelze být zcela konkrétní v popisu dané metodiky, protože by k tomu byla třeba hodinová prezentace. A my jdeme za pár minut nahoru,“ omlouvá se mjr. Kica. Pro tentokrát letí do „sedmičky“, kde ční do výšky 2 910 metrů Pic Puigmal…

Francouzské Sainte Léocadie versus český Mravenečník

terénu byli, tak to již umíte. Není přece možné absolvovat jeden výcvik v horách a domnívat se, že lze z toho těžit napořád,“ říká pplk. Krejčiřík. Roční periodicitu cvičení ve francouzských Pyrenejích komentuje stroze, ale zcela výstižně: „Není to ideální, ale jsme rádi za takovouto možnost. Dle mého názoru jde o jedno z nejdůležitějších cvičení. Proč? Na rozdíl od jiných, kde je kladen důraz na spolupráci s partnery, na Mountain Flight je středem pozornosti jednotlivec. Každý tady individuálně pracuje na svém profesním mistrovství, které ve finále dává do souhry posádky na palubě.“ Dále ještě dodává, že s přistáváním na horských plochách začínají ve výškách kolem dvou kilometrů a postupně létají výš. „Jeden zvládnutý let není vstupenkou mezi zkušené instruktory. Každá mise je jiná a stejně nevyzpytatelná. Čím je vrtulník výše, tím se jeho výkon snižuje a pilotáž stroje je náročnější. Naší snahou je, aby posádky vrtulníků létaly pokaždé v jiné zóně. Aby se jim měnil jak reliéf pracovního prostoru, tak podmínky letu. Není to o tom, kdo z nás přistane nejvýše. Je to o přesném provedení stanovených pravidel a především o bezpečnosti. Tady už hrubou chybu jen těžko napravíte,“ říká podplukovník Krejčiřík.

Zvláštnosti létání v horách V meziletové přípravě obou bitevních strojů Mi-24/35 svolují jejich kapitáni ke krátkému rozhovoru. Téma je nabíledni – pohled do zákulisí jejich dnešních vysokohorských letů. „V takových výškách jsem doposud nepřistával. Začali jsme na 2 100 metrech a postupně stoupali výš. Provedl jsem pět přistání na plochách omezených rozměrů. Zaznamenal jsem značnou rozdílnost v pilotáži stroje od tuzemských podmínek. Bylo to náročné. Ani na vteřinu nemůžete slevit z maximální koncentrace. Neustále musíte vyhodnocovat situaci kolem vás a okamžitě a správně na ni reagovat. Základem jsou konstantní otáčky nosného rotoru. Pokud se je daří držet na daných hodnotách, tak není důvod ke vzniku nestandardní situace,“ říká major Dalibor Křenek a přiznává, že byť má za sebou nejedno přistání na tuzemském stropu, kterým je Mravenečník v Jeseníkách, tak v Pyrenejích

30

to byla jiná káva. „Beru to s velkým respektem,“ prohlašuje rezolutně. Před několika minutami se z „dvojky“, kde dominuje Carlit (2 921 m), vrátil kapitán Pavel Petrovič. „Přistání do terénu je už pomyslným bonbónkem ve stanovené proceduře. Nejprve se musím rozhodnout pro vhodnou plochu, která musí splňovat jisté parametry v návaznosti na její rozměry, sklon nebo překážky. Poté provedu nízký průlet nad plochou, abychom ji rekognoskovali, včetně její nadmořské výšky, a také zjistili parametry větru. Následuje druhý průlet, při němž se zhodnocuje výkonnost stroje a to, zda má dostatek zálohy výkonu motorů k přistání a také k odletu z plochy. Jestliže jsou všechny indicie v pořádku, tak jdu na přistání. V závěrečné fázi spoléhám na pokyny palubního technika a palubních střelců, kteří sledují situaci pod vrtulníkem,“ popisuje náměšťský pilot a pochvaluje si svoji účast na cvičení Mountain Flight 2013 před svým nadcházejícím premiérovým nasazením do jednotky AAT na kábulském mezinárodním letišti. „V Afghánistánu to sice bude o jiných nadmořských výškách a teplotách, ale pořád je lepší projít tímto pomyslným mezistupněm než do toho vlítnout přímo z tuzemských podmínek. V Pyrenejích jsem získal řadu zkušeností, které mohu při svém nasazení v leteckém poradním týmu využít,“ argumentuje kpt. P. Petrovič. Od instruktora se mu dostalo za činnost v zóně číslo dva a poté jedna veskrze kladného hodnocení. „Takováto přistání s omezeným výkonem se necvičí až tak často, a proto je u toho třeba zkušeného instruktora. Ten dohlíží, aby se vrtulník nedostal do nebezpečného režimu letu ve fázi přistání. V tom případě bych zasáhl. Opakovali bychom okruh nebo nalétli bezpečnostní směr pro únik z přistávacího manévru. Správnost situace musí být permanentně pod kontrolou,“ vysvětluje major Marcel Kica. Nesporně zajímavé je i jeho hodnocení náročnosti létání v horách: „Kdybych mohl použít stupnici obtížnosti od jedné po deset, osobně bych ukázal na sedmičku. Nejde o nejtěžší úkon v činnosti pilota vrtulníku, ale o velice náročnou činnost. Kolečka na zemi, to už je finále. Předtím však musíte brát na zřetel celou řadu neustále se měnících faktorů. O úspěchu rozhoduje každý detail. Ve správném okamžiku musí

Loňská premiéra v Pyrenejích dala přerovskému pilotovi „stosedmdesátjedničky“ nadporučíkovi Janu Lehetovi jistý základ. I tak se stále považuje za začátečníka v létání v horách. „Já bych si klidně vystačil jenom s přistáváním na letišti Sainte Léocadie s nadmořskou výškou bezmála čtrnáct set metrů, protože pro mladého pilota ve výcviku jde de facto o přistání na horskou plochu,“ usmívá se pilot Mi-171Š z 232. vrtulníkové letky a popisuje některé rozdílnosti oproti tuzemsku. Svůj první let do zóny postavil na obezřetnosti. „Prioritní je pro mě metodika. Nejde mi o to, abych přiletěl do zóny a za padesát minut provedl deset nebo i více přistání. Proto jsem začal na nižších výškách, abych měl větší zálohu výkonu, a tím pádem i větší prostor pro případné začátečnické pochybení,“ říká npor. J. Lehet. Co konkrétního má na mysli? „Například udržení režimu letu i jeho plynulost. Tady když točím zatáčku, tak musím přidávat výkon, aby mi nespadly otáčky rotoru. Pilotáž musí být mnohem preciznější. Se stoupající výškou roste náročnost. A do toho nevyzpytatelný vítr. V zóně vám totiž fouká nestejně. Jednou ze západu a o kousek dál už z jihozápadu. Navíc není konstantní. Láme se to za skálami, což způsobuje takzvané střihy větru. Velice často má tendenci k turbulenci,“ vysvětluje pilot transportního vrtulníku Mi-171Š a zdůrazňuje, že vítr je při přistáních ve vysokohorském terénu jedním z klíčových faktorů. „Nejlepší varianta je vítr proti a naopak nejhorší, když vám fouká zprava a zezadu,“ sděluje nadporučík Lehet. Sokol neboli vrtulník W-3A je pro kapitána Petra Šafaříka z 243. vrtulníkové letky kbelské základny dopravního letectva srdeční záležitost. Tento typ létá de facto celou svoji profesní kariéru. V jeho zápisníku letů lze vyčíst celkový nálet 1 600 hodin, z nichž 250 nalétal jako instruktor. V souvislosti s nadcházející afghánskou misí se přeškolil také na střední víceúčelový dvoumotorový vrtulník Mi-17 a následně na modernější modifikaci Mi-171Š. Z mazáka na „sokola“ se tedy navíc stal elévem na „hrocha“. Pro veřejnost není vůbec neznámým profesionálem. Několikrát za rok mu tleskají tisíce diváků na leteckých dnech za jeho vyšší techniku pilotáže vrtulníku W-3A Sokol. Na jeho mistrovství spoléhají i těžce zranění a nemocní pacienti, když je leteckou cestou přepravuje do zdravotnického zařízení. Avšak málo naplat. Změna typu nemůže mít sebemenší dopad na jeho profesní způsobilost. Pyreneje ho mají posunout zase o kus dál. „V těchto výškách standardně nelétám. Se sokolem se držím spíše při zemi. Je to malý vrtulník, hodně manévrovatelný. Sáhnu do řízení a stroj okamžitě reaguje. Stosedmdesátjednička, to je však zcela jiná váhová kategorie, a tudíž je to samozřejmě

znát. Pilotáž je rozdílná,“ říká kpt. P. Šafařík a přiznává, že se tady učí novému každou následující minutu. Je nabíledni, že osobitosti vysokohorského terénu mu to nikterak neulehčují. Během letu ve „čtyřce“ provedl pět přistání. „Využíval jsem veškeré svoje zkušenosti z dosavadní letecké praxe. Přesto jsem se ještě o malinko víc sichroval – širšími hranicemi svých možností, které po dalších zkušenostech budu postupně zužovat. Je to otázka času a další praxe. Zkrátka musíte se s tím sžít. Můj první kontakt s vysokohorským prostředím byl povedený a to je pro mě motivující. Byla to však docela vysilující premiéra. O to víc mě těší, že jsem ji zvládnul,“ dodává kbelský pilot vrtulníku.

Trojúhelníkové hlášení při navádění Šest. To je počet palubních střelců, kteří se cvičení Mountain Flight 2013 zúčastnili. I když už někteří z nich mají nalétány na palubách vrtulníků desítky hodin, pro všechny byly červnové Pyreneje „velehorskou“ premiérou. O tom, že není jediným posláním palubního střelce mačkat spoušť kulometu, jsme již v A reportu psali. Trvale ale platí, že ho lze přirovnat k pilotovým druhým očím. A kdy je třeba, aby se největší měrou otevřely? Například při přistávacím manévru. „Pilot nevidí, co se děje za nebo pod vrtulníkem. Spoléhá na naše informace před dosednutím na plochu. Od kdy přesně přebírá navádění stroje palubní střelec od palubního technika, není stanoveno. Kritérium je včas. Z praxe lze uvést vzdálenost patnácti až dvaceti metrů od přistávací plochy a výšky zhruba pěti metrů. Základní indicií je bezpečnost,“ říká instruktor palubních střelců praporčík Jaroslav Fiedor. Díky jeho vstřícnosti lze částečně nahlédnout do zákulisí této letecké profese: „Při navádění stroje na přistání praktikujeme takzvané trojúhelníkové hlášení, kdy jeden vrchol představuje palubní technik a zbývající dva palubní střelci. Ve finální fázi už je to jenom mezi pravým a levým střelcem. Každý z nich si z otevřených dveří hlídá svůj prostor. Levý především vyrovnávací rotor, pravý vzdálenost a výšku od místa přistání. Navádí ten, jehož kolo se dotkne jako první země. Jejich činnost musí být koordinována, aby si při hlášení kapitánovi vrtulníku vzájemně neskákali do řeči. Je to otázka cviku,“ vysvětluje prap. J. Fiedor. O kousek dál lze na betonové ploše letiště Sainte Léocadie spatřit skupinku příslušníků létajícího personálu českých vzdušných sil, ke kterým hovoří nadporučík Zbyněk Partsch z oddělení záchranné a výsadkové přípravy přerovské základny, do jehož gesce spadá výcvik S.E.R.E. „Bude to jako v reálu, kdyby nouzově opustili vrtulník. Vysadíme je v terénu, konkrétně v zóně číslo dva, a oni se musejí dostat do určeného bodu k vyzvednutí záchranným týmem. Mají na to šest hodin. Každý z nich tak podstoupí zkoušku nejen v přesunu, ale i v přežití v horských podmínkách,“ konstatuje npor. Partsch a provádí kontrolu nezbytného vybavení pro přežití v nouzi v batozích Alphapack.

ve francouzských Pyrenejích. A to pětadvacet příslušníků inženýrsko-letecké služby (ILS) z přerovské a náměšťské základny, kteří zabezpečovali provozuschopnost transportních a bitevních vrtulníků vzdušných sil Armády ČR. „V činnosti technického personálu nejsou žádné odlišnosti od práce na mateřských základnách. Jde o standardní úkoly všech odborností spočívající ve stanovených postupech jednotlivých příprav. Jejich rozsah je dán odbornými nařízeními a předpisy. Jediným rozdílem jsou částečně improvizované pracovní podmínky, včetně pozemního zabezpečení letecké techniky,“ říká kapitán Jaroslav Krumpoch a dodává, že neveliké závady jsou schopni odstranit na místě a pro odstranění větší závady by se vyžádala pomoc z České republiky leteckou cestou. Stejně jako pro něho tak i pro ostatní příslušníky technického personálu je Mountain Flight příležitostí k získání dalších zkušeností. „Každé letiště má svoje pravidla. Počínaje plněním paliva, konče parkováním strojů. Pozitivní poznatky lze využít na leteckých základnách Armády ČR,“ konstatuje kapitán Krumpoch. Kapitán Rudolf Volf do místa cvičení jako první přijel a jako poslední odsud odjede. Ještě pár

týdnů po skončení cvičení bude provádět finanční uzávěrky. Vše musí být vypořádáno přesně podle takzvané technické dohody, která zevrubně popisuje veškeré logistické zabezpečení uskupení Armády ČR na cvičení ve Francii. „To, že jsem tady byl už vloni, mi hodně pomohlo v tom, na co podstatného se mám zaměřit. Je to mravenčí práce v celé řadě oblastí. Mým posláním jako logistika je komplexní servis lidem. Aby byli spokojeni, což se promítne nejen do jejich nálady, ale také do pracovního nasazení. Samozřejmě že se vše nemusí povést na sto procent a ihned. Neustále se však pro to musí dělat maximum možného,“ říká profesionál AČR a konstatuje, že nerozlišuje, kdo je tady z jakého útvaru, jaké hodnosti nebo jaké profese. „Každý je pro mě klientem, o kterého musí být kvalitně postaráno,“ zdůrazňuje a společně se čtyřmi řidiči z olomouckého 104. zabezpečovacího praporu s jedním autobusem a jedním vozidlem VW Caravelle se připravuje na zpáteční cestu do České republiky. Čeká je bezmála dva tisíce kilometrů a šestadvacet hodin jízdy… Text: Pavel Lang Foto: Jan Kouba

Nahlédnutí do zákulisí

Bylo by nesprávné, kdybychom nevzpomněli také další profese, které se svým osobitým dílem zapojily do cvičení českých vrtulníkových jednotek

31

bezpečnost a ochrana zdraví Není žádným tajemstvím, že kvůli služebním a pracovním úrazům chybějí denně na pracovištích resortu obrany desítky lidí

Zbytečná absence Smyslem následujících řádků není vyvolat pozdvižení, ale odůvodnit, že když se preventivním opatřením věnuje náležitá pozornost, pozitivní výsledek se dostaví. Dlouhodobá a cílená prevence je totiž tím nejúčinnějším nástrojem ke snižování pracovní a služební úrazovosti profesionálů a občanských zaměstnanců v resortu y. obrany.

Nelze začít jinak než statistickými údaji. V loňském roce zemřeli v resortu obrany na následky služebního a pracovního úrazu dva lidé. Prvním z nich byl pilot letounu L-159 ALCA z čáslavské základny taktického letectva a druhým občanský zaměstnanec ze základny dopravního letectva Praha-Kbely. Za stejné období je evidováno 795 úrazů vojáků v činné službě a 61 úrazů s pracovní neschopností u občanských zaměstnanců. A co je nejčastější příčinou úrazů? U profesionálů jednoznačně dominuje služební tělesná výchova, u občanů takzvané selhání lidského činitele. Tedy porušení bezpečnostních předpisů a norem nebo nepoužívání ochranných pomůcek při práci. Byť mrtví a těžce zranění jsou osobními tragédiemi v rodinách postižených i kolektivech spolupracovníků, lze poukázat na výrazný pokles úrazovosti v rámci Ministerstva obrany a Generálního štábu Armády České republiky. „Počet smrtelných tragických událostí i úrazů se v posledních letech velice snížil. Například oproti roku 2008 je v současnosti služebních úrazů bezmála o polovinu a pracovních úrazů dokonce o dvě třetiny méně,“ říká Ing. Radek Tolar, ředitel Úřadu státního odborného dozoru MO ČR, do jehož gesce bezpečnost a ochrana zdraví při práci a při výkonu služby (BOZP a VS) spadá. Neméně zajímavá jsou i další fakta. Kvůli úrazům nebylo vloni každý den na pracovišti 95 vojáků a šest civilních zaměstnanců. Mimochodem i tady lze hovořit o pozitivním trendu, protože před pěti roky to bylo 158 profesionálů a 19 občanů. V roce 2012 činila neschopnost pro služební úraz 34 766 kalendářních dnů a kvůli pracovnímu úrazu 2 274 kalendářních dnů, přičemž průměrná doba trvání jednoho úrazu u vojáků v činné službě

32

byla 44 dní a u občanských zaměstnanců 37 dní. d V této souvislosti také nelze zapomínat na nemalé maalé finanční prostředky, které zaměstnavatel vynaloží alo oží na odškodnění těchto úrazů. Pro lepší představu, avvu, jen loni Ministerstvo obrany z tohoto důvodu du u vyplatilo přibližně 18,5 milionu korun, a to 166 mil. Kč vojákům z povolání a zhruba 2,5 mil.. Kč občanským zaměstnancům. Prosazovat nelehká a mnohdy i nepopulární opatření k eliminaci rizik v oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a při výkonu služby není vůbec jednoduchá činnost. „S nadsázkou řečeno, je to běh na hodně dlouhou trať. Těší nás, že i naším výrazným přispěním bylo v oblasti BOZP a VS dosaženo pozitivních výsledků. Prevence by však mělo být slovo skloňované námi všemi, protože ožee nám všem by mělo jít především o zdravé, práce prááce a výkonu služby schopné profesionály Armádyy ČR a občanské zaměstnance. To musí platit na všech šeech úrovních velení a řízení,“ konstatuje R. Tolar.

Metou je bezpečný a hospodárný resort Statistické údaje již známe, a tudíž je na čase poznat, nakolik je bezpečnosti a ochraně zdraví při práci a při výkonu služby v resortu obrany (ne) věnována (ne)patřičná pozornost. Pro tentokrát z pohledu reprezentantů Úřadu státního odborného dozoru Ministerstva obrany České republiky. „Bohužel musím konstatovat, že oblasti BOZP a VS není již dlouhodobě věnována náležitá pozornost. U některých organizačních celků je dokonce přezíraná. Samozřejmě že v tom hraje klíčovou roli

NEBEZPEČNÁ PRODLUŽOVACÍ ŠŇŮRA

ZKOUŠKA TLAKOVÉ LAHVE

ING. RADEK TOLAR

IRÁCKÁ POJISTKA postoj útvaru nebo t j velitele lit l vojenského j kéh út b zařízeří ní. Když bezpečnosti a ochraně zdraví při práci a při výkonu služby velitel dává patřičnou váhu, i jeho podřízení k tomu přistupují mnohem zodpovědněji,“ říká ředitel Úřadu státního odborného dozoru MO a upřesňuje, že spolupráce s kontrolovanými zaměstnavateli je různá. Na jedné straně jde o partnery, kteří jsou ochotni spolupracovat a kontrolu berou jako pomoc, přičemž mají snahu problémy co nejdříve řešit. Na straně druhé se setkávají s veliteli, řediteli a náčelníky, kteří je berou

jako nutné zlo a dávají jim to i náležitě najevo. Takových funkcionářů je naštěstí drtivá menšina. „Z jejich strany je krátkozraké, že se vyloženě brání našim kontrolním úkonům. V tu chvíli nedomýšlejí možné souvislosti a to, že se situace může ve velmi krátké době otočit proti nim. Preferují jenom svoje profesní zaměření a to ostatní je pro ně, s nadsázkou řečeno, zbytečnou ztrátou času,“ dodává zástupce ředitele Úřadu státního odborného dozoru MO plukovník Marek Blecha a posteskne si, že de facto při každé resortní reorganizaci jsou bezpečnostní technici, neboli nově řečeno, osoby odborně způsobilé v prevenci rizik mezi prvními, jejichž počet se snižuje. „A to není dobře. Vždyť zaměstnavatel je povinen vytvářet bezpečné a zdraví neohrožující pracovní prostředí a podmínky. A v této oblasti stačí, aby selhal jeden, byť sebemenší subjekt, a je problém, v reálu zbytečná smrt a bolest,“ argumentuje plk. M. Blecha a vysvětluje, že pomoc od pracovníků Úřadu státního odborného dozoru MO se částečně liší od civilních kontrolních orgánů. Ty přijdou, stroze konstatují, že byl porušen ten či onen zákon nebo norma, udělí pokutu a odjedou. Resortní úřad do toho dává takříkajíc mnohem více poradenství a prevence než sankcí. „To je naše přidaná hodnota vůči resortu, že zaměstnance vychováváme k bezpečnosti a ochraně zdraví při práci a při výkonu služby. Obecně řečeno, děláme jim

jistý servis. Samozřejmě že v souladu s příslušnými právními předpisy, protože působnost úřadu je vymezena legislativním rámcem a organizačním řádem Ministerstva obrany,“ říká stroze, ale zcela výstižně Radek Tolar. K výkonu svojí činnosti mají pracovníci úřadu dostatečnou oporu v zákoně. Jednotlivé procesy v oblasti výstavby, zavádění výrobků do užívání, kontrolní a dozorové činnosti realizované úřadem jsou pevně zakotveny nejen v příslušných rozkazech ministra obrany a normativních výnosech MO, ale i v širokém spektru vojenských předpisů nebo v českých obranných standardech. Posledním pozitivním legislativním krokem je vydání normativního výnosu (od 1. července 2013), který mnohem konkrétněji definuje bezpečnostní požadavky na určená technická zařízení (elektrická, plynová, tlaková, zdvihací a ochranná) provozovaná v resortu obrany.

Široká škála činností

Žít v domnění, že BOZP a VS je jedinou aktivitou Úřadu státního odborného dozoru MO, znamená mýlit se. Bezpečnost a ochrana zdraví při práci a při výkonu služby se totiž prolíná všemi činnostmi tohoto úřadu, který provádí výkon správních, kontrolních, dozorových a odborných činností, jejichž zabezpečení je uloženo Ministerstvu obrany

jako ústřednímu orgánu státní správy příslušnými předpisy. Tudíž je třeba k výše uvedenému dále přičíst hospodárné nakládání a efektivní využívání movitého a nemovitého majetku v právu hospodaření resortu obrany. Jinými slovy, úřad centralizuje do jednoho relativně malého organizačního celku o šedesáti zaměstnancích (z nichž více než dvě třetiny pracují na detašovaných odděleních státního dozoru v Českých Budějovicích, Litoměřicích, Brně, Pardubicích a Olomouci) správní, kontrolní a dozorové činnosti, které jsou svojí věcnou působností příbuzné činnosti několika civilních orgánů a organizací státní správy. Pro úplnost je tedy třeba říct, že do gesce úřadu spadá společně s BOZP a VS také státní odborný dozor nad určenými technickými zařízeními, kontrola energetiky, oblast stavebního řádu, požární dozor a koordinace bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a při výkonu služby. Při vší úctě k široké škále činností pro tentokrát zveřejňujeme pouze dílčí údaj související s kontrolami v resortu obrany. Není tajemstvím, že je dnes a denně může provádět zhruba padesát oprávněných pracovníků úřadu a jejich počet se ročně pohybuje kolem tří set, přičemž většina kontrol je cílená na více oblastí. Závěrem je třeba zdůraznit, že ačkoli se jeví věcná působnost Úřadu státního odborného dozoru Ministerstva obrany v některých oblastech výkonu dozorových a správních činností, jež zabezpečuje jménem Ministerstva obrany ČR, jako shodná nebo obdobná s paralelními civilními orgány, rozhodně nedochází k duplicitnímu výkonu těchto specifických činností. Text: Pavel Lang Foto: archiv Úřadu státního odborného dozoru MO

33

hrdinský čin Český profesionál byl za afghánskou misi oceněný prestižním americkým vyznamenáním Bronze Star Medal

BRONZOVÁ HVĚZDA z bojové zóny „Za činnost v bojové zóně“ – tak zdůvodnil generálmajor William C. Mayville udělení Bronze Star Medal majorovi Jiřímu Kostincovi. Jedním z nejvyšších vojenských ocenění Spojených států amerických byl český voják dekorován na závěr svojí mise v Afghánistánu. Zařadil se tak do prestižního uskupení, neboť mezi vyznamenanými bronzovou hvězdou jsou nejen osobnosti americké armády, ale také někteří vrcholní představitelé politického a veřejného života USA. Afghánistán Afg nebyl pro majora Jiřího Kostince první zahra zahraniční misí. Předtím Předtím,, a to v roce 2007 a 2010,, slouž sloužil v Kosovu. Při obo obou ou půl půlročních nasazeních prac pracoval na velitelství KFOR v Prištině. Do jeho ges gesce spadalo převážně ř áž ě plánování lá á í aktivit kti it vrtulníkových t l ík jednotek. Přestože se jednalo o rozdílnou činnost oproti jeho pozici v Armádě ČR, hodnotí ji jako velice přínosnou. „Díky mezinárodnímu prostředí jsem si rozšířil svoje profesní znalosti a získal řadu nových zkušeností. Přínosem bylo i to, že jsem se výrazně zlepšil v angličtině. Kolektiv na velitelství byl přátelský a rád na něj vzpomínám. Klíčové bylo to, že Kosovo pro mne nepředstavovalo vysoké riziko nebezpečí. Relativní bezpečnost napomáhala k plné koncentraci na plnění stanovených úkolů,“ říká profesionál Armády České republiky. Dva roky po Kosovu přichází další výzva – Afghánistán. Konkrétně bagramské regionální velitelství Východ (Regional Command – East) mise International Security Assistance Force (ISAF). Na tamním Headquarters RC-E, které je pod správou americké armády, v té době působili příslušníci první pěší divize z Kansasu. Major Jiří Kostinec byl zařazen do operačního oddělení jako takzvaný koaliční plánovač. Není nezajímavé, že svoji funkci převzal od českého důstojníka z 26. brigády velení, řízení a průzkumu. Společně s ním kromě amerických vojáků ještě obývali kancelář polský

34

a francouzský kolega, ale ti zde pracovali jako styční důstojníci pro jednotky svých ozbrojených sil. „Plánovačka“ na HQ RC-E v Bagramu se tedy stala na více než půl roku působištěm profesionála AČR. Pracoval zde pod velením amerického majora Jasona Levise Westa. A jak už to v zahraničních misích zpravidla chodí, téměř nepřetržitě. „Do kanceláře se chodilo každý den, včetně soboty a neděle. Pouze nedělní dopoledne bylo trochu volnější,“ vysvětluje mjr. Kostinec a dodává, že volný čas trávil v tělocvičně nebo na Skype, kde komunikoval s rodinou. „Bylo to obrovské povzbuzení, že jsme se mohli vidět a hovořit spolu. Pomáhalo to překonávat těžkosti vzájemného odloučení. Samozřejmě že jsem jim neříkal o raketových útocích na základnu, abych je zbytečně nestresoval,“ vzpomíná J. Kostinec. Zákaz pohybu mimo základnu bral jako realitu nezbytnou kvůli vlastní bezpečnosti. Leckterý čtenář teď může z dosavadních řádků lehce nabýt dojmu, že se vše odehrávalo v klidu a navíc v kancelářském prostředí. Realita však byla zcela jiná. Stačí konkretizovat pracovní náplň majora Kostince. Narkotika!

Podklady k protinarkotickým operacím Na samý úvod je třeba upřesnit, že jeho činnost související s drogovou problematikou byla

podpůrná, a tudíž nespočívala v aktivním nasazení v zájmových prostorech afghánského teritoria. „Začátek mise nebyl jednoduchý. Neměl jsem v této oblasti žádnou praxi a neznal jsem s tím související praktiky. Potřebné indicie se nezískávají snadno, protože veškeré informace tohoto rázu podléhají dílčím stupňům utajení. Musíte využít všech dostupných zdrojů, abyste do této sféry pronikli a samozřejmě byli efektivní,“ argumentuje mjr. Kostinec. Co konkrétního má na mysli? Například kvalifikované znalosti o pěstování máku a výrobě opiátů v daných lokalitách nebo provedení hlavní, respektive dílčích operací v zájmových prostorech na území Afghánistánu. A právě podkladové materiály s návrhy řešení situace byly dílem českého vojáka. Jím zpracované dokumenty se následně zaslaly na nadřízené velitelství do Kábulu a finální rozhodnutí velitelských orgánů se promítlo do rozkazu k operaci. „Analýza stavu vedla k určování priorit. Ty se v našem případě operativně měnily s vývojem situace a s ročním obdobím. Svým dílem jsem přispíval ke kolektivnímu zájmu,“ říká major Kostinec a z pochopitelných důvodů si nepřeje detailněji hovořit o profesní praxi svojí afghánské mise. Jednu „nástrahu“ však přece jen uvádí. „Společně s americkými kolegy jsem chodil na pravidelné plánovací mítinky. Zpočátku jsem se těžko chytal, protože to bylo hlavně o zkratkách.“ Mnohem raději popisuje některé zvláštnosti. „Extrémní teploty, velká prašnost, silný vítr. S tím se musíte rychle vyrovnat. Žádný problém nebyl

s ubytováním v koaliční vesnici, kde jsem měl k dispozici svůj pokoj se standardním vybavením. V jídelnách byl široký a dostatečný výběr stravy, včetně ovoce a zeleniny. Například italská pizza byla skvělá, ale člověk to musel hlídat, aby nějaká ta kila nepřibývala,“ směje se major Kostinec. Jeho profesní přínos na regionálním velitelství Východ nezůstal bez odezvy. Leccos už naznačila žádost nadřízeného o zpracování jeho životopisu. Poslední den před odletem do České republiky před něj předstoupil major Jason L. West a předal mu prestižní americkou vojenskou medaili – Bronze Star Medal. „Bylo to pro mě milé překvapení. Samozřejmě že jsem měl velkou radost z tohoto vyznamenání. Pracoval jsem přes půl roku ve skvělém týmu profesionálů. Profesně mě to posunulo zase o kus dál. A toho, že mě právě oni takto ocenili, si nesmírně vážím,“ upřímně sděluje major Jiří Kostinec a dodává, že si po návratu ze zahraniční mise Bronzovou hvězdu uložil do vitrínky v kanceláři. O publicitu související s vyznamenáním příliš nestál. V České republice se však máloco utají. V případě majora Jiřího Kostince to ale vůbec nebylo ke škodě věci. Veřejnost musí být přece informována, jak nás profesionálové Armády České republiky reprezentují v zahraničních operacích.

Změna je život Závěrečné řádky nemohou vést k ničemu jinému nežli k vizitce mjr. Kostince. Jeho cesta do armády nezačala náborovou akcí. Vystudoval Technickou fakultu České zemědělské univerzity v Praze a poté odjel na půldruhého roku jako stážista do Spojených států. Po návratu na něho čekala vojenská základní služba. V roce 1999 narukoval na velitelskou rotu čáslavské základny taktického letectva. Rok vojny mu tam utekl jako voda. Když po ukončení vojenské základní služby dostal nabídku v armádě zůstat, tak souhlasil. Byl povýšen do hodnosti nadporučíka a nastoupil na funkci staršího důstojníka do skupiny bojové a mobilizační pohotovosti. Postupem času prošel několika štábními posty. Od roku 2011 zastává pozici zástupce velitele 215. praporu bojového zabezpečení. Je spoluodpovědný za připravenost strážní roty, čety chemické ochrany a letištní hasičské jednotky. Do jeho působnosti mimo jiné spadá také výcvik a příprava podřízených vojáků a vojákyň. „Příslušníci útvaru musejí splňovat kvalifikační předpoklady k výkonu jejich služby. K tomu směřuje veškerá moje snaha. Využívám při tom i celou řadu zkušeností, které jsem získal v misích,“ říká major Kostinec a pochvaluje si, že díky sofistikovaným elektronickým zabezpečovacím systémům na letecké základně Čáslav mohou u praporu bojového zabezpečení zvyšovat intenzitu výcviku, včetně fyzické připravenosti profesionálů. A reminiscence za nedávnou misí na východě Afghánistánu? „Vrátil jsem se bez újmy na zdraví a se splněným úkolem. Doma to zvládli bez větších problémů. To je to nejdůležitější,“ říká stroze, ale zcela výstižně major Jiří Kostinec.

Text: Pavel Lang Foto: autor a archiv mjr. J. Kostince

DEN VÍTĚZSTVÍ

oslavili vojenským pochodem Oslavy Dne vítězství mohou mít různé podoby. V Baldovci na území Moravského krasu si květnové výročí konce druhé světové války připomnělo přes tisíc účastníků vojenského pochodu. Třetí vojenský pochod ČR, který uspořádalo Sdružení absolventů vojenských škol ve spolupráci s Univerzitou obrany, odstartoval první zástupce náčelníka Generálního štábu AČR generálmajor Miroslav Žižka.

„Ani okamžik jsem neváhal s přijetím záštity nad touto akcí. Je chvályhodné, že pořadatelé potřetí přichází s touto aktivitou a že jste se zde sešli v tak hojném počtu. Připomenete si výročí osvobození naší vlasti a uděláte také něco potřebného pro svoji kondici,“ řekl na zahájení generálmajor Miroslav Žižka. Ten rovněž zdůraznil rozrůstající se zahraniční účast. Z celkového počtu 1 056 účastníků bylo 77 ze zahraničí, a to z Francie, Německa, Polska, Rakouska, Rumunska, Slovenska a Velké Británie. Pochod se uskutečnil na trasách v délce 26, 34 a 40 kilometrů, a to v kategoriích For Fun (běžný účastník pro zábavu) nebo Sportsman (běžec, který se chtěl na trati dlouhé 40 km umístit na výsledkové listině). Svojí účastí na speciální trase 10 kilometrů myšlenku akce podpořili také veteráni a rodiny s dětmi. Pochodu se zúčastnili především příslušníci české armády a aktivní zálohy, které neodradil ani vytrvalý déšť. Například z Univerzity obrany se pochodu zúčastnilo kolem osmdesáti studentů. Mezi účastníky byli také příslušníci dalších ozbrojených složek, například Policie ČR nebo Vězeňské služby. Nechyběli ani civilisté. „Na trati čekalo na účastníky občerstvení v podobě balené vody, ovoce a sladkostí. Nepředvídatelné počasí tento rok připravilo pro všechny tvrdé podmínky. V kategorii Sportsman zvítězil četař Štefan Hovorka od strakonických protiletadlovců, který 40 kilometrů v členitém terénu uběhl za tři hodiny a čtyřicet čtyři minut,“ uvedl ředitel akce nadporučík David Kachlík ze 102. průzkumného praporu Prostějov. Třetí vojenský pochod byl pořádán u příležitosti 68. výročí ukončení druhé světové války v Evropě a akce vhodným způsobem doplnila všechny pietní vzpomínky u památníků. Pro účastníky byla připravena pamětní medaile se stužkou a dekret. Toto ocenění obdržel každý, kdo dorazil až do cíle. Text: Pavel Pazdera Foto: por. Daniel Píša

35

historie Ve Školicím a vzdělávacím středisku MO ČR v Choceradech se koná výstava obrazů druhoválečného veterána Karola Molnára

že si v Anglii otevřou čajovnu. Pro Karola Molnára byl ale návrat vlasteneckou povinností. Po válce působil v Československu jako restaurátor ve Vojenském historickém muzeu v Praze. „Nemálo jeho obrazů zůstalo ve Francii a ve Velké Británii. Je pravda, že nerad své věci prodával. Na druhou stranu jeho dílo bylo hodně široké. Když neměl peníze, kreslil na ubrusy, kousky tvrdého kartonu, prostě na všechno, co bylo po ruce. Strouhal si tuhy a z toho dělal barvy,“ popisuje Květoslava Kapičková. „Zjevně ho zaskočilo, když ho po roce 1948 komunisté postavili na vedlejší kolej. Zatrpkl, uzavřel se do sebe a omezil komunikaci s okolním světem. Z vyprávění jeho manželky vím, že hrozně trpěl. Po skončení války se vrátil do Československa již s podlomeným zdravím. Nakonec skončil se zkřivenýma rukama a nohama a byl trvale upoután na lůžko. V poslední fázi života ho odvezli do Ústřední vojenské nemocnice, kde 15. dubna 1981 zemřel.“ Své první samostatné výstavy v Československu se dočkal až po své smrti v roce 1991 v Záhorácké galerii ve slovenské Senici. Tedy v blízkosti svého rodiště. Další výstava jeho obrazů se uskutečnila u příležitosti slavnostního koncertu k výročí vzniku Československého státu v roce 2010 v pražském Rudolfinu. Nejrozsáhlejší výstava díla Karola

VOJÁK, který bojoval štětcem

V době druhé světové války nemusela naše zahraniční armáda a s ní i exilová vláda bojovat pouze na frontě, ale i v zázemí. Sváděla se neúprosná bitva o mezinárodní uznání československého kabinetu, o odvolání Mnichovské dohody a samozřejmě o co nejlepší prezentaci našich ozbrojených sil a vlastně celé naší vlasti v zahraničí. Za tímto účelem se organizovala řada výstav, společenských, kulturních a sportovních akcí. Mnozí z hrdinů československé zahraniční armády propůjčili své tváře k prezentačním účelům. Objevovaly se tak nejen na informačních a reklamních plakátech, ale i třeba na známkách, odznacích, v publikacích a příležitostných tiscích vydávaných v Londýně. Samostatnou kapitolu na této kulturní frontě představovala malířská tvorba. Prezentační akce přitom neměly působit pouze navenek, směrem k britské veřejnosti, ale i dovnitř, do armády. Měly posilovat hrdost vojáků na slavné tradice. Jedním z významných bojovníků na tomto kulturním a prezentačním poli byl i malíř Karol Molnár.

36

Narodil se 5. ledna 1903 v Brezové pod Bradlom v okrese Senica v poměrně dobře situované rodině výrobce varhan. Postavení rodiny se ale záhy razantním způsobem změnilo. Jeho otec investoval nemalé peníze do nového projektu velkých varhan. Vlivem špatných propočtů se ale varhany zřítily a mistra varhanáře zavalily. Těžce zraněný otec byl od tohoto okamžiku upoutaný na lůžko a zhruba po roce zemřel. Malému Karolovi Molnárovi bylo v té době deset let. „Když umřel, zůstala matka prakticky bez prostředků s dvěma malými dětmi. Karolovu sestru si nechala u sebe a jeho poslala do služby ke svému vzdálenému příbuznému statkáři, který žil v Čechách v Libici poblíž Poděbrad. Jednalo se ale o velkého lakomce, lako který udělal na dvoře čáru. Tu nesměla smě měla la chudina, chud chu dina,

mezi kterou zařadil i budoucího malíře, překročit. Dětství tedy měl podle vzpomínek velice krušené,“ popisuje jedna z jeho posledních žijících příbuzných Květoslava Kapičková. „Nehledě na tyto nelehké poměry se mu podařilo vyučit elektrikářem a zámečníkem. V té době již rodina žila v Čechách. Deset let pracoval v dělnických profesích. Po celou tu dobu patřilo malování k jeho velkým koníčkům. V roce 1930 začal studovat nejprve na Ukrajinské akademii v Praze a o dva roky později na Akademii výtvarných umění u prof. Jakuba Obrovského.“ Za obraz Zátiší se šiškami a ovocem získal tzv. Schichtovu cenu, která mu umožnila pokračovat ve studiích v ateliéru profesora Františka Kupky v Paříži. Tady byl nejen zásadně ovlivněn abstrakt abstraktní malbou, jež se bezprostředně promítla do jeh jeho prvních abstraktních kompozic na hudební ttéma. Když se krátce po vypuknutí druhé světové války na podzim 1939 hlásil u naší jednotky n na jihu Francie v Agde, nechal se s největší pravděpodobností pravd inspirovat příkladem svého p profeso profesora Františka Kupky, který se v době první sv světové války také ve Francii dobrovolně přihlásil do o našic našich legionářských jednotek a na frontě byl do dokonce okonce zraněn. Po porážce po Francie ustoupil Karol Molnár s našim šimi mi vojáky voj do Velké Británie. Zde v jejich prvním pů působišti ůsobiš v polním táboře v zámeckém parku v Cholm Cholmondeley poblíž Chesteru vznikla plátna z každo každodenního vojenského života. Jeho tvorbu rovněž ovlivňovalo bombardování Velké Británie německ německým letectvem a výjevy spojené se záchranou zraněných zra nejen v kamenných nemocnicích. zprá o vyhlazení Lidic reagoval bezproNa zprávu středně přenesením tohoto námětu na plátno. V té době do ještě netušil, že v protektorátu po vyhlášení stanného práva přišel o život i jeho švagr. „Sestra Karola Molnára se provdala za právníka, který obstarával o falešné pasy parašutistům připravujíc pravujícím atentát na zastupujícího říšského

protektora Reinharda Heydricha. V roce 1942 byl během stanného práva zatčen a popraven. Tento případ byl o to tragičtější, že dcera se mu narodila až po jeho smrti,“ vzpomíná Květoslava Kapičková. Karol Molnár nepůsobil v naší brigádě v roli standardního bojovníka. „Je otázka, zda by to vůbec zvládl fyzicky. Byl sice poměrně vysoký, ale křehčí konstrukce. Navíc v té době se mu již blížila čtyřicítka. Proto byl pověřen funkcí dokumentaristy. Všechen volný čas přitom věnoval malířské tvorbě,“ vysvětluje historik umění Ondřej Katrák, který již několik let připravuje o tomto umělci

vědeckou práci. V roce 1943 zdravotní problémy Karola Molnára natolik eskalovaly, že musel být z armády propuštěn. Nadále ale působil při naší brigádě, ovšem již jako civilní zaměstnanec.“ V Paříži i v Londýně se zúčastnil několika kolektivních výstav. Jeho tvorbu s uznáním hodnotil ministr zahraničí československé exilové vlády v Londýně Jan Masaryk i manželka prezidenta Edvarda Beneše Hana. V dubnu 1945 se ve Velké Británii oženil s ošetřovatelkou Českého červeného kříže Janou Trandafirovou, která pocházela z Humpolce. Ta nebyla příliš nadšena myšlenkou, že se po válce vrátí do Československa. Plánovala,

Molnára se ale koná u příležitosti dvacátého výročí Armády České republiky v současné době ve Školicím a vzdělávacím středisku Ministerstva obrany ČR v Choceradech. Kurátoři výstavy Pavel Šmidrkal a Ondřej Katrák zde veřejnosti představují významné obrazy z období jeho válečné tvorby, jako je například Útěk z Londýna, Po náletu, Lidice, ale také abstraktní motivy a desítky akvarelů s náměty francouzského venkova. Bohatě zastoupena jsou i jeho pozdější díla. Text: Vladimír Marek Foto: autor a archiv Pavla Šmidrkala

37

památné dny resortu Ministerstva obrany Historie a tradice Armády České republiky bývají mnohdy ohraničovány první světovou válkou. V této souvislosti se píše především o legiích, a to ať již ruských, srbských, italských, či francouzských. Vojenská historie naší země ve skutečnosti sahá nejen do samých počátků přemyslovského státu, ale ještě o pár století dál.

Bitva na Vítkově 14. červenec 1420

Husitství a s ním spojené ideje se po únoru 1948 celkem úspěšně snažil pro sebe zneužít komunistický režim. Ani to ale nemůže změnit nic na skutečnosti, že z husitské vojenské tradice čerpaly nejen naše legie za první světové války, ale i prvorepubliková armáda. Je tedy jen logické, že jedním z památných dnů resortu Ministerstva obrany se stalo první střetnutí mezi husitskými vojsky a bojovníky křížových výprav v bitvě na Vítkově v roce 1420. Bitva na Vítkově v seznamu resortních památných dnů reprezentuje celé husitské hnutí s jeho velkými vojenskými tradicemi. Pátrat po tom, proč husitství ve své radikální podobě vypuklo právě v této době a právě u nás, není určitě jednoduché. Nemalou roli v tom ale sehrál po velkém rozkvětu země za vlády Karla IV. její ekonomický úpadek. Zemědělská produkce dosáhla své hranice, došlo k výraznému ochlazení, české kotlině se nevyhýbaly ani morové rány. Především však v té době procházela vleklou krizí církev, kterou mimo jiné

38

reprezentovali i tři mezi sebou soupeřící papeži. Chování některých duchovních nebylo právě příkladné. To všechno přispívalo k velmi vyhroceným sociálním stavům. Po upálení šiřitele reformních církevních a sociálních myšlenek Jana Husa 6. července 1415 v Kostnici se situace namísto předpokládaného zklidnění ještě více vyhrotila. Vše vyvrcholilo první pražskou defenestrací 16. srpna 1419, během níž rozlícený dav pod vedením Jana Želivského napadl Novoměstskou radnici a vyházel konšely z oken. Na jaře následujícího roku se část radikálního husitského hnutí uchýlila na jih Čech, kde založila nové město. To dostalo jméno Tábor, podle biblické hory blízko Nazareta. Jeho obyvatelé se mezi sebou oslovovali bratři a veškerý svůj majetek odevzdávali do kádí umístěných na náměstí. O vojenské záležitosti se starali čtyři hejtmani, mezi kterými byl i Jan Žižka z Trocnova. Ten začal okamžitě po založení města velice

úspěšně vojensky operovat v jižních a jihozápadních Čechách. Postupně se z něho stal legendární vojevůdce, který nebyl nikdy poražen.

Sruby na Vítkově Obě města pražská (Staré Město a Nové Město) se na jaře roku 1420 ocitla ve velice nezáviděníhodné situaci. Již 1. března 1420 vyhověl papež Martin V. žádosti krále Zikmunda Lucemburského a vyhlásil křížovou výpravu proti všem viklefistům a husitům. Lucemburk využil skutečnosti, že právě v té době se shromáždila římská knížata na sjezdu ve Vratislavi, a okamžitě z nich začal ve slezské Svídnici formovat armádu. Ta koncem dubna 1420 překročila hranice Českého království. Kapituloval Hradec Králové a po krátkém přeformování v Kutné Hoře se vojsko blížilo ku Praze. V Zikmundových rukách byl nejen Vyšehrad, ale i Pražský hrad. Navíc také česká katolická šlechta tlačila na Pražany, aby se podřídili. Těm nezbývalo

vyrazil na pomoc obráncům houf bojovníků. S něčím podobným křižáci nepočítali. V těžko přehledném terénu nebylo příliš zřejmé, kolik husitů se vlastně žene do protiútoku. Formace, která zachytila protiútok, byla tlačena k severnímu strmému svahu. Proto se rozhodla raději ustoupit. V tomto okamžiku byl smrtelně zraněn velitel křižáků Heinrich z Isenburgu. Ústup jednotek prvního sledu vyvolal zmatek v zálohách. Za této situace se mnozí Míšeňané a Rakušané dali na bezhlavý útěk. Úzký skalnatý hřeben však neumožňoval překotný ústup většího počtu vojáků, a tak mnozí z nich našli smrt v okamžiku, kdy se i s těžkým brněním zřítili z prudkého svahu dolů. Úprk zbývajících nakazil i oddíly na Špitálském poli. Také ony se urychleně začaly stahovat do hlavního tábora na druhém břehu Vltavy. Celá záležitost netrvala příliš dlouho a i husité nehledě na jednoznačné vítězství jí přisuzovali spíše taktický charakter. O tom ostatně svědčí skutečnost, že okamžitě začali opravovat pobořené sruby a připravovat se na další útok. Nakonec se ale vlivem okolností proměnila ve strategické vítězství. Cestami na pravém břehu Vltavy chráněnými sruby na Vítkově začala do Prahy proudit nová úroda obilí. Naopak křižáckému vojsku se nedostávaly potraviny. Navíc mezi jednotlivými národními skupinami docházelo k roztržkám. Zikmundovi bylo jasné, že celé tažení se promění v náročnou a především dlouhodobou kampaň. A ta si vyžadovala nemalé peníze. Když i česká a moravská katolická šlechta ho začala přemlouvat, aby dal přednost jednání, rozhodl se první křižáckou výpravu vedenou proti českým husitům definitivně odpískat. Ještě před tím, než se vrátil do katolické Kutné Hory, nechal se ve Svatovítské katedrále korunovat českým králem. O významu bitvy na Vítkově pro husitské hnutí v jeho počáteční fázi svědčí mimo jiné i to, že tento hřeben, táhnoucí se na jihovýchod od Prahy, byl na počest oné události již o sedm let později, tedy v roce 1427, přejmenován na Žižkov. Text: Vladimír Marek nic jiného než začít vyjednávat. Zikmund však stanovil takové podmínky případného příměří, které nebylo možné přijmout. Za této situace začaly do Prahy přicházet husitské posily. Jako první dorazilo 20. května 1420 táborské vojsko. O tři dny později pak husité ze Žatecka, Lounska a Slánska. Křižáci se přiblížili k pražským hradbám koncem června. Žižka si uvědomoval, že pro samotnou obranu města poměrně početným vojskem bude důležité jeho zásobování. Proto přišel s návrhem vybudovat na vrchu Vítkov dva sruby, s jejichž pomocí by bylo možné kontrolovat přístupové cesty ku Praze z jihovýchodu. Sruby byly navíc obehnány třemi řadami mělkých příkopů a zdí z hlíny a kamení. Strategický význam tohoto kopce nad Prahou pochopili i křižáci. Uvědomovali si, že s přímým útokem na město by nejspíš neuspěli, a tudíž k jeho vyhladovění bude nezbytné ho neprodyšně uzavřít. Proto naplánovali na 14. červenec 1420 vůči tomuto husitskému opěrnému bodu generální útok. Celou akci zahájili úderem na Prahu, který měl odvrátit pozornost obránců od Vítkova. Část osádky Pražského hradu se vrhla na Karlův most. Vyšehradští ozbrojenci se pustili do dobývání Nového Města a zbytek křižáckého vojska směrem od Špitálského pole ohrožoval východní

hradby Prahy. Úkolu likvidace srubů na Vítkově se ujal oddíl míšeňských a rakouských jezdců pod velením míšeňského hejtmana Heinricha z Isenburgu.

Z taktického strategické vítězství Nástupištěm k samotnému útoku se stala jen několik metrů široká šíje hřebenu, na které se jízda nemohla v žádném případě rozvinout. Zatímco tedy Žižka dokázal využít ve svůj prospěch terén a důkladným opevněním zvýšit bojovou hodnotu své jednotky, křižáci nasadili poněkud nepochopitelně do bojů pro tuto oblast nevhodnou jízdu. Nehledě na tuto obrovskou nevýhodu se útočníkům přece jen podařilo ovládnout viniční věž a postupně se probojovávali dál. Podle očitých svědků byla situace jednu chvíli pro husity doslova kritická. Na životě byl bezprostředně ohrožen dokonce velitel srubů Jan Žižka z Trocnova. Jeho spolubojovníkům se ho ale nakonec podařilo vymanit z obklíčení. Zásadní obrat v boji o tuto strategickou výšinu nastal v okamžiku, kdy Horskou branou

39

my a NATO

VZDĚLÁVÁNÍ přispívá ke zvýšení interoperability Experti nejen z aliančních armád se koncem června setkali v Praze, aby zde finalizovali model kariérového vzdělávání poddůstojníků a praporčíků. Od projektu si slibují především větší interoperabilitu mezi vojáky, kteří velí malým jednotkám. Příručka, jež nejen armádám NATO radí, jaké kariérové kurzy a s jakým obsahem by měli jejich vojáci absolvovat, vznikla před dvěma lety pro důstojníky. Nyní se snaží tým odborníků z několika zemí, včetně České republiky, vytvořit obdobnou pro poddůstojníky a praporčíky. Projekt by měl být oficiálně představen na bruselské centrále NATO letos na podzim, a to jak politické, tak vojenské části Aliance, včetně partnerských zemí NATO. „Model popisuje, kolik úrovní kurzů v kariérovém vzdělávání by měl voják projít, včetně toho, čím by se tyto kurzy měly zabývat,“ vysvětluje Luděk Kolesa, který byl ještě jako vrchní praporčík Velitelství NATO pro transformaci v roce 2011 jedním z iniciátorů tohoto projektu. Upozorňuje přitom, že příručka nebude zaměřena na oblast výcviku, tedy technické a taktické schopnosti a dovednosti, ale bude zahrnovat předměty jako například leadership, etiku, vojenskou historii či komunikaci. Model, nad nímž převzala záštitu Severoatlantická aliance a Konsorcium PfP (Partnership for Peace Consortium), je koncipovaný tak, aby ho mohla použít armáda jakéhokoliv státu. „Výsledek pomůže překlenout obrovské rozdíly, které mezi poddůstojníky a praporčíky z různých států v této oblasti panují,“ zdůrazňuje Kolesa, který má v současnosti na Ministerstvu obrany na starosti právě vzdělávání poddůstojníků a praporčíků. Díky tomu, že získají obdobné znalosti, budou armády takzvaně interoperabilnější – to znamená, že budou lépe připraveny na spolupráci. „Jednoduše řečeno, budu vědět, co kolega ve stejné hodnosti umí a zná a co od něj mohu očekávat,“ dodává. Podle praporčíka Richarda Blanca ze Švýcarska bude novinka přínosná pro armády s vybudovaným a rozvinutým systémem vzdělávání nižšího důstojnického sboru i ty, jež jsou v této oblasti teprve na počátku. „Budou mít k dispozici model ve formě doporučení, který mohou porovnat se svým národním přístupem. V případě naší, švýcarské armády, jsme například měli oblasti, které jsme řadili k těm méně důležitým a naopak tento model je staví na přední místo.“ David Emelifeonwu z Canadian Defence Academy v Kingstonu zdůrazňuje, že cílem projektu je neustále zlepšovat a udržovat schopnosti armád. „Mluvíme tu o profesionálních armádách,

40

military english

X. NUCLEAR ENERGY X.III TACTICAL NUCLEAR WEAPONS All nuclear weapons use fission and fusion reactions in different combinations. From the point of view of military usage, these weapons historically fall into two classes. The first class contains tactical, or non-strategic weapons, the second class contains strategic nuclear weapons (SNW). Tactical nuclear weapons (TNWs) are weapons meant for use in limited military maneuvers, such as destroying communications, specific military, or infrastructure targets. They range from nuclear land mines and nuclear artillery shells to warheads air-dropped from planes and delivered by missile. TNWs are generally not physically controlled by the sophisticated mechanisms employed for strategic weapons, and as such they may represent an increasing danger of proliferation and of acquisition by terrorists. Nuclear terrorism by non-state organizations or actors (even individuals) is an understudied factor in nuclear deterrence thinking. The development of tactical nuclear weapons (TNW) by the United States in the early 1950’s was a consequence of the success of U.S. nuclear designers in creating miniature nuclear explosive devices. These “mini – nukes” were the basis of nuclear munitions including high-caliber artillery, ground-to-ground missiles, combat support aircraft, and sea-based torpedoes, missiles, and anti-submarine weapons. Soviet tactical nuclear weapons were deployed, starting in 1954 with a small bomb to be carried by the Il-28A tactical jet bomber. Use of tactical nuclear weapons against similarly-armed opponents carries a significant danger of quickly escalating the conflict beyond anticipated boundaries, from the tactical to the strategic. Stockpiles of tactical nuclear warheads in most countries´ arsenals have been reduced, the smallest types have been eliminated, and some variable yield nuclear warheads have been produced in both tactical and strategic versions. The U.S. decided to modernize its tactical nuclear weapons too, and the Pentagon had launched a programme to upgrade its tactical nuclear weapons in American bases in Europe as well as in the U.S. When the programme is completed in 2019 – 2020 the American nuclear arsenal in Europe will get new high-precision nuclear warheads together with advanced delivery systems, especially stealth planes. (Under U.S. nuclear doctrine, tactical nuclear weapons can be used in the conventional war theater alongside with conventional weapon systems.) Generally, tactical nuclear weapons are a complicated sphere for negotiations. These weapons can be delivered to the target using various delivery means, including those used for delivery of conventional weapons. About 200 tactical nuclear warheads in Europe are a symbol of America´s readiness to defend Europe in case of necessity.

vojácích, kteří se vzdělávají po celou svoji kariéru. Pro ně musíte mít ty nejlepší vzdělávací a výcvikové modely, nejlepší učební metody.“ Příručku vytvářejí společně akademici, praporčíci i důstojníci jak z členských, tak z partnerských zemí NATO. David Emelifeonwu i Richard Blanc se shodují, že spolupráce lidí z různých armádních sfér je jednoznačně přínosná – i přes počáteční

mírné rozpory. „Akademici si přáli mít vědecky dokonalý produkt, poddůstojníci a praporčíci zase co možná nejjednodušší a nejsnadněji použitelný. Museli jsme najít společnou řeč a vytvořit materiál, který bude vyhovovat ve všech směrech,“ potvrzují. Text a foto: Olga Haladová

Glossary acquisition /ˌækwəˈzɪʃən/ – získání, získávání actor /ˈæktər/ – účastník, aktér advanced /ædˈvænst– předsunutý anticipate /ænˈtɪsəˌpeɪt/ – předvídat, očekávat arsenal /ˈɑrsənl/ – arzenál, zásoba zbraní conventional /kənˈvɛnʃənl/ – konvenční delivery system / /dɪˈlɪvərɪ/ /ˈsɪstəm/ – systém dopravy střel do cíle „ deterrence /dɪˈtɜrəns/ – odstrašování, zastrašování „ doctrine /ˈdɒktrɪn/ – doktrína, teorie „ escalate /ˈɛskəˌleɪt/ – (vy)stupňovat (se), (vy)hrotit (se) „ fission reaction /ˈfɪʃən/ /rɪˈækʃən/ – štěpná reakce „ fusion reaction /ˈfjuʒən//rɪˈækʃən/ – termonukleární reakce „ jet bomber /dʒɛt/ / ˈbɒmər/ – proudový bombardovací letoun „ mini–nuke /ˈmɪnɪ/ /njuk/ – malá nukleární zbraň „ miniature /ˈmɪnɪətʃər/ – miniaturní, zmenšený „ munitions /mjuˈnɪʃənz/ – munice, střelivo „ proliferation /prəˌlɪfəˈreɪʃən/ – šíření „ sea-based /si:/ /beɪst/ – umístěný na moři „ sophisticated /səˈfɪstɪˌkeɪtɪd/ – propracovaný, vysoce rozvinutý „ sphere /sfɪər/ – oblast, sféra „ stockpile /ˈstɒkˌpaɪl/ – zásoba, rezerva „ war theater /wɔr/ /ˈθɪətər/ – válčiště „ understudied /ˈʌn dərˌstʌdɪd/ – nedostatečně prostudovaný „ yield /ji:ld/ – ráž atomové zbraně Phonetic transcription taken from www.dictionary.com. „ „ „ „ „ „ „

Phraseology and definitions Communications (used in plural) is different from the word communication as it doesn’t describe the actual exchange of information, ideas, meanings etc. (by for example spoken language), but rather the means of sending the information (eg. telephone, television, radio etc.) In our military context, the word communications refers to routes used for troops or supplies. The word munitions is a plural form of munition and though the meaning of these two words is the same, in most context we use the plural form.

Commentary Ground-to-ground missile (GGM), also known as a surface-tosurface missile (SSM) is a type of missile which is fired from the ground (or a water surface) and aimed at targets on land (or at a water surface). The name of the missile designates its firing and targeting positions; similarly in air-to-surface missile (ASM) or air-to-ground missile (AGM or ATGM), air-to-air missile (AAM), surface-to-surface missile (SSM) or ground-to-ground missile (GGM), surface-to-air missile (SAM), or ground-to-air missile (GTAM). Stealth plane is an aircraft designed to be invisible to detection devices (radar, infrared, visible light, radio-frequency (RF) spectrum, audio, etc.). Strategic nuclear weapons are nuclear weapons employed on strategic targets, such as nuclear missile bases, command centers and heavily populated towns and cities. Tactical nuclear weapons are weapons designed to be used on a battlefield. Strategic weapons cripple the enemy’s will and ease of operation, whereas tactical nuclear weapons kill the enemy’s soldiers.

EXERCISES 1 Fill the gaps with appropriate words from the box below. battlefield features

blast

deterrence

military

situations

strategic

effects stockpile

weapon

A tactical nuclear weapon refers to a nuclear 1 ________ which is designed to be used on a battlefield in 2 ________ situations. This is opposed to 3 ________ nuclear weapons which are designed to produce 4 ________ against cities and other larger–area targets, to damage the enemy´s ability to wage war, or for general 5 ________. Tactical nuclear weapons were a large part of the peak nuclear weapons 6 ________ levels during the Cold War. Some tactical nuclear weapons have specific 7 ________ meant to enhance their 8 ________ characteristics, such as variable yield which allow their explosive power to be varied over a wide range of different 9 ________, or enhanced radiation weapons which are meant to maximize ionizing radiation exposure while minimizing 10 ________ effects.

technika a výzbroj

3. Read the statements and decide if they are true or false. 1. Tactical nuclear weapons are used primarily as part of a doctrine of deterrence by threatening large targets, such as cities. ………… 2. Tactical nuclear weapons possess destructive power derived from nuclear fission or combined fission and fusion reactions. ………. 3. Nuclear weapons delivery is the technology and systems used to place a nuclear weapon at the position of detonation, on or near the target. ………..

HC-2 a HC-102

4. Tactical nuclear weapons threaten and destroy the target country´s ability to respond. ………. 5. NATO member-state aircraft, which serve as the delivery platform for the tactical nuclear weapons, must be specially equipped. ………. 6. Russia has a large and well known number of active strategic nuclear warheads and tactical nuclear weapons. ………. 7. All tactical nuclear systems have optional nuclear warheads, forward positioned at U.S. controlled facilities in Europe, Asia or other locations. ………. 8. In selecting the delivery means of TNWs, the commander must weigh various factors before making the final decision. ……..

2. Match the beginnings of the sentences with their endings. There are two extra endings.

9. Tactical nuclear weapons cannot produce long-term residual radiation from fallout and rainout. ……..

1. According to the western analysts, the U.S. needs tactical nuclear weapons 2. The reduction of tactical nuclear weapons 3. Parity in nuclear weapon area has significantly changed 4. The spectrum of threats of tactical nuclear weapons has changed radically 5. An important aspect of tactical nuclear weapons is that a. they generate a nuclear psychology and a nuclear ideology. b. but such an approach is disadvantageous for Russia. c. in Europe for various reasons. d. since the Cold War times. e. which is acknowledged especially by nuclear powers. f. if Russia reduces such delivery systems, it will restrict its own capabilities. g. is an extremely complicated task.

Zpracoval tým ÚJP Vyškov 3

200

Answer key to the exercises Ex. 1: 1 weapon, 2 military, 3 strategic, 4 effects, 5 deterrence, 6 stockpile, 7 features, 8 battlefield, 9 situations, 10 blast. Ex 2: 1c, 2g, 3d, 4e, 5a, extra: b, f. Ex 3: 1F, 2T, 3T, 4F, 5T, 6F, 7T, 8T, 9F.

Vaše případné dotazy, připomínky a náměty nám prosím posílejte na naši e-mailovou adresu: [email protected].

První československý sériově vyráběný vrtulník vznikl pod vedením konstruktéra Ing. Jaroslava Šlechty na počátku padesátých let minulého století. Oproti předchozímu experimentálnímu typu Praga XE-II již šlo o konstrukci přímo určenou pro využití v národním hospodářství i armádním letectvu. I přes velké znalosti a úspěchy Ing. Šlechty nevěnovali vrcholní představitelé vrtulníkovému projektu dostatek pozornosti a letecký průmysl se spíše orientoval na licenční výrobu MiGů-15. I přesto se konstruktérům ve velmi skromných podmínkách a částečně též na vlastní náklady podařilo dokončit první prototyp lehkého dvoumístného stroje HC-2. První motorová zkouška dne 3. března 1954 ukázala, že vrtulník je hodně vzdálen sériové výrobě. I když se tvůrcům podařilo úspěšně vyřešit systém cyklického a kolektivního řízení, dvojlistý nosný rotor způsoboval silné vibrace. Také instalovaný motor Praga DH o výkonu pouhých 62 kW působil určité problémy. Po mnoha úpravách, jako například záměně původního rotoru za nový trojlistý, se stroj dne 3. prosince 1954 poprvé vznesl do vzduchu. I když si pilot kpt. Josef Němeček stěžoval například na výhled z kabiny a její prostornost nebo délku páky cyklického řízení, let se zdařil. První let prokázal, že zvolená koncepce je funkční. Tvůrci se proto v mezidobí pustili do stavby druhého prototypu. Ten vznikal již pod hlavičkou Výzkumného a zkušebního leteckého ústavu (VZLÚ). Po dokončení druhého prototypu v roce 1958 se oba stroje zapojily do zkoušek, jejichž výsledkem bylo vydání typového certifikátu pro vrtulník HC-2 s motorem Praga DH. Úspěšná konstrukce samozřejmě neušla pozornosti laické i odborné veřejnosti, a tak VZLÚ vrtulníky často předváděl. K prvnímu představení došlo při příležitosti mezinárodního

strojírenského veletrhu v Brně v roce 1955. Následovaly propagační akce v Praze, Brně, Českých Budějovicích i dalších městech. Druhý prototyp získal v roce 1956 trupové označení RA-05 a podrobil se vojskovým zkouškám u Československé lidové armády. Během nich s ním piloti nacvičovali součinnost s pozemními složkami. V létě téhož roku byl RA-05 přepraven vlakem a lodí do Rumunska, kde se velmi úspěšně podílel na sklizni rákosu v dunajské deltě. Po svém návratu jej opět provozovala armáda.

technika a výzbroj

M2A1

V roce 1956 rozhodlo vedení československého průmyslu o sériové výrobě HC-2 s motorem Praga DH. Ten byl ale pro svůj malý výkon vnímán jako dočasné řešení. Produkci vrtulníků měl na starosti otrokovický Moravan. První sériový stroj opustil továrnu v roce 1958. Zalétávací pilot ale s prvním sériovým strojem havaroval při zkoušce autorotace. I přesto se podařilo do konce roku 1958 dokončit 15 sériových kusů (a dva prototypy ve VZLÚ). Kvůli problémům s motory však zůstaly v Moravanu až do roku 1959, kdy je získal klecanský vrtulníkový pluk a také Svazarm. U armády helikoptéry sloužily především k výcviku a spojovacím letům. Počítalo se s tím, že po náletu 50 hodin budou motory u všech helikoptér zaměněny za silnější typ M-110H o výkonu 86 kW. Kromě motoru měly stroje získat i elektrický startér (motor DH se spouštěl klikou), radiostanici a palubní telefon. Takto upravený vrtulník byl označen HC-102 a pilot VZLÚ Jiří Bláha s ním poprvé letěl na počátku února 1961. Krátce nato Moravan dodal dva HC-102 do VZLÚ na testování. Stroj s číslem 0215 se podrobil i vojenským zkouškám. Celkem se do konce roku 1962 podařilo postavit 21 HC-102 a dalších 15 vzniklo

Hlavní takticko-technická data HC-2:

Délka trupu s rotory . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Výška trupu s rotory . . . . . . . . . . . . . . . . . . Průměr nosného rotoru . . . . . . . . . . . . . . . Prázdná hmotnost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Vzletová hmotnost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Maximální rychlost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Dostup . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Dolet . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

9,42 m 2,57 m 8,80 m 370 kg 585 kg 126 km/h 3 030 m 150 km

přestavbou starších HC-2. I když HC-102 splnil požadavky armády, ta o něj přestala mít zájem a krátce provozovala pouze jeden stroj HC-102 s označením 0215. Výkonnější Mi-1 a Mi-4 se pro vojenské úkoly hodily více, a tak se Generální štáb rozhodl převést všechny československé stroje HC-2 k vybraným aeroklubům Svazarmu. Zde se na ně v roce 1962 přeškolila první posádka. Stroje spolehlivě sloužily až do poloviny sedmdesátých let, kdy celý výcvik pilotů opět převzala armáda. Dnes jsou v ČR vystaveny dva vojenské vrtulníky, a to v muzeu VHÚ v Lešanech a v Technickém muzeu v Brně.

Základní technický popis

HC-2 je lehký spojovací vrtulník klasické koncepce s jedním třílistým nosným a dvoulistým vyrovnávacím rotorem. Trup začíná přídí, na niž navazuje kabina posádky, krytá klenutým plexisklovým štítem. Kabina je ze stran otevřená. Za prostorem posádky je uložen pístový motor Praga DH o výkonu 62 kW. Pohonná jednotka není kapotována, což zlepšuje její chlazení. Trup zakončuje ocasní a koncový nosník, na němž se nachází vyrovnávací rotor a malý stabilizátor. Pevný podvozek se skládá z přední natáčecí nohy, dvou hlavních noh a kapotované ocasní ostruhy, bránící kontaktu vyrovnávacího rotoru se zemí. Vrtulník nebyl vyzbrojen. Zajímavostí je páka cyklického řízení, která je umístěna nad pilotem s rukojetí před pilotním sedadlem namísto obvyklého umístění na podlaze. V základní verzi je HC-2 určen zejména pro výcvik a spojovací a kurýrní službu. Vylepšená verze HC-102 se odlišuje silnějším motorem M-110H o výkonu 86 kW a dalšími změnami. Zvnějšku je ale téměř identická. Text a foto: Jakub Fojtík

– úprava legendárního „Fifty Cal“ Kulomet M2 asi netřeba příliš představovat. Vždyť tato legenda mezi automatickými zbraněmi byla zavedena do výzbroje amerických ozbrojených sil pod označením M1921 již ve 20. letech minulého století. V této podobě se jednalo o vodou chlazený kulomet, jenž konstrukčně vycházel z lehčího M1917. Na něj počátkem 30. let konstrukčně navázal mnohem univerzálnější, vzduchem chlazený Browning Machine Gun, Caliber .50, Heavy Barrel, M2. Takto oficiálně označovaná „em dvojka“, které se v zemi jejího původu přezdívá „Fifty Cal“ nebo „Ma Deuce“, se díky svým fenomenálním exportním úspěchům zúčastnila prakticky každého významnějšího konfliktu v posledních 80 letech. Vzhledem ke své velmi zdařilé a nadčasové konstrukci sloužily kulomety M2HB v amerických ozbrojených silách bez větších úprav až do roku 2010, kdy se US Army rozhodla pro jejich první zásadnější modernizaci. Ve zmíněném roce navrhla společnost General Dynamics Armament and Technical Products (GDATP) soupravy dílů pod označením M2E2 Quick Change Barrel (QCB) Kit, jejichž instalací dojde ke konverzi původních M2HB na vylepšené M2A1. Na základě úspěšných továrních a vojskových zkoušek přidělilo v září 2010 logistické velitelství US Army Joint Munitions and Lethality Life Cycle Management Command společnosti GDATP prvotní zakázku na nákup souprav M2E2 QCB Kit v celkové hodnotě přibližně 35 milionů USD. Kulomety M2A1 byly oficiálně přijaty do arzenálu US Army dne 15. října 2011, kdy ředitel akvizičního úřadu Program Executive Office (PEO) Soldier brigádní generál Peter N. Fuller slavnostně převzal do užívání první sériové kusy této zbraně. Není však bez zajímavosti, že již v průběhu srpna 2011 byla kulomety M2A1 kompletně přezbrojena

první jednotka v rámci US Army – konkrétně se jednalo o 3. brigádní bojové uskupení 1. obrněné divize s domovskou posádkou v texaském Fort Bliss. Rychlost, s jakou k tomu došlo, a skutečnost, že se tak událo ještě před oficiálním slavnostním aktem, svědčí o urgentnosti celé akvizice. Mezi hlavní změny oproti původním M2HB patří nahrazení vybraných součástí modernějšími komponenty, které lépe vyhovují současnému válčišti. Jedná se zejména o pevné nastavení časování zbraně (tzv. timing) a vůle mezi čelem závěru a čelem nábojové komory (tzv. headspace), jež se u M2HB musely individuálně upravovat po rozložení a složení zbraně (např. z důvodu čištění a údržby), před každou střelbou a po výměně hlavně. Právě jejich časově náročné nastavení totiž představovalo největší problém pro běžného uživatele kulometu. Navíc v případě

Porovnání staršího M2HB s M2A1. Nový tlumič plamene kulometu M2A1 snižuje zášleh viditelný při střelbě až o 95 %. To umožňuje efektivnější palbu v noci a za šera s použitím přístrojů nočního vidění. V těchto případech někdy při použití staršího typu M2HB docházelo k jejich přesvětlení a dočasnému vyřazení střelce z činnosti, což bylo zejména v reálných bojových situacích velmi nebezpečné. Vylepšená konstrukce zbraně umožňuje rychlou výměnu hlavně. U staršího typu M2HB bylo nutné hlaveň pracně šroubovat,

NÁUČNÝ POCHOD OBRANCOV

NOVÝCH ZÁMKOV

Venovaný pamiatke všetkých Slovákov a Čechov, ktorí položili svoj život pri obrane Nových Zámkov 1918-1919 u M2A1 však stačí lehce posunout závěr dozadu, mírně pootočit hlaveň pomocí rukojeti (která slouží rovněž jako ochrana před popálením) a vysunout ji z pouzdra závěru. Poté je třeba zasunout novou hlaveň do perforovaného držáku hlavně (nově vyrobeného z vysokopevnostní oceli s obsahem niklu, kobaltu, titanu a molybdenu) a uzamknout ji pomocí rychloupínacího zámku. Celý výše popsaný postup lze stihnout v čase do 10 s. postupně dojít ke konverzi na standard M2A1. Ta v současné době probíhá ve vojenském podniku Anniston Army Depot tempem okolo 300 kusů za měsíc. Mimo to se předpokládá, že společnost GDATP vyrobí a dodá celkem 9 758 nových kulometů M2A1. Od zahájení modernizačního programu v roce 2011 do 1. října 2012 převzala US Army již více než 3 700 kusů konvertovaných a na 7 400 kusů nově vyprodukovaných M2A1. Další neupřesněné množství souprav M2E2 QCB Kit odebraly ozbrojené síly Kolumbie, Egypta a Saúdské Arábie. Kulomety ráže 12,7 mm s označením M2QCB jsou v Armádě České republiky vyzbrojena lehká obrněná vozidla IVECO, která byla do české armády postupně zaváděna od roku 2008. V uplynulých letech používaly tato vozidla také jednotky AČR působící v operaci ISAF na území Afghánistánu. Připraveno ve spolupráci s redakcí časopisu ATM Text: Dušan Rovenský Foto: US DoD, GDATP

Grafická úprava: Andrea Bělohlávková Kresby: Jiří Král

Organizátori akcie  ČSOL – Jednota Senec, OZ Mea Patria Základné informácie o pochode  pochod je organizovaný v mesiaci august (31. 8. 2013), jeho trasa prechádza autentickými miestami bojov v oblasti novozámockej fronty, ktorých sa zúčastnili: príslušníci 34. a 39. čs. legionárskeho pluku, 1. pluku Stráže Slobody, I. práporu 99. znojemského pešieho pluku (prápor bol zložený z bývalých jemnických, jevišovických a moravsko-budejovických dobrovoľníckych stotín), 4. a 7. čs. domobraneckého práporu, čaty Slováckej brigády, čs. námorníctva, ženijného vojska a železničiarov (zamestnancov dráhy).

Hlavnou úlohou pochodu je:

Jazyková korektura: Jiřina Švarcová Jaroslav Pajer Fota na obálce: Vladimír Marek V jednotkách ozbrojených sil rozšiřuje OKP MO – produkční oddělení Rooseveltova 23, 161 05 Praha 6 Oľga Endlová, tel. 973 215 563 Tisk: EUROPRINT, a. s. Číslo indexu: 45 011 ISSN 1211-801X Evidenční číslo: MK ČR E 5254 Uzávěrka čísla: 2. 7. 2013 Toto číslo vyšlo dne: 8. 7. 2013

Kontakty do redakce Šéfredaktor Jan Procházka telefon: 973 215 553 mobil: 724 033 407 e-mail: [email protected] Redaktoři Pavel Lang telefon: 973 215 868 mobil: 724 002 623 e-mail: [email protected] Vladimír Marek telefon: 973 215 648 mobil: 724 033 410 e-mail: [email protected] Grafik

Účastníci pochodu

Hlavní takticko-technická data M2A1: Výrobce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Ráže . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Počet drážek . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Stoupání drážek . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Délka zbraně . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Délka hlavně . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Šířka zbraně . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Úsťová rychlost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Rychlost střelby (teoretická) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Maximální dostřel . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Účinný dostřel (proti jednotlivým/skupinovým cílům) . . . . . . . . . . Hmotnost zbraně (bez podstavce) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Hmotnost hlavně . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Hmotnost podstavce M3 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Balistická životnost hlavně . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

Redakce Rooseveltova 23, 161 05 Praha 6 Telefony: 973 215 553 973 215 786 Fax: 973 215 933 E-mail: [email protected] Šéfredaktor: Jan Procházka

 zvýšiť informovanosť verejnosti o doposiaľ málo známej histórii bojov čs. légií a čs. dobrovoľníckych formácií na juhu Slovenska v rokoch 1918-1919  aktívnou účasťou na pochode vzdať úctu miestam posledného odpočinku našich predkov a týmto spôsobom zlepšiť informovanosť o ich existencii

jakéhokoli pochybení v těchto přesně stanovených postupech hrozilo závažné poškození zbraně a zranění její obsluhy. Dále u M2A1 došlo k instalaci účinnějšího tlumiče plamene, vylepšeného závěru, nové rychlovyměnitelné hlavně s odnímatelnou rukojetí a dříve chybějící pojistky blokující spoušť. V roce 2011 se ve skladech US Army nacházelo přes 45 000 kusů kulometů M2HB. U všech by mělo pomocí souprav M2E2 QCB Kit dodaných společností GDATP

Vydává MO ČR Odbor komunikace a propagace Tychonova 1, 160 01 Praha 6 IČO 60162694 www.army.cz

General Dynamics Armament and Technical Products 12,7×99 mm 8 381 mm vpravo 1 721 mm 1 143 mm 230 mm cca 890 m/s (s nábojem M33) 450–600 ran/min 6 800 m do 1 500 m/1 830 m 38,2 kg 10,88 kg 19,98 kg více než 10 000 výstřelů

 prevažná časť účastníkov sú vojaci ASR a AČR, príslušníci PZ, členovia ČSOL, požiarnici, členovia zboru väzenskej a justičnej stráže, členovia klubov vojenskej histórie, ale aj nadšenci vojenskej histórie z radou občanov  zástupcovia zahraničných misií a vojenskí pridelenci veľvyslanectiev (ČR, FR, IT, PL)

Trasa pochodu  trasa pochodu: Nové Zámky → Dvory nad Žitavou → Vlkanovo → Bajč → Dvor Aňala → Nové Zámky  hlavné zhromaždisko: železničná stanica Nové Zámky (Námestie republiky)  dĺžka pochodu: 1× 30 km  občerstvenie pre všetkých účastníkov

Registrácia účastníkov na http://obeclegionarska.sk/pochod/

Andrea Bělohlávková telefon: 973 215 786 mobil: 601 579 644 e-mail: [email protected]

Informace pro autory Aby mohla redakce proplatit honorář za zveřejněný příspěvek, musí jí autor zaslat tyto údaje: „ jméno a příjmení, „ datum narození (NE rodné číslo!), „ údaj, zda jde o VZP, o. z., AZ anebo osobu mimo resort, „ adresu bydliště. V případě VZP, o. z. i přísl. AZ dále: „ číslo VÚ či VZ a město posádky, „ číslo RFO, který je vyplácí. V případě osoby mimo resort: „ číslo účtu, na který má být poslán honorář, „ název a číslo banky, „ na faxové č. 973 215 933 poslat kopii průkazního lístku k tomuto účtu. Tyto údaje je účelné uvádět současně se zasílaným článkem. Není v silách redakce je zpětně zjišťovat.

47

historické čestné názvy

Stále více útvarů Armády České republiky se může pyšnit historickými a čestnými názvy. Ne ve všech případech jsou ale dostatečně prezentovány a mnohdy ani vojenská veřejnost přesně neví, co se za nimi skrývá. Právě tato skutečnost nás přivedla na myšlenku připomenout nejen odborné veřejnosti některé z těchto názvů a také tradice, k nimž se hlásí jejich nositelé. Tentokrát se budeme věnovat čestnému historickému názvu 53. brigády průzkumu a elektronického boje – „Generála Heliodora Píky“. Čestný historický název „Generála Heliodora Píky“ propůjčil brigádě 28. 10. 2006 u příležitosti osmaosmdesátého výročí vzniku Československa prezident České republiky Václav Klaus. Heliodor Píka se narodil 3. července 1897 ve Štitíně v rodině venkovského koláře. Po ukončení šesti tříd gymnázia v Opavě odjel do Nového Bydžova, kde pracoval jako aspirant farmacie. V roce 1915 složil válečnou maturitu a jako jednoroční dobrovolník nastoupil k zeměbraneckému pluku č. 15 v Opavě. Po absolvování kadetní školy na ní nějaký čas působil jako instruktor. Na jaře roku 1916 se jako velitel čety dostal s plukem na ruskou frontu. V červenci 1916 se u Berestečka dostal do ruského zajetí. V říjnu téhož roku se přihlásil do legií. Jako příslušník 1. čs. střeleckého pluku bojoval u Zborova. Byl také mezi prvními našimi legionáři, kteří odjeli v září 1917 do Francie. Zde zastával funkci lékárníka a plynového důstojníka 21. čs. střeleckého pluku. Během těžkých bojů na alsaské frontě a následně v Champagni a Argonách prodělal i otravu bojovým plynem. Přihlásil se k letectvu, ale dřív, než k němu stačil nastoupit, válka skončila. Poslední den roku 1918 se jako poručík francouzských legií vrátil do vlasti a zvolil si i nadále aktivní vojenskou službu. Bojoval na Těšínsku a Slovensku. V listopadu 1919 byl vyslán do Vojenské pěchotní školy v Saint Cyr u Paříže. V červnu 1923 ho ustanovili na funkci koncepčního důstojníka 5. odboru Ministerstva národní obrany. „Důvěra, kterou jsem v něj vložil, nebyla zklamána. Kapitán Píka se vžil velmi rychle do služby a veškeré úkoly a práce, které mu byly svěřeny, vykonal k mé plné spokojenosti. Je pozoruhodně inteligentní, s bystrým postřehem, velmi správně a vhodně řeší různé otázky, které má vyřídit. Je nanejvýš pracovitý a oddaný, prodchnutý širokým smyslem pro povinnost a láskou ke svému povolání,“ napsal o něm jeho nadřízený, francouzský plukovník Le Blévac. Od prosince 1925 studoval Píka na Válečné škole v Praze a následně na Vysoké škole válečné v Paříži. V letech 1932 až 1937 působil ve funkci vojenského atašé pro Turecko se sídlem v rumunské Bukurešti. Po vytvoření protektorátu Čechy a Morava prakticky okamžitě odešel přes Polsko a Rumunsko do zahraničí. Od dubna 1940 byl pověřen přímo Edvardem Benešem, aby organizoval zahraniční akce z Rumunska. Pod krycím názvem Dora zde vytvořil předsunutou vojenskou odbočku zahraničního odboje. Pomohl osvobodit československé Židy z koncentračního tábora u Černého moře a odejít stovce českých zbrojních odborníků, kteří se původně měli vrátit do protektorátu, do zahraničí. Společně s Brity organizoval sabotáže dodávek pro Německo a především odchod našich vojáků tzv. balkánskou cestou do Francie. V říjnu 1940 vtrhla do domu, kde sídlila rezidentura Dora, dvanáctičlenná skupina příslušníků rumunské

fašistické Železné gardy. Převrátili celý dům na ruby a zabavili nejen kompromitující materiály, ale i osobní věci. Zatkli také všechny příslušníky vojenské odbočky. Píkovi vyhrožovali dokonce zastřelením. „Komickou stránkou prohlídky byl velký zájem o plukovníka Kumpošta a inženýra Klučku, kteří byli známí pod krycími jmény, a Gardisté se neustále dotazovali, kdy přijdou páni Platan a Neznámý z hotelu, kteří jsou se mnou neustále ve styku. Oba přitom seděli před revolvery,“ napsal Píka ve svém hlášení o tomto incidentu ministrovi obrany londýnské vlády generálu Ingrovi. „Inženýr Klučka se choval skvěle. Před očima gardistů pojídal arch papíru s telegramy od vás a připraveným telegramem pro vás, který obratně vytáhl ze zabavené aktovky.“ Nakonec se příslušníkům Dory podařilo dostat do Istanbulu. Zachránily je Píkovy velmi dobré kontakty s královskou rodinou. Právě z Turecka navázal Píka na příkaz londýnského vedení styky se SSSR. V dubnu 1941 se jeho mise přesunula do Moskvy. Také zde se okamžitě pustil do práce. Byl pověřen projednáním a schválením vojenské úmluvy mezi vrchním velitelstvím SSSR a ČSR. Zapojil se do budování našich jednotek a do protinacistického odboje. „Pro cizí pozorovatele se vojenská situace zdá být vážnou. V sovětských kruzích politických a vojenských je však klid a snad až nebezpečný optimismus, ačkoli celá tíha války leží dnes jen na Rusku. Sebedůvěra nebyla zlomena, vojáci stále sebevědomě říkají, že úspěchy Němců nic neznamenají a že nápor bude zadržen. Za nejvážnější považují situaci na jižní Ukrajině, kde je ohrožen prostor Charkova a donská oblast,“ psal Píka v srpnu 1941 generálu Ingrovi do Londýna. „I morálka obyvatelstva je skvělá – jak ve městech, tak i na venkově. Zprávy o pracovním vypětí všech sil ve všech vrstvách národa nejsou propagandou, ale pravdivou skutečností. Dnes jsou povoláváni další záložníci. Nastupují vážně, s klidem. Ženy bez pláče doprovázejí muže, syny. Lidský materiál je dobrý a mnoho záleží jen na tom, kolik materiálu bude zachráněno při ústupu, kolik lze nahradit domácí výrobou. Snad by byl nejvyšší čas zahájit dodávky tanků a protitankových zbraní z Ameriky a z Anglie. Archangelsk bude za dva měsíce uzavřen. I diverze na západní frontě by trochu mohla uvolnit silný německý nápor.“ Po skončení války se Heliodor Píka vrátil do vlasti. Jmenovali ho podnáčelníkem Hlavního štábu pro zvláštní účely. Měl na starost styk a jednání s představiteli cizích států. Dostal dokonce hodnost divizního generála. Zastupoval Československo na mírových jednáních v Paříži. Bezprostředně po únorových událostech roku 1948 nastoupil do pražské vojenské nemocnice na operaci žlučníku. Ještě v průběhu rekonvalescence byl zatčen a vyslýchán. Obvinili ho z velezrady. Hlavním bodem vykonstruované žaloby se stala údajná dlouhodobá spolupráce s britskou zpravodajskou službou a snaha zpomalit rozvoj československých vojenských jednotek v Sovětském svazu za druhé světové války. V neveřejném soudním přelíčení, které se konalo koncem ledna 1949 v Praze, byl shledán vinným

a odsouzen k vyloučení z československé armády, ke ztrátě řádů a vyznamenání a k trestu smrti. Generál Heliodor Píka byl popraven na dvoře borské věznice v Plzni v šest hodin ráno 21. června 1949. O téměř dvacet let později, v prosinci 1968, Vyšší vojenský soud v Příbrami tento rozsudek zrušil. Plné rehabilitace se však Heliodor Píka dočkal až po roce 1989. Zatímco o popravě generála Píky existuje přesný záznam, kde jsou v současné době uloženy jeho ostatky, nikdo neví. Řadu let je potají uchovávali na patologii, když už to ale bylo neudržitelné, zpopelnili je a pohřbili na plzeňském hřbitově. Neví se však přesně na jakém místě. Text: Vladimír Marek Foto: VÚA-VHA a VHÚ

Capable Logistician 2013