ARMÁDA ČESKÉ REPUBLIKY JE TADY UŽ DVACET LET

5/2013

REPORT

Afghánistán nikdy není rutina... ARMÁDA ČESKÉ REPUBLIKY JE TADY UŽ DVACET LET

obsah VOJENSKÉ ŠKOLSTVÍ Důstojník jako vůdce podřízených

2

TÉMA ROKU Stalo se (v armádě) před dvaceti lety Květěn 1993

6

ZBROJNÍ VELETRH IDET 2013

8

PERSONALISTIKA

Prezident jmenoval nové generály

Potenciál kvalitních odborníků Agentura personalistiky AČR

10

ARMÁDA A VEŘEJNOST Sáhli si na dno psychických sil

12

Afghánistán nikdy není rutina...

14

MISE

VÝCVIK

Prezident republiky Miloš Zeman ve středu 8. května jmenoval přítomna řada význampětici nových generálů. Ceremoniálu byla příto ných hostů, resort obrany zastupoval ministr obrany Vlastimil Picek, náčelník Generálního štábu AČR generálporučík Petr Pavel a další. Nově jmenovanými byli brigádní generál Ladislav Jung, zástupce velitele společných sil – velitel pozemních sil, Bohuslav Přikryl, rektor-velitel Univerzity obrany Brno a Milan Schulc, náčelník Vojenské policie. Milan Kovanda, který zastává funkci ředitele Vojenského zpravodajství, byl povýšen do hodnosti generálmajora. Do stejné hodnosti byl také povýšen Ján Gurník, velitel společných sil. Prezident republiky Miloš Zeman generálům pogratuloval a v krátkém proslovu vyjádřil potěšení nad tím, že Armáda ČR je veřejností pozitivně vnímána. Ocenil také zapojení českých vojáků do integrovaného záchranného systému a účast v zahraničních misích. „Víte, že zastávám názor, že s mezinárodním terorismem se má bojovat daleko od našich hranic, aby nevnikl i do naší republiky. (...) Jsem rád, že plníte svoji úlohu v Afghánistánu, a těším se, až tam naše vojáky navštívím. Jsem rád, že vláda ČR a Parlament ČR na základě shody vládní koalice a podstatné části opozice vyslaly naši misi do Mali pro boj s islámskými teroristy, a věřím, že vaše jmenování pro vás bude novým podnětem, abyste dále již tak vysokou prestiž české armády zvyšovali. Ještě jednou blahopřeji.“ Za generály promluvil generálmajor Ján Gurník, jenž Miloši Zemanovi poděkoval za důvěru. Jmenování on a jeho kolegové vnímají jako impulz pro další práci. „Slibuji vám za všechny generály, že uděláme vše, abychom úkoly plnili co nejlépe a abychom Českou republiku reprezentovali dobře jak doma, tak i v zahraničí.“ Text: Olga Haladová Foto: Marie Křížová

Neshoda nepřipadá v úvahu Ženisté pomáhali jako záchranáři Srážka na vojenské vlečce Nenahraditelné psí schopnosti

18 27 30 34

TECHNIKA A VÝZBROJ Poprvé se Sokolem Orel námořní pěchoty V-22 Osprey (dokončení) Su-22 Fitter Tatra 815 260N 34 33 255 6×6.2/10 Terrno 1 a závěsový přepravník VPE 45 T

20 23 43 45

MY A NATO Členské státy NATO oslavovaly v Norfolku Seminář záložních důstojníků

22 28

LOGISTIKA Armáda bude prodávat

32

PAMÁTNÉ DNY RESORTU MINISTERSTVA OBRANY Atentát na Reinharda Heydricha

36

HISTORIE Muž bez tváře

38

Rožnovská valaška v tom umí skvěle chodit… Military English Historické čestné názvy

29 41 48

vojenské školství orientace nemůže být výhradně na AČR, ale diskutujeme i možnost přípravy personálu pro naše zahraniční partnery. V současné době probíhají intenzivní jednání na úrovni náměstků ministra obrany se slovenskou stranou. Nové studijní programy, které v tuto chvíli připravujeme, jsou konstruovány tak, že svým pojetím odpovídají i představám slovenské strany. Navíc je Univerzita obrany zodpovědná za celoživotní cyklus vzdělávání důstojníků. V tomto směru se nám tedy otevírají další možnosti.

Brněnská Univerzita obrany je mezi dvaceti sedmi veřejnými vysokými školami hodnocena na třináctém místě

Zmínil jste studijní programy, které v současné době vytváříte. V minulosti řada velitelů tvrdila, že sice připravujete dobré ekonomy, dobré odborníky na výpočetní techniku, ale špatné velitele. Jakým způsobem se tyto připomínky projeví v těchto programech?

DŮSTOJNÍK jako vůdce podřízených V srpnu 2012 převzal funkci rektora-velitele Univerzity obrany brigádní generál Bohuslav Přikryl. Tento dvaapadesátiletý důstojník má bohaté zkušenosti z manažerské práce jak v oblasti vojenského školství, tak i dalších složek resortu Ministerstva obrany. Mimo jiné je uznávaným odborníkem na automatizované systémy řízení palby dělostřelectva i modelování a simulace v této oblasti. V jakém stavu jste jako nový rektor přebral školu, jaké je vůbec postavení Univerzity obrany v celém tom spektru českých vysokých škol?

Pokud bychom hledali určité srovnání naší školy v celé akademické sféře, tak nejexaktnější jsou asi výsledky ve vědecké, výzkumné, expertní a inovační činnosti. Univerzita obrany je mezi dvaceti sedmi veřejnými vysokými školami hodnocena na třináctém místě. Což je z mého pohledu velice dobrý výsledek. Záměrně se srovnáváme jen s veřejnými vysokými školami. Nemáme ambice se porovnávat se soukromými vysokými školami, kterých je zhruba čtyřicet. Tam by to naše umístění dopadlo ještě lépe.

Ale důležité asi také je, jaký v tomto směru převládá trend.

Ten je vzrůstající, což je vynikající. V uplynulých letech jsme si dělali určitou analýzu, kdy jsme se snažili srovnávat naše výkony v návaznosti na počty akademických pracovníků. Z původního celkového počtu asi třinácti set pracovníků jsme se postupně zredukovali zhruba na stávajících osm set. Přitom to nemělo zásadní vliv na výkon.

2

Naopak, ten nám ještě vzrostl. To je hodnocení pouze na základě výsledků. Mohu ale hodnotit i na základě toho, jak nás ze vzájemné spolupráce vnímají brněnské školy, tedy zhruba pět veřejných vysokých škol. Tady si dovolím konstatovat, že ve srovnání s minulostí došlo k výraznému posunu. Univerzita obrany již není vnímána jako něco zvláštního, ale jako neoddělitelná součást celého sektoru vysokých škol.

Většina lidí, když nastupuje do nové funkce, má určité představy o tom, co změnit a co zlepšit. S čím přicházíte vy?

Motivem všech mých opatření je jednoznačně vymezit Univerzitu obrany, posílit její transparentnost, zvýšit prestiž a respekt a tím celkově upevnit její postavení. Vycházíme z toho, že Univerzita obrany je primárně určena pro potřeby zabezpečení personálu resortu obrany. Dlouhodobou ambicí je, aby Univerzita obrany byla předurčena, a to především výsledky své práce, pro resort obrany. Neměla by, jak se o tom v minulosti občas vedla diskuse, připravovat své studenty více pro civilní sektor. Pokud bych to měl shrnout do obecnější teze, rád bych vyvrátil diskuse, které

Jednou z priorit, které jsme stanovili před Univerzitou obrany, bylo posílit její transparentnost v očích našeho zřizovatele a současně tím reagovat na to, co je nám vytýkáno. Diskuse byla o tom, jak jsou naši absolventi připravení pro výkon základních důstojnických funkcí. Nejen podle zástupce náčelníka Generálního štábu – ředitele Společného operačního centra MO generálmajora

se v minulosti občas vedly o tom, zda Univerzita obrany je více civilní, nebo vojenská škola. Říkám ano, je to státní vysoká škola univerzitního typu, která je výrazně vojensky orientovaná a pracuje primárně pro potřeby resortu obrany a státu v oblasti obrany a bezpečnosti.

Armáda v nedávné minulosti požadovala zhruba dvě stě padesát důstojníků ročně. Převracení hodnostní pyramidy ale úspěšně pokračuje. V budoucnu by důstojnický hodnostní sbor měl tvořit jen dvacet procent všech vojáků. Nebudete nuceni v budoucnu na to reagovat další restrukturalizací?

Nyní studuje na Univerzitě obrany přibližně dva tisíce studentů všech typů a forem studia. Zhruba dvě třetiny jsou studenti vojenští. Mohu tedy pracovat s číslem dvanáct až třináct set studentů. Ti jsou rozloženi do bakalářských, magisterských a popřípadě i do doktorských studijních programů. Pochybuji o tom, že v návaznosti na to, jak se bude zmenšovat pyramida důstojnického sboru, by došlo z dlouhodobého hlediska k nějakému rapidnímu poklesu požadavku důstojníků. Profese důstojníka nemá charakter celoživotního povolání. Stále zde bude určitá fluktuace. Pokud by ale skutečně došlo k určitému poklesu, osobně nepředpokládám, že bude velký. Tedy ne v řádu desítek procent. Pak by Univerzita obrany byla schopna nabídnout to, co dnes chybí. Tedy poskytnout akreditované vysokoškolské vzdělání vybrané kategorii praporčického sboru. A to na těch místech, kde by i v případě praporčíků mělo být bakalářské vzdělání. Nehledě na to, naše

Aleše Opaty naši absolventi byli skutečně dobře teoreticky připraveni, ale z hlediska toho, co by mělo být důstojníkovi vlastní, tedy vést lidi, měli určité rezervy. Nové studijní programy, které budou realizovány od roku 2014, nejsou již primárně připravovány na základě představ Univerzity obrany, ale historicky poprvé zadání definuje téměř výhradně Generální štáb AČR formou požadavků na výstupy z učení. Naší povinností je tyto výstupy stoprocentně naplnit. Přecházíme tedy na model, kdy říkáme, definujte si, jak chcete důstojníka připravit, a my to zajistíme. Jako hlavní problém se nám jeví, a identifikoval to i generál Opata, schopnost vést své podřízené.

Vaši absolventi mají údajně rezervy ve vedení podřízených. Není ale vůdcovství spíše vrozenou vlastností, dá se takováto disciplína vůbec naučit?

Ano, ale dá se naučit. Počítáme s novými předměty, jako je moderní vojenské umění, aplikovaná vojenská historie, vojenské technologie, válečné studie, krizové řízení a leadership (vedení lidí). Tento poslední předmět se v rámci nových studijních programů prolíná všemi pěti ročníky. Nejedná se přitom jen o nějakou suchou teoretickou výuku. Kombinujeme teorii s praktickou

činností. V rámci těchto studijních programů, díky tomu, že jsme zkrátili semestr, se nám vytvořil větší prostor pro praktické činnosti a provázání studenta s praxí. Počítáme tedy s měsícem praktických aktivit v zimě a dvěma měsíci v létě. Kromě toho plánujeme zahrnutí praktické činnosti přímo do vzdělání. Vytváří se tak úplně jiný prostor pro přípravu důstojníka jako vůdce podřízených. Myslím si, že nám v minulosti bylo právem vytýkáno, že náš absolvent se ne úplně umí postavit před své podřízené.

To je ale asi problém většiny armád. Mladý důstojník bude v tomto směru vždy trochu v nevýhodě ve srovnání se zkušeným, ostříleným seržantem, který je nejen praktik, ale navíc dokonale zná vojáky ve své četě.

Toho jsme si samozřejmě vědomi. Znovu opakuji, podařilo se nám navázat dobrý pracovní vztah s Armádou České republiky a jasně definovat výstupy v učení. Shodujeme se i v tom, co naznačujete vy. Nemůžeme od mladého důstojníka, který právě skončil školu, očekávat, že je stoprocentně připraven. My mu řekneme, jak by měl bojovat, ale naučí ho to až vlastní armáda. Podíl na přípravě absolventa nemá jen Univerzita obrany, ale i Armáda České republiky. Ta se musí podílet již tím, že bude naše studenty přijímat na stáže. Také naši akademičtí pracovníci se budou více angažovat v praxi. Našeho absolventa si ale doformuje až praxe u útvaru. Poprvé v historii zde bude vytvořen předpoklad, že již nejsme v situaci, kdy armáda očekává hotový produkt, ale naopak je ochotna se podílet na jeho doladění.

Před časem jste podepsali memorandum s Vojenskou akademií ve Vyškově. Znamená to, že takové to jiskření z minulosti definitivně skočilo a že vzájemná spolupráce bude daleko kvalitnější, což by v konečném důsledku mělo přispět k lepší přípravě důstojníků?

Určitě. Podpis memoranda, které se může z pohledu resortu jevit jako formální, protože se jedná o dvě armádní instituce, jednoznačně deklaruje jednotu. Univerzita obrany a Velitelství výcviku – Vojenská akademie si uvědomují odpovědnost za přípravu personálu. Univerzita obrany z hlediska vzdělávání, Vojenská akademie pak z hlediska profesní přípravy či výcviku. Sekundárním motivem memoranda bylo eliminování jakýchkoliv náznaků, jak tomu bylo v minulosti, že by mohly vznikat jisté třecí plochy. Kromě toho, že deklarujeme jednotnou vůli a odpovědnost, vytváříme i mantinely, které vymezují naši spolupráci. Memorandum je z hlediska deklarativního dlouhodobý dokument. Každý rok ale budou v technickém dodatku jasně vymezeny požadavky z úrovně Univerzity obrany na Vojenskou akademii a opačně.

Součástí vaší univerzity je i Fakulta vojenského zdravotnictví v Hradci Králové. Poměr akademických pracovníků a studentů je v tomto případě z ekonomického hlediska nejméně výhodný. Myslíte si, že je to v současné hospodářské situaci dlouhodobě udržitelné?

Tuto otázku neslyším poprvé a v posledních týdnech stále častěji. Je ale potřeba si uvědomit, že každá z našich fakult má své jedinečné místo

3

vojenské školství v rámci Univerzity obrany. Přispívá jiným dílem k našemu dobrému jménu a výkonu. Pokud tedy vezmeme pouze vámi zmíněné zjednodušené hodnocení, které můžeme promítnout do určitého kritéria ekonomičnosti, dostáváme se k poněkud zavádějícím závěrům. Kvalita Fakulty vojenského zdravotnictví totiž nespočívá pouze v přípravě zdravotnického personálu, ale především v tom, že je schopna rozvíjet velice špičkovou a excelentní vědeckou, výzkumnou a expertní činnost. Díky svým výsledkům je tato fakulta v rámci České republiky hodnocena jako jedna z nejlepších lékařských fakult. Dokonce i v mezinárodním srovnání je hodnocena na velmi dobré úrovni. To znamená, že i ta zdánlivá neekonomičnost či neefektivnost může být vyvážena špičkovou vědecko-výzkumnou činností, která je primárně využívána pro potřeby Armády České republiky. Navíc tato fakulta napomáhá také tomu, aby Ústřední vojenská nemocnice mohla být etablována do podoby fakultní nemocnice.

Někteří velitelé v souvislosti s nezbytnými úsporami stojícími před armádou připomínají anglosaský model vzdělávání důstojníků, kdy ozbrojené síly nakupují hotové vysokoškoláky a během pouhého jednoho roku jim poskytují vojenské vzdělání. Jak vnímáte tuto možnost přípravy personálu v našich podmínkách?

Pokud bychom se o tomto modelu měli bavit poctivě, je potřeba ho posuzovat v určitých historických a společenských souvislostech. Jako rektor jsem měl možnost diskutovat s kolegy ze států NATO i o této problematice. Z výměny názorů vyplynulo, že systém a úroveň vojenského školství u nás je něco, k čemu by se chtěli přiblížit. Pokud se týče výhodnosti modelu, který jste zmínil, případně kvality personálu, který produkuje, je potřeba říci, že každý systém má své výhody a nevýhody. Výhody tohoto modelu spočívají v jeho relativní jednoduchosti a samozřejmě v nižších

nákladech. Na druhé straně zásadní nevýhoda spočívá v tom, že pokud se snažíme rekrutovat důstojníky podobným způsobem, pravděpodobně získáváme na trhu práce ty absolventy vysokých škol, kteří nenašli uplatnění pro odbornost, na kterou se připravovali. A co je zásadní, zkrácené období studia výrazně eliminuje profesní formování a výchovné působení na studenta jako takového.

Dobře ale víme, jak moc se v současné době liší struktura studijních oborů od požadavků na trhu práce. Absolventů vysokých škol, kteří nepracují ve svém oboru, je přece čím dál více.

Specifika povolání profesionálního vojáka a důstojníka je ale v tom, že rozhoduje o životech lidí. Teď nehovořím jen o tom, že během přípravy na svou službu by se měl naučit jinému způsobu myšlení, chování a výkonu práce. Formovat člověka, aby v určitých krizových situacích rozhodoval kvalifikovaně, bez emocí a respektoval i takové hodnoty jako vlast, čest, věrnost a odvaha, k tomu jen rok přípravy asi nestačí. Z tohoto pohledu je výhodnější ten náš model, který je schopen poskytnout primárně vzdělání v souladu se skutečnými potřebami Armády České republiky. To je jeden z největších benefitů tohoto systému vzdělávání. Navíc, s ohledem na to, jaký je v současné době zájem o studium na Univerzitě obrany, jsme bez problému schopni zabezpečit i adekvátní kvalitu studentů. Jak jsem již řekl, každý z těchto modelů má své výhody. Domnívám se však, že pro naše stávající podmínky, a to i v kontextech společenských a historických, je vhodnější ten náš současný. Na druhé straně ale úplně nezatracuji ani ten druhý. Určitě budou existovat menšinové specializace, jako je například právník, psycholog a další, které by armáda získávala tímto způsobem.

Zmínil jste, že povolání vojáka není celoživotní kariérou. Přitom anglosaský model umožní odcházejícím důstojníkům se snadněji uplatnit v civilním životě právě díky vzdělání, které získali i na civilní vysoké škole.

To může být samozřejmě určitá výhoda. Ale asi se všichni shodneme v tom, že pokud se člověk v dnešní době té své původní profesi nevěnuje deset patnáct let, je problematická jeho využitelnost. S ohledem na to, jak se za ta léta vyvinula jeho původní odbornost, bude nezbytná nějaká další specializace. A tím se dostávám k tomu, co by mohlo být společné pro našeho absolventa a absolventa civilní školy. Obě tyto formy přípravy jsou schopny zajistit kvalitní teoretický základ. To, co nastane za deset až patnáct let, je otázka. Náš absolvent bude mít v té době kvalitní teoretický základ, bohaté praktické i mezinárodní zkušenosti z výkonu různých funkcí a poměrně jednoduše si může doplnit aktuální záležitosti.

České vysoké školy se v poslední době snaží klást důraz na matematiku, což je pro vás již z historického hlediska vlastní. Dalším trendem je větší otevření směrem do zahraničí a zařazení více studentů do vzdělávacího programu Evropské unie Erasmus. Snažíte se také vy jít tímto směrem?

4

Samozřejmě. Větší důraz na matematiku byl u nás charakteristický pro Fakultu vojenských technologií, případně pro ty studenty, kteří se zabývali studiem technických oborů. Když nyní konstruujeme nové studijní programy, jsou tam i předměty, které určitým způsobem formují budoucího důstojníka v těchto oblastech. Jedná se o matematiku, fyziku a další disciplíny. Rozšiřujeme je i na fakultu, která se zabývá přípravou klíčového velitelského personálu. Kromě toho tam ale nově zařazujeme i další předměty z oblasti vojensko-humanitní. Tyto změny nám umožňují posunout přípravu důstojníků i do jiného teoretického základu.

A jak jste na tom z hlediska otevírání směrem do zahraničí?

Univerzita obrany se může pochlubit dlouhodobým procesem otevírání směrem k ostatním školám a bohatou zahraniční spoluprací. Na to klademe velký důraz. Kvalita školy je z dlouhodobého hlediska hodnocena především na základě mezinárodní prestiže. Pokud máme možnost vyslat své studenty do zahraničí, anebo naopak ty zahraniční přijmout ke studiu u nás, je to ideální cesta. A nejde jen o výměnu studentů. V současné době k nám chodí přednášet i odborníci ze zahraničí. Snažíme se, aby naši studenti, v rámci svého studia, a to buďto formou stáže, anebo jiné formy výměnného pobytu, mohli získat zahraniční zkušenosti. Kromě již zmíněného posílení praktické části jejich studia budou mít všichni studenti ve čtvrtém a pátém ročníku možnost získat zahraniční zkušenosti formou krátké zahraniční stáže. Budou se moci seznámit s tím, jak je tato problematika rozvíjena na zahraničních školách, případně na zahraničních útvarech. Otevřenost školy vnímáme ale i v opačném směru. Chtěli bychom také více vyučovat zahraniční studenty u nás, a to nejen v rámci mezinárodního programu, který představuje jakousi armádní obdobu programu Erasmus. Otevřenost naší školy a zahraniční spolupráce je tedy jedním z bodů, na který se chceme zaměřit.

Máte již vytipovány nějaké zahraniční vojenské školy, které vám jsou bližší a s nimiž by ta spolupráce bez problému fungovala?

Máme. Nejdůležitějším měřítkem pro nás je srovnatelnost škol. Není naší ambicí přizpůsobovat český model vojenského vzdělávání typově velkým státům a školám, které jsou například ve Velké Británii. Vhodnější pro nás může být například Královská vojenská akademie v Belgii, která má podobné typy studia, tedy bakalářské a magisterské studijní programy. Formy a způsoby vzdělávání se podobají těm našim. Pro hledání partnera je důležité i to, že to musí být srovnatelná vzdělávací instituce. Pokud vezmeme v úvahu, že Univerzita obrany je nejvyšší armádní vzdělávací instituce v rámci České republiky, která kromě univerzitního vzdělávání poskytuje i kurzy generálního štábu, pak musíme hledat ve srovnatelných státech partnery, kteří poskytují rovněž nejvyšší formy vzdělávání.

Když hovoříme o větším otevírání Univerzity obrany, počítáte také s širším zapojením externích přednášejících, ať již z brněnských vysokých škol, anebo z řad důstojníků s bohatou armádní praxí?

Principiálně s touto možností počítáme. A nejde jen o externí přednášející u nás, ale i o naše pedagogy přednášející na jiných školách. V současné době působí někteří naši akademičtí pracovníci jak na Vysokém učení technickém, tak i na brněnské Masarykově univerzitě. Ve spolupráci s ředitelem Vojenského historického ústavu plukovníkem Alešem Knížkem definujeme zaměření bloku vojensko-humanitních předmětů. Jeho větší část by měla být realizována dodavatelsky, a to především cestou Vojenského historického ústavu, který nasmlouvá nebo přímo zabezpečí dodavatelskou činnost v oblastech, v nichž má Univerzita obrany omezené kapacity. V souvislosti s realizací nových studijních programů a potřebou širšího provázání teorie a praxe se na Univerzitě obrany vytvoří i místa pro vojáky z praxe, kteří nebudou muset splňovat vysoké kvalifikační požadavky na vysokoškolského učitele typu docenta nebo profesora. Nastoupí k nám od útvarů či z Generálního štábu AČR a budou zde v rámci své kariéry působit dva nebo tři roky na naše studenty. Dojde tak k lepšímu vnímání a většímu propojení teorie a praxe. V poslední době nám praxe tak trochu utíkala před teorií.

Armáda České republiky v posledních letech s ohledem na nedostatek finančních prostředků zvyšuje svou vnitřní „zadluženost“. Vy jste měli v minulosti v souvislosti s opravami objektů velké plány. Jak je na tom v tomto směru Univerzita obrany dnes?

Vyhodnocovali jsme si situaci, ve které se v tomto směru nachází Univerzita obrany, a došli jsme k závěru, jaký jsme asi všichni tušili. Máme velký vnitřní dluh. Do Univerzity obrany se dlouhá léta neinvestovaly větší finanční prostředky. Jednalo se pouze o zdroje, které umožňovaly udržet nepříliš dobrý stav, v němž se nyní nacházíme. V období vzniku Univerzity obrany jsme měli ambice vybudovat větší multifunkční blok, který by nám pomohl eliminovat některé nedostatky. Máme velkou roztříštěnost nemovité infrastruktury, nekvalitní vzdělávací základnu a nedostatek laboratoří. Uvědomujeme si však, že něco podobného není za současné ekonomické situace příliš reálné. Proto se v rámci Brna snažíme identifikovat strategické body, ve kterých bychom soustředili jednotlivé součásti naší univerzity. Takto bychom alespoň částečně eliminovali naši roztříštěnost. Zmíněné objekty se budeme snažit v rámci našich možností rekonstruovat, a to i za pomoci evropských sociálních a strukturálních fondů. Což se nám již daří. V současné době probíhá rekonstrukce jednoho objektu, na kterou jsme získali z těchto fondů příspěvek ve výši 135 milionů korun.

Podařilo se vám tedy již opustit některé nadbytečné areály?

Zatím se tak děje spíše v obslužných částech Univerzity obrany. V tomto roce opouštíme kasárna Židenice. Počítáme s tím, že předáme i sportovní prostory v Pisárkách. V roce 2014 nás čeká vnitřní reorganizace. A právě s ní by měly být spojeny další změny v tomto směru. Všechno ale závisí od toho, jak se nám podaří připravit nové studijní programy. Právě jim bude přizpůsobena nejen organizační a personální struktura fakult, ale i struktura nemovitého majetku. To, co nebude primárně vyhodnoceno na podporu

vzdělávacího procesu, označíme jako nepotřebné a nabídneme Armádě České republiky, případně dalším subjektům.

Jak by podle vás dopadlo případné srovnávání nemovitostních infrastruktur a celkového vybavení univerzity s ostatními brněnskými vysokými školami?

Dovolím si tvrdit, že v tomto směru silně zaostáváme. Ostatní brněnské vysoké školy budují nové kampusy. Veřejné vysoké školy se vnitřně rozvíjejí. Naše zaostávání v této oblasti je tak výrazné, že vlastně není možné ani co srovnávat. Armáda svými strategickými a koncepčními dokumenty deklaruje, že příprava personálu je pro ni klíčová. Univerzita obrany je přitom jedním ze základních nástrojů pro přípravu personálu ozbrojených sil. Bohužel je zatím vnímána spíše jako popelka.

Z hlediska zdrojů jste odkázáni výhradně na armádu, anebo existuje možnost vícezdrojového financování?

Pracujeme v režimu organizační jednotky organizační složky státu. To znamená, že jsme plně financováni z úrovně resortu obrany. Nemáme

možnost doplňkového financování jako ostatní veřejné školy. Přičemž potenciál zde je. Jakýkoliv příjem, který bychom vykázali, se automaticky stává příjmem státu. Jedinou dnešní možností jsou právě již zmíněné evropské sociální a strukturální fondy.

Několikrát jsme zmínili, že povolání vojáka je velice specifické, úzce zaměřené na určitou vyhraněnou oblast. Dovedete si do budoucna představit, že když důstojník po nějakých deseti patnácti letech skončí službu v armádě a začne si hledat práci v civilním sektoru, bude mít diplom z vaší univerzity takovou váhu, že bez problému získá zaměstnání?

Přesně tohle je naší ambicí do budoucna. Pokud bychom se podívali zpátky do hlubší historie školy, tak v minulosti tady již něco takového bylo. Ze všech sil usilujeme o to, aby absolvování univerzity bylo jednoznačnou zárukou vysoké kvality. Text: Vladimír Marek Foto: autor, Markéta Malá a archiv Univerzity obrany

5

rubrika

Hledáme zajímavé fotografie a příběhy z vojenského života od roku 1993

Květen 1993

ČTENÁŘSKÁ SOUTĚŽ

Od vzniku Armády České republiky uplynulo v letošním roce dvacet let. Při této příležitosti jsme se rozhodli připravit seriál, kterým se vracíme do doby před dvěma desetiletími. V každém čísle budeme přinášet nejvýznamnější události a nejdůležitější okamžiky, kterými v jednotlivých měsících roku 1993 žila naše armáda. V květnu 1993 poskytl ministr obrany ČR Antonín Baudyš první informace o základní koncepci výstavby Armády České republiky do konce roku 1996 a o všech dalších krocích, které jsou s tím spojeny. „Ze všeho nejdříve musíme mít jasnou strukturu armády, ministerstva a Generálního štábu. Musíme mít předem dány počty, dále potřeby na úrovni roty, pluku, brigády, vědět, kolik a jakých důstojníků bude kde potřeba. Jaké musí mít vzdělání a jaké z toho plynou nároky na školství. Jakou budeme potřebovat techniku, kdy ji musíme mít, jak budeme krátkodobě i dlouhodobě přezbrojovat. To všechno bude mít totiž dopady na rozpočet. Současně pracujeme na novém personálním systému, kompletně měníme principy logistického zajištění ve smyslu jeho zjednodušení, zefektivnění a zprůhlednění. Právě jsme začali dělat na nových zákonech – o armádě, na branném zákoně a dalších,“ řekl tehdy ministr obrany. „To všechno představuje změnu, která je absolutně globální. Dá se říci, že tady skutečně nezůstane strukturálně i principiálně kámen na kameni. Na to všechno ale pochopitelně potřebujeme lidi. Jejich výběr není jednoduchý a určitou dobu potrvá.“

V této době byl již připraven k podpisu rozkaz ministra obrany týkající se dalšího zkvalitňování velitelského sboru armády a řešící tolik očekávané rozhovory se všemi vojáky z povolání. Začalo se rovněž poprvé hovořit o systému personální práce, který připomínal kariérní řád. „Obsahem tohoto rozkazu budou pohovory s důstojníky. Jejich uskutečnění vychází z toho, že během dvou a půl roku poklesne počet armády o čtyřicet procent. Tím pádem nebude zapotřebí tolik důstojníků. Je to jedinečná příležitost k tomu, aby se zkvalitnil důstojnický sbor. Jinak řečeno, jde o to, aby odešli lidé jak politicky zprofanovaní, tak odborně a rovněž lidsky špatní. Už proto, že mezi vojáky z povolání jsou tací, kteří si ne zcela plní své povinnosti a nedělají armádě nejlepší pověst. Proto v souladu s uvedeným rozkazem bude podle stanovených kritérií hodnocen během rozhovoru s tříčlennou komisí každý voják z povolání,“ upřesnil náměstek ministra obrany Jiří Pospíšil. „Je to ovšem jen začátek systematické personální práce, která se bude i v české armádě uskutečňovat tak jako kdekoliv jinde v Evropě. Každý důstojník bude se svým personalistou mluvit, ten mu řekne, jakou má možnost další kariéry, když splní ty které podmínky. Důstojník si bude moci vybrat, jestli je ochoten se dál školit a vynaložit úsilí, aby se dostal na vyšší post, nebo jestli je spokojen s tím, kde je, případně jestli chce odejít. V systému personální práce budou postupně stanoveny předpoklady postupu na vyšší funkce, předpoklady setrvání na funkci i maximální doba, po kterou lze setrvat na určité funkci. Pokud voják z povolání neprojevuje snahu být lepší, oznámí se mu, že když během příštích dvou let neudělá to a to školení nebo nebude dosahovat těch a těch výsledků, tak se s ním armáda rozloučí a nabídne mu rekvalifikační kurz. Počítá se i s tím,

Ředitel Kabinetu ministra obrany ve spolupráci s redakcí časopisu A report vyhlašuje při příležitosti 20. výročí vzniku Armády České republiky čtenářskou soutěž v kategoriích:

že se hodnost bude vázat s funkcí, tedy že bude právě tolik plukovníků, kolik je plukovnických míst.“ Definitivně bylo také rozhodnuto o tom, že všichni čeští posluchači, kteří navštěvují slovenské vojenské školy, budou mít možnost od příštího školního roku studovat v Čechách. „Počítáme s tím, že v České republice vzniknou tři vojenská vzdělávací a vědecká centra. Pro pozemní vojsko ve Vyškově, pro letectvo, PVO a další technické odbornosti v Brně a vojenské zdravotnictví zůstane v Hradci Králové. Do těchto center se přesunou posluchači ze Slovenské republiky. V žádném případě se nemusí obávat, že přesun na jinou školu bude znamenat změnu specializace, kterou si vybrali,“ upřesnil nově jmenovaný náčelník Správy vojenského školství plukovník Ignác Hoza. „Pokud se týče vojenských gymnázií, mohu potvrdit, že jsou v útlumu a nepočítá se s jejich pokračováním. Odborné střední školy naopak vzniknou u zmíněných vědeckých a vzdělávacích center. Nastane ovšem určité přechodné období. Například žák, který letos na Slovensku ukončí druhý ročník, bude v dalším studiu pokračovat v některém našem stávajícím vojenském gymnáziu. Ve třetím ročníku zde složí maturitní zkoušku ze všeobecných předmětů a ve své specializaci bude pokračovat v posledním čili čtvrtém ročníku v Brně, Vyškově či Hradci Králové.“ Pokračovaly i změny v oblasti výstrojního zabezpečení vojáků z povolání. Polní stejnokroj vz. 60 sice nadále zůstal ve výstroji vojáka, ovšem jen do spotřebování zásob. Přitom jejich část byla uvolněna k odprodeji. Výstrojní služba se v této oblasti v roce 1993 vydala na cestu výrazné inovace, na jejímž konci byl o dva roky později nový

polní stejnokroj vz. 95. „Naším cílem je zabezpečit po výstrojní stránce především vojáky z povolání, kteří jsou denně ve výcviku a mají větší opotřebení stejnokrojových součástek. Při běžném výkonu služby a při výcviku v kasárnách používají stejnokroj vz. 85, který dále zdokonalujeme. Je již vyroben polní stejnokroj vz. 85 s maskovacím potiskem, a to na úrovni evropského standardu. Jsou jím zatím vybavováni naši vojáci působící v mírových silách OSN v Jugoslávii. Posléze jím budou vybaveni příslušníci výsadkových a průzkumných útvarů,“ vysvětlil aktuální situaci náčelník výstrojní služby AČR plukovník Ladislav Schumichrast. V Brně se začal připravovat první ročník mezinárodní výstavy vojenské techniky IDET. Expozice se skládala ze čtyř relativně samostatných bloků. Základ tvořily exponáty prezentující Armádu České republiky. Další část byla věnována zahraničním armádám. Ve třetím bloku měli prezentovat vojenskou techniku čeští a zahraniční výrobci. Ve čtvrtém pak byly doprovodné programy. „Rádi bychom, aby výstava přispěla k vytvoření takové atmosféry, že si každý uvědomí, čeho je zapotřebí k tomu, aby se obrana České republiky, tak jak je koncipována politicky, stala skutečností. Půjde o to, aby veřejnost pochopila, že nemůžeme přezbrojit armádu bez toho, aniž bychom se nějakým způsobem zapojili do mezinárodní dělby zbrojní výroby. Evidentně nepřipadá v úvahu, abychom nakupovali veškerou vojenskou techniku v zahraničí a sami z naší produkce nenabídli nic,“ řekl v této souvislosti generálmajor Stanislav Chromec. Text: Vladimír Marek Foto: archiv redakce

FOTOGRAFIE z samostatná fotografie z fotoreportáž (5 až 7 fotografií)

PSANÁ TVORBA z příběh, medailon (rozsah do třech rukopisných stran – 5 400 znaků včetně mezer)

Vítězové jednotlivých kategorií budou vyhlášeni a oceněni u příležitosti Dne veteránů 11. listopadu 2013.

Příspěvky s označením SOUTĚŽ zasílejte na internetovou adresu redakce [email protected] do 15. října 2013. V případě, že budete posílat původní fotografie, minimální rozměr by měl být 10×15 cm (korespondenční adresa redakce časopisu A report, Rooseveltova 23, 161 05 Praha 6), u digitálních fotografií minimální velikost 500 kb. Nezapomeňte uvést jméno, příjmení, kontaktní adresu a telefonní spojení. Nejzajímavější příspěvky budou otištěny v listopadovém a prosincovém vydání časopisu A report.

6

7

zbrojní veletrh republiky se projekt snaží vrátit dětem zpět jejich fyzickou zdatnost a pomoci jim nalézt vztah k pohybu a čestnému soutěžení. V sobotním doprovodném programu nebudou chybět ani atraktivní ukázky bojového umění Musado či přehlídkové vystoupení motocyklové čety Hradní stráže (8 motocyklů BMW R 1100 a 1150 RT), jejímž hlavním úkolem je provádění čestných doprovodů čelních představitelů cizích států a dalších státních návštěv prezidenta republiky. V dynamické ukázce jízdy vynikne nejen motorkářská zručnost jednotlivce, ale i sladěnost celé sestavy. Novinkou bude představení projektu RIDERS, který vznikl z potřeb AČR získat odborné znalosti z problematiky ochrany osob, rozvoje schopností a dovedností detekce a ochrany před pravděpodobným útokem. Projekt se také zabývá ovládáním vozidel v různých druzích terénu a nácvikem řešení krizových situací. Vychází ze spolupráce AČR s Bezpečnostní informační službou a společným výcvikem již prošla celá řada jednotek 4. brigády rychlého nasazení, 7. mechanizované brigády a 53. brigády průzkumu a elektronického boje. Tento speciální výcvik se v posledních letech stal nedílnou součástí přípravy jednotek

Účast resortu obrany na letošním veletrhu IDET 2013 bude ve znamení 20. výročí vzniku Armády České republiky

Ve dnech 22. až 24. května 2013 se v Brně v areálu BVV uskuteční 12. mezinárodní veletrh obranné a bezpečnostní techniky IDET 2013. V sobotu 25. května pak bude na brněnském výstavišti program AČR pro veřejnost pokračovat v rámci festivalu zábavy Vystec Festu. příkladem sdílení schopností členskými zeměmi NATO.

Mezinárodní veletrh IDET se již tradičně řadí mezi nejvýznamnější akce tohoto druhu v Evropě. Jedním ze spolupořadatelů veletrhu je i Asociace obranného a bezpečnostního průmyslu ČR, sdružující více než 80 společností z oblasti obranné a bezpečnostní techniky, materiálů a služeb. Představitelé těchto výrobních, servisních i obchodních firem se na brněnském výstavišti tradičně setkávají s potenciálními odběrateli nejen z České republiky. Stejně jako v minulých letech navštíví veletrh oficiální armádní delegace, vojenští a letečtí přidělenci ze dvou desítek zemí, které jsou komerčně zajímavé pro český obranný průmysl. Svůj informační stánek na IDETu otevře také logistická agentura NATO (NSPA, NATO Support Agency) a v rámci doprovodného programu na výstavišti proběhne 30. zasedání muničního výboru této agentury. Možnosti spolupráce armád zemí NATO představí dva projekty Armády České republiky v rámci iniciativy Smart Defence. Mezinárodní spolupráce v oblasti logistiky a nadcházející cvičení Capable Logistician 2013 bude tématem prezentace činnosti Mnohonárodního centra pro koordinaci logistiky (MLCC). Bez zajímavosti nebudou ani novinky v oblasti výcviku leteckého personálu, o kterých budou informovat zástupci Centra leteckého výcviku v Pardubicích, letecké základny v Čáslavi a sekce obranné politiky a strategie MO. Projekt Mezinárodního střediska leteckého výcviku (MATC) je typickým

Dvacet let existence Armády České republiky Dominantní součástí letošního veletrhu IDET bude expozice Armády České republiky a Ministerstva obrany ČR. Hlavním mottem letošní prezentace resortu MO je 20. výročí vzniku AČR. Expozice bude zaměřena na představení současných schopností české armády, její působení v koaličních operacích s využitím moderní výzbroje, techniky a nových technologií a na možnosti spolupráce AČR v rámci integrovaného záchranného systému. Letošní expozice také nabízí jedinečnou možnost srovnání techniky, výzbroje a výstroje, kterou čeští vojáci používali jak v době vzniku samostatné Armády České republiky, tak v jednotlivých etapách jejího dvacetiletého vývoje až do dneška. Ze současné moderní techniky a výzbroje bude možno shlédnout například nejnovější zbraně, jako je útočná puška CZ 805 BREN, která byla zavedena do výzbroje AČR v roce 2011, pistole Glock a Phantom či lehký kulomet Minimi, který je v současné době zaveden ve výzbroji prakticky všech zemí NATO (zejména Velké Británie, Kanady a USA). Z další moderní techniky se představí kolový obrněný transportér Pandur ve všech verzích či lehká obrněná vozidla Iveco, včetně nejnovější chemické verze.

Provozní doba veletrhu 22. května 2013 – od 9:00 do 17:00 23. května 2013 – od 9:00 do 17:00 24. května 2013 – od 9:00 do 16:00 Aktivity resortu MO na akci Vystec Fest 25. května 2013 – od 9:00 do 14:00

v současnosti používanou výcvikovou munici 3M9 UD a tím přinést výraznou úsporu finančních prostředků na výcvik. „Emulátor simuluje raketu na odpalovacím zařízení, rozpozná její navedení na cíl a hlásí připravenost ke střelbě. Po přijetí signálu ‚pal‘ nebo ‚nemířený pal‘ elektronicky imituje odlet rakety. Počítá čas aktivace všech tří raket souběžně, čímž umožňuje vyhodnocení reakcí operátora odpalovacího zařízení při výcviku bojové služby. Předává informace o průběhu činnosti a stavu simulace v reálném čase, souběžně reaguje na povely operátora i instruktora, předchází rovněž vytváření špatných návyků operátorů,“ vyjmenovává schopnosti a výhody emulátoru autor návrhu nadporučík Jindřich Vlasák. Ten si emulátor zvolil jako téma diplomové práce, kterou v současné době zpracovává na katedře radiolokace brněnské Univerzity obrany.

Strakoničtí vojáci přišli se zlepšovacím návrhem Na letošním veletrhu IDET 2013 bude také v rámci prezentace 25. protiletadlové raketové brigády ze Strakonic představen zlepšovací návrh, na kterém spolupracuje několik příslušníků brigády. V současné době nese název „Emulátor raket 3M9“. Emulátor je zařízení kategorie simulačních technologií, jehož úkolem je imitovat činnost tří raket 3M9 na odpalovacím zařízení protiletadlového raketového komplexu 2K12 KUB. Jeho případné zavedení do výzbroje AČR by mohlo přispět jednak ke zkvalitnění výcviku obsluh odpalovacích zařízení, jednak částečně nahradit

Připravila podplukovnice Jana Zechmeisterová

SMĚR / DIRECTION: CENTRUM

SMĚR / DIRECTION: BRATISLAVA, VIENNA, OLOMOUC

BVV OFFICE CENTRE

P

Výstaviště, main entry

1

CONGRESS CENTRE

PARKOVIŠTĚ A PŘÍJEZDOVÁ TRASA PRO ZAMĚSTNANCE RESORTU MO ČR

BUS

BRNO

VSTUP PRO ZAMĚSTNANCE RESORTU MO ČR

G1

P

C

Y

M

F

Z

P

P

PRESS CENTRE

P

P

9

8

B

4

E

E

P

Velodrom BUS

44, 84

PARKOVIŠTĚ A PŘÍJEZDOVÁ TRASA PRO VIP MO ČR

STAVEBNÍ CENTRUM EDEN 3000

10

HOTEL VORONĚŽ II

HOLIDAY INN BRNO CONGRESS HALL

HASIČI

P

HOTEL VORONĚŽ I

EXPOPARKING

K P

44, 84

P

A1

V

G2

Křížkovského

D

A

A2

H

G2

Výstaviště, entry G2

SMĚR / DIRECTION: SVITAVY, HRADEC KRÁLOVÉ, WROCLAW

8

Prostor pro obchod i sdílení schopností

pro nasazení v operaci ISAF a jednotek předurčených pro výstavbu společné evropské bojové jednotky Battlegroup.

Všem návštěvníkům a vystavovatelům na veletrhu IDET 2013 je z bezpečnostních důvodů přísně zakázáno nosit osobní zbraně a munici do prostor veletrhu. Povoleno je vnášet pouze příruční zavazadla.

Doprovodný program Nosným pilířem odborného doprovodného programu veletrhu IDET budou letos opět mezinárodní konference CATE (Community – Army – Technology – Environment). Pod hlavičkou CATE 2013 se na brněnském výstavišti ve dnech 22. až 24. května uskuteční šest mezinárodních konferencí: Vojenské technologie 2013 (ICMT 2013), Bezpečnost a ochrana informací, Logistika a ekologie v ozbrojených silách, Distanční vzdělávání, simulace a komunikace, Bezpečnostní management a společnost, Armáda a znalostní společnost. Konference, na nichž se setkávají k rozpravě domácí a zahraniční odborníci, jsou pevnou součástí systému vědeckých konferencí pořádaných v Armádě České republiky. Všechny jsou otevřeny jak členským zemím NATO, tak i partnerským zemím. Po odborné stránce se jedná o setkání armádních specialistů, pedagogů vysokých škol, představitelů státní správy a zástupců obranného a bezpečnostního průmyslu. Vysokou odbornou úroveň konferencí garantuje Univerzita obrany v Brně. Na letošním IDETu bude také prezentován sportovně-výchovný projekt „Odznak Všestrannosti Olympijských Vítězů“, který vznikl v roce 2008 a jehož tvůrci jsou olympijští vítězové a desetibojaři Robert Změlík a Roman Šebrle. AČR se do projektu zapojila v roce 2010. Prostřednictvím sportovních soutěží a besed s českými atletickými legendami a příslušníky ozbrojených sil České

Expozice resortu MO ČR bude umístěna v pavilonu P a na volné ploše u pavilonu P.

P P

P

VELETRHY / TRADE FAIRS: Q IDET, QPYROS/ISET DOPROVODNÝ PROGRAM / SUPPORTING PROGRAMME VSTUP DO AREÁLU VÝSTAVIŠTĚ / PEDESTRIAN ENTRY VJEZD DO AREÁLU VÝSTAVIŠTĚ / CAR ENTRY VSTUP DO PROSTORU / ENTRY TO THE PREMISES: IDET, PYROS/ISET

SMĚR / DIRECTION: PRAHA, OLOMOUC, BRATISLAVA, VIENNA

PŘÍSTUP PRO PĚŠÍ / WAY TO THE FAIRS: IDET, PYROS/ISET

9

Nově vytvořená Agentura personalistiky AČR se potýká s prvními úkoly, podle jejího ředitele by od počátku července měla fungovat již na sto procent

POTENCIÁL kvalitních odborníků Současná reorganizace Armády České republiky odstartovala tak trochu symbolicky počátkem letošního roku vytvořením organizačního jádra Agentury personalistiky AČR. Do jejího čela byl prostřednictvím výběrového řízení vybrán voják, bývalý velitel 15. ženijní brigády, plukovník gšt. Ing. Ota Rolenec. Před něj a jeho spolupracovníky byl hned od počátku postaven klíčový úkol začít rozmotávat hodně dlouhý řetěz personálních opatření. „Naše agentura poskytuje kompletní personální servis nejen náčelníkovi Generálního štábu AČR, ale i velitelům sil a brigád. V minulosti byl problém v tom, že personální podpora až do konce loňského roku nebyla podřízena přímo náčelníkovi Generálního štábu AČR. Nyní tedy přecházíme na klasickou vojenskou organizaci. Stejně jako velitel brigády má své personalisty, měl by je mít i nejvýše postavený voják,“ vysvětluje plukovník Rolenec. „Naše zařízení vzniklo jako první z toho důvodu, aby mohlo zabezpečit přechod personálu. Je potřeba si uvědomit, že se ruší operačně-taktická velitelství a kromě nás vzniká ještě Agentura logistiky, Agentura KIS a Agentura zdravotnické služby. Dochází k organizačním změnám i na Generálním štábu AČR. Krajská vojenská velitelství budou nově podřízena přímo Generálnímu štábu AČR. V souvislosti s tímto procesem dochází samozřejmě k řadě personálních přesunů, které musí někdo zajišťovat. Nastává velký personální pohyb lidí. Těm, kteří budou uvolněni ze svých dosavadních funkcí, se budeme snažit najít nové

10

uplatnění. V konečném důsledku ale bude záležet jen na nich, zda ho přijmou.“

Musí se učit

Plukovník Rolenec se netají tím, že pro něho nebylo jednoduché stát se z velitele brigády ředitelem Agentury personalistiky AČR. „Jako velitel jsem přicházel s personální prací pravidelně do kontaktu. Takové to odborné, administrativní a legislativní zázemí této práce si však musím postupně nastudovat. Ještě nějakou dobu se tedy budu učit. Velice důležitý pro tuto práci je také správný výběr nejbližších spolupracovníků. Výběry se v tomto případě netýkaly jen mne, ale i všech zástupců a náčelníků odborů. Všechno tohle musí být lidé, kteří své práci naprosto rozumí. Za posledních dvacet let se z personalistiky stala velice složitá věda. Je potřeba si uvědomit, že největším potenciálem každé organizace jsou právě kvalitní odborníci.“ Agentura má na starosti personální opatření a řízení služebních kariér vojáků v podřízenosti

náčelníka Generálního štábu zařazených na systemizovaná místa až do hodnosti plukovníků včetně. Kromě toho zajišťuje vysílání těchto vojáků do vojenských misí a operací, ke studiu do škol, kariérových a odborných kurzů v České republice i v zahraničí a do rekvalifikačních kurzů. K jejím úkolům dále patří provoz, rozvoj, testování, komplexní metodická podpora uživatelů a kontrola kvality dat personální – velitelské části informačního systému o službě a personálu. Vede resortní archiv pomocných osobních spisů všech vojáků z povolání a archiv vybraných písemností a rozkazů ve věcech personálních. Prostřednictvím rekrutace zajišťuje doplňování resortu personálem. Součástí agentury je i oddělení humanitní služby. To má na starosti řízení programu prevence proti sociálně nežádoucím jevům a podporu kvality života příslušníků resortu.

Vznikla rekrutační střediska

Základ agentury tvoří čtyři odbory, které doplňují tři samostatná oddělení. Kromě již zmíněného oddělení humanitní služby se jedná o oddělení správních činností a oddělení vnitřního řízení. To řeší nejrůznější odvolání a obzvlášť složité personální případy. Vedle odboru řízení kariér, odboru personálních informací a odboru vzdělávání a rekvalifikace je součástí agentury i odbor doplňování personálu. Jeho součástí jsou kromě jiného dvě rekrutační střediska. Do konce června zajišťují nábor personálu, jak tomu bylo doposud, krajská

Agentura personalistiky AČR vojenská velitelství. Po tomto datu se tohoto úkolu ujmou právě tato zařízení. Rekrutační středisko Čechy bude sídlit v Praze, zatím v provizorních prostorách. Po úpravě kanceláří v bývalém Domě armády Praha přesídlí právě do tohoto objektu. K dispozici bude mít dvě rekrutační pracoviště umístěná na krajských vojenských velitelstvích v Pardubicích a Českých Budějovicích. Na ostatních krajských vojenských velitelstvích se připravují tzv. rekrutační kanceláře. „Je zde k dispozici vyčleněný prostor, ve kterém si pracovníci rektrutačního střediska mohou domluvit schůzku s případnými zájemci. Je to z toho důvodu, aby případní uchazeči nemuseli dojíždět tak daleko,“ vysvětluje plukovník Rolenec. Obdobný systém byl vytvořen i pro území Moravy. Rekrutační středisko Morava bude sídlit v Brně, v objektu Univerzity obrany. Pracoviště budou pak v Olomouci a Ostravě. Také ono bude mít k dispozici rekrutační kanceláře ve všech zbývajících krajích. „Chtěli bychom, aby prostory středisek byly pokud možno reprezentativní a odpovídaly modernímu personálnímu marketingu. Máme snahu nejen zajišťovat potřebné lidské zdroje, ale i odpovídajícím způsobem prezentovat armádu. Všechno samozřejmě závisí na finančních prostředcích,“ vysvětluje plukovník Rolenec. „Nespornou výhodou nové struktury je nemalá úspora personálu. Ten se sníží o více než polovinu. Důležité ale je také to, že se snažíme vyjít ven z uzavřených objektů a být viditelnější.“

Výběrová řízení se stanou standardem Ředitel Agentury personalistiky AČR je přesvědčen, že mezi vojáky je v současné době dostatek informací o personálních řízeních. Nejen na Generálním štábu, ale i na velitelstvích sil a agenturách probíhá obsazování míst prostřednictvím transparentních výběrů. To se samozřejmě příliš nelíbí lidem, kteří doposud tyto anebo obdobné funkce zastávali. Hovoří o tom, že dochází ke zpochybňování dosavadní personální práce. „Nemyslím si, že by výběry na všechny funkce obsazované vyššími důstojníky nějakým způsobem zpochybňovaly personální práci. Určitá konkurence je přirozený stav, který by měl být nastolen i v armádě. V řadě renomovaných civilních firem je něco takového naprosto běžné. Je potřeba si také uvědomit, že dochází k totální reorganizaci armády. Za rozšířením výběrů z původně uvažovaných plukovnických funkcí na funkce do majora je potřeba vidět to, že v nové organizační struktuře je počet těchto míst nižší, než je počet vyšších důstojníků. Za této situace máme enormní zájem, aby co možná nejtransparentnějším způsobem byli vybráni ti nejlepší,“ zdůrazňuje plukovník Rolenec. „Do budoucna přepokládáme, že podobným způsobem by mohly být obsazovány i funkce nižších důstojníků. Ostatně předpokládá to i novela zákona o vojácích z povolání č. 221. Pokud bude schválena, zavede dobu rozhodnou. Pak budou obsazována úplně všechna místa v armádě

prostřednictvím výběrových řízení. S tím bude souviset i kariérní řád. Schválení všech těchto norem nám nejen usnadní práci, ale zároveň i vyšle signál lidem, že se budou muset nějakým způsobem starat o svůj kariérový růst. Nebudou moci sedět x let na jednom místě v jedné posádce.“ Ani rekrutace nových lidí do armády by neměla představovat nějaký problém. V současné době jsou v databázi zhruba čtyři tisíce zájemců o službu v AČR. „Pokud dostaneme požadavek na rekrutaci, není tedy příliš složité ho naplnit. Je ale otázka, zda do budoucna tento systém poněkud nezměnit. I já jsem byl velitelem a moc dobře vím, že někteří mí kolegové si stěžovali na to, že dostanou přiděleného vojáka a s ním musí pracovat. Současný systém však vybírá uchazeče podle požadavků útvarů a dosažených schopností daného jednotlivce. Za úvahu by asi stálo nevybírat uchazeče na konkrétní místo, ale rekrutovat obecně ty nejschopnější jedince. Zatím nám něco podobného neumožňují platné směrnice a normy. V tomto případě bychom měli tři měsíce na to, aby se mezi uchazeči profilovali ti nejschopnější jednotlivci. Naproti tomu existují však specifické funkce, na které musíme z civilu vybírat lidi již s určitou odbornou průpravou. I v současné době je ale během tříměsíčního základního výcviku jisté procento uchazečů vyřazeno,“ dodává na závěr plukovník Rolenec. Text a foto: Vladimír Marek

NGŠ AČR

Agentura personalistiky AČR

Agentura logistiky

Agentura KIS

Agentura zdravotnické služby

Ekonomická skupina Ředitelství Oddělení správních činností

Odbor řízení kariér

Oddělení řízení kariér důstojnického sboru Oddělení řízení kariér praporčického a poddůst. sboru Oddělení zabezpečení zahraničních pracovišť a misí

Odbor personálních informací Oddělení personální evidence Oddělení ISSP Referát analýz a statistiky

Odbor vzdělávání a rekvalifikace Oddělení vzdělávání v zahraničí Oddělení vzdělávání v ČR a rekvalifikace

Odbor doplňování personálu Oddělení řízení dopňování

Oddělení vnitřního řízení

Oddělení humanitní služby

Studenti v zahraničí

Oddělení pro výběr personálu Rekrutační středisko Čechy Rekrutační středisko Morava

11

armáda a veřejnost

Sáhli si na dno psychických sil Začátek dubna byl pro některé novináře a pracovníky humanitární organizace, kteří se přihlásili do kurzu speciální přípravy pro krizové situace, skutečně atypický. Ve vojenském újezdu Březina si na pár dnů vyzkoušeli žít v tvrdých podmínkách, kde se strach misí s nejistotou a slovo únosců je nad zákon. „O kurzu speciální přípravy pro krizové situace se začalo hovořit v letech 1990 a 1991, kdy se naši vojáci a novináři zúčastnili v Iráku vojenských operací Pouštní štít a Pouštní bouře. Specifická příprava novinářů pro práci v krizových oblastech a situacích se ukázala nepostradatelnou. První kurz se uskutečnil o tři roky později, v roce 1994. Do roku 2000 se kurzu účastnili zejména novináři a následně i pracovníci humanitárních organizací, kteří začali úzce spolupracovat s českými vojáky na Balkáně a poté i na Středním východě,“ uvedl Vladimír Palán z odboru komunikace a propagace Ministerstva obrany, který odpovídá za přípravnou část kurzu. Ta obsahuje vzájemnou komunikaci mezi sdělovacími prostředky a humanitárními organizacemi. Odpovídá také za úvodní přezkoušení žadatelů. Zhruba dva měsíce po ukončení kurzu se vždy koná jeho závěrečná část, která obsahuje individuální pohovory absolventů s velitelem kurzu, instruktory a psychology. Vzhledem k náročnosti tohoto nevšedního kurzu musejí všichni zájemci absolvovat fyzické a psychologické testy. Výsledky přezkoušení

12

vyhodnocuje komise a pak rozhoduje o účasti žadatelů. Přezkoušení vybraných uchazečů se odehrává v areálu Armádního sportovního centra DUKLA a ve Vědeckém a servisním pracovišti tělesné výchovy a sportu (CASRI). Letošního kurzu speciální přípravy pro krizové situace se účastnilo patnáct novinářů a humanitárních pracovníků. Nejvíce byli na kurzu zastoupeni pracovníci České televize a Českého rozhlasu. Praktickou část v trvání jednoho týdne – pro některé účastníky velmi dlouhého týdne – má na starost major Pavel Šebesta, důstojník s dostatečnými zkušenostmi ze zahraničních misí, který sleduje současné trendy ve vedení podobných kurzů, jako je ten pro novináře ve Vyškově. „Dnes se pro účastníky kurzu, jak se říká, láme chléb. Po teoretické přípravě, ve které měli možnost nahlédnout do tajů topografie, zdravotnické a dalších příprav nezbytných pro pohyb v terénu je čeká prověrka fyzických a hlavně psychických sil,“ řekl nám po úvodní části major Šebesta. Čtyři týmy čekala při prověrce v terénu čtyři pracoviště, která simulovala situace, s nimiž se v krizových oblastech světa mohou setkat

nejen novináři. Skupina majora Šebesty se dávala dohromady asi dva roky a podobné kurzy již mají skutečně vyladěné. Vědí zkrátka, jak na to. Jak a kdy použít více fyzického či psychického nátlaku a kdy naopak, je-li to třeba přerušit simulaci a uvést cvičící opět do reality. Ostatně už na prvním stanovišti, které představovalo vládní kontrolní místo, kudy museli účastníci kurzu projít, si určitě mnohý z nestranných pozorovatelů položil otázku, kde se v těch, kteří se dobrovolně přihlásili do kurzu, vzala ta odvaha nechat se sebou manipulovat, ponižovat se či šikanovat. Vojáci z týmu majora Šebesty se na prvním stanovišti vydávali za vládní vojáky fiktivní země, kteří si na novinářích přijíždějících do jejich země za svou prací dokazují své ego. Mnohdy až nepochopitelným způsobem. Nadřazenost dávají najevo výhrůžkami, okatě si říkají o úplatky a svou nadvládu dokazují nejen zbraněmi, ale i drážděním služebních psů. Batohy poutníků nemilosrdně rabují a co se jim líbí a hodí, si s křikem nechávají. Naštěstí je šéf jednotky, která spíše než vládní vojáky připomínala ilegální bandu, v dobré náladě a skupinu novinářů, vedenou Ivo Opletalem z Českého rozhlasu, po mnoha tahanicích propouští. Účastníci kurzu měli za sebou v tu dobu už dvě téměř bezesné noci, během nich se tedy moc nevyspali, navíc je všude provázely nástrahy letošní nekonečné zimy, ke kterým patřil především chlad a mokro. Sníh dotvářel kulisu prověřující odolnost jedince i týmu téměř na každém kroku. Druhé stanoviště. Tady čekala na cvičící družstva nástraha v podobě minového pole, do něhož se dostal jeden místní obyvatel, který na svou zvědavost doplatil tím, že mu nástražný systém utrhl část paty. Občanský zaměstnanec Josef Pešek spolu s nadrotmistryní Terezou Jančíkovou se jako zkušení herci vložili do své role a sehráli přítomným věrohodnou scénku plnou krve a křiku. Tým Ivo Opletala zprvu váhal, ale i přes prosby „hysterické dcery“, která pobíhala kolem „svého těžce zraněného otce“, se nakonec rozhodl od místa

utéci, zachránit si vlastní životy a nevstupovat do zaminovaného území. Strastiplné putování bylo další den narušeno na třetím stanovišti tím, že se v nečekané chvíli ozvala střelba a vojáci, kteří doprovázeli přes nebezpečné území novináře, museli čelit napadení. Major Šebesta, který nás doprovázel, chválil vojáky, že se o novináře skvěle postarali. Donutili je zalehnout a přesně mířenou palbou zahnali útočníky na útěk. Dál už novináři museli postupovat sami. Cesta byla opravdu zrádná a zavedla je na čtvrté stanoviště, kde na skupinu dobrovolníků čekaly další útrapy. Ty předešlé se náhle zdály zcela nicotné… Setkání s polovojenskou skupinou dobrodruhů, pro které je trýznění jen zpestřením dlouhých chvil nudné prázdnoty, se stalo pro civilní novináře černou můrou. Za neskutečného psychického nátlaku se někteří účastníci kurzu ocitají na pokraji svých duševních sil. Neustálý řev provází úděsný zvuk střelby. Všechno ze zavazadel musí ven a drancujícími, pološílenými „vojáky“ je zabaveno. „Všichni okamžitě zout!“ letí vzduchem. „Boty dolů, neslyšeli jste!“ A další dávka ze samopalu… To skutečně položí i velice psychicky odolného člověka. Ve chvíli, kdy dvě zdánlivě křehké dívky, Zuzana Brzáková z televize Prima a Vendula Horníková z České televize, které jsou ve skupině, stejně jako ostatní musí ležet bosé na sněhovém blátě a nad nimi vztekle štěkají psi, se zdá, že se míra strachu naplnila. Tým to však nevzdává a zaslouží si pochvalu. Přečká i okamžik, který se zdál věčností, a to když parta neurvalců imituje popravu jednoho z novinářů… „O průběhu kurzu toho zas tak moc jeho účastníci nevědí. Od nás dostanou jen doporučení, co si s sebou vzít. Musejí se samozřejmě postarat sami o stravu. To, co si přivezou, tvoří podstatnou část obsahu jejich tlumoků či batohů, se kterými putují zdejším terénem,“ podtrhl jeden ze zkušených instruktorů, praporčík Martin Beneš. Prozradil, že tým majora Šebesty reaguje i na skutečnost, že v poslední době dochází v krizových oblastech světa k častým únosům novinářů a humanitárních pracovníků. Proto pozvali

na zajímavou přednášku odborníka na chování se ve stresových situacích, tedy i v době, kdy dojde k únosu osob. Za velmi užitečné považují frekventanti také povídání se specialistou, který ví své o vedení výslechů. „Máme zpětnou vazbu a víme, že mnozí z bývalých účastníků kurzů si vzpomenou na chvíle strávené tady ve výcvikovém prostoru. Sami uznávají, že maximální přiblížení možné realitě daleko od domova je to, co potřebují,“ podtrhl major Šebesta. Fotograf Lidových novin Tomáš Hájek, který kurz absolvoval asi před deseti lety, potvrdil, že se mu

nabyté zkušenosti určitě hodily při pobytu v Peru či v africké Keni, kam ho zavedla práce fotoreportéra. Věděl, co může čekat od místních obyvatel, kteří se ne vždy tváří přívětivě… Od roku 1994 absolvovalo kurz speciální přípravy pro krizové situace téměř 300 novinářů a humanitárních pracovníků. Zájem o kurz je poměrně značný, ale ne každý projde psychologickým vyšetřením a může předložit lékařské potvrzení, že zvládne extrémní zátěž. Text a foto Miroslav Šindelář

13

mise

Afghánistán

nikdy není rutina... Nad Kábulem se pomalu smráká. Vzdor sevření prstencem hor nesužuje město těžká poklice dusivého prachu, naopak vzduch čeří lehký jarní vánek a drobné kapky snášející se z rychle odplouvajících mraků. Při prvním nádechu ulpívá na patru nasládlá lepkavá substance, na jejíž složení raději nikdo nepomýšlí. V Ostravě mají doly a ocelárny, v Kábulu zase nemají kanalizaci.

Letos v březnu se dvěma redaktorkám odboru komunikace a propagace MO naskytla příležitost navštívit české vojáky v Afghánistánu. Především díky ochotě zástupce náčelníka GŠ AČR – ředitele Společného operačního centra generálmajora Aleše Opaty a také všech velitelů a vojáků v operaci ISAF se podařilo získat množství unikátních fotografií, natočit desítky záběrů a hovořit s řadou českých vojáků o jejich službě ve vzdáleném a mnohým lidem neznámém a nedostupném Afghánistánu. Článek pod titulkem Welcome to Afghanistan… přibližuje očima redaktorek jejich putování po jednotlivých základnách, jejich pocity a prožitky. V dalších číslech časopisu A report se k jejich „putování“ budeme vracet reportážemi přibližujícími nelehkou práci vojáků působících v operaci ISAF.

14

15

mise

Zkušení pozorovatelé místní oblohy nevěstí nic dobrého a pár dobráků přidává historky, jak na přelet čekali i týden. A vskutku, další den je sotva vidět na protější civilní část letiště. Z odletové místnosti se všichni zas sunou na „enesíčko“. Takové déjà vu. O tři hodiny později ale běžíme opačným směrem. Na letištní ploše víří prach pár vrtulníků Black Hawk a taky jeden Chinook. Že by? Zvenku vypadá větší než zevnitř... Jenže se letí jiným směrem – na Wardak. Piloti klesají k výcvikové základně afghánské policie a přisedají k nám dva naši „empíci“. Po chvíli letu ale stroj znovu míří k zemi, jenže tu základnu dole nikdo nepoznává. Americký voják gestikuluje: „Všichni ven, batohy tu nechte.“ Že by chtěl tankovat? Ne, nabírá úplně jiné pasažéry a mizí. Je to základna Airborne. Spořádané čekání trvá půl hodinky. Je půl sedmé večer místního času a VAT (Vulnerability Assessment Team) s přizvanými hosty směřuje z letištní budovy přímo na české NSE (National Support Element). Ve tvářích vojenských specialistů, kteří sem dvakrát ročně přijedou odhalit a odstranit nedostatky, lze jen těžko číst jejich očekávání. Rutina? Afghánistán nikdy není rutina. Inprocessing probíhá rychle, ještě lze stihnout večeři, vybalování ale nikdo neplánuje – cesta vlastně začíná až zítra.

Mlha by mohla trvat i týden

V šest ráno je sice nad Kábulem jasno, ale na Bagramu prý leží mlha. Američané nelétají, není tedy šance zahájit program v Lógaru. Zrovna přistál Il-76 se třemi kontejnery. Rutinní vykládka zláká jen přizvané reportéry. „Vystudovala jsem vojenskou dopravu,“ usmívá se bez dalšího vysvětlování poručice Terezie J., která logistiku na letišti řídí. Velitel 6. úkolového uskupení plukovník gšt. Jaroslav Trakal pak ještě vysvětluje, že více techniky a výstroje už putuje zpět do vlasti. K manipulaci s tímto materiálem je vyčleněno asi 20 % vojáků z jeho jednotky. Při hovoru s ním nám svítí slunce, jenže…

16

Konečně na Shanku. Na zahálku není čas...

Hurá, náš CH-47 se vrátil! I s bagáží. Tentokrát opravdu tankuje a pak nás bere zpět na palubu. Na FOB Shank vítají delegaci vojáci 11. jednotky Provinčního rekonstrukčního týmu (PRT), následuje rychlý inprocessing a po něm už nikdo nezahálí, skluz je třeba dohnat. Členové VAT se rozprchnou za svými povinnostmi, reportéry si bere pod svá křídla kaplan. Čas nemarníme. Na střelnici se zrovna cvičí. Pálí se na písknutí z různých poloh. Breny střídají Glocky. „Nemůžu si na novou pušku stěžovat,“ svěřuje se jeden z vojáků, ačkoli z pohledů jiných je patrné, že by snesli i staré osmapadesátky. Když držím CZ 805 prvně v ruce já, zdá se mi těžká a dlouhá. Ale výstřely ani necítím a u terče se rozplývám nad pěkným soustřelem. Zajímá nás tým EOD (Explosive Ordnance Disposal). Sídlí v jiné části základny spolu s americkými kolegy a kontraktory. To označení se u nás vžilo skoro jako sofistikovaná nadávka pro žoldáka. Ve skutečnosti jsou to lidé, kteří si už v US Army svůj závazek odsloužili, ale Američané nejsou tak hloupí, aby se lehce vzdávali odborníků s největšími zkušenostmi. Jejich hlouček se teď dobře baví tím, že šaškujeme v pyrotechnických

oblecích a robot uchopuje mikrofon, aby vedl rozhovor s ženou, která jej ovládá. Jmenuje se Petra a pro práci pyrotechnika se rozhodla před pěti lety: „Vůbec jsem netušila, do čeho jdu. Ale chytlo mě to.“ V Afghánistánu je podruhé. „Sezona letos ještě nezačala, vyjíždíme zhruba jednou za dva týdny,“ líčí misi skoro jako všední záležitost. Člověk si pomyslí, jak to zvládá mezi samými muži… „Jsou jako moji bráchové, se vším se jim svěřuji,“ usměje se Petra a ostatní přikyvují.

Může vám jít o život, ale žaludku to nevysvětlíte

Přišel čas večeře. Kdo zná DFAC (Dining Facility) na Shanku, bude náročným klientem i před švédskými stoly čtyřhvězdičkových hotelů. Žebírko, nebo stehýnko? „Incoming, incoming, incoming!“ zařvala siréna a žaludky se při zalehnutí rozkřičely hlady naplno. Dobrá čtvrthodinka v krytu, než zazněl signál „All Clear“. Pak ještě fronta k hlášení, že je každičký OK. Nu, nepřítel se snaží narušit morálku. Očekávání, že se tálibánci postarají také o předčasný budíček, se nenaplnila. Noční klid prořezávaly jen rotory vrtulníků, a to byla záruka, že si další útok nedovolí. Od rána běželo vše zas na plné obrátky, každý dělal to své – nácvik CLS a také střelby. Z těch se zrovna vracel MAT (Military Advisor Team). „Většina mé jednotky je v Afghánistánu poprvé. Práce MAT se soustředí oproti ‚omeletě‘ na mentoring štábu. Ale neřekl bych, že by nebyla akční,“ představí nejnovější z českých jednotek její velitel major Přemysl Tuček. Potom spěchá na briefing ke svému mužstvu, ještě předtím nás však stihne pozvat na kávu do improvizované klubovny.

Všechno běží jako na drátkách

Specialisté VATu v čele s generálmajorem Opatou si mezitím vykročili k četám logistiky a oprav „píártýčka“. Generál se s upřímným

zájmem věnoval technikovi, kterému nefungovala nějaká součástka. Ještě chvíli a on mu ji snad osobně opraví. Multifunkční halu, kde se stejně dobře servisují auta jako hraje nohejbal, obklopují kontejnery, v nichž panuje čilý ruch. Někde stačí mužská síla, jinde vypomáhá ještěrka. Vždyť „jedenáctka“ je více odřadem odsunu než rekonstrukčním týmem. Velitel PRT major Vladimír Jelínek vyjmenovává složení svého týmu: „Máme zde štáb, jednotku ochrany, četu logistické podpory, družstvo skladu, dále jednotku EOD a nejmenší součástí je obvaziště.“ Vzdor této členitosti každý ví, co má dělat, na základně je celý den koordinovaný šrumec. Poslední večeře na Shanku už probíhá klidně. Ty dva dny utekly jako voda. Zatímco zprávy z vlasti oznamovaly mráz a sněhovou kalamitu, žluté B-huty synergizovaly sluneční paprsky afghánského jara, že by se vyjímaly i v katalogu cestovní kanceláře. Také další den zářilo slunce už od svého východu, jeho paprsky protínaly vrtule Black Hawků. A letí se do Wardaku...

Hlavobol 2 400 metrů nad mořem

Hory, sluníčko, zbytky sněhu a křišťálově břitký vzdoušek. Učarovaly vám Tatry nebo Alpy? Zapomeňte. White village alias nově Vyroubal Czech Camp si s ničím nezadá. Doklad a improcessing opět svižné. Jdeme s VAT zkontrolovat materiál v kontejnerech. Generál Opata míří do afghánské části základny, my pak do učebny a na americké velitelství. Odpoledne část výpravy začíná bolet hlava. Holt řidší vzduch. Pár jedinců zmáhá i viróza dovezená z domova, tu šíří klimatizace na pokojích. Já mám zase spálený nos. Nic z toho nás samozřejmě nemůže omezit. Jen večeře v „dýfaku“ je trochu zklamáním. Zásobování krapet vázne, na zeleninu zapomeňte. Je pátek – rovná se mořské plody. Na Shanku dnes asi mají celé humry, tady jen krabí klepeta. Pořád je ale zbytečné tahat z batohu zásoby z domova.

Afghánská kuchyně bodne

Dopoledne se vojáci ANA (Afghan National Army) jedou zdokonalit ve střelbě. Do místního kandaku (praporu) přibylo pár nováčků, ale naši instruktoři jsou trpěliví, ačkoliv si ti hoši přehazují americké M16 z ruky do ruky jak klacky. Ke střelnici se sbíhají děti, prý pak sesbírají nábojnice a udají je ve sběrně. Napadlo by vás v těchto končinách hledat výkup železa? Pak jsme u tréninku s minomety a IED line. „Naši kluci jim připravili něco jako stezku odvahy, kde mají hledat skrytá nástražná výbušná zařízení. Jsou pozorní a učenliví,“ říká na adresu trénujících Afghánců nadporučík Jiří J., velící druhému mentorovacímu týmu. Přichází pokyn shromáždit se ve výukovém stanu. Na návštěvu míří velitel kandaku a slavnostní oběd připravují afghánští tlumočníci. Doktor garantuje nezávadnost, ale i kdyby ne, je to pořád lepší než DFAC. Ba ne, je to dokonce luxusní. Dušené libové hovězí (asi), dlouhozrnná rýže s rozinkami a mrkví, šťouchané brambory. A k tomu ten jejich výborný chléb. Tohle si musím uvařit i doma.

Zpátky do Kábulu se snad nikomu ani nechce

Základna KAIA (Kabul International Airport) se zdá být dosti usedlou oproti dění v Lógaru a Wardaku. Zdejší DFAC není špatný, ale bohatě jej nahradí pizza a pečené kuře „u Itala“. Naši chemici naznačují, ať vynecháme Burger King. Naopak zažehnávají obavy z vodovodů: „Salicita je zde vysoká, sčítají se vlastnosti podloží s chlorováním, ale není to nebezpečné.“ Přesto si stejně jako v uplynulých dnech čistíme zuby pitnou vodou z lahví. Kůže je ze sprch vysušená, objevuje se vyrážka. VAT pracuje podle plánu, na reportéry zbývá slavnostní nástup 6. úkolového uskupení s předáním medailí NATO Non Article 5. Pak přijde

konečně poslední téma a s ním i finální adrenalin. Osmá jednotka AAT (Air Advisory Team) nás přijímá na základně. Místo angličtiny se u jejího velitele uplatní ruština. Po krátkém briefingu a prohlídce přichází na řadu cvičně bojový, hodinu a půl trvající let v Mi-24. Jeden přistává, druhý kryje. Kroužíme dlouho nad krajinou a pak i nízko, asi osmdesát metrů nad zemí, zpět k městu. Od experta přes letectví z týmu VAT podplukovníka Čepelky se až zpětně dozvídáme, že kdyby se zde létalo ještě na původních strojích, nebylo by radno do nich nasednout. Teď tu ale slouží původem české „čtyřiadvacítky“ a „sedmnáctky“. „Piloti jsou tady dobří, někteří s talentem od boha. Brzy budou sami cvičit nováčky,“ chválí své afghánské svěřence velitel tygří letky major Pavel Procházka.

Zdar Praho, na tebe se adaptuje hůře

Sbohem, ty proklatý a současně nádherný Afghánistáne. V letadle nám servírují chleba s paštikou, asi vědí, jak nás uspokojit a zároveň etablovat pro návrat. Nakonec prý je to stejné pokaždé, catering i promítané filmy. Ve Kbelích je proklatá zima. Rozloučení doprovázejí i objetí – stačily necelé dva týdny. Jak na tom teprve musí být kluci a holky, kteří tam tráví půl roku? Pár dnů nás oslabuje časový posun. VAT musí sepsat své zprávy a přijmout příslušná opatření, redaktoři mají šest hodin videozáznamů a tisíce fotek. Tahle cesta nebyla určitě marná pro nikoho. Své si na ní zažil také šéfredaktor Reflexu Ivan Hamšík, v časopisu je to znát. Kéž by jen povolil dát ke stažení ten speciál pro vojáky v misích a veterány. Je fajn mít takové zastání. A vzdor tomu, jak nám to utíká, tam se našim vojákům dny nekonečně táhnou. Před všemi klobouk dolů, přejeme jim zdar a sílu, a hlavně zdraví. Víte, jak vznikl výraz OK? Je to nula zabitých, zero killed. Wish you 0K. Autor: Miroslava Pašková

17

výcvik České, chorvatské a maďarské posádky vrtulníků absolvovaly před nasazením do Afghánistánu společnou teoretickou přípravu ve výcvikovém centru

Neshoda nepřipadá v úvahu

Klidný průběh navigačního letu se ve zlomku vteřiny dramaticky mění. Před kapitánem vrtulníku Mi-171Š se rozsvítí červené výstražné světlo, které mu signalizuje závadu. Současně dostává do sluchátek hlasovou informaci: „Požár motoru!“ Do kokpitu stroje se začíná valit hustý kouř. Česko-chorvatsko-maďarská posádka je nucena řešit zvláštní případ za letu. Naštěstí se tak neudálo ve vzduchu, nýbrž na pozemním letovém simulátoru ve výcvikovém centru. Již počtvrté proběhl ve výcvikovém centru společnosti Helicopter Training Point (HTP) Ostrava CZ na mošnovském letišti přípravný kurz českých, chorvatských a maďarských posádek vrtulníků Mi-171 a Mi-24/35 před nasazením do afghánské mise. Byl zaměřen zejména na standardizaci operačních postupů při provozu „stosedmdesátjedniček“ a sjednocení způsobů provádění instruktáže. Proškolený létající personál se společně s palubními střelci a pozemními specialisty zúčastní další rotace leteckého poradního týmu neboli jednotky Air Advisor Team (AAT), která se již pět roků (dříve pod označením OMLT, pak AMT a nyní AAT) podílí na výcviku příslušníků afghánských vzdušných sil. „Předpokládaný termín jejich nasazení je druhá polovina letošního roku,“ říká vedoucí oddělení vrtulníkového a dopravního letectva na sekci rozvoje druhů sil – operační sekci Ministerstva obrany podplukovník Petr Čepelka a konstatuje, že tento mezinárodní způsob přípravy je nadmíru efektivní a významně přispívá ke splnění úkolů afghánské mise. Premiérový AAT PTC (Air Advisor Team Pre-deployment Training Course) proběhl před rokem a jeho pokračování je prozatím naplánováno na šest pokračování. Stejně jako předchozí tři kurzy je i tento rozdělen do dvou částí. Po hodinách výuky rozdělených do dílčích tematických bloků a létání taktických misí na simulátoru se účastníci kurzu přesunou na chorvatskou leteckou základnu Zemunik Donji u Zadaru, kde je čeká čtrnáctidenní (5. až 19. května) praktický výcvik ve vysokohorském terénu, v písčitém prostředí a nad mořem. Tam jejich letové úsilí vyvrcholí operačními misemi s taktickým námětem. Přesněji řečeno téměř identickými úkoly, které je čekají v afghánském vzdušném prostoru. „Impulzem ke společnému výcviku byla letecká nehoda vrtulníku poblíž afghánsko-pákistánské hranice, kdy v kokpitu působila mezinárodní posádka. I když nikdo z nich nepochybil, protože postupoval podle svých interních instrukcí, nicméně jisté nedorozumění na palubě vyústilo v incident. Naštěstí se nikomu nic vážného nestalo. Takovýmto případným

18

nehodám lze však předejít, a to společnou přípravou,“ konstatuje podplukovník Čepelka. Realizaci výcvikového programu umožnila finanční pomoc poskytnutá v rámci Multinational Helicopter Initiative. Avšak vzhledem k tomu, že nedostatek standardizace při působení leteckých poradních týmů (AAT) na území Afghánistánu je vnímán jako širší problém, projevují zájem o zapojení do tohoto programu další země, a to jak formou přímé účasti ve výcvikových kurzech, tak ochotou podpořit projekt finančně. Programu AAT Pre-deployment Training přikládá Česká republika velký význam také z pohledu budoucího rozvoje vrtulníkových schopností typové řady Mi. V tomto duchu přišla ČR s iniciativou vybudovat mnohonárodní středisko leteckého výcviku (MATC – Multinational Aviation Training Centre), jehož cílem je zefektivnit systém přípravy a výcviku leteckého personálu, tj. posádek vrtulníků a pozemních specialistů.

Taktické mise jako v reálu

Mošnovský simulátor „stosedmdesátjedničky“, včetně identické kabiny, je sofistikovaným trenažérem pro dílčí letové fáze a nouzové postupy posádek vrtulníků. Nabízí velice hodnověrné napodobení jak horského terénu, tak extrémních teplot nebo zvířeného prachu či sněhu při vzletu a přistání nejen ve dne, ale také v noci. Vedle zkušeného tamního personálu HTP je součástí každého AAT PTC také instruktorský tým, jehož příslušníci mají výjimečné „vrtulníkové“ zkušenosti z operačních nasazení v krizových oblastech. Dalším pozitivem je, že se obsah přípravných kurzů upravuje v závislosti na aktuální situaci v prostorech nasazení. „Každý jeden kurz má svoji přidanou hodnotu v tom, že do nich zapojujeme instruktory, kteří se vrátili z Afghánistánu. Ti přenášejí do výcviku nové poznatky ze zájmových lokalit na afghánském teritoriu. Navíc máme přislíbenou trvalou účast instruktorů ze Spojených států

amerických. To je obrovský profesní benefit výcvikového programu,“ argumentuje pplk. P. Čepelka a dodává, že se způsob přípravy snaží společně s pracovníky HTP Ostrava stále vylepšovat. Plánů vedoucích k progresu AAT PTC je celá řada a nepochybně by vydaly na samostatný článek. Pro tentokrát vzpomeneme originální mapové podklady zájmových prostorů nebo zapojení zkušených instruktorů z řad Afghan Air Force (AAF) do tohoto společného výcviku již od počátku v Ostravě-Mošnově a poté v Zadaru. Následným krokem je taktická příprava létajícího personálu na simulátorech v zahraničí. Pozorný čtenář zaregistroval, že se v AAT PTC již společně s posádkami transportních strojů Mi-171 připravuje létající personál bitevních vrtulníků Mi-24/35. Pravdou je, že je to jenom ku prospěchu. Důvod? Obzvláště způsoby řešení zvláštních případů za letu jsou de facto shodné. „Naším zájmem je více zapojit do těchto přípravných kurzů před nasazením do Afghánistánu posádky vrtulníků Mi-24/35. Vede nás k tomu jejich pozitivní hodnocení. Považují je za přínos. Drilu v nouzových postupech, přistání v horách a v prašném prostředí, jakožto i plánování a provedení misí není nikdy dost. Obzvláště má-li být profesionál v řádech měsíců nasazen do mise v Afghánistánu, kde se situace mění,“ argumentuje podplukovník Čepelka. Nejvyšší čas alespoň zčásti nahlédnout do zákulisí mošnovského Air Advisor Team Pre-deployment Training Course, jemuž dominuje stručné, ale zcela výstižné motto: „Máme-li společně bojovat, musíme společně cvičit.“ Ředitelem výcviku společnosti Helicopter Training Point je Libor Ostřanský, odborné veřejnosti známý jako dlouholetý vojenský pilot vrtulníku. „V době mojí aktivní služby takovéto společné přípravné

kurzy bohužel nebyly. A kolikrát by se nám například při plnění úkolů v misi SFOR na území bývalé Jugoslávie hodily. Týmový duch je v letectví klíčový. V kokpitu vrtulníku musí fungovat jeden společný jazyk. Při řešení nouzové situace mohou mít rozdílná národní pravidla až fatální následky.“ S jeho slovy zcela souhlasí pilot 24. základny dopravního letectva Praha-Kbely kapitán Petr Šamaj, který se na svoje premiérové nasazení v Afghánistánu připravuje. „Za krizové situace mají členové posádky tendenci hovořit v mateřském jazyku. Proto se tady její složení mění na mnohonárodní sestavu a zejména americký instruktor na nás vytváří značný tlak. Snažíte se oprostit od svých zvyklostí a maximálně spolupracovat. Velmi nám to pomáhá ve sladění operačních postupů,“ říká zkušený vojenský pilot vrtulníku. Praktikovaný způsob výcviku je detailně propracován. Obecně řečeno, postupuje se od zdánlivě jednoduchých až po ta nejsložitější zadání. Zpočátku čeká na létající personál pětačtyřicet hodin teoretické výuky. Poté si každý pilot odlétá zhruba sedm hodin v letovém simulátoru. „V závěrečné fázi dostanou posádky vrtulníků operační úkol, který musejí zevrubně rozpracovat. Následuje jejich taktická mise, do níž nečekaně vstupujeme zvláštními případy za letu. Začínáme na výškách okolo dvou tisíc metrů a poté jdeme stále výš. Je to pro ně vyčerpávající, ale nanejvýš potřebné. V Afghánistánu nelze nic podcenit,“ vysvětluje Libor Ostřanský a na velkoplošné obrazovce komentuje příčiny leteckých nehod a katastrof vrtulníků, které se v předcházejících letech udály v různých koutech světa. Text: Pavel Lang Foto: Jan Kouba

19

technika a výzbroj „Pokud nám v Afghánistánu bezpilotní průzkumné prostředky přímo nezachránily několik životů, tak k tomu určitě přispěly,“ říká náčelník Generálního štábu AČR generálporučík Petr Pavel

Poprvé se Sokolem Operátor navádí bezpilotní průzkumný prostředek Sokol do třicet kilometrů vzdáleného zájmového prostoru. Pomocí tlačítek na počítači jej vede kurzem na sever a do zhruba dvoukilometrové výšky. Nad inkriminovaným bodem mu aktivuje zvláštní režim – kroužení. Obrázek z jeho kamer je pečlivě sledován v řídicím středisku. Přímý přenos ve vytipované lokalitě, respektive z krizové situace umožní nový bezpilotní průzkumný prostředek, který nese označení UAV (Unmanned Aerial Vehicle) Sokol. Ve Vojenském technickém ústavu (VTÚ) již mají zhotovený jeho první funkční vzor a připravují jej na letové zkoušky. S dokončením vývoje a začátkem výroby počítají v řádech měsíců. Poté bude připraven k dodání případným zákazníkům. Jedním z nich může být i Armáda České republiky. „V polovině letošního roku chceme provést zálet a první letové zkoušky Sokola,“ upřesňuje Jiří Kuzdas, do jehož gesce bezpilotní prostředky patří.

Oboustranný zájem na intenzivnější spolupráci V polovině dubna navštívil Vojenský technický ústav, strategický státní podnik pro obranný výzkum, vývoj a malosériovou výrobu unikátních technologií, který byl založen k 1. září 2012

Ministerstvem obrany České republiky, náčelník Generálního štábu AČR generálporučík Petr Pavel. Při té příležitosti jednal s ředitelem podniku Václavem Irovským a managementem odštěpných závodů o prohloubení spolupráce mezi VTÚ a Armádou ČR. Během návštěvy se generál Pavel seznámil s činnostmi tří odštěpných závodů Vojenského technického ústavu. Nejprve s produkcí Vojenského technického ústavu pozemního vojska ve Vyškově, který se zabývá výzkumem, vývojem a výrobou pozemních speciálních pásových i kolových vozidel. Pro Armádu ČR vyvinul například zdravotnické prostředky (mobilní lékárnu, laboratoř, tomograf) či montovanou halu pro údržbu a opravy vrtulníků v polních podmínkách. Do budoucna je vyškovský ústav připraven hrát klíčovou roli v projektu modernizace bojových vozidel pěchoty Armády ČR. Další odštěpný závod VTÚ, Vojenský technický ústav výzbroje a munice ve Slavičíně, se zaměřuje na výzkum, vývoj a výrobu zbraňových, průzkumných a muničních systémů. Pro Armádu ČR

vyvinul a vyrobil mimo jiné lehký 60mm minomet, včetně různých druhů munice, který ve verzi Commando, vhodné pro speciální jednotky, váží pouhých pět kilogramů. Slavičínský závod se významně podílel na projektu průzkumné verze kolového obrněného transportéru Pandur, která je technologicky nejnáročnější ze všech variant, jež se do AČR zavádí. Vojenský technický ústav letectva a protivzdušné obrany v Praze-Kbelích se profiluje v oblastech komunikačních a informačních systémů a bezpilotních průzkumných prostředků. Polní spojení Armády ČR je z velké části založeno právě na komunikačních informačních modulech (KIM), které jsou v různých verzích nasazeny v pozemních silách Armády ČR. Generálporučík Petr Pavel se s ředitelem Vojenského technického ústavu shodli na potřebě prohloubit spolupráci mezi tímto státním podnikem a armádou. Václav Irovský k tomu řekl: „Těší nás zájem armády o náš státní podnik. Pokud stát cestou resortů obrany či vnitra financuje náročný výzkum a vývoj speciální techniky, která je oproti zahraničním dodavatelům levnější a někdy i technologicky dokonalejší, tak je efektivní skutečně ji zavést do výzbroje. To se bohužel ne vždy děje. Věřím, že návštěvou náčelníka Generálního štábu generála Pavla započala nová éra vztahů mezi podnikem a armádou. Zejména v dnešní ekonomické situaci by měla Česká republika po vzoru sousedních států podporovat vlastní obranný výzkum a vývoj a pořizovat si výrobky svého průmyslu. To vše s cílem efektivně chránit životy vojáků a pomoci jim plnit jejich úkoly cestou špičkových technologií.“ Náčelník Generálního štábu AČR na závěr svojí návštěvy prohlásil, že hlavní přínos VTÚ spatřuje v tom, že armádě poskytuje specializované, respektive úzce zaměřené produkty, a navíc v nepočetných sériích. „Je určitě výhodnější, když máme v tuzemsku subjekt, který je schopen tyto komplexní služby nabídnout, a to od vývoje až po servis, než abychom sháněli po světě produkt, který se nejvíce blíží našim požadavkům,“ konstatoval generálporučík Petr Pavel a poukázal na operativnost kontraktu s tuzemským dodavatelem při případných úpravách.

Slibná prognóza

Díky vstřícnosti managementu státního podniku VTÚ bylo redaktorovi časopisu A report umožněno exkluzivní setkání s bezpilotním letounem Sokol. „Sokol je kompozitové konstrukce a pohání jej dvoudobý motor o objemu osmdesáti kubických centimetrů. Vzletová rychlost tohoto dvacetikilogramového letadla je 60 kilometrů za hodinu a maximálně může dosáhnout 140 kilometrů za hodinu. Jeho doba nasazení ve vzduchu činí zhruba dvě a půl hodiny a dolet okolo čtyřiceti kilometrů,“ říká J. Kuzdas a dodává, že existuje pravděpodobnost tyto parametry ještě zvyšovat. Vše

20

bude podřízeno konkrétním požadavkům zákazníka. Za zmínku také stojí, že veškeré komponenty Sokola jsou české provenience. Jinými slovy, v současné době na něm není žádný dovozový prvek. To se samozřejmě pozitivně promítne i do konečné ceny prostředku. Sokol může provádět průzkum jak ve dne, tak v noci. „Zabudované kamerové systémy to umožňují. Hlavice bezpilotního prostředku je koncipována tak, že lze v případě potřeby provést operativní výměnu senzoru,“ konstatuje Jiří Kuzdas a vysvětluje, že nasazení Sokola může probíhat jak v poloautomatickém režimu letu, tak i s naprogramováním letu předem. V dalším rozhovoru nám zaměstnanci VTÚ zevrubně popisují dílčí etapy dvouletého vývoje tohoto nového bezpilotního průzkumného prostředku, který vyvíjí společně s Výzkumným a zkušebním leteckým ústavem a který je hrazen z prostředků Ministerstva vnitra na bezpečnostní výzkum. Vrcholem prezentace Sokola je nahlédnutí do letového zákulisí. Na vlastní oči se přesvědčujeme, že jeho řízení pomocí PC tabletu na zemi není složité. Zobrazení přesné polohy je zřetelné, a navíc podpořené zhruba třiceti parametry takticko-technických údajů. Není sporu o tom, že o efektivitě takovéhoto průzkumného bezpilotního letadla rozhodují zdánlivé maličkosti. Sokol není v tomto směru výjimkou. I tady se myslelo například na to, aby se nedostal během letu do takzvané zvláštní polohy. Jinak řečeno, aby stroj nepřešel do přemetu,

výkrutu nebo vývrtky. Není tajemstvím, že jeho řídicí systém obsahuje i řadu havarijních systémů. Jakákoliv případná závada se okamžitě monitoruje a podle míry rizika se přijímají odpovídající opatření. Použití záchranného padáku a následné přistání na zem je optimální finální variantou.

Přispění k záchraně životů

Exkluzivní prezentace Sokola byla završena exkluzivním komentářem náčelníka Generálního štábu Armády České republiky. „Já nemohu samozřejmě předjímat, že Armáda ČR bude mít vyloženě zájem o Sokola. Ještě o tom proběhne celá řada jednání a my vybereme to nejoptimálnější řešení. Co mohu však s jistotou říct, je,

že bezpilotní průzkumné prostředky se pro nás ukázaly jako užitečný pomocník. Zejména tomu tak bylo v Afghánistánu. Pokud nám tam přímo nezachránily několik životů, tak k tomu určitě přispěly,“ řekl generálporučík Pavel a zdůraznil, že se bezpilotní letouny staly již standardní součástí plnění úkolů v zájmových oblastech. „Tam bezpilotní prostředky odvedou tu nebezpečnou práci jako první a umožní lépe se připravit na danou situaci, navíc v reálném čase a na základě reálných informací,“ dodal náčelník Generálního štábu AČR a vyslovil vizi, že česká armáda chce jít v budoucnu cestou takzvaných malých bezpilotních průzkumných prostředků, které jsou více v souladu s operačními úkoly nasazovaných jednotek Armády České republiky. Text: Pavel Lang Foto: Jan Kouba

21

technika a výzbroj

Členské státy NATO oslavovaly v Norfolku Poslední dubnový týden v americkém Norfolku, ve státě Virginie, neodmyslitelně patří oslavám přítomnosti Severoatlantické aliance a jejích členských států ve městě. Letos již po šedesáté obyvatelé Norfolku, příslušníci mezinárodního zastoupení vrchního velitelství NATO a návštěvníci z přilehlého regionu Hampton Roads vzdali poctu této největší bezpečnostní alianci a zároveň oslavili 10. výročí vzniku Velitelství Severoatlantické aliance pro transformaci (Allied Command Transformation – ACT). Norfolk NATO Festival, dříve Azalea Festival podle právě kvetoucích azalek, je nejstarším festivalem v regionu a jediným ve Spojených státech amerických, který oslavuje NATO a jeho 28 členských států. ACT je jediným stálým velitelstvím NATO mimo Evropu. Festival proto oslavuje výjimečné soužití města a mezinárodního vojenského zastoupení, které zde zaměstnává téměř 750 vojenských a civilních pracovníků. Českou republiku zde zastupuje celkem pět vojáků Armády ČR v čele s plukovníkem gšt. Gabrielem Kovácsem. Festival je velice oblíbený nejen pro samotné slavnosti, ale především pro mezinárodní vojenskou účast a související multikulturní akce. Jeho návštěvnost je pokaždé jedna z nejvyšších na východním pobřeží USA. Vrchní velení ACT zahájilo Norfolk NATO Festival v pátek 26. dubna slavnostní ceremonií vztyčení

22

vlajek členských států NATO na Norfolk Plaza. Vrchní velitel spojeneckých sil pro transformaci francouzský generál Jean-Paul Paloméros uvedl ceremonii spolu se starostou města Norfolk Paulem Fraimem a předsedou festivalu Alexem H. Pincusem za přítomnosti příslušníků velitelství a jejich rodin. „Norfolk NATO Festival znamená hodně pro nás všechny a naše rodiny. Je oslavou našeho vynikajícího přátelství a soužití velitelství a města Norfolk. Díky tomu se zde v Norfolku cítíme dobře,“ uvedl ve svém úvodním projevu generál Paloméros. Po slavnostním aktu následovala přehlídka vojenských hudebních těles na slavnostním představení Virginia International Tattoo, které se účastnilo více než 800 příslušníků vojenských kapel, týmů, tanečníků a sborů. Festival pak v sobotu 27. dubna uzavřel „průvod národů“ v centru města a NATOFest 2013.

Průvod centrem města sestával z alegorických vozů členských států, které prezentovaly symboly země. Vozy byly vytvořeny umem a fantazií vojáků a jejich rodin, a tak například Belgii reprezentovala čokoláda a Manneken Pis, Nory vikinská loď a Velkou Británii zase divadlo Globe. V případě České republiky to byl hrad Karlštejn. Mezi vozy pochodovalo více než sto celků vojenských kapel, kapel regionálních středních škol, sportovních klubů a charitativních spolků. Po průvodu se tisíce návštěvníků sešly v přístavním parku Town Point na NATOFest 2013, aby se blíže seznámili a pozdravili s mezinárodními příslušníky ACT ve výstavních stáncích. Zde se mohli dozvědět více o kultuře a historii všech členských států. Byl zde i stan prezentující ACT a jeho hlavní úkoly a působnost. „Každá země se zde snaží ukázat to nejlepší ze svých tradic, kultury a historie. Myslím, že je úžasné, že se mohou lidé místní komunity, ale i ze širšího okolí, seznámit nejen s činností velitelství, ale také všemi členskými státy na jednom místě. A to je hlavní účel celé akce,“ komentoval akci plukovník gšt. Gabriel Kovács. Posláním festivalu je připomenout, že NATO je stále tady, a zároveň ocenit, jak je důležité pro místní komunitu,“ uvedl předseda festivalu Alex Pincus. S ohledem na velkou účast na letošním ročníku dodal: „Takže si myslím, že jsme velmi úspěšní v této naší misi.“ Text a foto: mjr. Magdalena Dvořáková

Orel námořní pěchoty V-22 Osprey

dokončení

Zavedení do výzbroje a projekty do budoucna

Výroba měla být ukončena v letošním roce, avšak podle dosažitelných informací bylo dosud postaveno pouze 160 letounů, přičemž kusová cena se v minulém roce pohybovala kolem 69,3 milionu dolarů. Ovšem podle jiných informací jsou některé speciálně vybavené kusy podstatně, dokonce i dvojnásobně dražší. Bez ohledu na úsporné škrty lze předpokládat, že výroba bude pokračovat i v následujících letech. Ovšem je otázkou, zda bude realizována celá předpokládaná objednávka 408 kusů V-22 všech verzí. Sériová výroba 360 letounů V-22 předpokládaná na období 2005 až 2013 nedodržela plánované tempo: 11, 17, 26, 39, 48, 48, 48, 48 a 30 kusů za rok. V současné době stále probíhá výroba tří verzí V-22. Jedná se především o 360 kusů verze MV-22B pro americkou námořní pěchotu (United States Marine Corps – USMC). Jsou primárně určeny pro expediční manévrovou bojovou činnost, fakticky vyloďovací operace Expeditionary Maneuver Warfare (EMW) realizované námořními expedičními silami 2nd Marine Expeditionary Force. Část z nich má působit v rámci amerického velitelství speciálních operací (US Special Operations Command – USSOCOM). V současné době probíhá výcvik osádek na verzi MV-22A. Americké námořnictvo (US Navy – USN) objednalo rovněž 48 kusů verze HV-22A, které jsou určeny pro průzkum, speciální operace a logistickou podporu. Americké letecké síly (US Air Force – USAF) objednaly 50 kusů verze CV-22A především pro mise speciálních jednotek. Tomu odpovídá i vybavení, včetně radiolokátoru umožňujícího nízký let nad terénem a přídavných palivových nádrží. Jako první dostaly V-22 do výzbroje výcvikové letky VMM-204 Training Squadron s bojovým jménem Thunder Chickens a VMM-263 Marine Medium Tiltrotor Squadron s bojovým jménem Thunder Eagles pod velením podplukovníka Paula Rocka. Obě jsou dislokovány v New River v Severní Karolině. Vývojový a výrobní program má několik následných stupňů. Dlouhodobě se připravuje výroba dalších verzí V-22, konkrétně bitevního, velitelského protiponorkového, sanitního, průzkumného a tankovacího. Bitevní verze má vykonávat přímou palebnou podporu. Avšak dlouhodobý nedostatek financí snižuje pravděpodobnost realizace dalších projektů, takže nelze vyloučit ani možnost, že uvedené verze zůstanou na papíře. Bojová praxe V-22 vede k tomu, že se objevují první návrhy na modernizaci. Americké velitelství pro námořní letecké systémy (Naval Air System Command – NAVAIR) navrhuje provést změny v konstrukci vstupu vzduchu k pohonným jednotkám. Cílem je snížení množství písku, který

motory nasávají při pouštních operacích. Jedná se o nástavec, který lze namontovat na pohonné jednotky za méně než osm hodin. Tento jednoduchý systém, který může prodloužit životnost motorů v bojových podmínkách, údajně testuje i letectvo. Jako zajímavý výsledek vývoje V-22 lze uvést rovněž civilní dopravní konvertoplán Bell-Agusta BA-609, který byl v podobě nelétajícího prototypu vystaven na pařížském aerosalonu SIAE Le Bourget již roku 2001. Dalším krokem má být větší konvertoplán s předběžným označením QTR (Quad Tilt Rotor) a nosností kolem 90 vojáků, který má mít dvě tandemová křídla za sebou a na jejich koncích překlopné rotory.

Bojové nasazení

V dubnu 2007 bylo deset V-22 americké námořní pěchoty odesláno do Iráku na základnu Al Asad. Letouny odstartovaly z lodi USS Wasp a přepravily na základnu 150 vojáků a další materiál. Za letu bylo rovněž provedeno tankování z letounů KC-135. V průběhu tří měsíců nalétal jeden V-22 celkem 2 000 hodin. Jednalo se o více než 68 % technického resursu za uvedené období. Zbylý čas pohltila údržba a opravy. V roce 2008 prováděly V-22 letecké průzkumné mise v irácké západní provincii Anbar. Hlavní problém tvořily v období 2007 až 2009 náhradní díly. V roce 2009 byly první V-22 nasazeny v rámci letky VMM-261 v Afghánistánu. Přestože na V-22 byla vedena

palba přenosnými protiletadlovými raketovými komplety a z různých hlavňových zbraní, žádný nebyl sestřelen. V únoru 2011 oznámil velitel americké námořní pěchoty generál James Amos, že MV-22 nalétaly v Afghánistánu 100 000 letových hodin bez nehody a sestřelu a staly se tak nejbezpečnějším letounem USMC. O měsíc později dva MV-22 z lodi USS Kearsarge pomáhaly zachraňovat posádku letounu F-15E u břehů Libye v rámci operace Odyssey Dawn. V květnu téhož roku jeden MV-22 přepravoval tělo Ussámy bin Ládina na letadlovou loď USS Carl Vinson v rámci operace Neptune´s Spear. Do ledna 2012 poklesly náklady na letovou hodinu MV-22 na 10 000 USD a letové hodiny tvořily 82 % technického letového resursu. V rámci USAF zahájily CV-22 službu v roce 2006. V listopadu 2008 se podílely na mezinárodním cvičení Flintlock, které se konalo v Mali. V následujícím roce se konvertoplány podílely na dopravě humanitární pomoci Hondurasu a šest z nich bylo bojově nasazeno v Iráku. Horkou novinkou je informace, že konvertoplány V-22 Osprey se rozhodl zařadit do svojí výzbroje Izrael.

Základní technický popis

Bell Boeing V-22 Osprey je taktický transportní letoun s kolmým startem. Drak, tedy letoun bez motorů, nádrží, avioniky, výzbroje a podvozku, je

23

V-22 Osprey

REPORT

technika a výzbroj

vyroben jako kombinace uhlíkových kompozitů (kolem 40 %) a hliníkových slitin. Jedná se o hornoplošník, přičemž křídlo o mírně negativní šípovitosti je svým centroplánem uchyceno k hřbetu trupu pomocí svislé osy. Díky tomu je lze otočit o 90°, takže zaujme polohu podélně nad trupem. Uvedené řešení umožňuje jednodušší umístění na výtahy a do hangárů letadlových lodí. Motory jsou v takovém případě ve vodorovné poloze a listy rotorů složeny vedle sebe podél pravého boku trupu konci k sobě. Složení a rozložení z hangárové do letové polohy trvá pouze 90 sekund. Překlápění motorů zajišťuje hydraulický

výcvik

vysokotlaký systém. Ten je nevyhnutelnou, ale pravděpodobně z hlediska bezpečnosti nejslabší částí konstrukce. Jeho řízení zajišťuje systém ovládaný počítačem a řadou různých senzorů snímajících vnější vlivy a rovněž stav letounu. Uvedený počítač je zároveň propojen se systémem řízení letu, jenž využívá koncepci řízení po drátě (Fly By Wire), a s navigačním systémem GPS, který využívá k navigaci a řízení posádka. Pilotní kabina je vybavena kromě pancéřových bezpečnostních sedaček, eliminujících rovněž následky dopadu vysokou rychlostí, především sadou šesti barevných displejů a piloti přilbami

Hlavní takticko-technická data: Osádka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Počet přepravovaných vojáků . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Prázdná hmotnost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Maximální letová hmotnost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Délka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Rozpětí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Výška . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Maximální rychlost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Dostup . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Dolet . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Stoupavost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

26

4 (2 piloti a 2 technici) 24 až 32 15 032 kg 23 855 kg 17,48 m 25,55 m 6,73 m 548 km/h 4 325 m 3 840 km 5,53 m/s

s průhledovými displeji. V trupu lze přepravovat až 24 vystrojených vojáků nebo 12 nosítek s raněnými. Letoun je vybaven navijákem a na závěsu pod trupem může nést náklad o hmotnosti až 9 074 kg, tedy například terénní automobil Humwee, houfnici M777 ráže 155 mm nebo zdravotnický kontejner. Nakládání se provádí pomocí sklopné rampy na zádi trupu. Pohon zajišťují turbohřídelové motory Rolls-Royce/Allison T-406-AD-400 o výkonu po 4 580 kW. Motory jsou propojeny hřídelí, která vede vnitřkem křídla, což snižuje pravděpodobnost havárie letounu při poruše nebo poškození jednoho z nich. V čelních částech motorových gondol se nalézají reduktory snižující počet otáček motorů. Na jejich hřídelích jsou nasazeny třílisté stavitelné vrtule. V úplavu za vnitřní částí jejich průměru se nacházejí dvojité svislé ocasní plochy zajišťující vysokou směrovou manévrovatelnost. Jsou uchyceny na koncích vodorovné ocasní plochy. Konce motorových gondol jsou vybaveny směšovači, které míchají spaliny z motorů s vnějším vzduchem. Tím snižují jejich celkovou teplotu a pravděpodobnost navedení řízených střel s hlavicemi pracujícími v infračervené části spektra. Palivo je vezeno v rozměrných sponsonech na bocích trupu, které zároveň slouží jako plováky pro přistání na hladině a prostor pro zatažení boční podvozkové nohy. Tankování za letu umožňuje nástavec na přídi. Letoun je dále vybaven nezávislou spouštěcí a zdrojovou jednotkou Autonomous Power Unit (APU) umístěnou v centroplánu. Transportní verze nemá organickou výzbroj s výjimkou možnosti namontovat na vnitřní plochu záďové rampy lafetu pro kulomet. V minulém roce se objevil návrh nové verze výzbroje s názvem Interim Defence Weapon System (IDWS). Uvedený systém lze upevnit na záďovou část nákladního prostoru nebo opět na rampu. Jedná se o dálkově ovládaný tříhlavňový rotační kulomet GAU-17 ráže 7,62 mm s rychlostí střelby 3 000 ran/min. K zaměřování slouží kombinovaný přístroj vybavený infračerveným zaměřovačem se zoomovým objektivem. Zajímavostí je, že Osprey může startovat s motory natočenými šikmo vpřed. V takovém případě potřebuje pro start krátký rozjezd. Využití vztlaku křídel umožňuje zvýšit hmotnost přepravovaného materiálu o několik tun. V současnosti existuje sedm verzí V-22. Jsou to V-22A, které sloužily pro testy; EV-22 pro elektronický boj, který nebyl zaveden do výzbroje; HV-22 určený k průzkumu, který je ve službě US Navy; protiponorkový SV-22, jehož nasazení námořnictvo studuje; MV-22B, který tvoří výzbroj námořní pěchoty; modernizovaný MV-22C s dílčími úpravami elektroniky; letecký (USAF) CV-22B se zvýšeným doletem, používaný US Special Operations Command (USSOCOM).

Text: Martin Koller Foto: Bell/Boeing, USN, USAF

Příslušníci ženijních a záchranných útvarů cvičili v Centru simulačních a trenažérových technologií v Brně

Ženisté pomáhali jako záchranáři V průběhu února a března se v Centru simulačních a trenažérových technologií (CSTT) v Brně uskutečnil výcvik útvarů 15. ženijní brigády. Jeho cílem bylo procvičit štáby útvarů a velitele jednotek v rozhodovací činnosti. Výcvik měl formu štábních nácviků za osobního řízení velitele 15. ženijní brigády plukovníka Roberta Bieleného. První štábní nácvik byl zaměřen na plnění úkolů ve prospěch integrovaného záchranného systému (IZS) a účastnili se jej příslušníci samostatných záchranných rot z Rakovníka a Olomouce. Podle předem připravených scénářů byly rozehrávány situace jako například sněhová kalamita, zřícení střešní konstrukce zimního stadionu ve Strakonicích či havárie dopravního letadla. Díky trenažérové technologii a účasti příslušníků hasičského záchranného sboru to znamenalo, že se simulovaná činnost odehrávala v reálném čase a s reálnými osobami. Policii ČR, záchrannou službu, starosty postižených obcí či technické služby rozehrávali studenti oboru krizové řízení ČVUT Praha. Obdobné scénáře řešili v rámci štábního nácviku v CSTT i příslušníci 151. ženijního praporu, pro které byla letošní záchranná tematika novinkou. Rozdíl byl v tom, že plnili odlišné úkoly než záchranáři. Ti například při simulovaném zřícení střechy strakonického stadionu pomáhali s vyhledáváním a vyprošťováním zraněných osob, zatímco ženisté vyčleňovali vojáky k posílení Policie ČR a zdravotníků. „Vyskytlo se i podezření, že zřícení střešní konstrukce bylo způsobeno záměrně, takže došlo k vyslání psovodů se psy cvičenými na vyhledávání výbušnin, aby se vyloučilo nebezpečí výskytu případné další nevybuchlé nálože. Psi označili vozidlo podezřelé z dřívějšího uchovávání výbušniny a my jsme zajistili jeho odvoz na policejní expertizu,“ řekl nám nadporučík Michal Olah ze 151. ženijního praporu. Ženisté dále zprůchodňovali komunikace či pomáhali při stavbě stanů pro evakuované osoby. Záchranáři přímo posilovali zasahující záchranné složky IZS. „Ženijní prapor tentokrát necvičil bojovou činnost, ale poskytování sil a prostředků při pomoci obyvatelstvu v rámci živelních a jiných katastrof. Tím se nám ukázalo, že je ženijní jednotka schopna účinně poskytovat pomoc při záchranné činnosti. Vyzkoušeli jsme si to, co by v reálu v rámci posílení IZS takový ženijní prapor zajišťoval,“ objasnil zaměření letošního cvičení velitel ženijní brigády plukovník Robert Bielený. Následovala cvičení 152. a 153. ženijních praporů, která byla zaměřena na procvičení činnosti

ženijního praporu při přípravě prostoru k obraně při podpoře a vedení manévrové obrany brigádního úkolového uskupení (BÚU) a navazovala na lednový štábní nácvik, při němž útvary zpracovaly bojový rozkaz velitele ženijního praporu v polních podmínkách. „V brněnském centru jsme měli možnost procvičit si to, co jsme při štábním nácviku naplánovali a zpracovali,“ doplnil podplukovník Miroslav Horáček, velitel 152. ženijního praporu. Cvičící plnili úkoly ženijní podpory brigádního úkolového uskupení – tzn. vybudování ochranných staveb a okopů, vybudování a údržbu cest pro pohyb vlastních vojsk, přípravu zátarasů a průzkum ženijních opatření nepřítele. Pomocí trenažérové technologie byly navíc rozehrávány incidenty, které vyžadovaly rychlé, operativní řešení. A tak ženisté nejen virtuálně zřizovali ochranné stavby a minová pole, ale potýkali se i například s poškozením vybudovaných mostů či zraněním při simulovaném dělostřeleckém útoku. „Byly tak rozehrávány situace se ztrátami osob, techniky a materiálu a velitel praporu musel zhodnotit, zda a jakým způsobem tato situace ovlivní plnění

dalších úkolů,“ dodal major Zbyněk Koza, který v průběhu cvičení plnil funkci náčelníka operačního střediska. „Cvičení vede k získání praktických návyků velení a řízení, které později velitelé všech stupňů mohou využívat. Hodnotí se, jakým způsobem velitelé reagují na došlé informace a jaká přijímají rozhodnutí. To vše při nedostatku času a při nenadálých situacích, které se na ně valí.“ „Výhoda cvičení s využitím počítačových simulací je v tom, že můžeme procvičit bojovou činnost s vynaložením minimálních nákladů,“ vysvětluje plukovník Bielený smysl cvičení v CSTT. „Jakýkoli nedostatek nebo chyba je zde pouhým poučením, zatímco v reálu by mohla znamenat nesplnění úkolu, zranění či ztrátu vojáka.“ Obdobnou tematiku s procvičením činnosti ženijního praporu při přípravě prostoru k obraně při podpoře a vedení manévrové obrany BÚU absolvují letos v květnu i příslušníci 151. ženijního praporu. Připravila: kpt. Miroslava Štenclová, tisková a informační důstojnice 15. ženijní brigády

27

my a NATO

SEMINÁŘ

záložních důstojníků

Problematika velení v mezinárodním prostředí, základní principy fungování struktur NATO a spolupráce poddůstojnického a důstojnického sboru, to byla hlavní témata mezinárodního semináře mladých záložních důstojníků (YROS – Young Reserve Officers Outreach Seminar), který se konal ve druhé polovině března na Univerzitě obrany v Brně. Cílem semináře, který pořádala Univerzita obrany spolu s Asociací záložních brigád (AZB), byla nejen výměna zkušeností v bezpečnostních otázkách, ale také pomoc mladým záložním důstojníkům v integraci do koaličního prostředí. Mezinárodní seminář absolvovalo 21 záložních důstojníků a zahraničních studentů programu Erasmus. „Na semináři vystoupili lektoři z Univerzity obrany, Armády České republiky, Francie a USA. Záložní důstojníci přicestovali do jihomoravské metropole z Dánska, Německa a Švýcarska,“ vyjmenoval účastnické státy major v záloze Arnošt Líbezný, prezident Asociace záložních brigád a viceprezident CIOR (Mezispojenecká konfederace záložních důstojníků NATO) za Českou republiku. Na programu jednání byla rovněž prezentace k aktuální situaci v Mali, transformace ozbrojených sil ČR nebo systém vzdělávání v rámci českého vojenského vysokého školství. Ke každému přednesenému referátu probíhala diskuse, které se aktivně účastnili také studenti vzdělávající se na Univerzitě obrany v rámci programu Erasmus. Pro ně byla probíraná tematika většinou neznámá, a proto se dotazovali i na základní údaje o organizaci CIOR a její spolupráci se Severoatlantickou aliancí. „Kromě získání odborných znalostí ve vybraných oblastech je hlavním benefitem těchto seminářů výměna zkušeností na mezinárodní úrovni a prohloubení dovedností v rámci týmové spolupráce v mezinárodním prostředí, včetně rozšíření jazykových znalostí,“ vysvětlil význam setkání major Líbezný. Březnový seminář, určený především pro záložní důstojníky armád členských států NATO,

28

byl již třetím v pořadí, který se konal na území České republiky. „Hlavní přínos vidím v možnosti vyměňování zkušeností, zapojení obou běžně separovaných skupin do týmové práce a společného plnění úkolů v mezinárodním prostředí,“ sumarizoval význam konferencí poručík Jan Smetana ze 13. dělostřelecké brigády Jince, který se účastnil v minulosti již několika podobných akcí a od roku 2011 zajišťuje s majorem Líbezným spolupráci 13. dělostřelecké brigády s AZB/CIOR. „Tyto kurzy jsou přínosné pro záložní i profesionální vojáky. Někteří z předešlých účastníků kurzů byli následně nasazeni i do mise ISAF, kde tak mohli prakticky uplatňovat zde získané vědomosti,“ prohlásil Smetana. Většina účastníků a přednášejících dorazila na seminář do Brna již večer 20. března. Samotné slavnostní zahájení se konalo o den později v dopoledních hodinách. Zúčastněné přivítal prorektor pro marketing a vnější vztahy Univerzity obrany brigádní generál v záloze Rudolf Urban. Jeden z prvních přednášejících, děkan Fakulty ekonomiky a managementu Univerzity obrany plukovník Vladan Holcner, se ve svém příspěvku věnoval problematice českého armádního vzdělávání a leadershipu. Plukovník Holcner, který je absolventem kurzu leaderů pro 21. století na College of International Studies Marshallova centra pro bezpečnostní studia v německém Garmisch-Partenkirchenu a kurzu řízení zdrojů v obraně na námořní postgraduální škole Spojených států amerických v Monterey, upozornil na nutnost změn ve vzdělávání důstojníků, neboť vyvstávají nové války a jiné konflikty. „Důležité je také učit se spolupráci s nevojenskými organizacemi,“ upozornil plukovník Holcner a akcentoval význam etického chování v boji a problematiku vytváření pozitivního obrazu armády ve společnosti. Z Univerzity obrany vystoupili kromě prorektora Urbana a děkana Holcnera také podplukovníci Jaroslav Průcha, Miroslav Krčmář a Vladimír Šidla. Průcha hovořil o transformaci AČR od konce

bipolarity, Krčmář referoval o historii nasazení československých a následně českých jednotek v zahraničních operacích. Kulturně-historická přednáška tiskového mluvčího Univerzity obrany podplukovníka Šidly byla specifická, neboť se nekonala jen na půdě univerzity. Posluchači v jejím průběhu navštívili hlavní památky v centru Brna. Základní fungování organizace CIOR vysvětlil ve svém referátu kapitán Christoph Merki, příslušník švýcarské armády. Objasnil kupříkladu, jak organizace v roce 1948 vznikla, a vysvětlil princip rotujícího předsednictví. Po dotazech studentů programu Erasmus kapitán Merki uvedl, že v organizaci nejsou zastoupeny jen státy Severoatlantické aliance. „Součástí se může stát jakákoliv země, i když jedním z cílů CIOR je podpora politiky NATO,“ poučil studenty. K vzácným hostům mezinárodního semináře patřili také plukovník v záloze Bruno Bucherie z Francie a generálmajor Robert Willson Smith, který jen kvůli semináři cestoval do Brna tisíce kilometrů z USA. Generálmajor Smith přednášel o leadershipu a své vystoupení oživoval častou interakcí s publikem. Studenti se rozdělili do „multinárodních týmů“ a učili se kupříkladu, co se dá vyčíst z uniforem. Přednáška generálmajora Smitha byla vedena velmi názorně a v jejím rámci se uskutečnilo i praktické cvičení. Posluchači dostali za úkol vymyslet si fiktivního podřízeného, hodnotit jeho vlastnosti a následně doporučit postup pro jeho další kariéru. Plukovník Bruno Bucherie, někdejší příslušník francouzské námořní pěchoty (byl mnohokrát nasazen v misích francouzské armády v Africe, například v Čadu, Kongu a Středoafrické republice)

a bývalý vojenský přidělenec Francie v České republice, hovořil o postupu francouzské armády v Mali, rozebral bezpečnostní situaci v zemi i rizika a důvody francouzského nasazení. Ve svém referátu se také detailně věnoval významu operace Serval, kdy bylo v Africe poprvé od roku 1978 nasazeno francouzské výsadkové vojsko prostřednictvím leteckého výsadku o síle celého praporu. Cílem operace, kterou francouzský prezident Francois Hollande a jeho maliský protějšek Diocounda Traoré označili za úspěšnou, bylo pomoci maliským ozbrojeným silám zastavit postup radikálních islamistů. Název operace je odvozen od africké kočkovité šelmy – servala. Zajímavé bylo rovněž vystoupení štábního praporčíka Luďka Kolesy, který čtyři roky působil jako hlavní praporčík na aliančním Velitelství pro transformaci v americkém Norfolku a v roce 2012 obdržel nejvyšší možné vyznamenání NATO Meritorious Service Medal. Ve svém projevu se zabýval proměnou v kompetencích příslušníků jednotlivých hodnostních sborů. „Ještě v nedávné době úkoly vykonávané důstojníky dnes zvládají poddůstojníci nebo praporčíci, což úzce souvisí mimo jiné se systémem jejich vzdělávání v rámci Aliance,“ řekl štábní praporčík Kolesa. Také samotní posluchači prezentovali před svými kolegy základní informace o vlastní zemi a systému ozbrojených sil a záloh. Účastníci mezinárodního semináře mladých záložních důstojníků si tak nejen zdokonalili své prezentační dovednosti v anglickém jazyce, ale získali i nové vědomosti v bezpečnostních otázkách, především v problematice velení v mezinárodním prostředí. Další podobné setkání záložních důstojníků se bude konat v létě tohoto roku a stane se součástí mezinárodního kongresu CIOR pořádaného opět v Brně. Na přípravě letního semináře se mimo jiné podílejí členové komise CIOR YRO kapitán Merki ze Švýcarska a poručík Flinthøj z Dánska, kteří se zúčastnili i brněnského březnového setkání. „Poděkování patří nejen účastníkům za skvělou prezentaci svých zemí, ale také všem, kteří se na semináři podíleli, zejména pak vedení Univerzity obrany, které umožnilo pořádání tohoto mezinárodního semináře v důstojných prostorách,“ řekl major v záloze Arnošt Líbezný. Text a foto: Markéta Malá

ROŽNOVSKÁ VALAŠKA

v tom umí skvěle chodit… Mezinárodní armádní folklorní festival Rožnovská valaška je následníkem někdejších československých armádních festivalů pořádaných v Trenčíně a Kroměříži. A letos má stejné kulaté výročí jako Armáda České republiky. Těch, kteří stáli u jeho vzniku a kteří mu po celá léta věnují lásku a péči je mnoho. Po vzniku nového státu, kdy se pro festival hledalo nové vhodné místo, vyšlo armádě vstříc Valašské muzeum v přírodě a město Rožnov pod Radhoštěm. Rožnovská valaška se stala nositelem nádherné tradice a festivalem, který se nejen pro město Rožnov pod Radhoštěm, ale i pro celou folklorní obec stal stálicí, která inspiruje a těší publikum v nejširším slova smyslu. Za dvacet let se zde vystřídalo několik tisíc účinkujících a téměř 160 000 návštěvníků. Šest let po zrodu festivalu se jeho součástí stala také přehlídka skupin historického šermu a toto spojení se nakonec ukázalo jako dobrá volba. Během let se pak festival zařadil mezi nejvýznamnější kulturní akce v České republice. Po nedobrovolné roční přestávce v roce 2009, způsobené existenční nejistotou VUS Ondráš, se Rožnovská valaška do Valašského muzea v přírodě opět vrátila v roce 2010 a Vojenský umělecký soubor Ondráš jako tvůrce a jeden z hlavních organizátorů úspěšně pokračuje v inspirativní dramaturgii festivalu. A ještě někoho nesmíme zapomenout zmínit. Festival má kromě Armády České republiky ještě jednoho ochránce. Spolupořadatelem je totiž mimo dalších organizací Folklorní sdružení České republiky, které nejenže podporuje festival samotný, ale přináší i tolik důležité propojení s folklorním světem obecně. Rožnovská valaška spolupracuje s dětským festivalem v Liptále a každoročně hostí také vybrané civilní folklorní soubory z České republiky, Slovenska i dalekého zahraničí.

A jaká je dvacetiletá Valaška? Zeptali jsme se těch, kteří nejen stáli u její kolébky, ale jako správní a obětaví rodiče ji také provázejí po celý její dosavadní život… Vlastimil Fabišik – spoluzakladatel festivalu, poslední prezident Armádní folklorní asociace v ČR, folklorista: Dvacet let je už pěkný věk. Říká se, že „dvacítky“ jsou nejlepší – samozřejmě jde o to, z jakého úhlu pohledu se člověk podívá. Vzpomínám, jaké to bylo, když mně bylo 20 let, a na tváři mám mírný úsměv. Ale pojďme k festivalu. Dvacetiletá Valaška může být krásně lesklá, vyčištěná, nabroušená, ale i tupá a rezavá. To všechno závisí od toho, jak se o Valašku ti, kteří ji mají, starají. Musím říct, a byl jsem jako člen štábu u zrodu již při prvních jednáních o Rožnovské valašce a jako účastník na všech jejích ročnících, že rožnovský festival vyrostl do krásy a každým rokem se organizátoři snaží ho co nejlépe vyleštit a nabrousit. Václav Mikušek – místostarosta města Rožnov pod Radhoštěm: Skoro každá dvacetiletá Valaška je krásná. A pokud náhodou některá tak nevypadá, pak je to jenom tím, že v tom ještě neumí chodit. Ale Rožnovská valaška se mezi námi objevuje už po dvacáté, takže je jasné, že v tom umí chodit skvěle. Už devatenáctkrát nezklamala, vždycky bylo na co se těšit. Jiří Majkus – bývalý ředitel VUS Ondráš a bývalý ředitel Rožnovské valašky: Mladá. Krásná. Vonící životem. Prostě k zulíbání. Co si přát víc?

Jaké byly začátky dnes dvacetiletého folklorního festivalu? A jaký je dnes? Změnil se? Václav Mikušek – místostarosta města Rožnov pod Radhoštěm: Já jsem měl to sˇtěstí, že jsem byl u všech ročníků – od toho prvního, kdy jsem byl pracovníkem Valašského muzea v přírodě. Musím přiznat, že v roce 1992, kdy se Rožnovská valaška konala poprvé, jsem po zkušenostech z předchozího režimu přílišným respektem k naší armádě neoplýval. Ale díky skvělé organizaci a lidem, se kterými jsme při přípravě a v průběhu festivalu spolupracovali, jsem musel rychle změnit názor. Pořadatelé nasadili vysoký standard, který dodnes udržují, a to nejen v oblasti organizační, ale i v umělecké.

Co byste Valašce k narozeninám popřáli? Zdeněk Pšenica – předseda Folklorního sdružení ČR a spoluzakladatel festivalu: Těm uplynulým dvaceti ročníkům, aby zářily na folklorním nebi jako doposud, a těm dalším nadšené organizátory a programové pracovníky. A Valašce samotné, aby zůstala pod ochrannými křídly české armády a všech, kteří jí každoročně věnují svůj talent, zaslouženou úctu a péči. Jiří Pokorný – spoluzakladatel a dlouholetý člen organizačního štábu, tajemník Folklorního sdružení ČR: Popřál bych Valašce to, co celé armádě. Klid. Konec obav o příští rok. Uznání, že obojí za něco stojí a zaslouží si úcty a pokračování. Celý rozhovor se zakladateli Rožnovské valašky a průběžné zpravodajství z festivalu si můžete přečíst na stránkách www.army.cz v době jeho konání 7.–9. června 2013. Připravila podplukovnice Jana Zechmeisterová

29

výcvik „Lépe jednou vidět než si o tom třikrát číst,“ říká o praktické ukázce dopravní nehody na železnici ředitel Vojenského vlečkového úřadu Praha Ing. Miroslav Palacka

SRÁŽKA na vojenské vlečce

Na tuto hrůznou scénu nikdo z přítomných dlouho nezapomene. Na železničním přejezdu Babí hora nedaleko Náměště nad Oslavou došlo na vojenské vlečce k vážné dopravní nehodě. Střetla se zde lokomotiva s osobním autem, ve kterém seděli dva mladí lidé. Naštěstí jen jako. Jednalo se totiž o praktickou ukázku v rámci instrukčně metodického zaměstnání Vojenského vlečkového úřadu Praha ke způsobu řešení nehod a mimořádných událostí v drážní dopravě. Simulace neštěstí neskončila těžkým zraněním osob, ale velice pádným důkazem pro účastníky silničního provozu, že neustále existuje nebezpečí možného střetu s drážními vozidly na přejezdech. Strojvedoucí z 22. základny letectva Sedlec, Vícenice u Náměště nad Oslavou Vlastislav Nekuda zná tamní vojenskou vlečku dokonale. Na lokomotivě už po ní jezdí pětadvacet let. Přestože má k ruce řadu zkušeností, na nedávný zážitek jen tak nezapomene. Třiadvacátého dubna se na železničním přejezdu vzdáleném 5,2 kilometru od stanice střetl s osobním vozidlem. Naštěstí nešlo o dopravní nehodu, ale výjev v rámci metodického zaměstnání resortních složek působících v drážní dopravě. Krátce po druhé hodině vjíždí na železniční přejezd vojenské vlečky číslo osm poblíž náměšťské letecké základny bílé vozidlo Mitsubishi. Jeho řidič však ignoruje „stopku“ a pokračuje dál přes koleje. Rázem mu vypovídá službu motor auta. Bohužel právě ve chvíli, kdy přijíždí lokomotiva. Vzhledem k tomu, že je železniční přejezd Babí hora za zatáčkou, zahlédne Vlastislav Nekuda překážku na kolejích jenom pár desítek metrů před sebou. Opakované varovné houkání se míjí účinkem. Okamžitě na ovládacím pultu stahuje takzvaný kontrolér neboli ovladač výkonu motoru na nulu a brzdí přídavnou brzdou. Avšak střetu již zabránit nedokáže. Zhruba pětadvacetikilometrovou rychlostí naráží bezmála sedmdesátitunová lokomotiva do auta. Ozývá se silná rána a řinkot rozbitého skla. Následky střetu jsou devastující. „Cvičně je to už podruhé. Ve skutečnosti mne to nepotkalo. Ani bych to nechtěl,“ říká stroze zkušený strojvedoucí a popisuje bezprostřední pocity: „Když vím, že v autě nesedí lidé, tak se to dá ještě zvládnout. Samozřejmě že mnohem horší by to bylo, kdyby šlo o skutečnou nehodu.“ Na další povídání už není čas. Sílící zvuk sirén je neklamným znamením toho, že k místu neštěstí přijíždějí záchranáři. Nejprve vozidla vojenské hasičské jednotky náměšťské základny a následně vojenské zdravotnické služby. „Prioritou je co nejkratší cestou a co nejrychleji vyprostit z vraku

30

vozidla osoby, které potřebují neodkladnou lékařskou pomoc, a následně je předat zdravotnické službě,“ říká v běhu velitel zásahu praporčík Radek Borůvka. Po akci upřesňuje, že z letecké základny vyjela do dvou minut po vyhlášení signálu směna v počtu deseti hasičů a se třemi vozidly. „Zásahy na kolejích bývají specifické. Zpravidla je provází značná destrukce vozidla a těžká zranění. Často se nacházíte mimo zpevněné komunikace a v nepřístupném terénu,“ dodává velitel zásahu. Poté, přesně podle zadání instrukčně metodického zaměstnání, procvičují pracovníci osmi vojenských odborností činnost související s dopravní nehodou na železnici. Po zhruba dvou hodinách akčního dějství, když už jsou odstraněny následky nehody, lze požádat o stanovisko ředitele Vojenského vlečkového úřadu Praha Ing. Miroslava Palacku: „Na základě pozitivních ohlasů nejen od uživatelů všech vojenských vleček jsme se rozhodli ukázku mimořádné události v drážní dopravě po roce opakovat. Nepochybuji o tom, že opět přispěje k navýšení právního vědomí o potenciálním nebezpečí při střetech s drážními vozidly na přejezdech. Prevence není v tomto směru nikdy dost. Podstatné je, že účastníci metodického zaměstnání vidí následky nehody na vlastní oči. Stále platí, že je lépe ji jednou vidět než o ní třikrát číst.“

Mraky nad úřadem

Vojenský vlečkový úřad Praha nevznikl z rozmaru, byl zřízen Ministerstvem obrany České republiky jako samostatná rozpočtová organizace, a to zřizovací listinou čj. 243/17-106 OŘL GŠ ze dne 21. prosince 1995. O šest roků později se stal organizační složkou státu ve smyslu paragrafu 51 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích.

Ve smyslu zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, se považuje za účetní jednotku. V této souvislosti Ministerstvo obrany vždy pověřilo osobu oprávněnou jednat jménem MO při výkonu činností spojených s funkcí zřizovatele. Prvním takzvaným statutárem byl plukovník Petr S., jehož celé jméno bylo uvedeno v závazných úředních povoleních pro provozování drah – vleček a v licenci pro provozování drážní dopravy, které vydává Drážní úřad Praha. Krátce poté byly u VVÚř schváleny tabulky počtů a stanoveny úkoly. Obé se de facto do dnešních dnů výrazně nezměnilo. V současnosti na úřadu pracuje devět zaměstnanců organizačně zařazených do oddělení dopravy a do oddělení ekonomiky. A co se pracovního úvazku týká, tak ten není nikterak maličký. Zahrnuje řádné a bezpečné provozování drah v gesci MO ČR (tj. vojenských vleček) a drážní dopravy na nich přes provádění pravidelných prohlídek a měření technických parametrů vleček v časových intervalech podle právních předpisů až po zabezpečení provozuschopnosti drážních vozidel a železničních vozů pro potřeby zásobování, krizových stavů a nenadálých situací vojenských útvarů a zařízení Armády ČR. Kromě toho úřad plní i ustanovení Úmluvy o mezinárodní železniční přepravě – COTIF. Navíc jen pár zasvěcených osob v resortu zná další úkoly plnění kladených na účetní jednotku. Pro praktické porovnání jde o činnosti vykonávané dnes již bývalými finančními odbory. Mnohem reálnější obraz o VVÚř Praha poskytne krátký přehled o movitém a nemovitém majetku, který tento úřad obhospodařuje. „Předně se jedná o sedmnáct vojenských vleček o celkové délce zhruba sedmdesát kilometrů,“ říká ředitel úřadu Ing. Miroslav Palacka a dodává, že nejfrekventovanějšími lokalitami jsou Týniště nad Orlicí, Bechyně, Čáslav, Náměšť nad Oslavou, Podbořany a Libavá. K výše uvedenému „jmění“ je třeba připočítat 73 železničních vozů (převážně cisternových), devět drážních hnacích vozidel (tj. čtyřnápravových nebo dvounápravových lokomotiv), přes 150 výhybek, 91 železničních přejezdů a sedm mostů.

I laik pochopí, že provozování a údržba tohoto resortního know-how není v silách devíti pracovníků VVÚř. Řešení nabídl outsourcing. „Vedle interních kontrol a revizí ze strany Vojenského vlečkového úřadu nám tyto služby zabezpečuje firma, která vzešla z výběrového řízení. Dosavadní vzájemnou spolupráci hodnotím velice kladně,“ konstatuje ředitel VVÚř Praha. Černé mraky nad Rooseveltovou ulicí, kde Vojenský vlečkový úřad sídlí, nepovažuje Ing. Palacka za katastrofální výjev. Za klíčové považuje to, aby resort obrany nerezignoval na tento druh přepravy, aby alespoň dopravní cesta vojenských vleček a provozuschopnost železničních cisternových vozů zůstaly zachovány. Zrušení bez náhrady si jaksi nepřipouští. Nepreferuje osobní pojetí. „Ať už bude právním nástupcem VVÚř Praha sekce správy majetku MO, nebo jiná instituce, důležité je neoprostit se od této osobité a dle mého přesvědčení žádoucí činnosti,“ říká Ing. Miroslav Palacka. Text: Pavel Lang Foto: Jan Kouba

31

logistika

Armáda bude PRODÁVAT

Informace jsou zveřejněny na adrese: www.onnm.army.cz vlastník bude sklady dále využívat vzhledem k velkému množství uloženého materiálu. Tím může být zajištěna práce pro stávající zaměstnance s jejich odbornými znalostmi. Součástí výběrového řízení bude i možnost dlouhodobého pronájmu vyprázdněných budov. Armáda upřednostňuje uvedené řešení pro případ, že by v budoucnu došlo k opětovné potřebě rozsáhlejších skladových prostor. Získané finance budou určeny především na nákup náhradních dílů pro vozidla různých druhů a typů, která jsou a perspektivně budou v provozu. Armáda sice má základní zásobu uvedeného materiálu, který zajišťuje provoz doma i nasazení v zahraničních operacích, avšak je považováno za účelné nakoupit náhradní díly za zhruba 130 milionů korun. Získané peníze mohou rovněž pomoci při zajištění dílů k běžnému provozu a výcviku, které stojí kolem sto milionů za rok. Přitom roční náklady na udržování provozu výše

fakta

Zásobovací sklad Ústí nad Orlicí Charakteristika skladu „ 29 jednotlivých budov „ 20 825 m² zastavěné plochy „ 39 094 palet „ 2 zakladačové haly „ 13 skladových hal „ 3 skladovací plochy pod přístřešky

Majetek k odprodeji „ 13 098 000 měrných jednotek majetku „ 91 100 měrných jednotek prostředků KIS „ 13 200 měrných jednotek spojovacího materiálu „ 3 800 000 měrných jednotek náhradních dílů pro tanky a BVP „ 123 700 měrných jednotek ženijního materiálu „ 7 498 900 měrných jednotek MDP „ 6 100 palet

Sekce logistiky Ministerstva obrany pod vedením svého ředitele brigádního generála Vladimíra Halenky připravuje pro zájemce možnost koupě všemožného materiálu ze zásob AČR. Aktuálně se jedná o odprodej nepotřebného majetku, především náhradních dílů na pozemní vojenskou techniku, ze zrušených skladů v lokalitách Nový Jičín a Ústí nad Orlicí. Důvodem je potřeba optimalizovat výši zásob, zefektivnit systém obchodování a v neposlední řadě i dlouhodobé podfinancování resortu obrany, které generuje potřebu rozsáhlých úspor. Vše se děje v situaci, kdy rostou ceny energetických vstupů i služeb. Odprodeje je proto třeba urychlit, neboť náklady na provoz budov a skladů, včetně prázdných, a na údržbu uloženého nepotřebného materiálu zbytečně zatěžují armádní rozpočet. Jedná se o snížení zásob v účetní hodnotě kolem miliardy korun. Zájmem AČR je odprodej veškerého materiálu v jednom „velkém balíku“, nejlépe jednomu solventnímu subjektu, protože uvedené řešení se jeví jako výhodné z hlediska rychlosti realizace využití existující infrastruktury a uplatnění stávajících pracovníků. Ministerstvo obrany skladuje náhradní díly a další materiál ve třech zásobovacích střediscích, a to Štěpánov, Nový Jičín a Ústí nad Orlicí. Problém je především v nevyváženosti výše zásob náhradních dílů. Některé jsou nadnormativní, jiné zase chybí a nelze je doplnit na požadované množství pro nedostatek finančních prostředků. Současný nevyhovující stav má řadu negativních dopadů. Mimo přetrvávajícího deficitu finančních prostředků vede skladování nadbytečných a nevyužitelných zásob k přetěžování pracovníků, a to především periodickými činnostmi, které souvisí s údržbou, překonzervací a revizemi.

32

Cílem odprodejů je zefektivnění systému skladování a snížení nákladů na provoz skladů, dále optimalizace výše zásob náhradních dílů a v neposlední řadě i získání prostředků na pořízení či doplnění zásob pro přímé zabezpečení bojové činnosti. Snahou je rovněž zachování pracovních míst ve skladech. Předpokladem je, že nový

fakta

Zásobovací sklad Nový Jičín

Charakteristika skladu „ 44 jednotlivých budov „ 26 393 m² zastavěné plochy „ 39 402 palet „ 3 zakladačové haly „ 31 skladových hal „ 3 skladovací plochy pod přístřešky Pro pronájem jsou k dispozici všechny budovy.

Majetek k odprodeji Celkově 3 860 000 měrných jednotek majetku, z toho: „ 1 090 000 měrných jednotek náhradních dílů pro automobil Praga V3S „ 325 000 měrných jednotek náhradních dílů pro automobily Tatra „ 57 000 měrných jednotek náhradních dílů pro automobily Škoda 1203 a AVIA „ 1 390 000 měrných jednotek náhradních dílů pro ruskou techniku „ 213 000 kusů nářadí „ 11 860 palet

uvedených dvou zásobovacích středisek dosahují bez platů zaměstnanců výše 73 milionů korun. Zisk z odprodeje může rovněž snížit zájem jiných resortů státní správy, které mají přednostní právo na odkup nebo převod materiálu. Část objektů v obou lokalitách si armáda ponechá, přičemž správu bude zajišťovat resortní příspěvková organizace AS-PO, která zajišťuje provoz zbývajících armádních bytů, ale především dodává v rámci resortu teplo, energii, vodu atd. Akce by měla být dokončena nejlépe v listopadu tohoto roku. Zisk je v podstatě těžko odhadnutelný, protože jej může ovlivnit řada faktorů, ekonomickou krizí počínaje a různými obchodními operacemi mezi účastníky výběrového řízení či nabyvateli konče. Pravděpodobně ještě v průběhu tohoto roku budou vyhlášena další, rozsahem menší, avšak z hlediska materiálu rovněž zajímavá výběrová řízení. Text: Martin Koller Foto: autor a Jindřich Čevela

33

Exkluzivní nahlédnutí do zákulisí resotního výcvikového zařízení v severočeské Chotyni

výcvik I nezasvěcenému stačí nedlouhý čas k tomu, aby pochopil, na čem v chotyňské veterinární základně stavějí. V prvé řadě na vzájemné důvěře psovoda a služebního psa. Jestliže do toho oba nepůjdou na sto procent, výsledek se nedostaví. Nemůže totiž být dobrý psovod a špatný pes nebo naopak. Vždycky to byla a bude týmová práce. A to, že v ní takzvaně musí být srdíčko, je zde naprostá samozřejmost.

NENAHRADITELNÉ psí schopnosti Přesvědčivým důkazem o ne nezbytném souladu psovoda a služebního psa jsou příběhy dvou profesionálů a jejich čtyřnohých kamarádů z Veterinární základny Chotyně. Oba mají souvislost s jejich nasazením v zahraniční misi. Rotný Rostislav Bartončík je „pánem“ dvou německých ovčáků. Brit je specialistou na vyhledávání zbraní a Athos na výbušniny. S tím prvním sloužil devět měsíců v Kosovu, s tím druhým v Afghánistánu. „Převážně jsme zabezpečovali ochranu českému a americkému EOD (Explosive Ordnance Disposal) týmu při jejich nasazení v terénu. Nebezpečí bylo všude kolem nás,“ vzpomíná chotyňský psovod. Paradoxní je, že následkům incidentu nečelil v ohroženém prostoru, nýbrž na základně Shank. Třicátý zářijový den loňského roku na ni zaútočil nepřítel. Jedna z raket dopadla do psince, přesněji řečeno do kotce, kde se nacházel Athos. Následný výbuch ho těžce zranil. „Autem jsme ho okamžitě převezli na veterinární ošetřovnu, kde mu byla poskytnuta první pomoc. Následně byl vrtulníkem přepraven na specializované pracoviště do Bagramu, kde podstoupil několik operací. Poté odletěl do německého Ramsteinu k další odborné léčbě,“ říká rotný Bartončík. Po krátké odmlce pokračuje a očividně nelehko se mu o tom hovoří. „Athos se léčí dodnes

34

a nějaký ten měsíc to bude ještě trvat. Bohužel jisté je, že se to neobejde bez trvalých následků. Jestliže bude rozhodnuto o jeho vyřazení ze služby, tak si ho od armády odkoupím. Vezmu ho domů na zahradu, kde může v klidu dožít. Budeme spolu až do konce,“ konstatuje profesionál Armády ČR. Pomyslný štafetový kolík po nich v Afghánistánu převzali praporčík David Pavlíček s německým ovčákem „výbušninářem“ Kimem. Ani oni se nevyhnuli mimořádným situacím. „Při jednom výjezdu najelo naše vozidlo na improvizovanou výbušnou nástrahu. Díky bezpečnostnímu zařízení se nám nic vážného nestalo. Štěstí nás však na chvíli opustilo na konci mise, kdy Kima při výcviku srazilo auto. Nehodu odnesl vážnou zlomeninou nohy. Na bagramské veterinární klinice ho operovali. Má tam kovovou destičku a šest šroubů na zpevnění,“ vypráví psovod a s očividnou radostí dodává, že se zranění psa daří úspěšně léčit. „Snad bude všechno v pořádku,“ povzdechne si nahlas. Následné poznatky obou zkušených psovodů stojí nepochybně za pozornost. Jistě není náhodou, že preferují osobitý přátelský vztah, který může vzniknout jen mezi člověkem a psem. „Pes vycítí, nakolik ho máte rádi. Kladný přístup vám vrátí tím, že pro vás udělá úplně všechno,“ argumentují a vyslovují reminiscenci za afghánskou

misí. „V tuzemsku se můžeme připravovat na nejrůznější možné situace, ale vše se přesně nasimulovat nedá. Tamní realita je přece jen trochu jiná. Příklad? Terén plný ostrých předmětů, mezi nimiž se pes každodenně pohybuje. Ale i on se s tím za pár týdnů srovná a aklimatizuje se v novém prostředí. A stejně jako my i pes získává další zkušenosti. I jeho každá mise posouvá profesně vpřed. Pro Afghánistán to platí dvojnásob. Tam jde o život a o to, že jeden bezvýhradně spoléhá na druhého. Musíte si stoprocentně věřit,“ prohlašují shodně. Indicie, že by vyslání do zahraniční operace psa negativně poznamenalo, nemají. Naopak. Kontakt psovoda se psem je v misi mnohem bezprostřednější.

Výcvik nejen hrou

Není tajemstvím, že každý služební pes předurčený k plnění úkolů vojenské kynologie pro resort Ministerstva obrany musí projít základním kurzem ve Veterinární základně Chotyně. To platí jak u psů pro strážní a hlídkovou službu, tak pro takzvané specialisty cvičené na vyhledávání drog, výbušnin nebo zbraní. „Výcvikové kurzy psovodů organizujeme na tři měsíce. K tomu je třeba přičíst ještě zhruba měsíční izolaci,“ říká

vedoucí instruktor nadpraporčík Michal Kratochvíl a dává nahlédnout do zákulisí metodiky výcviku. „Pro jednotlivé kategorie psů je specifikován jejich každodenní výcvik. U strážních psů záleží na tom, zda jsou cvičeni ke střežení na pevném stanovišti, na volno, na pohyblivém stanovišti, nebo pro jiné úlohy. U hlídkového psa, zda je výhradně obranný, nebo všestranný,“ vysvětluje M. Kratochvíl a dodává, že základem jsou cviky poslušnosti a prvky zadržení. U „speciálů“ jde o takzvané napachování. „Výcvik je založený na radosti psa aportovat psovodovi svoji oblíbenou hračku. Ta je spojená s určitou pachovou stopou. Při zásahu pes nehledá konkrétní zbraň, výbušninu nebo drogu, ale de facto svoji hračku. Za tři měsíce ho tady dokážeme napachovat. Je to pro něho zábavná hra, která ho nesmí přestat bavit,“ vysvětluje zkušený instruktor výcviku psů. Aby mohl být služební pes zařazen do výkonu, musí na závěr základního kurzu úspěšně zvládnout závěrečné zkoušky. Ani tím však jeho výcvik nekončí. Přesně podle dané metodiky se v něm pokračuje u jeho mateřského vojenského útvaru nebo zařízení. „Ve stanovených intervalech jsou služební psi přezkušováni odbornou komisí chotyňské veterinární základny. Svojí způsobilost musejí speciálové prokazovat jednou za rok a strážní

a hlídkoví psi ve dvouletém cyklu. Přidělenou kategorii je třeba vždy obhájit. Když tomu tak není, pes bývá vyřazen,“ konstatuje nadpraporčík Michal Kratochvíl. Chotyňskými základními výcvikovými kurzy projde za rok přes sto psovodů se svými služebními psy. V ojedinělých případech se stává, že není dosaženo kýženého pozitivního výsledku. Za této situace se kurz prodlužuje v řádech týdnů. Klíčovou roli v tomto směru sehrávají zkušenosti psovoda. Je-li řeč o vůdčí osobnosti v této dvojici, nelze nevzpomenout jednu tamní kuriozitu. Stalo se, že si jeden strážní pes zkrátka nesedl s psovodem. Řešilo se to výměnou „pána“, namísto kterého přišla „paní“. A jako mávnutím kouzelného proutku začal nový tandem fungovat velice dobře. Holt, některá porozumění jsou nevyzpytatelná…

Se psy do zahraničních misí

Nebylo by vůbec fér, kdyby se zapomnělo na stálý stav Veterinární základny Chotyně, tedy vedle příslušníků štábu, veterinárního pracoviště, pracoviště doplňování a péče o služební psy a skupiny logistiky zejména na šest desítek

profesionálů, kteří zde zabezpečují výcvik ve zdokonalovacích kurzech psovodů a sami se připravují na vyslání do zahraničních misí. Vedle toho poskytují odbornou metodickou pomoc vojenským útvarům a zařízením Armády ČR a připravují psovody a služební psy i dalším organizačním složkám státu v rámci meziresortních smluv. „Stalo se již samozřejmostí, že příslušníci Veterinární základny Chotyně jsou vysíláni do misí, v nichž Armáda České republiky působí,“ říká náčelník štábu základny major Lubomír Detko a dodává, že hlavní úkoly tohoto ojedinělého resortního výcvikového zařízení budou realizovány i v nadcházející organizační struktuře. „Změny se v žádném případě nedotknou takzvaného výkonného prvku základny, kterým jsou jednotky zabezpečující základní a zdokonalovací výcvikové kurzy psovodů,“ konstatuje náčelník štábu. Z rozmanité škály úkolů chotyňské veterinární základny bývá v centru pozornosti získávání nových služebních psů pro armádu. Celý komentář majora Detka nelze kvůli obšírnosti zveřejnit, a tak se pro tentokrát zastavíme pouze u dílčích zajímavostí. „Výkup psů od civilních chovatelů provádíme v průběhu celého roku, a to podle aktuálních požadavků. Pokaždé je k tomu vyhlášeno výběrové řízení, do kterého se mohou případní zájemci přihlásit. Vše probíhá podle stanoveného legislativního rámce,“ říká mjr. L. Detko a upřesňuje, že v reálu jde o německé a belgické ovčáky do věku tří let. Psi jsou na základně zevrubně prověřeni na povahové vlastnosti a veterinárně prohlédnuti. Od strážních psů se požaduje předběžný výcvik od chovatele. Jinými slovy, pes musí disponovat jistými předpoklady pro výkon této služby. Mimo jiné se u něj prověřuje reakce na střelbu. „Stalo se nám, že při výkupu bylo jeho hodnocení výtečné, ale v rámci následné karantény se u něho zjistila negativní reakce na bouřku. Museli jsme ho vrátit zpět,“ vzpomíná náčelník štábu základny. Největší „úbytek“ má přímou souvislost se zdravotním stavem psů. Nejčastěji se na rentgenu odhalí dysplazie kyčelního kloubu, čas od času problémy se srdcem nebo páteří. Skutečností je, že tímto sítem neprojde více než třetina potenciálních psích kandidátů o službu v armádě. Reálné číslo vykoupených pejsků se ročně pohybuje mezi třiceti až čtyřiceti psy. Dle platných cenových tabulek se cena jednoho ovčáka pohybuje okolo padesáti tisíc korun. Samozřejmě že i na tomto trhu sehrávají svoje ekonomické možnosti kupujícího. Profesionalita příslušníků Veterinární základny Chotyně je však tím nejspolehlivějším garantem kvalifikovaného posouzení služebních psů pro potřeby resortu obrany. Za interesantní lze považovat informaci, že v současné době patří mezi nejoblíbenější psí jméno Brit. U fen, kterých slouží podstatně méně, zase Sira. „Z civilu k nám psi přicházejí už se svými jmény, my je tady nepřejmenováváme. Pouze jim přidělujeme resortní evidenční číslo. A tak se může stát, že dojde ke shodě jmen. Osobně jsem to zažil ve Staré Boleslavi, kdy se nám to na psinci sešlo. Na zavolání Brite jich okamžitě reagovalo několik. Museli jsme si vypomáhat různými rozlišovacími přívlastky. Jeden byl Brit malý, další Brit velký nebo grabštejnský,“ usmívá se nadpraporčík Michal Kratochvíl. Text: Pavel Lang Foto: Jan Kouba

35

27. květen 1942

památné dny resortu Ministerstva obrany vedoucích osob je třeba pokusit se o to, aby jeden z nich za to zaplatil, abychom ukázali, že vracíme ránu za ránu,“ píše se v úředním záznamu z úvodního pohovoru s Gabčíkem a Svobodou, který se uskutečnil 3. října 1941. K výsadku nad protektorátem došlo v důsledku již zmíněného zranění Karla Svobody až 29. prosince 1941. Skupina byla ale místo na Plzeňsku vysazena u Nehvizd poblíž Prahy. Standardně byli parašutisté vyzbrojeni dvěmi velkorážními pistolemi a třemi ručními granáty. Gabčík s Kubišem s ohledem na charakter operace Anthropoid

ATENTÁT na Reinharda Heydricha Většina památných dnů resortu Ministerstva obrany je spojována s výročím významných bitev, které naši vojáci svedli v různých historických obdobích a na nejrůznějších frontách. Jednou z mála výjimek je právě výročí atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Tento akt odplaty uskutečnili v květnu 1942 příslušníci československých výsadkových skupin vysazených nad protektorátem z Velké Británie. Přestože se nejednalo o velké bojové střetnutí, kterého by se účastnily stovky či tisíce československých vojáků, významem se mu atentát na Heydricha minimálně vyrovná. Tento čin a následné odvetné akce Němců, včetně vyhlazení českých vesnic Lidice a Ležáky, se totiž stal doslova historickým mezníkem. Díky němu dosáhl Edvard Beneš nejen oficiálního uznání československé exilové vlády ve Velké Británii, ale i zrušení platnosti mnichovské dohody. Spojenci si definitivně uvědomili, jaký zločinecký režim je v Německu u moci. Skupinu Anthropoid původně tvořila dvojice Josef Gabčík a Karel Svoboda. Druhý z jmenovaných se však zranil při výcviku, a tak byl nahrazen Gabčíkovým nejlepším kamarádem Janem Kubišem. Kubiš se narodil 24. června 1913 v Dolních Vilémovicích u Třebíče. Po skončení prezenční služby v jihlavském pěším pluku 31 zůstal v roce 1937 v armádě jako délesloužící poddůstojník. Na rozdělení a okupaci zbytku Československa reagoval tak, že se v červnu roku 1939 vyzbrojil granátem a přešel do Polska. Zde se přihlásil do čs. vojenské jednotky. Později po příjezdu do Francie vstoupil do cizinecké legie. Od září 1939 sloužil u 2. pěšího pluku

36

čs. armády ve Francii. Za hrdinství v ústupových bojích byl vyznamenán francouzským Válečným křížem. Po evakuaci do Velké Británie byl zařazen k 1. praporu 1. čs. smíšené brigády jako zástupce velitele čety. Záhy se dobrovolně přihlásil do speciálních kurzů pro nasazení v protektorátu. Josef Gabčík pocházel z Poluvsie nedaleko Žiliny a byl o rok starší. V letech 1934 až 1937 sloužil jako poddůstojník čs. armády u pěšího pluku 14 v Košicích. Později pracoval ve vojenské

chemické továrně a po zdravotním úrazu se stal vedoucím skladu chemických otravných látek. Po příchodu nacistů odmítl vydat plány a klíče. Způsobil sabotáž a 5. května 1939 přešel hranice do Polska, kde se přihlásil do čs. vojenské jednotky. Po přesunu do Francie sloužil v cizinecké legii v Alžíru, ale již od září 1939 se stal příslušníkem čs. armády ve Francii. Vyznamenal se ve válečné kampani roku 1940. Po příchodu do Velké Británie je stejně jako jeho kamarád Jan Kubiš zařazen k 1. praporu 1. čs. smíšené brigády jako zástupce velitele čety. Byl mezi prvními, kteří se přihlásili k nasazení do protektorátu. Původně se kromě atentátu na Reinharda Heydricha uvažovalo i o K. H. Frankovi. „Jsou v Praze dvě hlavní osoby, které reprezentují toto vybíjení. Je to K. H. Frank a Heyndrich, nově příchozí. Podle našeho názoru, jakož i našich

JOSEF GABČÍK

JAN KUBIŠ

dostali mnohem obsáhlejší vybavení. Zásobník s operačním materiálem obsahoval dvě pistole Colt, čtyři plné zásobníky, sto nábojů v kartonu, šest průbojných bomb plněných plastickou trhavinou, dva zásobníky rozbušek, čtyři granáty Mills, dva yardy bleskovice, čtyři mlhové bomby, tři časovací tužky, jeden vrhač bomb a jednu bombu, dvě speciální rozbušky, jeden zpožďovač, čtyři magnety, čtyři elektrické rozbušky, jeden samopal Sten-Gun se sto náboji a třicet dva liber plastické trhaviny. Po navázání kontaktů s domácím odbojem se Gabčík a Kubiš společně s dalšími výsadkáři koncem dubna podíleli na označení cíle při náletu spojeneckého letectva na plzeňskou Škodovku. Příprava likvidace Heydricha probíhala s rozsáhlou pomocí domácího odboje a později i s přímým podílem vojáků dalších čs. výsadků. Samotný atentát se uskutečnil 27. května 1942 v Praze-Libni, během cesty zastupujícího říšského protektora z jeho sídla v Panenských Břežanech na letiště. Gabčík využil skutečnosti, že v ostré zatáčce do ulice V Holešovičkách musel Heydrichův Mercedes zpomalit, a vběhl mu s automatem Sten-Gun v ruce do cesty. Zbraň mu však selhala, a tak musel situaci zachránit jeho kolega Kubiš, který vrhl nacvičeným spodním obloukem na auto připravenou bombu. Ale ani on nebyl stoprocentně úspěšný. Minul. Bomba explodovala

před pravým zadním kolem. Výbuch prorazil karoserii a vyvrátil pravé dveře. Kubiš uprchl z místa činu na kole, které odložil až u libeňské prodejny firmy Baťa. Po výbuchu bomby byl však raněn na hlavě úlomkem karoserie, a tak vyhledal jednoho z blízkých spolupracovníků, karlínského lékaře MUDr. Břetislava Lyčku. Ten mu poskytl lékařskou pomoc. Gabčík neměl čas dlouho váhat. Vytáhl pistoli zn. Colt, přeběhl ulici a pokoušel se dostat ke kolu, na kterém přijel. Heydrich byl sice raněn (na následky zranění zemřel až 4. června 1942), přesto se snažil parašutisty pronásledovat. Gabčík se nejdříve před jeho střelbou kryl za sloupem elektrického vedení, poté utíkal směrem ke Kolínské ulici. Pořád za ním ale běžel Heydrichův řidič Klein. Gabčík se před ním schoval v řeznictví Františka Braunera. Majitel krámku ho však prozradil pronásledovateli, a tak se opět rozpoutala přestřelka. Gabčík byl znám již z kurzů SOE jako vynikající střelec, a tak Kleina zranil a utekl. V té době již zraněného Heydricha odvážel kolem jedoucí dodávkový automobil do nedaleké nemocnice Bulovka. Po uskutečnění atentátu Gabčík i Kubiš sdíleli s ostatními čs. vojáky společný osud. Ukrývali se v pravoslavném kostele v Resslově ulici v Praze. Sedmnáctého června 1942 se jim však v důsledku udání jejich kolegy parašutisty Karla Čurdy

dostalo gestapo na stopu. Hned následujícího dne byl kostel v brzkých ranních hodinách neprodyšně obklíčen 700 vojáky náhradního praporu Detzschland a strážního praporu Prag. Kubiš společně s Adolfem Opálkou a Josefem Bublíkem bránil Němcům vniknout dovnitř kostela střelbou z galerie. Oba jeho kolegové, když jim došly náboje, se snažili ukončit svůj život ranou z pistole do spánku. Opálkovi se to podařilo. Kubiš byl těžce zraněn výbuchem nepřátelského granátu. Společně s Bublíkem se ho Němci ještě snažili převést do nemocnice v Podolí. Oba jim však zemřeli po cestě, a tak se s nimi vrátili zpět ke kostelu, kde se později uskutečnila identifikace padlých československých vojáků. Josef Gabčík bojoval společně se zbývajícími parašutisty, Josefem Valčíkem, Jaroslavem Švarcem a Janem Hrubým, v kryptě kostela. Aby útočníci lépe viděli, přistavili k větracímu okénku krypty světlomety. Ty jim ale obránci ihned rozstříleli. Pomocí žebříku rovněž vystrkávali z větracího okénka hadice, s nimiž se přivolaní hasiči snažili zaplnit kryptu vodou. Po mnohahodinovém boji docházely parašutistům náboje. Josef Gabčík si podobně jako ostatní ten poslední nechal pro sebe. Text: Vladimír Marek Foto: VHÚ, VÚA-VHA

37

historie Doslova symbolicky se v předvečer stého výročí narození Jana Kubiše podařilo v jeho rodném domě najít poklad s artefakty připomínajícími tohoto hrdinu odboje

Muž bez tváře „Milý bratře, přijmi ode mě a od Lídy srdečný pozdrav a vzpomínku na tebe. Lída děkuje za pozdrav a posílá ho i tobě. Jak se máš? My dobře. Už jsme byli na dvou plesech, sociálním a policejním, a ještě chceme jít na maškarní. Peněz se nám už nedostává, moc flámujeme. S pozdravem Fanda.“ Nebýt toho, že dělníci zajišťující rekonstrukci rodného domu jednoho z hrdinů našeho druhoválečného odboje a vykonavatele atentátu na říšského zastupujícího protektora Reinharda Heydricha objevili ve schodišti vedoucím na půdu poklad, nejspíš bychom si výše uvedené řádky nikdy nepřečetli. Dopis Kubišových sourozenců Františky a Rudolfa ze 4. února 1937 byl totiž s celou řadou artefaktů, dokumentů, fotografií a osobní korespondence ukryt právě pod nášlapem jednoho ze schodů. „V České republice není muzeum, které by připomínalo našeho slavného, odvážného rodáka Jana Kubiše. Přitom obec získala zhruba před třemi roky do svého vlastnictví jeho rodný dům. Ten byl sice ve velice špatném technickém stavu, ale o to více se zachovala jeho původní předválečná podoba. Rozhodli jsme se za účelem opravy tohoto domu a zřízení v něm muzea uspořádat sbírku,“ řekla starostka Dolních Vilémovic Jitka Boučková. „Za necelé tři roky se podařilo na účtu shromáždit téměř dva miliony korun. Proto jsme v letošním roce zahájili rekonstrukci objektu. V současné době je již z osmdesáti procent hotová. Přitom po celou tu dobu jsme všichni doufali, že se nám během přestavby podaří objevit nějaké předměty se vztahem k Janu Kubišovi. Pořád ale nic nepřicházelo. Všechno se změnilo 10. dubna letošního roku, když došlo na schody na půdu. Ty jsme chtěli nechat v původním stavu. Jeden schod se nám ale nezdál, byl trochu nahnilý. A tak jsme odtrhli nášlap a právě pod ním byl poklad ukrytý. Jednotlivé věci tam ležely jen tak, přikryté tenkou vrstvou hlíny, zrní a toho, co se tam za těch sedmdesát let nadupalo. Je zázrak, že se to v takovém stavu dochovalo.“ Mezi ukrytými předměty se nacházel poddůstojnický bodák, náboj do pušky, hodnostní označení, stříbrný čepicový znak či knoflík k uniformě. Mezi osobními dokumenty byla pracovní knížka, domovský list, legitimace sociálního pojištění, potvrzení o propuštění z činné služby a vysvědčení Jana Kubiše. Nalezená korespondence se skládala z nejrůznějších přání a často velmi osobních dopisů. Pouhý měsíc před tím, než Kubiš opustil

38

republiku a odešel do zahraničí, mu napsala jedna z jeho známých následující řádky: „Nazdar Jene. Díky za dopis, ani nevíš, s jakou obavou jsem ho otvírala. Domnívala jsem se, že mne překvapí oznámení o tvém sňatku, když tak dlouho si nedal o sobě vědět. Nebylo by to nic divného. Půl roku je dlouhá doba, co jsme se neviděli. A sejde z očí, sejde z mysli.“ Také soubor tří desítek nalezených fotografií zaujal odborníky. Jsou na nich většinou Kubišovi přátelé z armády z let 1937 až 1938. Podepsal se na nich samozřejmě zub času. Jsou zažloutlé, okousané, ale některé jsou i viditelně ostřižené. Existuje tedy domněnka, že na nich mohl původně být i sám Kubiš. V období protektorátu ale jeho tvář z bezpečnostních důvodů někdo úmyslně odstranil. Kdo všechny tyto věci ukryl ve schodišti a jak je možné, že tam zůstaly tak dlouho ukryty, nad tím se vznáší otazník. „Nevíme samozřejmě, kdo je tam mohl ukrýt. Na celém tom souboru fotografií

je ale zajímavé právě to, že tam není jediná tvář Kubiše. Z toho usuzujeme, že k ukrytí těchto předmětů muselo dojít v době, kdy Jan Kubiš pobýval v roce 1942 v protektorátu. Do té doby byla totiž jeho podoba naprosto nepodstatná. Byl jen jedním z tisíců mužů, kteří bojovali v naší zahraniční armádě. Situace se ale změnila jeho příchodem do protektorátu. V tomto okamžiku, kdyby se jeho fotografie dostala do rukou gestapa, znamenalo by to nejen bezprostřední ohrožení jeho života, ale i existence ostatních parašutistů. Z toho usuzujeme, že tyto věci byly ukryty až v okamžiku jeho setkání s rodinou,“ vysvětluje plukovník Michal Burian z Vojenského historického ústavu Praha. „Nabízí se ale ještě jedna hypotéza. Existuje svědecká výpověď, že Jan Kubiš předal svému bratrovi nějaké osobní dokumenty, které měly být uschovány a zakopány. Ty se nikdy nenalezly. Je tedy možné, že se v tomto případě jedná právě o soubor, který Jan Kubiš předal svému bratrovi. V každém případě je ale výběr předmětů pro nás zajímavý, a to především z toho důvodu, že se jedná o významný střípek do mozaiky, kdo byl vlastně Jan Kubiš. Známe poměrně dobře jeho osudy z období druhé světové války. O jeho předválečném životě ale víme naprosté minimum. Ten výběr předmětů, ať už ho učinil Jan Kubiš sám, nebo jeho nejbližší příbuzní, svědčí o tom, co bylo pro něho a jeho rodinu důležité, co si chtěli

VEDLE ŘEDITELE VHÚ PLK. ALEŠE KNÍŽKA STAROSTKA DOLNÍCH VILÉMOVIC JITKA BOUČKOVÁ

schovat na památku. Pro nás je to jasným signálem o tom, že v okamžiku, kdy se Kubiš ve Velké Británii hlásil k nasazení v protektorátu, nejednalo se o žádný zásadní přelom v jeho životě. Jeho vlastenectví a odhodlání bránit republiku a vůbec jeho vztah k vlasti a armádě představoval dlouhodobou záležitost. Je naprosto zjevné, že Jan Kubiš tímto žil od roku 1935.“ Podobný názor sdílí i synovec Jana Kubiše Jiří Dusík. „Jsem velmi rád, že se ty předměty našly. Jak již bylo řečeno, z doby, kdy můj strýc sloužil v Opavě, nemáme téměř žádné informace. Myslím si, že tyto předměty byly ukryty v době, kdy Němci již parašutisty hledali. Bratr mého strýce nebo někdo jiný z příbuzných věděl, že se něco děje, a tak možná i na popud Jana Kubiše nechal všechny fotky s jeho tváří zničit a zbytek důkladně

uschoval. Snažil se takto zřejmě ochránit celou naši rodinu.“ O tom, že tato obava byla oprávněná, svědčí skutečnost, že po atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha se nacisté krutě pomstili na Kubišově rodině. Dne 24. 10. 1942 bylo v Mauthausenu zavražděno čtrnáct jeho příbuzných. Přežil jediný z jeho bratrů. Jan Kubiš se v Dolních Vilémovicích narodil 24. 6. 1913. V nejbližších dnech tedy budou moci příznivci vojenské historie a s nimi i další lidé oslavit sté výročí jeho narození. Podle starostky Jitky Boučkové udělá obec všechno pro to, aby právě k tomuto datu byla rekonstrukce rodného domku Jana Kubiše dokončena a expozice připomínající tuto významnou osobnost otevřena. Nalezené předměty předala obec Dolní Vilémovice jako dar Vojenskému historickému

ústavu. „Trojrozměrné exponáty ze stejnokroje úst budou ošetřeny a aspoň část z nich bude vystavena v nově vzniklém muzeu. Dokumenty budou po restaurování uschovány v depozitáři, součástí expozice se stanou velmi zdařilé a kvalitní kopie,“ upřesnil ředitel Vojenského historického ústavu Aleš Knížek. „Kromě těchto exponátů si budou moci návštěvníci muzea prohlédnout nejen předměty se vztahem k Janu Kubišovi z našich sbírek, ale i dary, které jsme obdrželi od pozůstalých československých vojáků. V expozici bude například komplet stejnokrojů od Václava Málka z Třebíče, jehož otec byl kamarád Jana Kubiše.“ Autor: Vladimír Marek Foto: Vladimír Marek a VHÚ

39

Československá obec legionářská, jednota plk. J. Švece – Horácko pořádá

PARTYZÁNSKÝ POCHOD 24. 8. 2013 Patrony akce jsou Československá obec legionářská, KVV Jihlava, ČSBS Žďár nad Sázavou, Kraj Vysočina, obec Fryšava pod Žákovou horou, Klub výsadkových veteránů Chrudim. Čestným předsedou pochodu je příslušník paravýsadku STAS plk. v. v. Jan Velík, nositel Řádu bílého lva.

POCHOD JE POŘÁDÁN U PŘÍLEŽITOSTI 70. VÝROČÍ ZAHÁJENÍ BOJOVÝCH AKCÍ ČESKOSLOVENSKÝCH JEDNOTEK NA VÝCHODNÍ FRONTĚ – bitvy u Sokolova a Kyjeva. Kontrolní stanoviště pochodu jsou na památných místech protifašistického odboje výsadkových skupin z Velké Británie a SSSR, domácích partyzánských skupin a odbojových organizací. V místech pochodu přímo působily tyto výsadky: CALCIUM (VB), PLATINUM (VB), BAUXITE (VB), TUNGSTEIN (VB), PROMIN (SSSR), ZAREVO (SSSR), KIROV (SSSR), LUČ (SSSR), STAS (SSSR); partyzánské skupiny: Jermak, Dr. Miroslav Tyrš, Vpřed, Černý-Čapajev, Jan Kozina, Prokop Holý, Generál Svatoň, Mistr Jan Hus; odbojové organizace: R3, Obrana národa, PRNV, ilegální ÚV KSČ.

Místo konání pochodu: Start a cíl pochodu: Celková délka pochodu:

Žďárské vrchy, kraj Vysočina, Česká republika Fryšava pod Žákovou horou, budova kulturního domu do 40 km (dle měření cca 32 km)

Možnosti ubytování: Doprava do místa startu a cíle: Příspěvek na organizaci: Platba startovného:

rekreační střediska v okolí konání pochodu, KD Fryšava vlastní 550 Kč/osobu (v ceně je pamětní odznak, stužka, dekret a občerstvení na trati) číslo účtu – bude Vám sděleno po registraci variabilní symbol – Vaše telefonní číslo zpráva pro příjemce – Vaše jméno

Program:

pátek 23. 8. 2013 sobota 24. 8. 2012 neděle 25. 8. 2013

– od 17:00 příjezd, možnost přespání ve vlastním stanu nebo v budově KD – od 6:00 do 8:00 registrace účastníků, start 8:30, do 20:00 příchod všech účastníků do cíle, při příchodu předání ocenění a odjezd – do 12:00 opuštění KD

Ocenění účastníků pochodu – pamětní odznak, etue a stužka, dekret

Registrace:

nejlépe do 30. 6. 2013, uzávěrka 31. 7. 2013

www.partyzanskypochod.cz telefon: 777 001 291, e-mail: [email protected]

military english

X. NUCLEAR ENERGY

X.I NUCLEAR POWER The phenomenon labelled ‘nuclear energy’ has been circulating around us for over a century and people’s reactions to it have been far from unanimous. The recognition that atoms hold vast amounts of energy inevitably led humankind to the desire to tap the energy for its own purposes. The possibilities of peaceful as well as military applications may have seemed distant at the beginning, but they turned out real and some of them even ominous. It may come as a surprise that only after a few months following the discovery of a chain reaction using uranium, some scientists immediately feared the consequences of such a discovery. Spurred by fears of war in Europe and the implications the discovery was offering to weapons systems, some scientists felt it necessary to inform the authorities of its potential threats. One of them was Albert Einstein, who himself contributed to nuclear energy research with his theory of relativity. In August 1939, he wrote to the American president Roosevelt ‘It may become possible to set up a nuclear chain reaction in a large mass of uranium, by which vast amounts of power and large quantities of new radium-like elements would be generated. Now it appears almost certain that this could be achieved in the immediate future. This new phenomenon would also lead to the construction of bombs, and it is conceivable – though much less certain – that extremely powerful bombs of a new type may thus be constructed.’ Einstein and other scientists predicted what would become reality in much less than a decade and would become one of human’s most feared inventions – the atomic bomb. The military has not focused solely on bomb designs, nuclear payloads, and nuclear bomb delivery methods, but sought additional benefits of nuclear energy, primarily as a source of propulsion or electricity. Even though not all initially perceived utilizations of it (like nuclear-powered aircraft) became commonplace, modern armies today operate multiple nuclear-powered vessels and maintain several army nuclear power plants – stationary as well as portable. Some army officials would even like to lessen the army dependence on fossil fuels by a larger incorporation of smaller nuclear power plants into theatre of operations using the latest designs and technological advances. Interestingly, it took nuclear engineers less time to make the first nuclear bomb than to construct the first nuclear power plant. Nuclear reactors became very popular in the middle of the 20th century and many believed they would become the primary and universal source of energy in the future – powering household devices as well as space vessels. However, even the enthusiasm of early nuclear energy zealots didn’t make such predictions come true and for example the US and the Soviet Union (and Russia today), which were undoubtedly far ahead of any other nation in the nuclear ‘race’, never came to a higher than 20% share of nuclear power in the total electricity production. Construction costs of nuclear facilities, associated health risks, security restrictions, advanced technological requirements, burdens of nuclear waste, fear of nuclear fall-out and radiation leaks along with such names as Three Mile Island, Chernobyl, and Fukushima have contributed to the caution and awareness when planning and designing new power plants or nuclear-powered vehicles. Public safety concerns have become key elements acting mostly against anything nuclear. It seems public opinion has always been nuclear energy’s biggest adversary and opponent, no matter how many security measures have been employed.

Glossary „ atomic /əˈtɒmɪk/ -atomový, jaderný; „ atomic bomb /əˈtɒmɪk/ /bɒm/ – atomová puma; „ authority /əˈθɔrɪtɪ/ – moc, kompetence; „ authorities /əˈθɔrɪti:z/ – správní orgány/činitelé; „ burden /ˈbɜrdn/ – břímě, břemeno; „ chain reaction /tʃeɪn/ /rɪˈækʃən/ – řetězová reakce; „ commonplace /ˈkɒmənˌpleɪs/ – všední věc, samozřejmost; „ conceivable /kənˈsɪvəbəl/ – myslitelný, představitelný; „ delivery method /dɪˈlɪvərɪ/ /ˈmɛθəd/ – způsoby dopravy na cíl; „ disposal site /dɪˈspoʊzəl/ /saɪt/ – místo určené k likvidaci; „ enthusiasm /ɛnˈθuzɪˌæzəm/ – nadšení; „ fall-out /ˈfɔlˌaʊt/ – spadená rezidua; „ fission /ˈfɪʃən/ – štěpení; „ fossil fuel /ˈfɒsəl/ /ˈfjuəl/ – fosilní palivo; „ generate /ˈdʒɛnəˌreɪt/ – vytvořit, vyvolat; „ immediate future /ɪˈmi:dɪɪt/ /ˈfjutʃər/ – bezprostřední budoucnost; „ implication /ˌɪmplɪˈkeɪʃən/ – (možné) důsledky, dopady; „ inevitably /ɪnˈɛvɪtəblɪ/ – nevyhnutelně; „ initially /ɪˈnɪʃəlɪ/ – nejprve, zpočátku; „ leak /li:k/ – únik, ucházení, prosakování; „ lessen /ˈlɛsən/ – snížit; „ marginal /ˈmɑrdʒənl/ – nepatrný, minimální; „ mass /mæs/ – objem; „ nuclear /ˈnukliər/ – nukleární, jaderný, atomový; „ nuclear-powered /ˈnuklɪər/ /ˈpaʊərd/ – s jaderným pohonem; „ ominous /ˈɒmənəs/ – hrozivý, nevěštící nic dobrého; „ payload /ˈpeɪˌloʊd/ – účinná náplň; „ perceive /pərˈsi:v/ – vnímat; „ power plant /ˈpaʊər/ /plænt/ – elektrárna; „ propulsion /prəˈpʌlʃən/ – pohon; „ public opinion /ˈpʌblck/ /əˈpɪnjən/ – veřejné mínění; „ recognition /ˌrɛkəgˈnɪʃən/ – poznání; „ release of energy /rɪˈli:s/ /əv/ /ˈɛnərdʒɪ/ – uvolnění energie; „ solely /ˈsoʊllɪ/ – výhradně, jedině; „ sought /sɔt/ – minulý tvar od seek /si:k/ – hledat, vyhledávat; „ spur /spɜr/ – pobídnout, pobízet, popohnat; „ stationary /ˈsteɪʃəˌnɛrɪ/ – stacionární, stojící na jednom místě; „ tap /tæp/ – využít; „ theatre of operations /ˈθɪətər/ /əv/ /ˌɒpəˈreɪʃən/ – válčiště; „ trigger /ˈtrɪgər/ – spustit, dát impulz (k něčemu); „ unanimous /juˈnænəməs/ – jednotný (názorově); „ undoubtedly /ʌnˈdaʊtɪdlɪ/- nepochybně, bez pochyb; „ utilization /ˈjutlˌaɪzeɪʃən/ – (vy)užití; „ zealot /ˈzɛlət/ – fanatik. Phonetic transcription taken from www.dictionary.com.

Phraseology and definitions The choice between the words atomic and nuclear is somewhat unclear. In common speech outside the professional field, terms nuclear and atomic are synonymous even though they describe different concepts. When speaking for examples about bombs, all atomic bombs are nuclear, but not all nuclear bombs are atomic (some are hydrogen – thermonuclear). The same problem appears in translating these two concepts into other languages as well. For example when talking about power plants, the term nuclear is in English far more frequent than atomic. In Czech, the situation is different and we prefer to say jaderná or atomová, nukleární being the least used. Technically speaking, the term nuclear has two Czech equivalents – jaderná and nukleární, and the term atomic has one – atomová. Chain reaction as used in the text represents a nuclear reaction where splitting of one atom leads to splitting of other atoms. The expression can also be used figuratively when you describe a situation which leads to another situation leading to another, etc. Nuclear engineer is a person who researches and develops the processes, instruments, and systems used to get benefits from nuclear energy and radiation.

Commentary The letter quoted in the text comes from the website . The names Chernobyl (the Soviet Union – 1986), Three Mile Island (the USA – 1979), and Fukushima (Japan – 2011) represent three major nuclear power plant accidents.

EXERCISES 1. Complete the gaps with expressions in the box. disposal maintains

facilities

fall-out

measures

nuclear-powered

leaks

nuclear-related

plants

reactors

The fear of nuclear accidents, mainly the impacts of nuclear (1) ________, has been debated almost simultaneously with the construction of first nuclear (2)________. Even though many technical (3)________ to reduce the possibility of accidents have been incorporated into the design of nuclear (4)________, accidents have happened and caused marginal to apocalyptic damage. But (5)________ disasters are not always only connected to nuclear power (6)________. Several such accidents have been reported to have happened on board (7)________ submarines, in connection with nuclear missiles, on nuclear waste (8)________ sites, and multiple usually minor radiation (9)________ in radiotherapy facilities. The International Atomic Energy Agency (10) ________ a website reporting recent accidents.

3. Try to list words from the text, which are used together with the word nuclear, to complete the collocations below. The first letters will help you remember. An example has been done for you. 1. nuclear power 2. nuclear e_________

technika a výzbroj

Su-22 Fitter

3. nuclear c_________ r___________ 4. nuclear p_________ 5. nuclear b_________ d_________ m_________ 6. nuclear-p_________ a_________ 7. nuclear-p_________ v_________ 8. nuclear p_________ p_________ 9. nuclear e_________

2. Match the beginnings of the sentences to their appropriate endings.

10. nuclear b_________ 11. nuclear r_________

1. The potential danger from an accident at a nuclear power plant ………

12. nuclear r_________

2. Radioactive materials are composed of ………

13. nuclear f_________

3. The longer a person is exposed to radiation, ………

14. nuclear w_________

4. Local and state authorities have emergency response plans ………

15. nuclear f_________

5. Radiation can leak outside the nuclear power plant ………

4. Find expressions in the text to match the definitions below.

a. atoms that are unstable. b. the greater the effect.

1. ____________________ – a process in which the result of one event triggers another event, usually of the same kind, which in turn triggers yet another event, so that the overall reaction tends to be selfsustaining

c. and of the plant site. d. is exposure to radiation. e. in the event of nuclear facilities incidents.

2. ____________________ – unable to be avoided, evaded, or escaped 3. ____________________ – to produce as a result of a chemical or physical process 4. ____________________ – imaginable

Answer key to the exercises Ex. 1: 1 leaks, 2 reactors, 3 measures, 4 facilities, 5 nuclear-related, 6 plants, 7 nuclear-powered, 8 disposal, 9 fall-out, 10 maintains. Ex. 2: 1d, 2a, 3b, 4e, 5 c. Ex. 3: 1 power, 2 energy, 3 chain reaction, 4 payload, 5 bomb delivery method, 6 powered aircraft, 7 powered vessel, 8 power plant, 9 engineer, 10 bomb, 11 reactor, 12 race, 13 facility, 14 waste, 15 fall-out. Ex. 4: 1 chain reaction, 2 inevitable, 3 generate, 4 conceivable, 5 atomic bomb, 6 stationary, 7 fossil fuel, 8 zealot

Zpracoval tým ÚJP Vyškov

5. ____________________ – an explosive weapon of great destructive power derived from the rapid release of energy in the fission of heavy atomic nuclei, as of uranium 235 6. ____________________ – having a fixed position; not movable 7. ____________________ – any combustible organic material, as oil, coal, or natural gas, derived from the remains of former life 8. ____________________ – a fanatical person

3

200

Vaše případné dotazy, připomínky a náměty nám prosím posílejte na naši e-mailovou adresu: [email protected].

Poté, co Sovětská armáda zařadila do výzbroje letouny Su-7, začala konstrukční kancelář Suchoj pracovat na jejich zásadní modernizaci. Cílem bylo zejména zlepšit letové vlastnosti. I přes velmi dobré letové výkony totiž rodinu Su-7 sužovaly určité nedostatky. Například vysoká přistávací rychlost znesnadňovala nasazení ze záložních letišť bez klasické betonové dráhy. Rovněž při plném zatížení potřebovaly Su-7 velmi dlouhou dráhu pro vzlet. V neposlední řadě měla konstrukční kancelář rozšířit spektrum úkolů, které měl letoun plnit, a také zlepšit avionické a zbraňové vybavení. Jednou z cest, jak zlepšit letové vlastnosti, byla instalace křídla s proměnnou geometrií. Toto řešení umožnilo zkombinovat požadavky na zkrácení vzletu při plném zatížení i snížení přistávací rychlosti. Proto vznikl demonstrátor Su-22I, který kombinoval drak Su-7 s novým křídlem s měnitelnou geometrií. Mimochodem, šlo o první podobný typ letounu v SSSR. Konstruktérům se podařilo zachovat velkou část původního vybavení Su-7, a tak prototyp poprvé vzlétl již v srpnu 1966. První prototyp sériové verze Su-17, která se vyznačovala již značnými úpravami trupu, pak vzlétl o tři roky později. V témže roce byla zahájena i sériová výroba včetně produkce exportních variant s označením Su-20 a Su-22. I když československé bombardovací jednotky získaly koncem sedmdesátých let tři desítky moderních letounů MiG-23BN, velení letectva se rozhodlo nakoupit modernizovaného nástupce Su-7, typ Su-22. Volba padla na verzi M4 a cvičnou variantu UM3K. Technologická příbuznost obou typů měla ulehčit zavedení „dvaadvacítek“ do řadové služby. Navíc byl Su-22 zvolen jako hlavní stíhací bombardér i pro vzdušné síly Polska, Maďarska a východního Německa. První várka letounů Su-22 rozložených v bednách dorazila na letiště v Pardubicích v březnu 1984. Přivezly je sem sovětské letouny Il-76. Po jejich sestavení a záletu sovětskými techniky byly oficiálně přiřazeny ke třetí letce

47. leteckého pluku. Celkem do ČSSR přišlo v rozebraném stavu padesát Su-22M4 a devět dvojmístných Su-22UM3K. Kromě pardubického útvaru sloužily i u 6. stíhacího bombardovacího leteckého pluku v Přerově a 20. stíhacího bombardovacího leteckého pluku v Náměšti nad Oslavou. Dodané stroje se od sebe mírně lišily. První várky nedisponovaly televizní naváděcí soustavou a měly například i jiná vystřelovací sedadla. Spolu s MiG-23BN a Su-25K patřily Su-22M4 k nejutajovanějším typům v našem letectvu. Ohromnou výhodu proti předchozím strojům představovala univerzálnost „súčka“. Široké spektrum výzbroje obsahovalo střely s infračerveným, televizním i laserovým naváděním a také rozmanitou škálu neřízené munice. Pokročilý zbraňový pilotážně-navigační komplex pilotovi ulehčil zaměřování i navádění výzbroje. Jako zajímavost lze uvést, že podvěšená kanonová pouzdra mohou střílet i za stroj,

technika a výzbroj

Tatra 815 260N 34 33 255 6×6.2/10 Terrno 1 a závěsový přepravník VPE 45 T

takže po průletu může pilot nadále postřelovat nepřátelská stanoviště. Přesnost střelby během cvičení několikrát způsobila, že první vlna Su-22 zlikvidovala terče, které u předchozí techniky stačily na půldenní akci. V době rozdělení federace provozovalo čs. vojenské letectvo celkem 58 strojů (včetně devíti dvojmístných), které byly rozděleny v poměru 2 : 1 na nástupnické země. Česká republika přistoupila koncem devadesátých let k základní modernizaci typu, aby byl kompatibilní a provozovatelný v rámci struktur NATO. Letouny plnily až do svého vyřazení v roce 2002 bombardovací a bitevní úkoly. Poté byly zakonzervovány a částečně odprodány. Jejich jediným uživatelem v NATO je dnes Polsko.

Základní technický popis

Su-22 je jednomístný (vyjma cvičných variant) jednomotorový nadzvukový stíhací-bombardovací středoplošník celokovové poloskořepinové konstrukce. Pilot sedí v přední části trupu na vystřelovacím sedadle K-36DM. Ke střední části trupu jsou připevněna křídla, jejichž vnější část má proměnnou geometrii. Záď trupu zakončuje svislá ocasní plocha se směrovkou a vodorovné ocasní plochy. Tříbodový zatahovací podvozek se skládá z příďové nohy uložené v přední části trupu a ze dvou hlavních noh. Pohon Su-22 obstarává jednoproudý motor AL-21F-3 se čtrnáctistupňovým kompresorem a s komorou přídavného spalování.

Hlavní takticko-technická data Su-22:

Délka trupu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Výška trupu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Rozpětí křídel . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Prázdná hmotnost . . . . . . . . . . . . . . . Vzletová hmotnost . . . . . . . . . . . . . . . Maximální rychlost . . . . . . . . . . . . . . . Dostup . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Dolet (s PPN) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

19,02 m 5,12 m 10,02–13,68 m 12 160 kg 16 400 kg 1 860 km/h 14 200 m 2 300 km

Tah motoru dosahoval až 76,4 kN, respektive až 109,8 kN při zapnuté forsáži. Výzbroj letounu tvoří dva kanony NR-30 ráže 30 mm pevně instalované v kořenech křídel a kombinace až 3 000 kg neřízené munice (raketové bloky, bomby, kontejnerové pumy) či řízených protizemních a protiletadlových raket. Výzbroj je možné umístit na šest závěsníků pod pevnou částí křídel a čtyři podtrupové závěsy. Text: Jakub Fojtík Foto: autor a archiv autora

Mezi hlavní úkoly 14. brigády logistické podpory patří organizace a zabezpečení všech druhů doprav a přeprav osob, techniky a materiálu. Nejnáročnějším bodem tohoto úkolu je přeprava těžké techniky. Od roku 1998 je v AČR zaveden přepravní komplet složený ze dvou částí, které samy o sobě nejsou ničím přínosné. Jedná se o tahač návěsů Tatra 815 TN 6×6 a speciální návěs VPE 45 T. V letech 1998 až 1999 byly soupravy pořízeny a podrobeny vojskovým zkouškám při přepravě pásové techniky na podvozku ve Vojenském technickém ústavu pozemního vojska ve Vyškově, kde se jednalo o doplňkové, technické a funkční ověření, dále u VÚ 6054 Kroměříž, kde se řešilo jízdní a vojskové ověření, a u VÚ 6501 Ústí nad Orlicí, kde proběhlo jízdní a vojskové ověření při přepravě kontejneru ISO 1C o maximální hmotnosti 24 000 kg. Po úspěšném přezkoušení byly soupravy předány do podřízenosti 5. brigády logistické podpory a od roku 2004 jsou zařazeny v sestavě 14. brigády logistické podpory v počtu dvou kusů, jeden kus je zařazen k 141. zásobovacímu praporu v Pardubicích a druhý ke 142. praporu oprav v Klatovech. Tato technika byla pořízena z důvodu požadavku převozu pásové a kolové techniky AČR, která byla do té doby transportována pouze pomocí soupravy Tatra 815 8×8 VT a podvalníku P 50 N, která v té době již nesplňovala normy pro převoz na veřejných komunikacích. Zmíněný komplet totiž dosahuje hmotnosti více než 40 tun, a to bez nákladu. Tahač návěsů Tatra 815 TN 6×6 a speciální návěs VPE 45 T byly prototypem vyrobeným pouze pro AČR. Tahač byl vyroben společností Tatra, a. s., Kopřivnice v součinnosti s B.M.C. Trading s.r.o. Návěs byl vyvinut rovněž ve spolupráci s firmou B.M.C. Trading s.r.o., která zakoupila podvozek od francouzské společnosti VEREM Remorques. Armáda České republiky hradila provedení jednotlivých zkoušek v rámci řešení projektů technické pomoci, které bezprostředně souvisely s ověřením parametrů techniky

k vypracování základních podkladů pro vydání osvědčení o technické způsobilosti typu vozidla a zavedení techniky do používání v AČR. Stávající souprava je oproti tahači Tatra 815 8×8 VT a podvalníku P 50 N schopna přepravit až trojnásobnou hmotnost nákladu na základě dlouhodobého povolení k přepravě nadrozměrného nákladu – uděluje se na vybrané trasy po ČR pro soupravy do celkové hmotnosti 50 tun, a to bez nutnosti žádosti o jednorázové povolení k přepravě nadrozměrného nákladu na příslušné trase přesunu. Příslušníci logistické brigády používají pro tuto soupravu hovorový název „terno“ – podle názvu kabiny Ternno 1 tahače návěsů Tatra 815 TN 6×6. Třínápravový tahač návěsů se zapínatelným pohonem přední nápravy je určen pro tah sklápěcích návěsů po pozemních komunikacích a provoz v těžkých terénních podmínkách. Jsou způsobilé pro provoz v rozmezí teplot -40 °C až +40 °C. Přední náprava s výkyvnými polonápravami je řídicí, hnací, s uzávěrkou osového diferenciálu. Převod hnacího momentu od převodového ústrojí k rozvodovce je proveden spojovacím hřídelem přes dělič momentu. Z rozvodovky na kola je pohon zajištěn hřídeli s homokinetickými klouby. Dvě zadní hnací nápravy jsou s výkyvnými polonápravami. Převod hnacího momentu od převodového ústrojí k jednotlivým nápravám je proveden spojovacími hřídeli přes mezinápravový diferenciál. Diferenciály obou náprav jsou opatřeny uzávěrkami, zapínanými dle potřeby. Mezinápravový diferenciál je blokován současně se zařazením předního náhonu. Přední náprava je odpružena zkrutnými tyčemi a teleskopickými tlumiči. Zadní nápravy jsou odpruženy listovými pružinami v kombinaci s vlnovcovými pružinami. Motor tahače je typu T3B-928-60, zdvihový objem činí 12 667 cm3 a čistý výkon je 255 kW/1800 min-1. Motor je chlazený vzduchem, naftový, vícepalivový (NM, PL-6, BA), s přímým vstřikem paliva, přeplňovaný turbodmychadlem s chlazením plnicího vzduchu. Spojka tahače

VÝBĚROVÉ ŘÍZENÍ ke službě u 43. vmpr Chrudim je jednolamelová, s membránovou pružinou. Její ovládání je hydraulické, se vzduchovým posilovačem. Převodovka Tatra 10 TS 160 je desetistupňová, synchronizovaná s čelními ozubenými koly. Řazení je mechanické, s pneumatickým posilovačem, normální a redukovaný chod s elektropneumatickým řazením s předvolbou. Přídavná převodovka Tatra 2,30 TRK 1,6,/2,6, je sestupná, dvoustupňová a řaditelná za klidu. K řazení u přídavné převodovky dochází za pomoci elektropneumatického ventilu. Tahač je vybaven čtyřmi na sobě nezávislými systémy brzd, a to provozní (dvouokruhová, přetlaková, působící na kola všech náprav), nouzovou (pružinová, působící na kola obou zadních náprav s vazbou na brzdovou soustavou návěsu), parkovací (pružinová, působící na kola obou zadních náprav bez vazby na brzdovou soustavu návěsu) a odlehčovací (motorová). Brzdy mají klínový rozevírač a automatické seřizovací čelisti s protiblokovacím zařízením ABS. Zajištění budky v provozní poloze je provedeno soustavou pák. Tato soustava se ovládá z levé strany na zadní stěně budky. Tahače jsou vybaveny dvěma hydraulickými navijáky TH 251 s maximální tažnou silou 8 000 kg, délka lana každého z nich činí 50 m. Dalším doplňkem je přídavné osvětlení pro zabezpečení práce za snížené viditelnosti. Maximální rychlost s omezovačem činí 85 km/h a maximální stoupavost je 26 % při celkové hmotnosti 64 260 kg. Návěsový přepravník VPE 45 T je určen pro přepravu pojízdné a nepojízdné pásové a kolové techniky, kontejnerů řady ISO 1C, kusového nebo patetizovaného materiálu na vozovkách se zpevněným i mírně členitým povrchem. Pro zajištění přepravy má závěsový přepravník snížený podvozek, což je řešeno lomeným rámem. Z tohoto důvodu se ložná plocha dělí na dvě části: hlavní ložnou plochu o délce 9 300 mm a s výškou 900 mm od země a na zvýšenou přední plošinu o délce 3 900 mm a s výškou 1 660 mm od země. Nájezd na plošiny je zajištěn nájezdovými

Hlavní takticko-technická data: Tatra 815 260N 34 33 255 6x6.2/10 Terrno 1 Šířka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 2 510 mm Délka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7 550 mm Výška . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3 280 mm Pohotovostní hmotnost . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11 860 kg Zátěžová hmotnost v točnici . . . . . . . . . . . . . 21 800 kg Celková hmotnost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 33 000 kg Užitečná hmotnost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 21 140 kg VPE 45 T Šířka (v nerozšířeném stavu) . . . . . . . . . . . . . . (v rozšířeném stavu) . . . . . . . . . . . . . . . . Délka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Výška . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Pohotovostní hmotnost . . . . . . . . . . . . . . . . . . Celková hmotnost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Užitečná hmotnost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

2 550 mm 3 040 mm 13 725 mm 3 975 mm 14 400 kg 52 400 kg 38 000 kg

Celková hmotnost jízdní soupravy činí 64 260 kg.

můstky o šířce 800 mm a sklonem do 20 stupňů. Můstky lze sklopit jak hydraulikou za pomoci automobilu, tak i ručně s využitím ručního hydraulického čerpadla. Rám návěsu je žebřinové konstrukce a je sestaven ze dvou hlavních podélníků z profilu IPE 300 mm, skrze které procházejí příčky z IPE 140 mm, na něž jsou přivařeny okrajové lemy z IPE 300 mm. Na spodní plošině jsou na konce okrajových lemů navařeny čtyři kusy kontejnerových záchytných prvků pro uchycení kontejnerů ISO 1C. Dále jsou na okrajových lemech z boku přivařeny kapsy pro násuvné sloupky bočnic, výklopné opěry pro možnost rozšíření plošiny a kotevního oka. Na horní plošině je v přední části pevné neodnímatelné čelo o výšce 250 mm, čtyři nosníky, na kterých jsou uchyceny vodicí válce, lana a z boku jsou výsuvné příčky pro možnost rozšíření horní plošiny. Podběhy kol jsou vyrobeny z plechu o tloušťce 10 mm. Podlaha je celokovová a její střední část mezi podélníky je vyrobena z tvrdého dřeva o tloušťce 50 mm, na horní plošině o tloušťce 40 mm. Na krajích jsou přivařeny protiskluzové profily. Návěs je vybaven dvěma držáky náhradního kola. První držák se šnekovou převodovkou je umístěn uvnitř hlavního rámu za zlomem pod spodní plošinou a ovládá se z prostoru před mechanickými podpěrami. Druhý držák je na plošině návěsu. Karoserie je tvořena osmi bočnicemi o výšce 250 mm, které jsou sklopné a odnímatelné. Bočnice jsou celokovové a protiskluzové. Soupravu pojí návěsový čep 2“ ISO 337, který je dvoupolohový a vyměnitelný. Váha tahače Tatra 815 TN 6×6 činí 11 860 kg a zatížení může dosáhnout až 14 140 kg. Návěs VPE 45 T má hmotnost 14 000 kg, z čehož plyne celková hmotnost soupravy 26 260 kg. Souprava umožňuje transport nákladu o maximální hmotnosti 38 000 kg. Délka celé soupravy činí 18 160 mm, šířka 2 550 mm a výška bez nákladu 3 280 mm. Přistavení návěsu k nakládání vozidel se bude lišit tím, jestli se budou nakládat vozidla pojízdná, nebo nepojízdná. U nepojízdných vozidel se musí najet jen tak, aby osa návěsu byla pokud možno totožná s osou nakládaného vozidla. Vzdálenost před nakládaným vozidlem musí být minimálně taková, aby bylo možné spustit nájezdy, a maximálně taková, co umožní délky lan navijáků. Dorovnání natahovaného vozidla lze udělat pomocí tahu lan jednotlivých navijáků. Souprava, tahač návěsů Tatra 815 TN 6×6 a speciální návěs VPE 45 T, je maximálně využívána pro činnost našich jednotek především při zabezpečení dopravního dispečinku AČR. Mezi nejvýznamnější akce, kde byl tento komplet použit, se řadí cvičení brigádních úkolových uskupení Strong Campaigner na Doupově v roce 2006 a přeprava techniky na mezinárodní veletrh obranné a bezpečnostní techniky IDEB 2012 v Bratislavě. Souprava je v současné době neustále v permanenci, zpravidla má výjezd třikrát do týdne. Vzhledem k tomu, že se jedná o nejvytěžovanější techniku na útvaru, stále dobře slouží. V porovnání s technikou stejného stáří má najeto mnohem více kilometrů bez závažnějších problémů. Text a foto: poručice Lucie Masaříková, 14. brigáda logistické podpory Pardubice

9 Jsi ve služebním poměru vojáka z povolání a již sloužíš u některého z útvarů AČR? 9 Máš výbornou psychickou a fyzickou kondici?

Vydává MO ČR Odbor komunikace a propagace Tychonova 1, 160 01 Praha 6 IČO 60162694 www.army.cz Redakce Rooseveltova 23, 161 05 Praha 6 Telefony: 973 215 553 973 215 786 Fax: 973 215 933 E-mail: [email protected] Šéfredaktor: Jan Procházka Grafická úprava: Andrea Bělohlávková

9 Máš předpoklady pro získání zdravotní klasifikace LV – A, schopen jako výsadkář? 9 Máš opravdový zájem o službu u výsadkového praporu? 9 Tak se přihlas prostřednictvím personální skupiny 43. vmpr a staň se jedním z nás – výsadkářem!

Kresby: Jiří Král Jazyková korektura: Jiřina Švarcová Foto na titulní straně: Miroslava Pašková V jednotkách ozbrojených sil rozšiřuje OKP MO – produkční oddělení Rooseveltova 23, 161 05 Praha 6 Oľga Endlová, tel. 973 215 563 Tisk: EUROPRINT, a. s. Číslo indexu: 45 011 ISSN 1211-801X Evidenční číslo: MK ČR E 5254 Uzávěrka čísla: 14. 5. 2013

Termíny výběrového řízení: od 3. 6. do 5. 6. 2013 od 9. 9. do 11. 9. 2013

Toto číslo vyšlo dne: 20. 5. 2013

Kontakty do redakce

Kde: 1. den VeV-VA Vyškov 2.–3. den posádka Chrudim

Šéfredaktor Jan Procházka telefon: 973 215 553 mobil: 724 033 407 e-mail: [email protected] Redaktoři Martin Koller telefon: 973 215 572 mobil: 724 071 112 e-mail: [email protected] Pavel Lang telefon: 973 215 868 mobil: 724 002 623 e-mail: [email protected] Vladimír Marek telefon: 973 215 648 mobil: 724 033 410 e-mail: [email protected] Grafik Andrea Bělohlávková telefon: 973 215 786 mobil: 601 579 644 e-mail: [email protected] Informace pro autory

telefon: 973 248 217 (422, 225), fax: 973 248 204 e-mail: [email protected]

Aby mohla redakce proplatit honorář za zveřejněný příspěvek, musí jí autor zaslat tyto údaje: „ jméno a příjmení, „ datum narození (NE rodné číslo!), „ údaj, zda jde o VZP, o. z., AZ anebo osobu mimo resort, „ adresu bydliště. V případě VZP, o. z. i přísl. AZ dále: „ číslo VÚ či VZ a město posádky, „ číslo RFO, který je vyplácí. V případě osoby mimo resort: „ číslo účtu, na který má být poslán honorář, „ název a číslo banky, „ na faxové č. 973 215 933 poslat kopii průkazního lístku k tomuto účtu. Tyto údaje je účelné uvádět současně se zasílaným článkem. Není v silách redakce je zpětně zjišťovat.

47

historické čestné názvy

Stále více útvarů Armády České republiky se může pyšnit historickými a čestnými názvy. Ne ve všech případech jsou ale dostatečně prezentovány a mnohdy ani vojenská veřejnost přesně neví, co se za nimi skrývá. Právě tato skutečnost nás přivedla na myšlenku připomenout nejen odborné veřejnosti některé z těchto názvů a také tradice, k nimž se hlásí jejich nositelé. Tentokrát se budeme věnovat čestnému historickému názvu 6. polní nemocnice – „Plukovníka Emila Zuckerkandla“.

PLUKOVNÍK EMIL ZUCKERKANDL

Na základě požadavků AČR vznikla v roce 1998 v Českém Krumlově 6. polní nemocnice. Po návratu za zahraniční mise v Albánii a Turecku v roce 1999 se 6. polní nemocnice přemístila do Kralup nad Vltavou, kde byl veškerý její materiál uložen až do roku 2001. V té době došlo k jejímu přemístění do Zbiroha, kde začala fungovat v nové organizační struktuře. V roce 2002 byla nemocnice po dobu šesti měsíců nasazena v Afghánistánu. O dva roky později došlo k převedení nemocnice do podřízenosti Nemocniční základny a Velitelství sil podpory a výcviku. Následně byla přemístěna do posádky Olomouc. V letech 2005 až 2006 došlo k vyslání části 6. polní nemocnice na pomoc obětem postiženým při zemětřesení v Pákistánu. V letech 2007 až 2008 působila na mezinárodním letišti v afghánském Kábulu. V současné době je nemocnice dislokována v Hradci Králové. Čestný název „Plukovníka Emila Zuckerkandla“ jí propůjčil prezident České republiky Václav Klaus 8. května 2011 u příležitosti šedesátého šestého výročí ukončení druhé světové války. Emil Zuckerkandl se narodil 25. dubna 1882 v obci Klecany v rodině lékaře Hynka Zuckerkandla. Po ukončení obecné školy studoval na osmiletém gymnáziu zakončeném maturitní zkouškou v německém jazyce. Lékařskou fakultu v Praze úspěšně absolvoval v květnu 1907. V té době měl za sebou již dvanáctiměsíční službu jednoročního dobrovolníka u zeměbraneckého pluku č. 8 v Praze. Byl tedy povýšen do hodnosti podporučíka. Následující rok nastoupil službu u zeměbraneckého pluku č. 24 ve Vídni, kde sloužil až do září 1908. V tomto období absolvoval ve Vídni všechny předepsané kurzy pro lékaře zeměbraneckého pluku na všech klinikách. V listopadu 1909 byl Emil Zuckerkandl povýšen do hodnosti kapitána.

O čtyři roky později se stal šéflékařem zeměbraneckého pěšího pluku č. 13 v Olomouci. S ním se také po vypuknutí první světové války dostal na ruské bojiště. Měl ale vážné zdravotní problémy. Několikrát byl stažen z fronty, aby si mohl v zázemí doléčit „hostec kloubní“. V březnu 1916 se stal šéflékařem rekonvalescentního oddělení střeleckého pluku č. 13 v Olomouci. V únoru 1918 byl povýšen do hodnosti majora a o pět měsíců později se stal velitelem zeměbranecké nemocnice v Těšíně. Po skončení války se přihlásil do nově vznikající československé armády. Již 3. prosince 1918 je přidělen k doplňovacímu velitelství v Olomouci jako šéflékař. V následujícím roce byl přednostou chirurgického oddělení v záložní nemocnici v Olomouci a přednostou vnitřního a infekčního oddělení záložní nemocnice v Hranicích. Zde také po určitou dobu zastupoval velitele nemocnice. Následovala funkce šéflékaře dělostřeleckého pluku č. 302. V roce 1922 konečně na pět let zakotvil jako přednosta oddělení a vedoucí lékař rentgenové stanice v divizní nemocnici 7 v Olomouci. Na začátku třicátých let minulého století absolvoval kurz pro velitele divizních nemocnic a přednostů zdravotnických služeb u vyšších velitelství. Počátkem roku 1932 byl ustanoven velitelem vojenského ústavu pro plicní choroby ve Šternberku a byl povýšen na plukovníka zdravotní služby. Koncem června 1935 se vrátil zpět do Olomouce, a to na funkci velitele divizní nemocnice 7. V době ohrožení Československa na podzim 1938 se stal velitelem sborové nemocnice 7 a zároveň i jejím mobilizačním orgánem. Po mnichovské dohodě organizoval odsun zdravotnického materiálu z pohraničního území, které okamžitě obsazovala německá armáda, do Olomouce. Ve stejně rekordním čase evakuoval vojenskou nemocnici ze Šternberka. Definitivní rozbití Československa a vznik protektorátu jej zastihly již ve výslužbě. Okamžitě se zapojil do odbojové činnosti. Společně s dalšími vojenskými lékaři měl v případě vojenského odporu organizovat zdravotnickou službu v patnácti okresech s velitelstvím v Olomouci. Pro případ vojenského střetnutí s okupanty se mu podaří shromáždit v jednom z olomouckých objektů zdravotnický materiál pro šestnáct praporů. Odbojová činnost bývalé sborové nemocnice je však záhy vyzrazena a dochází k zatýkání. Zuckerkandlovi kolegové, lékaři Burián a Svoboda, jsou odsouzeni

KONCENTRAČNÍ TÁBOR OSVĚTIM ke čtyřletému a dvouletému žaláři. Během výslechů ale nic neprozradí, a tak odbojová činnost plukovníka Zuckerkandla není odhalena. Přesto se nevyhne tragickému osudu. Jeho židovský původ samozřejmě Němcům nemůže uniknout. V červnu 1942 je zařazen do transportu AA-825 z Olomouce do Terezína. Odtud se v souvislosti s tzv. konečným řešením židovské otázky dostává v říjnu 1944 do koncentračního tábora Osvětim-Birkenau. Transport dorazil na rampu likvidačního tábora 14. října 1944. Zde vězně čekala selekce. V té době již dvaašedesátiletý plukovník Zuckerkandl jí samozřejmě neprošel. Následně ho odvedli k plynovým komorám a zavraždili smrtícím cyklonem B. Ve stejný den byla zavražděna i jeho manželka Anna. Do Osvětimi se dostala také jejich dcera Alice. Před postupující Rudou armádou Němci odvedli vězně ven z tábora. Alici se podařilo přežít několikadenní pochod smrti. Po válce se vrátila zpět do Olomouce. Takové sˇtěstí ale neměl její manžel, právník Pavel Meitner. Ten zemřel při pochodu smrti z Oranienburgu do Terezína v květnu 1945. „Je pro mne nesmírnou ctí, že mohu za rodinu plukovníka MUDr. Emila Zuckerkandla reagovat na vaši ušlechtilou žádost. Z vyprávění maminky jsem pochopil, že svého otce nesmírně milovala a po celý život na něj myslela. Jeho fotografii měla umístěnou ve svém pokoji a ve vzpomínkách se k němu neustále vracela. Právě proto jsem s velkým nadšením přijal váš dopis. Vaší žádosti zcela vyhovuji a máte v tomto smyslu i můj souhlas s užitím jména plukovníka Zuckerkandla jako čestný a historický název útvaru, jehož jste velitelem,“ těmito slovy reagoval v březnu 2009 z britského Bristolu na žádost tehdejšího velitele 6. polní nemocnice podplukovníka Marka Kocvrlicha vnuk plukovníka Zuckerkandla Peter Silbiger. „Je pro mne poctou, že mohu jménem svým a zároveň tím i rodiny plukovníka MUDr. Emila Zuckerkandla vyjádřit souhlas a plnou podporu ve smyslu, který povede k udělení čestného názvu 6. polní nemocnice profesionální Armády České republiky po tomto statečném nejen důstojníkovi, ale též lékaři. Vážený pane podplukovníku, přeji vám a příslušníků útvaru mnoho úspěchu ve vaší práci a je mým přáním, pokud se vám podaří název získat, být přítomen této, pro vás slavnostní chvíle, v níž bude navrácena čest muži, jehož jméno se stane součástí novodobé historie vojenské nemocnice v Olomouci.“ Text: Vladimír Marek Foto: archiv 6. polní nemocnice

102. průzkumný prapor Generála Karla Palečka Prostějov organizuje

na pozice operátorů roty HUMINT

Přijímací řízení (psychodiagnostické vyšetření, test odborných znalostí a všeobecného přehledu, modelové situace, pohovor) se uskuteční v posádce Prostějov ve dnech 1.–2. července 2013.

Požadujeme ¾ Praxe v AČR minimálně 2 roky ¾ Středoškolské vzdělání s maturitou ¾ Znalost AJ na úrovni STANAG 6001 2222 ¾ Zdravotní klasifikace „A“ ¾ Předpoklady pro získání BP pro stupeň „Tajné“ ¾ Předchozí účast v zahraničních operacích výhodou Nabízíme ¾ Zajímavou práci v dynamicky se rozvíjející profesi ¾ Účast na zahraničních kurzech a cvičeních ¾ Prostor pro kariérní růst a sebevzdělávání ¾ Možnost nasazení v zahraničních operacích

Strukturovaný životopis (označený „RH-výběr“) a stručný motivační dopis zašlete faxem na tel. 973 411 719 nejpozději do 20. 6. 2013. Vybraní zájemci budou telefonicky kontaktování do 21. 6. 2013. Kontaktní tel. 973 411 365 Více informací na www.102pzpr.army.cz