Tematizace vztahu ~Iovéka Jaroslava Havlíóka (II)

Tematizace vztahu ~Iovéka k Bohu y prózách Jaroslava Havlíóka (II) The Relat¡onsh¡p between God and Man in the Prosework of Jaroslay Havlu~ek (II) Nella MLSOVÁ Univerzita Hradec Králové [email protected]

•W ~ <~> w

Práce, její±první ~ástbyla publikována y pfede~Iém ro~níku, se zab~’vá tematizaci vztahu ~lovékak Bohu y prózách Jaroslava Havlí~ka. Na vybran~’ch Iiterámícli dilech dokumentuje zpúsoby ztváméni a interpretace síedovaného tématu.

MLsovÁ, N. (2003): “Tematizace vztahu ~lovékak Bohu Havlí~ka (II)”, Es/av Complut., 3: 5-27

y

prózách Jaroslava

KLI(~OVÁ SLOVA

Literatura prvni poloviny 20. stoleti

(~eská práza Jaroslav HavIi~ek

Z

El articulo, cuya primera parte fue publicada en el número anterior, se ocupa de la

~

tematización de la relación entre el hombre y Dios en las prosas de Jaroslav

Ml

PALABRAS CLAVE

~

Havlí~ek En obras literarias selectas documenta los modos de interpretación de Literatura de

W

dicho tema


la primera mitad

del s. XX MLsovA, N. (2003): “El tema de la relación del hombre con Dios en las prosas de Prosa checa Jaroslav Jaroslav Havlí~ek (II)”, Eslav Comp/uf., 3: 527 Havliáek

1—

The paper, the flrst part of which was published in the forrner issue, deals on themes

~.

of relation between man and God in the prose of Jaroslav Havlír~,ek. It illustrates the ways of interpretation of the theme in his selected wori<s.

Literature of

MLSOVA, N.

the first half of 2Oth century


(2003): ~The Relationship between God and Man in the Prosework ofiaroslav

HavIí~ek (II)’, Es/av Complut., 3: 5-27

Estavística Complutense ~oo3,3

87-103

KEY WORDS

Czech prose Jaroslav Havlí~ek

87

ISSN:í

578-1763

Nella Mlsovó

Tematizace vztahu Jlovéka k Bohu

y

prózách Jaroslava HavIióka (II)

“BÚH JE MRTEV” Konstatování smrti Boha (o irelevantnosti tohoto v~roku viz ní~e) — respektive jeho neexistence ~i jeho existence jako~to produktu lidského uva~ováni zaznélo ji~ y Havlíékové raném konfesijním esejí Nevéhm (1921). Zároveñ jeho název pfedznamenal i autorovo poprení v~’chodiska, na ném~ je existence Boha zalo2ena a o ni~ se i opirá. Tím je danost víry jako~to v~razu bezprostfedniho citového pi2imknutí se k ni a rovné~ i nezbytného pi’edpokladu pro její potvrzeni. Havlíéek sv~mi postoji neptímo zpochybñuje mo~nost racionálné reflektované viry (tentokráte ji2 y girokém slova smyslu, nejenom ve vztahu k Bohu), nebot’ dokládá, ~e tím, jak je y dúsledku takovéhoto postoje neustále analyzována, problematizována, dochází k perma—

nentní relativizaci této kategorie, jejim~ dúsledkem je nepochybné její popi’ení. Variovánim podob smrti Boha eventuálné jeho nepi’ítomnosti (byt’ mnohdy —

je~té ne oteviené formulované, ale potencované)

—

a nastal~’m dúsledkúm, které

z jeho absence vypl~’vaji pro dal~í odvíjení lidské existence, se vénuje autor

mnoha sv~ch prózách. Na problematiku prohlubujicího se napétí ve vztahu mezi racíonálné rozvijen~m poznánim a spontánní vírou y Boha, vrcholící navozením tragického ~ivotního pocitu, upozorñuje napfíklad y povídee Bz~h mého détství, kterou koncipuje y roce 1927. V tém~e roce vznikla i povidka O smrti otcové’, y ní2 mimo jiné dávno pfed Beckettem (1952) autor rozvíjí “godotovsk~”’ motiv marného oéekávání pfíchodu neznámého “vykupitele” lidstva (y mnoha interpretacích Beckettova textu je ztoto~ñován s Bohem). Zneklidñujicí poselství této tematické linie je y povídce je~té stupñováno, nebot’ na rozdíl od Beckettova dramatu jeho aktuálnost p~esahuje pozemskou existenci élovéka a dotÑká se í jeho postmortálního údélu (protagonisty této prózy jsou “ne lidé, ale stíny”2). A tak zatímco y Beckettové dramatu Óekání na Godota (1952) je existence jeho protagonistú dvou tulákú vymezena a ohraniéena smrti, kteráje y

—

—

pro né jedinou (aékoliv paradoxní) jistotou y jejich bezesmyslném a absurdním ~ivoté, y Havlíékové noietí tomu tak n~n1 I~vt’ ncbo~tíci obnovuji i PO smrti, i kdy~ pouze y duchovní dimenzi, své “pí~edsmrtné” spoleéenství (viz smrt oteova, piedstavenájako návrat mezi blízké zemi’elé, jako návrat domú), které mohou konfrontovat se stávající pozemskou realitou, a tak ud0ovat, i kdy2 jednostrann>~, kontakt s pozústal~mi ~iv~mi (síedují jejich ~ivotabéh), byt’ si uchovávají védomí sebe sama, jejich situace není pi’edstavena ani jako pfipu~téní mo~ného návratu na zem, anijako pokraéování ~ivota y nové vy~í dimenzí, éi jako etapa definitivního spoéinuti, —

--

‘Povídka Osmrti oteové byla oti~téna z autorovy rukopisni~ pozóstalosti ve v~boru z jeho povidek nazvan~m Vzdoropohádky, kter~ ptipravil Adolf Branald a jená vydalo y roce 1954 nakladatelství Éeskoslovensk~ spisovatel. 2

HAVL1t~EK (1964): 29.

Eslavística Complutense zoo3.3

87303

88

Nella Misová

Tematizace vztahu ~3lovékakBohu vprózách Jaroslava Havlíéka (II)

zavr~ení éi dospéní. Jejich postmortální stav není interpretován ani y duchu materialistickÑch teorií tedy jako proces fyzické destrukce a paralelné s ni du~evního zániku élovéka aní idealísticky — jako vyvrcholení exístence élovéka, provázené odpoutáním se od omezujícího fyzického téla byt’ zejména k tomuto v~’kladu by na prvni pohíed pfedstaveni posmrtného “~ivota” nebo~tíkú mohlo svádét. Jejich sítuace je naopak charakterizována vykofenénim, které je mimo jiné navozeno zasazením celého pfibéhu do pfíznaéné vymezeného prostoru. Jak vypravéé konstatuje, “déj se odehrává mezi nebem a zemí”3— tedy je lokalizován mezí dva toposy, je~ symbolizují ~ivot pozemsk9 a posmrtn9 (s Bohem), ani2 by kjednomu byt’ náznakem protagonisté (nebo»ici) pi’islu~eli. Expozice prózy navic píipominá úvodni partie dramatíckého textu4, y nich~ autor prostfednictvim scénick~’ch poznámek uvádí a komentuje rysy prostfedí, y ném~ se odvijí déjová linie, a zároveñ pfudstavuje jednotlivé protagonísty, ktefí ji napíñují. Navozuje tak pocit oddélenosti svéta lidí (svéta vypravéée) a svéta hercú (nebo~tíkú): “Ne svétnice, ale pfízrak svétnice. Nc lidé, ale stíny. Déj se odehrává mezi nebem a zemí Tento schizofrenní stav je provázen permanentním, y prúbéhu odvíjení déjové linie nenaplnén~m, i presto v~ak pokorn~m oéekáváním pfíchodu hospodáfe: Musíme b~t trpéliví, musíme b~t pokojní, my, které nékolik letících vtefin uzavfelo mezí minulost a pi’ítomnost, jako se ukládají vejee mezi dvé vrstvy pilín. t=ekámesvého hospodáfe, kter~ nepfichází6 5 pojmem Búh se y próze pfímo neoperuje, nicméné na základé sémantickÑch konotací pojmu hospodáf je paralela s Bohem zfejmá. Tento názor podporuje i fakt, ~e ve stejném roce koncipuje Jaroslav Havlíéek novelu Jaro domé, y ní~ Boha metaforicky oznaéuje také jako hospodáfe (srov. vzájemnou záménu téchto pojmú y nábo~enství). Jak vídíme, komunikace mezí élovékem nebo~tíkem a hospodáfem (Bohem) je interpretována j ako problematická ohro~ená (hospodáf /Búh/ je skryt~, na scénu nevstoupí) nicméné je vnímána jako potfebná de oéekáván, je trpélivé oéekáván). Existence hospodáfe (Boba) není tedyje~té explicitné popíena, nicméné je zpochybnéna. 7 tohoto hlediska je zajímavé, 2e i pi’es tuto skuteénost autor y této próze pH interpretaci smrti élovéka nezaujimá materialistické stanovisko, které pfedpokládá totálni likvidaci jeho individuálního hmotného a pota~mo duchovního rozméru. A tak i vzdor zdúrazñované nejednoduchosti posmrtného údélu nebo~tíkú, jejich nezafazenosti, je jejich “bytí” y podtextu neseno nadéjí aje —

—

—

y

—

—

—,

Tamté~; Na problemaíiku vykoten¿ni moderniho ~lovéka upozorñuje Jaroslav Havli~ek ve svém eseji Nev¿’Hm (1921), y némá voll pro jeji posti~eni i podobn~ metaforickÑ obras: “Ztratili jsme pole na nebi, odrostli jsme poli na zemi.” In: QsobnifondJaroslav HavlicYek, LA PNP 45/86/001779. Principú dramatické v~stavby textu vyutívaji 5. Beckett, E. Ionesco a dalti a konstituujijeho specifick> ~ánrovÑtyp — absurdni drama. HAVL¡~EK (1964): 29. 6 Tamté~, s. 35.

89

Eslat’ística Complutense ~oo3.3 87-103

Nella Mlsovó

Tematizace vztahu dovéka k Bohu

y

prózách Jaroslava Havlic~ka (II)

rovné~ nadéjí pro budoucí pfichozí na konci jejich pozemské pouti. Jsou oéekáváni, smrt je tu pfipodobnéna k návratu domu. y první verzi novely Jaro domé (1 927)~ je modelován obraz domu poznamenaného tím, ~eho opustil “hospodá~”. Jeho obyvatelése tudi~ musejí postarat o sebe samí: y

Dvé dúle~ité flgury chybéjí

y

domé: Domovník a domácí.! Úklid y chodbách ana sebo-

di~ti si obstarávají partaje samy podle uréeného poMdku. Majitelem domu je universitni profesor na penzi, stafeéek s dlouh~mi bíl~mi vla.sy a vousy boha otee, bydlící ve své ven6. kovské vile. Pét let u~ nenav~tívil dúm. icho zástupcem a správcem je uéiiel l-lolub

Tato skuteénost není pojata pouze jako pfechodn~ stav, ale naopak jako neodvratiteln~ fakt, nebot’ y prúbéhu odvijení déje nájemníci domu dostávají zprávu o majitelové smrtí. Nastalou sítuací v~ak vypravéé y textu neinterpretuje jako pozitivni danost (obyvatelé mohou koneéné rozhodovat o sobé samí), ale naopak jako zdroj

pocitu neukotvenosti a vytr~enosti, právé tak jako bezprostfední impuls pro rozvoj odpudiv~ch stránek lidské fyziognomie i ps~chy, pro narústání zía, jako odsouzení k smrti y doslovném i pfeneseném v~znamu. Vykofenénost obyvatel domu je demonstrována i jeho lokalízaci y prostoru,

jí~

Ize pfipsat symbolick~ v~znam. Dúm stojí osaméle na v~iné, na pokraji srázu nad méstem, odtr~en i od jeho periférie. Vnéj~í situovanost je dále metaforicky pfipodobnéna k “zapomenutému ostrovu”, ke “skaliné vyénívajici z mofe, osidíené lidmi, vyvr~en~mi na ni vrtochem vlnobití”9. Dúm je personifikován, stává se jednou

z postav. Stejné jako jeho obyvatelé v~ak nemá lidsk~ rozmér, ale i on bere na sebe masku, s ní~ hraje bizarní hru najevi~ti svéta, hru, o ni~ se její re~isér nestará. Brání jakémukoliv projevu lidství, které je zde symbolizováno pfichodem jara, opét personifikovaného a vtéleného do postavy dívky Agáty, je~ pfedstavuje cizorodÑ element y sevíeném prostoru: pfichází z venkova, je pfedstavena jako míadá, krásná, dobrotivá, citlivá... Nieméné v~e pozitivni, vymykající se toposu domu, je odsouzeno k zániku a záhy zlikvidováno. A tak jejaro y závéru textu vysti’ídáno nástupem zimy a “to, co bylojarem tohoto domu, tráví prvni t~dny své pomalé smrti”’0. Dívka

Agáta je donucena vzít si bez lásky starého muye. Z tohoto hlediska je zajimavé a dal~ích mo~n~ch názvú

zároveñ i symptomatické autorovo následné prom~lení

Havlí~ek na rukopise novely uvádi datum dokon~eni 20. 8. 1927 a myln~ ji ~ánrov~vymezujejako román. K jejimu ~extu se znovu vrátil a za~al ji pfepracovávaí — nová verze ma dvacet dev~t stran strojopisu s datem 12. 4. 1932 a mimo jiné pHná~í i zménu y kompozi~ním uspotádáni textu. Autor rovné±uva~uje o zméné názvu na Agátino a posléze na Zrádnéjaro.V natí interpretaci se opiráme o edici, kterou pfipravil k vydáni y nakladaíelstvi Melantrich y roce 1975 Josef Rumíer. Jak sám uvádí, vycházel pli jeji ptipravé zej-

ména z póvodni dokonéené verze s pfihlédnutím zejména k stylistick~m proménám textu. Vzbledem k tomu, áe na~ím cilem neni práce textologická, budeme zejména analyzovat mytlenkové postuláty ro~mulované y této próze. Viz RUMLER (1975): 145-151 6

HAVLí(EK (1975): 10.

~Tamtéá, s. 7.

~Tamté~, s. 143.

Eslavística Complutense soo3,3 87-103

90

Nel/a Mísová

Tematizace vztahu úlovéka k Bohu y prózách Jaroslava Havlíóka (II)

prózy: Zrádné jaro, Agátino jaro. Je vidét, ~e i y prúbéhu jejího piepracovávání uva~oval o obdobném vÑznamovém vyznéní i o stejné úst~ední hrdince. Topos domu tedy pfedstavuje alegorick’~’ obraz svéta, kter~ opustil Búh (paralela mezí majitelem domu a Bohem je navíc y textu bezprostfedné konstatována”) a y ném2 zvítézilo zlo. Na rozdíl od povídky Hry dédy (tveráka (1930), y ní~je existence Boha y duchu modernistíck~ch koncepcí vnímána pro ~lovékajako nepotfebná a navie zaté~ující, nebot’ ho mimo jiné omezuje y jeho individuálni svobodé (y Havlíékové interpretaci je naopak právé ona nositelkou zía), zdejejeji absence protikladné interpretována jako pro élovéka neoby~ejné traumatizující, proto~e jeho pozemskému bytí odebírá vy~í smysl a zpochybñuje i mo~nostjeho posmrtné existence. Dúmje star’j~, o~kliv~, v~e zejména to pozitivní —je y ném odsouzeno k postupnému zániku. Maska, kterou si na sebe berou protagonisté, je pouh~’m demonstrováním jejich bezradností, absence vnitfrího obsahu cítu, du~e. Jejich utilítárné jednostrann~ ptístup k ~ivotuje toho nejv~slovnéj~ím dokladem. —

—

Jednu z nejv9raznéj~ích autorov~’ch próz, která y3~slovné konstatuje smrt Boha a zároveñ phná~í i obraz svéta (zastoupeného mikrokosmem malomésta), jak~’ PO této událostí nastává aje do znaéné míry jejím dúsledkem, pi’edstavuje fantaskni groteskní novela Zánik méstecYka Ol.~iny, je~ se fadí do linie Havlíékovy expresionistické tvorby. Píesto~e byla napsána ji2 y roce 1930, vy~la a~ PO autorové smrti’2 y roce 1944 (nakladatelstvi Václav Petr) ve stejné nazvaném souboru jeho próz (“povidek a romanet”), které ediéné pfipravil Benjamin Jedliéka’3. Text je rozélenén do dvanácti kapitol, z nich~ ka~dá popisuje vybran~’ podstatn~ moment, vÑsek, ~i zdánlivé drobnou epizodu jednoho ze Úinácti dnú (v~jimku z tohoto uspo~ádání pfedstavuje dvanáct~ oddíl, do ného~ jsou zaneseny i událostí posledniho ti’ináctého dne). Dohromady skládají kapitoly mozaíku, která vypovi—

,,Síar~ “búh” byl tedy mrtev. PitomÑ vtip adál se tak pravd~podobn~m, tak hluboce vá2nÑm y této poutíi, kde lidé ~ili y bludném kole, podobni ptákúm y kleci. Ponute híedéla omitka opr~skaná a ~pinavá, ponute híedél otvor vrat, ponute híedéla spasená tráva. Kozy putujici kolem domu se podobaly osmélen~m

d’áblóm, pou~t’ srázu do pekla, sluneéní vyhel~ spalovala posledni rost]iny a vétérek se nepohnul Ptáci nezpivali, nyni tim více bylo patrné, ~e tu chybéjí. Stromy nedávaly stin a stin domu padal tikmo jako tpatné svédomí. Dlouho do noei svitily jeho sede zdi a opr~skaná omitka vzorkovala plochu jak propasti na més~ zákon zapomnél chránit (...).“ (HAVLIt~EK [1975]: 92). 2 Neni jisté bez zajimavosíi, ~eautor ji krátce pied smrtí pfehlédl a ptipravil pro tisk. ‘~ Viz vydavatelská poznámka Josefa Rumíera y soubomém vydání Havli&ov>~ch novel nazvaném Smaragdovj~pPiboj, kterÑ edi~n~ p~ipravil JosefRumíer (HAVLIÉEK [19621: 299-230) a dále vydavatelská poznámkaJosefa Rumíera y soubomém vydání Havlí&ov~ch povídek nazvaném Prodavaé Josa, kter~ edí~-

né ptipravil rovn~ Josef Rumíer (HAVLíc~EK 119681: 445-446).

91

Eslawsetca Complutense ~oo3.3 8 7-,o3

Nella Mísová

Tematizace vztahu c~lovéka k Bohu y prózách Jaros/aya Havlíéka (II)

dá o zpósobu “2ivota” y malém m~sté Ol~ina’4 ve vymezeném éasovém intervalu. Cel,? obraz je na zaéátku rámován navozením situace, kdy zemfel Búh, a vrcholí shodné s názvem novely totálnim zánikem smrtí mésteéka, y ném~ umírají nejenom jeho obyvatelé, ale i ono samo se vytrácí z mapy svéta. V~ichni jsou zasypáni pe~ím umirajících andélú, kteíi prohrávaji y bitvé s d’ábly ti’ináctého dne. Tomuto uspoi~ádání odpovidá i koncipování názvú jednotliv~’ch kapitol, je~ jsou tvofeny dvéma éástmi. První z nich oznaéuje s pedantickou p~esností, bez vynechávek po~adi dne, kter~ právé nastupuje (tedy: první den, druh~’ den, tietí den...), druhá ve zkratce píedjímá tematické okruhy vymezeného éasového intervalu, je~ jsou následné y p~islu~ném oddíle pojednány, ani2 by blí~ejí naznaéovala jejich motivické —

—

napíñování, p~eduréovala cesty jejich zobrazení.

Kompoziéní uspofádání textu tedy respektuje a vyu~ivá pfi fazení událostí chronologick~ princip. Nicméné jeho funkénost a oprávnénost je zároveñ y obsahové roviné prózy relativizována, nebot’ jedním z dúsledkú nastal~ch PO smrti Boba,

kter~ je y ni popisován, tvoN skuteénost, ~e se noví lidé nerodí ani stávajicí neumírají, a navíc nebo~tíci vstávají z hrobú. ,,O~ivnutí” mrtv~ch v~ak není zapfiéinéno pouh~)m prost9m reverzibilnim odvíjenim lineární (eventuálné lineámé finalistické) éasové linie (byt’ nereáln~7m), nebot’jejich “návrat” mezí “~ivé”, kterÑ by ho musel zcela logicky provázet, je y textu pfedstaven jako nemo~n~: napfiklad ji2 tim, ~e je nedokonan~) —jejich mrtvolná fyziognomie je jim ponechána éijejich misto ve spoleéenství “~iv~ch” je ukazováno jako neodvratítelné ztracené. Tim je mimo jiné zpochybnéna opodstatnénost éasové kategoriejako takové’5, hrouti sejejí dosavadnimí véky tradovaná interpretace at’ ji~ je odvozována z cyklického éi lineárniho fazení elementú, z nich~je slo~ena a které se podílejí najejím utváfení. V obou téchto postupech je pfedpokládána jejich permanentni proménlivost, byt’ y ka~dém z nich je poméfována jin~)mi konstantami y pfipadé cyklického fetézení jistotou —

—

“fénixovského” stfedobodu,

y

ném2 se v~e rodí a zároveñ umírá,od ného2 v~e

vycházi a k nému2 se zároveñ vrací, y lineárním sméfováním od zrodu ke smrti, od “ni~ího” k “vy~ímu” apod. V koneéném di~¡sledku je rovné~ relativízována i epiénost celého textu’6. Zároveñ vgak princip rozprostfení jednotliv~ch událostí do samostatn~ch dnú, byt’ neopodstatnén~’, jeliko~ nemá b~t s éím, eventuálné s kÑm poméfován, ke komu vztahován; nebot’ je “osmysiñován” pouze sám y sobé, co~je situace ve své pods‘~

JosefRumíer poukazuje na skuíe~nost, ~eza mésíe~ko Ol~inu je próhledné skryta karikatura Jilemnice.

Viz RUMLER (1973): 110. ‘~ Tato skuíe~nost je jett~ y próze dále umoenéna totálnim rozru~enim v~znamú pojmó ~ivot a smrt. Na relaíivnosí jejich vyznamó Havli~ek upozorñuje i ve sv~ch daltich textech — napiíklad y novele Synác~ek. 6 Viz k této problematice PLÁNSKÁ (1994): “Slovo jako ptedzvésí skute~nosíi aneb poetika kouzla”, in DVOI~.AK (994): 99-102. Esla~’ística Complutense ~oo3,3

87-1o3

92

Nella Mlsoyá

Tematizace vztahu élovéka k Bohu y prózách Jaroslava Havlí6ka (II)

taté absurdní, p~ipominá rozlo~ení tvofivého aktu samotného Boha na poéátku svéta, tak jak je uvád~no ve Starém zákoné. Na rozdíl od biblického textu je v~ak y novele zobrazen proces zeela protichúdn~, navíc — konfrontován se sv~mi visledky í paradoxní: není v~razem napíñování a následné dokonanosti posvátného díla, je2 by se stalo v~chodiskem a zároveñ nositelem fádu, ale naopak je autorem p~edstaven jako blázniv~ a zniéující chaos, kter~ nakonec dospéje a ani nemú~e jinak k totálnimu zániku. Faktické zmizeni mésta a jeho obyvatel se tak stává pouze potvrzením ji~ jeho di’ívéj~i vyprázdnéné — “znicující” — existence. Navíc, zatimco poéátek biblického textu je vÑrazem sjednoceni Boha a svéta, Boha a élovéka s tim, ~e Búh je poj imán jako v~’chozi princip ve~kerého byti, jeho ohnisko sti’ed, z ného~ v~echno vychází, popis prvního dne y novele je naopak uvozen definitívním a neodvratiteln~m oddélením svéta od Boha, nebot’ Búh umírá (zatím je~té necháváme stranou autorovo pointování této situace). Domy~leno do dúsledkú je ale zároveñ i negací jemu pfedcházejícího (y Zániku m¿steéka Ol.~iny /1930/ pi’ímo neptedstavovaného, ale pi’esto k nému odkazovaného) Bo~ího tvúréího procesu. Búh je ve své podstaté definován jako nesmrtelnÑ, a tudí~ aní nemú~e zemfít.Pokud se tak stane, je to y podstaté doklad i jeho d~ivéj~í neexistence, respektive potvrzeni faktu, ~e nikoliv Búh stvo~ií élovéka, ale naopak élovék dal ~ivot Bohu de jeho projekci) a také mu ho múie vzít, co~ se právé déje. V této souvislosti nelze nezmínit konstatování pomateného protagonisty Nietzschova textu Radostná véda (1882), jen~ oznaéuje sebe a ostatní lidí za púvodce smrti Boha dokonce jeho zavra2déni: “Kam se podél Búh? vzkiikl,já vám to povím! Myjsme ho zabili, vy ajá! My v~ichni jsme jeho vrahy!/. ./“‘~ Nicméné vzhledem k v~e nastolen~m argumentúm je evidentní, 2e jakékoliv konstatování smrti Boha je ve v~ech variantách írelevantní (a tak i paradoxní), a to i y tom pfípadé, ~e pHpustime skuteénou existencí Boha a budeme uva~ovat pouze o tom, 2e stávající élovék s ním ztratil kontakt, a tudi~ se mu jeví b~it mrtvÑm. Neexistuje tedy pro élovéka, ale sám y sobé. —

—

—

—

—

.

Tragika popisovaného aktuje zvolenl,~m kompoziéním uspofádáním dále prohlubována, nebot’ úporná pravidelnost, s jakou se lineárné zfetézují rozmanité události, púsobí kontrastné a~ absurdné — vzhledem k jejich totální v~jimeénosti, abnormalité a nesmyslnosti neopodstatnénosti. Zároveñ v~ak jaRo by dúslednou pravidelností byía pi’edvídána i neodvratitelnost zániku celého procesu (~ád chaosu ?). —

—

Oznámení o smrti Boha se stává bezprostfednim v~chodiskem pro dal~í fabulování textu aje sdéleno hned y jeho úvodní kapitole (Noéní zvon). Tomuto pHmému konstatováni p~edchází y expozici prózy emotivné púsobiv~ popis atmosféry, která sv~m mystick’~m charakterem tento zcela zásadní, byt’ y tom okam~ikuje~té nezná‘~

NIETZSCHE (1992): 123.

93

Eslavtst¿ca Complutense 2003,3

87-103

Nella Mísovó

Tematizace vztahu ~5lovékak Bohu y prózóch Jaroslava Havliéka (JI)

a o to tajuplnéj~í, élovéka y jeho existencí znejisfujicí — zlom pfedpovídá ‘~. Celá je xybudována na kontrastu mezi rutínním a tak trochu stereotypním konáním vdovce penzisty Holce (a~ do setméní se lopotil na zahrádce, poveéei~el, ulehí) a jeho neobvykle emocionálné vypjat5’m pro~íváním daného dne, je2je charakterizováno pro ného obtí2né definovateln~mi a racionálné nezdúvodniteln~mi obavamí (“~asn~ ulehí”, nemohí usnout, “byl znepokojován tich~’m vláním záclon, h~bajících se prúvanem, a pitvom~’m odrazem ~erosvítu y oknech”, “Snad je~t~ nikdy nepocí-

takov~ stesk ze samoty.”’9), které jsou je~té navic násobeny motivem v~udypfitomného znepokojivého vétru20. til

Úvodní tajupíná scéna se postupné proméñuje

y

tragikomickou, byt’ je

y

ni

zprosti~edkována pro élovéka dané doby zeela zásadní informace o smrti Boha. Ostatné na prostupování p¡~ivodné vyostfen~ch protikladú vá~ného a nevá2ného, tragického a komického, dñle~itého a nedúle2itého, starého a nového, vysokého a nízkého, dobrého a zlého, ~ivého a mrtvého, známého (domáciho) a neznámého (cizího), prostupování, které vede k jejich relativizaci a pota2mo i zru~ení, je zalo~en princip v3~stavby celé prózy a dot~ká se v~ech jejích rovin. Nepochybné je rovné~ dokladem jednoho ze zásadnich, ne—li nejdúle~itéj~ích dúsledkú smrti Boha, kter~ je y textu formulován. Tím je totální rozbofeni stávajícího fádu, jeho~ smysl byl bo~skou existencí zdúvodnén a poméi~ován. Autor tak pi~edjimá totální relativizaci hodnotového systému, je~ je tak typická zejména a2 pro dobu postmoderny, nicméné zároveñ reaguje na dobové postulování tohoto fenoménu, nebot’ právé toto éaso-

vé údobí je periodou jeho postupného uvédomování a pojmenovávání. Na rozdíl od postmodemy, která s ním poéítá ji~ jako s dan~m faktem aje mnohdy na jeho principech zalo~ena, je y kontextu Havlíékova díla vnímán jako problematick~, jako zdroj pennanentního znejisténí. Jak známo, tento stav dovedí — mimo jiné celou tadu Havlíékov~ch souéasnikú k inklinaci k spoleéensk~m systémúm a ideologiim, kterému tento absentující ~ád nahrazovaly (napL socialismus, fa~ismus). V obsahovém, tematickém, ale í tvárném uchopení tohoto problému Havliéek zároveñ poukazuje rovné~ na dúsledky, jaké z ného plynou i pro vlastní interpretaci Boba, z ni2 se vytrácí povédomí o ném jako~to o nejvy~i transcendentní hodnoté p~esahujicí byti élovéka. Podívejme se tedy, jak je y textu zpráva o smrti Boha zprosffedkována: Kolem púlnoci náhle procití. Zdálo se mu, 2e sly~i tlumené bédování. Zmocnil se ho —

6 Lze tíci, fr navozenim mystické atmosféry autor y podstaté jiá absenci Boha pfedpovidá, nebot’ jak uvádi Karen Annstrongová y jedné z teorii o vzniku nábolenství, pti~iny zrodu Boha jsou spojovány s pli-

tomnosti tajemna

y

lidskem áivoté a s touhou ho odstranit, “racionálné” ho vysvétlit. Viz

ARMSTRONGOVA (1996). ‘~ HAVLÍCEK (1962): 7. 20 Pro v~slednou interpretaci textuje dúleáité, ~e expozice jebo prvni kapitolyje zároveñ jebo celkov’.~m uvozenim. Eslavistica Complutense 2003.3

87-103

94

Nella Mísová

Tematízace vztahu Jlovéka k Bohu vprózách Jamslava Havli~~ka (II)

nevysvétliteln~’ dés. Sepjal mce k modlitbé, jeho zmatek byl v~ak tak velik’~’, ~ese m~lil ve vétách i ve vÑrazeeh. Nálek neustával. ¡ ¡ Posadil se na lñ~ku a pátravé se rozhlédí po svétnici./Na staré truhle u dvefí, kam penzista ukládal upoti~ebené prádlo, sedéla bosá postava, odéná jen spodniékou a ko~ilí s ~átkemsesmeknut’.9m s tídk’~ch ~edin, tenk~’ copánek se ji vinul po shrben~’ch zádech. Obliéej méla ukryt y dlaních a oúásala se vzlyky./ Holee se zprvu domníval, ~eje obétí néjakého mámení smyslú./ ¡ Promnul si oéi, aby se ubezpeéil, ~eto v~e není jen blázniv~ sen, a znovu vzhlédl. Postava byía na tém~ misté, dokonale zi’etelná y mésíéném svétle. Pa~e, vyénívajicí z vroubkovan~ch rukávú ko~íle, byly tenouéké jako húlky.¡”Prosím vás, kdo vlastné jste a proa plá~ete?”

zeptal se penzista rozechvél5tm hlasem.!Dlané, mokré slzami, se malounko pohnuly a nái~ek jimí pronikl je~té hlasitéji. Copánek na ohnut’]eh zádech se znovu bezúté~né rozt~ásl ¡“Víte,” tekl Holee vá~néji, “je mito trochu divné. Jakté~iv jsem vás nevídél a nemám nejmen~iho ponétí, jak jste se sem dostala. Není to zrovna pfíjemné, probudit se uprostfed noci a vidét, ~e ve svétnici sedí a bre~i neznámá 2enská.”¡Pfizrak vytáhl ze zanadH barevn~’ kapesnik, tesklivé se vysmrkal, pa~e mu klesly do klína. Na penzistu se oto~ila ~alostná,vráséítá tváf staré panny./”Jakpak bych neplakal? Celé nebe pláée, celá zemé pláée. Stalo se to nejhroznéj~í, co se vúbec mohlo stát. Ná~ milÑ pánbúh umfel.”¡Holec ani nehíesí, odhrnul peiinu a spustil huñaté, ~ilnaté nohy na podlahu. 5

neskr~’van~m zdé~ením pohlédí na podivného hosta./”Jsem tvúj andél strá~n5,” vysvétlovalo zjevení. “Nevadí, ~e mé je~té nezná~; ve skuteénosti jsme pospolu u.~ víc ne~ ~edesátlet. Jen téhle hrozné pHle~itosti má~ co dékovat, ~ejsi mé svÑma smrteln~’ma oéima spatfil.”/”Ale 0dyt’ p~ece...”koktal Holee. “Ne, to není mo~né. To prosté není mo~né. Je to nesmysl.”¡”Inu, pánbúh byl u~ hodné star~¼”vykládal andél, nev~ímaje si ho, “ale pfece jen to nikdo neéekal. Pti~lo to pfíli~ náhle. Kveéeru se za~al propadat do svého zíatého oblaku, a p~ed hodinou mu Asrael, andél smrti, zatlaéil oéi. A nemysli si, ~ejsí jedinÑ ~lovékna svété, kter~ to vi. kikáme to v~em lidem. Musite pi2ece taRé védét, na éem jste.”/”Néco nám hiozí?” polekal se penzista. “A co?”! Andél se nedovedí ubránit kormutlivému úsmévu. “Ty jsi dobr~! To té snad mú~e samotného napadnout. V~echno vám hrozí. V~echno, na~ si jen mú~e~ pomyslit. Pfedstav si~ Nejvy~í misto vesmíro se uprázdnilo. Zákony se uvolñují, kdy~ zákonodárce zemi~el. Nastane néco désného. Zivot i smrt se smisí. Organizace éasu se rozpadne.” ¡“A co~pak se toho nemú2e nékdo ujmout?” vybuchl Holee. “Náhradnik, následnik, nebo néco takového? Nékdo, kdo by to vzal do ruky aspoñ prozatim, aby v~ecko zústalo tak, jak bylo?” Teprve nyní pochopil vÑbomé zafízeni v~ehomíra a y duchu se kál, ~ekdy látefil na fád svéta, na osud nebo na po~así.¡ “Ale ov~em, nemysli si, ~e jsme na to nepfi~lí dNv ne~ ty,” hájil nebe~t’any andél. “Bohu~el, je to u nás zrovna takové jako na zemi kdy~ není závétí, vznikne mezí pozústal~mi zmatek. nejhor~í je, ~e se musí poéitat s útokem zlÑch mocností na uprázdnén~ trún. Rozumí~ mi? Néco podobného, jako bylo p~ed stvoi~ením svéta. Ti, ktel’í byli kdysi potl~ení a zavráeni, zvedají opét hlavy. Zas tu je p~cha a samolibost a touha po moci. A na~i? Och, pláná k obrané by bylo dost, není v~ak nikoho, kdo by se ujal velení. Wichni ztratili hlavu. Moudfí se zdráhají stát se samozvanci, a k neskromnÑm, ktefí se samí nabízejí, je oprávnéná nedúvéra. Víme, 2e jedinou cestou je snémo—

95

Eslavtstica Complutense ~o03.3

87-103

Nella Mísová

Tematizace vztahu élovéka k Bohu vprózách Jaroslava Havlíéka (II)

vání a volba, ale jde to trochu pomalu. Svétci mají sice nejlep~í úmysly, ale hádají se

mezí sebou. Archandélé netrpélivé finéí meéi. Cti~ádostjako éerv rozhlodávájednotu,jí~ je t~eba k uchováni velikého dédictví. Béda nám, vystíhne—li peklo situací a vzchopí se

k éinu!”/”Tedy rozvrat, anarchie,” ~eptalpenzista, “ale co bude s námi pozem~t’any?”/”O to tu nebé~í,” pravil spé~né andél. “Vá~ osud bude rozhodnut souéasné s na~ím. Je

nepochybné, ~ejako tomu bylo na po~átku, v~e bude opét závisetjen od zdatnosti nebeské armády.”/”A my máme se modlit?” zeptal se Holec s hrdlem sta2en~m úzkostí./”Ke komu?” vyhrkl andél s hofkS’m úsmé~kem. ¡Vtom se venku ozval jednotvárn~’ a slav—

nostné vá~n~) zvuk, podobn~ ponurému troubeni po2ární sirény. Okenní tabulky zaéaly

drnéet, jako by po ulicí jel vúz s té~k~m nákladem. Andél seskoéil s trublice a zamíi’il ke dvei’im./”Kam jde~?” znovu se polekal stafec. “Pfece mé ted’ neopustí~?”/”Pfirozené, musím. Nahofe bude zapotfebí v~ech sil. Copak jsi nesly~el hías Gabrielovy polnice? Mobilizaceje vyhlá~ena. Ne~li se rozedni, musí se v~ichni vérní seskupit kolem opu~téného trúnu.”/”Ne, ne, po~kej!” k~iéel zoufale Holee a bé2el za odcházejicím do siné.

bude svitit slunce jako dtív? A pro koho? Za jak~m cilem?”2’ Zpráva není sdélena vypravééem textu, aleje vlo~ena do promluvy jedné z jeho postav andéla strá~ného penzisty Holce. Ten ptichází navgtívit objekt svého zájmu hned první den, aby mu oznámil tuto novinu. Její potenciálni dúsledky jsou píedjímány, bezprosti~edné pojmenovávány a analyzovány y jejich vzájemném dialogu a jsou následné zobrazeny y dal~ích motívick~ch celcích textu. Proz.aik nenechává smrt Boha konstatovat ptímo élovéka, ale bytost ze sféry samotného Boha. Interpretací, charakterem zobrazení v~ak její metafyzickou dimenzí totálné poru~uje. Je známo, ~e andél byl y rozmanit~ch nábo~enstvích v~dy pojímán jako symbol bo~i vúle, pouze jako nástroj Boha (bohó), prosti’edník mezi Bohem (bohy) a élovékem. Jeho existence byla piímo odvozena z existence bo~ské22. Proto fakt, ~e autor volí pro oznámení smrti Boba andéla tedy zprosti2edkovatele bo2ské vúle y dané dobé ji~ neexistující, je ve své podstaté absurdní. Na podobn~ch principech je vybudováno i posti2ení sté2ejních andélovÑch atributú. Pfi jejich kresbé se vycházi z dosavadní kulturní tradice — zejména ki’est’anské23, av~ak vzápétí je narugena, éím~ je zároveñ navozen komick~9 efekt. Zatiruco andélé objevujicí se napi’íklad y nebiblick~ch námétech kfest’anského uméní jsou ztvárnéni jako dospivající éi mlad~í ~ieny, byt’ bezpohlavní24, Havlíékovo pojetí sice respektuje jejich asexuálnost a ~enskou vizualizaci (u andéla je respektován gramatick~ muSk~ rod, av~ak vzhledové je pojat jako 2ena), nicméné vzápéti ji v~znamové “kekni — —

—

Tamtéá, s. 10. HALL (1991): 47. 23 Andélé objevující se y nebiblíck~ch námétech kfest’anského uméní jsou vesm~s nahli~eni jako poslové, hudebnici okolo Panny Marie a ditéte Jeáite nebo ti, co doprovázeji Cecílii, andéla strá2ného piedsiavujicího dárce y “Sacra conversazione”— Ize je vtechny povalovat za ptislu~níky dex’átého kúru. Viz HALL (1991): 47. 24 Tamtéá. 21 22

Eslaoística Complutense 2003,3

87-~o3

96

Temalizace vztahu Jlovéka k Bohu y prózách Jaroslava Havliéka (II)

Nella Mísová

pozméní andélova fyziognomie není rozhodné charakterizovánajaRo míadá, naopak pi~i popisu jeho obliéeje je zmiñováno, ~e pNpominal ~alostnou, vráséítou tvái’ —

25

staré panny Ke stejn~m vÑznamov~m posunúm smérem ke komiénu a~ grotesknu dochází pH interpretaci smrti Boha. Ta je zprosffedkována díalogem mezí penzistou Holcem a jeho andélem strá~n~m, pHéem~ pfí realizací jejich rozhovoru je evidentni, ~e dochází k naprostému poru~ení hranice mezi sakrálním a profánním, mezí nebem a zemí v~e je nastinéno (tedy i aktéfi dialogu) z profánniho úhlu pohledu oéima élovéka malomésta éi spi~e v~e je projevem zpfisobu uva~ování maloméstského spole~enství. Tento náhíed se neuplatñuje pouze y této poéáteéni, byf dominantní scéné textu, ale je pfítomen y celém jeho prúbéhu. Vypravéé je tlumoénikem my~lenkov~ch postupú obyvatel Ol~iny, ani~ by se s nimí vnitñxé ztoto~ñoval, ale naopaR si od nich zachovává odstup, mnohdy zna~né ironick~, kter~ je ostatné demonstrován y samotném závéru novely, kdy do ni pfímo “vstoupí” (ich forma), tematizuje akt její tvorby, ani~ by se zároveñ stal jednim z aktér¡i zobrazovanÑch událostí. Naopak tímto zpúsobem otevi~ené pojmenovává svoujedineénou “stvofitelskou” roli a zároveñ relativizuje pravdívost odvyprávéného “pfíbéhu”, rugí ilu.zi o jeho reálné existenci a otevi’ené upozorñuje na jeho literárnost26: A na tuto plochu, bílou jako papir, dychtívou jako nepopsaná stránka, ryjí neomalen~’mi tahy dobíhajícího jezdce, sv~’m bizarnim kopím, perem, poskvmén~m ínkousteml —

—

—

—

—

konec bláznivého pí’ibéhu27.

Tím se posiluje fiktivnost déje (nehíedé na to, ~e je nazna~ována ji~ i pfistupem k zpracovávané tematice kouzlo, bláznivost), zdúrazñuje se závislost jeho existence na jeho stvofiteli, zv~razñuje se v~znam samotného aktu tvorby, nebot’ vypravé~ není stylizován pouze jako pokud mo~no co nejvérnéj~í zprosti’edkovatel pfibéhu, jen~ se odehrával nezávisle na ném y realité, ale naopak je pojimán jako jeho kreátor stvofitel jako jeho autor... Na závér otevfené pojmenovan~’ rozdíl mezí fikcí a realitou ani~ bychom chtéli jakkoli popírat fiktivní podstatu celého textu, vyvolává celou fadu mo~n~chv~znamov~ch konotaci. Na prvni pohíed je taR naznaéena paralela mezí vypravééem a Bohem. Na analogii ka~dé kreace ~lov¿ka (v~etné umélecké) s aktem tvorby bo~ské ji~ bylo mnohokrát upozorñováno. Prost~ednictvím kreatívniho éinu se élovék sna~il pfibli~it Bohu, nebot’ tak pfijímal spoluúéast na jeho posvátném stvofítelském aktu. loto pojetí se méní s nástupem sebe-védomého — moderniho élovéka. Jeho tvorba ji~ není pokorná, ale mnohdy vzdomá a svévolná. ~lovék se tak vymezuje vú~i Bohu i jemu navzdory. Proménu uva~ováni élovéka tvúrce postihuje ve svjch pró—

—

—

—

—

—

‘~

Viz HAVLI~EK (1962): 8.

26

o uplatnéni antiiluzivních postupó y ~eské literatute 20. století viz HODROVÁ (1994): 146-161.

“

HAVLIt~EK (1962): 69.

97

Eslavística Complutense ~oo3.3

87-103

Nella Mísová

Tematizace vztahu ólovéka k Bohu

y

prózách Jaroslava Havlijka (II)

zách í Havlíéek. Nejenom ~eji pfímo tematizuje (viz postava Emila ~kvora y Mu~i sedmi sester /1927-1928/, kdeje hrdina explicitné za kreátora oznaéen), ale rovné~ ji demonstruje na pouStém principu vyprávéni. Tato druhá tendence se v~razné uplatñuje y Zániku méstecYka Ol=iny(1930), kde je navíc zdúraznéna otev~ené formulovanou “nadvládou” vypravéée tvúrce nad modelovan~’m textem, kdy stojí “mimo hru” (témé~ stejnéjako Búh, alejinak ne~ Emil ~kvor), co~ mu dovoluje své—

kl’), kter~ naznaéuje kreátorúv distanc od zpúsobu chování a jednáni jim stvofrnÑch postav, je~ navíc pi’edstavuje y negativním nasvícení, nám pfipomíná féerickou grotesku, najejich~ principech buduje své texty napfíklad i Ladíslav Klíma25. Je dokreslením a podtiiením ji~ mnohokrát autorem zobrazované a tematizované relativizace hodnot ústící a~ k zámérnému pokofení reality svétem fiktivním. Zároveñ v~ak zvolen~ postup, zdúrazñující stvoienost literárniho obrazu a potencující taR napéti mezi fikci a realitou, navíc totálné vyjeven~ a2 y samotném závéro prózy, umo~ñuje zaujetí ~iroké~kályrozmanit~’ch, éasto i zcela protichúdn9ch, sebe navzájem vylu~ujícich interpreta~ních stanovisek k celkovému smyslu prózy.

V “shození pravdivosti” y textu popisovan~ch událostí, pro élovéka nelichotív~ch a ve sv~ch dt’isledcich i tragick~ch, jako by byla dokonce y nékter~’ch potenciálních náhledech napíiklad nazna~ena i jistá pozitivní nadéje pro jejich pfíjemce (na nemo~nostjednoznaéné interpretace Havlí~kovÑch texrú jsmeji~ ostatné upozorñovalí). Tedy napiíklad: Búh “ve skuteénosti” nezemfel anebo nezemíeli lidé, byt’ zemfel Búh, nebo nezemfel Búh ani lidé anebo v~echno je je~té úplné jinak anebo v~echno je úplné jedno... Jak ji~ jsme uvedli, ve~keré toto déní, majicí hlubok~ existenciálni dosah, je ukotveno y malomésté a také je z úhlu pohledu jeho obyvatel na néj nahlí~eno a y jejich duchu interpretováno. “Maloméstsk~?’ pfístup k ~ivotu je pfedstaven jako totálné utilitární, (viz i typická otázka penzisty Holce, kterého nezajimá problém smrti Boha z hlediska obecn~’ch dúsledkú pro dal~í osudy celé Zemé, ale pouze pro ~lovéka iednotlivého -z nokud. mo2no právéjeho),-prost vy~ích ideálúacílú,tak~e vyznivá velmi negativné. Jeho dopad je o to pñsobivéj~í, ~e tento model chování a jednáni je zároveñ aplikován na prostor (a jeho protagonisty) nebe a pota~mo pekla. Typ prosti~edí29 prostor malomésta se specificky utváfenou societou na prvni pohíed púsobící bezpfíznakové, nebot~ vychází z typického, pro éesk~ prostor charakteristického, totálné pfeva2ujicího zpúsobu osidíení, je nieméné y kontextu —

—

—

28 Dále nap~íklad i bratti t~apkové ozna&li na plakáté k Hilarovu nastudování y Národnim divadle y Praze drama Ze ~ivotahmyzu za réeiickou komedii. Viz (~ERNY (20002): 116. 29 y tomto ptipade chápeme vÑznam terminu prosttedí tífeji vymezen neá prostor. To znamená, neni

utváfen pouze topologick~mi konstantami, ale napfiklad i áivotním stylemjebo obyvatel (ani~ bychom cht~Ii popírat ~i opomijetjejich vzájemné ovliviiováni) apod. E sIm’istica Complutense 2003.3

87-1o3

98

Nella Mísová

-

Tematizace vztahu c~lov¿ka k Bohu y prózách Jaroslava Havlíéka (II)

díla ozvlá~tnén, proto2e neslottáí pouze jako kulisa pro ukotveni y ném se odehrávajících déjú, ale spolupodíli se na celkovém sémantickém vyznéní novely. Upozorñuje ptedev~ím na úskali Svotního modelu, kter~7 se y ném vytvoi’il a jen~ y sobé nese celou fadu negativních rysú. Demonstruje, jak múie b~’t pro élovéka zniéující maloméstsk~ ~ivotni styl se svou zdrcující pravídelnosti, stereotypnosti, y pfizpásobeni se jeho “mal~m rozmérám”. To Ize velice dob~e dolo~it na tom, jak je (z “maloméstského” úhlu pohledu) interpretován Búh. Pfi jeho charakterizaci dochází k jeho intimnimu pi’isvojení. Tato intimizace, provázená personalizací Boba, není y literatufe dané doby neobvyklá a setkáme se s ni napfíklad i u takzvané katolicky orientovan~ch autorú30. Je píitomna nap~iklad i y Havliékové povídce Bñh mého détstvi (1927). Nicméné tento jev múne b~t rozmanité interpretován. Zatímco napi~íklad y povídce Báh mého détstvi (1927) vypovídal o nitemém pfimknutí élovéka k Bohu, y pfípadé této novely je svédectvim malomé.~t’ákova laciného zmocnéni se Boha. Ukazuje se, jak rituál, kter~ není posvécen vy~ím ideálem, púsobí pfímo destruktivné na utváfení individuality a pota~mo i na její lidsk~ rozmér. Pro expresionistickou literaturu je charakteristické vyjádfeni ambivalentního vztahu zejména k prostoru velkomésta. Obdiv a okouzleni jeho technick~mi vymo~enostmi jsou vzápétí vystfídány navozením pocitu désu z jeho nesrozumitelné a obtí~né uchopitelné monumentality, které se élovék bojí, nebot’ ho ve své mohutnosti likviduje. Velkomésto se tak stává pro expresionistického tvúrce symbolem symptomÚ, které si s sebou nese moderní civilizace a je~ interpretuje jako vesmés pro élovéka zniéující... Havlíéek na obdobnÑch principech provádí kritiku malomésta (byt’ pHéiny zaujetí jeho nelítostného postoje mají jiné koi~eny). Také on k nému zaujimá ambivalentní vztah. Na jedné strané vidí, ~e pravidelnost ka~dodenních rituálú poskytuje élovéku jistotu y nejistém svété (viz napfíklad povéstn~7 kotoué ka~dodennich úkonú lékafov~’ch dcer y románu Helimadoe /1936/), ale zároveñ si uvédomuje, ~e jejich stereotypnost, vyprázdnénost vnitfních obsahú, élovékova pfizpñsobivá pasivita, její~ zásluhou pi~e~ívá za ka2dou cenu, (viz zejména ~enské protagonistky y novele Mui sedmi sester /1927-1928/) mu paradoxné brání y jeho hlub~im rozhledu a y podstaté ho taR likviduje. Ostatné kritika malomé~t’áckého zpúsobu ~ivota není y éeském prostoru neobvyklá. Pi’ipomeñme si napfíklad,jak byla ztvárnéna Poláékem, Vanéurou, ~apky a dal~imi. y autorové závéreéném lehkém ~krtu perem po papífe jako by zároveñ byla demonstrována i jeho nekoneéná touha odstranit ze svéta tento model ~ití, nepfipustit jeho dal~í existencí. Nebot’ jak z celého textu vypl~’vá, se smrti Boha ode~el lidsk~’ rozmér existence ,,élovéka”. V duchu konstatováni profesora Mádía, je~ K této problematice viz napfiklad KUBÍNOVÁ (1997): “Prostory viry a transeendence”, in HODROVÁ (1977): 125-176. 99

Eslavtstica Complutense aoo33

87-1o3

Nella Mísovó

Tematizace vzrahu élovéka k Bohu y prózách Jaroslava Havlióka (II)

podstaté rozvíji oznámení Ivana Karamazova z Dostojevského románu Brat*i Karamazovi (1879-1880), se smrti Boba se vytratil i smysl lidské existence Explicitní odpovéd’ na základní existenciální otázku, je~ logicky z tohoto sdéleni vypl~vá, v~aR autor pi~ekr~vá bíl~m peiím pora2enÑch andélú zánikem mésteéka Ol~iny. y

—

Ve Vánoéni alegorii (vénované “Mistru J. B. Foersterovi “), zi~ejmé jedné z poslednich I1avliékov~ch povidek3t, autor y koncentrované podobé rozvíji hlavní motivické okruhy, je~ prúbé~né varioval y celé své dosavadní tvorbé. Prostfednictvim symbolického podobenství (viz název prózy) zalo~eném na rozhovoru mezí Dítétem (Bohem) a Poutníkem (dospél~m élovékem) zasazen~m do Svaté noci zobrazuje téma existenciálné vykofenéného élovéka, jako ji~ vícekrát stylizovaného do role poutnika, jen~ byl vyhnán z ráje, kterého “opustil dobr~ Búh jeho détství”32, a on urputné híedá v~chodisko z vlastni svizelné situace, charakterizované pocity ztracenosti, beznadéje, zoufalstvi a de facto í strachu ze smrti: Pane, vyméi’il jsi mi dráhu mého ~ivota,to znamená, ~e jsem dorústal a stal jsem se dospél~’m. Dokud jsem byl ditétem, chápal a poznával jsem dobi’e v~ecko, cos mi dal.

Dovedí jsemjít pfímo, a proíojsem si nemohí zm~lit cestu bloudéním. Byljsem prost~, a proto mi pravda nebyla 2ádn3~m obti~n~’m problémem. V~ecko bylo tak jednoduehé a prúzra~né. Mé srdce bylo prosté zía. Múj rozum nebyl zmrazivél~ p~ebyteén~m védéním. A moje du~e byla uté~en~m kvétem, na kter~ padala v~ecka krásajako p~eéistá rosa./Ale nyní jsem hluch5~, slep~ a chrom~. Mé srdce zkamenélo a moje védomí se zatemnilo. V~eclmo jsem ztraíil a niéeho jsem nenalezí. Jsem ~ebrák, Pane, a moje dospélost mne

tísní jako ~ialá~.Moje cesty se pi’ili~ proplétají, stojím zmaíen na kfi~ovatkách svého rozumu a múj cit mléí, proto~e jsem jej hodil na smeti~té a jeho misto jsem nechal zbujet b~lím. Tápu, poíácím se a bloudím. Jenom jedíné poznání mám y sobé jasné: ~e tato

zemé je m~’m vyhnanstvím33. Tematizace role slova, kterÑm vypravéé tou~í evokovat “ztracen~ ráj” (viz napí’iklad povidka Domov /1926;1941/), je obohacena o dal~í zásadni v~znam. Smysl ~ivota je élovéku dán nejenom jeho snahou vyjád~it híedané (ztracené), ale

ji~

~“ Strojopis Havlí~kovy povídky Vónoéni alegorie je ulo~en y LA PNP y osobnim fondu Jannily Glazarové (nenachází se y osobnim fondu Jaroslava Havli~ka). 1am ho také objevil jeho zpracovatel Jan Bilek. Ten udává, >e pozústalost autorky obsahuje kolem étyticeti Havli&ov~ch krattich prozaickych textú, v~ttina jich je uspol’ádána do souboró Svatá noc a Prodavaé éasu. Ptevááná ~ástjich u~ byla kni~n~ pubílkována. Dosud nezvei’ejnény zústaly naptíklad povidky Ojavoru dvojd8ku ~i =tédroveéerniromance. Prózu Vánoóni alegoriejsine spolu s Janem Bílkem piipravili pro tisk na poéátku roku 2001. Viz MLSOVÁ (2001): 14-15. Poyidka není datována, takáe Ize obtíJné uréit dobujejiho vzniku. Nieméné na základé nékter~ch skute~ností (naptíklad próza je y~nována i. B. Foersterovi aje evidentné inspirovánajeho memoárové lad¿nou prózou Poutník, která byla poprvé vydána y roce 1942, ptátelstvi Jaroslava Havli~ka s .larmilou Glazarovou se poji se 40. lcty 20. stoleti a pod.) usuzujeme, ~e byla napsána na sklonku autorova ~ivota. 32 In HAVLIt~EK (1968): 266-274. ~ In MLSOVÁ (2001): 14.

Eslavís:Lca Complutense íoo3.3

871o3

1 00

Nella Mísová

Tematizace vztahu élovéka k Bohu y prózách Jaroslava Havlíc~ka (II)

existence (viz také esej Nevé1~im /19211), ale jeho v~sledky zároveñ i tím, co jedince y jeho individuálnim bytí pfesahuje (na rozdil od eseje NevéNm /1921/): Díté: Budi~! Proud vytryskl~’ y po~ehnáni inspirace ze zi’idla ve tvém nitru vyleje se po nivách brati’i./Tvúj sen bude snem tvúitím! Stane~ se uniélcem!/Ki’tím té vodou a olejem vyvoleni, od této chvíle bude~ slout Pomazan~’ Páné. Bude~ zvoníkem svítáni a zvéstovatelem evangelia krásy a pravdy. Tvá loutna vyzpívá poselství útéchy a pokoje

v~em putujícim y bouf’i. Z nejskrytéj~ích zdrojú nitra vydá~ svétu sám sebe, zrodi~ to nejkrásnéj~í, éeho je lidská du~e schopna: tvúréí dilo.¡Ale proto~e blesk, kteÚ udefí, spaluje, ponese~ svúj fád y srdci jako ránu. U vefejí svy~ch dvefí bude~ nabizet kolemjdoucím a mnozí pfijmou pokrm tvého uméní, aby se jím nasytili a obéerstvili. Ty ale zÚstane~ sám./Mnozí zatarasí pledtebou svúj práh, a éím vroucnéjí a velebnéji se rozplesají tvoje hymny, tim tvrdo~ijnéji si budou vkládat prsty do u~í. A tento nedostatek bratfí prolne nejtrpéím zármutkem a lítostí tvou du~i zrazenou ve svém odevzdáni./Ponévad~ pújde~ s pohledem obrácen~’m vzhúru, rozdrásá~ si nohy o kamení zemé. Toto v~ak bude tvojí

odménou. Uvidí~ nebe otevfené a sám okusí~ many nejslad~í.¡Zapomene~-li v~ak, ~es vy~el z mé milosti a moci slou2it bratfim, béda ti, vino y tvém poháru se zméní y jed, tvoje setba bude zkázou bratfí ajejich smrt bude tvou kletbou!/Doká~e~-li v~ak v~echno opustit y nejprud~im odhodláni, zbude ti nejvzne~enéj~í: zíato, které se nerozpou~ti. Tvé dilo bude nesmrtelné: Tisíce budou je podávat tisícúm z ruky do ruky jako pochodné svétía pfes soumraky éasú./ A na památku toho, ~espfi~el prosit k jeslím za svoji touhu, bude tvá nejprost~i tvorba nejlíbeznéj~í!¡Nu~e, jdi! 2ehnám ti!/Jezulátko domluvilo a opsalo ru~kou velkS’ ktí~./A élovék s poutnickou holí opustil betlémskoujeskyni, aby ~el splnit své poslání. Aby trpél a tvofil. Tvofil a rozdával. A nakonec aby zemfel, ale dilo jeho kilo dá134. Autorova celo~ivotní dramatická a mnohdy i vzdoruplná “polemika” s Bohem, nab~vajíci y rozli~n~’ch etapách rúznou podobu (od naprostého odmitání a~ PO touhu Boha pi’ijmout do svého ~ivota a znovunavodit “púvodni stav”), y jejím~ podtextu se skví znám~’ traumatizující v~rok vypravéée z prózy Br~h mého détství (1927): “Mám nyni rozum, a ten vi, ~e nejsi.”35, se zde proméñuje y jednoznaéné pi’itakání bo~skému principu, y oslavu kreativniho aktu, kter~ je chápán nikoliv jaRo svévola mnohdy i vúéi Bohu se vymezující ~in, ny~’br2 jako zvéstování Bo~ího poselstvi, jeho~ prostfednictvim se ~lovék tvúrce vymañuje ze své individuálni pozemské “vymezenosti”, nebot’ jeho dílo dík bo2skému posvécení ~ije dál (viz í tomu odpovídajici proména psaní slova Búh na po~átku s velk5’m B). Do jaké miry byl Havliéek pfi formulování téchto stanovisek inspirován Foersterovou memoárové ladénou knihou Poutnik (1942), její~ motívické prvky a pfedev~ím my~lenkové postuláty se y povidce objevují, éi ji i jejimu autoru prozaik sv~m textem vzdával hold, nebo zda vycházely z jeho touhy PO taRovém stavu vécí, —

—

~ Tamté~, s. 14-15. “ In 11AVLI~EK (1968): 273. 1 Oi

Eslavística Complutense ~o03.3 87-103

Nella Mísová

Teinatizace vztahu élovéka k Bohu y prózóch Jaroslava Havlíéka (II)

anebo ji~ byly dokonce souéástí jeho vnitfního lidského i tvúréího pfesvédéeni, se dnes mú~eme bohu~el pouze dohadovat. Nicméné na této próze dokladujeme, ostatnéjakjsme se sna~ili ukázat y celé této

prácí, dakí z mnoha autorov~ch úhlñ pohledu na jím sledovanou a zároveñ y celém dile tematizovanou a zobrazovanou problematiku vztahu mezi élovékem a Bohem neodbytné se dot~kajicí samotného smyslu lidského ~ivota. Demonstrujeme tím ‘~‘~

znterpretacni neiednoznaén~,

rc%7m3nit0’2t ~,

~

ba puino protikladnost Havlíékova una,

provázenou soustavn~m implicitním nastolování novS’ch a nov~ch otázek, ani2 by na né byly y kontextu prozaikovy tvorby nabízeny definitivni odpovédi éí odpové-

di vúbee. Právé y této mnohovrstevnatostí spafrujemejeden z nejv~?raznéj~ich a étenáfe nejvice obohacujících rysú my~lenkového a uméleckého poselství autorovy tvorby. Jaroslav Havliéek, kter~ nejenom té2ce 2i1, ale také obtí~né tvoi’il, patfí mezí filozofujicí autory, jejich~ dílo nepíedstavuje pouhé pasivni napíñování monolitni filozofické doktríny, netvofí uzavfen~’jednotn~ filozofick~ systém, ale najednotliv~ch rozmanité ztvámén~ch pfíbézích ukazuje a mnohdy i pfedjimá ~etnost a slo~itost podob a problémú existence moderniho ~lovéka a zejména pak élovéka 20. stoleti. —

—

Prameny HAVLÍÉ~EK, J. (1962): Smaragdovj pfiboj (Novely), t~eskoslovenskÑ spisovatel, Praha. HAVLÍCEK, J. (1963): Neviditeln~~, Míadá fronta, Praha. HAVLÍÉEK, J. (1964): Zázrak,flamendrú (Povídky z kufe-u,), ~eskoslovensk3’spisovatel, Praha. HAVLR=EK,J. (1967): VIél kt2ie, Kruh, Hradec Králové. HAVLÍ~EK, J. (1968): Prodavaé éasu (Fi~i knihypovídek), ~eskoslovensk’jspisovatel, Praha. HAVLít~?EK, J. (1975): Jaro y domé, Melantrich, Praha. HAVLÍt~EK, J. (1998): Mu~ sedmi seste,; Ivo Zelezn~, Praha. HAVLÍ~EK, J.: OsobnifondJaroslav Havlíéek, LA PNP 46(85). Literatura ARMSTRONGOVÁ, K. (1996): Deyiny Boha, Argo, Praha. BACHTIN, M. M. (1975): FranQois Rabelais a lidová kultura sfredovéku a renesance, Odeon, Praha. CERNY, F. (2000,): “Nespokojenost s hercov~m télem jako portrétni hmotou divadía (Se zvlá~tnim ztetelem k situaci y úeském divadle)”, in DVOÉJ K, J. a kol.: “Umélj élovék” dvacátého stoleíí, Gaudeamus, Hradec Králové, s. 59-66.

~ERNY,E. (20002): Premiéry bralPí Capkñ, l-Iynek, Praba. CERNY, V. (1992): Prvni a drulíiV se=ito existencialismu, Míadá fronta, Praha. Eslavística Complutense 2003,3 87-103

102

Nella Mísová

Tematizace vzíahu ¿lo yéka k Bohu vprózách Jaroslava Havli¿ka (II)

DVOÑ.ÁK, J. a kol. (1994): Hlavni léma.’ psychologickápróza, Gaudeamus, Hradec Králové. F1NK, E. (1993): Hra jako symbol svéta, ~ieskÑ spisovatel, Praha. FONTANA, D. (1994): Tajemn5’jazyk symbohi (Názorn> klíé k symbolúm a jejich v5znamúm), Paseka, Praha a Litomy~l. FREUD, 5. (1990): 0 élovéku a kuliu#e, Odeon, Praha. FRIEDMAN, R. E. (1999): Mizení Boha, Argo, Praha. GÓTZ, F. (1929): TváP století, Václav Petr, Praha. HALL, J. (1991): Slovnik náméíñ a symbolú ve v5’tvarném uméní, Míadá fronta, Praha. HODROVÁ, D. (1994): Místa s tajemstvim (kapitoly z literární lopologie), Koniasch Latin Press, Praha. HODROVÁ, D. a kol. (1997): Poetika misí (kapiíoly z literární tematologie), H&H, Praha. KOLTERMANN, R. (2000): Svét, Élovék, Bi~h (Clovék p~ed oíázkami éasu), VOLVOX GLOBATOR, Praha. LURKER, M. (1999): Slovnik biblicl<5ch obrazú a symbohi, Vy~ehrad, Praha. MACHAt~KOVÁ, D. (1999): “Klasik Jaroslav Havli~ek ~lape na paty Milanu Kunderovi”, Hosí, 6, Recenzní pfíloha, s. 1. MLSOVÁ, N., BILEK, J. (2001): “Vánoéní alegorie Jaroslava Havlí~ka. (Z literárního archivu PNP.)”, Tvar, XII, 1(11.1.2001), s. 14-15. NIETZSCHE, F. (1992): Radosiná véda, t~esk~ spisovatel, Praha. ROLLO, V. (1993): Emocionalita a racionalita anebjak d’ábel no svétpfiJel, Sociologické

nakladatelstvi, Praha. RUMLER, J. (1973): Epik Jaroslav Havlíéek, ~=eskoslovensk~spísovatel, Praha. RUMLER, J. (1975): “Novela z Havlíékova kufru”, in HAVLIt~EK, J.: Jaro Melantrich, Praha, s. 145-151.

í

o3

y

domé,

Eslacística Complutense ~oo3.3

87-103