Tištěná verze: ISBN 1214-9632, online verze: ISSN 1801-0415
www.nesehnuti.cz
Zpra ých právech prostr k m s voda í d n i edí a l j o život
Téma: Za práva zvířat – aktuální dění v programech a iniciativních skupinách – rozhovor s Janem Burianem
dobrovolná cena 10 Kč
42~43 09
úvod Milé čtenářky, milí čtenáři! Tentokrát Vás zveme k četbě na téma Za práva zvířat. Doufáme, že si z široké palety článků může vybrat (a přijít na své) každý. Rozhovory, odborné články, zamyšlení, doporučení. Veganství, netopýři, žraloci, kormoráni, velkochovy, kožešiny. Lidská práva, demonstrace, ekopsychologie,
Tirage:
sexismus. Termín „kampaně“ byl nově nahrazen „programy“ (uprchlíci, ženy, ekoporadna a hypermarkety) a „iniciativními skupinami“ (zvířata, zbraně a jídlo místo zbraní) – o jejich činnosti se dozvíte aktuální informace.
redakce: Kristýna Pešáková, Lenka Šafránková Pavlíčková, Jaroslava Šimáková, Milan Štefanec grafická úprava a sazba: www.larvagrafik.com tisk: tiskárna DAPE
Dobré počtení! Vaše redakce
registrace: MK ČR 14790 Vytištěno na recyklovaném papíře
Obsah Iniciativní skupina v proměnách . . . . . . . . . . . . . . Protipytlácké kempy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Žijeme v přebytku a zvířata prostě jíst nemusíme . . . Veganství vs. biovegetariánství. . . . . . . . . . . . . . . O zvířatech a lidech . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . „Dopis z kriminálu – adresát neznámý“. . . . . . . . . . Žraloci – skutečně nepřátelé člověka? . . . . . . . . . . Kormorán velký – hledání nových cest . . . . . . . . . . Omluva . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Velkochov slepic zblízka aneb „továrny na vejce“ . . . Jak vnímáte módu nošení kožešin? . . . . . . . . . . . . Jak to bylo s netopýrem… . . . . . . . . . . . . . . . . . Rozhovor s vegankou Žanikou Tužinčinovou . . . . . . Veggie Pride 09 – zároveň na třech místech v Evropě. Oslava šedesátého výročí lidských práv . . . . . . . . . O ekopsychologii: Environmentální identita . . . . . . Dobrovolník Peter Tkáč. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Dobrovolnický víkend NESEHNUTÍ . . . . . . . . . . . . Čtete rádi? – nové knihy v knihovně NESEHNUTÍ . . . Zbraně z České republiky opět zabíjely. . . . . . . . . . Informacemi proti nadvládě marketů. . . . . . . . . . . Brněnský multikulturní Mikuláš . . . . . . . . . . . . . . Zprávy z ekoporadny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Občané vzkazují Bauhausu: ruce pryč od Ivanovic! . . Jak jsme se rozhodly nebát se . . . . . . . . . . . . . . . Zastavovaly jsme sexismus . . . . . . . . . . . . . . . . . Myslivkyně, enviromentalista a ochránkyně zvířat. . .
. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
.3 .3 .4 .5 .5 .7 .8 .8 .9 10 11 12 12 14 14 15 16 16 17 17 19 20 21 22 23 24 24
Toto vydání ALARMu vyšlo také díky finanční podpoře statutárního města Brna.
2
poznámka redakce: Ne všechny články musí vyjadřovat stanovisko NESEHNUTÍ. Chcete-li dostávat zpravodaj ALARM, máte dvě možnosti. Pošlete na brněnskou adresu NESEHNUTÍ dvacetikorunovou známku (počet známek – počet čísel ALARMu) anebo nám napište na adresu
[email protected], kde si můžete objednat jeho pravidelné zasílání v elektronické verzi. ALARM si můžete také prohlédnout na našich internetových stránkách: www.nesehnuti.cz Děkujeme Markétě Dvořáčkové za korektury textů. Za ilustrace děkujeme Barbaře Zemanové, Janu Karpíškovi (www.jankarpisek.cz) a Vrutusovi (www.vrutus.vidurius.cz)
titulní strana: Iveta Neuschlová
téma Iniciativní skupina v proměnách Autorka: Magdaléna Navrátilová, koordinátorka iniciativní skupiny Za práva zvířat Při vzpomínce na minulý rok se musím jen blaženě usmívat. Ano, vcelku se povedl. Po roce postupného rozpadávání a dávání dohromady. A když už mi docházela energie, opět mě to trochu nakoplo. Akcí jsme měli jen pár, ale o to byly více viditelné. Začali jsme stánkem proti využívání zvířat na kožešiny na Malinovského náměstí. Pokračovali pak „protipokusovým“ stánkem. Jeho umístění u kašny na Náměstí Svobody bylo velice zdařilé. Lidí se zastavovala spousta. Četli si z našich materiálů, umístěných na velkých panelech. Díky nejmenovaným firmám jsme měli možnost nabídnout vzorky kosmetiky netestované na zvířatech, o které byl velký zájem. S přicházejícím jarem jsme se rozhodli, že se pojedeme podívat, jak se dělají akce jinde ve světě. Naším cílem se stal Řím a Veggie Pride, která se zde konala (viz článek v tomhle čísle). Prázdniny jsme každý trávili někde jin-
de. Užívali si léta a těšili se na podzim, který byl vždy ve znamení dobrých akcí. Školní rok jsme začali trochu netradičně, protestem proti McDonaldu. Jakožto jeden z největších fast-foodových řetězců spotřebovává velké množství zvířat na maso. Produkce odpadů je obrovská. Jídlo zde produkované je bohaté na tuk, cukr, sůl a chudé na vitamíny a minerály. Tato strava je nezdravá, tím smutnější je, že jejich reklama je zaměřená především na děti. Velice příjemná akce bylo promítání na Skleněné louce v galerii. Hlavně je zde na místě poděkovat Leošovi a Vojtovi, kteří se celé akce ujali a dali jí také potřebnou publicitu. Nesmím taky zapomenout na výbornou ochutnávku veganských pokrmů, o které se postarala Laďka. Hlavním filmem večera se stal Earthlings. Promítání bylo o pár dní později doplněno stánkem ke Dni veganství, který je stanoven na 1. listopadu. S naším „létajícím“ stanem,
trochu větru s ním dělalo divy, jsme nabízeli veganské lahůdky na Náměstí Svobody. Diskuze byly chvílemi velice zajímavé. Samozřejmě o právech zvířat, trochu o buddhismu, józe, dokonce jsme se dostali i k mimozemšťanům :o) Ale zpátky na zem. Před Vánocemi jsme opět poukázali na neospravedlnitelnou a nesmyslnou tradici pojídání ryby. Den po této akci jsme stále měli spoustu energie na to stoupnout si před obchod s kožešinami a několik hodin před ním tiše protestovat. Vše jsme měli nahlášené, takže nás nezaskočila ani Policie České republiky, kterou na nás majitelka obchodu zavolala. Nebránili jsme jí v jejím „podnikání“, pouze jsme chtěli upozornit na to, že je vykoupené smrtí zvířat. Rok 2008 jsme pak zakončili vánoční párty s tím nejlepším cukrovím, jaké jsem kdy jedla. Pokud chcete okusit veganské muffiny či tiramisu, napište nám. A co chystáme dále? Nechci nic zakřiknout, takže si počkejte a uvidíte.
Protipytlácké kempy Autorka: Zuzana Candigliota, dobrovolnice iniciativní skupiny Za práva zvířat U nás v České republice máme svoje problémy s myslivostí a pytláctvím, ale jinde se potýkají s něčím trochu jiným. V některých jižních zemích se totiž střílí a zabíjí úplně všechno, včetně všech druhů ptáků, od těch maličkých až po velké. Lovci používají nejrůznější kruté metody, jak je chytit a usmrtit, např. elektromagnetické vábničky, sítě, nejrůznější druhy pastí. Pták chycený do sítě či pasti umírá v dlouhé agónii. Používají i živé vábničky – živí ptáčci jsou drženi po celý jejich život v miniaturních klecích ve tmě, když je pak vytáhnou na slunce, začnou hlasitě zpívat a přilákají své druhy a lovec už jen střílí. Některé tyto praktiky jsou legální, některé ilegální. Toto se děje tradičně v Itálii, např. na severu kolem regionu Brescia, na ostrovech Sardinie, Ponza, ale i na Kypru, na Maltě.
Existují skupiny dobrovolníků/ic, které každým rokem, ve stejnou dobu a se stejným odhodláním jezdí na protipytlácké kempy. Už od svítání chodí na dlouhé procházky po polích a lesích a hledají pasti a sítě, které rozmístili pytláci. Výskyt pastí se hlásí policii a lesní stráži, nebo se rovnou odstraňují. Chycené ptáky osvobozují, ty zraněné ošetřují. Aby se něco změnilo, chtělo by to politickou vůli, souhlas a snahu veřejnosti, silnou represi ze strany kompetentních orgánů a kulturní změnu. Jde to ale velmi pomalu, proto jsou zatím nutné tyto akce. Vzhledem k tomu, že je každá ruka dobrá, je možné se přihlásit, pomoci a zároveň se seznámit s úžasnými lidmi, kterým nejsou zvířata lhostejná. Některé organizace proplácejí dokonce cestu a celý pobyt
(obvykle 2 týdny). Zde jsou některé kontakty: http://www.birdlifemalta.org/conservation/other_projects/ http://www.lipu.it/ http://www.komitee.de/en/ P. S.: Velmi zvláštní jsou praktiky italských myslivců. Správní orgány povolují lov zvířat podle toho, kolik se vystřílelo v minulých letech. Lovci tedy mají zájem na tom, aby se zdálo, že chodí střílet velmi málo a že je zvěře příliš. Mají povinnost si do svých průkazů označit každý den, kdy byli na lovu, ve skutečnosti si to tam „zapomínají“ zapisovat. Po lovecké sezóně se sečtou čísla a zjistí se, že vlastně lovci téměř nic nevystříleli a na další období se jim znovu povolí vysoké odstřely.
3
inter view Žijeme v přebytku a zvířata prostě jíst nemusíme rozhovor s Janem Burianem připravila: Kristýna Pešáková
Pane Buriane, vím o vás, že jste vegetarián, jak dlouho jím jste? Brzy to bude dvacet let. Asi to není první otázka tohoto typu, kterou jste dostal, ale co právě vás k vegetariánství vedlo? Dlouhá léta ve mně zrálo přesvědčení, že něco neděláme správně. Hnusí se mi zabíjení zvířat ve velkém, dokázal jsem ještě tak pochopit třeba sedláka, který své zvíře zabil s úctou, ale průmyslová výroba masa, to bylo něco úplně jiného. Žijeme v přebytku a zvířata prostě jíst nemusíme. Zabýváte se nějak problematikou práv zvířat? Nezabývám, nejsem na to dostatečně fundovaný. Přistupuji k tomu spíš podle citu. Ale s lidskými právy jsem na tom podobně. Hlásím se k lidem, kteří se v těchto oblastech angažují, když něco mohu říct, tak to řeknu nebo napíšu. Ale není to soustavná činnost… Nedávno jste vzbudil rozruch pořadem Burianův den žen, co jste chtěl divákům a divačkám pořadu sdělit? Ten pořad jsme natáčeli ještě i na podzim a od ledna by mělo vysíláno zbývajících 9 dílů. Teď už ovšem budeme raději uklizeni na ČT2 někam k půlnoci… Považovali jsme tyto dokumenty s Vítem Klusákem a Filipem Remundou za jakýsi druh polemických portrétů, to znamená, že se člověk s určitými názory na život ptá různých lidí na to, proč dělají právě to, co dělají, a proč to dělají právě tím způsobem, kterým to dělají. Chtěli jsme některým divákům zprostředkovat pohled z trochu jiného úhlu, než se to běžně dělá, když moderátor klade opatrné otázky, s úsměvem se ptá dotyčného na nějaké nezávadné věci. Chtěli jsme se pokusit odpovědět sami sobě i divákům na nějaké otázky.
4
Proč jste si vybral právě ženy a podrobil je tak ostré kritice? Ženy to měly být zpočátku, muži měli přijít na řadu později. Není ovšem o ně zatím zájem. Možná se to časem změní, nevím. A čemu říkáte ostrá kritika? To, že se zpěvačky, která zpívá nesmysly a při tom je doktorka filozofie, zeptáte, proč to dělá? Nebo ex-ministryně kultury se zeptáte, proč odešla z funkce po 14 dnech a proč vám to nechce říct? Nebo někoho, kdo propaguje zdravý život, se zeptáte, proč neprodává ovoce, ale umělohmotné tyčinky? To nebyla kritika, to byly otázky. Možná samo jejich vyslovení bylo provokativ-
Jak vnímáte sebe jakožto muže a postavení mužů v současné době, kdy se více prosazuje genderová rovnost a řeší diskriminace žen v různých oblastech? Já se snažím od jisté chvíle, do které jsem se deklaroval jako feminista, daleko víc chápat problémy současné společnosti komplexně jako problematiku rovnoprávnosti žen i mužů. Ano, ženy jsou v mnohém diskriminovány, ale muži také potřebují pomoc. Naše duše nebo chcete-li identita je v poměrně dezolátním stavu. Snažím se to ukázat konkrétně svým albem Muži jsou křehcí. Zdá se mi, že prohlašovat o sobě dneska, že jsem feminista (či feministka) znamená věnovat se jen jedné straně téže mince. Cítím se tedy spíš jako humanista, respektive člověk, který touží nikoli po sounáležitosti s nějakou ideologií, ale po dialogu a společném řešení našich problémů…
Jak se díváte na roli a postavení neziskových organizací v české společnosti? Občas mě děsí arogance těch, kteří si neuvědomují, jak jsou neziskové organizace potřebné. Jejich postavení je ale odpovídající stavu celé společnosti. Pokud je společnost zmítána touhou po zisku, myslí se tím zisk materiální, zvláště finanční, většinou jí unikají zisky duchovní a všechno je ve velké nerovnováze. V tomto smyslu ovšem věřím ve zdárný vývoj věcí. Nasycená společnost postupně zjistí, že to, co jí chybí, nejsou peníze, ale schopnost s nimi zacházet tak, aby sloužily ke štěstí. Rozhodně bych být vámi nebyl v depresi, vaše chvíle přicházejí koláž: Barbara Zemanová a přijdou…
ní, ale rozhodně bylo legitimní. V dílu s Olgou Šípkovou jste kriticky nahlížel také na hypermarkety a nákupní centra, co vnímáte jako nejzávažnější problém jejich neustále se zvyšujícího počtu v České republice? Já myslím, že to všechno vyplývá z lidské touhy po konzumu. Kdyby to lidé nechtěli, netoužili místo do parku chodit se koukat na výlohy a kupovat a kupovat, tak by ty obchody neexistovaly. Ty jsou jen důsledek. Mně osobně obchody nevadí, ale nechodím se tam modlit…
A ještě otázka na závěr: Hodně cestujete, je nějaká země, která je Vám svou kulturou a zvyky nejvíce blízká? To se nedá říct zjednodušeně. Všude, kam jezdím, se mi něco líbí. Ve Skandinávii třeba úcta k lidskému životu, solidarita, přesnost. V New Yorku mě fascinuje multikulturnost, svoboda… V Dánsku a u nás smysl pro humor. V Německu se mi líbí pořádek a ve Francii binec. Jak to říct srozumitelně? Svět je opravdu zajímavý a krásný a přes všechny hrůzy a neštěstí věřím ve smysl naší existence.
téma Veganství vs. Biovegetariánství Autorka: Magdaléna Navrátilová, koordinátorka iniciativní skupiny Za práva zvířat Už jsem se setkala s různými reakcemi, když se lidé dověděli, že jsem veganka. Na hloupé připomínky už ani nereaguji. Naučila jsem se diskutovat o svých důvodech s nejrůznějšími lidmi. V dnešní době se však vyskytují dotazy nového druhu, které mě vedou k zamyšlení. S velkým rozmachem a popularizací ekologického zemědělství se na mě obrací lidé s dotazy, proč se vyhýbám bio-živočišným produktům? Zvířata v biochovech se mají mnohem lépe než ta ve velkochovech, co mi tedy vadí na tom jíst biovajíčka, biosýry či pít biomléko, když zde zvířata netrpí? Biozemědelci musí dodržovat přísné normy. Jsou však tyto normy skutečně o tolik lepší? Platíme skutečně za lepší život zvířat v biochovech, nebo pouze za nový módní trend? Pod pojmem biochov si každý představí šťastná zvířata na louce, kde mají dostatečný výběh. Čisté budovy s dostatečným prostorem. Jídlo a pití vždy k dispozici. Žádné kruté operace, žádné ucvakávání zobáků či odrohování. Podmínky, které se přibližují přirozenému prostředí. Pojďme se tedy podívat, jak nám nařízení Rady (EHS) č. 2092/91 tuhle problematiku upravuje. Hustota zvířat v biochovech musí být taková, aby umožňovala přirozený pohyb zvířat jako je lehání, otáčení či protahování. Přesné parametry na velikosti vnitřních i venkovních prostor jsou stanoveny v přílohách. Měly by odpovídat konkrétnímu využití daného zvířete.
Nejméně místa mají zvířata, která jsou určena na výkrm, nejvíce pak samice s mláďaty. Například prase domácí, pokud má do 110 kg, musí mít vnitřní prostor minimálně 1,3 m2. Prasnice se selaty má nárok na 7,5 m2. Drůbeže na výkrm může být na 1 m2 i 10 jedinců, nosnic 6. Zvířata nesmí být přivazována. Ovšem z tohoto pravidla existuje výjimka, a to pokud je přivázání nutné pro bezpečnost nebo spokojenou exis-
tenci zvířat. Býložravci musí mít přístup na pastvu, pokud to dané podmínky umožňují. Drůbež musí ve venkovním výběhu strávit alespoň třetinu svého života. Chovatelské budovy musí být vybaveny čistou a suchou podlahou, která musí být pevná alespoň z poloviny, druhá polovina podlahy může být z roštů nebo mříží. U drůbeže musí být nejméně třetina plochy podlahy pevná a musí být pokryta podestýlkou. Reprodukce v biochovech by měla být prvotně založena na přirozeném rozmnožování. Inseminace je však povolena. Krácení ocasů, krácení zobáku či odrohování nesmí být v ekologickém zemědělství systematicky prováděny. Některé z těchto operací mohou být přesto z důvodů bezpečnosti, zlepšení
zdraví, pohody nebo hygieny zvířat povoleny. Kastrace je povolena, aby byla zajištěna kvalita výrobků. Výživa zvířat musí být přizpůsobena různým stádiím vývoje zvířat. Násilné krmení je zakázáno. Výkrm je však povolen, pokud je kdykoliv možné s ním přestat. Mláďata musí po stanovenou dobu dostávat mateřské mléko. V nařízení je také přesně stanovena minimální doba, které se jateční drůbež dožívá. 81 dní kuřata, 94 dní perličky, husy a krůty 140 dní. Co se týká pokut za nedodržení zákona (i nařízení), jsou zaměřeny především na postih klamavého označování výrobků. Za označení výrobku nepocházejícího z ekologického chovu jako bio může být uložena pokuta až do 1 milionu korun českých. Menší částky jsou pak stanoveny za nedodržení předpisů, které se týkají zvířat. Za používání vazného ustájení zvířat, neumožnění přístupu do výběhu drůbeži nebo neumožnění přístupu k tekoucí vodě či k rybníku vodní drůbeži je pokuta až do výše 20 000 korun českých. Přiznám se, že taková opatření mě skutečně neuspokojují. Ne, já skutečně nechci podporovat, aby drůbež trávila 2/3 svého života zavřená v budovách, kde má podestýlku jen na třetině plochy. Nepřipadne mi, že pro spokojenou existenci zvířat je nutné je někdy přivazovat. A 10 slepic na 1m2? Teď jsem ještě více přesvědčena, že veganství se biovegetariánstvím skutečně nahradit nedá. nařízení Rady (EHS) č. 2092/91 zákon č. 242/2000 Sb., o ekologickém zemědělství Ilustrace: Vrutus
O zvířatech a lidech Autor: Jiří Koželouh, koordinátor Ekologické poradny NESEHNUTÍ Na sever od řeky Dyje se rozkládá úrodná rovina od pravěku obývaná lidem, zpočátku lovecko-sběračským a později pastevným a rolným. Teplé, suché klima tu dá vyrůst i náročným
plodinám z Nového světa a té nejlepší píci pro dobytek. Mezi úrodnými lány se skví malebné vesničky… nebo ne? Z dálky vidíme velké bloky orné půdy geometricky uspořádané a kontras-
tující s malými pásy polí za blízkými hranicemi s Rakouskem. Přibližujeme se a vidíme úzké rovné silnice a vesnice, které už ze své malebnosti během kolektivizace venkova
5
téma ztratily mnohé. Na kraji vesnic i ve volné krajině se objevují nízké dlouhé budovy – co se asi skrývá uvnitř? A co je to za zápach? Už víte? Levná kuřata na nedělní oběd, výživné vepřové řízky. Stále nic? To je přece ta slavná živočišná výroba, kde místo strojů vyrábí zvířata své vlastní maso. To, co není k snědku, hodíme do kontejneru, ať se to tady neválí, trochu to hnije, ale nevadí. Někdo dostane k oběhu maso, někdo zápach… I. B. Singer kdysi napsal: „Ve vztahu ke zvířatům jsou všichni lidé nacisty, pro zvířata je to zde věčnou Treblinkou.“ Jedna taková Treblinka se rozkládá i nedaleko města Hrušovany nad Jevišovkou. Mezi obcemi Velký Karlov, Hrádek, Dyjákovice, Šanov, Božice, Jaroslavice a další stojí mnoho budov s miliony brojlerů, desítkami tisíc prasat a krav. Každý rok proudí k zákazníkům několik desítek milionů chlazených kuřat a tuny vepřového a hovězího masa. Zbytky jako krev, kosti, nepoužitelné maso pro změnu končí ve velké bioplynové stanici Velký Karlov nebo prostě na okolních polích.
Velký Karlov – odvrácená strana českého venkova Oblast Velkého Karlova a okolí představuje typickou ukázku toho, že práva zvířat, práva lidí a příroda spolu úzce souvisí. Zemědělství v této oblasti produkující obilí, kukuřici a píci pro dobytek v místních velkochovech má negativní dopad na krajinu i přírodu. Velké lány polí geometrických tvarů vytvářejí krajinu příliš otevřenou na to, aby byla útulná pro člověka, a příliš obdělávanou na to, aby poskytovala útočiště dostatku volně žijících druhů. Velké bloky polí s kukuřicí jsou náchylné vodní a větné erozi, a dochází tak ke ztrátám nenahraditelné půdy, která se vytvářela přírodními procesy po tisíce let. Velkochovy dobytka staví zvířata do nepřirozených a krutých podmínek a produkují emise skleníkových plynů, znečišťují ovzduší škodlivými látkami a zatěžují obyvatele pachem. Stejný dopad má i kafilérie (oficiálně nazývaná bioplynovou stanicí) zpracovávající zdechliny a zbytky z jatek (krev, kosti, nepoužitelné maso apod.). Kruh je
6
tedy uzavřen a všichni ztrácí: zvířata, místní obyvatelé i místní příroda a krajina. Kdo získává? No přece investor, zemědělský podnikatel… A co úřady? Mlčí nebo nemohou nic udělat…
Dva případy z mnoha NESEHNUTÍ se v oblasti zabývalo dvěma případy v rámci podpory místní iniciativy pana Bohumila Nejezchleba, který je jedním z mála, jimž na tomto postiženém kraji ještě záleží. Pomáháme panu Nejzchlebovi s aktivitami proti výstavbě další okázalé ukázky lhostejnosti k přírodě a zvířatům – krokodýlí farmy, která má být výkrmnou až pro 700 jedinců krokodýla nilského, z něhož má získávat luxusní suroviny na výrobu luxusního zboží a jídel. O případu jste se mohli dočíst již v předchozích ALARMech. Nově se na tomto místě zmíním o druhém případu, který tak trochu propojuje všechny ty velkochovy, výkrmny, jatka, farmy apod. v širokém okolí Velkého Karlova. Jedná se o zmíněnou bioplynovou stanici Velký Karlov, která je údajně největším zařízením svého typu ve střední a východní Evropě. V době, kdy byla navržena, byla vítána s velkými nadějemi, neboť měla zajistit zpracování velkého množství chlévské mrvy, kejdy, slámy, sena a dalších odpadů z intenzivní zemědělské činnosti (které zatěžují životní prostředí) a zároveň vyrábět digestát na hnojení a elektrickou energií teplo z obnovitelných zdrojů. Nápad je to výborný, ale v podání místního zemědělského gigantu Agrodružstva Jevišovice se zcela minul účinkem. Bioplynová stanice byla prověřena ve zjišťovacím řízení dle příslušného zákona (30. 6. 2005), v němž bylo konstatováno, že půjde o provoz zpracovávající senáž, siláž, prasečí kejdu a drůbeží slamnatý hnůj v celkovém objemu 25 000 tun/rok. Závěr zjišťovacího řízení zněl, že záměr nebude dále posuzován v režimu řízení EIA (posuzování vlivů na životní prostředí). Stavba bioplynové stanice byla povolena stavebním povolením ze dne 2. 8. 2005, které vydal Stavební úřad Jaroslavice, a byla zkolaudována dne 14. 6. 2006. V tomto kolaudačním rozhodnutí již byl objem zpracovávaného materiálu stanoven na 90 000
tun/rok a stanoven neuzavřený výčet možného zpracovávaného materiálu (zmíněna v této fázi již byla i masokostní moučka). To byla již předzvěst problémů. Stanice začala fungovat a okolím se začal šířit zápach. Jedním z důvodů je pravděpodobně to, že zpracovává větší množství materiálu, než bylo stanoveno ve zjišťovacím řízení. Pan Nejezchleb se tedy rozhodl podat žádost o přezkum kolaudačního rozhodnutí. Tuto žádost však krajský úřad zamítl s tím, že: „Záleží, zda již u původce je materiál evidován jako odpad nebo např. jako hnojivo. Je tedy možné, že i při celkové kapacitě vstupní suroviny je 90 000 tun/rok nebude zpracováváno více než 30 000 tun/rok odpadů.“ Velmi zajímavá věc, a velmi chytrá, jde ovšem o obcházení smyslu zákona. Z hlediska vlivu na životní prostředí je přece jedno, jestli stejný materiál označíme jako hnojivo nebo jako odpad. Pokud by investor přiznal skutečný objem materiálu, hned by musel projít procesem EIA…
Biolynová stanice? Ne. Kafilérie! Nejhorší překvapení však obyvatele okolních obcí ještě čekalo. Do bioplynové stanice začaly proudit náklady zbytků z rozsáhlých zvířecích popravišť zemědělského družstva a také mrtvá kuřata spolu s podestýlkou. Za současného nedodržování hygienických předpisů, které konstatovala Česká inspekce životního prostředí (ČIŽP) i Krajský úřad Jihomoravského kraje, bylo dílo zkázy na světě. Odporný puch je cítit na míle daleko (jak se měl autor toho článku k újmě svého městského nosu možnost přesvědčit), kontejnery s hnijícími mrtvolami prasat zdobí okolí a přeplněné vlečky traktorů každou chvíli poctí místní komunikace sprškou kuřecích hlav, vepřových vnitřností a podobných pozorností. Provozovatel nelegální kafilérie se ovšem nezalekl odporu lidí a vesele požádal o integrované povolení (IPPC) na provoz bioplynové stanice. Povolení IPPC nebylo Krajským úřadem Jihomoravského kraje vydáno a toto nevydání bylo potvrzeno i v odvolacím řízení Ministerstvem životního prostředí ČR. Důvody byly zřejmé, fatální nedostatky v provozu, který
téma ohrožuje životní prostředí, a to nejen zřejmým zatížením ovzduší, o němž „vědí“ obyvatelé, ale také znečišťováním podzemních vod tekutým odpadem z nezajištěných kontejnerů a skladů zpracovávaných „materiálů“. Tento stav se zatím neúspěšně snaží řešit ČIŽP udílením milionových pokut. Provozovatel však tvrdí, že nemá peníze a neplatí. Zástupci obcí Božice, Hevlín, Hrabětice, Hrádek, Krhovice a Šanov odeslali otevřenou výzvu ministru životního prostředí a ředitelce ČIŽP a žádají učinění efektivních kroků k zastavení současného provozu bioplynové stanice. Mezi signatáři bohužel chybí volení zástupci nejvíce dotčené obce Velký Karlov. Další otevřenou výzvu proto zaslalo i sdružení Za životní prostředí Velkého Karlova v čele s panem Nejezchlebem. Ve Velkém Karově také vznikla petice,
kterou podepsalo 85 % domácností. Po těchto akcích ohlásili vrcholní představitelé MŽP svoji vůli situaci řešit, a proto doufám, že vám budu moci v příštím čísle ALARMu sdělit první dobré zprávy o vývoji případu této bioplynové stanice.
Souvislosti souvislostí Ani zlepšení situace ve Velkém Karlově však nepřinese ztracenou důvěru lidí v záměry nových bioplynových stanic na jižní Moravě a možná v celé České republice. Otřesný případ Velkého Karlova již dost možná způsobil nesouhlasná stanoviska krajského úřadu k záměrům výroby bioplynu, které mohly být míněny poctivě a mohly mít pozitivní ekologické i ekonomické dopady. Setkáváme se také v naší ekoporadně s prosbami o pomoc se
zastavením záměrů bioplynových stanic, které by za jiných okolností možná byly vítány a musíme lidem vysvětlovat pozitivní aspekty tohoto způsobu výroby energie z obnovitelných zdrojů a zároveň musíme být opatrní – co když zase někdo zkouší podvést místní komunity i samosprávy a vytvořit utajeně kafilérii? A už vůbec nepřinese případné vítězství v jednotlivých případech jako je krokodýlí farma nebo bioplynová stanice změnu postoje lidí ke zvířatům, který je přece v pozadí celého problému. Kdyby lidé respektovali práva zvířat a zavrhli zrůdnou myšlenku velkochovů, omezili své masité potřeby a pohlédli na okolní krajinu nejen jako na zdroj materiálního blahobytu, pak by nebylo potřeba řešit taková množství odpadů z jatek, odpadů z chlévů.
„Dopis z kriminálu – adresát neznámý“ Autor: Nox (
[email protected]) Tak to jsem já… Mé bezejmenné a bezvýznamné – malé „já“. Začínám svůj do nekonečna se opakující den novým ránem. Klasika v „domě hrůzy“, jak tuto budovu – věznici s ostatními obyvateli mé cely nazýváme. Odkopu se z pelechu a rozespalý se doplazím k misce s blafem, který jsem dostal od „dozorců“. Zbytek dne se klepu v rohu, protože nevím, co mne čeká. Každý den pro mne může být svým způsobem vysvobozením… ačkoliv… Kdo ví na toto určitou odpověď? Neptejte se mne, jak jsem se sem dostal. Vlastně si již nepamatuji ani své jméno. Asi to bude znít jako klišé, ale jsem tu s ostatními takovým živoucím důkazem Kafkova Procesu. Jsme zde, nikdo neví, co jsme udělali, nikdo nám nic neřekne, a jediné, co nás pojí k téhle budově, ve které trávím podstatnou část svého života, je cedule připevněná na dveřích, kde jsou napsány evidenční čísla mne a mých spolubydlících. Dokážete si to představit? Včera odsud vytáhli devět set třicet osmičku, a už se nevrátil. Nějak se neobtěžovali říci, kam ho vlečou,
a co udělal. Ale co… třeba ho pustili na svobodu. Koneckonců… nemůžou nás tu bez nějakého důvodu držet kdovíjak dlouho… Ačkoliv… čemu už mám tady vlastně věřit? Těm čtyřem stěnám bez okna a mřížím, co jsou všude, kam se podívám? Nebo snad té doktorce, co nás jednou za měsíc vezme na kontrolu, a já mám vždycky tak nějak pocit, že to nerozdýchám...? Teď vážně… opravdu. Kdybych nechtěl urazit hovězí pokolení, nazval bych ji korunovanou krávou. Na stránku druhou, kdyby se přestěhovala do Indie, zřejmě by skončila jako svatá, a to téhle ženské opravdu přát nebudu. Minulý týden se ostatně zase vytáhla. Přivezli… jak tu u nás v lochu říkáme… nové maso. Do jednoho to byli takoví mladí zajdové. Do hluboké noci plakali bolestí a strachem. Pamatuji si jako dnes, že jsem byl přesně takový. Vyplašený… měl jsem tehdy pocit, že se mi srdce musí nutně rozskočit. Ani se mi popravdě nechce moc popisovat, jak vypadala vstupní prohlídka. Tak se tomu tady říká, když někoho přivezou a bodnou do něj pár jehel,
aby zjistili, jestli tu nějakou dobu vydrží… Ti, co vydrží (když vydrží), dostanou pelech devět set třicet osmičky… nebo prostě kohokoliv jiného, kdo aktuálně vyklidí pole. Ti, co nevydrží… Vlastně ani nevím, co se s nimi děje. Po pravdě řečeno… nechce se mi o tom ani moc přemýšlet. Stejně všichni říkají, že myšlení je pro nás příliš namáhavé. Stejně si ale myslím, že jsem musel provést něco opravdu strašného. Kdybych byl vrah, nejspíše bych teď lepil pytlíky. Ale já? Jsem zde s ostatními spolubydlícími, z jejichž tváří se již dávno vytratilo něco jako naděje. Máme před sebou pouze smutnou představu chvíle, kdy nás zase vytáhnou z klece, a udělají na nás pár testů… Možná nemám právo být pesimistický. Koneckonců říká se, že pro krásu se musí trpět. Nějak raději nepřemýšlím o tom, že jde o krásu jiných. Ostatně…, jsem přece jen němá tvář. Králík… Ti přece nemají právo na bezbolestný život, ne?
7
téma Žraloci – skutečně nepřátelé člověka? Autorka: Kristýna Pešáková, obdivovatelka žraloků a vegetariánka Žralok, zkuste si to slovo vyslovit. Jistě se řadě z vás vybaví krvelačná bestie, kvůli které se cítíte nejistí/é, když se koupete v moři. Řadou lidí je žralok vnímán jako obávaný predátor, který své volné chvilky netráví ničím jiným, než tím, že útočí na koupající se lidi či serfaře/ky. Je tomu ale skutečně tak? Pokud se o žralocích chcete dozvědět trochu více a nezvolíte cestu shlédnutí filmů typu Čelisti, budete překvapeni/y: Velká část žraloků je naprosto plachá a na člověka by nezaútočila. Např. největší ze žraloků, žralok obrovský, je naprosto mírumilovný a klidný a můžete si s ním zaplavat, pokud máte to štěstí a v moři ho potkáte. Riziko, že člověk zemře následkem napadení žralokem, je ve srovnání s jinými příčinami úmrtí téměř zanedbatelné. Např. na Havaji, kde je počet napadení žraloky mnohem vyšší než jinde na světě a miliony lidí zde pěstují vodní sporty, potápějí se, loví ryby či jinak přichází do styku s mořem, za celý rok 1996, kdy byla provedena statistika úmrtí, nezemřel ani jeden člověk na útok žraloka. Během tohoto roku došlo ke dvěma útokům žralokům na člověka, které však neskončily smrtí. Počet smrtelných napadení žraloky je nejvyšší v Austrálii, kdy za rok zemře následkem útoku žraloka průměrně jeden člověk. Poměříte-li to s jinými statistikami úmrtí v oblastech, kde je moře, je zde nesrovnatelně větší pravděpodobnost, že zemřete z důvodu utonutí nebo nákazy HIV, než následkem útoku žraloka. Žraloci jsou inteligentní tvorové. Na rozdíl od obecně rozšířeného názoru může relativní velikost mozku žraloka docela dobře soupeřit s relativní
velikostí mozku ptáků či savců. Mozek žraloků nicméně nebyl ještě dostatečně prozkoumán. Prozkoumáno (leč ne zcela vysvětleno) bylo ale sociální chování u některých druhů žraloků. Např. u kladivounů se vyskytuje specifické chování samců, hrozí-li jejich skupině nebezpečí a existuje zde také hierarchie mezi žraloky příslušejícími ke skupině. Hierarchie také existuje např. u různých druhů žraloků, kteří žijí u útesů. Kladivouni se potom shlukují v obrovských hejnech u útesů, tato hejna mají složitou strukturu a mezi žraloky probíhá důmyslné sociální chování, které ještě nebylo zcela vysvětleno. Žralok, to není jenom žralok bílý, kterého nejčastěji vidíme v dokumentech a filmech. Nejčastěji zobrazovaným žralokem je žralok bílý, který je považován za nejnebezpečnějšího ze žraloků. Nemluví se ale už o tom, že žraloků je přibližně 350 druhů. A to různých velikostí. Existují žraloci, kteří dorůstají do pouhých 20 centimetrů, naproti tomu žralok obrovský může mít třeba 14 metrů. Řada žraloků rodí živá mláďata. Samice většiny druhů ryb vypouštějí tisíce (nebo dokonce miliony) drobounkých jiker, které jsou ve vnějším prostředí oplodňovány samci. Samice žraloků
produkují jen malý počet velkých vajec, která jsou samci oplodněna uvnitř jejich těla. Embryonální vývoj žraloků je tak mnohem podobnější vývoji savců (včetně lidí). Většina žraloků je živorodá. Žralok není zabijákem lidí, mnohem spíše je tomu naopak. Od roku 1990 do roku 1996 napadli žraloci na celém světě 344 lidí, z čehož 44 jejich útok nepřežilo – v průměru tedy „ulovili“ něco přes 6 lidí ročně (na celém světě!). Naproti tomu lidé jen v jediném roce 1991 ulovili nejméně 12 672 000 žraloků. Pravděpodobně je ale počet ulovených žraloků mnohem vyšší. Vzhledem ke složité reprodukci žraloků (samice většinou mají velmi dlouhou dobu březosti – u některých druhů žraloků až dva roky a rodí malý počet mláďat), jsou tak žraloci rybolovem velmi zásadně ohroženi. Žraloci jsou člověkem silně ohroženi a jejich populace klesá. Žraloci jsou loveni pro potravu, na výrobu léčiv, na výrobu obuvi, pro výrobu brusných kotoučů apod. Snad nejhorší je potom lov žraloků pro ploutve, kdy je žralokovi ploutev zaživa uříznuta a ještě živý je vrácen do moře, kde pak pomalu umírá. Populace žraloků je silně ohrožena jednak díky nadměrnému rybolovu, jednak díky zhoršení stavu životního prostředí (globální oteplování, ubývání ozonu, znečištění vody, kácení porostů a špatné hospodaření s půdou, necitlivé pozorování a filmování žraloků, to vše a mnoho dalšího má na žraločí populaci negativní vliv). Zdroj: TRICAS, T. C. a kol. Žraloci a rejnoci. Praha: Nakladatelství Svojtka, 2006.
Kormorán velký – hledání nov ých cest Autorka: Vlasta Škorpíková, ornitoložka Co spojuje kormorána velkého s krkavcem velkým, bobrem evropským nebo vydrou říční? Všechno jsou to druhy, jejichž populace se díky důsledné ochraně zvedly z minimálních stavů na tak vysoké počty, až to vyvolává
8
problémy. Řešení se však nedotýká jen jich samých, může mít velmi široký dopad a nečekané souvislosti. Kormorán velký doplácí na to, že jeho skoro výhradní potravou jsou ryby, o které má zájem i člověk. Je tedy
chápán jako konkurent a jako takový pronásledován a potlačován. To vedlo k tomu, že se v řadě zemí svého areálu stal druhem vzácným a ohroženým. Nejinak tomu bylo i v České republice. Pro kormorány tu zbývá životní
téma prostor jen v rámci některých zvláště chráněných území. Celá situace je navíc velmi nepřehledná díky tomu, že někteří kormoráni jsou „naši“, tj. hnízdí u nás a vyvádějí mláďata, jiní naší zemí jen prolétají během tahu na jih, když jim domovské vody zamrznou, a na jaře pak zpět, další u nás tráví zimu. Během roku jejich počty silně kolísají. Nejméně jich je na našich vodách v tuhých zimách, kdy jsou schopni nalézt nějakou potravu jen v nezamrzlých úsecích větších řek. Nejvíce jich naopak bývá v době jarního a podzimního tahu, kdy se na rybníky plné snadno dostupné potravy slétají i stohlavá hejna těchto černých lovců. V hnízdní době se kromě pár desítek nehnízdících jedinců v naší krajině vyskytují i ptáci hnízdící. Kormoráni jsou společenští, hnízda umisťují na stromy (někdy ale i na zem či stožáry vedení vysokého napětí) blízko sebe. V České republice známe početnější hnízdní kolonie jen z jižních Čech a jižní Moravy. Některé by čítaly i stovky párů, ale jejich početnost bývá i dnes regulována tak, aby bylo dosaženo přijatelné rovnováhy mezi zájmy rybářských organizací a zájmy ochrany přírody. Určitým artefaktem z minulosti zůstává v našem právním řádu zakotvená ochrana kormorána velkého. Je řazen mezi druhy zvláště chráněné v kategorii ohrožených. Účinným krokem k jeho praktické ochraně by bylo zakotvení možnosti náhrady škod, které způsobuje hospodářským, tedy
rybníkářským organizacím. Stát to sice každoročně stojí miliony korun, ale pro orgány ochrany přírody je to účinná zbraň proti neustálým snahám dosáhnout plošného, nejlépe celoročního povolení lovu tohoto druhu. Problémem je, že kormorán dnes již ohrožen není. Jeho počty jsou vysoké, pravidelně úspěšně hnízdí, populace v Evropě jsou stabilní, někde stále ještě rostoucí. Opakovaně se objevuje odborně zcela opodstatněná snaha tento druh z legislativní ochrany vyjmout. A v této situaci jsou největším zastáncem jeho ochrany paradoxně právě rybníkáři. Vazba mezi zvláštní ochranou tohoto druhu a vyplácením náhrady škod je totiž jasná. Co by se stalo, kdyby kormorán přestal být zvláště chráněným živočichem? Stát by ušetřil za vyplácení náhrad škod. Zároveň by se ovšem silně zvýšil tlak rybníkářů na povolování odstřelu kormoránů, jelikož odstřel je všeobecně vnímán jako jediná účinná obrana rybích obsádek před tímto predátorem. Orgány ochrany přírody, kterými by se místo dnešních krajských úřadů staly úřady obcí s rozšířenou působností, tzv. malé okresy (kromě správ CHKO a národních parků), by měly velmi těžkou pozici. Vždyť jak obhájit to, že stát nepovolí vlastníkovi účinně bránit svůj majetek, který legálně získal a legálně užívá? Dá se očekávat, že úřady tlaku spíše podlehnou, odstřel bude obecně povolován, a to i v hnízdní době. Ne-
gativní důsledky na další druhy ptáků obývající rybniční soustavy budou dalekosáhlé. Závěrem se dá říci, že vyřazení kormorána velkého ze zvláštní ochrany není ani v zájmu ochrany přírody ani v zájmu rybníkářů. I když by principiálně bylo správné. Východiskem je rozšíření zákona o náhradě škod způsobených zvláště chráněnými živočichy o možnost proplácet i škody způsobené druhy dalšími. Vždyť podle dnešní právní úpravy jsou velmi přísně chráněni všichni ptáci. Tak proč za ty „škodící“ neplatit, když si to teď stát může ekonomicky dovolit, odstranilo by to nesystémovost zařazení hojného druhu mezi zvláště chráněné a vyslalo jasný signál, že o přítomnost těchto „problematických“ druhů stojíme, i když je to drahé. Jsou přece přirozenou součástí naší přírody a my za ně neseme svůj díl zodpovědnosti.
Omluva Autorka: Magdaléna Navrátilová, koordinátorka iniciativní skupiny Za práva zvířat Musím Vás zklamat, moji milí. Jako předešlé dva roky, ani tento rok se nám nepodařilo vymýtit z českých domácností zvyk pojídání ryby na Vánoce. Stáli jsme v mrazu na Malinovského náměstí 19. 12. 2008, kolemjdoucím nabízeli letáky o právech zvířat, lákali je na výborné sušenky a buchty. Veganské recepty si všichni ochotně brali. Většina se nám však přiznala, že na štědrovečerní večeři si dají rybu. Mrzí nás to, milí kapříci, sumci i pstruzi.
Naše snaha byla upřímná. Dali jsme do toho hlavu i srdce. Objevili jsme se v několika novinách i v České televizi. Určitě si pár desítek, stovek lidí náš názor přečetlo, poslechlo. Trochu se zamyslelo nad životem i umíráním. My víme, že vy cítíte bolest, máte strach, potřebujete k životu prostor, vodu i vzduch. V přeplněných kádích trpíte a umíráte. Nemluvě pak o chlorované vodě, která Vás dusí. Chceme s tím už jednou provždy skoncovat. Nejsme tak naivní, abychom vě-
řili, že se nám to podaří z roku na rok. Věříme ale, že každá akce má smysl. Ukázat lidem pár obrázků nebo rozdat články, zamýšlející se nad českou „tradicí“ kapra na Vánoce, nám přece tolik času a energie nezabere. A stále si můžeme říkat, že tím zachraňujeme vaše životy. Minuta ticha pro zemřelé ryby by byla možná směšná, ale hlavně se za tu dobu dá něco udělat. Takže netruchleme, i malými krůčky se dá dostat k cíli.
9
téma Velkochov slepic zblízka aneb „továrny na vejce“ Autor: Martin Hyťha, místopředseda Dětí Země, vede kampaň za lepší životních podmínek průmyslově chovaných zvířat Dnešní velkochovy nejsou žádné hotely pro zvířata. Vypadají spíš trochu jako pracovní tábory – životní podmínky ubytovaných jsou mizerné, ekonomika provozu skvělá a zápachu si člověk obvykle všimne nejen uvnitř, ale i v okolí. O tom, jak řeší aktivisté Dětí Země provoz jedné takové „továrny“ na výrobu vajec, pojednává tento článek. Blížíme se po úzké, klikaté a děravé silnici k obci Velký Malahov u Horšovského Týna. Nejezdí sem žádný autobus, a tak musíme jet autem. Velkokapacitní drůbežárna vypadá zdálky jako nějaká továrna nebo sklad, těžko si lze zvenku představit, že v hale žijí desetitisíce zvířat. Moji tři kolegové z Dětí Země sem jedou poprvé, a ačkoliv znají klecové velkochovy z fotek a filmů, nevědí přesně, co je čeká. Je to jedna z těch věcí, které dobře poznáte teprve ve chvíli, kdy je uvidíte na vlastní oči. Povinně jsme se navlékli do bílých ochranných plastikových plášťů, čepic a návleků na boty. Procházíme třídírnou kolem pohyblivého pásu plného vajec a vstupujeme do haly. Pozorujeme nekonečné řady klecí všude kolem nás, vdechujeme vzduch otrávený čpavkem uvolňujícím se z trusu a vnímáme neustálé hlasité kdákání, které
prozrazuje, že v klecích jsou opravdu zavřené živé slepice. A není jich málo – v každé kleci kolem dvaceti, v celé hale pak necelých 210.000. Viděli jste už někdy 210 tisíc slepic najednou? Tady jsou všechny v jedné místnosti. Dokonalá noční můra všech opeřenců. V uličce občas běží volně slepice, některé se dokonce dostaly dolů do trusného sklepa. „Utíkají vám slepice,“ snažím se upozornit. „Aspoň mají svobodu, to vy přece chcete, ne?“ odpovídá intelektuálně nesmělý zřízenec drůbežárny a fakt, že slepice „na útěku“ bude mít těžko přístup k vodě nebo krmení, ho vůbec nedojímá. Filozofický problém, jestli je víc stresovaná slepice v kleci nebo mimo ni, je v této situaci spíš k pláči. Nejsme tady na exkurzi – ostatně kdybychom se sem chtěli jako běžní lidé podívat, zřejmě bychom měli smůlu. Cílem naší výpravy je kontrola závazků
Jako v hororu. Chov nosnic ve Velkém Malahově. Slabé červené světlo utlumující aktivitu nosnic neumožnilo pořízení lepších fotografií. ilustrační foto: Martin Hyťha
10
vyplývajících ze smlouvy, kterou Děti Země s Českou drůbeží, firmou provozující toto zařízení, před několika lety uzavřely. Smlouva vznikla po mnoha letech lítých sporů o výstavbu farmy a mimo dalších významných závazků se Česká drůbež zavázala k jedné docela prosté věci – dodržet vyhlášku o technických požadavcích na stavby pro zemědělství. Podle této vyhlášky má každá slepice nárok na 600 centimetrů čtverečních tzv. „využitelné plochy“ klece. To je plocha o něco menší, než list papíru A4. Do každé zde nainstalované klece se tak v souladu s vyhláškou vejde maximálně 20 slepic. Chceme tedy zkontrolovat, jestli někde není slepic víc, a jestli tím Česká drůbež neporušuje smlouvu. Spočítat slepice v klecích není nic jednoduchého – hala je osvětlená jen slabými červenými žárovkami, slepice se vrtí a lezou přes sebe, navíc do některých pater se lze dostat jen šplhem po železné konstrukci baterie klecí. Boty v igelitových návlecích kloužou po okrajích kovového koryta a v klecích více vzdálených od žárovek není vidět skoro nic. Slepice jsou tak vystresované, že jim vadí i naše prostá přítomnost, ačkoliv se snažíme je neplašit. Velkochov jede na maximální kapacitu. To znamená, že každý rok do klecí „naskladní“ tolik mladých nosnic, kolik je dvacetinásobek počtu klecí. Kontrola probíhá nedlouho po zahájení nového „turnusu“, a tak se na počtech slepic nestačí projevit úmrtnost. Je zřejmé, že zaměstnanci farmy nejsou schopni při plnění klecí odpočítat 20 nosnic a tak je někde 16 slepic, jinde třeba 25. Po objevení několika takových klecí opouštíme halu a svlékáme si igelity, ale moc se nám neulevuje. V kanceláři dáváme s vedoucím farmy inženýrem Červeným a jeho sekretářkou dohromady zápis. Upozorňujeme na to, že firma Česká drůbež nedodržením vyhlášky porušuje i smlouvu a kromě nápravy závadného stavu bude muset zaplatit smluvní pokutu. Červený se rozčiluje: „V průměru jsou
anketa ty limity dodržené, při takovém počtu slepic je jasné, že je jich občas někde o pár víc nebo míň. Jste vy vůbec normální?“ Je pravda, že při kontrole smluvních závazků jsme opravdu důslední, ale v tomto případě se odpověď nabízí sama: „Je normální chovat živá zvířata tímto způsobem?“ Po navazujících jednáních nakonec Česká drůbež zvířata přeskladnila tak, aby chov odpovídal vyhlášce a zaplatila smluvní pokutu 100.000 Kč. Na místě je otázka, proč chovatele, který porušil předpisy, místo aktivistů z Dětí Země nepokutovaly příslušné státní orgány? Krajská veterinární správa, která má ochranu zvířat ze zákona na starosti, přichází do hry o rok později, a to v úplně opačné roli, než by důvěřivý občan očekával. Před ohlášenou
kontrolou Dětí Země vydává „veterina“ pro Českou drůbež stanovisko, že kvůli epidemii ptačí chřipky do chovu nesmí žádné nepovolané osoby. Celá věc se shodou okolností řeší při kolaudačním řízení (velkochov byl totiž zatím jen ve zkušebním provozu). Veterinář Chromý z Domažlic sice nemá žádné silné argumenty, zato je neoblomný. Snaha diskutovat s ním o počtech slepic v klecích pak padá na zcela neúrodnou půdu. Ptačí chřipka je zjevně zástupný důvod, proč nás do haly nepustit. Celkem přísná mimořádná opatření proti ptačí chřipce, která vydala Státní veterinární správa, totiž návštěvu osob v chovech drůbeže nijak neomezují. Na jednání je cítit zdejší přátelská venkovská atmosféra – vždyť i žoviální vedoucí
stavebního úřadu oslovuje vedoucího velkochovu „Petře“ a vesele kolauduje stavbu, aniž by do ní vůbec vkročil. Po následných jednáních s vedením krajské veterinární správy se daří prosadit alespoň přísný režim, za něhož veterináři kontrolu velkochovu jednou ročně dovolí. Letos se při kontrole objevuje znovu problém s více než dvaceti slepicemi v kleci, Česká drůbež to však tentokrát řešit nehodlá a nereaguje ani na doporučeně zaslanou předsoudní výzvu. O věci tedy zřejmě bude muset rozhodovat soud... Více o řešených kauzách velkochovů: www.detizeme.cz/zvirata Více o velkochovech drůbeže: www.detizeme.cz/drubez
Jak vnímáte módu nošení kožešin? Jaké odpovědi a názory jsme našly v ulicích města Brna na otázku: Jedny z prvních, které jsme potkaly v ulicích, byly dvě mladé studentky (17). Na otázku odpověděly: „Nošení kožichu mi přijde zbytečné, zvířata trpí a lidé utrácejí zbytečné peníze.“ Vzápětí na nás narazil Petr (20), student JAMU. Jeho odpověď byla rychlá a krátká: „Kožich se mi nelíbí, proto nosím jen umělý.“ Ve středu města jsme zastavily starší dámu, které se vinul kolem krku límec z kožešiny. Odpověď byla trochu rozpačitá… Paní ospravedlnila svůj módní výstřelek tím, že se jí líbil hlavně kabát a tak ho koupila i s kožešinou. Poté dodala, že normálně by nemusela. Co tím vlastně myslela? Snad si uvědomila závažnost otázky… Sympatická prodavačka kožené obuvi nám sdělila, že neví, co má říct, ale kožich nenosí a nemá ho ráda. (Na boty z kůže jsme se už raději neptaly.) S rozpačitým úsměvem nám odpověděli dva středoškoláci: „Já asi nemám názor, kožešiny nenosím, takže to neřeším.“ Odpověď kamaráda byla
obdobná, po kožešině prý netouží. Zajímavou odpověď jsme získaly v obchodním středisku. Odpověď muže starší generace byla, že naše otázka je obligátní. : „Jsem zelený. Stačí vám to?“ dodal, vzdalujíc se na eskalátoru. Mladá slečna pracující jako pečovatelka
nesouhlasí s týráním zvířat: „Nikdy jsem kožešiny nenosila a ani nosit nebudu.“ Další tři respodenti byli námi osloveni právě před obchodem s kožešinami:
S chladnou hlavou nám postoj objasnila dáma středních let: „Já to vnímám kladně, protože to je přirozený výběr… a zvířata se chovají proto, aby z nich byla kožešina. Tak jako se jí maso, tak se nosí kožešina“, vysvětlila. Další dotazovaný vnímá kožešiny jako běžnou část oděvu a je to pro něj normální, jestliže nejde o cizokrajná či ohrožená zvířata. Pokud je to z hovězího dobytka nebo z prasat, nevidí to jako problém. Názor jedné paní byl takový, že nošení kožešin není nutností. Domnívá se, že zvíře, které umře přirozenou cestou, může být využito tímto způsobem. Existuje mnoho pohledů na osud zvířat. Jsou lidé, kteří nacházejí lítost nad němými tvářemi, ale i lidé lhostejní. V dnešní době je však soucit ke zvířatům nedostatečným gestem, pokud jim opravdu nepomůžeme. Anketu připravila Jana Gottfriedová, ilustrace Jan Karpíšek
11
téma Jak to bylo s netopýrem… Autorka: Hanka Chalupská, vedoucí ekologické poradna Veronica, Brno Ekologická poradna Veronica oslavila v roce 2008 sedmnáct let své činnosti. Poradna nabízí veřejnosti aktuální a objektivní informace o životním prostředí a jednou ze specializací poradny je péče o hendikepované živočichy. Nejčastěji se poradci a poradkyně setkávají s ježky, ptáčaty a netopýry. Kolonie netopýrů jsou již tradičně zabydlené u porodnice na Obilním trhu nebo například v půdách a domech v oblasti ulic Bayerova a Botanická. Netopýra se mnohdy bojí i dospělý statný údržbář. Na bezradný telefonát provozních ve firmách či institucích, ale i obyvatel brněnských bytů reaguje poradna tak, že do terénu vyrazí poradce vybaven krabičkou s kouskem prokladu na vajíčka, do kterého si zpravidla netopýr zaleze. Důležité jsou rukavice. Rozčilený netopýr zpravidla kouše, co může a rány bývají hluboké, s rizikem přenosu vztekliny. Poradce pak na místě leze po stolech či šmátrá do větracích šachet, klimatizací, nebo do
spár v domě či bytě a snaží se „okřídlenou myš“ opatrně rukavicí přepravit do krabičky. V Domě ochránců přírody pak netopýr projde vyšetřením u Mojmíra Vlašína, který posoudí, o jaký druh se jedná, jak je na tom fyzicky a psychicky a co s ním dál. V nejlepším případě skončí netopýr v některé ze štol, na které je brněnské podzemí bohaté a kde netopýr snadno najde své příbuzné. Osud netopýra, kterého jsem dostala na podzim na starosti, nebyl tak pohádkový. Netopýr hvízdavý, ač mladý, velmi potrhaný jak na křídle, tak na boku dva dny urputně překonával mezery v krabičce a snažil se prozkoumat zákoutí poradny. Chytnete-li netopýra dobře, náležitě se rozčiluje a máte tak možnost mu do otevřené tlamičky nakapat vodu nebo podstrčit moučného červa. Zraněný nebo vystresovaný netopýr dostává pár kapek turecké kávy – na povzbuzení krevního oběhu, eliminaci šoku. Můj netopýr kávu neocenil, stačila mu voda a neuvěřitelná chuť prozkoumávat, po-
hybovat se a provlékat se uchem jehly. Chodil se mnou na přednášky o ekopsychologii, spal ve sklepě. Zranění byla otevřená, a proto jsme požádali o pomoc a léčení pracovníky přírodovědecké fakulty, katedry zoologie. Již během předávání pak doktor z katedry naznačil nízkou šanci netopýra na přežití. A měl pravdu, odhodlanost poznat a navštívit všechno kolem nakonec nepřekonala fyzické poškození svalů a čtvrtý den v zajetí byl pro netopýra dnem posledním. Všichni netopýři jsou chráněni zákonem. Teď mnohdy zejména ti mladí za oblevy vylézají ze skrýší a přerušují zimní období spánku a klidu výlety do ulic a mnohdy své síly přecení. A jak už víte – stačí krabička a rukavice. Rozčilený netopýr vydává zajímavé zvuky a strávit s takovým stvořením noc je neobvyklý zážitek – to pro případ, že bude už v poradně zavřeno, jinak přijďte, rádi se o tak vzácnou návštěvu vždycky postaráme.
Rozhovor s vegankou Žanikou Tužinčinovou Připravily: Zora Javorská a Kristýna Pešáková V červnu minulého roku proběhl Večer s NESEHNUTÍm na téma Veganská rodina. Během Večera bylo možné besedovat s Žanikou Tužinčinovou, vegankou, která provozuje server www.nasezdravi.ic.cz Lidé se stávají vegany/vegankami z různých důvodů, někteří z důvodů etických, jiní z důvodů zdravotních, některým vadí chov zvířat ve velkochovech a jiným maso a živočišné produkty prostě nechutnají. V následujícím rozhovoru uvidíte zase jiný, nezvyklý přístup k veganství: Prosím stručně popiš, jak ses ty (tvoje rodina) dostala k veganství… Jelikož jsem k vegánství byla vždy vedena, tak mohu říct, že jsem to jaksi „zdědila“ po své mamince. Ačkoliv, když jsem se narodila, tak maminka o takové změně stravy vůbec neuvažovala. Za pouhých pár měsíců
12
se však dostala do velmi těžkých zdravotních problémů, byla jí zjištěna leukémie, a jelikož byla studentkou medicíny, moc dobře si byla vědoma, o co se jedná. Jako věřící žena prosila o Boží pomoc a moudrost, i když jí lékaři nedávali naději. A pak se dozvěděla o možnosti přírodní léčby, zvláště pak o změně stravovacích návyků. Zjistila, že vlastně všechny živočišné produkty ji nedělaly dobře, a když se za krátkou dobu seznámila s manželi Červenými (pan Karel Červený stál u založení české vegetariánké společnosti a jako první zde hned po revoluci spolu s mou maminkou vydávali časopis Salvo nejen o veganství, založili v Ostravě vegetariánskou restauraci…, tak načerpala inspiraci i odvahu navzdory nevstříc-
nému okolí i nevhodným podmínkám a začala „vegetařit“, jak se tehdy říkalo. A víra spolu s činy přinesla své výsledky. I když za minulého režimu nebyly nejen informace, ale ani praktické produkty, přesto maminka byla schopna mně a mé starší sestře péct domácí celozrnný chleba, dělat sojové mléko, tofu, sejtan… zkrátka jsem nebyla ve stravě nikdy o nic ochuzena ani chuťově. A protože maminka byla plná nadšení, šířila to i dál, dělala přednášky, ochutnávky, což v počátku devadesátých let v Ostravě, kde jsme bydleli, bylo něco naprosto nového. Pamatuji si, že za maminkou k nám domů chodívali lidé, dívali se, jak maminka vaří, ptali se na recepty, přírodní léčbu, různé rady a maminka vždy ochotně všem, co mohla, pomohla. No a na mne se to vše jaksi tak automaticky
téma během těch let „nalepilo“. Prostě ne nadarmo se praví, jaká matka taková Katka. A ono se to „nalepilo“ i na maminčinu maminku a sestru s rodinou, takže jsem moc ráda, že jako rodina i ze strany manžela také v tomto jdeme jedním směrem. Pro mne je vegánství vlastně normální styl života, nedovedu si představit, že bych měla někdy jíst jinak. Protože čím jsem byla starší, tím víc jsem mohla zjišťovat, že naše maminka pro nás opravdu vždy myslela jen to nejlepší. A teď, když mám čerstvě za sebou už čtvrtstoletí, tak jsem moc ráda, že jsem měla tu obrovskou přednost poznat tu krásu přirozené chuti ovoce a zeleniny a nemusím se k tomu pracně dopracovávat s velkými boji až jako dospělá. Byla jsi vychovávaná jako veganka, neměla jsi chuť se proti tomu někdy vzepřít? Tak tohle mne opravdu nikdy ani nenapadlo. Jak jsem již psala, maminka nás nikdy nijak neochuzovala. Když se k nám poprvé krátce po revoluci dostala například avokáda, kešu oříšky a podobně, tak maminka, i když byla samoživitelka, nešetřila a kupovala nám i zdánlivě ne zrovna nutné, ale zato velmi zdravé dobroty. Vím, že máš děti. Zajímalo by mě, jak si řešila veganství v těhotenství a s dětmi? Vegánství mi přijde opravdu tak normální, že mne v 1. těhotenství nijak nenapadlo, že by to měl být nějaký problém. Až pak někteří známí se ptali, zda nemám problémy, tak jsem si jen přečetla nějaké informace, abych se ujistila, že sebe a hlavně miminko nijak neochuzuji. Budoucí maminky se mne často ptají, co na to moje gynekoložka. Po pravdě řečeno v 1. těhotenství mne opravdu ani nenapadlo, proč bych ji měla sdělovat, co jím a co ne. Copak jiné maminky popisují svůj jídelníček, když je vše v pořádku? A pak jsem tomu byla i ráda, protože jsem zjistila, že bych akorát musela poslouchat ne příliš příjemná často naprosto nelogická a nepravdivá tvrzení proti a taky podstupovat různé kontrolní testy a odběry, což k radosti a zdraví moc nepřidá. Takže jsem nic neříkala ani při druhém těhotenství. A vše bylo
naprosto v pořádku. Díky Bohu se narodili silní zdraví chlapci, z mého mléka sílili ještě více a mohu říct, že naše obvodní paní doktorka (byla i mou dětskou lékařkou) se nikdy ani slovem „problému“ vegánství nedotkla, protože neměla co vyčítat. No a co se týká dětí nyní, když mají pět a tři roky, mohu opravdu jen opět děkovat Bohu, že jsme taková jednotná rodina i s našimi přáteli a tudíž nemusím řešit obavy, že babičky budou cpát za mými zády do kluků aspoň ten salámek, nebo že na návštěvě nám někdo předloží polévku z masového vývaru. U svých dětí se snažím nejen omezovat to špatné, ale zahrnovat je bohatě i tím dobrým. A to neplatí jen v jídle. Jakou máš zkušenost s reakcemi okolí? Reakce okolí? Jelikož bydlíme na samotě a ve vesnici jsme minimálně, tak ani pořádně nevím. Jen vím, že všichni ví, že jsme nějací jiní, a tak, když potřebují, tak se ptají na rady, recepty – no možná někdy jen ze zvědavosti. A jinak, jak jsem již psala, reakce rodiny a přátel je jen pozitivní. S negativním reakcemi jsem se setkala vždy jen při pobytu v nemocnici, když jsem uvedla, že chci vegetariánskou stravu, která se žel také nedala většinou jíst. Ale snažím se být připravena na všechny velmi „moudré“, žel ne pravdivé argumenty, a nebát se s úsměvem na rtech obhájit si vyjímečnost svého stravování.
Jak bys řešila situaci, když tě v zahraničí někdo z místních pozve k sobě domů a pohostí tě neveganským jídlem? V realitě jak v Česku, tak i v zahraničí mi ještě nikdo nikdy nepředložil maso. Nepatřím mezi lidi, co by často navštěvovali lidi za účelem sednout si a najíst se. A když, tak jen u dobrých přátel, jak jsem se již zmínila, kteří stejně jí to samé. Ale jednou za rok se třeba stane, že navštívíme vzdálenější příbuzné, kteří ví, že maso nejíme, ale předloží třeba buchtu s vajíčkem nebo zákusky... řeším to tak, že se vždy najde něco, co si mohu ze stolu dát, např. ovoce, dobrý čaj či domácí šťávu a to pochválit a projevit svou vděčnost za pohostinnost. Často dojde řeč na to, proč ostatní nejím, a nikdy se mi nestalo, že by to někdo pochopil špatně. Právě naopak to jen vyvolalo vždy zájem a pozitivní diskusi o aktuálních zdravotních problémech a jak to přírodně léčit. A pokud by mi měl být servírován oběd, tak bych to stihla i kdyby těsně předtím, si mile s hostitelem promluvit, že já si vystačím klidně bez oběda, nebo třeba jen se salátem, protože prostě jsem nikdy nic takového nejedla a ani si to prostě nedovedu představit to jíst. Ale rozhodně bych nečekala, až je to na talíři, a pak se začít vymlouvat, že mi je špatně, nebo že už jsem jedla apod. Zjistila jsem, že otevřeností a laskavým, milým přístupem člověk udělá více, než horlivým vědeckým vysvětlováním, které vyzní pro většinu lidí akorát povýšenecky a nadřazeně.
Veganská sladkost: Brownies Doba přípravy: 20 minut plus čekání. Čas vaření 35–40 minut. Budete potřebovat klasický velký plech na buchtu a mixér. 1/3 hrnku mouky; 2/3 hrnku studené vody; 2 balení tofu natural; 1 hrnek čokoládových veganských; čipsů či kousků hořké čokolády; 1 a 1/3 hrnku cukru (možno nepatrně více); ¾ lžičky soli; 2 lžičky vanilkového cukru; ½ hrnku oleje; ¾ hrnku kakaa; 1 a ½ hrnku mouky; ¾ lžičky prášku na pečení Instrukce Rozmixovat tofu, mouku a vodu na pyré. Nalít do hrnce a vařit v hrnci za nízké teploty, až to
zhoustne. Nemělo by to celé vařit, když se bude blížit k varu, ztlumit plamen. Celé nahříváme cca 10 minut. Odstavíme, přimícháme čokoládu či čokoládové čipsy, sůl, vanilku a cukr. Dáme opět na plamen, občasně zamícháme a počkáme, dokud se čokoláda nerozpustí. Směs odstavíme, dáme na chladné místo a počkáme, až to vychladne. Ideální dát vychladit do ledničky. Troubu předehřejeme na 150 stupňů. Když je směs dostatečně studená, zamícháme do ní olej. 1 a ½ hrnku mouky, kakao a kypřící prášek smícháme dohromady. Přidáme tofu směs a smícháme. Vylijeme na vymazaný a moukou vysypaný plech a pečeme asi 35–40 minut.
13
téma Veggie Pride 09 – zároveň na třech místech v Evropě Autorka: Zuzana Candigliota, dobrovolnice iniciativní skupiny Za práva zvířat Chtěli bychom vás pozvat na Veggie Pride v Praze, na jehož organizaci se budou podílet aktivisté a aktivistky NESEHNUTÍ. V sobotu dne 16. května 2009 kolem 13. hodiny začne pochod Prahou, na Palackého náměstí jsou v plánu informační stánky, ochutnávky veganských jídel a živá hudba, večer after-party. Praha se tak poprvé připojí k akci, která už má mnohaletou historii ve Francii a od minulého roku také v Itálii. Tento rok se ve stejný den bude pouliční oslava konat v Lyonu, Miláně a s naším úsilím i v Praze. Co je vlastně cílem této akce? Jak vypovídá anglický název, jde tady o jakousi veganskou a vegetariánskou „hrdost“. Troufám si však tvrdit, že název trochu mate. Hlavními cíli této mírové akce je povzbudit vegany a vegetariány, aby veřejně ukázali svoji existenci a aby se stali silným hlasem pro zvířata. Chceme ukázat, že jsme vegany hlavně kvůli zvířatům, které chápeme jako své přátele, ne věci. Chceme vystoupit proti vege-fobii, proti časté diskriminaci veganů a proti všudypřítomné konzumaci mrtvých zvířat a zneužívání zvířat k různým účelům. Chceme, aby se veřejnost zamyslela nad otázkou práv zvířat, bytostí, které mohou cítit a trpět stejně jako my. Poprvé se Veggie Pride konal v Paříži v roce 2001, organizátoři tehdy všechno připravili během pouhých dvou měsíců. Zúčastnilo se asi 200 lidí a akce měla velký mediální ohlas. Od té doby se každoročně opakuje. V minulém roce jsme se spolu s další aktivistkou NESEHNUTÍ jely podívat na Veggie Pride v Římě v Itálii. Přesto, že byl organizátorům umožněn pouze krátký pochod od Kolosea, bylo pří-
tomno odhadem 700 lidí. Aktivisté/ky měli různé výstižné transparenty a cedule s jedinou tématikou – nesouhlas s násilím na zvířatech. Jedna dívka do megafonu vysvětlovala citlivým způsobem, co je špatného na konzumaci masa a zneužívání zvířat a poukazovala na to, že zvířata ve velkochovech se neliší od domácích zvířat, která mnozí z nás mají doma. Všude na nás doléha-
la pozitivní energie a nadšení účastníků pochodu. Proto jsme si i s dalšími lidmi řekli, že je nejvyšší čas veřejně ukázat veganskou kulturu i v ČR. Přestože jsme tým dobrovolníků z různých organizací, akce bude stejně jako jinde nezávislá, jde totiž o myšlenku, ne o prezentaci organizací. Ty ale budou mít prostor na infostáncích. Zatím se scházíme a rozdělujeme si jednotlivé úkoly. Právě se připravují webové informační stránky o akci. Budeme rádi za každého, kdo nám bude chtít pomoci s organizací akce, nebo ji alespoň podpoří svou účastí. Připojit se může každý, kdo souhlasí s hlavními myšlenkami. Webové stránky zahraničních organizátorů: www.veggiepride.org, www.veggiepride.it
foto: Zuzana Candigliota (veggiepride.it)
Oslava šedesátého v ýročí lidských práv Autor: Milan Štefanec V Paříži 10. prosince 1948 částečně v reakci na hrůzy II. světové války přijala Organizace spojených národů (OSN) Všeobecnou deklaraci lidských práv. Pro přijetí Deklarace hlasovalo 48 zemí, osm států vč. tehdejšího Československa se hlasování zdrželo. Na přípravě Deklarace se podíleli odborníci z různých zemí, kultur, náboženství. K připravovanému textu
14
se vyjadřoval například i představitel indického hnutí za nezávislost Mahátmá Gándhí, libanonský filosof Charles Malik, francouzský náboženský myslitel a vědec Pierre Teilhard de Chardin nebo čínský diplomat Peng-Čun Čang. Při hlasování o deklaraci však nebyly zastoupeny země, které v době přijetí stále zůstávaly pod koloniální správou, stejně jako země, které nesly vinu za
rozpoutání druhé světové války. Přesto přijetí deklarace otevřelo prostor pro prosazování lidských práv na mezinárodní úrovni. Od roku 1948 bylo v OSN sjednáno na šedesát smluv a deklarací o lidských právech. Rok 2008 však nebyl jen 60. výročím příjetí Deklarace lidských práv, ale také 10. výročím přijetí Deklarace OSN o zastáncích lidských práv. Tento dokument uznává nejen
programy význam a legitimitu a potřebu ochrany lidských práv, ale také jejich ochránců. Ve dnech 5.–12. prosince jsme si v Brně výročí přijetí Všeobecné deklarace lidských práv připomněli uspořádáním již šestého ročníku festivalu Týden lidských práv. Na přípravě programu se vedle NESEHNUTÍ podílely organizace Amnesty International a Liga lidských práv. A program byl vskutku velkolepý – pět veřejných besed, panelové diskuse, literární večery, vernisáže, interaktivní workshop. Vedle toho v rámci festivalu proběhly akce s dětmi a pro děti z uprchlického tábora v Zastávce. První akci pro malé uprchlíky iniciovala skupina studentů a studentek z gymnázia v Brně-Řečkovicích. V jeho prostorách se uskutečnila mikulášská besídka pro děti z Kazachstánu, Běloruska, Angoly, Čečenska a dalších zemí. Další akce pak proběhla přímo v uprchlickém táboře Zastávka, kde se konala výtvarná dílna. Program festivalu odstartovala beseda pod názvem Radar USA – hrozba či záruka lidských práv? V ní se bývalá tisková mluvčí občanské iniciativy Ne základnám zabývala nejen informacemi spojenými s plánovanou stavbou amerického radaru v ČR, ale především zhodnotila (často i kriticky) několik let fungování širokého občanského hnutí proti americké vojenské základně v ČR.
Na téma vztah občan vs. mocné státní, vojenské či policejní struktury navázala druhý den i diskuse se zástupcem sdružení Iuridicum Remedium Filipem Pospíšilem. Ten na konkrétních příkladech – sledování mailové a telefonické komunikace, stále masovější používaní sledovacích kamer, monitoring aktivit občanů pomocí čipů apod. – upozornil na rizika, které moderní technologie přinášejí a jak technika nasazovaná se zdůvodněním, že chrání občany, svými dopady narušuje jejich soukromí a lidská práva. V programu festivalu bylo možné také najít řadu dalších významných jmen lidí, kteří přijeli do Brna diskutovat a přednášet. V rámci literárního čtení měli návštěvníci možnost se sejít s novinářkou Petruškou Šustrovou, panelové diskuse o významu Všeobecné deklarace lidských práv se zúčastnila ředitelka kanceláře Amnesty International Dáša van der Horst či ředitelka Českého helsinského výboru Anna Šabatová. Multikulturní festival Týden lidských práv poskytl prostor také představitelům národnostních menšin žijících v ČR. O složité situaci v oblasti jižního Kavkazu po vojenském konfliktu v jižní Osetii hovořil s návštěvníky zástupce gruzínské komunity „Samshoblo“ v ČR Jimi Dabrundashvili a diskutoval o vývoji na Kavkaze s nezávislým zbrojním
expertem Karlem Dolejším. Letošní ročník festivalu neopomněl ani téma práv sociálních. O složité situaci organizací, poskytujících sociální služby velmi otevřeně hovořil Dušan Dvořák, zakladatel a ředitel bezbarierového Ateliéru Alf. Mluvil o krachu řady sociálních zařízení, o sociální politice státu i o problémech s evropskými dotacemi. Závěr festivalu patřil akcím pořádaným Ligou lidských práv, která se zaměřila na souvislost mezi prosazováním lidských práv a českým předsednictvím v Radě EU, na práva pacientů při poskytování zdravotní péče u lékaře a v nemocnici a na problematiku vzdělávání romských dětí. Festival doprovodila výstava českého fotografa Jiřího Tondla nazvaná Mizející Čína: život mezi paláci a chu-tchungy. Na akcích Týdne lidských práv pak měli návštěvníci a návštěvnice možnost napsat dopisy na podporu obětí porušování lidských práv ve světě celkem z festivalu zamířila do různých koutů světa takovýchto dopisů stovka. Zájem o festival u veřejnosti byl velmi kolísavý. Zatímco některé akce zaplnily posluchárny do posledního místa, jiných se zúčastnilo jen několik posluchačů, takže z veřejné přednášky se stala vcelku neformální (a velmi otevřená) diskuse o dané problematice, trvající i několik hodin po oficiálním ukončení akce.
O ekopsychologii: Environmentální identita Autorka: Marie Zachovalová, dobrovolnice Téma ekopsychologie přilákalo v jeden listopadový večer dohromady lidi z oboru, ale i ty, kteří přišli ze zvědavosti dozvědět se, co se skrývá za spojením psychologie a ekologie. Přednášku připravil odborník na tuto oblast, Honza Krajhanzl, sociální psycholog, pedagog a samozřejmě ekopsycholog. Než si řekneme více, bylo by vhodné zmínit, čím se ekopsychologie zabývá. Vynechme však složité definice a nakousněme jenom otázky, na které by měla umět odpovědět: Co ovlivňuje vztahy k přírodě? Proč někdo chrání životní prostředí a jiný ne? Jak usnadnit řešení environmentálních konfliktů? Jak se utváří vztah k přírodě u dětí? Vlastní přednáška byla na téma environmentální identity, tedy o identitě ekologicky smýšlejících osob. Naťukly
se i rozdíly mezi kladným vztahem k přírodě, který má každý turista, cestovatel, myslivec, a chutí chránit ji, chovat se k ní šetrně, která je typická právě pro ekology. Identitu představil Honza zajímavým způsobem na vzhledu stromu. Rozdělil popis identity na tři části a přirovnal je ke kmenu, kořenům a koruně. Kmen reprezentoval projevy. Například jak ovlivňuje tato identita život člověka nebo v jaké pozici je osoba v envi-
ronmentálních konfliktech. Kořeny stromu představovaly skryté a neviditelné okolnosti. Zajímá nás, kde má identita svůj původ, jak vzniká a jak se utváří, je v ní nalezený smysl života. A nakonec koruna, za tou se skrývaly rizika a výzvy. Třeba riziko samoty nebo vyhoření. Závěr přednášky patřil diskusi v živé přátelské atmosféře. Povídalo se o tom, jaké je to být ekologem, jakým konfliktům s okolím ekolog čelí, jak vlastní environmentální identita ovlivňuje výběr blízkých přátel a práce. Zájemcům o toto téma doporučuji stránky Českého portálu ekopsychologie www.vztahkprirode.cz, jehož autorem je právě Honza Krajhanzl.
15
dobrovolci Peter Tkáč Připravila: Kristýna Pešáková, dobrovolnická koordinátorka NESEHNUTÍ I v tomto čísle Alarmu vám představíme jednoho dobrovolníka, který NESEHNUTÍ výrazně pomáhá. Stejně jako minule upozorňujeme, že samozřejmě není možné představit všechny naše dobrovolníky a dobrovolnice, proto je součástí této rubriky zároveň poděkování všem, kteří/které nám pomáhají! V tomto čísle vás seznámíme s Peterem Tkáčem, aktivistou, který NESEHNUTÍ pomáhá už dlouho, a to třeba v kampani Zaostřeno na hypermarkety nebo Zbraně, nebo lidská práva? Kdykoliv se chystá nějaký důležitý happening nebo demonstrace, Peťo na ní nechybí. Peťo, co studuješ nebo případně pracuješ někde? V tomto roku dúfajme úspešne ukončím štúdium archeológie na Filde (FF MU).
Proč ses rozhodl dobrovolně pomáhat právě NESEHNUTÍ? Páči sa mi, že jak už z názvu vyplýva, Nese sa venuje jak sociálnym, tak aj
Jak nám pomáhá? • účastní se happeningů (např. proti hobbymarketu v Ivanovicích) • pomáhá nám na informačních stáncích na akcích (např. na letním festivalu Buben v Ostravě) • pomáhá nám s přípravou různých akcí (např. v rámci kampaně Zaostřeno na hypermarkety) • výborně nafotil akci ženskoprávního programu a mnoho dalšího. Přestože jsme se dnes měli možnost seznámit s Peterem, který nám pomáhá, má NESEHNUTÍ i další dobrovolníky a dobrovolnice, kteří/které nám navrhují grafiku webových stránek či plakátů, pomáhají nám při akcích, koordinují naše kampaně apod., proto i jim patří náš nesmírně velký dík!!!
Dobrovolnický víkend NESEHNUTÍ Autorka: Alena Augustová, dobrovolnice Zaměstnanci NESEHNUTÍ uspořádali ve dnech 7.–9. 11. vzdělávací a seznamovací víkend pro své dobrovolníky. Celá akce proběhla na Lesní škole Jezírko, odloučeném pracovišti Lipky – centra pro enviromentální výchovu. To se nachází kousek za Soběšicemi. V pátek se nás tam sjelo asi patnáct. Začali jsme krátkou seznamovací hrou a pak už následovalo představování jednotlivých kampaní NESEHNUTÍ a debaty o jejich průběhu a úspěšnosti. Sobotu zahájila snídaně – veganská – stejně jako zbytek jídel, který se na této akci podával. Ačkoliv jsem poctivá „masožroutka“, na všech jídlech, včetně zmrzliny a veganského mléka, jsem si pochutnala. Po snídani
16
už přišel na řadu první program, a to přednáška Milana Štefance, který nás seznámil s tím, co je to kampaň a jak ji vlastně zorganizovat. Během dopoledne jsme si zkusili svou vlastní kampaň vymyslet a také přijít na to, jak ji technicky zrealizovat. Odpolední program byl věnován médiím a komunikací s nimi, teoretický úvod nám opět zajistil Milan, následující praxi potom všichni organizátoři akce. A my, dobrovolníci, jsme si vyzkoušeli rozhovor s vlezlým novinářem, tiskovou konferenci i to, jestli si dokážeme poradit s otravným spoluobčanem u informačního stánku. Posledním bodem programu byla přednáška Lenky Kukurové z Greenpeace o tom, jak se
ekologickým problémom. Zároveň sa v Nese kombinuje výborná teoretická znalosť tej ktorej tematiky s ochotou ísť do priamej akcie, s ochotou konať. Které téma, kterým se NESEHNUTÍ zabývá, je ti nejbližší? Všetky témy, ktorými sa Nese zaoberá, sú dôležité, mňa však najviac zaujíma kampaň „Zbrane nebo lidská práva“, najmä s ohľadom na letné udalosti na Kaukaze a najnovší vývoj na Blízkom Východe. Nemenej zaujimavá je kampaň, ktorá sa viac týka každodenného života Brňákov, a to kampaň „Zaměřeno na hypermarkety“. Nese medzi prvými začali upozorňovať na negatívne dôsledky ich divokej nekontrolovatelnej výstavby a bojuje proti nej jak právne, informovaním verejnosti a keď si to situácia vyžiada, tak aj priamou akciou. Toto téma Alarmu je věnované tematice práv zvířat. Jak se ty osobně k této problematice stavíš? Myslím, že za spôsob, akým sa dnes chováme k zvieratám, nás generácie po nás budú považovať za tyranov a barbarov. Za ľudské práva sa bojovalo po stáročia (a ešte sa neskončilo), je načas začať bojovať za tie zvieracie.
(ne)chovat na veřejných akcích. Neděle se nesla ve znamení peněz a ekologie pod taktovkou Jirky Koželouha. Zjistili jsme, že fundraisingové aktivity nejsou až taková legrace, a že u žádání o dotace se asi člověk pěkně zapotí. Naopak ekologie v kanceláři, kterou se zabývala další přednáška, je oproti takovému fundraisingu hračka. Dokonce i ten až přehnaně ekologicky znějící kompostér není až taková věda. Po přednášce už jsme se vrhli na úklid Jezírka, likvidaci oběda a během odpoledne se rozjeli domů. Během tohoto víkendu jsem se dozvěděla spoustu nových a zajímavých informací, o kterých se třeba ve škole nikdo nezmíní. Ale hlavně jsem poznala zajímavé, pro věc nadšené lidi. S účastníky tohoto víkendu byla radost spolupracovat a na celovečerní debaty o všem možném i nemožném budu ještě dlouho vzpomínat.
bibliotéka Čtete rádi? – nové knihy v knihovně NESEHNUTÍ Autorka: Hana Hobstová, dobrovolnice Knihovna v Nesehnutí opět nastřádala pár horkých novinek. Jako první uvádíme Křišťálovou noc s podtitulem Předehra záhuby. Autorem je Martin Gilbert, který na základě osobní korespondence s více než padesáti očitými svědky a živých novinářských a diplomatických zpráv vytvořil vynikající pečlivě probádaný a naprosto nesmlouvavý popis noci, která předznamenala nadcházející strašnou válku, spoluurčila podobu druhé polovině dvacátého století a nepřestává nás znepokojovat ani po sedmdesáti letech. Dalším titulem je Berlínská zeď od Fredericka Tailora. Berlínská zeď byla snad nejvýmluvnějším symbolem studené války, dělící rozdělené město v rozdělené zemi na rozděleném evropském kontinentě. S příběhem berlínské zdi jsou spojeny osudy a tragédie mnoha lidí, strategické i taktické úvahy a rozhodnutí předních světových politiků. Frederick Taylor její příběh pečlivě prozkoumal v mnoha archivech a strhujícím způsobem popsal. Kniha je mimořádně zdařilým pokusem celou událost všestranně vylíčit a zhodnotit. Obraz proslulého města, jeho obyvatel i jeho osudu. Posledním vynikajícím titulem, z široké řady nových děl, je zcela jistě Živá pochodeň na stadionu desetiletí. Vypráví o 8. září 1968, kde se na varšavském Stadionu Desetiletí polil rozpouštědlem a zapálil na protest proti účasti polských jednotek na okupaci Československa Ryszard Siwiec. Devěta-
padesátiletý úředník z Přemyšle svůj čin pečlivě připravil – na magnetofonový pásek namluvil poselství, v němž obvinil Sovětský svaz z imperialistických záměrů a snahy rozpoutat novou světovou válku. Své krajany vyzval k odporu proti totalitnímu režimu. Na stroji napsal letáky a notářství zaslal svoji závěť. Získal vstupenku na centrální oslavy dožínek, které se na stadionu odehrávaly za přítomnosti nejvyššího stranického a státního vedení Polské lidové republiky. Kulturnímu programu přihlíželo okolo sta tisíc osob, u nichž však šokující protest nevyvolal výraznější reakci. Po uhašení byl Siwiec odvezen do nemocnice, kde za čtyři dny zemřel. Po celou dobu jej zde hlídala tajná policie, které se před širší veřejností podařilo jeho tragický čin utajit. Tento čin úzce souvisí s českými dějinami i s letošním výročím Palachovy smrti. Tento výčet je pouze kapkou v moři, všechny nové tituly naleznete již tradičně v on-line katalogu, který je nově zaveden i v češtině s jednodušším vyhledáváním. Tímto bychom chtěli poděkovat za skvosty z dílny překladatelky Petrušky Šustrové, kterými nás pravidelně obdarovává.
1) Knížky a brožury se půjčují nejdéle na dobu 30 dnů. Časopisy také na dobu 30 dnů. 2) Knížky/brožury půjčujeme najednou max. 3 kusy. Časopisy max. 5 kusů. 3) Při každém vypůjčení knížek se platí záloha 50,– Kč, která bude čtenáři/ce vrácena zpět po včasném vrácení knih/časopisů. 4) Se zájemcem/kyní o vypůjčení je vyplněna evidenční čtenářská karta, která je součástí databáze NESEHNUTÍ. Uvádí se zde jméno, adresa, datum narození, telefon (pevný/mobil), e-mail (= kontaktní údaje pro případ nevrácení knih). Čtenář/ka zároveň podepíše souhlas s výpůjčními podmínkami a zpracováním dat. Těšíme se na vás v knihovně NESEHNUTÍ v pondělí a ve středu vždy od 10 do 12 hodin a odpoledne od 16 do 18 hodin.
Zbraně z České republiky opět zabíjely Autor: Milan Štefanec, iniciativní skupina Zbraně, nebo lidská práva? V minulém ALARMu jsme se mohli dočíst o aktivitách NESEHNUTÍ proti pokračující okupaci Iráku. Ačkoliv by bylo příjemné napsat, že další činnosti v oblasti antimilitaristických aktivit nebylo třeba, situace ve světě se bohužel vyvíjela zcela opačně. V době, kdy velká část světa žila zahájením olympijských her v Pekingu a velká část
tuzemské populace si užívala prázdnin a dovolených, začala na Kavkaze zatím poslední válka. Na začátku srpna se zostřily vzájemné přestřelky mezi gruzínskými a jihoosetskými vojáky. V noci na 8. srpna pak gruzínská armáda zahájila útok na město Cchinvali, které je hlavním městem neuznané republiky Jižní Osetie. Ostřelování
města proběhlo dělostřeleckými systémy českého původu. Zbraně dodané z ČR v minulých letech Gruzii se podílely na ničení města, na smrti civilistů i na dalším ozbrojeném násilí v oblasti. Naše země totiž patří mezi největší dodavatele zbraní do Gruzie. Navíc z oficiálních zdrojů ruských, gruzínských i OSN vyplývá, že vý-
17
programy
Ruský bitevní vrtulník Mi-24P nad správní hranici Jižní Osetie. Zdroj: www.iran-daily.com znamnou část zbraní dodaných Gruzii nemá nadále tato země v držení a lze se jen dohadovat, kde skončily. NESEHNUTÍ v minulosti opakovaně upozorňovalo na to, že zbrojními dodávkami do oblasti Česká republika nejen porušuje Kodex EU pro vývoz zbraní, ale že hrozí riziko použití dodaných zbraní v eskalaci existujících konfliktů. Zadostiučinění z toho, že naše varování bylo oprávněné, však pociťovat nelze. Konflikt v průběhu několika srpnových dnů eskaloval do otevřené vojenské konfrontace mezi Gruzií a Ruskem, které vojensky (nejen) podporuje neuznanou vládu Jižní Osetie. Oběťmi těchto bojů se staly stovky mrtvých civilistů, příslušníci mírových jednotek a desetitisíce lidí nucených opustit své domovy (bez faktické možnosti návratu). Podle zpráv lidskoprávních organizací (Human Rights Watch, Amnesty International, Memorial) se v průběhu konfliktu dopouštěly porušování mezinárodního práva i lidských práv všechny bojující strany konfliktu. Ruská i gruzínská strana v průběhu konfliktu použila tzv. kazetové bomby, jejichž oběťmi jsou převážně civilisté, obě strany mučily zadržené osoby, jihoosetské síly se často s vědomím ruské strany dopouštěly ničení gruzínských vesnic a vyhánění gruzínských obyvatel (Human Rights Watch v této souvislostí mluví o etnických čistkách). V důsledku vyhánění obyvatel z gruzínských vesnic se zvýšil počet gruzínských uprchlíků o minimálně 20 000 osob, gruzínský útok na Jižní Osetii znamenal smrt minimálně pro 200 osob, odhady počtů osetských uprchlíků se pohybují v řádech tisíců až desetitisíců. Celá oblast, o kterou se v létě roku 2008 bojovalo, se
18
i po několika měsících po skončení války nachází v situaci humanitární katastrofy, ve velké míře je zničena infrastruktura, v kavkazské zimě byli tamní obyvatelé dlouhodobě nuceni žít bez dodávek plynu z Gruzie, velká část z nich navíc zůstala kvůli válce bez střechy nad hlavou. Konflikt se částečně přenesl i do další odtrženecké oblasti Gruzie – do Abcházie. I zde byly použity zbraně z naší země, tentokráte však na straně abcházských vojenských sil, které československý cvičný letoun L-39 Albatros použily proti gruzínské armádě jako lehký bombardér. O tom, jak jej získali, se spekuluje, pravděpodobně jde o letouny ještě z dob SSSR, které se do Abcházie dostaly z Čečenska. Po vypuknutí konfliktu o něm velká část českých médii jednostranně informovala jako o souboji „demokratického režimu Gruzie s ruským medvědem“. Snažili jsme se tedy diskuse o konfliktu obohatit o informaci, že Česká republika také nese za jeho eskalaci svoji odpovědnost, že porušování lidských práv se dopouštějí obě válčící strany a že kromě jiného tento konflikt ukázal potřebnost mezinárodní kontroly obchodu se zbraněmi. Materiál, který jsme k tématu vydali, zaujal nejen alternativní média, ale projevila o něj zájem i Česká televize, která ve svém zpravodajství zprostředkovala krátkou diskusi zástupce NESEHNUTÍ s představitelkou českého ministerstva zahraničních věcí. Při této příležitosti jsme medializovali také fakt, že Česká republika i v minulosti dovezla zbraně do zemí, které jsou různým způsobem zapojeny do řady ozbrojených konfliktů (Srí Lanka, Libanon, Izrael, Sýrie, Uzbekistán) a že i v roce 2007 vyvezla zbraně do dalších problematických destinací. Dvaceti bojových vozidel pěchoty (BVP) se například dočkala Rovníková Guinea, kde od roku 1979 vládne vojenská junta v čele s penzionovaným brigádním generálem Teodoro Obiang Nguema Mbasogoem, který se dostal k moci vojenským pučem (při němž nechal popravit předchozího vládce a svého strýce). Tento vládce bývá řazen mezi nejhorší diktátory světa, vedle severokorejského Kim Čong-ila či súdánského Omara Bašíra.
Po skončení žhavé části konfliktu na Kavkaze jsme také vydali tiskovou zprávu vyjadřující se k použití kazetových bomb. Upozornili jsme na fakt, že v květnu 2008 zástupci více než sta zemí světa (vč. ČR) přijali v irském Dublinu Dohodu o kazetové munici (The Convention on Cluster Munitions), která zakazuje používání, výrobu, skladování a obchodování s tímto typem bomb. Je smutnou skutečností, že její největší výrobci a uživatelé, jakými jsou USA, Čína, Rusko, Indie, Pákistán a Izrael, dohodu nepřijali. V konfliktu o Jižní Osetii Rusko použilo vlastní kazetové bomby, Gruzie použila kazetové bomby z Izraele. Ke kavkazskému konfliktu jsme se vrátili
Gruzinští vojáci, konflikt s Jižní Osetií, 9. 8. 2008, Gori, Gruzie. Zdroj: www.iran-daily.com
i na konci roku 2008, kdy v rámci Týdne lidských práv proběhla diskuse pod názvem „Válka na jižním Kavkaze“. Vedle zpracovávání informačních materiálů ke kavkazskému konfliktu a jejich medializaci i v uplynulém období fungovala aktivita Jídlo místo zbraní. Díky existenci a spolupráci více brněnských skupin vyvíjejících podobnou činnost (rozdávání jídla lidem bez domova a poukazování na propojenost sociálních problémů s militarismem) funguje nyní v Brně pravidelné poskytování vegetariánského jídla brněnským bezdomovců každou sobotu. Aktivitě Jídlo místo zbraní vydatným způsobem pomáhá i místní restaurace, která pravidelně daruje vydatné porce na sobotní rozdávání. Činnost skupiny Jídlo místo zbraní při NESEHNUTÍ také doplnila distribuce benefečních veganských baget a gulášů na koncertech hudebních skupin, které tuto kampaň podporují, šíření tématických informačních materiálů a prezentace výstavy o smyslu aktivity Jídlo místo zbraní.
programy Informacemi proti nadvládě marketů Autor: Milan Štefanec, koordinátor programu Zaostřeno na hypermarkety V roce 2007 zaplatily nákupní řetězce v ČR za svoji reklamu více než 2,5 miliardy korun. Přes 95 % českých domácností dostává do schránek reklamní letáky obchodních řetězců. Celá třetina z nich přiznává, že se jimi řídí a nakupují podle nich. V roce 2008 lidé v těchto nákupních centrech utratili rekordních 312 miliard korun. To je jen několik statistických údajů o obrovské síle reklamy řetězců. Proto vedle kampaně namířené proti plánu postavit velký hobbymarket v brněnské městské části Ivanovice (o ní podrobně informuje ve svém článku Jiří Koželouh) jsme se zaměřili především na informační aktivity programu Zaostřeno na hypermarkety s cílem aspoň částečně vyvážit jednostrannou sebeprezentaci marketů. Díky tomuto našemu úsilí si nyní můžete objednat již čtvrté aktualizované vydání letáku „Hypermarkety – příliš drahá sleva“. Vytvořili jsme také zbrusu nový materiál nazvaný „Nákupní centra – zahraniční zkušenosti“, ze kterého se dozvíte nejen kdy a kde bylo postaveno první velké nákupní centrum či jaký dopad na podobu obchodu měla snaha rakouského emigranta oživit předměstí amerických měst, ale především jak se země převážně západní Evropy vyrovnávají s negativními vlivy obřích obchodních center a jaká na ně uvalují regulační opatření. Společně s novými infomateriály jsme také vyrobili zcela novou putovní výstavu, která se od té předchozí liší především novými a aktuálními informacemi, ale také slušivou grafikou a odlehčeným provedením, takže k jejímu transportu již není třeba osob schopných přenášet 25 kg balík neuchopitelného formátu. Výstavu i nové infomateriály si můžete od nás objednat, či si je prohlédnou v elektronické podobě na www.hyper.cz. Publikačně jsme využili také výstupy našeho semináře ze začátku roku 2008, díky čemuž vznikl sborník textů nazvaný „Nákupní řetězce – nové výzvy“. Sborník je určen těm, kteří hledají informace o stavu zaměstnaneckých práv v nákupních řetězcích, o vztahu nákupních center k územnímu plánování a které zajímá, jaké jsou
trendy v maloobchodu v ČR či nákupní zvyklosti českých zákazníků a zákaznic. Pokud nevíte, co je to lokální multiplikátor, jak se počítá či jak souvisí s vlivem nákupních řetězců na region, kde působí, najdete odpověď právě v novém sborníku. Vedle uvedených témat pak sborník obsahuje několik případových studií, kdy se veřejnost dostala do konfliktu s plány na výstavbu marketů a také návod, jak se mohou občané a občanky zapojit do procesů, ve kterých se o výstavbě center rozhoduje. Poslední uvedené téma je detailně rozvedeno i v nejčerstvější publikaci NESEHNUTÍ. Už její název „Jak na nákupní centra – praktický manuál“ naznačuje, jaký je její obsah a smysl. Na 25 stranách textu se dozvíte, jak krok po kroku postupovat, když si např. váš městský park, dětské hřiště či místní mokřad vyhlédne za místo svého budoucího působiště některý z provozovatelů super či hypermarketů. Manuál je určen především občanům a jejich iniciativám, kterým radí, jak se dá založit občanské sdružení, jak získávat informace od úřadů, jaké možnosti jim skýtá územní plánování, proces posuzování vlivu staveb na životní prostředí či územní a stavební řízení. Uvedená
témata jsou spojena právě s další expanzí nákupních center, ale užitečná budou všem, kteří se chystají sestavit petici, uspořádat místní referendum či medializovat problém, kterým se zabývají. Publikaci uzavírají opět případové studie (tentokráte ty, kdy ve sporu s marketem zvítězili občané) a zkušenosti občanského sdružení Lidé proti Lidlu z jeho veřejné kampaně. Na začátku roku 2009 pak vydáme aktualizaci výzkumu expanze nákupních center za rok 2008 a připravujeme analýzu rozvoje prodejen obchodních řetězců v ČR za roky 2002–2008. V první polovině roku vytiskneme také novou publikaci se zajímavými informacemi a překlady textů o působení velkých řetězců v zahraničí – např. o čem píše německá Černá kniha Lidlu, jak se projevuje moc diskontů v Německu, jaké jsou společenské dopady supermarketů ve Velké Británii či jejich vliv na životní prostředí přesahující hranice států, kde působí. Při popisu zahraničních zkušeností s řetězci neopomineme ani největšího z nich- americký Wal-Mart. Objednat si od nás také můžete DVD s českou verzí dokumentu o úspěšném boji zaměstnanců v Polsku působícího diskontního řetězce Biedronka se svým zaměstnavatelem. Kromě vydávání informačních materiálů a účasti v kampani proti výstavbě hobbymarektu v Brně-Ivanovicích proběhlo za naší účasti několik přednášek
Praktický manuál „Jak na nákupní centra“ Obsahuje texty a návody pro veřejnost o tom, jak se účastnit celé škály posuzovacích a rozhodovacích procesů o expanzi nákupních řetězců. V manuálu NESEHNUTÍ využilo své mnohaleté zkušenosti s informačními, vzdělávacími i poradenskými aktivitami zaměřenými na negativní dopady nákupních center na životní prostředí a účast veřejnosti, ale také s přímými kampaněmi proti konkrétním záměrům. Obsahem manuálu jsou kapitoly o získávání informací a orientaci v záměrech a stádiích rozhodování, plánování, posuzování a správních řízeních, problematice vlastnictví pozemků a vedení veřejných kampaní. Publikace je doplněna třemi případovými studiemi a přílohou s rozcestníkem a sadou kontaktů a odkazů. Manuál má rozsah 28 stran + příloha, formát A5 a je vytištěn na recyklovaném papíře. Je také bohatě ilustrovaný. Manuál si můžete objednat na e-mailu:
[email protected] nebo na telefonu 543 245 342. Pro neziskové organizace, místní iniciativy či úřady je manuál zdarma. Uvítáme zejména další šíření. Manuál je také možné si stáhnout v elektronické podobě na: http://ekobrana.cz/index.shtml?apc=2142811p-1.
19
programy a besed v různých částech republiky. Putovat začala i nová informační výstava, vydali jsme sérii tiskových zpráv, nadále shromažďujeme informace pro naše webové stránky a pro náš inter-
netový registr obchodních řetězců. S jeho přípravou nám můžete pomoci i vy – najdete-li zajímavý článek, statistiku, analýzu, výzkum apod. týkající se nákupních center (jak v ČR, tak
i v zahraničí), budeme rádi, když nám jej pošlete na e-mail
[email protected]. Budete-li se chtít přímo zapojit do některé z aktivit programu, napište nám na adresu
[email protected].
Brněnský multikulturní Mikuláš Autorka: Barbora Zavřelová, dobrovolnice programu Bezpečí pro uprchlíky Je 5.12. 2008, 13:30 hod. a já spolu se dvěma dobrovolnicemi přijíždím autobusem číslo 405 do Zastávky u Brna. Po zdlouhavém podupávání v autobuse jsme velmi rády, že následující pendlování mezi Zastávkou a Brnem absolvujeme už jen autobusem, který nám byl poskytnut Správou uprchlických zařízení. Přebíháme koleje, po bahnitém kopečku se kloužeme ke garážím a po pár minutách se před námi rýsuje známá bílá budova. Navzdory naší domluvě, že na každou rodinu, která přislíbila účast na Mikulášské, zaklepeme, jakmile zařídíme vše nezbytné pro výjezd z tábora, aby nemuseli zbytečně mrznout, čekají na nás v plném počtu před táborem a svorně mrznou. Naštěstí se ale na všech zčervenalých tvářích zračí natěšenost na mikulášské odpoledne. Jediný pan řidič se zdá být nepatrně otrávený čekáním. Rychle proto naskáčeme do autobusu a jedeme směr Brno. Při nástupu se ke mně řidič otáčí se slovy: „A do těch Řečkovic mě nasmě-
rujete, já se v Brně nevyznám!“ Má vize pohodové jízdy naplněné štěbetáním s dětmi bere s tím vykřičníkem za své. Většinu cest, které podnikám, trávím totiž na zadním sedadle, s očima spíše v knize než na ubíhající krajině. Lehce vystresovaná si tedy sedám vedle řidiče, bedlivě sleduji informační tabule podél cesty a snažím se navigovat. Před 15. hodinou přijíždíme na Gymnázium Terezy Novákové (uf ). Stoupám si do středu silnice, abych všem zaručila bezpečný přechod. Nakonec i já bezpečně přecházím a už vidím nastrojeného pana učitele Vojtu, jak všechny vítá a zve dovnitř. Ve škole na nás čekají studenti nej-
Momentka z mikulášské oslavy pro malé uprchlíky a uprchlice.
20
foto: Ondřej Zvěřina
vyššího ročníku, jež se po krátkém přivítání chápou dětí a jdou jim předvést, co si pro ně připravili. U holčiček má největší úspěch výtvarná dílna, u kluků počítačové hry. Maminky sedí na chodbě a vykládají a vykládají. Asi po hodince hraní přijíždí televize a trochu nám komplikuje situaci, jelikož se svou aparaturou potřebnou k natočení rozhovorů a srdcebolných záběrů dětských uprchlíků zabírá polovinu výtvarné dílny. Pak přijíždí další televize… Po 16. hodině je Mikuláš připraven a svolává se svými dvěma pomocníky děti. Já se dovnitř nedostanu – dva štáby, mikulášská trojice a třicet dětí zabírají každý centimetr místnosti. Po několika písničkách a pár slovech děti nadšeně vybíhají ven a trhají nadité balíčky, takže předpokládám, že vše proběhlo, jak nejlíp mohlo. Některé děti se předhánějí v konzumaci dobrůtek, jiné si nechávají nedotčený balíček „na pak“. Po chvíli už všichni hrají hry v tělocvičně a uřícení se přibíhají občerstvit. Vždy co nejrychleji, aby mohly zase rychle za ostatními. Už se ale blíží 18. hodina a paní uklízečka s mopem v ruce nervózně přešlapuje poblíž tělocvičny. Pobereme tedy všechny balíčky, zakryjeme krky, ruce, uši a jdeme se rozloučit. Pan učitel i studenti nám děkují, že jsme přijeli, a přejí nám šťastnou cestu. Vycházíme ze školy a pátráme po autobuse. Stojí za školou a už nás očekává. S Klárou se loučíme s dětmi i rodiči, moc jim děkujeme za krásné odpoledně a na totéž odpovídáme, že není zač. S úsměvem na rtech máváme odjíždějícímu autobusu. Pak už se vydáváme domů, kde si nad horkým čajem pochvalujeme, jak jsme to zvládly.
programy Zpráv y z ekoporadny Autor a autorka: Jiří Koželouh a Zora Javorská, Ekologická poradna NESEHNUTÍ I v roce 2009 pokračuje práce ekologické poradny. Na nedostatek dotazů si rozhodně nemůžeme stěžovat. Případy opět zahrnovaly celé spektrum témat od odpadů až po ochranu přírody, ale jako vždy bylo nejvíce dotazů z oblasti územního plánování a stavebního řádu a účasti veřejnosti v těchto procesech.
Aktivity pokračující i nové Nové impulzy dostala naše internetová stránka http://ekobrana.cz , kde přibylo mnoho nových dokumentů, odkazů a také nový případ – bioplynová stanice ve Velkém Karlově na Znojemsku (o tomto a souvisejících případech se dozvíte více v samostatném článku o environmentálních problémech a velkochovech v okolí Velkého Karlova). Na tomto místě bych rád upozornil na nově zpracované sekce EIA (hodnocení vlivu na životní prostředí) v Jihomoravském kraji a IPPC (proces povolování zdrojů znečišťování prostředí) ve stejném kraji. Sekce se dočkaly nového designu a přehledných návodných textů pro aktivní občany a občanky, jež chtějí uvedené procesy na Jižní Moravě připomínkovat. Nesmím zapomenout i na pokračující aktivity k územnímu plánování, v jejichž rámci proběhlo další připomínkování nově připravované Politiky územního rozvoje ČR a účast zástupců nevládních organizací (včetně NESEHNUTÍ) na veřejném projednávání Politiky. V rámci ekoporadenství nám také klíčí nová sekce zaměřená na problematiku žen a životního prostředí, která umožní poskytování praktických rad (zdaleka ne jen pro ženy) týkajících se k přírodě šetrných dámských hygienických potřeb, antikoncepce, dětských plen apod. O tomto tématu se dočtete více v dalších ALARMech nebo také na webu www.zemezena.cz. Z propagačních aktivit je také důležité zmínit, že na podzim 2008 proběhla propagační vlna. Informace o naší ekoporadně, tipy na zapojení veřejnosti, či informace o důsledcích antikoncepce a alternativních dámských hygienických potřebách by měly být dostupné na všech hlavních místech v Brně i Jihomoravském kraji. Kdyby vám
kdekoli chyběly, dějte vědět, rádi Vám je pošleme, nebo si pro ně přijďte do naší nové kanceláře, naproti té staré, na tř. Kpt. Jaroše 18!
Zelené úřadování Přesto, že NESEHNUTÍ se již dlouho snaží omezit dopady své každodenní činnosti na životní prostředí, nemělo dosud sepsané přesné zásady. Vše se zatím řídilo zvyklostmi a vychází z přesvědčení lidí v NESEHNUTÍ, že je potřeba životní prostředí chránit nejen navenek, ale také při činnosti uvnitř organizace. Čím dál více si však začínáme uvědomovat, že je dobré mít sepsány zásady něčeho, čemu se dnes říká „zelené úřadování“ (upozornění: tento proces nemá nic společného s úřadováním Strany zelených). Jednak proto, že jistě povedou k větší citlivosti každé/ho z nás ke sledování a hodnocení vlastního počínání (od používání potištěných papírů, přes separaci odpadu, po vypínání monitorů při delším odchodu od počítače) a tím i snižování ekologické stopy NESEHNUTÍ. Zásady šetrného úřadování mají i pozitivní vzdělávací efekt navenek. Zelené úřadování nechceme brát jako něco neměnného a strnulého a počítáme s tím, že budeme zásady dále pilovat a nikdy vlastně nebudeme mít finální produkt prodchnutý světovou pravdou, ani to nejde. A proto, že více hlav víc ví, a my nechceme omezovat vstup myšlenek do připravovaných zásad, nabízíme vám jejich pracovní znění k připomínkám, kritice či doplňování. Pět prvních účastníků a účastnic připomínkování bude odměněno atraktivní plackou NESEHNUTÍ proti kácení stromů. Tady je tedy náš návrh čekající na vaše podněty: Zacházíme šetrně s papírem – omezujeme množství tisku, používáme papíry z obou stran, malé chyby opra-
vujeme ručně, používáme recyklovaný kancelářský papír a tiskopisy, toaletní papír apod. též z recyklovaného papíru. Informační materiály tiskneme na recyklovaný papír. Kancelářské potřeby – používáme výrobky s dlouhou životností, vyměnitelné náplně psacích potřeb, recyklujeme tonery. Vyhýbáme se výrobkům z PVC, hliníku a výrobkům obsahujícím barviva, těžké kovy a organická rozpouštědla. Přednost dáváme přírodním materiálům a recyklovanému papíru. Nepoužíváme zbytečně „esteticky“ upravené kancelářské potřeby. Zařízení interiéru – nábytek preferujeme z FSC dřeva, případně z lepenky a dřevotřísky bez toxických látek. Vyhýbáme se PVC a snažíme se nahradit plasty, hliník a další kovy. Používáme přírodní nátěry. Úklid a čištění – v první řadě čistíme primárně mechanicky a snižujeme potřebu čistících prostředků. Chemické prostředky dávkujeme podle návodů nebo používáme úsporné rozprašovače. Vyhýbáme se prostředkům obsahujícím chlór (SAVO apod.). Používáme čistící prostředky s certifikátem „Ekologicky šetrný výrobek“. Hospodaření s vodou a energií – používáme úsporné splachování WC, nádobí neumýváme pod tekoucí vodou, pokud možno používáme úsporné vodovodní baterie. V kanceláři odstraňujeme tepelné ztráty (vhodně umístěný nábytek, větrání apod.). Nakupujeme úsporné spotřebiče, mající energetický štítek A. Pokud je to možné, preferujeme přímo ze sítě napájené spotřebiče a dobíjecí akumulátory. Používáme úsporné zářivky a zhasínáme při odchodu z místnosti. Odpady – v první řadě se vyhýbáme PVC a dalším plastům, hliníku, nápojovým kartonům a obecně omezujeme nákup výrobků v nevratných obalech, rozbité věci se snažíme opravit, nepotřebné věci nabízíme k dalšímu využívání. Sami znovu využíváme již někým vyhozené věci, které se nám hodí. Vzniklé odpady třídíme na papír, PET, ostatní plasty, sklo, železo, hliník
21
programy a barevné kovy, spotřebiče, nebezpečný odpad. Dále separujeme bioodpad. Kancelářská technika – preferujeme energeticky co nejúspornější (jak při chodu, tak při pohotovostním režimu) techniku. Při odchodu z kanceláře vypínáme přístroje a příslušenství, které nebude nadále používáno (mimo server). Monitory vypínáme v případě plánované nepřítomnosti 30 minut a více a máme nastaveno automatické přepínání do úsporného režimu. Doprava a nakupování – používáme šetrnou dopravu, nejlépe pěší,
cyklistickou a veřejnou hromadnou. V případě individuální automobilové dopravy se snažíme efektivně využít kapacitu vozidla a preferujeme vozidla s nižší spotřebou a alternativními pohony. Pokud možno nenakupujeme v prodejnách typu hypermarket a ani v supermarketech a drobných prodejnách nadnárodních nákupních řetězců. Tisk a kopírování – Při tisku infomateriálů preferujeme světlejší barvy, vylučujeme tmavé plochy. Při kopírování používáme co nejsvětlejší tisk.
Tiskneme na materiály šetrné k životnímu prostředí. Aktivity – na akcích NESEHNUTÍ podáváme veganské občerstvení (eventuálně vegetariánské), minimálně balené, přednostně místní či české výroby a pokud možno v kvalitě BIO a Fair trade. V rámci všech aktivit propagujeme podle možností standardy zeleného úřadování, zásady ochrany životního prostředí, ochranu lidských práv a práv zvířat. V případě společných akcí s jinou organizací se snažíme dosáhnout stejného standardu nebo alespoň kompromisu.
Občané vzkazují Bauhausu: ruce pryč od Ivanovic! Autor: Jiří Koželouh, koordinátor Ekologické poradny NESEHNUTÍ Dávno tomu již, co jste si mohli v ALARMu poprvé přečíst o plánované výstavbě Hobby marketu v Brně-Ivanovicích. Pro ty, kdo si již nevzpomínají: Jde o projektovaný areál hypermarketu s domácími a řemeslnickými potřebami Bauhaus s budovou o rozloze přibližně 20 000 m2 doplněnou o dalších více než 20 000 m2 zpevněných ploch pro komunikace a 488 parkovacích míst. V areálu je také 14 000 m2 volné plochy využitelné v budoucnosti pro další nákupní centrum. Pro výstavbu mají být provedeny výrazné terénní úpravy na ploše 8 hektarů, investor plánuje vztyčit až
40 metrů vysoký reklamní pylon. Do areálu má denně přijet 1 500 osobních a 10 těžkých nákladních vozidel. Od července 2005 proti tomuto záměru vystupuje aktivně také NESEHNUTÍ, které již vydalo řadu tiskových zpráv, zpracovalo připomínky, podněty, námitky k několika správním řízením, podalo několik stížností, návrhů soudu i žalobu. NESEHNUTÍ také vydalo tři informační letáky pro občany a občanky, sehnalo prostředky na provedení výzkumu veřejného mínění, zorganizovalo happening, veřejnou besedu… a je toho ještě mnohem více. Na podzim 2008 měli díky NESEHNUTÍ
foto: Ondřej Zvěřina
22
obyvatelé a obyvatelky městské části Brno-Ivanovice další možnost vyjádřit svůj nesouhlas s výstavbou obřího hobby marketu Bauhaus v blízkosti svých domovů. Do svých poštovních schránek dostali informační letáky s připojenou pohlednicí. Leták popisuje aktuální stav záměru a upozorňuje na hlavní negativa z hlediska vlivu na životní prostředí a kvalitu bydlení. Připojená pohlednice apeluje na zástupce firmy Bauhaus, aby respektovali názory a práva občanů a od stavby v Ivanovicích odstoupili. Zároveň jsme rozjeli e-mailovou akci, kde mohl každý/á odeslat protestní e-mail zástupcům Bauhausu. Cílem pohlednic i e-mailů bylo, aby každý/á obyvatel/ka Ivanovic (ale i jejich sympatizanti/ky mimo Ivanovice) mohl/a vyjádřit svůj případný nesouhlas s výstavbou hobby marketu v katastru obce, a to přímo investorovi celé stavby, firmě Bauhaus. Pohlednice docházely nejdříve na adresu NESEHNUTÍ. V listopadu jsme pak uspořádali předávací akci firmě Bauhaus. Dne 13. listopadu 2008 tak od desáté hodiny dopolední předávali u sídla hlavní správy Bauhausu v Brně ivanovičtí občané a občanky spolu s aktivisty a aktivistkami NESEHNUTÍ dopisy apelujícími na tuto firmu, aby upustila od realizace hobby marketu v městské části Brno-Ivanovice. Účastníci a účastnice akce drželi cedule s hesly požadujícími respektování názorů obyvatel a obyvatelek Ivanovic a rozvinuli pás-
programy ma pohlednic a vytištěných e-mailů, kterými se lidé v posledních měsících obraceli na Bauhaus s žádostí o odstoupení od záměru v Ivanovicích. Celkem bylo ivanovickými odesláno 172 pohlednic, protest podpořilo dalších 210 e-mailů širší veřejnosti. Akce navazuje na snahy občanského sdružení NESEHNUTÍ a místních Sdružení za rozvoj Ivanovic a o. s. Klidné Ivanovice, které se účastní správních řízení, vydávají informační materiály a upozorňují na negativní vlivy daného záměru na životní prostředí. Firma Bauhaus s nimi však přes veškerou snahu nekomunikuje a nechá za sebe jednat pouze developery. Proti výstavbě se v březnu 2006 vyslovilo 72,6 % dotázaných občanů a občanek Ivanovic. Na akci zareagovalo několik médií a měla za následek odeslání dalších 120 e-mailů Bauhausu. Marketingový vedoucí Bauhausu slíbil schůzku s jednatelem Alešem Pacalem a odpověď na protestní dopisy. Do uzávěrky tohoto čísla (tedy po cca 4 měsících) se však Bauhaus neozval. Navíc Bauhaus pokračuje ve své zbabělé taktice a tvrdí, že nemá se
záměrem nic společného (oficiálně totiž o povolení žádá jeho dceřiná firma), což tvrdil i ve chvíli, kdy již instaloval na koupené pozemky v Ivanovicích svůj bilboard. Na konci roku se pak rozjelo několik správních řízení týkajících se hobby marketu Bauhaus v Ivanovicích. Nejdůležitějším je stavební řízení na samotnou budovu Bauhausu, ale probíhá též stavební řízení na parkoviště, kanalizaci, chodník podél stavby apod. Všech řízení se NESEHNUTÍ účastní a podporuje odbornými radami také místní občany a občanky a jejich sdružení. Poslední událostí v případu Hobby market bylo rozhodnutí soudu. Dne 19. prosince vydal Krajský soud v Brně rozsudek v kauze plánovaného obřího hypermarketu BAUHAUS v Brně-Ivanovicích. Soud svým rozsudkem zrušil rozhodnutí Magistrátu města Brna, který v září 2006 posvětil územní rozhodnutí o umístění stavby Bauhausu v Ivanovicích. Proti rozhodnutí magistrátu podalo v říjnu 2006 žalobu občanské sdružení NESEHNUTÍ, sdru-
žení Klidné Ivanovice a také městská část Brno-Ivanovice (prostřednictvím tehdejší starostky Evy Slavíkové). Žaloba městské části byla stažena novým vedením radnice. Občanská sdružení však vytrvala a v těchto dnech se dočkala úspěchu v podobě vítězství u soudu. Předmětem žalob bylo nerespektování územního plánu (stavební úřad povolil stavět na ploše větší, než umožňuje územní plán) a vyhlášky o zeleni. Soud však bohužel uznal jen některé námitky NESEHNUTÍ a sdružení Klidné Ivanovice. I přesto bude muset Magistrát města Brna znovu rozhodovat a znovu posuzovat odvolání občanských sdružení z roku 2006. Podle NESEHNUTÍ je projekt hobby marketu Bauhaus stále v rozporu nejen s přáním ivanovických občanů, ale porušuje i platné zákony a vyhlášky, např. Územní plán města Brna. Aktivity tedy zdaleka nekončí, naopak se dají očekávat další a další a to jak na poli právním, tak na poli veřejných aktivit a občanského odporu proti škodlivé stavbě. V dalších ALARMech budeme o vývoji kauzy informovat.
Jak jsme se rozhodly nebát se Autorka: Kristýna Pešáková, koordinátorka programu Ženská práva jsou lidská práva 25. listopad, Mezinárodní den proti násilí na ženách, nás jako již každý rok nenechal chladnými. Letos jsme ovšem chtěly „oslavu“ tohoto dne pojmout co
nejvíce tak, abychom v ženách posílily sebevědomí. Proto se všechny naše aktivity konaly pod heslem Nechceme se bát! Naše aktivity nezačaly 25. listo-
foto: Kristýna Pešáková
padu, ale již o hodně dříve, a to kurzem sebeobrany pro ženy. Do tohoto kurzu se mohla přihlásit kterákoliv žena a byl bezplatný, jediným omezením byla kapacita kurzu, tj. kdo se přihlásil dříve, měl větší šanci. Ženy, které kurzem prošly, absolvovaly přednášku o genderových souvislostech násilí páchaného na ženách, teoretickou část věnovanou možnostem sebeobrany a také praktické nácviky v tělocvičně. Velice nás překvapil velký zájem o kurz a také pozitivní zpětné vazby účastnic, takže bychom jej rády v budoucnu zopakovaly. Zanedlouho po kurzu sebeobrany proběhl týden akcí proti násilí na ženách, který byl výsledkem spolupráce brněnských organizací NESEHNUTÍ Brno, Persefona, Magdalenium, NORA, Amnesty International Brno a Domova Sv. Markéty. Týden začal tiskovou konferencí v Café Práh a veřejnou diskusí na téma „Domácí násilí – černá
23
téma minulost a světlé zítřky?“. Následoval happening na ulici Česká. Kolemjdoucí měli možnost sledovat odložené boty, u kterých byly příběhy obětí násilí z České republiky, ze světa i ze zahraničí. Každý pár bot symbolizoval jednu z obětí. U bot se zastavila řada lidí, kteří příběhy četli a diskutovali s námi o problematice násilí páchaného na ženách, ale také na mužích. Přišlo také několik žen, které samy byly nebo jsou oběťmi domácího násilí, aby si
vyzvedly letáčky s kontakty pomoci, podpořily nás v naší aktivitě, vypovídaly se či si hrdě připnuly placku upozorňující na důležitost netolerance násilí. Následoval filmový minifestival v kině Art a neobvykle tematicky zaměřený workshop chorvatské aktivistky týkající se násilí a sexuálního zneužívání v anarchistických a aktivistických komunitách. Celý týden akcí byl zakončen benefičním koncertem v klubu Metro. Podařilo se nám vybrat
peníze, které poputují na činnost občanských sdružení Magdalenium a Pesefona, které se zabývají pomocí obětem domácího násilí. U příležitosti 25. listopadu jsme také vydaly noviny k tématu násilí na ženách, které si můžete zdarma objednat či vyzvednout v NESEHNUTÍ. Doufáme, že akce motivovala oběti k vyhledání pomoci a ostatní k tomu, aby k násilí ve svém okolí nebyli lhostejní!
Zastavovaly jsme sexismus Autorka: Kristýna Pešáková, koordinátorka programu Ženská práva jsou lidská práva Všimli jste si, že ženy se často v reklamách objevují jako bezradné hospodyňky a muži jako odborníci na lecjaké problémy? Že na velkou část výrobků dělá reklamu nahé ženské tělo, nejlépe ještě bez hlavy? Nám takové reklamy už dlouho vadily. Přijde nám totiž, že jsou zjednodušující a zobrazují ženy a muže stereotypně, čímž genderové stereotypy v naší společnosti upevňují. Nahá ženská těla v reklamách všude kolem nás nám navíc přijdou urážlivá k ženám, neboť nechceme, aby byly ženy vnímány pouze jako nahá těla, často dokonce i bez hlavy. Rozhodly jsme se tedy něco udělat. Proto jsme uspořádaly happening proti sexismu s následným pochodem centrem města. Happening začal u billboardu nedaleko autobusového nádraží Zvonařka,
na kterém je nahá žena, lákající k návštěvě zastavárny. Před tímto billboardem jsme rozprostřely transparent s nápisem Zastavujeme sexismus, čímž jsme se snažily upozornit na to, že nahé ženské tělo s reklamou nijak nesouvisí a že bychom tento sexistický billboard nejraději „zastavily“. Po symbolickém přeznačení billboardu a projevu do megafonu, který celou akci vysvětloval, jsme pokračovaly pochodem městem a rozdávaly informační letáčky o problematice s pozvánkou na odbornou besedu na téma genderových stereotypů v reklamě. Cílem našich aktivit ovšem není ani zakazování reklam a jejich cenzura, ani tabuizace nahoty. Chceme pouze poukázat na to, proč vnímáme reklamy jako problematické a vybíd-
nout k novým nápadům v reklamě, které nebudou stereotypní a urážlivé. Ani nahota nám nevadí, nicméně se domníváme, že nahé tělo patří spíše do reklamy na spodní prádlo než do reklamy na tmely, auta či zastavárny, se kterými nijak nesouvisí. Tato akce ovšem nebyla jen jedním happeningem, neboť jsme se rozhodly sledovat stereotypní a urážlivé reklamy a billboardy v našem okolí a upozorňovat na ně, a to nejen happeningovými akcemi, ale také oslovováním daných firem, které reklamy nechaly udělat s odkázáním se na etický kodex reklamy. Víte-li o nějaké sexistické reklamě, pošlete nám její fotku či informace k ní, vše zveřejníme na našich webových stránkách www.zenskaprava.ecn.cz a firmu oslovíme.
Myslivkyně, enviromentalista a ochránkyně zvířat Připravili: Milan Štefanec a Jaroslava Šimáková Lesníci, myslivci, ekologové, environmentalisté, ochránci zvířat i jejich práv. Ti všichni se zapojují do diskusí o tom, jak má vypadat ochrana lesů (či lesní hospodářství) a ochrana (či péče) zvířat v lesích žijících. Škálu pohledů vám v ALARMu přinášíme dotázáním se tří osob, které se danou otázkou zabývají. Neškatulkujeme, neznámkujeme a věříme ve schopnost našich čtenářů a čtenářek utvořit si vlastní názor na daný problém. Věříme, že vás otištěné názory nenechají v klidu, vyprovokují k přemýšlení a třeba i přimějí k praktické činnosti na ochranu přírody i zvířat v ní doposud přebývajících.
Rozhovor s Kamilou Štěpánkovou: Je doktorkou přírodních věd v oboru chemie, věnovala se výzkumu využití
24
termálních energií, zejména vody – má několik patentů. Pracovala v brněnských vodárnách jako technolog kvality vody. Celý život byla aktivní myslivkyní, žije v Řícmanicích, kde pomáhá se správou
tamního arboreta (organizace dnů otevřených dveří, školní výlety). Má ráda alternativní energie (kolektory na ohřev vody) a nejen energie – např. teď vymyslela pro děti hru na procvičování čuchu. 1. Média byla asi před rokem zaplavena titulky oznamujícími, že ekologové chtějí ve velkém masakrovat zvěř v českých lesích. Proti se postavila velká část myslivců, ale také někteří ochránci zvířat. O jaký problém se tehdy jednalo a jaký je váš osobní názor na tuto kauzu? Neustálá nedorozumění mezi ekology a myslivci již dlouh o nesleduji,
téma protože mám pocit, že představitelé obou stran jsou k sobě hluší a nehodlají společnou řeč hledat, natož najít. Například můj otec původem z chudé horské vesnice poznal každého ptáka a již po hlase dokázal říci, co sděluje, co potřebuje, čeho se bojí. Jemu taky nikdo nemusel říkat, co je pro rovnováhu v přírodě potřeba. Cit pro potřeby přírody se nedá naučit. V současné době je pobyt mládeže v přírodě se znalci bohužel výjimka. Pracovala jsem dost s dětmi a mládeží. Při prohlídce arboreta se mě např. zeptaly: „Který strom je NEJLEPŠÍ?“ „jak to myslíte?“ „No třeba který dává nejvíc kyslíku, nebo tak… prostě, kterému se má dát přednost…?!“ 2.Před několika týdny se ekologické organizace a organizace vlastníků lesů obrátily na ministra zemědělství s výzvou k řešení nejvážnějších problémů české myslivosti. Jaké problémy jsou tím dle vašeho názor myšleny a jaká vidíte/navrhujete řešení? I zde musím říci, že nevím, o čem zase rokovali, ale protože mám pocit, že tady vůbec nejde o zvěř a les, ale o souboj kdo s koho, tak to nesleduji. 3. Ekologičtí aktivisté často vnímají myslivce jako nepřirozené predátory v českých lesích, kteří však na rozdíl od těch přirozených (vlků, rysů, medvědů apod.) nezvyšují kvalitu zvířecí populace, ale snižují ji, neboť zabíjejí nejlepší kusy zvířat. Přesto ekologické Hnutí Duha podepsalo s Českomoravskou mysliveckou jednotou společnou dohodu o ochraně velkých šelem. Jak vy vnímáte spolupráci ekoaktivistů a myslivců a v čem vidíte její přínos, popř. rizika? Jsem „organizovaný ozbrojený myslivec“ od doby svých studií, ale za těch pár desítek let jsem se soustředila více na myslivost, než na lov. Ačkoliv jsem chemik, myslivost jsem studovala na lesnické fakultě. Pak jsem s manželem, lesníkem z povolání, sdílela myslivecký život. Názor ekologů na myslivce je asi tak pravdivý, jako když řeknete, že každý zaměstnavatel je mafián, nebo že každý ekolog je prospěchář, který chce mít privilegia ke vstupu do nedotčené krajiny sám pro sebe. Dříve myslivec nebyl ten, kdo loví, ale ten, kdo přemýšlí, jak svému zaměstnavateli (panstvu) zajistit co nejvyšší množství kvalitní zvěře za optimálních
nákladů a minimálních škod na prostředí. Takže ti, kdo stříleli ty nejlepší kusy a předháněli se ve výčtu složené zvěře, nebyli nikdy myslivci, ale majitelé, panstvo. Na myslivcích bylo, aby stav zvěře přesto, že se střílelo, odpovídal požadavkům lovu i v dalších letech. Myslivec, který musel rovnováhu v lese udržet, musel také lesu a zvěři dobře rozumět. Byla to prestižní záležitost, a proto byli myslivci z povolání považováni za místní „honoraci“ s panem učitelem a panem farářem. A na tom, co střílel myslivec se poznala jeho kvalifikace. Domníváte se, že jabloň, kterou nikdo neprořeže, neošetří před škůdci, kterou nechá strádat suchem, vám dá krásná šťavnatá jablka? A pak jen pomlouvejte, že někdo úrodu sklidí! Tak jako sadař o stromy, starají se myslivci o zvěř. Včetně toho průběru. Kvalita českých a moravských lesníků-myslivců pramenila jak z tradice vztahu k přírodě, tak i ze všeobecného vzdělání, které bylo v našich zemích tradiční. Tato tradice pokračuje v našich zemích dodnes, jen s tím rozdílem, že někteří myslivci se ztotožňují s tím panstvem a jiní s mysliveckým povoláním. Ve vztahu k lesu je pak jistý problém specializace profesí( těžba dřeva, pěstění lesa a péče o zvěř ), které musí spolupracovat a přitom ekonomicky svůj svěřený obor neošidit. V lese se pohybuji více než půl století a mohu odpřísáhnout, že stavy zvěře jsou daleko nižší, než před léty, aniž by les byl tehdy nějak více ohrožen. Víte třeba, že více zajíců skončí pod koly aut, než kolik se střelí na jednom honu v té oblasti? Víte, že divočáci hravě polknou srnče, přičemž jen tak utrousí okousanou hlavičku? Víte, že sojka snadno zabije klovnutím do hlavy křivku, aby jí vybrala vejce z hnízda? A k přikrmování zvěře v zimě bych jen dodala, že ta se přikrmovala vždy. Jen zdravá nezesláblá zvěř má zdravé potomky. Přikrmováním se pak chrání porosty, které vyhládlá zvěř neničí. 4. Jak hodnotíte aktivity organizací zabývajících se nejen ochranou zvířat jako součástí ochrany ekosystému, ale akcentující i etický rozměr našeho přístupu k jednotlivým zvířatům a hovořících o právech zvířat? Jaký je váš
názor na kampaně vystupující proti používání zvířat v cirkusech, kožešinovém průmyslu, při pokusech apod.? Mnozí neznají psychologii zvířat a v dobré víře jim škodí (např. spor o klecový a volný chov slepic: samozřejmě se stavím za to, aby měly klece prostornější, ale slepice se v nich netrápí pocitem ztráty teritoria, které si v ohromném stresu ve volném chovu nedokáží ani vytýčit, ani uhájit). Pokud jde o pokusy na zvířatech, zcela bych potlačila obory nesouvisející s léčbou člověka (kosmetika atp.). V oboru lékařském si myslím, že když je člověk ohrožen na životě, je rád, když mu je lék poskytnut, třebaže se musel testovat na zvířatech. Pokud jde o cirkus, tam jsem staromilec, který chodí do cirkusu hlavně se podívat na zvířata. Žádné z nich totiž v cirkuse nestrádá, protože výkon se násilím nedá vynutit. Podporovala bych předvádění domácích zvířat, která jsou pro děti zajímavá (z knížek) a nejsou tak nákladná na chov. Kdo má zvířata rád, ten ví, jak se jim úspěch líbí, že to nedělají jen pro odměnu. Stejně je jejich „krotitelé“ předvádějí v činnostech pro jejich druh přirozených. (Když leze na pastvě koza po stromě, tak proč by to nepředvedla taky dětem v cirkuse? Podle mě je to menší „zlo“, než překrmovat psa a nechat ho spávat v posteli.) Pohrdání kožešinovým materiálem mi připadá trestuhodné. Pokud jíme vepřové a hovězí, tak by se měly všechny kůže zpracovat. Na boty, na nábytek, na oděvy… Pokud jde o zvěř kožešinovou lesní, pak doba lovu je většinou směrována na dobu zimní, kdy mají šelmy kvalitní srst. Jestliže příroda takovou kvalitu a krásu vytvořila, je „rouhání“ hodit kůži do kompostu!!! A králíci? Když je sníme, tak to už jim přece nevadí, že se zhodnotí i srst. Zůstává názor na klecový chov kožešinové zvěře. Jen všestranně uspokojené zvíře má kvalitní kožešinu, a tak není nebezpečí, že by ji někdo v klecích trápil, protože by pak nekvalitní kožku neprodal. Je mi moc líto, že zamezením chovu možná zcela vyhynou nutrie, nebo jiné, přírodě nenavyklé druhy zvířat. RNDr. Kamila Štěpánková, myslivkyně, Brno
25
téma Tentýž rozhovor s Vasilem Hutníkem: Vzděláním lesník, od roku 1992 lesní správce „na volné noze“ (OSVČ), v současnosti spravuje lesy v majetku města Solnice. Myslivostí se zabývá od roku 1978, od 1989 fungoval jako myslivecký hospodář. Po zjištění, že se se současnou myslivostí nemůže ztotožnit, svoje aktivity postupně omezoval a loni je ukončil úplně. S Hnutím Duha začal spolupracovat v devadesátých letech v jejich kampani Lesy. Bylo to v místní skupině Doudleby n. Orlicí. Po odchodu jejího koordinátora tuto funkci převzal a je jím dosud. Skupina změnila název na Hnutí DUHA Podorlicko a věnuje se hlavně vzdělávání v oblasti ochrany lesů a přírody. Zapojil se také do činnosti Forest Stewardship Council (FSC) ČR a to hlavně do tvorby Českého standardu pro certifikaci lesního hospodářství v systému FSC. V současnosti se podle možností na certifikaci a její propagaci podílí. 1. Média asi před rokem zaplavily titulky oznamující, že ekologové chtějí ve velkém masakrovat zvěř v českých lesích. Proti se postavila velká část myslivců, ale také někteří ochránci zvířat. O jaký problém se tehdy jednalo a jaký je váš osobní názor na tuto kauzu? Šlo o klasickou ukázku toho, jak lze překroutit dobrou myšlenku. Několik vlivných enviromentálních organizací zabývajících se lesní ekosystémy tehdy žádalo opatření vedoucí ke snížení stavů některých přemnožených druhů zvěře. Shodou okolností jsou to zvířata mezi myslivci nejoblíbenější – jeleni, srnci a další tzv.spárkatá zvěř. Odpor myslivců byl proto očekávaný. Mezi ochránci zvířat to vadilo těm, pro něž je jakékoliv zabíjení nepřijatelné. A proč enviromentalisté požadují navýšit lov? Lesy v České republice jsou v nedobrém stavu a jednou z jeho příčin je přemnožení zmíněné spárkaté zvěře. Srnky dokáží úplně spást semenáčky listnatých dřevin a jedle, tedy těch stromů, které jsou nutné pro ozdravení českých lesů. Jeleni navíc ještě ze stromů loupou kůru a mohou tak umožnit vniknutí hniloby do kmenů. Stromy se pak lámou a někde tak dochází k úplnému rozvratu lesních porostů. Navíc ochrana proti vzni-
26
ku těchto škod (většinou nadto ne zcela účinná) jde z kapes nikoliv myslivců, ale vlastníků lesů, ať už soukromníků, obcí nebo státu. Pokud chceme zdravé lesy a nehodláme miliardami (ano, částky jsou v řádech miliard) sponzorovat myslivce, je nutné stavy zvěře snížit. Opakuji snížit, nikoliv je vyhubit. 2. Před několika týdny se ekologické organizace a organizace vlastníků lesů obrátily na ministra zemědělství s výzvou k řešení nejvážnějších problémů české myslivosti. Jaké problémy jsou tím dle vašeho názoru myšleny a jaká vidíte/navrhujete řešení. Zmiňovaná výzva byla podle mě příliš mírná, zaměřila se v podstatě jen na řešení jednoho z mnoha problémů, a to přemnožení spárkaté zvěře. Je to pochopitelné, jde o problém s nejhorším ekonomickým dopadem. Česká myslivost si však zaslouží radikální změnu. Neplní totiž ani další úkoly, které na ni společnost a příroda kladou. Myslivci mají pečovat o všechna zvířata, tedy i o šelmy a dravce. Tito tvorové jsou navíc ve velké většině chráněnými druhy. Myslivci jim nejen nepomáhají (už někdo slyšel o jejich přikrmování?), ale část z nich loví i ty chráněné, jak oni říkají hájené, druhy. Pytláci (a z nich většina je legálním držitelem zbraně) téměř vyhubili rysy v Jeseníkách a trvale snižují jejich počet v Beskydech a Pošumaví. A počty střelených dravých ptáků nikdo asi nedokáže odhadnout. Na druhé straně myslivci nedokáží zabránit snižování počtů ani těch zvířat, které jsou jejich oblíbenci. Je tím myšlena drobná zvěř, to jsou zajíci, koroptve a bažanti. Zajícům zatím sice nehrozí vymření, zato u koroptví a bažantů je tato hrozba na mnoha lokalitách aktuální. Takže shrnutí: problémem je uměle udržované přemnožení velkých býložravců (zvěř spárkatá), neschopnost zvýšit stavy zajícovců, hrabavých ptáků (zvěř drobná) a ilegální lov predátorů (zvěř “škodná”). A řešení? Myslivost se musí změnit z chovu a lovu zvěře na management živočichů. 3. Ekologičtí aktivisté často vnímají myslivce jako nepřirozené predátory v českých lesích, kteří však na rozdíl od těch přirozených (vlků, rysů, medvědů apod.) nezvyšují kvalitu zvířecí populace, ale snižují ji, neboť zabíjejí nejlepší
kusy zvířat. Přesto ekologické Hnutí Duha podepsalo s Českomoravskou mysliveckou jednotou společnou dohodu o ochraně velkých šelem. Jak vy vnímáte spolupráci ekoaktivistů a myslivců a v čem vidíte její přínos, popř. rizika? Za přínos považuji už to, že se o spolupráci někdo pokouší. A rizika při takto jednoúčelové spolupráci nevidím. Osobně ji chápu jako pokus vedoucích představitelů obou stran o sblížení se v alespoň z pohledu zákona nejméně rozporuplné oblasti. Je-li něco chráněno zákonem, měl by to chránit ekoaktivista i myslivec. Jak však znám obě strany (přes 30 let jsem byl myslivec, 10 let myslivecký hospodář a považuji se za enviromentalistu), dokáží se na úrovni jedinců (členů a aktivistů) jen težko pochopit. 4. Jak hodnotíte aktivity organizací zabývajících se nejen ochranou zvířat jako součástí ochrany ekosystému, ale akcentující i etický rozměr našeho přístupu k jednotlivým zvířatům a hovořících o právech zvířat? Jaký je váš názor na kampaně vystupující proti používání zvířat v cirkusech, kožešinovém průmyslu, při pokusech apod.? V této oblasti zastávám umírněný postoj. „Ekluje“ se mi pohled na paničku s pudlem v oblečku Santy Clause a zároveň odsuzuji zabíjení býků pro pobavení návštěvníků corridy. Člověk by měl zacházet se zvířaty jako se sobě rovnými, na druhé straně je jejich chov trvale udržitelným a nenahraditelným zdrojem produktů pro člověka. Jinak řečeno, hnusí se mi “koncentráky” pro slepice, prasata či krávy, pokud však žijí v biochovech (řádně kontrolovaných samozřejmě), pak na požívání vajec, mléka či masa nevidím nic zlého. Ani použití kůží těchto tvorů není zavrženíhodné, ale naopak je smysluplným využitím přírodního zdroje. Rozhodně také obnáší menší dopad na přírodu než výroba oděvů z ropy a obávám se, že i z bavlny. Podobně, pokud lovec uloví zvíře, které je přemnožené (v ČR např.liška, která zde nemá přirozeného predátora), není důvod jeho kožešinu nevyužít. Umělý chov kožešinových zvířat ale již jako problém vidím. Většinou se totiž nápadně podobá výše zmíněným „koncentrákům“. Chov zvířat v cirkusech a zoologických zahradách by měl být důsledně kontrolován z pohledu na potřeby jednotlivých druhů. A pokusy? Pro potřeby ověřo-
téma vání léčiv – ano. Pro potřeby kosmetického průmyslu – ne. Vasil Hutník, environmentalista, Hnutí Duha
Tentýž rozhovor se Zuzkou Candigliotou: Studentka 4. ročníku Právnické fakulty MU. Pracuje na poloviční úvazek v Lize lidských práv, kde se zabývá právy pacientů. Veganka, propagující život bez krutosti, vyznávající hodnoty „animal, earth and human liberation“. Maminka skoro šestiletého kluka. 1. Média byla asi před rokem zaplavena titulky oznamujícími, že ekologové chtějí ve velkém masakrovat zvěř v českých lesích. Proti se postavila velká část myslivců, ale také někteří ochránci zvířat. O jaký problém se tehdy jednalo a jaký je váš osobní názor na tuto kauzu? Problém vidíme v tom, že myslivci mají určité zájmy stejně jako ekologové, ale ani jedna skupina nemá zájem respektovat zvířata. Zjednodušeně: myslivci chtějí co nejvyšší stavy zvěře, aby mohli hodně střílet, což podporují např. přikrmováním včetně podávání léčiv, ekologové zase chtějí nízké stavy zvěře, aby nebyly ničeny stromky. I když se lze více přiklonit na stranu ekologů než na stranu myslivců, stejně i nad názory ekologů mrazí v zádech. Zvířata jsou cítící živé bytosti stejně jako my lidé. Člověk má jenom jiné vlastnosti, než například divočák nebo srna, neznamená to však, že je lepší. Proto lze nápad ekologů snížit stav zvěře jejich usmrcováním hodnotit asi stejně jako nápad vystřílet lidi. Názory ekologů stejně jako názory myslivců vycházejí z nepřijatelného vyvyšování se člověka nad zvířata a považování je za věci. 2. Před několika týdny se ekologické organizace a organizace vlastníků lesů obrátily na ministra zemědělství s výzvou k řešení nejvážnějších problémů české myslivosti. Jaké problémy jsou tím dle vašeho názor myšleny a jaká vidíte/navrhujete řešení? Vlastníkům lesů zcela určitě vadí, že si myslivci v podstatě dělají velkochov zvěře na cizích pozemcích. Určitě jim rovněž vadí právní úprava, která dává příliš mnoho práv myslivcům na úkor vlastníků. Také jim jistě vadí poškozování lesů kvůli vysokým stavům zvěře.
Na druhou stranu nelze nevidět, že sami lesníci si spoustu problémů zaviňují sami, a to např. nevhodnou skladbou vysazovaných stromků (jehličnaté monokultury), způsob hospodaření apod. Pokud by byla respektována přirozená skladba lesa, nebylo by uměle zasahováno do stavů zvěře, případně pokud by se mladé výsadby chránily oplocením a umožnil by se návrat šelem, tak by nebylo vůbec nutné dosahovat „rovnováhy“ střílením zvěře. Rozhodně by se lesníci měli bránit žalobami, Evropský soud pro lidská práva již v jiných státech dal zapravdu vlastníkům pozemků, kteří byli omezeni právem lovců. Problémů je ale mnohem víc, než na které upozorňují lesníci. Existují i problémy, o kterých se příliš nehovoří. Například o znečištění životního prostředí jedovatým olovem, kterého myslivci každým rokem do přírody rozptýlí velké množství. To se pak dostává na dno vodních toků a dochází k nebezpečným intoxikacím. Více známý je fakt, že myslivci jsou nebezpeční nejen sobě, ale i dalším lidem ve svém okolí, kteří s myslivostí nemají a třeba ani nechtějí nic mít společného. Každým rokem dochází k mnoha případům, kdy myslivci zastřelí nebo zraní lidi. 3. Ekologičtí aktivisté často vnímají myslivce jako nepřirozené predátory v českých lesích, kteří však na rozdíl od těch přirozených (vlků, rysů, medvědů apod.) nezvyšují kvalitu zvířecí populace, ale snižují ji, neboť zabíjejí nejlepší kusy zvířat. Přesto ekologické Hnutí Duha podepsalo s Českomoravskou mysliveckou jednotou společnou dohodu o ochraně velkých šelem. Jak vy vnímáte spolupráci ekoaktivistů a myslivců a v čem vidíte její přínos, popř. rizika? Myslivce lze vnímat negativně nejen kvůli zásahům do „kvality“ zvířecí populace. I když o jaké kvalitě se to vlastně hovoří, o kvalitě z hlediska lidí? Myslivci především narušují přirozenou rovnováhu v lesích a zasahují do ekosystémů, které pak logicky nefungují, jak by měly. Je například známé, že lidi, kteří střílí rysy, patří do řad myslivců. Dostalo se to i přes jejich nelibost do večerníčku... A kdo nastražuje otrávené maso dravcům? Těžko to bude úředník, který ve volném čase hraje fotbal.
Je nutné si uvědomit, že člověk má na rozdíl od zvířat morální cítění a soucit (tedy zřejmě ne všichni), proto by ho měl využívat. A to nejen vůči lidem, ale i vůči zvířatům. Pokud člověk má rád psy, ale do divočáka klidně střelí, tak trpí předsudky a rasismem vůči zvířatům. Vždyť ten divočák je naprosto totéž – živá bytost. Nic neospravedlňuje kruté a násilné chování ke zvířatům, nic neospravedlňuje dělání rozdílů mezi nimi. Lidé, kteří se kvůli „zábavě“ a „tradici“ dopouští násilí na bezbranných zvířatech, se mnohem pravděpodobněji dopustí téhož i na člověku. Psychologové potvrzují toto zjištění na dětech, které páchají krutosti na zvířatech a později se dopouští asociálního chování. Myslivci jsou pro nás z morálního hlediska totéž co pytláci, akorát je rozdíl mezi tím, co zákon považuje za povolené a co už ne. Bohužel si myslivci ani neuvědomují, že páchají zlo. A co spolupráce Hnutí Duha s myslivci? Hnutí Duha dělá mnoho dobrého (např. právě ochrana šelem), ale ve spolupráci s myslivci se s nimi neztotožňujeme. 4. Jak hodnotíte aktivity organizací zabývajících se nejen ochranou zvířat jako součástí ochrany ekosystému, ale akcentující i etický rozměr našeho přístupu k jednotlivým zvířatům a hovořících o právech zvířat? Jaký je váš názor na kampaně vystupující proti používání zvířat v cirkusech, kožešinovém průmyslu, při pokusech apod.? Je součástí našich aktivit upozorňovat na etický rozměr vztahu člověka ke zvířatům. A to je určitě to nejdůležitější, protože to zůstává v lidech. Na druhou stranu jsou důležité i důvody ekologické a zdravotní, kvůli kterým se mnoho lidí odvrací od zneužívání zvířat. Domníváme se, že pokud mají přirozená práva lidé, tak je mají i zvířata. Zneužívání zvířat v cirkusech, kvůli kožešinám, při pokusech, ale i při jídle říkáme jednoznačně NE. Snažíme se lidem představit veganství jako životní styl bez krutosti vůči zvířatům. Důvod je jednoduchý: Zvířata máme rádi a respektujeme je. Jejich životy jsou pro nás důležitější, než předsudky. Pokud nemusíme, tak nikomu neubližujeme, ani lidem, ani zvířatům, ani přírodě. Zuzana Candigliota, dobrovolnice iniciativní skupiny Za práva zvířat NESEHNUTÍ
27
Pozvánky na nejbližší akce NESEHNUTÍ: 17.–18. dubna – Den Země na hradu Špilberk v Brně 24. dubna – informační stánek NESEHNUTÍ na NGO marketu v Praze 19. červen – oslava Dne pro rovné příležitosti žen a mužů
Zapojte se! Zaujaly vás naše aktivity? Máte chuť se k nám přidat a stát se dobrovolníkem-icí NESEHNUTÍ? Zde jsou aktuální možnosti, jak se můžete zapojit: Pomoc s přelepem letáků Prosíme o pomoc s přelepem letáků (přelepení starého účtu novým číslem na materiálech NESEHNUTÍ). Možno přijít dělat k nám do kanceláře nebo si vzít domů a donést až hotové. Moc byste nám pomohli! Uprchlický bazárek – hledáme dobrovolníky/ice Od 30. 3. do 3. 4. 2009 proběhne na Fakultě sociálních studií benefiční uprchlický bazárek. Výtěžek z akce půjde na volnočasové aktivity v uprchlickém táboře Zastávka u Brna. Hledáme dobrovolníky/ice na pomoc s touto akcí. Pomoci můžete také darováním věcí do bazárku (přinést můžete prakticky cokoliv – látky, oblečení, knížky, sošky, šperky…). Schůzka pro zájemce/kyně o časopis PŘES 8. dubna v 18 hod. Proběhne schůzka pro zájemce a zájemkyně o časopis o uprchlictví PŘES. Redakční rada časopisu Alarm Máte zájem společně s námi vytvářet zpravodaj o životním prostředí a lidských právech Alarm? Přijďte na schůzku redakční rady – 10. dubna v 1330 hodin v prostorách NESEHNUTÍ. Pomoci můžete s grafikou časopisu, obsahem, ilustracemi k článkům, psaním textů, nápady na zajímavé články apod. Hledáme poutníky a poutnice na Den Země NESEHNUTÍ hledá dobrovolníky/ice na pomoc v rámci Dne Země na Špilberku. 17. a 18. dubna budeme potřebovat lidi, kteří se budou ochotni převléci do poutnického kostýmu a budou provázet návštěvníky a návštěvnice Dne Země po jednotlivých stanovištích. Ideálně 5–10 lidí. Dobrovolníky-ice hledáme také na pomoc na informačním stánku NESEHNUTÍ na této akci (18. dubna).
Schůzka – program Zaostřeno na hypermarkety Zajímá vás toto téma? Přijďte na další z pracovních schůzek k tématu – 21. dubna 2009 v kanceláři NESEHNUTÍ od 18 hod. Kampaňová schůzka 28. dubna 2009 proběhne v kanceláři NESEHNUTÍ od 1700 hod. další kampaňová schůzka. Kdo se chce více dozvědět o realizovaných i plánovaných aktivitách NESEHNUTÍ, je srdečně zván. Pomoc v kanceláři Hledáme dobrovolníky a dobrovolnice na malou výpomoc v kanceláři. Potřebujeme dovyplnit naši databázi dobrovolníků a dobrovolnic (přecházíme z excelové tabulky na internetovou inteligentní databázi). Nejde o nic složitého, jenom vyplňování údajů. Moc byste nám pomohli! Aktivita Jídlo místo zbraní potřebuje nadále pomoc Aktivita Jídlo místo zbraní se potýká s nedostatkem dobrovolníků a dobrovolnic. Nyní jde zejména o nedostatek lidí na pravidelné vaření bezdomovcům a bezdomovkyním. Vaří se každou první sobotu v měsíci na Hnutí Duha na Bratislavské ulici cca od 12 hodin. Rozdávání jídla probíhá od půl čtvrté v parku na Kolišti u lávky do IBC. Program Ženská práva jsou lidská práva Zde se můžete zapojit např. do nově vzniklé kampaně proti sexismu v ulicích. Iniciativní skupina Za práva zvířat Můžete se připojit k přípravám na chystaný pochod na podporu vegetariánství a veganství – Veggie Pride. Iniciativní skupina Zbraně, nebo lidská práva? V květnu se můžete zapojit do protestů proti veletrhu zbraní IDET a proti militarismu. Výzvy k zapojení a více informací o dobrovolnictví naleznete také na www.dobrovolne.nesehnuti.cz . Máte-li další otázky, kontaktujte dobrovolnickou koordinátorku NESEHNUTÍ Kristýnu Pešákovou na
[email protected] .
NESEHNUTÍ Brno se prestehovalo!!! Upozorňujeme na novou adresu kanceláře a knihovny NESEHNUTÍ: třída Kpt. Jaroše 18 – 1. patro (naproti původní kanceláři) Brno 602 00 telefonické kontakty zůstávají nezměněny (543 245 342, Ekologická poradna: 543 214 144) V nových krásných prostorách můžete v pondělí a ve středu 1000–1200 a 1600–1800 hod. navštívit Knihovnu NESEHNUTÍ, ve stejných hodinách v pondělí také Informační centrum pro rovné příležitosti žen a mužů a ve středu Ekologickou poradnu. Nebojte se s sebou vzít i svého potomka (potomky), v prostorách knihovny pro ně máme nachystané hračky, které je mohou zabavit, zatímco budete listovat novými zajímavými tituly v naší knihovně.
