hranice předsudky lhostejn ost hranice předsudky lho stejnost hranice předsudky lhostejnost hranice předsu dky lhostejnost hranice př edsudky lhostejnost hrani ce předsudky lhostejnost h
čtvrtletník o migraci a lidských právech vydává nesehnutí ročník VII/č. 22, jaro 2011 předplatné 16Kč
24 Kč
TÉMA: VIETNAMSKÁ MENŠINA V ČR ÚVAHA NAD ROZHOVOREM S TOMÁŠEM HAIŠMANEM MEZINÁRODNÍ MIGRACE A ROZVOJ MARTIN RYŠAVÝ O ZEMI SNŮ
2І
ÚVODNÍK Vážení čtenáři, vážené čtenářky,
ve vašich rukou se právě nalézá nové číslo časopisu PŘES. Od tohoto čísla nastává několik změn. Především bych rád přivítal naše nové čtenáře a čtenářky z řad žáků základních a středních škol, kteří se zapojili či v budoucnu zapojí do programu Multikulti Challenge: Accepted. Další vítanou změnou je také zvýšení nákladu časopisu. Tématem tohoto čísla je Vietnamská komunita v ČR. Troufám si říct, že každý již někdy v souvislosti s tímto tématem slyšel nějaký vtip o vietnamských trhovcích nebo o „zvláštních“ metodách přípravy jídla v okýnkách rychlého občerstvení – majoritní populace ČR vnímá vietnamskou komunitu jako jednotnou a homogenní minoritní skupinu, která pouze prodává neznačkové oblečení a elektroniku. Málokdo však už ví, že ve Vietnamu je na 60 různých etnických skupin a tato různorodost se samozřejmě promítá i ve složení vietnamské komunity v ČR. Proto jsme se rozhodli v tomto čísle poukázat na některá ne zrovna známá témata spojená s touto menšinou. V prvním článku, který je následován zajímavým rozhovorem s jednatelkou klubu Hanoi Evou Pechovou, máte možnost seznámit se s historií i aktuálními otázkami vietnamské imigrace na území ČR. Téma uzavírá rozhovor s režisérem Martinem Ryšavým o filmu Země snů, který čtenáři dává nahlédnout do problematiky pracovní imigrace Vietnamců a Vietnamek do ČR. V souvislosti s tímto rozhovorem bych Vás také rád upozornil na připravované promítání filmu Země snů a následnou diskuzi s režisérem, která se bude konat v druhé polovině února 2011 v sídle NESEHNUTÍ. Z dalšího obsahu tohoto čísla bych rád vyzdvihl příspěvek z pera Pavla Čižinského v podobě reflexe a zamyšlení nad rozhovorem s ředitelem Odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra ČR Tomášem Haišmanem, který byl uveřejněn v 19. čísle PŘESu. Na dalších stránkách je pro Vás přichystáno pokračování analýzy Mezinárodní migrace a rozvoj – (ne)čekané souvislosti? autorů Novosáka a Stojanova a nechybí samozřejmě ani pravidelné rubriky jako Alternativní zpravodajství, Slavný uprchlík/uprchlice či „Problém“ jménem islám, ve kterém se tentokrát podíváme na situaci výuky islámu v Tádžikistánu. V rámci závěrečné rubriky Představujeme pak máte možnost seznámit se s programem Centra pro religionistiku a multikulturní edukaci, které si vytyčilo za cíl přiblížit multikulturní výchovu středoškolským učitelům a učitelkám. Závěrem bych Vás jménem redakce časopisu PŘES a celého NESEHNUTÍ rád požádal, aby se Váš zrak také pozastavil na výzvě k finanční sbírce pro malého Temuulena, kterou organizuje InBáze Berkat o.s. Jménem celé redakce Vám přeji příjemné počtení. Tomáš Melichárek
OBSAH
■ ■
Alternativní zpravodajství Téma: Vietnamská menšina v ČR Země snů má zavřeno: několik aspektů imigrace vietnamských občanů do ČR v letech 1989 - 2010 V Hanoji s Evou Pechovou (rozhovor) Kdyby lidé ve Vietnamu mohli vidět náš film, možná by si cestu do ČR rozmysleli (rozhovor)
3 4 7 11
■
Reflexe Úvaha nad rozhovorem s ředitelem Haišmanem aneb o ostnatém drátu a hebkém šátku
■
„Problém“ jménem islám Výuka islámu v Tádžikistánu: nejsou učitelé, ani knihy
17
■
Migrace Mezinárodní migrace a rozvoj– (ne)čekané souvislosti? (2.část analýzy)
18
■
Slavní uprchlíci/uprchlice Reinaldo Arenas: „Kuba bude svobodná. Já už jsem.“
20
■
Glosa Welcome in Wikiworld
22
■
Představujeme Centrum pro religionistiku a multikulturní edukaci
23
13
RUMUNSKÁ VLÁDA NEMÁ ROMY, ALE CI KÁNY Rumunský senát schvá lil návrh zákona, který prosadil změnu pojmen ování užívaného pro největší etnickou minoritu v ze mi – z „Romů“ na „C ikány“. Termín „cikán“ je přitom romskými komunitam i vnímán jako urážlivý. Sporný krok, jehož pro klamovaným cílem je podle rumunské vlády zame zit zaměnění „Romů“ s „R umuny“, čelí kritice mezináro dních organizací, včetně Helsinského výboru. Návrh zákona přitom přišel v době, kdy rum unští Romové čelí rostoucí xenofobii v dalších evr opských zemích. Nedávno byli například vystaveni hro madnému vyhošťování ve Fran cii či Itálii. V této souv islosti také některé organizace upozorňovaly na diskri mi naci a extrémní sociální vy loučení, kterému jsou Romové v Rumunsku kvůli nefun kčním integračním po litikám stále vystavováni. (Zdroj: Helsinský výbo r, csce.gov) DÝCH OTI PAŠOVÁNÍ MLA FIFA ZASAHUJE PR FOTBALISTŮ tisíAfriku již více než 3 Od roku 2000 opustilo ě rop Ev v kteří hledají štěstí ce mladých fotbalistů, so As ce é neziskové organiza u či Asii. Podle pařížsk ém atn která bojuje proti šp ciation foot solidaire, často africkými fotbalisty, se zacházení s mladými let. jedná o děti mladší 18 velmi malé částky od často ne jí va ká zís ré Mafie, kte nebo ie jí mladé afričany do As chudých rodičů, odváže ních up vst jim zajistí účast na Evropy se slibem, že bů. klu h o z velkých fotbalovýc h zkouškách u některéh cíc uli oho z dětí skončí na é Ve skutečnosti však mn těn uš op měst, kde je mafie evropských či asijských zanechá. to rozfederace FIFA se pro Mezinárodní fotbalová jedpy který monitoruje přestu hodla zavést systém, oult dp í se zabránit jejich „po notlivých hráčů a snaž eň rov Zá ým či asijským klubům. vému prodeji“ evropsk nejsou u hráčů, jejichž kluby hodlá zabránit transfer erací. fed národních fotbalových registrovány v rámci nit brá za měl přitom pomoci Monitoring federací by se ce era e právě národní fed pašování hráčů, protož pašování účastní. ce - IPSnews.net) (Zdroj: Inter Press Servi
ALTERNATIVNÍ ZPRAVODAJSTVÍ
ÍLÍ PO MIGRANTECH EVROPŠTÍ POHRANIČNÍCI STŘ ých dokumentů k legálMigranti a migrantky bez potřebn tně žadatelů/lek o azyl, nímu překročení hranic, a to vče em a Řeckem vystaveni jsou na hranicích mezi Tureck ém poli, fyzickým útokům střelbě, pronásledování v minov ám znásilněním ze strany hraničícím s mučením a výhrůžk ého hraničního systému stráží, které jsou součástí evropsk FRONTEX. lých náklaďácích bez „Zadržení byli převáženi ve zchátra ter, kde byli ubytováni sedadel a oken do přijímacích cen kách. Hygienické podmína vyslýcháni v nelidských podmín nosili masky a rukavice,“ ky byly tak špatné, že úředníci Spiegel. popsal situaci německý časopis Der a potvrdila je i zpráia méd á psk Informace přinesla evro Situaci kritizovalo také va z vyšetřování Rady Evropy. právě přes turecko – řecUNHCR. Agentura upozornila, že žadatelů/lek o azyl, kteří ké hranice vstupuje do EU mnoho ch cest přes Středozemdříve využívali stále nebezpečnější mco v roce 2009 přijelo ní moře. Dokazují to i čísla - zatí 2010 to bylo pouhých do EU přes moře 32 tisíc lidí, v roce ě. Ve stejnou dobu stou9 tisíc – tedy o více než 70 % mén cko-řeckou hranici ze 7,5 pl počet lidí, kteří překročili ture o více než 400 % nárůst. tisíce (2009) na 39 tisíc – jde tedy - www.un.org, (Zdroje: SPIEGEL online, UNHCR u) http://www.migrationnewssheet.e „VLAKEM SMRTI“ PŘES MEXIK O Vydírání, okradení, svévolné uvě znění, násilné útoky, znásilnění, únosy a vraž dy – buď ze strany mafií, nebo zkorumpované policie či státních úředníků. Těmto rizikům je každoročn ě vystaveno zhruba půl milionu migrantů a migran tek bez potřebných dokumentů ze Střední a Jižní Am eriky, kteří se snaží dostat do USA. Tito lidé přecházejí lehce průcho dné hranice mezi Mexikem a Guatemalou a pokraču jí takzvaným „vlakem smrti“ přes nejnebezpečnější mex ické státy – Chiapas, Tabasco, Oaxaca a Veracruz až k hr anicím USA. Nejobávanějším fenoménem na této cest ě jsou zmizení migrantů/tek. Poslední zprávy hovoří až o 60 tisíci lidech, kteří v průběhu let 1998 – 2008 na cestě k vysněným hranicím v Mexiku zmizeli. Jednou z kriminálních skupin, kter é se na únosech podílejí, je také Los Zetas, složená z bývalých velitelů mexické armády. Právě tato skupina je podezřelá z vraždy 72 neregulérních migrantů/tek, kteří byli v srpnu 2010 nalezeni na ran či blízko amerických hranic. Mezi čerstvější případy patř í přepadení vlaku na konci roku 2010 a únos mnoha migrantů/tek, kteří cestovali jako obvykle na střechá ch vagónů. Podle ochránců lidských práv přit om mexické úřady případy nevyšetřují, ani nepodn ikají žádné kroky k omezení únosů. (Zdroj: Inter Press Service - IPS news.net) Lenka Šafránková Pavlíčková
Ilustrační foto. Zdroj: www.scissors kick.wordpress.com
TÉMA
ZEMĚ SNŮ MÁ ZAVŘENO:
4І
Několik aspektů imigrace vietnamských občanů do ČR v letech 1989-2010
Píše se rok 1990 a otevírání hranic proměňuje migrační politiku ČSFR. Možnosti vývoje československého a později českého státu jsou v polistopadové euforii nahlíženy často až příliš sytě růžovými brýlemi. Stejně zabarvená skla, ovšem již několik dní po příjezdu do Česka silně poškrábaná, mají o několik let později za prací přijíždějící Vietnamci. Svoboda podnikání je v Česku v letech rané transformace ovlivněna dírami v zákonech, díky kterým bohatnou ti, kdo je dokázali zachytit a rychle využít. Za dob totality vytvořené nadstandardní vztahy s Vietnamem mění tržní ekonomika v kvalitativně novou zkušenost, která se v posledních několika letech v makro rovině projevuje přeléváním obrovského množství peněz mezi oběma státy, které musí v mikro rovině někdo odnášet. Úzká skupinka příslušníků vietnamské komunity v ČR po devětaosmdesátém dobývá na poli zprostředkování práce a nutných povolení pro přijíždějící dělníky strategická místa a stává se jedním z důležitých faktorů ovlivňujících pohyb Vietnamců nejen na pracovním trhu. Svůj český sen hledají tisíce Vietnamců, ale jen malé procento neuvízne v pastech zprostředkovatelských a pracovních agentur, jazykové bariéry či zkušenějších Vietnamců, kteří za úplatu nabízejí zařízení povolení nezbytných pro pobyt v České republice.
-----------------------------------„Svůj český sen hledají tisíce Vietnamců, ale jen malé procento neuvízne v pastech zprostředkovatelských a pracovních agentur, jazykové bariéry či zkušenějších Vietnamců, kteří za úplatu nabízejí zařízení povolení nezbytných pro pobyt v České republice.“ -----------------------------------Současný charakter pobytu Vietnamců v ČR je podobně jako posledních dvacet let vývoje vietnamské imigrace částečně ovlivněn událostmi z období 50. let, kdy začaly československo-vietnamské vztahy nabírat rozhodující spád.
VZTAHY ČSSR A VDR: POMOC VIETNAMU NEBO ZNEUŽÍVÁNÍ JEHO PRACOVNÍCH SIL?
Po skončení druhé světové války a společném směřování obou států vstříc budování socialismu v druhé polovině čtyřicátých let začaly republiky pěstovat vzájemné kontakty, přičemž činnost československého velvyslanectví ve Vietnamu a tím i oficiální užší styky států byly zahájeny v roce 1954. Hned v prvních letech mezi sebou státy navázaly intenzivní spolupráci, jež spočívala především v československé pomoci Vietnamu v technické a hospodářské oblasti. ČSSR poskytla mimo jiné stroje, materiál a spotřební zboží. VDR (Vietnamská demokratická republika) využila také půjčky a možnosti poslat své studenty na stipendijní programy do tuzemských vysokých škol. Vznikla také Nemocnice československo-vietnamského přátelství, kompletně financovaná naší stranou. Následovalo další ško-
lení vietnamských vědců, lékařského personálu a jiných kvalifikovaných pracovníků československými odborníky. VDR od nás tedy kromě hmotné pomoci získávala také potřebné know-how. Následovaly vzájemné, na obou stranách kladně přijímané návštěvy, kterých se z československých představitelů účastnili tehdejší premiér Viliam Široký, prezidenti Antonín Zápotocký a Antonín Novotný. Na základě mezistátních dohod přicházeli další vietnamští studenti i v šedesátých letech, na jejichž sklonku je doplnilo několik tisíc praktikantů a učňů. Důležitým milníkem pro příchod dalších vietnamských občanů byl počátek roku 1973, kdy Československo navštívila vietnamská vládní delegace, jejímž cílem bylo dojednat příchod a profesní zaučení dalších deseti až dvanácti tisíc pracovníků1. Materiální podmínky naší federace nakonec umožnily nabídnout přibližně polovinu míst. Tedy až Smlouvy o přátelství a spolupráci mezi oběma socialistickými státy v letech 1979 a 1980 znamenaly pro další roky obrovský nárůst počtu imigrantů. V roce 1983 se jich v Československu nacházelo 35 000. Vietnamci zde studovali, učili se či pracovali na postech dělníků. V souvislosti se začleňováním Vietnamců do české společnosti po devětaosmdesátém je nutné si uvědomit, že po celá osmdesátá léta byli Vietnamci pozitivně hodnoceni při plnění výrobních plánů. Československému průmyslu však pro Vietnamce zbývala pracovní místa především v neatraktivních odvětvích. V kontinuálním sebeuvědomování vietnamských imigrantů se tyto zkušenosti proto pravděpodobně odrážejí dodnes.
OFICIÁLNÍ ČÍSLA
K imigraci porevolučních let poskytuje Český statistický úřad vlivem vynucených změn v rámci inovace standardů pro šetření sice nikoliv zcela stejným způsobem vyšetřená, avšak dostatečně ilustrační data. Mezi lety 1994 a 1998 představovali Vietnamci přibližně 10% všech cizinců u nás. Do roku 2005 narůstal jejich počet takřka plynule. Z necelých 10 000 Vietnamců v roce 1994 (z toho 1 000 s trvalým pobytem) stoupl jejich počet dle oficiálních údajů Cizinecké policie do konce roku 2005 na téměř 37 000 (s trvalým pobytem již přes 23 000). Na konci roku 2008 se na českém území vyskytovalo přes 60 000 osob s vietnamským občanstvím, z nichž bylo na trvalý pobyt registrováno 25 500. To byl následek masivní imigrace mezi roky 2006-7 a 2007-8, kdy se zvýšil
TÉMA
І5 pobyt osob s vietnamským občanstvím meziročně přibližně o 10 000. V polovině roku 2010 bylo k trvalém pobytu v ČR nahlášeno necelých 61 000, z nichž bylo na trvalý pobyt registrováno 36 0002. Téměř nezměněný počet vietnamských imigrantů na našem území oproti roku 2008 způsobil zejména vládní příkaz české ambasádě omezit vydávání víz.
TRUCK PEOPLE
V období 1990-91 měla podle etnologa Stanislava Broučka vietnamská vláda údajně uvolnit 14 miliónů dolarů jako odstupné pro občany Vietnamu, kteří nemohli kvůli změněným ekonomickým podmínkám nadále pracovat na našem území. Nátlak na návrat ovšem nebyl natolik silný, aby znemožnil většině Vietnamců zůstat v tuzemsku, nebo se přesunout do jiné evropské země. Ti, kteří zůstali, se díky svým zkušenostem postupně stali vůdčími osobnostmi vietnamských komunit po listopadu 1989. Různě využívali a nadále využívají svých vedoucích pozic v lokálních komunitách, například při organizaci prodeje (dovoz zejména asijského zboží, chod velkovýroben), při „podnikání“ spočívajícím ve vymáhaní úroků ze zisku od níže postavených krajanů či jako zprostředkovatelé při získávání nezbytných povolení a práce. Někteří se živí také jako tlumočníci. Většina z dalších příchozích se pak po příjezdu stává závislá na systému, který vybudovali jejich předchůdci. Po roce 1992 se v řadách imigrantů objevovali zejména Vietnamci migrující přímo z Vietnamu, z Německa, které je pomocí silného nátlaku (ukončení pracovního pobytu a finančního vyrovnání) přimělo k opětovné emigraci,
Ilustrační foto, záběr z filmu Země snů
z Maďarska, Slovenska a Polska3. Samotní Vietnamci si vytvořili vlastní termín pro migranty putující z Ruska přes Maďarsko a Slovensko do ČR. Nazývají je (se) analogicky k „boat people“, uprchlíkům po moři, jako „air plan people“ či „truck people“.
KAŽDÝ MOHL NOSIT ADIDAS
Při vzpomínce na raná porevoluční léta se většině pamětníků s ročníkem narození 1985 a nižším vybaví obraz vietnamských příhraničních tržnic s koloniemi keramických trpaslíků nebo městské stánky plné oblečení, elektroniky, alkoholu a cigaret. Zde bylo dostupné zboží, které se na našem území dalo jen obtížné sehnat či bylo v klasických kamenných obchodech v porovnání s cenami vietnamských trhovců drahé. Vietnamci nám vyměnili marky, prodali výrazně levnější cigarety a alkohol bez kolků, nabízeli hudební MC a CD nosiče zahraničních interpretů za mnohem nižší ceny. Zboží, které se k nám díky vietnamským tržnicím dostalo, ovlivnilo také naše vnímání komerční kultury. Značky jako Adidas, Nike nebo Reebok už nebyly výsadou pouze majetnějších vrstev. „Sportovní luxus“ se výrazně demokratizoval. Všichni jsme mohli vyměnit prestižky za tenisky „Recbok“ nebo „Nake“ a k nim si obléct tepláky „Adihas“ se čtyřmi pruhy. Jediným škraloupem pak zůstávala ona o jedno či dvě písmena pozměněná značka poukazující na výrobcem nepovolenou licenci. I „King of Pop“ Michaela Jacksona mohl mít každý jak na tričku, tak v levném walkmanu nebo discmanu. Ze stejného pultu jsme si kromě další spotřební elektroniky (radia, toastovače atd.) mohli pořídit levnější domácí elektronické pří-
TÉMA
6І
ruční zvíře Tamagotchi. Jiné stánky přetékaly hodinkami, botami či slunečními brýlemi. Zkušenosti s nakupováním u vietnamských imigrantů se sice budou lišit podle tehdejší geografické polohy či finanční situace čtenáře, paměťový otisk polistopadového importu často nelegálně dováženého zboží však vytane na mysli snad každému. TŘI ETAPY IMIGRACE – TŘI RŮZNÉ MOTIVACE Odborníci na vietnamskou imigraci rozdělují etapy příchodu vietnamských přistěhovalců na tři základní vlny, které se od sebe liší časem příchodu, kvalifikací, mírou konformity a motivací. Jako první vlnu označují imigranty, kteří se na našem území usadili před rokem 1985. Podle Broučka4 se jednalo o „důslednější výběr kvalitnější populace“, jehož představitelé byli motivováni zejména touhou se přiučit novým věcem ve svých pracovních činnostech. Druhá vlna končí rokem 1991, přičemž se slovy Broučka jednalo o „nekvalitní výběr“, se kterým se k nám dostali jedinci na život u nás nepřipravovaní a nepřipravení, spolu s nimi pak také Vietnamci zvyklí řešit svoji situaci na hranici či za hranicí zákona. Společným rysem této vlny je touha po snadném výdělku na úkor kvality vlastníma rukama odvedené práce. Třetí vlnu tvoří Vietnamci s čistě podnikatelskými zájmy, kteří překročili hranice po roce 19915.
TÉMAT JE VÍC
Při pohledu na Vietnamce v ČR klade pozorovatel často důraz především na sociálně-politickou otázku imigrace. I když vidíme Vietnamce většinu času v práci, mají také oni svou kulturu a společenské zvyky, jimiž žijí. I oni musí řešit své problémy. Velká část z těch, se kterými se setkáváme na tržištích, ve večerkách a rychlých občerstveních, silně pocítila, nebo stále pociťuje, opravdové existenční potíže. Do nich se imigranti dostávají již ve Vietnamu, kdy jsou nuceni za účelem uskutečnění cesty do „Země snů“6 zadlužit nejen sami sebe, ale často celou svoji rodinu včetně příbuzenstva a zastavit svůj majetek. Za zprostředkování práce zaplatí často kolem 200 až 300 tisíc korun, ale ani to jim nezaručí pracovní místo7. Agentury sice mají zájem čerstvému imigrantovi najít práci, neboť za zaměstnaného obdrží 1 000 dolarů, ten je ale často hned další měsíc vyhozen a jeho šance na nalezení nového místa v mezích zákona je mizivá. Od roku 2009 dispo-
nuje Ministerstvo práce a sociálních věcí novelou zákona, díky které může lépe řešit provinění agentur. Většině Vietnamců, kteří se nemohou kvůli nedostatku peněz do své rodné země vrátit, však zpětně nepomůže. Funkčnost systému dobrovolných návratů domů pro cizince (vládní nabídka pro cizince, kteří vlivem ekonomické krize přišli v ČR o práci zahrnující 500 eur a letenku) příliš nefunguje. Znám je i případ, kdy mladý vietnamský muž raději volil sebevraždu8. Očekávání bližních, že vietnamští „zlatokopové“ opustili rodnou zemi, aby penězi uživili celou (nyní zadluženou) rodinu a příbuzenstvo, nedovolí neúspěšným vrátit se do své rodné země s prázdnou.
ZÁVĚR
K českým občanům putují různými kanály informace o „vietnamské komunitě“, jak bývá tato, ve skutečnosti velmi heterogenní skupina vietnamských přistěhovalců, v médiích zobrazována. Vietnamci a Vietnamky se snaží v naší zemi uspět stejně, jako se snažíme my. Jejich cesta je však, stejně jako například českých emigrantů v USA, náročnější kvůli „cejchu“ přistěhovalců, který je doprovází jako vlastní stín od příjezdu po zbytek života v emigraci. Stejně jako nezanedbatelná část cizinců přijdou také Vietnamci do styku s lidmi a místy (např. fronty na Cizinecké policii), kde mohou být vystaveni přímé konfrontaci s ilegalitou a korupcí, xenofobií či rasismem. Pravděpodobně neuděláme chybu, pokud budeme tvrdit, že jsou u nás žijící Vietnamci více či méně věrohodným otiskem české společnosti – jsou tu „dobří“ i „špatní“, chudí i bohatí, pracovití i nesvědomití – dosadit lze mnoho antonymických dvojic. Samotná snaha vnímat Vietnamce v ČR jako jednolitou skupinu naráží už na začátku na problém, že tato skupina jednolitá není. To je možno považovat za předpoklad tohoto textu, který byl psán s vědomím toho, že stejně jako Čechy nelze ani Vietnamce perfektně analyzovat jako národ či etnikum. Text se tak pokouší zejména upozornit na některé jevy související s vietnamskou imigrací a jejími představiteli. Filip Johánek Autor vystudoval Hudební vědu na FF MU, nyní studuje Teorie interaktivních médií na FF MU, Sociologii a Mediální studia a žurnalistiku na FSS MU.
Životu Vietnamců a česko-vietnamským vztahům po roce 2000 se věnují dokumentární filmy Martina Ryšavého Země snů a Banánové děti (2009). Druhý jmenovaný se zabývá dětmi v ČR usazených vietnamských rodičů, které si na české prostředí zvykly a začínají se zde cítit jako doma. Podobnými tématy se zabývá také Goranka Oljača a Daniela Vrbová na Českém rozhlasu 6 ve svých pořadech Zaostřeno na cizince. Další odbornicí na téma Vietnam (nejen) v ČR je jednatelka Klubu Hanoi Eva Pechová, která na stránkách tohoto čísla v rozhovoru podrobněji vysvětluje systém fungující na pracovním trhu mezi vietnamskými imigranty. Blogger Roman Krištof ve svém článku „Co nastane s Vietnamci v Česku po období zlatého deště?9“ jde za tradiční mediální realitu ve vnímání Vietnamců a zodpovědných českých institucí. 1 2 3 4 5 6 7 8
Brouček, S.: Aktuální problémy adaptace vietnamského etnika v ČR (První část). Etnologický ústav Akademie věd České republiky, 2003. (http://www.cizinci.cz/files/clanky/107/vietnamska_etnika.pdf) Český statistický úřad (www.czso.cz): Cizinci v ČR podle státního občanství 1994-2008. Cizinci podle typu pobytu, pohlaví a státního občanství (k 30. 6. 2010 Viz Brouček, c. d. (odkaz č. 1.) Viz Brouček, c. d. (odkaz č. 1.), s. 21. Pro více informací o jejich aktuální situaci viz rozhovor s Evou Pechovou a Martinem Ryšavým v tomto čísle. Název filmu Martina Ryšavého, který poukazuje na některé současné problémy Vietnamců v ČR. Údaje podle snímku Země snů. Viz Vietnamec přišel v Česku o práci, v zoufalosti se pak oběsil. 20. prosinec 2008. (http://ekonomika.idnes.cz).
І7
rOZHOVOR
V HANOJI S EVOU PECHOVOU
Eva Pechová je jednatelkou Klubu Hanoi, který funguje osmým rokem jako platforma pro propagaci vietnamské kultury a integraci Vietnamců. Se zaměřením Klubu úzce souvisí web www.klubhanoi.cz, jenž kromě informační funkce nabízí komunikační prostor pro vzájemnou reflexi a střetávání názorů vietnamské menšiny s Čechy. Osu rozhovoru tvoří témata spojená s původními i současnými aktivitami Hanoje, česko-vietnamskými vztahy a úspěšným dokumentárním filmem Země snů, který se zabývá vývozem vietnamských pracovních sil do České republiky. Praze Libuši, což je v Praze místo, kde se soustředí nejvíce Vietnamců, poradenské centrum. Pořádáme pro Vietnamce kurzy češtiny, integrační kurzy, vzděláváme je v základech českého práva, zdravotního a sociálního systému a tak dále. Také jsme měli roční kurs, ve kterém jsme vzdělávali zhruba patnáct vietnamských mladých lidí, většinou studentů. Tímto způsobem jsme pracovali také s lektory, poradci a tlumočníky, které zároveň využíváme v kulturním projektu, o kterém jsem již mluvila. Nabízíme je i neziskovkám nebo do státní správy. Kdo zastřešuje Klub Hanoi? Jaký je jeho statut? Většina našich současných aktivit je hrazena z Evropského sociálního fondu. Je to dvou a půl roční projekt zaměřený na Vietnamce žijící v Praze. Na něj pak bude navazovat ještě vzdělávání českých institucí a neziskovek. Co bude následovat po skončení projektu? Projekt končí příští květen a od té doby nemáme peníze. Eva Pechová. Jednatelka Klubu Hanoi. Zdroj: osobní archiv
Jak jsi se dostala k práci v Klubu Hanoi? Hanoi jsme založili v roce 2003 jako původně neformální sdružení studentů vietnamistiky s několika dalšími lidmi. Měli jsme totiž pocit, že se v České republice neví nic o vietnamské kultuře, přestože jsme jako studenti věděli, že je poměrně zajímavá a bohatá. Původní záměr tedy byl propagovat vietnamskou kulturu. Až do ledna 2009 se jednalo o nepracovní aktivitu, kterou jsme dělali při škole. Několikrát jsme sice uzavřeli dohodu o provedení práce nebo něco podobného, ale jinak jsme to dělali dobrovolně. Od roku 2004 jsme registrovaní Ministerstvem vnitra jako občanské sdružení. Postupem času se pak celý projekt proměnil. Vytvořili jsme například webové stránky, ale hlavní změna byla v tom, že jsme z kultury postupně přešli na vzdělávací a integrační aktivity. Ty kulturní děláme pořád, ale není jich moc. Právě chystáme jeden velký kulturní projekt na duben 2011, který se po opravdu dlouhé době pokusí o větší a ambicióznější představení vietnamské kultury v České republice. Ale jinak se v posledních dvou letech zaměřujeme hlavně na vzdělávaní a integraci. Můžeš to přiblížit? Vzdělávací projekty jsou zaměřené jednak na Čechy, jednak na Vietnamce. Pro Čechy připravujeme semináře adresované například státní správě, vzděláváme pedagogy. Vydali jsme knížku S vietnamskými dětmi na českých školách, která se několikrát dotiskla a je úplně rozebraná. Ta měla učitelům pomoct pracovat s vietnamskými žáky anebo se třídou, kde je nějaký vietnamský student nebo žák. Integrační projekty spočívají jednak v tom, že máme na
Jak jsi říkala, Klub Hanoi byl původně založen především kvůli vašemu zájmu o vietnamskou kulturu. Zpočátku jsi tedy své aktivity nezaměřovala na zájmy vietnamské menšiny u nás? Řekla bych, že se to vyvinulo samo - reagovala jsem na poptávku. Ta byla z české strany nejdříve po vzdělávání, protože tady bylo málo lidí, kteří uměli vietnamsky, alespoň trochu rozuměli vietnamské kultuře a reáliím a orientovali se ve zdejší vietnamské komunitě. Byla jsem tedy nejprve zvaná na přednášky a další akce a postupně pak na tuto poptávku reagovalo celé naše sdružení. V posledních letech jsem pak cítila potřebu po určitých vzdělávacích projektech rovněž z vietnamské strany. Od koho konkrétně vzešla poptávka po tomto vzdělávání z české strany? Hlavně ze strany učitelů a úředníků. Například učitelé vůbec nevěděli, jak s dětmi pracovat, z čeho vyplývají problémy, které ve škole mají nebo jak funguje tradiční vietnamská rodina. Podobné problémy měli i úředníci. Také jiné neziskovky hledaly kontakty ve vietnamské komunitě a zároveň lidi, kteří umí vietnamsky. Pěstuje Klub Hanoi kontakty se zahraničními institucemi podobného charakteru? Existuje v ČR něco podobného? V Praze jsou teď neziskovky, které se především v posledním roce začaly orientovat na Vietnamce. Jednalo se o obecnou atmosféru ve společnosti, kdy si Vietnamců začali všichni z různých důvodů víc všímat. Bylo to spojené s krizí i s tím, že jich sem v posledních letech začalo jezdit mnohem víc. Byla to souhra okolností, na kterou reagovala česká společnost mnohem větším zájmem
rozhovor
8І
o vietnamskou komunitu, kterou se pak začaly také zabývat další neziskovky. Zájem je v tomto kontextu poněkud nejasně působící slovo. Nechtěla si spíše česká společnost lépe podmanit vietnamskou komunitu, mít nad ní větší kontrolu? Jenom tím to určitě není, existují různé příčiny. Začala se nám ozývat část české společnosti. Například rodiče, jejichž chlapec začal chodit s vietnamskou spolužačkou či přímo sami chlapci. Čím víc tady Vietnamců je a integrují se, tím víc se spojují s českou společností a tím víc o nich lidé chtějí vědět. Zase úplně jinak to mají lidé pracující v průmyslových oblastech, kde začalo pracovat hodně vietnamských dělníků a dělnic. V této souvislosti začala hodně stoupat xenofobie a Vietnamci začali Čechy dráždit svojí přítomností. Zároveň si jich Češi začali všímat mnohem víc, než když pracovali jenom někde u stánků a prodávali oblečení, protože nyní začali více zasahovat do jejich života. Takže zde nešlo vůči Vietnamcům ani tak o zájem, jako spíše o pozornost, která byla ze strany české společnosti mnohem větší a ne tak úplně pozitivní. Lze tedy říct, že motivy zájmu české společnosti o vietnamskou menšinu nejsou jen xenofobní, ale roli hraje i prolínání kultur? Motivy jsou různé. Čím více začalo do České republiky z Vietnamu přijíždět lidí, kteří se tady dobře neorientují, tím začali být úředníci bezradnější a potřebují od nás více informací. Ve školách je hodně vietnamských dětí a ne se všemi mají učitelé pouze pozitivní zkušenosti. Jako u všech jsou i mezi nimi problémové děti. Někteří učitelé s nimi ale neumí pracovat, protože nedokáží komunikovat s jejich rodinou. Souhlasila bys s tvrzením, že většině lidí se jeví vietnamská komunita jako velice málo čitelná (například v porovnání s romskou)? Takto bych to nezjednodušovala. Hned na začátku bych zpochybnila termín komunita. Užívání tohoto slova mi trošku vadí a myslím si, že nejsem jediná. Bohužel ho stále používám, protože například v kontaktu s novináři musí člověk používat krátké výrazy. Je ale důležité si uvědomit, že neexistuje jedna kompaktní vietnamská komunita. Je tady mnoho lidí vietnamského původu, ale žijí různě. ------------------------------------
„Je důležité si uvědomit, že neexistuje jedna kompaktní vietnamská komunita. Je tady mnoho lidí vietnamského původu, ale žijí různě.“ -----------------------------------Část z nich má určitě zájem na tom, aby se moc nevědělo o tom, jak tady žijí. Část z nich na tom naopak zájem vůbec nemá, ale není schopná překonat jazykovou bariéru, která je jednoznačně největší překážkou. Je tu samozřejmě i kulturní bariéra, ale jazyk je stěžejní. Určitě to není tak, že celá komunita má zájem žít nějak uzavřeně, každý je jiný. Část lidí, kterých je mezi Vietnamci menšina, proto se o nich tolik nemluví, má mnohem víc známých mezi Čechy, pracuje v bance nebo vlastní firmu,
která nemá nic společného ani s oblečením, ani s potravinami. Je proto strašně zjednodušující říkat, že vietnamská komunita to má takhle. Protože každý člověk je jiný. Taky by nás asi naštvalo, kdyby nás někdo srovnával s každým, kdo sedí ve stejné hospodě. Já bych řekla, že to, co tvoří bariéru vzájemného sbližování ze strany Čechů, je právě to, že vidí nějakého Vietnamce, ke kterému si přiřadili nějaké vlastnosti, které znají z médií, ale nevidí za tím, že ten člověk má rodinu, má nějaké svoje starosti, které jsou podobné, jako máme my. Už tam prostě nevidí člověka. Vidí tedy nějaký soubor indikátorů, který říká, „to je Vietnamec“? „To je Vietnamec, ten tady prodává zboží, neplatí daně, Bůh ví, co tady vlastně prodává.“ Nevidí nic, nevidí ten normální život, který tady ten člověk vede. A pak Češi ani nemají zájem se s Vietnamci sbližovat, protože si neuvědomují, že jsou to normální lidi s normálními starostmi. Zmínila jsi, že jedna část, menšina v menšině, nemá zájem se úplně integrovat. Dala by se tato skupina nějak blíže charakterizovat? V komunitě jsou lidé, kteří využívají neznalosti nepříliš integrovaných a nechávají si od nich třeba platit za to, že jim poskytují věci, které si nejsou schopní sami vyřídit. Jsou to takoví zprostředkovatelé a jsou na sobě s neintegrovanými příslušníky vietnamské menšiny vzájemně nejen ekonomicky, ale i v jiných ohledech závislí. Jedni obchodují se svojí zkušeností a s tím, že mají nějaké informace a umí jazyk, a ti druzí se bez nich neobejdou. Samozřejmě zprostředkovatelům tenhle stav vyhovuje. Zároveň neintegrovaní Vietnamci pak do jisté míry ztrácejí motivaci sami si vyřizovat věci a učit se česky. Je to proto, že mají pocit, že to za ně někdo vždycky vyřeší, i když nevědí, jestli dobře nebo špatně. Zprostředkovatelé jim například říkají: „Bez nás to stejně nedokážete. Já tam mám známého, to musí jít přes mě.“ Přitom to jsou úplně jednoduché věci, které by si dokázali vyřídit sami. Dalo by se říct, že je to zčásti uzavřený kruh, ze kterého je pro některé lidi obtížné vystoupit? Vystoupit z toho opravdu vyžaduje dost odvahy a síly hlavně kvůli velké jazykové bariéře, kterou není jednoduché překonat. Někteří z odvážnějších se snaží situaci řešit sami, ale často to vypadá tak, jak popisují úřednice: „Sem přijde prostě nějaký Vietnamec, dá mi pas a ani mi neřekne, co s tím mám udělat. A já tuším, co po mně chce, ale on mi to neřekne, protože to neumí říct.“ Je zde velmi málo jazykových kurzů pro Vietnamce. Jsou tu sice kurzy češtiny pro cizince, ale málokdy se tam Vietnamci „chytí“, protože vietnamština a čeština jsou jazyky tak odlišné, že se Vietnamci učí česky o mnoho pomaleji. Jejich skupina jim pak často uteče. Zároveň je to samozřejmě způsobeno také tím, že na to mají málo času. Lingvisté říkají, že čeština a vietnamština jsou na protipólech a fungují úplně jinak. Není to jako čeština - angličtina, čeština - ukrajinština, kde se člověk za půl roku docela domluví. Já sama jsem se učila hodně, věnovala tomu mnoho času na vysoké škole a po dvou letech, když jsem přijela do Vietnamu a řekla si o kávu, nikdo mi nerozuměl. A to se považuji za vzdělanou, mám vysokou školu, učila jsem se předtím další jazyky, mám pocit, že se umím učit, a stejně to nešlo, byl to problém. Teprve až časem
І9
rozhovor
jsem se „chytla“. Ale Vietnamci se často neučili žádný jiný jazyk, je to pro ně prostě těžké. Také si myslím, že si hodně lidí neuvědomuje, jak je to obtížné. Možná, kdyby si uvědomili, jak by pro ně bylo těžké naučit se vietnamsky, snad by pochopili, jak je pro Vietnamce těžké naučit se česky.
chce pracovat v sociálních službách, jiný to dělal spíše ze zájmu při škole. Teď je ještě otázka, jestli bude pro asistenty uplatnění a jestli si někdo vůbec uvědomí, že by mu mohli být prospěšní. Já si myslím, že by policie určitě měla mít vlastní tlumočníky. Stejně tak úřady jako celní správa a živnostenský odbor, kam také chodí hodně Vietnamců.
Jaké bys navrhovala řešení? V některých státech se to řeší tak, že cizinci mají asistenty. Konkrétně na úřadu, kam chodí hodně Vietnamců, například na cizinecké policii, by byl k dispozici asistent, který by byl zároveň zárukou kvalitní služby i pro samotný úřad. Protože když tam přijde nějaký zprostředkovatel z řad vietnamské komunity s žadatelem, nikdy to není pro úřad záruka, že dobře tlumočí. Taky tomu tak často není. Myslím, že nějaká asistenční služba by nebyla vůbec špatná a jak už jsem řekla, v některých státech se to takto řeší. Ještě je důležité, že ta skupina lidí (zprostředkovatelů), která to dělá za peníze, to nedělá legálně, což znamená, že vznikají úniky na daních. Dále bych dala přicházejícím Vietnamcům možnost se vzdělávat, to jest nabídla jim vhodné kurzy. V ČR se k trvalému pobytu vyžaduje zkouška A1, ale do jakého mohou jít kurzu, aby se na ni naučili? Tohle tady podle mého názoru chybí. A myslím si, že by ty kurzy ani nemusely být zadarmo, to není nutná podmínka. Kdyby to bylo kvalitní, určitě by si připlatili nebo to celé zaplatili. Další věc je, že by si podle mého názoru stát mnoho věcí zjednodušil, kdyby by měl proškolené lidi, kteří jsou nejlépe bilingvní a umí s vietnamskou komunitou pracovat. My v rámci našeho projektu budeme mít deset asistentů. Ale deset lidí tady v Praze je poměrně málo a na celou Českou republiku to nic není. Myslím si, že by to stálo za úvahu. Jsou mezi těmito asistenty Vietnamci? Ano. Jsou tam dva Češi, ale jinak jsou to Vietnamci. Někteří z nich mají v plánu pracovat v neziskovkách, někdo
Kdybys měla shrnout, jak vnímají Vietnamci Čechy, co bys řekla? Je to hodně pestré, protože každý člověk, každý Vietnamec, vychází také z vlastní zkušenosti. Mění se to například podle toho, jestli u nás studoval nebo nestudoval, jak je tady dlouho, jestli má české kamarády. To všechno spolu samozřejmě souvisí. Jeho pohled na českou společnost také závisí na tom, kde se pohybuje - jestli žije v okresním městě, na vesnici, nebo v Praze, jestli pracuje na Sapě1, žije na Libuši nebo má potraviny v centru v Holešovicích. Je to strašně různé. Samozřejmě jsou ale možná určitá obecnější konstatování. Ve výzkumech, které na to byly provedeny, tady Vietnamci obecně pozitivně hodnotili prostředí, počasí, krajinu a paradoxně i to, jak to funguje na úřadech, protože ve Vietnamu je to samozřejmě mnohem horší. Ve Vietnamu je to pro ně horší ve srovnání s tím, co musí podstupovat na našich úřadech? Určitě. Vietnam je země plná korupce a je to komunistický režim, takže jsou zvyklí ještě na mnohem horší podmínky. Ale to nás nijak neomlouvá. Negativně pak často hodnotili to, jak se Češi chovají ke starým lidem. Úcta v rámci rodiny je u nich trošku jiná. To už ale zabíhám do takových věcí, že mě každý může chytit za slovo a říct, že to není pravda, protože on to má jinak. Ještě často říkají, že jsme málo společenští a málo komunikativní. Ale to říkají asi i jiní cizinci. Že jsme uzavření, že se málo bavíme, málo slavíme, málo si povídáme. Jsou zvyklí na větší otevřenost a komunikativnost.
Ilustrační foto z Hanoje. Zdroj: www.klubhanoi.cz
rozhovor Na gymnáziu jsem měl spolužáka z Vietnamu, který byl velmi šikovný na všechny předměty včetně češtiny a byl synem jaderného fyzika. Ten ale musel pracovat na trhu, jinou práci nenašel. Když přijdou vzdělaní lidé z Vietnamu, musí to vždycky nejprve vzít přes trh nebo přes večerku? Z vlny, se kterou pravděpodobně přišel otec tvého spolužáka, taky znám spoustu lidí, kteří ve Vietnamu měli velice dobrou pozici, ale tady prodávali oblečení a možná ještě prodávají. A právě proto jsou jejich děti tak přemotivované a je na ně hodně tlačeno, aby uspěly To prý bylo i když odcházeli Češi do Ameriky. Jejich děti tam byly velice úspěšné, stejně jako například ve Velké Británii. Rodiče na ně strašně tlačí a někdy jim říkají, že se pro ně obětovali. „Já tady pracuju na trhu, přitom jsem mohl dělat jadernou fyziku ve Vietnamu, a dělám to kvůli tobě.“ To je obrovský tlak, ze kterého plyne ohromná motivace se učit. Přitom rozhodně to není výjimka, takových případů je hodně. Někomu se z toho podařilo dostat, což záleželo mimo jiné na tom, jak uměl dobře česky, a dělá teď třeba něco lepšího. Ale spousta Vietnamců, přestože jsou vzdělaní a mají například ve Vietnamu vystudovanou vysokou školu, dělá v ČR takovéto nekvalifikované zaměstnání. Co lze udělat pro změnu? Myslím, že systémově se to nedá změnit. To je takový osud migranta. Prostě jedeš do Ameriky a pak tam myješ nádobí, je to taková oběť. Děláš to prostě kvůli tomu, aby sis vydělal nějaké peníze, a měl se potom líp. Ale Vietnamci často nepracují, aby se oni měli líp, ale aby se měly lépe jejich děti. Dělají to ale vědomě s tím, že tady budou dělat něco, co rozhodně neodpovídá jejich kvalifikaci. A tomu asi nepomůže žádná systémová změna. Někdo si možná myslel, že bude jednoduché tady uspět. Potom zde má děti a už se nechce vrátit a ví, že do konce života bude například prodávat v potravinách. Na druhou stranu to někomu vyjde, založí si svojí firmu a má se docela dobře. Jsi autorkou námětu k filmu Země snů, který reflektuje život některých skupin Vietnamců v České republice. Nakolik si myslíš, že dokument odráží skutečnost? Samozřejmě v tom filmu nebylo řečeno všechno, to se nedá. Ale je to jeden z pohledů na poslední vlnu imigrantů. Dalo by se na to podívat i trošku jinak, ale my jsme řekli, co jsme chtěli říct. Někdo může říct, že je to jednostranné, a v tom případě bych se určitě nebránila nějaké další debatě na tohle téma. Vnímal jsem to jako dost angažované, „provietnamské“. Což je ale možná blíž realitě, než kdyby to bylo naopak. Na druhou stranu nám bylo někde vyčítáno, že jsme velice málo ukázali viníky na české straně a že jsme obvinili vlastně jenom vietnamské agentury. V tomhle bych viděla prostor pro další diskusi. Konkrétně kde se stala chyba na české straně, že se tohle na našem území dělo. A dělo se to úplně bezpochyby - že lidé byli vykořisťovaní a agentury je podváděly, zatímco samy prosperovaly. Myslíš si, že se to teď už neděje, nebo aspoň v menší míře? 1
10 І Já si myslím, že se to zlepšilo. Ke vzniku filmu vedlo to, že jsme byli osloveni vietnamskou stranou, abychom natočili film, který měl varovat lidi, že to tady všechno není tak růžové. Aby si to rozmysleli a pořádně si ověřili agenturu, které dávají peníze a tak dále. Takže je to spíše než nějaký objevný snímek pro Čechy naopak informační film pro Vietnamce? Mělo to být tak. Jenomže se zjistilo, že Zemi snů ve Vietnamu nikdy nikdo neodvysílá, protože je tam v televizi obrovská cenzura.
-----------------------------------„Zemi snů ve Vietnamu nikdy nikdo neodvysílá.“ -----------------------------------Ve Vietnamu totiž nikdo nemá zájem na tom, aby se migrace zastavovala, protože je to pro vietnamskou vládu ekonomicky nesmírně výhodné. Snižuje tím nezaměstnanost, která je tam obrovská a ona ji řeší tím, že vyváží pracovní sílu do zahraničí. A tak se zmenšuje počet nezaměstnaných a zároveň lidé v zahraničí posílají domů do Vietnamu peníze. A to je pro vietnamskou ekonomiku strašně důležité. Tito lidé pracující v zahraničí tak ve Vietnamu živí například svoje rodiče? Jedná se o opravdu obrovské částky, jimiž jeden člověk uživí třeba několik rodin. Samozřejmě nikdo nechce, aby se o tom najednou začalo příliš mluvit. Ono se to ale stejně ví, protože ty podvody, které se děly tady, se děly i v jiných státech. Většinou nejspíš v Asii, v Evropě jsme v tomhle my, Česká republika, trošku rarita. Ale jak už jsem říkala, film by nikdo ve Vietnamu neodvysílal. Zároveň lidé, kteří hodně chtěli, abychom jej natočili, najednou couvli. My jsme ho ale přesto dodělali. Kdo si snímek objednal? Byl to někdo, kdo do toho viděl a říkal, že to je strašné, co se děje, jenomže... …to nechtěl dotáhnout do konce? Nechtěl, abychom byli tak ostří. Chtěl jenom, abychom ukázali chudáky dělníky, ale nechtěl, abychom už řekli, kdo je u koryta a že to jsou někdy i samotní Vietnamci. A přál si, abychom řekli jenom určité věci a zároveň nezamířili na něco, co by bylo lepší neukazovat. Ale tak daleko, abys měla umravňující telefonáty, to nedošlo? Ne, to ne. Na druhou stranu cílem filmu nebylo ukázat na někoho konkrétního. Spíš šlo o to ukázat, jak to zhruba chodí, než někoho přímo obvinit nebo vytáhnout nějakou konkrétní firmu. Takové ambice jsme neměli. Říkali jsme si, že to potom udělá spíše nějaký novinář. To my sice nejsme, ale věděli jsme, jak to zhruba chodí, takže jsme ve filmu ukázali ten model. Filip Johánek Autor je členem redakce časopisu PŘES.
Tržnice TTTM Sapa (přezdívaná Pražská či Malá Hanoj) je tržnice v Praze Libuši rozkládající se na ploše více než 250 tisíc m2, v níž obchodníci (převážně) z Vietnamu provozují obchody, restaurace a další služby. Jedná se o obchodní, ale i kulturní centrum vietnamské komunity v Praze. [Pozn. red.]
І 11
rOZHOVOR
KDYBY LIDÉ VE VIETNAMU MOHLI VIDĚT NÁŠ FILM, MOŽNÁ BY SI CESTU DO ČR ROZMYSLELI Režisér Martin Ryšavý, známý také jako autor románu Cesty na Sibiř (cena Magnesia Litera 2009), natočil tři dokumentární filmy zabývající se osudy vietnamských imigrantů. Za poslední z nich, snímek Země snů (2009), obdržel Filmovou cenu Pavla Kouteckého. Dokument mimo jiné reflektuje naivitu Vietnamců, kteří k nám přijíždějí za prací a vidinou dobrého výdělku. Za přihlížení vietnamské vlády, zmanipulováni tamějšími a posléze i zdejšími pracovními agenturami, však často končí v neutěšených pracovních podmínkách. S odstupem času se jeden z původních záměrů snímku varovat Vietnamce ještě před jejich rozhodnutím odjet za prací do ČR jeví Martinu Ryšavému jako neuskutečnitelný. Naplnit ho by totiž znamenalo obejít silnou vietnamskou cenzuru. Země snů však přispěla do diskuze o problematice vietnamské imigrace a poodkryla systém zbavování se přebytečných nekvalifikovaných pracovních sil ve Vietnamu, na jehož nejnižší úrovni trpí zadlužení jednotlivci a jejich rodiny. Natočil jste tři filmy s vietnamskou tematikou: Kdo mě naučí půl znaku, Banánové děti a Země snů. Změnil se tím nějak váš pohled na Vietnamce v ČR a Vietnamce vůbec? Nezměnil, a to z toho důvodu, že před prvním filmem jsem pohled na vietnamskou komunitu neměl žádný. Je to asi legrační, ale mě Vietnamci nikdy nezajímali, jenom jsem o nich věděl, že tady pracovali, studovali, občas někde prodávali a že tam byla válka. Nikdy jsem o Vietnamu ani Vietnamcích točit nechtěl. Vlastně jsem se zajímal úplně o jiné věci. Pak přišel můj bratranec, který byl na výletě ve Vietnamu jako turista, a vyprávěl postřehy, které tam posbíral. Na základě toho, co říkal, mě napadlo, že by se o tom dal natočit zajímavý dokument. Ale bez jakékoli předběžné přípravy nebo předběžného zájmu. To, co jsme s bratrancem tehdy vymysleli, mi připadalo natolik zajímavé a nosné, že jsme si zažádali o grant České republiky pro podporu a rozvoj české kinematografie a natočili film. Takže jsem si názor na Vietnam a Vietnamce utvářel až během natáčení. Pak jsme začali točit druhý film a poté jsme najednou zjistili, že by bylo dobré natočit ještě třetí. Když už byly hotové, tak jsem si říkal, že už to asi opravdu skončilo. Teď nás ale napadlo, že by se dal točit vlastně ještě další. Takže to téma se zatím nevyčerpalo a asi to bude nějak pokračovat, i když nevím, jestli letos, ale časem určitě. Ale abych se vrátil k otázce ohledně mého pohledu na Vietnamce. Dnes, když přijdu do obchodu, kde Vietnamci prodávají, tak třeba dokážu pozdravit nebo poděkovat ve vietnamštině. To většinou majitelé obchůdků kvitují s povděkem a často je to rozveselí a dají se s člověkem do řeči. A na velkých tržnicích se opravdu cítím už tak trochu zdomácněle. Ne že bych tam zase strávil tak moc času, ale je pravda, že když přijdu tady na tržnici v Praze do Sapy, mám pocit, že se vracím na hodně známé místo, kde je mi příjemně. My všichni, kteří jsme filmy dělali, máme dnes mezi Vietnamci spoustu kamarádů, poznali jsme mezi nimi hodně moc příjemných a hodných lidí. Jakou roli hrála v tvorbě vašich filmů jednatelka Klubu Hanoi Eva Pechová? Evu Pechovou jsme potkali při natáčení prvního filmu. Ona tehdy ještě působila ve Vietnamu. Mám pocit, že tam ještě uzavírala studia, anebo tam pracovala na ambasádě už po studiích vietnamštiny. Při dalším filmu pro nás byla takovou odbornou poradkyní, protože znala dobře viet-
Martin Ryšavý, režisér filmu Země snů. Zdroj: soukromý archiv
namskou problematiku. Největší podíl měla ve třetím filmu Země snů, který se týkal vyloženě vietnamských dělníků a jejich problémů se zákonem. Této problematice se speciálně v té době věnovala a byla opravdu jedinečným zdrojem kontaktů a informací. Eva dělala námět k Zemi snů, nebo k více filmům? U Země snů určitě. V podstatě jde o formální věc. S tímto námětem přišel přímo jeden z Vietnamců, kdy jsme byli upozorněni, že řada vietnamských dělníků je v maléru, což jsme trochu i tušili. Myslím si, že bychom se do toho sami bez výzvy toho Vietnamce nepustili. On nás vlastně přesvědčil slibem, že nám umožní bez problémů natáčet některé takto poškozené Vietnamce. Jinak já sám bych býval byl asi trochu skeptický vůči tomu, že bychom měli sami vyhledat lidi, kteří mají tyto problémy a řeší je třeba i na hranici zákona, natož že bychom je měli přesvědčit, aby se nechali natáčet. Ten impuls tedy vzešel od samotných Vietnamců, ale zprostředkovatelem byla Eva, takže ji uvádíme jako autora námětu, protože to byla její iniciativa. Řekl jste, že jste měli zajištěný přístup k poškozeným. Celá komunikace s nimi tedy byla bez problémů? Samozřejmě to bylo trochu složitější. Já to nechci úplně popisovat. Na začátku se nám to opravdu jevilo jako velmi
rozhovor jednoduchá věc. Věřili jsme tomu, že někteří naši známí z vietnamské komunity pro nás to natáčení nějak zařídí. Ukázalo se, že je to složitější. Ale nakonec to realizačně nebylo zase tak strašně náročné. Velmi nám pomohlo, že jsme měli hodně kontaktů z předchozích natáčení a že Klub Hanoi, občanské sdružení, které se vietnamskou problematikou zabývá a jehož byla Eva tehdy předsedkyní, mělo mezi Vietnamci tady v Čechách už velmi dobré jméno. A lidí, které jsme mohli poprosit o pomoc a kontakty na dělníky v potížích, jsme měli poměrně dost. Díky tomu, že jsme se tomu už předtím hodně věnovali, jsme měli docela velkou naději, že se nám povede kontakty získat, což se potvrdilo. Ale je pravda, že teprve když ten film měl takový úspěch, jsem si uvědomil - i z reakcí různých novinářů a lidí -, že to opravdu není běžné. Řada lidí se divila, jak jsme se k těm Vietnamcům dostali. A mně to tehdy připadalo už skoro normální. Je to ale tím, že jsme byli zvyklí být s těmi lidmi v docela blízkém kontaktu už dřív. Jak se k filmu stavěli vaši kolegové, novináři a celkově lidé zvenku, kteří viděli až samotný výsledek? V době, kdy jsme se o to začali zajímat, jsme byli opravdu první a navíc málo lidí mělo kontakty jako my. Myslím si, že největší pozornost ten film vzbuzuje právě tím, jak blízko jsme se k Vietnamcům tady v Čechách dostali, protože oni mají pověst uzavřené komunity, která jen tak někomu něco neřekne. Tehdy nejenže neexistovaly filmy, ale nebyly ani novinové články, které by tuhle situaci nějak reflektovaly kromě několika, které se týkaly skandální situace na české ambasádě v Hanoji, kde byla různá podezření na nekalé kšefty s podnikatelskými vízy a podobně. Ale kromě toho nebyla o situaci Vietnamců v ČR žádná zpráva v žádných novinách. Vlastně jenom díky tomu, že film vznikal poměrně dlouho, přibližně půl roku, se začaly už v době natáčení objevovat první dva rozsáhlejší materiály v novinách. Většina reakcí byla tedy spojená s tímto. Jiné reakce se týkají toho, jestli už se ta situace zlepšila, jestli už se ty problémy nějakým způsobem řeší. Myslím, že určitě ke změnám některých zákonů došlo, že policie projevovala snahu něco řešit. Určitě na to reagovala řada institucí, ale pokud mám poslední zprávu od Evy, tak vím, že situace není o mnoho lepší. Není třeba tak vyhrocená, není prožívaná jako novinka, ale myslím, že jako určitý chronický problém přetrvává. Snad se příliv dělníků částečně zastavil. Doufám, že těch postižených lidí tolik nepřibývá, ale vietnamští dělníci, kteří tady jsou, mají určitě problémy dál. To není věc, která by pominula. Kdykoliv jsem se účastnil veřejné projekce toho filmu, třeba v rámci festivalu Jeden svět, veškerá debata se vždycky týkala hlavně Vietnamců a jejich potíží, zákonů, českých institucích, mafií v různých zprostředkovatelských agenturách. Eva Pechová mi sdělila, že objednávka na dokument Země snů vzešla od jednoho z Vietnamců, který chtěl ukázat svým krajanům, že podmínky v České republice nemusí být pro za prací migrující Vietnamce dobré. Takový byl podnět, to je pravda. Také mi řekla, že na konci vašeho natáčení přišel tento zadavatel a řekl, že už stačí to, co jste natočili, a že až tak moc do hloubky zacházet nemusíte. Ten podnět z vietnamské komunity vypadal takhle: pojďme natočit něco, co by mohlo posloužit jako mate-
12 І riál, který by se ukázal Vietnamcům ve Vietnamu, aby věděli, jak to tady opravdu chodí. Projekt se ale zdaleka vymkl tomuto jednoduchému požadavku. Dalo by se říct, že jsme překročili objednávku. Ona byla ale vágní a zároveň vázaná na určitý příslib finanční pomoci při natáčení, který nakonec nenastal. A my jsme se necítili být vázaní nějakou nepsanou dohodou, že to bude vypadat tak nebo onak, a tak jsme natáčeli svobodně, jak jsme chtěli. Z dnešního hlediska mám pocit, že i vyřčení možnosti, že by film Země snů, který varuje před vývozem pracovních sil z Vietnamu do Čech, mohl být uvedený někde ve Vietnamu, třeba ve vietnamské televizi, nám už tenkrát muselo připadat trochu nejisté nebo až podezřelé. Protože Vietnam je země, kde vládnou komunisté, kteří podporují vývoz pracovních sil do zahraničí. Neumím si představit, že by vietnamská vláda dovolila promítání filmu, který se naprosto protiví její vlastní politice, potažmo je v tom filmu i vietnamská vláda za tuto politiku kritizována. Že by oficiální vietnamská televize pustila film, kde nějaký Vietnamec v emigraci hovoří kriticky o své vládě. Já ani nevím, proč jsme tehdy přemýšleli o tom, že by to bylo opravdu možné. Asi proto, že nám připadalo a doteď nám připadá, že by to byla nejužitečnější funkce Země snů. Kdyby film mohli uvést ve Vietnamu a viděli by ho lidé, kteří se chystají do Čech a na jeho základě by si to třeba ještě rozmysleli, to by bylo užitečné. Jenomže to je utopie. Otázka je, jak to opravdu zprostředkovat Vietnamcům ve Vietnamu. Jedině jim to přivézt na DVD, dát jim to do ruky a ještě se bát, aby vás na letišti nechytli. Oficiální cestou je to nemožné. Natáčeli jsme i v samotném Vietnamu a viděli jsme, jak vypadá náborová akce jedné zprostředkovatelské agentury, aby se co nejvíc lidí někde z venkova začalo zajímat o možnost práce v zahraničí. Ti lidé do toho investují docela velké množství peněz a agentury z toho profitují. Když si představím, že by ti lidé, které jsme tehdy měli možnost vidět, mohli zhlédnout náš film, věřím tomu, že třeba by se minimálně zamysleli nad tím, jestli nejdou do velkého rizika. Váš snímek Země snů obdržel Filmovou cenu Pavla Kouteckého. Nemyslíte si, že jste to měl vzhledem k samotnému, v České republice průkopnickému tématu, jednodušší než vaši nominovaní kolegové? Je pravda, že tento film určitě získal cenu především za téma. Postup, který jsme zvolili, je poměrně standardní způsob sestřihu dokumentárního filmu dělaného v televizní střižně. O nějakou uměleckou svobodu ve vyjádření nám absolutně nešlo. My jsme to chtěli mít rychle hotové, aby to rychle viděli diváci, protože se nám zdálo, že ta věc je naléhavá a doufali jsme, že film alespoň otevře debatu o tématu, které nám tehdy připadalo důležité. U natáčení Země snů jsem byl spíše takovým realizátorem než hlavním hybatelem věci, byl to opravdu kolektivní projekt. Práce, kterou na tom odvedli právě lidé, kteří měli kontakty, jako je Eva Pechová, Šárka Martínková, koneckonců také kameraman Honza Procházka, byla pro vznik filmu rozhodující. Jestli je ten film dobře hodnocený, je to především jejich zásluha a ta chvála se týká všech lidí, kteří jej dělali. Filip Johánek Autor je členem redakce časopisu PŘES.
І 13
rEFLEXE
ÚVAHA NAD ROZHOVOREM S ŘEDITELEM HAIŠMANEM
aneb o ostnatém drátu a hebkém šátku
V časopisu PŘES v čísle 19 byl publikován obsáhlý rozhovor s ředitelem Odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra ČR, PhDr. Tomášem Haišmanem. Ředitel Haišman je jednou z nejvýznamnějších osob majících vliv na migrační politiku České republiky. Již po jedno, popř. dvě desetiletí právě ředitel Haišman migrační (a azylovou) politiku a legislativu tvoří, tuto „svou“ migrační a azylovou politiku a legislativu na veřejnosti a v médiích prezentuje, prosazuje, obhajuje, vysvětluje i komentuje, tuto politiku i legislativu i sám aplikuje, když rozhoduje o téměř všech azylech i o povoleních k pobytu dle zákona o pobytu cizinců (od ledna 2011 přebírá od cizinecké policie skoro veškerou její agendu) a současně rozhoduje i o grantech pro nevládní organizace, které mají cizincům (nejčastěji žadatelům o azyl) proti jemu samému poskytovat právní pomoc. Připočteme-li k těmto aktivitám ředitele Haišmana i jeho projekt regionálních integračních center pro cizince, které – z prostředků Evropské unie – až na výjimky provozuje všude Správa uprchlických zařízení, tj. příspěvková organizace Ministerstva vnitra, díky čemuž vzniká jakási paralelní síť „pseudo-nestátních“ organizací vytlačující dosavadní nevládní organizace zabývající se právy cizinců, a Haišmanovu intervenci do akademické sféry, Letní školu migračních studií v Jindřichově Hradci, můžeme vidět skutečně mimořádný záběr, kterým se řediteli Haišmanovi daří ovlivňovat celou jednu sféru života v České republice. Je tedy zřejmé, že názory ředitele Haišmana jsou velmi významné pro život statisíců cizinců žijících v České republice, ale vůbec pro celou českou společnost. A právě zmíněný rozhovor pro časopis PŘES nabízí – i přes určitou nesystematičnost v projevu ředitele Haišmana – příležitost se nad jeho názory zamyslet. Pro dnešní migrační dění považuji za klíčovou větu, kterou ředitel Haišman řekl na straně 9: „Neřekl bych, že se náš represivní přístup úplně týká cizinců, spíše lidí, kteří z nich žijí, a tam budeme velmi nekompromisní – k lidem, kteří zneužívají
jiné lidi pro své vlastní obohacení. Mimo jiné integrační centra směřují i k tomuto úkolu – k té černé zóně okolo všech státních a veřejných úřadů, která zneužívá jejich situace. Pro nás je důležité, aby každý z těch lidí stál na svých vlastních nohách. Jestli se ten člověk pak rozhodne, že tady zůstane a podstoupí tu slast integrace, nebo se rozhodne vrátit, to už je jiná věc.“ Názor, který tvoří jádro výše uvedeného, je dle mého názoru jakési zvláštní prolnutí mezi argumentací represivní (= cizince je třeba kontrolovat, je třeba být přísný)
Ilustrační foto. Zdroj: Internet
14 І
REFLEXE a argumentací humanitární (= cizinci jsou chudáci, je třeba je chránit). Zkrátka cizincům se pomůže právě tím, že na ně budeme přísní. Zpřísňování zákonů je tak prezentováno jako humanitární opatření zachraňující cizince. Ostnatý drát je nazýván hebkým šátkem .
-----------------------------------„Zpřísňování zákonů je prezentováno jako humanitární opatření zachraňující cizince. Ostnatý drát je nazýván hebkým šátkem.“ -----------------------------------IDEOLOGIE DOBROVOLNÝCH NÁVRATŮ
Poprvé se tato tendence jasně artikulovala při programu tzv. dobrovolných návratů, který byl zahájen usnesením vlády č. 1712 ze dne 9. 2. 2009. Připomeňme si, že Ministerstvo vnitra tenkrát vyhlásilo, že cizinci, kteří přišli v důsledku krize o práci, mohou vstupem do tohoto programu získat letenku do své země původu a motivační příspěvek 500 či 250 EUR na osobu. V rámci tohoto programu pak dle oficiálních údajů odcestovalo 2.073 osob1; k nim lze připočítat ještě 169 cizinců, kteří pak ve druhé polovině roku participovali na tzv. Projektu dobrovolných návratů nelegálně pobývajících cizinců. Ministerstvo vnitra tento projekt označilo za úspěšný. Podívejme se na číslo dva tisíce cizinců v kontextu počtů uvedených v samotném usnesení vlády č. 171: tj. 6 tisíc cizinců propuštěných během 1. čtvrtletí roku 2009 a 68 tisíc skončených pracovních povolení během 1. pololetí téhož roku. Vidíme, že plánovaný a též naplněný počet dvou tisíc byl nejen podhodnocený, ale že byl pouhou kapkou v moři. Navíc, během téhož roku 2009, kdy 2.073 cizinců za drahé peníze odcestovalo, do ČR naopak přicestovalo 18.568 cizinců, z nichž většina mohla brzy po příjezdu rovněž ztratit zaměstnání, a kvůli absurdně rigidnímu zákonu neumožňujícímu cizincům měnit zaměstnání se tak okamžitě dostat do pozice cizince, pro kterého je dobrovolný návrat určen. Domnívám se, že skutečným cílem dobrovolných návratů nebylo, aby cizinci odcestovali. Ostatně po počátečním strachu úředníků Ministerstva vnitra, že projekt bude naprostým propadákem (tj. že se nepřihlásí vůbec žádní zájemci o vycestování), již nebyli do projektu zařazování všichni zájemci (cizinec mohl být odmítnut třeba s tím odůvodněním, že o práci přišel i z vlastního zavinění aj.) a úředníci si dali velký pozor, aby plánovaný počet 2 tisíc míst byl sice naplněn, ale aby nebyl ani příliš překročen (velké překročení nicméně dle mých informací nebylo reálné). Na druhou stranu se ale zcela nepotvrdila ani obava lidsko-právních aktivistů, že dobrovolné návraty mají především legitimizovat následnou zvýšenou vlnu represí, což do určité míry vyplývalo z textu výše zmíněného usnesení vlády č. 171: tedy cosi ve stylu „tak když nepůjdete po dobrém, půjdete po zlém, nabídli jsme vám slušnou možnost odjet, vy jste ji nevyužili, tak už teď nemáte žádná práva“. Mediálně vděčné hromadné razie proti cizincům sice občas probíhají, ovšem počty chycených cizinců jsou tak nízké, že tímto tempem rozhodně nelze vypudit z České republiky celou onu migrační vlnu z let hospodářské konjunktury 2006 až 2008. Skutečný úspěch dobrovolných návratů (samozřejmě
vedle sdělení občanům, že Ministerstvo vnitra ví, jak řešit problémy) byl právě ve změně rétoriky. Ředitel Haišman dobře pochopil, že s hlásáním čisté represe by mohl narazit u sociálně citlivější části společnosti a ztratit tak kredit odborníka. A že česká společnost sice je xenofobní, ale nechce tak sama před sebou vypadat (tím se ostatně definitivně odlišil od cizinecké policie, jejíž příliš mnozí příslušníci považovali svou nereflektovanou xenofobii za „srdcařství“, jejíž vedení se v komunikaci s veřejností omezilo na zprávy o chytání „nelegálů“ ve stylu černé kroniky3 a která tak byla letos – dle mého názoru po zásluze – Nečasovou vládou škrtnuta). Ředitel Haišman tedy přišel s tím, že cizincům je třeba pomoci, a to tak, že budou posláni zpět „domů“ (myšleno do státu svého občanství, kde nicméně někteří z nich, např. v ČR narozené děti, třeba ani nikdy nebyli). A pokud cizinci odmítají odcestovat dobrovolně, pak je to buď proto, že sami nevědí, co je pro ně dobré (to zčásti vyřeší informační kampaně) anebo proto, že tyto cizince někdo jiný mate a klame, neposkytuje pravdivé informace a dává falešné naděje. Tito různí zprostředkovatelé, tlumočníci atd., kteří to logicky dělají proto, že z cizinců mají finanční prospěch, se pak stávají těmi negativními, se kterými je třeba bojovat a z jejichž područí je třeba cizince osvobodit. Projekt dobrovolných návratů, díky své velmi dobré medializaci, v českém prostředí silně etabloval myšlenku, že cizincům se nejlépe pomůže tím, že odcestují. Zatímco hladovému se má dát chléb a žíznivému voda, tak cizinci, ať již trpí čímkoli, je nejlepší dát letenku na cestu domů.
DALŠÍ PŘÍKLADY REPRESIVNÍ HUMANITÁRNOSTI
Úspěšnost dobrovolných návratů, tj. skutečnost, že proti jejich ideologii se nebyl schopen v podstatě nikdo postavit, otevřela cestu poměrně razantnímu zpřísňování zacházení s cizinci ze strany cizinecké policie a Ministerstva vnitra, které vyvrcholí pravděpodobně po schválení současné velké novely cizineckého práva od 1. ledna 2011. Ačkoli počet cizinců v roce 2009 mírně klesl, prudce stoupl počet udělených pokut za pobytové delikty (např. cizinec u sebe nemá kartičku zdravotního pojištění), cizinecká policie podstatně ztížila tzv. změnu účelu pobytu (např. cizinec ztratí práci a vyřídí si tedy živnostenský list), zcela protiprávně se začaly vyměňovat informace mezi Českou správou sociálního zabezpečení a cizineckou policií a problém s prodloužením povolení k pobytu začali mít i ti cizinci, kteří si v minulosti např. na čas přerušili živnost. Tento brutální útok na cca 150 tisíc cizinců ze zemí mimo Evropskou unii, kteří ještě nemají trvalý pobyt, byl v médiích velmi šikovně přikrášlován humanitární argumentací. Cizinci, kteří se po ztrátě zaměstnání stali z pobytových důvodů podnikateli, prý nejsou pod ochranou zákoníku práce (což je pravda, ovšem dodržování zákona je dosti pofiderní i u cizincůzaměstnanců) a jsou tak ohroženi vykořisťováním, takže je jim třeba pomoci tím, že jim povolení k pobytu za účelem podnikání zrušíme. Plasticky se tato represivní humanitárnost projevila při schvalování aktuální velké novely cizineckého zákona, a to v otázce tzv. osobní účasti cizince při podání žádosti. Dle obecné úpravy správního řádu lze žádost podat nejen osobním dostavením se na úřad, ale i poštou (a emailem) popř. lze na úřad poslat zmocněnce na základě plné moci. Ředitel Haišman do novely prosadil, že některé
І 15 žádosti budou cizinci povinni podat osobně, což v praxi znamená omezení práva cizinců podat žádost jiným způsobem. Tato restrikce byla zdůvodněna právě tím, že je třeba snížit závislost cizinců na jejich zprostředkovatelích, tj. představa, že přímý kontakt s úřadem cizince vymaní z nesvéprávného postavení vůči jej ovládajícím osobám. Tato změna vyvolala určitý odpor, zejména nadnárodních firem, které se lekly představy, že jejich manažeři budou muset do pověstných celonočních front před cizineckou policií. Haišmanova vize úředníka, který cizince chrání před jeho vlastním advokátem, kterého si ten cizinec najal právě proti onomu úředníkovi, však zatím slaví úspěch. Represivní humanitárnost nabývá někdy vysloveně tragikomických rozměrů. Příkladem může být medializovaný spor o smrt Vietnamce, pana Hoang Son Lam, který byl dne 4.1.2009 ubit brněnskými policisty. Právník pozůstalých obvinil následně Ministerstvo vnitra, že za exces policistů nese odpovědnost, neboť v onu dobu vedlo kampaň proti Vietnamcům. Dle médií „bývalý ministr vnitra Langer cílenou kampaň nepopřel. Podle něj ale chtěla vláda opatřeními Vietnamcům pomoci.“4 Poněkud jiného dovedení výše zmíněných názorů ad absurdum se dopustil senátor Luděk Sefzig dne 8.12.2010 při diskusi o prodloužení doby maximální doby detence cizinců ze 6 měsíců na 18 měsíců, když na plénu Senátu prohlásil: „Pana veleváženého kolegu Štětinu znám jako ochránce lidských práv, zejména azylantů. A musím říci, že já té prodloužené detenční lhůtě nerozumím tak negativně jako on. Já jí naopak rozumím velmi pozitivně, protože jestliže prodloužím možnost, že ten člověk může zůstat ze 6 měsíců na 18 měsíců, dávám daleko větší šanci jemu, aby soud rozhodl nebo aby správní orgán rozhodl o pozitivním prohlášení. V případě, že 6 měsíců se v řadě případů jevila jako krátká doba, nezbylo nic jiného, než tohoto člověka vykázat
rEFLEXE z území České republiky. To je logické z bezpečnostních důvodů. A bezpečnost musíme mít v první řadě na mysli, hned vedle lidských práv. Ale bezpečnost našich občanů je zapotřebí zajistit, a proto tomu prodloužení rozumím spíše ve prospěch azylantů. A nemusel jsem kvůli tomu navštívit detenční ústav. To je moje poznámka. Velmi vítám tento návrh a podpořím jej, a to hlavně z toho důvodu, že velmi usnadňuje volbu migrantům a azylantům k tomu, aby se mohli zapojit do řádného života, a to sice volbu mezi agenturním zaměstnáním a mezi přímým zaměstnáním. Je to velmi usnadněné ve prospěch odstranění bariér. Proto si myslím, že bychom tento zákon měli schválit v předloženém návrhu, v té předloze.“5 K tomuto je třeba říci, že představa, že detence slouží k prodloužení šance cizincům na získání povolení k pobytu, je v hrubém rozporu jak s platným právem, tak i s lidsko-právními zásadami. Názor, že zbavení osobní svobody je ku prospěchu cizinců, je pak velmi nebezpečný.
CO SKUTEČNĚ CHCE MINISTERSTVO VNITRA?
Závěrem se čtenář zajisté ptá, co tedy vedení Odboru azylové a migrační politiky vlastně sleduje. Velmi rád bych se zde vyhnul spekulacím na téma, co si myslí ředitel Haišman. Závěrem si proto dovolím učinit jen několik obecnějších poznámek. Domnívám se, že Ministerstvu vnitra jde – z různých důvodů – v současné době především o získání větší kontroly nad cizinci, kteří pobývají v ČR dlouhodobě, a nad procesem povolování pobytu v budoucnosti. Naopak dle mého názoru neexistuje důvod se domnívat, že by úředníci Ministerstva vnitra byli ochotni k jakémukoli úsilí ve
Ilustrační foto. Zdroj: Internet
REFLEXE prospěch těch cizinců, kteří v České republice žijí skutečně v pozici bezprávných gastarbeiterů, anebo že by Ministerstvo vnitra opravdu hodlalo zasáhnout proti těm, kdo závislosti cizinců zneužívají. Obě témata jsou ostatně spojená, neboť cizinci jsou (vedle přirozených hendikepů typu neznalost prostředí a jazyka, a absence kontaktů) tlačeni do závislé pozice právě přísnou svěrací kazajkou cizineckého zákona.
-----------------------------------„Cizinci jsou (vedle přirozených hendikepů typu neznalost prostředí a jazyka, a absence kontaktů) tlačeni do závislé pozice právě přísnou svěrací kazajkou cizineckého zákona.“ -----------------------------------A uvolnění rigidních předpisů typu institutu účelu pobytu, propadná (prekluzivní) lhůta k prodloužení povolení k pobytu či řady obtížně sehnatelných náležitostí, je právě tím, čemu se ředitel Haišman brání nejintenzivněji. Domnívám se, že současnou rétoriku Ministerstva vnitra proti „zprostředkovatelům-mafiánům“ lze vysvětlit mnohem spíše zcela jinými motivacemi než soucitem s cizinci. Především, při bližším pohledu nesměřuje hlavní hněv ředitele Haišmana vůči těm, kdo cizincům dávají nízké mzdy, nýbrž vůči těm, kdo cizincům pomáhají získat či prodloužit povolení k pobytu (pochopitelně někdy i za cenu padělků či úplatků, většinou však svými kontakty, zkušenostmi a právními znalostmi). Úsilí ministerstva tedy necílí na zvýšení mezd cizincům jako spíše na zlikvidování oné skupiny profesionálů, kteří cizincům pomáhají překonat státní represi. Úředník, který se snaží o zrušení či neprodloužení povolení k pobytu cizincům, má logicky tendenci považovat své protihráče za škůdce, kteří mu jen přidělávají práci, a pokud nemá dostatečně silné vědomí zásad právního státu, může je považovat za zločince zneužívající právní předpisy. Výše uvedená démonizace cizineckého pobytového byznysu, který je ostatně jasnou externalitou restriktivní politiky, může být vedením ministerstva považována za nezbytnou i pro disciplinaci vlastních podřízených. Úředníci vykonávající psychicky i odborně náročnou a nedobře placenou činnost povolování a hlavně nepovolování pobytu cizincům, což v mnoha z nich vyvolává otázky po spravedlnosti a smysluplnosti represivního nastavení migrační politiky a cizineckého práva, mohou být v pokušení přeběhnout na druhou stranu a začít pomáhat cizincům (toto se může jevit lukrativnější a lidsky uspokojivější). Zajisté i z těchto důvodů zažívá takový boom boj proti korupci: každý úředník Ministerstva vnitra má povinnost
16 І podat trestní oznámení na kohokoli, kdo mu přinese květinu či bonboniéru. Prudký rozvoj zažívají i trestní stíhání na základě obvinění z trestného činu tzv. napomáhání k neoprávněnému pobytu, ze kterého může být obviněn každý, kdo za úplatu pomáhá cizinci získat něco, nač dle názoru Ministerstva vnitra nemá nárok. A určitě i z těchto důvodů investuje ředitel Haišman poměrně hodně energie i do komunikace s nevládními organizacemi, které má díky rozhodování o financích do značné míry pod kontrolou a které i tímto prezentuje jako jedinou ne-kriminální alternativu ke státní službě pro ty, kteří se o migraci zajímají a chtějí pracovat s cizinci. V žádném případě by však tato má úvaha neměla vyznít tak, že celá nyní bující represivně-humanitární rétorika je jen chladně cynickým kalkulem. Současné zmatení pojmů je zčásti důsledkem dvou paralelních odlidštěných přístupů k migraci: humanitarizace a viktimizace migrace (tj. vykreslování migrantů jako humanitárních případů a obětí) na straně jedné a sekuritizace a kriminalizace migrace (tj. spojování migrace s ohrožením bezpečnosti a trestním postihem) na straně druhé. Oba tyto přístupy k migraci jsou zřejmě stejně nepravdivé a snad i stejně neuctivé vůči cizincům. Je představitelné, že i někteří vedoucí pracovníci státní správy byli těmito nevyváženostmi svedeni k názoru, že cizinci jsou ze své podstaty nesvéprávné bytosti a že buď nad nimi bude mít silnou kontrolu stát, nebo nutně spadnou do rukou etnicky či jinak fungujícího organizovaného zločinu. Snad se i na Ministerstvu vnitra nešťastným způsobem skloubilo komunistické přesvědčení o řiditelnosti společnosti na straně jedné se současným strachem z ghettoizace cizineckých komunit (tj. jejich vydělování na okraj společnosti), který přinesla deziluze z údajného multikulturalismu, na straně druhé. Silná státní správa se pak může jevit jako jediný pevný bod proti rozleptávání hodnot korupcí a privatizací. Nejen jako člen Výboru pro práva cizinců jsem však přesvědčen o tom, že lidsko-právní přístup je sice dílčí, přesto však pevnou pozicí pro uvažování o migrační politice a pro jednání s cizinci. A právě na tomto základě je třeba odmítnout ředitelem Haišmanem podprahově nabízenou volbu: buď já nebo mafie!, každý, kdo mě oslabuje, nahrává totiž otrokářům! Pevně věřím, že české nevládní organizace zabývající se právy cizinců dokáží na takto zavádějícím způsobem položenou otázku jasně odpovědět: ani stát ani nekalý byznys, ale cizinci sami mohou, mají a budou mít svůj život ve svých rukou! Pavel Čižinský, člen vládního Výboru pro práva cizinců (autor je též advokátem v Praze)
16 cizinců bylo z projektu vyřazeno, viz Zpráva o situaci v oblasti migrace a integrace cizinců na území ČR v roce 2009, str. 115. Na str. 25 přílohy č. 3 k usnesení vlády č. 171 např. čteme: „Intenzivní kontrolní činnost policie a nucené návraty, resp. realizace správních vyhoštění, představují nedílnou součást celého řešení dopadů hospodářské krize na pobyt cizinců v České republice a doplňují program dobrovolných návratů. Cizincům musí být zřejmé, že alternativou dobrovolnému návratu je pouze návrat nucený, a to včetně předcházejícího zajištění.“ Na této pasáži je zarážející především to, že zavřením do detenčních táborů se vyhrožuje všem cizincům, tj. i těm, kteří v ČR stále legální pobyt mají. Navíc, zajištění se používá v podstatě jen výjimečně. 3 Viz např. http://www.policie.cz/sluzba-cizinecke-policie-zpravodajstvi.aspx 4 Viz např. http://www.sedmicka.cz/brno-vyskov/clanek?id=139841 5 http://www.senat.cz/xqw/xervlet/pssenat/hlasovani?action=steno&O=8&IS=4451&D=08.12.2010#b10864 Poslední 3 věty projevu senátora Sefziga se zřejmě nevztahují k detenci, avšak novele jako celku; i tak nicméně potvrzují naprosté nepochopení problematiky, nepřiměřenou důvěru v to, že Ministerstvo vnitra vše myslí dobře a úplné převrácení pojmů represe a pomoc. 1 2
І 17
„PROBLÉM“ JMÉNEM ISLÁM
VÝUKA ISLÁMU V TÁDŽIKISTÁNU: NEJSOU UČITELÉ, ANI KNIHY Vlastní výuku islámu se na středních školách pokouší zavést Tádžikistán. Někteří rodiče tyto snahy přivítali, protože věří, že výuka islámu na veřejných školách pomůže zabránit tomu, aby se jejich děti staly obětí radikálních islámských skupin. Už rok se však nic neděje – podle kritiků výuku maří paranoia a korupce ve státě. „nesmějí obchodovat na trhu, který sousedí s tím, kde pracuji já, a vlastníci trhu dokonce vyhrožovali, že na ty, kteří budou na trhu nosit náboženské oblečení, bude uvalena pokuta ve výši 100 somonů (cca $23),“ tvrdí Radzhabov. Samotný Tádžikistán přitom mnoho možností studia islámu nenabízí a vzhledem k vysoké míře korupce ve školství mladí lidé ani studium v Tádžikistánu neplánují. Pro muslimy/ky je navíc uplácení, kterému by se podle vlastních slov při studiu doma nevyhnuli, hříchem. Tádžická vláda i média jsou pod kontrolou malé skupiny kolem prezidenta Emómalí-ji Rahmóna, který stojí v čele země od roku 1992. Někteří znalci situace v zemi naznačují, že antiislamistická rétorika strachu současné vlády je zneužívána k udržení moci vládců a k legitimizaci boje proti jejich odpůrcům.1 Lenka Šafránková Pavlíčková Autorka je členkou redakce časopisu PŘES.
Výuka Islámu v Tádžikistánu. Zdroj: Vardion, wikipedia.org.
Země Střední Asie trpí nedostatkem učitelů islámu i islámských vzdělávacích plánů, které by odpovídaly požadavkům moderního života. Navzdory slibům vlády ani v Tádžikistánu stále neexistuje ani plán výuky, ani učebnice. Úřady se také odvolávají na nedostatek kvalifikovaných učitelů, touto nouzí přitom trpí i další země Střední Asie. „Ve škole mého syna příležitostně vyučuje islám učitel tělesné výchovy,“ vypověděla například jedna z matek, jež patří mezi ty rodiče, kteří měli od záměru tádžické vlády velká očekávání. „Vybrali ho, protože chodí do mešity a přečetl několik knížek o islámu.“ Po učitelích islámu je přitom v rámci nové úpravy požadována podrobná znalost Koránu a svatých textů. Takové podmínky splňuje pouze hrstka z nich a ti kvůli nízkým platům (průměrně $50 měsíčně) nechtějí ve školách pracovat. Jde přitom o odraz stavu celého tádžického školství, v němž údajně vinou extrémně nízkých platů chybí cca 1500 pedagogů/žek. Na školách v zemi, kde je 98 % obyvatel muslimského vyznání, přitom mají zájem zdarma pracovat někteří tádžičtí imámové, kteří získali vzdělání v cizině. Ti však tvrdí, že Ministerstvo školství jejich snahy o zapojení do výuky blokuje. Zdá se přitom, že se jedná o výraz obecné nedůvěry k těm, kteří islám studovali v arabských zemích. Jedním z nich je i Parviz Radzhabov, který vystudoval islám v Jemenu. Po marném hledání práce jako učitel přijal dočasné zaměstnání jak obchodník na trhu s potravinami. Ucházel se o zaměstnání v mešitách, islámských školách a na středních školách, ale neuspěl. Podle něj mnoho zaměstnavatelů vidí v lidech, jako je on, potencionální teroristy. Stejně jako ženy a muži, které a kteří se odváží na veřejnosti nosit náboženské oblečení, jsou podle něj i držitelé diplomů z arabských univerzit nuceni čelit problémům a diskriminaci. Ženy, které nosí hidžáb, například
Islám je v Tádžikistánu jasně dominujícím náboženstvím – z téměř 7,5 milionu obyvatel země je 98 % muslimského vyznání (95 % přitom tvoří sunnité a 3 % šíité). Po osamostatnění v souvislosti s rozpadem Sovětského svazu v roce 1991 došlo postupně k oživení náboženského života, který byl v době komunismu tvrdě potlačován. V roce 2009 byl sunnitský islám hanáfijské tradice vyhlášen státním náboženstvím, nicméně reálný postoj státu vůči islámu je stále restriktivní – existuje např. striktní kontrola nad vznikem náboženských institucí a mešit či zákaz nošení hidžábu (ženského šátku, který zakrývá vlasy) ve školách a na univerzitách. Tádžikistán patří mezi nejchudší země bývalého sovětského bloku (více než polovina obyvatel žije s méně než 2$ na den).
Tádžikistán hraničí s Čínou, Afghánistánem, Uzbekistánem a Kyrgystánem. Zdroj: Vardion, wikipedia.org.
1
Zdroj: TOL Chalkboard, http://chalkboard.tol.org
ANALÝZA
MEZINÁRODNÍ MIGRACE A ROZVOJ - (NE)ČEKANÉ SOUVISLOSTI? (2. ČÁST)
18 І
V první části článku, který vyšel v minulém čísle PŘESu, se autoři pokusili vyvrátit některé stereotypy, které o mezinárodní migraci panují a zmínili se o významu tzv. cirkulační migrace. Ukázali, jak nerozlučně je překračování hranic států lidmi z rozvojových zemí spjato s globalizací a jak je migrace pro globální kapitál důležitá. Dnes se soustředí na to, jak migranti/ky mění směry finančních toků a s jakými důsledky. V tradičních ekonomických teoriích je “ne-rozvinutost“ vnímána jako mechanismus, který způsobuje mezinárodní migraci. Přirozeně jsou vztahy mezi rozvojem a migrací mnohem komplexnější a zahrnují problematiky zasílání a dopadu remitencí, návrat migrantů do jejich země původu, brain drain a mnoho dalších.
KAM PLYNE NEJVÍCE PENĚZ?
Fenomén remitencí poutá stále větší pozornost mezi odborníky i politiky zabývající se rozvojovou problematikou. Právě rozvojové země jsou jejich dominantním příjemcem. Za posledních sedm let jsou největším příjemcem remitencí země se středním příjmem a naopak nejmenším příjemcem jsou země s nízkými příjmy. Absolutně nejhorší postavení mezi nimi má subsaharská Afrika a naopak dlouhodobě nejlepší postavení Latinská Amerika s Karibikem a Východní Asie s Pacifikem. Výrazné změny v blízké budoucnosti nemůžeme očekávat. Podle údajů Světové banky mezi pět největších příjemců oficiálních remitencí v roce 2006 patřily Indie (s 25,7 miliardami USD), Mexiko (24,7 miliard USD) a Čína (22,5 miliardy USD). Filipíny a Francie zaostávaly za výše zmíněnými zeměmi o zhruba 10 miliard USD. Indie a Mexiko patří mezi státy, které dlouhodobě zabírají první dvě pozice mezi příjemci remitencí v absolutních číslech. Obě země jsou také známy svými početnými menšinami za hranicemi svých domovských zemí s poměrně dlouhou historií.
-----------------------------------„Indie a Mexiko patří mezi státy, které dlouhodobě zabírají první dvě pozice mezi příjemci remitencí v absolutních číslech. Obě země jsou také známy svými početnými menšinami za hranicemi svých domovských zemí s poměrně dlouhou historií.“ ------------------------------------
Zatímco Mexiko „maximálně“ využívá geografické blízkosti USA, obyvatelé Indie mají situaci o poznání složitější.
Nejbližším ekonomicky bohatým regionem je oblast Perského zálivu a kromě toho využívají své kontakty na svou bývalou koloniální velmoc – Spojené království. Na uvedených číslech je poměrně zajímavé srovnání s některými regiony. Tak například Indie samotná obdržela větší množství oficiálních remitencí, než všechny země regionu Střední východ a severní Afrika dohromady (s 25,2 miliardami USD). A Filipíny získaly více oficiálních remitencí (14,9 miliardy USD) než dohromady všechny státy patřící podle Spojených národů do kategorie nejméně rozvinuté země, což bylo 13,2 miliardy USD. Největší příjemci remitencí v roce 2006 (v miliardách USD)
Největší poskytovatelé remitencí v roce 2006 (v miliardách USD)
Indie Mexiko Čína Filipíny Francie
USA Saudská Arábie Švýcarsko Německo Ruská federace
25,7 24,7 22,5 14,9 12,6
42,8 14,3 13,9 12,3 11,4
Zdroj: WORLD BANK (2007)
REMITENCE, ROZVOJ A CHUDOBA – JAK TO SPOLU SOUVISÍ?
Statistiky jasně ilustrují zvyšující se úlohu remitencí v ekonomikách rozvojových zemí. Jaké jsou však vztahy mezi remitencemi, rozvojem a chudobou v oblastech původu migrace? Remitence přirozeně přispívají ke zvýšení prosperity jejich příjemců s určitým rozvojovým dopadem, i když jsou „jen“ určeny na spotřebu. Pomáhají totiž vytvářet místní pracovní příležitosti. Někteří autoři dokonce uvádí, že příjmy remitencí určených na spotřebu by měly být stabilnější, než příjmy remitencí určených na investice. Dokazují pozitivní dopad remitencí na snižování chudoby v rozvojových zemích. Např. remitence používané na novou výstavbu infrastruktury, škol, komunitních center, domů atd., zlepšují nebo modernizují místní ekonomické aktivity nebo umožňují vznik nových malých podnikatelských subjektů. Ty tak mohou být tím progresivním impulsem, který umožní nastartovat či udržet místní nebo regionální rozvoj. Na druhou stranu remitence mohou odsunout nut-
Remitence - finanční prostředky nebo zboží zasílané migranty do zemí svého původu. Stejně tak jako mnoho jiných záležitostí týkajících se migrace, remitence jsou velmi špatně přesně měřitelné. I když existují jisté odhady rozsahu zasílaných remitencí, je nutné zdůraznit, že se ve většině případů týkají prostředků zaslaných pouze oficiálními kanály. Přitom na základě výzkumů se odhaduje, že remitence zasílané neformálními kanály kolísají v rozmezí 8-85 procent celkového proudu oficiálních remitencí.
ANALÝZA
І 19 né strukturální reformy a způsobit nebo zvýšit závislost místních obyvatel a ekonomiky na remitencích. Růst a rozvojový potenciál remitencí může být limitován nedostatky místního trhu, jakým je například špatný nebo neexistující úvěrový trh na venkově, který neumožňuje vypůjčit si peníze na základě ručení remitencemi, případně dát remitence do zástavy.
-----------------------------------„Růst a rozvojový potenciál remitencí může být limitován nedostatky místního trhu, jakým je například špatný nebo neexistující úvěrový trh na venkově, který neumožňuje vypůjčit si peníze na základě ručení remitencemi, případně dát remitence do zástavy.“ -----------------------------------Takový neefektivní trh je potom překážkou pro soustředění úspor z domácností, pocházejících z remitencí, na investice. Jaké jsou však souvislosti remitencí ve vztahu k chudobě? Výsledky studie Světové banky ukazují, že mezinárodní migrace a remitence významně snižují úroveň a hloubku chudoby v rozvojových zemích. Podle jejich výpočtů vede 10 procentní nárůst míry mezinárodních migrantů v populaci zdrojové země ke snížení míry populace
žijící s příjmem menším než 1 USD na den o 2,1 procento. Podobně nárůst množství oficiálních remitencí v přepočtu na jednoho obyvatele o 10 procent vede ke snížení míry obyvatel žijících v chudobě o 3,5 procenta. Je však nutné poznamenat, že výsledky mohou být zkresleny množstvím neformálních (neregistrovaných) remitencí, kdy především chudí lidé ze zemí nacházejících se v blízkosti cílových zemí, mají tendenci využívat neformální kanály pro zasílání prostředků. Přesto remitence nemohou být vnímány jako univerzální všelék na zmírnění chudoby. Důvodem je i fakt, že relativně málo lidí migruje přes mezinárodní hranice, a když se už tito lidé rozhodnou stát mezinárodními migranty, často pocházejí z menšího množství oblastí v dané zemi. Vzhledem k tomu, že na světě je mnohem více vnitřních migrantů, větší důraz na na vztahy mezi migrací a chudobou by měl být věnován právě na tento fenomén a vliv proudění remitancí na venkov pocházejících právě od vnitřních migrantů. Například nedávná zpráva čínského Ministerstva zemědělství upozorňuje na fakt, že až 40 procent průměrného příjmu zemědělce v této zemi může pocházet z remitencí proudících na venkov z měst. Robert Stojanov, Jiří Novosák Robert Stojanov bádá v Centru pro výzkum globální změny-CzechGlobe Akademie věd ČR a přednáší na Ústavu environmentální bezpečnosti, Univerzita Tomáše Bati ve Zlíně (pro další studium viz www.stojanov.org). Jiří Novosák působí na Přírodovědecké fakultě Ostravské univerzity.
Reklama týkající se možnosti zasílání remitencí na Oxford Street, Londýn, s polskými a ruskými slogany. Foto: Kaihsu Tai, www.wikipedia.org. Původní verze tohoto příspěvku vyšla v časopisu Mezinárodní vztahy (Stojanov, R.; Novosák, J. (2008): Migrace namísto pomoci? Remitence a cirkulace mozků jako nástroje rozvoje. Mezinárodní vztahy, 43 (1): 38-77).
slavní uprchlíci
REINALDO ARENAS: „KUBA BUDE SVOBODNÁ. JÁ UŽ JSEM“
20 І
„Je to jedna z nejdojemnějších výpovědí, které byly v našem jazyce napsány o vzpouře a boji proti útlaku, přesto to uznají jen málokteří, protože kniha, ačkoli se čte s nezadržitelnou chutí, má nepříjemnou moc zenechat ve svých čtenářích znepokojivý pocit.“ Mario Vargas Llosa v reakci na autobiografický román Než se setmí, 1992 Kubánský básník, esejista a autor románů Reinaldo Arenas čelil ve svých textech všem typům ideologického dogmatismu. Zdůrazňoval imaginativní schopnost jedince a právo na sebevyjádření ve světě plném ignorance, netolerance a perzekuce. Přes počáteční sympatie s kubánskou revolucí z roku 1959 se stal neúnavným kritikem režimu Fidela Castra, kterým zůstal až do své předčasné smrti v roce 1990. KONFLIKT S REŽIMEM Arenasův život a literární kariéra měli sami o sobě románový průběh. Narodil se do chudých poměrů kubánského venkova (jedna z jeho prvních vzpomínek je prý na to, jak z nedostatku potravin jedl špínu). V 15ti letech opustil domov aby se přidal k oddílům Castrovy revoluce (1956-1959) a bojoval proti diktátorské vládě Fulgencio Batisty. Dva roky po revolučním triumfu se přestěhoval do Havany (na Universidad de Habana studoval filozofii
Reinaldo Arenas. Zdroj: Internet
a literaturu), kde oficiálně zahájil svoji literární kariéru. V roce 1967, ve svých 24 letech, publikoval první, částečně autobiografický, román Celestino antes del alba, příběh dítěte trestaného svou rodinou a bídnými životními pomínkami, které přežívá jen díky vlastní fantazii. Krátce po jeho vydání (v limitované edici 2000 kopií) byla jeho svébytná literární technika, vyznačující se volně plynoucím tokem vyprávění a důrazem na individuální sebevyjádření, odsouzena oficiální kulturní politikou. Jeho texty byly cenzurovány a prohlášeny za antirevoluční. Některé z jeho rukopisů byly zabaveny. Jeho tvorba a otevřená homosexualita jej v roce 1967 dostaly do konfliktu s komunistickou vládou. Odešel z Národní knihovny, kde v té době pracoval, a stal se editorem Kubánského knižního institutu. Mezi lety 1968 a 1974 působil jako žurnalista a editor literárního časopisu La Gaceta de Cuba. V roce 1973 byl Arenas obviněn ze sexuálního obtěžování a následně zatčen. Byl odsou-
slavní uprchlíci
І 21 zen za „ideologickou deviaci“ a za publikování svých knih v zahraničí bez oficiáního pověření. Po útěku z vězení a nepodařeném pousu o opuštění Kuby byl uvězněn ve známé pevnosti El Morro spolu s vrahy a násilníky.
-----------------------------------„Po útěku z vězení a nepodařeném pokusu o opuštění Kuby byl uvězněn ve známé pevnosti El Morro spolu s vrahy a násilníky.“ -----------------------------------Podařilo se mu přežít tak, že pomáhal spoluvězňům psát dopisy rodinám a přátelům. Takovým způsobem dokázal nashromáždit dostatek papíru, aby mohl pokračovat ve vlastním psaní. Jeho pokusy vynést svou práci ven z vězení však byly neúspěšné a byl za ně trvrdě trestán. Poté, co se pod pohrůžkou smrti otevřeně zřekl svých textů, byl v roce 1976 propuštěn. Zatím, co jeho romány byly čteny a oceňovány v Evropě a Latinské Americe, Arenas žil v Havaně téměř pikareskním způsobem života, neustále se stěhoval a zastával podivná zaměstnání, aby si zajistil přežití.
dus (většinou režimu nepohodlných) Kubánců z přístavu Mariel do Spojených států v období od dubna do října 1980. Akce byla organizována kubánskými Američany se svolením prezidenta Castra. Po příjezdu do USA se Arenas usadil v New Yorku, kde začal, po dlouhé kubánské censuře, produkovat velké množství textů: románů, povídek, básní, esejí a novinových článků. Psaní pro něj bylo osvobozujícím aktem sebevyjádření, stejně tak jako bojem proti všem typům ideologického dogmatismu. Poslední rozsáhlým textem, který Arenas napsal před svou smrtí, byl autobiografický román Než se setmí (Antes que anochezca). Text kombinuje historická fakta se snivou nadsazenou fikcí a vytváří působivou osobní a společenskou výpověď. V roce 1987 bylo Arenasovi diagnostikováno AIDS, nadále však psal a vystupoval proti kubánské vládě. O tři roky později spáchal sebevraždu požitím smrtelného množství léků a alkoholu. V oficálním dopise na rozloučenou, adresovaném deníku Miami Diario las Américas však vyjadřuje přání, aby jeho smrt nebyla interpretována jako porážka: „Končím svůj život dobrovolně,… chci povzbudit kubánský lid v zahraničí i doma, aby pokračoval v boji za svobodu… Kuba bude svobodná. Já už jsem.“
POBYT V USA V roce 1980 se Reinaldo Arenas jako součást tzv. Mariel Boatlift přeplavil do USA. Jednalo se o masivní exo-
Anna Kvíčalová Autorka studuje religionistiku na FF MU.
VÝZVA
TEMUULEN - POMOZTE MIMINKU Sain baina uu, nebo-li dobrý den. Jmenuji se Temuulen a před osmi měsíci jsem se narodil ve fakultní nemocnici v Brně. Předčasně. První dva měsíce svého života jsem tak strávil v inkubátoru. Když mě pustili domů, znovu jsem onemocněl, sotva dýchal, a tak jsem se musel vrátit zpět. V červnu mi přišel z nemocnice doporučený dopis: účet na 808.885 Kč. Zdravotní pojištění zatím nemám, ale ne proto, že nechci: rodiče tu žijí čtyři a půl roku, pracují a mají dlouhodobý pobyt. Až po pěti mohou žádat o trvalý pobyt, díky kterému – mimo jiné – bychom všichni mohli být v systému veřejného zdravotního pojištění. Takhle jsem odkázán na komerční pojištění a to může dítě jako já získat až po narození. Ovšem dosud nemám ani to, protože mě pojišťovna odmítá pojistit. Je komerční firmou a protože jsem často nemocný, není to pro ně výhodné. Na rozdíl od veřejné pojištovny si může vybírat, s kým smlouvu uzavře. Co na tom, že pojištění i zdravotní péči potřebuji. V nemocnici maminka sjednala splátkový kalendář. Navrhli jí splátku 5000 Kč měsíčně, ale tolik si nemůžeme dovolit. Poprosila o snížení na tisíc za měsíc, víc nám v tuto chvíli nezbývá. Tak bych měl za 67 let dluh splacený. Já, moje rodina i přátelé bychom Vás tímto chtěli požádat o jakoukoliv částku, kterou byste mi pomohli snížit můj dluh vůči nemocnici. Pokud se rozhodnete pomoci, své příspěvky prosím zašlete na účet Veřejné sbírky na pomoc migrantům v ČR organizované sdružením InBáze Berkat o.s.: číslo účtu 633756 / 5500, variabilní symbol 402 Aktuální stav účtu zjistíte na internetových stránkách Raiffeisen Bank. Jedná se o transparentní účet, který můžete sami sledovat. Kontaktní osoby pro Veřejnou sbírku na pomoc migrantům v ČR: Pavel Tvrdý, Alexandr Zpěvák (adresa: InBáze Berkat, o.s.: Legerova 50, Praha 2 – 120 00, tel.: 224 941 415) !!! DĚKUJEME !!!
glosa
WELCOME IN WIKIWORLD Právem celý svobodný svět vrtí hlavou nad hysterickou reakcí Číny na udělení letošní Nobelovy ceny míru disidentovi Liouvi Sia-po. Na rozdíl od našich provinčních normalizátorů před 30 lety se mocná Čína s prsty globálně protaženými neomezila jen na informační embargo a preventivní domácí vězení pro Liouvu rodinu, ale vynutila si dokonce neúčast některých spřátelených, respektive na ní ekonomicky závislých zemí na slavnostní nobelovské ceremonii. K nim se pochopitelně nemohly nepřidat státy, které nemají rády jakékoliv disidenty z principu (Kuba). Čert však vem čínské soudruhy, od tamního autoritářského režimu se asi nic moc jiného ani čekat nedalo. Nemluvě o naději zakódované v logice východoasijského vývoje, že do pár let tato budoucí supervelmoc, v níž je komunismus už jen vyšeptalou dekorací, dospěje k takové míře svobody, že alespoň nebude zavírat své občany za uveřejnění nenásilných výzev k reformám společnosti, jak to učinil právě Liou Sia-po svou Chartou 2008. V této souvislosti se však naskýtá neméně závažná otázka, totiž nakolik je sama naše západní demokracie skutečně otevřená kontrole ze strany vlastních občanů. Ona totiž reakce vysokého světa západní politiky a byznysu na uveřejnění amerických diplomatických a vojenských dokumentů na serveru Wikilieaks nemá k čínské hysterii až tak daleko. Podivnou shodou náhod je zakladatel serveru Julian Assange ve Švédsku obviněn ze znásilnění, ve Švýcarsku mu je obstaven bankovní účet, jsou pozastaveny sponzorské příspěvky pro Wikileaks a jako koruna všeho je na něj vydán eurozatykač – za horlivého sekundování USA a Austrálie, že uvítají Assangovo vydání. Američtí konzervativci, jak je jejich kovbojskému hulvátství vlastní, se pak už ani nenamáhají s pokryteckou hrou administrativní šikany a kriminalizace, jak ji známe z norLogo Wikileaks. malizačních časů či dnes třeba z režimů běloruského střihu, ale jdou rovnou na věc – Assange by měl být obviněn ze špionáže a odsouzen k smrti jako napomahatel teroristů. Nejen Marxovi proletáři, ale i mocní všech zemí se občas dovedou dojemně spojit, když se jim šlápne na kuří oko. Mám daleko k tomu, abych srovnával morální a havlovským klidem a důstojností imponující Liouvu osobnost s nepříliš charismatickým Assangem. Ani on však není terorista či anarchista, spíše jen trochu narcistní bavič a protřelý byznysmen s informacemi. V konečném soudu však v dějinách neběží o to, jak moc nám kdo je či není sympatický, ale o to, kam kdo svými skutky naše společnosti posouvá. V tomto ohledu prokázali lidé z Wikileaks západní společnosti docela cennou službu v pravý čas. Ve strachu před organizovaným zločinem, před migrací, ve strachu před činy zoufalců, kteří si špatně přečetli (nebo spíše vůbec nepřečetli) Korán, jsme se smířili s omeze-
22 І
ním svobod a soukromí, jaké stěží má v dějinách svobodné společnosti obdoby. Kamery na každém kroku, biometrické pasy, odposlechy telefonů a slídění v knihovnách i záznamech mobilních operátorů. Díky nezadržitelnému rozvoji IT o nás naše demokratické vlády, jak upozorňují četní liberální myslitelé, mají k dispozici nesrovnatelně více informací než kterákoliv z tajných policií a služeb komunistických režimů. Jejich ukoptění úředníci listující ve svých ušmudlaných kartotékách mohou svým dnešním nástupcům jen tiše závidět. Pokud toho naše vlády tolik vědí o nás, proč bychom nemohli také my jednou nahlédnout do jejich kuchyně. Ostatně – pokud ještě máme věřit svým ústavám – jsou to vlády zvolené z naší vůle a vykonávající práci pro nás a za naše daně. Je naším právem kontrolovat je stejně jako instalatéra, jemuž zaplatíme, aby nám doma opravil sporák. Máme tedy plné právo vědět o zločinech, jichž se dopustili naši vojáci na nevinných lidech, stejně jako o nediplomatických klepech, které si diplomatickou poštou posílají naši diplomaté. Když před několika lety naplno propukly – ať již skutečné či jen smyšlené – pedofilní skandály v katolické církvi, kterýsi kardinál v reakci na mediální kampaně a soudní spory rozšafně prohlásil, že špinavé prádlo by mělo zůstat v domě. Doplněno o klasickou zásadu doktora Plzáka „Zatloukat, zatloukat, zatloukat“ patří kardinálova moudrost k osvědčeným způsobům chování většiny společenských institucí bez rozdílu, od církví a univerzit přes korporace a politické strany až po vlády. Dnes jsme ovšem vstoupili do doby, kdy se podobné zásady ukazují poněkud archaické. Tak jako televize, která fungovala jako hlásná trouba propagandy komunistických režimů, nakonec značnou měrou napomohla k jejich pádu, nejiZdroj: Internet. nak i dnešní informační technologie, sloužící mocným ke kontrole občanů, mohou zároveň přispět ke kontrole moci občany. Politické systémy a režimy, které se takové kontrole brání, ať již cenzurou internetu z pokrytecky moralistických nebo politických důvodů či šikanou těch, kdo pouze uplatňují ústavní právo na svobodu projevu, se nejen zesměšňují, ale zároveň dávají najevo, že zdegenerovaly do podoby arogantní oligarchie. Bravurní kousek lidí z Wikileaks tak nebyl jen revoluční vzporou všech, kdo už jsou znechuceni životem v civilizaci věčného utajování, skrývání, šmírování a špiclování, ale přímo státotvorným počinem, přispívajícím k tomu, aby západní společnost byla více hodna přívlastků svobodná a otevřená, na nichž si tolik zakládá. Lubor Kysučan Autor působí na Filozofické fakulte Univerzity Palackého v Olomouci a na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně.
І 23 představujeme CENTRUM PRO RELIGIONISTIKU A MULTIKULTURNÍ EDUKACI Projekt CERME má za cíl přispět k překlenutí propasti, která zeje mezi požadavky, jež na středoškolské učitele klade probíhající kurikulární reforma, a znalostmi a dovednostmi, které jim zprostředkovává systém pedagogického vzdělávání. Učitelům pomáhá zvládnout výuku v oblasti, kterou Rámcové vzdělávací programy vymezují především průřezovým tématem Multikulturní výchova a odpovídajícími oblastmi vzdělávání v tematické oblasti Člověk a společnost, zejména v okruzích zaměřených na základy společenských věd, dějepis a zeměpis. Projekt je realizován s podporou Evropského sociálního fondu a MŠMT ČR v rámci operačního programu Vzdělávání pro konkurenceschopnost. Za jeho úspěšný průběh je zodpovědný Ústav religionistiky Filozofické fakulty Masarykovy univerzity. S ním na projektu spolupracují Muzeum romské kultury v Brně a brněnská pobočka Vzdělávacího a kulturního centra Židovského muzea v Praze. K uskutečnění cílů projektu CERME slouží především celoroční kurz Identity v konfrontaci (začíná 28. 1. 2010), na který je možné se přihlásit přes informační systém MU (http://is.muni.cz/prihlaska/info.pl?op=n;utyp=C), poradna a knihovna, obsáhlá tištěná i elektronická příručka pro učitele a učitelky a webový portál www.cerme.cz (spuštění k 21.1.2011), poskytující jak základní informace a odkazy na další kvalitní zdroje a projekty, tak prostor ke vzájemnému sdílení zkušeností mezi pedagogy a pedagožkami. Důležitou součástí projektu jsou i dvě konference. První z nich, Kulturní a náboženská identita: Marginalizace, integrace a multikulturní výchova, se konala 22. 10. 2010, druhá proběhne 30. 11. 2011. CO JE CÍLEM KURZU? ■ Prezentovat základní informace o náboženstvích, jež se významně podílela na utváření identit Evropanů (křesťanství, islám, judaismus), o významných kulturách, s nimiž Evropa a ČR přichází do bezprostředního kontaktu v rámci globalizující se společnosti (Čína, Indie, Vietnam, státy bývalé SSSR), a o významných menšinách žijících v Evropě a ČR (Romové, Ž/židé, Vietnamci, Ukrajinci). ■ Objasňovat společenské procesy zahrnované pod pojmy modernizace a globalizace a vysvětlovat, (a) jaké společenské faktory vedou ke zvýšené migraci obyvatel v současné společnosti a k problémům uprchlictví a imigrace, (b) ekonomické a politické souvislosti uprchlictví a emigrace, (c) jaké společenské faktory vedou k utváření moderních národních identit a jejich problematizování v současné společnosti. ■ Objasňovat pojmy jako kultura, tradice, identita, sociální vyjednávání, sociální vyloučení, stereotyp. ■ Formulovat příčiny vedoucí ke vzniku stereotypních představ a zdůvodňovat v ekonomickém, politickém a historickém kontextu vznik xenofobních postojů ■ jakož i zvýznamňování lokálních tradic a lokálních identit v rámci globální společnosti. ■ Analyzovat roli médií při utváření postojů, stereotypů i identit v současné společnosti. ■ Analyzovat konkrétní problémy multikulturního soužití a kriticky zhodnocovat postoje prezentované v médiích, každodenní komunikaci a v konkrétních formách politického jednání a občanského aktivismu s ohledem na jejich možné důsledky. ■ Rozlišovat projevy připisování identity, utváření stereotypů a xenofobních postojů v každodenních projevech běžného (včetně školního) a občanského života a politiky, posuzovat jejich možné dopady a své názory zdůvodnit, formulovat jasné argumenty a k analýze, rozlišování a schopnosti kritické argumentace vést i studenty/ky prostřednictvím diskusí, projektů, analýz dokumentů a jiných úkolů. Data dílčích seminárních bloků jsou: 28.1.2011, 24.2.2011, 23.3.2011, 19.4.2011, 12.5.2011, 13.6.2011, 20.9.2011, 14.10.2011 a 9.11.2011. O tematické náplni seminářů viz prozatímní web (http://www.phil.muni.cz/relig/cerme-kurzy.php) a následně portál www.cerme.cz.
TIRÁŽ Čtvrtletník PŘES vydává: NEzávislé Sociálně Ekologické HNUTÍ - NESEHNUTÍ, tř. Kpt. Jaroše 18, 602 00 Brno, tel: 543 245 342, fax: 545 218 619, e-mail:
[email protected], http://pres.nesehnuti.cz. Názory přispěvatelů/ek nemusí vyjadřovat stanovisko redakce ani vydavatele. Redakce: Tereza Doležalová Linda Janků Filip Johánek Anna Kvíčalová Tomáš Melichárek Jana Mistrová Boris Rafailov Lenka Šafránková Pavlíčková Milan Štefanec Peter Tkáč Radka Vejrychová Rediguje: Linda Janků Tomáš Melichárek Sazba a grafická úprava: Igor Látal Jazykové korektury: redakce Grafické korektury: Lenka Šafránková Pavlíčková Linda Janků Tomáš Melichárek Foto na titulní straně: Zdroj: www.sxc.hu Registrace: MK ČR E 15578 Tištěná verze: ISSN 1214-9640 On-line verze: ISSN 1801-0296 Elektronická verze: http://pres.nesehnuti.cz Roční předplatné (čtyři čísla): 145 Kč (cena jednoho čísla 16 Kč + 20 Kč poštovné a balné). Informace o předplatném: http://pres.nesehnuti.cz. Vytištěno na recyklovaném papíře.
