Téma: Příležitostí a úskalí finančních trhů Autor: Ing. Oldřich Šoba, Ph.D. 1 Význam a funkce finančního trhu a investování Finanční trh je jako každý jiný trh, místo, kde se setkávají nakupující a prodávající resp. poptávající a nabízející. V tomto případě se setkává nabídka úspor a poptávka po úsporách (místo úspor můžeme říct i aktuálně volné finanční zdroje). Nabídka úspor je od těch, kteří méně spotřebují než vydělají a něco tak uspoří, což se daří obvykle domácnostem, a poptávka po úsporách je od těch, kteří to mají naopak a chtějí více utratit, než mají k dispozici. Zářným příkladem může být stát. Na tuto stranu ovšem patří i firmy a také domácnosti. Jako na každém trhu ovlivňuje nabídka a poptávku cenu předmětu obchodování, a to je v případě úspor úroková sazba. Finanční trh je tak z tohoto pohledu trh jako každý jiný. Finanční trh umožňuje, aby se úspory dostávaly od subjektů, které peníze nabízejí, k těm, které je poptávají. Pokud tato alokace kapitálu funguje, podporuje fungování reálné ekonomiky, to znamená ekonomický růst a růst životní úrovně lidí. Pokud naopak finanční trhy přestávají fungovat, zadrhává se i motor ekonomického růstu. Dokladem toho je ostatně finanční krize posledních let. Pokud si subjekty na finančním trhu nedůvěřují, logicky na tomto trhu nenabízí své úspory (finanční zdroje). Těch je poté na trhu nedostatek a jejich cena (v případě úvěrů úroková sazba) roste. Dražší úvěry omezují investice firem do výroby a rozvoje, ale i výdaje domácností například na pořízení nového bydlení. V recesi jsou pod tlakem i veřejné finance – pokud firmy propouštějí, nezaměstnaní neplatí daně a naopak čerpají podporu v nezaměstnanosti. Snaha zabezpečit hladké fungování finančních trhů je jedním z hlavních důvodů, proč jsou tyto trhy tak regulované. Někdy ovšem regulace řeší spíše minulé problémy, než aby předcházela těm budoucím. Funkce finančního trhu a investování Popišme si nyní funkce finančního trhu podrobněji: 1) Možnost zhodnocení finančních zdrojů těch, kteří je nabízejí, a to pomocí investic ve formě cenných papírů jako jsou akcie, obligace, podílové listy nebo produktů jako jsou různé spořící či termínované účty, životní pojištění kryjící i riziko dožití atd. Ideální je dosáhnout takového zhodnocení, které je vyšší než inflace a tím dosáhnout reálného zvýšení bohatství, které znamená, že si za zhodnocenou částku koupíme více než za původní částku na začátku realizace investice. Ale na finančním trhu platí investiční trojúhelník, který říká „něco za něco“. Vyšší výnos je vždy vykoupen vyšším rizikem nebo nižší likviditou (nebo kombinací obojího). Zjednodušeně jsou akcie obvykle dlouhodobě výnosnější než obligace, ale také jsou rizikovější (jejich výnos je méně jistý). Výnos stavebního spoření je kvůli státní podpoře vyšší než u standardního spořícího účtu, ale také je zde omezena likvidita.
1
2) Možnost získání finančních zdrojů těmi, kteří finanční zdroje poptávají, a to ať už formou úvěrů nebo formou emise cenných papírů. Krátkodobé potřeby jsou financovány krátkodobými zdroji a dlouhodobé potřeby jsou financovány dlouhodobými zdroji. Emise cenných papírů obvykle slouží k získání vysokých částek a financování projektů firem jako je expanze na jiné trhy atd. 3) Realizace platebního styku je další funkcí finančního trhu. Na finančním trhu jsou produkty či nástroje, které nejsou investičního charakteru (včetně úvěrů), ale slouží pro realizaci platebního styku. Běžný účet nebo platební kartu si nepořizujete z důvodu zhodnocení svých volných zdrojů, protože na běžných účtech stejně prakticky žádný úrok není, za to poplatků tam bývá požehnaně, ale pro umožnění realizace platebního styku. V případě cenných papírů se to často týká směnek nebo šeků, které také bývají mimo jiné používány jako platební prostředek. 4) Prostřednictvím finančního trhu a jeho nástrojů a produktů můžeme omezit svá rizika. Nejde jen o diverzifikaci při investování, o které ještě bude řeč v kapitole o teorii portfolia, ale třeba i o pojištění. Například pokud si pojistíte svoji nemovitost proti živelnímu riziku a platíte za tuto ochranu pojistné, platí dané pojistné za stejnou ochranu více subjektů. Pojistná událost nastane například u jednoho z tisíce subjektů a škodu bude krýt i pojistné od těch, u kterých pojistná událost nenastala. Dalším způsobem omezování rizik prostřednictvím finančního trhu je i zajištění prostřednictvím finančních derivátů, kdy naše riziko je přeneseno na jiný subjekt. 5) Finanční trh slouží také jako nástroj pro ovlivňování ekonomiky. Propojenost finančního trhu s reálnou ekonomikou již byla vysvětlena. Toho využívá i Česká národní banka pro svoji měnovou politiku, která ovlivňuje cenu zdrojů na finančním trhu a tedy i výkon ekonomiky, míru inflace a kurz koruny. Například při vyšší inflaci, kdy dochází k reálnému znehodnocování finančních zdrojů, zvýší ČNB úrokovou sazbu. V případě, že chce reálnou ekonomiku podpořit a nevidí riziko inflace, naopak sazby sníží.
2 Instituce na finančním trhu Na finančním trhu v prvé řadě vystupují subjekty nabízející a poptávající úspory (aktuálně volné finanční zdroje). Mezi subjekty poptávající úspory patří emitenti cenných papírů (obligace, akcie, atd.) a žadatelé o úvěr a mezi nabízející úspor patří investoři včetně poskytovatelů úvěrů. Kromě subjektů nabízejících a poptávajících úspory na finančním trhu zde působí i celá řada institucí, které právě usnadňují převod úspor od nabízejících k těm, kteří je poptávají, a to způsobem, že na straně nabídky nebo poptávky úspor sami působí. Těmto institucím se říká finanční zprostředkovatelé. Bez nich byste si museli v případě financování bydlení najít vlastními silami někoho, kdo by půjčil na 30 let třeba 2 miliony korun. Na druhou stranu, pokud byste tuto sumu chtěli na danou dobu zhodnotit, museli byste si zase najít protistranu, která by danou částku na danou dobu potřebovala. A ani jedno by nebylo příliš jednoduché. Mezi typické finanční zprostředkovatele patří zejména banky, obchodníci s cennými papíry, pojišťovny (které tvoří dlouhodobé rezervy investicemi na finančním trhu), investiční společnosti a
2
fondy, ale i penzijní fondy, družstevní záložny, úvěrové a leasingové společnosti atd. A finanční zprostředkování provádějí prostřednictvím finančních produktů nebo cenných papírů, kdy na jedné straně úspory získávají od nabízejících (např. banky prostřednictvím vkladů), aby je mohly poskytnout poptávajícím (např. banky prostřednictvím úvěrů). Tyto instituce jsou obchodníky s finančními zdroji (úsporami) a podle toho se chovají. Každý obchodník levněji nakupuje než prodává, a to se týká i úspor, kdy cenou je úroková sazba. Proto je obecně úroková sazba nižší u vkladů než u úvěrů. Další možností, jak si nechat za finanční zprostředkování zaplatit, jsou poplatky (například v případě investic do fondů). Dalšími službami některých finančních zprostředkovatelů jsou například produkty umožňující platební styk (běžné účty, platební karty atd.). Tyto služby jsou prováděny za poplatky, které jsou někdy více či méně nesmyslné. Mezi další komerční subjekty umožňující či usnadňující finanční zprostředkování patří burzy a mimoburzovní trhy, vypořádací centra a samozřejmě i finančně poradenské společnosti, které z pohledu finančního zprostředkování fungují jako externí distribuční sítě finančních institucí. Neopomenutelnou roli na finančním trhu mají regulatorní instituce. A to jak ty, které prostřednictvím například změny základních úrokových sazeb ovlivňují ekonomiku, tak ty, kteří provádějí regulaci a dohled nad finančními instituce. Regulace znamená stanovování pravidel „hry“ a dohled je dohlížení, zdali se podle pravidel „hraje“. Tato regulace a dohled je důležitá pro důvěryhodnost celého finančního trhu, nedůvěra se pak projeví v reálné ekonomice. Hlavním regulátorem finančních institucí je v České republice Česká národní banka. Ovšem ne každá instituce, která na finančním trhu podniká, je regulována Českou národní bankou. Týká se to např. samostatných splátkových prodejců, kdy daná společnost půjčuje svoje vlastní peníze a nikoliv peníze klientů. Jednoduše lze říct, že regulaci České národní banky podléhají ty instituce, které mají právo přijímat vklady (peníze) od veřejnosti nebo jí poskytovat poradenství v oblasti finančního trhu.
3 Členění finančních trhů Základními částmi finančního trhu je peněžní trh, kapitálový trh, měnový trh a trh drahých kovů.
Zdroj: Rejnuš (2012) Na peněžním trhu se obchoduje s finančními zdroji se zbytkovou dobou splatnosti kratší než 1 rok, a to jak s cennými papíry, tak s úvěry, včetně vkladů, které jsou vlastně také úvěrem, kdy je úvěrována banka. Prostřednictvím peněžního trhu se financují krátkodobé potřeby. Je to jednoduché, krátkodobé potřeby jsou financovány krátkodobými zdroji a dlouhodobé potřeby dlouhodobými zdroji. Také si nekoupíte dům (dlouhodobá potřeba) na jednoletý úvěr, protože byste jej asi v dané lhůtě nesplatili.
3
Rovněž tak si pračku (krátkodobá potřeba) nepořídíte na 30letý úvěr, protože by to bylo příliš nákladné. Mezi krátkodobé cenné papíry se řadí například směnky nebo šeky, které se také používají jako platební nebo zajišťovací prostředek. Rovněž se sem řadí státní pokladniční poukázky, které vydává stát a řeší tak časové nesoulady mezi pravidelnými výdaji státního rozpočtu a jeho nepravidelnými daňovými příjmy. Na samotné financování deficitu státního rozpočtu tento typ cenného papíru neslouží, protože by musel být splacen do 1 roku, což by nebylo moc reálné. Deficit státního rozpočtu je tak financován především dlouhodobými dluhopisy, obligacemi. Mezi krátkodobé úvěry a vklady lze zařadit například kontokorentní úvěr, který umožňuje přečerpání běžného účtu do záporu. Samozřejmě lze sem zařadit spořící účty nebo termínované vklady s dobou splatnosti do 1 roku. Na kapitálovém trhu se obchoduje s dlouhodobými finančními zdroji. Zbytková splatnost aktiv obchodovaných na tomto trhu se tak pohybuje nad 1 rok a slouží pro financování dlouhodobých potřeb, včetně strategického rozvoje podniků. Patří sem dlouhodobé úvěry (například hypoteční úvěr, investiční úvěry firem) opět včetně dlouhodobých vkladů a dlouhodobé cenné papíry (obligace, akcie). Další důležitou součástí finančního trhu je měnový trh, kde se obchodují cizí měny. Na měnové trhu se tvoří měnový kurz příslušného měnového páru, což je cena jedné měny vyjádřena v jiné měně. I když se měnový kurz (či cizí měna) považuje někdy za další finanční aktivum (jako např. akcie, obligace), tak to finanční aktivum není. Je to pouze určitý „přepočítací koeficient“. To je také důvod, proč měnové kurzy obdobně vyspělých ekonomik nemají dlouhodobě nijak silnou trendovou složku, opět na rozdíl např. od akcií, které mají dlouhodobě obvykle rostoucí trendovou složku. Nejvýznamnějším světovým měnovým párem dle objemu transakcí na měnovém trhu je USD/EUR a vůbec nejvýznamnější měnou na tomto trhu (účastní se největšího objemu transakcí) je USD. Měnový trh se dělí na devizový a valutový. Devizový trh je trhem deviz, což je bezhotovostní forma cizí měny, jako jsou cenné papíry v cizí měně, zůstatky na účtech atd. Valutový trh je trhem valut, tedy hotovosti, kterou si kupujeme např. ve směnárně. Devizový trh si představte jako online propojené terminály dealingových oddělení bank, investičních společností a dalších významných institucí, kdy mezi sebou tyto instituce směnují devizy. Výsledkem těchto směn je devizový kurz, což je cena deviz, neboli cena bezhotovostní formy jedné měny vyjádřená v jiné měně. Tento systém online propojených terminálů se označuje jako FOREX (FOReign EXchange). V rámci tohoto systému probíhá obchodování 24 hodin denně, jedná se dle objemu transakcí o nejvýznamnější segment na finančních trzích s neuvěřitelnou likviditou (záleží samozřejmě na konkrétním měnovém páru). Nemá ovšem žádné jedno konkrétní centrum, jako např. burza cenných papírů. Dealingová oddělení těchto institucí jsou rozmístěna prakticky po celém světě, velmi mnoho jich je v Londýně, proto toto město bývá označováno jako centrum devizového trhu. Jedno speciální místo byste zde ovšem hledali zbytečně. Dalšími významnými místy devizového trhu jsou například New York, Tokyo, Hong Kong atd. Měnový kurz (až už devizový nebo valutový) se udává buď v přímé nebo nepřímé kotaci, přímá
4
kotace je častější a udává kolik jednotek domácí měny zaplatíte za jednotku zahraniční měny. Například v České republice bude uvedeno 25 korun za euro (psáno CZK lomeno EUR). Měnové kurzy se obvykle udávají obvykle na tři až 4 desetinná místa a existují ve formátu nákup, prodej a střed. Střed je aritmetický průměr mezi nákupem a prodejem a rozdíl prodej a nákup (v případě přímé kotace) je tzv. spread a je to zisková přirážka obchodníka. Měnový kurz prodej je totiž vyšší než nákup (v případě přímé kotace) a jedná se vždy o pohled obchodníka (např. směnárny). Kurz prodej znamená, za kolik daný obchodník (směnárna) vám cizí měnu prodá a nákup, za kolik ji od vás odkoupí. Pokud tedy jdete na dovolenou koupit eura, uvažujete kurz prodej, protože směnárna vám eura bude prodávat. Není tedy podstatný váš pohled, ale pohled obchodníka, který kurz stanovil. Jako každý obchodník levněji nakupuje a prodává. Jaký bude kurz cizí měny záleží na vzájemné nabídce a poptávce po měnách na devizovém trhu. Poptávku a nabídku měn ovlivňují obchodní toky mezi různými zeměmi – například exportér z ČR do Německa dostane zaplaceno v eurech, která potřebuje směnit za koruny. Tím tvoří poptávku po koruně a tlačí na její posílení. Kurzy ale ovlivňují úrokové sazby a celá řada dalších faktorů. Posledním základním segmentem finančního trhu je trh drahých kovů, a to zejména zlato, stříbro a platina, neboli kovy, které bývaly dříve často používáno jako platidlo. Na tyto drahé kovy si investoři vzpomenou obvykle v dobách nejistoty na finančních trzích, jelikož se jedná o reálná aktiva. To je taky jedním z důvodů, proč v posledních krizových letech trhá cena zlata rekordy. Trh cenných papírů Trh cenných papírů je v rámci finančního trhu tvořen trhem krátkodobých cenných papírů (zbytková doba splatnosti do 1 roku) obchodovaných na peněžním trhu a trhem dlouhodobých cenných papírů obchodovaných na kapitálovém trhu (zbytková doba splatnosti nad 1 rok).
Zdroj: Rejnuš (2012)
5
V prvé řadě se trh cenných papírů dělí na primární a sekundární.
Zdroj: Rejnuš (2012) Na primárním trhu se dané cenné papíry (krátkodobé i dlouhodobé) obchodují poprvé, resp. zde nachází svého prvního kupce (majitele). Primární trhy jsou zde především proto, aby emitenti cenných papírů prostřednictvím jejich prodeje získali krátkodobé úspory (finanční zdroje) investorů pro financování krátkodobých potřeb a dlouhodobé pro financování dlouhodobých potřeb, což má potom dopad do reálné ekonomiky. Naproti tomu na sekundárním trhu se obchodují již jednou zobchodované cenné papíry. Ukažme si to na příkladě. Akciová společnost emituje akcie, protože potřebuje finanční zdroje pro svůj strategický rozvoj a nabídne jej investorům. V tomto případě je tedy nabízí na primárním trhu. Poté, co jsou tyto akcie prodány, jsou dále obchodovány například na burze cenných papírů, v tomto případě se ale již jedná o sekundární trh. Jeho základní funkcí je stanovit danému cennému papíru aktuální tržní cenu, neboli kurz. Znáte snad aktuální tržní cenu akcií regionální akciové společnosti, jejíž akcie nejsou veřejně obchodovány? Ano, mohou existovat různé odborné posudky, ale to není tržní cena. Tržní cena je taková cena, za kterou se to na trhu skutečně prodá, nikoliv názor odhadce stanovený dle různých metodik. Jako přirovnání lze použít i případ nemovitostí, kdy za odhadní cenu je problém nemovitost prodat, takže je nutno tuto cenu snížit. Odhadní cena tedy určitě nebyla tržní cenou, protože trh nebyl ochoten tuto cenu zaplatit. Pokud se ovšem akcie nyní na burze, což je typický sekundární trh, skutečně obchoduje např. za 900 Kč, je to tržní cena. Další funkcí sekundárního trhu je zajistit danému cennému papíru likviditu. Ztráta likvidity je rizikový faktor snižující cenu daného aktiva. Například akcie, která nemá na trhu likviditu, protože ji nikdo nepoptává a nemůžete ji tak na trhu prodat, má pro vás velmi malou hodnotu, pokud samozřejmě nevyplácí slušné dividendy. V tom případě by ale o ni na trhu zřejmě zájem byl. Sekundární trh velmi ovlivňuje primární trh a tím i získávání finančních zdrojů pro financování reálných potřeb, zejména dlouhodobých. Pokud by dlouhodobé cenné papíry (akcie nebo obligace) nebyly na sekundárních trzích dostatečně likvidní, byl by o ně samozřejmě menší zájem i na
6
primárním trhu. Investoři si často nemohou dovolit „uvázat“ své finanční zdroje (úspory) do dlouhodobých cenných papírů, které v průběhu jejich splatnosti kvůli jejich nízké likviditě nemohou prodat či mohou, ale za velmi špatnou (rozumějte nízkou) cenu prodat. Takové cenné papíry logicky nebudou nakupovat na primárním trhu či je nakoupí za nízkou cenu, aby jim vyšší výnos kompenzoval právě nízkou likviditu. To ovšem způsobí, že se emitenti budou velmi obtížně dostávat k finančním zdrojů na financování reálných investic, které by měly podporovat ekonomický růst. To je taky jedním z důvodů, proč burzy cenných papírů, které patří mezi významné sekundární trhy, jsou obvykle nemálo regulovány. Pokud by totiž zde nebyla dostatečná likvidita, ale samozřejmě v první řadě důvěra v tyto trhy, která přítomnou likviditu také velmi ovlivňuje, velmi snadno a negativně by se to přeneslo i na primární trh. Možností, jak likviditu vytvářet „uměle“, je využít tzv. market makerů (tvůrců trhu). Jejich úkolem je neustále kótovat nákupní a prodejní kurzy. Máte tedy jistotu, že vždy daný cenný papír můžete prodat nebo nakoupit od daného market maker. V případě pražské burzy cenných papírů se jedná o tituly zařazené v systému SPAD (Systém pro podporu trhu akcií a dluhopisů), kde se jedná o nejlikvidnější a nejvýznamnější akciové tituly na této burze (tzv. blue chips). Dluhopis i přes název SPAD není v tomto systému žádný, ale pro státní dluhopisy je vytvořen rovněž určitý market making podporující jejich likviditu na trhu. Market makery jsou v případě pražské burzy její členové (banky, investiční společnosti, obchodníci s cennými papíry), přičemž u každého titulu jsou minimálně dva market makeři pro zajištění konkurence I když bylo uvedeno, že burzy cenných papírů jsou typickými sekundárními trhy cenných papírů, mohou působit i jako primární trhy, kdy prostřednictvím burzy jsou na trh uváděny nově emitované cenné papíry. Je tomu tak z důvodu, že je možné využít pro tyto účely burzovní systém a také hlavně přítomnost významného množství investorů. Obecně jsou ovšem burzy cenných papírů trhy sekundárními. Trh s cennými papíry můžeme také rozdělit na veřejný a neveřejný, a to jak v případě primárního trhu, tak sekundárního trhu. Už z názvu vyplývá, že neveřejný trh znamená vyloučení širokého okruhu účastníků. Jednalo by se například o emisi akcií či dluhopisů a jejich prodej uzavřené skupině investorů, či pouze jednomu investorovi, bez veřejné nabídky. V případě sekundárního trhu se jedná o případ, kdy vámi vlastněný cenný papír prodáte například kamarádovi. Veřejné trhy ať už primární nebo sekundární jsou určeny širšímu spektru emitentů a investorů. Neznamená to ale, že tam musí mít přístup úplně každý (může zde být omezení dané například minimálním objemem transakcí za určitou dobu). Veřejné trhy cenných papírů dělíme jednak na OTC trhy (tzv. neorganizované) a na burzy a mimoburzovní trhy (organizované). OTC trh znamená v překlad trh přes přepážku (over the counter market). A daná přepážka může patřit například bance nebo obchodníkovi s cennými papíry. Pokud vlastníte cenný papír, můžete jej nabídnout právě k prodeji obchodníkovi s cennými papíry, který se touto činnosti zabývá, a který váš cenný papír může koupit pro svého jiného klienta neb na svůj vlastní účet. Jedná se ovšem o individuální dohodu mezi dvěma subjekty, což je typickým rysem OTC trhů. Co si domluvíte, to platí. Že je to trh veřejný plyne z toho, že tyto služby nabízí tento OTC trh veřejnosti. Ovšem tato činnost
7
zde není nikterak zásadně organizována, jak je tomu u burzovních nebo mimoburzovních trhů. Burzy a mimoburzovní trhy cenných papírů mají totiž určitou organizaci, kterou je nutno dodržet, aby bylo možné využít jejich služeb. Například k obchodování přijímají pouze některé druhy cenných papírů a mezi nimi si vybírají i emise. Čím větší emise, tím obvykle lépe. Těžko se na významné burze v rámci jejího významnějšího trhu budou obchodovat akcie nevýznamné akciové společnosti regionálního významu. Dále se u daných cenných papírů musí jednat i o určitou standardizovanost, nemůže být každý cenný papír jiný ve smyslu jiných práv a povinností. To je například směnka, a proto není na těchto trzích obchodována. Každá směnka je totiž svým způsobem unikátní (jiná splatnost, částka, dlužník atd.). Standardizovanost je u veřejně obchodovatelných cenných papírů zajištěna prostřednictvím čísla tzv. ISINu, na základě kterého je patrné o jaký cenný papír se jedná, o jakou jeho emisi a jaká práva a povinnosti jsou s ním spojena. Není pak podstatné, který konkrétním cenný papír se stejným ISINem vlastníte. Mezi další organizační znak burz a mimoburzovních trhů patří například, že mají dopředu stanovené hodiny obchodování v jednotlivých segmentech (trzích), stanovení způsobu výpočtu kurzu, vypořádání, možných cenových výkyvů za určité období atd. Významným znakem burz a mimoburzovních trhů je obchodování v tzv. lotech. Lot je minimální obchodovatelná jednotka a čím významnější segment trhu, tím je počet kusů obvykle vyšší. Často záleží i na ceně daného cenného papíru a jeho likviditě. V případě segmentu SPAD pražské burzy cenných papírů se lot pohybuje v řádu tisíců kusů u některých cenných papírů (ČEZ má například 5 000 ks), můžete tedy koupit nebo prodat v tomto segmentu pouze násobky lotu. Dalším znakem burz a mimoburzovních trhů je v některých případech členský přístup, to znamená, že obchodovat zde mohou pouze její členové (obvykle finanční instituce atp.). Ostatní investoři zde mohou obchodovat pouze prostřednictvím členů. Stejný princip je aplikován například na pražské burze cenných papírů. Na burzách a mimoburzovních trzích se neobchodují pouze cenné papíry, ale například i komodity (energetické suroviny, zemědělské komodity, kovy). To už ovšem nepatří na finanční, ale na komoditní trh. V rámci finančního trhu se jedná o burzy a mimoburzovní trhy cenných papírů (popřípadě jejich derivátů), a to zejména akcií, popř. dlouhodobých dluhopisů (obligací). Rozdíl mezi burzou a mimoburzovním trhem cenných papírů je dán obvykle zákonem, přičemž obecně platí, že burza má přísnější podmínky než mimoburzovní trh, který bývá určen širšímu spektru účastníků a obchodovaných cenných papírů. Například se to může týkat velikosti lotu, členského přístupu či podmínkám přijetí daného cenného papíru k obchodování. Významnost (velikost) burzy či mimoburzovního trhu se poměřuje tržní kapitalizací na ní obchodovaných cenných papírů, zejména akcií. Tržní kapitalizace firmy (jí emitovaných akcií) je dána jako součin tržní ceny jejich akcií a počtu emitovaných akcií. Jednoduše řečeno, kolik teoreticky stojí všechny akcie dané společnosti na trhu v jednom okamžiku. Větší společnosti mají samozřejmě větší tržní kapitalizaci, a proto cílem každé burzy (či mimoburzovního trhu) je, aby se na dané burze obchodovaly emise cenných papírů významných společností.
Zdroje: REJNUŠ, Oldřich. Peněžní ekonomie - Finanční trhy. 6. vyd. Brno: Akademické nakladatelství CERM, 2012. 374 s. ISBN 978-80-214-4415-7. 8
