Publikováno na Inflow.cz (http://www.inflow.cz/tatuaz-jako-znakove-vyznamovy-system-v-zrcadlekybersemiotiky-dil-1)
Tatuáž jako znakově významový systém v zrcadle kybersémiotiky. Část I. 6. 9. 2009 Buchtová Barbora
Článek je zkrácenou verzí bakalářské práce s názvem Tatuáž jako znakově významový systém v zrcadle kybersémiotiky. Dělí se do dvou dílů. První díl se nejprve zaobírá výkladem tetováže jako určitého znaku, následně pak nastiňuje dějinný vývoj tohoto fenoménu v kontextu jeho historických (i současných) významů. V poslední části se zaměřuje na podání tetováže, jako určitého systému. Poznámka redakce: první část výtahu pochází z bakalářské diplomové práce: BUCHTOVÁ, Barbora. Tatuáž jako znakově významový systém v zrcadle kybersémiotiky. Brno: Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, Ústav české literatury a knihovnictví, Kabinet informačních studií a knihovnictví, 2009. 59 s. Vedoucí diplomové práce PhDr. Michal Lorenz.
Úvod Na lidskou kůži bylo vytetováno nespočetné množství symbolů, znaků, kreseb a někdy i textů či šifer. Tetování je fenomén velice mimořádný a komplexní, jelikož se jedná o kulturní univerzálii, kterou lze nalézt téměř na všech místech napříč celým světem. Svou různorodostí - v půvabech i děsivosti - prohlubuje naše estetické vnímání. Tetování však také můžeme pojímat jako prostředek neverbální komunikace nebo sebevyjádření. Mezi tatuáží a jejím nositelem existuje (pro jejich těsné sepětí) mnohem užší vztah, než je tomu u jakéhokoli jiného záznamu na určité médium. Tatuáž vypovídá o svém nositeli mnohé a my tak můžeme „číst" přímo z kůže člověka podobně jako z otevřené knihy, přestože pro tetování nebyl dosud vytvořen žádný (alespoň ne jednotný) slovník. Už samotná „potetovanost" je totiž příznakem jiného jevu - ať už je to příslušnost k určité skupině či naopak snaha odlišit se. V následujícím textu bych proto chtěla vylíčit, co v průběhu dějin různá tetování znamenala a co symbolizovala (od sociálního postavení, přes příslušnost ke skupině až po zdůraznění výjimečností) a jak člověk jejich prostřednictvím komunikoval. Moje práce vychází z hypotézy, že tetování je znak. Jde totiž v podstatě o zaznamenání symbolu či celého souboru symbolů na lidskou kůži podobně jako je písmo zaznamenáváno na papír či jiný nosič. Mimo to se však zároveň jedná o něco, co bychom teoreticky mohli nazvat meta-znak, jelikož je to zároveň znakem pro něco dalšího (např. to, že jeho nositel prošel určitým rituálem, že
má určitý společenský status, že se chce odlišovat či že chce zvýšit svou sexuální atraktivitu). Významy se v průběhu dějin měnily a vyvíjely a tím vznikl celý řetězec interpretací a vztahů mezi tetováními, jejich nositeli a jednotlivými významy tatuáží. Vlivem toho vznikl velice rozvětvený systém, který bych se chtěla pokusit alespoň částečně nastínit. Mým cílem je uspořádat a typologizovat tatuáž, zreflektovat její významy a zasadit ji do konceptuálního rámce kybersémiotiky. K tomu je však nutné: 1. zreflektovat významy tetováží vjejich historickém kontextu 2. vyložit tetováž jako určitý systém, který je autopoietický 3. zasadit ho do triadického sémiotického pojetí. Teprve pak může vzniknout koncept vykreslující systém tetováží v kybersémiotickém pojetí, jak jej předkládá Søren Brier.
Tatuáž jako znak V průběhu života se na našem těle objevuje nespočet znaků, z nichž můžeme vyčíst mnoho informací o jeho vlastníkovi, jelikož tyto znaky se zpravidla objevují jako následky či výsledky naší manipulace s tělem. Tvar a celkový stav postavy (není-li předurčen genetickými předpoklady) je většinou odrazem životosprávy a celkové péče o tělo. Můžeme však vypozorovat i řadu dalších znaků, které si záměrně vytváří člověk sám. Jedná se o různé mutilační změny, které člověk produkuje už od pradávna. Pod pojmem "mutilace" si mnoho lidí může představovat různá mrzačení či hrubší zásahy do lidského těla. Málokdo však ví, že mezi mutilační změny se řadí například i stříhání nehtů, barvení vlasů či oblékání. Mutilace vždy nesou určitý komunikační význam. "Mohou vyjadřovat estetické cítění, odrážejí do jisté míry normy společenského chování, morální, filozofické náboženské představy a postoje. To vše má v podstatě komunikační cenu, protože jedinec předává svému okolí určité informace o sobě." [1] Mutilační chování můžeme definovat jako „... chování, jehož výsledkem je změna velikosti tvaru nebo barvy části lidského těla provedená záměrně na živém jedinci..." [2] Důvodem k tomuto chování může být magické či kultovní myšlení, příslušnost k sociální skupině, zdůraznění sekundárních pohlavních znaků a v některých případech se může jednat dokonce o určitý patologický jev. Mutilační změny mohou být trvalé nebo dočasné. Mezi změny ireverzibilní (nevratné, trvalé) patří tzv. hard mutilace prováděné na kostech či zubech (jako například pilování zubů nebo deformace kostí) a tzv. soft mutilace prováděné na měkkých částech těla (sem patří široká škála mutilačních praktik - od různého vpichování a propichování až po obřízku). Mezi změny reverzibilní (dočasné, vratné) řadíme vše od líčení (používání barev) až po oblékání či zdobení šperky. Mezi ireverzibilní soft mutilace patří i různé tatuáže. Shannon Bell ve své eseji píše o Maorských tetovážích: „Jejich moko bylo jako signatura, kterou nyní používají pro značení dokumentů; to znamená, že místo toho, aby označovali jejich jména, vytvářeli své moko, které bylo opravdovou reprezentací jich samotných" [3] Zde je vidět, že tetováže v první řadě vytváří znaky, které označují a reprezentují danou osobu, či nějakou další událost. Tetováž tedy můžeme pojímat jako znak. Znak definoval svatý Augustýn jako „něco, co nás samo o sobě přivádí na myšlenku o něčem jiném."[4] Tatuáž dokonce můžeme pojímat jako znak hned
na třech úrovních: 1. Znak jako výsledek manipulace s naším tělem (znak toho, že naše tělo bylo mutilováno, že se na něm něco změnilo) 2. Znak jako určitý obrazec - zpodobnění například určitého symbolu, nesoucí nějaký určitý význam (např. na Barmě býval často tetován motiv tygra symbolizující velkou sílu a odvahu) 3. Znak, který je člověku připsán následkem toho, že je potetován (např. že se mu zvýšil sociální status) První a třetí úroveň se zdají být podobnými, jedná se však o dvě různé věci - vlastní fakt/změnu (1. úroveň) a jeho důsledek/význam (3. úroveň). Rozdíl je v tom, že tetování jako znak na první úrovni vnímáme všichni v podstatě stejně („ten člověk je potetovaný" = „má na sobě uměle vytvořené zvláštní znaky"), zatímco na třetí úrovni přidáváme tatuáži nějaký subjektivní (či objektivní) význam („má určitý společenský status", „je sexuálně zralý/přitažlivý" či dnes již stereotypní „byl ve vězení"). Tatuáž je tedy znakem zastupujícím 1) událost na těle, 2) znak či symbol, 3) význam. Toto rozlišení by se dalo přirovnat ke třem úrovním informace podle D. F.Hofstadtera, skládajících se z 1) rámcového sdělení, neboli sdělení o tom, že jde o zprávu („ten člověk je tetovaný"); 2) vnějšího sdělení, které se sestává z dekódování nalezené zprávy („toto je vytetovaný tygr") a 3) vnitřního sdělení - porozumění zprávě („vzhledem k tomu, že jsem na Barmě, znamená to pravděpodobně, že jeho nositel chce dát na odiv svou sílu a odvahu").[5] Jak však můžeme porovnávat znak a informaci? Zde vede cesta přes koncepci Gregoryho Batesona, který popisoval informaci jako „rozdíl, který vytváří další rozdíl".[6] Na Batesona navazuje Brier, který tvrdí, že v okamžiku, kdy se stává informace rozdílem, je to viděno jako znamení/znak pro pozorovatele.[7] K tomu abychom mohli vnímat tetování jako znak, je tedy zapotřebí pozorovatele. Pozorovatel nejen vytváří pozorováním znaku informaci, ale zároveň tomuto znaku vytváří určitý význam. Významy se v průběhu času proměňují a mění a znak se prostřednictvím interpretace zároveň v novém prostředí stává znakem pro něco dalšího, a tak je vystaven dalším interpretacím a vlivem toho se vytváří celý řetězec významů, který se neustále větví. Abychom mohli zreflektovat významy a funkce tatuáží, je nejprve nutné nastínit si jejich dějinný vývoj.
Historické významy tetováže Tetování provází člověka od pradávna. Můžeme se s ním setkat v celém světě. V těch částech světa, kde se tetováže pro příliš tmavou pokožku obyvatel nedaly provádět, byly na kůžích domorodců vytvářeny skarifikace, které se dají brát jako úzce související fenomény. Samozřejmě můžeme naleznout i geografické oblasti či kultury, ve kterých se lidé tetovat nenechávali. Nebylo to však z důvodu, že by ony kultury tetování neznaly, jako spíše proto, že to jejich náboženské či kulturní předpisy přímo zakazovaly - jak je tomu v případě Judaismu či Islámu. V dnešní globální éře se tetováž stala velice výrazným módním trendem. O její rozšíření se zasloužili zvláště námořníci 18. století, kteří si tyto stálé ozdoby přiváželi z tradičních oblastí. S vynálezem elektrického tetovacího strojku pak nastal vyložený boom. Význam novodobých tetování se však jednoznačně posunul jinam. Tetováže nebyly prováděny bezdůvodně. V jednotlivých kulturách můžeme rozlišovat různé
funkce, které tetováže plnily. Také Martin Rychlík ve své publikaci „Tetování, skarifikace a jiná zdobení těla" systematizuje tetováže podle funkce. Celkem jich vyjmenovává osm: rituální, esteticko-erotická, magicko-náboženská, léčebně-preventivní, komunikační a identifikační, sociálně-skupinová, statutárně-hierarchická, individualizační.[8] Takovéto členění se dá dále rozvíjet. Tatuáž je nejtradičněji rituálem. Proto je jednou z nejdůležitějších funkcí (1) funkce rituální. Rituální funkci plnila tetováž nejčastěji v „přírodních kulturách" jako např. na většině ostrovů v Oceánii, v Austrálii, Japonsku, u Eskymáků, v mnoha afrických kmenech a tetovací ritus nalezneme i v kultuře Mayů. Většinou se jednalo o rituály přechodové - po narození dítěte, dosažení dospělosti, uzavření sňatku apod. Význačné je, že tetovací rity byly často doprovázeny dalšími rituály či různými doporučeními a tabu. Zvláště v Oceánii nebyla různá tabu, doprovázející tetovací ritus, žádnou výjimkou. Například u Maorů byl zjizvující proces „ta moko" spojen s řadou rituálních úkonů, zpěvů a alimentárních (potravinových) tabu. Nesměla se jíst tuhá strava a pokrmy z ryb. Samozřejmostí byl dočasný celibát.[9] Na Borneu alimentární tabu zase zakazovala požívat masa z jistého druhu ještěrky. Také dívky z indiánských kmenů v Paraguaji nesměly požít maso nebo ryby dokonce celý rok poté co byly tetovány a jedinou povolenou práci měli tkaní a předení.[10] Příkladem různých dalších tetovacích ritů můžou být také ceremoniály středoaustralských Arandů, u kterých „obřad probíhá na skalní římse. Muži vylezou co nejvýše a za zpěvu si nařezávají kůži na ramenou, až jim krev stéká na skálu. V jejich písni prosí klokany, aby se množili a neubývali. Arantové věří, že krev oplodní zemi a dá klokanům sílu se množit. Krev a červená barva je vůbec symbolem života a plodnosti (...) Když zemře příslušník kmene, jeho potomci si na znamení smutku nařezávají kůži, ale nenechávají krev téci a zatírají rány bílou barvou. Mladí chlapci si v období dospívání nechají naříznout kůži kolem dokola hrudníku, asi v místech mezi prsními bradavkami a pupkem a zatírají do rány prach podobně, jako to činí černoši v Africe. Výsledkem je mohutná jizva kolem těla. Často nezůstává u jedné, přibývají se vzrůstající vážností a hrdinskými činy."[11] Tetováž jako ritus chápou však některé skupiny či subkultury dokonce i v dnešní době. Jedná se například o tzv. „Modern primitives", kteří chápou tetování jako obřad v původním významu.[12] V současné době však dozajista hraje prim (2) funkce estetická. Lidé chápou tatuáž jako ozdobu, která má jejich tělo zkrášlit a udělat ho přitažlivějším. To platilo i u nejedné tradiční kultury, o čemž svědčí veliká zdobnost vzorů a ornamentů, jak se s nimi setkáváme kupříkladu u Maorů, Markézanů, na Barmě či v Japonsku. Tatuáž má být zkrátka mnohdy především trvalou dekorací či „dát tělu šperk".[13]
S estetickou funkcí souvisí i (3) funkce sexuální, kterou Martin Rychlík s estetickou funkcí slučuje. „Velkou vážnost ozdobnému přínosu přikládaly i samy domorodé kmeny, pro něž takto zdobená osobnost mívala obzvláštní erotickou přitažlivost. (...) Estetický - a hluboce erotický - účel tetování je ostatně patrný dodnes. Postačí se jen podívat na záplavu intimních ozdob dámských pozadí, lýtek, ramen bříšek ňader či klínů. Nejinak je tomu u mužských protějšků..."[14] Já však vidím ve funkci sexuální ještě další aspekt, který je bližší spíše funkci rituální, nežli estetické. Tetováž mnohdy totiž určuje pohlavní zralost. Svědčí o tom množství kultur, kde je žena tetována po první menstruaci či v okamžik, kdy začíná být považována za dospělou. Bylo tomu tak u Eskymáků, Maorů či v nejednom Africkém kmeni. A neplatí to pouze pro ženy. Kupříkladu klasická samojská pe'a je přechodovým rituálem, který chlapci podstupují, aby byli považováni za dospělé a mohli se oženit.[15] Tetování může tedy být znakem toho, že je jeho nositel (nositelka) již schopný zplodit potomka či založit rodinu. Další funkce, kterou Martin Rychlík uvádí je funkce magicko-náboženská. Domnívám se, že toto spojení je komplikované, jelikož pojem náboženství nemusí být vždy s magií spjat. Pojem „náboženství" dodnes nemá žádnou jednotnou definici.[16] Zatímco v některých společnostech vyjadřuje hlavně sociální uspořádání a struktury, jinde je více spjat s magií či rituály. V některých náboženstvích se samozřejmě objevují všechny tyto složky, není to však podmínkou. Proto bych (4) funkci náboženskou zaměřila pouze na ty tetováže, které se přímo odkazují na určité náboženství. Příkladem mohou být buddhističtí mnichové v Japonsku, kteří na výraz sebeodevzdání pokrývali svá těla vytetovanými texty náboženských slibů a zaříkávání (namu amida bucu).[17] Tetováním si zdobily tvář i ženy sekty Namdhárí, které měly tvář i šaty popsány Rámovým jménem v sanskrtu - rovněž jako znak absolutního odevzdání se.[18] V oblasti Tibetu se zase často tetováním zobrazovala hinduistická božstva, květiny, ptáci nebo mřížkované práce některé ženy se tímto způsobem nechávaly „poraňovat", aby si tak vylepšovaly svou karmu.[19] Pod funkci náboženskou mohou spadat rovněž tetováže prvních křesťanů (ostatně tetováže křesťanských symbolů nejsou výjimkou ani v dnešní době). Ty ovšem plnily možná ještě mnohem více funkci skupinovou či identifikační. (5) Funkci magickou je rovněž obtížné vymezit, jelikož se často snoubí s funkcí léčebněpreventivní. J.G.Frazer rozlišoval dva typy (sympatetické) magie - homeopatickou (imitativní), založenou na zákonu podobnosti, a kontaktní, založenou na zákonu doteku.[20] Tetováž splňuje rysy obojího. Magická tetování mají přivodit výjimečné schopnosti, které jsou přisuzovány vytetovanému symbolu, či mají svého nositele před něčím chránit. Například na Havaji měly mít tetováže i magickou moc jako ochrana v bitvě či před napadením od zvířete.[21] Inuitské tatuáže podle Roberta Spencera zase sloužily k přilákání lovené zvěře.[22] Tito severští obyvatelé měli rovněž různě na těle vytetovány drobné tečky, které měli plnit ochrannou funkci a zabraňovat zranění těchto partií. „Časté uplatnění nalezla tetováž i jako soukromý amulet a talisman."[23] Ve starověkém Egyptě byly časté ochranné a kultovní symboly - například obraz ptáka se zavřenýma očima jako symbolická ochrana před uhranutím. V Indii bývala tetováž ochranou proti neštěstí a neplodnosti - do pigmentu se prý přimíchávalo mateřské mléko, aby tetovaná dívka nezůstala nikdy bez manžela. Jak už bylo řečeno, funkce magická má velikou souvislost s (6) funkcí léčebně-preventivní. Například u Jorubů, kde „Lékem na těžkou migrénu jsou tři rýhy na čele a medikamentem proti hadímu uštknutí je zářez, který obemkne levý kotník"[24] Stejným způsobem bývá v Togu léčena epilepsie.[25] Tibeťané se rovněž tetují z léčebně-terapeutických příčin, o čemž svědčí i fakt, že
do barviva přidávají léčivé bylinky.[26] Inuité si zase tetovali víčka a věřili, že jim tetováž může pomoci od bolení či k zlepšení zraku.[27] Dalo by se říci, že tetováž mnohdy plnila funkci quasiakupunktury, o čemž svědčí tvrzení některých vědců v souvislosti s umístěním tetováží ve tvaru křížků a čárek na těle „ledového muže" Ötziho - 5100-5350 let staré mumie, která je nejstarším archeologickým dokladem tetováže.[28] Zmrzlému muži navíc byla objevena osteoartritida a tak tyto znaky možná mohly sloužit k utišení bolesti.[29] Pod funkci komunikační a identifikační zahrnuje Martin Rychlík řadu dalších funkcí. Jednou z nich je například (7) funkce stigmatizační. Dalo by se říci, že tato funkce má dva rozměry - v prvním případě je stigma způsobeno záměrně a v druhém se stává stigmatem neúmyslně. Stigmatizace zločinců a otroků byla známá už ve starověkém Řecku a Římě, Mezopotamii, Japonsku, Číně či u starých Mayů. Ve Francii a Británii či Rakousku-Uhersku přetrvávalo cejchování ještě v novověku. [30] Během koloniální nadvlády Britů se také v Indii užívalo trestanecké tetování godna, které na obličeji vyznačovalo spáchaný přečin.[31] Účelem těchto tetováží bylo jednak jejího nositele potrestat (tetováž je povětšinou bolestivou operací) a zároveň ho v podstatě „označkovat", aby bylo i ostatním jasné, že tento člověk něco provedl a že by si na něj měli ostatní dávat pozor. Na druhou stranu se „kérovali" také vězni sami - většinou speciální technikou (jednalo se o amatérská tetování, která byla mnohdy snadno rozeznatelná od „profesionálních"). Vězni tak většinou chtěli sami poukázat na určité události ve svém životě, ale zároveň se tím i sami „stigmatizovali", jelikož je pak ostatní společnost mohla snadno identifikovat jako „vyvrhele" (a s nimi následně i další potetované, kteří ke své ozdobě přišli někde úplně jinde než ve vězení). Jak je vidět, tetováž s sebou mnohdy nese i praktické významy. Praktickou funkcí tetování je zcela určitě i (8) funkce identifikační. Podle tetováží byli například často poznáváni mrtví vojáci a válečníci v různých kulturách - „lovci hlav" na Borneu počínaje, vojáky v novodobých válečných konfliktech konče. Identifikační funkce tatuáže hraje důležitou roli i v současném Egyptě. „Malí chlapci mají svá jména, den narození a někdy i adresy vytetovány na vnitřní straně paže. Každé malé dítě ví, že když se ztratí v bludišti káhirských postranních uliček, musí chytit dospělého člověka a vyhrnout si rukáv, aby byl nalezen."[32] Rozšířený zájem o tetování panoval též v Africe v době otrokářských nájezdů z Evropy, kdy tetování v jednotlivých kmenech sloužilo k identifikačním účelům. Tetování z identifikačních důvodů zde však nebylo výjimkou ani za normálních okolností - běžně složilo jako etnický identifikátor či znak určité společenské skupiny. [33] Tetováž plnila identifikační funkci zajímavým způsobem rovněž na Tchaj-wanu, kde si domorodí novomanželé nechávali tetovat stejné znaky - tetováž zde tedy byla nejen rituálem, ale rovněž i znakem určujícím kdo ke komu patří. Zvláštní kuriozita, v souvislosti s identifikační funkcí tetováže, se také udála koncem 18. století v Thajsku, kde král Bankoku Phra Phutthayotfa nařídil, že všichni svobodní občané musí mít vytetována jména svých pánů a měst, ve kterých bydlí - což mělo za účel zamezit vyhýbání se výkonu královských služeb.[34] Tetováni z identifikačních důvodů byli i vězni v nacistických a komunistických koncentračních táborech.[35] V neposlední řadě jsou různé tatuáže též identifikačním údajem pro nejrůznější subkultury - od starověkých křesťanů, přes japonskou Jakuzu až po hnutí skinheads... Někdy však tetováže nehovoří pomocí skrytých symbolů a významů či jinotajů. Někdy využívá čistých textů srozumitelných v konkrétních jazycích. Nejednou bylo v historii na lidskou kůži vytetováno jméno, vzkaz či zpráva. Tuto funkci bych nazvala (9) funkcí avizovací, jelikož jejím účelem je něco určitého oznámit, vzkázat (ať už sobě či druhým). Sem by patřily různé nechvalně proslulé „Miluji Boženu", „Nesnáším autority" apod. Kuriózním případem tohoto typu tetování může být šifra zprostředkovaná tatuáží: „...Histiaios (asi v 5. stol. př. n. l.) poslal svému zeti Aristagorovi tajný vzkaz, že je vhodná doba, aby se vzbouřil proti Dareiovi I. Velikému (500-486 př. n. l.). Oholil hlavu svému otroku, vytetoval do kůže zprávu a nechal ji zarůst vlasy. Potom ho poslal do Řecka.
Aristagorás se po přijetí zprávy skutečně vzbouřil..." [36] Tetováže nesou v neposlední řadě též mnoho významů sociálních. Příkladem může být (10) funkce skupinová, kterou se člověk snaží vyjádřit členství v určitém společenství. Tato funkce se rovněž prolíná s dalšími funkcemi jako například stigmatizační či náboženskou, jelikož vyjádřit svou příslušnost se pomocí tetováže pokoušeli například vězňové či první křesťané (jak už bylo řečeno). Tetovat (podobnými či totožnými motivy) se však nechávali a nechávají rovněž příslušníci různých spolků, skupin, hnutí, gangů, kmenů a tak dále... Členové těchto uskupení se svou trvalou ozdobou většinou snaží jen vyjádřit své „já někam patřím". Další sociální funkcí tetováže je (11) funkce statutárně-hierarchická. Podle tetováže je mnohdy totiž možné zjistit společenský status člověka, jeho věkové zařazení či stupeň jeho postavení apod. Například na Barmě „tetování mnoho vypovídalo i o společenském postavení jedinců. Vyšší vrstvy kmene měly právo užívat jiné, »cennější« ornamenty než otroci a chudí. Také si mohli dovolit využít služeb nejzručnějších specialistů."[37] Také v mnoha různých částích Oceánie byly tetováže jasnou výpovědí o stratifikaci společnosti - důkazem jsou například tetování náčelníků a příslušníků vznešených rodů na Marshallových ostorvech.[38] Někdy taková tetováž může být znakem, že už jedinec uzavřel sňatek či dosáhl nějaké významné události v životě (tudíž tato funkce může souviset i s funkcí rituální). Tyto funkce se většinou vztahují k okolí, které pozoruje/hodnotí vztah tetováže vzhledem k různým životním fázím či entitám. Poslední funkce je však zvláštní tím že v ní roli pozorovatele a interpretátora hraje jedinec sám. Jedná se o (12) funkci individualizační. Jedinec se za pomoci tetováže pokouší vyjádřit svou osobnost a jedinečnost. Tato funkce se sice většinou prolíná s mnoha dalšími účely, jejím hlavním cílem je však vyjádřit: „toto jsem já". Existují však i tetováže, které nevznikly za účelem plnění nějaké konkrétní funkce. Takovéto (13) „tatuáže bez významu" by se daly přirovnat k novodobému l'art pour l'artismu. Henry Ferguson a Lynn Procterová ve své publikaci říkají: „... směřujeme k vytvoření nového druhu tetování tetování, které nemá potřebu »být« něčím jiným, než čím je. A jestliže se ptáme: »Ale co to je? Co to znamená« Odpověď je jednoduchá: »toto je tetování«.[39] Jak je vidět, tetováže jsou fenoménem značně bohatým a rozšířeným a mezi jednotlivými významy je těžké se orientovat. Můžeme v nich však spatřovat určitý systém, který lze znázornit za pomoci kybernetických principů...
Tetování a kybernetika K tomu, abych mohla tetováž zasadit do kybersémiotického konceptu, musím ji nejdříve vyložit jako systém a jako autopoietický systém. Musím zároveň zreflektovat procesy, které v tomto systému probíhají z hlediska kybernetiky druhého řádu.
Tetováž jako systém
„Systém je celistvý materiální nebo ideální objekt, který se skládá z prvků (elementáních objektů) v rámci daného systému dále nedělitelných a nacházejících se v určitých vztazích. Jinak řečeno, systém je soubor prvků a vztahů mezi nimi."[40] Tak definuje systém V. M.Solncev. Tvoří také tetováže nějaký systém? Nejsou to jen chaotické značky na sobě nezávislé? Domnívám se, že tomu tak není, ale abychom se chaotičnosti vyhnuli, je dle mého názoru nutné rozlišovat alespoň dva okruhy dělení tetováže; 1) tetování tradiční, které tvoří řada skupinek vytyčených jednotlivými kulturními okruhy 2) tetování novodobé, které vzniklo splynutím tradičních tatuáží a vytvořilo mnoholitý módní trend. Novodobá tatuáž je tradičním tetováním značně ovlivněna, ale vlivem moderní doby, změn ve společnosti a globalizace nabrala nové (jiné) významy a ty staré se v podstatě téměř vytratily, nebo změnily. Na čem však založit tvrzení, že jsou tyto významy systematizovány? Mnoho badatelů připisuje tetováži komunikační význam - jedná se například o Lohinsse[41] či Rychlíka[42]. Můžeme však komunikovat nesystematicky? Neorganizovaně? Domnívám se, že tomu tak není a že ke komunikaci potřebujeme vždy něco, co jí udává strukturu a systém - nějaký jazyk. Pod pojmem jazyk si člověk většinou nejdříve představí mluvené slovo. I tetováže byly mnohdy spojovány s fonetickými výrazy. U přírodních národů (s „tradičními tetováními") mnohdy měly jednotlivé tatuáže své názvy. Tak například na Marshallových ostrovech se „tetovacímu vzorku říkalo ar, proces tetování byl nazýván eo. Ozdobení tváře tak mělo název eoon-maj, tetování krku zase eooten-boro, muži si nechávali na prsa vytetovat eo kat. Ramena zdobilo waurok..."[43] Podobně tomu bylo též v Japonsku a také na Tonze a Samoi „každá čára - tlustá i tenká - měla své jméno".[44] Domnívám se však, že k tomu, aby něco bylo ustanoveno jako jazyk, však není fonetických názvů zapotřebí. V. M. Solncev pojímá jazyk jako „materiální prostředek komunikace mezi lidmi, nebo konkrétněji jako druhotný materiální čili znakový systém, jehož se užívá jako nástroje nebo prostředku komunikace."[45] V souladu s ním i já soudím, že podstatou je znakovost a ne fonetičnost tohoto systému. Důkazem pro to může být znakový systém pro neslyšící, ve kterém má sice každý znak (gesto) svou hlásku, slabiku či přímo název, ten ovšem není pro neslyšící relevantní, jelikož onen zvuk nemohou zaznamenat. Opomenout bych neměla ani různé programovací jazyky, které rovněž nepracují s mluvenými slovy a výrazy. Solncev dále říká, že „prvky druhotných materiálních systémů fungují jako znaky, tj. materiální prvky, jejichž význam nespočívá v nich samých, nýbrž v tom, že označují něco mimo ně."[46] Význam se tedy vztahuje ještě k něčemu dalšímu než k samotnému znaku. Je tedy pravděpodobné, že existuje i někdo nebo něco, co významy vytváří. „Ptáci si navzájem něco sdělují, opice si navzájem něco sdělují, hmyz si navzájem něco sděluje a ve všech těchto případech sdělování se nějakým způsobem využívá signálů nebo symbolů, kterým mohou rozumět pouze ti jedinci, kteří jsou obeznámeni se systémem příslušného kódu."[47] říká Norbert Wiener - a z tohoto tvrzení lze vyvodit závěr, že nestačí, aby existoval někdo, kdo znak vytvoří a kdo mu přiřkne význam, musí zde být také někdo, kdo ho interpretuje.
Jako znak jsem tetováž vyložila již v první kapitole. Mohu tedy říci, že v určitém kulturním či subkulturním okruhu vytváří tetováže systém znaků, kterým jsou připisovány určité významy a za pomoci kterého můžeme neverbálně komunikovat. Jedná se proto o systém komunikační a zároveň systém znakově významový. Tetováže tedy tvoří systém. Je tento systém také autopoietický?
Tetováž jako autopoiesis Předtím, než se dostanu k pojmu autopoiesis, považuji za nutné nastínit alespoň částečně svět kybernetiky a kybernetiky druhého řádu. Kybernetika, jako vědní obor, který se zrodil v 20. století, se zaobírá zkoumáním systémů - a to jak umělých, člověkem vytvořených, tak i přirozeně evolučně vzniklých, jakými jsou organismy a společenství, které mají své vlastní cíle a nejsou kontrolovány svými stvořiteli.[48] Začátkem 70. let se z kybernetiky vyčlenila kybernetika druhého řádu, která kladla důraz na autonomii, sebeorganizaci, teorii poznání a roli pozorovatele při modelování systémů. Kybernetika druhého řádu začala rozlišovat systémy samotné a zjednodušené výklady těchto systémů - neboli jejich modely. Systém je zde považován za subjekt s vlastními právy, interagující s jinými subjekty a samozřejmě i pozorovatelem. Pozorovaný objekt a pozorovatele nelze od sebe oddělit a výsledek pozorování je výsledkem jejich vzájemné interakce. Pozorovatel si také všímá a účastní se různých vazeb v systému. Základem koncepcí založených na zkoumání vazeb (jedná se například o pojmy řád, organizace, komplexita, hierarchie, struktura, informace, kontrola...) jsou koncepty rozdílu a podobnosti. Impulz k těmto konceptům dal G. Bateson, který definoval informaci jako rozdíl, který vytváří další rozdíl (differences that make a diference [49]). Informace je dalším důležitým termínem, kterým kybernetika operuje, stejně jako entropie, která udává míru neuspořádanosti. Ve zkoumaných systémech ovšem neexistují pouze vazby lineární, ale také cyklické. Ty zahrnují zpětnou vazbu (kladnou i zápornou), sebeaplikaci, sebeorganizaci a právě autopoiesis. Autopoiesis (neboli „sebetvorba") je komplexním přístupem uzavřenosti. Autory tohoto pojmu jsou H.Maturana a F. Varela.[50] Jedná se o proces, v němž systém rekurzivně vytváří vlastní síť fyzických prvků, čímž průběžně obnovuje svou vlastní organizaci s ohledem na své vlastní opotřebování. Dá se tedy říci, že se jedná o uzavřený, sebeorganizovaný systém, který si vytváří své vlastní hranice. Tento systém je však otevřený vzhledem k výměně hmoty a energie se svým okolím a je také autonomně zodpovědný za způsob, jakým jsou tyto zdroje využívány. Specifickou formou autopoiesis může být reprodukce živých systémů.[51] Tuto koncepci rozšířil Niklas Luhmann. Ten viděl autopoiesis jako sítě produktů a jejich komponentů, které ji vytvářejí a ustanovují v prostoru, ve kterém existují. Spíše než dělení na systém a části však spíše uplatňoval rozlišování mezi systémem a prostředím. Každý autopoietický systém je totiž podle něj oddělen od prostředí, které ho obklopuje. Hranice každého systému tvoří komponenty, které se podílejí na jejím uskutečnění. Autopoiesis je podle něj nejen samoorganizovaný systém, který produkuje vlastní struktury, ale rovněž systém sebereferenční tedy systém požadující produkci dalších komponentů dle vlastního posuzování. Autopoietické systémy se vyvíjí ve vztahu k vlastnímu prostředí. Mezi autopoietické systémy Luhmann řadí také systémy komunikační - tedy i jazyk. Také jazyk je sebeorganizovaný, sebereferenční, cyklický uzavřený systém založený na vnitřní interakci. Jazyk vzniká z měnících se
vazeb mezi lidmi a společností (jejíž vědomí vzniká v samostatném procesu) prostřednictvím dlouhého historického procesu. Lidé, kteří komunikují, nikdy nemají zcela identické horizonty porozumění, a proto dochází k vývoji. To, že věcem přiřazujeme význam, je výsledek propojení procesů odvíjejících se od nashromážděných zkušeností. Slova nenesou význam - význam je spíše vnímán na základě zkušenostního pozadí toho, kdo jej vnímá - postupně se toto vnímání ustaluje a slovo získává konvenční význam v určité doméně.[52] Komunikace je podle Luhmanna možná však rovněž i bez jazyka.[53] Komunikace tedy může probíhat i nonverbálně - stačí jen vytvářet a vnímat určité znaky či signály a připisovat jim význam. Pokud tuto interakci orientujeme na tetování jako komunikační systém - to jest systém znaků s určitými významy - můžeme rozpoznávat rysy vykazující, že by tetováže mohly tvořit autopoietický systém. Tento systém je v podstatě zprostředkován jedinci, kteří jsou tvůrci významů, jejichž původcem je specifický typ média - tetováž. Můžeme rovněž tetováž vsadit do Luhmannova systémového konceptu a porovnat ho s atributy, kterými se podle něj autopoiesis vyznačuje. „Výchozím bodem každé systémově-teoretické analýzy je to, že má sloužit odlišení systému a prostředí."[54] U tetováže je možné rozlišovat mezi systémem a jeho prostředím. Hranice systému sahají až tam, kde existují jedinci, kteří tetováž jsou schopni nějak interpretovat, připsat jí určitý význam. Hranice tedy vymezuje určitá komunita, kultura či subkultura nebo společnost jako celek. „Uvnitř systémů může dojít krozlišení dalších diferencí systém/prostředí. Celkový systém tak získává funkci „vnitřního prostředí" pro parciální systémy, a to specifickým způsobem pro každý parciální systém." [55] Systém tetování je rovněž vnitřně diferencován. Jednotlivé komunity, které tatuáže nějak interpretují, jsou tvořeny 1) různými subkulturami; 2) individui, kteří jednotlivé tetovací znaky vnímají vždy alespoň trochu po svém - třeba už jen tím, že významu, který vytetovaný znak nese, přiznávají jinou hodnotu než jiný jedinec v systému. I samotné tetovací značky mohou mít různé „poddruhy", nebo je můžeme diferencovat dále. Kauzalita systému souvisí spojmem produkce. „O produkci hovoříme, když některé, ale ne všechny příčiny, jež jsou nutné k působení určitých efektů, mohou být podřízeny kontrole skrze systém."[56] Také systém tetování je produktivní. Produkuje 1) nové znaky; 2) nové významy; 3) nové významy starým znakům (tetováž začne být zobrazována zjiného důvodu např. funkce estetická vytlačí funkci rituální); 4) nové znaky starým významům (např. při určitém rituálu, kdy je vytetovaný motiv nahrazen novým, který v dřívějšku nebyl užíván, význam rituálu se však nemění). Výše zmíněné změny se stále udávají v rámci systému rozhodnutí o tom, jaký znak/význam bude do systému přijat, pochází z řad prvků systému. Motivy k těmto změnám však částečně rovněž vyplývají z vnějších podmětů - z prostředí. Vnější vlivy mohou být inspirací jak pro podobu vytetovaného zdroje (například, nechá-li si někdo vytetovat obraz konkrétního předmětu/individua, nenáležícího systému), tak pro jeho význam (mateřství, které je podnětem pro tetování žen na Admiralitách samo o sobě do systému nepatří, systému náleží až tento význam vzniklý interpretací). „Diference systém/prostředí musí být odlišena od druhé, rovněž konstitutivní diference: diference prvku a vztahu (...) Prvek je tedy vždy to, co funguje pro systém jako dále nerozložitelná jednotka (ačkoli je to, při mikroskopickém pohledu vysoce komplexní složenina)."[57] Prvkem je v systému tetováží vytetovaný znak (či více znaků) - tatuáž. Vztahy mezi jednotlivými prvky systému jsou utvářeny významy vytetovaných znaků - jejich
zaváděním a interpretací. Význam je zároveň nastolen jazykovými hrami systému. „Vztah prvků musí být nějakým způsobem uspořádán. Toto uspořádání používá základní formu podmínění."[58] To znamená, že význam vytetovaného znaku bude realizován pouze za předpokladu, že předtím dojde, případně nedojde, k něčemu jinému. Například vytetování určitého znaku mohlo následovat až po dosáhnutí určitého stavu, nebo až absolvování předešlého tetovacího ritu. „Systémy mají hranice.(...) Hranice odděluje prvky, vztahy však oddělovat nemusí, odděluje události, ale propouští kauzální účinky."[59] Hranice systému předpokládají, že je něco za nimi - a toho něčeho lze dosáhnout překonáním hranic. Když jsou ovšem hranice zrušeny, zaniká i systém, jelikož splývá se svým prostředím. Systém a prostředí však můžou být ve vzájemné interakci a vzájemně se ovlivňovat, aniž by hranice byly zrušeny. Významy tetováže tedy mohly vznikat nejen z vnitřních podmětů (to znamená uvnitř určitého kulturního okruhu), ale rovněž různými zásahy z vnějšku (například z přírody, kontaktem s jinou kulturou apod.). „Pojem sebereference označuje jednotku, která je prvkem, procesem, systémem sama pro sebe (...) to znamená nezávislá na pozorování někým jiným."[60] Luhman rovněž říká, že systém může díky sebereferenci sám konstituovat jednotlivé prvky jako sebereferenční jednotky. Jelikož je tento systém komplexní,[61] existuje mnoho vazeb mezi prvky v systému. Tyto vazby zprostředkovávají významy každého jednoho prvku (tetováže). Existuje zde i určitá selekce[62] - to znamená, že je vždy zvolen jen jeden význam v každém komunikačním aktu. Může jich být zvoleno i více, ale (pravděpodobně) nikdy nebudou vybrány všechny. Tím pádem dochází k ustanovení jen několika vazeb a prvků, které jsou systémem vybrány. Tak vznikají různá uspořádání a pravidla. „Sebereference na úrovni prvků znamená, že se spolu spojují skrze zpětný vztah na sebe samé a tak umožňují souvislosti, respektive procesy. To se může dít pouze při dostatečné stejnorodosti prvků."[63] Znaky vytvořené tetováním jsou sice rozmanité a nesou mnohé významy a funkce, vždy jsou však na stejné bázi a není složité rozpoznat co je tetováž (příp. skarifikace) a co tetováž není. Můžeme tedy říci, že jsou to znaky stejnorodé, jejichž vazby jsou tvořeny významy a funkcemi, přičemž komunikace je zde zprostředkovaná neverbálně. „Informace je uskutečněna tehdy, když selektivní událost v systému účinkuje selektivně, což znamená, že si může vybrat systémové vztahy."[64] Informace, která je dle Batesonovy definice vnímána jako diference vytvářející rozdíl, může být tedy v systému zaznamenána, pokud se něco změní. Této změně je hned po jejím vzniku prostřednictvím interpretace připsán určitý význam, který předtím prošel určitým výběrem. Ke změně tedy dojde, pokud se znak spojí s významem prostřednictvím interpretace. Na základě těchto faktorů vnímám tetováže jako systém významů zprostředkovaných zvláštním druhem záznamu - vytvářením znaků zanesením barviva pod kůži. Tento systém vytváří jedinečný komunikační kanál, jehož využívání vyžaduje interpretaci. Význam interpretátorů je zde podstatný. Martin Rychlík říká: „Jestliže by tetování nemohlo být hodnoceno jinými lidmi, ztratilo by pro svého majitele význam... (tetováž) závisí především na vnímání »těch druhých«"[65] Pojetím významu znaků se však kybernetika příliš nezabývá. Vhodnější zázemí nabízí sémiotika, která (obzvláště v případě Peircovy triadické sémiotiky) nabízí prostor pozorovateli, jenž je pro kybernetiku druhého řádu klíčový.
Použitá literatura: 1. BELL, Shannon. Tattooed : A Participant Observer's Exploration of Meaning. The Journal of American Culture. 2004, vol. 22, is. 2, s. 53-58. 2. BRIER, Søren. Cybersemiotics and the problems of the information-processing paradigm as a candidate for a unified science of information behind library information science. Library Trends. 2004, vol. 52, no. 3, s. 629-657. Dostupný z WWW: < https://www.ideals.uiuc.edu/bitstream/handle/2142/1677/Brier629657.pdf?sequence=2>. 3. BRIER, Søren. What is a possible ontological and epistemological framework for a true universal 'information science'? The suggestion of a Cybersemiotics, In The quest for a unified theory of information: proceedings of the Second International Conference on the Foundations of Information Science. Wolfgang Hofkirchner. Amsterdam: Gordon and Breach Publishers, 1999. s. 79-99. 4. BRINKE, Josef. Austrálie a Oceánie. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1983. 296 s. 5. CEJPEK, Jiří. Informace, komunikace a myšlení : úvod do informační vědy. 2., přeprac. vyd. Praha : Karolinum, 2005. 233 s. 6. ČERNÝ, Jiří. - HOLEŠ, Jan. Sémiotika. 1. vyd. Praha : Portál, 2004. 363 s. 7. DURKHEIM, Émile. Elementární formy náboženského života : systém totemismu v Austrálii. Émile Durkheim ; [z francouzského originálu ... přeložila Pavla Sadílková]. Vyd. 1. Praha : Oikoymenh, 2002. 491 s. 8. FERGUSON, Henry, PROCTEROVÁ, Lynn. Umění tetování. Praha : Rebo, 1998. 128 s. 9. FIXA, Radek. Tetování. 1. vyd. Žďár nad Sázavou : Sowulo Press, 2005. 144 s. 10. FRAŇKOVÁ, Slávka. - KLEIN, Zdeněk. Úvod do etologie člověka. 1. vyd. Praha : HZ Systém, 1997. 193 s. 11. FRAZER, James George, Sir. - KANDERT, Josef. Zlatá ratolest. 2. vyd. Praha : Mladá fronta, 1994. 632 s. 12. HEYLINGEN, F., Joslin, C. Kybernetika a kybernetika druhého řádu . Institut systemického koučování [online]. 2003 [cit. 2008-11-01]. s.2. Dostupný z WWW: < http://www.systemic.cz/document/cybernetics.pdf>. 13. HORYNA, Břetislav. Úvod do religionistiky. 1. vyd. Praha: OIKÚMENÉ, 1994. Pojem náboženství jako religionistický problém, s. 18-29. 14. Hroby, hrobky a mumie. Bahn, Paul G.. 1. vyd. Praha: Argo, 1997. 213 s. 15. JANEČEK, Jiří. Gentlemani (ne)čtou cizí dopisy. 1. vyd. Brno: Books, 1998. 175 s.
16. LOHISSE, Jean. Komunikační systémy : socioantropologický pohled. 1. vyd. Praha : Karolinum, 2003. 198 s. 17. LUHMANN, Niklas. Sociální systémy : nárys obecné teorie. 1. vyd. Brno : CDK (Centrum pro studium demokracie a kultury), 2006. 550 s. 18. REMEŠOVÁ, Blanka. „Mezi Dajaky na Borneu", in Magazín Koktejl, únor 2000, č. 2. Dostupný z:
. 19. RYCHLÍK, Martin. Tetování, skarifikace a jiné zdobení těla. Martin Rychlík. Vyd. 1. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2005. 350 s. 20. SOLNCEV, Vadim Michajlovič. Systém a struktura v jazyce. 1. vyd. Praha : Academia, 1981. 271 s. 21. SPINDLER, Konrad. Muž z ledovce. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 1998. 301 s. 22. WIENER, Norbert. Kybernetika a společnost. 1. vyd. Praha : Nakladatelství Československé akademie věd, 1963. 216 s. [1] FRAŇKOVÁ, Slávka. - KLEIN, Zdeněk. Úvod do etologie člověka. Slávka Fraňková a Zdeněk Klein. 1. vyd. Praha: HZ Systém, 1997. str. 83. [2] Ibid. str. 84. [3] BELL, Shannon. Tattooed : A Participant Observer's Exploration of Meaning. The Journal of American Culture. 2004, vol. 22, is. 2, str. 53. „Their moko was like a signature, which they actually used when signing documents; that is, instead of signing their names they drew their moko, which was a true representation of self." [4] Cit. dle ČERNÝ, Jiří. - HOLEŠ, Jan. Sémiotika. Jiří Černý, Jan Holeš. 1. vyd. Praha: Portál, 2004. Str. 23. [5] Dle CEJPEK, Jiří. Informace, komunikace a myšlení: úvod do informační vědy. Jiří Cejpek. 2., přeprac. vyd. Praha: Karolinum, 2005. s. 21. [6] Tuto definici G.Bateson uvedl ve své pracech Steps to an Ecology of Mind (1973) a Mind and Nature : A Necessary Unit (1990) dle BRIER, Søren. What is a possible ontological and epistemological framework for a true universal \'information science\'? The suggestion of a Cybersemiotics. In The quest for a unified theory of information : proceedings of the Second International Conference on the Foundations of Information Science.. Wolfgang Hofkirchner. Amsterdam : Gordon and Breach Publishers, 1999.
[7] BRIER, Søren. What is a possible ontological and epistemological framework for a true universal \'information science\'? The suggestion of a Cybersemiotics. In The quest for a unified theory of information : proceedings of the Second International Conference on the Foundations of Information Science.. Wolfgang Hofkirchner. Amsterdam : Gordon and Breach Publishers, 1999. str. 93. [8] RYCHLÍK, Martin. Tetování, skarifikace a jiné zdobení těla. 1.vyd. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2005. 350 s. [9] RYCHLÍK, Martin. Tetování, skarifikace a jiné zdobení těla 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2005. str. 107. [10] Ibid. str. 182. [11] BLATOVÁ, Marcela. Chování člověka a jeho odraz ve zdobení lidského těla tetováním. Praha, 1995. Kap. 2.1.9. [12] RYCHLÍK, Martin. Tetování, skarifikace a jiné zdobení těla 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2005. str. 43. [13] Ibid. str. 43. [14] Ibid. str. 46. [15] Ibid. str. 98. [16] Viz. HORYNA, Břetislav. Úvod do religionistiky. 1. vyd. Praha : OIKÚMENÉ, 1994. Pojem náboženství jako religionistický problém, str. 18-29. [17] RYCHLÍK, Martin. Tetování, skarifikace a jiné zdobení těla 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2005. str. 152. [18] Ibid. str. 146. [19] Ibid. str. 148. [20] FRAZER, James George, Sir. - KANDERT, Josef. Zlatá ratolest. 2. vyd. Praha : Mladá fronta, 1994. str 18 [21] RYCHLÍK, Martin. Tetování, skarifikace a jiné zdobení těla 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2005. str. 81. [22] SPENCER, R. F. The North Alaskan Eskimo, Washington : Bureau of American Ethnology, 1959. Dle RYCHLÍK, Martin. Tetování, skarifikace a jiné zdobení těla 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2005. str. 163. [23] RYCHLÍK, Martin. Tetování, skarifikace a jiné zdobení těla 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2005. str. 48.
[24] Marks of Civilization. Artistic Transformations of the Human Body, ed. Arnold Rubin, Los Angeles: UCLA Museum of Cultural History, 1988, s 96. Cit dle RYCHLÍK, Martin. Tetování, skarifikace a jiné zdobení těla 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2005. str. 196. [25] RYCHLÍK, Martin. Tetování, skarifikace a jiné zdobení těla 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2005. str. 196. [26] Ibid. str. 149. [27] Ibid. str. 163. [28] Ibid. str. 85. [29] Hroby, hrobky a mumie. Bahn, Paul G.. 1. vyd. Praha : Argo, 1997. str. 141. [30] RYCHLÍK, Martin. Tetování, skarifikace a jiné zdobení těla 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2005. str. 52. [31] Ibid. str. 147. [32] Dle FERGUSON, Henry, PROCTEROVÁ, Lynn. Umění tetování. Praha: Rebo Productions, 1998. s. 18. [33]
RYCHLÍK, Martin. Tetování, skarifikace a jiné zdobení těla 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové
noviny, 2005. str. 195. [34] Ibid. str. 143 [35] Dle RYCHLÍK, Martin. Tetování, skarifikace a jiné zdobení těla 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2005. str. 225. [36] JANEČEK, Jiří. Gentlemani (ne)čtou cizí dopisy. 1. vyd. Brno: Books, 1998. str. 15. [37] RYCHLÍK, Martin. Tetování, skarifikace a jiné zdobení těla 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2005. str. 136. [38] Ibid. str. 76. [39] FERGUSON, Henry, PROCTEROVÁ, Lynn. Umění tetování. Praha : Rebo Productions, 1998. s. 118. [40] SOLNCEV, Vadim Michajlovič. Systém a struktura v jazyce. 1. vyd. Praha: Academia, 1981. str. 20. [41] LOHISSE, Jean. Komunikační systémy : socioantropologický pohled. 1. vyd. Praha : Karolinum, 2003. str. 20. [42] RYCHLÍK, Martin. Tetování, skarifikace a jiné zdobení těla 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2005. str. 51. [43] RYCHLÍK, Martin. Tetování, skarifikace a jiné zdobení těla 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2005. str. 133.
[44] Ibid. str. 99. [45] SOLNCEV, Vadim Michajlovič. Systém a struktura v jazyce. 1. vyd. Praha: Academia, 1981. Str 8. [46] Ibid. str 22. [47] WIENER, Norbert. Kybernetika a společnost. Norbert Wiener. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1963. str. 80. [48] HEYLINGEN, F., Joslin, C. Kybernetika a kybernetika druhého řádu . Institut systemického koučování [online]. 2003 [cit. 2008-11-01]. str. 3. Dostupný z WWW: < http://www.systemic.cz/document/cybernetics.pdf>. [49] Tuto definici G.Bateson uvedl ve své pracích Steps to an Ecology of Mind (1973) a Mind and Nature : A Necessary Unit (1990). [50] H.Maturana a F. Varela tento koncept rozvinuli v práci Autopoiesis and cognition : The realization of the living (1980). [51] HEYLINGEN, F., JOSLIN, C. Kybernetika a kybernetika druhého řádu . Institut systemického koučování [online]. 2003 [cit. 2008-11-01]. str. 14. Dostupný z WWW: < http://www.systemic.cz/document/cybernetics.pdf>. [52] BRIER, Søren. Cybersemiotics and the problems of the information-processing paradigm as a candidate for a unified science of information behind library information science . Library Trends. 2004, vol. 52, no. 3. Dostupný z WWW: < https://www.ideals.uiuc.edu/bitstream/handle/2142/1677/Brier629657.pdf?sequence=2>. [53] LUHMANN, Niklas. Sociální systémy : nárys obecné teorie. 1. vyd. Brno : CDK (Centrum pro studium demokracie a kultury), 2006. str. 173. [54] Ibid. str. 29 [55] Ibid. str. 31. [56] Ibid. str. 33. [57] Ibid. str. 34-36. [58] Ibid. str. 36-37. [59] Ibid. str. 43. [60] Ibid. str. 48. [61] Viz. Ibid. str. 37-43. [62] Ibid. str. 47 [63] Ibid. str. 56.
[64] Ibid. str. 57. [65] RYCHLÍK, Martin. Tetování, skarifikace a jiné zdobení těla 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2005. str. 60. Štítky: kybernetika, komunikace, sémiotika, kybersémiotika, autopoiesis, znak, tetování, systém
