47. mezinárodní hudební festival Brno
Moravský podzim 27I10 – 8I11I2013
Ljubimov / Tarasov – Debussy Pod záštitou Sergeje Kiseljova, velvyslance Ruské federace v ČR
31I10I2013 v 19:30 Besední dům
Pořad koncertu
Zdravice
CLAUDE DEBUSSY
Zdravím účastníky a hosty aktuálního 47. mezinárodního hudebního festivalu Brno Moravský podzim, který zaujal důležité místo na škále kulturních vztahů Ruska a Česka. Těší mě, že své umění v Brně představí Londýnský symfonický orchestr pod taktovkou celosvětově proslulého ruského dirigenta Valerije A. Gergijeva, dále klavíristé Boris V. Berezovskij a Alexej B. Ljubimov a jazzový hudebník Vladimir P. Tarasov. Věřím, že umění ruských umělců bude náležitě oceněno náročným českým publikem. Přeji všem účastníkům festivalu co nejvíce tvůrčích úspěchů.
Preludia (výběr z I. a II. knihy) Preludes (excerpts from Book I and II) 1./I. Delfské tanečnice / Danseuses de Delphes (Lent et grave) 2./II. Suché listí / Feuilles mortes (Lent et mélancolique) 4./I. „Zvuky a vůně víří ve večerním vzduchu“ / „Les sons et les parfums tournent dans l‘air du soir“ (Modéré) 4./II. „Vybraných půvabů je tanec víl“ / „Les fées sont d‘exquises danseuses“ (Rapide et léger) 5./II. Vřesoviště / Bruyères (Calme) 6./II. Generál Lavine – výstředník / Général Lavine – eccentric (Dans le style et le mouvement d‘un Cakewalk) 7./II. Audienční terasa ve svitu luny / La terrasse des audiences du clair de lune (Lent) 8./II. Rusalka / Ondine (Scherzando) 9./I. Přerušovaná serenáda / La sérénade interrompue (Modérément animé) 10./II. Egyptská váza / Canope (Très calme et doucement triste) 11./II. Střídavé tercie / Les tierces alternées (Modérément animé) 12./II. Ohňostroj / Feux d‘artifice (Modérément animé) přestávka I 20´
CLAUDE DEBUSSY – dekonstrukce / deconstructions ALEXEJ LJUBIMOV, VLADIMIR TARASOV Preludia (výběr) Preludes (excerpts) 2./I. Plachty / Voiles (Modéré) 3./I. Vítr na pláni / Le vent dans la plaine (Animé) 1./II. Mlhy / Brouillards (Modéré) dva fragmenty ze scénické hudby ke hře Gabriela d‘Annunzio Umučení svatého Šebestiána two fragments from incidental music for Gabriele d‘Annunzio‘s play Le Martyre de Saint Sébastien Extatický tanec / Danse extatique Raněný vavřín / Le laurier blessé Preludia (výběr) Preludes (excerpts) 6./I. Stopy ve sněhu / Des pas sur la neige (Triste et lent) 7./I. Co vyprávěl západní vítr / Ce qu‘a vu le vent d‘ouest (Animé et tumultueux)
Alexej Ljubimov klavír / piano Vladimir Tarasov bicí nástroje / drums and percussion
S úctou Sergej B. Kiseljov mimořádný a zplnomocněný velvyslanec Ruské federace v České republice
O skladbách Neutuchající životaschopnost a inspirativnost hudby Clauda Debussyho (1862–1918) potvrzují jak její častá provozování, tak i její reinterpretace. Jedna z nich vzešla ze setkání dvou dlouholetých přátel, světoznámých muzikantů z různých hudebních prostředí: klasicky vzdělaného klavíristy Alexeje Ljubimova (1944) a jazzového bubeníka Vladimira Tarasova (1947), kteří loni, při příležitosti 150. výročí narození skladatele, připravili projekt postavený převážně na jeho klavírních Preludiích. Vystoupení zahajuje Ljubimov, který hraje originální verze několika kusů cyklu. Následně oba hudebníci improvizují (vesměs) na témata vybraných preludií, která do první poloviny koncertu nejsou zařazena; výsledkem jsou jakési fantazie na hudbu Debussyho, které sami hudebníci označují jako dekonstrukce. Projekt byl dosud uveden se značným úspěchem dvakrát – v Moskvě a Vilniusu. Dvě knihy Preludií, komponované v letech 1909–1913, vzešly z Debussyho obdivu k Fryderyku Chopinovi, k jehož proslulé stejnojmenné sbírce o témže celkovém počtu částí (24) tvoří – podobně jako třeba Skrjabinova Preludia op. 11 – novodobější pandán; a to přesto, že oproti ní nezachovávají systematický postup jednotlivých čísel v durových a mollových tóninách po kvintovém resp. kvartovém kruhu. Jsou-li však klavírní miniatury polského romantika bytostně subjektivními lyrickými výpověďmi,
pak Preludia Debussyho představují programní vyjádření mimohudebních inspirací plná nápaditých detailů. Například obřadný rytmus za quasi harfového, flétnového a sistrového zvuku evokuje delfské tanečnice; táhlá zvrásněná melodie roztažená do širokého diapasonu vyvolává představu rozlehlého vřesoviště; groteskně pokulhávající cake-walkový rytmus znázorňuje generála Lavina marně usilujícího maskovat svou potrhlost okatě stylizovanou důstojností; zvukomalba šplouchající vody připomíná rusalku nořící se z lesního jezera; ohnivá glissanda a tokátová staccata spolu s citátem z Marseillaisy přenášejí posluchače na slavnost zakončenou ohňostrojem. Takto by se dalo pokračovat i v případě ostatních částí cyklu. Debussyho Preludia, z nichž některá se dodnes těší popularitě v pravém slova smyslu tohoto slova, lze považovat za vrcholnou ukázku skladatelova klavírního slohu, v němž se prolínají a vzájemně ovlivňují tři stěžejní tendence. Tou první je snaha o zachycení nálad, rezonancí duše na jevy kolem nás, tedy o osobité impresionistické ztvárnění vnějšího – i vnitřního – světa hudbou. V tom sehrává podstatnou roli harmonie (chromatické zahušťování, časté uplatňování nónových a undecimových akordů, inklinace k bitonálním proudům a překrývání akordických vrstev), využívání hlubokých, quasi varhanních basů a ostinát, vytváření zajímavých mixtur ve vysokém registru atd. Druhou tendencí jsou neoklasické prvky, vycházející z Debussyho vřelého vztahu k francouzským clavecinistům 18. století – Rameauovi, Couperinovi – stejně jako k Haydnovi či Mozartovi. Konečně třetím rysem Debussyho klavírní tvorby je individualizace a – v případě Preludií i přes zdánlivou rezignaci na virtuozitu – monumentalizace miniatury. Však také pozdější praxe ukázala, že Preludia nejsou jen drobnými skladbami určenými k domácímu nebo salonnímu přehrávání, jak Debussy původně předpokládal, ale že naprosto obstojí i na koncertních pódiích. První polovina dnešního koncertu budiž toho více než zářným důkazem. K náplni té druhé se oba protagonisté vyslovili takto: Naše „dekonstrukce“ jsou volným zpracováním Debussyho [hudebních] textů na základě tematických a harmonických komplexů stanovených v každé skladbě. Východiskem je pro nás zachování a zesílení „obrazu“ dané skladby – emocionálního, koloristického, popisného stavu – a jeho zesílení, dosažitelné především díky mnohovrstvé sémantice bicích nástrojů, dodávajících nové dimenze a horizonty a rozšiřujících impresionistickou, barevnou vrstvu této hudby. Naše zpracování volně rozšiřuje čas a proměňuje Debussyho završenou formu v jakýsi volný „let nad prostory“ jeho představ. Vedle toho se snažíme zdůraznit surrealistickou, mystickou stránku Debussyho zvukové magie. (Alexej Ljubimov)
Pro nás improvizátory vyšlé z jazzu je Debussy zvěstovatelem průzračného komorního pianismu, kde zvuk žije nejen v interpretovaných notách, ale i mezi nimi. Není pochyb, že Debussyho hudba ovlivnila takové hudebníky, jako jsou Paul Bley, Bill Evans, Ran Blake a další improvizátoři. Pro mě coby hráče na bicí nástroje je to názorný příklad, kdy pauza také zní a hudba se jakoby zadržuje nad hudebníky a posluchači. Dekonstrukce Debussyho v našem podání, to je především společné prožívání tématu zadaného skladatelem. (Vladimir Tarasov)
O účinkujících Alexej Ljubimov absolvoval v letech 1963–1968 Moskevskou konzervatoř ve třídě slavného pedagoga Genricha Nejgauze (Heinricha Neuhause). Jeho pianistický zájem se už od studijních let začal ubírat dvěma směry: věnoval se autentické interpretaci staré hudby na historických nástrojích, současně se intenzivně zabýval hudbou 20. století. Navzdory nelibosti ze strany sovětské nomenklatury uváděl (často v ruských premiérách) západní avantgardní skladatele (např. v roce 1968 provedl v Moskvě skladby Johna Cage a Terryho Rileyho) a zároveň horlivě propagoval tvorbu svých progresivních současníků z postsovětského teritoria – Alfreda Schnittkeho, Sofie Gubajduliny, Arvo Pärta, Valentina Silvestrova či Vladimira Martynova. Spolu s posledně jmenovaným, dále s legendární houslistkou Taťjanou Grinděnko a dalšími hrál v polovině 70. let také v moskevské artrockové skupině Bumerang. Jeho rozkročení mezi starou a novou hudbu se projevilo i v organizační činnosti: založil Moskevské barokní kvarteto, ansámbl Akademie staré hudby (s T. Grinděnko) či avantgardní festival Alternativa (1988). Díky postupnému uvolňování politických restrikcí mohl Ljubimov od 80. let pravidelně vystupovat po celém světě se svými recitály, v komorních sestavách či jako sólista s předními orchestry (filharmoniemi Losangeleskou, Mnichovskou, Královskou londýnskou, Torontskou, Petrohradskou, francouzskými rozhlasovými filharmoniky, Symfonickým orchestrem města Birmingham,
Moskevským národním orchestrem atd.) pod vedením renomovaných dirigentů, jako jsou Andrew Parrott, Neeme Järvi, Michail Pletněv, Esa-Pekka Salonen, Jukka-Pekka Saraste aj. Před třemi lety hrál sólový part ve Skrjabinově Prométheovi na Salcburském festivalu. Ljubimovovy četné nahrávky vydaly významné společnosti, mj. Teldec (klavírní duety s Andreasem Staierem), Erato (komplet Mozartových sonát), Melodija, BIS, Sony, Harmonia Mundi, od roku 2003 nahrává především pro firmu ECM (Lamentate Arvo Pärta spolu se Stuttgartským rozhlasovým symfonickým orchestrem SWR pod taktovkou Andreje Borejka, Preludia Clauda Debussyho, skladby Johna Cage atd.). Uměleckou osobnost Alexeje Ljubimova kdysi výstižně charakterizoval Alfred Schnittke: Obrovské množství hudebních, literárních, filozofických poznatků, které vstřebává, prochází tímto hudebníkem (mimořádně na sebe náročným, rezignujícím na ambicióznost a supermanské manýry) a přetavuje se v cennou směs hloubky a prostoty … Z jedné strany ohromuje hojnost detailů ožívajících pod jeho prsty a naplňujících se subjektivním výrazem, z druhé strany udivuje objektivní harmoničnost rodícího se celku, neboť nejen „duch“, ale i „litera“ stylu je zachována. Vladimir Tarasov se narodil v Archangelsku, kde se jako samouk začal učit hrát na bicí nástroje a vystupoval v místních jazzových souborech. Od druhé poloviny 60. let se usadil v litevském Vilniusu a spolu s klavíristou Vjačeslavem Ganělinem a saxofonistou Vladimirem Čekasinem vytvořil legendární freejazzové Ganělinovo trio – nejprogresivnější jazzový ansámbl na teritoriu bývalého Sovětského svazu. Trio existovalo šestnáct let, prezentovalo se na pódiích po celém světě, nahrálo řadu alb a položilo i základ fenoménu, jemuž se dnes někdy říká „vilniuská jazzová škola“. V roce 1987 Ganělin emigroval do Izraele a trio zaniklo (od té doby se na pódiu sešlo pouze jednou, v říjnu 2002 v rámci prezentace Litvy na frankfurtském Knižním veletrhu). Tarasov, který dodnes zůstal věrný Litvě, se vedle bubenických (sólových, ansámblových i orchestrálních) a skladatelských aktivit odhodlal na počátku 90. let také k tvorbě audiovizuálních instalací (sólově nebo ve spolupráci s dalšími umělci, mj. s významným
konceptualistou Iljou Kabakovem). Kooperoval s celou řadou předních jazzových hudebníků, jako jsou Andrew Cyrille, Rova Saxophone Quartet, Anthony Braxton, Lauren Newton, Masahiko Satoh ad., nezřídka však tvoří i s osobnostmi z jiných hudebních oblastí (např. s minimalistickým skladatelem Vladimirem Martynovem) a uměleckých oborů (s básníky Dmitrijem Prigovem, Andrejem Bitovem, Kerrym Shawnem Keysem, choreografem Josefem Nadjem atd.). Jeho bicí jsou zaznamenány na více než stovce alb. V roce 2005 vyšla v péči moskevského labelu Long Arms a britského Leo Records výpravná sada s názvem Atto (z italštiny – dějství, jednání, akt), která obsahuje jedenáct kompaktních disků s týmž počtem Tarasovových stejnojmenných sólových opusů z let 1984–2004, oscilujících mezi soudobou kompozicí a improvizací, a DVD Zvukové hry s ukázkami jeho audiovizuálních instalací. Tarasov je v České republice v posledních letech poměrně pravidelným hostem – vystoupil mj. na brněnské Expozici nové hudby (2007), královéhradeckém Hudebním fóru (2008) či v pardubickém Divadle 29 (2009), na sklonku roku 2009 zrealizovala Východočeská galerie v prostorách pardubického zámku rozsáhlou retrospektivní výstavu jeho instalací pod názvem In Between.
Vítězslav Mikeš
Résumé The undying vitality and inspiration in the music of Claude Debussy (1862–1918) is reflected not only in how often his music is played, but how often it gets reinterpreted. One such project came out of the meeting of two old friends, world-renowned musicians from different musical backgrounds: classical pianist Alexey Lyubimov, and jazz percussionist Vladimir Tarasov, who prepared a project last year for the 150th anniversary of the composer’s birth based on his piano Preludes (1909–1913). In the first half Lyubimov plays the original versions of selected parts of the cycle, then the two musicians improvise (mostly) on the cycle’s themes. Our “deconstruction” is a loose reworking of Debussy’s musical texts on the basis of thematic and harmonic systems set for each piece. What we try to do is preserve the “picture” of the given piece – its emotional color, descriptive bent – and magnify it, which is possible mainly thanks to the many-layered semantics of the percussion instruments, which give new dimensions and horizons, and expand the impressionistic, colorful layers of this music. (…) We also try to emphasize the surrealistic, mystical side of Debussy’s aural magic. (Alexey Lyubimov) For we improvisationists brought up with jazz, Debussy is the prophet of the clear, crystalline chamber piano, where the sound is not just in the notes being played, but between them. (…) For me as a player on percussion instruments this is a graphic example, when the pauses are sounding too, somehow hanging above the musicians and audience. Our deconstruction of Debussy is mainly living together the theme given by the composer. (Vladimir Tarasov)
Since his student years Alexey Lyubimov (1944) has taken off in two directions in terms of repertoire: on one hand authentic interpretation of early music on historical instruments, and at the same time the music of the 20th century. He has performed the Russian premiers of western avant-garde composers, and feverishly promoted the work of his progressive contemporaries from the post-Soviet world: Schnittke, Gubaidulina, Pärt, or Silvestrov. Since the 1980s he has regularly played all over the world at recitals, with in chamber ensembles, and as a soloist with leading philharmonics (Los Angeles, Munich, Royal London, Toronto) under renowned conductors (Parrott, Järvi, Pletnev, Salonen, Saraste etc.). He has recorded on top labels (Teldec, Erato, Melodiya, BIS, Sony,
Harmonia Mundi), since 2003 mainly for ECM (Arvo Pärt’s Lamentate, Preludes by Claude Debussy, the works of John Cage, and more). Vladimir Tarasov (1947), from Archangelsk, settled down in the mid-1960s in Vilnius, and along with pianist Ganelin and saxophonist Chekasin formed the legendary free-jazz Ganelin Trio. Since the early 1990s he has also done audiovisual installations (solo or working with other artists like Ilya Kabakov). He has cooperated with leading jazz musicians (A. Cyrill, Rova Saxophone Quartet, A. Braxton, L. Newton, M. Satoh); he often works with musicians from other genres (composer V. Martynov) and branches of art (poets D. Prigov, A. Bitov, K. S. Keys, choreographer J. Nadj, etc.). His drums are recorded on more than a hundred albums. In 2005 he put out a collection entitled Atto consisting of 11 CDs, the same number as his solo works of the same name from 1984–2004, and a DVD Sound Games with clips from his installations.
Vítězslav Mikeš translated by Todd Hammond
Lum
ír
Nechte se svést krásou hudby
Láska prochází ušima
23. ročník 13—27|4|2014
Inspirace východem Iva Bittová, Libor Pešek, Richard Novák/Leoš Janáček, Antonín Dvořák, Antonio Caldara/Stabat mater, Glagoská mše, z Jistebnického kancionálu... a mnoho dalšího!
sledujte aktuality na www.mhf-brno.cz a Facebooku
Změna programu a účinkujících vyhrazena! Prosíme posluchače, aby zaujali svá místa včas, vypnuli mobilní telefony a během koncertu nefotografovali. Děkujeme. Vydala Filharmonie Brno nákladem 130 výtisků texty Vítězslav Mikeš anglicky Todd Hammond foto archív Filharmonie Brno sazba a produkce Petr Tejkal Design
Statutární město Brno finančně podporuje Filharmonii Brno. Filharmonie Brno, příspěvková organizace Moravský podzim Komenského nám. 534/8, 602 00 Brno T +420 539 092 801 www.mhf-brno.cz www.filharmonie-brno.cz
