Tantulsky pribeh.qxd :04 StrÆnka 1 TANTULSKÝ PŘÍBĚH

Tantulsky pribeh.qxd

25.11.2010 23:04

StrÆnka 1

TANTULSKÝ PŘÍBĚH


25.11.2010 23:04

© Markéta Veselá © Nakladatelství Petrklíč ISBN 978-80 -7229-193-9

StrÆnka 2


25.11.2010 23:04

StrÆnka 3

Poděkování… patří zejména medvědovi a krokodýlovi, nesmíme ale zapomenout ani na skřeta, vlka, jesetera, draka, oba jezevce a všechny ty milé ropuchy a prasátka, kteří mě inspirovali k napsání tohoto příběhu


25.11.2010 23:04

StrÆnka 5

MARKÉTA VESELÁ

TANTULSKÝ PŘÍBĚH


25.11.2010 23:04

StrÆnka 6

OBSAH

I. II. III. IV. V. VI. VII. VIII. IX. X. XI. XII. XIII. XIV.

Černá legenda . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Smrt lososové veverky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Rudá hrozba . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Noční setkání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Hiemské pohoří . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . V zajetí bouře gottlandské . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Ztracený zlata lesk . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Křoupovský zloděj . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Ztraceni . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Mordum mortum . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Latentník medvědí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Obnovení starého přátelství . . . . . . . . . . . . . . . . . Pomoc z říše zemřelých . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Konec černé legendy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

7 19 31 41 49 69 79 87 101 117 129 141 153 163


25.11.2010 23:04

StrÆnka 7

I. ČERNÁ LEGENDA

Život na Tantulii, doprovázen jen drobnými, většinou diplomaticky řešenými meziříšními spory, jak už tomu na světě bývá, po celé ty dlouhé věky spokojeně plynul. Tantulkové, skřítkové, čarodějové a trpaslíci se přiměřeně množili, stavěli skromné kamenné chaloupky, ale i rozlehlé venkovské usedlosti a velkolepá hradní sídla, obdělávali svá políčka, chytali v řekách a jezerech ryby, starali se o lesy a zvěř, vzájemně spolu obchodovali a pomáhali si. Objevovali nové a nové věci, které jim usnadňovaly práci a zpříjemňovaly žití. Avšak to všechno jen do té doby, než se křoupovskému panovníkovi Červené říše, vylíhla v hlavě tuze nebezpečná myšlenka, a to ovládnout celý tantulský svět. Tedy nejen sousední Žlutou a Modrou říši, jejichž obyvatelé již nejednou tvrdě pocítili křoupovskou roztahovačnost, ale i Zelenou říši, pradávnou úrodnou pravlast všech tantulanů, pak říši oranžovou a růžovou… Rudý panovník se prostě rozhodl, že se zmocní celé planety, včetně suchých neprůchodných stepí a bažin, které dosud nepatřily žádné z duhových říší. Na Tantulii prý nezůstane ani maličký kousíček, který jemu, Krvepilovi Druhému, nebude říkat pane. Jménem po otci však tomuto panovníkovi nikdo neříkal. Příliš mladý a nerozvážný ujal se křoup své vlády ještě v době, kdy jeho vzteklá rudá tvář byla doslova poseta pupínky s bělavými hlavičkami, které často leč marně špendlíčkem propichoval, a tak se musel smířit s tím, že mu nikdo na celé planetě neřekl jinak než „muchomůrčí klobouk“ nebo prostě jen „klobouk“. Co ho ale vedlo k takovým imperátorským myšlenkám? Ona přirozená křoupovská rozpínavost, nenažranost a zároveň i lenost. Klobouk žárlivě sledoval, jak se daří zejména zeleným tantulkům 7


25.11.2010 23:04

StrÆnka 8

a žlutým skřítkům, kteří si díky neobvyklé pracovitosti a úrodnosti svého kraje mohli dovolit vyvážet spoustu ovoce, medu a kožešin, za něž Červená říše, tou dobou prožívající svou hlubokou hospodářskou krizi, platila čím dál více červených peněz. Naproti tomu z Červené říše se vyvážel akorát ropuší kořen, červená řepa, písek a drcené kamení, které nikdo nepotřeboval. Rudý panovník si moc dobře uvědomoval, že jeho říše není bohatá na nerostné suroviny, jeho poddaní jsou neuvěřitelně líní, nešikovní a neumí dobře hospodařit, a proto se snažil vymyslet způsob, jak by rudé pokolení mohlo žít v blahobytu, a přitom se nemuselo trvale vyvíjet žádné velké úsilí. Jako jeden z mála křoupů v Červené říši uměl Klobouk číst. V rudých školách se totiž vyučovaly takové předměty, jako je kradení, klamání přítele anebo mučení nepřítele, a naproti tomu psaní, čtení a počty zůstávaly celá léta okrajovou záležitostí. Zavést čtení do rudých škol by samozřejmě nebyl žádný problém, kdyby ovšem Klobouk neuvažoval následovně: „Kdo neumí číst, ten nečte. Kdo nečte, nemá všeobecný přehled a ani vlastní názor. Kdo nemá vlastní názor, ten němě poslouchá a slepě následuje toho, kdo ten názor má. A ten Někdo jsem Já.“ Zkrátka rudý panovník tak chtěl dosáhnout naprosté poslušnosti a oddanosti svých poddaných. Vůbec nepotřeboval, aby křoupové nad jeho nařízeními přemýšleli a kladli mu nějaké otázky, ale aby ta nařízení poslušně a pěkně rychle plnili. Plebejská negramotnost stala se tak spolu s veřejně aplikovanými praktickými ukázkami tělesných trestů tím nejúčinnějším nástrojem tvrdé politiky křoupovského diktátora. Ostatní říšníci do toho panovníkovi Rudé říše moc nemluvili, stejně by to bylo házení hrachu na stěnu, nicméně věděli, že na tuto prohnilou filozofii Klobouk jednoho dne doplatí. „Ano, válka. Podmaním si všechny ty naivní pracující tvory a budu využívat výsledky jejich práce, aniž bych já a mí rudí negramotní věrní museli vyvinout nejmenší úsilí,“ vylíhlo se v křoupovské makovici a ohnivá ústa to vypustila ven. A od té chvíle Klobouk nespal, nejedl, přemýšlel. Pak se najedl, 8


25.11.2010 23:04

StrÆnka 9

vyspal, a aby už nemusel tolik přemýšlet, nechal si povolat svého přítele a rádce Filofeje. Filo Filofej, na křoupa možná neobvykle moudrý tvor, žil v podivné dřevěné boudě u hřbitovní zdi, až u samých hradeb rudého hlavního města. Klobouk se nezřídka prodral kopřivami a trnitým houštím k dřevěné boudě, aby se s jejím obyvatelem poradil o důležitých věcech. Když si tam ale posledně byl pro lék proti nadýmání, ošklivě si poškrábal nohu o rezavý drát, který skrz žahavé kopřivy nemohl ani koutkem oka zahlédnout, pak ho poštípaly vosy a nakonec kopnutím probudil vzteklého buvola, který ho po hřbitově tak prohnal, že už žádné léky nepotřeboval. A proto nebylo divu, že se po takovéto zkušenosti Klobouk raději rozhodl poslat ke hřbitovní zdi červeného papoucha se vzkazem. Nerad by se tentokrát propadl třeba do čerstvě vykopaného hrobu. Červený pták proletěl studeným komínem dřevěné boudy a spatřil Filofeje, jak se v rohu místnosti choulí ve své rozvrzané posteli pod proužkovanou peřinou a něco si polohlasně čte. Bohužel jazykem, kterému papouch nerozuměl. To mu ani tak moc nevadilo. Ale ten způsob, jakým s ním ten křoup jednal! Starcovy oči v něm totiž neviděly rudého královského posla, nýbrž jen obyčejného černého ptáka, a proto mu nevěnovaly žádnou zvláštní pozornost. Sotva na něj levým okem mrkl a nadále se soustředil na četbu. Teprve poté, co královský posel zbavil svá pěstěná peříčka mouru v nejbližší nádobě, která stála u nohou rozvrzané Filofejovy postele, přerušil stařec čtení, aby si toho rudého troufalého ptáka, který ho rušil, vyslechl. Papouch tedy milostivě vykrákal Kloboukův vzkaz. Trochu se předtím urazil, že ho ten dědek hned nepoznal a nepřijal se všemi poctami, jaké si posel zaslouží. Dědek jen přikývl, vylezl z postele, vylil z okna nočník uprášený od mouru, zabalil si do košíku trochu zeleniny a jiného ušlechtilého plevele a vydal se na cestu. 9


25.11.2010 23:04

StrÆnka 10

Páchnoucí papouch zůstal sedět na okně a vztekle koulel očima, protože za vyřízení zprávy nedostal od Filofeje jediný oříšek. Starému šarlatánovi však připadal ten rudý pták až příliš vypasený. Před boudou čekal na křoupa s košíčkem osedlaný osel. Filofej byl odjakživa velmi špatný jezdec, a proto mu jeho pán úmyslně neposlal žádného ze svých rychlých koní, ale právě tohoto starého šedivého dobráka, u něhož si byl jist, že nikoho neshodí. Potřeboval moudrého Filofeje v celku. Klobouk byl již odmalička tvor velmi netrpělivý a zejména puzzle skládal tuze nerad. Toho dne se hradem Křoupovem už od brzkého rána ozývalo tak silné rachocení, že to dunělo i v Podkřoupí. Klobouk neúnavně pochodoval v nové zbroji po korunovačním sále a dělal na sebe do zrcadel všelijaké obličeje. Při pětistém třicátém králově šklebu se povolaný Filofej, kterého mimochodem ani nenapadlo, že by se měl třeba zout, slézt z osla nebo tak něco na ten způsob, vřítil přímo do sálu. Klobouk vyděšeně uskočil stranou a vytřeštil své červené oči s přezrálými brusinkami namísto zorniček. Vida, že návštěvníci následně zaujali klidnou pozici, postavil se opatrně zpátky před velké zrcadlo, neslyšně vzdychl a rozhodnut neztrácet zbytečně čas, jal se svému hostu přednášet svůj troufalý „válečný plán“, jak svou cestu k „bezpracnému blahobytu“ sám nazval. Vyjmenoval tedy všechny duhové říše, Zelenou, Blankytnou, Žlutou, Oranžovou a Růžovou, a co v těch říších mají. Vypočítával významné letopočty, kdy se on, jeho otec, bratr nebo děd zmocnili nějaké strategicky významné oblasti. Jako třeba části žlutoříšských lánů nebo hnědých dolů. Hovořil o křoupovské výjimečnosti a o tom, že nastal čas, aby všichni Tantulané, vzpurné zelené tantulky nevyjímaje, pokorně sloužili rudému křupstvu. „Ha, tak co ty na to?“ zvolal Klobouk již po několikáté, nadšen sám sebou, a lačněl po starcově pochvale. Stařec však nevypadal příliš nadšeně. Jak by také mohl. Malý zavalitý křoup (přestože mu již dávno zmizely ty pupínky mastného mládí, jeho vykrmené břicho skrývalo takřka úplně obě kra10


25.11.2010 23:04

StrÆnka 11

oučké nožičky, takže pokud jste se na něho dívali shora, tak vám tvar jeho postavy klobouk chtě nechtě připomínal) se tu před ním potil ve zbroji, chodil sem a tam a přitom s vytřeštěnýma očima vyřvával, koho porazí a čeho všeho se zmocní, aniž by měl v ruce jedinou účinnou zbraň. „Vlastní snad nějaký kouzelný předmět? A kolik má bojovníků? Copak tohle je nějaký válečný plán? To je spíš válečný sen. A pěkně pomatený,“ zlobil se v duchu Filo Filofej. Když to je tak. Usmyslet si, že něco chci, to nikdy nebylo nic těžkého. Avšak přijít na to, jak toho dosáhnu a jak svůj plán uskutečním, to už je věc jiná. Ostatně proto si ho Klobouk také povolal. Starý zkušený Filofej dlouho mlčky bafal z rudé dýmky, mhouřil u toho oči jako starý kocour, zamyšleně se rozhlížel po sále a tahal se za svou špinavou bradu, až konečně promluvil: „Za slunečními paprsky neproniknutelným společenstvím babykových stromů, hlubokými temně modrými lesy, kde ptáček nezazpívá, nezdolatelným Gottlandem a stále zasněženým pohořím hiemským rozprostírá se Zelená říše. Říše pěkně členitá, zeleně zarostlá, sestávající se z pestré mozaiky lesů, luk a hájů, alejí a sadů, úrodných pšeničných polí protkaných zjara jen tak plevelem, v létě modrými chrpami a červenými vlčími máky. Jílovité cestičky vinoucí se mezi těmi políčky jako klikatí skořicoví hadi zavedou tě pozvolna až na samé okraje malých vesniček, kde si zelení tantulkové vystavěli kamenné chaloupky a s tantulskou lehkostí nechali je mistrně utopit ve spleti syté zeleně, připomínající tuze divoké zahrádky. S dobrou pamětí, obuti do vysokých holínek a vybaveni ostrým nožíkem mohli jste tam nařezat košík neobyčejných léčivých nebo obyčejných polévkových bylinek…“ Klobouk však Filofeje netrpělivě přerušil. Neříkal mu totiž nic nového a už vůbec ne zajímavého. Sady, louky, aleje, tohle všechno přece ví, vždy ze Zelené říše dováží spoustu květin a ovoce! Na žádné lyrické popisy tu není nikdo zvědavý! A jaképak chaloupky, jaképak bylinky. Obrovské manufaktury tam nastaví. A ti zelení tantulkové, jak on je neměl rád, tam budou pro 11


25.11.2010 23:04

StrÆnka 12

Červenou říši pracovat, až se z nich bude kouřit. A nebudou mu odevzdávat pouhé desátky, jak si o tom přečetl v jedné lidské knize. Naopak. Právě desátky, to jest desetinu toho, co zotročení zelení tantulkové vyprodukují, budou si moci ponechat pro svou vlastní potřebu. „A to je bude motivovat pracovat více a více. Protože čím větší celek, tím větší desetina,“ pravil moudře Klobouk a mrkl na sebe do zrcadla koutkem oka, aby viděl, jak mu sluší říkat moudré věci. Filofej však nedbal jeho slov. Nenechal se přerušovat bláboly rudého panovníka a se zrakem upřeným kamsi k vysokému stropu chátrajícího gotického chrámu chrlil dál svůj vlastní neutuchající vodopád slov. Klobouk zlostně koulel očima jako jeho papouch, marně čekající na svůj tučný ořech. Ten pomatený stařec ho akorát zdržuje! Už by mohl zase jet. A ne na oslovi, ale na tom černém plnokrevníkovi. Klobouk se zlomyslně ušklíbl. Tak dost, tahle řeč je k ničemu. Už už chtěl Klobouk začít svého hosta neslušně vyprovázet, když vtom se náhle zarazil. Filofej totiž konečně přestal „tlachat“ a „chvalozelenit“ a jal se vyprávět o prazvláštní rostlině, která může Kloboukovi pomoci dosáhnout vytouženého cíle. Červený král značně omezil nervní záškuby obou párů končetin, sloveso vyprovázet se mu v mžiku úplně vykouřilo z hlavy, zapíchl hřbet upocené dlaně do své dvojité brady a bedlivě starci naslouchal. „Jde o bylinu vskutku velmi neobvyklou, na našem světě naprosto ojedinělou. Kdyby se Vaší křoupovské Milosti podařilo ji získat, pak mohlo by konečně…“ Klobouk se zaujetím hleděl do oné vrásčité tváře, v níž se snoubila moudrost, hloubavost i zkušenost. V očích hlubokých jako dvě bezedné studny, šikmo rozdělených podlouhlým nosem, utopil se veškerý Kloboukův neklid a jeho pohled ulpěl na dlouhých šedivých vousech, v nichž se skrývala ústa, sypoucí po sále věty cenné jako perly. Vtom Filofejova ruka zalovila v kapse dlouhého splývavého pláště, aby z ní vyňala drobnou knížečku. 12


25.11.2010 23:04

StrÆnka 13

Klobouk vyvalil své načervenalé oči se žlutým bělmem a s otevřenou pusou zíral na Filofeje, jenž dosud stále pohodlně seděl na oslovi. Nyní se však trochu zaklonil, aby nečichal Kloboukův smrdutý dech. V plášti starého Filofeje se ukrýval velmi starý herbář psaný droboučkými písmenky a doprovázený osmibarevnými ilustracemi. Dlouhé pokroucené prsty jeho majitele, který si stříhal nehty jen dvakrát za dva roky, tím kresleným herbářem listovaly, dokud strana devětadevadesátá neukázala oběma párům rudých očí vytoužený obrázek. „Ha. Počkat!“zvolal vzrušeně zavalitý ozbrojený trpaslík. Jako by už o té bylině také někdy něco slyšel nebo dokonce četl. Klobouk se do té doby jen střídavě dloubal, chvíli v nose a chvíli na tajném místě, nyní náhle přerušil své dloubání, nedbalé naslouchání a nesoustředěné rozjímání a vyskočil, jako když do něj střelí zeleným prakem. „Do sklepa!“ zavelel Klobouk. Ani nepočkal na starce s oslem a už se valil ze sálu. Ano, na něco si vzpomněl. Filo Filofej svého pána za ta léta znal, a proto jej jeho chování ani v nejmenším nepřekvapilo. Pokynul oslíkovi a na jeho hřbetu následoval svého panovníka. Filofej projel nádvořím a úzká, bílým pískem sypaná cestička lemovaná uschlými baobaby ho sama zavedla až dozadu k maštalím, kde ze svého čtvernohého přítele s pomocí podkoního bez úrazu slezl. Do sklepa pokračoval pěšky, nepohodlně shrben, nebo strop byl zde tak nízký, že ani stvoření velikosti krysy nemohlo tu projít vzpřímeně, doprovázen už jen skřípáním svých sandálů, které mu Klobouk kdysi milostivě věnoval. Klobouk byl starý lakomec, pro červený peníz by si nechal i čistit ucho, a pokud od něho někdo někdy přece jen něco dostal, jednalo se většinou o věc nepotřebnou nebo poničenou. Sandály v tomhle smyslu představovaly do jisté míry vzácnou výjimku, nebo nebyly poničené a už vůbec ne nepotřebné, ale zase 13


25.11.2010 23:04

StrÆnka 14

nebyly nové. Červený lakomec je totiž lacino koupil v jednom z obchůdků sítě Fourth foot, kde se daly takřka zadarmo sehnat obnošené boty. Podzimní slunce barvilo listy stromů jemným štětečkem a lehký větřík si s těmi lístky jen tak tiše pohrával. V duhových říších si tantulkové a skřítkové plnými doušky užívali pozdní odpoledne. Zelení tantulkové líbali svoje mechušky pod košatými stromy a ti starší si vychutnávali alespoň mladé jablečné víno, a pak se s roztomilou neobratností motali po odkvétající louce. Růžoví skřítkové v daleké cizině seděli zase zamilovaně u kašny, oranžoví navraceli se spokojeni s bohatým úlovkem ze širého moře ke svým sudovým pannám, žlutí slavili již pátým týdnem vinobraní a Velký Tantul tomu všemu s potěšením přihlížel. Kdepak podzim, lásky čas. Jen si ho, mí Tantulané, užívejte, než nemilosrdně přijde tuhá zima, jež rozprostře svou bílou peřinu nad střechami vašich příbytků, korunami stromů a důkladně pod sněhem schová i ten nejzapomenutější pařez a nejméně viditelný keříček. Červená říše, to vědělo každé zelené tantulátko i žlutý skříteček, než ještě vůbec začali chodit do školy, se mezi duhové říše odjakživa nepočítala. Nešlo ani tak o červenou barvu jako o křoupovskou povahu. Nikdo se v celé Blankytné, Zelené, Žluté či Oranžové nebo Růžové říši nechoval způsobem jako červení křoupové. Byli prostě jiní. Duhoví básníci Červenou říši nejčastěji přirovnávali k trnu v oku nebo ke kostce zmrzlé špinavé vody v lahodném horkém čaji. Klobouk s Filofejem, trávili toto poetické odpoledne v hlubokém sklepě. Dnes nebafali z dýmčičky, nekoštovali rudé víno ani se labužnicky nezastavili ve sklepní zrajírně sýrů na malou smradlavou svačinku. Dva křoupové měli úplně jiné starosti. Zamčeni ve starém archivu probírali se ve srovnání se zelenoříšskými či modrohorskými písemnými prameny tantulských kronikářů poměrně skrovnou hromadou starých dokumentů, ale i tak, zejména pro jejich zoufalou neuspořádanost, trvalo dlouhé hodiny, než se jim podařilo najít svazek listů, po němž rudý Klobouk v souvislosti s rodícím se „plánem na bezpracný blahobyt“ zatoužil. 14


25.11.2010 23:04

StrÆnka 15

Někde to tady musí být! Matně si vzpomínal, že ten svazek před lety do sklepního archivu, kde mimochodem křoupové neskladovali jen písemnosti, ale i různé staré harampádí typu „co kdyby se to někdy hodilo“, pod kamennou lavici vlastnonožně odkopnul. Filofej šasten, že konečně došel do archivu, posadil se na kamennou lavici a s neskrývaným zíváním Klobouka po očku sledoval. To bude trvat, než to najde. Zdali to bude vůbec dneska. A na chvilku si tam zdříml. „No konečně! Ano, ano, to je ono,“ zadunělo sklepem radostné zaskřehotání. Filofej sebou trhl a rozespale sledoval Kloboukovo čilé počínání. Klobouk se hbitě zmocnil povědomého formátu a nedočkavě odstraňoval oslizlý obal ze čtyřlistého dokumentu. Pak si ty listy rozložil na kamenné lavici, zbožně si k nim klekl a jal se je polohlasem číst. Psalo se v nich o oné vzácné a prazvláštní bylině, rostoucí kdesi v Zelené říši. „…na první pohled sice vypadá velmi obyčejně, je to středně vysoký tulipán. Pokud jej však déle sledujete, zjistíte, že se chová poněkud podivně. To, že nevykvétá zjara, ale na podzim, to zas není tak neobvyklé jako měnící se barva jeho květu. Ta je první léto čistě bílá, napřesrok začne smetanovět, vanilkovět, až postupně zežloutne, pak pomalu zrůžoví a zrudne, až nakonec zfialoví a zčerná. Celý ten proces, od bílé po černou, obvykle trvá více jak sto let. Černý květ tulipánu má právě a pouze na konci tohoto dlouholetého procesu čarovnou moc…“ Filofej znovu vylovil z kapsy pláště svůj starý kapesní herbář, aby se ujistil, že se jedná o tutéž bylinu. Ano, jednalo. „Podle mých výpočtů by se po dlouhých letech tmavnutí měla tato prazvláštní rostlina nacházet na konci onoho magického barevného procesu právě ke sklonku letošního podzimu,“ pravil skřehotavě Filofej a s dlaní stále ještě před zívajícími ústy zahleděl se do tváře Kloboukovy, co on na to. 15


25.11.2010 23:04

StrÆnka 16

Tlusoch v plechu se pohyboval po sklepě rychlostí nafukovacího balonku z kančího střívka, do kterého se právě udělala díra. Běhal zprava doleva, zleva doprava, od jižního okénka k severnímu a taky ze západu na východ. Tu se hrabal v jedné hromadě, tu v druhé, i do zrajírny nakonec zašel. Co kdyby tu ještě něco našel! Samozřejmě že tam byla jen tma a sýry, ale když už tu byl, tak si pořádný lepkavý kus čehosi potmě natlačil do tlamy. A ještě hrstičku nakládaných jeřabin. Ani zelení, ani modří tantulkové, ba dokonce ani žlutí skřítkové v sousední říši netušili, jak nebezpečně hrál čas v křoupovský prospěch. Kéž by se tenkrát zelený tantulský čaroděj podíval do své smaragdové koule. Byl by včas prohlédl, jak bude na světě zle. Kéž by se jakékoli zvířátko včas dozvědělo o tom, co křoupové chystají, a povědělo to některému z duhových panovníků. Jenže nic takového se bohužel nestalo. Oba křoupové si v podzemí mnuli ruce a poněkud koktavě, zato však dychtivě, předčítali si z oněch objevených čtyř listů, spojených k sobě původně čímsi lepkavým a odporným. Text skutečně potvrzoval Filofejovy domněnky. Dále se zmiňoval o výjimečných vlastnostech této magické byliny a naznačoval i cestu, jak se k tulipánu dostat a jak jej získat. „…tak předlouhé chvíle poklušeš necest míle v nevlídné krajině docváláš k bylině nespatřen na hřebci v místě kde nepředci mají své zelené doupě urveš to vzácné poupě…“ Zbývající část starého dokumentu byla z neznámých příčin potrhaná a ohořelá, a tak se Klobouk s Filofejem již mnoho nového nedočetli. Nezbylo jim než zalovit trochu v paměti. „Jo, jo, tak to bylo, přesně jak je zde veršovaně psáno,“ šoural 16


25.11.2010 23:04

StrÆnka 17

se v uchu Filofej a snažil se rozpomenout na to, co dalšího mu o tom tulipánu vyprávěla zesnulá babička Larva, když byl ještě malý křoupek. Stará červená Larva kromě toho říkala, že kdokoli poupě černého tulipánu vlastní, tomu prý pokleknou tvorové celé Tantulie pokorně u nohou. Rádce Filofej sdělil tedy i to zbylé málo, co mu po těch dlouhých letech ještě utkvělo v paměti, svému pánovi. Samozřejmě že na to Klobouk slyšel. Rozhodl se, že na vlastní zaatou tlapu zjistí, zda je legenda o černém tulipánu pravdivá. Pak jej sice přepadla jeho stará přítelkyně jménem lenost a poslal pro rostlinu místo sebe jiného křoupa, ale to nebylo tak důležité. Tantulský svět ocitl se tak v ohrožení, aniž by to zatím kdokoliv nečervený jen kouskem duše tušil.

17


25.11.2010 23:04

StrÆnka 18


25.11.2010 23:04

StrÆnka 19

II. SMRT LOSOSOVÉ VEVERKY

Nad Zelenou říší se pomalu šeřilo. Potemnělé větve stromů vyhlížely v tom nadcházejícím šeru strašidelně jako nemyté pařáty křoupovské příšery. Jako by se chystaly seškrábat slabý měsíc z oblohy. Několik mráčků se pokoušelo láskyplně ošetřit tu krvácející oblohu svou hebkou vatou, a rázem se z nich staly narůžovělé červánky. Netrvalo dlouho a setmělo se, jako když obrovský havran rozprostře nad krajinou svá mohutná křídla. Borůvkově fialová tma ztmavla jako zralé tulipánové poupě. Svět znevlídněl a sychravý pach mlhy se nesl údolím. Z komínů kamenných chaloupek se kouřilo a kdo ven nemusel, ten tam také nešel. Jen drobné hladové sýkorky s namodralými bříšky ozobávaly kostičky loje, které pro ně na holé větve hrušní a jabloní navěsili zelení tantulkové. Byl to letos velmi suchý rok, a tak listnaté stromy opadaly neobvykle brzy. Obyvatelé vesničky U mechového kamene se toho večera již nesešli u chráněného ohniště pod kamennou Myší věží, kde si za světla a tepla oranžových plamenů vyprávěli příběhy a pekli brambory s jablky, ale tuze rádi se před tím sychravým počasím ukryli ve svých kamenných chaloupkách se slaměnými střechami. Podzim tu již o sobě dával hlasitě slyšet. Snad jen tantulský básník v dlouhém plášti plném havraních brk a útržků popsané březové kůry toulal se tím mlhou zalitým krajem a vychutnával si to období po svém. „Múzo moje, kampak ses mi poděla?“ U mechového kamene byla v nížině zasazená malebná vesnička obklopená lukami, po nichž jste se mohli rozběhnout a kytice kontryhelů, růžových kohoutků, kopretin, zvonků, ale i zlatavých hlaviček pampelišek natrhat, lesy, kde jste mohli celé dny bloudit, 19


25.11.2010 23:04

StrÆnka 20

pokud jste neznali správnou cestu, políčky a sady, kde jste se však při tom bloudění mohli nasytit, a propletená svazkem potůčků, z nichž jste se mohli nasládlou vodou napojit. Taková vesnička byla již po staletí domovem zelených tantulků. Již před několika listy jemně jsme naznačili, že tak jako na zemi žijí žlutí, černoši, běloši a prý i rudoši a všichni dohromady říkají si prostě lidé, planetu Tantulii také obývají různobarevní tvorové. Červení, modří, zelení a tak dále, jak to stálo na počátku, a všichni dohromady říkají si Tantulané. A právě a jenom v Zelené říši, jak jste si správně všimli, tam žijí zelení tantulkové. Tantulek zelený je bytost natolik výjimečná, že těžko ji k někomu připodobnit. Přesto se o to pokusme. Představte si bytůstku natolik útlou a drobnou, že by na ni starý neopatrný divočák nešikovným paznehtem snadno šlápl, domnívaje se, že neobratně vyhýbá se pouhé myšce nebo hříbku podubáčku. Tantulčí tvář má rysy tak jemné, že si musíte jako člověk na pařez dřepnout, abyste jednoho zeleného tantulka od jeho kamaráda rozpoznali. No a když už tak na tom pařezu dřepíte a do živoucích hnědých očiček, oddělených od sebe nosánkem zahnutým jako ptačí zobáček, hledíte a snažíte se přes nazelenalý plnovous zahlédnout mlsnou pusinku, neujde vám, že ta kouzelná bytůstka má na nohou tuze hezké botičky z březové kůry a obleček vyrobený převážně z mechu. Ale jak je tatulek navoněný, to už záleží na ročním období a na druhu jeho práce. Nejčastěji vám však kolem nastraženého nosu proline vůně medu a bylinek či závan větru černé borovice. V té největší kamenné chaloupce U mechového kamene bylo také nejveseleji. Kdybyste do ní nahlédli malými okénky, spatřili byste, jak ve zlatavém světle lucerniček spokojeně září přátelské obličeje zelených tantulků. Kdybyste nos do komína strčili, ucítili byste nasládlou vůni hořících borových polínek a devatera koření. A kdybyste opřeli své neslušně zvídavé ouško o bytelné dubové 20


25.11.2010 23:04

StrÆnka 21

dveře, uslyšeli byste veselý hlahol zelených tantulů, zabraných do forest scrabble, jejich nejoblíbenější hry. Že neznáte forest scrabble? To je přece prastará hra, kterou hrají lesní tantulkové od doby, kdy Ledové jezero bylo ještě vlažné. O tom jezeru se rozepíšeme později. Když v čase večerním, kdy tantulkové skončí svou práci, rozhodnou se zahrát si společně tuto hru, rozloží si na stůl zelenou čtvercovou podložku, na které je vytištěna mřížka o čtyřech stech políčkách. Hned vedle mřížkované podložky má své místo fialový sametový měšec, ovázaný zlatou tkaničkou, obsahující herní součástky. Tantulkové z tohoto měšce losují vskutku neobvyklé věcičky, které postupně pokládají na políčka oné zelené mřížkované podložky. Postupným přikládáním zajímavých věciček z měšce na podložku tantulští hráči vytvářejí kombinace, přičemž seznam dovolených kombinací je zapsán ve skórovníku. Kterýkoli z tantulků vymyslí a obhájí novou, dosud nehranou kombinaci, třeba přiloží k medové plástvi medvědí dráp a vysvětlí, že dráp šelmy k plástvi patří, protože mlsný medvěd se do příbytku lesních včel rok co rok nepoučitelně dobývá, vousáč Memorial ji do toho skórovníku pečlivě připíše. Skórovník není žádný usmolený kus papíru, ale zlatá kniha vítězů, která slouží právě také k zapisování průběhu hry. Tímto zápisem se nová kombinace změní v kombinaci zcela regulérní a obvyklou a v následující hře lze ji znovu použít. Velmi oblíbená je například kombinace žaludu, duběnky, dubového listu a úlomku šuplete, které kdysi rozlícený sprosák Ferox urval z dubového psacího stolu, který mu nešel po dobrém otevřít. Zelená políčka jsou obyčejná, a proto tantulské hráče mnohem více zajímají políčka hnědá, nebo ta dvojnásobí hodnotu přiložené herní součástky. Vítězem hry se jednoduše stává ten tantulek nebo přizvaný skřítek, jenž během hry poctivě nasbírá největší počet bodů. Lidé na Zemi hrají hru velmi podobnou, sáček však obsahuje pouze písmenka a pozemšané z nich skládají v určitém jazyce slova zapsaná ve slovníku. 21


25.11.2010 23:04

StrÆnka 22

V tomto ohledu jsou tantulské forest scrabble mnohem kosmopolitnější než pozemské, nebo pokud si zelení tantulové chtějí zahrát se svými přáteli třebas namátkou ze Žluté nebo Blankytné říše, jejich sousedé nepotřebují dobře ovládat tantulský jazyk ani tantulanské esperanto, aby správně přiložili k listu stromu jeho plod. Žlutý skřítek jednoduše přiloží k dubovému listu žalud, protože viděl, jak to pěkně v přírodě na tom tischovníku (žlutoříšský výraz pro dub, to jest strom, z něhož se vyrábí stoly) pospolu roste, a zelený tantulský zapisovač mu tuto kombinaci bez dohadů uzná, protože plody i listy truhlovníku (zelenoříšský výraz pro dub, strom, k jehož kořenům zakopávají se truhly s poklady) rovněž důvěrně zná. Toho večera měli všichni zelení hráči neobvykle vyrovnané skóre. Nikdo si netroufal vsadit na vítěze. Nimbus zrovna dlouze lovil v zeleném pytlíku. „Hm. Levná bukvice,“ zabručel rozmrzele vrásčitý tantulek. Rád by něco dražšího. Třeba vlašský ořech, ten je totiž za sedm. Kdyby ho přiložil tady vedle ořešákového listu na hnědé dvojnásobné políčko, hned by měl víc jak čtrnáct bodů. Dvakrát ořech a ještě ten list. Zato Slugger měl dnes večer šastnou ruku. Lovil ze sáčku ty nejdražší herní součástky. Dlouho však přemýšlel, než je vhodně umístil. „No tak, sakra, tantulče, nezdržuj,“ bručel tentokrát ne podmračený Nimbus, ale sprosák Ferox, který hrál hned po Sluggrovi. A Slugger váhavě položil šnečí ulitu na ono hnědé dvojnásobné políčko, vedle mrtvého motýla. Bodová hodnota proužkované šnečí ulity se tím zdvojnásobila, a když k ní Memorial připočetl ještě původní část kombinace – usušenou babočku, která byla na políčko položena kolo předtím, louda Slugger se zčista jasna velmi těsně přiblížil sladkému vítězství. Dnes hráli o medový lepenec, a tak se všichni snažili. Přemýšleli, až se jim z hlaviček kouřilo. Dlužno však dodat, že Sluggrovi, který ještě nikdy v životě ve forest scrabble nevyhrál, většina tantulků to první vítězství tak trochu přála. Až na Feroxe. 22


25.11.2010 23:04

StrÆnka 23

„Nééé!“ zabouchal do stolu sprosák Ferox, který měl na to hnědé políčko vedle mrtvého motýla také spadeno. Chtěl tam položit uschlou larvu. Malý nasupený tantulek vyskočil ze židle, vyběhl před chaloupku a zahulákal do lesa několik sprostých slov, aby si ulevil. Jak on miloval ořechové destičky slepované medem lesních včel! Málem se při tom kalupu napíchl na nůž Vesty, ochránkyně tantulského krbu, která v tu dobu dovařovala večeři a odskočila si pod okno kuchyně nikoli ulevit, ale nařezat hrst čerstvých bylinek do polévky. Ferox se tím hulákáním trochu uklidnil a vrátil se zpátky ke stolu. Vymyslí něco nového. A ještě lepšího. Zakousl se do spodního rtu a zaal své zelené pěstičky. „Neboj, dám ti kousek lepence ochutnat.“ smál se na Feroxe vtipálek Okecdílo, který většinu her vyhrál. Zelení tantulkové seděli u stolu, drbali se ve vousech, žvýkali chorošový tabák a poslouchali tichý koncert lesních včel. Postupně pokládali různé plody, bylinky, kořínky a listy, dokonce i drobné houbičky nebo kousky stromové kůry, na mechově zelenou podložku. Podložka se zaplňovala promyšlenými kombinacemi. Jednou z těch nejlepších, kterou toho večera Memorial do žlutého skórovníku zapsal, byla stará dobrá trojkombinace mechem porostlého kamene, hříbku se sametovým kloboučkem a vzorku proutí z košíku neznámého houbaře, kterou tentokrát Okecdílo rozšířil a vylepšil přidáním kusu hrubého papíru, jímž se ten houbař nejspíš utřel, když si po svačině zalezl do houští. Včelky bzučely svou předposlední skladbu a lahodná vůně, linoucí se z tmavé kuchyňky, počínala ábelsky narušovat pekelné soustředění hladových tantulků. Břicháč Uterous, který byl právě na řadě, vdechl tu vůni houbové polévky a neklidně se zavrtěl na starém kusu nábytku. Stará židle nespokojeně zavrzala. Taky by se ten Velastův vnouček nemusel furt tolik cpát! 23


25.11.2010 23:04

StrÆnka 24

Ta lahodná vůně přilákala i čaroděje Gronfara, jenž přestal na drakovi Fortovi brázdit nad setmělým krajem a přiletěl povečeřet s ostatními. Starý čaroděj se hned hrnul ke krbu a ohříval si nad ním své zelené prokřehlé dlaně. Přitom ostatním tantulkům vyprávěl, co kde zajímavého objevil. Pak sejmul z ramene svůj plesnivějící fialový tlumok a vysypal jeho obsah na stůl. To bylo věcí! Sojčí pírko, dráp orla skalního, určitě zaletěli s drakem až ke Gottlandu, ten Gronfar je ale odvážný, chlup lososové veverky a různé bylinky, stromová a keřová kůra a kamení. A podél stolu spousta párů zelených zvědavých očí. Gronfar rozdělil obsah svého tlumoku na dvě hromádky. Obsah té první nasypal do měšce, to všechno věnoval dychtivým hráčům forest scrabble jako herní součástky. Zbytek si nahrnul zpátky do tlumoku, že to jsou prý ingredience na výrobu masti proti zlodějům. Večer v kamenné chaloupce tedy příjemně plynul a nikoho z tantulků v tu chvíli ani nenapadlo, v jak vážném nebezpečí by se jejich říše mohla ocitnout. Na cestě proplétající se mezi kamennými chaloupkami zaskřípal štěrk. Neznámá postava zahalená do temného hábitu po ní vedla sametově černého šestinohého koně. Při tom zaskřípání sebou nespokojeně trhla. Vždy se prozradí! Obezřetně se rozhodla pokračovat úzkým příkopem podél cesty, aby je nikdo nemohl ani vidět, ani slyšet. Najednou se zdvihl vítr. Odfoukl mraky, které tlumily měsíční svit, strhl jezdci z hlavy černou pokrývku a konečně odhalil rudý křoupovský obličej. V černém hábitu se tedy skrýval křoup na výzvědách! Lekl se a rychle si zase nandal tu svou kapuci. Očím lososové veverky však nic neuniklo. Jak ale nepřímo pohlédla do rudých křoupovských očí, propalujících laserovými paprsky své nejbližší okolí, udělalo se jí slabo a spadla z lískového keře na zem jako zralá hruška. Křoupa ten zvuk nejprve vyděsil, pak ale hbitě uchopil veverku za hřbet a začal ji navyklým hmatem škrtit. Chudinka ani nemohla volat o pomoc. 24


25.11.2010 23:04

StrÆnka 25

Nerozvážný měsíc vrhl světlo na tantulskou zahrádku. Rudé křoupovské oči, hledící právě tím směrem, zaplály jako ábelské pochodně. Spatřily mýtický černý tulipán. „Takže to nebyla žádná pověst!“ zaradoval se křoup v černém hábitu. Zžírán obrovskou touhou černý tulipán získat a pokořit, zmítající se zároveň v ukrutné nejistotě, zda nepodniká svou cestu nadarmo, putoval vyslanec Kloboukův (pohodlný Klobouk si to, jak jsme již naznačili, s tou vlastní zaatou tlapou zavčasu rozmyslel a poslal raději vyslance) přes krvavé babykové háje, rozlehlé, před větrem nechráněné pláně, Hiemské pohoří, temné hluboké lesy a Modrý Gottland, až do Zelené říše tantulů, panství luk a lesů, aniž by si byl jist, zda tato mýtická bylina skutečně existuje. Ale pevně doufal, že tomu tak je. Klobouk přísně trestal své poddané, pokud se vrátili s nepořízenou, a už byl důvod nesplnění úkolu jakýkoli. Vyslaný křoup uvazoval koně Temnocvala ke stromu a mnul si při tom ruce. Hrdě jako královna mezi svými dvorními dámami rostla si tam ta vzácná květina vprostřed oranžových listopadek, jiřin a zlatavých vanilkových zvonců, které rozkvétaly právě této noci. Tulipán. Jaká to vzácnost tak pozdě na podzim, říkáte si. Ale křoup nechtěl tu květinu do vázy. Mýtický černý tulipán měl přeci strašlivou moc. Černý koník přes suché bezové větve zvědavě sledoval, jak se jeho pán tiše plíží podél stěny kamenné chaloupky až k dřevěnému plotu tantulské květinové zahrádky. Kdyby jej někdo ze zelených tantulků zahlédl, spustil by poplach, aby přivolal posily proslulé Ductóovy družiny. Udatní zelení tantulkové by křoupa svázali, zavřeli do kamenné Myší věže a druhý den ráno by ho čekal soud. K čemu by byl křoup za pokus o krádež tantulského majetku odsouzen, to si raději ani nedomýšlel. Vyprávělo se, že na hranici Černé říše a rozsáhlého hnědého územím nikoho, plného mokřadů a močálů, nalézají se plantáže vlhkomilných léčivých bylin, na nichž cholopi, viníci těžkých hříchů, jsou odsouzeni pracovat tak dlouho, dokud své hříchy neodčiní. 25


25.11.2010 23:04

StrÆnka 26

Sám Velký Tantul, stvořitel Tantulie, nadřazen všem králům a všem správcům všech území nikoho, na odsouzené hříšníky vlastním okem dohlíží. Když křoup rádoby opatrně přeskakoval dřevěný plot, jako na potvoru se svým neprakticky dlouhým hábitem zapletl mezi plaňky. Mrskal tam sebou jako ryba chycená do sítě a prskal jako křeček. Na čele mu vyvstaly krůpěje lepkavého potu. Tolik se obával potupného přistižení. Kdyby právě on, příslušník vyššího stavu červených trpaslíků, byl přistižen při činu, znamenalo by to navíc obrovskou ostudu pro celou Rudou říši a Klobouk by mu za přistižení nepřítelem naložil ještě dlouhé roky práce na plantážích navíc. Ach, jak křoup nerad pracoval! Starý moudrý tantul Velastus měl pocit, že něco zaslechl. Zhasl tedy na chviličku lucerničku a zahleděl se oknem ven. Nic podezřelého bohužel nezahlédl. Ostatně sprosák Ferox před chvílí vyřvával venku ty svoje sprosárny, to muselo zajisté odlákat každého kolemjdoucího, kolemjedoucího, ale i kolemplížícího. Měsíček osvětloval holé koruny stromů a zvědavě nahlížel do okének kamenných chaloupek. V těch ale byla tma, nebo zelení tantulkové bu spali anebo se na forest scrabble shromáždili právě v chaloupce stařečka Velasta, protože jeho stavení bylo největší ve vesničce U mechového kamene. Kromě toho druhou část chaloupky obývala ochránkyně tantulího krbu Vesta a vařila tam. Velastus zase rozsvítil a zamyšleně položil velký vlašský ořech na čtvercovou podložku. Memorial mu udělil dvakrát sedm bodů a ještě pět k tomu a poplácal jej přátelsky po břiše. Starý moudrý Velastus se na něho sice usmál, ale bylo vidět, že o něčem velmi vážně přemýšlí. Skutečně. Stařeček měl nějaké zlé tušení a snažil se přijít na to proč. Venku se toho zatím moc nezměnilo. Měsíček stále nevědomky ozařoval černý tulipán a křoup napíchnutý na plotě jako jednohubka se na něj toužebně díval. Temnocval, to nádherné ušlechtilé zvíře se srstí tak jemnou, že 26


25.11.2010 23:04

StrÆnka 27

byste ji pořád chtěli hladit, překousával lýkový provaz, jímž byl uvázán u staré suché švestky, která již léta neplodila, a plival po zemi. Provaz se konečně rozpadl a hřebeček byl opět volný. Začal se plazit ke svému pánovi. Křoup jej s úžasem sledoval. Nepochyboval o inteligenci a ušlechtilosti svého koně, ale jak poznal, jak vycítil, že se má také plazit? Nikdy ho už nebude uvazovat ke stromům a také mu dovolí válet se v bahně. Ba co, nechá mu z území nikoho dovézt speciální bahno. Hlavně když tam on sám nebude muset potupně pracovat. Temnocval ožral křoupovi hábit a křoup, osvobozen z pasti, neotálel a vběhl jako kozel mezi odkvétající rostlinky, aby tulipánu utrhl jeho černou hlavičku. Učinil tak a připlížil se zpátky do příkopu, kde si koník vyplachoval hubu v bahnité louži. Křoup spoře zahalen do ožraného hábitu přitiskl to poupě Temnocvalovi nejprve k jeho krásným čokoládovým očím, aby viděl, a poté k nozdrám, aby cítil. Kůň důvěřivě vdechl tu omamnou vůni a náhle pocítil šimravý pocit na břiše. Překvapeně se na sebe podíval: „Co mi to ten můj pán dává?!“ Počet Temnocvalových nohou se zdvojnásobil. Hladový jezdec si znovu zamnul ruce. Na dvanáctinohém koni bude rychleji doma. Hbitě vyskočil na koně a rozjel se tryskem do temných lesů. Z kuchyňky vyšla krásná plavovlasá Vesta a zatleskala drobnými, ale pracovitými dlaněmi. Obvykle používala měděného gongu, ale jak ho tantulek Ukrývač včera leštil, zmizel ten předmět neznámo kam. Tantulkové honem začali dělat na stole místo. Memorial odložil havraní brko a začal roznášet dřevěná prkénka a ostré nožíky, Slugger pomalu krájel ječmenový chléb a Nimbus přivalil sud černého piva. Česnáček vyběhl na kapra ovou zahrádku do starého pařezu pro máslíčko ze zaječího mléka a česnekovou pastu. Nejvíc ze všech ožil kulaoučký Uterous. Jen jeho dědeček, starý moudrý Velastus pořád žvýkal tu svou pryskyřici a něco si mručel pod vousy. Ty vousy měl celé od mechu a prachu, dávno už potřebovaly vykartáčovat, protože již brzy 27


25.11.2010 23:04

StrÆnka 28

se tam nastěhují lesní včely, aby tak v teple stařečkových vousů strávily zimu. Na okno chaloupky někdo zabouchal, divže nevysypal sklo. Tantulkové ztichli a mlčky se po sobě podívali. Až starý Velastus to okno velmi opatrně otevřel. V troskách rozlomené lavičky odpočíval drak Fortes a dožadoval se jídla. Chudinka drak, úplně na něho v zápalu hry zapomněli. Vždy Gronfar přinesl tak zajímavé součástky! Nimbus právě vedl s Okecdílem spor o tom, zda může přiložit k orlímu drápu jakýsi kus skály, když nevědí, odkud ten podivný úlomek pochází. Zda je to vůbec odštípnutá skála a ne prachobyčejný kámen z nížiny, kde žádní skalní dravci nežijí. „Vydrž, milý Forte, Vesta hned naplní tvé korýtko,“ uklidňoval draka stařeček Velastus. Měsíček osvětloval Česnáčkovu zahrádku, kde tantulský zahradníček kromě jiného pěstoval devatenáctero druhů cibulovin. Mechušky ty zdravé vitamínové cibulky po celý rok přidávaly do zelných a bramborových polévek nebo s nimi léčily nespavost a hlavně červený kašel. „Kdo mi to tu pošlapal?“ podivil se tantulek při pohledu na pečlivě udržované cibulkové záhonky. Že by zbloudilá hladová srnka? To se mu nezdálo. Vždy krmelce všude kolem byly plné voňavé slámy. Na správce lesů a ochránce zvěře Ciba je v tomhle spolehnutí. Česnáček pátral v hustém kapradí. Došel až k lískám, aby se lososové veverky, spolehlivé to pozorovatelky a strážkyně, otázal, zda něco podezřelého dnes večer nezahlédla. Tantulek stál na okraji lesa a tiše volal její jméno. Když se neozývala, popošel blíže k lískám. Málem na ni, na chudinku šlápl. Ležela nehybně na zemi. Starostlivě ji vzal do náruče. To krásné zvířátko už nedýchalo. V Česnáčkových očích se zaleskly slzičky. Zatlačil lososové veverce oči a smutně se vracel do chaloupky, sdělit ostatním tu smutnou zprávu. Po cestě ale dostal nápad. Zkusí to nešastné zvířátko oživit zázračnou cibulkou. A kdyby ta nezabrala, tak ještě nektarem z čer28


25.11.2010 23:04

StrÆnka 29

ného tulipánu. Je to nektar tuze vzácný, ale cožpak je na světě něco důležitějšího než záchrana života toho, koho máme rádi? Česnáček se vrátil a pátral v cibulových záhonech. Kam jen ty vzácné bylinky zasadil? Starý dobrý čaroděj Gronfar má pravdu, nesmí žvýkat tolik toho chorošového tabáku, pak si nepamatuje, kam co dává. Všeho s mírou. Jo, už ví, tady kousek od vanilkových zvonců. Vítr rozfoukal okolní mraky a Česnáček ve svitu měsíce spatřil to nadělení. Popravené tělo tulipánu zlověstně čnělo do tmy. „Stařečku Velaste! Stařečku Velaste!“ zbledl tantulek a rozběhl se zpátky do chaloupky s veverkou v náruči.

29


25.11.2010 23:04

StrÆnka 30


25.11.2010 23:04

StrÆnka 31

III. RUDÁ HROZBA

V červeném zámku si tou dobou krátili dlouhou večerní chvíli hraním kolotoče. Vprostřed umaštěného stolu stála věc připomínající ruletu. Její políčka byla červeně popsána názvy nejrůznějších pochutin. Křoupové ruletou střídavě otáčeli a podle toho, na jakém políčku se krvavá kulička zastavila, vzali něco ze stolu, prohýbajícího se jídlem, a s hlasitým mlaskáním to snědli. Křoup Morell se vracel z večerní výpravy, doprovázen neobvykle silným dusotem kopyt. Drobné žabičky rozespale otvíraly střešní okna puntíkatých muchomůrek, aby zjistily, co se to venku děje. Červená královna zvědavě přistoupila k uprášenému oknu. Kdyby neměla plnou pusu sladké kaše, nadšeně by zvolala, jak to statnému Temnocvalovi sluší. Zato křoup Morell v ožraném hábitu, který byl te o mnoho kratší než jeho bílé spodky, působil poněkud nedůstojně. Zahanbeně slezl z koňského hřbetu a vedl Temnocvala ke žlabu. Klobouk s Filofejem se už nedočkavě procházeli po stájích a odměňovali koně po náročném dni tvrdým medovým cukrovím. Na vyjíž ce do Gottlandu, hraniční to horou mezi Rudou a Blankytnou říší, kam si odpoledne vyjeli, zastihla je mlha tak hustá a vichřice tak silná, že byli svým osedlaným okovaným přátelům nemálo vděční za to, že je odnesli v pořádku domů. Ve skrytu duše je však mrzelo, že tuhle dlouhou cestu budou někdy muset podniknout znovu. Jak správně tušíte, Klobouk s Filofejem si tam nevyrazili jen tak, aby si vychutnali radost z jízdy nebo se snad jen pokochali pohledem na hornatou krajinu. Kdepak, kamkoli libovolný křoup vyjede, vždycky si odtud chce něco přivézt. Tentokrát to nebyl vzácný kámen ani tulipánové poupě ani nic k jídlu. Klobouk tentokrát potřeboval něco velmi neobvyklého, a to přímo od gottlandského draka Crystala. 31


25.11.2010 23:04

StrÆnka 32

Šestinohé potvory chroupaly s takovou chutí, že Klobouk ani neslyšel Morella přijíždět. Poněkud sebou trhl, když do se stájí vřítilo to temné dvanáctinohé stvoření s podivně ustrojeným jezdcem v patách. Morell v okousaném hábitu hbitě napřáhl svou zlodějskou dlaň, nebo stejně již činil jeho pán, aby se s ním přivítal. Klobouk svého statečného vyslance radostně objal a zašeptal mu do levého ucha: „Máš?“ „Mám,“ zašeptal Morell Kloboukovi do pravého ucha a vložil mu poupě do nastavené dlaně. Rudý vládce seděl s Filofejem v závětří na ztrouchnivělé lavičce. Koukali na uschlé baobaby, bafali z rudé dýmky a spřádali plány, jak ovládnout Tantulii. Klobouk jen tak mimochodem navrhl zdvojnásobit počet nohou všem koníkům v Červené říši. Na to Filofej odvětil, že je to hloupost. Vždy šest noh je už dost. Chvíli se spolu přeli, než se dohodli, že nohy zdvojnásobí jen černým koňům. Pak se rozešli. Klobouk se odešel strojit k večeři. Filofej se zase vydal na malou vycházku, aby si to všechno pěkně nerušeně promyslel, a hlavně aby mu před jídlem vytrávilo. Podkoní se šklebil u okna, protože tohle nohaté kouzlo pro něho znamenalo akorát tak práci navíc. Dneska se mu vůbec nic nedařilo. Ta protivná červená kulička se mu nejčastěji zastavovala na políčku „tři slunečnicová semínka“ nebo na „stroužku česneku“. Zatracená hra. A když se to konečně začalo v dobré obracet, vytočil „pět lžic bramborové kaše“ a začal doufat i v nějaký ten kus masa, tak musel jít polohladový dolů ke stájím kvůli dalším podkovám. Jako by nestačilo, že ty černé potvory mívaly kopyt šest. Těžký život slouhy jest. Klobouk nyní již nastrojený v lesklé červené košilce si došel ještě na lavičku vyčistit dýmku, přitom dohlédl na krmení svých koní, napil se s Temnocvalem a Prachozdvihem z jednoho žlabu, zadal příchozímu podkonímu hned několik úkolů a odebral se do sálu jídla. Políbil svou manželku, červenou královnu, na obočí a nedočkavě se hrnul k ruletě. 32


25.11.2010 23:04

StrÆnka 33

„Sakra, to mám ale hlad.“ ulevil si křoupovský panovník a mocným pohybem křoupovské tlapy roztočil ruletu. „Rybí ocas!“ zvolal rozhořčeně a bouchl pěstí do stolu. Rozčileně přecházel po místnosti a čekal, až se dostane znovu na řadu. „No jasně, Morell další tlustý plátek šunky od kosti, zahradník vinnou klobásu a já tohle. Tak honem, honem, nezdržujte. Mám strašný hlad.“ Když se červená kulička konečně zastavila na „prasečí hlavě“, trochu se uklidnil. Filofej se zatím potloukal vzadu za hradem na polorozpadlém nádvoří, mezi maštalemi a zrajírnou sýrů, nedaleko od tajného vstupu do archivu. Pohyboval se tam s notnou dávkou opatrnosti, aby snad neklopýtl na nerovné ploše některé z mramorových desek. Kořeny baobabů totiž zdvihaly jednotlivé desky nerovnoměrně vzhůru. Kromě toho se tu dalo neopatrnou nohou natrefit na rozličné předměty, které se v těchto místech ocitly, protože je momentálně nikdo z hradu k ničemu nepotřeboval. Jenže Filofej přesně takové věcičky sbíral. Toho večera nosatý křoup s dlouhými bílými vousy až ke kolenům nebral ty kusy starého harampádí rozkošnicky do svých upocených třesoucích se dlaní, nezvedal je do výše očí a neprohlížel si je proti světlu, jak to obvykle dělával. Dnes totiž hledal nějaké klidné místo, kde by si mohl v klidu popřemýšlet. „Že bych se usadil v tomhle nenápadném výklenku?“ A hned se tam taky nasoukal. Nesporná výhoda toho, když se ptáte sami sebe. Hned si odpovíte a nemusíte čekat na odpově . A taky si většinou odpovíte to, co chcete sami slyšet. Ostatně proto také žil Filofej sám. S papouškem. Pohodlně se v tom výklenku opřel a hlasitě vydechl. Ach ano, správná volba. Tuze se mu tam líbilo. Měl krytá záda a velmi dobrý výhled. Tolik starých věcí! A hlavně ten klid. Jen občas mu do ucha zapískal komár nebo nad polorozpadlou stříškou zašustilo ptačí křídlo. Na oblohu se mezitím vyškrábal měsíc a Filofej k němu vzhlížel. Seděl tam starý dědek mezi starými krámy a snažil se utřídit si zážitky z dnešního odpoledne. 33

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.

Tantulsky pribeh.qxd :04 StrÆnka 1 TANTULSKÝ PŘÍBĚH

Recommend Documents