Echo „Můj otec je autoritativní fanatik, macechu nenávidím, brácha mi umřel a máma je… ehm, problémová. Jak byste řekla, že se mi daří?” Takhle bych ráda odpověděla na otázku paní Collinsové, jenomže můj otec se příliš staral o vnější dojem na to, abych mohla být upřímná. Místo toho jsem třikrát zamrkala a řekla: „Fajn.“ Paní Collinsová, nová klinická sociální pracovnice Eastwické střední školy, se chovala, jako bych nic neřekla. Odstrčila hromadu složek na stranu svého už tak zaneřáděného stolu a listovala jakýmisi papíry. Moje nová terapeutka zamručela, když našla mou skoro deset centimetrů tlustou složku, odměnila se lokem kávy a zanechala přitom na okraji šálku sytě červený otisk rtěnky. Ve vzduchu visel pach levné kávy a čerstvě ořezaných tužek. Napravo ode mě se otec podíval na hodinky a nalevo se Zlá čarodějnice Západu netrpělivě zavrtěla. Mně utíkala hodina matematiky, mému otci nějaké veledůležité jednání a mé nevlastní matce ze země Oz? Té musel nejspíš utéct mozek.
„Taky máte tak rádi leden?“ zeptala se paní Collinsová, když otvírala mou složku. „Nový rok, nový měsíc, začátek s čistým štítem.“ Aniž by čekala na odpověď, pokračovala: „Líbí se vám ty závěsy? Dělala jsem je sama.“ Jediným synchronizovaným pohybem jsme já, můj otec i moje macecha obrátili oči k růžovým puntíkovaným závěsům v oknech s výhledem na studentské parkoviště. Na můj vkus byly trochu moc jako z Popelky a výběr barev jako na nepovedené technoparty. Ani jeden z nás neodpověděl a zavládlo rozpačité ticho. Tátovi zavibrovalo BlackBerry. S přehnaným úsilím ho vytáhl z kapsy a přejel po displeji. Ashley si poklepávala prsty po obrovském břiše a já četla ručně malované cedulky visící na zdi, abych nemusela věnovat pozornost jí. Selhání je tvůj jediný nepřítel. Jediná cesta vzhůru je nedívat se dolů. Jsme úspěšní, protože věříme. Nenaolejuje-li mě Julie, naolejuji Julii já. Dobře, ta poslední věta se na zeď mouder nedostala, ale bylo by to zábavné. Paní Collinsová mi svými blond vlasy a přehnaně vstřícným postojem připomínala přerostlého labradorského retrívra. „Echo má parádní výsledky z testů studijních předpokladů i logického myšlení. Měli byste být na svou dceru velice hrdí.“ Srdečně se usmála a předvedla mi všechny zuby. Spusťte časomíru. Mé první terapeutické sezení bylo oficiálně zahájeno. Po tom incidentu před necelými dvěma lety sociálně-právní ochrana dětí „důrazně doporučila“ terapii – a táta rychle pochopil, že je lepší kývnout na všechno, co je „důrazně doporučeno“. Chodívala jsem na terapii jako normální lidi, do ordinace mimo školu. Díky přílivu financí od státu Kentucky a příliš nadšené sociální pracovnici jsem se ovšem dostala do tohohle pilotního programu. Jedinou pra-
6
covní náplní paní Collinsové bylo zabývat se několika studenty naší školy. Fakt štěstí. Otec se narovnal. „V matematice měla málo bodů. Chci, aby ty testy zkusila znova.“ „Je tu někde toaleta?“ skočila do hovoru Ashley. „To malé mi rádo sedí na měchýři.“ To spíš Ashley ráda obracela pozornost na sebe. Paní Collinsová se na ni upjatě usmála a ukázala ke dveřím. „Jděte ven na chodbu a pak vpravo.“ Jak se Ashley zvedala ze židle, tvářila se, jako by nenosila malinké dítě, ale tunovou kouli z olova. Znechuceně jsem zavrtěla hlavou a otec na mě vrhl mrazivý pohled. „Pane Emersone,“ pokračovala paní Collinsová, jakmile Ashley odešla z místnosti, „Echo má výsledky testů ACT i SAT vysoko nad státním průměrem a podle záznamů v její složce už si podala přihlášky na školy, které si vybrala.“ „Rád bych, aby se přihlásila ještě na pár obchodních škol s prodlouženými lhůtami pro přihlášení. A navíc, v této rodině se nebere ‚nadprůměr‘. Moje dcera musí excelovat.“ Otec mluvil s aurou božstva. Chybělo jen, aby přidal dovětek tak budiž psáno, tak se staň. Opřela jsem se loktem o područku a zabořila obličej do dlaní. „Vidím, že vám to opravdu dělá starosti, pane Emersone,“ řekla paní Collinsová protivně vyrovnaným tónem. „Ale její výsledky v angličtině jsou téměř dokonalé…“ A tady jsem je přestala vnímat. Otec vedl tenhle boj s mou předchozí výchovnou poradkyní, když jsem ve druháku psala přípravné testy. A potom znova vloni, když jsem dělala testy ACT a SAT poprvé. Výchovná poradkyně časem zjistila, že otec vždycky vyhraje, a vzdávala to rovnou. Výsledky testů byly to poslední, co mě zajímalo. Hlavu jsem měla plnou starostí o to, jak sehnat peníze na opravu
7
Airesova auta. Po Airesově smrti otec tvrdohlavě trval na tom, že bychom ho měli prodat. „Echo, jsi spokojená se svými výsledky?“ zeptala se paní Collinsová. Podívala jsem se na ni skrz vlnité zrzavé vlasy, které mi padaly do obličeje. Předchozí terapeutka pochopila hierarchii naší rodiny a mluvila s otcem, ne se mnou. „Prosím?“ „Jsi spokojená se svými výsledky z ACT a SAT? Chceš je dělat znova?“ Založila si ruce na mojí složce. „Chceš se hlásit na další školy?“ Zachytila jsem pohled otcových unavených šedých očí. Tak počkat. Opakování testů by znamenalo, že by mě otec neustále honil do učení, a to by zase znamenalo, že bych musela o sobotách brzy vstávat, celé dopoledne si zavařovat mozek a pak se celé týdny strachovat o výsledky. A hlásit se na víc škol? To bych radši opakovala testy. „Ani ne.“ Věčně ustarané vrásky kolem jeho očí a úst se nesouhlasně prohloubily. Změnila jsem písničku. „Táta má pravdu. Měla bych ty testy zkusit znova.“ Paní Collinsová škrábala propiskou do složky. Moje poslední terapeutka dobře věděla o mých potížích s autoritou. Nemusela znova psát, co už tam bylo. Ashley se přikolébala zpátky a sesunula se do křesla vedle mě. „Co jsem propásla?“ Upřímně, zapomněla jsem, že vůbec existuje. Ach, kdyby tak táta zapomněl taky. „Nic,“ odpověděl otec. Paní Collinsová konečně zvedla propisku z papíru. „Zjisti si u kolegyně Marcosové nejbližší termín testů, než půjdeš do hodiny. A jako výchovná poradkyně bych s tebou ještě ráda probrala tvůj rozvrh na tohle pololetí. Zaplnila sis volné hodiny několika kurzy obchodu a podnikání. Zajímalo by mě proč.“
8
Pravdivá odpověď – protože mi to otec řekl – by pravděpodobně podráždila hned několik lidí v této místnosti, a tak jsem vařila z vody: „Pomůže mi to s přípravou na vysokou.“ Super. Pronesla jsem to s nadšením předškoláka čekajícího na očkování. Moje chyba. Otec se znova zavrtěl v křesle a vzdychl. Uvažovala jsem o jiné odpovědi, ale zřejmě bych se stejně nedočkala lepší reakce. Paní Collinsová pročítala mou složku. „Máš obrovský talent na umění, zvlášť malování. Nechci po tobě, abys vypustila všechny ty obchodní předměty, ale mohla bys vynechat jeden z nich a místo toho chodit na malování.“ „Ne,“ vyštěkl otec. Nahnul se dopředu a opřel o sebe propnuté prsty. „Echo na žádné malování chodit nebude, je to jasné?“ Otec je zvláštní kombinací vojenského cvičitele a Alenčina bílého králíka – vždycky má důležitě někam namířeno a vyžívá se v komandování všech okolo. Paní Collinsová si zasloužila uznání – ani nemrkla, než ustoupila. „Naprosto.“ „Tak když jsme si to ujasnili…“ Ashley se svým těhotenským bubnem už seděla na kraji křesla, připravená vstát. „Omylem jsem si toho na dnešek dala moc, mám domluvený ultrazvuk. Možná už zjistíme pohlaví.“ „Paní Emersonová, školní záležitosti Echo nejsou důvodem tohohle sezení, ale chápu, jestli musíte odejít.“ Z horního šuplíku vytáhla úřední dopis, zatímco si zrudlá Ashley sedala zpátky do svého křesla. Takovou hlavičku na dopise jsem za poslední dva roky viděla několikrát. Sociálně-právní ochrana dětí si libuje v likvidaci deštných pralesů. Paní Collinsová dopis pročítala a já jsem zatím tajně toužila po spontánním samovznícení. S otcem jsme se oba krčili na svých židlích. Ach, ta zatracená radost skupinové terapie.
9
Během čekání až dočte, jsem si vedle počítače všimla vycpané zelené žáby, fotky, na které byla s nějakým chlápkem – možná s manželem – a potom, na rohu stolu, velké modré stuhy. Takové té ozdobné, kterou člověku dají, když vyhraje nějakou soutěž. Něco se ve mně zvláštně pohnulo. Uf, divné. Paní Collinsová dopis procvakla a vložila do mé už tak přetékající složky. „Tak. Teď jsem oficiálně tvoje terapeutka.“ Když neříkala nic víc, odlepila jsem oči od stuhy a obrátila je na ni. Sledovala mě. „Krásná stuha, viď, Echo?“ Otec zakašlal a vrhl na ni vražedný pohled. Dobře, divná reakce, ale podráždilo ho koneckonců už to, že tu vůbec byl. Znovu jsem na stuhu mrkla. Proč mi byla povědomá? „Docela jo.“ Její oči zabloudily k identifikačním známkám na mém krku, se kterými jsem si bezmyšlenkovitě pohrávala. „Upřímnou soustrast celé rodině. Která část ozbrojených sil?“ Super. Otec vypadal, že ho trefí. Řekl mi jasně jen asi sedmdesátkrát, že Airesovy psí známky zůstanou v krabici pod mou postelí, jenomže já je dneska potřebovala – nová terapeutka, druhé výročí bráchovy smrti ještě čerstvé, začátek posledního pololetí střední školy. Nevolnost mi kroužila a dováděla ve vnitřnostech. Ve snaze vyhnout se otcovu zklamaně zamračenému výrazu jsem si usilovně hledala roztřepené konečky vlasů. „Námořnictvo,“ suše odpověděl otec. „Podívejte, mám dopoledne schůzku s budoucími klienty, slíbil jsem Ashley, že s ní půjdu k doktorce, a Echo zameškává hodinu. Kdy to konečně zabalíme?“ „Až řeknu. Jestli hodláte na sezeních dělat potíže, pane Emersone, bude mi potěšením zavolat příslušné sociální pracovnici.“
10
