Den první (neděle 7. července 2013) - Argumentatium ad Jiricek „Tak nám chystají další protiromský pogrom v Ostravě,“ řekl Jiří panu Šimečkovi kráčeje po perónu Svinovského nádraţí. „To je vynikající zpráva,“ rozsvítil se Meček. „Coţe? Proč?“ „Romové budou konečně mít motivaci se sebeorganizovat a zaloţit zezdola občanské milice, to bude báječné! Nemůţou se přece pořád spoléhat na agresivní pohůnky kapitálu v podobě cajtů! K aktivitě je potřeba je trošku popohnat, no.“ Jiří si představil hořící občanskou válku a krvácející oběti na vypleněných ulicích. Následná debata se točila ohledně univerzální platnosti anarchistického přesvědčení, ţe všichni policisté jsou vepřové a vyvrcholila představou Mečka, kopajícího detektiva vyšetřujícího vraţdu jeho babičky. „Jednou pendrek, vţdycky pendrek! Teď sice najde vraha, ale na demošce G8 mi strčí obušek do řiti! A pak se diví, ţe zapalujeme auta! No passaran!“ „No jo, ale hořící Rom je něco jiného neţ hořící auto, ne?“ „Jiří, ty jsi moc povrchní. Nevidíš kontexty. Třeba v těch Budějovicích. Konečně se líní čeští knedlíci začali organizovat a demonstrovat.“ „Ale oni se rozhodli jít vyhubit občany jiné barvy pleti!“ „Lepší nějaká angaţovanost neţ ţádná!“ uzavřel Filip. Takhle nějak legračně začínalo naše další bláznivé putování, připomínající něco mezi alkoholickou sebedestrukcí a politickou filozofií. Ostatně nijak výrazně vzdálené fenomény. Po Jinolicích v Českém ráji, jihomoravské Stráţnici a jihočeském Třebíči přišla na řadu horská vrásnění Bílých Karpat. Konečně si trošku zaturistíme a nebudeme se neustále flákat! Naše batohy obsahovaly dvě procenta triček, trochu látky na obal a zbytek uţ byl jenom chlast. Základní koncepce vycházela z utopické představy tzv. pojízdného baru, který by řešil nedostatek hospod v souladu s potřebou pozorovat horizont. Tak nějak se nám to úplně nepovedlo. Ve vlaku začala vína totiţ padat jako grafy burzy při spatření sprostého slovíčka začínajícího na D a pokračujícího acie. (teda ještě je mezi tím hudební styl a plovoucí kus ledu. Rozumíme? Rychle zpátky ze zhulené výhybky!1)
1
Autor textu je natolik vyschízován Filipovou fetišizací jeho dřívějších záznamů (Meček zná reporty nazpaměť i pozpátku a cituje je s fanatickým pohledem orgiasty), že se ze strachu z nevtipnosti rozhodl psát nevtipně. Omluvte prosím toto nudné rozhodnutí.
1
„Jakţe se to vlastně jmenuje, kam jedeme?“ ptal se asi posté Jiří. Pořád mu připadalo, ţe si Filip není moc jistý. Vţdycky jaksi zaváhal, zvolil více moţností, jako by pořád přesně nevěděl. „Brumov-Bylnice.“ „Aha,“ pomyslel Jiří na to, ţe uţ je nejvyšší čas se rozhodnout. Václav si šťastně povzdechl. Uţ bylo na čase vypadnout z koloběhu mafiánských praktik, sledování BIS a korupční byrokracie. „A které korporace ty tam vlastně teď krmíš?“ otázal se Jiří na smysluplnou náplň Václavovy práce spočívající v bilancování férového trţního prostředí ve spolupráci s rozvojovými fondy Evropské unie. Václav se na Jiřího krátce podíval, zhluboka se napil slaďoučkého roztoku z květů a pohodlně se usadil do sedadla klusajícího vláčku. „Nakrmil jsem je do zásoby. Ty tři dny beze mě vydrţí.“ Magické Bílé Karpaty se počaly komíhat za okny. Zvláštní krajina, divoká, dramatická, šlehající prudkými výstupy horských luk. Někde tady ţily bohyně, léčící lidské duše a ovládající bouře. Bohyně, které dokázaly věštit budoucnost a pramenily své poznání z harmonických pohanských dob. Bohyně, které byly smeteny aţ racionální diktaturou státního kapitalismu minulého reţimu. Co nemůţeme pochopit, to musíme zničit. Surová linka ţelezniční tratě proťala další kopec. „Mečku, mne tak těší, ţe máš stejné srágory, jako mám já,“ radostně zavýskl Václav. Během půlhodinové rychlomluvy totiţ stačil vyjmenovat alespoň část neduhů, které suţovaly jeho nebohé alkoholické tělo. Jiří poznal hloubku svých nedostatků v latině, zatímco Filip odvětil, ţe jedno slůvko někde zaslechl. „No, mě zase potěšilo, ţe nemám tak hrozné jako ty,“ usmál se Mečík. Celou cestu se na Filipově obličeji komíhala nervozita. Byl sice šťasten, ţe se konečně dočkal vytouţeného „čundru“ (poněkud eufemistický název, vezmeme-li v potaz naši průměrnou mezihospodskou rychlost 1 kilometr v hodině), nicméně cosi jej pořád hnětlo. Hmouřil očka, coţ je znakem unikátní neobvyklosti, jelikoţ Filip s otevřenýma očima i spí (co kdyby se objevil nějaký náce...ehm, vlastně občansky zdola organizovaný Budějičák, ţe?), jeţto fakt, jenţ několikrát pořádně vyděsil budícího Jiřího, který od té doby nepíše dlouhá souvětí. „Co je, Filipe?“ „Ten majitel ubytovny bohorovně hlaholil do telefonu, ţe mu máme kdykoli zavolat, ţe on tam prý někam dorazí. To zní hrozně podezřele.“ „Nebuď zbytečně paranoidní, uvolni se, však to bude v pořádku. Je to turistické centrum, určitě to mají ošéfované!“ 2
„Ach jo, celou noc jsem nespal. Schízoval jsem se, ţe to maník nevezme a my budeme bez ubytování.“ „Tak mu zavolej a máš klid.“ „Za chvilku mu zavolám. Za chvilku,“ oddaloval Meček čas pravdy. Píp. Píp. Píp. Týpek nebral. Filip chytal rapl. Museli jsme jej chlácholit ujišťováním, ţe nám alespoň začíná první dobrodruţství. „Znáš alespoň jeho jméno?“ „Samozřejmě! Jmenuje se Jiříček!“ (...) „Jo! No jistě, pan Jiříček, toho tady dobře zná kaţdý!“ rozjásaně vykřikla paní v Infocentru pod románskou dominantou hradu Brumov. Melmen si nedůvěřivě prohlíţel muzeum lidové kultury, zatímco Václav dopíjel třetí dvoulitrovku bílého. „No, on nám pan Jiříček řekl, ať mu zavoláme, aţ budeme v Brumově-Bylnici. Nevíte, kde bychom ho našli?“ „To on bývá různě. Moţná kdesi na koupališti. Nebo někde jinde.“ „Aha, děkujeme.“ Nastal spor o pořízení mapy. Pyšný Filip totiţ odmítal zakoupení drahé turistické mapy s tím, ţe on svou mapu má. Vytiskl si ji sám. Na náš nátlak nesměle ukázal zmačkanou A5 s pěti rozmazanými pixely. Kdyţ Václav poukázal na naši schopnost zabloudit i s 3D holografickou GPS, byl nemilosrdně odpálkován: „Tahle mapa je jasná! Nelze sejít z cesty!“ Co teď? Jsme kdesi v řiti. Tam, kde ještě do konce devatenáctého století nevěděli o skončení roboty. A ještě k tomu bez ubytování. Naštěstí si Jiří vzpomněl, ţe kdysi vygůglil místní klub Topas, který taktéţ nabízí ubytování za smířlivé ceny. Přátelé zprvu Jiřímu nevěřili. Měli za to, ţe si z nich tropí ţerty. Nechápali, ţe někdo můţe své pohostinství pojmenovat jako negramotný mineralog. Nakonec však všichni Pro Alternativu hlasovali. „Dáte si ještě pivo?“ tázala se pohledná servírka v útulné hospodě. „Dáme. Ale chtěli jsme se zeptat, za kolik tady máte ubytování,“ vypálil suverénně Jiří. „Za dvě stě padesát na noc.“ „Tolik?“ hlesli všichni kumpáni. Leč Jiřík se nenechal zviklat.
3
„Za dvě stě!“ drsným hlasem nekompromisně prohlásil. Zhlédl se totiţ v gangsterském smlouvání z nějakého akčního béčka. Servírka se s chápavým politováním podívala na uši mluvčího ProAltu, načeţ zřetelně nahlas artikulujíc zopakovala : „Říkala jsem: Za dvě stě PADESÁT za noc.“ Václav povzneseně pozoroval hemţící se větráky a začal rozvíjet meditativní teorii o symbolické funkci tohoto subverzivního rušiče vzduchu. Větrák zobrazuje nesmírnou sloţitost univerza, jeho nejednoznačnost a ambivalentní komplikovanost. Nikdy totiţ nevíš, zda se na větrák díváš z vrchu, zespodu, zleva, nebo zprava. Vţdycky se identicky točí ve víru spirálovitého nekonečna, které... „A nevíte náhodou, kde bychom našli pana Jiříčka?“ zkusil to Melmen na servírku. „Ale jistě! Pana Jiříčka tu zná kaţdý. To on bývá různě. Moţná kdesi na koupališti. Nebo někde jinde.“ „Aha, děkujeme. Filip byl namíchnutější neţ vejce ke snídani (která jsme nikdy nedostali, oč více jsme po nich touţili). Raději by spal na lavici, neţ aby pokorně hledal po místních lesích lemplovského fantoma správce ubytovny. V okamţiku, kdy chtěl začít skandovat „Jiříček, to je kapitál, špína a hnus“ dorazil ze záchodu Jiřík. Vyprávěl podivný příběh o chasníkovi, který se jej, vedle moče (přechodník, nikoliv substantivum; i kdyţ...), přátelsky vyptával. Po vylíčení situace nabídl další alternativu. Ubytovna paní Vovesné! „Zase si z nás děláš prdel,“ zaútočil Václav, který znal Jiřího mystifikace. „Milý místní rolníku,“ uţ trochu blekotal Jiří, „říkal jste paní Vovesná, ţe ano? Kamarádi mi to nechtějí věřit!“ „Ty seš váţně hluchý, mladej! VOVESNÁ!“ A tak jsme vyrazili vstříc ubytovně paní Vovesné. Problém byl v tom, ţe ji nikdo tentokrát neznal. Po osmistém vyptání, kdy uţ nám kolem zmatených hlav pochodovaly batalióny pšeničných Petříčků, konečně domorodec nezaváhal: „Tam! Tam vedle toho fotbalového hřiště je ubytovna paní Vovesné!“ Hladově jsme se rozběhli k budově, abychom přečetli nápis „Městská turistická ubytovna – správce pan Jiříček.“ „Kurva uţ,“ spisovně si ulevil Filip, zuřivě zalomcoval zamčenými dveřmi a šlo se na blízké koupaliště.
4
Slečna vybírající vstupné se na rozlíceného anarchistu nesměle podívala s poţadavkem peněz, ale byla tvrdě molotovována argumentatiem ad Petricek. Kolem šumění, hemţilo se to vnadami, ehm, chtěl jsem říct hodnotnými lidmi ţenského pohlaví a my nevěděli, co dál. Snad dívka v bufetu? Vystáli jsme frontu mezi pupky. Tahle musí vědět, kde se fantom nachází! „Pan Jiříček? Jasně, znám! Toho znají všichni. Ale kde je, to vám neřeknu. To on bývá různě. Moţná kdesi na koupališti. Nebo někde jinde. Další prosím.“¨ Jako hlodavci v tísni jsme se semkli v chumel a v posledním záchvatu zoufalství začali do narvaného koupaliště vyřvávat: „Pan Petříček! Teda Jiříček! Jiříček! Petř..Jiříček!“ Lidé na nás hleděli s odporem. Zase ti turisti. Dělají jenom bordel. Oţralí tu řvou na slušné lidi! No fuj! Uvolněná rezignace. Vyvalili jsme se na trávník. Pozorovali jsme výskot dětí, jemné šplouchání lákavé vody, palčivé vedro nám připomnělo euforii zchlazení. Vţdyť není tak hrozně. Je léto! Vzbudila se v nás touha po splynutí s chlorovaným ţivlem ţivota. Začali jsme ze sebe rychle shazovat oblečení. No, moţná není tak hrozné, ţe ten Jiříček neexistuje. Ještě poslední ponoţku a uţ... „Dobrý den. Já jsem Jiříček. Hledali jste mě?“ Tady by mohla končit kapitola, coţ? Leč reportí konvence přikazuje dělit literaturu na dny, čemuţ se pokorný autor musí přizpůsobit. Pojďme tedy dále... „Prosím vás, my jsme vám volali asi desetkrát, snaţili jsme se...“ „No jo, mlaďoši. Ale já byl na koupališti, tam si neberu mobil. To je jasný, ne?“ dostal nás opálený padesátiletý šlachovec. Turistická ubytovna nás uvítala hemţícími se hejny capartů. Překročili jsme harantí pás poněkud surrealné podoby pinpongu na chodbě („Tak to uţ je váţně příliš!“ snaţil se děti marně vyděsit hromovým hlasem Jiří), zaplatili ubytování a s rozkoší si prohlédli ubytování. Spíš neţ o pokoj se jednalo o pět postelí vedle sebe. A uţ vzhůru psanci této země na hrad! Statečně zdoláváme kamenité schodiště, před námi se otevírá údolí s dvouměstím Brumov-Bylnice v údolí říčky Brumovky (hrad se taktéţ jmenoval Brumov, místní se s fantazií nepárali), které zahrnuje šest tisíc rázovitých obyvatel. „Filipe, je pokrytecké nenasytně chlemtat alkohol a zároveň odsuzovat ostatní drogy!“ „Já fetovat nepotřebuju,“ prohlásil neartikulovaně Filip a nalil do sebe zbytek vína. Jiří se snaţil Mečkovi interpretovat myšlenky známého ekofarmakologa (toto povolání bych chtěl dělat), který vyzkoušel všechny drogy světa a který tvrdí, ţe jedině alkohol je vraţedný. 5
„Není to maloměšťácké pokrytectví? Nemáš náhodou strach osvobodit své nitro?“ dráţdil Jiří. „Z čuráků na Hlavním nádraţí si nitro moc neosvobodíš.“ Prošli jsme kamennou hradbou a otevřelo se před námi rozsáhlé pódium s četným prázdným hledištěm. Naše divadelnická já zabřinkala a my se jako osvobození feťáci vrhli na prkna, která byla dřevěná. Pocítili jsme intenzivní potřebu provést zásah do časoprostoru univerza s názvem autentická divadelní performance. „Pojďme zahrát hru Hru!“ navrhl kdosi ztělesnit náš největší divadelní úspěch. Všichni s jásotem přitakali, leč prázdné hlediště tlačilo. Co s tím? Z lesíka se vynořila mladá ţena, která si dopínala kalhoty. „Paní! Pojďte se podívat představení! Začínáme za minutu!“
na
divadelní
Mladice se lekla čtyř rozjásaných individuí. „Děkuji. Ale já cosi mám,“ zbaběle utekla. A byli jsme bez publika. Nu coţ! Jde se hrát. Kde je ten Mao? „Ehh...ţblebrept...já pokládám forhend. Co mám říkat?“ „Správce! Správce je tu. Mečku – škyt, pojď uţ.“ „A já vás všechny nakopů. Nakopů vás do zadků. Hehe.“ Umělecká úroveň se přiblíţila komatu absolutní retardace. Holt, bez publika divadlo nevznikne, jak uţ starej Císař pán povídal. Nicméně hru jsme dohráli, léto bzučelo jako zítřejší kocovina a byl čas vydat se konečně do útrob románského hradu, střeţícího stezky do Uher. Coţe? Oni chtějí vstupné? No to snad ne! Tolik! Filip zapřemýšlel, vzal si vizitku ProAltu a zajistil nám slevu pro skupiny. A prý ţe je občanský aktivismus zbytečný! Kdyţ Jiří vyprávěl o očistném působení přírodních drog, nezbylo neţ nějakého toho jointa ubalit. Papírky máme, tabáček máme. Oheň? Oheň! Václav se rozhodně vydal k okénku pokladny. „Prosím vás, my bychom...“ „Tady máte sirky. Máme je tady připravené přesně pro takové,“ přičemţ poslední slovo neznělo příliš pochvalně. 6
Barokní krajina! Barevná mozaika polí, lesíků, křovin, remízků, alejí kolem cest. Čepičky kapliček přirozeně doplňující kopcovitou krajinu. Soulad, harmonie a Boţí řád. Krajina je dána člověku, aby ji zušlechtil coby Adam. První velkolepý pokus poručit větru dešti. Příroda, Bůh nám ji dal, pojďme ji pořádně zmastit, říkali si duchovní lidé sedmnáctého století. Zase ta nutkavá potřeba člověka být všudypřítomně otisknut. „Václave, Václave, nespi!“ cloumal Jiří Vajíkem dřímajícím na ochozu hradby cloumané dunivým větrem. „Neuspávej mě sakra, Jiří!“ rozespale se rozmţoural Vašek. Rozhodli jsme se uzavřít chronologii okamţiku do předmětu. Výjimečný moment lidského ţivota přetavíme do vyvřelé hmoty samotné podstaty Matky Země. Teplo břemene se stává součástí našich sférických těl... „Proč nesete ten hnusný šutr, vy zhulení kokoti?“ nevěřícně na nás zíral Filip. Zajímavým tématem našeho Bylnického putování byl tzv. geocaching. V podstatě hra Poklad narvaná do globálního hlediska. Filip pomalu získával závislost na hledání chytře schovaných vyzývavých skrýší a snaţil se zapálit vášeň pro tuto zábavu i ve svých společnících. „Vašku, Vašku, budeme hledat kešku,“ veršovaně cvrlikal nadšený Filip. „Héé, jasně. Budeme, budeme, uţ se těším, “ převalil se Václav na lavičce a usnul. Nakonec za podpory Jiřího (který touţil spatřit onu barokní korunku kapličky zhlédnutou z výšin románské pevnosti) přesvědčili Melmena a Václava, aby se rozpohybovali. Z cesty si pamatuji jenom, ţe byla krásná. Zbytek zmizel jako leţ ve víně. Alej třešní. Ohrazená zdobená kaplička. Podvečerně příjemnější slunce. Zamilovaný mladý pár v objetí. Kdybych byl střízlivý, pseudointelektuálně bych řekl, ţe to je kýč a ţe děti v Africe hynou. Protoţe však hladina mého nervového jedu odbíjela dvanáct, zaplesal jsem štěstím. „Eee, ty jsi tak blbá,“ oslovil Melmen svým klasickým opileckým stylem na uvítanou něţné pohlaví. „Eh, kamarád se chtěl zeptat, jestli nevíte o zdejší kešce,“ zachránil situaci rychle Filip obraceje se na muţskou polovinu páru s punkovým tričkem. „Co to je keška?“ „To je taková kutička,“ odpověděl zamyšleně Filip a počal zkoumavě zvedat kameny okolo páru, který na něj pobaveně hleděl.
7
Václav zhodnotil snahu jako marnou, vybral si stín vhodné třesně a do něj šťastně ulehl. Skrýš jsme nakonec neobjevili. Příliš kopřiv. Filip byl zlomen neúspěchem. Nevadí. Pojďme konečně smýt prach cest na koupaliště! Byl pozdní večer, patnáctý červenec, koupaliště uţ bylo bez vstupného. Zatímco Melmen zadřel na ubytovně, Jiří, Filip a Václav se radostně vrhli do vln, cachtaje se jako malí. Jiří výskal, Václav se topil a Filip se smál. Následně jsme se posadili do koupališťského bufetu, kde jsme usrkovali pivo. Kapičky vody na kůţi se rozpačitě odpařovaly pod nesmělým laskáním večerního léta. Najednou zasvíral hlad! „Prosím vás, máte párek v rohlíku?“ „Ne!“ „A co máte?“ „Jenom pizzu. Za patnáct korun!“ Výbornou cenou jsme neopovrhli. Nejsme rozhazovační! Poněkud nevěřícně jsme rozbalili kruhovou ztvrdlou buchtu politou kečupem a eidamem. Nu, v Itálii by záviděli. Co dále? Byl zvolen Topas jako vhodné zakončiště dne. Kde se vzal, tu se vzal najednou JiříB! Potlačil dojičské povinnosti a uzmul svému narvanému harmonogramu dva dny. Přisedl a povídá: „Po cestě jsem píchnul!“ „A já myslel, ţe jsi zadaný, ty donchuane!“ Václav pozřel těstoviny, brilantně zaflirtoval se servírkou a prudce praštil hlavou do desky stolu. Naštěstí jeho chrápání v zahlučněném prostoru nevyčnívalo. Zahráli jsme fotbálek. Filip s Jiřím to zkusili s pizzou ještě jednou. To přece není moţné! Před námi přistála kruhová buchta s pěticentimetrovou štiplavou vrstvou čerstvě nakrájené cibule. Dobrou chuť! „Vyřiďte, škyt, prosím, ale opravdu upřímně to myslím, ţe ta cibul...eh teda pizza, ta pizza byla něco delikatesního. Jazýček se mi rozplynul!“ nadšeně se snaţil Filip přesvědčit servírku, ţe to myslí zcela váţně. Jiří tu cibuli vydýchával ještě hodně dlouho. Václav mezi tím uzmul klíče a odkolébal se na ubytovnu. Sakra! Co kdyţ skončí někde v příkopu! To by znamenalo, ţe se nedostaneme do postelí! (otázku altruismu nechme otevřenou). Napjati jsme Václava prozváněli před zamčenou ubytovnou. Zcela střízliv, převlečen a vykoupán nám otevřel a praví: „Tak tady jste, vy oţralci jedni. To vám to trvalo.“2 2
Veškeré dění prvního dne bylo zachyceno na několika zmačkaných papírcích, pozvánkách na besedu se Švihlíkovou, vstupenkách, účtenkách a podobně, protože jsem zapomněl vzít turistický deník. Podařilo se mi rozluštit zhruba polovinu, paleografická archeologie mi nikdy moc nešla...
8
Den druhý (pondělí 8. července 2013) – Koncentrovaný pochod Ranní budící skřehot byl ještě čerstvý a voňavý. Plni entuziasmu jsme se chtěli začít sprchovat a mýt, ale škoda lávky. Celý prostor chodby byl do posledního milimetru čtverečního napěchován pacholaty. Běhala, skákala, ţrala rohlíky a čuměla na televizi. Co to furt? Zatracené soustředění malých fotbalistů. Proč pořád tak ječí? Nemají hrát fotbal? „Mám si vzít sandále, anebo vycházkové polobotky?“ tázal se Václav Filipa ve snaze nejlépe přizpůsobit obuv chystané procházce. Anarchista jenom něco nevrle zavrčel. Vašek pohlédl na Filipovy těţké horské boty. Co zase blbne? Copak se chodí na pivo v pohorách? Ukradli jsme dva rohlíky z erární snídaně, vytrénovali ostré lokty pro budoucí povolání a uţ jsme si to kvačili Bylnici. JiříB po cestě zahlédl nápis Autodílna a tudíţ rozradostněn šťastnou náhodou odbočil. Prošel prostranstvím plným rezavého šrotu. Nedaleko stál umaštěný chlapík v montérkách. Píchlá pneumatika vyřešena! „Dobrý den. Já jsem píchnul kolo a ...“ „Ne. Ne.“ „Co ne?“ „Ne, ne. Kola ne. Kola já ne.“ „Ehm, vy ne kola? Vy ne autodílna?“ zkusil to JiříB vyuţívaje svých znalostí afrických nářečí. „Já kola ne. To muset tam.“ „Aha. No, a můţete mi alespoň půjčit pumpu?“ „Kola ne. Ne. Kola ne.“ mlel si dál maník svůj odpor vůči limonádám z napalmu. „Ne kola! Pumpu!“ zkusil to JiříB uţívaje svou vycvičenou trpělivost nabytou při lovu lvů. „Ani pumpa. Prostě kola ne. Nic,“ pokrčil chlápek rameny. Zamířili jsme k místní pobočce nadnárodních samoobsluh. „Musíme koupit nějaký nejodpornější salám! Ať jsme turisti,“ naznačil Jiří svůj momentální vztah ke sportu a zachytil Filipův nesouhlasný pohled. Tentokrát jsme nacpali batohy jídlem. Toť první vlaštovka naznačující atypickou rdousivost budoucnosti. Leč nepředbíhejme. Ţár propaloval mozkové závity těch pěti poutníků plahočících se po obnaţené cestě do strmého stoupání. Bolest z kocoviny, námaha a utrpení. Co se to děje? Takhle přece naše 9
„čundry“ nevypadají! Pruţně kráčející energický Filip nás zavedl třikrát kolem hradu s tím, ţe ţlutá tady někde určitě bude muset vést. Návrhy ohledně vybalení mapy podrobnější neţ rozsápaná hnida byly odbyty pohrdavým frknutím. „Ta kaplička je kousek. Uţ za touhle zatáčkou,“
podesáté ujišťoval Meček.
„Já ti na kapličky mrdám,“ prohlásil udýchaný
Melmen.
„Filipe, jsi si jist, ţe jsi zvolil správně?“ tázal se Jiří. „Proč máme k pití jenom vodku ve zteplalém rybízovém dţusu?“ nadhodil Václav. Nu, protoţe autor reportu nechce být subjektivní arogant, rozhodl se k následující literární hře: Zase lavička! To snad není možné už s nimi! To je neuvěřitelné, myslel si Filip. Jako já chápu, že náš „čundr“ je letní pohoda, ale nemohli by se válet na každé lavičce třebas jenom deset minut? A ne půl hodiny? Takhle nikam nedojdeme! Ta jejich rozteklá lenost už překonává všechny hranice. Už zase stojí v zatáčce! A házejí si batohem! Zase nějaká jejich zhulená hra! Že já jim ten fet vezmu! A teď hrají paci paci pacičky! Asi bych jim měl promluvit do duše, takhle to opravdu nejde. Jestli máme tuhle dvacetikilometrovou trať stihnout celou, tak... „Jak daleko to vlastně je?“ skuhrají zase. Vážně jako infantilní děti. „Nějakých dvanáct celkem.“ Plus minus no. Zhruba asi. Kdybych jim řekl pravdu, ještě by kňučeli víc. A kdo to má pořád poslouchat? Zase šlapání! To snad není možné už s ním! To je neuvěřitelné, mysleli si Jiří, Václav a Melmen. Vedro k zalknutí, střízlivění a zpocené slunce vysávající poslední zbytky radosti. Proč se proboha nepodívá do mapy? A jakou trasu to zase zvolil? Vždyť ví, že naše čundry mají být pohodovou dovolenou. Relaxace, válení, chlast! Vyčerpaný Jiří klesnul v zatáčce na koleno, avšak solidární Vašek jej podepřel. Václav čestně nabídl pomoc a těžký batoh s jídlem všech od Jiřího převzal. Dostalo se mu vděčného pohledu. Václav přátelsky natáhl ruku, kterou Jiří uchopil v soudržném dlouhém gestu. „Jak daleko to vlastně je?“ Jestli budeme takhle pokračovat, tak se nám vzácný den zredukuje na přesouvání nohou. „Nějakých dvanáct celkem.“ Uf. To je ale maximum. Dal bych si kuře, pomyslel si Jiří Blata.
10
Konečně jsme došli ke kapli. Znaveně jsme se rozloţili po stínu. Kde jen můţe být mrška keška? Filip začínal být váţně vynervovaný, ţe naše přítomnost mu likviduje hledací schopnosti. A tady je! První úspěch při hledání všechny nabudil. Václav to ocenil natolik, ţe vykloktal část svých shnilých mandlí do křovin. Dále uţ jenom šlapání, kráčení a chození. Bloudění. „Nu, já jsem se rozhodl pro tuto zkratku. Ovšem, jestli ji najdeme,“ dumal Filip. Nádherný osamělý palouk s bezdomoveckou chatkou. (Kdyţ v ní bydlí, tak ten bezdomovec je vlastně domovec, ne?) Rezavý gril. Mikrovlnka. Strmé karpatské svahy. Voňavá tráva. Kam teď? Václav odevzdaně zaplatil třicet korun, aby na svém mobilu na internetu vyhledal naše GPS souřadnice. „Soubor příliš velký na zavedení! Soubor příliš velký na zavedení!“ hlásil mobil. „Máš hledat GPS, ne brouzdat porno stránkami.“ Kam dále? Třicet minut jsme pečlivě studovali mapu, hloubali, přemítali. Je lepší si to dobře rozmyslet, neţ sejít z cesty. Po půlhodině jsme vyrazili špatně, čímţ se nám trasa zase o něco protáhla. Začalo jít do tuhého. „Mečku, víme, ţe lidé přeţili koncentrační tábory a pochody smrti, ale my máme dovolenou!“ „Je to uţ kousek. Byla by taková škoda neprojít všechny trasy.“ „Sakra, my chceme chlastat a dívat se na ty hory! Ne po nich chodit! To je neuvidíme!“ „To jsme mohli zůstat na Svinově v nádraţce a rozbalit plakát. Jde se!“ Při reptavém brumlání jsme zvolili Václava jako koordinátora dalšího „čundru“. „Udělám to tak, ať vzdálenost mezi hospodami nepřesáhne dva kilometry,“ plánoval si rozhodně Vajík. Počínalo to být zlé. Největším problémem bývá obvykle nedostatek alkoholu. Ten byl však dávno minulostí. Nyní došla voda! Praţili jsme se jako obyvatelé českého hlavního města. Sucho v ústech. Popraskané rty. „Tady nedaleko je studánka. Je to uţ kousek,“ odmítl rezolutně Meček jakékoliv zpátečnické touhy po blízké hospodě. Jiří si vzpomněl na Kellerovu metaforu prosperity jakoţto mrkvičky před tlamičkou slepě následujícího oslíka.
11
Dehydratovaní zbytkovým alkoholem, vysušení, přepnutí na samochodné zombie bezduše kráčíme. Co je to tam? Ta dřevěná stříška? Studánka! Lačně jsme hltali slehačkovou chladnost čirého pramene. Krystalická euforie námi proplouvala v podobě tekutého skvostu. Orgasmické vzdechy. „Tak vidíte, rejpalové. Pořád si stěţujete a teď na mé trase sténáte rozkoší. Trocha vděku by neškodila,“ prohodil Filip a jal se rázovat sviţným krokem dále. Konečně horský hotel. Václav Havel by se tu cítil jako doma. Skanzen normalizace. Sedáme na nepohodlné kavárenské ţidličky na terasu. Výhled a přinesená piva. „Já bych vás vzal na nějakou expedici. Váţně. Velice rád. Avšak nemám jistotu, ţe vydrţíte den bez chlastu,“ JiříB přišpendlil Václava s půllitrem v ruce vyčítavě upřeným pohledem. „No, já si také nejsem jistý,“ odvětil Vašek a zhluboka se napil. Na jídelním lístku se skvěl kuřecí plátek s broskví, smaţený sýr, smaţený sýr, smaţený řízek a smaţený sýr. Váhali jsme, kterou lahůdku okusíme. Nakonec jediný JiříB pohrdnul sycením břichů a sám se omezil na statečné dobytí tří piv. Svět se zbláznil. Uţ ani ten JiříB neţere. „Ty, Filipe, a řekni – jak je moţné, ţe jsi potlačil své turistické libido v Třebíči, kde jsme vycházeli na tůru z hospody po páté odpoledne?“ „Ty, Třebíč byl tak hrozně šílený, ţe jsem si to ani neuvědomil.“ Vajík bere telefon, který doposavad třikrát ignoroval. Konečně se odhodlal. Všichni zmrznou! Volají mu z EU? Z BIS? Vašek s váţnou tváří přikyvuje. Minuty se ledově vlečou. Bude muset odjet do Bruselu hned? „Ne, díky. Já si ten tarif nechám.“ Probírali jsme sociální vazby v souvislosti s archetypálními genderovými stereotypy. „U nás ţena shání potravu a muţ pořádá výstavy,“ zhodnotil JiříB své rodinné poměry. Ubohá tři piva nezvládla zasytit naše neuronové receptory. Euforický záţitek z nádherného výhledu poněkud ustupoval bolestivé chůzi. Duby, jilmy, divné stromy. Potkali jsme hovnivála. V odtékacích ţlabech u cesty se vršily mrtvé ţáby. Cítily vodu, avšak nepočítaly s lidskou rafinovaností, která z potenciálních vodních tůní učinila vraţedné pasti. Ţáby jsou fuk. Hlavně, ţe máme cestu pro těţební stroje. Jiří pozoroval koruny stromů a snaţil se zatlačit nutkavou myšlenku, ţe nekráčí lesem, nýbrţ pouhou umělou plantáţí dřeva. K čemu vojákovi les? Vybůlit! JiříB zpozoroval Jiřího skleslost, a tak mu na svá prsa zahrál Bee Gees.
12
Konečně ubytovna! Nohy drásavě sípaly. Vpadli jsme do chodby, najednou jsme ztichli. Upřely se na nás zraky dobrých třech desítek capartů a skupiny dospělého doprovodu. Paní na nás udělala „Pššt!“ Právě probíhala motivační beseda. Po špičkách jsme se přesunuli do pokoje. „Zasraní peltové! Co tam furt sedí! Nemají hrát fotbal?“ „Venku hezky a oni čumí! Místo, aby sportovali. Proč pořád jenom čumí?“ „Hele, potřebujeme dát chladit piva. A lednička je na chodbě hned za přednášejícím trenérem.“ „Tak sakra fix laudon mokrý pes uţ,“ rozjívil se divoce Jiří, aţ se mu blonďaté dredy rozčepýřily, „korporátní tanky chceme napichovat vidlemi a dětí se budeme bát? Toho bohdá nebude! Mečku, jdeme tam dát pejva! Ten společný prostor je VŠECH.“ Jiří s Filipem odhodlaně vstoupili do chodby. Trenér na chvíli přerušil svůj egomanický monolog, aby se připojil k lesu zkoumavých pohledů. Jiří přistoupil k ledničce. „Ehm, Jiří, to uţ zvládneš, ţe? Já se totiţ musím nutně sprchovat,“ odpelášil Meček rychlostí světla. Jiřík otevřel ledničku, která byla nacpaná k prasknutí svíčkovou s knedlíky. Holt mladí fotbalisti, ti se musí zdravě krmit. Kam dát piva? Hmm, musí se to tady trošku přeorganizovat. Trenér pokračoval ve vymývání mozků dětí: „Proto je důleţité, abyste na sobě pracovali dennodenně s pevnou disciplínou…“ Cink. Cinky. Kdyţ tuhle svíčkovou dáme zde, tak...ne nevejde se. Sakra. Cink. „ ...protoţe jenom správná ţivotospráva – to znamená zdravý ţivotní styl…“ Teď tam dám další pivo. Cink. Ještě jich mám šest. Kam to narvat, propána? „ ...a hlavně – vyhýbat se hroznému démonu pití. Jak začnete s alkoholem… Cink. Cinky. Tak poslední pivo násilím vmáčknu do té čočkové polévky, usmál se Jiří. „Promiňte, váţený pane!“ Ječivě nepřátelský šepot Jiřího upoutal. Jakási blonďatá ţenština. „Jestli jste si nevšiml, tak tady máme důleţitou besedu.“ „Ano. Toho jsem si všiml.“ Rychle pryč! Jako další útočiště jsme zvolili dvůr v pivnici U Dvora (s tou fantazií to místní opravdu nepřeháněli). Oblíbili jsme si tyhle zapadlé dvorky mezi stodolami, kde sedíte hned vedle kůlny. Koukáme na skluzavku, hrajeme Bang. „Co je to příroda?“ „Příroda, to je přece lepší hospoda! 13
Následovala nepříliš poetická debata ubohého charakteru. Autor reportu se znechucením, nicméně vědom si své povinnosti kronikáře, zaznamenává následující rozhovor: „Kurva, to je smrad!“ šokovaně se zděsil Jiříb rozhlíţeje se na všechny strany. „Z čeho?“ udiveně se tázali ostatní. „No ze mě!“ Další rozprava je opravdu nehodna papíru (maximálně toaletního). Následovala snaha převést dialog do vyšších filozofických rovin. Zkusili jsme to s fenomenologií. Nechť čtenář posoudí, zda jsme se posunuli. „Co třeba Patočka?“ „Jeţíšmarjá Patočka! To jsou šílené kydy. Já se vůbec nedivím, ţe ho ten stbák umučil. Já bych se taky neudrţel, kdyby začal mluvit.“ Večer uţ se dávno sklonil nad hřbety Bílých Karpat. Zima vlezla do dvora spolu se svými taţnými oři komáry.3 Přesunuli jsme se tedy klasicky do Ametistu. Zoufale jsme se pokoušeli nahnat celodenní střízlivění, ale mrška byla rychlejší. Pět piv, panáky, nic naplat. Únava, obroušené kosti, ani na ten (stolní) fotbálek jsme uţ energii nevydloubali. „Proboha, Filipe. Dneska to byla Osvětim! Co chystáš zítra?“ „Zítra to bude slabší. Takový klidnější Dachau.“ Sesypali jsme se na nebohého Mečka jako sršni. Takhle si to nepředstavujeme! Tohle měla být dovolená! Za tohle jsme zaplatili dva tisíce? Chodit po horách můţeme s partnerkami či s rodinou, tady chceme alotřit! Mečíkovi zkřehly rysy z neustálých neférových útoků přátel. „Ale, Filipe, nebuď zas tak smutný, ţes nás mučil...“
3
Autor reportu si uvědomuje křečovitou umělost své věty, ale jestli se vám to nelíbí, zkuste si to psát sami! To je vážně jak bakalářka! Už mi z toho hrabe!
14
Den třetí (úterý 9. července 2013) – Královské samojezení Brzké letní ráno přivítalo partu nezkaţených mladíků, kráčejících k vlakové zastávce v polích. Pochodovali jiţ bez slavného afrického cestovatele, který se musel navrátit k přípravě velkolepé výstavy, zahrnující nejrozmanitější podoby vnímání falu původními kmeny černého kontinentu. Opavští občané spatří tento div přírody během podzimního festivalu Bezručova Opava (Handsfree´s Opava). Jinoši vyšplhali na násep, symbolicky pozdravili místní otevřeným lahváčem a vyčkávali vlaku mířícího do Valašských Klobouků. Ranní skřivan vychlustl kocovinový snopel včerejška a líbezně zapěl píseň novorozenci úterku. „Ty bláho, ti náckové uţ z blbosti strhávají i jízdní řády,“ zhodnotil Filip kvalitu místních dopravních informací. Při pohledu na stále řídnoucí vrstvy bankovek sociální případ bez sociálních dávek Jiří prohodil: „Myslíte, ţe se dá vlak platit stravenkami?“ „Proč ne, tenhle je docela k seţrání,“ zhodnotil Václav přijíţdějící haraburdí. Nedaleko kloboučnického nádraţí nás nalákala informační tabule, ze které jsme se dozvěděli spoustu zajímavých informací. Například, ţe Valašské Klobouky získaly svůj název na základě kratochvil privilegovaných elit (panskými cylindry feudálové označovali místa, kde s hlasitým hýkáním vysávali krev nebohého utiskovaného lidu. Anebo to byla studánka?). Přisvištěl Jiří Blata autem. „Čau. Chtěl jsem vám říct, ţe jsem tu pumpu sehnal.“ „To je super.“ „Tak čau, já jedu,“ frrrrrrr. Vrátili jsme se k tabuli. Obohatili jsme své vzdělání o fakt, ţe kumštování znamená specifický způsob kosení karpatských luk. „Vidíš, Jiří. Já ti to říkal tolikrát, ale ty si nedáš říct! Nalepíš pět anarchistických samolepek na kmen v houští a pak ti ţádné nezbudou! Jak se má pak taková nebohá babička ze zapadlých koutů republiky aktivizovat? Jak jinak se dozví, ţe kapitalismus je zločin, neţ z našich samolepek? Přečte si sdělení, pochopí, nabije kalašnikov a hned máme spravedlivou společnost...“ zasnil se kazatelsky Meček. Seběhli jsme do města. Hle, kozy! Podezřívavý čtenář nás jistě obviní z tzv. syndromu třetího dne („censored“), nicméně my opravdu zírali na rozkošňoučké kopytníky, spokojeně se válející v ohrádce. Jeden z nich si pro větší pohodlí vyvrátil hlavu. 15
„Ťu, ťu, ťu, kozičko, na, tady máš kopřivu a durman,“ rozněţnil se Filip při krmení zvěře. O něco později sedíme na valašském náměstí na zahrádce pivotéky. Kolem nás ranní shon všedního dne. Městečko se ospale probouzí k ţivotu. „Skoč pro nějaká pivka!“ (...) „Mají jenom lahváče.“ „Co je to za pivotéku proboha? Oni nemají točené?“ „Jedině víno.“ „Tak musíme najít nějakou vinotéku. Mám chuť na pivo. Filip si zřejmě vzal soudruţskou kritiku k srdci a provedl sebezpytování. Ta vyhlídka revolučního tribunálu moţná není tak špatný motivační faktor. „Hospoda na dohled! Jdem se tam flákat,“ ukápla Filipovi rozkošnicky slina. „A co trasa?“ „Neţeňte pořád! Jsme na dovolené, propána!“ Rozsesadili jsme se na pohodlné terásce, objednali braníky a rozjeli tučnou hru Citadely. Času bylo jako zkorumpovaných poslanců v dolní komoře parlamentu. Konečně svoboda! „Pozor, vykukové! Uţ bychom měli přestat hrát! Nejsem včerejší! Za chvíli mě začnete obviňovat z přílišné akumulace her a zase jsme u koncentráku!“ V našich cynických duších začalo hlodat svědomí. Tohle uţ váţně přeháníme! Místo určité elementární úcty k hrozivému utrpení nepředstavitelného rozměru v podobě holocaustu, vymýšlíme asi takovéto definice: DACHAU = malá lavička, na které se nemůţeš dostatečně převalit. BUCHENWALD = lavička, na které se sice můţeš převalit, nicméně není polstrovaná. Hluboce jsme se zastyděli. Abychom odčinili hryzavý pocit viny, vyvolali jsme duši Arnošta Lustiga z NEBE (Nenasytná efemérní banka exekutorů). Ten neřád se zhmotnil, vyšoupnul Václava ze ţidle a okamţitě vypil Jiřímu nové pivo na ex.
16
„Uch, to je úleva. Zatracení křesťani můţou po smrti hrát na ty debilní harfičky. My musíme exekuovat anděly. Darebácká čeleď! Kdyţ zdrhají, lovíme je síťkami na motýly.“ „Hosana, Arnošte Lustigu! Chtěli jsme se Tě otázat, jak se díváš na naše počínání ve světle Tvých děsivých zkušeností v táborech smrti!“ Arnošt Lustig nás poťouchle pozoroval. Kaţdého zvlášť obdařil vševědoucím hodnotícím pohledem. „Asi takhle, hoši. Já jsem si nikdy tak dobře nezašukal, jako v těch koncentrácích. Zatímco vy jenom čumíte na servírky...“ Arnošt za chvíli vypadnul, protoţe musel přistřihávat křídla andělům a my zamyšleně zunkali další braníky. Přichází číšník s hrstí propisovacích tuţek. Nechápavě na něj hledíme. Sype na stůl hromádku. „Pánové, za pět piv je propiska. Zapomněl jsem vám to říct a teď se to nějak nashromáţdilo...“ Jiří se náhle prudce obrátí na Mečka: „Filipe! Fascinuje tě zlato?“ „Co? Jo.“ Přecházíme do další hospody. Servírka se nás vyptává a velice ji pobavíme otázkou po dvanáctistupňovém pivu („To tady nikdo nepije! Hahá! Dvanáctistupňové by chtěli, panáčci!“). Jaký je vztah mezi horalstvím a stupňovitostí piva jsme bohuţel nezjistili. Zvaţujeme nutriční příjem. „Je hloupost dávat si něco tady! Mají zde v nabídce pět jídel, z toho třikrát smaţený sýr! Počkal bych na to velké turistické centrum Královec v horách,“ pronesl Filip. „A jak je to vlastně daleko?“ „Se zkratkou dvanáct, bez zkratky šest.“ Někdy kolem ţhavého poledne se pouštíme do tekutého asfaltu. Na rozcestníku vidíme vybledlou (nikoliv naši!) nálepku Stop vládě (verze 1.0.0.1), coţ nám nalije do ţil optimismus. „Filipe, kolik těch kilometrů jsi říkal?“ tázal se uţ značně nedůvěřivý Melmen. „Šest.“ „Ne! Já se ptám, KOLIK je to kilometrů?“ 17
Dalším cílem byla rozhledna. Který troubel to vymyslel, ţe se rozhledny musí stavět na kopcích? Šplhali jsme hekaje. Vodíkový výbuch na obloze z nás vycucával poslední zbytky energie. Jiří zkoušel chvíli lézt pozpátku, jestli to nebude pohodlnější. „Trocha turistiky ještě nikoho nezabila,“ pravil Filip. „Turistika? Turistika na čundrech není nic jiného neţ nepříjemná bolest mezi pivy!“ Rozhledna Cyrila Bureše. Měl to štěstí Bureš, ţe mu postavili tenhle stoţár. Jinak by o něm nikdo nikdy neslyšel. Jiří rezignoval na vše i na svůj strach z hloubek a hbitě vyšplhal deset pater dřevěné konstrukce. Udýchaně vystoupil na vrchol a nedočkav omamujícího výhledu přistoupil k zábradlí. Ve výhledu stály stromy. No jo, stavba financovaná z fondů EU v Česku. Na druhé straně se však otevírala uchvacující horstva Bílých Karpat. Nádhera nás přibila na několik minut bez dechu. Pak jsme omdleli, vstali a šli dál. Kručící svírání v ţaludcích nás popohnalo, abychom uţ byli ve vysněném turistickém centru Královec. Ţe by naše jazyky konečně poznaly něco jiného neţ... „Vařit jsme přestali před deseti minutami. Bohuţel,“ prohlásil chlapík, kterého jsme po půlhodině marného čekání na obsluhu vytáhli odněkud z kumbálu. „A to nemáte vůbec nic?“ „Takhle – nic velkého jako třeba smaţený sýr vám uţ neuděláme. Leda nějaké klobásy či knedlík se zelím.“ Prsk, rozstříkl se rozplizlý tuk ze slizké ostravské klobásy. Meček zvědavě zkoumal kašovitou hmotu barvy ţluklého čolka. Asi zelí. Ještě jsme pro jistotu prozkoumali jídelní lístek. „No, moţná štěstí, ţe nevařili nic velkého. Tohle jídlo s názvem „KED“ nepůsobí příliš lákavě. Co to je proboha?“ „Krutá emulze dobytkovosti?“ Záchod hlídal masivní pes samojed. Líně ospale pozoroval příchozí. Tak uţ víme, kam se reinkarnoval anarchista Kropotkin. Do psa! Turistické centrum nebylo ani tak komfortním centrem plným kvalitní gastronomie, jak avizoval Filip, nýbrţ spíše útulkem pro psy samojedy (anglicky „selfpoison“). Vzhledem k tomu, ţe se nádherným psům leskla srst, bylo zřejmé, ţe je nekrmí ze své kuchyně pro hosty. „Hodný pejsek. Hodný. Hodný,“ snaţil se o komunikaci s ledově se tvářícími samojedy Jiří. Po třech sekundách mlčení vybuchli v agresivitě ječícího štěkotu.
18
Hrajeme mariáš. Nikde nikdo. Královec je město duchů. Jenom my pleskáme karty, posloucháme vítr a rozléváme v ţaludcích tu zvláštně nahořklou chuť piva. Rozhodujeme se pro zpáteční trasu kratšího raţení. Naše pošlapaná hrdost nám našeptává odejít bez placení. Alespoň trochu vrátit restauratérům to neskutečné pohrdání nízkými tvory hosty. „Tak tady máte zpátky tu stovku,“ vrátil Filipovi číšník peníze. „Promiňte, ale neměly by to být dvě stovky?“ „Ne. Aha. No jo, vlastně. Tak tady máte dvě, vy kverulante jeden. Trošku chování příště, jo?“ Odpoledne se nachyluje. Šlaptáme pěkně dolů. Příroda kouzlí. Procházíme legendárními strmými karpatskými loukami. Jsou plné ţivota, bzučí, čmeláčí, poletují. Zapadající slunce barví krystalicky poletující vzduch. Lány pestrobarevných lučních květin, které si Jiří se zarputilostí sobě vlastní cpe za uši. Taková hojnost! A čím je způsobena? Tím, ţe hamiţný člověk vysekal kus lesa, aby mohl pěstovat krmivo pro jiné ţivé tvory, které následně zmasakruje a seţere. Bez predátorského duchovního paradigmatu by nevzniklo unikátní prostředí endemických rostlin. Necítili bychom spánky tepající vůni panenských luk. Tak jak to je? Holt, ţivot, to je sloţitý větrák. „Hele, jak chceme vlastně přeţít? Práci nenajdeme, na zaloţení druţstva nemáme kapitál, sociální dávky se škrtly?“ „Najdu si hezkou dceru milionáře.“ „Moţná i hnusnou...“ „Klidně i syna!“ Jiţ notně připiti se letním večerem dokolébáváme zpátky do Valašských Klobouků. Sedáme do koktailové hospody, kterou obsluhuje místní mamina. Dáváme si piva. Jiří znechuceně vyslechne Mečkovu zprávu, ţe páteční protiexekuční happening v Ostravě ještě není zařízen, a proto po trockisticku vyuţije autoritu mluvčího a obvolá členy revoluční rady. Výborně! V pátek se bude performovat! Zkoušíme vinotéku! Avšak vypadá to, ţe slečna chce uţ zavřít! „Ale, slečno, to nám přece neuděláte. Vţdyť máte zavíračku aţ za hodinu.“ „Je inventura!“ „Ale, krásná slečno, přece byste nás poutníky z dalekého severu neodmítla.“ „Tak pojďte, ale rychle! Nemám čas! „Nádherná slečno, to se tady nebojíte tak sama?“ 19
„Nebojím. Co chcete? Šup!“ „Tak my si dáme víno sladké jako vaše zraky, co říkáte kamarádi?“ „Takţe tramín chcete. Litra?“ „To je málo. Víte, my potřebujeme více vína, aby nám otevřelo srdce!“ „Tak tady je litr a půl. Bude to 185 korun! No co zíráte? Platit a ven!“ Slečna se s námi vyfotila a nasedla do bouráku svého milého. Drahé auto zavřeštělo motorem a my zůstali sedět před kinem s poněkud draţším vínkem. Ale to bylo! Cumlali jsme ho jako smetanovou zmrzlinu. Kašna na náměstí. Povykující mládeţ. Nikdo nechce dělat happening. Couráme se k vlaku. „Vajíku, teď jsem zhasnul lampu, vidíš!“ „Mečku, to je tvoje aura.“ „Vím, snaţil jsem se to zjednodušit.“
20
Den poslední (středa 10. července 2013) – Vpád UHOnů Ranní vřeštění bylo uţ ochablé. Na Václava dopadly všechny jeho skuhravé slabosti těla. Jiří mu však násilím nalil do hrdla nějaké vejno, takţe za chvíli uţ s Vaškem byla trochu rozumná řeč. Den odjezdu! Sbalili jsme bordel a opatrně vyšli na chodbu. Světe div se! Všude rozhárání capartí peltové. Dţgali do sebe sladkosti, čuměli na Simpsonovy (kdyby alespoň na fotbal!) a řvali. Tak jestli takto vypadá budoucnost českého fotbalu... „Myslíš, ţe to jsou budoucí funkcionáři nebo fotbalisti?“ Filip pohlédl na jednoho obzvláště vypaseného klučinu, který se cpal chipsy. „Určitě funkcionáři.“ Opustili jsme ubytovnu bez nostalgie. Posadili jsme se na terasu nejuboţejšího pajzlu, který jsme v Brumově-Bílnici našli. Objednáváme ranní pivo. Konečně přišel na řadu Magic ve čtyřech. Tak jsme se zabrali do tapovacích draků, ţe jsme málem nestihli vlak. Co dále? Naštěstí máme fernet! „To je zvláštní, někdo zničil vršek od toho fernetu? Nejde dovřít. Proč se to stalo?“ dumal Melmen. Vlak sebou zakymácel a otevřený fernet se vrhnul kutálet na podlahu vlaku. „Jiří, vzpamatuj se! Ty jsi váţně hovado! To uţ jsi přehnal!“ útočili všichni na nebohého Jirku, jehoţ jediná vazba na fernet byla, ţe seděl poblíţ. Rychle pryč z lepkavého kupé! A ty pohledy cestujících. No jo, ti levičáci, to je jasné! „Tak mě napadá, jestli to naše pití není únikem z kapitalismu,“ hledal alibi Jiří. „Zunkání má být radostné a pohodové,“ oponoval Václav, „na Titaniku přece taky vesele tančili!“ Filip nám vřele doporučil výtečnou restauraci v Hranicích na nádraţí, kde bychom konečně mohli setřít pachutě spálených motorových olejů. Vcházíme do ulepené prázdné místnosti se čtyřmi pochcanými stoly. Z kuchyně se ozve mastné tuberkulózní zachrchlání. „Vidíte, dokonce i menu mají! To se pozná kvalitní hospůdka,“ pochvaloval si Filip. Objednali jsme si pivo. Desítka chutnala jako pšouk. Dvanáctka jako ztrouchnivělé mikroorganismy. Kvalitu hospodu doprovázela milá drobnůstka – restaurace neměla záchod. Kdyţ jsme poţádali o kyblík, bylo nám řečeno, ať si jdeme na nádraţí nebo do křovin. Ale jídlo tu určitě bude chutné!
21
„No, Jiří. Takový gurmán a teď pohrdá menýčky, co! Místo poctivě udělaného jídla, zvolí nějaký smaţený sýr. Fuj!“ popichoval Meček Jiřího, který uvaţoval, která jídla mají nejmenší přilnavou plochu na chrchle. Po půlhodině čekání jsme byli s fanfárami obslouţeni. „UHO! UHO! Panečku, to uţ jsem dlouho neviděl,“ zaradoval se Jiří při pohledu na mrkající obsah talíře. S rozkoší pak namočil vyschlý odřezek knedlíku do hmoty univerzální hnědé omáčky. Kyselá hořkost? To jde? „Říkal jsi výtečná restaurace, Mečku?“ Filip nervózně zkoumal třaslavý sulc. „Není tu záchod a Filip si dal rybu. To bude ještě legrace!“ Hranická gastronomie byla opravdu záţitková. Kvalitní restaurace se pozná podle toho, ţe na ni člověk dlouho vzpomíná. Za svou degustační rozmařilost bude Filip následující čtyři dny potrestán rozbombeným trávením. „Pro vytvoření fungujícího vztahu je třeba mít kvalitní surovinu cit, nakrájíš na kostičky rozum, osmaţíš to empatií, k tomu přisolíš porozumění, zasypeš přátelstvím a je to!“ hájil Václav věcnou podstatu mezilidské vazby. „Tahle gulášová teorie se mi moc nezdá... “ zapochyboval Jiří. „No, TY máš co říkat!“ A pak jsme dojeli do Opavy a... Počkat! V této chvíli si autor dovolí lacině zkopírovat Kunderovské gesto a diktátorsky nařídí konec. V Opavě sice dění pokračovalo, ale to uţ není „čundr.“ „Vy prostě nechcete vylézt z toho teploučkého bázénu, co?“ trefně komentoval Filip naše tendence pokračovat v lotrovinách ještě v Opavě. Historie Brumova-Bylnice skončila v Hranicích. A (Ya) basta! Co jsme si odnesli za poučení? Co jsme si přivezli kromě morální kocoviny? V čem nás poznávání nových krajů lidsky obohatilo? Čert ví, tak ať si tu informaci nechá pro sebe. Nezbývá neţ se s Tebou, trpělivý čtenáři, který jsi přelouskal jiráskovský stoh tohoto reportu, rozloučit. Budu se těšit na další shledání s Tebou snad zase na přesrok. Pokud nám náckové (anebo slušné bílé maminky s kočárky) nezpřelámou nohy na protirasistických demonstracích. I kdyţ...takový vysokohorský elektrický vozík s vestavěným barem...ZUNK! -JiříK
22
