Tajemství života Ježíše Krista v zamyšleních hostů a pracovníků Proglasu

UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE KATOLICKÁ TEOLOGICKÁ FAKULTA Katedra fundamentální a dogmatické teologie

Jana Beránková

Tajemství života Ježíše Krista v zamyšleních hostů a pracovníků Proglasu Diplomová práce

Vedoucí práce: Prof. Ctirad Václav Pospíšil, Th.D. Praha 2012

1

Prohlášení 1. Prohlašuji, že jsem předkládanou práci zpracovala samostatně a použila jen uvedené prameny a literaturu. 2. Prohlašuji, že práce nebyla využita k získání jiného titulu. 3. Souhlasím s tím, aby práce byla zpřístupněna pro studijní a výzkumné účely.

V Praze, 7. prosince 2012

2

Bibliografická citace Tajemství života Ježíše Krista v zamyšleních hostů a pracovníků Proglasu Diplomová práce Autor : Jana Beránková vedoucí práce: Prof. Ctirad V. Pospíšil, Th.D. rok: 2012 počet stran: .

Anotace Diplomová práce autorky vychází z její mediální praxe a snaží se o propojení rozhlasového výstupu s poznatky získanými studiem teologie. Základním zdrojem jejího výzkumu je soubor 230 relací Myšlenka na den (MND), které analyzuje podle kroků strukturální analýzy z hledika christologie a soteriologie. Myšlenky na den jsou každodenním zamyšlením, v nichž autoři reflektují události prožívané během občanského a liturgického roku. Jsou to osobní reakce či úvahy lidí, vyznávajících křesťanskou víru. Autorka v nich hledá například odkazy na Písmo, sleduje výskyt christologických titulů, zaznamenává, zda mají charakter trojiční, christologický, eschatologický, ekleziologický, spirituální apod. Zda zohledňují zjevitelský význam Ježíšova života a díla, anebo vše redukují pouze na vykupitelský význam. Zajímá ji také, zda se v zamyšleních projevil vliv teologických vzdělávacích pořadu Proglasu.

Klíčová slova Myšlenky na den Radia Proglas. Christologická analýza. .

Abstract The mystery of Jesus Christ´s life in reflections of guests and staff of Radio Proglas The thesis is written at the Department of Dogmatic and Fundamental Theology of Catholic Theological Faculty of Charles University in Prague under the lead of prof. Ctirad V. Pospíšil, Th.D. The main source of author´s research is the collection of 230 minutes of Radio Proglas programme called „Myšlenka na den“ (The Thought of the Day). This collection is analyzed form the point of the view of Christology and soteriology. The second source is the theological literature, especially the prof. Ctirad V. Pospíšil´s monography Jesus of Nazareth, Lord and Saviour, which is used as the theoretical base of the thesis. This theoretical base is illustrated by appropriate texts from the programme „Myšlenka na den“. „Myšlenka na den“ is the everyday programme: a reflection, where its author contemplates and comments the events of the civic and liturgical year. It is a personal reflection of people of Christian faith.

3

The authors of „Myšlenka na den“, guests and staff of Radio Proglas, are in 90 per cents of Roman Catholic confession. Among them are bishops, priests, laypersons with basic or higher theological education. Radio Proglas has the ecumenical dimension. Therefore the programme is also prepared – in appropriate proportion – by Greek Catholics, Lutherans and Protestants. The collection of „Myšlenka na den“ is in this thesis used anonymousely, it doesn´t state the names, confession nor the author´s position. From the first diachronic analysis and the quantitative evaluation the author´s gains the elemental overview which events from the life of Jesus Christ are more quoted by the authors of „Myšlenka na den“. Then the author search in concrete reflections the answers on the procedure of Christological analysis. It tracks the quantity of the use of Christological titles and the references to the Sacred Scriptures. It also records if the reflection is more of Christological, Trinitological, ecclesiological, sacramentological, eschatological or spiritual kind. The author of the thesis is also interested how the main parts of the New Testament (John 1,14 and Flp 2,6-8) are represented, if the mystery of Christ´s life are viewed more from the historical point of view or if they are approached as something mysteriously present in our times too. The other interest is how the soteriological meaning of Christ´s cross and resurrection is described by authors of „Myšlenka na den“, how they percieve the salvation etc. The thesis comes out of the author´s media professional experience and it tries to interconnect the media outcomes with the knowledge acquired from her theological studies so the result would help to improve the preparation of new radio programmes.

Keywords The Thought of the Day. Christological analysis.

Počet znaků včetně mezer 166.907 Počet stran 63

4

Poděkování za odborné vedení při přípravě mé diplomové práce patří Prof. Ctiradu Václavu Pospíšilovi Th.D. Tuto diplomovou práci věnuji Mons. Ing. Martinu Holíkovi a všem kolegům a přátelům ve společenství Radia Proglas

5

Úvod I.1.1. I.1.2. I.2.

Význam Radia Proglas na mediální scéně i v životě křesťanů Programové zaměření Proglasu Klasifikace pramenů a metody práce

II. II.1.1 II.2. 1 II.2.2. II.2.3. II.2.4. II.2.5. II.2.6. II.2.7. II.2.7.1. II.2.7.2. II.2.7.3. II.2.7.4. II.2.7.5. II.2.7.6. II.2.7.7. II.2.7.8. II.2.7.9. II.2.7.10 II.2.7.11. II.2.7.12. II.2.7.13. II.2.7.14. II.2.7.15.

Tajemství Ježíšova života Christologie a spiritualita Tajemství Ježíše Krista v Písmu - starozákonní předpoklady Jediný Prostředník Tajemství Ježíše Krista v Novém zákoně Předvelikonoční a povelikonoční víra učedníků Galilea - místo Ježíšova života a veřejného působení Nazaret nebo Betlém Předvelikonoční Ježíš jako základ christologie Evangelia a předvelikonoční Ježíš Christologické tituly Události Ježíšova života v teologii Pokušení na poušti a mesiánské zkoušky Hlásání Božího království Ježíš a ti, jimiž se pohrdalo Univerzalismus Božího království Ježíš a politika Víra povelikonoční komunity v Ježíšovu moc Ježíšovo vědomí vlastní jedinečné synovské identity Ježíšovo poslání a dvě fáze jeho veřejného působení Proměnění na hoře Ježíš jdoucí v ústrety smrti Getsemane Ukřižování

III. III.1. III.2. III.3. III.4. III.5. III.6. III.7. III.8.

Základní stavební kameny christologické reflexe Tajemství vtělení Věčnost - „Preexistence“ Slova Ježíšovo narození z Panny Svědectví Písma Teologický význam početí Mariologie jako nutný doplněk christologie Dvě podoby kenóze Syna Božího Povelikonoční víra a tři modely christologické reflexe

IV. IV.1. IV.2. IV.3.

Základní kameny soteriologické reflexe Problematika poměru mezi soteriologií a christologií Tajemství převyšující naši chápavost Spása „podle člověka“ a spása „podle Boha“

6

Úvod Už v předchozí bakalářské práci jsem se zabývala otázkou, jak se mluví na vlnách Proglasu o Bohu, Duchu svatém, Ježíši Kristu a Panně Marii. Sledovala jsem frekvenci pojmenování a christologických titulů, obsah zamyšlení a jejich odkaz na další teologické souvislosti. Práce byla mým prvním vhledem a základním roztříděním bohatého zvukového materiálu ze tří let vysílání relace Myšlenka na den. Poskytla zejména frekvenci užití jednotlivých pojmenování Boha a christologických titulů. A jak to tak bývá, teprve při dokončení úkolu, jeho zhodnocení a v patřičném odstupu i získání nových zkušeností, pozná člověk, co by měl ještě udělat jinak či lépe. Tak je to vždy. Teologie nabízí i pro studenta nekonečně mnoho lákavých témat ke zpracování. Přesto mě stále ještě zajímalo hledání odpovědí na původně položenou otázku: Jak se mluví o Bohu na Radiu Proglas? Vím už, že to je otázka hodně zeširoka položená a nelze na ni dát jednoduchou odpověď. Spíš jde o širší téma, které je třeba vícero specifickými otázkami stále zužovat a postupovat ověřeným způsobem, jak radí odborníci v teologických analýzách. Bylo by pro mě možná jednodušší věnovat se rozboru knihy nebo textů od jednoho renomovaného autora. Textu v němž bych kromě jeho krásy našla i pro sebe teologické poučení. Myšlenky na den. Které na Proglase denně vysíláme, reagují na prožitky každodenní všednosti a teologie se jen letmo dotýkají. Jenomže to je právě ten pomyslný hřebíček, na který chci uhodit. Jsem redaktor mluveného slova v křesťanském médiu. Musí mě přece zajímat, jak se v něm mluví o Bohu. Jak se lidé, vycházejícící z víry v Boha a Ježíše Krista, o něm vyjadřují. Pro ně přece Bůh a Ježíš nejsou prázdná slova, jak je tolikrát slyšíme v citoslovečných zvoláních od lidí všude kolem sebe. Křesťané (ať už žijí víru jakkoli naplno) znají Boha Starého zákona, Hospodina, Boží Trojici, Ježíše Nazaretského jako Ježíše Krista, Mesiáše, Vzkříšeného…a tak dále. Jsou-li praktikujícími křesťany, pak jistě prošli základní katechezí. Znají Katechismus katolické církve nebo jiné teologické texty. Vzdělávají se ve víře. Mělo by se to promítnout i v tom, jaké představy o Bohu mají a jak se o něm vyjadřují. V posledních letech zaznamenala u posluchačů Proglasu velký ohlas řada vzdělávacích cyklů připravovaných odborníky z našich teologických fakult v Olomouci, Praze a Českých Budějovicích. Začali jsme dlouhým seriálem nad Katechismem katolické církve. V dalších letech přibyly cykly z Církevních dějin, Církevního práva, Dokumentů II. Vatikánského koncilu. V pražském studiu Kristián natočil profesor Ctirad V. Pospíšil Úvod do teologie Trojjediného Boha, Úvod do christologie a také Úvod do mariologie. Vzdělávací pořady vůbec se setkaly s velkým ohlasem u posluchačů. Přijali je vděčně nejen studenti teologie. Dokonce jsme zaznamenali, že si monografie obstarávají i lidé, kteří je chtějí studovat jen tak pro sebe doma. Pořady vyhledávají k novému poslechu v audioarchivu, žádají je na CD nosičích. Lidé mají chuť se vzdělávat. A tak se nutně musím ptát, zda se poučení už pomalu nepromítá i do jejich uvažování o Bohu a promluv, jimiž reflektují každodenní skutečnost. Protože vědění a praxe se jistě navzájem ovlivňují. Proto jsem se znovu vrátila k relaci Myšlenka na den v Radiu Proglas. Celý jejich soubor za rok 2008 chci analyzovat tentokrát na základě struktury uvedené v patřičné odborné literatuře

7

Tajemství Ježíšova života v zamyšleních hostů a pracovníků Proglasu, z hlediska christologie a soteriologie. V první kapitole představíme nejprve Radio Proglas v jeho i historii i současnosti. Po té nahlédneme do jeho archívu, přepíšeme Myšlenky na den, které nám nabízí ze zvukové do písemné podoby a zvolíme metody pro jejich další analýzu. Čeká nás diachronní analýza, bezpočetné čtení a třídění do skupin a podskupin podle nároků daných cílem práce a předběžnou osnovou. Vycházíme z předporozumění, že jde o autory křesťanské víry. V devadesáti procentech autory římskokatolického vyznání. Jde o biskupy, kněze, laiky se základním nebo i vyšším teologickým vzděláním. Avšak jména autorů neuvádíme. Není to podstatné. Jde nám přece o celkový obraz toho jak vypadá krátká teologické reflexe inspirovaná událostmi všedního dne občanského roku i církevními svátky. I.1.1.

Význam Radia Proglas na mediální scéně i v životě křesťanů

Historie Radia Proglas začíná krátce po sametové revoluci, kdy v Brně založila skupina křesťanů, duchovních i laiků, Nadaci Radia Proglas, soustředěnou kolem osoby patera Martina Holíka. Několikrát se pokusila získat licenci k rozhlasovému vysílání – podařilo se to v polovině roku 1995 Statut Proglasu Radio Proglas je rozhlasová stanice rodinného typu založená na tradičních křesťanských hodnotách. Radio Proglas šíří poselství evangelia a křesťanskou kulturu především česky mluvícím lidem. Používá k tomu zejména mluvené slovo a hudbu šířenou pomocí všech dostupných technických prostředků. Závaznou normou při vytváření vlastních autorských duchovních pořadů je Katechismus katolické církve. Radio Proglas poskytuje v duchu ekumenismu přiměřený vysílací čas křesťanským církvím. Dbá na to, aby konfesní pořady nebyly v rozporu s autoritou příslušné církve a aby posluchač věděl, čí učení je mu předkládáno. Radio Proglas se zříká závislosti na vlivných politických či ekonomických subjektech, aby bylo svobodné pro hlásání evangelia. Radio Proglas nevysílá reklamy. Programová skladba rádia je sestavena tak, aby byla přitažlivá pro všechny generace. Radio Proglas napomáhá vytváření občanské společnosti podporou vzájemné snášenlivosti (rasové, konfesní, politické, kulturní). Pomáhá posluchačům doplňovat vzdělání, vede k úctě ke kulturnímu dědictví, náboženské víře a k dobrým mravům. Nabízí objektivní a vyvážené zpravodajství a publicistické pořady s přihlédnutím ke specifiku regionů. Usiluje o aktivní zapojení posluchačů do díla rádia formou společné modlitby, setkávání a dobrovolné spolupráce. Prostředky potřebné pro svoji činnost a svůj rozvoj získává Radio Proglas od svých posluchačů a bezpodmínečných dárců. Dárce eviduje a skládá jim účty z využití darovaných prostředků. V čele rádia stojí ředitel, určený majitelem rádia. Ředitel jmenuje šéfredaktora, který zodpovídá za programovou náplň vysílání a personální obsazení redakčních úvazků. Všichni, kdo se podílejí na tvorbě vysílání Proglasu, usilují napodobit Pavlovu apoštolskou horlivost. Řečeno slovy samotného Krista: „Budou-li oni mlčet, bude křičet kamení!“ (Lk 19, 40)

8

Budování rádia začalo naostro po získání licence na jaře 1995. Poté, co Biskupská konference projekt rozhodně podpořila, přišla pomoc také od americké biskupské konference, vídeňské diecéze a německé organizace Renovabis. Zahraniční dary tvořily přibližně polovinu prostředků, druhou polovinu doplnily dary a půjčky brněnského biskupství a olomouckého arcibiskupství. Velkým vkladem byla a stále je práce dobrovolníků a dary věřících, ovšem i jiná velká sponzorství, která však Proglas účelově nezavazují. Hlavní studio Radia Proglas je v Brně, v budově Biskupského gymnázia. V olomoucké arcidiecézi vzniká na podzim 1995 z nadšení studentů teologické fakulty a z pochopení kapituly a vedení semináře studio Radim. Aktivní centrum spolupráce vzniklo v Praze v Dejvicích na Thákurově ulici. Je to studio Kristián. V centru Ostravy, v domě s velkým „mediálním“ provozem – v budově Telepace bylo na podzim roku 1997 otevřeno studio Hedvika. V září roku 1999 bylo založeno „mikrostudio“ Vojtěch v Hradci Králové. Dalším v pořadí je studio Štěpán v Diecézním domě kardinála Trochty v Litoměřicích, které bylo otevřeno 22. září 2003. Zatím poslední studiové zázemí se podařilo vybudovat v roce 2008 v Českých Budějovicích. Studio dostalo jméno Jan Neumann. Vysílání Proglasu spustilo na konci roku 1995 pouhých osm obětavých nadšenců. Koncem roku 1999 se počet stálých pracovníků rozrostl na čtyřicet. Pomáhá jim v práci velká řada externích spolupracovníků, kteří bez nároku na odměnu věnují svůj čas a schopnosti křesťanskému médiu. Všech občasných, ale věrných spolupracovníků bychom napočítali téměř čtyři sta. Nepočítaně je hostů, kteří spoluvytvářejí program bez nároků na honorář, ale se samozřejmým náročným požadavkem na kvalitu. Vysílání Radia Proglas bylo zahájeno na svátek Neposkvrněného početí Panny Marie – 8. prosince 1995. Proglas kromě VKV FM vysílačů vstoupil i do světa digitalizace a vysílá v DVB-S, DVB-T i DAB+. Čtyřiadvacetihodinový program lze naladit v FM, DAB a DVB - T přijímači, satelitními přijímači, přes internert a přes kabel.

I.1.2. Programové zaměření Proglasu Programová skladba je sestavena tak, aby byla přitažlivá pro všechny generace. Pomáhá posluchačům doplňovat vzdělání, vede k úctě ke kulturnímu dědictví, náboženské víře a k dobrým mravům. Současně učí tolerovat programy určené jiné věkové, vzdělanostní či zájmové skupině. Skloubit tyto požadavky není pro hlavní redakci snadné, protože záměrem zakladatelů bylo oslovit i nevěřící posluchače a zejména děti a mládež. Cílovou skupinou je tedy celá rodina. Proglas chce oslovit lidi prosté i vzdělané, obyvatele venkova i velkých měst. Řada pořadů je obecně kulturních, náboženské programy nejsou pouze katolické a na jejich výrobě se podílejí křesťané z nejméně deseti církví a řada lidí dobré vůle bez ohledu na vyznání. Statistické údaje hovoří o tom, že vzrůstá počet starších posluchačů. Redakce programu, tedy hledá cesty, jak účinněji oslovit také posluchače mladší a střední generace.

9

V hudební části vysílání je zastoupen žánr populární hudby, folkóru a dále klasická a duchovní hudba. Program slova je opřen zejména o náboženské pořady. V základě je tvoří živá Denní modlitba církve (ranní a večerní chvály), evangelium, polední a půlnoční modlitba, společná modlitba růžence, modlitba rodin, a také Křížové cesty, přenosy bohoslužeb a aktuální zprostředkování významných událostí v životě církve doma i v zahraničí. Pravidelný vysílací čas má v Proglasu Radio Vatikán. Ve spolupráci s odborníky všech tří teologických fakult a znalci ve svém oboru je realizována otevřená řada

vzdělávacích cyklů a pořadů. Jmenujme alespoň:

„Koncilní dokumenty po čtyřiceti letech“, „Sociální učení církve“, „Katechismus katolické církve“, vzdělávací cykly z dogmatiky, cyklus „Od Říše římské k Evropské unii“ - a další se připravují. Ve spolupráci s Českým katolickým biblickým dílem bylo připraveno a průběžně se vysílá 900 dílů cyklu „Bible v liturgii“. V rámci cyklu „Dotýkání světla“ byly představeny až na výjimky téměř všechny u nás působící řeholních řády a kongregace. Oblíbenou je „Četba na pokračování“ zejména z oblasti spirituality, a životopisy výrazných církevních osobností. Život křesťanů ve společnosti je tématem pořadů „Křesťan a svět“. Byly v nich zaznamenány stovky svědectví o následování Krista v dnešním světě. Pořad „Všimli jsme si“ reaguje na týdenní události v občanském světě. Přímý kontakt s posluchači navazujeme také v „Nočních linkách důvěry“. Drobnou, ale každodenní reakcí na problémy světa a jejich osobní prožití zaznamenávají „Myšlenky na den“, které budou předmětem našeho zkoumání. Velkou sledovanost mají soutěžní a vzdělávací programy

pro děti „Proglaso“,

„Barvínek“ a další pořady pro děti a mládež . Pořad „Vítejte senioři“ je pravidelně oceňován nejen posluchači, ale i Vládním výborem pro zdravotně postižené. Proglas se pravidelně účastní také programové přehlídky Českého rozhlasu PRIX BOHEMIA Praha. Do 30. ledna 2007 přebíralo Radio Proglas jako hlavní zdroj zpravodajství ze světa a domova vysílání rozhlasové stanice BBC. Od ukončení její činnosti v České republice vysílá od 1. února 2007 relaci Českého rozhlasu 2 Praha. V současnosti už spoléhá Proglas nejvíce na vlastní zpravodajský tým, který přináší pohled na dění v celém křeštanském světě. Na něm se podílí hlavní zpravodajská redakce Proglasu v Brně, ale i regionální studia

v Olomouci, Litoměřicích, Praze, Ostravě, Hradci

Králové a Českých Budějovicích. 10

Hlediska, z nichž je možné podrobit soudům každé médium, je široká škála. Záleží na motivech, které k jeho posuzování a kritice vedou. Také na Radio Proglas můžeme nahlížet jako na jeden z hromadných sdělovacích prostředků a sledovat jeho postavení mezi ostatními na scéně veřejnoprávních a soukromých médií. Pozitivní je, že se stále zajímá nejen o nové technologie, ale také o programovou skladbu pořadů a jejich náročnost v obsahu i kvalitě zpracování. Tam se snaží čestně obstát. Nezastupitelnou roli má Proglas mezi lidmi opuštěnými, kteří nemají kolem sebe farní společenství a jsou sami. Ať už z důvodu ateizace místa v němž žijí, vysokého věku nebo izolace v době nemoci. Hovoří s nimi o radostech a strastech všedního života lidí u nás i ve světě. Mnohé se odráží právě v oněch Myšlenkách na den (MND). - Pojďme je tedy číst a třídit.

I.2.

Klasifikace pramenů a metody práce

I.2.1 Základním pramenem - nositelem primárních informací je nám zvukový záznam každodenní tříminutové relace Proglasu Myšlenka na den (MND). Myšlenky jimiž se budeme zabývat zazněly ve vysílání Proglasu v roce 2008. Vysílají se každodenně, ale někdy jsou sestaveny ne jako reflexe hostů Proglasu, ale jde o předem připravené citace třeba z římských klasiků či z duchovní četby církevních Otců. Tyto myšlenky nepatří do našeho materiálu. (V protokolu jsme si je označili číslem 3. Budeme se zabývat jen čísly 1 a 2). Jako náš základní výzkumný materiál jsme z archivu vybrali 230 MND. Druhým pramenem jsou pro nás knihy prof. CtiradaV. Pospíšila „Ježíš z Nazareta, Pán a Spasitel“ a „Hermeneutika mystéria“. Zejména z prvně uvedené publikace získáváme teoretický základ, který dokumentujeme Myšlenkami,vybranými podle toho, jakou výpovědní hodnotu mají z předchozí strukturální christologické analýzy. Významný podíl informací jsme našli také v historicko-teologickém úvodu „Doba Ježíše Nazaretského“, jehož autorkou je doc. Mireia Ryšková. I.2.2. Při prvních čteních jsme roztřídili texty diachronní analýzou podle tématu. Zajímaly nás MND dokumentující vztah christologie a spirituality. I.2.3. U teologických MND zapisujeme navíc užité tituly, ale i to, zda je myšlenka výrazně trinitologická, christologická, pneumatologická, ekleziologická, mariologická, spirituální, katechetická, pastorální nebo jen obecně lidská, etická, filozofická. I.2.4. Při dalších čteních pokračujeme v christologické analýze. Zaznamenáváme nejprve frekvenci a kontext výskytu pojmenování Boha a titulů Ježíše z Nazareta. I.2.5. MND nyní třídíme podle prezentace tajemství Ježíšova života. I.2.6. Dále v MND sledujeme odkaz na Písmo. Při analýze biblicko-teologických pramenů v textech usuzujeme, na jaké starozákonní předpoklady christologie odkazují a jaká novozákonní christologie se v nich objevuje. Zda vychází z evangelií či

11

pavlovských a janovských textů nebo i listů církevních otců a dokumentů magisteria. Vypovídací hodnotu bude mít i to, co logicky očekáváme, ale autor opomíjí. I.2.7. V MND vyhledáváme prezentace tajemství Ježíšova života a jen ty, které mají nejlepší vypovídací hodnotu, přepisujeme také do teoretického základu této práce.

II.2.8. Znovu procházíme soubor nejhodnotnějších MND a snažíme se v nich uplatnit i kroky hlubší christologické analýzy. Předpokládáme, že na všechny otázky v MND odpověď nenajdeme, avšak je dobré, alespoň je položit a takto si znovu uvědomit, o čem christologická analýza až může být. Základní osnova otázek vypadá takto: Jsou tajemství Ježíšova života vnímána v MND jako historie nebo jako cosi tajemně přítomného? Jaké pojetí vtělení autor má? Rozlišuje mezi vtělením jako úkonem a vtělením jako stáváním se člověkem ze strany Slova? Jak autor komentuje klíčový text Jan 1,14? Jak se staví k problematice preexistence? Jak autor pojímá kenozi? Jak komentuje klíčový text z Flp 2,6-8? Jak autor vnímá problematiku Ježíšova vědomí a vědění? Zohledňuje autor zjevitelský význam Ježíšova života a díla, anebo vše redukuje pouze na vykupitelský význam? Jak autor vnímá poměr mezi vtělením a stvořením, vtělením a antropologií? Jak je to s christocentrismem jeho myšlenkového odkazu? Je jeho christologie spíše zdola nebo shora, sestupná nebo vzestupná? Jak je to s poměrem mezi existenciální a ontologickou christologií na jedné straně a mezi ontologickou a funkcionální christologií na straně druhé? Jak autor vnímá poměr mezi christologií a trinitologií, ekleziologií, sakramentologií, mariologií, eschatologií, spiritualitou? Jak se projevuje vliv dokumentů 2. VK? Jak autor pojímá spásu? Jak popisuje soteriologický význam Kristova kříže, vzkříšení? Jaké soteriologické modely se v jeho díle objevují? Inklinuje výslovně nebo náznakově k některým nepřijatelným řešením soteriologického významu Kristova kříže? Jak autor pojímá poměr mezi Kristovým křížem a oslavením?

Tajemství Ježíšova života v zamyšleních hostů a pracovníků Proglasu

II.1.

Christologie a spiritualita

Myšlenky na den jsou takovou první odpovědí každého z autorů na otázku: Jaký vztah má vlastně christologie k praktickému životu ve víře? Ukazují na spiritualitu autora, na jeho osobní vztah k Bohu. O všech autorech víme, že jsou křesťané. Vyznávají Ježíše jako Pána: „…nikdo nemůže říci:´Ježíš je Pán´, leč v Duchu svatém“ (1Kor 12,3). Přebývání Ducha svatého v srdci učedníka představuje onu podobnost mezi věřícím a Ježíšem Kristem, vtěleným Božím Synem. Vyznání víry pak je nejen pravdou o Ježíši jako Pánu, kterou učedník vyznává (fides quae creditur), ale i snaha se mu připodobnit (fides qua creditur). Pronikat do jeho tajemství a vlastním životem Ho

12

následovat. Poznávání a připodobňování se Ježíši Kristu, tedy christologie a spiritualita se vzájemně prolínají. A tak se to projevuje i v našich zamyšleních. Nehodnotíme jejich kvalitu. Nejde tady o vysokou teologii. Ale o výpověďi věřících křesťanů, kteří ví, že novozákonní christologie vypovídá o Ježíši z Nazareta, který je úplným člověkem i skutečným Božím Synem. Chalcedonský koncil definoval tuto nauku jako závaznou. Otcové patristických koncilů pak dovršili nauku v učení o jedné osobě Božího Syna ve dvou integrálních, vzájemně nesmíšených a neoddělených přirozenostech. Ve spiritualitě se úcta k Božímu Synu projevuje kultem klanění, člověk Ježíš Kristus je pro křesťana příkladem k následování. Ve zdravé spiritualitě jde o vyváženou ortodoxii i ortopraxi. MY_09_06_2008 02 Hospodin, Bůh milosrdenství, Izajáš, Iz 36n téma: Bůh netouží po pomstě, ale je milosrdný. teologická, starozákonní Podívejme se na Izajášovo proroctví. Jeho historický rámec je tvořen hrozbou asyrského vpádu a na tomto místě bezprostředně také možným útokem Judovým. Izrael je přesvědčen o naprostém odklonu Hospodina, který je opustil a nezachrání je z jisté zkázy. Ve chvíli nejvyšší úzkosti budou ale volat a činit pokání a Bůh se vrátí. Je to podivuhodný příklad toho, jak Bůh netouží po pomstě, stále doufá v možnost rozhojnění svého požehnání. Neodmítá toho, kdo přilezl ke křížku, když toto úsloví svědčí v podtónu o nemilosrdné lidské touze po zadostiučinění. Ale jako není naděje prázdná, tak není milost laciná. Vyžaduje pokání, poctivý a hluboký obrat. Naprosto nestačí nějaké formální úkony, legální korektnost náboženského jednání, neúčinná zbožnost, která se rozplyne jako pára, když dojde na lámání chleba. Prožitek nouze se musí zúročit v prožitku důvěry a ve věrnosti. Hospodin je Bůh milosrdenství a odpuštění. Mezi jinými božstvy je Hospodin jediným stvořitelem a svrchovaným pánem, který zahrnuje i pronárody. Bez Boha by byla vzata veškerá naděje a nebyla by možnost obstát proti nepřátelským úkladům. Ale v Hospodinově slitování a milosti je dar síly obstát a prokázat dobré znamení. Nejvyšším zjevením samotného Otce (srov. např. Kol 1,15: Žid 1,3) je z hlediska Nového zákona Ježíš z Nazareta, a proto se v něm dovršuje a zásadně koriguje náš předešlý obraz Boha.1 Z hlediska křesťanské antropologie je obraz Boha v mysli člověka zároveň ideálem, k němuž má člověk celým svým životem směřovat (Mt 5,48 „Buďte dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec“). Zjevení Boha v dějinách spásy vybízí člověka k dokonalejšímu připodobňování s Bohem. Jde tedy o soteriologii, a v případě definitivního zjevení Boha i o eschatologii. Protože se zjevuje definitivní Boží obraz, definitivní a cílový ideál člověka.2 Člověk Ježíš z Nazareta tedy představuje základní kritérium křesťanské teologie i praxe. Obojí nesmíme oddělovat.

1

L.Feuerbach říká: „Člověka poznáš podle jeho boha, a naopak, podle člověka.“. L.FEUERBACH, Podstata křesťanství (Praha 1954) 71-72. 2 „Je skutečnost, že tajemství člověka se opravdu vyjasňuje jen v tajemství vtěleného Slova. (…) Kristus, nový Adam, právě zjevením tajemství Otce a jeho lásky plně odhaluje člověka jemu samému a dává mu poznat vznešenost jeho povolání.“ GS 22: Dokumenty, s. 199

13

MY_13_06_2008 02 milosrdný Otec, Boží milosrdenství, Sír 17, 29: Žalm 26, Lk 6, 36 téma: Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec. teologická, SZ christologická „Jak velké je Hospodinovo milosrdenství a odpuštění pro ty, kteří se k němu obraceji!“. Tak píše Sírachovec. Úžasné je Boží milosrdenství v časech soužení jako dešťové mraky v dobách sucha. Časy soužení jsou tehdy, když se duše rmoutí pro své hříchy. Tehdy se vylévá záplava milosti, která dává duši osvěžení a odpuštění hříchů. Boží milosrdenství je dalekosáhlé, protože se postupem času rozšiřuje v dobrých skutcích. Je psáno v žalmu: „Tvé milosrdenství mám před očima, řídím se tvou pravdou“. Boží milosrdenství je drahocenné a tato drahocennost spočívá v odměnách a radostech věčného života. Tuto jistotu má každý, kdo tě ctí, když ve zkouškách vytrvá, bude korunován slávou. Postihne-li jej soužení, bude vysvobozen. A upadne-li do nesnází, bude se moci utéci k tvému milosrdenství. Také tvé milosrdenství vůči bližnímu musí být trojí. Jestliže se proti tobě provinil, odpusť mu, jestliže zbloudil od cesty pravdy, pouč ho a jestliže hladoví nebo žízní, občerstvi ho. Správně je řečeno, buďte milosrdní jako je milosrdný váš Otec. Božství a lidství Ježíše Krista musí být v křesťanské praxi v rovnováze. Zdůrazňování božství na úkor lidství Božího Syna vede často k pompéznímu, triumfalistickému kultu, který se ve svých projevech nemusí zásadně lišit od starozákonního obětnictví. Navíc opomíjení skutečnosti, že Ježíš z Nazareta není jenom naším Pánem, ale i bratrem (srov. Řím 8,29), má za následek nejenom redukci křesťanské praxe následování, ale i neúměrné zdůraznění nařizující autority, která vytlačuje vnitrocírkevní bratrský dialog a v tom důsledku i mezináboženský dialog. V našich zkoumaných pramenech jsme našli dvě MND, které oslovovaly Ježíše jako bratra. A pokud jde o dialog mezi konfesemi a církvemi, pak je v našem souboru vždy v Týdnu modliteb za jednotu křesťanů zdůrazněno lidství Ježíše Krista, to vzájemné bratrské spojení. V některých Myšlenkách je pak i doloženo, že se v pokoncilní době objevuje zvýšený zájem o Člověka z Nazareta a o teologii kříže. MY_09_08_2008 01 Bůh, Otec, Kristus, kříž, s. Terezie Benedikta téma: Kříž je nedílnou součástí života každého z nás. tajemství kříže teologická, christologická Když se řekne Edita Steinová, nebo chcete-li, sestra Terezie Benedikta od Kříže, většině z nás se vybaví její slavné dílo Věda Kříže nebo její smrt v koncentračním táboře v Osvětimi. Původem Židovka, posléze ateistka, nakonec se nechává pokřtít v katolické církvi a po letech čekání vstupuje na Karmel. Co mě na sestře Terezii Benediktě nejvíce oslovuje, je její reálné spojení pozemského s nebeským, kříže s radostí, utrpení s pokojem. Říká: „Trpět a být šťastný navzdory utrpení, mít nohy na zemi, kráčet po špinavých a kamenitých cestách této země a přesto být vysazen na trůn spolu s Kristem po pravici Otcově, smát se a plakat s dětmi tohoto světa a bez ustání zpívat chvály Bohu s andělskými kúry, to je život křesťana do doby, než vzejde jitro věčnosti. Kříž je nedílnou součástí života každého z nás.

14

Mnohdy vynakládáme zbytečnou energii na to, abychom se kříži vyhnuli. A tím ho činíme ještě těžším. Sestra Terezie Benedikta nikdy netrpěla sama. Jednou rukou objímala kříž a druhou měla pevně zakotvenou v dlani milujícího Otce v nebesích. Jen tak se jí utrpení stávalo štěstím. Jen tak se mohla vciťovat do trápení druhých a být jim oporou. Kéž se za nás sestra Terezie Benedikta přimlouvá, abychom jako ona dokázali říci každému kříži ano a ve spojení s Kristem jej nesli, jak On bude chtít.

Jak už jsme řekli, božsví i lidství Ježíše Krista musí být v naší spiritualitě v rovnováze. I když se nám může třeba zdát, že lidství JK je evidentní a že je tedy třeba zdůrazňovat Krista Boha. „To by bylo nevyvážené a mohlo by to vést k primitivnímu apollinarismu nebo monotheletismu. Pravým nositelem Ducha je integrální člověk, a nikoli jeho část, protože Bůh si váží všeho, co do člověka vložil. Opomíjení božství může mít za následek úpadek v oblasti modlitby, vnitřního života i liturgie, a povede k rozličným 3 interpretacím Ježíšova lidství“. Jaká je tvoje christologie, taková je tvá spiritualita. Chalcedonská christologie je normativní i v oblasti každodenní praxe, takže paradoxně někdo může být věřící z hlediska intelektuálního přitakání ortodoxii a nevěřící na rovině praktického života. Přečtěme si pozorně následující myšlenku. Je o naší lidské vůli při následování Boha a Ježíše Krista. MY_30_06_2008 01 Ježíš, Bůh, Kristus, kříž, Boží království téma: Následování Ježíše a přijmutí kříže. tajemství Kristova kříže eschatologická, soteriologická Ježíšův učedník musel počítat s tím, že svým rozhodnutím vzbudí nepřátelství, a to i v rodině. To je bolestná zkušenost v následování. Následování Ježíše a Boží království je více než rodinné a společenské vazby. To, co se zvěstuje jako Boží království, je důležitější než pokojné časy nebo než klid v rodinných vztazích. Radostná zvěst stojí za to, i když některé vztahy nabourá. Je to sám Ježíš, před kterým a pro kterého se má učedník rozhodnout. On je cesta, na níž najdeme Boha. Nejde o to, že nemáme milovat rodiče a děti. Kdo následuje Krista, ten se stane novým způsobem svobodným pro lásku ke svým bližním a příbuzným. Jen ten, kdo daroval své srdce Bohu, dostane ho zpět naplněné silou Boží lásky. Odpoutání od sebe sama má nejkrajnější míru ve smrti. Kdo do oddání se Bohu začlení i možnost obětování lidského života, ten se radikálně rozhodl, přijal svůj kříž. Bůh nežádá od každého učedníka, aby se jeho rozhodnutí pro Krista ověřilo ve smrti. Obraz nesení kříže nás vede až na Via Dolorosa, po níž kráčíme za Ježíšem. Pro pravdivost našeho smýšlení je zásadní otázka, jsme ochotni až tak daleko zajít? Přijmout vskutku svůj kříž?

3

Srov. C. V. Pospíšil, Ježíš z Nazareta, Pán a Spasitel, (Praha - Kostelní Vydří 2006), Christologie a spiritualita s. 27.

15

Takto vypovídal autor MND. Teolog dodává: „Jestliže nabídka spásy ze strany Boží se nerealizuje bez svobodné lidské vůle v oblasti asketiky, v oblasti následování Ježíše Krista, pak se ani v Původci spásy nemůže realizovat naše spása bez součinnosti jeho lidské vůle a bez jeho lidské poslušnosti. Důvod proč Maxim Vyznavač bránil nauku o Kristově lidské vůli, nespočíval v ortodoxii, ale v živé ortopraxi následování Krista poslušného až k smrti kříže. Vycházel přednostně ze spirituality pravého následování Ježíše z Nazareta.“4 Když si připomeneme sv. Františka z Assisi, jako jeden z živých příkladů následování Ježíše Krista, tak víme, že objevoval pro nás Krista jako člověka. On i celá františkánská škola kladou velký důraz právě na Ježíšovo lidství. Ovšem rozhodně přitom neopomíjí jeho božství. František vycházel především ze své duchovní zkušenosti, tedy z ortopraxe života podle evangelia. Proto také první řehole, kterou napsal pro několik svých bratří, asi neobsahovala nic jiného než citace z evangelia. A tady už se znovu obracíme k MND našich autorů. Jak jsme je pročítali, ukázalo se, že největší inspirací k promýšlení událostí jejich života byly právě úryvky z Písma, jak je z častého slyšení při čtení v liturgii zaznamenala paměť. Pojďme v nich však hledat více.

II.2.1 Tajemství Ježíše Krista v Písmu - starozákonní předpoklady V Písmu nehledají inspiraci jen naši autoři MND. Sám Ježíš z Nazareta vykládal Starý zákon, užíval mesiášských titulů, jako např. Syn člověka (srov. např. Lk 12,8) anebo přijímal, byť s výhradami, označení Syn Davidův (srov. Např. Mk 12, 35-37 par, Mt 21,9). Také po Velikonocích zůstává Starý zákon jedním ze základních prostředků pro pochopení tajemství Ukřižovaného, který zvítězil nad smrtí. V celém Novém zákoně se setkáváme s formulemi jako: „podle Písem“ (1Kor 15,3-5), „tehdy se naplnilo, co je řečeno ústy proroka (…)“. (srov. Mt 2, 17). K těmto asi 15 svědectvím, jež jsou uvozena formulí „je psáno“, patří i širší tématické celky dokladující Ježíšovu mesiášskou identitu: jsou to zejména čtyři zpěvy o trpícím Služebníku JHWH (Iz 42, 144, 5: Iz 49, 1-13: Iz 50, 4-11: Iz 52, 13-53, 12) a žalmy (22: 31: 34: 41-43: 69: 80: 118), které sloužily k interpretaci Ježíšova utrpení a smrti. Kromě toho je třeba zmínit také místa apokalyptického a eschatologického charakteru (Jl 2-3 LXX, Zac 9, 14: Dan 7) a linii sapienciálních textů (např. Job 28m Př 8, Mdr 7-9). Myšlenky, kterými se zabýváme, rozhodně nejsou exegezí úryvků z Písma. Jsou reflexí žité skutečností a zamyšlení na pozadí Písma. MY_19_01_2008 01 Bůh, Kristus, Žalm 23 téma: Vytrvalá modlitba tajemství Ježíšova pokušení SZ, ekumenická, soteriologická Kořenem modlitby je důvěra v Boží moc a věrnost. Jedině Bůh má vše ve své moci, jak přítomnost, tak budoucnost. Jeho slovo je věrohodné a pravdivé. Eliášův příběh z první knihy Královské působivě ukazuje Boží jedinečnost. Eliáš se posmívá odpadlíkům uctívajícím Baala, který na jejich modlitby neodpovídá. Když se však Eliáš modlí k jedinému Bohu Izraele, přichází okamžitá a zázračná odpověď. Když to lidé 4

tamtéž

16

vidí, obracejí se zpět k Bohu. Žalm 23 je vyznáním důvěry. Představuje člověka, který věří, že jej Bůh vede a zůstává s ním i v temných chvílích života, i když je člověk opuštěný a utlačovaný. Můžeme se ocitnout v obtížných či dokonce nezvladatelných situacích, dostaví se okamžiky zoufalství, rezignace. Někdy se nám zdá, že Bůh se skryl. Ale není nepřítomen, zjeví svou moc a osvobodí nás uprostřed lidských zápasů. A proto mu za všech okolností děkujeme. Vzkříšení Lazara patří mezi nejdramatičtější scény Janova evangelia. Úryvek zjevuje Kristovu moc zlomit pouta smrti a zároveň je předobrazem nového stvoření. V přítomnosti lidí se Ježíš nahlas modlí a děkuje Otci za mocné činy, které vykoná. Boží spásonosné dílo skrze Krista je dokončeno, aby všichni mohli uvěřit. Ekumenické putování je cestou, na které vnímáme podivuhodné Boží skutky. Křesťanská společenství byla po dlouhou dobu oddělena. V Kristu však objevují svou jednotu a uvědomují si, že jsou všichni součástí jedné církve a jeden druhého potřebují. Vidina jednoty může být zastíněna a ohrožena obavami a napětím. Nabízí se otázka, zda jsou křesťané skutečně povoláni žít pospolu? Naše vytrvalá modlitba nás však živí pohledem na Boha a důvěrou v něj. Jsme přesvědčeni, že v nás stále působí a povede nás ke světlu svého vítězství. Jeho království začíná vším smířením a rostoucí jednotou. Také předcházející zamyšlení můžeme vyjadřuje kontinuitu Mezi Starým a Novým zákonem tedy existuje vztah kontinuity. Kontinuita je patrná až tehdy, když se naplní Ježíšův životní příběh. Ježíš má výjimečný vztah k Bohu jako k Otci (srov. Mk 14,36: Jan 10, 31-33). On starý zákon přesahuje a nově překonává. Pro nás platí, a také ve většině výpovědí MND se projevuje, hermeneutický kruh přebývání jednoho zákona v druhém. Na jedné straně Nový zákon vyžaduje, aby byl čten ve světle Starého, na druhé straně nás však vybízí k tomu, abychom Starý zákon četli už ve světle Krista Ježíše.5 Rozlišujeme čtyři linie starozákonních mesiášských nadějí. Mesianismus Davidovsko-královský, prorocký, kněžský a mesianismus spjatý s postavou nebeského Prostředníka spásy. II.2.2. Jediný prostředník Společným jmenovatelem všech starozákonních mesiánských linií je idea spasitelského zprostředkování, spasitelské mediace. Musíme mít stále na vědomí, že Spasitelem, Zachráncem je v první řadě Hospodin. Který však realizuje své záměry v dějinách spásy skrze prostředníky. Ježíš z Nazareta je vrcholným Jediným Prostředníkem Boha. „Je totiž jeden Bůh a jeden prostředník mezi Bohem a lidmi, člověk Ježíš Kristus (…)“ 1 Tim 2,5 Nikdo nemůže dojít k Bohu jinou cestou než skrze Ježíše Krista. Všechny druhy spasitelské mediace připisované Muži z Nazareta se týkají přímo jeho lidství. Výpovědi mají však analogickou výpovědní hodnotu. On je prorok, ale ne v tom smyslu, jak jím jsou jiní lidé: on je mnohem víc než prorok, on je vtělené Slovo, sama vtělená Moudrost. On je velekněz, v jeho oběti nacházejí spasitelnou sílu všechny předchozí oběti Starého zákona.On je král, on je jediný pravý Pán. Při správné aplikaci těchto označení na Ježíše z Nazareta a jeho dílo je třeba postupovat podobně, jako když

5

Srov. Lk 12,24 PBK, židovský národ, čl. 19, s. 34-35.

17

hovoříme o Hospodinu: po via affirmationis následuje via negationis a vše ústí do via eminetiae. Některé spasitelské mediace pocházejí shůry (Syn člověka, moudrost, slovo, anděl), jiné zdola (král, kněz, prorok). Všechny mediace pocházející shůry jsou převážně sestupné, tedy od Boha směrem k lidu. Prorocká mediace pocházející zdola má sestupnou charakteristiku. Prorok přece prezentuje lidu Boží vůli, záměry a přísliby. Ostatní mediace pocházející zdola - tedy král, kněz, ale také Adam a oběť mají spíš vzestupnou charakteristiku. Od člověka k Hospodinu. V Ježíši z Nazareta kulminuje jak sestupné, tak vzestupné spasitelské zprostředkování. Jak se projevuje christologie „shora“ či „zdola“ - „vzestupná“ či „sestupná“ projevuje v našich MND, to se povíme v závěrečném shrnutí. MY_19_08_2008 Bůh, Ježíš, Kristus, velekněz, sv. Terezie z Lisieu téma: Ježíš – velekněz a jediný prostředník mezi člověkem a Bohem tajemství Ježíšova života teologická, christologická Ježíš je Jediný a Věčný kněz Nového zákona. Každý kněžský úkon musí být účastí na jediném kněžství Ježíšově. Tato skutečnost se realizuje v církvi, v lidu všeobecného kněžství. Protože je církev Kristovým tělem, stále obětuje Otci za svět v životě svých členů sebe samo, to jest vlastně Krista. Kněz pomáhá Božímu lidu žít tuto kněžskou skutečnost a spojovat v eucharistickém shromáždění oběť, sebe sama, s jedinou obětí Kristovou. Krom toho kněz představuje Ježíše, kněze, zvláštním způsobem. V něm je při mši svaté Kristus přítomen v užším slova smyslu. Kněz viditelně představuje neviditelného Krista. A tam zvláštním způsobem kněz odhaluje celou svoji důstojnost. Celou slávu, do které ho Ježíš oděl. Ježíš je také jediný prostředník mezi člověkem a Bohem. Je svátostí, viditelným znamením jediného prostředníka, Ježíše. V Božím řádu spásy totiž všechno musí procházet přes člověka. Otec by měl tisíce způsobů, jak spasit lidstvo, ale vykonává toto dílo skrze člověka, skrze vtělené slovo. Tímto způsobem Ježíš užívá lidí a i tehdy, když se zdá, že působí přímo. Jako když zkrášluje svou církev mimořádnými dary, charismaty. Neuznává to, co vykonají tito lidé, kterým jsou charismata dána pro lidstvo, jestliže je nepřezkoumají jeho služebníci. Svatá Terezie z Lizie říká: „Všichni tvorové jsou mu k dispozici a On, Bůh, jich rád používá za noci tohoto života, aby skryl svou Božskou přítomnost. Ale neskrývá se tolik, aby se nedal zahlédnout.“

II.2.3

Tajemství Ježíše Krista v Novém zákoně

Víra v Ježíše Krista, Syna Božího, Pána a Spasitele je jedna jediná, je tatáž pro křesťany všech míst a časů a jako taková je nezaměnitelná (viz Ef 4, 2-6). Jednota víry je dána v první řadě tím, že se vztahuje k jedinému Pánu, Ježíši z Nazareta, tedy jediné historické postavě a jejímu životnímu příběhu. Jedná se proto o zásadní jednotu historické postavy a jejího významu. Nemůžeme jedno nebo druhé opomíjet, abychom se nevystavovali buď nebezpečí fideismu či naopak racionalismu. Tato jediná víra je vyjadřována nejrůznějšími způsoby, proto se i v Novém zákoně setkáváme s poměrně širokou škálou různých christologií. Základním měřítkem pravověrnosti každé

18

christologie je to, jak dokáže postihnout jednotu víry v souhrnu všech novozákonních svědectví. 6

II.2.4 Předvelikonoční a povelikonoční víra učedníků Obecně se má za to, že historickým počátkem plné víry v Ježíše Krista je velikonoční událost, především pak vzkříšení Ukřižovaného a následné setkání učedníků s oslaveným Kristem. Teprve Velikonoce plně odhalují typ Ježíšova mesiášství. To neznamená, že by učedníci před Velikonocemi neměli žádnou víru v Ježíše z Nazareta. Už tehdy si kladli otázku: Kdo je tento člověk. A sám Ježíš se jich ptal (srov. Mk 8,29par.). Obsah jejich víry je ale těžko dnes uchopitelný. Předvelikonoční víra je vírou na cestě: cílem této cesty jsou Velikonoce a Letnice. Proto hovoříme o víře implicitní, otevřené. Před Velikonocemi padá důraz na fides qua creditur jako na vnitřní otevřenost a dispozici k přijetí plnosti zjevovaného a realizovanmého Kristova tajemství. Povelikonoční víra učedníků je už explicitní nebo plná. Ve smyslu fides quae creditur. Vzhledem k tomu, jak se Ježíš prezentoval v průběhu svého veřejného života, tedy jako ten, kdo má v oblasti víry absolutní autoritu pocházející od samotného Boha (srov. např. Mk 1, 22: 2, 10), musíme tvrdit, že implicitní charakter předvelikonoční christologie se netýká Ježíšova bytí či jeho vlastního vědomí ohledně sebe sama, nýbrž učedníků, kteří nedokázali plně přijmout Ježíšovu novost a nedospěli ještě k tomu, aby toto tajemství odpovídajícím způsobem vyjadřovali. MY_04_08_2008 02 Bůh, Otec, Ježíš, pastýř téma: O náklonnosti Boha k lidem. praktická teologie, eschatologická Biblické texty ukazují, že Ježíš je schopen být pro zástup, který je jako ovce bez pastýře, skutečným pastýřem. Tedy i dnes je Ježíš tím, kdo sám i prostřednictvím učedníků hledá to, co se ztratilo. I dnes je mu líto zástupu, ale i dnes je chce učit mnohým věcem a chce je nasytit. Pokud si lidé stěžují, že se Bůh nestará o ty nebo ony lidi, je třeba aby se také ptali, jestli ti, kdo jsou na tom v životě jakkoliv špatně, by se také chtěli od Ježíše učit. Ježíšova lítost nad zástupem, která je motivována hladem všech lidí, je víc než lidská náklonnost. Stejně jako je ve Starém zákoně slitování vlastností Boží, objevuje se zde Ježíšovo jednání jako náklonnost Boha k lidem. Je také podepřeno obrazem pastýře a stáda. Ježíš je oním pastýřem a chystá se konstituovat eschatologický Boží lid. Ježíš nepřišel, aby na Zemi zřídil nějakou oázu, město, stát, prostě rezervaci speciálně pojatého života. Přišel, aby přijal za vlastní životní cestu obyčejného člověka a přišel z této cesty udělat královskou cestu, která může vést k Bohu. Lidi, s nimiž se setkával, chtěl na tuto cestu uvést. Nebo lépe – učil je, jak mohou ze své životní cesty udělat královskou cestu, cestu vedoucí k Otci a svou obětí života jim to také umožnil.

6

Srov. PBK, Bible a christologie, 2.2.2.2.c

19

Počátkem a východiskem christologie je nejen oslavený Kristus, ale také předvelikonoční Ježíš. Je třeba počítat se dvěma výchozími body novozákonní christologie: první je dán Ježíšovým působením a hlásáním v Galilei, druhým je jeho slavné vzkříšení v Jeruzalémě. Chceme-li se blíže zabývat poznáním Ježíše v historickém kontextu jeho doby, pak je dobré prostudovat knihu doc. Mirei Ryškové Doba Ježíše Nazaretského. Jde o historicko-teologický úvod do Nového zákona, který nám v této dogmaticky zaměřené práci poskytuje především hlubší vhled k některým potřebným otázkám. Proto si dovolíme tento exkurz a uděláme alespoň základní výpis pro nás nejvýznamnějších informací.

II.2.5. Galilea - místo Ježíšova života a veřejného působení Ježíš vyrůstal, pracoval, své mládí prožil a svou veřejnou činnost začal v Galileji, kde žila a působila jeho rodina, odkud i povolal své učedníky, kde získal první příznivce, ale také kritiky a odpůrce. Prorok Izajáš nazývá Galileu „Galileou pronárodů“ (Iz 8,23). Zřejmě v důsledku jejího osídlení cizími národy po jejím dobytí Asyřany. Také ještě 1 Mak 5,14 hovoří o „pohanské Galileji“, nicméně je zřejmé, že tu byli usazeni i Židé. Obyvatelstvo mluvilo aramejsky, a to zvláštním dialektem. Toto řečí mluvil i Ježíš, ale není vyloučeno, že uměl také řecky, protože v Galilei byla helénistická města ( například Sepforis, Tiberias). Hebrejsky možná znal, ale je nepravděpodobné, že by hebrejštinu při svých řečech používal. Z hlediska náboženského byla Galilea hodnocena jako země nábožensky nevzdělaných. Židovské obyvatelstvo mělo jistě hluboký náboženský vztah k Chrámu. Ve vztahu k zaslíbené zemi (národu) bylo svobodymilovné s jistou dávkou národní hrdosti a nadřazenosti nad pohany. Ve vztahu k Zákonu se zdá, že farizejská strana nebyla v Galileji v době Ježíšova učení určujícím proudem. Galilejci chovali vůči Tóře respekt, měli však liberálnější vztah k předpisům o jídle a kultovní čistotě. V Galileji začal Ježíš se svým veřejným působením, získal učedníky a oslovil zástupy tak, že širší okruh jeho příznivců včetně žen s ním putoval až do Jeruzaléma.

II.2.6. Nazaret nebo Betlém? Z vyprávění o Ježíšově dětství v evangeliích Matouše a Lukáše víme ( a naše MND zaznamenávají věrně také), že místem Ježíšova narození je Betlém. Obě tradice na sobě nezávislé jsou neseny teologickými zájmy ukázat Ježíše jako skutečného potomka Davidova. Podle obou však Ježíš v Nazaretě vyrostl, jak to odpovídá i tradici podle Marka a Jana. Nelze sice přinést žádný rozhodující důkaz, že se Ježíš v Betlémě nenarodil. Tuto otázku je třeba nechat historikům a exegetům k dalšímu bádání. Pro evangelisty měl Betlém především teologický význam důkazu z Písma o davidovském původu (Mt 2,6 odkazuje na Mi 5,2). Z Mt 2 plyne, že Ježíšova rodina v Betlémě bydlela a Nazaret se stal novým místem usídlení rodiny teprve po návratu z Egypta před Archelaem, který po smrti Heroda Velikého vládl v Judsku. V Lukášově evangeliu je původním místem pobytu Ježíšovy rodiny Nazaret, kde se odehraje i zvěstování. Do Betléma odcházejí Josef s Marií kvůli soupisu a pak se vracejí zpět do Nazareta. V době Ježíšova působení nehrálo ale místo jeho narození významnou roli,

20

protože rozhodující bylo Kafarnau, kde nejvíce Ježíš působil. A také místo v okolí Genezaretského jezera. Předvelikonoční Ježíš, jeho veřejné působení, slova a jednání jsou nám přístupná ze svědectví evangelií a praxe prvotní církve. Můžeme se spolehnout na to, že evangelisté zachovali podstatu Ježíšových slov, jeho hlásání i historické skutečnosti a podávají odpovídající obraz jeho činnosti a událostí kolem ní. O Ježíši Nazaretském a jeho době je v knize7 napsáno hodně zajímavostí. My ale musíme postoupit podle plánu učebnice dogmatiky. II.2.7. Předvelikonoční Ježíš jako základ christologie To, že předvelikonoční Ježíš je spolu s událostí vzkříšení základem christologie, dokládají evangelia, která ve světle Velikonoc vypravují Ježíšův příběh. Víra v Ježíše Krista má tedy svůj základ v události, o níž pak vydává svědectví a jejíž smysl odhaluje inspirované slovo. II.2.7.1. Evangelia a předvelikonoční Ježíš Evangelia jistě nejsou historickými zprávami v dnešním slova smyslu, nicméně jejich základem jsou reálné události a Ježíšovy výroky či způsoby jednání. I když nelze s nezvratnou jistotou zrekonstruovat historii Ježíšova života do všech detailů, přesto toho není málo, co můžeme z evangelií vytěžit. Ať už jako historikové, exegeté, dogmatikové.

MY_26_04_2008 01 Náš Pán, Syn Boží, On, Otec, Hlava Téma: Kristus Pán - pro pohany člověk moudrý, pro křesťany Boží syn. Tajemství JK Boží syn teologická, ekleziologická Čtyři evangelia a jsou jakoby čtyřspřeží s nímž vyjíždí náš Pán do celého světa, díky nim shromažďuje všechny národy pod své sladké jho a ukládá jim své lehké břemeno. Lidé se mohou z nerozvážností nebo z opovážlivosti držet lží. Pravda křesťanské víry však byla rozeseta po všem světě a rozrůstá se tak úrodně, že se málokdo odváží setrvávat ve svých lžích. Brání mu v tom i svědectví pravdy všech lidí a zbožnost národů. Vedou se mnohé rozpravy a diskuze, některým brání falešné argumenty v přijetí víry, jiným zase, kteří už víru přijali, působí tyto debaty nejrůznější zmatky a nejasnosti. Je však mnoho bratří, kteří si víru uchovali a touží vědět, jak těmto útokům mají odpovídat. A takovým pomáhá a inspiruje je sám Náš Pán Bůh. Mnozí pohané si netroufají rouhat se Kristu Pánu, přiznávají mu vynikající moudrost, ovšem jen moudrost lidskou, nikoliv Božskou. Oslavují ho jako největšího mudrce, odmítají jej však cítí jako Boha. My však o něm vyznáváme, je Syn Boží. Ono slovo Boží, skrze něž je všechno stvořeno,On a Otec jsou jedno, jak jsme se dočetli v knihách Písma a uctíváme jej spolu s Otcem jako jediného Boha. A evangelisté psali co jim Pán sdělil a zjevil. Oni jednali jako údy jeho těla, když 7

M.RYŠKOVÁ, Doba Ježíše Nazaretského, Karolinum 2010

21

vykonali co jim uložil On coby Hlava. Všechno co nám chtěl ze svých skutků a slov předat ke čtení, to svěřil jim k zapsání. Když tedy čteme v evangeliích co učedníci vyprávějí o Pánu, je to, jako bychom četli to, co Pán zapsal svou vlastní rukou.

II.2.7.2. Christologické tituly Evangelia jsou inspirací pro autory našich Myšlenek na den. Nacházíme v nich mesiánské tituly, kterými učedníci oslovovali Ježíše nebo jak tituloval On sám sebe. Při kvantitativní analýze jsme zjistili tento jejich výskyt v našem základním materiálu MND. Ať už jednotlivě nebo ve spojení. Jméno Ježíš bylo uvedeno 54x, není však titulem. Kristus 84x, Pán 76x, Boží syn 8x, Syn 9x, Syn člověka 1x, Mistr 2x, Spasitel 8x, Mesiáš 6x, Boží beránek 3x, Vykupitel 2x, Král 2x ,Vzkříšený 1x, Pán dějin 1x, Dobrý pastýř 2x, Služebník Hospodinův 1x

V knize Doba Ježíše Nazaretského v kapitole Nejstarší podoby reflexe víry a „literární žánry“ najdeme více informací o Mesiánských titulech. 8 Mesiáš (Christos) To je titul, který zřejmě Ježíš sám o sobě neužíval. Právě z obavy pro jeho možný politický výklad. Centrálním místem v Markově evangeliu (i u Matouše) je vyznání Petrovo u Cesareje Filipovy (8, 27-33), v němž Petr označuje Ježíše za Mesiáše, U Matouše je ještě k tomu přidán titul Syn Boží. U Lukáše je nazván Boží Mesiáš. Užití titulu znamená, že v Ježíši učedník vidí toho, kdo má národu z Božího pověření přinést spásu. Text z Mk 12, 35nn relativizuje královsko-politické pojetí mesiáše. Ježíš politický rozměr spojený s představou nastolení Božího království odmítá (srov. Žalmy Šalamounovy, zejm. Ž17). Titul Mesiáš znamená doslova pomazaný (z hebr. Mašiach), do řečtiny pak přeloženo jako Christos. Jak ukazují Pavlovy listy, velmi záhy se z predikátu stal „přídomek“, resp. součást jména. V helénistickém prostředí přestalo být toto pojmenování jako titul funkční. Syn Boží Zvláštní vztah Ježíše k Bohu je vyjádřen slovem abba, jež nebylo pro oslovení Boha typické. Syn Boží svědčí o sebepojetí Ježíšově jakožto syna Otce. Synem Božím byl primárně Izrael, pak v souvislosti s tím král a každý Izraelita. Má ještě variantu v absolutním Syn. Titul se v prvotní církvi brzo prosadil, jak svědčí listy Pavlovy. Janovo evangelium tento titul dokonce preferuje.

8

M. RYŠKOVÁ, Doba Ježíše Nazaretského, Karolinum 2010, str. 260n.

22

Syn člověka Tento titul je semitský a pochází z apokalyptiky (Da 7,1-28: 1Hen: 4 Ezd 13). V době Ježíšově neexistovala přesná ustálená představa Syna člověka, Jde o postavu soudce. Tento titul hrál významnou roli v pramenech Q, kde má Syn člověka především soudcovskou roli na konci časů. Zároveň však je už soud zde, a to v osobě Ježíšově(On má moc odpouštět hříchy, je pánem nad sobotou). Titul se vyskytuje pouze v evangeliích. Pavel takto o Kristu nehovoří. Ježíš mohl takto nejspíš hovořit sám o sobě, a to jako o nástroji Božího plánu a v reakci na vědomí blízkosti smrti. Titul vyjadřoval jeho eschatologickou soudcovskou roli, jeho vazbu na Boha a Boží království i jeho pozemskou dimenzi. Pán Židé místo posvátného tetragramu vyslovovali slovo adonaj, jež bylo do vyslovované řečtiny přeloženo slovem Kyrios - Pán. Je-li jako christologického titulu použito tohoto výrazu, pak to pro židovské posluchače a čtenáře muselo mít výrazné poselství - Ježíš jako Pán je postaven na roveň Bohu. Apoštol Pavel, který toto vyjádření často používá, si musel být vědom tohoto významu. Také ve výčtu užití v MND je titul Pán na čelném místě. Spasitel Tento titul vystihuje Ježíšovo základní postavení v dějinách spásy. On je jediným prostředníkem mezi člověkem a Bohem. On zaujal místo Chrámu, resp. Zákona. Proto o něm může Pavel říci, že je konec Zákona (Ř 10,4). Pavel hovoří o Kristu v kategoriích obětního kultu (Ř 3, 24nn). Tento titul se objevuje v Novém zákoně relativně málo, neboť je spojován s Bohem samým. Syn Davidův Jako titul se vyskytuje v Matoušově evangeliu ve scéně vjezdu do Jeruzaléma, kde zástupy provolávají „Hosanna Synu Davidovu“. (Mt 21, 9): v Markově evangeliu při uzdravení Nartimeama, který Ježíše tímto titulem oslovuje (Mk 10,47.19par). Cílem tohoto titulu (nikoliv pouhého odkazu na Ježíšův lidský původ) je podtrhnout naplnění Božích příslibů v jeho osobě. David byl chápán jako vzor mesiánského krále. Spasitel, Pán, Syn Davidův, král, prorok - a další, jsou tituly, které aplikovala později prvotní církev. Jejich mnohost vyjadřuje i tu skutečnost, že Ježíšovu postavu nebylo možné vyjádřit jedním titulem. Dalšími důležitými svědky rostoucí tradice jsou tzv. formule víry, které se v různých obměnách vyrovnávají s tématem Ježíšovy smrti a jeho zmrtvýchvstání. K pozdějším důležitým formám úcty ke Kristu patřily christologické hymny (srov. Ko 3,16: Ef 5,19). Hymny popisují Ježíšovu cestu, která začíná již jeho předpozemským bytím u Boha (tedy preexistencí), vede dále jeho ponížením a převzetím moci a vlády, které je po Boží pravici (Ž 110,1). Tyto hymny jsou svědectvím o vývoji christologie

23

v nejranější fázi, o posunu z tzv. dvoustupňové christologie, jak ji reprezentují formule víry (např. Ř 1,3n), k christologii třístupňové, která už reflektuje Ježíše jako završitele Božího plánu spásy ve vztahu k celému stvoření, kosmu, který v něm bere počátek. Hymny - tu nádhernou „teologii v poezii“ jsme bohužel v MND, které zazněly na Proglase v roce 2008 nenašli. Možná se objevily nebo objeví v pozdějších letech. Pouze byla několikrát krátce citována známá úvodní slova prologu Janova evangelia (J 1, 1-2). Ale další významnější texty už jsme nenašli. Zejména máme na mysli hymny z (Fp 2,6-11, Ko 1,15-20, Žd 1, 3-4, 1Tm 3,16 ). Tyto hymny jsou vesměs starší než evangelní texty a jejich teologie je složitější než teologie narativních částí evangelií, z kterých autoři našich zamyšlení většinou vycházejí. - Pojďme se však dále ptát po Tajemstvích Ježíšova života. II.2.7.3. Události Ježíšova života v teologii Teprve když je vše dokonáno (srov. Jan 19, 30), teprve když je vtělené Slovo vysloveno celé, je možné hlubší pochopení všeho, co Ježíš za svého pozemského života konal a čemu učil. Důsledná aplikace genetické metody nám velí, abychom brali vážně Boží pedagogiku a zkoumali takzvaná tajemství Kristova života (mysteria carnis Christi) a skrze ně docházeli k hlubšímu poznání Božího Syna. 9 Jaké místo zaujímala tato tematika v dějinách christologie? Důraz na den Páně a hlavní slavnosti liturgického roku jako Velikonoce, Epifanie a Vánoce, to vše ukazuje na důležitost, jakou církev v době otců přikládala událostem Ježíšova života. Setkání křesťanského poselství s řeckým myšlením vedlo k důrazu na ontologický rozměr tajemství a v teologii samotné. Zejména po Chalcedonském koncilu, ustupuje tematika jednotlivých událostí Ježíšova života do pozadí. Ve středověku byla stejně jako v předchozí epoše silně přítomná v oblasti spirituality. Pokud se jedná o univerzitní teologii, byla christologii věnována první polovina třetí knihy Sentencí, převažují tu však úvahy o dvou přirozenostech a soteriologickém významu Kristova utrpení. Ještě Tomáš Akvinský věnoval pozornost nejen skutečnosti vtělení, ale také událostem Ježíšova života. - Objevili jsme o tom i naše zamyšlení. MY_28_01_2008 01 Ježíš Kristus, Kristus Pán. sv. Tomáš téma: Hymnus na Krista na kříži tajemství smrti a vzkříšení JK teologická, christologická Je začátek roku 1274, svatý Tomáš během své cesty na Lyonský koncil onemocní a vidí, že se blíží konec jeho života. Před svou smrtí, pronáší svůj známý hymnus „Adoro Te Devote“, „klaním se ti vroucně“. Svatý Tomáš se zde obrací na Krista jako na svého přítele a mluví o své víře a lásce k němu. Vzývá ho jako dobrý lotr na kříži, „o milost tě prosím s lotrem kajícím“. Svatý Tomáš zvýrazňuje ve svém hymnu Kristovu skrytost, je zde skryto nejen Kristovo Božství za jeho lidskou tváří, jak tomu bylo na kříži, ale také Kristovo lidství za 9

„Přistupuj ke Kristu-Bohu prostřednictvím Krista-člověka: skrze Slovo, které se stalo tělem, přistupuj ke Slovu, které bylo na počátku u Boha.“ AUGUSTIN, Tractatus in Ioannis evangelium 13,4. PL 35, 1494.

24

eucharistickými podobami chleba a vína: „Na kříži jsi tajil jenom Božství své, zde je také skryto člověčenství tvé“. Ani samotné lidské srdce nestačí odhalit toto tajemství. „Tobě srdcem svým se zcela poddávám, před tebou svou slabost Bože vyznávám“ O to více zůstává toto tajemství skryté smyslům: „ Zrakem, hmatem, chutí tebe nevnímám“ - je zde však jediný smysl, který nám otevírá přístup k eucharistickému tajemství a tímto smyslem je sluch, protože sluchem nasloucháme Božímu slovu, které pak přijímáme vírou: - „A jen sluchem svým Tě jistě poznávám.Věřím vše, co hlásal světu Kristus Pán“. Jedině víra, která je ze slyšení je tedy naší hvězdou v tajemství eucharistie. A svatý Tomáš prosí vroucně o upevněni této víry a spolu s ní i o vzrůst naděje a naplnění víry v lásce. „Rač mé chabé víře větší sílu dát, více v tebe doufat, víc tě milovat“ - Eucharistie je opravdu živým chlebem, který dává člověku život, je plodem smrti Páně, živým obrazem Kristova kříže, jehož vykupitelská hodnota je nekonečná. „Vždyť jediná krůpěj krve stačila, aby všeho světa viny obmyla“. Je to Božská krev, krev, kterou přijal za svou samotný vtělený Bůh. Svatý Tomáš svůj hymnus končí slovy: „Rač, ó Jezu Kriste, jenž si nám zde skryt, srdci toužícímu touhu vyplnit, abych jak zde hledím s vírou na oltář, v nebesích tě jednou spatřil tváří v tvář. Ta se naplnila tři dny po té, co svatý Tomáš tuto prosbu vyslovil. S úpadkem scholastiky je spojena i určitá redukce systematické christologie, která se zaměřuje výhradně na spekulaci o dvou přirozenostech a jediné osobě Božího Syna. Tematika událostí Ježíšova života zůstává vyhrazena duchovní literatuře a lidové zbožnosti. V manualistické teologii tento stav přetrvává až do Druhého vatikánského koncilu. Současná christologie se pokouší o znovuzačlenění tajemství Ježíšova života k tajemství vtěleného Slova, 10 a tak chce doplnit k dějinám spásy nepřihlížející manualistické pojetí. Studium tajemství Ježíšova života nepatří pouze do christologie v úzkém slova smyslu, neboť stejnou měrou zasahuje i do soteriologie: Celý Kristův život je zjevením Otce, 11 to však zároveň předpokládá i zjevení Syna (srov. Mt 11, 27), a celý Kristův život je tajemstvím vykoupení. Tato témata v christologii patří jak do auditus fidei, tak do intellectus fidei. MY_19_05_2008 01 Bůh, Boží přítomnost, Otec, síla Ducha svatého, Boží moudrost, Boží Trojice téma: Smysl křesťanského života. teologická, trojiční, eschatologická Naplnění našeho neklidného srdce je ve vidění Boha. Odkrytí Boží přítomnosti ve světě, v síle Ducha Svatého, který je účinnou silou Kristovy přítomnosti mezi námi a přijetí ukřižovaného a vzkříšeného Ježíše, od věků existující Boží moudrosti, který se může stát i naší moudrostí. Toto trojí Otec, Syn a Duch nazývá křesťanská teologie Boží Trojicí.

10 11

Srov. KKC 512-570. Srov. KKC 516

25

Nejedná se o žádnou spekulaci, matematickou nepřesnost, či liturgickou ozdobu, je to odpověď na otázku položenou v hloubce našeho srdce a je to také otázka stále znovu kladená naší víře. Bůh Otec, Syn a Duch Svatý, ten, kterého chceme spatřit, ten, kterého máme přijmout a ten, kdo umožňuje vejít. Trojjediné tajemství Božího spásného jednání s námi. Tajemství, které nevolá po odkrývání, nevolá po pochopení či objasnění. Chce spíš, abychom se v něm učili přebývat, abychom se z něj učili žít. V Nikodémově nočním rozhovoru se setkáváme s tajemstvím Boží lásky k nám a tak také s částečným odkrytím hlubiny Božího vnitřního života. Častokrát ve svém životě voláme třebas i do nočního ticha otázky o síle, smyslu, cíli našeho života. Trojjediný Bůh na takové volání odpovídá. Dává sílu Svatého Ducha, v Ježíši Kristu je smyslem našeho života a v Bohu Otci je cílem naší pouti. Víru v tohoto Boha dosvědčujeme, vždyť v něm žijeme, k němu se pohybujeme a z něho jsme.

II.2.7.3.

Ježíšův křest

Z historického hlediska lze jen velmi obtížně napadnout skutečnost, že Ježíš přijal křest od Jana Křtitele. Tato událost totiž působila po Velikonocích učedníkům zřejmě určité obtíže: Jak to, že Pán se zařadil mezi hříšníky a nechal se pokřtít od někoho jiného? Na to ukazuje dialog, který před vlastní úkon křtu zařazuje Matouš a v němž se podtrhuje neadekvátnost toho, aby byl Ježíš pokřtěn Janem (srov. Mt 3,14). Evangelista Jan pak o vlastním úkonu Ježíšova pokřtění přímo nehovoří (srov. Jan 1, 19-34), i když epizoda se nachází v pozadí Janova vyznání o sestoupení Ducha na Ježíše (srov. Jan 1, 33-34). Jan Křtitel pouze vyznává, kým Ježíš je (srov. 1, 29nn). Nezdá se být pravděpodobné, že by Ježíš před křtem patřil mezi Janovy učedníky. Rozdíl mezi oběma byl příliš velký: Jan nehlásal Boží království, neuzdravoval, nekonal zázraky, žil v ústraní pouště. Vzhledem ke Křtitelovu životnímu stylu však nelze vyloučit určitou vazbu mezi ním a kumránskou komunitou. Slova, která zaznívají shůry, a zvláštní vybavení Duchem, to vše odkazuje na verš Iz 42,1. Ježíšovo působení tedy bude ve znamení Služebníka Hospodinova. To však také znamená, že Nazaretský nesestupuje do Jordánu proto, aby byl očištěn od svých hříchů, nýbrž že ponese provinění těch druhých (srov. Iz 53, 4-6). Křtitel vyjádří tuto skutečnost v Janově evangeliu (1, 29) zcela jasně: „Hle, beránek Boží, který snímá hřích světa.“ Není obtížné si domyslit, že lidé, kteří při křtu v Jordánu vyznávali své viny, je tam symbolicky zanechávali, obdobně jako špínu smytou z těla. Ježíš tedy přišel proto, aby na sebe vzal, co na něj ve vodách Jordánu jakoby čekalo. Totéž naznačuje i Matouš v dialogu, v němž Ježíš hovoří s Křtitelem o naplnění veškeré spravedlnosti (srov. Mt 3,15). V zásadě jde o to, že Ježíš nyní v plné poslušnosti naplňuje spásonosný Boží záměr. Lukáš jako jediný zdůrazní, že Duch na Ježíše sestupoval v okamžiku, kdy se Galilejský modlil (srov. Lk 3,21)12

12

M.RYŠKOVÁ, Doba Ježíše Nazaretského, Karolinum 2010

26

MY_11_01_2008 01 Ježíš, Kristus téma: Jan Křtitel a Ježíšův křest tajemství Ježíšova křtu teologická, christologická Ježíš přišel za Janem k Jordánu, aby se dal pokřtít. Bylo mu tehdy třicet let. Mohli bychom se ptát, proč tak dlouho čekal, než se dal pokřtít? Bylo to proto, že chtěl dlouhý čas žít jakoby podroben zákonům, aby nezavdával lidem příčinu k pohoršení a aby svým životem dosvědčil svá slova, „Nepřišel jsem zákon zrušit, ale naplnit“. Ježíš přichází za Janem, Pán za služebníkem. Stvořitel za stvořením. Dává nám tak příklad pokory, jak sám říká: „Učte se ode mě, neboť jsem tichý a pokorný srdcem“. Boží syn se chtěl dát pokřtít ze čtyř důvodů. Jednak proto, aby potvrdil Janův křest, protože ho někteří lidé odmítali a popírali, za druhé proto, aby svým dotykem posvětil všechnu vodu a tak, aby se křest mohl nazývat pramenem spásy. Je přece psáno: „Budete vážit vodu s radostí z pramene spásy“. Třetím důvodem Kristova křtu bylo, aby prokázal, že je pravým člověkem, jako totiž přijal podobu hříšného těla, ač byl sám bez hříchu, tak chtěl být očištěn, jakoby sám byl hříšník. A čtvrtým důvodem je to, aby podtrhl důležitost křtu. Sám chtěl totiž udělat to, co nám přikázal zachovávat. Jan Křtitel spíše chtěl být sám od Krista pokřtěn, než aby jej křtil, to se mu pak také splnilo. Jan byl Kristem pokřtěn, když zemřel pro spravedlnost. To je totéž, jako zemřít pro Krista, jakoby mu Pán řekl: „Dokud mám podobu služebníka, je třeba, abych vykonal úkol pokory. Až se objevím ve slávě, pokřtím tě křtem slávy“. Jak rozebere celou událost christolog? Křest lze chápat jako určitou aktualizaci úkonu vtělení na počátku Ježíšova veřejného působení.Z hlediska dogmatiky připomínáme, že změně, růstu a dospívání podléhá jen Kristova lidská přirozenost. Jestliže v úkonu vtělení Slovo vstoupilo solidárně do společenství s hříšným lidstvem, pak se jednalo o úkon Boží, k němuž Ježíš jako člověk ještě nemohl svobodně přitakat. To mohl až když se stal dospělým člověkem, tedy zhruba ve třiceti letech. Nový zákon jasně hovoří o tom, že Ježíš byl pomazán Duchem při křtu (srov. např. Sk 10, 38). Věrný tomuto údaji Irenej tvrdil, že Ježíš je Božím Synem od počátku své lidské existence. Svého královského a osvoboditelského poslání se však plně ujal při křtu, kdy se stal Pomazaným. 13

MY_02_02_2008 01 Pán, Bůh, Boží beránek, Kristus téma: Uvedení Páně do chrámu tajemství JK teologická, christologická Druhý únor je v liturgickém kalendáři nazván jako uvedení Páně do chrámu. Lidově Hromnice. Málokdo ale ví, že tento den je také dnem osob Bohu zasvěcených. Kdo to vlastně osoby zasvěcené Bohu jsou? Za tímto účelem jsem se na to zeptala samotných řeholníků a řeholnic. A dostala jsem takovou odpověď. 13

C.V.POSPÍŠIL, Ježíš z Nazareta, Pán a Spasitel. Krystal - KNA 2006

27

„Zasvěcení jsou ti, které Pán k tomuto způsobu života vyvolil dávno před tím, než přišli na tento svět. Proč právě je, to je velké Boží tajemství, které neznají ani tito lidé. A v určité chvíli života jim toto vyvolení dal poznat. Mnohé z nich to stálo mnoho úsilí, nebylo to snadné vzdát se všeho a následovat Krista, ale jeho láskyplnému pohledu se nedalo odolat. Řekli své ano a nelitovali. Život v hlubokém a intimním vztahu s Pánem je pro ně tím největším pokladem. Jsou šťastní, plodem tohoto vztahu je jejich láska k druhým a služba. Jen posíleni Boží blízkostí mohou ošetřovat nemocné, neženit se a nevdávat, vyučovat, pomáhat druhým. Proto, drazí bratři a sestry, kteří jste odpověděli na Boží pohled plný lásky a milosrdenství, odvážně následujte Krista, Božího beránka. Díky vám za to, díky za vaši lásku, která dává druhým novou sílu jít dál. Díky za vaše modlitby, které drží tento svět. Díky za vaše oběti, námahu, práci. Díky za to, že jste, protože díky vám tento svět duchovně žije. Přeji vám, ať pouto vaší lásky s Kristem je stále pevnější a ať jste pro všechny svědectvím Boží dobroty a milosrdenství. A za to se zvláště dnes budu modlit. II.2.7.4. Pokušení na poušti a mesiášské zkoušky O této epizodě, která následuje po křtu, podávají zprávu všichni synoptici. Jednotliví evangelisté dávají epizodě odstíněné interpretace. Matouš a Lukáš ukazují na souvislost zkoušek a pokušení s těmi, jimiž byl vystaven Izrael na poušti. Ježíš se ukazuje jako nový Izrael. Marek zřejmě naráží na Adamovo pokušení? Ježíš je nový Adam, který uvádí člověka do ráje (srov. Mk 1,13). Matouš hovoří o obsahu jednotlivých pokušení. Ďábel nazývá Ježíše titulem „Syn Boží“, který určitým způsobem navazuje na to, jak Ježíše pojmenuje při křtu v Jordánu Otec, i když formulace není totožná. Ve hře je pravý obsah titulu. Důležitým prvkem u Lukáše je, že pokušení vrcholí v Jeruzalémě.14 Konečně se říká, že satan Ježíše opouští až do určeného času (srov. Lk 4, 13). Ježíš na sebe vzal úlohu zjevit a zpřítomnit Boží lásku k hříšníkům a toto rozhodnutí bylo spojeno s vnitřním zápasem, v němž na poušti zvítězil. Druhým dějstvím téhož vnitřního boje je agonie v Getsemane (srov. Lk 22, 40-46). Problematika mesiášských zkoušek představuje významný rys Ježíšova veřejného působení. Co je tak problematického k přijetí těchto zkoušek? Na jedné straně se skutečnost pokušení zdála být obtížně slučitelná s důstojností vtěleného Syna Božího, na druhé straně je však realita mesiášských zkoušek přímo úměrná reálnosti Kristova lidství a tím pádem i reálnosti díla spásy. Když vezmeme v úvahu, že Nový zákon vypovídá jednoznačně o Ježíšově naprosté bezhříšnosti (srov. Např. Jan 8, 46: 2 Kor 5, 21: 1 Petr 2, 22: 1 Jan 3, 5n) a že možnost zhřešit by v případě vtěleného Božího Syna přímo protiřečila božské identitě jeho osoby ( tedy buď je Božím Synem a nemůže hřešit, anebo může hřešit, ale není Božím Synem), vyvstává nevyhnutelně jednak otázka Ježíšovy lidské svobody a jednak otázka reálnosti mesiášských zkoušek. Přijměme tedy závěr teologa. Nazaretský je naprosto svobodný od všeho, co by mu mohlo bránit v naplnění jeho poslání, a je proto také dokonale schopen bezvýhradného přilnutí k nejvyššímu dobru, tedy k Otcově vůli, i když soulad s touto Otcovou vůlí vyžaduje nejvyšší možnou míru sebezřeknutí. Vyžaduje-li reálnost zkoušky svobodu zkoušeného, pak je třeba říci, 14

Srov.- Lk 4,9. Zdá se vhodné poznamenat, že pokušení u Matouše vrcholí na vysoké hoře (srov. Mt 4,8). To plně odpovídá jeho teologii, v níž má hora při zjevení Ježíše Krista výraznou úlohu (srov. Např. Mt 5, 1: 15, 29-31: 28, 16-20).

28

že nemožnost zhřešit, této reálnosti rozhodně neprotiřečí. Ježíš ve zkoušce nemůže neobstát, Ale to nesnižuje reálnost zkoušky. Jeho pravé lidství nebylo v utrpení zastoupeno jinou silou. On si skutečně sáhl na dno lidských sil. To je ona škola, v níž se Boží Syn jako člověk opravdu naučil poslušnosti (srov. Žid 5, 8) motivované synovskou láskou.15 Vrcholné zjevení tedy splývá s vrcholnou zkouškou radikálního sebevydání na kříži, kde se plně odhaluje Ježíšova pravá osobní identita (srov. např. Mk 15. 39). Přijměme i následující myšlenku Bonaventury z Bagnoregia: „ I bez utrpení by byl Kristus oslaven nejen ve své duši, ale také ve svém těle. My bychom ale bez jeho utrpení zůstali porušení nejen na duši, ale i ve svém těle.“ 16 K předchozím slovům této promyšlené teologie Ježíšova utrpení na poušti bohužel musíme přiřadit jen tuto jedinou opravdu velice jednoduchou MND. Ukazuje, jak málo promýšlíme právě toto tajemství Ježíšova života. MY_12_03_2008 01 Bůh, JK, Otec, Syn, Duch svatý, otcové, svatý Pavel téma: Půst nás vede k prameni čisté vody, kterou je Duch svatý. Tajemství JK: Ježíš na poušti praktická teologie, trojiční, Pomalu nám končí postní doba a ti, kteří dostáli svému předsevzetí vést střídmou životosprávu, se určitě mají na co těšit. Jenom si nejsem jistý, jestli je to tak v pořádku. Mnozí totiž berou postní dobu spíše jako újmu, ne jako generální údržbu svého života, svých vztahů k Bohu i klidem. Co je platný půst člověku, který nedokáže odpustit svým přátelům, o nepřátelích ani nemluvím. Pouštní otcové včetně apoštola Pavla i samotného Pána Ježíše se nepostili proto, že jim to nařizovala církev, ale protože chtěli na úkor těla posílit ducha. Věděli, že je to ten nejlepší způsob ztišení před Bohem, ve kterém je zřetelněji slyšet Boží hlas. Čtyřicet dnů je dost dlouhá doba a pokud jsme ji využili správně ani se nám nebude chtít vracet do takzvaného normálního života. Vždyť plout proti proudu společenských zvyklostí, tolik odlišných od způsobů života Ježíše Krista,se nemá jenom v době postní, jinak by nás tento dravý proud zase strhnul a dovlekl do špíny tohoto světa. A proč máme plout proti proudu? Určitě nejenom kvůli tomu abychom se nadřeli, ale abychom byli blíže prameni. Teprve tam zjistíme, že voda může být křišťálově čistá a kdo se jednou této vody napije, už se nikdy nespokojí s vodu plnou kanalizačních odpadů. Tou vodou je sám Ježíš Kristus v původní podobě bez nánosu lidských domněnek a omylů. Tou vodou je Duch svatý, který z Otce i Syna vychází a k Otci i Synu nás navrací.

15

Poslušnost není jednoznačný pojem, protože v závislosti na vnitřní motivaci toho, kdo se podřizujem existují různé druhy podvolení se vůl někoho jiného: Poslušnost kvůli strachu z trestu je charakteristická pro otroka, poslušnost kvůli touze po odměně je typická pro handlíře, konečně poslušnost z lásky k Otci je vlastností pravého Syna. Srov. BASIL, Regulae fusius tractatae, PG 31, 889-1052(896). 16 BONAVENTURA, Sent. III, d. XVIII, a. II, resp.6: Op. Om. III,391b.

29

2.7.5.

Hlásání božího království

Jádrem Ježíšova učení je podle evangelií zvěst o „Božím království“ nebo o „Království nebes“ (srov. např. Mk 1, 15) V judaistické literatuře té doby se zmíněné obraty vyskytují s nesrovantelně nižší frekvencí než v Písmu. Ježíš vystupuje s autoritou, ne jako učitelé Zákona. Jeho současníci v něm viděli Mistra, je dokonce jediným pravým Učitelem (srov. Mt 23, 8.10), ale pozorovatelé jej považovali za proroka. Jeho vědomí vlastní autority potvrzuje i užívání slova ´amen´, jako úvod a stvrzení vlastních slov. MY_16_05_2008 01 Kristus Pán, Bůh, apoštol Pavel, dědici Boží, spoludědici Kristovi téma: Světská spravedlnost a Boží království tajemství JK Boží království teologická, eschatologická „Každý, kdo se osvědčí v utrpení, je jím posvěcen,“ říká Písmo. Když budete mít na mysli, že spolu s Kristem Pánem i vy budete jednou soudit a kralovat, nezbude vám, než se radovat. Vaše radost z toho, co bude, pak zatlačí utrpení přítomné chvíle do pozadí. Jistě víte, že co svět světem stojí vždycky ve všech zápasech, které v něm probíhají, spravedlnost trpěla. Hned na samém prvopočátku byl zabit spravedlivý Ábel a po něm i všichni spravedliví, proroci i apoštolové, kterým Bůh svěřil nějaké poslání. Těm všem dal Pán příklad. Sám na sobě ukázal, že do Jeho království přijdou jenom ti, kdo jdou za ním Jeho cestou. „Kdo má svůj život na tomto světě rád, ztratí ho,“ řekl. „Kdo však svůj život na tomto světě nenávidí, uchová si ho po život věčný.“ A také pravil: „ Nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo, duši zabít nemohou. Spíše se bojte toho, který může zahubit v pekle duši i tělo.“ Rovněž Apoštol Pavel nás napomíná, že chceme-li dosáhnout toho, co nám Pán slíbil, musíme ho ve všem napodobovat. „Jsme Boží děti“ říká. Jsme-li však děti, jsme i dědici. Dědici Boží a spoludědici Kristovi. Musíme ovšem jako On trpět, abychom tak mohli spolu s ním dojít slávy Království Boží není teritoriální záležitostí, nýbrž znamená přijetí Boží vlády nad lidmi. Brány tohoto Království se otevírají všude tam, kde je vzýváno Otcovo jméno, kde člověk plní Otcovu vůli, kde vládne sociální spravedlnost a lidé mají nezbytné prostředky k životu, kde se realizuje odpuštění, kde jsou rozvazována pouta zla (srov. Mt 6, 10-13). Zvěst o Království je tedy velmi úzce spjata s apelem na obrácení, přijetí Boží vlády a jednání ve shodě s Boží vůlí. Toto Království je blízko (srov. Mk 1, 15. Mt 4, 17), a dokonce již přítomno díky Ježíšově prezenci (srov. např. Lk 17, 20-21) a jeho mimořádnému působení (srov. např. Mt 12, 28: Lk 11, 20), ale zároveň představuje přicházející, ještě ne plně realizovanou, tedy eschatologickou realitu (srov. např. Mt 6, 10: 16, 28: Mk 9, 1: Lk 9, 27). Téma Božího království se každoročně do Myšlenek na den Radia Proglas promítá. Nahodile jsou připomínány nebo citovány úryvky v nichž se Ježíš obrací k učedníkům a zasazovány do reality naší všední přítomnosti. Velmi často s eschatologickým odkazem.

30

MY_29_02_2008 01 Bůh, Náš Pán JK, téma: Boží království tajemství JK, Boží království teologická, christologická „Opásejte si bedra a služte Bohu v bázni a pravdě. Zanechte pošetilých řečí a lidské hlouposti, věříte přece v Toho, jenž vzkřísil Našeho Pána Ježíš Krista“. Dal mu slávu a trůn a posadil ho po své pravici. Ježíši Kristu je podřízeno vše na nebi i na zemi, jemu slouží každý duch, On přichází jako soudce živých a mrtvých, jeho krev vzkřísí i nás. Jestliže budeme jednat podle Jeho vůle, budeme li zachovávat přikázání, budeme li milovat, jako miloval On, když nebudeme nespravedliví, když nebudeme podvádět, nebudeme li lakomí, nebudeme li závidět, zlem splácet zlo, urážky urážkami, proklínání proklínáním. Pamatujte, co řekl Pán: „Nesuďte, abyste nebyli souzeni, odpouštějte a bude vám odpuštěno, buďte milosrdní a nalezte milosrdenství, jakou mírou měříte, takovou vám bude naměřeno“. „Blahoslavení chudí a pronásledovaní pro spravedlnost, poněvadž jejich je Boží království“. Víme, že Bůh nebývá posmíván, proto jsme povinni důstojně zachovávat jeho zákon a jeho přikázání, oblíbí li si nás Pán již nyní, dostaneme i budoucí život. Slíbil nám, že nás vzkřísí z mrtvých a budeme li žít tak, abychom ho byli hodni, že s ním budeme i vládnout. Království boží je tajuplnou skutečností, která se zjevuje, a přesto zůstává zahalena (podobně jako Ježíšova identita v předvelikonoční době), a právě proto jedním z nejvhodnějších prostředků jeho hlásání jsou podobenství (srov. např. Mt 13). Znamením přicházejícího Království jsou Ježíšovy skutky, především uzdravování a exorcismy (srov. např. Mt 9,35: 12, 28). Království je tedy soteriologickou skutečností. Ježíš identifikuje věc Božího království s vlastní osobou.

MY_14_07_2008 01 Ježíš, Mt téma: Podobenství o rozsévači tajemství Ježíšova života teologie, katechetická Třináctá kapitola Matoušova evangelia nám předkládá podobenství O rozsévači. Role tohoto rozsévače se vyznačuje nepředpojatým rozséváním, nekádruje půdu a obsah jejich živin, rozsévá s nadějí, která se blíží jistotě, že jeho práce nezůstane bez výsledků. Rozsévač rozhodně netrpí úzkostí, aby žádné zrno nepřišlo nazmar. Snad by házel i perly sviním. Tato role je především určena Ježíši, jenž vyšel kázat stejně, jako rozsévač vyšel rozsévat. Ale nejen jemu, vyslanými kázat jsou i učedníci, vlastně kdokoliv, kdo předává to, co od Ježíše přijal. Ježíš v tomto podobenství mluví o přijetí, či spíše nepřijetí jeho slov a činů, říká zástupům, že nechápou a ony nechápou, že nechápou.

31

Učedníkům a nám tuto situaci nepochopení Ježíš vysvětluje vlastně všemi podobenstvími ve třinácté kapitole Matoušova evangelia. Na počátku je zrno, něco malého, výsledek není hned vidět, ale už to pracuje ve skrytu a na konci čeká úroda. To platí i pro Ježíšův příběh a jeho činy zvěstování. Že to není viditelný úspěch, neznamená ztroskotání. To co se událo se již neztratí, i když je to zatím skryté, tak to působí. Poselství o Božýím království a jeho nositel Ježíš jsou v posledním důsledku jedno a totéž. Díky tomuto prolnutí poslání a osoby je možný okamžitý povelikonoční přechod od hlásání Království k hlásání Ježíše jako Pána a Krista. On není pouze hlasatel slova, on sám je Božím Slovem. Ježíš není jenom hlasatel spásy, on je Spása. (via eminetiae)

II.2.7.6.

Ježíš a ti, jimiž se pohrdalo

Co bylo důvodem pochybností Jana Křtitele? Co bylo důvodem onoho pohoršení nad Ješíšovým učením? Na to odpovídají následující verše (Mt 11, 18-19): „Přišel Jan, nejedl a nepil - a říkají: „Je posedlý.“ Přišel Syn člověka, jí a pije a říkají: „Hle, milovník hodů a pitek, přítel celníků a hříšníků.“ Když si vzpomeneme na mesiášská očekávání Ježíšových současníků, pak je jasné, že tento otevřený a milosrdný postoj Muže z Nazareta k těm, jimiž se pohrdalo, působil údiv i pohoršení. Ježíšovo chování je v naprostém rozporu s kumránským ideálem elitářské spravedlnosti. Srovnejme (např. Mt 9, 9-13) s výňatkem z kumránských společenských pravidel: „Ten, kdo se zaváže smlouvou, musí se naprosto oddělit od všech nespravedlivých lidí a od všech, kdo kráčejí po cestě nepravosti. (…) A nikdo z členů komunity neodpoví, když se ho budou takoví lidé dotazovat na jakýkoli zákon nebo soud. Nikdo ať nejí z toho, co je jejich, ať nepřijímá naprosto nic z jejich rukou, aniž by takovým všechno zaplatil )…).“ 17 Bylo by však omylem domnívat se, že Ježíš měl vůči hříchu kompromisní postoj. Muž z Nazareta překonával hřích projevy milosrdenství, lásky a odpuštěním, což mu vyneslo obvinění z rouhačství (srov. Mk 2, 1-12). Smyslem jeho počínání je jednak uzdravení nemocných (srov. Mt 9, 12), jednak demaskování falešné sebestředné spravedlnosti, která nejenže nepřijímá nabídku Boží milosti (srov. Mt 21, 31), ale ještě se staví proti ospravedlnění těch posledních a opovrhovaných. Velmi odlišný od dobové mentality je Ježíšův postoj k ženám. Ježíšova chvála Mariina naslouchání (srov. Lk 10, 38-42) ostře kontrastuje s tím, jak se tehdy pohlíželo na úlohu ženy. Ježíš se zastane také vdaných žen proti jednostrannému právu zapuzení ze strany manžela (srov. Mt 19, 3-10). Soud patří Bohu.

17

IQS 5, 10.15-17: Pravidla společenství, in L. MORALDI ( a cura di), I manoscritti di Qumran, 148

32

MY_21_07_2008 01 Bůh, Hospodin, Boží království, téma: Božímu dílu zůstává horizont věčnosti Tajemství Ježíšova života Boží království teologická, eschatologická Dobro a zlo v tomto čase neexistují v čisté podobě. Naše hříchy a dobré úmysly jsou nerozlučně propleteny. Rozeznat dobro v zárodku od zla v zárodku je někdy z hola nemožné, tak je tomu v našem osobním životě, v křesťanském sboru i v celé společnosti. Násilím není možné bojovat proti zlu, každý takový prostředek se nevyhnutelně sám stává zlem. Soud patří Bohu. Boží království není v našem světě dané, předmětné, osahatelné jak nikoliv náhodou naznačují Kristova podobenství o hořčičném zrnu a kvasu, zraje a roste. K tomu potřebuje čas a prostor a ovšem živnou půdu. Tou je setkávání s Hospodinem ve společenství církve, slovu písma, svátostech, modlitbě nebo i ve snech nad nímž žasne Jákob. Jistě je na tomto místě Hospodin a já jsem to nevěděl. Není to nic jiného, než dům Boží, je to brána nebeská. Boží království je kvas, který v nás, dovolíme li mu to postupně v mnoha zvratech a krizích, pádech a návratech působí a proměňuje nás. Boží království nelze lidskými silami nastolit. Lákání k rychlým a radikálním konečným řešením bývá pokušením, impulzem od zlého, kdo věří, nemusí spěchat. Ďábel má své dny spočteny, Božímu dílu zůstává horizont věčnosti, tedy nikoliv výzva k rezignaci, ale k trpělivosti, naději a víře, že Bůh je moc své dílo dovést dobrému konci i skrze zlo. Násilím a netrpělivostí nezmůžeme nic sami se sebou ani se svým okolím.

II.2.7.7.

Univerzalismus Království

Ježíš řekne, že je poslán je ztraceným ovcím domu izraelského (srov. Mt 15, 24). Při prvním vyslání zakazuje jít učedníkům mezi pohany a Samaritány (srov. Mt 10, 56). V Muži z Nazareta se naplňují přísliby dané Izraeli a jeho osud se proto musí naplnit především v rámci vyvoleného národa. Jestliže však Království není uzavřeno nikomu, kdo je ochoten se obrátit, tedy ani celníkům a nevěstkám, pak ani pohanům, kteří Ježíše přijmou. Ježíš již před Velikonocemi prokazoval známky otevřenosti vůči pohanům, hovoří o tom, že budou stolovat v království, zatímco synové Abrahámovi zůstanou venku (srov. Mt 8, 11-13): že pohané budou soudit syny Abrahámovy pro jejich nevěru (srov. Mt 12, 41-42). To znamená, že nový eschatologický Izrael bude vybudován na víře, a nikoli na pokrevnosti s Abrahámem. MY_23_11_2008 01 Bůh, Hospodin, Pán Ježíš, Kristus, Král téma. Svátek Krista Krále tajemství JK teologická, christologická Máme všeobecnou představu z historie, že král vládne. Řada králů i jiných vládců vládne tak, že ovládá druhé. Jaká je Kristova vláda? V prvním čtení dnešní liturgie je biblický obraz Kristovy vlády zřejmý. „Hospodin je pastýř“, ten, který se stará o své svěřené, který o ně pečuje. Vodí ovce na pastvu, tedy

33

zajišťuje vše, co potřebují k životu, chrání je, na noc vede do ohrady a proti nepřátelům nasazuje svůj život. „Já jsem dobrý pastýř“ přivlastňuje si Pán Ježíš tyto starozákonní obrazy. V podobenství o pastýři a ovcích jde vždy o vykreslení těchto vlastností pastýře. Nenechejme se znepokojovat poznámkami o tom, že ovce jsou tupé a stádovité, důraz je na tom, že znají svého pastýře, slyší jeho hlas a jdou za ním. Tak jako dobrý pastýř pečuje o všechny své ovce i o každou jednotlivě, tak pečuje Bůh, který nám v Ježíši Kristu přišel na dosah, o všechny, kdo v něho věří a důvěřují mu. Takové jednání ovšem ve světě, který je narušen zlem, hříchem vyvolává odpor. Přes odmítání až na kříž, až do krajnosti šel Pán Ježíš. Kristus král nevládne násilím, ale podmaňuje si pravdou a láskou. A jedině Kristova pravda a láska vítězí nad lží a nenávistí. Ne okamžitě, ne v jediném skvělém a nadšeném triumfu, ale pozvolna, trpělivě, vytrvale a bezpečně. L „Láska je totiž síla, které nikdo nedokáže trvale odporovat“, řekla matka Tereza. Ne, my se nemáme nechat ovládat násilím nebo strachem, ale vstoupit, nechat se Kristem vtáhnout do tohoto jeho životního stylu. Znám svého Krále opravdu dobře? Kéž bychom uvěřili, že on je pro mě, pro každého z nás příznivý, on připravil i pro mne řešení života, mého života, ve kterém se mohu zapojit spolu s ostatními do jeho plánu obnovy světa pravdou a láskou. Ve známé a často citovaném podobenství o milosrdném Samaritánovi (srov. Lk 10, 29-37) Ježíš vysvětluje, kdo je doopravdy bližní. Ten, který projevuje lásku potřebnému bez ohledu na rasu, národnost, náboženské vyznání. Toto nové univerzalistické vymezení pojmu bližního sehrálo zásadní úlohu v dějinách křesťanského charitativního díla. Vrcholem radikality Ježíšova univerzalismu je naprosto neslýchaný příkaz milovat nepřátele, díky jehož naplňování se učedník stává synem Nejvyššího a dostává se mu oné dokonalosti, která charakterizuje nebeského Otce (srov. Mt 5, 43-48). - Že „milovat nepřátele“ je skutečně velký Ježíšův nárok, o tom je přesvědčen i autor následujícího zamyšlení. MY_01_03_2008 02 Bůh Téma: Oběti komunismu. Modleme se za nepřátele. Praktická teologie Letošní 25. únor přinesl znovu vzpomínky. Ať už si každý z nás připomínal cokoli nebo k výročí nástupu komunistické moci v Československu zůstal lhostejný, 25. únor 1948 se stal a zanechal následky. Součástí připomínek výročí byli a jsou také křesťanské bohoslužby za oběti komunismu. Jako první člověka napadne, že taková mše svatá je asi obětovaná za lidi, kteří trpěli v žalářích, nespravedlivě umírali anebo byli stejně nespravedlivě odcizeni k životu bez milované osoby, s vědomím jeho či její zbytečné a nesmyslné ztráty. Lidi, kterým bylo upřeno vzdělání, klidný domov, svobodný pohyb a svobodné vyjadřování vlastního názoru. Jenže jsou toto jediné oběti komunismu? A co miliony těch, kteří prostě nějak přežívali? Co ona šedá zóna lidí, kteří nevystoupili dostatečně tvrdě a odhodlaně proti zlu možná proto, že se báli, možná proto, že neměli sílu, možná proto, že nevěděli. Možná na sobě po letech cítí trochu zašlé špíny, jenže co teď už s tím.

34

Ano, oni nebyli dost silní a snad si za to mohou i sami, jenže co teď s tím? Nejsou toto také oběti komunismu? Zavraždění v kriminálech přišli o život, Pán jim je daruje v hojnosti. O co přišly masy těch, kteří se nechali obelstít? Přišli o nebe, o naději, přišli o víru nejen v Boha, ale taky v člověka, v pravdu, ve spravedlnost, cožpak je něco jiného než klam, dvojsmysl, nedůvěra mezi lidmi a prázdno namísto Boha? Tihle lidé se stali zoufalými oběťmi lží, které se šířili pod praporem komunismu, ale ani oni nejsou ještě těmi posledními. Byli tací, kteří odsuzovali a tím odsoudili sebe, byli tací, kteří zabíjeli a tím sebe připravili o život, ti co žalovali, dali tak povstat těm, kteří jednou budou žalovat proti nim. To jsou ti, kterým komunismus přinesl v pravdě smrt. Modleme se za své nepřátele. Přinášejme Bohu oběť za oběti komunismu, není jich zrovna málo.

II.2.7.8.

Ježíš a politika

Obdobně jako osoba Ježíše z Nazareta přesahuje běžné chápání, tak i jeho Království boží se nikdy neidentifikuje s žádnou politickou strukturou tohoto světa (srov. např. Jan 18, 36). Ježíš musel být velmi obezřetný, aby jeho poslání nebylo vnímáno jako politicko-mocenský mesianismus ve smyslu hnutí zélótů. Přitom ale Ježíš apolitický nebyl. Důsledně se zastával těch, kteří byli na okraji společnosti, jeho veřejné vystupování bylo programem nenásilí, byl zodpovědný za národ, a proto se distancoval od dobového mocenského a nacionalistického mesianismu. Stejně jako jeho království je sice v tomto světě, ale není z něho, tak také jeho politická angažovanost se projevuje v tomto světě, ale není z tohoto světa (srov. Jan 18, 36). MY_28_10_2008 03 tituly Pán dějin téma: Samostatný stát Čechů a Slováků. tajemství Ježíše Pána dějin obecně lidská, christologická Dnešnímu dni věnujme zvlášť velkou pozornost. Historická paměť nás neklame, před 90-ti lety byl vyhlášen samostatný stát Čechů a Slováků. Radost z končící první světové války umocnily naděje, že se splní odvěké touhy těchto dvou národů. Československo se stalo ztělesněním vize demokratické a spravedlivé společnosti. V tehdejší střední Evropě bylo ojedinělým obrazem země tolerance, slušnosti, odvahy svobodně konat ale i zodpovědnosti za sebe sama. Česko-slovenské vztahy jsou tak staré, jak staré jsou naše dějiny. Na Slovácích i Češích bylo v minulosti spácháno mnoho křivd. Možná právě v opojení ze svobody všichni s nadšením přijali myšlenku společného státu. Avšak jak víme, myšlenka čechoslovakismu brzy ukázala svoji druhou tvář – strach před možnou politickou převahou Němců a jiných národů ve státě. I když Češi potřebovali Slováky na vytvoření silného státu jako protiváhu k početným menšinám, dlouhé roky společného života přinesly přitom v mnoha rovinách velký pokrok. Slováci a Češi se stali jakoby dvěma větvemi jedné rodiny. Sice se společná cesta Čechů a Slováků v roce 1993 rozdělila, aby se za 11 let později opět spojila – tentokrát pod vlajkou evropské unie.

35

Hranice se odbourávají a my dnes žijeme v éře přátelství a mostů. Budujeme je všichni každý den svými postoji, svým životem. Pokud při tom nevynecháme Pána dějin, bude i dnešní den znamením nové velké naděje, nejen prázdnými slovy, která se rozplynou jako dým. Můžeme se pokusit o to, aby se křesťané opět jako v minulosti stali elitou národa, která by druhé inspirovala k následování. Pouze naše poctivá a cílevědomé práce na sobě může být tou správnou cestou. Přejme si, milí přátelé, aby se nám v tom všem dařilo.

II.2.7.9

Víra povelikonoční komunity v Ježíšovu moc

„Běda ti, Chorazim, běda ti, Betsaido! Kdyby se byly v Týru a Sidónu dály takové mocné skutky jako u vás, dávno by byli oblékli žíněný šat (…). Neboť kdyby se byly v Sodomě udály takové mocné skutky jako u vás, stála by podnes (Mt 11, 21-23: srov. Luk 10, 13-15).“ Předchozí slova ukazují, jak silná byla moc povelikonoční komunity Ježíšových učedníků. Ježíš konal mimořádné skutky. Svatopisci je označují jako mocné činy, znamení, skutky, méně často pak divy, udivující činy. Tyto mocné činy vyžadují víru, protože představují reálné znamení, jež lze rozpoznat jedině ve světle víry. Jednalo se o předvelikonoční víru v to, že skrze Ježíše působí Boží moc. Reálné znamení proto, že Ježíšův čin nejen ukazuje na cosi jiného, ale také spásu – záchranu. Jedná se tedy o pravý průlom eschatologické plnosti spásy do nynějšího času. Království je přece již přítomno, i když ještě nedosáhlo své definitivní realizace. U synoptiků, kde se setkáme s celkem asi dvaceti zázraky, jde o naplnění příslibů Starého zákona, o znamení blízkosti Božího království a spásy, která se týká nejen duchovního rozměru (obrácení, víra), ale také tělesné schránky člověka, o znamení Ježíšova vítězství nad silami temnot. Řada zásahů ve prospěch nemocných ukazuje Muže z Nazareta jako člověka cítícího s druhými a žijícího pro druhé. Zázraky konečně stvrzují Ježíšovu mimořádnou autoritu, která přivádí věřícího k hlubšímu poznání osobní identity původce mocných činů. V Janově evangeliu se setkáme se sedmi zázraky, které jsou znameními mířícími přímo k Ježíšově osobě ( například rozmnožení chlebů dokládá, že Ježíš je pravým chlebem života, uzdravení slepého ukazuje, že Ježíš je světlo světa, vzkříšení Lazara stvrzuje, že Ježíš je vzkříšení a život. U Jana převažuje v jejich užším slova smyslu christologická dimenze. Ježíšova solidarita s trpícími nespočívala pouze v uzdravování, které by ho nic nestálo. On je Služebníkem Hospodinovým, který na sebe bere naše bolesti, nemoci a také naše provinění, jak to skvěle vystihl zhruba pět století před Kristovým narozením druhý Izaiáš: „Byl v opovržení, kdekdo se ho zřekl, muž plný bolesti (…). Byly to však naše nemoci , jež nesl, naše bolesti na sebe vzal, ale domnívali jsme se, že je zraněn, ubit od Boha a pokořen. Jenže on byl proklán pro naši nevěrnost, zmučen pro naši nepravost. Trestání snášel pro náš pokoj, jeho jizvami jsme uzdraveni (Iz 53, 4-5).“

36

MY_27_01_2008 01 Pán Ježíš Kristus, Syn člověka, nebeský Otec téma: Hle, můj služebník - Iz 42 tajemství JK velikonoce praktická teologie, christologická V neděli v prvním čtení z proroka Izajáše ze 42. kapitoly uslyšíme: „ Hle, můj služebník, kterého podporuji, můj vyvolený, v němž jsem si zalíbil“. O kom to prorok mluví? Církev věří a říká a učí že to je výpověď o našem Pánu Ježíši Kristu. Je to jeden z jeho velkých a nádherných titulů „služebník, můj služebník“ jak praví náš nebeský Otec. A proto vlastně programem každého křesťana má být to, kam ho Náš Pán Ježíš Kristus vede. Říká o sobě, Syn člověka nepřišel, aby si nechal sloužit, ale aby sloužil. A proto v Janově evangeliu ještě,: „Kde jsem já, tam bude můj služebník“. A protože každý z nás by měl být služebníkem dobrovolně a vědomě, aby to nezůstalo u nějaké plané teorie, předvádí Pán Ježíš tuto realitu našeho křesťanského života, volá apoštoly, váže si zástěru, umývá jim nohy, a když se to apoštolům zdá nevhodné, i upozorňuje je právě na to, že „nemyji li vám já nohy, nebudete si navzájem sloužit, jen se Petře dívej a jen to čiňte přesně, tak jak jsem to činil já“. Čili cokoliv děláme pro druhé vědomě s nasazením, děláme pro našeho Pána. Naplňujeme jeho odkaz. Odkaz, který se jmenuje služba, ne nadarmo je Písmu svatém naspáno, že dvěma pánům nelze sloužit. Takže máme před očima našeho Pána Ježíše Krista a sloužíme všude tam, kde je to potřeba, jak se to sluší na každého z nás, protože jsme Boží děti, a protože našim učitelem je on sám Náš Pán Ježíš Kristus.

II.2.7.10.

Ježíšovo vědomí vlastní jedinečné synovské identity

„Tato otázka představuje jeden z klíčových bodů celé novozákonní christologie, protože na souvislosti mezi „Ježíšovou christologií“ a následnými vyjádřeními jeho tajemství závisí, zda má naše víra reálný základ. „Celé apoštolské hlásání se zakládá na přesvědčení o Ježíšově vědomí, že je Synem, kterého Otec poslal. Bez tohoto Ježíšova vědomí by pozbyla jakéhokoli smyslu nejen christologie, ale i celá soteriologie“. 18 MY_12_05_2008 Ježíš, Dar Ducha, Otec, Stvořitel, Téma: Letnice zpřítomňují Velikonoce tajemství Kristova vzkříšení a dar Ducha svatého ekleziologická Včerejší čtení z evangelia nás vrátilo do neděle vzkříšení, která je u Jana naplněna událostmi až k prasknutí. Můžeme zde vnímat napětí s druhou tradicí termínu Letnic, jak ji najdeme ve Skutcích.

18

MTK, Iam bis de christologia, 2.1., EV 10, 700

37

Avšak i u Lukáše najdeme podobný rozpor u Nanebevstoupení. Lukáš sám na konci svého evangelia píše o tom, co na začátku Skutků umísťuje až do 40. dne po Vzkříšení. Ježíš dává učedníkům Ducha v den svého vzkříšení. Dar Ducha je plodem Ježíšovi smrti a vzkříšení. Až tím Ježíš otevřel učedníkům mysl, aby rozuměli Písmu. Letnice zpřítomňují Velikonoce. Zpřítomňují je v srdcích apoštolů. Ježíš ukazuje učedníkům ruce a bok. Učedníci vidí vzkříšeného a přitom jakoby hleděli na kříž. Vidí Ježíšovo vítězství a zároveň vidí lidskou i Boží křehkost a slabost, ve které je síla. Krev a voda, která vyšla z Ježíšova boku po jeho smrti, je znamením nového, věčného života. Můžeme zde vnímat atmosféru strachu učedníků, na který Ježíš odpovídá: „Pokoj vám.“ Tak jako v řeči na rozloučenou i zde Ježíš používá ve vztahu s učedníky analogii svého vztahu s Otcem. „Jako Otec poslal mě, posílám já vás.“ Má to stejnou důležitost. Ježíšovo poslání je třeba vzít vážně. Přijmout Ducha Svatého úzce souvisí s odpuštěním. Zabarikádované dveře se otvírají. Ježíš dává Ducha učedníkům tak, jako Stvořitel Adamovi, Slovem a vdechnutím. Jedná se o nové stvoření.

II.2.7.11.

Ježíšovo poslání a dvě fáze jeho veřejného působení

Z teologického hlediska můžeme o Ježíšově poslání hovořit ve dvojím smyslu. Jednak tím způsobem lze označovat jeho veřejné působení a úlohu, kterou naplňoval, jednak se může jednat o poslání Syna, které začíná aktem vtělení. První z uvedených významů slova „poslání“ představuje projev onoho druhého. Musíme podtrhnout, že toto jasné vědění o původu poslání v Otci, stejně jako projevy vědomí vlastního naprosto výjimečného synovského vztahu k Otci, implikují určitou formu vědomí ohledně vlastní osobní preexistence. 19 Podle toho, co čteme u synoptiků, můžeme vytušit, že událost proměnění na hoře představuje určitý mezník v celém Ježíšově veřejném působení. Všichni tři evangelisté popisují proměnění v souvislosti s Ježíšovou otázkou: „Za koho mne pokládáte vy?“ a s určitou formou Petrova vyznání ohledně Ježíšova tajemství (srov. Mt 16, 13-20: Mk 8, 27-30: Lk 9, 18-20). Poté vždy bezprostředně následuje první předpověď utrpení Syna člověka a vlastní popis Ježíšova proměnění na hoře. Rovněž v Janově evangeliu nacházíme stopu toho, že v Ježíšově galilejském působení došlo po prvním období období velkých zástupů, které v nazaretském Divotvůrci hledaly především politického mesiáše, k výše zmíněnému zlomu (srov. Jan 6, 60-66). V této souvislosti se opět jako u synoptiků se tkáváme s Petrovým vyznáním (srov. Jan 6, 67-69). Tento rozhodující předěl Ježíšova veřejného života bývá někdy označován jako galilejská krize. Po počátečním úspěchu v Galileji Ježíšovo působení naráží na trojí překážku. Náboženští představitelé jeho hlásání nepříjímají, zástupy si mylně vykládají jeho aktivity jako přípravu na svržení římské moci a zdá se, že Herodes ho chce odstranit. MY_17_02_2008 01 Hospodin, Bůh, Ježíš, Kristus téma: Proměnění Páně tajemství JK teologická, christologická 19

Viz Jan 8, 58: srov. MTK, Iam bis christologia 2, 4: EV 10, 703

38

Událost proměnění Páně, je plnohodnotnou součástí našeho putování postním obdobím, a to ve stejném smyslu v jakém byla součástí putování učedníků s Ježíšem v době jeho veřejného působení. Jako oni, kteří už mohli zahlédnout odlesk Kristovy slávy, tak i my při rozjímaní této události jakoby předem zakoušíme něco z onoho radostného setkání se vzkříšeným Pánem, které budeme naplno prožívat o velikonocích. Ježíš vzal sebou Petra, Jakuba a jeho bratra Jana a vyvedl je na vysokou horu, aby byli sami. Trojice vyvolených učedníků se má stát privilegovanými svědky této události, stejně jako bude později svědčit o Ježíšově agonii v getsemanské zahradě. Byli spolu sami na vysoké hoře na onom místě tichého naslouchání Hospodinu, kde se s Bohem setkali i oba starozákonní svědkové, Mojžíš a Eliáš. Mojžíš, který byl Bohem povolán, aby vyvedl Izraelity z Egyptského otroctví a stal se prostředníkem Hospodinovy smlouvy s jeho lidem, i Eliáš, který zakusil pronásledování kvůli své horlivosti pro pravého Boha Izraele, naznačují svým posláním něco z toho, co má v plnosti uskutečnit až Hospodinův Pomazaný. Vyvést všechny lidi z otroctví hříchu, kázat obrácení k Bohu a otevřít jim cestu do zaslíbené země v Božím království. Pohled upřený na Ježíše oděného slávou Božství i oba proroky vede Petra k tomu, aby navrhl postavit tři stany. Snad se domníval, že by bylo milé na tom místě setrvat, možná chtěl připravit místo podobné setkávání, které provázelo Izraelity během putování pouští do zaslíbené země. Odpovědí na jeho horlivost je Otcův hlas ze zářivého oblaku, jenž jakoby shrnuje význam celé události. To je můj milovaný Syn, v něm mám zalíbení, toho poslouchejte. Ježíš s učedníky v jejichž srdcích zůstala vryta vzpomínka na onu zářivou událost, poté sestoupili z hory a pokračovali dál v cestě do Jeruzaléma, vstříc dovršení Pánovy pozemské pouti. Možná jsme i my zažili mnohokrát ten pocit, že se nám nechtělo odejít z míst, kde nám bylo dobře s Bohem. Třeba jsme museli, nebo nás druzí donutili, přesto ale má velký smysl se nahoru znovu a znovu vracet a kontemplovat Kristovu tvář. II.2.7.12.

Proměnění na hoře

Tato událost stojí na počátku druhé fáze Ježíšova veřejného působení,obdobně jako na počátku první fáze stojí zjevení Otcovy lásky vůči Synu při křtu v Jordánu. V obou případech zaznívá stejný hlas z nebe potvrzující Ježíšovu pravou identitu, v případě proměnění i jeho autoritu. Zmínka o oblaku je v souladu s titulem Syn člověka. Nelze přehlédnout souvislost s epizodou Petrova vyznání u Césareje Filipovy (Mt 16, 13n). Petr pojímá Ježíše na jedné rovině s Mojžíšem a Eliášem (srov. Mt 17, 4), ale hlas z nebe opravuje jeho mínění. K plnému zjevení Ježíšovy identity dochází ve velikonočních událostech. Ponížení Ukřižovaného, toto nevýslovné pohoršení, ve světle proměnění odhaluje svoji skrytou dimenzi slávy. Proměnění na hoře tedy lze interpretovat jako přípravu učedníků na nadcházející utrpení a ponížení Syna člověka. Vždyť sama událost se odehrává především kvůli vybraným apoštolům. Ne nadarmo Mojžíš a Eliáš rozmlouvají s Ježíšem o jeho ´vyjití´ nebo ´přechodu´, který se má naplnit v Jeruzalémě (srov. Lk 9, 31). Ne bez důvodu svědciproměnění budou i nejbližšími svědky strašlivé Ježíšovy úzkosti v Getsemanech (srov. Mk 9, 2: 14, 33).

39

II.2.7.13.

Ježíš jdoucí v ústrety smrti

Na počátku druhé fáze veřejného působení si tedy Ježíš jasně uvědomoval, že jde v ústrety smrti. A to,spolu s rozhodnutím navzdory všemu nesejít z nastoupené cesty, vytvářelo prostor k tomu, aby Muž z Nazareta opravdu mohl dát své budoucí smrti spasitelský význam. - Postní doba, triduum a velikonoční čas, to je vždy velké téma pro zamyšlení hostů a pracovníků Proglasu. Stejně jako jeho posluchačů. MY_19_03_2008 01 Ježíš, velekněží Téma: Jidášova zrada a Ježíšův čas – kairos. tajemství Ježíšovy smrti teologická, christologická, soteriologická Tématem Svatého týdne je i Jidášova zrada. Evangelium je vzato ze svatého Matouše z jeho 26.kapitoly. Začíná Jidášovou otázkou, se kterou přichází k velekněžím. „Co mi dáte, když vám ho zradím?“ - Velekněží smluví se zrádcem potupnou cenu třiceti stříbrných, cenu za otroka. Od té chvíle hledá Jidáš příležitost (řecky eukária), aby Nazaretského rabi nenápadně a spolehlivě nasměroval do pasti, připravované pro něj elitami židovského národa. Evangelista Matouš zdůrazňuje, že Ježíš ví co se děje a že mu není neznámou skutečnost, že jeden z jeho nejbližších nabídl své služby těm, kteří se ho chtějí zbavit. Ježíš však zůstává v klidu, neprchá a neschovává se. Zůstává v Jeruzalémě, posílá své učedníky k jistému člověku do města, aby mu vyřídili následující vzkaz. „Můj čas je blízko, budu u tebe se svými učedníky slavit velikonoční večeři“. Velikonoční svátky, slavnostní připomínka osvobození Hebrejů z egyptského otroctví jsou Ježíšovým časem. Můj čas je blízko. Čas (v originále evangelia kairos). Z nejasných důvodů, ve kterých hrála roli jistě chamtivost, hledá Jidáš příležitost, aby zrežíroval Ježíšovo nenápadné zatčení. Ještě při velikonoční večeři ho Ježíš naposledy konfrontuje a říká: „Amen, amen pravím vám, jeden z vás mě zradí“. Zrada blízkého člověka bude prvním článkem v řetězci zášti, nízkosti a tuposti, který Ježíš v příštích hodinách obepne a zdrtí. Stane se však něco více než jen justiční vražda, nastane totiž Ježíšův čas – kairos. Velikonoce dostanou svou novou hloubku, další kvalitu a nečekaný rozměr. Drama lásky Ježíšových velkopátečních pašijí smrti, které předchází odpuštění vrahům a naděje nedělního rána. To všechno jsou křesťanské velikonoce, které zítra začneme prožívat a slavit. Ježíšova smrt rovněž nebyla něčím nutným, jako kdyby ji Otec přímo chtěl a jako kdyby po ní člověk Ježíš od počátku svého veřejného působení „toužil“. Tato smrt byla výslednicí věrnosti Otci, věrnosti svěřenému poslání v tragické situaci, kdy politické a náboženské špičky národa definitivně odmítly nabídku spásy, která se realizovala působením galilejského Mistra. Otázkou také je, zda Ježíš už na začátku druhé fáze svého veřejného působení naprosto jistě věděl, jaký druh smrti ho čeká. Od okamžiku, kdy se Ježíš vydal směrem k městu Davidovu, muselo mu být jasné, že druh jeho smrti bude záviset na rozhodnutí nejvyšších jeruzalémských náboženských předáků a hanebná smrt na kříži představovala reálnou hrozbu.

40

MY_20_03_2008 01 Ježíš, Kristus, Boží láska, Boží vydání se Téma: Ustanovení Eucharistie o Zeleném čtvrtku tajemství JK eucharistické teologická, christologická Milí posluchači rádia Proglas, srdečně vás zdravím z Ostravy a rád bych připomněl, že prožíváme dneska jeden z nejkrásnějších dnů, který nazýváme Zelený čtvrtek. Ten dnešní den nám přináší velikánského tajemství, tajemství toho Božího vydání se nám lidem. „Toto je moje tělo, které se za vás vydává“ - tak Ježíš ustanovil Eucharistii, když proměňoval chléb ve své tělo. „Toto je kalich mé krve, která se za vás prolévá“, tak hovoří Ježíš, když promění víno ve svou krev. To je tak úžasné tajemství nekonečné Boží lásky, protože od té doby vlastně dennodenně na milionech oltářů v celém světě se Kristus vydává, jeho tělo se vydává, jeho krev se prolévá pro nás a pro naši spásu. A já si myslím, že to je myšlenka, kde člověk zůstane stát otevřenou pusou a nechápe jak je vůbec v tom světě plném sobectví, kdy každý chce jenom pro sebe, jak může takhle fungovat Boží láska, která nám dává tak úžasné vybavení pro náš život. Protože o tomto chlebě a o tomto víně, tedy o tomto těle a krvi Ježíš sám říká, „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má v sobě život věčný a já ho vzkřísím v den poslední“. To není jenom tedy nějaká vzpomínka na něco, co se stalo před dvěma tisíci roky, ale je to něco, co se přímo dotýká našeho života a co nám dává jistotu věčného života. Chceme něco víc od tohoto světa, držím palce, ať pochopíme tajemství víry, které se nám při dnešním večeru tolik připomene při Eucharistii, při mši svaté večera Zeleného čtvrtku.

II.2.7.14.

Getsemane

Co bylo příčinou Ježíšovy strašlivé úzkosti. Na jedné straně skutečnost této úzkosti ukazuje na Ježíšovo pravé lidství a na hlubokou realitu mesiášské zkoušky, kterou podstupuje. Na druhé straně se vynořuje otázka, zda je tento strach důstojný vtěleného Božího Syna. Kříž je opravdu cosi velmi hanebného, vždyť podle Starého zákona ten, kdo umírá zavěšen na dřevě, je prokletím (srov. Gal 3, 13: Dt 21,23). Ježíš opravdu v tomto daném okamžiku svého poslání věděl všechno, co ho mělo potkat (srov. Jan 18, 4). Tedy nikoli samotná skutečnost blížící se smrti, ale především její druh vzbuzoval v galilejském Mistru úzkost a hrůzu.

II.2.7.15.

Ukřižování

Ukřižování představuje vyvrcholení Ježíšových mesiášských zkoušek. V této situaci nejhlubšího ponížení a opuštěnosti je největší a poslední zkouškou mlčení jeho Otce, který jako by opustil svého Syna. Ježíšovo zvolání „Eloi, eloi, lema sabachtani“ (srov. Mt 27,46: Mk 15,34) má opět tolik interpretací, kolik autorů o něm pojednává. Je však nepopiratelnou skutečností, že zvolání je začátkem žalmu 22 a že právě tento žalm tvoří jeden z pilířů novozákonního pochopení Ježíšova utrpení v souladu se starozákonní tradicí utrpení spravedlivého.

41

MY_16_03_2008 01 Ukřižovaný JK, Bůh, Boží vůle, Duch svatý, otec Téma: Ježíš je vzorem dokonale poslušnosti Bohu Tajemství JK - smrt azmrtvýchvstání Teologická, christologická, soteriologická Během Svatého týdne všechny zrakové a sluchové vjemy z liturgie a obřadů převyšuje jediný výjev, ukřižovaný Ježíš Kristus. Na co myslíme, když hledíme na kříž? Na lásku vykupující utrpení, na milosrdenství, spásu. Všechno toto je nesamozřejmě obsahem ukřižování, ale s jedním nesmírně významným společným jmenovatelem. Poslušností. Ukřižovaný Ježíš Kristus je pro nás největším příkladem a nenahraditelným vzorem dokonalé a milující poslušnosti k Boží vůli. Ježíš strávil celý svůj pozemský život v pokorné poslušnosti. Poslouchal své rodiče, poslouchal Boží volání k veřejné činnosti, poslouchal Boha i v čase utrpení a pokušení. Trávil mnoho času modlitbami k svému Otci a tak mohl poznávat jeho vůli a poslouchat ji. Ne vždy to ale bylo pro Ježíše lehké - poslechnout. Vzpomeňme si na jeho velký boj v Getsemanské zahradě. Ježíš ale v síle Ducha Svatého dosáhl vítězství poslušnosti. Ústředním a velmi důležitým bodem dnešních čtení a evangelia je toto: „Poslušnost Bohu vždy vede ke slávě. Ježíš přešel ze smrti do života díky své poslušnosti a tím nám ukázal cestu, abychom stejnou proměnu mohli zažít i my“. Při rozjímání nad Ježíšovou smrtí a zmrtvýchvstáním se v tomto svatém týdnu soustřeďme hlavně na slavné vítězství, které Ježíš pro nás vydobyl pokorným podřízením se Bohu. Kéž nás evangelní příslib pohne k věrnějšímu napodobování Ježíšovy poslušnosti. Její neoddělitelnou součástí je i občasné utrpení i stále prohlubující se osobní vztah s Ježíšem. Větší svoboda, volnost a radost! Věřme tedy v každé chvíli, že pokud poslušností odumřeme svému sobectví, náš Otec nás uvede do nového života. Otcovo mlčení v hodině kříže lze považovat za prostor otevřený pro definitivní a naprosto nepřekonatelné zjevení věčného Slova, které naplňuje a dokonává svoje zjevení v těle. Druhou jistotou je, že v této nepředstavitelně obtížné zkoušce Ježíš totální vydaností synovské poslušnosti až k smrti na kříži vpravdě zjevuje hlubinu své synovské identity (srov. např. Mk 15, 39) a svou poslušností nejen oslavuje Otce, ale také zjevuje jeho lásku k člověku a věrnost záměru spasit člověka navzdory hříchu. V souladu s tím, že poslušnost vtěleného Syna znamená konat to, co koná Otec (srov. Jan 5,19), následně sám vtělený Syn nabídne svým mlčením v hrobě Otci ten samý prostor, jako Otec jemu nabídl v hodině kříže. Tato propastná poslušnost Bílé soboty, ticho vtěleného Slova, je analogickým prostorem pro Otcovu definitivní odpověď, kterou je vzkříšení a oslavení Syna člověka.20 MY_18_04_2008 02 Náš Pán, Otec, Duch svatý, Otcova sláva, Otcův dům Téma: Dům Boží - církev bojující a církev vítězná. teologická, ekleziologická Náš Pán přislíbil učedníkům trojí: Jednak svůj odchod k Otci, na druhém místě dar Svatého ducha a za třetí svou přítomnost, když řekl „nenechám vás sirotky“.

20

C.V. POSPÍŠIL, Ježíš z Nazareta, Pán a Spasitel, Krystal - KNA, 2006

42

Učedníci byli vyděšeni, když k nim mluvil o Jidášově zradě, Petrovu zapření a svém odchodu. Pán je chtěl zbavit jejich sklíčenosti, proto jim řekl, „ať se vaše srdce nechvěje, v domě mého Otce je hodně příbytků“. Tak také slíbil, že budou skrze něj vyvýšeni a přivedeni k Otci. Říká se, že každý má svůj domov tam, kde přebývá. Proto se místo, kde přebývá Bůh nazývá Božím domem. Bůh však přebývá mezi svatými, jak je psáno u proroka Jeremiáše, „Ty jsi, Pane, mezi námi. Mezi jedněmi přebývá skrze víru, mezi druhými v dokonalém společenství. Dům Boží je tedy dvojí: prvním z nich je bojující církev, totiž shromáždění věřících, jak je psáno v prvním listě Timoteovi, „abys věděl, jak je třeba se chovat v Božím domě v církvi živého Boha, která je sloupem a pevnou oporou pravdy“. „To je Boží stan mezi lidmi“ jak o něm čteme ve Zjevení Janově. Druhý Boží dům je církev vítězná, totiž shromáždění svatých v Otcově slávě. Tak praví žalm, „Zahrneš nás dobrem svého domu, tvůj chrám je svatý podivuhodný“. Ale tak bychom mohli říci, že Otcův dům není jen to, kde on sám přebývá, ale přímo „On sám. A v tomto domě nás On shromažďuje“ Tak píše apoštol do Korintu. „Máme domov od Boha, neudělaný rukama, ale věčný v nebi.“. A to je ten dům slávy a to je sám Bůh. V něm v Bohu, člověk přebývá v touze a zápalu po dokonalé lásce. Jak píše svatý Jan „Kdo zůstává v lásce, zůstává v Bohu a Bůh zůstává v něm“. První hlasatelé radostné zvěsti stáli před nelehkým úkolem osvětlit velkopáteční události a vyslovit jejich tajuplný smysl v Božím plánu spásy. Tato teologická reflexe se opírá na jedné straně o projevy Ježíšova vědomí, že v dané historické situaci se jeho poslání skončí tragickým odmítnutím ze strany představitelů židovských náboženských autorit, a o skutečnost, že sám Mistr dal tomuto vyvrcholení svého pozemského života zřetelně vyhraněný význam výkupné oběti ve smyslu deuteroizaiášovského Služebníka Hospodinova (srov. Mk 10,45), oběti nové smlouvy a zřejmě i vrcholného zjevení Boží slávy. Tím sám Ježíš udává dva základní směry teologického dotazování se po významu kříže jednak pro nás a pro naši spásu a jednak pro naše poznání Boha, jehož „tvář“ se v tajemství kříže zjevuje. Zatímco první smysl převažuje v soteriologii, druhý bude akceptován v teologii kříže. Na druhé straně bude tato teologická reflexe možná jedině díky světlu vzkříšení. Když Nový zákon hovoří o kříži, je to vždy kříž Vzkříšeného. Bez oslavení by tajemství Velkého pátku zůstalo jako otázka bez odpovědi. MY_14_09_2008 01 Ježíš Kristus, Bůh Otec, téma: Povýšení svatého kříže téma Ježíšova života teologická, christologická Dnes prožíváme svátek Povýšení svatého kříže. Proto se chci zamyslet nad touto skutečností kříže. Svatý Pavel píše ve svém listě, že se nechce chlubit ničím jiným, než křížem Ježíše Krista. Platí tato slova i o nás? Asi mnohdy ne. Vnímáme kříž jako něco negativního a nepříjemného, čemu se snažíme co nejvíce vyhýbat. Místo kříže radši chceme pohodu a klid, tak zvanou procházku rajskou zahradou. A přesto ten kříž Ježíše Krista je to nejvzácnější, co od něho máme, neboť je v něm nejvyšší důkaz Boží lásky k člověku.

43

Jak uctívat Ježíšův kříž a být na něj hrdý jako byl svatý Pavel? Velmi prostým a konkrétním způsobem ve znamení kříže. Už v prvotní církvi si křesťané žehnali na čele malým znamením kříže. Postupně je nahradili větším znamením od čela k hrudi a od levého ramene k pravému. Žehnat se křížem s úctou je totéž jako chránit se pevným štítem. Když Ježíš visel na kříži, už nenesl kříž, ale kříž nesl jeho. Podobně v něm můžeme nalézt oporu i my. Znamení kříže je konkrétním hnutím naší víry. Začínáme nahoře na čele, všecko má svůj začátek nahoře v nebi u Otce. Ten je podstatou a zdrojem života. Po té ruka směřuje k srdci. Bůh sestupuje z nebe a stává se člověkem v Ježíši Kristu a přebývá v našem srdci. Proto se člověk stává Božím dítětem. Pokračujeme od levého ramene k pravému. Všecko spojuje a sjednocuje Duch Svatý. V něm Bůh působí na Zemi. Namísto gesta se ale sami můžeme stát křížem, rozpřáhneme-li ruce. Člověk je nejkrásnější, když pozvedá ruce v modlitbě nebo, aby mohl druhého obejmout. Znamení kříže nám tedy trvale připomíná, že jsme ukřižováni spolu s Kristem a že už nežijeme vlastním životem. Kříž nám ukazuje, že Ježíš neodděloval záležitosti Boží od lidských. Nešlo tedy o nějaké buď a nebo, protože v jeho životě šlo stále o obojí. Na vrcholu lásky k člověku dosáhl vrcholu lásky k Otci. Kříž tedy tvoří dvě linie. Vertikála vyjadřuje náš vztah k Bohu a horizontála náš život ve světě. Oba směry se protínají v jediném bodu – v srdci Ježíše Krista. Jeho srdce stále plane láskou, jež otvírá náruč Otci i světu, aby nás všecky sevřel v objetí. Kéž tedy vnímáme kříž jako naši největší chloubu, skrze kterou se nám dostalo nejenom vykoupení, ale i největší důkaz lásky Boha v člověku.

III.

Základní kameny christologické reflexe

V předchozích kapitolách jsme se zabývali tajemstvími Ježíšova života v inspirovaných textech Písma a v MND současných křesťanů. Jak je v roce 2008 odvysílo Radio Proglas. Pohybovali jsme se v oblasti živé Tradice víry církve v Ježíše Krista, jednorozeného Božího Syna a v její nejsoučasnější reflexi každodenního života věřících. Nyní alespoň krátce v některých tématech přejdeme z oblasti auditus fidei do intellectus fidei. Mnohé otázky, které do intellectus fidei spadají, jsme mnohde už naznačili (třeba Ježíšovy mesiášské zkoušky, téma jeho poslušnosti). Oba základní metodologické přístupy se prolínají. Všimneme si některých základních otázek christologické reflexe a jejich rezonance v našem výzkumné materiálu.

III.1. Tajemství vtělení Výchozím textem z Písma je bezesporu Jan 1, 14 „A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy.“

44

MY_31_03_2008 01 Bůh, Pán, Panna Marie Téma: Slavnost zvěstování Páně. Čím je pro nás aktuální? Tajemství JK ježíšovo narození z Panny praktická teologie, christologie Slavnost Zvěstování Páně se většinou slaví bez nápadných obřadů, prostým způsobem. A takto prostě si připomínáme vlastně největší událost v dějinách lidstva. Slavíme ještě ve spojení s velikonoční radostí. Slavnost Zvěstování nikdy nepřestane přitahovat umělce, především opravdové malíře, protože je také nesmírně krásná. Člověk vlastními silami nikdy nedosáhne Boha, Boží velikosti. Kdo by si to myslel, byl by hrozně pyšný. Bůh sám, když se naplnil čas, se dává lidstvu jako dar, který stačí k záchraně každého člověka, ale kdo je schopen jej přijmout? Pouze člověk s velmi pokorným srdcem jako Marie, na kterou dlouho lidstvo muselo čekat. Když jsme ve Svaté zemi, v Nazaretu můžeme vidět zbytky domku Panny Marie a potom svaté Rodiny a rozjímáme o tom, jak pro nás nepředstavitelně prostě žili na zemi ti nejlepší z nás, které si Bůh vyvolil. Proč tomu asi tak bylo, proč se Boží syn narodil v takové chudobě? Z toho všeho může vyplynout, čím je ta dnešní slavnost aktuální pro nás. Zaprvé jakýkoliv smutek překonává radost z Božího sebe darování každému z nás, které už nikdy nepřestane být skutečností. A potom, Mariina víra, pokora, čistota a skromnost jsou myslím dnes ctnosti nejvýš potřebné a vzácné. Ony nám ukazují cestu k vnitřní radosti a skutečnému bohatství, které je jediným pramenem opravdové spokojenosti. Výraz vtělení lze pojímat dvojím způsobem. Rozhodně nebudeme popírat, že Slovo je člověkem již od prvního okamžiku své existence v těle (úkon vtělení). Nicméně konkrétní člověk se dovršuje a stává sebou samým po celou dobu svého životního putování. Teprve v okamžiku smrti se toto stávání se člověkem naplňuje. Totéž platí i pro Slovo, které se učinilo člověkem a vzalo na sebe toto lidské stávání se. Je nanejvýš pravděpodobné, že Jan mínil vtělení převážně v tomto druhém a širším slova smyslu, tedy že neznal vtělení, které by nebylo v úzkém sepětí s křížem a vzkříšením Božího Syna. Ukazuje na to například zmínka o slávě Jednorozeného (srov. Jan 1, 14b), kterou učedníci spatřili v plné míře o Velikonocích (srov. např. Jan 17, 1-5). Jan popisuje vtělení jako sestup Božího Syna v opozici k jeho následnému výstupu (srov. např. Jan 3, 23: 16, 28). Nejnižším bodem tohoto sestupu, a proto také počátkem Ježíšova povýšení, je podle Jana událost kříže.

MY_08_02_2008 01 blahoslavená Panna, Pán Ježíš Kristus, Bůh téma: Ukřižování Krista - Boha a člověka tajemství JK, jeho dvojí přirozenost teologická, christologická,soteriologická

Mezi všemi skutky Božího milosrdenství od prvopočátku dějin spásy není nic podivuhodnějšího a nic vznešenějšího než to, že byl Kristus pro nás ukřižován. Tomuto vznešenému tajemství sloužila všechna znamení předchozích věků, cokoli bylo

45

sdělováno v nejrůznějších obětech, v prorockých znameních a v ustanovení zákona, to vše ohlašovalo, slibovalo, že se naplní tajemství vykoupení. Nyní však obrazy a náznaky pominuly, to o čem dříve lidé měli věřit, že se stane, je nyní pro nás součástí víry jako to, co už se stalo. Ve všem co se týká utrpení našeho Pána Ježíše Krista, poznáváme a vyznáváme jeho dvojí přirozenost. Jak nás tomu učí a jak to zachovává katolická víra. A tyto dvě přirozenosti jsou natolik spojeny, že od oné chvíle, co se Slovo stalo tělem v životě blahoslavené Panny, nelze uvažovat o Kristu jako o Bohu, aniž bychom pamatovali na jeho lidství. A nelze mít na zřeteli Krista jako člověka, aniž bychom věděli, že je Bůh. Ani jedna Kristova přirozenost na kříži nezůstává stranou, v jeho vznešenosti se zjevuje veškerá jeho poníženost. V jeho poníženosti se ukazuje veškerá jeho vznešenost. On, „Bůh a člověk“, je zároveň stižen ranami a přitom vládne s mocí a slávou. Ten, jenž byl poddán smrti, je vítězem nad smrtí.

Úkon vtělení a vyvrcholení Ježíšova života o Velikonocích nejsou odděleny, tím pádem ale také není oddělována christologie v úzkém slova smyslu od soteriologie, ontologická christologie od funkcionální a soteriologický význam aktu vtělení od soteriologického významu Ježíšovy smrti na kříži.

MY_15_02_2008 01 Bůh, Kristus, Pán, Marie , Maří Magdaléna, Otec téma: Pilátovo odsouzení Ježíše a ukřižování tajemství JK smrt a ukřižování teologická, christologická, soteriologická „Pověz mi Marie, byla li jsi v Jeruzalémě, když byl zatčen Tvůj syn, spoután a odveden k soudu?“ „Byla jsem v Jeruzalémě, když jsem se o tom doslechla, spěchala jsem, co jsem mohla v slzách za svým Pánem. Dozvěděla jsem se, že byl zatčen, zbit, popliván, korunován trním a vydán lidem na posměch. Tehdy jsem se zatřásla hrůzou v celém svém nitru a můj duch ve mně ochabl. Nemohla jsem ze sebe vydat hlásku a jako bych nic neviděla a neslyšela. Byly se mnou mé sestry a mnohé další ženy, všechny se mnou naříkaly jako se naříká nad jednorozeným a z nich nejvíc Marie Magdaléna. Tehdy hlasatel oznámil, že na Pilátův rozkaz On, Kristus Bůh vezme na sebe kříž a bude odveden na smrt. A seběhl se velký dav lidí, který ho následoval. Jedni nad ním naříkali, jiní se mu vysmívali. Já, jeho matka plná bolesti jsem jej následovala, jak jen to bylo možné a se mnou ženy, které s ním přišli z Galileje. Ty mě polomrtvou dovedly na místo, kde byl ukřižován. Tam byl na kříži vyzdvižen přibitý hřeby. Jako beránek, když jej stříhají, ani ústa neotevřel a nevydal hlas. Chtěla jsem s ním raději zemřít, než žít bez něj, ale On jako by mi říkal, neplač, ty víš, proč jsem přišel na svět a proč jsem z tebe přijal tělo. Abych na kříži zachránil lidský rod, přestaň plakat, zanech bolestí, neboť jdu k Otci a vstupuji do slávy, kterou mi Otec připravil. Je čas, abych se vrátil k Tomu, který mě poslal. Kam já jdu, nemůžeš nyní jít se mnou, ale později za mnou přijdeš.“

46

Důraz, který jsme u Jana položili na vtělení, vnímané jako stávání se člověkem, má důvod v tom, že kvůli manualistickému zjednodušení míváme mnohdy dojem, jako kdyby vtělení bylo pouze a výhradně prvním okamžikem existence Ježíše Krista, v němž došlo k hypostatickému sjednocení lidství s osobou Slova. Ve zdravé christologické reflexi se musí oba přístupy k tajemství vtělení vzájemně doplňovat. 21Je zřejmé, že vtělení pojímané výhradně jako úkon nás uvádí do christologie Logos - sarx. Což s sebou nese riziko přehlížení Ježíšova příběhu, tedy plného lidství Slova. Zároveň by ale mělo být zřejmé, že vtělení pojímané výhradně jako stávání se člověkem nás uvádí do christologie Logos-anthrópos, což s sebou nese rizika kryptoadopcianismu nebo kryptonestorianismu. Jestliže jsme řekli, že v Janově evangeliu stojíme před vtělením pojímaným převážně jako stávání se člověkem, pak je třeba si uvědomit, že existenciálně vnímané vtělení u Jana v sobě ontologické pojetí zahrnuje podobně, jako je totožnost vtěleného Slova stále přítomná v Ježíšově životním příběhu, v jehož průběhu se Slovo stává člověkem. 22 Z Janových textů lze vyvozovat jedno i druhé pojetí vtělení, jak to ukazují dějiny christologie. Vtělení Božího Syna je tím nejdokonalejším myslitelným Božím dílem, a proto představuje ústřední událost celých dějin spásy. Má úzkou vazbu na trinitární tajemství a navíc i hluboký soteriologický význam proto, že bez něho by nebylo možné skutečné zbožštění učedníka. Kristus je zjevitelem Trojice a všeho ostatního. Vždyť Ježíš prožívá a zjevuje svoji synovskou identitu ve vztahu k Otci, proto také zjevuje nejen sebe, ale také a především Otce a jeho lásku. Jakožto Pomazaný je Muž z Nazareta nositelem Ducha, a tak zviditelňuje jeho působení v průběhu svého pozemského života, aby se jako Oslavený stal i jako člověk spolu s Otcem jeho dárcem. – Z toho vyplývá důležitý závěr: Christologie je vrcholným kritériem křesťanského mluvení o Bohu. Tedy Theologií v užším smyslu slova!

III.2. Věčnost – „Preexistence“ Slova V Novém zákoně se nesetkáme se slovem „preexistence“. Ale najdeme tu celou řadu výroků, které hovoří: O věčném vyvolení a předurčení Ježíše Krista (srov. Ef 1, 3-7.10: 1 Petr 1, 20). O jeho poslání (srov. Gal 4, 4: Řím 8,3: 1 Tim 3, 16: Jan 3, 16). O kenózi a sebeponížení (srov. Flp 2, 6-11). O tajuplné přítomnosti a činnosti Syna v dějinách spásy vyvoleného národa v období Starého zákona (srov. 1Kor 10, 1-4: Jan 1, 30 nebo 8, 14.58). O Synově prostřednictví v díle stvoření (srov. 1 Kor 8, 6: Kol 1, 15nn: 17, 1nn: Žid 1, 2). Nejzřetelněji je tajemství preexistence vyjádřeno v Prologu Janova evangelia (srov. Jan 1, 1-3). Valná část svědectví víry v preexistenci Syna se nachází v hymnech, tedy ve slavnostních vyznáních víry a v doxologiích.

21

Srov. C. V. Pospíšil, Ježíš z Nazareta, Pán a Spasitel, (Praha-Kostelní Vydří 2006) str. 178n. Skutečnost, že existenciální pojetí zahrnuje ontologické, je velmi pěkně vidět na příkladu Božího jména v Ex 3, 14: „Mojžíšovi Bůh neříká především SUM, ale ADSUM (přijdu, abych vás vysvobodil, protože jsem viděl vaši ubohost). Slovní forma naznačuje přítomnost, která trvá, a proto je docela dobře možno přeložit ji budpucím časem…Ontologie se nedá oddělovat od ekonomie.“ A.MANARANCHE, Il monoteismo cristiano (Brescia 1988) 209. Stačí si uvědomit, že ADSUM (existenciální výklad - Jsem s vámi) obsahuje SUM (ontologický výklad Božího jména). 22

47

Podle toho, co čteme v Novém zákoně, se věčnost netýká Ježíšova lidství, ani jeho duše, ale věčnost se týká osoby Slova, které se stalo tělem. Nejedná se o věčnost ve smyslu Božího předzvědění či úradku, ale o reálnou a věčnou existenci subjektu Božího Syna, který se v určitém okamžiku dějin stal člověkem. Vyznání věčnosti Slova a jeho identifikace s Mužem z Nazareta je velmi úzce spjato s vírou v Ježíšovo božství, v to, že on je skutečně Kyrios. Tato víra je také klíčem k celému trinitárnímu tajemství.

MY_20_06_2008 01 Bůh v Trojici, Kristus, Spasitel, Otec, téma: Modlitba k boží Trojici teologická, trojiční Můj Bože v Trojici, Tobě se klaním, pomoz mi zapomenout úplně na sebe, abych mohla spočinout v tobě, nehybná a pokojná. Tak, jako by má duše již byla na věčnosti. Ať nemůže nic porušit můj mír a způsobit, abych vyšla z Tebe, můj nezměnitelný, ale ať mě každá minuta unáší dále do hlubin tvého tajemství. Upokoj mou duši, udělej si z ní své nebe, svůj milovaný příbytek a místo svého spočinutí. Ať tě tam nikdy neponechávám samotného, ale ať jsem celá stále tam, zcela bdělá ve víře, zcela ti oddaná. Zcela odevzdána Tvé tvůrčí síle. Můj milovaný Kriste, z lásky ukřižovaný, chtěla bych být chotí Tvého srdce, chtěla bych tě zahrnout slávou, chtěla bych tě milovat až k smrti. Ale cítím svou nemohoucnost a proto tě prosím, abys mě oděl v sebe, abys mou duši ztotožnil se všemi hnutími své duše. Abys mě ponořil v sebe, abys mě uchvátil, abys mě nahradil sebou tak, že by můj život byl jen vyzařováním tvého života. Vstup do mě jako klanitel jako smírce i jako Spasitel. Věčné slovo, slovo mého Boha, chci svůj život trávit nasloucháním tobě. Chci se stát plně vnímavou tak, abych se od tebe všemu naučila a pak navzdory všem temnotám, prázdnotám, nemohoucnostem stále hleděla jen na tebe a přebývala ve tvém velkém světle. Má hvězdo milovaná, upoutej mě tak, abych nemohla nikdy opustit tvoji záři. Stravující ohni, duchu lásky, sestup na mne, aby se v mé duši jakoby vtělilo slovo. Ať jsem pro ně další lidskou bytostí, v níž znovu uskuteční celé své tajemství. Skloň se, Otče ke svému ubohému tvorečkovi, ukryj jej do svého stínu. Spatřuj v něm jen svého milovaného, ve kterém jsi nalezl všecko své zalíbení. Moji Tři, moje všecko, má blaženosti, nekonečná samoto, nesmírnosti, v níž se ztrácím, Tobě se vydávám jako kořist, ukryj se ve mně, abych se já mohla ukrýt v Tobě, v očekávání, že ve tvém světle uzřím hlubinu tvé vznešenosti. Amen. Jedna věc je samo tajemství věčnosti Slova a druhá věc je výraz „preexistence“, který vzbuzuje dojem, jako kdyby Slovo bylo podmíněno časem, jako kdyby věčnost Slova byla rozdělena na dobu před vtělením a po vtělení. Je to jako s výrazem „před stvořením světa“. V obou případech nejde o časovost v Bohu, nýbrž jen o analogické vyjádření skutečnosti, že stvořený svět ve všem závisí na Bohu a že Bůh v ničem nezávisí na stvoření. Jelikož tato věčnost Boží je počátkem i cílovým bodem dějin světa, je evidentní, že již úkon vtělení a následně i každý okamžik Ježíšova pozemského života představuje průlom eschatologie do našeho času, což plně odpovídá eschatologickému ladění Ježíšova hlásání a působení. Vtělení však představuje zároveň i průlom protologie do našeho času, a tak v Kristu – novém Adamovi – lze vidět nový počátek všeho, princip obnovy všeho stvoření (recapitulatio).

48

Na tuto skutečnost naráží Augustin, který vidí souvislost mezi dílem stvoření skrze Slovo a dílem obnovy stvoření opět skrze totéž Slovo: „Čím vše učinil, tím také vše obnovil.“ Stvoření je nasměrováno ke Kristu nezávisle na Adamově hříchu. Obrazem Božím je tedy nejen lidská mysl, ale celý člověk, což velmi dobře odpovídá skutečnosti vzkříšení a spáse nejen lidské duše, ale i těla. MY_01_08_2008_01 Stvořitel, Pán, Duch, Duše téma: Útěcha a neútěcha duše teologická, trojiční, pneumatologická Útěchou nazývám, když vzniká v duši nějaké vnitřní hnutí, kterým se Duše rozhoří láskou ke svému Stvořiteli a Pánu, že nemůže nadále v sobě milovat žádnou stvořenou věc na světě, nýbrž jen ve Stvořiteli jich všech. Stejně tak když prolévá slzy, jež ji dojímají láskou ke svému Pánu, ať již z bolesti nad svými hříchy nebo nad utrpením Krista, našeho Pána, nebo nad jinými věcmi, které jsou přímo zaměřeny na jeho službu a chválu. Útěchou nazývám vůbec veškerý vrůst naděje, víry a lásky a každou vnitřní radost, která volá a přitahuje k nebeským věcem a k vlastní spáse své duše tím, že jí dává pokoj a mír v jejím Stvořiteli a Pánu. Neútěchou nazývám pravý opak. Například temno v duši, zmatek v ní, pohnutky k nižším a světským věcem, neklid z různých hnutí a pokušení, která nabádají k nevíře. Stav bez naděje, bez lásky, přičemž se Duše shledává naprosto lenivou, vlažnou, smutnou a jakoby odloučenou od svého Stvořitele a Pána. Neboť jako je útěcha protikladem neútěchy, tak jsou i myšlenky, které vycházejí z útěchy protikladem myšlenek vycházejících z neútěchy. V době neútěchy nedělejte nikdy žádnou změnu, nýbrž zůstaňte pevným a vytrvalým v předsevzetích a v rozhodnutích, v nichž jste stáli předešlého dne, před takovou neútěchou. Neboť v rozhodnutí, které jste udělali v předcházející útěše, neboť jako nás v útěše vede a radí nám dobrý Duch, tak v neútěše zlý, podle něhož rad nepůjdeme cestou k správnému jednání.

III.3.

Ježíšovo narození z Panny

Pro prvotní církev bylo Ježíšovo panenské početí jednoznačně christologickým tajemstvím, které druhotně vypovídalo mnohé i o úloze Marie z Nazareta v dějinách spásy. Pravdivost novozákonního údaje se týká jednak hlubokého teologického významu tajemství, jednak historické reality události samotné. MY_22_12_2008 Bůh, Spasitel, Duch svatý, Panna Maria, sv. Josef téma: Dítě z Betléma tajemství narození JK teologická, christologická, soteriologická Drazí přátelé, možná, když dnes pozorujeme bližší i vzdálenější situaci kolem nás, se i nám zdá, jako bychom se ocitli ve slepé uličce, z jíž lidsky řečeno není východisko. Ale

49

pohleďme do Betlémské stáje. Panna Maria a Svatý Josef nám ukazují, co je to důvěra v toho, který má tehdy i dnes bezpečně v rukou dějiny světa a lidstva, ale i život každého člověka. Jde ovšem také o tragédii toho, že „do vlastního přišel, ale jeho vlastní ho nepřijali“. Byla to tragédie Betléma, byla a je to tragédie zavřených lidských srdcí. Avšak těm, kdo ho přijali, dal moc stát se Božími dětmi. A v tom je srdce evangelijní zvěsti i kultury z ní vyplývající. My jsme se přece stali Božími dětmi, kéž tedy z této skutečnosti také žijeme. Kéž jsme jednou velkou Boží rodinou, ve které jsou všichni doma a navzájem si pomáhají k relativní spokojenosti na světě a ke šťastné věčnosti. Jistě právě o vánocích se tato ideální myšlenka zdá snadnější. Býváme i vůči druhým otevřenější. Má to ale platit jen pro tyto sváteční dny? Jistě ve světě i mezi námi bývá mnoho nesrovnalostí, jež nás zraňují. Ale přišel náš Spasitel a nabízí nám milost Ducha Svatého. Všichni jsme dostali z jeho plnosti. Když nás tedy právě Vánoce vedou k tomu, abychom pro Boha i své bližní otevřeli srdce, nevracejme se zase po svátcích do kolejí povrchnosti. Dovolme dítěti z Betléma, aby také skrze nás šířilo lásku, kterou světu ve svaté noci přináší. Moji milí přátelé, to je moje letošní vánoční přání a k tomu vám všem i vašim blízkým z celého srdce žehnám.

III. 4.

Svědectví Písma

Obšírné zprávy o počátku Ježíšovy lidské existence nacházíme v takzvaných evangeliích Ježíšova dětství – v prvních dvou kapitolách Matoušova a Lukášova evangelia. O panenském početí syna Marie z Nazareta hovoří výslovně kupříkladu verše Mt 1, 20 a Lk 1, 35. Panenské početí není pouze znamením Ježíšova skutečného původu v Bohu, nýbrž také toho, že jeho příchod na svět je novým stvořitelským činem Božím. V Kristu přece nevstupuje do přítomného okamžiku dějin spásy pouze eschatologická plnost, ale také protologie. Ježíš z Nazareta je novým Adamem. Ani jeden autor novozákonních knih nikdy nevysloví vlastní přesvědčení o tom, že by Josef byl Ježíšovým otcem. Výroky tohoto typu se v evangeliích týkají toho, jak na Ježíšův původ pohlíželi jeho současníci, nikoli sami inspirovaní autoři (srov. např. Lk 4, 22: Mt 13, 55: Jan 1, 45: 6, 42). Určité obtíže by mohl činit verš Lk 2, 48, kde Marie hovoří o Josefovi jako o Ježíšově otci. V souvislosti s celkovým kontextem prvních dvou kapitol je zřejmé, že výrok se vztahuje nikoli k biologickému, ale pouze k adoptivnímu či funkcionálnímu Josefovu otcovství ve vztahu k Ježíšovi. Postavu Josefa na Myšlenky na den také zaznamenaly. Snad jen dvě zmínky. Opravdu je to méně, než by si jistě tento dobrý pěstoun a ochránce Ježíše z Nazareta zasloužil.

50

MY_27_12_2008 Pán, Otec, Ježíš, Boží syn, Nejsvětější Trojice, téma: Narození Páně tajemství Ježíšova narození teologická, trojiční, christologická,

Vánoce jsou nejen oslava narození Páně, ale také vtělení Božího syna, což je mnohem obecnější záležitost dá se říct. Ukazují to svátky, které následují po Božím hodu, to znamená svátek mučedníka, tedy Kristova svědka, prvního mučedníka. Za druhé svátek apoštola Jana, který slavíme dnes. To je také svědek, protože ve svém prvním listu, ze kterého čteme dnes, se říká o tom, „Co bylo od počátku, co jsme slyšeli, vlastníma očima viděli, bedlivě pozorovali, čeho jsme se dotýkali, o slovu života svědčíme, zvěstujeme vám!“. Čili tam je jasné že on je opravdu svědek nejenom ovšem života, nejenom zázraku, nejen učení, ale také smrti a z mrtvýchvstání. On jediný z apoštolů byl pod křížem, jak to sám dosvědčuje. Viděl, jak Ježíšovo srdce bylo probodeno a také byl ten, který přišel s Petrem jako první z apoštolů k jeho hrobu. A o tom čteme dnes v evangeliu a tam se právě také říká: „Viděl a uvěřil, když vstoupil do hrobu a viděl, jak jsou tam složená plátna, bylo mu jasné, že Ježíšovo tělo nikdo nemohl odnést“. Takže to je to svědectví Kristova vtělení i celého jeho života a smrti i jeho z mrtvýchvstání, že to je Boží syn. Jan nám v evangeliu dále ukazuje, že smyslem vtělení je samozřejmě spása a odpuštění hříchu, ale také naučit lidi žít podle vzoru Nejsvětější Trojice. Ježíš to dosvědčuje právě v Janově evangeliu slovy: „ Jako si otec zamiloval mne, tak jsem si zamiloval vás, zůstaňte v mé lásce“ nebo: „ Toto je mé přikázání, abyste se navzájem milovali, jako jsem miloval vás“. Čili tam to právě ukazuje tu míru, tu analogii, která je v lásce Nejsvětější Trojice. A zase Ježíšova prosba Velekněžské modlitby, zase opět u Jana v sedmnácté kapitole: „ Aby všichni byli ve mně, jako já Otče v Tobě, aby svět uvěřil, že jsi mne poslal“. Čili tohle všechno má nás svést k tomu, abychom se naučili cíl Nejsvětější Trojice. Ježíš to vzal jako Božský vyslanec sebou, aby nás tomu naučil. Z celého vtělení pro nás plyne, že je třeba, abychom Krista přijali, přijali do svého srdce. Jan, opět tentýž Jan v Apokalypse v třetí kapitole dvacátém verši říká Ježíšovo slovo: „ Hle, stojím u dveří a klepu, kdo mne uslyší, otevře, já budu jíst u něho a on u mne“. Čili tohle je potřeba, to je smysl Vánoc, který je ovšem celoživotní, stále otvírat dokořán dveře svého života a svého srdce Našemu Pánu tak, jak nás k tomu povzbuzuje Jan svými slovy a svým příkladem.

III.5.

Teologický význam početí

Panenské početí má význam pro církevní otce i pro novozákonní svatopisce především jako znamení. V první řadě je to znamení dvojího Ježíšova původu, tedy z Boha Otce a z Marie. To je také jeden ze základů pozdějšího vyznání dvou úplných přirozeností vtěleného Božího Syna. Za druhé je znamením toho, že Ježíš je novým počátkem lidstva a stvoření. Antitetickou paralelu mezi Adamem a Ježíšem, s níž se poprvé setkáváme u Pavla, rozvinou Justin, Irenej a Tertulián, kteří podle tohoto modelu hovoří o Marii jako o nové Evě. Podobně jako Bůh stvořil Adama z panenské země, tak nový Adam

51

byl stvořen Bohem v lůně panny. Tato symbolika ukazuje na úzký vztah mezi vtělením, stvořením a spásou člověka a světa. Za třetí je toto početí a narození znamením toho, co se děje s učedníkem při křtu, kdy se duchovně znovu rodí z vody a Ducha. MY_22_08_2008 02 Kristus, Panna Maria, sv. Jan, Bohorodička, svatý Duch téma: Nanebevzetí Panny Marie teologická, mariologická Nějaký čas po Kristově nanebevstoupení byla také Panna Maria vzata do nebeské slávy. Zasedla jako královna po pravici nejvyššího vladaře, plná slávy a zlatem oděná. Svatý Jan však žil až do časů císaře Trajána. Nejsvětější Panna, která s ním žila na zemi, již byla v ráji. Svatý Jan však byl ponechán na zemi k užitku církve. Svatý Jan věděl, že Maria byla vzata do nebe a vyvýšena nade všechny řády andělů po Kristově pravici. Nemohl se proto neradovat a nejásat v Duchu. Protože však byl připraven o Mariinu společnost a o potěšení ze společného života, nemohl se také vyhnout smutku a lítosti nad svým osudem. To vše bylo Panně Marii bezpochyby známo. Copak by mohla na Jana zapomenout? Jak by mohla zapomenout na toho, kdo jí byl na Kristově místě a z Kristovy vůle dán za syna. Proto se Janovi dostalo zvláštního vidění. Sám o něm hovoří ve Svatých Písmech. Objevilo se na Zemi veliké znamení, žena oděná sluncem s měsícem pod nohama a s korunou z dvanácti hvězd kolem hlavy. Mnoho církevních otců soudí, že Jan hovoří o Matce Boží. On sám to naznačuje slovy: „Porodila syna, chlapce, toho, který má vládnou všem národům železným prutem a její dítě bylo uchváceno do nebe k Bohu, k jeho trůnu.“ Těmito slovy bezpochyby popisuje Krista, krále králů a pána pánů, jednorozeného syna Božího a syna panenské Bohorodičky. Proto smíme věřit, že se svatému Janovi zjevila matka Boží, snoubenka Svatého Ducha, královna nebes, vládkyně andělů oděná nebeskou slávou a osvícená Božím majestátem.

III. 6.

Mariologie jako nutný doplněk christologie

Co nám Slovo zjevuje skrze svůj synovský vztah k Marii, skrze svou Matku? Na tomto místě je třeba si uvědomit, že jenom první osoba Trojice a Maria z Nazareta mohou vtělenému Synu říci zcela oprávněně: „Ty jsi můj Syn.“ Díky svému jedinečnému vztahu k vtělenému Slovu se tedy Maria stává stvořeným zrcadlem, v němž se tajemně odrážejí mateřské a panenské rysy první osoby Trojice. Obě vydání Božího obrazu ve stvoření, tedy muž i žena, musí mít svůj základ ve Stvořiteli, který pochopitelně překračuje všechny představy, které si člověk o něm utváří. Při vtělení se nestvořené Slovo učinilo nejen člověkem, ale navíc přijalo také mužskou determinaci své přijaté lidské přirozenosti. Toto přijetí jedné z determinací lidského bytí patří ke kenózi Slova. Pokud by ale v oblasti nadpřirozeného zjevení Boží obraz zůstal redukován pouze na svou mužskou edici, nebylo by to proporcionálně v souladu s ekonomií stvoření a přirozeného zjevení.

52

K tomu všemu je třeba připojit jedno ze základních myšlenkových pravidel, které slouží jako převodník mezi ontologickou a funkcionální christologií: Co nebylo přijato Slovem, nemůže být spaseno. Jenomže Slovo hypostaticky nepřijalo ženství. Buďme klidní. Nedualistická vize člověka a soteriologie vzkříšení celého člověka nás nevyhnutelně vede k závěru, že ačkoli se lidé po vzkříšení nebudou ženit a vdávat, přece si i na věčnosti uchovají svou mužskou a ženskou identitu. „Vzkříšený Pán, jenž nyní sedí po Otcově pravici, zůstává mužem. Můžeme si dále povšimnout, že posvěcená a oslavená osoba Matky Boží, nyní tělesně nanebevzatá, zůstává stále ženou.“ (MTK, Společenství a služba, čl. 35: s.27) Ve slávě je tedy jak mužská, tak ženská edice Božího obrazu, což odpovídá ekonomii stvoření. Maria zcela nepochybně zůstává jen lidskou bytostí, učednicí, věřící ženou. Není vtělením nějaké osoby Trojice. Zjevitelem Otce, Syna a Ducha svatého je vtělený Syn. Vtělené Slovo nám skrze svou přijatou mužskou přirozenost zjevuje to, co odpovídá výrazovým schopnostem této konkrétní lidské přirozenosti. To, co přesahuje schopnosti této přijaté konkrétní mužské lidské přirozenosti, opět Slovo tajemně zjevuje skrze svou Matku na základě jedinečného vztahu, který k ní má. III. 7.

Dvě podoby kenóze Syna Božího

Prozatím platilo, že v podstatě všechny linie našich úvah měly jako svůj úběžník text, v němž Jan říká, že Slovo se stalo tělem (Jan 1, 14). Druhým klíčovým novozákonním úryvkem je první část slavného hymnu z listu Filipanům. „Způsobem bytí byl roven Bohu (morfé Theú), a přece na své rovnosti nelpěl, nýbrž sám sebe zmařil (heauton ekenósen), vzal na sebe způsob služebníka (morfén dúlú labón), stal se jedním z lidí. A v podobě člověka se ponížil a stal se poslušným až k smrti, a to k smrti na kříži (Flp 2, 6-8).“ Celý hymnus (Flp 2, 6-11) může být starší než samotný list Filipanům. Přes různé návrhy členění hymnu zůstává evidentní, že zatímco v první části je jednajícím subjektem Kristus, který není ke svému počínání nikým a ničím nucen, ve druhé pak Bůh, jenž Krista, který se zcela svobodně a dobrovolně ponížil a stal se poslušným až k smrti kříže, povyšuje nad každé pomyšlení. Klíčový výraz heauton ekenósen se v Písmu nalézá pouze na tomto místě, což evidentně velmi ztěžuje jeho interpretaci. Hymnus navíc obsahuje jako poetický text řadu metafor – kupříkladu vlastní význam slova kenos je „prázdný, marný“ -, a proto je velmi obtížné vyjádřit jeho obsah dnes obvyklou teologickou terminologií. Vedle toho, jak tlumočí danou pasáž Český ekumenický překlad, se nabízí i možnost, s níž se setkáme v zatím poslední verzi liturgického překladu Nového zákona: „ale sám sebe se zřekl“. Kenotická akce spočívá ve svobodném sebezřeknutí se nebo odřeknutí se toho, co obnáší morfé Theú. Čeho se tedy Kristus vlastně zřekl? Zřekl se všech výhod, na které by měl vtělený Boží Syn podle našich představ nárok. Kristus se zřekl všeho honosného, s čím obvykle člověk spojuje svoji představu o velikosti, moci a božství. V dobrovolném ponížení a poslušnosti až k smrti kříže však zcela paradoxně probleskuje zář té slávy, která se stane plně zřetelnou při vzkříšení.

53

Právě v tom smyslu hymnus končí (2, 11) doxologií: „(…) a k slávě Boha Otce aby každý jazyk vyznával: Ježíš Kristus jest Pán!“23 Náš Bůh nechce být milován kvůli své moci, slávě a nádheře. Chce být milován jen kvůli sobě, jako osoba. Tak je tomu v lůně Trojice mezi Otcem, Synem a Duchem svatým. Vždyť Otec dává vše Synu, a „stává“ se tak dokonale „chudým“. Syn důsledně napodobuje Otce, a tak se i On „stává“ absolutně „chudým“, a proto také milovatelným jen kvůli sobě samému. Ne nadarmo se vtělený Syn v podstatě identifikuje s těmi nejbezbrannějšími, nejbezmocnějšími, nejchudšími (srov. např. Mt 25,40). Ducha svatý pak je sama „vydanost“ Otce i Syna. Byť zbaven božského hávu, zůstává přece Synem věčného Otce a jediným pravým „dědicem“ jeho slávy. To je tajemství Synovy kenóze a to je nejhlubší smysl zjevení osob nejsvětější Trojice. Jednou z cest, která vede k vyjádření Ježíšovy preexistence je i souvislost mezi dílem stvoření a dílem spásy, které v posledním důsledku představuje dovršení stvoření.24 Jestliže je Ježíš univerzálním prostředníkem v díle spásy, pak můžeme poodhalit jeho zprostředkovatelskou úlohu v díle stvoření (srov. Např. Jan 1,3: Kol 1, 16). Starý zákon poskytl kategorii moudrosti a slova, který také svatopisci využili. Další směr úvah mohl vycházet z prostého pravidla: Člověk se nemůže stát Bohem, ale všemohoucí Bůh se může stát člověkem.25 MY_02_05_2008 01 Slova Páně, Boží Slovo, Bůh, Pán téma: Kdo vytrvá až do konce, bude spasen. tajemství Ježíše Spasitele teologická, soteriologická Světci znali Slova Páně a plnili je celým svým životem. Stejně tak plnili to, co řekl ústy svých svatých proroků před svým vtělením jako to, co pronesl vlastními ústy. Boží slovo, které hovořilo k Mojžíšovi, totéž slovo přišlo mezi nás a přebývalo s námi. Poslušnost Pánovým příkazům vede člověka k dokonalosti. Proto cokoliv Bůh přikáže, náleží člověku, aby vyplnil. Pravé a skutečné Boží Slovo se stalo člověkem pro naši spásu. Kdo jej hledá, tomu se dá poznat. Neskrýval se přeci ani tehdy, když se jeho čas naplnil a On se dobrovolně vydal do rukou svých nepřátel, aby podstoupil tělesné utrpení za nás za všechny. My víme, že jako pronásledovali jeho, budou pronásledovat i nás. Sám Pán nám řekl: „Budou vás mučit a zabíjet. U všech národů budete pro mé jméno v nenávisti a tehdy se mnozí pohorší, budou se navzájem zrazovat a jeden druhého nenávidět.

23

„ dovolím si jen osobní poznámku pod čarou. Ještě stále jste s námi na vlnách Proglasu při pročítání jeho relací a teoretickém výkladu? Ještě Vás nenudíme? Pomalu se už blížíme k závěru. Ale ještě je třeba něco vysvětlit. Takzůstaňte ještě s námi. Děkujeme“. 24 25

Toto tvrzení však neimplikuje, že Bůh by nemohl dovršit stvoření jiným způsobem! Srov. J.DUPUIS, Introduzione….98.

54

Vystoupí také mnoho falešných proroků a ti svedou mnoho lidí. A protože se značně rozmůže nepravost, ochladne u mnoha lidí láska. Kdo však vytrvá až do konce, bude spasen.“ Světci a světice boží se poučili z příchodu našeho Pána a Spasitele, z největšího učitele nás všech. Neznají den ani hodinu, kdy je vševědoucí Bůh povolá. Přesto však říkají: „Pán usmrcuje a Pán oživuje. Můj čas je v Jeho rukou.“ A tak podle slov evangelia vytrvají až do konce. Jestliže je vzkříšený Ježíš nyní proniknut božskou slávou, pak je to ona sláva, kterou měl jako preexistující od počátku světa (srov. Jan 17, 5): jesliže Ježíš vystoupil, musel předtím sestoupit (srov. Jan 3, 13: Ef 4,9). Eschatologie vrhá světlo na protologii a opačně.26 Zmíněné myšlenkové postupy měly vedle setkání s oslaveným Ježíšem oporu také v tom, že Ježíš v době svého pozemského života projevoval vědomí ohledně svého jedinečného synovského vztahu k Bohu a ohledně svého poslání, jež mu svěřil Otec. 27 MY_21_04_2008 02 Ježíš, Mistr, Syn, milující Otec evang. Janovo Téma: Ježíš přišel mezi nás proto, aby odešel a vedl nás k Otci. Tajemství JK teologická, christologická, ekleziologická „Jdu, odcházím“, říká Ježíš. Otevřeně mluví o tom, co probleskovalo celým evangelijním vyprávěním. Jeho život je stále nezadržitelnějším tíhnutím k Otci, k tomu, který jej poslal do světa. Jan to staví jako paradox. Ježíš přišel proto, aby odešel. Jedině ze světa z prostřed bydlení člověka mohl svým odchodem ukázat, prochodit, otevřít cestu odsud tam. Od člověka k Bohu, od ztraceného Syna k milujícímu Otci, který pro něj již dopředu připravil pokoj k bydlení pro případ jeho návratu a nalezení. Pro učedníky budou pašije ztrátou blízkého člověka a Mistra. Chvílí, při niž se bude otřásat jejich srdce, chvět jejich víra. Budou pro ně nocí naděje, a proto mluví Ježíš o smyslu o směru, který překlenuje jako most utrpení a smrt. „Prospěje vám, abych odešel, nebude to ztráta, ale zisk“. Proč? „Připravím“. to je slovo, které Ježíš v promluvě opakuje, aby nás zbavil strachu z neznámého a temného ve vztahu k Bohu. Strachu z lidského soudu. Z Otce, který by ještě na poslední chvíli mohl dát najevo, že pro něj ještě nejsme dost dobrými, že nejsme přijatelní ani přijati. Že nepocházíme z něj, že se s námi nepočítá. Ne osud, ale cesta, kterou Kristus připravil, ne zavřené dveře, ale Kristem zamluvené a zabydlené bydlení u otce, pokoj v domě, pokoj v Bohu. Vaše srdce ať se nechvěje a neděsí, už je to připraveno. A i kdyby se snad zachvělo, zlomilo, zhroutilo, to co Kristus pro nás připravil, má velkorysé parametry. A kdyby tomu tak nebylo, řekl by nám to.

26

„Ve světle povýšení Ježíše Krista lze jasně a definitivně pochopit jeho pravý původ: Když nyní sedí po Boží pravici, tedy ve stavu ´postexistence´(=po skončení pozemského života), preexistuje zároveň od prvopočátku u Boha a před svým příchodem na svět. Přechází se od eschatologické události Ježíše Krista k protologickému významu a opačně.“ MTK, Theologia-Christologia-Anthropologia (dokument z října 1982) II.A.2: EV 8, 442. 27 „Veškeré apoštolské hlásání se zakládá na přesvědčení o Ježíšově vědomí o tom, že je Božím Synem a že je Otcovým vyslancem. Bez tohoto Ježíšova vědomí by nejen celá christologie, ale i soteriologie pozbyly smyslu.“ MTK, Iam bis de christologia (dokument ze dne 31. 5. 1986) 2.1:EV 10, 700.

55

Nejjasnějším způsobem hovoří o Janově preexistenci Prolog Janova evangelia, kde se dozvídáme o Slovu, které bylo nejprve u Boha a bylo Bohem a které se stalo tělem (Jan 1,1-18). Celý Ježíšův život je v Janově evangeliu pojímán jako sestup a návrat, tedy vyvýšení, Syna člověka (srov. Jan 3, 13: 6, 62), jako příchod Božího Syna na svět a jeho návrat k Otci (srov. Jan 13, 1: 16. 28).

III. 8. Povelikonoční víra a tři modely christologické reflexe Evangelia tak, jak je známe dnes, vznikala postupně. První fázi představuje zkušenost učedníků s předvelikonočním a posléze oslaveným Ježíšem. Druhá fáze začíná po setkání se Vzkříšeným a seslání Ducha svatého, kdy učedníci započínají veřejně vydávat svědectví o Ježíši jako o Kristu, Pánu, Mesiáši a Synu Božím. Tyto první fáze bychom mohli nazvat dobou evangelia 'před evangelii'. Celý proces se uzavírá třetí fází, v níž jednotliví svatopisci redigují a doplňují již existující materiál. Z toho vyplývá, že jedna věc je redakční stáří spisu a druhá věc to, z které fáze pocházejí jednotlivé literární celky, jež jsou v dané knize zpracovány. Liturgické formule mají buď podobu zvolání nebo podobu krátkého osobního vyznání víry v Ježíše Krista, Božího Syna atd. Jádrem prvotní víry bylo především velikonoční tajemství. Rovněž s liturgickým Sitz im Leben jsou zřejmě spjaty takzvané christologické hymny, které představují rozvinuté formule vyznání víry. Pokud hledáme stopy prvotního povelikonočního kérygmatu, pak je v 1 Kor 15, 3-5: "Odevzdal jsem vám především, co jsem sám přijal, že Kristus zemřel za naše hříchy podle Písem a byl pohřben. Byl vzkříšen třetího dne podle Písem, ukázal se Petrovi, potom Dvanácti." A ještě jeden typický výrok, který nacházíme zase jako vyvrcholení prvního Petrova veřejného působení o dni Letnic: "Ať tedy všechen Izrael s jistotou ví, že toho Ježíše, kterého vy jste ukřižovali, učinil Bůh Pánem a Mesiášem." (Sk 2, 36)

IV. IV.1.

Základní kameny soteriologické reflexe Problematika poměru mezi soteriologií a christologií

Nyní se budeme zabývat tajemství Muže z Nazareta převážně z hlediska jeho funkcionální dimenze, tedy z hlediska jeho významu pro spásu člověka a světa. Nejprve se ptáme, jaké místo patří soteriologii v rámci ostatních pojednání systematické teologie. Zejména se musíme ptát, jaký je poměr mezi soteriologií a christologií. Poznáme, že nejde čistě o akademickou otázku. Podle našeho skromného mínění je třeba znovu připomenout skutečnost, že problematika poměru mezi christologií v úzkém slova smyslu a soteriologií je zavinutě obsažena již v Novém zákoně. V knihách svatopisců je totiž patrný postupný přechod od funkcionální valence christologických titulů k jejich valenci ontologické. Lze tvrdit, že první kontakt lidské mysli s tajemstvím Ježíše z Nazareta se týká primárně jeho soteriologického významu, tedy funkcionální dimenze v širším slova smyslu. Tatáž lidská mysl však postupně proniká hlouběji do věřeného tajemství a odhaluje,

56

že v Ježíši Kristu není diference mezi poselstvím a Poslaným (srov. např. Jan 1, 14). Zjišťuje, že Ježíš se Mesiášem nestal, nýbrž že jím od počátku je (srov. Mt 1-2: Lk 1-2). Člověk tedy vychází od významovosti, od funkcionální dimenze tajemství, v níž se však nevyhnutelně skrývá otázka po osobní identitě Posla, Vykupitele, Spasitele, Zjevitele. Znovu je třeba důrazně opakovat, že Ježíš je Spasitelem daleko hlubším způsobem než všichni ostatní prostředníci spásy v jiných náboženstvích. MY_30_05_2008 03 Pán, Vykupitel Téma: Pane, jak jsi dobrý vůči hříšníkům! tajemství Ježíše Vykupitele teologická, soteriologická „Pane, stojí před tebou Duše, která přišla na svět, aby hlásala tvé podivuhodné milosrdenství a aby je proslavila před tváří nebes i země. Mnozí lidé tě oslavují a hlásají, jak mocná je tvá milost, svou věrností a stálostí. Zvěstují, jak jsi laskavý a dobrotivý k těm, kdo ti zachovávají věrnost. Já tě chci oslavit tím, že budu hlásat, jak jsi dobrý vůči hříšníkům. Tvé milosrdenství převyšuje jakékoli možné zlo a nic na světě je nemůže překonat. I když člověk znovu upadá do všech možných hanebností, žádná z nich jej nemůže zbavit naděje ve tvé odpuštění. Těžce jsem se proti tobě provinil, můj nejdražší Vykupiteli. Bylo by však ještě mnohem horším proviněním domnívat se, že nejsi dost dobrý na to, abys mi odpustil. Nadarmo se nepřítel snaží mě znovu a znovu polapit do nových nástrah. Může mě připravit o všechno, jen ne o naději, kterou mám ve tvém milosrdenství. I kdybych stokrát znovu padl a i kdyby mé zločiny byly stokrát horší než ve skutečnosti jsou, stále budu v tebe doufat. Problematika hlubšího skloubení christologie a soteriologie není rozhodně snadnou záležitostí. Svědčí o tom i následující slova Mezinárodní teologické komise: „Proto osoba Ježíše Krista nesmí být oddělována od jeho vykupitelského díla. Dobrodiní spásy nelze oddělovat od božství Ježíše Krista. Pouze Boží Syn totiž může uskutečnit opravdové vykoupení z hříchů světa, z věčné smrti a z otroctví zákona, a to podle Otcovy vůle a za spolupůsobení Ducha svatého. V některých teologických reflexích se tento intimní vztah mezi christologií a soteriologií neprojevuje dostatečným způsobem. I dnes je proto stále nezbytné pokoušet se vyjadřovat co nejlépe vzájemnou vazbu mezi základními dvěma aspekty události spásy, která je sama v sobě pouze jedinou skutečností.“ IV.2.

Tajemství převyšující naši chápavost

Víme, že Ježíš je Spasitel, tajemství jeho osoby a jeho díla proto vytvářejí dokonalou jednotu. Skvěle tuto identifikaci mezi osobou, jejím dílem a významem toho všeho pro nás shrnuje apoštol Pavel: „On se nám stal moudrostí od Boha, spravedlností, posvěcením a vykoupením“ (1 Kor 1,30). Jestliže tedy platí, že tajemství Ježíše Krista se vymyká vyčerpávající systematizaci, pak totéž zcela logicky musí platit i pro tajemství spásy, kterou Kristus přinesl a svým dílem naplnil. To ale neznamená, že není možné žádné porozumění tomu, jak je to se spasitelským významem Kristova života a jeho díla.

57

Ježíš z Nazareta křesťanovi ukázal a stále ukazuje trvalý přesah mystéria nad každým jeho verbálním vyjádřením, nad každým jeho kulturně podmíněným vyjádřením a případně kultickým znázorněním. Snad nejmarkantněji je to patrné právě v soteriologii a specificky v pojednání o onom soteriologickém „jak“ vztahu mezi událostí kříže a naší spásou. Velikost a pravdivost magisteria tkví v tom, že ono „jak“ nikdy nedefinovalo, a tak nechává především teology onu přesažnost mystéria nad jejich slovem bezprostředně zakoušet. Transcendence mystéria, tak živě zakoušená teologem v oblasti soteriologie, je tedy v určitém slova smyslu vlastní zkušeností onoho osvobození, o nějž v posledním důsledku jde. Ježíš z Nazareta je „Pánem všech“ a „Spasitel světa“. Oba christologické tituly vyjadřují význam osoby a díla Ježíše z Nazareta pro člověka. Jedná se o význam objektivní, který nezávisí na tom, jaký postoj k němu člověk zaujme, ani na tom, jestli svobodně přijme nebo odmítne tuto nabídku spásy. Z řečeného vyplývá, že je třeba jasně rozlišit objektivní a subjektivní aspekt soteriologie. IV. 3.

Spása „podle člověka“ a spása „podle Boha“

Obecně platí, že spása je osvobození od zla. Každý člověk se musí nějak vyrovnat s tajemstvím zla. Tato zásadní antropologická danost se odráží ve skutečnosti, že všechna náboženství a také mnohé filozofické systémy se určitým způsobem pokoušejí o vysvětlení tajemství zla a zároveň nabízejí nějaký způsob spásy. Zlo určitě není pojem jednoznačný, stačí připomenout jeho různé formy: zlo fyzické, ekonomické, etické, náboženské (hřích). Tato mnohoznačnost zla s sebou nevyhnutelně nese i mnohoznačnost pojmu „spása“. Zlo, od něhož člověk touží být osvobozen, nejenže determinuje typ spásy, která je očekávána, ale promítá se zcela pochopitelně i do představy spasitele nebo osvoboditele. Veřejné působení Ježíše z Nazareta je klasickým příkladem konfliktu mezi odlišnými pojetími spásy a různými představami o spasiteli. „Jádrem a středem radostné Kristovy zvěsti je spása, velký Boží dar, který nejenže znamená osvobození od všeho toho, co člověka utlačuje, ale je zejména osvobozením od hříchu, od zlého ducha, v radosti, že poznáváme Boha a že Bůh zná nás (…).“ Pavel VI. Evangelii nuntiandi (encyklika ze dne 8.12.1975) Spása jako osvobození od zla má tedy v zásadě dva stupně, které spolu úzce souvisejí, ale které je nutno velice dobře rozlišovat. První stupeň osvobození je vnitrosvětský a plně odpovídá lidským touhám. Je to spása podle člověka. Její důležitost tkví v tom, že člověk při ní intenzivně zakouší Boží dobrotu a lásku. Na tomto základě pak může mít pevnou důvěru v to, že Hospodin jedná zásadně v jeho prospěch.

58

MY_26_05_2008 02 Hospodin, Boží tvář, žalmy, Boží přítomnost, Ježíš téma: Požehnání Hospodina člověku. teologická, starozákonní žalmy a novozákonní přesah Největší tmou může být někdy ta tma, která je v nás. Ale i nad námi zazáří světlo, kterým je Hospodin. Už jenom tím, že člověk spatří světlo, je vysvobozen například ze škarohlídství a přichází k naději. Změna lidského smýšlení, obrácení a změna k lepšímu je možná jen tehdy, kdy má člověk odkud čerpat z úzkého vztahu s Hospodinem. Často čteme v Žalmech, jak žalmista požívá Hospodinovy vlídnosti, něhy. V důvěrném vztahu s Hospodinem hledá jeho vůli, hledá samotného Hospodina jeho tvář. Čerpat se dá i z pouhého přebývání v Boží přítomnosti. Doufání v Hospodina je možné i tehdy, kdy se vše zdá z lidského pohledu beznadějné. Je to doufání navzdory okolnostem. To jediné potřebné je bydlet v Hospodinově domě a ptát se po jeho vůli. Člověk hledá Boží tvář a proto prosí Hospodina, aby ji neskrýval. Oproti tomu pak čteme a slyšíme rozjasnění Boží tváře vůči člověku, tedy požehnání. Naše životy se radikálně změní jen tehdy, jestliže se svobodně rozhodneme otevřít se lásce, která stále čeká, aby nám odpustila a aby nám dala sílu začít znovu bez ohledu na to, kolikrát upadneme. Není jednoduché odevzdat své hříchy Ježíši. Jeden z důvodů, proč se jich nezbavujeme, je možná ten, že se jich stále ještě chceme zbavit svou vlastní silou. Druhá etapa se týká osvobození od hříchu, od nadvlády zlého ducha a zahrnuje zároveň i celý proces zbožštění. To vše vyžaduje od člověka dokonalý přerod, změnu smýšlení. Na tomto stupni Hospodin požaduje po člověku vnitřní proměnu srdce (srov. Mk 1,15), sebepřesažení a zřeknutí se světské logiky vlastnění a moci (srov. Mt 5, 1n: 19, 23-25), absolutní důvěru projevující se poslušností. Proč to všechno? Protože plná spása není nic jiného než dokonalé spodobení člověka s Bohem, zbožštění, obnovení a dokonání Božího obrazu v člověku. Tento obraz však může v člověku napravit a dokonat pouze Hospodin, a proto si dovolujeme nazvat tuto etapu spása podle Boha. MY_02_06_2008 Bůh, Pán, sv. Pavel téma: O pádu mocných a povýšení ponížených. spása Bůh jedná mnohdy jinak, než člověk myslí. Boží moudrost je lidem bláznovstvím. Zajímavé jsou dva biblické pohledy na počátek, na nepochopitelný čin, kterým si Bůh vyvolil svůj národ. O pádu mocných a povýšení ponížených se zde mluví tak jako ve Starém zákoně. Pavel předvádí korintským křesťanům, kteří patřili většinou mezi lidi sociálně slabé, tři skupiny lidí – moudré, mocné a urozené. To jsou ti, kdo podle měřítek světa něco znamenají, ti, proti nimž jsou korintští křesťané bez privilegií a bez moci.

Právě ty, kteří nejsou vůbec nic, vyvolil Bůh, aby zlomil moc těch, kteří jsou něco. Dle Karla Flosmana je v řečtině uvedený střední rod vyjádřením opovržení horních vrstev vůči nízkým vrstvám lidu. Otroci byli věci, ne osoby.

59

Pavel tuto věc vidí v kontextu církve v Korintě. Chlubit se lze jen v Pánu, protože před Bohem neplatí co máme, ale co jsme. To zůstává v platnosti a bude ještě zdokonaleno Boží mocí a láskou. Moudrost je v Kristu. Lidská moudrost není hlavní cestou k Bohu. Pavel se zaměřuje na lidskou chudobu, ta je dokladem Boží přítomnosti. Ježíš ukázal celým svým životem, že nepřišel na svět hledat bohatství, ale člověka, aby ho spasil. „Pokušení dneška spočívá v tom, zredukovat křesťanství na lidskou moudrost a udělat z něho současně nauku příjemného života. Ve značně sekularizovaném světě nastoupila „postupná sekularizace spásy“, za kterou se bojuje jistě ve prospěch člověka, ale člověka, který je rozpolcen a omezen na horizontální dimenzi. My naproti tomu víme, že Ježíš přišel, aby přinesl úplnou spásu. Spásu, která chce vykoupit celého člověka a všechno lidstvo, a otevírá mu úžasné horizonty Božího království.“ - Jan Pavel II., Redemptoris missio 11.

60

Závěr V diplomové práci nazvané „Tajemství Ježíšova života v zamyšleních hostů a pracovníků Proglasu“, jsme se snažili roztřídit a zhodnotit daný materiál z hlediska christologie a soteriologie. Analyzovali jsme 230 MND. Podle kvality jsme je rozložili pro sebe pracovně do tří skupin. Tou třetí jsme se nezabývali. Neměla vzhledem k tématu žádnou větší výpovědní hodnotu. V první a druhé skupině jsme po té postupovali kroky christologické analýzy. Nejprve jsme hledali biblicko-teologické náměty. Tady jsou výsledky: Autoři MND hledali inspiraci 30x ve Starém zákoně a 54 x v Novém zákoně. Ze starozákonních textů nejvíce citovali Žalmy 8 x, Izajáše 17 x a knihu Genesis 5x. Z Nového zákona citovali celkem 54 x. Z listu sv. Pavla 19 x (Kor, Ef, Řím,Gal., Flp), Matoušovo evangelium 16 x, Lukášovo evangelium 14 x, Markovo evangelium 5 x. Janovo evangelium 25 x. Můžeme říci, že převažuje janovská christologie a těsně za ní pavlovská. Na středověké mystické texty upozornila MND, která rozebírala hymnus Tomáše Akvinského. Autoři se podvakrát obrátili také k autoritě a listům papežů. V jedné z MND byl jen povšechně zmíněn odkaz Jana Pavla II. Ve druhé MND autor zmínil název encykliky papeže Benedikta XVI. Spe salvi vydané dne 30. listopadu 2007, a lehce ji zakomponoval do své krátké úvahy zabývající se nadějí spojené se spásou. Dokumenty magisteria citovány nebyly. Jak už jsme uvedli uvnitř textu diplomové práce, při kvantitativní analýze 230 christologických titulů byl nejčastěji užit titul Kristus (84x) a Pán (75x). Tady si dovolím jen svůj postřeh. U některých zamyšlení mě napadalo, že tituly používá autor tak nějak bez zdůraznění jejich původního funkcionálního významu. Že je sází do myšlenky nějak samozřejmě, bez osobního přijetí. Už je prostě více nerozvádí, a tak nemůžeme poznat, co pro autora MND opravdu znamená třeba titul Vzkříšený, bratr v Ježíši Kristu, Král atd. Nebo jak se ztotožňuje se slovy „Pán můj a Bůh můj“, proč je ve svém zamyšlení použil. Že je užívají prostě samozřejmě bez uvědomování si jejich plného obsahu a významu. Jako jméno Ježíš, které se objevilove 54 zamyšleních. Titul Spasitel byl užit (8x), Mesiáš (6x), Vykupitel (2x). Tato pojmenování se objevovala v MND, vypovídajících o ukřižování a vzkříšení Ježíše Krista. Očekávali bychom, že Kristův kříž bude nějak více reflektován ve svém soteriologickém významu. Ale není tomu tak. U mnohých MND se slova „kříž“, „spása“ objevují spíš jako „zaklínadlo“, které vhodně rámuje téma. Jen jednou jsme objevili oslovení Abba (srov. Mk 14, 36: Žid 5, 5.8), které ukazuje na výjimečný vztah Ježíše k Otci. Jednou se také objevilo označení milovaný Syn (ho hyios mú agapétos) - jen v myšlence při křtu v Jordánu, a ne, jak bychom ještě očekávali při Proměnění na hoře (srov. Mt 17, 5). Dvakrát jsme se setkali se spojením Ježíš jako „bratr“. To bylo nejčastěji v zamyšleních připravovaných k Týdnu modliteb za jednotu křesťanů. S potěšením jsme objevili titul Pán dějin. Autor v MND zasadil naše moderní dějiny do univerzalismu Boha stvořitele. Dějiny by pro nás měly být pozitivní záležitostí, protože svět a čas jako stvoření jsou dobré. A v dějinách se nám otevírá cesta ke spáse. Tajemství Ježíšova života byla prezentována rovnoměrně v časové rovině historické události i v rovině, která událost zpřítomňuje do současného života křesťana.

61

Většina zamyšlení odkazovala posluchače - čtenáře do oblasti spirituálního prožívání a následování Ježíva příkladu. Velmi často se však obě roviny prolínaly v jedné myšlence. Velmi málo, ale přesto se objevily texty k tajemství vtělení. Na klíčový text Jan 1,14 bylo odkazováno přímo jen pojmem „Slovo“, „Slovo se stalo…“ . tento významný christologický titul jsme objevili asi ve třech MND. Autoři se v nich snažili vyjádřit onu velkou Janovu teologii, v níž evangelista pojímá vtělení ne pouze jako akt sjednocení dvou přirozeností, ale spíše jako stávání se člověkem, které vrcholí v okamžiku, kdy je vše dokonáno (srov. Jan 19,30 - Iz 55,11) a Slovo na sebe vzalo lidskou smrt. Jen v několika MND jsme zachytili vnímání Ježíše - „Slova“, jako zjevitele, spasitele, ale také soudce. On není pouze zjevitelem, on je samotnou podstatou zjevení, které je zároveň vrcholným Božím sebedarováním člověku. On nesoudí, ale soud již nastal, protože světlo pravdy a milosti přišlo na svět (srov. Jan 3, 16-21). Očekávali jsme, že se pro vyjádření druhé kenoze Boha objeví i klíčový text z Flp 2, 6-8. Ale nenašli jsme ho. Zmaření a vydání se Boha na kříži reflektovali autoři MND vlastními slovy. V textech jsme si všímali také toho, jak autoři zohledňují zjevitelský význam Ježíšova života a díla. Zda není v MND redukován jen na vykupitelský význam. Podle porovnání textů se ukázalo, že obojí je v rovnováze. Pokud jde o christocentrismus v jednotlivých zamyšleních, je v myšlenkách zcela jasné, že i když je námět textu hodně tzv. „ze světa“, alespoň v jednom užití titulu projeví autor své christocentrické smýšlení a postaví Ježíše Krista do centra zamyšlení. O tom ostatně vypovídá zpětně kvantitativní výsledek analýzy christologických titulů. Méně už jeho obsahové rozvedení, jak jsme se zmiňovali výše. Sledovali jsme také, zda v zamyšleních jde tzv. o christologii spíše zdola (historickou christologii vycházející z reflexe Ježíše dějin) nebo christotologii shora, jejímž východiskem je Boží slovo, kérygma. Opět se hodnocení vyjevilo jako rovnoměrné. Christologie sestupná ( začínající od Kristova božství) byla zcela jasná jen u velmi malého počtu ( 6) myšlenek. Dalších 14 bylo zcela jasně vzestupnou christologií, u mnoha ostatních jsme váhali, protože šlo spíš o prolnutí obojího ve velmi stručně vyjádřeném krátkém textu. U většiny MND jsme shledali spíš jen ono nahodilé přiřazení titulu k textu. Pokud jde o poměr christologie a spirituality, ukázalo se, že takřka ve všech zamyšleních ať skrytě nebo vysloveně, vybízí autor k následování Krista. Velmi často měly myšlenky ekleziologický charakter, odkazovaly na začlenění křesťana do společenství Kristovy církve. Rozměr eschatologický jsme našli převážně v MND o Božím království. Snad jen dvě zamyšlení pocházející od kněží ukazovala do oblasti sakramentologie. Minimální byla snaha o výpovědi ontologické. Co říci závěrem? To je na diplomové práci snad to nejtěžší. Vím, že člověka učí trpělivé práci a držení fantazie na uzdě. V rozhlasové práci má tvůrčí představivost své místo. Tady jsem ji musela neustále korigovat a prověřovat. Znalosti z klasifikačních zkoušek nestačily. Bylo třeba znovu se ponořit do studia literatury a teoretických pramenů. Učit se formulovat přesně a jednoznačně. A za to jsem moc ráda. Skutečným vzorem mi byly obě základní monografie, s nimiž jsem pracovala. S chutí jsem v nich a dalších knihách znovu listovala a podtrhávala znovu objevené. Stejně tak mě potěšilo, když jsem několikrát zjistila, že se v našem zkoumaném materiálu, v každodeních zamyšleních hostů a pracovníků Proglasu, promítlo, co jsme se snažili sdělit v mnoha vzdělávacích cyklech teologie. Že přece jen naše vzdělávací pořady působí jako malá osvěta. Není to malý výsledek našeho společného snažení.

62

Seznam literatury BIBLE , Písmo svaté Starého a Nového zákona, včetně deuterokanonických knih: Ekumenické vydání ČBS 1985, Zvon 1991 Dokumenty II.vatikánského koncilu Zvon, 1995 Katechismus katolické církve KNA Kostelní Vydří 1995 Bible a christologie. Dokument z roku PBK z roku 1984 Překlad C.V.Pospíšil. Krystal 1999 POSPÍŠIL C.V.: Hermeneutika mystéria Kostelní Vydří: Krystal OP - Karmelitánské nakladatelství 2005 POSPÍŠIL C.V.: Ježíš z Nazareta, Pán a Spasitel, Kostelní Vydří: Krystal OP - Karmelitánské nakladatelství 2006 RYŠKOVÁ M.: Doba Ježíše Nazaretského Karolinum, Praha 2010 POSPÍŠIL C.V.: Ježíš Kristus - Pravda dějin KNA Kostelní Vydří 2009 POSPÍŠIL C.V.: Dar Otce i Syna. Základy systematické pneumatologie Olomouc 1999 POSPÍŠIL C.V.: Maria - mateřská tvář Boha Praha-Kostelní Vydří: KNA 2004 RATZINGER J.: Úvod do křesťanství Brno: PETROV 1991 ZIÓLKOWSKI Z.: Nejtěžší stránky Bible Praha-Kostelní Vydří: KNA 2001 FEUERBACH L.: Podstata křesťanství Praha 1954

63

Přílohy Anotace Soupis základního zkoumaného materiálu Myšlenky na den za rok 2008

64