TAJEMSTVÍ HLAVONOŽCE. aneb Návrat do bílého chlívku. Andrea Frýbortová

TAJEMSTVÍ HLAVONOŽCE aneb Návrat do bílého chlívku

Andrea Frýbortová

Věnováno všem odvážným poutníkům.

K tajemným horám nespočet vede cest. Sedmero zastavení… čakrami nech se vést.

Na pláži I.

Na kamenité pláži jednoho sopečného ostrůvku se povaloval na slunci malý mořský vepřík. Mořský vepřík je velmi vzácný druh prasátka, který se hodně podobá našemu pašíkovi jen s tím rozdílem, že je mnohem menší,

5

celý zelenomodrý a má delší čumáček, téměř jako malý chobot. To proto, aby mohl vesele dovádět v mořských vlnách, nabírat do chobůtku slanou vodu a stříkat si ji na záda, když je velké horko. A má ještě něco zvláštního: velké plácačkovité uši. Ty mu zase usnadňují potápění a rychloplavání. Naše prasátka ze statku by se mu jistě smála, chudáčkovi, že vypadá tak legračně. Mořský vepřík bydlel v bílém chlívku na vysokých kůlech, aby ho neodplavily narážející vlny. Nikdo neví, kdo tady ten chlívek postavil. A proč přímo na kamenité pláži? Snad nějaký prapředek vepř, který miloval šumění moře a chtěl mu být na blízku. Zrovna tak jako obrovským, zářivým hvězdám, které se za klidných nocí odráží na nehybné vodní hladině.

789 Jednoho dne se vepřík zase tak vyhříval na slunci před svým chlívkem, když tu jej oslovil tvor v růžovém slamáku, který se právě vysoukal ze štěrbiny mezi kameny: „Boubelatej! Slyšíš mě?“ Vepřík se nervózně zavrtěl a otočil se na druhý bok. „Ježišmarjá, tak bude to? Copak mě neslyšíš? Jeden se tady div nestrhá, aby všechno stihnul a tenhleten věčný povaleč se neuráčí ani odpovědět!“ Vepřík usilovně přemýšlel, co zase chce ten otravný, nestoudný Kamenočerv. Jako by nestačilo, že už od časného rána všichni ti malí tajtrlíci dělají mezi kameny neskutečný rámus. Nemohl se soustředit ani na východ slunce – svůj každodenní rituál. „Na slůvko Boubelatej neslyším,“ odsekl nevrle a ani ho nenapadlo, aby se otočil. „Tak co jsi?“ pokračoval červ. „Lenoch, budižkničemu nebo bačkora?“ To už vepřík nevydržel. Jediným pohybem se svezl z plochého kamene,

6

Kamenočerv Eliáš 7

na kterém ležel, a rozběhl se útočně k místu, kde se ještě před chvílí vytahoval Eliáš, nejprotivnější ze všech Kamenočervů. Teď tam zbyl už jen růžový slamák, protože zbabělý červ se bleskurychle schoval zpět mezi kameny. „Nakonec měl pravdu,“ bručel si pro sebe vepřík a zkoušel si nasadit maličký slamák na hlavu. Kdo já vlastně jsem? Každý mi říká vepřík z bílého chlívku, copak to je nějaké jméno? Mořská panna Alžběta mi sice říká „rozkošný Leontýne“, ale to se mi také zrovna moc nezamlouvá. Tak se vepřík oddával svým úvahám, růžovým slamákem otáčel na paznehtíku a pozoroval začínající příliv. Za chvíli by se měl jít potápět, natrhat si nějaké mořské řasy na večeři a pozdravit známé podvodní tvory. Potom možná ještě poplave k Útesu štěstí, kde každý večer předcvičuje Alžběta vodní gymnastiku a… „Naval mi můj klobouk, Boubelatej, nebo si mě nepřej!“ zaječel vztekle Eliáš obklopený partou Kamenočervů. Všichni se usadili na vepříkově placatém kameni a malými kartáčky, připevněnými k rukám, přejížděli zběsile sem a tam, přesně tak, jak byli zvyklí. Hlavy jim, stejně jako Eliášovi, zdobily růžové slamáky. Eliáš pokračoval už o poznání smířlivěji: „Hele, teď už vážně, jo? Nebudu ti říkat Boubelatej a ty mi vrať klobouk. V tomhle příšerném podvečerním vedru ještě dostanu úpal. A to si nemůžu dovolit zrovna teď, když přijedou na zimní fušku příbuzní z Prehistoričáku.“ „Takže z Prehistoričáku, říkáš?“ vykulil vepřík oči a docela zapomněl na předešlou hádku. Znal je. Připochodovali každou zimu. Parta obrovských šneků ošetřujících posvátné kameny v Prehistorickém sídlišti na protější hoře. Už to jejich poslání budilo úctu. A před zimou lakovali kameny na místní pláži, asi aby nevyšli ze cviku.

8

„Jo, přesně ti a už jsou na cestě. Takže jistě dovolíš, abychom ti tady ten zaprášený kámen před zimním nátěrem pořádně vypulírovali, mistře.“ „Poslužte si,“ odsekl vepřík a ladným pohybem odhodil slamák k Eliášovi. Potom vznešeně odkráčel do vln stále silnějšího přílivu.

II. Útes štěstí je vlastně obyčejný kámen – větší kámen trčící nad hladinu, v němž voda vymlela prohlubeň, takže připomíná do poloviny napuštěnou vanu, zkrátka ideální místo pro cvičitelku vodní gymnastiky Alžbětu, mořskou pannu, vílu, žínku… prostě krásnou osůbku, napůl ženu a napůl rybu, která začala z dlouhé chvíle vždy při západu slunce předcvičovat pro místní obyvatele. Když přijde příliv, celý kámen zmizí pod vodou, a Alžbětu, která na něm sedí, je vidět jen do půlky těla. A ta člověčí půlka se vesele rozmachuje, neúnavně šermuje rukama a všelijak otáčí a zaklání hlavu, až jí dlouhé zelenavé vlasy vlají do všech stran. Divili byste se, kolik má zájemců: od létajících rybek přes chobotničky s různým počtem nohou a paží, vodní koníky až po jednu žábu se zelenými puntíky. Ale ta přišla teprve včera. Přivedla ji Trojnožka – třínohá medúza od nedaleké skalní brány. „Koukni se na ni, Alžběto, potulovala se tady v okolí a říkala, že hledá nějakou zábavu. Tak ji přiber do své party, já už musím letět, za chvíli mám zápas.“ Trojnožka odplula na svém šlapadle (pro tři nohy) a Alžběta se za ní

9

s úsměvem dívala. Co tahle skvělá medúza všechno nestíhá. Kromě hry zvané „vhazovaná“, kterou provozuje každý čtvrtek u skalní brány a jíž se účastní také někteří Alžbětini cvičenci, dovede neuvěřitelně rychle objíždět ostrov na své skvělé šlapací loďce a plnit funkci zpravodajky a informátorky pro všechny, kteří něco potřebují. Zrovna jako tahle podivná velká žába. Plavala podél břehu a vystrkovala svou žlutou hlavu s vyboulenýma očima nad hladinu. „Hledáte něco?“ zajímala se Trojnožka a už natahovala jednu ze svých tří nohou, aby pomohla neznámé na svoji loďku, se kterou se nečekaně přiřítila z pravoboku. Kdyby tehdy medúza viděla pod hladinu, zahlédla by pohrdavý žabí úšklebek. Ale velké, nevinné žabí oči, které vykukovaly nad vodu, nic takového neprozrazovaly. „Promiňte, vy jste místní?“ pokračovala medúza a nedůvěřivě si měřila velkou žlutou hlavu posetou zelenými skvrnami. „Ne! To je nápad! Já jsem prosím z jezera a slaná voda mě tak trochu štve, řekla bych!“ „Tak co tu pohledáváte? Ehm, tedy promiňte, nechtěla jsem vyzvídat,“ koktala Trojnožka zmateně. „Řekla bych, že jsem tu takzvaně na zimních prázdninách.“ „Aha, jen tak jste si vyjela?“ „Láry, fáry, kvaky kvak, potrhaný černý mrak,“ vybafla nečekaně žába. „Co to? Ach, promiňte, už zase vyzvídám. Omlouvám se.“ „Trochu se nudím, řekla bych,“ pokračovala žába jakoby nic. „Nevíte o nějaké bohulibé zábavě?“ Trojnožka pomyslela na „vhazovanou“, ale zase ten nápad rychle zavrh-

10

la. Pro nové členy nebylo už místo, obě družstva byla plně obsazena a tohle nezvyklé sladkovodní stvoření by jistě celou hru jen kazilo. „Jak vám říkají?“ zeptala se Trojnožka a s odpovědí si dávala ještě trochu načas. „Kdo jak mi říká?“

11

Trojnožka hleděla nechápavě na neznámou a teprve za chvíli jí to došlo: „Ale ne, to je jen takový slovní obrat. Ti oni jsou třeba vaši známí, rozumíte? Kdokoli, komu jste blízká. Znamená to, jak se jmenujete?“ „Och, jistě, kvaky kvak. Eleonóra, jméno mé.“ „Tak tedy, milá Eleonóro, vy jste jako stvořená pro vodní gymnastiku. Já vás tam zavezu, jen račte vstoupit na můj koráb.“ Ale žába odmítla pozvání na šlapadlo a ploužila se nezúčastněně za vzdalující se Trojnožkou. Své obrovské vyboulené oči přitom líně přivírala, jako by spala.

III. Mořský vepřík vesele plaval ve vodních proudech, potápěl se až ke dnu a pak v točitých spirálách vyplouval ke hladině. Dováděl tak dlouho, že ani nezpozoroval ohnivý západ slunce. Kolem proplula rybka na klíček a za ní uháněl mořský koník, táhl písečné sáňky se sourozenci Podnochodkovými. Svižně rozrazily vodu a zanechaly za sebou chladivý vír. Už je čas, všichni se scházejí na vodní gymnastiku. Vepřík udělal pár posledních přemetů a dohnal fialkovou chobotnici Gabrielu, na které bylo vidět, že cvičí opravdu pravidelně. Všech sedm chapadel měla dokonale vypracovaných a svalnatých. Vepřík sám nevěděl proč, ale ta chapadla mu připomněla Kamenočervy a hned měl po náladě. Gabriela zmizela z dohledu a vepřík se zařadil jako poslední do průvodu mířícímu k Útesu štěstí. Alespoň měl čas na přemýšlení. Ti zatracení Kamenočervi mu pěkně znepříjemňují život. Vzpomněl si na to, co říkal protivný Eliáš o šnecích z Prehistoričáku. Zajímalo by ho,

12

proč každý rok váží takovou cestu z posvátného sídliště až na kamenitou pláž. Zimní přesun je zapeklitá věc. Vepřík se zabral do svých úvah a vůbec nezpozoroval, že Útes štěstí obeplul velkým obloukem. Vždycky, když plave pod vodou, tak se mu něco podobného stane. Musím se víc soustředit, pomyslel si, teď přijdu zase pozdě, propánajána. Alžběta mi už minule hubovala. Všichni na mě museli čekat. Vepřík se zběsile vydal vzhůru k hladině. Přední nožky propnul nad hlavu, velkýma ušima rytmicky mával a zadníma nohama kmital sem a tam. Zakroucený ocásek mu posloužil jako vrtule. Vystřelil nad hladinu jako šíp, chobůtkem vystříkl gejzír vody a očima plnýma slané vody se snažil rozeznat, kde se nachází. A čekala ho hned dvě překvapení. První, že se ocitl úplně na jiné straně ostrova, než čekal, přímo před vysokým kuželovitým útesem trčícím z moře, který nikdo nenazval jinak než Doutník, a druhé, že na Doutníku sedělo nějaké podivné stvoření. Vepřík se zakuckal leknutím, postava připomínající zelenou skvrnu sebou trhla a zmizela ve vlnách. To je mi nadělení, tak my tu máme nějakého vetřelce! „Hej, osobo, ukažte se mi přece. Tak bude to!?“ Ale veškeré volání bylo marné. Z vln se už nikdo nevynořil a vepřík riskoval, že se dnes večer bude muset s vodní gymnastikou rozloučit. „Tohle musím hned říct ostatním. Kdo to kdy viděl, aby se na Doutníku vysedávalo? A až úpně na vrchu! To by nikoho místního přece nikdy nenapadlo,“ mumlal si pro sebe a svým osobitým plaveckým stylem se vydal za Alžbětou a jejími svěřenci.

13

IV. Podnochodka Lára křečovitě svírala držadla písečných sáněk, ale bolest v dlani jí nedovolovala vychutnat si jízdu jako obvykle. Jejich závodní mořský koník se tentokrát snažil jet ohleduplněji, ale pokud chtěli stihnout začátek cvičení, musel spěchat. „Říkala jsem ti, ať zůstaneš doma,“ podotkla dotčeně Dára, která se přidržovala na držadle před ní. „Nebudu sama doma s Ludvíkem,“ odsekla Lára a na malou chvíli se zkusila poraněnou rukou pustit. „Stejně to všechno zavinil on.“ „To tedy nevím, jak?“ obořila se na ni druhá sestra, jejíž místo přímo za koníkem ji opravňovalo k řízení. „Milá Sáro, já moc dobře vím, že ty úlomky z rozbité amfory jsi Ludvíkovi pomáhala zahrabat ty. Ovšem, že budeš tak pošetilá a necháš ho to provést přímo před jeskyní, to jsem netušila!“ A tak by se sestry Podnochodkovy dohadovaly nejspíš ještě dlouho, kdyby se před nimi náhle neobjevil Útes štěstí v celé své kráse a mnoho cvičenců, kteří kroužili kolem dokola. „Vidíte, už začali. Já to věděla,“ vztekala se Dára a netrpělivě se pustila držadla dříve, než koník zastavil. Hbitými prstíky upravila své kudrnaté culíky, tak typické pro všechny tři sestry, a trhavými pohyby obtloustlého rybího ocásku se zařadila mezi cvičence. Lára se už pustila také a úlevně vydechla. Ostrý střep ze staré amfory se jí sice podařilo z dlaně vytáhnout, ale je možné, že nějaké drobné úlomky ještě zůstaly v ráně. Pekelně to štípalo. Jak už řekla svým sestřičkám, nechtělo se jí zůstávat v mořské hlubi-

14

ně s protivným bráškou Ludvíkem. Jejich prastará jeskyně se nacházela až na samém dně hlubohého moře, míle a míle daleho od společnosti, a sestřičky si vyškemraly na svém strýčkovi Rybounovi superrychlého mořského koníka, který je dopravil na jakoukoliv vzdálenost. Zato Ludvík neměl potřebu společnosti. Celé dny trčel na dně a s vlastnoručně sestrojeným přístrojem vyhledával v písku prastaré předměty z potopených lodí. Nejvíce si rozuměl s nejmladší Sárou, která mu občas velmi obětavě pomáhala. Cvičenci ukončili zahřívací kolečko a všichni se vynořili nad hladinu, kde se Alžběta vztyčila na svém kameni a posunkem naznačovala, aby se utišili. „Milí přátelé, dnes večer jsme se tady zase sešli, abychom protáhli své tělo a…“ „Nač ty dlouhé proslovy?“ divila se Gabriela a nechápavě se otáčela po ostatních. Svaly, které si speciálně kvůli dnešnímu cvičení potřela rybím tukem, se jí už nedočkavě napínaly. „… pohladili svou duši pohledem na krásný západ slunce, který, jak víte, je na našem malém ostrůvku obzvlášť úchvatný. Ale ne všichni žijí na ostrůvku a dokonce ne všichni žijí v mořské vodě.“ Publikem projel udivený šum. „Dovolte, abych mezi námi přivítala novou cvičenku, která pochází z dalekých zemí a zdrží se tu s námi jen přes zimní období.“ Poté se vedle ní na polozatopený Útes štěstí vyškrábalo nezvyklé stvoření žluto-zelené barvy a vyvalenýma očima hledělo na všechny přítomné. „No tohle!“ neovládla se Dára a zlostně zafuněla. Zase byl někdo štíhlejší než ona. Nezvykle dlouhé nohy nově příchozí ji přiváděly k zoufalství. Malá rybka na klíček se uchichtla a zašeptala své sousedce: „Nepřipo-

15

míná vám ta cizinka někoho? Podívejte ty vyboulené oči a taky ty blány na rukou a na nohou. Tak co?“ Pololétající rybka na ni tázavě pohlédla, chvíli váhala, ale nakonec zakroutila hlavou: „Nemám ponětí, má milá. Nikoho tak odpudivého opravdu neznám.“

16

V. „Šudly, mudly, láry, fáry. Špína, prach a staré cáry,“ prozpěvoval si Eliáš a usilovně čistil svými kartáčky jeden z kamenů pod vepříkovým bílým chlívkem, až se mu drobné tělíčko otřásalo. „Ten Boubelatej je ale nepořádník! Vsadím se, že si tady ty kameny neotře, jak je rok dlouhý. A při tom o nic nejde, no nemám pravdu?“ Ostatní Kamenočervi svorně přikyvovali. Už se skoro setmělo a hvězdy byly ještě bledé, ale pracovitým červíkům to nevadilo, zvládali svou práci i za úplné tmy. Každou chvíli přijde první skupinka šneků, a proto musí být vše doděláno a zářit čistotou. „Láry, fáry, mořský pes, stihneme to ještě dnes,“ pokračoval Eliáš ve svém uměleckém projevu a ani si nevšiml, že ke břehu přirazilo v plné rychlosti Trojnožčino šlapadlo. „Haló, miláčkové, růžoví klouboučkové,“ halekala Trojnožka na celé kolo. „Tak už je tady máte. Ten velký barevný je zrovinka támhle za zákrutou.“ „Cože? Na fíkovém schodišti? Ale to je hrůza! Ještě to nemáme všechno dodělané,“ jančil Eliáš a začal svolávat celé červí družstvo do jedné řady. Všichni si začali po jeho vzoru strhávat z rukou připevněné kartáčky a házeli je do skulin mezi kameny. Růžové slamáky si upravovali na hlavách a vypínali hrdě svá drobná těla do pozoru. Musejí přece uvítat své vzdálené příbuzné, jak se patří. Zpoza rohu se náhle vynořila ufuněná šnečí hlava a za ní následovala obrovská různobarevná ulita. Kamenočervi už věděli, že přilézá nejstarší člen šnečí party – Don Carmello, přezdívaný také Hnidopich. Velmi pra-

17

Don Carmello 18

covitý a pořádkumilovný šnek strávil na Prehistorickém sídlišti na vrcholu hory celých dvě stě padesát let, a nikdo se proto nediví, že při každém svém pohybu tak strašně funí a heká. „Mladí přátelé,“ vykřikoval Don Carmello, když spatřil své příbuzné vzorně vyrovnané v jedné řadě, „zas další zima zbarví můj krunýř do pestrých barev stáří. A co vy? Dobře se vám daří?“ Don Carmello je tak trochu básník a všichni už se těší, jak bude svými veselými rýmovačkami bavit při práci celou společnost. „Inu, jsem už velmi stár. To zimní stěhování z hory mě unavuje a víte vy co? Příští sezonu zůstanu pěkně v klidu doma, ano, ano. Ať jen si synáčkové lamentují. Zůstanu doma, už je to tak.“ „Ale jděte, strýčku Carmello, vždyť jste ještě plný síly. No jen se podívejte, jste tady úplně první,“ povzbuzoval staříka úlisně Eliáš. „Jó, panáčku, růžový slamáčku, ale napadá tě vůbec, že jsem musel kvůli tomu vyrazit o dva dny dříve?“ Eliášova nazelenalá pokožka mírně zčervenala, jak se zastyděl. „Ale jděte done Carmello,“ zakoktal a raději se rychle věnoval svému v pozoru stojícímu družstvu. „Pěkně to tu máte vyčištěno, jen co je pravda. Znamenitá příprava, já věděl, drahý Eliáši, že na vás bylo vždycky spolehnutí,“ pokračoval šnek jakoby nic v rozhovoru. Nerad přiváděl druhé do rozpaků. „A co ten modrý vepřík, stále tu bydlí?“ zvedl hlavu k bílému chlívku stojícímu na vysokých kůlech. Jeden z červů zatím rozvítil lucerničku visící na boční straně chlívku a souhlasně kývl: „Ano, Boubelatej je tu stále s námi. Šel asi na vodní gymnastiku, většinou se v tuhle dobu už vrací, ale to víte…“ „Jen samé srandičky a skutek utek!“ vmísil se toho pobouřeně Eliáš.

19

„Nu ano, je to možné,“ pokyvoval Carmello unaveně hlavou. „Já pamatuji ještě jeho praděda. Ten také úklidu nepřikládal zvláštní důležitost. Jen opojné chvilky radosti pod rozpáleným sluncem a dovádění v mořských hlubinách bylo jeho celodenní náplní. Ale byl to správný chlapík, postavil tento útulný přístřešek a já mu pomáhal.“

20

„Útulný, říkáte?“ ujelo nekontrolovaně Eliášovi. Kdyby tak obří šnek viděl tu vrstvu špíny, zbytky mořských řas a kousky vyplavených klacíků všude v okolí chlívku, jistě by mu hrůzou vybledla ulita. A náhle jako mávnutím proutku zazářilo jasné světlo hvězd na čistém potemnělém nebi. Z fíkového schodiště se linuly hlásky dalších a dalších přilézajících šneků, kteří ani malou chvíli v roce nechtějí odpočívat.

VI. Vepřík se řítil vodou jako o závod. Plácačkovité uši nastavil na vysoké obrátky a usilovně zaostřoval pohled do potemnělé hlubiny, jestli nepotká nějakého koníka. Ten by jistě cestu k Útesu štěstí zvládl mnohem rychleji. Bylo ještě třeba obeplout jeden cíp ostrova a objevující se hvězdy byly jasným znamením, že se vodní gymnastika chýlí ke konci. Najednou ucítil změnu tlaku vody. Zarazil pohyb uší, přestal pádlovat nožkama a jako přikovaný zůstal stát na místě. Přímo před ním se z vodní tříště vynořil závodní koník Podnochodků a vzhledem k jeho brzdné dráze si vepřík musel několik sekund počkat, než se k němu vrátí. „Co se stalo, pane vepříku?“ ptal se koník starostlivě, když zahlédl jeho výraz. „Ale ani se neptejte… Ahoj, Láro, Dáro, Sáro,“ zdravil rychle všechny tři sestřičky a na Láru spiklenekcy mrkl. Měl ji totiž nejraději. „Vy už jste dneska skončili, není to nějak brzy? Snad to není kvůli mně?“

21

„Ne, neboj,“ ujišťovala ho Lára a bolavou dlaní třepotala v chladném proudu. „Dnes to byla nuda a představ si, že.“ „Žádná nuda, abys věděl,“ vyhrkla Dára nazlobeně. „Naše sestřička je totiž marod a nemůže většinu cviků zacvičit. Náhodou to bylo super! Byla tam nová cvičenka a to jsi měl vidět, jak jí to šlo a jaké měla nohy a.“ „Neskákej mi pořád do řeči! Byla to nuda, to ti povídám. A ta otřesná, zeleno-žlutá obluda, skákala tam jako… jako nevím co…“ „Ale měla dobrou figuru a mohla mi prozradit nějaké dietní triky ze své země.“ Koník netrpělivě zafrkal: „Nic si z toho nedělejte, pane vepříku. Dneska jsme skončili o něco dříve. Ta nová cvičenka tam trochu rozvířila stojaté vody. Tak copak se vám stalo?“ Vepřík zadumaně šlapal vodu a poslouchal všechny ty novinky od sestřiček Podnochodkových. Uvažoval jestli nebude lepší svěřit své tajemství pouze Alžbětě, budou tak moci spolu všechno v klidu vypátrat. „Nestalo se vůbec nic,“ zalhal s nevinnou tváří, „jen jsem trochu zaspal. Nová cvičenka říkáte? Tak to je zajímavé. Možná ji tam ještě zastihnu, musím totiž mluvit s Alžbětou a… no nic, tak se mějte. Ahoj, Láro, a pozdravujte brášku, pa pa.“ Koník se také rozloučil a vypálil nadstandartní rychlostí do hlubin moře. „Hm, to jsou mi věci. Nová členka Alžbětina spolku. Možná to spolu všechno nějak souvisí,“ bručel si vepřík pod svůj dlouhý čumáček, a když vynořil hlavu nad hladinu, uviděl nedaleko Útes štěstí a na něm hvězdami osvětlenou skupinku postav. „Leontýne,“ křičela na něj už z dálky půvabná cvičitelka, protože měla zrak jako ostříž. „Kde vězíš člověče?“

22

„Musím s tebou okamžitě mluvit,“ chraptěl vepřík a chobůtkem vystříkl vysoký gejzír vody. Ale Alžběta mu nepřiplavala vstříc jako obvykle. Neviděl její útlou postavu vrhající se po hlavě do příboje nebo konec rybího ocasu mizejícího ve vlnách. Byli velcí přátelé a ona mu chodila naproti s radostí. Vždycky. Tak co se to tady děje? Místo toho se celá ta skupinka podivně vlnila a chvílemi se mu zdálo, že dokonce vyskakují do výšky. Opravdu ho zrak nešálí? I když byl hrozně zvědavý, zvolil pomalý plavecký styl, takzvané cachtání, a neustále čekal, že se Alžběta přece jenon vzpamatuje a připlave. Nechtěl totiž mluvit o neznámém vetřelci před ostatními. „Leontýne, pospěš si!“ zaznělo opět od Útesu štěstí a vepřík, který svým pomalým tempem stejně ničeho nedosáhl, si zklamaně uvědomil, že bude muset mlčet. Připlaval ke kameni a šátravým pohybem nohy hledal výčnělky, o něž by se zachytil. „Tak tady jsi, sláva,“ pronesla Alžběta s tajuplným výrazem ve tváři a opět se obrátila ke své podivné společnosti. „Omlouvám se, chtěl jsem přijít včas, ale zdrželi mě naši Kamenočervi… a taky přijdou šneci z Prehistoričáku, vždyť víš jako každou zimu…“ „No dobrá, tak už polez!“ natáhla k němu Alžběta přes hranu kamene svou dlouhou štíhlou paži. „Někoho ti chci představit.“ Vepřík dlouhým pobytem ve vodě trochu zfialověl, protože měl alergii na jistý druh řasy, ale bohužel o tom zatím nevěděl. A tak když se hrdě vysoukal na Útes štěstí, pronikavá záře hvězd mu nepomohla nic zamaskovat. Společně s novou cvičenkou na ně byla opravdu veselá podíváná. Hleděli na sebe v němém údivu. Ona: žlutá obojživelnice posetá zele-

23

Vodní víla Alžběta

Žába Eleonóra

nými skvrnami, s obrovskýma očima, hubenýma nohama a skřehotavým hlasem, a on: v jejím kraji takzvaný vepř domácí, teď ovšem v nezvyklé modrofialové kombinaci, nepřirozeně malý a zdeformovaný.

VII. „Odkud říkala, že pochází?“ vyptával se vepřík a oběma předníma nožkama se pevně přidržoval Alžbětiných tak trochu kluzkých křivek. Seděl na jejím silném rybím ocasu a uhýbal nárazům vln. Večerní projížďky s vodní vílou patřily k nejlepšímu zakončení dne. Někdy se vrátil příliš pozdě a to jste pak měli slyšet rozespalé Kamenočervy! Vepřík totiž na kamenité pláži osvětlené jen slabým světlem lucerny skoro vůbec nic neviděl, takže se nemotorně potácel, dupal a vůbec všemožně budil odpočívající sousedy. „Z daleké země sladkovodních jezer, představ si,“ rozplývala se Alžběta. „To si tedy představit neumím,“ odvětil vepřík trochu podrážděně. Ta nová podivínka mu byla velmi nesympatická. Kdoví proč. Jen ty její nepřirozeně vysoké skoky. Hrůza! A nejhorší na tom bylo, že se v nich Alžběta zhlídla a má v úmyslu je začlenit do své každodenní cvičební sestavy. „To ti povím, to se někdo má. Část roku je na jednom místě a na zimu zase na jiném,“ zasnila se víla. „Ačkoliv já si tedy život bez moře nedokážu představit!“ „Doma je doma,“ řekl dost nepřesvědčivě vepřík. Ani za nic by nepřiznal, že už delší dobu tajně závidí všem, kteří pravidelně střídají svá letní

25

a zimní stanoviště. Mnohokrát si představoval, že má někde na vrcholu hory útulný malý domeček, kam se vždy na zimu vypraví. Moře je v té době stejně moc studené a pláž se stane tábořištěm Obřích šneků a protivných Kamenočervů, kteří už netráví tolik času zalezlí pod kameny jako v létě. „Co když má ta skokanka něco společného s tím tajuplným vetřelcem?“ „Nemám tušení, ale zatím jsem žádného vetřelce neviděla,“ řekla pochybovačně Alžběta a pohodila divoce hlavou. Několik kapek z jejích dlouhých vlasů zabloudilo vepříkovi přímo do očí. Blížili se k Doutníku. Tyčil se panovačně uprostřed širého moře, potemnělý kus ztuhlé sopečné lávy, přímo vábící ke zkoumání. „Ještěže ta protivná Eleonóra odkvačila tak brzy. Jinak by určitě zaslechla, co ti říkám o neznámém vetřelci, a šla by ho předem varovat.“ „Tak ty toho nenecháš, Leontýne? Nezdáš se mi dnes ani trochu rozkošný!“ Vepřík se ušklíbl a měl v úmyslu Alžbětě konečně naznačit, že toto pojmenování se mu vůbec nezamlouvá, když v tom náhle zpozorněl. Vztyčil plácačkovité uši a pak se rychle svinul na Alžbětině rybím ocase do modré koule. Tato takzvaná „vepřokulička“ tichounce sklouzla pod hladinu, a než se vodní víla stačila vzpamatovat, už ji táhla za ruce dolů pod vodu. Chvíli tam kolem sebe zmateně kroužili a Alžběta si ťukala významně na čelo, zatímco vepřík usilovně artikuloval, ukazoval střídavě k Doutníku a na své velké uši a taky přikládal nervózně svůj prasečí prstík k čumáčku na znamení ticha. Táhl nic nechápající vílu dál od útesu a tichounkým hláskem špitl: „Pst, slyšel jsem strašné zvuky! Na mou duši! Asi to bude hrozná příšera.“ „Leontýne! Mám toho dost! Hned mě pusť, chci vyplavat nahoru.“

26

„Ne, ne, ne,“ pištěl vepřík a táhl Alžbětu vší silou za sebou. „Nech toho.“ „Ááááááá! Příšerááá! U všech mořských vepřů, zachraňme se!“ křičel malý hrdina, když se zezadu otřel o velice slizkou a studenou věc. „Děkuji za kompliment, to si snad ani nezasloužím.“ „Cože!? To jsi ty, Trojnožko?“ rozesmál se úlevou vepřík a obejmul medúzu omluvně kolem hlavy. „Tak takhle to dopadá, když začneš fantazírovat, Leontýne,“ přidala se nazlobeně Alžběta. „Ale já opravdu něco slyšel.“ „Tiše, tiše,“ okřikla je Trojnožka a jednou ze svých nožek jim ukazovala, aby ji následovali. Připlavali ke dnu a uchýlili se do malé jeskyně, kde mohli v klidu hovořit. „Měl jsi pravdu. Mé šlapadlo začalo po létě zase vrzat, pořád to promazání odkládám, tak proto ty podivné zvuky. Nechala jsem ho o kus dál a zbytek jsem doplavala, abyste rozuměli, někoho jsem sledovala.“ „Opravdu?“ divila se Alžběta, „tak jen povídej.“ „Víš, nechci, aby sis o mně myslela něco špatného, ale ta nová… moc se mi totiž nezamlouvá. Chtěla jsem zjistit, co je vlastně zač a kde vůbec přebývá. Nikdo se jí na to ještě nezeptal, nemám pravdu?“ „Takže jsi ji sledovala?“ Vepřík, který stál s otevřenou pusou a souhlasně přikyvoval, vycítil svou příležitost: „No, neříkal jsem to? Je to podivínka podivná a určitě je spolčená s Doutníkovým vetřelcem!“ „Kdo je to Doutníkový vetřelec?“

27

„Ale toho si nevšímej,“ uklidňovala Trojnožku Alžběta. „Raději pokračuj. Zjistila jsi něco?“ „Tak trochu. Když jste dnes večer skončili gymnastiku a všichni se rozešli do svých domovů, stála jsem opodál a sledovala Eleonóru, jak se bude chovat. Nejdřív jste vyskakovali ještě chvíli na útesu a potom k vám připlaval tady vepřík, který se opozdil. Eleonóra očividně znervózněla a měla se rychle k odchodu. Když se rozloučila, odplavala falešným směrem, ale hned za prvním výběžkem to napravila a vydala se plnou parou k Doutníku.“ Alžběta zaraženě mlčela a namotávala si vodou rozevláté vlasy na dlouhý prst. „Měl jsem pravdu, to je mi jasné,“ utrousil opatrně vepřík. Nechtěl příliš dráždit svou přítelkyni, která jistě nerada přiznává, že na jeho podezření něco bude. „Mám nápad,“ vykřila náhle Trojnožka. „Následujte mě!“ Zadumaná Alžběta s vepříkem překvapeně sledovali Trojnožku, která vyplavala z jeskyně a velmi pomalu se vznášela k vodní hladině. „Snad nechce udělat… ne… že ne, Leontýne?“ „Rozbušku? Právě to jsem měl na mysli,“ usmíval se potěšeně vepřík, protože superrychlý výskok z vln zvaný „rozbuška“ miloval. Ovšem mořské víly při něm měly trochu potíže. Dlouhé vlasy se jim nepříjemně omotaly kolem celého těla a pak se těžko rozčesávaly. „Neblázni, Alžběto, teď musíme táhnout za jeden provaz,“ popadl couvající vílu za ruku a chlácholivě vysvětloval: „Víš přece, že okamžik překvapení je nejdůležitější. Jestli se nám podaří přistihnout ty dva, budeme mít vyhráno.“ „Ty pořád meleš svou. Co když žádný Doutníkový vetřelec neexistuje?

28

Kdo ví, co jsi viděl? A Eleónora? Ta mohla mít tisíce důvodů proto, aby náhle změnila směr, nemyslíš?“ „Je jedno, co si myslím. Teď máme příležitost to zjistit, tak jdeš do toho? Slibuji, že s vlasy ti potom pomůžu.“ Pustil Alžbětinu ruku a následoval už mírně rotující medúzu k hladině. Důležité při rozbušce bylo, aby se otáčeli všichni zúčastnění těsně pod

29

sebou, protože vír, který tím vznikne, postupně sílí a v závěru vytvoří mohutný gejzír. Cvičitelka gymnastiky neměla mnoho času na rozmyšlenou, ale ani ho nebylo třeba. Stejně už věděla, že svým kamarádům pomůže. Jednou rukou si opatrně přidržovala vlasy a druhou prudce švihla dozadu, aby se co nejvíce roztočila. Všechno dopadlo na výbornou. Velký vodní vír se přeměnil v ještě silnější gejzír, vymrštil kamarády nad hladinu a ti co nejrychleji soustředili svůj pohled před sebe. Na Doutníku seděly dvě postavy, které se však bleskurychle vrhly do vody. I přesto vepřík stačil rozeznat nazelenalého pantátu v roztrhaných barevných hadrech a jeho společnici, obyvatelku sladkovodních jezer – žábu Eleonóru. A ještě pro úplnost: Byla tam s nimi taky jedna Rybovranka. Tak trochu vyvrhel rybovrančího spolku, protože pokud něco opravdu ovládala, bylo to žalování, donášení a šíření klepů.

VIII. „Jen do toho! Však já tě dostanu! Ty mi neutečeš!“ ozývalo se z mořského dna. Shrbená postavička s vytřeštěnýma očima, zaujatá usilovnou prací působila v temných hlubinách téměř strašidelně. „Sáro, Sáro! Proboha, kde věžíš? Dones mi ten hák, rychle!“ Blanité ručky kmitaly jako o závod a vyhrabávaly z písku „něco“, co tam stejně tak rychle znovu mizelo. „Strašně se to propadá. Vrtákovrt je k ničemu, narazil na moc tvrdý

30

povrch a celý se ohnul. Proč mi někdo nepomůže?“ lamentoval zoufale Ludvík, vášnivý objevovatel prastarých pokladů. Ačkoliv sestřička nepřispěchala pohotově s potřebným nástrojem, Ludvík, který neznal prohru, pokračoval v hrabání. Podnochodky jsou velmi starý druh ryb, který už dneska nikdo nezná. Pár rodinek ještě žije v hlubokých mořích, navždy ukryto před zraky zvědavců a od pradávna chodí po mořském dně po rukou. Snad až na Ludvíka. Ten je používá po celý den a noc k něčemu úplně jinému. K vrtání a hrabání. „Nevím, po kom to dítě je,“ povzdechl si nedávno strýc Ryboun při podvečerní rozprávce – pravidelném zhodnocení uplynulého dne, kdy se ze sedla svého závodního koníka přesvědčoval, že jeho tři neteře jsou v naprostém pořádku. „Vaši rodiče byli úplně normální, na mou věru a já… nu, jen se na mě podívejte! Vybral jsem si ušlechtilé povolání, chov plnokrevných mořských koníků. Věřil jsem, že snad Ludvík půjde v mých stopách.“ Sestřičky se na sebe podívaly a znudeně se ušklíbly. Každému bylo jasné, že strýčkovy úvahy na toto téma jsou naprosto zbytečné. Jeho jediným zájmem byli koníci, zrovna tak jako jediným zájmem Ludvíka bylo hrabání v písku. „Vážně netuším, po kom je tak jiný. Ty jeho blány… a ty oči. Jistě, vaše matka pocházela odněkud ze severu, ale vy, mé drahé dívenky, jako byste ze šupiny vypadly svému ubohému otci. Nechť je mu písek lehký.“ Tehdy už to netrpělivý koník Alababa nevydržel a bez jediného zaváhání odsvištěl i se svým krotitelem vzhůru k hladině. Co na tom, že Ludvíkův obličej je trochu zploštělý, jeho oči obrovské a vyboulené, ruce porostlé

31

Podnochodek Ludvík blánami a rybí ocas zakrslý. Jeho vykopávky jsou velkolepé a on sní o tom, že se stane slavným archeologem. „Už to skoro bude. Tak póójď, já vím, že jsi to ty! Jupíííí.“ Ludvíkovy ruce se probojovávaly stále hlouběji a zdálo se, že jej písek pohlcuje a škodolibě vyzývá k nerovnému zápasu. Za jeskyní se objevila Sára a v rukou svírala velký zahnutý hák.

32

„Právě včas,“ křičel Ludvík a zakuckal se rozvířeným pískem, který mu vnikl do úst. Zachytil za ostrý konec háku, který sestra zabodla vší silou do písku a snažil se k němu připevnit zahrabaný předmět. „Doufám, že to bude ono! Ten zlatý tác do sbírky. Už mi chybí jen konvice a…“ „Kde je Lára a Dára? Potřebujeme pomoc,“ křičel vzrušením Ludvík. „Odjely vzhůru k hladině navštívit kamarády, zvládneme to sami.“ „Stále jen kamarádi, proč se tam rovnou nepřestěhují?“ „Musí chodit po dně. Zapomněl jsi?“ Na to už Ludvík nic neřekl a soustředil se raději na titěrnou práci v písečných nánosech. „Je tu nějaký výstupek. Počkej, už to každou chvíli bude… tahej, tahej!“ Sára se zapřela ocáskem o útes a společně s bráškou napínali svá drobná těla, aby vytáhli z písku věcičku, která jistě pamatuje staletí. „Jen počkej, to bude Poustevník koukat. Minule mi vzkázal, že mé nálezy jsou den ode dne hodnotnější. A on se vyzná, panečku.“ Sára poslouchala jen na jedno ucho, šíleně ji píchalo v boku a bylo jí teď úplně jedno, co řekne Poustevník. Snad poprvé po mnoha letech pomyslela na to, že by se raději bavila se svými sestrami. Náhle něco povolilo a Sára i s Ludvíkem odletěli ke kamenné stěně útesu. Narazili na něj celou vahou a zůstali tam chvíli ležet. Hák se i se záhadným předmětem válel opodál a Ludvík, stále ještě omámený nárazem, vycítil, že to není jeho vysněný zlatý tác. Byla to velká kovová destička se stopami rzi. Omšelá a chladná na dotek.

33

Ani jeden z nich netušil, jak důležitý objev učinili. A taky kolik zmatků kolem něj vznikne.

IX. Už dva dny pracovali Obří šneci společně s Kamenočervy na údržbě velkých kamenů na pláži. Práce jim šla pěkně od ruky, dokonalá organizace červa Eliáše a Carmellův smysl pro humor tomu jen napomáhaly. Už před svítáním doléhalo okénkem do chlívku dohadování Kamenočervů. Handrkovali se kvůli kartáčkům, které si předešlý den omylem prohodili, nebo jim spadly do skulin mezi kameny. Ale vepřík měl tentokrát mnohem důležitější věci na přemýšlení. Don Carmello ho vřele uvítal. Bylo to té noci, co spolu s Alžbětou a Trojnožkou uspořádali pátrací akci za účelem odhalení proradné Eleonóry a jejího společníka. Starý šnek trpěl špatným spaním a v okamžiku, kdy se vepřík vynořoval z vln, polehával na kameni pod hvězdami a upřeně hleděl na moře. „Ach,“ ujelo Donu Carmellovi, když viděl malého tuláka vystupovat na břeh. „Vítám tě, chlapče spanilý, vítám tě, synu moře!“ „Dobrý večer, Done Carmello, dlouho jsme se neviděli. Loni jste postonával, nemám pravdu?“ „Ale jistě hochu, pravdu díš. Můj krunýř je již starý, jak sám víš.“ Vepřík se pobaveně usmál a pak s předstíraným úlekem ztišil hlas a ukázal paznehtíkem do tmy: „Zdržel jsem se, to víte. Ti blázni už spí?“ „Pokud těmi blázny míníš mé přátele v kloboučku, tak ano. Ti spí spánkem zaslouženým. A pročpak se touláš po nocích? Tvůj praděd…“ „Představte si,“ skočil mu vepřík zaníceně do řeči. „Objevil jsem vetřel-

34

ce, na našem Doutníku vysedává podivné stvoření a bůhví, jaké má úmysly!“ „Doutník patří moři, milý synu.“ Vepřík se na něho překvapeně podíval a své další obavy raději spolknul. Vzpomněl si na úspěšně provedenou akci „rozbuška“ a na to, jak potom spolu se zamyšlenou Alžbětou seděl na útesu a pomáhal jí rozmotávat dlouhé zelenavé vlasy. Trojnožka vědoucně pokyvovala hlavou, a ještě než odplula na svém rozvrzaném šlapadle poznamenala: „Dávejte si na Eleonóru pozor! A ty, Alžběto, chovej se během cvičení jakoby nic. Možná, že nám všechno vysvětlí sama.“ „Myslím, že nemá co vysvětlovat,“ odvětila vodní víla a bolestně zaúpěla, protože vepřík si při rozčesávání počínal trochu neobratně. „Jedině snad to, proč její společník vysedává na Doutníku a co tady vůbec pohledává!“ „Ani to ne, vepříku“, přidala se k Alžbětě Trojnožka. „Doutník přece nepatří nikomu konkrétnímu a na našem ostrově je naprostá svoboda.“ Všimla si, že se vepřík chystá odporovat, a tak rychle dodala: „Zatím musíme být opatrní a určitě se nám podaří zjistit, jaké jsou jejich pravé úmysly.“ „Tvůj praděd by byl na tebe jistě pyšný,“ pokračoval Don Carmello jakoby nic. „Také miloval noční výlety, a co teprve ty denní,“ zasnil se. „Jednou se se mnou vypravil tady z pláže až nahoru na Prehistorické sídliště. A to už byl přece jenom starší pán.“ Vepřík zpozorněl. Nikdy se vlastně o své předky pořádně nezajímal. Věděl jen, že jeho rodiče zahynuli při velké bouři, kdy obrovské vlny vysoké jako věže přelévaly rodnou pláž a s ní i bílý chlívek, jejich domov. On

35

byl tehdy maličký a zachránila ho jedna medúza, která duchapřítomně zatáhla vyděšené selátko hluboko ke dnu, kde moře neběsnilo, a ukryla ho v tmavé jeskyni. Když bylo konečně po všem a znovu se spolu vynořili nad hladinu, rodný chlívek ležel převrácený na boku a všude okolo panovalo naprosté ticho. A pradědeček? O tom sice kdysi něco zaslechl od nejstarších obyvatel ostrova, ale netušil, že podnikal tak daleké cesty. Ta představa se mu zalíbila. Starý moudrý šnek jako by to vycítil. Vzpomněl si na slib, který dal kdysi vepříkovu pradědovi – slib, který ho zavazoval k tomu, aby pomáhal všem obyvatelům bílého chlívku v naplnění jejich snů. Pak obrátil k vepříkovi svou vrásčitou tvář osvícenou lucerničkou připevněnou na chlívek. „Ty také cestuješ, spanilý jinochu?“ zeptal se. „Odíráš své paznehtíky o kamenitý povrch cest? Vždyť co jiného zbývá, když nepatrně pozměnit svůj osud chceš?!“ Poslední slova téměř vykřikl a vepřík zmateně ucouvl. „Pověřím tě úkolem, úkolem téměř historickým.“ „Opravdu? Co mám vykonat? „Zapomněl jsem u nás nahoře spoustu věciček, mimo jiné také lesk v prášku. Ten, co s sebou máme, vydrží sotva na měsíční půli. A to si nemůžeme dovolit, protože tato skvělá pláž si dozajista zaslouží, aby všechny její kameny byly hezky lesklé, nalakované, nemám pravdu?“ „To jistě zaslouží!“ „Má to však jeden háček,“ našpulil Don Carmello dramaticky své šnečí rty. „O mé zapomnětlivosti se musí dozvědět mí synáčkové na posvátné

36

hoře. Nechť se má paměť věkem znavená stane terčem všeobecného posměchu.“ „Ale proč, Done Carmello?“ „Tyto výpravy mne unavují. Tělo se lehce zadýchá, má ulita mi usychá. A synové mí nezvedení, ti stále tvrdí: Nic to není.“ „A vy si myslíte, že vás sem kvůli zapomnětlivosti přestanou posílat?“ Starý šnek neodpovídal, zadumaně vraštil čelo a vypadalo to, že vepříka vůbec nevnímá: „Přidělím ti průvodce, šneka Karlíka.“ „A Karlík o tom ví?“ „Už se štěstím zalyká,“ neopomněl Don Carmello jednu ze svých rýmovaček a spiklenecky na vepříka mrkl. „Má teď úkol jiný, seznámím vás v pravou chvíli.“

X. Vepřík byl od té chvíle jako vyměněný. Po nocích nespal a dokonce nešel ani na vodní gymnastiku. Jako by všechny události předchozích dnů náhle ztratily význam. Podivná žába Eleonóra, Doutníkový vetřelec a Eliášovy věčné připomínky – to vše se rozplývalo v mlžném oparu minulosti. Vepřík měl teď před očima jen svůj dlouho odkládaný sen, konečně se našel důvod, aby se vydal z rodné pláže vstříc horám a vulkánům. Alžběta o něj projevovala obavy a neustále posílala po Trojnožce hromadu vzkazů, například o Eleonóře, která se sice druhého dne na cvičení dostavila, ale poté, co se hrozně pohádaly, odplula s nafouknutými tvářemi a tajemnými výhružkami. Neznámého vetřelce vydávala za svého strýce a jeho pobyt tady za zimní dovolenou.

38

Eliáš a ostatní Kamenočervi si vepříka zlomyslně dobírali. Po celé pláži se samozřejmě rozkřikla zpráva o jeho novém poslání. „Ty, Boubelatej, prej nám odšpacíruješ na výlet? To nás ale mrzí, co si tady počneme?“ „Copak, Eliáši, závidíš, že výběr nepadl na tebe? Ach, promiň, já zapomněl, ty bys tam přece ani nedolezl. Ty dokážeš jen poskakovat z kamene na kámen,“ odsekl pohotově vepřík a otočil se ke Kamenočervům zády. Pokud ho teď nějaký rozhovor zajímal, tak jedině s Donem Carmellem. „Láry, fáry, blázne starý,“ odfrkl si Eliáš a růžový slamák si posunul více do čela, aby nebylo vidět, že zlostí celý zrudl. Potom zavelel několika Kamenočervům pobíhajícím ještě stále s kartáčky na rukou, aby toho nechali a věnovali se úklidu pod kameny. Drhnutí pro letošní sezónu skončilo. Slunce hřálo neúnavně dál, ale každý místní obyvatel podle intenzity paprsků poznal, že zimní plýskanice se neodvratně blíží. Vepřík začal zrovna zatloukat okýnka na chlívku kousky desek, které nedávno vyplavila voda. Netušil, jak dlouhá bude jeho cesta, ani kde všude se během ní zdrží. Zabezpečit chlívek na zimu bylo tedy zapotřebí. Sem tam nějaký Kamenočerv vykoukl zvědavě ze skuliny mezi kameny a nevěřícně zakroutil hlavou. Takhle zodpovědného Boubelatého neznali, svět se asi zbláznil! Don Carmello procházel důstojně po pláži, opíraje se o zkroucený kus dřeva jako o berličku. Nahýbal se nad každým kamenem a kontroloval tloušťku laku. Mezi řečí utrousil hned žert, hned zas vtipný veršík, aby své dělníky rozveselil. Vepřík, stojící u svého okýnka, s obdivem pozoroval, jak mají moudrého starce všichni rádi a s jakou úctou a obdivem k němu vzhlížejí. Zalitoval na chvíli, že úkol, který mu byl zadán, zbaví prastarého šneka povinnosti docházet rok co rok na tuto pláž.

39

Don Carmello se po chvíli zastavil u velkého fíkovníku a s někým dlouho a soustředěně rozmlouval. Občas se otočil směrem k bílému chlívku, a když uviděl vepříka za oknem, pokynul mu radostně na pozdrav. Od fíkovníku ke chlívku teď vykročili dvě šnečí postavičky. Něco vám prozradím: Šneci z Prehistorického sídliště chodí po nohou. Potřebují být totiž velmi pohybliví a svou práci dělat co nejrychleji. Na tak velké ploše je to samozřejmostí. Tak ať se nikdo nediví a na nožky jim hloupě neciví! Čím více se přibližovali, tím bylo jasnější, že mladý urostlý šnek vedle Dona Carmella bude pravděpodobně Karlík. Byl ještě o něco vyšší a jeho ulita zářila na slunci perletí. Nožky měl svalnaté a spodní část těla se mu oslnivě leskla právě použitým lakem. Způsob, jakým obří šneci lakují kameny, je velmi zajímavý. Každý z nich má při sobě vak naplněný lakem a tím si vždy před prací namaže břicho a zadeček. Potom si vyberou určitý kámen, nožky složí pod sebe a sednou si na zem jako každý obyčejný šnek. Bříškem zapatlaným od laku přejíždějí pomalu po celém kameni, až ho pěkně vyleští a zanechají na jeho povrchu jednolitou lesknoucí se vrstvu. „Šéfe, jak to mám naředit? Je třeba změnit poměry?“ zahalekal na kolemjdoucího Dona Carmella jeden ze šneků pracujících poblíž bílého chlívku. „Ano, ano, rozhodně změnit poměry. Situace je víc než vážná. Navrhuji deset litrů fíkové šťávy na jeden váček lakového prášku.“ Nato zvedl stařičký šnek ustaranou tvář k vepříkovi stojícímu v okně a dal mu posunkem najevo, že on a Karlík si s ním přejí mluvit. Vepřík otevřel vrzající dvířka a přidržel pokroucený žebřík. Silák Karlík udělal nečekané gesto, vysadil si svého staršího přítele vzadu na ulitu,

40

41

jeho berličku odhodil stranou a svěžím tempem vystupoval vzhůru do chlívku na vysokých kůlech. „Ach, můj drahý synu, cítím téměř vinu!“ zarecitoval stydlivě stařec. Potom dramaticky ztišil hlas a promluvil k vepříkovi shlížejícímu k nim z horní příčky žebříku: „Je třeba vyrazit neprodleně na cestu! Naše zásoby laku jsou katastrofální, vůbec jsem neměl tušení, do jaké míry tuto vzácnou surovinu postrádáme.“ Karlík vstoupil dovnitř, opatrně postavil Dona Carmella na dřevěnou podlahu vysušenou od mořské soli a upřel na vepříka tázavý pohled. „Jsem připraven dělat ti průvodce po celou dlouhou cestu,“ usmál se povzbudivě. „Věřím, že si budeme rozumět. Karlík, jméno mé.“ Vepřík se už chystal, že pronese něco duchaplného a vyjádří také svou vděčnost za důvěru, která v něj byla vložena, ale jak už to tak bývá, jiná nečekaná událost mu překazila plány. Z moře náhle hlučně vypochodovala Trojnožka a za ní se u břehu plácala sotva dech popadající Alžběta. „Leontýne, co mi to provádíš? Nemůžeš si jen tak odejít!“ křičela a vlasy měla vzrušením celé rozcuchané. Trojnožka nechala vodní vílu ve vodě a zamířila přímo k vepříkovi a jeho návštěvě. Omluvně se chytala jednou nohou za hlavu a druhou pevně tiskla balíček zabalený v nevzhledné, potrhané rybářské síti. „Bláznivé ženské,“ odfrkl vepřík podrážděně. „Co to tady provádějí?! Počkejte, prosím chvíli…“ Nečekal, až přijde Trojnožka k žebříku, rychle seskočil z poslední příčky přímo na kameny a utíkal jí vstříc. „Co se děje? Mám tady teď velice důležité jednání. Nemohlo by to počkat?“

42

„Jen se na ni podívej. Vůbec si nedala říct. Já teď plavu přímo od Podnochodkových, byla jsem u nich dole několik dnů. Vzkázal si pro mě Ludvík, potřebuje zase něco ocenit, však víš. Na zpáteční cestě jsem ji potkala a hned na mě vybavila tu novinu. Že prý odcházíš do hor! Je to pravda?“ „Ano, je to pravda. Don Carmello mě pověřil jistým posláním, ale není to nic tak strašného, vždyť za pár týdnů se zase vrátím. No nic, jdu za Alžbětou, abych ji trochu uklidnil.“ „Počkej ještě. Chci ti něco navrhnout. Jak víš, ponesu teď tuto starožitnost,“ natáhla ruku obtěžkanou balíčkem před sebe, „za Poustevníkem do jeho domu ve skalách. Můžeme putovat společně.“ „Opravdu? No to by bylo báječné,“ rozzářil se vepřík. „Už se hrozně těším, vážně.“ Odběhl k Alžbětě do mělké vody, aby ji uchácholil něžným pohlazením po vlasech a rozvernou sprškou vody z chobůtku. Vepříkovo přátelské počínání vykouzlilo na tvářích přihlížejících šneků chápavý úsměv.

789

43