TAJEMSTVÍ DVOJČAT – NEZAŘAZENÉ KAPITOLY Kapitola druhá: Zvláštní událost Alanise Olien Harlin Školník děti v pořádku dovedl na hrad. Ondina a Warick společně s Vanessou zamířili s trochou trémy na stupínek. Mělo dojít k zařazování. Ondina s Warickem už toho o zařazování hodně slyšeli. Prý si mají dát na hlavu nějaký klobouk a ten jim poví, do jaké koleje patří. Ředitel školy přinesl velký a značně otrhaný klobouk a postavil ho na stojan. Pronesl úvodní slovo a na pódium vystoupila zpoza stolu zestárlá profesorka. Měla dlouhé červené vlasy, sahající pod zadek, scvrklý obličej, průzračné oči, pěkně upravené nehty a měla na sobě velmi krásné šaty. Člověk by řekl, že se k ní ani nehodí. „Tak, já teď budu číst jména a ten člověk, čí jméno přečtu a bude si opravdu jist, že to je jeho jméno, sem předstoupí a já mu na hlavu posadím tenhle klobouk. Doufám, že mi rozumíte!“ Ondině připadla profesorka poněkud zmatená, ale raději nikomu nic neříkala, tiše si prohlížela osazenstvo Velké síně, kde se zařazování konalo a čím dál postupovala jména v abecedě, tím víc na ni lezl strach a tréma. „Niedelsen Warick!“ zazněl poněkud sešlý hlas profesorky a Warick se váhavými kroky vydal ke klobouku. Profesorka mu jej nasadila na hlavu a Warick v tu chvíli přestal vnímat svět okolo sebe. Pořádně ani nevěděl, do které koleje by chtěl. Nejspíš do Mrzimoru, aby neporušil rodinnou tradici. Klobouk si s ním dlouho a tiše povídal. Warickovi už pomalu začínal vadit mírný pach klobouku, ale snažil se na to nemyslet. Klobouk uměl proniknout do myšlenek a právě se probíral Warickovými myšlenkami, aby dokázal určit správnou kolej. „Těžké, těžké jsem měl rozhodování. Myslím, že jsem nakonec zvolil správně. Tvá kolej bude NEBELVÍR!“ Ve Warickovi se zmítala vlna zklamání a rovněž velikého překvapení. Domníval se, že náleží Mrzimoru, stejně jako jeho otec, matka a všichni dávní předkové. Ne příliš nadšeně se vydal k Nebelvírskému stolu, kde jej všichni studenti s radostí vítali. Warick se na ně usmál a věnoval veškerou svou pozornost zařazování sestry. „Niedelsenová Ondina!“ Ondina se bez váhání vydala ke klobouku. Také u ní se dlouze zamýšlel. A také ona spadla do Nebelvíru… Jak je možné, že dvojčata jako jediná z rodu byla přiřazena do Nebelvíru? Mají v sobě něco zvláštního? To už ať odhalí naši čtenáři, kteří jsou ochotní napsat pokračování!
Kapitola druhá: Jezero Teodorik Valdorius Byl jasný vlahý večer, všude bylo plno hluku a páry z Bradavického vlaku. Studenti mezi sebou štěbetali, jiní se hlasitě smáli. A většina nováčků se trochu zmateně rozhlížela, včetně Waricka a Ondiny. Vanessa se za nimi držela v těsném závěsu. Najednou si všimli rozruchu na opačném konci nástupiště. Na jednu z železničních beden se vyhoupl malý, ale zato energický mužík v tvídovém a značně obnošeném kabátu, který toho jistě mnoho pamatoval. Přes svou subtilnost, vcelku hlubokým a hlasitým hlasem prohlásil: „No tak starší ročníky, nezdržujte, honem ke kočárům. Prvňáci – všichni prvňáci honem sem ke mně.“ Warick, Ondina a Vanesa se rychle spolu s ostatními budoucími prvňáčky začali tlačit k mluvčímu. „Takže děcka, jsem John Barnaby a jsem zdejší šafář, ovšem všichni mi říkají Bárny. Za chvíli se vydáme k hradu,“ a ukáže palcem neurčitým směrem dozadu. „Věci si tu nechte, o to se už postaráme,“ trochu se zasměje svým hrdelním smíchem. „Takže jste tu všichni? Hej, ty tam vzadu,“ houkne na malého blonďatého klučinu, „ty jsi prvňák?“ Klučina nesměle kývne. „No tak co si to ženeš za staršími ročníky, pojď k nám. No, kde jsem to skončil. Za chvilku odejdem k jezeru k loďkám. Nebojte, loděk je dostatek. Do nich si nastoupíte a ty nás na můj povel přesunou k hradu, tam si vás už přebere někdo z profesorů a řekne vám další. Je to jasné?“ A netrpělivě si poskočí na bedně, když sleduje nesmělé přitakání jeho svěřenců. Hejno nováčků se dalo do pohybu za Bárnym. „Tý jo …loďky!“ řekl Warick. „Jen jestli jsou bezpečné?“ odvětila Odina, „Víš, že neumím moc plavat.“ „Bude to fajn, nebojte,“ dodala Vanesa a hnala se dolů k jezeru. Tam bylo umístěno množství asi třímetrových loděk s labutími hlavami, na kterých byly zavěšeny lucerničky s duhovým světlem. Všichni tři si nasedli do jedné loďky a sledovali ostatní, jak si také hledají svá místa. Bárny všechny kontroloval a když nasedl poslední opozdilec, vytáhl hůlku (až nepatřičně velikou), přitom něco zamumlal. Loďky vyrazily přes jezero. Po nějaké době ani Odina už necítila obavy a užívala si klidné plavby v pološeru. V dáli se začal rýsovat osvícený majestátný hrad Bradavice - jejich útočiště po celý příští rok. Warick jen vzdychl, když viděl tu nádheru tyčící se na skalním výběžku nad jezerem. K břehu jim chyběl jen kousek a všichni se hlasitě bavili a stříkali po sobě vodu, když se náhle od břehu začala zvedat bílá fosforeskující napěněná vlna a rychle se blížila k malé flotile lodiček… Všichni ztuhli a čekali, co se bude dít.
„Panne Barnaby,“ řekl onen malý blonďák, „tam za vámi, ta voda!“ vyhrkl. Bárny se otočil udaným směrem a nehnul ani brvou. Pěna se přiblížila na dvacet metrů, nabrala výšku tří metrů a začala obkružovat loďky. Někdo vykřikl. V tom vlny na sebe vzaly podobu koní, kteří začali kolem loděk dovádět. Bylo slyšet hlasité vydechnutí snad všech přítomných. Šafář jenom houkl: „Překvapení, děcka. To jsou vodní Hastrošové a chtěli vás přivítat. Nemusíte se bát.“ Představení trvalo ještě asi pět minut, než Hastrošové zmizeli, tak náhle, jako se objevili. K hradu dopluli již bez dalších obtíží a Bárny je dovedl před vstupní bránu, kde na ně někdo čekal…
Kapitola druhá: Zařazování Vicky Charmant Ondina se však brzy z Warickovy ruky vykroutila. Nechtěla být přece považovaná za malou holčičku. Školník, kolem kterého se prváci shromažďovali, přesně odpovídal Emmynu popisu. „Tak, tak. Pojedeme lodí, tak, tak,“ odpovídal už poněkolikáté školník prvákům. Tvářil se sice přísně, ale přesto bylo poznat, že je to velice dobrosrdečný muž. Školník je po chvíli všechny přelétl ostražitým pohledem. Warickovi připadalo, jako kdyby je počítal, což samozřejmě nebylo možné, když dav prváků čítal kolem 200 hlav… „Tak,“ zavelel školník „teď půjdeme k lodím, do každé půjde 10 studentů, ano?“ Asi tři odvážné hlasy mu odpověděly, všichni ostatní se styděli. Jedním z těch odvážných byla i Vanessa. Na břehu stálo 20 bílých lodí – Warickův odhad byl tedy celkem správný. S Ondinou a Vanessou vstoupili s ještě dalšími sedmi prváky na jednu loď a vychutnávali si ojedinělý pohled na Bradavický hrad. Na cestu jim zářil měsíc. Prváci dorazili do hradu jako poslední – všichni ostatní tam už dávno čekali ve Velké síni. Tam už seděl i profesorský sbor, jenom ředitelka Plamínková ještě chyběla, ta vždy chodila jako poslední. Když loďky dopluly ke břehu, předal je ředitel jakési profesorce. Ta se jim představila jako profesorka Gollová. Usmála se na ně a naznačila něco v tom smyslu, že Mrzimorští se s ní uvidí víc. Prváci si začali vzrušeně šeptat, že to bude jistě kolejní ředitelka Mrzimoru, jiní oponovali tím, že je to jenom ošetřovatelka, protože prý mrzimorští bývají víc nemocní… Dvojčata se na rozdíl od Vanessy, která byla zastánkyní právě druhé verze, nezapojovala… Profesorka Gollová se nad jejich verzemi pousmála a rozhodla se, že jim raději vysvětlí, co se bude dít dál. „Teď půjdeme do Velké síni, tam se stanete, coby nová tváře středem pozornosti. Nebuďte z toho nervózní, důležité pro vás bude, co vám řekne klobouk,“ usmála se na ně. Ondině připadala profesorka velmi sympatická. Měla samozřejmě pravdu. Jakmile vkročili do Velké síně, upřely se na ně zraky všech přítomných. V tu chvíli vstoupila do Velké síně i ředitelka Plamínková. Započala školní rok projevem, přivítala prváky a odstartovala soutěž o školní pohár. „Nyní tu už ale vítám profesorku Gollovou, která přivedla prváky a v neposlední řadě i náš Moudrý klobouk. Nechť má na ošetřovně nemocných co nejméně.“ Ondina se otočila na zmíněnou profesorku, tak to opravdu byla ošetřovatelka. Podivila se, kde vzala profesorka klobouk, ještě před školou ho neměla. Pomyslela si, že tady bude pravděpodobně víc záhadných věcí… Madam Gollová postavila Moudrý klobouk na stoličku a ten hned spustil: „Já, Moudrý klobouk mnoha lety zkušený, vím, kam patřil každý kouzelník učený. Určitě správně určím kam s tebou, netvař se tak, pryč s tou pochybou! Snad se dostaneš do Nebelvíru,
potřebuješ jen hrdost a víru. K tomu ti navíc ještě povím, že lev bude strážcem tvým. Snad se stane tvým domovem Zmijozel, z nějž vyšlo i mnoho špatných, bohužel. Chrabrost a síla bude ti dobru, pak můžeš se postavit i obru. Víš si rady v každém sváru? Pak vynikneš v Havraspáru! Kolej chytrá a moudrá, vévodí jí barva modrá. Pracovitost ocení v Mrzimoru, žluté koleji bez větších sporů. Čestnost a poctivost mají nazbyt, můžeš taky jedním z nich být. Tak co, už jsi našel své místo, v jaké koleji chceš být, víš to? Tak přede mě bez obav předstup, já ukážu ti do nového života vstup…“
Na to se Velká síň otřásla hlasitým potleskem. Pak se k Moudrému klobouku vrátila madame Gollová a pravila: „Nyní budu číst vaše jména podle abecedy a klobouk vás zařadí.“ Warick opět chytil Ondinu za ruku. Tentokrát se od něj neodvrátila. Dav prváků se každou chvílí zmenšoval, někdy klobouk přemýšlel déle, někdy měl jasno hned. „Merrisová Vanessa,“ vyzvala ji profesorka Gollová. Vanessa neohroženě vstoupila na menší podium a posadila se na stoličku. Na to ji profesorka nasadila klobouk. Klobouk se vteřinku zamyslel. Pak s jistotou zvolal: „Nebelvír!“ Vanessa vyskočila, usmála se a šla vstříc nebelvírskému stolu. Při tom ještě stačila ukázat Warickovi a Ondině pěsti, které samozřejmě znamenaly, že jim drží palce. Následovali ji ještě dva studenti od ‚m‘ a jeden od ‚n.‘ Pak přišel na řadu Warick. Klobouk ani pořádně nedosedl na jeho slovu, když zařval: „Mrzimor!!“ Na jeho tváři se objevil široký úsměv, mrkl na svou sestru, která mu nadšeně tleskala. Nemohla ale moc dlouho, protože další na řadě byla ona. Ondina doufala, že to taky bude mít tak rychle za sebou,
bohužel tak rychle to u ní nešlo. Klobouk dobrých pět vteřin mlčel. Profesorka mu narovnala špičku, aby se ujistila, že je v pořádku. Pak konečně klobouk promluvil: „Vím, že bys ráda za bratrem, jako všichni tví předci. Ty ale nejsi tak úplně Niedelsonová.“ V Ondině zatrnulo. „Myslím, že ti bude nejlépe ve Zmijozelu,“ zakončil svou řeč k ní Moudrý klobouk. V Ondininých očích se zaleskly slzy. Přesto se snažila usmát, aby si to se svou kolejí hned nerozházela.
Kapitola druhá: Seznámení s hradem Jaromira Drakenová Když vlak zastavil, všichni - tedy dvojčata Warick a Ondina Niedelsonovi s Vanessou a Emmou vystoupili společně, neboť se všichni stačili seznámit ve vlaku. A tak všichni vzali svá chudá zavazadla a vydali se směr hrad. Warick navrhl: „Kdo první uvidí hrad, zapíská!“ Tak šli a náhle Vanessa chtěla zapískat, ale vyšlo z ní prapodivné skřípění, což všechny rozesmálo. Vanessa se také smála: „Já neumím pískat.“ „Proč jsi to neřekla,“ zeptal se Warick, „já bych vymyslel něco jiného, třeba kdo zamňouká,“ zasmál se - ale to už stáli před hradem. Vanessa zdvořile zaklepala na vrata, ale nic se nedělo. Ondina usoudila: „Tady se asi neklepe,“ a vzala za kliku, a náhle se všichni ocitli v hradu. Spíš to byla dlouhá chodba, samé dveře s cedulemi a nápisy, na stěnách visely mapy, které označovaly, kde se co nachází. Točité schody, o kterých si nikdo nedovedl představit, kam vedou. Warick si všiml dveří s nápisem Laboratoř. Chtěl vstoupit, ale náhle se rozsvítil červený nápis „NEJSI VHODNĚ OBLEČEN ANI VYŠKOLEN, NEMŮŽEŠ V STOUPIT DOVNITŘ!“ Warick se podíval po své sestře a pak na sebe… co se komu nelíbí? Ondina se rozesmála: „No ty ošuntělé kalhoty, tričko, kdy není poznat ani natištěný obrázek, není se co divit,“ smála se, i ostatní se smáli. Warick něco nesrozumitelného zamumlal a prohlížel si nápisy na dveřích. Emma se divila: „Vy jste v uvítacím dopise neměli i dopis, kde bylo popsáno, že máme mít uniformu a co vše k uniformě patří?“ „Ale ano, jenže bráška to nečetl tak důkladně,“ pousmála se Ondina. Vanessu náhle zaujal nápis Dívčí umývárna. „Umýt ruce bych si mohla,“ vejde dovnitř. Za chvilku přijde a směje se: „Téééda, to jsem ještě neviděla, co tam je všechno k vidění napsaného na zdech.“ Pak jdou všichni dál a dívají se i na mapy, co jsou na stěnách. Náhle se odněkud ozve krásný, ale důrazný hlas. Naši přátelé se zastavili a poslouchali. „Vítáme vás zde na Hradě, někteří z vás jste tu poprvé, tak vám přejeme, aby se vám zde líbilo, abyste tu našli dobré kamarády a také trochu toho poučení v různých předmětech, i zábavu abyste zde našli. Ostatním, kteří zde už jsou ve vyšších ročnících, přeji také kamarády, ale také aby uměli poradit těm,
kteří se na ně obrátí o radu a pomoc, a aby jako doposud vzorně studovali, sbírali body pro své koleje, do kterých budete vy noví brzičko rozděleni. Do té doby si odpočiňte a zkoušejte soutěže. V pravou chvíli, až uvidíte můj symbol, Moudrý klobouk, to bude znamení pro vyplnění vstupního kolejního dotazníku a já vás pak po přečtení dotazníku rozdělím moudře a spravedlivě, jak mi káže moudrost a čest, do různých kolejí. Ale do té doby se tu chovejte podle řádu slušného chování. Na konci chodby je velký pokoj, tam máte ložnice, i jídlo je tam přichystané Tímto se s vámi prozatím loučím.“ „To bylo hezké!“ řekla Vanessa a šla za ostatními na konec chodby. „Ano, Moudrý klobouk je opravdu velmi moudrý, ale teď už mám hlad,“ poznamenala Emma. Ondina se přidala: „Také už jsem unavená, těším se na postel!“ „Já mám ještě jídlo z domova, ale také si rád odpočinu,“ prohlásil Warick. Došli do velké místnosti, kde byly čistě povlečené postele a uprostřed stál stůl s různým jídlem. Tak se všichni najedli, umyli a šli spát. „Tak dobrou noc,“ ospale řekla Vanessa. „Dobrou!“ ozvalo se několik hlasů. Uvidíme, co naše přátele příští den bude čekat za dobrodružství…
Kapitola třetí: Nová překvapení Adriana Bella Lee Ondina se zvedla celá překvapená a zamířila k nebelvírskému stolu. Vanessa na ni zamávala a naznačila, ať si sedne vedle ní. „To je skvělý, že jsme spolu v koleji, viď?“ zeptala se Vanessa. „Jo, to asi jo, ale jak to, že já jsem tady a Warick v Mrzimoru? Chtěla jsem být taky tam, vždyť tam studovala celá moje rodina!“ řekla Ondina šokovaně a ohlédla se po bratrovi, který stále nevycházel z úžasu. „Je sice smůla, že tam nejsi, ale jsme spolu, ne? A navíc: jsi v Nebelvíru, v koleji, kam míří statečná srdce, ne?“ „Jo, máš pravdu, koneckonců, bratranec bratrance mého táty byl taky v Nebelvíru…“ připustila Ondina a konečně se usmála. „Vlastně jsem ráda.“ Vanessa ji potom představila své sestře. Když byli zařazeni všichni, nastoupila na řadu hostina a ta byla opravdu vynikající. Byla tam spousta polévek, zeleninové, nudličkové a některé, které vůbec neznali. Také tam byli pečení krocani, kuřata, selata a kachny, spousta příloh, brambory, hranolky a krokety. Potom byly na řadě dezerty. Bylo tam spousty pudinků, ať už čokoládových, banánových, ale třeba i meruňkových a také tam byly zmrzliny. Následoval ředitelův projev. „Vítám všechny staré i nové tváře, doufám, že jste se všichni dobře najedli a přeji vám všem dobrou noc, abyste byli čilí na zítřejší výuku. Tak tedy dobrou noc.“ Všichni vstávali a začali vycházet ze síně, Ondina s Vanessou se tam zastavily a počkaly na Waricka. Když k nim došel, hned spustil: „Ondino, to je zvláštní, že nejsi v Mrzimoru a já jo.“ „Je to zvláštní, to ano, ale nakonec jsem vlastně i ráda.“ „Jo, to já zase moc ne, představ si, co tomu řeknou rodiče…“ Takhle si povídali ještě chvilku, ale pak se museli rozloučit. Popřáli si dobrou noc a každý se vydal do své koleje. Když Ondina večer ležela v posteli, pořád přemýšlela, jak to, že je v Nebelvíru. „Vanesso?“ zeptala se, ale odpovědi se jí nedostalo, a tak nad tím přestala hloubat a také usnula. „Ondino, vstávej, no tak!“ probudila ji Lison Stewartová, se kterou se včera stihla seznámit. „Tak vstávej, zaspaly jsme!“ „Cože?!“ vyletěla Ondina a začala se narychlo oblékat.
Asi tak po minutě vyrazila spolu s Vanessou a Lison do Velké síně. Hluboce se však mýlily, když si myslely, že mají napůl vyhráno. Cestou se totiž dvakrát pokoušely otevřít dveře, které vůbec dveře nebyly a narazily na slepou uličku. A co bylo vůbec nejhorší, narazily na Protivu, který je začal otravovat a házet po nich věci. Nakonec ale i tuto překážku překonaly a na poslední chvíli dorazily před Velkou síň. Najednou ale uviděly něco, co je naprosto vykolejilo.
Kapitola třetí: Překvapení v kolejní ložnici Alanise Olien Harlin Ondina si sedla na lavici vedle Vanessy. Ani nedokázala vnímat všechny ostatní lidi z koleje, kteří ji poplácávali po zádech a gratulovali jí. Zbytek zařazování už nevnímala a pořád si v hlavě přehrávala tuto událost. Nedokázala pochopit, proč zrovna ona jako jediná z rodiny padla do Nebelvíru. Už ale neměla čas o tom stále přemítat. Pomalu se s tím smířila a přijala nový život, oddělený od bratra. Byl konec zařazování. Z ničeho nic se ozvalo hlasité PUK! a stoly se zaplnily všemožnými pochutinami. Všichni kolem se hltavě cpali různým jídlem. Ondina vyjeveně sledovala paštiku, v které se něco hýbalo. Raději sáhla po čokoládovém dortíčku. Během jídla už se stihla seznámit s několika dalšími žáky Nebelvíru. Naproti ní seděl Patrick Smith, vedle něj Maddy Angelová a po jeho druhé straně Lila Partonová. Všichni tři chodili do druhého ročníku a vypadali velice přátelští. Po hostině se všichni měli přesunout do kolejní místnosti. Ondina v davu očima vyhledala Waricka a povzbudivě se usmála. Kdo ví, jestli si jí ale vůbec všiml, byl zabrán do horlivého rozhovoru pravděpodobně s novým kamarádem. Vanessa do ní hučela spoustu slov a povídala jí o tom, jak to vypadá v kolejní místnosti. Tedy jak jí to popisovala sestra. Prefektové si dav nováčků řádně spořádali. Přikázali starším studentům, aby ještě chvíli vyčkali ve Velké síni a nováčky odváděli po schodech. Na chodbách bylo plno obrazů s kouzelnickými tvory, ale i se spoustou lidí, významných kouzelníků a kouzelnic. Ondina si všechno se zájmem prohlížela a už si začala zvykat. Prostě to bude muset přežít. Osud věděl, proč ji zařadil tam, kde je. Dav nováčků došel až před dveře nebelvírské kolejní místnosti. Jedna z prefektek vyslovila nahlas heslo „červená mašle“, Ondina odhadovala, že právě tohle je Vanessina sestra Mercedes, byly si totiž neskutečně podobné. Komnata se otevřela a nováčkům se naskytl výhled do nádherně zařízené místnosti. Byl tam i hořící krb a kolem něj pohodlná sedačka. Opodál bylo pár stolečků s židlemi a ještě dál vedly dvojí schody někam nahoru. Jedny do ložnic dívek, druhé do ložnic chlapců. Ondina se vydala za doprovodu Vanessy prozkoumat ložnice. Na každých dveřích byl seznam jmen. Ondina vyhledala to své a s radostí zjistila, že je v pokoji s Vanessou a dalšími třemi dívkami, které doposud ještě neznala. Otevřela dveře a spatřila nádherné postele. O těch se jí ani nezdálo. Ale na posteli, kde měla spát ona, něco nebylo v pořádku. Seděl na ní malý skřítek. Usmíval se od ucha k uchu a cenil na Ondinu maličké zoubky… Mezitím i Warickovi představili kolejní místnost. Byla celá žluto-černá a měla krásné židle, potažené snad nejdražší látkou, co existovala. Lišila se od nebelvírské. Krb měla menší, zato hned dvakrát – jeden v jednom rohu a druhý v druhém. Také Warick se rozhodl prozkoumat ložnice se svým novým kamarádem – Jeanem. Spoustě lidí připadalo jeho jméno zvláštní, Warickovi ale nevadilo, a právě díky tomu se seznámili.
I mrzimorské ložnice byly nádherné. Nebyly na rozdíl od místnosti o nic odlišné, než nebelvírské. Warick si lehl na postel a v tu ránu usnul. Ani nepomyslil na Ondinu, která v tuto chvíli vyjeveně stála před skřítečkem, sedícím na její posteli… „Welcome to the Hogwarts!“ vypálil jako z kanonu bleskurychle skřítek po anglicku na Ondinu. Už si jej všiml celý pokoj a všechny dívky se kolem něj seskupily. „I am your…“ pak se zasekl a teprve se všiml podivných výrazů dívek. „Co je?“ vypálil bleskurychle, ještě rychleji než předtím, ale konečně po česku. „Jen jsem ti chtěl říct, že jsem tvůj osobní bodyguard! Skřítčí! Doufám, že aspoň budeš platit. Dnes jsou ty platy strašná bída…“ a s mumláním odešel. „Myslíte, že je to pravda?“ zeptala se udivená Ondina spolužaček. Ty jen tiše pokrčily rameny.
Kapitola čtvrtá: Warick Lili Smeaglová A co dělá zatím Warick? Jakmile skončila rozřazovací slavnost ve Velké síni, vydal se Warick spolu s ostatními studenty Mrzimoru do ložnic. Když se rozdělovaly pokoje, bylo Warickovi celkem jedno, s kým bude spát v ložnici, hlavně když ho nebudou rušit. Nakonec k němu přiřadili Kalla, Maika a Listra. Hned si vybalili, představili se navzájem a šli do společenské místnosti, kde měli sraz nováčci. Nováčků zde bylo opravdu hodně, ale Warick se o ně nijak moc nezajímal, pořád musel myslet na svou sestru Ondinu, jaký bude teď jeho život skoro bez ní? Jedno ale věděl jistě: o ty ostatní nováčky neměl ani trochu zájem, takže jakmile „zasedání“ skončilo, šel rychle spát. Druhý den ráno jeho i spolužáky vzbudili prefektové a primus a poslali je na zápis, měli se obléci do svého hábitu, košile, kalhot a pláště, vzít si hůlku a jít s nimi dolů. Teď měli odevzdat papíry, jaké budou studovat předměty. Warick si zapsal Lektvary, Bylinkářství, Obranu proti černé magii, Kouzelné formule, Létání na koštěti, Péči o kouzelné tvory a Přeměňování. Za pár minut pak dostali rozvrhy. Warick nechápal, jak je tak rychle stihli sestavit. Jak hned zjistil, už zítra má dvouhodinovku Lektvarů a hodinu Přeměňování. Po zápisu se žáci odebrali převléci, kvůli skupinové práci. Měli se rozdělit, aby ve skupině byl zastoupen z každého ročníku vždy jeden student, tyto skupiny dostaly za úkol zjistit všelijaké informace o profesorech a o Bradavické škole. Tyto úkoly měli co nejlépe a nejrychleji splnit. Warick byl ve skupině s nějakou rusovlasou dívkou z 3. ročníku a s jinými studenty, tito jej ale tolik nezaujali… Každá skupinka dostala plánek školy a šlo se na věc. S prvňáky byl vždy někdo starší, aby se přece jen v rozlehlé budově neztratili. On sám šel nakonec s Emmou, to byla ta zrzka, která ho prve tak zaujala. (Teď si uvědomil, že je to ta starší dívka, co ji s Ondinou potkali ve vlaku.) Měli za úkol zjistit oblíbenou barvu všech kolejních ředitelů. Běhali po škole a hledali profesory… Při zjišťování toho Warick moc nenamluvil, protože se styděl a tato „hra“ ho nijak moc nebavila… Ale i tak se to jeho družstvu velmi vydařilo, skončili druzí, každý dostal ozdobný pergamen a čokoládovou žabku. Warick v ní měl kartičku Nicolase Flamela. Po ukončení a vyhodnocení soutěže dostal Warick soví poštou zprávu, že ho čeká Ondina v knihovně. Warick okamžitě vystartoval do knihovny, kde opravdu již čekala jeho sestra – jenže se svou kamarádkou Vanessou. Ta pořád něco mluvila, a tak se Warick skoro nedostal ke slovu. Ondina nevypadala spokojeně ani nespokojeně - a také nebyla příliš řečná… Kalle, Maiko a Listr, kteří se už stihli seznámit, si večer v ložnici něco vzrušeně špitali, ale Warick zalezl pod deku a dělal, že spí. Ostýchal se zapojit do hovoru, a vlastně k tomu ani neviděl důvod. V noci však dlouho seděl na posteli za zataženými závěsy a nemohl usnout…, teprve teď si uvědomoval, jaká je nicka bez Ondiny… Nakonec přece jen tvrdě usnul. Nic se mu nezdálo.
Ráno se probudil, oblékl se a spěchal na hodinu Lektvarů. Jakmile se dostal do učebny, zjistil, že profesor ještě nedorazil. Proto si rychle vyndal pomůcky z brašny na lavici a začal si trochu pročítat učebnici. Asi tak po pěti minutách přišla profesorka. Představila se jako madame Spolklá a seznámila je s předmětem, s osnovou a zadala jim úkol, aby ve dvojici umíchali podle receptu v učebnici zahušťovadlo a to jí pak donesli. Po této dvouhodinovce se vydal na hodinu Přeměňování, spletl si však schodiště, a když konečně našel správnou třídu, profesor tam již stál a zadal Warickovi trestný úkol. Dal mu žabáka a Warick ho měl příští hodinu přede všemi přeměnit na kluběnku.
Kapitola pátá: Falešná kamarádka Elle Annie Green Warick opatrně vyklouzl z chlapecké ložnice spolu se skřítkem a Patrickem. Skřítek je rychle vedl pryč z hradu a oni mu skoro nestačili. Když byli v lese, Warick se skřítka zeptal: „Hele, a proč nás sem vůbec vedeš? Jo, a jak se jmenuješ?“ Skřítek se jenom povýšenecky ušklíbl a odsekl: „Helé, co zas máš? Si jako nemůžeš říct, že sem dobrák a chci vás jenom rozveselit?“ Ale tváře chlapců nezračily nic ve smyslu radosti, spíš nechtěný strach. Pak se Patrick osmělil: „Tak můžeš nám říct, jak se jmenuješ? Protože opravdu nevíme, jak ti máme říkat?“ zeptal se. „Hele, já jako už nejsem zas nejmladší, tak si to zas tak nepamatuju… Taky ti vůbec nemusim odpovědět… No tak fajn, v kuchyni mi říkaj R. I. P.“ „Jůů, a proč? Co to znamená?“ zeptal se Warick a hořel zvědavostí. „No to je snad moje věc, né, ty jeden malej vlezlej kluku! Ale když tě to tak zajímá, znamená to Rychlý a Inteligentní Pán!“ řekl skřítek pyšně. Patrick ani Warick to už nemohli vydržet a začali se smát hrozně nahlas. „R. I. P., to zní jako nápis na hrobu!“, chechtal se Patrick na celé kolo. Ale to se skřítkovi nelíbilo, udělal rukou sprosté gesto a řekl: „Jak chcete!“ a byl pryč. Patrick se najednou přestal smát a obezřetně se rozhlédl kolem sebe. Warick si teď sám sebou taky moc jistý nebyl. Najednou se Patrick začal neovladatelně třást a ukazoval do blízkého křoví. Warick se otočil a všiml si, že z křoví je pozorují dva páry nádherně červených očí. Ale ty oči se najednou vymrštily nahoru a kluci se dívali na dva upíry. Ti se na sebe podívali a ve svitu jejich očí uviděl Patrick jejich lesknoucí se zuby. Upíři byli neuvěřitelně rychlí a na oba vystrašené kluky se vrhli. Warick i Patrick začali hlasitě ječet, ale to ani jednu z nadpřirozených bytostí nevylekalo. Jedna z nich už měla zuby blízko Warickova krku, když najednou chlapec ucítil v rukou nenadálé teplo. Viděl, že se upír zarazil. Nepatrně se ho dotkl a upír zasyčel bolestí. Warick ho tedy pevně chytnul kolem krku a upír křičel z plných plic. Jeho kumpán se taky zarazil a jen na něj zíral. To už se spálený začal zmítat po zemi a Warick ho neuvěřitelnou silou jakoby odhodil o dva metry dál. Začal se sápat na dalšího upíra, který už se chystal zasadit Patrickovi smrtelnou ránu. Opakovalo se to samé, jako s tím prvním. Ale oba dva upíři se najednou zvedli a koukali na kluky se sálající
nenávistí. V tom si ale jeden z nich opět všiml Warickových světélkujících rukou, a řekl svému společníkovi: „Hele, toto je nebezpečný, já teda mizím!“ a byl najednou pryč. Ten druhý sebou jenom trhnul a rychle zmizel neznámo kam. Warick jen bezduše hleděl na své pomalu uhasínající ruce a Patrick se pomalu sbíral ze země. Najednou se ale Warick vzpamatoval: „O tomhle se Ondina nesmí dozvědět ani slovo!“ řekl Patrickovi a ten pomalu přikývl. Oba dva se ještě rychle rozhlédli kolem a rychle běželi zpátky ke škole. Vzadu v lese, kde už podle nich nikdo nebyl, se ozvalo příšerné třesknutí a hlasitý chechot. Ondina si ráno vyčesala ze svých krásných vlasů ohon, sebrala školní brašnu a vydala se na snídani. Vanessa už v ložnici nebyla. Ondina si smutně povzdechla. Když šla po chodbách dolů do síně, všimla si, že u Nebelvírského stolu na ni většina prvňáků až moc kouká. Nevěděla, co se děje. Ale když si nalívala do skleničky pomerančový džus, uslyšela z blízkosti Vanessin jasný uštěpačný hlas: „No snad jste si nemysleli, že bych se s takovouhle dál bavila! Vždyť je to ještě malé dítě! V noci fňuká do polštáře! A ten její bratříček, snad ještě horší než ona!“ Ondina musela přerušit ten proud slov a pomluv, které se teď Vanesse řinuly z pusy. Najednou ale jakoby se neudržela, vyskočila a zakřičela na Vanessu: „To možná tak ty fňukáš! Protože nikdy nebudeš taková jako tvoje Mercedes! Můj brácha je naprosto normální, což se ale nedá říct o tobě! Každého pomlouváš, nemáš nikoho ráda! Jsi hrozně falešná! Už se s tebou nikdo nechce bavit!“ Ondina byla docela hrdá na to, co jí řekla, protože až teď si uvědomila tu pravdu, kterou se snažila přehlížet: Vanessa si nikoho neváží a má ráda tak možná sebe! Hned vedle ní si sedly sestry Glemeovy. Andrea nenávistně hleděla na Vanessu, která už zase něco neovladatelně mlela, a Ester vzala Ondinu soucitně kolem ramen. Andrea se jakoby vytrhla z myšlenek a řekla Ondině: „Nic si z ní nedělej, je jenom blbá! Nikdy totiž nebude tak fajn jako ty, je jenom trapná!“ A Ester na znamení souhlasu Ondinu poplácala. Andrea si všimla, jak právě u mrzimorského stolu rozdávají rozvrhy. „Hele, kde máme 1. hodinu?“ zeptala se Andrea. „Myslím, že teprv až nám rozdají rozvrhy, se to dozvíme…“ - a jak to Ester dořekla, objevily se jim na stole rozvrhy. „Jů, první hodinu máme lektvary – dvouhodinovku. Tu máme s Mrzimorem! A hned potom je Upírská nauka! A zase dvouhodinovka! A pak…“ Andrea žasla. Ondina si oddechla, našla opravdové kamarádky!
Do tmavé a tajemné učebny vtrhnula profesorka. Její upravený vzhled až legračně kontrastoval s neuklizenou učebnou. „Dobrý den, mí drazí studenti. Jmenuji se Anett Ricotty Filangiová a budu vaše nová učitelka lektvarů. Na naší první hodině si vyzkoušíme posilující dryák z žabího žaludku a netopýřího trusu a pak…“ Ondina ale najednou jakoby přestala poslouchat. Šlo jí soustředit se jen na palčivou a neuvěřitelně silnou bolest v hlavě. Bolestí se začala sesouvat ze židle a přitom ještě stačila uvidět pomstychtivý Vanessin obličej a rychlý pohyb, jak se její bratr a Patrick zvedli ze židlí a snaží se jí zachytit dřív, než třískne hlavou o zem…
Kapitola pátá: Skřítkovo tajemství Vicky Charmant „Tak fajn, jdeme!“ odvětil skřítek. To je rychlost, podivil se Warick a chystal se k odchodu. „Můžu jít taky?“ optal se Patrick Walles. „To se přeci nesmí! Říkala to ředitelka!“ začal se hádat Klaudius. „Ředitelka neředitelka, to je jedno!“ zavelel skřítek. „Může jít jen Warick, nikdo jiný! Konec!“ zavelel skřítek, vypláznul na kluky jazyk, vzal Waricka za ruku a PUK! Zmizeli oba! „My to Waricku na tebe řekneme prefektovi! Abys věděl!“ začali kluci hulákat jeden přes druhého směrem k místu, kde Warick se skřítkem zmizeli. Mezitím se skřítek s Warickem objevili na kraji lesa. „Páni!“ vydechl Warick. „Kéž by tady mohla být i Ondina!“ „Ondina tady být vůbec nemůže, protože není mrzimorská,“ usadil ho hned skřítek. „A víš ty, kdo já vůbec jsem?“ „Kdo?“ „Proužek jméno mé, mrzimorský skřítek. Zjevuji se jednou za dva roky nějakému prvákovi, náhodnému, ale jestli máš strach, že to na tebe řeknou, můžeš jít zpátky,“ zazubil se skřítek. „Samozřejmě, že nemám strach!“ ohradil se Warick. „To je dobře, ukážu ti svoje tajemství.“ Šli asi půl hodiny lesem, když se Proužek konečně zastavil. Zaťukal na ohromný dub a z něj začali pomalu vylézat jezevci. Jeden, druhý, třetí…, sedmý, pak už Warick přestal počítat, bylo jich strašně moc. „To jsou kluci Mrzimoru,“ usmál se Proužek. „Třeba jednou poznáš, co pro Mrzimor znamenají. Teď už ale budeme muset jít.“ Došli zpátky na kraj lesa. Tam ho skřítek vzal znovu za ruku. PUK! Warick spadnul přímo do své postele, ale skřítek už tam nebyl! „Týý jo!“ Než ale mohl přemýšlet o podivném poselství skřítka, zaťukal někdo na dveře. Byl to Alex, mrzimorský primus! Warick se leknul. A je to tady, první problém!
Kapitola pátá: Skřítek Fantom Adrianna Bella Lee Warick, Patrik a ostatní kluci z jejich ložnice se v čele s přisprostlým skřítkem vydali ven a právě scházeli ze schodů směrem k hlavní bráně, když si všimli postavy, která vystoupila ze stínu. Kluci se nejprve vylekali, ale potom si uvědomili, že tuto postavu už viděli… Na zařazování jim byla představena jako školník pan Lernej Servisto. Než si kluci vůbec stačili oddychnout, že to není žádný upír, jak jim nabízela jejich fantazie, ale školník, uvědomili si, že mají pořádný „průser“. Školník se přiblížil směrem k nim a hlasem skřípavým, jako by ho už dlouho nepoužíval, pronesl: „Co tady děláte?! Máte být dávno v posteli, máte štěstí, že já jsem takovej dobrák. Být tady můj předchůdce, tak snadno byste z toho nevyšli tak snadno, ten by věděl, jak vás potrestat, já vás jen předám kolejnímu řediteli.“ „Ale to - to ten skřítek…“ zakoktal Jerry, jeden z Warickových spolužáků, ohlédl se, aby na skřítka ukázal, ale ten nikde. Všichni kluci se zadívali na místo, kde ještě před chvílí stál malý skřítek. „Ale on tu ten skřítek opravdu byl…“ pokusil se Patrik, avšak pod ledovým pohledem školníka ztichl. „Už nechci nic slyšet, teď vás odvedu za kolejním ředitelem a víc se mě to netýká,“ řekl a odváděl je pryč od hlavní brány směrem k profesorským pracovnám. „Skřítek, ten pitomej skřítek…, ale to je pokaždé… už toho mám dost… kolena mě zlobí, už mám artrózu, a abych kvůli němu vstával z postele…“ mumlal si pan školník, zatímco kluky odváděl k řediteli. Kluci se na slovo už nezmohli a tak jen následovali školníka a divili se jeho tichému mumlání. „Tak jsme tady, buďte ticho!“ přikázal školník a zaklepal na dveře. „Dále,“ ozvalo se. Školník otevřel dveře a tam za stolem seděla poměrně mladá žena, kolejní ředitelka Mrzimoru paní Mengej de Pompadůr. „Vedu vám pár výtečníčků z vaší koleje, paní profesorko, toulali se po chodbách.“ „Dobře, děkuji vám,“ usmála se na školníka a naznačila, že může odejít. Školník už byl ve dveřích, když řekl: „Víte, paní profesorko, říkali cosi o nějakém skřítkovi, nejsem si jistý, ale možná, že jde o oběti našeho známého Skřítka Fantoma,“ řekl a dveře se za ním zavřely.
Kapitola šestá: Nebelvírské konto Vicky Charmant Obě měly roubíky, ale bylo to vlastně stejně jedno, protože byly v bezvědomí. Když Warick doběhl k Ondině a chtěl se jí dotknout, něco ho poslalo zpátky. Byla to strašná rána, která ho odhodila o 5 metrů zpátky! „Sakra, tak co se tady vlastně děje, co jste jim udělali?!“ Skřítek Truppy už tam ale nebyl. Zůstal tam jen pan Servisto a netvářil se zrovna přátelsky. „Jde o nebelvírské konto, které moje rodina hlídá,“ vyslovoval pomalu, ale zřetelně Lernej. Skoro šeptal, až z toho Warickovi běhal mráz po zádech. Nyní se konečně měl ukázat jako ten statečný bratr, který dokáže ochránit svou sestru. „Ale co s tím má sakra společného moje sestra a ta její kamarádka? Co tady dělají? Proč zrovna ony?!“ Znovu se rozeběhnul k Ondině, ale opět byl povalen zpět. „Nevíme, kdo ukradnul Nebelvíru peníze,“ pokračoval dál Lernejo, v klidu, jako kdyby šlo o úplně nepodstatnou věc. „Ale je úplně jasné, že to odnesou skřeti. Jako vždycky. Proto jsme byli nuceni získat nějaké rukojmí. Nebelvír je sice hrdá kolej, ale nebude chtít, aby se mladým studenkám něco stalo. Ochotně nám podepíší pergamen, že z jejich konta se nic neztratilo a Gringottova banka bude ušetřena skandálu, to je výhodné, ne?“ Warick se opět zvedal, tentokrát ale nešel k Ondině, nýbrž chtěl uštědřit ránu rovnou panu Lernejovi. To se mu ale samozřejmě nepodařilo. Naopak stalo se ještě něco horšího. Těla obou dívek zmizela. „Nač tak ukvapená reakce?“ povytáhl Lernej Servisto obočí. „Ani jedné se nic nestane, pokud Nebelvír podepíše tento pergamen,“ upustil ho do Warickovy ruky. „Věřím, že ti na sestře záleží, a proto to bude podepsané primusem i pokladníkem nebelvírské koleje už zítra. A samozřejmě, ještě malý detail, nikdo kromě primuse a pokladníka Nebelvíru se o tom nedozví, nechceme přece žádný skandál, že?“ Nato zmizel i Lernej. Warick chvíli zoufale křičel. Brzy ale upadnul do sladkého nevědomí… Probudil se až ráno na ošetřovně. Nejdříve zadoufal, že všechno byl jen zlý sen, ale pergamen, který ucítil v kapse školních kalhot, ho přesvědčil o opaku. Věděl, že musí co nejdříve sehnat primuse Nebelvíru, ten druhý – pokladník – se bude hledat hůře. Kdyby tak alespoň věděl, kdo to je. A jak se sem vůbec dostal? Podíval se na hodiny na stěně. Bylo deset hodin. Všichni jsou ve třídách a učí se. Tedy až na Ondinu, její kamarádku a jeho. V tu chvíli dostal nápad. Vylezl z postele. Ke své velké radosti zjistil, že ho nic nebolí, jenom se mu z rychlého vstávání zatočila hlava. Přešel k oknu. Ošetřovna byla ve druhém patře, byla to docela výška, ale spojením dvou prostěradel, možná tří… Nelenil a svůj nápad začal ihned realizovat. Za čtvrt hodinky už stál venku.
„Tak, jdu na to! Obětuju se pro ni!“ A s tímto výkřikem vyrazil.
Kapitola sedmá: Instinkt Christina von Luna Ondina chvilku mlčky ležela na ošetřovně. Najednou, jakoby z dálky, uslyšela hlas svého bratra a Truppyho. Slyšela všechna jejich slova a dokonce vycítila přítomnost bratra. Dvanáct hodin života mi ještě zbývá… Dvanáct hodin. Tak bych už, kruci, mohla začít něco dělat! Potom se rozeběhla za Warickem. „Počkej na nás, přece!“ Warick chtěl sklopit oči a potom se zase rozeběhnout, když vtom spatřil její ruku. „Co to máš na dlani?“ vyhrkl. „Co asi? Prsty.“ odsekla mu. „Co to tam máš?!“ vzal ji za zápěstí a ukazoval podivné ornamenty vedoucí od prstů až po loket. „Já… nevím. Nebude to třeba nějaké znamení… jakože za pár hodin zemřu?“ řekla s ledovým klidem a dál fascinovaně pozorovala svou ruku. „Jak to víš? Ty nezemřeš! Jsem tu přece já…“ koukl se jí do smaragdových očí a překvapila ho její vyrovnanost. „Hele,“ vyštěkla, „už nepotřebuju svého velkého bráchu, aby zmlátil starší kluky, když mi jen slovem ublížili. Nepotřebuju totiž vůbec nikoho! Tebe, toho blbýho skřítka, poloupíra, nikoho. Jsem už rozumná a vím, že nejlepší je být sama,“ divoce mu máchala rukou před obličejem a Warick si byl stoprocentně jistý, že se ty divné klikyháky na moment rozzářily. „Jsem přece tvůj bratr, jsme rodina,“ nezmohl se na další slova. Nikdy se s Ondinou tak hodně nepohádali a on nevěděl, jak na to má reagovat. Bezradně si prohrábl vlasy a čekal, co mu na to odpoví. „Odteď už žádné my není. Teď už je jenom já a ty,“ otočila se a chtěla odejít. „Ale… to nemůžeš! Nemůžeš jen tak říct ‚hele, budem dělat, že se vůbec neznáme, jo?‘ To nemůžeš!" „Že ne?“ ušklíbla se na něho. „Tak sleduj…“ a utekla směrem k lesu. Ondina pro slzy neviděla na cestu, několikrát zaklopýtla, ale zase se zvedla. „Je to – vzlyk - pro jeho dobro. Nechci, aby to mléko hledal a zranil se. A vůbec ne, aby si dával za vinu mou smrt,“ popotáhla a utřela si nos. Ondina věděla, že umře. Dvourohých jednorožců je málo a jsou to plachá zvířata. Je obtížné nějakého najít za 10 let a už vůbec ne za necelých 12 hodin. Ale i přesto se ho bude snažit hledat, musí!
„Ondinooo! Ondinoo!“ volal jakýsi dívčí hlásek. „Ester?“ zamumlala Ondina, „Tady jsem.“odpověděla jí polohlasem a strhla ji do keře. „Tady nesmíš tak řvát. Všechno nás to tu chce sežrat,“ dodala zlomyslně a znovu Ester umožnila dýchat. Ta jenom přikývla a šla poslušně za Ondinou. „Musíme najít dvourohého jednorožce, jinak za pár hodin obě umřem,“ poznamenala Ondina jakoby nic. Ester na to nic neřekla, snažila se nedávat najevo ohromení… „Kde začnem hledat?“ zeptala se po chvilce. Ondina jí zadumaně odpověděla: „Nejlepší by bylo někde z koštěte. Jenže vím, že obě dvě nemáme hůlky. Asi nám je vzal ten skřítek…“ „Počkat, tak jak jsi nás mohla zachránit?“ zeptala se překvapeně Ester. „To kdybych věděla…“ povzdychla si a odstrčila jednu větvičku stranou. „Slyšelas to? “ zasyčela Ondina. Dívky se na chvilku zastavily a zaposlouchaly. Les byl podivně klidný, až hrůzostrašně klidný. Sem tam se ozvalo zahoukání sovy a zavrčení. Ve vzduchu byla cítit směsice čpavku, hniloby, různých bylinek a krve. Krve? Ticho prolomil lidský výkřik. Vystrašená Ondina v rychlosti skočila na Ester. Uslyšela něčí kroky a hlasy. „Jsou tu zase… ti upíři,“zašeptala neslyšně a slezla z Ester. Naznačila jí, aby se schovala, protože bez hůlek byly snadnou kořistí… „Zase mám žízeň. Je to k nevydržení.“zavrčel jeden z upírů. „Myslím, že máme štěstí, Jowi, slyším tlukot lidského srdce a proudění krve v žílách…“ upír si nechutně oblíznul rty. Ondina s Ester na chvíli přestaly dýchat. Už tak jsou oslabené jedem a další dávku by už asi nepřežily. Co teď? Předtím jsem je nějak zastrašila, kdybych to zkusila i teď, mohly bychom pokračovat v hledání. A je jasné, že nás najdou, nebudu tu jen vystrašeně sedět a čekat na smrt. Musím ji ochránit! Ondina odhodlaně vyskočila z křoví a zamračila se na upíry. „Hele, Dowi, není to ta holka?“ „Myslím, že je, Jowi.“ „Hele, vy blbé napodobeniny Chucka a Larriho, teď mi uhněte z cesty, nebo…“ prohlásila sebevědomě Ondina. „Nebo?“ zasmáli se oba naráz.
Ondina semkla ruku v pěst a namířila ji k upírům. Ti na sebe kývli a s vyceněnými tesáky se rozběhli k Ondině. Prosím, ať to zabere. Prosím! Z pěsti jí vyšlehla obrovská tlaková vlna a Ondina padla na zem vyčerpáním. Celý život jsem svůj instinkt ignorovala, tak snad teď se mi to vyplatí… Začala zrychleně dýchat a cítila, že už další vlnu nezvládne. Pálilo ji celé tělo, jako kdyby ji někdo hodil do ohně. A ta bolest v ruce! Byla téměř k nevydržení, ale Ondina měla pevně stisknuté rty, aby nemohla vykřiknout. Ester? Stalo se jí něco? Na chvilku přestala vnímat bolest a očima těkala kolem sebe. Nikde však Ester neviděla. Doprčic! „Ester! Ester!“ ztěžka se postavila a rozhlížela se. Pod jedním stromem uviděla bezvládná těla upírů, takže oni Ester ublížit nemohli. „Ester! Vylez, kruci!“ zakřičela znovu. Po chvilce Ester přiběhla, celá odřená a poškrábaná, ale bez nějakého vážnějšího zranění. Ester ucítila Ondinin zkoumavý pohled. „Když jsem uviděla to… já nevím, co to vůbec bylo, rychle jsem se schovala do jednoho keře. Jinak bych asi dopadla,“ polkla, „jako oni…“ a ukázala na mrtvé nemrtvé. „Myslíš, že jsem je zabila?“ Ondina se také koukla na upíry, a i když je chtěli zabít a nejspíš kvůli nim i obě zemřou, bylo jí jich líto. Dowi a Jowi, jak pitomý jména… „Já… nevím. Upíry jen tak něco nezabije, takže bychom měly jít zase hledat.“ „Máš pravdu,“ připustila Ondina. A dívky se daly do běhu. „Co víš o – kuck - dvourohých jednorožcích?“ ptala se udýchaně Ondina. „Je jich málo a mají rádi vodu. Spolu s mláďaty putují jednou za rok k největší řece v okolí, kde se o ně chvíli starají. Mají světlou srst a…“ „Počkej!“ křikla vzrušeně Ondina, „říkala jsi, že jdou k největší řece? Cestou jsem viděla malý potok, pokud bychom šly po proudu, mohly bychom narazit na nějakou větší řeku!“ „Ale pravděpodobnost, že to „jednou za rok“ bude zrovna dneska, je strašně malá.“ „Ty snad chceš umřít bez hledání?!“ Ester zavrtěla hlavou. „Tak jdeme najít tu řeku!“
***
Warick se díval na utíkající sestru a po chvilce i Ester. Patrick se zatím někam vypařil. „Ondino…“ nemohl už dál udržet slzy. „ Přesto, že podle tebe už nejsme rodina, ti pomůžu. Je mi jedno, proč to říkáš.“ Potom se rozběhl opačným směrem, k hradu. Doběhl k nejbližšímu kabinetu, k jakési paní Moudruré. Zběsile klepal na dveře, dokud mu neotevřela. V paní Moudruré poznal tu přísnou profesorku, co ho několikrát okřikla při zařazovací slavnosti. „Musíte mi pomoct,“ vyhrkl a vypověděl jí celý příběh. To o upírech, Ondině a Ester a mléku dvourohého jednorožce. Profesorka chvilku přemýšlela a potom mu řekla: „Teď jsi v zapeklité situaci, že, mladíku? Ty teda ne, spíš ta tvoje sestra, Ondina. Samozřejmě se jí pokusím pomoct, hlavně kvůli tomu proroctví,“ profesorka Moudrurá si upravila kýčovitý klobouk a velké brýle. Co to ta divně blábolící babka má s proroctvím? „Proroctví?“ „Ehmm? O jakém proroctví mluvíš, mladíku?“ Skvělé, požádal jsem o pomoc osobu se sklerózou a ještě si vysloužil přezdívku. Warick něco zahuhlal a nechal dál mluvit profesorku. „Nuž, mladíku, půjdeme se porozhlédnout po tom mléku. Pamatuji si, že jsem ho někde měla. Neboj se o svou sestru, zachráníme ji.“ „Jenže ona tu… není.“ „Copak si myslíš, že jsem nějaký moták? To ne, mladíku, umím čarovat. Sestru i tu kamarádku si přivoláme kouzlem. O nic se nestarej…“ profesorka se přehrabovala v různě barevných lahvičkách. „Kdybych jen věděla, kam jsem to mléko dala…“ Warick protočil oči a na chvíli zalitoval, že nešel se sestrou. Ale přece jen věřil, že tohle by jí mohlo pomoct…
Kapitola sedmá: Tajemná kniha Alanise Olien Harlyn Dorazili na kraj lesa. Báli se jít znovu mezi stromy, báli se skřítka i školníka. Ve školníkově boudě se znenadání rozsvítilo – u okna se mihly záblesky dvou očí a chlapci byli nejspíš prozrazeni. Urychleně se schovali za širokým stromem. „Myslíš, že nás viděl?“ zašeptal vyděšeně Patick. „Možná, ale teď nemáme čas nad tím přemýšlet! Tak pojď, rychle, musíme najít to mlíko!“ Warick se bezhlavě rozběhl do tmy. Běžel, běžel, stromy se kolem něj čím dál tím víc svíraly a větvičky praskaly, co jen mohly. A najednou zakopl. Letěl volně vzduchem a uplynula dlouhá chvíle, než se konečně dotkl znovu země. Rychle se vyhrabal zpátky na nohy a ohlédl se, aby zjistil, co způsobilo jeho pád. Ležela tam kniha. Stará, ošuntělá, otrhaná kniha. Warick ji otevřel. Chvíli v ní listoval a nemohl tam nic najít. Byla prostě prázdná. Najednou zaslechl blížící se dusot, zrychlený dech a pochvíli ucítil i dotek na rameni. Hlasitě vykřiknul. „Co blbneš? Víš, jak jsem se lekl?“ vyrazil ze sebe a hněvivě se podíval na Patricka. „Promiň, já jsem se jen bál, že jsem tě ztratil…“ zašeptal zkroušeně Patrick. Warick už nic nevnímal a zaměřoval se jen na knihu. „Nevíš, co to má znamenat? Proč je ta kniha prázdná?“ hledal odpověď u Patricka. „Hele, není ti nic?“ Patrick se vyděšeně podíval na Waricka. „Vždyť ta kniha NENÍ prázdná! Je v ní přece něco napsané! Půjč mi to!“ Teď Warick nic nechápal. Proč Patrick viděl text v knize a on ne? Teď ale neměl čas se tím zaobírat. Do konce života Ondiny a Ester zbývalo už jen pouhých 10 hodin… „Je tady napsané…“ Patrick zblízka studoval knihu. „Posviť mi!“ Warick ochotně vytáhl hůlku a rozsvítil ji, kouzlo jej naučil starší student Mrzimoru, pravděpodobně prefekt. „Je tady napsané: Mléko z dvourohého jednorožce neseženete tak lehko. V celém lese je totiž jen jeden. - Ale vždyť ten skřítek říkal, že čtyři!“ přerušil čtení Patrick a hněvivě zvedl hlavu od knihy. „Na skřítka se vykašli, čti dál, honem, honem!“ „Ten jeden jednorožec žije uprostřed lesa, tam, kde jsou nejvyšší stromy. Hledejte a naleznete. Musíte být vytrvalí a trpěliví.“ Patrick dočetl a zaklapnul knihu. „Hm, fakt super. Vytrvalí a trpěliví! Ale co když nám na to nezbude čas!“ Za chvíli už Ondině a její kamarádce zbývaly pouze dvě hodiny. Warickovo srdce se svíralo úzkostí a strachem, že Ondinu nestihne zachránit. Konečně dorazili na místo, kde měl jednorožec údajně být.
„Tohle místo už jsem někde viděl!“ vykřikl Patrick. „Ano, vždyť tohle je to místo, kde byla svázaná tvá sestra a ta její kamarádka!“ Patrick ještě ani nedořekl vše, co měl na jazyku, a najednou se ozvalo hlasité PUK! PUK! PUK! a všechno bylo tak, jako před více než deseti hodinami. Ondina a Ester, svázány na mýtince, vedle nich školník Lernej. Vypadalo to, jako by se čas vrátil zpátky. Ondina vypadala ale jinak než předtím, vlastně i Ester se změnila. Obě měly pocuchané vlasy a vypadaly dost zuboženě. „Tak, ale teď mi tu fakt něco nehraje, vždyť jsme je předtím vytáhli z lesa!“ Patrick usilovně přemýšlel, Warick nebyl schopen slova. Nic nechápal a všechny myšlenky ho jakoby opustily. A najednou se ozvalo další PUK!, silnější než předtím a s ním přišla i bleděmodrá záře. „Tak a dost! Lerneji Servisto, co to zase děláte? Pořád nám jen strašíte nováčky, že se nestydíte! A proč ty děti týráte? Ale okamžitě zpátky, okamžitě zpátky, všichni, a budu přemýšlet o tom, jestli vás nepošlu na trvalou dovolenou, minimálně tedy vás, pane školníku!“ Byla to nějaká žena, pravděpodobně profesorka. Měla dlouhé, kaštanově hnědé vlasy, byla poměrně vysoká a věkem se mohla blížit tak třicítce… Vypadala poměrně sympaticky a školník ji oslovoval „profesorko Meewenová“. Kouzlem zvedla Ester a Ondinu do vzduchu a všechny hnala před sebou pryč, ven z lesa…
Kapitola sedmá: Verdikt přísné profesorky Vicky Charmant Truppy za nimi chvíli běžel, ale pak to vzdal. Kluci běželi děsně rychle. Konečně se celí udýchaní zastavili před branou Zapovězeného lesa. Patrick začal nahlas přemýšlet. „Počkej, Waricku, určitě to má cenu tam chodit? Neslyšel jsi, co říkal skřítek? Nemáme šanci je najít!“ Warick to nevydržel a vybuchl: „A to mám jako nechat umřít svoji sestru?“ „Tak možná sis nevšimnul, že nebyla sama, ta její kamarádka by asi taky chtěla žít dál…“ připomněl mu Patrick. „Já si myslím, že bychom měli najít profesora lektvarů, to je můj názor.“ Warick na Patricka obdivně pohlédl. „Správně!“ a znovu se rozeběhl, tentokrát zase zpátky k hradu. „Fajn,“ zahučel zase Warick. „Jak chceš poznat profesora lektvarů, vždyť ještě žádného neznáme. Patrick ale přišel s dalším chytrým plánem. „Hele, nakreslíš mi modrým inkoustem na obličeji tečky, pak zajdeme za naším kolejním ředitelem a zkroušeně přiznáme, že jsme zkoušeli jedno zaklínadlo a já dostal modrou vyrážku, že potřebujeme profesora lektvarů. Warick jen povytáhl obočí, Patrick ho svou inteligencí stále ohromoval. Pan Gelben, kolejní ředitel Mrzimoru, měl kabinet v prvním patře. Chlapci ztratili mnoho cenných minut jeho hledáním. „Co potřebujete?“ usmál se na ně. Warick odříkal celou historku, jak to vymyslel Patrick. Pan Gelben se na něj letmo podíval. „No to ale nepotřebujete kolegyni Bonnetovou, ale musíte na ošetřovnu, ne?“ „Tam už jsme byli,“ zalhal pohotově Patrick. „Paní ošetřovatelka nám řekla, že musíme najít kabinet lektvarů a my jsme se nějak ztratili na… tó… ehm… schodech,“ zakoktal se. „Nu dobrá,“ odvětil profesor, jemuž se vysvětlení chlapců ani trochu nelíbilo. „Musíte do sklepení, tam zaklepejte na paní Bonnetovou, ale říkám vám to rovnou, radost z vás mít určitě nebude. A já taky ne, hned, jak si dáte věci do pořádku, si oba přijdete ke mně pro školní trest! Jděte už!“
Chlapci tedy letěli po schodech dolů. Jako na potvoru se zrovna začalo schodiště přesouvat a oni skončili ve druhém patře. Po nekonečné čtvrthodině se dostali dolů. „Víš, že už jsme ztratili celou hodinu?“ vykřikl nešťastně Warick. „Teď už to bude jenom dobrý, uvidíš.“ Chodba zapáchala zatuchlinou a byla tam zima. Pod nohama jim běhaly krysy. Na každém druhém metru stála socha. Sochy měly strašlivé výrazy, byly to především ženy strašných tváří. Každou chvíli prošli skrz nějakého ducha. Čím to, že se soustředili zrovna tady? Něco je tady přitahuje? Nevěděli, ale tušili, že tohle není zrovna posvátné místo, a že by tady vůbec neměli co dělat. Oni však doufali, že v tomhle hrozném místě najdou pomoc. Konečně stáli před dveřmi kabinetu profesorky Bonnetové. Patrick si dodal kuráže a hlučně zabušil na dveře. Krátce na to se ve dveřích objevila profesorka. Netvářila se vůbec nadšeně. Warick v ní poznal profesorku ze zařazování… „Co teď a tady chcete?“ skoro na ně zařvala. „Ehm… my…“ Uplynula skoro další hodina, než jí vypověděli celý příběh. Madam Charlotte Adhel Bonnetová se potom už tvářila přívětivěji, nebo si spíše už na její výraz a chování zvykli. Madam nejdříve odčarovala jemným máchnutím Patrickovu „vyrážku“. Potom kontrolovala obsah různých lahviček. „Mám tady mléko od jednorohého jednorožce, to druhé je horší, Tagux Gelesteni, jak se tenhle lektvar nazývá celým jménem, je velmi vzácný. Á, tady to máme.“ Protřepala malou lahvičkou se stříbřitou tekutinou. „Bude to stačit ale jen pro jednu. Jedna z dívek dnes odpoledne bohužel zemře!“
Kapitola osmá: Jezevec jako důkaz Vicky Charmant Následující týdny ve škole ubíhaly Warickovi i Patrickovi děsně pomalu. Je jasné, že po takové události nezačali ve škole vůbec dobře. Den po smrti dívek proběhl ve Velké síni smuteční obřad. Byl to velmi smutný začátek nového školního roku. V ten den přijeli i rodiče a chtěli, aby se Warick vrátil ihned domů. Ten ale nesouhlasil. To by si totiž protiřečilo s jeho slibem, který si dal ještě u lůžka mrtvé sestry a její kamarádky. Patrick si až pár dní poté uvědomil, že Ester mu nebyla lhostejná, líbila se mu… kdyby žila… Ale ona přece už nežije! Září uteklo, říjen ani nestačili postřehnout a začal se neskutečně pomalu vléct listopad. Warick se cítil bez Ondiny sám, a to i přestože mu byl stále nablízku Patrick, ze kterého se stal jeho věrný a oddaný přítel. Warick stále nezapomněl na svůj slib. V jeho snech, lépe řečeno nočních můrách, se stále objevoval skřítek Truppy, a pak dva bledí upíři. Pak se vždycky probudil a Patrick ho uklidňoval. Nechtěl, aby to takhle šlo dál, a také chtěl konečně dostát svému slibu. Nezbývala jiná možnost, než vydat se znovu do lesa. Škola samozřejmě řešila, co se dívkám skutečně stalo, na výpravu do lesa byli vysláni ti nejlépe školení profesoři v tomto oboru. Pátrání ale brzy skončilo. Nepřinášelo to totiž vůbec žádné výsledky a hlavně tam byl asi i tak trochu více strach. Waricka několikrát upozornili, že je nebezpečné vydávat se do lesa. Primus mrzimorské koleje, Denis, ho dokonce sám žádal, aby mu slíbil, že za žádnou cenu se do lesa nevypraví sám. Warick se na něj smutně usmál: „Vždyť víš, že bych ten slib nesplnil.“ Denis Waricka chápal, a tak mu nabídnul alespoň pomoc. Warick byl rád, že ho Denis nenutil nic slibovat, ale s jeho pomocí nepočítal. To musí zvládnout sám. Nakonec ale vděčně přijal pomoc Patricka. Byla sobota 30. listopadu. Warick po absolvování dvou desítek hodin předmětu Věštění z čísel chytře usoudil, že přelom měsíce bude to nejvhodnější datum. Úplněk tomu dodával magickou moc. Warick si od této noci hodně sliboval. Buď pomstí Ondinu, nebo… nebo zemře! Vzali si jen lucerny, teplé pláště a hůlky, se kterými uměli už pár šikovných kouzel. Patrick, který se začal zajímat o Zeměplochismus, nějakým záhadným způsobem sehnal mapu Zapovězeného lesa, takový menší, ale celkem podrobný plánek. Warick se nestaral, jakým způsobem ho získal - mohlo to pomoci jeho cíli, a to bylo pro něj v tuto chvíli nejdůležitější. Patrick se v plánku lehce zorientoval, a tak se řídili podle vyznačených pařezů a stále si ukazovali, jestli se drží trasy. Nebylo by příjemné ztratit se teď a tady. Šli už více než hodinu, když došli ke stříbrnému potůčku. Ať se Patrick díval do mapky, jak chtěl, potůček tam nebyl. Najednou vyšel měsíc. Krásná kulatá luna. Jako zázrakem osvítila místo, kde stáli.
Potůček zářil ještě více, ale díky měsíci vynikla i jedna strašná skutečnost. V potůčku spatřili i kapky krve! Patrick se rozeběhl proti směru toku potůčku. Warick za ním. Potůček opravdu nebyl dlouhý. Jakmile doběhli k pramenu, Patrick vykřikl. Warick zůstal jen zkoprněle stát na místě. Oba se dívali na mrtvého jezevce, který krvácel z břišní strany. Odtud ta krev. Warick na něj posvítil ještě lucernou. V otevřených očích se jezevcovi zračil výraz zděšení. Něčeho se před svou smrtí musel leknout. A pak Warick zařval podruhé! Jezevcovi totiž zůstaly na krku otisky dvou velkých zubů. Nebe se hrozivě zatáhlo. Začalo poprchávat. Potom pršet a potom se spustil ohromný slejvák! Warick neposlouchal Patricka, který na něj křičel, ať jdou zpátky do hradu. I když drkotal zuby, sundal si plášť a zabalil do něj nebohého jezevce. Pak uháněl i s jezevcem za Patrickem…
Kapitola devátá: Důležitá informace Ann Lila Carter Od Warickova a Patrickova trestu uběhlo již několik měsíců. Nebylo to nic hezkého, museli pitvat nějaké divné zvíře, ale Warickovi bylo vše jedno. Jediné, na co myslel, bylo to, že jeho sestra žije. Bohužel, profesorka Austerová zřejmě neuznala za vhodné Patrickovi vysvětlit celou záležitost, takže když tenkrát vešel na ošetřovnu, kde Ondina zrovna byla, omdlel a ošetřovatelka ho ještě dlouho křísila. Warick mu později vše vypověděl. Jeho kamarád z toho byl zmatený stejně jako on. Přemítali, o jakém poslání to profesorka mluvila, dokud Patricka ošetřovatelka nemilosrdně nevyhnala zpět do hradu. Teď se již blížily Vánoce a Warick s Ondinou se rozhodli, že je stráví v Bradavicích společně s Ester a Patrickem. Kromě nich tam byli jenom nějací studenti Zmijozelu a ještě i Vanessa. Celý hrad ovládla sváteční atmosféra. Uprostřed bohatě vyzdobené mrzimorské kolejní místnosti seděli na zemi Warick a Patrick, v rukou brky a po zemi roztaženo spoustu pergamenů. Chlapci se totiž rozhodli přijít všemu tomu o poslání a zkoušce na kloub a shodli se, že nejlepší bude, když shromáždí veškeré informace, které o tom zatím mají. Jelikož to dělali už od září, pergamenů bylo vážně mnoho. „Ty, Waricku,“ ozval se Patrick. „Tak mě napadlo… jede v tom vůbec ředitelka? A ministerstvo?“ „Nad tím jsem taky přemýšlel,“ zalhal trochu Warick, aby vypadal důležitěji. „A co myslíš?“ „Nevím,“ přiznal Warick. „Popravdě, teď už si ničím a nikým si nejsem jistý.“ „Byl to podraz,“ přikývl Patrick. „Na to neměli právo.“ „Právě proto musíme zjistit, co že to má Ondina za poslání a pak jí v tom eventuelně pomoct.“ „Ty jo!“ hvízdl obdivně Patrick. „Naučil ses nový slovo!“ Warick si povzdechl. „Už je čas na snídani, radši půjdeme,“ řekl. Když došli do Velké síně, zjistili, že místo čtyř kolejních stolů tam stojí jen jeden, u kterého seděli všichni studenti, trávící Vánoce v Bradavicích, ředitelka a taky madam Austerová. Posadili se k Ondině a Ester a naložili si na talíře snídani. „Ahoj, kluci,“ usmála se Ondina. Ester polila červeň.
„To je zvláštní, co?“ poznamenal Patrick poté, co s Warickem všechny pozdravili a rozhlížel se po Velké síni. „Prý je to normální postup o Vánocích,“ pokrčila rameny Ondina. Naproti nim seděla Vanessa a zhnuseně si je prohlížela. Ondina se už v září rozhodla, že je jí Vanessa dost protivná na to, aby se s ní kamarádila, a když jí to sdělila, Vanessa rozhořčeně slíbila, že Ondině nikdy nedá pokoj. A to taky svědomitě plnila. Ondina už s ní začínala ztrácet nervy. „Vypadáte jako parta orangutanů,“ uchechtla se Vanessa. Po těch třech měsících jí urážky pomalu začínaly docházet. „Vanessa a jenom čtyři slova! Stal se zázrak,“ odbyla ji netrpělivě Ondina a pak se otočila ke chlapcům. „Tak co? Jak to vypadá s tím… no, s tím,“ zašeptala. Ester se se zájmem přiklonila. „Myslím, že už je čas,“ houkl Warick. „Kolikátýho je?“ „Dvacátého,“ oznámil mu Patrick. „Je čas,“ přikývl Warick. Všichni čtyři se záměrně zdržovali s jídlem, a když tam zůstali sami, Warick spustil: „Máme shromážděné všechno, co víme. Co máme dělat? Přece nebudeme jenom tak sedět a čekat, co se stane! Dost bylo teorie, musíme zažít taky trochu praxe!“ Ostatní souhlasně přikyvovali. „Ale co budeme dělat?“ zeptala se Ester. „Musíme od někoho zjistit další informace,“ rozhodl Warick. „Ale od koho?“ uvažovala Ondina. „Austerová nám nic neřekne a u Servista a Truppyho už jsme to taky zkoušeli.“ „Musíme se zeptat Avonlada,“ sdělil jí stroze Warick. „Zbláznil ses?“ sykla Ondina. „Do lesa nemůžeme!“ „Máš snad jiný nápad?“ utrhl se na ni bratr. Ondina chvíli mlčela a pak zavrtěla hlavou.
„No vidíš,“ usmál se vítězoslavně Warick. „Prostě tam půjdeme a zjistíme to od něj. Mám plán.“ Večerka pro studenty prvního ročníku začínala v devět hodin večer. Ve tři čtvrtě na devět se Warick s Patrickem pomalu, jakoby nic, vydali směrem k Nebelvírské věži. Tam už na ně čekaly Ondina s Ester. Potom šli do vstupní síně, jako že se jdou ještě najíst, a když byl vzduch čistý, urychleně vyklouzli ven bránou. Běželi, a jakmile byli skryti stromy a tmou, zastavili se. „Jak ho najdeme?“ zeptala se Ester. „Na to jsem nemyslel,“ připustil Warick. „Co třeba… na něj prostě zavolat?“ navrhla Ondina. „Zkusit to můžeme,“ kývl Warick. „Jenom jestli nás neuslyší i někdo jiný.“ „Nebo něco jiného,“ špitla Ondina. V tu ránu děti uslyšely podivný zvuk. „Možná,“ zašeptal Warick. „Možná, že jsme sem přece jenom neměli chodit.“ Děti uslyšely podivný zvuk. „To je fakt,“ řekl Patrick a ani nedýchal. Po chvíli smrtelného ticha, přehlušovaného pouze oním zvukem z křoví vyskočila jakási temná postava. Ester a Ondina svorně zaječely. „Ticho!“ napomenul je Avonlad. „Co tady děláte?“ Všichni čtyři si oddechli, mysleli si, že to bude přinejmenším upír. „No… no…“ vybreptl Warick. Teď v akci na celý plán úplně zapomněl. „Vy jste se úplně zbláznili, lidská mláďata,“ huboval je kentaur. „A mimochodem jste mi lhali,“ ukázal na chlapce, „tam pod tím stromem žádný poklad není!“ „Nesnažte se nás obalamutit!“ našel Warick zase odvahu. „Neříkejte, že jste tomu věřil.“ „Oni vám to řekli?“ pozvedl Avonlad obočí.
„Jasně! Řekli nám to všechno, včetně toho, co to mám za poslání!“ vyhrkla Ondina, snažíc se držet plánu. „Cože? Oni vám řekli… Hahá! Málem se vám to povedlo, ale… máte smůlu. Jdete to zjistit, co?“ odhalil je Avonlad. „A vy nám to řeknete?“ vypálil Patrick. „Tak hele, já podepsal smlouvu, že to nikomu neřeknu. Musíte to zjistit sami. A úplatky na mě nezkoušejte,“ zamračil se kentaur a otočil se ke skupince zády. „Prosím vás, alespoň nápovědu!“ škemrala Ondina. „Plán B,“ zahučel Warick a Ondina přikývla. „Pomóc,“ vřískla. „Honí mě zlý kentaur a chce mě zabít!“ Když to Avonlad uslyšel, poplašeně se k nim otočil. „Ticho, mládě! Někdo tě uslyší a co bude se mnou?“ „Tak nám to řekněte!“ sykla Ondina. „Dobře, dobře… řekněme, že… pamatujete si na svou tetu Bertu?“ zeptal se směrem na dvojčata. Ta přikývla. „To byl jediný člen rodiny… teda kromě mě, který skončil v Nebelvíru,“ vzpomněla si Ondina. „Ano, ano, ta. Tak u té byste měli začít,“ naznačil Avonlad. „A teď mazejte zpátky do hradu, nebo vás prásknu Servistovi a ten s váma zatočí.“ „Díky,“ ozvala se Ondina a pak se vydali směrem ke hradu. „Zrušíme prázdniny v Bradavicích a pojedeme domů,“ rozhodl Warick. „Pak se uvidí.“
Kapitola třináctá: Nesnadný úkol Vicky Charmant Na té louce nebyli jen oni dva. Létalo tam plno duchů. Byli šťastní a veselí, dokonce to vypadalo, že něco slaví. V tom Warick ukázal na jednu z mnoha postav a ohromeně vykřikl: „Vždyť to je přece Helga z Mrzimoru!“ Ondina na něj jen nevěřícně zírala s domněnkou, že bratrovi už asi z honby na poklad přeskočilo. Jaké bylo ale její překvapení, když dotyčná osoba civilizovaně odpověděla: „Samozřejmě, že jsem Helga z Mrzimoru.“ Warick úžasem oněměl. Ondina vše pozorně sledovala, nakonec vykoktala: „J-jak jsme se-se sem vůbec dostali?“ Jedna další dušice se začala hystericky smát. „Merline, oni hledají poklad, najdou ho a ještě se ptají, haha…“ „A ty budeš…,“ vzpamatoval se Warick. „Sarella, ano Sarella, poznávám tě.“ „Sarella Johansonová, bývalá primuska Mrzimoru, ano, to jsem já,“ složila před Warickem dušice pukrle. „Kde visí můj obrázek, no povídej, kde, musím někdy navštívit svůj portrét a postrašit všechny mrzimorské, haha!“ „Tvůj portrét visí v mrzimorské kolejní místnosti, na čestném místě nad krbem.“ Ondina už se ztrácela. Vůbec nechápala rozhovor mezi Warickem a tou Sallou nebo Saralleou? Warick to poznal a vše jí vysvětlil. Nakonec si ještě nemohl nerýpnout: „U vás v Nebelvíru nevisí portréty bývalých primusů a prefektů…?“ Ondina ani nestačila odpovědět, když se Sarella ozvala znovu. „Tak sakra chcete ten poklad nebo ne?!“ „Klid, Sarello!“ uklidnila ji přátelsky Helga. „Naše nové dva přátele by asi nejdříve zajímalo, co se tu děje, a co hlídáme, nemám pravdu?“ usmála se na ně.
Jasnou odpovědí jí byly výrazy v jejich tvářích. „Tak tedy dobře. Jak jistě víte, mrzimorský poklad hledala už spousta studentů. Jediná indicie k němu však byl pergamen. Dodnes si pamatuju, jak jsem ho kupovala. Byl krásně čistý a voňavý. Tuším, že dnes už bude asi pěkně zažloutlý. Ach ta léta!!“ madam Helga se na chvíli zasnila. Ondina ani Warick za tu dobu ani nešpitli, tak byli unešení jejím příběhem. Helga však brzy zase počala vyprávět: „Ten pergamen však není vše. Měl ještě pečeť. Ta pečeť byla zašifrovaná, přesto byste jí určitě porozuměli. V té pečeti bylo vyryto: JEN JEDNOU ZA 10 LET. Proto ti ostatní hledači pokladů neuspěli, vám dopomohla šťastná náhoda.“ „Co jednou za deset let??“ nechápal Warick. „Ale vždyť je to přeci jasné, tahle louka se ukáže jen jednou za deset let, my jsme měli jenom štěstí!“ „Přesně tak,“ usmála se na Ondinu Helga. „Co se ale s tou pečetí stalo? Proč už není dál u pergamenu?“ zajímalo Ondinu. „O tomto tajemství jsem věděla jen já. Poklad jsem ukrývala v tajnosti. Bohužel hrad byl odjakživa obydlen nejen lidmi. Jedním z takových obyvatelů je třeba i Bubák. Ten je tu snad od položení základního kamene. On se mi ukrýval ve skříni a pečeť potom zničil, aby poklad nemohl nikdy nikdo najít. Doufám, že nebudete zklamaní, až poklad uvidíte. Sarello, prosím.“ Sarella dlouho nepřicházela. Potom přišla. A s ní i všichni ostatní duchové. Vytvořili jakési uskupení, které podle přesnosti museli nacvičovat snad roky. Sarella položila před ně košík zakrytý látkou. Máchnutím látku strhla – a… „Jů, maličcí jezevci!“ „Ano, proč myslíte, že má Mrzimor ve znaku jezevce? Když jsem poprvé procházela Zapovězeným lesem, odnesla jsem si dva na památku. Oni se rozmnožili a chovám je dodnes. Už je to 148. generace, představte si to! Teď je jejich chov na mrzimorské koleji. My už ale musíme jít. Děkujeme, že jste nás vysvobodili, nyní konečně můžeme vystoupit do nebe, protože jsme splnili svůj úkol. Každé desetiletí jsme se sem vraceli a jezevce hlídali. Hodně štěstí!“ V tu ránu všichni zmizeli. A jak to bylo dál? Mrzimor se opravdu začal starat o jezevce a chová je dodnes. Warick úspěšně dokončil Bradavickou školu. Ondina ne. Po tomto incidentu se cítila více jako mrzimorská, ale vyvrátit rozhodnutí klobouku? To přece nejde. Proto odešla na jinou školu…
