Zhuangzi. Vnitřní kapitoly

Zhuangzi Vnitřní kapitoly

1

1. 2. 3. 4. 5. 6. 7.

Blažená volnost K jednotě věcí a mínění Zásady pěstování života Mezi lidmi Důkaz morální síly Nejvznešenější učitel Pravý císař a král

str.1

Vysvětlivky

str.28

str.3 str.9 str.10 str.16 str.19 str.25

2

Blažená volnost (1) V severním oceánu žije leviatan zvaný Kchun, ryba tak velká, že ji nikdy nikdo nezměřil. Tentýž leviatan v ptačí podobě se jmenuje Pcheng, ani o tomto ptáku nikdo neví, kolik tisíc mil vlastně měří jeho hřbet. Ale když pták Pcheng vyrušen ze svého klidu, vzlétne, jeho křídla v tom okamžiku visí na obloze jako těžká bouřková mračna, takový je to pták. A pohne-li sebou ona veliká ryba v oceánu, tu se nejspíše chystá přestěhovat do oceánu Jižního; neboť Jižní oceán – to je Nebeský rybník. Čchi-sie, sběratel podivuhodných příběhů, též vypráví: Stěhuje-li se pták Pcheng do Jižního moře, bičuje svými perutěmi o hladinu vod v okruhu tří tisíc mil, pak stoupá větrnou smrští devadesát tisíc mil vysoko, tam se teprve rozletí kupředu a letí, letí šest měsíců, aniž se jedenkrát zastaví, větrný hřebec, zvířený prach, tvorové jedním dechem spolu dýchají, jaká je vlastně barva azurového nebe tam nahoře, kde je mu vlastně konec, ten předaleký, ten nedozírný konec?...Pták Pchneg nepřestane stoupat, dokud se mu právě tak nejeví země tam dole pod ním, tak jako žádná voda neunese loď, nemá-li k tomu dostatečnou hloubku. Zkus to; vylij šálek vody do malé jamky v zemi a uvidíš, že hořčičné semínko po ní popluje jako nějaká loď, ale polož tam ten šálek, a uvízne, protože voda nebyla dost hluboká pro tak veliké plavidlo. A tak by ani vzduch bez dostatečné hloubky neunesl veliká křídla, a proto vyráží pták Pcheng na jih, teprve když vyletěl devadesát tisíc mil vysoko; teprve potom, když všechen vzduch zůstal pod ním dole, vyráží na jih, sedlaje vítr, nad hlavou už jenom čisté nebe, nic mu nestojí v cestě, nic mu už nebrání. Cikáda s holoubkem se mu posmívali: „To mi se také, jakmile se nám zachce, rozletíme na jih, anebo na tamten santálový strom; ostatně když nedoletíme, nevadí, spustíme se zpátky na zem, proč stoupat devadesát tisíc mil, nač se vůbec pouštět tak daleko na jih?“ Hle, jeden se vyjde do polí tam na obzoru, a než by se třikrát najedl, vrací se zpátky, maje břicho stejně plné, jako když vycházel; druhý si vyjde sto mil, ten si už musí vyloupat zásobu rýže, protože bude muset přenocovat; třetí si vyjde tisíc mil daleko, ten aby měl už zásoby na tři měsíce. Co o tom ví taková havěť? Malé poznání se nesejde s velkým, krátký věk se nesetká s dlouhým, ani to nepozná. Ranní houby se nikdy nedozvědí, co je novoluní, cvrček nikdy nepozná střídání jara s podzimem; tomu se říká krátký věk. Zatímco na jihu země Čchu žije Ming-ling, jehož jaro a podzim trvají každé pět set let. A ve starověku existoval dlouhověký strom z rodu cedrů, jehož jaro i podzim trvaly osm tisíc let. A bájný kmet Pcheng Cu je dodnes proslulý tím, jak byl dlouho živ. A smutné je jen to, kolik lidí se mu marně snaží vyrovnat. * O tomtéž jsou otázky, jež kdysi Tchang kladl Ťiovi: „U severního pólu se rozlévá moře nebeského rybníka, žije tam prý ryba tisíc mil široká a nezměrně dlouhá, říkají jí leviatan Jikra. A je také pták jménem Pcheng se hřbetem velkým jako pohoří Tchaj, s perutěmi jak mračna visící z nebe. Větrným vírem stoupá ten pták vysoko devadesát tisíc mil, až končí oblaka a nad ním je už jen čistá azurová obloha, obrací se na jih a vyráží k Jižnímu moři. Křepelka se mu posmívala, kam prý se žene, ona prý sem tam poskočí, pár stop popolétne a zase na zem sedne, tak od pelyňku k pelyňku poletuje, to je cíl létání, ale kam se prý žene on?“ Hle, tak vypadá rozpor mezi velkým a malým. Jedni vědí právě tolik, aby se domohli úřadu, druzí jsou s to uhájit okres, další mají tolik síly, aby se stali vladaři, a na něčí schopnost spolehne svět, ale jeden každý z nich se vidí jako ta křepelka.

3

Naproti tomu Mistr Sun Jung by se jen pobaveně ušklíbl. Kdyby ho celý svět nepřestal velebit, jeho sebevědomí by tím ani dost málo nestouplo; kdyby ho celý svět začal hanět, neklesl by proto na mysli; tento muž si byl velmi přesně vědom, co je podstatné a co je vedlejší při vytýkání hranic mezi slávou a hanbou, toť vše. Málokdo se dokázal takhle postavit ke světu. Přesto se zdá, že zůstalo něco, co nedovedl. Mistr Lie cestoval na větru s lehkostí genia, patnáct dnů tam a zpět; málokdo před ním dosáhl takového úspěchu, ale i on, přestože se osvobodil od chůze, ještě se musel o něco opírat. Jen tomu, kdo si osedlá pravidelný běh nebe a země, kdo si zapřáhne světlo, tmu, vítr, déšť, noc a den, těch šestero podob vesmírné energie čchi, tomu se otvírá cesta, před tím je cesta a toulání bez konce, o nic se nebude muset opírat, na ničem záviset. A proto se praví: dokonalý člověk nic nevlastní, génius si nic nevysluhuje, světec nemá jméno. * Chtěje se vzdát vlády v prospěch ctihodného Sü Joua, císař Jao pravil: „Nezhasnou-li při východu slunce či jasné luny hořící louče, jejich světlo tak jak tak nebude znát. Nepřestanou-li zalévat pole v období dešťů, vláha, kterou tak polím skýtají, se stává zbytečnou. Vaším příchodem přišel řád do této země, já však dál zabírám vladařský stolec, přestože vím, že tu nemám co činit. Proto vás prosím, ujměte se říše!“ Ctihodný Sü Jou odpověděl: „Vy jste vládce nad světem a svět má už ve vás svou dobrou vládu, takže nevidím důvod, pro který bych měl nastoupit na vaše místo. Abych si vydobyl jméno? Vždyť jméno je jenom hostem skutečnosti. Mám se stát něčím hostem? Střízlík si staví hnízdo v hlubokém lese, ale nezabere v něm víc než jednu nepatrnou větévku. Hraboš pije z veliké řeky, ale upije z ní, jen kolik potřebuje, aby naplnil své malé bříško. Vraťte se, pane, a zůstaňte vládcem země, neboť na mně není nic, čím bych tomu světu mohl být užitečný. Může se stát, že se kuchař přestane starat o svou kuchyni, ale kněz přece nevezme číše a mísy, aby ho zastoupil.“ * Ťien Wu chtěl, aby mu Lien Šu něco vysvětlil: „Slyšel jsem Ťieovo vyprávění, postrádalo jakýkoli základ, rozbíhalo se do šířky, z níž nebylo návratu. Ťieova řeč mne ohromovala, byla jak Mléčná dráha, právě tak bez konce, právě tak bez hranic. Ťie byl dalek všemu lidskému cítění tak dokonale, jako bývá vnitřek domu oddělen od ulice. Vyprávěl, že na hoře Ku-še žije nějaký génius, jehož svaly a kůže zůstávají chladné jako led a sníh, něžný jak nejjemnější panna, neživí se prý žádným z pěti druhů zrna, dýchá vítr a pije rosu, jezdí na oblacích, zapřahá větrné draky a s nimi se vydává za hranice čtyř oceánů. Jeho duch je prý tak silný a tak soustředěný, že jím dokáže odvrátit nákazu a úroda dozraje. To vše říkal Ťie, ale já ničemu z toho nevěřím, maje to všechno za čiré bláznovství!“ Lien Šu řekl: „Ovšem, neboť čím ten, kdo je slepý, ocení krásný ornament, čím ten, kdo je hluchý, vychutná hlas zvonů a bubnů. Není jen tělesná slepota, není jen tělesná hluchota, také rozum někdy zůstane slepý a hluchý, to platí o vás. Člověk, o němž tu byla řeč, má takovou mravní sílu, že bere všechny věci veškerenstva a činí z nich jedno. Svět chce být neustále zachraňován ze zmatků, má se proto takový člověk začít pachtit, má se začít starat o záležitosti říše? Ne, toho člověka se nic nedotkne, nic jej nezasáhne. On neutone, i kdyby povodeň vystoupila k nebi, on se nespálí, i kdyby se velikým nebežárem tavily kameny i žhavily skály i zem. Ještě i z prachu z něho spadalého a z úhrabků po něm zůstavších by odlili císaře Jaa s císařem Šuem dohromady. Takový člověk nemá s tím vším tady pranic společného!“

4

Občan ze státu Sung se vypravil s nákladem obřadních čepic do země Jüe. Její obyvatelé si však dosud stříhali vlasy nakrátko a tetovali si těla. A tak mu ty čepice nebyly k ničemu. Císař Jao, jenž řídil spravedlivě lid své říše a nastolil mír po celé zemi mezi čtyřmi oceány, navštívil potom čtyři mudrce v horách Ku-še. Došel na severní břeh řeky Fen, a se zraky před sebe do dáli upřenými zapomněl na celou říši. * Mistr Chuej Š’ řekl jednou Čuangovi: „Král země Wej mi daroval semeno obrovské tykve. Zasadil jsem jej a vyrostla mi tykev zvíci pěti pikulů. Nalil jsem do ní vodu, ale ukázalo se, že není tak pevná, aby se dala zvednout. Rozpůlil jsem ji na dvě části a tak dostal dvě poloviční mísy, ty byly však zas tak mělké, že se do nich nic nevešlo. Ačkoli byla tak veliká, nakonec mi nezbylo než ji zničit, protože mi nebyla k žádnému užitku.“ Mistr Čuang řekl: „Neuměl jste využít veliké věci, projevil jste se jako člověk bez rozumu. Byl jednou jeden občan ze státu Sung, který vynalezl dokonalý prostředek proti oznobeninám rukou. Jeho rodina se od té doby živila máčením hedvábí. Doslechl se o prostředku nějaký cizinec a požádal ty lidi ze Sung, aby mu jej za sto zlatých odprodali. Rodina se sešla a uvažovala, že po několik generací už takhle máčejí hedvábí a nikdy si nevydělali víc než pár zlatých, dají-li mu ten prostředek, mohou utržit teď najednou celých sto zlatých, proč by mu jej tedy neměli dát. Cizinec dostal prostředek proti oznobeninám. Neprodleně o něm podal zprávu králi země Wu, která by právě ve válce se zemí Jüe. Wuský král jmenoval cizince vojevůdcem svých vojsk a ten ještě téže zimy svedl v čele vojsk vodní bitvu s vojsky sousedních Jüe a na hlavu je porazil. Vítězové si rozdělili podrobenou zemi a cizinec obdržel léno. Tak s jedním a týmž prostředkem proti oznobeninám se jeden člověk domohl bohatého léna, zatímco jiní se s ním nedostali dál než k máčení hedvábí; takový je rozdíl mezi užitím a užitím! A co vy, který jste měl v rukou obrovskou tykev zvíci pěti pikulů. Vás nenapadlo udělat si z ní velký plovák, na kterém by se dalo plout někam daleko po řekách a po jezerech? Místo toho si stěžujete, že se do půlek, na něž jste tykev rozdělili, nic nevešlo. Ne, z toho neplyne nic jiného, než že vaše mysl nebyla v tom ohledu dost pronikavá.“ Mistr Chuej Š’ opáčil: „Povězme, že je takový veliký strom, kterému se říká pajasan žláznatý, kmen toho stromu bude samá vypouklina a zduřenina, takže tesař nedokáže přiložit značkovací šňůru, větve toho stromu budou tak křivé a zkroucené, že k nim nebude možné přiložit kružidlo ani úhelník. Ten strom může stát přímo u cesty, a přece se po něm žádný tesař ani neohlédne. A tak je tomu i s tím, co mi tu říkáte. Je to vznešené, je to velké a není to k ničemu; proto se od vašich slov všichni svorně odvrátí.“ A mistr Čuang řekl: „Vy jste asi nikdy neviděl divokou kočku nebo lasici, jak se plazí přikrčená k zemi, jak je neustále ve střehu, jestli někdo nejde, jak mrštně uskakuje do stran, jak ji nezastaví žádná překážka vysoká nebo nízká, a přece nakonec padne do pasti nebo skončí v síti. A vezměte takového jaka, zvíře veliké jako mračno kobylek na obloze a vzdor této své velikosti neschopné chytit myš. A co vy, který si stěžujete na neužitečnost obrovského stromu! Proč jej nezasadíte ve volné krajině, kde není nic než širá, nekonečná pláň, kde byste se mohl kolem jeho mohutného kmene toulat v blažené nečinnosti, a posléze, volný a šťastný, ukládat se k spánku pod jeho věčně košatou korunou, protože je to strom, kterému sochor ani sekyra předčasně neukončí život, protože je to strom, který nikomu z těch, kdo přejdou kolem, nestojí za to, aby mu ublížil. Proč by mu také škodili, proč by mu ubližovali, když na něm neshledají nic, co by se dalo použít!“

K jednotě věcí a mínění (2)

5

C’čchi z Jižního předměstí podepřen o stůl zíral do nebe a oddychoval, duchem nepřítomný, jakoby oproštěn od všeho, co k němu jinak náleželo. Jen Čchen C’-jou stál vedle něho a dlouho vyčkával, než řekl: „Co je s vámi? Je opravdu možné učinit tělo suchou haluzí, proměnit srdce ve vyhaslý popel? Vždyť ten, kdo tu opřen sedí přede mnou, už není ten, kdo tu seděl dřív!“ C’čchi promluvil: „V tom se nevyznáš, Jene, ale dobře se ptáš. Nyní jsem se zbavil sám sebe, rozumíš? Tys možná slyšel flétny člověka, neslyšels však dosud flétny země. Slyšíš-li flétny země, neslyšíš ještě flétnu nebe.“ C’-jou řekl: „Smím se zeptat, v čem je kořen těch věcí?“ C’-čchi pravil: „Z veliké hroudy se line dech, jehož jméno je vítr. Tak je tomu, dokud zůstává v klidu. Dá-li se do pohybu, deset tisíc otvorů, propukne strašlivý řev. Neslyšels to táhlé vytí? Hrozivé srázy horských hvozdů, prolákliny a díry, bezpočtu obrovských stromů jak nozdry, jak ústa, jak ucho, jak otvor trámový, jak pohár, jak mísa, jak příkop, jak tůň burácejí a sviští, ječí a sípou, řičí a řvou, sténají a skučí, Neslyšíš? Zpředu to vyje uíííí, zezadu se ozývá yíííí. Zní vánkem malý chór, zní vichrem velký chór. Když se konečně vítr ztiší, všechny otvory jsou opět prázdné. Nezažils nikdy ty poryvy větru, všechno to zmítání?“ C’-jou pravil: „Již rozumím. Hudba země je to, co se řine z jejích otvorů a děr. Hudbu člověka tvoří naše flétny a píšťaly. Co je však potom hudba nebe?“ C’-čchi řekl: „Ta hudba rozehrává deset tisíc věcí veškerenstva pokaždé jinou melodií, každou věc činí jí samou, takže se samy všeho chápou. Kdo to však uvedl do pohybu toť otázka!“ * Veliké poznání je širé, malé poznání je slídivé. Veliká řeč je čistá, malá řeč je nicotná. V spánku se duše navštěvují, v bdění se těla odpoutávají. Lidé se scházejí, aby o něco usilovali. Srdcem se denně za něčím pachtí, tu velkodušně, tu hlouběji, tu jen tak kradmo. Malý strach je úzkostný, velký strach je mocný. Lidé vyrážejí vpřed, jako by je někdo vystřeloval ze samostřílu, a přitom se domnívají, že se rozhodují mezi dobrem a zlem, mezi správným a nesprávným. Lidé přilnou a zůstávají jako klatba anebo úmluva přísežná, majíce se přitom za vítěze. A přitom zvolna odumírají, tak jako rok mře s podzimem a zimou. Ve slovech se tratí jejich dny. Hrouží se hloub a ještě hloub, až už nemohou zpět. Jejich nenávisti je svazují a ve slovech jejich věku přetékají. Kdo potom vzkřísí k novému životu srdce stojící u samé smrti? Štěstí, hněv, smutek, radost, starost, lítost, proměnlivost i nehybnost, lehká elegance, lenivá liknavost, rozdychtěná otevřenost i strohá okázalost. Hudba z prázdně vychází, houby z vlhkosti rostou, před našima očima den střídá noc, aniž kdo z nás ví, odkud se vzal. Ale což není dosti na tom, že ráno i večer vždy znovu naleznou to místo, kde nadchází noc a bere se den, a vždycky znovu se zrodí a žijí! * Nebýt druhých, nebylo by mne, nebýt mne, nikdo by ty druhé nevnímal. Tím jsme se přiblížili až k samé pravdě. Kdo to však takto zařídil, nevíme. Nevíme, kdo to způsobil a kdo to stále způsobuje. Asi by tu měl být nějaký hybatel, měl by tu být někdo, kdo vším hýbe. Ale my po něm nikdy nenacházíme žádnou stopu. Působí, dávaje o tom spolehlivý důkaz, ale žádnou jeho podobu nevidíme, tak své bytí má, aniž má tvar. Naše kostra se skládá z mnoha kostí a kloubů, devíti otvorů a šesti vnitřností. Který je mi bližší? Nebo máme ze všech stejnou radost? Jsou-li se před námi rovny, jsou tedy všechny našimi sluhy? Sluhové se přece nedokážou navzájem vládnout a řídit se. Nebo se dělí na sluhy a pány, a nakonec tedy přece existuje nějaký pravý vládce? To ještě nic neznamená, že jsme ho chtěli nalézt a že se nám to nepodařilo, to na věci nic nemění.

6

Jakmile jsme na sebe jednou vzali tuto svou tělesnost, do skonání se jí nezbavíme. Střetávajíce se s věcmi či po nich klouzajíce, žijeme a náš život pod námi pádí jak kůň, kterého nikdo nezadrží. Není to o k pláči? Celý život sloužíme, plahočíme se a neznáme výsledek. Unaveni a vším vyčerpáni dál se plahočíme, nemajíce tušení, kam to všechno spěje. Jak nám to nemá být líto? Člověk si řekne, v tom je má nesmrtelnost, ale co si tím pomůže? Jeho tělo se vyvíjí, podléhá změnám a jeho duše s ním. Ať někdo řekne, že to není k uzoufání! Je vskutku lidský život tak temný, nebo jsem temný jen já a jsou jiní lidé, v nichž toto temno není? A což nechám-li se vést tím srdcem, které je mi dáno, jako svým učitelem? Potom nikdo nezůstane bez učitele. Musíme chápat střídu proměn a jejich smysl, když naše srdce samo od sebe to všechno ovládá a řídí se tím. Pak i blázen a idiot budou mít učitele. Kdo však odhodí srdce, jež mu bylo dáno, a bude trvat na tom, že on bude rozhodovat mezi tím, co je pravé a nepravé, co je správné a co je nesprávné, pak na tom bude tak, jako by se dnes vypravoval na cestu do státu Jüe, kam včera už vlastně dorazil. To znamená dělat z něčeho, co není, něco, co je. A dělá-li se z něčeho, co není, něco, co je, přestane tomu rozumět i duch tak velký, jako byl duch báječného stavitele Jüa. Tím méně já! * Řeč není jen proud vzduchu, v řeči jsou slova. Ale má řeč skutečně slova, není-li to, co chceme říci, dost určité? Anebo dosud nemá slova? A není už samo dost pochybné, považujeli se řeč za něco zásadně jiného, nežli je štěbetání písklat, nebo o tom nemůže být pochyb? Na čem se zakládá Tao, vzniká-li pochybnost o tom, co je a co není pravé? Na čem se zakládá řeč, vzniká-li pochybnost o tom, co je a co není správné? Jak může Tao někam vést, a přitom neexistovat? Jak může řeč existovat, a přitom být nepřijatelná? Jestli se Tao zakládá na neúplnosti, jestli se řeč zakládá na okázalosti, pak mohou ovšem existovat pravdy a bludy, tak jak je podávají konfuciáni a mohisté, z nichž jeden každý má za pravdu to, co druhý má za blud, a jeden každý má za blud to, co druhý má za pravdu. Chceme-li ovšem napravit jejich omyly a vyvrátit jejich pravdy, pak není nad to, užít jasného rozumu. Není věci, jež by nebyla Oním, tak jako není věci, jež by nebyla Tímto. Jako Ono se nevidí, uvědomuje se jen jako Toto. Proto tvrdím, že Ono vychází z Tohoto a Toto je závislé na Onom, což znamená, že Ono a Toto se rodí zároveň. Tak je i zrození doprovázeno smrtí a smrt je doprovázena zrozením, nemožnost doprovází možnost a možnost nemožnost, jakmile se něco tvrdí, něco se popírá, neboli jak něco popíráme, už tím něco tvrdíme. Osvícený člověk proto nepůjde tou cestou a bude nazírat všechno z hlediska nebe. I on má Toto, ale Toto je zároveň Ono a každé Ono je mu současně Toto. Každé Ono u něho zahrnuje jednotu tvrzení i popírání, a tak je otázka, zda má ještě vůbec Ono a Toto, nebo je už nemá? Ten stav, v němž Ono a Toto už nestojí proti sobě, nazýváme osu Taa, ta osa zaujímá místo vprostřed kruhu, odkud odpovídá všemu a navěky, neboť každé její tvrzení je jedinou nekonečností, každé její popírání je jedinou nekonečností. A proto jsem už prve řekl, že není nad to, užívat jasného rozumu! * Lépe se dokazuje na příkladu ne-totožnosti, že totéž není totéž, než na příkladu totožného dokazovat, že totéž není totéž. Lépe se dokazuje pomocí ne-koně, že kůň není kůň, než pomocí koně dokazovat, že kůň není kůň. Nebe a země mají jediný smysl a všechny věci a tvorové jsou jediný kůň. Možné je možné, nemožné je nemožné. Cesta pochází od toho, jak se jí chodí. Věci se pojmenují, a tak jsou. Proč to tak je? Protože to je, jak to je. Proč to tak není? Protože to není, jak to není. Každá věc má to, čím je, každá věc má to, co může; není věci, která by nebyla, čím je, a není věci, která by nemohla, co může. Vezměme tenké stéblo trávy či mohutný palácový sloup, odpudivého malomocného nebo krásnou Si Š’, velkost či úlisnost, pokrytectví či hrdé podivínství.

7

Tao všechno spojí v jediné. To, co je rozděluje, zároveň skládá jejich úplnost, a jejich úplnost je v jejich rozdělení, tak žádná věc není ani úplná, ani rozdělená, což vede všechny opět k jednotě. Avšak jenom ti, kdo vidí nejdál, vědí, jak té jednoty dosáhnout, a nesledujíce žádný určitý cíl a účel, spoléhají na to, co je nesměnečné.. V tomto nesměnečném je účel, cíl je v dosahování jednoty, v tíhnutí k jednotě je zisk a cíl. Tak najednou je všechno dokonáno a téměř u cíle. Tak jdouce za tímto cílem, dosahují jej, aniž si uvědomují, že ho dosáhli. Tomu se říká Tao! Opakem je, vyčerpá-li někdo svého ducha všemožným usilováním o jednotu věcí, aniž pochopil, že věci jsou vlastně dávno stejné! Tomu říkám - „ráno tři“. Odkud se vzalo toto varování „ráno tři“? Byl jeden cvičitel opic, jenž krmíval své svěřenkyně čerstvými kaštany. Když jim oznámil, že budou dostávat po ránu tři a navečer čtyři kaštany, opice se vztekaly. „Dobrá,“ řekl, „budete tedy dostávat ráno čtyři a večer tři.“ Opice se radovaly. Přitom se vlastně nic nezměnilo, pojmenování ani skutečnost, ale využil toho, co se jim líbilo a co je zlobilo, a dosáhl svého. Tak jako světec, který se snáší s kterýmkoli tvrzením stejně dobře jako s kterýmkoli popíráním, je v souladu s každýma no i ne, s každým dobrem i zlem, spočívaje v náručí nebeského hrnčířského kruhu. Tomu se říká jít obojí cestou. Poznání mužů starověku dosahovalo nejzazších met, ale čím toho dosahovali? Jedni mínili, že nikdy žádné věci ani nebyly. Toto byl nejzazší bod poznání., takové poznání bylo konečné a úplné, ježto k ničemu nelze nic přidat ani přičinit. Další vzali již na vědomí existenci věcí, ne však hranice mezi nimi. Ještě další vzali na vědomí existenci hranic mezi věcmi, ne však přitakávání a popírání, rozlišování na dobré a zlé, nic neodmítali ani netvrdili. Jakmile se totiž jednou objevilo tvrzení a popírání, rozlišování na dobré a zlé, přitakávání a odmítání, bylo tím postiženo Tao. Na úkor Taa se rozmnožila libost a láska. Nebo se to snad nestalo? Důkazem rozbujení libosti a lásky a újmy z nich vzešlé je, když pan Čao hrál na citeru. Dokladem neexistence téhož rozbujení a z něj vzešlé újmy je, když pan Čao přestal hrát na citeru. Stalo se, že pan Čao hrál na citeru, zatímco mistr Kchuang tloukl paličkou do taktu a filozof Chuej Š’ se jen tak opíral o strom dryandu. Poznání těch tří bylo téměř dokonalé a jejich paměť se dochovala do našich dnů. Až na to, že se svými zálibami přece jen jeden od druhého lišili, a když se kterýkoli z nich snažil ze své vlastní záliby vyložit ty druhé dva, pokoušel se vysvětlit nevysvětlitelné, což nakonec skončilo v hádankách o tvrdém kameni a bílém koni. Když se Čaoův syn později snažil rozpříst předivo otcova učení, ani za celý život se mu to nepodařilo. Dá se v jejich případě mluvit o dokonalosti? Pak jsem i já dokonalý. Nedá se v jejich případě mluvit o dokonalosti? Pak věci ani já – nikdo a nic – nejsme dokonalí. A to je totiž tem mihotavý blikající paprsek nejisté pochybnosti, který světec vyhlíží v dálce, a proto dodávám, že světci jdouce za svým cílem, spoléhají na to, co je nesměnečné. A to je to, čemu říkám – užití jasného rozumu! * Nevím, zda to, co nyní chystám říci, je nebo není stejného rodu jako kterékoli jiné subjektivní tvrzení. Tak či onak, vyjde to nastejno, a tak se nebude ničím lišit od tvrzení jiných, a proto se pokusím to říci. Byl tu počátek. a byl tu počátek toho stavu, který tomuto počátku předcházel, kdy onoho počátku ještě nebylo. A byl tu počátek toho stavu, ve kterém nebylo počátku. Je tu bytí a je tu nebytí a je tu stav a je tu stav předcházející stavu nebytí a stav, jenž předcházel onomu stavu, ve kterém ještě nezačalo nebytí. Pak tu najednou bylo nebytí a my nevíme, zda to, že zde bylo nebytí, znamená bytí, nebo to znamená nebytí. Ostatně teď jsem cosi řekl, a přece nevíme, zda je výsledkem toho, že jsem cosi řekl, že bylo něco řečeno, anebo nebylo vlastně řečeno nic.

8

Na světě není nic většího než koneček podzimního chmýří, a naopak pohoří Tchaj-šan je malé. Nikdo nežil nikdy déle než umřelé dítě, a naopak proslulý kmet Pcheng Cu zemřel mlád., nebe i země se zrodily zároveň se mnou a desetitisíce věcí veškerenstva jsou se mnou jedno. Tak všichni tvoříme jedno, a co se k tomu dá přidat? Vždyť jsem už řekl: jedno. A tak toto jedno s mou promluvou jsou dohromady dvě, dvě a jedno jsou tři a tak dál, až nakonec se ani ten nejgeniálnější matematik nedopočítá, tím méně obyčejný člověk! Tak jsme od nebytí postoupili k bytí a odtud jsme se dostali ke třem. Což teprve kdybychom vyšli od bytí k bytí. Ne, raději už nikam nebudeme vycházet a necháme věci, tak, jak jsou! Tao nikdy nedospělo k rozhraničení, řeč nikdy nedosáhla stálosti, kvůli tomu povstaly hranice. Chcete tyto hranice vyjmenovat: levá, pravá, lidské vztahy, povinnosti, třídy, rozdíly, zápasy, spory. A tomu se říká Osm ctností. Mimo Šest sfér universa stojí Světec a nevyslovuje se. Uvnitř Šesti sfér universa Světec se vysloví, ale nedokazuje. V Letopisech a kronikách starých králů Světci dokazovali, ale neodlišovali. Kdo nejvíc odděluje, nic nerozdělí, kdo nejvíc odlišuje, nic nerozliší. Proč? Světec pojímá věci od sebe, lůza je odlišuje, aby to ukazovala druhým. Proto tvrdím, že ten, kdo takto odlišuje, vlastně nevidí nic! Veliké Tao se nedá pojmenovat, veliké rozlišení se nedá povědět, veliká humanita není lidumilná., veliká skromnost není pokorná, veliká odvaha není udatná. Tao se může projevit, ale pak už to není Tao, slova mohou rozlišovat, ale nic nevystihnou, humanita se může ustálit dle určitých regulí, ale pak není úplná, naprosté skromnosti se nedá věřit, udatná odvaha není dokonalá. Dokonalá zaokrouhlenost těch pěti může snadno zhranatět. Proto je dokonalé jediné to poznání, jež se zastaví před tím, co nezná. Kdo zná to rozlišení, jež se nedá povědět, a Tao, jež se nedá pojmenovat? Ten kdo je schopen poznat, tomu říkám – Nebeská studnice. Liješ do ní, nikdy nebude vrchovatě plná, čerpáš z ní, nikdy nevyschne; aniž přitom ví, kde se to v ní bere. A tomu zas říkám – Vnitřní světlo. * Kdysi se ptal císař Jao císaře Šuna: „Chci napadnout vojskem země Cung, Kchuaj a Sü-ao, nemohu se té myšlenky zbavit, ani když sedím na svém trůnu obrácen tváří k jihu. Proč?“ A císař Šun mu odpověděl: „Vládcové těch tří zemí loví kdesi mezi rákosím a mátou. Není nejmenší důvod na ně neustále myslit. Hle, před dávnými léty vyšlo deset sluncí na jednou a deset tisíc věcí zářilo v jejich světle. Není-li morální síla Te mocnější než slunce?“ * Nie Čchüe se zeptal Wang Niea: „Víte snad o něčem, co všechny věci i tvorové shodně uznávají za správné?“ „Jak bych to mohl vědět?“ „Vy tedy nevíte, co nevíte?“ „Jak bych to mohl vědět?“ „Pak tedy nikdo a nic neví nic?“ „Jak to mohu vědět? Možná že je to tak a já se to pokusím říci, ale jak vím, že to, co já nazvu věděním, není nevědění, jak vím, že to, co já nazvu nevěděním, není vědění? Dovolte však, abych položil nyní otázku já vám. Přespí-li v mokřinách člověk, okamžitě je stižen bolestmi v bedrech a může na to i umřít; platí však totéž o mřence? Člověk, ocitnuvší se na stromě, roztřese se strachem; platí však totéž o opici? A teď mi řekněte, kdo z těch tří tvorů vlastně ví, které místo je pro ně to pravé k přebývání? Lidé jedí divoká i domácí zvířata, jeleni se zase živí pícninami, zatímco stonožky si pochutnávají na hadech, sokol nebo jestřáb má rád myši. A teď mi řekněte, kdo z nich vlastně ví, co je dobré k jídlu? Opice se páří s opicí, jelen obskakuje laň, ryba se tře s rybou, muži milují krasavice, jako byly Mao-čchiang a paní Li, před kterými i ryba sjede ke dnu, ptáci se polekaně rozletí co nejvýš a jeleni se dají na zběsilý úprk. Ale který z těchto čtyř tvorů vlastně ví, kdo je na světě nejkrásnější? Před mýma očima

9

se principy humanity a spravedlnosti, cesty pravdy a lži beznadějně pletou a klikatí, jak je tedy mám od sebe odlišit?“ Na to Nie Čchüe řekl: „Nepoznáte-li rozdíl mezi prospěšným a škodlivým vy, znamená to, že ani dokonalý člověk nepozná tento rozdíl?“ A Wang Nie řekl: „Dokonalý člověk má božskou povahu. Močály mohou hořet, a on se nespálí, velké řeky zamrznou, on nepocítí chladu, hromobití budou štípat skály a vichřice vzduje hladinu moře, jím to nezachvěje. Takový člověk jezdí na mracích a na mlhách, sedá si na slunce a měsíc a na nich putuje za břehy čtyř oceánů, na tomto člověku nezmění nic ani smrt, ani život, o to méně se ho dotknou pravidla prospěchu a škody!“ * Ťü Ťüe-c’ se ptal Čchang Wu-c’a: „Slyšel jsem vyprávět Konfucia o světci, který se nikdy nesnaží do něčeho zasahovat, nepachtí se za prospěchem, neuhýbá škodě, nečiní mu radost, je-li žádán, nevyhledává ani cestu Tao. Říká cosi, aniž při tom promluvil, mluví, aniž cokoli řekl, toulá se tam, kde není prach, putuje mimo prašný svět. Konfucius sám považoval tyto pověsti za přehnané. Já mám za to, že právě toto je způsob, jímž působí divuplné Tao. Co o tom soudíte vy?“ Čchang Wu-c’ řekl: „Jsou věci, nad kterými by zůstal v rozpacích sám Žlutý císař, neřku-li Konfucius, který něco takového ani nemůže pochopit. A vy jste zase příliš uspěchaný. Vidíte vejce, a už byste chtěl mít kohouta, vidíte střelu, a už byste chtěl mít pelčeného holuba. Já se vám to pokusím říci mnohem pomaleji, slovy dost váhavými. A vy mne se stejnou váhavostí a s pochybami poslouchejte. Světec se opírá o slunce a měsíc, objímá vesmír a tvoří s ním nerozlučnou jednotu, splývá s jeho chaosem, vidí v ponížených rabech čest a slávu. Ostatní lidé se lopotí a pachtí, světec je hlupák, je zabedněnec. Prochází tisíciletími a z jednoty dosahuje své prostoty. Nechávaje deset tisíc věcí tak, jak jsou, přivádí je k sobě. Vím já, zda není radost ze života pouhý přelud? Vím já, zda se svým protivením smrti, nepodobám člověku, který se coby jinoch rozloučil s rodným domovem, až zapomněl, kam se má vrátit? Krásná paní Li, dcera strážce ajských hranic, tak převelice naříkala, když se jí zmocnili pochopové ze státu Ťin, až si slzami promáčela náprsenku. Když se pak dostala do královského sídla a sdílela s králem jeho lože a jedla s ním vybranou krmi, pozdě litovala každé prolité slzy. Vím já, zda nebudu jednou litovat, že jsem dnes tolik stál o život? Komu se ve snu zdá o hodokvasu, ráno se možná probudí a hořce bude plakat; komu se ve snu zdálo, že pláče a naříká pro něco, ráno možná vstane a v nejlepším rozmaru si vyjde na lov. V čase snění my nevíme, že je to sen. Ve snu je všechno tak samozřejmé, tak jasné, ale pak se probudíme a najednou vidíme, že všechno byl jenom sen. Nad tímhle vším pak existuje jedno veliké probuzení. A jedno se třeba dozvíme, že to všechno byl taky jen jeden veliký sen. Ale hlupáci si samozřejmě vždycky myslí, že bdí, že všechno prohlédli, že všechno vědí, tamten je vládce, tamten je pasák, všechno je jisté, všechno jednou provždy dané. A co jestli je i Konfucius a vy s ním taky jenom sen? A co když i já, který jsem vás tu právě nazval snem, taky jenom sním? Taková je to věc. Její jméno je – útěk k paradoxu. Možná jednou za deset tisíc let se najednou objeví velký světec a bude znát řešení A nám bude připadat, že jsme ho potkali tak brzy, jako by to bylo ještě dnes. Ovšem když tu s vámi takhle polemizuji, přemůžete-li mne a já vám podlehnu, máte proto pravdu a já se mýlím? A přemohu-li já vás a vy mi podlehnete, budu mít proto pravdu já a vy jste se mýlil? Je to vůbec tak, že jeden má pravdu a druhý se mýlí, nebo je to prostě tak, že oba máme pravdu a oba se stejně mýlíme? My dva se nedomluvíme a ostatní zůstávají stranou. Koho vyzvat, aby nás rozsoudil? Vyzvuli toho, který je zajedno s vámi, dá přirozeně za pravdu vám, pak ovšem těžko může cokoli posuzovat. Vyzvu-li k rozhodování toho, který je zajedno se mnou, ten dá přirozeně za pravdu mně, a tak ani on nemůže nic rozhodovat. Vyzvu-li toho, který se od nás od obou liší, ten zaujme stanovisko odlišné od nás obou, a zase nic nerozhodne. A kdybych vyzval toho, který

10

je s námi oběma zajedno, zaujme stanovisko s námi oběma shodné, a zase nemůže nic rozhodnout. Pak tedy já a vy a stejně ostatní lidé se navzájem nedorozumíme. A na koho jiného ještě čekáme? Co vůbec znamená uvádět věci v soulad podle pořádku nebe? Říkáme o něčem, že je to správné, o jiném zase řekneme, že to je nesprávné. Jednou řekneme, je to takhle, jindy zas tvrdíme, že tak to není. Kdyby bylo jednou provždy jisté, co je správné, nebylo by už nikdy zapotřebí hádat se o rozdílu mezi správným a nesprávným, už by nebylo třeba se hádat, zda jsou či nejsou věci jinak. Proměnlivé hlasy navzájem souvisí. Tam, kde ta souvislost není, uvádíme je v soulad podle pořádku nebe. Tak, rozprostřeni do nekonečnosti, vyčerpáme daný nám počet let. Zapomeňme tedy na to, jak léta plynou, nestarejme se o to, co je dobré a co je zlé, co je správné a co je nesprávné. Naše duše ať se rozletí do kraje bez hranic a přes hranice a tam ať se zabydlí!“ * Polostín ptal se stínu: „Pohyboval ses, teď zas stojíš, seděl jsi, teď zas vstáváš, což nemáš něco stálejšího, pevnějšího, oč by ses opřel a čím by ses řídil?“ Stín mu odvětil: „Vždycky se držím něčeho, a tak jsem, co právě jsem. To, čeho se přidržuji, zase má něco, čeho se drží, a tak je, co je. Držím se hadích šupin, držím se křídel cikád, tak jak mám vědět, proč nejsem, co nejsem?“ * Zdálo se Čuangovi, že je motýl, jenž poletuje kolem, motýl se cítil motýlem, nic mu nechybělo, nevěděl, že je Čuang. Náhle se probudil a ustrnul, je Čuang! A teď neví, zdálo se Čuangovi, že je motýl, nebo se zdá nyní motýlu, že je Čuang? Čuang nebo motýl, přece tu musí být nějaký rozdíl! A tomu se říká proměnlivost věcí! *

Zásady pěstování života (3) Náš život má meze, vědění tyto meze nemá. Pouštět se s něčím tak omezeným za tím, co je bez mezí, je zkázonosné. Ti, kdo přesto hledají poznání, vystavují se této zkáze a hynou. Vykonáš-li něco dobrého, vyhýbej se slávě, jestli jsi spáchal zločin, vyhýbej se trestu. Dbej, aby tvoje cesta vedla jen středem, jen tak si uhájíš život a zajistíš bezpečnost svého žití, jen tak budeš moci posloužit svým rodičům, jen tak vyčerpáš plný počet let. * Mistr kuchař kuchal býčka pro prince Wen-chueje. Každý rozmach ruky, každé napřažení paže, každé nakročení nohy, každé vytrčení kolena, každé zazvonění i obrat pronikající čepele udalo žádaný tón v hudební skladbě, jejíž harmonie předčila tanec morušového háje i známý chór Ťing-šou. „To je skvělé,“ obdivně vykřikl přihlížející princ Wen-chuej. „Jak jen jsi mohl dosáhnout této dovednosti?“ Mistr kuchař odložil nůž a řekl: „Miluji jediné Tao a v něm je celá má dovednost. Když jsem s otvíráním býčků začínal, neviděl jsem nic než býčka. Po třech letech jsem přestal vidět celého býčka. A teď už se s ním setkávám jen svým duchem, nehledím naň svýma očima. Mé smysly věděly, kdy přestat, když si duch žádá uplatnění. Drže se přirozených znamení, vedu úder nožem po velkých dutinách, sleduji místa, v nichž se skelet štěpí, a využívám-li jejich jistých pravidelností, nestane se, že bych zavadil o tepnu anebo o šlachu, natož abych zasáhl některou kost. Lepší kuchař mění nůž jednou ročně, protože seká,

11

obyčejný kuchař mění nůž jednou měsíčně, protože přesekává, můj nůž má už devatenáct let, má za sebou tisíce otevřených býčků, a přece jeho ostří vypadá, jako by právě opustilo brus. Mezi těmi klouby je mezera a ostří nože není tlusté. Vstupujeme-li tedy s tím, co není tlusté, tam, kde je mezera, ať se jakkoli zeširoka rozmáchneme, vždy zůstane dostatek místa pro putující nůž. Proto zůstává po devatenáct let ostří mého nože, jako by právě vyšlo z brusu. A přesto pokaždé, když se blížím k některému složitějšímu kloubu, z něhož se dá předem soudit, že s ním nebude lehká práce, zpozorním, soustředím zrak, zvolna a zlehka vedu nůž, a hle, jediný řez, a býček je rozbourán, jako hlína se drolí a rozpadá se na zem, já se postavím se zdviženým nožem, a rozhlížeje se do všech stran, přešlapuje z nohy na nohu, jsem spokojený sám se sebou. Ošetřím nůž a uschovám jej.“ „Toť skvělé!“ zvolal princ Wej-chuej. „Naslouchaje slovům mistra kuchaře, zjistil jsem, jak pěstovat život!“ * Kung-wen Sien potkal Rádce po pravici a strnul: „Co je toto za člověka? Jak se stalo, že je jednonohý? To je dílo přírody, nebo člověka?“ „To je dílo přírody, nikoli dílo lidské. Jen příroda zrodí nohu, již nechá samojedinou. Člověčí podoby bývají po páru. Z toho je zřejmé, že toto je dílo přírody, a ne dílo lidské.“ * Bažant z mokřin ujde deset kroků pro jedno klovnutí, ujde sto kroků pro jedno napití, a přece nestojí o to, aby ho krmili v kleci. Duchu neprospívá, i kdyby byl král. * Lao Tan zemřel. Také filosof Čchin Š’ přišel, aby ho oplakal. Třikrát zavolal jeho jméno, zanaříkal a vyšel ven. Zastavil jej jeden z mistrových žáků a řekl: „Což vy jste nebyl přítelem našeho učitele?“ „Byl.“ „Jak tedy můžete truchlit jenom takhle?“ „Ano. Zprvu jsem měl za to, že jsou tady kolem jeho lidé, ale už si to nemyslím.Vešel jsem, abych ho oplakal, a hle, co vidím, staré lidi, kteří naříkají, jako by oplakávali vlastního syna, mladé lidi, kteří naříkají, jako by oplakávali vlastní matku. Zřejmě se tu sešli jen proto, že se vždy najdou lidé, kteří mluví, když není co říkat, a pláčí, kdy není nad čím plakat. Obracejí se zády k nebi a přehánějí své pocity. Zapomínají, co jim bylo dáno. Ve starověku něco takového nazývali zločinem proti přírodě. Náš mistr přišel, když byl čas přijít, a odešel, když byl čas odejít. Jednejte podle toho. Smiřme se s časem a jednejme v souladu s ním, a smutek ani radost tu nebudou míti místo. Ve starověku tomu říkali božské rozvázání pout.“ Prsty zemdlí při přípravě otopu, oheň dál hoří a my neznáme jeho konec.

Mezi lidmi (4) Jen Chuej navštívil Konfucia, žádaje si jeho svolení k cestě. „Za jakým cílem?“ „Chystám se do státu Wej.“ „Za jakým účelem?“ „Slyšel jsem o vládci toho státu. Je mladý a počíná si svévolně. Se státem nakládá lehkovážně a nevidí chyby, jichž se dopouští, svou lehkovážností hubí svůj lid. Po celé zemi leží mrtví jak na troud spálené keře, jak trsy travin v krajině močálů. Lid je bezradný, neví, co si má počít. Slýchal jsem vás, mistře, vždycky říkat, že máme odcházet, je-li stát dobře

12

spravován, a přicházet, je-li v něm chaos. U dveří lékaře čekají zástupy nemocných. Rád bych obnovil v této zemi pořádek pomocí myšlenek, jež jsem u vás poznal.“ Konfucius řekl: „Obávám se, že se zamýšlenou cestou vydáváš ve veliké nebezpečí a že nevyvázneš bez trestu. Tao si nepřeje směšování, ze směšování věcí povstává přílišná mnohost, přílišná mnohost přináší zmatek, zmatek přináší svízele a utrpení, kde jsou svízele a utrpení, tam není úniku. Dokonalý muž starověku se nejprve staral, zda má všechno v sobě, teprve potom se staral, zda mají všechno druzí. Dokud si nejsi jist, že máš všechno v sobě, máš dost času na to, abys chodil za tyranem a staral se, co on činí. Možná víš, kde končí ctnost a kde začíná vědění. Ctnost se ve slávě rozplývá, zatímco vědění v zápase o ni začíná. Pro ty, kdo spolu zápolí, je vědění nástrojem zápasu. Jsou to nástroje zlé, jež je nevedou k cíli. I tehdy, budeš-li mít velkou ctnost a neúchylnou spolehlivost, ale nepochopíš povahu druhých lidí, i tehdy, nebudeš-li usilovat o vlastní jméno a slávu, ale nepochopíš srdce druhých lidí, předstoupíš-i přesto před tyrana a nejvýmluvněji budeš mluvit o humanitě a spravedlnosti a tak na něj budeš naléhat, nedokážeš nic jiného, než že ze špatností druhých učiníš vlastní ozdobu. Nazvou tě škůdcem lidí. A tomu, kdo jim škodí, lidé nakonec oplatí stejným. Dostane se ti od těch lidí tam zlé odplaty. Kdyby byl tento vládce milovníkem moudrých a nehodné nenáviděl, nepotřeboval by, aby ho někdo změnil, a ty bys udělal nejlíp, kdybys mlčel. Králové a vévodové vždycky musí někoho řídit, vždycky usilují o to, přesvědčit druhé. Tvůj zrak bude brzy oslněn, oslepneš, začneš se tvářit nejistě, tvoje ústa začnou všechno uhlazovat, tvoje jednání začne být formální a tvoje duše se začne přizpůsobovat. Bude to stejné, jako bys šel hasit oheň ohněm, jako bys šel s vodou proti záplavám, nebo přidával to, čeho je beztak příliš. Jak jednou začneš, nikdy to neskončí. A protože ti stejně neuvěří ve všem, nakonec tak jako tak u toho tyrana zahyneš. Před dávnými časy dal tyran Ťie zabít Kuan Lung-fenga a tyran Čou o málo později zase zavraždil prince Pi Kana. Oba pěstovali vlastní osobnost a skláněli se k lidem dole, aby lidu pomáhali, a odtud oponovali vrchnosti, a jejich vládcové se jich právě pro tyto jejich vlastnosti nakonec zbavili. Tak dali přednost vlastní slávě! Císař Jao napadl kdysi Cchung Š’ a Sü Ao, císař Jü napadl zase Jou Chou. Země byly vypleněny, lidé v nich pobiti. Jen proto, že někdo stále shání vojáky a kuje zbraně, nemaje ve své lačnosti nikdy dost. To jsou ti, kdož hledají slávu a úspěch, neslyšel jsi o nich? A jestliže proti nim nic nezmohli světci starověku, tím méně to svedeš ty. Nicméně měl jsi nepochybně připraven už nějaký způsob, kterým jsi chtěl postupovat, pověz mi oněm!“ Jen Chuej řekl: „Nestačí snad, že jsem sám řádný a jasné mysli, že budu dostatečně naléhavý, oddaný jediné myšlence?“ „Ach, kdež by to stačilo! Můžeš rozsvítit celou svou tvář, můžeš učinit celé své vzezření krásným, jeho nálada zůstane nejistá a vrtkavá. Obyčejní lidé mu dosud nikdy v ničem neodporovali, zvykl si znásilňovat city druhých pro uspokojení vlastní duše. Říká-li se o něm, že každodenní výchova k ctnosti na něj neúčinkuje, zůstane bez vlivu na něj i velká ctnost. Bude se držet svého, ani v nejmenším se nezmění. Možná že s tebou bude navenek souhlasit, ale uvnitř si nepřipustí nic. Ne, tímto způsobem nic nepořídíš.“ „Dobrá, zůstanu tedy ve svém nitru opravdový, ale navenek budu kličkovat, svá tvrzení budu dokládat výhradně příklady ze starověku. Jako člověk vnitřně opravdový jsem učedníkem nebe a jako učedník nebe vím, že jsme se synem nebe stejnými dětmi nebe. Proč bych měl svými slovy vzbuzovat u lidí chválu či hanu, když i lidé takového člověka nazývají dítětem. V tom všem zůstanu učedníkem nebe. Ale jako člověk, který bude navenek kličkovat, budu se klanět a klekat tak, jak přikazuje rituál poddaných lidí.Činí-li tak všichni, musím tak činit i já, a budu-li činit to, co činí druzí, proč by mě haněli? V tom budu zas učedníkem lidí. A budu-li přitom dokládat svá tvrzení toliko příklady ze starověku, slova, jež budou ve skutečnosti mými vlastními doporučeními a mými vlastními výtkami, zůstanou na povrch jen tím, co dávno přede mnou řekli ti staří. Takto zůstanu opravdový, aniž se přitom vystavím

13

nebezpečí, v tom smyslu budu také učedníkem starověku. Myslíte si, že ani tímto způsobem nelze ničeho dokázat?“ Konfucius řekl: „Co tím dokážeš? Nemáš nic než hromadu plánů a návodů, pravý stav věci však neznáš. Jistě, může se stát, že z toho všeho vyvázneš bez úhony a bez postihu, ale to bude také všechno. Změny k lepšímu nedosáhneš. Je to všechno, co mi můžeš říci?“ Jen Chuej řekl: „Ano, víc už nevím. Ale smím se teď zeptat já vás, jaký způsob byste zvolil vy?“ Konfucius řekl: „Postím se! Mohl bych ti to vyložit i více slovy, ale tím bych ti to jen usnadňoval, a s tím, kdo má věci příliš snadné, se nebe nesmíří.“ Jen Chuej řekl: „Moje rodina je velmi chudá, dlouhé měsíce se ani nedotknu vína a neochutnám tučnějšího pokrmu. Je tohle půst?“ „Toto je půst, jaký se drží před obřady nebo před obětováním, to není půst duše.“ „Smím se vás zeptat, jak vypadá takový půst duše?“ Konfucius řekl: „To je naprosté soustředění vůle a chtění. Nejprve přestaň naslouchat ušima a naslouchej srdcem, potom přestaň naslouchat srdcem a vnímej jen dech čchi, neboť zatímco obyčejný sluch je omezen ušními boltci a srdce končí u znamení, dech zůstává prázdný, připravený pojmout do sebe všechny věci. Tao se soustřeďuje v prázdném. Prázdnota, to je ten pravý půst duše.“ Jen Chuej řekl: „Mám tomu rozumět tak, že dokud nedosáhl Jen Chuej toho stavu, zůstává Jen Chuejem, až toho stavu dosáhne, přestane být Jen Chuejem? Dá se toto nazvat prázdnotou?“ Mistr pravil: „Zcela správně. A nyní ti povím, jak můžeš vstoupit do klícky toho vládce, aniž by tě zasáhla ta sláva. Rozezpívej se, jen bude-li přístupný, a nebude-li, zadrž. Není-li dveří, není-li východů, zabydli se v jediném domě, v tom, co je nevyhnutelné – a budeš blízko. Zastavit kroky je snadné, těžší je postupovat, aniž bychom se dotýkali země. Je snadné předstírat něco, pracujeme-li ve službách lidí, těžší je cokoli předstírat, pracujeme-li ve službách nebe. Slyšel jsi, že s křídly se dá létat, dosud jsi neslyšel, že by se dalo létat bez křídel. Slyšel jsi o vědění, jež ví, dosud jsi neslyšel o vědění, které neví. Nahlédni do oněch dveří, prázdná síň tam rodí světlo, znamení štěstí tkví v zastavení. Ale kdo se nezastaví, jako by seděl na pádícím koni. Měj sluch a zrak svůj, aby se spojily s tvým nitrem. Dej výhost vědění ze svého srdce, a budou k tobě přicházet duchové a božstva, aby u tebe mohli přebývat. Což teprve lidé! V tom je proměnlivost veškerých věcí. V tom je úvazek císaře Jüa a Šuna. To je cíl cesty géniů Fu Si a Ťi Čchü. Což teprve ostatních!“ * C’-kao vévoda země Še, se přišel poradit s Konfuciem, když byl vybrán aza vyslance do státu Čchi: „Král mne posílá s důležitým posláním. Ze strany Čchi se mi bezpochyby dostane velikých poct, ale s ostatním nebudou spěchat. Ani obyčejní lidé se nedají jen tak k něčemu přimět, natož vévodové.A to mi dělá starost. Mistr mi kdysi řekl, že bez Tao se sotva dosáhne nějakého cíle, malého jako velkého. Nesplním-li úkol vytrpím od lidí, splním-li jej, potrestá mne Jing a Jang. Jenom ten, kdo má sílu Te, dokáže se vyhnout utrpení, ať uspěje nebo ne. Mé jídlo bývá prosté. Nikdy v něm není zvláštních koření nebo jiných přísad. Nikdo po něm nikdy nepotřeboval nic ke schlazení. Když jsem však dneska obdržel králův příkaz, musel jsem až do večera píti led, tak mne pálí v mém nitru.. Ještě jsem nezačal, a už mne příroda takto trýzní, neuspěju-li, přibude utrpení, jež mi uštědří lidé, tak budu nakonec trpět dvakrát. Nenašel jsem v sobě dosti schopností, abych dokázal splnit své poslání. Můžete mi k tomu něco říci, prosím!“ Konfucius pravil: „Jsou dvě největší přikázání na světě, první se jmenuje osud, druhé se jmenuje povinnost. Synovská láska je nám přisouzena osudem, ze srdce ji nevyrveš. Služba vladaři je nám dána povinností, na světě není místa bez vladaře a není také místa, kam by

14

mohl vasal utéci před svou povinností. Tomu se říká velká přikázání. Proto je synovská láska dovršená tím, že sloužíme svému otci, ať jsem kdekoli, a proto je vasalova loajalita úplná tím, že ve všem sloužíme svému vladaři. Sloužit jen svému srdci, nenechat radost ani žal dlouho zasahovat. A i když ví, že je jeho počínání marné, bere to jako osud, a to je vrchol síly Te. Jako ministr i syn budete postaven před věci, jimž se nebudete moci vyhnout, zapomeňte na sebe, zaujat uskutečňováním toho, co je vaše povinnost, a nezbude vám čas, abyste se radoval ze života nebo se hrozil smrti. Ano, jděte po své práci, je to tak v pořádku! Chci vám však ještě říci, co jsem slyšel zas od jiných. Obecně o vztazích mezi lidmi platí, že ty, kdo mají k sobě blízko, k sobě přitahuje vzájemná důvěra, a ti, kdo mají k sobě daleko, se musí o své oddanosti ujišťovat slovy. A slova potřebují někoho, kdo by je předával. Předávat slova, jež oběma stranám vyhovují nebo obě strany popuzují, je nejtěžší na světě. Obapolná shoda nutně vede k přemíře krásných slov, obapolná zloba nutně vede k přemíře zlých slov. To, čeho je příliš, je nepřiměřené, nepřiměřenost vyvolává nedůvěru a nedůvěra znamená nebezpečí pro toho, kdo slova předává. Proto se nabádá v Návodech k řečnictví: „Předávej jen to, co je osvědčené, nepředávej slova přehnaná.“ Toto je možná způsob, jímž se lze uchránit. Ostatně i bojovníci osvědčují svou obratnost začínají v Jang, zpravidla končí v Jin, a zacházejíce daleko, užívají stále podivnějších triků. V tom se podobojí lidem, kteří na slavnostech pijí a kteří také zprvu dodržují pravidla chování, aby nakonec končili v nepřístojnostech, víc a víc rozjařeni. A tak je to se vším. Co začíná v důvěře plné ohledů, končí v nezřízené surovosti, co se zdá na začátku něčím prostým, nakonec vyroste do obludnosti. Slova jsou vítr a vlny, činy jsou úspěch a zmar.Vítr a vlny se uvádějí snadno do pohybu, úspěch či zmar snadno uvedou v nebezpečí. Rozmíšky vycházejí skoro vždycky z obratných slov a z jednostranné řeči. Zvíře, když umírá, si taky nevybírá hlas, zuřivě vyje a skučí divoce, v srdci se rodí sveřepost. A když něco zajde příliš daleko, ozvěnou se ozvou zrůzněná srdce, aniž o tom vědí, a nevědí-li o tom, kdo může vědět, jak všechno skončí, kam až to zajde. Proto se v návodech k řečnictví nabádá: „Neuchyluj se od příkladu a nespěchej s úspěchem, neboť překročit obvyklou míru věcí znamená přehánět, odchylovat se od příkladu nebo pospíchat s úspěchem ohrožuje dílo. Dobrý výsledek chce svůj čas, špatný výsledek se nenapraví.“ Musíš se vyvarovat těchto chyb, a proto svobodným srdcem splývej s pohybem věcí, poddej se nevyhnutelnosti a pěstuj střední cestu. Tak dosáhneš cíle. Co máš dělat, abys splnil povinnost? Uděláš nejlíp, spolehneš-li se a ponecháš všechno konečnému osudu. A to je na tom to nejtěžší!“ * Když měl Jen Che nastoupit na místo učitele k prvorozenému synovi vévody Linga ze státu Wej, přišel se poradit k Čchü Po-Jüovi: „Jde o muže, jehož mravnost je už od přírody zkažená. Neuvedu-li ho na pravou cestu, hrozí státu nebezpečí, avšak uvádět ho na pravou cestu je zase nebezpečné pro mne, neboť jeho poznání stačí právě tak na to, aby poznal chyby druhých,ale to, v čem sám chybuje, nikdy nepochopí. Co si mám počít v takovém případě?“ Čchü Po-Jü odpověděl: „Dokonalá otázka. Buďte opatrný a ostražitý. Vyvarujte se chyb. Nejlépe uděláte, když se budete chovat podle něho a myslit budete s ním. I když obojí s sebou nese nebezpečí. Jednejte podle něho,ale uvnitř si to nepřipouštějte. Myslete s ním, ale navenek to nedejte najevo. Kdybyste jednal podle něho a připustil si to uvnitř sebe sama, zvrátí to vaši osobnost, zničí vás to, zhroutíte se, sesujete se. Kdybyste myslil sním a dával to přitom najevo, stanete se slavným, budou vás proklínat a budou vám zlořečit. Bude-li se chovat jako dítě, buďte jako dítě s ním. Přestane-li vnímat hranice, přestaňte je vnímat s ním. Začne-li jednat, jako by žádných hranic nebylo, jako by neexistoval nikde žádný břeh, jednejte i vy, jako by žádné hranice neexistovaly. Jenom tak jej dokonale poznáte a spolu s ním dospějete ke stavu čisté neporušenosti. Slyšel jste už o kudlance nábožné, která, divoce

15

mávajíc křídly, chtěla zadržet rozjetý vůz, nemajíc potuchy o tom, že není v jejích silách splnit to, co si předsevzala? Tato kudlanka měla prostě přehnané mínění o svých schopnostech a o svých možnostech. Buďte opatrný a obezřetný, neboť kdybyste příliš často stavěl na odiv svoje přednosti a schopnosti, byl by to ten nejspolehlivější způsob, jak prince proti sobě popudit. Slyšel jste už o tom cvičiteli tygrů? Nikdy si prý nedovolil podávat svým šelmám potravu vcelku, správně se obávaje zuřivosti, která by se jich zmocnila při jejím trhání. Tento cvičitel dobře věděl, kdy jsou jeho zvířata hladová a kdy jsou nasycená, věděl také, co budí jejich zuřivost a divokost. Tygři se ovšem od člověka liší druhem. Nemůžeme si však nepovšimnout, jak se tito tygři ke svému ošetřovateli lísají, protože tento ošetřovat umí jednat podle jejich přirozené povahy, přičemž titíž tygři by dokázali ošetřovatele usmrtit, kdyby postupoval proti jejich přirozenosti. Člověk, jenž miluje své koně, pečuje o ně, čistí jim stáj, plní koše jejich výkaly, plní kádě jejich močí. A přece se stalo, že se takový opatrovník koní pokusil odehnat od svých miláčků obtížný hmyz v nepravou chvíli, kůň se zbavil udidla, rozbil svému pánovi hlavu nebo mu kopytem rozdrtil hrudník. Úmysl byl ten nejlepší, a přece ho jeho láska zahubila. Bez obezřetnosti nelze!“ * Tesař jménem Š’ na své cestě do státu Čchu dorazil k zátočině, u níž uviděl veliký dub, užívaný místními lidmi jako božiště. Kmen stromu byl tak obrovitý, že se za něj mohl skrýt dospělý vůl, měřil sto pídí do šířky, vysoký byl jako hora, teprve v nějakých osmdesáti stopách vyrážely větve, z nichž nejmíň deset bylo tak silných, že by z nich mohli nadělat čluny. Kolem stromu se pohybovaly davy poutníků jako na tržišti, ale tesař šel dál svou cestou, ani se po stromu neohlédl. Zato jeho tovaryš se nemohl vynadívat. Teprve za dlouho, když se dosyta vynadíval, dohonil mistra Š’ se slovy: „Co s vámi chodím s tesařskou sekyrou v ruce, ještě jsem nenarazili na strom, který by byl tak dokonalý, ale vy jste se na něj ani pořádně nepodíval, ani na chvilku jste se nezastavil a pokračoval jste v cestě, proč jste to udělal?“ „Dosti už, nechci už o tom stromě slyšet! Je to marný, zhola zbytečný strom. Zkus z něj udělat člun, potopí se, udělej z něj rakev, v ten ráz shnije, nadělej z něj nářadí nebo nábytek, rozpadnou se ti v ruce, postav z něj vrata, zakrátko se zalijí smůlou, zkus z něj vytesat domovní sloup, sežerou jej červi. Je to strom, který nedá pořádné dřevo, a proto není k ničemu. Jinak by ani nedosáhl takového stáří!“ Po návratu domů se zjevil posvátný dub tesaři Š’ovi ve spánku a takto jej oslovil: „S čím mne to chceš srovnávat? Chceš mne přirovnávat k těm svým pěstěným stromům, růžovým keřům, hrušním, pomerančovníkům, pomelovníkům či jiným ovocným stromům a keřům, jež očešou, sotva na nich dozrají první plody, přitom jim velkými větvemi lomcují a ty menší přitom polámou? Tyhle stromy si svou užitečností jen ztrpčují život. Nikdy se nedožijí plného počtu let. Vydávajíce se všanc ničivému zacházení světa, umírají předčasně v polovině cesty. Tak je tomu se vším! Proto jsem se snažil dosíci stavu, v němž nejsem na nic použitelný. Teď, když se už přibližuji okamžiku smrti, jsem toho dosáhl. A to má pro mne ten největší užitek. Nikdy bych přece nedokázal vyrůst do takové velikosti, kdyby ve mně zbyla sebemenší užitečnost! Ostatně, oba jsme pouhé věci a jsme na tom stejně, ty zbytečný člověk na prahu smrti, tak jako já. Co ty víš o jednom zbytečném, neužitečném stromu?“ Procitnuv ze spánku, tesař Š’ vyprávěl o svém snu tovaryšovi. A ten mu namítl: „Pakliže tolik lpí na své naprosté neužitečnosti, proč potom slouží jako božiště?“ „Tak nemluv,“ opáčil mistr, „on jen tak spočinul a odevzdal se. Vyčítat mu to znamená nepochopit sám sebe. Myslíš tím snad to, že by mu hrozilo poražení, kdyby nebyl na místě božiště. Způsob, kterým se chrání, je prostě jiný, než užívají ostatní, a byl by daleko od skutečné pravdy každý, kdo by jej chtěl soudit podle obecných zásad povinnosti.“ *

16

Nan Po C’ Čchi se zatoulal k vrcholků pahorkatiny Šang a tam uzřel veliký strom nevídaného vzrůstu, do jehož stínu se mohlo ukrýt nejméně tisíc čtyřspřeží. Nan Po C’ Čchi pravil: „Nádherný strom, z toho by jistě bylo skvělé dřevo!“ Ale když pohlédl vzhůru, uviděl místo koruny změť všelijak pokroucených a křivolakých větví, na první pohled nepoužitelných na podpěrné domovní sloupy či na podvaly. Sklouzl zrakem dolů na k obrovitým kořenům a shledal, že kmen je jimi po celé délce rozdělen tak, že se z něj nedá vytesat ani rakev. Ochutnal listí toho stromu a v ústech pocítil ostrou palčivost. Když ke stromu přičichl, měl dojem, že se tři dni neprobere z omámení. Zvolal Nan Po C’ Čchi: „Toto je opravdu zcela nepotřebný strom. Jen takový mohl dosáhnout této své dnešní velikosti. Stejné nepotřebnosti využívá i božský člověk! Ve státě Sung ve vesnici Ťingů se daří katalpám, cypřišům a moruším. To, co z nich vyroste na délku paže, ulomí ti z tamních lidí, kteří právě potřebují bidýlko pro svou opičku. To, co naroste do několika objemů, uříznou si ti, kteří potřebují přizdobit střechy svých domů. To, co naroste do sedmi objemů, dají si uříznout urození a zámožní lidé na postranice rakví. Tak se žádný z těchto stromů nedožije přirozeného počtu svých let. Všechny stejně umírají předčasně, v polovině své cesty, pod ranami seker. Tak nebezpečná je užitečnost! Při obřadech osvobozování není řece dost dobrý býček s bílým čelem, vepř s vyvráceným rypákem, člověk stižený hemoroidy. Ví to každý šaman a kněz, a proto jsou tyto bytosti a tvorové považováni za prokleté. Ze stejného důvodu považuje tatáž znetvoření božský člověk za největší štěstí! Mrzák Šu měl bradu zarytou až kamsi do pupku, jeho ramena převyšovala temeno hlavy, kostrč mu trčela do nebe, patero vnitřních orgánů měl vyhřezlých, jeho žebra tvořily dvě zbytnělé kosti. Přesto si tento mrzák stačil na sebe šitím a praním vydělat tolik, aby mohl žít a čištěním plev stačil uživit ještě deset jiných. Ale když vrchnost povolávala vojáky, mrzák Šu jim mohl zamávat z davu, a když vrchnost vyhlašovala veřejné práce, mrzáka pro jeho zjevnou nemohoucnost nevzali. Zato když vrchnost posílala příděly zrna nemocným a nemohoucím, mrzák Šu dostal celé tři čungy a deset otepí dřeva nádavkem. Napohled strašlivě zmrzačený člověk se stačil sám o sebe postarat a dožil se přirozeného počtu let. Oč spokojenější může být ten, který podobného zmrzačení docílil v ohledu mravním!“ * Když zavítal Konfucius do země Čchu, čchuský blázen jménem Ťie Jü přecházel kolem jeho dveří a provolával: Fénixi! Fénixi! Jak to, že síla Te docela upadla? Budoucnost nechytíš, minulost nenajdeš. Světec se uplatní tam, kde je Tao. Kde není Tao, tam Světec živoří! Za tohoto času, hleď ujíti trestu! Lehčí než pírko je štěstí, nikdo je neumí uzvednout, neštěstí je těžší nežli zem, nikdo mu neumí uniknout. Konec! Konec! Přicházet k lidem

17

s morální silou Te! Jen zmar! Jen zmar! Kdo po čarách země spěchá, po tom je veta! Trnitý mijang kroky mé nezraní. Cesta má klikatá nohy mé uchrání. Horský strom se sám poráží, smůla sama v ohni shoří. Skořicovník dá se jíst, tak jej dají porazit. Lakovník je k užití, tak jej dají osekat. Lidé si vesměs uvědomují užitečnost použitelnosti, a nikdo si neuvědomí užitečnost nepoužitelnosti. *

Důkaz morální síly (5) Ve státě Lu žil jednonohý Wang Tchaj, za kterým přicházelo nejméně tolik lidí co za Konfuciem; Čchang Ťi se Konfucia zeptal: „Ten Wang Tchaj má jen jednu nohu, je to mrzák, a přece se stát Lu dělí na dvě poloviny mezi jeho a vaše stoupence. Ten člověk stojí a nic neříká, sedí a slova nepromluví, ale to, kteří za ním přišli prázdní, odcházejí naplněni. Ten člověk musí v sobě mít něco, čím k lidem promlouvá, aniž by pronesl jediného slova, musí v sobě mít něco, čím formuje duše lidí, aniž by užil jakéhokoli kadlubu. Jaký to je člověk?“ Konfucius odpověděl: „Je to světec, já sám jsem měl za ním už dávno jít, a jestli ho považuji já za svého učitele, což teprve ti, kteří se mně rovnat nemohou. Co je mi po státu Lu, když bych za ním rád přivedl celý svět, aby se stal jeho učedníkem.“ Čchang Ťi řekl: „Je to jednonohý mrzák, a přece vévodí mezi mistry, to znamená, že něčím daleko předčí ostatní. Je-li tomu tak, co je zvláštního na jeho myšlení?“ „Život i smrt jsou mu stejně veliké a neznamenají mu žádný rozdíl. Nebe a země se mohou převrátit, jeho se to netkne. On dobře zná to, co je bez falše, a s jinými věcmi si nevymění místo. Za osud bere věcí proměny a drží se podstaty.“ Čchang Ťi řekl: „Co tím míníte?“ Konfucius pravil: „Nahlížíme-li svět z hlediska růzností věcí, pak se nám jeví játra od žlučníku tak daleko jako státy Čchu a Jüe. Nahlížíme-li však všechno z hlediska totožnosti věcí, všechny věci jsou jedno a totéž. Takový člověk přestane chápat, k čemu je dobré mít oči a uši, a jeho duše putuje v harmonii s morální silou Te, na věcech vidí jen to, co tvoří jejich jednotu, a nehledí na to, co se přitom ztrácí. Shledá-li takový člověk, že přišel o nohu, nepřipadá si o nic hůř, než kdyby upustil z dlaně hrst hlíny.“ Čchang Ťi řekl: „Pracuje tedy jen na sobě; svým poznáním objevil svou duši, přes svou duši se dostal k oné neměnné duši. Proč ale tolik znamená pro ostatní, čím na ně působí?“ Konfucius pravil: „Nikdo se přece nebude shlížet v proudící vodě, svůj obraz najde v stojaté vodě. Jen ten, kdo sám stojí v klidu, dokáže zastavit ostatní a uvést i je do stavu klidu. Ze všech těch věcí, jež berou ze země svůj osud, jediné borovice a cypřiš zůstávají

18

v zimě i v létě zelené; ze všech bytostí, jež svůj osud od nebe berou, jediný Jao a Šun mezi všemi uměli spravovat svůj život, a tak mohli spravovat životy všech. Pronikne-li udatný bojovník samojediný neohroženě devaterým vojskem, je to doklad, že si uchoval původní sílu a není v něm strachu. A když je tomu tak u toho, kdo se uměl přemoci na cestě za slávou, oč větší je ten, kdo drží vládu nad všemi věcmi, co jich je na nebi i na zemi, kdo z šesti částí těla učinil jen svůj příbytek a z uší a očí pouhá znamení. Tu se sjednocuje všechno vědění a jeho duše nepozná smrt. On sám si zvolí příhodný den a odchází. Najdou-li se jiní a ubírají se za ním, dobře tak, ale proč by si měl on dělat z těchto věcí starost?“ * Šen Tu Ťia měl jen jednu nohu. Studoval u učitele Po-chun Wu-žena společně s C’čchanem, prvním ministrem státu Čeng. Jednou řekl ministr C’čchan jednonohému Šen Tu Ťiaovi: „Buď půjdu napřed já a vy posečkáte, nebo půjdete napřed vy a v tom případě vyčkám já.“ Následujícího dne se ti dva sešli na jedné rohoži a C’-čchan znovu začal: „Měl jste počkat, když jsem šel já napřed, v opačném případě musím vyčkat já! Vy tedy nemíníte uhnout z cesty, setkáte-li se s prvním ministrem státu? Myslíte si snad, že jste mu roven?“ Šen Tu Ťia odpověděl: „Je vůbec něco takového jako první ministr tady v příbytku našeho učitele? Mluvíte o sobě jako o prvním ministru státu, jako byste tím všechny ostatní odkazoval do druhé řady. Slyšel jsem, že jasné je to zrcadlo, na němž se neusazuje prach, usadí-li se, už není jasné. Ten, kdo žije delší dobu s mudrcem, přestává se dopouštět chyb. Vy jistě považujete našeho učitele za velikého muže, není však chyba, hovořit podobným způsobem o tom, kdo a jak a kdy má odcházet?“ „Tak vy takhle!“ uraženě vykřikl C’-čchan. „Chcete se dělat dokonalejším, než byl samotný císař Jao? Měl byste zvážit, zda by nestálo za to, zamyslit se nad vaší ctností?“ A Šen Tu Ťia řekl: „Je dosti takový, kteří zastírají chyby, jichž se dopustili, aby se vyhnuli trestu. Těch, kteří neskrývají své chyby jen proto, aby si uhájili další existenci, je málo. Pochopit, že se nedá nic dělat, a brát to pokojně jako něco, co je dáno osudem, to dokáže jen ten, kdo má mravní sílu. Vždyť každý, kdo se ocitl na dostřel bájného lukostřelce, měl tady uprostřed cíl, a nebyl-li zasažen, byl to osud. Mnoho lidí se dvěma nohama se mi posmívalo, že já je nemám. Nenáviděl jsem je za to, překypoval jsem záštím, ale pak jsem přišel sem do domu našeho učitele a hlava mi vychladla. Nevím, snad to bylo tím, že mne učitel svou vlastní dokonalostí zbavil vší nečistoty. Devatenáctý rok již putujeme s učitelem a celý ten čas jsem byl a zůstal jsem jednonohým mrzákem. Společně se chystáme sestoupit do nitra našich bytostí, ale vy nepřestáváte odvádět moji pozornost k mému zevnějšku. Není to zločin?“ C’-čchan se zastyděl, výraz jeho tváře i jeho chování se rázem změnily a on řekl: „Už nemusíte nic dále říkat.“ * Ve státě Lu žil jednonohý muž, zvaný Šu-šan – Beznožec. Tento člověk se jednoho dne dobelhal ke Konfuciovi, ale Konfucius ho odbyl: „Sám jste si přivodil toto neštěstí vlastní neobezřetností. Co si slibujete od toho, že teď jdete za mnou?“ Beznožec odpověděl: „Já jsem jen zavčas nepochopil, co je to kázeň, lehkomyslně jsem nakládal se svým tělem, proto jsem přišel o nohu. Přicházím-li však dneska za vámi, pak je to proto, že mi zůstalo přesto cosi mnohem cennějšího, nežli jsou nohy, a to si chci uchránit. Nebe se klene nade vším, země nese vše. Myslil jsem, že jste jako nebe a země. Vskutku jsem netušil, že se takhle zachováte!“ „Zachoval jsem se jako hlupák,“ řekl Konfucius, „proč nejdete dál, abychom si mohli pohovořit o všem, co víme.“

19

Po Beznožcově odchodu Konfucius pravil: „Moji žáci by si měli vzít z toho muže příklad. Beznožec je mrzák a přece se snaží poučit, aby napravil špaatnost svých dřívějších skutků. O to více by se měli snažit ti, kdož si uchovali síly dosud nedotčené!“ Později rozmlouval Beznožec se starým mistrem: „Konfucius dosud není dokonalý. Proč vám nadbíhá, že se chce u vás učit, když má všechno tak jako tak sloužit jen a jen jeho prospěchu? Vždyť on si žádá jen pomyslnou slávu a pochybnou proslulost, nemaje potuchy, že dokonalý muž právě toto považuje za nejhorší pouta a okovy.“ Starý mistr pravil: „Proč bychom jej neměli přesto vést k tomu, aby začal považovat život a smrt za jedno a totéž, aby začal za jedno a totéž považovat i to, co se smí a nesmí, a tak jej zbavit jeho okovů a pout, vysvobodit jej ze všeho, co ho svazuje a omezuje?“ Beznožec řek: „Nebe ho potrestalo, jak by ho bylo možno vysvobodit?“ * Vévoda Aj ze státu Lu se jednou zeptal Konfucia: „Ve státě Wej prý žije jakýsi ohyzda, kterému tam říkají Aj Tchaj-tcho. Ale muži, kteří s ním přišli do styku, navzdory jeho ohyzdnosti myslili jen a jen na něj a prý nebyli sto se od něho odloučit. Ženy, které ho spatřily, prosily rodiče, že se chtějí státi raději jeho kuběnami než prvními ženami jiných mužů, bylo nejméně deset takových případů, ne-li více. Přitom ho nikdy nikdo neslyšel proslovit něco nového, vždy jenom doplňoval druhé. Neměl ani žádné postavení, jež by mu umožňovalo ovládat druhé, nemohl tedy nikoho zachránit před smrtí. Nevlastnil důchody, kterými by mohl nasytit žaludky druhých lidí. Tak jenom svou ohyzdností ohromuje svět, nepromlouvaje nic originálního, žádnou učeností nevynikaje nad jiné, a přece se za ním všichni jenom hrnou. A přece vněm musí býti něco, co ho odlišuje od ostatních. Pozval jsem jej k sobě, abych si jej mohl prohlédnout. Skutečně, jeho ošklivost byla hrozná, ale nežil u mne ještě ani měsíc, a já jsem začínal chápat, co je za člověka. Neuplynul rok, a já jsem mu věřil. Má země postrádala schopného prvního ministra, a já jsem mu chtěl svěřit řízení státu. Na mou nabídku odpovídal až po dlouhém otálení. Váhal, a mně se zdálo, že odmítne. A tak jsem mu plný úzkosti vládu vnutil. On mne však náhle opustil a odešel. Zhroutil jsem se, bylo mi, jako bych cosi nenávratně ztratil. Najednou se mi zdálo, že už nemám nikoho, kdo by se mohl se mnou těšit z této země. Co je to za člověka?“ Konfucius pravil: „Jednou mne vyslali do státu Čchu a já jsem tam uviděl podsvinčata, jak se pokoušejí napít z těla mrtvé matky. Po chvíli zamrkala malými očky a odběhla od ní.Ta podsvinčata pochopila, že jejich matka je už nevidí, a pochopila, že to vlastně už není ona. Ta podsvinčata milovala to, co bylo jejich matkou; ne její tvar, ale to, co ten tvar uvádělo do pohybu, co mu dávalo smysl. Zahyne-li někdo v bitvě, lidé ho řádně pohřbí, ale vojenskou hodnost a své postavení si s sebou nevezme, beznohý člověk vám bez zdráhání půjčí boty, neboť jedno i druhé ztratilo svůj smysl. Ženám, jež vybrali pro dům císaře, přestávají stříhat nehty a zdobit uši. Tak i tělo, jež zůstalo celé, může něco dokázat, natož člověk s úplnou ctností. A nyní k tomu Aj Tchaj-tchovi. Lidé mu věřili dřív, než otevřel ústa, oblíbili si jej dřív, než pro ně cokoli učinil, dokonce mu předávali vlastní stát, obávajíce se jedině jeho odmítnutí. Musí to být člověk, jehož schopnosti jsou úplné a dokonalé, aniž na sebe jeho ctnost bere navenek zřejmý tvar.“ Vévoda z aj se zeptal: „Co nazýváte úplnými a dokonalými schopnostmi?“ „Smrt a život, bytí i zmar, prohra i zisk, chudoba i bohatství, ctihodnost i mrzkost, chvála i hana, hlad i žízeň, zima, teplo, to všechno jsou proměny dění, jimiž se naplňuje osud. Den střídá noc, a žádná učenost se nedobere jejich zdrojů, proto nedokáže uvést chaos v harmonii a zapovězen jí zůstane vstup do sídla duše. Tu učiň harmonickou a spokojenou, a ona nikdy neztratí radost nebude předělu mezi dnem a nocí a budeš se všemi věcmi veškerenstva volně kráčet do jara, vzápětí se ta roční doba rozhostí i ve tvém srdci, a to se nazývá úplnými a dokonalými schopnostmi.“ „A co se míní tím, že ctnost nemá tvar?“

20

„Rovnováha je statek stojaté vody, jejím vzorem se můžeme řídit, neboť ona si chrání, co je uvnitř, aniž se na povrch pohne. Ctnost Te je výdobytek dosažené harmonie, ta ctnost nemá žádný tvar, ale věci se od ní nemohou odloučit!“ Jiného dne o tom vyprávěl vévoda Aj jednomu z Konfuciových žáků, mistru Mingovi: „Na počátku jsem seděl tváří k jihu, vládl jsem říši a shlížel jsem na obyčeje lidu a rmoutil jsem se, když jsem viděl lidi umírat. Připadal jsem si dokonalý. Ale teď, když jsme slyšel o pravém dokonalé muži, uznal jsem, že já jím nejsem, a bojím se, že lehkovážným užíváním sebe samého možná zničím i stát. Nejsme s Konfuciem vládce a poddaný, jsme přátelé ve ctnosti!“ * Hrbatý chromec bez pysku hovořil k vévodovi Lingovi ze státu Wej a tomu se jeho slova tak líbila, že kdykoli později uviděl zdravého člověka, připadaly mu jeho nohy příliš štíhlé. Jakýsi muž s voletem jako káď hovořil s vévodou Chuanem ze státu Čchi a tomu se líbila jeho slova tak, že kdykoli později uviděl zdravého člověka, připadal mu jeho krk příliš tenký. Tak mívá ctnost vždy něco, čím na sebe upozorňuje, tělo má vždy něco, čím je zanedbatelné. Teprve když člověk nepřehlédne to, co je přehlédnutelné, přehlíží to, co nikdy nepřehlédne, tomu se říká opravdový nadhled! Tak má světec vždy kam jít a učenost považuje za pancharta, přísahy za lep, ctnost za záplaty, práci za kramářství. Světec nic nesnuje, tak proč by potřeboval něco vědět, nic nerozděluje, tak proč by potřeboval spojení, nic mu nechybí, tak proč by potřeboval ctnost, nemá nic na prodej, tak proč by potřeboval krám. Ty čtyři věci jsou pící nebe. Ta nebeská píce krmí nebe. Dostává-i svou krmi od nebe, světec nepotřebuje lidi. Má lidskou podobu, aniž má lidské pocity. Maje podobu člověka, pobývá u lidí, ale protože postrádá jejich pocity, nemají k němu přitakání ani odmítání přístup. Ve své nepatrnosti náleží k člověku, ve své nezměrnosti tvoří sám své nebe! * Ptal se filosof Chuej mistra Čuanga: „Mohou existovat lidé, kteří nemají city ani pocity?“ „Ovšem,“ řekl mistr Čuang. „Jak ale mohou být lidé, kteří nemají city ani pocity, ještě zváni lidmi?“ „Proč bychom je neměli nazývat lidmi, jestliže je Cesta obdařila lidskou tváří a nebe je nadalo lidským tvarem?“ Filosof Chuej však znovu opáčil: „Jakmile je však nazveme lidmi, jek mohou nemít city a pocity?“ „Mluvíme-li o citech a pocitech, myslím tím něco jiného,“ vysvětlil mistr Čuang. „Řeknu-li o někom, že nemá city ani pocity, myslím tím, že nepřipustí, aby se jeho nitra zmocňovaly pocity libosti či nelibosti, myslím tím, že postupuje vždy v souhlase s přirozeným chodem věcí, aniž chce životu cokoli přidávat a něco na něm vylepšovat.“ „Nebude-li však životu nic přidávat, jak bude sám žít?“ „Tao mu dalo jeho podobu, nebe mu dalo jeho tvar, ale nezanášejí do jeho nitra libost ani nelibost. To jen vy se pořád pohybujete mimo svého ducha a marně vyčerpáváte svou vnitřní energii. Stačí se opřít o strom a něco si tiše broukat, přidržte se uschlé haluze a tiše klímejte, nebe vám vybralo tvar, a vy tu pořád o tvrdém či o bílém povykujete!“ *

Nejvznešenější učitel (6)

21

Cílem je poznat činění nebe a činění člověka. Poznání činnosti nebe se rodí z neb. Poznání činnosti člověka vzniká tak, že pomocí toho, co naše vědění již zná, pěstujeme to, co naše vědění dosud nezná. Vrcholem poznání je dovršit přirozený počet let a neskončit předčasně v půli cesty. A přece je tu obtíž! Poznání se neobejde bez toho, kdo s ním zachází, teprve potom může splnit své poslání, ale co když ten, kdo s ním zachází, není sám dost pevný a jistý? Můžeme vůbec vědět, že to, co nazýváme nebem, není člověk, a naopak to, co nazýváme člověkem, není nebe? Takže tu musí být nejdříve opravdový člověk a teprve potom může následovat opravdové poznání. Čemu říkáme opravdový člověk? Opravdový člověk starověku se nebouřil, zůstal-li opuštěn, nepyšnil se úspěchy, nenapodoboval šlechtice. Takový člověk nelitoval svých omylů, nepodléhal pocitu samolibosti, ukázalo-li se, že jednal správně. Takový člověk nedostával třesavku, stoupal-li k výšinám, nepromočil se, hroužil-li se do vody, nespálil se, byl-li vržen do pramenů. Takové poznání mohlo dospět až na kraj Cesty! Opravdového člověka starověku ve spaní netížily sny, v bdění ho nesoužily starosti, v jídle si nevybíral, zhluboka dýchal, neboť dýchaní opravdového muže vychází až z paty, zatímco dýchání většiny lidí vychází jen z krku, a ti, kdož tomu podlehli, vyplivují slova jako zvratky, jejich choutky a žádosti vězí hluboko, zatímco jejich přirozené životní zdroje jsou mělké. Opravdový člověk starověku necítil radost ze života, necítil odpor k smrti, neslavil svůj příchod, svému odchodu se neprotivil, mávnutím křídel se vydával na cestu, mávnutím křídel se vracel, toť vše. Nezapomínaje, kde má svůj počátek, nepídil se, kde mu bude konec. Ze všeho, co mu bylo dáno, se radoval, zapomněl na to a znovu to získal. Tomu se říká neškodit srdcem Cestě, a nevypomáhat nebi tím, co je lidské, tomu se říká – opravdový člověk. Jeho srdce je povznesené, jeho tvář zůstává prázdná, on je bez hnutí, má čelo čisté jako čistě omyté, je chladný jako podzim, vlahý jako jaro, radost i hněv se v něm střídají jako čtvero ročních dob, tak provždy ve shodě se všemi věcmi, a nikdo netuší, kde jsou jeho meze. Když světec zvedne vojsko a třeba zničí celé kraje, nečiní tak proto, že ztratil slitování. A naopak přinesl-li blahobyt desetitisícům, nečiní to z lásky klidu, protože ten, kdo by se chtěl kterékoli věci nebo tvorovi zavděčit, nebyl by světec. Mít někoho v přízni není humanita, přirozená zralost není moudrost. Ten, kdo neprojde stejně úspěchem jako porážkou, není šlechetný muž. Ten, kdo ve svých činech i ve své slávě zapře sebe sama, není šlechtic. Kdo sebe zapírá, kdo není opravdový, není ani dobrý služebník. Lidé jako Chu-pu-ťie, Wu-Kuang, Po I, -Šu Čchi, Ťi-c’, Sü Jü, Ťia Tcha a Šen Tchu, sloužíce druhým lidem, hověli tomu, co vyhovovalo jim. Opravdový muž starověku byl držení mocného, aniž mu hrozilo zhroucení. Jako by se mu stále ještě něčeho nedostávalo, ačkoli se k němu už nic nedalo přidat. V jednání samorostlý, nebyl zatvrzelý, navenek prázdný, ale nehonosil se tím. Když se smál, vypadal šťastný, když byl příkrý, vypadalo to, že se neovládá, byl-li něčeho syt, dal to najevo, ale svou sdílnost podržel u sebe ve své ctnosti. Byl velkorysý jako svět a jeho velkolepost jako by se vymykala všem platným pravidlům. Kdykoli byl vybízen ke družnosti, vypadal uzavřeně; chtěje být zábavný, ztrácel řeč. Jemu byly zákony tělem, obřady křídly, vědění časností, mravnost ukazatelem; chápaje zákony jako tělo, byl velkodušný v zabíjení, chápaje obřady jako křídla, dovedl vycházet se světem, chápaje mravnost jako ukazatel, zdolával nejvyšší vrcholky hor s takovou snadnou samozřejmostí, jako lidé mají nohy, aby na nich chodili; lidé se však domnívali, že je usilovný chodec. Tak zůstával úplný i v tom, co miloval, i v tom, co mu bylo protivné. Jeho přitakávající úplnost byla družkou nebe, ve své odmítavé úplnosti byl druhem člověka. Neboť jen tam, kde nebe s člověkem zůstávají spolu, aniž jeden nad druhým převažuje, dá se hovořit o opravdovém člověku.

22

Smrt a život jsou osud, tak jako věčný koloběh noci a dne je příroda. Jsou věci, s nimiž člověk nic nesvede, a v tom je ve stejném položení jako všechny ostatní věci i ostatní tvorové. A bere-li ochotně nebe za svého otce a ctí je a miluje celou svou bytostí, což teprve to, co je větší a velkolepější! A bere-li člověk ochotně existenci vládce za sobě nadřazenou a položí-li za ni i život, když je třeba, což teprve to, co je opravdovější než jakýkoli vládce! Vždyť vyschnou-li prameny řek a ryby zůstanou ležet na suchu, ryby se začnou svlažovat vlhkým dechem svých tlamiček a jedna druhou zavlhčuje mokrým slizem svého těla. Ale bylo by jim jistě líp, kdyby na sebe mohly docela zapomenout v řekách plných vody a v jezerech naplněných po okraj. Zrovna tak místo chvalozpěvů na císaře Jaa či pranýřování tyrana Ťie bylo by líp na oba zapomenout a jít si svou cestou. Neboť veliká hrouda nás nese v naší tělesnosti, vyčerpávajíc nás v našem žití, skýtajíc nám úlevu v našem stáří a dávajíc nám odpočinout v naší smrti. A souhlasil-li jsem se svým žitím, dal jsem tím souhlas i ke své smrti. Ukryješ loďku mezi skalami a sítě schováš do mokřin, a řekneš si, že je máš nyní dobře pojištěné, o půlnoci však přijde nějaký silák, naloží si je na záda a zmizí s nimi. Jenom slepý by neviděl, oč tu běží. Zdá se, že ukryješ-li jakýmkoli způsobem něco malého do něčeho většího, zůstává vždy možnost zcizení. Ale uschovej svět do světa a jeho zcizení bude nemožné a na tom se zakládá setrvání věcí.. Vzals na sebe lidskou podobu a raduješ se z ní, přitom má lidská podoba desetitisíce obměn, a to ještě není konečný počet, takže se ani radost z ní nedá odhadnout a vyčíslit. Ale světec, ten se pohybuje tam, kde jsou věci nezcizitelné, kde všechno trvá, neboť světec souhlasí s včasnou smrtí, souhlasí se stářím, souhlasí s koncem. Lidé si jej proto berou za vzor. Oč více je vzorem to, k čemu se přimykají veškeré věci i tvorové a na čem záleží veškeré proměny. Tao je skutečné, je zjevné, je nečinné, je bez tvaru, dá se dát, nedá se brát, dá se postihnout, nedá se vidět, na sobě samé se zakládá, ze sebe samého koření, ustavilo se tu dřív než nebe a země, dalo existenci duchům i bohům, zrodilo nebe, zrodilo zemi, nezdá se vysoké, ani když přesahuje nejzazší bod světa, nezdá se hluboké ani pod šesti stupni, ono se zrodilo dřív než nebe a země, a přece se tu nezdá být dlouho, ono je starší než ten nejstarší dávnověk, a přece se nezdá být staré; když ho dosáhl Si-wej, uzdvihl na rukou nebe i zemi, když ho dosáhl Fu Si, pronikl do matky dechu, když ho dosáhl Wej Tcho, nikdy více nezabloudil, když ho dosáhly slunce a měsíc, nikdy se více nezastavily, když ho dosáhl Kchan-pchi, vstoupil do pohoří Kchun-lun, když ho dosáhl Feng I, došel až k Veliké řece, když ho dosáhl Ťien Wu, usadil se sním na Velké hoře, když ho dosáhl Čuan Sü, zabydlil se s ním v černé paláci, když ho dosáhl Jü Čchiang, stanul s ním na severním pólu, když ho dosáhla Královna Matka západu, zasedla s ním na stolec v Šao-kuangu anikdo neví, kdde jí byl počátek a konec, když ho dosáhl Pchneg-cu, přežil sním císaře Šuna i Pět vévodů, když ho dosáhl Fu Jüe, stal se s ním prvním ministrem Wu Tingovým a celá říše mu podléhala, dokud nevysedl na Východní tkanici, nezapřáhl souhvězdí Štíra a nestal se soudruhem hvězd. * C’-kchuej z Nan-po se ptal Nü Ťü: „Jste velmi stár, a přece vypadáte stále jako dítě, čím to je?“ „Naslouchám Cestě.“ C’-kchuej řekl: „Dá se naučit Cestě?“ „Ale kdeže! Vy nejste ten pravý člověk. Pu-liang I, ten má nadání světce, ale nemá jeho cestu, já mám světcovu cestu, aniž mám jeho nadání. Chtěl jsem ho poučit a napomoci mu k tomu, aby se stal opravdovým světcem, neboť je snazší vyložit světcovu cestu tomu, kdo má světcovo nadání. Tři dni jsem k němu promlouval, než byl schopen ze sebe odvrhnout svět, setrval jsem při něm dalších sedm dní, než byl sto setřást ze sebe veškeré věci. Když byly takto vyloučeny věci, setrval jsem při něm dalších devět dní, než byl sto vyloučit ze sebe život. Když byl takto i život vyloučen, byl konečně schopen prozřít, a byl-li sto prozřít, byl

23

schopen uznat svou jedinečnost, byl schopen popřít minulost i současnost, a jestliže pro něho přestala existovat minulost i současnost, byl připraven vstoupit tam, kde není smrti ani života, neboť ten, kdo skoncuje se životem, neumírá, a ten, kdo dává životu průchod, nežije.Takový to byl potom tvor: za ničím nešel, o nic nestál, není, co by nezničil, není, co by nevystavěl, Výpad-smír-výpad-smír, toť jeho jméno, neboť po každém výpadu a každé zteči následuje u něho nový smír a nové vybudování.“ C’-kchuej řekl: „Odkud to všechno víte?“ „To jsem se dozvěděl od syna Tuše, syn Tuše to slyšel od vnuka Promluvy, vnuk Promluvy to slyšel od Vidění, Vidění to slyšelo od Šepotu, Šepot to slyšel od Nutnosti, Nutnost to slyšela Zvolání, Zvolání to slyšelo od Tajemství, Tajemství to slyšelo od Dotčené prázdnoty, Dotčená prázdnota to slyšela od Nejistého počátku.“ * Mistr S’, mistr Jü, mistr Li a mistr Laj spolu hovořili. „Komu je nicota hlavou, život zády a smrt zadkem, kdo pochopil, že smrt a život, bytí a nebytí jsou jedno tělo, tomu budu přítelem,“ pravil jeden z nich, všichni čtyři se na sebe podívali a rozesmáli se, protože nikomu z nich to nebylo proti mysli, a stali se přáteli. Pak onemocněl mistr Jü, a mistr S’ se ho přišel zeptat, jak se mu vede. „Velkolepě! Stvořitel mne vzal do ruky tak, že jsem jako svázaný, zkroutil mne tak, že vypadám jako trpaslík s velikánským hrbem, který má všechny životní orgány vyhřezlé někam nahoru, zatímco bradu mám zastřenou do pupku a ramena jsou výš než temeno hlavy a kostrč trčí k nebi. Cosi se porouchalo v poměru Jing a Jang.“ Srdce nemocného bylo však klidné, jako by se nic nestalo, jako by se vůbec nic nedělo. Dobelhal se ke studni a zhlížel se v ní jako v zrcadle. „Tohle ze mne učinil stvořitel.“ Mistr S’ řekl: „Máte něco proti tomu?“ „Vůbec nic. Co bych měl namítat. Půjde-li to tak dál, udělá z mého levého ramene za čas kohouta a já jím budu držet noční hlídku, z mého pravého ramene postupně udělá střelu, kterou si budu moci sestřelit sovu na pečínku, z mých hýždí udělá po čase kola a já s duší koně se zapřáhnu do kočáru a pojedu a už nikdy nebudu potřebovat žádné spřežení. Tak přicházíme ve svůj čas a odcházíme tak, jak věci plynou, tam, kde všechno má svůj čas, tam, kde všechno plyne po svém, tam není místo pro žal ani pro radost. Staří tomu říkali zbavit se pout! Někdo se ovšem nedokáže osvobodit a věci ho svazují. A přece není takové věci, která by zmohla nebe, tak tomu bylo odjakživa, proč bych měl něco namítat!“ Nenadále onemocněl mistr Laj. Těžce dýchaje blížil se k smrti, žena s dětmi naříkaly v kruhu kolem umírajícího. Mistr Li, který se přišel zeptat, jak se nemocnému vede, se rozhořčil: „Huš! Kliďte se odtud a nerušte proměny!“ Načeš opřen o dveře, začal rozmlouvat s nemocným: „Je to velkolepé! Co z vás asi učiní stvořitel proměn? Kam vás pošle? Udělá z vás játra krysy? Nebo snad krovky nějakého brouka?“ A mistr Laj řekl: „Rodiče poručí a syn jde, kam určili, na východ, na západ, na jih či na sever. Jing a Jang znamenají pro člověka přeci víc než pro syna rodiče, byla by to ode mne zvrácenost, kdybych je neposlechl, teď, když mne dovedly nejblíže k smrti. Je to snad jejich vina? Veliká hrouda mne obtížila formou, opatřila mne životem, posléze mi ulehčila stářím a nyní mi nabízí odpočinutí smrti. Vzal-li jsem kdysi zavděk životem, beru teď také zavděk tím, že umírám. Jenom si představte velikého taviče odlévajícího kov, a kov by najednou ožil a začal by křičet, že ne, a že z něj nesmí být nic jiného nežli slavný meč Mo-jie. Takový kov by veliký tavič jistě prohlásil za neblahý. Vzal jsem na sebe už jednou lidskou podobu, a kdybych teď začal povykovat, že nikdy nechci být nic jiného než zas jen člověk, veliký tavič by si o mně musel pomyslet, co jsem to za neblahý kus člověka! Beru nebe i zemi jako velikou tavící pec a stvořitele proměn vidím jako velikého taviče při ní a ochotně půjdu, kamkoli budu vyslán. Pokojný uléhám k spánku, s radostným výkřikem se opět probudím.“

24

* Mistr Sang-chu, Meng C’.fan a mistr Čchin-čang se spřátelili. „Kdo z nás se dovede spojit s někým v nespojení, kdo dovede s někým jednat v nejednání, kdo dovede vystoupit na nebe a putovat po mlhách, toulat se v nekonečnu, kdo jednou provždy zapomene na život a život na něj, na věky věků,“ tři muži se na sebe podívali s úsměvem. Jejich srdce v tom byla zajedno, a tak se stali přáteli. Nějakou dobu se nic nedělo, ale potom zemřel mistr Sang-chu. Dřív než jej mohli pohřbít, doslechl se o jeho skonu Konfucius a poslal svého žáka C’-kunga, aby se rovněž zúčastnil pohřbu. Ten dorazil na místo, a tu uslyšel čísi zpěv a slyšel také někoho dalšího doprovázet zpěváka na citeru. V písni se říkalo asi toto: Ó, Sang-chu! Ó, Sang-chu! Vrátil se k pravému bytí. Nechals nás lidmi zde být! C’-kung si pospíšil dovnitř s otázkou: „Dovolte, tohle je nějaký obřad, takhle zpívat u mrtvoly?“ Ti dva tam se na sebe podívali a rozesmáli se: „Nemá ponětí o smyslu obřadů.“ C’-kung se tedy vrátil, aby podal zprávu svému mistru. „Co je to za lidi?“ uzavřel své líčení otázkou. „Jako kdyby pro ně neexistovaly žádné normy chování. Jakoukoli formu zavrhují, prozpěvují si u mrtvoly nějakou písničku a tváří se jako by nic, nevím, jak to nazvat. Co je to za lidi?“ Konfucius pravil: „Jsou to lidé, kteří se pohybují mimo tento vymezený prostor, v němž my ještě zůstáváme. My, kteří dosud zůstáváme uvnitř tohoto ohraničeného prostoru, nemůžeme se pochopitelně setkat s těmi, kdož se pohybují mimo něj. Byla to ode mne pošetilost, posílat tě tam se soustrastí. Ti lidé tam jsou dnes již druhy stvořitele proměn a jako takoví dýchají jedním dechem s nebem a zemí, berou život jako nějaký výrůstek, jako nějaký zbujelý nádor, smrt – to je pro ně cosi takového, jako když bolák praskne, jako když vyteče nežit, ti dozajista nepochopí, proč by měli dávat tomu nebo onomu, smrti či životu, přednost před tím druhým. Berou na sebe podoby různých věcí a tvorů, zabydlují se s nimi v jedné a téže podstatě. Zapomínajíce na svá játra i žluč, zapomínajíce na svůj sluch i zrak, vždy znovu končí a znovu začínají, neznajíce začátku ani konce, věčně se toulají sem tam stranou prachu a bláta, brouzdajíce se radostně krajinou nečinnosti. Byli by hloupí, kdyby najednou provozovali obvyklé obřady pro pouhý ohled na uši a oči davu.“ C’-kung řekl: „Jaký je to potom prostor, v němž jste zůstal vy, mistře?“ „Patřím k těm, kteří upadli v nemilost nebe, přesto však se s tebou podělím o to, co mám.“ C’-kung řekl: „Smím se tedy zeptat na ten prostor?“ A Konfucius odpověděl: „Rybám se daří ve vodě, lidem se daří v Tao. Ryby, kterým se daří ve vodě, nacházejí oblibu hluboko v tůních, lidé, kterýms e daří v Tao, nacházejí v něm bezpečné žití, aniž pro ně cokoli vlastně učinili. Proto se říká, tak jako se o sebe nepotřebují starat ryby v řekách a v jezerech, tak se také o sebe nemusí starat lidé v umění Taa.“ „Ale co jeden jediný člověk?“ řekl C’-kung. „Takový člověk je jedinečný zase jenom vůči druhým lidem, vůči nebi je stejný jako všichni ostatní. Proto se říká, že i malý člověk se může stát pánem mezi lidmi, ale i pán nad lidmi je jen nepatrným človíčkem nebe!“ *

25

Jen Chuej se ptal Konfucia: „Když zemřela Meng-sun Cchajovi matka, Meng-sun Cchaj truchlil, ale neuronil jedinou slzu, jeho srdce želelo, za celý pohřeb neprojevil známku lítosti, neudělal vůbec nic, a přece vešel ve známost jako člověk, který je dokonalý v umění pohřbívání zemřelých. Nemohu pochopit, jak mohl získat pověst, k níž ve skutečnosti nebylo žádného podkladu.“ Konfucius pravil: „Tento Meng-sun, činil jen to, co bylo třeba. Dospívaje ve svém poznání mnohem dál než ostatní, mohl všechno ještě více oprostit, neučinil to, ale sám zůstal prostý všeho. Meng-sun je člověk, který neví, proč žije, neví, proč umírá, a nepřikláněje se ani k smrti, ani k životu, mění se tak, jako se mění každá věc a každý tvor, vždy v očekávání další dosud neuskutečněné proměny.Vždyť dokud trváme v jedné proměně, nemůžeme znát proměnu, jež dosud nenastala; ale v okamžiku, kdy vstupujeme do proměny nové, už zase neznáme tu proměnu, jež byla. Hel my dva, sníme, ještě jsem se ani nezačali probouzet, zatímco on už má srdce, jež zůstane nedotčené, ať se stane s jeho tělem cokoli, tak jako se může změnit sídlo, ale to, co v něm přebývá, nepozná smrt. Z nás všech jediný Meng-sun je již probuzený, ale pláčí-li ostatní, on pláče rovněž, a činí tak proto, aby jej slyšely naše uši. Co víme o tom, čemu říkáme já? Zdá se ti, že jsi pták, a začneš stoupat vysoko po obloze. Nebo se ti zdá, že jsi ryba, a hned se začneš potápět hluboko až k samým pramenům. A my ani nepoznáme, zda ten, kdo nám to říká, bdí anebo sní. Předstírat to, co se hodí, není sice tak dobré jako se tomu vysmát, ale vysmát se tomu není zas tak dobré jako se zařadit, a proto se zařaď na místo, jež ti je dáno, a odplyň v proměnách – tak vejdeš v jednotu s prázdným nebem!“ * I-er-c’ navštívil Sü-joua a Sü-jou mu řekl: „Co ti uložil císař Jao?“ A I-er-c’ odpověděl: „Císař mi řekl, musíš pokorně sloužit humanitě a povinnosti, musíš jasně říkat, co je správné a co není.“ „Kam až ses dostal!“ řekl Sü-jou nato. „Císař Jao tě předem ocejchoval humanitou a odpovědností, tvář ti zohavil správným a nesprávným. Jak se teď vydáš na cestu širé volnosti a svobodné libosti, po níž může jít člověk sem a tam, kam ho oči povedou?“ „Přesto bych se rád toulal aspoň po jejím okraji,“ řekl I-er-c’. Ale Sü-jou řekl: „To už není možné, tak jako je slepci navždy odepřeno pokochat se krásou tváře a zjevu, protože ztratil to, čím by je vnímal, tak jako je slepci navěky odepřen pohled na barevnou krásu výšivek.“ A I-er-c’ řekl: „Wu-čuang přece také dokázal zapomenout na svou krásu. Ťü-liang také zapomněl na svou sílu a Žlutý císař zapomněl na svou učenost, všichni se vrátili to té velké kovářské výhně pod Jeho kladivo. Jak můžete vědět, že stvořitel zase nesmaže cejch na mně vypálený a nevrátí mé tváři to, co z ní bylo vyříznuto, a nedá mi znovu možnost jíti za dokonalostí a za vámi co svým druhem a přítelem?“ Sü Jou zvolal: „Ach ovšem, to nebudeme nikdy vědět. To, co ti teď povím, je jenom ve zkratce to všechno. Hle, toto je můj učitel! Můj učitel soudí deset tisíc věcí, a přece nevykonává žádnou spravedlnost ani povinnost, prospívá všem, a přece nečiní nic humánního, on je starší než pravěk, a přece není letitým kmetem, on zakryje nebe, on unese zemi, on tesá a ryje veškeré tvary, a přece jako kdyby nikdy nic vlastně neučinil. On je krajina mého putování!“ * Jen Chuej pravil: „Dělám pokroky.“ „Co tím chceš říci?“ opáčil Konfucius. „Zapomněl jsem na humanitu a na povinnosti.“ Konfucius řekl: „To je dobře, ale ani to ještě není to pravé.“ Opět jiného dne se setkali a Jen Chuej znovu oznámil: „Udělal jsem další pokrok.“

26

„Co tím chceš říci?“ „Zapomněl jsem na obřady a hudbu.“ „I to je dobré, ale ani to není ještě to pravé.“ Setkali se dalšího dne a Jen Chuej řekl: „Udělal jsem další pokrok.“ „Co tím chceš říci?“ „Sedím a prostě zapomněl jsem.“ Konfucius sebou trhl: „Co tím chceš říci, že sedíš a zapomněls?“ Jen Chuej řekl: „Spouštím ochablé údy i celé tělo, propouštím ze svých služeb své činy i rozum, tak jsem opustil tělo a zapudil vědomí ve veliké jednotě, to je to, čemu říkám sedím a prostě zapomněl jsem.“ Konfucius pravil: „Jsi-li takto v jednotě se vším a nemáš-li už žádných náklonností, jsi-li sám tak proměnlivý, že nemáš už nic stálého, pak jsi vskutku moudrý, moudřejší než já, dovol mi jíti za tebou a následovat tě!“ * Mistr Jü a mistr Sang byli přátelé. A stalo se, že po deset dní nepřestalo pršet a mistr Jü si řekl, že je s jeho přítelem nejspíše zle. Zabalil trochu rýže a vydal se za ním. Když se přiblížil ke dveřím Sangova domku, zdálo se mu, jako by v domě někdo zpíval nebo naříkal. Uslyšel rytmické údery na citeru a poznával slova: „Ó, otče! Ó, matko! Ó, nebe! Ó, lidé!“ Zpívající ani trochu nedbal na přednes, vypadalo to, jako by spěchal, aby co nejnaléhavěji vyslovil to, co chtěl svým popěvkem říci. Mistr Jü vstoupil: „Co je to za divnou píseň, již tu zpíváte, příteli?“ „Přemítal jsem, kdo mne to vlastně dostal do těchto konců, a nemohu na to přijít. Můj otec ani matka si jistě nepřáli mít ze mne chuďasa, nebe se klene nad všemi stejně a nikomu nestraní, země nás nese všechny stejně a nikomu nestraní, takže nevidím důvod, proč by nebe a země zbídačili zrovna mne. Hledám, kdo to učinil, a nenacházím jej. A přece jsem takto skončil, přece jsem tu. Ó, osude!“ *

Pravý císař a král (7) Nie Čchüe se tázal Wang Nia, zeptal se čtyřikrát a ten čtyřikrát nevěděl, Nie Čchüe začal blaženě skákat a hned o tom běžel povědět mistru Pchu-iovi. Mistr Pchu-i řekl na to: „To jsi pochopil až nyní? Muž z rodu Jou-jü se přece nikdy nemohl rovnat muži z rodu Tchaj, muž z rodu Jou-jü v sobě nepřestal chovat humanitu, jí chtěje působit na lidi, a skutečně měl nad lidmi tu moc, ale nepřestal lidi peskovat za to, že nejsou takoví, jací mají být; zatímco muž z rodu Tchaj spal zdravým spánkem spravedlivých, a když se probudil, byl čilý, považoval se jednou za koně, jindy za buvola, jeho poznání bylo z hloubi duše upřímné a bezprostřední, jeho ctnost byla opravdová, ale on nikdy nezačal lidem vyčítat, že nejsou takoví, jací by měli být.“ * Ťien Wu navštívil blázna Ťie Jüa a blázen mu řekl: „O čem s tebou hovořil Čung Š’?“ Ťien Wu pravil: „Vyprávěl mi, že ten, kdo vládne lidem, má dávat sebe za příklad i měřítko mravnosti, potom se prý nikdy neodváží neposlechnout, a on bude mít na všechny vliv.“

27

„To je příkoří páchané na ctnosti,“ prohlásil blázen Ťie Jü. „Takhle vládnout, to je totéž jako chtít suchou nohou přejít oceán či do řeky díru udělat nebo moskyta nutit, aby na ramenou přenesl horu. Světec, když vládne, nevládne nikomu nežli sobě! Nejprve dá sebe samého do pořádku, načež koná jen to, o čem s jistotou ví, že může, nic víc. I ten poslední ptáček dovede aspoň vyletět nahoru, aby unikl šípu s přivázanou léčkou, i ta nejmenší myška se dokáže zahrabat pod posvátný pahorek, aby jí nemohli vykouřit ani vykopat, copak to nevíš?“ * Tchien Ken putoval k jižním svahům Jinských hor. U řeky Liao potkal neznámého člověka. Začal se ho vyptávat: „Můžete mi něco říci o říši?“ Neznámý odpověděl příkře: „Kliďte se odtud, nízký člověče! Jaká je tohle otázka? Konečně jsem se stal člověkem, druhem stvořitele věcí, omrzí-li mne to zde, posadím se na ptáka snadné volnosti, poletím za šestero konců světa, projdu osadou Ničehožnic a usadím se tam za humny v lukách Nicoty bezmezné. Nač jste přišel, rušit mé srdce starostmi o říši a způsoby její vlády?“ Teprve když Tchien Ken nepřestal opakovat svou otázku, neznámý řekl: „Nechte své srdce putovat v prosté nečinnosti, svoji životní energii a dech spojte s netečným klidem a postupujte jen podle přirozenosti věcí, vyhostěte každý zájem o říši, a tehdy bude mít říše vládu, jak má být!“ * Jang C’-ťü přišel za Lao Tenem, aby se ho zeptal: „Slyšel jsem o člověku rychlém jako ozvěna a silném jako palácový trám, jenž studuje Tao s tím nejjasnějším porozuměním věcem a s neumdlévající pílí. Můžeme tohoto člověka přirovnávat k osvíceným králům?“ Lao Tan řekl: „V porovnání se světci je to jen otrok a námezdný řemeslník, jenž vysiluje své tělo a zmáhá srdce. Vždyť jsou to právě znamení zdobící tygra či leoparda, která k nim spolehlivě přivábí lovce, a je to šikovnost opice a schopnost psa lovit krysy, která tato zvířata zaručeně přivedou do obojku. Což se dá něco takového přirovnávat k osvíceným králům?“ Jang C’-ťü znejistěl: „Co mi tedy můžete říci o vládě osvícených králů?“ „Jak vládli osvícení králové? Svým dílem zasáhli celou zem, a přece se zdálo. Jako by to ani nebyla jejich věc. Svým vlivem zasáhli všechny věci, ale zdálo se, že lid snad ani neví o jejich existenci. Nikoho nevyzvedali ani nechválili, nechávali věci těšit se ze sebe samých, sami stojíce tam, kde je to nezměřitelné, sami putujíce tam, kde není nic.“ * Ves tátě Čeng žil božský šaman, řečený Ťi Sien, a ten pokaždé poznal, kdo z lidí má zemřít a kdo bude žít, kdo přežije a kdo zahyne, komu hrozí neštěstí, na koho čeká štěstí, kdo se dožije dlouhého věku a kdo zemře mlád, všechno předurčil na rok a měsíc i dekádu a den, jako kdyby byl sám jeden z bohů. Obyvatelé státu Čeng při jeho spatření nechávali všeho a v posvátné hrůze před ním prchali. Uviděl jej také mistr Lie a byl jeho osobností jako zmámený. Vrátil se, aby o něm pověděl svému učiteli Chuovi: „Až dosud jsem považoval vaši cestu za vrchol dokonalosti, teď jsem seznal, že může být něco ještě dokonalejšího.“ Mistr Chu řekl: „Do této chvíle jsme se spolu nedostali dál než k liteře mého učení, ještě jsem se nedobrali k jeho podstatě, a ty sis už jistý, že znáš moji cestu. Můžeš mít třebas celé hejno slepic, ale bez kohouta vejce nepořídíš. Ty svou cestu vystavuješ na odiv světu, aby sis získal důvěru lidí, proto tě takový člověk snadno dokáže odhadnout podle tvé fyziognomie. Zkus s ním přijít za mnou a já mu ukážu.“

28

Na druhý den se mistr Lie opravdu dostavil se šamanem ke svému učiteli Chuovi. Když opět vyšli ven, šaman řekl mistru Lieovi: „Je mi to líto, ale váš učitel zemře, není vněm života na více než deset dní, viděl jsem divné věci, viděl jsem zvlhlý popel.“ Smáčeje hojnými slzami límec své suknice, vrátil se mistr Lie do domu, aby o tom zhotovil svého učitele. Učitel Chu však řekl: „Ukázal jsem se mu tentokrát v znamení země rostoucích z nehybnosti bez zastavení, on v tom viděl příznaky zatarasené životní síly, zkus s ním přijít znovu.“ Následujícího dne přišel mistr Lie se šamanem opět, znovu navštívili učitele Chua, a když vyšli ven, šaman řekl: „Je velké štěstí, že váš učitel potkal právě mne, uzdravuje se, zase je plný života, to, co bylo ještě včera zataraseno, dneska se uvolňuje.“ Mistr Lie se vrátil do domu, aby to sdělil učiteli Chuovi a ten mu řekl: „Dnešního dne jsem se mu ukázal jako nebe a země, aniž cokoli bylo pojmenováno, aniž cokoli bylo učiněno, z mých pat se začal odvíjet pohyb, on v tom viděl příznaky toho, že moje životní funkce opět pracují. Zkus s ním zase přijít!“ Dalšího dne přišel mistr Lie se šamanem opětovně navštívit učitele Chua, a když šaman vyšel ven, řekl svému průvodci toto: „Váš učitel se vymkl všemu pořádku, v jeho fyziognomii není nic, z čeho by se dalo hádat na jeho stav, snad až se opět do nějakého pořádku ustálí, budu je muset opět vyšetřit.“ Mistr Lie se vrátil do domu, aby oznámil svému učiteli, co mu šaman řekl, a učitel Chu opáčil: „Ukázal jsem mu jako veliké prázdno, v němž nic neutlačuje ostatní, on v tom uviděl příznaky toho, že můj vyvážený dech pracuje, ale viděl, že tam, kde se voda točí, je tůň, tam, kde voda stojí, je tůň, tam, kde je proud, je tůň, devatero jmen má tůň, toto bylo tři z nich, zkus s ním přijít zas.“ Příštího dne se dostavil mistr Lie se šamanem opět k učiteli Chuovi, ještě však ani nezaujali svá místa, když šaman pojednou propadl panice a vzápětí se dal na překotný útěk. „Běž za ním, dožeň ho!“ pobídl učitel Chu svého žáka, a mistr Lie vyběhl tedy za šamanem, ale dostihnout ho se mu nepodařilo, s nepořízenou se vracel ke svému učiteli: „Je pryč, zmizel, už jsem ho nedohonil.“ A učitel Chu řekl: „Právě jsem se mu ukázal jak ten, kdo ještě neopustil lůno své matky, podával jsem se mu prázdný, prostý všeho, nevědoucí, kdo je a co je, proto jsem mu připadal jako někdo, kdo se někam potápí a hrouží, a přece pluje po vlnách dál – a proto se dal na útěk.“ Po této zkušenosti se šamanem mistr Lie uznal, že on sám ještě ani zdaleka nezačal s opravdovým studiem, a navrátiv se domů, tři roky odtamtud nevyšel. Vařil na kamnech místo své ženy, krmil prasata tak, jako by hostil lidi, ničemu ve svém konání nedával přednost před druhým, od broušení a řezání drahých kamenů se vrátil k surové prostotě. Až tu posléze stál sám jak navršený kopec hlíny, uprostřed všech zmatků zůstávaje svůj a v jednotě se vším zůstal do konce. * Nestaň se umrlým nositelem slávy, nestaň se domovem všelikých plánů, nestaň se sluhou činorodosti, nestaň se majitelem vědomostí. A cele se ztotožni s tím, co je nevyčerpatelné, a putuj tam, kde není po ničem ani stopy. Naplno užij vše, co ti dává nebe, a nerozhlížej se, co bys mohl ještě dosíci, -buď prázdný a nic víc! Neboť dokonalý člověk zachází se svým srdcem jako se zrcadlem, jež také za ničím nejde a ničemu nevychází vstříc, všechno v sobě odráží, nic v sobě nenechá. Neboť jen tak se dají překonat věci, aniž se o ně zraňujeme! *

29

Vládcem Jižního moře je Šu, to jest Prudký, vládce Severního moře je Chu, to jest Náhlý, vládcem Středu byl Chun-tun, to jest Chaos. Vládcové Šu a Chu se často scházeli na území Chun-tuově a tento vládce je vždy skvěle pohostil. I radili se vládci Šu a Chu, jak by se svému hostiteli, vládci Chun-tunovi, odvděčili za jeho laskavost. A řekli si: „Všichni lidé mají po sedmi otvorech, jimiž vidí, slyší, přijímají potravu, dýchají, jenom on nemá žádný, pokusíme se mu je vyvrtat.“ Denně vyvrtali jeden otvor, a sedmého dne Chun-tun zemřel.

Vysvětlivky 1.str.: Blažená volnost – Titul první kapitoly je v originále složen ze tří slov: Blažená (siao) Daleká (jao) Pouť (Jou), úvodní kapitola jedná o velkém putování jako aspektu volnosti, blažené volnosti, svobody. Kapitola i celá kniha se otvírá fantastickou metaforou bezbřehé říše svobody ducha a nezměrných vnitřních prostor v několikeré obměně báje o obrovském leviatanu a jeho ptačí metamorfóze ptáku Pchnegovi, jakési čínské obdobě ptáka Noha. leviatan zvaný Kchun – Paradoxní jméno pro leviatana, neboť Kchun znamená Jikru. Paradox jistě záměrný, neboť podle Čuanga co je největší, to je i nejmenší. Tak hned první větou první kapitoly je udán princip paradoxu jako básnický klíč k textu. Čchi-sie – Nevíme, jde-li o člověka toho jména, jak to tvrdil už starověký historik S’ma Piao a dnes ještě filosof Feng Jou-lan, či se jedná o název knihy, jak překládá Burton Watson. Jedno je jisté, byla-li to kniha, pak se nedochovala, a byl-li to člověk, nikdo o něm kromě Čuanga nic neví. A tak není vyloučeno, že to celé je Čuangův parodický odkaz, smyšlený citát, kterým se Čunag vysmívá oblíbenému klišé. Ming-ling – To jméno se jednou vysvětluje jako název stromu, jednou jako druh želvy. Jisté je, že stát Čchu ležel v povodí Jang-c’, byl to stát mocný a kulturní a vyvrátili ho až Čchinové r.225 jako poslední překážku na cestě k velkému imperiálnímu sjednocení. A bájný kmet Pchneg Cu – Legendární stařec mytického věku, jnež podle tradičního podání žil od 26. do 7. Století př. n. l. Čínská obdoba Metuzaléma. Pcheng Cu je zhusta připomínán taoisty, usilujícími o nesmrtelnost nebo alespoň o dlouhověkost, kterou on ztělesňoval. Otázky, jenž Tchang kladl Ťiovi – Nejspíš je míněn král Tchang, napůl historický zakladatel dynastie Šang-Jin. A zmiňovaný Ťi byl prý jeho rádce. Pohoří Tchaj – Tchaj-šan, nápadné pohoří ve východočínské provincii Šan-tung, vypínající se z roviny do výše 1545m. Tchaj-šan patří k pateru posvátných hor, z nichž Chen-šan leží na jihu, Chua-šan na západě, Cheng-šan (jinak psáno) na severu, Čungšan ve středu Číny, Tchaj-šan zaujímá v této kosmologické sestavě pozici východní. Naproti tomu mistr Sun Jung – Sun Jung má vyhrazen celý oddíl v závěrečné třicáté třetí kapitole Čuangovy knihy, kapitole zvané Svět. Sun Jung prý učil o sociální harmonii a smíru, popíraje platnost stávajících norem a kritérií cti a hanby.

30

2.str. Mistr Lie cestoval na větru – Lie-c’, Lie Jü-kchou, filosof v Čuangově knize víckrát zmiňovaný. Údajný autor taoistické knihy Lie-c’, knihy nejistého data vzniku, v dnešní podobě nejspíš ze 3.- 4.století n.l. Mistr Lie se stal oblíbeným hrdinou neotaoistou se sklonem k magickému taoismu. Šestero podob vesmírné energie čchi – Slovo s původním významem „dech“ překládám „energie“. Dech, fluidní, éterická látka, bez níž není života, pralátka vlastní přírodě i člověku. Šestero podob čchi: Jin (Stín), Jang (Světlo), Feng (Vítr) a Jü (Déšť), Chuej (Tma) a Ming (Jas). Postupem času se nakládání s tímto pojmem stalo odtažitějším. V konfuciánské literatuře dostalo morální ráz, jako ostatně všechno, v taoistickém konceptu lidského přirozeného organismu má podvojný ráz dech-duše a hraje významnou roli v lékařství, hygieně a cvičeních inspirovaných taoismem. Rovnováha čchi je zdrojem a projevem zdraví. Dokonalý člověk nic nevlastní – Dokonalý člověk (c’-žen), génius (šen-žen), světec (šeng-žen) – tři kategorie taoistického ideálního člověka, tři stádia. Je příznačné, že ideál je Čuangem definován vždy negativně. Už v taoismu, později ještě radikálněji v zenu, je dosahování ideálního stavu koncipování jako oprošťování, zbavování se, osvobozování. Etický projekt taoistů se v tomto klíčovém bodu odděluje od konfucianismu co nejradikálněji. Definice jsou příkladem toho, jak je nutné cokoli v čínské filosofii interpretovat z dialogu a v opozici k jiným. Císař Jao pravil – mytický, božský císař Jao byl zbožněn především v konfuciánské tradici. Taoisté ho spíše ironizovali jako příklad pomýlené morálky, sledující šlechetné cíle na falešných předpokladech. Tradiční genealogie je k němu štědrá, podle ní vládl 2356 – 2256 př. n. l. Ctihodný Sü Jou odpověděl – Sü Jou byl pravým opakem císaře Jao. U taoistů, zvláště pak u Čuanga, se stal zosobněním radikálního odmítnutí morálního a společenského kodexu.Traduje se, že po odmítnutí vladařovi nabídky se odebral do pustých svahů hor Čchi-šan, kde prý historik S’-ma Čchien o dvě tisíciletí později skutečně nalezl jeho náhrobek. Čím bych tomu světu mohl být užitečný – Světem je tu Tchien-sia čili „to, co je pod nebesy“. Jenom ruští sinologové mají analogické slovo Podněbesnaja. Všichni ostatní kolísají: svět, říše, země. Jedná se vlastně o čínský svět a v tom smyslu o říši, protože vládce nad Čínou byl podle odvěkých představ vládcem světa, tedy všeho toho, co je a žije pod nebesy. V tom smyslu byla vlastní Čína Říší středu (Čung-kuo), tj. kulturním epicentrem světa tvořeným kulturním národem Chan. Ostatní svět obývali polobarbaři a barbaři. To byla periferie známého světa. To vše dohromady bylo Tchien-sia, Svět. Ťien Wu chtěl, aby mu Lien Šu něco vysvětlil – Oba patří k těm protagonistům Čuangova textu, o nichž se nedá říci s jistotou, zda jede o postavy historické, nebo si je autor vymyslil. Ve 21.kapitole Čuangových textů se Ťien Wu setkává s ministrem Sun-c’ Ao ze státu Čchu, poddaným krále Čuanga, jehož vláda je datována 613 – 591 př. n. l. Zde se však hovoří o tom, že Ťien Wu naslouchal jakémusi Ťie, což je zřejmě blázen Ťie ze 4. Kapitoly Čuangovy knihy. Jenže o tomto podivínu se pak v Čuangovi a ovšem také v Konfuciových Hovorech (XVIII,5) říká, že se r. 489 př. n. l. setkal s Konfuciem. Pak se ovšem data rozcházejí nejméně o jedno století.

31

Na hoře Ku-še žije génius – Ku-še nebo také Miao Ku-še (Daleké Ku-še) je horský masív zaznamenaný v klasické Knize hor a moří (Šan-chaj-ťing). Podle této kanonizované mytologizující geografie se Ku-še nacházelo v severním moři. Taková odlehlá horská místa byla často spojována s pobýváním géniů (šen-žen)a a nesmrtelných (sien), tedy lidí nadaných zvláštní silou ducha a mimořádnými schopnostmi, u taoistů určitými psychofyzickými dispozicemi. Jejich společným znakem je jistá nezranitelnost vůči vnějšímu světu (někdy ve smyslu filosofické transcedence a sublimace, jinde v pokleslém smyslu magických praktik a čarodějnictví), dále nesmrtelnost či aspoň obyčejným nesmrtelníkům nedostupné prodloužení života. Prostředky jsou hygiena, vegetariánství, dechová a mentální cvičení, pití rosy… Občan ze státu Sung – V úvodní studii jsme charakterizovali zvláštní postavení státu Sung a jeho občanů jako kulturní enklávy udržující kult byvší dynastie Šang-Jin. Země Jüe – Ležela na jihu tehdejší Číny, na kulturní periferii, a Číňané měli její obyvatele vesměs za polobarbary jen zpola kultivované civilizací národa Chan. 3.str. Došel na severní břeh řeky Fen – Řeka Fen vtéká do Žluté řeky (Chuang-che) na území severočínské provincie Šan-si. Je to oblast nejstaršího osídlení. Mistr Chuej Š’ – Filosof, sofista, významný protihráč Čuangův, jehož charakteristika je podána v úvodu. Král země Wej – Stát Wej vznikl r. 457 př. n. l. při rozštěpení státu Ťin na tři samostatné státy. Chuej Š’ byl v tomto státě nějaký čas ministrem. Ze země Wu, která byla právě ve válce se zemí Jüe – Státy Wu a Jüe byly jen zčásti sinizované, leč dosti mocné státy na jihu. Stát Wu ležel na území dnešní provincie Ťiang-su v dolním povodí řeky Jang-c’ v okolí dnešní Šanghaje. Stát Jüe ležel na území dnešní provincie Če-ťiang. Jejich vzájemné potyčky a boje skončily zkázou státu Wu r. 473 př. n. l. Pajasan žlaznatý – Ailanthus glandulosa, velký strom s lichozpeřenými listy o vějšitě podlouhlých lístcích, jež mají na spodních laločnatých zářezech okrouhlé žlázky. Strom vyniká nepříjemným pachem a palčivým mlékem, po kterém naskáčí puchýře. Bývá považován za jedovatý, ale používal se i jako lék. Stěžujete si na neužitečnost obrovského stromu – Chválou velkosti (transcendence) a neužitečnosti (neposlužnosti svobody) se končí první kapitola. Jako ozvěnou se vrací toto téma v kapitole 4 metaforou neužitečného stromu a závěrečným mementem: „Lidé si vesměs uvědomují užitečnost toho, co je použitelné, nikdo si neuvědomuje užitečnost nepoužitelnosti!“ K jednotě věcí a mínění – Čchi-wu-lun, toto trojsloví lze rozdělit dvojím způsobem. Rzprava (lun) o jednotě či sjednocení (čchi) věcí (wu), anebo Jednota či sjednocení (čchi) věcí (wu) a mínění (lun). Srovnáním s jinými trojčlennými tituly Čuangových kapitol dospějeme k závěru, že věrojatnější je druhé řešení. Z filosofického hlediska jde o nejpodstatnější kapitolu. Obsahuje Čuangovu gnoseologii v ostrém útoku proti konfucianismu, mohismu a sofistům.

32

C’-čchi z Jižního předměstí – Nan-kuo C’-čchi, nejspíše totožný s Nan-po C’-čchim ze 4. Kapitoly, Nan-po C’-kchuejem z 6. Kapitoly, C’-čchim z 24. Kapitoly, Tung-kuo C’-čchim z 27. Kapitoly Čuangovy knihy. Tento muž se vyskytuje i v knize Lie-c’ (4.kap.). Komentátor Čeng Süan-jing ze 7. století soudí, že jde o bratra čchunského krále Čaoa, jenž vládl 514 – 487 př. n. l. Jen Čchen C’-jou stál vedle – Podle některých komentátorů žák Konfuciův podobného jména původem z Wu. Čuang uvádí téhož muže ještě jednou ve 27. kapitole jako C’čchiova žáka. Učinit tělo suchou haluzí – Podobná metaforická označení odkazující k psychofyzické disciplíně ne nepodobné cvičením jogínů. 4.str. Z devíti otvorů – Sedm otvorů zjevných a čistých (uši, oči, nozdry, ústa), dva otvory skryté a špinavé (vyměšovací). S šesti vnitřností – Šest vnitřních orgánů (srdce, ledviny, játra, plíce, slezina). Počet dělal komentátorům potíže, podle běžného počítání je čínských vnitřních orgánů zpravidla pět. To ovšem souviselo s pěticí elementů či fází wu-sing. 5.str. Je vskutku lidský život tak temný – Podobnost s 20. kapitolou knihy Lao-c’ je nápadná a jistě není náhodná. Na cestu do státu Jüe – Paradox o cestě do státu Jüe patřil k oblíbeným argumentům sofistů, vyjadřujícím změtení představy a skutečnosti, nebezpečí jejich záměny. Kůň není kůň – Narážka na slavný paradox sofisty Kung-sung Lunga: „Bílý kůň není kůň“. Krásnou Si Š’ – Pověstná starověká krasavice, jež byla údajně příčinou zkázy státu Wu. Výroky o Si Š’ patří k nejčetnějším mezi starými čínskými rčeními. 6.str. Pan Čao hrál na citeru… - Čao Wen a S’ Kchuang byli proslulí hudebníci u dvora ve státě Ťin. Čínští filosofové přikládali hudbě mimořádný, metafyzický význam. 7.str. Nie Čchüe se zeptal Wang Niea – Mudrci z časů bájného císaře Jao. Mao-čchiang a paní Li – První byla favoritkou krále Jü a druhá byla konkubínou knížete Siena z Ťin (675 – 650 př. n. l.). 8.str. Ťü Ťüe-c’ se ptal Čchang Wu-c’a – Postavy blíže neznámé. Žlutý císař – Chuang-ti, jeden z legendárních vládců-demiurgů čínské civilizace. Žlutý císař se stal patronem taoistů a protagonistou panteonu taoistického náboženství. 9.str. Zásady pěstování života – Tématem třetí kapitoly je obnova našich životních sil, soulad s přírodou a jejím rytmem, spolehnutí na vnitřní duchovní sílu v řádu Cesty Tao.

33

Pro prince Wen-chueje – Princ Wen-chuej je totožný s králem Chuejem ze státu Wej, zmíněným již v první kapitole jako wejský král, jenž daroval filosofu Chuej Š’-ovi obrovskou tykev, příčinu jeho rozpaků a následné disputace s Čuangem. Soudě podle častého výskytu v knihách filosofů, rád vyhledával jejich společnost. Nejvíce se ovšem proslavil jako protihráč v dialozích konfuciánce Mencia (Meng-c’). U Čuanga vystupuje ještě v kapitolách 20, 25, 26. Tanec Morušového háje i známý chór Ťing-šou – Tanec Morušového háje je spojován se zakladatelem šangské dynastie králem Tchangem. Zřejmě šlo o tanec kultovní. Chór Ťing-šou je podle komentátorů část větší skladby z doby legendárního císaře Jao. 10.str. Kung-wen Sien potkal Rádce po pravici… - Kung-wen Sien byl prý poddaný státu Wej. Rádce po pravici byl zřejmě vojenský hodnostář, jenž byl stižen tehdy obvyklým trestem v podobě částečné či úplné amputace končetin. Použitý výraz je však dvojznačný a může být vyložen i v obecné rovině lichosti, jedinečnosti, výjmečnosti, excentrismu. Lao Tan zemřel - Rozumí se Starý mistr Lao-c’, legendární „autor“ knihy Tao-te-ťing. Víc o tom v úvodu. Filosof Čchin S’ – Podle tradice poustevník, samotař ze státu Sung. Mezi lidmi – Titul i téma čtvrté kapitoly jsou jasné. Napřed se uvažuje o smysluplnosti pobývání taoisty i filosofa po boku vládců a politiků. Jak se snáší osvícený život s důvěrou v ovlivnitelnost a napravitelnost vlády? V druhé části čtvrté kapitoly se Čuang opět vrací k myšlence osvobozující neužitečnosti. Jen Chuej navštívil Konfucia – Jen Chuej byl nejoblíbenější žák Konfuciův, viz Hovory VI, 2: „Vévoda Aj se tázal, který z učedníků miluje učení. A Konfucius odpověděl: „ Měl jsem jediného Jen Chueje,, ten miloval učení. Nikdy se nehněval na nevinného ani nedopustil, aby někdo jiný pykal za jeho viny. Naneštěstí bylo údobí života nebesy mu vyměřené velmi krátké, a on zemřel. V této chvíli už tu není nikdo, aspoň jsem neslyšel o nikom, kdo by měl takovou zálibu v učení.“ „Chystám se do státu Wej.“ – Staročínský stát na území dnešní provincie Che-nan. Dále zmiňovaným vládcem Wej se rozumí kníže Ling (543 – 493 př. n. l.). Konfucius žil nějaký čas na dvoře tohoto knížete, ale bez valného úspěchu. Podle jiných komentátorů jde o jeho syna Meng-kchuaje, jeho následníka, který se pokusil zavraždit svou macechu společnou s jeho bratrem. Stalo se 495 př. n. l. Po neúsoěchu této akce musí Meng-kchuaj opustit zemi. Slýchal jsem vás, mistře, vždycky říkat … - Následující slova paradoxně korespondují s Hovory, VIII, 13: „Mistr pravil: Buďte neochvějně počestní, milujte učení a buďte ochotní zemřít pro dobrou Cestu. Nevstupujte do států zapletených do riskantních podniků ani nezůstávejte tam, kde se lid vzbouřil. Když Cesta převládá na širé zemi, pak se objevte. Skryjte se, když zanikla. Když stát sleduje Cestu, pokládejte chudobu a bezvýznamnost za hanbu, když Cesta zanikla ve vaší zemi, pokládejte za hanbu bohatství a hodnosti.“ To, co Konfucius v Čuangově podání dál říká, je dosti vzdálené běžně tradovaným Konfuciovým názorům a už vůbec neodpovídá postojům jeho žáků. Čuang mu vkládá do úst výroky spíše taoistického ražení, tady i jinde. I jinak je v této

34

kapitole využíváno historických postav krajně neautentickým, evidentně smyšleným způsobem, sledujícím Čuangovy vlastní záměry a názory. Často má tento Čuangův způsob blízko k parodii a persifláži. 11.str. Dal tyran Ťie zabít Kuan-fenga – Tyranem Ťie byll poslední vládce dynastie Sia (asi 1818 – 1766 př. n. l.) V čínské tradici to je prototyp nehodného vladaře, jenž promarnil mandát nebe (tchien-ming) a tím legalizoval vzpouru a založení nové dynastie. Kuan Lung-feng byl podle Bambusových kronik poddaný tyrana Ťie, jenž ho dal posléze utratit. Tyran Čou je v čínské tradici další exemplární případ. Jeho krutovládou v letech 1154 – 1122 př. n. l. skončila následující dynastie Sang-Jin a tím se otevřela cesta nové, konfuciánci později notně zidealizované dynastie Čou (jiný znak a jiné slovo nežli jméno tyranovo, které v českém přepisu vypadá stejně). Pi Kan byl podle tradice věrným rádcem nehodného vladaře, který mu za jeho upřímnou kritiku dal vyrvat srdce z těla (pod záminkou, že se přesvědčí, má-li Pi Kan v srdci sedm otvorů jakopravý světec a ne jenom pět otvorů jako obyčejní lidé). V Konfuciánské tradici byl Pi Kan zvěčněn jako vzor loajálního ministra, jenž neopustí za žádných okolností svého vládce. Císař Jao napadl kdysi Cchung Š’ a Sü Ao – Dvě menší území s barbarským obyvatelstvem. Císař Jü napadl zase Jen Chou – Malé území v regionu dnešní severočínské provincie Šen-ši. 12.str. Géniů Fu Si a Ťi Čchü – Fu Si byl mýtický císař, jeden z prvních vládců-demiurgů čínské civilizace, údajný vynálezce pastýřství, lovu a rybolovu, mimo jiné osmi trigramů, od nichž se odvíjí grafický symbolický systém věštebné Knihy proměn (Iťing). Ťi Čchü byl rovněž legendární vládce, leč nepoměrně menšího významu. C’-kao, vévoda země Se – Potomek čchuského krále Čuanga (612-590 př. n. l.). Za své zásluhy o potačení vzpoury Pajů dostal v léno zemi Še. Za panování čchuského krále Čao (514 – 488 př. n. l.) byl vyslán do státu Čchi se žádostí o pomoc v boji proti barbarům. 13.str. V návodech k řečnictví – Fa-jen, kniha se nedochovala. Jisté je, že nemá nic společného s textem téhož jména z doby chanské. Když měl Jen Che nastoupit … - Učenec ze státu Lu (Čuang o něm hovoří v kapitolách 19, 28, 33). Nejprve sloužil u vévody Ťinga (508 – 493 př. n. l.), potom se vydal do státu Wej, kde se měl stát vychovatelem následníka vévody Linga (533 – 492 př. n. l.), viz Čuang v kapitole 4. Následník se jmenoval Kchuaj Kchuej a později vládl jako vévoda Čuang od r. 478 př. n. l. Čchü Po-jü byl ve státě Wej ministrem. Všichni byli tak či onak současníky Konfuciovými, který jak známo žil 551 – 479 př. n. l. 14.str. Nan-po C’-čchi se zatoulal k vrcholkům pahorkatiny Šang – O tomto muži byla již vysvětlivka. Pahorkatina Šang leží v dnešní provincii Che-nan. 15.str. Při obřadech osvobozování – Jarní obřady, jejichž cílem bylo smýt ze sebe minulé hříchy. Lidské oběti byly v Číně běžné při pohřbívání urozzených lidí do r. 213 př. n. l.Lidské oběti Žluté řece vytrvaly až do zákazu v r. 424 n. l.

35

Čchuský blázen jménem Ťie Jü – Anekdota, na jejíž parafrázi Čuang založil závěr této kapitoly, je podrobně rozvedena v Konfuciových Hovorech, XVIII, 5. 16.str. Důkaz morální síly – V názvu páté kapitoly je užito slovo „Fu“, což znamená důkaz, pečeť, znamení. Původně šlo o dřevěnou destičku rozštípnutou na dvě části, které do sebe měli zapadnout. We státě Lu žil jednonohý Wang Tchaj – Stát Lu byl rodištěm Konfucia a ležel na území dnešní provincie Šan-tung. Wang Tchaj není nikde jinde doložen. V Čuangově době bylo známo pět trestů: cejch, uříznutí nosu, amputace nohou, kastrace, stětí. Trest amputací, byl trvalo degradací společenskou i morální. Podle klasické Knihy ritů měl poslední pohled umírajícího patřit jeho končetinám, aby se utvrdil, že si je řádným životem uchoval nedotčeny. Zmrzačení ve staré Číně často sloužili jako palácoví dveřníci, kteří ohlašovali jména příchozích. Čchan Ťi se Konfucia zeptal – Komentátoři nevědí o tomto muži nic víc, než že byl občanem Lu v době Konfuciově. Devaterým vojskem – Devatero vojsk znamená všechna vojska, neboť královskému dvoru náleželo šest vojsk a vazalové směli mít nejvýše tři vojska dohromady. 17.str. Šen Tu Ťia – Opět postava odjinud neznámá. Studoval u učitele Po-chun Wu-žena – Se jménem tohoto učitele se setkáme i v kapitolách 21, 32, anebo v knize Lie-c’, kapitoly 1 a 2.Jeho jméno se dá interpretovat jako„Oblak“ a „Ne-člověk“, což ukazuje na učitele-mystika, který měl zapomenout sám sebe a uměl dokonale splynout s přírodou. Společně s C’-čchanem – Vlastním jménem Kung-sun Čhiao, žil 581 –521 př. n. l. ve státě Čeng v dnešní provincii Che-nan, kde byl posléze prvním ministrem. U Konfucia a v konfuciánské literatuře vůbec je tento C’-čchan prezentován jako vzorný politik. Šu-šan Beznožec – Nespíše další smyšlená postava; pozoruhodné je, jak často vystupují u Čuanga protagonisté fyzicky méněcenní či poznamenaní. 18.str. Vévoda Aj ze státu Lu – Vládl 493 – 467 př. n. l. 19.str. Vévodovi Lingovi ze státu Wej – Panoval 534 – 493 př . n. l. S vévodou Chuanem ze státu Čchi – Panoval 683 – 642 př. n. l. A vy tu pořád o tvrdém či o bílém povykujete – Znovu narážka na již připomínané paradoxy sofistů. Viz kapitola 2. Nejvznešenější učitel – Učitelem je Tao, přirozený běh věcí, jehož je opravdový člověk poslušen, opravdový člověk smířený stejně se životem jako se smrtí, které jsou mu jen epizodami nekonečného proudu změn.

36

Činění nebe a činění člověka – Nebe (tchien) má u taoistických i jiných čínských filosofů význam přírody. Zde je to v opozici k člověku zvláště zřejmé. Nejde tedy o věci a jednání lidské a věci a jednání božské, nýbrž o věci lidské a věci přirozené, o činění člověka a činění přírody, o přírodu a kulturu. 20.str. Opravdového člověka starověku ve spaní netížily sny – Spánek beze snu byl projevem absolutní vyrovnanosti ducha. Zhluboka dýchal – dechovým cvičením a umění dýchat přikládali taoisté velký význam pro psychofyziku člověka, proto se na mnoha místech Čuang k tomuto tématu vrací. Není šlechetný muž – Čuang nejednou používá pojmů jiné filosofické provenience, převraceje přitom jejich význam a smysl. Toho druhu je užití „šlechetného muže“ (ťün-c’), okřídleného typicky konfuciánského ideálu člověka, v konfuciánské tradici charakterizovaného kvalitami kulturními (vzdělanost) a etickými (pěstění společenským vztahů a norem chování) Lidé jako Chu-pu-ťie, Wu-Kuang, Po I, -Šu Čchi, Ťi-c’, Sü Jü, Ťia Tcha a Šen Tchu – Chu-pu-ťie se prý vrhl do Žluté řeky, aby se vyhnul trůnu, nabízenému mu legendárním císařem Jao. Wu Kuang se podle jedné tradice za časů dynastie Šang živil elixírem nesmrtelnosti a těšil se hrou na citeru, a když mu král Tchang naabídl trůn, uvázal si k tělu kámen a vrhl se do řeky Lu. Po I a Šu Čchi byli synové vládce Ku-ču, a když se otec rozhodl ustanovit svým nástupcem mladšího z obou bratrů, oba raději zvolili útěk. Po zprávě o zkáze dynastie odešli pak hluboko do lesů a tam zemřeli vyhladověním. Ťie-c’ byl uvržen do vězení v době úpadku dynastie Šang-Jin pro své dobře míněné rady, ale když ho vítěz nad jeho nevděčným a nyní poraženým vládcem osvobodil, Ťie-c’ odmítl sloužit nové, „nelegální“ vládě, a odešel do dobrovolného vyhnanství do Koreje. Sü Jü byl věrný vládce krále Fu-cchaje ve státě Wu (494 – 472 př. n. l.), a ten ho dal posléze oslepit a svrhnout do řeky Jang-c’. Ťia Tcha, samotář z doby krále Tchanga, zakladatele dynastie Šang-Jin, se po zprávě o králově nabídce Wu Kuangovi raději předem vrhl do řeky v obavě, že podobná nabídka bude dána i jemu a on nebude mít jiné cesty, jak ji odmítnout. Šen Tchu se vyskytuje v knize filosofa Sün-c’ s říká se tam o něm, že se opět vrhl do řeky zatížen kamenem. 21.str. Když ho dosáhl Si-wej … - Si-wej je mytický vládce zmiňovaný Čuangemještě v kapitolách 22 A 26. Naproti tomu v kapitole 25 vystupuje člověk téhož jména jako současník Konfuciův. Fu Si, známý mytický vládce-demiurg čínské civilizace. Wej Tcho zůstává bez vysvětlení, stejně jako Kchan Pi. Kchun-lun je mytické pohoří nejisté lokalizace. Snad takto kdysi Číňané tajemné západní pohraniční hory. S pohybem čínské civilizace se ovšem i tato pohraniční horstva posouvala. V nové době se Kchun-lunem míní horský masív severně od Tibetu. Feng I, božský vládce Žluté řeky, jemuž se přinášely oběti. Ťien Wu byl božstvem posvátné hory Tchaj-šan (jinde vystupuje jako druh Konfuciův, viz kapitoly 1, 7, 21). Čuan Sü byl jeden z legendárních Pěti císařů. Jü Čchiang, pták s lidskou hlavou, božstvo severu. Královna Matka západu (Si-wang-mu), božská vládkyně, jejímž sídlem byly řečené hory Kchun-lun. Pcheng-cu, stařec symbolizující nesmrtelnost. Císař Šun, další z legendárních Pěti císařů. Fu Jüe, ministr krále Wu Tinga (1324 – 1265 př. n. l.) C’-kchuej z Nan-po – Nan-po C’-kchuej, viz zahájení kapitoly 2.

37

Nü Ťü – jeden z mnoha poustevníků, samotářů, předchůdců filosofického taoismu. Pu-lang I – další z tohoto prototaoistického proudu myslitelů. 22.str. Mistr S’, mistr Jü, mistr Li a mistr Laj – prototaoisté, k nimž neexistuje jiný doklad. Slavný meč Mo-jie – Meč patřil králi Che-lü, jenž vládl ve státě Wu 514 – 494 př. n. l. Mečíř tavil tři měsíce a stále se mu nedařilo získat ocel dosti ušlechtilou pro královský meč. Teprve když se jeho žena obětovala a vrhla se do výhně, tavba se zdařila. Meč měl pak kouzelnou moc. Mistr Sang-chu, Meng C’.fan a mistr Čchin-čang – Znovu odkaz na postavy z Konfuciových Hovorů, tentokrát oddíl VI, 1. 23.str. C’-kung – Konfuciův žák, nar. 520 př. n. l., velmi blízký Konfuciovi. Konfucius jej chválil za jeho znalost Knihy písní. Podle tradice C’-kung pobýval u hrobu svého učitele o tři roky déle než ostatní žáci a v konfuciánské tradici se stal vzorem piety a protagonistou klasické Knihy piety (Siao-ťing). Jen Chuej se ptal Konfucia – Nejmilejší, opětovně zmiňovaný žák Konfuciův. Mengsun Cchaj byl mudrc pocházející z jednoho ze tří hlavních rodů státu Lu, rodiště Konfucia. 24.str. I-er-c’ navštívil Sü-joua – O Sü-jouovi byla již řeč v kapitole 1. I-er-c’ byl jiný mudrc téže doby. Wu-čuang přece – Starověká krasavice, která podle pověsti poznala Tao a od té chvíle se zapomněla strojit a líčit. 25.str. Pak jsi vskutku moudrý – V celé pasáži vystupuje Konfucius jako taoista nebo jako člověk, který nakonec nadřazuje principy blízké taoismu normám své vlastní školy. Vytčená slova připomínají Konfuciův výrok z Hovorů, VI, 9 : „Jen Chuej, ten je moudrý!“ Vše ostatní je ovšem paradoxně převráceno, nebo je ironickou transmutací té argumentace, která v Hovorech následuje: „Hrst rýže k jídlu, doušek vody k napití, obydlí v nejbídnější uličce, každý jiný by si postěžoval, ale Jen Chuej zůstává cesel, opravdu – moudrý je Jen Chuej!“ První císař a král – Poslední kapitola z Vnitřních kapitol obsahuje ty Čuangovy rozpravy a paraboly, jež se tak či onak dají vztáhnout k později tak velevýznamnému tématu vladařství, moudré vlády a harmonické správy obcí. Nie Čchüe se tázal Wang Nia – Mudrc z doby legendárního císaře Jao (2356 – 2256 př. n. l.), zmíněný již v kapitole 2, podle tradice žák Wang Nia a učitel Sü Joua. Mistr Pchu-i byl mudrc, u něhož se učil sám císař Šun (2256 – 2206 př.n.l.), nástupce Jaoa. Muž z rodu Jou-jü – Míněn je císař Šun, jenž je tu nazýván kryptickým jménem „Ten, kdo ustoupil Jüovi“. Císař Šun totiž o své vůli předal vládu Jüovi, geniálnímu staviteli hrází, dávaje takto přednost velkému talentu před rodovým nárokem svých potomků. Za to byl konfuciánci veleben a vydáván za vzor zvláštní politické ctnosti – schopnosti

38

ustoupit a předat moc. Kdo byl však muž z rodu Tchaj, to se neví. Možná, že si ho Čunag prostě vymyslel. Ťien Wu navštívil blázna Ťie Jüa – Oba protagonisté vystoupili už v 1. Kapitole. Zato o Čung Š’ nic není známo, a tak ho např. A. C. Graham překládá metafyzickým „Noonbegin“ (počátek poledne). I to je možné. 26.str. Tchien Ken putoval k jižním svahům Jinských hor – Tchien Ken je běžně název souhvězdí. U Čuanga se stává smyšlenou postavou, jejíž jméno se dá přeložit jako „kořen nebe“, což znamená jakýsi prazáklad přírody, pralátku, jak to také někteří interpretují. Jang C’-ťü přišel za Lao Tenem – Tohoto muže lze ztotožnit s hedonistou Jang Čuem, jedním z prototaoistů. Čuang o něm hovoří víckrát, ale většina zpráv a legend o tomto muži pochází z kapitoly, která je mu věnovaná v neotaoistické knize Lie-c’. Božský šaman, řečený Ťi Sien – Celou následující pasáž lze porovnat s neotaoistickou knihou Lie-c’, kapitola 2. 27.str. Vládcem Jižního moře je Šu – Vládce Jižního moře Šu představuje mužský element Jang, vládce Severního moře Chu představuje ženský element Jin. Chun-tchung (Chaos) je původní amorfní ne-tvar, který se teprve měl rozdělit do nebe a země a konečně do všech věcí, bytostí a tvorů. V čínské kosmologii je Chaos cosi prvotního, dosud nerozděleného, je to veškerá potencialita světa, nikoli něco, co má býti podrobeno řádu, a tak zničeno. Přeložil Oldřich Král

39