Table of Contents. Mládí je okno, kterým do světa vstupuje budoucnost. Bůh vždycky překvapuje. Neberme druhým naději, staňme se jejími nositeli

Table of Contents Mládí je okno, kterým do světa vstupuje budoucnost

3

Bůh vždycky překvapuje

6

Neberme druhým naději, staňme se jejími nositeli

9

Nikdo nemůže zůstat netečný vůči vládnoucím nerovnostem ...

13

Přijel jsem, abych byl utvrzen nadšením vaší víry

17

Víra je revoluční

20

Děti a prarodiče tvoří budoucnost národů

23

Neexistuje životní kříž, který by Pán nesdílel ...

25

Bůh nás povolal jménem a přijmením

30

Dialog je podporován „sociální pokorou“

34

Loďka církve není transatlantickým parníkem

40

Jsme polem víry

54

Jděte beze strachu sloužit

60

Maria nás učí být misionáři

64

Dnešek je jiskrou věčnosti

66

Vzepřete se kultuře dočasnosti

76

Nepochybuji, že všichni odjíždějí jako misionáři

79

2

Mládí je okno, kterým do světa vstupuje budoucnost Papež František na uvítanou, Rio de Janeiro Paní prezidentko, Vážení státní představitelé, Bratři a přátelé! Bůh si ve své láskyplné prozřetelnosti přál, aby mi první mezinárodní cesta mého pontifikátu poskytla možnost návratu do milované Latinské Ameriky. Konkrétně pak do Brazílie – země, která se pyšní svým pevným svazkem s Apoštolským stolcem, svou hlubokou vírou a přátelstvím, kterými odjakživa udržovala svou výjimečnou jednotu s Petrovým nástupcem. Vzdávám díky za tuto Boží laskavost. Naučil jsem se, že kdo chce mít přístup k brazilskému lidu, musí vstoupit branou jeho obrovského srdce. Kéž je mi tedy nyní dovoleno jemně zaťukat u těchto dveří. Prosím o svolení vstoupit a strávit s vámi tento týden. Nemám zlato ani stříbro, avšak přináším to nejcennější, co mi bylo dáno: Ježíše Krista! Přicházím Jeho jménem, abych přiživil plamen bratrské lásky, který plane v každém srdci. Toužím, aby se všem společně a každému zvlášť donesl můj pozdrav: „Pokoj Kristův ať je s vámi!“.

3

Zdravím uctivě paní prezidentku a vážené členy její vlády. Děkuji vám za velkorysé přijetí a za slova, kterými jste vyjádřila radost Brazilců z mé přítomnosti ve vaší zemi. Zdravím také guvernéra tohoto státu, který nás laskavě přijímá ve vládním paláci, primátora Ria de Janeiro, členy diplomatického sboru, akreditovaného u brazilské vlády, další státní představitele a všechny, kdo se zasloužili o to, aby se má návštěva uskutečnila. Chci se též s láskou obrátit ke svým bratřím biskupům, na kterých spočívá závažný úkol vést Boží stádce v této rozlehlé zemi, a k jejich milovaným místním církvím. Přeji si, aby touto návštěvou pokračovalo pastorační poslání, vlastní římskému biskupovi – utvrzovat bratry ve víře v Krista, povzbuzovat je, aby svědčili o důvodech naděje, která z Něj pramení, podněcovat je, aby každému člověku nabízeli nevyčerpatelné bohatství Jeho lásky. Je známo, že hlavní důvod mé přítomnosti na území Brazílie přesahuje její hranice. Přijel jsem kvůli Světovým dnům mládeže. Přijel jsem, abych se setkal s mladými lidmi, kteří přicestovali ze všech částí světa, přitahováni otevřenou náručí Krista Vykupitele. Chtějí nalézt útočiště v jeho objetí, blízko jeho Srdce a znovu naslouchat jeho jasné a mocné výzvě: „Jděte, získejte za učedníky všechny národy”. Tito mladí lidé pocházejí z různých kontinentů, hovoří rozdílnými jazyky, jsou nositeli nejrůznějších kultur, a přesto v Kristu nalézají odpověď na své nejvyšší a společné touhy. Mohou u Něho utišit hlad po průzračné pravdě a ryzí lásce, které by je přes veškerou jejich rozdílnost sjednotily. Kristus jim poskytuje prostor. Ví totiž, že není nic silnějšího, než energie vyzařující ze srdcí mladých lidí, které si podmanilo Jeho přátelství. Kristus mladým lidem důvěřuje a svěřuje jim budoucnost svého vlastního poslání: "Jděte, získávejte učedníky”; jděte za hranice lidských možností a utvářejte bratrský svět. Také mladí lidé však Kristu důvěřují – s Ním nemají strach riskovat svůj jediný život, neboť vědí, že je nečeká zklamání.

4

Jsem si dobře vědom toho, že když se na počátku této své brazilské cesty obracím k mladým, hovořím zároveň také k jejich rodinám, jejich církevním komunitám, národům, z nichž pocházejí, a společnostem, do nichž jsou zapojeni, k mužům a ženám, na kterých velkou měrou závisí budoucnost nových generací. Běžně u vás slýcháme rodiče, kteří říkají: „Děti jsou zřítelnicí našich očí”. Jak krásným vyjádřením je tato brazilská moudrost, která mladým lidem dává podobu oční panenky, okna, kterým do nás vstupuje světlo, aby nám darovalo zázrak vidění. Co z nás bude, nebudeme-li pečovat o své oči? Jak budeme moci jít dál? Mým přáním je, aby si v tomto týdnu každý z nás kladl tuto provokativní otázku. Avšak pozor ! Mládí je okno, kterým do světa vstupuje budoucnost. Toto okno nám tudíž předkládá nemalé výzvy. Naše generace projeví, že je na úrovni příslibu, skrytého v každém mladém člověku, dokáže-li mladým lidem poskytnou prostor. Znamená to tedy: obhájit materiální a duchovní podmínky pro jejich plný rozvoj, dát jim solidní základy, na kterých mohou v životě stavět, zaručit jim bezpečnost a výchovu, aby se stali tím, čím mohou být, předat jim trvalé hodnoty, pro něž se vyplatí žít, zajistit jim transcedentní horizont k utišení jejich žízně po ryzím štěstí a k jejich prospěšné tvořivosti, odevzdat jim jako dědictví svět, který by odpovídal míře lidského života, probudit v nich jejich nejlepší schopnosti, aby se stali protagonisty vlastních zítřků, spoluzodpovědnými za osud všech. Zaujmeme-li tyto postoje, předjímáme budoucnost, která vstupuje oknem mládí. V samém závěru všechny prosím o laskavou pozornost a, bude-li to možné, také o empatii, nutnou k navázání přátelského dialogu. V tomto okamžiku se papežova náruč otevírá, aby objala celý brazilský národ, v jeho všestranném lidském, kulturním a náboženském bohatství. Kéž se nikdo necítí vyloučen z papežovy lásky – od Amazonie po pampu, od suchých oblastí po (bažinatý) Pantanal, od malých vesnic po metropole. Pozítří, dá-li Bůh, mám v úmyslu vás všechny připomenout Naší Paní z Aparecidy a vzývat její mateřskou ochranu nad našimi domovy a rodinami. Již nyní vám všem žehnám a děkuji vám za přijetí! Přeložila Jana Gruberová

5

Bůh vždycky překvapuje Homilie Svatého otce, Aparecida Ctění bratři v biskupské a kněžské službě, Drazí bratři a sestry. Kolik jen radosti mi dává návštěva v tomto domě Matky každého Brazilce, svatyni Naší Paní z Aparecidy. Den po svém zvolení římským biskupem jsem navštívil baziliku Panny Marie Větší v Římě, abych svoji službu Petrova nástupce svěřil Matce Boží. Dnes jsem chtěl přijít sem, abych požádal naši Matku, Pannu Marii, o zdar Světového dne mládeže a abych k jejím nohám složil snahy putujícího lidu Latinské Ameriky. Chtěl bych vám nejprve říci jedno. V této svatyni, kde se před šesti roky konala V. generální konference episkopátů Latinské Ameriky a Karibiku, došlo k něčemu krásnému, co jsem mohl osobně zažít, totiž vidět, jak biskupové, kteří pracovali na tématu setkání s Kristem, učednictví a misijního poslání, cítili, že jsou povzbuzování, doprovázeni a v jistém smyslu inspirováni tisíci poutníky, kteří sem denně přicházejí svěřovat svůj život Matce Boží. Tato konference byla pro církev velkým momentem. A vskutku lze říci, že dokument z Aparecidy se zrodil právě z tohoto prolnutí pastýřského úsilí a prosté víry poutníků pod Mariinou mateřskou ochranou. Církev hledající Krista vždy klepe na dům Matky a žádá: „Ukaž nám Ježíše“. U ní si lze osvojit pravé učednictví. Proto jde církev do misií vždycky v Mariiných stopách.

6

Dnes hledím na Světový den mládeže, který mne přivedl do Brazílie, a také klepu na bránu domu Panny Marie, která Ježíše milovala a vychovávala, aby nám všem, pastýřům Božího lidu, rodičům a vychovatelům pomáhala předávat našim mladým hodnoty, které z nich učiní tvůrce spravedlivějšího, solidárnějšího a bratrštějšího národa a světa. Chci proto poukázat na tři jednoduché postoje: zachovávat naději, nechávat se překvapit Bohem a žít v radosti. 1. Zachovávat naději. Druhé čtení dnešní mše nám líčí dramatickou scénu: žena – postava znázorňující Marii a církev – je pronásledována Drakem – ďáblem – který chce pohltit jejího syna. Není to však scéna smrti, ale života, protože Bůh zasáhne a dítě zachrání (srov. Zj 12,13a.1516a). Kolik jen těžkostí je v životě každého, v našem lidu, v našich společnostech! Jakkoli velkými se však mohou zdát, Bůh nikdy nedopustí, aby nás pohltily. Tváří v tvář sklíčenosti, která může nastat v životě toho, kdo pracuje na evangelizaci, nebo toho, kdo se snaží žít víru jako otec a matka rodiny, říkám jasně: mějte vždycky v srdci jistotu, že Bůh jde spolu s vámi a ani na okamžik vás neopouští! Nikdy neztrácejme naději! Nikdy ji ve svém srdci nezhášejme! Drak, zlo je v našich dějinách, ale není tím, kdo je silnější. Silnější je Bůh a Bůh je naše naděje! Je pravda, že dnes jsou tak trochu všichni - i naši mladí - okouzleni mnohými idoly, které se stavějí na místo Boží, a zdá se, že skýtají naději: peníze, úspěch, moc a rozkoš. Pocit osamocení a prázdnoty se často usazuje v srdcích a ponouká ke hledání kompenzace u těchto pomíjivých model. Drazí bratři a sestry, buďme světly naděje! Mějme kladný pohled na skutečnost. Povzbuzujme velkodušnost, která je pro mladé lidi charakteristická, a provázejme je, aby se stali protagonisty budování lepšího světa a mocnými hybateli církve i společnosti. Nepotřebují jenom věci, potřebují především nabídku oněch nemateriálních hodnot, které tvoří duchovní jádro národa, jeho paměť. V této svatyni, která tvoří část paměti Brazílie, jej můžeme téměř číst: spiritualita, velkodušnost, solidarita, vytrvalost, bratrství, radost – to jsou hodnoty, které jsou hluboce zakořeněny v křesťanské víře.

7

2. Druhý postoj: nechávat se překvapit Bohem. Kdo je mužem či ženou naděje, oné velké naděje, kterou nám dává víra, ví, že i uprostřed těžkostí, Bůh jedná a překvapuje nás. Dějiny této svatyně jsou toho příkladem. Tři rybáři po dnu marné práce vylovili namísto ryb ve vodách řeky Rio Paraíba něco nečekaného: sošku Naší Paní Neposkvrněného Početí. Kdo by si představil, že se toto místo neúspěšného výlovu stane místem, kde se budou moci všichni Brazilci cítit dětmi téže Matky? Bůh vždycky překvapuje, podobně jako nové víno, o kterém jsme slyšeli z dnešního evangelia. Bůh pro nás chystá vždycky něco lepšího. Žádá však od nás, abychom se nechali překvapovat Jeho láskou a přijímali tato Jeho překvapení. Důvěřujme Bohu! Pokud se víno radosti, víno naděje od Boha vzdálí, vyčerpá se. Přiblížíme-li se k Němu, zůstaneme-li s Ním, pak se chladná voda, těžkosti i hřích promění na nové víno přátelství s Ním. 3. Třetí postoj: žít v radosti. Drazí přátelé, putujeme-li v naději, necháváme-li se překvapit novým vínem, které nám podává Ježíš, spočívá v našem srdci radost a nemůžeme nebýt jejími svědky. Křesťan je radostný, nikdy sklíčený. Bůh nás provází. Máme Matku, která ustavičně pečuje o život svých dětí, o nás, jako královna Ester z prvního čtení (srov. Est 5,3). Ježíš nám ukázal, že tvář Boha je tváří Otce, který nás miluje. Hřích a smrt byly poraženy. Křesťan nemůže být pesimista! Netváří se jako někdo, kdo se ocitl v trvalém zármutku. Jsme-li opravdu zamilovaní do Krista a cítíme, jak nás miluje, naše srdce „plane“ radostí, jež nakazí ty, kteří jsou nám blízko. Jak řekl Benedikt XVI. během návštěvy v této svatyni, „učedník je si vědom, že bez Krista není světla, není naděje, není lásky, není budoucnosti“ (Promluva na konferenci v Aparecidě, 13. května 2007). Drazí přátelé, přišli jsme klepat na bránu Mariina domu. Ona nám otevřela, nechala nás vstoupit a ukazuje nám svého Syna. Nyní nám praví: „Udělejte všechno, co vám řekne“ (Jan 2,5). Ano, naše Matko, vynasnažíme se udělat, co nám Ježíš řekne! A budeme tak činit s nadějí, s důvěrou v Boží překvapení a plni radosti. Ať se tak stane. Přeložil Milan Glaser

8

Neberme druhým naději, staňme se jejími nositeli Promluva Svatého otce v nemocnici pro drogově závislé, Rio de Janeiro Drahý Otče arcibiskupe Ria de Janeiro a drazí bratři biskupové, Vážení představitelé

státní správy, Drazí členové ctěného Sekulárního františkánského řádu, Drazí lékaři, zdravotníci a další zdravotní pracovníci, Drazí mladí, rodiče a příbuzní, dobrý večer!

9

Bůh si přál, aby mé kroky po návštěvě svatyně Naší Paní z Aparecidy zamířily do výjimečné svatyně lidského utrpení, jakou je Nemocnice sv. Františka z Assisi. Okolnosti obrácení vašeho svatého patrona jsou dobře známy: mladý František opouští bohatství a pohodlí, aby se stal chudým mezi chudými. Chápe, že skutečným bohatstvím a dárcem pravé radosti nejsou věci, majetek, světské modly, nýbrž následování Krista a služba druhým. Možná poněkud méně známý je okamžik, kdy toto všechno ve Františkově životě nabývá konkrétní podoby, tedy když objímá malomocného. Onen trpící a vyloučený bratr se „pro sv. Františka z Assisi stává prostředníkem světla“ (srov. Lumen fidei, 57), neboť pokaždé, když objímáme bratra či sestru v nesnázích, objímáme trpící Kristovo tělo. Dnes bych na tomto místě, kde bojujete se závislostí na návykových látkách, chtěl obejmout každého a každou z vás. Jste Kristovým tělem, a proto bych chtěl prosit, aby Bůh naplnil vaši i mou pouť smyslem a pevnou nadějí. Objetí, objetí. Stejně jako svatý František se všichni musíme naučit objímat potřebného člověka. V Brazílii a po celém světě existuje množství situací, vyžadujících pozornost, péči a lásku. Jednou z nich je zápas proti drogové závislosti. V našich společnostech však často převládá sobectví. Kolik „obchodníků se smrtí“ se řídí logikou moci a výdělku za každou cenu! Metla obchodu s drogami, který s sebou nese násilí a rozsévá bolest a smrt, vyžaduje odvážný postoj celé společnosti. V různých latinskoamerických zemích se diskutuje o liberalizaci užívání drog, avšak tímto krokem není možné umenšit jejich šíření a snížit vliv závislosti na psychotropních látkách. Je nutné vyrovnat se s problémy, na kterých se užívání drog zakládá, ještě více podporovat spravedlnost, vychovávat mladé lidi k hodnotám, jež utvářejí život ve společenství, doprovázet ty, kdo prožívají obtíže, a darovat naději do budoucnosti. Každý z nás má zapotřebí, aby na druhého pohlédl očima Kristovy lásky, naučil se obejmout potřebného, aby mu vyjádřil svou blízkost, cit a lásku.

10

Avšak objetí samo o sobě nestačí. Podejme ruku tomu, kdo je v tísni a kdo upadl do temnot závislosti, aniž možná ví, jak se to stalo. Řekněme mu: Můžeš znovu vstát, můžeš se vrátit zpět. Je to namáhavé, avšak možné, budeš-li chtít. Drazí přátelé, chtěl bych říci každému z vás, avšak zejména mnoha dalším, kteří nenalezli odvahu vydat se vaší cestou: Ty sám jsi protagonista svého vzestupu, to je zcela nepostradatelná podmínka! Najdeš mnoho podaných pomocných rukou, avšak hlavní rozhodnutí za tebe nikdo neudělá. Nejste však nikdy sami, církev a mnozí lidé jsou vám nablízku. Dívejte se s důvěrou před sebe. Váš pochod je dlouhý a namáhavý, avšak hleďte kupředu. Tam je „jistá budoucnost, která má jiné vyhlídky, než iluzorní nabídky idolů světa, a která dodává nový elán a novou sílu všednímu životu” (Lumen fidei, 57). Každému z vás bych rád znovu zopakoval : nedejte si ukrást naději! Nedejte si ukrást naději! Zároveň bych však rád řekl: neberme druhým naději, nýbrž staňme se jejími nositeli! V evangeliu čteme podobenství o milosrdném Samaritánovi. Hovoří se tu o muži, kterého přepadli lupiči a nechali ho polomrtvého ležet na kraji cesty. Kolem procházejí lidé, dívají se, ale nikdo se nezastaví. Naopak všichni lhostejně pokračují v chůzi, přece se jich to netýká! Kolikrát také my řekneme: To není můj problém! Kolikrát se jen otočíme na druhou stranu a předstíráme, že jsme nic neviděli! Pouze jeden neznámý Samaritán, když muže zahlédne, k němu přistupuje, pozdvihne jej, podá mu pomocnou ruku a léčí jeho rány (srov. Lk 10, 25-37). Drazí přátelé, věřím, že zde, v této nemocnici, se uskutečňuje podobenství o milosrdném Samaritánovi. Neexistuje tu lhostejnost, nýbrž laskavost, nevládne tu nezájem, nýbrž láska. Asociace svatého Františka a Síť léčby závislosti na psychotropních látkách učí, jak se sklánět ke člověku v tíživé situaci, neboť v něm spatřují Kristovu tvář a Kristovo trpící tělo. Děkuji lékařům a pomocnému zdravotnickému personálu – vaše služba je cenná. Vykonávejte ji vždy s láskou. Je to služba, kterou jste prokázali Kristu, přítomnému v bratřích: “Cokoli jste udělali pro jednoho z těchto mých nejposlednějších bratří, pro mne jste udělali” (Mt 25,40), říká nám Ježíš.

11

A chtěl bych zopakovat vám všem, kteří bojujete s drogovou závislostí, i vám, rodinným příslušníkům, kteří nemáte lehkou úlohu, že církev není vaší námaze vzdálena, nýbrž vás s láskou doprovází. Pán je vám blízko a drží vás za ruku. V nejnáročnějších momentech se k němu obraťte a On vám dodá útěchu a naději. Důvěřujte také v mateřskou lásku Panny Marie, jeho Matky. Dnes dopoledne jsem v Aparecidě každého z vás svěřil do jejího srdce. Ona stojí po našem boku jako Matka vždy, když je zapotřebí nést kříž. Vkládám vás do jejích rukou a s láskou vám všem žehnám. Děkuji! Přeložila Jana Gruberová

12

Nikdo nemůže zůstat netečný vůči vládnoucím nerovnostem ve světě Papež v chudinské čtvrti Varginha, Rio de Janeiro Nejdražší bratři a sestry, dobrý den! Je krásné, že zde s vámi mohu být! Již od počátku plánování brazilské cesty bylo mým přáním navštívit všechny čtvrti této země. Býval bych chtěl zaklepat na každé dveře, pozdravit „Dobrý den!“, požádat o sklenici chladné vody, vypít si „cafezinho“ (kafíčko) (potlesk))– ale ne skleničku cachaçy (brazilského rumu) (smích, potlesk), rozmlouvat, jako bych byl doma mezi přáteli, a naslouchat srdci každého člověka – rodičů, dětí, prarodičů... Brazílie je však tak velká! Není možné zaklepat na každé dveře, a proto jsem se rozhodl, že navštívím vaše společenství, které dnes zastupuje všechny brazilské městské obvody. Je krásné být přijat s láskou, velkorysostí a radostí! Stačí se podívat, jak jste vyzdobili ulice vaší obce. Také to je znamení lásky, vycházející z vašeho srdce – srdce Brazilců, kteří prožívají slavnost. Děkuji každému z vás za toto krásné přijetí. Děkuji mons. Oranimu Tempestovi a manželům Ranglerovi a Joaně za vřelá slova.

13

1. Již od první chvíle, kdy jsem vstoupil na brazilskou půdu, vnímám vřelé přijetí a cítím ho také mezi vám. Umění přijímat je velice důležité, ještě důležitější než jakákoliv výzdoba a krášlení. Pokud někoho velkoryse přijmeme a něco s ním sdílíme – trochu jídla, prostor svých domovů či svůj čas, nejenom nezchudneme, nýbrž obohacujeme se. Vím dobře, že zaklepe-li u vašich dveří hladovějící člověk, vždy naleznete způsob, jak se s ním o jídlo rozdělit. Jak říká přísloví, „do hrnce s fazolemi lze vždy přilít vodu“. Je vždy možné přidat k fazolím vodu. Vždy! A vy se dělíte s láskou, čímž ukazujete, že pravé bohatství nespočívá ve věcech, nýbrž v srdci! Brazilský národ – a zejména jeho nejprostší vrstvy – mohou světu poskytnout cennou lekci solidarity. Na slovo solidarita se často zapomíná nebo se o něm mlčí, protože je nepohodlné. Téměř se z něj stala nadávka. Chtěl bych proto vyzvat každého, kdo vlastní více zdrojů, a dále veřejné představitele a všechny lidi dobré vůle, aby nikdy nepolevili v úsilí o spravedlivější a solidárnější svět. Nikdo nemůže zůstat netečný vůči nerovnostem, které ve světě dosud vládnou! Kéž každý člověk – podle vlastních možností a v souladu se svou zodpovědností – dokáže přispět k vymýcení sociální nespravedlnosti. Ke světu, ve kterém by se lépe žilo, nevede kultura sobectví a individualismu, jež často řídí naši společnost, nýbrž kultura solidarity. Utváříme ji tehdy, spatřujeme-li v druhém nikoliv konkurenta nebo číslo, nýbrž bratra. A my jsme všichni bratři. Rád bych povzbudil úsilí, které brazilská společnost vyvíjí v boji s hladem a chudobou, aby tak do sebe začlenila všechny části svého těla, včetně nejpotřebnějších a nejvíce trpících. Snahy o obnovení pořádku nikdy nepovedou k nastolení trvalého souladu a štěstí, zřekne-li se společnost jedné své části, bude-li ji ignorovat a vytěsňovat na okraj. Nedopusťme, aby do našich srdcí vstoupila kultura vyřazování. Všichni jsme bratři, a nikdo tudíž není na odpis! Taková společnost jednoduše ochuzuje sama sebe, ba co víc, ztrácí něco ze své podstaty. Připomínejme si neustále, že pouze schopnost sdílení nás skutečně obohacuje. Vše, co sdílíme, se násobí. Pomysleme jen na rozmožení chlebů, které učinil Ježíš. Velikost společnosti se poměřuje způsobem, jakým nakládá s nejpotřebnějším člověkem, který nevlastní nic jiného než svoji chudobu!

14

2. Chtěl bych vám také říci, že církev je „zastánkyní spravedlnosti a obhájkyní chudých vůči nepřípustným a do nebe volajícím sociálním a ekonomickým nerovnostem“ (Dokument z Aparecidy, 395 ). Církev si přeje spolupracovat při každé iniciativě, která přispívá ke skutečnému lidskému rozvoji a znamená rozvoj celého člověka. Drazí přátelé, je jistě nezbytné dát chléb tomu, kdo trpí hlady. Je to spravedlivý čin. Avšak existuje ještě větší hlad – hlad po štěstí, který může utišit pouze Bůh. Hlad po důstojnosti. Nelze hovořit o skutečné podpoře společného dobra, ani o pravém lidském rozvoji, jsou-li přehlíženy základní pilíře, podpírající stát. Mám na mysli nehmotné statky daného národa: život, který je Božím darem a hodnotou, již je nutno stále hájit a podporovat; rodina, základ soužití a nápravný prostředek společenského rozkladu; celistvá výchova, která se neomezuje na pouhý přenos informací s cílem vytváření zisku; zdraví, které musí směřovat k celkovému blahobytu člověka, včetně jeho duchovní dimenze, jež má zásadní význam pro lidskou rovnováhu a zdravé soužití; bezpečnost, stojící na přesvědčení, že násilí lze přemoci pouze tehdy, změní-li se lidské srdce. 3. Rád bych řekl ještě poslední věc. Na tomto místě, stejně jako v celé Brazílii, žije mnoho mladých lidí. Vy, drazí mladí, jste výjimečně citliví vůči nespravedlnostem, avšak často jste zklamáni zprávami, které hovoří o korupci a o lidech, kteří namísto společného dobra sledují vlastní zájmy. Také vám a všem ostatním opakuji: nedejte se odradit, neztrácejte důvěru, nedopusťte, aby vyhasla naděje. Skutečnost se vždy může změnit, stejně jako člověk. Usilujte o to, abyste přinášeli dobro jako první, nezvykejte si na zlo, nýbrž jej přemáhejte dobrem. Církev vás doprovází a daruje vám cenný majetek. Je jím víra v Ježíše Krista, který „přišel, aby (ovce) měly život a aby ho měly v hojnosti“ ( Jan 10,10).

15

Dnes vám všem – a zejména vám, obyvatelům této komunity ve Varginze – říkám: nejste sami, církev je s vámi, papež je s vámi. Každého z vás nosím ve svém srdci a přisvojuji si vaše nejniternější úmysly – děkování za radostné události, žádost o pomoc v obtížích, touhu po útěše v momentech bolesti a utrpení. To vše svěřuji přímluvě Naší Paní z Aparecidy, Matky všech brazilských chudých, a s velkou láskou vám udílím své požehnání. Děkuji. Přeložila Jana Gruberová

16

Přijel jsem, abych byl utvrzen nadšením vaší víry Papež na uvítanou SDM, Copacabana - Rio de Janeiro Drazí mladí, dobrý večer! Chci vám především poděkovat za svědectví víry, které dáváte světu. Vždycky jsem slýchával, že v Riu nejsou zvyklí na zimu a déšť, ale vy ukazujete, že vaše víra je silnější než zima a déšť. Blahopřeji. Jste opravdu hrdinové! Spatřuji ve vás krásu mladé Kristovy tváře a moje srdce se plní radostí! Pamatuji si první Světový den mládeže, který se slavil roku 1987 v Argentině, v mém městě Buenos Aires. Uchovávám v živé paměti slova bl. Jana Pavla II. z té doby: „Mám ve vás velkou naději! Doufám, že obnovíte svoji věrnost Ježíši Kristu a Jeho vykupitelskému kříži“ (Promluva, 11.dubna 1987). Ještě než začnu, chtěl bych připomenout tragické neštěstí ve Francouzské Guyaně, které postihlo mládež, která jela na toto setkání. Přišla tam o život mladá Sophie Moriniere a byli zraněni další mladí lidé. Zvu vás k minutě ticha a modlitbě k Bohu, našemu Otci za Sophii, za zraněné a za příbuzné.

17

Letos se tento Světový den podruhé vrací do Latinské Ameriky. Vy, drazí, jste mocně odpověděli na pozvání papeže Benedikta XVI., který vás sem svolal. Děkujeme mu z celého srdce! Jemu, který nás sem dnes svolal, pošleme pozdrav a silný aplaus. Před odjezdem do Brazílie jsem s ním totiž mluvil a žádal jej, aby mne provázel na této cestě svou modlitbou. A on mi řekl, že se bude modlit a že bude u televize, takže nás právě v této chvíli sleduje… Svým pohledem objímám tento obrovský zástup. Je vás mnoho! Přicházíte ze všech kontinentů. Často jste vzdáleni nejenom zeměpisně, ale také existenciálně, kulturně, sociálně a lidsky. Dnes jste však tady, ba dokonce jsme tady spolu, abychom v jednotě sdíleli víru a radost ze setkání s Kristem a z toho, že jsme Jeho učedníky. Tento týden se Rio stává centrem církve, jejím živým a mladým srdcem, protože jste velkodušně a odvážně odpověděli na pozvání, které vám adresoval Ježíš, abyste zůstali s Ním a stali se Jeho přáteli. Vlak letošního Světového dne mládeže přijel zdaleka a projel celou brazilskou zem v jednotlivých etapách podle plánu „Bota fé – Podej víru“. Dnes přijel do Rio de Janeira. Z Corcovada nás objímá Kristus Vykupitel a žehná nám. Při pohledu na toto moře, pláž a na vás všechny, se mi v mysli vybavuje chvíle, kdy Ježíš povolal první učedníky, aby ho následovali po břehu Tiberiadského jezera. Dnes nás Ježíš znovu žádá: Chceš být mým učedníkem? Uprostřed Roku víry nás tyto otázky vybízejí k obnově našich křesťanských závazků. Vaše rodiny a místní společenství vám předaly obrovský dar víry, Kristus ve vás vzrostl. Dnes touží přijít sem, aby vás utvrdil v této víře, v živé víře v Krista, který přebývá ve vás, ale přišel jsem také já, abych byl utvrzen nadšením vaší víry! Víte, že v životě biskupa jsou mnohé problémy, které vyžadují řešení. Víra biskupa se těmito problémy a těžkostmi může rozesmutnět. A smutný biskup, to by bylo špatné. Přišel jsem sem, aby moje víra nebyla smutná a aby mě nakazilo vaše nadšení.

18

Se sympatiemi zdravím vás, zde přítomné, kteří jste přišli z pěti kontinentů a vaším prostřednictvím také všechny, kdo si přáli, ale nemohli přijet do Ria. Všem, kdo jste spojeni rádiem, televizí a internetem, říkám: Buďte vítáni na této slavnosti víry! V různých částech světa se v tuto chvíli spolu s námi shromáždili mnozí mladí lidé, aby tento moment prožívali s námi v radosti, přátelství a víře. A buďte si jisti, že vás všechny svým srdcem a všezahrnující sympatií objímám. Dnes je nejdůležitější toto vaše shromáždění a setkání všech mladých lidí, kteří nás sledují komunikačními prostředky. Kristus Vykupitel z vrcholku hory Corcovado vás vítá a objímá v tomto nádherném městě Riu! Chci zvláště pozdravit pozdravil předsedu Papežské rady pro laiky, drahého a neúnavného kardinála Stanislava Ryłka a všechny, kdo pracují spolu s ním. Děkuji mons. Oranimu Joãovi Tempestovi, arcibiskupovi ze São Sebastião do Rio de Janeiro za srdečnost, s níž mne přijal a rád bych řekl, že zdejší lidé dovedou hostit a přijímat opravdu vydatně. Děkuji mu za velkou práci, kterou spolu se svými pomocnými biskupy vynaložil na přípravu tohoto Světového dne mládeže spolu s mnoha diecézemi této obrovské země - Brazílie. Vyjadřuji svoje poděkování všem státním i místním představitelům i všem ostatním, kteří se přičinili o to, aby se mohl uskutečnit tento jedinečný moment slavení jednoty, víry a bratrství. Děkuji bratrům biskupům, kněžím, seminaristům, zasvěceným osobám a věřícím laikům, kteří provázeli mládež z různých částí naší planety na jejich pouti k Ježíši. Všem a každému patří moje srdečné objetí v Ježíši a s Ježíšem. Bratři a přátelé, buďte vítáni na 28. Světovém dnu mládeže v tomto překrásném městě Riu de Janeiro! Přeložil Milan Glaser

19

Víra je revoluční Homilie Svatého otce při uvítacím ceremoniálu, Copacabana - Rio de Janeiro Drazí přátelé, „Je krásné, že jsme zde!“ zvolal Petr poté, co spatřil proměněného Pána Ježíše, oděného slávou. Můžeme také zopakovat tato slova? Já myslím, že ano, protože dnes je pro nás všechny krásné, že jsme společně s Ježíšem! On nás tady v Riu přijímá a zpřítomňuje se mezi námi. A v evangeliu jsme slyšeli také slova Boha Otce: „To je můj vyvolený syn, toho poslouchejte!“ (Lk 9,35). Přijímá nás Ježíš, ale také my chceme přijmout Jeho a naslouchat Jeho slovu, protože právě přijetím Ježíše Krista, vtěleného Slova, nás přetváří Duch svatý, osvěcuje budoucí cestu a dává nám křídla naděje, abychom mohli s radostí putovat (srov. Lumen fidei, 7).

20

Co však můžeme dělat? „Bota fé – Podej víru“. Kříž Světového dne mládeže volal tato slova během své pouti po Brazílii. „Podej víru“ – co to znamená? Když se připravuje nějaké dobré jídlo a vidíš, že chybí sůl, tak „podáš“ sůl, chybí olej, podáš olej... „Podat“, tedy přinést, dodat. Tak je tomu i v našem životě, drazí mladí. Pokud chceme, aby měl opravdu smysl a plnost, jak si sami přejete a zasluhujete, říkám každému a každé z vás: „podej víru“ a tvůj život dostane novou příchuť, bude buzolou, která indikuje směr; „podej víru“ a každý tvůj den bude osvícen a tvůj horizont už nebude temný, nýbrž zářivý; „podej víru“ a tvoje existence bude jako dům postavený na skále, tvoje cesta bude radostná, protože potkáš mnoho přátel, kteří půjdou s tebou. Podej víru, podej naději, podej lásku! Všichni společně: Podej víru, podej naději, podej lásku! Kdo nám však toto všechno může dát? V evangeliu slyšíme odpověď: Kristus. „To je můj vyvolený syn, toho poslouchejte!“ Ježíš je Ten, který nám přináší Boha a který nás vede k Bohu, s Ním se celý náš život proměňuje, obnovuje a my můžeme hledět na realitu novýma očima z Ježíšova hlediska, Jeho vlastníma očima (Lumen fidei, 18). Proto dnes každému z vás říkám: „podej Krista“ a dostaneš křídla naděje, aby ses mohl s radostí vydat budoucí cestou; „podej Krista“ a tvůj život bude naplněn Jeho láskou, bude plodným životem. Všichni totiž toužíme mít plodný život, život, který rozeznívá životy druhých. Dnes každému prospěje, položí-li si upřímně otázku: v koho skládám svou důvěru? V sebe sama, ve věci nebo v Ježíše? Všichni jsme často pokoušeni stavět se do centra, věřit, že jsme osou veškerenstva, věřit, že pouze my budujeme svůj život anebo si myslet, že majetek, peníze a moc dávají štěstí. Ale všichni víme, že tomu tak není! Jistě, majetek, peníze a moc mohou poskytovat chvilkové opojení, iluzi štěstí, ale nakonec se sami staneme jejich majetkem, vnucují se nám stále více a nikdy nás nenasytí. Nakonec jsme „zahlceni“, ale nikoli „zasyceni“. Je velmi smutné vidět mládež „zahlcenou“, ale slabou. Mládež má být silná, živit se vírou a nikoli se cpát věcmi. „Podej Krista“ ve svém životě, slož v Něho svou naději a nebudeš nikdy zklamán! Vidíte, drazí mladí, víra způsobuje v našem životě revoluci, kterou bychom mohli nazvat koperníkovskou. Vyvádí nás ze středu a klade tam Boha. Víra nás noří do Jeho lásky a dává nám jistotu, sílu a naději. Zdánlivě se nic nemění, ale v našem nejhlubším nitru se mění všechno. Je-li tam Bůh, přebývá v našem srdci pokoj, shovívavost, vlídnost, odvaha, tichost a radost, jež jsou plody Ducha svatého (srov. Gal 5,22) a naše existence se přetváří, náš způsob myšlení a jednání se obnovuje, stává se Ježíšovým, Božím způsobem myšlení a jednání. Drazí přátelé, víra je revoluční a já se dnes ptám: jsi ochoten, jsi ochotna jít s touto revoluční vlnou víry? Jedině vstupem do této vlny dostane tvůj mladý život smysl a bude plodný.

21

Drahý mladíku, drahá dívko: „podej Krista“ svým životem. On tě v těchto dnech očekává, naslouchej Mu pozorně a Jeho přítomností bude nadšeno tvé srdce; Podej Krista: On tě přijímá ve svátosti odpuštění a svým milosrdenstvím hojí všechny rány hříchu. Nemějte strach žádat Boha o odpuštění, protože On se ve své veliké lásce nikdy neunaví nám odpouštět, jako otec, který nás miluje. Bůh je čiré milosrdenství! „Podej Krista“: On tě čeká také v eucharistii, jež je svátostí Jeho přítomnosti, svátostí Jeho obětavé lásky a očekává tě také v lidství mnoha mladých, kteří tě obohatí svým přátelstvím, povzbudí svým svědectvím víry, naučí řeči lásky, dobroty a služby. Také ty, drahý mladíku a drahá dívko, můžeš být radostným svědkem Jeho lásky a odvážným svědkem Jeho evangelia a vnášet tak do světa trochu světla. Nechej se milovat Ježíšem, je to přítel, který nezklame. „Je krásné, že jsme zde!“ - podat Krista v našem životě, podat víru, naději i lásku, které nám On dává. Drazí přátelé, přijali jsme zde sošku Naší Paní z Aparecidy. Prosme Marii, aby nás naučila následovat Ježíše, abychom byli učedníky a misionáři. Jako Ona chceme přitakat Bohu. Prosme její mateřské srdce o přímluvu za sebe, aby naše srdce bylo ochotné milovat Ježíše a dávat Jej milovat. Drazí mladí, Ježíš nás očekává. Ježíš s námi počítá! Amen. Přeložil Milan Glaser

22

Děti a prarodiče tvoří budoucnost národů Svatý otec před modlitbou Anděl Páně, arcibiskupský palác v Riu de Janeiro Drazí bratři a sestry, přátelé! Děkuji Boží prozřetelnosti, že přivedla mé kroky až sem, do města Sao Sebastiao do Rio de Janeiro. Ze srdce děkuji Mons. Oranimu a také vám, že jste mně přijali s vřelostí, kterou dáváte najevo svou lásku k nástupci sv. Petra. Rád bych, aby tato má cesta do Ria obnovila ve všech lidech lásku ke Kristu a k církvi, radost z toho, že jsme s Kristem spojeni a že náležíme k jeho církvi, a aby posílila naši snahu žít z víry a svědčit o ní. Modlitba Anděl Páně je překrásným výrazem lidové zbožnosti, které se v Brazílii říká Hodinka Panny Marie. Jde o jednoduchou ústní modlitbu, která se modlí třikrát denně – ráno, v poledne a při západu slunce – čímž údává rytmus našemu každodennímu životu. Jde ale také o modlitbu důležitou. Všechny vás proto vybízím, abyste se ji modlili. Připomíná nám zářnou událost, která proměnila lidské dějiny – událost Vtělení, jíž se Boží Syn stal člověkem v Ježíši z Nazareta.

23

Dnes si církev připomíná rodiče Panny Marie a prarodiče Pána Ježíše – svaté Jáchyma a Annu. V jejich domě spatřila světlo světa Panna Maria, počatá bez poskvrny prvotního hříchu; v jejich domě vyrostla, doprovázena jejich láskou a vírou; v jejich domě se naučila naslouchat Hospodinu a následovat jeho vůli. Svatí Jáchym a Anna jsou součástí dlouhé řady těch, kdo ve vroucím rodinném prostředí předávali lásku k Bohu až k dívce Marii, která do svého lůna přijala Božího Syna a darovala ho světu, nám. Rodina má neocenitelnou hodnotu jako výsostné místo pro předávání víry! V této souvislosti bych chtěl zdůraznit jednu věc: dnes se tento den svatých Jáchyma a Anny slaví v Brazílii a v jiných zemích jako den dědečků a babiček. Prarodiče jsou velmi důležití v životě rodiny jako ti, kdo předávají ono bohatství lidskosti a víry, které je důležité pro každou lidskou společnost. Jsou důležití pro setkávání a dialog mezi generacemi, obzvláště uvnitř rodiny. Dokument z Aparecidy nám to připomíná slovy: „Děti a prarodiče tvoří budoucnost národů; děti proto, že v nich jdou dějiny kupředu, prarodiče, protože předávají svou životní zkušenost a moudrost (č. 447).“ Tento vztah, tento dialog mezi generacemi je pokladem, který je třeba uchovávat a podporovat! Během těchto Světových dnů mládeže chtějí mladí lidé pozdravit své prarodiče. Zdraví je s láskou a děkují jim za svědectví jejich moudrosti, kterou nám nepřestávají nabízet. A nyní, kéž se na tomto náměstí a v přilehlých ulicích, i v domácnostech, které s námi prožívají tuto chvíli modlitby, cítíme jako jedna velká rodina. Společně se obraťme k Panně Marii, aby naše rodiny ochraňovala, aby se staly ohnisky víry a lásky, ve kterých lze pocítit přítomnost jejích syna Ježíše. Přeložil Petr Havlíček SJ

24

Neexistuje životní kříž, který by Pán nesdílel s námi Promluva Svatého otce po pobožnosti Křížové cesty, Copacabana - Rio de Janeiro Drazí mladí!

25

Přišli jsme dnes, abychom doprovodili Ježíše na jeho cestě bolesti a lásky, na křížové cestě, která je jedním z důležitých okamžiků Světových dnů mládeže. Na závěr Jubilejního roku 1984 se blahoslavený papež Jan Pavel II. rozhodl svěřit kříž vám, mladým, se slovy: „Neste jej do světa jako znamení Ježíšovy lásky k lidstvu a ohlašujte všem, že pouze v Kristu mrtvém a zmrtvýchvstalém je spása a vykoupení (Parole ai giovani [22 aprile 1984]: Insegnamenti VII, 1 [1984], 1105 ).“ Od té chvíle tento kříž putoval všemi světadíly a prošel nejrozmanitější místa lidské existence, takže je téměř nasycen životními situacemi mnoha mladých lidí, kteří jej viděli a nesli. Nikdo se nemůže dotknout Ježíšova kříže bez toho, aby na něm nezanechal něco ze sebe samého, a zároveň aby nenesl něco z Ježíšova kříže ve svém vlastním životě. Chtěl bych, aby tento večer, kdy doprovázíme našeho Pána, zazněly ve vašem srdci tři otázky: Co jste vy, drazí mladí z Brazílie, zanechali na Kříži během těchto dvou let, kdy putoval vaší rozlehlou zemí? A co zanechal Ježíšův kříž v každém z vás? A nakonec, jaké ponaučení dává tento Kříž životu každého z nás?

26

1. Starobylá tradice římské církve vypráví o apoštolu Petrovi, že během Neronova pronásledování křesťanů utíkal z města. Na cestě potkal Ježíše, který kráčel opačným směrem než on, a proto se ho překvapeně zeptal: „Pane, kam jdeš?“ Ježíš mu odpověděl: „Jdu do Říma, aby mě znova ukřižovali.“ V tu chvíli Petr pochopil, že má Pána následovat s odvahou až do krajnosti, ale zejména pochopil, že na této cestě nebude nikdy sám. Byl s ním stále ten Ježíš, který ho miloval až k smrti na kříži. Ano, Ježíš se svým křížem kráčí po našich cestách a bere na sebe naše obavy, naše problémy, naše utrpení, i ta nejhlubší. Ve svém kříži se Ježíš spojuje s mlčením všech obětí násilí, které nemohou křičet, zejména těch, kdo jsou nevinní a nikdo je nebrání. Svým křížem se Ježíš sjednocuje s rodinami, které prožívají těžké chvíle, které oplakávají tragickou ztrátu svých dětí, jako v případě 242 mladých obětí požáru ve městě Santa María na počátku tohoto roku. Modleme se za ně. V kříži se Ježíš sjednocuje se všemi lidmi, kteří trpí hladem, ve světě, který si na druhé straně dovoluje přepych každodenního vyhazování tun jídla. Svým křížem se Ježíš spojil s mnoha otci a matkami, kteří trpí, když se jejich děti stávají oběťmi umělých rájů, jakým je droga; ve svém kříži se Ježíš spojuje s těmi, kdo jsou pronásledováni pro náboženské přesvědčení, pro svůj názor nebo jednoduše pro svou barvu pleti. Ve svém kříži se Ježíš sjednocuje se všemi mladými, kteří ztratili důvěru v politické instituce, protože vidí jejich egoismus a korupci, nebo ztratili důvěru vůči církvi, ba dokonce víru v Boha, kvůli nesrovnalostem života křesťanů a služebníků evangelia. Ježíš tolik trpí naší nedůsledností! Na Kristově kříži leží utrpení, lidský hřích, také náš hřích, a Ježíš přijímá toto všechno s otevřenou náručí, nese na svých ramenou naše kříže a říká nám: „Odvahu! Svůj kříž neneseš sám! Já ho nesu s tebou. Já jsem zvítězil nad smrtí a přišel jsem proto, abych ti dal naději a život (srov. Jan 3, 16).“

27

2. Nyní můžeme odpovědět na druhou otázku: Co zanechal Ježíšův kříž v těch z vás, kdo jste jej viděli a dotýkali se ho? Co kříž zanechává v každém z nás? Zanechává dobro, které nemůže dát nikdo jiný: jistotu věrné Boží lásky k nám. Tak velké lásky, která dokáže vstoupit do našeho hříchu a odpustit ho, vstoupit do našeho utrpení a dát nám sílu ho nést, vstoupit do naší smrti a zvítězit nad ní a dát nám spásu. V Kristově kříži se nachází všechna Boží láska, jeho nesmírné milosrdenství. A toto je láska, které můžeme důvěřovat a ve kterou můžeme věřit. Drazí mladí, důvěřujme Kristu a svěřme se mu (srov. Lumen fidei, 16), neboť On nikdy nikoho nezklame! Pouze v Kristu, který zemřel a vstal z mrtvých, nalezneme spásu a vykoupení. S ním zlo, utrpení a smrt nemají poslední slovo, protože On nám dává naději a život. Z kříže, nástroje nenávisti, ztroskotání a smrti učinil znamení lásky, vítězství a života. První název Brazílie zněl „Země svatého Kříže“. Kristův kříž tu byl před pěti sty lety zasazen nejen na pláži, (kde přistáli její objevitelé), ale také v dějinách, v srdci a v životě brazilského národa a mnoha dalších národů. Krista trpícího cítíme blízko jako jednoho z nás, který sdílí naši životní cestu až do krajnosti. Neexistuje životní kříž, ať malý nebo velký, který by Pán nesdílel spolu s námi.

28

3. Ale Kristův kříž také vyzývá k tomu, abychom se nechali nakazit touto láskou, učí nás, abychom se na druhé dívali vždy s milosrdenstvím a s láskou, zvláště na ty, kdo trpí, kdo potřebují pomoc, kdo čekají na pouhé slovo, na lidské gesto. Kříž nás učí vycházet ze sebe samých, jít druhým naproti a podat jim ruku. Kolik tváří jsme viděli na křížové cestě, kolik tváří doprovázelo Ježíše na jeho cestě na Kalvárii: Pilát, Šimon z Kyrény, Panna Maria, jeruzalémské ženy ... Dnes se tě ptám, komu z nich se chceš podobat? Chceš být jako Pilát, který nemá odvahu jít proti proudu a zachránit Ježíšovi život, a proto si nad ním myje ruce. Jsi jeden z těch, kdo si myjí ruce, předstírají neznalost a stáčí zrak opačným směrem? Nebo jsi jako Šimon z Kyrény, který pomohl Ježíši nést onen těžký kříž, jako Panna Maria a ženy, které neměly strach doprovodit Ježíše s láskou a něhou až do konce. Kým chceš být – Pilátem, Šimonem, nebo Marií? Ježíš se na tebe dívá a ptá se: Pomůžeš mi nést kříž? Bratře, sestro, co Mu ve své síle mládí odpovíš? Drazí mladí, přinášejme na Kristův kříž naše radosti, naše trápení, naše neúspěchy. Nalezneme otevřené srdce, které nás chápe, které nám odpouští, miluje nás a žádá nás, abychom stejnou lásku vnášeli do našeho života, abychom stejně milovali naše bratry a sestry. Přeložil Petr Havlíček SJ

29

Bůh nás povolal jménem a přijmením Drazí bratři (a sestry) v Kristu, Když se dívám do této katedrály plné biskupů, kněží, seminaristů, řeholníků a řeholnic, kteří přišli z celého světa, myslím na slova žalmu z dnešní mše svaté: „Jásejte Bohu, všechny země (Žl 66).“ Ano, jsme zde, abychom chválili Pána, a děláme to proto, abychom potvrdili naši ochotu být jeho nástroji, aby nejen některé národy, ale všichni lidé chválili Pána. Se stejnou ochotou jako sv. Pavel a sv. Barnabáš ohlašujeme evangelium našim mladým, aby se setkali s Kristem a stali se tvůrci bratrštějšího světa. V tomto smyslu bych se chtěl spolu s vámi zamyslet nad třemi rozměry našeho povolání: že jsme povoláni Bohem, povoláni ohlašovat evangelium a povoláni podporovat kulturu setkávání.

30

1. Povoláni Bohem. Myslím, že je důležité, abychom v sobě stále oživovali tuto skutečnost, kterou často uprostřed mnoha každodenních povinností považujeme za příliš samozřejmou: „Ne vy jste vyvolili mě, ale já jsem vyvolil vás,“ říká nám Ježíš (Jan 15, 16). Znamená to, vrátit se k prameni našeho povolání. Na to žádný biskup, kněz, řeholník, řeholnice ani seminarista nesmí zapomenout. Jinak ztratí podstatný vztah k počátku své cesty. Prosme Pannu Marii o tuto milost nezapomínat, protože ona má dobrou paměť. Prosme o milost pamatovat si své prvotní povolání. Jsme Bohem povoláni k tomu, abychom zůstali s Ježíšem (srov. Mk 3, 14), sjednoceni s Ním. Toto žití, zůstávání v Kristu ve skutečnosti poznačuje všechno, co jsme a co děláme. A přesně tento „život v Kristu“ je tím, co zajišťuje naši apoštolskou účinnost a plodnost naší služby: „Ustanovil jsem vás, abyste šli a nesli ovoce a vaše ovoce aby zůstalo“ (Jan 15, 16). To, co zajišťuje plody, není pastorační tvořivost, není to plánování, byť také velmi pomáhají, ale to, co zajišťuje plody, je schopnost být věřícími v Krista a věrnými Kristu, který s naléhavostí říká: „Zůstaňte ve mně, a já ve vás“(Jan 15, 4). Dobře víme, co znamená nazírat Ho, klanět se Mu a objímat Ho. V našem každodenním setkávání s Ním v eucharistii, v našich tichých chvílích adorace, chvílích, kdy ho poznáváme a objímáme také v potřebných lidech. „Zůstávat“ s Kristem neznamená izolovat se, ale setrvávat v Něm, abychom se mohli setkat s druhými. Tady chci zmínit slova blahoslavené Matky Terezy z Kalkaty, která řekla: „Musíme být velmi hrdé na naše povolání, které nám dává příležitost sloužit Kristu v chudých. Hledat Krista a sloužit mu, k tomu je třeba jít do slumů a do chudinských čtvrtí. Musíme jít k tamním lidem se stejnou radostí, s jakou kněz kráčí k oltáři (Mother Instructions, I, s. 80).“ Ježíš je Dobrý pastýř, je naším pravým pokladem. Prosím, nevymazávejme ho z našeho života! Zakořeňujme svá srdce více a více v Něm (srov. Lk 12, 34). 2. Povoláni ohlašovat evangelium. Drazí biskupové a kněží, mnozí z vás, pokud ne všichni, jste přišli proto, abyste doprovodili vaši mládež na její světové dny. Také oni slyšeli Ježíšova slova: „Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky (Mt, 28, 19).“ Naší povinností pastýřů je pomáhat jim, aby jim srdce hořelo touhou, být Ježíšovými učeníky a misionáři. Jistě, mnozí by se tváří v tvář tomuto pozvání mohli poněkud vylekat, protože by si mohli myslet, že být misionářem nutně znamená opustit svoji zem, svou rodinu, své přátele. Bůh nás žádá, abychom byli misionáři. Kde jimi máme být? Tam, kam nás postavil, v naší vlasti, nebo 31

tam, kam nás pošle. Pomáhejme mladým lidem. Naslouchejme jejich snům, potřebují, abychom slyšeli o jejich úspěších, jejich těžkostech, a zůstaňme v klidu, pokud uslyšíme sice stejná slova písně, ale s jinou melodií, s odlišnou identitou. Trpělivě naslouchejte – o to prosím z celého srdce. Ve zpovědnici, při duchovním vedení, v doprovázení. Umějme s nimi čas ztrácet. Rozsévat stojí mnoho sil, velmi mnoho! Mnohem větší pocit uspokojení přináší sklízet úrodu. Všichni mnohem radši sklízíme! Ale Ježíš nás prosí, abychom opravdu rozsévali. Nešetřeme své síly tam, kde lze mladé formovat! Svatý Pavel, když se obrací na galatské křesťany, používá krásný výraz, který ve svém životě uskutečnil: „Znovu vás v bolestech rodím, dokud nebudete dotvořeni v podobu Kristovu (Gal 4, 19).“ Kéž to také my uskutečňujeme ve své službě! Pomáhejme našim mladým znovu objevit odvahu a radost víry, radost být osobně milováni Bohem – je to velmi náročné, ale pokud mladý člověk pochopí, pokud pocítí díky pomazání, které mu dává Duch svatý, že „je osobně milován Bohem“, bude ho to provázet celým jeho životem. Znovuobjeví radost, že (Bůh) dal svého Syna Ježíše pro naši spásu. Vychovávejme je k misii, ke schopnosti vycházet ven, vydat se na cestu, být tuláky víry. Ježíš to se svými učedníky dělal stejně. Nedržel je upnuté na sebe, jako kvočna svá kuřátka, ale vyslal je na cestu! Nemůžeme zůstat uzavření ve svých farnostech, v našich společenstvích, v našich farních a diecézních institucích, když tolik lidí čeká na zvěst evangelia, vyjděme jako poslové! Nejedná se pouze o to, otevřít dveře a přijímat toho, kdo přijde, ale znamená to vyjít ze dveří ven, hledat a setkávat se! Popostrčme mladé, aby vycházeli ven. Samozřejmě, že budou dělat hlouposti. Nemějme obavy! Apoštolové je dělali před námi. Popostrčme je ven! S rozhodností mysleme na pastoraci, která začíná na periferii, u těch, kdo jsou nejvíce vzdálení, u těch, kteří obvykle farnost nenavštěvují. Oni jsou VIP hosty. Jděme je hledat na křižovatky cest.

32

3. Být povoláni Ježíšem, povoláni evangelizovat. Povoláni podporovat kulturu setkávání. V mnoha prostředích, zejména v humanismu, jemuž dominuje ekonomismus a jež nám byl ve světě uložen, prosadila se kultura vylučování, kultura odpisu druhých. Není v ní místo ani pro staré lidi, ani pro nechtěné děti, není v ní čas na to, zastavit se u chudáka na ulici. Občas se zdá, že pro některé lidi jsou mezilidské vztahy regulovány dvěma moderními dogmaty, jimiž jsou výkonnost a pragmatismus. Drazí biskupové, kněží, řeholníci a řeholnice a také vy, seminaristé, kteří se připravujete ke službě v církvi: Mějte odvahu jít proti proudu této kultury. Připomeňte si jedno. Mně to prospívá a často o tom rozjímám, totiž vzít si první knihu Makabejským, kde stojí, jak se tehdy mnozí chtěli přizpůsobovat dobové kultuře. Zanechme všeho… jezme všechno, co jedí ostatní lidé. Dobře máme Zákon, ale netřeba přehánět… a nakonec odložili víru, a vrhli se proudu této kultury. Vy mějte odvahu jít proti proudu této kultury výkonnosti a odpisu. Setkávání a přijímání všech, solidarita – což je slovo, které se v této kultuře zakrývá jako něco neslušného - solidarita a bratrství jsou prvky, které činí naši civilizaci opravdu lidskou. Buďte služebníky společenství a kultury setkávání! Dovolte mi říct, že musíme být v tomto smyslu téměř posedlí. A čiňme to bez domýšlivosti těch, kteří vnucují „svoje pravdy“, nechme se přitom vést pokornou a šťastnou jistotou toho, kdo byl nalezen, dostižen a proměněn Pravdou, kterou je Kristus a kterou nelze neohlašovat (srov. Lk 24, 13-35). Drazí bratři a sestry, Bůh nás každého povolal jménem a příjmením, abychom ohlašovali evangelium a abychom s radostí prosazovali kulturu setkávání. Kéž je nám v tom vzorem Panna Maria. Svým životem nám dala příklad „takové mateřské lásky, která má oživovat všechny, kdo spolupracují v apoštolském poslání církve při znovuzrození lidí“ (Lumen gentium, 65). Kéž je ona hvězdou, která řídí s jistotou naše kroky vstříc Kristu. Prosme ji, aby nás učila setkávat se denně s Ježíšem. A když děláme jakoby nic, protože máme moc na práci a svatostánek zůstává opuštěn, kéž nás vezme za ruku. Prosme ji o to! Pohleď, Matko, až budu dezorientovaný, veď mne za ruku. Kéž nás popostrčí vyjít na setkání s tolika našimi bratry a sestrami, kteří jsou na periferii, žízní po Bohu a nemají nikoho, kdo jim ho zvěstuje. Kéž nás nevyhodí z domu, ale pobídne, abychom vyšli ven. A tak ať jsme Pánovými učedníky. Kéž nám všem vymůže tuto milost. 33

Dialog je podporován „sociální pokorou“ Promluva Svatého otce k představitelům politiky a kultury, Rio de Janeiro Excelence, dámy a pánové! Dobrý den! Děkuji Bohu za příležitost k setkání s natolik kompetentními zástupci, kteří nesou zodpovědnost za politiku, diplomacii, kulturu, náboženství, akademický svět a podnikatelský sektor této rozlehlé země, jakou je Brazílie. Rád bych k vám promluvil ve vaší krásné portugalštině, avšak k lepšímu vyjádření toho, co mi leží na srdci, dávám přednost španělštině. Prosím vás o laskavé prominutí!

34

Všechny vás srdečně zdravím a vyjadřuji vám své uznání. Monsignoru Oranimu a panu Walmyru Júniorovi pak děkuji za vlídná slova na uvítanou, za představení a svědectví. Spatřuji ve vás paměť vaší vlasti i její naději – paměť dějinného vědomí a zároveň naději, že se vaše vlast v otevřenosti světlu Kristova evangelia bude dále rozvíjet za plného respektování etických principů, založených na transcendentní lidské důstojnosti. Paměť minulého a utopie projektovaná do budoucnosti se střetávají v přítomnosti, která není událostí bez dějin a bez příslibů, nýbrž okamžikem v čase, výzvou k přijetí moudrosti a jejímu uplatnění v budoucnu. Lidé, kteří ve svém národě zastávají zodpovědné úlohy, jsou povoláni, aby šli vstříc budoucnosti „s klidným pohledem toho, kdo dokáže vidět pravdu“, jak říkal brazilský myslitel Alceu Amoroso Lima ( Il nostro tempo, in: La vita soprannaturale e il mondo moderno, Rio de Janeiro 1956, str.106 ). Chtěl bych se s vámi podělit o úvahu nad třemi aspekty tohoto klidného, vyrovnaného a moudrého pohledu. Prvním je původnost kulturní tradice, druhým solidární zodpovědnost při tvorbě budoucnosti a třetím konstruktivní dialog při nakládání s přítomností. 1. V prvé řadě je správné docenit dynamickou originalitu, kterou se vyznačuje brazilská kultura ve své mimořádné schopnosti integrovat různé prvky. Všeobecné cítění národa, základy jeho myšlení a kreativity, životní principy, měřítka při posuzování priorit a pravidel jednání se zakládají na celistvém pojetí lidské bytosti, slučují se s ním a spolu s ním rostou.

35

Tento pohled na život člověka, který je brazilskému lidu tak vlastní, také čerpal z mízy evangelia a obdržel z ní zejména víru v Ježíše Krista, v Boží lásku a bratrský vztah k bližnímu. Bohatství této mízy musí přinést plody v takovém kulturním procesu, který by zachoval věrnost brazilské identitě, a zároveň tvůrčím procesu, který by vedl k lepší budoucnosti pro všechny. Je to proces, který přispívá k růstu celkové humanizace a kultury setkávání a vztahů. Je to křesťanský způsob, jak podporovat společné dobro a radost ze života. Sbíhají se zde víra a rozum, náboženský rozměr s různými hledisky lidské kultury – umění, vědy, práce, literatury...Křesťanství spojuje přesah a vtělení, díky své schopnosti neustále dodávat svěžest myšlení i životu, na rozdíl od hrozícího zklamání a rozčarování, která mohou zaplavit srdce a šíří se ulicemi. 2. Druhým prvkem, jehož bych se chtěl dotknout, je sociální zodpovědnost, která vyžaduje určitý kulturní, a v důsledku rovněž politický vzorec. Jsme zodpovědní za formaci nových pokolení, musíme jim pomoci, aby byla schopna jednat v oblasti politiky i ekonomiky, a zároveň ukotvena v etických hodnotách. Budoucnost vyžaduje očištění politiky – je nutno obnovit politiku, která je jednou z nejvyšších forem lásky. Budoucnost rovněž vyžaduje humánní pohled na hospodářství a politiku, která by stále více a lépe vedla k účasti lidí, vyhýbala se elitářství a vymýtila chudobu. Ať nikdo nepostrádá prostředky nezbytné k životu a ať je všem lidem zaručena důstojnost, bratrství a solidarita. To je cesta, kterou navrhuji. Již v dobách proroka Amose často zaznělo Boží varování: „Za stříbro prodávali spravedlivého a chudáka za pár opánků, hlavy ubožáků drtili v prachu země a křivili právo pokorných“ ( Am 2,67 ). A volání po spravedlnosti dosud trvá.

36

Kdo má vůdčí úlohu – dovolte mi říci, koho život pomazal jako vůdce – musí mít konkrétní cíle a hledat specifické nástroje k jejich dosažení. Existuje tu však také nebezpečí, že pokud se tužby nenaplní, člověk upadne do deziluze, zahořklosti a lhostejnosti. Apeluji proto na dynamiku naděje, která nás podněcuje k neustálému přesahu, k vynaložení veškeré energie a schopností ve prospěch lidí, pro něž pracujeme. Přijímáme tak dosažené výsledky, vytváříme podmínky pro nové cesty, vydáváme své síly, aniž bychom leckdy viděli výsledky. Naději však udržujeme stále živou, s onou stálostí a odvahou, které vyvstávají, přijme-li své vůdčí poslání. Vedoucí vrstva dokáže po úvaze zvolit nejsprávnější z daných možností, pokud je vedena vlastní zodpovědností a zájmem o společné dobro. Touto cestou vstupuje do středu problémů dané společnosti a smělostí odvážných a svobodných činů je dokáže překonat. Naší zodpovědností, byť stále ohraničenou, je pochopit celou realitu jejím pozorováním, zvažováním a hodnocením, abychom dokázali učinit rozhodnutí v přítomnosti, avšak zároveň rozšířit pohled i do budoucnosti a přemýšlet nad důsledky svých rozhodnutí. Kdo jedná zodpovědně, konfrontuje své skutky s právy druhých a předkládá je Božímu soudu. Tento etický smysl se dnes jeví jako bezprecedentní dějinná výzva. Musíme o něj usilovat a začlenit jej do společnosti. Kromě vědecké a technické racionality je dnes požadován také morální závazek, který obnáší sociální a hluboce solidární zodpovědnost.

37

3. Kromě integrálního humanismu, dbajícího na původní kulturu, a kromě solidární zodpovědnosti, doplním tuto reflexi o třetí prvek, který považuji v přítomnosti za zásadní. Je to konstruktivní dialog. Mezi sobeckou lhostejností a násilným protestem vždy existuje ještě jedna volba – dialog. Dialog mezi generacemi, dialog v rámci národa, aby všichni utvářeli jeden lid; schopnost dávat a přijímat a zachovat si přitom otevřenost vůči pravdě. Stát roste, pokud spolu rozmanité oblasti jeho kulturního bohatství zahájí činorodý dialog – lidová kultura, univerzitní kultura, mladé kultury, kultura umění a technologie, ekonomická a rodinná kultura, kultura sdělovacích prostředků. Je nemožné myslet si, že by mohla mít budoucnost společnost, do níž by výraznou měrou nepřispívaly morální síly; v takové demokracii, která by zůstala uzavřena do pouhé logiky vyvažování a zástupnictví ustavujících zájmů. V rámci tohoto dialogu považuji rovněž za zásadní přínos významných náboženských tradicí, které sehrávají plodnou roli ve kvasu společenského života a oživení demokracie. Laicita státu podporuje pokojné soužití různých náboženství. Stát, aniž by přijal za vlastní jedno z vyznání, ctí a doceňuje přítomnost náboženské dimenze ve společnosti a umožňuje její konkrétnější vyjádření. Když se mne leadeři různých sektorů dotazují na radu, dávám jim stále tutéž odpověď: dialog, dialog, dialog. Jediný způsob, jak růst jako osobnost, rodina, či společnost, jak pokročit v životě národů, je kultura setkávání. Kultura, do níž může každý něco dobrého vložit a z níž na oplátku může něco dobrého získat. Druhý člověk mi vždy může něco dát, pokud se k němu dokážu přiblížit v otevřeném a ochotném postoji, bez předsudků. Tento otevřený a ochotný postoj bez předsudků bych definoval jako „sociální pokoru“ . Právě ona podporuje dialog. Pouze takto se může dobře rozvíjet porozumění mezi kulturami a náboženstvími a jejich vzájemná úcta, bez předsudků a za oboustranného respektování příslušných práv. Buď dnes vsadíme na dialog a na kulturu setkávání, anebo všichni prohrajeme. Tudy vede cesta, přinášející plody. Excelence, dámy a pánové!

38

Děkuji za vaši pozornost. Přijměte tato slova jako výraz starostlivosti církevního pastýře a jako vyjádření úcty a sympatií, které chovám k brazilskému národu. Bratrství mezi lidmi a spolupráce při tvorbě spravedlivější společnosti nejsou smyšleným snem, nýbrž jsou výsledkem spojeného úsilí ve prospěch společného dobra. Povzbuzuji vás ve vaší snaze o společné dobro, která vyžaduje ze strany každého člověka moudrost, rozvahu a velkorysost. Svěřuji vás nebeskému Otci a žádám jej, aby na přímluvu Naší Paní z Aparecidy naplnil svými dary každého z přítomných, vaše rodiny, lidská i pracovní společenství. Ze srdce prosím Boha, aby vám požehnal. Mnohokrát děkuji. Jana Gruberová

39

Loďka církve není transatlantickým parníkem Promluva papeže k biskupům Brazílie

Drazí spolubratři, je krásné, že se setkávám s vámi, brazilskými biskupy. Děkuji, že jste přišli, a dovolte mi, abych s vámi promluvil jako s přáteli, takže budu radši mluvit španělsky, abych lépe vyjádřil to, co mám na srdci. Prosím, omluvte mne! Sešli jsme se trochu v ústraní, na místě, které pro nás přichystal náš spolubratr Mons. Orani, abychom byli o samotě a mohli mluvit od srdce k srdci, jako pastýři, kterým Bůh svěřil své stádce. Na ulicích Ria nás čekají zástupy mladých lidí z celého světa, které potřebují zažít soucitný pohled Krista Dobrého Pastýře. Jsme povoláni, abychom jim tuto zkušenost zprostředkovali. Využijme tedy tuto chvíli odpočinku, sdílení a skutečného bratrství. Nejprve bych chtěl obejmout všechny členy předsednictva Brazilské biskupské konference, i arcibiskupa Ria de Janeiro, a s nimi vás všechny, každého z vás, obzvláště emeritní biskupy. Spíše, než abych pronesl nějaký formální projev, bych se s vámi chtěl podělit o několik zamyšlení. První mě napadlo při návštěvě poutního místa Aparecida. U nohou sochy Neposkvrněné Panny Marie jsem se modlil za vás, za vaše církevní obce, za vaše kněze, řeholníky a řeholnice, za vaše seminaristy, laiky a jejich rodiny, zejména za mladé a staré, protože obě skupiny jsou nadějí národa; mladí, protože přinášejí odhodlání, sny a naději v budoucnost; staří, protože představují paměť a moudrost národa.[1]

40

1. Aparecida: klíč k pochopení misijního poslání církve V Aparecidě nabídl Bůh Brazílii svou vlastní matku. Ale také dal v Aparecidě lekci ohledně sebe samého, totiž ohledně svého způsobu bytí a jednání. Je to lekce pokory, která je Bohu vlastní jako jeho naprosto podstatný rys, která je přímo v genetickém kódu Božím. V Aparecidě je možné se věčně učit, jaký je Bůh a jaká je církev. Je to poučení, na které ani brazilská církev ani brazilská společnost nesmějí zapomínat. Na počátku událostí v Aparecidě byla rybolov chudých rybářů. Měli velký hlad a málo zdrojů k obživě. Lidé stále potřebují chléb. Lidé začínají vždy od svých potřeb, také dnes. Měli tedy vratkou a k rybolovu nevhodnou loďku, měli staré sítě, možná i potrhané a nedostatečné. Nejdřív byla námaha, snad i únava, protože výsledek rybolovu byl ubohý: selhání a neúspěch. Navzdory vší námaze byly sítě prázdné. Potom, jak Bůh chtěl, vstoupilo na scénu Tajemství. Vody jsou hluboké, a přesto vždy skrývají možnost, že je v nich ukryt Bůh. A on přichází naprosto nečekaně. Trpělivost těch, kdo na něj čekají, je stále vystavována zkoušce. Bůh se projevil naprosto novým způsobem, protože Bůh vždycky překvapuje: soška z křehké keramiky, znečištěná pobytem v říční vodě, poznamenaná zubem času. Bůh vstupuje na scénu vždy v prostém oděvu. Byla to soška Neposkvrněné Panny Marie. Nejdřív našli její tělo, potom hlavu, které posléze spojili dohromady. To, co bylo rozbité na kusy, je spojeno dohromady, v jeden celek. Koloniální brazilská společnost byla tehdy rozdělená ostudnou zdí otroctví. Madona z Aparecidy má černou tvář. Nejdřív byla její soška na kusy, ty pak spojily v jeden celek ruce chudých rybářů. V tom všem je stálé Boží ponaučení, které nám chce nabídnout. Jeho krása, která se zrcadlí v Marii, počaté bez poskvrny prvotního hříchu, se vynořuje z temných hlubin řeky. V Aparecidě od úplných počátků nabízí Bůh poselství, že je možné znovu uspořádat to, co je rozpadlé, znovu spojit to, co je rozdělené. Oddělující zdi a propasti mají zmizet. Církev nemůže podcenit tuto lekci. Má být nástrojem smíření.

41

Rybáři neznehodnotili tajemství onoho setkání s Bohem na řece, ačkoliv to bylo tajemství, které se jevilo neúplné. Nezahodili kousky sošky, kterými se tajemství projevilo. Čekali, že se tajemství naplní. A toto naplnění na sebe nenechalo čekat. Vyplývá z toho moudrost, které se musíme naučit. V životě se setkáváme s Božím tajemstvím jen po kouskách, vidíme pouhé kamínky z mozaiky. Obyčejně chceme vidět hned všechno najednou, ale Bůh se naopak dává poznat jen pomalu a postupně. I církev se musí učit této schopnosti čekat. A pak si rybáři odnesli toto tajemství domů. Prostí lidé mají stále dost místa pro to, aby si u nich tajemství mohlo učinit příbytek. Možná, že jsme způsob, kterým hovoříme o Božím tajemství, zúžili na pouhé racionální vysvětlení. Prostí lidé ale nechávají tajemství vstoupit do srdce. U chudých lidí Bůh vždycky najde místo k přebývání. Rybáři „agasalham“: oblékli tajemství Panny Marie, které vylovili z řeky, do šatů, jako by jí byla zima a potřebovala zahřát. Bůh po nás žádá, abychom jej skryli do nejvřelejšího místa sebe sama, do svého srdce. Je to Bůh, kdo v nás osvobozuje vroucnost, kterou potřebujeme, ale nejprve k nám vstupuje téměř s prohnaností toho, kdo žebrá. Rybáři zahalili tajemství Panny Marie prostým pláštěm svojí víry. Zavolali své sousedy, aby se podívali, co krásného našli. Shromáždili se kolem ní, vyprávěli jí o svých trápeních a svěřovali jí své starosti. Tím připustili, že Boží úmysly se mohou naplnit: jedna Boží milost, pak druhá; jedna milost, která otvírá a připravuje člověka k tomu, přijmout další milost. Bůh postupně odkrývá tajemnou pokoru své síly.

42

Můžeme se mnoho naučit od tohoto postoje rybářů. Zejména tomu, aby církev byla místem, kde je přítomno Boží tajemství, aby v církvi toto tajemství mohlo mít svůj příbytek, takže by mohlo lidi přitáhnout. Pouze krása Boží může lidi přitáhnout. Cesta, kterou se Bůh přibližuje k lidem, je cesta uchvácení a okouzlení. Bůh se nechá odnést k nám domů. Probouzí v člověku přání opatrovat ho ve svém životě, ve svém domě, ve svém srdci. Probouzí v nás přání, abychom svolali sousedy a dali jim poznat jeho krásu. Misijní poslání se rodí právě z tohoto božského uchvácení, z tohoto úžasu, který vyvolává setkání s ním. Hovoříme o misijním poslání, o misijní církvi. Mám na mysli tyto rybáře, kteří svolali své sousedy, aby uviděli tajemství Panny Marie. Bez prostoty jejich postoje je naše misijní poslání odsouzeno k neúspěchu. Církev stále a naléhavě potřebuje, aby se neodnaučila tuto lekci z Aparecidy, nesmí na ni zapomenout. Sítě církve jsou křehké, možná potrhané a sešívané; loďka církve není obrovským transatlantickým parníkem, který brázdí oceány. A přesto se Bůh chce zjevit právě skrze naše omezené prostředky, protože je to stále On, kdo jedná. Drazí spolubratři, výsledek pastorační práce se neopírá o bohatství zdrojů, ale o tvořivost lásky. Samozřejmě, že vytrvalost, námaha, práce, plánování a organizace mají smysl, ale především je potřeba vědět, že síla církve nesídlí v ní samé, ale že se ukrývá v hlubině Božích vod, do nichž je povolána spustit sítě. Další lekce, kterou si církev musí stále připomínat, je, že se nesmí vzdálit od prostoty a jednoduchosti, jinak se odnaučí jazyk Tajemství. Kdyby se zřekla prostoty, zůstane za dveřmi Tajemství, protože nedokáže vstoupit k těm, kdo od církve očekávají to, co si nemohou dát sami, totiž Boha. Někdy ztrácíme ty, kdo nám nerozumí, kvůli tomu, že jsme se odnaučili jednoduchosti a nechali se unést způsobem uvažování, který je cizí našim lidem. Bez gramatiky jednoduchosti se církev zbavuje schopnosti „ulovit“ Boha v hlubinách jeho tajemství.

43

A poslední připomínka: Aparecida vyvstala na místě, které je křižovatkou. Nachází se cestě, která spojovala Rio, hlavní město, se São Paulem, rodící se podnikavou provincií, a s Minas Gerais, doly, jejichž suroviny byly velmi žádány v Evropě. Byla to křižovatka koloniální Brazílie. Poučení je toto: Bůh se zjevuje na křižovatkách. Brazilská církev nesmí zapomenout na toto povolání, které je do ní vepsáno od jejího zrodu, od jejího prvního dechu: být schopná stahovat a roztahovat srdce, schopná shromažďovat a rozdávat. 2. Ocenění cesty, kterou urazila brazilská církev Římští biskupové chovali brazilskou církev vždy ve svém srdci. Tato církev urazila úžasnou cestu, od dvanácti diecézí v době I. vatikánského koncilu k dnešním počtu 275. Nejednalo se o expanzi úředního aparátu nebo nějaké firmy, ale o pohyb, který vyvěral z evangelní logiky „pěti chlebů a dvou ryb“, které se v kontaktu s dobrotou Nebeského otce v upracovaných rukách rozmnožily. Chtěl bych dnes vyjádřit uznání vaší práci, kterou jste jako biskupové neúnavně vykonali ve vašich církevních obcích. Myslím na biskupy v pralesích, kteří cestují lodí po řekách, i v oblastech polopouští, v močálovitých oblastech Pantanalu, ve stepních oblastech nebo v osídlených džunglích velkoměst. Milujte vždy, s naprostou oddaností, vaše stádce! A myslím také na tolik jmen a tváří lidí, kteří zanechali v cestě brazilské církve dějinami nesmazatelné stopy tím, že se dotkli obrovské dobroty našeho Pána, již projevuje této církvi.[2]

44

Římští biskupové vám nikdy nebyli vzdálení: sledovali vás, povzbuzovali, doprovázeli. V posledních desetiletích vyzval blahoslavený Jan XXIII. naléhavě brazilské biskupy, aby připravili svůj první pastorační plán, a od té doby vyrostla skutečná tradice pastorační práce v Brazílii, která způsobila, že církev není transatlantickým parníkem, který se nechá unášet proudem, ale lodí, která má kompas (a ví, kam pluje). Boží služebník Pavel VI. vedle toho, že povzbuzoval k přijetí závěrů II. vatikánského koncilu a k jejich jak věrnému, tak originálnímu uvedení do praxe (srov. Všeobecné shromáždění CELAM v Medelinu), také rozhodným způsobem ovlivnil sebevědomí brazilské církve prostřednictvím Synodu o evangelizaci a onoho základního textu, který zůstává aktuální: apoštolskou exhortací Evangelii nuntiandi. Blahoslavený Jan Pavel II. pak třikrát navštívil Brazílii a procestoval ji od severu k jihu, přičemž kladl důraz na pastorační poslání církve, na úlohu společenství a účasti, na přípravu Velkého jubilea a na novou evangelizaci. Benedikt XVI. vybral Aparecidu za místo konání 5. všeobecného shromáždění CELAM (biskupské konference Latinské Ameriky), které zanechalo hlubokou stopu v církvi celého amerického kontinentu. Církev v Brazílii obdržela a s vlastní původností uvedla do života závěry II. vatikánského koncilu, a tento uskutečněný proces z ní i přes určité dětské nemoci učinil církev zralejší a dospělejší, otevřenou, velkorysou, s misijním zápalem. Dnes se nacházíme v novém okamžiku dějin. Jak se dobře vyjádřil dokumentu z Aparecidy, nejedná se o dobu změny, ale jde o změnu doby, o zásadní dějinnou změnu. A tak se tedy dnes musíme ptát: Co po nás Bůh žádá? Chtěl bych se pokusit nabídnout určitý náčrt odpovědi na tuto otázku. 3. Cesta do Emauz jako klíč k pochopení přítomnosti a budoucnosti Především není třeba podlehnout obavám, o kterých hovořil blahoslavený John Henry Newman: „Křesťanský svět se stává čím dál tím víc sterilním a vyčerpává se jako zem využitá až do konce, že je z ní jen písek.“[3] Není třeba podlehnout rozčarování, skleslosti, nespokojenosti. Hodně jsme pracovali a občas máme dojem, že jsme prohráli, připadáme si jako někdo, kdo musí bilancovat promarněné období života, díváme se na ty, kdo nás opouštějí nebo nás již nepovažují za důležité a hodné důvěry.

45

V tomto světle si znovu přečtěme příhodu učedníků jdoucích do Emauz (srov. Lk 24, 13–15). Dva učedníci prchají z Jeruzaléma, vzdalují se Boží „nahotě“, protože jsou pobouřeni neúspěchem Mesiáše, ve kterého doufali a který se nyní jeví nenapravitelně poražen, pokořen, i třetí den od jeho smrti (vv. 17–21). Toto je tajemství lidí, kteří opouštějí církev, lidí, kteří se nechali zlákat jinými nabídkami, kteří už nepovažují církev – jejich Jeruzalém – za tu, která by jim mohla nabídnout něco významného a důležitého. A proto vstupují na cestu sami, se svou deziluzí. Možná jim církev začala připadat příliš slabá, možná příliš vzdálená jejich potřebám, možná příliš chudá, co se týče odpovědí na jejich obavy, možná příliš chladná vůči nim, možná zahleděná příliš sama do sebe, uvězněná ve svém toporném způsobu vyjadřování, možná že dnešní svět učinil z církve pouhý relikt minulosti, který nestačí na nové otázky. Možná, že církev měla odpovědi pro dětství člověka, ale ne pro jeho dospělost.[4] Je skutečností, že dnes existuje mnoho lidí, kteří jsou jako oni dva emauzští učeníci. Nejen ti, kdo hledají odpovědi v nově se šířících náboženských skupinách, ale také ti, kteří se zdají již bez Boha, ať teoreticky nebo prakticky. Co dělat tváří v tvář této situaci? Je zapotřebí, aby církev neměla strach vyjít do tmy jejich noci. Aby byla schopná zachytit jejich cestu a vstoupit do jejich debaty. Je třeba, aby církev uměla vést dialog s takovými učedníky, kteří prchají z Jeruzaléma a bezcílně se toulají, osamoceni a rozčarováni z toho, že křesťanství je ve světle jejich zklamání neplodnou a sterilní půdou, neschopnou vyplodit něco smysluplného. Neúprosná globalizace a intenzivní, často divoká urbanizace předkládají mnoho slibných nabídek, takže se mnozí lidé přímo zamilují do možností, které se jim nabízejí. Skutečně obsahují cosi opravdu kladného, jako např. zkracování vzdáleností, sbližování lidí i kultur, šíření informací a služeb. Na druhé straně však mnoha lidem unikají jejich záporné účinky, aniž by si uvědomili, jak ohrožují pojetí člověka a světa, plodí rostoucí dezorientaci a prázdnotu, kterou nedovedou vysvětlit. Některými z těchto účinků je ztráta smyslu života, rozklad osobnosti, ztráta zkušenosti s příslušností k jakémukoliv „hnízdu“, absence místa a hlubokých svazků. A poněvadž není, kdo by je provázel a ukázal vlastním životem opravdovou cestu, mnozí hledali zkratky, protože laťka Velké církve jim připadala příliš vysoko. Jsou také tací, kteří uznávají ideál lidství a života nabízený církví, ale neodvažují se jej přijmout. Myslí si, že tento ideál je pro ně příliš velký, mimo jejich možnosti a že kýžený cíl je nedosažitelný. Přesto nemohou žít bez toho, aby neměli aspoň cosi, co by bylo třebas karikaturou toho, co je příliš vysoké a vzdálené. Se zklamaným srdcem hledají něco, co je znovu zklame, anebo se spokojí s částečným přimknutím, které nedovede dát definitivní plnost jejich životu. Skutečnost opuštěnosti a samoty, nepřináležitosti ani sám sobě, která tak často vyvěrá z této situace, je příliš bolestivá na to, abychom ji zamlčovali. Je nutné nechat ji promluvit. První reakce, která se nabízí, je nářek. Ale nářek je jako bumerang, který se vrací zpět a jen prohlubuje pocit neštěstí. Jen málo lidí je schopno naslouchat bolesti; potřebujeme ji alespoň umrtvit. Na pozadí tohoto panoramatu je zapotřebí církve, která dovede být společnicí a 46

jde dál než k pouhému naslouchání, církví schopnou vydat se na cestu s lidmi, schopnou dešifrovat temnotu noci skrytou za útěkem tolika bratří a sester, kteří prchli z Jeruzaléma. Církev musí být schopná uvědomit si, že v důvodech, kvůli kterým se někdo vzdaluje, je již obsažen také důvod možného návratu. Je ale nutné umět číst v tom všem s odvahou. Ježíš rozehřívá srdce učedníků z Emauz.

47

Chtěl bych, abychom se dnes všichni zeptali: Jsme ještě církví, která umí rozehřát srdce? Jsme církví schopnou přivést zpět do Jeruzaléma, doprovodit na cestě domů? V Jeruzalémě se nachází naše prameny: Písmo, katecheze, svátosti, společenství, přátelství s Pánem, s Marií a apoštoly ... Jsme ještě schopni vyprávět o všech těchto zdrojích tak, že by znovu v lidech probudili uchvácení jejich krásou? Mnozí odešli, protože jim bylo nabídnuto něco mnohem vyššího, silnějšího, rychlejšího. Ale existuje vůbec něco vyššího, než je láska, která se zjevila v Jeruzalémě? Nic není vznešenějšího, než pokoření Kříže, protože v něm láska dosahuje skutečné vznešenosti! Jsme ještě schopni ukázat tuto pravdu těm, kdo si myslí, že pravá vznešenost života se nachází jinde? A lze poznat něco silnějšího, než je moc skrytá v křehkosti lásky, dobra, pravdy a krásy? Dnešního člověka velmi přitahuje to, co je rychlejší než dříve. Rychlý internet, rychlá auta, rychlá letadla, rychlé vztahy ... A přes to všechno se pociťuje zoufalá potřeba klidu, řekl bych zpomalení. Umí být ještě církev pomalá, co se týče času, naslouchání, trpělivosti, schopnosti napravovat a znovu spojovat? A nebo je i církev už dávno pohlcena uspěchaností výkonnosti? Získejme, drazí spolubratři, schopnost s klidem sladit náš krok s krokem poutníků, (které chceme doprovázet), s jejich cestovním rytmem, abychom dokázali být jim stále nablízku a dovolili jim nechat průchod rozčarování, které mají v srdci, abychom do něj mohli vstoupit. Chtějí zapomenout na Jeruzalém, ve kterém sídlí jejich prameny, ale tak pouze zemřou žízní. Je potřeba, aby církev dokázala doprovodit ty, kdo se vrací do Jeruzaléma! Církev, která umí znovu objevit slavné a radostné věci, které se zvěstují v Jeruzalémě, pomůže pochopit, že (Jeruzalém) je mou matkou, naší matkou, a proto nejsme sirotky. V ní jsme se zrodili. Kde je náš Jeruzalém, kde jsme se narodili? Ve křtu, v prvním setkání s láskou, v povolání![5]. Je třeba církev, která bude opět zahřívat a zapalovat srdce. Je potřeba církev schopnou vracet občanství tolika svým synům a dcerám, kteří jdou jakoby cestou exodu. 4. Výzvy církve v Brazílii

48

Ve světle toho, co bylo řečeno, bych rád zvýraznil některé výzvy, které stojí před brazilskou církví. Priorita formace – biskupů, kněží, řeholníků a laiků. Drazí spolubratři, pokud nevychováme služebníky schopné rozpálit srdce lidí, kráčet jejich nocí, mluvit s nimi o jejich snech a zklamáních, znovu sjednotit jejich rozklad, v co bychom pak mohli doufat na naší přítomné i budoucí cestě? Není pravda, že je Bůh v těchto lidech zastíněn. Naučme se dívat více do hloubky člověka: pouze jim chybí někdo, kdo by rozohnil jejich srdce, jako se to stalo učedníkům jdoucím do Emauz (srov. Lk 24, 32). Proto je důležité podporovat a starat se o kvalifikovanou formaci, která vytvoří osoby schopné sestoupit do noci, aniž by se ony samy ztratily ve tmě; schopné slyšet o snech a iluzích mnohých, aniž by se nechaly svést; schopné přijmout zklamání druhých, aniž by propadly beznaději a zahořklosti; schopné dotknout se rozpadu osobnosti druhých, aniž by se jejich vlastní identita rozložila a rozpustila. Potřebujeme lidskou, kulturní, citovou, duchovní a věroučnou spolehlivost.[6] Drazí spolubratři v biskupské službě, je třeba mít odvahu k důkladné změně formačních struktur a způsobu přípravy kléru a laiků v brazilské církvi. Nestačí pouhá vágní priorita formace, ani v dokumentech, ani na konferencích. Je zapotřebí praktické moudrosti, která by uvedla do provozu dlouhodobé struktury přípravy na místní, regionální i národní úrovni, a které by byly skutečným srdcem pro biskupy, na nichž se nesmí šetřit silami, pozorností ani doprovázením. Současná situace vyžaduje kvalifikovanou formaci na všech úrovních. Biskupové nemohou delegovat tuto úlohu nikomu jinému. Nemůžete ji delegovat někomu jinému, ale musíte se jí ujmout jako něčeho, co je naprosto zásadní pro cestu vašich církevních obcí. Kolegialita a solidarita v rámci biskupské konference Brazilské církvi nesmí stačit národní leader, ale je potřeba vytvořit síť regionálních „svědectví“, která by s použitím téhož jazyka zajistila nikoliv jednohlasnost, ale opravdovou jednotu v bohatství různorodosti. Společenství je jako plátno, které je třeba trpělivě a vytrvale tkát, postupně přibližovat východiska, aby se stalo co nejširší pokrývkou. Pokrývka, která by byla utkaná jen z několika vláken, by nikoho nezahřála.

49

Je třeba si připomínat Aparecidu jako způsob sbližování různorodosti. Nejen rozdílnosti mínění kvůli sestavení nějakého dokumentu, ale rozmanitosti zkušeností s Bohem, aby se dala do pohybu životní dynamika. Učedníci z Emauz se vrátili do Jeruzaléma a vyprávěli o své zkušenosti, kterou udělali při setkání se Zmrtvýchvstalým Kristem (srov. Lk 24, 33–35). A tam se dozvěděli o dalších zjeveních Pána a dalších zkušenostech jejich bratří. Biskupská konference je právě takovým životním prostorem, kde má být možná vzájemná výměna svědectví o setkáních se Zmrtvýchvstalým Pánem, na severu, na jihu, na západě atd. Potřebujeme tedy rostoucí zhodnocení místního a regionálního prvku. Nestačí centrální řízení, ale je třeba růst v kolegialitě a solidaritě. Obohatí to všechny.[7] Stálý stav misie a pastoračního obrácení Na setkání v Aparecidě se hovořilo o stálém stavu misie[8] a o potřebě pastoračního obrácení.[9] Jsou to dva důležité výsledky tehdejšího shromáždění církve celé oblasti. V Brazílii se v těchto dvou bodech urazil významný kus cesty. O misijním poslání je třeba připomenout, že jeho naléhavost vyplývá z jeho vnitřní motivace, jedná se totiž o předávání dědictví, a ohledně misijní metody je rozhodující připomenout, že dědictví je jako štafetový kolík: nevyhazuje se do vzduchu, s úmyslem, že komu se podaří ho chytit, dobře, a komu se to nepodaří, má smůlu. Pro předání dědictví je potřeba odevzdat ho osobně, dotknout se toho, komu ho chceme darovat. Ohledně pastoračního obrácení bych rád připomenul, že pastorace není ničím jiným než projevem mateřství církve. Ona přece plodí a rodí, kojí, dává růst, napomíná, živí, vede za ruku ... Je tedy zapotřebí, aby církev uměla znovu objevit své mateřské nitro naplněné milosrdnou láskou. Bez milosrdenství je dnes nemožné vstoupit do světa „zraněných“, kteří hledají pochopení, odpuštění a lásku.

50

V misijním poslání, také na úrovni našeho kontinentu,[10] je velmi důležité posílit úlohu rodiny, protože stále zůstává základní buňkou společnosti i církve; mladé, kteří jsou budoucí tváří církve; úlohu žen, protože mají podstatnou roli při předávání víry a ve společnosti představují každodenní sílu, která ji nese vpřed a obnovuje. Neomezujme úlohu žen v církvi, ale podporujme jejich činnou přítomnost v církevním společenství. Ztratíme-li ženy v jejich celistvé a reálné dimenzi, riskujeme, že církev bude neplodná. Aparecida zdůrazňuje také povolání a misijní poslání muže v rodině, v církvi a ve společnosti jakožto otců, pracujících a občanů. Vezměte to vážně do úvahy. Úloha církve ve společnosti V rámci společnosti je jediná věc, kterou církev pro sebe žádá s obzvláštní jasností: svobodu moci ohlašovat evangelium v jeho plnosti, i když se staví proti tendencím ve světě, i když jde proti proudu, protože brání poklad, jehož je jedinou ochránkyní, a brání dary, které nejsou jejím vlastnictvím, ale které obdržela a jimž musí zůstat věrná. Církev vznáší právo moci sloužit člověku v jeho celistvosti, protože mu říká to, co Bůh zjevil o člověku a o jeho vztazích. Církev si přeje představovat ono nehmotné dědictví, bez kterého se společnost štěpí a ve městech převládá rozdělení jejich zdí, propastí a bariér. Církev má právo a povinnost pečovat o to, aby stále hořel onen plamen svobody a jednoty člověka. Naléhavými potřebami Brazílie jsou výchova, zdraví a sociální smír. Církev má k těmto tématům co říci, protože, aby bylo možné přiměřeně odpovědět na tyto výzvy, nestačí použít pouze technicko-odborná řešení, ale je třeba mít na zřeteli za nimi stojící pojetí člověka, jeho svobody, jeho hodnoty, jeho otevřenosti vůči tomu, co ho přesahuje. Drazí spolubratři, nemějte obavy nabízet tento přínos církve, který slouží celé společnosti, a nabízet slovo „vtělení“ také vlastním svědectvím. Amazonie jako lakmusový papírek a zatěžkávací zkouška brazilské církve a společnosti

51

Poslední bod, u kterého bych se chtěl zastavit, je Amazonie, protože ho považuji za velmi významný pro současnou i budoucí cestu nejen brazilské církve, ale celé brazilské společnosti. Církev se v Amazonii nechová jako někdo, kdo má stále sbalená zavazadla, aby zmizel, jakmile vytěží všechno, co lze. Církev je v Amazonské oblasti přítomná od počátku prostřednictvím misionářů, řeholních kongregací, kněží, laiků i biskupů, a doposud je tato její přítomnost určující pro budoucnost celé oblasti. Mám na mysli pohostinnost, kterou církev v Amazonii i dnes ochotně nabízí přistěhovalcům z Haiti po strašlivém zemětřesení, které postihlo jejich zemi. Chtěl bych všechny vyzvat k zamyšlení nad tím, co dokument z Aparecidy říká o Amazonii,[11] též nad jeho silným odkazováním se na úctu k celému stvoření a na ochranu toho, co Bůh svěřil člověku ne proto, aby to divoce vykořisťoval, ale aby stvoření učinil zahradou. V pastorační výzvě, kterou představuje Amazonie, nemohu nepoděkovat za to, co církev v Brazílii koná. Práce Biskupské komise pro Amazonii, která vyla ustanovena v roce 1997, již přinesla mnoho ovoce a mnohé diecéze rychle a velkoryse odpověděly na výzvu k solidaritě s touto oblastí tím, že do ní poslali jako misionáře laiky i kněze. Děkuji Mons. Jaimu Chemelovi, průkopníku této činnosti, a kardinálu Hummesovi, současnému předsedovi této komise. Ale chtěl bych dodat, že je dobré ještě dále povzbudit a rozvinout tuto činnost církve. Je zapotřebí kvalifikovaných formátorů, zejména profesorů teologie, aby mohly být upevněny výsledky, kterých bylo dosaženo na poli formace domorodého kléru, také kvůli tomu, mít kněze uzpůsobené místním podmínkám a posílí tak „amazonskou tvář“ církve. Prosím vás, abyste v tom byli odvážní, odhodlaní! Buenosaireským nářečím bych řekl, abyste byli neochvějní. Drazí spolubratři, pokusil jsem se vám bratrským způsobem nabídnout zamyšlení a směrnice pro práci církve, která je v Brazílii jako velká mozaika mnoha kamínků, obrazů, forem, problémů a výzev, ale která právě díky tomu je mimořádně bohatá. Církev nikdy neznamená jednotvárnost, ale mnohotvárnost, která se uvádí v soulad a jednotu, což platí pro každou skutečnost církve.

52

Neposkvrněná Panna Maria z Aparecidy, kéž je hvězdou, která ozařuje vaše úsilí a vaši cestu, abyste, jak to Ona učinila, přinášeli Krista každému muži a každé ženě vaší rozlehlé země. Kristus bude tím, kdo podobně jako učedníkům zmateným a zklamaným na cestě do Emauz, rozohní srdce a dodá novou a jistou naději. Přeložil Petr Havlíček SJ

53

Jsme polem víry Promluva papeže Františka na vigilii SDM, Rio de Janeiro Právě jsme si připomněli život svatého Františka z Assisi. Před křížem uslyšel hlas Ježíše, který mu řekl: „Františku, jdi a obnov můj dům“. A mladý František na toto Pánovo povolání odpoví pohotově a velkodušně. Opravit dům. Ale jaký dům? Teprve postupně si uvědomuje, že nešlo o to dělat zedníka a opravovat kamennou budovu, ale přispět k životu církve. Šlo o to, aby se dal do služeb církve, miloval ji a přičinil se, aby více odrážela Kristovu tvář. I dnes potřebuje Pán vás, mladé lidi, pro svoji církev. Drazí mladí, Pán vás potřebuje. Také dnes volá každého z vás, abyste jej následovali v Jeho církvi a byli misionáři. Drazí mladí, Pán vás dnes volá. Nikoli hromadně! Ale tebe i tebe, každého. Poslouchejte, co vám říká v srdci. Myslím, že můžeme něco naučit z toho, co se stalo v těchto dnech, když jsme museli kvůli špatnému počasí zrušit konání této vigilie na prostranství Campus Fidei. Pravé Pole Víry však není místo na mapě, ale my sami. Ano. Každý z nás, každý z vás, já, všichni. A být misionářem znamená vědět, že jsme Božím polem víry. Přidržel jsem se tohoto obrazu Pole víry a přemýšlel jsem o třech obrazech, které nám mohou pomoci lépe chápat, co znamená být učedníkem-misionářem. Za prvé, pole jako místo setby; za druhé, pole jako cvičiště a za třetí pole jako staveniště.

54

1. Pole jako místo setby. Všichni známe podobenství, ve kterém Ježíš vypráví o rozsévači, který vyšel na pole rozsévat. Některá semena padla na cestu, mezi kameny, mezi trny a nemohla se rozvinout; ale jiná padla na dobrou půdu a přinesla mnoho užitku (srov. Mt 13,1-9). Sám Ježíš vysvětluje smysl tohoto podobenství. Zrnem je Boží Slovo zasévané do našich srdcí (srov. Mt 13,18-23). Dnes, každý den, ale zvláště dnes Ježíš rozsévá. Když přijímáme Boží Slovo, pak jsme Polem víry! Dovolte prosím, aby Kristus a Jeho Slovo vstoupili do vašeho života, nechte vstoupit zrno Božího Slova, nechte je vzklíčit a růst. Bůh koná všechno, ale vy jej nechte jednat, nechte, aby ve vás působil růst. Ježíš nám říká, že semena, která padla na cestu nebo mezi kameny či trny nepřinesla plody. Myslím, že si můžeme poctivě položit otázku: Jakou půdou jsme nebo chceme být? Někdy jsme možná jako cesta: nasloucháme Pánu, ale nic to v našem životě nezmění, protože se necháváme ohlupovat mnoha povrchními signály, jimž nasloucháme. Ptám se vás, ale neodpovídejte hned. Každý ať si odpoví v srdci. Jsem ohlupován či ohlupovaná? Jindy jsme jako kamenitá půda: s nadšením přijmeme Ježíše, ale jsme nestálí a kvůli těžkostem nemáme odvahu jít proti proudu; anebo jsme jako trnitá půda: věci, negativní vášně v nás dusí Pánova slova (srov. Mt 13,18-22). Zvykl jsem si ve svém srdci hrát dvojí roli? Vypadat dobře před Bohem a zároveň před ďáblem? Chci přijmout Ježíšovo zrno a současně zalévat trní a plevel, které rostou v mém srdci? Dnes jsem si ale jist, že zrno může padnout do dobré půdy. Slyšme, jak padá zrno do dobré půdy. Někdo možná řekne: „Ne, Otče, já nejsem dobrou půdou, jsem pohroma, jsem plný kamenů, trní..“ Ano může tomu tak být na povrchu, ale uvolni kousíček, malý kousek dobré půdy a nechej tam padnout zrno a uvidíš, že vyklíčí. Vím, že chcete být křesťany doopravdy a nikoli na částečný úvazek, part-time, nikoli „škrobenými“ křesťany se zdviženým nosem, křesťany na pohled, nýbrž autentickými křesťany. Jsem si jist, že nechcete žít v iluzi nekonzistentní svobody, která se nechává vláčet módami a momentálními výhodami. Vím, že míříte vysoko, k definitivním rozhodnutím, která životu dávají plný smysl. Je tomu tak nebo ne? (odpověď: ano) Je. Dobře, je-li tomu tak, udělejme jedno: všichni mlčky pohleďme do srdce a každý řekněme Ježíši, že chce přijmout setbu. Řekněte Ježíši: pohleď, Ježíši na kameny, trní, plevel, ale pohleď na tento malý kousek půdy, kterou nabízím, aby přijala zrno. Nechme padnout 55

Ježíšovo zrno mlčky. Pamatujte si tuto chvíli, každý zná jméno zrna, které padlo. Nechte jej růst, Bůh se o ně postará.

56

2. Pole je vedle místa setby také cvičištěm. Ježíš nás žádá, abychom jej následovali po celý život, byli Jeho učedníky a byli „v jeho týmu“. Myslím, že většina z vás má ráda sport. A tady v Brazílii, jako i v jiných zemích, je kopaná národní vášní. Ano či ne? Co dělá hráč, když je povolán stát se členem týmu? Musí trénovat a to hodně! Tak je tomu v našem životě Pánových učedníků. Svatý Pavel nám o křesťanech říká: „Kdo se chce zúčastnit nějakého závodu, zachovává ve všem zdrženlivost. Oni to dělají, aby získali věnec pomíjející, ale my věnec nepomíjející!“ (1 Kor 9,25). Ježíš nám nabízí něco mnohem více než Světový pohár! Nabízí nám možnost plodného a šťastného života a nabízí nám také budoucnost, která nebude mít konce, život věčný spolu s Ním. To nám nabízí Ježíš. Avšak žádá po nás, abychom zaplatili vstup, a to znamená trénovat, abychom „byli ve formě“, beze strachu se vyrovnávali se životními situacemi a dosvědčovali svoji víru. Dialogem s Ním: modlitbou. Zeptám se, ale odpovězte ve svém srdci, nikoli nahlas, ale mlčky. Modlím se? Každý si odpověz. Mluvím s Ježíšem anebo mám strach ze ztišení? Dovolím, aby Duch svatý mluvil v mém srdci? Ptám se Ježíše: co chceš, abych učinil? V tom spočívá cvičení, trénink. Ptejte se Ježíše, mluvte s Ježíšem. A když se v životě spletete, uklouznete, dopustíte-li se něčeho zlého, nemějte strach. Řekněte: Ježíši, podívej, co jsem učinil. Co mám nyní dělat? Vždycky však s Ježíšem mluvte, v dobrém i ve zlém, když uděláte něco dobrého, i když se dopustíte něčeho zlého. Nemějte z Něho strach! Toto je modlitba. A tak se cvičíte v dialogu s Ježíšem, v tomto misionářském učednictví! Svátostmi, které dávají růst Jeho přítomnosti v nás a přizpůsobují nás Kristu. Bratrskou láskou, uměním naslouchat, chápat, odpouštět, přijímat, pomáhat druhému, každému člověku bez vylučování nebo odsouvání na okraj.

57

3. Pole jako staveniště. Je-li naše srdce dobrou půdou, která přijímá Boží Slovo, a když ve snaze žít křesťansky „propotí košile“, zakusíme něco velkého: nikdy nejsme sami, jsme součástí rodiny bratří, kteří jdou stejnou cestou, jsme součástí církve. A zeptám se vás: Chcete budovat církev? (odpověď:ano) Přičiníte se o to? (odpověď:ano) A zítra zapomenete, že jste řekli ano… (odpověď: ne). Tak to se mi líbí. Jsme součástí církve, ba dokonce se stáváme tvůrci církve a protagonisty dějin. Buďte protagonisty. Přejděte do útoku! Jděte vpřed, budujte lepší svět, svět bratrství, spravedlnosti, lásky, pokoje a solidarity. Buďte stále v útoku. Svatý Petr nám říká, že jsme živými kameny, které tvoří duchovní chrám (srov. 1 Petr 2,5). Pohlédneme-li na toto pódium, vidíme, že má formu kostela vybudovaného z kamenů a cihel. V Ježíšově církvi jsme živými kameny a Ježíš po nás chce, abychom vytvářeli Jeho církev. Každý z nás je živým kamenem, kouskem budovy, a přijde-li déšť a tento kousek chybí, proteče dovnitř voda. Nestavte kapličku, která pojme jenom malou skupinu lidí. Ježíš nás žádá, aby Jeho živá církev byla tak velká, že pojme celé lidstvo a stane se domem pro všechny. Říká mně, tobě a každému: „Jděte a získejte za učedníky všechny národy“. Tento večer mu odpovězme: Ano, chci také být živým kamenem, společně chceme budovat Ježíšovu církev! Řekněme společně: chci se stát a být budovatelem Kristovy církve! (mladí opakují). Tvoje mladé srdce touží vytvářet lepší svět. Pozorně sleduji zprávy a vidím, že mnozí mladí lidé v různých částech světa vyšli do ulic, aby vyjádřili tuto touhu po spravedlivější a bratrštější civilizaci. Mladí v ulicích jsou těmi, kdo chtějí být protagonisty změny. Prosím vás, nedovolte, aby se jiní stali protagonisty změny. Vy jste těmi, kterým patří budoucnost. Skrze vás vstupuje do světa budoucnost. Prosím vás, abyste byli protagonisty této změny. Nadále překonávejte apatii a nabízejte křesťanskou odpověď na sociální a politický nepokoj, který se vyskytuje v různých částech světa. Prosím vás, abyste byli budovateli světa a přičinili se o lepší svět. Drazí mladí, prosím vás, nehleďte na život shůry, zapojte se do něho, Ježíš nezůstal nahoře, ale sestoupil. Nedívejte se na život shůry, ponořte se do něho, jako to učinil Ježíš. Zbývá však otázka: odkud začít? Koho se ptát, s čím začít? Jednou se kdosi ptal Matky Terezy z Kalkaty, co by se mělo v církvi změnit, a ona odpověděla: ty a já! Ať se tedy každý znovu v tichu zeptá: Mám-li začít od sebe, odkud začnu? A každý ať otevře svoje srdce, aby mu Ježíš řekl, odkud začít. 58

Drazí přátelé, nezapomínejte, že jste polem víry! Buďte atlety Krista! Buďte budovateli krásnější církve a lepšího světa. Pozvedněme svůj zrak k Matce Boží. Ona nám pomáhá následovat Ježíše, dává nám příklad svým přitakáním Bohu: „Jsem služebnice Páně, ať se mi stane podle tvého slova“ (Lk 1,38). Spolu s Marií řekněme Bohu také my: ať se mi stane podle tvého slova. Tak jest.

59

Jděte beze strachu sloužit Papežova homilie na závěr Světových dní mládeže, Rio de Janeiro Ctění bratři v biskupské a kněžské službě, drazí bratři a sestry, drazí mladí! „Jděte a získejte za učedníky všechny národy“ – těmito slovy se Ježíš obrací na každého z vás a říká: „Bylo krásné účastnit se Světového dne mládeže, žít víru společně s dalšími mladými lidmi ze čtyř světových stran, ale nyní musíš jít a předat tuto zkušenost druhým“. Ježíš tě volá, aby ses stal učedníkem na misiích! Co nám dnes ve světle slyšeného Božího Slova říká Pán? Tři věci: Jděte, beze strachu, sloužit. 1. Jděte. V těchto dnech jste tady v Riu mohli získat krásnou zkušenost setkání s Kristem a společného setkání s Ním; pocítit radost z víry. Zkušenost tohoto setkání však nesmí zůstat uzavřena v našem životě nebo v malé skupině farnosti, hnutí, vašeho společenství. Bylo by to jako vzít kyslík plameni. Víra je plamen, který je tím živější, čím více se sdílí, předává, aby všichni mohli poznat, milovat a vyznávat Ježíše Krista, který je Pánem života a dějin (srov. Řím 10,9).

60

Avšak, pozor! Ježíš neřekl, chcete-li nebo budete-li mít čas, nýbrž: „Jděte a získejte za učedníky všechny národy“. Sdílet zkušenost víry, dosvědčovat víru a hlásat evangelium je mandát, který Pán svěřuje celé církvi, i tobě. Je to příkaz, který se však nerodí z touhy po nadvládě nebo z touhy po moci, ale ze síly lásky, ze skutečnosti, že Ježíš jako první přišel mezi nás, dal nám nikoli něco ze sebe, nýbrž nám dal sebe celého. Dal svůj život, aby nás zachránil a prokázal nám Boží lásku a milosrdenství. Ježíš s námi nenakládá jako s otroky, nýbrž jako se svobodnými osobami, přáteli a bratry. Nejenom nás posílá, ale i provází, a během tohoto misijního poslání lásky je neustále při nás. Kam nás Ježíš posílá? Neexistují hranice, ani omezení. Posílá nás ke všem. Evangelium je pro všechny a nikoli pro některé. Není jenom pro ty, kteří se nám zdají bližší, vnímavější a přívětivější. Je pro všechny. Nemějte strach jít a nést Krista do každého prostředí, až na existenciální periferie, i za tím nevzdálenějším, nejindiferentnějším. Pán hledá všechny, chce, aby všichni vnímali vroucnost Jeho milosrdenství a Jeho lásky. Chtěl bych, aby se zvláště Kristův pokyn: „Jděte“, rozezněl ve vás mladých latinskoamerické církve, kteří jste zapojeni do kontinentální misie prosazované zdejšími biskupy. Brazílie, Latinská Amerika, svět potřebuje Krista! Svatý Pavel říká: „Běda mně, kdybych nehlásal evangelium!“ (1 Kor 9,16). Tento kontinent obdržel zvěst evangelia, která poznamenala jeho vývoj a přinesla mnohé plody. Nyní je tato zvěst svěřena také vám, aby zněla v nové síle. Církev potřebuje vás, vaše nadšení, kreativitu a radost, které vás charakterizují. Velký apoštol Brazílie, bl. José de Anchieta, šel do misií, když mu bylo teprve devatenáct let. Víte, kdo je nejlepší pro evangelizaci mladých? Někdo mladý. Touto cestou je třeba se vydat.

61

2. Beze strachu. Někdo by si mohl myslet: „Nemám žádnou speciální přípravu. Jak mohu hlásat evangelium?“ Drahý příteli, tvůj strach se moc neliší od toho, jaký strach měl Jeremiáš, když byl povolán Bohem, aby se stal prorokem. Slyšeli jsme to před chvílí v prvním čtení: „Ach, Pane, Hospodine, neumím mluvit, neboť jsem ještě příliš mladý.“ Bůh vám také říká to, co řekl Jeremiášovi: „Neboj se…, neboť já jsem s tebou, abych tě vysvobodil“ (Jer 1,7.8). On je s námi! „Nemějte strach!“ Jdeme-li hlásat Krista, On sám nás předchází a vede. Když posílal své učedníky na misii, slíbil: „ Já jsem s vámi po všechny dny“ (Mt 28,20). A to platí také pro nás! Ježíš nás nenechává samotné, nikdy nenechá nikoho samotného! Vždycky nás provází. Dále, Ježíš neřekl: „Jdi“, ale „Jděte“. Jsme posláni společně. Drazí mladí, vnímejte v tomto misijním poslání přítomnost celé církve a také společenství svatých. Když čelíme výzvám společně, pak jsme silní, objevíme zdroje, které jsme neuměli najít. Ježíš nepovolal apoštoly, aby žili o samotě, povolal je, aby tvořili skupinu, společenství. Rád bych se obrátil také na vás, mladí kněží, kteří spolu se mnou koncelebrujete. Přišli jste jako doprovod s vašimi mladými, a to je krásné, sdílet tuto zkušenost víry, je jisté, že to všechny omladilo, mládež dokáže nakazit mládím. Je to však pouze jedna etapa cesty. Prosím vás, dál je provázejte velkodušně a radostně, pomáhejte jim zapojovat se aktivně do církve, aby se nikdy necítili osamoceni! Rád bych nyní vyjádřil vděčnost skupinám, které se věnují pastoraci mládeže, hnutím a novým komunitám, které tak tvořivě a odvážně doprovázejí mladé lidi při jejich zkušenosti života v církvi. Pokračujte dál a nemějte strach. 3. Poslední slovo: sloužit. Na začátku Žalmu, který jsme zpívali, jsou tato slova: „Zpívejte Pánu píseň novou“ (Žl 95,1). Co je tato nová píseň? Nejsou to slova, ani melodie, ale píseň vašeho života, svolení ke ztotožnění vašeho života s tím Ježíšovým, osvojení si Jeho cítění, Jeho myšlení, Jeho jednání. Ježíšův život je životem pro druhé. Je životem služby.

62

Svatý Pavel pravil ve čtení, které jsme před chvílí slyšeli: „Udělal jsem ze sebe služebníka všech, abych získal tím větší počet lidí“ (1 Kor 9,19). Kvůli hlásání Ježíše se Pavel stal „služebníkem všech“. Evangelizovat znamená dosvědčovat v první osobě Boží lásku, překonávat svoje sobectví, sloužit, sklánět se k bratřím a mýt jim nohy, jako to činil Ježíš. Tři slova: Jít beze strachu sloužit. Následováním těchto třech bodů, zakusíte, že ten, kdo evangelizuje, je sám evangelizován, a kdo předává radost z víry, dostává radost. Drazí mladí, po návratu do svých domovů nemějte strach být velkodušní vůči Kristu, dosvědčovat Jeho evangelium. V prvním čtení, kde Bůh posílá proroka Jeremiáše, dává mu moc „vytrhávat a hubit, ničit a bořit, stavět a sázet“ (srov. Jer 1,10). Také pro vás to platí. Nést evangelium znamená nést Boží moc, vytrhávat a hubit zlo a násilí, ničit a bořit překážky sobectví, netolerance a nenávisti, stavět nový svět. Drazí mladí, Ježíš Kristus s vámi počítá! Církev s vámi počítá. Papež s vámi počítá! Maria, Ježíšova a naše matka ať vás ustavičně provází svojí něhou: „Jděte a získejte za učedníky všechny národy“. Amen. Přeložil Milan Glaser SJ

63

Maria nás učí být misionáři Promluva papeže Františka před modlitbou Anděl Páně, Rio de Janeiro Drazí bratři a sestry, Na konci této eucharistické slavnosti, kterou jsme pozvedli k Bohu svůj zpěv chvály a vděčnosti za všechny milosti, které jsme obdrželi během tohoto Světového dne mládeže, bych rád poděkoval mons. Orani Tempestovi a kardinálu Rylkovi za slova, která mi adresovali. Děkuji také vám, drazí mladí, za všechny radosti, kterými jste mne během těchto dní obdarovali. Děkuji. Každého si nesu ve svém srdci! Obraťme nyní svůj zrak k nebeské Matce, Panně Marii. V těchto dnech vám Ježíš naléhavě opakoval pozvání, abyste byli učedníky – misionáři. Slyšeli jste hlas Dobrého Pastýře, který vás volal jménem a rozpoznali jste hlas, který vás volal (srov. Jan 10,4). Není snad pravdou, že jste v tomto hlasu, který zněl ve vašem srdci, cítili něhu Boží lásky? Není pravda, že jste zakusili krásu ze společného následování Krista v církvi? Není pravda, že jste lépe pochopili, že evangelium je odpovědí na touhu po plnějším životě? (srov. Jan 10,10). Je to pravda?

64

Neposkvrněná Panna se za nás přimlouvá v nebi jako dobrá matka, která opatruje svoje děti. Maria nás učí svým životem, co znamená být učedníkem – misionářem. Pokaždé, když se modlíme Anděl Páně, upamatováváme se na událost, která navždy změnila lidské dějiny. Když Anděl Gabriel zvěstoval Marii, že se stala Matkou Ježíše, Spasitele, svěřila se Bohu, aniž chápala plný význam tohoto povolání, a odpověděla: „Jsem služebnice Páně: ať se mi stane podle tvého slova“ (Lk 1,38). Co však učinila hned potom? Jakmile přijala milost, stát se matkou vtěleného Slova, nedržela si tento dar pro sebe, ale cítila za něj odpovědnost a vyšla ze svého domu a spěchala na pomoc své příbuzné Alžbětě, která ji potřebovala (srov. Lk 1,38–39), učinila skutek lásky a konkrétní služby, nesouc Ježíše ve svém lůně. A učinila to bez prodlení! To je náš vzor, drazí přátelé. Ta která dostala od Boha nejcennější dar, odpovídá nejprve tím, že se vydává na cestu, aby sloužila a nesla Krista. Prosme Matku Boží, aby pomáhala také nám darovat radost z Krista našim příbuzným, našim druhům, našim přátelům a všem. Stojí to za to! Vyjít, vydat se odvážně a velkodušně na cestu, aby se každý muž i žena mohli setkat s Pánem. Drazí mladí, příští setkání Světového dne mládeže bude v roce 2016 v Krakově, v Polsku. Prosme na mateřskou přímluvu Mariinu o světlo Ducha svatého na cestu, která nás povede na tuto novou etapu radostného slavení víry a Kristovy lásky. Přeložil Milan Glaser SJ

65

Dnešek je jiskrou věčnosti Papež František k zástupcům episkopátů Latinské Ameriky, 28.7. Rio de Janeiro 1. Úvod Děkuji Pánu za tuto příležitost mluvit s vámi, bratry biskupy, zodpovědnými za CELAM v tomto čtyřletí 2011-2015. Již 57 let CELAM slouží 22 biskupským konferencím Latinské Ameriky a Karibiku v solidární a subsidiární spolupráci při prosazování, stimulování a dynamizaci biskupské kolegiality a biskupského společenství mezi církvemi tohoto regionu a jejich pastýři. Byl jsem stejně jako vy svědkem mocného impulsu Ducha na V. generální konferenci latinskoamerického a karibského episkopátu v Aparecidě v květnu roku 2007, která stále oduševňuje činnost CELAMu směrem ke kýžené obnově místních církví. Tato obnova se z velké části již uskutečňuje. Rád bych tuto konverzaci soustředil na odkaz onoho bratrského setkání, které jsme pokřtili jako kontinentální misi. 2. Příznačné charakteristiky Aparecidy

66

Existují čtyři charakteristiky, které jsou vlastní této V. konferenci. Jsou to čtyři sloupy vývoje, který v Aparecidě nastal, a tvoří její originalitu. 1)Počátek bez dokumentu V Medellíně, Pueblu a Santo Domingu se začínalo přípravnými pracemi, které vyvrcholily v dokumentu typu Instrumentum laboris, který se rozvinul v diskusi, reflexi a přešel do schváleného závěrečného dokumentu. Aparecida však prosadila účast místních církví jako přípravnou cestu, která vrcholila v souhrnném textu. Tento dokument, ačkoli byl opěrným bodem V. generální konference, nebyl přijat jako výchozí. Počáteční práce spočívaly ve společné konfrontaci pastoračních starostí vzhledem ke změně doby a k nezbytnosti znovu si osvojit život učednictví i misionářskou dimenzi, na níž Kristus založil církev. 2)Prostředí společné modlitby s lidem Božím Důležité je zmínit modlitební prostředí vzniklé každodenním společenstvím v eucharistii a při jiných liturgických momentech, kdy nás neustále provázel Boží lid. Na druhé straně stojí fakt, že práce probíhaly v podzemních prostorách svatyně, a byly doprovázeny „funkční hudbou“ zpěvů a modliteb věřících. 3)Dokument, který pokračuje nasazením v kontinentální misii V tomto kontextu modlitby a života se zrodila touha po nových Letnicích pro církev i závazek kontinentální misie. Aparecida nekončí dokumentem, ale pokračuje kontinentálním misijním nasazením. 4)Přítomnost Naší Paní, Matky Ameriky Je to první konference latinskoamerického a karibského episkopátu, která se koná v mariánské svatyni. 3. Dimenze kontinentální misie Kontinentální misie se promítá do dvou dimenzí: programové a paradigmatické. Programová misie, jak naznačuje její název, spočívá v realizaci skutků misijní povahy. Zatímco paradigmatická misie v sobě zahrnuje kladení obvyklé činnosti místních církví do misijní souvislosti. Sem evidentně spadá jako důsledek veškerá dynamika reformy církevních struktur. „Změna struktur“ (z přežitých na nové) není plodem studia organizování funkčního církevního zřízení, z čehož by plynula statická reorganizace, nýbrž důsledkem dynamiky misijního poslání. Přežité struktury padají tím, co mění srdce křesťanů, a tím je právě misijní dimenze. Z toho plyne důležitost paradigmatické misie. Kontinentální misie – programová i paradigmatická – vyžaduje zrod vědomí církve, která se organizuje, aby sloužila všem pokřtěným i lidem dobré vůle. Kristův učedník není izolován v jakési spiritualitě intimizmu, nýbrž je člověkem žijícím ve společenství, aby se dával druhým. Kontinentální misie proto implikuje církevní příslušnost. Tato formulace, jež začíná misijním učednictvím a zahrnuje pochopení identity křesťana v církevní příslušnosti, vyžaduje, abychom určili stávající výzvy misijní dimenze učednictví. Poukážu jenom na dvě: interní obnova církve a dialog se současným světem. 67

Interní obnova církve

68

Aparecida označila pastorační konverzi za nezbytnost. Tato konverze v sobě zahrnuje víru v Dobrou zvěst, víru v Ježíše Krista, nositele Božího království, v Jeho průnik do světa, v Jeho vítěznou přítomnost nad zlem, víru v pomoc a vedení Ducha svatého, víru v církev, Kristovo tělo prodlužující dynamismus Vtělení. V tomto smyslu je nezbytné, abychom jakožto pastýři kladli otázky, které se vztahují k církvím, jimž předsedáme. Tyto otázky slouží jako vodítko při zkoumání stavu diecézí, pokud jde o přijetí ducha Aparecidy, a jsou to otázky, které je vhodné si často klást při zpytování svědomí. 1. Přičiňujeme se o to, aby práce naše a našich kněží byla spíše pastorační než administrativní? Kdo má hlavní prospěch z církevní práce? Církev jako organizace nebo Boží lid jako celek? 2. Překonáváme pokušení věnovat reaktivní pozornost složitým problémů, které vznikají? Vytváříme návyk pro-aktivní? Prosazujeme prostory a příležitosti, kde by se mohlo projevovat Boží milosrdenství? Jsme si vědomi odpovědnosti za opětovné zvažování pastoračních aktivit a funkčnosti církevních struktur zaměřených na hledání dobro věřících i společnosti? 3. Umožňujeme věřícím laikům, aby měli podíl na misijním poslání? Nabízíme Boží Slovo a svátosti s jasným vědomím a přesvědčením, že se v nich projevuje Duch svatý? 4. Je pastorační rozlišování využívající diecézních rad obvyklé kritérium? Jsou tyto rady, včetně těch farních, pastoračních i ekonomických rad, skutečným prostorem účasti věřících laiků na pastoračních poradách, pastorační organizaci a pastoračním plánování? Dobré fungování rad je rozhodující. Myslím, že jsme v tomto ohledu velmi pozadu. 5. Máme my pastýři, biskupové i kněží, povědomí a přesvědčení o misijním poslání věřících a dáváme jim svobodu, aby šli a rozlišovali na své cestě učedníků misijní poslání, které jim Pán svěřuje? Podporujeme je a provázíme, překonáváme všechna pokušení manipulace či nevhodného podrobování? Máme stálou ochotu nechat se interpelovat při hledání dobra církve a jejího misijního poslání ve světě? 6. Považují se pastorační asistenti a vůbec věřící za součást církve? Identifikují se s ní a přibližují ji vzdáleným pokřtěným? Je pochopitelné, že tady jsou ve hře postoje. Pastorační konverze se týká hlavně postojů a reformy života. Změna postojů je nezbytně dynamická. „Stává se procesem“, který jediný může být veden, provázen a rozlišován. Je důležité mít neustále na paměti, že buzolou umožňující nezbloudit na této cestě, je katolická identita pojatá jako církevní příslušnost. Dialog se současným světem Je dobré si připomenout slova Druhého vatikánského koncilu: „Radost a naděje, smutek a úzkost lidí naší doby, zvláště chudých a všech, kteří nějak trpí, je i radostí a nadějí, smutkem a úzkostí Kristových učedníků“ (Gaudium et 69

spes, 1). Tady spočívá základ dialogu se současným světem.

70

Odpověď na existenciální otázky dnešního člověka, zvláště nových generací, s přihlédnutím k jejich jazyku, obnáší plodnou změnu, kterou je třeba projít s pomocí evangelia, magisteria a sociálního učení církve. Scénáře a areopágy jsou nejrozmanitější. Například existují v tomtéž městě rozličné kolektivní představy, které vytvářejí „různá města“. Pokud setrváváme pouze v parametrech „kultury, která byla odjakživa“, což je v zásadě kultura rurální, výsledkem bude anulace moci Ducha svatého. Bůh je na všech stranách. Je třeba umět jej objevit, abychom jej mohli zvěstovat jazykem každé kultury; a každá skutečnost, každý jazyk má odlišný rytmus. 4. Některá pokušení proti misionářskému učednictví Misionářská dimenze učedníka bude podrobována pokušení. Je důležité umět chápat strategii zlého ducha, abychom si pomohli při rozlišování. Nejde o to jít a vymítat démony. Jde o pouhou evangelní prozíravost a vychytralost. Zmíním jenom některé sklony, které utvářejí „pokoušenou“ církev. Jde o rozpoznání jistých současných nabídek, které se mohou maskovat v dynamice misionářského učednictví a brzdit, ba znemožnit proces pastorační konverze. 1. Ideologizace evangelního poselství. Je to pokušení, které bylo v církvi od počátku: hledání hermeneutiky evangelní interpretace mimo samotné poselství evangelia. Příklad: Aparecida v jisté chvíli trpěla tímto pokušením ve formě jakési „asepse“ (sterilizace). Užívala se správně metoda „vidět, posuzovat, jednat“ (srov. č.19). Pokušení spočívalo ve snaze „vidět“ naprosto sterilně, v neutrálním „vidění“, které je nerealizovatelné. Vidění je vždycky ovlivněno pohledem. Neexistuje aseptická hermeneutika. Otázka tehdy zněla: Jakým pohledem přistoupit k realitě? Aparecida odpověděla: pohledem učedníka. To jsou myšleny odstavce 20 až 32. Existují další způsoby ideologizace poselství a v Latinské Americe a Karibiku se nyní objevují nabídky tohoto rázu. Některé z nich zmíním: a) Socializující redukcionismus. Objevit tuto ideologizaci je nejsnadnější. V určitých chvílích byla velmi silná. Jde o interpretační nárok zakládající se na hermeneutice sociálních věd. Zahrnuje nejrůznější oblasti: od volného trhu až po marxistické kategorie. b) Psychologická ideologizace. Jde o elitářskou hermeneutiku, která v posledku redukuje „setkání s Ježíšem“ a jeho další rozvoj na dynamiku sebepoznání. Běžně se nabízí hlavně na kursech spirituality, na duchovních obnovách atd. Ústí do imanentního sebevztažného postoje. Nezná transcendenci a proto ani misionářskou dimenzi. c) Gnostická nabídka. Hodně se váže k předchozímu pokušení. Běžně se vyskytuje mezi elitami v nabídce nadřazené, dosti netělesné spirituality, která ústí do pastoračních postojů „quaestiones disputatae“. Byla to první deviace prvotního společenství a v dějinách církve se opětovně vyskytuje v revidovaných a opravených vydáních. Lidově se nazývá „osvícené katolictví“ (jakožto soudobé dědictví osvícenské kultury).

71

d) Pelagiánská nabídka. Objevuje se ve formě restaurování. Usiluje o pouhé disciplinární řešení nešvarů v církvi, o restauraci překonaných zvyků a forem, které už nejsou schopny mít ani kulturní význam. V Latinské Americe je patrná v malých skupinách, některých nových řeholních kongregacích, které mají přehnanou tendenci k věroučnému či disciplinárnímu „bezpečí“. V zásadě je statická, i když pěstuje involuční dynamiku ad intra. Snaží se „recyklovat“ ztracenou minulost. 2. Funkcionalismus. Jeho působení v církvi je paralyzující. Spíše než realitou cesty je nadšen „rozpisem cesty“. Funkcionalistická koncepce netoleruje tajemství, usiluje o účinnost. Redukuje realitu církve na strukturu jakési neziskové organizace (NGO). Platí ověřitelný výsledek a statistiky. Odtud vede cesta ke všem podnikatelským modalitám církve. Je jakousi „teologií prosperity“ z hlediska organizování pastorace. 3. Klerikalismus je také velmi aktuální v Latinské Americe. Je kuriózní, že ve většině případů jde o hříšnou spoluvinu. Farář klerikalizuje a věřící laik jej prosí o klerikalizaci, protože se mu jeví jako pohodlná. Fenomén klerikalismu z velké části vysvětluje nedostatek zralosti a křesťanské svobody v části latinskoamerického laikátu. Buď neroste (většina) nebo se krčí pod příkrovem zmíněných ideologizací anebo má částečnou a omezenou příslušnost. V našich zemích však existuje forma laické svobody v lidové zkušenosti: katolík jakožto lid. Tady je patrná větší autonomie, většinou zdravá, která se zásadně vyjadřuje lidovou zbožností. Jedna kapitola dokumentu z Aparecidy podává hluboký popis této dimenze. Nabídka biblických skupin, církevních společenství a pastoračních rad míří k překonání klerikalismu a k růstu odpovědnosti věřících laiků. Mohli bychom pokračovat popisem některých jiných pokušení proti misionářskému učednictví, ale myslím, že tato jsou v Latinské Americe a Karibiku v této chvíli nejvíce důležitá a nejsilnější. 5. Některá eklesiologická kritéria

72

1. Misionářské učednictví, které Aparecida nabízí církvi Latinské Ameriky a Karibiku, je cestou, kterou chce Bůh pro „dnešek“. Veškeré utopické projektování (do budoucnosti) nebo restaurování (do minulosti) nemá dobrého ducha. Bůh je skutečný a projevuje se „dnes“. Vzhledem k minulosti se nám Jeho přítomnost dává jako „paměť“ velkého díla spásy jak v Jeho lidu, tak v každém z nás; vzhledem k budoucnosti se nám dává jako „příslib“ a naděje. V minulosti byl Bůh přítomen a zanechal svoji stopu: paměť nám pomáhá setkávat se s Ním; v budoucnosti je pouze příslib... avšak nikoli v tisíci a jedné možné „budoucnosti“. „Dnešek“ je nejvíce podobný věčnosti, ba dokonce „dnešek“ je jiskrou věčnosti. V „dnešku“ jde o život věčný. Misionářské učednictví je posláním, povoláním a pozváním. Je dáno „dnes“, ale „v tenzi“. Neexistuje misionářské učednictví, které by bylo statické. Misionářučedník nemůže vlastnit sebe samého, jeho imanence je v napětí k transcendenci učednictví a k transcendenci misijního poslání. Nepřipouští sebevztažnost: buď se vztahuje k Ježíši Kristu anebo k lidu, kterému má zvěstovat. Subjekt, který přesahuje sebe. Subjekt projektovaný k setkání, setkání s Mistrem (který nás pomazává na učedníky) a setkání s lidmi, kteří čekají na zvěst. Proto rád říkám, že postavení misionáře-učedníka není centrální, nýbrž periferní. Žije v napětí směrem k periferiím... včetně periferií věčnosti v setkání s Ježíšem Kristem. Mluvit při hlásání evangelia o „existenciálních periferiích“ decentralizuje a obvykle máme strach vyjít z centra. Misionář-učedník je „decentralizovaný“: centrem je Ježíš Kristus, který svolává a posílá. Učedník je poslán na existenciální periferie. 2. Církev je instituce, ale když se tyčí v „centru“, stává se funkcí a postupně se začíná přetvářet na neziskovou organizaci (NGO). Pak si církev osobuje, že má svoje světlo, a přestává být oním „mysterium lunae“, o kterém mluví otcové církve. Je čím dál více sebevztažná a oslabuje nutnost misionářské dimenze svého bytí. Z „instituce“ se stává „dílo“. Přestává být Nevěstou a stává Administrátorkou; ze Služebnice se stává Kontrolorka. Aparecida chce církev Nevěstu, Matku, Služebnici, která víru spíše usnadňuje než kontroluje.

73

3. Aparecida klade důraz na dvě pastorační kategorie, které plynou ze samotného evangelia a mohou posloužit také jako kritérium hodnocení způsobu, jakým v církvi žijeme misionářské učednictví. Jsou to blízkost a setkání. Nejsou nové, ale představují způsob, kterým se v dějinách zjevil Bůh. „Bůh blízký“ svému lidu, blízkost, která vrcholí Vtělením. Bůh, který jde vstříc svému lidu. V Latinské Americe a Karibiku existuje „odtažitá“ pastorace, disciplinární pastorace, která upřednostňuje principy, ukazatele, organizační postupy… samozřejmě bez blízkosti, bez něhy, bez pohlazení. Je ignorována „revoluce něhy“, která způsobila vtělení Slova. Pastorace s takovouto dávkou distance není s to dosáhnout setkání: setkání s Kristem, setkání s bratřími. Z tohoto typu pastorace může vzejít maximálně nějaký typ proselytismu, ale nikdy nevede k začlenění do církve, ani k církevní příslušnosti. Blízkost vytváří společenství i příslušnost, umožňuje setkání. Blízkost dostává formu dialogu a vytváří kulturu setkání. Prubířským kamenem blízkosti a schopnosti setkání je homilie. Jaké jsou naše homilie? Přibližují nás k příkladu našeho Pána, který „mluvil jako ten, kdo má moc“, anebo jen poučují, jsou odtažité a abstraktní?

74

4. Pastoraci kontinentální misie (programovou i paradigmatickou) vede biskup. Biskup musí vést, ale to neznamená zpupnost. Kromě odkazu na velké postavy latinskoamerického episkopátu, které všichni známe, bych zde rád přidal pár profilových rysů biskupa, jak jsem o nich už mluvil k nunciům na setkání, které jsme měli v Římě. Biskupové musejí být pastýři, blízcí lidu, otcové a bratři, velmi skromní, trpěliví a milosrdní. Muži milující chudobu, jak vnitřní chudobu jakožto svobodu před Pánem, tak vnější chudobu jakožto prostý a střízlivý život. Muži, kteří nemají „psychologii knížat“. Muži, kteří nejsou ambiciózní a jsou spojeni s církví, aniž by čekali na jinou. Muži schopní bdít nad stádcem, které jim bylo svěřeno, a pečovat o vše, co udržuje jeho jednotu, bdít nad svým lidem, všímat si eventuálních nebezpečí, která jej ohrožují, ale především dbát o růst naděje a mít slunce a světlo v srdci. Muži schopní laskavě a trpělivě držet krok Boží v Jeho lidu. A místo, kde má biskup se svým lidem stát, je trojí: vpředu, aby ukazoval cestu, uprostřed, aby udržoval jednotu a neutralizoval vybočení, a vzadu, aby nikdo nezůstával pozadu, ale také a zásadně proto, že stádce samo umí větřit nové cesty. Nechtěl bych o postavě biskupa podávat nadměrné podrobnosti. Jenom doplním a to i ve vztahu k sobě, že máme trochu zpoždění, pokud jde o pastorační konverzi. Je zapotřebí, abychom si trochu více pomáhali v postupu, který chce Pán v tomto „dnešku“ Latinské Ameriky a Karibiku. A bylo by dobré začít odtud. Děkuji vám za trpělivost, s níž jste mne vyslechli. Promiňte mi neuspořádanost promluvy a prosím vás, abychom vzali vážně naše povolání být služebníky svatého lidu věrného Bohu, protože právě v tom se uskutečňuje a ukazuje pravomoc: ve schopnosti sloužit. Mnohokrát děkuji. Přeložil Milan Glaser

75

Vzepřete se kultuře dočasnosti Papež k dobrovolníkům pořadatelské služby SDM, Rio de Janeiro Papež František k dobrovolníkům SDM 2013, Rio de Janeiro Dobré odpoledne, drazí dobrovolníci, Nemohl jsem se vrátit do Říma aniž bych osobně a ze srdce poděkoval každému z vás za práci a nasazení, jímž jste provázeli tisíce mladých poutníků, pomáhali jim a sloužili; za tolik malých gest, kterými se tento Světový den mládeže stal nezapomenutelnou zkušeností víry. Svými úsměvy, laskavostí a ochotou sloužit, jste každý zakusil, že „blaženější je dávat než dostávat“ (Sk 20,35). Služba, kterou jste poskytovali v těchto dnech, mi připomíná misi svatého Jana Křtitele, který připravoval cestu Ježíši. Každý jste svým způsobem byl nástrojem toho, aby tisíce mladých lidí měly „připravenou cestu“ k setkání s Ježíšem. A tato služba je tím nejkrásnějším, co můžeme vykonat jako učedníci – misionáři. Připravovat cestu, aby všichni mohli poznat, potkat a milovat Pána. Vám, kteří jste v těchto dnech odpověděli tak pohotově a velkodušně na povolání být dobrovolníky Světového dne mládeže, chci říci: buďte stále velkodušní vůči Bohu i bližním, nic se tím neztrácí, ba dokonce se získá obrovské bohatství života!

76

Bůh volá k definitivním rozhodnutím, má pro každého svůj plán: odhalit jej a odpovědět na vlastní povolání znamená kráčet ke šťastné seberealizaci. Bůh nás všechny volá ke svatosti, k životu, jakým žije On, ale pro každého má jednu cestu. Někteří jsou povoláni posvěcovat se založením rodiny skrze svátost manželství. Někdo dnes říká, že manželství „není v módě“. Je to tak? (Odpověď: ne!). V této kultuře dočasného a relativního mnozí kážou, že je důležité „užít si“ chvíli, že nemá cenu zavazovat se na celý život, přijímat definitivní rozhodnutí „na vždy“, protože se neví, co přinese zítřek. Já vás však žádám, abyste byli revolucionáři. Prosím vás, abyste šli proti proudu; ano, v tomto vás žádám, abyste se vzepřeli této kultuře dočasnosti, která vlastně míní, že nejste s to vzít na sebe odpovědnost, že nejste schopni opravdu milovat. Mám důvěru ve vás mladé a modlím se za vás. Mějte odvahu „jít proti proudu“. A mějte také odvahu být šťastní. Pán volá některé ke kněžství, aby se Mu naprosto darovali a milovali všechny lidi srdcem Dobrého pastýře. Jiné volá ke službě druhým v řeholním životě, aby se v klášterech oddali modlitbě k dobru světa v různých oblastech apoštolátu a rozdali se všem, zvláště těm nejpotřebnějším. Nikdy nezapomenu na onoho 21. září, kdy mi bylo 17 let, když jsem se zastavil v kostele San José de Flores, abych se vyzpovídal, a poprvé jsem pocítil, že mne Bůh volá. Nemějte strach z toho, že vás Bůh volá! Stojí za to přitakat Bohu. V Něm spočívá radost. Drazí mladí, někdo z vás možná ještě nemá jasno v tom, co dělat se svým životem. Ptejte se Pána, který vám dá poznat cestu. Jako to činil mladík Samuel, který v sobě slyšel naléhavý hlas Pána, který jej volal, ale nechápal, nevěděl, co říci, a za pomoci kněze Eliho nakonec tomuto hlasu odpověděl: Mluv, Pane, poslouchám (srov. 1 Sam 3,1-10). Ptejte se Pána také: Co chceš, aby udělal, jakou cestou se mám vydat? Drazí přátelé, děkuji vám ještě jednou za to, co jste v těchto dnech vykonali. Děkuji farním skupinám, hnutím a novým společenstvím, jejichž členové se zapojili ve službě těmto Světovým dnům mládeže. Děkuji! Nezapomeňte na všechno to, co jste tady prožili! Můžete vždycky spoléhat na moje modlitby a já vím, že mohu spoléhat na ty vaše. A úplně na závěr: modlete se za mne.

77

Přeložil Milan Glaser

78

Nepochybuji, že všichni odjíždějí jako misionáři Papež František při loučení na letišti v Riu de Janeiro

Drazí přátelé, Za okamžik opustím vaši vlast, abych se vrátil do Říma. Odjíždím s myslí plnou krásných vzpomínek, které se zajisté stanou modlitbou. Už nyní se mi začíná stýskat. Stýskat po Brazílii, tomto tak obrovském národu s velkým srdcem, lidu tak přátelském. Stýskat po upřímném a širokém úsměvu, který jsem viděl u tolika lidí, po nadšení dobrovolníků. Stýskat po naději v očích mladých lidí z nemocnice sv. Františka. Stýskat po víře a radosti uprostřed protivenství mezi obyvateli Varginhy. Jsem si jist, že Kristus žije a je účinně přítomen v jednání bezpočtu mladých a mnoha lidí, které jsem během tohoto nezapomenutelného týdne potkal. Díky za přijetí a přátelskou vřelost, kterou jste mi prokázali! I po tom se mi začíná stýskat.

79

Děkuji zejména paní prezidentce, již zde zastupuje pan viceprezident, která tlumočila cítění brazilského lidu vůči Petrovu nástupci. Srdečně děkuji svým bratřím biskupům a jejich četným spolupracovníkům, kteří učinili z těchto dnů nádhernou oslavu naší plodné a radostné víry v Ježíše Krista. Můj zvláštní dík patří arcibiskupovi Ria de Janeiro, mons. Oranimu Tempestovi, jeho pomocným biskupům a předsedovi biskupské konference, kard. Raymundu Damascenovi. Děkuji všem, kdo se účastnili slavení eucharistie a dalších událostí, těm, kdo je organizovali, těm, kdo se přičinili o jejich rozšíření prostřednictvím médií. Děkuji také všem lidem, kteří tím či oním způsobem dovedli přijmout a vést nezměrné množství mládeže, a v neposlední řadě mnoha těm, kdo se v tichu a jednoduchosti modlili za to, aby tento Světový den mládeže byl pravou zkušeností růstu ve víře. Kéž Bůh všechny odmění, jak to umí jen On sám! V tomto ovzduší vděčnosti i stesku myslím na mladé protagonisty tohoto velkého setkání. Bůh vám žehnej za tak obrovské svědectví živé, hluboké a radostné účasti na těchto dnech! Mnozí z vás přišli na tuto pouť jako učedníci a nepochybuji, že nyní všichni odjíždějí jako misionáři. Svým svědectvím radosti a služby dejte rozkvést civilizaci lásky. Dokažte životem, že stojí za to vydat se pro velké ideály, cenit si důstojnosti každé lidské bytosti a vsadit na Krista a Jeho evangelium. Jeho jsme přišli hledat v těchto dnech, protože On nás hledal jako první, zapaluje nám srdce, abychom hlásali dobrou zvěst ve velkých městech i malých centrech, na vesnicích a na každém místě tohoto našeho rozlehlého světa. Nadále chovám nezměrnou naději v mládež Brazílie i celého světa. Kristus skrze ni připravuje na celém světě nové jaro. Viděl jsem první výsledky této setby, jiní se budou těšit z bohatých žní! Moje poslední myšlenka a poslední výraz stesku se obrací k Naší Paní z Aparecidy. V této milované svatyni jsem poklekl v modlitbě za celé lidstvo a zejména za všechny Brazilce. Prosil jsem Marii, aby ve vás posílila křesťanskou víru, která je součástí ušlechtilé brazilské duše, jakož i mnoha jiných zemí, pokladem vaší kultury, povzbuzením a silou k budování nového lidstva ve smíření a solidaritě.

80

Tento papež odchází a říká „na brzkou shledanou“, je naplněn steskem a prosí vás, abyste se za něj nepřestávali modlit. Tento papež potřebuje modlitbu vás všech. Všechny objímám. Kéž vám Bůh žehná! Přeložil Milan Glaser

81