SYSTÉMY CEN. Michal Vaněk

INOVACE BAKALÁŘSKÝCH A MAGISTERSKÝCH STUDIJNÍCH OBORŮ NA HORNICKO-GEOLOGICKÉ FAKULTĚ VYSOKÉ ŠKOLY BÁŇSKÉ - TECHNICKÉ UNIVERZITY OSTRAVA

SYSTÉMY CEN

Michal Vaněk

2015

Tento projekt je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky. ESF napomáhá rozvoji lidských zdrojů a podnikatelského ducha.

SYSTÉMY CEN

ZÁKLADNÍ POJMY

CENA  jeden z prvků sloužící k zajištění konkurenceschopnosti podniku;  je podložena nákladovou situací v podniku;  musí být posuzována s ohledem na jiné oblasti;  pojednává o ní legislativa ČR, a to např.:

 zákon č. 526/1990 Sb. - o cenách;  zákon č. 265/1991 Sb. - o působnosti orgánů ČR v oblasti cen;

 zákon č. 151/1997 Sb. – o oceňování majetku;  zákon č. 563/1991 Sb. – o účetnictví.

FUNKCE ceny       

regulační funkce; distribuční funkce; alokační funkce; kriteriální funkce; informační funkce; racionalizační funkce; evidenční funkce.

Regulanční funkce ceny P

Přebytek nabídky (nedostatek poptávky)

S

P1

E

PE P2 Přebytek poptávky (nedostatek nabídky)

0

QD1

QS2

QE QD2 QS1

D Q

Vymezení pojmu CENA  peněžní částka sjednaná při nákupu a prodeji zboží nebo vytvořená pro oceňování zboží;  cena je suma hodnot, kterou zákazníci vyměňují za užitek z vlastnictví nebo používání zboží či služby;  v obecné ekonomické teorii: cena je specifická forma směnné hodnoty, tj. směnná hodnota vyjádřená v penězích jako všeobecném ekvivalentu;  cena vyjadřuje SOUČASNOU hodnotu a UŽITNOU hodnotu výrobku.

Marketingové pojetí CENY  prvek marketingového mixu;  proměnlivý prvek – jako jediný přináší firmě příjmy;  cena je ovlivněna:  vnitřními (interními) faktory – ovlivnitelné faktory;  vnějšími (externími) faktory – neovlivnitelné faktory.

Proces stanovení CENY produktu  cíle cenové politiky;  odhad poptávky po výrobku;  předvídání reakce konkurence a stanovení očekávaného podílu na trhu;  analýza typu tržní struktury:  dokonalá konkurence;  nedokonalá konkurence:  monopol;  monopolistická konkurence;  oligopol;  polypol;

 výběr cenové strategie  strategie vztahu cena – kvalita:  strategie cenového pořadí:  strategie cenové dynamiky:  strategie cenové diferenciace:  zvážení politiky firmy týkající se výrobků, distribuce a propagace;  stanovení konkrétní ceny;  cenová kontrola.

Legislativa vztahující se k CENĚ  zákon č. 526/1990 Sb. - o cenách;  zákon č. 265/1991 Sb. - o působnosti orgánů ČR v oblasti cen;  zákon č. 151/1997 Sb. - o oceňování majetku;  zákon č. 563/1991 Sb. – o účetnictví;  vyhláška č. 500/2002 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví;  vyhláška č. 3/2008 – oceňovací vyhláška;  další navazující zákony.

   

Zákon č. 526/1990 Sb. o cenách

cena; sjednávání ceny; obvyklá cena regulace cen:

 úředně stanovené ceny, věcně usměrňované ceny, cenové moratorium;  Seznam zboží s regulovanými cenami;

   

cenová evidence; cenové informace; označování zboží cenami cenová kontrola.

Zákon č. 265/1991 Sb. o působnosti orgánů ČR v oblasti cen  která ministerstva ČR řeší oblast cen a jaká je jejich úloha v oblasti cen dle tohoto zákona?  které další orgány ČR mající působnost v oblasti cen?  jaká je úloha krajů a obcí v oblasti cen dle jmenovaného zákona?  příjmem koho se stává pokuta uložená za poručení cenových předpisů?

Zákon č. 151/1997 Sb. o oceňování majetku  obvyklá cena;  jiné způsoby oceňování:       

nákladový způsob; výnosový způsob; porovnávací způsob; oceňování podle jmenovité hodnoty; oceňování podle účetní hodnoty; oceňování podle kurzové hodnoty; oceňování sjednanou cenou.

Zákon č. 563/1991 Sb. o účetnictví  účetnictví;  účetní závěrka;  způsoby oceňování:  pořizovací cena;  reprodukční pořizovací cena;  ocenění vlastními náklady.

Zákon č. 586/1992 Sb. o dani z příjmu  Vstupní cena:     

pořizovací cena; vlastní náklady; reprodukční pořizovací cena hodnota technického zhodnocení; přepočtená zahraniční cena;

 Zůstatková cena

Náklady a účetnictví  účetnictví – nástroj evidence hospodářských jevů a nástroj řízení;  vychází ze zjištění skutečnosti o určitých jevech a jejich záznamu, přičemž se zdůrazňuje nutnost ověření správnosti těchto dat, která se klasifikují a sumarizují podle určitých hledisek  vznikají informace, které jsou základem hodnocení a rozboru, aby mohly sloužit řídícímu pracovníku pro rozhodování a stanovení úkolů pro budoucí období.

Členění účetnictví dle uživatelů  finanční účetnictví – slouží pro externí uživatele;  nákladové a manažerské účetnictví – informace slouží pro vnitřní užití tj. především pro řídící pracovníky;  v praxi neexistují jednoznačné hranice mezi nákladovým a manažerským účetnictvím;  v rámci nákladového a manažerského účetnictví se vytváří různé nákladové a výnosové struktury, které jsou podřízeny potřebě dané rozhodovací úlohy.

NÁKLADY

NÁKLAD x VÝDAJ  náklady - vše, co je zapotřebí k tomu, aby byl produkt zhotoven a dodán na trh, nebo aby se zboží dostalo od výrobce ke spotřebiteli;  náklady – penězi ocenitelná spotřeba vstupů do výroby;  náklady mají vždy svůj konkrétní objekt, se kterým se příčinně spojují – tzv. nositel nákladů;  výdaje – finanční úbytek peněz z pokladny nebo z účtu v bance, které jsou nutné pro provozování produkce nebo obchodu.

VÝNOS x PŘÍJEM  výnosy - peněžní částky, které podnik „získá“ z veškerých svých činností za určité účetní období bez ohledu na to, zda v tomto období došlo k jejich inkasu;

 příjmy - přírůstek peněžních prostředků v pokladně nebo na účtu v bance („fyzický přítok“ peněžních prostředků).

Členění nákladů  podle druhů vynaložených ekonomických zdrojů (druhové členění nákladů);  podle bezprostředního účelu jejich vynaložení (účelové členění nákladů);  podle vztahu k výrobku;  podle přičitatelnosti k výrobku;  podle jejich závislosti na změnách v rozsahu aktivity (objem výkonů);

 z hlediska potřeb kontroly a rozhodování;  ostatní způsoby členění.

Druhové členění nákladů  výkaz zisku a ztráty (VZZ);  vklad původních ekonomických zdrojů do příslušné aktivity - nákladový druh:  náklady odpovídající vynaložené živé práci;  náklady odpovídající spotřebě hmotných prostředků;  náklady odpovídající opotřebení hmotného majetku;  náklady odpovídající spotřebě a použití prací a služeb externích subjektů;  náklady odpovídající bezprostřední peněžní úhradě.

Druhové členění nákladů  náklady externí – náklady, které vznikají stykem podniku s jeho okolím nebo s jeho zaměstnanci;  v dané aktivitě se projevují poprvé - náklady prvotní;  vyjádřeny jedinou položkou, nelze je dále členit náklady jednoduché;  materiál, mzdy zaměstnanců;

 náklady interní – spotřeba výkonů vytvořených uvnitř dané aktivity;  výroba páry a elektrické energie pro vlastní spotřebu;  náklady se v procesu projevují podruhé - náklady druhotné;  skládají se z několika prvotních nákladových druhů - náklady komplexní.

Druhové členění nákladů musí být vždy konkretizováno ve vztahu k určitému, jasně vymezenému subjektu (podnik); podnik se skládá z několika organizačních úrovní – závody nebo vnitropodnikové útvary (střediska); na podnikové úrovni se jako nákladové druhy projeví ekonomické zdroje pocházející ze styku s jinými podniky a vztahy k pracovníkům (externí náklady);

čím je daný objekt na vyšší organizační úrovni, tím větší je vnitřní obrat jako důsledek použití vlastních výkonů – snížení objemu oskytovaných výkonů.

Účelové členění nákladů  účelové vynaložení ekonomických zdrojů;  účelový vztah nákladů lze charakterizovat v různé úrovni podrobnosti;  náklady se obvykle rozčlení do relativně širokých okruhů různých výrobních a nevýrobních činností:  náklady hlavní výroby, pomocné či obslužné výroby, vedlejší výroby a na náklady různých přidružených činností;  dále se pak podrobněji člení např. podle jednotlivých druhů činností, technologických stupňů nebo jednotlivých operací.

Členění nákladů podle vztahu k výrobku  tj. členění podle jejich základního vztahu k činnosti, technologickému stupni či operaci:  náklady na obsluhu a řízení příslušné činnosti;  tzv. režijní náklady (režie zásobovací, výrobní, správní, odbytová);

 náklady technologické:  souvisí s jednotlivými operacemi při uskutečňování konkrétního výkonu;  náklady jednicové;  výši nákladů lze stanovit ve formě úkolu (normované náklady) a následně kontrolovat jejich plnění (rozdíly od normovaných nákladů).

Členění nákladů podle přičitatelnosti k výrobku  náklady jsou dány podstatou výrobku;  souvisí s prováděním finálního výkonu;  jde o členění nákladů z pohledu matematického, tj. podle metod přičítání:  náklady přímé (přímo přičitatelné);  náklady nepřímé (nepřímo přičitatelné);

 toto členění souvisí s kalkulačním členěním nákladů.

Členění nákladů dle vztahu k objemu výkonů (produkce)  náklady fixní (FN);  absolutně fixní náklady;  relativně fixní náklady;

 náklady variabilní (VN);  lineární variabilní náklady;  progresivní (proporcionální) variabilní náklady;  degresivní (podproporcionální) variabilní náklady;  regresivní náklady;

 náklady celkové;

Fixní náklady – absolutně fixní náklady

FN  a

FN

FN

0

Q

 náklady na nábor pracovníků, instalace strojů.

Fixní náklady – relativně fixní náklady

FN  a

FN

FN

0

 Nákup strojů při zvýšení objemu produkce.

Q

VN – lineární (proporcionální) VN

VN  b  Q

0

 Přímý materiál, přímé mzdy.

VN

Q

VN – progresivní (nadproporcionální) VN

VN

VN  b  Q 0

 Přesčasy, příplatky za soboty a neděle.

2 Q

VN – degresivní (podproporcionální) VN

VN 

1 2 bQ VN

0

Q

 Pomocný materiál, spotřeba mazadel na údržbu strojů.

VN – regresivní VN

N0

N1

VN 0

Q0

Q1

 Mzdy na prostoje, ztráta kvality materiálů, surovin, výrobků.

Q

Celkové náklady CN CN

VN FN

0

Q

Nákladová rovnice CN  FN  VN  a  b  Q

n

 n = 1 VN = bQ

VN lineární; n>1

VN = bQ2 VN progresivní;

n<1

VN = bQ½

VN degresivní.

Členění nákladů dle vztahu k objemu výkonů (produkce)  průměrné (jednicové) náklady (nákladovost):  průměrné fixní náklady (PFN);  průměrné variabilní náklady (PVN);  průměrné celkové náklady (PCN);

 důvody stanovování průměrných nákladů;

 mezní náklady.

Průměrné fixní náklady – absolutně FN FN

FN  a

FN a PFN   Q Q

FN PFN 0

Q

Průměrné fixní náklady – relativně FN FN

FN  a

FN a PFN   Q Q FN

PFN 0

Q

Průměrné VN – lineární (proporcionální) VN b  Q VN  b  Q PVN   b VN

Q

Q

VN

PVN

0

Q

Průměrné VN – progresivní (nadproporcionální) VN

2 b  Q 2 VN  b  Q PVN   bQ VN Q PVN

0

Q

Průměrné VN – degresivní (podproporcionální) VN  b  Q1 VN

2

VN bQ PVN   Q Q

1 2

b  Q

VN

PVN 0

Q

Mezní náklady

 mezní (marginální, dodatečné, přírůstkové) náklady:  představují přírůstek celkových nákladů při nárůstu objemu produkce o jednotku (o určitý objem produkce).

ΔCN CN1  CN0  MN   Q1  Q0  ΔQ

  FN  VN1   FN  VN 0  MN  Q1  Q0   VN1  VN 0  ΔVN MN   Q1  Q0  ΔQ

Stanovení typu nákladů  grafické znázornění;  koeficient reakce;  kombinace grafu a koeficientu reakce.

Grafické znázornění vývoje nákladů CN CN

CN  a  b  Q

0

Q

Koeficient reakce  charakterizuje, jak na změnu objemu výroby reagují jednotlivé nákladové položky.

KR

% změna nákladů  % změna objemu produkce (výkonů)

N1  N 0 N 100 100 N0 N KR   Q Q1  Q 0 100 100 Q Q0

Koeficient reakce  je-li KR = 0 fixní náklady;  je-li KR = 1 VN lineární (proporcionální);  je-li KR > 1 VN progresivní (nadproporcionální);  je-li KR < 1 VN degresivní (podproporcionální);  je-li KR < 0 VN regresivní.

Pásma výhodnosti investičních variant  snížení nákladů je možno provést využitím modernějších výrobních kapacit  otázka stanovení pásem výhodnosti investičních variant.  předpoklad:  2 investiční varianty IV1 a IV2;

 s každou IV jsou spojeny náklady N1 a N2, tj.

CN1  a1  b1  Q CN2  a 2  b 2  Q

Pásma výhodnosti investičních variant CN

CN1

CN2 CN1 = CN2

0

QZV

Q

Pásma výhodnosti investičních variant  Hledáme QZV:

CN1 = CN2

a1  b1  Q  a 2  b 2  Q b1  Q  b 2  Q  a 2  a1 Q  b1  b 2   a 2  a1

 a 2  a1  a1  a 2  Q  b1  b 2  b 2  b1 

Fixní náklady volné a využité  každá další jednotka objemu výkonu vyžaduje nižší reálné vklady VN  vzniká absolutní úspora – uspořené zdroje lze využít jiným způsobem;  FN jsou vždy spojeny s daným potenciálním činitelem a jeho kapacitou  je možné FN rozdělit do 2 složek:  FN využité – odpovídají skutečnému využití kapacity;  FN volné – odpovídají nevyužité části kapacity (rezerva).

Fixní náklady volné a využité 100 % FN

FNVYUŽ (využité) FNVOL (nevyužité, volné) 0

100 % Q

Fixní náklady volné a využité

FN  FNVYUŽ  FNVOL FNVYUŽ  FN 

Kč

QS Q MAX

Kč; % z FN

Fixní náklady volné a využité

FNVOL  FN  FNVYUŽ FNVOL  FN  FN 

FNVOL

QS Q MAX

 QS    FN  1   Q MAX 

Kč; % z FN

Členění nákladů z hlediska potřeb kontroly a rozhodování  irelevantní náklady a výnosy - neodrážejí žádnou změnu (neovlivnitelné daným rozhodnutím);  náklady a výnosy jednotlivých variant jsou rozdílné, hovoříme o relevantních nákladech a výnosech pro dané rozhodnutí (odráží podmínky uskutečnění daného rozhodnutí);  náklady umrtvené – specifický případ.

Oportunitní náklady  vznikají v případě, kdy je možné souběžně realizovat více variant, ale je to znemožněno omezeností pohotových ekonomických zdrojů;  přijmeme-li jednu alternativu, pak daná alternativa umožňuje spotřebovat všechny zdroje, ale na druhou stranu už neumožňuje realizovat jiné alternativy;

 pro oceňování příležitosti, která byla obětována zvolením jiné varianty se nazývá oportunitní náklady (náklady příležitosti);

Oportunitní náklady  Příklad:  Náklady na výrobu 1 t oceli mohou být využity k vypěstování 250 kg pšenice.  Náklady příležitosti 1 t oceli = 250 kg pšenice, které mohlo být vypěstován, ale nebylo.

Ostatní způsoby členění nákladů  klasifikaci podle souvislosti s určitým časovým obdobím:  náklady a výdaje běžného období;  náklady a výdaje příštího období;

 klasifikaci podle vztahu nákladů k jednotlivým fázím koloběhu peněžních prostředků  náklady pořízení;  náklady výroby;  náklady odbytu.

 rozdílové veličiny nákladů a výnosů umožňují hodnocení určitého intervalu vymezeného porovnávanými veličinami;

KALKULACE NÁKLADŮ, KALKULAČNÍ VZOREC, KALKULAČNÍ SYSTÉM

KALKULACE  propočet nákladů na tzv. kalkulační jednici;

 kalkulace stanovuje náklady konkrétními metodami, ve zvolené struktuře nákladů;  základní nástroj založený na využití principů alokace nákladů.

Význam kalkulace  činnost vedoucí ke zjištění či stanovení nákladů na konkrétní výkon;  výsledek této činnosti – tj. propočet celkových nebo dílčích nákladů na kalkulační jednici;  část informačního systému podniku;  je součástí systému vzájemně skloubených propočtů.

Základní prvky kalkulace  předmět kalkulace;  obsah kalkulace;  forma kalkulace.

Předmět kalkulace  všechny druhy výkonů, které podnik vyrábí;

 předmět kalkulace je vymezen:  kalkulační jednicí;  kalkulovaným množstvím.

Obsah kalkulace  způsob přičítání nákladů;  stanovit rozsah zjišťovaných nákladů a jejich výši;  nutnost členění nákladů na přímé a nepřímé;  přičítání přímých nákladů;  přičítání nepřímých nákladů.

Forma kalkulace  struktura nákladů;

 kalkulační vzorec;  řazení nákladových položek, jejich členění se vykazuje variantně, a to podle:  uživatele;  podle typu rozhodovací úlohy.

Kalkulace a její propojenost s dalšími oblastmi  rozpočetnictví – tj. rozpočty jednotlivých útvarů;  operativní evidence;  účetnictví:  nákladové účetnictví;  finanční účetnictví;

 statistika.

Náplň práce kalkulanta  navrhuje zásady cenové politiky podniku;  zpracovává kalkulační metodiku;

 zahrnutí potřebné výše ziskové přirážky do ceny;  konfrontace s cenami trhu a konkurence;  stanovení spodní hranice přijatelnosti ceny;  spolupráce s pracovištěm marketingového průzkumu;  výpočet a zjištění příčin odchylek výsledků s plánovanými hodnotami.

Kalkulace je podkladem pro oceňování; pro stanovení vnitropodnikových cen; sledování vývoje nákladů; kontrolu a rozbor hospodárnosti výroby; stanovení i kontrolu rentability výkonů; hodnocení racionalizačních záměrů; sestavení rozpočtů pro část jednicových nákladů;  optimalizační úlohy.       

Kalkulační vzorec  vyhláška č. 450/2009 - stanoven minimální rozsah položek kalkulace cen (dle věcného usměrňování cen);

 typy kalkulačních vzorců:  typový (oborový) kalkulační vzorec;

 retrogradní kalkulační vzorec;  kalkulační vzorec oddělující FN a VN;  dynamická kalkulace;  kalkulace se stupňovitým rozvrstvením FN.

Minimální rozsah položek kalkulačního vzorec 1. přímý materiál (PMt) 2. přímé mzdy (PMz) 3. ostatní přímé náklady (OPN) 4. nepřímé náklady 5. ostatní náklady 6. zisk CENA CELKEM

Typový kalkulační vzorec 1. přímý materiál (PMt) 2. přímé mzdy (PMz) 3. ostatní přímé náklady (OPN) 4. výrobní režie (VR) – technologická a všeobecná VLASTNÍ NÁKLADY VÝROBY 5. správní režie (SR) 6. zásobovací režie (ZR) VLASTNÍ NÁKLADY VÝKONU 7. odbytová režie (OR) ÚPLNÉ VLASTNÍ NÁKLADY VÝKONU (ÚVN) 8. Zisk (ztráta) CENA VÝKONU

Kalkulace se stupňovitým rozvrstvením FN Cena po úpravách - VN výrobku (PMt, PMz, variabilní režie) MARŽE I - FN výrobkové MARŽE II - FN skupiny výrobků MARŽE III - FN střediskové MARŽE IV - FN podniku ZISK (ZTRÁTA) v průměru připadající na výrobek

Kalkulační systém  sestavují se různé typy kalkulací;  rozsáhlý a variantní kalkulační systém;

 úloha kalkulačního systému:  hodnocení přiměřenosti nákladů při dané ceně a žádoucí úrovni zisku;  hodnocení přiměřenosti zisku u výrobků při dosažené ceně a dané výši individuálních nákladů;  zajištění správnosti nákladového propočtu na kalkulační jednici, a to pro zajišťování výroby výrobků po dobu jejich přípravy a zhotovování a pro periodické ukládání nákladového úkolu za určitý časový interval.

Členění kalkulací  z hlediska časové souvislosti:  kalkulace předběžná;  kalkulace výsledná (dodatečná);.

 z hlediska využití provozní kapacity:  kalkulace statická;  kalkulace dynamická;

 s ohledem na metodu evidence nákladů:  souhrnná kalkulace;  rozdílová kalkulace;

Členění kalkulací  s ohledem k významu nákladů pro rozhodování výrobce:  absorpční kalkulace (kalkulace úplných nákladů);  neabsorpční kalkulace (kalkulace neúplných nákladů, kalkulace VN);

 podle stupňů řízení rozlišujeme:    

kalkulace nákladů výroby (provozu); kalkulace nákladů výkonů; kalkulace úplných vlastních nákladů; kalkulace podnikové ceny.

Kalkulační metody  propočet nákladů z hlediska hromadnosti výroby. Rozlišujeme tyto kalkulační metody:     

kalkulace prostá; kalkulace zakázková; kalkulace vícestupňová; kalkulace standardní, normová; kalkulace sdružených výkonů.

 kalkulační metody využívají různé kalkulační techniky.

Kalkulační techniky  postup propočtu nákladů na jednotku výkonu podle druhů výrobků. Rozlišujeme tyto výpočetní postupy:  kalkulace dělením;

 kalkulace dělením s poměrovými (ekvivalenčními) čísly;  kalkulace přirážková;  kalkulace s použitím hodinových paušálů;  kalkulace s využitím nákladových modelů.

Kalkulace dělením     

jeden výrobek – homogenní výroba; náklady přímé; není nutno rozlišovat přímé a nepřímé náklady; rozpočítání nákladů - prostým dělením; rozpočet zisku.

Kalkulace dělením s poměrovými čísly  přechod mezi kalkulaci dělením a kalkulací přirážkovou;  výroba více typů téhož výrobku v různých velikostech, jakosti, rozměrech atd.;  výrobky technologicky podobné nebo výrobky odstupňované v typové řadě;  není nutné rozlišovat náklady přímé a nepřímé;  nemusí se řešit režijní přirážky.

Kalkulace dělením s PČ – postup  z výrobků se zvolí představitel;  vztahy mezi jednotlivými výrobky a představitelem se stanoví tzv. poměrovými (ekvivalenčními) čísly;  ekvivalenční čísla se přiřadí v určitém poměru podle hmotnosti, rozměru, ceny nebo jiného ukazatele;  vypočítá se počet přepočítacích jednic - PJ;  vypočítají se náklady na přepočítací jednici NPJ;  vypočítají se kusové náklady na příslušný výrobek;  kontrola.

Kalkulace přirážková  vyrábějí se nebo prodávají 2 či více výrobků;  v účetnictví se objeví 2 druhy dokladů:  doklad týkající se nákladů, u nichž lze určit, kterého ze dvou výrobků se týkají - náklady přímé;  doklad týkající se společných nákladů, které mají vztah k oběma výrobkům - náklady nepřímé;

 pro nepřímé náklady je nutné vypočítat podíly na výrobky A a B - tzv. přirážky k přímým nákladům.

Kalkulace přirážková - výpočet  rozpočítávání nepřímých nákladů – pomocí tzv. rozpočítávacího (rozvrhového) koeficientu „k“; nepřímé náklady (rozpočítá vané náklady) k rozvrhová základna (nejčastěj i přímé náklady)  koeficientem „k“ pak násobíme přímé náklady jednotlivých výrobků;  VR – rozvrhová základna = přímé mzdy (PMz);  ZR – rozvrhová základna = přímý materiál (PMt);  SR – rozvrhová základna = PMz + PMt;  OR – všechny přímé náklady.

Kalkulace přirážková - výpočet  volba rozvrhové základny (jmenovatel zlomku):  1. možnost: obecné pravidlo:    

VR – rozvrhová základna = přímé mzdy (PMz); ZR – rozvrhová základna = přímý materiál (PMt); SR – rozvrhová základna = PMz + PMt; OR – všechny přímé náklady

 2. možnost: dle zadání v příkladu, tedy např.:    

váha výrobků, objem výrobku, spotřeba času. doba výroby.

Kalkulace přirážková – její zpřesňování  důvody zpřesňování kalkulace:  přirážková kalkulace je velmi nepřesná, pokud používáme stejnou rozvrhovou základnu pro všechny druhy režie nebo pro všechny druhy režijních nákladových položek;  přirážková kalkulace může být zásadně chybná v tom, že se nerozlišují tzv. fixní a variabilní náklady.

Kalkulace přirážková – metody zpřesňování  rozšířením v současnosti obvyklé rozvrhové základny o další složky přímých nákladů zahrnovaných do režie,  diferenciací režijních přirážek v jednotlivých výrobních a režijních útvarech podniku,  volbou jiné, zpravidla nepeněžní rozvrhové základny.

Kalkulace s použitím hodinových paušálů  označuje se také jako kalkulace výrobní ceny;  používá se tam, kde výrobek prochází několika výrobními útvary;  nepoužívá režijních přirážek k přímým nákladům nebo k jiným rozvrhovým základnám, ale hodinových paušálů. Používá se tam, kde výrobek prochází několika výrobními útvary;  rozlišování přímých a režijních nákladů zůstává u kalkulace zachováno;

Kalkulace s použitím hodinových paušálů  režijní náklady se ve všech vnitropodnikových útvarech dále člení na stálou a proměnlivou režii;  stálá režie se člení:  S - správní režie, zahrnující náklady na výzkum a vývoj;  K - kapitálové náklady;  M - odpisy movitého majetku;  N - odpisy nemovitého majetku;.

 proměnlivá režie se člení:  D - externí dodávky materiálu (zvenčí);  DV - vnitropodnikové dodávky polotovarů a služeb;  U - náklady na opravy a údržbu;  P - ostatní režijní náklady útvaru.

Kalkulace s použitím hodinových paušálů  Výhody:  je poměrně jednoduchá - využívat většinu položek přímo z evidence účetnictví útvarů;  standardní režijní sazby, resp. paušály se stanovují na jednu provozní hodinu příslušného útvaru;  kalkulace umožňuje řešit problematickou oblast oceňování výkonů, což je významné zejména ve vnitropodnikovém řízení.

Kalkulace s využitím nákladových modelů  modelování - proces abstraktního zjednodušování reálného systému, při kterém se snažíme o takové zobrazení, které dostatečně vyjadřuje vlastnosti zobrazovaného objektu z hlediska účelu a cíle zkoumání;

 nákladové modely - zjednodušený vztah mezi vývojem nákladů a vývojem činitelů ovlivňujících náklady;

Kalkulace s využitím nákladových modelů – členění modelů  syntetické nákladové modely;  analytické nákladové modely;  podle času:  krátkodobé;  dlouhodobé;

 podle proměnlivosti veličin v čase:  statické;  dynamické;

 podle počtu činitelů zahrnutých do modelu:  jednofaktorové;  vícefaktorové;

Kalkulace s využitím nákladových modelů – členění modelů  podle stupně agregace výroby;  jednoho druhu výrobku (jednovýrobkové);  více druhů výrobků;  celkové výroby agregované peněžně;

 podle zobrazovaného typu chování:  deterministické;  stochastické.

Kalkulace s využitím nákladových modelů  parametry nákladové funkce (tj. výši FN a PVN) můžeme odhadnou na základě 5 metod:  grafické analýzy;  klasifikační analýzy;  metody 2 období;  metody sumační (průměrů);

 metody regresní a korelační analýzy;

Grafická analýza CN CN

CN  a  b  Q a 0

Q

Klasifikační analýza  jedna z nejstarších metod;

 často bývá označována jako účetní metoda;  rozčlenění nákladů podle toho, jak reagují na změnu objemu produkce;  problémem je, že jen velmi málo nákladových položek má čistě fixní nebo variabilní charakter.

Metoda 2 období  pro odhad parametrů nákladové funkce se vyberou dvě období v činnosti podniku:  období s nejmenším objemem produkce;  období s největším objemem produkce;

 předpoklad:  průběhu sledovaného období nedochází ke změně FN;  VN rostou proporcionálně s objemem produkce;

 nevýhoda:  zjištěné výsledky závisí na dvou obdobích.

Metoda 2 období  období s nejmenším objemem produkce:  Q1 ;  a s tímto objemem produkce spojené náklady N1 ;

 období s největším objemem produkce:  Q2  a s tímto objemem produkce spojené náklady N2 ;

 soustava 2 rovnic o 2 neznámých:

N1  a  b  Q1 N 2  a  b  Q2

Metoda sumační (průměrů)  vstupní údaje je nutné setřídit podle objemů výroby od nejmenšího objemu výroby až k objemu nejvyššímu;

 setříděné údaje rozdělíme do 2 skupin:  1. skupina – objemy na nižší úrovni;

 2. skupina – objemy na vyšší úrovni;

 z obou skupin údajů vyčíslíme:  průměrné hodnoty objemů výroby,  průměrné hodnoty celkových nákladů;

Metoda sumační (průměrů)  1. skupina – objemy produkce na nižší úrovni:  průměrný objem produkce: Q1  průměrné náklady N1

 2. skupina – objemy produkce na vyšší úrovni:  průměrný objem produkce:Q 2  průměrné náklady N 2

 soustava 2 rovnic o 2 neznámých:

N1  a  b  Q1 N 2  a  b  Q2

Metoda regresní a korelační analýzy    

nejspolehlivější metoda; regresní analýza – řeší tvar závislosti N na Q; korelační analýza řeší míru závislosti N na Q; lineární regrese:

n



n

N  n a  b

i 1 n

n

i 1

i 1

 i 1

Q n

 N  Q  a  Q  b  Q i 1

2

Metoda regresní a korelační analýzy n

 N  N1  N 2  N3    N n i 1

n

 Q  Q1  Q2  Q3    Qn i 1

n

Q

2

2  Q1

2

2

 Q 2  Q3    Q n

2

i 1

n

 N  Q  N1  Q1  N 2  Q2  N3  Q3    N n  Qn i 1

Kalkulace neabsorpční – metoda příspěvku na úhradu  neabsorpční kalkulační metody - označují se jako kalkulace neúplných nákladů;

 patří k nim metoda variabilních nákladů (direct costing, variable costing) - někdy se také používá termín marže;  metoda variabilních nákladů může být jako:  jednostupňová;  vícestupňová.

Jednostupňová metoda VN  Znalost:  PVNk k-té skupiny výrobků,  pk;

 úloha zní: v jaké míře může výrobek k-té skupiny výrobků uhradit tu část FN a zisku, které jsou všem skupinám výrobků společné a jejichž úhrada je rovněž společná;  příspěvek na úhradu FN a zisku (contribution margin):

PÚ  p k  PVNk

Jednostupňová metoda VN postup výpočtu (na celý objem produkce) Celkové výnosy (CV) - Variabilní náklady (VN) PŘÍSPĚVEK NA ÚHRADU FN A ZISKU (PÚ) - Fixní náklady (FN) VÝSLEDEK HOSPODAŘENÍ (zisk/ztráta)

Jednostupňová metoda VN postup výpočtu (na jednotku objemu produkce) Cena (p) - Průměrné variabilní náklady (PVN) JEDNICOVÝ PŘÍSPĚVEK NA ÚHRADU FN A ZISKU (PÚj) - Průměrné fixní náklady (PFN) JEDNICOVÝ VÝSLEDEK HOSPODAŘENÍ (HVj)

CV  VN

PÚ je kladné číslo

PÚ  FN

HV je kladný - zisk

PÚ  FN

HV  0  bod zvratu

PÚ  FN

HV je záporný - ztráta

CV  VN podmínka ukončení výroby

Použití jednostupňové metody VN  určení podílu jednotlivých výrobků na tvorbě HV podniku;  určení pořadí výhodnosti výrobků a optimálního sortimentu výroby;  určení minimální hranice prodejní ceny výrobků;

Použití jednostupňové metody VN  rozhodování o tom, zda určitý polotovar, součást, díl apod. má firma vyrobit nebo získat kooperací;  rozhodování o výhodnosti nákupu či nájmu určitého zařízení;

 určení pořadí postupného zařazování kapacit do provozu, resp. jejich vyřazování z provozu.

Použití jednostupňové metody VN  z hlediska řízení jednotlivých úseků podniku existuje řada dalších objektů, pro něž se určuje PÚ, a to na:      

zákazníka; externího spolupracovníka; ujetý kilometr; odbytové území; strojní hodinu; úzké (kritické) místo.

Grafické znázornění PÚ CV

CN

N, V VN

FN

0

Q

Děkuji za pozornost