Také u nás se hodně diskutuje o smyslu práce v Evropském parlamentu a znovu také o sjezdu Evropské levicové strany na konci října 2005. Ukazuje to, že mezi nejdůležitější otázky naší současné politické orientace patří zahraničně politická dimenze strany. Sice slyšíme občas na adresu zahraničních styků KSČM podceňující výroky, ale jejich.význam rok od roku roste. V rámci národních států se totiž podařilo udržet jakousi obrannou linii a následnou stabilizaci i určitou obnovu pozic. Ale je zcela nemožné, aby komunistické a levicové strany dosáhly takto nové dějinné iniciativy, která se neměří úsekem od voleb k volbám. Se zahraničními styky souvisí širší zobecnění zkušeností a programová výměna, rozvíjení solidarity v řadě oblastí a ve stále větší míře také koordinace politiky u klíčových otázek. Je to stále naléhavější, protože hnutí ztratilo ráz řádu řízeného z jednoho centra a blíží se ideálu Palmira Togliattiho, který, požadoval jednotu v různosti. Komunistické strany a jiné strany radikální levice dnes nepochybně působí ve velmi rozdílných podmínkách; užívají různé strategie i odlišných taktických přístupů, ale sjednocuje je cíl. Tento cíl lze charakterizovat překonáním kapitalismu, nastolením jiného typu společenské racionality, který by lidstvo odpoutal od podřízení viditelným i skrytým formám manipulace a přivedl je k lidsky přiměřeným a důstojně zvládnutým procesům globalizace. Velkou odpovědnost mají zejména strany, působící v zemích, které patří do vyvolených klubů, jako jsou OECD, NATO a EU. Málokdy si uvědomujeme, že do tohoto klubu vyvolených zemí patří - přes zanedbávání svých vlastních zájmů i Česká republika. Je na nich, aby denně ukazovaly, že politika podřizování se imperiálním zájmům velmocí není nutností. To je ovšem možné pouze za předpokladu, že postoje v oblasti zahraniční politiky nejsou nahlíženy jen jako věc romantických jednorázových gest, ale jako složitý a rozporný systém. Být důsledný a iniciativní v této oblasti znamená z tohoto systémového charakteru mezinárodních vztahů vycházet a přesahovat horizont okamžiku. Mezinárodní vztahy se vyznačují uplatněním hlubinných kategorií dialektiky, vzájemného působení, dialektické rozpornosti spojené s hierarchickým vřazováním rozporů a se zprostředkováním. Bylo (a je) tragédií, že na tuto oblast se uplatňovala hlediska lineární, mechanické kauzality. Pak samozřejmě mizela možnost předkládat vlastní koncepce ke všem klíčovým otázkám. To platilo i o otázkách integrace: přijímaly se plánovací úkoly, kvóty, cílové programy. RVHP se vyhlašovala za nejdynamičtější společenství současnosti; a při tom se jí nikdy nepodařilo dosáhnout té úrovně mezinárodní dělby práce a integrace jako byla v západní Evropě. Ve velké míře došlo k nepřípustnému prolínání strategie a taktiky. Jistě, bez velkorysé koncepce se zahraniční politika dělat nedá. Ale to neznamená její ideologizaci: je paradoxní, že k ní docházelo i v době ideologické eroze, kdy se hnutí více a více vzdávalo svého morálního a etického nároku, spojeno s prvními lety po říjnu 1917. S určitou trpkostí si lze vzpomenout na známou knihu Henryho Kissingera „Obnovený svět“ z roku 1960. S průhlednou analogií ukazuje, jak Metternich spoutal revoluční potenciál Francie tím, že jí přidělil sféru vlivu v rámci koncertu velmocí. Stalo se to, že Sověti se zaměřili na svou sféru vlivu v zemích „reálného socialismu“ a Leninův původní nárok etizovat politiku se ztrácel víc a více, stejné jako skutečné systémový pohled na mezinárodní vztahy. Jak to skončilo, víme všichni. Dnes tu máme - věřím, že dočasně - unipolární svět, kde jsou možná tvrzení, jako v nedávné knize Zbigniewa Brzezinského „Velká šachovnice“, že Evropa je americkým protektorátem. Brzezinského knihy se vyznačují posunováním laťky amerických mocenských ambicí výš a výš a cynismus získává nové a otevřenější podoby. Z jeho děl vyplývá, že roztříštěný svět, jakýsi regulovaný chaos, je cestou k udržení dnešního stavu. Lidské náklady na to jsou ovšem vysoké: Naproti tomu „Umění diplomacie“ Henryho Kissingera je kniha, kterou se vyplatí číst a přemýšlet o ní. Ostatně, německý spisovatel Rudolf Hochhuth má pravdu; tvrdí-li; že i knihy tvoří dějiny. Zejména ty, které jsou spojeny se způsobem myšlení protihráče a které mnohdy nečteme.
Zjednodušeně řečeno, v dnešním světě se totiž po pádu studené války, srovnatelné se střety doby náboženských válek reprodukují předchozí přístupy k mezinárodním vztahům od doby, kdy vznikl koncem ideologizovaného konfliktu mezi světem reformace a protireformace koncert velmocí. Richelieu dělal v zájmu Francie zejména se střední Evropou to, co dnes americká diplomacie se světem, včetně Evropy. Fragmentoval Německo i střední Evropu, aby na kontinentu zůstala jen jedna skutečná velmoc a přehrál císaře, který byl spoután ideologickými klišé. Obranou proti francouzské převaze byl systém rovnováhy: jako Newtonův hodinář zasahoval do soustrojí světa jen tehdy, byl-li ohrožen jeho rovnovážný běh. Podobně se chovala i Anglie, vytvářející v tomtéž případě nejrůznější aliance, aby byla znemožněna převaha jedné velmoci. Vídeňský kongres nám předvádí přístup, který je Kissingerovi snad nejbližší. Obdivuje Metternicha, který založil evropský systém vyvážených vlivů na principu legitimity. Ten; je-li kdekoli překročen, dává důvod k zásahu. Zvláštní je ovšem převrácení hodnot. Jestliže lidská práva a princip národního státu tehdy byly sobě blízko a fungovaly jako revoluční princip, dnes se rozehrávají proti sobě. Úzce pojatá lidská práva, okleštěná o svou sociální a kulturní dimenzi byla nadřazena proti suverenitě národního státu a fungují stejně jako princip legitimity v Metternichově době. USA se zdařil skvělý tah: stát který byl v šedesátých a sedmdesátých letech kritizován za porušování lidských práv si z lidských práv učinil svůj klíčový nástroj pro legitimizování všemožných ryze mocenských kroků. Konečně se objevuje dnes i jakási nová forma reálpolitiky, kde zmizely vyvažující prvky; pokušení k nadměrnému riziku zabraňuje jen ohled na sílu druhého a přesná analýza vlastního zájmu a z něho vyplývající sebeomezení. Koexistence těchto zdánlivě protikladných konceptů je možná proto; že dnešní zahraniční politika přestává být jen záležitostí provozu, salónní výlučnosti. Je svým způsobem totální a promítají se do ní všechny životní zájmy států. To ukazují velmi pěkně dva čínští autoři Qiao Liang a Wang Xiangsui v knize „Válka vně omezení“. Dříve snad bylo možné mimo dobu krizí vnitřní a zahraniční politiku příkře oddělovat. Dnes už nikoli. Dříve měla zahraniční služba svou autonomií vůči světu ekonomiky. To už také neplatí. Dříve si vojáci a diplomaté vstupovali do svého řemesla navzájem spíše výjimečné. I to je pryč. Tuto rostoucí vzájemnou zprostředkovanost uvedených sfér velmi dobře vnímali Marx, Engels a Lenin. Mimochodem, Engels, podle Havla údajně relativně málo významný německy' filosof XIX. století, dokázal předpovědět dvacet sedm let před vznikem první světové války její příčiny, průběh a důsledky. Bude mít někdy nějaká Havlova předpověď takovou životnost ? Všichni tři si velmi dobře všímali geniálního díla „O válce“ od Carla von Clausewitze. Úžasné myšlenky tohoto vojáka o primátu politiky i ve vojenské sféře a o vzájemném dialektickém propojení ofenzivy a defenzivy dochází znovu a znovu potvrzení. Dnešní stratégové kolem konfliktů v Kosovu a v Iráku by však jakoby byli spíše žáky Moltkeho „myšlení v divizích a dělech“ než von Clausewitze. A přece dnes se proměňuje význam jednotlivých faktorů zahraniční politiky. Vztah politiky, ekonomiky a vojenských faktorů je daleko těsnější, dnešní vládnoucí koncepce zahraniční politiky s tím počítá. Brzezinskí ale zdůrazňuje ve svých úvahách sílu jednotlivých hráčů na světové politické scéně. Příklad kosovské krize však ukazuje, že síla na jedné straně a uznávaná závislost na druhé straně není ještě vztah jednostranného podřízení. Mechanismy rozhodování a vztah silných a slabších hráčů jsou něčím složitějším. Ostatně iluzornost koncepcí lineární závislosti ukazují Michael Hardt a Antonio Negri v dnes už slavné a kriticky diskutované knize „Impérium“, která ukazuje dnešní imperialismus jako síť bez jasně stanoveného centra. Tím se ovšem Negriho teze dostávají do ostrého konfliktu s koncepcí světového systému, kterou zastává Immanuel Wallerstein a jeho škola. Ten naopak vidí v imperialismu hierarchický
systém s jasně profilovaným jádrem a různými druhy periférií. V západní levici jsou to dnes dvě nejvýznamnější soupeřící koncepce. Nedávná kniha Matthiase Küntzela o vzniku jugoslávské války (podobné jako obdobná publikace Waltera von Goldendacha a Hanse Rüdigera Minowa) přesvědčivě dokumentuje nesporný fakt; že to nebyly USA; kdo prvotně přehodily výhybku k vojenskému řešení, ale že je k tomu dovedli slabší hráči, zejména Německo. Podobný vztah bylo možné i v době supervelmocí pozorovat častěji, od Pieckem a Ulbrichtem vynuceného vzniku NDR proti vůli Moskvy, až po složitý vztah USA a Mexika. Při zvažování závislosti v rámci EU je tedy třeba mít na mysli i tento aspekt. Změnila se i samotná struktura moci. K moci politické a ekonomické přistupují i její měkké zdroje, především informační. Sem patří fragmentování protihráče uvnitř společnosti i mezinárodně. Změnila sei legitimace moci: demokracie přes své zdánlivé triumfy prochází krizí a její perspektivy (vnímáme-li ji jako politický pluralismus) vidí například Samuel Huntington dost černě: Legitimitu dnes takzvanému přirozenému řádu poskytují zúženě pojatá lidská práva, na nichž stojí doktrína humanitární intervence asi tak, jako když Svatá aliance kdysi intervenovala ve jménu legitimity dřívějších mocných. Jenže úskalí lidských práv spočívá v tom,.že je přirozené lidská práva radikalizovat a při tom poukazovat na skutečnost, že jsou revolučního původu. Je také nutné znovu a znovu připomínat, že základem krize legitimity v národním i mezinárodním měřítku je to, že konsensus (jak se dnes módně říká) není vzniklý spontánně, ale že se čím dál více stává výsledkem manipulace a nátlaku, že chybí prostor pro skutečnou volbu. V monopolárním světě je ohrožen prostor pro skutečnou volbu nejen v mezinárodním měřítku, ale i v rámci jednotlivých států. Cožpak je možné zapomenout na působivý výčet důvodů pro humanitární intervenci v dokumentu přijatém na washingtonském summitu? Sahá od etnických konfliktů, přes ohrožení demokratických hodnot až třeba po špatně zvládnuté ekonomické reformy. Proto je tak důležité hledat složité cesty od monopolárního světa k multipolárnímu a tedy je a bude v ještě větší míře nezastupitelná role Evropy. Jsou jistě i dnes země s potenciálem velmoci, které mluví o nutnosti mnohoplárního světa, jako jsou Rusko, Indie, Čína. Ale je evidentní, že bez integrace Evropy není skutečná mnohopolárnost světa možná, že bez toho se budou naplňovat stále slova o Evropě jako protektorátu USA. Jsou ovšem možné různé scénáře vývoje. Optimální by bylo rovnovážné začlenění České republiky do širšího svazku evropských národů, což je myšlenka, která se oprávněně vracela v našich dějinách znovu a znovu (jmenuji jen Jiřího z Poděbrad, Komenského, Masaryka). Šmeral vnímal citlivě toto nesamozřejmé postavení národa v silovém poli zájmů velmocí a trval na tom, že emancipační vývoj má skutečnou šanci v širším, minimálně středoevropském rámci, ale daleko spíše v evropském. Analýza ukazuje, že pouze ty malé země, které mají stabilnější včlenění do mezinárodních struktur, úspěšně vzdorující tlakům měnící se mezinárodní situace. Hořkou lekcí v tomto směru byla právě válka v Jugoslávii. Malé státy musejí umět využít složitostí a překrývání v mezinárodní situaci: jsou jakoby v roli podnikatele, který čerpá z nerovnováhy ale úplné nerovnovážné prostředí ho ničí ještě více než. sterilní rovnováha. Prostě: je třeba vztah závislosti a nez5vislosti studovat naprosto konkrétně a bez předsudků Pracovně si dovolím vyslovit tezi, že za určitých okolností může vstup do EU paradoxně naši suverenitu zvýšit. Vztah KSČM k otázkám evropské integrace má také už svou historii. Od původně naivního nadšení, sdíleného většinou společnosti, kdy přes 90% občanů podporovalo vstup do EU, přes postupující skepsi, až po nalezení vyváženějšího postoje. KSČM sice podepsala společnou
deklaraci třinácti stran ve prospěch evropské integrace, .ale na druhé straně vždy brala v úvahu negativní rysy této íntegrační formy. Nejde jen o strašnou inflaci unijních předpisů a norem, jejichž souhrnný počet prý už dosahuje několika desítek tisíc. A nevadí nám pouze nedostatek demokratické kontroly a takzvaný demokratický deficit. Máme i námitky vůči netransparentnosti celého politického prostředí, spjatého se správou evropských věcí. Občas mívám pocit, že bývalé sovětské politbyro bylo proti Evropské komisi vrcholně průhledným orgánem. Znepokojuje nás, že ani Amsterdamská smlouva neopustila základní omyl Maastrichtské smlouvy, že totiž konvergenční kritéria jsou pojímána jako čistě monetární záležitost. V Maastrichtské smlouvě se sice mluví o silné sociální politice, ale nezaměstnanost jako problém tam není zmíněna. A teprve teď, snad díky lisabonské agendě, vytyčující společný boj proti nezaměstnanosti a úsilí o plnou zaměstnanost se může tato problematika pozdvihnout na vyšší úroveň. Víme ale, že její neúspěšné plnění a následná revize přeložily akcenty jinam: směrem k otázkám úzce pojatého ekonomického růstu. Zatímco vývoj ekonomické politiky v zemích patnáctky totiž preferoval měnovou stabilitu na úkor dalších cílů. V roce 1975 činila v těchto státech inflace v průměru 13,6 %, 1990 5,3%, 1991 5,7 % ale od té doby systematicky klesá až na 1,3 % v roce 1999. Tato preference je především v zájmu těch, kdo mají jiný zdroj příjmu než mzdy. A tak se podíl mezd na hrubém domácím produktu v zemích patnáctky vytrvale snižuje. V roce 1975 to bylo 77 %, 1999 už pouhých 68,1 %. Nezaměstnanost díky takto nastaveným kritériím ekonomické politiky naopak představuje stále nevyřešený a tíživý problém. V roce 1975 v zemích patnáctky bylo v průměru 3,9 % nezaměstnaných, 1985 l0 %, 1994 11,1 % 1999 9;6%. Přes mírný pokles mírně pod úroveň, která je dnes v České republice, není zdaleka nebezpečí zažehnáno. Klesá totiž kvalita, roste podíl dočasných smluv a některá pracovní místa jsou jen papírovým přínosem.Ukazuje se, že pro budoucnost evropského projektu je klíčovým problémem jeho socializace. Buď dojde k proměně EU v souvislosti s jejím rozšířením, anebo se tento projekt neuskuteční vůbec. Rozšíření totiž není jen věc harmonizace práva, splnění určitých konvergenčních kritérií, dohody vládních a parlamentních elit, ale složitý sociální proces. Musí být proto jako sociální proces realizováno a nikoli jen coby byrokratický projekt, jinak není reálné očekávat kladný výsledek. I u nás se lidé v rostoucí míře ptají: a co nám vlastně přineslo rozšíření? Rostoucí rozpaky a skepsi odráží fakt, že občané mají mnoho obav vztahujících se ke vstupu do EU, v Polsku je ale hladina pochybností mnohem vyšší. Nelze se po způsobu vojenských činitelů NATO omezit na řeči o „negativních vedlejších efektech“. Nelze se bavit pouze o výhodách, jako je čerpání z fondů EU, podíl na výzkumných projektech či možnosti dané prací pro větší trh či možnost využívat výhod nově se rodící světové měny v podobě euro. To ostatně ovlivní mnoho věcí od spotřebitelského trhu až po trhy finanční. Bez socializace evropského projektu a jeho proniknutí myšlenkami spravedlnosti nelze očekávat vyšší podporu. Odpor se objevuje tam, kde lidé mají pocit, že byli podvedeni, že společnost se díky byrokratické mašinérii spíše uzavírá (což je převažující mínění ve Švédsku), že se s nimi nejednalo poctivě. Nelze nechat proces rozšíření a reformy EU jenom politickým elitám, které necítí deficit sociálního využití EU. Ponechat projekt tak, jak je, je ohrožující a nebezpečné. Máme, odhaduji, nějakých 5-10 let na to, abychom společně jako evropská levice prosadili skutečnou sociální dimenzi evropského projektu. Pokud se to nepodaří, může nastat nestabilita, ze které budou čerpat krajně pravicové populistické strany. Pravici ovšem vadí i to, co ze sociálního státu zbylo. Jestliže někteří vidí v Klausovi jakéhosi spojence, mýlí se. Klausovi vadí nejen jakési ohrožení NATO, ale především možnost, aby odbory získaly pravomoci z Bruselu, aby se EU vyvíjela směrem k silné sociální politice. Instinktivně cítí, že právě toto je pro úspěch celého
důležité a že by to znamenalo celoevropský posun sil v neprospěch pravice a její vize světa. Je nejen proti EU jaká je, ale především proti EU, jaká by měla a mohla být. To neznamená, že bychom zastírali negativa. Vláda ČR se ukázala jako špatně připravený vyjednavač. A i když byl pan. Günter Verheugen v pozici komisaře pro rozšíření proti Hansi van den Broekovi vysoce komunikativní a prostý předsudků, obávám se, žr podcenil riziko růstu nálad proti EU, mluvil-li o tom, že nové členské státy musí nést břemeno a přinášet oběti. (Nicméně jako nový komisař pro průmysl si zatím vede kompetentně a energicky.) Stejně přispívají k averzi vůči EU různé ultimativní požadavky padající od lidí začleněných do osy Mnichov - Vídeň. Jak ukazuje ve svých článcích můj kolega Daniel Strož, Evropa nesmí být věcí výhrůžek a nátlaku či vydírání, ale motivace a příležitostí. Vývoj vztahu KSČM k otázkám evropské integrace dospěl v roce 2004 k praktické prověrce při procesu založení Evropské levicové strany a při přípravě voleb do Evropského parlamentu. Charakteristiky našeho pojetí evropské integrace, jak je vyjádřil už Manifest KSČM pro demokratickou Evropu z roku 1994 byly odlišné od vládních pozic. Šlo nám o Evropu budovanou zdola. V našem pohledu je evropská integrace otevřený proces, je mnohem více, než evropské instituce. Jednotlivé prvky evropské architektury by se měly překrývat a doplňovat. Je třeba, abychom dokázali reálně analyzovat význam Evropské unie pro perspektivy komunistického hnutí v Evropě, její slabé a silné stránky ve světle Amsterdamské smlouvy a evropské legislativy, stejně jako smlouvy z Nice a takzvaného návrhu Evropské ústavy. Tato analýza vyústí po mém soudu v poznání nutnosti vyvíjet tlak zdola, ale i v rámci evropských institucí na reformy Evropské unie. Institucionální struktury brání realizaci řady rozumných prvků programových dokumentů EU. Česká republika může obstát i v prostředí EU; ale jen tehdy, nebude-li integrace pouze věcí části občanů, ale celé populace. Ta ovšem většinou zatím vlastně netuší, do jakých podmínek jde. Evropská integrace není pro KSČM otázka technická nebo taktická, ale věcí strategické volby. Souvisí s celkovým zaměřením strategie KSČM. Integrace nemůže být věcí anšlusu, výsledky byly patrné v bývalé NDR, kde bylo uměle zničeno 85% průmyslové kapacity a v zemědělství zůstalo na území bývalé NDR (přes vyšší životaschopnost velkých celků) jen 15% pracovních sil. Nemůžeme připustit další tlak na rodinné rozpočty skrytý pod heslem vyrovnávání cenové hladiny . Zdá se, že si v Bruselu neuvědomují, že rozhodujícím faktorem pro nárůst tzv. euroskepticismu je krach ekonomických reforem, které byly spojeny s takzvaným washingtonským konsensem. Vedly k rozbití produktivní síly ekonomik zemí bývalého sovětského bloku a přinesly i velké sociální komplikace. Polsko je například přes svůj problém se zemědělstvím (které stále ještě znamená 27% práceschopného obyvatelstva, ale také 900 tisíc lidí tu představuje skrytou nezaměstnanost) schváleno za svůj ekonomický růst ve výši 5-6% a kontrolu inflace (dnes je 7,9 %). Opačnou stranu mince představuje nezaměstnanost, která už netvoří 17% jako v roce 1994, ale opět roste. V roce 1998 byla sice 9, 8% a v roce 1999 už 13, 9%, poté, kdy byla provedena řada rozpočtových škrtů. Dnes je to oficiálně přes 20%, reálné odhady jdou až ke třetině práceschopného obyvatelstva. Reforma prý úspěšně pokračuje, a přitom žilo v Polsku roku 1990 20, 5% lidí v chudobě a v roce 1999 už 49, 8%. To jsou oficiální data. Krach reforem lidí jako Klaus, Zeman, Špidla nebo Balcerowicz či Miller má za následek, že se zhoršuje struktura spotřebního koše a životní úroveň a nelze tedy mechanicky bez dalšího dělat mechanické posuny cenové hladiny. V EU například představují v průměru potraviny 18% výdajů v rodině, ale v kandidátských zemích
36%. Jak chce mluvit sociální demokracie o společnosti vzdělání, když rozvojové potřeby budou stlačeny cenovými změnami do zbytkové podoby? Socializaci evropského projektu za nás ovšem nikdo neudělá. Argumentace, že se do toho nebudeme vměšovat, že jde pouze o Evropu kapitalistických států, je zvláštní. To snad někdo čekal, že integrací kapitalistických států vznikne socialistická Evropa? Socializaci evropského integračního procesu může dosáhnout pouze silná a integrovaná evropská levice, v níž má KSČM své respektované a nezastupitelné místo. Máme odpovědnost, která vyplývá z naší tradice, síly i zatím ne úplně využívaného potenciálu. Argument, že nemáme do hry vstupovat, protože levicové strany jsou prý slabé a nemohou nic změnit, neobstojí. Jednak síla stran není statická veličina, jednak při nezasahování a izolací od těchto procesů se situace ještě zhorší a v případě krachu daného projektu se dá se očekávat další vy'kyv doprava. Je jistě šokující, že Haidera mnozí podporují proto, že chtějí zvýšit mzdy na úkor prý velkorysých sociálních podpor, ale ruku na srdce: učila je levice se dívat obojím směrem, nahoru i dolů? Na to, jak odpovídají zisky a privilegia těch nahoře produktivitě práce, kvalifikaci a společenskému přínosu? Haider a jemu podobní právě odvádějí pozornost od toho, co probíhá nahoře. Věci kolem Haidera jsou svým způsobem paradoxní, protože v ekonomickém a sociálním ohledu žádná rakouská vláda neprováděla víc probruselskou politiku než vláda kancléře Schüssela. V Rakousku je vidět, jak důležité pro zablokování skluzu doprava to, aby ve společnosti existovala silná a důsledná levicová strana, poskytující alternativu. Chybou levicových stran bylo to, že integraci. od základu pouze odmítaly, že neformulovaly vlastní alternativu. Logicky i to přispělo k tomu, že se ocitaly v marginalizované pozici. V dějinách je to tak, že jestliže se politická síla může odvážit něčeho pozitivního a neudělá to, zadělává si na vlastní druhořadost. Dalo by se to srovnat s velkou změnou, kterou znamenala v minulosti stavba železnic nebo růst průmyslových měst. Ti, kteří třeba z ušlechtilých důvodů je odmítali, způsobili úpadek svých měst a sídel. Jiná, dosud bezvýznamná sídla se povznesla. Pozice malého státu nemusí být vždy nevýhodou. Například Irsko či Dánsko jsou proslulé svým vyjednávacím uměním. Dánsko sice tvrdě vyjednává, ale u dohodnutých věcí je naopak tím, kdo nejlépe zavádí přijaté položky. Tuto schopnost orientace v novém prostředí nezajistí jen vlády a parlamenty. Dopředu musí být na to připravená celá veřejnost. Naším ekonomickým prostředím a celkovým referenčním rámcem totiž bude, ať už referendum dopadne jakkoli, právě EU. Je nutné učit se právě od těchto malých zemí, kde navíc nejsou předsudky vůči vstupu nových členů tak vysoké jako Německu, Francii či ve Velké Británii. Jsou i nesporná pozitiva EU: například mezi ně patří vyšší standard odborářských práv a zejména pak větší šance pro spolupráci a oživení akceschopnosti evropské levice. Na základě statutu EU a s využitím peněz EU vznikají evropské strany. Vím: je tu řada nejasností a rizik. Přesto jsem pokláda1 názor ÚV KSČM, že se KSČM může stát zakládajícím členem Evropské levicové strany, za odvážný, ale správný krok, stejně jako výrok Miroslava Grebeníčka na tiskové konferenci s Fausto Bertinottim, že naše plné členství není věcí roků, ale měsíců. Je už evropská strana sdružující konzervativce, liberály, sociální demokraty, ale levicová evropská strana není. Máme právo být méně internacionalističtí než například konzervativci? Nemůžeme se tvářit, že tento problém tu není. Je to důležitá výzva už pro nejbližší měsíce, i když aténský sjezd rozuzlení našich otázek nepřinese. Při správné profilaci může být Evropská levicová strana zdrojem posílení pro levici i v zemích, kde levicové strany jsou slabé a nemají tradici. Může znamenat podle předběžných sond oživení a nové impulsy i tam, kde taková tradice je. Bude i zdrojem pro novou a skutečnou levicovou solidaritu.
Nezakrývám, že řada komunistických a levicových stran na náš vstup hledí s velkou nadějí. KSČM také patřila a patří mezi strany, které hledí na současnou podobu EU velmi kriticky a přemýšlejí o levicové alternativě, jak se to obráží například v Manifestu KSČM pro demokratickou Evropu z roku 1994 (i v jeho nové, realitám dneška odpovídající podobě), za kterým stojí naše diskuse o novém konceptu společenské racionality. Šance na novou ekonomickou, sociální, ekologickou a kulturní politiku jsou dnes v Evropě lepší, než kdykoli od sedmdesátých let. Ovšem jen potud, pokud se nám podaří změnit kurs integrace, pokud se prioritou číslo jedna stanou sociální otázky, demokratizace a větší transparence evropských struktur. Závěrem stručně: vše závisí na tom, budeme-li mít odvahu tento nový termín strukturovat, vezmeme-li na sebe odpovědnost za to, že nebude chtít tento terén pouze odmítat, ale že se ho pokusíme dobýt. Tak, jako kdysi Šmeral zastával velmi nepohodlné stanovisko, když řekl, že komunisté stojí na půdě československého státu, že ho nechtějí zničit, ale dobýt, tak stojí dnes i otázka ve věci Evropy. Řídil se myšlenku, že správné stanovisko není v horizontu okamžiku, ale desetiletí a staletí. Dějiny našeho hnutí mu daly za pravdu. Bez silné a integrované levice se tu nedostaneme ke koordinaci odborářské činnosti. Jistě, zatím to tak není a daří se stavět jedny proti druhým. Ale víme, že každá nová fáze v dějinách boje za sociální pokrok vyžadovala určitý čas. Už musím končit, ale cítím potřebu se schovat za někoho, kdo je v tomto prostředí respektovanější, asi tak, jak se Lenin v „Co dělat?“, ve své úvaze o produktivních a burcujících snech, schoval za Pisareva. V mém případě je to Fidel Castro, jehož výroky o evropské integraci i postupu levice v této složité době v řeči na caracaské universitě přesně vystihují podstatu problému. Snažme se stejně jako on umět nalézat na výzvu doby nová, odvážná a ambiciózní řešení, třebaže na první pohled vypadají neefektně pro ty, které na levici lákají romantická gesta. Miloslav RANSDORF
